1440


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).

Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 342 do č. 422

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 342 jednotlivě

Administrátor --- 27. 3. 2008
Syropustní neděle

Neděle všeobecného smíření

Na začátku Velkého půstu nás Církev vybízí ke vzájemnému odpuštění (dokonce je na to zvláštní obřad, který se koná na syropustní neděli večer, čili na samém prahu Velkého půstu). Nemá žádný smysl zdržovat se masa, ale požírat bratra - čili hněvat se nebo zlostit na bližního.

Jak těžké je pro člověka odpustit! Jenže proč? Vždyť máme-li zlost vůči někomu, pak tím velice trpíme především my sami. Známe to všichni, že? Stále si v myšlenkách dokazuji, že jsem v právu, s podezřením vznáším žaloby na provinění druhého člověka, dokonce přicházejí myšlenky zlopřejnosti, zlomyslnosti, a dokonce i takové úvahy: jen počkej, trest tě nemine!; a celé spektrum sebetrýzně. Pokud pozorně prozkoumáme své nitro, zjistíme snadno, že zlo neodstupuje od naší duše, která je infikována hněvem.

Proto je tak nutné odpouštět. Již chápeme, že odpuštěním se zbavujeme od velice nepříjemných stavů. Neodpustí-li však kdo, pak jedním z důvodů bývá pýcha. Pohleďte, k čemu to až může vést.

V Kyjevo-pečerském pateriku se zachovalo vyprávění o dvou mniších. Jeden byl kněz jménem Tit a druhý diákon Evagrij. Zpočátku to bývali velicí přátelé, až se všichni divili jejich jednomyslnosti. Jenže později se tak rozhořčili druh na druha, že mezi nimi vzniklo nepřátelství. A dále se pateriku píše: Jednou se velice rozstonal kněz Tit, a když už stál na prahu smrti, začal bědovat nad svým prohřeškem a nechal poslat diákonu prosbu: "Odpusť mi, pro Boha, bratře můj, že jsem se na tebe pro nic za nic hněval." Evagrij však odpověděl ostrými slovy a kletbami. Starci, viděvše, že Tit už umírá, násilím nechali přivléci diákona Evagria, aby se s Titem smířil. Když ho nemocný kněz Tit spatřil, poněkud se nadzdvihl, sklonil hlavu se slovy: "Odpusť, požehnej mi, otče můj." Leč Evagrij se vytrhl z rukou starců a - náhle padnul. Bratři ho chtěl zdvihnout, uviděli však, že už je mrtvý. Nemocný Tit v tu chvíli povstal, jakoby nikdy nebyl nemocným. Zhrozili se mniši nad nenadálou smrtí jednoho a rychlým uzdravením druhého. S velikým pláčem pohřbili diákona Evagria. Tehdy se Tita otázali, co to všechno má znamenat. On jim vyprávěl: "Viděl jsem anděly, jak odstoupili ode mne a plakali nad mou duší, a běsy, kteří se radovali z mého hněvu. Tehdy jsem začal prosil bratra, aby mi odpustil. Když jste ho ke mně přivedli, spatřil jsem anděla držícího ohnivé kopí, a když mi Evagrij neodpustil, anděl udeřil jeho a on padl mrtvý. Mně však anděl podal ruku a pozdvihl mne."
Ctihodný Efrém praví: "Jestli se někomu přihodí umřít v nepřátelství, bude takový podroben neúprosnému soudu."

V tomtéž pateriku se píše: "Střez se, bratře, a nedávej prostor běsovi hněvu. Kdo jednou hněvu povolí, bude jím zotročen. Rychle jdi a pokloň se tomu, s kým jsi v nepřátelství, aby tě hněv nezahubil. Bůh tě pak ochrání."
Na jiné stránce je podobné poučení: Dovolíš-li svému srdci, aby se zatvrdilo myšlenkou na zlo, a ve své pýše ospravedlňuješ svůj hněv, pak se od tebe Hospodin Bůh odvrátí a budeš odevzdán do rukou satanu."
Nyní obrátíme pozornost k tomuto jevu, s nímž se setkáváme v Evangeliu i v dílech svatých Otců. Je to běs (démon), čili padlý duch, nebo satan. Jedná se živou bytost, která nějakým způsobem vtrhne do mého života. Kde přebývá? Sv. Theofan Zatvornik praví: "Každá zlá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí." To znamená, že můj rozladěný vnitřní stav (rozčilení, hněv apod.) anebo zloba k bližnímu je pro tuto duchovní bytost jakýmsi uspokojením. Divná to věc - vzájemné působení dvou rozumných bytostí: člověka a padlého ducha, - a můžeme to dobře pozorovat sami na sobě.

Svatí o běsech říkají, že je to síla, která přichází působit na duši člověka z vnějšku a to ze zvláštního prostředí, které se nalézá mimo fyzický svět. Není to tedy žádné elektromagnetické vlnění či něco podobného, nýbrž jakási rozumná energie, jenže velice zlá. A tato síla je konkrétní a působí na nás. Leč za jedné podmínky: pokud sami k tomu dáme souhlas. Tedy jsme-li připraveni žít právě v této energii hříchu. Můžeme na sobě pozorovat, že náhle k srdci začne postupovat jakýsi pocit, až zachvátí srdce, sevře je - je cítit přímo fyzicky. Např. soused si koupil auto, a to lepší než máme my. Co se začne dít? Závistí se sevře naše srdce. Právě k srdci člověka, je-li nakaženo rozvíjející se vášní, přistupuje tato temná síla. Způsob působení této síly je rozmanitý: může hypnotizovat člověka, naléhá na člověka, tlačí ho, stále se vrací jedna a ta samá myšlenka, že si potřebujeme "dát skleničku" nebo něco spáchat, třeba ukrást někomu cosi; je to myšlenka, která nutká člověka ke hříchu. Skrze to se zamlžuje vůle i rozum, a tak tato síla hubí člověka zbaveného vůle, který se už tomuto působení nebrání, ale všemi svými silami se odevzdá vášnivému stavu. Takto člověk může pocítit tuto záhadnou bytost, která vtrhla do jeho života a definitivně se v něm usídlila.

Píše se o tom v krásné literatuře, např. v Bratrech Karamazových od F. M. Dostojevského. Zlý duch se dostal do Ivana Karamazova v podobě celého vidění, které Karamazov považoval za vnější nepochybnou realitu. Běs, to není nějaká fiktivní či fantazijní bytost, jak si myslí psychiatři. Tyto zlé bytosti mohou přilnout k nemocné duši.
Dozvíme-li se o působení běsů na nás, můžeme z toho propadnout skleslosti či naopak k sebeospravedlňování: to nedělám já, ale běs mne k tomu donutil - ne já, ale běs je vinen. To je však špatný přístup. Ne vždy je totiž stav lidského nitra výsledkem působení nějakých duchů. Zlo může pocházet ze zlé energie samotného člověka, který se už natolik spojil s tímto zlem, že své zlo omlouvá působením někoho jiného.

V jednom monastýru v postní době poslušník (novic) nesmírně zatoužil po vařeném vejci, které bylo samozřejmě v půstu zakázáno. A protože si je nemohl uvařit v kuchyni, jelikož by se jeho úmysl prozradil, zavřel se tento poslušník ve své kelii (cele), zapálil svíčku a začal nad ní opalovat to vejce v naději, že ho takto uvaří. V tu chvíli na kelii nečekaně zabušil igumen, a když spatřil poslušníka nad svíčkou a s vejcem v ruce, překvapeně se ho otázal: "Co to tady děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Vejce pálím, odpusťte, to mě běs naučil." Vtom však z temného kouta běs promluvil: "Ale kdepak, já sám se učím."
-------------------------

Člověk může hřešit vědomě či nevědomky. A činí tak, protože si zvolí hřích ze své vůle nebo se podřizuje vlivu jiných lidí či životním okolnostem. Člověka sice pokouší zlý duch, otec lži, avšak člověk sám souhlasí s vykonáním hříchu.

V Evangeliu se píše: Čím srdce přetéká, to ústa hovoří. Tato slova ohromují tím, jak pronikavě postihují podstatu lidské duše. Tato slova vyprávějí, že energie srdce, energie dobrých či špatných citů je hlavní silou duše a dominuje nad intelektem. Tato energie - nepozorovaně pro člověka - si podřizuje energii vůle pocházející z vědomí. Víme, že člověk často klame sám sebe, když vydává tajné přání, které vyšlo z jeho srdce, za rozhodnutí jakoby svobodného uvažování.

Dobře to chápali asketové. Sv. Makárij Veliký pravil: V srdci je jakási bezedná propast, srdce může do sebe pojmout dobro i zlo, i pravdu i tmu, krásu i ošklivost, a tam se z hadího vejce líhne hřích.
Když hovoříme o tom, že padlý duch má přístup k našemu srdci, nepropadejme sklíčenosti. Pán nás vybízí k učenlivosti (vždyť ho učedníci nazývali: Rabbi - Učiteli.) Je potřeba se poučit z životů svatých.

Proč neměla tato zlá síla žádnou vládu nad svatými lidmi? Asketové byli velice pozorní ke každé myšlence a dokázali odlišit ducha Božího a ducha padlého, působení Boží blahodati i klamání nepřítele. Jenže tato síla působí tajně jako zvláštní energie útočící na člověka z vnějšku, proto k úspěšnému boji s touto silou je potřeba mít - stejně jako pro zápas se svou egoistickou podstatou - opěrný bod také v jiném světě, tam kde je Bůh a jeho spravedlnosti. Právě proto jediná naše naděje na vítězství v tomto boji spočívá v Bohu. Naše aktivita a naše role v tomto díle - to je svobodná volba Božího světla, dobra i lásky, a námaha modlitby a dobrých skutků na této cestě.

Pokud se toto duchovní dílo v našem životě neděje, pak padlý duch formuje v člověku zvrácený směr mysli, citů i vůle, a definitivně odtrhává svou oběť od Boha, krade Bohu lidskou duši.

Získání satanských vlastností činí přebývání člověka s Bohem nemožným. Sám člověk si vybere ten stav, který se v Evangeliu nazývá "tmou venku", protože odpovídá jeho vlastnostem, zacílení jeho duše, jeho citům a jeho přáním.

V knize Řehoře Dvojeslova se píše: Byl jeden mladík jménem Theodor, člověk velice nespokojený, který do monastýru vstoupil nikoliv, že by si to přál, ale spíše z donucení. Není pak divu, že mu bylo těžko, když mu kdokoliv vyprávěl o spáse; dokonce totiž ani naslouchat čemukoliv dobrému nemohl. Lhal, vztekal se, nadával a ukazoval, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatelstva města, nakazil se i tento mladík a byl už blízek smrti. Když už hrozilo, že co nevidět vydechne naposledy, shromáždili se bratři mniši, aby se pomodlili při odchodu jeho duše. Jeho tělo již umíralo, údy byly už zmrtvělé, jen v jednom místě na hrudi se ještě udržovalo teplo života. Bratři se tím horlivěji za něho modlili, když viděli jeho blížící smrt. Náhle začal volat na přítomné bratry a svými výkřiky se snažil přerušit jejich modlitby: "Jděte pryč, jděte pryč! Jsem ponechán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mne nemůže sežrat. Už pozřel moji hlavu ve své tlamě. Nechte toho, aby mne už nemučil; ať dělá, co chce! Jestli jsem dán jemu k sežrání, tak proč se to má kvůli vám protahovat?" Tehdy se bratři k němu obrátili s takovými slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení svatého kříže!" "Chtěl bych se pokřižovat," odpověděl, "jenže nemůžu, ten had mne svírá." Když to bratři slyšeli, vrhli se na zem a začali se ještě usilovněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. A tu začal nemocný volat: "Ach! Díky Bohu! Had, který mne začal požírat, utekl. Nemohl tu vydržet, byl odehnán vašimi modlitbami. Nyní se pomodlete za moje hříchy. Jsem totiž připraven obrátit se a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." A tento člověk, jenž už byl skoro mrtvý, navrátil se do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil se ve své duši, dlouho trpěl svými zraněními od dřívějších hříchů a nakonec se jeho duše odpoutala od těla smířena s Bohem.
Protože modlitba pomáhá přemoci špatný vnitřní stav, modleme se co nejčastěji. Zpověď pomáhá člověku, který vypoví své trápení a svůj duševní stav knězi a obdrží od něho rozhřešení. Vidíme pak, že působení myšlenek či jakékoliv vášně v nás slábne. Proto je potřeba získávat tuto úlevu pro duši. Bůh nás vybízí, abychom se snažili změnit náš nedobrý stav na dobrý. Jestli nemůžeme v sobě přemoci stav hněvu či závisti apod., je nutno se modlit: "Hospodine, pomoz." Zvláště o této neděli Církev obrací naši pozornost na hříšné vášně uraženosti či vzpomínání na zlo, a říká: "Smiřte se. Pokud k tomu sami sebe donutíte, získáte uzdravení duše." V tomto smíření je světlo pro duši, a duch zlý nemůže nad námi panovat.

Probíhá boj za každou duši. Bůh bojuje s ďáblem, a bitevním polem jsou naše srdce. Hněv se mění na zlobu a pamatování na zlo, když jej člověk ve svém srdci dlouho udržuje a živí. Tudíž je nutno rychle jej vyrvat ze srdce, aby nepřerostl v nenávist a zlobu. "Je to jako požár," jak píší svatí otcové, "neuhasíš-li jej ihned, zničí mnoho domů. Podobně hněv, neukončí-li se brzy, napáchá mnoho zla a bývá příčinou mnohých neštěstí. Proto je potřeba odpouštět si vzájemně."

Velký půst rychle uplyne. Dejme pozor, ať nám příležitost k pokání, ke smíření s lidmi i s Bohem, neproklouzne mezi prsty.


(Použity výňatky z pořadu ruského rozhlasového vysílání "Radio Blago".)





Zobrazit příspěvek č. 343 jednotlivě

Administrátor --- 28. 3. 2008
Zprávy z tisku

Vědci nastínili, jaké vynálezy nás čekají v tomto století

Boston/od zpravodaje Aktuálně.cz v USA/ - Počítač schopný přemýšlet lépe než člověk, nevyčerpatelné zdroje energie a také léky vyrobené přesně "na míru" pro jediného konkrétního pacienta, to jsou některé z cílů, kterých by měl v tomto století dosáhnout technický vývoj.

Trochu paradoxní je, že některé úkoly budoucnosti, jako například zmírnění dopadů změn klimatu na lidstvo, vlastně napravují to, co způsobil technický vývoj dosavadní...

"Chtěli jsme sestavit seznam takových cílů pro vynálezce, které nám připadají zatraceně důležité pro zlepšení lidského života, ale které jsou také dosažitelné," řekl předseda americké Národní technické akademie (NAE) Charles Vest.

Seznam cílů technického výzkumu představili zástupci technické akademie na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Bostonu.

Člověk s počítačem v mozku
"Jsem přesvědčen, že stroje dosáhnou zhruba do roku 2029 takové emoční inteligence, jakou mají lidé. Člověk se začne s umělou inteligencí propojovat. Třeba tím, že si do mozku necháme implantovat malinké počítače, které vylepší naše duševní schopnosti," řekl na zasedání AAAS vynálezce a prognostik Ray Kurzweil.

Kurzweil je jedním ze členů pracovní skupiny, která technické cíle vybírala.

Přenos genů na objednávku
Robert Langer, profesor Massachusettského technologického institutu, zase vyjádřil přesvědčení, že se podaří sestavit polymerní látky, jež dokážou do živých buněk vnášet nové geny. Anebo umlčovat geny nežádoucí, které způsobují třeba choroby.

-----------------------------------

"Začátkem osmdesátých let dvacátého století se nemoc AIDS objevila v USA, a brzy poté jsme zjistili, že ji způsobuje virus. A byli jsme si jisti: když už známe původce, určitě proti němu brzy vyvineme vakcínu. Nejpozději do deseti let. Čas plyne, a my to říkáme pořád: vakcína bude asi za deseti let. Až začínám pochybovat, že ji opravdu někdy získáme," povzdechl si přední odborník na HIV David Baltimore na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Bostonu.

David Baltimore je nositelem Nobelovy ceny, profesorem Kalifornského technologického institutu a předsedou AAAS.

(Z aktualne.cz)





Zobrazit příspěvek č. 344 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2008
Neděle syropustní

Neděle Adamova vyhnání

Syropustní neděle je kromě všeobecného smíření posvěcena vzpomínání na odchod našich nejvzdálenějších prarodičů z ráje.
Biblická zpráva z prvních stránek Starého zákona. Jak často ji vzpomínáme! (V těchto postních dnech ji celou čteme při bohoslužbách během týdne.) Jak úžasný je to zdroj informací a poznání. Na těch pár stránkách nalézáme více informací o světě a o smyslu stvoření než ve všech univerzitních knihovnách a dílech přírodozpytců i učených badatelů všech staletí dohromady. Je tam odpověď na otázku po smyslu světa, a též odpověď na palčivé tázání, proč svět a lidé dopadli, jak dopadli. (Jen kdybychom se tu zprávu naučili číst!) Zatímco vědci svými učenými fikcemi o historii lidstva a světa nedávají odpověď na nic podstatného, co by se týkalo čehokoliv skutečně důležitého pro lidský život, tak Bible tlumočí hlubokou zprávu ze skutečného pra-věku lidstva a odpovídá tím na odvěké otázky nejen daleko smysluplněji ale i realističtěji než jakékoliv přírodovědné muzeum či ústav plný až po střechu zmateně bádajících "bílých plášťů", kteří chtějí něco pochopit o světě, aniž by před tím pochopili tajemství svého srdce. (Tragické je dědictví "osvícenství".)

Byl to, myslím, známý západní biskup Kallistos Ware, kdo jemně upozornil křesťany, kteří pod morálním tlakem prázdné modernosti kolísají v důvěře v biblické podání o stvoření světa, že - objektivně vzato - biblická kosmologie je stále tou nejsmysluplnější, jakou doposavad lidstvo poznalo (myslím, že není příliš obtížné to uznat - už jen čistě na základě kriteria ucelenosti, schopnosti věrohodně uspokojit základní otázky člověka a reálné použitelnosti). Já bych k tomu dodal jen tolik, že svět, o němž vím, že byl stvořen Milujícím a byl učiněn z lásky, takový svět mohu milovat. Zatím jsem nepochopil, jak by někdo mohl milovat něco, co náhodně vzniklo jakýmsi kosmickým výbuchem v nedohledné minulosti před miliardami let a náhodně a slepě se vyvinulo až k životu, který nemá žádný hlubší smysl, protože je pouhým výsledkem nahodilých procesů a boje o přežití, v nichž jen nejschopnější dravec a nejpřizpůsobivější šikula přežívá. Možná právě proto, že lidé ztratili víru a tudíž nemohou tento svět opravdově milovat, se dnes lidstvo chová k přírodě tak ošklivě, drancuje ji tak bezohledně a špiní ji s takovým pohrdáním.
Všichni asi znají základní prvky této zprávy o Stvoření. Pro připomenutí alespoň telegraficky: Bůh stvořil člověka, postavil ho do ráje a uložil mu jediné přikázání: "z jednoho stromu nejez!" Had svedl ke vzpouře Evu, žena pak svedla muže - oba přestoupili Boží zákaz. Následně se s nimi něco stalo - začali se stydět a skrývat, ztratili schopnost pokání a přestali milovat Boha - začali se Ho bát. Bůh volá Adama, a když pak zjišťuje, jak je duchovně na tom, vyhání Adama i Evu z ráje.

V liturgii sv. Basila, kterou o velkopostních nedělích církev slouží, je tato biblická zpráva z počátku našeho času reflektována slovy modlitby:

»...stvořiv člověka z prachu země a k obrazu svému, Bože, a poctiv jej, postavil jsi jej v ráj rozkoše, nesmrtelnost života a požívání věčného blaha v zachovávání přikázání tvých jemu zaslíbiv. Když však tebe, Boha pravého, jej stvořivšího, neuposlechl a lstí hadovou sveden a svými hříchy umrtven byl, vyhnal jsi jej podle spravedlivého soudu svého, Bože, z ráje do světa tohoto a navrátil jsi jej zemi, z kteréž vzat byl, ustanoviv jemu spásu skrze znovuzrození v samém Kristu tvém.«

Jak je to s tím "vyhnáním"? Člověk se svým hříchem stal nezpůsobilým přebývat v ráji, nevydržel by tam. O tom už jsme se zde zmiňovali několikrát. Vlastně už svým přestoupením Božího příkazu první lidé jaksi nonverbálně požádali o propuštění z ráje.

Je nasnadě otázka: Proč tam Bůh takový nebezpečný strom vůbec dával? Proč tam vlastně dal strom, z něhož hned zakázal jíst? Odpověď je prostá: Bůh obdařil člověka těmi nejvzácnějšími dary; to nejcennější, co do člověka při stvoření vložil, byl Boží obraz a podoba. K Božímu obrazu neodlučně patří svoboda - člověk je svobodný obraz svobodného Boha. Hospodin nechtěl stvořit loutku. Tvořil z lásky a jeho úmyslem bylo, aby člověk mohl milovat. Jenže k lásce je potřebná svoboda. Láska je svobodné rozhodnutí, je uskutečněním svobody. Nu, a ke svobodě patří odpovědnost za nakládání s touto svobodou. Vezmi člověku tuto odpovědnost, odebereš mu tím i samu svobodu - jakápak svoboda bez odpovědnosti? Lidské činy musejí mít následky, jinak by byly naše skutky jen zdánlivé.
Strom tam tedy byl proto, aby člověk mohl uskutečňovat svou svobodu - svobodně se rozhodnout nejíst z něho a poslouchat Stvořitele. Poslušnost Hospodinu byla prvním stupněm lásky k Němu. Člověk měl růst v lásce, duchovně se dále rozvíjet. Na vyšších úrovních, poté, co láska obstála v pokušení, by už takový strom nebyl potřeba, protože poslušnost by již byla přetavena na vyšší lásku. (Podobně tomu bylo s anděly - po pádu třetiny andělů, kteří neobstáli a nechali se svést satanem, zbylí andělé už nikdy nepadnou.)
A ještě něco. Jaký by mělo smysl stvořit svobodného člověka a následně ho hned umístit do vězení? Aby bylo přebývání člověka v zahradě ráje svobodné a ráj nebyl jen krásným vyšperkovaným žalářem, musel tam být východ. Čili člověk musel mít možnost tento ráj opustit a tato možnost musela být kdykoliv plně k dispozici. Jak veliká je Boží láska k člověku! - Toho, koho z lásky učinil, nedrží ve své lásce a ve své blízkosti, ale nechává na jeho svobodném rozhodnutí, zda přijme ráj a zůstane, či zda svým Stvořitelem opovrhne a půjde si někam jinam, kam se mu zlíbí. Takže, těmi dveřmi ven, východem z ráje, byl právě tento strom. Chceš-li tu zůstat a být nesmrtelný, nejez z něho. Chceš-li odejít pryč, pojez, ale pozor, vzdálením se od zřídla života ztratíš nesmrtelnost. Volba je na tobě.

Tradiční obrázek Adama a Evy s jablkem nemusíme brát příliš vážně (vychází z podobnosti mezi slovem jablko a zlo v latině). Někteří říkají, že to byl fík (konec konců i Kristus jednou proklel fíkovník), a potom - ty fíkové listy, jimiž se lidé přioděli... Další mají zato, že to byl citrus - třeba citrón (řekněte sami, stálo jim to za to, zakousnout se do něčeho tak kyselého?) - i to však má svou logiku: ďábel svádí na vábný vzhled, kterým přioděje hřích, uvnitř se však pravidelně skrývá něco fakt hodně kyselého.
A teď se vracíme k tomu vyhnání. Proč se to stalo? Opravdu musel Bůh nechat na lidi dopadnout břímě odpovědnosti za jejich prohřešek? Pojem "vyhnání" zní přísně, až krutě nebo dokonce mstivě. Jenže jako křesťané z vlastní zkušenosti dobře víme, že Bůh nepřestal milovat lidi, i když zhřešili. Proto musíme hledat za "vyhnáním z ráje" Boží dobrodiní a nikoliv mstu či trestní odplatu za přestoupení přikázání (zrovna teďka jsem někde slyšel názor, že lidé, kteří vztáhli ruku po zakázaném ovoci, dopustili se hříchu krádeže, stali se zloději, vzali, co jim nepatřilo; vyhnání by pak vlastně bylo trestem za zlodějnu... To mi připadá jako dosti suchý právní pohled, raději se mu nechci dále věnovat.)

Odpovědí na naši otázku je připomenutí, že kromě osudného stromu poznání tam někde poblíž rostl ještě jeden zvláštní strom: strom života. Dával nesmrtelnost. Hospodin viděl, do jakého žalostného stavu se lidé dostali, jak zlo vyžralo jejich srdce, které se už stalo doupětem smrtonosných vášní; předviděl, k čemu to povede: násilí, vraždy, bolesti, nemoci... Celé vnitřní uspořádání člověka bylo nyní "vzhůru nohama" (je to výstižnější obraz, než by se na první pohled mohlo zdát, ale o tom jindy), nádherný palác lidské duše se obrátil v sutiny. Je to tak nepochopitelné, že si Bůh nepřál, aby v tomto politováníhodném stavu, který člověk už nebyl schopen napravit, žili lidé na věky čili setrvávali ovládáni hříchem jako nesmrtelní? Je snad něco strašidelnějšího než nesmrtelné monstrum naplněné zlem, páchající zlo a myslící zlo? Proto bylo tak důležité vzdálit tohoto "změněného člověka" od stromu života, aby hříchem modifikovaný Adam nevztáhl ruku po nesmrtelnosti, čímž by pak hřích získal život na věky. Představme si zkažené lidi, kteří se neštítí vraždy, žijící věčně, a tudíž mohou, neomezeni délkou života, páchat nejhorší zločiny - a to prostě furt, co jim síly stačí. Život na zemi by se rychle stal peklem. Jediný způsob jak omezit šíření kruté infekce zla po světě, bylo zbavit člověka nesmrtelnosti. Vyhnáním Adama a Evy od stromu života bylo lidstvo zachráněno před hrůzami, které si ani neumíme představit.

Ze stručné biblické zprávy o stavu předpotopního lidského pokolení se dozvídáme, že i přes lidskou smrtelnost se zlo rychle šířilo a ovládlo lidské mysli, takže nejen že bylo pácháno všude násilí, sexuální nevázanost a krádeže, ale především "každý výtvor lidské mysli i srdce byl v každou dobu už jen zlý" (Gen 6,5). Vyšlo tím najevo, že "pouhé" zbavení člověka nesmrtelnosti nebylo dostatečně efektivním opatřením. Tudíž vedle očištění země od zvrácených lidí potopou rozhodl se Hospodin ještě dramaticky zkrátit lidský věk, aby člověk se srdcem červavým od zla měl tak krátký život, že tu nestihne napáchat příliš mnoho zla. Proto krátce před potopou zkracuje zvláštním zásahem lidské trvání z tisíciletého či mnohasetletého života na pouhých 120 let (Gen 6,3) (v praxi většinou ještě méně kvůli dalším vlivům). Mnoho lidí se díky krátkému životu nestane tak zlými, jakými by - nedej, Bože, - mohli být, kdyby žili stovky let; díky zkrácenému životu se totiž zlé sklony a hřích usídlený v srdci člověka, s nimiž řada lidí příliš nezápasí, nestačí jak-se-patří rozvinout, takže skutečně zlými a blížícími se dokonalosti ve zlu se stane jen pár "zvláště disponovaných" jedinců, kteří se stihnou abnormálně rychle rozvíjet ve všeliké špatnosti. Pozoruhodné je, že - jak se zdá - v poslední době dramaticky přibývá takových lidí, kteří toho i za tak krátký život dost stihnou...

Naštěstí takových lidí, jejichž srdce je v průběhu jejich života definitivně ovládnuto zlem, je stále jen menšina; až ke konci světa se má lidstvo dostat do stavu, kdy je ukončen zápas dobra a zla v srdcích lidí a to konečným vítězstvím zla. Živí pak budou závidět mrtvým. Takový svět, v němž už pro většinu lidí není volba mezi dobrem a zlem, ztratí smysl, a jeho trvání Bůh ukončí.

Za zamyšlení stojí, že při mapování genomu člověka vědci objevili jakýsi "přídavek" do genetické informace, o němž tvrdí, že vypadá, jako by tam původně tento kousek kódu nebyl, a ten má prý jediný účel: spustit někdy po dvacátém roce života člověka řízený proces stárnutí a chátrání organismu; samozřejmě se vědátoři hned začali zabývat myšlenkou, jak tuto sekvenci genetického kódu vyřadit z provozu. Zřejmě si myslí, že takový nesmrtelný Hitler je přesně tím, co nám tu na zemi schází nejvíce.
Je patrno, že Bůh vyhnáním Adama a Evy od stromu života kromě jiného zmařil plány satanovy. Lze předpokládat, že satan plánoval získání moci nad nesmrtelným člověkem, a tím dosažení obrovské, prakticky neomezené, vlády nad světem, z něhož by rychle vybudoval své pekelné království. Krátkověký člověk podstatně omezuje ďáblovy možnosti na tomto světě, leč nikoliv zcela. Pomalu, ale přece, se satan nakonec dostává, kam zamýšlel. Díky Bohu za ta tisíciletí času, který světu daroval, za ten čas, kdy tolik generací zde mohlo prožít své životy a mělo možnost té základní lidské volby: uskutečnit svou svobodu - zvolit dobro a zavrhnout zlo.
Nyní však zpět k tomu, co provedl Adam tam, na začátku, když neuposlechl Stvořitele a nechal se svést jiným způsobem myšlení.

Lze říci, že Adam podlehl pokušení magie. Magie, to je uskutečnit svou vůli proti Boží vůli.
Osou zbožnosti jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá." Podstatu magie bychom mohli vystihnout slovy: "Staň se vůle má!" Ano, magie, to je satanovo "evangelium".
Ze spisů a výroků svatých Otců a poustevníků víme, že základem správného duchovního života je odseknutí vlastní vůle, poslušnost. Proč? Dle duchovní zkušenosti pravoslaví se nesprávným použitím vůle stal kořen člověka zkažený, protože vůle je jedním ze základních vlastností lidství. Léčení člověka je tedy neodlučně spojeno se zavržením vlastní vůle, která je skoro vždy nějak infikována zlem, a hledáním a uskutečňováním Boží vůle. Pro vyléčení člověka od duchovní smrti nestačí jen vnějškové kosmetické úpravy života, je nutno pracovat s tím, co vede až ke kořeni. Podobně jako ďábel pracoval s lidskou vůlí, když chtěl zkazit člověka, tak i při nápravě tohoto neštěstí, se neobejdeme bez zásadní práce s vůlí. Kristus praví "zapři sám sebe" (doslovně se tam říká něco ve smyslu: zavrhni sám sebe) a "umři pro Mne a pro Evangelium". Tím se myslí zřeknutí se svrchovanosti své vůle.

Proto jsou v církevním životě tak důležitá pravidla, kánony a stanovené obřady a zvyklosti. Podřizujeme-li se jim, uskutečňujeme tím odsekávání vlastní vůle. Má-li být církevní život naplněn neklamnou zbožností, je to nevyhnutelně spojeno se skloněním lidské vůle před pravidly a kánony. Nejenže je to základ církevní jednomyslnosti, především je zapření své lidské pokažené vůle, což je základním předpokladem, aby se k tomu, co konáme a oč se snažíme, mohl přihlásit Bůh.

O specifickém případu toho, o čem tu hovoříme - totiž o nutnosti, aby kněžské svěcení bylo dle Boží vůle, krásně psal v jednom článku zvěčnělý vladyka Dorotej, který cituje ap. Pavla: "Ať nikdo sám sobě neosobuje té cti (kněžství), ale (jen ten,) kdo povolán jest od Boha, jako Áron" (Žid 5,4). Platné svěcení totiž koná skrze biskupy sám Svatý Duch a Boha nelze přinutit: "Nemylte se, Bůh nebývá vysmíván" (Galat 5,7). Za znamení toho, že se kněžské svěcení děje dle Boží vůle, je v Církvi považováno splnění požadavků posvátných kánonů a dalších pravidel a církevních obyčejů vztahujících se k ustanovení a svěcení duchovních osob. Jen v takovém případě je možno pokládat biskupa či kněze za Božího vyvolence a nikoliv za samozvance, který se do posvátného církevního úřadu vetřel a je uchvatitelem poct.
V praktickém církevním životě bohužel tak často vidíme, jak např. i konání církevních obřadů a služeb je nakaženo prosakováním jakéhosi magického prvku do zbožnosti. Projevuje se to především tím, že lidé se snaží používat obřady k naplnění vlastní vůle, nebo magickým chápáním bohoslužeb či duchovenských hodností apod. Magické uvažování proniklo do všeho našeho myšlení. Tím je prvotní hřích přítomen v každé naší myšlence, skutku a záměru.

Na Západě tomuto pokušení "křesťanské magie" římsko-katolická církev propadla i na úrovni věroučné a to heretickým dogmatem Tridentského sněmu: "svátost působí ex opere operato" - de fide (česky „ex opere operato“ znamená „ze samého konání“ čili v praxi „mechanicky“ - tedy na principu byť i formálně vykonaného liturgického úkonu stane se duchovní svátostný skutek, což je krajní formalismus odporující svatootcovské teologii. Římsko-katolická praxe je v průběhu druhého tisíciletí tímto duchem zřetelně prosáklá, o tom snad není potřeba se šířit).
Se západním magickým pojetím apoštolské posloupnosti, které je v rozporu s kánony svatých otců, se bohužel setkáváme i některých pravoslavných teologů. Pro přenos apoštolské posloupnosti není podstatný nějaký magický akt skládání rukou spojený s patřičným úmyslem, ale především je pro skutečnou apoštolskou posloupnost nutný přenos a zachování pravoslavné víry a církevní jednoty - to je základ, na němž se děje předání apoštolské posloupnosti ke kněžské a biskupské službě; mimo pravoslavnou víru a vně jednoty Církve není žádná apoštolská posloupnost, jak učí např. 1. kánon sv. Basila Velikého.
Antipodem magie je dogma. Dogma je tedy protipólem, hrází a zničením magie v samém jejím kořeni. Všude, kde se začíná drolit monolit křesťanského dogmatu (ať už vymýšlením nějakých nových dogmat nebo zvykláváním těch autentických dogmat), vstupuje do této duchovní eroze magie, která se pak šíří v lidském uvažování jako hnilobná infekce.
Lidem s magickým uvažováním je dogma odporné. Připadá jim, že omezuje svobodu myšlení. Je to stále ta samá situace jako v ráji u stromu poznání. To, čemu lidé podlehli, byla satanova nabídka zdánlivé svobody poznání, nabídka "budete jako bohové" - čili vy sami budete měřítkem všech věcí. Člověk měřítkem všech věcí, tedy člověk sám rozhodující o tom, co je dobré a co je zlé, se stal zdrojem zla, bolesti a neštěstí, které provázejí lidstvo od starých věků. Na začátku každého zločinu stojí lidské rozhodnutí, při němž on sám sebe určil, on sám si stanovil, co je dobro a co je zlo.

A tzv. svoboda poznání, kterou nabídl satan? Jakého poznání možno dosáhnout v oddělení od Stvořitele všeho? Jedině poznání falešného, klamného, relativního, obojakého, fragmentálního. Tak se z mudrců a zřeců stali doktoři a inženýři. Tak se z otevřenosti pravdě, ve které lidé dleli v době, kdy svět byl ještě mladý, stalo později čarodějnictví a míchání lektvarů (tak charakterizuje moderní vědu apokalypsa, lépe postihnout duchovní pohled na materialistickou vědu už asi nelze), do čehož upadli lidé v dnešním chátrajícím, zvetšelém a stárnoucím světě. Místo toho, aby se lidé nechali Stvořitelem uvádět do podstaty všeho stvoření, nechali se svést ke slepému bádání v touze dosáhnout dosaženým věděním magické moci nad stvořeným světem, ovládnout jej a napodobit Stvořitele tím, že zasáhnou do podstaty stvoření, upraví si ho podle svého. A už se o to pokoušejí - atomová fyzika, genetické inženýrství. Až to "bílé pláště" ve své satanské pýše "rozjedou naplno", sesype se stvořený svět lidstvu na hlavu jako dům, jemuž odstřelíš základy. Jak to už říkal nějaký indián: lidi bude bít země, voda i vzduch.

Je ještě jiný způsob poznávání tajemství tohoto stvořeného světa než je ústavní věda? Jeden starec na Athosu se zabýval myšlenkou, jak je člověk nicotný, když ani neví, jak je uděláno Slunce. Bůh mu odpověděl: "Pokoř se a poznáš nejen to, jak je uděláno Slunce." (Myslím, že je to v knize o sv. Siluanu.) Skutečně, řadě asketů Bůh zjevil taková přirozenými prostředky neprobádatelná tajemství o tomto světě, že si o té hloubce proniknutí do uspořádání a podstaty přírody mohou vědci nechat jenom zdát...
Stejně jako v rozbřesku nad prasvětem, na začátku lidských dějin, Bůh nabízel lidem rozvoj a růst, jaký je lidskému myšlení nepředstavitelný, jen kdyby zachovali poslušnost, tak i dnes, ač žijeme už v pozdním šeru rozpadajícího se světa, je člověku stále nabízen rozlet po nekonečných horizontech poznání, když založí své uvažování a světonázor na křesťanském dogmatu. Jenže stále méně lidí to v tuto pozdní dobu chápe.
Místo toho lidstvo znovu a znovu a ještě úporněji opakuje volbu starého Adama. Vyberou si magické uvažování, a tím si uzavírají přístup do vyšších duchovních sfér a do ráje lidského ducha. Uzavírají se tím sami v sobě, v lidské omezenosti.
O tom totiž magie je - o uvěznění lidského ducha v okovech lidské vůle. To je satanův žalář na věky.

Možná u vědomí toho všeho už lépe chápeme, z čeho nás Kristus, jako druhý Adam, přišel vysvobodit.








Zobrazit příspěvek č. 345 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2008
Velikonoce

Drobná aktuální poznámka k datu Paschy

Letos byly římsko-katolické Velikonoce (23. března) o více než měsíc dříve, než je pravoslavná Pascha (27. dubna), což vzbuzuje četné dotazy. Zde je kratičké vysvětlení této problematiky.

Pro římské katolíky (a potažmo pro všechny, kteří se v paschálii řídí gregoriánským kalendářem) je určujícím principem pro určení data konání Velikonoc formule "první neděle po prvním jarním úplňku". Takovou definici však ve svatých kánonech a pravidlech svatých Otců nikde nenaleznete, proto ji lze prohlásit za zcela druhořadý princip.
Je to dáno tím, že v Evangeliu se nehovoří o jarním úplňku, ale podává se tam zpráva, že Kristus Pán vstal z mrtvých po židovské pasše. Bible tedy byla pro naši církevní praxi, která se ujednotila v prvých staletích, klíčovým východiskem při hledání jednoty ve stanovení data slavení křesťanské Paschy.
Z hlediska svatých Otců, sněmů a kánonů je prvořadým pravidlem pro určení data Paschy pravidlo, že nesmí být před (nebo spolu s) židovskou paschou. O Luně a jejím úplňku kánony nehovoří. Avšak právě biblický vztah k židovské Pasše považují za tak důležitý, že otcové na sněmu dopředu vyloučili z církve každého, kdo by se odvážil přijaté kanonické ustanovení překročit a šířit v církvi zmatek. (Viz např. 1. pravidlo antiochijského sněmu, které tlumočí nedochované ustanovení I. všeobecného sněmu v Niceji, a další viz PDF)

Tato původní křesťanská praxe platila v Římské církvi až do r. 1583, kdy papež Řehoř změnil kalendář (podle něj pojmenovaný jako gregoriánský), zároveň papež pozměnil výpočet datumu Velikonoc - opustil kanonický a biblický model, zavrhl i židovský, a přiklonil se k pohanskému, který reflektuje Velikonoce jako solárně-lunární svátky jara. Tím se Řím - a následně západní křesťanstvo - rozešly nejen s tisíciletou církevní praxí slavení Paschy, ale i s biblickým, svatootcovským a autenticky křesťanským pojetím paschálního svátku.
Papež několikrát naléhal na konstantinopolského patriarchu Jeremiáše II., aby ho v této novotě následoval. Patriarcha vícekrát písemně odmítl a nakonec v témže roce 1583 svolal do Konstantinopole sněm, kde mimo něho byli přítomni alexandrijský patriarcha Silvestr, jerusalemský patriarcha Sofronios a mnoho dalších biskupů. Tento sněm vydal dokument nazvaný Sigillion (zde je jeho znění, jak bylo otištěno v Československém pravoslavném kalendáři na rok 1993).
Zrovna letošní Velikonoce (dle Gregoriánského kalendáře) předcházejí židovskou paschu o 28 dní (stejně tak byla římsko-katolická pascha před židovskou i v r. 2005 - opět o 28 dní). Ve 20. století byla gregoriánská pascha před židovskou /nebo se s ní přesně shodovala/ v letech: 1997, 1989, 1986, 1981 /shoda/, 1978, 1970, 1967, 1959, 1954 /shoda/, 1951, 1948, 1940, 1932, 1929, 1927 /shoda/, 1923 /shoda/, 1921, 1913, 1910, 1903 /shoda/, 1902. Takže, jak vidno, nejedná se o žádný výjimečný jev.

Pro pravoslavnou církev není důležité, aby byla Pascha co nejdříve po jarní rovnodennosti. (Pascha není žádnými pohanskými "svátky jara"; s pohanským cyklickým pojetím času, které zbožšťuje přírodu, se rázně rozešlo už židovství, tak proč by se k tomu křesťané měli vracet?) Hlavní pro nás je:
1.) aby Pascha splňovala požadavky kanonické (viz výše);
2.) aby ji oslavovali všichni pravoslavní křesťané společně.
Jestli je Pascha na jaře či někdy jindy, je zcela lhostejné. Konec konců na jižní polokouli je pro všechny(!) tam žijící křesťany svátkem podzimním, a nikomu to tam nepřipadá divné (mají to spojeno s radostí, že přestávají letní vysušující vedra, přichází podzimní vláha a všichni mohou konečně s úlevou vydechnout; pociťují to jako symbol vysvobození od pekelného žáru).
Je pravdou, že i v pravoslavné církvi je několik farností (u nás a pak ještě ve Finsku), kde slaví Paschu s katolíky, a tudíž někdy se židy či před židy. Nevím, proč. Na tuto otázku neumím odpovědět. Je však zřejmé, že slavit Paschu s katolíky a protestanty považují za důležitější, než ji oslavovat spolu s pravoslavnými bratry ve světě.





Zobrazit příspěvek č. 346 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2008
Z došlé pošty - ad velikonoce

Jaká část pravoslavných křesťanů ve světě slaví Paschu dle gregoriánského kalendáře?

...podle některých světových statistik žije v dnešním světě nejméně 200 miliónů lidí, které lze počítat ke kanonickému světovému pravoslaví. [Barrett DB, Johnson TM, Crossing P: Missiometrics 2007: Creating your own analysis of global data. International Bulletin of Missionary Research 2007, 31(1), 25-32.] Jiné statistiky hovoří dokonce o 250 milionech.

Jestliže uvážíme, že Finská autonomní církev čítá zhruba 60.000 věřících a naše pak řekněme stejně tolik, a jestliže uvážíme, ze západní paschálie se slaví prakticky jen v těchto dvou místních pravoslavných církvích, znamená to, že nanejvýše 0,6 promile (!) z celkového počtu všech pravoslavných křesťanů na světě slaví Paschu podle západní paschálie.

Co k tomu ještě dodat?

S láskou v Christu

oAL


60.000 + 60.000 = 120.000
--------------------------------------- = 12 : 20.000 = 0,0006 = 0,06%
200.000.000

P.S.
To za předpokladu, že by celá naše Česká pravoslavná církev měla západní paschálii, což neodpovídá skutečnosti (jedná se spíše jen o několik farností).








Zobrazit příspěvek č. 347 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2008
Z tisku - Ad Kosovo

Kosovští Albánci vykuchali Srby na obchod s lidskými orgány

Bývalá žalobkyně mezinárodního Haagského tribunálu pro Jugoslávii Carla del Ponteová, která se svými prohlášeními podílela dlouhá léta na vytváření negativních postojů Západu vůči Srbům, ve své autobiografické knize vykládá, jak současné vedení nezávislého Kosova vydělávalo na obchodě s orgány, odebíranými od unesených Srbů.

Okresní soud v Bělehradu už začal s výslechy svědků o únosech v létě 1999 v Kosovu, kde bylo uneseno 300 mladých Srbů, kteří, jak uvádí bývalá žalobkyně, byli vyvezeni do Albánie a tam jim byly odebrány vnitřní orgány.

Tyto hrozné zločiny, které jsou srovnatelné snad jen s tím, co dělali nacisté za války, se odehrávaly v koncentrácích, kam sváželi mladé Srby a kde ve strašných bolestech umírali, se podle slov žalobkyně Ponteové, zabývali lídři UCK (tzv. Kosovské osvobozenecké armády, jejíž vlajky jsou nyní vyvěšeny po celém "nezávislém" Kosovu; pozn. red.). Jedním z jejích velitelů byl i současný premiér Hashim Thaci, přezdívkou Zmije. Na něho jsou shromážděny desítky svědectví o zvěrstvech, které jako polní velitel, dovolil provádět se Srby.

V Srbsku ho vždycky považovali za válečného zločince. Existuje mnoho svědectví o desítkách zvěrstev, které jako polní velitel nařídil provést vůči Srbům v Kosovu. Ovšem od roku 1999, kdy letadla NATO začaly „čistit“ Kosovo od srbské armády, zájem Haagského tribunálu byl jednoznačně zaměřen jen na „zločiny Bělehradu“.

Simo Spasič, představitel Svazu rodin kosovských Srbů zmizelých beze stop, se několikrát setkal s paní Ponteovou a předal jí důkazy o únosech a likvidaci kosovských Srbů v koncentrácích. Avšak dokonce i po tom, co v roce 2003 žalobkyně navštívila místo těchto zločinů v městečku Burel na severu Albánie a byla v domě, kde se uskutečňovalo odnímání orgánů, přesto nebyla ochotna začít s trestním stíháním, i když podle jejího osobního doznání, tam byly nalezeny stopy krve a lékařské nástroje a zařízení.

...mnohé srbské organizace se pokoušely od Haagského tribunálu dosáhnout vyšetřování Albánců v Kosovu a předali tribunálu podrobné mapy s místy, kde byly pohřbeny oběti a označena místa koncentráků na území jak Kosova, tak i severní Albánie. Dodávali svědectví o těchto krutých pokusech a případy likvidace mírumilovných civilistů, a to jak dětí tak i dokonce těhotných žen, se kterými bylo zacházeno s mimořádnou krutostí.

Všechny takové pokusy byly již v zárodku potlačeny a ani jeden z těchto faktů nebyl vyšetřován. Sama Ponteová ve se přiznala, že vyšetřování válečných zločinců je v současnosti především mimořádně zpolitizovaná záležitost. Kdyby se o zločinech Albánců obecně vědělo, pak by o žádné nezávislosti Kosova nemohlo být ani řeči. Ne náhodou spatřila kniha del Ponteové světlo světa až nyní, až po vyhlášení samostatnosti Kosova.

....tento krvavý byznys kontroloval samotný Hashim Thaci – na orgánech odňatých od živých lidí vydělal miliony dolarů. Svědectví o tom se bez úspěchu pokusila v Haagu při procesu se Slobodanem Miloševičem uvést bývalá soudkyně okresního soudu v Prištině Danica Marinkovičová. Podle jejích slov, mise OSN v Kosovu (UNMIK) kterou tehdy vedl současný francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner, bránila vyšetřování případů únosů a zmizení lidí v Kosovu. ... právě funkcionáři UNMIK nedovolili „železné Carle“ zahájit vyšetřování Albánců v souvislosti s mizením lidí a obchodem s lidskými orgány... Informace o vraždách Srbů a obchodu s jejich orgány měla soudkyně Ponteová, která nikdy neskrývala své negativní vztahy k Srbům, již v roce 1999.

Zkráceno. Celý článek http://www.blisty.cz/2008/4/2/art39903.html




Zobrazit příspěvek č. 348 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 5. 4. 2008
K smíchu a k pláči

Kosovský expremiér nespáchal válečné zločiny, rozhodl tribunál

Mezinárodní soud zprostil kosovského expremiéra Ramushe Haradinaje všech obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Těch se měl podle obžaloby dopustit na konci 90. let jako velitel Kosovské osvobozenecké armády (UČK). Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii to ale odmítl.

Obžaloba proti nyní devětatřicetiletému Haradinajovi, kterého mnozí kosovští Albánci považují za hrdinu, obsahovala 37 bodů. Vinila ho mimo jiné z odpovědnosti za vraždy, pronásledování, znásilňování. Měl také krutě zacházet se srbskými, romskými a albánskými civilisty, kteří byli označeni za kolaboranty se Srby proti UČK.

Žalobci pro Haradinaje žádali trest 25 let vězení. Spolu s ním byli souzeni i dva jeho blízcí spolupracovníci. Zatímco Idriz Balaj byl rovněž zbaven všech obvinění, Lahi Brahimaj byl uznán vinným ve dvou případech mučení a odsouzen na šest let do vězení.

Haradinaj, který se haagskému tribunálu dobrovolně vzdal v roce 2005, od počátku svou vinu popíral. Předseda tribunálu Alphons Orie očištění zdůvodnil nedostatkem důkazů a ty, které žaloba předložila, byly podle něj vágní a nepřesvědčivé. Konstatoval nicméně, že mnoho svědků se bálo svědčit a některým prý muselo být dokonce pohroženo pohrdáním soudem, pokud by odmítli předstoupit.

"Soud nabyl silného přesvědčení, že proces se konal v atmosféře, v níž se svědci necítili bezpečně," řekl Orie.

Zda se žalobci odvolají, není zatím jasné. Vynesení verdiktu přivítali přívrženci bývalého kosovského premiéra na galerii hlasitým jásotem. V kosovské metropoli Prištině oslavovali Haradinajovi přívrženci troubením klaksony, odpalováním ohňostrojů a střelbou do vzduchu.

Haradinaj, jenž stál v čele kosovské vlády od prosince 2004 do března 2005, se podle jeho ženy Anity vrátí v pátek do Kosova. Může pokračovat ve své politické kariéře, neboť je stále předsedou opoziční strany Spojenectví pro budoucnost Kosova.

(z tisku)

Co dodat? A je třeba ještě něco dodávat?


Zobrazit příspěvek č. 349 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2008
Ad: zpráva o vykuchání Srbů na orgány

Máme ještě tolik morální síly, abychom se dokázali zastat nevinných obětí?

Formát weblogu umožňuje svěřit se i s trochu intimnějšími myšlenkami, což právě hodlám učinit. Jsem celým srdcem přesvědčen, že by na zprávu o vykuchání Srbů na orgány měla zaznít nějaká reakce. Musel bych se stydět do konce života, kdybych takovou hrůzu, která byla spáchána na mých bratřích, přešel mlčením.

Někomu se budou snad zdát tyto řádky příliš vzrušené či dokonce nenávistné (podstoupím to riziko). Ne, necítím nenávist vůči nikomu, o kom níže píši. Cítím však smutek, hořkost a bolest v srdci. A touto bolestí budou tyto řádky jistě prosáklé. Nejsem stroj bez citu, ani buddha nevzrušeného úsměvu. Vím, srdeční angažovanost se na Západě moc nenosí, je spíše pokládána za "zjevnou neobjektivnost", zatímco chladný racionalismus nese uznávanou pečeť uvážlivosti, nadhledu a konstruktivního přístupu. Možná právě tento "korektní chlad" se stane osudným Evropanům, kteří už nejen v oblasti náboženské, ale i morální a mravní připomínají vyhořelé ohniště.
Přemýšlím s velikou bolestí už několik dní nad tou bestialitou, které se jen pár stovek kilometrů za našimi hranicemi dopouštěli lídři kosovských Albánců, když chytali mladé Srby, aby je zabíjeli, kuchali, a pak prodávali jejich orgány na transplantace a vydělávali na tom miliony. Vlastně ani příliš nepřekvapilo odhalení, že něco podobného kosovští Albánci páchají, protože u tohoto národa, či spíše kmene, nás už nepřekvapí asi nic (své o Albáncích vědí nejen Srbové, ale i ostatní okolní národy, např. Řekové).

Nijak zvlášť mne ani nepřekvapilo (ne)jednání Haagského tribunálu, o jehož nestrannosti jsem si nikdy nečinil žádné iluze. Je už nějaký ten rok jasné, že od naší doby bude jméno "Haag" synonymem výsměchu spravedlnosti a vlastně i veškerému soudnictví.

To, co mne však hluboce urazilo, bylo chování římského papeže, který krátce před jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova přijal lídra těchto separatistů (prezidenta) na oficiální návštěvě. Připadá mi to jako obludné pokrytectví. Papež samozřejmě dobře věděl, že tento člověk je představitelem těch, jejichž jedinou skupinovou identitou je už přes sto let jen nenávist vůči pravoslaví a vůči Srbům a jejichž hlavním cílem je nyní zmocnit se cizího území, čili ukrást zemi pravoslavnému Srbsku. Takovou osobu (a právě v tuto chvíli) veřejně podpořit přijetím a podáním ruky - to je hrozná zrada křesťanů, která by si zasloužila tu nejstrašnější kletbu, jaká jen v žalmech je.

A nedosti na tom. Dále musel papež vědět, že si potřásá rukou s člověkem, který je představitelem kosovského vedení, jehož součástí (dokonce na úrovni premiéra) je muž Srbskem oficiálně prohlašovaný za válečného zločince, byl dokonce i na americkém seznamu teroristů a vedl armádu, která je považována za teroristickou skupinu. Papež oním podáním ruky skutečně plivl na Srby a na všechny oběti zabité albánskými teroristy z UČK.

Papež nemohl nevědět, že je tu přinejmenším velice vážné podezření, že si před kamerami opakovaně potřásá rukou s prezidentem separatistického vedení, jehož součástí je nejméně jeden masový vrah - individuum, které má na rukou krev pravoslavných Srbů. S tím, kdo má vysoký podíl odpovědnosti za týrání nevinných pravoslavných křesťanů a kdo má stejně takový podíl odpovědnosti za takové kulturní a duchovní barbarství, jakým je vypalování a boření věkovitých pravoslavných chrámů, jejichž umělecká výzdoba je mimo kulturní horizont albánského obyvatelstva v Kosovu.

Jistě není náhodné, že se v Prištině právě buduje obrovská katolická katedrála. Těžko si představit, že by dlouhodobá agitace katolického duchovenstva v Kosovu ve prospěch separatismu byla prováděna bez direktiv z Vatikánu...

Jsem pevně přesvědčen, že papež musel vědět, že je tu i podezření o zabíjení a kuchání Srbů na orgány. Jestliže byla vznášena tato obvinění a taková věc se měla vyšetřovat a současný francouzský ministr zahraničí musel jako šéf mise OSN zajišťovat, aby se to zametlo pod koberec, potom papež o těchto obviněních jistě věděl. Vždyť kdo má lepší zpravodajskou agenturu než Vatikán, který má své informátory prakticky všude? A na úrovni diplomatické se sotva kde co šustne, aby o tom v Římě nevěděli. (Hlavně že Vatikán oficiálně protestuje proti potratům a euthanasii... Lze se pak divit, že katolická církev není pro veřejnost žádnou morální autoritou - ať už kvůli svým dějinám, nebo kvůli své přítomnosti?)

Jak by potom nemělo člověka rozhořčovat monstrózní pokrytectví ekumenismu, kdy se pravoslavní duchovní veřejně a oficiálně účastní společných shromáždění s duchovenstvem církve, jejíž hlavní představitel si potřásá rukou s kolegou masového vraha pravoslavných křesťanů a přijímá u sebe v rezidenci představitele samozvané vlády, jejíž členové chytají pravoslavné děti, aby je zabíjeli a vykuchávali na orgány? Sám pro sebe považuji tuto morální stránku ekumenismu za závažnější než rozměr kanonický.

Právě jistota kosovských Albánců, že jejich protipravoslavná agrese bude Vatikánem, který má velký diplomatický vliv, přijata a morálně podpořena, je posiluje. A Vatikánu zase dodává odvahu zdárně pokračující ekumenismus. Když papež vidí, že si pravoslavní nedokážou dát jedna a jedna dohromady, a morálně se vzájemně nepodporují, je pro něho snadné bezohledně sledovat svůj odvěký cíl ničení pravoslavné církve. Vypadá to tak, že zatímco v jednom koutě světa Vatikán ochotně podpoří nejlítější nepřátele pravoslaví (ať už uniaty nebo Albánce či Turky atd.), pravoslavní z jiných koutů světa se s ním přesto přijedou pomodlit a objímat při společné bohoslužbě, papež má dveře do Fanaru vždy dokořán, pravoslavní teologové jezdí na papežské konference rokovat o jednotě a své trpící bratry prostě hodí přes palubu. Před deseti lety papež slavnostně vyhlašuje svatost (1. stupeň svatořečení) masového vraha pravoslavných Srbů biskupa Stepanice, nyní si papež potřásá rukou s představitelem kosovských Albánců. To nejmenší (a možná jediné), co můžeme udělat pro své trpící a zabité bratry, je říci už konečně Vatikánu své: "NE. Tuhle hru už s vámi nehrajeme." Kdybychom tím dokázali Vatikán v jeho globální politice alespoň trochu oslabit a nabourat tu iluzi o nadcházející pseudojednotě všech křesťanů pod taktovkou Říma, bylo by na světě možná trochu snesitelněji.

Při úvahách o smyslu ekumenismu si můžeme položit otázku, která je nasnadě: Která církev (kromě pravoslavné) odsoudila přepadení a bombardování Bělehradu v r. 1999? Odpověď je jednoduchá: Žádná. Která církev se angažovala, aby odsoudila pogromy Albánců páchané na Srbech v Kosovu? Žádná. Která církev odsoudila vyhlášení nezávislého Kosova jakožto krádež srbské země a pravoslavných svatyň? Odpovězte si sami... K čemu jsou takové církve, které nepozdvihnou hlas proti do nebe volající nespravedlnosti a teroru? K čemu je takový ekumenismus? Jaké hodnoty vlastně vyznává? Není po zprávách z Kosova nutno odmítnout účast na tomhle ekumenismu už prostě z důvodů obyčejné lidské slušnosti a kvůli morální podpoře pravoslavných Srbů?
Vzpomenou si na oněch nejméně 300 vykuchaných pravoslavných dětí ti pravoslavní duchovní, kteří budou zase zváni na pokrytecké ekumenické divadlo, aby demonstrovali modlitební jednotu s katolickými duchovními, jejichž hlava tiskne ruku prezidentovi vlády, premiér které si vydělal miliony na zavraždění a vykuchání našich bratří? Dokáže pravoslavný duchovní prohlásit, že si katolická církev musí vybrat, jestli bude morálně podporovat vrahy pravoslavných nebo zdali chce budovat nějaké upřímné vztahy s pravoslavnými? Dokáže se západní pravoslavný duchovní alespoň morálně zastat těch tří stovek pravoslavných dětí, které byly vykuchány? Vždyť kdo se jich tady u nás zastane, když ne my? A jak jinak se jich můžeme zastat, než když řekneme katolické církvi na jejich "srdečné pozvání" k dalšímu kolu hry na sbližování naše: "Ne"?

Myslím, že je na čase ukončit tu licoměrnou dvojakost a přestat předstírat, že ji nevidíme na jednání Vatikánu. Ať si místo nás katolíci pozvou na příští ekumenickou bohoslužbu Hashima Thaciho (jistě přijde rád).



P.S.
Několik odkazů:
Novinky: vůdci kosovských Albánců jsou spojováni s mafiemi
Návrat Hashima Thaciho
OSN ve službách Hashima Thaciho








Zobrazit příspěvek č. 350 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2008
První neděle Velkého půstu

Neděle Vítězství pravoslaví

Půst se nám už pomalu překlopil do druhé poloviny a já jsem ještě nestihl věnovat se tématům velkopostních nedělí. Tak abych to trochu napravil, že?
První neděle je tradičně zasvěcena slavnosti Vítězství pravoslaví nad herezemi. "Brány pekelné ji (církev) nepřemohou," dal Kristus Pán slib Petrovi. Vidíme, jak se podivuhodně tento slib naplňuje v dějinách. Pravoslavná církev, i když nemá světskou moc (v době prvokřesťanské byla pronásledována pohany, v Byzanci byla podřízena státu, a pak byla pod tureckým jařmem či pod bolševiky; na Rusi ji car Petr dokonce zbavil na řadu staletí patriarchy), stále zázračně trvá a udržuje původní křesťanskou víru. Je jako starobylá archa, nepochopitelně nepotopitelně plující na zmítajících se vlnách světského moře. Je jako ponorná řeka, kterou na jednom místě mocní tohoto světa zadupou do země, ale ona se nečekaně vynoří na tom nejméně pravděpodobném místě. Je jako veletok, který plyne do věčnosti, pomalu a nezadržitelně.

Jak píše sv. Nektarios Aiginský na začátku 20. století:

»Pravoslaví! Ta mnohá pokolení a pokolení v otroctví (za tureckého jařma)! Pravoslaví, tisíce vichrů se do tebe opírají, tisíce vládců temnot s tebou zápasí - tví nepřátelé už ztratili všechny zábrany, chtějí tě vyrvat z lidských srdcí i s kořeny, chtějí z tebe učinit pouhou vzpomínku, muzejní exponát, tragickou minulost, ustrnulou historii. Jenže všemocný Bůh, Svatá Trojice, plný milosti a moudrosti, který vládne nad chaosem, zjevuje tě na tom nejméně očekávaném místě, opatruje tě jako kvítek pod kamenem. Chrání tě v duších lidí nejméně obdarovaných, v duších těch, kteří nemají žádnou moc ani učenost v tomto světě. Hle! Ty žiješ, ty trváš a sytíš další a další generace, obděláváš každý kousek dobré země, šíříš sílu a život, světlo a nebe, otevíráš bránu věčnosti.«

-------------------------

V tento den je zvykem číst v katedrálních chrámech anathemu - čili připomínat, že hereze jsou něčím, co stojí mimo Církev - tj. mimo pravdu Kristovu. Pán Ježíš prohlásil: "Já jsem pravda" (Jan 14,6). A Svatého Ducha označil Spasitel za "Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout" (Jan 14,17), za "Ducha pravdy, jenž z Otce vychází" (Jan 15,26). Ve své velekněžské modlitbě prosí Kristus Otce za apoštoly: "Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda" (Jan 17,17). A na tom křesťanství trvá. I v dnešní době, kdy se lidé necírkevní často posmívají tomu, že by nějaká z mnoha různých náboženských věr mohla či měla být jedinou pravou vírou.

Je docela zajímavé, jak se změnil duch světa v tomto ohledu. Ještě před sto lety bylo zcela přirozené, že každý příslušník jakéhokoliv náboženství považuje právě tu svou víru za jedinou pravou. Nikoho by ani nenapadlo zlobit se na mohamedána jen kvůli tomu, že má svou víru za pravou víru, - vždyť kvůli tomu přece tím mohamedánem je, ne? Stejně tak u křesťana - např. katolíka - bylo přirozené, je katolíkem právě proto, že považuje svou víru za jedinou pravou a spasitelnou víru. Na tom ještě není nic špatného. Špatnost je v tom, když je víra brána jako záminka k násilí. Jenže násilí vždy najde nějakou záminku - není-li to náboženství, bude to barva pleti, nebo národnost, nebo uctívání určitého fotbalového klubu, touha po cizím majetku či cizí zemi nebo prostě a nepokrytě po moci atd.
Té části českého národa, která je ještě duchovně nějak napojena na odkaz sv. Jana Husa, by měl být tento svátek Vítězství pravoslaví zvláště blízký srdci. Vždyť je to o vítězství pravdy! "Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí," hlásá Pán Ježíš (Jan 8,32). "Pravdy každému přejte," a "braň pravdu až do smrti," je životním krédem i závětí Husovou. Mimochodem, je zajímavé, že právě část obřadu anathemy z této postní neděle použil sv. vladyka Gorazd jako bohoslužbu ke svátku Mistra Jana Husa (viz Sborník modliteb a zpěvů pravoslavné církve). Česká republika má dokonce na státní zástavě zapsáno: Pravda vítězí!

Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše,
milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
(Jan 1,17)


A proč je zrovna první neděle Velkého půstu věnována oslavě pravoslavné víry? Kromě důvodu historického je tu i závažné duchovní odůvodnění. Smyslem velkopostní doby je prohloubení duchovního života, a ten se v prvé řadě zakládá na vyznávání pravoslavné víry. Pravdivá dogmata rodí pravdivý duchovní život. Mylná dogmata heretiků plodí klamný duchovní život. Proto se stalo církevní tradicí připomínat právě na začátku Velkého půstu důležitost a význam nepokažené pravoslavné víry.

----------------------

Na závěr tohoto krátkého povídání ještě odkaz na vyprávění Karla Havlíčka Borovského, který zažil při svém pobytu v Rusku obřad anathemy o první neděli velkopostní a byl jím zcela unesen.








Zobrazit příspěvek č. 351 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2008
Počátek naší spásy

Svátek Zvěstování přesv. Bohorodice

Za onoho času
... poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazarét,
27  Ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Jozef, z domu Davidova, a jméno panny Maria.
28  I všed k ní anděl, dí: Raduj se blahodati plná, Pán Bůh s tebou, požehnaná ty mezi ženami.
29  Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řečí jeho, a přemýšlela, co je to za pozdrav.
30  I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla blahodať u Boha.
31  A počneš v životě a porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš.
32  Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolec Davida otce jeho.
33  A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce.
34  I řekla Maria k andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?
35  A odpověděv anděl, řekl jí: Duch Svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tebe; a protož, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.
36  A aj, Alžběta, příbuzná tvá, kteráž byla nazývána neplodnou, i ona počala syna v starobě své, a tento jest její šestý měsíc.
37  Neboť nebude nemožné u Boha žádné slovo.
38  I řekla Maria: Aj, jsem služebnice Páně, staniž mi se podle slova tvého. I odšel od ní anděl.
(Lukáš 1. kap.)


Vzpomínáme a duchovně oslavujeme událost, při níž navštívil Pannu Marii archanděl Gabriel a zvěstoval jí, že porodí syna. Podle staré tradice se to stalo zrovna ve chvíli, kdy četla Písmo a přemýšlela nad místem u proroka Isaiáše: "Panna počne a porodí..."

Je to velice starý svátek. Už církevní spisovatelé ve 4. století jej prohlašují za pradávný. To svědčí o tom, jak drahá byla událost Zvěstování srdci křesťanů od samého počátku. Proč? V případě takových velkolepých událostí jako je např. Proměnění Páně nebo Vzkříšení to můžeme snadno pochopit. Ale událost tohoto svátku je nenápadnou, ba, mohli bychom říci - intimní záležitostí v životě věčné Panny.

Tento svátek bychom mohli označit jako "svátek čistoty", uctívání čistoty té ženy, kterou nazýváme Nejčistší. Je to jako zjevení - jaké čistoty jen může člověk dosáhnout, jak čistí můžeme být - Panna je nám ideálem čistoty. To fascinovalo křesťany od počátku, vzor Neposkvrněné je inspiroval k zápasu za očištění vlastního srdce. Po tom přece křesťan někde uvnitř sebe stále touží, aby byl tak čistým, že se neoškliví Bohu, ba - co více - že Bůh se v něm může usídlit a že může přijmout nejen mou duši ale i mé tělo.

Svatá čistota Pána Ježíše je tak trochu zastíněna Jeho Božskou mocí, zázraky, promluvami, proroctvími a hlavně dílem spásy, které zde vykonal. A konec konců jeví se čímsi samozřejmým na Bohočlověku. Proto není tak nápadným jevem na Osobě Spasitelově. O to více se však čistota skvěje na nenápadné postavě Jeho Matky.
Domnívám se, že kdesi hluboko ve své duši vlastně každý člověk sní o čistotě a bolestně po ní touží. Církev ukazuje cestu a skýtá prostředky, jak se této čistoty dobrat. Všichni jsou zváni. Pokud však člověk, který vidí toto pozvání, není s to se rozhodnout, přešlapuje na místě nebo se ohlíží za sebe či se dokonce vrací ze stezky, na kterou už položil nohu, pak se z něj může stát cynik nebo ještě něco horšího. Ďábel nikdy neodpustí těm, kteří něco učinili pro získání čistoty, a vrátí-li se někdo z takových zpět, dá tím ďáblu možnost k pomstě.

Říká se, že duchovní čistota je Zlému nejodpornější ze všeho a že mu čistota srdce nedovoluje přiblížit se. Očištěné srdce je pro něho jako oheň, který ho spaluje. Ne nadarmo začíná třístupňový duchovní výstup k Bohu (očištění, osvícení a zbožštění) právě zde. Čistota je tím, co nás zcela odděluje od sféry ďáblova působení a od síly jeho pokušení. Očišťováním srdce opouštíme oblast moci ďáblovy. To on dobře ví, a proto vynakládá značné úsilí k uvedení světa do takového stavu, aby pokud možno všichni lidé byli poskvrněni. Aby nebylo kam uniknout před poskvrňujícími obrazy, zvuky, nápady, nečistými energiemi a jinými vlivy. Vidíme to všude kolem sebe, není potřeba o tom mnoho hovořit.

Jen glosa k tomu na okraj. Rozsáhlá kampaň, která dnes probíhá ve snaze, aby nikdo (zvláště z mládeže) neunikl nečistotě, má heslo: "Nestyďte se." Známí sexuologové vytáhli do boje a se stali apoštoly nového ďáblova evangelia: "Vše je normální, vše je přirozené, jen je ještě potřeba vymýtit z lidí stud." Kdejaká zvrácenost či poklesek jsou halasně ospravedlňovány a mladí jsou vyzýváni, aby odložili zábrany...

Poslouchal jsem před nějakým časem, jak o těchto věcech zajímavě hovořil herec Radovan Lukavský (2003). Udělal jsem si pár poznámek, z nichž sem něco vyberu:
Když člověk pije alkohol, tak po nějakém zkonzumovaném množství mu tělo dává signály, že už musí přestat. Alkoholikem se stává ten, kdo tyto signály ignoroval, až je v sobě úplně potlačil. Nakonec je už schopen pít bez zábran až do bezvědomí. Podobně je to v oblasti svědomí a mravnosti. Dostane-li se člověk do nemravné situace, dostává ze svědomí signály, že to není v pořádku. Tímto signálem je stud. Když člověk tento signál potlačí a zlomí v sobě stud, stává se nemravným. Nestyďte se stydět se.
(Co dnešní společnost všechno neudělá, aby v mladých lidech zadusila stud. Dnes už tato válka vyhlášená mravnosti pronikla zcela oficiálně do našich škol skrze nový předmět „sexuální výchova“, kde je prvotním úkolem zlomit stud. Pak už je možné vše.)
Dokonce se tomu, jehož samo jméno je nečisté, podařilo dnes dosáhnout toho, aby samotné slovo "čistota" bylo mezi současníky ve všeobecném opovržení a lidé tím byli odtrženi od nejvnitřnějších tužeb svého srdce. Vlastně sami pošlapávají to nejušlechtilejší, co v sobě nosí. Pak upadají do povrchnosti, jsou nešťastní z mělkosti vlastního života, cítí se být odtrženi od svých kořenů, mají pocit, že život, který žijí, není životem v pravém slova smyslu atd. Těm všem, stejně jako nám, ukazuje Nejčistší Panna cestu k sobě samému a cestu k Bohu.

Starci a otcové svědčí o veliké nenávisti, kterou kypí satan vůči Panně Marii. Prorokují, že zvláště v posledních dobách, až získá Nečistý mimořádnou moc nad světem, bude inspirovat lidi k nenávisti vůči přesvaté Bohorodici s ještě ohnivější záští, než je vede ke vzpouře proti Kristu. V těch dobách, které přicházejí, bude právě jméno Matky Boží všude vysmíváno a jí se budou lidé poslední doby rouhat ze zuřivou nepříčetností jako rozumu zbavení.

----------------------

V církevní tradici se setkáváme s jevem, že přesvatá Panna je dárkyní pravé modlitby, ukazovatelkou cesty ke Kristu a pomáhá v dosahování čistoty těm, kteří se o to snaží. Nad těmi, kdož se nechají inspirovat, vypraví se na tuto cestu a vydrží na ní, praví nejčistší Panna (podobně jako při jednom zjevení): "Tento je z našeho rodu."

Tento svátek je nazýván "hlavou naší spásy" čili počátkem díla spasení člověka. Právě Zvěstováním začíná totiž sled událostí, které posléze vedou k našemu spasení.

------------------------

Pravoslavná církev neuznává novodobé římské dogma o neposkvrněném početí (tedy početí Marie ve sv. Anně) právě proto, že se jím oslabuje síla inspirace, kterou Panna Marie svým rozhodnutím pro Krista nabízí. Pokud by už sama Panna Marie, byla neposkvrněně počata, pak by nemohla být příkladem v plném smyslu toho slova; byla by nám vzdálena a oddělena od nás nějakým mimořádným Božím zásahem, jedinečným vyvolením, v němž Ji nemůžeme následovat. Pravoslavní podtrhují, že přesvatá Marie byla člověkem jako my, žádný zvláštní Boží zásah ji nemodifikoval. Neměla od Boha předem udělenu žádnou výhodu či výsadu, kterou bychom my byli diskvalifikováni, jelikož nám nic takového Bůh nedal. Její čistota nám může být vzorem a ideálem, jehož je každý povolán dosahovat, protože jsme stejnými lidmi jako ona, včetně toho poškození našeho lidství, které je způsobeno prvotním hříchem. Panna Marie byla neposkvrněna svým vlastním hříchem, ale byla zasažena hříchem nejdávnějších prarodičů stejně jako všichni lidé. Ona není polobohem, nadpřirozeným zásahem už předem vytrženým nad lidstvo. Tím se nám její neposkvrněnost stává následování možnou.



Příloha:
ikona Blagověščenije (Novgorod 12. století)






Zobrazit příspěvek č. 352 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2008
Z došlé pošty - upozornění na pravoslavný pořad

Na rádiu Proglas

Sláva Kristu!

Poslechněte si na rádiu Proglas:
Magazín - Jak se žije rodině pravoslavného kněze (rozhovor s jerejem Serafímem Tomečkem doprovázený pravoslavnou církevní hudbou)

Premiéra:
9. 4. 2008, 09:00

Opakování:
12. 4. 2008, 22:00
19. 4. 2008, 01:00

(archim. Joakim)

-----------

Záznam pořadu je v MP3 na pravoslavi.cz/filmy






Zobrazit příspěvek č. 353 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2008
Z došlé pošty - dopis redakci Lidových novin

Urážet pravoslavné je mnohem snazší než muslimy

Reakce na článek v Lidových novinách

Vážený pane šéfredaktore, vážení pracovníci Lidových novin!

Jsem dlouholetým čtenářem Lidových novin, ale článek, který se mi nyní dostal do rukou, mě naprosto znechutil - a jsem překvapen, že něco tak manipulativního, tendenčního, bolševicky ideologického, může vyjít v tzv. svobodném tisku 18 let po sametové revoluci!

Článek „Pro blaho ruské říše“, který už samotným názvem vyvolává hrůzu. Jako by se jednalo o III. reich.

Podepsán je Tomáš Glanc, který se před čtenáři prezentuje jako rusista (a článek tím u neznalého čtenáře vyvolává dojem objektivity a věcné správnosti).
Především zaráží antipatie a předpojatost ke všemu ruskému. Pozornost a úctu podle autora zaslouží jen projevy nespokojeností a disidenti. Růst a obnova pravoslavné církve v autorovi vyvolávají jen obavy.

Věřím, že spoustě lidí, včetně p. Glance, by se asi nejvíc líbilo Rusko slabé a rozporcované politicky a nábožensky. Nepozastavuje se nad tím, co dělají katoličtí misionáři, například na Sibiři, kde je 0,01% katolíků, nediví se tomu, že v mnohých armádách (USA, ČR, Polsko -NATO) jsou také vojenští kaplani. Když někdo z evropských politiků blahopřeje papežovi, tak je to naprosto normální, když představitelé ruské vlády blahopřejí patriarchovi, tak je to zarážející a nepochopitelné. Rusové však historicky byli a jsou pravoslavní, jakkoliv se pravoslavné křesťanství církev komunistický (resp. bolševický režim) (podotýkám do Ruska importovaný ze západu) snažil z jejich myslí vymýtit. Pravoslaví není ideologie.

Kolik věřících přichází na Velikonoční bohoslužby, může autor zjistit, když tam aspoň jednou zavítá (nemluvě o ostatních svátcích). Jako „rusista“ by však měl vědět, že napsat "Popové z hlediska Kremlu" je urážlivé nejen pro Rusy, ale i pro pravoslavné Čechy, jejichž počet neustále vzrůstá. Pravoslavnými křesťany byli např.: otec vlasti František Palacký, slavný herec Voskovec, první premiér Československa Karel Kramář, armádní generál Ludvík Svoboda - a mnozí další, včetně nejslavnějšího současného českého hokejisty. Psát tak, jak píše „rusista“ Glanc, znamená psát jazykem dopisů soudruha Lenina. Naprostým hanobením pravoslavné a křesťanské víry, je pak umístění portrétu Putina do ikony Krista. Tato fotomontáž volá o podání trestního oznámení za hanobení. Je vidět, že i muslimské hodnoty vzbuzují (v Lidových novinách) mnohem větší úctu než křesťanství, které je podle autora, „Jakousi kulturně spirituální konstantou a snad dokonce i jakýmsi civilizačním principem“,nejen ruské identity, ale i celé Evropy včetně ČR.
Je mi velmi líto, že i tolik let po pádu komunismu mnoho lidí chová takovou nenávist ke všemu ruskému a přitom toleruje působení KSČM ve vládě.

S přáním hezkého dne
Evžen Červinský

Naskenovaný článek: ln-proti-rusku.jpg (978 k) (je tam k vidění i ta rouhavá "ikona".
Můžete si jej přečíst i na internetu: Lidové noviny: Pro blaho ruské říše.

--------------------

P.S.
Malá poznámka redakce Ambonu:
Případ uveřejnění Glancovy slátaniny si říká o to, abychom na závěr učinili tu pověstnou "tečku nad i", a poznamenali něco o tom, jak výmluvný je samotný fakt uveřejnění textu, v němž je na malém prostoru koncentrováno tolik hloupostí, že na ně ani není možno reagovat (natož je všechny podrobně vyvracet), aniž by se z takové polemiky nestala stať pro malou knížku.

Spokojme se jen se stručným konstatování, že tato kauza něco vypovídá o protiruském a protipravoslavném zaměření redakce LN, když otiskne i tak neuvěřitelně nekompetentní článek - evidentně jen proto, že útočí na pravoslavnou církev a na Rusko (a jistě vydává svědectví o myšlenkovém světě politických kruhů, které jsou s těmito novinami spojeny, jakož i o duchu a reálném vztahu k pravoslaví jedné zdejší církve, jež je s touto politikou i novinami prorostlá).

Mimochodem svou naprostou nekompetentnost a nezasaženost reáliemi pravoslaví prozrazuje Glanc už jen tím, že prohlašuje Gorazda Vopatrného, který je příslušníkem heretické sekty (mikrosynodu tzv. "kyprianovců", které - pokud vím - nikdo z pravoslavné církve ve světě nepřijímá), za "předního znalce a představitele pravoslaví v Česku".






Zobrazit příspěvek č. 354 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2008
Neděle o pravoslavné duchovnosti

2. neděle Velk. půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY

Za onoho času Pán Ježíš...
2,1 ...opět všel do Kafarnaum po [kolikas] dnech. I uslyšáno jest, že by doma byl.
2,2 A hned sešlo se jich množství, tak že již nemohli se směstknati ani přede dveřmi. I mluvil jim slovo.
2,3 Tedy přišli k němu, nesouce mrtvící raněného, kterýž ode čtyř nesen byl.
2,4 A když k němu nemohli přistoupiti pro zástupy, loupali střechu, kdež byl, a probořivše [ji], spustili po provazích dolů ložce, na němž ležel mrtvící raněný.
2,5 A vida Ježíš víru jejich, dí mrtvící raněnému: Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.
2,6 A byli tu někteří z zákonníků, sedíce a myslíce v srdcích svých:
2,7 Co tento tak mluví rouhavě? Kdo může odpustiti hříchy, než jedině sám Bůh?
2,8 I poznav Ježíš hned duchem svým, že by tak přemyšlovali sami v sobě, řekl jim: Proč o tom přemyšlujete v srdcích svých?
2,9 Co jest snáze, říci mrtvící raněnému: Odpouštějí se tobě hříchové, čili říci: Vstaň, vezmi lože své a choď?
2,10 Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy, dí mrtvící raněnému:
2,11 Toběť pravím: Vstaň, a vezmi lože své, a jdi do domu svého.
2,12 I vstal hned, a vzav lože své přede všemi, odšel, takže se děsili všickni, a chválili Boha, řkouce: Nikdy jsme toho neviděli.
(Marek 2,1-12)

Výklad události, kterou popisuje dnešní evangelium, jsme ve stručnosti učinili již v zamyšlení nad 6. nedělí: o mrtvicí raněném.
K tomu připojme jen pár črt.
Dům, kde byl Ježíš, je domem Páně. To, co se dělo v tom domě, je možno přirovnat k tomu, co se děje v chrámu při bohoslužbách. Ježíš učí lid a potom léčí toho, který byl k němu spuštěn na lanech. Ta lana jsou tu pěkným obrazem svatých Tajin - křtu a svatého přijímání, které nás „dopravují“ k Pánu Ježíši.

Ježíš Kristus začal svou službu mnohými zázraky, léčí nemocné, vymítá běsy, očišťuje malomocné. Doposud však nikomu nezvěstoval odpuštění hříchů. Až tentokrát. Je to jeho odpověď na překvapující víru těch lidí. Kristus se tady poprvé projevuje jako Bůh - jako ten, kdo podává dar Ducha Svatého "pramen, prýštící do života věčného" (Jan 4,14), živou duchovní vodu omývající lidskou duši od hříchu.

K tomu obraťme zraky ve Velikém půstu. Naší hlavní nemocí a ranou je hřích - to je naše smrt, naše ochrnutí, naše malomocenství... Hřích nás uzavírá do pekla odloučení od Boha.

„My sami jsme mrtví a ještě před smrtí těla trpíme smrtí duše, což znamená oddělení duše od Boha.“ (Sv. Řehoř Palama)

Kristus léčí nemoci ne jako proroci, kteří uzdravovali Boží mocí. On léčí sám sebou - používá to, čím jest. Jelikož On je Bůh, je On právě tím jediným, kdo může odpouštět hříchy.

Právě víra těch čtyřech a toho ochrnulého vzbuzuje v srdci Pána Ježíše odpověď, kterou je odpuštění, tj. dar Ducha Svatého, jímž je zničení hříchů. Víry je potřeba. Víra otevírá střechy našich domů a osvobozuje nás ze zajetí hříchu a odloučenosti od Boha.

----------------------------

Co je to spása? „Spasený člověk dosáhl spásy proto, že se oblékl v Krista,“ (Theofan Zatvornik) - pouze v takovém stavu má přístup k Otci. Pečeť Kristova se otiskuje do celé přirozenosti člověka.

Tato skutečnost není pouhou zbožnou teorií, ale se projevuje na našich myšlenkách, slovech a skutcích.
Není větší běda, než když křesťan má světské smýšlení. Je-li jeho způsob uvažování, jakoby se při křtu neoblékl v Krista. Zůstává-li hlavní cíl jeho života - to, do čeho vkládá své srdce, vězet v tomto světě. Proč je pak takový člověk pokřtěn? Nadarmo byl „oděn do sněhobílého odění z vody a z Ducha“. Mají snad křest a svaté Tajiny pro člověka nějaký význam, jestli se zřetelně neprojevují v jeho životě?

Pateriky a životy svatých nám ukazují, jak se projevil křesťanský duch v životě těch, kteří oblékli Krista. Pokáním. Většinou tito lidé z pokání a současně i z radosti mnoho plakali „světlým pláčem“. Dávnému pouštnímu otci, sv. avvovi Arseniovi z častého pláče opadaly řasy kolem očí, jeho šátek byl stále mokrý od slz. To, co prožíval ve svém pláči, je nevypravitelné. Když se ho tázali, co považuje za nejdůležitější, odvětil že pravoslavnou víru.

Člověk držící pravoslavnou vírou, oblečený v Krista, nikdy nebude Bohem opuštěn. Na duši stále nosí pečeť Kristovu. Vidí ji andělé a pomáhají mu. Bojí se ho běsové. (Obléknut v Krista byl při svatém křtu a pečetí byla jeho duše označena při svaté Tajině myropomazání, při které se „svatým myrem viditelně pomazává tělo a duše je při tom neviditelně posvěcena Svatým Duchem“ (z učení o svatých Tajinách). O této pečeti kladené na čelo věrných se píše v Apokalypse 7,2-4 a 9,1-6. Viz i dále Efez 1,13; Efez 4,30; 2 Kor 1,22. Označování lidí zářivou Boží pečetí blahodati se děje při každém pravoslavném křtu a myropomazání.)
„Bůh je světlo a není v něm žádné tmy“ (1 Jn 1,5).
Ten, kdo se naplní světlem, Boží blahodatí, stává se „příbuzným“ Kristovým, „srostlým“ s Kristem, a takové si Bůh přitáhne k sobě.
Boží Syn je „Světlo ze světla“ - to nejsou prázdná slova. Vše, co nám o sobě Bůh zjevil, tj. všechna dogmata, jsou tu proto, že mají nějaký vztah k naší spáse - ba, mají zásadní význam pro naši spásu. Víme-li o Božím Synu, že je „světlo ze světla“, chce se nám tím říci, že Boží Syn přišel, aby i nás naplnil světlem. To světlo - či alespoň jeho odlesk - známe z vlastního duchovního života - snad přinejmenším čas od času zažijeme, že se v nás při modlitbě, nebo při čtení Písma, náhle podivuhodně „rozjasní“; někdy to lidé silně prožívají po svatém přijímání nebo po zpovědi. V tomto vnitřním světle náhle chápeme to, co jsme dříve nechápali, objasňují se nám problémy a taje, nad kterými jsme si doposavad marně lámali hlavu. Leč hlavně se nám při tomto „rozbřesku“ odhaluje smysl našeho života a nahlížíme podstatu své existence. Obojím totiž je - život v Bohu, sjednocení s Bohem. Tím podivuhodným úsvitem není nic jiného než záře nestvořené energie Ducha Svatého v naší duši. V takové chvíli nelze nic říci o tom, co prožíváš, nelze to vyjádřit žádnými slovy; snad jen zvoláním z bohoslužby: „Dárce světla, sláva tobě!“ (Z posvátných hymnů k oslavě svátku Proměnění Páně)

Kdo tento rozbřesk v sobě uhlídal, ten prý vidí toto světlo, jak probleskuje např. ze slov Evangelia, z bohoslužebných textů, z dogmat a symbolu víry, a osvěcuje duše těch, kteří čtou Kristova slova, modlí se a naslouchají bohoslužbě, vyznávají neporušená dogmata víry. Lidé, kteří odcházejí od kalicha, z něhož přijali nejčistší Tajiny, jsou ozdobeni tímto světlem, podobně jako křesťan, když vystupuje z křestní vody. Vše, co Církev koná, má především osvěcovat lidská srdce. Lidé přijímající od Církve toto dobrodiní pak chodí ve světle a netápou ve tmě. Co to znamená? Především to, že celým nerozděleným srdcem touží po Bohu a chápou rozhodující smysl lidského pozemského života, drahocennost darovaného času. Takoví vedou své životy podle blahodati - myslí, činí a říkají to, co jim přináší do nitra blahodať. Jsou jim odporné myšlenky, slova a skutky, které blahodať odhánějí a naplňují duši tmou.

Lidé se někdy táží, jestli pokání, které konají, je dobré. Na to je potřeba odvětit především, že oni sami musejí vnímat, zdali je pokání naplňuje vnitřním světlem, jestli se jim po zpovědi rozjasnilo.

---------------------------

Tato neděle je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy. Byl jsem v Soluni u jeho svatých ostatků. Jsou pod tlustým sklem. Avšak i přes ně vychází z ostatků silná duchovní vůně.

Život sv. Řehoře je velice aktuální i v naší době (řekněme otevřeně: právě v našich dnech). Vír událostí, které zachvátily církev, mu nedovolil, aby zůstal na Svaté Hoře Athos a věnoval se tam nepřerušeně až do konce svých pozemských dní kontemplaci Boha a nevypravitelnému zření věčného světla, které zářilo kolem Pána Ježíše při jeho proměnění na hoře Tábor. Bylo 14. století. Na Východ útočil západokřesťanský duch, nový duch papežského křesťanství, agresivní, nesnášenlivý, vysmívající se původní staré křesťanské spiritualitě. Bylo totiž na Západě už jiné křesťanství, které se ukazovalo být tak nepodobné tomu křesťanství, které společně sdílely západní a východní církev v prvním tisíciletí. Nové západní křesťanství, v mnohém připomínající spíše vojenskou doktrínu, se právě chystalo dobýt svět, srazit jej papeži k nohám - pro „větší slávu Boží“. Taková pyšná doktrína měla málo pochopení pro usebranou modlitbu a pro původní asketicky mlčenlivý charakter mnišství, které bylo charakterizováno zřeknutím se světa.

Západ nepřicházel na Východ jen v podobě křižáků. Jinou formou výpadu Západu proti Východu byly snahy o prosazení zhoubné unie pravoslavných s Římem; sem patří příchod kalábrijského Řeka Varlaama do Byzance, kde tvrdě zaútočil na to, co bylo východnímu křesťanství nejdražší - na kontemplativní mnišský život, konkrétně na mnichy na Svaté Hoře Athos, kteří byli z pohledu Západu shledáni neužitečnými pro svět, protože se jenom modlili. Varlaamovi, vzdělanému a velice inteligentnímu mnichu, se podařilo vzbudit na Východě pozornost. Střetu už nebylo možno se vyhnout. Rozhořel se spor. Athos vyslal na obranu hodnot pravoslavné duchovnosti mnicha Řehoře.

Jak spor dopadnul, si můžete přečíst v krátkém popsání života sv. Řehoře Palamy. O teologickém obsahu sporu a důsledcích západní doktríny postavené proti Palamovi pro život západní církve si můžete přečíst povídání v článku: Význam učení o nestvořených energiích.
Toto téma není spojeno s jednou z velkopostních nedělí náhodou. Je to připomínka neviditelných hodnot duchovního života, které nesmějí být vytlačovány ani těmi nejctnostnějšími skutky tělesnými. Duchovní život, který se snažíme právě v době postní prohloubit, nás přivádí k hodnotám, které jsou sice neviditelné, ale při tom jsou cennější než cokoliv z tohoto viditelného světa.

Spor mezi Řehořem Palamou a Varlaamem byl jen projevem skrytého konfliktu (porozkolového) mezi starým Východem a novým Západem; tento duchovní antagonismus se při palamovských sporech jen zviditelnil. Je to vlastně ve své podstatě spor o pojetí křesťanství. Zatímco papežský Západ se už definitivně přiklonil ke světskému pojetí křesťanství, v Palamovi vystupuje nejen Východ proti Západu, ale především je upevněno původní biblické křesťanství, které stojí na Kristových slovech: „Království mé není z tohoto světa.“

-----------------------

Nu, a na konec. Dostávám se tu opět k tématu, jehož se dotýkám tak často. K čemu je tady Církev? Opět a opět tvrdím, hlásám, pravím, kážu a připomínám, že tu není proto, aby se starala o chudé a pečovala o potřebné (to je sice důležitou součástí církevního díla a mise, ale součástí druhotnou a nikoliv prvotní); a už vůbec tu není proto, aby získávala světskou moc (jak to uchopil Západ a tímto svým pojetím znemožnil křesťanství před celou západní civilizací); a zapomeňme už na to, že by církev (ať přímo či skrze některé své věrné) měla svým vlivem vstupovat do politiky a prosazovat nějaké bohulibé zákony (což s takovou vervou činí naši západní bratři a je to důvodem, proč mají naši současníci v naší zemi církve většinou plné zuby a preláti jsou zde skutečnými „miláčky národa“ - viz převládající reakce společnosti na chystané církevní restituce: Nic církvi nedávat!). Zbavme se už takového světského myšlení! Všechny tyto klamné cíle mají jen odvést církev od toho, co „jediné je důležité a co nebude odňato od ní“ (jak pravil Ježíš na návštěvě u Marty a Marie; Lukáš 10,38-42). Církev je tu proto, aby osvěcovala svět.






Zobrazit příspěvek č. 355 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2008
Z došlé pošty - pozvánka na svěcení základního kamene

Pravoslavná církevní obec
svatého velikomučedníka Jiřího Vítězného ve Svitavách


si Vás dovoluje co nejsrdečněji pozvat na svěcení základního kamene kaple svatého Jiří ve Svitavách, které se uskuteční na závěr archijerejské svaté liturgie dne 3.5.2008 ve Svitavách v modlitebně ČCE, Poličská ul.3,

začátek liturgie 9.00 hod
předpokládaná doba svěcení základního kamene v 10,30 hod
z organizačních důvodu prosíme o potvrzení účasti

(461 594 289, 736 617 278
jiri.kolar/zavinac/pravoslavi.net )
www.pravoslavi.net

Podpořit stavbu pravoslavné kaple ve Svitavách můžete na účtu č: 000019-1284976359/0800
Děkujeme!










Zobrazit příspěvek č. 356 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2008
Neděle uprostřed Velkého půstu

Neděle klanění kříži

Sv. Theofan Zatvornik píše: Kde je křesťan, tam je kříž. Kde není kříže, tam není křesťana.
Raduj se, když na sobě pociťuješ kříž, protože to je znamení, že kráčíš za Kristem, cestou spásy, do ráje. Vydrž trochu, už se blíží konec a odměna.

Kristus přišel spasit hříšníky, a nikoliv spravedlivé. Proto dnes církev vynáší svatý kříž. Připomíná nám, že ke spáse nás, hříšníků, je potřeba kříž. Tedy bylo kvůli nám potřeba ukřižování Kristovo (aby mohlo být Vzkříšení) a je potřeba kříž pro každého z nás, abychom tak mohli mít podíl na kříži Páně a získávat účast na jeho Vzkříšení, když svými bolestmi doplňujeme jeho utrpení (jak píše svatý apoštol).

"Kdo chceš jít za mnou, zavrhni sám sebe," praví Pán divná slova. Zavrhni to zlé, co v tobě je, zavrhni i to, o čem soudíš, že je dobré. Zavrhni své hříchy a vášně, zavrhni své domnělé zásluhy a ctnosti. Zavrhni vše, co máš, a Bůh ti dá lepší. Vše, čeho jsi svým úsilím dosáhl a co je z tebe, je ve skutečnosti poskvrněno, leč Bůh ti chce dát neposkvrněné. Musíš však mít prázdné ruce, aby sis to mohl od Něho vzít.

---------------------------

Dvakrát do roka je vynášen svatý kříž na střed chrámu - na svátek Povýše svatého kříže a o nedělí uctívaní svatého kříže. Při podzimním svátku je slavnostně a vítězně pozdvihován a žehnány jsou jím všechny čtyři strany světa. Dnes je kladen doprostřed chrámu. Kříž leží ve středu chrámu. Když zločince chtěli ukřižovat, položili jej na kříž ležící na zemi, tam jej přibili, a pak spolu s křížem pozdvihli. Dnes leží kříž uprostřed chrámu - jakoby byl připraven pro nás, abychom se na něm rozpjali a spoluukřižovali s Kristem.

Kříž je ochráncem světa, kříž je ozdoba církve, kříž je vládou králů, kříž je posilou věřících, kříž je slávou andělů a ránou démonům. (Z církevní hymnografie)


"Slovo o kříži je bláznovstvím pro ty, kteří jdou k záhubě" (1 Kor 1,18). Jak smutně přiléhavý je ten výrok ke stavu dnešního světa. Kdo dnes chce slyšet o kříži?
Kříž totiž žádá po člověku víru. Bez víry není spásy, protože vše -jak lidské tak i duchovní - je založeno na víře. S vírou seje zemědělec svou setbu; proč by oral, zaséval, okopával, zavlažoval, kdyby nevěřil, že bude sklízet? Proč by se lidé ženili a vdávali, kdyby nevěřili v budoucí manželské štěstí? Proč bychom měli nést kříž a přijímat jej s trpělivostí či dokonce s radostí, kdybychom nevěřili, že tím získáváme spásu?

Na světě je a v celé jeho historii bylo mnoho úžasných věcí. Nejpodivuhodnějším úkazem však byl Kristův kříž, jeho smrt a Vzkříšení. Smrt byla sražena, prvotní hřích přemožen, kletba zlomena, peklo vyloupeno a lidstvu darováno Vzkříšení. Prvotní blaženost byla lidem vrácena a dveře ráje znovu otevřeny, lidská přirozenost usedla po pravici nebeského Otce a my jsme byli učiněni Božími dětmi a dědici nebeského království. A to vše bylo uchystáno skrze Ukřižování Ježíše Krista.
Kříž nám byl dán jako znamení na čelo (po křtu, při myropomazání). Je to pečeť zajišťující, že se nás nedotkne Vyhladitel, anděl zhouby. (Z díla sv. Jana Damašského. O této pečeti ještě něco minule)





Zobrazit příspěvek č. 357 jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2008
Aktuální bohoslužebný překlad

Večerní bohoslužby od Lazarovy soboty, přes Květnou neděli a velký strastný týden až po Velký čtvrtek. (Bohoslužebná knížka.)

Krásné texty pravoslavných bohoslužeb pro předpaschální období (v českém jazyku).

K dispozici v PDF na:

www.pravoslavi.cz/download





Zobrazit příspěvek č. 358 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2008
K neděli Marie Egyptské

5. neděle velkopostní je zasvěcena sv. Marii Egyptské

K letošnímu svátku ctihodné Marie Egyptské: můžete si přečíst o jejím životě:

http://www.orthodoxia.cz/svati/marie-egyptska.htm







Zobrazit příspěvek č. 359 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2008
Květná neděle

Vjezd Pána do Jerusalema

Tuto událost podrobně popisuje evangelijní čtení této neděle: Jan 12,1-18.
Císařové a vítězní vojevůdcové se vraceli do svého města v triumfálním průvodu, buď cválali na koni nebo se vezli na válečném voze taženém koňmi, vítali je oslavné zpěvy a pozdravy obyvatel města. Vládce světa, vítěz nad všechny vítěze, Ježíš Kristus, vjíždí do svého města na malém oslátku a místo cvičených sborů pěvců jej vítá dětský hlahol a žvatlání drobotiny: Hosanna.

Zatímco vojenští vítězové, kteří rozsévali smrt, jedou s pompou, skutečný vítěz, který právě začíná svůj boj, v němž smrt přemůže, jede s pokorou. Ti, co dobyli svá vítězství způsobováním utrpením, jedou slavně za veškerého světského halasu, kdežto tiše jede ten, který se chystá zvítězit tím, že způsobí utrpení sobě.

Jedni dosáhli snadných vítězství a pyšní se tím, ten druhý dosáhne vítězství, kterého nikdo nemohl dosáhnout, a přesto na vždy zůstane „králem pokory“.

Jakoby Ježíš ukazoval, že to, co se děje s pompou, je tak malé proti tomu, co se děje ve skrytu. Světové události, o nichž nám referují média, vítězství mocných států a paktů, jsou bezvýznamná proti vítězství, na němž má podíl Církev. Světská vojenská či ekonomická vítězství pominou (kdo o nich bude vědět za pár let?), kdežto Kristovo vítězství nad smrtí nepomíjí a Církev, která ho nese, brány pekelné nepřemohou - byla zde před tisíci lety, bude zde hovořit o Pánu jedoucím na oslátku dokud bude trvat svět.

Skutečná církev, která je nositelem tohoto duchovní dědictví a odkazu pokory, je cizí všemu světskému triumfalismu.

------------------

Kristus v hloučku apoštolů, oslátko, zvědavci, lidé, kteří přispěchali podívat se na toho, kdo včera vzkřísil Lazara, jenž byl už čtvrtý den v hrobě a jehož tělo se již rozkládalo; do toho všeho děti z radosti nad tou celou událostí volající svým hlásky: Hosanna... K tomu zéloti skrývající pod plášti meče s nadějí, že zrovna začíná protiřímské povstání, žebráci, běžní pocestní, veleknězovi donašeči, Římani. Musela to být prazvláštní společnost, která se tam tenkrát sešla.

Však také nad tím Ježíš zaplakal. S žalem hleděl na město kypící světským ruchem (byl den po sobotě necelý týden před paschou, tedy ze světského hlediska asi něco podobného, jako je pro nás pondělí před štědrým dnem) i jeho prosperující ekonomikou (do města se sjížděli hosté na paschu, obchodníci měli žně - něco jako u nás před vánocemi), s přeplněnými ulicemi pulzujícími kvapností a marností.

Na paschu přicházeli do Jerusalema poutníci z celé Palestiny i ze zahraniční. Prý bylo ve městě na svátky až milión lidí (podle Josefa Flavia, který je považován za spolehlivý historický pramen, bylo jednou v chrámu zabito 255.600 obětních beránků; takže tržní hospodářství v tyto dny rozhodně nestagnovalo).
U vidění toho všeho Pán Ježíš s bolestí pravil: „Kdybys, Jerusaléme, alespoň v tento den pochopil, co ti slouží ke spáse! Leč je to skryto před zraky tvými; a přijde den, kdy tě nepřátelé obklopí, začnou obléhat, zpustoší, takže kámen na kameni v tobě nezůstane, protože jsi nerozpoznal den navštívení svého...“

Netrvalo to dlouho (40 let), a stalo se, jak Pán řekl. Římané obklopili město plné lidí a nastalo něco tak hrozného, že v dějinách obtížně hledáme srovnání. Z toho, co popisují historikové, ještě dnes tuhne krev v žilách. Z velkolepého Jerusalemského chrámu zůstalo to, co tam dnes mají vykopáno a říkají tomu „zeď nářků“ (a ta se jim poslední dobou prý začíná nějak drolit).

Chápeme my, co se děje v Církvi k naší spáse? Uvědomujeme si, význam toho, čeho jsme účastni na bohoslužbách a při svatých Tajinách? Rozpoznáváme Krista přicházejícího i dnes tak nenápadně a pokorně, aby se s námi setkal a zachránil nás z toho drolícího se světa? Nebo se přicházíme pomodlit jen za zdraví, za úspěch v podnikání, za děti či za jiná blaha tohoto dočasného žití?

Při Božské liturgii k nám přichází Ježíš Kristus ještě tišeji a pokorněji než při svém vjezdu do Jerusalema. Nezapláče nad námi? Nedopadnou jednou i na nás jeho strašná slova: „Hoře tobě, neboť jsi nerozpoznal čas navštívení svého“?




Zobrazit příspěvek č. 360 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2008
Z bohoslužebných hymnů

Velký čtvrtek (z večerní liturgie sv. Basila)

Naučil jsi nás nejdokonalejší moudrosti, Pane, když jsi uložil učedníkům, aby se nepřipodobňovali národům, kde mocní vládnou nad menšími, ale pravil jsi: Ne tak ať je to mezi vámi, učedníky mými, neboť i já jsem přišel, abych sloužil. První mezi vámi, ať je sluhou všech, vůdce pak ať je jako vedený, přední jako poslední.


Zobrazit příspěvek č. 361 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2008
Velkopáteční jitřní

Ze synaxáře Velkého pátku

»Vězme, že ukřižování Kristovo stalo se v pátek (tj. 6. den týdne dle biblického kalendáře), protože v šestý den byl stvořen člověk. O šesté hodině denní visel Pán na kříži, protože v tuto hodinu, jak se traduje, Adam vztáhl svou ruku na zakázaný strom, dotkl se dřeva a zemřel. Náleželo se tedy, aby ten, kdo byl rozdrcen, byl v tutéž hodinu znovu stvořen. V sadu tyčících se kmenů křížů Kristus podobně jako Adam v zahradě ráje přijal smrt. Hořký nápoj (víno se žlučí) znovuzbudoval smysl chuti. Rány, které utrpěl, nám zjevily svobodu. Poplivání a zneucťující zacházení s Pánem Ježíšem jsou naší ctí. Trnová koruna zapudila kletbu na nás uvalenou. Roucho šarlatové místo koženého oděvu nám vrací královské insignie. Hřeby jsou definitivním znehybněním hříchu. Kříž je tím stromem v ráji. Probodení boku Kristova zobrazilo Adamovo žebro, z něhož vyšla Eva, z níž pocházelo přestoupení. Kopí připomíná plamenný meč, který mne zahnal. Voda, která vytekla z boku, je podobenství křtu. Krev a třtina, jsou inkoustem a perem, jimiž nám jako Král rudým písmem podepsal darování dávné domoviny.
Říká se, že tam, kde Kristus jako hlava všech ukřižován byl, spočívala dole hlava Adamova, a ten byl pokřtěn Krví Kristovou stékající. „Místo lebky“ se tomu tam říká proto, že za potopy vynesena byla ze země hlava Adamova; jenom kosti byly odneseny, kdežto hlava zůstala, což byl zřejmý zázrak, takže ji Šalomoun s celým svým vojskem z úcty k praotci zakryl množstvím kamení. Proto se to místo od těch dob nazývalo Lithostroton, což znamená kamením vykládané, dlážděné. Praví totiž někteří svatí dle posvátného podání, že na tom místě byl sám Adam pohřben andělem. Kde nebožtík, tam přiletí orel, Kristus, Věčný Král, Nový Adam, uzdravil dřevem kříže starého Adama, kvůli dřevu stromu padlého. Nadpřirozeným, nevyjádřitelným milosrdenstvím prokázaným nám, Kriste Bože, smiluj se nad námi. Amen.«


Něco k Velkému pátku viz též vloni.





Zobrazit příspěvek č. 362 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2008
Starozákonní předobraz Kristovy oběti

Den smíření

Konal se desátého Tišri. Podle Talmudu se na něj připravovali židé od začátku měsíce. Někteří se bičovali a přátelé si vzájemně prokazovali tuto službu. V zákoně bylo stanoveno, aby lid zmrtvil toho dne své tělo. Pod trestem smrti bylo zakázáno pracovat. Nic se nejedlo a nic nepilo toho dne.
Velekněz probděl celou noc.

Kromě ostatních obětních zvířat přivedli dva úplně stejné kozly. Losem určili, který bude pro Hospodina a který pro Azazele. Kozla, který byl pro Hospodina, obětovali. Pak přistoupil velekněz k druhému kozlu položil mu ruce na hlavu, vyznával hříchy celého národa a přenášel je jaksi na obětní zvíře. Kozla pak určený muž vyvedl na poušť, což symbolizovalo, že Bůh odpustil lidu jeho hříchy a nebude je trestat. Shromážděný lid plival na kozla a rval jeho vlnu.

Maso první kozla a druhých obětovaných zvířat byl spáleno za hradbami města. Druhého kozla později nejen vyvedli na poušť, ale tam ho ještě (pro jistotu aby se náhodou nevrátil) svrhli ze skály.

Jméno Azazel znamená ďábla, který je původcem hříchu. Na poušť vyváděli druhého kozla, protože tam zlý duch nejraději přebývá. Vraceli tím tedy ďáblu hříchy, jichž se v jeho službě dopustili.

Podle židovské tradice býval druhý kozel uvázán červenou stuhou k bráně chrámové; jakmile kněz pronesl kající modlitbu, červená stuha zbělela; tak se dálo každým rokem. Je dochováno, že asi 40 let před zbořením města (což je doba ukřižování Vykupitele) se tento zázrak již přestal opakovat (viz svědectví Joma 6,8 a babyl. Roš hašana 31a). Zdá se, že právě na tento každoroční zázrak naráží Isaiáš známými slovy: "Byť by vaše hříchy jak šarlat, jako sníh budou zbíleny" (Is 1,18).

Dalším pozoruhodným rysem této události bylo poplivání kozla, který na sebe přijal hříchy lidu. Jak doslova kryl se tu předobraz se skutečností! Totéž předpověděl Isaiáš o Božském Beránkovi (Mesiáši; muži bolesti, Is 53. kap.) a z evangelií se dozvídáme, jak se jeho slova bolestně naplnila.

Den smíření byl tedy předobrazem Velkého pátku, jak vyložil apoštol Pavel (Žid 13,11 a dále); také Ježíš trpěl za městem. A nejen že události tohoto svátku předobrazují Ukřižování Kristovo. Byly jakýmsi - ještě nedokonalým - předchůdcem spásy, vykoupení a očištění od hříchů, které definitivně přinesl Pán Ježíš nejen jednomu národu, nýbrž všem, kteří uvěří.

(Použito: Miklík: Biblická archeologie)





Zobrazit příspěvek č. 363 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2008
Svatý oheň

Dnes po 14. hodině našeho času sestoupil v Jerusalemě blahodatný oheň.


Zobrazit příspěvek č. 364 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2008
Vstup do Paschy

Velká sobota

Ve hrobě s tělem, v pekle s duší co Bůh, v ráji s lotrem, na trůně s Otcem a Duchem, vše nevystižitelně naplňuje, byl jsi, Kriste.

V sobotu tělesně mrtvý Ježíš Kristus sestoupil do podsvětí a duším, které tam byly uvězněny zvěstoval spásu. Starozákonní svatí totiž nebyli v ráji, ač přebývali zde s útěchou víry, že tam budou uvedeni, jak jen přijde na zemi Zaslíbený, vírou v Něhož žili. Jeho příchod zde oznámil sv. Jan Křtitel a Předchůdce. Když však sestoupil sem Spasitel, všichni věřící přilnuli k Němu a byli jím vyvedeni do ráje. Leč i tento ráj je teprve předsíní opravdového ráje, který se má otevřít po všeobecném vzkříšení z mrtvých a posledním soudu. I všichni novozákonní svatí, ačkoliv již přebývají v blaženosti, očekávají, že tam je čeká dokonalá blaženost budoucího věku - až bude nové nebe a nová země, až bude Bůh vše ve všech. (Dle Theofana Zatvornika)

----------------------------------

V Řecku je zvykem na Velký pátek večer klanět se Božímu hrobu, který je bohatě ozdoben květinami, kněz jej kropí vonnými esencemi a lidé jej zasypávají okvětními plátky růží. Poté pozdvihnou Boží hrob vycházejí z chrámu a putují krajinou. Stmívá se, tisícihlavé zástupy lidí se vinou ulicemi či cestami mezi poli, všichni drží v rukou rozžaté svíce a zpívají pohřební hymny. Konají se při tom zastavení s ektenií a modlitbou. Osoba kráčející za Božím hrobem sype na něj cestou okvětní lístky. Před Božím hrobem jde kněz s evangeliem a dítě s kadidelnicí okuřující nesenou pláštěnici. Nesou se ikony. Pak se vracejí ke chrámu a zastavují před jeho zavřenými vraty. Kněz volá (podobně jako při svěcení chrámu) slova ze žalmu: "Otevřte své brány!, otevřete se, brány věčné!, a vstoupí Král slávy." Zevnitř mu odpovídá hlas: "Kdo je ten Král slávy?" Kněz venku: "Hospodin silný a mocný ... otevřte své brány!, otevřete se, vchody věčné!, a vstoupí Král slávy." Hlas z nitra chrámu opět: "Kdo jest ten Král slávy?" Kněz znovu: "Hospodin mocností – On jest Král slávy." A otevírá se chrámová brána. Boží hrob se pozdvihne a všichni putující vstupující do chrámu kráčejí pod ním. Pak je nesen do chrámu Boží hrob s pláštěnicí. Kněz bere pláštěnici a odnáší ji do oltáře, třikrát s ní obchází svatý prestol a pak ji na něj uloží.

(Zvyk opakovat při vcházení do chrámu věty z 23./24. žalmu jako při svěcení chrámu evokuje myšlenku, že každou oslavou Paschy, hlavní křesťanské událostí a hlavního církevního svátku, se jakoby obnovuje posvěcení chrámové.)
U nás se dle slovanského ritu a jerusalemského typikonu s pláštěnicí chodí kolem chrámu v sobotu ráno. Na jitřní Velké soboty ke konci slavosloví vynášejí duchovní pláštěnici ven z chrámu a nesou ji následováni průvodem věřících kolem chrámu na znamení sestoupení Ježíše Krista do pekla a jeho procházení všemi kouty podsvětí a vítězství nad smrtí. Pak se nese opět do chrámu a je přinesena do blízkosti otevřené královské brány před ikonostas na znamení, že Spasitel neodlučitelně přebývá s Bohem Otcem a že svým utrpením a smrtí opět nám otevřel bránu ráje. Zpěváci v tu chvíli zpívají:
Počestný Josef, z dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinuv a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.
Když pláštěnici položí opět na stůl uprostřed chrámu, čte se paremije z proroka Ezechiele o vzkříšení mrtvých. Pláštěnice se odnáší do oltáře až před půlnocí ze soboty na neděli.

Liturgie sv. Basila se slouží později než obvyklá liturgie (správně by se měla konat odpoledne či večer). Čte se při ní 15 starozákonních čtení (která mají vztah ke Vzkříšení). Po nich a po přečtení apoštola začíná svátek Vzkříšení. Zpívá se pomalu a důrazně: "Povstaň, Bože, a suď zemi." Bohoslužebné odění se převléká - z černé barvy na bílou. Je to obraz vidění žen myronosic, které ještě za tmy spatřily při hrobě Kristově anděla ve světlých řízách a slyšely od něho radostnou zprávu o Vzkříšení Kristově. Pak vychází diákon ve světlém oblečení a - podoben onomu andělu - na středu chrámu před pláštěnicí zvěstuje lidem evangelium o vzkříšení Kristově.

Pascha je v jistém smyslu soudem světa, soudem nad každým z nás.

Paschální radost je svatou radostí, s níž se nemůže srovnávat nic na celé zemi. Je to nekonečná radost věčného života a blaženosti. Spasitel o ní pravil: "Radostí naplní se srdce vaše, a radosti vaší vám nikdo nevezme." (Jan 16,22)






Zobrazit příspěvek č. 365 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2008
Pascha Kristova

Vstal z mrtvých Kristus!


Poučné slovo svatého otce našeho Jana Zlatoústého, arcibiskupa cařihradského, na svatý a světlý den slavného a spasitelného Vzkříšení Krista Boha našeho.

Je-li kdo nábožný a bohabojný, nechť se pokochá touto blahou a jasnou slavností. Je-li kdo sluhou moudrým, nechť vejde s veselím v radost Pána svého. Strádal-li kdo tím, že se postil, nechť obdrží nyní odměnu...
Pročež vejděte všichni v radost Pána svého... Bohatí i chudí společně jásejte; zdrženliví i nedbalí ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůj jest plný, požívejte všichni. Pokrm jest připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty. Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek; neboť zjevilo se společné království. Nikdo ať nepláče nad přestupky, neboť z hrobu zazářilo odpuštění. Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova. Zničil ji ten, který od ní byl jat, a přemohl peklo, když do něho sestoupil. Peklo se zarmoutilo, když okusilo z jeho těla.
Předvídaje to, prorok Isaiáš zvolal: Peklo bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], když tebe tam dole potkalo. Bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo odstaveno. Bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo přemoženo, bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo umrtveno; bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo sesazeno; bylo plno trpkosti [bylo plno trpkosti], neboť bylo spoutáno. Přijalo tělo a připadlo Bohu. Přijalo zemi a utkalo se s nebem. Přijalo, co vidělo, a upadlo do toho, čeho nevidělo. Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a tys svrženo. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a padli démonové. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a radují se andělé. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a vládne život. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], a není nikoho v hrobě. Kristus vstal z mrtvých [vstal z mrtvých], stav se prvotinou těch, kteří zesnuli. Jemu náleží sláva a panování na věky věkův. Amen.

Čte kněz nebo biskup při paschálních bohoslužbách (zvýrazněná slova opakují dle řecké tradice všichni věřící). (Zkráceno)

Ikona svátku Paschy: Kristovo sestoupení do pekel. Zobrazeno je, jak Pán pozdvihuje padlého praotce lidstva Adama a vyvádí z podsvětí starozákonní svaté (a všechny, kteří se k nim chtějí připojit). Dole jsou vidět rozvrácená vrata království smrti, kam Kristus sestoupil, aby osvobodil spoutance. Zůstali tam uvězněni lidé spoutaní hříchy a nekajícností.










Zobrazit příspěvek č. 366 jednotlivě

Administrátor --- 1. 5. 2008
Pascha

Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se Pánu Ježíši...


Za onoho času...
62  ... po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta
63  a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: `Po třech dnech budu vzkříšen.´
64  Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob,aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první."
65  Pilát jim odpověděl: "Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré."
66  Oni odešli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž.
1  Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.
2  A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen (od dveří hrobových) a usedl na něm.
3  Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.
4  Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví.
5  Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován.
6  Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.
7  Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to."
8  Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.
9  A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.
10  Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí."
11  Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo.
12  Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze
13  s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali.
14  A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti."
15  Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.
(Matouš 27. a 28. kap.)

Kdybychom chtěli z Piláta udělat jakéhosi sympatizanta křesťanství (konec konců, monofyzitské dochalcedonské církve uctívají Piláta Pontského jako svého svatého), mohli bychom jeho odpověď židům, kteří chtěli stráž na hlídání hrobu, trochu modifikovat a vložit mu do úst cosi jako: "Dělejte, co umíte, abyste udrželi Krista v hrobě. Jestli si myslíte, že to dokážete."

A tak činili vše, nač se zmohli. Pečetili hrob, stavěli stráž. Vchod hrobový byl zavalen obrovským kamenem. Nepočítali však s tím, že není na světě takový obrněný a pancéřovaný hrob, který by dokázal v sobě zadržet vzkříšeného Krista.

Není takový sanhedrin takových nejzchytralejších mudrců na světě, kteří by vymysleli, jak to zařídit, aby vzkříšenému Božskému Mesiáši zabránili vyjít z hrobu. (Toť rébus pro židy: Jak udržet mrtvého „podvodníka“ v zavřeném a hlídaném hrobě?) Není taková moc, ani takové propagandy, i kdyby používali tu nejlstivější lež, aby se dalo zatajit Boží dílo Vzkříšení. Není tolik zlata na světě, kterým - jak se jim zdá - nechali by se koupit všichni lidé, kteří jsou připraveni svědčit o Vzkříšení Mesiáše.

Když se ďáblu a jeho smrti nepodařilo zadržet Krista v hrobě, pokouší se ďábel udržet alespoň v myslích lidí Krista v hrobě. Všechny útoky na křesťanství, jichž jsou plné dějiny, jsou vlastně takovým pokusem dostat Krista zpátky do hrobu. Pohanští císařové prolévající řeky křesťanské krve, Peršané, pohané ze všech koutů světa, Turci i arabští mohamedáni, bolševici i to, co teprve přijde, jsou jen marnými vzteklými pokusy vrátit Krista do hrobu - když ne fakticky a fyzicky, tak alespoň v lidských představách a myšlení.

Ač svět používá vše, co může, sliby i hrozby, slasti i muka, přece nemá dosti síly, která by mohla udržet vzkříšeného Krista ve hrobě. Kníže tohoto světa nám vzkazuje: "Nechte si Krista jako proroka, ctěte si ho jako mudrce, věřte si v něho jako ve slavného léčitele; jen už přestaňte s tím nesnesitelným hlásáním, že vstal z mrtvých!" Nepřátelům křesťanství jde tudíž jen o jedno, aby lidé prohlásili: "Kristus je mrtev."

A právě proti této ďábelské propagandistické linii lži o Bohu je postaven pradávný pravoslavný pozdrav, paschální zvolání: „Kristus vstal z mrtvých!“ na který se odpovídá: „Vpravdě vstal z mrtvých!“

------------------------

Svou smrtí odebral Kristus smrti sílu a vzal moc tomu, kdo vládne državou smrti, čili ďáblu. „Dnes skučí hradby pekla.“ Kristus sestoupil do podsvětí, kovovou bránu rozlámal a radostný hlahol tohoto vítězství se blíží k nám. Tato radost, která naplňuje nebe i zemi, o kterou nás ani smrt nemůže připravit, je nám Bohem dána na věky.










Zobrazit příspěvek č. 367 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2008
Zajímavá fotografie

Po vyvolání filmu se na snímku ukázala bílá holubice



Náhodně pořízený snímek v jednom ukrajinském pravoslavném monastýru. Zde je fotografie ve větším rozlišení.




Zobrazit příspěvek č. 368 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2008
Tomášova neděle

2. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; tzv. „Popaschální“ (Antipascha)

Dnes se v chrámu čte o nevěřícím Tomášovi.

"Pán můj a Bůh můj!" zvolal ap. Tomáš, když na vlastní oči spatřil vzkříšeného Spasitele. Sv. Theofan Zatvornik si všímá, s jakou silou se Tomáš chytil Pána a jak pevně se Ho drží. Podobně jako se topící námořník chytí dřevěného prkna či trámu, když ztroskotala jeho loď a hrozí mu smrt v mořské hlubině. Podotýkáme, že kdo nemá takový vztah k Bohu, ten ještě nemá náležitou víru v Pána.
Říkáme: "Pán je Spasitel," a máme na mysli, že je Spasitelem všech. Než, apoštol Tomáš dí: "Pán je můj Spasitel (tj. Zachránce)." Když vyznávám: "Můj Spasitel," pociťuji, jak přichází od Pána právě moje spása.
Vnímání záchrany je spojeno s vnímáním záhuby, ze které Zachránce vytrhl zachráněného. Cítí-li blízkost záhuby lidská bytost, které je už dle její přirozenosti vlastní toužit po životě, a chápe-li, že sama se zachránit nemůže, je nucena hledat Zachránce. Když ho nalezne, okusí moc jeho záchrany, kterou přináší, a tudíž se ho pevně drží a nechce se od něho oddělit ani pod hrozbou ztráty života.
Tento druh událostí v duchovním životě křesťana není pouhou záležitostí rozumu, ale jsou prožívány skrze skutky. A potom, stejně tak jeho víra, tak i jeho spojení s Kristem, stávají se pevnými jako život či smrt. A takový teprv může upřímně prohlásit: "Kdo mne může oddělit od Něho!"

Tolik sv. Theofan. Stejně jako topící se námořník velice dobře chápe, jaká smrt mu hrozí, a všemi silami se chytne lodního stěžně, který plove kolem, tak i my dobře chápejme, co nám hrozí, nechytneme-li se Krista. Každá vlažnost ve víře, každé kolísání, každá mělkost či kompromisy ve víře, pocházejí z toho, že si neuvědomujeme, proč Kristus přišel, před čím nás zachraňuje, a že bez Krista jsme ztraceni.

Jak píše sv. Theofan, takové poznání není jen na úrovni rozumu, ale proniká do všech lidských skutků. A tu je potřeba nejen náboženské přesvědčení, nebo cit, ale hlavně rozhodnost. Skutky jsou projevem vůle. Není-li liská vůle zasažena vírou, nemá víra sílu. Leč pevné odhodlání a vůle řízená pravdivou vírou způsobují, že se člověk stává křesťanem - v plném smyslu toho slova. A křesťanu Bůh spěchá vždy na pomoc.

Tady leží odpověď na otázku některých lidí, proč jim Bůh nepomáhá.

Uvedu zde na ilustraci jeden příklad.

Starec Paisij Svatohorec vypráví o tom, co mu vyprávěl jeho přítel, ruský starec. Když byl otec Antonij ještě poslušníkem (novicem) vstoupil do jednoho ruského monastýru, kde byli téměř všichni mniši v pokročilém stáří. Poslali ho pomáhat při rybolovu monastýrskému rybáři. Monastýr totiž žil z rybolovu. Jednou přišla na břeh řeky, kde pracovali, dcera rybáře a řekla otci, aby šel rychle domů kvůli jakési naléhavé záležitosti. Sama tam zůstala, a že bude pomáhat poslušníkovi. Jenže náhle tuto nešťastnici ovládlo ďábelské pokušení a ona - aniž by věděla, co činí, - vrhla se na poslušníka s hříšnými úmysly. Nejdříve byl otec Antonij zmaten, nevěda, co dělat. Potom však, pokřižovav se, vykřiknul: "Lepší je pro mě utopit se než zhřešit." A vrhnul se do hluboké řeky. Viděv dobrotivý Bůh horlivost čistého mladíka, který se snažil zachovat si čistotu, podržel ho na hladině vody, takže se ani nenamočil. "Skočil jsem se do vody po hlavě," vyprávěl později starec, "avšak bez ohledu na to, náhle vidím - ani jsem si nevšiml, jak se to stalo, - že stojím celou svou postavou na hladině. Dokonce ani oděv jsem neměl mokrý." V tu chvíli pocítil vnitřní ticho a nevyjádřitelnou sladkost, které zcela zničily všechny hříšné myšlenky a tělesné vzrušení, které v něm nepřístojné chování dívky zpočátku vyvolalo. Antonij, stojící na hladině vody, byl ohromen tím velikým zázrakem. A dívka, která na to všechno hleděla, se rozplakala, kajíc se za svůj hřích.

Otec Antonij vlastně zopakoval Kristův zázrak chození po vodě. Ani kousek jeho oděvu nebyl mokrý. Proč se to stalo? Protože měl rozhodnost. Následoval Krista až do konce. U ctihodného Serafima Sarovského je v jeho životě taková zajímavá příhoda, jak za ním přišel poslušník a nechápavě se tázal: "Proč v naší době není takových velikých asketů, kteří žili kdysi, jak o nich čteme v egyptských patericích?" On odpovídá: "Problém je v tom, že dnešní lidé nemají odhodlání, rozhodnost následovat Krista. V tom je vše. Proto nedostávají takovou blahodať, jakou dostávali od Boha dávní starci."

Takže nyní už chápeme, že jednou věcí je víra, a druhou věcí je odhodlání. Víra bez odhodlání je bezmocná. Musíme mít obojí: víru i odhodlání.





Zobrazit příspěvek č. 369 jednotlivě

Administrátor --- 11. 5. 2008
Z došlé pošty - oslava sv. Cyrila a Metoděje

Pozvánka do Mikulčic na archijerejskou bohoslužbu

Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé,
Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste,
aby všechny národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti,
světu pokoj daroval a spasil duše naše.


S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko - brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání do Mikulčic, které se uskuteční v sobotu 24. května 2008. Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin.

Zpívá sbor olomouckého katedrálního chrámu pod vedením mitr. prot. Pavla Aleše. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Po skončení svaté Liturgie srdečně zveme na tradiční návštěvu nedalekého Monastýru sv. muč. biskupa Gorazda v Hrubé Vrbce, kde bude pro poutníky zajištěno pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím,
duchovní správce hodonínské církevní obce



Zobrazit příspěvek č. 370 jednotlivě

Administrátor --- 14. 5. 2008
Z došlé pošty - Zakázaný dokument České televize

Film o Kosovu, který vedení České televize nedovolilo odvysílat

Zde: http://www.youtube.com/watch?v=j-zyolKf-c4&NR=1 máte možnost zhlédnout dokumentární film „Uloupené Kosovo“ (je tam v šesti dílech). Původně byl připravován pro Českou televizi, proto odpovídající titulky apod. Některé záběry ovšem vyžadují jistou míru odolnosti.
Kliment





Zobrazit příspěvek č. 371 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Srbský plavec byl vyloučen z ME kvůli politice

21. března 2008

Zákaz politické agitace nebude platit jen na olympijských hrách v Pekingu, v praxi se projevil už na probíhajícím mistrovství Evropy plavců v Eindhovenu. Srb Milorad Čavič byl ze šampionátu vyloučen poté, co si přišel pro zlato za vítězství v závodu na 50 metrů motýlek v tričku s nápisem "Kosovo je Srbsko".

Disciplinární komise evropské federace LEN ho vyřadila z dalšího programu šampionátu s tím, že "jasnou politickou demonstrací" porušil její pravidla.

Srbský svaz byl navíc potrestán pokutou 7000 eur (asi 180 tisíc korun), okamžitě však informoval o tom, že se velmi pravděpodobně odvolá. "Pro dnešní závod už s tím těžko něco uděláme. Uvidíme, s čím LEN přijde, a velmi pravděpodobně se odvoláme. Vyloučit mistra Evropy je velmi vážná věc," řekl manažer srbské reprezentace Mladen Kapor.

Čavič měl dnes nastoupit do závodu na 100 metrů volný způsob a v sobotu plavat stometrovou trať motýlkem, na které v minulosti držel světový rekord v krátkém bazénu a patřil opět k favoritům.
V Srbsku vzbudilo rozhodnutí LEN velké rozhořčení. Ministryně sportu Sněžana Samaržičová označila podle agentury Tanjug verdikt za obrovskou nespravedlnost.

Třiatřicetiletý rodák z kalifornského Anaheimu prohlásil, že vyloučení se v jeho očích rovná trestu smrti. Prý se jen snažil vyslat pozitivní energii zemi, kterou reprezentuje. "Nechtěl jsem vyvolat žádný hněv ani vyprovokovat násilí. Země je rozervaná a mým cílem bylo ji povzbudit," řekl plavec, který žije na Floridě.

Bývalá srbská provincie Kosovo vyhlásila 17. února nezávislost, kterou už uznalo přes 30 zemí. Srbové se s tím odmítají smířit, nedávno s prohlášením, že Kosovo je srbské, vystoupil i hvězdný tenista Novak Djokovič.

"Tím, že jsem si vzal tohle triko, se na názoru USA, OSN ani Evropské unie nic nezmění. To už je hotová věc. Chtěl jsem jen povzbudit lidi," řekl Čavič agentuře AP.







Zobrazit příspěvek č. 372 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2008
Neděle žen myro nesoucích

3. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; svatých žen myronosic (Marie Magdaleny, Marie Jákobovy, Marie Kleopovy, Salomie — matky synů Zebedeových, Jany — ženy domovníka krále Heroda, Marty a Marie — sester spr. Lazara, Zuzany) a tajných učedníků Pána (spr. Josefa z Arimatie a Nikodéma)

Za onoho času...
Přišed Jozef z Arimatie, počestná osoba úřadní, kterýž také očekával království Božího, směle všel ku Pilátovi, a prosil za tělo Ježíšovo.
Pilát pak podivil se, že již umřel. A povolav setníka, otázal se ho, dávno-li umřel.
A dozvěděv se od setníka, dal tělo Jozefovi.
I koupiv plátna, a sňav ho (s kříže), obvinul v plátno, a položil do hrobu, kterýž byl vytesán z skály, a přivalil kámen ke dveřům hrobovým.
Ale Maria Magdaléna a Maria Jozesova dívaly se, kde byl položen.
A když pominula sobota, Maria Magdaléna a Maria Jakubova a Salome nakoupily vonných věcí, aby přijdouce, pomazaly Ježíše.
Protož velmi ráno v první [den] po sobotě přišly k hrobu, an již slunce vzešlo.
I pravily vespolek: Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?
(A vzhlédše, uzřely odvalený kámen.) Byl zajisté veliký velmi.
A všedše do hrobu, uzřely mládence, an sedí na pravici, oděného rouchem bílým. I ulekly se.
On pak řekl jim: Nebojte se. Ježíše hledáte Nazaretského, toho ukřižovaného. Vstal (z mrtvých), neníť ho tuto; aj, místo, kdež jej byli položili.
Ale jděte, povězte učedlníkům jeho i Petrovi, že vás předejde do Galilee. Tam jej uzříte, jakž pověděl vám.
A vyšedše rychle, utekly od hrobu; nebo přišel na ně strach a hrůza. A aniž komu co řekly, nebo se bály.
(Marek 15,43 až 16,8)


Sv. Ignatij Brjančaninov se nade dnešním evangeliem věnuje jinotajné linii výkladu tohoto evangelijního příběhu: hrob - to je naše srdce, které bylo kdysi chrámem a stalo se hrobem. Skrze křest do hrobu našeho srdce vchází Kristus, aby v nás přebýval. (Chce i v nás vstát z mrtvých a nás spoluvzkřísit s sebou.)

Židovská pečeť na hrobě - to je snaha ďábla a všech běsů zabránit vzkříšení Krista v našem srdci.
Kámen přivalený ke dveřím hrobu, kámen veliký velmi - to je nemoc duše, která udržuje všechny ostatní naše duchovní nemoci. Tuto úhlavní nemoc nazývají svatí otcové "necitelností". Podle svatootcovského učení je to umrtvení duchovního vnímání, čili to je neviditelná smrt lidského ducha vůči k duchovním věcem, zatímco náš život se odehrává jen ve vztahu k materiálním předmětům.

Dlouhodobý nedbalý život uprostřed zábav, v neustálých dobrovolných hříších, spolu se zapomenutím na Boha, na věčnost, s opomíjením přikázání a Evangelia způsobí naprostou necitlivost ducha člověka k duchovnímu životu a umrtví ho na úrovni duchovní. Ačkoliv věčný duchovní svět existuje, pro takového člověka přestává existovat, protože všechny své síly nasměroval pouze k materiálnímu, dočasnému, marnému a hříšnému.

Když se duchovní necitlivost stane kvalitou duše, pak svět a jeho vládci pečetí kámen hrobový. Podstata této pečeti spočívá ve společenství s padlými duchy, v tom, že si lidských duch osvojí dojmy (otisky pečeti), jimiž na něho působí padlí duchové.

Ve slovech sv. Ignatije v ruštině zaznívá významná slovní hříčka: pečeť = pečať, dojem = vpečatlenije (otisk pečeti).
„Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobu?“ Otázka, kterou si kladou ženy cestou ke hrobu. Otázka naplněná starostlivostí, žalem a rozpaky. Pociťují to všechny duše, které se vydaly k Pánu, zanechaly služby světu a hříchu. Před jejich zraky se náhle bolestně odhaluje v celé své velikosti lidská nemoc necitelnosti podobně, jako myšlenka na kámen hrobový způsobovala obavy ženám myro nesoucím.

Podle poučení svatých otců je pro zničení kamenné necitelnosti nutný ze strany člověka neustálý boj za zbožný a pozorný život.

------------------------

Sv. Theofan Zatvornik si nad dnešním evangeliem všímá spíše příkladu, který dává praktická rovina tohoto biblického příběhu: ty ženy jsou neunavitelné, nemohou spát, před kuropěním spěchají k hrobu, ačkoliv nevědí, jak a jestli se do něj vůbec dostanou; pohání je láska, kterou přetéká jejich srdce; spěchají, aby poskytly poslední službu milovanému Pánu Ježíši - nesou drahocenné vonné myro používané v židovské tradici ku pomazání těl zesnulých. Apoštolé? Jsou zmateni, ustrašeni; Petr třikrát Pána zapřel a vyloučil se tím z kruhu Kristových učedníků; jsou schováni za zamčenými dveřmi, kvůli strachu ze židů; Božský Mesiáš je v hrobě - rozum nezvládne pochopit něco takového - jak se to mohlo stát?, proč se to muselo stát? „Myronosice a apoštolé - to je cit a rozum. Obojí je potřeba v duchovním životě člověka,“ dí sv. Theofan Zatvornik.

Kvůli rozumu Petr zapřel Krista. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí bylo přece zcela rozumné říci: „Neznám toho člověka.“ Jenže toto rozumné chování vyloučilo Petra z okruhu Ježíšových učedníků a apoštolů. Proto, jak dnes čteme v chrámu při bohoslužbě, praví anděl v Markově evangelijním vyprávění ženám myronosicím: „...povězte učedlníkům jeho i Petrovi...“

Je to Mar 16,7; pouze v kralickém nebo pravoslavném překladu, český ekumenický překlad je na tomto místě zfalšován a místo "i Petrovi" píše "zvláště Petrovi"; nejspíše je to důsledek přítomnosti římskokatolických členů v překladatelské komisi a bylo to provedeno s úmyslem vyzdvihnout osobu Petrovu. V řeckém originálu evangelia je uvedena spojka "kai", která znamená "a" nebo "i". (Spolu s řadou veršů posvátného biblického textu, které ekumenická překladatelská komise prostě vyškrtla z českého znění Písma, je to smutný stín na odborné i morální úrovni tohoto moderního biblického překladu.)
Petr totiž už nebyl v den vzkříšení Pána počítán v nebi mezi apoštoly. Vzkříšený Kristus ho později na břehu Genezaretského jezera trojím tázáním: "Miluješ mne?" přijímá opět mezi své apoštoly (Jan 21,14-19; nejde tedy o žádné udělení nějakého primátu, ale o Petrovo pokání a znovu přijetí do Dvanáctera). Svatootcovská tradice vykládá trojí Ježíšovu otázku, jestli ho Petr miluje, takto: Jako třikrát Petr zapřel Pána, tak musel třikrát vyznat svou lásku, aby byla smazána jeho hrozná zrada. Církevní tradice vypráví, jak nesmírně si Petr cenil odpuštění svého hříchu a jak hlubokým pokáním byla už navždy naplněna jeho duše: až do konce života měl oči neustále červené od častého pláče, kterým stále litoval svého jidášského skutku. Jinde se praví, že se apoštol Petr po celý zbytek života s úlekem budil nad každým jitrem při prvním zakokrhání kohouta, jestli snad znovu nezapřel Pána; trhla s ním pokaždé hrůza nad jeho skutkem, jehož se před tenkrát v pátek před úsvitem dopustil, a pak kohout zakokrhal.

Kvůli tomu, že se řídil rozumem a ztratil srdce, Petr zapřel. Proto je přijímán zpět do apoštolského povolání právě otázkou na lásku, právě vyznáváním lásky (a nikoliv rozumu) se mu otevírají zpět dveře pokání, jimiž je uváděn opět mezi přátele Kristovy. Tento příběh nám napovídá, že rozum bez srdce odvede člověka od Boha, protože na cestách víry v Boha a služby Bohu je vůdcem člověka právě srdce, jež je potřeba očišťovat, aby bylo vidoucím a správně zřelo Boží cesty.

Nejspíše je právě racionální princip naší (ne)osvícené civilizace tím, co odvedlo naši společnost od Boha. Jen rozumové je považováno za seriosní. Materialistická racionalistická věda, rozumářství vydávané za moudrost. A jako protiváha bezduchého racionalismu jsou člověku nabízeny padlé a nečisté stavy srdce. City plné vášní, místo lásky hříšná sexualita, sentiment místo soucitu, lidská msta místo Boží spravedlnosti a odpuštění, násilí místo úsilí a hrůza hororů místo bázně před Bohem, soudem a věčností. Rozumářské uchopení světa a nečisté emoce jako zábava: to jsou dva póly života současné lidské společnosti. Žijeme ve velice nezdravém duchovním klimatu, který odvádí lidstvo od plné reality do jakéhosi virtuálního světa. Duchovní sféra, která je podstatnou součástí existující skutečnosti, je pro společnost našich současníků buď (v lepším případě) čirou teorií, jež má pranepatrný vliv na jejich reálný život, nebo (a to spíše) mrtvou minulostí šerého dávnověku či iluzorními kejklemi současných šarlatánů. Realita se dnes v materialismem zvetšelých myslích lidí smrskla jen na hmotnou sféru a to ještě nesprávně pochopenou a zvráceně uchopenou. A vnitřní život lidí je zpitvořen a zkroucen sentimentem a vášněmi, proti nimž už nikdo uvnitř sebe nebojuje, do podoby svrasklé parodie duchovního života.

Duchovní život, k němuž volá všechny pravoslavná církev, je návratem člověka do plné reality, rozšířením vnímání, aby nebylo omezeno jen materiální rovinu stvoření, nýbrž otevřelo se i duchovní sféře. Zároveň duchovní život, je-li pod správným duchovním vedením, vyvede člověka z duchovních či pseudoduchovních klamů nečisté emocionálnosti, sentimentu a vášněmi poškozených stavů srdce.

Mohli bychom hlasem volajícím na poušti opakovat biblická slova: „Navraťte se, synové lidští!“ Bude to však ještě někdo slyšet? Má ještě kdo uši k slyšení?




Použitá ilustrace: ikona žen myronosic. Rumunsko, monastýr Sučevica






Zobrazit příspěvek č. 373 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Dopis srbského patriarchy Pavla

Svatý archijerejský synod
Srbské pravoslavné církve
Číslo 214/zap. 184
10. dubna 2008 v Bělehradě

Jeho Blaženosti
arcibiskupovi českých zemí a Slovenska
panu Christoforovi
Prešov


Vaše Blaženosti,

ve svých modlitbách Vám vyprošuji požehnaný velký půst a radostný svátek svatého Vzkříšení. Se zármutkem a bolestí Vás zároveň oficiálně informuji, že je porušením mezinárodního práva a spravedlnosti a také rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244/995, když dočasná albánská vláda v Kosovu a Metochiji, nezcizitelné části srbského státu, vyhlásila jednostranně nezávislost Kosova. Tento bezprecedentní mezinárodní akt uznaly některé státy ve světě, jako USA, Velká Británie, Německo, Francie, Maďarsko, Chorvatsko a další.

Jednostranný a protizákonný čin má katastrofální následky nejen pro Srbsko a srbskou pravoslavnou církev, ale i pro mír na Balkáně a v Evropě, jakož i pro všeobecný mezinárodní právní řád. Ohrožuje se jím život pravoslavného srbského obyvatelstva v Kosovu a Metochiji, život církve a jejích svatyň a znemožňuje navrácení statisíců pravoslavných Srbů vyhnaných od svých rodinných krbů, obzvláště po bombardování v roce 1999 a po albánském pogromu vykonaném 17. března 2004. Tehdy bylo zbořeno více než 35 pravoslavných chrámů, které se přidaly k již dříve Albánci zničeným 150 chrámům a monastýrům.

Informuji Vás jménem Svatého archijerejského synodu i jménem svým o tomto násilí na Boží a lidské spravedlnosti. Prosím o Vaše modlitby k Hospodinu, "který není v síle, ale v pravdě" (sv. Alexandr Něvský), aby se smiloval a ochránil svůj trpící národ. Zároveň si dovoluji poprosit Vás, abyste udělal všechno, co je ve Vaší moci, na mezinárodním fóru a u všech mezinárodních organizací pro ochranu mezinárodně uznaných práv Srbska a Srbské pravoslavné církve v Kosovu a Metochiji jako neoddělitelné části Srbska.

Zdravím Vaši Blaženost u příležitosti Vzkříšení Kristova radostným paschálním pozdravem
"Vstal z mrtvých Kristus!"
"Vpravdě vstal z mrtvých!"

S bratrským políbením v Kristu

Váš


arcibiskup pečský,
metropolita bělehradsko-karlovacký,
patriarcha srbský
Pavle


-----------------------------

Stručný životopis Jeho Blaženosti srbského patriarchy Pavla

Patriarcha Pavle se narodil ve Slavonii r. 1914. Teologii studoval v Sarajevu a Bělehradě. Během II. světové války žil v několika srbských monastýrech. V roce 1948 byl vysvěcen na diákona a roku 1954 na presbytera. Své studium uzavřel postgraduálním studiem na Teologické fakultě Athénské univerzity r. 1957.

Téhož roku přijal biskupskou chirotonii pro eparchii rašsko-prizrenskou, kterou spravoval do roku 1990. Celých 33 let jako archijerej pečoval o Kosovo a Metochiji. Staral se o vzdělávání kněžského dorostu, pomáhal při prvním vydání Nového zákona v srbštině, sám publikoval několik historických a bohosloveckých knižních prací. Zaslal též několik otevřených dopisů OSN v souvislosti s utlačováním Srbů v Kosovu a Metochiji. Za jeho vědeckou činnost mu Bělehradská teologická akademie v roce 1988 udělila čestný doktorát.

V roce 1990 byl ze tří kandidátů vylosován jako v pořadí 44. patriarcha Srbské pravoslavné církve. Na historický patriarší trůn v Péči však z politických důvodů slavnostně usedl až v roce 1994. Stal se významným prostředníkem při řešení několika tragických politických krizí v Jugoslávii. Vyznačuje se neobyčejnou pokorou a láskou i vstřícností ke každému člověku.

redakce










Zobrazit příspěvek č. 374 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2008
Nenávist k Evangeliu Kristovu ve Svaté Zemi


Náboženská nesnášenlivost a praktiky středověké inkvizice se spojily v Izraeli.

Stovky knih Nového zákona byly spáleny u zdí synagogy v jednom izraelském městě za účasti vice-primátora

Na náměstí před synagogou v oblasti Neve Rabin v Or-Iegude (Izrael) byla rozdělána hranici ze stovek knih Nového zákona. Spálení "pobuřující literatury" bylo provedeno pod vedením vice-primátora Uzi Aarona a pomáhali mu studenti z místní náboženské školy (dle NEWSru.co.il s odkazem na noviny Maariv).

Dle slov vice-primátora, člena strany ŠAS, byl obřad spálení knih odpovědí na aktivitu misionářů, kteří rozdali stovky knih Nového zákona. Prý ho o to žádali občané, kteří si stěžovali na "nevítané hosty" a žádali ochranu před agresivní křesťanskou propagandou.

Minulý čtvrtek Aaron dorazil do oblasti, kde byli den před tím zpozorováni misionáři. Pomocí megafonu vyzýval obyvatele, aby odevzdali knihy, které dostali od křesťanů. Současně s tím obcházeli studenti náboženské školy byt po bytu a odebírali knihy, z nichž byla poté učiněna ohnivá hranice.

Aaron je s provedeným opatřením spokojen a má zato, že akce pálení knih, které odporují základním principům judaismu, proběhla úspěšně.

(Dle newru.co.il)





Zobrazit příspěvek č. 375 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2008
"I ty, Brute?" Češi zarazili Srbům dýku do zad.

ČR uznala samostatnost Kosova.

Co k tomu říci? Jestli dnes naše vláda uznala právo banditů uloupit zemi druhému státu a to uprostřed Evropy, pak tím zároveň uznala právoplatnost mezinárodně páchaného bezpráví.

Naše republika tím ztratila jakékoliv morální právo stěžovat si na Mnichov či na osmašedesátý rok...






Zobrazit příspěvek č. 376 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 22. 5. 2008
Kosovo

"Soužení budete mít ve světě, ale pamatujte, Já jsem přemohl svět". Pánové Swarzenberg, Vondra, Topolánek si stoupli do stejné řady jako Beran či Biľak. Zaznamenání hodná bezpáteřnost byla zahuštěna bolestným čecháčkovstvím, když naše vláda učinila tento krok tři měsíce poté - "hlavně ne ve svátek, aby se lid nebouřil". Dokonce něco tak závažného nekonsultovala ani s hlavou státu. Je to všechno tak ubohé, že to nemůže vzbuzovat nic jiného než nauzeu... Jen pevně věřím, že Srbsko odvolá svého velvyslance. Nic měkčího si ČR po včerejšku nezaslouží. Ostatně, stejně není suverénním státem, tak proč tu nějaké velvyslanectví vydržovat?


Zobrazit příspěvek č. 377 jednotlivě

Administrátor --- 10. 6. 2008
Opuštění Paschy

Konec čtyřicetidenní doby paschální

Paschalni bohosluzba
Paschalni bohosluzba
Kněz s křížem a se svící při paschální bohoslužbě

S trochou nostalgie jsme se ve středu rozloučili s letošní dobou paschální. Ve středu před Nanebevstoupením se totiž opakuje slavnostní paschální bohoslužba, naposledy se pak na konci 9. hodinky zazpívá radostné paschální: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal, a jsoucím ve hrobech život daroval,“ bratři se ještě jednou pozdraví paschálním pozdravem: „Vstal z mrtvých Kristus!“ „Vpravdě vstal z mrtvých!“ A - dá-li Bůh, abychom se ještě dožili, - tak možná zase za rok...

V řeckém monastýru ct. Nikodima Svatohorce jsme viděli typikonální zvyk, který by si zasloužil, aby posloužil jako inspirace i pro naše prostředí. Podle svatohorského monastýru Simonos Petra zde mají neustále otevřené svaté dveře ikonostasu po celé paschální období (u nás je zvykem nechávat otevřené dveře ikonostasu jen od Paschy v průběhu světlého týdnu po Pasše, což v našem prostředí vlastně nedává moc smysl, protože přes týden se ve většině našich chrámů věřící nescházejí a bohoslužby se nekonají, takže svátečně otevřený ikonostas u nás skoro nikdo neuvidí - kromě andělů ovšem). Otevřený ikonostas značí otevřené nebe, a zůstává-li otevřen i mimo bohoslužby, vyjadřuje se tím mimořádnost svátečního paschálního období, kdy se nebeská brána otevírá, protože na Paschu Kristus svým Vzkříšením otevřel dříve zavřenou bránu ráje.

Popaschální doba trvající do svátku Nanebevstoupení Páně je památkou na čtyřicetidenní období, kdy vzkříšený Kristus chodil po této zemi a zjevoval se lidem.





Zobrazit příspěvek č. 378 jednotlivě

Administrátor --- 10. 6. 2008
Z tisku - chování amerických příslušníků mormonů

V Bulharsku se mormoni pokusili přerušit svatou liturgii

Stalo se to na svátek Nanebevstoupení Páně v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Burgasu, kde přišli do chrámu v průběhu svátečních bohoslužeb a pokoušeli se zde hlásat své učení. Tito američtí občané svou náboženskou agitací narušovali bohoslužbu a vadili přítomným pravoslavným křesťanům při modlitbě. Představený chrámu to považuje za akt náboženského nepřátelství a za porušení náboženských práv a svobod pravoslavných křesťanů. Dodal také, že to není poprvé, kdy si mormoni (tzv. "církev svatých Ježíše Krista posledních dnů") počínají tímto způsobem: na Květnou neděli jiní představitelé této sekty rozdávali své publikace pravoslavným, kteří čekali ve frontě na posvěcené ratolesti.

(Dle pravoslavie.ru)





Zobrazit příspěvek č. 379 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2008
Z tisku - výzkumy o působení modlitby

Otčenáš proti stafylokokovi

Působením modlitby na lidský organismus se začali vědci zabývat teprve nedávno. Dříve považovali drmolení popů za hlouposti. Avšak první získané vědecké údaje překvapily dokonce i zatvrzelé ateisty.

Bádání bylo prováděno na Gercogské univerzitě v Daremu (ve státě Severní Karolína, USA) v místní nemocnici. Vědci pozvali několik mnichů, jeptišek a kněží rozličných vyznání, aby se modlili za 700 pacientů        trpících nemocemi srdce. V průběhu několika dní pořizovali lékaři záznamy o stavu těchto nemocných, a když se experiment skončil, odevzdali sebraná data vědcům. Brzy sdělil prof. Mitchel Krushoff výsledky: u 500 pacientů se díky modlibám tempo uzdravení zvýšilo průměrně o 93 procent.

"Nevím, jak je to možné," uznává profesor. "Mohu jen předpokládat že na funkci srdce blahodárně působí soustředění na posvátná slova jak ze strany kněží tak ze strany nemocných. Vždyť člověk, za něhož se někdo modlí nebo který se sám modlí, je plně soustředěn na spojení s Nejvyšším, a to pravděpodobně vede k normalizaci mnohých procesů v organismu, které ještě musíme prozkoumat."

Později se zjistilo, že modlitba zabíjí škodlivé bakterie nejen v lidském organismu, ale i ve vodě. Peterburgská inženýrka elektrofyzička z laboratoře lékařsko-biologických technologií Angelina Malachovská, člen svazu "Pravoslavní ruští vědci", už deset let studuje vlastnosti - zdálo by se: nevědeckých - jevů, jako např. síla znamení kříže, Božího slova a léčivé vlastnosti svěcené vody. Říká o tom:

"Prověřovala jsem působení modlitby Otčenáš na pravoslavného znamení kříže na patogenní mikroorganismy. Pro výzkum byly odebrány vzorky vody z nejrůznějších zdrojů: studny, řek, jezer, v nichž byly přítomny střevní baktérie a zlatý stafylokok. Ukázalo se, že po přečtení modlitby Otčenáš a požehnání bakteriální kultury znamením kříže se množství škodlivých bakterií sníží téměř stonásobně.

"Budete-li jako děti..."

Skutečný objev dokazující sílu modlitby však učinil vedoucí laboratoře neuro-psychofyziologie Peterburgského psychoneurologického vědecko-výzkumného Bechterova institutu, prof. Valerij Slezin.

"Mnohým psychiatrům a neurologům je známý fenomén, z racionálního hlediska obtížně objasnitelný, kdy se po modlitbě dostavuje úleva při psychických poruchách, a nemocní považovaní za nevyléčitelné se po čase uzdravují. Už veliký ruský psychiatr Vladimír Bechterev říkal svým pacientům: tenhle ať užívá léky a pro tamtoho je lépe, aby šel ke knězi," uvedl doktor Slezin. Co přesně se děje s mozkem při modlitbě, ukázaly experimenty.

Pozvali jsme pravoslavné kněze, bohoslovce, katolické kněze i přívržence islámu, zenbuddhisty a indické mistry meditace. Požádali jsme je, aby se horlivě modlili. Zatímco zkoumaní lidé šeptali své modlitby, snímali jsme jim elektroencefalogram. Takže jsem pomocí přístrojů sledovali procesy, které se děly v jejich mozku. Ke svému překvapení zaregistrovali, co netušili.

"Dosud bylo obvyklé rozlišovat tři základní módy, v nichž mozek pracuje: rychlý sen, pomalý sen a bdění. Každému z těchto módů odpovídá určitý rytmus biotoku. V rámci experimentu bylo zjištěno, že při modlitbě se rytmus biotoku hlavního mozku zpomaluje do té míry, že je možné hovořit o existenci čtvrtého stavu vědomí - "modlitebního bdění". V tomto stavu je mozek prakticky vypnutý: je přerušena aktivní myšlenková činnost. Zdá se mi - ač to nemohu dokázat - že vědomí začíná existovat mimo tělo.

Na elektroencefalografu vypadal experiment následujícími způsobem," pokračuje vědec. "Při bdění kůra hlavního mozku dospělého člověka generuje alfa a beta rytmy biotoků s frekvencí od 8 do 30 Hz. Když se sledovaní pohroužili do modlitby, nastalo zpomalení rytmu biotoků až ke frekvenci pouhých 3 Hz. Tyto pomalé rytmy nesou název "delta rytmy" a byly zjištěny jen u kojenců do 2 - 3 měsíců.

U některých ze sledovaných ukázal encefalograf naprostou nepřítomnost alfa i beta rytmů, ukazoval pouze delta rytmy. Z pohledu neurofyziologie se modlící lidé jakoby vracejí do dětství. Přičemž tento neobvyklý neurofyziologický jev byl pozorován nezávisle na tom, jakou modlitbu zkoumaní lidé říkali: pravoslavnou, katolickou či muslimskou. Zřejmě nikoliv nadarmo se v Evangeliu píše: Nebudete-li jako děti..."

"Máme zato, že se při modlitbě ničí patologická spojení mezi neurony mozku, protože člověk přestává myslet na nemoc," uvedl dr. Slezin. "Po čase to vede k úplnému uzdravení smrtelně nemocných lidí. Vědě jsou známy případy vyléčení onkologických onemocnění, ale je potřeba pečlivěji je prostudovat. Je však potřeba věřit a modlit se doopravdy, ze srdce, jinak se léčebný efekt nedostaví.

(Credo.ru)




Zobrazit příspěvek č. 380 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2008
Výročí pádu Byzance

Dnes je den památky pádu Konstantinopole (a zabití posledního byzantského císaře Konstantina XI.; 1453).

V Řecku je to celonárodní den smutku a zádušních bohoslužeb. Vlajky jsou spuštěny na půl žerdi. Pravoslavní věřící přicházejí do chrámů, konají se panychidy za všechny, kteří byli Turky zabiti od pádu Cařihradu až po současnost - v Městě Konstantinově, v Malé Asii, na Kypru a dalších místech, která jsou při panychidách všechna jmenována, kde byli pravoslavní Řekové vražděni tureckými okupanty.

Jedné takové sborové panychidy jsem se v tento památný den zúčastnil. Byl to silný zážitek. Dotyk tisícileté historie. Sláva, nevýslovná tragédie i nezlomnost řeckého národa, jehož páteří je pravoslavná víra, - to vše bylo koncentrovaně přítomno v zádušní bohoslužbě, ve které se vroucnost a bolest srdce modlících mísí s nehybnou blaženou věčností.

Ten den jsou pořádány přednášky a debaty odborníků na toto téma. Řadu z nich přenáší televize. Je to živá věc hýbající cítěním řeckých lidí.

Letos je to 555 let.

Věčná paměť! Eonía i mními!



Připravujeme k tomuto výročí české titulky k novému ruskému filmu "Zánik impéria". Ruská stránka věnovaná tomuto výročí, z níž si můžete zajímavý film stáhnout v ruském (WMV; 103 Mb) či anglickém znění (WMV; 169 Mb); 71 min.





Zobrazit příspěvek č. 381 jednotlivě

Administrátor --- 12. 6. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

24.5.2008

Podepsali jsme se pod krádež cizího území

Ivo Šebestík

Karl Popper byl toho mínění, že současnost je přese všechno lepší, než kterékoliv vývojové stádium lidstva v minulosti. Po materiální a technologické stránce nepochybně, dovolím si ale tvrdit, že v jednom ohledu se vývoj řítí dolů rychlosti padajícího kamene z vrcholu hory. Je to totální vítězství politického pragmatismu nad svědomím, odvahou, ctí a morálkou.

Politika vždy jednala nemorálně a pragmatismus porážel své rivaly v táboře cti. Nikdy v minulosti ale svět tak dokonale nepřijal filozofii, která omlouvá nečestné chování, neboť jednat čestně by se nevyplatilo. Zisk na straně nemorálnosti se stal univerzální omluvou a absolutním vysvětlením pro všechno. Tento enormní propad morálky je tak dokonalý, že ani poškozená strana nikomu nic vážně a dlouho nevyčítá, neboť zbabělost i sprostotu chápe jako legitimní postup a přirozenou daň prosperitě. Dokonce i poškozená strana nakonec přijme stejnou filozofii a zachová se v rozporu s vlastními právy jen proto, že to bude výhodnější, než kdyby na svých právech trvala.

Získávat výhody, úročit své jednání, těšit se přízni mocných, uvažovat ekonomicky a za všech okolností mít ze všeho zisk, bez ohledu na to, zda je to čisté nebo špinavé – to je zřejmě daň za technický a materiální pokrok a mustr pro každé politické i soukromé rozhodování. Nikdo se už ničemu nediví, nikdo nikomu v podstatě nic nemá za zlé. Vše se zdůvodňuje tím, že se to nezdůvodňuje. Nechává se to běžet. Nic se nevysvětluje, nemluví se o tom a jen se čeká, až utichne i těch pár hlasů, které se ještě ze setrvačné víry v tradiční hodnoty tu a tam někde ozvou. Svědomí se dnes léčí nevšímavostí. Zlo přestalo existovat tím, že jsme se jako lidstvo svěřili s důvěrou do jeho rukou a v této jeho náruči jsme tiše usnuli spravedlivým spánkem.

Je to absurdní, ale Srbům nakonec nezbude než spolknout urážku a ponížení, koexistovat, a dokonce spolupracovat s těmi, kteří zorganizovali a podpořili krádež jeho vlastního území, nebo alespoň k této krádeži přiložili zbabělý podpis spolupachatele. České uznání nezávislého Kosova není ničím jiným než písemným souhlasem se šikanou Srbů. Tak to cítí většina Srbů, bez ohledu na politickou příslušnost, a není to tajemstvím ani pro představitele těch států, které ji mají na svědomí. Srbové nám toto chování nějak zvlášť vyčítat nebudou, i když z diplomatické protokolární setrvačnosti odvolali velvyslance do Bělehradu. Znají své pappenheimské v Praze. Dobře je jim známo, že Praha se ani v nejmenším neodkloní od Washingtonu. Postupy Prahy kopírují strategii Washingtonu tak, že mezi obě linie by nikdo nevsunul ani rožek papíru. Tak hladce se Praha přitesala, ba jako diamant přibrousila ke svému novému Pánu. V Bělehradě nakonec už tradičně vědí, že Praha v každé době, byla, je a zřejmě i nadále bude příkladným spojencem, papežštějším než papež. Praha za každého uspořádání světa, sedí ve třídě v první řadě, utírá tabuli a nosí učiteli pero a inkoust. Vzpomeňme památná slova Jana Žižky z Trocnova: „Praha je…“

Jakým právem ale jedná vláda v rozporu s míněním obyvatel? Ať již jde o umístění radaru na českém území, nebo o uznání Kosova. Jak je možné, že v demokratické zemi může vláda přinutit národ, aby se stal spolupachatelem bezpráví? Jak se proti tomu může občan bránit? To máme všichni, kdo nesouhlasíme s uznáním nezávislého Kosova, psát do Bělehradu, že s tím nemáme nic společného a že za Topolánka, Vondru, Schwarzenberga, zpívající Parkanovou a další členy toho sboru neodpovídáme? Že to byl omyl, asi jako v Polsku s těmi dvojčaty, co jednomu německému časopisu tak připomínaly brambory, až to napsal a byla z toho ostuda? Ať nám to, proboha, Srbové odpustí!




Zobrazit příspěvek č. 382 jednotlivě

Administrátor --- 12. 6. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo

Alespoň dodatečně vkládám příspěvěk z došlé pošty:

Zasílám odkaz na článek na našem webu ohledně oné veliké hanby, kterou cítíme po včerejší vraždě naší cti Vládou České republiky. (Pro objektivitu třeba dodat, že alespoň křesťanskodemokratičtí ministři pro zradu bratrského Srbska nehlasovali).

Kliment

http://www.pravoslavi-strilky.cz/Kosovo.htm



Zobrazit příspěvek č. 383 jednotlivě

Administrátor --- 16. 6. 2008
Symbol pravoslavné víry svatých Otců

7. NEDĚLE (po Pasše); památka svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu (r. 325 v Nicei)

Dílem svatých Otců prvního všeobecného sněmu v Nicei jsou především definice o Bohu Otci a Božím Synu v Symbolu víry, který dnes nazýváme „Niceo-cařihradským vyznáním víry“:

Věřím v jednoho Boha, Otce, Vševládce, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce. A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce. I v Ducha Svatého...

Uvádím zde tuto část Symbolu, jak ji dnes známe už v redakci Cařihradského sněmu (r. 381), který jemně redigoval a v další části doplnil dogmatické formulace (celé znění Symbolu zde).
Vzpomínka na svaté Otce prvního všeobecného sněmu (čili koncilu, jak říkají u nás ti, kteří se chtějí co nejvíce přiblížit či zalíbit latiníkům :-) nám připomíná, že vždy bylo potřeba vést zápas za zachování pravoslavné víry. Ve všech dobách bylo na autentickou víru útočeno, protože pravá víra obsahuje tajemství a není plně postižitelná rozumem. Skoro všichni heretikové - od dávných až po současné - se chytili do pasti svého rozumu a upravovali křesťanskou víru tak, aby byla lépe uchopitelná lidským rozumem.
Proti tomuto pokušení rozumu se postavil už Tertullian se svým slavným výrokem: „Credo quia absurdum est.“ (Věřím, protože je to absurdní.)

Racionalizace křesťanství - to je princip, na němž stojí většina herezí. V dobách druhého tisíciletí po Kristu až po současnost plují vlajkové lodi racionalizace víry po západo-křesťanských proudech. Tenkrát, ve čtvrtém století, kdy se konal 1. všeobecný sněm, to byla hereze zvaná po svém „hereziarchovi“ jako ariánství.

Ários propagoval myšlenku, že Syn Boží, který se vtělil jako Ježíš Kristus, není vlastně Bohem v plném významu toho slova, ale Božím stvořením - nejlepším, nejpřednějším a nejstarším tvorem Božím, leč přece jen pouhým tvorem učiněným někdy v čase. To byla úleva! Hned bylo tolik věcí snazších, hnedle se celé křesťanství lépe chápalo! Však měl Ários také se svým nápadem patřičný úspěch. Vyhlašoval se konec záhadného učení o nepostižitelné Boží Trojici. Bohem je jen Otec, kdežto o Synu se říkalo: „bylo, kdy nebyl“ a „byl stvořen z ničeho“ (tedy stejně jako ostatní stvoření). To, co ariáni nechápali, bylo, že konec učení o Trojici je zároveň koncem křesťanství - vždyť osou křesťanské víry je zjevení Boží Trojice. Jak praví sv. Theofan Zatvornik: „Ti, kteří nevyznávají přesvatou Trojici, nemohou mít podíl na spásonosném konání tří Božských Osob, a tudíž nemohou získat spásu.“

Dnes hlásají nepokryté ariánství např. jehovisté (ale i řada evangelíků má v podstatě ariánský pohled na osobu Ježíšovu, což bývá spolu s nestoriánstvím a ikonoborectvím nejčastější hereze protestantských církví).

Zajímavý je praktický projev racionalizovaného křesťanství ve společnosti. Křesťané, kteří se stali ariány, rychle zapomněli na základní rys křesťanské teologie: o Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví, - ve smyslu výroku sv. Řehoře Theologa: „jen čistý může uzřít Čistého“; teologizovat totiž můžeme podle světce jen tehdy, když je naše mysl svobodna materiálních dojmů a hnutí, kdy se nespojuje s nečistými pomíjivými obrazy. Jak víme, základním předpokladem autentické křesťanské teologie je mystické poznání Boha, čili osobní duchovní cesta po stupních očištění, osvícení a zbožštění. Rozšíření ariánské hereze mezi lidmi bylo doprovázeno proměnou křesťanského učení na ideologii. A toto ariánská ideologie se bleskovou rychlostí stala „majetkem všeho lidu“. Teologii vzala do svých rukou ulice. Takže lidé, kteří nejenže neměli vzdělání, ale hlavně neměli žádný osobní vhled do učení o Bohu a nikterak se nesnažili o dosažení svatosti, veřejně „teologizovali“ o nejvyšších Božských tajemstvích, celé dny tlachali o tom, že „bylo, když Syna nebylo“, a neužitečně žvaní o tom, o čem nic nevědí... Chceš si koupit jídlo a řeknou ti, že Syn není v ničem podoben Otci, v lázních si objednáváš koupel a oni nato, že Logos není od věčnosti. Na náměstích debatují ti, kteří byli ještě včera otroky, že Bůh nebyl vždy Otcem... Tak nějak to vypadalo v době ariánského moru (jak o tom podobnými slovy svědčí sv. Řehoř).

Připomíná to dnešní dobu, že? A zvláště mnohé ekumenické dialogy, kdy se někdy příliš lehkovážně hovoří o Božích a církevních věcech bez dostatečné úcty k tajemství a bez patřičného ohledu na mystickou tradici svatých Otců, kteří svatým životem dosáhli takové čistoty srdce, že bylo schopné zřít Boha a nahlížet některá tajemství, světským lidem zcela nedostupná a nepochopitelná. Nezapomínejme, že výsostnou půdou teologie nejsou univerzity (Bože, chraň!) ale poustevny, a skutečná řešení otázek církve a spásy člověka nejsou nalézána na konferencích, ale v dlouholetém mlčení, sebezapření a půstu. Bohužel, jak každý může vidět, ekumenické konference se hemží lidmi univerzitními. Proč se skuteční velikáni ducha (např. svatohorští starci, kteří čas od času konají přednášky a účastní se setkání i mimo Svatou Horu) mnohomluvným ekumenickým kruhům vyhýbají širokým obloukem? Lůnem rodícím teologii je ticho. Dle sv. Řehoře Theologa je teologizování bez askeze nesmyslné a prázdné sofistické mudrování je „technologií rouhání“.
Ariánství bylo tak lákavým pokušením pro lidským rozum, že neuvěřitelně rychle zaplevelilo tehdejší společnost. Někde ariánství zcela převládlo a pravoslavní se stali minoritou. Už v době Konstantinově neustálé spory a sváry o víru začaly ohrožovat klid ve státu, a tak císař svolal a financoval sněm biskupů, který měl potvrdit, co je víra původní a co je novota. S Áriem byli otcové na sněmu hotovi velice brzy. Prakticky bez problémů demaskovali jeho herezi a ariánské vyznání drtivá většina přítomných rozhořčeně odmítla. Jenže odmítnout ještě neznamená překonat a vyvrátit. Jak snadné bylo říci, že toto učení není křesťanstvím, tak naopak obtížné bylo slovně definovat, jak věří pravoslavní, a zvolit takovou formulaci, aby byla hrází proti ariánství. Otcové totiž nejdříve předkládali proti ariánskému učení různé citace z Písma, které svědčí o Trojici a o Božím Synu. Jenže ariáni je vždy přijali a vyložili překrouceně, aby neodporovaly jejich zvrácenému učení. Stejně tenkrát jako dnes totiž platí: Nestačí jen citovat Písmo svaté, je potřeba vyjádřit ducha Písma (stejný problém s rozdílným výkladem Písma máme i dnes, když polemizujeme s katolíky či protestanty; adventisté ti dokonce řeknou: Písmo svaté jasně praví, že po smrti není nic - žádný záhrobní život duše, a basta fidli).

Nakonec se podařilo sněmovním otcům nalézt slovo, které bylo pro ariány nepřijatelné: Syn je jednobytný s Otcem. Právě slovo „jednobytný“ (tj. homoúsios, jedné bytnosti, latiníci překládají přes latinu trochu filozoficky jako „stejné podstaty“, ale věcně vztato, i takový překlad je možný; v české pravoslavné církvi se namnoze ještě používá mylné - dobové ale dnes už stěží přijatelné - „jedné bytosti“) bylo tou hledanou perlou, která byla zasazena do duchovního klenotu Symbolu víry, jehož formulace jako přesně vybroušené diamanty usvědčují svým světlem zhoubné hereze.

A tak vznikla na tomto sněmu první část posvátného textu, jemuž říkáme „Symbol víry“ (resp. vyznání víry): Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele nebe a země...

V pravoslavné církvi je Niceo-cařihradský symbolion považován za jeden z nejposvátnějších textů. V Řecku, kde jsou bohoslužby dlouhé, a proto se při nich obyčejně sedí, je zvykem, že kdykoliv zazní v chrámu slova začátku symbolu víry: „Věřím...“ všichni okamžitě vstanou, a tím uctívají tento odkaz svatých otců a připojují se k jejich vyznávání víry. Každý pravoslavný křesťan má povinnost denně spolu s každodenními modlitbami recitovat i tento Symbol pravoslavné víry.

Vyznání víry je zařazeno skoro do všech bohoslužeb a především je však součástí Božské liturgie. Pozoruhodné je místo, do něhož byl v postupu liturgie text Symbolu zařazen. Stojí totiž před začátkem tzv. „eucharistického kánonu“ (to je sled modliteb, které se bezprostředně vztahují ke konání eucharistie a míří k epiklezi, kdy se chléb a víno stávají Tělem a Krví Páně). Připomeňme si v tuto chvíli, že k naší eucharistii mají přístup jedině pravoslavní křesťané, jedině ti mohou přijímat Svaté Dary a jedině oni se mohou aktivně a reálně eucharistického dění účastnit.

V dřívějších dobách museli před začátkem eucharistického kánonu všichni katechumeni (a pochopitelně i ti, kteří nebyli věrnými pravoslavnými křesťany) opustit liturgické shromáždění, kde zůstávali jen věřící, kteří už byli pokřtěni a mohli přijímat Tělo a Krev Krista Pána (výjimku tvořili kajícníci v závěrečných stupních pokání - nemohli sice ještě přistoupit k přijímání, ale protože měli už velkou část uloženého pokání vykonánu, bylo jim jako pravoslavným pokřtěným křesťanům dovoleno zůstávat na celou liturgii v chrámu). Památka na tyto starokřesťanské (a teologicky výmluvné) církevní praktiky se zachovala v textu liturgie dodnes. Tam, kde se slouží plné (nezkrácené) znění svaté liturgie, se ještě dnes krátce před Cherubínskou písní hlasitě volá: „Katechumeni, odejděte, katechumeni, vyjděte ven, nikdo, kdo není z počtu věrných, nezůstávej zde!“ (Tak se to provolává snad všude, kde se slouží staroslověnsky, a v řecké službě tam, kde je používán svatohorský typikon, resp. v monastýrech a nebo tam, kde je oslabena liturgická reforma z 19. století zkracující farní bohoslužby.) Po odchodu katechumenů a ostatních, kteří nesměli zůstat ve shromáždění při eucharistii, byly dveře chrámu uzavřeny a uzamčeny, aby nikdo zvenku nemohl narušit eucharistické shromáždění v této tajemné chvíli. V textu liturgie se zachovala památka i na toto uzavírání a zamykaní chrámových vrat. Právě před recitací Symbolu víry diákon volá: „Dvéře, dvéře!“ (Tj. aby chrámové dveře byly nyní uzavřeny.) Tato památka je dokonce i v české zkrácené liturgii (byť je v textu liturgie uvedena v závorkách, takže zřejmě ne každý kněz či diákon tato slova pronášejí.)

Dnes se sice chrámová vrata už neuzavírají a nepravoslavné hosté z liturgie většinou neodcházejí, ale duchovní realita zůstává stále stejná - kdo není věrný pravoslavný křesťan, nemá na konání eucharistie žádný podíl ani účastenství. Jakmile se začne sloužit eucharistický kánon, shromážděné společenství pravoslavných se duchovně uzavře a případní přítomní nepravoslavní či nevěřící zůstávají být jen vnějšími pozorovateli, jimž je vnitřní obsah toho, co se právě děje, zcela nepřístupný. Jsou zaznamenány případy, kdy se konání eucharistie stává pro nepravoslavné či nevěřící přítomné hosty v chrámu čímsi nepříjemným, co je nutí, aby sami opustili bohoslužbu a vyšli z chrámu ven, ačkoliv se jim první polovina liturgie líbila.
Skrze Symbol víry tedy vstupujeme do eucharistického kánonu (čtení Niceo-cařihradského vyznání víry je tak jakousi bránou k eucharistii - zvolání „dvéře, dvéře“ tím získává další, symbolickou rovinu výkladu), kam mají přístup jen věrní pravoslavní křesťané. Nuže, recitace Symbolu je vlastně takovou duchovní legitimací, kterou se prokazujeme před nebem i zemí, a která osvědčuje, že jsme pravoslavní. Stejně jako když vstupujeme do budovy, kam nemá přístup veřejnost, musíme se prokázat nějakou legitimací, která nám otevře přístup dovnitř, podobně i pronášení Symbolu víry je tím, co nám zjednává přístup do eucharistického shromáždění a co nás osvědčuje jako pravoslavné věřící.

V tomto světle je nutno odmítnout estétskou praktiku zpěvu Vyznání víry na různé umělecké melodie a v téměř operním provedení. Tímto liturgickým pokleskem nás obdařila církev ruská, kde se vzpomínaný nešvar zahnízdil jednoznačně pod západním vlivem. Bohužel pokušení nahradit obsah Vyznání víry estetickým prožitkem je tak silné, až prakticky není naděje, že by někdy mohl tento duchem nepravoslavný jev z Církve zcela vymizet. V řecké liturgii se Symbol víry (a stejně tak i modlitba Otče náš) zásadně recituje. Vzhledem k tomu, že se jinak při liturgii všechno zpívá, je to silný okamžik, když při bohoslužbě náhle umlkne jakýkoliv zpěv a nejváženější člen eucharistického shromáždění (nebo host) začne do nastalého ticha odříkávat posvátný svatootcovský text.
----------------------

Památka svatých otců prvního ekumenického sněmu nám připomíná, že za pravoslavnou víru byl vždy veden zápas. Dnes je toto vědomí trochu narušeno mýtem, který se silně zakořenil v našich myslích. Je to nerealistická báje o jednotném křesťanství v prvním tisíciletí. Tato idylická zbožná představa však neodpovídá historii. Realita je právě opačná - ve skutečnosti nebylo křesťanstvo nikdy jednotné. Vždy zde byli pravoslavní křesťané na jedné straně a na straně druhé zde byli ti, kteří se sice za křesťany prohlašovali, ale jejich víra a učení byly deformované.

Církev na tyto skupiny vždy poukazovala s upozorněním, že to, co ony prohlašují za křesťanství, neodpovídá autentické víře, tedy tomu, co odevzdal Ježíš Kristus apoštolům a apoštolé dál Církvi. Pro takto deformované, resp. upravené, učení hlásící se proklamativně ke křesťanství, ale stojící mimo jednotu Církve, se vžilo pojmenování „hereze“ (to slovo znamená něco ve smyslu: výběr, zkrácení), jímž se naznačovalo, že nejde o plné původní učení, nýbrž o nauku, která si z křesťanství vybrala jen něco. Hereze tedy označuje učení, které k původnímu křesťanství něco lidského přidalo (tzv. lidské vynálezy, jak tomu říkají západní kritici římské církve), nebo naopak z křesťanství něco ubralo.
Hereze jsou staré skoro jako křesťanství samo. Už svatí apoštolé ve svých listech varovali před takovými lidmi a skupinami, před falešným „poznáním“ (gnostiky) apod. Ariánství, s nímž zápasili Otcové na prvním všeobecném sněmu, bylo jen jednou z dlouhé řady herezí. Řada herezí předcházela a mnoho herezí následovalo (konec konců, proto se přece konaly sněmy - a že jich bylo!, - aby řešily problém nějaké hereze). Dnešní stav „rozděleného křesťanství“ tedy není žádnou dějinnou anomálií, není z hlediska historické cesty křesťanství ničím nenormálním.

Jsem hluboce přesvědčen, že tento stav nejednoty nelze překonat žádným organizovaným hnutím, ani vyjednáním o kompromisech, ale jen tím, že se rozdělení křesťané shromáždí kolem původního učení Církve, kolem pravdy - tj. kolem svatootcovského Symbolu víry. Niceocařihradské vyznání je pokojným způsobem zápasu proti herezím, jak nás naučili bojovat svatí Otcové, a tak bylo překonáváno rozdělení křesťanů v dobách všeobecných sněmů. Nic lepšího nikdo nevymyslí ani dnes. Je tady Niceocařihradský symbol víry jako přístav pro ty, kteří touží zakotvit v autentickém starokřesťanském učení a chtějí se radovat z víry, kterou svatí Otcové převzali od apoštolů Páně. To je jediná Bohem požehnaná církevní jednota. Vše ostatní jsou křivolaké uličky kompromisů, které před Hospodinem neobstojí, protože nejsou založeny na kameni víry apoštolské a na pravdě Boží.

Toť mocné poselství této neděle svatých Otců.









Zobrazit příspěvek č. 384 jednotlivě

Administrátor --- 17. 6. 2008
Zprávy z tisku - islám na postupu

Islám předhonil římsko-katolickou církev

a stal se nejsilnějším samostatným náboženským vyznáním na světě (dle vatikánských novin L'Osservatore Romano). Monsignore Vittorio Formenti prohlásil: "Poprvé v historii už nejsme první, muslimové nás předhonili."

Není možná tak docela pravda, že je to "poprvé v historii" co vyznavačů papežského náboženství není nejvíce ze všech, - v době na přelomu prvního a druhého tisíciletí, kdy se Římský patriarchát oddělil od čtyřech východních patriarchů a od celé pravoslavné katolické Církve, byla patrně stále ještě většina křesťanů na Východě, k němuž je nutno už počítat i Kyjevskou Rus atd. (pozn. překl.).
Podle jeho slov statistika za rok 2006 ukazuje, že katolíci tvoří 17,4 procenta obyvatelstva země, kdežto muslimové mají teďka 19,2 procenta.
Objasnění je prý prosté: Zatímco v muslimských rodinách mají, jak známo, hodně dětí - dnes, jako dříve. Křesťanské rodiny mají však naopak tendenci přivádět na svět stále méně a méně dětí.

Počet muslimů byl určen na základě údajů OSN. Všichni křesťané celkem (včetně katolíků, pravoslavných a protestantů) tvoří 33 procenta světové populace.

Dle slov Formentiho je baštou katolické církve Latinská Amerika. Na americkém kontinentu žije polovina všech katolíků. Dále poznamenal, že počet kněží stále klesá (v Rakousku bude prý už každý druhý kněz zahraničního původu, pozn. překl.) a stejně tak počet mnichů zaznamenává "strmý pokles".

Muslimsko-křesťanský dialog byl nyní trochu narušen napětím způsobeným tím, že papež Benedikt XVI. pokřtil muslimského novináře v Itálii Magdiho Allama. Tiskový tajemník Vatikánu prohlásil, že křest tohoto muslima v žádném případě není oficiálním vyjádřením papežova stanoviska k islámu. Největší evropská mešita je v Římu (postavena v r. 1995 za peníze hlavně ze Saudské Arábie, kde je momentálně vyznávání křesťanství zakázáno).
V povídce "Poslední vánoce" od populárního spisovatele V. M. Manfrediho se líčí budoucnost, v níž se islám stává dominantním náboženstvím v Itálii a papež je donucen opustit chrám sv. Petra, aby uvolnil místo imámovi.
(Credo.ru)





Uprostřed současného století bude počet praktikujících muslimů ve Velké Británii trojnásobně převyšovat počet křesťanů

Podle sociologického průzkumu tendencí náboženského vývoje bude k r. 2050 ve Veliké Británii více než 2.660.000 muslimů. Věřících všech křesťanských církví a vyznání ubývá. Dnes navštěvuje bohoslužby přibližně 4 miliony křesťanů, jenže v r. 2050 bude jejich počet necelých 900 tisíc. (Dle agentury EAI)

Podle všeho už v r. 2020 bude muset být uzavřeno 4 tisíce křesťanských chrámů.

Průzkumy ukázaly, že zatímco 63 procent muslimů si každodenně plní své náboženské povinnosti (stanovené modlitby), tak naproti tomu jen 6,3 procenta křesťanů chodí každý den do chrámu.
(Credo.ru)

P.S.
Nadšenci pro modernizaci a všelijaká "zesoučasnění" křesťanství z toho mohou vidět, kam tato cesta vede. Zatímco konzervativní islám je stále na postupu a jeho tradičnost (či "strnulost") mu v tom nejen nikterak nepřekáží, ale naopak spíše pomáhá, tak západní křesťané jsou posedlí scestnou ideou, že křesťanství (víra, obřady, obyčeje, bohoslužebný jazyk) musejí jít s dobou - tedy směrem od křesťanství. To je sebevražedná filosofie, která vede západní křesťanství přímo do hrobu. (Pozn. red.)

P.P.S.

Philip Heylen, náměstek primátora Antverp (Belgie), nabídl muslimům, aby si v uprázdněných křesťanských chrámech zřídili mešity. Nyní už je ve městě 36 mešit (většinou zřízených ve starších budovách). Křesťanských chrámů je ve městě 80. Katolíků je sice 75 procent, ale počet farníků klesá (je jich daleko méně než před 50 lety, jak přiznává vedení církve).

Podle slov Heylena by bylo rouhavé zřídit v nepoužívaných chrámech obchody, a představitelé islámské komunity prý přijali jeho nabídku blahosklonně.

Iniciativa usídlení muslimů v křesťanských chrámech pochází od katolíků. Už v r. 2006 byly v několika desítkách kostelů zřízeny útulky pro nelegální přistěhovalce, kterým hrozilo vysídlení.
(Pravoslavie.ru)






Zobrazit příspěvek č. 385 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2008
O proměňování pozemského na nebeské

K neděli o Samaritánce

Jedna z popaschálních nedělí je zasvěcena památce setkání Pána Ježíše se Samaritánkou u Jákobovy studny. Už jsme se tady tomuto tématu před rokem věnovali.

Celé biblické čtení této neděle je zde.
Letos se zaměřím na jeden charakteristický rys rozmluvy Ježíše Krista s touto pozoruhodnou ženou. V tom dialogu je jistý (svým způsobem úsměvný) moment. Jakoby hra na přetahovanou. Zatímco Samaritánka stále obrací řeč k pozemskému, Ježíš vždy přijme téma, na který zapředla hovor, ale obrací je k nebeskému. A Samaritánka zase překlopí rovinu besedy k pozemské úrovni, a nato Ježíš, odpovídaje, opět převádí předmět debaty k rozměru duchovnímu.

- Pán Ježíš začíná prostě: „Dej mi pít.“
- Ona v zajetí tradičního nábožensko-národnostní rozkolu mezi židy a Samaritány: „Jak to, že chceš přijmout vodu od Samaritánky?“ (Židé se totiž Samaritánů štítili, kvůli jejich nekanonickému kultišti.)
- On se povznáší nad židovsko-samaritánský konflikt a začne hovořit o duchovní vodě Svatého Ducha: „Kdybys znala ten dar (tj. blahodať) Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“
- Ona zpět k pozemskému - hledí zkoumavě do studny: „Nemáš, čím bys vodu načerpal. Voda je hluboko.“
- Pán Ježíš však nechce probírat studnařství, ale promluvit o vodě věčného života: „Po téhle vodě opět vyprahneš a budeš mít zase žízeň. Po mé vodě bys už nežíznila.“
- Ona přemýšlí, že by to nebylo tak špatné, kdyby se zbavila té dřiny chodit sem stále čerpat: „Dej mi takovou vodu.“
- Kristus hodlá ukázat, že pro vodu věčného života musí člověk žít čistým životem, ale nechce ženu hned usvědčovat z nezákonného vztahu a hříchu; přeje si, aby se sama přiznala a kála se: „Zavolej mi svého muže.“
- Ona opatrně: „Nemám muže.“
- Ježíš tedy tne do živého: „Pět mužů jsi už měla, a nyní kteréhož máš, není tvůj muž.“
- Samaritánka, vidouc, že se rozhovor vyvíjí nepříjemným směrem, rychle mění téma na oblíbenou spornou pseudoduchovní otázku: „Kde je správné se modlit? Na naší hoře nebo v Jerusalemě?“
- Ježíš však nehodlá vstupovat do náboženské ani národnostní řevnivosti a žárlivosti, převádí nastolené téma do duchovní roviny: „Ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci. Praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě.“
- Ona, nedočkavši se pražádného schválení jejich odbojářského samařského kultu (ačkoliv od židovského proroka, který se neštítí Samaritánky, něco takového už trošku očekávala), nespokojeně poznamená: „Vím, že přijde Mesiáš. A ten, až přijde, oznámí nám všecko.“
- Aby Ježíš ještě jednou (pokolikáté už?) obrátil její pohled od pozemského k duchovnímu, bere jí naději, že se Mesiáš přidá k jejich odboji, pěti slovy: „Ano, přijde. To jsem já.“

Než si to stačila Samaritánka srovnat v hlavě, přicházejí učedníci a mlčky hledí. Žena tam zapomene své vědro a zamyšleně odchází...

Pak začíná Ježíšův rozhovor s apoštoly. A nese se ve stejném schématu, jako beseda se samařskou ženou. Učedníci o pozemském, Kristus o nebeském.

- Oni mu přinášejí jídlo: „Sněz něco.“
- On: „Já mám pokrm, který neznáte.“
- Oni: „Copak mu sem někdo něco přinesl?“ (A podezřívavě hledí za odcházející Samaritánkou - přece by jejich mistr nevzal do úst něco od nečistého Samaritána?)
- On odtuší: „Mým pokrmem jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal.“ (Tj. plnit vůli Otce Nebeského.)

A pak promlouvá učedníkům o duchovní žni, při níž je shromažďováno nikoliv do pozemských sýpek ale do nebeských stodol. A hned na Samaritánech mohou apoštolé vidět, jak mnohý užitek přinesla slova zasetá při rozhovoru se Samaritánkou: „Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč té ženy... A když k němu přišli Samaritáni, prosili ho, aby s nimi zůstal. I pobyl tu po dva dni. A mnohem více jich uvěřilo pro řeč jeho.“ Srdce té samařské ženy se ukázalo být připravenou půdou pro Boží slovo, takže to, co bylo zaseto, přineslo užitek stonásobný.

----------------------

Kristus Pán dvakrát hovoří o těch nejnutnějších tělesných potřebách: o pití a o jídle, o vodě a o chlebu.
Ať už přijde řeč u studny na cokoliv z toho světa, Ježíš hned jakékoliv nastolené téma uchopí a pozdvihne do duchovního rozměru a hovoří o nadpozemském. Mluví-li se o vodě, Ježíš stočí hovor na duchovní vodu tekoucí do života věčného; mluví-li se o místu pro pravou modlitbu (hora Gerazim nebo Jerusalem?), Ježíš promlouvá o tom, že praví modlitebníci se modlí k Otci v duchu a v pravdě a kdekoliv. Na pobízení apoštolů, aby pojedl chléb, co nakoupili, odvětil, že má jiný způsob jak se nasytit, a tím je plnit vůli Otce. Ukazuje tím, že každá součást života křesťana se má překlápět z tělesné roviny do duchovní, z dočasné do věčné. Křesťan nežije jako pohani či nevěřící pro tento svět, pro tento život, pro službu svému tělu, ale každý jeho dech, každé sousto, každý doušek a každé slovo se mají měnit na modlitbu a na dílo duchovní. K tomu je potřeba mít mysl zbavenu světského myšlení a srdce očištěné od tělesných a psychických vášní. To je účel praktické křesťanské askeze.

Od dob Adamových má člověk zvláštní dar zcela nedozírného významu a síly: skrze svou čistou mysl přivádět pozemské do nebe; uvádět to, co je hmotné, do duchovního světa. Adam selhal a Ježíš Kristus, nový Adam, nás volá zpět k tomuto svatému dílu. Jenže nemůže pozdvihovat tento svět k Bohu člověk, jemuž se kvůli vášním v srdci a zmateně těkavé mysli svět změnil na svírající bažinu, do níž zabředává s každým hříšným hnutím hlouběji a hlouběji.

---------------------
Samaritánka, nosící jméno Fotina (Světlana), rychle dozrála pro sklizeň do obilnic nebeského království. Nechala svého manžela nemanžela, a stala se křesťankou, aby získala tu vodu života, po které už nepřichází žízeň a nemusí se pro ni chodit s vědrem a za poledního vedra někam ke studni. Se svým mladším synem Iosiem se usadila v Kartágu a hlásala tam evangelium (další sklizeň těch slov zasetých do ní Pánem u Jákobovy studny). Její starší syn Viktor statečně bojoval v římském vojsku proti barbarům, a za chrabrost byl povýšen na velitele. Na nabídku primátora města, kde žil, aby udával křesťany (za to měl dostávat jejich majetek), odvětil odmítavě. Na výzvu, aby svou matku a svého bratra přesvědčil, že nemají hlásat křesťanství otevřeně ale chovat svou víru v tajnosti, opáčil: Já sám chci být kazatelem křesťanství jako moje matka a bratr.

Když se to dozvěděl císař Neron, nechal je povolat k sobě na soud. Viktorovi se zjevil Ježíš Kristus a sám mu změnil jméno na Fotin, protože mnozí, kteří jím byli osvíceni, obrátili se k Pánu. Sv. Fotině zjevil Spasitel, že se blíží čas jejího mučednického zápasu, a tak se bývalá Samaritánka odebrala do Říma a připojila se tam k vyznavačům. Když se všichni před Neronem odmítli zříci Krista, nechal jim kladivem rozdrtit prsty na rukou. Při tomto mučení však vyznavači necítili žádnou bolest a ruce sv. Fotiny zůstaly neporušené. Běsnící Neron je postupně podrobil strašnému mučení, nechával je oslepovat, stahovat z nich kůži, bít biči, ukřižovat hlavou dolů; některým usekli nohy a hodili psům, Fotinu svrhli do studny. Nakonec je nechal stít.

O sv. Fótinii je známo, že plivla do tváře samotnému císaři Neronovi, když před něj byla po přestálém mučení předvedena. Tímto nonverbálním způsobem mu sdělila, co si o něm - jako o nepříteli křesťanů - myslí. I dnes je mnoho mocných tohoto světa, kteří by si zasloužili, aby jim křesťané plivli do obličeje.

Člověk se neubrání myšlence: K jakému dnešnímu vladaři by se dnes sv. Fotinie asi zachovala tak jako tenkrát k Neronovi? Napadá mne celosvětově oblíbený prezident Spojených států armagedonských Bush - toho ctí z celé planety kromě Američanů už snad jen Albánci (což jim však nebránilo šlohnout mu v rámci soudružského potřásání rukama z jeho vladařské paže hodinky), takže to asi není zcela originální nápad. Zcela jistě by si něco takového zasloužil smilník Clinton, který nechal zavraždit 2000 nevinných pravoslavných Srbů při bombardování Bělehradu a Srbska. Tito dva prezidenti jsou bezpochyby plnohodnotnými Nerony naší doby. Z našich domácích "Neronů" mně napadají naši vladaři: kníže Schwarzenberg, Topolánek a další členové vlády, kteří zvedli ruku k uznání ukradeného Kosova, a tím i k souhlasu s proléváním krve mých pravoslavných bratří; to jsou ti, kteří dnes kývají hlavami k znesvěcování či likvidaci našich chrámů.

Někomu to možná bude připadat jako trochu tvrdá řeč. Jenže jakou naši úctu si zaslouží vládcové, kteří nedodržují ani mezinárodní právo ani sliby ani co velí přirozená morálka?
------------------

Sv. Fotina se vysmála římskému císaři a jeho návrhům. Vlastně se tím vysmála celému hodnotovému systému tehdejšího pohansko-politického světa. Tomu, čemu se počestní římští občané klaněli, co pokládali za úctyhodné, co považovali za hodnotné, žádoucí a nutné, - všemu se svatá Fotina vysmála tak, jako se křesťanství směje tomuto světu a jeho pomíjivým hodnotám. Posmívali se tomuto padlému světu všichni mučedníci a s radostí volili smrt v tomto světě, aby získali život ve světě Božího Království, vysmáli se tomuto světu a jeho lákadlům mniši a poustevníci, když se s odporem odvraceli od všeho, co může tento svět nabídnout, a odcházeli do pouští nebo se zavírali v monastýrech, aby okusili pravou radost od Krista pravícího: „Ne jako svět já dávám.“

Ano, křesťanství je výsměchem světu, „který ve zlu leží“. Běda křesťanu, který se nechá unést klamnými hodnotami světa a nabídkami jeho temného pána. Pamatujeme, že není nic směšnějšího než to, čím se nás pokouší okouzlit padlý svět, a není nic smutnějšího, než křesťan, který žije a myslí jako lidé tomuto světu patřící.
Což není křesťan „občanem nebe“? Což o něm neplatí, co pravil Ježíš o apoštolech: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,14 a 16). Což není z toho světa Kristem vyvolen, což stále náleží tomuto světu? Což nebyl vykoupen pro život, ale stále dlí ve smrti? Cožpak byla marná smrt Ježíše Krista, který řekl: „až budu povýšen, všechny vás vytáhnu k sobě“?

Dnes se s oblibou říká, že „křesťan není ze světa, ale žije ve světě“. Je to pravda? Záleží na tom, jak si vykládáme tuto tezi. Samozřejmě, fyzicky zde stále přebýváme; v tomto smyslu žijeme ve světě. Leč nesdílíme jeho osudy, nevkládáme do něj své naděje a naše mysl i srdce s ním nejsou spojeny a nemají zde prodlévat. Myslí má být křesťan v nebi a srdcem u Krista. O tento vnitřní stav je potřeba stále vést duchovní zápas. Takže ani duchovně ani morálně nežije dokonalý křesťan ve světě.
K čemu je křesťan, který své naděje a touhy vkládá do svého pozemského života? Je vůbec křesťanem, kdo prakticky a reálným smýšlením neosvědčuje, že příští život má pro něj nesrovnatelně větší hodnotu, než tento život? Vím, že v každodenním životě svět člověka strhává a jeho mysl i srdce stále omotává lepkavou kouzelnou pavučinou svůdného klamu, zdánlivých nutností, žádoucích věcí a životních péčí. Nemnozí dokonale dosáhnou ideálu odevzdání - jako mučedníci nebo někteří mniši. Jenže přesto nesmíme nikdy rezignovat na zápas za dosahování křesťanské dokonalosti. Jakmile si křesťan začne omlouvat svůj světský způsob života a své světské smýšlení, tak prohrál. Prohrál svou „hru o věčnou spásu“, jak to praví v jednom příběhu z pateriku.

Poustevníci se učili zakotvit svou mysl v duchovním pokoji, aby jí bylo zcela lhostejné, zda hledí na zlato či na hlínu.
Tento svět je „rychle pomíjející“ (tento slovní obrat se užívá v Pateriku). Jeho hodnota a význam vezdejšího života tkví v tom, že zde lze získat věčný život. Právě tady je možno učinit zásadní rozhodnutí, jestli jsem Kristův nebo se prodám pánu světa. Právě zde je možno v pokušeních a zkouškách osvědčit svou víru a věrnost křesťanské naději.

Kristova cesta, pro kterou se křesťan rozhodl, když se dal pokřtít, je cestou kříže. Tedy je to úplně něco jiného, než to, co je v očích světa úspěch, prosperita, zdraví apod. Než, jak často se modlíme právě za tyto klamy: za úspěch, za kariéru, za to, aby se nám podařilo vydělat dost peněz, za to, abychom dostali to, po čem toužíme! Dobrý Bůh vidoucí, jak daleko se vzdálila naše cesta od cesty kříže, pak někdy nesplní naše modlitby a snaží se nám připomenout, že útrapy přicházejí proto, abychom se osvědčili jakožto ti, kteří nejsou z tohoto světa, kteří žijí pro jiné hodnoty, a vše, co tento svět nabízí, považují za smetí (jak píše ap. Pavel, a vyjadřuje to ještě znatelně tvrdším slovem).










Zobrazit příspěvek č. 386 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2008
Lidi, kteří se bojí, lze snadno ovládat

Kdo nás stále straší

Vaclav Havel

„Pozor na Rusko (é, pardon, na Írán)!“
(V. Havel a spol. vysvětlují, proč potřebujeme americký radar a „deštník“ NATO.)










Zobrazit příspěvek č. 387 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2008
Z tisku - bude "společná eucharistie"?

Perspektivy ekumenismu

"Uprostřed tohoto století budou křesťané všech vyznání přijímat z jednoho kalicha," říká generální tajemník Světové rady církví

Samuel Kobia, pastor metodistické církve z Keni, generální tajemník Světové rady církví, prohlásil ve vatikánských novinách "Osservatore Romano" před setkáním s papežem: "Doufám, že uprostřed 21. století dosáhne ekumenické hnutí takových výsledků, že křesťané na celém světě budou společně modlit se, sloužit a bez omezení se účastnit na stolu Páně v jakémkoliv chrámu bez ohledu na to, k jakému vyznání patří."

Kobio věří, že společné přijímání bude pro svět příkladem, který pomůže lidstvu překonat všechna rozdělení a žít v míru a souladu.
(Blahovest info)

---------------------------

Představitel ruského pravoslaví o společné modlitbě s křesťany jiných vyznání

Moskva. „Pro pravoslavné věřící je lepší nemodlit se společně s věřícími jiných denominací.“ Tento názor vyjádřil v rozhovoru pro ruský denník Nězavisimaja Gazeta představitel Moskevského patriarchátu Vsjevolod Čaplin. A dodává, že „v současnosti nikdo vážně nehovoří o znovu sjednocení.“ Navštěvovat protestantské nebo katolické kostely nebo modlit se před relikviemi, které za posvátné uznávají všichni křesťané, je - podle Vsjevoloda Čaplina, který podotýká, že jde o jeho osobní názor – sice přípustné, ale pravoslavným věřícím doporučuje vyhnout se veřejným i soukromým modlitbám společně s křesťany jiného vyznání.

Představitel Moskevského patriarchátu podotýká, že on sám se nikdy neúčastnil společných modliteb se zástupci jiných vyznání. Rovněž delegáti Ruské pravoslavné církve ve Světové radě církví, se podle Vsjevoloda Čaplina, nikdy nemodlí s ostatními. Pokud jde o mezi-konfesní dialog, má, podle něj, pouze organizovat společné působení v oblastech jako je ekologie, globalizace nebo mezinárodní konflikty.
(MaS)
Radio Vatican

----------------------------

Ruský pravoslavný biskup Hilarion Alfiejev

Moskva. Eucharistická jednota mezi katolíky a pravoslavnými je spíše nereálná – domnívá se biskup Hilarion Alfiejev, představitel ruského pravoslaví při evropských strukturách. „Nemá smysl řešit problém plné sakramentální jednoty mezi katolíky a pravoslavnými. K rozdělení došlo před tisíci lety a léčení tak hluboké rány je prakticky v podstatě nemožné,“ uvedl pravoslavný biskup. To ovšem podle něj není na překážku spolupráce v obraně tradičních křesťanských hodnot. „I když se formálně nesjednotíme v jedné církvi, můžeme se naučit pracovat jako partneři, jako křesťané, kteří se neshoídnou v teologických otázkách, ale plně se shodují v morálních a sociálních otázkách,“ řekl pravoslavný biskup Hilarion Alfiejev.
(job)
Radio Vatican








Zobrazit příspěvek č. 388 jednotlivě

Administrátor --- 26. 6. 2008
Z došlé pošty - upozornění na článek

Dobrý den, zdraví Vás římský katolík Jan. Přátelsky upozorňuji, že v římskokatolickém časopise Světlo (konkrétně číslo 25/XVI. ročník - 22. června a 26 číslo - 29 června vychází na str. 4 vynikající článek o ruském pravoslavném mnichu otci Sampsonovi (Simeonovi), který prošel komunistickými gulagy a zemřel v pověti svatosti.

Časopis "Světlo lze dostat v obchodě "Matice Cyrilometodějské" na Dolním nám. v Olomouci i jinde.

Zdraví

Jan


Zobrazit příspěvek č. 389 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 26. 6. 2008
Slavný monastýr v Platině v ohrožení

Jak dnes informovaly některé pravoslavné servery, slavný monastýr svatého Hermana Aljašského v Platině, Kalifornie, USA, je v přímém ohrožení velkým lesním požárem, který se rozšířil v této oblasti. Monastýr byl založen s požehnáním svatého Jana šanghajského a sanfranciského mladými přáteli a pozdějšími mnichy monastýru Serafímem (Rosem) a Hermanem (Podmošenským) v roce 1963. Zapsal se významným způsobem do dějin Pravoslaví 20.století především širokou literární a překladatelskou činností. Mnozí z nás mají knihy od St.Herman Press ve svých knihovnách, popř. vlastní nějaká čísla slavných časopisů "Russkij Palomnik" či "Orthodox Word". Před několika lety přešel monastýr do jurisdikce srbské církve. Podle posledních zpráv je tento "kultovní" americký monastýr bezprostředně ohrožen plameny, bratrstvo je bez výjimky evakuováno do Readingu a Alhambry, co bylo možno odvézt, bylo odvezeno. Otcové prosí o modlitby za záchranu monastýru.


Zobrazit příspěvek č. 390 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2008
Letnice - svátek z Dvanáctera

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE
Seslání Svatého Ducha na apoštoly

Padesátý den po Vzkříšení Kristově byly židovské svátky letnic - na památku darování Desatera na Sinaji. Zároveň to byla židovská slavnost žní - právě sklizeň obilí v zaslíbené zemi byla totiž důkazem splnění slibu, který Hospodin dal svému lidu na Sinaji, že uvede Izraelity do této země (Levit 23,10-17; Num 28,6). Všichni apoštolé, spolu s Matkou Boží a dalšími učedníky, se tenkrát jednomyslně modlili v horní síni jednoho domu v Jerusalemě. O třetí hodině dne (tj. podle našeho počítání je to devátá hodina dopolední) náhle nastal hukot s nebe, jakoby od silného vichru, a naplnil celý dům. Objevily se ohnivé jazyky a spočinuly na každém z apoštolů, a ti byli naplněni Duchem Svatým a začali hovořit nebeským jazykem, který dříve neznali. Tak Svatý Duch sestoupil na apoštoly, jak jim zaslíbil Pán Ježíš dříve. Podobu ohně měl proto, aby to bylo znamením, že Duch Svatý může spalovat hříchy a očišťovat, osvěcovat a zahřívat lidské duše.

Tak tedy vznikla z apoštolů Církev Boží, jež bude naplněna Duchem Svatým až do druhého příchodu Páně. „Duch Svatý je v Církvi jako duše v těle,“ praví tradice. Dává Církvi život, vlastně činí Církev Církví. Blahodať Ducha přebývá dnes v Církvi neviditelně a uděluje se věřícím především ve svatých Tajinách (při křtu, myropomazání, eucharistii, zpovědi atd.). Od doby Padesátnice se začaly konat svaté Tajiny a jimi byla účast na daru Ducha Svatého udělována znovu a opět dalším a dalším věřícím. Proto Petr odpovídal lidem, kteří se při kázání apoštolů tázali, co mají dělat: „Kajte se a dejte se pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, pak i vy dostanete dar Svatého Ducha.“

Apoštoly Duch Svatý uschopnil hlásat Boží Království a mnoho lidí díky tomu uvěřilo a dalo se pokřtít. Ten den to bylo asi tři tisíce lidí. Jedině sestoupením Ducha Svatého lze odůvodnit, jak je možné, že se ti prostí galilejští rybáři stali zakladateli světového náboženství a jejich kázání je dodnes tou největší moudrostí, kterou lidstvo ve svých dějinách poznalo (vyznavači ostatních náboženství prominou).

Ježíš si nevybral ani univerzitní vzdělance (zákoníky či filosofy) ani z lidského hlediska moudré náboženské vůdce (velekněze, farizeje) ani politicky a vojensky mocné (Piláta & co.). Pán posbíral hrstku lidí, kteří byli nevzdělaní, bezvýznamní, chudí, bezmocní, a jim dal skrze Ducha Svatého moudrost, postavení a moc i vítězství, takže jsou to po Ježíši Kristu nejslavnější lidé našich dějin. Kristus Pán si vybral prosté a bezvýznamné, aby jednou pro vždy ukázal, že Církev je Boží dílo a nikoliv lidské. Známe jména řady učenců, víme o nich z jejich děl, na které sedá prach univerzitních knihoven; jména vladařů a vojevůdců známe ze žloutnoucích stránek podobně zaprášených svazků dějezpytu, o které se málokdo zajímá. Jak vzdáleny jsou nám tyto historicky a kdysi slavné osobnosti! Komu dnes vstupují do života? Naproti tomu svatí apoštolé jsou i po dvou tisíciletích hybnou součástí našich životů, jejich slova utvářejí naši víru a formují názory i kulturu, hovoříme s nimi v modlitbě a vnímáme jejich živoucí přítomnost v Církvi. Právě na tomto kontrastu můžeme sledovat jednu ze stránek díla Svatého Ducha.
Co není posvěceno sestoupením Svatého Ducha, zaniká, mizí, rozplývá se, ztrácí význam. Jen to, co je uchopeno blahodatí Ducha, přetrvá, stává se nezávislým na čase, získává pravý význam a původní prvopočáteční důstojnost. Pohané od dávna bolestně vnímali hrůzu pomíjivosti, v níž je ohnisko veškeré tragiky padlé lidské existence, leč nižádný člověk nebyl schopen tu strašlivou kletbu překonat. Faraoni zápasili s děsem, že i přes svoje „božství“ upadnou do zapomnění, stavbou pyramid, jiní mocnáři stavěli pamětní sloupy, tesali zápisy o svých skutcích do kamene - jen, aby alespoň prodloužili svou památku, a tím třebas jen pomyslně překonali svou smrt a vymanili se z všelidské kletby. Marné snahy. Tisíciletí se sunou po tváři Země a jako ledovec zahlazují všechny stopy po existenci dávných pokolení a jejich „velikánů“. Stejně neúčinné a zbytečné jako pyramidy u Nilu byly prázdné pohanské kulty a tajná mystéria, jimiž se lidé snažili zajistit si nesmrtelnost či něco podobného. Vládce smrti se jim chechtá.

Žádný člověk, ani mág, kouzelník, šaman, mudrc, prorok, - než jedině Stvořitel všeho mohl vyléčit tu smrtelnou ránu lidstva. Seslal Božského Ducha, aby otevřel průnik do věčnosti. Spojení s věčností se i zde na zemi projevuje vítězstvím nad časem, nad zánikem, zmarem a chaosem, nad bezútěšností dějin. Jak? Především existencí Církve založené na svatých apoštolech. Co se sjednotilo s Církví a potažmo se nechalo uchopit blahodatí Svatého Ducha, se už nepropadne do zapomnění, do zániku, rozkladu a smrti. Ale přechází ze smrti do života, ze zániku a rozpadu do nepomíjející existence, z časnosti do věčnosti. To, po čem bolestně a děsivě marně toužily všechny generace pohanů, dává se nyní zadarmo v Církvi.

Pohané si uvědomovali, že ten, na koho nikdo nepamatuje, přestal už existovat, a cítili tu strašlivou hrozbu pádu do nebytí a nicoty. Křesťan ví, že mu Církev dává podíl na své „nezapomenutelnosti“ - Bůh nikdy nezapomene na svou nevěstu, kterou je Církev (Zjev 19,7). A tak křesťan ví, že památka jeho už nikdy nezanikne. Bude navždy žít v Boží paměti jako ten, kdo se s Bohem v Církvi sjednotil, a nejen to - bude i v paměti Církve: vždy totiž bude přítomen a pamatován v modlitbách Církve, která se neustále modlí „za všechny v naději vzkříšení a života věčného zesnulé pravoslavné bratry naše...“

Možná právě toto vědomí vítězství křesťana nad zánikem a zapomněním stojí u kořene pravoslavného zvyku zpívat při zádušních obřadech nad zesnulým ta zvláštní slova: „Věčná paměť!“ Abychom si tím připomněli, že našim bratřím dal Bůh nepomíjejícnost a Boží Duch jim dal překonat starodávnou kletbu propadnutí se do zapomnění a neexistence. Památka všech věrných křesťanů je věčná, protože se sjednotili s Církví, která je příbytkem věčného Ducha, „spolubezpočátečného s Otcem“, a tudíž celá vstupuje do věčnosti.
Dnes dostává dar Ducha Svatého každý, kdo uvěří a dá se pokřtít, při svaté Tajině myropomazání, která se v pravoslavné církvi koná ihned po křtu. Kněz při konání Tajiny myropomazání činí svatým myrem znamení kříže na čele, očích, chřípích, ústech, uších, hrudi, dlaních a chodidlech a říká pokaždé: »Pečeť daru Ducha Svatého.« Proč na těchto místech? Duchovně zapečetěno (tj. chráněno před zlem a navráceno Bohu) je pomazáním blahodatí myšlení člověka, brány smyslů, srdce a veškeré konání. Myropomazání je pro nového věřícího jeho osobní Padesátnicí.

Tajinu myropomazání (západní terminologií bychom tomu říkali biřmování) vykonává v pravoslavné církvi každý kněz, leč svaté myro sám kněz nikdy nesvětí. To může učinit jen biskup , od něhož kněžstvo svaté myro dostává. (V současné pravoslavné praxi se myro vaří Velkém týdnu a na Velký čtvrtek je posvěcují jen patriarchové. Co se týče materiální stránky věci je příprava myra náročnou záležitostí, do olivového oleje se postupně zavařují předepsané vzácné vonné esence. Tím hlavním však je archijerejské posvěcení připraveného myra při liturgii sv. Basila na Velký čtvrtek.) Svěcením se myro stává „nositelem“ biskupské blahodati, tedy plnosti daru Svatého Ducha, který apoštolé udělovali pokřtěným brařím vzkládáním rukou, jak o tom svědčí Písmo (Skutky 8,17; 19,6; 2Timot 1,6). Je-li křtěnec pomazán svatým myrem, dostává se mu tím vložení rukou samotných svatých apoštolů, resp. udělení duchovního daru, který tím byl dáván a který doputoval od apoštolů skrze nepřerušenou apoštolskou posloupnost přes kanonické pravoslavné biskupy až do dnešní doby.
----------------------

Od dřevních časů se zachovává obyčej zdobit na svátek Padesátnice chrámy i příbytky zelenými haluzemi. Tento sváteční zvyk byl o letnicích možná zachováván už ve starozákonní církvi. Přešel sem zřejmě ze svátku slavnosti stánků, který slavili židé na podzim; obsahově byl částečně podobný letnicím. Jednak tím, že při obou svátcích se Bohu děkovalo za úrodu: při letnicích za polní úrodu (slavnost žně - prvních snopků), při slavnosti stánků za ovoce a víno, které sklidili, - proto se nazývala též „slavností sklizně“ (Exod 23,16). A dále se svátky vzájemně podobaly historickým obsahem: při letnicích se vzpomínalo, že padesátý den po východu Izraelitů z Egypta dostali Sinajskou smlouvu (tj. Starý zákon), a podobně při slavnosti stánků se vzpomínalo putování vyvoleného národa po poušti.

Ke slavnosti stánků. Zákon židům nařizoval po celých sedm dní svátku přebývat ve stanech (Levit 23,41-43); stavěli je z listnatých větví stromů (Neh 8,15) v zahradách, na plochých střechách domů nebo na ulicích (v pozdější době zákon obcházeli, zůstávali ve svých domech, které si však vyzdobili zelení, a otevírali dveře vedoucí na plochou střechu).

Po návratu z babylonského zajetí dochází k rozvíjení tohoto svátku, jak co do obsahu, tak co do obřadových zvyklostí; svátek získává nový rozměr - a to mesiánský. Sám Ježíš Kristus a po něm evangelisté na tento svátek a jeho obřady často poukazují a dávají jim význam předzvěsti nastupující éry Mesiáše.

Např. z jitra na svátek šel vylosovaný kněz k prameni Siloe nabrat vodu a odnášel ji v průvodu do chrámu, u oltáře smíchal vodu s vínem a obětoval. Obřad měl předpovídat blaho říše Vykupitelovy (tvrdí to židovská tradice: Berešit rabba 70a, i Gemara Jer. Sukka 5,5), což je doloženo i tím, že lid při tom zpíval 12. kap. proroka Isaiáše, kde se píše: „Čerpati budete vody s radostí ze studnice Spasitelovy.“ Na tento obřad naráží Spasitel, když volal k sobě všechny a sliboval jim bohatý pramen vody živé (Jan 7,37-39). Evangelista Jan tam zaznamenává i běžné označení sedmého dne tohoto svátku, kdy kněží obcházeli sedmkrát s obrovskými vrbovými ratolestmi obětní oltář na památku dobytí Jericha, jako „veliký den sváteční“ (Jan 7,37).
Není snad ani potřeba připomínat, že na tento obřad navazuje Pán Ježíš, když poslal slepého od narození k nádrži Siloe, aby se v ní umyl a prohlédl (Jan 9,1-7).
V evangeliu můžeme Ježíše Krista slyšet hovořit o vodě, jakožto podobenství Ducha Svatého, jak v době letnic tak i v době slavnosti stánků. I z toho je vidět, že obřad vody svátku slavnosti stánků se už v myslích lidí spojoval i se svátkem letnic.

Jiný pozdní obyčej tohoto svátku bylo konání posvátného tance na vnějším chrámovém nádvoří. Přední mužové drželi planoucí pochodně a prováděli náboženský tanec, při kterém stáli levité na stupních chrámových, hráli a zpívali. Za tímto účelem byly postaveny čtyři obrovské zlaté (pozlacené?) svícny, vysoké 22 metrů (to je sedm pater domu); každý měl čtyři lampy, z nichž každá pojala 60 litrů oleje; knoty byly ze starých kněžských rouch. Je možné, že právě pohled na tyto veliké svícny zavdal Spasiteli příležitost, aby se nazval pravým „světlem světa“ (Jan 8,12).

Když si zkusíme představit, jak vypadal tento posvátný tanec s pochodněmi a za takového monumentálního osvětlení, uznáme, že to musela být velkolepá podívaná. Ohně hořící v takové výšce musely být ohromné. Takové osvětlení posvátného obřadu muselo spolu s celým divadlem uvádět do vytržení. Vezmeme-li v úvahu postupné ideové i obřadové propojování slavnosti stánků s letnicemi, napadne nás, že Boží prozřetelností vznikl právě takový sváteční obyčej zažehnutí zářivých ohňů ve výšce, aby byl předobrazem pravých Letnic, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly s nebe v podobě ohnivých jazyků.

V době pozdní přidali rabíni ke svátku stánků ještě jeden den - byl to den „radosti ze zákona“ (další důkaz překrývání obsahu letnic a slavnosti stánků v povědomí židovstva).

Uzavřeme tento exkurs shrnutím, že v průběhu doby (a v době Ježíšově už to bylo výrazné) se obsah i některé obřadové a lidové prvky oslavy těchto dvou svátků stále více sbližovaly; až nakonec připomínala slavnost stánků jakési podzimní letnice (a nebo letnice připomínaly v době svatých apoštolů slavnost stánků?)
Jak se dostal obyčej se zelenými haluzemi do křesťanského svátku Padesátnice? Možnosti jsou dvě. Jednou je, že v době Kristově pokročila fúze dvou židovských svátků - letnic a slavnosti stánků - tak daleko, že se podzimní zvyk zdobit příbytky zelení dostal i do svátku letnic. Druhou možností je, že zabudování tohoto zvyku do křesťanské Padesátnice proběhlo až v křesťanské Církvi, a to hned v jejích počátcích; tehdy židokřesťané, mající z pozdně starozákonního prostředí povědomí o sblížení obsahu obou židovských svátků, sice přestali slavit slavnost stánků, ale protože se nechtěli vzdávat hezkého a již zlidovělého obyčeje se zelenými větvemi, prostě jej vstřebali do své křesťanské oslavy Letnic. (První možnost mi přijde pravděpodobnější.)

Tedy - obyčej svátečního zdobení příbytků zelenými ratolestmi stromů je starobylý a předkřesťanský. Není vyloučeno (a některé tradice to tvrdí), že byla takto upravena i horní síň na Sionu, kde Svatý Duch právě v tento svátek sestoupil na apoštoly. Každopádně, od apoštolské doby křesťané krášlí chrámy a příbytky zelení, ratolestmi a květy. Mj. připomínají takto ozdobené chrámy onu posvátnou doubravu, kde přijal patriarcha Abraham trojjediného Boha v podobě tří poutníků, jak se to dodnes zobrazuje na pravoslavných ikonách Trojice (nejznámější je ta od sv. Andreje Rubleva). Proto se (zvláště v řeckém světě) nejraději používají ratolesti dubu. Jinde však kromě olistěných větví používají i květiny, byliny, a někdy se rozprostře na podlahu chrámovou čerstvě posečená tráva. Kvůli tomu zelená barva začala symbolizovat Svatého Ducha a svatodušním svátkům se někdy říká „zelené svátky“.



Co je nejdůležitějším darem Svatého Ducha? Je to poznání Boha. To je cíl, k němuž míří smysl existence Církve. Poznat Boha - v dosažení Bohopoznání tkví spása člověka. Vysvětluje to Pán Ježíš, když se modlí k Otci za spásu lidí: „život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3).

Poznat (v nejvnitřnějším smyslu toho slova) znamená sjednotit se. A sjednocení s Bohem - to je theosis - zbožštění. K tomu nás svaté Tajiny duchovně očišťují od hříchu, aby zrcadlo naší duše bylo otřeno od prachu a my v něm zahlédli Boha. Nevyhnutelným důsledkem Bohopoznání je láska k Bohu. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Jen ten, kdo Boha nezná, ho nemiluje. Každý, kdo opravdu miluje Boha, a miluje ho tak, že za Něho dává svůj život, musel Boha nejdříve poznat ve svém srdci.

Řetězec po sobě následujících stupňů, po nichž nás přivádějí svaté Tajiny k Bohu, tedy je: očištění od hříchu, poznání Boha, láska k Bohu. Odpovídají základním stupňům duchovního života: očištění, osvícení, zbožštění.
Kvůli tomu jsme v Církvi, kvůli tomu přicházíme do chrámu, kvůli tomu přijímáme svaté Tajiny, abychom touto úzkou stezkou vystupovali do Nebeského království. V ústrety nám na tuto cestu dobrotivý Bůh sesílá dar nejvzácnější, blahodať Ducha Svatého.

(Použito: Miklík - Biblická archeologie)






Zobrazit příspěvek č. 391 jednotlivě

Administrátor --- 1. 7. 2008
Z tisku - skandál společného přijímání

Synod bude posuzovat jednání biskupa, který přijímal s uniaty

Incident nedávného společného přijímání metropolity Nikolaje Banatského na liturgii v řecko-katolickém chrámu bude posuzovat posvátný synod biskupů Rumunské pravoslavné církve. Sdělovací prostředky tlumočili prozatímní stanovisko biskupů, kteří označili tuto událost za "politováníhodnou".

Představený oddělení zahraničních věcí Moskevského patriarchátu, metropolita Kyrill, žádal ve svém dopise Rumunský patriarchát, aby "vysvětlil, jestli se opravdu stalo, že by hierarcha Rumunské pravoslavné církve měl svátostné společenství s osobami, které nepatří k pravoslavné církvi", a případně o sdělení, jaké je stanovisko rumunského patriarchy a posvátného synodu k této události.

(Pravoslavie.ru)




Zobrazit příspěvek č. 392 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2008
Ekumenismus dokáže ukázat zuby

Mniši monastýru Esfygmen opět v obležení kvůli nesouhlasu s ekumenismem

...Jsou posilovány ozbrojené složky shromažďované na Svaté Hoře Athos, aby podnikly útok na posvátný monastýr Esfygmen a jeho mnišské obyvatele vyhnaly ze Svaté Hory kvůli opozici tamních mnichů vůči ekumenické politice konstantinopolského patriarchy Bartoloměje.

Policie už nyní blokuje všechny cesty vedoucí k monastýru. Kromě více než 200 policistů, kteří se účastní akce, se již více než týden stahují k monastýru další jednotky. Oficiálně se má zato, že pracují ve prospěch "paralelního společenství", které se podřizuje patriarchovi Bartoloměji a bylo uměle vytvořeno, aby obsadilo vyklizený monastýr.


Řecká vláda dovolila použití síly ve vnitřních církevních záležitostech, když selhal pokus donutit nepokořené mnichy, kteří se distancovali od patriarchy Bartoloměje kvůli jeho ekumenické politice, dobrovolně opustit monastýr v průběhu pětileté blokády. Po celou tuto doby byli mniši odříznuti od dodávek potravin, přístupu k bankovním účtům monastýru, lékařské pomoci apod. Současně byli podrobeni kampani sledování, stíhání a zastrašování. (V minulých letech už tragicky zemřel nějaký mnich v souvislosti s policejním obležením monastýru; pozn. překl.)

Přes soudy různých instancí činí vládní úředníci aktivní kroky, aby se pokusili zbavit monastýr prostředků na živobytí. Nedávno vysoce postavený vládní úředník V. Floridis napsal ve své zprávě řecké vládě, že esfygmenští mniši představují "národní hrozbu"; Floridis již od října 2006 hrozí "vážnými následky" všem, kteří se v Řecku pokoušeli zdvihnout hlas na obranu monastýru.

Nyní je monastýr v jurisdikci starostylní tzv. "Skutečně-pravoslavné církve Řecka" pod omoforem arcibiskupa Chrysostoma II. V monastýru je momentálně více než 100 mnichů.

Foto nahoře: Představený monastýru Metoděj a monastýrskými starci; dole pohled na monastýr.

Zdroj: Cerkovnoje vědomosti (s odkazem na zdroje na Svaté Hoře Athos)

Stručně dějiny monastýru.
P.S.

Připomínám, že brutální způsob jednání patriarchy Bartoloměje s opozičními athonskými mnichy protestujícími proti jeho ekumenismu ostře kritizují i západní pravoslavní biskupové v jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu, např. známý vladyka Kallistos Ware (viz jeho článek Athos po deseti letech, kapitola "pronásledované menšiny").






Zobrazit příspěvek č. 393 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2008
Cenzurovaný film Uloupené Kosovo

Film o Kosovu

Na stránce pravoslavi.cz/filmy je ke stažení:

Film připravovaný pro Českou televizi Uloupené Kosovo. Doporučujeme ke shlédnutí.

Hodinový dokument o historii a současnosti vyhánění Srbů a dalších
nealbánských etnik z jihosrbských provincií Kosovo a Metochie byl od
roku 2004 postupně natáčen Václavem Dvořákem jako autorský film. Je v
něm použito značné množství archivních filmových materiálů, která
občanskému sdružení Nezávislá média poskytla srbská veřejnoprávní
společnost Radio i Televizija Srbije (RTS).

Soubor s filmem si můžete stáhnout: Uloupene-Kosovo.avi (733 M)


Zobrazit příspěvek č. 394 jednotlivě

Administrátor --- 5. 7. 2008
Z tisku - ekumenický patriarcha na ekumenické bohoslužbě

Nad návštěvou patriarchy Bartoloměje v Římě


Quo vadis, staroslavná Konstantinopolis?

Při papežské bohoslužbě, kterou strávili papež s patriarchou téměř celou společně v oltáři, pronesl patriarcha Bartoloměj kázání. Ze zprávy katolické agentury doslovně cituji:

»Nejprve papež uvedl homilii „milovaného bratra v Pánu“ Bartoloměje I., který ve své - o poznání kratší - promluvě poukázal na to, že liturgická slavnost Petra a Pavla je slavena jak na Východě, tak na Západě v jeden jediný den a že oba světci jsou ctěni na Východě prostřednictvím známé ikony, na níž jsou vyobrazeni v objetí nebo při výměně polibku, přičemž dodal:

„Právě tento polibek jsme přišli vyměnit spolu s Vámi, Svatosti, abychom podtrhli vroucí touhu v Kristu a lásku, které jedni ve vztahu ke druhým zakoušíme. Teologický dialog mezi našimi církvemi ve víře, pravdě a lásce, díky božskému přispění pokračuje i přes nemalé a přetrvávající obtíže, týkající se známých problémů. Opravdu si přejeme a nemálo se modlíme za to, aby tyto obtíže byly překonány a problémy byly odstraněny co nejrychleji to bude možné, abychom ke slávě Boží dosáhli vytouženého cíle. Víme, že tato touha je i Vaší touhou, a jsme si rovněž jisti tím, že Vaše Svatost, stejně tak jako Vaši spolupracovníci, nevynecháte ve svém nasazení nic, aby byla cesta dokonale vyrovnána a aby, dá-li Bůh, bylo dosaženo pozitivního dovršení prací tohoto dialogu.“

Bartoloměj I. pak přenechal slovo Benediktu XVI.«

radiovaticana.cz
Ruské noviny vedle toho přinesly zprávy z řeckých zdrojů, podle nichž se po společné bohoslužbě papež s patriarchou zavřeli do knihovny a o samotě jednali, co si počít s Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu, která se prakticky přestává ekumenismu účastnit. Žádné veřejné stanovisko však nevydali.

-------------------------------

Patriarchova slova zní krásně. O lásce, o touze po jednotě. Dnes však mnozí pravoslavní křesťané přemýšlejí, co se skrývá za těmito slovy. Víme přece o ozbrojeném přepadení monastýru Esfygmen na Athosu provedeném kvůli opozici tamních mnichů vůči ekumenické politice patriarchy Bartoloměje (viz příspěvek č. 392). Co asi člověka napadne v tomto světle nad větou patriarchy Konstantinopole:
"Opravdu si přejeme a nemálo se modlíme za to, aby tyto obtíže byly překonány a problémy byly odstraněny co nejrychleji to bude možné, abychom ke slávě Boží dosáhli vytouženého cíle," která nyní řekl na papežské bohoslužbě v Římě?
Jakými prostředky "budou překonávány obtíže a odstraňovány problémy"? Třeba se mýlím, ale působí to dojmem, že těmi neživotnými "obtížemi" a "problémy", které je potřeba odstranit z cesty ekumenismu, jsou ve skutečnosti míněni někteří živí lidé, jejich víra a svědomí... Dnes jsou "ke slávě Boží" odstraňováni protiekumeničtí mniši ze Svaté Hory Athos. Kdo bude k větší slávě Boží zítra odstraněn z cesty církevním politikům razícím ekumenickou ideologii?

Máme na paměti, jaká realita stojí za slovy, jimiž si patriarcha Bartoloměj pochvaluje, že "liturgická slavnost Petra a Pavla je slavena jak na Východě, tak na Západě v jeden jediný den". Čím byla tato povrchní jednota vykoupena? Bylo to drastické zavedení nového kalendáře, při němž byli (v dobách naší prvé republiky) v Řecku mučeni, pronásledováni, biti a šikanováni pravoslavní křesťané, kteří nechtěli nic jiného, než aby jim bylo dovoleno setrvat u svých věkovitých pravoslavných tradic. Někteří byli pro věrnost plnosti pravoslavné tradice zabiti. Od těch dob povstala v pravoslavné církvi dlouhá řada rozkolů a pravoslavná východní církev ztratila téměř dvoutisíciletou liturgickou jednotu. A dnes poukazuje cařihradský patriarcha na nový kalendář, jako by to bylo cosi na způsob důkazu lásky pravoslavného Východu k papežskému Západu. Kdo ví, zda se neblíží doba, kdy se budou mnozí pronásledovaní a trpící modlit: "Bože, ochraňuj nás před jejich láskou."
Politiky a tendencí konstantinopolského patriarchátu se už hrozí i v Moskvě. Na posledním archijerejském synodu Moskevského patriarchátu vyjádřili ruští biskupové své vážné obavy ze směřování Konstantinopole a oficiálně vydali už opravdu důrazné varování Konstantinopolskému patriarchátu, aby nepokračoval po cestě tímto směrem (komuniké ruských biskupů právě překládám).










Zobrazit příspěvek č. 395 jednotlivě

Administrátor --- 7. 7. 2008
Z došlé pošty - odkazy na české Řeky

Pravoslavný chrám v Krnově nabývá podoby

http://www.krnov.cz/_programs/Article.asp?aid=10158&mid=1&sid=105

Řecká obec Krnov
http://rokm.hyperlink.cz

Asociace řeckých obcí v ČR
http://www.arovcr.cz

Oslavy 60. výročí příchodu Řeků do Česka
http://www.vyroci60.estranky.cz



Zobrazit příspěvek č. 396 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2008
Dokumenty - Prohlášení archijerejského sněmu Ruské pravoslavné církve

Moskevský patriarchát vydal varování, že jednota pravoslavné církve je ohrožena

Z oficiálního dokumentu Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu

Prohlášení archijerejského sněmu Ruské pravoslavné církve MP - o jednotě Církve

(Výběr z publikovaného dokumentu)

»Hrozby církevní jednotě v současnosti existují i ... v životě světového Pravoslaví. Vycházejí především z neuvážených pokusů o revizi mnohasetletých pilířů, na nichž spočívají vzájemné vztahy uvnitř Církve ... Sněm (biskupů Moskevského patriarchátu) vyjadřuje hluboké znepokojení v souvislosti s tendencemi přehodnotit kanonické tradice, což se projevuje v některých projevech i činech představitelů svaté Konstantinopolské církve.

Tito hierarchové a teologové odvrhují 28. pravidlo IV. všeobecného sněmu tak, jak bylo vždy celou plností Pravoslavné církve totožně chápáno, a vyvíjejí novou eklesiologickou koncepci, která se stává útokem proti celopravoslavné jednotě. Podle této koncepce:

a) ke světovému Pravoslaví náleží jen taková místní církev, která setrvává ve společenství s Konstantinopolským trůnem;
b) Konstantinopolský patriarchát má výhradní právo církevní jurisdikce ve všech zemích, kde je pravoslavná diaspora;
c) v takových zemích jedině samotný Konstantinopolský patriarchát zastupuje před státem názory a zájmy všech místních pravoslavných církví;
d) jakýkoliv archijerej či klerik, vykonávající službu za hranicemi kanonického teritoria své místní církve, spadá pod církevní jurisdikci Konstantinopole, dokonce i když si to neuvědomuje, a tudíž může být přijat do této jurisdikce bez propustné listiny, když si to přeje (jak už se to stalo s bývalým episkopem sergievským Vasilijem);
e) Konstantinopolský patriarchát určuje zeměpisné hranice církví, a jestli se v dané otázce jeho názor neshoduje s názorem té či oné místní církve, může na území této církve ustanovit svou jurisdikci (jak se to stalo v Estonsku);
f) Konstantinopolský patriarchát jednostranně určuje, jaká místní církev může a která nemůže účastnit se v mezipravoslavných institucích.

Takový pohled Konstantinopolského patriarchátu na svá vlastní práva a pravomoci vstupuje do nepřekonatelného střetu s mnohasetletou kanonickou tradicí, na níž je založena existence Ruské pravoslavné církve i jiných místních církví, a také s reálnými pastýřskými úkoly při duchovní péči v diaspoře.

Máme zato, že výše uvedené otázky mohou být definitivně vyřešeny pouze na všeobecném sněmu pravoslavné církve. Náš sněm vyzývá posvátnou Konstantinopolskou církev, aby před všepravoslavným posouzením výše uvedených novot prokázala obezřetnost a zdržela se kroků, které by mohly roztrhat pravoslavnou jednotu. To se vztahuje zvláště na pokusy revize kanonických hranic místních pravoslavných církví.

Ze své strany vyjadřuje Ruská pravoslavná církev připravenost s veškerou horlivostí sloužit pravoslavné jednotě, spolupracovat při harmonizaci zájmů pravoslavných církví v diaspoře...

K rozdělením vede, když nějaká jednotlivá osoba či skupina osob vnucuje své soukromé mínění všem ostatním údům Církve... Touto cestou kráčeli všichni heretikové a rozkolníci, neboť se pyšně domnívali, že Duch Svatý hovoří jen jejich ústy a nikoliv skrze katolickou plnost Církve...

Jednota se také buduje díky podpoře církevního řádu. Jak učí ap. Pavel: "Všecko slušně a podle řádu ať se děje" (1Kor 14,40 - dle kral., nebo pravosl. znění; ekumenický překlad protestantsky mlhavě překládá "spořádaně" místo "dle řádu"). Proto jsou v Církvi hlavní směrnicí kánony...«

(Výňatek z delšího dokumentu; podepsán patriarcha Alexij a členové prezidia archijerejského sněmu)

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 397 jednotlivě

Administrátor --- 9. 7. 2008
Z tisku - protesty proti konstantinopolskému patriarchovi

Pravoslavní Ukrajinci nazývají rozhodnutí Bartoloměje I. navštívit jejich zemi jako "bezprecedentní vtrhnutí" na kanonické území Ruské církve

Moskva. Představitelé pravoslavné společnosti na Ukrajině podrobili ostré kritice rozhodnutí konstantinopolského patriarchy navštívit slavnosti v Kijevě u příležitosti 1020. výročí pokřtění Rusi, což hodlá patriarcha Bartoloměj učinit i bez pozvání moskevského patriarchy Alexije II. a pravoslavného metropolity ukrajinského Vladimira.

"Takovou cestu vykonat bez pozvání moskevského patriarchy, jehož kanonickým územím Ukrajina je, musíme podle posvátných kánonů prohlásit za bezprecedentní vtrhnutí na kanonické teritorium Moskevského patriarchátu," píše se v prohlášení Svazu pravoslavných občanů Ukrajiny.

"Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa." Členové Svazu pravoslavných občanů Ukrajiny nazývají předpokládanou návštěvu Bartoloměje za "nekanonickou a provokativní" a prohlašují, že se nebudou účastnit bohoslužeb konstantinopolského patriarchy, jestli na Ukrajinu přijede, ani si brát od něho požehnání.

"Konstantinopolský patriarcha musí každou vteřinu svého pobytu na Ukrajině chápat a vidět, že není na svém kanonickém území a že pravoslavný lid ví o jeho ambicích stát se "východním papežem" a o jeho zjevných dogmatických a kanonických přestupcích - spolusloužení s římským papežem, a o projevech jeho hierarchů, ve kterých je zamlžována pravoslavná věrouka," praví se v dokumentu.

Členové Svazu dále prohlašují, že v případě i nepatrného gesta či náznaku konstantinopolského patriarchy (vstříc) rozkolnické straně (má se na mysli rozkolná "pravoslavná" církev tzv. "patriarchy Filareta" čili pana Denisenka; pozn. překl.) a tím spíše v případě jeho setkání s nimi, pravoslavní zahájí "masové občanské protestní akce proti nezákonnému vtrhnutí Konstantinopolského patriarchátu na území Ruské pravoslavné církve".

"My pravoslavní křesťané očekáváme na Ukrajině našeho prvohierarchu, Jeho svatost patriarchu Alexije, a jenom jeho. Přijede-li Jeho svatost do země Kijevské Rusi, všichni uvidí, že ukrajinští věřící jsou s ním a jedině s ním," dodávají autoři dokumentu.

Dle zprávy Radia Radoněž převzaté z Interfax Religia

---------------

Dokonce i ruský pravoslavný liberální teolog, diákon Andrej Kurajev, prohlásil, že přijede-li konstantinopolský patriarcha na Ukrajinu opravdu bez pozvání Moskevského patriarchátu, "bude takový čin možno nazvat přímou fackou uštědřenou Ruské církvi".

Patriarcha Bartoloměj má přijet do Kijeva na osobní pozvání prezidenta V. Juščenka, který mu navrhl, aby "předsedal výše vzpomenutým oslavám". Konstantinopolský synod 23. června "ocenil pozvání od církve, státu i ukrajinského národa a s úctou k jejich cítění se rozhodl, že Církev Matka, která přivedla ukrajinský národ ke křtu, odpoví na toto pozvání a vypraví patriarší delegaci, kterou povede Jeho nejsvětější svatost (Bartoloměj)".
"Úmysl konstantinopolského patriarchy navštívit Ukrajinu bez domluvy s patriarchou Alexijem svědčí o tom, že naprosto ignoruje Ruskou církev," pronesl představený oddělení Moskevského patriarchátu pro spolupráci s ozbrojenými silami prot. Dimitrij Smirnov. "Vztah konstantinopolských patriarchů ke kánonům, k historii a k naší zemi je neomluvitelný... Vzniká pocit, že (Konstantinopol) naprosto ignoruje vše - jakoby nebyly kánony, nebyl ruský patriarcha, nebyla Ruská církev," zdůraznil otec Dimitrij, který se domnívá, že "pozvání patriarchy Bartoloměje na Ukrajinu je pokusem založit nezávislou na Moskvě pravoslavnou církev v této zemi... Je to jeden ze segmentů celosvětové globální politiky", která je namířena proti Rusku.

Dimitrij Smirnov připomněl výroky a činy některých představitelů Konstantinopole zacílených na podporu ukrajinských rozkolníků. Dále podotkl: "Americkému velvyslanci na Ukrajině bylo zakázáno navštěvovat chrámy Moskevského patriarchátu, což vypovídá o tom, že vláda USA zaujala k tomu všemu bezprostřední vztah. A která strana se těší jejím sympatiím je jasné," uvedl otec Dimitrij.

Ruský historik Nikolaj Lisovoj hodnotí plánovanou návštěvu konstantinopolského patriarchy církevně-státních oslav na Ukrajině bez pozvání ze strany patriarchy Alexije jako další nepřátelský aktem této církve směrem k Rusku. "Konstantinopolská církev od r. 1917 se po celou dobu snaží pracovat proti Rusku a proti Ruské pravoslavné církvi. Pracuje spolu s NATO na odtržení Ukrajiny od Ruska." Proto otázka návštěvy patriarchy Bartoloměje "není církevní ale politická"...

"Podle pravidel vzájemných vztahů místních pravoslavných církví může patriarcha jedné pravoslavné církve navštívit kanonické území jiné pravoslavné církve pouze na pozvání představitele této církve. Podobně to bylo i v r. 2000 v Betlémě, kam přijeli představitelé pravoslavných církví, "ale na pozvání patriarchy jerusalemského a celé Palestiny, a nikoliv prezidenta Izraele nebo palestinského vůdce Jásira Arafata (který se účastnil náboženského setkání v Betlémě, zasedal vedle církevních představitelů, přichystal pro ně recepci, avšak nezval ani nebyl organizátorem). Jak by tedy bylo možné, aby na pozvání V. Juščenka patriarchové přijížděli na kanonické teritorium Moskevského patriarchátu! To by bylo stejné, jako by představitel tureckého státu pozval ruského patriarchu do Nikáje, kde se konal všeobecný sněm, a moskevský patriarcha by tam jel, aniž by si vyžádal povolení od místního patriarchy (v tomto případě konstantinopolského), jemuž je toto území podřízeno."

Historik je přesvědčen, že rozhodnutí konstantinopolského patriarchy přijet na Ukrajinu, a stejně tak i jeho pozvání od prezidenta Juščenka, "to je přímá cesta k rozbití církevní jednoty". Kdyby chtěl Juščenko navázat nějaké církevní vztahy třeba s Konstantinopolským patriarchátem, musel by především kontaktovat představitele Ruské církve, k níž Ukrajina kanonicky náleží. A toto neučinil.

Zprávy Rádia Radoněž






Zobrazit příspěvek č. 398 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2008
Staví se nový pravoslavný chrám

V Krnově bude pravoslavný chrám. Kvůli Řekům

Krnov - V Krnově se bude stavět pravoslavný kostel, už delší dobu o to usiluje tamní početná řecká komunita i česká pravoslavná církev.

Podívejte se, jak bude chrám vypadat

Video na "aktualne.cz"






Zobrazit příspěvek č. 399 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2008
První a druhá neděle po Padesátnici

Ještě k Neděli všech svatých

O tomto svátku jsme tu již psali vloni. Památka všech svatých se koná jindy v západním křesťanstvu a úplně pak jindy v pravoslavné církvi. Zatímco na západě je z rozhodnutí Říma podzimním svátkem, jehož umístění v roce má souvislost s pohanstvím, tak v Pravoslaví je datum tohoto významného svátku zcela křesťanského původu a hlavně založeno na křesťanských principech. Koná se totiž první (a potažmo ještě druhou) neděli po Padesátnici či po svátku Svatodušním. Význam toho umístění je zcela průhledný - řečí, která je srozumitelná každému, se tím vysílá poselství, že svatost člověka je darem Ducha Svatého, resp. dílem Ducha Svatého. A nebo ještě jinak: že důvodem a smyslem sestoupení Ducha Svatého je, aby se lidé posvěcovali čili potažmo stávali svatými. A když k tomu ještě připomeneme, že sestoupením Svatého Ducha na apoštoly vznikla Církev, tak už máme hlavní ideu svátku všech svatých naprosto přehledně před očima: Církev zbudovaná a naplněná Duchem Svatým je tu proto, aby posvěcovala lidi, aby měl pozemšťan kam přijít stát se svatým, tj. tím, čím člověka Bůh chce mít.

Ještě k datu toho svátku na Západě. On prý sice navazuje na pokřesťanštění antické stavby, kterou na počest Augustovu postavil r. 27 př. Kr. Agrippa a která se jmenovala Pantheon podle soch všech bohů, v ní umístěných, leč původně byl také na jaře. Pantheon daroval císař Fokas papeži Bonifáci IV., který ji opravil a 13. května 609 zasvětil Panně Marii a všem svatým (svátek všech svatých světil tehdy Řím podle východosyrského data dne 13. května /dle sv. Efréma Syrského/; západosyrské a byzantské datování svátku bylo spojeno s první nedělí po Padesátnici). Protože však jarní poutě vedly k zásobovacím potížím v Římě, přenesl Řehoř IV. (827-844) svátek na 1. listopad, tedy na dobu po žních. Je však pochybné, že by listopadový datum byl vybrán náhodně - jen jako "nějaký den po žních", jelikož je to starobylé datum nečisté pohanské slavnosti ....

Viz např. Halloween 31. října. Původní název byl Hallowe'en zkratka z anglického All-hallow-even (doslovný překlad: Všech Svatých předvečer/vigilie/ první nešpory), Halloween je původně pohanským (keltským) svátkem Samhain - pohanský nový rok (konec pohanského léta). Můžete taky slyšet název předvečer svátku Všech svatých. Pravděpodobně má i návaznost na křesťanský svátek Všech svatých. Už rekvizity tohoto svátku jsou výmluvné: čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. A samozřejmě démoni či záhrobní bytosti zobrazované strašidlem z vydlabané dýně. (Dle Wikipedie) Satanisté vyhlásili tento den za svůj oficiální svátek. Více v našem článku Co je to vlastně Helowen.
Pravoslavný křesťan tak může nad umístěním svátku všech svatých v západní církvi jen krčit rameny a radovat se z toho, že pravoslavná církev zachovává původní a smysluplné datum tohoto svátku, neposkvrněné nějakými živými démonickými asociacemi.

------------

Existuje zajímavý názor, že svátek všech svatých se vztahuje nejen ke všem známým i neznámým svatým časů minulých a doby přítomné, ale i ke všem svatým budoucnosti. Má to své opodstatnění. Církev prostupuje do věčnosti a z hlediska věčnosti není důležité, ve které epoše žil (resp. bude žít) ten či onen svatý, - Kristus je alfa i omega, začátek i konec, a s Ním čili v Něm i všichni jeho svatí. Takže svátkem všech svatých uctíváme i ty svaté, kteří se ještě nenarodili, nebo světce, kteří sice již žijí, ale ještě se nestali svatými... Z hlediska věčnosti se můžeme ze své přítomnosti obracet jak k těm, kteří nás předešli, tak i k těm, kteří přijdou po nás.

Uctíváme tedy všechny svaté všech dob a míst. Co to znamená uctívat? Především: obracet se na ně v modlitbách. Spojovat se s nimi srdcem. Každý křesťan v Církvi, který vede nějaký zápas za očištění svého srdce, spojuje s do určité míry se všemi svatými. K úctě svatých náleží i víra, že Církev je společenstvím svatých a že se svatými se spojujeme při svaté Eucharistii.

Památka všech svatých posiluje věřící, kteří vidouce oblak tolika známých a neznámých svatých, nemají důvod propadat zoufalství nad svou spásou. Právě v den tohoto svátku mohou dobře pochopit, že záludná myšlenka: „Zbytečně se snažíš, zbytečný je tvůj život, spásy stejně nedosáhneš,“ je lživá. Živíš-li v sobě takové mínění, lžeš Bohu i sobě.

»Věz, že myšlenka od démonů je ta, která ti říká: "Nemáš se kam utéci, nemáš pokání a odpuštění nezískáš".« (Avva Isaiáš)
-----------------------

Listujeme-li zápisy s životopisy světců, uhlídáme, že jsou to lidé pocházející ze všech společenských tříd, ze všech lidských ras a společenských stavů; vzdělaní i nevzdělaní, urození i neurození, nad jiné krásní i nejopovrhovanější, silní i slabí atd. Jsou tam králové a císaři, jsou tam i žebráci.
Ukazuje nám to, že každý se může stát svatým a každý je povolán ke svatosti!
„Buďte svatí, jako já jsem!“ praví Bůh (Levit 11,44-45). Dosažení svatosti je naplním Boží vůle o člověku. Proto se posvěcujeme v Církvi, jsme křtěni, přijímáme svaté Tajiny, modlíme se, postíme se, plníme přikázání, konáme různou askezi..., abychom dosahovali svatosti - jinak řečeno - abychom se stávali připraveným příbytkem, v němž může sídlit Duch Svatý.

V západním křesťanstvu je rozšířen názor, že je možné být si prostě křesťanem a bez zvláštního zápasu dosáhnout spásy - čili být spasen pro samotnou příslušnost k církvi (je to možná projev dogmatu ex opere operato). A svatost že je cestou, na kterou se vydávají jen ti, které duchovní život nějak mimořádně zaujal; takoví nadšenci se tedy stávají svatými... Ideál svatosti je tam tedy něčím, co není potřebné ke spáse, čímsi "navíc". Takový přístup je v pravoslavné církvi naprosto nepřípustný a je zcela neslučitelný s pravoslavným učením, které je soustředěno ve výše vzpomenutém výroku Božím: „Buďte svatí, jako já jsem svatý,“ pocházejícím už z éry Starého zákona. Tehdy ještě toto přikázání nemohlo být plně uskutečněno, a přesto už je uloženo dávnému Božímu lidu. Až po příchodu Ježíše Krista byl zbudován příbytek svatosti, Církev, aby lidé mohli přicházet a nechávat se Bohem posvěcovat, stávat se svatými a dokonalými.
Svatost - to je podobnost Bohu. Stupeň duchovnosti člověka - to je stupeň jeho podobnosti Bohu. Podle svatootcovského učení, založeného na praktických zkušenostech, má řetězec první etapy duchovního života (očištění) následující články: poznat svou duchovní nemoc, z toho se rodí soucit s druhými lidmi, z čehož pochází pokora a ta je tím klíčem, který otvírá lidské srdce působení Boží blahodati (milosti). Očišťující působení blahodati, které doposavad mohlo omývat srdce jen zvenku, od tohoto okamžiku vstupuje dovnitř a koná dílo zevnitř lidského srdce. V dalších etapách duchovního života (osvícení a zbožštění) jsou také řetězce na sebe navazujících článků, ale ty jsou nepochopitelné tomu, kdo neprošel nejdříve etapou očištění (stejně jako jsou nepochopitelné stupně očišťování tomu, kdo ani nezačal s tímto dílem a kdo nemá srdce připravené svatým křtem; proto se o těchto věcech neříkalo kdekomu, aby bývalo to součástí křesťanského tajemství - při paměti na Kristovo poučení o perlách a sviních.)

Naší nejhroznější nemocí je to, že neznáme svou nemoc. Sv. Pimen Veliký: "Člověk je ten, kdo poznal sám sebe." Tato nemoc a hrozné nepoznání sebe sama se projevuje především "sebeospravedlňováním", omlouváním svých pádů a nedostatků. Sv. Simeon Nový Theolog vyřkl zlatou formuli tohoto duchovního léčení: "Pečlivé zachovávání Kristových přikázání naučí člověka poznat svou nemoc" (tj. zjevuje mu jeho nemoc, činí ji pro něho viditelnou). Srovnávejme sami sebe (své chování, skutky, myšlenky, přání) s tím, co je pro křesťana normou jednání a myšlení; touto normou je Evangelium, obraz Krista jako osoby, jako člověka i jeho učení, které zahrnuje celou tu normu zdravé lidskosti, která je nám v Kristu dána. Tedy jde o to, abych poznal, kdo ve skutečnosti jsem. To je reálný začátek duchovního života. Není možný duchovní život bez toho, aniž by se člověk donutil k plnění Kristových přikázání, protože bez toho není možné sebepoznání, a bez poznání svých nemocí nemohu ani myslet na jejich léčení.

Vydá-li se na tuto cestu, člověk snadno zjistí, že v podstatě není schopen splnit ani jedno přikázání tak, jak by bylo potřeba. Každé naplnění Božích přikázání, na něž se zmůžeme, je ve skutečnosti jen zkažením Božího přikázání, jeho karikaturou. Tato skutečnost je vyjádřena v základním svatooteckém výroku pravoslavné duchovnosti: "Svatí otcové oplakávali své ctnosti jako hříchy."
Zajímavý je psychologický rozdíl mezi pravoslavím a katolicismem. Pro katolíka znamená splnění přikázání: získat zásluhy. Každá ctnost, každý dobrý skutek je pro něj zásluhou. Jaký to rozdíl vůči pravoslaví, kde ti, kteří měli skutečný duchovní život a opravdové duchovní zření, oplakávali tyto své domnělé zásluhy! Vše lidské je otráveno ctibažností, vypočítavostí, pýchou, sebeúctou, zvědavostí a touhou po tom, co je nedůležité, místo aby usiloval o to, k čemu je člověk určen. Dokonce i naše ctnosti jsou otráveny jedem, který nás hubí. Nemá-li člověk správnou reflexi svých "ctností", mohou se stát prostředkem pro jeho ještě hlubší pád a hroznější záhubu. (Stává se, že ty nehroznější zločiny spáchali lidé, kteří - viděno lidskýma očima - patřili k nejctnostnějším. Vzpomínáte si, kdo ukřižoval Krista, kdo Ho soudil? Lidé, kteří na morální úrovni byli bezúhonní - plnili Zákon, přesně jak bylo stanoveno, - nekradli, neopíjeli se atd. Zdálo by se, že jsou čistí; jenže strašná pýcha se jich zmocnila uprostřed všech jejich ctností.)
Teprve při poznání své nemoci se rodí skutečné pokání. Vidí-li člověk nejen své hříchy ale i svou slabost, chápe, že každý hřích je nožem bolestně zaraženým do lidské duše a dokud ho nevytáhneš a nevyléčíš ránu, budeš trpět. Tady začíná pozorný duchovní život, nenávist k hříchu. (Posledních pět odstavců přeloženo z přednášky A. Osipova.)

--------------------------

Proč šli apoštolé za Ježíšem, když je povolal? Šli hned. V evangeliu na druhou neděli po Padesátnici (neděle všech svatých zemí našich) čteme, že na Ježíšovo slovo položili to, co měli zrovna v rukách, a kráčeli za Ním. Jak je to možné? Sv. Theofan Zatvornik vysvětluje, že tak učinili, protože šli za lepším. Svým srdcem poznali, že jsou voláni od horšího k lepšímu, a je přirozenou vlastností lidské duše, že touží po lepším. Tato vlastnost se však správně projevuje jen u duše prosté, jen taková pozná lepší od horšího a má vnitřní sílu zvolit si, co je pro ni lepší. Zmatená duše to nepozná a i kdyby to poznala, tak duše zapletená do všech těch zauzlin a promotanců světa a vášní nebude mít sílu uskutečnit volbu a vyvolit si to, co alespoň mlhavě rozpoznává jako lepší. Zmatení myšlenek a komplikovanost uvažování, které jsou do našich duší nasazovány od dětství a pod tlakem je do nás toto vnitřní rozladění pumpováno naším vzdělávacím systémem a vším dalším, co na nás nepřetržitě působí, má za následek, že lidská duše je jako roztříštěné zrcadlo - v mnoha střípcích se zrcadlí mnoho věcí, ale pořádně v nich nevidíme nic. Takový vnitřně roztříštěný člověk toho většinou spoustu ví, mnoho toho chce, neví však přesně, co si vybrat, kolísá, co je výhodné, váhá, co je správné a co nikoliv, vše posuzuje z tolika stran a hledisek, že nakonec k ničemu nedojde. Duše dnešních lidí jsou slabé a nemocné.

Teolog Alexij Osipov podotkl, že již před dvěma staletími si otcové všimli, že jejich současníci nejsou už schopni napodobit dávné příklady svatých. A dnešní lidé? Ti už jsou tak morálně slabí, že to, co se píše v životech svatých, jim připadá jako pohádky. Za ušlechtilými činy hledají dnešní historikové politické motivy, v hrdinství víry vidí fanatismus; za zázraky, které jsou pro skutečně věřícího člověka normální součástí jeho rozhledu a samozřejnou součástí světonázoru, dnešní materialismem deformovaný badatel spatřuje pouhou legendu, vyfabulovanou literární ozdobu příběhu či manipulaci se čtenářem. Současníci většinou už nejsou ani schopni věřit, že by takový život, jaký vedli svatí, byl možný a v lidských silách.
Jednou vyšel avva Zenon z kelie a zabloudil. Námaha ho vysílila až padl na zem. A hle, stojí u něho jinoch s chlebem a číší vody v rukou, řkoucí: »Vstaň a posilni se pokrmem a nápojem.« Avva se postavil, třikrát se pomodlil, a až poté přijal a okusil pokrm. Jinoch dí: »Následuj mne,« a v mžiku se starec ocitl v blízkosti své kelie. Starec jinochovi pravil: »Vejdi a pomodli se za nás.« Jinoch vešel a stal se neviditelným.

Na otázku bratra, jak žít, odpověděl: »Jez trávu, oblékej se do trávy, spi v trávě; a získej železné srdce.« (Avva Euprenios)

Jednou obvinili monacha z vraždy. Avva Daniel, který byl náhodou u toho, se otázal: »Kde je ten zabitý?« Přivedli ho na to místo a ukázali mu ho. Avva, stoje tam, pomodlil se a zavražděný vstal z mrtvých. Avva se ho zeptal: »Kdo tě zabil?« Nebožtík ukázal. Na to mu starec pravil: »Nyní spi do té doby, kdy tě vzkřísí Bůh.« Vzkříšený ulehl a stal se opět mrtvým.
Ano, lidstvo stárne, uvnitř něho se rozlézá jakýsi morální rozklad, vnitřní síly lidstva strmě upadají; jakoby probíhalo jakési zvetšení a drolení samotné lidské podstaty. Je možné, že v samotném genetickém kódu lidstva (či jinde) bylo už od dávného dávna určeno, jakého věku se má lidstvo dožít. A my žijeme v éře prohlubujícího se stáří či přestárlosti lidské rasy. Všichni lidé dohromady jsou cosi jako vetchý stařec, který se celý klepe, sotva se drží na nohou, je poloslepý, hluchý a ztrácí paměť. Prostě, člověčenstvo je v důchodu - nic už od něj nečekej, jen další chátrání.
Jednou přišli zloději krást k otci Evprenii; on jim pomáhal vynášet věci z kelie; zloději vzali vše a odešli; v kelii zůstala pouze starcova hůl; starec ji vzal a odnesl zlodějům. (Avva Euprenios)

»Tělesné zdraví nepřináší užitek - když se snažíš zachovat si je jen a jedině kvůli sobě samému, pak je takto zachráněné zdraví stavem Bohu nepřátelským.« (Z výroků otců v pateriku)
Uvažování, které měli dávní asketové, je dnes lidem už natolik cizím a vzdáleným, že nad některými citáty výroků svatých mají naši současníci (a dokonce i mnozí křesťané) dojem, že ti dávní otcové snad byli blázni. Co je však nejhorší? Dnes už vůbec nedokážeme pochopit natož uskutečnit tu známou základní tezi obsahující koncentrovanou definici správného duchovního života: "Svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy."

V lidech poslední doby slábne onen vnitřní tonus - člověk vnitřně ochabuje. Každým rokem vidíme další a další projevy vnitřní vyčerpanosti lidstva, nebo civilizace. Jistě, projevuje se různým způsobem a v různé míře u jednotlivých národů. Žádný však není tohoto procesu ušetřen. Někde se projevuje zjemnělostí a mravní rozbředlostí, která ničí kompletně celého člověka - tedy nejen duchovně, ale i duševně i tělesně. Jestli o svatosti jsme výše psali, že je to získávání Boží podoby, pak o dnešním lidstvu bychom mohli opakovat slova světce: Jestli člověk svlékne se sebe obraz Boží, pak si nezachová ani podobu lidskou, ale stane se zvířetem.

I těm lidem, kteří se ještě brání duchu naší doby a jdou (jak se říká) proti proudu, bolestně chybí vnitřní pevnost, morálka, sebezapření a schopnost obětovat se. Zajímavě o tom píše A. Solženicyn.

Dokonce i o tak obyčejné věci, jakou je mnišství, se říká, že tato askeze není už dána naší době (řekl před stoletím snad sv. Ignatij Brjančaninov?) A při tom - kolik bylo v minulosti mnichů? Kdekdo byl mnichem! Monastýry byly nacpané černoříznými lidmi. Našla by se ještě dvě stě lety rodina, která by neměla někde v příbuzenstvu mnicha?
»Toužíš-li po spáse, konej vše, co k ní vede.« (Avva Isidor)
Proto dnešní člověk nedosahuje svatosti cestou askeze, poustevnictví apod. Proto dnešní křesťan nedělá zázraky, až se pomalu zapomíná na to, že věřící mohou konat veliké divy mocí Kristovou. Míjí pomalu doba jakýchkoliv vyšších forem duchovního života - lidé už na to nemají síly. Dnes začíná doba, kdy vrcholem zbožnosti je najít Církev a udržet se v ní. Nastává doba, kdy všechny síly věřícího člověka spotřebuje zápas za pouhé uchování víry. A blíží se doba, o níž se píše, že ke spáse bude Bůh žádat po křesťanu jediné - nepřijmout antikristovu pečeť. Poslední doby budou doby největších světců, neboť kvůli krajní morální slabosti lidí bude odmítnutí pečeti tak velikým skutkem, že v Božích očí předčí i zázraky dávných asketů, kteří křísili mrtvé, chodili po vodní hladině jako po souši, měnili slanou vodu na sladkou, četli v lidských myslích, hořeli při modlitbě jako plamen...

U dnešních lidí, kteří se odhodlají k zápasu, bývá až příliš často motorem k jejich askezi pýcha - zjevná či skrytá. To se vyskytovalo už v minulosti (viz jeden výrok z pateriku: "Naše ústa páchnou od postu; celé Písmo známe nazpaměť ... leč nemáme to, co od nás Bůh žádá - pokoru"), jenže tenkrát bylo i dost asketů, kteří vedli duchovní zápas kvůli lásce.
»Neuvěřitelná zloba nepřátel (démonů) je spojena s neuvěřitelnou záludností (lstivou zchytralou úskočností).« (Avva Isaiáš)
Jedno má však dnešní doba společné s dobami svatých otců. Dnes stejně jako tenkrát platí:

»Člověče, tví zlostní nepřátelé nikdy nespí, ve dne v noci se bez oddechu snaží o tvou záhubu; nebuď nedbalý.« (Avva Isaiáš)






Zobrazit příspěvek č. 400 jednotlivě

Administrátor --- 17. 7. 2008
Z tisku

Jen za poslední tři roky vydělal římský papež na prodeji svých knih přibližně dva milióny Euro.

Knihy Benedikta XVI. jsou skutečnými bestsellery. Např. kniha Ježíš z Nazareta byla rozprodána v množství 2,5 milionu exemplářů. Nyní bude vydán třináctisvazkový komplet výběru z jeho díla.

(La Repubblica)







Zobrazit příspěvek č. 401 jednotlivě

Administrátor --- 22. 7. 2008
Z tisku - peníze a církev

Příjmy Vatikánu

V roce 2007 vybrali katolíci celkem 79,8 milionu dolarů (asi 1,2 miliardy Kč), z toho v kostelích ve Spojených státech to bylo 18,7 milionu dolarů (asi 276 milionů Kč). Protože však hodnota dolaru vůči euru poklesla o 15 procent, papežský stát tak kvůli nevýhodnému měnovému kurzu přišel o 9,1 milionu eur (asi 213 milionů Kč) a ani anonymní dary od jednotlivců z USA ve výši 14,3 milionu dolarů nedokázaly této ztrátě zabránit.

Závěrečné výsledky vatikánského účetnictví za rok 2007 ukázaly, že příjmy nejmenšího státu světa s dvěma tisíci obyvatel dosáhly 236,7 milionu eur a výdaje 245,8 milionu eur.

Více






Zobrazit příspěvek č. 402 jednotlivě

Administrátor --- 24. 7. 2008
Z tisku

Chrám sv. Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě byl zapsán na seznam sedmi divů Ruska.






Zobrazit příspěvek č. 403 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2008
Mistr Jan a Jeroným - dva, politicky zcela nekorektní, pravoslavní svatí

Dnes (19./6. července ) je podle starého kalendáře svátek svatých mučedníků Jana a Jeronýma, kteří trpěli v Kostnici.

Cítíme srdcem, že v těchto synech českého národa se vtělila pravoslavná minulost Čechů a Moravanů. Z toho, co zde bylo katolíky násilím vymýceno, zadušeno a zašlapáno pod povrch, vyrazila mocná ratolest s netušenou silou.

Když je řeč o Husovi, vybaví se mnohým slůvko pravda. A s tou je dnes potíž. To je příliš náročné poselství tohoto mučedníka, jemuž dnes ztrácíme morální schopnost dostát, resp. porozumět, následovat či alespoň ocenit. Dokonce můžeme u dnešních křesťanů za jejich váhavými či neurčitými slovy o Husovi vytušit jakousi obavu, „jestli on to ten Hus s tou pravdou trochu nepřehnal“.



Jako glosu k letošní Husově památce použiji pár citací o pravdě z pořadu o prvním československém prezidentovi. Snad skutečnost, že se týkají světské a vážené osoby, učiní pro současníky zmínku o pravdě trošku stravitelnější.

Televizní „Sváteční slovo“ o pravdě

V pořadu Sváteční slovo někdy před rokem hovořil Mgr. Jiří Zajíc na téma: Masaryk a jeho vztah k pravdě. Hlavním tématem zamyšlení bylo srovnání s dnes převládající morálkou, podle níž „lhát je úplně normální“.

Cituji autorova slova o současném stavu společnosti:

Jedná se (dnes) o zásadní posun v hodnocení toho, zda vůbec má smysl pravdu hájit. Zatímco pro Masaryka a jeho dobu bylo samozřejmé, že ano - a to i s nasazením vlastního života. Pro dnešní dobu se takový postoj jeví jako naprosto směšné lpění na něčem, co vůbec takovou cenu nemá.

Důvodů této situace je více. Hlavní dva:
Předně je to přesvědčení, že hájení pravdy je zodpovědno v dějinách za ty nejstrašnější konflikty mezi lidmi ale i státy a národy. A tak rezignací na pravdu lidé chtějí zajistit vytvoření přátelského bezkonfliktního tolerantního soužití. Stručně řečeno: raději se budeme obelhávat, než abychom se hádali.
Tento první důvod spočívá na druhém, teoretickém - na domněnce, že vlastně žádná pravda, kterou by stálo za to hájit, neexistuje. Že každý má jen tu svou (malou pravdu), subjektivní mínění, které nemá právo nikomu jinému vnucovat, ale také se ho může kdykoliv vzdát, když je to pro něj výhodné.

Masaryk jako člověk praktický by se nás jistě zeptal, jak na takovém - z jeho hlediska naprosto mělkém základě - chceme budovat svůj život osobní a natož život veřejný. K našim problémům politickým by jen suše podotkl: „No bodejď, při vašich východiscích tomu ani jinak býti nemůže." A pak by možná dodal: „Tož, panečku, pravda to je tvrdý oříšek, ale srdce čisté a duch přímý nás spojují se skutečností. Na čem jiném chcete postavit život, který obstojí? Na lásce, ovšem. Ale láska, ta se raduje s pravdou."

Konec citátu.
Autorova slova: „rezignací na pravdu lidé chtějí zajistit vytvoření přátelského bezkonfliktního tolerantního soužití,“ jsou geniální zkratkou vystihující princip, na němž je (dle mého skromného mínění) založeno naše společenské myšlení ale i všelijaká ekumenická prohlášení či charty.

Poukázáním na Masaryka nejde jen o jeho osobu, ale spíše o vyzdvižení bolestného duchovního rozdílu mezi lidmi první republiky a současností. Málo si uvědomujeme, jak výrazná změna za to pouhé necelé století s naší společností nastala! (Mimochodem, i jeden současný politik si před nedávnem si napsal za své heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ a poznali jsme pak, co to bylo za pravdu a lásku, když ten samý politik nazval přepadení Jugoslávie a vraždění lidí „humanitárním bombardováním“ atd.) Zatímco tenkrát ještě bylo možno se všeobecně setkat s husovským zápalem za pravdu (či alespoň se sympatií k tomuto ideálu), tak v dnešní společnosti už většinou najdeš jen švejkovský výsměch pravdě a ideálům.

P.S.
Lze k tomu televiznímu svátečnímu slovu ještě něco dodat? Snad jen vyjádřit radost, že i v dnešní všudemělké ekumenické době může ještě zaznít takovéto slovo - byť z míst nečekaných. Proč nečekaných? Takové slovo by totiž mělo - ne znít, ale burácet - především z kazatelen všech církví, které se považují za křesťanské. Kdo jiný než ti, kteří byli povoláni nést slovo Kristovo, by měli dobře znát Evangelium pravící: „Pravda vás osvobodí.“

Do jaké plytkosti se západní církve dostaly, když jako nějaké proroky či duchovní osvoboditele vítají ve svých chrámech různé „svaté muže“ z dálného Východu, kteří na svých spanilých jízdách po křesťanském Západě proklamují synkretický duchovní koktejl (jakoby právě křesťanství nebylo od samého svého počátku překonáním této koktejlové duchovnosti). Jejich učení bývá za takových okolností směsí banálních výroků, svérázného filosofování či poloprázdných ponaučení, které by ve své většině prošuměly bez jakékoliv pozornosti, kdyby nebyly podpořeny exotickou šaramantností jejich autorů; anebo jsou to poučky, které více než náboženské poznání připomínají spíše citáty z učebnic psychologie.

A při tom by setkání s příslušníky jiných náboženství mohlo být v něčem přínosné a zajímavé! - Nebýt toho ducha synkretismu (vytváření společného slepence čehokoliv s čím-jen-je-libo), v němž se taková setkání dnes povinně nesou. Proč si nejít poslechnout, co si myslí třeba dalajlama? Proč však jít do křesťanského kostela poslechnout si názory dalajlamy?, a navíc když je tento synkretický dýchánek spojen se „společnou meditací“ - resp. modlitbou? Ke komu se mám společně s buddhistou modlit? K univerzální neosobní pravdě? Nebo k havlovskému „něčemu, co je nad námi“? Cožpak není celá Bible popřením lživé ideje neosobní univerzality? Budeme se snad jako Pilát tázat: „Co je pravda?“ (Místo: Kdo je Pravda?)
Žijeme v době, kdy už jen samotné slovo „pravda“ (zvláště ve spojení s náboženstvím) začíná působit na mnohé naše současníky dojmem čehosi nenávistného, škodlivého, štvavého, tmářského, odpudivého, násilnického - nebo alespoň nepraktického, čehosi, co jen komplikuje život. Řekni jen slova „pravé náboženství“, a většině našich spoluobčanů naskočí husí kůže; a na Západě?, tam se jim z takového sousloví rovnou udělá vyrážka.

Ekumenickému hnutí bych rád připomenul, že rezignujeme-li na pravdu, dostáváme se do situace, kdy už žádný dialog nemá cenu, neboť každý rozhovor na téma hledání pravdy se stává prázdným. Není pak totiž vlastně ani o čem se bavit.

Cožpak ani křesťané už nevědí, co Kristus praví v evangeliu? Čteme tam:
»Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni;
a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.
Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.«
(Matouš 10,34-37)

Co je to za meč, který Spasitel přinesl do světa? Kontext slov jasně napovídá, že to není meč zabíjející ani válečný, ale meč rozdělení. Pravda lidi spojuje, pravda lidi rozděluje. Některé lidi Kristus spojuje v Církvi kolem jednoho kalicha. Jenže zároveň tím Bůh rozděluje lidi na ty, kteří jsou v Pravdě a v Církvi, a ty, kteří si zvolili něco jiného. Píše se, že dva budou spolu v práci - jeden bude vzat, druhý zanechán; dva budou spolu na loži - jeden bude vzat, druhý zanechán (Lukáš 17,34). Dokonce i ty nejužší lidské vazby neobstojí proti síle Boží pravdy.

-----------------------

P.P.S.
Sv. Jan Hus ani sv. Jeroným Pražský by se nemohli zapojit do žádného ekumenického hnutí, protože jejich život a duchovní zápas byly zacíleny ku Pravdě, nikoliv k povrchnímu usmíření každého s každým, všeho s čímkoliv. Jakoby lež bylo možno smířit s pravdou! Jakoby ten různorodý slepenec všech denominací a různých věr měl něco společného s vyznáváním jediné Pravdy!

Na Pravdě je nepohodlné to, že není „společensky nezávadná“. Vyznavač pravdy nemůže být „korektní“. Je to „potížista“. A třeba i buřič. Nemá bezhraničnou úctu k názorům jiných lidí. Nectí city druhých lidí natolik, aby je považoval za posvátné.

Morálním základem ekumenismu (v jeho současné podobě) je americký model politické korektnosti. Korektnost místo pravdy. Kdesi v průběhu ekumenického hnutí byla pravda ukradena a místo ní podstrčena korektnost. Za této situace řekla-li by jedna denominace druhé: „Ty se mýlíš,“ bylo to neslušné - společenské faux pas. Jediné, co morálně drží ekumenické hnutí pohromadě, je dohodnutá norma vzájemného chování: my všichni máme pravdu, žádná víra není lepší ani horší, nikdo nemá právo činit si nárok na výlučnost. Je to korektní, je to ekumenické, je to k ničemu.

Něco o tzv. korektnosti.
Korektní (ve smyslu toho pojmu, jak byl zaveden v USA ve druhé polovině 20. stol.) je nehovořit o takových rozdílech mezi lidmi, jimiž by byla některá skupina společnosti poškozena či znevýhodněna. Takže se taktně nehovoří o rozdílech mezi lidskými rasami, mezi mužem a ženou atd. Ba, je požadováno těmito rozdíly se vůbec nezabývat, vymazat je z lidského uvažování. Korektní tedy je nehovořit o rozdílech mezi náboženstvími (hlásat přednosti křesťanství, neřku-li dokonce pravoslaví, je vrcholem nekorektnosti!), nekritizovat homosexualitu, nevzpomínat etnický původ nikoho. Tomu se uzpůsobuje i mluva, kde jsou z hlediska korektnosti nežádoucí pojmy nahrazeny eufemismy: slepý - nevidomý, starý - senior (resp. dříve narozený), postižený či mrzák - osoba se sníženou schopností pohybu, tlustý - plnoštíhlý, homosexuálové - gayové, lesbičky, cikán - Róm, černoch - Afroameričan atd. Za politicky nekorektní je považována také přípona -ová ve vlastních jménech žen, protože její původní význam je přivlastňovací (-ova) a proto konzervuje podřízené postavení žen. (Dle Wikipedie aj.)

Kdo přišel s 'politickou korektností'? Kupodivu to byli profesoři motivováni krédem, že "vše je relativní". Původní a současní dodavatelé "politické korektnosti" nejenže tvrdí, že neexistuje Pravda (s velkým P), ale jdou dokonce tak daleko, že říkají, že neexistují ani menší pravdy. Argumentuje se tvrzením, že "Neexistuje jediná 'správná' odpověď; existují pouze různé odpovědi." Tito lidé oslavují diferenciaci namísto individuálních snah jednotlivce o dokonalost. Projevy 'politické korektnosti' můžeme zaznamenat na všech úrovních vzdělání, ve všech třídách po celé Americe - od základních škol až po špičkové univerzity. Objevíme je například v tvrzení učitelky malé Julie rodičům, že úmyslně neopravuje gramatické chyby v Juliině psaném projevu, protože nechce zranit její sebedůvěru, a protože celebruje různé způsoby, které dítě zvolí ke svému vyjadřování. Stále častěji jsou studenti vedeni k tomu, že na jakoukoliv otázku neexistuje správná odpověď. Učí je, že namísto jediné existují pouze různé odpovědi. A protože je nutno celebrovat rozdílnost, je nutno se vystříhat jakékoliv snahy po opravách. (Zvedavec.org)
Dokonce i katolický politik, který byl hostem na letošní ekumenické bohoslužbě k památce Jana Husa v Betlémské kapli, hlasitě připomenul všem, že „Hus byl odvážný a pravdivý, a nebyl korektní“, což vyzdvihl jako následování hodnou vlastnost Husovu. Naše doba však dává přednost korektnosti před pravdou. Na úrovni náboženské je to překrásně vidět právě na ekumenickém hnutí, které je perfektně korektní, ale není pravdivé...

K tomu je zajímavá poznámka vladyky Ilariona z Moskevského patriarchátu, jak proběhla sdělovacími prostředky:

Politicky korektní křesťanství vymře
Ženeva. Nejvyšší představitel ruského pravoslaví v Rakousku, vídeňský biskup Hilarion Alfejev ostře kritizoval „politicky korektní křesťanství“ v souvislosti s návrhem anglikánského primase Rowana Williamse, který řekl, že „britské zákonodárství by mělo přijmout některé prvky islámského práva šaríja“. Biskup Alfejev řekl, že posláním představitelů křesťanských společenství nemůže být obrana práva šaríja, ani popularizace alternativních životních stylů či hodnot sekularizovaného světa. Naším posvátným posláním je hlásat to, co hlásal Kristus a co učili apoštolé.“ Biskup Hilarion to řekl na zasedání Světové rady církví v Ženevě. Pravoslavný biskup přísně zhodnotil „liberální“ a „politicky korektní“ křesťanství, jehož ideje se zrodily před několika desetiletími v protestantských a anglikánských církvích. Podle názoru biskupa Hilariona se propast mezi tradičním a liberálním křesťanstvím rozšířila do takové míry, že lze stěží mluvit o jediné morálce, kterou by hlásali všichni křesťané. „Politicky korektní křesťanství vymře a lze již pozorovat postupný rozpad liberálního křesťanství v důsledku nových morálních norem, které vyvolávají rozdělení a pohoršení v různých křesťanských společenstvích,“ řekl ruský pravoslavný biskup Hilarion na zasedání Světové rady církví v Ženevě.
(mig)
Radio Vaticana
----------------------

Myslím, že takovým barometrem ukazujícím stav duchovního klimatu (ve společnosti nebo v církvi) je právě schopnost daného společenství tolerovat pravdu - resp. hlásání nepohodlného názoru. Úmyslně mluvím o pouhé toleranci, protože nelze předpokládat, že by si celá lidská společnost mohla pravdu zamilovat. Dokud jsou ta nepříjemná individua, která nás obviňují, kárají či stavějí před nepříjemná srovnání, alespoň tolerována, pak duch společnosti - ať je jakkoliv nemocný - není ještě zcela padlý. Ztratí-li nějaká civilizace či církevní společenství schopnost tolerovat ten obtížný hmyz, který stále bzučí a otravuje s pravdou či se spravedlností, pak je Boží soud za dveřmi i s trestem.

Trestem na římskou církev, která oficiálně a konciliárně nechala zavraždit dva spravedlivé pravoslavné Čechy, byl nástup reformačního hnutí, které zasadilo této církvi takovou ránu, ze které se Řím už nikdy úplně nevzpamatoval. Hlavním úkolem kostnického koncilu bylo obnovit jednotu západní církve a nastolit mír, a při tom tento koncil prolil spravedlivou krev. Bůh proto nedovolil naplnění záměru koncilních prelátů, ba, v konečném důsledku obrátil dílo koncilu v pravý opak - výsledkem byly války a definitivní rozbití jednoty západního křesťanstva na padrť.

Dále, klasickým příkladem výše řečeného jsou starozákonní proroci - není třeba to převypravovat, je toho plná Bible. Jiným příkladem je církevní unie s Římem v Byzanci, po níž pravoslavné císařství padlo do rukou Turků. Pozoruhodným příkladem je Varšava, kde se před druhou světovou válkou oficiální vedení města (tj. radní, což byli katolíci) rozhodlo zbořit krásný pravoslavný chrám, který tam uprostřed města stál - odůvodnili to absurdně, že se prý pravoslavná architektura nehodí do architektonického rázu města. Přešlo pár let, druhá světová válka, a nestála už ani Varšava - byla celá srovnána se zemí i se svým architektonickým rázem. Těžko se ubránit myšlence, že si Bůh řekl: „Město, do kterého se nehodí pravoslavný chrám, se nehodí zase Mně...“
Vývoj světa se ubírá směrem, o němž nelze pochybovat, že vede ke snižování této tolerance, která bude klesat postupně až k nule - před druhým příchodem Kristovým a zánikem tohoto světa, jak jej známe.

Než, zpět k našim národním mučedníkům.

Do služby ke svatým mučedníkům kostnickým bych navrhoval jako čtení z Písma např. tyto paremije:

Z Šalomounovy moudrosti čtení:
Lidé mají radost, když je chválen spravedlivý. Jeho památka je přec nesmrtelná:
je to známé Bohu i lidem; jeho duše je milá Pánu.
Mužové, milujte moudrost a zůstanete na živu! Žádejte ji a nabudete rozhledu.
Její začátek je láska a zachovávání Zákona. Važte si moudrosti, abyste na věky kralovali!
Sdělím vám to a nebudu skrývat před vámi tajemství Boha.
Vždyť on je vůdce moudrosti a učitel moudrých a rozumí každé myšlence a počinu;
moudrost naučí všemu myšlení. V ní je přece duch rozvážný a svatý,
zář stále jsoucího světla a odraz Boží dobroty. Ta vytváří Boží přátele a proroky.
Je krásnější než slunce a než všechny stvořené hvězdy, a třebaže přisouzena světlu, byla ještě dřív.
Ta zbavuje nemocí ty, kdo po ní touží, a vede na cestu spravedlnosti.
Dopřává jim, aby měli svatou mysl, chrání je od lovců a dává jim mohutný vzlet.
Aby všichni pochopili, že mocnější než všechno je zbožnost.
Zloba nikdy nepřemůže moudrost, ani nezapadne u soudu, aby neusvědčila zlé.

Smýšlejí nespravedlivě, kdo si řeknou:
"Způsobíme násilí spravedlivému, který je chudý a sláb, neušetříme vdovu ani starce,
ani se nezastydíme před šedinami vysokého stáří,
neboť síla se nám stane zákonem a spravedlností; co není silné, neshledáváme užitečným.
Chytneme (lstivě) spravedlivého, poněvadž nehodí se nám a staví se proti našim činům,
haní nás, že hřešíme proti Zákonu, a znectil nás svým pohrdáním naším učením.
Káže nám, abychom poznali Boha, a sebe nazývá služebníkem Páně.
Stal se nám usvědčením našich myšlenek, je nám zatěžko byť jen na něho pohledět,
protože jeho život není jako životy jiných a jeho cesty směřují jinam.
Jsme mu pro smích a vyhýbá se našim cestám jako nečistotě,
a prohlašuje za blaženou smrt, kterou skončí spravedliví. Chlubí se, že jeho otcem je Bůh.
Uvidíme tedy, jsou-li jeho slova pravdivá. Vyzkoušíme, jak to s ním dopadne.
Pokud je skutečným synem Božím, ochrání ho Bůh a vytrhne ho z rukou nepřátel.
Posměchem a trápením ho budeme mučit, abychom poznali jeho mírnost a vyzkoušeli, zda nebude spílat.
Odsoudíme ho k hanebné smrti, dostane se mu za jeho slova odplaty."
Takto uvažovali, ale zmýlili se, neboť je zaslepila jejich zloba,
nechápali Božích tajemství ani odměnu, v niž doufají svatí, ani poctu přisouzenou duším neposkvrněných.
Neboť Bůh činí člověka nesmrtelným a jako obraz podoby své ho stvořil.
(2,1 a 10-23; pravosl. znění)

Z Šalomounovy moudrosti čtení:
Duše spravedlivých jsou v ruce Boží a trápení se jich nedotkne.
Očím nerozumných se zdá, že umřeli, a jejich odchod se pokládá za trest;
když se odebrali od nás, považuje se to za jejich zničení; leč oni jsou v pokoji.
Ač přijmou před lidskýma očima utrpení,
jejich naděje je plna nesmrtelnosti.
I když byli poněkud potrestáni, dojdou velikého dobrodiní,
neboť Bůh je vyzkoušel a shledal, že jsou Ho hodni.
Zkouší je jako zlato v peci a přijme je jako úrodu obětovanou.
Zasvítí ve chvíli, kdy jsou požati, jako když rychle vzplane obětovaný snopek obilný.
Budou soudit národy a vládnout nad lidmi a Hospodin v nich bude kralovat na věky.
Ti, kdo v Něho doufají, poznají pravdu a přetrvají ti, kdož jsou v lásce Jemu věrní.
Neboť blahodať a milosrdenství jest v jeho svatých a navštívení v jeho vyvolených.
(3,1-10)
-----------------------

P.P.P.S
Pozoruhodná je ještě jedna rozdílnost našich časů od dob před necelým stoletím. Týká se tentokrát uvažování pravoslavných lidí. Tenkrát neměli se svatostí Jana Husa pravoslavní prakticky žádný problém: dokonce i řada pravoslavných biskupů té doby vyznávala svatost Jana Husa (známé je dílo slavného srbského kazatele a proroka sv. Nikolaje Velimiroviče: Svatý Jan Hus). Očekávalo se jeho svatořečení, jenže přišla válka. Dnes mají pravoslavní citelně vlažnější vztah k Husově památce (je to jistě dáno i všeobecně rozplizlými konturami křesťanské pravdy v křesťanstvu - pravoslavné nevyjímaje), leč někteří naši pravoslavní křesťané (a to i konzervativního zaměření) dokonce přijali názory římskokatolické církve o údajné heretičnosti Jana Husa!

Nejde mi tu o teologickou při nad Husovými názory (jsem přesvědčen, že mnohé jeho údajné „hereze“ jsou ve skutečnosti směřováním k Pravoslaví) - konec konců, pravoslavným křesťanem se z našeho hlediska nestal při psaní svých knih - to bylo období spíše ještě jeho hledání a bádání - ale při své mučednické smrti za Pravdu Kristovu. Do Pravoslavné církve vstoupil jako mučedník a to nikoliv s katolickým křtem, ale skrze krvavý křest na kostnické hranici - po vzoru dávných mučedníků - tedy křtem plně pravoslavným a svatým.

Mně se však nyní jedná spíše o jakousi slepotu srdce, která nám brání vidět to, co je vyloženo přímo před našima očima. Zde se skvěje jasná svatost a takové pravoslaví, jaké si jen můžeme přát, a my to nevidíme. Zde je prvokřesťanský vzor lásky ke Kristu a touhy po Pravdě Boží, která se nezastaví před svědectvím vlastní krví, a my váháme, jestli to náhodou nebyl heretik, který se obětoval jen z čirého fanatismu... Cožpak měl Jan Hus možnost poznat pravoslavnou církev a její učení, a zavrhl je snad?

Cožpak ani pravoslavnému už nic neříkají zázraky spojené s osobou Jana z Husi, jehož srdce se nedařilo na ohni kostnické hranice spálit, jehož světničky v Prachaticích se nedotkl požár, ačkoliv dům, kde světnička je, třikrát téměř shořel? Anebo láska českého národa, jehož kořeny jsou pravoslavné, k Husovi, kterého hned po jeho upálení veškeren lid prohlásil za svatého mučedníka a složil oslavné modlitební hymny k jeho uctívání a namaloval mu svaté obrazy (byl zobrazován se svatým Vavřincem nebo Janem Křtitelem nebo sv. Štěpánem); jeho dřevěný rodný dům v Husinci si Čechové ještě v 17. století prakticky rozebrali jako „svatý ostatek“ (čili v době pobělohorské se utíkali k Janu Husovi s vírou, že zachrání český národ před katolickou církví). Přímluvy a inspiraci Jana Husa vnímal svatý vladyka Gorazd (není snad obnova, resp. zmrtvýchvstání, české pravoslavné církve koncem 19. a zač. 20. století zázrak učiněný Janem Husem?). Cožpak o ničem nevypovídá, že následovníci Husovi navázali jednání s Konstantinopolí o církevním sjednocení? Jestli této řeči, která „tiše křičí“, už ani pravoslavný Čech nerozumí, kdo potom ještě?

Nebo Jeroným Pražský, který se na svých cestách stal pravoslavným křesťanem a byl popraven v Kostnici (upálen rok po Husovi) právě proto, že se nechtěl zříci svého pravoslaví. Jeho namáhavé hledání národních kořenů, k nimž je potřeba se vrátit, je shrnuto v jeho výroku: „Čechové pocházejí od Řeků!“ V Kostnici po něm chtěli především, aby pohanil východní křesťany - aby se zřekl své pravoslavnosti (tím by si možná zachránil život). Kvůli pravoslaví a ničemu jinému ho poslali hořet na hranici. Zářivý a plně pravoslavný úkaz našich národních dějin! Kdo najde nějaký argument proti jeho svatosti? Kdo by mohl oprávněně tvrdit, že tento křesťan není pravoslavným svatým?

Jsme bez srdce? Budeme ještě mlčet o našich svatých velikánech? A nebo budou svatost Jana Husa a Jeronýma Pražského provolávat kameny? (Lukáš 19,40)







Zobrazit příspěvek č. 404 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2008
Oprava

Opravení příspěvku o Janu Husovi (dříve č. 401)

Díval jsem se do pravoslavné Bible na znění paremije, která je v článku o Husovi citována, a zjistil jsem některé nepřesnosti stávajícího překladu. Proto jsem citované čtení z knihy Šalomounovy moudrosti upravil dle předlohy - výsledkem je, že text je k památce kostnických mučedníků ještě přiléhavější, než v tom nepřesném znění.

(Opravou znění došlo k přesunutí příspěvku, který má nyní číslo 403.)





Zobrazit příspěvek č. 405 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2008
Z došlé pošty - Kosovo v neděli 27. 7. na ČT 2

Zdravím,
chtěl bych upozornit na zítřejší vysílání programu ČT 2:

20:00
VEČER NA TÉMA... Kosovské dilema
Kosovo - nehojící se rána na těle Evropy
První část diskuse.

20:10

Uloupené Kosovo
Dokumentární film mapující složitou národnostní situaci v Srbsku v historické perspektivě. Režie V. Dvořák

21:05

Kosovo - černá díra Evropy
Most v Mitrovici jako symbol kosovsko-srbského problému aneb Vše, co jste chtěli vědět o Kosovu. Francouzský dokument

22:00

Kosovo - nehojící se rána na těle Evropy
Druhá část diskuse.

Radek H.




Zobrazit příspěvek č. 406 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 28. 7. 2008
Kosovské dilema

ČT včera odvysílala dlouho očekávaný "komponovaný večer" na téma Kosovo. Osobně jsem čekal ještě horší výsledek. Odcházel jsem s upřímnou vděčností, že jsou v našem národě ještě lidé jako Václav Dvořák. Snad ještě není tak zle. Bylo mu vyčteno, že natočil agitku. Pomiňme, že oficiální snímky hovořily např. o Miloševičovi jako o "balkánském Hitlerovi" a za agitku považovány nebyly a nejsou. Pomiňme všechno to černobílé zpravodajství o bývalé Jugoslávii od začátku 90.let, v němž stáli na jedné straně bojovníci za demokracii v rámci EU a na straně druhé "srbští nacionalisté" (obránci územní celistvosti Jugoslávie). Připusťme, že skutečně šlo o agitku. I pak ovšem v rámci snahy ČT o objektivní vyvážené zpravodajství zůstaly nezodpovězeny základní otázky. Dovolím si některé na tomto místě uvést -

1)k čemu nám je OSN se svou RB a jejími rezolucemi, když některé státy mohou tyto rezoluce opakovaně, beztrestně a cynicky porušovat? Je nebo není rezoluce č.1244 platná? Ano nebo ne?

2)k čemu jsou nám dohody v rámci OBSE, když v případě Kosova byly zjevně porušeny? Znamená to do budoucna precedens pro jakoukoli secesi? Ano-ne?

3)Útočily síly NATO v roce 1999 na civilní objekty, zjevně v rozporu s ženevskými konvencemi? Ano nebo ne? Jaké k tomu měly důvody?

4)Použily síly NATO v roce 1999 v Srbsku zakázané typy zbraní? Jestliže ne, kde se tam vzaly? Rozsypal je tam Miloševič?

5)Jestliže je vyhlášení samostatného Kosova nikoli v rozporu, nýbrž v souladu s mezinárodním právem, jemnovitě s právem na sebeurčení, jak zaznělo v debatě, proč tedy ne samostatné Baskicko, Korsika, Québec? První námitkou bude, že většina populace těchto regionů nepodporuje separatisty. Pak se tedy nabízí příklad nejlepší - Kurdistán. Kurdové jsou největší národ světa bez vlastního státu. Je jich přibližně jako Poláků. O samostatnost usilují nejméně několik desetiletí. Trpěli od Turků i Arabů nesrovnatelně více než celé Kosovo. Jejich Kurdská strana pracujících je podobná UCK jako vejce vejci. Proč tedy Kosovo ano a Kurdistán ne?

Jako křesťana a pravoslavného duchovního mne ovšem zajímá ještě jedna otázka. Celý svět obletěly obrázky vypálených srbských pravoslavných chrámů, monastýrů, zničených hřbitovů. Prostřílené ikony, vyškrábané tváře světců. Mladého bojovníka proti Miloševičově diktatuře, který v rámci tohoto ušlechtilého boje (jehož konečnou stanicí je EU....)láme kříž na jednom z chrámů, viděli i včerejší diváci. Ptám se: proč nám ČT v rámci své snahy ukázat, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, nenabídla aspoň jeden obrázek vypálené mešity, rozstříleného minaretu, medresy? Nejsou takové záběry k disposici? Opravdu mne to velmi zajímá. Prosím - ukažte mi jednu Srby poškozenou islámskou svatyni na Kosovu! Aspoň jednu. Problém?

Když někdo nemá respekt k náboženskému přesvědčení druhého člověka, nemá už směrem k němu respekt v ničem. Při pohledu na mnichy, které musí ke studni doprovázet KFOR, si snad každý soudný člověk udělá obrázek sám.


Zobrazit příspěvek č. 407 jednotlivě

Administrátor --- 30. 7. 2008
Vzkaz workoholikům: nepracujte :-)

3. NEDĚLE PO 50nici; nemějte starost o pozemské věci

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? ...
Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(Matouš 6,24-26)
V tomto evangeliu nejde o to, že by Ježíš vyzýval lidi, aby nepracovali. Z poslední věty je zřejmé, že smysl jeho slov tkví ve snaze naučit lidi jinému myšlení, duchovnímu způsobu uvažování. (Jinému než mají pohané - dnes bychom místo slova "pohan" mohli dosadit terminus technicus "člověk světský", který může být docela dobře i formálně křesťanem, avšak nemá křesťanské duchovní myšlení).

Starec Paisij usilovně učil lidi: "Hleďte na všechno duchovně."

Paisij Svatohorec vyprávěl jednu historku, kterou se zde pokusím po paměti přetlumočit. Jednou cestoval ze Svaté Hory Athos do Soluně. Z přístavu do města je vezla nějaká dodávka; seděli na korbě, kde byly uloženy také nějaké přepravky a prázdné bedny. Jak automobil po silnici nadskakoval, tak ty prázdné bedýnky naskládané na sobě padaly na cestující. Bylo to velice nepohodlné cestování. Vezl se tam s nimi také nějaký světský člověk s fotoaparátem, který se neustále rozčiloval a vykřikoval: "Je to možný, tohleto?! To se nedá vydržet!" A zlostně odhazoval přepravky, které na něho stále padaly. A tak si svým vnitřním stavem ještě zhoršoval to utrpení cestování. Paisij se obrátil k jednomu mnichovi, který tam také seděl (byl chudák těmi bednami celý zavalený), a ptal se ho: "Jak se máš, otče?" A on mu s úsměvem odvětil: "Sláva Bohu, starče, v pekle je to horší." Ti dva se nacházeli ve zcela shodných podmínkách; pro prvního však byly příčinou ke zlosti, pro druhého pak k tomu, aby děkoval Bohu. Druhý se radoval z toho, že není v pekle, první zrovna v pekle byl a pukal zlobou. A přesto byli oba ve stejnou chvíli na stejném místě. Náš vnitřní stav je to, co určuje, zda jsme v ráji nebo v pekle. A duchovní vnitřní stav pramení z duchovního způsobu uvažování. Vždy je důvod se radovat a děkovat Bohu.

------------------------

Nedávno jsem slyšel na pravoslavném rádiu Radoněž vyprávět takovýto příběh ze současnosti. Jeden člověk měl autohavárii. Dostal se do nemocnice. Když čekal na operaci, seznámil se s křesťanem, který ležel na vedlejším lůžku. Od něho se dozvěděl o Evangeliu a spáse, kterou Pán přišel dát těm, kteří uvěří a dají se pokřtít. Nechal si zavolat kněze, byl tam na nemocničním lůžku pokřtěn a přijímal svaté Tajiny. Pak šel na operaci, při níž zemřel.

Je to dobrý konec nebo špatný? Z hlediska pozemského vidění by se mohlo zdát, že špatný: Bůh mu nepomohl a na následky havárie stejně umřel. Z hlediska věčnosti je to dobrý konec: přestože ten člověk vedl nedobrý život bez víry a nemohl by vstoupit do Božího království, Bůh mu dal možnost ještě těsně před koncem změnit směřování svého života, kát se, posvětit se a získat věčnou blaženost. Jaký jiný konec lidského života může být lepší?

Posuzujeme-li lidské životy, dobéřeme naprosto opačných hodnocení v závislosti na úhlu pohledu. Jiný je pohled z perspektivy pozemské dočasnosti a jiný z hlediska života věčného. Např. představme si bohatého člověka. Jsou takoví? Jistě. A navíc zcela zdravého a obdařeného dlouhým životem bez nemocí? I takoví existují. A když si k tomu přimyslíme spokojenou rodinu, pak má všechno: peníze, zdraví, spokojenost, dlouhý život se vším, co se mu zamane. Z hlediska pozemského je to ideál. "Co více by si kdo mohl přát?" může se někdo tázat. Jenže z hlediska věčnosti to může být prohra. Nemá-li Krista, nenaučí-li si dělit o své bohatství s potřebnými a přijmout strasti, aby se podobal Pánu v jeho utrpení, pak je takový všemi velebený život vlastně naprostým fiaskem, protože se vymknul základnímu smyslu tohoto krátkého lidského života - dosažení spásy, věčné blaženosti s Božím Synem a jeho svatými.

Pohleďme na životy svatých apoštolů. Z pozemského hlediska je to katastrofa. Po životě plném trápení, cestování z místa na místo, pronásledování, mučení je nakonec očekával krutá mučednická smrt (jen ap. Jan zemřel přirozenou smrtí, ale toho za jeho života "alespoň" vařili v oleji). Někdo by se mohl tázat: „Vždyť byli nejbližšími přáteli svého Boha! Proč jim nepomohl? Jak to, že je nechal takto trpět a hrozně skončit?“ Avšak my je nazýváme nejblaženějšími z lidí. Jak to? Protože byli nejbližšími přáteli našeho Boha. Jelikož svým životem osvědčili svou víru a své přátelství s Kristem. A protože svou smrtí se připodobnili Pánu svému a Pánu našemu, a proto jsou mu podobni i vzkříšením do věčného blaženého života v druhém narození.

Svět Božího Království a tento svět jsou jakoby zrcadlové světy. To, co má hodnotu a čest zde, nemá hodnotu a je bezectné tam. Za čím se lidé tohoto světa pachtí, je z hlediska věčnosti zbytečností, resp. škodlivé.

Z duchovního hlediska je největším štěstím, které nás v našem životě potkalo, že jsme se stali pravoslavnými křesťany. Byli jsme křtem omyti od hříchu a svatými Tajinami spojeni s Bohem. Co lepšího může člověka v životě potkat?

------------------------------

Tedy shrnuji (je to klíčově důležitá součást křesťanského způsobu uvažování - pro ta rekapitulace právě řečeného):

Ze světského hlediska je dobrý život takový, který je dlouhý; z duchovního hlediska nezáleží na délce pozemského života, ale na tom, co je po něm, čili - k čemu lidský život vede. Jestli máš svůj život dlouhý třeba dvě stě let, ale jen hromadíš hříchy a je takový život cestou do věčného pekla, pak je to život špatný. Takový život je neštěstím, i kdyby všem přátelům a známým připadal jako výhra v kole osudu. Jiný člověk zemře mladý, a všichni kolem hovoří o tragédii; jenže zemře-li mladík v posvěcení a získal-li svým životem spásu, pak je to život dobrý! Stane-li se pozemský život cestou k věčné blaženosti, pak je to dobrý život, bez ohledu na jeho délku, bídu či nemoci a všechny okolnosti, které tento život provázely. Starec Paisij Svatohorec upozorňuje, že za některými takovými "tragédiemi", při nichž jsou jejich svědci často v pokušení spílat Bohu, se ve skutečnosti skrývá milující Boží prozřetelnost, která čeká na dobrou chvíli a bere odsud člověka sice náhle leč v nejpříhodnějším čase - ve stavu pokání. Vždyť v okamžiku východu duše z těla rozhoduje momentální duchovní stav člověka o jeho budoucnosti.

--------------------------------

Co je víra? (O stupních lidské víry; dle prof. MDA diakona A. Kurajeva)

Prvním stupněm víry je přesvědčení - "za pravdu míti" - přijímat např. učení církve jako pravdu (tak bývá víra vysvětlována u katolíků). Rozum se skloní před autoritou církve (nebo Bible nebo biskupa apod.; "věříme kvůli autoritě" učí moderní katolický katechismus - není pak už podstatné, jestli je to kvůli autoritě Boha samého nebo autoritě papeže, který je Božím náměstkem...) Tento stupeň víry v Boha přivádí člověka k uznání Boží existence, k přesvědčení, že Bůh je. Taková víra sama o sobě rozhodně ještě nemá sílu spasit člověka. Je to víra buď formální nebo filosofická; buď jak buď, nebrání taková víra člověku rozumem uznávat veškerou věrouku a zároveň klidně hřešit. A navíc se snadno může překlopit ve víru slepou či fanatickou.) Uznávat Boha nestačí ke spáse (Bible ukazuje, že konec konců i ďábel věří v Boha, ale není mu jeho víra ke spáse).

Druhým stupněm víry je zapojení citu. Vložit do víry své srdce (myslíme nyní tím srdcem lidské cítění). Taková víra už není jen filosofickým přesvědčením ani formalismem. Vstupuje nejen do rozumu ale i do hlubších vrstev vnitřního života člověka. Je to vyšší stupeň víry než předchozí, leč ani taková víra nemá ještě sílu spasit člověka. (A navíc, je tu nebezpečí upadnutí do snění, či sentimentu.)

Třetím stupněm víry je věrnost. Kromě rozumu a citu je do víry zapojena i vůle - jenže nikoliv ve funkci jakéhosi "krotitele" rozumu (tak to chápe nový katolický katechismus: "Věřit je úkon rozumu, který z podnětu vůle, pohnuté Bohem skrze milost, souhlasí s Božskou pravdou"). Na tomto stupni víry člověk posuzuje vše ve svém životě podle evangelia. Slovem Božím rozpoznává, co je dobré a co je zlé. Všechny své skutky a celý svůj život člověk poměřuje Božími přikázáními a ohodnocuje Evangeliem. Mění svůj život, který se stává pokáním - obrácením, návratem k Bohu. Člověk používá svou vůli ve shodě s Evangeliem. Víra pak zasahuje celý průřez všemi vrstvami vnitřního duchovního života věřícího člověka. Teprve tento stupeň víry v Boha přináší člověku spásu.

Jestli se křesťan všemi silami své duše poctivě snaží uvést Evangelium do svého života a činí to v Církvi a za spolupůsobení svatých Tajin, nemůže zbloudit. Žití celého Evangelia (tj. nikoliv jen toho, co se nám v něm zalíbilo) je cestou, která nás provede po tenkém hřebeni hory mezi propastmi vlevo i vpravo, vyvarujeme se formalismu i fanatismu, slepoty i sentimentálních iluzí...

A. Osipov vybízí: Zkus jeden jediný den naplňovat vše, co požaduje Evangelium. Zjistíš, že to nedokážeš. Jsi-li pozorný, snadno pochopíš, že nemůžeš jediným dnem projít bez špatné myšlenky. Nicméně je správné se o to vytrvale pokoušet - jednak se tak člověk polepšuje, ale hlavně se mu tím zjevuje jeho vlastní slabost, ničemnost a špatnost v celé té své obludné velikosti a hloubce zasahující samotné existenční kořeny člověka. (Jsou sice lidé, kteří tvrdí, že "oni jsou v pořádku"; leč o nich spíše platí staré přísloví, že "za dobrým svědomím se většinou skrývá špatná paměť"). Poznání vlastní nedokonalosti a hříchů zbavuje člověka pýchy a otevírá mu bránu k pokání, a pokání otevře nitro člověka ke vstupu Boží blahodati a ta léčí a uzdravuje lidské srdce.
Zkušenost učí, že lidské uvažování, které se béře po výše vzpomenuté evangelijní uzounké horské stezce, se stává přímým, čistým, prostým a silným. Oko duše se stává ostré a pozorné.

O tom jinotajně vypráví začátek dnešní evangelijní perikopy:
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
(Matouš 6,22-23 v ekumenickém překladu)

V principu se v evangelijním úryvku praví toto:
"Jestli tvé oko bude čisté, pak celé tělo bude čisté..."
Sv. Theofan Zatvornik objasňuje: Okem se míní mysl, a tělem celé složení duše. Tudíž, je-li mysl prostá, je v duši světlo. Prostá mysl je např. taková, která bez pochybností přijímá Boží Slovo, vše, co se v něm píše a jak to tam je psáno.

Theofan přesně postihuje, v čem tkví test lidské mysli. Dnes mají lidé (mám na mysli věřící, o nevěřících je v této souvislosti zbytečno mluvit) problémy věřit Písmu. Tato smutná nedověra současných věřících je jedním z tragických znamení naší doby. Dokonce i "neomylný" papež prohlásil v někdy polovině devadesátých let, že "lidstvo možná pochazí z opic".

Věřící se dnes dělí na ty, kteří věří Bibli v doslovném výkladu, a ty, kteří vidí v Písmu spíše jen morální ponaučení než zprávu o konkrétních dějinných událostech (mezi skupinou "bílých" a "černých" je ještě celá škála názorových valérů šedi). Vedeme např. spory, jestli svět byl stvořen v šesti dnech, jak píše Bible, nebo zdali vznikl evolucí v průběhu miliard let; přeme se, zda byla potopa celosvětová nebo to spláchlo jen plácek, kde žil Noe a nějaká vlna ho vyšplouchla u Araratu, či zdali nebyla vůbec žádná potopa a zpráva v Bibli je jen opsanou starou bájí. Chodil Kristus po hladině jezera, nebo měl pod hladinou položené prkno (jak se to vyučuje na jedné moderní bohoslovecké fakultě)?
Ve skutečnosti se však za tímto problémem tají jiný, hlubší. Myslím si, že lidem, kteří věří v evoluci (lhostejno zda je to evoluce samovolná, ateistická, nebo evoluce pod Božím patronátem), tato jejich vědecká víra vzala prostotu srdce. Evangelium nabádá, abychom vše posuzovali podle ovoce, jaké to nese. Posvítíme-li si na celou záležitost tímto světlem, nemůžeme přehlédnout, že evoluční teorie byla jedním z nástrojů, kterým byla naše civilizace odtrhována od křesťanství, od živé víry a od důvěry v Bibli - od té prosté důvěry, která přinášela předchozím pokolením spásu (jakou spásu přinesla lidem materialistická věda?). Způsobuje-li něco lidem duchovní škodu, může to být dobré? A jestli něco není dobré, pak to není ani pravdivé...
Duchovní bída naší doby je v nezanedbatelné míře zapříčiněna tím, jak jsou už formovány děti. Celá současná výchova je od dětství zaměřena na to, aby lidská mysl byla odtržena od prostoty. Pokud bych měl vyjmenovat několik hlavních věcí, které dnes schází lidem nejvíce a které je odtrhují od skutečného duchovního života a bohopoznání, pak by mezi nimi někde na předním místě určitě byla prostota.

Prostá mysl má zvláštní sílu. Zatímco mysl zauzlovaná, zmatená, hnětoucí v sobě zašmodrchané myšlení, je slabá, zamlžená a otevřena vůči pokušením, tak proti tomu prostá mysl je vnitřně silná, pevná a křišťálově průzračná. Taková mysl má i divotvornou moc. Protože nám dnes scházejí lidé s takovou myslí, máme mezi námi málo duchovních lidí a divotvorců. V důsledku toho přemnoho současných věřících nemá vlastní bezprostřední zkušenost se zázraky a Božím působením, což spolu s jinými vnějšími vlivy oslabuje jejich duchovní život a činí je neschopnými dobrat se k většímu duchovnímu vypětí a vzepětí. Pak lidé buď ztrácejí větší či menší část své víry nebo sednou na lep klamným zázrakům a všelijakým zkaženým spiritualitám.

Samozřejmě, chápu, že vzdělání a vzdělanost jsou důležité a mají svoji hodnotu. Ostatně, církve byly vždy nositelkami vzdělanosti a poskytovaly vzdělání společnosti. Hodnota vzdělání však není nejvyšší hodnotou lidstva. A navíc - důležitý je duch, v němž se vzdělanost pěstuje. V duchu materialismu, atheismu či vzpoury proti Bohu se vzdělanost stává nástrojem zkázy lidstva a poškozuje či kazí lidskou duši. Dokud bylo na světě dosti duchovních lidí, kteří v sobě očistili Boží obraz a získali Boží podobu, měla společnost před očima příklady svatosti a těch skutečně nejvyšších hodnot, jichž může člověk dosáhnout. Takoví svatí lidé na sobě ukazovali, jak vypadá lidská mysl, která se stane Bohu podobnou. Prostá mysl zrcadlí Boha, o němž víme, že je prostý. Učiní-li kdo svou mysl prostou, otevře se v ní pramen obrovské duchovní síly. Tato síla vycházející z mysli svatých stává se mocnou inspirací - i vzdělanci vedle takových lidí přijdou na to, jak si nenechat hlavu zamotat mnohými vědomostmi a jak chabou hodnotou je všechna jejich učenost v porovnání s Bohem osvícenou myslí. Právě vzdělanec by měl mít dobrého starce; jedině tak se vyvaruje duchovní nemoci.

Na Svaté Hoře Athos i v jiných monastýrech se i dnes běžně setkáte s učenci, kteří mají diplomy několika universit světových jmen. Poté, co se seznámili s duchovním starcem v monastýru, pověsili svou vědeckou kariéru na hřebík, opustili svět a stali se mnichy. Osvítilo je poznání, že jedinou skutečně potřebnou universitou, jejíž diplom je pro ně žádoucí v životě získat, je monastýr.

Ve vyprávění o svatohorských starcích 20. století se píše o nejlepším učedníku svatého starce Sávy (+ 1908) otci Hilarionovi - zvláště je chválena jeho "prostota a dobrota", které způsobovaly, že vypadal, jako by přicházel "z andělského světa, světa duchovního plného blahodati".

»Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a všechno ostatní bude vám přidáno.«










Zobrazit příspěvek č. 408 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2008
Z došlé pošty - nájezd barbarů na Horu sv. Klimenta

Předem připravené poníčení památného místa

Bez komentáře zasílám odkaz na zpravodajský záznam ČT Brno z 28.7.2008 o barbarském poničení akropole Hory sv. Klimenta v Chřibech. Dívejte se zde:

http://ct1streaming.visual.cz/new/asx/high/UdRegBrno-280708.asx

Kliment



Zobrazit příspěvek č. 409 jednotlivě

Administrátor --- 10. 8. 2008
Z tisku - konflikt v Jižní Osetii

Ve všech pravoslavných chrámech v Gruzii jsou slouženy pobožnosti za nastolení míru v Osetii.

Katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II. vyjádřil bolest nad válečnými událostmi, při nichž byla prolita krev. Jsou mrtví a ranění jak mezi vojáky tak i mezi civilním obyvatelstvem. Patriarcha vyzval farníky všech gruzínských chrámů, aby se modlili a četli žalmy za okamžité zastavení krveprolití a nastolení míru.

Katolikos Ilja II. vyzval jak gruzínskou vládu tak i osetinskou stranu a všechny, komu je cenný lidský život a pokojný rozvoj země, aby učinili vše k zastavení ozbrojeného konfliktu a problémy byly řešeny mírovou cestou. ... "Sjednocuje nás křesťanská víra. Musíme žít v pokoji, bez prolévání krve."

------------------

Patriarcha ruský Alexij II. vyzval znepřátelené strany, aby zastavily boje a vrátily se k rozhovorům.
"Nyní je na zemi Jižní Osetie prolévána krev a umírají lidé. Mé srdce se tím velice trápí. Mezi těmi, kdo proti sobě pozdvihli ruce, jsou pravoslavní křesťané. A co více, bojují proti sobě pravoslavné národy, které jsou Bohem povolány, aby žily ve vzájemném bratrství a lásce. ... Nedovolte další prolévání krve! Nedovolte, aby se konflikt mnohonásobně rozšířil! Projevte moudrost a usedněte za jednací stůl, kde se budou ctít tradice, názory a naděje gruzínského i osetinského národa. ... Ruská církev je připravena sjednotit své úsilí s Gruzínskou církví ve spolupůsobení pro dosažení míru." (Z prohlášení patriarchy Alexije II.)

(Pravoslavie.ru)



Zobrazit příspěvek č. 410 jednotlivě

Administrátor --- 18. 8. 2008
Začátek konfliktu v Jižní Osetii a v Gruzii

Dle svědectví osetinské strany zemřeli staří obyvatelé vesnice v chrámu, když na vesnici zaútočila gruzínská vojska

V jihoosetinské vesnici Chetarugovo byl spálen chrám přesvaté Bohorodice z 10. století. Podle svědectví osetinského rozhlasu byly uvnitř chrámu nalezeny ostatky staříků.

8. srpna zahynuli při krutém přepadení všichni jihoosetinští vojáci chránící vesnici. V době boje se staří vesničané rozhodli ukrýt se v chrámu, jenže pak začaly střely dopadat i na budovu chrámu.

Gruzínští vojáci odvezli neznámo kam velkou skupinu mladých žen z vesnice Chetarugov. Jejich osud je neznámý. Jak dříve informovala agentura IA Regnum s odvoláním na očividce, gruzínští vojáci před tím zneuctili skupinu dívek. Při násilí ve vesnici rozmačkávali lidi pod pásy tanků. Zachránila se jen část obyvatel, kterým se podařilo utéci do lesa. Celá vesnice měla 170 domů.

Podle dřívějších zpráv zničili gruzínští vojáci kapli a pamětní hřbitov ve dvoře střední školy č. 5 v Cchinvali. Jak uvedl očividec Inal Puchajev, gruzínský tank se zcela úmyslně postavil proti škole, v jejímž dvoře jsou pochovány ostatky obránců Cchinvali z r. 1992, a zahájil palbu. "Tank svými střelami doslova přeoral zemi, rozmetal hroby, vyvrátil památné kameny a zničil kapli. Poté vše rozdrtil pod svými pásy," uvedl Inal Puchajev.

Credo.ru



Zobrazit příspěvek č. 411 jednotlivě

Administrátor --- 20. 8. 2008
Ohlédnutí za odchodem velkého Člověka

Alexandr Isajevič Solženicyn

* 11. 12. 1918, + 3. 8. 2008

Zesnul v neděli před půlnocí ve věku nedožitých 90 let
Zemřel křesťan, velký Rus, myslitel, spisovatel a filosof... A svým způsobem prorok. Dobrý boj bojoval.

Na zádušní liturgii se sešly davy Moskvanů. V chrámě bylo asi 800 lidí (víc se jich tam nevešlo).
Pochován byl 6. srpna církevním pohřbem na starém hřbitově v Donském monastýru v Moskvě.
Kromě rodiny byl přítomen prezident Ruské federace a přátelé a spolupracovníci.
Jakožto veterán 2. světové války byl pohřben s vojenskými poctami.

Svými díly (zvláště Souostroví Gulag) ukázal realitu ruského komunismu a otevřel tím oči mnohým na Západě, kteří se do té doby domnívali, že režim Sovětského svazu je relativně neškodným experimentem, v němž se sice všechno tak docela nepovedlo, ale úmysly jeho vůdců jsou v podstatě dobré. Solženicyn vnesl nedocenitelný vklad do procesu prozření - a to více jako umělec než jako politik (Vladimir Abarinov, Washington). V éře konfrontace mezi USA a SSSR a zápasu za globální dominanci byla ve hře nejen politika, ale i dva systémy hodnot; Solženicyn smetl jakékoliv sympatie liberálních západních okruhů k čemukoliv sovětskému.

Alexandr Solženicyn ukázal člověka nenávidící podstatu sovětské diktatury. Měl zato, že temnou zkušenost 20. století vzalo na sebe a odtrpělo Rusko jakoby ve jménu celého lidstva.
Usvědčil ze lži sovětský režim, za což sklidil na Západě ovace. Pak usvědčil ze lži i Západ a ovace umlkly.
Něco z jeho kritiky Západu i u nás na orthodoxia.cz.

Pár úryvků z ruskojazyčných komentářů a epilogů
Při návratu ze "západního vyhnanství" zpět do Ruska odmítl státní cenu, kterou mu chtěl udělit Gorbačov. Odmítl přijmout řád, kterým ho chtěl osobně vyznamenat Jelcin (Solženicyn prohlásil, že nemůže přijímat vyznamenání od vlády, která dovedla Rusko do smrtelného stavu; Jelcinovu "zlodějskému kapitalismu" Solženicyn nedůvěřoval). Státní cenu přijal až od prezidenta Putina (čímž rozčílil Západ skoro stejně, jako když mu svou "pramálo vděčnou" kritikou šlápl na kuří oko duchovních nemocí dekadentní demokracie; pozn. překl.).

Jeho jedinečnost tkví v tom, že to byl "bojovník - samotář". Spravedlnost a pravda pro něho byla něčím absolutním. "Bůh není v síle ale v pravdě" (nebo jinak: ne v moci ale ve spravedlnosti) - to je je odkaz sv. Alexandra Něvského, který vtělil Solženicyn do svého života. Nedal se zastrašit a říkal pravdu jak Západu tak i Východu, Rusku a všem. ... Kde se tu vzala taková osobnost? Bude ještě dlouho trvat než rozluštíme tajemství Solženicyna. ... Je to člověk, který hodnotí historii ne jako publicista či jako politik, ale jako myslitel obdarovaný shůry. (Doktor filosofických věd Vladimir Kotelnikov)

Svými názory na morálku následuje Dostojevského.
Solženicyn nejen pomohl změnit chod historie, ale již před 30 lety vystoupil s kritikou Západu a obvinil ho z lenosti, materialismu a absence víry v Boha.

Nežít ve lži
Lež je všude přítomná součást naší existence, a den co den rozleptává vše živé. Jakožto křesťan nemohl Solženicyn nevědět, kdo je (duchovním) původcem jakékoliv lži, a proto se snažil vyzývat každého z nás, aby se nedopouštěl lži tam, kde máme možnost se jí nedopouštět - v našem každodenním životě. Je to zápas se sebou samým - a to je ten nejtěžší boj v dějinách lidstva.

Dva citáty z jeho rozhovoru pro noviny (krátce před smrtí):
"Od dětství jsem se s potěšením věnoval práci. Práci a boji. ... Vždy jsem byl přesvědčen o tom, co jsem dělal. Nikdy jsem nešel proti svému svědomí."
"Pro mě je víra základem a pilířem osobního života člověka."

* * *

Zamyšlení nad prorockou službou Solženicyna Západu
Čiň prorokovi dobře, pravdou se ti odvděčí.
Solženicyn se po svém vyhoštění z Ruska a velkolepém přijetí na Západě zachoval - z hlediska západní morálky - naprosto nepochopitelně. Zřekl se zaslouženého uznání a poct, které mu hodlal Západ složit k nohám za to, co vše v Rusku vytrpěl a jak statečně usvědčil komunistickou diktaturu z její nenávisti vůči člověku. Po několika letech pozorování západní společnosti a jejího způsobu života, začal Západ tepat skoro stejně jako stalinskou diktaturu ve své vlasti.

Kdyby pomlčel o svém vidění západního světa, byl by pro vládu USA jedním z nejcennějších exponátů ve sbírce - mohl se usadit na pozici hýčkaného pomocníka proamerické propagandy a žít v bohatství, požívat všemožných poct. Nebyl by první ani poslední. Jenže to neučinil - a právě to je (podle mého názoru) to, co činí Solženicyna Solženicynem; nikoliv přežití Gulagu a jeho neohrožené svědectví o sovětské diktatuře. Mnozí zůstali nezlomeni represí, ale pak je rozhlodal přepych, moc, úspěch, pocty, peníze. Solženicyna nepřemohlo násilí a brutalita bolševického Gulagu, ani ho neochromil strach ovládající sovětskou společnost, ani ho morálně nerozdrolil úspěch a potlesk Západu, ani mu srdce nerozleptala vidina bohatství. Neexistovalo nic, co by ho mohlo připravit o lidskou výsadu, právo a povinnost hlásat poznanou pravdu (je to takový ruský Jan Hus). To je fenomén Solženicyn ve svém morálním rozměru.

Na Západě se po svém vyhoštění z Ruska nakonec usadil na venkově v americkém Vermontu, kde žil skoro 18 let jako poustevník. Jen občas opouští svou poustevnu, aby usvědčil západní společnost z konsumismu, dekadence a morální zchátralosti. Vesničtí sousedi ctili jeho samotu; někteří pověsili na svůj dům tabulku s upozorněním: "Cestu k Solženicynovi neukazujeme."

V době, kdy Solženicyn přibyl do Ameriky, dal prezident USA Gerald Ford na radu svého ministra zahraničí a nepozval tohoto slavného emigranta na návštěvu do Bílého domu (stejně by zřejmě nepřišel, viz níže). Tím ministrem byl Henry Kissinger a ve služebním hlášení prezidentovi píše: "Solženicyn je významný spisovatel, ale jeho politických názorů se obávají dokonce i jeho soudruzi - emigranti." (V. Abarinov) (Při utváření Kissingerova odmítavého postoje k Solženicynovi možná nebyl bez významu ministrův židovský původ.)

V r. 1978 porušil Solženicyn své poustevnictví. Přijal totiž pozvání Harvardské univerzity, aby vystoupil v ceremoniálu pro absolventy školy. V tu chvíli bylo jasné, čeho se obávali Ford i Kissinger.

O této řeči napsal významný americký historik a politický myslitel Arthur Schlesinger: "To, co zaznělo v Harvardu v r. 1978, by zřejmě nejstarší absolventy university neudivilo. Alexandr Solženicyn totiž obnovil starou - ač dnes již na těchto místech zapomenutou - tradici apokalyptických proroctví. V průběhu první stovky let existence university bylo převládajícím tématem kazatelů Nové Anglie jeremiášovské bědování nad slabostí člověka a vyčerpaností společnosti, výzvy k pokoře a pokání. To bylo velmi a velmi dávno. Jenže takto hovořil na absolventském ceremoniálu v roce 1978 Solženicyn, který nejen mluvil, ale i vypadal jako osoba ze Starého Zákona; přečetl tam vášnivé kázání v duchu dávných dob, upozorniv Ameriku, že nastupuje zlo a že Soudný den je blízko; vyzval Američany, aby se káli ze svých hříchů, odvrhli své modly a padli tváří v prach před Nejvyšším dokonalým Bohem." (V. Abarinov)
Ano, jeho kritiku Západu nechápali ani mnozí Rusové - emigranti v Americe. Chtěli po Solženicynovi, aby si své názory na americký způsob života nechal pro sebe, protože si mysleli, že jim vláda USA pomůže svrhnout bolševický režim ve staré vlasti, a tak by měli vděčně přijímat její pomocnou ruku a ne se od ní s opovržením odvracet. Zlobili se na Solženicyna, že odmítl přijít na schůzku všech disidentů - emigrantů v USA - pořádanou u prezidenta Raegana. (Jak krátkozraká a naivní se dnes jeví důvěra těchto disidentů v americkou vládu, že?) Solženicyn tenkrát napsal Raeganovi, že až vyprší jeho funkční období v Bílém domě, rád ho pak přijme u sebe na návštěvě.
Solženicynova kritika však nebyla mstivá. Ačkoliv dobře věděl, že ruskou bolševickou revoluci financovala především Amerika a nikoliv Německo, nikdy o tom nehovořil. (Právě Amerika tenkrát potřebovala dostat rychle se vzmáhající carské Rusko na kolena. V New Yorku byla dokonce banka, na jejíž stěně visela deska s nápisem: "Tato banka financovala ruskou revoluci," - chlubila se tím jako svou zásluhou.) Solženicyn však hleděl na současnost a budoucnost. Viděl v americkém způsobu života morální nebezpečí pro svůj národ, a proto tyto "americké hodnoty" podrobil přísné kritice; připomínání amerických pletich ze začátku 20. století zřejmě shledával neužitečným.
Solženicyn je osobnost patrně příliš náročná na pochopení pro plochého západního ducha, který je mělké morálky a blátivého srdce... Proto "je pro Západ stále překvapující, že právě Solženicyn, jehož knihy byly v jeho vlasti zakázány, obrací své nejhněvivější filipiky proti svobodě slova" (V. Abarinov). (Viz právě o tom i článku, který je u nás na orthodoxia.cz.)

Západ stále (doposud) hledí na Solženicynovu kritiku západního konsumismu, morálního rozkladu a dekadence, jako na "dogmatismus, nacionalismus, nesnášenlivost k cizímu názoru a sklon definitivně odsuzovat to, čemu nerozumí". Říkají o něm např.: "O USA nevěděl nic - kromě toho znetvořeného obrázku, který bylo možno získat v Sovětském svazu. Přesto brzy začal poučovat Američany a zvěstovat jim, že žijí ve světě falešných hodnot. Harvardský projev - to je žalostný obraz pompézní řeči a úporné snahy neproniknout do logiky jiné společnosti." Zatímco v Sovětském svazu ho mluvit nenechali, na Západě, který stále z něčeho obviňuje, mu dali takovou tribunu, jakou je katedra Harvardské university.
Právě citovaná slova Davida Sattera jsme použili jako aktuální hlas zastupující mnohé další západní kritiky Solženicyna - všichni hovoří přibližně stejně - naznačují, že Solženicyn měl být Západu vděčný za poskytnutý azyl ve stylu "koho chleba jíš, toho píseň zpívej" (je až zarážející, že Západ se už dnes vůbec neostýchá nezastřeně požadovat takovou morální flexibilitu a bez obalu přiznává jakýsi odstup od mravní povinnosti nezištné pomoci pronásledovaným lidem), a že pokud se mu na západním stylu života něco nelíbí, pak to znamená, že jej prostě nechápe. Howgh.
V čem spočívá příčina takového nepochopení? Arthur Schlesinger o tom píše: "Je to rána uštědřená americké sebespokojenosti a hedonismu, nízkosti naší masové kultury, úpadku naší sebediscipliny a občanského ducha; tato Solženicynova výzva působí vystřízlivění a je sama o sobě nepochybnou hodnotou. V tom má Solženicyn něco společného s našimi předky - puritány. Avšak v Solženicynově víře je aktivně přítomen mysticismus Ruské pravoslavné církve, který patří do jiného světa. Tento mysticismus je odrazem politického monarchismu ruské společnosti. Puritánství naší tradice bylo více empirické. To je důvod, proč se naše tradice tak diametrálně rozešly. Jeho názory, obsahující obavy z lidské svobody a lhostejnost k lidskému štěstí a opovržení vůči demokracii a víru v autoritářský stát, zcela jasně protiřečí veliké tradici Západu."

Slova Arthura Schlesingera jsem přeložil v plném znění, protože v nich spatřuji čestný pokus západního myslitele o hlubší analýzu rozporu mezi Solženicynem a západní demokracií. Zdá se mi však, že ani jejich autor nedokázal prohlédnout z typické západní krátkozrakosti, která je plodem tamní bezmezné důvěry v člověka, důvěry, jež si nepřipouští, že člověk už dávno není tím čistým Božím stvořením, jakým byl na počátku, ale je tvorem se srdcem raněným hříchem, oslepeným vášněmi a klamaným ďáblem.
Jen stručně ke Schlesingerově náhledu na Solženicyna: "obavy z lidské svobody" Alexandr Isajevič opravdu má, ale jen z takové svobody, která není založena na mravnosti a morálce, čili v posledku na víře (jak to mnohokrát vysvětloval).
Dále: Solženicyn není lhostejný k lidskému štěstí, ale hledá jej jinde než v materiální hojnosti a mravní všedovolenosti - takové "štěstí" je pro něho spíše hlubokým úpadkem a neštěstím člověka - skutečné štěstí vidí v obětavosti pro druhé, v mravní dokonalosti a v duchovním povznesení společnosti (řečnická otázka: co se to stalo se Západem, že ani lepší jeho myslitelé už dnes toto nechápou? Vždyť jsou to v podstatě evangelijní hodnoty a křesťanské principy života společnosti).
A na konec - Solženicynovo opovržení demokracií se zakládá na jeho osobní zkušenosti, kdy v Americe na vlastní oči viděl, do jakého stavu demokracie Američany dovedla, a kdy předviděl, jakým nebezpečím pro lidstvo je morální úpadek tak mocné země (o tom viz jeho kritické výroky o mravním a morálním stavu západní společnosti).

Není však - jak se zdá - zase tak málo těch, kteří i dnes Solženicynovu projevu rozumějí a chápou, že prozřetelně či prorocky něco hlubšího pochopil o západní společnosti. Alexandr Genis z Rádia Svoboda (New York) píše, že umístil fragment z Harvardského projevu A. Solženicyna na svou web stránku. Hned následující den se tento web ocitl na vrcholu nejčtenějších blogů.

* * *
V českých médiích se objevila řada komentářů k zesnutí této světoznámé osobnosti (jeden z těch lepších). Smutné je, že mezi nimi byly i takové výlevy, jejichž převládajícím tónem byla nenávist vůči Rusku (korunu tomu všemu nasadil jeden popletený publicista, který myšlení Solženicyna přirovnal ke Stalinovi /Mitrofanov v deníku Právo/; a to jsem si už tolikrát říkal, že mne v oblasti české protiruské hlouposti již nedokáže překvapit vůbec nic).
Čirou zlomyslností pak je podsouvat Solženicynovi nelibost nad tím, že Česká republika nebo dokonce NDR nepatří k Ruské říši (deník.cz); vždyť po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil "je ostudné být Sovětem".

Kromě toho mu každý druhý, kdo o něm napsal, vyčítá antisemitismus (protože otevřeně hovořil o podílu židů na revoluci a nastolení bolševismu), samozřejmě mu adoranti západních hodnot nikdy neodpustí jeho kritiku západního liberalismu. Amerika a její fanoušci mu nikdy neodpustí jeho kritiku jejího komerčního a odlidštěného způsobu života, protože občan, který je dnes v USA prezentován jako správný Američan, se cítí být povolán Prozřetelností k tomu, aby tento "nejlepší ze všech možných způsobů života" vnutil všem národům, ať už ho chtějí nebo ne.

"V devadesátých letech si vzal (Solženicyn) na mušku také Severoatlantickou alianci, kterou obvinil ze spiknutí proti Rusku - akce NATO byly podle něj přípravou k "totálnímu obklíčení Ruska a ztrátě jeho suverenity". V roce 1999 tvrdě odsoudil počínání NATO v Jugoslávii, a jednání NATO dokonce přirovnal k Hitlerovi." (i dnes.cz)

"Největší úspěch představuje to, že Rusko obnovilo svůj vliv ve světě," prohlásil Solženicyn ve svém posledním televizním interview v minulém roce. "Morálně jsme však daleko od toho, kde bychom měli být. Morální obnovu nemůže zařídit stát či parlament. Pokud jde o stav ruské mysli či hospodářství, země je stále daleko od té, o níž já sním." (aktuálně.cz) Dával najevo sympatie k monarchii, která je pro Rusi vhodnější než demokracie (monarchické Rusko je však pro Západ noční můrou). Je tedy otázkou, zda má pravdu autor článku na christnet.cz: "...zdá se, že uspořádání, které se v Rusku ujalo v poslední etapě jeho života, bylo jeho představám poměrně blízké."

Jeho lásku k Rusku a víru v úlohu či poselství Ruska není většina publicistů v myšlenkovém zajetí Západu schopna přechroustat jinak než jako "nacionalismus" či dokonce "xenofobii" (a někteří na Západě tiše hovoří o jeho údajném "fašismu"). Svůj obligátní odpor vůči Rusku a Pravoslaví ani u příležitosti Solženicynova pohřbu nedokázaly zapřít katolické Lidové noviny.

"Solženicyn byl stoupencem nacionalistického proudu ruského pravoslaví, plně přesvědčeným o mimořádné roli ruského národa v lidských dějinách," píše Christnet s poznámkou, že kdo není Rusem, může takovýto Solženicynův pohled akceptovat jen stěží, ale už nevysvětluje proč...

Ve většině komentářů se setkáváme s pokusem odpreparovat Solženicynovy knihy o komunismu od života a ostatních postojů jejich autora. Kritika prolhanosti komunistického režimu je OK, kritika lži našeho režimu je nepříjemná a neakceptovatelná. Zvláště, když je vlastně nutno uznat její faktickou oprávněnost. Ukazuje nám, že žijeme obklopeni lží, a usvědčuje nás z mravní vlažnosti.

Zrovna nad těmito českými komentáři mne napadlo: naše civilizace nejen že se nepřibližuje k pochopení mezi národy, ale právě v posledních desetiletích se mu nebývale vzdaluje. Taková rostoucí nevraživost k hodnotám a způsobu života jiných národů, jakou zažíváme dnes, vždy v minulosti vedla k válkám.
* * *

Osobní stará vzpomínka ze začátku 80. let. Jeho stať s výzvou "nežít ve lži" (zařazená v nějakém udergroundovém časopisu, který tenkrát začal vydávat přítel z kotelny) se ke mně dostala v dobách hluboké místní totality, kdy jsem o Pravoslaví ještě nevěděl nic. Asi mi nebylo tenkrát ani dvacet let. Vzpomínám si, jakým silným dojmem na mne tyto úvahy zapůsobily. Jednak artikulovaly přesně ta tušení, která jsem v sobě nosil, ale nedokázal bych je vyjádřit. To však nebylo to hlavní. Prožil jsem nad tím článkem jakési duchovní setkání s člověkem, který to, co hlásal, stvrdil vlastním životem a utrpením (chápal jsem to spíše intuitivně; nějak se to prostě dalo za těmi jeho úvahami tušit; o tom, že autor článku byl vězněn v Gulagu a nyní je vyhnancem na Západě jsem v době prvního čtení jeho článku nic nevěděl - vlastně jsem jeho jméno do toho okamžiku ani neznal). Ta síla lidské osobnosti ukované lpěním na pravdě nějak prostupovala skrze řádky a posilovala srdce.
Výzva "nežít ve lži" je přetištěna jako součást článku na http://www.zvedavec.org/kultura/2008/08/2689-zemrel-alexandr-solzenicyn.htm, kde také citují Solženicynův výrok: "Je na čase, aby Západ bránil ani ne tak lidská práva, jako lidské povinnosti."
* * *

Výpisky a úryvky ze deníku pravoslavného kněze a teologa Alexandra Schmemanna, které se týkají jeho setkání se Solženicem, subjektivně zaznamenávají jeho výroky, úvahy, chování a povahu.
Jsou to jednak bezprostřední zápisy Solženicynových slov, spíše však dojmů, jímž tato osobnost na Schmemanna zapůsobila. Sám otec A. Schmemann (děkan teologického semináře sv. Vladimíra v Paříži) je známý západní pravoslavný teolog (především v oboru liturgiky), v jehož myšlení již jsou patrné stopy západního ducha, a považován bývá spíše za liberálněji orientovaného teologa (což mu však nebránilo zakázat svým studentům sloužit na nějakém shromáždění mimo pravoslavný chrám liturgii místo naplánovaného molebnu).
Nyní už můj překlad úryvků deníku. (Řazeno chronologicky, jak jdou autorovy poznámky a zápisky za sebou.) (Přikládám fotografii právě z tohoto setkání otce Schmemanna se Solženicynem, z něhož pochází část deníkových záznamů.)

Začínám Schmemannovou citací jedné z nejdůležitějších Solženicynových tezí:
"Svoboda bez morálního základu sama sebe rozkládá."

Poznámky z návštěvy u Solženicyna ve Švýcarsku.
Žije velice prostě. Všechny práce si dělá sám - i řeže dřevo. Žádné pohodlí. Primitivní domek. Uvnitř nepořádek. V kuchyni vše rozloženo na jednom stole. Jinak jen židle a psací stůl. Typický ruský intelektuál.
Plný energie a úsilí.
O Rusku mluví jako o "tady". Západ ho nezajímá - neexistuje pro něho.
Nemá rád petrovskou éru a Petrohrad.
Jeho nejmilovanějším svátkem je Trojice.

Už v 70. letech prohlašuje: "Vím, že se vrátím do Ruska." Čeká brzké změny; je o nich přesvědčen.
Odmítá demokracii. Je přesvědčený monarchista. Romanovci však podle něho skončili ještě před revolucí.
Neuvěřitelné morální zdraví. Prostota. Cílevědomost.
Není nositelem kultury či nějakého učení, ale samotného Ruska.
"Správný přístup ke všemu spočívá v sebeomezení."
"Náboženství je kritérium všeho."
Cílevědomost člověka, který učinil svou volbu. Tato volba také určuje, čemu naslouchá a co nechává znít, aniž by tomu věnoval pozornost. Stačí mu přijímat to, co potřebuje; vůči ostatnímu se uzavírá.
Poznal svou misii a nemá o ní pochyb, leč právě z tohoto nepochybování pochází jeho skutečná pokora.
Není žádný všeznalec. Spíše intuitivně vše chápe.
Takovými byli určitě proroci. Zavržení všeho druhořadného, soustředit se na to hlavní. Ne však ideovost a odtažitost, ale životnost.
Když jsem s ním žil (ač jen dva dny), cítil jsem se maličkým, spoutaným závislostí na přepychu a svými nepotřebnými starostmi a zájmy. Jsi vedle člověka, který přijal celé břímě služby, je cele ospravedlněn a sám pro sebe nic nepotřebuje. Je to ohromující. Procházka pro něho není odpočinkem ani zábavou, ale posvátným aktem.

Jeho víra přenáší hory.
Má zvláštní smích a úsměv.
"Rozhodli jsme se s manželkou, že se ničeho nebudeme bát." Zní to zcela prostě. Tak se rozhodli a tak žijí. Žádná sentimentalita ve vztahu k rodině a dětem... Avšak hovoří s ženou po telefonu tak něžně, s takovou starostlivostí - i v drobnostech...

Sedím za jeho stolem, na němž je nepředstavitelný chaos. Hory jsou zahaleny do jitřních mlh. Zvonky. Bečení ovcí. Květy. Není to Rusko. Ale tam, kde je on, tam je samotná Rus. Pro něho je to tak jasné, že je to jasné i pro mně.
Lehkost, s níž odhazuje vše nepotřebné a vše zatěžující.
Stále v těch šatech, v nichž ho vyhostili (komunisti z Ruska). Žádný přepych. Židle, stolek, osvětlení. Sám mi však zatloukl hřebík, abych si mohl zavěsit ručník. Není z těch, kteří "opovrhují vezdejším". Žije vnitřním životem.
Ne do šíře, ale do hloubky a do výše.
Vášnivě hovoří o židech: "nenechat se jimi znovu zmást jejich ideologií". Nutno uznat, že i tady je v jeho slovech prostota a čistota. "Když židé viděli, že se (bolševický) režim, který do značné míry vybudovali oni, nepovedl a dokonce se v osobě Stalina obrátil proti nim, tak se "převlékli": to je ruský režim, ruské otroctví, ruská krutost..." Odtud nedůvěra k "novým" (židům) - všichni jsou v prvé řadě protiruští.
Bude v mém životě ještě takové setkání, takové dny? Vše proběhlo v takové prostotě, naprosté prostotě, takže jsem si ani jednou nepomyslel, co je potřeba říci. Vedle něho není možná žádná faleš, klam či přetvářka. (1974)

Je něco grandiozního v těch obrovských stavbách (New Yorku)... Přemýšlel jsem tam o Solženicynovi, o jeho nenávisti k městům, asfaltu a vysokým domům... Vidí v tom úpadek, zvrácenost, zotročení. Chápu démoničnost tohoto (města) - už jen to seskupení bankovních domů - je to skutečná architektonická liturgie sloužená zlatému teleti... (1975)

Jeho světonázor a ideologie tkví ve dvou či třech úžasně prostých přesvědčeních, v jejichž ohnisku stojí Rusko. Rusko je pro něho jakousi hromadnou osobou, cosi živého ("hlavním hrdinou mých románů je Rusko"). Rusko mělo své sebevyjádření, které setřel Petr Veliký. Existuje jakýsi "ruský duch", který je nezměnitelný a nejlépe se vtělil ve staroobřadectví. Tento duch, jak jen lze jej pochopit, se vyjadřuje jednak neustálým bezprostředním společenstvím s přírodou (tím se odlišuje od západního technického dobývání přírody) a zároveň křesťanstvím. ...
Rusko nemá za úkol žádnou "misii" ani nemá nějaké zvláštní "povolání" - kromě jediného: být samo sebou (v tom může být příkladem Západu, který usiluje o "růst", rozvoj a techniku). Existuje cosi jako "idea Ruska" a všichni Rusové jsou povoláni jí sloužit. "Abychom vedli tichý život ve veškeré počestnosti a čistotě..." (úryvek z pravoslavné liturgie). Z hlediska této "Ruské ideje" je samotný zájem o něco "jiného" (např. o Západ) pokušením (svodem). Je to nepotřebné, je to "přepych". Každý národ má žít v sobě a nemíchat se do věcí a "povolání" jiných národů. Z toho důvodu nemůže Západ Rusku nic dát, a kromě toho - sám je nemocný. Především je však cizí, beznadějně cizí, bytostně, přímo ve své podstatě.
Rusko je smrtelně raněno marxismem - bolševismem. To je odplata za zájem Rusů o Západ a za ztrácení "ruského ducha". Uzdravení Ruska spočívá v jeho návratu ke dvou nohám ruského ducha: k přírodě jako prostředí (pro vedení života) a ke křesťanství, jež je základem osobní i společenské morálky ("pokání a sebeomezení"). Hlavní překážkou na této cestě uzdravení je "vzdělanectví" (nebo "intelektuálština" - v orig. použito nepřeložitelné ironické ruské slovo, jímž zřejmě myslí cosi jako "vzdělanost pro vzdělanost", prázdnou zálibu ve vzdělanosti, inflaci vzdělanosti, jak se naznačuje dále), čili intelektuálství protipřírodní a protiruské v samotné své podstatě, protože taková inteligence slouží Západu a (což je ještě horší) "židovstvu".

Role Solženicyna je obnovit pravdu o Rusku, objasnit ji samotnému Rusku a právě tím vrátit Rusko na cestu, která je mu určena. To jsou příčiny jeho vypjatého boje s dvěma krvavými nepřáteli Ruska: marxismem (který je kvintesencí Západu) a "intelektuálštinou".

Solženicynova "dichotomie": ohraničit se proti všemu rozkladnému, což znamená i proti technice a technologii. Nehovoří tolik o "dobru" a "zlu", jako spíše o "zdravém" a "nemocném", či "prostém" a "složitém" atd.
Petrohradská Rus je špatná svou komplikovaností, zjemnělostí, odtržením od "přírody" a "národa". (1975)

* * *
Mravní velikost Alexandra Isajeviče je zvláště patrná ve srovnání s některými jinými disidenty, kteří také kritizovali mocné za jejich lži, ale pronikavě se změnili, když se sami dostali k politické moci. V našem národě se asi těžko oprostíme od srovnání s jedním slavným českým disidentem, hlásajícím "život v pravdě" (variace na Solženicynovu výzvu: nežít ve lži) a proklamujícím, že pravda a láska musí zvítězit atd. Po zhroucení "lži zleva", kterou vášnivě tepal, byl vynesen mezi mocné a náhle působil dojmem, že proti "lži zleva" bojoval jen proto, aby ji nahradil "lží zprava". Jeho filosofické projevy o pravdě a spravedlnosti zněly dutě, když tatáž ústa vzývala vražedné mise NATO jako "humanitární bombardování". Právě takovéto smutné lidské případy dávají hlouběji pochopit a ocenit morální pevnost A. Solženicyna, který hájil pravdu před všemi mocnými. Proto lze o něm skutečně napsat: "Solženicyn byl většinu svého života nenáviděn mocnými, které neúnavně kritizoval a odhaloval." (Z citovaného článku na zvedavec.org)
P.S.
Sedím v roubené chaloupce ztracené mezi kopci Podještědí v severních Čechách; města i vesnice jsou v bezpečné vzdálenosti (to by se Solženicynovi mohlo líbit). Už minula půlnoc, venku je hustočerná oblačná noc. Je cítit blížící se déšť. Dokončil jsem zrovna překlad deníkových úryvků. Vzpomínám na své první setkání se Solženicynem v tom samizdatu, jak jsem o tom psal někde výše. Marně si snažím vzpomenout na ostatní články v onom časopisu z kotelny a na jejich autory. Opravdu, nevím. Byl to útlý sborníček filosofických esejí, básní i beletrie. Utkvělo mi však jen to Solženicynovo: "Nežijte ve lži" a další úryvky z této jeho stati. Proč zrovna toto? Byla v tom síla, která mi nějak vstoupila do života a upevnila srdce.

Netroufal bych si tvrdit, že se mi jeho výzvu podařilo uskutečnit, ale z jeho inspirativních myšlenek a příkladu jeho života čerpám sílu i dnes. Tenkrát jsme byli blízko naivní myšlence, že by stačilo, abychom sprovodili ze světa komunismus, a vše by už pak bylo dobré. Dnes hledím na tehdejší dobu jako na éru, která měla svého Solženicyna. A když tak vyhlížím (bez naivní důvěřivosti) ty "světlé zítřky", které nám tu mocní tohoto světa pilně chystají, říkám si: Jak moc bychom potřebovali dalšího Solženicyna. Jenže Alexandr Isajevič právě odešel a ta "nová garda" proroků a nezastrašitelných usvědčitelů lži stále nějak nenastupuje. A lež se roztahuje nad světem jako nikdy dosud. Staří bojovníci a duchovní zápasníci odcházejí; dobrý boj bojovali a nyní se ubírají odpočinout od svých zápasů; nové lži a klamy (svým způsobem ještě daleko horší než marxismus) zatemňují svět, a kde otálejí ti, kteří dnes přijdou nabídnout své pohodlí, klid, majetek, zdraví a život, aby usvědčili lež a "s radostí trpěli pro pravdu" (jak se zpívá v troparu sv. Janu Křtiteli a sv. Gorazdu II.)? Co když to otálení znamená, že v tom tentokrát zůstaneme sami...? Téhle hrůzy se bojím uprostřed dnešní noci, když se někde nad hlavou v té tmě venku kupí oblaka k zítřejšímu lijáku.

Služebníku Božímu Alexandrovi "věčnaja pámjať" a "se svatými upokoj"!







Zobrazit příspěvek č. 412 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2008
Česká ekumena se vyjádřila

Na okraj války v Gruzii

Myslel jsem, že se ve věci války v Gruzii raději zdržím komentářů. Přečkal bych v mlčení i prohlášení biskupa Malého za katolickou církev. Právo na mlčení mi však vzala synodní rada Církve evangelické svým prohlášením, k němuž nemohu mlčet, chci-li si zachovat kouska cti v těle.

Jádrem tohoto prohlášení je přirovnání ruské invaze do Gruzie k přepadení a "okupaci" naší republiky sovětskými vojsky (resp. skoro celé Varšavské smlouvy; Rumuni se nepřidali) v roce osmašedesátém (prohlášení bylo ostatně vydáno k srpnovému výročí této smutné události).

Snažím se evangelíky (zvláště ty starší) chápat. Osmašedesátý je jejich neuralgickým bodem. Nejsem si však jist, zda se jejich interpretace těchto událostí úplně kryje s realitou. (Idylická sebereflexe nás, jako malého leč statečného nárůdku, který se směle chtěl vymanit ze spárů stalinské apokalyptické obludy a hleděl vstříc svobodě a demokracii; nu, hezky se to poslouchá, leč realita je taková, že Dubček byl kovaný komunista a celý ten projekt "socialismu s lidskou tváří" byl politováníhodnou komunistickou utopií; realita je i taková, že pravdu o údajné touze úžasné Čechů po svobodě následně zjevila tzv. normalizace, která probíhala i bez velkého komandování z Moskvy velice úspěšně a plnou národní "svépomocí"). Hledět tak černobíle na osmašedesátý, jako tito staří evangeličtí pamětníci, není pravdivé, a přirovnávat jej k současné situaci v Gruzii je synodní lež jako věž.

V roce 68 sem vpadl nikoliv ruský národ ale sovětský bolševický režim, a nikoliv proto, aby zde chránil nějakou národnostní skupinu. Byla studená válka, a karty, s nimiž se tato špinavá studená hra celoevropsky hrála, byly rozdány už daleko dříve, na samotném jejím počátku, a míchaly se za účasti všech vítězných mocností druhé světové války (viz např. Jaltskou konferenci atd.). Bolševická sovětská diktatura u nás v osmašedesátém hájila své životní zájmy. To chápal dobře i Západ, a proto nehnul ani prstem, aby nám pomohl - prostě nás opět hodil přes palubu jako smetí (po kolikáté už ve 20. století? Nejméně potřetí). A nečiňme si žádné iluze o tom, že by Spojeným státům stalinismus v Rusku nevyhovoval - "rudé nebezpečí", to byl báječný důvod ke zbrojení; na ničem jiném se tak pohodlně nevydělávají astronomické peníze jako na lidském strachu, který dává zelenou výdajům státu na zbrojení, takže pak šly peníze z kapes vystrašených občanů přes státní kasu rovnou na bankovní účty zbrojařů, pro něž byl Stalin, Chruščov i Brežněv darem "s nebes". (Americké enormní zbrojení neskončilo; podívejte se na tabulku, kdo kolik vydává peněz na zbrojení dnes.)

Daleko horší než sentimentálně zabarvená (a ignorující nadšení švejkujících Čechů pro normalizaci) "potěmkinovská vesnice" vystavěná z iluzí o osmašedesátém, které jsou nám znovu a znovu servírované jako stále přihřívaná stará polévka, je však soudobé církevně oficiální pokrytectví předváděné synodní radou v případě Gruzie. Evangelíci opět zcela ignorují fakta - nejdříve byl (očividně pečlivě předem naplánovaný a perfektně načasovaný) masakr, který spáchala Gruzie v Jižní Osetii na ruských občanech, a pak teprve následovala ruská invaze.
Bude snad pochybovat někdo o oprávněnosti invaze spojenců na německé území za druhé světové války (ač byly spáchány i takové hrozné krutosti proti Němcům jako bylo bombardování Drážďan)? I mě bolí ztráty na životech Gruzínců a nelíbí se mi materiální škody v Gruzii. Nejsem vojenský expert, abych mohl posoudit, zdali byl tento rozsah obrany opravdu nutný. Jsem dalek toho, abych bez rozmýšlení obhajoval vše, čeho se dopustí ruská armáda. Ale vidím posloupnost událostí; a tato válka prostě nezačala nějakou svévolnou invazí Rusů do Gruzie. To je nepochybné faktum a synodní rada evangelíků i biskup Malý, kteří ho ve svých oficiálních prohlášeních zamlčují, tím klamou své věřící a manipulují veřejnost.

Ani katolíci (viz vyjádření biskupa Malého) ani evangelíci, jednostranně odsuzující Rusko ve svých publikovaných postojích ke Gruzínské válce, neřeší posloupnost událostí této války, vůbec si nevšímají toho, kdo tuto válku rozpoutal, prostě si nad útokem Gruzie a masakrem na ruských občanech zakryjí oči a zacpou uši. A zase otázka: v jakém duchovním stavu je vlastně vedení těchto církví, když jejich nejvyšším představitelům je zabíjení ruských občanů zcela lhostejné a vůbec necítí potřebu tento strašný incident ani slůvkem zmínit?

----------------

Než, zpět k prohlášení synodní rady. Pár citací s nějakým komentářem.
"Napadení Gruzínské republiky armádou Ruské federace považujeme za hrubé porušení mezinárodního práva, obdobné přepadení Československa státy Varšavské smlouvy před 40 lety." Jak poukázal i prezident Václav Klaus, nepřepadl nás ruský národ ale sovětský režim. Jenže rozdíl mezi Rusem a Sovětem zřejmě evangelík ze synodní rady nikdy neuzná prostě proto, že to nezapadá do jeho vidění světa. Synodní rada ke své hanbě předvedla, že myšlení jejích členů ustrnulo kdesi v kulisách studené války.

Hra studené války a realita dnešní Gruzie... Je skutečně možné, že rozdíl mezi nimi evangelická synodní rada není schopna pochopit? Nevím, jestli může být zachraňování životů ruských občanů v Gruzii před genocidou porušením mezinárodního práva. Vím však, že v případě nedávného evidentním porušení mezinárodního práva a rezoluce RB OSN při odtržení Kosova a nerespektování územní celistvosti Srbska (stejně jako nedávné vypalování a boření pravoslavných chrámů nebo vyhánění a vraždění Srbů kosovskými Albánci) synodního evangelíka vůbec nevzrušovalo. A na to, že by šel evangelík ze synodní rady nějak demonstrovat proti tomuto porušení hned několika konvencí a principů mezinárodní práva, nejspíše nemůžeme ani pomyslet.

"...nechováme pražádnou nenávist k ruskému lidu..." Komu to chtějí nabulíkovat, když upírají Ruské federaci právo bránit životy svých masakrovaných občanů?

"Máme však obavy z imperiálních zájmů Ruska..." Obavy a strach z Ruska. Svým způsobem to lze pochopit, protože po dvaceti letech masivní protiruské propagandy u nás musejí být patrné její výsledky (spíše se někdy divím, že jsou ty výsledky ještě tak slabé). Já mám zase obavy z imperiálních zájmů USA. Které obavy jsou oprávněnější? Kterým imperiálním zájmům padlo už za oběť více životů? Víte, kolik válek vedly USA po celém světě? (Seznam amerických vojenských intervencí po roce 1945)

A zase citát z prohlášení synodní rady ČCE:
"Lekají nás silácká a výhružná slova i skutky ruských vojenských a politických představitelů (např. nedávné obnovení stálé přítomnosti strategických bombardérů s jadernými náložemi ve vzduchu), jimiž nepokrytě vyhrožují nezávislým státům, včetně České republiky." Jestli synodní radu lekají ruská letadla nad Ruskem, který evangelický kněz se nebude bát sloužit v evangelickém sboru v Brdech? A co asi prostí evangelíci, kteří tam žijí? Kdo jim vysvětlí, že jim za potlesku jejich církevních stařešinů jim Američané budují za humny provokační cíl pro ruské rakety? Většina našeho obyvatelstva (prokazují to průzkumy veřejného mínění) je schopna pochopit, že americká vojenská základna na našem a polském území se asi těžko bude Rusům zamlouvat a že se tím logicky cítí být ohroženi. Jenže do této většiny asi synodní rada nepatří...

Proč asi tolik vyváděl prezident Kenedy, když se Sovětský svaz chystal vybudovat svou základnu s raketami na Kubě, Američanům přímo pod nosem? Jak by se líbilo vládě USA, kdyby Rusko začalo budovat svůj "obranný" raketový systém např. v Mexiku? Kdo tady dnes komu vyhrožuje? Amerika, která proti všem svým chlácholivým slibům ze začátku 90. let obkličuje Rusko novými vojenskými základnami (a v některých případech jsou to obrovské základny), nebo Rusko, které v reakci na rostoucí agresivitu USA a porušování mezinárodního práva (např. Kosovo) obnovilo obranné lety? Ani mně se tyto lety nelíbí, stejně jako se mi nebude vůbec líbit, až na naše území budou po vybudování americké vojenské základny zaměřeny ruské rakety s atomovými hlavicemi. Jenže při hledání viníka zodpovědného za tuto situaci je potřeba si všímat, jaká je posloupnost událostí. Co bylo dříve a co následovalo. Že nejdříve byly americké zbraně přisunovány k Rusku, a pak byla ruská obranná opatření. I ze Západu zaznívá od střízlivě uvažujících lidí, že stavba těchto základen kolem Ruska je vlastně cosi jako tiché vyhlášení války.
Kolikrát slavná evangelická synodní rada či biskup Malý protestovali proti tomu, když Američané nedodrželi své sliby a uzavřené dohody, masakrovali civilní obyvatelstvo, porušovali mezinárodní právo, vojenské konvence atd. atd.? Odpovím si sám: Ani jednou. A nyní jdou, poplakávajíce nad osmašedesátým, demonstrovat před ruskou ambasádu proti tomu, že si Rusko dovolilo tu neslýchanou drzost bránit životy svých občanů v Gruzii. Najdeme křiklavější současný příklad evangeliem odsuzovaného pokrytectví, než tyto církevníky? Pak se nedivme, že běžný občan České republiky má zato, že církev to jen bohapusté pokrytectví. Tohle je jedna z klíčových příčin, proč u nás církve nyní vytrvale ztrácejí přízeň obyvatelstva (jak alibistické jsou výmluvy licoměrných církevníků, že je to přetrvávající dědictví komunistické totality!)

Kdo z těchto církevních představitelů, jimž by měl být drahý každý lidský život, se připojil ke každoročním memoriálním aktům připomínajícím svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki? (Mimochodem, neexistuje na Zemi žádný druhý národ, na němž by lpěla tak strašná skvrna, jako je dvojnásobné - a neodůvodněné - použití atomové zbraně a ještě k tomu na civilní cíle! A navíc proti maličkému ostrovnímu nárůdku, který se navíc zrovna chystal ke kapitulaci. A dodnes se od tohoto státního zvěrstva Spojené státy oficiálně nedistancovaly. Tedy, koho se spíše obávat?)
----------------

Ano, rozčarovala mne hlavně ta svorně západokřesťanská neúcta k životům ruských občanů, jimž představitelé evangelické církve (a v náznaku i biskup Malý) upírají právo být bráněni.

Posílilo to ve mně přesvědčení, že už jedině pravoslavná církev pěstuje úctu k lidskému životu. Bohužel, v křesťanstvu zjevně pouze Pravoslaví ctí každý lidský život. Podobná prohlášení, jako výše vzpomínaná stanoviska západních křesťanů k válce v Gruzii, jsou pro mne dokladem toho, že se západní křesťanství stále nedokázalo duchovně plně odříznout od své krvelačné minulosti (inkvizice, misie "mečem a křížem", křižácké války, krveprolévání mezi katolíky a protestanty - jsou toho plné západní dějiny druhého tisíciletí po Kristu, a připomeňme, že protestanti nebyli o nic mírumilovnější než jejich nechtěná římsko-katolická matka).

Vídeňský biskup Moskevského patriarchátu Hilarion před časem prohlásil, že pravoslavní a západní křesťané nemají stejnou morálku. Je tak žalostné přesvědčovat se, jak pravdivý a hluboký je to postřeh, a že se netýká jen mravnosti (např. homosexuality), ale samotného vztahu církví k lidskému životu.

Západní křesťanství opět vyvolalo dojem, že stále rozlišuje "naše lidi" a "cizí lidi" - čili lidi "první kategorie", které je záhodno chránit a mají plná práva, a lidi "druhé kategorie", jejichž život nemá takovou hodnotu, jako život lidí "první kategorie". Lidi "druhé kategorie" jsou pro Západ objektem (či terčem) západní mise (ať už mise křížem nebo mečem - dnes tedy spíše raketami). To vidíme na vztahu Západu k islámu, k černochům (rasismus a americké otrokářství byly duchovním plodem západního křesťanství; a nezapomínejme, že rasová segregace byla praktikována v USA ještě v 60. letech 20. století), nebo k Srbům či (v tomto případě) k Rusům atd.

Skutečnost, že nejen Západ obecně, ale ani západokřesťanské církve se nedokáží vymanit z tohoto středověce inkvizičního myšlenkového schématu, je strašidelná - zvláště dnes: v době zbraní a globalizace. Pravoslavná církev může jen vytrvale vyzývat západní křesťany - katolíky i evangelíky, aby se vrátili k evangeliu, k původnímu křesťanství a do původní křesťanské Církve, neboť jedině evangelium a svaté Tajiny mohou uzdravit duši člověka, uvést ho do lásky a dát mu bohomyslnost.
----------------------

Zvláště "pikantní" je závěr evangelického oficiální prohlášení. Představitelé evangelíků píší: "jako svobodní občané svobodného státu vyjadřujeme vděčnost za to, že vláda našich věcí se k nám navrátila a my smíme žít bez nezvaných cizích vojsk na svém území. Buď Bohu z toho díky..." A není jim hloupé napsat to zrovna v době, kdy proti vůli většiny obyvatel tohoto státu je u nás budována americká vojenská základna, která je součástí sytému, který je tak průhledně namířen proti Rusku. Jaká "vláda našich věcí" se k nám navrátila, když je přezírána vůle většiny občanů, která tady žádnou základnu cizích vojsk nechce? Wellcome to Kocourkov.

Tito lidé mají odvahu (či spíše drzost) připomínat dnes osmašedesátý, když tleskali přepadení svrchované Jugoslávie a bombardování Bělehradu, nijak neprotestovali (ba, tiše schvalovali) odtržení Kosova od Srbska a pošlapání územní celistvosti Srbska. Připomínám jen, že těmi pokrytci stále oplakávaný osmašedesátý nebyl o osvobození Československa od socialismu, ale spíše byl jen bojem dvou bolševických frakcí a koncepcí. Při této okupaci nikdo od našeho státu neodtrhával historické území našeho národa a celá následující normalizace byla více dílem přesnaživých čecháčků, kteří si na servilní snaze zalíbit se Brežněnovi budovali osobní kariéru, než diktátem z Moskvy.

Možná si katolíci a evangelíci vůbec nedali tu práci zjistit si něco o tom, co se tam vlastně děje, a automaticky či instinktivně se přidali na protiruskou stranu (to je dosti pravděpodobné; nikomu nevnucuji svůj názor, ale osobně jsem přesvědčen, že představitelé katolíků či evangelické synodní rady bez dlouhých úvah podpoří kohokoliv, kdo se postaví proti Rusku). Rád bych věřil, že stanovisko biskupa Malého či synodní rady je jen plodem ignorance a nikoliv zlé vůle. Jediná další varianta už je totiž je taková, že i přes správné informace o vzniku této války, jsou tyto nepravoslavné církve již natolik prorostlé lží, že jim lež už přestala vadit. Potom by bylo lze stanovisko synodní rady přetlumočit: "Jestli někdo zabíjí ruské občany, není třeba se tím vzrušovat a rozhodně to nedává Rusku právo bránit je."








Zobrazit příspěvek č. 413 jednotlivě

Administrátor --- 1. 9. 2008
Zázrak Matky Boží

Zjevení přesvaté Bohorodice v Jižní Osetii

Biskup alanský: Bohorodice sestoupila s nebe a zachránila obyvatele Cchinvali

V den útoku na město uviděli jeho obránci Boží Matku v zářícím oděvu, jak k nim sestoupila s kupole chrámu

Obráncům Cchinvali pomáhala sama Bohorodice - znamení s nebes je posílilo a dodalo jim odvahu v nejtěžší hodině

Chrámu Narození přesv. Bohorodice je téměř tisíc let
Krásná žena v zářícím oděvu sestoupila s kupole chrámu, svědčí biskup alanský Georgij. To sestoupila samotná přečistá Panna, aby zachránila město.
Saakašviliho bandité prostřelili ikonu přečisté Panny a Ježíše Krista. Ikonu Bohorodice ranila kulka
Desítky lidí na vlastní oči viděly zázračné zjevení Boží Matky v hořícím a krvácejícím Cchinvali. Zázrak se stal uprostřed nejtěžších bojů 8. srpna poté, co žoldáci Saakašviliho prostřelili ikonu Přečisté Panny s dítětem Ježíšem Kristem. Když na město padal soumrak uviděli ruští vojáci, jak z chrámu Narození přesvaté Bohorodice vychází žena neobvyklé krásy ve třpytících se bílých šatech a pomalu jim kráčí vstříc, nehledíc na granáty a kulky.

"Když Bohorodici poprvé spatřili na městkých ulicích, byl jsem zrovna v chrámu," vypráví alanský biskup Georgij. "Všechny ty dny se tam farníci, jimž se podařilo dostat se do chrámu a najít tam útočiště, nepřetržitě modlili k Bohu za záchranu našeho trpícího města a národa. O zázračném zjevení mi řekli následujícího dne. Upřímně řečeno: vyslechnuv prvního vypravěče, pochyboval jsem. V takové hrůze, kterou jsme v ty dny prožívali, lidská psychika často kolabuje. Není možné zachovat sebekontrolu, když ti před očima zabijí těhotnou matku mnoha dětí. Jak lze hledět na tělo nešťastné ženy ležící na ulici, když víš, že ty jako muž jsi ji nemohl zachránit před nepřáteli? V takovém vypjatém a rozdrásaném stavu ztrácejí lidé duševní kontrolu nad sebou. Měl jsem tedy zato, že se našemu věřícímu zjevení Bohorodice prostě zdálo. Jenže jsem se mýlil!"

V tento den i o dnech následujících měl otec Georgij znovu a znovu slyšet vzrušená svědectví lidí, kteří viděli Bohorodici na ulicích Cchinvali.

"Přestal jsem pochybovat, když jsem poznal, že lidé, kteří se vzájemně vůbec neznají a byli na různých místech města, praví jedno a totéž! Leč definitivně jsem v zázrak uvěřil, když jsem na vlastní oči Bohorodici spatřil."

V přestávkách mezi střelbou a bombardováním se otec Georgij spolu s ostatními jihoosetinskými duchovními dle možností snažil pomoc obyvatelům. Jedny vyváděli ze sklepů a posílali ze země, druhé doprovázel na poslední cestě...

"V jedné z takových chvil jsem byl učiněn hodným vidět zázrak," vypráví zbožně vladyka Georgij. Když jsem byl mimo chrám, spatřil jsem, jak z něj vychází samotná Bohorodice. Duše se chvěla - sama přečistá Panna je s námi..."

Otec Georgij zdůrazňuje, že za své osvobození vděčí Cchinvali nejen ruské armádě a zbraním, ale i nebeskému vojsku: "Bohorodice se vždy zjevovala tam, kde bylo našim lidem dáno trpět nejvíce. A tam, kde ji spatřili, boj vždy končil vítězně."

Válka v Jižní Osetii neušetřila pravoslavné chrámy. Gruzínská letadla a rakety bez slitování likvidovaly chrámy na území republiky. Několik chrámů shořelo spolu s duchovními i věřícími. V době ukončení vojenských operací v Jižní Osetii zůstali na živu pouze tři kněží! Nevysvětlitelným způsobem zůstal nedotčen chrám Narození přesvaté Bohorodice v Cchinvali. Na území chrámu, v němž jsou opatrovány svaté divotvorné ostatky sv. Jiřího Vítězného, dopadlo jen v první den bojů 12 střel (raket či granátů), ani jedna však nepoškodila chrám.

"Boží milost, to je jediné vysvětlení pro tuto záchranu," objasňuje biskup Georgij. "Nebeská ochránkyně ve všech staletích zachraňovala ruské vojáky z nevyhnutelné smrti a pomáhala jim dosáhnout vítězství nad nepřítelem. Náš případ je jen kapkou v tomto moři zázraků. ...

"Dnes ti, kteří neviděli hrůzy, které lid Jižní Osetie prožil v tyto dny, vymýšlejí nejapné dohady, kdo je v právu a kdo je vinen touto válkou. Zkoušejí omlouvat naše vrahy a předkládají hloupá obvinění ruské armády," praví vladyka Georgij. "Zázračné zjevení Bohorodice obráncům Cchinvali smetlo všechny tyto lži. Bohorodice se vždy zastává jen správných skutků. ...

Podle popisů byla podoba Bohorodice v Cchinvali velice podobná Zeitunskému zázraku - zjevení přesvaté Bohorodice v 70. letech minulého století v Egyptě, kdy se podařilo vyfotografovat ji na kupoli chrámu.

Jedno z nedávných zjevení Bohorodice se stalo v Budennovsku, kde bandité Šamila Basajeva obsadili nemocnici. Celá stavropolská eparchie se modlila za záchranu zajatých. Na nebi nad onou nemocnicí se objevila Matka Boží, kterou v různé době viděli mnozí - Panna Marie se modlila v nebi před zářícím křížem.

Více v ruštině na: http://blogs.mail.ru/community/priest/3AF66403F13089C8.html







Zobrazit příspěvek č. 414 jednotlivě

Administrátor --- 3. 9. 2008
Zeitunský zázrak

V předchozím příspěvku byl zmíněn zázrak v egyptském Zeitunu

Český překlad článku o tomto zázraku je na: http://www.orthodoxia.cz/divy/zeitun.htm.




Zobrazit příspěvek č. 415 jednotlivě

Administrátor --- 3. 9. 2008
Z došlé pošty

Vážení,
dovoluji si Vás upozornit na nekulturní, neevropský a nečekaně zpátečnický návrh Ministerstva spravedlnosti na zrušení či alespoň devalvaci církevních sňatků a další zásahy do rodinného práva v ČR. Text "Protestu" naleznete na http://www.roithova.cz/protest

Informujte o tom také své přátele.

Děkuji Vám i jménem mých kolegů za podporu Protestu a případně další angažovanost.
Těm, kteří tuto zprávu nechtěli obdržet, se omlouvám.
Zuzana Roithová

---------------------

Chystá se věc, která je v rozporu s tisíciletými tradicemi našeho národa.

http://www.roithova.cz/protest/ - zde je možné se připojit pod petici

Zuzana Roithová, poslankyně Evropského parlamentu

Kategoricky odsuzuji návrh nového Občanského zákoníku, kterým hodlá Ministerstvo spravedlnosti zásadně změnit (ponížit) rodinné právo a odejmout nabyté svobody občanům ČR.
Vyzývám další občany a instituce, kteří ctí svobodu volby pro formu uzavírání manželství, aby rovněž vyjádřili svůj protest všemi demokratickými prostředky.

Ministerstvo spravedlnosti v návrhu Občanského zákoníku (nyní. v připomínkovém řízení) preferuje úplné zrušení církevních sňatků. U civilního sňatku ruší slavnostní formu a ze vstupu do manželství činí prostý úřední úkon. Jako druhou variantu navrhuje devalvaci církevní formy sňatku zachovávajíc duální systém, ale:

1. ruší podmínku, že oddávat mohou jen registrované církve či náboženské společnosti v ČR - tj. oddávat budou moci například i sekty, šamani či satanisté
2. zavádí drakonickou sankci - naprostou neplatnost manželství - za nedodání dokladů o uskutečněném církevním obřadu do 3 pracovních dnů
3. obnovuje státní souhlas (smutná paralela s perzekučním nástrojem komunistické totalitní moci) - návrh dává státu pravomoc odejmout celé církvi či náboženské společnosti či dokonce konkrétnímu duchovnímu právo oddávat
4. ruší účast dvou svědků u devalvovaných církevních sňatků a vypouští slavnostní formu svatebního obřadu.
5. vynechává odkaz na hodnoty manželství a jeho zvláštní ochranu, staví registrované partnerství na roveň manželství se všemi z toho vyplývajícími důsledky
6. zhoršuje péči o dítě - např. vynechána povinnost "společné péče o děti" u rodičů
Tyto změny odporují evropskému trendu, ústavnímu pořádku ČR i mezinárodním závazkům. Takové kroky proti občanským svobodám činily totalitní režimy.

Požaduji proto spolu s dalšími, kteří se připojují :

1. zachování církevní formy uzavření manželství s rovnocenným právním postavením jako u civilních sňatků a to pouze pro řádně registrované církve a náboženské společnosti v ČR
2. zachování slavnostní formy a účasti svědků u obou forem sňatků, zrušení nepřiměřené sankce (neplatnosti sňatku) z byrokratických důvodů a zrušení ustanovení o "státním souhlasu" s oddávajícím duchovním
3. zachování přinejmenším současné ochrany manželství a úrovně péče o dítě
4. přepracování části Občanského zákoníku věnované rodinnému právu nezávislými odborníky a zadání auditu této části významným zahraničním právním autoritám v oboru
Vyzýváme vládu a zákonodárce ČR, aby odmítli tyto navrhované zpátečnické zásahy rodinného práva.

Současná úprava rodinného práva

http://www.roithova.cz/protest/download/94_1963_Sb.html

Návrh budoucího Občanského zákoníku

http://www.roithova.cz/protest/download/NavrhOZ.pdf

Zaslal římský katolík Jan


Zobrazit příspěvek č. 416 jednotlivě

Administrátor --- 3. 9. 2008
Zpráva o zázraku k dispozici v PDF

V příspěvku č. 413 je zpráva o zjevení přesv. Bohorodice v Jižní Osetii. Tento článek je k dispozici pro vytištění i ve formátu PDF.

Na stránce pravoslavného downloadu je cesta na soubor osetie-zazrak.pdf





Zobrazit příspěvek č. 417 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2008
Srpen je měsíc dvou velikých svátků. Tady je povídání k prvnímu z nich.

Proměnění Páně

A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou v soukromí,
A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
Když pak on ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je. A aj, zazněl hlas z oblaku řkoucí: Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: Vstaňte, nebojte se.
A pozdvihše očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
(Matouš 17,1-8)

Svátek vznikl jako památka události, která se v době Pána Ježíše stala na hoře Tábor. Duchovní silou Církve to však není jen památka, ale v Duchu Svatém stále přítomná událost.
V tento den se dodnes děje na hoře Tábor v Palestině zázrak. K ránu se na svátek Proměnění objevuje vždy zvláštní oblak, který v době bohoslužby zahalí pravoslavný chrám stojící na vrcholku hory.

Táborská událost zjevuje skutečnost, že Ježíš z Nazareta nebyl toliko člověkem, ale je to Bůh, jedna z tří Osob Trojice, která se při proměnění Páně zjevila: Otec v hlasu, Syn stojící tam mezi dvěma proroky a Duch Svatý v podobě oblaku a záře.
Jestliže je Ježíš Kristus Bůh a my křesťané se v Církvi sjednocujeme s Pánem Ježíšem, znamená to, že skrze Něho máme účast na Bohu. Tedy spojením s Pánem Ježíšem mají křesťané účast na Boží přirozenosti. "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem," píší starokřesťanští otcové.

To jsou veliké věci, které vždy dojímaly a vzrušovaly křesťany. Mít účast na Bohu, být spojen s Bohem! A to bez kdovíjakých duchovních cvičeních - nýbrž prostou náboženskou praxí a živou vírou. Které náboženství se odvažuje něco podobného svým vyznavačům slíbit!?

Hinduismus a buddhismus sice hovoří o něčem, co by mohlo vypadat podobně, ale jednak požadují k dosažení tohoto slibovaného cíle provádět složitá cvičení a praktiky, a pak poskytují pramalou oporu pro přesvědčení, že se jimi hlásané sjednocení s Bohem není čirou fantazií nebo dokonce klamem (ve svých naukách řeší otázku hříchu a všelidské kletby oddělující člověka od Boha velice neurčitě a neuspokojivě, a to hlavně poukázáním na pouhou nevědomost člověka či ztrátu uvědomění si, že jsem spojen s Bohem). Pro židovství a islám je křesťanská idea vykoupení a zbožštění člověka čímsi nepřípustně vysokým, tudíž rouhavým).
Jinými slovy - dnešní svátek nám připomíná, že Ježíš z Nazareta pro nás není pouhým učitelem, ba ani Božím prorokem, ale je naším Bohem. Je tím, kdo nás stvořil a kdo nás spasil. Je tím, komu přinášíme bohoúctu, jehož vzýváme, jemuž děkujeme a přinášíme mu modlitby jako věčnému Bohu.

Jak vábivé bylo (a je) pokušení prohlásit Ježíše Krista za jednoho z největších lidí celých dějin, leč za pouhého člověka! Kolik věcí by se tím zjednodušilo! Víra křesťanů by se mohla "spokojeně" vrátit ke starozákonnímu formalismu a spolu s muslimy by křesťan mohl mít zato, že stačí vykonat to a to, splnit si přesně vymezené a nikoliv příliš složité náboženské povinnosti, a už je dobrým křesťanem, který má nárok obdržet po smrti všechna Boží zaslíbení.

Židé i muslimové by nám (ve vzácné svornosti) k takové víře gratulovali a již nyní nám muslimové nabízejí smířlivou ruku: "I my věříme v Ježíše z Nazareta, byl to obdivuhodný člověk, veliký učitel a nejspíše i významný prorok (muslimové už dnes ctí Ježíše z Nazareta jako druhého největšího proroka - po Mohamedovi). Vzdejte se uctívání Ježíše jako Božího Syna a my ho budeme s vámi uctívat jako Božího proroka." Neodolatelně ekumenická nabídka. Jenže taková víra, která by nevyznávala Boží Trojici a Ježíše jako vtěleného Syna Božího, by už křesťanům nepřinášela spásu, stejně jako nemůže přinést spásu muslimům víra v Mohameda a židy spasit jejich víra zapírající Mesiáše (viz 1. Janův 2,23:  "Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce." Nebo přímo Kristova slova v Janově evangeliu 15,23 adresovaná tehdejším i dnešním židům:  "Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce."). Vždyť spásu nám přineslo vtělení Boží! Spásonosné je tedy právě vyznávání Ježíšova Božství, jak řekl Petr: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého." Spasit nás nemůže žádný člověk (ani kdyby to byl největší ze všech lidí veškerých dějin vesmíru), protože dávat odpuštění hříchů a věčnou spásu je věcí Boží. Jen Ten, kdo nás stvořil, může nás znovustvořit k čistotě a nesmrtelnosti; jen Věčný může dávat věčný život. Jen Boží Syn mohl vstát z mrtvých, přemoci smrt a otevřít nám ráj. "Jestli Kristus nevstal z mrtvých, marná je víra vaše," praví apoštol Pavel a Bibli (1.Kor 15,17).

Kdyby se však křesťané vzdali víry v Ježíšovo Božství, pak by tím vytvořili podmínky pro náboženské sjednocení s židy i muslimy, a skrze takovéto "křesťany" by třeba našli cestu ke sjednocení s muslimy i židé. To je jednoduchý projekt na sjednocení všech tří "velikých monoteistických" náboženství. Projekt na dosažení míru mezi náboženstvími. Co je k tomu potřeba? Maličkost. Aby se křesťané zřekli Krista jako Boha.

Jednou (a už dnes je na to většina Zápaďanů zcela připravena) se bude západnímu (postkřesťanskému) lidstvu zdát plně oprávněné, aby tato "drobnost" byla po křesťanech celospolečensky žádána, jako malá cena za dosažení velikého cíle - míru. Konfliktů vyvolaných nesnášenlivou politikou bude brzy tolik, že lidé budou ochotni přistoupit na cokoliv, jen aby už byl mír.
Říkáte si, že na něco takového by křesťanské církve nikdy nepřistoupily? Ale kdeže. Už dnes je k tomu velká část z nich hotova; připomenu, že podle průzkumu z 90. let třetina francouzských křesťanů (nikoliv občanů, ale křesťanů!) nevěří ve skutečné zmrtvýchvstání Krista (a dnes jich bude ještě více); téměř polovina dotázaných Angličanů neví, proč se oslavují Velikonoce a jen polovina aktivních členů anglikánské církve skutečně věří, že ke Kristově zmrtvýchvstání došlo; to je realita západního křesťanstva a půda, na níž kvete ekumena (proto většině západních křesťanů vůbec nevadí spojování jejich církve s kýmkoliv, třeba i s buddhisty).
Touto cestou k dosažení míru půjde bezpochyby Antikrist. Vyhlásí, že mír je nadosah. Stačí ona "maličkost". A běda těm "nepřátelům míru", kterým nebude tento projekt všelidského dobra po chuti... Šalom.
-------------

Pojďme však dále ve výkladu velikého svátku Proměnění. Tři nebližší apoštolé viděli Pána Ježíše zářit světlem Božství, blahodatnou energií Ducha Svatého. Ke stejnému zření jsou zváni všichni lidé. Není to zření samoúčelné, ale je to součást procesu sjednocování s Bohem. K tomu je nutno očistit své srdce, v němž máme cosi jako zrcadlo, které je, žel, zaprášené a matné a je potřeba jej očistit, aby se v něm mohlo odrážet Boží světlo. Této první etapě duchovního života říkáme očištění. Následující etapou duchovní cesty je osvícení - očištěné srdce začíná zrcadlit blahodatné světlo Ducha Svatého, a toto světlo naplní lidské srdce. Tehdy člověk pochopí pravdu o Bohu, vlastní zkušeností plně pozná, že Bůh je neohraničeně dobrý, je láska a je věčná blaženost. Na tomto stupni vyvine ďábel veškeré úsilí a použije všechnu svou zchytralost, aby člověka svedl.
Když světlo bohopoznání působí v srdci rostoucí měrou po dlouhou dobu, dosáhne člověk zbožštění - člověk proměněný táborským světlem dostupuje sjednocení s Bohem. Většinou se o tom praví, že je to nevylíčitelná a nepochopitelná zkušenost, nesdělitelná tomu, kdo ji sám neokusil. Zbožštěním vstupuje člověk do života, který je zcela mimo lidské pozemské chápání. Dostává se výše než prvostvořený Adam, který sice nepotřeboval očištění, byv stvořen do stavu osvícení, měl za použití vlastní vůle spolupracující s Bohem dostoupit zbožštění. To byla cesta, kterou mu Bůh určil, ale Adam se jí ke svému neštěstí zřekl.

Z Boží strany se děje sjednocování člověka s Ním při každé svaté Tajině - zvláště při svatém přijímání. Křesťanským životem si člověk ze své strany tento dar spásy osvojuje. Nelze tedy říci, že by se spása člověka děla samotnou askezí či jiným lidským úsilím. Spásu vykonal Ježíš Kristus (lépe řečeno celá Boží Trojice) a křtem a dalšími svatými Tajinami je do této spásy zahrnován každý věřící.

Když nazýváme posloupnost: "očištění, osvícení a zbožštění", třemi etapami duchovního života člověka, je to do jisté míry schematizováno. V praxi totiž se všechny tři složky poněkud prostupují a prolínají, takže někteří o nich hovoří spíše jako o třech pramenech, z nichž je utkán provaz, který vytahuje člověka k Bohu. Dobře je to znát u dvojice "očištění a osvícení"; již při raných stádiích očišťování srdce totiž přicházejí jisté předstupně a náznaky osvícení. Neprojevují se sice zřením světla, ale různými blahodatnými stavy srdce, ve kterém se při mravném a aktivně zbožném kajícím životě začíná probouzet duchovní poznání a chápání. Projevuje se např. duchovním dojetím (pozor, odlišovat od sentimentu i emocí!), rozhořením lásky k Bohu i k lidem, za které není pak zatěžko položit vlastní život, růstem lásky k bohoslužbám a touhy po modlitbě, sílícím pokáním, bolestí nad neštěstím druhých lidí, vnímáním krásy pravoslavné věrouky, touhou po sebeoběti, mírnou a pevnou důvěrou v Boží slovo, někdy také snahou o prohloubení usebranosti života apod. To vše mohou být plody blahodati, která rozhojňuje své působení v očišťujícím se lidském srdci.

Sv. Řehoř Nysský píše o duchovní cestě člověka ve věčnosti: "...úsilí o stále větší naplnění nikdy neustane, ale touha se bude upínat vždy ještě výše, k tomu, čeho ještě nedosáhla, a menší bude toužit po vždy ještě větším naplnění a bude se měnit na větší, nikdy však nedospěje k dokonání, neboť nikdy nenalezne hranici, jejíž dosažení by zastavilo další výstup. Prvotní dobro je totiž svou přirozeností neomezené, proto musí být bez omezení i účast na něm..." Lidská účast na Bohu má povahu růstu, postupu, cesty bez konce. (Citováno z knihy Karfíková: Řehoř z Nyssy; překlad citace byl upraven.)

---------------------------

Tento svátek má v pravoslavné církvi jistý mnišský odstín. Je to tak trochu cosi jako "svátek mnichů". Konec konců, není to nepochopitelné. Mnich je ten, který se cele oddal duchovnímu dílu, odešed ze světa, žije sám ("jen já a Bůh"; od toho je odvozeno samotné slovo "monachos") či v kinovii (monastýr - společenství stejně žijících a stejným duchovním dílem se zabývajících), aby nic světského nerušilo očišťování srdce od vášní. Poslušnost starci, čistota a krajní chudoba napomáhají očištění, a to vede k duchovnímu zření, vposledku pak i táborského světla. Totiž světlo, které se zaleskne a vysvitne v očištěném lidském srdci, je totožné se světlem, které viděli tři apoštolé zářit z Ježíše Krista při jeho proměnění na hoře. (Theologií, která se tímto zabývá, je tzv. palamismus. Praxi, která se tomuto věnuje, říkáme hesychasmus.)

Když hovoříme o proměnění člověka na hoře Boží, připomíná se nám v něčem podobný případ ještě v éře Starého zákona (hovoří se o něm v paremijních čteních při večerní bohoslužbě ke svátku Proměnění). Mojžíš, který vystoupil na horu Sinaj, čekal šest dní, než byl pozván vstoupit do zářícího a blýskajícího oblaku na vrcholku hory. Proč šest dnů? Za šest dnů byl stvořen člověk na počátku. Šest dnů je doba, kterou musel Mojžíš podstoupit, aby byl připraven vstoupit do oblaku Ducha Svatého, do Boží přítomnosti. Šest dní modlitby a půstu, mlčení a soustředění trvá, než člověk upevní svou vůli, zapomene na všechny "světské péče" a je připraven hovořit s Bohem. Za těch šest dní prošel očisťující přípravou, která by se dala přirovnat ke znovustvoření a pozdvihla ho ke schopnosti duchovního života, takže pak přebýval s Bohem čtyřicet dnů, aniž by jedl a pil, a rozmlouval s Hospodinem. Zřejmě na pokrm a nápoj celých čtyřicet dní ani nepomyslel. Je to produchovnělý očištěný duchovní stav prvních lidí v ráji a setkáváme se s ním i u jiných svatých (např. u sv. Marie Egyptské a dalších poustevníků, kteří nemuseli jíst ani pít). Ostatní Izraelité mohli sledovat oblak Boží přítomnosti pouze z veliké vzdálenosti a nebylo jim dovoleno vstoupit v něj, protože nebyli připraveni.

Ani bohavidec Mojžíš však nemohl pohlédnout Bohu do tváře, směl spatřit jen Jeho slávu. Při proměnění na hoře Tábor se však lidem odkrývá další stupeň bohopoznání - hledí nejen na blahodatnou záři Boží slávy ale i do tváře Božího Syna, skvějící se světlem nestvořené blahodatné energie. Ježíš Kristus na hoře poodhalil šat svého lidství, který na sebe oblékl při vtělení z Panny Marie, dovolil popatřit na své Božství. A nejen apoštolé, ale i Mojžíš, který se na hoře Tábor ukázal spolu s Eliášem, až nyní spatřil to, co nemohl ještě vidět na Sinaji. Teprve nyní je splněna jeho dávná smělá touha - patřit na Boží tvář.

Veliký je náš Bůh, veliký je Bůh křesťanů!







Zobrazit příspěvek č. 418 jednotlivě

Administrátor --- 8. 9. 2008
Nový film

Meteora

Na pravoslavi.cz/filmy je
Meteora - Řecko
Reportáž z pravoslavného monastýru Varlaam - Meteora
Současné dokumentární záběry otců a života v tomto monastýru





Zobrazit příspěvek č. 419 jednotlivě

Administrátor --- 10. 9. 2008
Neděle o setníkovi a jeho víře

4. neděle po Padesátnici - o víře setníkově

Za onoho času...
5  ...když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho,
6  řka: Pane, služebník můj leží doma mrtvicí raněný, a velmi se trápí.
7  I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho.
8  A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsem hoden, abys všel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj.
9  Nebo i já jsem člověk moci poddaný, maje pod sebou žoldnéře, a dím-li tomuto: "Jdi," tedy jde, a jinému: "Přijď," pak přijde, a služebníku svému: "Učiň toto," a on tak učiní.
10  Tedy uslyšev to Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.
11  Pravím pak vám, žeť přijdou mnozí od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském,
12  Ale synové království vyvrženi budou do temností vnějších. Tam bude pláč a skřípění zubů.
13  I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu.
(Matouš 8. kapitola)

Závěrečná slova dnešního evangelia mají mimořádný význam: "Jdi, a jak jsi uvěřil, staň se tobě;" ukazují, že víra v Boha má divotvornou moc. Víra totiž spojuje s Bohem - s Boží všemohoucí silou. Víra dostane člověka do nebe. Nikoliv původ, ani národnost, ani žádný obřad, ani kalendář, ani žádná pravidla. Ano, obřady a církevní pravidla jsou důležité, leč jsou služebné - slouží víře. Přesune-li se těžiště duchovního života člověka od víry k věcem služebným, končí duchovní život. Opačným extrémem je víra "osvobozená" od církevního života - ta se rozplyne do neurčita či se rozpustí do herezí (to vidíme zcela zřetelně všude kolem). Zlatá střední cesta - to hlavní je potřeba činit a to služebné neopomíjet (mírně upravené Luk 11,42).

Vždy pamatujme, že osou, kolem níž se otáčí celý církevní život, je víra Kristova, kterou nám Bůh započítává jako spravedlnost. "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost" (Řím 4,3). "Spravedlnost je z víry" (Řím 4,13). "Syny Abrahamovými jsou lidé víry" (Galat 3,7) a "ti, kteříž jsou z víry, docházejí požehnání s věrným Abrahamem" (Galat 3,9). "Cokoli není z víry, je hřích" (Řím 14,23). Bez víry není možné společenství s Bohem, "bez víry není možno se Bohu líbit" (Žid 11,6). A tak "pevně se držme víry" (Kolos 2,7) a "bojujme dobrý boj víry, abychom dosáhli věčného života" (1 Tim 6,12). "Cílem víry je spasení duší" (1 Petr 1,9).

4  Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích
5  a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.
6  Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,
7  aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.
8  Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí,
9  a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
(1 Petrův 1. kap.)
Jsem přesvědčen, že jednou - na posledním soudu - jednak pochopíme celý význam a hodnotu pozemského života, a zároveň uvidíme, jaké mocné prostředky jsme měli zde na zemi v rukou. Prvním z nich je křesťanská víra, která může dokonce i hory přenášet (a někdy i doslova - viz závěr příspěvku č. 207). Naše bída je v tom, že si ne dosti dobře uvědomujeme, jakým darem je náš život a jak mocné a vzácné zde na zemi máme Boží dary.

Řekněme si takové podobenství o žebrákovi, který žil na ulici, oblečen byl v cáry a živil se tím, co našel kde vyhozeno, nebo na smetišti apod. A co se nestane! Jednou ho někdo našel a vzal do jakéhosi domu boháče, a tam v různých komnatách byly peníze, šperky a jídlo. A co více - vše mu nabízeli: "Vezmi si, co chceš a co uneseš, najez se do sytosti!" Ale on nic nechtěl. Říkal si, k čemu je mi zlato a peníze, když mám hlad a je mi zima; - tak dlouho už byl chudý, že zapomněl, k čemu jsou peníze, a že za zlato si může nakoupit horu chleba. A když viděl stůl, který se prohýbal pod dobrotami, neměl zkušenost s takovými vybranými pokrmy, byl zvyklý na hnijící zbytky z kuchyně a plesnivý chléb. Posteskl si: Takhle kdyby tu měli nějaké pěkné ještě nevybrané smetiště se spoustou odpadků! A tak, když ho provedli, řekli: "Nechceš nic, tak můžeš jít, kam chceš. Tohle není vězení. Smetiště je za městem." A byl zase na ulici, - chudý, roztrhaný a hladový.

Řeknete si nejspíše: "To je ale hloupé podobenství! Kterýpak nuzný člověk by něco takového učinil? Takhle by se zachoval leda blázen." Jenže ve skutečnosti se lidé chovají právě takto bláznivě a hloupě, když jde o duchovní věci. Víra - to je pozvání nás, žebráků, do paláce. Dary a bohatství paláce - to je, co nám skrze víru církev nabízí. Toto podobenství vypráví o tom, jak žalostně nevyužíváme to, co je před nás v církvi kladeno, jak opovrhujeme voláním k životu podle evangelia, jak přezíráme Božskou liturgii - hostinu víry, nechápeme (z lhostejnosti) pravdu o Bohu, člověku a světu, kterou nás církev učí, neobohacujeme se Kristovými dary a neléčíme se svatými Tajinami a vlastně promrháváme dar svého života i dar spásy Kristovy. I přesto, že jsme pozváni do bohatého domu, kde se můžeme obohatit, naučit moudrosti, nasytit a získat vše, co nám tak bolestně schází, my zůstáváme stále žebráky, nevzdělanci a hladovými. Zamilovali jsme si více smetiště než palác, raději živíme svou duši shnilým světským pokrmem, než stále čerstvým sladkým pramenem živé vody a nepomíjejícím pokrmem, kterým nás chce nasytit Bůh.

Přesně jako onen žebrák, pospíchající na své oblíbené smetiště, se chová ten, kdo každý den, týden za týdnem, rok za rokem, chvátá, aby si pustil na celý večer televizi, a sleduje stále recyklované přihlouplé soutěže, duchamorné nekonečné seriály, či krváky (stačí bez adjektiv)... Duševní život na smetišti, které nám (zcela hygienicky) do našich domovů vyklopí ze svých kontejnerů televizní společnosti, vydavatelé lidových časopisů, novin adal., aby se i mysl člověka stala hnilobně zapáchajícím smetištěm. Tím mrtvolně světélkujícím okénkem vstupují do našich domovů individua, která bychom za normálních okolností nepustili přes náš práh, ba ještě více - jen samotné setkání s nimi bychom považovali za noční můru: vrazi, zvrácené osobnosti, prolhaní politikové, křiváci, amorální jedinci, nemluvě o všelijakých monstrech z hollywoodských hororů... Skutečné smetiště lidské rasy, odpadkový koš lidstva je váženým televizním divákům každodenně vysypáván do obýváku. A spotřebitel - divák zredukovaný v zámyslech majitelů televizních studií, producentů a vydavatelů na prachsprostého konsumenta? Ještě za to, že mu učiní z domova i duše smetiště, platí. Smutný obrázek - na svém milovaném smetišti žil a na smetišti uprostřed té hniloby zemřel. A hned vedle otevřených dveří do paláce. Po hloupém životě přijde hloupá smrt (jak pravil klasik).
Myslíš si: "Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý." Vzkazuje Kristus jednomu v apokalypse. (Zjevení 3,17)

-------------------

Bůh si ke svým největším a nejslavnějším dílům pravidelně vybírá lidi handicapované, nemocné (za mocným faraónem poslal koktavého Mojžíše, jehož si vyvolil, aby vyvedl Izraelity z Egypta; vážně nemocného ap. Pavla vyvolil, aby budoval církev z pohanů; Pavel sice uměl psát, jenže řečnit neuměl a jeho mluvený projev byl - jak sám přiznává - nepřesvědčivý ("nevýmluvný"), což je u kazatele a misionáře, dalo by se říci, vada dosti podstatná).

Otázka nyní zní: Proč? Proč si Bůh nevyvolil někoho schopnějšího, způsobilejšího, oslnivého rétora, učence, či někoho obdařeného pozemskými prostředky a možnostmi? Z hlediska lidského pojetí efektivity misie by skýtalo předpoklad, že se křesťanství bude nejlépe šířit, kdyby se Kristus narodil jako římský císař. A konsulové by byli jeho apoštoly! A misii by mohla konat armáda. To by byla efektivita! Tomuto logickému řetězci efektivity se však Boží Syn vyhnul širokým obloukem. (Tohle nedopatření se pokusila ve středověku "napravit" Římská církev.) Proč jsou bohatí, úspěšní, mocní, učení - a všichni jim podobní - pro Boží dílo nepoužitelní (dokud neprojdou tím přetavením nitra, nehlubšího a nejtajnějšího uvažování skrytého v lidském srdci, - duševní smrtí a vzkříšením, aby vše své bohatství, úspěch, moc, učenost měli za hnůj před Hospodinem)?

Jedním z důvodů je jistě pýcha takových lidí, jejich důvěra v sebe sama. Vše, čeho zde na světě dosahujeme, bývá - žel - zároveň překážkou pokoře. Já vím, je spousta těch, kteří si myslí, že není tak obtížné být penězi bohatý, ale vnitřně chudý, že je možno dosáhnout nějakého vyššího postavení politického, akademického či společenského, a zároveň mít ponížené smýšlení a být pokorným srdcem. Podle mého skromného mínění však většina takto uvažujících nezná vlastní nitro a jeho hlubiny; nemá ani ponětí, co se děje ve skrytu lidského srdce a kam až vedou kořínky ctibažnosti, kořistnictví, zištnosti a touhy po slávě. Proto svatí oplakávali dokonce svoje ctnosti, jako by to byly hříchy, - svatí totiž dosáhli sebepoznání.
Jenže to není to, co mám tentokrát na mysli, když uvažuji, proč Bůh nepoužil ty perfektní a skvělé borce pro svoje dílo spásy.
Kristus se narodil v chudé rodině a za apoštoly si vybral rybáře, aby lidé všech dob věřili, že to, co tito mužové učinili a dokázali vykonat, bylo Boží dílo a nikoliv lidské. Právě proto, že si Kristus za jednoho z předních misionářů vyvolil Pavla, který byl vážně nemocen a navíc neuměl přesvědčivě řečnit, bude už pro všechny doby jasné, že růst Církve Boží nebyl zásluhou ap. Pavla, ale dílem Božím, který koná skrze lidskou slabost. Jasno jest, že rozšíření křesťanství není výsledkem lidské moci, schopností či vojsk, žádného učence nebo císaře, ale jiné síly, která sice působí skrytě, je však nepřemožitelná. Stejně tak jasné, že Izraelce nevyvedl z Egypta zajíkavý Mojžíš svou vlastní lidskou velikostí, ale Hospodin pravicí svou napřaženou (Deut 5,15).

To je veliký důvod k víře pro toho, kdo má oči k vidění. A víra uzdraví člověka od smrti.



Zobrazit příspěvek č. 420 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2008
Nová videa

Na webu pravoslavné filmy jsou
Pravoslavné křty. (Amatérské video snímky ze světa). Ruská i řecká tradice.



Zobrazit příspěvek č. 421 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2008
Z tisku - problém hospodaření církve v Americe

Finanční skandál Pravoslavné církve v Americe

New York. 4. září t.r. byl rozhodnutím posvátného synodu Pravoslavné církve v Americe (PCA) poslán do výslužby metropolita celé Ameriky a Kanady, vladyka German. Stalo se tak po oznámení výsledků auditu provedeného speciální komisí a metropolitní radou. Bývalému metropolitovi Theodosiovi (předešlému představiteli Pravoslavné církve v Americe) bylo zakázáno vykonávat bohoslužby a navštěvovat všechny chrámy PCA s výjimkou chrámu sv. Jana v Canonsburgu (Pensylvánie). Bývalému kancléři PCA R. Kondratikovi bylo již dříve zakázáno vykonávat bohoslužby a byl zbaven kněžství.

Metropolita German stál v čele PCA od r. 2002, kdy vystřídal metropolitu Theodosije, který je nyní v důchodu.

Den před tím, 3. září, na zvláštním společném zasedání posvátného synodu a metropolitní rady PCA oznámila komise pro vyšetření finančních přestupků, jichž se vedení PCA dopouštělo v období od r. 1998 do r. 2007, výsledek své téměř rok trvající práce. Zpráva obsahovala materiály o vážných finančních přestupcích ze strany metrop. Theodosije a bývalého kancléře PCA R. Kondratika, a dále o skrývání těchto přestupků a bránění, aby se jich dopátrali klerikové a křesťané PCA (včetně vyhrožování těm, kteří chtěli věc vyšetřit). Komise také poukázala na nedostatečně odpovědnou reakci na tyto přestupky ze strany posvátného synodu, metropolitní rady i pokladníků. Jak pravil v úvodním projevu předseda komise, biskup sanfranciský a celého Západu Venjamin: "Revizní zpráva svědčí o neuvěřitelné ztrátě schopnosti odpovědného přístupu, která se projevila na mnohých úrovních."

4. září posvátný synod PCA obdržel dopis od metrop. Germana s jeho žádostí o odchod do důchodu "v nejlepších zájmech Pravoslavné církve v Americe i kvůli mému zdraví". Na zasedání bylo přijato usnesení schvalující jeho žádost.

Dle tiskové zprávy PCA: www.st-catherine.ru

---------------

Stručně k vývoji situace:

27. února 2006: podle zprávy agentury EAI začal synod PCA interní vyšetřování ohledně některých finančních problémů a špatnému hospodaření s fondy.

2. března 2006: synod PCA se rozhodl zveřejňovat finanční operace církevních administrativních struktur. Je to výsledek tlaku kleriků i laiků, kteří poukazovali na špatné hospodaření (na internetu se začínaly objevovat dokumenty svědčící, že byly promrhány až miliony dolarů a to i na osobní záležitosti).

20. března 2006: dle agentury ITAR-TASS nejvyšší představitel PCA, m. German, inicioval provedení rozsáhlého šetření finančních problémů v církvi.

10. dubna 2006: metropolita German se omluvil za finanční skandál: zveřejnil poselství, v němž požádal o odpuštění "všechny, kteří byli šokováni a deprimováni lidskými slabostmi v životě církve". Dále se zaručil, že jeho "úřad bude plně spolupracovat s auditory, dokud nebudou všechny problémy vyřešeny". "Beru na sebe zodpovědnost za vše, co se mohlo stát v době, kdy jsem spravoval církev."

13. června 2006: dle oficiálního webu Moskevského patriarchátu zkoumá metropolitní rada PCA otázku špatného hospodaření nejvyššího duchovenstva.

23. dubna 2007: dle tiskové zprávy PCA bylo kancléři PCA prot. Robertu Kondratikovi zakázáno vykonávat bohoslužby a v souladu s církevní ústavou byl povolán před církevní soud. V březnu 2006 byl zbaven úřadu kancléře metropolie celé Ameriky a Kanady a to kvůli obvinění z finančních přestupků.

-----------------

Stručně o Pravoslaví v Americe

Pravoslavná církev v Americe má 400.000 věřících.
Původně se jednalo o Ruskou pravoslavnou církev v Americe; v r. 1970 se stala nezávislou na Moskevském patriarchátu, od něhož získala autokefalitu.

PCA není jedinou pravoslavnou církví v USA. Své církevní struktury zde má celá řada pravoslavných jurisdikcí: např. ruská zahraniční církev, řecká církev, antiochijský patriarchát, srbská, rumunská, ukrajinská církev atd. (Viz přehled pravoslavných církví v USA)

V poslední době bylo zaznamenáno, že stále více Afroameričanů v USA přijímá Pravoslaví. Podle svědectví amerických černochů jsou silně osloveni pravoslavnou vírou a liturgií.

Credo.ru
patriarchia.ru








Zobrazit příspěvek č. 422 jednotlivě

Administrátor --- 16. 9. 2008
O výzvě k následování Páně

5. neděle po Padesátnici. Neděle o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Za onoho času...
18  Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.
19  Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."
20  Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."
21  Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."
22  Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."
23  Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
(Matouš 8. kap.)

Pro naše úvahy si všimneme poslední věty: "Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ale ty jdi zvěstovat Království Boží" (upravil jsem znění Ježíšova povelu podle vyprávění Lukáše 9,59-60). To je poměrně drsné vyjádření, máme-li v patrnosti, že Pán Ježíš hovoří o živých lidech - o rodině toho, jehož povolával za apoštola. O světských lidech se Kristus vyjadřuje jako o mrtvých. Má na mysli duchovně mrtvé, což je z jeho hlediska důležitější než fyzický život. Člověk si tak říká: "A co já? Jakým jsem v Božích očích? Mrtvým nebo živým?" Komu by se při takové myšlence nesevřelo srdce obavou?

Živý strom poznáme od mrtvého stromu nikoliv podle kmenu či podle toho, že ještě stojí, ale podle toho, jestli má zelené listy a dává plody. Tyto projevy vydávají svědectví o vnitřním životě dřeva a kmenu. Podobně i o našem vnitřním duchovním životě vydávají svědectví jeho vnější projevy: co s životem činíme, jak s ním nakládáme, jestli přináší duchovní plody, jakými skutky naplňujeme své dny.

Na mnohých křesťanech nevidíme jiný projev jejich víry a duchovního života než to, že přijdou v neděli do chrámu (a to mluvím o těch, kteří alespoň v neděli do chrámu vůbec chodí). V průběhu týdne žijí na chlup stejným životem jako jejich světští nevěřící spoluobčané. Chápu, že jsou případy lidských osudů, kdy mají lidé tolik povinností a tak těžký život, že nemají sílu na nic jiného, než vydělávat sobě a rodině na chléb. Jenže v naprosté většině se lidé, žijící v současnosti a v naší civilizaci, na starosti a námahu se zajištěním obživy spíše vymlouvají. Byl to, možná, starec Antonij (na downloadu je v PDF knížka s jeho proroctvími), kdo vzpomínal, jak se žilo v jeho dětství na vesnici: jeho rodiče namáhavě pracovali, starali se o hospodářství, podobně jako všichni ostatní kolem, a přesto měli čas na modlitbu, bohoslužbu, na posezení a besedu s rodnými každého dne. Všechno se stihlo.

Starec Paisij Svatohorec vzpomíná na zbožného staříka, který zpíval v chrámu. Bylo mu přes osmdesát let. Každé ráno po rozednění sestupoval s hor, aby zpíval při bohoslužbě. Šel pěšky, cesta byla dlouhá. Říkal o sobě: „Jsem pes Kristův,“ (zřejmě tím chtěl vyjádřit svou oddanost Pánu Ježíši). V zimě, když byla cesta zledovatělá, byl sestup velice nebezpečný; opatrně musel hledat, kam šlápnout, aby neuklouznul. Těmto obtížím, námaze a nebezpečí však nevěnoval pozornost. To byla zbožnost!

-------------------------

Vnitřní duchovní stav, naladění nitra, zcela zásadním způsobem ovlivňuje, zda bude duchovní život člověka chřadnout a vysychat, nebo bude-li růst a prokvétat. Jenže jak mohou ovlivnit vnitřní duchovní stav dnešní lidé, kteří mají tak málo času? Nad výzvou k více modlitbám a k askezi se jen pousmějí. Chtělo by to nějakou radu, kterou lze snadno uskutečnit, jinak je pro dnešního duchovně vykrváceného Evropana nepoužitelná.

Duchovní problémy současného člověka řešil znovu a znovu starec Paisij, za nímž přicházeli na Athos duchovně chřadnoucí lidé a on svou prozřetelností viděl příčinu jejich duchovní nemoci: zesvětštění, světský způsob života, život vedený podle „evropské logiky“ (tak starec pojmenovával západní duchovní úpadek, racionalismus, důvěru v materialistickou vědu atd.)

Starec Paisij vysvětloval lidem přibližně toto: my sami do značné míry určujeme naladění svého vnitřního člověka už jen něčím tak prostým, jako je výběr lidí, s nimiž se stýkáme.

Vnitřní stav člověka je záležitostí „infekční“ - vnitřní naladění duše je nakažlivé při běžném mezilidském kontaktu, zvláště pak při delším a bližším společenství. Člověk vášnivý vám předává své vášně, nedbalý svou nedbalost, nekající se hříšník předává svůj sklon k hříchům a zatvrzelost; a člověk zbožný předává svou zbožnost. Od člověka bezbožného se tedy můžeme nakazit jeho bezbožností, kdežto zbožný věřící nás nakazí svou zbožností.

Čili bez zvláštního přičinění a mimořádných asketických výkonů už jen tímto můžeme jednoduše (a při tom významně) ovlivnit duchovní stav svého nitra. Stačí jen být opatrný a omezovat kontakt (a hlavně společenství) s lidmi zkaženého ducha. Nemůžeme příliš ovlivnit, s kým se setkáme v zaměstnání, či s kým budeme muset jednat v rámci nevyhnutelných životních okolností. Ale je plně v naší moci rozhodnutí, zda trávíme své večery v hospodě, nebo utrácíme hodiny drbáním se sousedkami na "pavlači" (dnes už jsou klasické pavlače vzácností, ale drbáren je stále habaděj). Stejně tak ovlivňujeme svého ducha sledováním televize a hltáním novin a časopisů.

Sv. Kosma Aitolský (který v 18. století prorokoval, co vše budou mít lidé na zemi v době před druhým příchodem Kristovým: vykreslil takové technické vynálezy jako automobil, ponorky, letadla, telefon atd.) pronesl zvláštní proroctví: „Přijde doba, kdy do příbytků lidí budou vcházet démoni skrze malé krabice, a jejich rohy budou trčet na střechách.“ O čem to asi sv. Kosma hovořil?

A to nemluvím o počítačových hrách. Zatímco sledováním filmů a pořadů pasivně otevíráme vstup do svého nitra duchovní nečistotě, tak při těchto hrách člověk aktivně vstupuje do nečistého virtuálního světa a sám do sebe vdechuje a nasává jeho duširozkládájící atmosféru. Někde jsem nedávno četl jakousi vědeckou studii, ve které jakýsi učenec psycholog dokazoval, že hraní takovýchto her nemá žádný vliv na dětskou psychiku a chování. Co si myslet o takové vědě, jejíž služebník zapře nos mezi očima?
Jak snadné je ovlivňovat svůj vnitřní stav bez kdo-ví-jakých namáhavých výkonů - prostou sebekontrolou, bez většího přinucení. Stačí si udržovat kontrolu nad tím, co do sebe vpouštím a kdo na mne duchovně působí. Nakolik je to možné, je záhodno vyhledávat společnost lidí zbožných a duchovních.
„Vedle svatého se staneš svatým,“ praví stará moudrost.

---------------------------------------

Jiným námětem na přemýšlení z citovaného evangelijního úryvku je tam načrtnutá hierarchie hodnot. To je velice důležité téma, protože něco podobného řešíme ve svých životech takřka neustále. Jednoduchá je řeč přikázání a kánonů, ale složité a nejednoznačné jsou situace v praktickém životě. Někdy se dostáváme do situací, kdy musíme jedno z přikázání porušit, abychom jiné mohli splnit. Jednu povinnost opominout kvůli jiné - důležitější. A co bývá ještě povážlivější - když se dopustíme jednoho hříchu jen proto, abychom se vyhnuli jinému - horšímu.

Jednoduchý příklad - když jde pravoslavný křesťan do války bránit svou vlast, pak je jasné, že jde zabíjet, a zabíjení je hřích. A co více - bojovat nelze ve skutečnosti bez nenávisti. Dopouští se voják bránící svou vlast hříchů? Bohužel, nutno říci že ano. Je to však volba menšího zla. Vždyť obrana své víry, rodných, vlasti a kultury ospravedlňuje tento hřích. Nicméně si pravoslavná církev vždy uvědomovala, že vojáci se z války vracejí poskvrněni proléváním krve. Ač jsou doma oslavováni za vítězství, církev jim po návratu z boje nedovolovala přistupovat ke svatému přijímání. Kánon sv. Basila stanovuje, že tři roky se musí voják po svém návratu z války kát a být při tom oddělen od svatých Tajin, a teprve po této lhůtě může začít přistupovat ke svatým Tajinám. Ta epithimie, lhůta pro pokání, je nikoliv kvůli trestu, ale kvůli léčení. Ty tři roky se voják očišťuje ode všech poskvrn, jimiž boj poznamenal jeho duši, modlí se za ty, které zabil, duchovně se smiřuje a vyrovnává se vším, čím prošel. Církev tento proces stanovila, aby nebyly žádné vietnamské či afghánské syndromy (dnešní vojáci jsou ještě po deseti či dvaceti letech, ne-li do konce života, zničenými osobnostmi, protože neprošli v církvi tímto procesem léčení válkou rozdrásané duše).
Leč zpět k hierarchii hodnot, resp. k jejich možnému střetu, jehož se dotkl příběh naší evangelijní perikopy. Ten Ježíšem povolávaný člověk chce jít pochovat svého otce. To není žádná svévole ani potěšení, to je jeho morální a hlavně náboženská povinnost. On vlastně chce splnit Boží ustanovení. K jeho překvapení však Kristus říká: „Ne.“ Volá ho stát se apoštolem, a to znamená zpřetrhat svazky s rodinou a uvolňuje to ode všech povinností vůči ní.

A při tom rodina je nepochybnou, biblicky důrazně vyzdviženou, hodnotou. A přesto praví Ježíš Kristus: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Matouš 10,37) nebo: „...každý, kdo by opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Matouš 19,29 i Marek 10,29). Rodina a láska k rodným je vysokou hodnotou, avšak nikoliv nejvyšší.

Jedné ctnosti je v tomto případě nutno se zříci kvůli jiné, vyšší ctnosti. A v celocírkevním životě? Tam se hledaní této hierarchie hodnot dotýká např. způsobu aplikace církevních pravidel všeobecných sněmů a svatých otců - čili tzv. kánonů. To je žhavé téma, o němž jistě stojí zato, ztratit pár slov či vět.
Lze říci, že někdy je nutno porušit kánon, aby církev mohla žít. Ba, možno říci, že „nikdy se v církvi všechny kánony v celé plnosti neplnily“. Jsou kánony, které se momentálně nepoužívají (a některé se nepoužívají už hodně dlouho), nicméně církev nikdy žádný kánon nezrušila. Mnohé kánony se tedy církev ani nesnaží splnit, ale přesto i tyto kánony zůstávají nejen v kanonických sbírkách ale hlavně jsou přechovávány ve vědomí církve - tedy církev o nich ví a nezapomněla na ně - jsou pro nás připomínkou, jací bychom měli být, je to součást obrazu dokonalosti církevního života, dokonalosti, jež je vzorem, o který nutno usilovat.

Kánon je jako ikona. Všimněte si (např. na ikoně Ukřižování nebo na ikonách zobrazujících hubení křesťanských mučedníků), že i mučitelé vojáci a kati mají namalované andělské výrazy tváří. Ikona nezná karikaturu. Ikony jsou zpodobením toho, jaké by nás Bůh chtěl mít, je to Boží představa o člověku. Kunsthistorikové píší, že ikona je statická. To je nepochopení. Ikona ukazuje hlubinu, která je Bohem vložena do každého z nás. Ikona vyjevuje, jak si Bůh přeje nás vidět. Boží obraz v nás, ikonu, kterou v sobě nosíme a nemůžeme ji zničit (ač se o to, bohužel, často snažíme, seč nám síly stačí). Ikona nám to připomíná a vyzývá nás: obnov se, získej opět podobu Boží. Podobně i posvátné kánony.
Takový obraz stále musíme mít před očima, pamatování na to, jací bychom měli být, - to nás polidšťuje. V kánonech (dokonce i v těch nepoužívaných) je schován klíč ke správnému a požehnanému řešení všech situací, do nichž se církev na své dějinné pouti může dostat. To však neznamená doslovně všechny kánony vykonávat, ale naučit se z nich správnému způsobu uvažování, najít v nich reflexi vzoru církevního života, o jehož realizaci je v každé době a na každém místě nutno usilovat - dle daných možností.

Reálný život církve je spleten ze dvou principů: akrivie a ikonomie. Akrivie je přísné doslovné plnění kánonů a pravidel. Slovo ikonomie znamená "stavba domu", čili praktické budování spásy každého konkrétního člověka v církvi (pojem ikonomie má vlastně význam: umění vést domácí hospodářství; tomu přiléhá známá západní podoba toho slova: ekonomie). V církevním životě se pod ikonomií myslí právo duchovenstva pozastavit platnost některého církevního pravidla pro danou osobu a v důsledku konkrétních specifických okolností a na jistý čas. Nikdo (ani všeobecný sněm) sice nemá právo zrušit ani ten nejmenší kánon, ale církev má právo pozastavit působení kánonu, a to tehdy je-li to pro určitou dobu potřebné pro daného člověka k dosahování spásy. (Tak potvrdil používání obou principů v církevním životě jeden z konstantinopolských sněmů v polemice se sv. Theodorem Studitou a jeho žáky.)

Z toho je zřejmé, že každá ikonomie je už ze své podstaty dočasná (na přechodném charakteru jejím nic nemění ani, je-li používána dlouhodobě) a má splnit jasně definovaný účel. Bylo by bez pochyb vážným pokleskem, kdyby se některá ikonomie stala jevem trvalým, neřku-li dokonce, aby začala být vnímána jako nějaké nové církevní pravidlo. Nu, a není snad potřeba rozvádět, že žádná ikonomie není přípustná v otázkách víry. Dogma, jako consensus patrum (společné mínění otců; to, co vždy, „všichni a všude věřili“ /sv. Vincent Lerinský/), nikdy nepodléhalo přístupu z hlediska akrivie či ikonomie. Dogma je dogma, a hotovo.
V církevní realitě byl život ve všech dobách vždy hojně prostoupen větší či menší mírou ikonomie. Ba, ukazuje se, že bez ikonomie není církevní život vůbec možný. Na druhé straně bylo v církvi vždy jisté napětí mezi zéloty (akrivisty) a politiky (tj. zastánci ikonomie; termín politik není odvozen od slova "město", ale od slova "kompromis"; politikem byl v Byzanci míněn ten, kdo netrvá neústupně na svých stanoviscích, ale je ochoten vyjít vstříc druhé straně, čili ten, s nímž je možno se dohodnout). Akrivisté se vždy snaží svým vlivem klást jakési hráze politikům, aby nešli s ikonomií až k úplnému opuštění principů a pravidel církevního života, což je bez pochyb správné, církev však - v celkovém dějinném přehledu - vycházela spíše vstříc ikonomii.

Dokladů pro to je v církevních dějinách mnoho. Např. známý spor z prvokřesťanské doby, zda lze znovupřijímat do Církve tzv. lapsí, padlé křesťany (ty, kteří po křtu kvůli pronásledování zapřeli Krista, a když pronásledování křesťanů pominulo, toužili vrátit se).
Předznamenáním podobných disputací a nadcházejícího napětí mezi akrivií a ikonomií byl ostrý spor mezi svatými apoštoly Petrem a Pavlem (Petr chtěl při přijímání do církve pohany obřezávat, Pavel byl proti tomu) - zabýval se tím pak apoštolský sněm a ukázal všem příštím církevním pokolením cestu řešení podobných problémů: nezpůsobí-li to křesťanu duchovní škodu, pak mu cestu ke spáse všemožně ulehčit a zbytečně ho nezatěžovat.
K podrobnějšímu výkladu však pro tuto stať vyberu jiný příklad (a prakticky neznámý), velice zajímavý, z období ikonoborectví.

7. všeobecný sněm (r. 787) teologicky i kanonicky uzavřel otázku ikonoborectví a potvrdil starou víru, podle níž je úcta k ikonám neodňatelnou součástí křesťanské orthodoxie. Kromě toho tento sněm stanovil, že byl-li nějaký biskup či kněz dříve ikonoborcem, ale nyní se z toho kaje, pak je možno jej přijmout skrze pokání v jeho duchovenské hodnosti (tj. jako biskupa či kněze): ať se pokloní ikonám, políbí je, a může sloužit dál jako duchovní.
Po několika letech se však dostal k vládě opět císař - ikonoborec. A začala nová válka proti ikonám. A mnozí z těch duchovních, kteří před otci na 7. všeobecném sněmu slibovali věrnost Pravoslaví, odřekli se svého slibu. Později přišla k moci císařovna Theodora a ukončila pronásledování ikon. Svátek Pravoslaví. A na patriarší trůn dosazuje zélotu - Methoděje (jako nepochybnou duchovní autoritu - je to vyznavač Pravoslaví, tedy ten, kdo pro Krista trpěl, ač nebyl zabit; dříve byl ikonoborci pronásledován a dokonce zohaven na tváři; proto si rozstřihl svůj mnišský závoj a dvěma bočními pruhy si zakrýval tváře; na památku tohoto vyznavače Pravoslaví mají dodnes všichni pravoslavní mniši svůj závoj po obou stranách nastřižený).

V té době žil sv. Methoděj v Římě (Řím byl v té době pravoslavný, tam moc byzantských císařů tenkrát už nedosahovala, a tak mohl Řím zůstat nedotčen ikonoborectvím a skýtat oporu ctitelům svatých ikon). Stal se konstantinopolským patriarchou pod podmínkou, že bude dělat pořádek v církvi a císařovna Theodora mu při tom nebude překážet (císařovně stačil slib, že nebude anathemován její zesnulý manžel; jinak Methoděje neměla v úmyslu „brzdit“, protože sama byla podobně zélotsky orientovaná jako on).
Poté svt. Methoděj začal čistku v církvi - 30.000 kněží zbavil kněžství. Zbavil kněžství všechny, kteří byli vysvěceni ikonoboreckými biskupy. Zbavil kněžství ty, kteří byli vysvěceni pravoslavnými Tarasijem i Germanem, ale pak měli kanonické společenství s kněžími ikonoborci. Všechny je svrhl z jejich duchovenské hodnosti. Zbavil kněžství téměř všechno duchovenstvo Byzantského císařství.

Sv. Metoděje při úvahách o nabídce stát se patriarchou jistě napadla myšlenka, že jeho působení na konstantinopolské katedře bude v dějinách církve přelomové - ukončí staletí hereze a pronásledování pravoslavných a - dá-li Bůh - otevře triumfální dobu Pravoslaví. Chtěl asi důstojně a bohulibě začít novou éru života církve, která nebude poskvrněna kýmkoliv z duchovenstva, kdo selhal či zradil nebo pochází z heretického prostředí. Možná si říkal, že po překonání těžké doby herezí, je potřeba začít budovat novou svatou epochu, která musí stát na čistých základech, aby vše, co na nich bude zbudováno, mohlo být čisté a svaté. Kdo ví?, snad vnímal očištění církevního života od těch, kteří se poskvrnili kolaborací s Bohu odpornou herezí, jako duchovní posvěcení základů nadcházející éry. Třeba se inspiroval putováním Izraelitů do zaslíbené země, kam Hospodin nevpustil nikoho, kdo vyrostl a dospěl v duchovní nečistotě Egypta.
Jestli čte tyto řádky někdo, kdo má teologické vzdělání, byla by na místě otázka, zdali zná tuto historii. Nejspíše nikoliv. Skoro nikdo o tom neví. Církev se rozhodla tuto historii zapomenout. Vlastně celý tento případ "zcenzurovala". V životě sv. Methoděje o něm nic nenaleznete. Ani v jedné knize církevních dějin to nenajdete. V kánonu sv. Methoděje je sice zmínka: "Jako Eliáš žrece Baalovy pobil - tak i ty", ale bez dalších podrobností. A tím spíše bez toho čísla: třicet tisíc. Následující patriarcha svt. Ignatios totiž obnovil kněžství všech, které zbavil kněžství Methoděj. A právě k Ignatiovu názoru na věc se církev posléze přihlásila.

Methoděj v podstatě postupoval dle kánonů, ale církev nesouhlasila s jeho kanonickou přísností. A v konečném výsledku všech těchto událostí církev aplikovala rozsáhlou ikonomii. A zélotské počínání sv. Methoděje zamlčela, aby nebylo v budoucnosti bráno za příklad.
V životě církve stále probíhá napínavé hledání správné hierarchie hodnot. Samozřejmě, v základních rysech je tato hodnotová posloupnost jasná - daná Biblí a principy křesťanské víry. Jenže v každodenním konkrétním životě křesťanském se řeší nejen ty hlavní příčky na žebři ctností, ale i jemnější zařazení a hodnocení všedních skutků a řešení drobných případů, které přináší naše církevní existence. A tu se mohou střetnout různé pohledy a názory. (V dějinách církve vidíme, že ani svatí nebyli v některých dobových otázkách jednotni.) Tohoto napětí nás nikdo nezbaví a jednoduché řešení neexistuje. Sv. Vincenc Lerinský pravil (spolu s blaž. Augustinem, jehož některé názory kritizoval): „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska.“

(V poslední části použita část přednášky diakona Andreje Kurajeva; profesora Moskevského teologického institutu sv. Tichona)









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 342 do č. 422)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz