1468


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).

Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 530 do č. 610

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 530 jednotlivě

Administrátor --- 15. 6. 2009
Z tisku - finský kněz dal přednost politice před službou

Finský pravoslavný kněz se zákazem kněžské služby úspěšně kandidoval do Evropského parlamentu

Padesátiletý pravoslavný kněz Finské církve byl zvolen do Evropského parlamentu za Soc. dem. stranu. Stal se tak jedním ze dvou poslanců nejsilnější opoziční strany za Finsko. Knězi Mitro Repo bylo zakázáno kněžské působení po dobu jeho volební kampaně, a v případě jeho zvolení i po dobu jeho poslaneckého mandátu. Bylo mu zakázáno nosit na veřejnosti kněžské oblečení (řízu), kněžský kříž a jiné kněžské atributy, a to v souvislosti s překročením církevních norem, které nedovolují účast pravoslavného duchovenstva v politice.

"Kněz je povolán být služebníkem všech, což znamená, že nemůže zastupovat pouhou jednu společenskou skupinu," tak věc posoudila Finská pravoslavná církev.

Bez ohledu na církevní zákaz kněz pokračoval ve volebním boji a po celou dobu kampaně vystupoval na televizních obrazovkách v kněžském odění. Analytikové usuzují, že při své kampani mj. vsadil na svůj zvláštní smysl pro humor.

"Budu bojovat za humánnější Evropu," pravil poslanec - kněz, jemuž je nyní zakázáno sloužit bohoslužby.

Patriarchia.ru







Zobrazit příspěvek č. 531 jednotlivě

Administrátor --- 17. 6. 2009
Z tisku: Muslimové v Malajsii získali výhradní právo na užívání jména Alláh

Nejvyšší soud v Malajsii zakázal katolíkům slovo Alláh používat

28. května bylo římsko-katolické misii zakázáno používání slova Alláh a tím byl potvrzen dřívější vládní zákaz, který svědčí o jistém náboženském napětí v této zemi.

Všechny neislámské náboženské skupiny mají nyní zakázáno používat toto slovo při překladech své literatury s odůvodněním, že jinak by hrozil zmatek v náboženské reflexi muslimských věřících.

Představitelé křesťanských skupin vystoupili s kritikou. Katolíci oponují tím, že vznik slova Alláh se datuje dlouho před zformováním islámského náboženství.

Credo.ru, AP





Zobrazit příspěvek č. 532 jednotlivě

Administrátor --- 17. 6. 2009
Z tisku - další myrotočivá ikona

Sv. Jiří v Izraeli

V Izraeli myrotočí ikona sv. Jiří


Zobrazit příspěvek č. 533 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2009
První neděle po Padesátnici

Svátek všech svatých

Umístění svátku všech svatých hned první neděli po Padesátnici hovoří samo o sobě jasnou řečí: svatost je darem a dílem Ducha Svatého. Smyslem sestoupení Ducha Svatého, resp. daru Ducha Svatého, je posvěcení člověka. Posvěcení je jediným způsobem, jak může být člověk spojen s Bohem, který je svatý. Se Svatým se přece může sjednotit jen to, co je svaté. Proto je prvním dílem Ducha Svatého, které s námi činí, očištění. Sv. Řehoř Theolog píše: „Každá duchovní nečistota v člověku je zřejmou překážkou pro bohosloví, brání mít účast na neviditelném a nehmotném Bohu. Zřít Ho v mysli.“ Odmítnout posvěcení tudíž znamená odmítnout Boha. Odmítat dar Ducha Svatého značí zavrhovat Krista, který Ho posílá. A bez Krista se s člověkem po smrti může stát cokoliv...

Duch Svatý je tedy dárcem svatosti. On činí lidi svatými. Pohleďme do dějin a snadno spatříme práci, kterou třetí Osoba Boží Trojice začala konat na lidech ihned po svém sestoupení v padesátý den po Pasše.

To, co vidíme na začátku křesťanských dějin, je skutečná „exploze svatosti“ (odpusťte mi to vyjádření). Nemám na mysli jen ty tisíce lidí, kteří stali křesťany hned v prvních dnech po sestoupení Svatého Ducha, ani ten dar jazyků, který měl zajímavé pokračování: když se apoštolé rozešli do celého světa (daleko na Západ, do Afriky i daleko na Východ, až do Indie), na každém místě, kam se dostali, hovořili místním jazykem a všichni jim rozuměli. Myslím teď spíše na ten nesčíslný zástup mučedníků, kteří dosvědčili víru v Krista svou krví. Kde k tomu vzali tu obrovskou odvahu a morální sílu? Jak to, že se nezalekli hrozné smrti? (Mějme na paměti, že se nejedná o nějaký hlouček zfanatizovaných věřících, který by se našel v každém náboženství; nikoliv, éra mučedníků je něco, co se svými rozměry - počtem, rozsáhlostí území a dobou trvání - zcela vymyká všemu, co země a dějiny doposavad poznaly.) Jejich chování svědčí o tom, že chovali ve svém nitru něco, co jim stálo za to, aby kvůli tomu prolili svou krev; nosili ve svých srdcích něco, co považovali za lepší, než je cokoliv z tohoto světa. (Viz báseň: sv. Marcela, nebo umučení sv. Polykarpa)

Dalším charakteristickým rysem nového křesťanského náboženství byla vysoká mravnost věřících. Nejen nějaká sekta zasvěcenců, ale celé církevní společenství v celkovém svém průřezu se vyznačovalo takovým stupněm čistoty života, že to bylo v tehdejším prostředí všeobecného mravního rozkladu jako nebeské zjevení. Právě nepokryteckou mravností zapůsobili křesťané mocně na své okolí - to byl hlavní prostředek jejich misie. Pohané se tázali: Co je důvodem tak vznešeného života, kde mají křesťané pramen, z něhož k němu čerpají sílu?

Pak přišla éra nekrvavého mučednictví - rozmachu mnišství. Pouště byly plné mnichů. Kde braly takové zástupy lidí inspiraci a morální sílu k tomu, aby odešly ze světa, vzdaly se peněz, rozkoší, útěchy manželského života a rodiny, kariéry atd. a žily dobrovolně v krajní chudobě, askezi a poslušnosti někde v pustině? Je zcela zřejmé, že ti lidé museli chápat a vnímat, že získávají něco daleko cennějšího, než je cokoliv z tohoto světa. (Viz život sv. Onufria nebo sv. Marie Egyptské)

Pak se zopakovala éra mučedníků, když Turci přemohli Byzanc a vtrhli na Balkán... A nakonec (aby nikdo nepochyboval, že Ten, kdo dával víru, inspiraci a morální sílu křesťanům celá dvě tisíciletí, v ničem neoslabil své působení ani v moderní době) vidíme poslední velké pronásledování Církve v Rusku ve 20. století - a byla to éra nového mučednictví, která svými rozměry ještě převyšuje mučednictví prvních třech křesťanských staletí. (Ani dnes není církev bez mučednického svědectví nejbližších; např. viz voják Jevgenij.)

Dnes není v Rusku výjimkou, že má křesťanská rodina ve svém příbuzenstvu svatého mučedníka, jehož ikonu má mezi ostatními na domácím oltáři a modlí se k němu. Tato bezprostřední zkušenost s pronásledováním a s mučednictvím v okruhu těch nejbližších a rodných, dává ruským pravoslavným křesťanům velkou morální sílu a hloubku víry. Podobné je to v Řecké církvi (která dobře pamatuje na nedávné turecké pronásledování a stále má před očima osud pravoslavných svatyň na okupované části Kypru) a vlastně na celém Balkáně. Domnívám se, že právě tento „dotyk martyria“ citelně schází duchovnímu životu západních křesťanů. Ano, vím, že i západní církve mají dnes někde na druhém konci světa své mučedníky, ale to je velmi velmi daleko a jsou to neznámí lidé - není tu ten těsný kontakt s mučednictvím, schází zde bezprostřední dotyk (lidská psychika je bohužel už taková, že když přijde zpráva, že zemřel za víru v čínské věznici nějaký Čhu Šen Chuian, jehož jméno ani nedokážeme vyslovit, je to pro nás něco jiného, než když vím, že mi bolševici zabili mého dědečka, na něhož vzpomíná celé příbuzenstvo a ve skříni máme klobouk, který nosil, a v šuplíku je dopis, který napsal babičce ve vězení, a za sklem máme na zdi zarámovánu jeho fotografii). Tohle současný Západ téměř nezná. Po středověké éře mocenského vzestupu papežství a dobývání světa nastoupila dnešní doba poměrně komfortního dožívání západních církví uprostřed bohaté civilizace okcidentu. Proto je západní křesťanství takové snivé, teoretické, „nedělní“, vyžívá se v různých umělých jevech (jako je např. ekumenismus, ekologie, různá křesťanská „hnutí“ a zájmová společenství).

V Jerusalemě jsme byli navštívit kněze, který uprostřed nenávistné místní židovské populace udržuje pravoslavný chrám, který už byl zbořen a on ho obnovil a znovu pomalu buduje. Policie židovského státu mu odepřela ochranu. Ukazoval nám díru ve stropě chrámu nad žertveníkem - od granátu, který mu na chrám hodili. Nikdy neví, jestli se dožije příštího dne. Neví, která liturgie je jeho poslední. Žila tam s ním při chrámu i jeho maminka, kterou fundamentalističtí židé nedávno zabili. Kněz ji uctívá jako svatou mučednici. Nemohl ji nikde pohřbít, protože by její hrob určitě znesvětili. Rakev se svou svatou maminkou má v boční kapli při chrámu, který chrání vlastním tělem před zničením. Její ostatky se nerozkládají.
Pouhý tento letmý pohled do křesťanských dějin vyjadřuje zcela srozumitelně dílo Ducha Svatého, který sestoupil v den padesátý, a tak vznikla z učedníků Církev. Nic podobného nespatříte v žádném jiném náboženství. Je to skutečná záplava světců, kterou Církev zavlažila svět.

Duch Svatý je sice neviditelný, ale jeho dílo je nepřehlédnutelné. Právě toto dílo svatosti nám dává nahlédnout, kdo je Duch Svatý. Nepotřebujeme Ho vidět, stačí mít oči k vidění a pohledět na jeho působení, a ihned se pro nás stává stejně skutečný jako kdokoliv, na koho si můžeme sáhnout, vidět ho či slyšet jej.

---------------------

Svatí vydávají svědectví o Duchu Svatém. Jednou rovinou tohoto svědectví je zbožný a vysoce mravný život. Jinou rovinou je krvavé mučednictví, další pak mučednictví nekrvavé. Svědectví vydávají svatí jak svým životem tak i tím, co říkají. Jak pravil jeden svatohorský starec: všichni svatí hovořili o tom samém, hovořili o Svatém Duchu.

Někdy máme sklon redukovat svatost na „pouhé“ konání zázraků. To je vlastnost dnešních lidí - jistá povrchnost, která se nevyhýbá ani pravoslavným věřícím. Zvláště dnes vyvolává stupňující se hon za zázraky jisté znepokojení. Nic proti zázrakům, nic proti tomu, když lidé ctí zázrak. Jen to, že přílišné soustředění na tyto vnější projevy snadno odvrací pozornost od toho, co je podstatné, - od stavu lidského nitra. A to je to přesně to, co začíná být v poslední době místy patrné.

Negativně se zde projevuje vliv moderních komunikačních prostředků. Jakmile se stane zázrak, je ihned vytrubován do celého světa. Má to svou kladnou stránku - může to povzbudit víru, upevnit křesťanský život (vedle masivní ateistické propagandy materialistické vědy to působí jako jistá protiváha) u mnoha lidí, kteří se o tom těmito kanály dozvědí. Na druhé straně se tím však ztrácí jakási intimnost zázraku, který by přímo ze svého principu měl být ctěn mlčením, zahalen tichem a zachováván jako tajemství (stejně tak bylo v prvních staletí zachováváno tajemství Eucharistie a dalších mysterií, a podobně i tajemství úcty k přesvaté Bohorodici). Stává-li se ze zázraku senzace, o které píší noviny, pak se musíme začít zamýšlet, je-li to Boží vůlí. Vždyť kdyby si přál Bůh senzaci a kdyby chtěl zázraky, které by nikomu neunikly, mohl by je konat přes celé nebe.

Dále je nutno mít na paměti, že takovéto žízni po zázracích zcela nepochybně široce využije (či možná už využívá) ďábel k tomu, aby oklamal lidi. Vždyť ne nadarmo někteří svatí kárali věřící za to, že uvěřili v nějaký zázrak a bez rozmýšlení jej přijali jako dílo Boží; za takový bezhlavě otevřený přístup někteří udělovali epitimii a oddělovali na určitou dobu od účasti na svatém Přijímání.
Věřící se dnes ženou za zázraky a úplně se při tom zapomíná na rady svatých Otců, jak se chovat v případě zázraku. Nepopírat jej, ani se tím nenechat unést. Prostě jedním slovem ze svatootcovského slovníku: duchovní střízlivost (niptin; všimněte si, že střízlivost duše je tím prvním, zač se Církev skrze kněze modlí bezprostředně po proměně svatých Darů při liturgii). V radách pouštních Otců nalezneme výrok naznačující, že důležitější než vidět anděly je vidět své hříchy. A právě tuto bdělost a pozornost vůči stavu svého srdce by nic nemělo rozptylovat. Dokonce ani zázraky. Nezapomínejme, zázraky bývají často také falešné; nejednou jsou to klamy pocházející od duchovně dezorientovaných lidí, a často jsou lživé zázraky přímým dílem démonů, a právě takových „zázraků“ má podle proroctví nyní rychle přibývat. Zvláště v době antikristově bude mnoho „zázraků“.

Ti, kteří došli dokonce až tak daleko, že stavějí svou víru na zázracích, dostávají do přímého protikladu vůči působení Svatého Ducha, který je dárcem víry, jež nepotřebuje důkazů.

Zapomínáme na to, že dílo Svatého Ducha se projevuje především v nitru člověka, a projevuje se hlavně vírou, morální pevností, vysokou mravností. Jak suše a nezajímavě zní taková věta dnešnímu uchu, že? A jak šťavnatě a přitažlivě nám zní každá zvěst o zázračném nadpřirozeném úkazu... To je veliký rozdíl oproti způsobu myšlení svatých Otců, jimž připadaly právě zázraky jako nezajímavé a nedůležité úkazy, k nimž se stavěli prakticky s lhostejností (a někdy i se zármutkem).

Nedopusťme, aby se těžiště našeho duchovního života a naší víry přeneslo na cokoliv vnějšího.

------------------------------------------

Poslední část úvah k letošnímu svátku všech svatých bych využil k tomu, abych ještě jednou podtrhl, že svatí se stali svatými blahodatí Ducha Svatého. Jinými slovy: získali Ducha Svatého - čili ten je svatým, kdo získal Ducha. To je nejvnitřnější podstata a osa křesťanství.

Nyní bych rád ocitoval něco z klasiky duchovní literatury. Připojím pár výpisků z besedy se sv. Serafímem Sarovským, kterou sepsal Motovilov, přímý účastník této besedy. (To by měla být povinná četba na všech našich církevních školách.)

Vybral jsem z ní nejprve důležité sdělení sv. Serafíma pro praktický křesťanský život: pro víru je důležitá prostota. Bez ní se ztrácí víra, ztrácí se chápání duchovních věcí a smělost (před Bohem).

Dále se v besedě hovoří o tom, že dnes už křesťané namnoze nechápou, v čem tkví podstata křesťanství. Sv. Serafím vysvětluje: »Důvodem tohoto neporozumění je ztráta prvotní křesťanské prostoty. S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné. Mluvím o chápání toho, jak se Bůh zjevuje.«

Povšimněme si, že o úplně stejných věcech hovořil k našim současníkům starec Paisij Svatohorec na Athosu. Často to zde připomínáme. Je potřebná snaha o prostý život. Komplikovaný život dnešních lidí je hrobem víry a rakví duchovního života. Stejně tak přemíra vědění a poznání materiálního a intelektuálního charakteru bere lidské mysli některé její duchovní schopnosti. Mysl je jednostranně orientována na světskou vzdělanost a její duchovní orgány zakrňují. Chlubíme se všemi našimi vědeckými poznatky, ale „ve skutečnosti se utápíme v temnotách nevědomosti“. Jsme přesvědčeni, že jsme v poznání předstihli všechny předchozí generace, jenže realita je taková, že „věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné“.

Leč vraťme se k besedě sv. Serafíma, z níž zde na závěr ocituji delší pasáž:
»Podobně je možné se vyjádřit též o získání Ducha Svatého. Pro některé lidi je cílem života získávání peněz, přijímání poct, pocit vlastní výjimečnosti. Získávání Ducha Svatého je také ziskem, ale ziskem věčným. Pán Ježíš přirovnává náš život k obchodování, a to, co v životě vytvoříme, ke koupi. Cožpak neřekl: „Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato vyzkoušené v ohni, abys zbohatl...“ (Zj 3,18) A také: „Vykupujte čas, protože dny jsou zlé.“ (Ef 5,16) Jedinou hodnotou této země jsou dobré skutku konané z lásky ke Kristu. Díky nim získáváme blahodať Ducha Svatého. Dobré skutky jsou účinné jen tehdy, jestliže je konáme v tomto duchu. Sám Pán Ježíš řekl: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozhazuje." (Luk 11,23) Pošetilým pannám z podobenství, které si s sebou nevzaly olej do lamp, bylo řečeno, aby šly k prodavačům a koupily si jej. ...

Zásadní věc je mít Ducha Svatého jako nevyčerpatelný poklad, a ne konat dobro pro dobro. Proto olej, kterého měly nedostatek, symbolizuje blahodať Ducha Svatého, ovoce veškerých ctností, bez kterého nemůže být řeči o spáse. Cožpak nečteme v církevních hodinkách, že každá duše znovuzrozená skrze Ducha Svatého nabývá čistoty a osvěcuje ji tajemství Boha jediného a trojjediného?

Všemohoucí Duch Svatý je nám dán pod podmínkou, že ho dokážeme získávat. Tehdy v našich duších začíná jeho činnost, a on tak připravuje duše i těla na Otcovo přebývání v nich v souladu se slovy proroka: „Budu přebývat s nimi... a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“

Za každý dobrý skutek konaný z lásky ke Kristu dostáváme blahodať Svatého Ducha, ale nejvíce ze všeho nám dává modlitba, protože ji máme stále v rukou jako zbraň k získávání Ducha. Možná že chceš jít do chrámu, ale žádný se v blízkosti nenachází. Anebo toužíš pomoci chudému, ale chybějí ti potřebné prostředky anebo ho jednoduše nepotkáš. Toužíš zachovat čistotu, ale slabost přirozenosti tě svádí k tomu, abys podlehl pokušení. Modlitba je však přístupná všem a každý se jí může věnovat, bohatý i chudý, učený i prostý, silný nebo slabý, zdravý i nemocný, hříšník stejně jako spravedlivý člověk. Její účinnost je nesmírná a více než jiné věci nám přináší blahodať Ducha Svatého. Musíme se tedy modlit tak dlouho, až nám bude udělen Duch Svatý a nepřestávat, dokud tento Božský Utěšitel nebude s námi a v nás.“

„Otče,“ přerušil jsem jej, „stále mi vykládáš o blahodati Ducha Svatého jako o cíli křesťanského života. Ale jak si mohu já sám představit, co je ta blahodať? Dobré skutky jsou viditelné, ale jak je možné vidět Ducha Svatého? Podle čeho poznám, že ve mně je nebo není?“ Starec mi odpověděl: „V našich časech už víra lidí tak ochladla a zabírá tak málo místa v jejich životě, že se lidé úplně vzdálili od Krista. Proto je jim zcela cizí obsah Písma Svatého, jako např. tato věta: „Adam slyšel kroky Boha, který se za denního vánku procházel po zahradě“ (Gen 3,8), anebo verš ze Skutků svatých apoštolů, že Svatý Duch zabránil Pavlovi hlásat slovo Boží v Asii a nasměroval ho do Makedonie (srov. Sk 16,6-10). Na mnoha jiných místech se v Písmu Svatém připomíná toto Boží zjevení Někteří říkají, že tyto texty jsou nepochopitelné, anebo je popírají, jako by vidět Boha tělesnýma očima bylo nemožné. Důvodem tohoto neporozumění je ztráta prvotní křesťanské prostoty. S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné. Mluvím o chápání toho, jak se Bůh zjevuje. Bylo řečeno o Abrahámovi a Jakubovi, že viděli Boha, že k nim mluvil a Jakub dokonce s Bohem bojoval. Mojžíš viděl spolu se vším lidem Boha zahaleného rouškou oblaku, který byl vlastně blahodatí Svatého Ducha, provázející Izrael přes poušť. To nebyl sen ani extáze anebo chorobná představivost. Ne, to byla ta nejpravdivější skutečnost.

Stali jsme se lhostejnými vůči dílu naší spásy, a proto nevnímáme tak, jak je to potřebné, smysl Božích slov. Neusilujeme o Boží blahodať a naše pýcha ji nepropouští do naší duše. Proto nám chybí Boží světlo, které uděluje Bůh těm, kdo ho očekávají horlivě a s touhou po pravdě.«
Malá vsuvka: používá-li taková slova sv. Serafím o lidech v 19. století, co by asi řekl o současných křesťanech? Jestli už tenkrát křesťanům scházelo Boží světlo, v jaké tmě asi žijeme my?

»Když náš Pán Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání ráčil dokonat dílo našeho vykoupení, seslal na apoštoly dech života, který Adam ztratil, a vrátil jim blahodať Ducha. V den Letnic (sv. Padesátnice) je obdaroval mocí Svatého Ducha, která je pronikla v podobě vichru a ohnivých jazyků. Tak byli věřící naplněni mocí jeho blahodati. Stejné ohnivé vdechnutí dostávají věřící při křtu. To se stává jakoby charismatickou pečetí na údech jejich těla, činíc je vnímavými ke vlivu Boží blahodati. Proto při pomazání myrem říká kněz slova: „Pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato blahodať je tak velká, tak nevyhnutelná, tak oživující, že nemůže být nikomu odebrána. Dokonce i odpadlík si ji zachovává až do smrti. To ti pomůže porozumět tomu, že kdybychom po křtu nehřešili, byli bychom svatí, osvobození od každé poskvrny těla a duše, jako spravedliví v nebi. Naneštěstí s přibývajícími léty nerosteme v blahodati a moudrosti, ale naopak, z důvodu své zvrácenosti se vzdalujeme od blahodati Ducha Svatého a stáváme se velkými hříšníky.

Boží milosrdenství je veliké! Boží moudrost stále usiluje o naši spásu. Když je člověk pohnut Boží moudrostí a jde za jejím hlasem a rozhodne se z lásky k ní trpět, když koná dobré skutky a dochází k pravdivé zkušenosti, tehdy v něm působí Duch Svatý a umístí do jeho duše Boží království. Blahodať Ducha Svatého, která byla dána nám všem věřícím v Krista v tajině svatého křtu, je zpečetěná tajinou myropomazání. Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo i přes naše pády a temnotu v naší duši. Ona v nás volá k Otci: „Abba, Otče!“ Ona oblékla duši do nezničitelného oděvu, který nám utkal Duch Svatý.«
Dále se v besedě popisuje, jak sv. Serafím ukázal svému příteli projev této blahodati, takže i on jej mohl spatřit. Jeho tvář začala svítit jako slunce... (Dále viz v besedě.)


Použit text besedy sv. Serafíma s Motovilovem, který do češtiny přeložila Alexandra Bílková a byl otištěn v brněnském pravoslavném časopise Dobrý pastýř. (K přečtení v PDF čísla: 10 / 2005 a 11 / 2006.)








Zobrazit příspěvek č. 534 jednotlivě

Administrátor --- 29. 6. 2009
Ze světa - v kanonické pravoslavné církvi nabývá na síle odpor vůči novotám

Řecké Vyznání víry proti ekumenismu

V Řecké pravoslavné církvi (jedná se o oficiální státní církev) se vzedmul veřejný protest proti účasti na ekumenismu. Protože se jedná o poměrně výrazný jev v církvi, s níž jsme v plné kanonické jednotě, ocituji něco z publikovaného článku o tomto textu, abychom si mohli učinit obrázek, co se to v Řecku vlastně děje. Váhu tomuto projevu dodávají jména osobností, která jsou tímto vyznáním víry. Nejedná se totiž o žádnou "partyzánštinu" ani o protest několika pochybných osob či o fanatiky zavrhující kanonickou církevní jednotu, nýbrž o seriosní text, pod nímž už je podepsáno šest metropolitů, dlouhá řada archimandritů, uznávaných starců, duchovních a známých teologů - jsou tam jména, která skutečně v Řecké církvi něco znamenají (vedle biskupů a vážených archimandritů zvláště poukazuji na svatohorské igumeny a starce či na proslulé teology z bohosloveckých škol). Mezi podepsanými archimandrity jsem našel i starce Chrysostoma z monastýru ct. Nikodima Svatohorce u Gumenissy.

---------------------

Níže tedy následuje překlad z ruského tisku:

Hierarchové a duchovenstvo oficiální Řecké církve vyvěsili na internetu "Vyznání víry proti ekumenismu", které mohou podepsat všichni, kdo si přejí.

Shromáždění pravoslavných kleriků a mnichů v Řecku přijala v dubnu 2009 "Vyznání víry proti ekumenismu", které je v současnosti k nahlédnutí na webu shromáždění, aby jej mohli podepsat všichni pravoslavní křesťané, kteří si to přejí.

Ve "Vyznání víry proti ekumenismu" se mj. praví:

»Ti z nás, kteří milostí Boží vyrostli v prostředí dogmat zbožnosti a ve všem následují Jednu svatou obecnou a apoštolskou Církev, věří, že jediná cesta ke spasení pro lidstvo spočívá ve víře ve Svatou Trojici, v učení Pána Ježíše Krista, v jednotě s jeho Tělem - svatou Církví. My, křesťané, kteří věříme ve Svatou Trojici, nemáme stejného Boha, jako jiná náboženství; náš Bůh není ani tím samým, jako mají tzv. monoteistická náboženství, jako např. judaismus či islám, která nevěří ve Svatou Trojici.

Kráčíme po cestě spásy, když následujeme svaté Otce a nepřekračujeme hranice, které položili. Držíme se beze změn toho, co ustanovili sněmy a svatí Otcové. Přijímáme vše, co přijali, zavrhujeme vše, co zavrhli. A nad to - vyhýbáme se společenství s těmi, kteří zavádějí novoty do pravoslavné věrouky. My k ní nic nepřidáváme, nic z ní neubíráme a nikterak ji neměníme.

Prohlašujeme, že papežství je lůnem herezí a klamů. Současné papežství se od církevního učení vzdálilo ještě více, než bylo ve středověku, a po 2. vatikánském koncilu se obrátilo k protestantismu.

V současné době byly překročeny všechny hranice ustanovené Otci. Už více není dělící čára mezi herezí a Církví, pravdou a klamem. Dokonce i hereze jsou dnes nazývány "církvemi", a mnohé z nich - jako např. papežství - jsou nazývány "církvemi - sestrami". Působení milosti (blahodati) Ducha Svatého je nyní přiznáváno i heretickým uskupením a jejich křty, jako i další svátosti (tajiny) jsou považovány platné (skutečné). Anathemy Sněmů jsou (prý) nadále neplatné, a tudíž mají být vymazány z liturgických knih.

Panhereze ekumenismu byla přijata mnohými pravoslavnými patriarchy, arcibiskupy, biskupy, kleriky a laiky. Proto prohlašujeme, že každý, kdo se účastní ekumenického hnutí, ať už zaujímá jakékoliv postavení v církevní organizaci, postupuje proti tradici svatých Otců, a tudíž proti nim samotným.

Jejich pozice tedy musí být zavržena a odsouzena všemi věrnými hierarchy a věřícími lidmi.«
Credo. ru

Plné znění textu "Vyznání víry proti ekumenismu" si lze přečíst v angličtině zde a řecký originál je tady. Podpisy pod vyznáním - aktualní stav (řecky). Zde si také můžete stáhnout aktualizovaný seznam popisů (soubor pro Excel).
----------------------

Mezi podepsanými pod "Vyznáním víry proti ekumenismu" je už šest kanonických pravoslavných biskupů (většina z oficiální Řecké pravoslavné církve, jeden z Kosova a Metochie):

Metropolita Kythery a Antikythery, Seraphim
Metropolita Etolský a Akarnaniský, Kosmas
Metropolita Pirea, Seraphim
Metropolita Gortynský a Megalopólský, Ieremias, profesor Theologické Athénské University
Metropolita Rašský a Prizrenský, Kosova a Metochie, Artemij
Metropolita Antinóis, Panteleimon

Dále archimandrité a představení monastýrů Svaté Hory Athos: Kutlumisiu, Xiropotamu, Karakallu, Konstamonitu. Podepsán je i představený monastýru Velké Meteory.

Protopresbyteři Georgios Metallinos a Theodoros Zísis, profesoři Athénské teologické univerzity.
Následují desítky archimandritů a představených monastýrů, a stovky jeromonachů, starců, kněží a mnichů, monašek... Celkem se včetně laiků podepsalo už přes 2200 pravoslavných křesťanů.








Zobrazit příspěvek č. 535 jednotlivě

Administrátor --- 1. 7. 2009
Z tisku - kdo vlastně usedá v pilotní kabině

Také se Vám zdá, že letadla teď padají jako zralé hrušky?

Opilý pilot

Opilý pilot, který se právě chystal vzlétnout s 300 lidmi na palubě
Piloti strojníci…








Zobrazit příspěvek č. 536 jednotlivě

Administrátor --- 7. 7. 2009
Na okraj občanského svátku Mistra Jana Husa

Pravoslavní svatí Jeroným a Jan, mučedníci kostničtí

Pravoslavná církev v Československé republice byla v plnosti obnovena tím, že povstal po tisíci letech na české půdě první nástupce sv. Gorazda, učedníka sv. Metoděje (po jehož smrti byl záhy vyhnán zlořečeným knížetem Svatoplukem). Tím nástupcem byl Gorazd II. (Pavlík; + 1942). Při svém obnovení místní pravoslavná církev reflektovala sebe jako církev cyrilometodějská a husitská. Hus byl považován za "neoficiálního" pravoslavného svatého. Po celou meziválečnou dobu (podle vzpomínek starých věřících, pamětníků na prvorepublikové poměry) byla nějaká forma úcty k Janu Husovi neoddělitelná od života zdejší pravoslavné církve, ba, lze říci, byla vedle cyrilometodějství jedním z charakteristických rysů tehdejší tváře českého pravoslaví. Tento prvek české pravoslavné zbožnosti však postupně slábne po 2. světové válce, což souvisí s celkovým potlačováním zbožnosti (např. bylo zakázáno zapalování slavnostních hranic v den památky upálení Husova) a jistě spolupůsobila i komunistická propaganda, která v očích lidu diskreditovala Husa i husitství tím, že z nich učinila "první naše revolucionáře" (kdo jste absolvovali komunistické školství, jistě vám zůstal v paměti slogan "husitské revoluční hnutí"). S následky komunistické "ideologické masáže" se potýkáme dodnes (a nejen co se pohledu na husitství týče).

Jeroným Pražský a Jan Hus

Ikona svatých mučedníků kostnických Jeronýma a Jana (stránky autora ikony)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Dnes je však už jasné, že vztah České pravoslavné církve k Husovi v době první republiky rozhodně nebyl jen dobovou záležitostí (ovlivněnou společenským klimatem tehdejší společnosti). Vidíme totiž, že myšlenka Husovy svatosti stále žije a znovu a znovu v každé generaci pravoslavných Čechů si nachází své stoupence. Právě tento jev, kdy památka muže Božího nezapadá, ale sama si povolává v každém pokolení nové své vyznavače, je v Pravoslaví považován za neklamný příznak svatosti. Podobně se v Rusku nedařilo potlačit svatou památku cara mučedníka Nikolaje II. Tak i u nás si kostničtí mučedníci Jeroným a Jan volají stále další pravoslavné ctitele - přes všechny nepříznivé okolnosti, přes zamlžování otázky Husovy z nejrůznějších stran, přes nepochopení některých pravoslavných, kteří vidí v Janu Husovi protestanta a památku Jeronýma Pražského prostě ignorují.

Právě skutečnost, že si Husa přivlastnily reformační církve (či novodobá ultraliberální Československá církev), vytváří pro pravoslavného křesťana mimoděk jistou překážku ve vztahu k Husovi a působí pochopitelně značně odrazujícím dojmem. Proto se tito pravoslavní často neuvědoměle stavějí na pozice kostnického koncilu.

Obnovení Pravoslaví v Čechách, celé dílo sv. mučedníka Gorazda a jeho myslitelský odkaz si bez úcty k Janu Husovi vůbec nelze představit. Osobně se domnívám, že obnovení českého pravoslaví je vlastně zázrak, který kromě sv. Cyrilu a Metodějovi můžeme přičítat i svatým mučedníkům kostnickým. Zvláště sv. vladyku Gorazda nepochybně posilovala právě památka Mistra Jana v těch nejtěžších dobách, kdy se zdálo, že udržet pravdu Pravoslaví v našich podmínkách je prostě nadlidský úkol... To byly ty chvíle, kdy vladyka Gorazd stál se svou věrností Pravoslaví - podobně jako mučedník Jan - téměř proti všem.

Ze strany skeptických pravoslavných bývá Husovi vytýkána neuchopitelnost jeho díla a mučednického svědectví na rovině dogmatické (v nejužším významu toho slova - tj. nevidí u něho plnost pravoslavných věroučných formulací, resp. vyvracení papežských herezí z pozice explicitní pravoslavné dogmatiky). Jenže takové dogmatické uvědomění rozhodně nenalezneme ani u mnoha prvokřesťanských mučedníků! O Husovi se píše: "On neumřel za nějaké dogma, ani za princip svobody - jak se obyčejně praví - ale za křesťanskou pravdu." My pravoslavní přece víme, že "křesťanská pravda" je vlastně tajemným souhrnem všech dogmat, je to vyznávání Krista, který o sobě pravil: "Já jsem pravda."

Husova cesta k poznání této pravdy (a k rozpoznání, kde tato pravda není) vedla skrze mravní vědomí. To zcela odpovídá pravoslavnému chápání, které ví, že nemůže být pravda hlásána nemravníky. Stání v pravdě jde vždy ruku v ruce s vysokou mravností (a naopak - hereze bývají pravidelně spojeny s mravním úpadkem či s vyloženou nemravností: o tom se přesvědčila Církev na prvním všeobecném sněmu na příkladu Áriově, podobně i na příkladu dalších heretiků, a v neposlední řadě i na příkladu papežství). Proto je možno o Husovi napsat: "On nebyl s to dokázati dogmaticky neplatnost papežských nároků, ale jej přesvědčila jejich mravní nemožnost." "Zastával práva křesťanské mravnosti, a nikoli nějaká dogmata."

A co se týče vztahu Husa k východní církvi: "znal nebo cítil, že její velicí biskupové vyznávali pravou víru; pociťoval lehkou možnost spojiti se s ní (tj. neměl vůči tomu zábrany; pozn. red.), poznávaje, že jeho vlastní víra jen málo kde "ve slovích", ale ne "v úmyslu" se různí od vyznání východní církve." Právě "příkladem řecké církve Hus dokazoval, že papežská moc nemá božského původu".

Zamítal bludy Viklefovy, přebíral však od něho argumenty proti papežství. V některých ohledech (např. učení o očistci) se nedokázal oprostit od toho, v čem byl vychován v římské církvi a co mu bylo klamně předkládáno jako víra starokřesťanská. Tyto nedostatky však nepochybně napravuje jeho boj proti Římu jakožto "lůnu herezí" a především jeho krvavý křest, kterým přijímá plně pravoslavnou a dokonalou víru jako první mučedníci, kteří mnozí nebyli vzděláni ve víře, ale obětovali své životy z lásky ke Kristu.

Kdybychom chtěli odmítat Husovo napojení na Pravoslaví z důvodu infikovanosti jeho víry nějakými římskými dogmaty, pak bychom snad měli žádat dodatečné anathemovaní řady ruských pravoslavných biskupů, kteří žili v 19. a začátkem 20. století, kdy měla Ruská církev veliký problém s pronikáním západních dogmatických vlivů do svého učení (viz např. synodální schválení učení o stvořených energiích). Někteří z biskupů, jejichž víra mohla být infikována nepravoslavnými vlivy, se po bolševické revoluci stali mučedníky. Bude jim snad někdo soudný upírat svatost?
Považovat Husa za reformátora, či zakladatele reformace, je liché. Reformační církve si Husa přivlastňují zcela neprávem. Mistr Jan je totiž od nich oddělen v samotném eklesiologickém principu - čili v přímo v základním pohledu na Církev. Jan Hus "sám nebyl reformátorem v tom smyslu, jak byli zakladatelé protestantských a jiných sekt. On nezamýšlel založit novou církev, ale věře v posloupné trvání jediné pravé církve obecné, naléhal pouze na očištění katolické církve od zlořádů a lživých učení, hlavně od papežství, které odsuzoval ne následkem dogmatických vývodů, nýbrž jakožto založení nemravné. Husův osobní směr činil jeho pohledy v základech příbuznými s učením pravoslavné církve." (Str. 48) Husovo "naléhání na očištění římsko-katolické církve od zlořádů a lživých učení", je vlastně totéž, jako bychom řekli, že naléhal, aby se západní církev vrátila k Pravoslaví.

Husovo učení v krátkosti:
- věřil v proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy
- přičítal velmi velkou působnost orodování svatých
- ačkoliv napsal traktát proti klanění se (adoration) obrazům, uznával v něm, že můžeme kolena ohýbati, s prosbami se obraceti, podávati dary a rozsvěcovati svíčky před obrazy Ježíše Krista a kteréhokoliv svatého, jen když to nečiníme obrazu samému, nýbrž tomu, koho představuje" (to zcela ve shodě s pravoslavným uctíváním ikon dle formulace VII. všeobecného sněmu; pozn. red.)
- byl přesvědčen o potřebě zpovědi (odmítl jen zpověď v hodinu popravy)
- uznával sedmero svátostí
- ani ohledně právoplatnosti ústní tradice neměl pochybnosti, protože se jí dovolával.
(Dokonce i protestant Lenfant, + 1728, ve své Historii koncilu kostnického, nevidí jiný důvod jeho odsouzení pro kacířství v Kostnici než odmítání římského papismu; a sám při tom Husa dává do souvislosti s tou "velikou částí křesťanstva", od níž se odtrhl západ, tj. západní církev.) (Zdroj: A. F. Hilferding; viz níže)
Jeroným Pražský se sjednotil s pravoslavnou církví, o tom nelze pochybovat. Lze si představit, že by se s tímto jeho krokem Hus neztotožňoval? Jak by se pak tito dva nejbližší přátelé a spolubojovníci za křesťanskou pravdu mohli spolu modlit či spolu přijímat Eucharistii? O žádné roztržce mezi nimi nemáme ani náznaku. Naopak - o Jeronýmově kroku Hus věděl a velice tvrdě jej hájil před útoky vídeňského profesora Sybartha. Je zcela logické domnívat se, že Hus se chystal ke stejnému praktickému kroku, jako učinil Jeroným, ale okolnosti jeho uvěznění a umučení již mu to nedovolily.

O Husově víře a smýšlení vydává názorné svědectví další vývin událostí a počínání jeho následovníků - Husitů, kteří zahájili kroky ke sjednocení své církve s Pravoslavím a vyslali za tím účelem poselstvo do Konstantinopole (viz Husité a pravoslaví). Pravoslavnost husitské víry pak byla uznána na synodě v Konstantinopoli (viz článku Husité a pravoslaví List Konstantinopolské církve Čechům).
-----------------------------------

Základní rys příbuzenství Jana Husa s pravoslavnou církví je v jeho mravním důrazu na trvání v křesťanské pravdě - to je přece mravní základ Pravoslaví! Jaký jiný důvod má pravoslavné oddělení od Říma či od protestantů, než trvání v pravdě? Co odlišuje křesťanství od ostatních náboženství? Křesťanství je Bohem zjevená pravda. K čemu vede pravoslavná církev svá dítka? K vyznávání pravdy, k přání pravdě k hájení pravdy. Do čeho nás Církev uvádí? Do poznání pravdy. Pravdy o Bohu a pravdy o člověku (to je jádro celého křesťanského učení). S čím nás Pravoslaví sjednocuje? S pravdou - s vtělenou Pravdou, kterou je Pán Ježíš Kristus.


(Použity citáty z knihy A. F. Hilferdinga: Hus a jeho poměr k pravoslaví; 1923)

Některé starší zdejší články s touto tématikou: z r. 2007 a z r. 2008



















Zobrazit příspěvek č. 537 jednotlivě

Administrátor --- 15. 7. 2009
Znát se svatými žijícími na zemi, abychom se znali se svatými v nebi

Neděle svatých Otců hory Athos

Svatí na Athosu
Svatí žijící na Athosu (I. M. Esfygmen)

 
Druhá neděle po svátku Všech svatých je věnována svatým té země, v níž žijeme, a také ctihodným Svatohorcům.

Téma této neděle tedy obrací naše zraky na sbor všech svatých mnichů Svaté Hory Athonské. A vzpomínáme-li na svaté Athonity, kteří již zemřeli, nemůžeme nevidět svaté athonské starce, kteří ještě žijí na této zemi. A tak se námětem na dnešní rozmýšlení přirozeně stává "starcovství". Nuž, načrtněme zde tedy několik poznámek na tuto bytostně pravoslavnou tématiku.

Nejprve k pojmu "starec".

Uvádíme zde úmyslně nikoliv jeho českou slovní podobu "stařec", ale tu, již zná velká část pravoslavného světa z pravoslavného esperanta, jímž pro oblast celého severního Pravoslaví je moravská staroslověnština. Chceme tím pro českého čtenáře odlišit "starého muže" od "duchovní osobnosti". Stařec je každý, kdo zestárne. Starec je však titul. Jeho užívání není v pravoslavné světě zcela jednotné, ale vždy se tím myslí duchovní vůdce, ten, kdo vede lidské duše po cestě spásy. V nejužším slova smyslu je míněna taková duchovní osobnost, která je Bohem disponována a obdařena duchovními dary k tomu, aby pomáhala lidem mimo rámec přirozených lidských možností.
Tito starci mají většinou dar duchovně nazřít stav duše člověka a pomoci mu překonávat překážky, které mu brání postupovat na jeho cestě. Mají schopnost neviditelně sáhnout člověku do srdce a uskutečnit tam tu duchovní operaci. Od těch mnichům, které přijme starec za své duchovní syny, se žádá naprostá poslušnost a dokonalá oddanost; jejich duše pak bere starec do své duše a na sebe přijímá odpovědnost za jejich spásu (ta odpovědnost jde pak až za hrob). Tento vztah učedníka s duchovně zkušeným starcem umožní nesmírně rychlý pohyb na cestě ke sjednocení s Bohem.

Důležitá součást starcovství je zkušenost. Starec disponuje hlubokou vlastní zkušeností i zkušenostmi druhých; v jeho duchovním vedení je vlastně přítomna celá duchovní zkušenost církve. To je vskutku nutno připomenout - zvláště v dnešní době, kdy vidíme, jak do duchovního vedení (především to platí pro nepravoslavný svět) vstupují zcela nezkušení lidé, nebo lidé duchovně dezorientovaní či nemocní, kteří tím jen duplikují svou duchovní nemoc v těch důvěřivých lidech, kteří se jim odevzdají do rukou (a lze se s tím občas setkat i v pravoslavné církvi). Starec je vždy tím, kdo vyléčil nejprve sám sebe (nemůže nikdy dobře duchovně vést jiné ten, kdo např. má mravní problémy nebo kouří, opíjí se alkoholem atd. - to jsme zmínili jen ty nejkřiklavější jevy - takovému "duchovnímu vedení" je potřeba se vyhnout; rozumějte mi správně: netvrdím, že ten, kdo např. kouří, by měl být špatným člověkem nebo že by nemohl být zbožný; nic takového neříkám; je však očividné, že nemůže nikoho vyvést z vězení vášní ten, kdo je jimi sám spoután; a zároveň je jasné, že pomáhat lidem vymotat se z pavučiny vášní je jednou ze základních funkcí duchovního vedení; to však neznamená, že by člověk, který se ještě nezbavil vášní, ale bojuje s nimi, nesměl být např. knězem). A dále - skutečný starec není žádný pokusník, ale ve svém duchovním vedení vždy přesně ví, co dělá. Zná zákonitosti duchovního života.
Dokonce i pro světské křesťany má spojení se starcem nesmírný význam. Působení starce není v žádném případě omezeno jen na monastýr a na jeho okruh mnišských poslušníků. V životopisech snad všech velikých starců čteme, že buď za nimi jezdilo veliké množství jejich duchovních dítek ze světa, nebo vedli rozsáhlou korespondenci, kterou pomáhali v duchovním životě lidem na druhém konci světa. A nejednalo se jen o "pouhé" rady, ale zároveň a hlavně o přímou duchovní pomoc.

Dříve to lidé chápali lépe než dnes, a skutečně hromadně jezdili do monastýru za zkušenými mnichy či přímo za "svým starcem" pro radu, na zpověď, na pravidelnou konsultaci v rámci duchovního vedení, či prostě pro inspiraci a posílení svého duchovního zápasu, který může přebýváním ve světě umdlévat. I dnes je v pravoslavných zemích běžným zvykem, že lidé jezdí do "svého monastýru" za "svým starcem" např. na víkendy. Řada zbožných křesťanů jezdí do monastýru strávit svou dovolenou - v monastýru se po dobu svého pobytu účastní všech bohoslužeb, bydlí zde, jedí, a na oplátku pomáhají svou prací.

V Rusku i na Ukrajině je obvyklým jevem vidět v monastýru mnoho návštěvníků, kteří zde přebývají na delší dobu, modlí se, pracují, očišťují své myšlení a svou duši od světského ducha. Různá hospodářství zřízená při monastýrech jsou útočištěm bezdomovců, kteří zde nacházejí bydlení a stravu, jakož i práci a hlavně duchovní i morální orientaci (jak bolestně nám tato funkce pravoslavných monastýrů schází na Západě!) Zcela zvláštní skupinou jsou tzv. "palomníci" - zbožní poutníci, jejichž životem je putovat od monastýru k monastýru, od jednoho svatého místa k druhému; všude na nějaký čas pobudou, účastní se bohoslužeb, pracují; a po čase jdou zase dále (v některých monastýrech mají speciálně pro palomníky zřízené vyhrazené ubytovací prostory, kde poutníci žijí; komfort tu nikdo nečeká, ale o ten tu ani nejde - stačí: teplo, jídlo, postel, voda). I v Řecku jsem viděl, že se na víkend v monastýru objeví lidé, kteří ihned zapadnou do života monastýru, chopí se práce, pomáhají mnichům apod., z čehož bylo lze vytušit, že sem jezdí pravidelně a vědí i bez ptaní co a jak.
Tento vnější okruh lidí kolem monastýru souvisí se starcovstvím. I když se někteří tito palomníci či poutníci se starcem přímo nesetkají, to, oč zde běží, je duch monastýru, který lidi unavené ze světa přitahuje, posiluje srdce a léčí duši. A tento duch monastýru je do značné míry výsledkem působení starce. Spoluvytvářejí ho mniši, kteří jsou starcem přímo vedeni. Do duchovní atmosféry monastýru otiskuje každý starec svou nezaměnitelnou pečeť.

-------------------------------

Dnes už lidé přijíždějí méně než v dobách včerejších. Ptát se, zdali je to proto, že je jejich duchovní život slabší, nebo zdali slábne proto, že méně jezdí, by bylo jako ptát se, jestli byla dříve slepice nebo vejce.

V souladu s dávnými proroctvími starců ubývá. Lidé už je nejsou schopni najít, vyhledat, netouží po nich, vlastně je nepotřebují. A podle toho to s lidmi také vypadá.

Starců je přesně tolik, kolik si lidé zaslouží a kolik potřebují. Vždy v dějinách zůstala veliká část svatých skrytá - Bůh je nezjevil a jejich svatost zůstala utajena očím světa. Skutečný svatý sám sebe nikdy nezjevuje. Jedním z úkazů, podle něhož poznáváme pravého starce, je, že na něho ukáže Bůh - sám starec pro svou známost nejenže nehne ani prstem (natož aby utrousil slovo), ale právě naopak.

Dnes lidé už po starcích netouží tak, jako dříve, a tak je Bůh ponechává v skrytu, což je přesně to, co si každý svatý přeje. Zjevený starec je Božím darem lidstvu.

Mnišství je krví církve. Bez mnichů je církev neduživá. A bez starců není mnišstva. Monach bez starce nemůže vést v principu mnišský život. Mniši žijící ve světě, uprostřed světských lidí - to bývá specifický případ některých, kteří mají zvláštní poslání v církevních světských institucích (např. na biskupství, církevních školách apod.), ale i v takovém případě mají někde v dosahu v blízkém monastýru svého starce a mívají poblíž chrám, kde se mohou každodenně zúčastňovat bohoslužeb. Působení mnicha ve světských institucích lze jen obtížně ospravedlnit, stejně jako jeho trvalé bydlení mezi světskými lidmi. Proč se takový člověk vlastně stával mnichem? Nezřídka jde o lidi oklamané, ctižádostivé a hnané touhou vést a poučovat (což je v příkrém rozporu s mnišským slibem pokory a poslušnosti) a zbožný pravoslavný křesťan se takovým nemocným duším vyhýbá.

Starec Paisij často říkal takovým "mnichům": »Proč jste vlastně odcházeli ze světa? Jaký dáváte příklad světským lidem?« Zesvětštění pronikající do mnišstva je jeden z nejstrašlivějších jevů právě vrcholícího věku apostase.

K tomto tématu viz článek: O důležitosti i nebezpečí poslušnosti, kde se připomíná, že ne každému máme a můžeme přinášet dokonalou poslušnost v duchovním životě.
-------------------------

Jev odpadání světských křesťanů od napojení na starce začal již na sklonku devatenáctého století. Zdá se, že prvopočátkem tohoto katastrofálního procesu v Rusku byl stav samotné církve. Na jedné straně měla Ruská církev té doby mnoho svatých, zástupy vynikajících mnichů a moře upřímně věřících křesťanů. Na straně druhé však v tomto církevním organismu již do značné míry hlodal rozklad. Pod nepředstavitelně vysokým počtem monastýrů a mnichů se skrývala skutečnost, že čím dále tím méně z nich byli skuteční mniši; pod zbožným povrchem se skrývalo již dosti formalismu a dalších úpadkových jevů. Není tajemstvím, že se tento rozklad odvíjel od duchovního stavu vrcholků církevní hierarchie. V oficiální školské teologii už působil tak silný vliv Západu, že místy se pod některými názory prolamuje již tak tenký led a objevuje propad do herezí (to není jen pronikání takových názorů jako transsubstanciace; četl jsem někde, že krátce před revolucí přijal ruský synod v podstatě západní učení o stvořených energiích). V tomto světle již asi nepřekvapí poměr nejvyššího duchovenstva ke sv. Serafímu Sarovskému, o jehož svatosti by dnes nikoho ani nenapadlo pochybovat, ale veškeré Pravoslaví (a dokonce i nepravoslavní věřící) v něm vidí vzor svatosti. Když byla publikována proslulá beseda sv. Serafíma s Motovilovem, která dnes slouží jako učebnice duchovnosti, tak proti jejímu obsahu ruský synod protestoval. A když měl být sv. Serafím svatořečen, tak právě nejvyšší duchovenstvo bylo rozhodně proti tomuto záměru. Nakonec prosadil svatořečení car a to za použití síly a proti celému synodu. To byl stav Ruské církve na přelomu 19. a 20. století, a v něm vidí mnozí dnešní teologové (např. prof. Osipov) přímou příčinu ruské revoluce a následného bolševického teroru, který současný ruský patriarcha Kyrill prohlásil za Boží trest.

Církev v tomto stavu ztrácela úctu společnosti, a zvláště vzdělaní lidé reagovali neadekvátně. Církev jim svým špatným stavem otevřela dveře k pochybám o křesťanství a k pýše. Rozklad a formalismus církve mohou sice částečně vysvětlit odtržení inteligence od křesťanství, ale nemohou je omluvit, protože démonem hýbajícím se vzdělanci byla pýcha a svévole. Úpadkové jevy církevního života jen pomáhaly odvázat tohoto apokalyptického démona ze řetězu. Kdo měl dobrou vůli, mohl i v této době najít v Ruské církvi mnoho skutečných světců a nepřeberné množství dobrých příkladů a duchovně inspirujících jevů.

A tak se stávalo, že když nějaký vzdělaný člověk jezdil i v této době do monastýru za starcem, stával se pro své přátele a spolupracovníky terčem posměchu. V vrchních vrstvách společnosti stačila dokonce i upřímná láska k modlitbě a k bohoslužbám k projevům nechápavosti či ironie. Formálně sice všichni přišli v neděli do chrámu na liturgii, ale aby někdo z vyšší společnosti chodil v sobotu večer na všenoční bdění...? Mezi bohatými a vzdělanými lidmi byl hluboce věřící křesťan, pocházející z vyšších vrstev, považován za podivína (viz za všechny mládí sv. Ignatije Brjančaninova v 19. stol.). To byly kořínky, z nichž rašil plevel anarchie a všeobecně se šířící spory jakési podivné, neurčité ale naléhavé touhy po změně všeho, a že staré je zatuchlé a musí být zničeno jakýmikoliv prostředky (jak o této náladě společnosti vyprávějí dobová svědectví); to bylo podhoubí, z něhož vyrůstaly prašivky volnomyšlenkářství, bujely lysohlávky nekritického obdivu k západu, aby tento vývoj nakonec vydal i smrtelně jedovatou houbu revoluce, která otrávila miliony lidí a zamořila Rusko svými jedovatými výpary ateismu na sedmdesát let.
----------------------

Pro duchovní život není nic důležitějšího než najít si dobrého starce (viz Kallistos Ware).

Dnes se tak často říká, že už nejsou starci. Ano, je pravda, že starců už není tolik jako v minulosti, a že jich stále ubývá. Leč stále je jich ještě dosti. To ďábel rozšiřuje lživou fámu, že už dnes nejsou bohavidoucí starci, že už není ke komu jít na radu a komu přinášet svou poslušnost.

Starci jsou a jsou to i dnes skuteční blahodatní starci, kteří nejsou o nic méně duchovně obdarovaní než starci v minulosti. Mezi námi se však šíří podivná zaslepenost - lidé starce už nechtějí vidět, nechtějí se radit, nechtějí nikoho poslouchat. A tak sami zavírají oči, aby je neviděli, a při tom tvrdí, že dnes už skuteční starci nejsou. I dnes jsou na Athosu i jinde velikáni ducha, ale my je už nechceme nebo nejsme schopni nalézat a vidět.

Tomu, co jsem právě napsal, bych sám nejspíše nevěřil, kdybych neměl osobní zkušenost. Před několika lety se nám otevřela možnost jezdit do jednoho řeckého pravoslavného monastýru, který je vedený skutečně známým a uznávaným starcem. Ten nám dal požehnání, že můžeme k nim do monastýru přijíždět. Pokaždé si najde nějaký čas, kdy se hostům věnuje. Od té doby se zpráva o této - pro nás zcela jedinečné - možnosti rozšířila v okruhu pravoslavných Čechů, o nichž bylo lze předpokládat, že chápou, jak zásadně důležité je pro pravoslavný duchovní život být v kontaktu se starcem, a že jsou připraveni shůry seslanou nabídku využít. Nečekal jsem, že zareagují všichni, neočekával jsem však ani, že takovou možnost, o které se nám dříve ani nesnilo, využije jen asi tak jeden z deseti. Připadá mi to jako v tom příběhu z Evangelia o pozvaných na hostinu: nikdo najednou nemá čas - jeden říká, že koupil pole, druhý volské spřežení, třetí má ženu... Za ta léta to pozvání využilo jen pár lidí. Dnes si myslím, že by většině z nás nic nepomohlo, ani kdyby nějaký starec přišel do naší země. Je to smutné poznání, ale na druhé straně není nic cennější než zjevení pravdy. Potvrzuje se tím jen to, co jsem psal výše: duchovní úpadek se neodvíjí od toho, že by ubývalo starců, ale od toho, že lidé už nechtějí starce, nestojí o duchovní vedení...
A jestli nejsme schopni vytvářet si vztah, lásku a poslušnost vůči svatým, kteří žijí a které můžeme vidět přirozeným zřením, jak bychom mohli mít skutečně hluboký vztah vůči svatým, kteří již zemřeli, a které fyzickýma očima už nevidíme? Nejsme-li schopni upevnit duchovní kontakt s žijícími světci, s nimiž můžeme hovořit a jichž se můžeme dotknout, jak potom asi může vypadat náš vztah a pouto s Bohem, jehož se dotknout nemůže a jehož hlas tělesnýma ušima neslyšíme?

A dále, máme-li tak slabé pouto se svatými, nemohou nám tolik pomáhat, jako pomáhali lidem v předchozích generacích, kteří měli se svatými stejně mocné a reálné vztahy jako s živými. Odtud se odvíjí příběh naší duchovní bídy. Nemiluješ-li člověka, jehož vidíš, jak bys mohl milovat Boha, kterého nevidíš?

--------------------

Nuže, načrtli jsme trojí službu, kterou blahodatní starci slouží v Církvi. Jednak díky darům, které od Boha dostali, pomáhají svou modlitbou a nadpřirozenou zkušeností; dále díky svému duchovnímu poznání a zkušenosti pomáhají svou radou. A v neposlední řadě pomáhají svým příkladem, prostě tím, že jsou a že na nich můžeme vidět svatý život, vtělenou svatost. Setkání se svatým člověkem je vždy zážitek - je to pokaždé dotyk z jiného světa, kde platí jiné zákony, kde jsou jiné hodnoty a jinak se posuzují věci, než jak jsme zvyklí zde. Leč zapomeňte na to, že setkání se svatým člověkem je vždy zážitek snadno pochopitelný a ihned příjemný (když se po letech vypráví o tom, co svatí všechno činili, to se pěkně poslouchá; jenže pro ty, kteří jsou u toho, to bývá často šokující chování, a nezřídka i nesnadno "stravitelné").

A tak bych chtěl ještě na samotný závěr jen letmo zmínit i druhou tvář svatosti, která je (a byla ve všech dobách) pro současníky svatých poněkud obtížně akceptovatelná. A jestliže dnes lidé ztrácejí smysl už i pro starcovství, k němuž se stávají lhostejnými, pak fenomén jiných forem a podob svatosti jim mnohdy může připadat dokonce poněkud odpudivý.

Zvláště s jurodivými bývá za jejich života těžké pořízení. Mám na paměti příklad sv. Symeona, blázna pro Krista, který míval ve zvyku zdravit počestné křesťany slovy: "Jak se máš, hlupáku?", podrážel nohy tomu, kdo pospíchal, a na Velký pátek chodil městem s omotaným věncem buřtů kolem krku. Pak zase posílal démony na ty, kdo žili v hříchu. Jindy způsobil, že dívky, které se posmívaly mnichům, začaly šilhat. Zároveň však léčil nemocné lidi, a při tom jim oznamoval, kvůli jakému hříchu se jim přihodila jejich nemoc, aby si příště dávali pozor. Jednou nějakému židovskému skláři pokřižoval sklenice, které vyráběl, a každá pokřižovaná sklenice praskla; a praskaly mu pak všechny, dokud se nestal křesťanem. Vysmíval se lidem, ale mnoho jich odvedl od hříchu a přivedl ke spáse. Lidem se zkazila nálada, sotva ho jen uviděli na cestě. Při tom však byl požehnáním celému městu.
Starec Stefan na Karulii

Starec Stefan Svatohorec na Karulii (poznáte, který z těch dvou mnichů je jurodivý?)

 
Na Athosu žil donedávna jurodivý srbský otec Stefan. Někteří Svatohorci ho neměli v oblibě. U jurodivých často nevíš: je to svatost nebo oklamání ďáblem? (Něco se o něm dočtete v knížce Zázraky naší doby, Athos a konec světa, na str. 21 - v PDF zde; klad listů pro vytištění brožurky je zde; obojí na stránce pravoslavného downloadu.) Žil na místech nejtvrdšího zápasu - na skalách Karulie (něco o ní se dočtete ve vzpomínané knížce od str. 19). Jeho kelie před časem za záhadných okolností shořela, otec Stefan přežil a dožil poslední své dny v srbském monastýru na Athosu. Při pohledu na starce Stefana byste si mohli pomyslet, že je to nějaký vagabund; není tam vidět nic z toho, co jsme zvyklí mít za atributy důstojnosti; třeba si někdo řekne: "Co je za šupáka?" Jenže - jak se zdá - to právě jsou ti maličcí, kteří se zalíbili Bohu; to jsou ti, kteří sebe učinili dětmi bez viny a bez poct, k nimiž se Pán sklání a hovoří s nimi...

Jistě dobře ví, o čem zde píši, každý, kdo zná nějaké detaily ze života jednoho z největších světců 20. století - sv. Joanna Šanghajského a Sanfranciského, velikého divotvorce a muže Božího. Kolik nemocných lidí uzdravil za svého života i po odchodu z tohoto světa! Ze všech podivných historek mi nyní vytanula jedna příhoda z jeho působení v Západní Evropě. Jestli si to správně pamatuji, tak to bylo v Paříži, kde přišel sv. Joann jednoho krásného dne na místo, na němž je nyní uprostřed města mnohoproudá magistrála, a rovnou se postavil někam doprostřed té obrovské široké autostrády, a tam mezi jízdními pruhy, kterými jezdilo jedno auto za druhým, mezi těmi kličkujícími a troubícími vozy začal sloužit panychidu, protože se právě dozvěděl, že přesně na tomto místě kdysi dávno zemřelo mnoho lidí. Byl z toho veřejný skandál, psaly o tom dokonce noviny (a to, že biskupa Joanna, a potažmo pravoslavné, v nich nikdo nechválil, snad nemusím rozvádět).

Četl jsem jednou paměti nějaké hraběnky z ruské emigrace, jak vzpomínala na působení sv. biskupa Joanna tenkrát v církvi a povzdychla si při tom, že to byla těžká doba. Na závěr svých vzpomínek parafrázovala známou pravoslavnou modlitbu ze zádušní bohoslužby („se svatými upokoj“ - což je prosba, aby Bůh daroval duši zesnulého věčný pokoj spolu se svatými v Království Božím). Ta důstojná paní ukončila své vzpomínání na jurodivého biskupa Joanna obtížně přeložitelnou slovní hříčkou: „Se svatými žít - nedej, Bože. Se svatými upokoj - to je ono!“

P.S.

Nu, a úplně na konec - starší video s natočenou návštěvou u jurodivého starce Stefana na Athosu, kde zpívá svým "dětským hlasem". Můžete tam vidět jeho kelii před tím, než lehla popelem (viděl jsem záběry jejího současného stavu, není tam už nic, než pár ohořelých zbytků, okouřené trosky a plamenem zčernalé místo; nyní se jeden mnich snaží o postavení nové kelie na tomto památném místě).

(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: You Tube








Zobrazit příspěvek č. 538 jednotlivě

Administrátor --- 16. 7. 2009
Z tisku - odešel svatohorský starec

Zemřel známý athonský starec Josef Vatopedský

Ráno 1. července 2009 zesnul věhlasný athonský starec (v jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu), autor mnoha duchovních knih, otec Josef, jehož na Athosu nazývají "Spileot" - "Jeskynník". Je to jedna z nejznámějších postav Svaté Hory v posledních desetiletích.

Starec Josef se narodil 1. července 1921. Stal se učedníkem slavného starce Josefa Hesychasty, s nímž je spojováno obnovení duchovního života na Athosu po polovině 20. století. První následovníci se shromáždili kolem otce Josefa na Pathosu - ve městě na jihozápadní části Kypru. V r. 1980 kvůli konfliktu s místním biskupem otec Josef se třemi učedníky opustili Kypr a usadili se na Svaté Hoře. Tam otec Josef i se svými poslušníky, jejichž počet časem vzrostl, žili v různých monastýrech. Kromě jiného požívali pohostinstvím Nového skitu Kutlumusiu.

Později se starec i s učedníky usadili v monastýru Vatoped, který byl v osmdesátých letech ve stavu značného úpadku. Otec Josef ustanovil igumenem monastýru svého blízkého učedníka Efréma, a sám se usadil v kelii vedle monastýru a stal se duchovním učitelem a zpovědníkem vatopedského bratrstva.

Starec je autorem nejméně 14 knih, kromě jiného životopisu starce Josefa Hesychasty (vyšlo v Rusku, Sergiev Posad, 2000).

Starec Josef byl jednou z nejvýraznějších historických osobností Svaté Hory konce 20. a začátku 21. století.

Zádušní obřady se konaly večer 1. července ve vatopedském monastýru.

Credo.ru
Sedmica.ru









Zobrazit příspěvek č. 539 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2009
Z došlé pošty - pozvání na Klimentek

Pravoslavná bohoslužba na Hoře sv. Klimenta (cyrilometodějském poutním místu)

Plakát













Zobrazit příspěvek č. 540 jednotlivě

Administrátor --- 20. 7. 2009
Z došlé pošty

Přátelství bez hranic

Kulturní a společenské setkání národů pod názvem „Přátelství bez hranic“ uspořádal dne 17. července 2009 v Bešenové majitel Thermal parku Nodarij Giorgazes. Setkání se zúčastnili kulturní a politické osobnosti ze Slovenska, Ruska, Ukrajiny, Gruzie i České republiky. Promluvil na něm též vladyka metropolita Kryštof a ve svém projevu hovořil o víře a lásce jako nezbytných hodnotách pro lidský život aby, byl opravdu šťastný a požehnaný.

Bratr Nodarij, rodilý Gruzínec, který již řadu let žije na Slovensku, se velmi zasloužil o zvelebení Thermal parku v Bešenové. Po jeho značném rozšíření a modernizaci hodlá zde vybudovat dokonce „delfinárium“, které by mělo sloužit hlavně nemocným dětem. Kulturní a společenská setkání, která se v Bešenové konají pravidelně, prohlubují přátelské vztahy mezi národy Střední a Východní Evropy.

Konferenční středisko při Thermal parku slouží také již tradičně jako místo pro zasedání Posvátného synodu a dalších představitelů Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

metropolita Kryštof


Zobrazit příspěvek č. 541 jednotlivě

Administrátor --- 23. 7. 2009
Radikální povel evangelia v apokalyptickém kontextu

3. neděle - nemějte starost o pozemské věci

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
28 A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou -
29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich.
30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
31 Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
32 Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(Matouš 6. kap.)

Náš Spasitel nás naléhavě nabádá, abychom odvrátili své zraky od věcí vezdejšího světa a tohoto těla k duchovnímu, ke službě Bohu. Naléhavost jeho výzvy je umocněna tím, že jde k samotným kořenům, tedy k tomu, co se dotýká principů naší pozemské světské existence, k tomu nejdůležitějšímu, co potřebuje k zachování naše přebývání na tomto světě. Tedy k jídlu a oděvu. Obojí člověk naprosto nutně potřebuje. A právě obě tyto nevyhnutelnosti si Pán Ježíš vybral, aby nás bez jakýchkoliv změkčení žádal: nedbejte o to, neusilujte, nestarejte se. Tím projevíte důvěru k Bohu.

Křesťanství je radikální. Od slova „radix“, což znamená kořen (to znají ze svých učebnic zahradníci a zahrádkáři). Čili jde ke kořenům, do hloubky, k základu, fundamentu. Dále jeho radikálnost spočívá v tom, že se nepohybuje, je stále na místě, je dobře zakořeněno ve svém základu. Křesťanství vytržené z kořenů se stává plevou, kterou honí vítr, kam se mu zamane. Pro dnešní společnost, jejíž myšlení je prohnětené lepkavou ideologií humanismu, je „radikálnost“ téměř neslušným slovem. Nejradikálněji znějící místa evangelia jsou v tichosti obcházena po špičkách; tváříme se, jakoby tam některé skutečně tvrdě radikální výroky ani nebyly (co např. jiné takové provolání: „běda vám nasyceným (tj. bohatým), běda vám, kteří se teď smějete“...? Luk 6,25).

Všimněte si, jak si mainstreamové křesťanství establišmentu s dnešním evangelijním úryvkem prakticky neví rady; jak neradi na toto evangelium kazatelé káží, a když už, tak většinou svá promluvy začínají slovy, že tato Ježíšova slova nesmíme chápat doslovně (což v praxi znamená totéž, jako říci, že je nemáme brát vážně). Ve skutečnosti však je evangelium jako celek tou nejradikálnější výzvou člověku: zřekni se světa pro Království Boží. To už našim zjemnělým uším zní do té míry neuvěřitelně tvrdě, takže ochotně věříme výmyslu, že to platí jen pro mnichy (a to pouze pro velkoschimníky, a jen na Athosu). Na duši člověka vlastní touze následovat právě to radikální, čím Evangelium je, pak stavějí svoje působení sekty. Místo toho jsou moderní křesťané z Říma nabádáni, aby se zapojili do politiky (mají na to dokonce svou lidově-klerikální středo-pravo-levou konzervativně-demokraticko-liberální gumovou stranu) atd.
Dnešní čtení je jedním z míst v Bibli, kde na nás poněkud neodbytně doléhá absolutní požadavek Evangelia. Toto je jeden z těch výroků Spasitelův, kde jde Bůh se svou výzvou člověku pod kůži, až na dřeň; nespokojuje se s čímkoliv vnějším, s odváděním přebytků, s tím, že mu věnujeme jakousi část svého času; ba, dokonce ani s tím, že se zřekneme zlých skutků; dotýká se toho, co je opravdu nevyhnutelné pro zachování života. Není to nepodobné situaci, kdy žádal Hospodin po Abrahamovi: „Obětuj mi svého syna.“ Syn, tělo z mého těla, krev mé krve, duše z mé duše, nejmilovanější a zároveň dědic, pokračovatel rodu, prodloužení mé vlastní smrtelné existence. Čili to nejcennější, to, co pro mne znamená vše.

Asketové říkají, že každého, kdo chce sjednotit s Bohem a kráčí rychlou mnišskou cestou krajní askeze, Bůh v jednu chvíli přivede na hranici života a smrti. Jít dále na setkání s Bohem znamená zároveň rozhodnout se pro smrt těla. Tuto volbu musí asketa učinit. Zůstane-li i poté naživu, je to jen a jen Božím zázrakem, kterým byla překonána křehkost lidské přirozenosti. „Každý si musí obětovat svého Izáka,“ říkají asketové. Po každém, kdo usiluje o zbožnost, Bůh bude chtít oběť, velkou oběť. Vždy je to nějaká forma oběti sebe sama. Jistá forma přezíravosti ke své pozemské existenci je nutná. K tomu míří požadavek Ježíšův: „Nestarejte se, co bude jísti a co budete píti.“ Pokračuje to bojem s vášněmi. Člověk stále přináší na oltář, co je mu nejmilejší. Vždy je to živý kus jeho těla. Asketičtí otcové říkají, že člověk má dát Bohu svou krev; vyjadřují tím, že nejvzácnější obětí je to, co přinášíme Bohu s bolestí.

------------------------------------------

A nyní se podíváme na tento princip křesťanského smýšlení o světě, o věcech tělesných a o vášních z apokalyptického hlediska.

Anděl z Apokalypsy

Apokalyptický anděl
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Nekřesťanský přístup ke světu, tělesným potřebám a žádostem a potažmo k vášním přivádí lidstvo k závěru jeho pozemské existence. Neboť hříchy lidí rozhodují o příchodu konce světa, jak přibližně praví sv. Ignatij Brjančaninov. A hříchy se rodí z vášní. Takže exploze vášní je tou erupcí pekelného vulkánu, která smete lidstvo v té podobě, jak jej známe. Toto všeobecné vzedmutí vášní vytváří kulisy, v nichž už žije naše a nastupující generace své životy. Právě ten výbuch probíhá, děje se to všude kolem nás. Trhá to na kusy vše, co doposavad bylo nepohnutelnými pilíři lidské civilizace (hlavně v oblasti mravnosti, skromnosti, poctivosti, norem života, zákonnosti, vztahu ke zlu atd. - a samozřejmě, v první řadě, v oblasti vztahu lidstva k víře, resp. naší civilizace ke křesťanství, potažmo k Bohu.) A stav lidského nitra se promítá do životního prostředí, mezilidských vztahů i stavu přírody. Tuto propojenost lidské duše se stavem světa, resp. stavem přírody, ustanovil sám Stvořitel při aktu stvoření člověka. Příroda zrcadlí duchovní podobu lidských duší dnes stejně jako kdysi.

Přeložím sem teď kratičký úryvek z jednoho sborníku, v němž jsou shromážděny pravoslavné výklady biblické knihy Zjevení sv. Jana, čili Apokalypsy. Nalistoval jsem kapitolu, kde se rozebírá proroctví o trestech, které jsou seslány shůry na lidstvo (kap. 9, v. 1-19):

1 Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;
2 otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
3 Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
4 Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
5 Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
6 V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
7 Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé,
8 hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.
9 Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje.
10 A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.
11 Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.
(Zjevení Janovo 9. kap.)
Tak tímto střípkem z rozsáhlého Zjevení sv. Jana se budeme trochu zabývat. K ocitovanému úryvku Apokalypsy je ve zmíněném sborníku poznamenáno:

»Lidé nejsou stvořeni jako ctižádostivci, pomstychtiví, rozkošníci, náfukové, ziskuchtiví, pomlouvači, křivopřísežníci, opovrhující Božími i lidskými ustanoveními, leč stávají se takovými, když zapomínajíce na duchovní oblast své bytosti, jsou náruživě zaujati tímto světem, světskými potěšeními a libostmi, které laskají smysly člověka vábivými vjemy. Co se stane, začnou-li se starat jen o uspokojení své živočišné přirozenosti?; odvracejí-li se od pravdy a ctnosti, jež jsou vždy v příkrém rozporu se světskými myšlenkami, zálibami, sklony a pudy?; zapomínají-li na své povinnosti vůči Bohu a poté i na povinnosti vůči bližnímu, podřizujíce je své zištnosti, chamtivosti, prospěchářství? Takový způsob života pochopitelně vyvolává hněv shůry. Hospodin Bůh však lituje a šetří viníky, očekávaje od nich pokání. Proto zprvu jen dopouští různá neštěstí a katastrofy, které pocházejí z nepřátelských a násilných přírodních změn. Posléze, uvidí-li Bůh nevšímavost k velikosti jeho milosrdenství a zatvrzelost i ukrutnost, pak odtáhne od nich svou ochrannou ruku zcela a ponechá je (jak praví apoštol) "na pospas nečistým vášním jejich srdcí" - i „dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší“ (Řím 1,21-32).«

Zde je pár výňatků z těchto biblických veršů:
Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství ... vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli ... Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti ... Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost ... Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.
(Vyplatí se přečíst si ten úryvek z Pavlova listu Římanům celý.)
Dejme však ještě slovo našemu sborníku: »To je ten stav, kdy vášně začínají vládnout nad lidmi násilně a nezkrotně; neustále se znovu rozdmychávají, rozpalují, hoří stále více, aby zničily všechny vznešené city a vyšší nutkání v člověku. To jsou přesně ta zhoubná sarančata (kobylky, o nichž se vypráví v apokalypse), které vyvrhlo peklo na lidskou společnost. "Vyjde dým ze země, jako dým z veliké pece, zatmí slunce a zatemní se vzduch tímto kouřem." Je to přesně tak; pohleďte na houfy lidí ovládaných vášněmi: zahaluje je jakoby nějaký čmoud, který jejich myšlení zaclání před světlem Božím, víry v Boha a pravdy. Neustále vdechují atmosféru emocí, které si zamilovali, uvažují dle svých vlastních principů, konají dle sil, které s nimi hýbají a táhnou je, podobny koním připraveným do boje („podoba těch kobylek podobna byla koním připraveným k boji“; Zjev 9,7, pravosl. překl.)«

Podle některých výkladů je dým podobenstvím falešného náboženství, lživé víry, která poskytuje ospravedlnění lidským vášním a brání lidem uvidět pravdu o Bohu.
To jsou věty napsané pravoslavným teologem F. Jakovlevem před více než sto lety (ze sborníku sestaveného insp. Simbirského duchovního semináře M. Barsovem v r. 1894; budeme z něj citovat i níže). Zní to jako neuvěřitelně přesné, výstižné a hluboké postihnutí dnešního stavu současného lidstva, jeho zatemnělosti a bloudění.

---------------------------

Výše uvedený úryvek se dotýká i ekologické tématiky. Píše se v něm o prvním stupni trestu, jenž Bůh dopouští na lidstvo, které se vymklo svému účelu a vydalo se cestou zla: „... nejprve (Bůh) jen dopouští různá neštěstí a katastrofy, které pocházejí z nepřátelských a násilných přírodních změn.“ V tom je zachycen autenticky křesťanský způsob myšlení o člověku a o světě. Osvětluje se tu i problematika např. klimatických změn.

Čili - pokud se zdvihají hladiny oceánů, zahřívá se planeta, přicházejí uragány, povodně a další přírodní katastrofy, které trápí lidstvo, pak by v tom křesťan neměl povrchně spatřovat pouhý důsledek průmyslu a jiné neekologické lidské činnosti. Vždyť pak by takový křesťan nebyl o nic prozíravější než světský člověk a neuvažoval by o světě o nic více křesťansky než pohan. Křesťanské smýšlení se však liší od jiného způsobu uvažování, protože křesťanství přináší lidskému myšlení hlubší poznání principů a zákonitostí, jimiž se řídí náš svět a všehomír vůbec. Tudíž by měl křesťan chápat znepokojivý stav světa jako zrcadlo duchovně zhroucených duší stále větší části lidstva. A od toho se odvíjí i cesta k řešení.

Všechno to ekologické bláznění a zelené myšlení, může být docela dobře jen nástrojem ďábla, který se snaží, aby lidé nenašli správnou cestu. Svými klamy se vždy pokoušel zmást člověka, a nyní uzavírá uvažování lidstva do kruhu, z něhož není cesta ven, nepoučí-li se člověk v křesťanském zjevení, jak má myslet a osvobodit zakletou mysl.

Připomeňme si v této souvislosti znovu slova evangelia, která jsou dnes naším tématem:

Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Ve vzduchu se vznáší několik otázek, které před nás Kristova slova kladou: Přísluší křesťanu zamotat své srdce do znepokojení o příští světa a mysl opřádat starostmi o materiální věci zítřka? Neměli bychom ekologii nechat pohanům? Můžeme opravdu sloužit duchovnímu i materiálnímu, Bohu i mamonu? Starat se o spásu i o stav světa?

Neměli bychom řešit duchovní problémy místo zabředávání do materiálních nesnází? Není ekologie jako současná medicína, která neřeší příčiny nemocí, ale zabývá se až jejich projevy?

Nenaznačují slova Pána Ježíše: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno,“ že věnovat se duchovnímu životu a soustředit se na hledání Božího království není uhýbání před problémy světa, nýbrž jejich řešením? Jediným pravým řešením bolestí a nemocí tohoto churavého světa...

Kniha apokalypsy hovoří srozumitelným jazykem - až uvidíme celosvětovou zkázu přírody máme si uvědomit dvě věci: 1.) příčina této pohromy je v hříchu a nekajícnosti lidí (nikoliv ve špatných technologiích, spalování fosilních paliv a malém využívání obnovitelných zdrojů); 2.) reagovat na to máme pokáním, hledáním Božího království (dokud je ještě k nalezení) a přípravou na finální zápas dobra a zla; upevněním se ve víře a vztahu s Bohem proti příchodu antikrista (zřejmě tedy nikoliv zkoumáním své „ekostopy“, recyklací domovního odpadu a výměnou žárovek za úsporné zářivky).

----------------------------------------

A nyní ještě zpět ke knize Zjevení a k démonickým potvorám, které jsou tam popisovány. Nabídneme výklad tohoto proroctví slovo za slovem. O kobylkách jsme si již řekli, že je to jinotajné zpodobení hříšných vášní. A nyní k popisované podobě těch kobylek.

Sarančata, kobylky - odporný hmyz jakoby s lidskou tváří. Tak se vášně tváří jako něco lidského, přirozeného, ve skutečnosti je to však jen démonický vynález, který je pravému originálnímu lidství zcela cizí. Sama vášeň je cosi odtažitého, co není osobou, zosobňuje ji v tomto světě až člověk, který vášni propadl, - to on dává tomu „hmyzu“ zdánlivě lidskou tvář. (Ta zvláštní podobnost vášní, které se usídlily v lidské duši, s hmyzem, je zajímavě ilustrovaná ve vyprávění o operaci provedené sv. Panteleimonem: Náboženský rozměr chirurgické operace.)

Na hlavách mají věnce jakoby zlaté. Tyto věnce - čili královské koruny - to je další falsifikát. Znamená lživou korunovaci - lidé vášně už nemají v nenávisti, ani s nimi nezápasí, nýbrž ospravedlňují si je a podřizují se jim. Dobrovolně se jimi nechávají zotročit a učinili z nich své sveřepé krále. Tato krutovláda falešných králů, přicházejících z pekla do světa vládnout lidem, je charakteristickým rysem posledních časů.

»Také může falešné zlato korun na hlavách kobylek vyjadřovat klamnou hodnotu vášní, hodnotu, která zdálky dráždí člověka a vzbuzuje v něm žádostivost. Zdánlivě zlatý lesk ošidí lidskou duši a člověk získá dojem, že vášní něco vzácného získává, že je šťastlivcem a že bude ještě šťastnějším a blaženějším, když si toho „zlata“ nahrabe co nejvíce. Jenže po čase zjistí, že byl oklamán a že je šťastným méně a méně a cítí se stále hůř. Zrodí se v něm zloba a touha ničit. Každá vášnivá touha, jak o ní sníme a představujeme si ji, ozdobí předmět vášně lesklými korunami. Jejich lesk však zmatní hořkou zkušeností a rozčarováním.

A měly vlasy jako vlasy ženské. Vlasy jsou krása a ozdoba ženy. Žena s krásnými vlasy je přitažlivá (to platilo kdysi a platí to jistě i dnes). Každá vášeň se maskuje příjemným zevnějškem, jímž chce oklamat zrak a vzbudit nečisté touhy. (Zde se naznačuje stav, kdy dochází k těsnému sbližování srdce člověka s vášní, která skrze „něžné laskající dotyky“, jimiž skýtá klamné blaho člověku, proniká dovnitř, do srdce.)

... zuby jejich byly jako lví. Nešťastník, kdo je uloven vášní, kolik zla a utrpení je mu snésti. Kolik špatností provede bližním. Jeho srdce je rozerváno - jednou nedůvěřivostí, pak žárlivostí nebo závistí, nebo pomstychtivostí a zlobou ke všemu, co překáží nebo se příčí vášnivému puzení. Ať už sžíravá touha samotná nebo hněv, nenávist, výbuchy zuřivosti zaženou pokoj daleko od jeho duše. Neúnavná krutost ničí pokoj jiných lidí. (A tuto krutost člověka „naučí“ vášeň sama, resp. duch, který skrze ni působí. Když se v tomto stádiu sbližování lidského srdce s vášní pokusíme vášně se zbavit, tehdy nám samotným ukáže své zuby. Námluvy srdce s vášní už skončily, toto již není stav něžných dotyků a „líbánek“; nyní je vášeň svými lvími zuby pevně zakouslá do lidského srdce a odtrhnout ji lze jen s velkou bolestí - a s kusem masa v čelistech.)

Měly také pancíře jako pancíře železné. Srdce, které je dušeno vášní, soustředí všechno cítění pouze na samotnou vášeň a cele se k ní připoutá. Je chladné ke všem druhému, nic zvenku do něho nepronikne, jako by bylo pod pancířem, který ho „chrání“ před každým dobrým a svatým dotykem. Stává se krutým a dokonce nelidským, neschopným soucitu. (Jistě se nám všem vybaví, jak vypadá vojenské brnění - pancíř je především na hrudi - čili na srdci.)

... a zvuk křídel jejich jako zvuk vozů, když množství koní cválá do boje. Dychtivost vášní je příšerná. Hrozné je toužebné úsilí lidí bažících po uspokojení vášně, která jimi vládne. Pospíchají rozházet své prostředky, mrhají silami, jen aby co nejrychleji dosáhli svého cíle. Chovají se prudce, vznětlivě, hlučně či násilnicky. Jsou jak vojsko valící se plenit a drancovat.

A měly ocasy podobné štírům, a žihadla v ocasech jejich byla... Nic necharakterizuje působení protipřirozených vášní tak výstižně, jako tento jinotaj. Konec (čili chvost) hříšných prožitků, připoutaností a bloudění je tak smrtelný jako žihadlo škorpióna. Kdo je oklamán vášní, už nerozlišuje dobro a zlo, pije číši hříchu až do dna a hyne. Ap. Jakub vykresluje postup vášně několika silnými slovy. Je-li člověk zaujat a oklamán svými vášnivými tužbami, pak - jak praví - „žádost počne a porodí hřích, spáchaný hřích pak porodí smrt“ (Jakub 1,14-15).«

Ty příšerné kobylky „měly nad sebou krále, anděla propasti, jemuž jméno Židovsky Abaddon, a řecky Apollon“ (Zjev 9,11) - obojí znamená: hubitel. Výstižněji toho, kdo vládne vášněmi, už pojmenovat nelze.

Takže, shrnuto:
Na průběhu líčení té zrůdné kobylky vidíme jinotajně vykreslený postup působení vášně: nejprve zdálky viditelné mihotání přitažlivého lesku koruny na hlavě „hmyzu“, aby tyto pablesky zprvu zaujaly pozornost a následně uchvátily srdce člověka; pak přijímaná vášeň dostává lidskou tvář tím, že nabude určité podoby, jak může být pokoušeným člověkem konkrétně uskutečněna; následně vlasy ženy (symbol ženské krásy) naznačuje, že ze vzdálené přitažlivosti se skrze přijetí a vstup do mysli stává blízké laskající potěšení, s nímž se „mazlí“ lidská duše. Potom však vášeň ukáže zuby kruté šelmy, která jde neúprosně za úlovkem, a obalí srdce, jehož se zmocnila, pancířem. Život takového člověka se stává podobným plenícímu tažení vojska, které jde bezohledně jen za dobýváním dalšího zisku. Tady už se vášeň definitivně změnila na hřích, na vtělený hřích, jímž se nešťastný člověk v jistém smyslu stává. A na konci všeho je chvost zakončený žihadlem. Hříchem, k němuž vášeň vede, je na těle „hmyzu“ symbolizován chvostem. Na konci hříchu, na špici chvostu, je žihadlo - umrtvení lidské duše - ne zabití, protože duši nelze zabít, ale palčivé umrtvení, které je pro nesmrtelnou lidskou duši největším utrpením. Chce žít a nemůže; přála by si třeba i umřít, ani to však nemůže.

A opět udělíme slovo citovanému sborníku: »Nešťastné jsou ty společnosti, národy či státy, v nichž zkáza mravů dojde až k tomu, že místo pravidel čestnosti a ctnosti, místo zákonů Božích se lidé budou řídit zákony svých vášní, výmysly lživého mudrování a bloudění rozumu. Nešťastný je lid, u něhož poklesky vášní proniknou do všech vrstev, v němž uhasne světlo víry, pravdu nebudou považovat za hodnotu...«

---------------------------------

Tak, tady jsem chtěl pro dnešek skončit. Nedá mi to však, a připíšu ještě něco jako přídavek k řečenému.

Když přemýšlím nad apokalyptickým proroctvím, napadá mne myšlenka, kterou tu jen nabízím k úvaze. Na začátku deváté kapitoly Zjevení sv. Jana, v níž se pak píše o těch kobylkách, je zmiňován pátý anděl, který zatroubil, a nato byl dán hvězdě, která předtím spadla s nebe, klíč od propasti. Ta hvězda už spadla s nebe, když zatroubil třetí anděl, a její jméno bylo „Pelyněk“. Je všeobecně známo, že bylině Pelyněk se také říká Černobýl, což nápadně připomíná název místa, kde v polovině osmdesátých let vybuchla atomová elektrárna (je možné, že jméno Černobyl dali této oblasti Volyňští Češi, kteří tam od 19. století sídlili). O této zvláštní shodě se obecně ví, a je to předmětem různých spekulací a dohadů, k nimž bych si tu dovolil přidat jeden další.

25.-26. dubna 1986 - havárie 4. bloku černobylského reaktoru. 25. odpoledne a večer došlo k řetězci závažných chyb ze strany obsluhy a k odpojení havarijních systémů v rámci provádění nějakého experimentu. Před půlnocí se reaktor dostal do nestabilního stavu, štěpná reakce lavinovitě vzrůstá a explozi v tuto chvíli už nebylo možno zabránit. Krátce po půlnoci dva mohutné výbuchy odsunuly 400 tun těžkou horní betonovou desku reaktoru. Následující výbuch rozmetal aktivní zónu včetně paliva a hořícího grafitu do okolí. Smrtonosný mrak obsahující 50 tun radioaktivních látek (10 hirošimských pum) se vznesl do výše a postupně více méně zamořil tři čtvrtiny Evropy. Zamoření blízkého Kyjeva a smrti dalších statisíců lidí zabránila blažená jurodivá Alypie (považovaná již mnoha pravoslavnými za svatou), která svou modlitbou obrátila vítr, a ten odnesl radioaktivní mrak na západ, kde se cestou postupně rozptyloval.

Četa lidí obětovala své životy, aby zabránila tomu nejhoršímu, co bylo ve scénáři katastrofy: místo pěti procent radiace, která byla v reaktoru, se totiž mohlo uvolnit devadesát procent. To kdyby se horké trosky protavily skrze betonovou desku a spadly do zásobníků vody pod reaktorem. Pak by mohla být zamořena třetina světa. Atomová hvězda pojmenovaná podle hořké byliny Pelyněk mohla způsobit, že by zhořkla třetina světa.

Tato hvězda otevřela jícen propasti, z níž se pak vyvalil pekelný dým, který všechno zatemnil, a z dýmu se na zemi vyrojily ony kobylky. Nesouvisí opravdu výbuch atomové elektrárny s dalším vzestupem zla a pokušení na světě? Není umělé uvolňování atomová energie mimořádným hříchem před Bohem? (Vždyť se při atomové reakci zasahuje už do samotného ustrojení materie, přímo do podstaty Bohem stvořené hmoty, která se tím ničí a mění na energii.) Je to náhoda, že nedlouho po známé havárii v Černobylu došlo ve světě k tolika změnám, společenským i politickým i technologickým, a jejich nepopiratelnou součástí je dosud naprosto nebývalý mravní úpadek naší civilizace?

A dále: nejsou tím Pelyňkem potažmo míněny všechny atomové výbuchy - bomb či elektráren? Slovo „Černobyl“ se stalo v povědomí lidstva přece pojmem - synonymem pro všechny atomové katastrofy (a to i když se nejednalo o zdaleka první historickou havárii jaderné elektrárny). A kromě toho - ač nejsem žádný přívrženec numerologie či jiného kouzlení s čísly - zarážející náhodou je následující číselná hříčka: obrátíme-li pořadí čísel v datumu havárie elektrárny 25. 4. (19)86, pak dostaneme jiné datum 6. 8. (19)45 (2) - toho dne byla svržena první atomová bomba na Hiroshimu. Takovou nápadnou shodu lze obtížně ignorovat. Opravdu zvláštní „spřízněnost“ těchto dvou případů. Není Černobyl Hirošimou číslo 2? Jakoby se tím naznačovalo těm, kdo mají ještě oči k vidění a uši k slyšení: bomba nebo elektrárna - je to stejná ohavnost před Hospodinem. Neotvírají se „atomovým zlem“ opravdu brány nebývalému zlu, aby vstoupilo do světa? (To připodobnění atomové reakce k hvězdě je vskutku výstižné, vždyť ve vesmíru probíhá termonukleární reakce právě na hvězdách!) Nedošlo v naší „atomové době“ ke skutečnému zatmění duchovního slunce a k příchodu takového duchovního dýmu do světa, že většina lidí už přestává být schopna se v této temnotě orientovat?

A ještě dále: není štěpení atomu dílem inspirovaným ďáblem, který tak nenávidí Boha, že si přeje zničit veškeré jeho stvoření - živé i neživé? Když mu není dovoleno vztáhnout pařáty na stvoření přímo, natož zaútočit na podstatu všeho stvořeného, činí to prostřednictvím člověka, jehož naučil jak zasáhnout do podstaty živého i neživého stvoření - podstatu neživé hmoty rozkládá štěpením atomu, podstatu biologického života mění genetickým inženýrstvím. Není důležité kolik tun hmoty člověk zničí; podstatné je tu duchovní rozměr toho svatokrádežného díla - tj. že vztáhl ruce k něčemu nedotknutelnému, pozdvihl se proti Stvořiteli a tím se člověk připodobnil ďáblu, jemuž tím dal dosud nevídaná práva nad světem a nad člověkem (máme-li použít způsobu vyjadřování starce Paisije Svatohorce). Je to člověk, kdo vpouští ďábla do světa a kdo způsobuje, že svět se čím dále tím více podobá peklu. A zdá se, že duchovním klíčem otevírajícím propast jsou právě uměle spouštěné hvězdné jaderné reakce, které nepatří na Zemi a které zde Bůh nechce.

Winston Churchill kdysi prohlásil, že atomová bomba je druhým vtělením Krista. První tři atomové pumy nazvali výzkumníci v Los Alamos „Svatá trojice“. Atomová bomba svržená na Hirošimu se jmenovala Little boy - malý chlapec, chcete-li jezulátko... (Z článku na Britských listech)
Jsou to samozřejmě jen volné úvahy nad knihou Zjevení, která je knihou tajemnou a mnohoznačnou. Námět na přemýšlení. Každá doba si vykládala tato proroctví po svém. To by nás však nemělo vést k relativizaci Apokalypsy. Jak se blíží konec, jeho kontury se postupně vynořují z mlhy budoucnosti a ledacos dříve nesrozumitelně tajemného nabývá konkrétní podoby.














Zobrazit příspěvek č. 542 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2009
Z tisku

Duši za úvěr. Lotyšská krize už místy připomíná peklo

7.7.2009

Riga - "Chodí sem hodně opilých lidí. Přicházejí se slunečními brýlemi, pod kterými je vidět monokl." Takhle popsala své klienty pracovnice nové lotyšské lichvářské společnosti Kontora.

Za pouhé dva měsíce své činnosti proti sobě stihla tahle tajemná firma poštvat celou ekumenickou frontu tamní katolické, luteránské i ortodoxní církve. Ve smlouvě za půjčku až 500 latů (tedy asi 700 euro) totiž Kontora jako jistinu nežádá nic jiného než "nesmrtelnou duši."

Žádné dokumenty, žádní vymahači. Jen křestní jméno a podpis.

Kontora nabízí půjčky od 50 latů na úrok, který po třech dnech od podpisu smlouvy začne růst o procento denně. Za rok to tedy může být 362 procent. Firma operuje z tajného místa. Klienti jí jen napíší e-mail se žádostí o částku a společnost si s nimi smluví schůzku.

O tom, že nejde jen o podivný vtip, se už na vlastní kůži přesvědčila i agentura Reuters. Její reportéry uvítal čtyřiatřicetiletý muž, který za Kontorou stojí - Viktor Mirošjenko.

"Co uděláme, když nebudou splácet? Přijdou o duši, to je všechno," řekl muž v černém saku, se slunečními brýlemi na nose a v bílém tričku s nápisem www.kontora.lv.

Reportéry přijal ve sklepní kanceláři s jedním stolem, jedním počítačem a třemi židlemi. Odmítl, že by chtěl zaměstnat vymahače či použít k vymáhání splátek fyzické násilí. A jako doklad toho, že nežertuje, vytáhl na stůl připravený svazek bankovek.

Mirošjenko řekl agentuře Reuters, že jeho společnost prostě lidem věří, že drobné zapůjčené částky, které zatím nepřesáhly 250 latů na osobu, budou splácet do jednoho až devadesáti dnů. Za dva měsíce činnosti podle něj zatím půjčku u Kontory získalo na dvě stovky lidí.

Úřady si s takovým podnikatelským záměrem neví příliš rady. List Baltic Times tlumočil stanovisko Sanity Gertmane z lotyšského Centra na ochranu práv spotřebitele, které zatím nedostalo od klientů Kontory žádnou stížnost a nemá tudíž podnět k šetření.

Lotyšské církve už jsou ale na nohou. Obviňují dokonce firmu z nejasných motivů, mezi nimiž nemusí chybět ani satanismus či okultismus.

"Nevíme, jaké má věřitel motivy žádat takovýto druh jistiny," citují Baltic Times ze společného prohlášení katolické, luteránské a ortodoxní církve. "Možná jde o absolutně cynické finančníky, kteří zneužívají strach lidí ze ztráty své duše jako nejvýhodnější cestu k zajištění zisku. Možná jsou za tím náboženské motivy - satanismus, okultismus nebo něco takového -, které mají zničit lidské duše a využít jejich zoufalé situace."

Podle církví je taková smlouva proti božímu slovu a i lidé bez vyznání by se měli zamyslet nad jejími důsledky.

Reuters připomíná, že Lotyšsko bylo ze všech ekonomik EU zasaženo nejtvrději. Banky velmi zpřísnily poskytování úvěrů, což vedlo k nárůstu popularity malých společností nabízejících snadné půjčky.


Aktualne.cz






Zobrazit příspěvek č. 543 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2009
Z tisku

Církev v Anglii nabízí obřad "dva v jednom" - křest a svatbu

Svým stoupencům nabídla tato církev obřad spojující svatbu s křtem. Reuters vysvětluje, že tato novinka je určena lidem, kteří žijí spolu a mají již děti, leč ještě nejsou spojeni církevním sňatkem.

Nedávný sociologický průzkum ukázal, že každý pátý britský pár vstupující do manželství má již děti. Výsledky průzkumu ponoukly církev, aby vypracovala obřad "rodinného sňatku".

Novinka si však našla dost kritiků, kteří mají zato, že tím církev de facto schvaluje mimomanželské vztahy.

"Je to nesmírná chyba," tvrdí kněz Beverly Tompson. Podle jeho názoru novinka "ničí" svátost sňatku i křtu. Je to pokus vyjít vstříc lidem, jenže církev musí sloužit lidem nikoliv na lidských principech ale na principech, které ustanovil Bůh, říká tento kněz, který odešel ze služby na protest proti zavedení ženského kněžství.

Církev však prohlašuje, že trvá na své pozici a odsuzuje mimomanželský sex. "Rodinný sňatek" vyjde věřící průměrně na 300 liber, a to je o mnoho levněji než průměrně stojí obvyklá svatba a křtiny. Takže rodiny, které se rozhodnou spojit sňatek s křtinami, mají nyní možnost provést to ekonomičtěji (jde o výdaje na oslavu těchto významných událostí).

Blagovest info




Zobrazit příspěvek č. 544 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2009
Ukrajina ve varu

Pastýřská návštěva moskevského patriarchy Kyrilla na Ukrajině

Zástupy stoupenců i odpůrců moskevského patriarchy hrozí konfliktem

Ráno 27. července. Patriarcha Kyrill přichází sloužit pobožnost k památníku knížete Vladimíra
Nedaleko je protestující mládež, kterou k památníku nepustili.
U památníku jiná mládež skanduje: Mnohá léta patriarchovi!
Pozornost upoutal báťuška s dosti dlouhými vlasy
Skupina protestujících rozvinula plakáty. Často se na nich objevuje stejný slogan: "Zmiz odsud, moskevský pope!"
A takto to pokračovalo. Ativista nacionalistické skupiny se rozhodl vyřídit si to s někým, kdo byl oblečen do "ruských maskáčů".
Milice vytěsňuje aktivisty.
Typický pohled, typické plakáty (Padej odsud, moskevský pope, kolonizátore!)
Mezi nacionalisty převládala mládež (s plakátkem: Zmiz odsud... atd.)
Plakáty přívrženců patriarchy: "Tisíciletá jednota." "Vítejte, vaše svatosti." (Skupiny Kyrillových odpůrců i přívrženců se setkaly. Obešlo se bez obětí.)
"Sláva národu! Smrt nepřátelům!" (Skandovaná hesla. Čeští skinheadi by se tam mohli cítit docela dobře.)
Pravoslavné monašky: "Jsme pravoslavní a Kyrill je náš patriarcha!"
(Spousta dalších fotografií na blogu ukrajinské "filaretovské" novinářky.)


Ukrajinský "vzdoro-patriarcha" Filaret Denisenko prohlásil, že návštěva na Ukrajině možná otevře moskevskému patriarchovi oči. Podle prohlášení různých nacionalistických a rozkolnických kruhů (nejde jen o Denisenkův ukrajinský pseudopatriarchát, ale např. i o sekty odpadlé od Ruské zahraniční církve, krajně nepřátelské vůči Ruské pravoslavné církvi) návštěva patriarchy Kyrilla není pastýřská, ale politická, a že Kyrill přichází na Ukrajinu upevňovat politická pouta s Kremlem; moskevský patriarcha je jimi vykreslován jako apoštol premiéra Putina. Tím byl zřejmě předurčen tón, v němž se bude návštěva Kyrilla na Ukrajině odehrávat. Nacionalistické protesty proti návštěvě používají vyhrocený slovník a neotevírají vlastně žádnou možnost k dialogu. Na transparentech se často opakuje požadavek: "Svobodu!"

Při dívání na ty fotografie a slogany: "Svobodu!" nás nemůže nenapadnout pár otázek:
Není snad Ukrajina svobodná? Nemá snad Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu plnou autonomii? Cožpak jsou věřící či ukrajinský národ nějak zotročováni nebo utlačováni z Moskvy? A proč s takovou agresivitou chtějí určovat vnitřní církevní věci ti, kteří se k této církvi evidentně nehlásí? Požadavek, že Ukrajina potřebuje jedinou nacionální pravoslavnou církev vznášejí lidé, kteří, jak se zdá, jednak nechápou kanonickou problematiku a hlavně nechtějí vidět faktickou samosprávnou samostatnost, kterou Ukrajinská církev Moskevského patriarchátu už dávno má (a je zakotvena v platné ústavě ruské pravoslavné církve). Vědí vůbec tito aktivisté, v čem tkví ta stále napadaná "podřízenost" Ukrajinské pravoslavné církev MP moskevskému patriarchovi, nebo jsou jen poštváni těmi, jimž jde právě o politickou moc? Podřízenost moskevskému patriarchovi má totiž pro ukrajinské pravoslavné už jen jediný praktický dopad - brání zmocnit se vlády nad církví nacionalistům a silám, kteří chtějí církev osamostatnit, aby ji mohli izolovat, oslabovat a rozkládat. Už ten politický slovník nacionalistů a samo zcela světské a politické pojetí kanonických církevních otázek, zvláště autokefality, vydává výmluvné svědectví o tom, k čemu má být "svoboda" použita a kdo přesně takovouto "svobodu" potřebuje.
Patriarchu Kyrilla bude při návštěvě střežit 2000 policistů. Návštěva zatím ukázala jedno: o nějakých krocích k usmíření a uklidnění církevní situace na Ukrajině nemůže být zřejmě zatím ani řeči. Dialog mezi Moskevským patriarchátem na jedné straně a oranžovou vládou či autokefalisty na straně druhé je vyloučen. Patriarcha Kyrill na Ukrajině uvedl, že nemá v úmyslu se setkat s "patriarchou" Filaretem. A Filaret Denisenko prohlásil, že se distancuje ode všech protestních akcí a odchází do chrámu sv. Vladimíra modlit se za mír na Ukrajině.








Zobrazit příspěvek č. 545 jednotlivě

Administrátor --- 31. 7. 2009
Z došlé pošty - situace na Ukrajině

Dvě připomínky k návštěvě patriarchy Kyrilla na Ukrajině

Přišla mi reakce na článek o Ukrajině, kterou jsem se rozhodl vložit na Ambon. Je to pohled z trochu jiného úhlu, než mám já, ale jistě opodstatněný, a proto si v rámci snahy o objektivitu zaslouží uveřejnění.

Nyní už citace z dopisu:

Chtěl bych Vám poděkovat za článek "Ukrajina ve varu" a zároveň vznést 2 připomínky.

1. Situace pravoslaví na Ukrajině je opravdu hrozná, přestože já mám ve věci jasno a vím, že jedinou kanonickou pravoslavnou církví na Ukrajině je UPC, tak vnímám hořkost věřících z toho, že kolébka východoslovanské křesťanské víry, Kyjev, není patriarchátem. Je to smutné, nelogické a nespravedlivé. V podstatě dnes už nepatrná moravská církev (moderně se jmenuje Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku) má autokefalitu stejně jako církev polská, a historická církev s miliony věřících je ponížena podřízenosti k církvi mnohem mladší. Připomínkuji to, protože ve vašem článku (a i v jiných týkajících se Ukrajiny) tyto skutečnosti nejsou zmiňovány a ukrajinská církev je chápaná popisována jako nějaký "nedomrlý chvost", jako něco nevyspělého, něco co nutně potřebuje protektora.

2. Byl jsem několikrát důrazně napomenut představiteli UPC ať nepoužívám název Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu. Nic takového totiž neexistuje. Oficiální název je Ukrajinská pravoslavná církev. Tento název by měl být používán bez ohledu na sekty Filaretů a podobných, kteří v podstatě ani pravoslavní nejsou. Je jenom jedna Ukrajinská pravoslavná církev, a pokud k tomuto názvu přidáváte nějaké dodatky, tak ji znevažujete a zároveň posluhujete jejím nepřátelům.

Nechápejte prosím mé připomínky jako nepřátelství, ale jako snahu o zkvalitnění obsahu Ambon.or.cz
--------------- Konec citace.

Výše uvedená připomínka č. 1 jistě reflektuje cítění mnoha Ukrajinců, a to mi nepřísluší nikterak komentovat, protože nejsem Ukrajinec. Proto se k tomu cítění stavím s úctou a zároveň zdrženlivostí.

Když už "máme na stole" otázky autokefality, nemohu propustit tak zajímavé a aktuální téma úplně bez jakéhokoliv dotyku. Omezím se jen pár spíše obecných podnětů k zamyšlení.
Jedním námětem na úvahy by mohlo být: nakolik má být národnostně-církevní cítění důvodem pro autokefalitu? Připomeňme si, že Církev se v polovině své historické existence (tj. na přelomu prvního a druhého tisíciletí) skládala jen z pěti(!) autokefálních církví (a to bylo prakticky celé středozemí křesťanské, a přesto si vystačilo s pouhými pěti patriarcháty).
A v neposlední řadě - po zkušenostech 20. století a z celého světa víme, jak snadno může být národnostní cítění obratně skrytě manipulováno a krutě zneužíváno (v posledku se pak tato manipulace pravidelně obrací proti tomu národu, s jehož cítěním je manipulováno).
Nu, a jako poslední bod (ke zmínce autora e-mailu o naší místní církvi) bych připodotkl, že nejsem stoprocentně přesvědčen, že zrovna nám udělení autokefality nějak pomohlo v církevním vývoji (můj soukromý názor je, že spíše naopak). 20. století se vyznačuje jakýmsi "šílením po autokefalitě" - a nyní nemám na mysli zrovna Ukrajinu, spíše ty skupinky v západní Evropě, které prahnou po autokefalitě, Ameriku, střední Evropu apod. Na to, zdali vytoužená autokofelata přispěla (nebo: by přispěla) těmto novodobým církevním společenstvím k upevnění v Pravoslaví, se už tolik nehledí (zdá se mi).

Klíčem k řešení problému udělení autokefality je, myslím, otázka: k čemu ta autokefalita má sloužit? K prestiži? K uspokojení cítění národa? (Píši to s úctou k tomuto cítění.) K církevní nezávislosti? (Jako by samotná církevní nezávislost byla nějakou absolutní hodnotou a ne pouhým prostředkem.) Nebo rovnou k tomu, "abychom si konečně mohli dělat to pravoslaví, jak chceme, a nikdo nám do toho zvenku nemluvil"? (Ten poslední případ možná sedí zrovna na nás Čechy a Moravany. Tak totiž vyznívají některé proklamace, které zaznívaly v naší cíkrvi v době první republiky či době poválečné. Co nejrychlejší dosažení plné samostatnosti žádal po naší církvi i prezident Masaryk; proč asi? Vladyka Gorazd měl plné ruce práce uhájit vazbu na Srbskou církev proti těmto - jednoznačně škodlivým - tlakům. V poslední době jsem podobné exaltované, emocionální, snad až ctižádostivé, leč reálně nepodložené, žíznivé volání po získání autokefality zažil na velkém západoevropském církevním shromáždění při jedné konferenci ve Francii.)

Odpusťte mi, jestli se mýlím, domnívám se však, že všechny právě uvedené důvody jsou jako podklad pro autokefalitu liché. Jediným kritériem by měla být především všestranná dospělost a vyspělost místní církve, adepta na autokefalitu (to Ukrajinská církev jistě splňuje, o tom není sporu), a dále skutečnost, že "patronát zvenku" už nepomáhá vývoji, ale začal již naopak brzdit rozvoj místní církve (a to je to, o čem z části je diskuse o ukrajinské autokefalitě).

---------------

P.S.

Nejsem Ukrajinec, ani nemám zvláštní vazby na tento region, leč z toho, co slýchávám, tuším, že tam existují i jiná národnostně-církevní cítění než touha po patriarchátu. Nevím, jak početná je to skupina, ale je tam prý i mnoho věřících, kteří vnímají a silně prožívají společné kořeny ukrajinského a ruského národa, ba hledí na obě národnosti je jako na dvě větve jednoho národa. Někteří by jistě mluvili dokonce o jednom národu ve dvou státech (i oni by asi hovořili o kolébce Ruské církve v Kyjevě, a hovořili by o řece Ros tekoucí na dnešní Ukrajině v kyjevské oblasti, která /možná/ dala Rusům a Rusku jméno). A ti vidí v jednotné církevní jurisdikci pojítko, které udržuje tuto jednotu. Zdá se, že tito věřící vidí v zachování jedné místní církve, společné pro Ukrajinu i Rusko, důležitý předpoklad pěstování duchovní jednoty východních Slovanů (oni by asi řekli: jednoho ruského národa) napříč státními hranicemi. (To jsou zřejmě ti, kteří vítali patriarchu Kyrilla s těmi přívětivými transparenty.)





Zobrazit příspěvek č. 546 jednotlivě

Administrátor --- 1. 8. 2009
Z došlé pošty - křest v rodině příbuzných sv. Gorazda

Hrubá Vrbka

Vladyka metropolita Kryštof navštívil v sobotu dne 18. 7. 2009 Hrubou Vrbku, rodiště svatého novomučedníka Gorazda a pokřtil v jeho rodném domě Brenta Boyda Nicholase McCuaiga a jeho syna Mikuláše. Maminka malého Mikuláše Simona Marta Pavlíková se v tento den sjednotila s pravoslavnou církví. Simona je prapravnučkou bratra svatého novomučedníka vladyky Gorazda Martina, který byl nejstarším ze tří synů Pavlíkových, a proto jako prvorozený podle obyčeje zůstal hospodařit na statku v Hrubé Vrbce.

Rodina McCuaiga žije v kanadském Vancouveru, kde již navázala kontakt s jednou z farností Pravoslavné církve v Americe (OCA). Přejeme oběma Mikulášům i Simoně, aby je všemohoucí Bůh provázel svým požehnáním a žili v daleké Kanadě v lásce a svornosti.

metropolita Kryštof


Neteř Anna Pavlíková provdaná Souralová sv. vladyky novomučedníka Gorazda byla provdaná v Hartvíkovicích u Třebíče. Pracovala celý život jako učitelka v okolních obcích i v Třebíči. Svému strýčkovi byla přes prazdniny velkou pomocnicí, měla čas, protože jejich manželství bylo bezdětné. I její záměr byl vybudovat v Třebíči pravoslavný chrám, protože k pravoslaví konvertovala hned v začátcích. Je pochovaná na hřbitově v Hartvíkovicích na hrobě má pravoslavný kříž.











Zobrazit příspěvek č. 547 jednotlivě

Administrátor --- 5. 8. 2009
Z tisku

Kandidáty na post biskupa v Los Angeles se stal gay a lesbička

Kněz gay a kněžka lesbička kandidují na post biskupa a jejich kandidatura byla přijata Episkopální církví.

Odstupující los angeleský biskup prohlásil, že "vítá tuto různorodost mezi uchazeči, jenže takový výsledek zřejmě vyvolá další konflikt v anglikánském společenství".

Který z kandidátů postoupí po služebním žebříčku, se ukáže v prosinci.

Credo.ru






Zobrazit příspěvek č. 548 jednotlivě

Administrátor --- 7. 8. 2009
Z tisku: bývalý zpovědník medžugorských vizionářů zbaven kněžství

Katolický kněz hlásající, že se v bosenském Medžugorje zjevovala Panna Marie, byl zbaven své duchovenské hodnosti

Kněz Tomislav Vlašič
Medžugorje
Vizionáři
Medžugorje
Medžugorje
Katolický kněz Tomislav Vlašič, který hlásal, že bosenské město Medžugorje je místem mnohých zjevení Boží Matky, byl zbaven duchovenské hodnosti (tj. kněžství) a zároveň i mnišství. Jak sděluje "Daily Telegraph", takové rozhodnutí přijal papež Benedikt XVI.

Vlašič byl zpovědníkem šesti lidí tvrdících, že v průběhu 28 let se jim v Medžugorje mnohokrát zjevila Panna Maria. Údajná zjevení měla začít v r. 1981. Dále založil asociaci "Kraljice mira potpuno Tvoji – po Mariji k Isusu" (Královno míru, všechno tobě - k Ježíši skrze Marii).

Během této doby navštívilo bosenské městečko asi 30 milionů poutníků. Přesto Vatikán neuznal zjevení Matky Boží za pravá. (Biskup Mostaru je prý od počátku označoval za podvrh; pozn. překl.)

Vlašič si podal žádost o zbavení statusu klerika i vyloučení z řádu františkánů již v minulém roce, kdy Svatá stolice vyhlásila začátek vyšetřování - tohoto bosenského kněze totiž obvinili, že má románek s jeptiškou. Ve Vatikánu mají také zato, že Vlašič "zveličoval", když vyprávěl historky o zjeveních Matky Boží. Dále knězi kladli za vinu "pochybná učení, hromadnou manipulaci s vědomím, mysticismus a neposlušnost církvi". Klerik de facto vytvořil v Medžugorje své vlastní společenství, nepodřizoval se ani místnímu biskupovi ani vedení františkánů.

Místní biskup tvrdí, že 66-letý Vlašič přestoupil přikázání "nesesmilníš". Americká katolická informační agentura CNS informovala, že mnich Vlašič má dítě.

Vlašič odmítl spolupracovat s vyšetřovateli a byl převezen do kláštera v Itálii, který nesměl opouštět a kde mu zakázali s kýmkoliv hovořit - dokonce i s advokátem - bez povolení představeného. Protože Vlašič už není klerikem ani františkánem, bude vyšetřování vedené proti němu ukončeno. Svou mocí z něho papež sňal všechny mnišské a kněžské sliby, včetně slibu čistoty.

Původní sankce z podzimu loňského roku nebyly tak přísné (nebyl zbaven kněžství, měl jen dočasný zákaz bohoslužeb a zákaz veřejného vystupování a zpovědnictví). Bývalý mnich byl prý představenými varován, že bude-li odporovat, hrozí mu kanonický proces, který povede k ještě přísnějším trestům, vezme-li v úvahu podezření z hereze, z rozkolu, nemluvě o jeho porušování přikázání "nesesmilníš", které mnich ještě ke všemu motivoval mystickým podtextem.

Představený řádu františkánu Chose Rodriges Karbalo však zdůraznil, že Vlašičovi je zakázáno objevovat se na veřejnosti, kázat a vykonávat jakékoliv duchovní vedení. Nesmí vydávat jakákoliv prohlášení týkající se náboženských témat, včetně "fenoménu Medžugorje". Pokud by porušil tento zákaz, riskuje vyloučení z církve.

Blagovest info, CWN, Daily telegraph

P.S.
Bublina splaskla.











Zobrazit příspěvek č. 549 jednotlivě

Administrátor --- 12. 8. 2009
Katolíci si posvítili religióznost věřících Ruské pravoslavné církve

Římskokatolická organizace si objednala podrobný sociologický průzkum ruské společnosti a zvláště pravoslavných

Bez ohledu na nedávnou ateistickou minulost sovětského státu se již dvacet let hlásí stále více a více obyvatel Ruska k církvi. Láska Rusů k pravoslavné církvi se dokonce vymkla i církevnímu učení, protože zajímavé procento lidí dokonce ani nevěří v Boha (nebo v Něj nevěří v souladu s učením církve) či věří v jakousi vyšší sílu, a při tom se tito lidé prohlašují za pravoslavné. Mnoho těch, kteří se hlásí k pravoslaví, nezná základy věrouky.

Vyplynulo to z nedávno provedeného sociologického výzkumu "Náboženství a religiozita v Rusku", provedeného Levada-centrem v únoru letošního roku, jehož výsledky byly představeny veřejnosti 25. června na sociologické konferenci v Berlíně.

Dotázáno bylo celkem 1600 osob, které představovaly přesný miniaturní model obyvatelstva v Rusku. Průzkum si objednala římsko-katolická organizace "Renovabis".

72,6% dotázaných se prohlašovalo za pravoslavné; za ateisty se prohlásilo pouhých 7,3%. K jakékoliv jiné větvi křesťanství (včetně katolicismu) se hlásí pouhých 1,2%; k islámu, buddhismu a hinduismu - 6,3% účastníků průzkumu.

Avšak jen 42% pravoslavných bezvýhradně věří v Boha; ostatní buď pochybují nebo uznávají nějakou vyšší moc. 12% pravoslavných má nepokřtěné děti. Jen 3% chodí do chrámu každou neděli nebo častěji. 55% jednou či několikrát do roka, především na významné svátky. 12% nechodí nikdy. Průměrná délka modlitby je 8 minut (modlitba, jak ji předpokládá církev, nemůže být kratší než 20 minut).

Zajímavý je i fakt, že nehledě na to, že lidé znají a schvalují náboženské normy (jako např. půst, modlitba, zpověď), přesto mnozí vůbec nehodlají je plnit, i když se považují za pravoslavné (uvedla Natalia Zorkaja z Levada-centra). 73% pravoslavných se nikdy nepostí a 77% dotázaných jí maso dokonce i na Velký pátek, i když vědí o tom, že to není dovoleno.

Další zajímavé momenty. Místní archijerej požívá pravidelně veliké autority dokonce u těch dotázaných, kteří se na něho obrátili, ale nedostalo se jim nejen pomoci ale ani obyčejné odpovědi.

Provedený výzkum ukazuje, kam by měl upřít své síly nový patriarcha. Takový názor vyjádřil vedoucí katedry historie církve MGU igumen Filip (Simonov), který pomáhal připravovat otázky pro sociologický průzkum a analyzovat jeho výsledky. Podle jeho názoru je potřeba zásadní důraz položit na kvalitní vzdělávání duchovních osob. Nesmí se však zapomínat na osvícení věřících. "Lidé si přinášejí do Církve své pověry a snaží se učinit je součástí církevního života," rozhořčuje se kněz.

Ze skutečnosti, že si provedení výzkumu objednala římsko-katolická církev, však igumen Filip žádnou zvláštní radost nemá. "Tak či onak, výsledky průzkumu jsou v prvé řadě užitečné zvláště pro Ruskou pravoslavnou církev, která musí vyvodit závěry z jeho výsledků," uzavírá igumen.

Představitel organizace "Renovabis" Kristof Dam ví o obvinění kvůli výjimečné aktivitě katolíků na kanonickém území Ruské pravoslavné církve, avšak odmítá všechna podezření z využívání výsledků výzkumu s cílem obracení obyvatelstva Ruska na katolicismus. "Je to pro nás zajímavé jakožto sledování procesu obnovování religióznosti ve Východní Evropě, a nic více," tvrdí Dam.

Seznámit se kompletními výsledky provedeného průzkumu je možno v červencovém čísle časopisu Osteuropa německé společnosti pro výzkum Východní Evropy.

(IG - Religii, 1. června 2009)







Zobrazit příspěvek č. 550 jednotlivě

Administrátor --- 13. 8. 2009
Slovo patriarchy k problematice autokefality Ukrajinské pravoslavné církve

K přechozím článkům týkajícím se návštěvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině

Rozebírali jsme zde minule otázku autokefality Ukrajinské pravoslavné církve. Jistě je zajímavé poslechnout si, co o tom říká sám patriarcha. Přeložil jsem sem výňatky z jeho promluv pronesených při jeho pastýřské návštěvě Ukrajiny.
Z promluvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině (za přítomnosti prezidenta Juščenka)

Sv. Vladimír svým velikým dílem - Křtem Rusi - připravil založení místní církve, která již existuje tisíc let. Tato církev, pane prezidente, existuje. Je to místní církev na Ukrajině. Kdyby zde nebyla, nebyla by ani Ukrajina. Na těle této církve se však ukázaly rány a ty je nutno léčit - modlitbou a promýšlením toho, co se stalo se všemi námi a co se děje. ... Stádcem církve jsou všichni pokřtění pravoslavní lidé - bez ohledu na jejich politickou orientaci.

Patriarcha moskevský a celé Rusi žije v Ruské federaci, ve městě Moskva. Leč je to patriarcha moskevský a celé Rusi. Při vytvoření Moskevského patriarchátu v tomosu, který byl podepsán konstantinopolským patriarchou a byl následně přijat všemi východními patriarchy, se praví: patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí. Až do zrušení patriarchátu za Petra Velikého se tak podepisovali moskevští patriarchové.

V tom není žádný imperialismus, žádné panovaní jedněch nad druhými. Je v tom jasná pravoslavná eklesiologie: patriarcha je otcem všem. Bez ohledu na to, jaké barvy je pas, který ten či onen člověk nosí v kapse. Bez ohledu na to, v jakém státu žijeme. Patriarcha je otcem všech, kteří patří k pravoslavné církvi a jsou součástí společné jurisdikce, v jejímž čele patriarcha stojí.

Z promluvy a následné diskuse v Kyjevsko-pečerské lávře

Není možno žádat a dosahovat jednoty a při tom trvat na vítězství svého vlastního osobního názoru. Tak to nechodí. To by měli pochopit všichni pravoslavní (hovořím i o těch, kdo jsou nyní v rozkolu). "Všechno nebo nic," to není církevní rozhovor. Říkají nám: "Buď autokefalita nebo nic." Čili: buď dostaneme autokefalitu nebo budeme v rozkolu. To není diskuse. Osobní názor, který sdílejí skupiny, jež se oddělily od kanonického Pravoslaví, nemůže být předkládán jako kategorická podmínka pro sjednocení všech pravoslavných. Metodou vedoucí k řešení je přece dosažení konsensu. To je jasné každému, kdo má jakoukoliv zkušenost s vedením rozhovorů a řešením konfliktů. ...

Zahlédl jsem některá ze slov na transparentech, jimiž mne vítaly opoziční politické skupiny (fotografie na Ambonu zde). Je překvapující, co všechno tam říkají o patriarchovi jen kvůli tomu, že má na věci jiný názor. A zároveň se obracejí k patriarchovi s žádostí: "Vyslyšte, prosíme, všechny naše požadavky, jestli je však nevyslyšíte, budeme dál o vás říkat, že jste takový a makový" (tj. "moskevský pop - kolonizátor"; pozn. překl.). Takhle se to přece nedělá. Celá tahle metoda, která je dnes předkládána pro vyléčení rozkolu, je v samotných základech nesmyslná.

