1440


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).

Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 422 do č. 502

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 422 jednotlivě

Administrátor --- 16. 9. 2008
O výzvě k následování Páně

5. neděle po Padesátnici. Neděle o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Za onoho času...
18  Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.
19  Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."
20  Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."
21  Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."
22  Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."
23  Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
(Matouš 8. kap.)

Pro naše úvahy si všimneme poslední věty: "Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ale ty jdi zvěstovat Království Boží" (upravil jsem znění Ježíšova povelu podle vyprávění Lukáše 9,59-60). To je poměrně drsné vyjádření, máme-li v patrnosti, že Pán Ježíš hovoří o živých lidech - o rodině toho, jehož povolával za apoštola. O světských lidech se Kristus vyjadřuje jako o mrtvých. Má na mysli duchovně mrtvé, což je z jeho hlediska důležitější než fyzický život. Člověk si tak říká: "A co já? Jakým jsem v Božích očích? Mrtvým nebo živým?" Komu by se při takové myšlence nesevřelo srdce obavou?

Živý strom poznáme od mrtvého stromu nikoliv podle kmenu či podle toho, že ještě stojí, ale podle toho, jestli má zelené listy a dává plody. Tyto projevy vydávají svědectví o vnitřním životě dřeva a kmenu. Podobně i o našem vnitřním duchovním životě vydávají svědectví jeho vnější projevy: co s životem činíme, jak s ním nakládáme, jestli přináší duchovní plody, jakými skutky naplňujeme své dny.

Na mnohých křesťanech nevidíme jiný projev jejich víry a duchovního života než to, že přijdou v neděli do chrámu (a to mluvím o těch, kteří alespoň v neděli do chrámu vůbec chodí). V průběhu týdne žijí na chlup stejným životem jako jejich světští nevěřící spoluobčané. Chápu, že jsou případy lidských osudů, kdy mají lidé tolik povinností a tak těžký život, že nemají sílu na nic jiného, než vydělávat sobě a rodině na chléb. Jenže v naprosté většině se lidé, žijící v současnosti a v naší civilizaci, na starosti a námahu se zajištěním obživy spíše vymlouvají. Byl to, možná, starec Antonij (na downloadu je v PDF knížka s jeho proroctvími), kdo vzpomínal, jak se žilo v jeho dětství na vesnici: jeho rodiče namáhavě pracovali, starali se o hospodářství, podobně jako všichni ostatní kolem, a přesto měli čas na modlitbu, bohoslužbu, na posezení a besedu s rodnými každého dne. Všechno se stihlo.

Starec Paisij Svatohorec vzpomíná na zbožného staříka, který zpíval v chrámu. Bylo mu přes osmdesát let. Každé ráno po rozednění sestupoval s hor, aby zpíval při bohoslužbě. Šel pěšky, cesta byla dlouhá. Říkal o sobě: „Jsem pes Kristův,“ (zřejmě tím chtěl vyjádřit svou oddanost Pánu Ježíši). V zimě, když byla cesta zledovatělá, byl sestup velice nebezpečný; opatrně musel hledat, kam šlápnout, aby neuklouznul. Těmto obtížím, námaze a nebezpečí však nevěnoval pozornost. To byla zbožnost!

-------------------------

Vnitřní duchovní stav, naladění nitra, zcela zásadním způsobem ovlivňuje, zda bude duchovní život člověka chřadnout a vysychat, nebo bude-li růst a prokvétat. Jenže jak mohou ovlivnit vnitřní duchovní stav dnešní lidé, kteří mají tak málo času? Nad výzvou k více modlitbám a k askezi se jen pousmějí. Chtělo by to nějakou radu, kterou lze snadno uskutečnit, jinak je pro dnešního duchovně vykrváceného Evropana nepoužitelná.

Duchovní problémy současného člověka řešil znovu a znovu starec Paisij, za nímž přicházeli na Athos duchovně chřadnoucí lidé a on svou prozřetelností viděl příčinu jejich duchovní nemoci: zesvětštění, světský způsob života, život vedený podle „evropské logiky“ (tak starec pojmenovával západní duchovní úpadek, racionalismus, důvěru v materialistickou vědu atd.)

Starec Paisij vysvětloval lidem přibližně toto: my sami do značné míry určujeme naladění svého vnitřního člověka už jen něčím tak prostým, jako je výběr lidí, s nimiž se stýkáme.

Vnitřní stav člověka je záležitostí „infekční“ - vnitřní naladění duše je nakažlivé při běžném mezilidském kontaktu, zvláště pak při delším a bližším společenství. Člověk vášnivý vám předává své vášně, nedbalý svou nedbalost, nekající se hříšník předává svůj sklon k hříchům a zatvrzelost; a člověk zbožný předává svou zbožnost. Od člověka bezbožného se tedy můžeme nakazit jeho bezbožností, kdežto zbožný věřící nás nakazí svou zbožností.

Čili bez zvláštního přičinění a mimořádných asketických výkonů už jen tímto můžeme jednoduše (a při tom významně) ovlivnit duchovní stav svého nitra. Stačí jen být opatrný a omezovat kontakt (a hlavně společenství) s lidmi zkaženého ducha. Nemůžeme příliš ovlivnit, s kým se setkáme v zaměstnání, či s kým budeme muset jednat v rámci nevyhnutelných životních okolností. Ale je plně v naší moci rozhodnutí, zda trávíme své večery v hospodě, nebo utrácíme hodiny drbáním se sousedkami na "pavlači" (dnes už jsou klasické pavlače vzácností, ale drbáren je stále habaděj). Stejně tak ovlivňujeme svého ducha sledováním televize a hltáním novin a časopisů.

Sv. Kosma Aitolský (který v 18. století prorokoval, co vše budou mít lidé na zemi v době před druhým příchodem Kristovým: vykreslil takové technické vynálezy jako automobil, ponorky, letadla, telefon atd.) pronesl zvláštní proroctví: „Přijde doba, kdy do příbytků lidí budou vcházet démoni skrze malé krabice, a jejich rohy budou trčet na střechách.“ O čem to asi sv. Kosma hovořil?

A to nemluvím o počítačových hrách. Zatímco sledováním filmů a pořadů pasivně otevíráme vstup do svého nitra duchovní nečistotě, tak při těchto hrách člověk aktivně vstupuje do nečistého virtuálního světa a sám do sebe vdechuje a nasává jeho duširozkládájící atmosféru. Někde jsem nedávno četl jakousi vědeckou studii, ve které jakýsi učenec psycholog dokazoval, že hraní takovýchto her nemá žádný vliv na dětskou psychiku a chování. Co si myslet o takové vědě, jejíž služebník zapře nos mezi očima?
Jak snadné je ovlivňovat svůj vnitřní stav bez kdo-ví-jakých namáhavých výkonů - prostou sebekontrolou, bez většího přinucení. Stačí si udržovat kontrolu nad tím, co do sebe vpouštím a kdo na mne duchovně působí. Nakolik je to možné, je záhodno vyhledávat společnost lidí zbožných a duchovních.
„Vedle svatého se staneš svatým,“ praví stará moudrost.

---------------------------------------

Jiným námětem na přemýšlení z citovaného evangelijního úryvku je tam načrtnutá hierarchie hodnot. To je velice důležité téma, protože něco podobného řešíme ve svých životech takřka neustále. Jednoduchá je řeč přikázání a kánonů, ale složité a nejednoznačné jsou situace v praktickém životě. Někdy se dostáváme do situací, kdy musíme jedno z přikázání porušit, abychom jiné mohli splnit. Jednu povinnost opominout kvůli jiné - důležitější. A co bývá ještě povážlivější - když se dopustíme jednoho hříchu jen proto, abychom se vyhnuli jinému - horšímu.

Jednoduchý příklad - když jde pravoslavný křesťan do války bránit svou vlast, pak je jasné, že jde zabíjet, a zabíjení je hřích. A co více - bojovat nelze ve skutečnosti bez nenávisti. Dopouští se voják bránící svou vlast hříchů? Bohužel, nutno říci že ano. Je to však volba menšího zla. Vždyť obrana své víry, rodných, vlasti a kultury ospravedlňuje tento hřích. Nicméně si pravoslavná církev vždy uvědomovala, že vojáci se z války vracejí poskvrněni proléváním krve. Ač jsou doma oslavováni za vítězství, církev jim po návratu z boje nedovolovala přistupovat ke svatému přijímání. Kánon sv. Basila stanovuje, že tři roky se musí voják po svém návratu z války kát a být při tom oddělen od svatých Tajin, a teprve po této lhůtě může začít přistupovat ke svatým Tajinám. Ta epithimie, lhůta pro pokání, je nikoliv kvůli trestu, ale kvůli léčení. Ty tři roky se voják očišťuje ode všech poskvrn, jimiž boj poznamenal jeho duši, modlí se za ty, které zabil, duchovně se smiřuje a vyrovnává se vším, čím prošel. Církev tento proces stanovila, aby nebyly žádné vietnamské či afghánské syndromy (dnešní vojáci jsou ještě po deseti či dvaceti letech, ne-li do konce života, zničenými osobnostmi, protože neprošli v církvi tímto procesem léčení válkou rozdrásané duše).
Leč zpět k hierarchii hodnot, resp. k jejich možnému střetu, jehož se dotkl příběh naší evangelijní perikopy. Ten Ježíšem povolávaný člověk chce jít pochovat svého otce. To není žádná svévole ani potěšení, to je jeho morální a hlavně náboženská povinnost. On vlastně chce splnit Boží ustanovení. K jeho překvapení však Kristus říká: „Ne.“ Volá ho stát se apoštolem, a to znamená zpřetrhat svazky s rodinou a uvolňuje to ode všech povinností vůči ní.

A při tom rodina je nepochybnou, biblicky důrazně vyzdviženou, hodnotou. A přesto praví Ježíš Kristus: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Matouš 10,37) nebo: „...každý, kdo by opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Matouš 19,29 i Marek 10,29). Rodina a láska k rodným je vysokou hodnotou, avšak nikoliv nejvyšší.

Jedné ctnosti je v tomto případě nutno se zříci kvůli jiné, vyšší ctnosti. A v celocírkevním životě? Tam se hledaní této hierarchie hodnot dotýká např. způsobu aplikace církevních pravidel všeobecných sněmů a svatých otců - čili tzv. kánonů. To je žhavé téma, o němž jistě stojí zato, ztratit pár slov či vět.
Lze říci, že někdy je nutno porušit kánon, aby církev mohla žít. Ba, možno říci, že „nikdy se v církvi všechny kánony v celé plnosti neplnily“. Jsou kánony, které se momentálně nepoužívají (a některé se nepoužívají už hodně dlouho), nicméně církev nikdy žádný kánon nezrušila. Mnohé kánony se tedy církev ani nesnaží splnit, ale přesto i tyto kánony zůstávají nejen v kanonických sbírkách ale hlavně jsou přechovávány ve vědomí církve - tedy církev o nich ví a nezapomněla na ně - jsou pro nás připomínkou, jací bychom měli být, je to součást obrazu dokonalosti církevního života, dokonalosti, jež je vzorem, o který nutno usilovat.

Kánon je jako ikona. Všimněte si (např. na ikoně Ukřižování nebo na ikonách zobrazujících hubení křesťanských mučedníků), že i mučitelé vojáci a kati mají namalované andělské výrazy tváří. Ikona nezná karikaturu. Ikony jsou zpodobením toho, jaké by nás Bůh chtěl mít, je to Boží představa o člověku. Kunsthistorikové píší, že ikona je statická. To je nepochopení. Ikona ukazuje hlubinu, která je Bohem vložena do každého z nás. Ikona vyjevuje, jak si Bůh přeje nás vidět. Boží obraz v nás, ikonu, kterou v sobě nosíme a nemůžeme ji zničit (ač se o to, bohužel, často snažíme, seč nám síly stačí). Ikona nám to připomíná a vyzývá nás: obnov se, získej opět podobu Boží. Podobně i posvátné kánony.
Takový obraz stále musíme mít před očima, pamatování na to, jací bychom měli být, - to nás polidšťuje. V kánonech (dokonce i v těch nepoužívaných) je schován klíč ke správnému a požehnanému řešení všech situací, do nichž se církev na své dějinné pouti může dostat. To však neznamená doslovně všechny kánony vykonávat, ale naučit se z nich správnému způsobu uvažování, najít v nich reflexi vzoru církevního života, o jehož realizaci je v každé době a na každém místě nutno usilovat - dle daných možností.

Reálný život církve je spleten ze dvou principů: akrivie a ikonomie. Akrivie je přísné doslovné plnění kánonů a pravidel. Slovo ikonomie znamená "stavba domu", čili praktické budování spásy každého konkrétního člověka v církvi (pojem ikonomie má vlastně význam: umění vést domácí hospodářství; tomu přiléhá známá západní podoba toho slova: ekonomie). V církevním životě se pod ikonomií myslí právo duchovenstva pozastavit platnost některého církevního pravidla pro danou osobu a v důsledku konkrétních specifických okolností a na jistý čas. Nikdo (ani všeobecný sněm) sice nemá právo zrušit ani ten nejmenší kánon, ale církev má právo pozastavit působení kánonu, a to tehdy je-li to pro určitou dobu potřebné pro daného člověka k dosahování spásy. (Tak potvrdil používání obou principů v církevním životě jeden z konstantinopolských sněmů v polemice se sv. Theodorem Studitou a jeho žáky.)

Z toho je zřejmé, že každá ikonomie je už ze své podstaty dočasná (na přechodném charakteru jejím nic nemění ani, je-li používána dlouhodobě) a má splnit jasně definovaný účel. Bylo by bez pochyb vážným pokleskem, kdyby se některá ikonomie stala jevem trvalým, neřku-li dokonce, aby začala být vnímána jako nějaké nové církevní pravidlo. Nu, a není snad potřeba rozvádět, že žádná ikonomie není přípustná v otázkách víry. Dogma, jako consensus patrum (společné mínění otců; to, co vždy, „všichni a všude věřili“ /sv. Vincent Lerinský/), nikdy nepodléhalo přístupu z hlediska akrivie či ikonomie. Dogma je dogma, a hotovo.
V církevní realitě byl život ve všech dobách vždy hojně prostoupen větší či menší mírou ikonomie. Ba, ukazuje se, že bez ikonomie není církevní život vůbec možný. Na druhé straně bylo v církvi vždy jisté napětí mezi zéloty (akrivisty) a politiky (tj. zastánci ikonomie; termín politik není odvozen od slova "město", ale od slova "kompromis"; politikem byl v Byzanci míněn ten, kdo netrvá neústupně na svých stanoviscích, ale je ochoten vyjít vstříc druhé straně, čili ten, s nímž je možno se dohodnout). Akrivisté se vždy snaží svým vlivem klást jakési hráze politikům, aby nešli s ikonomií až k úplnému opuštění principů a pravidel církevního života, což je bez pochyb správné, církev však - v celkovém dějinném přehledu - vycházela spíše vstříc ikonomii.

Dokladů pro to je v církevních dějinách mnoho. Např. známý spor z prvokřesťanské doby, zda lze znovupřijímat do Církve tzv. lapsí, padlé křesťany (ty, kteří po křtu kvůli pronásledování zapřeli Krista, a když pronásledování křesťanů pominulo, toužili vrátit se).
Předznamenáním podobných disputací a nadcházejícího napětí mezi akrivií a ikonomií byl ostrý spor mezi svatými apoštoly Petrem a Pavlem (Petr chtěl při přijímání do církve pohany obřezávat, Pavel byl proti tomu) - zabýval se tím pak apoštolský sněm a ukázal všem příštím církevním pokolením cestu řešení podobných problémů: nezpůsobí-li to křesťanu duchovní škodu, pak mu cestu ke spáse všemožně ulehčit a zbytečně ho nezatěžovat.
K podrobnějšímu výkladu však pro tuto stať vyberu jiný příklad (a prakticky neznámý), velice zajímavý, z období ikonoborectví.

7. všeobecný sněm (r. 787) teologicky i kanonicky uzavřel otázku ikonoborectví a potvrdil starou víru, podle níž je úcta k ikonám neodňatelnou součástí křesťanské orthodoxie. Kromě toho tento sněm stanovil, že byl-li nějaký biskup či kněz dříve ikonoborcem, ale nyní se z toho kaje, pak je možno jej přijmout skrze pokání v jeho duchovenské hodnosti (tj. jako biskupa či kněze): ať se pokloní ikonám, políbí je, a může sloužit dál jako duchovní.
Po několika letech se však dostal k vládě opět císař - ikonoborec. A začala nová válka proti ikonám. A mnozí z těch duchovních, kteří před otci na 7. všeobecném sněmu slibovali věrnost Pravoslaví, odřekli se svého slibu. Později přišla k moci císařovna Theodora a ukončila pronásledování ikon. Svátek Pravoslaví. A na patriarší trůn dosazuje zélotu - Methoděje (jako nepochybnou duchovní autoritu - je to vyznavač Pravoslaví, tedy ten, kdo pro Krista trpěl, ač nebyl zabit; dříve byl ikonoborci pronásledován a dokonce zohaven na tváři; proto si rozstřihl svůj mnišský závoj a dvěma bočními pruhy si zakrýval tváře; na památku tohoto vyznavače Pravoslaví mají dodnes všichni pravoslavní mniši svůj závoj po obou stranách nastřižený).

V té době žil sv. Methoděj v Římě (Řím byl v té době pravoslavný, tam moc byzantských císařů tenkrát už nedosahovala, a tak mohl Řím zůstat nedotčen ikonoborectvím a skýtat oporu ctitelům svatých ikon). Stal se konstantinopolským patriarchou pod podmínkou, že bude dělat pořádek v církvi a císařovna Theodora mu při tom nebude překážet (císařovně stačil slib, že nebude anathemován její zesnulý manžel; jinak Methoděje neměla v úmyslu „brzdit“, protože sama byla podobně zélotsky orientovaná jako on).
Poté svt. Methoděj začal čistku v církvi - 30.000 kněží zbavil kněžství. Zbavil kněžství všechny, kteří byli vysvěceni ikonoboreckými biskupy. Zbavil kněžství ty, kteří byli vysvěceni pravoslavnými Tarasijem i Germanem, ale pak měli kanonické společenství s kněžími ikonoborci. Všechny je svrhl z jejich duchovenské hodnosti. Zbavil kněžství téměř všechno duchovenstvo Byzantského císařství.

Sv. Metoděje při úvahách o nabídce stát se patriarchou jistě napadla myšlenka, že jeho působení na konstantinopolské katedře bude v dějinách církve přelomové - ukončí staletí hereze a pronásledování pravoslavných a - dá-li Bůh - otevře triumfální dobu Pravoslaví. Chtěl asi důstojně a bohulibě začít novou éru života církve, která nebude poskvrněna kýmkoliv z duchovenstva, kdo selhal či zradil nebo pochází z heretického prostředí. Možná si říkal, že po překonání těžké doby herezí, je potřeba začít budovat novou svatou epochu, která musí stát na čistých základech, aby vše, co na nich bude zbudováno, mohlo být čisté a svaté. Kdo ví?, snad vnímal očištění církevního života od těch, kteří se poskvrnili kolaborací s Bohu odpornou herezí, jako duchovní posvěcení základů nadcházející éry. Třeba se inspiroval putováním Izraelitů do zaslíbené země, kam Hospodin nevpustil nikoho, kdo vyrostl a dospěl v duchovní nečistotě Egypta.
Jestli čte tyto řádky někdo, kdo má teologické vzdělání, byla by na místě otázka, zdali zná tuto historii. Nejspíše nikoliv. Skoro nikdo o tom neví. Církev se rozhodla tuto historii zapomenout. Vlastně celý tento případ "zcenzurovala". V životě sv. Methoděje o něm nic nenaleznete. Ani v jedné knize církevních dějin to nenajdete. V kánonu sv. Methoděje je sice zmínka: "Jako Eliáš žrece Baalovy pobil - tak i ty", ale bez dalších podrobností. A tím spíše bez toho čísla: třicet tisíc. Následující patriarcha svt. Ignatios totiž obnovil kněžství všech, které zbavil kněžství Methoděj. A právě k Ignatiovu názoru na věc se církev posléze přihlásila.

Methoděj v podstatě postupoval dle kánonů, ale církev nesouhlasila s jeho kanonickou přísností. A v konečném výsledku všech těchto událostí církev aplikovala rozsáhlou ikonomii. A zélotské počínání sv. Methoděje zamlčela, aby nebylo v budoucnosti bráno za příklad.
V životě církve stále probíhá napínavé hledání správné hierarchie hodnot. Samozřejmě, v základních rysech je tato hodnotová posloupnost jasná - daná Biblí a principy křesťanské víry. Jenže v každodenním konkrétním životě křesťanském se řeší nejen ty hlavní příčky na žebři ctností, ale i jemnější zařazení a hodnocení všedních skutků a řešení drobných případů, které přináší naše církevní existence. A tu se mohou střetnout různé pohledy a názory. (V dějinách církve vidíme, že ani svatí nebyli v některých dobových otázkách jednotni.) Tohoto napětí nás nikdo nezbaví a jednoduché řešení neexistuje. Sv. Vincenc Lerinský pravil (spolu s blaž. Augustinem, jehož některé názory kritizoval): „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska.“

(V poslední části použita část přednášky diakona Andreje Kurajeva; profesora Moskevského teologického institutu sv. Tichona)







Zobrazit příspěvek č. 423 jednotlivě

Administrátor --- 18. 9. 2008
Z tisku - vladyka Hilarion připomíná protestantům existenci pekla

Ruská pravoslavná církev doporučuje protestantům odmítajícím skutečnost pekla, aby si prostudovali spisy pravoslavných otců

Moskva. "Problém současných protestantských teologů, kteří odmítají reálnost pekla, se zakládá na jejich neznalosti dědictví otců východní církve," prohlašuje představitel Ruské pravoslavné církve u evropských organizací, Ilarion, biskup vídeňský a rakouský.

"Liberální protestanti dnes polemizují se středověkými představami o pekle a o ďáblu, ale nenamáhají se seznámit se svatootcovskou tradicí, aby se pokusili pochopit, jak si Otcové představovali posmrtnou odplatu," uvedl vladyka Ilarion v interview pro portál Interfax Religia.

Okomentoval tím zprávy, že řada hierarchů dánské lutheránské církve má v úmysl prohlásit peklo za "metaforu" a ráj za skutečnou realitu.

Vladyka Ilarion je toho názoru, že takové případy je nutno nahlížet "v obecném kontextu liberalizace křesťanského dogmatického i morálního učení", kterou mnohá protestantská společenství procházejí v posledních desetiletích.

"Chtěli by z křesťanství vyhodit vše, co ho činí "nepříjemným" a "nepohodlným", očistit ho od dědictví "temného středověku". Vytváří se jakási "odlehčená verze" křesťanství, ve které není zhola nic o peklu a o ďáblu."

Dle vladykových slov "východokřesťanské svatootecké tradici však byla od samého počátku cizí myšlenka, že peklo je místem, které Bůh připravil pro potrestání hříšníků." "Peklo není učiněno Bohem - je vytvořeno svobodnou vůlí lidí. A existuje nikoliv kvůli tomu, že to Bůh chce, nýbrž protože lidé stále udržují jeho existenci. Nejdříve peklo člověk vytvoří zde na zemi, a to potom pokračuje v záhrobním světě," podtrhl známý pravoslavný teolog.

Radio Radoněž dle Interfax Religia







Zobrazit příspěvek č. 424 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2008
Narození Přesvaté a svátek svatého Kříže

Svátek Narození přesvaté Bohorodice

letos připadl (podle starého kalendáře) zrovna na neděli „Před povýšením svatého kříže“, kdy čteme z evangelia ta slova Kristova, která jsou páteří křesťanské věrouky: "...tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). Je to svědectví o veliké Boží lásce, která přesahuje vše, co si člověk dokáže představit. "V tom zjevena jest láska Boží k nám, že Syna svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho" (1 Jan 4,9).

Narození přesvaté Bohorodice je jedním z těch kamenů, na nichž Bůh začal budovat stavbu spásy člověka, připravovat vtělení Božího Syna. Vtělení a oběť na kříži - dvojí vydechnutí lásky, kterou je zachraňován člověk ze svíravé bažiny hříchu pro věčný život. A tak oba tyto nedělní svátky se podstatným způsobem dotýkají základního předmětu křesťanství, o němž se sice většinou neopomíná hovořit, ale většinou se jej nedaří uskutečňovat - o lásce.

Křesťané, kteří mají před očima lásku Boha k člověku, by měli být schopni ji v mezilidských vztazích byť jen vzdáleně napodobit - alespoň v chabém odlesku - leč, spíše jsme svědky, jak se nám to žalostně nedaří. Proč? Jedna z příčin možná tkví v tom, že ani ten příklad Boží lásky vlastně nejsme schopni pojmout do své mysli, a právě o tom bude dnešní povídání.

„Bůh je láska“ - výrok ap. Jana (1 Jan 4,16), který má v pravoslavné církvi sílu a postavení hlavního křesťanského dogmatu. To je výchozí bod další úvahy, kterou jsem přeložil z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:

Rád bych obrátil vaši pozornost k jedné stránce křesťanského učení, která je do současnosti velice obtížně přijímána lidským vědomím. Dokonce bych řekl: s velice slabým úspěchem je přijímána lidským uvažováním. A to nejen prostě lidským myšlením, ale křesťanským myšlením. A to i přes to, že křesťanství vlastně o ničem jiném nehovoří. O ničem jiném křesťanství neučí tak jako právě o tomto. A přesto to stále naše mysl ani duše nemohou pojmout. Řeč vedeme o čemsi velice prostém, o tom, že Bůh je láska. Natolik jsme tomuto úsloví přivykli, že na první pohled nevidíme žádný problém. Avšak řeknu vám: v historii náboženského myšlení prakticky nenalezneme žádné jiné náboženství, ve kterém by tak zřetelně, ostře, výrazně a silně byla vyjádřena idea, že Bůh je láska. Možná to řekneme ještě silněji: taková idea mimo křesťanství vůbec neexistuje.

Byla tu (již před křesťanstvím) idea o Bohu milostivém? Ano, správně. O Bohu, který může svou láskou osvěcovat člověka? Ano. O Bohu spravedlivém, který trestá zlo a odměňuje spravedlivého? Všechno toto už zde bylo. Ale pohleďte, jaký to rozdíl od křesťanského učení o Bohu, který je láska! Jak se křesťanství liší dokonce i od učení o Bohu spravedlivém, milujícím, smilovávajícím se, jehož idea skutečně existovala v některých náboženstvích i před křesťanstvím. A posléze našla své vyjádření i postkřesťanském myšlení, např. v náboženství muslimském, kde se na Alláha hledí jako na spravedlivého a nejmilostivějšího.

Odlišnost je v tom, že ve všech těchto náboženstvích Bůh stojí nad světem, nad člověkem. Je všemohoucí, a jestli se mu zachce, může se smilovat. A ještě více - jsa spravedlivým, může ustanovit spravedlnost na zemi. Stojí nad všemi. A jestli chce, tak činí. A On chce. Křesťanství však hlásá úplně jinou myšlenku. Hovoří o tom, že Bůh nejen jestli chce, tak se smiluje, ale sama jeho podstata (nakolik je dostupná našemu lidskému poznání) je láska. A ještě více - řekl bych dokonce toto (ač mne možno odsoudit za nesprávné vyjádření): Bůh se nemůže nesmilovat a nemilovat člověka. Přímo jeho samotná podstata (jsoucnost, bytí) je láskou. Vyjadřuje se to v krásných evangelijních slovech: "Tak si Bůh zamiloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Je to vyjádřeno s ohromující silou v Božím vtělení a v oběti na kříži, což do té míry neodpovídá lidskému myšlení, že to apoštol Pavel zcela oprávněně vyjádřil slovy: "My hlásáme Krista (z lásky k člověku) ukřižovaného - židům pohoršení a Řekům bláznovství."
Proč židům k pohoršení? Přece i oni učili o jediném Bohu?, ano. O Bohu, který se smilovává?, samozřejmě. Je spravedlivý?, není sporu. Tak proč to pohoršení? Nebylo možno si ani představit, že by Bůh mohl sestoupit do takové hlubiny ponížení kvůli lásce k člověku. To bylo protipřirozené. Ten samý pocit nepřirozenosti, byť vyjádřený jinou formou, vzbuzuje křesťanská zvěst v každé lidské mysli, a proto Pavel pokračuje: a Helénům (to připadá jako) bláznovství. Že by Božstvo mohlo takovým způsobem spasit svět? Že by si mohlo tak zamilovat lidstvo, aby se snížilo ke smrti takového typu? To je bláznovství! A doposavad to tak zůstává. Není prostě možno si představit, že by Bůh mohl tolik milovat svět.

Ano, umíme si představit, že bohatý člověk udílí ze svého přebytku almužny a dary chudým. Dnes jednomu, zítra někomu druhému. Ještě bychom si dokázali představit, že nějaký chudý člověk dá ze svého nedostatku almužnu či dar. Kdo si však dokáže představit, že by někdo šel dobrovolně na soud a nechal se úmyslně odsoudit místo zločince, aniž by z toho měl tento dobrodinec jakoukoliv výhodu? Řeknete si: "Nemožné. Nesmyslné." A ještě hůře: co třeba, kdyby se někdo nechal popravit místo vraha? Zkuste si představit, že by někdo mohl přijít za odsouzeným vrahem, který byl usvědčen a nakonec se i doznal k úmyslné vraždě, a nyní čeká v cele smrti na svou popravu; a tento dobrodinec by mu řekl, když mi slíbíš, že už takové věci dělat nebudeš, tak se nechám popravit místo tebe - ty odejdeš a já si vezmu tvé šaty, zůstanu zde a zítra mne popraví. Řeknete si: "Vyloučeno!" A možná se najde někdo, kdo bude tak otřesen nepřirozeností takového počínání, že by řekl: "Nechutné! A co když tento "dobrodinec" svým skutkem jen umožní páchat tomu vrahovi další vraždy?" Náš Bůh, Ježíš Kristus, však šel ještě dál - nejen, že se za nás nechal popravit, ale dokonce ani nežádal žádný slib a záruku, že se budeme chovat lépe. Jediným motivem takového jednání může být láska, a to láska v takovém rozměru, šíři, hloubce a mohutnosti, že se to vymyká jakékoliv přirozené zkušenosti člověka.

Naprostou krajností, kam je člověk ještě schopen zajít, je obětovat život za své rodné či přátele - prostě blízké lidi. To balancuje na samotné mezi toho, co je ještě schopna pojmout lidská přirozenost. Kdo se však bude obětovat za toho, s nímž ho nepojí společný úděl či přirozené pouto, neřku-li dokonce za toho, kdo se ke mně staví přezíravě či dokonce nepřátelsky a kdo se proti mně spojil s mým nepřítelem? Přijít a podstoupit hanebnou popravu za takové lidi, je láskou, která se staví proti všemu, co je lidské hříšné přirozenosti vlastní. A k tomu si zkuste představit, že by takovou - podle všech lidských měřítek: absurdní - oběť přišel dobrovolně vykonat za své nepřátele nějaký král či jiný vznešený člověk! Natož Bůh!
Už chápete ten rozdíl? Když je ve všech nekřesťanských náboženstvích bůh chápán jako laskavý a milostivý, je to milost toho výše zmíněného boháče, Všemohoucího, jehož to nic nestojí, aby projevil libovolnou formu milosti, cokoliv daroval jakémukoliv člověku. Dát však sám sebe - to je úplně něco jiného! To je úplně jiný typ, jiný charakter (náboženství)!

Tak překvapující učení křesťanství bylo velice těžké přijmout. Dějiny jsou plné neustálých pokusů vysvětlit křesťanství nějak jinak. K čemu to vedlo? K tomu, co je sice přirozené, ale žalostné. Západ, Řím se vydal cestou starozákonní. Toto vnitřní nepřijetí ideje Boha jako lásky, jak to učí křesťanství, postupně vedlo k tomu, že vztahy mezi Bohem a člověkem začaly být vykládány na čistě právním principu - na bázi zákona. Co to znamená? Člověk spáchá přestupek, a přirozeně je za to potrestán. Jestli koná dobro, je odměněn. Římskokatolická teologie je i dnes přesně takovou. Tento systém odměn a trestů je tam základním principem a svědčí o římském, resp. západním, chápání Boha. Jaké je to chápání? Skrz naskrz starozákonní. A to není příliš vzdáleno od pohanského. Proto se v římskokatolickém systému setkáváme s takovými podivnými idejemi, jako je satisfakce (zadostiučinění), zásluhy (poklad zásluh Ježíše a svatých, z něhož čerpají sílu odpustky, nebo zásluhy žijících křesťanů, jichž se má v tomto světě dosáhnout). Nikoliv náhodou jeden z ruských slavjanofilů Jurij Feodorovič Samarin pravil, že katolicismus to je skutečné židovství v křesťanství. Je to pravda - tentýž zákonický základ, totéž zákonické právní pojímání vztahů mezi Bohem a člověkem.

Zkusil jsem vyhledat v novém katolickém katechismu (v jeho digitálním podobě) výskyty slova "trest". Výsledek může být pro někoho překvapující - zvláště, když vezme do úvahy, že jde o katechismus "náboženství lásky". Slovo trest (tresty, trestání apod.) tam nemá charakter termínu používaného výjimečně či sporadicky. Opakuje se tam mnohokrát a hlavně - zaujímá pozici pojmu, jednoho ze základních, bez nichž se předkládané učení nemůže obejít. Teologický systém římsko-katolické církve není myslitelný bez trestu; vyškrtněte toto slovo, vypreparujte tento pojem, a celá teologická konstrukce římské věrouky se zhroutí. Jsou tam tresty časné nebo věčné, trest, který je následkem uražení Boží lásky (jak se láska může urazit?); tresty ve spojení s odpustky atd. Frekvence toho slova není zanedbatelná a kdybych nevěděl, co je to za knihu, kterou prohledávám, pak bych to mohl ukvapeně tipovat na nějakou příručku trestního práva soudního. (A obávám se, že ve starých katolických katechismech to bude ještě o poznání horší.)
A nyní jeden zajímavý moment - důležitý pro dnešní dobu. Vezmeme-li Bibli či díla svatých Otců, zjistíme, že často, mnohokrát a v nejrůznějších variantách se tam hovoří o trestech či odměnách, které sestupují od Boha jako následek způsobu života lidí. Setkáváme se tam tedy s tím, co jsme právě ohodnotili jako nesprávné, nenáležité, nedokonalé. Jak to chápat? Sami svatí Otcové výborně objasňují, co znamenají tyto výroky. Vybral jsem několik silných výroků, které na jedné straně ukazují, jak hledí na svého křesťanského Boha, jak ho vnímají, a s druhé strany, jak vysvětlují používání takových pojmů jako trest, Boží odplata. Jak to chápou, proč používají taková slova?

Nejdříve uvedu slova člověka, askety, jehož svatost zaujímá mimořádné místo. Je to člověk nejhlubšího duchovního poznání. Kdo někdy četl jeho teze, myslím, že to cítil. Není to nikdo jiný než sv. Antonín, nazývaný Církví Velikým. Málo svatých je Velikými, on je jeden z nich. Tento asketa tedy píše o našem křesťanském chápání Boha:

»Bůh je dobrý a bezvášnivý a neproměnný. Uzná-li kdo jako správné a pravdivé, že Bůh se nemění, jak má potom chápat, že On - jsa takovým - nad dobrými lidmi se raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, je k nim milostiv? Na to je vhodno říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, vždyť radost i hněv jsou vášně. Není pěkné si myslet, že by Bohu bylo lépe či hůře kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý a jen dobré činí. A že by škodil? Nikomu neškodí! Zůstává stále stejným. To my, když jsme dobří, vstupujeme ve společenství s Bohem, protože se mu začínáme podobat. A staneme-li se zlými, tehdy se oddělujeme od Boha, jelikož se mu nepodobáme. Žijeme-li ctnostně, jsme Božími, ale skutky zlými, stáváme se zavrženými Jím. To však neznamená, že by dštil svůj hněv na nás, ale znamená to, že naše hříchy nepovolují Bohu, aby v nás vysvitl, a sjednocují nás démony mučícími. Pokud následně modlitbami a skutky dobrodiní získáváme rozhřešení svých hříchů, neznamená to, že jsme Boha potěšili a změnili ho, ale že prostřednictvím takových skutků a naším obrácením k Bohu, léčivše zlo v nás, opět se stáváme způsobilými okoušet Boží dobrotu. Takže říkat, že se Bůh odvrací od zlých, je to samé, jako říci, že se slunce skrylo před slepými.« (Dobrotoljubije, 1. díl)
Na hříšníky se Bůh nehněvá a spravedlivé miluje ne více než hříšníky. Co se to tedy děje? Ct. Antonios ukazuje ty procesy, které probíhají v naší duši v souvislosti s tím, když hřešíme nebo když se kajeme. Ukazuje, co se to děje, když člověk hřeší: zakrývá před sebou slunce, lépe řečeno: oči své zavírá před sluncem. Hřích skryje Boha před člověkem. Slunce svítí jako dříve. Jenže člověk se před ním skryje. Dále ukazuje, co se stane s člověkem při pokání: srdce člověka se stává přístupným pro Boha. Jako když se umyje špinavé okno a sluneční paprsky znovu začínají vstupovat do lidské duše. V Apokalypse je velice dobře řečeno: "Hle, stojím před dveřmi a klepu. Kdo mi otevře, k tomu vejdu a budeme večeřet (tj. slavit) společně." Bůh je jako slunce, které stále svítí, - je to láska ke všem a ke všemu. Avšak my jsme různí - každý jinak přijímáme toto Boží působení - každý závisle na stavu své duše. Nám se však zdá, že Bůh jedny trestá, kdežto jiné odměňuje.

Představte si tento obraz. Někdo, kdo vůbec nezná poměry na naší zemi - např. návštěvník z jiné planety, by nahlédl do lékařské ordinace a co uvidí? Jednoho nemocného lékař posílá do lázní, kdežto druhému říká: "Okamžitě na operační sál a budeme řezat". Návštěvník by si pomyslel: "Ano, ten první pacient se lékaři zalíbil, asi mu něčím dobře posloužil, ale ten druhý ho asi něčím naštval." Jenže ve skutečnosti je příčina úplně jiná a jednoduchá: ten první byl zesláblý, možná měl nějakou tuberkolosu, a potřeboval posílit a odpočívat, kdežto ten druhý měl akutní zápal slepého střeva, jestli okamžitě nepůjde na operaci, zemře. Jedna a tatáž láska, v závislosti na stavu člověka se však projevuje rozličnými způsoby a skutky: od těch nejpříjemnějších (lázně) až k těm nejhroznějším, když jde člověk pod nůž. Bohužel, většinou hledíme na vztah Boha k různým lidem podobně jako ten ufon v lékařské ordinaci.

Z toho pocházejí mnohá nedorozumění. Pokud bychom opravdu přijali, že Bůh trestá hříšníky a odměňuje spravedlivé, co by z toho plynulo? Když vidíme, že se někomu přihodilo neštěstí, co si pomyslíme? Je to jasné: "Dobře mu tak! To mu patřilo." Nám se nestalo nic? To nepochybně znamená ... Nyní už chápete tu psychologii, chápete podstatu otázky, kterou zadali učedníci Kristu, když pravil: "Jak těžko vejde bohatý v království Boží." Reakcí učedníků bylo ohromení: "A kdo pak může být spasen?" Co je to za otázku? Ve skutečnosti je to reakce zcela pochopitelná. Ve starozákonním uvažování - co znamená být bohatým? Být Bohem milován. A ten, koho Bůh miluje, to je spravedlivec. Bohatství - to je Boží smilování nad člověkem, resp. odměna. A je-li člověk odměňován, značí to, že je ctnostný. A Kristus praví, že takový těžko vejde do Božího Království! Co tedy říci o jiných lidech? Takovým primitivním chápáním bylo proniknuto uvažování židů té doby. A dokonce od apoštolů, kteří byli neustále s Kristem, náhle zní taková otázka! Nechápali a nevěděli ještě, že Bůh je láska a jenom láska.

I samotný Pán pravil, že velí slunci svému, aby vzcházelo nad lidmi dobrými i zlými, a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Krásný je to obraz. Bůh je slunce, které vždy svítí, jenže jeden člověk na slunce vyjde, druhý člověk se skryje před sluncem. Každý podle svého vnitřního, tj. duchovního, stavu.
Dále uvádí A. Osipov další výroky svatých Otců, které vysvětlují, že používání jmen různých lidských vášní (radost, hněv, zalíbení, zuřivost), stejně jako pojmů jako smilování či trest, ve vztahu k Bohu má ve skutečnosti význam pastýřský, pedagogický. Někteří lidé (a to platí hlavně o naší době) nic jiného nepochopí než jen kategorie trestu a odměny, neboli ztráty či zisku. Křesťan by však měl ve svém duchovním růstu časem překročit tyto kategorie, překročit omezené hranice, které jeho uvažování klade poškozená lidská přirozenost, jakoby překročit svůj stín a otevřít svou mysl bezednosti Boží lásky. Ze skutků Jeho lásky Ho poznáváme. A jestli ho poznáme, pak si ho zamilujeme, neboť není možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Pak člověk miluje Boha i bližní. Z lásky k Bohu takový člověk koná dobro, nikoliv pro strach z trestu či z touhy po odměně.

„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1 Jan 4,10-11). Ano, cesta, na kterou Bůh volá člověka, je následovat Boží lásku.












Zobrazit příspěvek č. 425 jednotlivě

Administrátor --- 2. 10. 2008
Zrcadlo nastavené lidem - jací vlastně jsme?

O zlotřilých vinařích a jejich zhoubě

Pravil Pán:
33  Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vybudoval vinici, a opletl ji plotem, vykopal v ní lis a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odcestoval.
34  A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali jeho podíl plodů.
35  Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36  Opět poslal jiných služebníků, více nežli prve. I učinili jim též.
37  Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38  Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a bude naše dědictví jeho.
39  I chytivše ho, vyvlekli jej ven z vinice a zabili.
40  Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41  Řekli jemu: Zločince ty zlou smrtí zahubí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu ovoce v náležitém čase.
42  Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečtli v Písmech: Kámen, kterýž jsou zavrhli stavitelé, ten učiněn byl hlavním kamenem úhelným? Ode Pána stalo se toto, a jest divné před očima našima.
(Matouš 21. kapitola)

Bez obšírného úvodu rovnou zamíříme k jádru vyprávění, k němuž nás přímo vleče už ta pozoruhodná gradace podobenství. Nejdříve krátký náčrt výchozí situace, a pak s každou další větou Spasitel "šroubuje" příběh do ještě větší neuvěřitelnosti.

Začal celkem realisticky - pán vysadil vinici, postaral se o inventář, pronajal ji a odcestoval. To byly běžné reálie tehdejší doby. Jenže hned nato začíná autor podobenství roztáčet spirálu absurdity. Od nepochopitelnosti se děj stupňuje k úžas vyvolávajícímu (dnes by se chtělo říci "šokujícímu") chování obou stran, které se nepodobá ničemu, s čím se lze setkat v realitě pozemského životaběhu.

Těžko pochopitelný je již první závit této spirály: vinaři odmítnou platit nájem - a to nejen urážlivým ale hlavně zločinným nakládáním s vyslanci majitele. To se prostě vymyká zdravému rozumu. Posluchači Ježíšovi si museli mezi sebou šeptat: "Cožpak je mohlo byť jen napadnout, že by jim tohle mohlo projít? Majitelem vinice je přece bohatý člověk, který má dost možností (i prostředků) zjednat si spravedlnost a domoci se obnovení své cti."

Jak se odvíjí řetěz příběhu, každý jeho další článek je ještě absurdnější než ten předchozí. Spirála celé té absurdity se jakoby vymkla kontrole a roztáčí se mimo jakýkoliv pochopitelný rámec a nad veškerou představivost. O chování obou stran už posléze nelze použít ani slovo "nepochopitelné", protože i to zní příliš slabě.

Na nebetyčnou drzost vinařů, kteří si bezostyšně přivlastnili cizí majetek (a jeho majitelem zjevně nebyl "nějaký leckdo"), kupodivu nenásleduje rázná reakce v podobě tvrdého a spravedlivého trestu. Odpověď majitele je vlastně stejně absurdní, jako chování vinařů: pošle další posly. A vinaři dále eskalují svou bezostyšnost, krutost, drzost, sprostotu, hloupost i nesmyslnost svého darebáctví. A další odpověď pána vinice je více než nepochopitelná: pošle syna. Běsnění vinařů se nadále už vymykne všemu představitelnému.

Posluchačům Ježíšovým mohlo v prvním dojmu docela dobře připadat, že příběh líčí chování dvou skupin bláznů: na jedné straně vinaři, na straně druhé pán a jeho syn.

Ve chvíli, kdy už se zdá, že spirála násilí a běsnění vinařů na jedné straně, a s ničím nesrovnatelné trpělivosti, vlídnosti, mírnosti pána na straně druhé, se roztočí do nekonečna, a zlo exploduje do bezhraničí, když mu dobrota toho, kdo jediný má moc klást mu meze, vyklidila prostor, - teprve těsně před tím přichází ostrý zásah.

Je jasné, že tento příběh, kreslený Pánem Ježíšem, vypovídá o Bohu a o člověku. Vypráví o tom, jak je situace mezi člověkem a Bohem viděna z Boží perspektivy. V jakém stavu je ve skutečnosti vztah mezi námi a Hospodinem.
Zaslepený pohled ze strany člověka je výstižně popsán na chování těch vinařů: dostali jsme život, tělo a svět, a tudíž je to naše a můžeme si s tím dělat, co chceme. Od koho jsme to vše dostali, nás nezajímá, a znát ho nechceme. A jestli za námi Ten, o kom nechceme nic vědět, někoho pošle, aby nám cosi připomněl, běda mu. To, že žijeme, že svítí slunce, rostou rostliny a k dýchání máme vzduch považujeme za samozřejmost, nad kterou netřeba přemýšlet natož děkovat. A jestli někdo přece jen chce vědět, jak to všechno, co je tady, vzniklo, tak máme nezpochybnitelně moudrou odpověď našich nejvyšších učenců: Vzniklo to samo od sebe! Je to vědecky dokázáno. (Tak nějak to vidí člověk oslepený vášněmi a hříchem.)

To je arogantní postoj materialistického (agnostického) lidstva. Na otázku o původu světa si lidé vymysleli "velký třesk", a už jim vůbec nevadí, že vlastně tato odpověď na nic neodpovídá, a otázku po původu a autorovi (resp. majiteli) vesmíru vůbec neřeší. Před otázkou: a kdo způsobil "velký třesk"?, si zacpou uši. Což nás nezachvátilo stejné šílenství, jako ty vinaře? Odhlédneme-li, že jde jen o podobenství, a budeme-li příběh pojímat jako realistické vyprávění, můžeme spekulovat, že ti vinaři možná měli nějaký "dobrý důvod" prohlásit, že vinice je jejich (třeba to byli komunisti a vinici si znárodnili); nejspíše to měli nějak "zdůvodněné" - a svým pomateným důvodům zřejmě nakonec už sami věřili. Přesto to nic nemění na tom, abychom jejich počínání ohodnotili, jako hloupé a darebné. Bez pochyb stejně je shůry hodnocena i materialistická věda, které se dnešní lidstvo klaní jako zlatému teleti, na němž "vinařský proletářský světonázor" s fanfárami jede světem.

----------------------------------

Intermezzo

Ap. Pavel v Písmu praví:
18 Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.
19 Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich zchytralost´;
20 a jinde: `Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.´
(1 Kor 3,18-20, ekumenický překlad)
Pojďme tento biblický text trochu rozebrat. Kralický překlad druhé poloviny 19. verše zní: "Který polapí moudré v chytrosti jejich." Díval jsem se ruského překladu, který je přiléhavější originálu než české převody, a význam tohoto výroku je tam výstižně prohlouben: uloví "moudré" skrze jejich zchytralost. Tedy právě to chytráctví "moudrých" - učenost bez správného duchovního zakotvení čili bohaprázdné mudrlantství je to, co se jim stává osudným. Ve slepotě bezmezné sebedůvěry se domnívají, že našli pravdu a odsunuli Boží zjevení z cesty lidskému rozumu; jenže ve skutečnosti oklamali sami sebe a jejich uvažování zpracovává přeludy. Z několika kamínků faktů se snaží složit velkolepou mozaiku poznání, což bez duchovního poznání vypadá asi tak, jako kdybys chtěl z vystříhaných písmenek sestavit slova a věty v jazyce, který neznáš, a ještě ti polovina potřebných písmen schází. "Pasou vítr a honí stíny," říká jedna svatootcovská sbírka.

A co se týče posledního verše, pak v kralickém překladu trochu výstižněji zní: "Znáť Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná." Nejde tu totiž o "úmysly", jak to nedobře překládá ekumenická bible, ale o způsob myšlení. A co se týče toho posledního slova "marná", pak je potřeba tento pojem vykládat v biblickém kontextu; např. v žalmech je hojně užíván, a jeho význam není jen něco zbytečného či prázdného, ale hlavně: cosi zlého. Čeština má ve své archaické vrstvě jedno velice výstižné slovo, které to přesně postihuje: "daremný" (obsahem tohoto pojmu je "zbytečný" či "prázdný", leč se zřetelně nedobrým zabarvením). Takže bychom mohli ten 20. verš přeložit trochu neohrabaně, ale zato výstižně: "Hospodin zná způsob uvažování "moudrých" a ví, že je daremné."

Kdo jsou tito "moudří" tohoto světa, do nichž se Hospodin tak opírá a prohlašuje je za blázny? Šamani západní civilizace mezi svými křivulemi, mikroskopy, dalekohledy, přírodovědnými sbírkami, cyklotrony (teď si ve Švýcarsku jeden zbrusu nový spustili)... Kouzelníci s atomy a čarující s genetikou. To jsou ti, k nimž upírá dnešní svedené lidstvo své naděje a kteří ho vedou dále a dále do klamu pohodlí a od Boha. Slibovali osvobodit člověka, ale přivedli ho otroctví duchovní slepoty, zničili klima, otrávili planetu svými černokněžnickými zplodinami a mysli lidí jedem svého bezbožného učení, aby je umrtvili pro duchovní život.

Když píši tyto řádky, musím se trochu usmívat, protože vím, jak podobnými úvahami některé lidi rozčiluji. Jak je prý možno srovnávat středověkého šarlatána se seriosní vědou! Z hlediska křesťanství však skutečně není podstatný rozdíl mezi alchymistou, čarodějem či šamanem na jedné straně a služebníky materialistické vědy na straně druhé. Hledíme-li na samu ideovou podstatu obojího, pak není zásadní rozdíl mezi alchymistou, který se trápí nad transmutací olova na zlato či nad kamenem mudrců, a vědcem šťourajícím do atomů či luštícím si DNA a koumajícím, jak naklonovat člověka. Jde o to, že obojí počínání stojí těch samých magických základech - je zplozeno a neseno snahou zpřístupnit člověku uzavřená tajemství jsoucna s cílem ovládnout takto získaným poznáním stvoření. Čili magie. Není principiálně důležité, jestli se cesta k tomuto cíli ubírá cestou horoskopů, zaklínání nebo klohněním elixíru života či zda se kráčí cestou přírodovědných výzkumů, exaktních výpočtů a technicky náročných pokusů (snad jen s tím rozdílem, že ta moderní "vědecká" cesta je citelně efektivnějším způsobem k dosažení hrůzného cíle magie - dát člověku do rukou takové možnosti, takovou vládu a takové síly, které nemůže morálně ani duchovně zvládnout, což z něho nakonec učiní démona).

O našich časech, čili o době přicházejícího antikrista, se hovoří v proroctví sv. Nila Myrotočivého (+1651), z něhož vybírám: »Po roce 1900, kolem poloviny 20. století, budou lidé této doby k nepoznání. Až se přiblíží doba antikristova příchodu, zatemní se mysl lidí tělesnými vášněmi a nepravost zesílí. Svět bude k nepoznání. Lidský zevnějšek se změní a nebude možno rozeznat muže od žen kvůli nestydatosti v oblékání a účesu. Tito lidé se klamáním antikristovým stanou krutými a budou jako divá zvěř. ... Lidé zanechají skromnosti. ... Chtíč, cizoložství, homosexualita, tajné skutky a vražda budou vládnout ve společnosti. ... (Antikrist) také dá lidem zkaženou moudrost, takže ti vynaleznou prostředek, jak může jeden člověk vést rozhovor s jiným, z jednoho konce země na druhý. Také budou lidé v té době létat vzduchem jako ptáci a sestupovat na dno moře. A až toho všeho dosáhnou, stráví tito nešťastní lidé svůj život v pohodlí, aniž by věděli, že je to podvod antikristův. A on, bezbožník, bude korunovat lidskou vědu takovou domýšlivostí, že tato povede lidi k tomu, aby zanechali pravé stezky a ztratili víru v existenci Boha ve třech Osobách.«
Já vím, že někomu moje neúcta k materialistické vědě zní příliš středověce. Konec konců něco na tom bude. Hlavní inspiraci k nim čerpám ze starých proroctví - sv. Nila a sv. Kosmy Aitolského (17. a 18. století - to sice už není středověk, ale pár staletí to je a ten rozdíl mezi myšlením svatého proroka a myšlením dnešní doby je citelně znát). Podívejme se tedy na vědu pohledem současné seriosní pravoslavné teologie, která nepoužívá extrémní pojmy a nehovoří vzrušeným jazykem proroků, spíše se vyjadřuje uvážlivým, věcným, většinou vcelku "učesaným" způsobem, který je pro jemnocit dnešního Evropana spíše přijatelný; a tak se uvedu alespoň krátkou úvahu od prof. A. Osipova na téma věda:

"Bůh je láska," to je základní tvrzení křesťanství. Veškerá činnost člověka - podtrhuji: veškerá - nezávisle na jejím smyslu a zacílení - musí být vykonávána se zřetelem na to, aby tím realizoval lásku ve svém životě. Láska to je znamení, pod nímž se musí dít všechna naše činnost, veškerý náš vztah k člověku, ke společnosti, k politice, k umění, k ekonomice, k vědě... Uskutečnění lásky - to je osa všeho.

... Na jedné konferenci jsme posuzovali, jak hodnotit vědeckou činnost. Na takto položenou otázku jsme odvětili: "Neobdivujeme vědu, ani ji nepřehlížíme, hledíme na ni jako na tu stránku života, která je samozřejmě nutná pro náš život a práci v podmínkách této naší dočasné existence. Tímto způsobem hodnotíce vědu, však otevřeně prohlašujeme: musíme ve svém bádání, ve své praktické činnosti i v dosahovaných výsledcích následovat princip lásky k člověku."
Zní to asi trochu dialekticky a ne docela srozumitelně. Tedy: jedna věc je, když řeším problém z vědecké či technické oblasti kvůli tomu, abych (jde tedy o můj psychický stav) pomohl stejným lidem, jako jsem já, při vyřešení nevyhnutelných úkolů - důležitých pro život, vážných úkolů z hlediska života. Zcela jinou věcí je, když se zabývám vědou jen pro vědu samotnou. Známe např. i "umění pro umění". Je to vlastně svého druhu zábava. Věda se může stát něco jako hrát šachy - to je tak zajímavá hra, někdo je tím zcela uchvácen, nemůže myslet na nic jiného, je tím plně zaujat. Stejně tak je možno být uchvácen čímkoliv. "Jakápak láska k člověku, dejte mi s tím pokoj! Já miluji šachy! Nic jiného na světě nepotřebuji." A podobné to může být i s vědou. "Já potřebuji jen své milované vědecké problémy! Jak vyřešit tuhle hádanku. Vůbec nemyslím na to, k čemu se to pak dá použít, co z toho může pocházet! Já musím jen bádat a bádat."

Pro příklad si vezmeme skutečnou událost, když byla vyvíjena atomová bomba. Nikdo s jistotou nevěděl, co se při výbuchu stane. Existovaly velice vážné námitky proti zkoušce atomové bomby, jelikož by tím mohla začít řetězová reakce ve vzduchu a země by se změnila na ohnivou kouli, malé slunce. I přesto, že neměli jistotu, jak to dopadne, stejně se to rozhodli vyzkoušet.
LHC

Large Hadron Collider (LHC). O tomhle se mohlo alchymistům jenom zdát. Takové monstrum by jim císař Rudolf zaplatit nemohl (8 miliard dolarů by na jeho kasu bylo asi moc); a také by asi nemohl vydržovat 6000 kouzelníků, mágů a alchymistů - tolik vědců totiž pracuje kolem LHC. Golem vyšel rabbiho Lowa podstatně levněji. Jenže ta správná kabalistická zaklínání se už zapomněla, a tak se musejí vědcům platit jejich hračky. Jak však praví jedna pověst, Golem byl zlý a napáchal moc škody. Jaké potom asi bude toto monstrum, co všechno napáchá?
Dnes jsme ve velice podobné situaci. Ve Švýcarsku spustili letos v den památky Stětí hlavy Jana Křtitele (v tento den byl proveden v USA útok na dvojčata) obří urychlovač nukleárních částic (CERn v Ženevě, 17 km dlouhý, uložen 100 m pod zemí, vychlazeno na nižší teplotu než je ve vesmíru). Zde chtějí uměle vyvolávat srážky subatomárních částic a napodobit tím některé procesy, které se děly při velkém třesku - tj. vzniku vesmíru. Celý tento projekt má řadu velice pochybných aspektů. Pro kontext vyprávění A. Osipova si zde všimnu jen jednoho - bezpečnosti projektu. Někteří vědci poukazovali na jakousi možnost, že by srážkami mohly vznikat miniaturní černé díry, které by nezanikly, ale nekontrolovatelně by se zvětšovaly a s jejich velikostí by jim rostl apetit, až by pohltily celou zeměkouli (i s lidmi, a nejspíše včetně vědců). Dokonce byly různými občanskými iniciativami podány soudní žaloby, požadující, aby spuštění celého toho monstra bylo odloženo na dobu, kdy budou bezpečně vyvráceny všechny obavy a bude jistota, že celé zařízení je bezpečné. Nehledě na to, že vědecké argumenty, které měly dokázat bezpečnost celého projektu, byly jinými vědci vyvráceny jako irelevantní, soudy žaloby zamítly. Prý zemi pravděpodobně žádné nebezpečí nehrozí. Všimněte si používané terminologie: "pravděpodobně", což lze přeložit i tak, že "to není jisté". Katastrofický scénář je prý vysoce nepravděpodobný - jinými slovy: není vyloučený. Zajímavé je, že v oficiální vědecké zprávě je potvrzeno, že přístroj dokáže vyrobit černé díry, zároveň se však konstatuje: "Očekávaná délka života miniaturní černé díry by byla velmi krátká". Jenže co když délka života vzniklé černé díry bude neočekávaná? Už "v r. 2003 napsal dr. Adrian Kent, teoretický fyzik z Univerzity v Cambridgi, vědecký článek, v němž argumentoval, že vědci dostatečně nepočítají s rizikem možného katastrofického scénáře, který by mohl vzniknout ze "smrtící částice". Také v článku vyjádřil obavu, že základní otázku, totiž jak nepravděpodobná musí být všeobecná katastrofa, aby bylo možno v dobré víře experiment provést, vědci nikdy vážně nezkoumali" (citováno z Britských listů).

Co se od LHC chce? "Očekává se mj. experimentální doložení tzv. Higgsova bosonu (označovaného jako "God’s particle", tj. „Stvořitelova částice“)" (viz zprávu nadšence pro vědu v Britských listech). Ano, stvoření světa chtějí zkoumat - nic menšího. Vědci jsou prostě tak zvědaví na tajemství vzniku vesmíru, že nehledí na žádné nebezpečí. Nemohou si prostě pomoci. Jenže to už není jako před sto lety, kdy zvídavý badatel, který strkal svůj všetečný nos do všelijakých tajemství, riskoval jen svůj život - když si nedal pozor, tak mu ty jeho bublající kotlíky a baňky s lučebninami vylétly do vzduchu i s jeho laboratoří a s vědcem samotným; a bylo po vědátorovi. Dnes všichni obyvatelé Země povinně riskují své životy kvůli nikdy neukojitelné zvědavosti bílých plášťů - a to včetně té většiny lidstva, která živoří v bídě a z tzv. "výdobytků vědy" nemá vůbec nic - jen tu nebývalou bídu (a zničené klima).

Shrňme to - i v tyto dny se přímo vedle nás, ve střední Evropě, opakuje stále ta samá nezodpovědnost, na níž poukazuje Osipov. Nikdo se - ani teoreticky - nezabývá otázkou, jak vysoká musí být pravděpodobnost globální katastrofy, která by eventuálně mohla nastat následkem pokusu, aby se vědec rozhodl, že experiment neprovede. V praxi to pak vypadá úplně opačně: pokud je tu vůbec nějaká naděje, že lidstvo pilnou práci vědců přežije, nic je nezastaví (a peníze na to své šťourání do vosího hnízda vždycky od někoho seženou).

A přihlédněme ještě k tomu, že hlavním motorem a mecenášem vědy je zbrojení. Pak už je jasné, že vědce nikdo nebude brzdit; co kdyby to, co by mohli objevit vědci na naší straně, náhodou objevily dříve vědecké laboratoře našeho nepřítele. Takže jestli vědci jednou objeví zbraň, která může nečekaně a bez možnosti obrany vyhladit celé kontinenty nebo třeba zničit svět, můžeme si být jisti jen jedním: oni tu zbraň postaví a dají mocným k dispozici. Říká se, že "věda dnes postupuje mílovými kroky"; ano, to je pravda. Jenže kam?

Dejme však ještě slovo prof. A. Osipovovi:
Kolik už podobných případů bylo v historii? Před čím stále stojíme? Spousty objevů, o jejichž následcích ani nechceme přemýšlet. Kdyby tak člověk přistupoval k vědecké a technické činnosti jen z jediného úhlu pohledu - jak neuškodit člověku, ale být mu k užitku. Přísaha Hippokratova, kterou skládá každý, kdo ukončuje lékařskou fakultu, má svůj nesmírný význam i zde: neškoď. A křesťanství praví nejen: "Neškoď," ale ještě: "Přinášej svou činností lásku."

Víme, co je dobro a co je zlo. A (jako křesťané) nehodnotíme, co je dobré a co zlé, jen z hlediska momentálních zájmů, ale z pohledu věčnosti hodnotíme, co je pro člověka prospěšné. Tolik objevů a vynálezů by lidé odmítli, mnoho takových by vůbec nebylo, kdyby vědci byli lidé hluboce křesťanského přesvědčení. Jsou prý případy, kdy vědci doslova roztrhali zápisy o svých objevech. Věděli totiž, co by se stalo, kdyby se - nedej, Bože! - jejich objev dostal do rukou lumpa! Lidstvo by dostalo to, co ho zabije. Tak by si počínalo křesťanské vědomí, kdyby vládlo našemu myšlení a našim skutkům. To platí pro veškerou lidskou činnost. Umění, kulturu - kam jsme se dostali? Vedle kultury existuje antikultura, na kterou se dokonce hledí, jako by to byl nějaký zákonitý jev. V co mění člověka? Přímo řečeno: vedle života existuje antiživot. Můžeme si zvolit narození člověka nebo jeho zabití. A to beztrestně. Je-li možná antikultura, je možná i antimorálka. Pak přestáváme rozlišovat dobro a zlo, a takový vývoj je podoben gigantickému hadu, který stále roste a stále více požírá sám sebe, jak se zakusuje do svého vlastního ocasu.

Církev nabízí klíč k ohodnocení jakékoliv lidské činnosti, a tak dává možnost nalézt správný vztah ke všem stránkám života člověka.
K čemu slouží věda? Jediným kritériem, kterým lze ohodnotit, zda je něco správné či nikoliv, je láska. A teď si položte jednoduchou otázku: "Pracuje materialistická věda ve jménu lásky k člověku, lásky k Božímu stvoření, lásky ke světu a konečně - lásky k Bohu?" Nedá příliš práce najít odpověď. V převážné většině: "Nikoliv." Dokonce i mnohé z těch "darů vědy", jež se zprvu zdají být člověku prospěšné, se časem ukazují jako plod s krásnou slupkou ale uvnitř červavý.

Trvám na tom, že jestli člověk pronikl do tajemství vnitřního ustrojení Bohem stvořené hmoty a vyrobil atomovou bombu, aby ji svrhl na dvě města plná lidí, které výbuchem prostě vypaří a zůstanou po nich jen stíny na stěnách trosek domů, pak to není jen útok proti cizímu národu, je to především útok na Boha - nejstrašlivější vzepětí drzosti lidí, kteří uloupí Boží tajemství, jímž Stvořitel vybudoval tento svět jako dobrý a k dobru lidí, a tito lidé obrátí ukradené tajemství, aby dobro proměnili ve zlo, štěstí v neštěstí, světlo v tmu. To, co patří Bohu, použili k uskutečnění svých zlých záměrů. Tady se zdá být i to podobenství o běsnících vinařích příliš slabé. (Jestli máte rychlý internet, pusťte si to přiložené video z You Tube, pak je hned jasnější, o čem tu píši. "Vize pekla," praví se v komentáři filmu. Jak se mohlo něco tak strašného stát? Na otázku: "Proč?" není odpověď.)

------------------------------

Než, vraťme se ještě na závěr k těm našim bídným vinařům, resp. lidem, kteří si "znárodnili" vesmír, a podle toho to s tím naším světem vypadá.

Z perspektivy Boží je chování lidstva, které my považujeme za normální či přirozené, naprosto nesmyslným, zločinným, hulvátským jednáním či dokonce běsněním. Zároveň nám Pán Ježíš v příběhu našeho podobenství představuje způsob, jakým Bůh na hrůznou nehoráznost člověka odpovídá: dobrotou a téměř nekonečnou trpělivostí. Zasahuje teprve tehdy, kdy zloba lidí dospěla už těsně před konečný triumf.

A teď to nejdůležitější. Jednání obou stran v našem evangelijním podobenství - až do okamžiku posluchači toužebně očekávané katarze - působí dojmem, že se obě zbláznily. "Nepochopitelné" je pro takový způsob počínání příliš vybledlý pojem. Pokud toto podobenství opravdu reflektuje lidem skrytou realitu vztahu mezi člověkem a Bohem, musíme se nutně tázat: Co se stalo s člověkem (resp. lidstvem), že se chová tak šíleně? A ještě: Co se to stalo s člověkem, když se natolik vzdálil od Boha, až mu i Jeho postoj připadá jako nepochopitelný? Právě na obrázku těch zlotřilých vinařů, vzbouřivších se proti vzdálenému pánu vinice, vidíme, jaká hrůzná proměna se lidem přihodila a do jakého šílenství jsme to upadli. Jaká strašlivá vzdálenost je mezi lidstvem a Bohem. Není to vzdálenost zeměpisná, ale astronomická vzdálenost nepochopení, svévole a zlomyslnosti, kterou se lidé oddělili od Stvořitele a Spasitele.

Co se to s námi stalo, že pohled našeho Stvořitele se nám jeví jako bláznovství a z Jeho pohledu je naše chování hodnoceno jako šílenství? Vždyť jsme jeho dětmi, jeho stvořením; měla by tedy mezi námi panovat blízkost, neřku-li důvěrnost.

Jakási hradba přetrhla naše dávné společenství a z důvěrné blízkosti učinila nekonečnou vzdálenost. Z Písma svatého i učení svatých Otců víme, že to, co odděluje člověka od Boha, je hřích. Boj proti hříchu je duchovní cestou, po níž se člověk vydává zpět k Bohu. Křesťanu, který se očišťuje od následků hříchů, začnou jeho mysl brzy osvětlovat první záblesky bohomyslnosti. Nesmí se pak leknout toho, že začíná vidět to, co jiní nevidí. Je potřeba, aby podle toho, co spatřuje, začal napravovat svůj život. Z toho však nutně vyplývá, že se ostatním lidem začíná jevit jako blázen. Přestává totiž sdílet jejich hodnoty a jinak užívá života než lidé tohoto světa.
Máme na vybranou, buď budeme pár let našeho života jako rozumní a moudří před očima lidí, ale pak na věčnosti budeme zostuzeni jako blázni před Bohem, nebo budeme zde na zemi před lidmi blázny pro Krista a na věčnosti budeme moudrými před Bohem.

Jak se lidstvo rychle vzdaluje křesťanskému duchu, bude se vzdalovat uvažování a chování světských lidí od způsobu života a myšlení křesťanů - tahle propast tu vždy byla, leč poslední dobou se rychle rozevírá do nebývalých rozměrů. Prorokoval to už sv. Antonín Veliký (4. století), jenž dával radu, která je úplnou antitezí dnešní pokrokovosti, - aby lidé nedůvěřovali sami sobě, ale ve všem se spoléhali na Boha, čímž překonají všechna pokušení.
O našich dobách pravil: "Přijde doba, kdy lidé budou bláznit, a když uvidí někoho, že neblázní, postaví se proti němu, pravíce, že on je blázen, protože není jako oni."
Pozoruhodně výstižný je jeden detail v našem evangelijním úryvku - na závěr vyprávění se Spasitel otázal svých posluchačů - nechal je, aby sami dokončili toto podobenství. Teprve tam, na konci všeho, se Bůh začne chovat "po lidsku" - čili odloží nesmírnou shovívavost a nezměrnou dobrotu a sáhne k ostrému zásahu a trestu. Nejde tu o mstu, ale krajní nutnost zastavit zlo těsně před jeho finálním triumfem.






Zobrazit příspěvek č. 426 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2008
Odborník o příčinách zřícení "dvojčat" v New Yorku 11. září

Architekt Richard Gage - analýza kolapsu 3 budov WTC



S českými titulky

No comment





Zobrazit příspěvek č. 427 jednotlivě

Administrátor --- 8. 10. 2008
Z došlé pošty - věda a Bůh - to nejde k sobě

Proč Bůh nemá titul CSc.

1.. Má jenom jednu známou publikaci.
2.. Ta je v hebrejštině.
3.. Nejsou v ní odkazy na další prameny.
4.. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise.
5.. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně.
6.. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě - ale co dělal potom?
7.. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8.. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9.. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10.. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektů.
11.. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12.. Nechodil do přednášek - jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13.. Nechal za sebe učit svého syna.
14.. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc.
15.. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16.. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.



Zobrazit příspěvek č. 428 jednotlivě

Administrátor --- 9. 10. 2008
Z tisku - prozřetelný makléř

Burzovní makléř z Wall Street opustil Manhattan a odešel do bulharského monastýru

Britské noviny "The Daily Telegraph" se rozhodly vyprávět svým čtenářům o jednom neobvyklém lidském osudu. 32-letého Bulhara Christa Miškova čekala skvělá kariéra na New Yorské burze, jenže on se rozhodl vyměnit nákladné obleky a drahé boty za černou mnišskou řízu a sandály. Dle jeho vlastních slov - náhle pro něho bylo těžké hledět, jak lidé utrácející více, než vydělávají, a trpí tváří v tvář finančním krizím, které čas od času otřesou světem. Přestal rozumět bankéřům a makléřům, prožívajícím smrtelnou úzkost z perspektivy ztráty své práce.

Navíc je přesvědčen, že krach bank a dalších finančních institucí udělí lidem užitečnou lekci pro jejich život, jinak budou brzy hladovět. "Mnozí lidé ve světě vůbec nerozpoznají, že si vlastně nevydělali na jídlo, kterým se sytí, protože jen přijímají, ale nic nedávají. Jenže spotřebuješ-li více, než si vyděláš, pak to znamená, že někdo ve světě bude hladový," praví bratr Nikanor.

Jeho kolegové vůbec nedokázali pochopit, proč se Christo rozhodl stát se monachem. Pro něho to však byl jediný výsledek cesty vnitřního hledání, která ho přivedla až k poznání, že materiální hojnost není ničím ve srovnání s bohatstvím duchovním.

"Každý se může stát dobrým makléřem, ale světu to sotva přinese něco dobrého," tvrdí. "Stále hledáme štěstí ve vnějších věcech, v materiální sféře, což jenom přináší rozklad do našeho nitra i do okolního světa," dodal bratr Nikanor.

Zatímco dříve Christo Miškov "dojil" zlaté tele na Wall Street (poznamenávají noviny), tak nyní musí vstávat za rozbřesku, aby šel pracovat do monastýrské sýrárny. Místo přepychového Manhattanu je dnes místem, kde bydlí, Curnogorskij monastýr z 12. století vzdálený 40 km na západ od Sofie.

Tato změna jeho života ho netrápí. Když před pěti lety oblékl mnišskou řízu, byl jedinou komfortní věcí, již si ponechal, mobilní telefon, který však používal výhradně pro telefonování s bývalými kolegy a bohatými Bulhary kvůli opatření finanční pomoci na obnovu svého starobylého monastýru (v době komunismu v něm byl koncentrační tábor). I s touhle misií se vyrovnal úspěšně.
NEWSru.com



Krize na burze

Takhle se dnes vydělávají velké peníze - počítačem a telefonem. Nikoliv vytvářením hodnot, ale spekulací.
"...byla to výše osobních platů v Londýně a na Wall Street (nejvyšší finančníci vydělávají běžně 15 - 20 milionů liber ročně) spolu s přesvědčením, že chtivost po penězích je tou správnou doktrínou, co zlikvidovalo nutnost, aby se jednotliví finančníci starali o svou pověst. Tito lidé se nemusejí starat o svou pověst. Stačí jim jen jedna dohoda nebo jediný rok ve vrcholné funkci a už nikdy pak nemusejí znovu pracovat. Byly tak zlikvidovány pobídky, na jejichž základě lidé kdysi jednali férově - úměrný vztah mezi přidanou hodnotou a odměnou...
(Americký ministr financí Henry Paulson, bývalý generální ředitel banky Goldman Sachs, který si vyjednal, před tím, než to místo přijal, zvláštní výjimku, že nebude muset platit daně, nemá zrovna smysl pro férovost.)" (Citace už nevím odkud; ale to je v daném případě asi celkem jedno, protože obecná platnost řečeného je zřejmá.)





Zobrazit příspěvek č. 429 jednotlivě

Administrátor --- 10. 10. 2008
Video z You Tube

Agni Partene - Divna Ljubojevic






Zobrazit příspěvek č. 430 jednotlivě

Administrátor --- 14. 10. 2008
Omlouvám se za mystifikaci

Fotografie nalezených kosterních pozůstatků obrů byly (přinejmenším ve dvou či třech případech) falsum. Uveřejnil jsem sadu těchto fotografií dříve, než jsem to stihnul náležitě prověřit, což byla pochopitelně chyba. Dnes jsem při dalším hledání zjistil, že dva nebo tři "archeologické případy" byly uměle vyrobené. A kromě toho už na mne v mailboxu čekala upozornění od čtenářů Ambonu, kterým tímto děkuji.

Samozřejmě, zůstává zde otázka, jak je to s ostatními čtyřmi či pěti archeologickými případy, k nimiž se vztahovaly další fotografie. A s dalšími nálezy, na jejichž dokumentaci (nebo tzv. "dokumentaci") lze občas narazit. Bůh ví.

Vnucuje se podezřívavá myšlenka, jestli ta dvě falza nebyla nedávno (v loňském roce) vypuštěna (a rozšířena) snad kvůli tomu, aby zdiskreditovala případné seriosní objevy v této oblasti.





Zobrazit příspěvek č. 431 jednotlivě

Administrátor --- 14. 10. 2008
Z tisku - Rusko opouští Konferenci evropských církví

Ruská pravoslavná církev pozastavuje své členství v Konferenci evropských církví kvůli "estonské otázce"

RPC Moskevského patriarchátu při zasedání ústředního výboru KEC 11. října vyhlásila pozastavení svého členství v této organizaci. Oznámilo to oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu.

"Příčinou tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že se KEC neodůvodněně a v rozporu s ústavou a pravidly odmítla zabývat přihláškou ke členství od Estonské pravoslavné církve, která je samosprávnou církví v rámci Moskevského patriarchátu," praví se v prohlášení.

V listopadu 2007 KEC přijala přihlášku ke členství od tzv. "Estonské apoštolské pravoslavné církve", která vstoupila do Konstantinopolského patriarchátu, ale není uznávána Moskevským patriarchátem, protože tato struktura vznikla nekanonickým způsobem na kanonickém území Moskevského patriarchátu.

Otázka kanonické Estonské pravoslavné církve (EPC pod Moskevským patriarchátem) a otázka nekanonické Estonské apoštolské pravoslavné církve (EAPC pod Konstantinopolským patriarchátem) byly zkoumány v KEC tak, že byla (pod jistým tlakem Konstantinopolského patriarchátu) upřednostňována EAPC, kdežto jednání o EPC bylo různými machinacemi znemožňováno a odsunováno, až nakonec bylo smeteno se stolu. Prezident KEC za podpory představitelů Konstantinopolského patriarchátu několikrát podnikli kroky k protahování a odkládání zkoumání přihlášky EPC. A dále - zatímco při jednání o přijetí EAPC nebyl vyžadován konsensus, a tudíž nebylo přihlédnuto k tomu, že se zástupce RPC zdržel hlasování (z důvodů nepěkných výroků a činů ze strany vedení EAPC vůči EPC), pak naopak při jednání o přijetí EPC bylo náhle vyhlášeno, že je potřebný konsensus všech členských církví, což odporuje ústavě KEC, podle níž může být jediným důvodem k odmítnutí přijetí jen nesplnění ze strany žadatele definovaných kritérií členství (komise KEC, která v dubnu 2008 zkoumala, zdali EPC splňuje požadovaná kritéria k přijetí, vydala své kladné doporučení). Z toho všeho je zřejmá předpojatost vedení KEC vůči Moskevskému patriarchátu.

"Dva obdobné případy vyžadující postup dle stejné procedury, byly ve skutečnosti zkoumány s úplně rozdílným přístupem, což zásadně porušuje princip rovnoprávnosti a objektivnosti. Prezident a generální tajemník KEC hrubě porušili závazky, které dali v uplynulém roce při setkání s moskevským patriarchou Alexijem II., kdy byla probírána otázka přijetí EPC. Mezi reálnými příčinami nečestného a neobjektivního jednání vedení KEC jsou patrné i politické motivy.

S politováním musíme konstatovat, že KEC ztratila svou roli smiřující a sjednocující síly. Stále více je ignorován hlas církví ze zemí stojících mimo Evropskou unii. Tím ztrácí KEC svoji historickou úlohu - být mostem mezi východem a západem Evropy. Současné vedení KEC a především její prezident nese osobní odpovědnost za tak žalostný vývoj událostí.

I po pozastavení svého členství v KEC prohlašuje Ruská pravoslavná církev, že i nadále bude usilovat o další rozvoj dobrých vztahů s církvemi, které jsou účastníky KEC, abychom společně hájili a upevňovali křesťanské hodnoty v životě současné Evropy."

Citace dle tiskového služby Oddělení vnějších vztahů Moskevského patriarchátu

Credo.ru





Zobrazit příspěvek č. 432 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2008
Finanční krize

Z poselství všepravoslavného setkání

Propast mezi bohatými a chudými se dramaticky rozevírá následkem ekonomické krize, která je výsledkem zvrácené ekonomické činnosti, zbavené lidského rozměru a nesloužící skutečným potřebám lidstva. Honba finančníků za vidinou zisku často nabývá maniakálního charakteru. Životaschopná je pouze taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí a společenskou solidaritou.
Z poselství představitelů pravoslavných církví (Fanar 12. 10. 2008)

Burzovní makléři

Záběr z burzy v době krize.







Zobrazit příspěvek č. 433 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2008
Z tisku

Peníze na záchranu bank by vymýtily světovou chudobu

Částka 700 miliard dolarů, kterou hodlá Washington vydat na odvrácení bankovního krachu, by stačila, aby během dvou let vymýtila na celém světě nejhorší chudobu. Uvedl to na své internetové stránce hlavní ekonom humanitární organizace Oxfam Duncan Green.

Podle údajů Rozvojového programu OSN (UNDP) je třeba 300 miliard dolarů, aby se do roka zvedla životní úroveň všech obyvatel, kteří na Zemi žijí z méně než jednoho dolaru denně.

Na zaplacení celkového zahraničního dluhu 49 nejchudších zemí světa by ta suma stačila dvakrát, na sedm let by pokryla celosvětové náklady rozvojové pomoci a pětkrát převyšuje částku, která je podle Milléniového summitu OSN každoročně nutná k plnění cílů boje proti chudobě a za dosažení minimálního vzdělání a základní zdravotní péče.

Záchranný balík dolarů na druhé straně podle Greena představuje jen čtvrtinu toho, co již Spojené státy vydaly na válku v Iráku.

---------------------

Jenže tohle vládu ani kongres nejbobatší země světa nikdy ani nenapadlo, aby se jejich země ze svého bohatství postarala o chudé (jejichž chudobu z valné části přímo či nepřímo zavinila). Takové bohatství je pak Bohem prokleté.





Zobrazit příspěvek č. 434 jednotlivě

Administrátor --- 20. 10. 2008
Svěřené jmění - ekonomické podobenství o duchovním životě

16. neděle po 50nici: o svěřených hřivnách

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
14  Neb tak se díti bude, jako když člověk jeden, jda na cestu, povolal služebníků svých a poručil jim majetek svůj.
15  I dal jednomu pět hřiven, jinému pak dvě, a jinému jednu, každému podle možnosti jeho, i odšel hned.
16  Odšed pak ten, kterýž vzal pět hřiven, těžil jimi, i vydělal dalších pět hřiven.
17  Též i ten, kterýž vzal dvě, získal jiné dvě.
18  Ale ten, kterýž vzal jednu, odšed, zakopal ji v zemi, a skryl peníze pána svého.
19  Po mnohém pak času přišel pán služebníků těch, i činil počet s nimi.
20  A přistoupiv ten, kterýž byl pět hřiven vzal, podal jiných pěti hřiven, řka: Pane, pět hřiven dal jsi mi, hle, dalších pět hřiven získal jsem jimi.
21  I řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
22  Přistoupiv pak ten, kterýž byl dvě hřivny vzal, dí: Pane, dvě hřivny jsi mi dal, aj, jiné dvě jimi získal jsem.
23  Řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
24  Přistoupiv pak i ten, kterýž vzal jednu hřivnu, řekl: Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal,
25  I bál jsem se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi. Hle, teď máš, což tvého jest.
26  A odpovídaje pán jeho, řekl mu: Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal,
27  Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům, a já přijda, vzal byl bych, což jest mého, s úrokem.
28  Nu vezmětež od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven.
29  (Neboť každému majícímu bude dáno, a budeť hojně míti, od nemajícího pak i to, což má, budeť odjato.)
30  A toho neužitečného služebníka uvrztež do temností vnějších. Tamť bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 25. kap.)

Když Pán Ježíš vypráví svá podobenství, používá obrazy z běžného života, ale poskládá je často takovým způsobem, který musel být pro jeho posluchače značně překvapivý. My si to dnes už neuvědomujeme, protože jsme na příběhy z evangelijních podobenství zvyklí, a krom toho, většina současných věřících pochopitelně nemůže znát reálie Palestiny biblické doby. Je tudíž pro nás zcela samozřejmé, že podnikat se svěřenými hřivnami a těžit jimi je Spasitelem chváleno, kdežto zakopat hřivnu je tady bráno jako počínání odsouzeníhodné. Ne tak to však slyšeli Kristovi posluchači. Podle tehdejších pravidel a zákonů (tradice otců) bylo zakopání jmění svěřeného do úschovy považováno za chvályhodný a poctivý přístup. Kdo svěřené jmění zakopal, nemohl být podle stanovených zvyklostí potrestán za nedbalou péči.

Konec konců, uvažme, jak vypadaly tenkrát domy - např. jejich dveře. To nebyly pancéřované dveře s bezpečnostním kováním s FABkou či dokonce nějakými zabezpečovacími systémy, zasazené ve futrech vylitých betonem. Většinou to byly dveře prkenné, zavírané zevnitř na závoru. Nebylo tak těžké je překonat a vniknout dovnitř. Závora se však používala spíše jen na noc, přes den v domě skoro vždy někdo byl. A potom vchod do domu byl pod dohledem sousedů - vždyť se žilo a řemesla se provozovala prakticky na ulici, před domem. A vybavení domů bylo skromné. Dokonce i u bohatších lidí nebylo toho nábytku a domácího majetku tolik (tehdejší lidé by se nestačili divit, kolik věcí, zařízení a vybavení mají dnes ve svých příbytcích běžní lidé naší civilizace). Kvůli uschovávání cenností či klenotů byly někdy v domech již při jejich stavbě zřizovány speciální skrýše. Jenže vzhledem k malým rozměrům vnitřních prostor domů nebylo nemožné takové skrýše vypátrat. Prostě uschování takové hřivny ve svém bytě nebyla zrovna ta nejpříkladnější péče o její bezpečí.
Jestli někdo odnesl svěřenou cennost v noci na pusté místo, tam ji zakopal a zahladil stopy, bylo to vzhledem k dobovým okolnostem považováno za příkladně odpovědné počínání. Naproti tomu - použít svěřené jmění k podnikání, které je vždy nejisté, nebylo dvakrát bezpečné nakládání se svěřenými penězi ani tenkrát stejně jako dnes. (Pokud člověk není zkušený podnikatel či investor prověřený časem; dnes na to máme investiční fondy a profesionální finančníky, ale - jak se ukazuje právě v poslední době - i tady o naspořené peníze docela bezpečně přijít).

Takže i v případě podobenství o svěřených hřivnách jsou Ježíšova slova ohromující - na ruby obracejí vše, co lidé znají z běžného života. Ježíš si takto počíná, aby ukázal, že v duchovním světě je vše úplně opačné než v pozemském. Lépe řečeno: náš svět je naruby, hřích lidí jej obrátil vzhůru nohama. Skutečné hodnoty zůstávají bez povšimnutí a lidé po nich netouží (pokud jimi rovnou neopovrhují), a ctěno a touženo je zde to, co je z hlediska věčnosti bezcenné či dokonce pokleslé.

Chválí-li Pán Ježíš ty, kteří se dali s hřivnami do podnikání, pak to zřejmě máme chápat jako podobenství o duchovním životě - ano, víra je, stejně jako světské podnikání, nebezpečný a nejistý podnik. Říká se o tom: člověk může vše ztratit a také vše získat. Kdo se do toho nepustí, sice neriskuje ztrátu, ale ani nic nezíská. Duchovní život je jako situace na válečné frontě: v jediném okamžiku můžeš o vše přijít, nebo vše získat. Výsledek duchovního života je vždy do poslední chvíle nejistý. Ovládne-li člověka v okamžiku, kdy se odděluje duše od těla, pýcha, pak je všechno úsilí, které do duchovního života po celý svůj život vkládal, zmařeno. A naopak podaří-li se komu dobrý konec, může v posledním okamžiku získat Království (tomu se říká "last minute"). Jenže zpravidla se na takovém dobrém konci čili "dobré smrti" musí dlouho pracovat... Avšak jsou i výjimky.

Vzpomeňme na toho lotra ukřižovaného Pánu po pravici. Celý život loupil a zabíjel. Dokonce i na kříži se nejprve Spasiteli posmíval. Pak ale slyšel, jak se Ježíš modlí za ty, kteří ho ukřižovali. A pochopil vedle koho visí na kříži: žádný člověk se do té doby takhle nechoval v takovéto situaci. Byl to bystrý zloděj. Na poslední chvíli ještě stihnul ukrást ráj.

Ale ve svém případě na to raději nespoléhejme.

------------------------------

Vraťme se však ještě do příběhu vykresleného podobenstvím a k jeho symbolickému výkladu.

Nejprve něco o té hřivně - co to vlastně je? Hřivna (řecky: talanton) znamenala původně jednotku váhy, a potažmo platidlo, definovanou majetkovou hodnotu - čili odvážené množství zlata, nejčastěji však stříbra (na jiných místech a v jiných dobách se používaly k placení i železné hřivny - to když bylo železo ještě vzácné). Nejčastěji ze všech kovů se však k placení používalo stříbro (odtud staroslověnské slovo pro jednu z hlavních tří vášní: "srebroljubije" - láska ke stříbru, ve smyslu touha po penězích, majetku, zištnost). Slova pro “stříbro” a “peníze” jsou stejná přinejmenším ve 14 jazycích. Ve starověkém Egyptě a středověké Evropě bylo stříbro často cennější než zlato. Hřivny v našem podobenství byly stříbrné (v originálním znění evangelia je to specifikováno). Tehdejší hřivna byla buď půl kilogramu (tzv. lehká hřivna) nebo jeden kilogram (těžká hřivna). Tak si můžeme přibližně představit, jaký to byl majetek. 10 hřiven bylo na tehdejší dobu obrovským jměním (ani dnes není deset kilo stříbra žádný pakatel, ale převádět tuto hodnotu na současné peníze nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu, protože platební hodnota stříbra je úplně jiná a daleko cennější než stříbro je v novověku zlato, což dříve nebylo tak jednoznačné).
Ústředním nosným konstrukčním prvkem podobenství je rozpětí mezi odchodem pána a jeho očekávaným návratem, a toto rozpětí vytváří příležitost pro jeho služebníky, aby se osvědčili. Přičemž v ohnisku pozornosti je třetí služebník - tj. ten, který dostal nejméně. On je důvodem vzniku podobenství. Většinou nás nenapadne tázat se, kdo byli ti první dva služebníci, ale nemůžeme se neptat, koho mínil Pán Ježíš, když hovořil o tom třetím.

Klíčem k rozluštění této hádanky je Ježíšova věta: "Každému, kdo má, bude dáno, tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má." Všichni jsme dostali od Stvořitele obrovské bohatství - nejen talenty a nadání (jak bývá ta hřivna často vykládána na úrovni morální exegeze evangelia; samotné české slovo "talent" pochází od řeckého slova pro hřivnu "talanton") - ale především jsme od Něho obdrželi svůj život ("prosili tě o život a tys jim ho daroval" zní v žalmech). Někdo krátký - někdo dlouhý, někdo těžký - jiný lehčí, někdo v nemoci - jiný s ocelovým zdravím, atd. Všichni však máme svůj svěřený život rozhojňovat duchovně. Tj. vyvádět z pozemskosti do věčnosti.

V tomto významu má podle hesychastů být chápáno jedno z prvních Boží přikázání udělené lidem ještě v ráji: "Ploďte se a množte se a naplňte zemi." V době, kdy byli Adam s Evou v ráji, nemělo toto přikázání tělesný význam.

Sv. Jan Damašský o tom praví: "V ráji panovalo panenství. Praví totiž Písmo svaté, že byli nazí Adam a Eva a nestyděli se. Teprve když přestoupili Boží přikázání, poznali, že jsou nazí, a styděli se a zhotovili si zástěry. A teprve po přestoupení přikázání, když člověk uslyšel o sobě rozhodnutí: Prach jsi a v prach se navrátíš, a když poté skrze přestoupení přišla na svět smrt, teprve pak poznal Adam svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila. Tedy jedině proto, aby smrt nesmetla a nezničila lidský rod, bylo ustanoveno manželství. Nadále měl být lidský rod udržován plozením dětí. Ale někdo asi namítne: Proč potom Bůh stvořil „muže a ženu“? A jaký mají smysl slova: Ploďte a množte se? Na to odpovídáme, že to nemusí vždy znamenat rozmnožování manželským obcováním."
Množení - čili "rozhojňování se" má tady význam rozmnožování daru života - což je především duchovní záležitost nikoliv kvantita lidských osob. Jsou lidé, kteří tady na zemi žijí v hříchu, - žijí zde jsou a duchovně mrtví. To jsou ti, kteří zakopali hřivnu - pečlivě ji uschovali sami pro sebe. Pán Ježíš praví: kdo chce svůj život zachránit (tj. užít si jen pro sebe a pro svá potěšení), ten jej ztrácí, avšak ten, kdo ztratí svůj život pro mne (tj. obětuje jej Bohu, zasvětí jej duchovnímu životu), ten jej získá (resp. ten jej rozhojní, rozmnoží - tak bychom mohli vyložit slovo "získá" v kontextu podobenství o hřivnách).

Tedy - rozmnožování hřivny svěřeného života - to je duchovní způsob nakládání se svým životem, chránit jej v čistotě a investovat tuto hřivnu nikoliv do pomíjivých pozemských záležitostí (tj. hezká podoba tomu obrazu zakopání hřivny do země, že?) ale do duchovního života - do služby Bohu modlitbou a půstem, přebýváním v chrámu (tak popisuje evangelium jak Bohu sloužila prorokyně Anna; Luk 2,37) a především vírou.

A tomu, kdo duchovně rozhojňoval svůj dar života, bude na posledním soudu ještě přidáno - dostane věčnou blaženost. A co ten, kdo nic nerozhojnil a vyplýtval dar života jen na svá potěšení a pozemské záležitosti? Tomu se hned po smrti ukáže hrozná pravda, když uvidí, jak se všechny "hodnoty" jeho života propadají do nenávratna a on přichází o vše, čím se domníval býti bohatým. A poslední soud jen pravdivě odzrcadlí, co učinil člověk se svým životem: hřivnu pozemského života nevyužil k získání jiného života, a o tu hřivnu, co měl, člověka nutně musí připravit smrt. To však celý svůj život přece věděl, že to takto musí skončit.

Z toho můžeme vytušit, koho měl na mysli Ježíš, kdy hovořil o tom nejméně obdarovaném služebníkovi. Nejedná se zde nutně o toho, kdo dostal nejméně života a nejméně darů. Spíše běží o to, jak člověk sám ocení ty dary, které od Boha obdržel. Můžeme mít krátký a těžký život, ale cítit se velice obdarovaní a pociťovat hlubokou vděčnost Dárci života. Jiný má dlouhý a snadný život, ale říká si to, co si říkají duchovní zbloudilci:

1  Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
2  Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.
3  Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek.
4  I naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy. Náš život se rozplyne jak stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražená jeho teplem.
5  Neboť náš čas je jako pomíjivý stín, není možno odložit svůj skon, protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo.
6  Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
7  Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
8  Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
9  Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
10  Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
11  Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být bez užitku."
12  "Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není, jen se protiví našim činům a vytýká nám prohřešky proti Zákonu, viní nás ze zrady na našem vychování.
(Moudrost 2. kap.)
A tak jsme se zase dostali tam, u čeho jsme skončili v první části: podobenství o investování hřiven je obrazem duchovního života.

------------------------------

Předešlý oddíl sledoval spíše jinotajnou rovinu výkladu, která samozřejmě není jediná. Sv. Jan Zlatoústý se jako dědic antiochijské exegetické školy držel spíše výkladu morálního a hřivny vykládá jako "to, co se nalézá pod mocí každého člověka (neboli v síle každého) - ať už vláda, nebo jmění, nebo učenost, či cokoliv podobného".
Jiní zase v hřivnách viděli duchovní dary, které zmiňuje apoštol v 1. Kor 12. kap.: "jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce."
Dalším exegetům jde o to, aby byl člověk hotov posloužit dílu Kristova Království, než o nějaký konkrétní dar, resp. talant.

Každopádně: všechny dary a talanty jsou člověku dávány Bohem.
A druhé každopádně: dary jsou udělovány lidem v různé míře, avšak odpovědnost všech obdarovaných je stejná. Tudíž nejsme si rovni v obdarování, ale jsme si rovni v odpovědnosti. Je zbytečné obviňovat Boha z nespravedlnosti, když jednomu dal hřiven pět a jinému dvě a dalšímu jednu. Bůh sám ví, co činí, a jeho soudy jsou nám nepostižitelné. S jistotou víme jen jedno, že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni (1 Tim 2,4), což je jediným kritériem, podle něhož s námi zachází.

--------------------------------

Musíme se ještě vypořádat s jedním momentem podobenství. Motivem ke způsobu počínání toho nešťastného třetího služebníka je údajně strach, bázeň z pána. Mohli bychom namítnout, že křesťan má přece mít bázeň Boží. Jak daleko má však to, nač poukazuje třetí služebník, od bázně Boží! Vždyť zbožný "strach z Boha" není děs, neochromuje lidskou činnost, naopak je to cosi aktivního ("Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo" Přísl 8,13). Bázeň neodvrací člověka od Boha, vždyť je to právě uctivá bázeň, skrze niž k Bohu přistupujeme. Bázeň Boží nás spojuje s Bohem a nikoliv odděluje od Něho: "Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali" (Jerem 32,40). Skrze bázeň Boží totiž poznáváme svého Stvořitele a poznání Boha porodí lásku k Bohu. "Počátek poznání je bázeň před Hospodinem" (Přísl 1,7) a dále: "Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost" (Přísl 9,10). Bázeň Boží je tedy prohlášena Biblí za počátek resp. zdroj moudrosti. Z toho zřetelně vidíme, že strach z pána, o němž hovořil třetí služebník, má nekonečně daleko ke ctnosti křesťanské bázně před Bohem.

Oč se tedy jednalo? Někteří říkají, že slova služebníka o strachu máme chápat jen jako výmluvu, fikaný pokus licoměrnou úctou ospravedlnit svou lenost. Tomu by nasvědčovala i slova pána: "Služebníku zlý a lenivý..." Já si však myslím, že za tímto prvoplánovým výkladem je skryto ještě něco - ano, skutečný strach, tak jak o něm mluví ten služebník: děs ze smrti. Děs toho, kdo nezná Boha, protože ho ani nechce poznat. Je to právě smrt, která bere to, co netvořila, žne to, co nezasela. Příchod pána, aby provedl vyúčtování se služebníky, je pro první dva odměnou za věrnost a začátkem něčeho nového a velkolepého, kdežto pro třetího je koncem - smrtí, za kterou je jen prázdnota, která obere člověka o všechno. Na smrt je možno hledět různě. Někdo vidí (a vyhlíží), co je za hranicí toho pozemského života, a smrt je pro něho jen přechodem k novému životu (smrt pro takového není ztrátou ale obohacením: "Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk" Filip 1,21). Kdo se však nezajímá o nic jiného, než to tělesné a pozemské, tomu je smrt hrozivým koncem, za nímž není nic. Děsné. To, co je pro dobré služebníky toužebně očekávaným setkáním s pánem, je pro jiného jen a pouze hrozivým setkáním se smrtí, která jemu nic nedává, ale vše bere. A co je nejhroznější - tomu, komu je za života blížící se smrt jen děsem, toho smrt je pak skutečně děsivá. Právem se jí bál. Což naznačují přísná slova pána, jimiž se k třetímu služebníku obrací přesně v tomu duchu, v jakém se služebník měl k němu. Na služebníkova slova: "...věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal..." pán služebníkovi odpovídá: "...věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal..."

Tato cesta vede do nehlubší temnoty. Tak už to dál snad ani nebudeme rozvíjet.

-------------------------------------

A nyní zkusme pohlédnout na podobenství o hřivnách ještě z jiného úhlu.
Pán Ježíš si několikrát vybral k podobenství o duchovním životě vskutku pozorohodné příměry - a to z oblasti ekonomiky, peněz, kupectví, pokladů, účtování a podobných čistě materiálních okruhů lidského zájmu (bohužel, této řeči lidé rozumějí nejlépe; jak trefné je ironické úsloví: peníze jsou vždy až na prvním místě). Tak tedy pojďme ještě chytnout rozmotávání podobenství o hřivnách za tento konec.

S vírou je to jako s ekonomikou (zrovna podobenství o hřivnách nám dovoluje něco takového vyslovit). Ekonomika když neroste, tak stagnuje - a stagnace je úpadek. Uložené peníze ztrácejí hodnotu - abys je zachránil, musíš je investovat. Co to znamená převedeno do duchovního významu? Víra když není v činnosti, tak zmrtví. Boží dar nesmí zahálet. Nestačí si myslet: "Jsem věřící a to stačí." Buď s tebou víra cloumá a je hybnou silou tvého života, nebo žádnou víru nemáš.

Píše ap. Jakub: Víra bez skutků je mrtvá.

---------------------------------------

Nu, a na závěr - jestliže nás Pán Ježíš tak důtklivě nabádá k něčemu tak nejistému a riskantnímu jako "duchovní podnikání", tak za tímto vybídnutím, hraničícím s příkazem, můžeme zřetelně tušit i přislíbení pomoci. Jinými slovy: jděte do toho, jděte do rizika, nebudete-li si počínat nezodpovědně a svévolně, já vás v tom nenechám samotné, můžete si být jisti mou pomocí.

O tom není potřeba pochybovat. Každý pravoslavný křesťan ví, jakou pomoc dostává od Boha skrze Církev. Jaké dary do ní Spasitel vložil a my z nich čerpáme v hojnosti. Jsou to svaté Tajiny - posvátný pokrm posilující a očišťující lidskou duši, jak můžeme sami pociťovat. A to nemluvím o tolika zázracích, různých uzdraveních z nevyléčitelných nemocí a jiných mimořádných Božích zásazích na pomoc člověku. Přímluvy svatých! Kolik máme svědectví o tom, jak znamení kříže obrací v úprk celé pluky démonů!
Pustí-li se kdo do tak nebezpečného podniku, jakým je duchovní život, přichází mu na pomoc síla shůry.

--------------------------------------

Epilog
A někdy přijde pomoc z míst, odkud bys to opravdu nečekal. Vypráví se o ruských emigrantech v nějakém americkém velkoměstě. Neměli tam chrám, ale toužili po bohoslužbách, a tak si adaptovali jeden byt v činžáku na pravoslavnou domovní kapli. Tam se scházeli a potichu si sloužili svaté liturgie. Žádný problém. Až do té doby než přišla Pascha. Každý pravoslavný určitě již tuší, jakýže problém to nastal. Na Paschu mají pravoslavní ve zvyku sloužit bohoslužbu od půlnoci a je to bohoslužba, kterou prostě není možno vykonat v tichosti. Její součástí je totiž hlasité volání: "Vstal z mrtvých Kristus! Christos voskrese!" A případně i zvonění na zvonky, které si lidé přinesou. Je to prostě radost, kterou nelze zkrotit. Na Paschu musejí všechny ohledy stranou - volá se z plna hrdla, nadšení nezná mezí. Když uvážíme, co se asi tak v té domácí kapličce o paschální noci dělo, je nám jasné, jak na to druhý den reagovali nepřipravení a nic nechápající Američané z vedlejších bytů. Nevyspalí nájemníci hovořili jen o jednom: "Ti Rusové musejí pryč z našeho domu! Žádnou kapli tu už nechceme!" A hned začali podepisovat nějakou petici, kterou chtěli kamsi posílat. Při tom si vzpomněli, že v domě bydlí také starý rabín, a tu si řekli: "To je ctěná osoba; kdyby to podepsal i on, měl by ten náš protest větší váhu. Jistě to podepíše (víme jak židé milují křesťany)." Tak jdou za rabínem, hovoří s ním o tom, co se tu dělo v noci, a podstrkávají mu lejstro k podepsání. Jenže rabín odmítl podepsat. Překvapení nájemníci se ho ptají:
- "Vy jste neslyšel, co se tu v noci dělo?"
- "Slyšel."
- "Vám se snad líbil ten jejich řev?"
- "Ani za mák."
- "Vy jste snad mohl při tom randálu spát?"
- "Ani jsem oka nezamhouřil."
- "Tak proč nechcete podepsat?"
- "Já kdybych si myslel, že přišel mesiáš, tak křičím ještě víc." A zavřel dveře. Nájemníci pak od toho protestu upustili a pravoslavní se tam mohli modlit dál.










Zobrazit příspěvek č. 435 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2008
"Jak Rusko vystoupilo z KEC" - tentokrát dle podání vatikánského

Další znamení doby: o vatikánském zpravodajství a vztahu Západu k Rusku

Minule jsem informoval, že Ruská církev vystupuje z Konference evropských církví (KEC). Pozoruhodné je, jak o tom informuje Vatikánský rozhlas. Srovná-li se si způsob, jakým se vyrábějí "informace made in Vatikán", s realitou, možno zaznamenat i tam odraz té rostoucí averze Západu vůči Rusku.

Zde je jádro této zprávy z Vatikánu:

„Moskevský patriarchát včera oznámil, že ruská pravoslavná církev vystupuje z Rady evropských církví. Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve. Ta byla sice uznána Konstantinopolí, ale Moskva považuje estonskou církev za své církevní území. Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení. Podle Gerda Strickera, experta na východní církve, se Moskva vždy snažila zabránit tomu, aby jakákoliv mezinárodní církevní grémia uznala nezávislý status estonské církve, což prakticky znamená zabránit vstupu této církve do takových uskupení.“
Na první pohled jsou zjevné účelové odchylky od pravdy, jimiž se vatikánská zpráva vyznačuje. "Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve," hlásá do světa Vatikán. Zde je (záměrně?) situace v Estonsku zjednodušena a zkreslena. O existenci původní kanonické Estonské pravoslavné církve se mlčí. A nekanonická "Estonská apoštolská pravoslavná církev" nově utvořená Konstantinopolským patriarchátem je vydávána za jedinou estonskou církev.

"Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení," nepravdivě informuje Vatikánský rozhlas.

Jestliže v prvním citovaném případě lze ještě doufat, že si vatikánský novinář prostě jen nedal práci proniknout hlouběji do problému, tak k tomuto druhému citátu již nelze říci nic jiného, než: klamavá informace (nějak se mi nechce použít rovnou slovo lež). Ruská pravoslavná církev ve svém oficiální prohlášení k této věci velice zřetelně sděluje, že důvodem k jejímu odchodu z KEC není uznání té estonské církve, která je pod Konstantinopolí, ale neochota uznat tu estonskou pravoslavnou církev, která je pod Moskvou, - a hlavně nečestné a neústavní jednání vrcholných představitelů KEC spolu s pronikáním politických vlivů do této organizace. (Viz o tom naši zprávu s překladem podstatných částí ruského komuniké.)

Smutné je, když zrovna v profesionálním církevním médiu, které by světu mělo být morálním příkladem, je ignorováno základní etické pravidlo novinařiny - přinášet nejprve informace, až potom spekulace a rozhodně ne výmysly. Snad budete se mnou souhlasit v následujícím předpokladu: pakliže hodlá novinář psát o někom, kdo učinil závažný krok, měl by ve své zprávě nejprve poinformovat, jak sám aktér podniknutý krok zdůvodňuje, a teprve potom se pouštět do komentářů. Proč by se vlastně konaly tiskové konference či vydávala komuniké, když by si novináři měli zdůvodnění, názory a postoje aktérů vymýšlet sami? Jenže Vatikánský rozhlas ve své zprávě zcela ignoruje oficiální komuniké Moskvy vydané k tomuto kroku, zamlčí samotnou jeho existenci, a místo toho podá "vysvětlující" komentář jakéhosi svého "experta na východní církve", který však buď problematice vůbec nerozumí nebo si vymýšlí či "vaří z vody". (Opět, nechce se mi tvrdit, že vědomě lže.)

U světských medií jsme na nezodpovědnost již tak zvyklí, že se nad podobnými případy ani nepozastavujeme. Říká se, že žijeme v době informací. Já bych řekl, že spíše žijeme v době dezinformací. Stala-li se však novinářská svévole v postkřesťanské společnosti již tak obvyklou, že nemá už cenu na všechny ty masově šířené hlouposti reagovat, pak alespoň ještě v případě křesťanských médií bychom možná měli všechny případy klamavého zpravodajství neúnavně usvědčovat. (Mějme při tom na paměti, že zde nejde o rozdílnosti v teologickém výkladu víry, nebo nesouhlas ve výkladu historie - to vše je legitimním předmětem diskuse; tady se jedná o ověřitelné informace ze zcela současného dění.) Zmanipulované zprávy nejsou totiž jen soukromou ostudou vydavatele, ale svědectvím morálního marasmu, do něhož se boří západní církve, a z toho mají následně před světem nakonec ostudu všichni křesťané. Je to situace úzce související s jinými případy mravní pokleslosti - např. té, která se na některých místech tak rozšířila mezi katolickým kněžstvem - celá ta neskutečná hromada případů pedofilie, jež se před západní veřejností stala téměř symbolem celibátního duchovenstva (žalob o odškodnění bylo v Americe tolik, že výsledná suma, kterou musí církev uhradit obětem zvráceného kněžstva, dorostla nepředstavitelných rozměrů, až to hrozilo bankrotem celé americké katolické církve). Pak ve Vatikánu pláčou krokodýlími slzami, že křesťanství a církev ztrácí v očích veřejnosti morální kredit. A protestanti? Ti, se svou otevřenou náručí vůči sodomii, se přímo demonstrativně smějí základním biblickým mravním imperativům. Chápejme, že falešné zpravodajství a mravní zločiny jsou dvě strany jedné mince - obojí vyrůstá z morálně nezdravého základu církevního života.
Nepochybuji o tom, že Vatikán má skutečné odborníky na otázky východních církví a znalce reálných poměrů v Pravoslaví, ale jejich hlas si zřejmě nechává jen pro své interní porady. Ve zprávách Vatikánských medií hlas těchto expertů moc slyšet není.

Proč nechce Vatikánský rozhlas své posluchače třeba jen lehce zasvětit do skutečného dění uvnitř pravoslavné církve? Pak by místo trapných dezinformací o Estonsku mohla např. v komentáři k citovanému projevu patriarchy Bartoloměje (volajícím po významném nárůstu významu Konstantinopolského patriarchátu) zaznít pro západní věřící alespoň mlhavá informace, jak jeho slova někteří (a myslím, že jich není málo) v pravoslavné církvi vnímají: jako projev vzrůstajících ambicí Cařihradu a touhy konstantinopolského patriarchy po moci nad světovou pravoslavnou církví, čemuž se běžně říká "pokušení papismu". To je patrně důvod, proč se většina pravoslavného světa staví tak vlažně ke skoro sto let svolávanému (ale stále nesvolanému), dlouho připravovanému (ale stále nepřipravenému), velkému všepravoslavnému sněmu (který Vatikánský rozhlas neopomněl připomenout). V Pravoslaví je velice silná prvokřesťanská tradice svrchovanosti a nezávislosti jednotlivých místních pravoslavných církví; proto všechny (snad kromě Konstantinopole) zdůrazňují, že prvenství ekumenického patriarchátu je jen a pouze čestné. Pravoslavný theocentrismus se naprosto zásadně rozchází s papistickou antropo-centrickou eklesiologií římskokatolické církve - jenže o tom by vatikánské médium asi nechtělo chtít šířit informace.

Nevadí, tak zkusme jiný námět.

Když už Vatikánský rozhlas vydává článek, v němž probírá estonskou otázku a zároveň zmiňuje přípravu velkého všepravoslavného sněmu, proč neuvede nějaké souvislosti? Proč alespoň pár slov neutrousí o tom, že vlekoucí se přípravy na Velký sněm zamrzly v r. 1996 právě kvůli Estonsku, resp. kvůli napětí mezi Moskvou a konstantinopolským patriarchou, který ustanovil v Estonsku církevní strukturu pod svou jurisdikcí - paralelní vedle existující struktury Moskevského patriarchátu? (Tento nový církevní útvar Moskva neuznala a podobně i další pravoslavné církve, jenže patriarcha konstantinopolský prosazoval účast jeho zástupců na všepravoslavných akcích; Moskva se kvůli tomu musela nejednou zříci účasti na shromážděních pořádaných Konstantinopolským patriarchátem. Posledním takovým případem bylo nedávné zasedání pro dialog s Římem v Ravenně.) Proč Vatikánský rozhlas nezmíní, že právě tato otázka se mezi oběma stranami ve Fanaru řešila a nikoliv bez pokroku? (Byl přijat dokument stvrzující dohodu, podle níž od nynějška se budou celopravoslavných setkáních účastnit pouze ty církve, které jsou uznávány v celém pravoslavném světě. A tím byla příprava Velkého sněmu možná vyvedena ze slepé uličky.) To by byly alespoň nějaké hlubší informace, které by uváděly západní věřící k nahlédnutí pod povrch dění, aby se mohli snáze orientovat v interní situaci Pravoslaví a případně lépe porozumět procesům utvářejícím vnitřní život pravoslavných církví. Jenže spíše to vypadá tak, že o tohle se západokřesťanským médiím vůbec nejedná - ba, právě naopak.

Vatikánský článek končí téměř úsměvně, a bezesporu nečekaně otevřeně a výmluvně: "Patriarcha Bartoloměj je nadcházející víkend očekáván opět ve Vatikánu, kde by měl v Sixtinské kapli v rámci synodu spolu s papežem přesedat nešporám." A tam se po nešporách poradí, jak dál (chtělo by se dodat).

-------------------------------------

Zpráva Vatikánského rozhlasu, nad kterou se zamýšlíme, je tak chytře psychologicky koncipovaná, že je těžko věřit v nějaké novinářské nedopatření či náhodné morální selhání vatikánské redakce.

Je promyšlený slepenec zkratky a falše, který v neinformovaném čtenáři musí vyvolat přesně tu reakci, jaká zřejmě byla redakčním záměrem. Klíčovou roli tu hraje zamlčení důležitého faktu - oficiální tiskové zprávy, ve které Moskva vysvětluje a odůvodňuje svůj krok. Rozumějte mi správně, nejde zde jen o zamlčení obsahu toho moskevského komuniké, ale především o utajení jeho samotné existence. Úmysl je zjevný: vytvořit dojem, že Moskva arogantně a bez vysvětlení odešla z nějaké instituce, která má v názvu slůvko "evropský", a práskla za sebou naštvaně dveřmi, protože se tato evropská instituce dokázala chrabře a charakterně ubránit vyděračskému diktátu moskevského rozpínavého imperialismu. To je zcela v kontextu celozápadní mediální politiky: vytrvale představovat Rusko jako nebezpečné, nepředvídatelné, arogantní, expanzivní, imperiální, surové, nezdvořile divošské - a hlavně neevropské. Prostě vyvolávat strach z Ruska. A strach lidí dá posléze zelenou jakékoliv agresi (politické, hospodářské či vojenské) vůči Rusku.

V tomto tónu se nese celá zpráva Vatikánského rozhlasu. Redakce tohoto média pochopitelně může na jisto počítat s tím, že západní čtenář (či posluchač) nemá ani páru o tom, co se to tam v tom Estonsku mezi pravoslavnými vlastně děje (spousta Zápaďanů nebude vůbec vědět, kde to Estonsko vlastně přesně je). Takže není nikterak složité zkreslenou informací a hlavně jednoduchým nástinem situace zmanipulovat myšlení čtenáře tak, aby si udělal závěr, který bude kopírovat manipulaci politickou, jež je mu nalévána do hlavy: zlá a vládychtivá imperiální Moskva svírá ve svých krutých spárech nešťastné pravoslavné Estonce, naříkající pod okovanou botou Alexije II. a toužící po církevní emancipaci, kterou jim vlídně a nezištně nabízí hodná Konstantinopol.

V pohledu na situaci v pravoslaví, který západním lidem předestírají už i jejich církevní média, lze snadno najít základní schéma manipulace, pro jejíž zdar je vždy potřeba nejprve zřetelně lidem označit, kdo je zlý a kdo je dobrý. Manipulace nesmí být komplikovaná - je potřebná jednoduché přehledné vykreslení situace a jednoznačné vymezení rolí: kdo je hodný a kdo je zlý; základem, bez něhož se manipulace nemůže obejít, je černobílé vidění světa. Rozdělení rolí, jak je Západ přiděluje, je v tomto případě jasné: Konstantinopol s námi spolupracuje - takže to je ten hodný strýček; kdežto Moskva je potížista, který s námi moc nespolupracuje, tak to je ten zlý tyran.

A jsou tu stále náznaky, že by se touto optikou mohlo hledět i na ukrajinský problém. Např. asi takto: Ukrajinci chtějí církevní osamostatnění čili autokefalitu, Konstantinopol je připravena vyjít jim vstříc, kdežto Moskva nechce Ukrajinu pustit ze svých drápů. Falešnost takového umělého pohledu vidí dobře pravoslavný Čech - vždyť naše církev dostala od Moskvy autokefalitu už v roce 1951 a ač byla v následujících desetiletích naše autokefalita v pravoslavném světě běžně akceptována, byla to právě Konstantinopol, kdo tuto autokefalitu neuznával a odmítal ji potvrdit; teprve v r. 1998 vydal patriarcha Bartoloměj dekret o požehnání autokefality Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Velice podobným případem je Americká pravoslavná církev, která původně patřila do jurisdikce Moskevského patriarchátu; ten jí v r. 1970 udělil autokefalitu, což Konstantinopol odmítla akceptovat, nakonec už byla autokefalita Americké církve uznávána církvemi Bulharska, Gruzie, Polska a Československa, ale nikoliv Konstantinopole. A dějiny znají řadu případů, kdy právě Konstantinopolský patriarchát držel různé národní církve "zuby nehty" ve své jurisdikci a uznal jejich autokefalitu až dodatečně po jejich faktickém osamostatnění (viz např. Bulharsko, Albánie, Gruzie).

Pohleďme však na případ Ukrajiny ještě z jiného úhlu. Nepodobá se vlastně ve svém principu např. takovému Bulharsku (to bylo po vyhlášení autokefality 70 let v rozkolu s Konstantinopolí, která jeho autokefalitu neznávala - až do r. 1945)? Akorát s tím rozdílem, že zde tuto národní církev nedrží Konstantinopol ale Moskva? Samo za sebe vypovídá, že většina pravoslavných věřících i duchovních je spokojena se širokou mírou autonomie, kterou od Moskvy Ukrajinská pravoslavná církev spadající pod patriarchu Alexije dostala, a z autokefality má spíše obavy, protože za současné situace na Ukrajině by plná samostatnost byla reálnou hrozbou, že dojde ke zmanipulování církevní správy a proniknutí nepravoslavných či dokonce pravoslaví nepřátelských vlivů do života a řízení církve. Mějme na paměti, že realitou současné Ukrajiny je stoprocentní korupce státních orgánů, státem podporovaná absence výkonu práva, chaos a mafie. (Případ za všechny: jeden náš farník vyprávěl, jak mu na Ukrajině ukradli auto; šel to nahlásit na policii, kde ho policisté, kteří byli napojeni na mafii zlodějů aut, zbili tak brutálně, že ho museli odvést do nemocnice, kde si nějaký čas poležel.) A v takových podmínkách si stát může činit s autokefální církví, co se mu zlíbí, protože autokefální církvi už nikdo zvenku nepomůže. A Juščenko se svými představami o politickém využívání církve ani netají.
Představitelé ukrajinské pravoslavné veřejnosti mj. píší: "Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa."
Zatímco v případě Ruska, Bulharska, Srbska či Albánie zůstala národní církev po vyhlášení autokefality jednotná, pak tomu tak není v případě Ukrajiny, kde menšina nacionalistů vyhlásila autokefální tzv. Kyjevský patriarchát (s Juščenkem se vzájemně nadšeně podporující), k němuž se naprostá většina pravoslavných Ukrajinců nepřipojila, a tak vznikl rozkol.
------------------------------------

Prý ruští vojáci. Prý v Gruzii
Nad celým případem vystoupení Ruska z KEC by za jiných okolností bylo možno mávnout rukou. Vždyť koho dnes vlastně zajímá, kdo je a kdo není v nějaké Konferencí evropských církví? (KEC měla snad nějaký smysl za komunismu jako morální pomoc situaci církvím za železnou oponou.) Jenže je tu ten širší kontext. A ten vzbuzuje jisté obavy, kam takový vývoj událostí vlastně směřuje.

Samotný způsob novinářské práce Vatikánu totiž věrně odráží novinařinu jiných západních médií, jak jsem již výše naznačoval. Už řadu let (ale v posledním roce je to zvláště výrazné, např. ve věci amerického radaru u Prahy) si lze všimnout, že výroky ruských politiků nejsou překládány a předkládány čtenářům. O tom, co řekli Rusové, na tom či onom summitu se čtenáři českých novin dozvědí zprostředkovaně - čili mohou si přečíst, jak na slova a postoje Rusů reagují západní politici nebo co si o tom myslí komentátor zahraniční rubriky. Takže když se člověku na západě náhodou dostane do ruky originální text např. Putinova projevu, tak se nestačí divit, co z toho západní média dokázala udělat - resp. jak zkreslila jeho smysl. Média dnes už nezrcadlí realitu, ale vytvářejí jakousi virtuální realitu, pseudoskutečnost. Co se opravdu děje, lze zjistit jen dosti pracně.

A co je skutečně na pováženou - to je vsugerování klamného pocitu lidem, kteří se domnívají, že jsou informováni, a při tom ve skutečnosti žádné opravdové informace nedostávají (snad jen o počasí). Všimněte si, jak vytrvale vtloukají televizní hlasatelé na závěr zpráv svým divákům do hlavy: "Vše důležité, co se dnes stalo, už víte." A při tom se ctěný platící koncesionář nedozvěděl skoro nic. Za své peníze je jen ohlupován.
A nyní už se stejně pracuje i v církevních západních médiích. Oficiální tiskovou zprávu Moskevského patriarchátu Vatikánský rozhlas zahodí a místo ní otiskne komentář, který tvrdí nesmysly a předestírá jako fakta něco, co neodpovídá holé skutečnosti. A tuhle redakční zplodinu pak replikují další a další redakce křesťanských medií po celém světě. A ctění věřící čtenáři (kteří za takové "zpravodajství" někdy dokonce platí či na ně přispívají svými dary) jsou tím vším celí asi už tak popleteni, že je ani nenapadne ptát se po vyjádření toho, koho se zpravodajská informace či komentář týká především.

Okolnosti, které nás nutí k tomu, abychom se tím zabývali, to je tedy celkový politický kontext - prudce vzrůstající zloba Západu proti Rusku, která dnes už vyústila ve vojenské obklíčení Ruska a hrozí válkou. Západu vyhovovalo jelcinovské Rusko, které bylo slabé, upadající a které mohl Západ bez problémů vykrádat, drancovat a plenit - materiálně, morálně i duchovně. S odchodem alkoholika z Kremlu a příchodem Putina se vše změnilo. Západ pak vyslal k Rusku jasné stanovisko, které bychom mohli volně a otevřeně přetlumočit slovy: Jestli si na sobě nenecháte dříví štípat, jestli si nenecháte vysávat Vaše suroviny a odtrhávat kusy státního území, pak jste našimi nepřáteli, dotlačíme vás do izolace a ...
Právě tento politický kontext se věrně zrcadlí i na církevní poli. Když Ruská církev nevítala římsko-katolické prozelytické misionáře se slavobránami, ale dokonce si dovolila protestovat proti neustálému rozšiřování vatikánských církevních struktur mezi pravoslavnými věřícími, stala se nepřítelem. A to samé v případě protestantů. Už prezident Clinton vyhrožoval Rusku různými sankcemi kvůli jeho nedostatečné vlídnosti vůči finančně skvěle vyzbrojené armádě západních sektářských pastorů a misionářů, kteří se v 90. letech vrhli na ruskou zemi jako hejno hladových kobylek.

Tak rád bych věřil, že všechno, o čem nikoliv bez hořkosti a znepokojení píši, jsou jen nějaká nedopatření, nedorozumění, informační šum apod. Jenže rozum se už jaksi vzpírá takové víře. Bylo tažení Vatikánu na Rus v 90. letech nedorozuměním? Bylo "humanitární bombardování" Bělehradu s požehnáním Vatikánu nedopatřením? Kosovo bylo oderváno od Srbska kvůli nějakému informačnímu šumu? Válka v Iráku, americké vojenské základny, které vyrostly kolem dokola Ruska jako houby po dešti (a nyní ještě radar u Prahy a raketová sila v Polsku), a kongresem USA vyčleněných 100 mil. dolarů na přípravu programu „rychlého globálního úderu“, který má umožnit v průběhu jedné hodiny zničit cokoliv kdekoliv na světě, - to je také nedorozumění? Vytrvalé mediální zkreslování informací snad o všem, co se týká Ruska, to je stále jen informační šum? Rád bych věřil, ale už to prostě nejde. Omlouvám se za tu malověrnost.
Podle mého skromného názoru je nejvyšší čas uvědomit si, že snění o rovnoprávných vztazích mezi Východem a Západem je v přímém rozporu s dobyvačnou mentalitou Západu. Do samotného kořenu západní civilizace je vrostlá neschopnost míru a partnerství s jinými civilizacemi, protože přímo v podstatě západního ducha je pevně zabudována nepotlačitelná touha po globální hegemonii, úsilí o nadvládu nade všemi. Ohně křižáckých válek v principu už nikdy nevyhasly, jen se proměňovala jejich podoba, prostředky a kolbiště. To je duch porozkolového Říma, který v průběhu druhého tisíciletí porodil to, čemu se dnes říká západní civilizace.

V tomto světle je nutno číst ty nepřesné, zavádějící či vysloveně nepravdivé informace vypouštěné západokřesťanskými médii o Pravoslaví a zvláště o Rusku.


P.S.
Západ se často opájí myšlenkou: na naší civilizaci je úžasné, že šíří demokracii. Už svatý Jan Kronštadtský na začátku 20. století říkal těm Rusům, kteří byli uchváceni západní demokracií: Demokracie je v pekle, ale na nebi království.
Informace o dohodě na konferenci ve Fanaru pocházejí od tajemníka pro mezipravoslavné vztahy Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu prot. Nikolaje Balašova - publikováno na Setmitza.ru








Zobrazit příspěvek č. 436 jednotlivě

Administrátor --- 24. 10. 2008
Ještě na okraj ukrajinského problému a všepravoslavného setkání ve Fanaru

Volné pokračování příspěvku č. 435.

Pozoruhodná je pak i druhá polovina vatikánské zprávy. Zde je citace patriarchy Bartoloměje z celopravoslavného setkání konaného minulý víkend v Istanbulu, která začíná slovy: "Jevíme se nepravoslavným křesťanům často jako rozdělení." Tato patriarchova slova jsou samozřejmě vděčně citována Vatikánem; možná se mýlím ale vypadá to, jakoby byla určena spíše západním novinářům a Vatikánu, než přítomným pravoslavným hierarchům. Každý, kdo jen trochu vidí do dění v pravoslavné církvi, totiž ví, že dnes existuje až příliš mnoho pravoslavných křesťanů, kteří si myslí, že jsou to za posledních sto let právě různé podivné aktivity Konstantinopolského patriarchátu, co rozbíjí jednotu světového Pravoslaví a způsobuje různá rozdělení. A dnes se už s ostře odmítavým názorem na některé nápady předkládané Konstantinopolí netají ani synod Ruské pravoslavné církve.

Situace se vyhrotila letos před návštěvou patriarchy Bartoloměje na Ukrajině, kde byl Juščenkem plánován jakýsi akt uznání rozkolné nekanonické tzv. "Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu" Konstantinopolí. Tato rozkolná ukrajinská církev, v jejímž čele stojí samozvaný patriarcha Filaret (Denisenko), dostala od prezidenta Juščenka podporu téměř jako státní církev (a podle toho se "filaretovci" také politicky angažují, viz jejich role při volbách nebo v "oranžové revoluci"), leč má ten fatální defekt, že ji nikdo v celém pravoslavném světě neuznává. Vedle ní na Ukrajině - dnes stejně jako dříve - existuje skutečná Ukrajinská pravoslavná církev, která je autonomní církevní strukturou v rámci Moskevského patriarchátu.

Je docela zajímavé, jak o této situaci informují česká média, která v této otázce většinou přejímají informace od ekumenických organizací či z římsko-katolických zdrojů (no, přece se na pravoslavnou problematiku nebudou novináři ptát pravoslavných, že?) Většinou čteme zavádějící zjednodušené informace, které hovoří prostě o "ukrajinské pravoslavné církví, která nechce být pod Moskvou"; o kanonické ukrajinské pravoslavné církvi (k níž se hlásí většina z 28 milionů pravoslavných Ukrajinců), u nás nejčastěji ani slovo, hovoří se hlavně o církvi Denisenkově, protože ta má podporu Juščenka a Juščenko má podporu západu. Jak prosté.
Na oslavu 1020. výročí pokřtění Kyjevské Rusi (které mělo dle otevřených vyjádření z Juščenkova okruhu být "opravou" 1000. výročí, jež se v r. 1888 oslavovalo hlavně v Moskvě) bylo plánováno udělat malou reprízu toho představení, jemuž se vžilo říkat "oranžová revoluce". Ukrajinci mi vyprávěli, že byly už objednány spousty autobusů a konán nábor lidí na západní Ukrajině, aby bylo možno navozit je do Kyjeva před konstantinopolského patriarchu, kde měly "masy ukrajinských věřících" demonstrovat "celonárodní touhu" po uznání Kyjevského patriarchátu Konstantinopolí a nespokojenost s Moskvou.

(Abychom pochopili, jak je na Ukrajině možné zorganizovat masové demonstrace proti čemukoliv nebo pro cokoliv, musíme si uvědomit krajní bídu, v níž žijí obyvatelé některých ukrajinských regionů; když přijedete do takových vesnic a slíbíte lidem, že je odvezete podívat se do Kyjeva, kde dostanou zadarmo oranžové tričko, mohou se tam někde ve stanu dosyta najíst a k tomu ještě dostanou tři dolary, můžete si takto celkem levně nakoupit skutečně masový kompars na jakoukoliv revoluci.)
Jenže tentokrát to nevyšlo. Těsně před příjezdem patriarchy Bartoloměje přišla na západní Ukrajinu právě do těch regionů, odkud byli rekrutováni ochotníci na demonstraci, hrozná povodeň (v tuto roční dobu krajně neobvyklá); pak se protrhla někde hráz, zátopová vlna způsobila velké škody, lidem to smetlo domy, a tak měli úplně jiné starosti než dělat někomu kompars v Kyjevě. Takže se žádná demonstrace nekonala (jediná demonstrace, která hrozila, byla demonstrace pravoslavných Ukrajinců Moskevského patriarchátu, kteří dopředu pohrozili patriarchovi Bartolomějovi, že na jakýkoliv náznak vstřícnosti k Fileretu Denisenkovi budou masově reagovat). Patriarcha Bartoloměj byl z toho všeho nejdříve asi trochu vyveden z míry, takže v prvním oficiálním projevu zapomněl oslovit a pozdravit hlavu Ukrajinské pravoslavné církve MP metropolitu Vladimira, který stál hned vedle něho, a na jehož kanonickém území stál zase patriarcha Bartoloměj (působilo to dojmem, že si tady někdo na poslední chvíli přepisoval projevy a vladyku Vladimira, s nímž se původně už vůbec nepočítalo, si tam prostě zapomněl dopsat). Celá oslava proběhla v klidu, patriarcha konstantinopolský spolusloužil velkolepou liturgii s patriarchou moskevským, objímali se a líbali, v proslovech si vyměňovali slova o důvěře, lásce a vzájemném uznávání, jak je to obvyklé. Oba patriarchové se tvářili spokojeně a radovali se z toho, že Ukrajina je pravoslavná. Mezi přítomnými jsem zahlédl očividně zasmušilého Juščenka, který se ani nepokoušel skrývat své rozčarování z té kvetoucí harmonie mezi Konstantinopolí a Moskvou, a když kamera zabrala jeho místo později, bylo už prázdné.

-----------------


Ruský patriarcha Alexij II.
Pozastavme se ještě nad průběhem setkání, které se konalo 10. - 12. října v Konstantinopoli. Na tomto, patriarchou Bartolomějem I. pořádaném, historickém setkání hlav všech pravoslavných církví si zástupci Moskevského patriarchátu zdvořile vyposlechli snění konstantinopolského patriarchy o "větší jednotě pravoslavných církví" a jeho tužby, aby byla více vidět jeho "služba jednotě", která po roce 1054 náleží "právě Konstantinopolskému ekumenickému patriarchátu". Mám pocit, že přítomnost delegátů Ruské církve a zvláště později Alexije II. na tomto "historickém setkání", čili na akci patriarchy Bartoloměje, byla možná tak trochu výměnou za uvážlivé chování Bartoloměje v létě v Kyjevě, kde v konečném výsledku návštěva konstantinopolského patriarchy vyzněla jako podpora Moskevskému patriarchátu (ač to těsně před kyjevskou slavností už skoro nikdo nečekal).

Nyní v Konstantinopoli patriarcha Alexij sice nebyl na zahájení setkání (byl zastupován biskupem číslo dvě Moskevského patriarchátu - metropolitou Kyrillem, vedoucím oddělení vnějších vztahů), ale přijel na jeho závěr. Leč podstatné pro Konstantinopol bylo, že vůbec přijel a že se Rusové zúčastnili. (Buď jak buď - bez Moskvy nemá žádné "všepravoslavné setkání" valný smysl, to je v pravoslavném světě každému jasné.) Zrakům pozorovatelů neušlo, že patriarchovi Alexiovi bylo připraveno neobvykle velkolepé uvítání. Z letiště odjel moskevský patriarcha ihned do rezidence patriarchy Bartoloměje, kde proběhl rozhovor "z očí do očí" (jak to píší ruští komentátoři). Poté kráčeli oba patriarchové slavnostně druh s druhem společně do chrámu sv. Jiří na závěrečné zasedání konference. Tady se patriarcha Bartoloměj opět obrátil k moskevskému patriarchovi s uvítacím pozdravem, neopomněv mu pogratulovat k jeho 80. narozeninám (které však budou až koncem února). Takovou okázale projevovanou laskavost dávají komentáře tak či onak do souvislosti s průběhem oslav 1020. výročí Kyjevské Rusi.

Na začátku setkání pravil metropolita Kyrill jménem patriarchy Alexije mj.: "U vědomí důležitosti a aktuálnosti tohoto bratrského setkání ... přijala Ruská pravoslavná církev rozhodnutí účastnit se. Proto jsme dnes zde, bez ohledu na skutečnost, že je v tomto shromáždění přítomen Jeho přeosvícenost metropolita Stefan z Estonska, který zde reprezentuje církevní útvar, který není všepravoslavně uznáván jako autonomní církev." Není tedy pravdou další tvrzení Vatikánského rozhlasu, který hlásil: "Estonská církev na tomto setkání nebyla zastoupena." (Netřeba už rozebírat, že toto nepravdivé tvrzení použil Vatikán v tom smyslu, jakoby údajná absence Estonské církve ve Fanaru byla vynucena nesnášenlivostí patriarchy moskevského.)
Na závěr bylo účastníky setkání přijato "Poselství k pravoslavným národům a celému světu". V něm se vyjadřuje odhodlání aktivně hlásat učení Kristovo, vést pevnou opozici vůči nacionalistickým, rasovým, ideologickým a náboženským rozepřím, "vést teologický dialog s ostatními křesťany a mezináboženský dialog zvláště s islámem a židovstvím, protože dialog je jediným způsobem řešení nesouhlasu mezi lidmi, zvláště v takové epoše, jakou je ta naše, kdy jakákoliv rozdělení, včetně rozdělení ve jménu náboženství, jsou hrozbou míru a jednotě lidí".

Jeden z hlavních úkolů konference - jak se domnívají ruští komentátoři - mělo být řešení vztahů k Vatikánu. V Poselství o nich není ani slovo. Povšechná obligátní proklamace o teologickém dialogu s ostatními křesťany zjevně připadá komentátorům podivně stručná. (Je to vskutku dosti nápadné - zvláště když se v textu proklamuje dialog "zvláště s islámem a židovstvím", a o Římu - ticho po pěšině - je prostě zabalen do balíčku "ostatních křesťanů".) Stejně tak odůvodnění potřebnosti dialogu zůstává již bez sebemenší zmínky o naději na brzké dosažení jednoty všech křesťanů, ale spokojilo se s obecným odvoláním na řešení neurčitých všelidských nesouladů, které jsou hrozbou míru. Dokonce i o ekologii je toho v Poselství napsáno podstatně více než o náboženském dialogu. To o něčem vypovídá. Ruský komentátor poznamenal: "Spolu s demonstrací všepravoslavné jednoty, která byla v průběhu konference patrná, to může znamenat mlčenlivou ale jasnou zprávu: světové pravoslaví hodlá nabrat druhý dech a pretenduje na vůdčí roli v křesťanském světě. Počkejme. Uvidíme," píší ruské noviny.

Já osobně si nemyslím, že by Pravoslaví jako celek snilo o nějaké hlavní světské roli, leč proces emancipace a uvolňování vazeb se západním křesťanstvím je i přes odpor Konstantinopole všeobecně zřetelně patrný ve většině pravoslavného světa. (To je bez pochyb mj. důsledek aktuální hořké zkušenosti Pravoslaví se západními církvemi v průběhu devadesátých let, kdy tyto církve hleděly na Východ jen jako na kořist a cíl dobyvačných "misionářských" tažení.) O jednotě se již prakticky nemluví a v možnost upřímného a rovnoprávného partnerství se Západem už Východ věří jen pramálo.

I z této perspektivy možno hledět na vystoupení Ruské církve (tj. s obrovskou převahou největší pravoslavné církve) z Konference evropských církví, která se (přeložíme-li si moskevské komuniké z diplomatického do normálního jazyka) změnila na pletichářskou organizaci odumírajícího západního post-křesťanstva.
Ještě krátké pozastavení nad ve Fanaru vydaným Poselstvím.
V textu Poselství cítí Rusové známky rukopisu metropolity Kyrilla; např. v pasáži, kde se píše: "princip světského státu nesmíme chápat jako radikální vyhnání náboženství ze všech sfér života (společnosti)" nebo že dnes je "životaschopná jen taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí".

V dokumentu lze zaslechnout ozvěny nedávno v Rusku proběhlé bouřlivé debaty o vztazích vědy a náboženství: "Pravoslavné církvi je cizí chopit se péče o rozvíjení vědeckého bádání a formulovat svou pozici ke každému vědeckému problému. Spolu s tím však Pravoslaví reaguje na nebezpečí, která jsou skryta v určitých výdobytcích vědy, a poukazuje na hranice vědeckého poznání a připomíná existenci jiného poznání, které není bezprostřední součástí sféry vědy, ale je nutné pro patřičné omezení svobody a správného používání plodů vědy na principu ctění důstojnosti lidské osoby a odmítnutí egocentrismu."
Podobně je jasně vyjádřena církevní pozice v otázkách sňatků a rodiny. Církev má hledat způsoby, jak podporovat mládež a mnohodětné rodiny.
Krátce zhodnocena byla i současná ekonomická krize. (Viz příspěvek 432)
Spolupráce Ruské a Gruzínské církve při nedávném válečném konfliktu byla dána za příklad plnění povinnosti služby smíření.











Zobrazit příspěvek č. 437 jednotlivě

Administrátor --- 27. 10. 2008
Ukřižované Kosovo

Divna Ljubojevic: Raspeto Kosovo



Podívejte se, co dělají Albánci s pravoslavnými chrámy v Kosovu.

Autor plánu osamostatnění Kosova, Ahtissari, právě získal Nobelovu cenu míru.




Zobrazit příspěvek č. 438 jednotlivě

Administrátor --- 2. 11. 2008
Západní pojetí demokracie - svoboda jen pro šíření rozvratu?

Nad dokumentem komise USA o náboženské svobodě v Rusku

Dokument opakovaně pretenduje na roli "pravdy a poslední instance", poznamenává předseda Oddělení pro vnější záležitosti Moskevského patriarchátu, metropolita Kyrill.

Američtí experti povrchně a s předsudky posuzují pravoslavný přístup k chápání lidských práv a k problematice vztahů církve a státu... Svůj dokument chápou jeho autoři nikoliv jako jejich názor, který jsme připraveni ctít, ale jako svého druhu rozsudek ve věcech náboženské svobody v Rusku.

Ruská pravoslavná církev je znepokojena "radikálně-liberálním výkladem koncepce lidských práv" a je připravena zasadit se o zastavení zneužívání lidských práv; takovéto zneužívání "snižuje lidskou důstojnost a vede k erozi tradičních etických norem".

Metropolita Kyrill připomenul, že demokracie jakožto "společenský mechanismus" dovoluje existenci rozličných hodnotových systémů a není identická s jakoukoliv konkrétní ideologií, vykonstruovanou na Západě bez účasti dalších civilizací a kultur.

"Zvláště proto nás udivuje, že někteří se považují za majitele pravdy a za poslední instanci," zdůraznil představitel Ruské pravoslavné církve.

Hnutí za podporu stejnopohlavních "manželství", narkomanie, prostituce, euthanasie, jak se dnes rozmohlo na Západě, není možno dle metropolity Kyrilla chápat jako "kriterium demokracie společnosti a už vůbec nelze nutit všechny, aby věřili v prospěšnost něčeho takového nebo že je to správné či eticky přijatelné".

"My jsme naopak přesvědčeni, že tyto jevy jsou hříšné a otevřeně to hlásáme. Avšak nevynášíme a neprovádíme rozsudky, čímž se lišíme od demokratických systémů některých (západních) států, kde žalářují pastory kázající, že homosexualita je hříchem," prohlásil metropolita Kyrill.

Interfax religia

-----------

Stejné síly (působící především- ze západní Evropy a USA) se snaží oslabit postavení pravoslavné církev v Řecku. Zesnulý charismatický arcibiskup Christodulos veřejně nazýval tyto zákulisní síly "satanskými pletichami".





Zobrazit příspěvek č. 439 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2008
O záhrobním životě

Byla Dimitrijevská zádušní sobota, kdy pravoslavná církev koná modlitby za zesnulé

Vybral jsem sem něco o tom, jak potřebné je vzpomínání zesnulých zvláště na proskomidii

Vyprávěla m. M.: »Když umíral otec, poprosila jsem ho, aby se mi na přímluvy báťušky Lavrentije zjevil ve snu, a on to slíbil. Jednou se mi skutečně ukázal ve snu: "Děkuji za bochníčky. Nic lepšího nepotřebuji, tohle mi pomáhá. Vím, že jsi v dluzích, jenže já bez těch bochníčků zahynu," řekl mi zesnulý otec v tom snu.
Šla jsem o tom povědět báťuškovi Lavrentiji a ten mi řekl, že ty "bochníčky" jsou ve skutečnosti prosfory, které se přinášejí na proskomidii (pro vzpomínání zesnulých). Jimi jsou smývány lidské hříchy.
Po čtyřiceti dnech se mi otec zjevil ve snu opět. Ptám se ho: "Jsi mrtev?" Odvětil mi: "Jsem mrtvý i živý." Táži se ho: "Na jakém jsi místě? Kde je ti určeno přebývat?" Odpověděl: "Ještě mi nikde neurčili."
Vypravila jsem se k báťuškovi, vyprávěla mu sen, a on pravil, že otec ještě neprošel celnicemi. Stává se, že někdo jimi projde za tři dny, za 20 dní, za 40 dní, jiný za rok či dva nebo za čtyřicet let. Záleží na tom, jaké má hříchy, a kde ho na jaké celnici zadrží. Proto je nanejvýš potřebné udělovat za něho almužny a přinášet prosfory na proskomidii. Čtyřicet let prochází celnicemi ten, za koho se někdo modlí, ale kdo má za sebou velké hříchy.«

Z vyprávění o ct. Lavrentiji Černigovském, jasnozřivém starci a prorokovi posledních časů

Proskomidie

Metropolita Lávr z Ruské zahraniční církve koná obřad proskomidie; chléb připravený pro Eucharistii je už na diskosu; biskup v ruce drží prosforu a vyřezává částečky za živé a zesnulé.
Poznámka:
zvyk přinášet chléb na liturgii má své kořeny v nejstarších křesťanských dobách. Už v době biblické se křesťanská obec scházela každý večer k bohoslužebnému shromáždění, s nímž bylo spojeno i společné stolování a Eucharistie. Bohatší křesťané přinášeli na toto shromáždění chléb, který byl požehnán a rozdělen mezi přítomné chudé, takže nikdo netrpěl hladem. Z těchto agape (hostin lásky) pochází - až do současnosti nadšeně udržovaný - pravoslavný obyčej rozdělovat po bohoslužbě mezi přítomné požehnaný chléb.
Zvláště v Řecké církvi stále ještě žije prastará praxe, kdy věřící v hojné míře sami pečou liturgické chleby (prosfory) a přinášejí je do chrámu ke konání bohoslužby, požehnání a k následnému rozdělení mezi přítomné.
Na některých místech ve slovanské církvi je zase obvyklé, že prosfory (jejichž přípravu ve slovanské církevní oblasti většinou zajišťuje duchovní správa církevní obce) jsou k dispozici v chrámové prodejně, kde je možno si jednu či více zakoupit a poslat je knězi do oltáře k proskomidii spolu s lístkem, na němž je zapsáno jméno pravoslavného křesťana, za něhož je prosfora obětována.

Proskomidie je obřad, který koná kněz před každou svatou liturgií na menším bočním stole zvaném žertveník. Žalmista v chrámu má v průběhu proskomidie číst žalmy - tzv. hodinky. Při tomto obřadu se s modlitbami připravuje chléb a víno ke konání eucharistie (je to poměrně složitý proces rozřezávání liturgického chleba, vyřezávání částí prosfor k proměně na Tělo Kristovo a na památku přesvaté Bohorodice a devatera řádů svatých). Proskomidie má důležitý symbolický význam: nad přinesenými dary jsou při jejich přípravě k Eucharistii recitovány úryvky z biblického proroctví o Kristově oběti a v rámci liturgie má proskomidie symbolický význam naplnění proroctví a předpovězeného narození Kristova.
Při proskomidii jsou z donesených prosfor na památku zesnulých i k modlitbě za živé vyřezávány malé částečky, které jsou kladeny vedle chleba připraveného ke konání Eucharistie a spolu s ním jsou později při liturgii přinášeny na svatý prestol (oltář).


Viz o tom i článek O síle modlitebních vzpomínek při proskomidii






Zobrazit příspěvek č. 440 jednotlivě

Administrátor --- 5. 11. 2008
Patriarcha Pavle odchází

Srbský patriarcha podal žádost o uvolnění k odchodu do důchodu

Sdělují to srbské noviny a nejmenované církevní zdroje.
Patriarcha Pavle podepsal žádost o odchod už 12. října. Nyní musí rozhodnutí patriarchy schválit archijerejský sněm Srbské pravoslavné církve. Volba nového patriarchy se bude konat měsíc poté.

Credo.ru




Zobrazit příspěvek č. 441 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2008
Zamyšlení nad památkou našeho patrona

Na okraj svátku sv. Václava

V jeho době v naší zemi působilo jak křesťanství východní (dnes bychom řekli: pravoslavné), tak i křesťanství západní (dnes bychom řekli římsko-katolické; v současnosti bývá sice zvykem zdůrazňovat, že i západní křesťanství bylo až do roku 1054 vlastně pravoslavné, takže mluvit o římskokatolickém křesťanství před r. 1054 není korektní, ale je to spíše jen bazírováním na formalitách, protože co se ducha /ba, i učení/ týče, pak už v době cyrilometodějské byl zřetelný duchovní rozchod mezi křesťanským Východem a Západem). V Čechách tedy bylo duchovenstvo z obou křesťanských sfér - bylo tudíž možno srovnávat jejich působení, resp. porovnávat ducha, jehož nositeli byli duchovní ze slovanské (cyrilometodějské) sféry, s duchem, kterého sem přinášeli ti, kteří náleželi do sféry německé (resp. západní, římské).

Sv. Václav (podobně jako před ním Bořivoj s Ludmilou) mohl volit - a vybral si pro svůj duchovní život cyrilometodějské východní křesťanství. Jako panovník zde nechával existovat i franské duchovenstvo, ale sám pro svou osobu zcela zřetelně dával přednost kněžstvu slovanskému. Vybral si víru, která mu ze světského hlediska nepřinášela prospěch - právě naopak, spíše ho jeho příchylnost ke slovanskému východnímu křesťanství dostávala do potíží. Kdyby preferoval západní kněžstvo, neslo by mu to spoustu výhod - za západním duchovenstvem stála celá světská moc západní Evropy - a tu by měl jako panovník na své straně (a to není bez významu; připomeňme si, že to byl panovník malé země). Přesto svůj duchovní život začlenil do slovanského křesťanství, za nímž nestála žádná světská síla, která by mu mohla reálně pomoci. Proč takto volil? Protože to byl především zbožný člověk a až potom panovník (i tahle jeho vlastnost mu způsobila tolik potíží a nakonec se stala záminkou pro jeho zavraždění).

Sv. Václav si vybral východní Pravoslaví jak srdcem tak i rozumem - byl to člověk vzdělaný (byl vyučen v knihách slovanských, latinských i řeckých - a to v době, kdy bylo na Západě běžné, že panovníci tamních států neuměli ani číst). I to byla možná jedna z příčin jeho volby: bylo jasně patrné, že s pravoslavným cyrilometodějstvím přichází vzdělanost, která pozdvihuje národ, v němž je východnímu křesťanství umožněno působit; to byl v té době veliký rozdíl vůči křesťanství západnímu, které tehdy trpělo zaostalostí (Řím mohl jen závistivě hledět na kulturní rozkvět Byzance) a i později pěstovalo vzdělání především v latině, čímž mohlo jen nepřímo pozdvihovat národní kulturu západních států (jaký to rozdíl proti cyrilometodějské byzantské misi, jež jako první své dílo překládala knihy do jazyka Slovanů).

Než, svatý Václav nebyl jediným panovníkem, který měl možnost poznat oba křesťanské proudy, či dokonce různá náboženství, a volit mezi nimi. Jiným takovým byl sv. Vladimír, který vyslal poselstva k okolním monoteistickým náboženstvím, aby se seznámila s islámem, judaismem a křesťanstvím. Ke křesťanství byl nakloněn možná ještě jako pohan i jednou ze svých manželek, která byla bulharskou kněžnou. Jenže k tomu, aby se zřekl pohanského mnohoženství a odmítl nabídky islámu, si muselo křesťanství získat jeho srdce (nelze za vším vidět jen holou politiku). A jeho srdce bylo - podobně jako v případě Václava - získáno pro Pravoslaví především kvůli jeho duchovní síle, která dokázala povznést lidského ducha, aby vytvořil tak vznešenou kulturu, že ti poslové Vladimírovi, kteří byli vysláni seznámit se s křesťanstvím, vyprávěli o své účasti na bohoslužbách v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti: "Nevěděli jsme, jestli jsme ještě na zemi, nebo už jsme v nebi."

Jiným případem byl sv. Alexandr Něvský, jehož se Řád německých rytířů snažil stůj co stůj získat pro římské křesťanství - sliby i hrozbami. A nešlo-li to po dobrém, pokusili se to uskutečnit po zlém. Leč když si Alexandr prohlížel jejich církevní knihy, a viděl v nich zřejmě i obrázky, jak vypadá západní evangelizace křížem a mečem, odvrátil se od vyslanců katolíků s nechutí. Proč? Byl to zbožný panovník. A tak posílali tajné agenty s cílem vyvolat převrat, jindy se pokusili sv. Alexandra otrávit, a když se to vše nepovedlo, vypravili proti němu Švédové (s požehnáním papeže Řehoře IX. táhli na Novgorod v r. 1240) a Němečtí rytíři (1242) válečná tažení. Alexandr vždy zvítězil. "Tyto dvě bitvy učinily obrat ve snaze papeže, šířit silou panství katolicismu na Rusi. Papež Innocenc IV. poslal roku 1251 kardinály ... přemluvit Alexandra, aby uznal papeže za hlavu církve i východní, ale marně" (Ottův slovník naučný). Alexandr totiž už nabyl přesvědčení, že více náboženské snášenlivosti se dočká od Tatarů než od západních křesťanů. Sv. Alexandr Něvský mohl srovnávat své křesťanství pravoslavné a římsko-katolické, a proto tak důrazně odmítl křesťanský západ; a byl to právě on, kdo definitivně zastavil západokřesťanskou expanzi na Východ (proto je to na Rusi jeden z nejslavnějších podnes nejuctívanějších jejich světců).

Dalším případem je Boris Bulharský. První křesťanský král tohoto národa přijal křesťanství (r. 864) na prosby své sestry, která byla válečnou zajatkyní v Cařihradu a stala se tam křesťankou. Boris byl pokřtěn v byzantské církvi (kmotrem mu byl císař Michal; ten císař, který vyslal sv. Cyrila a Metoděje na Moravu) a poté do Bulharska přišlo duchovenstvo z Byzance. Papeži se však podařilo intrikami a sliby přesvědčit Borise, že se tím dostane pod řeckou nadvládu. Ten se tedy oficiálně obrátil k papeži s žádostí o vyslání jeho kněžstva do Bulharska a při příchodu latiníků byli byzantští duchovní vyhnáni. Začalo se zde budování odnože Římské církve (dorazil i latinský biskup) a zavádění latinského obřadu, při čemž byla snaha církev konstantinopolskou u Bulharů všemožně diskreditovat.

Např. latiníci prohlašovali o byzantských kněžích, že nejsou vůbec kněžími, protože jsou ženatí, a že pomazání svatým myrem /biřmování/ z Konstantinopole není platné atd. To byl také jeden z důvodů proč sv. patriarcha Fótios (přítel sv. Konstatina - Cyrila Moravského; tento patriarcha spolu s císařem vypravil k nám misii soluňských bratří) svolal konstantinopolský sněm v r. 867, kde celý Východ přerušil společenství s papežem Mikulášem I. (který ostatně sv. Fótia už nějaký čas před tím proklel).
Jenže pak teprve Bulhaři viděli, jak se chová papežské duchovenstvo, a mohli srovnávat. Netrvalo to dlouho (asi v r. 870) a Bulhaři, nespokojení s latinským obřadem a chováním římských biskupů, přišli do Konstantinopole s prosbou, aby jim byli znovu posláni řečtí kněží. Brzy poté papežovo kněžstvo vyhnali.

Už v březnu r. 870 vysvětil konstantinopolský patriarcha pro Bulharsko arcibiskupa Theofylakta, jehož i se všemi, kdo s ním přišli do bulharské země, papež proklel, a patriarchovi třikrát pohrozil vyloučením z církve, neodvolá-li Theofylakta; na to však už na Východě nikdo nebral zřetel.
Od té doby už Bulhaři neopustili duchovní sféru byzantského křesťanství. Řím se s tím však nesmířil a stále se intrikami i výhružkami pokoušel přimět konstantinopolského patriarchu, aby "vrátil Bulharsko papeži" (mimochodem, spory o Bulharsko jsou jeden z kořenů velkého církevního rozkolu, kterým se v r. 1054 oddělil západní patriarchát od čtyřech východních patriarchátů a tím i od většiny tehdejšího křesťanstva). I přes veškeré úsilí Říma zůstali Bulhaři už na věky pravoslavní. Zaplatili však za to nesením těžkého osmanského jha a potoky mučednické krve.

Jak to uzavřeme? Osobním vyznáním. Jsem hluboce přesvědčen, že každý, kdo má tu možnost a může kvalifikovaně srovnávat, vybere si Pravoslaví.

Stejně jako není možné poznat Boha a nemilovat ho, tak - jak celým srdcem věřím - není možno poznat duchovní podstatu Pravoslaví a nezamilovat si je.

-----------

Příloha: ruská ikona sv. Václava







Zobrazit příspěvek č. 442 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2008
Nový film

Zjevné zázraky

Na web s pravoslavnými filmy přidáno nové video (rusky s českými titulky): Zjevné zázraky (52 minut)







Zobrazit příspěvek č. 443 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2008
Zajeď na hlubinu

18. NEDĚLE PO 50nici; zázračný rybolov na hlubině

1  Stalo se, když se zástup na něj valil, aby slyšeli slovo Boží, že on stál podle jezera Genezaretského.
2  I uzřel dvě lodě, jak stojí u jezera, rybáři pak sestoupivše z nich, vypírali sítě.
3  I vstoupiv na jednu z těch lodí, kteráž byla Šimonova, prosil ho, aby od země odvezl maličko. A posadiv se, učil z lodě zástupy.
4  A když přestal mluviti, dí k Šimonovi: Jeď na hlubinu, a rozestřete sítě své k lovení ryb.
5  I odpověděv Šimon, řekl jemu: Mistře, přes celou noc pracovavše, nic jsme nechytili, ale na slovo tvé rozestřu síť.
6  A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, takže se trhala síť jejich.
7  I ponukli tovaryšů, kteříž byli na druhé lodi, aby připluli a pomohli jim. I připlavili se a naplnili obě lodě, takže se téměř pohřižovaly.
8  To uzřev Šimon Petr, padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.
9  Hrůza zajisté byla jej obklopila, i všecky, kteříž s ním byli, nad tím lovením ryb, kteréž byli chytili.
10  A též Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteříž byli tovaryši Šimonovi. I dí Šimonovi Ježíš: Nebojž se. Již od tohoto času lidi živé budeš loviti.
11  A přivezše k břehu lodě, a všecko opustivše, šli za ním.
(Lukáš 5. kap.)

Líčení události o zázračném rybolovu v Evangeliu je od dávných dob Církví uchopeno nejen jako zpráva o tom, jak Ježíš vykonal jeden ze svých zázraků, ale též jako jinotajné poselství. V onom Ježíšovu: „Zajeď na hlubinu,“ staří četli výzvu k duchovnímu životu. Boží volání, abychom nezůstávali na mělčině - u povrchních světských pozemských starostí, pachtění a tužeb, ale zasvětili se něčemu hlubšímu.

Rybář lovící ryby schované pod hladinou (ryby ze souše neviditelné, ryby skrývající se lidským pohledům kdesi v hlubinách) je docela výstižným obrazem duchovního života - i ten se (podobně jako rybolov) zabývá něčím, co není ze světa vidět. Podobně jako rybář vynakládá čas a námahu, lopotí se na své lodi, protože ví, že někde v hlubinách pod ním ty ryby jsou, tak i duchovní člověk investuje svůj čas a energii do služby Bohu, protože ví, že Bůh existuje. Rybář vstává časně ráno (nebo loví v noci) a odepírá si spánek, tak i duchovní člověk se pro úspěch své námahy musí podrobit nějaké kázni, omezit se trochu. A to s pevnou vírou, ba, u vědomí, že činí něco smysluplného, ač se mu nevěřící svět směje a prohlašuje ho za blázna.

Představme si domorodého obyvatele některých míst např. v Africe, kde nejsou rybníky, ani jezera, natož moře. Voda na pití se sbírá z rosy či deště nebo se čerpá z hlubokých studnic. Takový člověk nikdy neviděl ani rybu, ani jezero. Kdybychom ho přivezli k rybníku, kde by mohl uvidět na loďce rybáře, jak pluje křížem krážem po hladině a pročesává vodu pod sebou sítěmi, co by asi tak učinil náš Afričan? Nejspíše by se koukl do vody - tam, kam oko dohlédne, neuviděl by ve vodě nic; náš rybář by mu pak musel připadat jako blázen, který jen cedí vodu svými sítěmi. Jenže ten rybář dobře ví, co dělá, on ví, že kousek pod hladinou, kam je vidět, ryby sice nejsou, ale tam dole v hloubi, kam už vidět není, tam že jsou kapři "jako telata".

Stejně tak to bývá někdy s námi, lidmi Kristovými. My dobře víme, co činíme, když se modlíme, postíme, omezujeme svůj život podle Božích přikázáních; víme totiž, co je v hlubinách (či výšinách), kam tělesné oko nedohlédne. Jenže lidé, jejichž obzor se omezuje jen na materialistickou mělčinu, nad námi budou nechápavě kroutit hlavou, případně nás prohlašovat z blázny. Světský člověk nikdy nepochopí, proč jevíme tolik zaujetí pro něco, co není vidět, čeho se nelze dotknout, co nezměříš ani neprozkoumáš.

-----------------

K dnešnímu evangeliu čteme apoštolský list, který začíná slovy: „Kdo skoupě seje, bude skoupě sklízet.“ I to je bez pochyb psáno o duchovním životě. Epištola tato přiléhavě navazuje na naši evangelijní perikopu.

Vše, co v duchovním životě činíme - modlitby, půsty, čtení evangelia a duchovních textů atd. - je setbou, kterou zde zaséváme, abychom v příštím životě sklidili mnohonásobný užitek. Kdo málo zasel, málo sklidí. Jak prosté.

Opět, pomůžeme si obrázkem ze zdejšího světa. Představme si rolníka, který ještě nemá zaseto, ale zůstal mu již jen poslední pytel zrní. Má na vybranou, buď jej odveze k mlynáři, nechá semlít na mouku a z ní napeče chleba a naplní si břicho. Nebo to zrní zaseje, a o příštích žních sklidí mnohonásobně více. S duchovním životem je to podobné. Máme zde, v tomto jediném svém pozemském životě, určité množství času, sil a energie. Buď to všechno užijeme pro uspokojení momentálních svých potřeb a žádostí, anebo dáme část stranou - vyhradíme nějaký čas na modlitbu, nějaké ty síly na půst, část své životní energie na duchovní život, čímž je jakoby zasejeme, abychom někdy později sklidili daleko více. Zemědělec, který má hlad, ale přesto nechá pytel zrna stranou na setbu, ví, že zasetím žita o něj na nějaký čas přijde, přesto si "utrhne od úst" a zrno na setbu neprojí - v důvěře, že když jej zaseje, tak - ne sice hned ale později přece - sklidí mnohem více. Stejně tak o čas a energii, které vložíme do duchovního života (a tím je duchovně zasejeme), v tomto životě přicházíme. Činíme to však nejen v důvěře, ale v pevné víře, že je to investice dobrá a nutná. A že vše, co zde zasejeme, se rozmnoží, a později vše tam sklidíme. Proč je to investice nutná? Inu, to je zase podobné tomu rolníkovi. On dobře ví, že jestli z jakýchkoliv důvodů projí i poslední pytel zrna, nebude už mít co zasít, a jako pěstitel tím skončil, protože již nikdy nic nesklidí. Tak i věřící člověk ví, že si nesmí nechat všechen svůj čas, všechny své síly a energii jen pro záležitosti patřící tomuto tělu a této pozemské existenci; musí něco vyšetřit - ber, kde ber, - aby duchovně zasel pro sklizeň v Božím království.

----------------

Uvažujme, co by to znamenalo, kdybychom dávali Bohu alespoň desetinu svého času. (A desetina - to je vskutku maličký dílek). Znamenalo by to, že bychom měli modlitbě, studiu Písma či bohoslužbě dávat souhrnně přibližně dvě a půl hodiny každý den. Kdo to dělá? Dříve to bylo v pravoslavných zemích zcela běžné. Většině dnešních věřících to však bude připadat jako nemožné.

Podívejme každý zcela upřímně a bez jakýchkoliv výmluv a pokusů nějak se ospravedlnit - kolik času průměrně dávám Bohu. A nemůžeme-li opravdu dávat Bohu těch deset procent, dávejme mu alespoň pět nebo třeba tři - ale čiňme to poctivě každý den. Zasívejme část svého pozemského času do duchovního pole, abychom sklidili blaženou věčnost.

----------------

Jako kontrapunkt k tomu, co se tu právě psalo o setbě, nechť slouží staroruská historka: »O tom, jak pijan v ráj vešel«:

Umřel jeden opilec a dumá: „Proč bych měl jít do pekla? Celý život jsem strávil s alkoholem jako v pekle. Půjdu raději do ráje.“ Přijde ke dveřím ráje, tam stojí apoštol Petr s klíči. Ochlasta mu říká, že chce do ráje, na což mu apoštol Petr odvětí: „Ne, to není možné, je řečeno: »Nezdědí opilci království Boží«.“ Nato se na něj opilec obrátí se slovy: „Vždyť já jsem jen jedinkrát zradil Pána, kdežto ty ses ho zřekl třikrát. Bůh ti odpustil a ty seš tady.“ Apoštol Petr se rozhodl pozvat si ještě někoho dalšího, aby zastavili pijana. Zavolal si žalmopěvce Davida. Přichází žalmista David, hraje na harfu a říká: „Není dovoleno nečistému opilci, aby byl na radě spravedlivých, neobstojíť bezbožní na soudu.“ Pijan se obrací na Davida: „Vzal sis cizí manželku? Její muže jsi nechal zabít? Hřích smilstva jsi spojil s hříchem vraždy? A při tom tady na harfu hraješ a mne sem nechceš pustit?“ Rozhodli se tedy David s Petrem zavolat si zákonodárce Mojžíše. Objevil se Mojžíš a hned vece: „Nemůže pijan egyptský vejít v zaslíbenou zemi Království Božího.“ Ochmelka se obrátí k Mojžíšovi: „A co ty píšeš ve svém Zákoně? Nezabiješ. Ale sám jsi zabil Egypťana a zakopal.“ Rozhodli se tedy Petr, David i Mojžíš pozvat si někoho z dávných dob. Zavolali si praotce Noeho. Uviděv kořala Noeho, zaradoval se a zvolal: „Noe pil jako já. Vysadil vinici, vyrobil si víno, opil se a nahý tam ve stanu ležel.“ A v tom - jak praví ta stará slovanská legenda - zazněl Boží rozsudek: „Za to, že opilec neztratil naději na spásu a doufá v Písmo svaté, ať vejde v ráj.“
No, je to lidové povídání, které chápejme jako svědectví hluboké pravoslavné víry, že každý, ale opravdu každý, má stále naději na spásu, pokud je v něm alespoň špetka víry v Boží milosrdenství. Kdo má však uši k slyšení, ať raději nepřeslechne tu apoštolovu výzvu k duchovní setbě...

-----------------

P.S.

Nabádání k setbě však nutno chápat správně. Nejedná se o žádný byznys. Petr poslechl Ježíše, zajel na hlubinu a ponořil sítě, ale byl to Bůh, kdo mu je naplnil tak, že praskaly a lodě se pod tím nákladem skoro potopily. Zemědělec zasévá, ale je to Bůh, kdo dává vzrůst. Tak i my duchovně zaséváme modlitby, půsty, činnou víru, zápas za ctnosti, askezi, almužny..., ale jen Boží milost proměňuje tuto setbu v žatvu do sýpek Božího království. Není v tom žádná spravedlnost, ale Boží milost, s níž Bůh přijímá, co dobrého člověk seje.

Bůh se k nám nechce chovat podle spravedlnosti (to bychom neměli žádnou naději na věčnou blaženost!), nýbrž podle zákona milosti (to je naše jediná naděje).

Připomeneme si jednu úvahu o lidském životě (inspirovaná je vyprávěním ve Filokalii):
Představte si, člověk žije 100 let. Z toho nejméně 20 let stráví spánkem. 10 let trvá než vyroste z nemluvněte a začne vést sebeuvědomělý život. 25 let pracuje, vydělává na chléb vezdejší. 15 let stráví nicneděláním. V lepším případě za celých sto let stráví alespoň 3 roky modlitbou - to je veškeré jeho čtení modliteb, osobní společenství s Božím slovem, stání na bohoslužbách. Co by si tím mohl podle zákona spravedlnosti od Boha asi zasloužit?

A i kdyby dal podle zákona desátku člověk Bohu ze sta let života celých deset, zasloužil by si tím věčné Boží Království?

A můžeme to klidně ještě rozšířit - představme si, že by člověk sto let nejedl, nepil, nespal; celých sto let od prvního nádechu do posledního výdech zasvětil Bohu. Co by si podle zákona spravedlivé odplaty zasloužil? 100 let v ráji. Nic více, nic méně.

Jenže člověk je volán k věčnosti. Věčné společenství s Bohem a v Bohu. Když Synu Božímu položili otázku: „Kdo může být spasen?“ Od odvětil: „Člověku je to nemožné. Avšak Bohu je všechno možné.“ I kdyby se člověk snažil všemi svými silami povznést se ke společenství s Bohem - přece si tím nemůže koupit věčný život za cenu obětovaného dočasného života, život nebeský za cenu života pozemského, život nesmrtelný za život smrtelný. Jsou to dvě nesrovnatelné věci. Závěr je, že naše spása je naprosto a cele závislá na Bohu. Žádným vlastním úsilím si člověk nemůže vydělat na dar spásy. Spása je vykoupena cenou krve Syna Božího. Na lidské straně se pro dar věčného života požaduje, aby se pokořil před Boží vůlí a souhlasné otevření se této milosti spásy, kterou získáváme v Ježíši Kristu. Život nikdo nemá sám ze sebe - je to vždy Boží dar; není jiného Dárce života, než Bůh. Jak se blahodatí Svatého Ducha sjednocuješ s Bohem, tak získáváš věčný život.

„Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a Dárce života...“ modlí se každý den každý pravoslavný křesťan (tedy ten, který se vůbec modlí). Všichni, kteří kdy žili na zemi, žijí zde či budou teprve žít, dostali svůj život od Boha. Nám, lidem pokrokového atomového století, sice vědci od školních škamen vtloukají do hlavy, že podstata života je biologická záležitost, jenže nejsou schopni domyslet, že kdyby každou bytostí nevanul Duch života, tak by se celý ten biologický mechanismus rozpadl na neživé prvky a sloučeniny.

Vzpomínám si na těmito řádky na jeden výjev ze života geniálního chirurga a pravoslavného biskupa sv. Luky Vojnojasenského, jehož se dorážející bolševičtí politrukové jednou otázali: „Viděl jste Boha?“ Na což jim klidně odvětil: „Boha jsem neviděl. Mnohokrát jsem však operoval mozek a otevíral lebku, a rozum či svědomí jsem tam také neviděl.“

Každou bytostí vane Boží Duch. Pouze člověk má však schopnost odpovědět Bohu svou láskou, vděčností a v dokonalé pokoře se otevřít, aby nadále nežil už on, ale žil v něm Kristus.
Ano, jsi hříšník. A zasluhuješ smrt. „Není spravedlivý ani jeden, nikdo nehledá Boha, všichni zvrátili své cesty, nikdo nekoná dobro, ani jeden.“ To je kategorický soud Bible: není žádný člověk, který by měl autonomní spravedlnost, a nikdy takoví lidé nebyli. Vyprávějí-li vám o nějakých zbožných lidech, kteří nikdy nepoznali pokušení k hříchu, pak je mýtus. Z biblického pohledu nesmysl. Dokonce i Panna Marie, která se nedopustila osobního hříchu, nosila v sobě prvotní všelidský hřích a potřebovala ke své spáse vykupitelskou krev Syna Božího, stejně jako každý jiný člověk žijící na zemi.

Zasluhuješ smrt, leč Bůh se rozhodl dát ti život. Pokoříš se? Vezmeš ho?







Zobrazit příspěvek č. 444 jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2008
Film na You Tube

Inside Orthodoxy

(Obrázky a valámský zpěv)






Zobrazit příspěvek č. 445 jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2008
Z tisku - na západě pomalu mizí poslední zbytky křesťanství

Oxford letos vymění Vánoce za Festival slunovratu, věřící se bouří

Radnice anglického Oxfordu se rozhodla pro radikální krok – zruší letošní Vánoce. Tedy slavit se v městě slavné britské univerzity bude i tak, ovšem letos pod názvem Festival slunovratu. Přítomen bude i tradiční vánoční strom, koledy a zvonečky, jen název Christmas z ulic zmizí. Náboženští představitelé zuří. Návrat k pohanským oslavám slunovratu se nelíbí židům, muslimům ani křesťanům.

5. 11. 2008 08:53 - OXFORD
Radnice města ale potvrdila, že veškeré městské oslavy budou skutečně přejmenovány na Winter Light Festival, tedy Festival zimního světla čili slunovratu. A to vše kvůli tomu, aby byly tyto svátky všeobecnější.



Zobrazit příspěvek č. 446 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2008
ES na Moravě

Volba vikárního biskupa

Včera se v Olomouci konalo Eparchiální shromáždění Olomoucko-brněnské eparchie, což je podle ústavy naší pravoslavné církve nejvyšší sněmovní orgán pro správu eparchie. S požehnáním vladyky Simeona se zde konala volba vikárního biskupa pro olomoucko-brněnskou eparchii. Přítomnými delegáty byl jednomyslně zvolen archimandrita Joakim, představený monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce. (Posvátný synod biskupů již předem schválil kanonickou způsobilost otce Joakima, který byl Eparchiální radou nedávno navržen jako kandidát na úřad vikárního biskupa.)

Myslím, že celá eparchie se stejně jako delegáti na ES raduje z této volby a přeje otci Joakimovi mnohá léta.

Kéž ho provází Boží požehnání!








Zobrazit příspěvek č. 447 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2008
Ruský film o válce 08. 08. 08

Válka 8. 8. 08. Umění zrady

Na stránku s filmy umístěn odkaz na ruský dokument o válce v Jižní Osetii:

War 08.08.08. Umění zrady

Film je k dispozici ve dvou mutacích: ruské a anglické.

Také je tam umožněno si obě mutace filmu buď hned přehrát nebo si je stáhnout (ve dvou variantách kvality).

Připojen je krátký rozhovor s N. Chomsky: Radar není obrana, je to útok








Zobrazit příspěvek č. 448 jednotlivě

Administrátor --- 24. 11. 2008
Odpuštění člověku a spása hříšníka

19. neděle po 50nici; o lásce k nepřátelům

Za onoho času pravil Pán:
31  Jak chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32  Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete milost (tj. co za to od Boha obdržíte)? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33  A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte milost? Však i hříšníci totéž činí.
34  A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte milost? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35  Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se za to nenadějíce, a bude odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36  Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)

Bůh stvořil člověka jako sobě podobného (nakolik se jen může stvořený podobat Nestvořenému).
Jenom ten, kdo je něčím Bohu podoben, může Boha milovat. Boha nemůže poznat a milovat kámen, rostlina ani zvíře. Jen člověk je nadán touto schopností. Protože jen člověk je stvořen podle Božího obrazu a podoby. Obraz Boží byl člověku nezměnitelně vložen do srdce, podobu Boží člověk hříchem ztrácí. Prvotním hříchem upadl první člověk (spolu s ním celé lidstvo, které bylo v Adamovi obsaženo) do otroctví vášní a hříchu, a potažmo ďábla. Překonáváním hříchu se však této ztracené původní podobě blíží - získává opět schopnost svobody a milování Boha. Na tom je založena spása člověka - aby byla obnovena jeho ztracená podoba a člověk miloval Boha. Bůh miluje i kámen a zvíře, ale jen člověk může na jeho lásku odpovědět - zahořet v srdci svým vlastním plamenem lásky. Ale vzájemná láska je možná jen mezi těmi, mezi nimiž je možné vzájemné pouto, spojení, kdo jsou alespoň v jistým způsobem na stejné či podobné úrovni. Jen rovný může milovat rovného. K tomu tedy Bůh vytvořil člověka podle svého obrazu a podoby, čímž ho vyzdvihl nad všechna ostatní stvoření (a v principu i nad všechny anděly); a k tomu se Bůh sám snížil, sklonil se, sestoupil k člověku, přijav a sjednotiv lidství s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. To vše kvůli tomu, aby se mohla dít láska, abychom mohli milovat svého Pána.

Nikdy nemůžeme milovat zvíře pravou láskou (v plném smyslu toho slova), ani zvíře nemůže takovou láskou milovat člověka (o rostlinách či nerostech ani nemluvě) - čili není schopno lidskou lásku opětovat. Můžeme mít ke zvířeti vroucí vztah a zvíře může projevovat svému pánu příchylnost, ba, oddanost - ale to ještě není láska! Pro zvíře je člověk vždy pánem, a pro člověka je zvíře vždy sluhou (byť v některých případech skutečně věrným), nižší bytostí - a kvůli této zásadní nerovnosti není možná skutečná láska.

Člověk nikdy nemůže milovat zvíře tak jako miluje druhého člověka; a pokouší-li se o to kdo, je to zvrácenost. Už sv. Jan Kronštadtský ostře kritizoval městské lidi chovající všelijaké ty "domácí mazlíčky", kterým se jejich majitelé pokoušejí dávat to, co se náleží dávat jen člověku a Bohu, tj. své srdce.
Aby byla možná oboustranná plná láska mezi člověkem a Bohem, dal Hospodin člověku některé své vlastnosti - především vyšší mysl, vědomí, uvědomění si své osoby, svědomí, svobodu, schopnost poznávat svého Stvořitele. Tím vzniká takový stupeň podobnosti, že můžeme dokonce hovořit o vztahu s pečetí jisté rovnosti, resp. o povolání k synovství - nakolik je to vůbec možné, aby se stvořený člověk mohl přiblížit Nestvořenému a pozemšťan byl synem Nejvyššího.

Podobnost člověka Bohu je vnitřním smyslem citované evangelijní perikopy, jak uvidíme dále.

-------------------

Kristus v našem citovaném biblickém úryvku prostými, každému srozumitelnými slovy zjevuje hluboké tajemství, které se dotýká samotných kořenů lidské spásy. Ukazuje to, po čem lidé od věků toužili, - jak dosáhnout odpuštění hříchů, jak překonat tu bariéru, která odděluje hříšného člověka od bezhříšného Boha. Zjevuje tajemství: Bůh ti odpustí všechny tvé hříchy, ač je jich jako vody v moři a ještě více, když ty dokážeš odpustit svým nepřátelům.

Jak vysvětlíme toto tajemství? Proč člověk vlastně tak nutně potřebuje, aby mu Bůh odpustil hříchy, a proč je získání odpuštění mých hříchů spojeno s tou podmínkou mého odpuštění mým viníkům?
K první otázce: spása člověka je neodlučně spojena s odpuštěním hříchů, protože - jak čteme v Písmu - do Božího království nevejde nic nečistého. (Představme si tu hrůzu, kdybychom byli do světla Božího království uvedeni v hříšném stavu - tj. s duší zohavenou hříchy a vášněmi - a tak bychom tam "strašili" na věky!) Všichni tedy nutně potřebujeme očistit od svých hříchů, abychom mohli (a chtěli) být uvedeni do trvalé Boží blízkosti a neshořeli se svými nečistotami sžíravým duchovním plamenem. Ten duchovní oheň už hoří a neúprosně spaluje vše nečisté a pomíjivé. Jednoho dne bude muset tímto plamenem projít každý z nás - a je jen a jen na člověku, jestli za svého tělesného života s nečistotou spojil své srdce a bude-li pak jeho srdce (tj. i duše) hořet i s ní (to není žádný rozsudek či trest, je to obnažení duchovního stavu, do něhož člověk sám sebe přivedl ve svém životě na zemi).

A k druhé otázce: spása je, jak už bylo zmíněno, spojena s bohopodobností, protože bohopodobnost je základem lásky člověka k Bohu. Nemůže dosáhnout plnosti lásky ten, kdo se Bohu vůbec nepodobá. Proto nás Bůh volá k tomu, abychom ke své spáse použili svou vůli a vyvinuli úsilí k obnovení bohopodobnosti - čili pro odpuštění svých hříchů napodobili Boha a sami odpustili svým viníkům.

... a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim... Tento princip nejen vstoupil do každodenní modlitby každého křesťana, ale stal se zároveň jedním z nenahraditelných pilířů našeho křesťanství. Není-li pevný, celá stavba našeho duchovního života se hroutí.

Nyní už jsme u jádra dnes dotýkaného tajemství - odpuštěním nepřátelům člověk napodobuje odpouštějícího Boha. Je to nevyhnutelná a podstatná součást dosahování bohopodobnosti, která je nutným předpokladem lásky a ta je zase silou, bez níž není možná spása.

Všimněte si, jak je učení o spásné síle odpuštění podobné učení o spásonosné moci svatých Tajin - zvláště přijímání Těla a Krve Kristových. Odpuštěním se křesťan stává Bohu podobným v lásce. A co se děje přijímáním? To samé. Stáváme se Bohu podobnými. Vždyť proč přijímáme Tajiny? Pijeme Kristovu Krev, aby se naše lidská krev, spojila s Krví Kristovou, čili abychom po přijímání měli i ve svých žilách Kristovu Krev. Jíme Tělo Kristovo, aby se naše tělo spojilo s Tělem Kristovým. To není jen posvěcení člověka, to je proměna. Uzdravení. Přijímáním se věřící stal Kristem. Až do chvíle, kdy hříšný zvyk, mentální setrvačnost a příchylnost k vášním nezačnou opět nitro člověka drolit a rozkládat získanou vnitřní celistvost.

Podobnost působení odpuštění a působení svatých Tajin je výmluvná. Jsou to totiž dvě spolupůsobící síly - synergie. Ze strany člověka: odpuštění; ze strany Boží: dar svatých Tajin. Uzdravení člověka se děje spojením obou energií: lidské a Boží. To je také důvod, proč podle jasného příkazu Evangelia (Matouš 5,23-24), nikdo z nás nesmí přijímat svaté Tajiny, pokud dříve neodpustil lidem.
-----------------------


Na druhé straně dobře víme, že odsuzování zbavuje člověka Boží blahodati. Svědčí o tom starcové, jimž je dáno vidět Boží blahodať (milost) na člověku. V jednom vyprávění ze Svaté Hory Athos se vypravuje o poustevnících, kteří žili o samotě či po dvou až třech v kalivách. V jedné takové kalivě žili mniši a kousek od nich, o něco výše, poustevník, který měl ve zvyku "zvonit", když začínal svou pobožnost. To jeho "zvonění" znělo dosti nelibě, protože on - nemaje zvon ani simandron - tloukl do nějakého plechového hrnce. Jednou seděl starec dolní kalivy na verandě a kousek před ním poslušník okopával zeleninu na zahrádce. Když se z poustevny opodál ozvalo poustevníkovo "zvonění", poslušník v nelibosti nad těmi zvuky řekl něco nevlídného o tom poustevníkovi a jeho počínání. V ten moment starec viděl svým duchovním zřením, jak jeho poslušníka opustila Boží blahodať a nevrátila se, dokud se nekál a nevyzpovídal.

---------------------------

Řada lidí si naříká: "Já bych mu chtěl odpustit, ale nejde to." Celá desetiletí hoří v některých lidech temný plamen zášti, touhy po pomstě, nebo prostě sžíravá hořkost nad utrpěnou nespravedlností, hořkost, která rozleptala jejich srdce. Člověk při tom sám sebe ospravedlňuje a upadá do bludného kruhu duchovní slepoty a zatrpklosti.

Ano, odpuštění může být velice obtížné - zvláště, když se proti člověku někdo projeví brutálně, úmyslně, zle, a nelituje toho. Vždy je však možné, aby člověk osvobodil z tohoto otroctví: z touhy po pomstě, zlopřejnosti, nenávisti, hořkosti atd. Ke znovunabytí svobody srdce jsou nutné tři věci:       

1.) Je potřeba dobrá vůle. Není-li vůle odpustit, požírá-li člověk masochisticky své vlastní srdce, není mu pomoci. Nemá smysl stále a znovu si v srdci připomínat křivdu, opět a opět si dokazovat svou spravedlnost a nevinu. Musíme v sobě pozdvihnout vůli a vymanit se z tohoto začarovaného kruhu nekončícího sebejitření, odsuzování toho, kdo nám ublížil, a sebeospravedlňování. Ten první krok - mít vůli odpustit - má každý ve své moci a každý to může učinit. Proto také Kristus (a následně Církev) stanovil závažnou podmínku účasti na svatých Tajinách: člověk, který nechce odpustit svým viníkům, nesmí přistoupit k přijímání.

2.) Boží pomoc. Na základě dobré vůle a snahy člověka se sklání nad lidským srdcem sám Bůh, aby tu krvácející ránu v něm vyhojil - to je zkušenost Církve. Když Bůh chce po lidech, aby si odpouštěli (a dobře při tom ví, jak hrozné věci si lidé někdy provádějí), jistě nežádá po nikom cosi nemožného - čili sám tomu pomáhá (blahodatí svatých Tajin). Nejde tu o zapomnění, Bůh nevymaže naši paměť! Blahodať Páně však způsobí, že prožitá hořká minulost ztratí svou moc nad přítomností. Nezapomeneme, ale jsme osvobozeni.

3.) Trpělivost. Znovu a znovu v sobě rozdmychávat touhu a vůli odpustit, vzývat Boha na pomoc, usvědčovat své vlastní hříchy, kát se, zpovídat se, přijímat svaté Tajiny. A modlit se za dobro pro toho, komu chceme odpustit. Možná z počátku není naše touha ryzí, postupně však proroste do srdce a stane se upřímným voláním z celé duše. Pak pocítíme v srdci slzy soucitu s druhým člověkem a přijde pláč z prožitku všeobjímající Boží lásky. Přijde odpuštění.

Stručně shrnuto: starci dávají prostou radu: zpověď a přijímání, a znova zpověď a zase přijímání, a tak stále co nejčastěji opakovat. Usvědčit se při zpovědi, odsoudit sebe a ne svého viníka, dostat léčivé rozhřešení a přijímat Tělo a Krev Kristovy. Po nějaké době i tvrdé srdce změkne, a člověk zjistí, že dokáže odpustit, a začíná současně vidět své vlastní hříchy.

Lidé posléze vyprávějí, jaká je to úleva. (Někdy přicházejí se slzami radosti a díků Bohu, že se něco takového s nimi stalo.) Po letech či desetiletích, co žili s dusnou temnotou v srdci, je jim náhle, jako když po bouři a dešti zmizí mraky, vysvitne slunce a vzduch voní novostí a chvěje se čistotou. Jak lehce se cítí člověk, který odpustil! Má pocit, že se po dlouhé dusivé době opět může svobodně nadechnout.

Jak krásně se pak cítíme po svatém přijímání! Na moment pocítíme, jaké to je být svoboden od vášní. Dotyk nadpozemské čistoty, radosti, štěstí a krásy svatosti.

---------------------------

P.S.

O dobré zpovědi

Jednou z hlavních věcí, kterou se věřící musí naučit, má-li prospívat v duchovním životě, je - naučit se zpovídat. Umění dobré zpovědi - to je neklamný základ duchovního života. Otcové i starci učí, že dobrá zpověď je taková, při níž se kajícník bez milosti obviní ze svých hříchů, sám se usvědčí a bez slitování se odsoudí. Za takto zpovídané hříchy ho už nebude soudit Bůh. Bez dobré zpovědi nejsou člověku odpuštěny jeho hříchy, a takový člověk často pak nedokáže odpustit svým viníkům. Proto kněz, slyší-li, jak kdo říká, že by třeba i chtěl odpustit, ale nedokáže to, zkoumá jako zpovědník především, má-li takový dobrou zpověď. (Nezřídka se zjistí, že se buď nezpovídá, nebo se zpovídá bez opravdového pokání.)

O zpovědi, jako klíči k duchovnímu růstu a k řešení zdánlivě neřešitelných životních problémů, často hovoří starci. Starec Paisios Svatohorec neustále připomínal lidem, že musejí často chodit ke zpovědi, aby vzali ďáblu právo, které nad nimi získal kvůli jejich hříchům, vášním, pokleskům, ledabylosti v křesťanském životě a nevědomosti.

Vybral jsem sem něco z poznámek, které nám zanechala duchovní dítka jasnozřivého starce Lavrentije Černigovského.
Jedna žena vyprávěla, jak chtěla jít na svou první zpověď, ale kvůli množství lidí se jí ten den k otci Lavrentiji nepodařilo nedostat; velice se tím trápila a smutná se vrátila domů. Dála pravila: »Měla jsem té noci sen, jak se zpovídám u báťušky Lavrentije. Sklonila jsem se nad evangeliem a vtom vidím jakousi listinu, která byla celá popsaná mými hříchy. Začala jsem mu vyprávět o svých hříších a vždy, když jsem o hříchu hovořila, zápis o něm ihned zmizel. Na konci zpovědi všechno zapsané bylo pryč, listina zůstala čistá.
Druhý den jsem znovu šla do chrámu... Když jsem se dostala k báťuškovi, říkám, že se chci poprvé vyzpovídat. On nato: "Jak to poprvé? Já jsem tě kvůli tvému soužení už dobře vyzpovídal." ... Nechtěl slyšet moje hříchy a říká, že už mne rozhřešil od hříchů a vše odpustil: "Jenom slož ruce na rozhřešující modlitbu."
Zeptala jsem se báťušky na svůj sen. On pravil, že se to stává, když se člověk kaje s čistým srdcem.«
Na závěr tedy shrneme o zpovědi: činné pokání je lidské dílo, na které Bůh odpoví. Pokání je nakypřená půda, do níž Bůh zaseje, a to, co vyroste, roste neustávající spoluprací člověka a Boha. Podobně jako rostlinu zahradník zalévá a okopává, ale slunce dává světlo a teplo, aby mohla vzrůst a vydat plody. Pokání je nutný předpoklad uzdravení člověka, ale tím, kdo uzdravuje raněné lidské nitro, je Bůh.







Zobrazit příspěvek č. 449 jednotlivě

Administrátor --- 25. 11. 2008
Z došlé pošty. Podpora radaru na katedrále

Podporuje pražská pravoslavná katedrála zbrojení? Pražští pravoslavní proti Rusku?

Nyní mi přišel tento e-mail:

Transparent pro zbrojení

Jako klerik Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku kategoricky protestuji proti agitaci pro jakékoliv zbrojení. O to víc, že se tak děje v prostorách Církve!
S láskou v Christu

Jerej Alexander Lapin

P.S. Toto je zpráva na oficiální webové stránce Církve:

AKTUALITY
V Y J Á D Ř E N Í P O D P O R Y R A D A R U U S A
Národní památník hrdinů heydrichiády v Resslově ulici v Praze dne 20. listopadu vyjádřil podporu ministryni obrany a vládě za umístění radaru USA v ČR vyvěšením transparentu "JSME PRO RADAR"

http://www.pravoslavnacirkev.cz/aktuality.htm

------------------------

A to není všechno. Zde je výběr z novinového článku:

Jsme pro radar, hlásá nápis na slavném kostele
Praha - Lepší je mít doma americký radar, než ruské jaderné hlavice.
Tak hodnotí diskuse kolem radaru v Brdech stoupenci pravoslavné církve. Alespoň ti, kteří působí při pražském chrámu svatého Cyrila a Metoděje... Na nádvoří chrámu vyvěsili velkou plachtu s nápisem "Jsme pro radar". Paradoxem je, že pravoslavná církev má nejvíc stoupenců právě v Rusku, které se s americkým radarem v Brdech smířit nechce. ...
"Není to přímo aktivita církve, ale některých našich jedinců. A vzhledem k tomu, že každý člověk má právo na osobní názor a svobodu vyjadřování, já s tím problém nemám," řekl k tomu děkan církve Jaroslav Šuvarský. Naopak. On osobně by pro radar zvedl ruku také. "Byly doby, kdy tady z každého křoví trčely sovětské hlavice, někdy i jaderné, a nikomu to nevadilo," vysvětlil. S výstavbou radaru v Brdech proto souhlasí.
S tím souhlasí i vedoucí památníku Eva Šuvarská. "Nápis jsem na nádvoří chrámu vyvěsila za celý památník, který tímto aktem vyjadřuje podporu radaru. Máme na to občanské právo a je naší povinností, abychom naši ministryni obrany a naši vládu v tomto ohledu podpořili," řekla Šuvarská.
Pražský arcibiskup Kryštof, nejvyšší představitel pravoslavné církve v Česku, ovšem akcí věřících nadšený není. "Respektujeme svobodný názor každého člověka, ale vyvěšení podobného nápisu na chrámu považuji za nevhodné. Naší církvi v žádném případě nepřísluší vyjadřovat se k politickým otázkám. Na chrám patří Kristův kříž," řekl.

Celý článek si můžete přečíst zde: http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=622670

Jen tak pro zajímavost. Všimněte si rozsáhlé lidové diskuse, ve které reagují čtenáři pod tímto článkem. Jen tak namátkou sem vyberu některé z nadpisů diskusních příspěvků:
idioti cihaji vsude...
Blbci se cítili za komančů bezpečně, to je jisté...
Má ředitel školy právo na školu vyvěsit svůj názor?
Ten kostel je asi majetkem té přehnaně obětavé paní
... a nikomu to nevadilo ?!?
to je zase masáž
Tady vydíte co je to za dobytek ,nemají k ničemu
Ti jsou schopni nahnat do kostela děti ,které
nikomu nevadili jaderné hlavice?
JSME PROTI RADARU,HLÁSÁ 70% ČECHŮ
Pravoslavní v Česku,ať táhnou do Ruska
Nejhorší je hloupost
Soudruzi jste jen darebáci...
Nevěřím tomu, že to napsal věřící člověk.
To je tedy síla
Z kostela by se neměl dělat cirkus.
A mnoho dalších, různých...

P.P.S.
O pravoslavné církvi se říká, že vždy v dějinách byla s národem. Platí to i dnes a u nás, když většina Čechů a Moravanů je proti americkému radaru?






Zobrazit příspěvek č. 450 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2008
Zdaleka ne všichni zdejší pravoslavní mají stejný názor jako pražská katedrála

Na předchozí příspěvek o "katedrální podpoře radaru" přišly reakce čtenářů, z nichž vybírám:

Je to hanba Pravoslávnej cirkvi, keď vidím na našom metropolitnom katedrálnom chráme takýto nápis. Myslím, že na Slovensku nezdieľa tento náror ani jeden pravoslávny veriaci. Ak má niekto iný názor, nech si ho napíše na svoje tričko a nezaťahuje do politiky našu Cirkev, lebo ju tým nesmierne morálne poškodzuje. Iba ak by niekto chcel byť pápežskejší ako pápež a byť v jednote s vrahmi pravoslávia a slovanstva a oddeliť sa od svojich bratov. Neviem, kto vládne v chráme a či aj ja si to môžem dovoliť, zavesiť na dvere tohto chrámu svoj názor.
S úctou
Prot.Nikolaj Cuper,
Stropkov, Slovensko

--------------

Reakce na
Podpora radaru na katedrále

Mrzí mě, když se politika začne směšovat s Církví.
Politika se mění, mění se názory a priority lidstva vně Církve, mění se i názory člověka uvnitř Církve, ale priorita tohoto člověka uvnitř Církve by měla zůstat nezměněna, neboť se jedná o prioritu SPÁSY. Politické situace se mění, ale sama Církev a její smysl přetrvávají.

V kontextu tohoto zamyšlení, které je reakcí na "Podporu radaru na katedrále" se nabízí náhled, že vše, co by se mělo dít uvnitř i kolem zdí Církve má vztah ke Spáse. Proto člověk následující Krista prvotně nenásleduje politické ideje, ale Kříž, jak se v tomto smyslu vyjádřil Vladyka Kryštof.

Každý má jistě právo na osobní názor a politický život, též na vyjádření svého názoru, ale otázkou zůstává, jaké prostředky jsou z pohledu pravoslavného člověka ještě únosné ve vztahu k vlastní Církvi a jaké prostředky jsou již za hranicí této únosnosti ve smyslu zneužití. Politický názor jednotlivce není ikonou, která by patřila nad vstup do chrámu.
V Kristu
br. Michal

--------------

Srdečně zdravím.
Právě jsem se dočetla o vyvěšeném transparentu pro radar.
I já jsem zásadně proti. Nejen proti umístění radaru na našem území, ale i proti vyvěšení transparentu, který jako by tlumočil názor českých pravoslavných. Ztotožňuji se slovy metropolity Kryštofa, ač si vážím osobních názorů mátušky Šuvarské i otce Jaroslava. Přála bych si, aby byl transparent odstraněn a ráda se připojím k iniciativě těch, kteří se o to snaží. Máte-li nějaké informace, prosím o sdělení.
Děkuji.
V Kristu
sestra Hana Kroulíková (kolínská farnost)

--------------

Milí přátelé,
posíláme vám informace o chystaných aktivitách hnutí Nenásilí a novinkách v kampani proti radaru:

NEVIDITELNÍ: neděle 7.12.
Podle průzkumů veřejného mínění je většina obyvatel ČR dlouhodobě proti umístění radaru. V médiích ale tento názorový proud nedostává téměř žádný prostor. Proto bychom chtěli zopakovat akci Neviditelní, kterou jsme se na jaře letošního roku snažili na tento problém upozornit. Tentokrát ale chceme, aby nás nebylo 20, ale 200. Proto pokud můžete, přijďte podpořit tuto akci. Společně se vydáme na průvod městem "neviditelní"; oblečení v bílých kombinézách a maskách, které každému účastníkovi zajistíme. Abychom je mohli zajistit, potřebujeme znát počet účastníků akce. Prosíme tedy všechny, kteří určitě přijdou, aby nám dali vědět na info/zavinac/nenasili.cz.


PRAHA: Sraz u Národního divadla ve 13h. Průvod projde centrem města a bude zakončen před ČT na Kavčích horách.
BRNO: Sraz na Moravském nám. ve 13h.
Více na: www.nenasili.cz/cs/2423_happening-dve-tretiny-cechu-jsou-neviditelne













Zobrazit příspěvek č. 451 jednotlivě

Administrátor --- 28. 11. 2008
Křty dospělých 2

Střihová koláž o křtech v Rusku

Další pěkné záběry z ruských křtů dospělých katechumenů: na stránce pravoslavných křtů






Zobrazit příspěvek č. 452 jednotlivě

Administrátor --- 1. 12. 2008
Srovnání různých pohledů na spásu

Spása a odpuštění hříchů

Tentokrát trochu teologie :-)

Jako volné pokračování příspěvku č. 448 sem vkládám hrst úvah o spáse ve spojitosti se zpovědí a odpuštěním hříchů z oblasti srovnávacího bohosloví.

Minule jsme se dotýkali otázky spásy člověka, resp. otázky přijetí člověka u Boha, nyní si všimneme některých zásadních odlišností v pohledu na spásu mezi různými křesťanskými denominacemi. Tři základní náboženské proudy hlásící se ke křesťanství používají pro spasení člověka tři pojmy: spása, vykoupení a ospravedlnění. Všechny tři termíny jsou biblické a ve své podstatě správné a jejich použití může být oprávněné, jsou-li dobře vykládány. Nicméně je skutečností, že každý ze tří základních církevních proudů si v průběhu historie vybral jeden z těchto tří termínů a ten teologové dané církve chovají ve větší oblibě než ostatní dva pojmy; tato skutečnost mj. vskutku výstižně charakterizuje panující rozdíly v pojetí spásy mezi církvemi. Alespoň v největší stručnosti se o tomto zajímavém tématu zmíníme.

Spása - termín, který preferují pravoslavní. Spása znamená záchrana. Zachránit potřebuje ten, komu hrozí vážné nebezpečí - kdo tone, kdo umírá. Tento pojem nejlépe ze všech postihuje, jak Pravoslaví učí o spáse, která je záchranou umírajícího člověka. V pojmu spása je obsaženo pravoslavné učení o člověku, o jeho duchovním stavu, o jeho zchátralosti, nemocnosti, o tom, že člověk kvůli prvotnímu hříchu hyne a propadá smrti - tělesné i duchovní. Kristus je lékařem lidské duše, je zachráncem, který svým křížem a Vzkříšením zachraňuje člověka pro věčný blažený život. Pro spásu člověka je především potřeba vyléčit smrtelnou nemoc, kterou bylo lidství raněno prvotním hříchem (všimněme si: nejde o odpuštění tohoto hříchu - vždyť to není osobní hřích! - ale o léčení všelidských následků tohoto hříchu). Ve své boholidské Osobě obnovuje a léčí Kristus Pán naše poškozené a nemocné lidství, které Boží Syn oblékl, aby se člověk opět mohl sjednotit s Bohem. Otevírá lidem, kteří se znovu narodí z vody a Ducha a spojí se s Kristem, cestu k dokonalosti. A dokonalý člověk se může sjednotit s dokonalým Bohem - v tom tkví spása člověka. Od člověka se ke spáse žádá, aby poté, co se s vírou a pokáním narodil k nové existenci, svou činností a vůlí spolupracoval s posvěcující Boží energií a pěstoval v sobě to, co do něho bylo zaseto, aby v něm rostl nový člověk, který již nezemře, ale je schopen účasti na věčné blaženosti. (Hovoříme zde na toto téma často, takže se nyní omezím jen na takto povšechnou charakteristiku.)

Vykoupení - pojem, který preferuje římsko-katolická církev, protože dobře koresponduje s jejím pohledem na Kristovo dílo spásy jakožto na "zadostiučinění", které Kristus prý přinesl Otci za naše hříchy. Dle učení římské církve prvotním hříchem, přestoupením, člověk padl do moci ďábla, urazil Boží spravedlnost, a proto musel Boží Syn (měl-li spasit člověka) přinést uražené Boží spravedlnosti svou obětí zadostiučinění (viz nový katolický katechismus, paragrafy 615, 616). Suma římského učení o spáse tedy spočívá v tezi: svou obětí na kříži Kristus přinesl zadostiučinění Otci, uraženému hříchem člověka (všimněme si, že osa tohoto učení prochází křížem a smrtí Božího Syna; Vzkříšení, které je těžištěm pravoslavné reflexe spásy, je na Západě vlastně jen jakýmsi přídavkem, dalším pokračováním, které je sice také důležité, ale kulminace spasitelného díla Kristova se v očích Západu děje na Velký pátek, na kříži).

(Pravda, vzniká tu pak nepříjemná otázka, komuže byla přinesena tato vykupitelská oběť? Ano, bylo za nás zaplaceno. Jenže komu? Cena za vykoupení by totiž měla být zaplacena tomu, u koho je v zajetí otrok, jehož chceš vykoupit. To je velice delikátní situace, před níž katolická teologie stojí. Cožpak by měl Boží Syn platit ďáblu? Je příšerné byť jen pomyslet, že by Bůh obchodoval se satanem. Nebo Otci?, jenž odmítl i krev Izáka, kterou mu z poslušnosti byl připraven přinést Abraham? Vždyť u Otce jsme přece nebyli v zajetí - právě naopak - hříchem jsme se Bohu odcizili! V právnicky orientovaném teologickém systému nemá tato otázka uspokojivé řešení, než jedině za pomoci teorie uraženého Boha, pokud bychom takové řešení však mohli považovat za uspokojivé.)
Kristus tedy dle římskokatolické církve přinesl zadostiučinění Otci za prvotní lidský hřích a každému, kdo je v této církvi pokřtěn, je podle učení Říma tento dědičný hřích odpuštěn (vymazán, zahlazen).

Poukazuji opět na terminologii: prvotní hřích je v římskokatolické církvi každému pokřtěnému odpouštěn; jenže proč je potřeba odpouštět něco, čím se člověk osobně neprovinil? Kde je vina kojence, kterého křtíme? Provinil se snad tím, že se narodil? Nebo je hříšnou vinou už jen být člověkem? Myslím, že je to jinak. Pravoslaví při křtu léčí duchovní nemoc, kterou je lidstvo po prvotním hříchu zasaženo, a odpouští osobní hříchy, jimiž se křtěnec před křtem provinil /to se pochopitelně netýká nemluvňátek/.) Pro Západ je typická jakási nevyjasněnost rozdílu mezi osobním hříchem a dědičným hříchem (Belejkanič: Dogmatická teologie), tedy mezi tím, co je naší vinou, kterou potřebujeme odpustit, a co je nemocí, která je potřeba uzdravit.
Příčina, jež brání římské teologii přijmou pravoslavné učení o léčení lidské přirozenosti v Kristu, spočívá v západním způsobu řešení otázky: "Jakou lidskou přirozenost na sebe vzal Boží Syn při svém vtělení z Panny Marie?" Pravoslaví učí (na rozdíl od Říma), že přijal nemocnou (hříchem poškozenou) lidskou přirozenost, aby ji vyléčil. Kdybychom však přijali teologii Říma, museli bychom konstatovat, že Kristus nemohl uzdravit nemocnou lidskou přirozenost prostě proto, že ji na sebe nevzal, nepřijal ji do své Osoby; římskokatolická církev totiž učí, že Boží Syn přijal nikoliv hříchem raněné lidství, nýbrž lidství takové, jaké bylo před pádem člověka, před prvotním hříchem. A jak už učí dávní otcové - co Kristus na sebe nevzal, to ani nespasil - nemohl tedy podle teologie latiníků Kristus spasit člověka vyléčením jeho nemoci způsobené hříchem. Jediné, co v takovém teologickém systému mohl vtělený Boží Syn pro hříšného člověka vykonat, bylo: přinést svou smrtí zadostiučinění Otci, uraženému hříchem člověka, - a tak provést vykoupení lidstva. (Pro Pravoslaví je učení o "uraženém Bohu" či o "zadostiučinění", které vzniklo na Západě v době po přelomu prvního a druhého tisíciletí a inspirovalo se zřejmě všelijakými rytířskými eposy té doby, na hony vzdáleno a zcela nepřijatelné.)

Ospravedlnění je slovem, které pro svůj pohled na spásu nejraději používají protestanti (evangelíci). I tento pojem je - podobně jako "vykoupení" - vhodný k právnickému chápání spásy. Reformátoři 16. století si položili následující otázku: "Cožpak Kristus měl jen tak málo zásluh, že stačily pouze na vykoupení prvotního hříchu?" A sami si odvětili: "Samozřejmě, že ne! Měl jich daleko více!" A tak prohlásili: "Každý věřící je osvobozen ne toliko od hříchu prvotního, ale ode všech osobních hříchů." A jak? Je z nich ospravedlněn. Čili není od nich očištěn! Jak dodnes hlásají teologové protestantismu: "Bůh ospravedlňuje každého věřícího člověka." V konečném důsledku to vede k: "Věřícímu se hřích již nepočítá za hřích." Patriarcha Sergij (Stragorodskij) ve své knize O spasení hořce zvolal: "Jaká hrůza! Co je nám tu nabízeno jako ideál, jako budoucí život? Zůstávat ve hříchu, a to na celou věčnost! A zároveň být s Bohem!" Jaká absurdita! Proč tedy Kristus vlastně přišel? Ospravedlnění není uzdravením. A jakým způsobem je člověk ospravedlněn? Nikoliv kvůli tomu, že byl shledán nevinným, nýbrž protože Kristus přináší své všemohoucí ospravedlnění provinilému člověku, a lidský hřích je tím nahrazen jeho nad-zásluhami. To je protestantská koncepce, která je ještě hroznější než katolicismus (tam je alespoň to vykoupení - a to umožňuje člověku, aby se osobně namáhal a osobně proti svým hříchům pracoval, a podílel se nějak na svém vykoupení; zde však už ani to nezůstává - Kristus, jak se tu ukazuje, vše učiní za člověka; stačí jen, aby člověk uvěřil v Krista jako svého Spasitele a otázka je uzavřena).

Není možno nezvolat: Co může být hroznějšího, než být s Bohem a při tom zůstat hříšníkem (byť ospravedlněným)?! Člověk věčně zůstane nezbaven svých hříchů; není očištěn a tudíž má setrvat jimi poskvrněn v Boží blízkosti na věky - to je strašné byť si jen představit! Uvažujte: zůstat poskvrněn na věky a to ještě v Božím světle, které bude na věky usvědčovat naši nevěru, zradu, ohavnosti..., jichž můžeme tisíckrát litovat, ale zůstaneme bez milosti očištění. Hříchům je - podle této západní koncepce - sice Kristem vzata síla strhnout člověka do pekla, ale samotný hřích zůstává s hříšníkem na věky.

(Představme si, že bychom přišli do vybrané společnosti ve smradlavých zablácených hadrech, leč všichni by nám tam říkali, že to nevadí a že nás mají rádi, a ukazují nám na nějakou vyhlášku, kterou se stanovuje, že na oděvu tady nezáleží; přesto - jak bychom se cítili ve znečištěných hadrech mezi skvostně oděnými hosty? Kdyby se nám o něčem takovém zdálo ve snu, asi bychom se probudili celí zpocení hrůzou z takové noční můry. Jenže to je podobenství protestantského učení o spáse člověka.)

(Výše v tomto bloku používány citace z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova)
---------------------------

Co znamená Boží odpuštění hříchů našich?

Pokračujme v rozebírání otázky spásy člověka - nyní o významu pokání a odpuštění. Bez odpuštění svých hříchů nemůže člověk dojít spásy (píše se přece ve Zjevení o nebeském království: nevejde tam nic nečistého). Odpuštění hříchů - jak toho dosáhnout? - to je tudíž klíčová otázka v tématu lidské spásy.

Proč nestačí k tomu, aby se dostalo člověku odpuštění jeho hříchů a byla vyléčena jeho duše, jen samo lidské pokání? Takový dotaz míří do samotné podstaty křesťanství, protože je to vlastně otázka po smyslu příchodu Kristova. Vždyť již před Kristem lidé mohli činit pokání ze svých hříchů. Odpouštěl jim už tenkrát Bůh jejich hříchy, když se z nich upřímně káli? Ano. Jistě. Již ve Starém zákoně čteme, že pokání člověka vymaže (vybělí) jeho hříchy; konec konců i sv. Jan Křtitel hlásal "křest na odpuštění hříchů" a křtil tímto křtem ještě před veřejným vystoupení Pána Ježíše. Jenže odpuštění, jehož ta či ona osoba pro sebe pokáním dosáhne, není uzdravením všelidské duchovní nemoci. Konkrétní hřích, z něhož se kdo kaje, je odpuštěn, ale duchovní nemocí raněná lidská podstata, v níž hřích koření a z níž vyrůstá, zůstává i poté beze změny, - čili člověk stále zůstává pod zákonem (vládou) hříchu. Žádný člověk na tom nedokázal nic změnit. To je situace lidstva před Kristem, resp. lidí bez Krista.

Kristovo dílo spásy: ukřižování, smrt, vzkříšení a další události jeho pozemského života. Jak souvisejí s odpuštěním hříchů? O vyléčení umírající lidské podstaty, následku prvotního hříchu, jsme již trochu hovořili výše. Jenže jak se to má s odpuštěním našich vlastních osobních hříchů nám všem, kteří jsme se provinili? Jaký je rozdíl mezi pokáním a následným odpuštěním v době před Kristem a křesťanským pokáním a rozhřešením?

Pokání a odpuštění hříchu člověku bez Krista nepřinese kajícníkovi nápravu nejhlubšího lidského nitra. Je to jako když posečete plevel, jehož kořeny zůstanou v půdě. Na chvíli to vypadá, že je pozemek odplevelený, ale každý zkušený zahrádkář ví, že je to pouhé zdání - jen to tak na chvilku vypadá. Brzy bude zahrádka opět plná bujícího pýru a jiného bejlí. Jinými slovy - pole bylo sice vyčištěno, ale pod povrchem zůstalo stále v moci plevele a tato moc se brzy projeví.

Kristus mění svým dílem spásy stav lidské duše - čili řeší stav té "půdy", ve které hřích koření a z níž čerpá svou sílu a moc nad člověkem. Hřích sice i nadále ještě přichází do života člověka, ale už jakoby zvenku, čili ne zevnitř. Ano, hříšné zvyky, vášně a pokušení od démonů svádějí člověka ke hříchu, jenže u křesťana, který není křesťanem jen podle jména, nemají tyto hříchy kořeny v jeho duši. Hřích se už nespojuje napevno s lidskou duší. Duše nekřesťana je srostlá s hříchem, kdežto duše křesťana je ve své podstatě hříchu odcizena - hřích v ní už není doma. Pokáním vytrháváme z duše hřích, který sice může vegetovat v lidské duši, ale nemůže v křesťanu zapustit kořeny (pokud zůstává křesťan živým křesťanem). V tom vidíme diametrální odlišnost křesťanského pokání od nekřesťanského. A právě tuto možnost odpuštění osobních vin a hříchů Kristus člověku přinesl. Odpuštění, které nezůstává na povrchu, ale jde do hloubi lidské duše, až na její dno. Čili pokání člověka spolu s Boží blahodatí (nejdříve při křtu a později při zpovědi a při svatém přijímání) ničí spáchané hříchy kompletně i s kořeny; není to jen nějaká "kosmetika duše". Kvůli tomu a pro to prolil Kristus na kříži svou krev a přemohl smrt, vstav z mrtvých třetího dne.

Kořeny hříchu Kristus vytrhl z lidské přirozenosti, avšak prázdné místo po nich musí sám člověk (po křtu) zaplnit pěstováním ctností. Zůstane-li místo po hříchu dlouho uprázdněno, pak se kvůli vášním, špatným návykům a pokušení vrací to, co už jednou bylo vyhnáno. Vzpomínáte si na slova Páně: "Když pak nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, ale nenalézaje, dí: Navrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel. A přijda, nalezne prázdný, vyčištěný a ozdobený. Tedy jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, a vejdouce, přebývají tam, i bývají poslední věci člověka toho horší nežli první. Takť bude i tomuto zlému pokolení." (Mat 12,43-45)
Je pravdou, že neléčený hřích nebo nedbalost v duchovním životě, mají moc postupně ničit dílo křtu a rozleptávat duši křesťana, a tím ji odcizovat Boží blahodati. Pokáním a následným rozhřešením se však duše vrací do uzdraveného stavu, který získala při křtu a který pro ni není už něčím novým nebo cizím, ale je - dalo by se říci - pouze návratem do normálu. Duši křesťana je vlastní posvěcující přebývání blahodati Ducha Svatého, je to pro ni normální stejně, jako je naopak normou pro duši nekřesťana cizost, vzdálenost a nedostupnost tohoto blahodatného stavu.

Starozákonní pokání a odpuštění hříchů nemohlo dát člověku vstup do nebe, do společenství s Bohem, protože lidské nitro zůstávalo ve stavu, do něhož je přivedl Adam. Čili ve stavu neuzdraveném a odcizeném Bohu. Pokáním a následným odpuštěním hříchů a očištěním svědomí mohl starozákonní člověk vzít ďáblu právo nad sebou, ale ani spravedlivý (tj. Boží přikázání dodržující a kající věřící) nemohl vstoupit do Božího království. Jestliže bereme v úvahu některá zjevení, ukazující, že spravedlivý nekřesťan či nepravoslavný nejde do pekla, pak zároveň z těchto zjevení čteme, že nemůže jít ani do ráje. Nezasluhuje mučení, leč není uzdraven a způsobilý účasti na blaženosti.

-------------------------

Vsuvka

Výše popisovaný pohled na Kristovo odpuštění hříchů dává pravoslavným jejich víru ve svaté Tajiny (svátosti) - např. víru v sílu a moc zpovědi, křtu nebo eucharistie. Římská církev má jiný názor na smysl a důsledky Kristova utrpení, a to se odráží v jiné víře katolíků v sílu svátostí, např. v nedokonalou moc zpovědi (viz o tom níže), v rozdělení "trestů za hříchy" na věčné a časné, přičem tu vzniká potřeba řešit časné tresty za pomoci odpustků atd. atd. (Viz např. zde: "Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích," katolický katechismus, par. 1473. Nebo jinde: "...pro /zemřelé/ získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů," katol. katech., par. 1779). Všechny tyto odlišnosti jejich církevní praxe vyrůstají z odchylného učení o Spasiteli.

Římskokatolický názor, že Kristus přijal lidskou přirozenost, jakou měl Adam před hříchem, za sebou vleče dlouhý řetězec nevyhnutelných následných vývodů. Např. i dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (v lůně sv. Anny; někdy je nám, pravoslavným, z nedorozumění podsouváno, že toto - duchu pravoslaví tak cizí - učení zastával i sv. Dimitrij Rostovský) je jedním z důsledků výše uvedeného západního názoru: aby Kristus při svém vtělení mohl přijmout od Panny Marie hříchem nepoznamenanou lidskou přirozenost, musela být Panna Marie při svém početí dle učení Říma předem ochráněna od přenosu dědičného hříchu. (Proto římská teologie i přes počáteční spory o této otázce ve 12. a 13. století učí o Panně Marii, že byla Kristem jaksi předvykoupena, a proto i ona měla lidství jako Adam a Eva před hříchem; je to podobně jako papežská neomylnost jedno z novějších římských dogmat - učení o Neposkvrněném početí Panny Marie v lůně sv. Anny bylo přijato v r. 1854).

»Pro naši spásu bylo tedy nevyhnutelné, aby Kristus přijal naše lidství - lidství Adama po jeho pádu. Bylo to tedy lidství smrtelné, nemocné, postižené tělesnými potřebami spánku, jídla, podrobené hladu, zármutku, bolesti, jimž se Kristus po vtělení již nemohl vyhnout. Od okamžiku, kdy se /dobrovolně/ narodil, už musel jednou umřít. (Katolíci oproti tomu věří, že Kristu trpěl /a to v každém momentu svého života/ hladem, žízní, bolestí i smrtí dobrovolně - v tom smyslu, že kdyby najednou už nechtěl trpět, nemusel by.) Protože Kristus přijal naše lidství od Panny Marie, pak i Panna Marie musela mít své lidství v tom stavu, v jakém ho sdílíme my všichni, - čili zasažené nemocí z prvotního hříchu. Nemohla být tedy neposkvrněně počata.« (A. Osipov)

Proč se tedy o Kristu praví: "Ve všem nám podobný kromě hříchu?" Znamená to, že nemohl mít naprosto nic společného s prvotním hříchem, resp. s jeho následky, jak to učí Řím? »Uvědomme si, že prvotní hřích, resp. jeho následky, jichž jsme všichni účastni, je potřeba chápat jako nemoc, kterou lidství trpí, je to rána, kterou Adam zasadil lidství. Z hlediska viny - tedy na úrovni osoby - je to však osobní hřích Adama a jen Adam za něj nese odpovědnost« (A. Osipov). Tím nechceme svalovat vinu a odpovědnost na někoho jiného (jak to činil Adam a po něm Eva), jen odlišit vinu a nemoc. »Vina je věc osobní. Důsledkem Adamova hříchu je však nemoc, kterou bylo zasaženo jeho lidství. Na úrovni lidské podstaty (přirozenosti) neseme důsledky Adamova hříchu my všichni - avšak tím se nepodílíme (vinou, osobní vůlí) na prvotním Adamově provinění, ale díky svému poškozenému lidství toto provinění opakujeme, pokračujeme v něm - a tím už jsme vinni. To už je náš osobní hřích. Kristus přijal lidství raněné Adamem, ale přemohl jeho vinu tím, že v jeho hříchu nepokračoval, neopakoval je. A proto nemá žádný osobní hřích. Jestliže na sebe vzal hříšnou lidskou přirozenost, pak to ještě nutně neznamenalo stát se hříšným; vytváří tím předpoklad pro hřích, sklon ke hříchu. Tento sklon nebyl schopen žádný člověk po Adamovi přemoci a zvítězit nad hříchem svými vlastními silami (natož pak odstranit samu nemoc lidské přirozenosti!). Až Kristus, druhý Adam, přemohl v sobě tento sklon a zvítězil nad hříchem, a proto přemohl smrt, která je mzdou hříchu.

Kdyby Kristus neměl Adamovo poškozené lidství, pak by nemohl přemoci hřích, protože by nemohl bojovat s hříchem uvnitř. Hřích by pro Krista byl něco odtažitého, teoretického, co nemá žádnou sílu. Proč by ďábel pokoušel Krista na poušti, řka, aby z kamenů učinil chleby, kdyby Kristus neměl opravdový hlad? Adam před hříchem necítil hlad. Kdyby Kristus měl Adamem neporušené lidství, pak by hlad jen předstíral, anebo by si tam na poušti mohl svobodně vybrat, jestli chce cítit "opravdový" hlad anebo nikoliv. Co by to pak bylo za pokušení, kdyby Kristus narozdíl od nás všech nemusel mít hlad? Všechna tři ďáblova pokušení: hlad, skok z věže i pokušení moci, byla založena na tom, že Kristus má lidství podrobené sklonu ke hříchu, a tento sklon musí přemáhat. (A to je teprve začátek jeho díla spásy člověka; pozn. překl.)

Žádný člověk po Adamovi ještě tento sklon nepřemohl, vždyť všichni jsou postiženi následky prvotního hříchu (proto je psáno: "Nikdo není spravedlivý, není ani jeden" /Řím 3,10-11/ - tím se míní nemoc a rozklad lidské přirozenosti, což způsobil Adamův hřích, pozn. překl.)« (A. Osipov)


Archanděl Gabriel (ikona Zvěstování přesv. Bohorodice)
Panna Marie se sice nikdy nedopustila hříchu, ale sklon ke hříchu z lidské přirozenosti vytrhnout nemohla; před poskvrnou osobním hříchem ji uchránilo Boží řízení působící v celém jejím životě, byl to také výsledek Hospodinova vedení nad mnoha izraelskými generacemi, zbožnosti a svatosti rodičů, navštěvování andělů (nejedla obvyklý pokrm, ale sytili ji andělé, kteří ji zároveň vyučovali); nezapomínejme, že v dětství byla vychovávána při chrámu a od početí Kristova (ve 14 letech) působilo posvěcení sestoupení Svatého Ducha. Nebyl to rozhodně nějaký jednorázový zásah Boží moci, který ji měl ochránil při jejím vlastním početí ve sv. Anně před přenosem dědičného hříchu, jak to učí Řím. Pak by už totiž už nemusela zápasit se sklonem k hříchu. Co by potom ještě měla společného s námi? (A co horšího: co by pak měl Kristus společného s námi, kdyby od ní přijal lidství v jiném stavu, než je máme my?) Jak by mohla rozumět našim pokušením a zkouškám? My věříme, že i ona musela bojovat proti sklonu k hříchu, a proto zná naše zápasy a pomáhá nám svými přímluvami. Je člověk jako my, a tudíž nám je vzorem. A nejen vzorem. Právě kvůli tomu, že byla člověk jako my a při tom porodila nejen člověka ale i Boha, stala se největší mezi svatými, prostřednicí mezi námi a Bohem (jak učí sv. Řehoř Palama, nikdo nemůže přijít k Bohu jinak než prostřednictvím přesv. Bohorodice). Ano, v jejím životě působilo zvláštní jedinečné Boží řízení, které jí pomáhalo uchránit čistotu a zachovat panenství těla a srdce (např. i zasnoubení Josefovi /losem vybraný/ mělo podle sv. Jana Damašského za účel svést ďábla ze stopy; padesátnice, sestoupení Svatého Ducha se jí dostalo o skoro 34 let dříve než svatým apoštolům, a to při početí Spasitele, kdy byla naplněna Duchem Svatým). I my věříme v její celoživotní neposkvrněnost; v pravoslavné církvi není jediné bohoslužby, při které by nebyla vzdávána úcta Matce Boží, a není jediného chrámu, kde by nebyla bohorodičná ikona; nazýváme ji přečistou, nejčistší, nejblahoslavenější, slavnou, neposkvrněnou (osobním hříchem), přesvatou. Její lidství však muselo být v takovém stavu, jako lidství každého člověka, aby toto nemocné lidství mohl od ní přijmout Boží Syn při svém vtělení a s tímto lidstvím nejprve obnovit poslušnost Bohu, přemoci hříšný sklon a nakonec je uzdravit Ukřižováním a Vzkříšením (a nejde jen o uzdravení, nejedná se tu už o "pouhý" návrat lidství do stavu Adama před hříchem, ale zbožštění lidství, které kdysi bylo úkolem dávného Adama, ale uskutečnil je až druhý Adam - Kristus Pán).
»Proto byl potřeba příchod Spasitele. Jenže co by to bylo za spásu, kdyby Kristus přemohl tento sklon jen díky jakési vnitřní rozdvojenosti, kdy si mohl vybrat do jakého ze dvou módů se přepne (trpět či netrpět), když žádný člověk po Adamovi takovou možnost volby neměl? Tím by bylo fatálně oslabeno vítězství nad hříchem na lidské rovině - čili to vítězství, které je přenositelné na nás. Jestli Kristus bojoval s hříchem nikoliv jako my, ale jako Bůh, proč se vůbec vtěloval? To mohl použít nějakého proroka, a na něm demonstrovat svou sílu, když by mu dal schopnost přemoci hřích. Jenže to by právě byla ta spása "zvenku", která by byla na úkor lidské svobody a svěřené odpovědnosti, a kterou by Bůh mohl provést okamžitě po pádu Adama, ale neučinil ji, protože by to bylo násilí na člověku. Spásu člověka bylo potřeba vykonat "zevnitř" lidství, tj. sestoupit za člověkem až na dno jeho poškozeného lidství a tam přemoci hřích. Tedy stát se nositelem tohoto nemocného a hynoucího lidství.« (A. Osipov) A právě to Boží Syn vykonal; proto na kříži volá z hlubin, do nichž člověk padl (a do nichž za člověkem Boží Syn sestoupil) a které jsou takovým oslepením lidské přirozenosti, že nich není vidět Boha: „Bože můj, proč jsi mne opustil?"

Pokud by bylo Kristovo utrpení jen hra (byť hraná s absolutním nasazením), z níž mohl Spasitel kdykoliv vystoupit (či udělat nějaký ten cimrmanovský "úkrok stranou"), pak by byly stejnou neopravdovou hrou i Tajiny (svátosti). Celé dílo spásy člověka by zůstávalo jen jako herecké představení dotýkající se jen povrchu věcí, nepronikalo by do hloubky, nešlo by až na dřeň, na nejhlubší dno lidské postaty. »... Z celého díla spásy by se stal jakýsi experiment, cosi povrchního, co nezasahuje plnou hloubku lidství, ba dokonce snad i švindl, či jemněji řečeno - jakési divadlo. Jako herec se na chvíli "převtělí" do své role, prožívá ji, trápí se s ní či raduje, ale pak je potlesk a on jde domů, tak asi tak dvojkolejně by vypadala Kristova spása - byla by asi tak opravdová, jako je opravdová role herce na prknech, jež znamenají svět.« (A. Osipov)

A to je právě situace, do níž se dostala víra římské církve, na kterou logicky reagovali reformátoři, kteří akorát popošli po cestě, na niž se vydala latinská teologie, ještě o kus dál, a už rovnou a bez obalu prohlásili svátosti za pouhý symbol či znamení.

Co je však ještě důležitější: mění se tímto pojetím učení o Tajinách (svátostech), které pak už neléčí nemocnou lidskou přirozenost zevnitř, ale spíše jakýmsi magickým způsobem na ni působí zvenku. To je ta "spása zázrakem Boží všemohoucnosti" - "spása zvenku", kterou Bůh mohl učinit okamžitě po selhání Adama a Evy, ale neučinil, protože ve skutečnosti něco takového není možné, nemá-li to ničit lidskou osobu.
-----------------

Nyní pojďme dál k dalšímu ze soteriologických rozdílů mezi Pravoslavím a římským katolicismem s jeho právnickým chápáním Kristova spásného díla odpuštění hříchů: Kristus přinesl zadostiučinění uražené Boží spravedlivosti (katolický katechismus, paragrafy 615, 616). Hotovo. Bůh se už nemusí (dle diktátu své neoblomné spravedlnosti) na člověka hněvat a může ho opět vpustit do své blízkosti. Proti této právnické koncepci, kterou se Řím jaksi vrací do sféry Starého zákona, staví Pravoslaví svoji víru a zkušenost s uzdravením člověka, který je Kristem opět uschopněn přistoupit k Bohu.

To jsme již probrali dříve, takže teď pojďme dál. Je tu ještě jedna - subtilní ale přesto citelná rozdílnost, která má mocný vliv na celkové zabarvení smýšlení věřících i teologické uvažování církve. V římskokatolické teologii se všechno točí kolem spravedlnosti. Ať už Boží nebo lidské. Pravoslaví však nad spravedlnost klade milosrdenství. Ať už se se jedná o Boha nebo lidi.

Víra v Boží milosrdenství, které nemůže být orámováno žádnou lidskou představou spravedlnosti, je v Pravoslaví tak silná, že i ona se někdy může blížit ke krajnosti, či snad dokonce dojít až do jemné nebo i hrubší hereze. Mám na mysli ta známá vyprávění o lidové víře v Rusku (např. o babičce na ruské vesnici, která staví svíčku před ikonou posledního soudu; na otázku proč to činí, odvětí: "Nikdo se za něho nemodlí." Myslila tím: za ďábla, ale nechtěla vyslovit jeho jméno; byla přesvědčena, že i on může být nakonec přijat). A konec konců, víme přece o dávné heretické koncepci Origenově o spasení všech (i satana), které se říká apokatastase. Variace podobných názorů (ať už artikulované či neartikulované) jsou jako podzemní řeka, která není vidět a nevychází na povrch v podobně církevního kázání, - je však stále skrytě přítomna v myšlení církve jako stálá naděje, že jednou - tam někde, úplně na konci všeho - snad možná kéžby - třeba člověku nepochopitelným Božím zázrakem a proti veškeré logice - dojde všechno spásy, vrátí se k Bohu a Bůh se všech ujme. Dokud zůstávají takové myšlenky tichou nadějí, vyvěrající z duchovního života a poznávání Boží lásky, pokud zůstávají přáním, jež se tají v hlubinách křesťanské duše, církev nic nenamítá. Jakmile se však taková mínění začínají prosazovat, hlásat a učit, je nutno je ostře odmítnout, protože jejich kázání protiřečí Božímu zjevení, kterým jsme naučeni, co máme učit. Tak to učinila církev v 6. století na V. všeobecném sněmu, když sněmovně definitivně odmítla origenismus (církev přece nemá žádné pověření od Boha k tomu, aby mohla učit, že všichni budou spaseni). "Přece však jen málo pravoslavných může klidně a bezpodmínečně přijati myšlenku, že mohou lidé být na věky zavrženi a že přes všecku lásku a milost Boží jest vskutku možný věčný hřích" (S. Cankov: Pravoslavné křesťanství východní).

O Rusech S. Cankov (sám Bulhar) píše: "Pravoslavný křesťan má hluboký soucit s člověkem, především s člověkem hříšným a kleslým. Při pohledu na něj nevidí jen tvář svého bratra a člověka, nýbrž i obraz Boží, a proto prožívá v něm sama sebe jako Boží stvoření... Tento soucit jest skoro vždy podstatně spojen s pocitem spoluviny, to jest s pocitem, že na hříchu, provinění anebo zločinu jednotlivce jsme všichni spoluvinni (viz např. dílo Dostojevského). Z toho rozpoložení mysli vycházejíce, chtějí např. nábožní Rusové jako celek (se svými bratry) býti zachráněni (spaseni) nebo - není-li to možné - raději společně zahynouti. Pro takovéto smýšlení nemohl by nikdy Rus napsati Dantovo »Peklo«." (Berďájev)
V římskokatolické církvi pak stálé hledání hlavenství spravedlnosti, která jakoby vládla i Bohu, vyústilo v učení o zadostiučinění Kristově a to pak bylo následně rozvinuto do dogmatu o odpustcích, které mají čerpat svou sílu z jakési pokladnice nespotřebovaných zásluh, resp. zadostiučinění Krista a svatých (viz nový katolický katechismus, par. 1471); i tady cítíme prohlubující se návrat Říma ke starozákonnímu myšlení: vina byla sice Bohem odpuštěna, ale přesto něco zůstává, co je potřeba řešit - v tomto případě tzv. "časný trest" za hříchy, který mají odpustit právě odpustky rozdělované (dříve i prodávané) dnes církví, ale dříve se zdůrazňovalo že papežem.

Celé západokřesťanské učení je prorostlé zásluhami. Není praktická žádná oblast víry a církevní praxe západní, která by nebyla představou o zásluhách poznamenána. (Připadá mi to jako hypertrofované hledání spravedlnosti - leč nikoliv velkorysé spravedlnosti, ale lidsky přízemní, až kupecké.) Dokonce ani protestanti se tohoto prvku římské teologie nedokázali zbavit, ale naopak - jak bylo ukázáno výše - postavili na něm své učení o ospravedlnění, které je klíčovou součástí protestantské teologie. Toto myšlení (a samotný pojem zásluhy) je natolik vzdálené pravoslavné víře a duchovní zkušenosti, že je v praxi jedním z hlavních (a nepřekonatelných) překážek jakéhokoliv spojení či propojení pravoslavné a západokřesťanské víry.
Stejné starozákonní myšlení nesené pocitem nedostatečnosti působení církevních svátostí je patrné i v případě zpovědi - po uděleném rozhřešení, musí kajícník (kvůli spravedlnosti) přinést ještě nějaké zadostiučinění, protože rozhřešením (které "není lékem na všechno", jak se opravdu doslovně praví v novém katolickém katechismu) nebylo dáno člověku plné uzdravení: »Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem "zadostiučinit" nebo "usmířit" své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá "pokání".« (Citováno z nového katolického katechismu, par. 1459)

Zajímavé je sledovat nikoliv bezvýznamné rozdíly, které změna učení a víry vnáší do praktického církevního života na Západě. Zmíníme tentokrát např. problematiku epitimie. Pravoslavní věří, že právě svatými Tajinami (svátostmi) je člověk uzdravován (zpovědí hřích a vina mizí - definitivně a naprosto /a vlastně proč ne, když se pokáním a Tajinou rozhřešení duše vrací do posvěceného stavu, který je pro ni od křtu normální/; zápis o lidském hříchu, který má ďábel na svých listinách, je vymazán); kající skutky předcházejí, skýtají odpuštění a připravují cestu Boží blahodati, která dokoná odpuštění a dává uzdravení shůry tím, že vrátí duši její předešlé posvěcení. Kdežto římská církev věří opačně - svátost předchází a opuštění viny vytváří právní podmínky pro uzdravení, které samo je však vlastně až následným plodem lidských skutků.

Toto (z našeho hlediska nesprávné) západní uvažování však, bohužel, do jisté míry proniklo i do myšlení Pravoslaví (zvláště tam, kde pravoslavné území sousedí s římskokatolickým) - stačí si vzpomenout, jak ukrajinští věřící běžně nazývají epitimii "pokutou", místo aby tyto po zpovědi uložené kající skutky chápali jako impuls k nápravě života, uvedení do nového života po znovuzrození při svaté Tajině pokání, která je někdy nazývána druhým křtem. Ve skutečnosti by uložení epitimie nikdy nemělo zpochybňovat absolutní moc blahodati rozhřešení. Epitimie uložená po rozhřešení má význam hlavně pastýřský a pedagogický. Na udělené rozhřešení nemá tato eptimie žádný vliv; snad jen nepřímý - totiž, že si při této "dodatečné epitimii" má hříšník lépe uvědomit, vážnost dříve spáchaného hříchu, pochopit velikost Boží daru, kterým je Kristova spása, a zároveň si vnitřně duchovně osvojit dar rozhřešení, jehož se mu dostalo. Pokud jsou vyznávané hříchy tak vážné, že je nutné, aby hříšník k jejich vyléčení konal zvláštní skutky pokání, činí se tak v Pravoslaví (shodně se starokřesťanskou tradicí) zásadně před rozhřešením; kajícník tedy nemůže po stanovenou dobu přistupovat k přijímání a jsou mu uloženy kající skutky; činěním tohoto pokáním se hříšník připravuje k přijetí rozhřešení a svatých Tajin Těla a Krve Kristových.
Pravoslavné myšlení dodnes udržuje starokřesťanskou reflexi: hřích odděluje člověka od Církve, pokání (završené udělením rozhřešení ve svaté Tajině) kajícníka opět spojuje s Církví. Dnes už většinou nebývá vnitřní oddělení hříšníka od Církve zviditelňováno a manifestováno vyloučením z bohoslužebného shromáždění, jak tomu bývalo ve starých dobách. Nic to však nemění na duchovní podstatě účinku hříchu - hřích odděluje duši člověka od Boha a vylučuje křesťana z Církve. Proto také v modlitbě rozhřešení čte každý pravoslavný kněz nad každým kajícníkem vždy tato slova modlitby k Bohu: "... sjednoť a spoj ho se svatou Církví svou..." Tato část rozhřešující modlitby podnes zřetelně ukazuje, že před přečtením této modlitby byl hříšník kvůli svému hříchu odděleným a vyloučeným z Církve (třebas nikoliv zjevně, leč v realitě duchovní).

Ohledně kající praxe se ve staré církvi postupovalo následovně: vyznal-li kajícník vážný hřích, bylo mu uloženo pokání, po čas něhož se nesměl účastnit svatého přijímání (trvalo často mnoho let, za skutečně vážný hřích je stanovena epitimie např. 15 let). Doba konání pokání byla zhruba rovnoměrně rozdělena do několika (většinou čtyř) stupňů (první a poslední stupeň byly však nezřídka kratší než prostřední dva). Na prvním stupni se kajícímu hříšníkovi zakazovalo vstupovat do chrámu, stával u vchodu do chrámu a se slzami měl vyznávat své provinění a prosit ty, kteří vstupovali dovnitř, aby se tam za něj pomodlili (kajícníkům na tomto stupni se říkalo plačící). Druhý stupeň spočíval v tom, že kajícník mohl vstupovat do chrámu, ale stál spolu s katechumeny v chrámové předsíni a spolu s nimi musel v polovině bohoslužby (před konáním Eucharistie) odejít z chrámu; mohl tedy s katechumeny naslouchat čtení z Písma a kázání (těmto se říkalo naslouchající). Třetí stupeň tkvěl v tom, že kajícník již nemusel opouštět liturgii, směl zůstat až do konce, ale klečel v předsíni (to byli tzv. klečící; jinde se jim říkalo padající - konali poklony, tj. padali na tvář před Bohem, vycházeli z chrámu o něco později než katechumeni). Čtvrtý stupeň dovoloval stát v chrámu s věrnými křesťany po celou bohoslužbu, leč nesměl kajícník ještě přijímat svaté Tajiny (tito se nazývali stojící). Kromě toho musel kajícník konat skutky hodné obrácení, podrobovat se různé askezi a vést bezúhonný kající křesťanský život (někdy se na důkaz pokání zřekli úspěšné kariéry). Přísným půstem a horlivými činy pokání mohl někdy dobu pokání zkrátit.

Pro názornost: za vraždu církev udělovala desetiletou epitimii, která byla rozdělena do čtyřech zmíněných stupňů v trvání: 2, 3, 4 a 1 rok; podle sv. Basila Velikého má být epitimie dvacetiletá, rozdělená na stupně trvající: 4, 5, 7, 4 roky; podle kánonu sv. Řehoře to však mělo být skoro 30 let, rozdělených do třech devítiletých stupňů; čtvrtý se vynechává. Podle ancyrského sněmu zůstávají vrazi až do konce života na stupni klečících a do úplného církevního společenství jsou navráceni až ke konci života. Sv. Basil však k tomu podotýká, že náprava hříšníka se má měřit nikoliv dobou, nýbrž způsobem pokání. Nejde tu přece o trestání hříchů, ale o uzdravení člověka.

Dnes se už odpovídající pokání neukládá a léčení duše pokáním po hříchu se nevěnuje taková pozornost, jak by se náleželo, a proto jsme tak často svědky, že lidé trpí následky hříchu po celý život. Ani vojákům po návratu z války se nevěnuje v církvi odpovídající duchovní péče (dříve tři roky po návratu z bojů nesměli k přijímání a duchovně se očišťovali od toho, čeho se museli účastnit), a proto známe všelijaké ty vitnamské či afghánské syndromy, jimiž váleční veteráni trpí po zbytek života atd.
Jistě chápeme, jakým nejen duchovním, ale i psychologickým procesem musel projít kajícník, který z touhy po plné účasti na církevním společenství absolvoval celý ten dlouhodobý (a veřejnosti zjevný) proces. Tenkrát bylo možná více než dnes zjevné, že cílem křesťanského života je učinit člověka svatým. Odpadl-li člověk od tohoto cíle, pak pokání mělo takovou podobu, aby vyvedlo člověka z padlého stavu, zcela ho očistilo od následků hříchu a vyneslo ho k cíli křesťanského života - ke svatosti.

Kajícníci byli po uplynutí lhůty jejich pokání přijímáni do plného církevního společenství většinou před Paschou. Rozhřešení se udělovalo pomazáním svatým olejem. Na památku této události se např. v Ruské pravoslavné církvi zachoval zvyk svěcení oleje a pomazání všech věřících každoročně před Paschou.
Na závěr už jen připojím krátké konstatování, že bez pokání je spása člověka nemyslitelná. Samotný život v Církvi je ve svém nejvnitřnějším principu pokáním. Už přivtělení člověka k Církvi se děje křtem, který je "na odpuštění hříchů", jak hlásá symbol pravoslavné víry. Jan Zlatoústý říká, že křesťan je člověk, který pokání činí. Zatímco se moderní lidstvo opájí svým biologickým zařazením: "člověk rozumný", tak člen Církve sám sebe duchovně zařazuje do jiného druhu: "člověk kající".












Zobrazit příspěvek č. 453 jednotlivě

Administrátor --- 2. 12. 2008
Na čem si pochutnával Luther

Archeologové vyvrátili mýtus o chudobě zakladatele protestantismu

Němečtí historikové rekonstruovali obraz domácího života Martina Luthera (1483-1546). Pracovali na tom více než pět let.

Zvláštní pozornost věnovali archeologové domovnímu odpadu, který byl objeven u domů, v nichž žil lídr německé reformace. Mezi nálezy jsou pivní džbánky, předměty domácího vybavení, zlaté ozdoby jeho ženy, 250 stříbrných mincí a dokonce Lutherova toaleta.

Některé nálezy objevené ve Vittenbergu, kde žil Luther se svou ženou a šesti dětmi, mohou přívržence protestantismu rozčarovat. Představitelé německého protestantismu už pro každý případ prohlásili, že výsledky bádání "není možno dávat do souvislosti s náboženstvím".

Zajímavé je, že vědci nalezli v domovním odpadu Luthera veliké množství kočičích koster. Zatím není jasná příčina.

Němečtí historikové také rozmetali mýtus, že Luther měl prý žít v chudobě. Podle dokumentů vážil reformátor na konci života 150 kg, čili byl (dle listu Guardian) "velice vykrmeným člověkem". Kuchyňský odpad od Lutherů ukazuje, že rodina netrpěla chudobou dokonce ani tehdy, když bylo v Německu období hladu. Dosti často pojídali koroptve, křepelky, husy, prasata, sledě, tresky a platýse.

Dále byly objevena řada historických dokumentů, které ukazují, že otec Lutherův byl boháčem: vlastnil mlýn, polnosti a zabýval se lichvou. Lutherova matka byla dle německých badatelů představitelkou vrchní části tehdejší střední třídy. Rozšířené vyprávění o tom, že Lutherovo mládí se odehrávalo v těžkých a stísněných podmínkách, se tedy nepodařilo potvrdit.

Plánuje se otevření výstavy s nejzajímavějšími nálezy archeologů.

(Lenta. ru dle britského vydání The Guardian)










Zobrazit příspěvek č. 454 jednotlivě

Administrátor --- 4. 12. 2008
Stav lidského srdce

21. neděle po 50nici; o rozsévači a rozličné půdě

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
5  Vyšel rozsévač, aby rozsíval semena svá. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno bylo, a ptáci nebeští sezobali je.
6  A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.
7  Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8  A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, učinilo užitek stonásobný. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.
9  I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Co je to za podobenství?
10  A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.
11  Znamená pak podobenství toto: Setba jest slovo Boží.
12  A (semeno) kteréž padlo vedle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.
13  Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, ale kořenů nemají; ti na čas věří, a v čas pokušení odstupují.
14  Kteréž pak mezi trní padlo, tiť jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkoších života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.
15  Ale kteréž padlo v zemi dobrou, ti jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.
(Lukáš 8. kap.)

Základní výklad podobenství podává sám jeho autor, Pán Ježíš. Setba, která je základním prvkem podobenství, je slovo Boží. Tato setba je zasévána do půdy. A tou půdou je lidské srdce. Leč ne každé lidské srdce je ve stejném stavu - ve třech přepadech ze čtyř vyjde setba nazmar. Prvoplánové poselství tohoto podobenství tedy můžeme shrnout do věty: Věnujte pozornost tomu, jak nasloucháte. Jestli přijímáte to, co do vás Bůh chce zasít.

Hned za tím však klepají na naši mysl další znepokojivé otázky: Nasloucháme Božímu slovu srdcem? Víme vůbec, co to znamená? Známe své srdce? Staráme se, v jakém je stavu? Vstupujeme do něj?

Jedním ze sedmera klíčů k duchovnímu životu je - probudit své srdce. Jen bdělé srdce je schopno duchovního života. Citované podobenství opisuje tři základní důvody, proč není lidské srdce způsobilé pro duchovní život:

1.) Lidé mají srdce umrtvené - kamenné, bez vnitřního života. Takoví bývají rozumáři a častým příznakem této nemoci je přímo ohromující sebedůvěra (tak typická pro naši světskou současnost). Jako udusaná hlína nemůže dát život setbě, tak i takové srdce nemůže dát člověku duchovní život. To, co Bůh chce zasít do člověka, se do takového vůbec nedostane, zůstává na povrchu, a démoni ihned berou, co bylo zaseto, a odnášejí pryč. Tam není víra a potažmo ani spása. V naší civilizaci převládající stav lidských srdcí. (Rada do začátku: Nevěř si tolik... Ignatij Brjančaninov někde píše: "Stále si říkej: Třeba se mýlím." Jen o třech věcech křesťan nesmí pochybovat: O Bohu, o Písmu svatém a o pravoslavné víře; jinak má pochybovat o všem.)

2.) Či je srdce mělké. Nemá hloubku. Není stálé. Nevydrží u ničeho delší čas. Je jako tenká vrstva hlíny půda, pod níž je skála, která brání spodní vodě, aby vzlínala ke kořínkům rostlin. Semínko duchovního života sice vzroste, ale rychle uvadne. (Rada: Přinuť se držet se toho, s čím sis něco začal... Paterik praví: "Kamkoliv přijdeš, nepospíchej odtud.")

3.) Nebo je jejich srdce zmatené. Jestli v prvním případě skomírající srdce nežije, tak v tomto případě toho v něm žije až příliš mnoho; přímo tam bují mnoho věcí, roste v něm trnité houští vášní, roští spletených emocí. Kvůli světským starostem, majetku a slastem vezdejším odpadají tito věřící. Jejich srdce je neschopné duchovního života, podobně jako nemůže dlouho růst semínko padlé mezi bující plevel. (Rada: Vyber si, nemůžeš mít všechno... Musíš volit: země nebo nebe?, časnost či věčnost?, tělesné i duševní vášně hříchu nebo blaženost nebeského království?, peklo nebo ráj? Musíš si vybrat - proto jsi v tomto životě.)

Všechny tři nemoci lidského srdce jsou důsledkem hříchu a jsou stavem hříšným. A jako takový brání spáse.

Získej srdce měkké, hluboké a prosté - to je srdce čisté. To je však těžké v dnešní době, která adoruje komplikovanost, sofistikovanost a "vymakanost". K tomu, aby dnes člověk získal prosté srdce, musí se stát někým, kdo do této civilizace vědy a technologií vlastně ani nepatří.

Abychom mohli naslouchat evangeliu srdcem, musíme mu nejdříve naslouchat životem. Způsob života křesťana je nasloucháním evangeliu a posloucháním evangelia. Dokud neočistíme své skutky, nemůžeme očistit srdce.

Setkání s Pánem se nevyhnutelně blíží. Je potřeba se připravovat. Jací budeme při tomto setkání? Budeme v tom stavu, do jakého jsme za svého života vezdejšího uvedli své srdce. Co Pánu ukážeme? Jaké srdce v nás uvidí? Tvrdé jako mlat?, vyschlé jako poušť?, či zarostlé roštím a houštím jako džungle plevele? Anebo bude jako rajská zahrada, libosad osazený ušlechtilým stromovím obaleným vonnými květy a nesoucím sladké ovoce? Každý si sám odpověz.

A jaký bude soud? Srdce - čili duše - půjde tam, kam svým stavem patří. Své půjde k svému. Co je tvrdé, půjde ke kamení. Co je vyschlé jako poušť, půjde tam, kde je bezvodá výheň. Co je zarostlé, půjde do labyrintu bloudění. A co se stalo rájem, půjde do ráje...

--------------------

Co se stane, když přijmeme do srdce Boží setbu? A když bude v srdci růst? Jak se to projeví? Kromě jiného: získáním ctnosti, které se říká "pamatování na Boha". Kvůli takovým trvá dosud svět. Pravě oni, ač světskými praktiky často znectíváni, přinášejí Bohu stonásobnou úrodu. Jeden takový možná zachraňuje svět pro 99 dalších.

"Pamatovat na Boha - to je mít bolest v srdci, kterou dokážeme snést díky duchu zbožnosti. Ten, kdo však zapomíná na Boha, stává se sebeoblažujícím a necitlivým vůči všemu." (Marek asketa, Dobrotoljubije)










Zobrazit příspěvek č. 455 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2008
Zemřel patriarcha Alexij Moskevský

5. prosince 2008 odešel k Hospodinu představitel Ruské pravoslavné církve, Jeho svatost Alexij II., patriarcha moskevský a celé Rusi

Dnes, v pátek ráno 5. prosince zesnul v Pánu Jeho svatost, patriarcha Alexij II., který stál 18 let v čele Ruské pravoslavné církve. Zemřel v nedožitých 80 letech ve své patriarší rezidenci poblíž Moskvy.

Podle ústavy Ruské pravoslavné církve se bude 6. prosince konat mimořádné zasedání posvátného synodu Ruské pravoslavné církve, aby zvolilo prozatímního správce patriaršího trůnu. Ten bude vést Ruskou církev v období do zvolení nového patriarchy.

Podle ústavy musí být nový patriarcha zvolen na místním sněmu v průběhu půl roku po zesnutí svého předchůdce (tj. nejpozději v květnu 2009).
---------------

Patriarcha Alexij se dlouhodobě léčil s těžkou nemocí srdce. Byly doby, kdy mizel z veřejného života téměř na rok. Přestál mnoho srdečních operací. Pak se zřejmě přidaly problémy s dýchacím ústrojím (bylo to znát na jeho hlasu). Poslední vážná zdravotní krize nastala v srpnu až září. Většinou je dávána do souvislostí s jeho účastí na kijevských oslavách pokřtění Rusi a s politickými i jurisdikčními komplikacemi s tím spojenými. V německých nemocnicích strávil patriarcha i část listopadu. Jeho poslední dny se však nevyznačovaly patrnými projevy jeho nemoci. Poslední neděli, 30. listopadu, vykonal patriarcha bohoslužbu v Mnichově, kde aktivně komunikoval s věřícími; pak sloužil na svátek Uvedení přesvaté Bohorodice, 4. prosince, v Uspenském chrámu moskevského Kremlu a naposledy ještě v Donském monastýru u ostatků svt. Tichona. Podle svědectví očividců ještě včera nic na jeho vzhledu či v jeho slovech nebo na jeho chování nesvědčilo, že by cítil svou brzkou smrt.

-------------------

Hlavní ruské televizní stanice změnily svůj program a vysílají dnes pořady o zesnulém patriarchovi. Parlament (duma) uctil památku patriarchy minutou ticha. V. Putin označil Alexije II. za nejvýznamnější postavu Ruské pravoslavné církve.

Z ruských komentářů:
Většina příslušníků ruské společnosti, kteří se stali lidmi církevními právě za éry 18letého patriarchátu Alexiova, přijala jeho smrt jako svou osobní tragédii.

Alexij II. byl zvolen ještě v době Sovětského svazu. Byl volen tajným hlasování na relativně svobodném sněmu v r. 1990. Byl obdařen jakýmsi diplomatickým taktem a schopností držet střední cestu a sjednocovat krajnosti.

Epochu Alexije II. budou historikové spojovat především s bouřlivým početním růstem Ruské pravoslavné církve(počet farností se zečtyřnásobil a počet monastýrů vzrostl třicetkrát). Dále bude spojován s utvořením nového modelu soužití státu a církve (dosud nikoliv bezproblematického).

Jako hlavní události spojené se jménem právě zesnulého patriarchy budou historikové jistě připomínat tyto: dosti odvážné svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a jeho rodinou; dále sjednocení Ruské zahraniční pravoslavné církve s Moskevským patriarchátem, a také zachování kanonické jednoty Moskevského patriarchátu, který si udržel převážnou část svých ukrajinských farností. Nu, a zmínit je v těchto souvislostech možno i zachování jednoty světového pravoslaví (včetně překonání všelijakých komplikací ve vztazích s konstantinopolským patriarchátem)


Hlas patriarchy Alexije II. byl slyšet po celém světě. A to nejen kvůli tomu, že se jednalo o představitele největší národní pravoslavné církve, tedy o hlavu nejpočetnějšího pravoslavného společenství. Domnívám se, že jeho hlas nebylo lze přeslechnout hlavně kvůli tomu, že patriarcha byl výraznou osobností. Z hlediska osobního charakteru a temperamentu byl vůdčím typem; nebál se ani konfrontace s jinými názory, ani se světskou mocí (např. prezidentem) a s jinými patriarchy (včetně sporu s konstantinopolským patriarchou, jehož v jedné době dokonce vymazal z diptychů ruské pravoslavné církve - tedy přerušil s ním církevní společenství kvůli jurisdikčním sporům). Z hlediska názorového byl zastáncem posvátných tradic (což, bohužel, dnes už ani v pravoslaví není tak samozřejmé).

Měl-li bych dodat něco osobního, pak připojím krátké vyznání, že jsem byl v uplynulých letech Bohu vskutku vděčen, že patriarchou moskevským je právě osobnost formátu a profilu Alexije II.

Vladykovi Alexiovi věčná paměť!







Zobrazit příspěvek č. 456 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2008
Loučení s patriarchou

Obřad loučení s patriarchovými ostatky probíhá v chrámu Krista Spasitele od sobotního večera. Konají se nad nimi zádušní bohoslužby a neustálé čtení evangelia.

Sobotní zasedání stálých členů posvátného synodu biskupů Ruské pravoslavné církve zvolilo jako prozatímního správce osiřelého patriaršího trůnu metropolitu kaliningradského Kyrilla (naroz. 1946; jeho děd byl vyznavačem - vystřídal 47 věznic a sedmkrát absolvoval vyhnanství, ve vězení prožil 37 let) (říká se, že ten, kdo je zvolen za správce patriarchátu, bude pravděpodobně zvolen i za patriarchu; pozn. admin. Ambonu).

Nad rakví Alexije II. vyzval metropolita Kyrill na památku zesnulého patriarchy zachovávat jednotu církve. Patriarchu nazval "symbolem naší jednoty". O patriarchovi řekl, že mu byla zcela vzdálena taková vlastnost, jakou je pokrytectví. "Jeho svatost byl uvnitř i navenek stejný, nikdy nebyl licoměrný, neublížil nikomu hrubými slovy ani ostrými skutky... Přirozeným způsobem dával všem příklad, jak má vnitřní život souhlasit s vnějším životem."

Pohřeb je stanoven na 9. prosince. V Moskvě jsou v době od 6.-9. prosince dopravní omezení.

V sobotu odpoledne stálo asi pět tisíc lidí frontu na rozloučení s ostatky zesnulého patriarchy. Pak se večer u chrámu sešlo 9000 lidí, většina nemá naději, že by se dnes mohla k patriarchovým ostatkům do chrámu dostat. Mnozí říkají, že přijeli zdaleka a jsou připraveni u chrámu strávit celou noc. U chrámu jsou k dispozici sanitky.

Za pokoj duše patriarchy Alexije se modlí i v ruských mešitách. Prezident Medvedev přerušil zahraniční cestu v Indii a vrátil se do Ruska.







Zobrazit příspěvek č. 457 jednotlivě

Administrátor --- 8. 12. 2008
Před pohřbem moskevského patriarchy

Rakev s tělem patriarchy Alexije II. byla umístěna v moskevském chrámu Krista Spasitele

Velechram Krista Spasitele
Duchovenstvo kolem rakve patriarchy
Tělo patriarchy Alexije II.
Podle údajů z okolí patriarchy zemřel Alexij II. na srdeční záchvat. Zesnul klidně a bez bolesti.

Nejvyšší představitelé všech národních pravoslavných církví se zúčastní zádušních bohoslužeb a pohřbu patriarchy Alexije. Pohřební bohoslužby povede konstantinopolský patriarcha Bartoloměj (v Moskvě jako patriarcha poprvé). V pondělí odpoledne vystoupil z letadla v Moskvě vladyka Christofor, arcibiskup pražský a metropolita českých zemích a Slovenska (speciálně o tom informoval oficiální web Moskevského patriarchátu).

V sobotu mnozí věřící přišli ke chrámu Krista Spasitele už brzy odpoledne a museli čekat do 22. hodiny, než začali vpouštět k patriarchovým ostatkům. Věřící, s nimiž novináři hovořili, vyslovovali přesvědčení o svatosti zesnulého a očekávali, že jeho ostatky budou uzdravovat (podobně jako se prý uzdravovali lidé po setkání s ním, když byl ještě živ). Někteří vyjadřovali obavy, že pravděpodobný budoucí patriarcha, metropolita Kyrill, bude v porovnání s Alexijem příliš "politikem", jiní pak říkali: "Na všechno vůle Boží."

Před vpuštěním veřejnosti do chrámu se s patriarchou loučilo duchovenstvo a státní úředníci. Duchovní byli všichni v bílých liturgických řízách. Patriarcha měl v rakvi tvář zakrytu bílou liturgickou pokrývkou (aerem), která se používá při bohoslužbách k pokrývání svatých Darů (podle tradice prý nikdo nesmí vidět tvář zesnulého patriarchy). Rakev byla zakryta zelenou patriarší mantií. U nohou zesnulého byly umístěny patriarší insignie, osobitá pokrývka hlavy ruských patriarchů, žezlo a patriarší kříž. Do rukou mu bylo vloženo evangelium a kříž, jak bývá obvyklé. Vůkol rakve rozložili žáci církevních škol květiny. Kolem patriarchy klečeli kněží. (Od rakve ochranka odváděla jurodivé a věřící, kteří se nedopatřením dostali k rakvi předčasně.)

Venku mrzli věřící mnoho hodin (organizace typicky ruská), koupené květiny jim vadnuly chladem. Prochladlé a omdlelé lidi křísili v přistavených sanitkách. Jedna žena se pokoušela dostat služebním vchodem do chrámu alespoň své děti, když tvrdila ochrance, že jsou to andělé. V kantýně samozřejmě došel čaj. Věřící pak začali tiše zpívat modlitby. Do chrámu se nějak dostal bosý jurodivý kněz.
Před 22. hodinou byl otevřen vstup do chrámu pro všechny. V průběhu noci ze soboty na neděli kilometry dlouhá fronta nejenže nezmizela, ale naopak ještě narostla. Celý víkend vedla ke chrámu Krista Spasitele dlouhá fronta věřících, kteří se chtěli rozloučit s patriarchovými ostatky. K rakvi přicházely celé rodiny. Na ulici venku zpívali čekající křesťané pobožnosti a modlitby. Podle oficiálních údajů se během víkendu přišlo do chrámu rozloučit s patriarchou přibližně 50 tisíc lidí (údaj dle agentury Interfax k jitru 8. prosince; pozdější údaje z průběhu pondělka už hovoří o stu tisících). Aby se mohli rozloučit se svým nejvyšším církevním představeným čekali lidé ve frontě přibližně sedm hodin. Lidé nosili květiny (většinou bílé růže). Rakev zůstává v chrámu až do úterního pohřbu. Přístup k tělu patriarchy, vystaveném v chrámu Krista Spasitele, je nyní umožněn 24 hodin denně.

Věřící mohou navštěvovat hrobku patriarchy i po jeho pohřbu v chrámu Zjevení Páně, kde bude dle své vůle pochován. Po zádušních bohoslužbách v chrámu Krista Spasitele bude rakev s patriarchou přenesena pohřebním průvodem do chrámu Zjevení, kde bude po krátké bohoslužbě spuštěna do hrobky. Přístup pro věřící bude i nadále zajištěn.

V tomto chrámu byl r. 1799 pokřtěn A. Puškin. Od poloviny 30. let byl patriarším katedrálním chrámem. V r. 1990 se zde konala intronizace patriarchy Alexije II., který byl 15. ruským patriarchou. Jsou zde opatrovány svaté ostatky nebeského ochránce zesnulého patriarchy svatého metropolity moskevského Alexije; 14. století. Je zde také pochován 12. patriarcha - Sergij (Stragorodský). Naproti tomu předchůdci Alexije II. - patriarchové Alexij I. a Pimen - jsou pochováni v Trojicko-sergijevské lávře.
Začátkem každé hodiny se v chrámu koná krátká zádušní bohoslužba (tzv. litije). V souvislosti s pohřbem patriarchy v Moskvě vypnuli slavnostní vánoční osvětlení na ulicích.

(Z ruského tisku; kliknutím na obrázky je dostanete ve větší velikosti; stejně tak i u předchozího příspěvku)










Zobrazit příspěvek č. 458 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
Pohřeb Alexije II.

Průběh pohřebních obřadů v Moskvě

Představitelé světových pravoslavných církví na pohřbu patriarchy Alexije II.
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Pohřeb patriarchy Alexije II. v chrámu Krista Spasitele
Účastníci bohoslužby přicházejí k poslednímu políbení zesnulého
Tvář zesnulého patriarchy byla zakryta, jak je obvyklé
Ruský prezident se loučí s patriarchou (políbí evangelium a mitru zesnulého)
Pohřební průvod vychází z chrámu
Pohřební průvod - vynášení rakve z chrámu
Věřící při pohřbu
Ruské mnišky na pohřbu
Sarkofág a nadhrobní kříž v chrámu Zjevení
Fronta věřících ke chrámu k uctění ostatků
Obvyklým liturgickým zvoláním: "Blahosloven Bůh náš..." (v řeckém jazyku) zahájil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj 9. prosince ve 11,30 hod. (moskevského času) zádušní a pohřební obřady nad zesnulým patriarchou moskevským Alexijem II.

Po pravé a levé ruce patriarchy Bartoloměje a metropolity Kyrilla stojí rumunský patriarcha Daniel, katolikos a patriarcha celé Gruzie Eliáš II., arcibiskup athénský a celého Řecka Jeroným, arcibiskup Tirany a celé Albánie Anastasij, metropolita českých zemí a Slovenska Kryštof, metropolita kijevský a celé Ukrajiny Vladimír, hlava RZPC MP metropolita Hilarion a dalších více než sto hierarchů Ruské pravoslavné církve a dalších národních pravoslavných církví.

Při poslední liturgii před pohřbem bylo (dle novinářů) v oltáři na dvě stě biskupů a mnoho dalších duchovních z Ruska i ze zahraničí. Na všech zádušních a pohřebních obřadech (trvajících sedm hodin) se účastnilo asi 100 duchovních.

V chrámě jsou přítomni nejvyšší představitelé ruského státu: prezident RF D. Medvedev, premiér V. Putin a dále běloruský prezident A. Lukašenko a představitelé Abcházie a Jižní Osetie. Dále nejvyšší politikové ruští i z jiných zemí (např. Srbska, Arménie, Moldávie). Na bohoslužbě jsou zde asi dva tisíce lidí (po naplnění chrámu museli uzavřít vstup).

Metropolita Kyrill hovořil o zesnulém patriarchovi jako o člověku světového významu, jehož služba daleko přesahuje hranice Ruska. Vyzval všechny, aby napodobili Alexije II. tím, že nebudou vyhledávat konflikty a rozdmychávat nepřátelství, nebudou dosahovat moci či si ji udržovat silou, ale místo toho budou lidem nabízet svá srdce.

Podle jeho slov přijal bývalý patriarcha církev oslabenou desetiletími pronásledování a útisku, takže byla jako nemocný člověk, který je zesláblý dlouhou nemocí a vstává jen s obtížemi. "Byla to však doba, kdy se církev měla utkat s ohromnými historickými výzvami... Zesláblá církev musela tyto výzvy přijmout a neztratit svůj národ, naopak pomoci mu nalézt víru," pravil metropolita.

Dále uvedl, že patriarcha vykonal za svůj život mnoho dobrých skutků, naplnil jimi svůj život, a v dobrých skutcích se zjevuje Bůh. "Hovořil jazykem věčnosti, chápaje, že lidi je možno sjednotit pouze láskou," zdůraznil správce patriaršího trůnu, metropolita Kyrill.
Na závěr zádušní bohoslužby přistupovali biskupové, duchovenstvo i politikové rozloučit se s patriarchou posledním políbením (je zvykem políbit evangelium, které je vloženo biskupovi do rukou, a políbit mitru na jeho hlavě; pozn. red.).

Po ukončení zádušní bohoslužby v chrámu Krista Spasitele vynesli rakev s jeho tělem z chrámu a za zvuku pohřebního zvonu s ní třikrát obešli chrám. Rakev neslo duchovenstvo - biskupové i kněží. Pak se pohřební procesí v drobném dešti pomalu vydalo prázdnými moskevskými ulicemi ke chrámu Zjevení Páně (větší část dosti dlouhé cesty byla rakev vezena v automobilu), kde měl být patriarcha pochován (přibližně ve 14. hod.) a kde se v tuto chvíli již modlili panychidu za zesnulého vladyku. Shromáždila se zde asi tisícovka lidí a s rozžehnutými svícemi čekali, až sem doputuje rakev s patriarchovým tělem.

Na víku sarkofágu je nápis: "Jeho svatost patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. Nechť Hospodin Bůh pamatuje na Tvoji svatost v Království svém. 23. 2. 1929 -- 5. 12. 2008."

(Víko sarkofágu - viz foto - je zatím dřevěné, později bude nahrazeno mramorovým; na fotografii vpravo je přichystaný nadhrobní kříž.)
Když byla rakev s patriarchou přinesena na místo pohřbu v chrámu Zjevení, následovala krátká zádušní bohoslužba (litije), kterou vedl metropolita Kyrill, a rakev s tělem Alexije II. byla za zpěvu "Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi," spuštěna do hrobky. Zde tedy byl pochován blízko svatých ostatků svého nebeského ochránce - dávného sv. patriarchy Alexije. Od středy sem bude otevřen přístup pro všechny, kteří si budou přát uctít patriarchovy ostatky.

Pohřbem v tomto chrámě byla splněna poslední vůle zesnulého. Celé tři dny se zde připravoval hrob. Bylo nutno rozebrat mramorovou podlahu chrámu a vybrat 16 tun zeminy. Protože se jedná o posvátnou zemi, odvezli ji ke chrámu velikomučedníka Nikity, kde hlínu rozhrnou po přilehlém pozemku. Hrobka je vyzděna červenými cihlami (zasypána hlínou rakev nebude).

---------------------

Podivuhodná byla několika kilometrová fronta věřících k chrámu v uplynulých třech dnech - lidé zde trpělivě čekali v chladu a v mrholení přecházejícím v déšť, v němž věřící viděli pláč přírody nad odchodem Alexije II. Někteří sem přijeli ze zahraničí, aby se mohli poklonit ostatkům zesnulého patriarchy. Bezprostředně k rakvi však dovolili přistupovat jen duchovenstvu a VIP. Podle posledních údajů policie přišlo se rozloučit se zesnulým patriarchou více než sto tisíc lidí (podle novinářů to bylo přes 80.000 lidí).

Je to výmluvné svědectví, jak byl patriarcha Alexij II. milován svými věřícími...

Hlavní tři federální televizní stanice zrušily na tyto dny vysílání reklamy a zábavních pořadů. Celé dopoledne televize přenášela přímý přenos z bohoslužeb a pohřebního průvodu. Dále budou vysílat filmy o patriarchovi.

(Přímý přenos jsme mohli sledovat i u nás - po internetu; vysílán byl z webu Moskevského patrichátu).
Některé fotografie si můžete kliknutím zobrazit ve větší velikosti.


Video příloha:

Fronta věřících čekajících, aby mohli uctít ostatky zesnulého patriarchy
(Sobota večer; panychida v chrámu Krista Spasitele)



Zdroj: www.kp.ru


Věřící přicházejí poklonit se zesnulému Alexiji II.
(Pondělí)



Zdroj: www.kp.ru


V chrámu Zjevení Páně čekají na pohřbení ostatků ruského patriarchy
(Úterý)



Zdroj: www.kp.ru


Pohřeb patriarchy ve velechrámu Krista Spasitele
(Úterý)



Zdroj: www.kp.ru


Poslední záběry ze služby patriarchy Alexije II.
(Promluva u příležitosti svátku Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice (4. prosince 2008 - pouhý den před smrtí), půstu před Narozením Páně a při předání části svatých ostatků ct. Serafíma Sarovského delegaci Řecké církve)



(Zdroj videa stejně jako označených fotografií: www.kp.ru)














Zobrazit příspěvek č. 459 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
K pohřbu moskevského patriarchy

Video příloha k článku o průběhu pohřbu Alexije II.

Na závěr předchozího příspěvku bylo přidáno video (reportážní záběry z panychidy a z pohřbu) a také poslední záběr ze služby Alexije II. - den před jeho smrtí.




Zobrazit příspěvek č. 460 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2008
Z tisku: nechceme tu americký radar

Vzkaz pražské katedrále: Dvě třetiny Čechů si nepřejí radar

Podrobnosti na Novinky.cz

Otázka Památníku smíření při pražské katedrále: jak k sobě jde smíření a zbrojení?






Zobrazit příspěvek č. 461 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2008
Video přehled událostí z pohřbu Alexije II. - Ru Tube

Rusko se loučí se svým patriarchou. Souhrnný sestřih hlavních momentů z pohřbu, připraveno TV kanálem Rossia (20 min)








Vidéos Rutube«patriarcha Alexis II»





5. prosince 1931 byl velechrám Krista Spasitele zbořen bolševiky. Za patriarchy Alexije II. byl tento chrám znovu vystavěn, jako přesná kopie původního chrámu, aby symbolizoval obnovení Ruské církve. Téhož data, kdy byl původní velechrám vyhozen do vzduchu, zemřel letos patriarcha Alexij: 5. prosince...






Zobrazit příspěvek č. 462 jednotlivě

Administrátor --- 15. 12. 2008
Dříve křížem a mečem, dnes biblí a dolarem

Během evangelizace na Ukrajině bylo založeno 48 nových sborů

V době tříměsíční evangelizační kampaně po celé zemi založili baptisti na Ukrajině 48 nových sborů (tj. cosi jako farností), uvádí agentura Idea.

Kampaň byla vedena prezidentem svazu evangelikálních křesťanů a baptistů na Ukrajině Vjačeslavem Nesterukem a evangelizačním ředitelem Slavic Gruntovským.

Akce, která trvala od srpna do října, byla podporovaná i baptisty z USA. Misijní organizace jižních baptistů vyslala členy z 13 amerických sborů spolu s evangelizátorem Donem Bettsou. Dohromady 35 týmů vedlo v různých městech a sborech evangelizační akce. Při nich se podle údajů pořadatelů 4000 lidí "rozhodlo pro Ježíše".

Kampaň je součástí dvouletého "Projektu 125", kterým baptisté chtějí zasáhnout všech 125 okresních měst na Ukrajině. V roce 2009 chtějí založit dalších 77 sborů.

Dle rádia7


Jen na kraj bych shrnul hlavní body této zprávy:

Je to kampaň krajně modernistických "křesťanských" spolků - tzv. evangelikálové (lze předpokládat, že letničně zaměřených; tzv. "letniční" projevy jsou v pravoslaví otevřeně hodnoceny jako otevírání lidí běsovskému působení).

Je to kampaň dobře organizovaná, plánovaná, profesionálně řízená, s jasnými cíli (lze předpokládat, že k jejich dosažení není ponecháno náhodě, ale managment k tomu využívá všechny dostupné prostředky, jak materiální podstaty tak např. psychologické apod. Z praktických poznatků je známo, že úspěchy amerických evangelizátorů jsou v takových chudých zemích, jako je i Ukrajina, založeny na štědrém materiálním zázemí, jehož sekty požívají).

Je to kampaň dobře finančně zajištěná. Placená je přímo z Ameriky. (Lze předpokládat, že ti, kdo to financují těmi nejštědřejšími dary, mají své představy o návratnosti takových investicí či alespoň o efektivnosti této investice k dosažení jasně stanoveného cíle).

A na závěr: lze si jen obtížně představit, že by cílem takové misie mohlo být prosté přinášení víry v Boha, vždyť na Ukrajině působí celá řada církví, všude jsou chrámy. (Připomeňme, jak veliký hněv přímo z Washingtonu vzbudilo rozhodnutí ruské dumy - ještě za prez. Jelcina - omezit na ruském území šíření západní sekt, baptistů a podobných evangelizátorů - tj. omezit přesně takovéto kampaně, jaké se právě konají na juščenkovské Ukrajině. Tenkrát - jak proběhlo sdělovacími prostředky - osobně prezident Clinton pohrozil Jelcinovi hospodářskými sankcemi, jestli neotevře Rusko sektám a "evangelizaci").











Zobrazit příspěvek č. 463 jednotlivě

Administrátor --- 19. 12. 2008
O požehnané cestě sebeomezení ke svobodě

22. neděle. O boháči a chudém Lazaru

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
19  Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně.
20  A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21  Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22  I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do náruče Abrahamovy. Umřel pak i boháč, a pohřben jest.
23  Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dálce, a Lazara v náruči jeho.
24  I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25  I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, že ty jsi již vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar zase zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26  A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká učiněna jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27  I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28  Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29  I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30  A on řekl: Nikoliv, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31  I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby kdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)

Na tomto podobenství, jímž nás ústa samotného Božího Syna poučují o některých reáliích záhrobního světa, je pozoruhodná jedna jakoby mimochodně samozřejmá informace, jež se zde podává. O tom boháčovi se zde totiž nepraví, že by činil něco špatného: není jmenován žádný jeho hřích, nikoho nezabil, nesmilnil, ba ani své bohatství zřejmě nenakradl. Ba, ani to nebyl farizej, zákoník, herodián či jiná verbež, natož Říman! S jakousi zvláštní samozřejmostí se zde však na jednu linku klade příčinná souvislost: byl to boháč, a tak tedy šel do pekla. Vůbec se neřeší, jaký byl, co napáchal: byl bohatý, umřel, pohřben jest, a pak v pekle pozdvihl oči své... V tomto podobenství je pohled na věčný osud člověka vykreslen tak, aby bylo zřejmé, že primárním hříchem toho nešťastníka bylo jeho bohatství (a z toho se pak až následně odvíjí jeho nevšímavost k chudobě druhých lidí, absence milosrdenství apod.). Jde z toho tak trochu mráz po zádech, když si uvědomíme, že jsme příslušníky civilizace boháčů. Ano, my všichni (či skoro všichni) jsme proti polovině obyvatelstva této planety pohádkově bohatí lidé, kteří si hodují každý den skvostně, oblékají se do jemných látek, v zimě je jim teplo a v létě se chladí, příbytky mají zařízené takřka velkopansky, užívají přepychu, o němž se druhé polovině lidstva snad ani nezdá.

Pokud bohatství přivádí lidi do pekla, mělo by být naším životním zájmem pochopit, jak funguje tento dušehubný mechanismus, abychom s tím mohli něco dělat. Nechejme tedy dnes stranou ostatní črty Ježíšova podobenství a zabývejme se právě tímto tématem. A to tím spíše, že právě bohatství je jedním z periodicky se vracejících témat v Bibli (resp. ne snad bohatství samo o sobě, ale jakási zkázonosná síla, kterou na duši člověka majetek působí).

Naše uvažovaní budeme odvíjet od jednoho náznaku, skryté „šifry“, která je v dnešním podobenství skryta ve slovech: „hodoval každý den skvostně“. Pro Ježíšovy posluchače to byla zřetelná nápověda: ten člověk nedodržoval žádné půsty, a protože půsty jsou (jak chápou všechna náboženství všech dob, vyjma moderního křesťanství) neodlučnou součástí náboženské praxe, znamená to, že ten člověk nepraktikoval náboženský život. Tady je nadhozen základní spor obsažený v našem vyprávění: praktikované bohatství je neslučitelné s náboženskou praxí.

Ano, je to zcela obecný jev, jehož si můžeme všimnout: na všech kontinentech a ve všech náboženstvích vidíme, že se vzestupem životní úrovně a příchodem bohatství, resp. s rozevřením celého vějíře životních možností před člověkem (je to takové ďábelské menu: co si račte od života přát?), strmě klesá schopnost či odhodlání nebo prostě vůle lidí oddat se náboženskému životu.

Skoro by se chtělo říci: „jestli chceš lidi odvést od náboženství, dej jim mnoho možností, bohatou nabídku, co všechno mohou v životě činit, podnikat a čemu všemu se mohou věnovat.“ Dokonce i mezi svatými jsou lidé, kteří by se nevěnovali duchovnímu životu, kdyby je k tomu životní nouze nedonutila. Mnozí se stávali mnichy, protože neměli na výběr. A jací z nich byli mniši!
A z opačné strany: prakticky u všech svatých otců a starců nalezneme důraznou výzvu k sebeomezení - jakožto podmínce duchovního života. Zdá se, že nějaká forma strázně člověka vnitřně posiluje, vykřeše z něho něco více, než by byl schopen ze sebe vydat v situaci pohodlí a dostatku. A protože duchovní život vyžaduje takovéto vnitřní vzepětí člověka, není možný bez dobrovolného či nedobrovolného omezení na úrovni vnějšího života člověka.

Na úvod ještě dva citáty svatých starců dvacátého století určené dnešním lidem:

„Příjemný (měkký, zženštilý) život činí lidi nepoužitelnými. Bez námahy a zápasu nemůže přijít posvěcení“ (starec Paisij Svatohorec; 1924-1994).

„Cesta ctnosti je cestou úsilí a dřiny“ (sv. Nektarios Aiginský; 1846-1920).

-----------------------------

Na naší cestě zkoumání onoho duši usmrcujícího vlivu bohatství se nejprve zastavíme u vzoru, kterým je všem křesťanům mnišství.

Mnišství - je cestou plného zasvěcení člověka duchovnímu životu. Mnišské sliby jsou: chudoba, čistota a poslušnost. Všimněte si, že všechny tyto sliby, jako tři sloupy, na nichž spočívá mnišský život, nejsou namířeny k tomu, že mnich musí dělat něco navíc, ale naopak - omezují člověka. Ohraničením lidských možností se osvobozuje duše člověka. A o tom je duchovní život, a proto i mnišství.

F. M. Dostojevskij se táže Západu, který nade vše pozdvihl korouhev lidské svobody, jestli západní proces zmnožování lidských potřeb vede ke skutečnému osvobození člověka. A hned si sám odpověděl, kam to ve skutečnosti člověka přivede: „Do nejhlubšího otroctví.“

Člověk musí omezit množství toho, co potřebuje a spotřebuje, aby se sám mohl stát zdrojem a vydávat. Absolutním předobrazem tohoto principu je Bůh, který sám pro sebe nic nepotřebuje, nic nespotřebovává, a naopak je zdrojem všeho, co existuje.

-------------------------------

A nyní dále. Už ponor do našeho praktického života.

Ruský starec Avel praví: "Lidé dnes mají místo štěstí komfort... proto mají tak málo dětí - děti jsou pro komfort nežádoucí: hlučí, stonají, jsou s nimi problémy..." Jenže skrze děti Bůh dává lidem štěstí. (Starec Lavrentij Černigovský, který viděl duchovním zřením, častokrát rozpoznal v maličkých dětech anděly, kteří přišli do tohoto světa na krátkou návštěvu, aby požehnali jejich rodičům. To dítě, o němž starec řekl, že je to anděl, vskutku ještě v dětství, během několika let po setkání se starcem, umřelo; otec Lavrentij přesně viděl, kde je na nebi místo konkrétně toho určitého dítěte.)

Nabídka komfortu - to je veliké pokušení. Stačí jen natáhnout ruku, a můžeš ho mít. Je potřeba jen maličkost - dát do toho svou duši. Bez toho to nejde. Tak už je tento náš svět zařízený. Vyděláváš-li větší množství peněz, než je potřeba na prosté živobytí, nedostaneš je zadarmo - a platí se za ně nejen prací, nejen zdravím, nejen životní energií, ale hlavně duší. Velké prachy chtějí tvou duši. Tam, kde tečou větší či velké peníze, nemůžeš stát jen jednou nohou. Nemůžeš sloužit Bohu i mamonu, nelze sedět na dvou židlích. Kolikrát už jsme tady o tom psali: tento život jsme dostali proto, abychom provedli volbu, abychom si vybrali, co pro sebe chceme - na věčnost. Boha nebo mamon? „K čemu je člověku dobré, i kdyby získal celý svět, ale duši své škodu učinil?“ - klade Pán Ježíš znepokojivou otázku, aby nás povzbudil k odvaze být chudým, k odvaze nemít majetek, nehromadit, nepečovat...

Jeden muslim říká: „Chudí lidé mají větší hodnotu než bohatí. Mnohem více toho umějí.“ Nu, ano. S tím nelze než souhlasit. V principu mají jistě všichni lidé stejnou hodnotu, protože ve všech je nesmrtelná duše a obraz Boží. Na rovině praktického přežití však můžeme ohodnotit, kolik má člověk použitelných dovedností, vědomostí upotřebitelných nikoliv jen ve virtuálním světě naší elektronické civilizace.

Vzpomínám si, že jsem kdysi četl nějaký článek popisující výzkum, který si vzal za úkol změřit kvantitativně vědomosti, které nosí v hlavě příslušníci různých civilizací. Neptejte se mně, jakým způsobem se to měřilo, pamatuji si jen překvapující výsledek. Autoři zprávy o závěrech výzkumu konstatovali, že domorodý příslušník nějakého amazonského pralesního kmene nosí v hlavě více vědomostí než univerzitně vzdělaný americký inženýr. Celý náš slavný vzdělávací proces, který nás činí gramotnými a na který jsme tak pyšní, nám do hlavy nenaleje tolik vědění, jako si s sebou nosí na své výpravy do pralesa indián, který zná tisícovky rostlinných a živočišných druhů, ví, co se k čemu hodí, kde co roste a žije, ovládá spoustu dovedností (a některé jsou komplikované) atd. Tito „divoši - primitivové“ svým intelektem nejspíš strčí do kapsy naše počítačové experty.
Podle našich proroctví to bude právě závislost lidí na komfortu, co je přivede do služby antikristu. Svobodní lidé, kteří ke svému životu potřebují jen minimum, budou pro antikrista je těžko dosažitelní a spíše mu vyklouznou ze spárů.

V uplynulých desetiletích proběhl (a v současnosti finalizuje) proces odtržení lidí od přirozeného způsobu života, vytváření městských civilizací, jejichž obyvatelstvo je zcela duševně i materiálně závislé na umělém a velice křehkém systému všemožných sítí (zásobovacích, energetických, komunikačních, dopravních atd.) a co je ještě horší - toto obyvatelstvo ve své většině neumí vůbec nic z toho, co je užitečné pro přežití. Evropané mají spoustu sofistikovaného vědění, jehož prospěšnost pro jejich život je plně odvislá od mnohých „jestli“: jestli funguje společensko-intelektuální systém, který tyto vědomosti ocení a který je potřebuje, jestli jde elektřina, jestli je ropa, jestli je politická stabilita, jestli nekolabuje hospodářství, jestli neproběhnout vážné přírodní změny, jestli...

Od dětství je zdejším lidem podlamováno zdraví, aby byli celoživotně závislí na lékařské péči (např. v očkovacích látkách, které se vpichují dětem v nejútlejším věku, je rtuť - jed, který se nevylučuje z těla, a zřejmě může způsobit poruchy vývoje u významné části dětí, jimž tento strašný jed vpravíte do těla hned krátce po narození, kdy tělíčko nemá šanci se ubránit; - zeptejte se lékařů, oni to vědí, že tam je rtuť; někteří lékaři si myslí, že nápadný vzrůst alergií na přírodu v místní populaci, je možným důsledkem dětského očkování). Lidé jsou vystavováni takovému stresu, že mnozí nevydrží bez psychofarmak či bez alkoholu. Městské jídlo způsobuje nemoci zažívacího ústrojí, takže lidé musejí užívat různé medikamenty, aby ho vůbec mohli strávit. A tak bychom mohli psát o hektolitrech černé kávy a následném vysokém krevním tlaku ve stáří, o astmatu z městského vzduchu, o mrtvicích, infarktech a obezitě, o rakovinách z nezdravého životního stylu a z neřádného mimomanželského života, o prudkém nárůstu výskytu psychických poruch atd.
Lidé jsou učiněni tak hluboce závislými na současné umělé civilizaci, aby je ani nenapadlo, že by se dalo existovat bez ní, aby se jen samotné takové myšlenky děsili jako něčeho strašlivého, jako jisté a hrozné záhuby. Nu, a pak prostě udělají cokoliv, co se po nich bude požadovat, když jedinou alternativou bude exkomunikace z naší elektromagnetické civilizace a zbavení jejích výdobytků. (Kdo pochybujete o této vybudované psychické závislosti, podívejte se, co se děje s lidmi, když některá ze sítí, na nichž jsme závislí, na chvíli zkolabuje: vypadne-li v New Yorku dodávka elektrického proudu na týden, tak se city změní na město drancujících, loupících a vraždících gangsterů; všimněte si, jak se lidé chovají jen při takovém banálním drobném výpadku, kdy do jejich hypermarketu nedovezou však nějakou základní potravinu.)

Co bude mít klíčovou důležitost v dobách, které přicházejí? Svoboda. Vnitřní svoboda člověka. Chápu, zřejmě jste čekali, že napíši: křesťanská víra. To je přece to nejdůležitější, ne? Ano, jenže... Bez vnitřní svobody se víra nemůže rozvíjet. Zůstává jakoby uzavřena v semínku, které nevzklíčí. Jenom svobodný člověk může křesťansky věřit, resp. jenom svobodný člověk může být Božím služebníkem. Bůh má ve své službě jen lidi svobodné (narozdíl od ďábla, který chce otroky). Vždyť proto přece Boží Syn přišel, aby osvobodil člověka - od hříchu, od otroctví ďáblu, od věčné záhuby.

Telegrafické mezi-shrnutí: lidé, kteří mají možnost dosáhnout komfortu, po něm zatouží a upíší mu svou duši; bohatství zbavuje člověka svobody, činí ho závislým, je to droga pro duši. A skrze tuto závislost se z člověka stává otrok - a otročit lze jen ďáblu nikoliv Bohu.
------------------------------

A nyní něco o tom, jak se tomuto smrtícímu vlivu bohatství bránit. V principu lze použít obecné pravidlo duchovního života - proti vášni postavit opačnou ctnost. Tedy proti vášni hromadění majetku a zištnosti, postavit štědrost, milosrdenství, péči o chudé. Místo touhy po komfortu hledej zálibu v prostotě.

Už starec Paisij Athonský smutně konstatoval: Bůh nám dal dost jídla, abychom se mohli dělit s chudými, jenže my jsme si místo rozdávání pokrmů nakoupili větší chladničky.

Lednička - to je strašný vynález. V jednom aspektu je podobná televizi: odděluje lidi od sebe, staví mezi nimi hradby, uvrhává lidské jednotlivce do samoty. Dříve bývávalo obyčejem, že co se navařilo a nesnědlo, rozdalo se chudým. (Zbožné rodiny vařily úmyslně více jídla, než bylo potřeba, a co zbylo, dávaly žebrákům.) Konec konců, muselo se to rozdat, jinak by se to stejně zkazilo. (A tím se myšlenka na chudé včlenila do každodenního myšlení obyvatel měst i vesnic - prostě se s chudými počítalo.) Lednička, která se pevně usadila v našich domácnostech, uvrhla svým bručením, bzučením a škytáním tento zbožný obyčej do zapomenutí. Co se nesní, dá se do chládku, aby se to nezkazilo. Dříve mohli lidé činit ctnost, prokazovat milosrdenství, tak nějak samo sebou, bez zvláštního přemýšlení, prostě mimochodem. Technika nás připravila o jednu z možností, jak se obohatit dobrými skutky, a hlavně nám vzala z hlavy to neustálé pamatování na druhé lidi, kteří třeba mají nedostatek.
Bohužel, žijeme ve společenském systému, jehož fungování je založeno na špatných lidských vlastnostech, na vášních a hříších. Celá tržní ekonomika by se zhroutila, kdyby lidé nebyli ziskuchtiví, lakomí, lační po majetku a netoužili po penězích. Tyto hříchy byly jen přejmenovány na: soutěživost, hospodárnost, právo na zisk, prosperita. A tímto přejmenováním byly poklesky, za které by se měl zbožný člověk stydět, proměněny na jakési chvályhodné ctnosti. Principy fungování našeho světa jsou od dětství „pumpovány“ lidem do hlavy, takže jim toto zvrácené pekelné myšlení už připadá jako zcela přirozené, normální a společensky prospěšné. Křesťan musí úplně změnit své myšlení, aby z tohoto mechanismu pekla mentálně vyprostil. Stává se „bláznem ve své vsi“, když netouží po komfortu a v pohodě vystačí s ošoupanými použitými věcmi, vydělává, aby mohl rozdávat potřebným, nespoří prozíravě a s výhodou státní podpory, aby mohl v důchodu cestovat po světě. Ostatně, takoví asociálové, jimiž by křesťané stali, kdyby brali křesťanství vážně, by byli zkázou západní ekonomiky, a proto se proti nim preventivně brojí (zatím jen reklamami na zvýšení spotřeby, nabídkami výhodných úvěrů a půjček, které uvrhnou dlužníky do kolotoče vydělávání na úroky, obav ze ztráty zaměstnání a stresu). „Vydělávej a utrácej!“ to je slogan pekla.

„...kdo však zapomíná na Boha, stává se sebeoblažujícím a necitlivým vůči všemu.“ (Marek asketa, Dobrotoljubije) To je přesně to, k čemu vede bohatství. A to je stav boháče z našeho podobenství.

Další dílčí shrnutí: lékem na duchovní jed bohatství je rozdávat, být štědrým, pomáhat, a hlavně - ohraničit své praktické živobytí skromností a prostotou. V tom je předpoklad vnitřní svobody, která je zase předpokladem pro křesťanský duchovní život, který osvobodí duši boháče od pekla, jehož výheň tkví ve strašlivém poznání, že způsobem svého života učinil špatnou volbu, že se spletl, a že už to nelze změnit, protože ukončený život už nelze vrátit (to náš nešťastný boháč v pekle chápe velice dobře, a proto neprosí za vysvobození ze svého pekla ale jen za zmírnění svých muk a za své bratry, kteří ještě žijí na světě).
--------------------------------

A na závěr něco pro inspiraci.

Ct. Serafím Vyrický. Z milionáře největší starec Ruska 20. století. Jak se to mohlo stát?

Vasilij Nikolajevič Muravjov, úspěšný podnikatel, milionář, za obchodními záležitostmi jezdil do zahraničí. Po jednom z návratů z ciziny na něho v Peterburgu na nádraží čekal jeho osobní kočí a vezl ho do jeho rezidence. Na ulici však Vasilij uviděl, jak na mostě sedí vesničan, který hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá!“ Vasilij Nikolajevič nechal zastavit a vzápětí se od něho dozvěděl, že tento člověk prodal ve městě svého posledního koně, jenže utržené peníze mu sebrali, protože byl zesláblý hladem a nemohl se ubránit těm, kteří ho přepadli. Ve vesnici nechal sedm dětí, manželku a otce nemocného tifem. Rozhodnuv se umřít, sedl si vesničan na most a opakoval jakoby sám pro sebe: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij s ním odjel na trh, koupil pár koní, povoz, který nechal naložit potravinami a přivázal k němu krávu a odevzdal to všechno vesničanovi. Ten začal odmítat, nevěřiv štěstí, které ho potkalo. Na to dostal odpověď: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij Nikolajevič dorazil domů. Ještě než šel za manželkou, zavolal k sobě kočího a vybídl ho, ať si sedne do křesla. Vasilij Nikolajevič vzrušeně chodil křížem krážem po pokoji a stále hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Náhle kočí padl před ním na kolena a přiznal se mu, že se chystal zavraždit ho a okrást. Poté Vasilij Muravjov, budoucí starec Serafim, rozdal většinu svého majetku a obdaroval Alexandro-něvskou lávru. To byl začátek jeho cesty ke starcovství.

Biskup Eliáš Libanonský (o jeho zvláštní úloze při záchraně Ruska za druhé světové války a o zjevení přesvaté Bohorodice si můžete přečíst zde je tam nově i video s archivními filmovými záběry z příjezdu vladyky Eliáše do Moskvy), svědčil, že mu při jeho uzavřeném přebývání v podzemní kobce kdesi v libanonských horách přesvatá Vládkyně a Matka Boží zjevila, že právě starec Serafím Vyrický je tím, koho si vyvolila a na jehož modlitby zachrání Rusko před zkázou od hitlerovců.

Proč mu asi dal Bůh takové mimořádné postavení mezi světci a starci, že právě on to byl, koho si Matka Boží vybrala, aby jeho modlitby vyslyšela a zachránila Rusko? Mohli bychom, samozřejmě, vzpomenout celou řadu ctností a asketických skutků (např. klečel na kameni podobně jako sv. Serafím Sarovský), jimiž se ct. Serafím Vyrický přiblížil Bohu. Myslím, že na jednom z předních míst v řadě všech těch důvodů, které můžeme jen tušit, je následující: měl veliké bohatství, životní úspěch a veliké světské perspektivy a zřekl se jich pro Boha. Vidíme, že často ti nejduchovnější starci, obdaření nejvyššími duchovními dary, jsou lidé, kteří od mládí žili jako mniši - přinesli Bohu svou čistotu, obětovali mu manželský život a všechna potěšení a možnosti, která mladému člověku může život nabídnout. Oni roztrhali předložené světské menu, zvolili si úzkou cestu a přinesli sami sebe jako žertvu Bohu. V mládí má člověk ve svých rukách nejvíce: čistotu, zdraví, sílu, naději na mnoho let před sebou; a může toho tedy mnoho Pánu dát, obětovat. Proto také může od Boha mnoho získat.

Každý kněz více či méně často slýchává od některých křesťanů něco ve smyslu: „Teď nemám na víru a na církev čas, ale až budu v důchodu, pak se budu věnovat duchovnímu životu, budu chodit na bohoslužby, budu se postit a zabývat se vírou.“ Jak bláhové jsou to představy! Jednak nemá nikdo žádnou záruku, že se dožije svého důchodu (a bude-li ve svém stáří ještě trochu zdráv, aby do chrámu na bohoslužbu vůbec došel), a potom - praktická zkušenost duchovních pastýřů je taková, že lidé, kteří nemají čas na Boha v produktivním věku, nebudou ho mít ani v důchodu (nejdříve je totiž potřeba vychovat děti a vydělat na bydlení a na dovolené u moře, jenže pak přijdou vnoučata a kromě toho je tu starost o zahrádku, kterou jsme si na stáří pořídili, - „to byste nevěřil, pane faráři, jak ta tráva roste, sotva se to všechno poseká, už je to na druhém konci zase po kolena,“ na jaře se musí zrýt a zasít, pak zase plít, mezi tím postupně sklízet... A „v zimě to nejdříve hrozně klouzalo, takže jsem se bál jít do chrámu, to víte, mám už křehké kosti, a pak jsem dlouho marodil s nějakou chřipkou...“ A zase rytí a sekání trávy... A pak zavolají příbuzní, aby dojednali pohřeb. Drsná lidová prostořekost tuto smutnou životní realitu zveršovala: Z práce do práce, a pak kremace.)

Co je však nejsmutnější - lidé si ke svému neštěstí neuvědomují, jak Bůh štědře odplácí každému, kdo mu přináší svou službu, a čím více človíček stihne za svůj kratičký a rychle pomíjející život Bohu přinést, tím více od Boha může obdržet. Jak krásně je tato zákonitost patrná na životě sv. Serafíma Vyrického!

Jak ubíhají léta našeho života, můžeme toho Bohu obětovat čím dále tím méně. Jakmile křesťan žije manželským životem, nemůže již Bohu přinést svou čistotu a většinu životních sil už musí věnovat své rodině, přesto se - dokud je ještě zdravým - může přísně postit, konat množství poklon, stát na bohoslužbách, číst akathisty, pomáhat církvi svými dary a prací. I tak může Pánu přinést opravdu hodně.

Jak míjejí léta, opouštějí nás zdraví i síly, a tak můžeme Bohu obětovat ještě méně. Časem se už třeba nemůžeme moc postit, a nakonec už ani hodiny stát při bohoslužbách, nemáme síly těžce pracovat, a z vyměřeného důchodu sotva vyžijeme a těžko už můžeme dát nějaký větší dar na život církve... Stále však ještě člověk může pomáhat církvi i bližním nějakou službou: může-li chodit, tak navštěvuje nemocné, dokud slouží hlas, může zpívat při bohoslužbách, pokud slouží zrak může vyšívat chrámové ubrusy a závěsy, slouží-li ještě ruce může vyrobit kivot či stolek pro chrám, pomoci s úklidem či údržbou atd.

Nu, a od začátku svého uvědomělého života až do samotného konce svých dnů může a má sloužit Bohu a bližním svou modlitbou. A to není nic bezvýznamného. A tak v každém věku - a dokonce i na loži nemoci - může být křesťan užitečný církvi i bližním a sloužit Bohu.

Nicméně právě v mládí by si člověk měl uvědomit, že teď je ta doba, kdy může Bohu přinést, co později už nebude schopen přinášet. Měl by se postit, dokud může; aby odešel z tohoto světa ozdoben nějakým asketickým zápasem. Pomoci svou prací někde se stavbou či opravou chrámu, dokud může. Dávat dary - církvi i chudým, dokud vydělává a má z čeho je dávat.

Jednoho dne ho nevyhnutelně opustí zdraví, síly a možná i peníze, tak ať nestane nakonec před Božím soudem s prázdnýma rukama.

V duchovním životě se nesmí říkat: „Zítra,“ protože to je jazyk ďábla, a v tomto jazyce „zítra“ znamená „nikdy“. Dnes, teď a nyní je čas, kdy se rozhoduje o tvé spáse.









Zobrazit příspěvek č. 464 jednotlivě

Administrátor --- 20. 12. 2008
Z došlé pošty

Výzva k rozsvícení svící

V tuto neděli, 21. prosince, si v 18:00 hodin rozsviťme svíčky a zhasněme a vypněme na 30 minut všechna světla a elektrické spotřebiče ve svých domovech. Nechme běžet jen to skutečně nejnutnější zařízení. Poseďme s rodinou při svíčkách nebo se pomodleme. Tato chvíle může být velice krásná s těmi, které máme rádi, ale velice nepříjemná těm, kteří na elektrickém proudu vydělávají. Vyjádřeme tím svůj protest a dejme výstrahu. Ukažme, že pro nás nebude těžké si tyto milé chvíle zopakovat, třeba i každou další neděli. Zhasněme světla, aby se několika lidem rozsvítilo v hlavách!!!










Zobrazit příspěvek č. 465 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2008
Z You Tube - řecké bohoslužebné zpěvy

Žalm 135



Zpívá se při jitřní („Chvalte jméno Hospodinovo...“)






Zobrazit příspěvek č. 466 jednotlivě

Administrátor --- 29. 12. 2008
Z tisku - islám a Narození Kristovo

Skandál kolem minaretu u jesliček se rozhořel v Itálii

Pravicoví politikové se vyslovují proti začlenění islámských symbolů do scény narození Kristova.

Je starou italskou tradicí vystavovat před vánočními svátky v katolických chrámech tzv. "betlém" - dřevěné jesličky obklopené zdobenými figurkami lidí i zvířat. Otec Prospero Bonanci, představený chrámu Panny Marie v Genue, doplnil letos tuto scenérii o maketu mešity a minaretu.

"Idiotský čin," takovými slovy reagoval představitel městské organizace pravo-středové strany Severní liga, která mj. vystupuje za omezení imigrace. Podle poslance této strany, zasedajícího za Severní ligu v europarlamentu, "tam nyní schází už jen figurka bombového sebevraha, který se chystá vyhodit do vzduchu jesličky s Dítětem Ježíšem".

Podobné "jesličky s mešitou" byly vystaveny i v jedné z městských škol, což vzbudilo u žáků i učitelů rozporuplné reakce. Kardinál Angelo Skola, patriarcha benátský, do jehož jurisdikce město spadá, se k incidentu vyjádřil neurčitě, omeziv se na poznámku, že neexistují přísná pravidla, jaké předměty smějí a jaké nesmějí být zařazeny do scenérie narození Kristova.

Milánský imám Chamid Shari prohlásil objevení minaretu ve scenérii narození Kristova za "dobrou myšlenku" a za "krok na cestě integrace".

Mešita v biblickém Betlémě Kristovy doby pochopitelně nemohla být, jelikož islám vznikl až o 600 let později. Italové však mají dosti volný vztah ke ztvárnění výjevu Narození Spasitelova a líbí se jim aktualizovat jej. V Neapoli byl mezi figury osob klanících se narozenému Mesiáši tento rok zařazen i Barac Obama s chotí.

Ruská služba BBC
(Ilustrace: český betlém)








Zobrazit příspěvek č. 467 jednotlivě

Administrátor --- 31. 12. 2008
Z tisku - nárůst katastrof

Rok 2008 zažil nejničivější přírodní katastrofy v historii

Přes dvě stě tisíc mrtvých, 1700 tornád ve Spojených státech či škody za více než 200 miliard dolarů (asi 3,76 biliónu korun). I tak by mohla vypadat statistika uplynulého roku. Podle hodnocení německé pojišťovny Munich Re byl právě rok 2008 co do živelných pohrom jedním z nejničivějších.

Ze statistik vyplývá, že uplynulých dvanáct měsíců patřilo zřejmě k nejtragičtějším v historii. Škody dosáhly dvou set miliard dolarů, rok 2008 tak drží pomyslnou třetí příčku.

Co do vyčíslování škod po řádění přírodních živlů se letošek umístil za rokem 1995, kdy mohutné zemětřesení zdevastovalo japonské město Kobe, a rokem 2005, kdy hurikán Katrina pustošil Spojené státy.

Podle statistik pojišťovny byl dopad přírodních katastrof mnohem větší než v předešlém roce. Munich Re předpokládá, že za ničivou silou přírody stojí zejména klimatické změny.

Letos během záplav, hurikánů či zemětřesení zemřelo po celém světě více než 220 tisíc lidí, což je nejvíce od roku 2004, kdy tsunami udeřila na pobřeží jihovýchodní Asie.

"Klimatické změny již odstartovaly. Jsou jedním z důvodů zvyšující se frekvence extrémů počasí a následných přírodních katastrof,“ komentoval statistiku Torsten Jeworrek z německé pojišťovny Munich Re.

Příroda svojí ničivou silou nejvíce udeřila v Asii. Například cyklon Nargis v Barmě si vyžádal na 130 tisíc obětí. Další pohromou ve statistikách bylo zemětřesení v čínské provincii S´čchuan, kde zemřelo sedm desítek lidí a milióny Číňanů zůstaly bez střechy nad hlavou.

Podle pojišťovny bylo zemětřesení druhým nejničivějším v historii. Škody šly do výše 85 miliard dolarů. Vyšší už bylo jen zmíněné zemětřesení v japonském Kobe.

Na opačném konci zeměkoule, tedy ve Spojených státech, letos udeřil hurikán Ike, který způsobily škody za 30 miliard dolarů. Celkově se ale Spojenými státy přehnalo za rok na 1700 tornád, které způsobily škody za miliardy dolarů.

Odborníci soudí, že za klimatickými změnami jsou zejména skleníkové plyny. Podle statistik Světové meteorologické organizace byl rok 2008 desátým nejteplejším rokem historie, respektive za dobu, po kterou se teplota měří.

(Novinky.cz)



Zobrazit příspěvek č. 468 jednotlivě

Administrátor --- 1. 1. 2009
Z došlé pošty - něco "silvestrovského"

Při kázání přišla náhlá inspirace (SMS od Svatého Ducha?)



Jak vidno, tak infiltrace moderních technologií není už místy cizí ani Pravoslaví.








Zobrazit příspěvek č. 469 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2009
Z tisku - příběh jak ze starých dob

Občan Belgie vyhrál 7,5 mil. euro v loterii a polovinu z toho rozdal chudým spoluobčanům na vánoce.

Nečekaným vánočním dárkem bylo pro chudé obyvatele belgického města Rimst rozhodnutí jednoho jejich šťastnějšího spoluobyvatele, který v prosinci vyhrál 7,5 mil. euro v loterii "Euromilion" a protože se blížily vánoce, rozdělil mezi ně polovinu této výhry.

Šťastný výherce, který se nebál přicházející krize a podpořil lidi trpící chudobou, si přál zůstat v anonymitě. Místní tisk se dopátral jen toho, že je mu přibližně padesát let, má dvě děti a kdysi sám zakusil materiální nouzi. Tiskový mluvčí centra sociální pomoci uvedl, že už obdrželi podepsané šeky na zaplacení tisíce litrů mazutu určeného pro otop stovkám chudých rodin.

Itar tass




Zobrazit příspěvek č. 470 jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2009
Bible na internetu

Opět fungují internetové biblické odkazy

Jak si mnozí z Vás všimli, před více než půl rokem byla odstavena internetová služba, která zobrazovala požadovaný úryvek z Písma svatého. Provozovali ji sice nepravoslavní, ale rádi a vděčně jsme ji využívali i my. Řadu měsíců jsme čekali na její opětovné spuštění. Bohužel k obnovení této služby nedošlo ani po mnoha měsících a na českém internetu za ni nevznikla žádná rovnocenná náhrada (ač jsme po ní pátrali). To nás koncem minulého roku přimělo začít obdobnou službu provozovat na pravoslavném serveru. Zatím jen ve zkušebním provozu a implementovány jsou pouze dva biblické překlady: kralický a ekumenický, mezi nimiž můžete dle libosti přepínat. Plánujeme implementovat bibli v dalších jazycích: ruském (právě se připravuje), staroslověnském (právě se připravuje), řeckém, latinském, anglickém. Výhledově pak i český petrohradský překlad z přelomu 19. a 20. století liturgicky používaný Českou pravoslavnou církví (znovu reprintem vydaný v Řecku v devadesátých letech 20. stol.)

Na naše webové rozhraní Bible se dostanete kliknutím na každodenní biblický odkaz, který je součástí pravoslavného internetového kalendáře www.kalendar.or.cz (jeho služby jsou provozovány i zde na Ambonu). V budoucnosti bude ještě propracováno webové rozhraní tohoto "biblického serveru".

Pro webmastery
Syntaxe pro volání biblického úryvku je snadno pochopitelná a "okoukatelná" z biblických odkazů našeho kalendária. Např. pro volání dnešního evangelijního úryvku: Markovo evangelium 8. kap. verše 11. až 21. v kralickém překladu, použijte tuto URL: http://bible.or.cz/show.pl?expression=Mar+8,11-21&path=bk (pro každou biblickou knihu funguje celá řada zkratek - starší i novější konvence; např. Markovo evangelium: Mar, Mr, Mk apod.). Parametr "path" zatím může mít jen dvě nastavení: "bk" je bible kralická a "be" je bible ekumenická.

Kdo chcete, můžete služby našeho "biblického serveru" používat bez omezení. Stačí, když do html kódu svého webu zařadíte patřičný odkaz na požadovanou biblickou pasáž.





Zobrazit příspěvek č. 471 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2009
Vánoční zvyky apod.

Z tisku - málo známé detaily o Vánocích

Časopis Time připomněl několik méně známých informací týkajících se vánočních svátků

V předvečer Vánoc v r. 1914 na západní frontě první světové války přerušily nepřátelské strany boje a vojáci zazpívali vánoční písně. Ráno na svátek vánoční si pak němečtí a britští vojáci dokonce potřásli rukama a vyměňovali si dárky. (To je však už hrozně dávno. V dnešní době prezident Clinton odmítl přerušit bombardování pravoslavných obyvatel Bělehradu na velikonoční neděli; o letošní židovské "vánočně a novoroční nadílce" bomb a raket pro palestinské obyvatele Gazy ani nemluvě; pozn. překl.)

Kolonisté puritáni v severní Americe zpočátku nesměli slavit Vánoce: od r. 1659 do 1681 bylo zjevné slavení vánoc v Bostonu trestáno pokutou. Kongres USA uspořádal svoje první zasedání 25. prosince 1789 (kongresmani si v závěru 18. století zvolili toto datum v roce, aby dali najevo, že jej považují za všední pracovní den, kdy správný Američan nemá co slavit; pozn. překl.).

Let santa Clause na sáních po nebi poprvé popsal americký spisovatel Washington Irving v r. 1819.

První vánoční stromečky se objevily ve Štrasburku v 17. století. Do Ameriky přišel tento zvyk z Anglie, kam jej přivezl princ Albert.

Na Vánoce Portugalci uždibují část jídla pro živé a mrtvé, Finové jdou do sauny, Australané na pláž a ve Španělsku probíhá největší světová loterie.

Time (dle inopressa.ru)







Zobrazit příspěvek č. 472 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2009
Svátky Narození Páně

Narození Kristovo - předvečer

Kristus se rodí! Oslavujme Ho!

Ve svátku Kristova narození si připomínáme naplnění tisíciletých proroctví, jimiž bylo židům a potažmo všem lidem zaslíbeno vysvobození od hříchů, čili od toho, co člověka odděluje od Boha, od věčné blaženosti, od nesmrtelného života.

Podle Otců přišel Kristus, když byla noc lidstva nejtemnější, tedy duchovní tma světa nejhlubší. Když bylo lidstvo přesyceno tragickým poznáním své bezmocnosti vůči hříchu, kdy lidské mysli přetékaly pochopením, že člověk ve stavu, v jakém je, nemůže vlastními silami dosáhnout věčného života a společenství s Bohem. Tehdy přišel Boží Syn, protože to byl dějinný moment, kdy bylo lidstvo připraveno. A v nejhlubší noci nastal obrat lidských dějin, duchovní rozbřesk - vyšlo Slunce spravedlnosti.

A nedosáhli toho poznání jen židé, vedení Hospodinem. Svými vlastními klikatými cestičkami přišli k podobnému poznání i pohané. Z historických svědectví doby prvokřesťanské víme, že v této době pohané přestávali věřit ve své kulty a modly; vyznávání příslušnosti k pohanskému náboženství se stále více stávalo pouhou společenskou konvencí, projevem občanské loajality k pohanskému státu. Leč na duchovní rovině od přinášení obětí Apollónovi či Jupiterovi stále mohutnějící zástup pohanů již pranic neočekával. Dokonce v samotných náboženských strukturách pohanských začaly lavinovitě vznikat podivuhodné kulty, utvářet se různá tajemná mysteria slibující hlubší poznání a zasvěcení do tajné duchovní praxe, která měla řešit bezvýchodnost lidského života; objevovala se všelijaká učení o jediném Bohu, který je nade všechny jiné bohy, či mlhavé představy o Bohu, který nechce krvavé oběti, ale přináší lásku apod.

A tehdejší filosofie? Jedni filosofové dospěli k chápání nutnosti a smysluplnosti nekompromisní mravnosti a dobrovolné askeze, jiní propadali nad probíhajícími změnami ve světě do skepticismu: obojí svým způsobem otevírá dveře příchodu křesťanství.

A židé, v jejichž lůně se měl Mesiáš objevit? Ti už nikoliv jen toužili a prosili o příchod Mesiáše, nýbrž přímo křičeli k Bohu, aby už neotálel. Byli totiž v postavení bezvýchodném a nekonečně ponižujícím, znechucujícím a všechno jejich náboženské i národnostní cítění urážející. Okupováni pohanskými Římany. V jejich zaslíbené zemi, která byla Božím darem, se usadila hnusná soldateska rouhačů, kteří tam prolévali židovskou krev dle libosti. Každému židu bylo jasné, že z téhle situace nevede žádná cesta, nestane-li se zázrak, nepovstane-li Hospodin. A kromě toho: všichni dobře znali proroctví Danielovo, kde je přesně vypočítána doba příchodu Mesiáše, všichni věděli, že ta doba je tady. Čekali Mesiáše každým dnem. Mesiánská proroctví znal každý žid zpaměti a připomínal si je denně (každopádně vždy, když spatřil římského vojáka); proto mohli židé bez přemýšlení či učených exegetických debat okamžitě odpovědět na Herodovu otázku, kde se má Kristus naroditi (Mat 2,4-6). Věděli to všichni - kromě Heroda. To očekávání bylo ve společnosti tak silné, že kdejaký fanatik či člověk s labilní psychikou se prohlašoval za mesiáše a jistě se našel někdo naslouchající jeho "kázání". Samozvanými proroky a mesiáši se Palestina té doby jenom hemžila.

A tak byl svět před dvěma tisícovkami let skutečně nakypřenou půdou pro příchod náboženství lásky a spásy Kristovy.

A proroctví se naplnila. V skrytu, a tak, jak to nikdo nečekal - jak to ostatně bývá s naplňováním většiny proroctví (včetně těch apokalyptických). Kristus se sice opravdu narodil z královského rodu, jak se čekalo, jenže ze zchudlé větve tohoto rodu, takže nikoliv paláci, ale ve chlévě. Narodil se vskutku v Betlémě, jak bylo prorokováno, avšak žádnému obyvateli Betléma, ale panně, která tam Božím řízením zrovna připutovala kvůli jakýmsi státním úředním formalitám. Takhle to nikdo nečekal. Všichni si mysleli, že Mesiáš vyjde z paláce (Herodova paranoia odráží tento obvyklý názor). Nikdo nečekal chudého Mesiáše, po takovém zachránci ponižovaní židé netoužili. Kdo by si totiž dokázal představit, k čemu by izraelskému lidu byl na jeho cestě ke světovládě takovýto chudý král, který místo na koni pojede na oslátku? Hrůza! Tu chudobu mu židé (zvláště ti bohatí a nacionalističtí, žíznící po vládě nad pohany, - dnes bychom je nazvali "sionističtí židé") nikdy neodpustí. A když jim nedal světovládu Kristus, vezmou ji od antikrista. Po židech šel o tisíc let později podobnou cestou papežský Řím.

Světsky uvažující lidé nikdy nepochopí, že v Boží plánech spásy lidstva se s tímto starým světem nepočítá, a že spása Kristova začíná současně se začátkem nového světa. Naplňuje se zde Boží slovo: "Hle, vše tvořím nové." (Zjev 21,5)

Všimněme si dvou pozoruhodností svátku Narození. Jedním je zjevení nové hvězdy a druhým je takový liturgický detail - církev vybrala jako začátek starozákonních čtení při večerní bohoslužbě na svatvečer Narození Kristova biblickou zprávu o stvoření světa. Stejně jako zjevení nového nebeského tělesa tak liturgická připomínka stvoření mají hovořit srozumitelnou řečí - Kristovým narozením začíná nové stvoření. Podobně jako příchod Božího Syna, tak i začátek nového kosmu se děje v skrytu, není vidět tělesnýma očima, není měřitelný vědeckými přístroji, nelze jej najít mikroskopem ani vypátrat v hlubinách vesmíru Hubblovým teleskopem. Marně se Herodes pokoušel toto dílo překazit, zbytečně se o to pokoušeli vladaři pronásledující křesťany, marně se o to pokouší ateistická věda. Místo, kde vzniká, roste a buduje se nový svět, je jim nedostupné. Kde se to tedy děje? V lidských srdcích. A z nich to nemůže nikdo vyrvat. Ve věřících lidských srdcí se stále utváří, šíří a mohutní nový svět, který jednou - po zániku vezdejšího světa zkaženého - bude jedinou naší realitou. To je ten nebeský Jerusalem. Nebude tam svítit slunce, protože světlem tam pro všechny bude Kristus. (Zjev 21,23)

Otcové říkají, že Narození Kristovo si připomínáme nejen jako historickou událost, ale jako skutečnost, která se od těch dob stále děje v Církvi Boží. Duchovně je zde tato událost stále přítomna, stále se děje v církevním čase-nečase. Církev totiž balancuje na hranici věčnosti, žije současně ve dvou světech, či na hraně dvou světů: časnosti a věčnosti. Vyjádřením této církevní reality je i liturgie - při každé liturgii se děje Kristovo Narození, Ukřižování i Vzkříšení.

Důležité však především je, aby se Kristus narodil v tvém srdci. Totiž jedině když se narodí v lidském srdci, tak v takovém srdci může být i ukřižován - a člověk s ním, a pak v takovém srdci může vstát z mrtvých - a člověk s ním. To je naše spása. A všechno to začíná tím, že se Kristus narodí v srdci člověka.

Je to vůbec možné? Pomozme si přirovnáním. Vyložme si reálie Narození Páně jako podobenství. Jestliže se Ježíš Kristus mohl narodit v jeskyni, čili ve skále, pak se může narodit i v lidském srdci, které je ztvrdlé hříchy a vášněmi. Jenže, aby se mohl v kameni narodit, musela mu skála v sobě vytvořit prostor - jeskyni. Podobně i zkamenělé lidské srdce může v sobě utvořit prostor, aby do sebe pojalo Nepojmutelného. Jak? Při pohledu na ikonu Kristova Narození, při naslouchání svátečnímu biblickému čtení a posvátným hymnům si uvědomujeme, že se vtělila Boží láska a že naprosto přirozenou odpovědí našeho srdce na dar lásky je hluboká vděčnost a dojetí. Máme na paměti, co pro nás Bůh učinil, když se jako Nesmrtelný stal smrtelným. Vždyť (jak učí Pravoslaví narozdíl od jiných vyznání) od okamžiku, kdy se Kristus narodil, už musel nutně a nevyhnutelně jednou zemřít. Kvůli tomu se Věčný Bůh narodil, aby zde mezi námi zemřel. Existuje lidské srdce, které poté, co do sebe vpustí takovou myšlenku, a poté, co si uvědomí tuto neskonalou Boží dobrotu, neodpoví vděčností? Tato prostá odpověď srdce na nevyjádřitelnou lásku Boží vytvoří v kameni srdce onu jeskyni, v níž se může narodit Pán Ježíš do našeho života.








Zobrazit příspěvek č. 473 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2009
Svátek Narození Páně a poklonění tří mudrců

NAROZENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA.
Poklonění tří mágů: Melchiora, Gaspara a Baltasara

Z biblického čtení na svátek Narození Páně:
4,4       Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,
4,5       aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
4,6       Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
4,7       A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
(Z epištoly apoštola Pavla Galaťanům)


Freska Narození Kristova, RuskoJežíš Kristus přišel, abychom byli adoptováni za syny Boží. Člověk přivtělený do mystického Těla Kristova již není otrokem, není pouhým služebníkem, ale je synem Božím. Není Synem Božím kvůli své přirozenosti, jako Pán Ježíš, ale stává se synem Božím kvůli blahodati, milosti Boží, kterou skrze Krista dostává.

Jestliže jsme se stali syny Božími, znamená to z druhé strany, že Bůh se tím stal naším Otcem. To je nesmírné privilegium křesťanské - Bůh je jim Otcem! Nic podobného nemůže odůvodněně prohlásit žádný příslušník jiného náboženství. Pokud i o muslimovi, buddhistovi nebo hinduistovi někdo řekne, že i jim je Bůh Otcem (jak to např. prohlašují různé moderní vatikánské dekrety), můžeme opáčit: "A odkud pak to? Jak se to stalo? Jak to lze dokázat a zdůvodnit? Kdy je Bůh přijal za syny?" A odpovědí bude buď mlčení nebo zmatené teorie, které ve světle Bible neobstojí. A co židé? Jim Bůh v předkřesťanských proroctvích slibuje, že jim bude Otcem - čili, že skrze Mesiáše budou jednou přijati (ti, kteří Mesiáše rozpoznali).

Toto křesťanské privilegium samozřejmě nezakládá žádné právo, aby se křesťan povyšoval nad jiné lidi či dokonce proti nim povstal nebo se domníval, že by jim měl vládnout. To by bylo zcela absurdní uchopení tohoto privilegia už proto, že být synem Božím neznamená získat tím nějaké pozice v tomto světě, ale právě naopak: umřít pro tento svět, nepatřit tomuto světu, mít občanství v nebesích, náležet přicházejícímu světu. Krásně se zpívá v jedné české koledě o narozeném Kristu, že je "Otec budoucího věka".
Nu, a co dále znamená, že jsme syny Otce? Jak nás to odlišuje od těch, kteří nejsou Jeho syny? Především tím, že jsme jiného ducha než oni. Byl do nás seslán Duch volající v našem srdci k Bohu: "Otče!" Tento Duch přerodil našeho ducha podle obrazu svého (ano, je to v jistém slova smyslu znovustvoření člověka). Abychom dobře rozuměli tomu výroku o Duchu volajícím v nás: "Otče!" - to není nějaké podobenství, přísloví či obrazné vyjádření jakého skrytého tušeného pouta s Bohem. Nic takového! Je to realisticky popsaná každodenní niterná křesťanská zkušenost. Takové je bezprostřední prožívání skutečně do hloubi lidské bytosti vrostlého příbuzenství se Stvořitelem, důvěrná blízkost, která vytváří v celém průřezu lidské duše a ve všech jejích vrstvách předpoklad ke sjednocení s Bohem a ke zbožštění člověka.

Nemá však smysl se opájet tím, že jsme syny Božími, pokud máme ducha světských lidí. Jsme syny toho, jehož ducha máme. Kdo má ducha světa, je synem světa a spolu se světem hyne. Kdo má ducha Otce nebeského, je synem Božím a je už nyní vzat z tohoto hynoucího světa. Přechází ze smrti do života.

Dávejte dobrý pozor na to, jakého jste ducha. Starec Lavrentij Černigovskij hovoří právě o tomto, když nabádá, že je důležité být zapsán v knize života. Když se ho někdo tázal, jak má poznat, je-li zapsán v knize života, odvětil otec Lavrentij: "Poznáš to podle toho, jestli tě to táhne na bohoslužby. Blažení jsou ti, kteří jsou zapsáni v knize života."

Nezřídka zvláště dnes právě tudy probíhá ta fronta, na které se vede lítá bitva o spásu člověka. Současní křesťané mají veliké problémy se svým vztahem k bohoslužbám. Je to jedno z výrazných znamení naší doby. Příliš mnoho lidí má k bohoslužbám skutečně vlažný vztah, přijdou jen občas, nebo chodí formálně, či v rámci svého domorodého folklóru. Na jejich chování v chrámu lze během chvilky poznat jejich světského ducha. Bohoslužba je jako "duchovní zrcadlo", v němž se ukazuje pravý duchovní stav člověka. To je v Pravoslavném světě známý jev. Na lidech jsou při bohoslužbě vidět jejich duchovní nemoci - nikdo to není schopen utajit, neschová se to pod žádnou přetvářkou. A je na nich patrný jejich duchovní stav - tedy jak těžkosti tak i svatost. Světský duch člověka se snad nikde neprojevuje tak zřetelně, jako při liturgii. Bohužel, opravdu málo je dnes lidí, kteří jsou schopni pokojně vrůst do bohoslužby a něco do ní přinášet; takových lidí, kteří nemají ducha převážně světského, je dnes tragicky poskrovnu. Pro naprostou většinu našich současníků je bohoslužba takovým i onakým problémem.
Jak konkrétně se v člověku děje jeho znovustvoření a obnovení jeho ducha? Je to důsledek působení svatých Tajin, které nás spojují s Kristem a s jeho dílem spásy: Narozením, Křížem, Vzkříšením. Vladyka Antonij Surožský o tom hovoří: "(Narození Páně) to není jen soucit, není to jen příznivý vztah Boha k nám, je to láska Boha, který za námi přišel v těle právě narozeného Krista. Je to On, který učinil z lásky tento svět, stvořil svět, aby s ním sdílel ten jásající a slavící život, který se nazývá láskou a který dostupuje takové energie, takové plnosti, že překonává všechny hranice a všechna omezení. Tato láska dává sama sebe, zapomínaje na vše, kromě milovaného; dává sama sebe jakoby v nechráněné křehkosti, v bezbranném tělíčku nemluvněte narozeného v Betlémě. A Bůh k nám volá: Odpovězte na to...!"

Jeden z našich velikých současných duchovních otců, Sofronij píše: »Bůh je láska, Bůh je světlo a není v něm žádné tmy; jak je však pro lidi těžké přijmout taková slova! Je to obtížné, protože náš osobní život a život současného okolního světa svědčí spíše o opaku.«

Otec Sofronij o starci Siluanovi: »Žil na zemi člověk, muž gigantické síly ducha, dlouho se modlil s nezadržovaným pláčem: "Smiluj se nade mnou...!" Leč neslyšel ho Bůh. Uplynulo mnoho měsíců takovéto modlitby a jeho duševní síly se vyčerpaly; dobral se až k zoufalství a vykřikl: "Ty neuprositelný...!" A vtom se v jeho duši ztrápené zoufalstvím cosi prolomilo a náhle - na okamžik uviděl živého Krista. Jeho srdce a celé tělo naplnil oheň v takové síle, že kdyby vidění ještě na chvilku pokračovalo, umřel by. Poté už nedokázal zapomenout na nevýslovně mírný a nekonečně milující, radostný a plný nepostižitelného pokoje výraz Kristův a po všechny následující mnohé roky svého života neustále svědčil, že Bůh je láska, láska bez hranic a nepostižitelná, nevýslovná...«

Za všemi tragédiemi, které se dějí v tomto světě a jsou důsledkem zvráceně užívané lidské svobody a lidského hříchu, není bohapustá prázdnota; i když se našim osleplým očím někdy zdá, že tam, kde nic nevidí, tam prostě nic není. Za tímto světem je jako za oponou jiný svět, bezbřehý oceán Boží lásky. Svatý starec Siluan Athonský ji uzřel, my ji můžeme tušit, můžeme ji spatřit alespoň v jejím odlesku, který se ve chvilkách duchovního zření zatřpytí v našem srdci. A můžeme ji všichni jasně vidět v okamžicích, kdy tato láska - sama pohnuta vlastním milosrdenstvím - vstupuje do našeho stínového světa. Jako při Narození Dítěte Ježíše.
Jak odpovědět na Boží lásku, která se tělesně zjevila v Betlémě? V evangeliu se vypráví o třech mudrcích, kteří přišli za Kristem z veliké dálky. I my jsme velice vzdáleni od Boha, leč naší odpovědí na betlémské zjevení by mělo být, že se z té veliké dálavy vypravíme ke Kristu. Vykročíme z noci našich životů, ze tmy svých duší k Božímu světlu. Kolik z nás je ponořeno ve tmě! Kolik z nás prodlévá v temnotách! Tak se tedy vydejme na cestu za hvězdou rodícího se nového světa, za světlem. Láska Boží je tímto světlem. Z tmy zla se vypravme za rozbřeskem lásky. Ze hříchu vyjděme za láskou, která vše odpouští a uzdravuje. Z duchamorné zimy našich životů pospíchejme k lásce, která může zahřát lidskou duši a změnit celý život člověka. Z prázdnoty našich marností zmítaných životů pojďme k lásce, která nasycuje duši všemi dobrými věcmi. Ze syré tesknoty přejděme k lásce, protože kde je láska, tam je radost a světlo, tam není polarita velikosti a malosti, ale vše je veliké, neboť vše se může stát znamením lásky! (Dle kázání na svátek Narození Páně vl. Antonije Surožského; 2006)

Známý veliký ruský starec naší doby, archimandrita Kyrill (Pavlov) ve svém kázání na tento svátek nabádá, abychom odpověděli na zázrak Narození Kristova tím, že se oblékneme v lásku, která je souhrnem a plností veškeré dokonalosti; že překonáme všechny neshody, nedůvěru, vzájemný hněv a zklamání či zlobu, zvítězíme nad zlem tím, že je budeme odplácet dobrem, a necháme se přemoci láskou, kterou nám Bůh v Betlémě zjevil.

Kristus se rodí!
Oslavujme Ho!


Ilustrace: Detail fresky ikony Narození Kristova. Chrám Sretenija Vladimirskoj ikony Božijej Materi. Moskevský Sretenskij monastyr. (Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)








Zobrazit příspěvek č. 474 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2009
Z tisku - z došlé pošty

Mnichovská mise Alexije II.

Před svým odchodem na věčnost završil Alexij II. hlavní dílo svého života. Poprvé po sjednocení Ruské pravoslavné církve vykonal liturgii v pravoslavném chrámu Ruské zahraniční (zarubežné) církve.

Katedrála v Mnichově. V chrámu novomučedníků se symbolicky završilo sjednocení ruské církve.
Patriarcha Alexij II. - historická svatá liturgie v mnichovském chrámu čtyři dny před smrtí.
Čtyři dny před svým zesnutím patriarcha Alexij poprvé (a jak se ukázalo: naposledy) sloužil Božskou liturgii v chrámu, který náleží emigrantské větvi ruského pravoslaví, která se teprve nedávno znovu spojila s mateřskou církví v Rusku.

Kvůli srdci se dostal patriarcha do Německa. Záchvaty arytmie totiž donutily patriarchu rychle přijet do Mnichova, kde se léčil - jak měl ve zvyku - nejen medicínskými metodami, ale odebral se do mnichovského katedrálního chrámu zasvěceného svatým novomučedníkům ruským.

Při této bohoslužbě, jediné liturgii v chrámu Ruské zahraniční církve, 30. listopadu 2008 podával patriarcha osobně svaté přijímání mnoha věřícím (přibližně 150 lidem).

Takřka přesně před rokem zde již patriarcha Alexij byl na návštěvě. I tehdy se v tomto městě léčil. Na pozvání arcibiskupa Marka zde sloužil akathist před ikonou ruských novomučedníků. Pak následovalo malé pohoštění a posezení za jedním stolem, na jehož příjemnou atmosféru později patriarcha často vzpomínal, vyprávěje, že při tomto setkání nebyla cítit žádná cizost ale naopak blízkost.

Symbolem sjednocení obou ruských pravoslavných církvi byla památka ruských novomučedníků. První setkání metropolity Lávra, který byl představitelem Ruské zahraniční pravoslavné církve, stala se v květnu 2004, když v Moskvě pokládali základní kámen ke stavbě chrámu butovských novomučedníků. V květnu 2007, kdy byl podepsán historický dekret o znovusjednocení obou pravoslavných církví, byl vysvěcen chrám zasvěcený novomučedníkům, jehož se patriarcha Alexij i metropolita Lávr účastnili. A jediná bohoslužba konaná patriarchou Alexijem v chrámu Ruské zahraniční církve byla také v chrámu novomučedníků ruských.

Srdce přivedlo patriarchu Alexije II. do Mnichova v poslední dny jeho života. Věřící mají zato, že to byla odměna od Nejvyššího - sloužit v pravoslavném chrámu nikoliv cizí ale sjednocené a posílené Ruské pravoslavné církve. Byť to bylo jedinkráte.

Při loučení patriarcha pravil, že se na vlastní oči přesvědčil, že sjednocení "proniklo na úroveň farností" a že je "zakořeněno v církevním lidu". A nikoho v tu chvíli nenapadlo, že za čtyři dny se završí pozemská cesta služebníka Kristova.

Life.ru








Zobrazit příspěvek č. 475 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2009
Z pravoslavného tisku o radaru

Ještě k militaristickému transparentu na pražské pravoslavné katedrále

V oficiálním věstníku Olomoucko-brněnské eparchie vyšel v rubrice "Zprávy z domova" článeček, který sem přepisuji v plném znění.
PRAHA. K překvapení mnoha pravoslavných věřících v Praze i jinde a také k překvapení mnoha mírumilovných občanů ČR, z nichž 70 procent odmítá stavbu raketových a radarových základen cizích zemí na území ČR, se na Památníku smíření, který se nachází pod pravoslavnou katedrálou Sv. Cyrila a Metoděje v Praze, objevil obrovský nápis - transparent JSME PRO RADAR. Nápis je zřejmě soukromou pro-militaristickou iniciativou osob podílejících se na práci památníku. U zúčastněných se zde (tak jako v době před listopadem 1989) zřejmě jedná o projev pokračující dobré vůle ke spolupráci s vládou a režimem, ať by byl jejich charakter jakýkoliv. O jiných osobách z Pravoslavné církve je známo, že již před časem připojili svůj podpis pod iniciativu NE ZÁKLADNÁM. Svoje odmítnutí radarové základny i nápisu u pravoslavného chrámu však v poslední době vyjádřili mnozí lidé z řad věřících církve a duchovenstva. Na chrám - slovy metropolity Kryštofa "patří jako znamení Kristův kříž a nikoliv deklarace politických postojů".

(Sůl země č. 4 z 20. prosince 2008; str. 6)

-----------

P.S.
Na Ambonu jsme již o celé trapné záležitosti psali.
Při mé poslední návštěvě Prahy se mi jeden pražský věřící svěřoval s rozpaky, jestli ještě vůbec může chodit do takového chrámu na bohoslužby. Zároveň vyprávěl, že když od duchovenského vedení tohoto chrámu zazněla v době útoku NATO proti Srbsku jakási podpora bombardování Bělehradu, přestali sem prý chodit na bohoslužby všichni Srbové, kteří žijí v Praze, a dodnes se tomuto chrámu vyhýbají.

Věřím, že česká veřejnost chápe, že je v naší pravoslavné církvi hodně lidí, kteří stojí na úplně jiných názorových a morálních pozicích, než pražský "památník smíření".













Zobrazit příspěvek č. 476 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2009
Z tisku - zemětřesení v USA

Yellowstonský park zasáhly stovky půdních otřesů

USA. Yellowstonský národní park zasáhly v uplynulých dnech stovky půdních otřesů, což vyvolalo obavy z vulkanické erupce. Jde o největší sérii zemětřesení za poslední čtvrtstoletí.

Otřesy začaly po vánočních svátcích. To nejsilnější mělo sílu téměř čtyři stupně Richterovy škály, v pátek naměřili hned tři zemětřesení o síle tři stupně. Za týden bylo v parku zaznamenáno na 500 otřesů.

Yellowstonský park leží v seizmicky aktivní oblasti a otřesy tam nejsou vzácností. Od roku 2004 jich pravidelně zaznamenají až 2000 ročně. Poslední série však vyvolala obavy z možné erupce. Situaci bedlivě sledují odborníci. Poslední velká erupce se v regionu podle geologů udála před 640 000 lety a do okolí vychrlila milióny kubických metrů kamení a prachu.

Nejničivější zemětřesení zasáhlo Yellowstonský park v srpnu 1959. Mělo sílu 7,1 stupně na Richterově stupnici a způsobilo sesuvy půdy, které zabily 28 lidí a způsobily škodu za více než 11 miliónů dolarů.

(Přiložený obrázek: ilustrační koláž)











Zobrazit příspěvek č. 477 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2009
Sváteční poselství od zesnulého patriarchy

Poselství k Narození Kristovu od zesnulého patriarchy Alexeje II.

Zesnulý patriarcha Alexij II.

Koncem listopadu a začátkem prosince si patriarcha Alexij připravil svoje každoroční poselství ke svátkům Narození Páně. Zřejmě netušil, že napsaná slova už svým ovečkám a svému národu nepřečte. Jím sestavené poselství bylo však nalezeno v jeho pozůstalosti a na svátky Narození Páně bylo publikováno, a tak ještě jednou - posmrtně - prohovořil zesnulý ruský patriarcha ke svému lidu. Zde přináším několik výňatků z tohoto poselství.
"Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám, ne tak jako svět dává, já dávám vám (Jan 14,27). Pokoj, který Bůh dává a který v Kristu vtěluje, vyhlazuje duchovní vášně a uklidňuje zmítající se vlny světské moře života... Sv. Basil Veliký nazývá pokoj, který Bůh člověku uděluje, pokojem, který je tím „nejdokonalejším ze všech požehnání“ a ct. Serafím Sarovský nám zanechal vskutku zlatá slova, naplněná nebem: „Získej ducha pokoje, a tisíce kolem tebe budou spaseny.“

Vtělené Boží Slovo přineslo pokoj všem, kteří v Něho věří a následují ho, berouce svůj kříž. Proč je však kolem nás stále tolik konfliktů, rozepří, hádek a křivd? ... Tuto otázku nemůžeme zodpovědět, dokud nenahlédneme do hlubiny svého vlastního srdce: nežijeme až příliš často podle své vlastní vůle, zapomínajíce na vůli Boží, na Jeho přikázání, spoléhajíce se jen na lidské síly, kdežto Boží pomoc necháváme upadat v zapomnění? Nenahrazujeme úsilí o pokoj a spravedlnost marností světskou, která nás dovede jen k deziluzi a vnitřní prázdnotě?

Moji drazí, pamatujme, že pravý pokoj může dát jen Bůh. Cesta za betlémskou hvězdou, kráčení cestou Kristovou nás dovede k nalezení spokojeného a pokojného života na zemi a věčného pokoje v Jeho nebeském Království.

Mějme na paměti, že pokoj Kristův přemáhá všechna nepřátelství tohoto věku. Jenom získá-li člověk tento pokoj do svého srdce, může obstát ve všech bouřích života a nést svým bližním smíření; tím proměňujeme život vírou, spravedlností, čistotou a láskou. Nechť vás všechny zahalí pokoj Kristův...

Téměř prorocky zní slova patriarchy o konfliktu, který v době patriarchovy smrti ještě nebyl, ale vzplanul ve Svaté Zemi právě v období vánočním a novoročním a neutichl ani na pravoslavné svátky. Hlas patriarchy z konce listopadu zazněl o Vánocích bohužel s aktuálností, kterou ještě před měsícem mohl sotva kdo očekávat.
Ve světě je opět neklid. Na mnohých místech je prolévána krev, trpí lidé. Věříme však, že Bůh pomůže, abychom my pravoslavní křesťané svým dobrým příkladem a činy dokázali přivést národy ke smíření, k moudrému a spravedlivému vyřešení všech sporů a různic. ...

(Při oslavách 1020. výročí křtu Rusi) mne Hospodin učinil hodným, abych navštívil starobylý Kyjev - kolébku naší církve a jeden z jejích stolců. Za účasti velkého množství shromážděných věřících jsme se modlili u kyjevských svatyň a opět pocítili pevnou jednotu národů křtěných v jedné lázni. Tato jednota nám byla odevzdána předky a je nutno ji bedlivě střežit a předat našim nástupcům.

Dále vzpomíná zesnulý patriarcha 90. výročí zločinné vraždy carských mučedníků a hovoří o desítkách tisíc věřících, které připutovaly na místo zabití sv. mučedníka cara Nikolaje II. Vyjadřuje naději, že Hospodin dá překonat všechny následky této tragédie, rozepří a zločinů 20. století a pozdvihne opět Svatou Rus v síle.
Dejž, Bože, aby se naplnila slova sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského, která byla pronesena v hrozném roce 1938: „Blahoslavená jsi, země ruská, očišťovaná ohněm utrpení. Prošla jsi vodou křtu a nyní procházíš ohněm muk a vejdeš v pokoj!“

Na závěr se Alexij II. modlí, aby rodící se bohočlověk Ježíš požehnal všem v nadcházejícím roce pokojem, zdravím, úspěchem ve všech dílech dobrých. A aby přinesl do všech příbytků radost života v harmonii, lásce a spravedlnosti jeho.
V tento posvátný svátek se k vám obracím slovy sv. apoštola Pavla: „Bratři, radujte se, zdokonalujte se, utěšujte se, buďte jednomyslní, pokojní - a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“ (2. Kor 12,11)

Alexij,
patriarcha moskevský a celé Rusi

Narození Kristovo
2008/2009
Moskva


(Kliknutím na obrázek patriarchy si jej zobrazíte ve větší velikosti)








Zobrazit příspěvek č. 478 jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2009
Poslední letošní ohlédnutí za svátky Narození

Neděle po Narození Páně

Význam Narození Kristova. Jakými slovy to vyjádřit? Dokonce i když řekneme, že je to největší událost v celých dějinách lidstva, zní to jaksi příliš slabě a nedostatečně. Snad lépe postihneme velikost události, které se nyní dotýkáme, rceme-li, že Narození, Ukřižování a Vzkříšení - toto dílo spásy - je stejného významu jako stvoření světa. A někteří dokonce říkají, že dílo spásy Kristovy v něčem převyšuje i samo dílo Stvoření, které bylo (jak víme z Písma) poskvrněno a torpédováno satanem, tím dávným hadem, kdežto díla spásy a příchodu nového světa se satan už dotknout nemůže.

Když byla úmorná (duchovní) noc lidstva nejhlubší, ozval dávno předpověděný a dlouho toužebně očekávaný hlas: "Hle, ženich přichází." Jeden za druhým začaly národy země setřásat se sebe temný spánek pohanských bludů, rozžehly svícny víry a vcházely s Kristem - podobně jako moudré panny v onom evangelijním podobenství (Mat 25,1-14) - do jeho svatební komnaty. Kristus shromáždil všechny své věrné, rozptýlené po celém světě, a shromáždil je ve své Církvi, učinil je účastnými svého Božství a dědici věčných blah v jeho království, jemuž nebude konce.

Kristus se dle slov ap. Pavla stal Novým Adamem, zakladatelem a původcem nového lidstva. Vtělení Božího Syna se týká celého lidstva a rozprostírá se nad všemi věky lidských dějin. Prvostvořeným Adamem začaly lidské dějiny. Kristem začala historie nového lidského rodu - spaseného lidstva.

Narozením Kristovým tedy začíná úplně nová etapa lidské historie, éra spásy, eón nového lidstva, které žije skrytě v lidstvu starém, ale nepochází od Adama ale od Krista, který je zakladatelem úplně nového lidského rodu. V éře od Adama do Krista vidíme neustálý sestup lidstva do sféry materiální pozemské existence bez naděje na vzkříšení a věčný život. S příchodem Božího Syna začíná vzestup lidstva k věčnému pravému životu; vzestup, který se děje v blahodatném a životodárném prostoru Církve.

Každý člověk, který se na zemi narodí, je potomkem starého Adama, a proto po něm musí zdědit smrt a rozklad. Kdo však v Tajině svatého křtu oblékne Nového Adama, stává se dědicem vzkříšení a věčného života. Kristus ve svém životě ukázal nejhlubší, nepostižitelnou a zároveň tu nejopravdovější podstatu člověka. Přijetím lidské přirozenosti ji Spasitel posvětil, obnovil a zbožštil. Navrátil člověka na cestu dosahování toho nejvznešenějšího cíle lidského života.

Vtělení Božího Syna odhalilo, že svět i člověk jsou podřízeny věčnému tvůrčímu úmyslu Božímu. Člověk i svět totiž existují jenom díky účasti na tom skrytém, nepostižitelném a nejvyšším principu života, který byl od věčnosti skryt v Bohu a který se nyní ukázal zjevením na světě předvěčného Božího Slova, Pána našeho Ježíše Krista.

Viditelným znamením Božího zjevení a všeho, co bylo vykonáno Ježíšem Kristem zde na zemi, je historická existence Církve, kterou Pán založil a poslal ji, aby rozšířila spásonosné plody Božího vtělení do všech národů země v průběhu celých dějin. Jak církev uskutečňuje Bohem uloženou misii posvěcování světa blahodatí, zjevuje světu cestu vedoucí ke zbožštění a vzkříšení, dávaje celým lidským dějinám ospravedlnění a vyšší smysl.

Ve svátek Narození Kristova, které je základní událostí posvátné historie lidstva a zároveň velikým svátkem v životě Církve, přenášíme se do situace vzdálené noci, v níž se Pán narodil, oslavujeme a opěvujeme Toho, kdo se z přečisté Panny narodil, jako Spasitele světa. Je to tajemství s ničím nesrovnatelné, když v podobě člověka přišel ve své pokoře do světa Vládce veškerého stvoření a Pán slávy. Každé Boží stvoření si tedy pospíšilo, aby mu posloužilo a přineslo v den jeho narození svůj dar: země jeskyni, pustina jesle, nebesa hvězdu, mágové poklady, andělé opěvování, pastýři zbožné poklonění.

Nechápe svět toto tajemství Božího sestoupení a diví se tomuto zření. Všechno přemůže láska Boha k lidskému rodu. Se zbožným chvěním se národy země klaní nevyjádřitelné moci nebeského Krále, který se před dvěma tisíci lety narodil z Panny Marie, nechal se položit na slámu do ubohých jeslí v chladné a temné jeskyni. Nikoliv kvůli tomu, že by potřeboval pozemský život, narodil se předvěčný Bůh na zemi jako dítě. Leč kvůli tomu, aby nás lidi na zemi zahrnul svou nebeskou láskou a učinil nás účastnými věčného života v království nebeského Otce. Na tuto lásku Boží ke světu je potřeba odpovědět tím, že se necháme inspirovat a pozvat; tím, že sami vynaložíme námahu pro Pána; zřením a tvořivostí, naší láskou k bližním, duchovním obrozením a naší křesťanskou službou. Celý vesmír slouží Bohu, protože má od Něho úkol existovat. Avšak pro člověka je sloužit Bohu mimořádné, s ničím nesrovnatelné privilegium. Mágové z Východu posloužili narozenému Kristu tím, že se mu poklonili a otevřevše poklady své, obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
(Dle promluvy profesora Moskevské duchovní akademie prof. Konstantina Skurada)


Přines i ty svému Spasiteli, narozenému v tvém srdci, ty dary jako tenkrát mágové. Jak mu přinést zlato? Co má člověk nejvzácnějšího, co může Bohu obětovat nejcennějšího? Nejcennější, co máme, je samotný náš život. Zasvěť život Pánu Ježíši.

Jak mu přinést kadidlo? Kadidlo je darem kněžským. Vůně kadidla stoupající vzhůru zpodobuje vůni modlitby stoupající z očištěného lidského srdce k Bohu. Přinesme Ježíši Kristu svou modlitbu, k níž očistěme svá srdce.

Jak mu přinést myrhu? Myrha je vonný olej, kterým byla těla zesnulých pomazávána při pohřbu. Umrtvěme tělesné vášně, ať jsme mrtví pro svět a jeho pokušení. Posvěťme svá těla čistotě a dobrým skutkům. Takové tělo voní nebeskou vůní.

Ty tři dary, které přinesli mágové, jsou předobrazem naší křesťanské duchovní služby Bohu - tedy křesťanského duchovního života. Sv. Jan Zlatoústý pravil o Narozeném Ježíši Kristu: „On se narodil tělesně, aby tebe zrodil duchovně.“ Čili přijal tělo, aby tobě dal Ducha. Rozhodl se okusit tělesného života, aby tys mohl žít duchovně.

----------------

Svátky Narození Kristova se nesou pod znamením biblických slov: "S námi (jest) Bůh!" Tento výrok Písma se opakuje v bohoslužebných hymnech i v paremiích k Narození Kristovu.

Někdo žije dál ve tmě, je to jeho volba, ale už to není nutné. Vzešlo slunce. Tím sluncem je příklad Kristův, který ukázal dokonalého člověka. Ukázal člověka, jakého z nás Bůh chce mít. Ukázal vzor pokory, mírnosti, soucitu, trpělivosti, lásky...

Kdybychom měli na závěr shrnout poselství svátku jednou větou, tak by mohla znít: Žijte ve světle!










Zobrazit příspěvek č. 479 jednotlivě

Administrátor --- 20. 1. 2009
Z tisku

V Indii provedli rituál koupele dítěte ve vroucí vodě

V indickém státu Radžastan rodiče spustili do nádoby s vroucí vodou svoji tříměsíční dceru, a to před očima přihlížejícího publika a novinářů. Stalo se to 27. prosince 2008.

Děvčátku se nic nestalo a při koupeli ve vařící vodě dokonce ani nezaplakala. Celá procedura byla provedena v rámci očistného obřadu, jehož vykonání radil vrchní žrec chrámu Bhímy (Balabhim, Anjaneya). Při provádění této příšerné procedury vyhlíželi rodiče dítěte klidně a odhodlaně. Po dokončení obřadu byli šťastní a publikum šokováno.

Novináři vypátrali, že manželé nemohli mít děti, a proto se obrátili s žádostí o pomoc ke knězi kultu Bhímy. Žrec jim předpověděl, že budou mít dvě děti - jedno z nich umře, kdežto druhé bude možno zachránit za pomoci očistného obřadu. Později se jim skutečně narodilo dítě, ale po čase umřelo. Za rok přišla na svět dívka a rodiče se bez pochybností rozhodli vykonat, co jim doporučil vrchní žrec.

Při obřadu prý děvčátko vydávalo jen lehké pískání a z kotle se vynořilo naprosto zdravé a nepoškozené. Podle rodičů se prý nyní tříměsíční dívka cítí dobře a vyznačuje zaviděníhodným zdravím a apetitem.

News ru com
Itar tass
Allvoices.com







Zobrazit příspěvek č. 480 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2009
Z tisku - ekumenické bohoslužby v Moskvě

Moskevský ekumenismus - už bez pravoslavných

Ekumenická hvězda

Nejmladšímu účastníku ekumenického shromáždění darovali pěticípou hvězdu s dosti smělým obrázkem nějaké slečny (jen doufejme, že ta žena ve hvězdě nemá být Panna Marie).
Ekumenická bohoslužba s modlitbou za jednotu křesťanů se konala v moskevském katedrálním katolickém chrámu.

20. ledna se ve vánočně vyzdobeném chrámu Neposkvrněného početí Panny Marie kromě římskokatolických duchovních účastnili společné modlitby i lutheráni, baptisté, letniční a adventisté. Žádný pravoslavný.

K poctě zvolení Baracka Obamy zapěl místní letniční sbor i svěží černošský spirituál.

-----------------

Zřejmě to svědčí nejen o postupném odklonu od ekumenismu, ale i o atmosféře v Ruské pravoslavné církvi před volbou nového patriarchy. Nikdo z hierarchie nechtěl novoročním ekumenismem jitřit vnitrocírkevní atmosféru či si proti sobě postavit církevní lid, který je na ekumenismus ve své většině alergický. A jestli si to v církvi bez patriaršího vedení netroufl snad žádný biskup, tím méně pak ti, kteří kandidují na patriarší stolec. Pro toho, kdo má oči k vidění, to je názorný obrázek toho napětí, panujícího v Církvi kolem ekumenismu, který není ani vzdáleně něčím přirozeným, ale spíše křečí, která se udržuje jen nejvyššími církevně politickými zájmy.



P.S.
Musím vždy pousmát ekumenismu katolíků, kteří v Moskvě pořádají modlitbu za sjednocení křesťanů v chrámu zasvěceném Neposkvrněnému početí - tj. modernistickému římskému dogmatu, které pravoslavní rozhodně odmítají. Asi to mlčky vypovídá něco o tom, jak si Řím tu jednotu představuje. Inu, "kouzlo nechtěného".

Neogotický chrám projektovaný pro 5000 věřících byl postaven v letech 1901-1911 ze sbírek veliké polské menšiny v Moskvě (30 tis. lidí). V r. 1938 byl chrám uzavřen. V r. 1990 byla na svátek Početí Panny Marie po 60ti letech sloužena mše, které se účastnilo několik stovek lidí. (Dle ruské Wikipedie)






Zobrazit příspěvek č. 481 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2009
Barack Obama si vybral homosexuálního biskupa

Inaugurační týden modlitebně zahajoval biskup homosexuál Gene Robinson

Homosexuální biskup hlásající, že není "ohavností před Hospodinem", zahájil 18. ledna inaugurační týden úvodní modlitbou. Tento kněz je znám jednak svou sexuální orientací a pak také tím, že byl prvním biskupem na světě, kdo o ní otevřeně začal hovořit. Příslušníci tzv. "sexuálních menšin", které stále výše "zdvihají hlavu", vyvíjejí rostoucí tlak na popularizaci homosexuality. Kněz Robinson byl pozván i na samotný obřad inaugurace Baracka Obamy. Cena vstupenek na tuto historickou událost dosáhla den před ní 20.000 dolarů.

Credo.ru






Zobrazit příspěvek č. 482 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2009
První kroky nového prezidenta USA

Prezident Obama povolil financování organizací pomáhajících provádění potratů a používání buněk získávaných z živých embrií

Nový prezident Spojených států Barack Obama podepsal nařízení, jež ruší zákaz financovat z amerických veřejných rozpočtů mezinárodní organizace, které pomáhají při provádění potratů. S odvoláním na Bílý dům o tom informovala agentura Reuters.

Opatření zakazovalo poskytovat peníze organizacím pro plánované rodičovství, které nabízejí provedení potratu nebo o něm i jen poskytují informace. Američtí liberálové proti zákazu ostře vystupovali.

------------------------

USA povolily léčbu prostřednictvím kmenových buněk

Americký Úřad pro léčiva a potraviny (FDA) dal zelenou léčbě lidí prostřednictvím kmenových buněk. V pátek to oznámila farmaceutická firma Geron Corporation.

„Je to počátek nové éry ,“ řekl šéf Geronu Thomas Okarma, podle něhož výrazně vzrostla naděje na nápravu a regeneraci poškozených orgánů a tkání. „Nová terapie sahá, kam prášky a skalpely nemohou,“ dodal. To, že dostala zelenou, ovšem ještě neznamená, že bude úspěšná a pronikne na trh.

Výzkum kmenových buněk dosud výrazně limitovaly zákony exprezidenta George Bushe, jenž stál na straně kritiků tvrdících, že získávání kmenových buněk ze životaschopných lidských embryí je neetické.

Nový prezident Barack Obama už během kampaně avizoval, že změna pravidel bude jednou z jeho priorit.





Zobrazit příspěvek č. 483 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2009
Jaká asi bude americká zahraniční politika?

Obama si vybral za nejbližšího spolupracovníka nadšeného srbobijce

Srbové nesdílejí nadšení světa nad zvolením Baracka Obamy. Hlavně kvůli jeho volbě viceprezidenta, kterým je bývalý senátor za stát Delaware Joseph Biden.

Ten v roce 1999 patřil k nejaktivnějším stoupencům bombardování Kosova a Srbska a má na Balkáně pověst zaníceného "srbobijce."

Naopak kosovskoalbánský deník Koha Ditore napsal: "Do Bílého domu vstoupil velký přítel Kosova."

---------------

Obamomanie

Že bylo úterní uvedení nového amerického prezidenta Baracka Obamy do úřadu opravdu velkou událostí, dokazuje i fakt, že na něj zaměřil své oko i satelit GeoEye1. Z výšky 684 kilometrů vynikne obří množství Američanů, kteří se přišli osobně podívat, jak bude celá sláva vypadat, a jejichž skupiny na satelitních snímcích vypadají jako mraveniště.

Americká firma prodává obamovské panenky Maliu a Saschu

Nadšení z dcer Baracka Obamy udělalo ze dvou panenek nové prodejní trháky. Firma Ty Inc. vrhla na trh Sladkou Saschu a Úžasnou Maliu. (Sasha a Malia jsou Obamovy dcery.)
„Prodáváme je teprve od počátku ledna a absolutně nestačíme vyhovět všem objednávkám. Dívky z celého světa je chtějí mít, aby se nimi mohly identifikovat,“ potvrdila Denise Gary Robinsonová z newyorského internetového obchodu s panenkami.




Zobrazit příspěvek č. 484 jednotlivě

Administrátor --- 26. 1. 2009
K čemu dnes připomínat osmý den Ježíšův?

Obřezání Páně

»I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, což slyšeli a viděli, tak jakž bylo jim povědíno.
A když se naplnilo dní osm, aby obřezáno bylo to děťátko, i nazváno jest jméno jeho Ježíš, kterýmž bylo nazváno od anděla, prvé než se v životě počalo.«
(Luk 2,20-21)

»Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
V něm je přece vtělena všechna plnost božství;
v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.
V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.
S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.«
(Kol 2,8-12)

Proč si Církev vlastně připomíná tento detail ze života Krista, který je v Lukášově evangeliu zmíněn v jediném verši: „osmého dne byl obřezán“? Byl na něm naplněn zákon Mojžíšův. Byl vykonán obřad, který dnes v Církvi nekonáme; je to totiž něco, co patří Starému zákonu, éře předkřesťanské, čili zákonu předobraznému, jenž byl naplněn Ježíšem Kristem. Mohli bychom tedy očekávat, že církev přejde tento detail ze života právě narozeného Ježíše mlčením, resp. bez zvláštní pozornosti. Leč pravý opak je pravdou - církev z této drobné události učinila svátek (byť to není velký svátek z Dvanáctera, ale přesto je jeden z větších svátků). Prvním důvodem je, abychom se při tom podivili pokoře, kterou nám Spasitel ukázal a dal jako vzor. On - Zákonodárce - se podřizuje svému vlastnímu zákonu. Vždyť je to tělený Boží Syn, který tisíce let před svým vtělením dal Mojžíšovi na Sinaji svatý Zákon. Nyní se sám narodil, aby se podřídil nejen slabosti lidské přirozenosti, ale i vlastnímu zákonu, který pro svůj lid před tisíciletími vydal.

Souvisí i to s pravoslavným učením hlásajícím, že jakmile se druhá Osoba Božské Trojice narodila jako člověk, v tu chvíli už nebylo cesty zpět (připomínám, že je to výlučně pravoslavné učení; římsko-katolická církev učí zcela odlišně). Od svého Narození už musel Bohočlověk jednou okusit smrti. Jestliže jednou přijal lidské smrtelné tělo, pak musel umřít - a kvůli tomu přece toto tělo přijal, aby v něm za nás umřel. A přijal-li náš lidský úděl, přijímá i zákon a obyčeje svého lidu. Vše, co Kristus přijal, tím uzdravuje, zbožšťuje, posvěcuje, pozdvihuje a produchovňuje. Člověka uzdravuje od smrti. A obřízku přijal na své božské tělo, aby ji produchovnil a předobrazný starozákonní obyčej dovedl k jeho cíli - čili aby nám předal nový zákon pravé obřízky duchovní.

Židé obřezávali své tělo, aby nosili na těle znamení, že nepatří tělu a jeho vášním, ale Hospodinu Bohu. Obřezání znamenalo, že muž nesmí sloužit vášni, ale skrze plnění Zákona sloužit Bohu. Naše křesťanská obřízka je neviditelná a duchovní, děje se ve svatém křtu; je odložením celého starého člověka a narozením pro nový duchovní život. Naplňujeme ji tím, že bojujeme proti vášním a dosahujeme duchovního života v Kristu. Odřezáváme se od smrtelného, abychom byli připočteni k nesmrtelným. Při obřízce bylo udělováno jméno člověku, i my při křtu dostáváme nové jméno (většinou podle některého ze svatých); především ale získáváme jméno Kristovo - „člověk Kristův“ - tj. křesťan.

------------------------

Je tu však ještě jeden důvod, proč si vytrvale připomínat obřízku malého dítěte Ježíše. Spolu se zprávou o Kristově Narození a spolu s Lukášovou zprávou (Luk 2,40-52) o události, která se stala, když bylo Pánu Ježíši 12 let (a toto čtení je připojeno ke čtení svátku Obřezání Páně), je to pevná hráz bránící orthodoxii proti všem, kteří přicházejí s názorem, že Kristus nepřišel v těle, nebo jakýmkoliv způsobem Kristovu tělesnost oslabují. A že takových falešných učitelů bylo a je (a bude) přehršel! Falešné učení o Spasiteli, který je tak Božský a tak duchovní, že by přece nemohl nosit obyčejné lidské tělo, je totiž tak vábivé a jeho zjemnělá pseudoduchovnost tak přitažlivá, že si ve všech dobách nacházelo mnoho a mnoho stoupenců.

Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích...
Různé heretické názory (klamné filosofování a bájení) se objevily ihned po vzniku křesťanství. Už apoštol Jan s nimi polemizuje např. slovy: „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist“ (2.Jn 1,7). Byly to např. skupiny tzv. gnostiků, které apoštol prohlašuje za nositele falešného poznání. Vyskytovaly názory, že Kristus ve skutečnosti netrpěl na kříži - že to byl jen klam, přelud, který se apoštolům zdál; vždyť přece prý není možné, aby se Božímu Synu stalo něco tak ohavného. Není nutno dopodrobna rozvádět herezi pátého století - monofyzitství. Různé klony této hereze hlásaly hrubší či jemnější útok na lidství Kristovo; buď je odmítaly nebo zlehčovaly. Byť třeba nepopíraly tělesné narození Páně, ani jeho tělesné ukřižování, učily však o Ježíšově lidství např., že se rozpustilo v jeho Božství jako kapka vody v oceánu.

Dodnes se jisté zjemnělé formy monofyzitismu drží tzv. dochalcedonské církve, jak se ukázalo při ekumenickém dialogu s nimi. Tyto církve jsou potomky těch skupin, které se oddělily od Církve z důvodů odmítnutí závěrů IV. všeobecného sněmu (konal se v Chalcedonu v r. 451); tento sněm v opozici vůči herezi tzv. monofyzitů formuloval slavné christologické dogma - tj. vyjádřil dávnou víru v boholidství Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který je dokonalým člověkem i dokonalým Bohem a Božská přirozenost s lidskou jsou v jeho Osobě spojeny nesmíšeně, nezměnitelně, nerozdílně a neodlišitelně. Dokonce i po 1500 let zástupcové Dochalcedonců striktně odmítají svatootcovské pravoslavné christologické formulace a jsou ochotni přijmout jen nově sestavená vyhlášení o Kristu, formulovaná na sporných bodech mlhavě - čili tak, aby se dala vyložit jak pravoslavně tak i "dochalcedonsky" - sem až dobral se ekumenický dialog... (Proto Moskva odmítla výzvu považovat tento dialog za "úspěšně završený" a synod se rozhodl pokračovat dál v tomto dialogu na bilaterální úrovni.) (Koho by problematika chalcedonského dogmatu zajímala v širších souvislostech, může si o tom přečíst něco u Vladimira Losského.)
Připomenu v této souvislosti také debatu apoštola Pavla na Areopágu, kde vzdělaným Athéňanům vykládal křesťanskou víru v Krista (Skutky 17,18-34). Obyvatelé města zřejmě projevili nelíčený zájem; když se však Pavel dobral ke Vzkříšení Kristově, stalo se něco pozoruhodného - dosud naslouchající filosofové se zvedli a odešli. „Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: "Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ Čili ti méně zdvořilí se mu vysmáli, ti zdvořilejší se omluvili, ale (skoro) všichni svorně odešli. Je na místě tázat se: proč? Vždyť Řekové byli zvyklí na své pohanské náboženství - a všichni alespoň zběžně známe starořecké báje a mýty.

Celé svazky jsou plné neuvěřitelných bájení, co všechno řečtí bohové natropili! Co jen se na Olympu všechno dělo! Jsou to neskutečné historky a nejfantastičtější příběhy. A tohle filosofům nevadilo, to klidně poslouchali a někdy s těmito bájemi pracovali při svém filosofování. Tyto báje byly součástí antického divadla, které se těšilo veliké vážnosti, pozornosti a popularitě. Tak proč vzdělancům na Areopágu najednou tak vadilo Pavlovo vyprávění o Vzkříšení? Inu, odpověď je prostá. O olympských bozích a jejich fantastických kouscích všichni věděli, že se jedná o mýty. A mýtus to není reálná historie a nesnaží se být skutečnou historií! Mýtus se odehrává v neurčitém dávnověku a neřeší své přesné zařazení do konkrétní historie (bylo, nebylo, dávno tomu, žil, byl jeden...) Mýtus má na základě smyšleného či bájeslovného příběhu vyprávět o nějakých skrytých principech, či vypovídat o tom, co se tají v hlubinách lidské duše, nebo podávat mravní ponaučení, sociálně vychovávat apod. Mýtus je postaven mimo dějiny, nikoliv do nich, má být nadčasový.

Jenže když Pavel svědčil o Vzkříšení Kristově, podával jim to jako pravdivou reálnou událost - přesně lokalizovanou v čase i v prostoru - místo: Jerusalem, čas: za římského protektora Pontia Piláta, všichni účastníci děje: konkrétní (a možná vzdělancům známé) nedávno činné postavy, apoštolé ještě žijí atd. Pavel nedal Athéňanům žádnou šanci, aby si jeho zprávu o Kristu vyložili a přebrali jako další z mnoha mýtů o dalším z mnoha bohů, jejichž oltáře tam měli. A právě toto pro ně bylo nestravitelné.

Jiná věc by byla, kdyby jim apoštol Pavel podával křesťanství jako další mýtus - pak by nadšení Athéňanů jistě nebralo konce. Není nejmenších pochyb, že by se jim "mýtus o Kristu" přenáramně zamlouval. Jen považte: "narozen z Panny" - nádhera (něco podobného už v některých mýtech měli, ale ne tak pěkně - s betlémskou stájí, s jesličkami, drsnými pastýři a honosnými mágy nesoucími podle hvězdy svůj poklad právě narozenému nebeskému Králi); a dále - byv ihned po narození pronásledován démonickým Herodem, musel narozený Bůh utíkat do skvělou historií opředeného Egypta k pyramidám - unikl tím zavraždění (to jako mýtus nemá chybu - opět: jakési předobrazy už v nějakých starých mýtech někde byly, ale ne tak pěkné); ukřižování (i to by se dalo mytologicky nějak zpracovat a zařadit; řecká mytologie je plná trpících bohů, kletbou stižených polobohů či různých havárií v olympské společnosti); a konečně vzkříšení a nanebevstoupení - to by jako mýtus byl po Řeky zlatý hřeb všeho - smrtí raněný, leč nesmrtelný bůh sestoupí do mýtického podsvětí, hádu, vypořádá se s převozníkem Charónem, přeskočí hroznou podzemní řeku Styx, vyvrátí brány podsvětí, slavně vyjde ven a vzduchem letí zpět na nebe. Jasná jednička mezi všemi mýty. (A dvanáct apoštolů by mohlo Řekům pěkně připomínat dvanáct olympských bohů.)
V podstatě by řečtí Heléni mohli v křesťanství vidět celou mytologickou kolekci, perfektně navazující na jejich původní bájesloví, leč přizpůsobenou nové době. „Jenže ten podivný židovský zvěstovatel nového boha trvá na tom, že se to všechno opravdu stalo a ještě ke všemu jen před pár lety a pár dní cesty směrem na východ. To se přece nedá poslouchat,“ asi něco v tom smyslu si zřejmě mysleli athénští vzdělanci, když kvapně opouštěli Areopág.

A nyní - proč se o tom rozepisuji tak podrobně. Pokušení mytologizovat křesťanství není omezeno na Pavlovu dobu, ale je přítomno ve všech dobách - tu naši nevyjímaje. A nemíním tím útoky na křesťanství z bašty ateistů! Kdepak. Mám na mysli (stejně jako výše citovaný ap. Jan) způsob víry těch, kteří sami sebe nazývají křesťany a svou mytologizovanou víru prohlašují za křesťanství. Vzpomeňme si, co jsme tu psali (v příspěvku č. 145) o současné evangelické biblické teologii, jak se vyučuje na tradiční protestantské teologické fakultě: celosvětová potopa - nesmysl, Noe - báje, kterou dnes přece už nikdo nemůže brát vážně, Abrahám - nikdy nežil, Izák, Jákob - jakbysmet, Mojžíš - pravděpodobnost, že někdo takový opravdu žil 1:1, leč zapomeňte na to, že by vyvedl Izraelity z Egypta. A co se učí např. o Ježíšových zázracích na Husově fakultě? Kristovo kráčení po vodě - měl tam těsně pod hladinou prkno atd. Oficiální kazatel tradiční evangelické církve (a senátor v parlamentu) publikuje své kázání, kde srovnává evangelium s pohádkami (tak, kterou si dnes dáme?, o Sněhurce, o zlatých vlasech děda vševěda nebo tu o Kristu?) (A raději si odpustím probírání všech senzačních "objevů", kterým tolik lidí opravdu věří, hlásajících, že Ježíš měl údajně sestoupit s kříže, oženit se s Marií Magdalénou, odejít pak někam do Indie atd.) Prof. Alexij Osipov vypráví, jak slyšel západního učitele teologie - novozákonního profesora z Anglie - tvrdit, že Kristus ve skutečnosti nevstal z mrtvých (v západních církvích se místy, a často právě u teologů, setkáte už s úplnou ztrátou křesťanské víry; vše je chápáno jako pouhý mýtus - až sem se dostává západní bohosloví ve své samolibosti a sebedůvěře). Nejde mi tu o útok na jinak věřící. Jen tím chci ilustrovat, že mytologizace křesťanství i dnes kvete ve všech barvách.

Cituji evangelického kněze: „Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak...“ (jak jsme o tom psali v již právě připomenutém příspěvku č. 145).
Nu, a tak se obloukem po tom všem vracím k původnímu tématu: svátku Obřezání Páně. Připomínka svědectví evangelisty Lukáše o tomto trochu krvavém tělesném rituálu vykonaném na osmidenním Ježíši je tu proto, aby nikdo nikdy v dějinách nemohl tvrdit, že Kristovo tělesné narození je mýtus, a dovolávat se při tom Písma svatého (což by mohl, kdyby evangelisté o Narození Páně i Obřezání mlčeli nebo by církev jejich svědectví ignorovala).

---------------------

Připomenu ještě pár slovy, jak důležité je z hlediska křesťanské víry vtělení Kristovo - tedy tělesné narození Božího Syna. Podívejme se na to nikoliv prismatem křesťanského dogmatu (jak jsme to činili někdy minule), ale spíše z hlediska jednoho z rozměrů naší spirituality.

Hříchem prvotních lidí nastalo v jejich nitru a potažmo i ve vnějším světě zvláštní roztržení: začali jsme rozlišovat "přirozené" od "nadpřirozeného". To v ráji nebylo. Bůh byl Adamovi všechno a ve všem. Na tomto roztržení přirozeného od nadpřirozeného je založeno veškeré pohanské náboženství, které se snaží různými praktikami, magií nebo kulty či oběťmi, překlenout toto roztržení a dosáhnout původní jednoty, což je ve sféře pohanství samozřejmě nemožné, a nebo alespoň obnovit tuto jednotu napnutím nějakého mikroskopického kouzelného vlákna mezi oběma břehy, - a získat tím něco ve svůj prospěch. Předkřesťanské židovství se už pod Boží pedagogikou naučilo uvažovat jinak - Boha nalézalo židovstvo ve své historii, čili vidělo Hospodinovo působení na svých vlastních dějinách. A zásadní průlom přineslo Narození Kristovo, jelikož vtělením Božího Syna bylo v Kristově boholidské Osobě obnoveno sjednocení Božského a lidského, duchovního a tělesného, nebeského s pozemským, věčného s časným a nadpřirozeného s přirozeným. Tato jednota byla znovu nastolena v Novém Adamu, v Kristu Pánu, a vstupuje do ní každý, kdo se v Církvi sjednocuje s Kristem. Ve skrytu už zde nyní existuje nový svět. Nebeský Jerusalem, kde bude opět Bůh všechno ve všem.

Několik biblických citací:
(Otec) podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,10)
...až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě... A nyní ... oblecte nového (člověka), který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele; potom (už je) všechno a ve všech Kristus. (Kol 3,4-11)
Plnost sama se rozhodla v něm (v Kristu) přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Kol 1,19-20)
Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. (1Kor 15,28)
Myslím, že stojí za povšimnutí způsob používání slova "nadpřirozený" v Pravoslaví (zvláště v bohoslužebných či teologických textech). Slovo samotné je sice stále ještě užíváno, ale v poněkud odlišném významu, než v mimokřesťanské sféře, a i tak je používáno pozoruhodně zřídka (člověk přicházející z pohanství by očekával, že se to v duchovních křesťanských textech bude "nadpřirozeností" jen hemžit, že? Leč zkuste se zaposlouchat nebo začíst do bohoslužebných hymnů či svatootcovských textů - jak často se tam setkáte s termínem "nadpřirozený"? Budete mít možná malý problém ho tam vůbec najít. Poradím, že se vyskytuje např. v souvislosti s mateřstvím Panny Marie).

Skutečnost, že v Církvi již tady v tomto světě utlumujeme rozdělování přirozeného od nadpřirozeného, vidíme dobře na Eucharistii, o níž věříme, že je to chléb, který nepřestal být chlebem, ale stal se Tělem Kristovým (viz např. text liturgie, kde je předepsáno diákonovi říci o Tělu Kristovu: „Rozdrob, vladyko, svatý chléb;“ čili Tělo Kristovo nazývá znění liturgie i nadále svatým chlebem). Materie se spojuje s Duchem.

Je zajímavé, že římsko-katolická teologie už tohoto křesťanského ducha neudržela a po rozkolu v éře scholastiky změnila svůj pohled na Eucharistii. Nevydržela nést ten křesťanský nadhled nad rozlišováním mezi přirozeným a nadpřirozeným, a klesá poněkud zpět do pohanství, - zavedla učení o transsubstanciaci. Toto učení převzala dílem z pohanské filosofie (od Aristotela) a dílem zřejmě i od alchymistů, a přestala věřit, že chléb po proměnění při liturgii zůstává v plné míře chlebem. Místo toho učí římská teologie, že ta část chleba, která se stala Tělem Kristovým, přestala být v důsledku toho chlebem. Transsubstanciace - změna podstaty; podle této filosofie se duchovní proměnou hostie změní podstata mešního chleba na podstatu Těla Kristova, a tím pádem přestane mít hostie podstatu chleba (zachová si nadále jen jeho vnější viditelnou formu), což však následně znamená, že hmota - taková, jaká byla Bohem stvořena - se nemůže spojit s Duchem. To je skutečně skličující ústup od křesťanské víry a spirituality. Je to vyklizení pozic vznešené křesťanské spirituality, která zří v Církvi sestupující nebeský Jerusalem, vnímá svou zkušeností produchovňování hmoty - počínající od materie svatých Tajin a pokračující stále dál. Nemůže nezarmoutit takový ústup do pohanství a do racionalistické nekřesťanské filosofie či snad až do magie (viz ta podobnost s alchymistickou transmutací prvků).
Skrze Eucharistii hledí pravoslavný křesťan na svět, na člověka, na život a jeho smysl. Přivtělen do Těla Kristova sám ve svém osobním uvažování přestává již roztrhávat přirozené od nadpřirozeného - vidí přicházející nebeské království v moci a síle, začíná spatřovat Boha všude a ve všem, až je celý jeho život svátostí. Proto není naše víra závislá na zázracích, proto nemáme žádné pozemské posvěcující centrum. Z hlediska Božího Království, které se zpřítomňuje všude, kde se slouží eucharistie a kde lidé překonávají vášně a hříchy, a posvěcují se, je jakákoliv světská centralizace kamenem uvázaným na krku těla Církve, mlýnským žernovem, který ji stáhne do hlubin bouřlivě se zmítajícího moře světskosti.

Tedy závěrem:

Vše, co jsme psali o křesťanské zkušenosti přicházejícího Království, v jediném okamžiku zmizí, dáme-li ve své víře a ve svém srdci místo mytologizaci křesťanství, která zpochybňuje tělesnost Spasitele či něco z tělesné stránky díla Ježíše Krista. Kdyby nebylo pravdou, že se Kristus narodil z Panny, že byl obřezán, že byl pokřtěn v Jordáně, že chodil po hladině mořské, že rozmnožil chleby, že léčil nevyléčitelné a křísil mrtvé, že byl ukřižován, opravdu zemřel a vstal pak z mrtvých, že procházel zavřenými dveřmi a vznášel se ve vzduchu a byl vzat do nebe..., jestli něco z toho není pravda, tak potom rovnou můžeme být pohany, protože by nebylo překonáno to roztržení, které natropil Adamův hřích, tedy nebyl spojen člověk s Bohem, věčnost je stále nedostupná a ráj zavřený. Ano, mytologizované křesťanství, které se stalo pouhou užitečnou pohádkou, nebo mravním ponaučením, či společensky užitečnou ideologií, je jen přemaskovaným pohanstvím, které nepřeklenulo propast mezi přirozeným a nadpřirozeným. To by pak znamenalo, že my jsme na zemi a Bůh na nebi a mezi námi nekonečno.

Proti této pohanské tragédii postavila Církev zvěst o tělesném Narození v Betlémě a připomínku té drobné evangelijní zprávičky o obřezání Ježíšova těla osmý den.









Zobrazit příspěvek č. 485 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2009
Filmy o zesnulém ruském patriarchovi

Můžete shlédnout video záznamy věnované památce patriarchy Alexije II.

Link je na stránce s pravoslavnými filmy.




Zobrazit příspěvek č. 486 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2009
Rusko má nového patriarchu - překvapení se nekonalo

16. patriarchou moskevským a celé Rusi se stal metropolita Kyrill

Rozhodlo o tom v tajném hlasování 702 delegátů místního sněmu

Metropolita Kyrill

Metropolita Kyrill zahajuje sněm Ruské církve

Moskva - ve 22 hod. místního času zazněly slavnostní údery na veliký zvon chrámu Krista. Bylo rozhodnuto. Výsledek však byl předvídán.

Delegáti sněmu Ruské církve hlasovali pro kandidaturu metropolita Kyrilla - žádné intriky se nekonaly, všichni od počátku říkali, čí jméno bude vyhlášeno. Delegáti byli téměř jednomyslní: pro metropolitu Kyrilla bylo 508 hlasů. Za metropolitu Klimenta hlasovalo 169 hlasů.

Metropolita Filaret Minský, patriarší exarcha pro Bělorusko, stáhl svou kandidaturu ve prospěch patriaršího zástupce Kyrilla.

Už týdny před hlasováním nebyly prakticky žádné pochybnosti, kdo bude příštím patriarchou. Zvláště poté, co archijerejský sněm vybral hlasováním tři kandidáty (kteří se pak dnes mohli ucházet o zvolení patriarchou) a m. Kyrill už zde dostal od biskupů Moskevského patriarchátu trojnásobek hlasů (97) než jeho konkurent Kliment (32); m. Filaret Minský z Běloruska, který pak odstoupil, získal od biskupů 16 hlasů.

------------

Dnes se od rána koná v chrámu Krista místní sněm Ruské pravoslavné církve (delegáti jsou z duchovenstva i z laiků z celé Ruské církve), jehož prvním úkolem bylo zvolit v tajném hlasování 16. patriarchu. V případě, že by ani jeden z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, konala by se druhá volba, do níž by postoupili první dva kandidáti, a rozhodovala by prostá většina. Druhá volba však dnes nebyla potřeba, protože m. Kyrill získal hned v první volbě mohutně nadpoloviční většinu hlasů přítomných delegátů. Sněm zahájil jakožto patriarší zástupce metropolita Kyrill. Volba probíhala na třetím plenárním zasedání sněmu. Připraveny byly speciální kabinky s urnami pro hlasovací lísky, kde 702 delegátů odevzdávalo své hlasy. (Bylo napočítáno 700 odevzdaných hlasovacích lístků, z toho platných 677.)

Po sečtení hlasů sdělil metropolita kijevský a celé Ukrajiny Vladimir metropolitovi smolenskému a kalingradskému Kyrillovi, že byl zvolen na patriarší stolec, a otázal se ho, zda volbu sněmu přijímá. Metropolita Kyrill odvětil souhlasně, použiv tradiční formuli pro přijetí zvolení za patriarchu. Poté nově zvolený a jmenovaný patriarcha moskevský vykonal děkovnou pobožnost.

Po díkůvzdání pozdravil vladyku Kyrilla jménem všech účastníků sněmu metropolita sankt peterburgský a ladožský Vladimir a následně přečetl metropolita minský Filaret, exarcha běloruský, dekret o zvolení 16. patriarchy moskevského a celé Rusi.

Metropolita Kyrill, nově zvolený a jmenovaný patriarcha, poděkoval všem delegátům za projevenou důvěru a za zvolení na nejvyšší ruskou biskupskou katedru.

Nakonec přicházeli pozdravit vladyku Kyrilla všichni účastníci sněmu.

-------------

Agentura Intexfax Religia přinesla už v průběhu sčítání hlasů zprávu, že v chrámu Krista Spasitele, kde se volby nového patriarchy konaly, začala myrotočit ikona Matky Boží „Obměkčení kamenných srdcí“ (Sedmibolestná). Tato ikona již myrotočila i dříve (byla na návštěvě dokonce i v České republice). Podle svědectví přítomných ikona myrotočí nyní v chrámu opravdu hojně (natáčí tam televize „Věsti“). Zázračná ikona byla přinesena na sněm, kde 701 delegátů volí patriarchu, podle dávné tradice. Je totiž prastarým zvykem přinášet na církevní sněmy zvláště uctívané ikony či jiné svátosti.

Sedmica.ru, Interfax Religia a KP.ru












Zobrazit příspěvek č. 487 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2009
Metropolita Kyrill zvolen patriarchou

Videozáznam vyhlášení výsledků voleb v chrámu Krista Spasitele



Vyhlášení zvolení metropolity Kyrilla patriarchou moskevským





Moskva 27. ledna 2009





Zobrazit příspěvek č. 488 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2009
Fotografie z moskevského sněmu

Pěkná prezentace fotografií ze zasedání sněmu v Moskvě je na adrese:

www.patriarhia.ru

(Klikněte si na první fotografii a pak nahoře na levou šipku, která spustí postupné přehrávání všech fotografií.)




Zobrazit příspěvek č. 489 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2009
Nejdůležitější životopisná data nového patriarchy

Vladyka Kyrill (Cyril), metropolita smolenský a kalingradský

Narozen 20. listopadu 1946; chirotonie: 14. března 1976, den anděla: 24. května

Výběr z biografie:

(Příjmením Gundjajev.) Narodil v Leningadu v kněžské rodině. Zbožní rodiče svým příkladem a oddaností církvi vzbudili ve svém synu přání sloužit církvi jako kněz. V r. 1964 zakončil střední školu a v r. 1965 začal 1. ročník Leningradského duchovního semináře, který zakončil v r. 1967, kdy nastoupil do Leningradské duchovní akademie.

V r. 1968 byl účastníkem 3. všekřesťanského mírového kongresu v Praze. Téhož roku byl i na 4. shromáždění Světové rady církví v Upsale.

3. dubna 1969 postřižen metropolitou leningradským Nikodimem na mnicha. Poté 7. dubna vysvěcen na jerodiakona. 1. června rukopoložen na kněze. Téhož roku absolvoval Akademii.

30. srpna 1970 se stává osobním tajemníkem metropolity Nikodima. 12. září získává hodnost archimandrity a je jmenován představeným Moskevského patriarchátu při Světové radě církví v Ženevě.

26. prosince 1974 rektorem Leningradské duchovní akademie a semináře.

7. června 1975 předsedou eparchiální rady Leningradské metropolie. Zároveň zvolen členem centrálního a výkonného výboru SRC.

14. března 1976 v Alexandro-něvské lávře vysvěcen na biskupa, vikáře Leningradské eparchie. Chirotonii vedl metropolita leningradský Nikodim (účastnil se i kyjevský Filaret).

18. listopadu 1976 zástupcem patriaršího Exarchy pro západní Evropu a téhož roku se účastní první předsněmovní všepravoslavné poradě v Ženevě.

2. září 1977 uveden do hodnosti arcibiskupa.

16. listopadu 1979 jmenován členem komise posvátného synodu pro otázky jednoty křesťanů.

14. listopadu 1989 předsedou oddělení vnějších církevních vztahů a stálým členem posvátného synodu.

25. února 1991 získává hodnost metropolity.

(Za Moskevský patriarchát se účastnil ekumenických akcí ve světě.)







Zobrazit příspěvek č. 490 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2009
Naplní nový patriarcha očekávání Západu?

Patriarcha Kyrill bude muset navázat na veliké dílo předchozího patriarchy

V českých sdělovacích prostředcích se v souvislosti se zvolením vl. Kyrilla píše o "změně kursu", o "začínající modernizaci církve", o "nacházejících reformách" apod. Sám Kyrill však už před svým zvolením důrazně odmítl, že by chystal nějaké reformy. Ti, kteří očekávají nějaké dramatické změny, neznají poměry v Ruské pravoslavné církvi ani obecné reálie vnitřního života Pravoslaví. Loď Ruské církve je obrovská, její setrvačnost přesahuje hranice funkčního období jednoho patriarchy, ba možná i celého lidského života. Nějaká prudká změna kursu prostě není možná; náhlé "zacloumání s kormidlem" by také mohlo tuto loď rozlomit - myslím, že nikdo si to neuvědomuje lépe, než ten, kdo sedí na patriarším trůnu. Takže výroky, které porodilo nadšení západních komentátorů z nástupu "Kyrilla reformátora a modernisty", jsou spíše případem, kdy je přání otcem myšlenky.

Jak vysvětluje evangelium - duchovní pastýř nesklízí, co zasel, neužívá výsledků své práce, ale jako on vstupuje do díla svých předchůdců, tak podobně až jeho následovníci přijmou plody jeho práce. "Jiní pracovali, vy jste do jejich práce vstoupili."

Vl. Kyrill bude v realitě především stavět na započatém díle patriarchy Alexije, stejně tak nemůže v dohledné době nic moc udělat s kursem, kterým církevní koráb už pluje. Alexij II. byl v Rusku nesmírně oblíbená osobnost (byl celou řadu let opakovaně zvolen osobností roku), žádný jeho nástupce si nemůže dovolit ignorovat jeho odkaz.

Pokusme se tedy o jakýsi přehled základních rysů díla jeho velkého předchůdce, abychom lépe pochopili, do jakého díla nový patriarcha vstupuje, neboť to bude mít naprosto určující význam pro kontury jeho vlastní práce.

----------------------

Patriarchu Alexiovi II. bylo dáno vést Ruskou církev ve velice komplikované historické situaci. V době, kdy církev a národ setřásly jho totalitního režimu a vstoupily do svobody - do svobody vnější, politické a společenské. Této svobody hbitě zneužily síly nepřátelské ruskému pravoslaví a jeho jednotě, a potažmo i ruskému národu. Ruský národ, zesláblý a dezorientovaný, se stal zaskočenou a snadno ulovitelnou obětí celé smečky dravců - vskutku rozmanitého spektra sektářských, politicko-ekonomických, náboženských, mafiánských aj. subjektů, které se vrhly Rusko, začaly rozhlodávat jeho tělo i duši - zvenku i zevnitř. Za této situace, s níž tam nikdo nemohl mít zkušenost, vést tak obrovskou církev - to byl úkol, jehož problematiku si tady na Západě zřejmě málokdo dokáže alespoň v hrubých rysech představit.

Co to konkrétně obnášelo?


Patriarcha Alexij připravuje chléb a víno pro liturgii (tzv. obřad proskomidie)

1.) Jednak to znamenalo budovat církev, jejíž duchovenské struktury, pastýřsko-teologická rovina praktického života i materiální vybavení byly silně narušené, chatrné, na hranici samotného existování či dokonce v troskách (o materiálně-pastýřském zázemí církve ten výrok o troskách platil doslovně). Prioritně potřebný byl tedy mnohonásobný nárůst duchovenstva a spolu se zajištěním jejich nejlepšího teologického vzdělání, aby toto duchovenstvo mohlo obstát v konfrontaci s materialistickým světonázorem i západními vlivy. Jenom takové duchovenstvo mohlo zdárně konat vnitřní misii v ruském národě.

2.) Bylo důležité zajistit znovu vybudování církve, která bude mít takový morální profil, aby rostla její (komunistickou ideologií zdevastovaná) prestiž a obnovila se úcta i láska Rusů ke své tradiční národní církvi. Nešlo však jen o utváření nového vztahu společnosti a církve, ale i najít nový model vztahu státu a církve (v posledním jsou stále patrny nějaké ty šrámy na kráse, ale vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku závislou na personáliích, je hlavním faktorem jejího řešení čas, a nutná je trpělivost; myslím, že to chápe i značná část ruských věřících). Mějme však na paměti, že ruský model pozice církve ve státě bude vždy jiný než na Západě, kde je ideálem církev odstavená na někde okraji společnosti a zabývající se charitou, hospici a pomocí hendikepovaným a bezdomovcům. (Možná odtud plyne západní kritika hraničící s nevraživostí a těžko skrývanou závistí vůči Ruské církvi, která má pevné místo ve středu života národa a udržuje i kontakt s politickým vedením země.)

3.) Krajně delikátním úkolem se ukázalo být zachování jednoty ruského pravoslaví a jeho tradičního postavení v Rusku. Po pádu "železné opony", který vypadal zprvu tak nadějně, se ukázalo, že Západ nejenže není ochoten pomoci ruskému pravoslaví při přechodu společnosti od totality ke svobodě, ale zhusta právě naopak. Západní aktivita v pokusech roztrhat stát, národ i věřící stádce na kusy byla vskutku pozoruhodná (viz pozn. pod odstavcem). A ještě delikátnější postup vyžadovalo zvládnutí některých odstředivých sil, které vyšly přímo ze samotného ruského pravoslaví (rozkoly, schismatické skupiny atd.).

Solženicyn vypráví kolik času, energie a práce věnovala americká rozhlasová stanice Svoboda, vysílající do Ruska, na vyvolání lidového hnutí za odtržení Sibiře od Moskvy; není-li někomu jasné proč, tak napovím poukázáním na nesmírné sibiřské nerostné bohatství. Dodnes si USA nenechaly zajít chuť na Sibiř. Český komentátor J. Petránek nedávno pravil v Českém rozhlasu: „V každém měsíci minulého roku jeden nebo dva ruské sdělovací prostředky citovaly s hořkostí výrok M. Albrightové, že Rusko má příliš mnoho surovin na to, než aby měly po právu patřit jenom jemu.“ To samozřejmě není možné chápat jinak než jako vyhlašování koloniální doktríny dobývání Ruska. Je potřeba si uvědomit, že to neřekl nějaký člověk z ulice, ale bývalá americká ministryně zahraničí, o níž je jasné, že je doposavad zapojena do zákulisní politiky. Minulý rok prý strávila tím, že v Kosovu nakupovala po Američany vše, co tam mělo nějakou hodnotu (lze si snadno domyslet, že Albánci tam zřejmě nemají podniky s high technologií na výrobu mikroprocesorů, ale jedná se o značné nerostné bohatství, které tam takřka netknuté čeká na vytěžení) (je to informace ze zveřejněného odposlechnutého telefonního hovoru dvou vysokých západních politiků.) Roztrhávání Ruské federace včetně dělení církevního patří k prioritním zájmům Západu (starořímské: "rozděl a panuj" je dosud nepřekonanou politickou doktrínou).
4.) Nejednoduché a mnohými vášněmi a představami zmítáno je v Rusku hodnocení minulosti, doby po bolševické revoluci. Po velice složitých vnitřních pnutích církev nakonec v r. 2000 dospěla ke kanonizaci posledního ruského cara svatého Nikolaje a jeho rodiny a ostatních desetitisíců ruských novomučedníků. V nové sociální koncepci vyřešila svůj vztah ke světské moci (problematika tzv. sergiánství). Pečeť zázraku na sobě nese i znovusjednocení obou větví ruského pravoslaví (Moskvy a zahraniční církve). Nedořešené zůstaly zatím otázky ekumenismu a v neposlední řadě projevů globalizace v Rusku (nové ruské pasy, osobní čísla občanů INN apod.) To je stále zdrojem napětí v církvi.

K tomu ještě pár poznámek:

Při hodnocení patriarchova díla nikdo nemůže upřít Alexiovi II., že v prvních třech bodech se podařilo to, co se v některých chvílích zdálo nemožné. Ruská církev vstala z popela. Obnovil se církevní život v takovém rozmachu a na takové úrovni, že je to nemožné vysvětlit bez poukázání na Boží zázrak, který se za Alexiovy éry v Rusku děl. (Není vše jistě jen osobní zásluha patriarchy, biskupů, kněží a věřících, a jejich kvalit; co se na Rusi událo je skutečně Bohem učiněný div; leč na straně duchovenstva bývá v některých situacích hlavní kvalitou a zásluhou: nepřekážet Božímu dílu, nekazit, co Bůh právě koná, - a to není kvalita a zásluha zas až tak samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát; někdy ono "nepřekážet Bohu" může být velikou ctností, ba svatostí).

Ad 1. Obnoveno bylo církevní školství - semináře a akademie, a to na takové úrovni, která je řadí mezi světovou špičku. Byly opraveny, zrekonstruovány či znovu postaveny chrámy a monastýry. Na stavbách pracují někde firmy ale často prostí věřící. Prudce stále roste početnost mnišstva. (Vznik některých monastýrů mohl patriarcha povolit jen za podmínky, že po něm nebudou chtít kněze.) V církvi nastala exploze vydavatelské činnosti. Dnes je na internetu k dispozici tolik ruské duchovní literatury, že to snad nemá nikde obdoby. Vysílají pravoslavné rozhlasové i televizní stanice. Vznikají pořady vysoké hodnoty. Obnovily se nejlepší ikonopisecké tradice (navázáno bylo na rublevovskou školu) na tak vysoké úrovni, že na planetě je možno srovnávat novodobou ruskou ikonografii jedině s ikonopisci řecké církevní sféry.

Ad 2. Po posledních dvou desetiletích má Ruská církev ve svém národě prakticky neotřesitelné postavení a takovou lásku a úctu (nejen od svých duchovních oveček, ale respekt i od masy nevěřících), že se o tom může západním církvím ve většině států jenom zdát (u nás, kde jsou vrchní preláti nejpočetnější zdejší církve skutečnými "miláčky národa", bychom o tom mohli něco vědět). Vztahy církve a státu jsou ve stálém vývoji a zásadní vliv na ně má probíhající obměna na duchovenských a hierarchických postech, a z druhé strany vývoj politický. Jak se zdá, tak Rusové sami ve své většině v tomto bodě nevidí žádný zvláště bolestný problém ruského pravoslaví; kritika ohledně tohoto tématu je převážně trvale importována do Ruska ze zahraničí. Jiní kritikové pak zmiňují i znaky komercionalizace církevního života (věřím, že i to je pouhé pokušení doby /průnik západní komercionalizace společnosti/, s nímž se církev v tichosti vypořádá především silou vlastního duchovního života). Samozřejmě, stále je hodně co zlepšovat a věřme, že se bude.

Ad 3. I zde se podařilo, co se zdálo nemožným. Západním církvím se podařilo přetáhnout jen malé množství bývalých pravoslavných věřících a Rusů vůbec. Bezesporu patriarchovou zásluhou je, že se římský papež doposavad nedostal na svatou Rus (za to si Alexij získal mnoho lásky především u zástupů prostých věřících, kteří stejně jako řečtí pravoslavní na své zemi papeže nechtějí; v Řecku však zvítězila církevní politika nad přáním lidu, takže i přes masové demonstrace papež do Athén přicestoval; jak to bude v Rusku, ukáže čas). Rozkolné skupiny, pseudopravoslavné jurisdikce, všelijaké disidentské církve, jejichž základní ideou je prozápadní orientace a protikremelské naladění, to vše jsou jen skupinky bez zvláštního významu v ruském národě.

Ad 4. Snad právě tady je možno konstatovat, že patriarcha Alexij II. byl odvolán od nedokončené práce. Svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a sjednocení s Ruskou zahraniční církví bylo sice velikým vítězstvím Pravoslaví, ale členství v SRC a nevytříbený poměr ke globalismu jsou znepokojující. V Rusku na tato témata probíhá aktivní vnitrocírkevní diskuse. Ve zmíněných nedořešených otázkách také tkví výtky některých kritiků patriarchy. Nu což, snad se podaří jeho následníkovi učinit další kroky a nadále pokračovat správným směrem.













Zobrazit příspěvek č. 491 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2009
Pozvánka na biskupské svěcení

Morava bude mít nového archijereje
Chirotonie archimandrity Joakima z Hrubé Vrbky

------------

Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie,
archimandrita Jáchym, zvolený biskup - vikář

si Vás dovolují pozvat na

slavnostní archijerejskou svatou liturgii
s obřadem vysvěcení nově zvoleného biskupa,

která se uskuteční dne 14. února 2009
v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci

9.00 hod. - příchod duchovních a hostů
9.15 hod. - příchod metropolity
9.30 hod. - archijerejská svatá liturgie

Zpívá pěvecký sbor brněnského chrámu sv. Václava
pod vedením Mgr. Jaroslava Černockého







Zobrazit příspěvek č. 492 jednotlivě

Administrátor --- 1. 2. 2009
Vladyka Kyrill na patriarším trůnu

Intronizace 16. patriarchy moskevského a celé Rusi










Zpravodajství TV Vesti o intronizaci nového ruského patriarchy Kyrilla

Patriarchu dva nejstarší biskupové třikrát usazují na historický patriarší trůn. (Právě tento trůn stál i v původním zbořeném chrámu Krista Spasitele, ale podařilo se jej zachránit před zničením.) Při tom se zpívá "Axios!" (Znamená: "Je hoden!" - zpívá se při každém duchovenském svěcení, při intronizacích apod.) Od této chvíle je Kyrill šestnáctým patriarchou moskevským a celého Ruska. Nakonec mu vkládají do rukou 700 let staré patriarší žezlo, které patřilo patriarchu Petrovi, prvnímu kanonizovanému patriarchovi (obvykle je tato vzácná berla uložena v kremelském muzeu, pro dnešní příležitost byla však přinesena do chrámu Krista Spasitele).
(Přehrává se videsoubor ze zahraničí)

----------------------

Video záznam intronizačního projevu patriarchy Kyrilla



(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: web Moskevského patriarchátu a TV Spas)

Několik úryvků z projevu:

„Hlavní pozornost bude patriarchát věnovat církevnímu kázání, hlásání duchovně-mravních ideálů, aplikovaných vzhledem k reáliím naší doby. Sjednotit pravoslavnou víru a evangelijní morálku s každodenním myšlením, očekáváním a nadějemi lidí - to znamená pomáhat jim reagovat na složité světonázorové a etické otázky současnosti.

»V hlavním: jednota, v podružném: svoboda, ve všem pak: láska,« slova sv. Vikentije se musejí stát vůdčím principem církevního života.

Patriarcha je ochráncem vnitřní jednoty církve a spolu s bratry biskupy je strážcem čistoty víry. Chápu jako zvláštní Boží znamení, že se patriarší intronizace koná dnes, v den památky sv. Marka Efezského, odvážného obránce a bojovníka za pravoslavnou víru (sv. Marek se hrdinně vzepřel církevní unii s Římem, která byla Řekům vnucena papežem ve Florencii; více o tom u nás zde; pozn. Ambonu).“












Zobrazit příspěvek č. 493 jednotlivě

Administrátor --- 3. 2. 2009
Střídání stráží

Jaký asi bude nový ruský patriarcha?

Kolem volby nového patriarchy koluje tolik domněnek, fám, očekávání v dobrém či zlém, že by asi bylo na místě pokusit se trochu se tím probrat a střízlivě to zhodnotit.

Nový ruský patriarcha KyrillTedy první - nejčastější postesknutí nad zvolením nového patriarchy: "Kyrill nebude to, co býval Alexij." Střízlivě nahlíženo - lze připustit, že to možná opravdu nebude. Jenže Alexij II. - to byla opravdu mimořádná osobnost. Bylo vskutku Boží řízení, že se člověk takového formátu a takové přirozené autority a dobroty dostal v pravý čas na takové místo.

Takové úkazy, jako byl patriarcha Alexij, jsou výjimečné a vyskytnou se tak jednou či dvakrát za století. Vladyka Alexij odešel a zbyli tu "obyčejní biskupové". To není žádná tragédie. To je normální situace. Je však nevděčné být nástupcem velikána.

------------------

Hned na druhém místě následuje obava, že patriarcha bude provádět reformy. Jeden z liberálních ruských teologů, diákon Andrej Kurajev, k tomu píše, jak se vyjádřil nově zvolený patriarcha Kyrill ohledně možnosti reforem v Moskevském patriarchátu: "Žádné reformy, prováděné shora, nebudou. Bože, chraň, aby byť jediný patriarcha vstoupil do dějin s nálepkou: reformátor. Jsou však změny, které vyrůstají z hloubi života národa. Cožpak za života mého předchůdce stál církevní život na místě? Kdo by však mohl nazvat patriarchu Alexije reformátorem?"

Dokonce i liberálněji smýšlející ruští duchovní, kteří jsou přívrženci některých změn v církevním životě (např. aby se evangelium při liturgii četlo rusky a ne církevně-slovansky), se ohrazují proti tomu, co napsal Reuter - že "v osobě 62-letého Kyrilla podpořilo vyšší duchovenstvo Ruské pravoslavné církve reformátora, který vystupuje za užší vztahy s Vatikánem". V co tedy doufají ti, kteří podpořili Kyrilla? Jaké změny očekávají? Sami to říkají (vybírám ze souhrnu, který sestavil jeden z "liberálů"): prohloubení a zintenzivnění obnovy církevního života. V praxi tím myslí především zesílení misijního působení mezi formálními příslušníky pravoslavné církve. Očekávají reformu misie - např. prosazení výuky pravoslaví na školách (tj. zavedení předmětu Základy pravoslavné kultury, což chtěl i Alexij, leč nepodařilo se mu to dovést do konce). Za patriarchy Alexije byla přijata řada dokumentů týkajících se misie, leč nebyly většinou v celé šíři uvedeny do praxe (to je koncepce misie a péče o mládež, misijní metodika hlásání evangelia, vytváření eucharistických společenství, metodika organizování farního života, větší otevření církevních obcí společnosti, uvádění ruštiny do širšího použití při obřadech - patriarcha Alexij k tomu řekl: "Církevně-slovanský jazyk není každému srozumitelný, proto mnozí liturgisté naší církve už dlouho kladou na stůl otázku překladu všech bohoslužebných textů do ruštiny"; sv. Theofan Zatvornik to už v 19. stol. prohlašoval za "věc krajně potřebnou"). Dále je požadován posun v řešení otázky ruské zpovědní praxe (zvláště vztahu zpovědi a svatého přijímání) a hlavně definitivní schválení praxe častého svatého přijímání (což znamená např. zrušit neoficiální ruskou praxi třídenního půstu před přijímáním pro laiky).

Liberálové připouštějí, že některé misijní metody (zvláště ty, které se týkají bohoslužebného života) se mohou ukázat jako chybné, ale mají zato, že by se měly alespoň vyzkoušet. Našel jsem mezi požadavky přívrženců "reformy" i poukázání na jakési odtržení školské teologie od církevního života. Stejně jako kritiku některých forem ruské lidové zbožnosti (lidové tvořivosti v oblasti svérázných akathistů a podivných ikon), které jsou teologicky nemožné a nekanonické - použito je o nich dokonce slovo "antipravoslavné". Výtky padají i směrem k některým podobám příliš autoritativního duchovního vedení na farnostech (což nezřídka kritizovali i starci). Mnohé z výše zmíněných "reformních" kroků už nemálo duchovních na své vlastní riziko potichu ve svých farnostech stejně provedlo... Už v jednom z dřívějších oficiálních dokumentů RPC se klade zvláštní důraz na nutnost misionářské obrody: "Misie, stejně jako duchovní a mravní výchova osobnosti, musí nyní stanout v centru našich aktivit ... aby lidé znali principy pravoslavné víry, účastnili se svatých Tajin a bohoslužeb, a v osobním i společenském životě se řídili mravními normami Evangelia Kristova."

Na závěr píše jeden (reforem žádostivý) ruský kněz: "Chraň nás Bůh před reformami shora. Historie ukazuje, že reformy prováděné shora, vnucené, vedou v Ruské církvi ke hlubokým a dlouhým rozkolům. Leč chraň nás, Bože, bránit změnám, které přicházejí "zdola" a rodí se v praktické činnosti živých církevních obcí a pastýřů, kteří nejsou lhostejní ... Síla církve je v jednotě hierarchie a všeho Božího lidu." (Takže to byl přibližný přehled toho, co je konkrétně míněno, když se v Ruské církvi hovoří o "reformách".)
Naše noviny o vl. Kyrillovi píší: »Je pokládán za hlavního představitele reformátorského křídla ruské pravoslavné církve. On sám to ale popírá. "Jestliže reforma ničí hodnoty, je to kacířství. Jsem proti jakýmkoliv reformám. Úlohou církve je udržovat tradiční víru napříč generacemi," řekl na konci loňského roku.« (I dnes)

Éra obnovy chrámů a znovu vybudování základního rámce církevního života se pomalu završila. Snad se nový patriarcha zaměří na další pozdvihování duchovních hodnot evangelia a svatootcovské tradice a povzbuzování vnitřního duchovního života Pravoslaví. Platí totiž, že pouze církev se silným vnitřním životem, ozdobená kvetoucími ctnostmi a postavená na pilířích umění modlitby, může být k užitku svému národu a celému světu.

Zdá se mi, že se k tomu vl. Kyrill chystá. Nový patriarcha totiž zakončil svůj intronizační projev těmito slovy:
»Vzpomínám na posvátný odkaz 1. a 15. patriarchy: „Dobré je budovat a krášlit chrámy, psal patriarcha Jov, budeme-li však současně poskvrňovat sebe hříšnými vášněmi, pak se Bůh ani neslituje nad námi ani nenavštíví naše chrámy. Mnohé světce dalo Rusko světu; Rusko budující chrámy v městech, vesnicích i srdcích; Rusko, které září celému světu pravdou a láskou, Svatá Rus.“ Dej, Bože, aby se tato inspirativní slova patriarchy Alexije II. stala prorockými.«

------------------

Další obava. Nový patriarcha ještě jako metropolita hodně cestoval, věnoval se politice a všelijakým kontaktům... (Nemusíme příliš rozvádět co se těmi "všelijakými kontakty" myslí; hlavně se tu jedná o ty - na Rusi ne všemi milované - katolíky.) Nesmí se však zapomínat, že vl. Kyrill byl předsedou oddělení pro vnější vztahy (takový ministr zahraničí) Moskevského patriarchátu. Měl tedy cestování, církevní politiku a "všelijaké kontakty" v náplni svého úřadu. Jako patriarcha bude mít úplně jinou roli. Být patriarchou - to znamená být především pastýřem, nikoliv politikem. A není to jednoduché udržet takový kolos, jakým je Ruská církve, v jednotě a ještě ho vést k dalšímu rozvoji. To jsou okolnosti, které budou na patriarchu působit velikým tlakem, aby přesunul těžiště svého zájmu od politiky k pastýřským otázkám.

Připouštím, že jsou tu i další faktory - hlavně to, že je vskutku blízkým duchovním dítkem metropolity Nikodima (to je ten, co umřel u papeže ve Vatikánu, když ho zřejmě omylem otrávili místo papeže Jana Pavla I.; toho pak otrávili až na druhý pokus; alespoň tak se o tom obvykle soudí, ale dokázat to samozřejmě nikdo nemůže). Metropolita Nikodim byl vskutku pozoruhodnou osobností - z toho mnohého, co se o něm traktuje, vyberu jen jeho neuvěřitelně široký ekumenický záběr (dokonce prý světil na kněze příslušníky jinoslavných církví - i mezi Čechy je údajně takový). V tomto duchu se odvíjí i kariéra metropolity Kyrilla - účast prakticky na všech významnějších ekumenických akcích, které jen ve světě za poslední půlstoletí byly... Jenže, dovolí mu církevní lid, aby pokračoval tímto směrem i jako hlava církve?

Ilja Repin: církevní průvod v Kurské gubernii
Co v Rusku znamená církevní lid - tato "Boží armáda" (viz pověstné ruské "babičky", o nichž Alexij II. prohlásil, že jsou nesmrtelné) a mnišstvo, to si snad nikdo na Západě neumí představit.

Ruská církev to není žádná pouze virtuálně existující instituce. Nelze ji rovnat např. s konstantinopolským patriarchátem, jehož většina biskupství je jen titulárních - jsou to historické a dnes již v reálu dávno neexistující eparchie; a většina duší ze stádečka věřících tohoto patriarchátu je roztroušena po celém světě (ani Řecko nepodléhá celé přímé správě Konstantinopole). Nic takového nemůže nikdo říci o Ruské církvi. Tam jsou masy věřících, a ty mají svůj hlas a svou sílu modlitby. A tento hlas a síla jsou na stráži starobylých tradic a staví se proti všem cizím vlivům (o nichž je na Rusi známo, kolik škody tam už v minulosti napáchaly). A ruská mentalita dokáže být ohnivá, mysticky iracionální, Rus nelituje při tom sám sebe a je připraven k sebeoběti (ne nadarmo říkají ti, kteří Rusi nemilují, že jsou to fanatici). Co všechno dovolí tento hlas mas novému patriarchovi? A co všechno mu dovolí Bůh, k němuž se za věrnost patriarchy modlí takový bezpočetný zástup? To jsou věci, o nichž nemá suchý Západ ani páru.
------------------

S tím souvisí další postesknutí, které můžeme slyšet: nový patriarcha pustí papeže do Ruska a bude prosazovat ekumenismus. Můžeme k tomu jen zopakovat: jednou věcí je pěstovat nějaké ekumenické styky jako "pouhý" metropolita v rámci ruského patriaršího systému, a úplně jinou věcí je být hlavou církve, patriarchou, který má v prvé řadě odpovědnost za jednotu církve. V Rusku snad každý ví, že taková problematická témata, jako je ekumenismus či otázky kolem návštěvy papeže, jsou výbušným materiálem a snadno mohou způsobit rozkol. Dokonce by mohly zmařit dílo sjednocení Moskevského patriarchátu s Ruskou zahraniční církví (která i tak šla, co se ekumenismu týče, při sjednocení na jistý kompromis). Neumím si představit, že by patriarcha Kyrill riskoval kvůli ekumenismu rozkol v Rusku. Obávám se, že jeho patriarchát dá západním ekumenistům spolknout hořkou pilulku.

Z některých telefonátů se dozvídám, že "katolíci si mnou ruce" nad zvolením Kyrilla. (České mluvené zprávy nemám čas sledovat, tak nevím, jestli si někdo mne ruce :-) Mohu se samozřejmě mýlit, ale typoval bych, že si mnou ruce předčasně, a že patriarcha Kyrill nebude tím, kdo byl metropolita Kyrill. Počkejme, uvidíme.

Zatím to však vypadá, že v otázce návštěvy papeže, resp. sekání s papežem, přejal principy, na nichž trval minulý patriarcha: o setkání lze uvažovat, až budou vyřešeny problémy, které dnes tvoří překážku nastolení dobrých vztahů mezi oběma církvemi (míní se tu hlavně římskokatolický proselytismus v Rusku, který způsobuje, že ekumenické nabídky z Říma jsou z Ruska vidět jako pokrytectví).

České noviny o vl. Kyrillovi napsaly: »Hodně cestoval a setkal se například i s papežem Benediktem XVI. Vatikán si s ním spojuje naděje na pokrok v dialogu mezi oběma církvemi. Kirill ale v minulosti několikrát kritizoval působení katolické církve v Rusku. "Nedovolíme, aby pod záminkou dialogu pokračovaly dobře naplánované a dobře financované misionářské aktivity," řekl například v roce 2004. "V západní Evropě jsou prázdné chrámy a je tam duchovní a náboženská krize. Ať katolická církev obrátí svou pozornost na vlastní ovečky na svém území..." (2002)« (I dnes)
------------------

Různé jedovaté pomluvy (a v některých bodech jde skutečně o závažné obvinění a nejstrašnější hříchy) o nově zvoleném patriarchovi Kyrillovi už u nás začala tlumočit ekumenická média - pěkně za tepla - prakticky několik minut po jeho zvolení (přidaly se samozřejmě katolické Lidové noviny). Nechám to bez komentáře. Bylo by pod úroveň o tom vůbec diskutovat (stejně jako kdybychom tu chtěli probírat některé stránky mládí současného papeže).

Závěrem

Éra patriarchy Alexije II. nečekaně skončila. Buďme za ni Bohu vděčni. Dlouhou dobu stál v čele většiny pravoslavných křesťanů, co jich na světě je, člověk Boží, osobnost velikého formátu, důstojná postava, která jako by byla odleskem něčeho z dávné slavné minulosti. Možná i ten náhlý odchod je jedním z projevů důstojnosti a velebnosti, kterou zpodoboval.

Vzpomínám si, jak mi bylo (tak obyčejně lidsky) líto římskokatolických věřících za éry papeže - klauna, který na jakémsi monstrpódiu chaplinovsky točil hůlkou, nebo dělal různé grimasy pro fotografy, oblékal si před kamerami indiánskou čelenku s dlouhými péry... A potom v době vleklé nevyléčitelné nemoci byl smutným a drásavým obrazem lidského chátrání vystaveným na církevním štítu; to asi nebylo pro západní křesťany moc povzbuzující - konec konců, řada z nich to otevřeně přiznávala. (Katolíci, kteří si ještě zachovali smysl pro důstojnost a vážnost náboženství, s hořkostí hovořili o některých rozverných výstupech svého "taťky z Říma" /jak ho nazvala česká mládež na oficiálním transparentu/, a slyšel jsem z katolického prostředí utrousit cosi o "papežských šaškárnách").
Připomněl jsem tyto obrazy, protože vytvářejí světské kulisy, kolem nichž se ubírala pastýřská životní cesta patriarchy Alexije. Postavíme-li si památku tohoto pravoslavného hierarchy právě před pozadí reality západního křesťanství, pak si teprve s ohromením uvědomíme, jakým darem shůry je pro naši církev pastýř, který slovem, skutkem, příkladem a vnějším dojmem vyzařuje povzbuzení a stále pozdvihuje "korouhev křesťanů pravoslavných" (jak se říká v obřadu litije).












Zobrazit příspěvek č. 494 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2009
Podobenství a proroctví, jinotajné poselství

Evangelium o milosrdném Samaritánu

Za onoho času...
25  ...jeden zákoník vstal, pokoušeje (Pána Ježíše), a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26  A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27  A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a z celé duše své, a z celé síly své, i veškerou myslí svou, a bližního svého jako sebe samého.
28  I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29  On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30  I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, zpola živého nechavše.
31  I přihodilo se, že kněz jeden šel tou cestou, a uzřev jej, pominul.
32  Též i levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33  Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34  A přistoupiv, obvázal rány jeho, naliv na ně oleje a vína, a vloživ jej na hovádko své, vedl do hospody, a péči o něj měl.
35  Druhého pak dne, odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36  Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?
37  A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)

Bylo to jedno z nejmilovanějších čtení staré církve. Snad skoro každý starokřesťanský spisovatel se nějak zmiňuje o milosrdném Samaritánu. Tento pojem dokonce vstoupil do modliteb církve, která nikdy nepochybovala, že tímto "milosrdným Samaritánem" míní Pán Ježíš sám sebe.

Je tu několik důvodů k oblíbenosti tohoto podobenství. Nejdříve zmíníme jeho jinotajný výklad. Chápat slova podobenství nejen v jejich prvoplánovém výkladu, ale i v hlubším (tajemném, skrytém) smyslu, nebylo v církvi nic neobvyklého. A starodávný alegorický výklad našeho podobenství, jak se odkrýval vidění prvokřesťanské církve, je skutečně pozoruhodný, jak jistě hned uvidíme.

Nejdříve však ještě něco k úvodu do tohoto podobenství, resp. k evangelijnímu vyprávění o tom, co předcházelo. Přišel jeden zákoník, aby Ježíše Krista pokoušel. Vcelku obvyklá situace. Učenci zahledění sami do sebe a opájející se svou učeností a představou, kolik toho už vědí, se přece většinou stavějí k Bohu vyzývavě (stejně tenkrát jako dnes). Zákoník byl vzdělanec, dnes bychom řekli specialista na Písmo svaté. On dobře věděl, jak to či ono zaonačit, aby se zdálo, že si Písmo odporuje, kde jsou tam všelijaké kličky, a co a jak se kde musí sofisticky seskládat, aby se z toho zamotala hlava tomu, kdo není v tomto "umění" zběhlý. A tak si řekl, že toho Ježíše Nazaretského dostane. A jde hned přímo k jádru věci: jak zdědit život věčný? Do ničeho jiného se v biblickém zákoníku s jeho stovkami všelijakých pravidel, jak se Bohu líbit, a předpisů zbožnosti nemůžeš tak snadno zamotat, jako právě při řešení této klíčové otázky. Pánu Ježíši, který viděl do lidských srdcí, bylo bezpochyby zcela jasné, že tento člověk netouží po poučení ani po vyřešení své palčivé životní otázky, nýbrž že se mu jedná jen o jedno - vyvolat jalový spor a hašteřit se tam třeba až do večera. A tak na tuto hru nepřistupuje a opáčí protiotázkou: "V Zákoně co je psáno?" A když se právě zákoníka ptá, co je psáno v zákoně, nemůže si zákoník dosti dobře dovolit nějakou neprofesionální odpověď. Je hned na počátku přimáčknut ke zdi, a tak ze sebe vysouká jedinou správnou odpověď. A tím si sám odpověděl, načež Pán Ježíš uzavírá tuto scénku slovy: "To čiň a živ budeš." Čímž mu skrytě (ale laskavě) sděluje, že doposavad tak nečinil a nezmění-li se, pak věčně žít nebude. To však zákoník pochopí až později. Nyní se cítí být ponížen, doběhnut (stalo se to na veřejnosti) a mozek mu rychle pracuje s hledáním řešení, jak z toho vycouvat se ctí. No, nic moc nápaditého se mu takhle narychlo vymyslet nepodařilo. Tak alespoň vyhrkne poněkud trapnou otázku: "É... a kdo je to vlastně ten bližní, he?" V první chvíli by se zdálo, že tuto nedůstojnou frašku Ježíš už rázně ukončí, ale Spasitel překvapí (jako skoro vždycky). Tentokrát se kupodivu rozhodne, že tuto hru s ním začne hrát, a na otázku, která snad ani nebyla myšlena doopravdy, začne rozsáhle odpovídat. A nebo se rozhovořil, protože nepřehlédl, že se v zákoníkovi náhle začal probouzet upřímný zájem? Tak či onak, právě tento zákoníkův trapas se stal podnětem pro vznik jednoho z nejkrásnějších a nejhlubších podobenství, jaké v Bibli máme.

Takže nyní už ten starokřesťanský výklad slov Páně.

Člověk jdoucí z Jerusalema do Jericha. To je Adam, který opustil ráj. Obrátil se k Bohu zády a kráčí do světa - ke hříchu, k vášním. Inu, ať žije svoboda!

Na cestě ho přepadnou lotři. Logický důsledek této nebezpečné cesty. Démoni se nedočkavě vrhnou na člověka, který opustil Bohem chráněný ráj a pyšně se sebe setřese Boží záštitu.

Oloupili jej, zmlátili a odešli, zanechavše ho tam polomrtvého. Démoni člověka obrali o všechny dary, jimiž byl člověk při svém stvoření od Boha obdařen, obrali ho o všechnu vznešenost, moc a krásu. Vydrancovali srdce člověka. Při tom poničili jeho duši, v níž ledva zůstal nějaký život. To je stav, v němž je dnes člověk, - duchovně více mrtvý než živý, oloupený s krvácející duší. Taková je ďáblova "péče" o člověka.

Kněz jeden šel tou cestou, viděl ho, ale šel si dál svou cestou. Také levita dorazil k tomu místu, koukl na něj, a pak spěchal za svými záležitostmi. To je obraz nekřesťanských náboženství, které ve skutečnosti nemohou člověku pomoci. Mohou přijít k člověku a pohledět na něho - to znamená utěšovat člověka, dát mu morální oporu a třeba i soucit, možná i duchovní diagnózu - ale nemohou ho uzdravit, ba nemohou ho ani léčit, ani sebeméně zlepšit jeho duchovní stav. Jdou kolem, ale člověk v tom zůstává sám. Terapii nejsou schopna nekřesťanská náboženství poskytnout.

Samaritán jeden kráčel tou cestou... Samaritán je nejen jméno příslušníka sousedního národa, či lépe řečeno: etnické židovské skupiny a zároveň příslušníka schismatického náboženství, ale především je to synonymum pro někoho opovrhovaného. Žid se nesměl Samaritána ani dotknout, aby se kulticky neznečistil. Jiným slovy: tou cestou kolem zmírajícího člověka se nyní ubírá někdo, do něhož bys zprvu žádné naděje nevkládal. Právě od toho Samaritána nečekali posluchači Ježíšova podobenství vůbec nic.

... přišel až k němu, a uviděv jej, byl pohnut milosrdenstvím a přistoupil... Samaritánem Ježíš míní sám sebe. Sám se tedy prezentuje jako někdo, kdo je lidstvu odporný (viz Isaiášův znectěný muž bolesti /Isai 53,1-12/) a od koho lidstvo nic nečeká a nežádá. Jenže právě tento malý, přezíraný a "nečistý" Samaritán je tím jediným, kdo nejen projeví soucitný pohled, ale i prokáže skutečné milosrdenství, a nejen to! On chce, a co je nejdůležitější: jako jediný i může, něco pro člověka učinit - pomoci mu, ujmout se ho. On přistupuje ke zbědovanému člověku, shýbá se k němu, dotýká se ho, objímá ho, on bere polomrtvou lidskou duši do svých léčivých rukou.

Obvázal jeho rány, naliv na ně olej a víno... Čili léčí zraněnou a krvácející lidskou duši. Zastavuje krvácení a zaceluje rány. A jak? Hojivý obvaz, olej a víno - to byl od pradávna obraz svatých Tajin: křtu, svatých olejů a Krve Kristovy - svatého přijímání, a potažmo všech svatých Tajin - protože všechny Tajiny (křesťanská mysteria) mají jediný smysl a účel - léčit člověka pro věčný život.

Naložil člověka na zvířátko své... Obraz vtělení Božího Syna - přijetí padlé lidské - živočišné - přirozenosti. Tím, že se Bůh Syn stal člověkem, naložil si člověka na sebe, na svá záda, aby ho nesl k záchraně. Jako pastýř nese na své šíji ztracenou ovečku zpět do ovčince (jak je to v jiném proslulém podobenství o Kristu, viz Luk 15,2-7). Stal se jakoby oslátkem, které nese zraněnce do nemocnice. (Koresponduje to skrytě s obrazem ve chlévě narozeného Ježíška, položeného do jeslí určených pro krmení zvířat.)

Dovezl ho do hostince a měl o něj péči. Zpodobení Církve. Místo, kde je o člověka postaráno. Je to duchovní nemocnice - raději než nemocnice používáme staročeské: léčebnice. Tedy místo, kde je člověk léčen a kde získává zpět ztracené zdraví. Prostor, kde může být uzdravena lidská duše, aby byla schopna věčné blaženosti. A kdo nás zde léčí? Sám milosrdný Samaritán. Samotný Boží Syn, Ježíš Kristus osobně - on je zde lékařem, a nejen jakýmsi vrchním primářem této nemocnice, nejen tím, kdo vede léčení, ale On sám je každému lékařem i lékem.

Druhého dne pak musel odejít... Podobenství odchodu Pána Ježíše z této země při Nanebevstoupení.

Dal hostinskému dva peníze a řekl mu: Měj o něj péči... Hostinský - to je církevní hierarchie, duchovenstvo, které dostalo od Pána pověření, prostředky a léky na pokračování léčby lidstva (služebnictvo církevní má mít o člověka péči - použit je stejný slovní obrat, jako v případě péče samotného Samaritána; tím se naznačuje, že péče Církve o člověka je ve skutečností péčí Krista samotného).

Dva peníze - v řečtině "denáry". Denár to je mzda za jeden den práce. Čili Církev dostala prostředky (a pověření) k léčbě na dva dny. Podle symbolického biblického počítání se chápe jeden den u Boha jako tisíc let u lidí. Někteří vykladači Evangelia zde odedávna viděli proroctví, že Církev bude existovat dva tisíce let po odchodu Pána Ježíše; pak se Kristus vrátí. Nu, nebude to trvat dlouho, a přesvědčíme se, je-li to správný výklad.

...A cokoliv více vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě. Hovoří se zde o odměně církevním služebníkům. Nejsou to jen bezduší pracovníci, najatí dělníci či dokonce otroci, mechaničtí plnitelé rozkazu, vojáci, kteří nemají myslet, ale jen splnit zadaný úkol (jak bolestně často se v církvi setkáváme s tímto pojetím "armády" duchovenstva - zvláště na Západě). Nikoliv, biskup, kněz, diákon, každý duchovní, má vlastní iniciativu a má nasadit do církevní služby vše - a za vše, co do toho dal ze svého, bude jednou odměněn. Kdy? Při druhém Samaritánově příchodu. Ano, jasně se zde zvěstuje, že Kristův odchod není definitivní; On se vrátí. Podobenství o Samaritánu vysvětluje, že čas vymezený jeho odchodem a opětovným příchodem je dobou léčby lidstva v církvi. Tedy tato léčebnice zde nebude věčně - církev v této podobě zde nebude k dispozici na nekonečné věky. O návratu Samaritána je zde činěna zmínka ve smyslu vyúčtování s hostinským, a tím je naznačeno ukončení pověření hostinského a zároveň ukončení celé té záležitosti s léčením člověka, která začala tam někde v příkopu, kde se Samaritán ujal umírajícího pocestného.

----------------

Nyní se podíváme na dnešní podobenství ještě z jiné strany, abychom pochopili, proč je toto čtení tak důležitou součástí křesťanství. V našem podobenství se totiž skrývají dva momenty, které mají klíčové postavení v křesťanském myšlení.

1.) Lineární chápání času, resp. dějin. Dějiny křesťanství (a potažmo světa) jsou zde chápány jako něco, co má svůj začátek a svůj konec. Spějí od stvoření k druhému příchodu Páně. Zejména druhý příchod Samaritána zřetelně vypovídá o blížícím se konci světa - čili o druhém příchodu Kristově. A má-li mít svět konec, je zřejmé, že není věčný. A není-li věčný, musel mít i svůj počátek. O tom není sporu.

Tím se křesťanství zcela zásadně liší od pohanství, kterému není dáno vidět, co bylo před stvořením a není mu dáno vidět, co bude po konci světa. Pohled pohanských náboženství je takto zásadně omezen, a proto se zaměřil na sledování cyklicky se opakujících dějů: kruh dne, či ročních období, let a případně i dalších periodicky se opakujících delších cyklů - ať již reálných či mýtických (v hinduismu např. jugy). Tedy chápání času a dějin v pohanství je cyklické, a protože z jejich pozice pohledu není vidět nic, co bylo před stvořením, a co bude po konci, tak jsou pohani přesvědčeni, že svět je věčný (to přejal i Marx, který tvrdil, že hmota je věčná), jen se cyklicky opakují různá dlouhá období, vesmír pulzuje, a stále se obnovuje v nekonečném kruhu vzniků a zániků. Odtud potom zkreslený pohled na existenci člověka a na lidskou duši, kterou např. indičtí pohané vidí stále klokotat v kruhu věčných odchodů a návratů (tzv. reinkarnace).

Někomu by se mohlo zdát, že je to jen jakási filosofická jemnůstka, drobná odlišnost v myšlení, která nemá zásadní vliv na praktickou víru a život. Pravý opak je pravdou! Právě lineární pojetí ubíhajícího času, a necyklický pohled na dějiny světa, mají zásadní vliv na křesťanský světonázor a na křesťanské myšlení v jeho každodenních projevech. I pohanovi se jeho cyklické pojetí dějin promítá do praktické víry tím, že se cítí být navždy nějak spojen s tímto světem.

Jak jsme již zmínili, cyklické pojetí času a dějin je nepochybnou inspirací pro např. hinduistickou ideu reinkarnace, koloběh převtělování, - což je v jádru vlastně neschopnost transcendence, resp. připustit představu či ideu věčné existence zcela odlišné od pozemské. Takže pohan si nedokáže připustit lidskou existenci zcela oproštěnou od tohoto světa. Buď vidí člověka jako stále se opakovaně vracejícího na zemi, anebo se drží téměř materiálního muslimského pojetí ráje, či např. staroegyptských představ záhrobního života, - tam všude vidíme záhrobí jako pouhý otisk matrice pozemského života (k tomu nemají daleko ani katolické představy ráje). S tím paradoxně souvisí také idea buddhistické nirvány - materialistickou podobu života ve věčnosti buddhista sice zavrhuje, jenže život lidské osoby na zcela jiné úrovni, než je cokoliv připomínající zemi, není pro buddhistu připustitelný, a proto může být jediným ideovým východiskem z této situace: "blažené" ukončení nejen tělesné ale i duchovní existence lidské osoby, nirvána, vyvanutí; konečným cílem buddhistovy náboženské snahy je rozplynutí jeho osobní existence v neosobním božství čili konec lidské osoby - konec problémů (to je vskutku osobité řešení duchovní situace člověka; je to jako byste chtěli léčit bolest hlavy gilotinou). Mimo sféru křesťanského zjevení a křesťanské duchovní zkušenosti není žádné ponětí o Bohem daném smyslu věčné existence každé lidské osoby.
Nu, a konečně má neschopnost pohanů oprostit svou duchovní nauku od světa zásadní a určující vliv na představu o Bohu či bozích, resp. na ponětí o Božství. Bohové v pohanství - to jsou jacísi nadlidé (nejlépe je to samozřejmě vidět na starořeckých bájích o Olympu: tam se bohové hádají, intrikují proti sobě, řeší všelijaké manželské problémy atd.). V jiných pohanských systémech to nemusí být tak naturalistické, ale nějaké lidské vlastnosti jsou Bohu či bohům přisuzovány prakticky všude, a nejsou-li to přímo lidské vlastnosti, pak je to nějaká jiná návaznost na náš svět: buď se klaněli bohu v podobě člověka, nebo zvířete, nebo v podobě toho, kdo může trestat či se smilovat, jehož si lze naklonit oběťmi. (Zase bychom mohli poukázat, jak tato pohanská přízemnost pronikla i do křesťanství - stačí připomenout katolické obrázky zpodobující Boha jako dědečka na obláčku, ideu odpustků apod.) A co se týče vztahu těchto bohů k člověku - je to vztah jako k hračce - činí s ním, co je jim libo.

A pokud pohan pocítí neuspokojivost takovýchto antropomorfních představ o Bohu či bozích, pak nevyhnutelně upadá v opačný extrém - a tím je neosobní božství či filosofické kategorie, ideje, reprezentující božskou sféru. Nebo si Boha představovali jako všudypřítomnou sílu či spravedlnost. A vztah takového božství k člověku? Naprostá oddělenost, indiference, lhostejnost. V nejlepším případě se setkáme s pojetím Boha jako "univerzální mysli"- dále už mimo křesťanství lidské uvažování není schopno jít. Pohanské náboženství zůstává stále uvázané jako na řetězu u tohoto stvořeného světa. Skutečná transcendence je mu cizí.

Docela zajímavé srovnání: pohanství se snaží učinit člověka nezávislým na tělu, ale zároveň ho připoutává k tomuto světu (v tom tkví skutečná tragédie pohana). Naproti tomu křesťanství zachovává (ba upevňuje) celistvost lidské - psychosomatické - bytosti, tělo je očišťováno, ale není přezíráno ani odhazováno či zavrhováno; údělem těla je po vzkříšení a proměně věčnost stejně, jako je věčnost perspektivou duše; spojení duše a těla míří do věčnosti. Je to právě tento padlý svět, od čeho křesťanství člověka odděluje, resp. osvobozuje.

Aby to nebylo tak teoretické, co jsem tu zrovna psal o té lhostejnosti boha vůči člověku v pohanství, uvedu dva literární příklady, jako miniaturní ilustraci.
Henry David Thoreau zaznamenal tuto pohanskou zkušenost s divočinou: "Jasně bylo cítit přítomnost síly, která neměla žádný důvod projevovat jakoukoliv lítost nad člověkem. Bylo to místo neorané půdy a pohanských rituálů. Bylo předurčeno být obydleno muži, kteří jsou blízcí příbuzní se skalami a divou zvěří..."
Pohan jak dělo, Don Juan z Mexika, kaktusový mág, indiánský čaroděj, popisuje svou zkušenost s bohem, o němž mluvil jako o "primární síle": "...stát tváří v tvář nekonečnu, to není pro slabochy. Nebude to (tj. tato síla) odpovídat na vaše snažné prosby - vychčí se to na vás zvysoka. Jste tomu šumafuk." Při tom však vyzýval ty, kteří se chtějí stát čaroději, aby s touto sílou nahlas hovořili. V podobném duchu se nese zkušenost sibiřských šamanů. (Může být poučné něco o tom zvědět. Křesťané už namnoze zapomněli, co je to pohanství. Od čeho nás Kristus přišel vysvobodit.)
Naproti tomu autentické křesťanství přichází s něčím, co tu ještě nebylo: "Bůh je láska" a "Bůh je Trojice". Trojiční dogma je vyjádřením prvotního křesťanského dogmatu: Bůh je láska. Tři Osoby dokonale sjednocené v Jedno. Čím jsou sjednoceny? Jenom láska má tu moc sjednocovat naprosto. Podle věrouky jsou sjednoceny jediným Božstvím. Jestliže jedno Božství sjednocuje tři Boží Osoby, pak toto Božství je láska. Tedy Bůh, čili ten, kdo je pramenem veškeré existence, není nic jiného než láska. - To je v rámci pohanského náboženství nepochopitelné, nepředstavitelné. Pohan by se mohl otázat: "Pardon, Bůh je přece bytost, ne? Ale co je to láska? To je přece stav. Nebo cit." "Bůh = láska, absurdní představa!" Bůh jako dokonalá Mysl - to je ještě pochopitelné. Jednalo by se o jakéhosi beztělesného nadčlověka. To lze pochopit. Jenže říci, že Bůh je láska - to je rozumu naprosto nestravitelné. S druhé strany: pohleďme jak mocně trvá křesťanství právě na tomto prvotním dogmatu. Veškerou svou silou na něm lpí. A v souladu s tím ještě křesťanství tvrdí, že Bůh je jeden, co se podstaty týče, ale ve třech Osobách. Jeden a zároveň tři. Teprve na tom je vidět Boží láska. Kdo viděl Boha, viděl lásku. Kdo poznal lásku v její podstatě, ten poznal Boha. Něco takového předkřesťanský svět neznal. A něco takového nenapsal žádný učenec, žádný koncil mudrců, ale apoštolé - rybáři. A tito neučení rybáři říkají takové věci, které dávají lidem všech následujících staletí poznat smysl života. (V odstavci použity výroky prof. A. Osipova)

Toto zjevení Boha, jak je podávají apoštolé, nám ukazuje Stvořitele, který je zcela nezávislý na jakýchkoliv kategoriích tohoto světa, a co více, který činí takto nezávislými a svobodnými i ty, kteří se s Ním sjednocují. To je spojení absolutní Boží transcendence s absolutní láskou Stvořitele ke Stvoření - a je to právě tato láska, co překonává propast mezi stvořeným a Nestvořeným, mezi světem a Bohem. Náboženské učení, vně křesťanství - zcela neznámé a nepochopitelné.

Až sem tedy vedou nitky souvislostí odvíjející se od různého pojetí času - otevřeného lineárního nebo do sebe uzavřeného zacykleného.

Křesťan pak je svým světonázorem veden k tomu, aby vnímal perspektivu své existence nezávislou na tomto světě, oddělenou od něj. Tento svět jednou - v určitém prvním okamžiku dějin - vzniknul a jednou také zahyne. Někdy nebyl a jednou zase nebude. Netrvá věčně. Avšak my jsme přece povoláni k věčnosti. Máme sice svůj počátek (nejsme a nikdy nebudeme věční jako Bůh, ve smyslu: bezpočáteční), ale Bůh chce, abychom už neměli konec (a ve smyslu bezkonečnosti byli věční). Což samosebou znamená, že náš osud nemůže být spojen s tímto rychle pomíjejícím světem. Takový přístup ke světu se promítá do křesťanského myšlení i praxe. To je smysl křesťanské askeze, o níž hovoří ap. Pavel jako o cvičení; ano, cvičíme v oddělenosti od materiálního světa, abychom se naučili svobodě pro věčnost. Oproti tomu např. hinduistická askeze má za svůj cíl dosáhnout nějakých nadpřirozených schopností a sil. Nic takového pro křesťana! Po celý svůj život se křesťan učí hledět na svět jako na dočasný příbytek, který dříve či později opustíme a vydáme se na cestu a už jej nikdy neuvidíme a nebude se nám po něm stýskat, protože budeme na velikolepějších místech.

Tady se střetáváme s jedním z problematických bodů dnešního ducha ekologie. Samozřejmě ochrana Božího stvoření - to zní krásně a nelze těmto třem slovům ničeho vytknout. Jenže duch, který v ekologických kruzích vane, je v principu pohanský - vidí svět jako věčný a jako cíl lidského myšlení, a jako takový je tento svět zbožšťován (ať už výslovně - bohyně Země, Gaya apod. - nebo skrytě, kdy se to sice neřekne naplno, ale v podstatě se podle toho uvažuje a jedná). Není náhodné, že se při ekologických akcích mohou tak krásně domluvit křesťané a pohani. Duch ekologie v tichosti a nenápadně odsunuje Ježíše Krista skrze změnu způsobu myšlení křesťanů - ekologů. A při tom je to úplně zbytečné, protože samo křesťanství, ve svém duchovním principu i každodenní náboženské praxi, je tím nejekologičtějším, co si lze vůbec představit. Křesťanské myšlení zacílené mimo tento svět je nejlepší zbraní proti exploataci přírodních zdrojů, křesťanská askeze, sebeomezení, je tím nejlepším lékem na zhoubné bujení průmyslu, které je rakovinou světa, a na stále se roztáčející kolotoč spotřeby, který dříve či později přivede lidskou civilizaci k infarktu a kolapsu. Stačí jen věřit, myslet a žít jako křesťan, a nepokažené křesťanství nabídnout lidstvu jako lék na všechny nemoci. Ber nebo nech. Žij nebo zemři.

-----------

2. Ještě jeden zásadní křesťanský moment je v podobenství o milosrdném Samaritánu obsažen. To je zásadní křesťanská idea, že poslání Církve, smysl její existence, spočívá v léčení člověka. Lidstvo je smrtelně raněno a leží krvácející v příkopu u cesty, a nikdo jiný mu nemůže pomoci než Ježíš Kristus. A on to chce učinit a nechá-li se člověk naložit a odvést do Církve, pak ho tam Sám Pán, osobně, léčí svatými Tajinami. Často to zde opakujeme: podstata křesťanství je terapeutická - tj. tkví v uzdravení člověka od smrti.

V tomto podobenství se odrážejí všechny principy křesťanství, jako se ve vybroušeném křišťálu odráží v jeho ploškách celé nebe.

------------

Závěr celého příběhu už je možno nechat bez dlouhých komentářů. Pán Ježíš, který se nejprve představí jako milosrdný Samaritán, na konec vyzve zákoníka a potažmo všechny, aby ho napodobili. Aby uskutečnili lásku, soucit a milosrdenství, protože uskutečňovat lásku znamená spojovat se s Bohem, a tím vstupovat do věčného života. Aby se snažili o lidskou dokonalost, jejíž vzor ukazuje slovem i skutky Ježíš Kristus.














Zobrazit příspěvek č. 495 jednotlivě

Administrátor --- 5. 2. 2009
Malé ohlednutí za svátkem Křtu Páně v Rusku

Více než deset tisíc lidí se v Soči koupalo v rozbouřeném moři v noci na svátek Zjevení Páně

Na pobřeží v Soči se koná na svátek Křtu Páně (19. ledna) v noci koupání. Od půlnoci do osmé hodiny ranní se rekreanti i místní obyvatelé scházejí na všech místních plážích. Ze sanatorií vycházeli pacienti v županech a gumových sandálech, zažehli ohně a veselili se. Po celém pobřeží se v noci koupalo v moři přes 10.000 lidí. Před příchodem na noční pláže lidi neodradila ani rozbouřená mořská hladina.

Mořskou vodu nejprve posvětil místní kněz. Po svěcení se moře na několik minut ztišilo a lidé v něm plavali.

Teplota vody i vzduchu byla shodná - 5 stupňů. Žádné problémy nebyly hlášeny.

(Interfax)


---------------

Více než 27 tisíc lidí se v noci z 18. na 19. ledna koupalo ve svěcené vodě v Moskvě

Téměř 150.000 věřících Moskvanů se účastnilo svátečních bohoslužeb v neděli 18. ledna a v noci na pondělek. Noční bohoslužby navštívilo přes 36 tisíc Moskvanů.

Věřící a milovníci zimních koupelí se potápěli do svěcené vody na 15 speciálně připravených místech, kde byl organizován dohled policie a přítomna byla záchranná služba. Tam, kde lidé sestupovali do otvorů vyřezaných v ledu, drželi pohotovost záchranáři v potápěčských oblecích. Žádné problematické události nebyly zaznamenány.

(RIA Novosti)

---------------

Krátká televizní reportáž z noční koupele ve svátek Zjevení


(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: RIA Novosti)

Stovky věřících se vykoupaly ve svěcené vodě v jezeru Bezdonnom v Serebrjanom Boru na severozápadě Moskvy. Lidí, kteří po tom toužili, bylo tolik, že jejich nápor kordon policistů sotva zvládal.

Biskup, který zde světil vodu, říká: "Před devíti lety jsme zde poprvé konali svěcení vody. Od té doby sem přichází stále více a více lidí, aby do posvěcených vod ponořili."

Moskvané přicházejí k otvoru v ledu s celými rodinami, aby "se namočili a nebyli celý rok nemocní", jak praví jeden z nich. Nejčastěji lidé zdůvodňovali své přání ponořit se vody svou příslušností k pravoslavné víře a věrností tradicím.

-------------------------------

Něco o svěcené vodě

Vzpomínám si na úsměvné vyprávění prof. Osipova, který na nějaké veřejné přednášce reagoval na dotaz, jak to, že se svěcená voda nekazí. V Rusku o tom ví snad i většina ateistů, a tak to občas bývá předmětem různých lidových pokusů. Někdy tam dokonce i lidé, kteří do chrámu nechodí (nebo tak nanejvýše jednou za rok), nabírají na tento svátek svěcenou vodu a skladují si ji doma ve sklenici a zvědavě sledují, jestli se opravdu nebude kazit...

Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý (4.-5. století). Voda posvěcená na tento svátek vydrží bez jakýchkoliv konzervantů (a soli) čerstvá po celý rok (a velice často i celá desetiletí).

V době, kdy na Rusi vládla ideologie vědeckého materialismu, způsobovala svěcená voda komunistické "osvětě" nemalé problémy. Stávalo se, že na různých lidových propagandistických akcích, které měly přesvědčit obyvatelstvo, že Bůh není, dokázal i ten nejprostší posluchač přivést vyškoleného politruka do úzkých otázkou: "Jak to tedy, že se nekazí svěcená voda?" Pro vládnoucí ideology to byla tak nepříjemná situace, že zadali nejlepšímu vědeckému výzkumnému ústavu úkol zjistit, jak je s tou svěcenou vodou: jestli se opravdu kazí méně než obyčejná voda nebo se případně vůbec nekazí, a pokud se vskutku nekazí, tak co s ní ti popové u všech všudy dělají, aby se nekazila.

Ústav plný bílých plášťů zkoumal svěcenou vodu řadu let. Nakonec byla publikována teorie, která měla prostému lidu poskytnout "přirozené vysvětlení" toho zázraku. Prý je nekažení vody způsobeno tím, že popové namáčejí při svěcení do vody stříbrné kříže. Částice stříbra z křížů přechází do vody, která se tudíž nekazí. Nádhera. Až na to, že popové světí vodu i pozlacenými, či mosaznými nebo dřevěnými kříži. A jedním křížem světí takový pop vodu třeba v celém jezeru. A co teprve říci, když se světí tekoucí voda v řece?

V Ruské církvi se výsledkům vědeckého výzkumu od srdce zasmáli. Kouzlem nechtěného však bylo, že ateističtí soudruzi učenci svými závěry - jen tak, mimochodem, aniž by to měli v úmyslu - vědecky potvrdili, že se svěcená voda opravdu nekazí. Takže od té doby má církev v Rusku na tento zázrak orazítkované osvědčení, vydané oficiální vědeckou komunistickou institucí - největšími nepřáteli Boha, církve a křesťanství.

-----------------

K samotnému svátku Zjevení jsme zde už něco psali v příspěvku č. 295. O zázraku, který se občas děje na Jordánu, si můžete přečíst v časopise Dobrý pastýř - duben 2006, který je v PDF (je tam to na str. 33).







Zobrazit příspěvek č. 496 jednotlivě

Administrátor --- 8. 2. 2009
Zemřel známý berlínský schiarchimandrita a náš přítel

V sobotu měl v Berlíně pohřeb schiarchimandrita Theodor

Schiarchimandrita Theodor


Osobní vzpomínka na výjimečného člověka a kněze.
V bývalém západním Berlíně si otec Theodor (Petrowski) před čtvrt stoletím pronajal sklep v činžovním domě, kde bydlel, a tyto prostory proměnil v krásnou pravoslavnou kapličku zasvěcenou sv. Symeonu Stylitovi (byla to kaple tak řka „peščerní“). Zde (skoro pod zemí) měl svou duchovní základnu pro dílo pravoslavné misie v Berlíně. Scházela se zde menší podivuhodně různorodá farnost složená z příslušníků nejrůznějších národů (i Češi). Byli jsme tam několikrát na návštěvě. Život a atmosféra této farnosti na mne silně zapůsobily. Nejvíce však osobnost otce Theodora. Ta duchovní hlubina, spolu se zvláštní sdílnou tichostí a komunikativním mlčením a nevyjádřitelné spojení pevnosti s měkkou vlídností, - s tím se setkáváš u opravdových starců.

Kaple sv. Symeona

Bývalá podzemní kaple sv. Symeona Stylity v Berlíně


Seznámil jsem se s ním někdy začátkem devadesátých let kdesi na předměstí Prahy; byl zde na návštěvě u svých pražských přátel. Večer jsme dlouho všichni seděli a otec Theodor nám (přes tlumočníka) vyprávěl o Pravoslaví. Doposavad si dobře pamatuji, jak mocným dojmem na mne jeho slova zapůsobila. Nebylo to jen získání nových vědomostí, byl to hlavně duchovní dotyk, který nelze zapomenout. Vlastně pro mne tenkrát toto setkání znamenalo jakýsi obrat v osobním duchovním životě, a potažmo i ve způsobu theologického myšlení i v některých praktických záležitostech mojí kněžské služby (např. právě od rozhovoru s ním jsem začal křtít - děti i dospělé - plným ponořením). Mnohé praktické věci jsem v průběhu času na své farnosti zavedl podle vzoru berlínské farnosti sv. Symeona.

Otec Theodor se po nějakém čase rozhodl přestěhovat se do České republiky a vstoupit do naší církevní jurisdikce; začal se už učit česky. Jenže právě tehdy zasáhla do jeho záměrů (a našich nadějí) těžká choroba, která ho skrze různé praktické souvislosti upoutala k Berlínu, takže z příchodu do naší země sešlo.

I tak nám ještě pomáhal radami i duchovně. Při naší poslední návštěvě v Berlíně jsme ho svými otázkami, trvajícími dlouho do noci, málem umořili :-) Svými radami a názory ovlivnil přímo či zprostředkovaně řadu našich lidí a ti tyto ideje pak předávali u nás zase dál. Citelně to pomohlo při hledání orientace v trochu zmatené době devadesátých let. Odlesky praxe farnosti sv. Symeona a střípky učení otce Theodora jsou na různých místech u nás, jak to vidím, živou součástí duchovního života nejednoho našeho pravoslavného křesťana a teologie nejednoho našeho kněze (z nichž většina o otci Theodorovi asi ani neslyšela.)

Kromě kněžské služby a práce v nemocnici (na traumatologickém oddělení) se zabýval překladem liturgických a duchovních textů do němčiny. Na poli bohoslužebně-pastýřském věnoval hodně pozornosti hledání liturgického výrazu (chrámová praxe, bohoslužebné nápěvy apod.) vhodného pro místní okolnosti a pro pravoslavnou misii v Německu - vždy však bez kompromisů co se plnosti pravoslavné tradice týče. Pro berlínskou veřejnost konal přednášky o Pravoslaví.

Bohoslužby sloužil s takovým nasazením, jaké jsem si do té doby nedokázal ani představit. Jeho chování v chrámu - ať při službě nebo mimo službu - bylo inspirující: ukazovalo jak srostlé může být srdce člověka s oltářem Božím.

Naučil nás mnoho ze své praktické bohoslužebné a modlitební praxe, v níž svou duchovní zkušeností spojoval prvky řeckého i ruského pravoslaví a modlitebního umění starců všech tradic. Především pak byl nositelem ducha živého autentického křesťanství, ducha svatých Otců. Nechal nás okusit něco z jeho skrytého díla. Svou modlitbou vybojoval zápas za mnohé duše. Jeho duchovní dítka, vedená péčí svého pastýře, ho ctila jako duchovního starce. Nedávno jsem slyšel, že uzdravoval modlitbou nemocné. Byl znám daleko za hranicemi své farnosti i jurisdikce.

Otec Theodor

Schiarchimandrita Theodor.
+ 17. ledna 2009 - ve věku 66 let.


Letos jsme mu poslali pozdrav ke svátkům Narození Páně. Kdo mohl tušit, že pár dnů po přečtení naší pohlednice zemře? Je to zvláštní - orthodoxní způsob křtu bylo to první, co k nám otec Theodor přivezl. Křest dítěte pak byl zřejmě poslední bohoslužbou, kterou ve svém životě (necelých 24 hodin před smrtí) vykonal. A zemřel těsně před svátkem Zjevení Páně - čili Křtu Ježíše Krista v řece Jordán.

Kdo si vzpomenete, postavte za otce Theodora svíci. Byl to tichý přítel naší České pravoslavné církve. Jeho památka zde bude žít - zjevně i skrytě - dále.

Věčná paměť!










Zobrazit příspěvek č. 497 jednotlivě

Administrátor --- 9. 2. 2009
Z došlé pošty: zpráva z Rumburku

29. výročí zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého)

Letošní plánovanou vzpomínku na stavitele chrámů a ikonostasů otce Andreje Kolomackého znemožnily jiné, radostné události v našem církevním životě. Jeho Blaženost + Kryštof, archiepiskop pražský a metropolita českých zemí, se 8.února účastnil svěcení chrámu prvního z ruských novomučedníků otce Jana Kočurova v americkém Chicagu a na 14.února byl stanoven termín archijerejské chirotonie archimandrity Joakima (Hrdého) v Olomouci.

Bez toho, že bychom o cokoli usilovali, Hospodin sám zařídil způsob letošní vzpomínky na otce Andreje. V neděli 8.února vykonal pouť na Strážný vrch nad Rumburkem představený monastýru Záštity přesvaté Bohorodice v Rakošinu archimandrita Mitrofan s poutníky. Připomeňme, že tento monastýr vyrostl kolem prvního chrámu zbudovaného archimandritou Andrejem v roce 1927 a na místě, kde je pochována jeho mátuška Jelisaveta a dcerka Klavdie.

V závěru svaté liturgie sloužené česky, církevněslovansky a rumunsky předal otec Antonij Drda jménem rumburských pravoslavných monastýru částečku svatých ostatků ctihodného Ivana, poustevníka českého, prvního svatého našich zemí, jako symbol duchovní jednoty všech pravoslavných křesťanů na území bývalého Československa. Pozoruhodné bylo, že se liturgie účastnili i při malém počtu (13 duší) zástupci vlastně všech skupin, které kdysi tvořily naši místní církev - od volyňských Čechů a českých konvertitů-gorazdovců přes Slováky a Rusíny až po ruské emigranty a Rumuny. Sláva Bohu za krásné duchovní setkání a hlubokou modlitebně prožitou svatou liturgii!


Hrob Andreje Kolomackého

U hrobu archimandrity Andreje








Zobrazit příspěvek č. 498 jednotlivě

Administrátor --- 10. 2. 2009
Z tisku - tři pohledy na: tady a teď

Australské peklo

Největší požár v historii Austrálie. Už 200 mrtvých - uhořelých. Řada lidí uhořela v autech, když se snažili před požárem ujet, ale plameny byly rychlejší. Vyděšení lidé s hrůzou hovoří o tom, že s nebe pršel oheň. Má se zato, že některá ohniska požárů byla založena úmyslně.

Šokovaný muž vypráví, jak uhořel jeho spoluhráč při partii golfu.

Podle lidí, kteří řádění ohně přežili, sahaly plameny do výše čtvrtého poschodí a požár se šířil rychlostí rozjetého vlaku. "Oheň prošel městem jako vystřelená kulka," řekl novinářům jeden z obyvatelů Kinglake. Kvůli silnému větru a vysokým letním teplotám, dosahujícím až k 47 °C, se rychle šíří do okolních měst.

Za katastrofu, při které shořelo již přes 700 domů, tisíce lidí přišly o svá obydlí a tisíce domácností jsou bez dodávek elektrického proudu, údajně mohou žháři, kteří ohně úmyslně zakládali.

------------------------------------------

Vláda rozdává bankám, já rozdávám lidem

Přímo na Times Square v centru New Yorku si zřídil stánek tajemný dobrodinec, který si říká "Bill zachránce" (Bailout Bill), a každému, kdo vylíčí své finanční problémy, věnuje padesát dolarů, někdy i víc. Podle agentury AFP stojí lidé ve frontě před stánkem v mrazu i pět hodin.

------------------------------------------

Neviditelný blahobyt a přežraná společnost

Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten – v pořadí devětadvacátý – typ pečiva. Přitom za svého mládí – stejně jako u nás – znali pouze druhy dva. A byli šťastni.

To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé jsou nespokojení, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ty s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...

Mluvím o materielním skoku během jediné generace, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší. ...

.... Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti, přesycené spotřebou a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak, jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob, na dluh. A to že nelze dělat donekonečna. Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst.

Nová kancelářská vrstva. Jde o mladou a střední generaci, pracující v kancelářích Prahy, ale i větších krajských měst, mající vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty 10 let patřil. Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění za méně než 2 roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... :)) Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace...i přes to, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den. V rámci sociální hygieny provozuje 3-4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintball nebo alespoň firemní bowling. Desetitisíce lidí. Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu. .......

Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co „nutně“ potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví v prazákladu lidské povahy – na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu. Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné. ...

(Výběr z článku z jednoho blogu)







Zobrazit příspěvek č. 499 jednotlivě

Administrátor --- 12. 2. 2009
O posedlosti a jak se to může stát, o exorcismech

23. neděle - o vyhnání legie zlých duchů

Za onoho času Pán Ježíš a apoštolé...
26  ... plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27  A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu nebýval, ale v hrobech.
28  Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29  Neboť přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech ostříhán, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30  I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legion. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31  Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32  Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dopustil do nich vjíti. I dopustil jim.
33  I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34  A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to ve městě i po vsích.
35  I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, jak sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36  A vypravovali jim také ti, kteříž byli viděli, kterak jest zdráv učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37  I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38  Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním byl. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39  Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odšel, po všem městě vypravuje, jak veliké věci učinil jemu Ježíš.
(Lukáš 8. kap.)

Tento úryvek z evangelia ukazuje, co ďábel udělá s člověkem, má-li možnost. Ďábel si přeje týrat a ničit člověka, dovolí-li mu to člověk. A mučit ho jak na tomto světě, tak i po jeho smrti. Dá-li kdo ďáblu právo nad sebou, běda mu.

Pán Ježíš dovolil běsům vstoupit do těch prasat nikoliv kvůli tomu, že ho o to žádali (s ďáblem se nejedná ani nesmlouvá), ale proto, že tím chtěl lidem ukázat povahu běsů a co je jejich cílem. S těmi prasaty učinili démoni to, co si přejí učinit s člověkem, a co opravdu hrozí, že s ním učiní, jestliže ve stavu posedlosti zemře. Dokud člověk žije v těle, nemohou s ním běsové nikdy nakládat zcela tak, jak by jim bylo libo - vždy je tu ještě nějaké omezení jejich moci. V případě zvířat jim však nebrání nic, proto mohli běsové to stádo v mžiku zahubit. A jak to souvisí s člověkem? Poté, co se lidská duše oddělí od těla, mohou se démoni už plně zmocnit duše takového člověka, v němž se dokázali ještě za jeho tělesného života usídlit.
Poněkud drasticky a žalostně názorně je vidět, co ďábel z člověka chce mít, na chování lidí při exorcismu. Dávám sem odkaz na stránku s videosoubory zachycujícími exorcismus. Ne pro zábavu, ani pro senzaci, ale pro výstrahu, aby člověk viděl, co je to za duchovní moc, která do člověka vstupuje skrze hřích!

Paisij Athonský říká, že nejen o Bohu, andělích a svatých je potřeba mluvit, ale i někdy i o ďáblu, pekelných mukách a běsech, abychom věděli, proti komu vedeme boj.

Na webu s pravoslavnými filmy tedy můžete navštívit stránku s dokumentárními filmy o pravoslavných exorcismech (prosím, kdo máte slabší psychiku, raději neklikejte).
Člověk, do něhož vstoupí běs a začne nad ním získávat kontrolu, si začasté přítomnosti nečisté síly v sobě zprvu vůbec nevšimne - a to i po dosti dlouhou dobu. Lstivý démon o sobě raději nedává znát, tají se, ale postupně a nenápadně převezme kontrolu nad myšlením a chováním takového člověka, který si myslí, že jsou to jeho myšlenky a jeho svobodná rozhodnutí, která činí, jenže ve skutečnosti je to vše od běsa ovládajícího jeho mysl. Pokud se člověk nemodlí, nechodí na bohoslužby, nepřijímá svaté Tajiny - pak démonu v jeho postupném upevňování své pozice uvnitř člověka prakticky nic nebrání; a nic ho nenutí, aby se prozradil.

Až při setkání s energií svatosti (např. při bohoslužbě nebo u ostatků svatých) je démon v člověku bolestně zasažen a nedobrovolně se prozradí. Zvláště to bývá patrné právě při exorcismu. A tehdy se ukáže, do jaké míry už má moc nad svým "hostitelem", který nad sebou ztratí v takových případech, kdy je démon zasažen, veškerou (i tu zdánlivou) kontrolu a přestane ovládat své tělo (začne se kroutit, křičet cizím hlasem hrozné věci, chová se jako zvíře a nemůže vůbec ovlivnit, co se s ním děje). Zároveň se tím projeví, jak krutá je moc démona nad člověkem a co všechno je s ním schopen učinit. A co je nejhoršího - to, co činí ďábel s tělem posedlého člověka teď a tady, bude nelítostně dělat s jeho duší po smrti na věky, nebude-li své moci nad člověkem zbaven ještě tady, dokud je duše v těle.

Vzpomínám si na naši návštěvu u ostatků sv. Serafíma Sarovského v Divějevu (bude tomu už skoro deset let). Duchovní síla tohoto místa je zcela mimořádná. Z lidí tam vycházeli běsové v takovém množství, že jsem si nic podobného do té doby neuměl ani představit. Byl to hrůzný pohled. Za těch pár hodin, co jsme tam stáli na bohoslužbě, jsme viděli skutečně desítky případů. Zvláště mi v paměti utkvěl jeden z nich. Do chrámu vstoupila mladá žena (mohla mít tak 30 let). Upravená, pěkně a decentně oblečená, příjemného zevnějšku. Něčím upoutala mou pozornost, takže jsem si jí hned zpočátku všiml a sledoval ji, jak způsobně vešla do chrámu a blížila se ke svatým ostatkům. Asi na půli cesty mezi vchodem do chrámu a tělem ct. Serafíma se náhle zarazila a obličej se jí zkřivil bolestí a v jejím pohledu bylo znát nesmírné překvapení a zděšení. Zkroutila se, mávala rukama a z úst jí začal vycházet zlostný hluboký hlas. Běs se ozval. To by ještě nebylo - na tomto místě - nic tak mimořádného; podobných výjevů jsme kolem sebe viděli v danou chvíli celou řadu. Co však bylo na této ženě zvláště hrůzné, byl její vyděšený pohled, který svědčil o strašném překvapení. Vůbec nechápala, co se to s ní děje. Do tohoto momentu zřejmě neměla ani podezření, že by mohla být posedlá běsem. Ve chvilkách, kdy démon na krátký čas oslabil své násilí nad ní, bylo na ní vidět, že je jí celá ta situace strašně trapná a že se hrozně stydí za to, co se s ní děje; snažila se rychle se dát do pořádku a upravit se, rozhlížela se kolem s výrazem nesmírného studu. A v tom se jí démon zase zmocnil a zase ztratila nad sebou kontrolu, lomcoval jejím tělem, kroutil jí do hrozivě nepřirozených figur apod. Pak už se jí ujala "služba", která byla v chrámu trvale pro tyto případy v pohotovosti; tito věřící žehnali zmítající se ženu znamením kříže a pak ji - nikoliv bez použití značného úsilí, resp. jistého násilí - dostali k tělu sv. Serafíma a přiložili na tyto svaté ostatky.

Ta žena tam v Divějevu v jediném okamžiku poznala o sobě strašnou pravdu. Děsivé překvapení. Jenže jak hrozné bude překvapení těch, kteří se podobnou příšernou pravdu o sobě dozvědí až tam - po smrti, když už stav jejich duše nebude možno změnit?
Co k tomu říci? Pán Ježíš pravil: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle" (Mat 10,28). Tedy - nebojte se lidí, bojte se ďábla. Co to znamená? Bojte se hříchu.

-------------------------------

Starec PaisiosKe dnešnímu evangelijnímu čtení se vztahuje jedno vyprávění starce Paisije Athonského, který na otázku kolik běsů bylo v gadarenském posedlém, odvětil: "Mnoho běsů, jak píše Evangelium. Nečistý duch totiž ústy posedlého řekl, že jeho jméno je legion (v římské armádě čítala legie od třech do šesti tisíc vojáků). Podobně jako v člověku posedlém nečistým duchem může přebývat mnoho démonů, tak naopak srdce věřícího může do sebe pojmout všechny svaté. Do srdce věřícího se vejde i sám Kristus, a co teprve říci o svatých! Je to veliké tajemství.

Jednou, když jsem žil v kalivě Svatého Kříže, přišel ke mně návštěvník a zaklepal na dveře. Vyhlédnul jsem z okna, a před mýma očima byla hrozná podívaná. Spatřil jsem člověka, za nímž šel celý šik démonů. Obklopoval ho celý černý roj běsů. Poprvé jsem tenkrát viděl člověka, který upadl pod vládu takového množství nečistých duchů. Ten nešťastník byl psychotronikem. Mezi slova církevních modliteb vsouval vzývání běsů, křesťanské knihy míchal s okultní literaturou, a poté nad ním běsové získali moc. Strašná věc. Když jsem na něj hleděl, velice jsem se zarmoutil."

Přidávám sem nyní překlad slov starce Paisije Athonského: o čaroději z Tibetu

»Jednou ke mně do kalivy přišel jeden mladý člověk - čaroděj z Tibetu. Vyprávěl mi hodně ze svého života. Když byl ještě tříletým dítětem, sotva odkojeným, svěřil ho jeho otec skupině třiceti tibetských čarodějů, aby ho zasvětili do tajemství svého čarodějnického umění. Tento mladý člověk se dobral až k jedenáctému stupni čarodějnictví - nejvyšší stupeň je dvanáctý. Když mu bylo 16 let, opustil Tibet a přicestoval do Švédska, aby uviděl svého otce. Ve Švédsku se náhodně seznámil s pravoslavným knězem a přál si s ním pohovořit. Mladý čaroděj neměl ani páru, co je to pravoslavný kněz. V sále, kde spolu hovořili, mladík - chtěje ukázat svou moc - začal předvádět různé čarodějnické kousky. Povolal jednoho z vůdčích běsů jménem Mina a řekl mu: "Chci vodu." Jakmile pronesl ta slova, jedna ze sklenic se sama od sebe vznesla do vzduchu, odletěla pod vodovodní kohoutek, pustila se voda, sklenice se naplnila a pak skrze zavřené skleněné dveře odlétla zpět do sálu, kde seděli. Mladík vzal tu sklenici a vypil vodu. Poté, aniž by opustil sál, ukázal knězi, který před ním seděl, celou zemi, vesmír, nebe, hvězdy... Používal čarování čtvrtého stupně a hodlal se dobrat až k jedenáctému.

Potom se otázal kněze, jak hodnotí to vše, co viděl. "Kdyby se posmíval satanu," řekl mi mladík, "tak bych ho mohl zabít." Jenže kněz nic neřekl. Mladík se ho tedy otázal: "A proč ty mi neukážeš nějaký zázrak?" "Můj Bůh je Bůh pokory," odvětil kněz. Pak vzal křížek, vložil jej mladému čaroději do ruky a řekl mu: "Učiň ještě nějaký zázrak." Mladík volal Minu, vůdce běsů, avšak Mina se třásl jako osikový list a nemohl se odhodlat přiblížit se k němu. Tehdy mladík pozval samotného satana, ten však, viděv v jeho rukách kříž, choval se stejně jako Mina - bál se přistoupit. Satan mu přikazoval jen jediné: co nejrychleji opustit Švédsko a opět se vrátit do Tibetu. V tu chvíli se mladík začal satanu vysmívat: "Teď jsem pochopil, že tvá veliká moc je ve skutečnosti velikou bezmocí." Poté byl tím dobrým knězem mladík vyučen pravdám víry. Kněz mu vyprávěl o Svaté Zemi, o Svaté Hoře Athos a dalších svatých místech. Po odjezdu ze Švédska vykonal mladík putování do Jerusalema, kde viděl sestupovat blahodatný oheň. Z Jerusalema odcestoval do Ameriky, aby dal dobrou lekci svým známým satanistům a napravil jim hlavy. Bůh učinil z toho mladíka nejlepšího kazatele! A z Ameriky přicestoval na Svatou Horu Athonskou.

V dětství se zachovali k tomuto nešťastníkovi nespravedlivě (tj. bez jeho vůle ho nechali vyučit čarodějnictví), a proto mu dobrý Bůh sám pomohl a zasáhl do jeho života bez jakéhokoliv úsilí z jeho strany. Modlete se však za něho, protože čarodějové se všemi pluky démonů proti němu vedou válku. Někdy obrací své útoky i na mne - to když přijíždí za mnou s prosbou o pomoc. A jak silný boj teprve vedou proti němu samotnému! Když nad ním kněží čtou exorcismy, praskají mu žíly na rukách a teče krev. Nešťastného mladíka běsové krutě mučí, protože tenkrát, když se s nimi ještě přátelil, nečinili mu nic špatného, ale stále mu pomáhali a splnili mu všechna jeho přání. I on sám však musí být velice pozorný, protože - jak se píše v Evangeliu - nečistý duch, když vyjde z člověka, "jde a vezme s sebou sedm dalších duchů ještě krutějších, než je on, a vstoupivše, žijí v něm; a budou konce člověka horší než začátky" (Mat 12,45). (To se stane, nebude-li mladík až do konce svého života pozorným.)

Jednou jsem s tímto mladým čarodějem z Tibetu hovořil na dvoře své kalivy. Náhle po mně skočil, chytil mne za ruce a skroutil mi je za záda. "A teď ať přijde Chadžefendi (tj. sv. Arsenij Kappadokijský, jehož Paisij uctíval) a vysvobodí tě!" řekl, aby mne provokoval. "Ty ďáble!" rozčílil jsem se, "jedeš pryč!" Vrazil jsem do toho rouhače a on spadl na zem. A co jsem měl dělat? Poslouchat jak se vysmívá svatému? Pak vyskočil a chtěl do mne kopnout, ale nemohl to učinit - jeho noha se zastavila těsně před mými ústy. Ochránil mne Bůh. Nechal jsem ho na dvoře a šel do kelie. Po nějaké době vyhlédnu ven a koukám - on celý omotaný trním a bodláky a nějakými šlahouny vylézá z rokle, která byla vedle mé kalivy zarostlá buření. "Satan mě potrestal," řekl mi, "protože jsem tě nedokázal přemoci. To on mne zatáhl do těch houštin."«
Otec Paisij pravil: Temné síly jsou bezmocné. To sami lidé, vzdalující se od Boha, je činí mocnými, jelikož lidé, kteří opouštějí Boha, dávají ďáblu práva nad sebou.

--------------------------

Na jednom místě na Athosu mniši spálili jakési čarodějnické knihy, z nichž četl zaříkávání a kouzla nějaký čaroděj, který byl na návštěvě Athosu a pochopil tam, jak hrozným dílem zabývá a jaký bude jeho věčný úděl, jestli tento svůj život skončí jako čaroděj. Nechal tam spálit své knihy a stal se křesťanem. Při pálení knih se strhla hrozná bouře. Dodnes se lidé obávají chodit těmi místy a často se tamtudy valí laviny kamení. (Popisuje to archimandrita Cherubin: Současní starci Hory Athos)
-------------------------

Jindy Paisij vyprávěl takovýto příběh o úkladech ďábla.
»Jeden mladík se seznámil s čarodějem a sám se začal zabývat čarováním. Pak do něho vstoupil běs a mladík onemocněl. Nakonec ho museli dát do nemocnice, lékaři však nemohli najít příčinu nemoci. Jeho rodiče utratili za léčení všechny úspory (tenkrát nebylo zdravotní pojištění). Stav jejich syna se dále zhoršoval. Nakonec se mu ďábel zjevil v podobě světce, který byl ochráncem jejich vesnice, a řekl mu, že ho uzdraví, když mu jeho rodiče postaví chrám. Mladík řekl o tom vidění svému otci. Nešťastný otec pravil: "Vždyť je to můj syn! Udělám všechno, jen aby se uzdravil." A složil slib postavit chrám. Ďábel vyšel z mladíka a on byl náhle zcela zdráv. Ďábel učinil "zázrak". Poté otec pravil: "Dal jsem slib a teď je potřeba jej splnit." Protože však už neměli žádné peníze, za které by chrám mohli postavit, museli prodat svá pole, otec zkrachoval a všichni zůstali bez střechy nad hlavou. Nakonec se rozhněvali na Pravoslaví a přestoupili k jehovistům. Taková jsou díla ďáblova. V těch místech dříve jehovisti nebyli, a ďábel takto vymyslel způsob, jak zasít jehovistický plevel i zde.«

--------------------------

Důležité je nedávat ďáblu právo nad sebou, jak to často zdůrazňoval starec Paisij Svatohorec. Toto právo dáváme běsům nejen hříchem, ale i ledabylostí v duchovním životě a nedbalostí o spásu.

Nesmírně důležité je plnit Boží přikázání a ustanovení církevní praxe. Klíčový význam (zřejmě daleko větší než si lidé obecně myslí) má v neděli chodit do chrámu na bohoslužby. Zdá se, že jenom lidi nemocné a ty, kteří pečují o nemocné, Bůh ospravedlňuje z neúčasti na nedělní bohoslužbě.

Starec Lavrentij Černigovský mnohokrát opakoval, že duše jdou do pekla podobně jako ti, kteří ve svátek jdou jinam než do chrámu, a jiné duše jdou do nebe jako ti lidé, kteří jdou do chrámu i ve všední den. Dokonce i spásu spojoval z chrámem důrazněji než bývá u starců obvyklé: Šťastný je ten, kdo je zapsán v knize života; v knize života je zapsán ten, koho to táhne do chrámu.

Báťuška často plakal žalem nad lidmi, kteří hynou. "Jak našlapané je peklo lidmi - jsou tam jako sledi natlačení v sudu." Sestry v monastýru ho utěšovaly, ale on jim odpovídal přes slzy: "Vy to nevidíte, kdybyste to viděly, také by vám bylo do pláče."

Říkal, že kvůli nedodržování svátků a nedělí přišla na Rusko revoluce a pak válka, kdy bylo všechno zničeno a zbořeno. Hitlerovci to byl bič Boží na Rusko, které v neděli pracovalo. "Ale nebude to na dlouho: dva a půl roku. Pak nebudou lidé v neděli pracovat, a chrámy budou i monastýry," pravil báťuška na začátku války.

Zvláště na mnichy mají démoni strašlivý vztek, protože právě mniši obsadí v nebi místa uprázdněná po padlých andělech. Říká se, že až bude naplněn počet padlých andělů novými anděly - mnichy - svět skončí. K tomu ještě otec Lavrentij dodával, že nepřítel závidí posledním panicům, protože oni doplní počet odpadlých andělů. (Báťuška to říkal lidem při zpovědi, když vyznávali své vášně a pokušení).

----------------------

Slyšel jsem, že jednu ženu posedl démon ve dny chrámového svátku jejich vesnice. Nešla do chrámu na bohoslužby, ale někam za svými záležitostmi. Říkala si, že je všední den a že má jiné povinnosti. Takovou hroznou nedbalostí ve vztahu ke spasitelným bohoslužbám a svátkům dala ďáblu právo nad sebou. Cestou, přímo na ulici, do ní vstoupil běs, stala se krutě posedlou... (Jak běžné je dnes, že dokonce i aktivní věřící přijdou do chrámu sotva v neděli! Pak se diví, že mají s duchovním životem problémy.)

Jak běsové znemožňují křesťanu spásu? Nemohou-li mu zpochybnit víru ani ho svést ke smrtelnému hříchu, pak vkládají své naděje do nepokojných myšlenek, které mu vkládají do hlavy. Starec pravil: "Jak se spasit? Jdi a zpívej: »Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj.« Je potřeba, aby byl v duši pokoj. Spása není těžká ale moudrá (není v síle ale v moudrosti). V této době je potřeba být moudrým, a spasíš se."

V posledních dobách prý nebudou skoro žádní běsové v pekle, protože všichni budou na zemi. (Jak je to možné? Lidi je sem pozvou svým způsobem života a svým smýšlením. Sami lidé dnes otevírají bránu do pekla.)











Zobrazit příspěvek č. 500 jednotlivě

Administrátor --- 16. 2. 2009
Chirotonie na episkopa

V sobotu 14. února byl v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci vysvěcen nový pravoslavný biskup

Archimandrita Joakim, představený monastýru sv. Gorazda, byl rukopoložen na biskupa hodonínského, vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie.

Svěcení vladyky Joakima: Axios!

Ze svěcení vladyky Joakima (metropolita Kryštof nasazuje svěcenému biskupovi mitru)

Otec Joakim (občanským jménem Roman Hrdý) se narodil na Moravě. V druhé polovině devadesátých let odcestoval do Ruska a sedm let sloužil v Trojicko-sergijevské lávře u Moskvy, kde se postupně stal mnichem, pak zde byl vysvěcen na jerodiákona (mnich diákon) a posléze na jeromonacha (mnich kněz). Po návratu na rodnou Moravu se stal představeným mužského monastýru sv. biskupa mučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce. Zde získal postupně hodnost igumena a později archimandrity.

Archimandrita Joakim byl na biskupa navržen eparchiální radou, jeho kanonická způsobilost k biskupskému svěcení byla schválena posvátným synodem biskupů Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Poté ho vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, navrhl eparchiálnímu shromáždění jako kandidáta na post vikárního biskupa v olomoucko-brněnské eparchii. Eparchiální shromáždění je sněm, na němž je každá církevní obec (farnost) zastoupena svým duchovním správcem (a případnými ostatními duchovními) a dvěma laickými věřícími (zvolenými za danou církevní obec na jejím farním shromáždění). Na tomto posvátném shromáždění byl archimandrita Joakim zvolen za vikárního biskupa eparchie - a to jednomyslně (bezmála stovkou delegátů).

Tím byly splněny všechny kanonické a ústavní podmínky pro vysvěcení na biskupa, které se konalo při archijerejské božské liturgii právě dnes. Svěcení vedl arcibiskup Kryštof, metropolita českých zemí a Slovenska a z našich biskupů se rukopoložení kandidáta episkopské služby dále zúčastnili vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, a ze Slovenska vladyka Juraj, biskup michalovský. Dále na této biskupské chirotonii přijali účast dva zahraniční pravoslavní archijerejové: vladyka Michail z Vídně za Konstantinopolský patriarchát a vladyka Feofan z Berlína za Moskevský patriarchát.

Slavnostní liturgie se dále zúčastnili hosté z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově a samozřejmě veškeré moravské pravoslavné duchovenstvo a věřící z mnoha církevních obcí. Přijeli i někteří kněží z Čech. Zpíval sbor z brněnské katedrály. Bohoslužba byla sloužena i zpívána česky a církevně-slovansky; staroslavnou Byzanc připomněl svými modlitbami v jazyce řeckém vladyka metropolita Michail.

Na svěcení přijeli i přátelé svěcence z Trojicko-sergijevské lávry a nově vysvěcenému biskupovi (a svému bývalému monastýrskému spolubratru) přivezli darem krásná nová biskupská bohoslužebná roucha.

Po ukončení liturgie hovořil metropolita Kryštof, který vzpomínal, jak byl on sám v této katedrále kdysi vysvěcen na biskupa a dokonce jeden z tehdejších jeho světících biskupů byl účasten i dnes: metropolita Michail Vídeňský. Pak pohovořil k nově vysvěcenému vladykovi Joakimovi Hodonínskému o jeho nastávající službě v církvi, připomněl mu, že je nyní biskupem na místech posvěcených příchodem sv. Cyrila a Metoděje, byzantských misionářů, v jejichž díle pokračuje dnes Česká pravoslavná církev. Současně předal biskupu Joakimovi archijerejské pastýřské žezlo. Na závěr oslovil nového biskupa arcibiskup Simeon, a poté už uděloval čerstvě vysvěcený episkop své první archijerejské požehnání. Lidé, přicházející s dárky popřát vladykovi Joakimovi k jeho uvedení do biskupské hodnosti, vytvořili dlouhou frontu a na některé vzadu (tam jsem byl i já :-) se nakonec ani nedostalo, protože se dění přesunulo do spodních prostor olomoucké katedrály, kde bylo pro všechny nachystáno bohaté pohoštění.

Díky Bohu za krásný den, za tuto duchovní slavnost, kde jsme cítili, že nebe se otevírá a nebešťané radují se spolu s pozemšťany.

Vladykovi Joakimovi mnohá léta a Boží pomoc!








Zobrazit příspěvek č. 501 jednotlivě

Administrátor --- 16. 2. 2009
Z biskupského svěcení v Olomouci

Řeč archimandrity Jáchyma (Hrdého)
u příležitosti jeho jmenování na biskupa
pronesená v předvečer biskupského svěcení


Chirotonie vladyky JoakimaVaše Blaženstvo, arcibiskupe pražský, metropolito českých zemí a Slovenska, vladyko Kryštofe, Vaše Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupe olomoucko-brněnský, vladyko Simeone, nejdůstojnější archijerejové, členové Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Vaše Vysokopřeosvícenosti, metropolito Michaile, Vaše Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupe Theofane, ctihodní duchovní otcové, milovaní bratři a sestry.

Stojím nyní před Vámi s pocitem rozpačitosti ze sebe sama, s vědomím, že přijímám služebnost, která od člověka vyžaduje vysoké duchovní i duševní kvality, ty však v sobě nenalézám. Jsem si vědom i toho, že služebnost biskupská si žádá osobní sebezapření a poslušnou odevzdanost do vůle Boží.

S úctou a vděčností společně vzhlížíme ke světcům, kteří tyto kvality v sobě měli, na Moravě letos obzvláště ke dvěma svatým otcům, připomínáme si jubilejní výročí zesnutí svatého Cyrila, apoštola Slovanů a organizátora církve velkomoravské a narození svatého mučedníka biskupa Gorazda, obnovitele cyrilometodějské pravoslavné víry v naší vlasti. Pouze církev pravoslavná ctila vždy a bez přerušení svaté Cyrila a Metoděje, stále se k nim hlásila jako k velkým učitelům a apoštolům Slovanů, konala ve výroční dny jejich smrti bohoslužby i v dobách, kdy mnozí usilovali o zahlazení jakýchkoliv vzpomínek na ně, vydávala jejich životopisy, zachovala nám jejich církevní dílo. Země moravská se svou historií a s četnými poutními místy je pro nás sama o sobě svědectvím našich národních duchovních kořenů.

Z velké Boží milosti jsem i já mohl poznat a přijmout víru našich předků, víru apoštolskou, obecnou, pravoslavnou, stalo se tak právě v tento den přesně před 16-ti lety zde v olomoucké katedrále. Když jsem o několik let později jako jeromonach opouštěl Trojicko–Sergijevskou lávru, ve které jsem přijal mnišství a strávil sedm let, uvědomoval jsem si, jakou další milost jsem od Hospodina dostal. Tak dlouhou dobu jsem mohl sdílet společné obydlí se starci a ctihodnými monachy, mohl jsem pozorovat, jak se chovají v různých situacích, jak jednají s lidmi, jaký mají světonázor, jak se zbožně modlí a vykonávají bohoslužby. Avšak zároveň jsem měl pocit, a mám ho dodnes, že jsem se od nich ničemu nenaučil, a že jsem se, jako člověk, vnitřně nezlepšil. Na Shromáždění naší eparchie jsem se s těmito pocity podřídil vůli většiny a nyní s nimi stojím i před Vámi. Útěchou je mi víra v to, že naši Církev, naši eparchii, každou moravskou farnost a každého z nás vede ke spáse Sám Pán Ježíš Kristus. Útěchou je mi to, že budu veden zkušeným pastýřem, vladykou Simeonem, jemuž mám být pomocníkem při jeho práci. A v neposlední řadě je mi útěchou i vědomí, že na Moravě je mnoho otců, bratří a sester odevzdaných práci na nivě Boží. Znám je jako lidi, kteří mají ve svých životech na prvním místě lásku k Bohu a k Matce Církvi, a jsou pro tyto hodnoty ochotni odevzdat všechny své schopnosti a síly. Naším společným úkolem je vést sami sebe i naše bližní ke spáse, ke Kristu, poznávat svatou pravoslavnou Tradici a upevňovat ji a chránit jak ve svých myslích a srdcích, tak i na našich farnostech.

Nejdůstojnější vladykové, ctihodní otcové, drazí v Kristu bratři a sestry, prosím Vás všechny o Vaše modlitby, abych společně s Vámi bez reptání a pokorně nesl Kříž, který na mě bude naložen na naší společné cestě do Božího Království. K tomu nechť mi napomáhá Bůh.


/archimandrita Jáchym Hrdý/



V katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci
v předvečer archijerejské chirotonie dne 13. února 2009







Zobrazit příspěvek č. 502 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2009
K biskupskému svěcení

Články k chirotonii vladyky Joakima

Fotogalerie ze svěcení na stránkách Michalovské eparchie, kde najdete i stručnou zprávu ze svěcení.

Další dva obrázky z klíčových okamžiků chirotonie jsou na Pravoslavném fóru.

Televizní reportáž na regionálním vysílání ČT 24.

Zpráva tiskového tajemníka Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie o vysvěcení pomocného biskupa pro Moravu.









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 422 do č. 502)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz