Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 14. 7. 2011
Nový film
Cesty Cyrila a Metoděje
Cestopisný film ze Soluně. Vladyka Kryštof o svatých Cyrilu a Metoději.
Starší film, v němž vladyka Kryštof provádí řeckou Soluní po stopách sv. Cyrila a Metoděje.
www.pravoslavi.cz/filmy
Administrátor
--- 11. 7. 2011
O ekumenicky prázdné bohoslužbě 6. července i o všeličem jiném
Ukradení svatí
Když se Ježíš díval na zástupy, bylo mu jich líto,
protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře.
Tehdy řekl svým učedníkům:
"Žeň je veliká, ale dělníků málo.
Proste Pána žně,
ať vyšle dělníky na svou žeň."
(Mat 9,36-38)
Představuji si návštěvníka z dalekých cizích zemí, z jiné kultury, jak přijede na návštěvu do Čech a dozví se, že 6. července je tu veliký svátek, a při památce jedné z největších duchovních osobností celých našich dějin se shromáždí nejvyšší představitelé všech místních duchovních společností a celé toto jejich shromáždění bude přenášet televize, takže bude možné je sledovat v každé domácnosti. Co by asi očekával tento návštěvník? Předpokládám, že by si řekl: "Pane jo. Taková událost. Sejdou se tu všichni duchovní vůdcové Čechů, bude zasedat jejich rada moudrých. Pronesou své slovo národu, aby věděl kudy kam, co dělat, jak si počínat a aby měl po celý rok nad čím přemýšlet. To bude něco!" Pak napjatě usedne před obrazovku, shlédne ten samý televizní přenos, co jsem shlédl já, a nebude chápat, co vlastně chtěli duchovní vůdcové národu tak zásadního sdělit, a potažmo - co je to u všech všudy za duchovní vůdce. Vlastně možná začne chápat - např. proč jsou Čechové nejateističtějším národem. Uvidí totiž na vlastní oči, o čem hovoří Pán Ježíš Kristus litující zástupy, které bloudí "jako ovce bez pastýře". Ubohý lide český!O žádných jiných dnech a událostech v roce není tak zřetelně k vidění, proč jsme nejateističtějším národem Evropy, jako při dvou státních svátcích: Cyrila a Metoděje, a pak Mistra Jana Husa. Při ostatních svátcích se totiž duchovní prázdnota zdejších církví nějak skryje za duchovní obsah takových svátků, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice apod. Jenže v tyto dva červencové dny se nemilosrdně ukazuje, že církve při pokusu prezentovat před národem své křesťanství vlastně "vaří z vody" a nemají, co by srozumitelného a zároveň inspirativního řekly. A tak lze dobře nahlédnout, jaké jsou příčiny zdejšího ateismu. Jistě tedy není vinou bloudícího národa, kam jej jeho pastýři dovedli. Bývá to vždy přímý důsledek stavu církve (to samé platí mimochodem o revoluci v Rusku, kde v předních řadách čekistů stáli bývalí seminaristé). Resp. především červivý plod zchátralého stavu převládajícího počtu církevních představených, duchovenstva, mnišstva atd. v celém posledním půltisíciletí. Jestli tady, v duchovenstvu, není dostatek osobností, které jsou duchonosné, pravdivé a charismatické, kde už je pak hledat? Lze se tudíž divit, že se život i svědectví církví propadají do formalismu, který nakonec nikdo nepotřebuje?
Při letošní sváteční bohoslužbě v Betlémské kapli vylosovaný kazatel (předpokládám, že dobrovolně by to tento dobrý člověk nevzal) na začátku svého proslovu vyslovil obavu, že nedokáže už říci nic nového, což posléze svou promluvou potvrdil. Když už si tedy vytáhl kratší sirku, mluvil, jak uměl, o "zkušenosti s Ježíšem", kterou je potřeba šířit, ale "nějak se nám to nedaří". (Deset bodů za upřímnost.) Protože jinak už do televizních kamer neřekl českému a moravskému národu nic podstatného, zastavím se při tom, jak "se nám to nedaří". Upřímnost za upřímnost. Tedy upřímně řečeno - není divu. Ten duch, který vane při těchto slavnostních bohoslužbách, je tak prázdný a vyčpělý, takže si těžko představit, že by mohl někoho oslovit. Bývají to slova bez zápalu, bez obsahu, tisíckrát přežvýkaná sousta, z nichž už bylo dávno vymačkáno vše, co v nich snad někdy dávno bylo. Škoda. Kdy už jindy a jak efektivněji oslovit národ, než u příležitosti státního svátku a sváteční bohoslužby přenášené masmédii? Podaří-li promarnit takovou příležitost k misii, jako jinou šanci by si církve ještě měly přát?A protože lze předpokládat, že homiletický výkon dnešního svátečního kazatele je vzdálen od kázání mistra Jana nejspíše přibližně stejně (tj. nekonečně), jako ohnivé biče šlehající z úst ostatních kazatelů tzv. "husitské církve", neúnavně pranýřujících všechno to současné zlo, neřádstvo a morální i mravní úpadek, lze z toho vyvodit, že podobně budou i za 10 (20, 30...) let konstatovat jeho nástupci to samé: "Nějak se nám to nedaří." (Budou-li ovšem stejně upřímní, jako ten dnešní.)
Ještě jedna pozoruhodnost mne v kázání zaujala. Známé rozdělení na církev bojující a církev vítěznou, bylo obohaceno ještě o "církev spící". Nemohu se zbavit myšlenky, že lepší prezentaci této "církve spící", než toto ekumenické shromáždění, bychom asi těžko hledali.Co mi v té dech beroucí ohnivosti husitské řeči, která sálala žárem Ducha Svatého, až jsem měl před monitorem ožehlé obočí a vlasy se mi z těch plamenů kroutily do kudrlin, chybělo nejvíce?
Nikde ani slovo o tom, že Hus byl především bojovníkem; vedl boj za pravdu. Válčil proti lži v církvi i lži ve společnosti. A v této svaté válce položil svůj život a tím přemohl své nepřátele (jak se to zpívá v hymnech k uctívání mučedníků). Což to není stále aktuální poselství? Všude kolem nás houstne tma lži. Naše civilizace se propadá do morální i mravní krize, jenže preláty to nevzrušuje. Sociální nerovnost se v průběhu posledních dvaceti let po celém světě změnila na sociální nesouměřitelnost, nikdy ještě nebylo tolik hladových a nikdy nebyli bohatí tak nepředstavitelně zazobaní a nikdy neodírali své bližní tak bezostyšně, a církev má zašitá ústa. Vláda země je v rukách zkorumpovaných lhářů, pletichářů, podvodníků, darmožroutů, budižkničemů, vyčůraných rádců a všelijakých kujónů, mamonářů, šmelinářů a zlodějů, kteří si už dvacet let rozebírají tuto zemi a prachsprostě obírají její dělný lid, nestydí se uvalovat nové a nové daně a dávky a odvody a splátky a reformy - a církvím je to šumafuk. Státní byro jim zacpalo ústa příslibem jakéhosi pohádkového bohatství, z něhož nakonec stejně dostanou jen ohlodané kosti.
Církve stále dumají, jak být lidu téhle země užitečné. A co takhle zastat se ho proti vrchnosti? Ukazovat na prolhanost politiků tak jako Hus poukázal na nemravnost svatokupectví a jako Jan Milíč z Kroměříže dokázal císaři Karlu IV. (a to byl král, ba dokonce markrabě) do tváře vmést: "Ty jsi ten velký Antikrist!" (Pak si to však odseděl; ale brzy ho pustili.)
Milíč dále psal, jak poznat antikrista: „Kdo je Antikrist?“ -- „Antikristové jsou mnozí, a kdo zrazuje a zapírá Krista, je Antikrist.“ „A čím jej zapírají?“ „Když mlčí a neodvažují se ho a jeho pravdu před lidmi vyznávat, kdož pravdu a spravedlnost Boží v zajetí drží.“ ... "(Antikrist) je nyní již ve světě. Zda nevidíš jeho vojsko, totiž roty a jiné tyrany a utiskovatele chudých? Ti jsou tak utiskováni, že bývají nuceni výživu hledat s mnohými hříchy lichvy, zlých obchodů, lží, křivých přísah atd." Takových Milíčů bychom dnes potřebovali alespoň deset, že? Asi by se jim však i dnes vedlo stejně zle, jako Janu z Kroměříže (tedy hlavně od dnešních ekumenicky vyčpělých církví; podobně jako na Jana Milíče žalovalo hlavně nemravné pražské kněžstvo).Co tedy stát se hlasem těch, co jsou utiskováni daněmi a reformami, prožíráním státního majetku nenažranými politiky a s nimi spřáhnutými "podnikateli", antisociální politikou, úpadkem zdravotnictví? To by se náš skeptický národ podivil, kdyby z kazatelny Betlémské kaple zaznělo kázání, které by probíralo jméno za jménem, jednoho antikrista (chtěl jsem říci: poslance) za druhým, členy vlády, které není nic svaté, a předsedy parlamentních stran, které mají dávno smlouvu s ďáblem, a posvítilo si na jejich bezbožné skutky, ukázalo jejich dílo ve světle evangelia! Představte si biskupy církví, jak práskají bičem slova Božího nad těmi našimi zatracenými politiky! To by byla vskutku autentické navázání na husovskou tradici. Pak by i mnozí ateisti zapřemýšleli, co je to vlastně zač, tohleto evangelium. Jenže to dřív bude v létě dva měsíce sněžit, než by něco takového zaznělo po Bílé Hoře v Čechách, neřku-li v Betlémské kapli. Vždyť neutralizace církví je jedním ze základních kamenů budované babylonské věže Nového světového řádu; a jak tato neutralizace v praxi vypadá, nám církve předvádějí kupř. každoročně 6. července. (Kdyby to, co se děje v Betlémské kapli, opravdu bylo evangelijní solí země, pak by televizní přenosy z Betléma byly nejspíš rychle zrušeny. Samozřejmě, bez jakékoliv cenzury. Prostě se musí šetřit, takový výjezd přenosového vozu něco stojí. To by však nevadilo; spousty lidí by taková kázání samy distribuovaly po internetu, na discích atd.)
Jestli např. podle utiskování chudých, následné lichvy, zlých obchodů, lží a lživých přísah se poznává antikrist, resp. působení jeho vojska, tak tu máme antikristů a jeho vojska plnou vládu, sněmovnu a stranické sekretariáty. S antikristem a jeho vojskem je v důsledku vládní politiky zapletena nejspíš dobrá třetina podnikatelů, finančníci, spekulanti a mnozí obchodníci (tzv. byznysmeni) a top-manažeři. O tom se Janu Milíčovi ani nesnilo, kolik bude mít království české jednou antikristů. To je, panečku, prostoru pro šťavnatá kázání a církevní usvědčování vší téhle holoty! A kazatelé by pak neměli nouzi o posluchače - stejně jako Jan Milíč musel kázat pětkrát denně, aby se dostalo na všechny, kteří toužili mu naslouchat. Nevím, nevím, jestli bude o některém z těch, co kdy mluvili v novodobé Betlémské kapli, psát někdo to, co kdysi napsal o Janu Milíči jeho současník: "naplněn dary nebeské milosti, jehož kázání z počátku jako slunce vycházející vzrostlo až do jasného dne a osvítilo ty, kteří byli v temnotách a stínu smrti...")
Pro jistotu a pro méně chápavé dodávám, že kritizovat ty lumpy, co nám dneska vládnou, v žádném případě neznamená vstupovat do politiky. Církev nesmí vstupovat do parlamentu ani zakládat své politické strany. Chcete-li někoho vytáhnout z bažiny, musíte zůstat na pevné půdě.Avšak zpět mezi falešně "středověké" fresky Betlémské kaple. Když se dnešní kazatel obracel k všem před ním sedícím církevním zástupcům a představitelům, pronesl sice zajímavý dvousmyslný výrok o tom, že naše studna (a tím myslel zdejší křesťanské církve) by potřebovala vyčistit (aby dávala kvalitnější vodu, která se dá pít), leč bohužel jej ani nenapadlo, aby se jich přímo a husovsky otázal: "Co vlastně děláte?" Jaký zápas, milí preláti, vedete? Za co jako biskupové pokládáte své životy? Nu ano, to jsou palčivé otázky. Zač vlastně dnes církve bojují, kromě vlastního přežití? Mají ještě schopnost inspirovat okolní společnost duchem evangelia? Jak komunikují se společností a co jí nabízejí? Jsou schopny ukazovat tu jedinou cestu ven ze současné krize - cestu k řešení krize mravní, morální, krize hodnot, krizi vize budoucnosti a krize smysluplnosti existence civilizace? Umějí vůbec ještě něco jiného, než do omrzení poukazovat na křesťanské kořeny evropské civilizace, které už dnes téměř nikoho nezajímají a nedostaly se přes všechnu upocenou snahu ani do evropské ústavy? Dokážou tito lidé navrhnout alternativu proti dnešní brutální komercionalizaci, která lidem láme páteř a úplně deformuje myšlení mladých lidí? Mají církve vůbec nějaké nápady, návrhy jak a kudy ven z marasmu, do něhož naše civilizace zabředla? Znají vůbec samy takovou cestu, aby ji mohly ukazovat? Kráčí samy po této cestě, aby jejich hlas byl přesvědčivý? Co vlastně církve předvádějí naší společnosti svým vlastním životem? Je to podívaná, v níž by mohl někdo vidět světlo tomuto světu? ("Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí vaše skutky dobré a oslaví Otce nebeského;" Mat 5,16.)
Pravoslavní by si mohli vzít příklad z nedávno zesnulého athénského arcibiskupa Christodula, který jakožto nejvyšší představitel Řecké pravoslavné církve vytáhl do boje proti řecké vládě i proti Bruselu i proti konstantinopolskému patriarchátu. Řekové ho milovali. Chrámy, z nichž před nástupem vladyky Christodula ubývali věřící, se opět zaplnily - a hlavně mladými lidmi. Vrátil církevnímu životu jiskru, svolal je do boje proti světským pletichám a satanským piklím vládních papalášů. Lidé si uvědomili, že v tom nejsou sami, že mají opět duchovního vůdce. Církev se znovu stala hlavní hybnou silou národa. Když tento arcibiskup zemřel, plakalo celé Řecko. Získal si respekt i těch, s nimiž vedl svůj boj. U nás byl podobně charismatickou osobností sv. vladyka Gorazd. Kdyby měla církev více takových planoucích pochodní víry, byla by vůdčí silou ve společnosti a měla by i dnes masy aktivních věřících. (A nemuseli bychom v televizi poslouchat kňourání kněží: "Nejde nám to...")
O osobnosti a pohřbu archiepiskopa Christodula jsme zde psali v příspěvku č. 305 o jeho osobnosti v č. 313 a Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula v č. 317.
Spíše to vypadá tak, že jsou to v církvích jen jednotlivci, kteří ještě dělají něco, co je inspirativní pro širší společenský okruh (díky Bohu za ně; zvláště když to v řadě případů konají proti nevoli, jež se vůči nim obrací v církvi samotné). Chci si vážit a ocenit všechno dobré, co s takovou námahou činí všichni ti bezejmenní kněží a laikové, kteří ještě dělají svědomitě své dílo v upřímné víře v Pána a v opozici vůči světu, jenž "ve zlu leží" (1 Jan 5,19). Jenže jak to tak z globálního pohledu vypadá, tak církve jako celek zřejmě nenabízejí nic (nebo katastrofálně málo), co by mohlo společnost zaujmout (jinak by nebyla dle průzkumu veřejného mínění prestiž církevního povolání na úrovni uklizečky). Tváří v tvář těmto skutečnostem se však církve dnes ekumenicky jen vzájemně chválí, plácají se po zádech v naivní představě, že budou-li svorně držet při sobě, ustojí všechno a hlavně přežijí tím svůj smrtelný pád do charitou maskované bezvýznamnosti.
Zmínili jsme se o možné společenské úloze církve, o její aktivitě na úrovni duševní, morální. Leč to podstatné, čím mají církve žít a co mají skýtat svému okolí, tkví v oblasti mravní a duchovní. A tam je ta naše bída ještě větší. A je to ještě horší tím, že to není kvůli nezájmu společnosti, ale čistě a jenom kvůli neschopnosti církví hlásat křesťanství v celé jeho hloubce.
Lidé ve společnosti potřebují duchovnost a zoufale ji hledají. Vidíme to na prudkém vzestupu pohanských kultů a východních náboženství na Západě na zájmu o všechnu možnou magii a okultní vědy. Když jim přestalo dávat duchovnost západní křesťanství, budou tuto ztracenou perlu hledat třeba ve hnojišti. A jakou duchovnost jim nabídlo toto ekumenické shromáždění v Betlémské kapli? Obávám se, že žádnou.
Trapné začlenění všech těch církevních představitelů do trapné Farského liturgie jen podtrhlo duchovní prázdnotu shromáždění. Už se zřejmě ani nepředpokládá, že by někdo z přítomných byl schopen říci něco inspirativního či podstatného. Jak jinak vysvětlit, že přítomní (kromě jednoho vylosovaného nešťastníka) nedostávají prostor pro oslovení veřejnosti? Jakou část národa asi zaujala ta podivně secesní liturgie, která není ani starobylá ani současná? Opravdu jsou organizátoři tohoto svátku tak odtrženi od reality, že si myslí, že úspěšně osloví český národ, když mu přečtou úryvek z apoštola, úryvek z evangelia, zazpívají pár písniček a zarecitují modlitbičku? To by pak už byl vskutku psycho-patologický formalismus. Církve v ekumeně stále opakují, že se "nesmíme uzavírat před světem do gheta". Jenže to, co bylo letos k vidění v Betlémské kapli, je to skutečné gheto, ekumenisti zabarikádování do svého bizardního světa za pevnými hradbami jejich scestné ideologie. Gheto pro vnější svět nepřátelského a neupřímného prostředí, kde se sladkými hlasy opakují stále ty samé sentence, jimž se už nedá věřit. Komu by se chtělo do takového vězení ducha?
Co takhle místo té divné liturgie dát prostor všem představitelům všech církví, aby národ oslovili svým kázáním, poselstvím a pastýřskou radou? Nemohu samozřejmě zaručit míru úspěšnosti, ale jsem si naprosto jist, že by to byla stokrát efektivnější evangelizace než to, co tam předváděli dnes. Jenže - stáli by ti preláti vůbec o to? Nejsou vlastně spokojeni s tím, že si tam odsedí farského liturgii (jednou do roka se dá vydržet všechno), nechají si nafilmovat účast a případně pronesou nějakou nijakou zdravici? Tyhle události, kde si preláti příjemně posedí a jsou sami se sebou spokojení, mi připomínají pastýře, kteří dřepí v teple u ohně, v klidu hrají v karty, zatímco za jejich zády vlci tiše hodují na ovečkách.
Odtud se odvíjí stálá aktuálnost Husovy kritiky západního křesťanstva, kritiky, která dnes není v církvích o nic více v oblibě, než v době Husově u prelátů v Kostnici. Je to kritika ztráty duchovnosti kvůli převládajícímu formalismu, ztráty čistoty kvůli zesvětštělosti, ztráty víry kvůli vnitřnímu materialismu církevníků. I dnes lze - stejně jako v době Husově - pranýřovat smilnící duchovenstvo, jen s tím rozdílem, že místo prostitutek zaujala pedofilie (či možno toto smilstvo chápat duchovně, apokalypticky, jakožto nevěra nevěsty zasnoubené nebeskému ženichovi, páchaná církevníky zaplétajícími se s tímto světem, s jeho mocí a bohatstvím, místo, aby sloužili jen Pánu a jen jemu byli oddáni). I dnes tu máme vypasené středověké řeholnictvo - jak podobné dnešní církvi, která zde celé desetiletí opakovala jako mamonářskou mantru: "pole, louky, les," občas tento růženec chamtivosti proložila desátkem: "katedrála".
Tři slova opakovali tzv. "křesťanští politici" s vytrvalostí tibetského modlitebního mlýnku; ne, nebyla to jména osob přesvaté Trojice, bylo to: "naše", "ukradeno" a "vrátit". Dodnes nechápu, proč se církve hned po revoluci rychle nedohodly a neřekly státu: "Nechte si všechna ta pole, louky a lesy, pomozte nám opravit zdevastované budovy a podle jasně stanovených pravidel dávejte duchovenstvu střízlivý plat." Stát by tím ušetřil a církve by získaly před národem trochu prestiže. Jenže z naší strany tu je zaslepující vidina mamonu. A z druhé strany politici jednají jako věrný servis zednářským elitám, které dobře vědí, že zásadní součástí plánu na důstojný pohřeb církví je jejich odluka od státu; a také vědí, jak snadno si lze církve koupit, aby za pěkný peníz souhlasily i s tím, co je pro jejich poslání nevýhodné.Kam se z dnešního křesťanství poděla prvokřesťanská čistota, oběť a upřímná zbožnost? Jedině tímto duchovním zápalem oslovili první křesťané pohany a jedině tímto zápalem je přece možno osvítit dnešní agnostiky, materialisty, okultisty, jogíny, buddhisty atd. Je tu ještě někdo, kdo ukáže bloudícímu češstvu autentický křesťanský duchovní život a prostou víru v Trojici a Bohočlověka, život prvotní jerusalemské obce, starokřesťanskou bohoslužbu, původní spiritualitu, jak ji zachovaly zápisy o pouštních Otcích? Nebo se opravdu propadneme do novotářského pseudokřesťanství, které má vymyšlené nové liturgie (lhostejno zda Karlem Farským nebo druhým vatikánským koncilem), a buď nemá žádná dogmata nebo naopak spousty nevábných dogmat o papežství, odpustcích, očistci, a dává na výběr mezi klamným duchovním životem ignáciovského snění nebo letničním alelujáctvím? To je ve skutečnosti situace, v níž stojíme. To je výzva k husovskému zápasu za křesťanskou autenticitu, ona polnice, která nás burcuje do boje. Nepotřebujeme mír se světem, ale válku proti zesvětštění duchovních, proti nemravnosti v kněžstvu, proti zneduchovění církví současným "aggior-dementnem" (jak tomu přezdívají někteří katolíci). Boj za návrat posvátna do českého křesťanství. Aby Češi přišli do chrámu i ve dne, nejen v noci (když se pořádá tzv. "noc kostelů").
Dnes jsem byl na procházce po jednom maličkém městečku a tu vidím, že je otevřený místní farní katolický kostel, který byl přede mnou doposavad vždy zavřený. Takže jsem uvítal možnost podívat se dovnitř. Hned na prahu vidím, že kostel je otevřený v tuto hodinu mimo bohoslužby kvůli probíhající opravě. Opravovaly se zřejmě omítky a některé části dřevěného vybavení. Všude v chrámu prach, na podlaze hromádky sutě a pilin. To je samozřejmě v pořádku - nic proti opravě. Kostelní lavice byly přikryty zelenými plachtami. Na jedné, která zůstala poodkrytá, vypovídala tlustá vrstva prachu, jak se v chrámu při opravách prášilo. O to více překvapilo, že jediné, co nebylo přikryto, byl hlavní barokní oltář. Uprostřed veliká olejomalba světce, kolem sochy andělů. Pod oltářní mensou bylo okénko, za nímž se matně rýsovala silueta ležící postavy - vypadalo to jako ostatky světce - ať už symbolické nebo skutečné. Skutečným šokem pak bylo, když při pohledu zblízka na samotnou oltářní desku bylo ke spatření, že se na ní válely nějaké hadry používané při stavebních pracích, uprostřed pilin, hoblin a všelijakého nedefinovatelného smetí tam byly odloženy nějaké nástroje (snad pilka, kleště apod.) na práci se dřevem. Vedle oltáře byl podstavec stejně vysoký jako oltářní deska, který napovídal, že jako druhý bod pro položení prkna sloužil právě oltář... Úcta k oltáři nejen na nule, ale spíše kdesi v záporných číslech. Zde kvetlo aggiornamento všemi barvami duhy.Můžeme tedy shrnout, co nejbolestněji absentovalo v celé té zemdlené betlémské bohoslužbě, kromě toho, že tu scházela právě ta jiskra, která přeskakuje mezi biblickými řádky a která může zažehnout lidské srdce? Je až s podivem, že je možno hodinu hovořit o Husovi a téměř se ani nezmínit o hlavním tématu, kterým se Hus zabýval a kvůli kterému ho poslali do ohně, - totiž o jeho kritice církve. Možná se tomuto tématu vyhýbají sváteční betlémští kazatelé jako čert kříži, protože by bylo okamžitě celému národu jasné, že naprostá většina toho, co Hus na církvi pranýřoval, je na těle církve v nějaké podobě dodnes, a ne jenom v římsko-katolické církvi, protože tato rakovina úspěšně metastasovala i do církví protestantských. Tam na sebe vzala jiné projevy, ale nemoc je vlastně táž (a je jasné, že přes ekumenismus, modernismus a povrchnost pomalu proniká i do Pravoslaví). Všechny tyto neduhy mají společného jmenovatele: zesvětštění, Biblí tak ostře odsuzované přátelství se světem. Koho by mohl vytáhnout z hlubiny ten, kdo se v ní sám topí? Myslím, že to národ podvědomě cítí, a proto nevěří církvím a jejím kazatelům, kteří dokáží tak uhlazeně a tak dlouho mluvit, aniž by řekli něco podstatného.
Nu, a co jinak viděly stěny Betlémské kaple letošního 6. července?Kouzelná byla kněžka Lada, která hovořila o odpuštění hříchů a o pokání líbezným hláskem a roztomilým úsměvem televizní hlasatelky zvoucí děti na večerníčka. Pak voskové figuriny uhlazených prelátů. Zdvořilé úsměvy, decentní chování. K tomu stepilé dívky zpívající "liturgické zpěvy" vsedě, nožku přes nožku... Atmosféra proslovů i celé události kdesi mezi schůzí nějaké strany, mauzoleem a papalášským kladením věnce ke hrobu neznámého vojína. Strnule úsměvavé masky obracející se k okolní společnosti s mrazivým pozváním: "Pojďte mezi nás."
Když církve kradou svaté, není pak divu, že jsou takové církve lidu ukradené.
A všechny tyto každoroční slavnostní události pořádá církev, která si Husa sice přivlastnila do svého názvu, ale jinak nemá s Husem vůbec nic společného (to není věc názoru, to je objektivní faktum, protože vznikla až začátkem 20. stol.). Její kněžky by Hus bičem slova zřejmě vypráskal z chrámu, věren tomu, co o vedení bohoslužeb ženami píše Bible. A její eucharistii, kterou na závěr památečného shromáždění v Betlémské kapli tato církev pořádá, by Hus zcela jistě vůbec nepřijal do úst, protože to nebyl žádný protestantský reformátor, za něhož jej protestanti lživě vydávají, ale tradiční křesťan (tradičnější než všichni tři papežové jeho doby dohromady) znající, co je to apoštolská posloupnost a kánony svatých Otců, a že bez zákonné posloupnosti není žádné kněžstvo. Všude dnes samá povrchnost, licoměrnost a klam - a tím se pompézně oslavuje památka našeho bojovníka za pravdu.
Cožpak nechápou, že k osvojení dědictví velikána nestačí dát si jeho jméno do názvu? Proč se alespoň na duševní úrovni (když už je ta duchovní mimo jejich obzor) nesnaží nějak napodobit Husův boj a nepranýřují nešvary a zlořády našeho světa u nás či za hranicemi, padni komu padni? Je zlou ironií, že právě církev, která si dala Husa do jména, je ze všech tou bezkonkurenčně nejkonformnější, nejflexibilnější a nejloajálnější všem režimům. A z událostí docela nedávných: kde byla pravda pro toto "husitské" duchovenstvo, když v rozporu s rezolucí rady bezpečnosti OSN začalo NATO bombardovat civilní pravoslavné obyvatelstvo v Bělehradě? Všichni tihle unylí "husiti" ani nekníkli. Kde byla Boží pravda pro všechny preláty dojímající se pod klenbami Betléma nad "velkým reformátorem", když rozesmátý Clinton (viděl jsem v TV, jak se při tom smál) nechal střílet na pravoslavné křesťany rakety s nápisy "Velikonoční pozdrav"? Kde je ta jejich ekumenická láska, když jsou zabíjeni pravoslavní bratři? Kdo slyšel jejich hlasité protesty, když Albánci v Kosovu (většinou za pasivního "dozoru" mezinárodních sil KFOR) znesvěcovali pravoslavné svatyně a likvidovali křesťanské památky světového významu (dokumenty o tom)? Dá to někdy dost práce zacpávat si oči před pravdou, když ji máte přímo před očima. Ale že měla celá ekumena tenkrát vskutku plné ruce práce, co?
Všude je dnes jen klam, loupež a pokrytectví. Kde je hledání historické pravdy, když katolický církevní historik smete se stolu všechna fakta o účasti římsko-katolického duchovenstva a mnišstva na genocidě Srbů ve fašistickém Chorvatsku za druhé světové války, a jednoho z hlavních vrahů pravoslavných křesťanů, biskupa Stepanice, papež blahořečí? Kde je hledání historické pravdy, když současný mluvčí římsko-katolické církve se vyjádří na kameru v tom smyslu: Hus byl zabit, ale i husité zabili spoustu lidí...? Jako by husitská vojska byla vedena Janem Husem a ne Žižkou a jako by tito husité neodpovídali svými vojenskými akcemi na řádění západních křižáků. Všichni stále překrucují, co se překroutit dá, pravda dostává i dnes na frak. Mám dojem, že dnes stejně jako tenkrát mají pravdu nejraději, když hoří na hranici s nějakým kacířem. Tohle budou členové té historické komise pro zkoumání odkazu Mistra Jana Husa? Tak to se máme nač těšit.
Svaté Cyrila a Metoděje oslavuje v den, který nemá s cyrilometodějstvím nic společného, na mýticky vymyšleném Velehradě církev, s jejímiž pilátníky tito svatí zápasili a která jejich žáky odsud brutálně vyhnala a pak cyrilometodějství a slovanskou bohoslužbu dlouho vyhlazovala, jak jen mohla. Jak jsem již pravil: Všude samý klam. Husův boj za pravdu oslavují samozvaní "husiti" celou tou iluzionistickou stínohrou na pravdu ve falešné Betlémské kapli, ryzost cyrilometodějství se slaví překroucením dějin na nepravém Velehradě v uměle vyfabrikovaném svátečním datu. To je ta "loupež století", krádež svatých, o níž píši. Což to není podvod, když si přivlastňuji ty, s nimiž mne nespojuje historické dědictví, a dokonce se vydávám za následníka těch, jejichž odkaz vůbec nenaplňuji? To je neustálé a opakované pohřbívání svatých.
Ano, i tak by někdo mohl hledět na události v betlémské kapli - jako na každoroční upalování Mistra Jana Husa. Místo koncilních prelátů přikládají na hranici preláti církve tzv. "husitské" své duchamorné projevy, aby na ní spálili pravdu o Janu Husovi na popel. Tak to jsou naše červencové národní svátky. Na Velehradě si papisti každoročně vyženou Cyrila a Metoděje, a den nato se v TV dává letošní grilování odkazu Husova. Vždyť čím jiným je takové výroční flexibilní ohýbání a přetvarovávání (vskutku: re-formace) tohoto našeho posvátného dědictví?
KdEž jsú Boží bojovníci?
--------------
P.S.
Možná je to všechno zákonitý proces. Podobně jako při prvním příchodu Kristově selhalo starozákonní duchovenstvo, tak před druhým příchodem selže duchovenstvo novozákonní. Pak je ovšem moje lamentování zhola zbytečné. Přesto by se však nemělo umlkat. Aby nemuselo volat kamení...
Administrátor
--- 1. 6. 2011
Překlad výběru z triodu květného
Dokončen překlad a sazba výběru z květného triodu - ve dvou dílech.
1. díl zabírá období od světlého týdne do opuštění Paschy.
A nyní je k dispozici i 2. díl: od Nanebevstoupení, přes Svatodušní svátky až ke Všem svatým.
K oběma dílům jsou též zpěvníky (notáře s notama).
K tomu je připravena ještě příručka pro duchovenstvo ke službě svatodušní večerní se skláněním kolen (jsou tam dlouhé modlitby, které jsou v této brožurce vysázeny velkým písmem).
Vše v PDF na http://pravoslavi.cz/download/
--------------------
Na webové stránce Pravoslavný download najdete v kapitole „Triod květný“ tuto sekci:
Z triodu květného.
Český překlad
Obsah: Od svátku Nanebevstoupení Páně přes Svatodušní svátky až ke Všem svatým (tj. k 1. a 2. neděli po Padesátnici).
Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a prokimeny pro bohoslužby večerní a liturgie. Ke všem nedělím a svátkům v tomto období (včetně zádušní soboty). Obsahuje i postup a modlitby pro svatodušní večerní.
Poznámka: modlitby pro svatodušní večerní se skláněním kolen jsou jednak ve výše uvedené brožuře „Doba padesátnice II.“ (textová část), a pak jsou též vysázeny do zvláštní brožury pro potřebu duchovních při službě (tenká brožura a velké písmo). Zde:
Bohoslužba se skláněním kolen a modlitbami ke Svatému Duchu. Příručka pro kněze.
Výběr z triodu květného a z kněžského služebníku (postup pro večerní službu)
Český překlad
Velké písmo textu modliteb, které se čtou na kolenou.
Administrátor
--- 18. 5. 2011
Velikonoce 2011 - Romfea TV
Bejrút - Libanon - obchodní dům
Vstal z mrtvých Kristus
Administrátor
--- 9. 5. 2011
Z došlé pošty - cyrilometodějské oslavy
Pozvání do Mikulčic
S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko–brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční
na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy
v sobotu 21. května 2011.
Archijerejská liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 9:45 hod.
Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu.
Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.
Pokud budete mít po bohoslužbě zájem o návštěvu Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí vladykovi Jáchymovi, v monastýru bude připraveno pohoštění, potřebujeme proto vědět, jaký bude počet poutníků (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz ).
Na setkání se těší jerej Serafím,
duchovní správce hodonínské církevní obce
(mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz )
Administrátor
--- 5. 5. 2011
Dokončuje se nový liturgický překlad
Triod květný
V pátek večer by měl být na www.pravoslavi.cz/download k dispozici ke stažení překlad výběru z květného triodu. Jsou tam proměnné hymny k bohoslužbám (liturgiím a večerním) pro dobu od světlého týdne do neděle všech svatých (po svatodušním týdnu).
Překlad je už hotový a vysázený. Nyní se dokončuje notář.
-----------------
Z výběru z triodu postního byl zatím uveřejněn první díl. Pro informaci těm, kteří o to mají zájem: druhý dil (od 2. velkopostního týdne k Lazarově sobotě) je vlastně už také hotov, jenže teď už jaksi nemá cenu pospíchat s uveřejněním, takže to nechám uležet, koncem roku to ještě přehlédnu, a pak to dám k dispozici na download před začátkem příštího Velkého půstu. Jestli Bůh dá a dožijeme-li se...)
Administrátor
--- 26. 4. 2011
Dnes nastala nám svatá Pascha (pozdrav v mnoha jazycích - z došlé pošty)
Vstal z mrtvých Kristus! Vpravdě vstal z mrtvých!
Atgyfododd Crist! Atgyfododd yn wir !
Christ is Risen! He is Risen indeed !
Amharic (Ethiopia):
Kristos Tenestwal! Bergit Tenestwal!
Old Church Slavonic:
Christos Voskrese! Voistinu Voskrese!
Tigrinian (Eritrea):
Christos Ten-si-OU mutan ! Ba-Ha-ke Ten-si-OU!
Georgian:
Kriste aghsdga! Cheshmaritad aghsdga!
Greek:
Christos Anesti! Alithos Anesti!
Latin:
Christus Resurrectus Est! Vere Resurrectus Est!
Romanian:
Hristus a Inviat! Adeverat a Inviat!
Syriac:
Meshiha qam! Bashrira qam!
Turkish:
Hristos Dirildi! Hakikaten Dirildi!
-----------
P.S.
Vpravdě vstal z mrtvých! (Tak zní česká odpověď na paschální pozdrav v tradičním znění; tradiční liturgická čeština je však dnešním mladým lidem již údajně zcela nesrozumitelná, a proto moderní liturgisté v Čechách prý pomalu závádějí - a jistě brzy prosadí do nově v Praze vydávaných liturgických knih - novodobější znění a dnešní mládeži jistě bezva srozumitelný cool pozdrav: „Fakt vstal!“ :-)))
Pascha v severním Walesu
Easter 2011 NORTH WALES
Administrátor
--- 19. 4. 2011
Z došlé pošty a z tisku
Rouhavé zobrazení Krista - zničeno statečnými katolíky
Nedávno jsem dostal od jednoho spolubratra v kněžské službě dopis upozorňující na toto ohavné rouhání, které se ostýchám vylíčit, ale je popsáno v článku, na který uvádím odkaz.
Přeposílám Vám zprávu mých pravoslavných přátel z Francie. Jedná se o skandální "umělecké dílo" s názvem "Ukřižování v moči" vystavené v jedné prominentní galerii ve městě Avignonu. Podle slov katolických činitelů tohoto města, nikdo z veřejnosti nebyl tímto blasfemickým "dílem" pohoršen. Vyvstává otázka, jak by to bylo, kdyby se podobný pohoršující objekt týkal jednoho z ostatních dvou velkých monotheistických náboženství. Moji přátelé vyzývají všechny protestovat proti této pohoršující výstavě a přeposlat tuto zprávu alespoň na dvě další adresy.
Více o protestní iniciativě: www.defendonslecrucifix.org
Nyní však byl na toto téma uveřejněn článek na i Dnes se zprávou, že dva katolíci "uměleckou fotografii" vystavenou v galerii zničili kladivem. Bravo!
Katolíky zde čas od času kritizuji za to či ono, ale nyní jim tleskám.
Myslím, že tady by mohl být ten správný prostor pro ekumenickou spolupráci - křesťané by bez ohledu na denominaci mohli společně ničit díla urážející naši víru. To by byla skutečná ekumena a návrat ke společným prvokřesťanskými a potažmo patristickým kořenům křesťanství. Vždyť svatí prvokřesťanští mučedníci a po nich svatí Otcové byli horlivými ničiteli pohanských obětišť a likvidovali modly. Mimochodem, v pravoslavné hymnografii, kterou zpíváme při našich bohoslužbách, často oslavujeme některé světce za to, že rozvraceli pohanská obětiště, pálili idoly a roztříštili modly.
Nuž, vraťme se tedy společně: pravoslavní s katolíky i s protestanty, k těmto kořenům. Jak praví Písmo: "Je čas bořit i čas budovat... Je čas boje i čas pokoje..." (Kazatel 3,3 a 8) Na začátku křesťanství první křesťané bořili a bojovali, pak v Byzantské říši křesťané budovali a užívali si pokoje. Nyní se nejspíš vrací zpět doba, kdy bude potřeba za uhájení víry bojovat i bořit...
Jestli není křesťanství ve věcech obrany své víry trochu militantní, tak je mrtvé. Na tom nic nezmění rozplizlé unionistické blábolení prelátů všech církví na různých ekumenických bohoslužbách, které sice nikoho neurazí, ale křesťanství na Západě jen hlouběji ponořují do močálu duchovní břečky, neslané nemastné, nikomu k ničemu nepotřebné, které se jednou svět s úlevou zbaví jako něčeho, po čem se nebude nikomu stýskat...
Administrátor
--- 13. 4. 2011
Z došlé pošty - nová adresa
PROTIDROGOVÁ PORADNA A FÓRUM
Týká se témat všech druhů závislostí a jejich souvislostí. Můžete se ptát, informovat, poradit se, ať jste pravoslavní, jiného vyznání, nebo bez vyznání. Odpoví vám pravoslavní kněží, kteří jsou zároveň odborníky na danou problematiku a vidí ji z duchovní perspektivy.
Administrátor
--- 12. 4. 2011
Znamení doby (z došlé pošty)
Socha anděla s mobilním telefonem na nizozemské katedrále
Na kostele svatého Jana v nizozemském městě mají sochu představující anděla držícího mobilní telefon a volajícího bohu.
Autor vytvořil 25 soch andělů. Všechny jsou takové, jaké byste na středověké katedrále očekávali. Až ta poslední se vymyká – mobilem a tím, že zobrazený anděl má džíny.
Další podrobnosti a článek s videem zde
Administrátor
--- 5. 4. 2011
Dívka raději zemřela, než aby se zřekla víry
Příběh 23-leté Aliny Milanové, která zemřela v izraelské nemocnici na těžkou nemoc
 |
Dle slov duchovní otce Aliny, kněze při chrámu ct. Serafima Sarovského v Kuncevě Alexandra Naruševa, i dle vyjádření samotné dívky byla již v listopadu minulého roku na klinice postavena před volbu, zda přijmout ve zrychleném režimu občanství Izraele, a získat tím právo na bezplatnou léčbu, která by jí mohla zachránit život. Jenže kvůli tomu by musela v dokumentech o sobě prohlásit, že je buď židovka nebo ateistka. Druhou možností, kterou si mohla zvolit, bylo zachovat věrnost Pravoslaví a očekávat nevyhnutelnou smrt. Alina Milanova si vybrala to druhé.
------------------------
Stručný přehled událostí. Průběh nemoci podle popisu její matky (místy zkráceno; pozn. red.) Alina náhle onemocněla, příznaky byly zprvu typické pro hepatitidu, která však byla nakonec vyloučena a byly provedeny operace, následovalo měsíční domácí léčení. Následně byla provedena třetí operace, při níž byla určena definitivní diagnóza. Vzhledem k rozsahu postižení lékaři prohlásili, že více pro ni učinit nemohou. Navrhli transplantaci jater. V průběhu konsultací se stav Aliny prudce zhoršoval, dostala se na jednotku intenzivní péče, začala srdeční arytmie a to vše spolu se selháváním činnosti jater. Hrozila smrt. Přes různé konsultace a zahraniční kontakty se naskytla možnost hospitalizace v jedné z nejmodernějších klinik v Tel Avivu, která jako jedna z prvních odpověděla na dotaz ohledně možnosti léčby, takže už 11. listopadu byla Alina na přijímacím oddělení této nemocnice. Byly provedeny tři operace, jenže vznikla sepse a otrava krve. Infekce bacily odolávajícími antibiotikům. Matce se podařilo od sponzorů opatřit peníze na první měsíc léčby. Zůstal však ještě dluh 64 tisíc dolarů. Pak bylo potřeba sehnat peníze na transplantaci 300 tisíc dolarů. Tuto částka se však již přes veškerou snahu a pomoc přátel nepodařilo zajistit.
Jediným řešením byla možnost ve zrychleném řízení přijmout izraelské státní občanství, které by umožnilo bezplatnou léčbu. Vše bylo vyjednáno a připraveno, stačilo již jen vyplnit formuláře a odevzdat. Podle izraelského "zákona o repatriarci" mohla Alina počítat se získáním občanství, protože její zesnulý otec byl Žid a jeho matka je nyní izraelskou občankou. Konsulát v průběhu měsíce dokončil prověření dokumentů potvrzujících právo Aliny na získání izraelského státního občanství, a v prosinci vydal doporučení ministerstvu vnitřních věcí. Zde následně urgovala celou záležitost v lednu 2011 i babička Aliny. Avšak ani přes poukazování na zdravotní stav žadatelky ministerstvo nereagovalo.
Příčinu sděluje duchovní otec Aliny: "Ve formuláři je kolonka - věrovyznání. Podle zákona se může stát občanem Izraele pouze žid nebo ateista. Aby se Alině dostalo rychlé lékařské pomoci a naděje na přežití nemoci, musí být v této kolonce napsáno jen jediné: »ateistka« nebo »židovka«. Alina mi telefonovala a tázala se tento problém. Co si počít? Lékaři říkají, že času je velice málo. Dva až tři týdny. A u nás (tj. v Rusku; pozn. překl.) tento typ léčby neprovádějí. Volba je prostá: buď zachytračit (pokrytecky napsat, co je žádáno), zříci se víry a tím získat naději na uzdravení, a nebo se plně spolehnout na Boha. Ten člověk chtěl slyšet odpověď na otázku, která je nejspíš tou nejdůležitější v jeho životě. Nevěděl jsem, co říci... Přesněji řečeno, věděl, jenže... Když mi pak matka dívky sdělila, že se už rozhodly, bál jsem se, že uslyším to nejhorší. Helena (křestní jméno Aliny) prohlásila: »Nesundám kříž, nezřeknu se (víry), za to mi to nestojí.« Řekl jsem jim, že jsou statečné."
Na otázku kněze, co budou dále dělat, odpověděla její matka, že nevědí. Kněz řekl: "Jenže už máte málo času." "Před námi je věčnost," odvětila.
Když bylo Alině lépe, napsala na internetové fórum chrámu ct. Serafima: "... žádné hrdinství a žádnou volbu momentálně podstupovat nemusím. Svoji volbu jsem učinila již dávno - jsem pravoslavná křesťanka. Činím na sobě znamení kříže. Ano, neodložím křížek, otevřeně pravím, že jsem pravoslavná. Ano, mám papír z ministerstva vnitřních věcí Izraele, kde nejsou varianty; je tam předepsána věta: »Přijímám občanství, zákony a náboženství této země,« a pár teček na podpis. Řekněte sami: Je to nějaká volba? Důležité není, co je na papíře, ale co je v duši. A tam je důvěra v Boha, silnější než papíry, silnější než zákony, státy a nejhroznější diagnózy nebo čas! I v nejtěžších chvílích cítím, že mne Bůh drží za ruku. Žádný lékař ani žádný stát nemůže zbavit operaci jejího rizika - jakýkoliv den tady může být poslední. Jediná volba je ta, kterou jsem učinila už dávno, a ta není spojena s občanstvím, - zvolila jsem si Víru v Boha; nebudu se ohlížet na nic jiného, budu děkovat za vše, co je mi souzeno. A to je volba stojící před každým člověkem."
Několik měsíců prožila Alina na jednotce intenzivní péče izraelské chirurgické kliniky připojena k přístroji umělého dýchání. Jak poznamenali izraelští lékaři, až do posledního dne byla "upoutána na lůžko, ale při plném vědomí a jasné paměti", což ještě zvětšuje význam rozhodnutí učiněného v bolestech způsobovaných pokračující smrtelnou chorobou.
V noci na 14. března Helena (Alina Milanova) zemřela na masivní vnitřní krvácení. Někteří pravoslavní na internetu mají zato, že se způsobem své smrti a svým svědectvím o víře až k smrti stala mučednicí.
Pravda.ru (21. března 2011)
(Při překladu zkráceno, avšak s péčí o zachování hlavních faktů základní linie průběhu.)
P.S.
Na webu právnické fakulty, kterou Alina studovala, vyvěsili přátelé toto oznámení:
Se zármutkem oznamujeme, že po dlouhé nemoci 14. března 2011 zemřela studentka 5. ročníku právnické fakulty MGU Alina Milan. Alina byla úspěšnou studentkou, aktivní účastnicí různých fakultních akcí, členkou dobrovolné studentské organizace, věrnou přítelkyní, krásným člověkem. Věčná paměť.
Administrátor
--- 3. 4. 2011
Japonsko v uplynulém týdnu
Zpráva z japonského chrámu v Chakodate
 |
Fotografie před a po zemětřesení viz příspěvek č. 702 (pozor, vlivem nepřesnosti v prvních zprávách o škodách způsobených pohromou došlo u obrázků v tomto příspěvku zřejmě k přehození místních jmen "Jamada" a "Sakari". Údajný obrázek chrámu v Sakari je tedy ve skutečnosti obrázkem z Jamady. |
Přijeli k nám reportéři z televizního studia "Rossija 1" a měřili úroveň radiace u nás v chrámu. Řekli, že je nižší než v Moskvě.
Již zde nejsou problémy se zásobováním potravinami. Nějakou dobu ještě přetrvával nedostatek mouky, což nám dělalo problémy mj. i tím, že nebylo z čeho péci prosfory na liturgie.
V prefekturách poblíž Fukusimy zjistili, že některé potraviny (hlavně ovoce) obsahují radiaci. Farmáři na těchto místech likvidují úrodu. Nic z takových potraviny by na trh nedali; berou to velice vážně.
Trpíme však nedostatkem nezávadné vody. Balená voda není v obchodech prakticky k dostání. A vodu z vodovodů nedoporučují k pití, neboť je nebezpečí, že je radioaktivní. Není kolem toho úplně jasno. Většinu nezávadné vody distribuují na místa dočasných příbytků evakuovaných, a proto je jí nedostatek v krajích, které zemětřesením tolik neutrpěly.
Množství lidu stále žije v školách, sportovních halách a dalších evakuačních shromaždištích. Lidí je tam příliš mnoho na malé ploše, a tak se snaží rozmísťovat je na další katastrofou nepostižená místa. Jenže nalézt pro tyto lidi, jimž pohroma vzala všechno, nové příbytky nebude snadné. Vláda má v plánu stavět pro tyto lidi malé domky a vyplatit každému finanční kompenzaci.
Cesty do postižených míst se vcelku daří pročistit. Už se tam mohou dostat automobily - kolem silnic jsou však po obou stranách hromady odpadu. Do některých míst se však záchranáři ještě nedostali. Není vyloučeno, že jsou tam ještě lidé, kteří se snaží nějak přežít. Vždyť ještě osmý den po katastrofě byli nacházeni lidí, kteří se nemohli sami dostat z trosek. Nedávno nalezli babičku s vnučkou, které strávily celý ten čas v kuchyni, kde byly ze všech stran zablokovány zbořenými budovami. Někde možná ještě i teď žijí lidé, očekávající pomoc.
Tsunami zaplavila nemocnici až do 3. poschodí. Všichni, kteří byli v přízemí a prvních třech patrech - lékaři i pacienti - zahynuli. Ale ve čtvrtém poschodí se lidé zachránili. Byl mezi nimi lékař, jehož žena měla právě rodit. Sláva Bohu, vše dopadlo dobře, narodilo se jim dítě.
Lidé se snaží zachovávat klid a dle svých sil si pomáhat navzájem. Soukromníci vozí jídlo do postižených krajů, pytle s potravinami. Do pomoci se zapojilo mnoho studentů a školáků. Pracovitě rozdělují rýži přímo na místech, a pomáhají lidem. Jsou teď prázdniny a děti se staly aktivními dobrovolníky.
Co se týče potřeby pomoci, stále je aktuální prosba o finanční podporu. Lidé se potřebují oblékat a nakoupit to nejnutnější. Víte, v Japonsku jaksi není přijatelné dávat jako pomoc obnošené šatstvo. Lidé se snaží poskytovat nové věci nebo peníze.
Mnoho lidí z naší farnosti odjelo pryč (kvůli obavám z radioaktivity); je to citelný úbytek. Avšak hlavní proud lidí přejících si opustit Japonsko už slábne. Někteří se dokonce již vrátili.
Země nenápadně vstává z popela. Myslím, že současný stav je možno srovnat s obdobím 2. světové války: továrny jsou opuštěné, průmysl utrpěl značné škody. Nepropadáme však zoufalství a pracovitě a s úporností se pozdvihneme. Vzájemně se podepíráme; Japonci jsou velice semknutí.
Modlíme se hromadně za všechny zahynulé při zemětřesení nebo při tsunami. Nepronášíme při těchto modlitbách jména, protože neznáme zdaleka všechny ani celkový počet.
Pokračujeme v každovečerním čtení žaltáře. Naši ruští farníci chtějí poprosit Ruskou zahraniční církev, aby sem byla přivezena divotvorná ikona Bohorodice Kursko-korenné, jež se nachází v Americe. Modleme se. Věřím, že Bůh naši zemi neopustí.
(27. března)
Administrátor
--- 30. 3. 2011
Nový film
Dokumentární film o Japonské pravoslavné církvi
Nový film: Pravoslaví v Japonsku. Dokumentární film o příchodu Pravoslaví do Japonska i o současném životě Japonské pravoslavné církve je na www.pravoslavi.cz/filmy (s českými titulky). Je to moc pěkný film.
Administrátor
--- 29. 3. 2011
Modlitby za Japonsko
Změna času
Jen malé upozornění pro ty, kteří se modlí spolu s pravoslavnými Japonci jejich večerní modlitby za Boží pomoc při živelné pohromě, která Japonsko postihla (a vlastně stále ještě postihuje).
Vzhledem k místnímu přechodu na letní čas, je nyní doba těchto modliteb dle našeho aktuálního času: od 15 hod.
Administrátor
--- 29. 3. 2011
Možná se potvrzují neblahá tušení
Kompletní databáze ze sčítání lidu vznikne v protiatomovém krytu
Zde (http://zpravy.idnes.cz/video-centralni-mozek-scitani-lidu-se-skryva-v-protiatomovem-krytu-11t-/domaci.asp?c=A110328_121709_domaci_jj) je zajímavá informace, z níž vyplývá, že na základě sčítání lidu skutečně vznikne kompletní databáze všech shromážděných údajů, kde budou u každé osoby i všechny její identifikační údaje. Takže oni to lákavé sousto opravdu vyrobí. Nebude sice v paneláku Na invalidovně, ale bude.
Prý zrovna vzniká v nějakém tajném protiatomovém krytu, který v nejpřísnějším utajení naplnili počítači, a tam se nyní kupí veškeré získané osobní údaje. Není mi moc jasné, co je na tom tak tajného, když tam nechali filmovat novináře... (A kromě toho, v Čechách se stejně nikdy nic neutají.)
Videoreportáží vykreslený obrázek těch hrozně ukrývaných počítačů s databází, které jsou "přísně střeženy" kdesi v tajném betonovém krytu "někde v Česku" (pochybuji, že je to někde mimo Prahu), je vskutku zábavný - je to skoro jako z hollywoodského filmu o tajných laboratořích ukrytých někde v hloubi pod zemským povrchem. Hlavně, že je ten protiatomový kryt (jichž není v Česku tak mnoho) natolik tajný, že jim přímo tam vede veřejná internetová linka, po níž jim tam lidé posílají elektronicky vyplněné formuláře... Myslím, že už teď pracují armády hackerů, a brzy po zpracování dat ze sčítání bude kompletní databáze někde na internetu volně ke stažení :-)
Případně se jí třeba dočkáme na serveru Wikileaks :-)))
----------------
A když už končíme tak úsměvně, připojím ještě jeden vtip z Britských listů:
Administrátor
--- 28. 3. 2011
Zamyšlení nad možnými (nebo třeba: nemožnými) aspekty probíhající akce
Sčítání lidu - aktivní zapojení se do budování nového světového uspořádání?
Krátký předslov: v této úvaze se mi rozhodně nejedná o polemiku v otázce, zda se při sčítání lidu přihlásit k víře. Spíše se pokouším "nakousnout" jiný problém: zda se sčítání vůbec účastnit. Snad v rámci zatím ústavně proklamované svobody svědomí a glasnosti (čili svobody projevu) je možno něco takového předhodit do internetového pléna k diskusi.
Dlouhodobě mne znepokojuje (a občas sem na podobná témata píši) ta zvláštní stádnost, lhostejnost a defétismus převládající masy křesťanů ve vztahu ke světu, ke státu a celé té duchovní obludě, pro níž používáme jednoduché označení "svět" či "světský duch", o němž víme, že je ve vzpouře proti Bohu a že je to duch antikristovský. Vždyť ne nadarmo píše apoštol, že přátelství se světem je nepřátelstvím vůči Bohu (Jakub 4,4).
V době, kdy není mučednictví, tkví křesťanské svědectví v upřímné lásce k bližnímu (jak to pěkně formuloval japonský biskup Serafim). Myslím, že v tomhle nelidském společenském systému, který právě vzchází nad Evropou, je nejlepším projevem takové lásky trochu riskovat a pozdvihnout hlas s upozorněním na to, co možná přichází a s čím si raději nic nezačínat. Není však vyloučeno, že se mýlím a že to všechno jsou jen plané obavy, a nás čekají jen samé zářné zítřky svobodné, mírové a šťastné budoucnosti lidstva.
Křesťané by přece měli mít v Kristu sílu vzorovat tomuto zhoubnému duchu světa, postavit se mu a vítězit nad ním! A to vítězství se projevuje tím, že člověk zůstane v co nejvíce ohledech oddělen od světa, nedotčen lepkavou pavučinou, kterou se pavouk tohoto světa snaží chytit křesťany, kteří jako motýli vzlétají ze země k nebi. Tedy - jedním ze základních rysů křesťana je osvobození se, získání svobody; především od hříchu a od vášní, což však potažmo znamená i od světa.
Tento křesťanský duch by se, myslím, měl projevit i vůči tak vyloženě světské ("svět" máme zde na mysli v duchovním rozměru tohoto slova) akci, jakou je sčítání lidu. Co máme společného s tímto sčítáním my, kteří nepatříme tomuto světu, ale jsme občany nebeského království? Dáváme sice "císaři", co je císařovo, jenže komu patří naše osobní data? Císaři (resp. vládě)? Domnívám se, že nikoliv. A ještě k tomu - domnívat se jistě lze, že do nich nikomu nic není. Tyto osobní údaje jsou do značné míry naší zcela intimní záležitostí a je zcela rozumné a oprávněné bránit si tuto sféru "zuby nehty".
Církev měla v minulosti pro ochranu soukromí velké pochopení a podílela se na zajištění důvěrných informací před prozrazením. Proto byl vždy tak ctěn institut zpovědního tajemství, který byl zaštítěn hrozbou nejpřísnějších trestů pro toho, kdo by se odvážil toto posvátné zřízení znectít a prozradil, co se při zpovědi dozvěděl. Osoba kněze - faráře - bývala často vnímána (zvláště na vesnicích) i v rozměru tajemníka, důvěrníka, notáře (někdy mu lidé svěřovali závěti, či důvěrná akta, komunikovali jeho prostřednictvím s vyššími úřady). Tato dávná úcta k posvátnosti soukromí vstoupila i do občanského práva např. v podobě tzv. "lékařského tajemství" nebo tzv. "domovní svobody", jejichž narušení se stále zatím ještě trestá. U soudu má obviněný právo nevypovídat a chránit si důvěrné informace, které by mu mohly při projednávání jeho případu uškodit. A tak bychom mohli ještě pokračovat.
Na naše sčítání lidu lze docela dobře pohlédnout i v kontextu současné všeobecné snahy znesvětit posvátnou půdu lidské intimity. Ať už je to vystavování nahoty či všechny ty "reality show", a nebo jsou to novináři slídící v soukromí celebrit, či špehování každého občana všudypřítomnými kamerami, odposloucháváním komunikace, až ke snahám o prolomení lékařského tajemství, sbíráním otisků prstů pro nové průkazy totožnosti... Kam to vede, si může každý odhadnout sám.
-------------------------
Položme si nyní teologicky dosti významnou otázku, zda dobrovolná účast na ateistickém sčítání lidu duchovně nepoškozuje lidskou osobu, kterou si Bůh přeje mít svobodnou pro své Království.
Pár slov tedy k ideovému rozměru této akce. Sčítání je akt majitele vůči svému majetku. Majitel stáda si počítá své kusy dobytka, otrokář své otroky, král své poddané. I Hospodin Bůh dává Izraelitům po odchodu z Egypta na srozuměnou, že už nejsou otroky faraona, že již tento lid nepatří žádnému pozemskému majiteli, ale stává se "majetkem" svého Boha, tudíž nepodléhá nikomu tady na zemi. Tato změna "majitele" se projevuje právě aktem sčítání lidu - Hospodin nařídil Izraelitům, aby se po vyjití z Egypta spočítali. Sečtený lid je na morální úrovni vnímán jako majetek toho, na jehož příkaz bylo sčítání provedeno. Proto Bůh slibuje, že zachovají-li mu Izraelité věrnost, sám si bude svůj lid chránit a nedopustí, aby nad nimi vládl jakýkoliv cizí pozemský vladař.
Zdá se, že toto chápání sčítání lidu se lidem již ztrácí z jejich myšlenkového horizontu, což však neznamená, že tento význam sčítání už nemá, a následně, že by tímto způsobem již duchovně nepůsobilo na lidské duše. Když se člověk upíše někomu, má úpis svou sílu a působení, ať už člověk chápe, co činí, či nikoliv. Tento skrytý rozměr sčítání lidu tu objektivně je, ať už to chceme vidět nebo ne. Ty seznamy přece jsou pořizovány za účelem provozování vlády nad lidmi, proto o nich chce stát znát podrobnosti. Není to v důsledku nic jiného než soupis těch, kteří mají být ovládáni.
To však ještě není to nejhorší. Je tu otázka, proč vláda (zvláště v době údajné finanční krize, kdy občanům hodlá krutě zdvihat daně) provádí tak nesmírně nákladnou akci, aby získala údaje, které z části už ví a z části si je může získat jinak - a podstatně levněji. Sčítání lidu je bezkonkurenčně nejdražším způsobem, jak si tyto informace opatřit. V materiální sféře lze toto počínání smysluplně vysvětlovat jen dosti nepřesvědčivě. Jediné vysvětlení, které by bylo adekvátní obludné finanční nákladnosti této akce, lze najít na úrovni duchovní a úrovni morální. Z morálního hlediska jde tomu, kdo stojí za touto akcí, o to, aby občané projevili jednak spoluúčast a z druhé strany učinili úkon pokoření se před světskou vládou. Aby majetnictví lidských osob nemělo jen sílu materiální (ve smyslu: patří mi tvé tělo, ale s duší si dělej, co chceš), ale i sílu duchovní (tj. patříš mi celý, s tělem i duší), pak se nemůže jednat o pouhé jednostranné násilí nad člověkem, ale je od zotročovaného potřebná nějaká forma jeho souhlasu, spolupráce. Tělo si můžeš vzít násilím, ale duši ti člověk musí dát dobrovolně. Zdá se mi, že na morální úrovni účast na sčítání vyjadřuje tvůj souhlas se světským a hlavně duchovním systémem, který nad tebou panuje a který chce postupně asimilovat nejen tělo, ale i tvou duši, abys mu nakonec patřil celý. Myslím, že důsledky toho požírání lidských duší bestiálním mašinérií civilizace jsou už na řadě bližních patrné - stačí si všimnou otrockého způsobu jejich myšlení.
To je jediný aspekt prováděného sčítání, který nelze nahradit žádným jiným druhem sběru dat o lidech a o společnosti. Zmíněné morální hledisko se posléze samo překlápí do duchovního. Při poskytnutí své spoluúčasti a potažmo souhlasu, vydáváme jaksi část své duše - čili upisujeme se nejen tělesně, ale i duchovně někomu... Komu? Kdo může mít zájem na lidských duších? Komu nestačí údaje o lidech (jakkoliv mohou být podrobné), když jsou opatřeny bez osobní spoluúčasti všech občanů? A nejde tu jen o holou spoluúčast, ta by mohla být pro získání nějakých údajů poskytnuta i anonymně! Člověk svým podpisem na plně identifikovatelném sčítacím archu stvrzuje, že garantuje plnou angažovanost své osoby na tomto aktu (připomínám zde teologický význam pojmu osoba, nejedná se jen o pouhého jedince; osoba je Boží dar člověku, je to součást Božího obrazu v člověku). Je po nás požadováno, abychom podpisem garantovali správnost vyplněných dat, tedy ručíme - dáváme někomu za sebe záruku. Komu?
Možná je ta nedbalost, s jakou lidé dávají svůj podpis na sčítací arch, způsobena z části tím, že dnes stále podepisují tolik lejster, žádostí, hlášení, stvrzenek (i k účtu v bance přistupují přes podpisový vzor), takže už ztrácejí schopnost vnímat plný morální význam svého podpisu. (Vidíme to i na příkladech, kdy lidé s lehkostí podepisují značně nevýhodné úvěrové smlouvy, aniž by si je pořádně přečetli, a končí to exekucí majetku.) Asi se na tom podílí i ta zdánlivá svoboda současné doby. Lidé nejsou ostražití, otupěla jejich pozornost. Vzpomínám si, že v dobách totalitního režimu byli lidé podstatně opatrnější na to, kam a komu udělují svůj autogram.
Kdo může potřebovat tuto celospolečenskou autogramiádu? Komu nestačí stávající databáze osobních údajů o lidech, ale kdo potřebuje mít databázi souhlasících a rozkazu podřídivších se osob? (Zní to skoro už jako z Bible: Socha vydala rozkaz všem obyvatelům země poklonit se... /Zjev 13,15/) Je to naše vláda? To je samozřejmě směšná řečnická otázka. Je nabíledni, že takové databáze potřebuje někdo jiný. Někdo, kdo chce vládnout nejen nad těly, ale i nad dušemi, kdo chce, aby mu lidé patřili - a to nejen příslušníci nějakého národa, ale vposledku celého světa. A je vysoce pravděpodobné, že právě pro toto individuum se tyto databáze pořizují (ať už to naše vláda ví či nikoliv) a právě tomuto individuu budou - jak lze tušit - tyto databáze předány, i když se vláda dnes zaklíná všemožnými sliby a zárukami, že získané osobní údaje nebudou nikomu poskytnuty a že budou po zpracování vymazány a kdesicosi.
-------------------------
Tím se dostáváme k dalšímu neblahému možnému rozměru celé této podezřelé akce. Vláda i statistický úřad nás horem dolem ujišťují, že na základě odevzdaných formulářů nedojde k sestavení databází, obsahujících společně se základními osobními identifikačními údaji i všechno to ostatní, co občané na sebe ve formulářích prozradí. Jenže - ruku na srdce - dá se takovým slibům důvěřovat? Nebo jinak: proč bychom jim měli důvěřovat? A jaká je nám dána možnost kontroly nad zpracováním našich osobních dat?
Vždyť už jen tak - od pohledu - když vidíte naše politiky v televizi, chtěli byste taková "kvítka" mít za sousedy? Dokonce i někteří novináři, kteří se s vrcholnými politiky dlouhodobě stýkají, po letech uznávají, že je téměř nemožné najít mezi nimi solidního člověka, který by skutečně měl na srdci blaho lidu. Takový totiž neprojde ostnatým houštím těch stranických aparátů, aby se dostal do pozice adepta na poslance nebo člena vlády; nemá šanci obstát v té poslanecké džungli a rvačce o koryta. Slušný člověk na to nemá žaludek, schopnosti ani výdrž. A jestli je mezi našimi politiky nějaká čestná výjimka, tak jen potvrzuje obecné pravidlo, a navíc tam mezi nimi asi dlouho nevydrží. (Vím, že je to širší téma, ale není hlavním tématem naší úvahy.)
Ať si každý věří čemu (a komu) chce. Já osobně proklamacím o tom, že údaje ze sčítacích formulářů nebudou znežity, nevěřím. Mít formuláře vyplněné většinou národa - to je až příliš lákavé sousto, takové pokušení, že by politikové a všichni, kteří mají sčítání pod palcem, museli být nadmíru charakterní a mravní lidé, aby pokušení nepodlehli.
Kdo bude tak naivní, aby dnes ještě věřil té většině našich politiků, která je zkorumpovaná od hlavy až po paty, prolhaná (viz všechny ty prokazatelné lži o radaru v Brdech, o válce v Jugoslávii adal.)? Kdo jen trochu soudný má solidní důvod důvěřovat, že nejsou vydány nějaké utajené instrukce pro provádění statistického zpracování formulářů a získaných dat...? A jakmile by přes všechna dušování odpovědných činitelů vznikla jakoukoliv cestou kompletní databáze, pak už nikdo přece nemůže předem vyloučit, že nějaká další "demokraticky zvolená vláda" odhlasuje, že na základě "nové direktivy z Bruselu" budou databáze "bezpečně přemístěny" či "soustředěny v jednom evropském nejlépe zabezpečeném počítači", a tím ochráněny před zneužitím, protože národní státy přece nemají dosti peněz na zajištění takové bezpečnosti, jakou si databáze ze sčítání lidu bezesporu zaslouží. Po dvou desetiletích vlád, které rozkradly či nechaly rozkrást v tomto státě vše, co bylo možné, budete věřit, že všechny příští vlády zachovají něco tak cenného, jako je databáze podrobných osobních občanů, v bezpečí někde v paneláku statistického úřadu v Praze 8 Na invalidovně?
Směšnost takové ideje (o neprůstřelném zabezpečení databáze na věky věkův) je konec konců zřejmá i na čistě světské úrovni. Kdo má jakousi představu o hodnotě takové databáze v dnešní informační době, ví, že neexistuje na zemi takový trezor, takový firewall, a tak zabezpečené a ostrahou hlídané místo, kde by bylo v bezpečí něco tak cenného, jako je takováto databáze celého národa se všemi osobními důvěrnými informacemi. Pokud taková databáze vznikne, bude podle mého názoru ukradena a zneužita mnohokrát. A pokud nevznikne hned, může "kouzlením" z daty vzniknout později.
To vše ale není tak důležité, jako je znepokojivé duchovní klima, které vůbec připouští sbírání takových dat a možnost vzniku takových databází. Není to snad už působení ducha někoho, kdo takovou databázi potřebuje a kdo si ji snad i objednal? Pak by jeho působení už zjevně nebylo jen ve sféře duchovní a na úrovni vnukávání myšlenek, ale i ve sféře výkonné politické moci.
Mimochodem, i kdyby bylo náhodou pravda, že jméno a základní identifikační údaje nebudou z formulářů načteny, pak podle adresy, která načtena bude (a tím se statistici netají), a dalších osobních údajů, je možno kdykoliv osobní údaje z patřičnou osobou opět spojit. Databáze obsahující jména a hlavní identifikační data už je hotova, o čemž svědčí předvyplněné formuláře. Konec konců, proč není sčítání plně anonymní, jak to např. bude za dva měsíce na Slovensku? Nebo nejsou sbírány údaje jen u reprezentativního vzorku společnosti, jako např. v Německu? (Nelze vyloučit, že se na Češích testuje něco, co proběhne v budoucnosti všude. Češi se svou specifikou zlomenou národní povahou k tomu nejspíš byli vybráni po zralé úvaze. Anebo byli zvoleni, protože jsou nejateističtějším národem široko daleko?)
Podle Murphyho zákonů: co lze zneužít, bude jistě zneužito. Pokud je tu nějaká - sebemenší - možnost, aby sčítání lidu vedlo k sestavení jmenné a adresné databáze obsahující nejen soupis jmen, ale i majetku a dalších osobních údajů, pak tato databáze nejspíš vznikne. Takže podle této logiky věci můžeme předpokládat, že cílem sčítání je zaevidovat všechny lidské osoby v ČR, a to nikoliv jen podle jmen a dalších základních osobních údajů, ale i s mnoha dalšími podrobnostmi o nich. Takže ať se každý svobodně rozhodne, zdali chce v takové databázi figurovat.
--------------------------------
Nu, zbývá nám zmínit ještě jeden úhel pohledu, z něhož možno na sčítání upřít zkoumavé zraky.
I kdyby nebylo nic z výše uvažovaného pravda, kdyby se žádná z právě zmíněných předtuch nenaplnila, pak tu zůstává to nejjednodušší morální hledisko, které by mělo křesťana poněkud znepokojovat. A tím je narůstání otupělosti vůči státnímu dozoru a upevňující se zvyk podřizovat se světu. Pravidelná účast na takových - mírně řečeno - podezřelých a z hlediska křesťanského svědomí nejednoznačných akcích, prostě otupuje vnímavost člověka, jeho cit pro svobodu a nepolapenost světskými sítěmi.
Každých deset let se lidé aktivně zúčastní sčítání. Což zde není nebezpečí, že tím potvrzují svou ochotu patřit tělem i duší tomuto světu "cizoložnému a hříšnému" a potažmo jeho vládci a pánu, čili "knížeti tohoto světa", jak o něm hovořil Pán Ježíš? Každých deset let vlastně probíhá veliký celonárodní test připravenosti společnosti k poslední velké totalitě. Za tato tři desetiletí se provádějí tři soupisy těch, kteří se podřídili rozkazu a lze tedy o nich předpokládat, že se podřídí i na dalším stupni zavádění nového světového řádu, celosvětově centralizované totality. Není na místě alespoň jakási obava, zda tyto tři pořizované databáze nebudou klíčové pro pořízení seznamu "poddaných" nového svrchovaného císaře, pána a boha? (Těmi třemi se rozumí sčítání z r. 2001, pak 2011 a nakonec 2021.) Není možná jedním z důležitých ukazatelů, zda je společnost už dost vykrmena k porážce, právě účast křesťanů?
Je tu jistá analogie. Mojžíš nechal na pokyn Boží sečíst ty, kteří byli vyváděni z otroctví do svobody, od egyptských hrnců plných masa na poušť, kde svůj lid Bůh živil manou. A dnes někdo nechává sečíst ty, kteří jsou vedeni ze svobody - do zajetí, od duchovního života - do egyptského otroctví, od Božího pokrmu nebeským chlebem - k plným hrncům masa a plnému břichu. (Paradoxní je, že se sčítání lidu koná zrovna v době Velkého půstu, kdy by křesťané měli být co nejvíce vzdáleni všemu světskému :-)
Často slýchávám, že sčítání lidu se provádělo vždy - od nepaměti. A proto na tom nemůže být nic špatného. Nevím, zdali je adekvátní schvalovat dnešní sčítání lidu poukázáním na jakékoliv soupisy obyvatelstva prováděné v minulém století či dokonce minulých tisíciletích. Nikdy totiž nebyly k dispozici stroje, umožňující dostatečně efektivní správu shromážděných dat. Dříve mohla být sebraná data díky tomu použita opravdu jen a jen k získání statistických údajů. V dnešní době výkonných počítačů (tj. u nás od sčítání v r. 2001) dostává práce se sebranými údaji úplně novou podobu. Dnes stroje umožňují elitě využít shromážděných informací k posílení výkonu moci nad každou jednotlivou osobou. A především - nikdy v dějinách nebyla antikristovská světovláda tak blízko reálnému uskutečnění, jako s nástupem éry počítačů a mikročipů. Vždyť infrastruktura pro reálný výkon světové vlády se už buduje před našima očima. Proto ještě nikdy v dějinách neměla účast na sběru osobních dat takový morální význam! Ještě nikdy nemohlo mít tak masový dopad aktivní oficiální poskytování informací o sobě a jejich odesílání k nějakému dalšímu zpracování, které je zcela mimo naši kontrolu. Neměli bychom skutečně říci, že svou účastí se každý člověk aktivně podílí na budování Nového Světového Řádu? Neměli bychom k tomu zároveň dodat, že něco takového jistě není možné bez nějaké duchovní škody na lidské duši? Pokud to tak je, pak tím křesťan něco duchovně ztrácí, přichází o nějakou část blahodati či o kousek své duše (neteologicky řečeno).
Zajímavá je reakce křesťanů, kteří by přece měli mít jakýsi zdravý instinkt v těchto duchovně ožehavých otázkách. Avšak většině křesťanů nejenže nevadí sběr osobních dat o jejich osobách, ale ještě k tomu necítí vůbec žádný problém tomuto sběru aktivně napomáhat. Nějak nám ochabuje křesťanský duch, umdlévá pod tíhou světa, protože už jsou křesťané do toho světa příliš zamotáni. Když křesťan nezachovává věrnost v malých záležitostech (jako jsou elementární prvky křesťanského života - modlitba, půst, plnění přikázání, dodržování nedělí a svátků, účast na Tajinách, následování duchovního vedení a věrnost pravoslavnému duchu), ztrácí se nenápadně blahodatná pomoc potřebná k udržování oddělení od světa. A najednou mu začne připadat příliš těžké zachovat věrnost ve středně významných křesťanských věcech, kdy už musí k zachování plnosti křesťanského ducha překonávat nějaké překážky, nelekat se nepříjemností a pohrdat hrozbami. Nu, a nakonec už bude tak zesláblý, že se nedokáže vzepřít, až se po něm bude žádat zřeknutí se Krista, zapření víry.
Dnešní stav křesťanů je o to podivnější, že jsme církví, která si stále připomíná doby prvních mučedníků, kteří nešli na žádný kompromis se světem v duchovní oblasti. Sv. Fotinie plivla do tváře římskému císaři, když po ní chtěl, aby obětovala modlám; mučedníci dokázali klidně vynadat vysokým státním úředníkům a obvinit je z bláznovství; dávní křesťané se vysmívali státnímu římskému náboženství i tváří v tvář svým katům; svatí otcové nadšeně bořili pohanská obětiště a rozbíjeli modly... Kde to všechno je? Všeobecný duch současné skleslosti, lhostejnosti a tzv. "politické korektnosti" v důležitých náboženských, církevních a duchovních otázkách nemůže mít jiný zdroj, než je plíživě sílící přátelství se světem.
Síla postavit se světu někam vyprchala. Odhodlání postavit politikům, státu, když po nás žádají něco, co se příčí svědomí, jaksi umdlévá - zvláště na západě. Možná je to proto, že dnes už se našemu svědomí nepříčí prakticky nic, dokonce ani hluboký mravní úpadek - mnozí lidé v sobě všemi těmi kompromisy se světem umlčeli hlas svědomí, což je jeden z důkazů vyvanutí blahodati. Vždyť tam, kde je hojnost blahodati, tam je hlasité svědomí a vysoká mravnost. Jak bude mravní stav lidstva dále upadat, společnost se bude morálně rozkládat, svědomí už nikoho obviňovat nebude a společnost se změní na stádo, jemuž stačí ke spokojenosti "chléb a hry".
Žalostné na tom je, že se tento proces úpadku týká i křesťanů, kteří by měli být už ze samotné podstaty svého náboženství, od tohoto světského úpadku odděleni. Pád křesťanů bere světu jeho poslední naději. Vždyť ztratí-li sůl svou chuť, čím bude osolena? V knize výroků starce Antonije se píše, že až se budou lidem rozdávat antikristovy pečeti, což bude konečné stvrzení jejich odpadnutí od Boha a přijetí Antikrista za svého pána, vládce a otce, budou lidé stát na jeho pečeť frontu. Nebudou je nahánět, ale sami si pro ni přijdou a ještě na ni budou čekat ve frontě.
Připomíná mi to jeden smutný obraz z doby, kdy ze západní Evropy vozili židy do koncentračních táborů. Ti první tam jeli dobrovolně - byli nalákáni na různé lživé přísliby; jeli tam komfortními vlaky, ve svátečním oblečení, úplně svobodně. Na jedné zastávce prý vystoupili, aby se občerstvili, a jeden z nich se zdržel, takže mu ten vlak málem ujel - musel utíkat, aby ho chytil - jen tak tak to ještě stihl do něj naskočit. Do koncentráku dorazil včas.
Podobné je to dnes s námi. Ještě jim sami ty sčítací archy vyplníme, pak to neseme odeslat. Stojí nás to energii, čas, síly - jen abychom to stihli a v pořádku to správně vyplněné včas odevzdali. Přitom antikristovský rozměr těchto databází může být každému jen trochu poučenému křesťanu zcela zřejmý. Mám takový dojem, že i tomu nepoučenému by mohlo zdravé duchovní tušení nějak napovědět, že tady asi nebude duchovně všechno úplně v pořádku. Kam zmizel ten duch protestu, který umožnil křesťanům přežít pět set let na Balkáně pod Turky? Je rozleptán pohodlím a komfortem. Ta svědomitá účast na sčítání, s níž křesťané pospíchají, aby byli řádně zaneseni do podivných seznamů, je o to nepochopitelnější, že jim za odřeknutí účasti prakticky nic moc nehrozí. Hlavu jim za to nikdo neutrhne, do vězení je nepošlou a ta pokuta není zas tak vysoká, aby to průměrného občana finančně nadosmrti zruinovalo. Nicméně ani za tak malé riziko už dnešnímu křesťanu zachování svobody svědomí a neposkvrněnosti světskými piklemi nestojí. A tak tu stojíme před zajímavou otázkou: "Co je dnešní křesťan ještě ochoten zaplatit za zachování své oddělenosti od světa, jak to po něm apoštol v Bible žádá?"
P.S.
Těmito řádkami nehodlám nikoho k ničemu nabádat, jen přimět k zamyšlení a vyjádřit svůj soukromý pohled na věc. Toť vše. Netroufal bych si tvrdit, že účast na sčítání lidu je přímo hřích (v teologickém smyslu toho slova). Ale jsem z celého srdce přesvědčen, že tomu, kdo z duchovních příčin odmítne svou účast, dá za to Bůh velkou blahodať.
Pokud jste někteří náhodou dočetli až sem a trochu jste se nad možnými (a nebo třeba: nemožnými) aspekty našeho sčítání lidu zamyslili, splnilo moje psaní svůj účel. Ať už se člověk rozhodne postavit se ke sčítání tak či onak, měl by to učinit nikoliv bezmyšlenkovitě (jen proto, že to někdo nařídil), ale jako rozumná osoba a v souladu se svým svědomím.
Administrátor
--- 22. 3. 2011
Z tisku: Japonsko po zemětřesení
Slova z japonského Chakodate (ostrov Hokkaido)
Vypráví otec Nikolaj, duchovní Japonské pravoslavné církve.
Otec Nikolaj s mátuškou v nejstarším japonském chrámu v Chakodate. Chrám Vzkříšení Kristova byl postaven sv. apoštolům rovným Nikolajem Japonským. Letos oslavují 150. výročí jeho příchodu do země vycházejícího slunce.
Otec Nikolaj si stěžuje na příliš "uhlazené" televizní zpravodajství o situaci v zemi. Vše vypadá tak dobře, že mimoděk vznikají pochybnosti a napětí. Vláda se prostě snaží, aby nevznikla panika.
Stále mi telefonují lidé a ptají se na situaci. Než se vše dostane zpět do svých kolejí, je potřeba trpělivosti, pomoci a modlitby. V tokijském pravoslavném chrámu zvýšili počet bohoslužeb. Ve všech chrámech se konají pobožnosti za záchranu trpících.
V den katastrofy zde bylo zemětřesení šestého stupně. Na takto houpající se zemi se lze jen stěží udržet vestoje. Žiji s rodinou na pozemku při chrámu a viděl jsem, jak se na věži rozhoupaly zvony. Zvláště znepokojivé bylo, že pohyby země nebyly vertikální, jak to obvyklé bývá, ale horizontální. Sláva Bohu, náš chrám, který byl postaven před více než sto lety, vydržel. Jen ikonostas se rozštípnul; to však opravíme vlastními silami.
Při tsunami k nám nápor vlny nedošel, jen se o 40 cm zdvihla hladina vody a byla zaplavena krajina asi 1 km od pobřeží. Při tom utonul jeden starší Japonec, který odpočíval na břehu.
Biskup Serafím, s nímž jsem telefonicky hovořil, žádal o pomoc pro Sendajskou farnost. Shromáždili jsme potraviny, jenže pošta nefunguje. Jen s obtížemi jsme sehnali soukromou firmu, která slíbila doručit náš náklad. Mají tam problém, že jsou zavřeny obchody, nedostává se pitné vody a stravy. A něco k nim dopravit je velice těžké.
Jakmile vláda sestaví přesný plán organizace zajištění dostupnosti těchto oblastí, pomoc tam bude proudit ve velkém. Nyní tam lidé mají nouzi v nejobyčejnějších věcech denní potřeby.
Ve všech japonských chrámech probíhají sbírky na pomoc postiženým. Důležité jsou zejména finanční prostředky na obnovu chrámů, církevní infrastruktury a pro pomoc věřícím.
V prefekturách Ibaragi, Mijagi, v městech Jamado, Išino-Magi, Morioko je mnoho mrtvých. Většina ještě není identifikována. Mezi identifikovanými zatím nejsou žádní pravoslavní, ale i tak - zármutek nad lidmi je nesmírný.
Ti, s kým se nepodařilo navázat spojení, jsou na seznamu nezvěstných. Pobřežní města, která byla zasažena tsunami, leží v závalech. Je to směs dřeva, betonu, kovu a odpadu, a pod tím jsou pohřbeni lidé, které se záchranáři snaží vysvobodit. Pracují ve 24 hodinovém režimu. Už uběhl týden, takže živé se nejspíš již najít nepodaří. Avšak i zahynulí mají právo být důstojně pohřbeni.
Otřesy naštěstí ustávají. Velkou starost nám způsobují atomové reaktory v elektrárně Fukusima. Jde o to, jak zastavit únik radioaktivity. Chlazení stále se zahřívajících reaktorů provádějí poléváním chladnou vodou. Jenže k elektrárně není možno se přiblížit kvůli vysokému riziku ozáření. Nyní používají speciální hasící vozy, jejichž vodní děla stříkají vodu na 50 - 70 metrů. Informace o zřízení betonového sarkofágu nad reaktory nemohu potvrdit. Hovoří o tom pouze zahraniční média. Japonské oficiální zdroje o tom nic neříkají.
Smutné na tom je i to, že "Fukusima" znamená v překladu "Šťastný ostrov". Je to hrozivá ironie: na jedné straně krásné jméno, na straně druhé strašná realita. Elektrárna byla postavena před 40 lety. Podle pravidel neměla lhůta životnosti překročit 30 let. Měla tedy už dávno být uzavřena. Z nějakých důvodů přijala vláda rozhodnutí prodloužit její fungování. Celkem je v Japonsku skoro 50 atomových elektráren, které dodávají čtvrtinu elektrické energie. V 70. letech zde nastal tzv. "oel-šok" - energetická krize. Tehdy padlo rozhodnutí rozvíjet atomovou energetiku i přes nebezpečí hrozící společnosti, která se ještě úplně nevzpamatovala z následků atomového bombardování Hiroshimy a Nagasaki. Nakonec společnost ustoupila nátlaku vlády. Nyní se asi vzedme druhá vlna alergie vůči jaderné energetice.
Japonsko prosí o modlitby
Všichni japonští pravoslavní duchovní jsou zdrávi a plní své pastýřské povinnosti. Horlivě konáme bohoslužby. V poslední době návštěvnost chrámů značně stoupla. Věřící se vroucně modlí a modlitbu potřebujeme my všichni. Prosíme o modlitby za Japonsko, aby Bůh zhojil naše rány.
Velkou podporou se pro nás stala soustrastná slova patriarchy Kyrilla, zaslaná první den tragédie našemu metropolitu Danielovi. Tato útěšná slova byla ihned přeložena do japonštiny a rozšířila se po všech farnostech. Vyvolala kladnou odezvu jak u farníků, tak i u ostatních Japonců.
Ti, kteří byli zasaženi pohromou, ale přežili, radují se a děkují Bohu. Za ty, kteří zesnuli v Pánu, se budeme modlit, aby byli přijati do nebeských příbytků. Víme sice, že nikdo zde nežije věčně, ale smrt je přesto hrozná. Je to naše obvyklá přirozenost, nesmířit se se smrtí, protože člověk byl Bohem stvořen pro věčnost, a smrt do nás zasel hřích.
Proč nás potkala taková pohroma? Japonci i cizozemci kladou nyní takové otázky. Proč se stalo toto nebo tamto? Člověk a Bůh si nejsou rovni. Bůh nás stvořil a daroval nám život, daroval nám svět. Za to musíme být Bohu vděčni...
Ať se stane cokoliv, nesmíme se stavět do pozice soudce, který vyslýchá Boha: "Proč jsi to dopustil?" Možná, že tuto otázku musíme nechat bez odpovědi. Bůh je náš nebeský Otec a my se musíme k němu obracet vždy s láskou a důvěrou. Před nebezpečími se máme dle svých možností chránit, ale nestačí-li naše síly k obraně, pak ten, kdo je postižen neštěstím, musí je snášet s trpělivostí, a ten, na něhož neštěstí nedolehlo, musí pomoci tomu, kdo je v nouzi.
Živly jsou nezkrotitelné. Ale atomovou elektrárnu vyrobili lidé. A měli bychom se přičinit, aby činnost lidí byla příště méně nebezpečná. Musíme bádat, jak získávat energii jiným způsobem. Bude to drahé a namáhavé, ale nebudeme pak příště ohrožovat lidské životy. Možná ani nepotřebujeme tolik elektřiny, kolik jsme jí doposavad vyráběli.
Modlete se za nás. Jediné, co věřícím pomáhá, - to je vroucí modlitba. Bůh je skutečně milosrdný. Fukusima znamená "Šťastný ostrov" - ale kde je teď to štěstí? Byla to náhražka místo štěstí. Existuje zlato a existuje pozlátko. Člověk z neznalosti vybere spíše blyštící se pozlátko a myslí si, že je to něco drahocenného, kdežto člověk znalec ví, že je to smetí. Podobně i naše víra je tím, co nám dává pevnou půdu pod nohama, dokonce i když se země otřásá. Pokud upřímně věříme a žijeme podle víry, pak se nás žádné těžkosti netknou, a nastanou-li přece - překonáme je důstojně.
Žijme dle Boží vůle. Z celého srdce prosím o modlitby za naše nešťastné Japonsko. Nechť na vaše vroucí modlitby Hospodin ulehčí utrpení, daruje pokoj zesnulým a znovu vrátí radost a rozkvět do těchto krajin.
(Pravoslavie i mir)
P.S.
V Japonsku vládne nepříznivé počasí. Zemi od minulého týdne postihla navíc ještě zima a sněží. Lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou, přebývají ve špatně vybavených prostorách, kde vypadává elektřina. Chladu čelí jenom dekami. Zoufalství lidí na nejvíce postižených místech roste. Objevuje se rabování.
Oficiální počet mrtvých je přes osm a půl tisíce. Podle odhadu úřadů však celkový počet mrtvých přesáhne hrozných 18 tisíc.
Administrátor
--- 21. 3. 2011
Z tisku - japonští pravoslavní po přírodní pohromě
Nikdo z japonských pravoslavných duchovních nezahynul
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
"Momentálně máme spojení se všemi pravoslavnými duchovními Japonska," prohlásil otec Nikolaj, jehož slova uvádí časopis "Foma". Podle slov kněze jsou všichni, sláva Bohu, živi a zdrávi.
Z jitra 17. 3. se ozval i kněz Vasilij Taguči, který byl dříve považován za nezvěstného. Jeho dům byl v jedné z pobřežních zón u oceánu, které byly silně postiženy.
Podle svědectví otce Nikolaje nejsou v Tokiu a Chakodate vážné škody. Nejhorší situace je v pravoslavných obcích Jamada a Sakiri - tamní chrámy jsou zcela zbořené.
"Ve městě Sendaj, kde je druhá japonská biskupská katedra, je velice složitá situace. Celá přímořská zóna je zničena, avšak zdejší chrám zázrakem neutrpěl, biskup Serafim a jeho ovečky jsou v pořádku," uvedl kněz.
V katedrální chrámu v Tokiu bylo poničeno jen několik vitráží a v chrámu v Chakodate prasknul ikonostas.
"Budeme velice potřebovat Bible, modlitební knihy a křížky - tj. to, co měli věřící v každém domě a oč přišli při zemětřesení. Knihy mohou být v ruštině, protože většina pravoslavných Japonců umí rusky do té míry, jak je potřeba pro modlitbu," dodává otec Nikolaj.
Dle agentury Interfax
-----------------------
Pravoslavná církev v Japonsku: pomáháme každému člověku
Podle předchozí zprávy (telefonát protojereje Nikolaje Dmitrijeva z Japonské pravoslavné církve) byl navázán kontakt už i s farníky a většina pravoslavných věřících je v pořádku. Nejsložitější situace je v obcích měst Jamada a Sakari, na něž dolehl plný úder vlny Tsunami - tam jsou chrámy zcela smeteny. Věřící velice prosí o modlitby.
Pomoc je potřeba hlavně duchovní. Vroucně prosíme o modlitby za ty, kteří jsou živi, i za ty, které si Bůh vzal. Co se týče materiální pomoci, o tu nemáme nouzi. Pravoslavná církev bude zjišťovat osobní situaci lidí a distribuovat adresnou pomoc.
Naše chrámy jsou nyní zcela zaplněny věřícími. Přicházejí se pomodlit i ti, kteří nikdy před tím nebyli v chrámu. Sloužíme kající liturgie předem posvěcených Darů - lidé se účastní ve velikém množství. V takové situaci přicházejí do chrámu pro útěchu věřící i nevěřící. Často se lidé táží: "Proč to Bůh dopustil...?" Co jim na to říci? Snažíme se je utěšovat a vysvětlujeme, že správně bychom se měli tázat sami sebe, ne za co (se to stalo), ale spíše kvůli čemu se toto s námi děje. S Bohem si nejsme rovni, jeho vůle nám nikdy není zcela známa. Mnozí, kteří upřímně hledají a chtějí získat nějakou odpověď, odcházejí s vnitřní útěchou.
Menší otřesy tady pokračují stále, v intervalech přibližně půlhodinových. Prosíme o modlitby. Ať už Bůh sešle jakékoliv zkoušky, vše je možno překonat, jestli On je s námi.
--------------
Vladyka Serafim Sendajský:
"Znepokojivé zprávy přicházejí z regionů Fukusimy, kde vybuchly atomové reaktory. Nevíme, co bude následovat. Kéž pomohou vaše modlitby."
Kněz Nikolaj Kacuban:
Radioaktivita je v Japonsku nebezpečná. Každý, kdo může, opouští Japonsko bez ohledu na zdražení jízdenek. Na víza stojí fronty čítající 10.000 lidí. Na ceny jízdenek chce stát uvalit kontrolu. Kritická bude situace, jestli vítr nesoucí radioaktivní mrak změní směr na hlavní město.
Japoncům je nutno vzdát čest za jejich trpělivost. Ti, které postihla katastrofa, žijí ve školách, společenských prostorách či na stadionech; leží všichni na podlaze. Dobrovolníci a všichni, kdo mají možnost nějak pomoci, sem jezdí připravovat jídlo apod.
"I nadále čteme žaltář. Naší hlavní modlitbou je: »Hospodine, vysvoboď zemi naši lid její od zemětřesení, povodně, ohně, meče a nepřátel viditelných i neviditelných.« Nyní patří k našim neviditelným nepřátelům i radioaktivní záření, které hrozí lidem. Domluvili jsme se, že se vždy v deset hodin večer našeho času modlíme společně, všichni ve svých domech staneme před ikonami. Prosím i čtenáře internetu, aby se připojili. Snad dá Bůh a budu vás moci potěšit dobrými zprávami. Cítíme vaši modlitební podporu."
Časový rozdíl je v Japonsku GMT + 9 hodin. U nás je čas GMT + 1 hodina. Oproti našemu času je tedy rozdíl 8 hodin. Tj. desátá hodina večerní v Japonsku je u nás 14. hodina. (Letní čas v Japonsku nemají.) (Pozn. překl.)Pravoslavie i mir
-----------------
Nejsilnější zemětřesení v historii Japonska
Celkový počet obětí přírodní pohromy je přes 8400 zmařených životů.
V Japonsku se nedostává topivo pro krematoria. Vláda povolila pohřbívání do země.
Mnohá krematoria jsou mimo provoz kvůli nedostatku topiva. To vyvolává sanitární problémy. Vláda vydala pokyn přistupovat k pohřbívání zahynulých s "maximální flexibilitou", dle potřeb konkrétní situace, a tak se místy praktikuje i jinak nedovolený pohřeb do země. Zvláště je nyní používán pohřeb do země v prefektuře Mijagi, která nejvíce utrpěla zemětřesením. Rozhodnutí oznámil generální tajemník kabinetu ministrů, který přislíbil, že v případě nutnosti budou pozměněny zákony.
Pohřeb do země není v Japonsku přijímán, protože je zde rozšířen buddhistický obřad pohřbu kremací. Do země se v Japonsku pohřbívalo dříve jen velice zřídka - hlavně při pohřbu kněží národního šintoistického náboženství.
Rozhodnutí povolit pohřeb do země musí být dle zákona vydáno místními orgány státní správy. V mnoha městech a vesnicích je pohřeb do země úplně zakázán.
Itar tass
---------------------
Výběr z dalšího tisku:
Kněží Ruské pravoslavné církve, kteří jsou v Japonsku přítomni (pro Rusy přebývající v Japonsku), oznámili, že se nechystají opustit Japonsko. "Budeme pokračovat ve své službě v Tokiu. Staň se vůle Boží," řekl jeden z otců.
V tokijském pravoslavném chrámu zvýšili počet bohoslužeb. Ve všech chrámech se konají pobožnosti za záchranu trpících.
V Rusku přinášejí lidé květy k japonskému velvyslanectví. Patriarcha Kyrill odeslal premiéru Japonska soustrastný telegram. Z Ruska přijela do Japonska skoro stovka záchranářů.
Japonský buddhistický mnich věří, že zemětřesení v Japonsku je znamením lidstvu, aby změnilo své smýšlení.
Administrátor
--- 19. 3. 2011
Rozhovor s japonským biskupem
Pravoslaví v Japonsku - jako první přijali Pravoslaví samurajové
Rozhovor s biskupem sendajským Serafimem o dějinách a zvláštnostech japonského Pravoslaví (z ruského tisku)
 |
Do Japonska přišlo křesťanství v 16. století. Byly to katolické misie, které se dosti rozšířily po zemi. Jenže pak se Japonsko na 300 let uzavřelo vůči cizincům a prakticky žádný vnější vliv k nám nepronikl. Až v 60. letech 19. století opět začaly diplomatické návštěvy a nastalo tzv. "otevření země". Obnovilo se pronikání západní kultury a v zemi se opět objevili křesťanští kazatelé - z Ameriky, Holandska a Ruska... Právě v této době přijel do Japonska mladý kněz, budoucí svatý biskup japonský, Nikolaj. S jeho příchodem začínají dějiny japonského Pravoslaví.
V té době Japonci neviděli žádný rozdíl mezi křesťanskými konfesemi: co je protestantismus, co je katolictví a co pravoslaví - pro ně to bylo všechno stejné. Sféry vlivu jednotlivých konfesí se dělily pouze podle jednoho faktoru - zeměpisného. Každá konfese si přisvojila tu oblast, kde její kazatelé začali se svým působením. Proto se Pravoslaví rozšířilo v severních zemích, ale většina protestantských kazatelů se zabydlela ve Východním Japonsku. Je to dáno těmito historickými okolnostmi.
Kazatelé různých církví samozřejmě kázali odlišně. Leč hlavním problémem pro všechny bylo - jak objasnit prostým Japoncům, kdo je to Bůh. To je až do dnešní doby velice složitý úkol, protože samotný pojem „Jediný Bůh“ se v tradiční japonské kultuře nikdy nevyskytoval. Proto bylo nejdůležitějším úkolem křesťanské misie v Japonsku přeložit Bibli do japonštiny. A když do Japonska přijel sv. Nikolaj, úkol překladů stál i před ním.
_Bp_of_Japan.jpg "Sv. Nikolaj Japonský") |
Jenže ani přítomnost překladu neřeší všechny problémy. Jak v ústním hlásání křesťanství vyprávět Japoncům o Jediném Bohu a o Trojici? Myslím, že ani v Rusku to není tak jednoduché objasnit necírkevním lidem, a to je Rus země s tisíciletou křesťanskou historií a pod vlivem Pravoslaví se zde zformovala veškerá její kultura a tvořily dějiny. A jak složité je to teprve v Japonsku...
A jak sami Japonci přijímají Pravoslaví? Jako víru - čili jako to, co jim formuje život? Nebo jako součást kultury, která k nim přichází ze západu? Bohužel, s druhou variantou se setkáváme mnohem častěji. A ještě ke všemu - Pravoslaví sem přišlo z Ruska a pro mnohé je právě s Ruskem spojováno. A současné rusko-japonské vztahy jsou problematické. Proto je zde Pravoslaví méně populární než např. katolicismus.
Proč je Pravoslaví v Japonsku spíše přijímáno jako kulturní fenomén a nikoliv jako víra?
Důvodů je několik? 1.) Rozšíření křesťanství zde začalo v 19. století, za éry Mejdzi (fonetický přepis; pozn. překl.), kdy se do Japonska valila západní kultura. Křesťanství bylo přirozeně vnímáno jako součást této kultury: zvláštní literatura, zvláštní způsob malby... Tento způsob chápání křesťanství podporovali i protestantští kazatelé, kteří kladli důraz právě na morálně-etickou stránku křesťanství.
2.) V japonském jazyku není vůbec takový pojem: "víra". Jak vlastně překládáme do japonštiny termín "Pravoslaví"? "Sej-kjo", což znamená "správné učení". To je všeobecně pochopitelné, protože i tradiční japonská náboženství - šintoismus a buddhismus - jsou především právě učením, které předepisuje, jak žít, jak se zachovat v té či oné situaci. V těchto náboženských tradicích není takový pojem jako "spása duše" ani termín pro věčný život, či osobní společenství s Bohem, nebo Boží Osoba atd. Kdežto křesťané věří ve vzkříšení Kristovo a chápou tuto událost jako možnost svého osobního spasení. Rozdíl je, jak vidíte, obrovský.
Nicméně, v Japonsku je dosti lidí, kteří přijímají Krista celý srdcem, a Pravoslaví je pro ně - právě vírou, čili tím, co mění jejich život. Za éry Mejdzi se našli takoví, kteří naslouchali kázání sv. Nikolaje a následovali ho.
Byli to lidé hluboce vnitřně hledající?
Spíše bychom mohli říci - v hluboké vnitřní krizi. Jakkoliv to může znít divně - byli to samurajové. Co se vlastně dělo na severu Japonska, v Chakodatu, když sem přicestoval sv. Niklaj? Bylo to místo, kde žili lidé starého Japonska, toho Japonska, jež prohrálo v revoluci Mejdzi, která svrhnula seguna Tokugava a formálně předala moc v zemi císaři. Lidé Tokugava se ocitli na okraji společnosti - podobně, jako dvořané v Rusku po r. 1917. Byli to vzdělaní lidé se samurajským způsobem myšlení, tj. připraveni obětovat se, žít pro nějakou ideu. Jenže teď ztratili své společenské postavení, svůj statut. A co je nejdůležitější - to, pro co žili, principy a ideály, jimž sloužili, patřily starému Japonsku, které už přestalo existovat. A nyní nevěděli, co si počít, jak dál žít. V takovém stavu se tito lidé stahovali na sever, kde se mohli zachránit před tlakem nové epochy.
 |
Takže i mezi samuraji jsou vojíni Kristovi?
Ano, mezi prvním japonskými pravoslavnými bylo mnoho samurajů. Všichni se vzájemně znali, byli to přátelé. A kodex věrnosti a přátelství je pro samuraje nadevše. O nové víře se tak dozvídali rychle a to od přátel, a protože si vzájemně důvěřovali, pojali důvěru i k ní. A kromě toho sehrál - jak se mi zdá - svou roli ještě jeden faktor: Pravoslaví je víra sborová, což znamená společnou modlitbu v chrámu, společné dílo celé církve, v níž se modlí lidé po celém světě a cítí se jako jedna rodina. To je blízké samurajskému duchu. To vše napomáhalo šíření Pravoslaví.
Posléze se samurajové začali postupně vracet do svých regionů. Mnozí byli rodem ze Sendaje, a proto přišlo Pravoslaví do toho města dosti brzy. A začalo se rychle šířit mezi příbuznými, přáteli a známými těchto neofytů. I když ještě zůstával nevyřešen hlavní problém - jak objasnit prostým Japoncům, co je to Bůh v Trojici a Kristus jako bohočlověk, který svým utrpením přemohl smrt.
Je na Pravoslaví něco, co je Japoncům blízké a snadno pochopitelné jejich myšlení?
Samozřejmě, ano. Mnohé základní křesťanské principy: miluj bližního svého; udeří-li tě do jedné líce, nastav druhou... To je Japoncům dávno známo a pochopitelno. Zatímco v západní světě stojí ve středu světa člověk a jeho "já", až na druhém místě jsou pak jeho vztahy s druhými lidmi, tak naopak v myšlení Japonců stojí na prvním místě právě druzí lidé. Čili jakési prvky pravoslavného myšlení jsou v nich už zakořeněny. Nebo můžeme připomenout jinou věc: vzpomínání zesnulých. V Japonsku ctí památku předků, takže pravoslavná tradice zádušních bohoslužeb, panychid, stolování prostírané k uctění památky zesnulých - to vše zde bylo přijato velice rychle.
 |
Vždyť jsou v Japonsku duchovní školy, katechetické kursy. A jsou tu katedry teologie na univerzitách. Cožpak to nestačí?
Jedna věc je pochopit křesťanství jako učení, jako akademický předmět, osvojit si jeho teorii a principy a případně se rozhodnout: to mi vyhovuje, to přijímám. Úplně něco jiného je však přijmout je na úrovni cítění, jako víru, kterou je proniknut celý můj život, která žije v srdci a proměňuje ho. To je kvalitativně jiný krok.
Dříve jsem sloužil v chrámu v Tokiu a často měl před očima tento obrázek: lidé navštěvují nedělní školu rok, dva, tři, čtyři - už chápou učení a přijímají ho. A přesto se nedají pokřtít. A to je pro Japonce velice charakteristické. Mezi našimi badateli, kteří se zabývají biblistikou, prakticky nejsou křesťané. Přijímají Bibli, ale jako literaturu.
Jakým způsobem je dle vašeho názoru možno vysvětlit současným Japoncům, co je to hřích, spása duše, věčný život? To jsou všechno pojmy, které jsou pro Pravoslaví principiálními, jenže nejsou vlastní japonskému myšlení.
Složitá otázka. Překážkou zde je, že (jak už jsem pravil) křesťanství je až do současnosti chápáno jako náboženství západního světa, něco cizího, importovaného. Změnit tento vztah se až do dnešních dnů nepodařilo - počet křesťanů všech konfesí v Japonsku nepřevyšuje jedno procento obyvatelstva.
A dále - v současném světě si lidé úplně odvykají učit se. Vědomosti jsou ukládány do počítačů - potřebuješ-li informaci, stiskni správnou klávesu. Vyhledáváme hotové odpovědi na všechny otázky, a mnozí lidé je nachází - a to tím spíše, že je v hojnosti nabízejí rozličné okultní sekty. A když se spokojíš s těmito odpověďmi, nemusíš už se zdokonalovat a snažit se stát se lepším. V posledních dvanácti - třinácti letech se stává tato tendence v Japonsku dosti zřetelnou. Lidé nechtějí přemýšlet, nechtějí růst.
Většina obyvatelstva v Japonsku se považuje za buddhisty. Co však obnáší ten jejich buddhismus? Jednou do roka přijít do chrámu, několik minut se modlit, docházet na hrob příbuzných. Toť vše. Málo kdo studuje buddhismus jako náboženství a upravuje svůj život podle jeho učení. A mezi křesťany (a to včetně pravoslavných) je to stejné. Změnit své srdce - to je úkol, na který začasté nezbývají síly. Lidé se raději prostě zřeknou víry, dokonce i když rozumem chápou její správnost a nutnost. Vždyť víra - to je především práce duše... Aby v sobě člověk vypěstoval víru, musí přemýšlet, musí se snažit dosáhnout zkušenosti společenství s Bohem. A to je reálné, Bůh je dostupný každému.
 |
V určitém smyslu připomíná současná japonská situace ranně křesťanskou dobu. Bylo těžké být křesťanem v Římském impériu, bylo obtížné kázat v Řecku... I my konáme hlásání evangelia mezi pohany, jimž je naše víra cizí a nutnost spásy duše jim není zřejmá. Samozřejmě, neházejí nás do klecí k tygrům, nemučí nás - v tomto smyslu to máme výrazně jednodušší. Je však mnohem složitější najít způsob, jak svědčit o Kristu ve všedním životě, kdy tě nikdo nepronásleduje, nezakazuje ti modlit se. Pak totiž zbývá jediný způsob svědectví - upřímná láska k bližním, a to nikoliv jako romantické pohnutí citů, ale v každodennosti. Asi bude souhlasit, že to není nic snadného.
Jsou mezi vašimi ovečkami, mezi farníky vašeho chrámu, lidé, kteří přijali Pravoslaví do hloubky?
Jsou tu různé příklady. Mnozí přicházejí, protože je zajímá církevní život, bohoslužby, pozorně naslouchají kázáním, chodí do chrámu v průběhu půl roku, celého roku, a nakonec se rozhodnou a přijmou křest. Jenže poté najednou přestávají do chrámu chodit. A přitom byl jejich zájem naprosto upřímný a oni skutečně chtěli stát se opravdovými křesťany. Jenže přijetí křtu bylo v danou dobu jejich jediným cílem. Místo toho, aby se křest stal začátkem církevního života, stal se pro ně koncem cesty. Je to takový "běh na krátkou trať". Mezi těmi, kdo se pokoušejí chápat křesťanství jako učení, jako akademickou disciplinu, je takových lidí zvláště mnoho.
Existují však i jiné příklady - a není jich málo - kdy se lidé opravdu mění. Zatím zde naše církev není ještě tak dlouho. Posuďte sami: v Rusku má Pravoslaví tisíciletou historii, ale do Japonska přišlo před 140 lety. Z hlediska dějin je to krátká doba. Pravoslaví zde prostě ještě nestihlo zapustit kořeny do naší kultury a do našeho myšlení. V Japonsku jsou veřejnými svátky šintoistické a buddhistické oslavy (macuri) a jsou zde součástí nejen náboženského ale společenského života. A to, co je záležitostí celé společnosti, je pro Japonce prvořadé. Posuďte sami, jak komplikované je za takovýchto okolností pro křesťana vydělovat se ze společenské masy. Stát se "bílou vránou" to zde znamená podepsat si rozsudek. Dítě se ve škole nemůže nezúčastnit macuri, protože by se stalo objektem výsměchu a ústrků ze strany vrstevníků.
Zatímco v Rusku, Evropě i Americe je poslední den týdne v myšlení lidí spojen se Vzkříšením Kristovým, tak v Japonsku je to pouze "den slunce" (z anglického jména pro neděli: sunday; pozn. překl.). Takže Japonec vůbec nechápe, proč by se měl v tento den zdržovat všední práce a zasvětit jej duchovnímu dílu.
Myslím, že před Pravoslavím - a před křesťanstvím obecně - stojí nyní velice důležitý úkol: stát se neoddělitelnou součástí japonské společnosti, naplnit její život novým smyslem, který zatím ještě nezná. A to je nesmírná odpovědnost pro každého křesťana.
Zdroj: časopis "Foma" (2008)
(Nepatrně místy zkráceno)
Administrátor
--- 17. 3. 2011
Zemětřesení v Japonsku
Zpráva z církevního ústředí o situaci Japonské pravoslavné církve
V Praze, dne 16. března 2011
Jeho Blaženost Kryštof, metropolita českých zemí a Slovenska se jménem církve obrací na Jeho Eminenci Daniela, Metropolitu celého Japonska a arcibiskupa tokijského s hlubokou účastí s pravoslavnými věřícími a celým japonským národem při událostech následujících po ničivém zemětřesení, které postihlo sever Japonska.
Naše církev požádala mezinárodní organizaci sdružující pravoslavné charitativní organizace (http://www.iocc.org/), která začala koordinovat pomoc Japonsku, o návrh, jak by mohla naše církev pomoci našim spoluvěrcům v severním Japonsku. Čekáme na odpověď.
Dnes jsme na internetových stránkách našli výzvu k modlitbám, která přišla přímo z Japonska, jiná komunikace zatím nebyla možná.
Překlad zprávy z Japonska, která prozatím prosí o naše modlitby za japonské věřící a celý japonský národ:
Dopis od pravoslavných křesťanů z Japonska
Od tajemníka pro vnější církevní vztahy Otce Demetriose Tahala:
Kristus … uprostřed nás!
…hrozivé zemětřesení zasáhlo celou východní Japonskou diecézi a zdevastovalo celé město Sendai, kde se nachází centrum této diecéze a zasáhlo téměř všechny pravoslavné komunity, které jsou na pobřeží Pacificku.
Na pokyn jeho Eminence Daniela, metropolitní rada se snaží již od počátečních chvílí získat jakékoliv informace, ale prozatím to nebylo možné, jelikož telefonní a internetové linky stále nefungují. Většina linek je zničena, a ty jediné zbývající jsou používány výhradně státními orgány a armádou pro naléhavé účely.
Nicméně však máme zprávu, že duchovní z města Sendai, včetně biskupa Seraphima jsou v pořádku. Dle zprávy samotného biskupa Seraphima, většina církevních budov a chrámů na pacifickém pobřeží je vážně poškozena. Nachází se zde 24 chrámů, které jsou spravovány 5 duchovními. Jeden z těchto pěti duchovních se pohřešuje. Nemáme žádné další informace o našich věřících z těchto církevních obcí.
Naštěstí, Katedrála svatého vzkříšení v Tokiu a další budovy metropolitní rady jsou díky Boží milosti naprosto v pořádku.
Jeho Eminence Daniel se vroucně modlí ke Kristu, našemu Spasiteli, aby se smiloval za Japonské pravoslavné věřící a za Japonský národ. Také atomová elektrárna v oblasti Tohoku, kde jsou naše farnosti, je právě ve velmi kritické situaci.
Prosíme vzpomínejte Japonské pravoslavné křesťany ve svých modlitbách.
Další informace pošleme, jakmile to bude možné.
V Lásce v Kristu
Otec Demetrios Tanaka
Tajemník pro vnější církevní vztahy
Metropolitní rada Svaté Autonomní Pravoslavné církve v Japonsku
Informace o Pravoslavné církvi v Japonsku v angličtině např. zde:
http://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_Orthodox_Church
Administrátor
--- 2. 3. 2011
Annonce
Pravoslavná literatura v Praze
Knihy Pavla Milka viz na stránce NAKLADATELSTVÍ PAVEL MERVART, kde vysly v minulych letech jeho knihy „Origenes ucitel“ a „Uvod do byzantské filosofie“ a v poslední dobe napr. práce vladyky Ilariona Alfejeva o Izaku Syrskem, kterou prijel autor osobne predstavit do Prahy, Melitonuv spis Peri Pascha, nebo Runcimaova práce o konstantinopolskem patriarchatu pod Turky.
Letos se P. Milko chystá zde publikovat preklad Athahnasiova De Incarnatione s rozsahlou uvodni studii. Také se zacala vydavat nova revue – Parresia, která rozsiruje svůj zaber na cele vychodni krestanstvo.
Prejeme hodne dalsich uspechu!
Administrátor
--- 26. 2. 2011
Zajímavé video
Ruský video-dokument, který má zachycovat, jak andělé berou duši
Komentář k filmu
Podplukovník Kotenok: Dnes se v Rusku mezi věřícími šíří dokument nafilmovaný obyčejným mobilem. Je to záznam 2 andělů, kteří přišli odvést spravedlivou duši do nebeských příbytků. Je to záznam natočený obyčejným mobilem v Sergejovom Posadě dvěma známými. Přijeli do lávry (kláštera) a zůstali tam. Náhle uviděli světlo. Mysleli si, že je to požár, začali vše filmovat. Začaly se objevovat divné věci, že na Zem sestoupili 2 andělé. Současně je zajímavé vidět ty 2 černé tečky - ďábly, jak odlétají. Mnozí skeptici se na to dívali a říkali, že to jsou ptáci, ale očividně nebyli. Protože takovou rychlostí a tak velké bytosti - rozměrů větších než okno, pokud srovnáváme. Ptáci nemohou stoupat takovou rychlostí. Potom tito známí přátelé, kteří natočili malý krátký film, zašli za otcem - knězem. Svěřili se mu s tím, co nafilmovali. Kněz poradil, navštívit místo, odkud vzešlo světlo, jít k tomu domu. Nelenošili, šli. Ukázalo se, že tam zemřela žena, která žila opravdu spravedlivě. Byla pravoslavná, modlila se a zemřela. Tímto způsobem Bůh umožnil spatřit takový jev. To je úžasné.
Administrátor
--- 24. 2. 2011
Novinky: kalendárium, film a stichiry z triodu
Několik novinek:
na vstupní stránce internetového pravoslavného kalendáře www.kalendar.or.cz byl umístěn odkaz: "Pro pravoslavné webmastery". Zde najdete technický návod, jak na svůj web umístit průběžně aktualizované údaje pravoslavného kalendáře.
Na webu pravoslavi.cz/filmy najdete odkaz na nový film s českými titulky: Srbové - národ, který mizí.
Pro letošní velkopostní (i přípravné) období se připravuje překlad stichir z triodu. Jedná to proměnné části bohoslužeb večerních, nedělních liturgií a liturgií předem posvěcených Darů.
Dnes odpoledne bude na stránce pravoslavi.cz/download k dispozici první várka - zpracované období od přípravných týdnů až po první neděli velkopostní (včetně). (Zatím bez not; na zpěvníčku se též pracuje.) Zahrnuty jsou i významné soboty (např. zádušní masopustní a dal.)
Administrátor
--- 21. 1. 2011
Protest řeckých duchovních, teologů, mnichů i laiků proti ekumenismu
Již 24.000 podpisů stojí pod iniciativou s názvem "Vyznání víry proti ekumenismu"
Stav k 11. 11. 2010
Jedná se o podpisy pravoslavných křesťanů kanonické pravoslavné církve z celého světa - převážně se však jedná o iniciativu, na níž přijímají účast řečtí pravoslavní. Ve skutečnosti se však postavil za tento protest ještě větší počet osob, než které jsou zahrnuty do uveřejněného součtu, neboť (jak je v řeckém světě zvykem) za celá monastýrská bratrstva je uveden pouze podpis igumena.
Je to zřetelně vidět např. na dopisu, který jako svůj souhlas s iniciativou zaslal monastýr ct. Nikodima Svatohorce (Řecko, Pentalofos), pod nímž je uvedeno jako podpis: "archimandrita Chrysostomos a se mnou v Kristu bratři" (na internetu je kopie tohoto listu - z nám tak drahého mnišského bratrstva - zde).
O této iniciativě:
Hierarchové a duchovenstvo oficiální Řecké církve vyvěsili na internetu "Vyznání víry proti ekumenismu", které mohou podepsat všichni, kdo si přejí.
Shromáždění pravoslavných kleriků a mnichů v Řecku přijala v dubnu 2009 "Vyznání víry proti ekumenismu", které je v současnosti k nahlédnutí na webu shromáždění, aby jej mohli podepsat všichni pravoslavní křesťané, kteří si to přejí.
Další podrobnosti a český překlad textu v příspěvku č. 534.
Administrátor
--- 15. 1. 2011
Za Jiřím Dienstbierem
Uctění památky Jiřího Dienstbiera
V den pohřbu 14. ledna 2011 uctil metropolita Kryštof položením věnce a modlitbou "Otče náš" ve Valdštejnském paláci v Praze památku senátora Jiřího Dienstbiera, bývalého ministra zahraničních věcí a komisaře OSN pro FR Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. Zesnulý vždy hájil lidská práva, demokracii a lidskost. Jako uvážlivý a nestranný politik se ukázal zvláště při řešení problematiky Kosova.
Senátor PhDr. Jiří Dienstbier, Dr. h.c., se narodil 20. 4. 1937. Po vystudování Karlovy univerzity pracoval v Českém rozhlase. Proti sovětské okupaci v roce 1968 otevřeně vystupoval jak na svém pracovišti, tak příspěvky do novin. Byl záhy propuštěněn a pracoval jako topič a vrátný. V roce 1977 podepsal mezi prvními Chartu 77 a v roce 1979 se stal jejím mluvčím. Následně byl na tři roky uvězněn.
Vydával samizdatové tiskoviny.
Po sametové revoluci hned 10. 12. 1989 byl jmenován místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí (do r. 1992). Jeho další činnost na mezinárodním poli byla velmi široká. Byl zakladatelem a předsedou Rady pro mezinárodní vztahy (1994-2011), člen Commission on Global Governance (1992-2000). Od r. 1998 do 2001 zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro FR Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko.
Byl jmenován Doctorem honoris causa Burgundské university v Dijonu a byl hostujícím profesorem řady universit, zvláště v USA, Anglii a Izraeli. U nás byl vyznamenán Medailí TGM 1. stupně a v zahraničí ještě dalšími osmi oceněními.
Více na: http://jiri.dienstbier.cz
--------------------------
Dienstbier v ČT: Bombardování Jugoslávie bylo naprosto nesmyslné
Za naprosto nesmyslné označil zahájení náletů NATO na Jugoslávii před deseti lety senátor a bývalý zvláštní zpravodaj OSN Jiří Dienstbier. Letecký útok také odhalil problém dosud nevyřešené role Severoatlantické aliance po skončení studené války, řekl Dienstbier ve speciálu České televize věnovaném desátému výročí zahájení bombardování bývalé Jugoslávie. ... Dienstbier připomněl, že letecké útoky kritizoval jako nesmyslnou akci založenou na nesprávných a dokonce zfalšovaných důvodech hned po jejich zahájení.
"Za deset let na území velkém jako Středočeský kraj se dvěma miliony obyvatel a přes obrovskou mezinárodní přítomnost se tu nepodařila podle Dienstbiera zajistit ani bezpečnost, ani rozvoj, ani to, kvůli čemu se tam údajně šlo, tedy zabezpečit soužití etnik. Teď se to završilo tím, že se uznala nezávislost Kosova. Není to ani stát - je to protektorát," konstatoval Dienstbier.
(Britské listy)
Dienstbier připomněl, že letecké útoky kritizoval jako nesmyslnou akci založenou na nesprávných a dokonce zfalšovaných důvodech hned po jejich zahájení. Šéfka americké delegace při Komisi pro lidská práva v Ženevě mu na to tehdy namítla, že nebyla jiná alternativa. "Madam, chcete mi snad říci, že když neví světová velmoc, co dělat, tak začne házet bomby?" odpověděl jí podle svých slov Dienstbier ... "Kde si osobujeme právo někde zabíjet, aniž jsme schopni splnit to, kvůli čemu jsme tam údajně šli?" řekl na závěr. (Celý článek včetně videa s velice zajímavou diskusí, které se účastnil J. Dienstbier, na ČT24: 10 let od zahájení leteckých útoků na Jugoslávii)
Viz také článek na blogu J. Dienstbiera: Kosovem to bohužel nekončí
--------------------------
Zapalme s modlitbou svíčku za poctivého člověka, který ve svém společenském i úředním postavení bránil pravdu i tváří v tvář mocným tohoto světa, postavil se proti tak rozsáhlé cynické manipulaci s informacemi i proti démonizaci Srbů a měl odvahu hájit naše pravoslavné bratry jak v celospolečenských mediích tak ve sféře diplomacie. Takových lidí je málo. Bude zde bolestně chybět. Kéž mu Bůh dá hojnou odměnu za jeho dobré skutky.
Administrátor
--- 13. 1. 2011
Kalendář 2011
Nový kalendář 2011 v PDF (obě mutace: nástěnný kalendář a diář) je už k dispozici zde:
http://pravoslav.or.cz/kalendarium/
(Zadní stránka s přílohou se právě připravuje - bude na webu později)
Kalendář budeme zítra tisknout a rozesílat na adresy objednavatelů.
Administrátor
--- 3. 11. 2010
Nový starý film
Svatá Rus
Starší dokumentární film z Ruska (černobílý).
O obnovování církevního života v Rusku na začátku devadesátých let XX. století.
Dokument obsahuje nejen svědectví o stavu Ruské církve a ruské společnosti na začátku devadesátých let, ale především zajímavé myšlenky umožňující hlouběji proniknout do ruského uvažování, do sebereflexe ruského Pravoslaví a potažmo Pravoslaví obecně.
na www.pravoslavi.cz/filmy
Administrátor
--- 2. 11. 2010
Dochází nám vůbec, v jaké době to žijeme?
Věděli jste to?
Jste-li v Číně jeden člověk z milionu, pak existuje 1.300 lidí takových jako vy.
Čína se brzy stane nejpočetnější anglicky hovořící zemí na světě.
25 procent indické populace s nejvyšším IQ je více, než veškeré obyvatelstvo USA.
To znamená: v Indii je více chytrých dětí, než je v Americe všech dětí!
Věděli jste to?
Deset v roce 2010 nejžádanějších profesí - v roce 2004 vůbec neexistovalo.
Dnes připravujeme žáky k práci, která zatím ještě neexistuje, k používání technologií, které ještě nebyly vynalezeny, a aby řešili problémy, o nichž ještě nevíme, v čem budou spočívat.
Ministerstvo práce USA spočítalo, že dnešní žáci vystřídají 10 - 14 zaměstnání, než dosáhnou věku 38 let.
Jeden ze čtyř pracovníků bude ve svém momentálním zaměstnání méně než rok. Jeden ze dvou méně než pět let.
Věděli jste to?
Každý osmý sňatek v USA v minulém roce (2008) byl výsledkem seznámení se přes internet. Na My Space je zaregistrováno více než 200 milionů uživatelů. Kdyby My Space byl státem, pak by to byl počtem obyvatelstva pátý největší stát (mezi Indonésií a Brazílií). Na prvním místě v rozšíření rychlého stálého internetového připojení mezi obyvatelstvem jsou Bermudy. Na 19. místě jsou USA. Na 22. místě Japonsko.
Věděli jste to?
Žijeme v době exponencionálního růstu. Každý měsíc zpracuje Google 31 miliard žádostí o vyhledání něčeho na internetu. V roce 2006 byl tento počet 2,7 miliardy. Komu byly pokládány tyto otázky před "zrozením Googlu" (éra před Googlem se označuje jako »B. G.« - before Google).
První komerční SMS byla odeslána v prosinci 1992. Dnes (v r. 2009) počet SMS odeslaných a přijatých v průběhu 24 hodin převyšuje počet všech obyvatel planety.
Kolik let trvalo, než bylo získáno padesátimilionové obecenstvo? Rozhlas k tomu potřeboval 38 let. Televize potřebovala 13 let. Internet 4 roky, iPod 3 roky, Facebook 2 roky.
Počet strojů připojených k internetu v roce 1984 činil - 1000 zařízení. V roce 1992 to bylo jeden milion. V roce 2008 to byla miliarda.
Dnes je slovní zásoba angličtiny přibližně 540.000 slov. Je to přibližně pětkrát tolik, než v dobách Shakespeara.
Bylo vypočítáno, že množství informací obsažených ve vydání novin New York Times za jeden týden je větší, než kolik jeden člověk v 18. století získal za celý svůj život. Bylo vypočítáno, že více než 4 exabyty (tj. 4 krát deset na devatenáctou; to je čtyřka a za ní devatenáct nul) unikátních informací bude vygenerováno v tomto roce (2009). To je více, než za posledních pět tisíc let.
Množství nových technických informací se každé dva roky zdvojnásobuje. Pro studenty, kteří začínají čtyřleté studium v některé technické specializaci, to znamená, že polovina z toho, co se naučí v prvním ročníku, bude koncem třetího ročníku jejich studia zastaralá.
Japonský operátor NTT úspěšně vyzkoušel optický kabel, přenášející 14 trilionů bitů za sekundu v jednom vláknu kabelu. To je 2.660 CD nebo 210 milionů telefonních hovorů každou sekundu. A tento trend se ztrojnásobuje každých šest měsíců a podle očekávání tomu tak bude i po celých následujících 20 let.
V roce 2013 by měl být sestrojen superpočítač, který svými výpočetními možnostmi překoná lidský mozek. Předpovídá se, že v roce 2049 bude běžný počítač v ceně 1000 dolarů překonávat svými možnostmi veškeré lidstvo.
Věděli jste to?
Pokud jste čtením tohoto textu strávili pět minut, tak se za tuto chvíli narodilo v USA 67 dětí. 274 se jich narodilo v Číně a 395 v Indii. Mezitím bylo nelegálně z internetu staženo 694.000 hudebních nahrávek.
A co to všechno vlastně znamená?
(Překlad z videoprezentace Did You know? 3.0 na You Tube; v tomto duchu je jich tam více - stačí, když zadáte vyhledat: "Did you know?")
Jaké je jméno země
- nejbohatší na světě
- s největší armádou
- která je centrem světového obchodu a financí
- s nejlepším vzdělávacím systémem
- s měnou nejrozšířenější po světě
- a s nejvyšší životní úrovní?
V roce 1900 - Velká Británie.
A v roce 2006?
Kolik bylo vysokoškolsky vzdělaných lidí?
V USA 1,3 milionu
V Indii 3,1 milionu
V Číně 3,3 milionu
Kolik vysokoškoláků v Indii hovoří anglicky? Všichni.
Kde bude během deseti let podle předpovědí nejvíce anglicky mluvících lidí? V Číně. Kdo tohle mohl předvídat ještě před pouhými 40 lety?
Administrátor
--- 12. 10. 2010
Novinka na pravoslavném downloadu
Svátková minea pro říjen.
Projekt postupného vydání českého znění rozšířené svátkové mineje.
Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Ke každému měsíci jsou dvě brožury: hlavní, což je textová část, a pomocná brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.
Svátková minea - ŘÍJEN.
POZOR - zatím pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).
Obsah:
1. října – Záštita přesvaté Bohorodice
11. října – Památka svatých Otců VII. všeobecného sněmu (koná se nejbližší neděli)
26. října – Sv. velikomučedníka Dimitrije Soluňského
PDF soubory s brožurami jsou k dispozici na níže uvedené adrese:
www.pravoslavi.webzdarma.cz
(Na naši stránku "pravoslavi.cz/download" nemáme nyní možnost uploadovat kvůli technické poruše, proto jsme zřídili výše uvedenou nouzovou stránku, odkud je možno si nové soubory stáhnout.)
Administrátor
--- 8. 10. 2010
Služba sv. Václavu
Návrh večerní bohoslužby a liturgie ke sv. Václavu
Na níže uvedené adrese je dispozici PDF soubor s brožurou obsahující službu (i s notacemi).
http://www.pravoslavi.webzdarma.cz/
(Na naši stránku "pravoslavi.cz/download" nemáme nyní možnost uploadovat kvůli technické poruše, proto jsme zřídili nouzovou stránku, odkud je možno si nové soubory stáhnout.)
Administrátor
--- 13. 9. 2010
Nově počeštěný film
Starci Pskovsko-pečerského monastýru
Nedávno upozornili krátkou video-upoutávkou (v příspěvku č. 686) na film o starcích Pskovsko-pečerského monastýru. Titulky jsou hotovy. Dnes jsme provedli ještě pár korektur a film "Monastýr" je v doprovodu českými titulky k dispozici jak k prohlížení na webu tak i ke stažení.
Hledejte na webu s odkazy na pravoslavné filmy: www.pravoslavi.cz/filmy
Administrátor
--- 9. 9. 2010
Dvě novinky na pravoslavném downloadu
Svátková minea. Projekt postupného vydání českého znění rozšířené svátkové mineje.
Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Ke každému měsíci jsou dvě brožury: hlavní, což je textová část, a pomocná brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.
Svátková minea - ZÁŘÍ. POZOR - zatím pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).
Obsah:
1. září – Začátek indiktu, tj. nového roku
6. září – Památka zázraku archanděla Michaela
8. září – NAROZENÍ PŘESVATÉ BOHORODICE
9. září – Svatých Jáchyma i Anny
13. září – Památka obnovení chrámu Vzkříšení
14. září – POVÝŠENÍ UCTÍVANÉHO KŘÍŽE
26. září – Zesnutí sv. apoštola Jana
----
Další bohoslužebná brožura:
Obřad svatého Kříže (koná se na svátek Povýšení svatého Kříže a na 3. neděli velkopostní - uctívání svatého Kříže; součástí jsou stichiry, kondaky a tropary pro tyto dva dny; připojena je notace posvátných hymnů. Popis postupu obřadu uctívání svatého Kříže: vynášení Kříže, pozdvihování Kříže a klanění se Kříži. (Oproti dříve zde vystavenému textu o pozdvihování Kříže je toto vydání přepracováno a významně rozšířeno.)
www.pravoslavi.cz/download
Administrátor
--- 2. 9. 2010
Z došlé pošty
VÍKENDOVÉ SETKÁNÍ PRAVOSLAVNÉ MLÁDEŽE VE VILÉMOVĚ
S požehnáním Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa a jménem Bratrstva pravoslavné mládeže zveme všechny mladé pravoslavné věřící ve věku 15-35 let na víkendové setkání pravoslavné mládeže v moravském monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle od pátku 10.9 do neděle 12.9.
Setkání má za cíl umožnit nám, mladým křesťanům, blíže se poznat s vrstevníky též víry, vyznávající Krista. Ve společenství stejně starých bratří a sester se nám jistě podaří okusit plnost Božího požehnání a strávit příjemný víkend v krásném monastýru a jeho okolí.
Chtěl bych poprosit všechny otce duchovní v Čechách i na Moravě, aby s pozvánkou o vilémovském setkání mládeže seznámili své mladé farníky a umožnili jim tak poznat nové přátelé v Kristu z dalších částí republiky.
TERMÍN: 10. - 12. 9. 2010
MÍSTO: monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle
PROGRAM: - společné modlitby, sv. liturgie - besedy - promítání fotek a povídání o cestě na Solovecké ostrovy - Rusko (Ivo Vrobel) a o cestě do Gruzie a Arménie (Jan Křipač) - společenské hry, výlety do okolí, seznamování
POZNÁMKY K AKCI: - prosím poutníky, kteří se hodlají setkání zúčastnit, aby napsali email na adresu ivo.vrobel/zavinac/gmail.com - začátek setkání je v pátek od 18 hodin (možno přijet i později) - konec je v neděli po sv. liturgii - na jídlo a ubytování v monastýru přispěje česká pravoslavná církev - pokud budete mít vlastní zajímavé téma na besedu či se budete chtít podělit o zážitky a fotky z prázdninových cest (zejména po pravoslavných zemích), napište prosím předem na ivo.vrobel/zavinac/gmail.com - přítomen bude otec duchovní Libor Josef Kratochvíla - pořádá BPM
DOPRAVA: vlastní - vlak do Olomouce (www.idos.cz), potom autobusem z autobusového nádraží do Vilémova. Odjezdy autobusu z Olomouce (Vilémov): 15:00 (16:11); 18:45 (19:49). - po domluvě je možnost odvozu omezeného počtu lidí z Olomouce autem
ivo.vrobel/zavinac/gmail.com
+420 608 737 130
Administrátor
--- 1. 9. 2010
Upoutávka na nově počeštěný film
Starci Pskovsko-pečerského monastýru
Během léta jsme dokončili práce na titulkování vskutku jedinečného ruského dokumentárního filmu o Pskovsko-pečerském monastýru. V roce 1986 tam archimandrita Tichon - tenkrát jako mladý člen mnišského bratrstva - natočil na video tehdejší starce (za všechny zde vzpomenu známého otce Joanna Krestjankina) a svou kamerou zachytil interní život monastýru. Vznikl jedinečný dokument - unikátní nejen tím, že mniši nedovolovali nikomu cizímu, aby život v monastýru takto zblízka natáčel, a tudíž podobná filmová svědectví vznikají jen velice ojediněle. Unikátní je totiž především kvůli osobnostem zde zachycených starců.
Autor filmu čekal se zveřejněním natočeného materiálu čtvrt století, než zemřou všichni starci, kteří jsou v dokumentu zachyceni (tyto záběry promítal v průběhu té doby jen neveřejně - a to ve svém monastýru jednou do roka - vždy před začátkem Velkého půstu; vzpomínku na veliké starce měli mniši jako duchovní inspiraci a povzbuzení k velkopostní askezi). Když zemřel poslední z těchto starců (otec Joann Krestjankin), připravil autor z pořízených záběrů dokumentární film a doprovodil ho vlastním komentářem, aby z něj všichni mohli čerpat poučení i duchovní útěchu.
Zatím nabízíme krátkou upoutávku (ta je bez titulků, protože prakticky vše, co zde autor filmu praví, je obsaženo i ve filmu samotném). Někdy příští týden by měl být film k dispozici na "pravoslavi.cz/filmy".
Administrátor
--- 31. 8. 2010
Svátek v Třebíči
70. výročí vysvěcení chrámu
sv. Václava a Ludmily v Třebíči
Vážený otče, drazí věřící,
s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, si Vás a Vaši obec dovolujeme pozvat do Třebíče na oslavu 70. výročí vysvěcení chrámu sv. Václava a Ludmily, která se bude konat v sobotu 18. září 2010.
Archijerejská liturgie začne v 10.00 hodin, zpívat bude sbor katedrálního chrámu sv. Václava v Brně.
Na setkání s Vámi a na společné modlitby se těší
Pravoslavná církevní obec v Třebíči
a jerej Georgij Biljak s rodinou
DŮLEŽITÉ: Z organizačních důvodů prosíme všechny duchovní správce, aby včas předem ohlásili počet zúčastněných věřících.
tel: 605258664, 568421561, e-mail:bilyak.yuriy/zavinac/centrum.cz.
Duchovní otce zároveň prosíme, aby si s sebou přivezli slavnostní bohoslužebná roucha barvy bílé nebo zlaté.
Administrátor
--- 29. 8. 2010
Příspěvek do české pravoslavné hymnografie
Služba sv. mučednici Ludmile
Na stránku pravoslavného downloadu byla přidána služba sv. Ludmile (dvě brožury: akathist a služba pro večerní a liturgii).
Je tam i krátké pojednání o životě sv. Ludmily a dobových okolnostech. Připojena je i typikonální poznámka o způsobu a skladbě služby.
Zároveň se tam navrhuje, aby byl ke svátku sv. Ludmily 16. (resp. 29.) září (den umučení) přidán ještě další svátek 21. října (resp. 3. 11.) jakožto den přenesení svatých ostatků. Oslavovat den "nalezení svatých ostatků", jako druhý svátek světce, je v Pravoslaví obvyklou praxí.
Administrátor
--- 24. 8. 2010
Svátek sv. Gorazda v Hrubé Vrbce
Na sváteční bohoslužebné setkání
u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda
do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce,
které se letos uskuteční ve dnech
3. - 4. září 2010.
Program bohoslužeb:
V pátek 3. září:
19 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií, jitřní, 1. hodinka
V sobotu 4. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, 3. a 6. hodinky, Pravidlo ke svatému Přijímání
10 hod.: Božská Liturgie
Občerstvení po bohoslužbě v pátek i v sobotu zajištěno, pokud budete organizovat větší množství poutníků, prosím zavčas nám to sdělte. Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 17-ti postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili.
Na setkání se těší biskup Jáchym
Administrátor
--- 15. 8. 2010
Kázání o spravedlnosti
11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku
Evangelium podle Matouše (18. kap.)
18,23 Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
18,24 A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.
18,25 Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.
18,26 Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´
18,27 Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
18,28 Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´
18,29 Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´
18,30 On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
18,31 Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
18,32 Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.
18,33 Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´
18,34 Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
18,35 Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru."
Království nebeské je podobno králi - to znamená, že tajemství odpuštění je skryto v Boží blahodati, v tajemství nebeského Království.
Král žádá od svých služebníků vyúčtování a mezi nimi je jeden, který mu byl dlužen 10.000 talantů. Je to tak obrovská částka, že ji nemůže vyrovnat. Představte si, že by k vám přišli a oznámili vám, že musíte okamžitě zaplatit deset milionů dolarů (a to stále není tolik, kolik bylo tenkrát 10.000 talantů). Kristus chce ukázat, že náš dluh před Bohem naprosto převyšuje naše schopnosti vyrovnat jej. Král se rozhodl prodat služebníka i jeho rodinu do otroctví, dokud nezaplatí vše. On však padl na tvář a prosil o posečkání a ponechání jej na svobodě; slibuje, že vše zaplatí. Když král viděl, že služebník se odhodlal vykonat něco nemožného, smiloval se nad ním a odpustil mu dluh. Odpuštění bylo uděleno kvůli tomu, jak se ke svému dluhu postavil -- tj. za to, že uznal oprávněnost vymáhat dluh, a za rozhodnost služebníka učinit spravedlnosti zadost -- nikoliv kvůli neschopnosti vyrovnat dluh.
Vidíme, že provinilec byl osvobozen, kdežto nevinný člověk (král) splatil dluh. Vždyť vymazal deset tisíc talantů z toho, co mu patřilo. Tento příklad nám poodhaluje tajemství Kristova odpuštění. Odpouštění tkví v nezaslouženém utrpení za viníka. Jenže člověk dle své současné přirozenosti má sklon spíše nechat někoho zakovat do řetězů než ho propustit, dožadovat se svého než odpustit.
Pán Ježíš pokračuje v podobenství. Služebník pln radosti vychází ven a nachází člověka, jenž mu byl dlužen nevelkou částku - sto denárů. Někdo spočítal, že je to pět set tisíckrát méně než dluh, který mu byl právě prominut. Přesto však požadoval jeho úhradu. Chytil ho za krk, rdousil ho a žádal po něm ihned vyrovnat dluh. Chudý dlužník mu padl k nohám a začal prosit toho, kdo před chvílí stejně tak prosil, se slibem všechno uhradit. Obracel se k němu těmi samými slovy, jimiž získal odpuštění první služebník. Ten však nechtěl posečkat. Nechal ho uvrhnout do žaláře, dokud nesplatí svůj dluh.
Bylo to tak pobuřující jednání, že přátelé toho chudáka, otřeseni tou nespravedlností, zpravili o všem krále. A ten tomu původně omilostněnému zlému služebníku následně měřil stejnou mírou, jakou on měřil svému dlužníku, - nechal ho mučit vězením, dokud nebude jeho dluh zaplacen. A na závěr slyšíme: "Tak i Otec můj nebeský bude postupovat s vámi, jestli neodpustíte každý z celého svého srdce bratru svému jeho prohřešení."
Snažme se z této hádanky pochopit tajemství odpuštění. Ve světě existuje spravedlnost. Král vyžaduje vyúčtování našich dluhů. Jeho spravedlnost je však vyšší než (světská) spravedlnost, a proto se dlužníkovi dostává prominutí. Pokud se však ten, jemuž bylo odpuštěno, nic nenaučí a nepochopí, že (skutečná) spravedlnost může být jen tehdy, když stojí nad spravedlností, a dožaduje se toho, co mu dle spravedlnosti patří, páchá tím křiklavou nespravedlnost. A pak mu král připomene, že ve světě existuje spravedlnost.
Právě proto, že svět usiluje uskutečnit spravedlnost bez Boha, bez vyšší spravedlnosti, je na světě tolik nespravedlnosti a krutosti, kdy se lidé všude vzájemně obviňují, odsuzují a trestají.
Žalář - to v biblickém jazyce znamená peklo (podsvětí). Za mříže tohoto pekla, v němž žijeme uprostřed hříchu, nás dostává neodpouštění. Musíme se vystříhat toho, co se nazývá juridismus, tj. toho, na čem většinou stojí obvyklá spravedlnost. Usilujme o to, co je vyšší než světská spravedlnost. Falešné odpuštění však není odpuštěním.
Musíme se snažit mít vyšší spravedlnost, abychom si proroctví (o spravedlnosti Božího Království) nespletli s utopiemi (o spravedlivém společenském řádu či státním zřízení na zemi). Abychom si uprostřed reality současného zla, jež už překonává nejzazší meze, zachovali úsilí o nejvyšší a absolutní dobro. Aby apokalypsa a strašný soud nebyly krutou karikaturou lidského života, jemuž je předurčena historie se šťastným koncem, kde je všem všechno odpuštěno bez jakékoliv zásluhy člověka.
Odpuštění není jako dostat měšec s penězi, s nímž radostně odcházíme, protože dluhy jsou prominuty. Přijmout odpuštění znamená, že chci existovat dokonale lidským způsobem - být člověkem, který odlišuje dobro od zla, vidí zlo ve světě a nenávidí je. Odpuštění je totiž nejvyšší formou boje proti zlu a nikoliv smír se zlem. Jen když nedávám prostor ďáblu, mohu se přibližovat k Bohu. Vždyť přece, jak bych mohl odpustit a vzít tím na sebe následky hříchu druhého člověka, když jsem smrtelně raněn svým vlastním hříchem (a neléčím se)? Čím bych mohl zaplatit za druhého člověka, když jsem sám žebrákem a patřím do vězení?
Kde však mám vzít srdce, jež by bylo schopno promíjet, čili upřímně milovat a dosahovat vyššího dobra? Vždyť Bůh tak vysoko hodnotí odpuštění, že nejen sám odpouští, ale všem ukládá povinnost odpouštět. Jelikož ví, že nejsme schopni dát Mu to, co po nás žádá, bere na sebe vše, co se námi děje. Nepřítomnost našeho odpuštění vyplnil svým odpuštěním a dává nám je. A nepřijímáme-li tento dar, nepřijímáme nejen své bližní ale ani Boha, a není pro nás žádného odpuštění.
Podobenství obsahuje tajemství, které může být rozhodující pro každého jednotlivého člověka i pro celé lidstvo. Odpuštění, jehož se nám od Boha dostává, nám odhaluje strašnou cenu hříchu. Nikdo nemůže úplně pochopit, jak se uděluje odpuštění, které překonává všechnu spravedlnost, když neuzří Syna Božího, který se stal člověkem. Odpuštění, které se nám nabízí, bylo draze zaplaceno - krví Kristovou. Řeč se tu vede nejen o moudrosti, ale i "bláznovství" Kristově. Skrze odpuštění k nám přichází nejhlubší pochopení obludnosti hříchu. Tak přichází i pokání otvírající nebeské Království a soucit s každým hříchem raněným člověkem.
"Blažen je ten, jemuž je odpuštěno provinění a jeho hříchy jsou přikryty. Blažený je muž, jemuž Hospodin nepočítá hřích jeho." (Řím 4,7-8; Ž 32,1-2) Naše radost z tohoto blahodatného daru nám nedovoluje držet si jej pouze pro sebe. Víme-li, za jakou cenu jsme obdrželi své prominutí, pak se přece vyvarujeme takové smělosti, ba, drzosti, abychom neodpustili tomu, komu máme odpustit my.
Žijeme uprostřed pekla na zemi. Nejsme andělé. Jsme slabí lidé. Bojujeme s hříchem, leč dopustili jsme mnoha hříchů a křivd. Neodpustíme-li si vzájemně, zlo zůstane ve světě a bude se hromadit. Pak bude vstupovat i do církve a naše společenství by tím přestalo být Církví Kristovou. Křesťanský lid není lidem se světskou mocí, je to lid víry v Ježíše Krista, který přišel získat a zachránit hynoucí. Je to lid, jemuž bylo odpuštěno. A protože došel odpuštění, je povolán, aby nesl evangelium Božího odpuštění všem lidem. Můžeme o tom mocně vyprávět a svědčit před všemi lidmi.
Ve světě existuje spravedlnost, bez níž nemůže být to, co je nad spravedlností. Avšak nejvyšší nespravedlnost spočívá v zavržení toho, co stojí nad spravedlností. V současné poslední etapě lidské historie naplníme své křesťanské předurčení v té míře, v jaké budeme věrni tomuto tajemství. Pouze spolu s Kristem, v opozici vůči "spravedlnosti" každého hříchu, který panuje ve světě, můžeme se opravdově modlit. Spolu s Kristem řekneme těm, kteří nás křižují: "Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí."
Přepis audiozáznamu kázání prot. Alexandra Šargunova
Administrátor
--- 10. 8. 2010
Požáry v Rusku
Něco z došlé pošty a další články na téma hořící Rusko
Nejprve článek z novin:
Nezaregistroval jsem, že by české humanitární organizace vyzvaly k solidaritě s poškozenými v Rusku
Rusko i Ukrajinu sužují požáry. ... Premiér Vladimír Putin přerušil export obilí. Tato poslední informace vyvolala v Česku nebývalou odezvu. Odborníci na zemědělství vysvětlují, že nám nehrozí zdražení pekárenských výrobků ... Je náš žaludek to jediné, nač myslíme?
Nezaregistroval jsem, že by naši ekologičtí nadšenci vyzvali vládu k pomoci Rusku při likvidaci požárů, i když požáry devastují krajinu a likvidují živočišné druhy v míře nebývalé. Hoří např. mordovská přírodní rezeravace.
Také jsem nezaregistroval, že by české humanitární organizace vyzvaly k solidaritě s poškozenými.
Také jsem si nevšiml, že by byl v Česku zřízen fond obnovy spáleného ruského venkova, zveřejněno číslo účtu, na který by zajisté naši občané zaslali dle možností svoje peníze. I křesťané mlčí… Pravoslavní bratři je nechávají v klidu.
Jestliže jsme dokázali, a jsem na to hrdý, pomoci při likvidaci následků zemětřesení na Haiti, nebo v roce 2008 v zpustošeném New Orleansu, určitě bychom se mohli sami sebe více vážit, jestliže by jinak rusofóbní česká administrativa nalezla smysl pro realitu.
Výběr z článku na Britských listech. Celý článek zde.
Z došlé pošty:
Dobrý den,
nejsem pravoslavný, ale jsem pravidelným čtenářem Ambonu. Vaše příspěvky jsou velmi zajímavé, zejména protože se na svět dokážou podívat ze zcela jiné perspektivy než jsem zvyklý. Samozřejmě se závěry o katastrofách jako trestu božím bych si dovolil pochybovat, ale v souvislosti s tragickými požáry v Rusku mě zarazila jiná věc, a to informování českých médií.
Jednak o požárech jsem se dozvěděl v krátké zprávě někde na páté straně Lidových novin, a to v době, kdy už měly požáry na svědomí první desítky obětí, o škodách na majetku nemluvě. Když vezmu v úvahu, že jsem každou zimu informován o kolapsech na kalifornských dálnicích, v důsledku čerstvě napadaného sněhu, nemohu se ubránit dojmu, že Rusové jsou zřejmě nějaký měněcenný národ, o kterém se informuje jen, když něco udělá špatně. Samozřejmě pomíjím obvyklý komentář: za rozšíření a nezvládnutí požárů může ruská vláda, místní úřady a ruská neschopnost vůbec atd. atd.
A na druhé straně jsem si říkal, co by se v médiích strhlo, kdyby se gigantická ekologická tragédie úniku ropy nestala v Mexickém zálivu, ale třeba někde u Vladivostoku. Jak by se v televizi střídali ti odborníci na mezinárodní vztahy, Saša Vondra by navrhnul vyloučit Rusko z OSN a všichni by věděli, že TOHLE SE MŮŽE STÁT JENOM V RUSKU....
Tak to jen tak na okraj. Prostě mě to vyvážené zpravodajství tak nějak trklo do očí.
Hezký víkend a pokračujte v Ambonu. Je to zajímavé čtení i pro nepravoslavné.
Libor Kožušník
To není mlha ale jedovatý kouř. Oranžové nebe nad Ruskem
Z příčiny veder zahynulo v Rusku už 5.000 lidí. Přímých obětí požárů je 53. Bez střechy nad hlavou je 3000 lidí.
-----
Mimořádné vedro a jedovatý smog v Moskvě způsobil, že tam nyní umírá denně 700 osob - což je dvojnásobek normálního stavu, konstatoval Andrej Selcovskij, šéf zdravotnického oddělení komunálního úřadu v Moskvě. Teplota v Moskvě dosahuje 38 stupňů Celsia. Jedovatý smog způsobily nezvládnutelné požáry v okolí Moskvy. Lidé nosí na obličejích masky.
Moskvané se shromažďují v klimatizovaných nákupních střediscích a kavárnách, ale slabí a staří lidé mají velké problémy s dusivým vedrem a smogem. (Celý článek)
Dusivá apokalypsa. Ruští věřící chápou katastrofální požáry jako Boží trest
Duchovenstvo i světští křesťané Moskevské eparchie Ruské pravoslavné církve uznávají, že příčinou přírodní pohromy v Rusku jsou hříchy, a vyzvali patriarchu Kyrilla, aby vyhlásil půst.
S žádostí o vyhlášení třídenního půstu se obracejí na patriarchu duchovní i laikové v souvislosti s živelnou katastrofou.
"Vaše svatosti, jak jste správně poznamenal, příčinou všech neštěstí (a to současné nevyjímaje) jsou naše hříchy, naše odstoupení od Boha a nedostatek touhy z celého srdce činit pokání a změnit svůj život. Radostně jsme splnili Vaše požehnání (ke konání sbírek), vždyť skutky milosrdenství, modlitby a pokání jsou nutné pro každého křesťana," píše se v prohlášení šířeném po internetu.
"Bohoslužby a osobní pokání jsou naprosto nutné, ale nedostatečné k uzdravení současné situace ... Myslíme si, že je nutné, aby celý národ přinesl pokání, vždyť provinilý není jeden člověk, ale celý odpadlý národ ... Neobviňujme nikoho konkrétního, vždyť i my jsme hříšní lidé ... V Písmu svatém jsou příklady z doby Starého zákona, kdy lidé přinášeli Bohu kající půst ... a k tomu si vyprošujeme Vaše požehnání a také vás prosíme, abyste se s touto iniciativou obrátil k celé Ruské pravoslavné církvi."
Podpisy pod petici se sbírají na farnostech i na internetu.
Interfax Religia
Ruská pravoslavná církev vybrala už šest a půl miliónu rublů na pomoc těm, kteří byli postiženi požáry.
Administrátor
--- 6. 8. 2010
Z došlé pošty
Fotografie požárů v Rusku. Kouřem zamořená Moskva
 |  |
 |  |  |
 |  |  |
 |  |  |
 |  |  |
 |  |  |
 |  |  |
 |  |  |
(Kliknutím na fotografii si ji zobrazíte ve větším rozměru)
Administrátor
--- 5. 8. 2010
Nový film
Rozhovor se sinajským mnichem a jeho přítelem beduínem
Něco pro potěchu duše
Najdete na www.pravoslavi.cz/filmy
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 679 do č. 719)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.