Moje poselství ke všem pravoslavným tkví v následujícím: církev musí chápat, že je rodným domem pro všechny, levé i pravé, východní i západní, demokraty, komunisty, nacionalisty - pro všechny. Při své misii musí vycházet z toho, že je prostorem pro všechny, a na základě toho musí budovat svůj vztah ke světu. Dnes je idea autokefality radikálně zpolitizovaná a spojená s politickou volbou určitých skupin. Jak by do této reality mohly být zahrnuty životy všech pravoslavných, když mnoho z nich s touto politikou nesouhlasí?

To značí - je nutno sjednotit se kolem společné ideje. Jenže autokefalita touto všeobecnou idejí není. Ne kvůli tomu, že jsou za tím pletichy jakýchsi imperialistů v Moskvě (tuto hloupost často opakují sdělovací prostředky), nýbrž proto, že taková je naše historie. Kyjev je jižní metropolí ruského pravoslaví. Někdy nám jako příklad uvádějí jiné země: Česká republika s Slovensko mají autokefální církev; v Albánii je autokefální církev. Avšak ani České země ani Slovensko pro nikoho nebyly Jerusalémem ani Konstantinopolí. Ani Tirana nebyla pro nikoho duchovním centrem celé církve.

Kdežto Kyjev - to je náš Jerusalem i Konstantinopol, je to srdce našeho života! A kdybychom měli zavřít oči před tisíciletou historií a říci: "Nic strašného se neděje, Ukrajina je už dvanáct let samostatná, odřízneme ji," pak to bude nejen zapřením historie, ale hlavně zřeknutím se církevní Tradice.

Všechny radikální výzvy k autokefalitě jsou založeny výlučně na politických argumentech. Jeden z překvapujících naivních argumentů: "V suverénním státu musí být nezávislá církev." A proč? Ukažte mi jediný kánon (pravidlo církevního práva a posvátné tradice; pozn. překl.) ... Nikde není psáno, že v suverénním státu musí být suverénní církev.

A co se týče praxe. Místní církev - to je eparchie. Kde je biskup, tam je církev. A nad tím existují různé formy jednoty (eparchií). Zvláště ctihodnou formou sjednocení eparchií je patriarchát. Kdysi existovala pentarchie - pět patriarchátů. Nikdy nebyly patriarcháty ohraničeny státními hranicemi. Tak bylo dříve a tak je tomu i dnes. Jak známo, Moskevský patriarchát byl vytvořen po odpadnutí Říma a zaujal jeho místo v pentarchii. V tomosu, který byl vydán patriarchovi moskevskému, se prohlašovalo: "patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí" - tj. těch, které ležely na sever od Byzance. To nejsou pletichy Moskvy, to je eklesiologická sebereflexe pravoslavné církve. A dnes? Konstantinopolský patriarchát - to není jen Turecko ale mnohé státy světa. Alexandrijský patriarchát - to je celá Afrika. Antiochijský patriarchát - celý Střední východ. Jerusalemský patriarchát - Palestina, Izrael, Jordánsko.

Národní patriarcháty, spojené se státy, vznikly až 19. století (Rumunsko, Bulharsko, Srbsko). Skutečnost, že se začaly objevovat národní patriarcháty, vedla ke svolání sněmu do Konstantinopole, který odsoudil entofiletismus. Odsouzeno bylo nikoliv, že se objevily tyto církve, nýbrž to, čím bylo jejich objevení provázeno - pokus těsně spojit církev se státem a národem, postavit proti sobě národní a univerzální rozměr (církve). Přesně to bylo odsouzeno pravoslavnou církví. V naší současné situaci, kdy se patriarcha moskevský, celé Rusi a všech severních zemí stará nejen o Ruskou Federaci, se odráží naše tradice. Tato tradice se může někomu líbit, jinému nikoliv; podobně jako se někomu líbí a jinému nelíbí sám fakt existence křesťanství. Je to však naše tradice, a každé porušení tradice je pro Církev velice bolestné. A každé porušení tradice vyvolává rozdělení.

Mám zato, že církev, která dnes na Ukrajině existuje, odpovídá reálným potřebám národa a země. Ukrajinská pravoslavná církev je samostatnou, jejím představitelem je metropolita Vladimir a posvátný synod, který bez jakéhokoliv vměšování z Moskvy řeší všechny otázky života církve. A naše jednota spočívá v tom, že chápeme sami sebe jako jednu velikou místní pravoslavnou církev, k níž náleží 80 procent pravoslavných věřících světa. ... Mnozí chápou význam jednotné Ruské církve pro všechny země a pro celý svět.

A ještě bych rád dodal: to nejhorší na nesprávném chápání současné situace církve na Ukrajině je používání politických frází a poltických přístupů. ... "Proč se musíme podřizovat patriarchovi v Moskvě?" volají ti, kteří sem zvou konstantinopolského patriarchu. ... Do tohoto chóru se přidávají nejen hlasy pravoslavných ale i řecko-katolíků, které ani na okamžik nenapadne pochybovat o nutnosti podřizovat se Římu. Nezdá se vám, že je tu jasný politický podtext?

Z promluvy ve Svatohorské uspenské lávře

Historie ukazuje, že za dva tisíce let existence křesťanství ještě ani jeden lidský sen, ani jedna politická či národní idea nebyla (zdárně) dosažena a uskutečněna prostřednictvím rozdělení Těla Kristova (tj. Církve). Kde vládne rozdělení, prolévá se krev, ztrácí se energie, přichází se o jednotu a partikulární se klade na místo celku, tam je ztracena schopnost dosahovat cíle, jichž má národ dosáhnout...

Před vámi, kteří jste silou své víry zachovali jednotu Církve zde na ukrajinské zemi, činím hlubokou poklonu a jako patriarcha vám jménem celé Ruské pravoslavné církve děkuji za statečné stání ve víře, za vaši věrnost Pánu a Spasiteli.

(Z oficiálního webu Moskevského patriarchátu)








Zobrazit příspěvek č. 551 jednotlivě

Administrátor --- 17. 8. 2009
Další krok k obnovení židovského chrámu

V Izraeli poprvé po dvou tisícovkách let vybudován chrámový obětní oltář

V osadě Micpe Ierichon (poblíž Jerusalema) byl vzdělán oltář a poprvé v prošlých dvou tisících letech byla pronesena slova speciálního požehnání.

Oltář byl postaven z kamenů z Judské pouště, odebraných na místě, kam nevkročila lidská noha. V souladu s pokyny byly tyto kameny připraveny bez použití železa a slepeny zvláštním pojivem vytvořeným z písku nabraného v kráteru Ramon a asfaltu z Judské pouště. Tato "malta" odolává vysokým teplotám a neakumuluje teplo, což umožňuje udržovat tam neustálý oheň, jak to požaduje Tóra.

Oltář je vysoký 4 metry, délka i šířka je 6 metrů. Vytvořen byl spolupracovníky Chrámového institutu po vedením rabína Jehudy Glika. Vystavění oltáře se vztahuje k devátému dni měsíce Av (30. července), kdy byl podle židovské tradice zbořen první a druhý chrám.

Chrámový institut se zabývá obnovou vybavení a posvátných nádob, které se budou používat po vybudování třetího chrámu. Za 20 let existence Institutu se jeho spolupracovníkům podařilo připravit přibližně 70 součástí chrámové výbavy. Mimo jiné se podařilo opatřit zlatou harfu krále Davida, zlatý sedmisvíčník (daroval ho římský papež, nacházel se ve Vatikánském muzeu; pozn. překl.), zlatý kadidlový oltář, měděné umývadlo, zlatý stůl a roucho velekněze.

(Oltář je naplánováno převést na chrámovou horu.)


News ru . co. il (v ruštině)
Video (s ruským komentářem)








Zobrazit příspěvek č. 552 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2009
Svátky duchovního světla a osvícení

Proměnění Páně. Ježíš Kristus na hoře Tábor

Za onoho času...
17,1 ... pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou soukromí,
17,2 A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, roucho pak jeho učiněno bílé jako světlo.
17,3 A aj, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
17,4 A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, uděláme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
17,5 Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A aj, hlas z toho oblaku řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
17,6 To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
17,7 A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka: Vstaňte a nebojte se.
17,8 Pozdvihše pak očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
17,9 Když pak sestupovali s té hory, přikázal jim Ježíš, řka: Žádnému nepravte tohoto vidění, dokudž by Syn člověka nevstal z mrtvých.
(Evangelium podle Matouše)

Ikona Proměnění Páně na hoře TáborJak je všeobecně známo z výkladu svatých Otců, světlo vyzařující z postavy Spasitele je světlem Božství. Je to nestvořená energie Boží blahodati (milosti, chcete-li). Ježíš Kristus tu viditelně zjevuje, že není jen člověk, ale i Bůh. Vyjevuje svou Božskou slávu, své Božství. Už jsme o tom psali loni.

Nyní bych rád ubíral dnešní zamyšlení trošku jiným směrem. V posvátných hymnech tohoto svátku se praví, že Kristus svým proměněním na hoře Tábor ukázal krásu (resp. záři) a slávu původní lidské podoby. Touto božskou září blahodati byli obdařeni první lidé po svém stvoření.

Ano, první lidé svítili. A bylo to pro ně zcela přirozené. Stejně jako pro nás je přirozené, že svítí ve dne Slunce a v noci Luna, a máme pro to dokonce vědecké vysvětlení, tak bylo pro Adama a Evu samozřejmé, že vydávali záři.

Zatímco Kristus na Hoře zářil jako Slunce, které má světlo samo ze sebe, tak první lidé zářili jako Luna, která odráží světlo sluneční, ale sama své vlastní světlo nemá. (Nejde tu o kvantitu toho světla, ale jeho původ, resp. o princip této záře).
Když pak lidé přestoupili Boží přikázání, zahnali od sebe blahodať, projevilo se to ihned - tím, že zhasli. Jaký to byl pro ně šok, naznačují slova Bible, podle nichž náhle spatřili, že jsou nazí a skryli se. Styděli se za tu nevábnou proměnu své podoby - náhle byli tmaví, nesvítící...

Zatímco před hříchem byli "oděni světlem jako řízou" (variace na výrok žalmu 103./104.), po hříchu už nic takového nebylo, a proto se začali stydět. Tak to vykládá sv. Simeon Nový Theolog pravící: "Vysvlečen byl Adam z nepomíjejícího toho oděvu a slávy..."

Sv. Nil Athonský (Myrotočivý) přemýšlí: "Jak by mohl Adam hovořit se Stvořitelem, stvořivším blesky a zářivším s ničím nesrovnatelným světlem, kdyby sám (Adam) nebyl oblečen do světla?"

Sv. Serafím Sarovský

Rozhovor sv. Serafíma Sarovského s Motovilovem

 
Vzpomeňme také na Mojžíše, jemuž zářila tvář po rozhovoru s Bohem takovým světlem, že na něj jeho lidé nemohli pohledět. V neposlední řadě jistě můžeme za všechny křesťanské svaté uvést i případ sv. Serafíma Sarovského, který oslnivě zářil jako slunce. Mnoho dalších křesťanských svatých obnovilo na své duchovní cestě tento dar; známo je to u poustevníků a asketů na poušti, v posledních letech to byl např. starec Lavrentij Černigovský, v jehož tváři někteří spatřili oheň, když se modlil.

Podle sv. Nila tedy nejen duše, ale i těla prvních lidí byla obdařena blahodatným darem a vyzařovala oslnivé duchovní světlo blahodati.

Ve stichirách (litijních a na stichovně) večerní bohoslužby svátku Proměnění se zpívá:

Na (horu Tábor) jsi vyvedl pouze tři vybrané učedníky: Petra, Jakuba a Jana, částečně skryl přijaté tělo a proměnil se před nimi, zjevil nádheru původní krásy...

Ten, který kdysi mluvil s Mojžíšem na Sinajské hoře v obrazech a řekl: "Já jsem, který jsem", přijal lidskou bytnost, a když se dnes proměnil před učedníky na táborské hoře, ukázal prvotní krásu (lidské) podoby.

Dnes Kristus na táborské hoře proměnil zatemnělou (zčernalou) Adamovu přirozenost.

Ve 3. písni kánonu sváteční jitřní bohoslužby se praví: "Celého Adama jsi oblékl, Kriste, proměnil a osvítil jsi zčernalou starou přirozenost."

Z toho vyplývá, že tato zčernalá (tmavá) přirozenost byla dříve světlá, svítící.
----------------------

Část toho prvotního světla však lidem i po hříchu zbyla. Jakýsi odlesk. Zůstal v lidské mysli. Je to zářivá podstata lidské mysli. Narazí na ni ten, kdo se ponoří sám do sebe, obrátí se do svého nitra, k podstatě svého vědomí. (Nebudeme zde nyní rozebírat, jaká jsou v nitru člověka různá světla a že nesmíme přirozené světlo mysli zaměňovat s nadpřirozeným nestvořeným světlem.)

To je jeden z rozdílů, který stojí mezi člověkem a zvířetem. Zajímavé je, že tuto zkušenost s vnitřním světlem mysli v sobě odráží i lidová řeč. Jak často se říká, když někoho něco napadne nebo mu něco "dojde", že se mu "rozsvítilo".
Čistý a ctnostný život posiluje toto světlo v člověku. Hřích a vášně je zhasínají. Úměrně síle toho vnitřního světla je člověk chápavý duchovním věcem. Vnímá např. sílu víry, význam pokání, má smysl pro pravdu, pro duchovní poznání a pro věčný život. To vše je člověku s vnitřním světlem přirozeně pochopitelné, ba, zcela zjevné, nepochybné. Naproti tomu - marně se to snaží vysvětlit vnitřně zatemnělému člověku, jehož mysl se nedostatkem vnitřního světla blíží zvířecí. Všechny tyto duchovní předměty pro něho budou znít jako pouhé fráze, nesmysly, "výmysly, jimiž se církev snaží oklamat své ovečky, aby je mohla ovládat"...

Existuje však jedna okolnost, která jakoby přebíjí tu rovnici: ctnost = světlo; hřích = tma. Jedna věc totiž způsobí, že se ctnostný věřící člověk zatemní, a naopak jedna jiná věc dokáže i velkému hříšníkovi "rozsvítit". Tou hrůznou věcí, která je schopna zmařit plody všech ctností a asketických snah, je pýcha. A naopak - pokora dokáže napravit to, co s lidskou myslí napáchal hřích. (Známe to z Evangelia - podobenství o celníku a farizeovi - hříšný a mravně povadlý lump se dostává k Bohu blíže, než ctnostný a v duchovní praxi pečlivý farizej. Pokora osvítila celníka, kdežto pýcha zatemnila mysl farizeje.)

----------------------

Bůh stvořil člověka jako světlonosnou osobu.

Osoba - to je tak uspořádané vědomí, jemuž je dáno vědět o sobě, uvědomovat si sebe - čili být nikoliv něčím ale někým. Lidská osoba je obrazem Boží Osoby, a proto je každá lidská osoba jedinečný dar Boží. V židovském, antickém a starokřesťanském chápání znamená osoba: mít tvář. V daru osoby je obsaženo žít ve vztahu; osoba je schopna zaujímat svobodný uvědomělý vztah k někomu. Ve starozákonním chápání je osoba název pro tu část člověka, kterou se obracíme k tomu, s kým hovoříme, - čili tvář.
Hřích však znetvoří krásu osobního sebeuvědomění na temný egoismus. Egoismus je ďábelskou karikaturou osoby. Do tmy egoismu je potřeba vnášet světlo - pokáním a pokorou - a tím se očišťuje lidská osoba, její vědomí se opět naplňuje světlem a potažmo duchovním poznáním.

Svátky duchovního světla, jimiž je Proměnění Páně, jsou tudíž zároveň oslavou lidské osoby (tj. toho, že jsme stvořeni jakožto osoby, nikoliv jako nějaké neosobní bytí uvězněné v člověku, jak to hlásá buddhismus či hinduismus, které neuznávají lidskou osobu v našem smyslu toho slova; víru v osobu považují za mylnou, snovou či iluzorní; proklamovaným cílem duchovní praxe těchto náboženství je zničit vědomí osoby). Bůh si přeje mít nás blaženými osobami, ďábel z nás však činí sebetrýznící se egoisty.

Uvěznění lidské duše ve tmě - to je totiž trýzeň. Jedině uvedení do světla ji může učinit blaženou.

Překážkou tohoto procesu je mj. to, čemu se ve svatootcovské teologii říká "tělesné myšlení" (nebo světské uvažování - tak např. Paisij Svatohorec). To souvisí s působením vášní v člověku, které infikují srdce a kloní mysl k tělesnému uvažování, což je v niptické teologii vlastně synonymum pro veškerou lidskou špatnost. Tělesné myšlení je zdrojem všeho zla, které člověk páchá. Je to příčina sobectví, uskutečňování vášní (touhy po slasti, po bohatství a majetku a po slávě). A především - tělesný způsob uvažování činí lidi neschopnými pravdivé víry. Přibližuje je zvířatům. Tvorům bez tváře.

Tělesnému myšlení propadl Adam ihned po pádu (říká sv. Nil Myrotočivý). Tento pokažený neduchovní způsob myšlení nejenže je spojen s lidskou smrtí, ale navíc je spojen s nevírou. Dále tento způsob myšlení rodí lstivost a v posledku nerozum a bláznovství, z něhož se pak zatemněný člověk už není schopen vymanit. V pateriku je tělesné myšlení dáváno do souvislosti s démonickým klamem.

"Ti, kteří žijí podle těla, tělesně uvažují; a ti, kteří podle ducha, uvažují duchovně. Tělesné myšlení je smrt. Duchovní myšlení však je život a pokoj. Tělesné myšlení je totiž nepřátelstvím vůči Bohu, Božímu zákonu se nepodřizuje a nemůže podřizovat" (Řím 8,5-7; pravosl. znění), cituje ap. Pavla sv. Jan Zlatoústý.

(Připadá vám, že jste takové věci v Bibli ještě nečetli? Inu, není divu. Pro zajímavost, podívejte se, jak toto známé místo z listu apoštola Pavla, na které se odvolává tolik svatých Otců, předkládá ekumenický překlad; myslím, že by tento úryvek v ekumenickém překladu svatí Otcové vůbec nepoznali. Příčina je zřejmá - překladatelé neměli ani páru o svatootcovských výkladech Písma, o tom, jak Bibli četla celá Církev v prvních staletích, resp. prvním tisíciletí. To je problém našich českých biblických překladů, které odtrhávají české čtenáře Bible od svatootcovské starokřesťanské duchovnosti.)
 To není nepřátelství vůči tělu (zdůrazňuje sv. Jan Zlatoústý). Pokud zaujímá tělo místo (resp. význam), které je mu vyhrazeno, neděje se nic nevhodného. Když mu však povolíme cokoliv, překročí všechny hranice a povstane proti duši; pak začne vše hubit a ničit - ale nikoliv ze své podstaty, leč jako následek neuměřenosti a porušování řádu, které z toho pochází. Apoštol nehovoří o podstatě těla, ale o tělesném myšlení, to je potřeba zničit a myšlení napravit. Tělo samozřejmě nemá své vlastní myšlenky. Apoštol poukazuje na něco hlubšího - na zacílení myšlenek, jemuž dává jméno podle té horší (nižší) části člověka (tj. podle těla; pozn. překl.). Tělem se v důsledku myslí tělesný a světský způsob života, plný rozkoší a nespoutanosti, který činí celého člověka tělesným.

Když pak apoštol hovoří o "duchovním myšlení", přihlédněme k tomu, co sám píše v téže kapitole ve 27. verši: "Ten, kdo zkoumá (své) srdce, ví, jaké jsou myšlenky Ducha." Apoštol poukazuje na mnohá dobra, pocházející z duchovního uvažování pro tento i příští život. Tato dobra jsou opakem k tomu, co pochází z tělesného myšlení: oproti smrti - život; oproti nepřátelství vůči Bohu - pokoj. Apoštol svými slovy naznačuje, že nepřátelství k Bohu je horší než smrt. A proč se tělesné myšlení nemůže podrobit Božímu zákonu? Protože toto myšlení je zemské, hrubé, žádostivé toho, co náleží tělesnému životu a špatným skutkům. Jaká může být naděje na spásu, když se zlý člověk nedokáže stát dobrým? Zde se netvrdí, že by se zlý člověk nemohl stát dobrým (známe řadu takových příkladů), nýbrž to, že není možno zůstat pokleslým a zároveň se podrobovat Bohu. Zlý skutek se nemůže stát dobrým. Ten, kdo se změní, může se samozřejmě stát dobrým a začít Bohu sloužit.

To, co jsi nemohl činit, když jsi byl pod Zákonem (říká nám v podstatě apoštol), to můžeš dělat nyní - můžeš chodit přímo a spravedlivě, získáš-li pomoc od Ducha. Nestačí jen nechodit podle těla, ale je potřeba chodit podle Ducha, protože pro spásu je nutno nejen nečinit zlo, ale konat dobro. A to se stane, jestli duši poručíme Duchu a tělo přimějeme, aby znalo, kde je jeho místo. Tímto způsobem činíme tělo duchovním, podobně jako duši děláme tělesnou, když se odevzdáváme nedbalosti. Okřídlíme-li se Duchem, pak se i samo tělo stane duchovním. Neslužme břichu a zábavám, abychom se nevzdalovali od Ducha a nečinili dokonce i samu duši tělem (to samozřejmě neznamená, že bychom změnili její podstatu, ale hubíme její vznešenost). (Z myšlenek sv. Jana Zlatoústého; výklad listu ap. Pavla Římanům)

Encyklopedické definice praví, že "tělesné myšlení" je způsob uvažování, který vznikl ze stavu, do něhož se lidé dostali hříšným pádem. Je to porobenost vášněmi. Jeho důsledkem je zapomínání na Boha a na věčnost. Tato pozemská "moudrost" (je to opak duchovní moudrosti) je nepřátelstvím Bohu. Tělesné uvažování je smrtí duše - je to příznak toho, že duše umírá. Duchovní myšlení je však příznakem vzkříšení. Ti, kteří se oddávají tělesnému životu, mají tělesný způsob myšlení - nepamatují na věčný život a nezajímají se o něj. Pro mrtvé je přirozené, že nevnímají svou mrtvost; stejně tak je "tělesnému myšlení" vlastní, že nevnímá svou mrtvolnost. Proto necítí žádnou potřebu nechat se oživit. Kvůli falešnému chápání života zavrhlo a zavrhuje pravý Život - tj. Boha. Ty, kteří jsou zapečetěni "tělesným myšlením" a úporně se ho drží, jsou nevyléčitelně nemocní a Bůh je ponechává sobě samým, aby podlehli smrti, kterou si dobrovolně zvolili a dobrovolně se jí drží.

Evangelium nás učí, že pádem lidé získali falešný rozum (dosl.: rozum, který si nezasluhuje takového názvu). Rozum naší padlé přirozenosti, i kdyby měl jakoukoliv hodnotu z hlediska přírody, i kdyby byl jakkoliv zdokonalen, vycvičen a vytříben učeností světa, zachovává si vlastnosti padlého rozumu a zůstává lži-rozumem. Nepři se ani nediskutuj s pochybnostmi, které rodí falešný rozum, mečem víry stínej hlavy těchto hadů, jakmile je vystrčí ze svého doupěte.

Mimochodem, obligátní poznámka: nepřipadají vám, že tyto výroky z pravoslavné Encyklopedie přesně postihují právě ten způsob myšlení, kterému dnes většina naší civilizace zcela podlehla? Míním tím hlavně omámení lidských rozumů tzv. "vědeckým myšlením", proti němuž už jen málokdo má morální síly se postavit.
Kristovo učení stojí nad přirozeným, protože je Božské. Nerozumné pokusy objasnit nadpřirozené pomocí racionálního lidského mudrování se motají v kruhu a tento kruh obecného, obvyklého a přirozeného nemohou opustiti. (Právě vybrané citace z Encyklopedie jsou většinou z díla sv. Ignatije Brjančaninova, který své práce zakládal na spisech svatých Otců.)

V bohoslužbě ke cti sv. Sergije Radoněžského se výstižně pěje: "Uslyšev hlas evangelia, tělesné myšlení jsi opustil, otče, bohatství a slávu jsi za prach měl, vášně jsi přemohl, jako bys beztělesným byl, a hodným učiněn jsi oslavovat Boha spolu s anděly. Přijal jsi dar rozumu..." (Ikos kánonu; jitřní bohoslužba) "Když na tě sestoupilo Boží povolání, všechno tělesné myšlení jsi Duchu podrobil, posty a utrpením ses upevnil, a jako zlato tavením zkoušené jsi vypadal" (stichiry na Chvalte; jitřní).
Jaký význam má duchovní uvažování, naznačují i slova ct. Marka Askety: "Kdo opustí duchovní způsob přemýšlení, zakusí utrpení." To znamená, že naše duševní trápení (včetně sklíčenosti) vznikají z toho, že se nestaráme o získání duchovního chápání (tj. pojímání věcí) - nehledíme na události svého života duchovně. Ve všech událostech je potřeba hledat duchovní smysl toho, co se děje, - a pak chlad ztrácí sílu a sklíčenost odstupuje. Duchovnější člověk dokáže postřehnout příčinu, proč ho postihla sklíčenost. Kdo ještě nemá duchovní zkušenost, musí prostě vzpomenout na svaté Otce, kteří říkají, že za boj proti sklíčenosti a zoufalství dává Bůh největší koruny (tj. za vítězství dává největší odměnu). Kdo se i ve stavu momentálního morálního rozkladu donutí splnit to, co se líbí Bohu, ač se mu v tomto stavu nic takového činit nechce, o takovém platí slova Evangelia (Mat 11,12): "Ti, kteří vynakládají úsilí (tj. přinutí se), uchvacují Království nebeské." (Z knihy Besedy s kavkazským poustevníkem) Neduchovní uvažování však přivádí lidskou mysl buď do tuposti nebo do zoufalství.

Celý křesťanský život je vlastně neustálým léčením té strašné duševní nemoci člověka, která se nazývá "tělesné myšlení". Křesťanství bychom mohli v krátkosti charakterizovat jako uvádění člověka do světla. První křesťané měli zvláštní smysl pro symboliku světla. Sami sebe nazývali "syny světla a syny dne" (zachovalo se dodnes v liturgii sv. Basila: učiň nás syny světla a syny dne). Pán Ježíš vyzývá své učedníky, aby se stali syny světla (Jan 12,36). V listech apoštola Pavla se často objevují podobné výzvy: "Odložme skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla" (Řím 13,12);  "žijte proto jako děti světla" (Efez 5,9). A tento vřelý vztah k symbolice světla pokračoval i nadále. Přesvatou Bohorodici nazývá jitřní bohoslužba Matkou Světla. Po svatém přijímání zpíváme svatodušní hymnus: "Viděli jsme světlo pravé, přijali jsme Ducha nebeského..."

Ruská věřícíProč dávní křesťané tak silně prožívali symboliku světla? Zřejmě si uvědomovali lépe než my podstatu křesťanství, kterou je skutečné duchovní osvícení člověka. Ve starokřesťanských bohoslužbách byly různé obřady osvěcování, např. katechumenů (dodnes se nám jeden takový zachoval v liturgii předem posvěcených Darů: kněz vychází s rozžehnutou svící z oltáře, žehná věřící svící se zvoláním: "Světlo Kristovo osvěcuje všechny"; kdysi chodil kněz se svící do chrámové předsíně, kde se shromažďovali katechumeni, a tam se konalo osvěcování těch, kdo se hotoví ke křtu, který je v liturgické mluvě taktéž nazýván "svatým osvícením").

Podobná symbolika se stala pevnou součástí pravoslavného křtu - oblékání novokřtěnce do bílého roucha za zpěvu troparu: "Řízu dej mi světlou, ty, jenž se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš"; v křestním obřadu je voda křtu při jejím posvěcování nazývána "vodou osvícení ... prosvícením duše ... šatem neporušitelnosti (nehynoucnosti)", při myropomazání po křtu se zpívá: "Hospodin jest světlo mé..." a dále viz řadu dalších zmínek o světlu v modlitbách. Duchovní síla všech těchto symbolických úkonů a každého slova modlitby, z nichž se sestává pravoslavný obřad, se otiskují do duše pravoslavného křesťana, spoluutvářejí pak jeho život, a on je v sobě a na sobě ponese až za hranici smrti.

Dodnes je mnichům při postřižení na závěr oblékání do mnišských říz předáván kříž, komboskiny a speciální dlouhá mnišská svíce (kterou starec před odevzdáním novému mnichovi rozžehne). Stejně tak po křtu dostává novokřtěnec rozžatou svíci.

Veškerá symbolika a všechny pozemské jevy a obrazy světla nás odkazují k předobrazu toho všeho - k nestvořenému Světlu Božímu. Při večerní bohoslužbě, když se křesťané scházejí při zapadajícím slunci zpívat posvátné hymny, zaujímá centrální místo bohoslužby zvláštní modlitba: "Světlo tiché, svaté slávy, nesmrtelného Otce nebeského, svatého, blaženého..." Krásný přírodní jev, poslední sluneční paprsky rudě šlehající na obzoru jsou hymnicky uchopeny jako ikona Božího světla. Podobné je to při slunce východu v jitřní bohoslužbě, kde kněz volá vstříc první slunečním paprskům modlitbu k Bohu: "Sláva tobě, který jsi nám zjevil světlo!" (A tím začíná jedna z nejslavnostnějších částí jitřní služby - slavosloví.) Jitro je zde použito jako obraz duchovního rozbřesku.
V křesťanství je člověku Ježíšem Kristem otevřena cesta k získávání ztraceného světla. Kdybychom se měli křesťanský duchovní život pokusit shrnout do jednoho hesla, možná by mohlo znít: "Více světla." Se slovy "vzhůru ke světlu," prý zemřel sv. Řehoř Palama.

A na samotný závěr hymnus - tropar svátku Proměnění:

Tys proměnil se na hoře, Kriste Bože,
a ukázal jsi učedníkům slávu svou nakolik ji snésti mohli.
Na přímluvy Bohorodice ať zasvitne též nám hříšným světlo tvoje věčné.
Dárce světla, sláva tobě!


P. S.
Půst, kterým právě procházíme, působí (je-li správně prováděn) proti vášním, resp. proti poutům, jimiž vášně zotročují lidskou mysl. Tím pomáhá půst osvobodit mysl od tělesného myšlení. Následkem toho začíná člověk chápat význam pokání a čistoty. V důsledku pokání se v něm posiluje vnitřní světlo a člověku se otevře mysl duchovnímu poznání. To je cesta ke smyslu a cíli křesťanského života, tj. ke spojení a sjednocení s Bohem. Cesta do "království Božího, kde spravedliví budou zářit jako slunce" (Mat 13,43).













Zobrazit příspěvek č. 553 jednotlivě

Administrátor --- 25. 8. 2009
Ze zahraničního tisku - návštěva ruské ženy u Řeků na Korfu

Eucharistie znamená díků činění. (Nedělní liturgie na ostrově Korfu)

"Orthodox? Rusko? Rozkolník, že?" Stařičký kněz pevně svírá kalich se svatým přijímáním a provrtává mne pohledem. K přijímání nás přišlo pět: maminka s dvěma dětmi a dva Rusové. Deset babiček a stejně tolik stařečků rozjařeně sledují náš dialog. Po chrámu se nese šepot: "Rusové, ó Rusové."

Maličká vesnička na hoře na ostrově Korfu v Jónském moři. Chrám sv. Theodora. Nedělní liturgie. Lidé se trousí beze spěchu, jak je pro pravoslavné obvyklé, bez fanatismu.

Všichni sedí. Ženy vlevo, muži vpravo. Je to samozřejmě pohodlné, ale nejsem zvyklá pokřižovat se vsedě. Trochu se mi klíží oči. Nejsem uvyklá ani tomu, že "Věřím" a "Otče náš" čte žalmista a nikoliv všechen lid. Lidé jen sotva slyšitelně šeptají slova modliteb, ale nic nezpívají, stejně jako u nás. Ó Řekové, naši učitelé. A oni si pamatují, že nás učili.

Klučina, sotva tak dvouletý či tříletý, vážně přechází před oltářem. Jeho děd zpívá v chóru. Čas od času bere dítko na ruce, nepřestávaje zpívat. Sestřička asi pětiletá líbá bratříčkovi ruku, tančí a políbí pokaždé všechny ikony. Všichni jsou v chrámu jako doma - jak děti, tak i mládež, i staříci.

"U vás se nesedí? Cožpak je u vás v chrámu tolik lidu, že musejí všichni stát namačkáni na sobě?" nechápavě se tážou Řekové směsí řečtiny a angličtiny. Všemu je rozumět, protože běžná řecká slova - to jsou naše církevní termíny.

"Do chrámu chodím každou neděli," odpovídá každý starý Řek či Řekyně, který se začíná blížit zemi. "Jsem pravoslavný," odpoví každý Řek. Všichni jsou pokřtěni a církevně oddáni. Všichni znají evangelium ze školy. Všichni dokážou číst starořecky. Všichni znají bohoslužbu. Všichni bědují, že mladí jsou bezbožníci. Náboženství je u nich státní a církev má právo hlasu při přijímání zákonů.

"My jsme totiž Řekové, pochopte, nejdeme tak přímou cestou jako Evropané," takto objasňují, proč krize, která nyní probíhá v Evropě, není i v Řecku.

"Jaký máte kalendář?" Doufají, že u nás je kalendář církevní i světský starý - juliánský. Mou odpovědí jsou rozčarováni.

"Ale církevní kalendář je dle starého stylu, že? U nás už začal půst, kdežto u vás až za dva týdny, - je to tak? My jsme změnili kalendář, všechno máme podle nového stylu..." Vrtí hlavami a doufají v Rusko.

Bohoslužba je řecky, ale vše je srozumitelné, když víš, jak je to církevně-slovansky. Ze všech žen já jediná mám na hlavě šátek. Stařenky jsou pečlivě načesány a způsobně oblečeny. Šátky jsou zde však zavrhovány.

Nejvíce mne v chrámu "uhodilo do očí", že hlavními jsou zde muži. Celý chór je mužský - je složen z horlivých farníků. Zpívají nikoliv našimi nápěvy, ale údernými basy. Možná ne tak přesně secvičeně, ale zato energicky. Muži v chrámu jsou důstojní, vážní, každý plní nějakou službu. Za stolkem, kde se kupují svíčky, není žádná stařenka, nejsou tu žádné ceníky. Přijdeš, vezmeš si svíčky, a dáváš minci - zaplatíš tolik, kolik ti svědomí říká.

Vesnička je stará 500 let. Olivovníky 800 let. Jako o něčem obyčejném vykládají, že Benátčané platili za každý zasazený strom zlaťák. Proto je na Korfu tolik olivových hájů a stromy jsou tak hustě nasázeny. Proto je z nich tolik výborného oleje. Vždyť za každý stromeček platili.

"Patriarcha Kyrill? Karašo!" kněz po bohoslužbě se nemůže nabažit radostí. Při jménu patriarchy prostě září. Vypočítává, kde sám byl, a kde byli jeho přátelé. Je přesvědčen, že Kyjev je stále v Rusku. Je tomu nějakých 1020 let, co podobný řecký kněz přišel do Kyjeva a vyprávěl knížeti Vladimirovi o strašnému soudu. To bylo ještě před tím, než se sázely olivovníky na Korfu.

Naděžda Kevorkova
Gazeta
Ilustrace - redakce Ambonu (z archivu)










Zobrazit příspěvek č. 554 jednotlivě

Administrátor --- 26. 8. 2009
Z došlé pošty - svátek sv. Gorazda v Hrubé Vrbce

POZVÁNKA

Důstojní otcové, bratři a sestry,
dovoluji si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 4. - 5. září 2009.

Program bohoslužeb:

V pátek 4. září:
19 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií, jitřní, 1. hodinka

V sobotu 5. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, 3. a 6. hodinky, Pravidlo ke svatému Přijímání
10 hod.: Božská Liturgie













Zobrazit příspěvek č. 555 jednotlivě

Administrátor --- 31. 8. 2009
Z tisku - historie stále živá: Turecko chce křesťanského chrámu udělat mešitu

Turecká státní správa má v úmyslu učinit z bývalého pravoslavného chrámu mešitu

Na mešitu má být změněn pravoslavný chrám sv. Dimitria pocházející z první poloviny 19. století a stojící na předměstí města Silivri nedaleko od Istanbulu. Vedle chrámu už začali stavět vysoký minaret.

Architekt a profesor Adamenie umění v Istanbulu Oktaj Ekinchi vystoupil s ostrou kritikou rozhodnutí státní správy a označil je za "nekompetentní z hlediska vědeckého a neetické".

Chrám postavili v r. 1831 pravoslavní Řekové, jejichž potomci byli po první světové válce vyhnání z předměstí Silivri a jejich domy si zabrali muslimové, kteří přijeli z Řecka. Než dokončili stavbu nové mešity, používali nějakou dobu pro své bohoslužby tento chrám, k němuž přistavěli dřevěný minaret.

Na tento historický fakt se nyní odvolává turecká státní správa a provádí práce pod označením "konzervace mešity", aniž by připomněla, že před tím se jednalo o pravoslavný chrám. To vyvolalo protesty nejen architektů a kunsthistoriků, ale i pravoslavné veřejnosti.

Podle údajů Konstantinopolského patriarchátu v Silivri byly začátkem 20. století dva pravoslavné chrámy, jenže většina materiálů o nich byla zničena po vyhnání Řeků.

Ria Novosti
Milliyet




Zobrazit příspěvek č. 556 jednotlivě

Administrátor --- 1. 9. 2009
K svátku Zesnutí přesv. Bohorodice

Zázrak tzv. "hadů přesv. Bohorodice" na ostrově Kefalonia

Na tomto ostrově se každý rok na svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice objevují v chrámu hadi. Vylezou z hor, aby navštívili chrám na sváteční bohoslužbu. Po ukončení svátku se hadi odplazí do hor. V průběhu své návštěvy v chrámu jsou hadi mírní, přítulní - mimo chrám jsou to však nebezpeční jedovatí plazi.

"Malé zmije se připlazí do chrámu v předvečer chrámu, směřují k ikoně - a usadí se na jejím stříbrném obložení. Vyčkají celou noc, celé všenoční bdění, které opravdu trvá až do rána. Ráno je sloužena svatá liturgie a teprve potom hadi opět zmizí neznámo kam, aby se objevili opět za rok." (Celý článek zde)

Další článek je na webu orthodoxia.cz.





Z You Tube. Anglické titulky

Pro toho, koho zaujala zvuková stopa tohoto klipu: jedná se o uctívání přesvaté Bohorodice při jitřní bohoslužbě. Na začátku kněz zvolá: "Bohorodici a Matku Světla v písních zvelebíme!" Odpovídá se: "Tebe nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější, pravou Bohorodici velebíme," to několikrát sbor opakuje.


Obsáhlejší reportáž o tomto jevu naleznete ve filmu Zjevné zázraky, který si můžete pustit u nás zde (reportáž z ostrova Kefalonia začíná ve 3:25 min. filmu). Zde jsou k dispozici české titulky.













Zobrazit příspěvek č. 557 jednotlivě

Administrátor --- 8. 9. 2009
Druhý velký srpnový svátek

Zesnutí přesvaté Bohorodice

Ikona: Uspenije (od Theofana Řeka)

Ikona svátku Zesnutí přesv. Bohorodice.
Na ikoně je duše Matky Boží zobrazena v podobě maličkého dítěte, smrt je totiž jako narození do nového života; proto bývá zvykem zpodobovat duši zesnulého jako novorozeně.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Tradiční církevní podání o okolnostech, které kdysi provázely událost zesnutí Matky Boží, zní dnešnímu světskému uchu tak fantasticky, že této tradici, kterou všechny předchozí generace bez pochyb přijímaly jako ověřenou pravdu, je dnes už jen málokdo schopen uvěřit. Protože jsme o tomto svátku zde ještě nepsali, budeme se po nejstručnějším popisu tajuplné události věnovat spíše jeho duchovní podstatě.

Tajemná událost, kterou svátek připomíná, má jako základní prvek skutečnost, že pro duši umírající své Matky si přišel sám Pán Ježíš Kristus. Viděli to svatí apoštolé, kteří byli zázračně shromážděni do Jerusalema, aby mohli být okamžiku zesnutí Panny Marie přítomni. A dále - po třech dnech od pochování přečistého těla Matky Boží, apoštolé otevřeli hrob, a zjistili, že tělo tam už není. Podle zjevení přesv. Bohorodice pochopili, že byla vzata z této země i se svým tělem.

Duchovní osa svátku je nadmíru dobře čitelná z troparu a kondaku:

Rodíc, panenství jsi zachovala,
při zesnutí svět jsi neopustila.
Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života,
přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

V přímluvách neusínající Bohorodici
a nezměnitelnou naději jakožto Zastánkyni
hrob ani umrtvení neudržely.
Neboť Matku Života do nebe převedl
Ten, kterýž se usídlil v lůně vždy panenském.

Říká se tu v podstatě: čistota překonává smrt a převádí ze smrti do života. Hřích, kterým vstoupila smrt do člověka, je totiž nečistotou. A tudíž nečistota jde "ruku v ruce" se záhubou a rozkladem. Bohorodice však díky své čistotě zůstala nepolapena smrtí a tlením. Hrob ani "mrtvost" nad ní neměly vládu a nemohly ji uvěznit ve své podsvětní "državě". Ujal se jí Ten, který se z ní narodil, - vtělený Bůh, a dal jí poté možnost působit v obou světech: nebeském i pozemském.

Co nás zaujme v první řadě - opět se zde ukazuje stará známá pravda, kterou křesťanství vyjevuje: hřích a vášně spojují člověka se smrtí.

A nyní - co se to děje s námi křesťany? Proč - ač jsme očištěni křtem a svatými Tajinami - znovu a znovu upadáme do vášní, nečistoty a hříchů? Z jedné strany nás účast na Kristově díle spásy zasnubuje životu a odtrhává od smrti, na straně druhé se znovu a znovu věnčíme s hříchem a bratříme se záhubou. Odpověď je skrytá v tom, o čem jsme zde minule již hovořili. Asketika to nazývá tělesné myšlení. To je cesta k nečistotě a tudíž i do smrti. Naopak duchovní způsob smýšlení vede člověka k čistotě a potažmo do života.

--------------------

Kdysi jsem si kladl otázku: proč liturgická církevní tradice předepisuje číst na svátky přesv. Bohorodice (skoro pokaždé) jedno a to samé evangelijní čtení (Luk 10,38–42): krátké vyprávění o návštěvě Pána Ježíše v Bethanii a tu příhodu s Marií a Martou. Vždyť to nijak nesouvisí s Pannou Marií! (Pozor, ta Marie, o níž se hovoří v tom příběhu z Bethanie, nebyla přesv. Bohorodicí; byla to sestra Marty a Lazara, jehož Kristus krátce před svým ukřižováním vzkřísil z mrtvých.) O Matce Boží se v tom úryvku vůbec nehovoří. Proč se raději nečte např. něco z prvních kapitol Lukášova evangelia (vyprávění o početí Spasitele, o návštěvě Marie u Alžběty), nebo jiné čtení, kde je řeč přímo o Ježíšově Matce? Tak jsem se kdysi tázal sám sebe. Až mi to jednou konečně došlo: příběh o Martě a Marii má na své symbolické rovině výklad, který ukazuje cestu k čistotě, cestu, kterou člověku otevírá svatootcovská pravoslavná asketika. A to už souvisí s přesv. Bohorodicí vskutku náramně.

V tom evangelijním příběhu se vypráví o tom, jak Ježíš přijde na návštěvu. S ním apoštolé, a možná se tam za nimi ještě nahrne i dost dalších lidí. Marta, paní domu, má spoustu práce, aby náležitě přijala vzácné a drahé hosty. Může se strhat, běhá sem a tam, chystá pohoštění, zařizuje, aby měli hosté pohodlí, - a v tom si všimne, že její sestra Marie, si sedla u nohou Ježíšových a jen poslouchá, co Pán Ježíš povídá. To Martu dohřálo. Jeden si tu může nohy uběhat, lítá jako blázen, snaží se, aby vše bylo, jak má být, a ona si tu sedí. A hned si to jde s ní vyřídit. Marie mlčí. Odpovídá za ni Ježíš. Na Martinu podrážděnou řeč, která se už ne tak docela pokorně obrací k Němu samotnému, mírně odpovídá ta klidná slova, nad nimiž člověku dodnes přeběhne mráz po zádech: "Marto, Marto, hodně se staráš, ale jen jednoho je ve skutečnosti zapotřebí." A ono jediné potřebné si vybrala Marie.

Marie a Marta zde vytvářejí podobenství - obraz ukazující dva způsoby uvažování. Marta je obrazem tělesného myšlení a Marie zde symbolizuje duchovní myšlení.

Musíme podotknout, že je to symbolický výklad té situace, jak se tenkrát odehrála v Bethanii. Na úrovni reality jsou Marta i Marie ctěny církví jako svaté ženy. Jenom na symbolické rovině výkladu této jedné konkrétní situace se stává chování postavy Marty předvedením tělesného myšlení, které připoutává srdce člověka k zemi a k pozemskému, a tím je znečišťuje a rozviřuje vášně; a naopak postava Marie ukazuje obraz duchovního myšlení, které se nenechává spoutat ničím relativním, světským, pozemským a tělesným, ale skrze duchovní způsob nahlížení na smysl života a na svět vidí věci úplně jinak než ten, kdo má myšlení tělesné.
Tím se říká, že všechny pozemské starosti a záležitosti nemají absolutní hodnotu, jsou relativní. Upínají se k tomu, oč budeme jednoho dne všichni připraveni.

Proto je v pravoslavné spiritualitě kladen takových důraz na zbavení se tělesného myšlení a touto cestou na získávání čistoty. Tělesné myšlení rozbíjí duši na tříšť; čistota ji však činí celistvou (výmluvný je už samotný základní pojem pro duchovní čistotu; církevně-slovanská terminologie zásadně odlišuje tělesnou vnější čistotu od vnitřní duchovní čistoty, které se zde říká "celomudrije", což znamená cosi jako zdravé, soustředěné, celostné uvažování; je to opak nemocného myšlení, které je roztěkané, zmatené, roztříštěné, povrchní.)

Tělesné uvažování, které je spoutáno pozemskými starostmi, péčemi, touhami, okolnostmi - a především vášněmi, znemožňuje lidskému myšlení stát se svobodným. "Tělesné myšlení" je vlastně synonymum pro zotročené myšlení. Jednotlivé vášně, starosti, touhy a péče se posléze mění na zvyky, a každý takový je pavučinovým vláknem omotávajícím lidskou mysl. Zdá se nám, že takové vlákno je přece tak tenké a můžeme je snadno přetrhnout, když budeme někdy chtít. Jenže z těch lepkavých vlákének se postupně spřádá velice pevná pavučina, z níž už není tak snadné se vymotat. Je tudíž potřeba hlídat každé takové jednotlivé vlákno a trhat je dokud je jen jediné, neotálet s tím, nebýt nedbalý.

Klíčem k nehynoucímu životu je čistota, a klíčem k čistotě je duchovní myšlení. Je příznačné, jaký důraz kladou starci na to, aby se lidé snažili zbavit tělesného myšlení. Jak často starec Paisios Svatohorec opakoval lidem, kteří za ním přišli s prosbou o radu v jejich životních svízelích: "Dívejte se na všechno duchovně." Jak často se stává, že stačí změnit způsob myšlení, úhel pohledu, přivést svou mysl na duchovní výšinu a hledět na život z nadhledu, z perspektivy věčnosti, a vše je náhle vidět úplně jinak, zdánlivě neřešitelné problémy mizí jak pára nad hrncem, rozplývají se úzkosti a stres. Zjišťujeme v tu chvíli, že dříve se naše myšlení motalo v kruhu a znovu a znovu míjelo bez povšimnutí cestu ven. To však není to nejdůležitější, co člověku duchovní myšlení přináší. Ještě větší význam má osvobození člověka pro službu Bohu. Zemí a světem zotročená mysl nemůže Bohu sloužit. To je dovoleno jen svobodné mysli, která je schopna postřehnout smysl života.

Tělesná mysl má jen zlomek schopností a mohutností, jimiž je obdařena mysl duchovní. Pro spásu člověka je primárně důležité, aby převedl své myšlení do duchovní oblasti. Pozdvihl se k vidění předmětů duchovních. Má to však jednu nepříjemnou stránku. Člověk, který otevřel svou mysl, začíná vidět to, co jiní nevidí, a chápat, co je pro jiné nepochopitelné. Pokusí-li se duchovní člověk vysvětlit něco z toho lidem, jejichž myšlení je zabetonováno v tělesném uvažování, tak se na něj dívají (v tom lepším případě) jako na blázna. Pro duchovního člověka je neviditelný duchovní svět stejně reálný jako hmotný svět, a v porovnání s hmotou jsou duchovní věci důležitější a hodnotnější. To připadá tělesně myslícím lidem jako šílenství. Dnes se navíc musí počítat s tím, že šamanství materialistické vědy pomalu přivádí společnost, která ve své většině ve vědu věří a vzývá vědu jako nejmocnější magii všech dob, ke stoupající agresivitě vůči těm, kteří myslí jinak.

Cesta duchovního myšlení a čistoty však byla vždy úzkou stezkou, kterou se kráčí nikoliv bez námahy a ne bez protivenství. Taková je v tomto padlém světě cesta ven ze smrti, k životu.

---------------------------

Dávná asketická zkušenost Církve vnímá Matku Boží jako dárkyni čistoty a zasvěcovatelku do umění vnitřní modlitby. Tomu, kdo sebere síly a vyprostí svou mysl z tělesného myšlení, je přesvatá Bohorodice mocnou pomocnicí na cestě očištění. To je zkušenost, kterou jedním hlasem potvrzují všichni svatí pravoslavní asketové.

Přesně tato reálná duchovní zkušenost s působením přesvaté Bohorodice se zrcadlí v závěrečných slovech troparu: "...přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše," a v úvodních slovech kondaku o Bohorodici, která v přímluvách neusíná a je nezměnitelnou nadějí jako Zastánkyně.

Majíce takové mocné zastání, neodkládejme již rozhodnutí, odrazme lodě svých životů od světských břehů, napněme plachtoví modlitby a vyrazme každý se svou lodičkou na široširý oceán duchovního myšlení hledat Boha. Vstříc setkání s Bohem.












Zobrazit příspěvek č. 558 jednotlivě

Administrátor --- 10. 9. 2009
Z tisku: kam směřuje naše civilizace?

Evropská totalita do tří let
Autor: Benjamin Kuras

Evropské demokracii a občanské svobodě zbývají tři roky života. V roce 2012 totiž vznikne jednotná evropská databáze s podrobnými informacemi o všech pěti stech milionech evropských občanů a všech imigrantech. Projekt se připravuje pod názvem „databáze pro svobodu a bezpečnost“. A je součástí „nové architektury nabízející prostory interaktivní, reaktivní a imaginativní, umožňující vdechnout novou dynamiku strategii evropské integrace“.

Ona ta „architektura“ totiž stojí na poznání, že „jsme v nedávných letech učinili podstatný pokrok ve vytváření oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“ a že „prioritou teď musí být snaha umístit občana do srdce tohoto projektu, aby se demonstrovala přidaná hodnota Evropské unie v oblastech, které mají takový dopad na každodenní životy lidí“.

V této „konstrukci a všech budoucích vývojích“ musí být zásadním sloganem „solidarita mezi lidmi, solidarita mezi členskými státy, aby se nacházela společná řešení společných nebezpečí“.

Ne, tohle nenapsal George Orwell, nýbrž místopředseda Evropské komise a komisař pro spravedlnost Jacques Barrot. (Ve francouzštině to zní ještě poetičtěji.) Dodal k tomu, že tato databáze (zakuklená do komplexního systému, jehož účelem má být kontrola „migračních toků“) zjednoduší dnešní situaci.

Pokračování čtěte:
zde







Zobrazit příspěvek č. 559 jednotlivě

Administrátor --- 14. 9. 2009
Z tisku: unavený himalájský poutník v české kotlině

Dalajlama na konferenci o lidských právech v Praze

Tibetský dalajlama (ilustrační foto z dřívější doby)Dalajlama se objevil 10. září v Praze, aby se zúčastnil dvoudenní konference o lidských právech. Vyzval Západ, aby se aktivněji účastnil rozvíjení demokracie v Číně a jiných částech Asie.

Tibetský duchovní vůdce podtrhl, že západní země musejí vykazovat aktivnější podporu procesu demokratizace v Asii, jelikož demokracie - spolu se svobodou slova a náboženství - je univerzální hodnotou. Poznamenal též, že nežádá nezávislost Tibetu na Číně, ale bojuje za skutečnou autonomii a zachovávání lidských práv v Tibetu.

Dalajlama hovořil na konferenci organizované fondem "Fórum 2000" bývalého prezidenta Václava Havla.

ČTK

----------------------------

P.S.
Čtu trochu s rozpaky slova toho tibetského apoštola nenásilí, když vyzývá Západ k aktivnějšímu prosazování demokracie. Brzy se může stát, že mu USA předvedou demokratizaci v Indii tak, jak ji prováděly v Iráku. Napětí kolem jaderného arzenálu Indie je známé, karty se dají zamíchat jakkoliv, a dalajlamovi v indické Dharamsale budou lítat nad hlavou americké demokratizační rakety; možná mu nějaký ten aktivní posel demokracie spadne za krk (až mu sestřelí jeho mírovou stíhačku z její desetikilometrové výšky). Jenže co čekat že se bude říkat na konferencích Fóra 2000, které založil náš bývalý prezident, proslulý svým cynickým výrokem o šíření demokracie v Jugoslávii tzv. "humanitárním bombardováním"? (Co myslíte, zná His Holiness tento výrok svého přítele Václava?)

Takže vnucuje se myšlenka, že Jeho svatost 14. (a možná poslední) dalajlama je buď pěkným naivkou, nebo těžkým pragmatikem, který se ve prospěch své mise spojí i s ďáblem. (Raději bych věřil té první variantě, která by dovolila zachovat si alespoň nějaké iluze o sympatickém šafránově oděném "muži z hor".)









Zobrazit příspěvek č. 560 jednotlivě

Administrátor --- 17. 9. 2009
Stětí Jana Křtitele

Den památky stětí hlavy sv. Jana, Předchůdce a Křtitele Páně, největšího z proroků, je zvláštním dnem církevního roku.

Ikona sv. Jana Křtitele (Krušedolský monastýr, Sremský kraj, Srbsko)Nejostudnější skvrnou lidské historie se stal tento den, v němž pod mečem kata padla svatá hlava Janova, největšího z těch, kdo se narodil z ženy (jak o něm pravil Pán náš, Ježíš Kristus). Jeho hlava byla přinesena na démonickou hostinu krále Heroda a byla odevzdána veselící se mladici, která ji odnesla své matce, učednici ďáblově - Herodiadě. Sám ďábel se potěšil, když viděl, jak tato jeho bídná žákyně se zlobným úsměvem probodla jehlicí jazyk useknuté hlavy sv. Jana... (svt. Luka Vojno-jasenecký)

V Evangeliu se o tom píše:

17  ... Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu.
18  Jan totiž říkal Herodovi: "Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!"
19  Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla.
20  Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.
21  Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje.
22  Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se králi Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: "Požádej mě oč chceš, a já ti to dám."
23  Zavázal se jí přísahou: "O cokoli požádáš, dám tobě, až do polovice mého království."
24  Ona vyšla a zeptala se matky: "Oč mám požádat?" Ta odpověděla: "O hlavu Jana Křtitele."
25  Spěchala ihned dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: "Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele."
26  Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout.
27  I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři
28  a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce.
29  Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a uložili je do hrobu.
(Marek 6. kap.)
Tento den, v němž se krutě vypořádali s prorokem, byl dnem velikého hříchu a velikého smutku.

Herodiada nenáviděla Jana, protože usvědčoval její nezákonný poměr s Herodem. Hledala jakýkoliv způsob jak zahubit Jana Křtitele, a "běsnila", jak se o tom hovoří v církevních hymnech. Herodes Antipas (ustanovený Římany po smrti Heroda Velikého jako vládce nad Galileou) totiž zapudil svou zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a nezákonně spolužil s Herodiadou, ženou svého bratra Filipa (Luk 3,19-20).

Ve dni památky této události (11. září) se koná všenoční bdění, věřící tráví den v modlitbě a zvláště se snaží vyhnat ze svého srdce rozčilení a zlobu vůči bližnímu.

Král uspořádal hostinu u příležitosti svých narozenin (už samotný ten fakt nesvědčí o zbožnosti - narozeniny slavili jen pohané). Dcera Herodiady (Salome) předvedla při hostině tak nestydatý tanec, že se Herodovi zatmělo vědomí a byl připraven složit jí k nohám vše, oč by si řekla, - až do polovice jeho království! Jakékoliv přání bylo by jí splněno, téměř jakékoliv.

Věřící v tento den vylučují ze svých životů všechny hlasité zábavy; proto se v den památky Stětí Jana Křtitele nekonají svatby.

Co se týče osobních oslav, většinou pravoslavní křesťané dávají přednost vzpomínání svých jmenin, jimž se v církevní terminologii říká "den anděla", než narozeninám; v některých dobách bylo zvykem dávat dítěti jméno toho svatého, který měl dle církevního kalendáře památku právě v den, kdy se dítě narodilo; narozeniny tak byly tiše zahrnuty v oslavě "dne anděla".
Stoly se tenkrát v Herodově paláci prohýbaly pod vybranými pochoutkami, masnými jídly, poháry přetékaly vínem; zatemňoval se rozum hodovníků, když v tom prořízla hluk hostiny dívčí slova: "Dej mi na míse hlavu Jana Křtitele." Všichni strnuli a jejich oči se upřely na Heroda; rozhostilo se hrobové ticho.

Jako by to měl být hlavní chod podávaný na této démonické hostině - satanistické obětování největšího Božího proroka. Triumf oplzlosti, krutosti, zlomyslnosti a vzpoury proti Božím zákonům. Ten obludný satanský rozměr je dán hlavně tím, že všichni zúčastnění věřili v Boha a nepochybovali, že Jan je skutečným Božím prorokem. Proto jejich hanebný skutek byl skutečnou vzpourou proti samotnému Bohu. Evangelista zaznamenal, že Herodes ctil Jana jako muže svatého. Tedy ví, že dává připravit o život toho, koho k němu poslal Bůh. Přezírat či znectít Božího posla je vyjádřením nejvyššího pohrdání Bohem samotným; a co teprve říci o zabití! Dále to můžeme sledovat na jednání Herodiady, jež nejenže se mstí dokonce i useknuté hlavě (která, jak praví dávná tradice, ještě na míse naposledy promluvila a k hrůze všech znovu usvědčila nezákonný svazek Heroda s Herodiadou), ale u vědomí toho, že se jedná o svatého Božího muže, jehož popravu svými intrikami zařídila, obává se jeho vzkříšení. Chápe, že u Božího muže je možné cokoliv a Bůh může kvůli svému spravedlivému způsobit zázrak, a proto - aby Bohu zabránila(!) vzkřísit Jana Křtitele - odmítá komukoliv vydat jeho hlavu (co kdyby někdo spojil hlavu s tělem a Bůh pak Jana mohl vzkřísit)! Učedníci Janovi tedy mohli pohřbít jen bezhlavé tělo proroka, které se jim podařilo ukrást. Hlavu u sebe drží Herodiada a posléze ji nechá tajně "pohřbít" ve hnojišti (tím ji ve své pekelné zlobě ještě jednou znectí).

V Církvi je tento den dnem přísného půstu, nejí se maso, ani mléko ani ryby. Cílem tohoto jednodenního půstu je připomenout si, k jakým strašným koncům vede vášeň nezdrženlivosti.

"Nebuďme účastníky Herodova obžerství," napomíná Typikon (tj. bohoslužebná pravidla). "Jak bychom mohli uctít památku Stětí sv. Jana? Tím, že se najíme masa či jiných lahůdek? Jenže Křtitel žil v bezvodé suchopárné poušti - nepožíval ani chléb, neměl ani jiné obvyklé pokrmy. A co víno? Předchůdce Páně neokusil ani víno ani jiné světské nápoje. Stolem i ložem jeho byla země. Pojídal jenom kobylky (podle některých to byly lusky tzv. "svatojánského chleba", podle jiných to byl druh jedlých sarančat) a med divokých včel. Místo pozdvihování kalicha nabíral do hrstí vodu, která prýštila ze skály. Proto máme strávit tento den v půstu a v modlitbě."


Všichni napjatě čekají. Herodes se snaží svým umdleným rozumem přemýšlet. Jediné, co si v hlavě dokáže nějak srovnat, je primitivní sobecká myšlenka na "svou čest". Před očima mu plují vlnící se obrazy zvědavých tváří jeho hostů. Vyčkávají, jak se zachová. Hlavně si zachránit úctu přítomných. V sázce je královo slovo. Musí přece dodržet slib, ať už byl jakýkoliv a ať to znamená cokoliv. Ten vzrušující tanec si přece zaslouží odměnu. Je to smutné, že ta krasavice chce zrovna tohle, ale co se dá dělat?

Nezdrženlivost, plné břicho a víno v hlavě zatemňuje rozum na úroveň zvířecího. Všichni chápeme zdravým rozumem, že Herodes mohl snadno uniknout z léčky, kterou mu nastražila Herodiada skrze Salome. Za smilný tanec jí nerozumně nabídl cokoliv "až do polovice království". Když mu Salome předložila tu obludnou žádost o hlavu Křtitelovu, nechtěl ji odmítnout kvůli tomu slibu, aby se nezahanbil před přítomnými hodovníky. A tak, ač zarmoucen, nechal splnit její příšernou žádost. Vůbec ho nenapadlo, že lepší by bylo být snad zahanben před několika opilými hosty, než být zostuzen vraždou muže Božího na věky. Dal přednost pochybné úctě pár spolustolovníků, a ztratil jakékoliv zbytky cti před Bohem i před dějinami. Nechtěl se poskvrnit nedodržením slibu, ale stal se tím skvrnou na dějinách lidstva. Ušetřil si hanbu na hostině, jenže se stal pohanou celého lidského pokolení.

A kromě toho: kdyby mu jeho břichopasnost a smilná touha nezatemnila uvažování, jistě by ho napadlo, že může ještě se ctí odmítnout přednesený požadavek Salome prostými slovy: "Slíbil jsem ti cokoliv až do polovice království. Život tohoto proroka, je to přece svatý muž, mi je však dražší než polovina všeho mého majetku, proto nejsem svým slibem vázán zavraždit Božího proroka." To však Heroda zřejmě nenapadlo.
Památka tohoto dne je velice silným impulzem pro věřící všech dob k nápravě života a ke zbožnosti a čistotě. Bohužel ne vždy bývá pochopena. Skutečný význam památky Stětí sv. Jana totiž bývá v lidové zbožnosti často nahrazen pověrami (to veliké množství těchto pověr kolem dne Janova stětí je sice nepřímým svědectvím o zvláštní duchovní síle této památky, avšak pověrečná "přikázání" jsou už jen velice matným a deformovaným odleskem této síly; zvláště Ukrajina, dříve Malorusko, je plná takové magie). Např. existuje pověra, že se v tento den nesmějí jíst pokrmy, které mají kulatý tvar, používat nástroje k sekání a řezání atd. atd., jinak - běda ti! Takové zákazy nemají žádné opodstatnění v církevní tradici a nemá jim být přikládána žádná váha.

Hlavu prorokovu zachrání žena správce domu krále Heroda, myronosice Jana (o ní zmínka v Luk 8,3), která věděla, kam Herodiada ctihodnou hlavu prorokovu zakopala; poté co hlavu vzala a uložila do nádoby, tajně ji pohřbila na Olivové hoře (byl tam pozemek patřící k Herodově majetku), kde ji o mnoho a mnoho let později najde zbožný křesťan při kopání základů pro stavbu chrámu, ale to už je zase jiný příběh.

Když k uchu krále dorazily zvěsti o Ježíšově kázání a zázracích, pospíchal Herodes s Herodiadou prověřit, zda je hlava Janova tam, kde ji zakopali. Protože ji tam nenalezli, domnívali se, že ten divotvorce Ježíš je vzkříšený prorok Jan, jehož nechali stít. O tomto jejich omylu svědčí i Evangelium (Mat 14,2). Po několika málo letech k němu poslal Pilát Ježíše Krista v okovech. Když se Herodes nedočkal od Pána Ježíše žádného zázraku ani žádné odpovědi na své otázky, vysmál se mu... A tím dovršil míru své bezbožnosti.(Luk 23,6-11) Nám však je zřejmé, proč Ježíš nepromluvil s Herodem, - o čem se bavit s tím, kdo u příležitosti svých narozenin a na žádost smilné tanečnice nechá popravit největšího z proroků?

Nad Herodem a jeho "manželkou" se ode dne ďábelské narozeninové hostiny vznášely chmury. Boží soud se nad všemi třemi aktéry příšerného hodokvasu naplnil už za jejich pozemského života. Když Salome přecházela v zimě řeku Sikoris, prolomil se pod ní led. Ledová kra ji sevřela kolem krku tak, že visela tělem ve vodě a s hlavou nad ledem. Podobně jako kdysi svými nožkami tančila po palácové podlaze, nyní v ledové vodě jakoby tančila, poskakovala, konajíc nohama bezmocné pohyby pod ledem. Tak tam visela do té doby, dokud se jí ostrý led nezařízl do hrdla a posléze neodřízl tělo od hlavy. Tak bídně byla ledovým břitem sťata a zahynula ta, která pronesla onu osudovou větu: "Chci, aby mi hned přinesli na míse hlavu Janovu..." Její tělo nikdy nenašli, ale hlavu Salome přinesli Herodovi a Herodiadě na podnose tak, jako jim kdysi přinesli hlavu Jana Křtitele. Arabský král Aretha v pomstě za zneuctění své dcery (kterou Herodes nezákonně zapudil) poslal na Heroda vojsko. Když Herodes utrpěl porážku, uvalil tím na sebe hněv římského císaře Gaia Kaliguly (37-41) a byl spolu s Herodiadou poslán k věznění do Gálie a pak do Španělska. Tam byli pohlceni, když se rozevřela země.

Podle jiné verze: Herodes a Herodiada ve vyhnanství hynou bídně hladem - po paláci s prohýbajícími se stoly bezbožné hostiny, jejímž hlavním chodem je hlava Božího proroka "servírovaná" na podnose, následuje bezdomoví, nuzota a hlad.
--------------------------------

P.S.
WTC, New York, 11. 9. 2001
Světové obchodní centrum
Světové obchodní centrum
Světové obchodní centrum
Světové obchodní centrum
(Otevřel se) jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
(Zjevení Janovo 9,2-3)



Myslím, že není potřeba zahrnovat mezi pověry jakousi staletími ověřenou církevní zkušenost, že den památky Stětí sv. Jana bývá někdy spojen s neštěstími a různými tresty, které jsou shůry uvaleny na nekající se hříšné lidi. Jako by v tento den, kdy se tenkrát stalo takové hrozné neštěstí zavraždění největšího muže Božího a zároveň tragédie tak hnusné vzpoury vůči Bohu, po všechny následující věky byla k zaslechnutí ozvěna této démonické vzpoury a zároveň ozvuk Božího trestu této vzpoury.

V tento den si připomínáme padlé ve všech válkách (a není jistě potřeba rozvádět, že válka bývá věřícími už dob Starého zákona vnímána jako Boží trest na nekající se hříšníky).

Je jistě pozoruhodné, že právě v den Stětí sv. Jana (11. září 2001) došlo k teroristickému útoku na "dvojčata" v New Yorku a zemřelo několik tisíc lidí (a není dosud uspokojivě vysvětleno, co vše - a kdo - za touto obludnou vraždou vlastně stojí). Cítíme, že v duchovním rozměru to byla rána shůry uštědřená nejbohatšímu a nejpyšnějšímu lidskému hnízdu celých dějin. Je pravděpodobné, že naše hříšná, Božími zákony pohrdající a bohatá civilizace (a potažmo celý svět) nebude po osudovém 11. září už nikdy taková, jako bývala. Kromě jiného i kvůli tomu, že tím začala jakási třetí světová válka, kterou USA vyhlásily proti terorismu s prohlášením, že ji povedou po celém světě, v rámci níž byl ze strany Ameriky "preventivně" přepaden Irák a které padlo na různých místech světa za oběť už nesmírné množství nevinných lidí (právě od newyorského neštěstí se odvíjí rychlé omezování lidských svobod v celém západním světě); a je zjevné, že tato válka proti imaginárnímu nepříteli už jen tak neskončí.

Právě v tento den byl loni dokončen ke spuštění LHC (obří podzemní urychlovač částic, CERN; na Ambonu něco o tom zde) - pýcha materialistické fyziky s jasným zadáním: objasnit vznik vesmíru; ano, nic menšího (to v jazyce materialistické vědy znamená - vyfabrikovat nějaké další "důkazy", že svět vznikl bez Boha). Tento "pekelný stroj" asi také nepřinese lidstvu nic dobrého (možná vynález nových částicových zbraní a otevření dalších pekelných bran).












Zobrazit příspěvek č. 561 jednotlivě

Administrátor --- 17. 9. 2009
Z tisku - obavy z infekce cloumají italskou církví

Budou či nebudou smět Italové v září líbat nádobku s krví sv. Januária?

Kvůli šíření viru prasečí chřipky A/H1N1 zakázala neapolská církevní i světská moc katolíkům líbat křišťálový flakón s krví patrona města sv. Januária (na Ambonu o něm).

Den svého nejoblíbenějšího světce Neapolitané slaví dne 19. září, kdy věřící netrpělivě očekávají zázrak - zaschlá krev, která byla dle tradice sebrána odvážnou Neapolitánkou po smrti mučedníkově v r. 325 a je opatrována v křišťálové nádobce, náhle vzkypí a stane se tekutou. Kromě 19. září se zázrak opakuje ještě dvakrát v roce: 16. prosince a první květnovou neděli. Poprvé prý zázrak nastal v r. 1389, více než tisíc let po smrti mučedníka. Skeptikové vidí příčinu tohoto jevu v chemické reakci jakýchsi materií umístěných do nádoby spolu s krví.

Bez ohledu na mnohaletou tradici, v tomto roku zakázali věřícím políbit nádobku s krví světce, která se stane tekutou. Je to "kvůli opatrnosti nikoliv na poplach či k vyvolání paniky", uvedl neapolský kardinál.

Místo políbení bude věřícím dovoleno dotknout se nádobky s krví čelem. Rozhodnutí už vyvolalo spory v italské společnosti. Představitel socialistické strany prohlásil, že rozhodnutí "by mohlo vést k psychóze (v souvislosti s virem A/H1N1), kterou už nebude možno zastavit". Minulý týden byl zaregistrován první případ úmrtí na prasečí chřipku v Itálii.

Noviny Stampa, Izvestija

P.S.
Podle některých zpráv bylo rozhodnutí změněno a Neapolitanům bude dovoleno flakón s krví mučedníka přece jen políbit. Věřící mají doufat v zázračnou ochranu před virem. Kardinál Crescenzio Sepe podle agentury AP řekl, že věří v "sílu modliteb a ve světcovu ochranu".








Zobrazit příspěvek č. 562 jednotlivě

Administrátor --- 22. 9. 2009
Z tisku - zabíjení bývalých muslimů kvůli konverzi ke křesťanství

Každý rok je ve světě zabito pět tisíc lidí za opuštění islámských tradic, píše se v dokumentu OSN.

Pět tisíc lidí je každoročně zabito z důvodu "zabíjení kvůli cti", což se koná jakožto msta za porušení islámských zákonů. Mezi těmito oběťmi jsou i křesťané, kteří konvertovali z islámu, uvádí OSN.

"Mimo jiné se tato praxe děje i takových zemích jako jsou: USA, Francie, Švédsko, Holandsko, Velká Británie a Turecko," bylo předneseno na Radě Evropy.

V poslední době to byly případy: např. v Londýně byla zabita 20letá běženka z Iráku svým manželem a strýcem; na předměstí Paříže zaživa upálili 17letou dívku; 20letou dívku umlátil k smrti její bratr v Turecku za to, že šla na potrat.

Bez ohledu na prohlášení z r. 1990 v Káhiře, kde představitelé 54 muslimských zemí vyhlásili Deklaraci lidských práv v islámu, podle níž se dovoluje použití surových norem šarija jen ve výjimečných případech, ve většině islámských zemích se stejně jako dříve koná mučení, násilné uzavírání sňatků a "zabití kvůli cti".

Poslední dva měsíce se v tisku objevují zprávy o 17leté křesťance z USA, R. Bary ze státu Ohaio, která v červenci utekla od muslimských rodičů, kteří se ji chystali zabít za "odpadnutí od Boha". Nyní se ukrývá v rodině pastora na Floridě.

Interfax Religia, The Wall Street Journal












Zobrazit příspěvek č. 563 jednotlivě

Administrátor --- 22. 9. 2009
Z tisku - z výzkumu veřejného mínění

Církve nejsou pro naši společnost důvěryhodné

Nejméně důvěryhodnými ze zkoumaných institucí jsou podle dotázaných odbory, jimž věří 36 procent lidí, a církve, kterým podle CVVM důvěřuje 28 procent. Vyplývá to ze zářijového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM).

ČTK






Zobrazit příspěvek č. 564 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2009
Používejte při bohoslužbách jedině svíčky z pravého včelího vosku

Z tisku: Dlouhodobé používání parafínových svíček může vést k rakovině, varují vědci

Večeře při svíčkách mohou být sice romantické, nicméně vědci varují, že při nich může jít o zdraví. Experti z univerzity v Jižní Karolíně v USA v laboratoři analyzovali zplodiny uvolňované z hořících svící. Zjistili, že svíce z parafínového vosku vypouštějí kouř způsobující rakovinu plic a astma.

Vedoucí výzkumného týmu Amid Hamidi řekl, že mezi nejohroženějšími lidmi jsou osoby, které často zapalují svíčky v málo větraných prostorech. Jmenoval číšníky, kteří každý večer zapalují svíčky na stolech v restauraci, nebo pracovníky relaxačních center, kde se provádějí koupele při svíčkách.

„Příležitostné používání parafínových svíček vám pravděpodobně neublíží,“ řekl Hamidi. „Ovšem zapalování svíček každý den po několik let, nebo jejich časté zapalování v nevětraných místnostech, například koupelnách, může způsobit problémy,“ dodal.

Ke zjištění složení emisí vědci v laboratoři zapalovali různé druhy svící a měřili množství škodlivin obsažených v kouři. Svíčky na parafínové bázi produkovaly „maximální hodnoty“ mnoha chemikálií zejména proto, že plamen svíčky nedosáhne teploty dostatečné ke spálení molekul rizikových látek, jakými jsou toluen nebo benzen.

Vědci proto doporučili používání svíček vyrobených ze včelího vosku nebo sóji, které nevypouští tolik chemikálií.

(Novinky.cz)

-----------------------------

Teplota plamene svíčky nepostačuje na dokonalé spálení parafínu ani k úplnému spálení vznikajících rizikových látek jako je toluen nebo benzen. Dlouhodobé každodenní svícení parafínovými svícemi je (zejména v uzavřeném prostoru a při nedostatečném větrání) rizikovým faktorem z hlediska onemocnění rakovinou nebo astmatem. Používání ... včelího vosku je zdravotně mnohem příznivější.

(Citace z Wikipedie)

-----------------------------

I v naší pravoslavné církvi bohužel existuje nešvar používání parafínových svíček.

Svíce v chrámuNa řadě farností se můžeme setkat s parafínovými obětními svíčkami, které se tam prodávají věřícím a následně jsou zapalovány a stavěny před ikonami. Důvodem bývá většinou neuvědomělost a neznalost. Na mnoha duchovních správách zřejmě nevědí, že je možné a snadné opatřit si levně obětní svíčky z pravého včelího vosku. Další důvod je nejspíš finanční. Ano, svíčka z parafínu bude vždy levnější než z pravého vosku. Zatímco výrobní cena parafínové "svíce" je pár desetihaléřů, tak výrobní cenu obětní svíčky z včelího vosku odhaduji asi 2 - 3 Kč (někdy možná ještě trochu více, je-li svíčka silnější nebo mimořádně dlouhá). I tak je však taková cena za svíci z pravého vosku, myslím, dostatečně nízká, aby byla dostupná pro každého.

Pojďme trochu pohovořit o problematice materiálu, z něhož se svíčky pro naše bohoslužby zhotovují. V prvé řadě je to problém duchovní a až poté i zdravotní.

Z duchovního hlediska hledíme na parafín jako na látku uměle získanou (tj. nepřírodní, nepřirozenou) a to navíc z takového podezřelého materiálu, jakým je ropa, tato černá, hustá a olejnatá látka, která v přírodě kam se dostane, tam ničí vše živé - na souši i na moři.

Mimochodem, slovo "ropa" je z polštiny a znamená "hnis" (je to zkrátka hnus). Ropa je - z biblického pohledu - pravděpodobně pozůstatek z celosvětové potopy, resp. z potopou zničené biosféry planety, která už byla natolik infikována zlem, že Bůh pokládal za nutné významnou část této biosféry zničit, pohřbít ji v hlubinách země a nahradit ji novou přírodou, na pozměněných principech založenou a odolnější vůči zlu; něco se o tom píše v češtině i u nás.

Není jistě náhodné, že atmosféra Země je v posledním století znečišťována a otravována právě spalováním tzv. "fosilních paliv". Jedovaté látky, skleníkové plyny, kouř v ovzduší - to vše má společného jmenovatele: fosilní paliva. A není to jen ekologický problém. Za zmínku stojí i civilizační hledisko - vědecko-technická revoluce, která za posledních dvě stě let přivedla lidstvo a planetu do stavu, v jakém je dnes, a úplně změnila uvažování lidí, by nebyla možná bez fosilních paliv.
Lze se na to dívat i tak, že se těžením ropy a jejím následným spalováním vynáší z hlubin a uvolňuje i duchovní energie hříchu a zla, které se kdysi staly příčinou potopy. Vnášet tento neblahý a zkázonosný proces dokonce i do chrámů a včlenit jej přímo do bohoslužby a do modlitby není jistě šťastný nápad. A zvláště když víme, že parafínové svíce jsou vlastně pouhou napodobeninou, náhražkou (padělkem) za skutečné svíce z jediného pravého vosku, kterým je pouze vosk včelí.

Včelí vosk produkují včely ke stavbě svých plástů. Vosk vylučují tito živočichové na svém těle v podobě jemných šupinek, které hnětou a staví z nich v úlu své dílo k vychovávání plodu a ukládání medu. Ve včelím těle vzniká vosk metabolickou přeměnou látek obsažených v pylu, který včely sbírají na květech a nosí jej do úlu k výživě včelstva (pylu se někdy říká "včelí chléb"). Původ materiálu, z něhož jsou vyrobeny pravé svíce, můžeme tedy spatřovat nejen u včely a v úlu, nýbrž hledat jej až v květech bylin a stromů. Již těchto pár údajů z tajů přírodozpytu zřetelně vypovídá o vznešené ušlechtilosti včelího vosku, který si na znamení tak krásného původu stále uchovává nádhernou nezaměnitelnou vůni.

O nesmyslnosti používání parafínových svící svědčí i modlitba ke svěcení svíček, ve které se kněz modlí k Bohu, aby posvětil toto "dílo včel" (tak to předepisuje text modlitby). Jak nesmyslné je číst tuto modlitbu nad parafínovými "svícemi"! (Nebo by kněz měl v případě svěcení parafínových svíček pozměnit modlitbu a říkat: "Bože, požehnej tento ropný produkt, je to dílo našeho průmyslu a plod dávného hříchu..."?) Je otázkou, zda není přílišnou opovážlivostí žádat Boha, aby posvětil materiál, který Bůh sám kdysi smyl z tváře země a pohřbil v hlubinách, a nyní jej vzpurný a svéhlavý člověk zase vycucává na povrch, ničí tím planetu a ještě to nosí Bohu k oltáři. Bylo by možná na místě tázat se, zda se Hospodin neodvrací s odporem od takovýchto "svící".

Nu a v nespolední řadě připomínáme odmítavé stanovisko k parafínu starce Paisije Svatohorce, který považoval parafín za tak nekvalitní věc, že se prostě nehodí přinášet ho Bohu, protože jako oběť Nejvyššímu máme vždy přinášet jen to nejlepší (slova starce Paisije si může přečíst: PDF). To je přece princip oběti - vyjádřit úctu k Bohu, kterou dáváme najevo tím, že Mu obětujeme to nejkvalitnější a nikoliv ten nejlevnější póvl, který tu máme.

A pak jsou tu výše upomenutá hlediska zdravotní (na něž, mimochodem, upozorňuje i starec Paisij). Parafín je v podstatě jedovatý - jeho spalováním se uvolňují do vzduchu vážně jedovaté látky. (Není to tak nepodobné spalovacímu motoru; spalování parafínu v chrámu by bylo lze připodobnit situaci, kdy se do chrámu umístí naftový motůrek a jeho zplodiny se nechají volně unikat z výfuku do vnitřního prostoru chrámu.)

Vzpomínám si na jednu návštěvu v Rumunsku. Šli jsme na bohoslužbu, kolem chrámu už všude bylo množství lidí. Bylo tam zřetelně (a vskutku nepříjemně) cítit výfukové plyny, ale nikde jsem neviděl žádný automobil ani jiný naftový či benzínový motor. Vzduch kolem chrámu byl však zřetelně zamořen motorovými zplodinami (bylo bezvětří). Protože jsme měli ještě nějaký čas, obcházel jsem chrám a hledal toho barbara, který uprostřed tolika lidí nechává běžet motor auta. Ale nikde nic takového. Až jsem si všiml, že na nádvoří před chrámem jsou veliká platba na zapalování svící (kvůli kouři ze svíček na některých místech ve světě nezapalují svíce uvnitř chrámu ale před ním; chrání tím fresky). Hořely tam už stovky svíček a z toho "ohniště" vystupoval černý sazovitý dým. Přiblížil jsem se, a hned bylo jasné, že "vůně" dieslového motoru vychází právě odsud. Nemusím jistě rozvádět, že svíčky byly parafínové (dodám však, že rumunský parafín byl podstatně nižší kvality než u nás; kdybychom něco takového spalovali uvnitř chrámu, asi by se všichni věřící během bohoslužby otrávili; tak či onak, byl to však parafín - i když má u nás lepší kvalitu a produkuje méně jedů, přesto je produkuje).
V zájmu duchovním i zdravotním by si měli věřící sami ohlídat, zda se u nich v chrámu používají obětní svíčky ze skutečného vosku (čili z pravého včelího vosku). Opatřit dnes takového voskové svíčky za přijatelnou cenu, není žádný problém (vyrábí je u nás např. Monastýr sv. Gorazda v Hrubé Vrbce). V případě, že se v chrámu prodávají "svíčky" z parafínu, pak je vhodné důrazně žádat - a případně ve správních orgánech farnosti prosazovat, aby byly Bohu přinášeny svíce z pravého vosku a vzduch při bohoslužbách nebyl zamořován jedy z parafínu. Do té doby, než se to prosadí, bude zřejmě lepší nekupovat si svíce v takovém chrámu, ale nosit si vlastní pravé svíčky (dýchání jedů se tím sice při bohoslužbě nevyhneme, leč uvidí-li Hospodin uvědomělou snahu přinést mu obětní dar v náležité kvalitě, může ochránit takového křesťana před účinkem jedů zázračně).

-------------------

Výroba svíček metodou máčení v roztaveném vosku
Knoty se máčením obalí voskem
Ruční výroba svíček

Jak poznat svíci z pravého vosku? Především podle nezaměnitelné vůně. Včelí vosk vždy krásně voní. Parafín smrdí. (Dnes se však někde ten děsný ropný zápach parafínu přebíjejí různými parfémy, ale i tak je vždy cítit, že se nejedná o včelí vosk.)

Druhým (daleko méně spolehlivým) ukazatelem je barva. Je-li svíce úplně bílá, pak to v drtivé většině případů znamená, že se jedná o parafín. (Jen ve výjimečných případech se můžeme setkat s bílým včelím voskem; ale to je taková vzácnost, že ji prakticky nemusíme brát do úvahy a lze se řídit dle rovnice: "bílá barva = parafín"). Přirozená barva včelího vosku se pohybuje mezi žlutou či okrovou, přes světle hnědou až k tmavěji hnědé (tmavší svíce dnes jsou méně obvyklé). Pozor - dnes je možno parafín barvit. Samozřejmě o parafínu obarveném narůžovo či nazeleno nikdo nebude přepokládat, že by se mohlo jednat o včelí vosk. Ale někteří výrobci barví parafín nažluto či nahnědo - a to často právě za účelem, aby se parafínová "svíce" podobala včelímu vosku! Proto nelze na barvu spoléhat na sto procent.

Třetí poměrně spolehlivou zkouškou je ohyb při pokojové teplotě. Parafín praská (aby změknul a dal se tvarovat, musí být dlouho nahříván v rukách). Tenkou svíci z včelího vosku ohřátou na pokojovou teplotu je možno ohnout o hranu stolu pomalým tahem až do pravého úhlu, aniž by praskla. (Takhle zkoušejí vosk včelaři, je-li zcela čistý; pokud je v něm byť jen malá příměs parafínu, pak vosková destička, která bývá necelého půl centimetru silná, při ohýbání o hranu stolu praskne. Podmínkou regulérnosti zkoušky je však ohřátí vosku alespoň na 20 stupňů.) Pozor, zkoušíme-li svíce silnější než půl centimetru, ty musíme ohýbat opatrněji a s mírným nahřátím v rukách. I tak však při troše zkušenosti zřetelně rozlišíme snadno tvárný včelí vosk od parafínu, který musíme nahřívat dlouho a ohýbat pak velice opatrně. Toto je nespolehlivější "podomácku" proveditelná zkouška, která po troše zkušeností prozradí, zda se jedná o svíci z včelího vosku (nebo zda není do včelího vosku při výrobě svíček přidáván parafín - i to se někdy dělá).










Zobrazit příspěvek č. 565 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2009
Z tisku - zabíjení bývalých muslimů kvůli konverzi ke křesťanství

Každý rok je ve světě zabito pět tisíc lidí za opuštění islámských tradic, píše se v dokumentu OSN.

Pět tisíc lidí je každoročně zabito z důvodu "zabíjení kvůli cti", což se koná jakožto msta za porušení islámských zákonů. Mezi těmito oběťmi jsou i křesťané, kteří konvertovali z islámu, uvádí OSN.

"Mimo jiné se tato praxe děje i takových zemích jako jsou: USA, Francie, Švédsko, Holandsko, Velká Británie a Turecko," bylo předneseno na Radě Evropy.

V poslední době to byly případy: např. v Londýně byla zabita 20letá běženka z Iráku svým manželem a strýcem; na předměstí Paříže zaživa upálili 17letou dívku; 20letou dívku umlátil k smrti její bratr v Turecku za to, že šla na potrat.

Bez ohledu na prohlášení z r. 1990 v Káhiře, kde představitelé 54 muslimských zemí vyhlásili Deklaraci lidských práv v islámu, podle níž se dovoluje použití surových norem šarija jen ve výjimečných případech, ve většině islámských zemích se stejně jako dříve koná mučení, násilné uzavírání sňatků a "zabití kvůli cti".

Poslední dva měsíce se v tisku objevují zprávy o 17leté křesťance z USA, R. Bary ze státu Ohaio, která v červenci utekla od muslimských rodičů, kteří se ji chystali zabít za "odpadnutí od Boha". Nyní se ukrývá v rodině pastora na Floridě.

Interfax Religia, The Wall Street Journal





Zobrazit příspěvek č. 566 jednotlivě

Administrátor --- 29. 9. 2009
Z tisku: někdo předčasné smrti prostě neunikne

Rakušan umřel, udušen oltářem v chrámu, kde děkoval Bohu za vysvobození z porouchaného výtahu

Obyvatel Vídně tragicky zemřel při modlitbě v katolickém chrámu, kam se vypravil poté, kdy ho vyprostili z porouchaného výtahu. Jak prohlásila policie, Gunter Link byl velice náboženským člověkem, a když uvíznul ve výtahu, modlil se k Bohu za vyproštění.

Záchranářům se podařilo vysvobodit ho z výtahu a hned nato se muž vypravil do chrámu, aby poděkoval Bohu.

Podle vyšetřovací verze se při modlitbě chytil za podstavec starobylého kamenného oltáře, který ho zavalil. V důsledku toho se G. Link pod váhou oltáře udusil, a tak zemřel.

Tělo muže objevili až druhý den po jeho zmizení farníci, kteří přišli na mši.


Britské noviny "Ananova"; Interfax Religia





Zobrazit příspěvek č. 567 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2009
O hesychasmu v USA

Arizonská poušť, významné centrum pravoslavného mnišství

Starec Efrem z FilotheuV mnohých z nás Amerika vyvolává asociaci duchovně pusté země, ponořené do hlubiny bezbožnosti a mravní pustoty. Většina zřejmě netuší, že v té samé Americe se nachází  jedno z nejvýznamnějších současných center obnovy pravoslavného mnišství, jímž je řecký monastýr sv. Antonia, ukrytý hluboko v poušti státu Arizona, a od něj se odvíjející síť mužských i ženských hesychastických monastýrů se svatohorským typikonem, nacházejících se pod duchovním dohledem starce Efréma z Filotheu (Filotheu je jeden z monastýrů na Svaté Hoře Athos).

Pravoslavní v Americe říkají: „Nyní již nemusíme cestovat daleko na Athos, neboť Svatá Hora přišla k nám!“ A mají pravdu.

Starec Efrém Filotejský postupně založil v USA a Kanadě síť sedmnácti pravoslavných mužských i ženských monastýrů s athonským typikonem. Říká se, že až počet těchto monastýrů vroste na dvacet, bude mít starec splněn svůj úkol (tzv. poslušenství - diakonima) od Boha a jeho pozemská pouť zde skončí.

Historie založení prvního monastýru (monastýru svatého Antonia) je unikátní.

Před dávnými lety na Athos dorazil mladý člověk, budoucí archimandrita Efrém. Na přístavišti na něj již čekal spolubratr slavného starce Josefa Hesychasty (+1959), monach Arsenij, a oslovil udiveného mladíka jeho jménem s vysvětlením, že starec Josef se dozvěděl o jeho příjezdu od svatého Jana Křtitele, který se starci zjevil a řekl mu: „Posílám k tobě jednu ovečku. Přijmi ji do své ohrady.“ Tak Ioannis (původní civilní jméno starce Efréma) vstoupil do bratrstva starce Josefa Hesychasty, novodobého obnovitele hesychasmu na Svaté Hoře. Postupem času se otec Efrém stal archimandritou. Hospodinem mu bylo zjeveno, že je přizván k šíření Pravoslaví na americkém kontinentu. Ke konci roku 1994 se vydává spolu se šesti monachy ze Svaté Hory na dalekou pouť.

V Americe začal otec Efrém hledat místo pro monastýr. Když jednou jeli autem po dálnici v Arizonské poušti směrem k městu Phoenix, poprosil náhle na jednom místě starec zastavit auto. Zde, uprostřed rozlehlých neúrodných dálav arizonské polopouště, porostlé kaktusy a trním, starec jakoby čemusi naslouchal. „Slyšíte,“ zeptal se po chvíli, „zpěv monachů?“ Nikdo nic neslyšel. „Zde bude monastýr.“ Ostatní spolupoutníci zapochybovali: Toto je státní pozemek, jak zde budovat monastýr? Později se však na podrobnější mapě zjistilo, že právě tudy prochází hranice s pozemkem, který je na prodej. Časem se našly peníze na zakoupení půdy i na stavbu.

Bylo potřeba najít vodu. Pracovníci firmy najaté na tento úkol se po dlouhém a marném hledání chtěli vzdát dalšího hledání vody, neboť jejich drahé moderní přístroje ukazovaly, že zde voda není. Starec přišel, ukázal na jedno místo, a hle, voda se našla.

Nyní stojí uprostřed vyprahlé pouště velkolepá lávra s desítkami mladých monachů, převážně rodilých Američanů z řeckých rodin, skutečná duchovní oáza. Srdce všech starcem založených monastýrů. Duchovní centrum pravoslavné Ameriky.

Síla modlitby starce Efréma je známa daleko za hranicemi monastýru, proto je tu vždy množství poutníků, jež jsou laskavě přijímáni. Jsou to lidé různých národností: Řekové, Srbové, Američani, Rusové, Ukrajinci... K samotnému starci není snadné se dostat, neboť na něj čekají na konci bohoslužby zástupy lidí. Starec Efrém vychází po bohoslužbě z chrámu a rovnou odpovídá některým lidem na jejich problémy, - aniž by se jich na cokoliv tázal. Kristus, jenž zná hlubiny našich srdcí, mu odhaluje již předem odpověď na problém každého věřícího.

Pouhá existence takovéhoto pravoslavného monastýru v protestantské Americe je Božím požehnáním tamnímu obyvatelstvu.

Monastýr žije podle ustanoveného řádu, typikonu. Vše je zde přizpůsobeno hlavnímu dílu – Ježíšově modlitbě. Vše se koná v tichosti, dokonce i případné rozhovory se vedou potichu. Celý areál je jedna velká zahrada protkaná malými cestičkami se spoustou zákoutí a skrytých míst, kam si může monach sednout a nerušeně se zabývat modlitbou. Poutníci hovoří často o jednom zvláštním zážitku:

„Probudím se takhle vprostřed noci a slyším podivné bzučení. Jakoby hukot včelího roje. Přijdu k okénku (budova pro hosty má okna směřující do části monastýrské zahrady poutníkům nepřístupné) a v jasném měsíčním světle zřetelně vidím temné obrysy postav monachů – celé bratrstvo je na zahradě a polohlasně pronáší slova - Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, - každý zvlášť, sám pro sebe, vlastním tempem, sedě na malé stoličce. Při odříkávání modlitby desítkami mnichů splývá zvuk modlitby v jedno zvláštní bzučení!“
Je to praxe, jež byla předána svatým starcem Josefem Hesychastou na Athosu jeho duchovním dítkám a jež se rozšířila díky své efektivnosti po celé Svaté Hoře Athos a následně daleko za její hranice. Hlavní chrám (tzv. katholikon) je zasvěcen svatému Antoniovi Velikému a svatému Nektáriovi Eginskému; nachází se tam také divotvorná ikona Bohorodice Arizonské. Bohoslužebný kruh dne začíná jitřní službou, pak pokračuje svatou liturgií (která je zde sloužena každý den). Večer se koná večerní bohoslužba a akathist. U vchodu do chrámu je umístěno oznámení, jež taktně prosí nepravoslavné návštěvníky nevstupovat do chrámové lodi, ale zůstat v předsíni chrámové.

V monastýru se každodenně slouží speciální modlitby za nepravoslavné lidi, věřící mají ve zvyku psát jména svých blízkých na lístečky, jež pak mniši čtou v průběhu speciálního akathistu, při němž se všichni modlí za své nepravoslavné známé, blízké i vzdálené, aby je Hospodin osvítil svatou Tajinou křtu.

Monastýr se stále rozrůstá, budují se nové stavby, přicházejí další noví mladí adepti, toužící přijmout mnišství...

Veliké apoštolské dílo v Americe se děje tiše, bez pompézních oslav a zvláštní pozornosti vyšší církevní hierarchie; vladykové samozřejmě tomuto dílu žehnají (monastýr je pod omoforem cařihradského patriarchy Bartoloměje). Kvůli skrytosti tohoto díla zůstává nám, zde v evropské části Církve, mimoděk tak trochu utajeno.

Mnohá a blahá léta starci Efrémovi Filotejskému, apoštolu Ameriky!

Jeho modlitbu kéž bychom měli!

S využitím internetu a vyprávění poutníků a duchovních dítek starce Efréma připravil

m. K.
(Původně psáno pro oficiální časopis Hlas Pravoslaví, který však tento článek nepřijal k uveřejnění.)

-----------

P.S.

V monastýru se udržují poměrně přísné svatohorské typikonální zvyklosti vůči návštěvníkům s cílem, aby přítomnost hostů co nejméně narušovala kontemplativní život mnichů. Díky těmto opatřením je možné, aby monastýr byl otevřen návštěvníkům, kteří zde mohou – za předpokladu striktního dodržování stanovených pokynů – načerpat duchovní užitek z pobytu na tak duchovním místě a radit se zde s těmi, kdo dosáhli duchovního poznání.

Pro zajímavost uvádím některé z formálních pokynů pro návštěvníky. (Možná jsou tyto pokyny užitečné i pro návštěvy jiných pravoslavných monastýrů či všeobecně pro účast na pravoslavných bohoslužbách; je to vypsáno z internetové stránky monastýru sv. Antonia.)

Předně je důležité zachovávat náležité oblečení pro vstup do monastýru a pobyt zde. Muži musejí mít dlouhé kalhoty a košile či trička s dlouhými rukávy. Ženy zde musejí nosit sukně, halenky či blůzy s dlouhými rukávy a na hlavě šátek (není jim tu dovoleno chodit v kalhotách, v přiléhavě střiženém oblečení, v sukni s rozparky, v klobouku, hluboce rozhalených blůzách nebo s průhledným či maličkým šátkem na hlavě). Pokud návštěvník chodí v sandálech, musí mít vždy ponožky. Pravoslavní duchovní, kteří zde přebývají na návštěvě, musejí být samozřejmě neustále oděni v tradičním duchovenském šatu.

Návštěvníci musejí zachovávat monastýrské ticho, chovat se nehlučně. Hlasitý hovor či smích se považují za nevhodné. Děti musejí být neustále pod dohledem rodičů. Všude na území monastýru je striktně zakázáno kouřit.

V monastýru je povoleno fotografovat (či natáčet na video), s výjimkou fotografování při bohoslužbách. Při úmyslu vyfotografovat si mnicha či jiného návštěvníka monastýru je vhodné vyžádat si nejprve od dotyčného souhlas. Fotografování (či natáčení) při bohoslužbách vyžaduje souhlas představeného.

Když si návštěvník bere od starce Efréma či starce Paisije požehnání, nečiní při tom na sobě znamení kříže ani před nimi nekoná zemní poklonu, prostě se jen ukloní a políbí mu ruku.

Muži stojí v chrámu na pravé straně a ženy vlevo. Nepravoslavní zůstávají v předsíni (nartexu). Také katechumeni odcházejí při bohoslužbě z chrámu v určený čas. V průběhu čtení tzv. „šestižalmí“ (na jitřní bohoslužbě) se mají všichni vystříhat jakéhokoliv pohybu, který není nutný, - včetně uctívání ikon i pokřižování se.

Pokyny pro návštěvu trapezy (jídelny). Pouze pravoslavní křesťané (a katechumeni) mohou usednout v trapeze, když se koná oficiální stolování. Všichni ostatní hosté budou obslouženi po ukončení jídla, až mniši odejdou z trapezy. Hosté jsou prošeni, aby přijímali pokrm potichu, protože v průběhu stolování je čteno z duchovní literatury, aby se nasytila i duše. Monastýrským zvykem je čekat, až představený nebo jeromonach cinkne na zvonek a tím je dáváno požehnání začít pít nápoj při jídle. (Hosté se mohou i po ukončení stolování případně vrátit do trapezy, aby dojedli, co nestihli při oficiálním stolování.)

(Dodatek redakce Ambonu)




Jeden záběr z monastýru sv. Antonia v Arizoně



(Z You Tube)

Nebo fotografie z monastýru na You Tube zde.










Zobrazit příspěvek č. 568 jednotlivě

Administrátor --- 24. 10. 2009
Další pravoslavný film

„Kde není nebe ani země.“ O Svaté Hoře Athos.

Střihový film o Athosu prokládaný výroky svatohorských starců (duchovní poselství současných starců).

Další duchovní film s českými titulky. Viz stránku s pravoslavnými filmy.







Zobrazit příspěvek č. 569 jednotlivě

Administrátor --- 27. 10. 2009
Vyšetřování izraelského útoku na Gazu od 27. prosince 2008 do 18. ledna 2009

Závěry zprávy komise OSN o tom, co se dělo v Gaze před necelým rokem

Ze závěrečné části Zprávy Mise OSN zjišťující fakta o konfliktu v Gaze.

Izraelska stihacka

Izraelská stíhačka. Dárek židovského státu Palestincům k Vánocům: Nesu vám smrt. Šalom!

 
Vyšetřovací komise OSN pod vedením soudce Ústavního soudu Jihoafrické republiky Goldstona, bývalého vyšetřovatele Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Rwandu nalezla důkazy o válečných zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných Izraelem a Palestinci během operace Lité olovo. Čtyřčlenná komise byla jmenována prezidentem Výboru OSN pro lidská práva Martina Ihoeghiana Uhomoibhiho v dubnu 2009 s cílem "vyšetřit všechna porušení zákonů o mezinárodních lidských právech a mezinárodního humanitárního práva, která mohla být spáchána kdykoli v kontextu vojenských operací v Gaze během období od 27. prosince 2008 do 18. ledna 2009." Zpráva komise přináší na 574 stránkách výsledky vyšetřování 36 incidentů v Gaze a dalších na Západním břehu a v Izraeli podpořené 188 rozhovory, 10000 stránek dokumentace, 1200 fotografií a 30 videozáznamů. Izrael na průběhu vyšetřování odmítl spolupracovat, odmítl komisi přístup jak na své území, tak na západní břeh, a ani neodpověděl na seznam otázek, které mu komise předložila.

Goldstonova zpráva o válce v Gaze je podle amerického Kongresu "zaujatá" a popírá izraelské právo na sebeobranu.

Výběr ze zprávy:

Mise (tj. vyšetřovatelská komise OSN) je názoru, že vojenská operace Izraele v Gaze mezi 27. prosincem 2008 a 18. lednem 2009 a její dopad nelze chápat a posoudit izolovaně od předchozího a po něm následujícího vývoje. Operace zapadá do pokračování politiky zaměřené na soustavné provádění politických cílů Izraele vůči Gaze a vůči okupovanému palestinskému území jako celku. Mnohé z těchto politických kroků jsou založeny nebo vyúsťují v porušování mezinárodních lidských práv a humanitárního práva. Vojenské cíle, jak jsou udávány vládou Izraele, nevysvětlují fakta, která Mise zjistila, ani se neshodují s obrazci, které Mise v průběhu šetření identifikovala.

Kontinuita je nejbezprostředněji zřetelná s politikou blokády, která operacím předcházela a která se podle názoru Mise rovná kolektivnímu trestu, jejž vláda Izraele záměrně uvalila na pásmo Gazy. Když operace začaly, pásmo Gazy se po téměř tři roky nacházelo pod krutým režimem zákazů a omezení pro pohyb lidí, zboží a služeb. To zahrnovalo základní životní potřeby, jako pohonné hmoty, elektřinu, školní pomůcky a opravárenské a stavební materiály. Tato opatření Izrael uložil údajně proto, aby oslabil Hamas po jeho volebním vítězství v názoru, že je trvající hrozbou pro bezpečnost Izraele, kterou představoval. Jejich účinek byl kombinován se zadržováním finanční a jiné pomoci, kterou poskytovali někteří dárcové, a to na stejném základě. Doplňujíce útrapy již tak obtížné situace v pásmu Gazy, účinky dlouhodobé blokády neušetřily žádný aspekt života obyvatel Gazy. Ekonomika Gazy byla před vojenskou operací vyčerpaná, sektor zdravotnictví sužován, obyvatelstvo bylo nutně pro přežití a pro vedení denního života závislé na humanitární pomoci. Muži, ženy a děti psychologicky strádali v důsledku dlouhodobé chudoby, nedostatku bezpečí a násilí, jsouce uvězněni v těžce přelidněnému území. Důstojnost lidu Gazy byla krutě nahlodána. Taková byla situace v pásmu Gazy, když izraelské ozbrojené síly zahájily v prosinci 2008 svou ofenzivu.

... Postupná izolace a oddělení pásma Gazy od Západního břehu, politika, která začala mnohem dříve a která byla upevňována zvláště uvalením tuhých zákazů, omezení pohybu a případně blokádou ... vyvlastňování půdy, demolice domů, demoliční příkazy a povolení stavět domy v osadách, větší a více formalizovaný přístup a omezení pohybu pro Palestince, nové a přísnější postupy pro obyvatele pásma Gazy změnit jejich usídlení za usídlení na Západním břehu. Systematické úsilí brzdit a kontrolovat palestinské samosprávné demokratické procesy, včetně zadržování zvolených politických představitelů a členů Vlády, a trestání obyvatelstva Gazy za jeho vnímanou podporu Hamasu kulminovalo v průběhu ofenzivy v Gaze útoky na vládní budovy, nejzřetelněji na budovu Palestinské legislativní rady.

Jak Palestinci, tak Izraelci, s nimiž se Mise setkala, zdůrazňovali, že vojenské operace, které Izrael provedl v Gaze od 27. prosince 2008 do 18. ledna 2009, byly kvalitativně odlišné od kterékoliv předchozí vojenské akce Izraele na okupovaném palestinském území. Přes kruté podmínky, které v pásmu Gazy po dlouhou dobu vládly, oběti a dlouhodobí pozorovatelé konstatovali, že operace byly svou krutostí bezprecedentní a že jejich následky budou mít dlouhodobé trvání.

Devastující účinky operací pro obyvatelstvo však byly (i pět měsíců od ukončení izraelských vojenských operací) jednoznačně zřetelné. Navíc k viditelné destrukci domů, továren, studní, škol, nemocnic, policejních stanic a dalších veřejných budov byl zřetelný pohled na rodiny, včetně starých osob a dětí, stále ještě žijící v sutinách jejich bývalých obydlí – vzhledem k trvající blokádě nebyla možná žádná rekonstrukce – jako svědectví vleklého dopadu operací na životní podmínky obyvatelstva Gazy.

Vojenské operace v Gaze byly podle izraelské vlády pečlivě a extenzivně plánovány. Zatím se izraelská vláda snažila portrétovat své operace jako v podstatě odpověď na raketové útoky a výkon svého práva na sebeobranu, Mise soudí, že plán byl zaměřen, přinejmenším částečně, na odlišný cíl: na lid Gazy jako celek.

V tomto ohledu byly operace prosazováním celkové politiky zaměřené na potrestání obyvatelstva Gazy za jeho nezlomnost a jeho zjevnou podporu Hamasu a možná se záměrem vynutit změnu této podpory.

... (lidí), kteří byli zabiti – jen ve třech týdnech (je) více než 1400. ... Skutky izraelských ozbrojených sil a slova vojenských a politických předáků před operacemi a v jejich průběhu naznačují, že jako celek byly (ztráty životů civilistů) předvídány jako záměrná politika neúměrné síly zaměřené nikoliv proti nepříteli, ale proti „podpůrné infrastruktuře“. Zdá se, že to v praxi znamená civilní obyvatelstvo.

Zdá se, že načasování prvního izraelského útoku na 11,30 dopoledne v pracovní den, kdy se děti vracejí ze škol a ulice Gazy byly přeplněny lidmi jdoucími za svými denními povinnostmi, bylo kalkulováno, aby v řadách civilního obyvatelstva vytvořilo největší rozvrat a širokou paniku. Zacházení s mnoha zadrženými nebo dokonce zabitými civilisty, když se snažili vzdát se, je jedním projevem způsobu, jímž byla zřejmě konstruována účinná pravidla zapojení, standardní operační postupy a instrukce oddílům na místě, aby bylo vytvořeno prostředí, v němž byl ohled vůči civilním životům a základní lidské důstojnosti nahrazen nevážností vůči základnímu mezinárodnímu humanitárnímu právu a normám lidských práv.

Opakované selhání rozlišit bojovníky a civilisty je podle Mise důsledkem svévolné instrukce vydané vojákům, jak to někteří z nich popsali, a nikoliv důsledkem náhodných omylů. ... (Operace) byly rovněž v široké míře zaměřeny na ničení nebo zneschopnění civilního vlastnictví a prostředků holé existence civilního obyvatelstva. ... Destrukce zařízení zásobujících potravinami, systémů čističek vody, konkrétních továren a residenčních domů bylo výsledkem záměrné a systematické politiky izraelských ozbrojených sil. Nebylo provedeno proto, že tyto objekty představovaly vojenskou hrozbu nebo příležitost, ale ještě více civilnímu obyvatelstvu ztížit proces denního života a důstojné žití.

Společně se systematickým ničením ekonomické kapacity pásma Gazy se zdá být rovněž útok na důstojnost lidí. Bylo to vidět nejen v používání lidských štítů a protiprávního zadržování často v nepřijatelných podmínkách, ale rovněž ve vandalském ničení domů, když byly obsazeny, a ve způsobu, jakým bylo zacházeno s lidmi, když vojáci do domů vtrhli. Graffiti na zdech, oplzlosti a často rasistická hesla, to vše představovalo ponižování a dehumanizaci palestinského obyvatelstva.

Operace byly pečlivě plánovány ve všech jejich fázích. ... Podle izraelské vlády neexistovaly téměř žádné realizované chyby. ... To, co se stalo v pouhých třech týdnech na konci roku 2008 a počátku roku 2009, bylo záměrně nepřiměřeným útokem určeným trestat, ponížit a terorizovat civilní obyvatelstvo, radikálně snížit jeho místní ekonomickou kapacitu jak pracovat, tak pro sebe produkovat, a vnutit mu více než kdy jindy rostoucí pocit závislosti a zranitelnosti.

Mise se znepokojením zaznamenala veřejná prohlášení izraelských činitelů, včetně vysokých vojenských činitelů, v tom smyslu, že použití nepřiměřené síly, útoky na civilní obyvatelstvo a destrukce civilních majetků jsou legitimním prostředkem k dosažení izraelských vojenských a politických cílů. Mise soudí, že taková prohlášení nejen podkopávají celý režim mezinárodního práva, jsou rovněž nekonsistentní s duchem Charty Spojených národů a tudíž si zaslouží kategorické odsouzení.

Izraelské vpády a vojenské akce v pásmu Gazy se po ukončení prosincových a lednových vojenských operací nezastavily.

Mise shledává, že v řadě případů Izrael selhal přijmout přiměřená předběžná opatření vyžadovaná zvykovým právem v článku 57 (2) (a) (ii) Dodatečného protokolu 1, s cílem vyhnout se nebo minimalizovat nahodilou ztrátu lidských životů, zranění civilistů a poškození civilních objektů. Střelba municí obsahující bílý fosfor nad základnou UNRWA ve městě Gaza je jedním z takových případů, v nichž nebyla předběžná opatření přijata při volbě zbraní a metod útoku ... Záměrný úder na nemocnici al-Quds s použitím vysoce explozivních dělostřeleckých granátů a bílého fosforu v nemocnici a kolem ní porušil rovněž články 18 a 19 Čtvrté ženevské konvence. Pokud jde o útok na nemocnici al-Wafa, Mise zjistila porušení týchž ustanovení, jakož i porušení zákazu útoků podle zvykového práva, u nichž lze očekávat způsobení rozsáhlých škod na civilistech a civilních objektech.

Mise shledává, že různé druhy varování, která Izrael v Gaze vyhlásil, nelze za daných okolností považovat za dostatečně účinná, aby odpovídala zvykovému právu, jak je zakotveno v Dodatečném protokolu I, článku 57 (2) (c). Zatím co některé varující letáky byly svou povahou specifické, Mise nesoudí, že obecné poselství říkající lidem, aby odešli, kdekoliv byli, do městských center, za zvláštních okolností vojenské kampaně, dosahuje prahu účinnosti. Střelba raketami do budov a na jejich vrcholy jako „varování“ je v zásadě nebezpečná praxe a forma útoku a nikoliv varování.

Izraelské válečné zločinyMise shledala početné případy úmyslných útoků na civilisty a civilní objekty (jednotlivce, celé rodiny, domy, mešity) jako porušení zásady rozlišení podle základního mezinárodního humanitárního práva, rezultující v úmrtí a vážná zranění. Mise v těchto případech zjistila, že nebylo respektováno ochranné postavení civilistů a útoky byly záměrné, v jasném porušení zvykového práva zakotveného v článku 51 (2) a 75 Dodatečného protokolu I, článku 27 Čtvrté ženevské konvence a článcích 6 a 7 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech. V některých případech Mise došla k dodatečnému závěru, že útok byl veden se záměrem rozšířit mezi civilním obyvatelstvem teror. Nadto v několika prošetřených případech izraelské ozbrojené síly nejen že nepoužily svého nejlepšího úsilí dovolit humanitárním organizacím přístup k raněným a k lékařské péči, jak to vyžaduje zvykové mezinárodní právo podle článku ID (2) Dodatečného protokolu I, ale takový přístup arbitrárně odepřely.

Mise došla k závěru, že podmínky vyplývající ze záměrných akcí izraelských ozbrojených sil a deklarované politiky Vlády ve vztahu k pásmu Gazy před, v průběhu a po vojenských operacích souhrnně naznačují záměr uvalit na lid pásma Gazy kolektivní trest. Mise tudíž shledává porušení ustanovení článku 33 Čtvrté ženevské konvence.

Ze shromážděných faktů Mise shledala, že izraelské ozbrojené síly spáchaly v Gaze následující závažná porušení Čtvrté ženevské konvence: úmyslné zabíjení, mučení nebo nehumánní zacházení, záměrně působící velké utrpení nebo závažné zranění těla nebo poškození zdraví, a extenzivní ničení majetku, neospravedlnitelné vojenskou nutností a provedené protiprávně a zlovolně. Tyto akty jako těžká porušení dala vzniknout individuální trestní odpovědnosti. Mise konstatuje, že používání lidských štítů rovněž představuje válečný zločin podle Římské směrnice Mezinárodního trestního dvora.

Mise dále soudí, že série aktů, které Palestince v pásmu Gazy připravují o živobytí, zaměstnání, bydlení a vodu, které jim odpírají svobodu pohybu a právo opustit a vstoupit do jejich vlastní země, které omezují jejich práva přístupu k soudnímu dvoru a účinnou nápravu, mohly vést kompetentní soud k tomu, aby zjistil, že byl spáchán zločin perzekuce a zločin proti lidskosti.
(Následuje přehled ustanovení ženevské konvence i dalších konvencí a mezinárodních zákonů, které byly a jsou Izraelem ve vztahu k obyvatelstvu Gazy porušovány.)

Výběr z článku na Britských listech. Celý článek si můžete přečíst zde.

Pozoruhodné je rovnání obrázku waršavského gheta zničeného Němci z r. 1945 a obrázků z Gazy zničené Izraelci z r. 2009 - zde.

---------------------

P.S.

Byl to kdysi Solženicyn, kdo řekl po vpádu sovětských tanků do Československa v r. 1968: "Je ostudné být Sovětem." Je-li zpráva OSN o útoku židovského státu v Gaze byť jen z desetiny pravdivá, pak by měl povstat nějaký Žid a říci otevřeně: "Dnes je ostudou být Izraelcem."

Rusové měli svého Solženicyna. Najde se v židovském národě někdo podobný? Nalezne se tam někdo, kdo by takovým pokáním otevřel dveře k morální očistě židovského lidu od této hrozné poskvrny?











Zobrazit příspěvek č. 570 jednotlivě

Administrátor --- 29. 10. 2009
Na okraj památky velikého moravského světce a otce našeho

Svátek sv. Rostislava

Letos jsme 28. října oslavovali 15. výročí svatořečení knížete Rostislava Moravského. K této kanonizaci se tenkrát s radostí připojila i řada dalších místních pravoslavných církví: po církvi Ruské a Konstantinopolské to byly církve: Bulharská, Srbská a Polská s účastí biskupů na kanonisaci (viz o tom zde a zde).

Sv. Rostislav

Ikona sv. Rostislava v Prešově
Kníže má v rukách kříž jako mučedník a je opásán mečem jako vladař
(kliknutím si zobrazíte větší)

 
Sv. Rostislav, moravský kníže, byl iniciátorem cyrilometodějské mise. Byl to on, kdo pozval svaté bratry Cyrila (Konstantina) a Metoděje do své země, přijal je, financoval jejich dílo na Moravě, chránil je, zajišťoval vším potřebným, udělil jejich práci autoritu panovníkem podporované aktivity. Dnes bychom řekli: "převzal nad jejich misí záštitu" či udělil jí "státní garanci". Tím však úloha moravského panovníka nebyla ani zdaleka vyčerpána.

Cituji ThDr. Pavla Alše: "Svatý Rostislav jistě hmotně podporoval i stavebnictví – vznikaly chrámy a kaple, vyzdobené freskami a ikonami – to byl základ malířského umění. Při chrámech – je to doloženo archeologickými nálezy – se přistavovaly prostory školní, v monastýrech vznikala skriptoria, v nichž se nejen přepisovala starší díla, ale rodila se zde i nová literární tvorba. Na Rostislavovu žádost sestavili svatí Cyril s Metodějem zákony světské i církevní… to byla duchovní klenotnice i duchovní výzbroj národa, který nestrpěl ponižování a porobu. To byly hodnoty, které od nás rádi přejímaly i sousední národy." (Celý článek, kde se mj. objasňují pravoslavné principy svatořečení.)

"Blahověrný kníže Rostislav pracoval spolu se svatým Cyrilem, trpěl spolu se svatým Metodějem a nakonec zemřel pro svůj lid a pravé učení Kristovo. Ti, kteří později ovládli velkomoravské území, usilovali, aby Rostislavův svatý život a apoštolské dílo Rostislavem pozvaných soluňských bratří bylo zde navždy zapomenuto," píše Roman Juriga.
A jakou památku na sebe zanechal v národním povědomí a lidovém podání, které se doneslo až do Čech? Před tisícem let je zachytil mnich Kristián, který Rostislava (ač ho k tomu nic nenutí) chválí a nazývá jej "knížetem či králem nábožným, který celé křesťanství a náboženství do země uvedl a spravoval".

--------------------

Kdo má trochu vhled do křesťanství, může být právem přesvědčen, že Rostislavovi se nemohlo jednat o to, aby si ze soluňských bratří učinil nástroj své mocenské politiky a pragmaticky při tom sledoval jen uskutečnění svých ambicí. Celkový obraz složený ze skutků, myšlení a plodů této mise na Moravě nás opravňuje nejen odmítnout, že by moravský panovník byl veden výlučně přízemními či dokonce egoistickými pohnutkami, ale můžeme jít ještě dál a s plnou jistotou zamítnout i takový názor, že Rostislav za pomoci byzantských věrozvěstů sledoval pouho-pouhé dosažení státnických cílů - zajištění státní nezávislosti své državy na svých (i našich) západních sousedech (to by z něj činilo sice moudrého vladaře, ušlechtile sledujícího národní zájmy, ale stále by to zakovávalo jeho myšlení do řetězu pouhých vladařských cílů, politiky a pozemských zájmů). Pokud bychom přezírali duchovní cíle a omezili se jen na pozemskou sféru, asi bychom uvažovali stejně jako nekřesťanský historik, který kvůli své nevíře nemůže chápat motivy vycházející ze sféry duchovní (mimochodem, to je běžné u současných historiků, když hodnotí jednání a myšlení dějinných osobností: za vším vidí jen pragmatismus, moc, peníze, slávu atd. A pokud v některých případech nelze náboženské motivy ignorovat, označují to za fanatismus. Proto dnešní lidé, kteří myslí úplně jinak než naši předkové a hlavně nemají jejich víru, tak špatně rozumějí dějinám). Z toho, co čteme v historických pramenech a z prosté dedukce (o níž bude ještě řeč níže), můžeme usoudit, že sv. Rostislav měl k tomuto misijnímu dílu skutečnou lásku a že bylo vyjádřením jeho zbožnosti, ba, že byl s ním vnitřně spojen a účastnil se ho vlastní modlitbou, nejen vnější záštitou a pomocí. Jistě se rád účastnil cyrilometodějských bohoslužeb, jistě se i on sám nechával od svatých bratří poučovat o víře.

Vladyka Gorazd ve své knize „Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu“ vysvětluje všechny politické a státnické motivy, které mohly vést Rostislava k napsání žádosti byzantskému císaři Michalu III. o vyslání misionářů. Avšak neopomene připomenout duchovní důvody: „Uvažoval stále (Rostislav), jak by bylo možno odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.“

Těm, kteří chtějí hledět na Rostislavovo dílo jako na něco pohříchu pouze politického, připomeneme, že stejným způsobem se pokusili ve své době nepřátelé Krista zredukovat - či lépe řečeno shodit - dílo Spasitelovo. Prakticky všichni pronásledovatelé raného křesťanství se snažili interpretovat Evangelium jako politikum. Někteří současní protestantští teologové vykládají dějiny rané církve a případné spory mezi apoštoly jako boj o moc nad křesťanskou církví (např. Jakubovi stoupenci versus ap. Pavel). Podobná snaha o dezinterpretaci je v naší "osvícené" době vyvíjena z některých okruhů vůči všeobecným sněmům, které jsou představovány jako koncert, při němž hrají biskupové pod taktovkou císařů hymnu caesaropapismu (sv. vladyka Gorazd musel v dobách první republiky neustále vyvracet kýmsi stále šířenou pomluvu, že hlavou Ruské církve je car, a v Cařihradě že vládne v pravoslavné církvi sultán, a ti Čechové, kteří se stanou pravoslavnými, budou je muset poslouchat).
-------------------

Tím, co Rostislav učinil pro osvícení svého národa světlem z Východu, na sebe uvalil skutečnou nenávist západních mocných: jednak papeže, který požehnal válečnému tažení proti Rostislavovi, ale především Němců - církve i krále. Již následující rok po příchodu byzantských věrozvěstů vyslal německý král Ludvík proti Rostislavovi vojenskou výpravu.

Tuto výpravu požehnal ve svém listě i papež Mikuláš I., který píše: „Když oznamuješ, že věrný král (myslí se – Ludvík) pomýšlí odjet do Tulmu, aby tam upevnil mír s bulharským králem a přinutil Rostislava chtě-nechtě pokořit se, prosíme všemohoucího Boha, aby anděl, který byl s patriarchou Jakubem, byl i s ním (s Ludvíkem) a se všemi jeho lidmi, aby dobře připravil jeho cestu, aby se v pokoji a radosti vrátil do své země“ (z listu papeže Mikuláše I. z r. 864).
 A co je hlavní příčinou této spalující nenávisti, nikdo z nich netají - je to prostá skutečnost, že Rostislav otevřel dveře cyrilometodějské misi a dal jí prostor zde působit. A nedosti na tom! Později fenomenální úspěch díla dvou svatých Byzantinců rozběsnil Zápaďany do nepříčetnosti. Tam, kde se oni dříve snažili marně, nyní misie z Východu slaví takový úspěch! Tam, kde dříve pod péčí německého duchovenstva nedařilo se nikterak zúrodnit moravskou pustinu, nyní takový rozkvět křesťanství mezi Moravany!

Jednou z příčin žalostných výsledků západních misií na Moravě bylo, - pro západní církev typické - spojování křesťanství s politickými zájmy, tedy v praxi: na šíření křesťanství bylo navázováno mocenské porobení pokřesťanštěných národů. Spojení církve se světskou mocí a s politikou se nakonec stalo jedním ze stěžejních prvků západního papismu. Moravu se Němci chystali (se souhlasným kynutím papeže) slupnout jako malinu. Záminkou mělo být šíření křesťanství z Bavor. A to jim Rostilavem pozvaní Cyril s Metodějem překazili. Ne, že by to byl důvod jejich misie (určitě sem nepřišli zasahovat do mocnářské politické hry), ale byl to jakýsi její vedlejší produkt. Dobrý pro nás, špatný pro německé zájmy.

Výstižně pravil vladyka metropolita Dorotej při kanonizaci v r. 1994: "...Nebýt svatého knížete Rostislava a jeho duchovního díla, dávno již by nás spolkli Němci;" jaký osud by nás býval byl čekal je možno vidět na osudu polabských Slovanů, kteří byli uprostřed německého živlu úplně poněmčeni. Knížeti Rostislavovi vděčíme tedy za samotnou naši národní existenci!

Jak si Západ představoval budoucnost Moravanů, je zjevné z toho, jak psávali němečtí biskupové v r. 900: „Ať již Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni.“ (Viz o tom zde.)

O tom, kam již v Rostislavově době spěla západní církev, resp. papežství, vypovídá právě osobnost papeže Mikuláše I.: „...to byl první papež římský, který se dal po způsobu světských panovníků korunovat. Jeho programem hned od začátku bylo, zdefinitivnit církevní pravomoc římského biskupského stolce nad celou západní Evropou, jak se od století V. a VI. z původního svého území rozšířila, pokusit se o její rozšíření na východní Evropu a prosadit vůbec velmocenské postavení papežů i v ohledu politickém. Dobře vystihl osobnost jeho kronikář Regino Pruemský (+ 915) slovy, že rozkazoval králům a tyranům jako vládce světa.“ (Citace z díla vl. Gorazda: Sv. Cyril a Metoděj a jejich poměr k Římu a Cařihradu.)
Nejde tu však jen o moc, čili nezávislost Moravy na Západu, či o politický vliv, který v centru Evropy může získat Byzanc. Tak jednoduché to není. Především se tu projevila duchovní i morální převaha Východu nad Západem. A projevila se tak oslnivě, že to Zápaďany prostě urazilo; chápali to jako morální políček západní hrdosti, byla zřejmě raněna římsko-franská ješitnost a sebestřednost. Ti dva vzdělaní a při tom hluboce duchovní misionáři ukázali celému Západu jeho barbarství, zaostalost a hlavně zoufalou nedostatečnost proniknutí křesťanského ducha do západní mysli. Solunští bratři sem přinesli skutečné světlo, které osvítilo Moravany a západní duchovenstvo usvědčovalo z herezí, polopohanství, zaostalosti a kořistnictví. A kdo za to může? Ten Rostislav!

-------------------

Konec Rostislavova panovaní a života je neslavný z hlediska světského, avšak (podobně jako Kristův kříž) slavný v očích křesťanů. Rostislav byl (podobně jako Kristus) zrazen - a to ze strany svých nejbližších, své rodiny. Ďábel si nakonec našel způsob, jak se Rostislavovi pomstít, - nalezl si člověka mezi jeho rodnými. Tím Jidášem se stal Rostislavův synovec Svatopluk, který zcela primitivně prahnul po moci. Nejprve se pokusil Rostislava otrávit, ale svatý kníže zázrakem přežil bez úhony (podle Kristianovy legendy). Tak se mocichtivý Svatopluk zbavil svého strýce jinak.

"Kníže Rostislav byl proradným Svatoplukem vylákán do nastražené léčky. Spoutaného knížete vydal Svatopluk Němcům. Rostislav byl odvlečen do bavorského Řezna, kam na podzim r. 870 přijel i král Ludvík, aby osobně moravského knížete soudil. Sv. Rostislava odsoudili k trestu smrti. Z "královy milosti" nebyl však ihned zabit, nýbrž nejprve mu byly vypáleny oči a ponechán v mukách ve vězení. Bohabojný kníže, svatý Rostislav, zemřel za svůj lid a pravdu Kristovu jako mučedník neznámo kde, snad ještě roku 870, zajisté po velkém strádání." (Z knihy Svatý kníže Rostislav)

Podobně hanebně se zachoval lstivý Svatopluk i ke sv. Metoději, jehož "se nezastal, když ho při návratu z Říma zajali a mučili Němci a když ho rovněž v přítomnosti krále Ludvíka němečtí biskupové bili, soudili a uvrhli do žaláře". (Citace z téhož zdroje)
Rostislav byl tedy zrazen, mučen, nakonec mu byly vypáleny oči a byl zavřen do vězení, kde ho nechali shnít zaživa. To byla západokřesťanská odplata za jeho dopis byzantskému císaři a za přijetí sv. Cyrila a Metoděje onoho požehnaného jara roku 863 na Moravě. Tak obludnou nenávist u německých biskupů Rostislavův počin vzbudil, že mu to nedokázali nikdy zapomenout.

------------------

Ikona sv. Rostislava ve ZnojměKnížete Rostislava kanonizovala naše místní pravoslavná církev v r. 1994.

Rád bych nyní vypsal některé důvody, které vidím jako zvláštní argumenty pro světecké uctívání knížete Rostislava. Obávám se, že i po patnácti letech od svatořečení je potřeba o tom ještě hovořit. (Leč to není jen případ sv. Rostislava; Češi mají ke své nesmírné škodě vlažný přístup i k ostatním svým svatým, na to si stýskal už před tisícem let mnich Kristián.)

Kníže (někteří říkají, že bychom ho mohli považovat i za krále) Rostislav jakožto panovník nad moravským národem použil světskou moc, která mu byla shůry dána, k tomu, aby uvedl svůj lid do Pravoslaví. Činil to cestou nenásilnou - tj. vytvořil všechny podmínky pro to, aby Moravané mohli poznat Pána Ježíše, seznámit se s evangeliem spásy, uvěřit a stát se pravými křesťany. Našim slavným misionářům zjednal příchod, přijal je a podpořil. Tím otevřel svému lidu cestu do nebe. To je tak veliká věc, že ani dohlédnout nemůžeme. Plodem cyrilometodějství, kterého by bez Rostislava nebylo, je celá řada našich moravských a českých svatých. Plodem jeho díla je i svatý vladyka mučedník Gorazd a novodobá místní pravoslavná církev (čili od r. 1921 na území tehdejšího Československa plně obnovená cyrilometodějská církev).

Kníže Rostislav Moravský je tím zařazen do společnosti sv. Konstantina a Heleny, sv. Olgy a Vladimíra, sv. Borise Bulharského, sv. Václava a Ludmily a mnoha dalších panovníků. Ne všichni ze svatých vladařů, které církev ve světě ctí jako svaté, prosluli bezproblémovým životem, a přece je uctíváme jako svaté a církev má zkušenost s jejich pomocí shůry. Jak je to možné? Zdá se, že dovolí-li Bůh někomu, aby učinil něco tak velikého, svatého a dalekosáhlého, jako je pokřtění národa (nebo se na tom významnou mírou podílel), je to zvláštní Jeho oblíbenec. Ne každému, kdo chtěl pro Boha učinit něco mimořádného, to Bůh dovolil. Ač měl k tomu ten dotyčný všechnu moc, prostředky i dobrý úmysl, dílo se nedařilo, hroutilo a nakonec zapadlo; z toho lze tušit, že Bůh je nepřijal. Dopřeje-li Bůh komu zasadit se zvláštním způsobem za pokřtění celého národa a potažmo za otevření spásy celému zástupu lidí táhnoucímu se napříč dějinami, pak je to taková přízeň a požehnání, že pro ně budou odpuštěny mnohé hříchy a takový je Bohem přijat jako svatý. Církev je dokonce reflektuje jako "apoštolům rovné".

"V životě nově proslaveného moravského světce vidíme především moudré Boží dílo, které patří celému slovanskému světu," píše nezapomenutelný ruský patriarcha Alexij II. k Rostislavově svatořečení. "Vzory upevňovatelů víry Kristovy a těch, kteří jsou příkladem života moudrého a zbožného, celým svým životem i po mučednické smrti uchovávají vliv na náboženské vědomí věřících. Věřící proto zachovávají tradici a paměť jejich svatosti a připočítávají je do řádu svatých. Svatá Kristova Veliká Církev s veškerou úctou a z různých pohledů na ně nahlíží, shledává, že stále působí jejich svatost..." píše ke svatořečení Konstantinopolský patriarchát (obojí zde).
A navíc - o životě Rostislavově nemáme žádné údaje, které by vyvolávaly o něm jakékoliv pochybnosti, naopak! Citovali jsme slova dávného mnicha Kristiana, v nichž můžeme cítit obdiv k Rostislavovi a úctu k jeho dílu i životu. Nedochovalo se nám sice moc detailů o jeho životě, ale víme o vroucím vztahu ke křesťanství a misionářům, a nakonec i o jeho konci - slavném tím, že mu bylo dovoleno trpět za cyrilometodějskou misii a tím se pro ni obětovat, a to znamená dát jí ještě více, než je materiální zabezpečení a vladařská přízeň... Ne každému se podaří završit svůj život kristovským utrpením.

Tedy, shrnuto dosavad vyslovené, jeho zařazení mezi slavné císaře, krále a panovníky, kteří se zasloužili o zavedení či rozšíření křesťanství ve své zemi, je už samo dostatečným důvodem ke vzdávání světecké úcty. A jeho vyznavačsky, ba mučednicky, slavný konec je dalším důvodem.

A tím už přecházíme k dalšímu svědectví o svatosti Rostislavova životního díla a potažmo jeho osoby. Tím, kdo vydává toto svědectví, je ďábel, resp. pozemské projevy jeho činosti.

Není to nic neobvyklého, že ďábel (ač sám rozhodně nemá nic takového v úmyslu) vydává nedobrovolně svědectví o Bohu. O jiné známé postavě, tentokrát z 20. století, otci Serafímu Rose je známo, že uvěřil v Boha ve chvíli, kdy se pevně přesvědčil, že existuje ďábel. Z toho, co se stalo v dějinách, zvláště dvacátého století, a z dalších stop, vyčetl otec Serafím, že existence ďábla je nepochybná. A tím mu bylo jasné, že v takovém případě musí existovat i Bůh.
A v případě Rostislavově? Jeho zásluhy o cyrilometodějskou misii, kterou zde tento moravský kníže zasadil a jejíž odnože se západním nepřátelům už nikdy nepodařilo zcela vyrvat a vyhladit z povrchu zemského (naopak rozšířily se a napájely duchovní mízou nesčíslné zástupy pravoslavných Slovanů na Rusi a na Balkáně) a jejíž důsledky pokračují celou následující historii východní Evropy, - to mu ďábel nemohl zapomenout. Jeho hněv a zuřivost byly hrozné. To on inspiroval papeže a Němce proti Rostislavovi a vléval jim do srdcí neumdlévající zášť proti němu. Z toho všeho můžeme nazřít, jak citelně, bolestně a hluboko byl satan Rostislavovou iniciativou zasažen. Takže, mj. i z tak nevídaně vzteklé reakce ďábla, kterou pozorujeme na lidech držených v jeho spárech, je nám umožněno odhadovat skutečný duchovní rozměr a svatost toho všeho, co Rostislav představuje.

Usuzovat na svatost člověka podle toho, jak na něj reaguje Boží odpůrce, není to pohledem nikterak neobvyklým. Známe z Písma svatého, že ten, kdo skutečně slouží Bohu, bude pronásledován (2. Tim 3,12). Víme přece, že křesťan, jehož duchovní život je na vzestupu, setká se problémy - většinou od lidí v okolí, které ďábel poštve proti zbožnému. V životech mnoha dávných i novodobých svatých shledáváme, že jejich život poznamenán nepřátelstvím a zlobou od okolních lidí (za všechny bych jmenoval novodobé světce: sv. Gorazda Českého a Moravskoslezského, jehož dvacetileté biskupování bylo nepřetržitým bojem, sv. Nektária Aiginského, kterého pomlouvali a šikanovali neuvěřitelným způsobem, sv. Ioanna Sanfranciského, kterého jeho vlastní věřící vláčeli po soudech, a nejspíš bychom mohli jmenovat snad všechny známé svaté). Takže tyto nepříjemné okolnosti mohou vydávat výmluvné svědectví o skutečném duchovním stavu, resp. můžeme z nich dedukovat něco o zbožnosti či dokonce svatosti dotyčného.
Sv. Rostislavovi se tedy ďábel skutečně hrozivě pomstil za jeho účast na dílu sv. Cyrila a Metoděje. A tím nechtěně zjevil jeho svatost; vyjevil, že je to Boží přítel a že je Kristem přijat a oslaven na nebesích. Spolu se životností jeho díla, na němž je po tisíci letech zřetelně patrno, jakým oplývá požehnáním, jsou to "do očí bijící" doklady svatosti Rostislavovy.

Jsem přesvědčen, že svatořečení Rostislavovo bylo ve svém kořeni zjevením shůry, že je to nesmírný dar, kterým je místním pravoslavným křesťanům vložena do rukou veliká duchovní síla a pomoc: vzývání sv. Rostislava a modlitby k němu, na něž odpovídá svými přímluvami.

P.S.

Ve výše citovaných slovech Kristiánovy legendy slyšíme vzpomínku na Rostislava, svědčící o obdivu a vroucí úctě, kterých ještě mnoho let po své smrti v sousedních Čechách požíval. Kristian zachytil památku na Rostislava: „»slavného, zbožného a dobrotivého vůdce všeho našeho křesťanství a náboženství«. Velkomoravský kníže z Boží milosti pravdu Kristovu poznal, pro ni se sv. Cyrilem spolupracoval, spolu se sv. Metodějem trpěl a se všemi svatými mučedníky, vyznavači v Kristu umíral. Mnich Kristián nás hned po svých slovech o Rostislavovi varuje, abychom nepodléhali pýše a zpupnosti Svatoplukově, abychom Svatopluka a jeho družinu nenásledovali v pohrdání (dílem byzantských věrozvěstů) a nezapomínali na »jako med plynoucího kázání biskupa Metoděje« a dbali jeho přesvatých napomínání“ (citováno z knihy Svatý kníže Rostislav). Svatopluk totiž částečně Kristu a částečně ďáblu sloužil (jak píše Kristian). Varujme se způsobů Svatoplukových, aby i na nás nedopadla kletba sv. Metoděje, o níž se zmiňuje Kristiánova legenda.
------------------

Kniha Svatý kníže Rostislav, obsahující život a službu sv. Rostislavu (vyšla v Pravoslavném vydavatelství v r. 1994).
Kristianova legenda k nahlédnutí zde.
Znojemská ikona sv. Rostislava převzata z webu Pravoslavné církevní obce ve Znojmě.
Vladyka Gorazd: „Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu“ - kniha je v elektronické podobě.












Zobrazit příspěvek č. 571 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2009
K populárnímu západnímu démonickému svátku

O pravoslavném postoji ke svátku Halloween:

Co je to vlastně Halloween

(Nyní mírně upravený starší článek)

Mimochodem, podle sociologického průzkumu se letos chystají 4 procenta Rusů oslavovat Halloween.





Zobrazit příspěvek č. 572 jednotlivě

Administrátor --- 2. 11. 2009
Z došlé pošty: ruské písně v Praze a v Karlových Varech

Pozvánka na festival současné kultury Ruska v České republice

Dobrý den!

Naše společnost je pořadatelem "Festivalu současné kultury Ruska v České Republice". V rámci festivalu bude mít vystoupení mužský sbor z klášteru VALAAM. Koncerty se budou konat v Praze i Karlových Varech. Program vystoupení byl speciálně vytvořen pro tento festival. 23. listopadu v Praze, v kostele svatého Šimona a Judy, mužský sbor představí unikátní program duchovních písní podle nejlepších tradicí pravoslavné duchovní hudby, jež je založena na zpěvu Soloveckého a Valaamského klášterů.

Více informací najdete na našich webových stránkách www.rusfest.cz

S velkým potěšením Vám nabízíme výhodné podmínky pro nákup vstupenek pro skupiny od 10 osob. Budeme rádi, když farníci z vaší církve budou mít možnost navštívit náš festival s 15% slevou!

Pokud naše nabídka Vás zaujala, nechte laskavě Váš kontakt, náš zástupce se s Vámi spojí co nejdřív.

President
Dmitry Povazhnyy







Zobrazit příspěvek č. 573 jednotlivě

Administrátor --- 3. 11. 2009
Vetom - lék na přírodním principu

Léčba a prevence virových i bakteriálních onemocnění

V současné době obav z různých druhů chřipek, infekcí, pandemií, a diskusí o prospěšnosti či neprospěšnosti očkování, nebude možná bez zajímavosti seznámit se s ruským přípravkem na přírodní bázi VETOM. Jedná se o tzv. "probiotikum" (což je opak antibiotik).

Dozvěděl jsem se o tom z přednášky prof. Ždanova. Vetom není žádná novinka - původně to však bylo vojenské tajemství ruské armády. Tabletky na principu Vetomu byly v základní výbavě vojáků - jako ochrana před radiací, před bakteriologickými zbraněmi a před infekcemi z vody či potravin. Pak se za Jelcyna ruská armáda rozložila a Vetom byl odtajněn.

Byl vyvinut nějakým sibiřským výzkumným ústavem na principu bakterií žijících v půdě. Vznikl jako produkt zkoumání imunity. Vědci si ověřili, že lidé žijící na venkově v ekologicky čistém prostředí mají daleko vyšší imunitu, než lidé z měst a ekologicky poškozených regionů. Když zjišťovali jaká konkrétní látka může za tuto zvýšenou imunitu, nacházeli u vesničanů podstatně vyšší hladinu interferonu než u městských lidí. A když hledali, co způsobuje u vesničanů tuto vyšší hladinu interferonu, vybádali, že jsou to bakterie Bacillus subtilis, které žijí v neznečištěné půdě a dostávají se běžně s potravinami a přes neumyté ruce do těla člověka. Takže sibiřští vědci odebrali baktérie, začali kultivovat bakteriální kmeny a vznikl Vetom.

Na něco podobného nezávisle na Rusech přišli Číňani. I oni znali účinky interferonu, i oni jej zprvu měli pro vojenské použití a teprve později uvolnili objev pro veřejnost. Ale oni jej vyráběli synteticky, což je drahé. Nyní už i Číňani používají bakterie Bacillus subtilis.

V léčivu jsou spory této bakterie, které se po užití přípravku rozmnoží v žaludku a ve střevech a začnou konat svou práci. Je to podrobně popsáno v informační brožuře k léku. Výsledkem je nejen očista střev a náprava střevní mikroflóry, ale hlavně mohutné posílení imunitního systému organismu. Působí proti virovým, bakteriálním i houbovým (resp. kvasinkovým či plísňovým) onemocněním. Bacillus subtilis produkuje látky, které zabraňují virům dostávat se do buněk, a ničí všechny mikroorganismy, které nejsou tělu vlastní, - tj. patogenní, resp. obnovuje rovnováhu ve skladbě mikrooranismů v těle. Tím pádem léčí nemoci, které jsou spojeny s imunodeficitem, s poškozenou mikroflórou či mikrobiální nerovnováhou nebo přemnožením patogenních mikrobů - a je jich docela dlouhá řada. Vetom lze požívat preventivně i léčebně. V neposlední řadě obnovuje mikroflóru zničenou užíváním antibiotik.

Český překlad informační brožury o Vetomu (jsou tam i linky na výrobce a prodejce - vše je však v Rusku a na Ukrajině, takže je potřeba hledat cesty, jak si to nechat poslat). Pro účely prevence chřipky a bakteriálních infekcí je ideální Vetom ve formě prášku rozpustného v nápojích (prodává se půlkilových krabičkách). Bez významu není ani příznivá cena.






Zobrazit příspěvek č. 574 jednotlivě

Administrátor --- 5. 11. 2009
Zemědělci na protest vylili půl milionu litrů mléka

Hlína nasáklá mlékem spolu s hladovějícími volají k Bohu

Protest proti nízkým výkupním cenám

Apokalyptický obrázek z našich polí.

 
Žijeme ve zvláštním světě. Není to tak daleko od nás, kde lidé umírají lidé hlady. Jako by se hladem umírajícím Afričanům čeští zemědělci smáli do tváře... Jaké pohrdání lidmi žijícími v nedostatku je v tomto "protestním gestu" obsaženo! Jaký cynismus... Cožpak máme srdce už tak obalené tukem (jak se o tom hovoří v Bibli), že nechceme vidět bídu bližního a nejsme schopni slyšet jeho nářek? Taková "civilizace" nemá budoucnost.

Je vidět v jak nezřízeně bohaté společnosti žijeme. V chudé zemi by nikoho ani nenapadlo likvidovat potraviny a už vůbec ne ve velkém. A ještě absurdnější je, když potraviny ničí ti, kteří je vyrobili.

Potraviny by měly být každému člověku posvátné. Křesťané modlí: "Chléb náš vezdejší dejž nám dnes." Chápeme tedy pokrm jako Boží dar. Vědomě ničit potraviny je velikým hříchem. Boháč v evangeliu byl potrestán peklem za to, že všechno snědl sám a nenechal Lazara, aby se nasytil alespoň zbytky padajícími ze stolu. Jak se asi Bůh dívá na ty, kteří raději zničí potraviny, než aby jimi někoho nasytili?

Potravina přece není jen "výrobek" zemědělce a např. pekaře. V prvé řadě je to Boží dobrodiní, které dává semenům vzklíčit a půdě dává plodivou sílu. Pro nás se však stává toto Hospodinovo láskyplné dílo tak samozřejmým, že si ve své zabedněnosti již ani neuvědomujeme, jak křehký je celý systém pěstování plodin a sklizně úrody; a že jej sice můžeme svou pílí trochu ovlivnit, ale nemáme jej ve svých rukách; stačí málo, a země už nedá svou sílu, stane se neplodnou a zemědělci se mohou třeba "stavět na hlavu" a přesto nic nesklidí. Člověk by si tak řekl, že v době hrozících klimatických změn si to budou dnešní lidé lépe uvědomovat než dříve. Omyl. Lidská hloupost a slepota nemá hranic. Člověk v blahobytu si neuvědomí nic; jen když se ocitne v presu muk, začne se (někdy) otevírat nějakému vyššímu chápání.

Je docela zajímavé, že "protestní rouhání" našich zemědělců prošlo prakticky bez reakcí církví. K čemu ty naše církve vlastně jsou? Jsou ještě "solí země"?
Jak se chce taková společnost vyhnout Božímu trestu? Tady už je jedinou spravedlností, aby přišel na takové lidi hlad. To je pro ně asi jediná cesta k pokání. Až se stanou naše pole neúrodnými a chléb bude nad zlato, pak budou Češi vzpomínat, jak se vylévaly na česká pole cisterny plné mléka, a nebudou najednou chápat, jak něco takového bylo možné. A snad se budou kát, že něco takového dopustili.

Každopádně si někdo z těch, kdo stáli kolem cisteren, z nichž proudilo mléko do půdy, měl spočítat, kolik za tu dobu, než se plná cisterna vyprázdnila, zemřelo ve světě dětí hladem. Jak dlouho to asi trvá, než vyteče cisterna plná mléka? Čtvrt hodiny? Každých pět vteřin umírá na světě jedno dítě hladem. Tahle děsuplná matematika říká, že zatímco bylo ve středu Evropy vypouštěno mléko do pole, dodýchalo někde jinde 180 dětí kvůli hladu...

-------------------------

Nechci zde pranýřovat jen zemědělce (byť s touto jejich formou protestu proti nízkým výkupním cenám nemohu souhlasit). Vadný je celý systém, ve kterém se děje ničení potravin (či plýtvání s nimi) zvláště, když zároveň o kousek dál lidé hladoví. Vadný je systém, který náležitě neoceňuje práci zemědělců (to jim však nedovoluje mařit Boží dary). Tento systém vypovídá o mravním a duchovním stavu člověka. Takový svět a takové lidstvo nemá budoucnost.

Připomeneme, že podle zdravotníků je u nás vražednou epidemií dnešní doby: obezita. Nám však nestačí, že jsme se sami vykrmili, zatímco za naším plotem nesčíslné množství lidí zmírá hlady. My jim nedáme dokonce ani to, co už nejsme schopni spotřebovat. My to raději vylejeme do kanálu či do hlíny. Ta půda, po kterých před televizními kamerami a fotoaparáty tekly hektolitry zmařeného mléka, je od této chvíle prokletá... Sami si takhle proklejeme naši vlastní zemi.

U nás zabíjí epidemie obezity. Ve většině světa zabíjí hlad. O vykrmených lidech se přísně hovoří v Bibli. Smyslem vykrmování dobytka je budoucí porážka. Společnost lidí vykrmených a necitlivých je společností, která je vedená na porážku.

5 miliónů dětí trpí v EU obezitou. Češi jsou hned za Němci nejtělnatější v EU, nadváhou či chorobnou otylostí trpí 73,2 % dospělých mužů v ČR; v Německu 75,4 %. Češkám patří rovněž druhé místo (57,6 %) a umístily se rovněž za Němkami (58,9 %). ... milión Evropanů umře ročně na obezitu. Zdroj.
Pohlédneme-li na naši planetu a její obyvatele, tak je tu jedna hranice, která více než jakákoliv jiná dělící čára, rozděluje lidstvo - je to linie oddělující syté od hladovějících. Ještě nikdy v dějinách nebylo na našem světě tolik hladových lidí. Ještě nikdy nebyli ti bohatí takhle bohatí. Za tímto obrázkem se skrývá duchovní napětí mezi hladovějícími, jejichž úpění stoupá k Bohu, a sytými, kteří se nechtějí o své přebytky (a ještě nikdy jich nebylo tolik) dělit. Je to pře, kterou vedou hladoví s bohatými. A tuto při bude soudit Bůh. Je to pře, v níž my bohatí nemůžeme obstát.

36  Proto praví Hospodin toto: "Ujmu se tvé pře, vykonám za tebe pomstu, jeho moře vysuším, zasáhnu suchem jeho prameny.
37  Babylón bude hromadou kamení, domovem šakalů, bude k úděsu a posměchu, bez obyvatele.
38  Společně budou řvát jak mladí lvi, skučet jako lví mláďata.
39  Až se rozpálí, uspořádám jim hostinu, opojím je tak, že se rozjaří, ale pak usnou spánkem věčným a neprocitnou, je výrok Hospodinův.
40  Povedu je na porážku jako jehňata, jako berany s kozly."
(Jeremjáš 51. kap.)
---------------------------

Je docela zajímavé, že zemědělci to mléko raději nerozdali, než aby je vylili. Mohli s těmi cisternami třeba objíždět podle zveřejněných harmonogramů náměstí velkých měst a rozdávat mléko lidem do přinesených lahví, když už ho naše přebohatá společnost není schopna nějak dopravit k hladovějícím do ciziny. (Kdo ví, možná by rozdávání mléka bylo postižitelné nějakými zákony... Inu, paragraf je klikatej.)

---------------------------

Pár úryvků ze zpráv, které nechceme slyšet. Takovými zprávami by se měly vytapetovat byty těch, kteří vylévali nebo nechali vylévat mléko na naši zemi.

Každé tři vteřiny na naší planetě umírá dítě v důsledku extrémní chudoby - z hladu, kvůli nedostatku kvalitní vody nebo na nemoci, kterým lze předcházet. Každý den takřka 30 tisíc dětí. Za dva týdny zemře více dětí, než kolik obětí si vyžádala ničivá vlna tsunami na konci roku 2004, za rok 2005 tak ze světa zbytečně odešlo více dětí než má celá Česká republika obyvatel.

V poslední době se objevily ojedinělé příležitosti, jak zmobilizovat naše zdroje a schopnosti a zvrátit tuto ostudnou situaci. Rok poté, co se Česká republika stala členem jednoho z nejbohatších klubů světa, Evropské unie, se začala uskutečňovat řada významných mezinárodních setkání. V možnostech vrcholných schůzek skupiny G-8, zasedání OSN či ministerských konferencí WTO je nastartovat konec chudoby.

Jsme první generací, která se může extrémní a hloupé chudobě podívat do tváře. Máme peníze, máme léky, máme na to vědu... ale máme dost vůle na to, abychom z chudoby opravdu učinili historii.
http://www.ceskoprotichudobe.cz/o-kampani/
--------

V současnosti hladoví 850 milionů. Hlad a chudoba si denně vyžádají 25 tisíc životů, každých pět vteřin zemře hlady jedno dítě. Nedostatkem jídla trpí jeden člověk ze sedmi. Hlad a podvýživa jsou tak větším zdravotním rizikem než AIDS, malárie a tuberkulóza dohromady.

Lidé trpící podvýživou jsou nuceni žít po celé týdny a někdy i měsíce s denním přídělem potravy, jejíž hodnota je nižší než doporučovaných 2 100 kalorií. Minimálně tolik potřebuje člověk k zdravému vývoji. Nedostatek energie si tělo kompenzuje zpomalováním fyzických i duševních činností. Hladový člověk se nedokáže soustředit, hladové tělo nechce být iniciativní, hladové dítě ztrácí chuť hrát si a učit se.

Hlad zeslabuje také imunitní systém. Podvyživené děti jsou velmi zranitelné a příliš slabé na to, aby jejich organismus dokázal čelit nemocem. Mohou zemřít i na následky běžných infekcí, jako jsou spalničky nebo průjem. Vlivem podvýživy umírá každoročně podle odhadů Světového potravinového programu na deset milionů dětí ve věku do pěti let.

Organizace OSN pro zemědělství a výživu (FAO) odhaduje, že počet roků, které jsou v rozvojových zemích zmařeny z důvodu předčasných úmrtí nebo poškození organizmu v důsledku hladovění, se pohybuje kolem 220 milionů. Přidáme- li další rizika spojená s nedostatečnou výživou, dostaneme se podle FAO až na 340 milionů zmařených let. To se rovná katastrofě, při níž zemře nebo je postižena celá populace země větší než jsou Spojené státy americké.
http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1282
------

Ve světě už hladoví více než miliarda lidí
Potravinová a následně ekonomická krize dopadla tvrdě na nejchudší obyvatele planety, stále víc jich hladoví. Uvedla to ve středu OSN s tím, že v letošním roce počet hladovějících ve světě přesáhl hranici jedné miliardy.

Podle společné zprávy Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) a Světového programu pro výživu (WFP) se počet podvyživených za letošek zvýšil o sto miliónů na celkových 1,02 miliardy. Je to nejvíce za posledních 40 letech.

„Narůstající počet hladovějících nelze tolerovat. Disponujeme ekonomickými i technickými prostředky, abychom hlad eliminovali, co chybí je silnější politická vůle jednou provždy se ho zbavit,“ citovala agentura Reuters generálního ředitele FAO Jacquese Dioufa.

Příčinou nárůstu podvyživených není špatná úroda, nýbrž růst cen potravin, který jde zvlášť v rozvojovém světě ruku v ruce se ztrátou práce a nižším příjmem.

WFP loni na potravinový program pro chudé vyčlenil rekordních pět miliard dolarů, skupina zemí G8 zase v červenci ke stejnému účelu slíbila 20 miliard dolarů v příštích třech letech. Přesto počet podvyživených ve světě v poslední dekádě vytrvale stoupá.
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/181567-ve-svete-uz-hladovi-vice-nez-miliarda-lidi.html
------

K předčasné smrti hladem a žízní je odsouzeno přes tři miliardy lidí
Tragédie spočívá v myšlence, že se palivem stanou potraviny
Fidel Castro Ruz 4.4.2007
Toto číslo není nadsazené, je spíše střídmé. Po jednání prezidenta Bushe s americkými výrobci automobilů jsem o tom hodně přemýšlel. Neblahá myšlenka přeměnit potraviny v palivo se v pondělí 26. března 2007 definitivně stala ekonomickou linií zahraniční politiky Spojených států.
 --------

Podle Světového potravinového programu při OSN se dalších 100 miliónů lidí propadlo hluboko do čené díry hladu, a tito nešťastníci potřebují urgentní a efektivní pomoc. Světová banka uvádí, že se průměrná cena základních potravin od roku 2005 zvýšila o 80%.

Lester Brown, ředitel Institutu Earth Policy, tvrdí, že půda, která je dnes využívána pro velkovýrobu biopaliv, by poskytla obživu téměř 250 milionům lidí. Jen během uplynulých let se ve Spojených státech 60 milionů tun potravin přeměnilo na palivo.
Připočteme-li do výčtu, že v bohatých západních zemích pravidelně končí tisíce a tisíce tun poživatelných potravin na skládkách, zatímco se neustále zvyšuje počet akutně hladovějících lidí, musíme se za sebe stydět.
http://www.blisty.cz/art/40407.html

-------------------------

Pár citací z Písma svatého. O ztučnělé lidské společnosti. Pro zamyšlení.

... ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy.
16  Bohy cizími ho popouzeli k žárlivosti, ohavnými modlami ho uráželi.
17  Obětovali běsům, a ne Bohu, božstvům, jež ani neznali, těm novým, nedávno povstalým, před nimiž se vaši otcové nechvěli hrůzou.
18  Opomněl jsi Skálu, která tě zplodila, zapomněls na Boha, který tě v bolestech zrodil.
19  Hospodin to viděl. Odvrhl je, uražen skutky svých synů a dcer.
20  Řekl: "Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký vezmou konec. Je to proradné pokolení, synové bez věrnosti.
21  Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi; já je popudím lžilidem, pobloudilým pronárodem jim urážky splatím.
22  Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to, co se z ní těží, sežehne základy hor.
23  Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy.
24  Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu.
25  Venku jim připraví sirobu meč, v komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého.
(Deuteronomium 32. kap.)

Žalmy 17:10  Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně.

14 A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte.
15  Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´
(Mat 13. kap.)







Zobrazit příspěvek č. 575 jednotlivě

Administrátor --- 6. 11. 2009
Z tisku - tažení proti křesťanství v Evropě na postupu

Evropský soud postavil křesťanské symboly v italských školách mimo zákon

Evropský soudní dvůr pro lidská práva rozkázal odstranit zobrazení ukřižovaného Krista z italských škol. Podle názoru soudu je přítomnost katolických symbolů porušením práv rodičů na výchovu dětí podle vlastního přesvědčení.

Jako žalobce vystoupila v tomto procesu Soile Lautsi (Italka s finskými kořeny), která si přeje dát svým dětem (pouze) světské vzdělání. Protože ve všeobecné vzdělávací škole, kam chodily její děti, byl kříž prakticky ve všech místnostech, podala žalobu k Evropskému soudu. Prý kříž ve školách vytváří diskriminaci

Štrasburský její žalobu přijal a přikázal vyplatit žalobci 5000 Euro jako kompenzaci. Prý jsou státní školy povinny zachovávat náboženskou neutralitu.

Oficiální italská místa reagovala na verdikt soudu vesměs negativně: "Kříž je jedním z našich národních symbolů a žádné dítě nenutí přítomnost kříže v učebnách přijmout katolicismus," prohlásila ministryně vzdělání Mariastella Gelmini. I další členové italské vlády vystoupili ostře proti závěrům soudu. Jeden z ministrů nazval rozsudek "hanebným" a další s lítostí konstatoval, že "Evropa zapomněla na své křesťanské kořeny". Italská vláda už prohlásila, že proti soudnímu rozhodnutí podá odvolání. Pokud však apelace nebude přijata, vstoupí rozsudek v platnost za tři měsíce.

Zákon o tom, že na školách mají být umístěny kříže, byl v Itálii přijat ve dvacátých letech minulého století. Katolická víra zde ztratila status státního náboženství v r. 1985.

Očekává se, že výsledek tohoto sporu se promítne do způsobu pohlížení na křesťanské symboly v celé Evropě.

Foto: záběr z italské školní třídy (AP)
www.lenta.ru BBC News

------------------------------------

P.S.

Vlastně se neděje nic, co by nebylo možno očekávat. Západní společnost si nechala vzít evangelium a místo něho jí byla jako náhražka podstrčena tzv. "lidská práva". Místo důstojnosti Božích synů, kterou dává lidem evangelium, mají lidé nějakou laciné šidítko. Už ze samé podstaty věci plyne, že Evangelium a koncept "lidských práv" jsou kdesi ve své podstatě vzájemně nepřátelské, neslučitelné. Buď jedno nebo druhé.

Tvrzení, že "lidská práva" vyrůstají z křesťanství je absurdní. Kristus nikde o lidských právech nehovořil. V celé Bibli nic takového nenajdete. Křesťanství používá pojem spása člověka, nikoliv práva člověka. Lidská důstojnost je založena na Boží lásce k člověku, nikoliv na nějakém lidském právu na něco. Ano, Bible zná i lidskou spravedlnost, vyžaduje po lidech, aby soudili spravedlivě, ale pramenem jakékoliv lidské spravedlnosti je Boží spravedlnost a láska. Tudíž nutným předpokladem pro vykonávání lidské spravedlnosti je zbožnost, úcta k Božímu zjevení. Lidská spravedlnost se může blížit skutečné spravedlnosti jen, když je orientována na Boha.

Ve skutečnosti celý koncept "lidských práv", jak ho nyní Evropský soudní dvůr uplatňuje, vyrůstá nikoliv z křesťanství, ale z pokaženého učení západních církví. Čili ze zesvětštělého "křesťanství", které ztratilo svůj theocentrický charakter a stalo se postupně "antropocentrickým" (papismus je toho názornou demonstrací - člověk místo Krista, náměstek Boží).

A nyní dochází jen k tomu, k čemu nutně muselo jednou dojít. Koncept "lidských práv", který ta duchovní síla, jež za ním stojí, dokázala vtělit do života západní společnosti, získal už moc "panovat nad národy"; a teď prostě jen začíná "ukazovat zuby". Projevuje se jeho neslučitelnost s křesťanstvím a skrytá nenávist vůči křesťanství, která je kdesi hluboko v tomto atropocentrickém konceptu obsažena. A obrací se teď i proti tomu pokaženému "křesťanství", které jej zplodilo. Obrací se totiž proti jakémukoliv symbolu křesťanství a hlavně proti symbolu spásy - kříži Kristovu. Tj. proti symbolu theocentrického vidění světa a smyslu života. A to vše ve jménu člověka!

----------------------------------------

Když jsme v éře komunismu někde zahlédli fotografie ze Západu, na nichž byl vidět kříž, obrazy Krista či Panny Marie na oficiálních budovách státních institucí nebo ve státních prostorách, na veřejných místech apod., připadalo nám to jako symbol svobody západního světa, svobody, které se nám nedostávalo. Kdyby nám někdo řekl, že to nebude dlouho trvat a na tomto "svobodném Západě" bude touto "svobodnou politickou mocí" zakazováno umísťování kříže na některých místech či v prostorách státních institucí, asi bychom mu to nevěřili. Západ byl pro nás symbolem svobody křesťanství; Východ byl synonymem pro státní pronásledování křesťanství. Uplynula pouhá dvě desetiletí, a vše je naopak. Západ aktivně vytlačuje křesťanské symboly a potažmo křesťanskou víru či její projevy z veřejného života do soukromí (to už není daleko od zatlačování křesťanství do podzemí).

Začalo to asi před deseti lety v "zemi svobody" - v USA. S rozpaky a rozčarováním jsme četli zprávy, jak jsou ve jménu jakési perverzní formy náboženské svobody odstraňovány kříže ze soudních budov a že kříže už nesmějí stát na státních pozemcích atd. Prý aby tím nebyli uráženi nekřesťané.

Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že takto pojatá svoboda je v praxi svobodou jen pro ďáblovo "náboženství", které nesnáší znamení kříže. Pak se v rámci svobody vyznání víry otevřely dveře vyznávání satanismu (např. vojákům v americké armádě musí být umožněno vykonávat satanistický kult, když o to požádají). Nedávno se začala po různých zemích šířit absurdní propagace ateismu na autobusech...

Křesťanství jsou téměř zavřeny dveře do médií. Kromě krátkého (a cenzurovaného) nedělního magazínu se o křesťanství v naší veřejno-právní televizi hovoří o křesťanství jen v souvislosti s nějakými skandály. Kdejaká národnostní, zájmová či sexuální menšina má na svou prezentaci ve státní televizi více prostoru než křesťanství.
Je zajímavé, že žádná západní církev nemá už odvahu otevřeně pojmenovat toho ducha, který nabývá na Západě na síle a který se mj. projevuje i eliminací křesťanství. Místo, které bude uvolněno po odchodu křesťanství, nezůstane prázdné. Zatím všude, odkud bylo vytlačeno křesťanství, nastoupilo něco ďábelského (francouzská revoluce, Sovětský svaz, Albánie atd.)

----------------------------

Dnes člen italské vlády se zármutkem prohlašuje, že "Evropa zapomněla na své křesťanské kořeny". Je to pouze čtvrt roku, co ruský patriarcha Kyrill prohlásil, že Evropa odmítá křesťanské dědictví. Křesťané na Západě byli tímto výrokem div ne uraženi. Teď začíná Západ vidět to, co je z Východu vidět už dávno.

Zde je o tom archivní zpráva:

Z tisku
Patriarcha Kirill: Evropa odmítá křesťanské dědictví

Patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill vyzval Evropu, aby neopakovala chybu budování společnosti bez Boha. Během bohoslužby v Počajevské Lávře na Ukrajině řekl, že Evropa se dnes vzdává svého křesťanského dědictví a církevní život vytlačuje do sféry soukromého ve snaze vybudovat šťastnou společnost, jejímž základem by byly peníze a technologie.

Jak patriarcha uvedl na Ukrajině - zapomínání křesťanské morálky štěstí nepřinese - a právě globální krize je toho příkladem.

K tomu, aby lidé spojovali svou práci s vírou, vyzval patriarcha především obyvatele Ukrajiny, Ruska, Běloruska a Moldávie – státy, které historicky patří ke Svaté Rusi.

Hlas Ruska, 05.08.2009









Zobrazit příspěvek č. 576 jednotlivě

Administrátor --- 10. 11. 2009
Z tisku: vědecké zkoumání Boží existence?

Pravděpodobnost, že Bůh existuje, je 62 procent, tvrdí němečtí vědci

Pravděpodobnost Boží existence je rovna 62 procentům, prohlásili vědci po provedení série matematických výpočtů, založených na aplikaci formule, kterou navrhl před více než dvěma staletími kněz a matematik Tomas Baies.

Výpočty byly prováděny několika směry. Např. vznik a složení vesmíru, evoluce, dobro a zlo, náboženská svědectví... Na mnohé těžké otázky se vědci snažili najít matematickou odpověď. Od samotného počátku výzkumu vědci preferovali hypotézu, že Bůh existuje.

Poté byly zadány následující otázky: jak veliká je pravděpodobnost, že Bůh stvořil svět? Jaká je pravděpodobnost, že evoluce na Zemi se děla za jeho účasti? Nakolik je pravděpodobné, že dobro není myslitelné bez Boha?

Každá potvrzující odpověď vypovídala ve prospěch Boha, ale vysvětlení, které s ním nebylo spojeno, vypovídalo ve prospěch jeho nepřítomnosti. Výsledek byl definován jako 62 procentní pravděpodobnost, že Bůh existuje.

Připomeňme, že dvě třetiny vědců věří v Boha. Ti, kdo pracují v oblasti společenských věd, jsou religioznější, než přívrženci věd přírodních.


Credo.ru







Zobrazit příspěvek č. 577 jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2009
Z tisku: americký prezident vstřícně k homosexualitě

Zastánci tradičních hodnot jsou pobouřeni projevem Baracka Obamy, který slíbil, že všichni Američané budou přijímat homosexualitu jako normu

Večer 11. října v době večeře, kterou pořádali aktivisté homosexuálního hnutí, pronesl Barack Obama řeč, která vyvolala pobouření zastánců tradičních hodnot:

"Doufám, že jednou budete vzpomínat na dobu, kdy zanecháme diskriminace, ať už v na úřadech nebo v armádě," pravil Obama před třemi tisíci posluchačů. "Dočkáte se času, kdy celý náš národ bude uznávat vzájemné vztahy mezi dvěma muži či dvěmi ženami jako stejně reálné a vzácné, jako mezi mužem a ženou."

Kromě toho prezident hovořil o homosexuálních "rodinách" - o dvou mužích či ženách spolu s dítětem. Uvedl, že on i jeho žena Michaela se chystají zvát homosexuální "rodiny" do Bílého domu, aby se tam mohli účastnit takových svátků jako Velikonoce, "protože chceme všem ukázat, jaké cíle sledujeme", řekl Obama.

Prezident organizace "Američané za pravdu o homosexualitě" nazval slova prezidenta za "strašná". Dodal, že Obama překročil hranice svých kompetencí.

"Ve skutečnosti zrazuje miliony a miliony řádných občanů a ničí tradiční hodnoty s takovou přezíravostí, že to ani nelze popsat," pravil. "Je to neuvěřitelné! Je to prostě řeč plná nenávisti ... on nenávidí naše žido-křesťanské tradice."

16. 10. 2009
http://www.invictory.org/







Zobrazit příspěvek č. 578 jednotlivě

Administrátor --- 16. 11. 2009
Zemřel srbský patriarcha Pavle

Jeho svatost patriarcha Pavle odešel k Hospodinu

Patriarcha Pavle

Patriarcha Pavle žehná křížem

 
V Bělehradu v neděli 15. listopadu ve věku 95 let zemřel po dlouhé nemoci nejvyšší představitel srbské pravoslavné církve patriarcha Pavle. Srbská vláda vyhlásila na jeho památku od pondělí třídenní státní smutek. Pavle byl široce respektovaným duchovním vůdcem srbského pravoslaví bezmála dvě desetiletí po celou dobu velkých otřesů a krvavých válek na Balkáně.

Pavle skonal v bělehradské nemocnici. Hospitalizován byl už v roce 2007, měl problémy se srdcem a plícemi. Zemřel ve spánku na srdeční zástavu.

O jeho vážném zdravotním stavu jsme na Ambonu již informovali. V r. 2008 podal patriarcha Pavle žádost o uvolnění k odchodu do důchodu. Psali jsme zde o tom v článku: Patriarcha Pavle odchází.
„Smrt patriarchy Pavleho je obrovskou ztrátou pro Srbsko,“ prohlásil srbský prezident Boris Tadič. „Existují lidé, kteří spojují celé národy, a Pavle byl jedním z nich,“ dodal.

Oficiální kondolenci zaslal i premiér Republiky srbské v Bosně a Hercegovině Milorad Dodik, který v zesnulém viděl osobnost, která stála Srbům po boku v nejtěžších dobách.

Po Pavleho smrti se do chrámů po celém Srbsku nahrnuly stovky truchlících, kteří modlitbou chtěli uctít jeho památku.

Chrámové zvony na památku zesnutí Pavleho dnes zněly po celé zemi a také v srbských enklávách v Kosovu. Než se Pavle stal 44. patriarchou srbské pravoslavné církve, byl biskupem právě v Kosovu, které Srbové považují za kolébku své víry i státnosti. Pavle často do Kosova jezdil i jako patriarcha, aby vyjádřil podporu místním Srbům. Vždy však hlásal nenásilí. "Bůh nám pomáhej pochopit, že jsme lidské bytosti a že musíme žít jako lidské bytosti, pak mír přijde do naší země a učiní konec zabíjení," varoval Pavle marně už v roce 1991, kdy vypukla válka mezi Srby a Chorvaty.

Srbská pravoslavná církev se také značně angažovala, aby zabránila vyhlášení nezávislosti Kosova, k níž kosovští Albánci podporovaní vlivnými kruhy západního společenství sáhli v roce 2008. Krátce po vyhlášení jednostranné nezávislosti Kosova na Srbsku Pavle vyzval Srby, aby hájili Kosovo jako nedílnou součástí života každého srbského křesťana.

Patriarcha ve stáří

Patriarcha Pavle v hlubokém stáří

 
Zášť a zloba lidí "spěchajících prolévat krev" dostihla tohoto patriarchu i za hranicemi, dokonce i u nás. Srbská pravoslavná církev a potažmo patriarcha Pavle byl v naší republice svého času neuvěřitelně hrubými slovy napaden týdeníkem „Respekt“, proti čemuž se na obranu církve i jejího patriarchy postavili čeští pravoslavní kněží a biskupové v otevřeném dopisu pravoslavného duchovenstva redakci týdeníku Respekt. (Jak to dopadlo si můžete přečíst v poznámce přiložené k citaci tohoto dopisu.)

V souvislosti s lotrovským vyhlášením nezávislosti Kosova jsme zde publikovali dopis srbského patriarchy Pavla adresovaný naší církvi v České republice (k němuž jsme připojili krátký životopis patriarchy).

O mírových výzvách patriarchy Pavleho jsme psali na naší stránce věnované hrozným událostem války v Jugoslávii.

Slovo patriarchy Pavleho v knize Ukřižované Kosovo.
Byl znám svou skromností a pokorou. Byl také respektovaným teologem a lingvistou, domluvil se i česky. Předsedal komisi pro překlad Písma svatého.

Nejvyšší orgán Srbské pravoslavné církve, svatý synod, by mohl už v pondělí oznámit, kdy se uskuteční volba Pavleho nástupce. K volbě se ale může přistoupit nejdříve po 40 dnech od patriarchova úmrtí. Podle agentury AP je favoritem volby známý biskup Amfilohije.

Podle průzkumů veřejného mínění je pravoslaví v dnešním Srbsku považováno za instituci, která má zdaleka největší důvěru a podporu veřejnosti. (I to něco vypovídá mj. též o zesnulém patriarchovi. Nemá smysl zbytečně rozmnožovat slova srovnáváním se situací v naší drahé vlasti, že?)

-----------------------


Patriarcha Pavle na své cestě

Patriarcha Pavle spěchá po ulicích Bělehradu

 
Vladyka Pavle se narodil 11. září 1914 (jeho občanské jméno bylo Gojko Stojčevič). 44. srbským patriarchou na stolci sv. Sávy se stal 2. prosince 1990.

Po studiích na bohoslovecké fakultě v Bělehradě působil jako učitel náboženství. V roce 1944 vážně onemocněl během humanitárních akcí na záchranu dětí, které musely prchnout z Bosny, aby se vyhnuly teroru chorvatských Ustašovců. Ačkoli mu lékaři dávali jen tři měsíce života, zázračně se zotavil.

Pro Srby je symbolem pokory a skromnosti. Známý byl asketickým způsobem života. Téměř stále se postil.Pověstný byl svými procházkami po ulicích Bělehradu, kde navzdory vysokému věku často diskutoval s věřícími. Na rozdíl od jiných církevních hodnostářů cestoval po srbském hlavním městě prostředky hromadné dopravy. Byl nejstarším církevní představitelem mezi všemi hlavami pravoslavných církví světa.

Vladyka Pavle byl velkou osobností vyznačující se mohutnou silou ducha, sídlící překvapivě v malém křehkém těle. Bylo mu shůry určeno nést kříž představitele národní církve v době nesmírně těžké pro její lid. Bůh pro tak komplikované a tragické údobí vybral (při volbě losem) ze srbských hierarchů nikoliv světsky založeného zkušeného diplomata ani zdatného manažera ani na itelektuální sféru omezenou univerzitní kapacitu, ale asketu drobné postavy hovořícího tichým hlasem, modlitebníka, který se vyčerpává půsty, chodí pěšky a odhání od sebe církevní pompu... Když s odstupem hledíme zpět na tu právě míjící hrůznou etapu dějin srbského národa, neumíme si představit na místě jeho patriarchy nikoho vhodnějšího. Myslím, že Srbové dnes nejen truchlí, ale zároveň děkují Bohu, že jim na uplynulá dvě desetiletí seslal jako patriarchu právě Pavleho. Všichni jistě chápou, že při tom, co se v bývalé Jugoslávii dělo, by nebyl nic platný žádný církevní diplomat, žádný schopný organizátor; bylo tu potřeba modlitebníka a askety, duchovního člověka, osobního příkladu křesťanského života, pokory a lásky k člověku. Jsem přesvědčen, že celá pravoslavná církev ve světě dnes cítí vděk Hospodinu i zesnulému patriarchovi za to, že tu tento patriarcha prostě byl a trpělivě nesl svůj kříž po křížové cestě, na niž byl poslán.
Patriarcha zemřel 10,45 hod. v neděli - ve chvíli, kdy se ve všech chrámech po celém Srbsku i ve světě slouží svatá liturgie. Den před tím mu metropolita Amfilochij podal svaté přijímání.

(Sestaveno z různých agenturních zpráv a zdrojů: Čt 24, Český rozhlas, Credo.ru, wikipedia adal.)




Zesnulý vladyka Pavle

Zesnulý 44. srbský patriarcha

 










Zobrazit příspěvek č. 579 jednotlivě

Administrátor --- 16. 11. 2009
Video z momentu, kdy přišla zpráva o zesnutí srbského patriarchy

Metropolita Amfilochij podává zprávu o smrti patriarchy Pavla



V moment skonu srbského patriarchy jeho spolubratři v kněžské službě světili a ukládali základní kámen do základů nového chrámu. Metropolita Amfilochij se obrátil ke shromážděnému lidu se smutnou zprávou:
... Právě jsme se dozvěděli, že zemřel Jeho svatost náš patriarcha Pavle ... ať mu Pán daruje pokoj v Království nebeském. (Zesnul) právě nyní, když jsme pokládali základní kámen tohoto svatého chrámu ... kéž ho Pán přijme do svých svatých příbytků.

Ráno mu podával svaté přijímání otec Metoděj a jeho svaté, Krista milující srdce dotlouklo...

Nechť mu daruje Hospodin Království nebeské. Ve blahém zesnutí věčný pokoj uděl, Hospodine, zesnulému služebníku svému archiepiskopu, patriarchovi srbskému Pavlu a učiniž památku jeho věčnou...

Lidé zpívají: Věčná paměť, věčná paměť, věčná paměť.



http://www.pravmir.ru/slovo-k-serbii-o-smerti-patriarxa/








Zobrazit příspěvek č. 580 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2009
Z došlé pošty: Pozvánka na noční pouť na Horu sv. Klimenta

Kristus uprostřed nás!

Důstojní otcové, bratři a setry.

Dne 7.12.2009 Vás zveme na noční pouť na Horu sv. Klimenta u Osvětiman.

V tamní kapli posloužíme devátou hodinku, velkou večerní s litií a akathistem ke sv. Klimentu, jemuž je toto místo zasvěceno od doby sv.apoštolům rovných bratří Cyrila a Metoděje.

Sraz účastníků bude na parkovišti U pěti zřídel pod horou v 18hodin

Začátek bohoslužby na místě samém v 19hodin.

Bližší informace můžete získat na tel:776730812
nebo na e-mailu: serafim.t(zavináč)seznam.cz

S sebou teplé oblečení a hlavně boty vhodné do lesa. Kaple je uzavřena a zastřešena, jen cestou je možnost deště, či jiných neduhů. Pěší cesta je asi 1,5 km.

Na společné modlitby se těší farnost sv. Metoděje z Hodonína.

S láskou v Kristu

jer. Serafím, duchovní správce PCO v Hodoníně







Zobrazit příspěvek č. 581 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2009
Vražda z náboženských důvodů

Zabili ruského pravoslavného kněze

19. listopadu ve 22,40 byl v moskevském chrámu sv. Tomáše zavražděn známý pravoslavný misionář otec Daniel Sysojev. Bylo mu pouhých 35 let. Vykonal už však velice mnoho. Již dlouho mu vyhrožovali. Byl to však nebojácný člověk. Zůstaly po něm dvě dcery - 8 a 14 let.

Kněze zastřelil pistolí muž v masce, zároveň postřelil sbormistra, který je nyní mimo ohrožení života. Policie vyšetřuje zločin s ohledem na různé možnosti motivu, základní je však verze s počítající náboženskými motivy. Pravděpodobně je důvodem vraždy misionářská aktivita kněze v prostředí nepravoslavných obyvatel Ruska. V poslední době knězi neustále vyhrožovala fyzickou likvidací nějaká extrémistická organizace. Dostával výhružné telefonáty a chodily mu hrůzostrašné e-maily. V posledním telefonátu knězi někdo sděloval, že už je odsouzen k trestu smrti.

Kněz Daniel byl znám jako zkušený teolog, který vedl neustálou diskusi s extrémistickými směry islámu. Napsal knihy "Manželství s muslimem" a "Pravoslavná odpověď islámu".

Profesor diákon Andrej Kurájev prohlásil, že je přesvědčen o náboženské motivaci střelby, a prohlásil, že považuje otce Daniela za dalšího ruského novomučedníka, protože zemřel výlučně za své ohnivé pravoslavné kázání evangelia. Zavražděný kněz byl národností Tatar a jeho misie byla v mnohém orientována na muslimskou inteligenci. Kulka mohla být pro někoho, komu došly argumenty pro diskusi, posledním argumentem v polemice s pravoslavným knězem. Diákon Andrej Kurájev dodává, že otec Daniel a jeho plamenné hlásání Pravoslaví a posléze mučednická smrt se stanou symbolem misionářské obrody Ruské církve.

Poslední dva až tři roky mu pravidelně chodily e-maily hrozící, že pokud neukončí svou polemiku s islámem, bude s ním zacházeno jako s "nevěřícím". Je pravděpodobné, že ho dlouhodobě sledovali. Kněz rád zůstával v chrámě dlouho do večera a psal tam své teologické práce a statě. Zločinec si vybral vhodný moment, kdy byl kněz v chrámu prakticky sám.

Prosím spojme se v modlitbách za tohoto chrabrého bojovníka Kristova a za jeho dílo.


Z došlé pošty
Vesti.ru






Zobrazit příspěvek č. 582 jednotlivě

Administrátor --- 25. 11. 2009
In memoriam

Za patriarchou Pavlem Srbským

Motto: „Nemůžeme zemi změnit v ráj,
ale můžeme zabránit, aby se změnila v peklo.“

(Jeho svatost patriarcha Pavle;
* 11. září 1914, + 15. listopadu 2009)



Zemřel člověk, který byl už za svého života považován mnoha lidmi za "živého svatého"; říkalo se o něm, že má duši jako "chmýří pampelišky" a že již za svého života žil spíše na nebi než na zemi. Tento drobný človíček se stal duchovním velikánem naší doby - nejen dávné generace, ale i my jsme měli tu čest žít vedle svatého člověka.

-------------------------------

Na začátku nového století, v novoročních novinách roku 2001, odpověděl patriarcha Pavel na dvě otázky novinářů:

Jaká je úloha pravoslaví v nadcházejícím století?
Patriarcha uvedl mj.: »Pravoslavná církev v průběhu 2000 let hlásala evangelijní učení, aby je lidé poznali a žili v souladu s Kristovými přikázáními, a tak dosahovali spásy. Pozemský život máme jen jeden, a když dospěje ke konci, marná je pozdní lítost, že byl prožit lehkomyslně a nedůstojně. Proto Církev vyzývá představitele všech pokolení i každého člověka zvlášť, aby se odpovědně zamyslel nad cílem svého života, nad smyslem existence celého lidstva i každého z nás. Spolu s tím Církev ukazuje cestu, kterou mají kráčet všichni křesťané dle evangelijních přikázání.« Podle názoru patriarchy bude tuto misi Církev konat i v třetím tisíciletí, až do konce světa.

»Všichni svatí příkladem svého života z hlubin věků svědčí, že můžeme dosáhnout Nebeského království bez ohledu na všechny těžkosti. O tom svědčí i novomučedníci (ruští), kteří nás nabádají slovy Kristovými: "Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Bojte se však toho, kdo může duši i tělo zahubit v pekle."«

Na co mají spoléhat v třetím tisíciletí křesťanské éry Srbové jako národ, který je od pradávna křesťanský?
V odpovědi na druhou otázku patriarcha uznal, že »z reality, která nás obklopuje, je zřejmé, že na zemi žít se stává stále těžší, protože roste násilí a nemoci dosahují rozměru epidemií.« Patriarcha však vyjádřil naději, že doba pláče, ničení a nenávisti nakonec ustoupí a nastoupí doba radosti, budování a lásky. »A nyní, když jsme plni optimismu a nadějí, že na naší zemi dokážeme žít svobodně a s lidskou důstojností, poznáváme, že nemůžeme zemi změnit v ráj, ale zabránit, aby se změnila v peklo, to je v našich silách.«




Vzpomínka blízkého spolupracovníka zesnulého srbského patriarchy

Sloužil každý den liturgii. A při každé liturgii kázal slovo Boží - hovořil velice krátce, vykládal úryvky z evangelia, které se právě četly. Patriarcha velice málo spal a měl rád službu časně ráno - většinou sloužil od 6 hodin nebo od půl sedmé. Později začínal liturgii jen na velké svátky, kdy bohoslužbu přenášela média. Téměř vždy sloužil liturgii kněžským způsobem (tzv. "jerejským činem", čili skromně bez biskupské pompy; pozn. překl.). Rád sloužil sám, bez diákona. Sám konal i proskomidii.

Často světil kněze a pokaždé se velice pečlivě seznamoval s kandidátem, který hodlal přijmout tak odpovědnou službu v Církvi. Svěcení vždy předcházely dlouhé rozhovory, častá setkání, společné bohoslužby a zpověď. Nikdy nesvětil, když byly nějaké překážky pro přijetí kněžství - smrtelný hřích nebo kanonické překážky. Takovým říkal: "Svatým se můžete stát, protože my všichni jsme povoláni ke svatosti, ale knězem nikdy."

Před vysvěcením uděloval poučení o pastýřských povinnostech; služba Církvi a Bohu má přednost před rodinou. Bílé duchovenstvo nesmí stavět na první místo mátušku a děti.

Patriarcha sám byl nesmírně skromným člověkem. Velice málo jedl a pil; ve všem se snažil spokojit se s málem. Když byl na cestách a nocoval v hotelech, kde byly pohodlné či komfortní postele, spal vsedě v křesle. A obsluha se divila, když našla postel v pokoji patriarchy netknutou. Často se nás pokojské ptaly nad neodestlanou postelí: "Kde spal?"

Jeho svatost patriarcha měl dvoje oblečení, které si sám pral, žehlil a ukládal v cestovním kufru. Nikomu nedovoloval, aby mu pomáhal s přípravami na cesty. Sám se vypravil a šel či jel sloužit.




Co se týče jeho cestování, tak používal patriarší dopravní prostředek jedině v době oficiálních návštěv. Když chtěl sloužit někde poblíž Bělehradu, prostě sedl na autobus nebo na tramvaj. Lidé, kteří tam seděli vedle patriarchy, si s ním povídali, tázali se ho, a on vždy velice pozorně odpovídal, někdy i humorně.

Co dělal, když zrovna nesloužil v chrámu?
Měl čas rozdělen stále stejně: 4 hodiny na spánek, 4 hodiny na duševní práci, 4 hodiny na tělesnou práci a 4 hodiny na modlitbu... Patriarcha se zabýval velice různorodou prací. Stávalo se, že v budově patriarchátu pracoval na opravách, čistil třeba zámky, spravoval elektroinstalaci.

Byl velice spořivým člověkem. Večer např. často vycházel na terasu budovy patriarchátu nebo stál vedle ní, aby četl při světle pouličních lamp, a nemusela svítit elektrická světla i v budově. Nezřídka na patriarchátu chodil zhasínat osvětlení, když je někdo zapomněl vypnout.

Patriarcha mnoho psal. Hlavně se zabýval liturgikou a výklady evangelia. Studoval zvláštnosti tzv. "pohyblivých svátků" a bohoslužebné tradice v různých církvích. Opravdu hluboce znal díla svatých otců, církevní kánony a (bohoslužebnou) ústavu.

Byl zpovědníkem. Často zpovídal prosté lidi. Byly dny, kdy mohl v domovním chrámu patriarchátu přijít na zpověď k patriarchovi, kdokoliv si přál. Přijímal všechny.

(Z rozhovoru s biskupem Antoniem Panteličem)

-------------------------------

Vzpomínka ruské žurnalistky na osobní setkání s patriarchou

Při oslavách hlavního bělehradského svátku - Nanebevstoupení Páně roku 2000 ... Lidé na nádvoří před chrámem Nanebevstoupení vzrušeně očekávali, až se objeví jejich milovaný pastýř. Když přišel, lidé se uctivě rozestupovali, aby mu vytvořili cestu a skláněli se pro požehnání. Bylo to zvláštní - žádná tlačenice, žádná ochranka ani policie udržující nápor davu a vytlačující lid od patriarchy. Jen prostota, upřímnost, láska dítek k otci a otce k dětem, žádný spěch, každému dával požehnání cestou k východu...

-------------------------------

Zdá se mi, že vladyka Pavle byl Bohem předem vybrán. A to nejen v souvislosti s tím, že ho za patriarchu určil los. Pohleďte na jeho život od nejútlejšího věku. Budoucí patriarcha byl od dětství velice chatrného zdraví. Jeho okolí bylo přesvědčeno, že nemůže přežít. Jednou už u něho dokonce postavili svíčku, protože se domnívali, že umřel. Jelikož se kvůli chatrnému tělesnému stavu nehodil k zemědělským pracím, dali ho na studia; tak se dostal na Duchovní akademii. Podruhé málem umřel v době druhé světové války, kdy při duchovní pomoci dětem běženců dostal tuberkulózu a lékaři mu dávali pouhé tři měsíce života. Vždy zázračně přežil. (Poznámka sestavitele této koláže vzpomínek na zesnulého patriarchu)

-------------------------------

Několik výroků patriarchy

»Připravujeme si sami peklo nebo ráj. Např. neurózy - to jsou pekelná muka - a kvůli čemu? Z nedostatku lásky. Dokonalá láska vyžene všechny temné strachy.«

»Blaženost začíná už zde. Tady na zemi, za života vezdejšího, se můžeme připravovat na blaženost, ale pak tam už nemůžeme. Smrt je ta hranice, za níž není pokání. Po smrti však jsou různé stupně blaženosti. Růst člověka v blaženosti nemůže stagnovat, stejně tak růst ve zlu nezná meze. Jak rychle člověk postupuje zvoleným směrem, závisí na horlivosti. A také na rozumu záleží - na chápání smyslu života. Jakmile tuto otázku člověk vyřeší, vše jde snadněji. Einstein řekl, že vyřešení této otázky znamená stát se věřícím a že člověk, který nenajde smysl života, bude nejen nešťastný ale neschopný života. "Do té míry, v jaké se mi podařilo proniknout do přírodních zákonů, spatřil jsem v nich projevy vyššího rozumu, v porovnání s nímž je vše, co je schopen pojmout lidský rozum, jen matným odleskem," pravil slavný vědec.« Patriarcha k tomu dodal, že na rozdíl od Einsteina (který byl panteistou) věří, že vyšší rozum je projevem Boží Osoby, protože rozum nemůže existovat mimo osobu, stejně jako bez osoby nemůže existovat láska či nenávist.

Sestupování blahodatného ohně u hrobu Páně označil patriarcha Pavle za zázrak. »Dle víry a modlitby sestupuje oheň. Pokud apoštol Pavel neviděl Spasitele, pak je celé křesťanství fikcí. Jestli Kristus nevstal z mrtvých, nemá křesťanství smysl, protože v tom je veškerá podstata naší víry. Není-li Kristus Bůh a není-li jiného světa, pak jsme nejnešťastnější ze všech lidí. I kdyby věda nalezla dokonce důkazy, že Bůh není, proč bychom tomu měli věřit? Jak je možno dokázat, že vesmír vznikl sám od sebe a nebo že je duše smrtelná? To už není věda ale víra materialistů.«

O zpovědi
»Sobě i jiným říkám: Kdokoliv mne může ponižovat, leč ponížit mne může pouze jeden člověk na světě - já sám. Když to pochopíš, nalezneš vnitřní rovnováhu, pokoj.«

-------------------------------

Bělehrad, pohřební průvod

Pohřeb patriarchy Pavleho, Bělehrad (kliknutím si zobrazíte větší)

 
Další vzpomínky

Paní Jana Todorovič vyprávěla následující příhodu. Jednou byla na audienci u patriarchy a když probírali nějakou záležitost, náhodou pohlédla na patriarchovy nohy a s hrůzou si všimla jeho obuvi - byly to staré škrpály, už rozervané a zase sešité. Žena si pomyslela: "Jaká to ostuda nás, Srbů, že náš patriarcha musí chodit takto rozedraný a nikdo mu nemůže darovat nové boty!" V tu chvíli patriarcha radostně říká: "Vidíte, jaké mám pěkné střevíce? Ty jsem našel vedle popelnice, když jsem šel na patriarchát. Někdo je vyhodil, a při tom jsou z pravé kůže! Trochu jsem je vyspravil - a ještě dlouho mohou sloužit!"

S těmi botami je spojena ještě jedna historka. Jakási žena přišla na patriarchát s žádostí pohovořit s patriarchou kvůli nějaké neodkladné věci. Chovala se neobvykle, a tak ji k patriarchovi nechtěli hned pustit. Nakonec však byla neústupnost té ženy přece jen korunována úspěchem a audience se konala. Když spatřila patriarchu, žena vzrušeně vyprávěla, že se jí této noci zjevila přesvatá Bohorodice, která jí přikázala, aby donesla patriarchovi peníze na nové boty. S těmito slovy vytáhla obálku s penězi. Patriarcha Pavle si obálku nevzal, ale mile se ženy tázal: "A kolik bylo hodin, když jste ulehla ke spánku?" Žena překvapeně odpověděla: "No ... asi někdy kolem jedenácté." Patriarcha nato: "Víte, já jsem šel na kutě později, asi ve čtyři ráno. A mně se ve snu také ukázala Bohorodice a žádala mne, abych vám vzkázal, že máte ty peníze vzít a dát těm, kdo je skutečně potřebují." A nabízený obnos nepřijal.

Jednou patriarcha přicházel k budově patriarchátu a pozoroval, že poblíž vchodu stojí mnoho automobilů zahraničních značek. Zajímal se, koho jsou ta auta. Řekli mu, že patří biskupům. Patriarcha k tomu s úsměvem poznamenal: "Když si opatřili taková auta s vědomím o Spasitelově příkazu chudoby, jaké by potom asi měli automobily, kdybychom neměli takové přikázání?"

Jindy patriarcha zase letěl na nějakou návštěvu v letadle. Při letu nad oceánem se letoun dostal do turbulencí a začal se otřásat. Mladý biskup sedící vedle patriarchy se ho otázal, co si myslí o tom, kdyby se teď letadlo zřítilo. Patriarcha Pavle nevzrušeně odvětil: "Co se mě osobně týče, budu to brát jako akt spravedlnosti. Za svůj život jsem už totiž snědl tolik ryb, že nebude nic divného na tom, když nyní ony snědí mě."

-------------------------------

Jeho příbuzná vzpomíná na občasné návštěvy patriarchy u nich doma. Když někoho chtěl pro něco napomenout, činil to vždy s úsměvem a většinou prostřednictvím nějakých historek či vyprávění ze životů svatých. I obyčejné chování patriarchy během dne působilo na lidi kolem jako nějaké ponaučení.

Když se doslechl, že se někomu přihodilo něco zlého, zabýval se tím v myšlenkách celý den. Neštěstí druhých lidí ho vždy velice ranila.

Jednou přišel se svými příbuznými za jejich matkou do nemocnice ještě před návštěvními hodinami. Personál nevěděl, kdo je mezi těmito návštěvníky, a odmítl je vpustit dřív, než bude čas návštěv. Patriarcha nedovolil, aby jim sdělili, že tam s nimi je i srbský pravoslavný patriarcha, a trpělivě čekal dvě hodiny, než je vpustili na návštěvu za nemocnou. Řekl tenkrát: "Jak bychom měli vyplnit větší, když nejsme schopni splnit menší?"

-------------------------------

Svému národu stále opakoval: »Buďme lidmi... Kéž pomůže Bůh nám i našim nepřátelům... Až jednou staneme před svými předky, kéž se před nimi nemusíme stydět a oni ať se nemusí stydět za nás.« Všechna jeho slova v sobě nesla evangelijní duch pokoje a smíření. Svými skutky ukazoval to, co chtěl národ naučit.

Na pozadí tohoto svatého života vidíme seznam toho, co se Pavlemu podařilo jako patriarchovi vykonat pro život a organizaci církve. Vydání mnoha liturgických, modlitebních a duchovních knih. Obnovení a založení řady eparchií v době jeho patriarchátu. Obnovení duchovního semináře v Cetinje (1992), otevření Duchovní akademie sv. Vasilije Ostorožského (1994) a duchovního semináře v Kraguevce (1997), seminář sv. Sávy v Bělehradě. Založení informační služby Srbské pravoslavné církve. Návrat výuky základů víry do škol (2002). V rámci Bělehradské univerzity byla vytvořena bohoslovecká fakulta (kterou kdysi zavřeli komunisti). V r. 1992 byl uzdraven srbský tzv. "americký rozkol" (trochu podobná situace jako Ruská zahraniční církev). Byl dosažen pokrok v překonání tzv. "makedonského rozkolu" a obnoveno - i proti silnému odporu makedonské vlády - Pravoslavné ochridské arcibiskupství.


Ulice Bělehradu při pohřbu patriarchy Pavla


Patriarcha po sobě zanechal závěť. Při jejím otevření dýchl na přítomné tentýž duch pokory a skromnosti, jaký vydechoval z patriarchy za jeho života. Své jmění odkázal Srbské pravoslavné církvi a svým nejbližším příbuzným. Jeho majetkem byly náramkové hodinky a budík.

Co se týče materiálních věcí, patriarcha totiž prakticky nic neměl. Nic si nekupoval. A protože o jeho asketičnosti všichni věděli, nikdo mu nedával žádné drahé dárky.

Ve své kelii měl ikony a knihy. Nevytvářel si však žádnou knihovnu. Když dostal od někoho nějakou knížku, ihned ji donesl do knihovny patriarchátu. Takže vše, co dostal, okamžitě věnoval církvi.

Posvátný synod sdělil pravoslavným věřícím předsmrtné přání zesnulého patriarchy, aby na jeho pohřeb nekupovali věnce a květiny, ale věnovali peníze na dostavbu katedrálního chrámu sv. Sávy (jeho kupole jsou vidět z mnohých regionů Srbska a definitivní dokončení je plánováno na r. 2013).

Patriarcha Pavle byl dle svého přání pochován na kraji města na hřbitově ženského monastýru Rakovica, kde bude odpočívat vedle patriarchy Dimitrije (jednoho ze světitelů našeho vl. Gorazda; pozn. překl.), který stanul v čele církve po znovunabyté samostatnosti, když bylo v r. 1920 ustanoveno království Srbů, Chorvatů a Slovinců. (Od těch dob se na trůnu sv. Sávy vyměnilo pět patriarchů, Pavle byl šestým.)


Před katedrálou sv. Sávy při pohřbu patriarchy Pavla


Na závěr můžeme uvést něco z rozhovoru, který byl již dříve pořízen s diákonem Nebojsou Topoličem:

»Milostí Boží máme takového duchovního pastýře, jakým je Jeho svatost patriarcha Pavle. Vede asketický život a je pro nás živým příkladem evangelijního pastýře. Žije v Kristu v plném významu tohoto slova. Jako pravoslavný mnich se postí, tj. nejí maso, a v pondělí, středu a pátek drží velice přísný půst. Každé ráno slouží liturgii v maličké kapličce v budově patriarchátu; není tam žádný sbor, zpívají farníci. Sám se obléká do bohoslužebných rouch, sám se svléká po službě, sám zpovídá věřící, sám jim podává svaté přijímání. Podrjasník a rjasu nosí stejné od těch dob, co byl postřižen na mnicha (a to je více než padesát let). Nepořizuje si nové. Sám je pere, žehlí i vyspravuje. Sám si připravuje jídlo. Jednou mi vyprávěl, jak si z ženských holínek ušil dobré boty; má veškeré ševcovské nářadí a může tak vyspravit jakoukoliv obuv. Často slouží v různých chrámech, a vidí-li, že má kněz roztrženou řízu nebo felon, říká mu: "Přines to ke mně, a já to opravím..." Žít vedle takového člověka je veliké dobro pro výchovu duše a pro duchovní růst.«

(Připraveno z materiálů na pravoslavie.ru)



Pohřeb patriarchy Pavla

Bělehrad, 20. listopadu 2009

S patriarchou Pavlem se přišlo rozloučit více než 600.000 lidí... Celá událost prošla pokojně, bez jediného incidentu.

Viz též web s pravoslavnými filmy.








Předcházející články o zesnutí patriarchy Pavla na Ambonu:
Jeho svatost patriarcha Pavle odešel k Hospodinu
Metropolita Amfilochij podává zprávu o smrti patriarchy Pavla












Zobrazit příspěvek č. 583 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2009
Nad přenosem pohřbu srbského patriarchy

Zamyšlení jednoho mého spolubratra v kněžské službě

19.11. 2009

Něco jako reportáž (jak jsem sledoval pohřeb svatého...)

Je půl osmé ráno. Zapínám počítač a několika kliky otevírám satelitní program srbské televize RTS. Na monitoru se ukáže obraz interiéru saborného chrámu v Bělehradě, přeplněného lidmi. "Blagosloslovi vladyko..." a vzápětí "Blagosloveno carstvo...." zní z reproduktorů. Začíná zaupokojná liturgie za zesnulého Patriarchu Pavla. Sleduji přímý přenos až do chvíle, kdy musím naložit synka a manželku do auta a absolvovat každodenní ranní rituál - školka, pracoviště mátušky, koupit chleba atd... Po cestě zpět postupně přepínám mezi všemi radiostanicemi, které se mému obstarožnímu palubnímu rádiu podaří zachytit. Proud stupidit je stejně homogenní, jako kdykoliv jindy. Zprávám vévodí prasečí chřipka, většina nepotřebných stanic vysílá plytkou hudbu. "Zkusím ještě Proglas", říkám si s jistou nadějí a "cvak" na knoflík. Tématem aktuálního programu je migréna před a po menopauze a další souvislosti. "Asi nemám štěstí" konstatuji mezitím co přijíždím domů. Spěchám k počítači. Tak a je to. Liturgie skončila. Průvod s pohřebním lůžkem Patriarchy se vine ulicemi Bělehradu a směřuje na návrší s chrámem sv. Sávy - na Vračar. Tady kdysi Turci spálili ostatky svatého Sávy, aby se kolem nich Srbové neshromažďovali. Poptávka po datech převyšuje možnosti systému, obraz i zvuk jsou často přerušovány. Když se obraz opět objeví, je celé širé prostranství před ohromným chrámem zaplněno lidmi. Neumím odhadnout jejich počet, ale je to jedno bezbřehé mraveniště lidiček. Tisíce, nesčetné tisíce... "To se tedy Turkům povedlo", napadá mne. Jsou tu všichni, pohlaváři církví, archijerejové srbské církve, kněží, politici v čele s presidentem Srbska, mniši a monašky, ženy, muži i děti....Srbský národ. Pomalu plyne panychida. Kamera občas bloudí v davu. Často je vidět skloněné hlavy. Zapínám paralelně televizi, abych se pokusil alespoň tam zachytit nějakou odezvu této události. "Zemřel chodící světec, jehož přece znala celá Evropa, zemřel svatý člověk, kterého jsme klidně mohli potkat v bělehradském městském autobuse či jdoucího s vlastnoručně vyrobenou biskupskou holí po tamní ulici", argumentuji sám pro sebe a postupně přepínám všechny kanály na satelitu. Americké seriály, doživotí pro vraha, který ugriloval člověka a znásilnil jeho přítelkyni, Obama na cestách po Asii, volba evropského presidenta...... a na závěr, jak jinak, tisková konference o prasečí chřipce. Ani se mi nechce vzpomínat na celé to spektrum zbytečnosti, ubohosti a spirituálního odpadu. "Quo vadis?", zní mi hlavou při myšlence na naši křesťanskou Evropu. Opět se objevuje obraz. Tvář přes celou obrazovku je mi známá. Je to monaška. Je bledá. Oči zavřené, pohroužená do sebe, zpod přivřených víček kanou slzy na tváře. Je krásná v tomto tichém modlitebním spojení s Bohem. Jmenuje se Jelena. Jsem rád, že jsme tam v modlitbě spolu. Ona reálně a já pomocí technologie. Poznávám spoustu dalších tváří. Také náš metropolita Kryštof stojí vedle rumunského patriarchy Daniela a cařihradského Bartoloměje. Kamery znovu a znovu zabírají moře národa, který se přišel rozloučit se svým otcem. S těžko potlačovanou hořkostí přemítám, kdo je asi u nás tím, kdo by po své smrti přitáhl k sobě statisíce: "Baroš?, Rosický?, nebo nějaký hokejista?, Havel?, Bílá...?" Panychida končí, průvod s rakví se vydává na poslední část cesty směrem k monastýru Rakovica, kde bude podle své vlastní vůle Patriarcha Pavel pohřben. Vařím si srbskou kávu a pomalu dopisuji tyto řádky. Mnoho, velmi mnoho otázek ve mně vyvolává všechno to, co jsem mohl, byť i na dálku, v posledních dnech v souvislosti s odchodem svatého Patriarchy Pavla sledovat. Národ, který přijal plnost křesťanství po nás a také díky misionářům, kteří byli od nás vyhnáni. A my? Jako bychom s misionáři, ale co to píšu - jako bychom s našimi otci a duchovními rodiči vyhnali i samotné křesťanství. Probudíme se z našeho poblouznění? Přestaneme s naší nechutnou modloslužbou po vzoru velkých západních spojenců? Musel bych ještě dlouho psát, abych to všechno vypsal.

Vaše svatosti, Patriarcho Pavle,

mnohokrát v posledních dnech znělo na mnoha místech, kde se mnozí z nás za Vás modlili , "večnaja pamjat...". A tak prosím dovolte, abych přidal na závěr: " Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!"

kněz Kliment


(Převzato z webové stránky Pravoslavné církevní obce ve Střílkách.)

---------------------------

P.S.

Malá velice osobní poznámka editora Ambonu.

I my jsme se pokoušeli sledovat přenos z pohřbu po internetu a většinu času hleděli jen na zastavené obrázky, protože se přenos "zasekával" kvůli přetíženosti serveru. Zatímco byla reportáž zatuhlá, měl jsem čas přemýšlet. Myslel jsem na Srbsko, na zesnulého patriarchu, na těch dvacet let... To moje vzpomínání mělo však i jeden velice osobní tón, protože právě v den pohřbu vladyky Pavla jsem byl přesně dvacet let knězem... A téměř celou tu dobu kněžské služby mě na dálku provázel příklad živoucího nositele evangelijního ducha, vladyky Pavla. Již krátce poté, co se stal patriarchou, se o něm a jeho způsobu života vědělo po celém pravoslavném světě. Takže jsem měl inspiraci.

Jak jsem tam seděl před monitorem se zamrzlým obrazem z patriaršího pohřbu a myslel na prošlých dvacet let, napadlo mě, že kdybych před dvěma desetiletími dopředu věděl, co vše mě čeká, asi bych nikdy nesebral odvahu vydat se cestu kněžství. Nu, nevěděl jsem to. Nemohu se samozřejmě ani vzdáleně srovnávat s velikánem, ale stejně se vnutí myšlenka: ještěže patriarcha Pavle nevěděl v tom prosinci roku 1990, co ho čeká a co vše dolehne na jeho lid v době jeho patriarší služby. Jistě by neutekl, i kdyby to věděl, ale někdy je milosrdnější nevědět.

To jsou však jen zmatené myšlenky bloudící jen tak nazdařbůh ve chvílích, kdy kleknou naše moderní technologie pod neplánovaně obrovským počtem těch, kteří chtějí alespoň na dálku pokleknout před památkou muže Božího naší doby.


Lidé se přicházejí poklonit k tělu patriarchy

Po zesnutí patriarchy lidé přicházeli celou noc, aby se pomodlili u jeho ostatků
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

P.P.S.

Přiznám se, že mne v den pohřbu slavného pravoslavného patriarchy nějak ani nenapadlo zkusit zapnout televizi nebo si pustit rozhlas. Asi je to moje chyba, předpojatost. Ani v nejmenším jsem už nečekal, že by západní média přenášela tuto evropskou událost, která je sice tolik významná pro milióny Evropanů, ale děje se jaksi ve špatném koutě Evropy. Už nějakou dobu je jasné, že nežijeme v jedné Evropě. Občas to však vysvitne zvláště zřejmým a zarmucujícím způsobem. Ať už je to u příležitosti našeho bombardování Bělehradu, porcování Jugoslávie nebo u příležitosti pohřbu patriarchy Pavla.

Právě na podobných událostech je tak očividné, že jsou zde Evropy dvě - západní a východní - a nemají spolu nic moc společného a vlastně ani o sebe nejeví žádný zvláštní kulturně-spirituální zájem. Západní Evropa se ohradila velkou čínskou zdí své hospodářské prosperity, samodostačitelnosti, ale i svého duchovního barbarství a mravního úpadku.

Všichni asi cítíme, že asketický pravoslavný patriarcha, ztělesňující ducha evangelia, reprezentující křesťanskou víru, dobrotu, prostotu a požehnanou chudobu a navíc hlásající, že Kosovo je součástí Srbska, je pro západoevropského ducha nejen neuchopitelný ale též společensky i politicky nepřijatelný.

Ó, pyšný euro-americký ostrove blahobytu. Pro zbytek světa máš jen pohrdání a bomby...










Zobrazit příspěvek č. 584 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2009
O uzdravení krvácející ženy a o lidské vůli

24. NEDĚLE PO 50nici; vzkříšení dcery Jairovy

Za onoho času...
8,41 A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
8,42 Nebo měl dceru jedinou, asi ve dvanácti letech, a ta umírala. A když šel, tiskli jej zástupové.
8,43 Tedy žena, kteráž nemoc svou trpěla od let dvanácti, a byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti,
8,44 Přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
8,45 I řekl Ježíš: Kdo jest, ješto se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a pravíš: Kdo se mne dotekl?
8,46 I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že moc ode mne vyšla.
8,47 A viduci ta žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla jemu přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.
8,48 A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.
(Evangelium podle Lukáše)

Tentokrát bych si dovolil upřít svůj pohled na tu krvotokou ženu, o jejímž uzdravení se v našem evangelijním úryvku praví.

Čteme, že z Pána Ježíše vyšla uzdravující síla (resp. moc). Co to znamená? Vypadá to, jako by se to uzdravení dělo bez Ježíšovy vůle. Jako by se sám Pán divil, že přišla žena a vzala si od něho uzdravení, aniž by On nad tím měl nějakou moc či alespoň aniž by k tomu bylo potřeba jeho souhlasu. Chápeme, že tahle to asi nebude a že Pán ten svůj údiv, pátrání (resp. jakési "vyšetřování") a celou tu situaci tak trochu "zinscenoval". Ježíš Kristus, Boží Syn, který vidí do srdce člověka a vidí i to, co lidé činí v skrytu, jistě přivolil k nevyslovené prosbě nemocné ženy a vědomě odpověděl na její mlčenlivou zoufalou modlitbu - daroval jí uzdravení. Proč se však tedy tváří, jako by se to stalo bez jeho souhlasu. Důvody můžeme tušit dva. Jednak chtěl, aby se ta žena sama přiznala (a její veřejné vyznání jí přineslo duchovní užitek, a tak bylo její uzdravení nejen tělesné nýbrž i duchovní) a aby její víra posloužila jako příklad pro ostatní. Druhým důvodem Ježíšova předstírání, že se uzdravení stalo takřka bez jeho vůle a součinnosti, je zjevení Boží lásky k člověku. Pán Ježíš ukazuje, že kdyby bylo možno v Bohu oddělit vůli od lásky, pak by láska měla navrch.

Obraz nemocné a žádným lidským lékařem neuzdravitelné ženy je v jinotajné rovině výkladu evangelia jistě obrazem nemocné lidské duše, z níž stále uniká život, která neustále krvácí (krev je symbolem života); a žádný člověk jí nemůže pomoci. Jedině Pán Ježíš.

Zaměříme se dnes toliko na jeden ze základních aspektů duchovní nemoci lidstva. Tou je podivuhodná bezvládnost lidské duše, v níž je více či méně umrtvena zdravá vůle. Ne, že by lidé neměli žádnou vůli! Člověk je ochoten vyvinout značnou vůli, když jde o dosažení uspokojení lidské touhy, vášně. Lidé jsou schopni tvrdě pracovat, aby vydělali peníze. Jsou schopni velké zdrženlivosti a sebezapření, aby postoupili na společenském žebříčku, získali více vlivu či moci nebo slávy.

Od špatně zaměřené hypertrofované zkažené lidské vůle pochází dnes spousta chorob. Podnikatelé v honbě za úspěchem propadají tzv. workoholismu - chorobné posedlosti prací - dnes už je to regulérně uznáváno za diagnostikovatelou nemoc. Spousta dalších chorob má své kořeny ve stresu: žaludeční vředy, infarkty, některé rakoviny. Kvůli zrůdné touze podobat se slavným modelkám se lavinovitě rozšířila mentální anorexie, kdy nesmyslné hladovění přivádí mladé dívky na pokraj smrti. Všichni takoví rozhodně netrpí nedostatkem vůle, leč jejich vůle je zvrácená, dezorientovaná - zacílená špatným směrem.
Takto zaměřená vůle je dílem vnitřně rozkládajícím člověka. Skutečné lidství je totiž budováno, když člověk dokáže použít svou vůli nikoli pro to, aby dosáhl něčeho vnějšího, nýbrž k tomu, aby vládl nad svými touhami a žádostmi. Dnešní lidé však užívají svou vůli k tomu, aby co nejusilovněji a často sebedestrukčním způsobem otročili svým přáním, žádostem a vášním.

Tady se dotýkáme tématu východy dětí a mladých lidí. Právě výchova, má-li být přípravou na smysluplné využití lidského života, musí do mladé mysli zabudovat správné používání vůle. Skutečně vychovaný je jen takový člověk, který dokáže bojovat se svými přáními. Jsme-li podobni prašné cestě, na které každý, kdo po ní projde, zanechá své stopy, o jakém vychování pak možno hovořit?

Výchova je vzbuzování sil v člověku vést svá přání. Já velím a vedu, a nikoliv aby moje touhy vedly mne! Jak často však naše přání vítězí nad naším rozumem! Jakoby v nás žily dvě duše a zápasily spolu navzájem... Je člověk, který vstupuje do dospělého života s takovou vnitřní dvojností a rozděleností, správně vychovaným?

Tedy shrnuto - základním cílem výchovy je učinit člověka vládcem nad svými přáními. Dokud člověk nepanuje nad svými touhami a žádostmi, je tak trochu jako zvíře. Např. pes běží tam, odkud mu zavane nějaká vůně. Začenichá, zavětří a peláší za vůní, kterou mu vítr donesl. Podobně i člověk, který není vládcem nad svými touhami. Jaké přání či touha mu zavoní pod nosem, tam uhání. Celé lidství se rozpadá. Je do dílo démonické. Cesta neohraničeného uspokojování svých přání a žádostí je cestou smrti. I lékaři to chápou.

Odpustím si dnes širší kritiku současného ducha naší společnosti, který se snaží přiblížit lidi ke zvířatům, nakolik je to jenom možno. Omezím se jen na poukázání, že mj. jsou v nich za pomoci médií a reklam vzbuzovány všechny možné touhy (často i ty, na které by člověk jinak ani nepomyslel) a zároveň je človíček všemožně povzbuzován a vybízen, aby je uspokojil a stal se na nich závislým. K tomu jsou v médiích prezentovány různé cesty, způsoby a postupy. To je plánovaná a cílevědomá destrukce lidství prováděná v nejširších společenských rozměrech!
Proti této široké cestě vedoucí do pekel (jak o tom hovoří Kristus v evangeliu /Mat 7,13-14/) křesťanství nabízí úzkou cestu - alespoň pro ty nemnohé. Znamená to vzbudit v sobě ten druh vůle, který je vlivem dlouhodobé duchovní nemoci lidstva v lidské duši umrtven. Je to vůle panovat nad sebou. To není jen způsob života, je to cesta života. Není to jen jednorázové rozhodnutí, momentální akt; je to cesta. Těžká a složitá cesta.

Od toho se odvíjí známá duchovní rada: Co má člověk učinit, když váhá a neví, co je správné. Nejprve se má radit o svém problému s Božími přikázáními, s Písmem svatým a s posvátnou tradicí Církve. Jenže co když tam není odpověď na jeho problém a nemá možnost se poradit se starcem? Pro takové případy otcové radí: Učiň to, do čeho se ti nechce. Udělej větší sebezapření. Vyber si tu možnost, která je ti nejméně příjemná. A nemůžeš chybit.
Není potřeba velkého rozumu, aby byl člověk věřícím. Větší mysl už je však potřeba na to, aby se člověk stal křesťanem. Největším a nejsložitějším uměním mysli je pak být vládcem nad svými tužbami. Není však krásnějšího úkolu. Jak povznášející je pohled na člověka, který vítězí nad svým přáními. A naopak - není žalostnějšího pohledu, než vidět člověka, který je otrokem svých žádostí, je vláčen svými touhami. Všechny ideály, světonázor, filosofie, ušlechtilost lidství - to vše jde u takového žalostného člověka nakonec někam stranou, když se rozhodne, že bude dělat vše to, co si přeje a čeho se mu zachce.

Všimněte se, že největší umělecká díla, nejskvostnější projevy lidství, to vše se zjevuje tam, kde se lidé ocitají pod nějakým tlakem, kdy jsou krutě omezeni ve svých potřebách. Právě tam, kde se konzumnímu člověku zdá, že končí důstojný život a život vůbec, tam náhle život kvete nejkrásnějšími květy.

Proto se lidé, kteří se rozhodují výlučně se věnovat duchovnímu životu, vzdalují od pozemské hojnosti a dostatku. Odcházejí do monastýrů, kde žijí v různých dobrovolných omezeních - především ve zřeknutí se vlastní vůle, čili v poslušnosti starci. Osekávají své životní potřeby a pohrdají všemi svými tělesnými a světskými touhami. V jisté míře to platí nejen pro mnichy, ale pro veškeré křesťany. Proto je pevnou součástí křesťanství (jak to do dnešní doby doneslo už jen Pravoslaví) askeze, dobrovolné omezení svých potřeb. To je totiž cesta k duchovní zkušenosti a pěstování vznešenosti lidství. Vykročit ze sféry tělesných tužeb a světských přání, vkročit do neviditelného duchovní světa - to je dílo hodné člověka. Lidem, kteří se tomuto dílu věnují a jdou po Bohem zjevené cestě k cíli lidského života, se říká „duchovní lidé“.

Podle pravoslavné asketiky pouze duchovní člověk plně uskutečňuje své lidství. Různí dávní asketové o tom hovoří dosti tvrdě a mohou ohromit dnešního člověka velice přísným soudem o ostatních dvou stupních, na nichž může člověk žít a myslet. Kromě duchovní úrovně může totiž člověk svůj život zakotvit na úrovni duševní či dokonce přenést těžiště svého života na pouhou úroveň tělesnou. Duševní člověk je člověk žijící v převážné míře jen rozumem, vzdělaností, intelektem - realizuje svůj život v různých psychických oblastech. Stav mysli „duševního člověka“ otcové považovali za stav blázna. Vždyť i blázen myslí a žije, jenže je - jak se říká - "mimo", stejně tak i chytrý, vzdělaný člověk, který mnoho přemýšlí, leč nemá víru a nežije duchovním životem, při veškeré své duševní aktivitě neuskutečňuje cíl lidského myšlení, zůstává z hlediska duchovního "mimo". A „tělesného člověka“, který se vyznačuje tím, že více-méně cele zaměřen na plnění tělesných potřeb a tužeb, vášní a slastí, přirovnávají otcové ke stavu zvířecímu.

Na závěr vzpomeneme na tu bitvu, která se v duchovních světech stala někdy před dávným dávnem, kdy archanděl Michael v čele nebeského vojska svrhnul vzbouřeného Lucifera, satana s třetinou andělů s nebe. Jakási ozvěna této pradávné bitvy se děje v každém člověku, když bojuje se svými touhami a přáními. Anděl ochránce pomáhá každému, kdo se k něčemu takovému odhodlá. Dává člověku inspiraci - žít zde na zemi životem beztělesných. Nenechat bouřit ztemnělou hladinu své mysli vlnobitím tělesných tužeb a duševních vášní, ale nechat ji uklidnit, aby jako zrcadlo do našeho vědomí odrážela Boží světlo. Ježíš Kristus, který za svého pozemského života uklidňoval mořskou hladinu rozbouřenou démony, spolupracuje s naším úsilím a odhání svou Božskou mocí běsy čeřící hladinu lidské mysli a rozviřují v nás vášně. Božímu Synu otevíráme dveře k tomu, aby z něho mohla vyjít uzdravující a běsy odhánějící moc, správným používáním své vůle.


(Teze o výchově čerpány z přednášky prof. A. Osipova)











Zobrazit příspěvek č. 585 jednotlivě

Administrátor --- 30. 11. 2009
Český katechismus v digitálním vydání

Gorazdův
český pravoslavný katechismus



na internetu








Zobrazit příspěvek č. 586 jednotlivě

Administrátor --- 4. 12. 2009
Modlitba srbského patriarchy Pavla

K velikému duchovnímu dědictví zesnulého patriarchy Pavla patří i modlitba, kterou sestavil a byla vkládána při svatých liturgiích mezi prosby vroucí ektenie:

»Za milost Boží k nám, nehodným služebníkům Jeho, aby nás chránila před nenávistí a zlými skutky, aby uvedla do nás lásku obětavou, po níž všichni poznají, že jsme učedníci Kristovi, lid Boží jako svatí předchůdcové naši, abychom vždy věděli jak rozpoznat pravdu a spravedlivost Království nebeského, k Hospodinu modleme se.

Za všechny, kdo spáchali nespravedlnost bližním svým, utlačovali sirotky či prolili krev nevinnou, za nenávist odpláceli nenávistí. Aby jim Bůh daroval pokání, osvícení mysli a srdce, aby duše jejich zářila světlem lásky k nepřátelům, k Hospodinu modleme se.

Hospodine, tolik je nepřátel bojujících proti nám a pravících: „Není jim pomoci ani od Boha ani od lidí.“ Hospodine, vztáhni k nám ruku svou, abychom stali se lidem tvým vírou i skutky. Je-li nám souzeno trpět, ať se to děje cestou spravedlnosti tvé a pravdy tvé; nedopusť, aby to bylo kvůli nespravedlivosti naší či kvůli nenávisti k někomu. Rceme všichni horlivě: „Hospodi, pomiluj!“

Ještě modlíme se k Bohu, Spasiteli všech lidí, i za nepřátele naše, aby je lidumilný Pán odvrátil od násilí činěného nad pravoslavným lidem naším; aby nebořili chrámy naše svaté a neničili hroby naše, nezabíjeli děti a lid nevyháněli, leč aby i oni se obrátili na cestu pokání, spravedlnosti a spásy. Rceme všichni horlivě: „Hospodi, pomiluj!“«

Tato modlitba ukazuje, jaký vztah měl patriarcha Pavle k tragickým událostem v Jugoslávii a jaký vztah k nim pěstoval u svých duchovních oveček. Je v ní obsaženo poučení všem, kdo trpí příkoří a útlak od nepřátel.

O nedávno zesnulém patriarchovi Pavle viz dříve.











Zobrazit příspěvek č. 587 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2009
Z došlé pošty - v Jerusalemě kanonizován nový světec

Mučedník Filumenos

Kanonizace

Kanonizace
(kliknutím na větší obrázek)

Zasílám radostnou zprávu o kanonizaci nového světce v jeruzalémském patriarchátu; jedná se o nového mučedníka Filumena, u jehož ostatků jste byl taktéž, ale nyní tuto neděli, 30 let od jeho mučednické smrti se uskutečnila jeho oficiální kanonizace. Bůh nám buď milostiv na přímluvy svatého a ctihodného nového mučedníka Filumena!



Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte v opravdu velkém rozměru (velikost 1,3 M)


Kanonizace nového světce Jeruzalémské pravoslavné církve,
ctihodného nového mučedníka Filumena

Krev sv. mučedníka Filumena

Průvod s krví sv. mučedníka Filumena
(kliknutím si zobrazíte větší; zde je detail nádoby)

Tuto neděli 29. listopadu 2009, 25. neděli po svaté padesátnici, Jeho Blaženost patriarcha Svatého města Jeruzaléma a celé Palestiny Theofil III. při velkém shromáždění věřících vykonal v chrámu svaté Fotinie Samaritánky v Šekemu (foto chrámu) svatou liturgii. S Jeho Blaženstvem spolusloužili hierarchové Jeruzalémského patriarchátu, hierarchové z Kypru, z Řecka a početné duchovenstvo. Po ukončení svaté liturgie byl vykonán průvod se schránkou s krůpějemi krve svatého a ctihodného nového mučedníka Filumena. Před počátkem procesí, Jeho Blaženstvo patriarcha Theofil přečetl rozhodnutí Svatého synodu Jeruzalémské církve, o kanonizaci svatého nového mučedníka Filumena. Ve svém slově patriarcha Theofil podotknul, že bratrstvo Svatého hrobu Páně již hned poté, co byl otec Filumen ustanoven představeným monastýru u Jákobovy studně, nazývalo jej novým mučedníkem, a takto mu předpovědělo jeho mučednický úděl a skon.

Svatý a ctihodný nový mučedník Filumen
(památka dle církevního kalendáře 16. listopadu/ dle světského to je 29. listopadu)

Svatý ctihodný nový mučedník, archimandrita Filumen, se narodil 28. října 1913 ve městě Nikósii (Nikósie taktéž Lefkósie) na Kypru. V roce 1927 spolu se svým bratrem Alexandrem vstoupili do monastýru Stavro Vuni (monastýr na ostrově Kypru založený roku 327 svatou císařovnou Helenou). V roce 1934 přijel spolu se svým bratrem Alexandrem do Svaté země, kde vstoupil do svatohrobského bratrstva a začal studovat na gymnáziu Jeruzalémské pravoslavné církve. Tady přijali roku 1934 spolu mnišský postřih se jmény Filumen a Elpidios. V tom samém roce byl Filumen rukopoložen na jerodiákona. Jeho bratr už jeromonach Elpidios, byl později povolán ke službě do Alexandrijské pravoslavné církve. Otec Filumen po ukončení semináře roku 1939 měl různá poslušenství v Jeruzalémském patriarchátu; několik let vedl svůj mnišský život také v Lávře svatého Sávy. 1. listopadu 1944 byl rukopoložen na jeromonacha. Nesl poslušenství představeného různých chrámů a monastýrů ve Svaté Zemi. 8. května 1979 byl pověřen sloužit jako igumenem monastýru u Jákobovy studně v Samaří (Samařsko, Samaří - severní část západního břehu Jordánu), kde byl zabit v oltáři chrámu 29. října 1979.

Předtím než přijal archimandrita Filumen svoji mučednickou smrt, objevila se v tomto monastýru skupina židovských fanatiků, kteří po něm chtěli a velmi hlasitě i vyžadovali, aby byly sundány kříže a ikony z místa Jákobovy studně, protože prý tyto symboly křesťanství jim překáží v modlitbě na tomto pro ně posvátném místě.

Otec Filumen to odmítl a připomněl jim, že Jákobova studna byla a zůstává pravoslavnou svatyní po dobu několika stovek let. Na to mu bylo odpovězeno, aby se připravil na nejhorší, jestliže odtud neodejde. Pak vykřikovali rouhání Bohu a hrozby křesťanům, a s tím fanatici odešli.

29. října 1979 v den památky svatého apoštola Matouše, když byla velká průtrž mračen a silně pršelo, vtrhli vrazi do monastýru. Sekyrou udeřili otci Filumenovi dvakrát do obličeje, a způsobili mu tak ránu v podobě kříže, z vrchu dolů a od jednoho ucha do druhého, a vypíchli mu obě oči. Na pravé ruce mu po článcích usekávali prsty, kterými pravoslavný křesťan zobrazuje na sobě znamení svatého kříže. Toto se vrahům zdálo ještě málo, takže znesvětili svatý chrám, rozbili svatý Kříž, rozházeli a znesvětili bohoslužebné nádoby a spáchali další rouhavé skutky.

30. října 1983 Jeho Blaženost Diodor, patriarcha jeruzalémský († 2000), v doprovodu řeckých biskupů, archimandritů, kněží a mnichů vykonal vyzdvihnutí a odkrytí ostatků otce Filumena.

Když vyzdvihli ostatky z hrobu na hřbitově bratrstva Hrobu Páně na hoře Sión, vyšlo najevo, že ostatky jsou zcela nerozložené. Ostatky otce Filumena byly omyty a obléknuty do nového kněžského roucha, a poté byly přeneseny do chrámu řeckého pravoslavného semináře na Siónu. Tam byly několik měsíců a poté byly novu uloženy do nového hrobu na siónském hřbitově.

8. ledna 1985 byly ostatky svatého Filumena znovu vyzdvihnuty z hrobu, a potom položeny ve schráně v chrámu Svaté Trojice na Siónu.

Prosklená rakev na Siónu

Prosklená rakev na Siónu

29. srpna 2008 v předvečer dne vysvěcení nově dostavěného chrámu zasvěceného svaté Fotinii Samaritánce (řeckého monastýru nad Jákobovou studní v Samaří) byly ostatky ctihodného nového mučedníka Filumena slavnostně přeneseny do Šekemu (arabsky Nábulus, hebrejsky Šchem nebo Šekem). Přesně třicet let od dne své mučednické smrti, 29. listopadu 2009, byl svatý a ctihodný nový mučedník Filumen připočten do zástupu svatých.

Svatý a ctihodný nový mučedníku Filumene, pros Boha za nás!

Tropar hlas 3.:
Přemožiteli démonů,
který rozháníš temné mocnosti,
svou pokorou jsi zdědil zemi,
a nyní panuješ na nebesích,
přimlouvej se proto za nás u milosrdného Boha,
aby spasil duše naše.


Tropar podle:
http://www.allsaintsofamerica.org/martyrs/nmphilou.html

odkazy:
ruské - http://www.rusdm.ru/?item=360
anglické - http://full-of-grace-and-truth.blogspot.com/2009/09/st-philoumenos-new-hieromartyr-of.html
http://www.allsaintsofamerica.org/martyrs/nmphilou.html
řecké - http://www.freemonks.gr/index.php?page=news_info&lang=1&id=123
http://vatopaidi.wordpress.com/2009/11/29/st-philoumenos/

---------------

Na Ambonu jsme psali o Samaritánce a o Jákobově studni v Samaří v příspěvku č. 158.




Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte v opravdu velkém rozměru (velikost 1,6 M)









Zobrazit příspěvek č. 588 jednotlivě

Administrátor --- 9. 12. 2009
Z došlé pošty

Pozvánka na bohoslužbu v Mochově

Dobrý den.

Prosím Vás oznámit na portálu pozvání na archijerejskou bohoslužbu 19. 12. v 9.30 hod.

Pravoslavná církevní obec Česká Lípa, filiálka Mochov, kostel sv.ap. Bartoloměje.

Zveme všechny lidi dobré vůle.

S pozdravem mitr. protojerej Mykola Ončulenko







Zobrazit příspěvek č. 589 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2009
Svátek z dvanáctera

Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu

Z Jakubova protoevangelia (2. století):

»... 6. Dítě sílilo den ze dne. Když bylo Marii šest měsíců, postavila ji matka na zem, aby zkusila, zda může stát. Tu (Marie) ušla sedm sáhů a vrátila se ke své matce. Matka ji vzala na ruce a řekla: „Jako je živ Hospodin, můj Bůh, ty nebudeš chodit po této zemi, dokud tě nepřivedu do chrámu Páně. Pak přichystali zvláštní místo, kde měla dcerka spát, a zakázali tam nosit cokoli nečisté. A Anna pozvala neposkvrněné judské dívky, aby se o dítě staraly. Když byl dívce rok, Jáchym vystrojil velkou hostinu, pozval kněze, znalce zákona, straší i všechen izraelský lid. Přinesl dítě před kněze a ti mu požehnali slovy: „Kéž požehná Bůh našich otců toto dítě, aby se jeho jméno oslavilo ve všech pokoleních.“ A národ odpověděl: „Nechť se tak stane.“ Pak Jáchym odnesl dcerku před velekněze, kteří ji požehnali slovy: „Všemocný Bože, sestup k tomuto dítěti a dej mu největší a nepomíjející požehnání.“ Pak Anna odnesla děťátko na čisté místo, kde spávalo, a nakojila je. A Anna zpívala tuto píseň před Hospodinem: „Zazpívám píseň Pánu, jenž ke mně sestoupil a zbavil mě od úkladů mých nepřátel. On mi daroval plod své spravedlnosti, jediný a tak velmi významný před Jeho očima. Kdo oznámí Rubenovým synům, že Anna kojí? Slyšte to, dvanáctero pokolení Izraele, Anna kojí!“ A když hostina skončila, hosté se rozešli, radovali se a chválili Boha Izraele.

7. Měsíce ubíhaly a dítěti byly dva roky. Tu Jáchym řekl: „Odneseme ji do Hospodinova chrámu, abychom splnili slib, aby se na nás Hospodin nerozhněval, neodvrhl nás a tak se pro něho náš dar nestal nedůstojným.“ Anna odpověděla: „Počkáme do třetího roku dítěte, aby nezačalo hledat otce nebo matku.“ Jáchym jí odpověděl: „Počkáme.“ A když byly dítěti tři roky, řekl Jáchym: „Pozvěte neposkvrněné Judské dcery, které vezmou svícny, jimiž budou svítit, aby si dítě zamilovalo ve svém srdci Hospodinův chrám a nevrátilo se zpět. A učinili tak na cestě, která vedla ke chrámu. Kněz dítě přijal, políbil je, požehnal a řekl: „Pán požehná tvé jméno ve všech pokoleních, neboť skrze tebe dá Hospodin v posledních dnech vykoupení synům Izraele.“ A posadil Marii na třetí stupínek oltáře. Tu na ni sestoupila milost Páně, radostí skákala a celý izraelský národ si ji zamiloval.

8. Její rodiče odešli, divili se a chválili Pána, že se s nimi dítě nevracelo. Maria přebývala v chrámě jako holubice a pokrm přijímala z rukou anděla. Když jí bylo dvanáct roků, kněží se začali radit a říkali: „Marii je již dvanáct let a je v Božím chrámě. Co s ní máme činit, aby nějak neposkvrnila svatyni?“ A řekli veleknězi: „Ty stojíš před Hospodinovým oltářem, vejdi tedy (do velesvatyně) a modli se za ni a co ti Pán zjeví, to vykonáme.“ A velekněz si oblékl liturgické roucho, vstoupil do velesvatyně a modlil se za ni. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl a řekl mu: „Zachariáši, běž a sezvi vdovce z národa. Ti ať přinesou své hole a koho Pán označí, toho se stane ženou (a zachová panenství). Poslali tedy po Judeji posly, polnice Páně zněla a všichni se začali scházet. ...«

Ikona Uvedení přesv. Bohorodice do Chrámu (Jaroslav 16. stol.)

Kompozice ikony Uvedení. Ústřední částí je průvod přicházející ke Chrámu. V jeho bráně se k setkání s Pannou sklání velekněz Zachariáš (za ním je někdy vidět otář chrámu a chrámová opona). Zobrazení vrat chrámových navazuje na církevní hymny, v nichž se např. praví: "Udivený Zachariáš k ní zvolal: Bráno Páně, tobě otevírám bránu chrámu." (1. stichira na stichovně) Nazvání Bohorodice "Bránou Páně" je založeno na vidění proroka Ezechiele, v němž spatřil tajemný chrám, do něhož uzavřenou bránou vchází i vychází Hospodin (Ezech 44,1-4); toto proroctví se čte jako paremije na svátek a je předobrazem neustálého panenství Bohorodice. Za Pannou Marií kráčejí její rodiče, kteří ji předávají veleknězi jako dar zaslíbený Bohu. Za nimi (nebo za veleknězem) jsou panny držící v rukách svíce. V pozadí často bývá vyobrazení anděla nosícího Panně Marii při jejím přebývání při Chrámu chléb s nebe.
 
Tento svátek už na sobě nese pel blížích se svátků Narození Kristova. Jednak proto, že je zasazen do filipovského (předvánočního) půstu (za měsíc jsou svátky Narození), a také kvůli tomu, že Uvedení má s Narozením jeden společný rys: ústřední postavou obou svátků je maličké dítě. Vánoční svátky se "točí" kolem právě narozeného Pána Ježíše, a dnešní svátek nám klade před zraky obraz tříleté dívenky, Panny Marie.

Obsahem tohoto dávného svátku je historická událost, jež se udála, když byly Panně Marii tři roky a její rodičové, Jáchym (Joakim) a Anna se rozhodli splnit svůj slib. Před narozením své dcery tito staří a po celý život bezdětní spravedliví manželé totiž složili slib Hospodinu, zasvětit své dítě, pokud se jim narodí, Bohu. A dnes přišel čas vyplnit daný slib.

Posvátná církevní tradice nám popisuje celou sváteční událost v souladu se zvyky tehdejší doby. Odevzdání mladičké dívky na vychování do Jerusalemského chrámu byla slavnostní událost. Kromě rodičů provázely dítě dívky se svícemi (možná pochodněmi), dítě přijímal v chrámu velekněz Zachariáš (někteří říkají, že to byl otec Jana Křtitele). Byla to veliká slavnost.

Pak však končí obvyklý průběh události, a stanou se dvě věci, které tenkrát stejně jako dnes na sobě nesou pečeť zázraku. Pannu Marii postaví na první schod chrámového schodiště, které má patnáct vysokých stupňů. Tříletá dívenka zdolává ostatní schody bez lidského přispění, což je u tak maličkého dítěte vzhledem k jeho tělesným parametrům mimo přirozené možnosti. Církevní tradice nám to objasňuje ve shodě s tím, jak to chápali ti, kteří u toho tenkrát byli: dívce pomáhali andělé. Je to předobraz jejího spojení s nebem. Schody nám připomínají Jákobův žebřík, po němž nebe sestupuje na zemi a pozemské vystupuje do nebe. Žebř Jákobův byl Církví vždy chápán jako starozákonní předobraz přesvaté Bohorodice, skrze niž nebe sestupuje a pozemské vystupuje k Bohu. Podivuhodným vystoupáním po chrámových stupních Panna Marie jako první ukazuje, že ona a za ní všichni lidé mohou zázračně vystoupit do nebe, že skrze ni bude otevřena cesta vzhůru.

Tím však zázračné jevy nekončí. Druhým nepochybným zázrakem je vstup Panny Marie do velesvatyně Chrámu. Abychom lépe pochopili, proč je něco takového nesporným divem, musíme si připomenout strukturu Jerusalemského chrámu, který byl středobodem, osou, kolem níž se soustředil a otáčel veškerý náboženský život Izraele, jejich víra a kult. Kromě vnějšího prostrantství, kam měli vstup všichni (i pohané) a které vlastně nebylo počítáno jako duchovní součást chrámu, se chrám skládal:
1.) z vnitřního nádvoří; zde se shromažďoval k bohoslužbám izraelský lid, zde se přinášely zvířecí oběti (pokud by sem vstoupil pohan a přišlo se na to, byl okamžitě usmrcen bez ohledu na to, o koho se jedná a jaké problémy židům jeho zabití způsobí; na sloupcích oddělujících vnější nádvoří od vnitřního byly patřičné výstražné nápisy ve všech hlavních jazycích);
2.) ze svatyně, která byla oddělena od nádvoří první oponou; zde byl zlatý sedmisvíčník; sem vcházeli pouze kněží a přinášeli zde Hospodinu oběť kadidla a předkladných chlebů;
3.) z velesvatyně - to byla nejsvětější část chrámu; od svatyně byla oddělena druhou oponou; zde byla v prvním (tzv. Šalomounově) chrámu archa úmluvy - zlatem pobytá truhlice ozdobená postavami andělů, v níž byly uloženy nejsvětější památky na posvátnou historii Izraele: desky zákona, miska s manou, zázračně rozkvetlé žezlo Áronovo. Prorok Jeremiáš v souvislosti se zničením prvního chrámu archu schoval do nějaké jeskyně (zakryl vchod), a nikdo už ji nenašel. V druhém chrámu, který stál v době Panny Marie a který byl postaven po rozboření prvního chrámu, byla velesvatyně prázdná. Podstatné pro nás nyní je, že do velesvatyně vstupoval pouze velekněz a to pouze jednou v roce, kdy sem přinášel krev z oběti, kterou kropil archu (později zde byl umístěný už jen kámen dochovaný z prvního chrámu, na který stavěl velekněz v den očištění kadidelnici) ke smíření hříchů izraelského lidu (Exod 30,10, Žid 9,7). Zde byl vidět zázračný oblak Boží slávy a přítomnosti Hospodina (šechina), zde bylo slyšet Boží hlas. Tady bylo možno vstoupit do nejbližšího spojení s Bohem.

Jak to, že na toto nejposvátnější místo Jerusalemského chrámu, kam ani velekněz nevstupoval častěji, než jednou do roka, vstupuje dívka Marie? To je otázka, která nedává pokoj některým teologům a těm, kteří znají přísnost židovských chrámových obyčejů, horlivost v jejich dodržování a nekompromisní tresty, jimiž bylo stíháno každé znesvěcení či překročení pravidel židovského starozákonního ritu. Dokonce i někteří známí pravoslavní teologové pochybují, že se něco takového mohlo skutečně stát, a pokoušejí se tradici o Mariině vstupu do velesvatyně vysvětlovat spíše jen symbolicky, omezit se na čistě duchovní výklad (např. vykládat tradici o vstupu do velesvatyně jen jako symbol prohloubení Mariiny víry, či jejího sblížení se s Bohem).
Mezi takové patří i známý anglický pravoslavný biskup Antonij Surožský (Bloom), který - i přes některé své nepochybné kvality - zřejmě byl už poněkud infikován západním skeptickým duchem. Je to přecejen veliká smělost, když se biskup začíná stavět proti posvátné tradici Církve, proti znění bohoslužebných hymnů, když by měl být z titulu své funkce jejich ochráncem - i kdyby v ně už nikdo kolem nevěřil - až do konce...
Vysvětlení, jak se něco takového mohlo stát, je prosté a tkví v přítomnosti velekněze (kterou snad nikdo nezpochybňuje). Velekněz byl při své službě obdařen od Boha prorockým darem (zmiňuje se o tom i Evangelium; viz např. o takovém proroctví byť nepochopeném: Jan 11,49-52), a právě na prorocký pokyn velekněze se mohlo stát vstoupení Marie do velesvatyně. Takovému výroku velekněze by si nikdo z Izraelitů netroufl odporovat, ani jej zpochybňovat. Bylo to pokládáno z přímý výrok Boží. Proto nestojí proti tradici o vstoupení Panny Marie až do velesvatyně žádné zásadní překážky (kromě obvyklé současné skepse, která pochybuje prakticky o všem duchovním).
Tradičně věřící pravoslavný křesťan se při setkání s touto skepsí, která neprve zachvátila Západ a nyní široce vstupuje do Pravoslaví (především západního), nemůže nepodivit, jak rychle se vzdaluje víra některých dnešních duchovních od toho, co bylo za pravoslavnou víru považováno ještě tak před sto lety. Co je to za ducha, který vede křesťany, že krůček za krůčkem přestávají věřit svým vlastním tradicím a odsekávají se od svých duchovních kořenů? Každý ať si sám odpoví.
V této souvislosti nebude nezajímavé připomenout nedávno mučednicky zesnulého ruského kněze Daniela, který byl zabit pro svou polemiku s islámem (viz příspěvek č. 581). Když jsem si pročítal nekrology, našel jsem zajímavou poznámku jeho přítele. Kněz Daniel byl jedním z těch, kteří cele věřili v biblickou zprávu o stvoření světa v sedmi dnech (stejně jako určitě věřila Panna Marie vychovaná při chrámu), což už ani mezi pravoslavnými duchovními není taková samozřejmost. Pisatel tuto poznámku zasazuje do kontextu, jímž naznačuje, že i tento rys víry otce Daniele byl (mezi jinými) jedním z kamínků mozaiky, z níž lze vyčíst příčinu, proč musel zemřít. Misionář, věřící biblickou vírou, vedoucí polemiku s islámem, je pro mohamedány daleko nebezpečnější než moderní křesťané, protože proti němu mohamedáni nemohou použít jednu z hlavních zbraní, kterou mají proti současnému křesťanstvu: že křesťané nevěří svým vlastním prorokům a pochybují o své vlastní tradiční víře. V posledních letech prudce roste počet konverzí z křesťanství na islám (hlavně na Západě). Konvertity už dávnou nejsou jen ženy, které se provdaly za muslima. Dnes konvertují k islámu nábožensky aktivní či intelektuálně založení věřící - bývalí křesťané, kteří opouštějí západní křesťanství z důvodu jeho nepevnosti, drolivosti, gumovosti. Na islámu oceňují jeho neměnnost, pevnost (to je pro moderní lidi zvláště přitažlivé, kvůli zmatenosti a vše relativizujícího současného světa, jemuž tak bolestně chybějí konstanty). Správně cítí, že náboženství musí být skálou a ne plasticky tvárnou hmotou. Obviňují křesťanství z flexibility a přizpůsobivosti, že se mění podle doby a není tudíž stálé, nelze se o něj opřít. A co se mění, není pravdivé; to je zřejmé každému, kdo trochu přemýšlí. A jestli je opouštěna jedna část tradice (viz např. liturgická reforma 2. vatikánského koncilu), může být kdykoliv zavržena i další. Je to nekončící řetěz relativizace veškerého obsahu křesťanského náboženství (na protestantech je to dobře vidět: nejprve zavrhli tradici a prohlásili: „jenom Písmo svaté a nic než Písmo“; a dnes už zavrhují i další a další součásti Bible, až se nakonec dokořán otevřeli sodomismu, který zachvacuje dokonce jejich kněžstvo a biskupy: nedávno nově zvolený anglikánský biskup je žena a veřejná lesba; tak takovéhle "křesťanství" nejenže není pro islám žádným nebezpečím ani konkurencí, ale spíše naopak - přivádí mohamedánům do jejich ohrady další ovečky, které jsou pobouřeny mravním úpadkem své "církve"). A není-li v náboženské Tradici spatřováno vyjádření pravdy, pak takto nahlížená tradice může být prohlašována za doklad absence pravdy v daném náboženství. Kněz Daniel se svou biblickou vírou bral muslimům vítr z plachet. Ukazoval, že ne všichni křesťané pochybují o Bibli, a tím se pravoslavné křesťanství, se všemi jeho tradicemi, stávalo zajímavým i pro mnohé muslimy.
Daleko zajímavější, než "jak" mohla Marie vstoupit do velesvatyně, je však otázka "proč". Odpověď na ni je ukryta ve výběru starozákonních čtení i ve volbě úryvku z listů apoštola Pavla, která jsou tradiční součástí liturgické oslavy dnešního svátku. Týkají se popisu velesvatyně a pozlacené archy úmluvy. Vyjadřuje se tím starokřesťanská víra, která vidí v Panně Marii naplnění toho, co symbolisovala archa úmluvy a velesvatyně. A skutečně, Panna Marie se stala tou oduševnělou archou, pozlacenou Duchem Svatým. Stala se hmotnou schránou, do níž vstoupil Bůh. Stala se archou i velesvatyní. "Dnes je do chrámu Hospodinova přiváděna Bohorodice - chrám, v němž se usídlil Bůh" (2. stichira na litiji, hl. 4.)

Byzantská ikona Uvedení

O historii slavení svátku. Svátek "Uvedení" je dnes v pravoslavné církvi jedním z dvanáctera největších svátků, byl však do jejich počtu doplněn jako poslední z nich. Začátky zvláštního liturgického vzpomínání události, kdy Panna Marie byla rodiči přivedena do Chrámu, aby byla zasvěcena Bohu, spadají nejspíš do éry císaře Justiniána I., který v r. 543 postavil na rozvalinách Jerusalemského chrámu veliký nový chrám zasvěcený Přesvaté Bohorodici. V 8. století už je tento svátek zahrnut do některých měsíceslovů (minejí), ale konal se zřejmě bez zvláštní slavnostnosti. Konstantinopolský patriarcha German I. (8. stol.) po sobě zanechal dvě kázání na tento svátek, což je možným svědectvím o jeho slavení v Konstantinopoli té doby. V 9. století se tento svátek rychle šíří po celém Východě. Status svátku se postupně proměňuje a do počtu dvanáctera byl definitivně zahrnut po 14. století; leč už v 11. století byl dle Studijského typiku oslavován téměř s takovou slávou jako ostatní velké svátky dvanáctera. Dodnes je však typikonem předepsaná služba svátku Uvedení nejméně slavnostní z celého dvanáctera. (Na Západě byl tento svátek na návrh jednoho křižáka zaveden "podle vzoru Řeků" v druhé pol. 14. stol.; papež Řehoř XI. jej povolil pouze jako svátek "votivní" čili "na přání"; na některých místech byl v Římské církvi slaven jako pohyblivý /v neděli po 11. listop./; dnes je to římsko-katolické církvi malý svátek, trvající pouhý jeden den). V pravoslavné církvi se oslavuje 21. listopadu (tj. 4. prosince dle nového kalend.) - je to pětidenní svátek s jedním dnem předsvátečním.
 
Velekněz ve svém daru prorockého zření vidí v Panně Marie nejen dívku, ale živou archu, jako oduševnělý chrám, do něhož vstoupí Bůh. Velekněz v ten okamžik uzřel budoucnost, kdy se Panna Marie stane touto živou archou Boží přítomnosti. Viděl, že Ona sama je velesvatyní, v ní se uskuteční setkání Boha s člověkem, skrze ni se stane smíření. To, co se dělo v předobrazné velesvatyni u předobrazné archy smlouvy, kdy velekněz tam přicházel hovořit s Hospodinem, a jednou do roka krví u archy smiřoval svůj lid s Bohem, to se nyní stane dokonale skrze Pannu Marii. Její vstoupení do velesvatyně tedy bylo jakýmsi druhem proroctví právě nastávajícího příchodu Spasitele na svět. V hymnech se tom zpívá: "V chrámě Boží se Panna všem zářivě ukazuje a Krista všem předzvěstuje."

V době Panny Marie byla velesvatyně Jerusalemského chrámu prázdná. Archa, která v původním chrámu ve velesvatyni stála, byla ztracena. Jako by se tím naznačovalo, že předobraz ustupuje - vyklízí místo - aby místo něj přišlo to, čemu předobraz chystal cestu. Přišlo to, čeho byl předobraz jen stínem, náznakem. Do prázdné velesvatyně Božího Chrámu vstupuje maličká Panna Marie. K údivu lidí i andělů. Jak zpíváme při bohoslužbě: "Andělé vcházení Přesvaté spatřivše, podivili se, jak to, že Panna do velesvatyně vstupuje."

-----------------------

Příprava na její dílo spolupráce s Bohem je spojena s obětí - dokonce dvojnásobnou. Na jedné straně vidíme oběť jejích rodičů, kteří se ve třech letech zříkají své milované a vytoužené dcery, jediného dítěte, po němž celý život tolik toužili. V posvátných hymnech se o tom pěje: "Do chrámu tě přinesli, neposkvrněná čistá (Panno) ... jako oběť čistou." (6. tropar 8. písně 2. kánonu) Tato oběť se chápe jako příprava a předobraz té oběti, kterou přinese sám Pán. Není náhodné, že v systému rozmístění obrazů na stěnách chrámu bývají často spojeny kompozice "Uvedení do chrámu" a "Obětování Páně" (Setkání Pána se Simeonem) a někdy i se scénami strastného (pašiového) týdne.

S druhé strany je to oběť, kterou musí přinést dítě, když je ve třech letech na vždy odděleno od svých rodičů a odchází do neznámého prostředí.

Jedná se o roztržení mezilidských pout - a to dokonce těch nejvroucnějších. Ten, kdo jde celou svou bytostí cestou služby Bohu, odděluje se tím ze společnosti lidské. Jako by už nyní platilo, co za někdy za čtyři desetiletí pronese Pán Ježíš: "Kdo miluje matkou svou a otce svého více nežli mne, není mne hoden." Podle stejného principu jednali dávní poustevníci, kteří opouštěli své blízké a mizeli na vždy v pustině; podobně uvažují i dnes mniši.

Na otázku po smyslu Mariina pobytu při Jerusalemském chrámu odpovídá církevní tradice: Po tělesném narození muselo následovat ještě zrození duchovní. (Vždyť nejen původ ale i prostředí, v němž člověk vyrůstá, určuje, co z dítěte jednou bude.) A toto duchovní narození nastalo v průběhu jejího pobytu a vychovávání při Jerusalemském chrámu. Výsledkem této výchovy bylo, že se Panna Marie po sedmi letech přebývání při chrámu zřekla manželského života a rozhodla se cele a navždy patřit pouze Hospodinu. Spatřujeme v tom naprostou oddanost Bohu a jeho vůli, poznáváme zde její lásku k Bohu.
Rozhodnutí zůstat na vždy pannou bylo něco nevídaného v tehdejším Izraeli. Dokonce to odporovalo posvátné tradici a vlastně i Písmu svatému. Proto vzbudilo rozruch mezi kněžími. Teprve Boží znamení - potvrzující bohulibost Mariina rozhodnutí - přimělo chrámové kněžstvo, aby respektovalo Mariin slib, který Bohu dala. O tom však snad více až na svátek Zvěstování přesv. Bohorodice.
Marie se otevřela Hospodinu a jeho blahodati, takže mohla v den Zvěstování říci archandělu Gabrielu: "Jsem služebnice Páně, staň se mi dle tvého slova." Archanděl jí řekl strašná slova: "Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný je plod lůna tvého," mějme na paměti, že to bylo řečeno dívence, která je ještě (z dnešního pohledu) dítětem a nezná muže, takže se nutně táže, jak se to může stát. A když jí archanděl odvětí: Duch Svatý sestoupí na tě a moc Nejvyššího zastíní tě." Panna celou svou bytostí dokázala uvěřit a důvěřovat Hospodinu - to vše je v těch slovech: "Jsem služebnice Páně, staň se mi dle tvého slova." (Viz Lukáš 1,26-38)

Příprava na úkol, k němuž byla svého od početí ve sv. Anně vyhlédnuta, se mohla uskutečnit pouze v chráněném a posvátném prostředí při Chrámu. Maria vyrůstala stranou od světa, světského ducha a shonu. Věnovala se modlitbě, studiu Písma, rukodělné práci (spravovala kněžská roucha a nakonec se podílela na zhotovení nové chrámové opony), žila v půstu, své jídlo rozdávala chudým. To je ta stránka jejího života při Chrámu, kterou mohli vidět lidé, kteří se tam s ní setkávali. Existuje však ještě druhá, tajemná stránka jejího pobývání při jerusalemské svatyni, o níž víme něco málo (zřejmě tato tradice pochází z vyprávění samotné přesvaté Bohorodice). Přicházeli za ní andělé a vyučovali ji. Přinášeli jí nebeský chléb, kterým se ve skutečnosti živila (proto mohla pokrm, který dostávala od správy chrámu, rozdávat). Hovoří se o tom i v posvátných hymnech: "Nebeským chlebem vskutku živena v chrámě Hospodinově, Panno, porodila jsi světu Chléb života, (Boží) Slovo." (3. stichira na "Chvalte", hl. 1.) Navštěvoval ji archanděl Gabriel. Tím vším se udržovala v čistotě a rostla v duchovním poznání a ve svatosti.

Při tom všem ještě připomeneme posvátnost místa, na němž žila. Jerusalemský chrám byl vskutku zvláštním místem. Máme historické zprávy o zázracích, které se tam pravidelně odehrávaly (např. v souvislosti s obřady různých svátků). Byl to příbytek Boží slávy a Boží přítomnosti, kterou někdy bylo možno i vnímat smysly. Byly tam ve vzduchu někdy slyšet hlasy andělů. Jak už bylo připomenuto, každý velekněkněz dostával v době své služby prorocký dar a slyšel Boží pokyny. Josef Flavius zaznamenal, jak při svátku nekvašených chlebů jednou o deváté hodině noční osvítilo oltář i chrám tak veliké světlo, že se zdálo, že je jasný den, a trvalo to půl hodiny. Až v době po Kristu se některé zázraky, dříve obvyklé při různých svátcích, přestávaly dít. Docela pak posvátná Boží přítomnost (šechina) a přebývání andělů opustily jerusalemský chrám v době apoštolské, krátce před zničením města a chrámu. Tenkrát se jednou sama od sebe v šestou hodinu noční otevřela východní chrámová vrata z mědi, nesmírně mohutná, která večer dvacet mužů s námahou zavíralo a která byla zajištěna okovanými sochory a měla velmi hluboké zástrčky, zapuštěné do prahu z jediného kamene. Následně o svátku Letnic vešli v noci kněží do vnitřního chrámu, aby konali bohoslužbu, jak bylo obyčejem; pravili, že byli nejprve zadrženi otřesem a rachotem a potom hromadným voláním: „Odejděmež odtud!“ Před všemi přítomnými se vzduchem nesly hlasy neviditelných bytostí, které zvěstovaly, že opouštějí Chrám. To bylo čtyři léta před válkou, která učinila konec Jerusalému i židovskému velechrámu. (Zaznamenal historik Josef Flavius.)

--------------------

Příprava Panny Marie na její úkol navazuje na její zázračné početí. Není bezhříšně počata (tj. zvláštním Božím zásahem očištěna od poskvrny tzv. dědičným hříchem), jak si myslí v Římě; její početí i narození se nevymyká z rámce lidské přirozenosti. Boží zázrak tu totiž spočívá v tom, že se narodí z neplodných a přestárlých rodičů (jak o tom vypovídá dávná církevní tradice), a nikoliv v nadpřirozeném zásahu do lidské přirozenosti Marie (což Písmo svaté ani původní církevní tradice dokonce ani nenaznačuje). Zázračné přispění shůry k narození dítěte z neplodných rodičů má jasnou příčinu - aby bylo jednou pro vždy každému jasné, že se tu děje dílo Boží; podobně přišel na svět patriarcha Izák či Jan Křtitel a někteří další svatí. Takoví lidé jsou vždy předem vyhlédnuti a vyvoleni k tomu, aby vykonali nějaký mimořádný Boží úkol. Zůstávají však při tom stále lidmi se vším všudy - i s lidskou přirozeností raněnou hříchem dávných prarodičů Adama a Evy.
Právě tento pravoslavný důraz na její lidství a lidskost jsou hlavní příčinou, proč tak vehementně odmítáme nové římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (jedná se o početí Marie ve sv. Anně), které zásadním způsobem oslabuje sílu jejího rozhodnutí pro Boha, jehož je člověk schopen a které mohou ostatní lidé následovat či napodobit. Na Panně Marii vidíme velikost lidství, jak je Bůh stvořil podle svého obrazu, a jak vznešené je povolání člověka. Ona je člověkem jako my! A tento obraz velikosti člověka římsko-katolické dogma maří (či alespoň snižuje a zamlžuje).
To, co děje a bude dít kolem přesvaté Panny, je nám výzvou, abychom chápali, jak vznešenou bytostí je člověk. On je svatyní vesmíru. On je velesvatyní, v němž jako v živém chrámu přebývá Bůh. Každý z nás má vědět o lidské důstojnosti - chránit ji v sobě, neničit tuto vznešenost, kterou nám Bůh dal. Máme tuto naši nesmírnou hodnost vidět v sobě i v druhých lidech. Nedegradovat ji špatnými slovy, zlými skutky, nezbožností. K lidství se máme chovat jako ke svátosti a střežit je před pádem do hříchu.

---------------------
Ze starobylé památky, která se nazývá »Evangelium o narození Panny Marie« (původně připisované evangelistu Matoušovi; nalézáme je ve spisech sv. Jeronýma):

»... A poté, co uběhla tři léta, a když dítě bylo odstaveno, přivedli pannu s oběťmi do chrámu Páně.
A u chrámu podle patnácti „žalmů stupňů“ bylo patnáct schodů, po nichž bylo nutno vystoupat.
Poněvadž chrám byl vybudován na hoře, nebylo možno jinak přistoupit k oltáři oběti zápalné, jenž byl vedle chrámu, leda po schodech.
A rodiče požehnané Panny a dítěte Marie, ji postavili na jeden z oněch stupňů.
Ale zatímco svlékali svoje šaty, v nichž putovali, aby se podle zvyku převlékli do šatů pěkných a čistých,
tu dívka Páně vystoupala (nahoru po schodech) takovým způsobem bez pomoci kohokoliv, kdo by ji snad zvedal, takže každý, kdo by toho byl svědkem, domníval by se, že je již dospělého věku.
A tak Pán již v dětství Panny způsobil tento neobyčejný skutek a dokázal tímto zázrakem, jak velkou bude později.
Rodiče pak, když přinesli svoji oběť podle zvyků a zákona a když složili svůj slib, zůstavili Pannu s ostatními pannami v chrámových komnatách, a poté se vrátili domů.

A dívka Páně, jak dospívala, rostla také v dokonalostech, a podle výroku žalmisty její otec a její matka na ni nepamatovali tak, jako Pán o ni pečoval.
Neboť denně hovořila s anděly a každého dne ji navštěvovali poslové Boží, kteří ji chránili před veškerým zlem a vedli ji, aby překypovala věcmi dobrými.
A když tedy konečně dosáhla čtrnáctého roku, nemohli ji zlí lidé obvinit z ničeho, co by bylo hodno výtek, a naproti tomu lidé dobří, kteří ji znali, obdivovali se jejímu životu i mluvě.
V té době vydal velekněz veřejný rozkaz, aby všechny panny, které byly umístěny ve chrámě a dosáhly tohoto věku, vrátily se domů, poněvadž jsou již dospělé, a podle zvyku své země aby se snažily provdat.
Veškeré jiné panny se podrobily poslušně tomuto rozkazu, Panna Marie však jediná odpověděla, že nemůže uposlechnout.
Při tom udávala k tomu důvody, že ona sama, stejně jako její rodiče, odevzdala se službě Páně, a kromě toho, že slíbila Bohu panenství a že se rozhodla nikdy tohoto slibu neporušit, aby snad měla ležet s nějakým mužem.
Tímto byl velekněz uveden do rozpaků.
Věda, že nesmí na jedné straně (způsobit) porušení (daného) slibu a neuposlechnouti Písma, které praví: "Sliby čiňte a plňte".
Na druhé straně však nesměl zavésti zvyk, který by byl lidu neznámý, a tak rozkázal,
že při blížící se slavnosti mají se sejíti všechny vynikající osobnosti z Jeruzaléma a ze sousedních měst, aby se s nimi poradil, jak by měl nejlépe jednat v tomto obtížném případu.
Když se pak sešli, sjednotili se jednohlasně, že budou hledat (vůli) Pána a že ho požádají v této věci o radu.
A když všichni setrvali na modlitbách, tu se velekněz podle obvyklého způsobu odebral otázati se Boha.
A ihned bylo slyšet hlas z archy úmluvy a ze sídla milosrdenství, kterýž slyšeli všichni, že totiž musí býti hledáno v proroctví Izaiášově, komu má být Panna dána, s kým má být zasnoubena.
Neboť Izaiáš pravil, že vypučí prut z pařezu Jesse a rozkvete výhonek z jeho kořenů. (Iz 11,1; Jesse byl otec Davidův)
A že potom Duch Páně spočine na něm. Duch moudrosti a rozumu, duch rady a moci, duch vědění a zbožnosti a že duch bázně Boží ho naplní.
Podle proroctví tedy ustanovil velekněz, že všichni muži z domu a rodu Davidova, kteří byli ve věku vhodném k ženění a neženatí, mají přinést svoje hole k oltáři.
A z číkoliv hole, až bude přinesena, vypučí poupě a až na ni usedne Duch Páně v podobě holubice, to bude muž, jemuž má býti Panna odevzdána a zasnoubena. ...«













Zobrazit příspěvek č. 590 jednotlivě

Administrátor --- 17. 12. 2009
Průzkum veřejného mínění v Rusku

Koncepce Božského stvoření světa se drží 44% Rusů (dle zjištění sociologů)

Koncepci hlásající, že svět je stvořen Bohem (kreacionismus), věří 44% Rusů, zatímco Darwinově teorii jen 35%. Výsledky zveřejnilo 27. listopadu Celoruské centrum pro výzkum veřejného mínění.

Darwinovu teorii sdílejí hlavně obyvatelé měst, nevěřící a vysoce vzdělaní respondenti. Kreacionismus - vesničané, věřící a Rusové s nižším vzděláním.

Je zajímavé, že některé ideje Darwina pronikají i mimo vyznavače darwinismu (např. neustálý vývoj, přirozený výběr a trvání země miliardy let) a naopak - některé ideje kreacionismu zastávají i ti, kteří se neoznačili za kreacionisty - např. že člověka stvořil Bůh (48%) nebo že "svět byl na začátku dokonalý a plynutím času se stává více a více chaotickým" (49%) či že jednou z globálních katastrof byla i Biblí zmíněná celosvětová potopa (62%).

Jen 77% zastánců Darwinovy teorie věří, že člověk i opice mají společného předka. Pouze 86% kreacionistů věří, že Bůh stvořil člověka.

Sedmica.ru







Zobrazit příspěvek č. 591 jednotlivě

Administrátor --- 17. 12. 2009
Z českých médií

Rozhovor o zázracích v Českém rozhlasu

15.12.2009 16:05
Káva o čtvrté
Věnovali jsme se tajům a záhadám. Turínské plátno, plačící ikony nebo krvavá stigmata. Úkazy, které ani nejmodernější technologie nedokázaly objasnit. "Je něco" mezi nebem a zemí? Nejen o tom jsme hovořili se Svatavou Marií Kabošovou a Jeronýmem Klimešem.

Ze stránek Českého rozhlasu si můžete pustit (nebo stáhnout) rozhovor. Zde je soubor: MP3.

P.S.
Asi tam nezazněla úplně nejšťastnější prezentace Pravoslaví a zřejmě není příliš smysluplné hovořit pro naši nejširší veřejnost o tak intimní duchovní záležitosti, jakou jsou myrotočivé ikony. Ale i tak je zajímavé si ten pořad poslechnout - alespoň jako poučení, jak nemluvit o Pravoslaví v českých masmédiích...







Zobrazit příspěvek č. 592 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2009
Z tisku

Již více než 150.000 Američanů se podepsalo pod tzv. "Manhattanskou deklaraci" o nepřijatelnosti potratů, o tradičním chápání manželství a svobodě věrovyznání.

Přes 150 tisíc Američanů připojilo svůj podpis na "Manhattanskou deklaraci", která byla zveřejněna představiteli křesťanských konfesí.

Deklarace je zasvěcena třem tématům, které autoři považují za důležité pro společnost. Je to nepřijatelnost potratu, tradiční chápání manželství a svoboda věrovyznání.

Dokument nese plný název: "Manhattanská deklarace - hlas křesťanského svědomí". Vydán byl společně protestanty různých denominací, pravoslavnými a katolíky. Jim Deily, vedoucí společenské organizace "Focus on the Family" - vlivného spojení náboženských konzervativců, nazval deklaraci "historickou událostí pro americké církve" a "receptem na kulturní proměnu".

Publikace dokumentu, který mohou ti, jež si to přejí, podepsat i přes internet, vyvolala kritiku ze strany liberálů považujících teze deklarace za nepřijatelné, ale některých konzervativních křesťanů. Např. populární baptistický kazatel z Kalifornie John Makartur má zato, že autoři dokumentu lehkomyslně zavírají oči před rozdíly v učení, jež existují např. mezi protestanty a katolíky.

Credo.ru





Zapalme svíčku za nenarozené děti.
(Srbský monastýr sv. Jana Bohoslova)









Zobrazit příspěvek č. 593 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2009
Z tisku - bude nové římské dogma?

7 milionů katolíků žádá papeže, aby uznal Pannu Marii za "spoluvykupitelku" s Ježíšem Kristem. Odpůrci navrhovaného dogmatu se obávají, že bude překážkou ekumenickému dialogu

Nejméně 7.000.000 katolíku ze 170 zemí, včetně stovek biskupů a kardinálů, podepsalo petici s výzvou římskému papeži, aby prohlásil Marii "duchovní matkou lidstva a spoluvykupitelkou s Ježíšem Vykupitelem, prostřednicí, přes kterou přicházejí všechny modlitby k Ježíši, a zastánkyní lidské rasy u Ježíše Krista".

Papež začátkem t.r. nazval ve svém proslovu na náměstí sv. Petra Pannu Marii tou, která "mlčky následovala svého Syna Ježíše Krista na Golgotu, a přijala účast na jeho velikém utrpení a Oběti, a takovým způsobem je spolupracovnicí v mystériu spásy a stala se matkou všech věřících". Většina z přítomných tomu nevěnovala zvláštní pozornost. Pro některé se však papežova slova stala znamením toho, že katolická církev učinila další krok k přijetí dogmatu o účasti Marie na spáse lidstva.

Přívrženci tohoto vyznání praví, že se stane vyvrcholením tradičního katolického učení o matce Ježíšově a přinese světu nevýslovný duchovní i materiální prospěch.

Na druhé straně kritici navrhovaného dogmatu přepokládají, že zveličuje skutečnou důležitost Marie a zničí pokusy o sjednocení s jinými křesťanskými denominacemi.

Přívrženci dogmatu o "spoluvykupitelství" Panny Marie začala posílat petice do Vatikánu už ve 20. letech minulého století, avšak až v 90. letech získalo toto hnutí miliony stoupenců a cíl se začíná zdát dosažitelný.

Papež Jan Pavel II. veřejně použil termín "spoluvykupitelka" - nejméně šestkrát za dobu svého pontifikátu. Existuje názor, že jen rady expertů, kteří se obávali komplikací v ekumenickém dialogu kvůli přijetí nového dogmatu, odradily minulého papeže od oficiálního vyhlášení tohoto učení už před rokem 2000.

Kardinál Ratzinger, budoucí papež Benedikt XVI., byl hlavním odpůrcem tohoto dogmatu, neboť se domníval že formulace "spoluvykupitelka" se příliš daleko vzdaluje od jazyka Bible a církevních Otců, a proto se může stát příčinou nesprávného chápání a hrozí, že zamlží status Ježíše Krista jako zdroje veškeré spásy.

northjersey.com
credo.ru









Zobrazit příspěvek č. 594 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2009
Něco vánočního z Řecka

Řecká zpěvačka Nana Mouskouri: Amazing Grace

(Zajímavé souznění známé západní melodie se záběry z pravoslavného byzantského chrámu.)


(Z YouTube:
http://www.youtube.com/watch?v=lhc7MEYY-Ho )















Zobrazit příspěvek č. 595 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2010
Nový kalendář

Jihlavské kalendárium pro rok 2010

Na adrese http://pravoslav.or.cz/kalendarium/ je už v PDF pravoslavný kalendář na rok 2010. K dispozici jsou tradičně obě mutace: diář a nástěnný kalendář.

Papírová verze je už vytištěná a právě ji rozesíláme těm, kteří ji měli objednanou.






Zobrazit příspěvek č. 596 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2010
Z došlé pošty

K článku o pravoslavných Vánocích

Dovolte mi, abych se zde krátce ohradil proti článku, který pod názvem "Pravoslavné Vánoce 2009 - mediální dezinformace" uveřejnil neznámý autor v sekci aktuality stránek www.pravoslavnacirkev.cz.

Musím s politováním říci, že článek mne velmi zabolel. Domníval jsem se, že doba, kdy jsou pravoslavní křesťané následující juliánský ("starý") kalendář veřejně posmíváni a napadáni pro svou (zcela legitimní) náboženskou praxi, navíc svými bratry a sestrami v jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi, je již za námi. Bohužel, zjevně tomu tak není.

Článek je plný drobných faktografických posunů a sarkastických poznámek, především ovšem není kupodivu zaměřen svou polemikou vůči dezinformujícím novinářům, ale zcela absurdně proti vlastním lidem, kteří pouze následují starý kalendář. Zločin, za který si zasloužíme být postaveni do takové role, do jaké nás článek postavil?

K jednotlivým bodům:

1) "Vánoce" nejsou 24.prosince, nýbrž 25.prosince, ale budiž, rozumíme si...

2) Byť je v závěru článku podáno jakési vysvětlení, považuji za matoucí používat spojení "Česká pravoslavná církev". Taková instituce neexistuje. Podobné spojení lze použít v neformálním hovoru příp. v psaném projevu s malým "č", takto je to ale poněkud zavádějící, zvláště pro nepravoslavné. Název naší církve je "Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku". Už tím se dává najevo, že je to "místní" církev. A tak to také má být, protože je to církev všech pravoslavných v této zemi bez ohledu na jejich národnost. V článku se však hovoří opět zavádějícím způsobem o "národních" církvích. Přátelé, nacionalismus je jedna z nejhorších nemocí současného Pravoslaví. Chápu, že se někteří pravoslavní Češi začínají cítit ve své "vlastní" církvi jako hosté, šovinismem to ale řešit nelze. Ostatně, kdo nám, 10 miliónům Čechů brání být pravoslavnými? Jen my sami. Kdy si už konečně uvědomíme, že v Kristu není ani Žid ani Řek? Naše místní církev je také církví Arabů, Romů, Němců, Řeků, Arménů - cožpak to je něco negativního?

3) V článku je řečeno, že nový kalendář používá většina pravoslavných církví, starý používají "jen ruská, srbská, gruzínská apod.". Tímto je nepravoslavnému čtenáři podsouváno, že většina pravoslavného světa je na novém kalendáři, starý, to je "jen" (!) Rusko, Srbsko "apod.". Jenomže realita je poněkud odlišná. Exklusivně nový kalendář používá jen 5 místních církví ze 14. Navíc počtem věřících je ruská církev větší než všechny ostatní místní církve dohromady. Zjevně nikoli dobrou vůlí je vedena i poznámka o tom, že juliánský kalendář je předkřesťanský. To je jistě pravda. Pravdou ale také je, že je to jediný kalendář v celých dějinách, který byl Církví nejen akceptován, ale byl jí také po dobu více než tisíce let jednomyslně praktikován (na východě i na západě).

4) Pomíjím, že církve "novostylní" neužívají gregoriánský, nýbrž neojuliánský kalendář. To je - když už jsme u těch astronomických poznatků - rozdíl.

5) Co ale pominout nelze je věta, že některé místní církve nepřijaly nový kalendář z politických důvodů. Odpusťte, ale takové tvrzení, to je prostě a jednoduše lež jako věž. Předně musíme říci, že všechny novostylní pravoslavné církve přijaly kalendářní reformu až poté, co byla přijata všemi státy (včetně Řecka a Sovětského Ruska). Jestliže někdo tvrdí, že nějaké církve nepřijaly reformu snad kvůli vlivu příslušného státu, pak buď fatálně nezná historii dané věci nebo vědomě lže. Tedy fakta: jako první přijala reformu Církev Řecka, a to bezprostředně po pádu řecké monarchie a pod přímým vlivem Venizelovy vlády. Naopak, je velkým hrdinstvím ruské církve a osobně patriarchy Tichona, že ve stejné době i přes jistý nátlak bolševické moci vyslyšeli hlas vlastního duchovenstva a lidu a ruská církev zůstala na jejich přání při starém kalendáři. Jen tato moudrost svatého patriarchy ušetřila ruskou církev rozkolu a excesů, které se kvůli kalendáři děly a dějí v Řecku. Jestliže zkrátka v celé věci byly "politické tlaky", pak to byly jednoznačně tlaky ve prospěch nového nikoli starého kalendáře (přizpůsobte se, ujednoťte se, buďte rozumní, moderní atd.). Otázkou jsem se podrobně zabýval a není mi znám jediný případ, kdy státní moc činila nátlak na nějakou pravoslavnou církev ve smyslu zachování starého kalendáře...

6) Co je ale vpravdě politováníhodným vrcholem článku, to jsou následující pasáže. Sice ne brutální, avšak veřejný lynč "starokalendářníků" začíná zmínkou o tom, že starý kalendář následují církve mimo Evropskou "únii". Pravěk? Nejenom, že jsem "čistokrevný" Čech z Krkonoš, ale dokonce jsem i občanem EU - a přesto zpátečnicky následuji starý kalendář. Nesmí se to? Jsou snad v Praze před námi? Jsou více občany EU než my? A dále - slavíme "ruské" vánoce. Ke své národnosti se již nebudu vracet, nezáleží mi na ni totiž tolik... Pouze řeknu, že v naší farnosti jsme svátky Narození Ježíše Krista oslavili 7.ledna a v chrámu připadalo na 1 Rusa 7 "nerusů". Nevzpomínám si, co na našich pravoslavných svátcích bylo specificky ruského. Nic mne nenapadá.

A nakonec zbabělý a opravdu zbytečný faul: slavíme Narození postaru "aby to bylo složitější".... Bratři a sestry, kdo to psal? Musíte své bratry a sestry takto před celým národem šikanovat? Dělat z nich lidi, kteří vše jen komplikují, jsou jakousi menšinou bez budoucnosti a iracionálně odporují vědeckým poznatkům? Co jsme Vám udělali? Čím Vám tak strašně znepříjemňujeme život? Kdy jste od nás proti Vám četli takové výpady?

Otázka kalendářní reformy je jednou z nejbolestnějších kapitol moderní církevní historie. Dnes jde již o problém tak zbytnělý, že v něm v podstatě není možný jakýkoli pokrok. Lze tuto nejednotu nějak trpět, lze se s ní učit žít, nelze ji ale odstranit. O to zbytečnější mi připadá, když se pravoslavní takto veřejně kvůli kalendářní otázce osočují. Prosím Vás, nechte nás i všechny ostatní, kteří nějak nejdou s dobou, na pokoji. Bohu stojíme a padáme, ne Vám. Nesuďte a nebudete souzeni.

Odpusťte polemický tón, ale cítil jsem potřebu upozornit na "mediální dezinformaci". Nezlobím se, ostatně ani nevím na koho. Jen je mi líto, že pravoslavní tak zbytečně útočí na pravoslavné.

V Kristu

jer. Antonij Drda
farář v Rumburku











Zobrazit příspěvek č. 597 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2010
Z došlé pošty

V pražské katedrále sloužil starostylník z Jeruzaléma

...jaká smůla, že jak zvěstují citované "Aktuality", přesně měsíc před neastronomickými a neevropskými vánocemi sloužil v katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze 2 arcibiskup Theodosius, který přinesl světlo z Jeruzaléma, tedy z města, které je mimo Evropskou Unii, a kde oslavují vánoce údajně mylným způsobem...

Vskutku - složité to politické důvody!

oAL

-------------------

Příspěvek je doplnění příspěvku č. 596, který byl reakcí na článek na Aktuality na webu www.pravoslavnacírkev.cz. Tento původní kontroverzní článek sem kopíruji:

»I N F O R M A C E
Pravoslavné Vánoce 2009 - mediální dezinformace

Pravoslavné Vánoce jsou vždy 24. prosince u všech pravoslavných samostatných národních církví, tedy i v České pravoslavné církvi.

V čem je tedy problém? Většina pravoslavných církví užívá v souladu s astronomickými poznatky současný kalendář, tj. gregoriánský kalendář, např. řecká, bulharská,rumunská,česká a další. Jen ruská,srbská,gruzínská a pod. užívají o 13 dnů zpožděný kalendář juliánský z 1.stol.před n.l./před křesťanstvím/. Tyto církve k tomu měly své důvody,většinou politické a dnes už ztratily na své aktuálnosti. Jejich Vánoce jsou vždy rovněž 24. prosince,což připadne na náš 6. a 7. leden 2010. Tolik reakce na mediální dezinformace, že " pravoslavní nemají Vánoce,že je slaví v lednu".Možná bychom mohli dodat, že jde o pravoslavné mimo Evropskou únii. Na přání věřících se v Čechách a na Moravě v některých církevních obcích a rodinách /aby to bylo složitější/ slaví také tyto "ruské" Vánoce dne 6. a 7. ledna, což je dáno vícenárodnostním složením věřících v rámci České pravoslavné církve,dále pravidlem o respektování přání věřících v některých otázkách a službou menšinám. V praxi pak někteří pravoslavní v Čechách a na Moravě slaví dvoje Vánoce-jedny duchovně,jedny s přáteli. "Raději dvakrát než vůbec",řekl metropolita Dorotej. Termín pravoslavných Velikonoc je však stanoven podle jiných,zcela zvláštních pravidel !!Letos je oslavují všichni křesťané společně 4.dubna. Radujeme se.

Dezinformace v médiích vznikají proto, že všeobecné znalosti o pravoslaví jsou u nás na nízké úrovni a mnozí ani nezaznamenali téněř stoletou činnost samostatné České pravoslavné církve,obnovené biskupem mučedníkem sv. Gorazdem v r. 1921-24, a která se zasloužila v době heydrichiády úkrytem parašutistů o obnovení Československa.Tato církev se po roce 1993 nerozdělila a její úřední název zní Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku.«













Zobrazit příspěvek č. 598 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2010
Z došlé pošty

Jaký kalendář používají jednotlivé místní pravoslavné církve

Konstantinopolská: standartně nový styl (od 1924), starý styl na Svaté hoře Athos, na Patmu, v diaspoře výjimečně původně řecké i ruské struktury, ve Finsku gregoriánský kalendář. Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev (tzv. nové řecké země).
Alexandrijská: nový styl (od 1925), v jižní Africe starostylní ruské a srbské obce.
Antiochijská: standartně nový styl (od 1941), ale toleruje na přání starý styl.
Jerusalémská: starý styl.
Ruská: starý styl, výjimečně nový styl v misijních podmínkách na Západě.
Gruzínská: starý styl.
Srbská: starý styl, je menšinové hnutí pro nový styl.
Rumunská: nový styl (od 1924), několik málo výjimek pro starý styl. Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Bulharská: nový styl (od 1968). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Kyperská: nový styl (od 1924). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Řecká: nový styl (od 1924). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Albánská: nový styl.
Polská: převážně starý styl, v západních oblastech i nový styl.
Česká a slovenská: v Čechách starý i nový styl, v jedné farnosti gregoriánský kalendář; na Moravě převážně nový styl, podle mých informací několik farností starý styl, a myslím, že přibližně stejně početní stoupenci gregoriánského kalendáře; prešovská eparchie převážně starý styl, spíše výjimečně nový styl; michalovská všechny tři možnosti.

Pouze čtyři místní církve naprosto netolerují užívání starého stylu - bulharská, řecká, kyperská a albánská. Ve třech z těchto církví způsobila reforma schisma. Albánská církev, která od II.světové války do začátku 90.let prakticky neexistovala, je jedinou místní církví, která byla schopna bez násilí, rozkolů a potíží obecně akceptovat kalendářní reformu. Všechny ostatní pravoslavné církve buď zůstaly u starého stylu, nebo jej tolerují nebo se vůči nim zformovala starostylní oposice.

Starý styl = "stará" čili alexandrijská paschálie (od Západu odlišný způsob výpočtu data Paschy-Velikonoc a pohyblivých svátků), "starý" čili juliánský kalendář pro výpočet nepohyblivých svátků.

Nový styl = "stará" paschálie, ale "nový" tzv. neojuliánský kalendář pro nepohyblivé svátky (např. Narození-Vánoce), který není totožný s gregoriánským, ale do roku 2800 se s ním bude shodovat (pak se začne gregoriánský oproti němu o 1 den opožďovat).

Gregoriánský kalendář = kalendářní reforma vzniklá v Římě v roce 1582. Odlišný způsob výpočtu Paschy, nepohyblivé svátky posunuty mechanicky o 10 dní dopředu a upravena (zpřesněna) délka tropického roku. Gregoriánská paschálie se v pravoslavném světě užívá pouze ve Finsku a částečně u nás, je ale kritizována, neboť nesplňuje velmi starý požadavek a tradici Církve neslavit Pachu dříve než judaisté (Nová smlouva přišla po Staré a ne naopak).

Tolik fakta.

jer. Antonij Drda
Rumburk









Zobrazit příspěvek č. 599 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2010
O kalendáři klidně a bez mlžení

Poznámka k právě otevřené kalendářní otázce

Někteří horliví zastánci nových kalendářů, stylů a gregoriánských paschálií používají pro nezasvěcenou veřejnost (a píši o tom takhle nerad) takový mlžící fígl - udávají počet místních církvích, v nichž se někde vyskytuje používání nového kalendáře, leč přecházejí bez hlesu skutečné počty pravoslavných křesťanů žijících liturgicky podle nového či starého kalendáře. V opačném případě by totiž bylo ihned zřejmé, že drtivá většina pravoslavných křesťanů ve světě se v liturgickém životě řídí juliánským kalendářem (je to především 140-190 milionů příslušníků Ruské pravoslavné církve). Pravoslavných novostylníků je proti nim výrazná menšina - leč je roztroušena po mnohých místních církvích a církvičkách.

Proti výše zmíněné manipulaci s fakty, která je přinejmenším nefér (v horším případě matoucí, neřku-li dokonce demagogická), bych tu rád postavil apologii starého kalendáře založenou na faktech. Budu se snažit o stručnost. Jen pár poznámek o tom hlavním.

Volba kalendářního stylu, podle něhož budu slavit svátky a památky svatých, je tedy volbou, zda budu v liturgickém a modlitebním životě v jednotě a souznění s většinou pravoslavných křesťanů světa, nebo zda dám přednost jednotě s menšinou, případně jednotě s nepravoslavnými křesťany. Nebo jinak postaveno: je to volba, zda budu liturgicky v jednotě s Matkou církví - Jerusalémem a Moskvou - třetím Římem, případně se Svatou Horou Athos, která je bezesporu modlitebním duchovním centrem Pravoslaví, či zda dám přednost jednotě s někým (nebo něčím) jiným. Nebo ještě jinak: zda budu v jednotě s dvoutisíciletou tradicí či se budu řídit nedávno zavedenou novotou.

Ano, juliánský kalendář pochází z doby předkřesťanské, ale byl (narozdíl od nového kalendáře) vstřebán do používání celé jednoty pravoslavné církve v průběhu celé její existence - i dnes je tento liturgický kalendář platformou jednoty. Je to nejen pojítko s naší posvátnou historií, ale je to jediný svobodným dlouhodobým celocírkevním konsensem (který má platnost a autoritu schválení na uznaném všeobecném sněmu) přijatý kalendářně-liturgický styl. Proto je juliánský kalendář součástí pravoslavného typikonu a potažmo posvátné církevní tradice. (Viz o typikonu ještě níže.)

Nezapomínejme, že nový kalendář byl (a historicky to lze dokázat) zaveden způsobem svévolným, k liturgické tradici přezíravým a lze možná říci, že i lstivým způsobem; což může znamenat: nekanonickým a rozkolným způsobem (odkazuji na průběh a okolnosti toho neblahého Konstantinopolského kongresu, který zavedl před 90 lety nový styl). A ovoce zavedení této "kalendářní reformy" je skutečně truchlivé - byla rozbita věkovitá liturgická jednota pravoslavných církví a následně povstalo veliké množství rozkolů (z nichž některé - ty nejstarší v Řecku - mají své morální oprávnění, neboť kvůli zachování věrnosti pravoslavné tradici byli přívrženci starého kalendáře krutě pronásledováni a jinou možnost, než opustit kanonickou církev, v té době vlastně neměli). Všude, kde byl direktivně zaveden nový styl, vznikl rozkol.

Nu, a skoro poslední poznámka k tématu. Teologicky a liturgicko-typikonálně je obhajitelný jedině juliánský kalendář a juliánská paschálie. Gregoriánská (čili římsko-katolická) paschálie odporuje základním kánonům a tradici pravoslavné církve (proto není používána v žádné místní pravoslavné církvi - kromě dvou výjimek:
1.) Finská církev, která však není autokefální, ale pouze autonomní, a z faktického i kanonického hlediska považována za církev v počátečním rozvoji či misijní strukturu, což jí snad může dávat jakési (byť sporné) právo na nějaké dočasné (a snad i závažnější) odchylky od kánonů a tradice (takového práva začátečníků požívala naše církev v Republice Československé v době sv. vl. Gorazda /období mezi válkami/, kdy měla jako součást Srbského patriarchátu podobný misijní statut);
2.) některé farnosti v naší místní Pravoslavné církvi v Českých zemích a na Slovensku; u nás se dnes jedná o jakési "zastydlé začátečnictví", které je v příkrém rozporu s naším statusem autokefální církve, neboť autokefalita znamená schopnost samostatně dbát na dodržování všech kánonů a tradice (pokud vím, autokefalita byla naší církvi udělena Moskevským patriarchátem s výslovnou podmínkou, že bude zrušeno liturgické užívání gregoriánské paschálie a bude zvážena možnost zavedení juliánského kalendáře i pro pevné svátky; na tyto skutečnosti vytrvale na církevních shromážděních poukazoval zesnulý otec Miroslav z Třebíče jako na nesplněný slib naší církve). V poslední době však na Slovensku prý podnikají kroky k přestupu na pravoslavnou paschálii, jak to ostatně ukládají poslední dva místní církevní sněmy (nejvyšší orgán naší církve).

Bezvýznamným není ani fakt, že každý rok na Paschu očekává celá pravoslavná církev ve světě každoroční sestoupení nebeského ohně v chrámě Božího Hrobu ve starokalendářní Jerusalemské církvi, což je velký zázrak, který dává Bůh pouze pravoslavné církvi; více o tom v článku: Slavnost svatého Ohně v Jerusalemě. Podobná nebeská událost se děje každoročně na hoře Tábor na svátek Proměnění Páně v den oslavy dle starého stylu (6./19. srpna).
Gregoriánská paschálie je tedy ve světle církevní tradice neobhajitelná. Proto ty místní církve, které zaváděly nový kalendář (Konstantinopolská, Alexandrijská, Antiochijská, Řecká, Kyperská, Rumunská, Bulharská), neodvážily se v žádném případě zavést gregoriánskou paschálii, ale omezily se na zavedení nového kalendáře pro slavení tzv. nepohyblivých svátků a památek svatých. Takovému liturgickému kalendáři se někdy říká: kombinovaný nebo smíšený (tj. starý kalendář se mixuje s novým).

Vzniká tu však teologický a typikonálně-liturgický závažný problém tohoto "smíšeného církevního kalendáře": pohyblivý kalendář (paschálie) je tedy i nadále starostylní, čili vypočítává se na základě juliánského kalendáře, který se však pro pevný kalendář (nepohyblivé svátky a památky svatých) nepoužívá a místo něj se užívá o nový kalendář o 13 dnů posunutý. Paschálie se tudíž pak zakládá na nepoužívaném kalendáři. Výsledkem je, že paschálie (stará) nekoresponduje s pevným kalendářem (novým) tak, jak to typikon a liturgická pravidla předpokládají. Vzniká tím v liturgickém životě výrazná disharmonie a jevy z hlediska teologie žalostné.

Jako příklad uvedu jen několik skutečně závažných problémů: v některých letech (a dosti často) se jeden ze čtyřech velkých půstů, apoštolský půst (nebo také petro-pavlovský), zkracuje na několik dnů (třeba jen na tři); lze takový třídenní půst ještě označovat za jeden ze čtyřech dlouhých půstů, které jsou v průběhu roku tradicí předepsány? (Vždyť věřící mají ve zvyku v průběhu dlouhých půstů chodit ke zpovědi, činit pokání atd.; za tři dny to nelze stihnout - takový půst je spíše výsměchem pravoslavné liturgické tradici). Další pokleskem "smíšeného kalendáře" je, že při jeho používání nemůže nikdy nastat tzv. "Kyriopascha", což je vzácný a výjimečný svátek, kdy se Pascha spojuje se svátkem Zvěstování přesv. Bohorodice, je to jediná možnost spojení dvou svátků z dvanáctera; stává se to zřídka, a je to považováno za opravdu výjimečně slavnostní událost, kdy sestupuje jedinečné Boží požehnání; typikon na tuto událost pamatuje a stanovuje pro ni zvláštní a unikátní bohoslužebné postupy; tento jedinečný dvojnásobný svátek, který je posvátnou církevní tradicí a věkovitou zkušeností přijímán jako mimořádné požehnání, jehož se nám dostává jednou za mnoho let, je smíšeným kalendářem zcela zničen.
Poslední Kyriopascha byla v r. 1991, kdy se zhroutil Sovětský svaz, což se dává do duchovní souvislosti s požehnáním tohoto vzácného svátku. Podle řecké tradice to byla právě Kyriopascha, co vtisklo požehnání povstání Řeků proti osmanským Turkům, což vedlo 25. března 1821 vyhlášení k řecké nezávislosti (právě v den svátku Zvěstování; dodnes řecký státní svátek). (Podle toho, co se mi podařilo zjistit, byly tenkrát Kyriopaschy dvě: jedna v r. 1817 a druhá v r. 1828. Neznám přesně řecké dějiny, ale zjistil jsem, že v r. 1828 byla svedena rozhodující bitva, jejímž výsledkem bylo oficiální uznání Řecké samostatnosti v Portu v r. 1829. V roce 1828 začala rusko-turecká válka, která mj. definitivně stvrdila vznik Řeckého království.) Další Kyriopascha v r. 1912 přinesla první balkánskou válku (začala 26. září 1912), kdy se Bulharsko, Řecko, Černá Hora a Srbsko zbavily zbytků osmanského jha a po mnohasetleté okupaci a teroru vytlačily Turky. Někdo by mohl namítnout, že začátek nějakého povstání nebo dokonce války nejeví se jako něco požehnaného; pak doporučuji seznámit se s tím, jakou hroznou porobu, utrpení ba teror, zotročení přinášelo Balkánu turecké jařmo (v češtině viz: Řecká církev v letech turecké vlády), které bylo těmito povstáními a válkou svrženo, byť za cenu mnohých obětí; ujařmené národy však tyto oběti přinášely odhodlaně v duchu hesla řeckého povstání: "Svobodu nebo smrt". A dále: Rusové často tvrdí, že Kyriopascha je spojena s vítězstvím Ruska nad německými fašisty ve druhé světové válce; to je zajímavá lidová tradice - protože v průběhu válečných let se mi nepodařilo žádnou Kyriopaschu najít; je to tedy zřejmě jen báje, ale i ta je názornou výpovědí o zkušenosti pravoslavných křesťanů se zázračným působením Kyriopaschy, takže následně dochází k tomu, že pravoslavní zpětně spojují Kyriopaschu s velikými příznivými událostmi svých dějin, ač to ne vždy odpovídá realitě. Příští Kyriopascha má být až v r. 2075...
Další liturgické disharmonie vznikají v korespondenci evangelijního čtení (paschální pohyblivého kruh stanovující čtení úryvků z evangelia a apoštola při bohoslužbách) s pevnými svátky v době podzimu a zimy (při tvorbě každoročního kalendáře podle starého stylu se aplikují tzv. "Markovy hlavy", což jsou typikonální pravidla, která slaďují pohyblivé a pevné kalendárium; dají se však použít jen u starého kalendáře) - zvláště tato disharmonie nového kalendáře vyniká před svátky Narození Páně a po nich.

Ke smíšenému stylu se kriticky vyjádřil i bývalý metropolita Dorotej v článku Otázka reformy církevního kalendáře a paschálie, kde uvádí mj. i jeden další důvod pro zachování starého kalendáře z oblasti pastýřské: »Metropolita Antonij (Vadkovskij) praví: "Juliánský kalendář je při použití v církevní praxi ve všech případech nadějnou kotvou, jež brání pravoslavným dítkům oddělit se od nás v církevní praxi, (a tak znemožňuje pravoslavným) jejich úplné pohlcení světem jinoslavných, kteří touží nás asimilovat.« Někdy se zavedení nového kalendáře přirovnává k fenoménu Trojského koně.

Ohledně některých kanonických souvislostí papežského zavedení gregoriánského kalendáře v r. 1582 viz dokument Sigillion.

----------------------

P.S.

Ještě jednu technickou poznámku týkající se té údajné astronomické přesnosti gregoriánského kalendáře. To je totiž další zavádějící nepřesné vyjádření (v žádném případě však právě toto nevyčítám autorovi onoho článku na webu pravoslavnacirkev.cz, který zde "cupujeme", protože tento poněkud pochybný argument je rozšířen všeobecně). Když někdo tvrdí, že nějaký kalendářní styl je přesnější a lépe odpovídá astronomickému kalendáři, pak by měl také říci jakému astronomickému kalendáři - jsou totiž nejméně čtyři různé astronomické kalendáře (hlavní jsou: siderický čili hvězdný, tropický, lunární). Každý náš kalendářní styl má vůči astronomickým jevům jistou nepřesnost. Jde tu především o to, s jakým astronomickým kalendářem chceme náš kalendářní styl porovnávat.

Rok podle juliánského kalendáře (zde má průměrně 365,25 dní) se nalézá mezi siderickým a tropickým rokem, ale orientován je spíše na siderický (tj. hvězdný) rok. Gregoriánský kalendář (rok tady má 365,2425 dní) je orientován výrazně na tropický rok. A proto porovnávat vzájemně jejich přesnost je nemožné. Přesnost juliánského kalendáře není tedy možné zkoumat měřítky tropického roku. (Více na http://orthodoxia.cz/kalendar/juliansky-kalendar.htm.)

Ke kalendářní problematice viz též článek: Juliánský, gregoriánský nebo "věčný" kalendář? a další články na rozcestníku Pravoslavný kalendář. Zajímavá stať v angličtině: Vědecké zkoumání církevního pravoslavného kalendáře.


P.P.S.

A když už jsme probrali hlediska kanonická, historická, typikonální a dokonce astronomická, dotknu jen zlehka a opatrně morální stránky věci - tedy ohledně naší konkrétní místní situace. Kalendářní otázka je vysoce výbušným materiálem ve světovém Pravoslaví. Dokonce i tak tvrdí politikové, jako stojí v čele Konstantinopolského patriarchátu, uznali nedávno za vhodné poněkud snížit "tlak na pilu" a ustoupit ze své původní církevní politiky kalendářního ledoborce, který láme vše kolem a sune se vpřed bez ohledu na spoušť, kterou po sobě zanechává. Čili i Konstantinopol dnes (a je to za poslední skoro století nevídaná věc) již nevyžaduje od těch, kdo jsou v její jurisdikci, aby přešli nový (resp. smíšený) kalendář. A co více - mám zprávy z Řecka, že některé církevní subjekty oficiální státní církve zvažují dnes přechod z nového na starý kalendář. To o něčem svědčí. Dnes je už zjevné, že projekt celocírkevního zavedení nového kalendáře definitivně zkrachoval - vše, co po něm zbylo, je jen roztrpčení a nelad v církvi; a je tedy zbytečné, aby se kalendářními spory dále zachmuřovala církevní atmosféra. Na druhé straně je jasné, že invaze nového kalendáře do církve měla jistý úspěch, a výsledkem je - dnes už nevratná - kalendářní pluralita ve světovém Pravoslaví. Ani novostylníci ani starostylníci nemohou být spokojeni s vývojem na této stránce života církve. Věkovitá liturgická jednota, které požívaly předchozí pravoslavné generace, je už - zřejmě na velmi dlouho - uzavřena v minulosti.

Proto je nesmyslné zbytečně provokovat a demagogicky hlásat zavádějící a realitu zkreslující údaje, jak to (podle mého názoru) zbytečně činí autor článku na aktualitách webu pravoslavnacirkev.cz. Rád bych v této souvislosti připomenul slova vladyky Simeona, který hovořil před lety na Eparchiálním shromáždění o křehké jednotě místních pravoslavných křesťanů, kteří vycházejí z různých tradic či jsou přívrženci různých tradic. Podtrhl při tom, že tato jednota se zakládá na vzájemné toleranci.

Různá neopatrná prohlášení, která starostylníky málem vylučují z území Evropské unie, či naopak z druhé strany prohlašování nového kalendáře za herezi, jež bez diskusí vylučuje novostylníky z Církve Kristovy, to obojí škodí vzájemné toleranci a stává se překážkou jednoty pravoslavných křesťanů.











Zobrazit příspěvek č. 600 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2010
Z došlé pošty

Ad kalendářní situace na Slovensku

Drazí přátelé,

kněz Antoním Drda ve svém příspěvku na Ambon ze dne 14.1.2010 podává informace ohledně slavení Paschy a kalendářní otázky vůbec v pravoslavném světě a u nás. Ohledně naší michalovsko-košické eparchie se však mýlí. Naše eparchiální společenství oslavuje od minulého roku ve všech církevních obcích Paschu společně se zbytkem pravoslavného světa s tím, že se ve většině farností používá styl smíšený a v 6 farnostech kalendář juliánský. Drazí, jelikož tvoříme jednu místní církev a není nás mnoho, doporučoval bych přispěvovatelům, aby sledovali dění i na Slovensku a registrovali změny, ke kterým došlo téměř již před rokem (ne michalovská, ale michalovsko-košická eparchie, změny ve slavení Paschy).

S požehnáním váš Čech na Slovensku

arcibiskup michalovsko-košický Jiří







Zobrazit příspěvek č. 601 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2010
Z došlé pošty: dva články ad ekumena

Strom se pozná po ovoci

Je tu zase leden. Pozvánky na různé ekumenické akce takřka na každém rohu. Proklamace dosahování jednoty a mnoho tezí, které znějí libě, ušlechtile a neodolatelně. Co proti myšlence spojování či slévání církví někteří škarohlídi mohou mít?

Necháme tentokrát stranou hledisko kanonické (citace posvátných kánonů většinou už v této době bohužel nejsou tím, co by na současníky působilo silným dojmem), nechme i protentokrát stranou i problematiku věrouky, resp. otázky dogmatického charakteru, opomineme nyní úkazy v oblasti morálky či mravů. Jen upřeme pohled na to, jak se projevuje nepravoslavná duchovnost. Evangelium praví, že strom se pozná po ovoci. Kromě jiných obvyklých výkladů tohoto Kristova výroku se to dozajista vztahuje i na duchovní či bohoslužebné projevy víry v jednotlivých církvích.

Pro nás pravoslavné platí ono starobylé: věříme, jak se modlíme, resp. modlíme se, jak věříme. Chceš-li poznat pravoslaví, jdi především do chrámu, poslechni si bohoslužby, snaž se něco dozvědět o těch, které my pravoslavní považujeme za své svaté. Krása, důstojnost a hloubka pravoslavných bohoslužeb, duchovní vanutí při nich, převládající obsah kázání pastýřů a hlavně spiritualita našich svatých - to vše samo hovoří za pravoslavnou církev. To vše dohromady vydává svědectví o naší víře, o naší duchovnosti i o duchu, jehož Pravoslaví nese lidem a jehož zvěstuje.

A ta samá výzva platí i pro pravoslavného, který se chce dozvědět něco o jiných vírách, církvích či denominacích. Pokud ty, pravoslavný křesťane, přemýšlíš, zda je možno mít nějakou křesťanskou jednotu s těmi či oněmi nepravoslavnými křesťany, pak se prostě seznam s tím, jak vypadá jejich bohoslužba, jak vypadá to, co oni sami prohlašují za projevy svatosti či za projevy Ducha Svatého, co děje v těchto nepravoslavných církvích a vyznáních na úrovni jejich duchovního života.

S tím se každý sám může bez problémů seznámit a učinit si obrázek toho, jak velká či malá vzdálenost je mezi světem Pravoslaví a světem nepravoslavných církví. Není nutně potřeba studovat kánony a dogmatickou teologii. Jen nahlédnout trošku pod pokličku toho, co se duchovního vaří v hrncích jednotlivých církví.

---------------------

Vzhledem k tomu, že se zde dosti často věnujeme srovnávání Pravoslaví a římského katolicismu, nebudeme se nyní vydávat tímto směrem. Jen poukážeme na český překlad malé studie profesora Moskevské duchovní akademie A. Osipova: Pravoslavný pohled na nepravoslavnou duchovnost, kde se hovoří západní duchovnosti a konkrétních případech západních svatých (dle přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova).

Dnes se budeme více zabývat protestantskou duchovností, která však není pouhým svědectvím o tom, co se děje v té které protestantské denominaci, ale je spolusvědectvím o duchovním stavu celého západního křesťanství. Jednak kvůli tomu, že protestanti jsou dítka římskokatolické církve a jejich duchovnost je ve vztahu k římskokatolické spiritualitě. A dále i kvůli tomu, že některé zcela specifické prvky římsko-katolické duchovnosti (např. stigmata) do sebe vstřebává i svět protestantismu, a naopak - nejmodernější duchovní protestantské vynálezy (např. vše, co patří k tzv. letničnímu hnutí: „mluvení jazyky“ a „porážení duchem svatým“ a ostatní jevy) už široce proniklo do římskokatolické církve, v jejímž kanonickém rámci jsou již pevně zabudovány specificky katolické letniční (tzv. charismatické) skupiny a sbory. Hovoříme-li tudíž o protestantské spiritualitě, týká se to vždy více či méně duchovního stavu celého západního křesťanství.

Dostal jsem poštou upozornění na dva články uveřejněné na brněnském Pravoslavném fóru, které dle mého názoru výmluvně vypovídají o výše řečeném: Zprávy z Ekumeny

Je tam nahlédnutí do věrouky některých protestantských církví, myslím však, že silným dojmem zapůsobí zvláště videosnímky, které jsou tam zpřístupněny. Prosím, shlédněte videozáznamy z protestantských bohoslužeb (a pamatujte při tom na to, že se jedná o jejich bohoslužby) - např. Apoštolské církve (hned první video na právě uvedené stránce) a další.

Nebo se podívejte na reportáže z bohoslužeb letničních křesťanů - pořídil jsem celou videostránku obsahující záběry, které si oni sami natočili a prezentují je veřejně jako propagaci své duchovnosti. Inspiroval jsem se totiž brněnskými „Zprávami z ekumeny“ a stáhnul jsem z internetu nějaká videa z letničních (resp. „charismatických“) modliteb či bohoslužeb. Uspořádal jsem z toho dvě videostránky - doporučuji ke shlédnutí zde.

Zdržujeme se obsáhlých analýz a kritiky. Sami si však odpovězte na otázku, jestli má něco společného duchovnost pravoslavné církve s duchovností některých našich tzv. ekumenických partnerů a potažmo s moderní duchovností Západu obecně.

Druhý článek z Pravoslavného fóra, na který jsem byl upozorněn, už je spíše jen takovou douškou za prvním: Noc otevřených kostelů?


P.S.

Jinou věcí, o níž by se hodilo v souvislosti s týdny společných modliteb utrousit slovo, je zarmucující skutečnost, že se někteří pravoslavní duchovní veřejně modlí spolu se zástupci církví a sekt, které současně podnikají agresivní misie mezi pravoslavnými křesťany v Rusku. Mají k tomu obrovskou morální, politickou a finanční podporu ze Západu. Ruští pravoslavní nepochybují, že cílem těchto misií je duchovně rozbít Rusko. (Clinton i Albrightová se opakovaně snažili donutit politické i církevní představitele, dokonce osobně intervenovali patriarchu Alexije, aby umožnili co nejširší působení sekt: baptistických, adventistických misionářů a podobných duchovních pirátů.) Je to takové zvláštní vidět, jak zatímco někteří z nás si s nimi potřásají rukama, Ruská pravoslavná církev všemi silami bojuje za záchranu duší svých věřících a Ruska vůbec. Což nám schází byť jen ždibec vzájemné pravoslavné solidarity? Zatímco naši pravoslavní duchovní hovoří dokonce o uznávání křtu baptistů a adventistů, v největší pravoslavné církvi na Rusi o něčem takovém nemůže být ani řeči.

Slyšel jsem nedávno hovořit na toto téma duchovní Moskevského patriarchátu na pravoslavném rádiu Radoněž: Rus pokřtěný adventisty či baptisty nebo jinou západní sektou, který se posléze rozhodne stát se pravoslavným, je přijímán do Církve samozřejmě jedině skrze řádný pravoslavný křest. Vždyť v Symbolu víry vyznáváme: »(Věřím) i v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.« Jedno je spojené s druhým - Církev s křtem, křest s Církví. Tedy jediný křest je spojen s jedinou Církví. Shrnuto: ten křest, o němž se hovoří v Symbolu víry, je možný jen v "jediné, svaté, obecné a apoštolské Církvi".














Zobrazit příspěvek č. 602 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2010
Z došlé pošty

...i ve Vídni jsou čas od času pořádány "Dny otevřených kostelů",

kterých se zúčastňují i pravoslavné chrámy a jejich věřící. Zpravidla se tak děje pozvánkou na večerní bohoslužbu, či na tu či onu přednášku týkající se pravoslavné duchovnosti a tradice. Velké pravoslavné obce ve Vídni se nestraní veřejného dění. Naopak, snaží se využívat takovýchto a podobných příležitostí k prezentaci významu Pravoslaví jakožto fundamentu křesťanské kultury vůči nepravoslavné veřejnosti. Eventuální pokusy o společné bohoslužby, navíc s netradičními komunitami mi za poslední dobu nejsou známy. A pokud se tak snad i dělo kdysi, pak už to dávno vyšlo z módy. To samozřejmě nemění nic na snaze o normální občanské dobré sousedské vztahy vůči ostatním obyvatelům města.

oAL






Zobrazit příspěvek č. 603 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2010
Z došlé pošty

Ad paschálie na Slovensku

Omlouvám se tímto vladykovi Jiřímu, věřícím michalovsko-košické eparchie i čtenářům ambonu za nepřesné údaje ohledně kalendářní otázky v této eparchii. Změny jsem zaregistroval a jsem za ně velmi vděčný a považuji je za velmi positivní krok v životě naší místní církve, pouze jsem si je při psaní příspěvku nějak neuvědomil, přeci jenom eparchie po desítky let žila v jiné situaci, obzvláště v období 1950-68 resp. 90.

V Kristu

jer. Antonij Drda
Rumburk







Zobrazit příspěvek č. 604 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2010
Z tisku: zvolen srbský patriarcha

Novým patriarchou srbským je vladyka Irenej

Volba nového představitele Srbské pravoslavné církve se konala 22. ledna na archijerejském sněmu Srbského patriarchátu v Bělehradě. Ze třech kandidátů byl losem zvolen jako nový patriarcha biskup nišský Irenej.

Kromě něho byli archijerejským sněmem zvoleni ještě dva kandidáti: Amfilochij, metropolita černohorský a primorský, a Irenej, biskup bačský. Všichni tři kandidáti byli voleni tajným hlasován z počtu 45 biskupů Srbské církve. Posléze byl ze zvolených kandidátů vylosován Irenej Nišský. Čest vytáhnout los se jménem nového budoucího patriarchy připadal archimandritovi Gavriilu, představenému monastýru Lepavina.

Nově zvolený církevní představitel se stane 45. patriarchou Srbské církve. Vladykovi Irenejovi (Gavrilovičovi) je 80 let a je jedním z nejstarších biskupů Srbského patriarchátu.

Minulý patriarcha Pavle zemřel 16. listopadu minulého roku ve věku 95 let. (Na Ambonu viz příspěvky např. 578, 582 a 583.)

Volba patriarchy losem je v Srbsku zavedena (byl tak zvolen i minulý patriarcha). Konečné slovo v hledání patriarchy je tím přenecháváno Božímu soudu.

Zvolení nového nejvyššího církevního představitele oznámily zvony bělehradských chrámů ve 14,30 hod. místního času.

Kdy se uskuteční intronizace nového patriarchy zatím není známo.

(Ze zahraničního pravoslavného tisku)










Zobrazit příspěvek č. 605 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2010
Koláž úvah nad svátkem Zjevení Páně

Theofanie - Bogojavlenije

Video - fotogalerie - svátek Theofanie po celém světě (jde to dosti rychle za sebou, chcete-li si fotografie prohlédnout lépe, doporučuji klikat si na stopku - vlevo dole - nebo stačí kliknout do obrazu). Video ve vyšší kvalitě si můžete pustit na naší video-stránce věnované tomuto tématu.
(Možná zde berou svůj původ ty naše vltavské novoroční koupele otužilců.)
Adam byl zakladatelem lidské rodu (rusky: rodonačálnik). Kristus, druhý Adam, se stal zakladatelem rodu křesťanů. Proto se o nás často v modlitbách a bohoslužbách hovoří jako o "rodu křesťanů pravoslavných". Všichni jsme se na tento svět narodili jako součást rodu Adamova, což je rod nemocný smrtí, degenerovaný hříchem. Jako křesťané jsme se však narodili křtem, znovuzrozením, jímž jsme odděleni od zahnívajícího rodu Adamova a připojeni k novému rodu, očištěnému vodou a Duchem, omytého Kristovou krví, k rodu mířícímu nikoliv do hlíny, ale do věčného života.

V těchto souvislostech se stává zřejmým, proč Pán Ježíš zakázal apoštolům, aby sami sebe nazývali otci - tj. původci - příštího křesťanského pokolení (význam tkví v tom, že žádný člověk nemá být prohlašován za otce křesťanského náboženství a pokolení) (viz Matouš 23,8-10). Židé měli totiž ve zvyku nazývat první Bohem povolanou osobu, od níž se odvíjelo jejich náboženství a národ, otcem. I v evangeliích nalezneme často zmínky, že židé říkali: "Máme otce Abrahama," "jsme synové Abrahamovi". Spasitel si však přál, aby si křesťané uvědomovali, že narozdíl od Israele oni už nejsou pozemským rodem (ani národem), ale rodem duchovním, který nepochází od žádného člověka, ale jeho jediným Otcem je Bůh. Naším otcem není Petr ani Pavel ani Jakub či Jan. Židé jsou abrahamovským náboženstvím, ale křesťané nejsou náboženstvím petrovským či pavlovským ale kristovským - tj. božským.
(Nejedná se tu tedy o rozpor výše vzpomenutých slov Kristových s dávnou křesťanskou praxí titulovat duchovenstvo a mnišstvo: otče /srovn. např. 1.Kor 4,15/. Kněz je otcem jen v tom smyslu, že slouží znovuzrození lidí, leč není původcem tohoto znovuzrození; křtem, Tajinami i svým duchovním zápasem za svěřené ovečky je rodí v Kristu, obrozuje je ve jménu Kristově nikoliv ve jménu svém - původ každého křesťana tedy není od kněze ale přímo od Boha /viz Jan 1,12-13/. Duchovní, a tím méně mnich, by pak neměl tento titul užívat ve vztahu k vlastní osobě či podepisovat s ním /takový jev je vyloženě dekadentní/; je dobrým zvykem užívat jej jen při oslovení.)
Éra starozákonního náboženství spojená s pozemskou rodovostí či národem nebo etnikem se příchodem křesťanství uzavírá: v Kristu už ani Žid ani Řek ani Rus ani Číňan ani Němec (parafrázuji slavná slova ap. Pavla), ale něco úplně nového - lid Kristův, zástup pokřtěných to je duchovní rod, který do sebe vstřebá každé pozemské pokolení, každou národnost.

K tomu Kristus přišel, aby znovuzrodil člověka, aby založil tento nový, svatý a duchovní rod. Vše, co Boží Syn činil při svém dílu spásy člověka, bylo ke znovuzrození člověka: jeho vtělení i křest, jeho putování po Palestině, kázání a léčení nemocných, jeho utrpení, kříž, smrt i vzkříšení.

Zvláštní místo v díle znovuzrození lidstva má však událost křtu Ježíše Krista v Jordánu. Tento křest se stal základem našeho křtu, který je pro křesťana jeho osobním znovuzrozením. Křest, který Ježíš nepotřeboval, protože neměl hříchu, který by měl ze sebe smývat, se stal kvůli tomu, abychom my mohli dostat křest, který nutně potřebujeme k životu, k nekonečnému životu. Křest Páně je tedy vskutku výraznou součástí díla znovuzrození člověka. A podobně jako se na stvoření - zrození Adama na počátku podílela celá svatá Trojice, tak i při křtu Páně, prameni našich obrozujících křtů, zjevuje se Trojice. Už tím je tato událost tak významná (ani při narození Páně ani při ukřižování, dokonce ani při vzkříšení se Trojice nezjevila - při křtu v Jordánu však ano).

Otec v hlasu, Syn ve vodách, Duch v podobě holubice - to je zjevení Trojice při křtu Pána Ježíše v Jordánu. A to není jediné zjevení Trojice v tento den. Dnes Ježíš z Nazareta vystoupil z utajení, ukázal se jako očekávaný Mesiáš, začíná svou mesiášskou misi. Je sice Kristem od narození, ale ode dneška veřejně se nechává všemi, kdo mají oči k vidění, poznávat jako věky vytoužený a dávno zaslíbený Mesiáš, který měl přijít. V tomto zjevení svého Kristovství je další, jemně zahalené, zjevení Trojice.

Samotné slovo "Kristus" (hebr. Mesiáš) v sobě totiž obsahuje odkaz na Trojici. Vždyť to slovo znamená "pomazaný" (myslí se: svatým olejem). A kdo koho měl pomazat olejem? Otec pomazává Syna. A co se myslí tím svatým olejem, jímž Otec Syna pomazává? Tím olejem je blahodať Svatého Ducha. Tedy jakmile se řekne Kristus - Pomazaný, předpokládá se tím existence ne jednoho, ale tří: je tu pomazaný, dále ten, kdo pomazává, a nakonec ten, jímž je pomazáváno (resp. jehož olejem - darem, blahodatí - je pomazáváno). Zjevení Krista světu, čili Ježíše jako Mesiáše, je tedy už jen z titulu toho jména zjevením Trojice.





Posvěcení vody Kristem v Jordánu - to je začátek nové potopy, kterou bude lidstvo, a potažmo stvoření, omýváno od zla. Ďábel pláče, protože vidí vodu, v níž bude utopena jeho velká moc nad všemi lidmi. Je to předpověděné uvržení ohně na zemi, potopa ohněm - začíná Kristův "křest Duchem Svatým a ohněm", o němž hovoří Jan Křtitel (mysleme na to, že slovo "křest" znamená "ponoření" či "potopení", proto jsou slova o druhé potopě výstižnější, než by se snad na první pohled zdálo). A tato potopa duchovním ohněm je předzvěstí předpovězeného konce světa, kdy podle nějakého proroctví "bude hořet vzduch".

Zatímco ještě do dvacátého století mohli věřící jen krčit rameny nad proroctvím o vzplanutí vzduchu a přijímat je s důvěrou, avšak bez představy jak by se něco takového mohlo stát, dnes už víme, jak se něco takového může reálně přihodit (mimochodem, někdy před necelým půlstoletím /1961?/ prý málem omylem zapálili atmosféru planety Sověti, kteří při závodech ve zbrojení vyvinuli tak mocnou atomovou bombu /přes 100 megatun TNT/, jejíž exploze byla něčeho takového schopna; naštěstí byla prý tak obrovská, že byl problém s leteckou dopravou na místo výbuchu a další problémy by byly s jejím odpálením, tak ji předělali na bombu poloviční síly /i tak to byla nejstrašnější exploze v dějinách - tlaková vlna výbuchu byla měřitelná ještě při třetím oběhu kolem Země/; až později vědci vypočítali, že pokusný výbuch původně konstruované nestvůry by mohl zažehnout vzdušný obal země; ještě však nebyl čas konce, a tak Bůh tomu zabránil); jinou možností je prý přílet velkého tělesa z vesmíru atd... Necháme se překvapit.
Křest Páně neskončil vystoupením z vody - ale začal ve vodě a skončil až v hrobě. Začátek konání díla spásy je na Jordánu, a konec následuje po slovech: "Dokonáno jest," na kříži. Proto se při křtu každého věřícího trojitým ponořením pod vodu a vynořením z vody zobrazuje třídenní pohřbení Spasitele a jeho následné vzkříšení. Každý věřící je tím uveden a spojen s celým Kristovým dílem spásy - od jeho křtu, přes ukřižování až po vzkříšení. Konec konců je tu ještě jedna podobnost s Kristovým dílem, která se zrcadlí na životě každého křesťana: křesťanský život začíná křtem a přes celoživotní posvěcování svatými Tajinami a duchovním zápasem se naplňuje a uzavírá jeho křesťanská cesta až v hrobě, kdy se do hlíny zasévá tělo pomíjivé, aby z něho jako ze semínka vyrostlo to, co je zářící, slavné a nepomíjivé. Od křtu ke hrobu - to je ta část naší cesty, kterou máme plně ve svých rukách. Co s ní učiníme?




Svátky - to je zjevené Tajemství. Hlavním obsahem tajemství každého svátku je, že je nám Bůh tak blízko, dokonce ještě blíže, než předpokládáme. V Kristu jsme učiněni Božími příbuznými. Jsme s Kristem "srostlí", jak se říká při křtu (a v evangeliu: já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti).

Zjevení Páně jsou radostné a trochu extatické svátky - tedy alespoň v pravoslavných zemích a starých pravoslavných tradicích. Na Západě je slavnostnost a radostnost o poznání tlumenější. Naše západní netečnost k svátkům je znamením naší duchovní slabosti, připoutanosti ke světu materiálnímu. Je to jev typický pro moderní dobu a pro země s odumírající vírou, pro společenství s malátnou duchovností. Pravoslavná společenství jsou však v tomto světě zatím stále ještě jako ostrůvky něčeho neumdlévajícího - jako oázy uprostřed pouště. A nejvýrazněji je to patrné právě při náboženských svátcích. Vidíme to v pravoslavných zemích, kde ještě jsou nějaké plody dávné pravoslavné tradice. Na svátky se lidé v celých zástupech přímo "hrnou" do chrámů, které si před tím nádherně (a často i komplikovaně a pracně) vyzdobí, stojí dlouhé fronty, aby mohli políbit ikonu svátku nebo svaté ostatky, vydrží dlouhé sváteční bohoslužby, při svatém přijímání se vinou přes celý chrámu dlouhé řady věřících čekajících, až se dostanou ke kalichu, domů si pak šťastně odnášejí antidor, svatý olej, svěcenou vodu, posvěcená kvítka... V Rusku jsou lidé nadšeni, když jsou knězem řádně pokropeni svěcenou vodou (tj. jsou skoro promočeni). V Řecku a Bulharsku tam lidé rovnou skáčou do vody celí, aby hledali kříž, který tam kněz vhodil (v Bulharsku dokonce tančí v ledové posvěcené vodě). K posvěcení nosí chleby, z nichž se stavějí v chrámu (nebo před chrámem) hotové pyramidy. V Africe se při pravoslavných bohoslužbách lidé uzdravují z nejtěžších nemocí, s nimiž nic nesvedl ani hlavní krajový šaman ani jeho kolega v nemocnici; křty se tam konají po stovkách a tisícovkách v jezerech. Při pohledu na rozjařený modlící se zástup, chápete, že bohoslužba může být i dnes pro celé zástupy a národy srdeční záležitostí. Je tak osvěžující vidět ty zářící tváře věřících při svátečních bohoslužbách. To je ještě místy žijící dědictví dávné křesťanské slávy nebo její zrození na zcela nových místech.

Nedávno přivezli do Ruska z Athosu svaté ostatky - např. ruku sv. Marie Magdaleny (která si udržuje tělesnou teplotu). Ostatky putovaly z města do města. Lidé stáli frontu - na dešti, na mrazu, v noci - šest, někdy i deset či dvanáct hodin, aby mohli políbit tyto vzácné svátosti (to je možné snad jenom v Rusku). To je také duchovní svátek. (Mimochodem tyto athonské ostatky přivezli i na hrob F. M. Dostojevského.)



Řeka a řeč - zní to podobně. Obojí bylo Kristem osvobozeno: voda je posvěcována, i dar slova člověku je očištěním a posvěcením navrácen do původní svobody. I řeč - podobně jako říční proud - může plynout, i mluva je tokem slov. Tato podobnost nám zavdává důvod k zamyšlení nad jedním projevem posvěcení člověka.

Etymologicky samotný slovanský pojem "člověk" (čelověk) prý pochází od termínu "slovo".

V antickém světě otrok neměl právo svobodné řeči na veřejnosti, to bylo privilegium svobodných občanů. Tyto antické reálie se odrazily i v křesťanském myšlení jako privilegium křesťana, jemuž je udělen dar svobodně hovořit před Bohem, a tím tento specifický dar vstoupil do církevní řeči; v češtině se k jeho vyjádření nejlépe hodí termín "smělost" (staroslověnsky: derznovenije). Dar "smělé mluvy k Bohu" je dáván do souvislosti se svatostí, se stavem posvěcení. Před Bohem mají právo "směle hovořit" jen svatí.

V liturgických oslavách svatých se o tom hovoří snad v každé druhé stichiře: "Jelikož máš smělost před Bohem, přimlouvej se za nás..."; v liturgii před modlitbou Otčenáš prosí kněz za sebe i za věřící hlasitým zvoláním: "A učiň nás hodny, Vládce, abychom směle a bez odsouzení mohli vzývati tebe a říkati: Otče náš..." (Ve stávajícím českém překladu liturgie to není zcela správně, protože smělost je tam nahrazena pěkným leč trochu vzdáleným pojmem "důvěra"). Jedná se tu o svatou smělost nazývat Boha Otcem.
Ten, kdo se askezí zbavuje vášní a hříchů, získává tuto smělost. Kdo je svoboden od hříchu, má privilegium - smělost - svobodně mluvit k Bohu. Kdo je otrokem hříchu, tuto smělost nemá a nemůže mít - není tam to očištěné a jasné společenství člověka s Bohem. Jen ti, kteří ze sebe svrhli jho hříchu, vášní a pout padlé přirozenosti, zbavili se okovů otroka, osvojili si to, co Kristus přinesl člověku: dar přijetí za syna. Teprve člověk stavší se synem Božím, může se v plné hloubce i šířce tohoto vyjádření obracet k Bohu jako ke svému Otci. Bůh chce své děti mít za syny nikoliv za otroky. Ďábel - ten bere do otroctví, provádí neustálý nábor nových zájemců o otroctví; činí z lidí otroky, jeho lid je lid otroků. Bůh nikoliv - ten činí z lidí své syny, chce je mít svobodnými. Jak říká sv. Siluan Athonský: otrok nezůstane v domě na vždy, jedině syn zůstává na věky.

Kdo jste se setkali ve svém životě s blahodatným starcem, určitě si vzpomínáte, co na vás učinilo největší dojem, když jste viděli starce při modlitbě. Lidé, kteří pokročili v díle očištění srdce a osvobození od vášní a hříchů, totiž svým časem dostávají dar smělosti - to je jeden z velikých darů, které Bůh za asketické dílo člověku dává. Takoví lidé při modlitbě besedují s Bohem tváří v tvář, žádají, prosí tak, jako se dítě obrací na svou matku s nějakou prosbou. Vidět člověka s darem smělosti při modlitbě je samo o sobě nesmírně inspirující pro duchovní život.



Janův křest pokání. Není to svatá Tajina. V principu to byl starozákonní rituál. Zatímco voda omývala člověka, kajícník šeptal své hříchy křtiteli a ten při tom držel ruku na jeho hlavě.

Odpouštěl tento obřad hříchy? Ano, jistě. Stejně jako starozákonní oběti. Jaký by jinak byl jejich smysl? Bůh vždy odpouštěl hříchy, když se lidé káli, odpouštěl a odpouští všem - Izraelitům i pohanům (viz např. Ninivetské), pravoslavným i katolíkům i protestantům, křesťanům i nekřesťanům. Jenže dokonce ani Janův křest neléčil člověka; kajícník byl očištěn od hříchů (resp. od skvrny, kterou hřích způsobuje), ale jeho přirozenost byla stejně rozložená a slabá jako dříve. Nebyla zde žádná pomoc člověku, aby mohl bojovat s hříchem, nebylo zde vysvobození od moci hříchu. Kdežto svaté Tajiny léčí nitro člověka - to jsou plody Kristova díla spásy, které jsou uloženy v Církvi. Starozákonní obřady neléčí nemoc, jen tlumí její projevy, a připravují na příchod Krista (vlastně jsou všechny starozákonní bohoslužby v jistém slova smyslu trochu podobny tomu, čemu v Církvi říkáme katechumenát).

Co se však stalo, když do vody ke Křtiteli sestoupil vtělený Boží Syn, který křest nepotřeboval, leč přišel k Jordánu, aby posvětil vody? Duchovní světlo Božství prosvítilo tu vodu, která se dotýkala Jeho těla. Ne voda omývala jeho tělo, a On svým dotykem očišťoval vodu. Na místě, kde se to stalo, zůstala voda posvěcená po všechny následující časy. Dodnes bereme vodu z Jordánu a ona se nekazí. (Jordán má zvláštní blahodať - ve kteroukoliv roční dobu zde můžete nabrat vodu, a je-li čerpána s vírou, je posvěcená a nekazí se.)

Tomuto svátku říkáme také "Osvícení" - světlo Božství osvěcuje všechny a všechno. Světlo, které vzešlo světu při Narození Kristově, nyní dosáhlo zenitu, aby už nikdy nezapadlo (tak podobně to vysvětluje sv. Jan Zlatoústý).

Z praktického hlediska však název svátku "Osvícení" souvisí s dalším názvem "svátek světel". Obě pojmenování pocházejí od dávné praxe křtít v předvečer svátku katechumeny. (Mimochodem, modlitba velkého svěcení vody je velice podobná - téměř identická - modlitbě svěcení vody při křtu.) Křtu se někdy říká osvícení, protože to vystihuje podstatu křtu. A "svátek světel" zase v sobě zrcadlí pohled na novokřtěnce se zažehnutými křestními svícemi. Ostatně, na památku toho mají při svěcení vody věřící i dnes držet zapálené svíčky.




Praxe svěcení vody

Dříve se na Rusi chodilo "na Jordán". Kněz nesl na hlavě kříž. Kráčelo se průvodem z chrámu k řece či k jezeru. Bylo neuvěřitelné nadšení a vytržení lidu. Zvonily všechny zvony - až tři hodiny. Konalo se dle dochovaných záznamů nikoliv po liturgii ale před liturgií (po jitřní). Posvěcenou vodu nikdo nepil, jen si nabrali, pili ji až po liturgii.

Tyto svátky jsou proslulé mrazem. Říká se "Bogojavlenské mrazy" - to je proslulý pojem. Až minus padesát. Jsou místa v Rusku, kde se v některých letech vůbec nepodaří prosekat led.

Voda - velká hagiasma - se světí dvakrát: poprvé v předvečer, a pak v den svátku. Je to v obou případech stejná svátost. V předvečer se světí v chrámu, ráno v den svátku se chodí světit do přírody. O půlnoci svátku jsou podle zkušeností všechny vody na Zemi posvěcené - i z kohoutku doma teče svatá voda.

V Rusku se voda světí ponořováním kříže, který drží kněz obou v rukách, do vody. Zpívá při tom tropar: "Při křtu tvém v Jordáně..." V Řecku se kříž do vody vhazuje či ponořuje uvázaný na provázku (pokud se světí voda v přírodě). Vždy je to spojeno s různými lidovými tradicemi a národními či církevními zvyky. Např. v oblasti byzantského pravoslaví se po posvěcení vody vhazuje do řeky či do moře (co nejdále) ještě dřevěný kříž, za nímž se vrhají mladí muži a soutěží, kdo z nich dokáže kříž ve vodě najít. V Bulharsku se ve vodě provádí zvláštní tanec (Kalofer). (Viz to vše videostránce se záznamy z oslav Theofanie.)

Svěcená voda je velikou svátostí - lidé dostávají skrze tuto vodu veliké posvěcení. V evangeliu a bohoslužbách se používá zvláštní obrat "voda tekoucí do života věčného". Je to duchovní proud unášející člověka ven z tohoto světa. To znamená očišťující hříchy, léčící rány na srdci a nemoci duše, posvěcující, osvěcující vnitřní tmu - tím vším přenáší člověka k jinému životu - do duchovní existence. Je to duchovní řeka sestupují na tuto zemi, spojující se s pozemskými vodami a opět vystupující vzhůru. Archimadrit Platon (z MDA)

Světí se přirozenost (fysis) vody (u nás v českých překladech zajímavě leč z teologického hlediska asi nepřesně překládáno jako "živel vody"; u nás užitý pojem nevystihuje proměnu, která nastává v samotném nitru vodní materie). Tato voda poté dává všemu, čeho se dotkne, svatost, posvěcuje. Když ji člověk pije - posvěcuje duchovními energiemi, které na ni sestoupily při svěcení. Proto vydrží celý rok, aniž by se zkazila, aniž by se do ní přidávaly nějaké konzervanty, sůl apod. (Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý ve 4. století; mohu potvrdit, že to platí dodnes: měl jsem v oltáři demižony s deset let starou svěcenou vodou, která stále chutná jako čerstvá.) Jeden pravoslavný lékař nedávno prováděl zvláštní vědecké výzkumy a zjistil, že je schopen laboratorní technikou rozeznat svěcenou vodu od nesvěcené - na vzorcích svěcené vody pozoroval nějaké změny v molekulární struktuře a při krystalizaci.

Kněz chodí kropit domy věřících svěcenou vodou, ale se stejným účinkem si může touto vodou vykropit každý věřící svůj příbytek sám.

Podle ruské tradice se každý věřící má posvěcovat tím, že ráno nalačno pije trošku svěcené vody (a případně okusí kousíček prosfory; není to racionální teologie, patří to spíše do sféry intuitivní zbožnosti). Stačí si opatřit dvanáct lahví a naplnit si je při svátku na celý rok. Doma má každý věřící rodina zásobu do příštího svátku Zjevení Páně.





Na Ambonu o svátku Zjevení Páně v minulých letech viz příspěvky č. 295 a č. 495.











Zobrazit příspěvek č. 606 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2010
Z tisku - pochybnosti o holocaustu v Polsku

Polský katolický biskup prohlásil holocaust za "židovský výmysl"

Krakovský biskup Tadeusz Pieronek nazval holocaust "židovským výmyslem". Hlásí to agentura RAR s odvoláním na interview duchovního na site Pontifex.Roma. Podle názoru biskupa Izrael často používá připomínání holocaustu jako druh propagandy. Katolický biskup uznává, že většina lidí, kteří zahynuli v koncentračních táborech, byli židé. Avšak zdůraznil, že pod nacisty trpěli i mnozí další - např. Poláci, Italové a cigáni. "Takže si nepřisvojujte tuto tragédii ve jménu propagandy," uzavírá biskup.

Podle mínění duchovního, židé šikovně používají své finanční zdroje, k čemuž patří neustálé připomínání holocaustu v tisku. Děje se to se silnou podporou USA. V souvislosti s tím se u nich projevuje zvláštní arogance, což je - jak se domnívá - nepřípustné. Spolu s tím biskup připomněl Palestince, jejichž práva, dle jeho vyjádření, jsou porušována ze strany Izraelců.

Tadeusz není prvním duchovním, který pochybuje o rozměrech likvidace židů za druhé světové války. V r. 2009 se katolický biskup Richard Williamson musel omlouvat, že veřejně odmítal holocaust. Za své výroky byl exkomunikován římským papežem Janem Pavlem II., ale před rokem jeho exkomunikaci zrušil Benedikt XVI. V řadě států je zpochybňování holocaustu či propaganda idejí nacismu hodnocena jako zločin.

Podle přibližných odhadů zemřelo rukou nacistů šest milionů židů.

(Lenta.ru)







Zobrazit příspěvek č. 607 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2010
Z došlé pošty

Vzpomínka na stavitele chrámů archimandritu Andreje (Kolomackého)


Pravoslavná církevní obec v Rumburku


pod záštitou starosty města a poslance Senátu ČR ing. J.Sykáčka

Vás srdečně zve na
vzpomínkové oslavy

30.výročí zesnutí
archim. Andreje Kolomackého





sobota 13.února 2010




kontakt: jer. Antonij Drda, Strážný vrch 88, Rumburk 408 01, tel. 603963371, e-mail: straznyvrch(zavináč)interdata.cz

! v sobotu v 6.00 hod. odjíždí autobus od hotelu Diplomat v Praze 6, ohledně reservace volných míst, prosím, kontaktujte s. Naděždu Kosteleckou na ÚMR nebo archim. Sergije (Ivannikova) !
!! páteční program annoncovaný v HP a OCM nebude v Rumburku, ale v Praze !!

Z technických důvodů je pořádání konference přeloženo do Ruského střediska vědy a kultury Na Zátorce 16 v Praze 6.

Předběžný program konference

Program mezinárodní konference "Ruská emigrace v meziválečném Československu"


k 30. výročí zesnutí o. archimandrity Andreje /Kolomackého/
konané ve dnech 12.února 2010 v Ruském středisku vědy a kultury Na Zátorce 16 v Praze 6


pátek 12. 2.
  • 14°° hod. - zahájení, přivítání hostí (o. Antonij Drda)
  • 14.05 - 14.40 promítnutí filmu "Stavitel chrámů" režisérky sestry Marie Kabošové. Film ukazuje život a obdivuhodné dílo o. Andreje /Kolomackého/
  • 14.40 - 15°°- přednáška o. prot. prof. ThDr. Jána Šafina, PhD. z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově
  • 15°° - 15.30 - přestávka, občerstvení (káva, čaj, voda, sušenky)
  • 15.30 - 15.50 - přednáška vladyky Feodora, biskupa mukačevského a užhorodského - památky na o. Andreje
  • 15.50 - 16.10 - přednáška o. prof. Dr. Alexandra Bedě, děkana Pravoslavného teologického institutu v Užhorodě
  • 16.10 - 16.30 - přednáška Jeho Blaženosti metropolity Kryštofa
  • 16.30 - 16.50 - přednáška o. jer. mgr. Antonije Drdy, historika a badatele - O životě o. Andreje
  • 16.50 - 17.20 - přestávka, občerstvení (káva, čaj, voda, sušenky)
  • 17.20 - 17.40 - přednáška ses. Anastázie Kopřivové za Výbor "Oni byli první"
  • 17.40 - 18°° - přednáška bratra Ing. Vladimíra Gavriněva za 1. pražskou farnost
  • 18°° - 19°° - slavnostní raut na počest účastníků konference







Zobrazit příspěvek č. 608 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2010
Zamyšlení nad zprávou z tisku

Otrávili se lidé v Irkutsku infikovanou svěcenou vodou?

Zprávu o infikovaných lidech, kteří skončili v nemocnici údajně po požití právě posvěcené vody, u nás vděčně tlumočila nepravoslavná média :-) Pokusil jsem se zjistit něco v ruských médiích, ale novináři často pracují s dohady a nikoliv s fakty. Tak jsem pro čtenáře Ambonu vyextrahoval z ruského tisku, co se dalo.

Nejprve bych rád předeslal: zkušenosti s působením svěcené vody jsou v Rusku (i v jiných pravoslavných zemích) tak rozsáhlé, že mluvčí Moskevského patriarchátu nad mediálními zprávami o infekci, která má pocházet z požití svěcené vody, v Irkutsku jen mávnul rukou a (patrně bez dalšího šetření) prohlásil, že jsou to pomluvy a že tomu nevěří. Za tímto přezíravým postojem k mediální informaci stojí nejen praktické zkušenosti se svěcenou vodou, ale i stejně reálné zkušenosti se záškodnickým působením některých západních církví nebo komunistů - nejčastěji se jedná a vypouštění různých senzačních dezinformací. Jenže je docela dobře možné, že tak jednoduché to tentokrát nebude.

Těžko zde nyní přesně určit, co se to tam vlastně stalo. Agenturní zprávy se v řadě detailů rozcházejí, pokusil jsem se tedy udělat jakýsi průřez všemi variantami.

Můžeme-li věřit šetření městských orgánů na místě samém, laboratorním zkouškám a zprávě z nemocnice, jak je tlumočí média, tak k poměrně rozsáhlé střevní infekci v Irkutsku skutečně došlo. A podle vyjádření lékařů pili všichni infikovaní (nakonec jejich počet překročil tři stovky) na svátek Zjevení Páně vodu ze zdrojů při Michailovsko-archandělském chrámu v Irkutsku. Dobrá zpráva je, že se jednalo o lehčí až středně závažnou akutní infekci střevního traktu a většina infikovaných buď nebyla vůbec hospitalizována nebo už byla propuštěna z nemocnice. Žádný těžký případ infekce nebyl registrován. Už 25. ledna byla zdravotně epidemiologická situace ve městě prohlášena za stabilizovanou.

Laboratorní zkoumání vody ze zdrojů při chrámu skutečně potvrdilo vysokou zdravotní závadnost vody. Jenže ty vodní zdroje jsou celkem tři a zprávy si protiřečí v detailech, jaké z nich jsou závadné (některé hovoří o závadnosti všech, jiné jen o jednom).

A nyní přesněji k těm "vodním zdrojům" při chrámu. Jedná se o dvě studny na pozemku chrámu a dále o otvor prorubaný v ledu na "bažinno-jezerním komplexu", který se nachází poblíž chrámu (otvor v ledu bývá vysekán na řekách či jezerech v Rusku za účelem tzv. "kreščenskoj kupeli" - tj. pro tradiční koupání věřících na svátek Bohozjevení). K díře v ledu si však podle svědectví chodili nabírat vodu ti lidé, kterým se nechtělo čekat dlouhou frontu na vodu nabíranou ze studní při chrámu, kde byl konán obřad svěcení vody.

Zde došlo patrně k jedné chybě, protože voda v bažinách prý nebyla nijak kontrolována, zda je vhodná ke koupeli (natož k pití). Místní zdroje hovoří o tom, že zdroj vody může procházet přes bývalý blízký hřbitov (dokonce prý poblíž dříve pohřbívali uhynulý skot). Další zdroje připomínají, že bažinato-jezerní soustava se nalézá mezi silniční magistrálou a železničními tratěmi. Sám chrám stojí na bažině. Podle jiných údajů se sem sváží sníh, který se uklízí z městských komunikací. Někteří svědkové uvádějí, že lidé, kteří si v bažině otvorem prosekaným v ledu nabírali vodu, si stěžovali, že páchne benzínem a bahnem, což je však neodradilo. Jak se doslova píše v novinách: "Mnozí lidé totiž věří, že voda nabraná v den tohoto svátku z jakéhokoliv zdroje, je svatá a má léčivé účinky." (Voda v bažině nebyla knězem vysvěcena.)

Tady je potřeba se pozastavit. Dle zkušenosti pravoslavné církve má voda načerpaná i nevysvěcených zdrojů v den svátku Zjevení Páně skutečně vlastnosti jako svěcená voda. O tom se přesvědčili a přesvědčují mnozí. Je tu však jedno "ale". Jenom voda, která se světí církevním obřadem velkého svěcení vody, jak je určeno pro tento svátek, je onou "velikou agiasmou" čili velkou svátostí; jen takovou je možno považovat za svatou Tajinu. Proto si lidé chodí pro svěcenou vodu do chrámu a čekají někdy dlouhé fronty, aby si ji mohli načerpat. Proč by to jinak dělali, kdyby stačilo doma otevřít kohoutek a nabrat prostě vodu z vodovodu? Ano, i voda z vodovodu má v ten den některé vlastnosti svaté vody; je to voda, která má nějaký podíl na velkém svěcení vody prováděném po celém světě při bohoslužbách. Leč v plném slova smyslu je za svěcenou vodu, tj. za onu velkou svátost, možno považovat jen vodu řádně vysvěcenou. Snad žádná církevní autorita nikdy netvrdila a nezaručuje, že voda nabraná z vodovodu či z jiných nevysvěcených zdrojů má všechny vlastnosti svěcené vody, resp. že je zcela a plně identická s vodou z velkého svěcení (kdyby to tak bylo, pak by bylo velkým hříchem používat v ten den vodu z kohoutku k běžné domácí potřebě). Mimochodem - v pravoslavné církvi se běžně rozlišuje různý stupeň svatosti posvěcené vody - např. jak každý kněz ví, voda svěcená na svátek Zjevení je něco jiného než voda posvěcená jiného dne v roce; má to své konkrétní projevy v církevní praxi: mj. zatímco voda ze svátku se pije většinou jen nalačno, tak voda z tzv. malého svěcení se pije kdykoliv.
Na místo dorazili specialisté z laboratoře a odebírali vzorky. Podle jednoho provedeného zkoumání neodpovídá normám ani voda z bažiny ani voda z obou studní. Je tam vysoké množství chloridů, nitrátů /tj. sloučenin dusíkové skupiny/ a určitého typu bakterií (dvojnásobně překračuje povolenou normu). Prý to přesně vypovídá o znečištění fekáliemi. Vyšetřovatelé nato potvrdili, že voda z bažin nesplňuje ani ty nejzákladnější hygienické požadavky.

Jeden z duchovních při chrámu uvedl, že se domnívá, že lidé se infikovali vodou z bažiny a že voda ve studních byla znečištěna až některý den po svátku a že onemocnění lidí pijících nevysvěcenou vodu z bažiny bylo zneužito nepřáteli církve ke znevážení svěcené vody. (Tomu by napovídalo, že podle jiného laboratorního šetření pouze v jednom vzorku z dvanácti na místě odebraných byl nalezen antigen rotaviru, který byl nalezen i u infikovaných nemocných.)
Tento argument nemůže podceňovat nikdo, kdo zná situaci v Rusku (kde se znovuzrození církve ne každému líbí a prakticky každý rok je někde zabit pravoslavný kněz /o poslední případu jsme zde psali v příspěvku 581/; zavedení vyučování etiky do škol - volitelně mezi pravoslavnou a světskou - tam prošlo bouřlivými celospolečenskými diskusemi apod.). Za pozornost jistě stojí, že neonemocněl nikdo z duchovenstva, když víme, že prvními, kteří se po vysvěcení napijí vody, jsou právě duchovní.
Další vyšetřovatelské verze. Podle jiných názorů se jednalo o vodu znečištěnou již dříve. Podle ještě zase dalších je infikování vody způsobeno blízkým hřbitovem. A aby těch možností nebylo málo, tak laický představitel chrámu připustil, že jeden ze zdrojů vody mohl být znečištěn, protože po vybudování blízké hráze byla jedna ze studní často zatopena; v říjnu 2009 nechala duchovní správa chrámu ze své vlastní iniciativy provést analýzu, výsledky však byly v pořádku, tak se duchovní spolehli, že snad tomu tak je doposavad. A konečně podle dalšího názoru je voda ve studních skrze spodní vodu propojena s vodou z bažiny. Tolik mozaika vyjádření vyšetřovatelů a svědků.

Tajemník Irkutské eparchie uvedl, že posvěcená voda ze studní stéká do bažinno-jezerního komplexu (není jasné, jestli nějakým potrubím či stružkou nebo zda se myslí podzemní propojení spodními vodami; pozn. editora), a proto bylo rozhodnuto zřídit tam koupel - ale jen pro namočení těla. Nabírat vodu z koupele duchovenstvo chrámu výslovně nedoporučovalo s tím, že je tam špatná (tj. nepitná) voda. Dobrá voda byla dle pokynů duchovenstva jen ve studních. (Otázkou zůstává, zda neměli duchovní za dané hygienické situace zvážit nesvětit vodu ani ve studních, ale raději posvětit vodu z kohoutku - do chrámu i přilehlých budou je totiž zaveden vodovod s ověřenou pitnou vodou.)

Také vyšlo najevo, že státní orgány nevydaly povolení na zřízení místa pro koupel. V příštích letech budou městské orgány spolu s hygieniky ve spolupráci s pravoslavnou církví vybírat místo pro zřízení koupelí na svátek Zjevení Páně. Nyní jsou všechny zmíněné vodní zdroje ohrazené a hlídané policií, protože někteří věřící chtějí léčit infekci tou samou vodou, jakou se možná nakazili.

Tak to je průřez informacemi, které se mi podařilo o celé záležitosti shromáždit.

---------------------------------------

Rád bych však využil této příležitosti k úvaze nad otázkou, jaké vody by se vlastně měly světit.

Tedy na okraj k této události. Neznám jistě všechna fakta, leč předpokládejme pro tuto chvíli, že voda ve studních nebyla zlovolně znečištěna až nějaký den po svátku, resp. že celý tento incident nebyl zinscenován nepřáteli církve. Je-li tomu tak, pak se mi zdá, že nebylo v daném případě dostatečně doceněno jedno pravidlo, které pro svěcení vody máme: voda ke svěcení by samozřejmě měla být čistá a zdravotně nezávadná. Bohaté blahodárné zkušenosti se svěcenou vodou, s různými zázraky, které se kolem ní dějí, a jisté zbožné vytržení doprovázející svěcení vody někdy vedou ke zlehčování tohoto elementárního pravidla. Vždyť má-li se voda po svěcení pít, pak je potřeba světit pitnou vodu (výjimkou přirozeně je slaná mořská voda). Lehkovážné spoléhání na zázrak není nikdy správné. Tolik zázraků se děje v církvi kolem svatých Tajin i kolem svěcené vody, že ignorovat základní pravidla hygieny, úcty k Bohu i k lidem a dobrého vkusu může být nevhodnou výzvou Božímu milosrdenství.

I ke konaní eucharistie přece používáme kvalitní víno a pečeme zvláštní chléb. Nikoho by ani nenapadlo použít pro liturgii plesnivou prosforu či zkyslé víno, když můžeme přinést tyto dary v náležité kvalitě! Bůh nás chrání před infekcí, která může být způsobena běžnými situacemi v chrámu - např. když se někdo nemocný napije svěcené před námi, infekce se nepřenese, voda běžnými prostředky nabraná při svěcení se nekazí. Světit však lehkomyslně nečistou vodu s tím, že se duchovní i věřící holedbají: "Však on nám to Bůh očistí," to asi není ta správná zbožnost, protože schází úcta. (Zvláště v lidové zbožnosti někdy dochází ke skutečně krajním jevům.) Skoro by se chtělo říci, že by se už mohlo jednat o opovážlivé spoléhání na Boží milost. Kde je pak úcta ke svátosti a k Tajinám? (Jinou věcí by bylo, kdyby čistá voda nebyla dostupná; pak je možno s pokáním doufat, že Bůh napraví to, co není v našich silách zajistit.)

Lehkomyslně použitá nečistá voda totiž vůbec nemusí přijmout posvěcení. Vždyť přece nesvětíme kdejakou stoku či pochybnou zahnívající tůni. Mohli bychom se sice chytře odvolávat na to, že je to z 99 procent čistá voda a že při svěcení světíme jen tuto vodu a ne ty nečistoty, které jsou ve vodě rozpuštěny či přimíseny. Leč není právě takové myšlení tou (v Bibli odsouzenou) světskou moudrostí, kterou Bůh považuje za bláznovství? Přijme Bůh takovou sofistiku? Starec Paisij vysvětloval, že nečistota nemůže být posvěcena, protože nepřijímá posvěcení. Co kdyby někoho napadlo (říká starec) světit např. moč? Stala by se svátostí? V žádném případě. Svěcení by bylo marné a bez účinku (uzavírá Paisij Athonský). Ke svěcení je tedy potřebná čistá a pitná voda, a pak můžeme mít plnou víru, ba jistotu, že na takovou vodu Bůh sešle svou blahodať.
(Paisij to vysvětluje v souvislosti s pečetí antikrista - po přijetí pečeti se člověk už nemůže posvětit žádnou svatou Tajinou ani znamením kříže apod. Taková osoba už totiž není schopna přijmout posvěcení.)
Podobné je to se svatostí vody, která nebyla svěcena obřadem, ale je posvěcena "nepřímo", - to je případ všech vod v den svátku Zjevení Páně. Za takto posvěcené vody můžeme zase pokládat jen vody čisté a ne nějaký kanál či bahno nebo benzínem smrdící louži. Důvody jsou stejné jako výše.

Jedinou výjimku tvoří ze zřejmých důvodů řeka Jordán, která - ač je kalná - je posvěcena dokonce neustále, po celý rok. Je to svatá řeka - duchovní unikát.










Zobrazit příspěvek č. 609 jednotlivě

Administrátor --- 31. 1. 2010
První přípravná neděle před Velkým půstem

Neděle o celném a farizeovi

Evangelium podle Lukáše
18,10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý celník.
18,11 Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník.
18,12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
18,13 Celník pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsa svá, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.
18,14 Pravím vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Neboť každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

Farizej - domníval se, že má za své skutky právo na Boží milost. Celník věděl - a byl si tím zcela jist - že za takový život, jaký vede, nemá právo na vůbec nic. Zpráva, kterou nám toto podobenství podává, je hrozná a krásná zároveň. Na jedné straně je nám tu vykreslován prapodivný obraz, jak zbožného přivádí jeho "zbožnost" do pekla a zavržení, kdežto hříšníka jeho hříchy přivedou k získání Boží milosti. Na straně druhé je tu zvěstování, že to není rovina skutků, kde se rozhoduje o věčném údělu člověka, neboť skutečné řešení lidské spásy se děje někde jinde - na úrovni daleko jemnější a niternější, kde mezi sebou bojuje pýcha a pokání. Tam se rozhodne, zdali se člověk otevře Božímu milosrdenství nebo zůstane-li Boží nabídce navěky uzavřen.

Vnější podoba člověka a jeho života vůbec nemusí vypovídat o vnitřním stavu člověka; nic vnějšího totiž nerozhoduje o spáse člověka. Jedno z poselství tohoto evangelia by mohlo docela dobře znít: Zdání klame.

Církev nás tématem dnešního evangelia (a jeho rozvíjením v posvátných hymnech) začíná připravovat na Velký půst. Abychom vzácnou dobu svaté čtyřicátnice prožili k co možná největšímu užitku pro svou duši, předcházejí začátek půstu čtyři přípravné neděle - a neděle celného a farizeje je první z nich.

Obyčejně se při výkladu Kristova podobenství o těch dvou návštěvnících chrámu držíme základního pohledu, jímž je srovnávání farizeovy povýšenosti, pýchy a slepoty s celníkovým pokáním, pokorou a realistickou sebereflexí. Tentokrát - aniž bychom zavrhovali tuto základní osu výkladu - upřeme pohled především na celníkovu modlitbu, která se stala vlastně vzorem křesťanské modlitby a jednou ze základních modliteb církve.

Celníkova modlitba byla Bohem vyslyšena a vstoupila do církevní praxe - je součástí všech bohoslužeb. Každý pravoslavný věřící, když se klaní chrámu (při vstupu) nebo před ikonami, činí na sobě třikrát znamení kříže a říká si při tom pro sebe celníkovu modlitbu: "Bože, buď milostiv mně hříšnému," nebo (častěji) její modifikaci: "Bože, očistiž mně hříšného." Kněz při každé liturgii opakuje v tichosti tuto modlitbu na určených místech mnohokrát. V blížící se době velkopostní budeme celníkovu modlitbu říkat při postních bohoslužbách nahlas a společně.
Někdy se (zvláště v ekumenickém prostředí) říká Otčenáši: "modlitba, kterou nás naučil Pán". Přiznám se, že nemám tuto tezi dvakrát v oblibě. Ne že by to nebyla pravda, ale právě pravoslavný křesťan by si měl uvědomovat, že všechny modlitby, které nám církevní tradice podává, nás naučil Pán. Vždyť všechny byly inspirovány Duchem Svatým. Nicméně ještě k tomu rčení o modlitbě, které nás naučil Pán. Moje osobní domněnka (takové teologumenon): spíše než Otčenáši by se tak mělo říkat celníkově modlitbě. Kajícím obsahem je to jednoznačně základní modlitba (a podle samotných Kristových slov stačila k omilostnění i tak velikého hříšníka). A nejen to, vzhledem ke své krátkosti je modlitba celníkova spíše než Otčenáš blízko hesychastickému modlitebnímu jádru duchovního života církve - toho hesychasmu, který vede lidskou pýchu k tomu umlknutí a který je druhou, nevyřčenou větou celníkovy pokory. Leč o tom později.
V obou osobách, které Ježíš obsadil do té krátké scénky, která se v chrámu odehraje, spatřujeme dva základní typy stavu lidského ducha. Ve farizeovi lze vidět zobrazení světskosti i s její nadutou užvaněnou povrchností a hlavně pýchou; je to zcela neduchovní stav člověka. V celníkovi lze spatřit obraz dokonalé modlitby: Ježíš o něm říká, že měl sklopené oči a jen se modlil krátkou modlitbu za své hříchy. Sklopené oči - to je obraz odvrácení se od světa (dodnes se mnozí mniši snaží nedívat se kolem sebe, aby nic světského nepřitahovalo jejich myšlenky či dokonce nevzbudilo vášně). Krátká soustředěná modlitba, o níž Evangelium doslova praví: "jen se modlil" - tj. nic jiného nečinil - to je obraz soustředěné modlitby, pohroužené a pevné (čili nerozptýlené). A obsah modlitby - prosba za očištění od hříchů - to je obraz třetího pilíře, na němž stojí modlitební zápas a duchovní život vůbec: pokání.

Podle sv. Ignatije Brjančaninova se farizej v chrámu nesoustředil na bohoslužbu a jeho mysl byla unášena hříšnými myšlenkami, a ty nejen připravily jeho modlitbu (bez tak slabou) o veškerou hodnotu, ale ještě ke všemu ji obrátily v odsuzování toho, kdo se tam opravdu modlil. Farizeova modlitba byla Bohem zavržena a z chrámu odcházel, nesa na sobě pečeť Božího hněvu. Svůj bídný duchovní stav však nevnímal, protože jeho srdce, jež bylo mrtvé pro pokání, naplněno bylo samodostačitelnosti a sebeklamem.

Pokání připraví srdce pro modlitbu, ale soustředění modlitby je potřebné, aby lítost nad hříchy nezdegenerovala v sentiment. Soustředěná modlitba je potřeba - nikoliv mnoho slov. Hloubka modlitby není představitelná bez soustředění. Jak často se přihodí, že se naše ústa modlí, čtou žalmy a říkají slova svatých otců, ale náš duch je mimo, myslíme na něco jiného?

Proč by Bůh měl naslouchat tomu, co se modlíš, když ty sám to neposloucháš? Svatí Otcové praví, že ti, kteří se modlí rychle, říkají svá slova do vzduchu a ne Bohu (dle sv. Ignatije).
Zápas za pravou modlitbu tedy netkví v úsilí za množství slov, které každý den Bohu řekneme. Je to zápas za soustředění.

I v pravoslavné církvi po světě se však stává, že někdy lidé více dají na kvantitu. Snaží se vykonat co nejvíce bohoslužeb, přečíst co nejvíce žalmů. V neděli: jitřní, hodinky, liturgie, treby - pobožnosti, molebny, pak nějaká ta panychidka atd. Nu a aby se všechna ta zbožnost vůbec stihla, tak se vše čte velice rychle, neřku-li drmolí. Někdy to může vypadat, že určujícím kritériem je: "hlavně, aby se odsloužilo". Je tohle pravá modlitba? Co takhle přečíst toho méně, ale pomalu a svést při tom vnitřní zápas za trochu soustředění. Taková soustředěná modlitba je hned poznat - projeví se okamžitě na vnitřním stavu lidí.

Jedna věřící vyprávěla o své příhodě s nedávno svatořečeným starcem Georgijem (Karslidis). Byla na bohoslužbě, kterou sloužil tento jasnovidný starec, a ponořila se při tom do modlitby. Po bohoslužbě si ji starec zavolal a řekl jí: "Dítě, pokaždé se modli tak, jak ses dnes modlila." Soustředěnou kající modlitbu vidí nejen starec, ale i andělé. Je to totiž něco, co je vidět a slyšet v duchovním světě, a proto ji slyší i Bůh a jeho svatí. Někteří ji vidí v podobě ohnivého sloupu, který vystupuje do nebe. Kdežto nesoustředěná modlitba je slabou modlitbou - je jako slabý hlásek, který je sotva slyšet a snadno zanikne.

Bohoslužba a modlitby, které se čtou pomalu, však trvají dlouho. Někteří si pak na délku bohoslužby stěžují. Jiným nevadí délka, ale to, že za dobu jedné pomalé bohoslužby, by se daly stihnout tři různé bohoslužby rychlé. Pomalá bohoslužba se prostě může zdát nudná.

Odpovídá na to sv. Ignatij: Proč se nudíme při bohoslužbách? Protože jsme neokusili působení modlitby. Proč spěcháme k prostřenému stolu? Protože na základě vlastní zkušenosti známe význam materiálního pokrmu. Proč nepospícháme do Božího chrámu, proč přicházíme na bohoslužby pozdě? Protože nemáme vlastní zkušenost s významem modlitby, která je pokrmem pro duši a dává duši duchovní sílu. A proč nemáme zkušenost s významem modlitby? Protože se modlíme spěšně, povrchně a bez pozornosti. Působení dlouhé leč nepozorné modlitby na duši je podobno hojnému dešti dopadajícímu na plechovou střechu, s niž veškerá voda steče, ať už jí naprší jakékoliv množství; na takovou střechu nemá padající voda žádný vliv. Pozornou modlitbu však můžeme přirovnat k blahodárnému dešti zalévajícímu oseté pole a dávajícímu vzrůst rostlinám a připravujícímu bohatou žatvu. Je nutno vyvrátit vážný omyl, který hrozí připravit toho, kdo se snaží o modlitbu, o všechny plody jeho úsilí - svatí Otcové, učitelé modlitby, velí pronášet slova jak krátkých tak i všech modliteb beze spěchu a se zachováváním pečlivého soustředění na slova modlitby. Pouze při nespěšném čtení modlitby je taková pozornost možná; při spěchu nikoliv. Modlitba zbavená soustředění je zbavena své podstaty, zbavena života. Je jako tělo bez duše. Nevoní pokorou, nevystupuje k Bohu. Je raněna a umrtvena rozptýleností, plazí se jako had v prachu pomíjivosti a zápachu, s nimiž se při modlitbě dostává do styku ten, kdo se modlí nedbale a chladně. Pozornost mysli při modlitbě se odráží v srdci blaženým pláčem nad hříchy, který je oním Bohem uloženým pokáním. Když je srdce naplněno pokáním, pak zase ze své strany přivádí mysl k dvojnásobné pozornosti. A následně za pozorností a (duchovním) dojetím vstupují do srdce všechny dary Ducha Svatého a činí z ní Boží chrám.
Bohužel už ani v pravoslavné církvi není samozřejmá znalost této pravdy a duchovní zkušenosti, že bohoslužba a modlitba musejí být pomalé, aby se v modlící se mysli ustanovil ten jemný a vratký stav bdělého soustředění. Z jedné strany může totiž být pomalá modlitba pro někoho nudná, z opačné strany může být velice vyčerpávající, a lidé se nechtějí příliš namáhat. A v neposlední řadě musí pomalé a dlouhé bohoslužbě odpovídat i používaná chrámová kultura - tj. např. nápěvy a způsob zpěvu. A tak už dnes i v pravoslavné církvi platí, že už jen zřídka se setkáš s bohoslužbou, jejíž účastníci se nebojí, že se to protáhne...
Zápas za soustředěnou modlitbu je však perný a může být, že i docela vyčerpávající. A snad nikdy nepřichází do mysli tolik myšlenek jako při modlitbě. Nejprve démon dává modlícímu se člověku do hlavy myšlenky zlé, pohoršlivé a vášnivé. Když neuspěje, dává mu do hlavy myšlenky svaté. I svatá myšlenka, kterou člověk převaluje v hlavě, je pro ďábla mnohonásobně přijatelnější než soustředěná modlitba.

Sv. Jan Sinajský (Žebříkovec) pravil: Nepovoluj si při modlitbě mnohosloví, aby se tvá mysl neodkláněla (od modlitby) ke zkoumání slov. Jediné slovo celníka mu získalo Boží milost; jediný správný výrok zachránil lotra (ukřižovaného po pravici). Množství slov používaných při modlitbě často přivádí mysl do roztržitosti a snění, kdežto užívání mála slov většinou pomáhá soustředit mysl.

"Kdo se naučil modlit se několika slovy, má text modlitby připraven, ať je kdekoliv, a kdykoliv," píše sv. Ignatij Brjančaninov. "Takovou modlitbu se můžeš modlit i při práci, při níž by se na dlouhé modlitby nebylo možno soustředit a ztrácela by souvislost a význam (textu). Na krátkou chvíli ji můžeš přerušit, a pak se k ní bez problémů zase vrátit. Dokonce je užitečné konat krátkou (vnitřní) modlitbu i při bohoslužbách, protože pomáhá pozorně vnímat bohoslužebné texty a chrání mysl před roztěkaností. Krátká modlitba udržuje mysl zahleděnu do sebe, a tím naplňuje duši pokáním. Bez soustředění na krátkou modlitbu mysl při bohoslužbách přestává vnímat, co je čteno a zpíváno, a zatoulá se k prázdnému přemýšlení a ke snění.

I svatí lidé musejí vést zápas s myšlenkami při modlitbě. Existuje takové vyprávění:

Do jednoho monastýru přišel anděl a držel v ruce zlaté evangelium. Nechal svolat všechny mnichy a řekl jim, toto evangelium z nebeského zlata vám zde nechám, když někdo z vás dokáže odříkat Otčenáš bez jediné myšlenky na něco jiného. Mniši se zaradovali, neboť velice zatoužili mít v monastýru takový skvost. Zároveň anděl učinil, aby všichni viděli, jak se předstoupivší mnich modlí, že - dokud se modlil soustředěně, tak zářil světlem, ale jakmile ho napadla vedlejší myšlenka, tak padlý modlitebník zhasnul. Jeden mnich za druhým předstupovali a říkali modlitbu. Někdo zhasnul hned po prvních slovech, jiný po první či druhé větě. Když nikdo z nich nevydržel zářit soustředěnou modlitbou až do konce Otčenáše, anděl se chystal k odchodu. Vtom však jednoho mnicha napadlo, že kousek od monastýru žije v poustevně jeden jejich mnich, mnoho let se tam už modlí, na nic světského nemyslí, jen se soustředí očištění srdce. Anděl souhlasil, že počká, až mnicha přivedou. Když ho vedli, říkali mu: "Otče, nikam se nedívejte, na nic nemyslete, na nic se neptejte, tady se postavte a jenom odříkejte Otčenáš tak, jak jste zvyklý." Mnich měl ve zvyku nepozdvihovat oči a nedívat se kolem, tak se nechal přivést na určené místo, anděla neviděl, zavřel oči a začal se modlit. A zářil a svítil, a už se blížil ke konci... Jenže - tento otec měl ve zvyku vždy na konci modlitby vzhlédnout k nebi. A tak, když říkal: "A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ...", otevřel oči, vzhlédl, uviděl anděla, spatřil zlaté evangelium a než stihl říci: "... od zlého," tak zhasnul. Anděl pravil: "Tak nic," a zmizel. Mniši přišli k poustevníkovi a nechápavě se ho tázali: "Jak je to možné, otče, že i ty...? Na co jsi pomyslel, když jsi zahlédl to evangelium?" Poustevník odvětil: "Za kolik by se asi tak dalo prodat."

Tato anekdota má ukázat, že nikdo není nikdy zcela ušetřen zápasu s myšlenkou. Nejde tu samozřejmě o to, k čemu poustevník potřeboval peníze (třeba chtěl, aby se mohlo rozdávat chudým). Smysl vyprávění spočívá v něčem jiném: svatá či nesvatá myšlenka - modlitbě vadí obě.


(Připraveno s použitím myšlenek sv. Ignatije Brjančaninova)












Zobrazit příspěvek č. 610 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2010
Podobenství o marnotratném synu v hesychastické tradici Církve

Neděle o marnotratném (čili nevěrném, smilném) synu

Druhá přípravná neděle před Velkým půstem je vždy zasvěcena Kristovu podobenství o marnotratném synu: Lukáš 15,11-32.

Tato neděle obdržela svůj název dle známého a přece stále nového Kristova podobenství. Podle zesnulého vladyky Antonia Surožského tkví v tomto podobenství samotné srdce křesťanské duchovnosti a je středobodem našeho života v Kristu.

Církev nám tímto podobenstvím ukazuje příklad nekonečného a nevyčerpatelného Božího milosrdenství ke všem hříšníkům, kteří se obrací k Bohu s upřímnou lítostí. V takovém případě jim blahodať běží v ústrety, políbí je, ozdobí a pomáhá jim dosáhnout spásy.

V neděli celníka a farizeje Církev učí, jaký je pravý počátek pokání. Dnes církev odhaluje, jak velikou má pokání sílu: za podmínky opravdové pokory a lítosti ze strany člověka - hříšníka, může Boží milosrdenství odpustit i ty nejtěžší hříchy. Pro žádný hříšník nemusí v tyto dny blížící se doby pokání zoufat kvůli nedůvěře v blahodatnou pomoc a smilování nebeského Otce.

Kristus tím oslovuje nás všechny, kteří jsme zhřešili a zradili Otcův dům, a tak se ztratili ve světě duchovního hladu, skončili jsme ve stáji s vepři, abychom se vydali na cestu zpět s jistotou, že budeme opět přijati. Jak se praví v žalmech: "Navraťte se, synové lidští."

--------------------

Hesychastická tradice Církve však v tomto podobenství spatřuje ještě hlubší jinotaj. Vidí zde na jedné straně podobenství o tragédii lidské mysli a na straně druhé o začátku vnitřní modlitby srdce. První a těžký zápas, který musí ten, kdo začíná s Ježíšovou modlitbou, podstoupit, je - sebrat svou mysl. Zříci se myšlenky na všechny obklopující ho předměty, okolnosti, události - a to nejen na ty špatné ale i na dobré. Mysl vzdálená od Boha do světa totiž po krátké prudké rozkoši zmírá hladem a začíná se rozkládat. Je podobna rybě vytažené z vody. Hovoří o tom sv. Izák Syrský: "Co se stane s rybou, kterou připravíme o její vodní živel, stane se i s lidskou myslí zbavenou pamatování na Boha a odevzdávající se pamatování na svět."

Mysl poté, co první lidé zhřešili, je podobna psu, který se snaží stále jen se za něčím hnát, a je pro takovýto běh skvěle vycvičený. Mysl připomíná onoho evangelijního marnotratného syna, jemuž se zachtělo odejít z otcova domu, vzal si svoje jmění (tj. přání, vůli) a rozházel a promrhal je, "byv nevázaně, prostopášně, živ". Tak o tom hovoří otcové (především sv. Řehoř Palama), kteří jsou zkušení v vnitřním díle.

A jak je možno soustředit svou mysl? Přesně tak, jak se to stalo s marnotratným synem: "Šel do sebe a řekl: »Tolik námezdních dělníků má u otce mého hojnost chleba, a já tu hladem mru! Vstanu a půjdu k otci svému!« Vstal a šel k otci svému..." I marnotratná mysl potřebuje "jít do sebe" - přijít k sobě. Opustit svou rozptýlenost. Pocítit štěstí a hojnost otcova domu a vrátit se do něj, a tam bude slavnost veliká. A uslyší hlas: "Syn můj byl mrtev a ožil, byl ztracen a nalezen jest." Tak ožije zhynulá mysl. Jen tehdy, navrátí-li se mysl do srdce, přijde radost; taková, jako u toho, kdo navrací se z daleké ciziny do domu svého, jak o tom píše Nikifor Monach.

Soustředění mysli nastává, když se zahřeje srdce. Co to značí? To je význam slov, která si říkal marnotratný syn: "Tolik námezdních dělníků má u otce mého hojnost chleba, a já tu hladem mru! Vstanu a půjdu k otci svému!" Čili vzpomněl si na blaženost otcova domu a současně nahlédl svou bídu a rozhodl se k návratu. Vyžaduje se značné úsilí, aby byla přinucena vůle a vzbuzeno přání k návratu. Kvůli tomu konáme Ježíšovu modlitbu. Snažíme se uvidět vlastní hříšnost a chudobu. Připomínáme si duchovní pády, jichž jsme se dopustili toho dne. Zpytujeme různé události a hříchy (ale jen letmo, tj. napovrch) a hledíme na sebe, jako když jsme předstoupili před soudnou stolici a probíhá nad námi soud. Hospodin je na trůnu, a my na lavici obžalovaných. Pocítíme-li to, zaúpíme: "Smiluj se nade mnou!" Měli bychom zaplakat, vždyť v pláči se děje správná modlitba. Sv. Izák píše: "Před modlitbou nechť padneš na kolena, lomíš nad sebou rukama a považuješ se za odsouzeného." Tak přijdou myšlenky sebeobvinění a sebeponížení. Skutečně kající mysl sestoupí do srdce, a my začneme plakat - tak počne neustávající modlitba.

Pocit nehodnosti je absolutně nutný pro konání Ježíšovy modlitby. Největší úspěch bývá výsledkem největšího poznání své hříšnosti. Bez takového poznání není opravdové modlitby. Otcové učí, že výstup na nebe je úzce spojen se sestoupením do sebe. Do té míry, v jaké soustředíme pozornost v hlubinách duše, objevíme její tajemství. Ruku v ruce s pokáním přichází nebeské království do srdce a to se promění v ráj a v nebe. Jenom skrze pokání dosáhneme zření Království. (Z knihy "Jedna noc v poustevně Svaté Hory" od archep. Jerothea /Vlachose/)


Podrobnější rozbor tohoto evangelijního podobenství zde byl publikován v minulých letech.













Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 530 do č. 610)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz