1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 706 do č. 786

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 706 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2011
Modlitby za Japonsko

Změna času

Jen malé upozornění pro ty, kteří se modlí spolu s pravoslavnými Japonci jejich večerní modlitby za Boží pomoc při živelné pohromě, která Japonsko postihla (a vlastně stále ještě postihuje).

Vzhledem k místnímu přechodu na letní čas, je nyní doba těchto modliteb dle našeho aktuálního času: od 15 hod.









Zobrazit příspěvek č. 707 jednotlivě

Administrátor --- 30. 3. 2011
Nový film

Dokumentární film o Japonské pravoslavné církvi

Nový film: Pravoslaví v Japonsku. Dokumentární film o příchodu Pravoslaví do Japonska i o současném životě Japonské pravoslavné církve je na www.pravoslavi.cz/filmy (s českými titulky). Je to moc pěkný film.









Zobrazit příspěvek č. 708 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2011
Japonsko v uplynulém týdnu

Zpráva z japonského chrámu v Chakodate


Po zemětřesení hoří chrám Zvěstování v Jamadě (12. března, ráno 4 hod. 50 min.).
Fotografie před a po zemětřesení viz příspěvek č. 702 (pozor, vlivem nepřesnosti v prvních zprávách o škodách způsobených pohromou došlo u obrázků v tomto příspěvku zřejmě k přehození místních jmen "Jamada" a "Sakari". Údajný obrázek chrámu v Sakari je tedy ve skutečnosti obrázkem z Jamady.

 
Otec Nikolaj:
Přijeli k nám reportéři z televizního studia "Rossija 1" a měřili úroveň radiace u nás v chrámu. Řekli, že je nižší než v Moskvě.

Již zde nejsou problémy se zásobováním potravinami. Nějakou dobu ještě přetrvával nedostatek mouky, což nám dělalo problémy mj. i tím, že nebylo z čeho péci prosfory na liturgie.

V prefekturách poblíž Fukusimy zjistili, že některé potraviny (hlavně ovoce) obsahují radiaci. Farmáři na těchto místech likvidují úrodu. Nic z takových potraviny by na trh nedali; berou to velice vážně.

Trpíme však nedostatkem nezávadné vody. Balená voda není v obchodech prakticky k dostání. A vodu z vodovodů nedoporučují k pití, neboť je nebezpečí, že je radioaktivní. Není kolem toho úplně jasno. Většinu nezávadné vody distribuují na místa dočasných příbytků evakuovaných, a proto je jí nedostatek v krajích, které zemětřesením tolik neutrpěly.

Množství lidu stále žije v školách, sportovních halách a dalších evakuačních shromaždištích. Lidí je tam příliš mnoho na malé ploše, a tak se snaží rozmísťovat je na další katastrofou nepostižená místa. Jenže nalézt pro tyto lidi, jimž pohroma vzala všechno, nové příbytky nebude snadné. Vláda má v plánu stavět pro tyto lidi malé domky a vyplatit každému finanční kompenzaci.

Cesty do postižených míst se vcelku daří pročistit. Už se tam mohou dostat automobily - kolem silnic jsou však po obou stranách hromady odpadu. Do některých míst se však záchranáři ještě nedostali. Není vyloučeno, že jsou tam ještě lidé, kteří se snaží nějak přežít. Vždyť ještě osmý den po katastrofě byli nacházeni lidí, kteří se nemohli sami dostat z trosek. Nedávno nalezli babičku s vnučkou, které strávily celý ten čas v kuchyni, kde byly ze všech stran zablokovány zbořenými budovami. Někde možná ještě i teď žijí lidé, očekávající pomoc.

Tsunami zaplavila nemocnici až do 3. poschodí. Všichni, kteří byli v přízemí a prvních třech patrech - lékaři i pacienti - zahynuli. Ale ve čtvrtém poschodí se lidé zachránili. Byl mezi nimi lékař, jehož žena měla právě rodit. Sláva Bohu, vše dopadlo dobře, narodilo se jim dítě.

Lidé se snaží zachovávat klid a dle svých sil si pomáhat navzájem. Soukromníci vozí jídlo do postižených krajů, pytle s potravinami. Do pomoci se zapojilo mnoho studentů a školáků. Pracovitě rozdělují rýži přímo na místech, a pomáhají lidem. Jsou teď prázdniny a děti se staly aktivními dobrovolníky.

Co se týče potřeby pomoci, stále je aktuální prosba o finanční podporu. Lidé se potřebují oblékat a nakoupit to nejnutnější. Víte, v Japonsku jaksi není přijatelné dávat jako pomoc obnošené šatstvo. Lidé se snaží poskytovat nové věci nebo peníze.

Mnoho lidí z naší farnosti odjelo pryč (kvůli obavám z radioaktivity); je to citelný úbytek. Avšak hlavní proud lidí přejících si opustit Japonsko už slábne. Někteří se dokonce již vrátili.

Země nenápadně vstává z popela. Myslím, že současný stav je možno srovnat s obdobím 2. světové války: továrny jsou opuštěné, průmysl utrpěl značné škody. Nepropadáme však zoufalství a pracovitě a s úporností se pozdvihneme. Vzájemně se podepíráme; Japonci jsou velice semknutí.

Modlíme se hromadně za všechny zahynulé při zemětřesení nebo při tsunami. Nepronášíme při těchto modlitbách jména, protože neznáme zdaleka všechny ani celkový počet.

Pokračujeme v každovečerním čtení žaltáře. Naši ruští farníci chtějí poprosit Ruskou zahraniční církev, aby sem byla přivezena divotvorná ikona Bohorodice Kursko-korenné, jež se nachází v Americe. Modleme se. Věřím, že Bůh naši zemi neopustí.

(27. března)









Zobrazit příspěvek č. 709 jednotlivě

Administrátor --- 5. 4. 2011
Dívka raději zemřela, než aby se zřekla víry

Příběh 23-leté Aliny Milanové, která zemřela v izraelské nemocnici na těžkou nemoc


Helena (Alina), studentka pátého ročníku právnické fakulty

 
23-letá Alina Milanova zemřela v izraelské nemocnici na těžkou nemoc (nejspíš alveolární echinokokóza -alveokokkosa jater - alveococcosis; pozn. překl.) I přes své utrpení, které trvalo již mnoho měsíců, dívka odmítla podepsat prohlášení o přijetí izraelského občanství, které by jí dalo právo na bezplatnou operaci, za niž by v opačném případě musela zaplatit 300 tisíc dolarů, které neměla. Občanství nechtěla přijmout, protože v souvislosti s tím bylo nutno se oficiálně zříci pravoslavné víry.

Dle slov duchovní otce Aliny, kněze při chrámu ct. Serafima Sarovského v Kuncevě Alexandra Naruševa, i dle vyjádření samotné dívky byla již v listopadu minulého roku na klinice postavena před volbu, zda přijmout ve zrychleném režimu občanství Izraele, a získat tím právo na bezplatnou léčbu, která by jí mohla zachránit život. Jenže kvůli tomu by musela v dokumentech o sobě prohlásit, že je buď židovka nebo ateistka. Druhou možností, kterou si mohla zvolit, bylo zachovat věrnost Pravoslaví a očekávat nevyhnutelnou smrt. Alina Milanova si vybrala to druhé.

------------------------

Stručný přehled událostí. Průběh nemoci podle popisu její matky (místy zkráceno; pozn. red.) Alina náhle onemocněla, příznaky byly zprvu typické pro hepatitidu, která však byla nakonec vyloučena a byly provedeny operace, následovalo měsíční domácí léčení. Následně byla provedena třetí operace, při níž byla určena definitivní diagnóza. Vzhledem k rozsahu postižení lékaři prohlásili, že více pro ni učinit nemohou. Navrhli transplantaci jater. V průběhu konsultací se stav Aliny prudce zhoršoval, dostala se na jednotku intenzivní péče, začala srdeční arytmie a to vše spolu se selháváním činnosti jater. Hrozila smrt. Přes různé konsultace a zahraniční kontakty se naskytla možnost hospitalizace v jedné z nejmodernějších klinik v Tel Avivu, která jako jedna z prvních odpověděla na dotaz ohledně možnosti léčby, takže už 11. listopadu byla Alina na přijímacím oddělení této nemocnice. Byly provedeny tři operace, jenže vznikla sepse a otrava krve. Infekce bacily odolávajícími antibiotikům. Matce se podařilo od sponzorů opatřit peníze na první měsíc léčby. Zůstal však ještě dluh 64 tisíc dolarů. Pak bylo potřeba sehnat peníze na transplantaci 300 tisíc dolarů. Tuto částka se však již přes veškerou snahu a pomoc přátel nepodařilo zajistit.

Jediným řešením byla možnost ve zrychleném řízení přijmout izraelské státní občanství, které by umožnilo bezplatnou léčbu. Vše bylo vyjednáno a připraveno, stačilo již jen vyplnit formuláře a odevzdat. Podle izraelského "zákona o repatriarci" mohla Alina počítat se získáním občanství, protože její zesnulý otec byl Žid a jeho matka je nyní izraelskou občankou. Konsulát v průběhu měsíce dokončil prověření dokumentů potvrzujících právo Aliny na získání izraelského státního občanství, a v prosinci vydal doporučení ministerstvu vnitřních věcí. Zde následně urgovala celou záležitost v lednu 2011 i babička Aliny. Avšak ani přes poukazování na zdravotní stav žadatelky ministerstvo nereagovalo.

Příčinu sděluje duchovní otec Aliny: "Ve formuláři je kolonka - věrovyznání. Podle zákona se může stát občanem Izraele pouze žid nebo ateista. Aby se Alině dostalo rychlé lékařské pomoci a naděje na přežití nemoci, musí být v této kolonce napsáno jen jediné: »ateistka« nebo »židovka«. Alina mi telefonovala a tázala se tento problém. Co si počít? Lékaři říkají, že času je velice málo. Dva až tři týdny. A u nás (tj. v Rusku; pozn. překl.) tento typ léčby neprovádějí. Volba je prostá: buď zachytračit (pokrytecky napsat, co je žádáno), zříci se víry a tím získat naději na uzdravení, a nebo se plně spolehnout na Boha. Ten člověk chtěl slyšet odpověď na otázku, která je nejspíš tou nejdůležitější v jeho životě. Nevěděl jsem, co říci... Přesněji řečeno, věděl, jenže... Když mi pak matka dívky sdělila, že se už rozhodly, bál jsem se, že uslyším to nejhorší. Helena (křestní jméno Aliny) prohlásila: »Nesundám kříž, nezřeknu se (víry), za to mi to nestojí.« Řekl jsem jim, že jsou statečné."

Na otázku kněze, co budou dále dělat, odpověděla její matka, že nevědí. Kněz řekl: "Jenže už máte málo času." "Před námi je věčnost," odvětila.

Když bylo Alině lépe, napsala na internetové fórum chrámu ct. Serafima: "... žádné hrdinství a žádnou volbu momentálně podstupovat nemusím. Svoji volbu jsem učinila již dávno - jsem pravoslavná křesťanka. Činím na sobě znamení kříže. Ano, neodložím křížek, otevřeně pravím, že jsem pravoslavná. Ano, mám papír z ministerstva vnitřních věcí Izraele, kde nejsou varianty; je tam předepsána věta: »Přijímám občanství, zákony a náboženství této země,« a pár teček na podpis. Řekněte sami: Je to nějaká volba? Důležité není, co je na papíře, ale co je v duši. A tam je důvěra v Boha, silnější než papíry, silnější než zákony, státy a nejhroznější diagnózy nebo čas! I v nejtěžších chvílích cítím, že mne Bůh drží za ruku. Žádný lékař ani žádný stát nemůže zbavit operaci jejího rizika - jakýkoliv den tady může být poslední. Jediná volba je ta, kterou jsem učinila už dávno, a ta není spojena s občanstvím, - zvolila jsem si Víru v Boha; nebudu se ohlížet na nic jiného, budu děkovat za vše, co je mi souzeno. A to je volba stojící před každým člověkem."

Několik měsíců prožila Alina na jednotce intenzivní péče izraelské chirurgické kliniky připojena k přístroji umělého dýchání. Jak poznamenali izraelští lékaři, až do posledního dne byla "upoutána na lůžko, ale při plném vědomí a jasné paměti", což ještě zvětšuje význam rozhodnutí učiněného v bolestech způsobovaných pokračující smrtelnou chorobou.

V noci na 14. března Helena (Alina Milanova) zemřela na masivní vnitřní krvácení. Někteří pravoslavní na internetu mají zato, že se způsobem své smrti a svým svědectvím o víře až k smrti stala mučednicí.

Pravda.ru (21. března 2011)

(Při překladu zkráceno, avšak s péčí o zachování hlavních faktů základní linie průběhu.)



P.S.
Na webu právnické fakulty, kterou Alina studovala, vyvěsili přátelé toto oznámení:
Se zármutkem oznamujeme, že po dlouhé nemoci 14. března 2011 zemřela studentka 5. ročníku právnické fakulty MGU Alina Milan. Alina byla úspěšnou studentkou, aktivní účastnicí různých fakultních akcí, členkou dobrovolné studentské organizace, věrnou přítelkyní, krásným člověkem. Věčná paměť.










Zobrazit příspěvek č. 710 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2011
Znamení doby (z došlé pošty)

Socha anděla s mobilním telefonem na nizozemské katedrále

Na kostele svatého Jana v nizozemském městě mají sochu představující anděla držícího mobilní telefon a volajícího bohu.

Autor vytvořil 25 soch andělů. Všechny jsou takové, jaké byste na středověké katedrále očekávali. Až ta poslední se vymyká – mobilem a tím, že zobrazený anděl má džíny.

Další podrobnosti a článek s videem zde



















Zobrazit příspěvek č. 711 jednotlivě

Administrátor --- 13. 4. 2011
Z došlé pošty - nová adresa

PROTIDROGOVÁ PORADNA A FÓRUM



Týká se témat všech druhů závislostí a jejich souvislostí. Můžete se ptát, informovat, poradit se, ať jste pravoslavní, jiného vyznání, nebo bez vyznání. Odpoví vám pravoslavní kněží, kteří jsou zároveň odborníky na danou problematiku a vidí ji z duchovní perspektivy.











Zobrazit příspěvek č. 712 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2011
Z došlé pošty a z tisku

Rouhavé zobrazení Krista - zničeno statečnými katolíky

Nedávno jsem dostal od jednoho spolubratra v kněžské službě dopis upozorňující na toto ohavné rouhání, které se ostýchám vylíčit, ale je popsáno v článku, na který uvádím odkaz.

Přeposílám Vám zprávu mých pravoslavných přátel z Francie. Jedná se o skandální "umělecké dílo" s názvem "Ukřižování v moči" vystavené v jedné prominentní galerii ve městě Avignonu. Podle slov katolických činitelů tohoto města, nikdo z veřejnosti nebyl tímto blasfemickým "dílem" pohoršen. Vyvstává otázka, jak by to bylo, kdyby se podobný pohoršující objekt týkal jednoho z ostatních dvou velkých monotheistických náboženství. Moji přátelé vyzývají všechny protestovat proti této pohoršující výstavě a přeposlat tuto zprávu alespoň na dvě další adresy.

Více o protestní iniciativě: www.defendonslecrucifix.org


Nyní však byl na toto téma uveřejněn článek na i Dnes se zprávou, že dva katolíci "uměleckou fotografii" vystavenou v galerii zničili kladivem. Bravo!

Katolíky zde čas od času kritizuji za to či ono, ale nyní jim tleskám.

Myslím, že tady by mohl být ten správný prostor pro ekumenickou spolupráci - křesťané by bez ohledu na denominaci mohli společně ničit díla urážející naši víru. To by byla skutečná ekumena a návrat ke společným prvokřesťanskými a potažmo patristickým kořenům křesťanství. Vždyť svatí prvokřesťanští mučedníci a po nich svatí Otcové byli horlivými ničiteli pohanských obětišť a likvidovali modly. Mimochodem, v pravoslavné hymnografii, kterou zpíváme při našich bohoslužbách, často oslavujeme některé světce za to, že rozvraceli pohanská obětiště, pálili idoly a roztříštili modly.

Nuž, vraťme se tedy společně: pravoslavní s katolíky i s protestanty, k těmto kořenům. Jak praví Písmo: "Je čas bořit i čas budovat... Je čas boje i čas pokoje..." (Kazatel 3,3 a 8) Na začátku křesťanství první křesťané bořili a bojovali, pak v Byzantské říši křesťané budovali a užívali si pokoje. Nyní se nejspíš vrací zpět doba, kdy bude potřeba za uhájení víry bojovat i bořit...

Jestli není křesťanství ve věcech obrany své víry trochu militantní, tak je mrtvé. Na tom nic nezmění rozplizlé unionistické blábolení prelátů všech církví na různých ekumenických bohoslužbách, které sice nikoho neurazí, ale křesťanství na Západě jen hlouběji ponořují do močálu duchovní břečky, neslané nemastné, nikomu k ničemu nepotřebné, které se jednou svět s úlevou zbaví jako něčeho, po čem se nebude nikomu stýskat...








Zobrazit příspěvek č. 713 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2011
Dnes nastala nám svatá Pascha (pozdrav v mnoha jazycích - z došlé pošty)

Vstal z mrtvých Kristus! Vpravdě vstal z mrtvých!










Atgyfododd Crist! Atgyfododd yn wir !

Christ is Risen! He is Risen indeed !

Amharic (Ethiopia):

Kristos Tenestwal! Bergit Tenestwal!

Old Church Slavonic:

Christos Voskrese! Voistinu Voskrese!

Tigrinian (Eritrea):

Christos Ten-si-OU mutan ! Ba-Ha-ke Ten-si-OU!

Georgian:

Kriste aghsdga! Cheshmaritad aghsdga!

Greek:

Christos Anesti! Alithos Anesti!

Latin:

Christus Resurrectus Est! Vere Resurrectus Est!

Romanian:

Hristus a Inviat! Adeverat a Inviat!

Syriac:

Meshiha qam! Bashrira qam!

Turkish:

Hristos Dirildi! Hakikaten Dirildi!

-----------

P.S.

Vpravdě vstal z mrtvých! (Tak zní česká odpověď na paschální pozdrav v tradičním znění; tradiční liturgická čeština je však dnešním mladým lidem již údajně zcela nesrozumitelná, a proto moderní liturgisté v Čechách prý pomalu závádějí - a jistě brzy prosadí do nově v Praze vydávaných liturgických knih - novodobější znění a dnešní mládeži jistě bezva srozumitelný cool pozdrav: „Fakt vstal!“ :-)))






Pascha v severním Walesu

Easter 2011 NORTH WALES










Zobrazit příspěvek č. 714 jednotlivě

Administrátor --- 5. 5. 2011
Dokončuje se nový liturgický překlad

Triod květný

V pátek večer by měl být na www.pravoslavi.cz/download k dispozici ke stažení překlad výběru z květného triodu. Jsou tam proměnné hymny k bohoslužbám (liturgiím a večerním) pro dobu od světlého týdne do neděle všech svatých (po svatodušním týdnu).

Překlad je už hotový a vysázený. Nyní se dokončuje notář.

-----------------

Z výběru z triodu postního byl zatím uveřejněn první díl. Pro informaci těm, kteří o to mají zájem: druhý dil (od 2. velkopostního týdne k Lazarově sobotě) je vlastně už také hotov, jenže teď už jaksi nemá cenu pospíchat s uveřejněním, takže to nechám uležet, koncem roku to ještě přehlédnu, a pak to dám k dispozici na download před začátkem příštího Velkého půstu. Jestli Bůh dá a dožijeme-li se...)





Zobrazit příspěvek č. 715 jednotlivě

Administrátor --- 9. 5. 2011
Z došlé pošty - cyrilometodějské oslavy

Pozvání do Mikulčic



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko–brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční

na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy

v sobotu 21. května 2011.


Archijerejská liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 9:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu.

Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Pokud budete mít po bohoslužbě zájem o návštěvu Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí vladykovi Jáchymovi, v monastýru bude připraveno pohoštění, potřebujeme proto vědět, jaký bude počet poutníků (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz ).



Na setkání se těší jerej Serafím,
duchovní správce hodonínské církevní obce
(mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz )






Zobrazit příspěvek č. 716 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2011
Velikonoce 2011 - Romfea TV

Bejrút - Libanon - obchodní dům
Vstal z mrtvých Kristus





Zobrazit příspěvek č. 717 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2011
Překlad výběru z triodu květného

Dokončen překlad a sazba výběru z květného triodu - ve dvou dílech.

1. díl zabírá období od světlého týdne do opuštění Paschy.

A nyní je k dispozici i 2. díl: od Nanebevstoupení, přes Svatodušní svátky až ke Všem svatým.

K oběma dílům jsou též zpěvníky (notáře s notama).

K tomu je připravena ještě příručka pro duchovenstvo ke službě svatodušní večerní se skláněním kolen (jsou tam dlouhé modlitby, které jsou v této brožurce vysázeny velkým písmem).

Vše v PDF na http://pravoslavi.cz/download/

--------------------

Na webové stránce Pravoslavný download najdete v kapitole „Triod květný“ tuto sekci:

Doba padesátnice - II. díl.
Z triodu květného.

Český překlad
Obsah: Od svátku Nanebevstoupení Páně přes Svatodušní svátky až ke Všem svatým (tj. k 1. a 2. neděli po Padesátnici).
Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a prokimeny pro bohoslužby večerní a liturgie. Ke všem nedělím a svátkům v tomto období (včetně zádušní soboty). Obsahuje i postup a modlitby pro svatodušní večerní.

Poznámka: modlitby pro svatodušní večerní se skláněním kolen jsou jednak ve výše uvedené brožuře „Doba padesátnice II.“ (textová část), a pak jsou též vysázeny do zvláštní brožury pro potřebu duchovních při službě (tenká brožura a velké písmo). Zde:

Seslání Svatého Ducha. Večerní před Svatým Duchem
Bohoslužba se skláněním kolen a modlitbami ke Svatému Duchu. Příručka pro kněze.

Výběr z triodu květného a z kněžského služebníku (postup pro večerní službu)
Český překlad
Velké písmo textu modliteb, které se čtou na kolenou.









Zobrazit příspěvek č. 718 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2011
O ekumenicky prázdné bohoslužbě 6. července i o všeličem jiném

Ukradení svatí

Když se Ježíš díval na zástupy, bylo mu jich líto,
protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře.
Tehdy řekl svým učedníkům:
"Žeň je veliká, ale dělníků málo.
Proste Pána žně,
ať vyšle dělníky na svou žeň."
(Mat 9,36-38)


Představuji si návštěvníka z dalekých cizích zemí, z jiné kultury, jak přijede na návštěvu do Čech a dozví se, že 6. července je tu veliký svátek, a při památce jedné z největších duchovních osobností celých našich dějin se shromáždí nejvyšší představitelé všech místních duchovních společností a celé toto jejich shromáždění bude přenášet televize, takže bude možné je sledovat v každé domácnosti. Co by asi očekával tento návštěvník? Předpokládám, že by si řekl: "Pane jo. Taková událost. Sejdou se tu všichni duchovní vůdcové Čechů, bude zasedat jejich rada moudrých. Pronesou své slovo národu, aby věděl kudy kam, co dělat, jak si počínat a aby měl po celý rok nad čím přemýšlet. To bude něco!" Pak napjatě usedne před obrazovku, shlédne ten samý televizní přenos, co jsem shlédl já, a nebude chápat, co vlastně chtěli duchovní vůdcové národu tak zásadního sdělit, a potažmo - co je to u všech všudy za duchovní vůdce. Vlastně možná začne chápat - např. proč jsou Čechové nejateističtějším národem. Uvidí totiž na vlastní oči, o čem hovoří Pán Ježíš Kristus litující zástupy, které bloudí "jako ovce bez pastýře". Ubohý lide český!
O žádných jiných dnech a událostech v roce není tak zřetelně k vidění, proč jsme nejateističtějším národem Evropy, jako při dvou státních svátcích: Cyrila a Metoděje, a pak Mistra Jana Husa. Při ostatních svátcích se totiž duchovní prázdnota zdejších církví nějak skryje za duchovní obsah takových svátků, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice apod. Jenže v tyto dva červencové dny se nemilosrdně ukazuje, že církve při pokusu prezentovat před národem své křesťanství vlastně "vaří z vody" a nemají, co by srozumitelného a zároveň inspirativního řekly. A tak lze dobře nahlédnout, jaké jsou příčiny zdejšího ateismu. Jistě tedy není vinou bloudícího národa, kam jej jeho pastýři dovedli. Bývá to vždy přímý důsledek stavu církve (to samé platí mimochodem o revoluci v Rusku, kde v předních řadách čekistů stáli bývalí seminaristé). Resp. především červivý plod zchátralého stavu převládajícího počtu církevních představených, duchovenstva, mnišstva atd. v celém posledním půltisíciletí. Jestli tady, v duchovenstvu, není dostatek osobností, které jsou duchonosné, pravdivé a charismatické, kde už je pak hledat? Lze se tudíž divit, že se život i svědectví církví propadají do formalismu, který nakonec nikdo nepotřebuje?

Při letošní sváteční bohoslužbě v Betlémské kapli vylosovaný kazatel (předpokládám, že dobrovolně by to tento dobrý člověk nevzal) na začátku svého proslovu vyslovil obavu, že nedokáže už říci nic nového, což posléze svou promluvou potvrdil. Když už si tedy vytáhl kratší sirku, mluvil, jak uměl, o "zkušenosti s Ježíšem", kterou je potřeba šířit, ale "nějak se nám to nedaří". (Deset bodů za upřímnost.) Protože jinak už do televizních kamer neřekl českému a moravskému národu nic podstatného, zastavím se při tom, jak "se nám to nedaří". Upřímnost za upřímnost. Tedy upřímně řečeno - není divu. Ten duch, který vane při těchto slavnostních bohoslužbách, je tak prázdný a vyčpělý, takže si těžko představit, že by mohl někoho oslovit. Bývají to slova bez zápalu, bez obsahu, tisíckrát přežvýkaná sousta, z nichž už bylo dávno vymačkáno vše, co v nich snad někdy dávno bylo. Škoda. Kdy už jindy a jak efektivněji oslovit národ, než u příležitosti státního svátku a sváteční bohoslužby přenášené masmédii? Podaří-li promarnit takovou příležitost k misii, jako jinou šanci by si církve ještě měly přát?

A protože lze předpokládat, že homiletický výkon dnešního svátečního kazatele je vzdálen od kázání mistra Jana nejspíše přibližně stejně (tj. nekonečně), jako ohnivé biče šlehající z úst ostatních kazatelů tzv. "husitské církve", neúnavně pranýřujících všechno to současné zlo, neřádstvo a morální i mravní úpadek, lze z toho vyvodit, že podobně budou i za 10 (20, 30...) let konstatovat jeho nástupci to samé: "Nějak se nám to nedaří." (Budou-li ovšem stejně upřímní, jako ten dnešní.)
Ještě jedna pozoruhodnost mne v kázání zaujala. Známé rozdělení na církev bojující a církev vítěznou, bylo obohaceno ještě o "církev spící". Nemohu se zbavit myšlenky, že lepší prezentaci této "církve spící", než toto ekumenické shromáždění, bychom asi těžko hledali.
Co mi v té dech beroucí ohnivosti husitské řeči, která sálala žárem Ducha Svatého, až jsem měl před monitorem ožehlé obočí a vlasy se mi z těch plamenů kroutily do kudrlin, chybělo nejvíce?

Nikde ani slovo o tom, že Hus byl především bojovníkem; vedl boj za pravdu. Válčil proti lži v církvi i lži ve společnosti. A v této svaté válce položil svůj život a tím přemohl své nepřátele (jak se to zpívá v hymnech k uctívání mučedníků). Což to není stále aktuální poselství? Všude kolem nás houstne tma lži. Naše civilizace se propadá do morální i mravní krize, jenže preláty to nevzrušuje. Sociální nerovnost se v průběhu posledních dvaceti let po celém světě změnila na sociální nesouměřitelnost, nikdy ještě nebylo tolik hladových a nikdy nebyli bohatí tak nepředstavitelně zazobaní a nikdy neodírali své bližní tak bezostyšně, a církev má zašitá ústa. Vláda země je v rukách zkorumpovaných lhářů, pletichářů, podvodníků, darmožroutů, budižkničemů, vyčůraných rádců a všelijakých kujónů, mamonářů, šmelinářů a zlodějů, kteří si už dvacet let rozebírají tuto zemi a prachsprostě obírají její dělný lid, nestydí se uvalovat nové a nové daně a dávky a odvody a splátky a reformy - a církvím je to šumafuk. Státní byro jim zacpalo ústa příslibem jakéhosi pohádkového bohatství, z něhož nakonec stejně dostanou jen ohlodané kosti.

Církve stále dumají, jak být lidu téhle země užitečné. A co takhle zastat se ho proti vrchnosti? Ukazovat na prolhanost politiků tak jako Hus poukázal na nemravnost svatokupectví a jako Jan Milíč z Kroměříže dokázal císaři Karlu IV. (a to byl král, ba dokonce markrabě) do tváře vmést: "Ty jsi ten velký Antikrist!" (Pak si to však odseděl; ale brzy ho pustili.)
Milíč dále psal, jak poznat antikrista: „Kdo je Antikrist?“ -- „Antikristové jsou mnozí, a kdo zrazuje a zapírá Krista, je Antikrist.“ „A čím jej zapírají?“ „Když mlčí a neodvažují se ho a jeho pravdu před lidmi vyznávat, kdož pravdu a spravedlnost Boží v zajetí drží.“ ... "(Antikrist) je nyní již ve světě. Zda nevidíš jeho vojsko, totiž roty a jiné tyrany a utiskovatele chudých? Ti jsou tak utiskováni, že bývají nuceni výživu hledat s mnohými hříchy lichvy, zlých obchodů, lží, křivých přísah atd." Takových Milíčů bychom dnes potřebovali alespoň deset, že? Asi by se jim však i dnes vedlo stejně zle, jako Janu z Kroměříže (tedy hlavně od dnešních ekumenicky vyčpělých církví; podobně jako na Jana Milíče žalovalo hlavně nemravné pražské kněžstvo).

Jestli např. podle utiskování chudých, následné lichvy, zlých obchodů, lží a lživých přísah se poznává antikrist, resp. působení jeho vojska, tak tu máme antikristů a jeho vojska plnou vládu, sněmovnu a stranické sekretariáty. S antikristem a jeho vojskem je v důsledku vládní politiky zapletena nejspíš dobrá třetina podnikatelů, finančníci, spekulanti a mnozí obchodníci (tzv. byznysmeni) a top-manažeři. O tom se Janu Milíčovi ani nesnilo, kolik bude mít království české jednou antikristů. To je, panečku, prostoru pro šťavnatá kázání a církevní usvědčování vší téhle holoty! A kazatelé by pak neměli nouzi o posluchače - stejně jako Jan Milíč musel kázat pětkrát denně, aby se dostalo na všechny, kteří toužili mu naslouchat. Nevím, nevím, jestli bude o některém z těch, co kdy mluvili v novodobé Betlémské kapli, psát někdo to, co kdysi napsal o Janu Milíči jeho současník: "naplněn dary nebeské milosti, jehož kázání z počátku jako slunce vycházející vzrostlo až do jasného dne a osvítilo ty, kteří byli v temnotách a stínu smrti...")
Co tedy stát se hlasem těch, co jsou utiskováni daněmi a reformami, prožíráním státního majetku nenažranými politiky a s nimi spřáhnutými "podnikateli", antisociální politikou, úpadkem zdravotnictví? To by se náš skeptický národ podivil, kdyby z kazatelny Betlémské kaple zaznělo kázání, které by probíralo jméno za jménem, jednoho antikrista (chtěl jsem říci: poslance) za druhým, členy vlády, které není nic svaté, a předsedy parlamentních stran, které mají dávno smlouvu s ďáblem, a posvítilo si na jejich bezbožné skutky, ukázalo jejich dílo ve světle evangelia! Představte si biskupy církví, jak práskají bičem slova Božího nad těmi našimi zatracenými politiky! To by byla vskutku autentické navázání na husovskou tradici. Pak by i mnozí ateisti zapřemýšleli, co je to vlastně zač, tohleto evangelium. Jenže to dřív bude v létě dva měsíce sněžit, než by něco takového zaznělo po Bílé Hoře v Čechách, neřku-li v Betlémské kapli. Vždyť neutralizace církví je jedním ze základních kamenů budované babylonské věže Nového světového řádu; a jak tato neutralizace v praxi vypadá, nám církve předvádějí kupř. každoročně 6. července. (Kdyby to, co se děje v Betlémské kapli, opravdu bylo evangelijní solí země, pak by televizní přenosy z Betléma byly nejspíš rychle zrušeny. Samozřejmě, bez jakékoliv cenzury. Prostě se musí šetřit, takový výjezd přenosového vozu něco stojí. To by však nevadilo; spousty lidí by taková kázání samy distribuovaly po internetu, na discích atd.)
Pro jistotu a pro méně chápavé dodávám, že kritizovat ty lumpy, co nám dneska vládnou, v žádném případě neznamená vstupovat do politiky. Církev nesmí vstupovat do parlamentu ani zakládat své politické strany. Chcete-li někoho vytáhnout z bažiny, musíte zůstat na pevné půdě.

Pravoslavní by si mohli vzít příklad z nedávno zesnulého athénského arcibiskupa Christodula, který jakožto nejvyšší představitel Řecké pravoslavné církve vytáhl do boje proti řecké vládě i proti Bruselu i proti konstantinopolskému patriarchátu. Řekové ho milovali. Chrámy, z nichž před nástupem vladyky Christodula ubývali věřící, se opět zaplnily - a hlavně mladými lidmi. Vrátil církevnímu životu jiskru, svolal je do boje proti světským pletichám a satanským piklím vládních papalášů. Lidé si uvědomili, že v tom nejsou sami, že mají opět duchovního vůdce. Církev se znovu stala hlavní hybnou silou národa. Když tento arcibiskup zemřel, plakalo celé Řecko. Získal si respekt i těch, s nimiž vedl svůj boj. U nás byl podobně charismatickou osobností sv. vladyka Gorazd. Kdyby měla církev více takových planoucích pochodní víry, byla by vůdčí silou ve společnosti a měla by i dnes masy aktivních věřících. (A nemuseli bychom v televizi poslouchat kňourání kněží: "Nejde nám to...")

O osobnosti a pohřbu archiepiskopa Christodula jsme zde psali v příspěvku č. 305 o jeho osobnosti v č. 313 a Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula v č. 317.
Avšak zpět mezi falešně "středověké" fresky Betlémské kaple. Když se dnešní kazatel obracel k všem před ním sedícím církevním zástupcům a představitelům, pronesl sice zajímavý dvousmyslný výrok o tom, že naše studna (a tím myslel zdejší křesťanské církve) by potřebovala vyčistit (aby dávala kvalitnější vodu, která se dá pít), leč bohužel jej ani nenapadlo, aby se jich přímo a husovsky otázal: "Co vlastně děláte?" Jaký zápas, milí preláti, vedete? Za co jako biskupové pokládáte své životy? Nu ano, to jsou palčivé otázky. Zač vlastně dnes církve bojují, kromě vlastního přežití? Mají ještě schopnost inspirovat okolní společnost duchem evangelia? Jak komunikují se společností a co jí nabízejí? Jsou schopny ukazovat tu jedinou cestu ven ze současné krize - cestu k řešení krize mravní, morální, krize hodnot, krizi vize budoucnosti a krize smysluplnosti existence civilizace? Umějí vůbec ještě něco jiného, než do omrzení poukazovat na křesťanské kořeny evropské civilizace, které už dnes téměř nikoho nezajímají a nedostaly se přes všechnu upocenou snahu ani do evropské ústavy? Dokážou tito lidé navrhnout alternativu proti dnešní brutální komercionalizaci, která lidem láme páteř a úplně deformuje myšlení mladých lidí? Mají církve vůbec nějaké nápady, návrhy jak a kudy ven z marasmu, do něhož naše civilizace zabředla? Znají vůbec samy takovou cestu, aby ji mohly ukazovat? Kráčí samy po této cestě, aby jejich hlas byl přesvědčivý? Co vlastně církve předvádějí naší společnosti svým vlastním životem? Je to podívaná, v níž by mohl někdo vidět světlo tomuto světu? ("Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí vaše skutky dobré a oslaví Otce nebeského;" Mat 5,16.)

Spíše to vypadá tak, že jsou to v církvích jen jednotlivci, kteří ještě dělají něco, co je inspirativní pro širší společenský okruh (díky Bohu za ně; zvláště když to v řadě případů konají proti nevoli, jež se vůči nim obrací v církvi samotné). Chci si vážit a ocenit všechno dobré, co s takovou námahou činí všichni ti bezejmenní kněží a laikové, kteří ještě dělají svědomitě své dílo v upřímné víře v Pána a v opozici vůči světu, jenž "ve zlu leží" (1 Jan 5,19). Jenže jak to tak z globálního pohledu vypadá, tak církve jako celek zřejmě nenabízejí nic (nebo katastrofálně málo), co by mohlo společnost zaujmout (jinak by nebyla dle průzkumu veřejného mínění prestiž církevního povolání na úrovni uklizečky). Tváří v tvář těmto skutečnostem se však církve dnes ekumenicky jen vzájemně chválí, plácají se po zádech v naivní představě, že budou-li svorně držet při sobě, ustojí všechno a hlavně přežijí tím svůj smrtelný pád do charitou maskované bezvýznamnosti.

Zmínili jsme se o možné společenské úloze církve, o její aktivitě na úrovni duševní, morální. Leč to podstatné, čím mají církve žít a co mají skýtat svému okolí, tkví v oblasti mravní a duchovní. A tam je ta naše bída ještě větší. A je to ještě horší tím, že to není kvůli nezájmu společnosti, ale čistě a jenom kvůli neschopnosti církví hlásat křesťanství v celé jeho hloubce.

Lidé ve společnosti potřebují duchovnost a zoufale ji hledají. Vidíme to na prudkém vzestupu pohanských kultů a východních náboženství na Západě na zájmu o všechnu možnou magii a okultní vědy. Když jim přestalo dávat duchovnost západní křesťanství, budou tuto ztracenou perlu hledat třeba ve hnojišti. A jakou duchovnost jim nabídlo toto ekumenické shromáždění v Betlémské kapli? Obávám se, že žádnou.

Trapné začlenění všech těch církevních představitelů do trapné Farského liturgie jen podtrhlo duchovní prázdnotu shromáždění. Už se zřejmě ani nepředpokládá, že by někdo z přítomných byl schopen říci něco inspirativního či podstatného. Jak jinak vysvětlit, že přítomní (kromě jednoho vylosovaného nešťastníka) nedostávají prostor pro oslovení veřejnosti? Jakou část národa asi zaujala ta podivně secesní liturgie, která není ani starobylá ani současná? Opravdu jsou organizátoři tohoto svátku tak odtrženi od reality, že si myslí, že úspěšně osloví český národ, když mu přečtou úryvek z apoštola, úryvek z evangelia, zazpívají pár písniček a zarecitují modlitbičku? To by pak už byl vskutku psycho-patologický formalismus. Církve v ekumeně stále opakují, že se "nesmíme uzavírat před světem do gheta". Jenže to, co bylo letos k vidění v Betlémské kapli, je to skutečné gheto, ekumenisti zabarikádování do svého bizardního světa za pevnými hradbami jejich scestné ideologie. Gheto pro vnější svět nepřátelského a neupřímného prostředí, kde se sladkými hlasy opakují stále ty samé sentence, jimž se už nedá věřit. Komu by se chtělo do takového vězení ducha?

Co takhle místo té divné liturgie dát prostor všem představitelům všech církví, aby národ oslovili svým kázáním, poselstvím a pastýřskou radou? Nemohu samozřejmě zaručit míru úspěšnosti, ale jsem si naprosto jist, že by to byla stokrát efektivnější evangelizace než to, co tam předváděli dnes. Jenže - stáli by ti preláti vůbec o to? Nejsou vlastně spokojeni s tím, že si tam odsedí farského liturgii (jednou do roka se dá vydržet všechno), nechají si nafilmovat účast a případně pronesou nějakou nijakou zdravici? Tyhle události, kde si preláti příjemně posedí a jsou sami se sebou spokojení, mi připomínají pastýře, kteří dřepí v teple u ohně, v klidu hrají v karty, zatímco za jejich zády vlci tiše hodují na ovečkách.

Odtud se odvíjí stálá aktuálnost Husovy kritiky západního křesťanstva, kritiky, která dnes není v církvích o nic více v oblibě, než v době Husově u prelátů v Kostnici. Je to kritika ztráty duchovnosti kvůli převládajícímu formalismu, ztráty čistoty kvůli zesvětštělosti, ztráty víry kvůli vnitřnímu materialismu církevníků. I dnes lze - stejně jako v době Husově - pranýřovat smilnící duchovenstvo, jen s tím rozdílem, že místo prostitutek zaujala pedofilie (či možno toto smilstvo chápat duchovně, apokalypticky, jakožto nevěra nevěsty zasnoubené nebeskému ženichovi, páchaná církevníky zaplétajícími se s tímto světem, s jeho mocí a bohatstvím, místo, aby sloužili jen Pánu a jen jemu byli oddáni). I dnes tu máme vypasené středověké řeholnictvo - jak podobné dnešní církvi, která zde celé desetiletí opakovala jako mamonářskou mantru: "pole, louky, les," občas tento růženec chamtivosti proložila desátkem: "katedrála".
Tři slova opakovali tzv. "křesťanští politici" s vytrvalostí tibetského modlitebního mlýnku; ne, nebyla to jména osob přesvaté Trojice, bylo to: "naše", "ukradeno" a "vrátit". Dodnes nechápu, proč se církve hned po revoluci rychle nedohodly a neřekly státu: "Nechte si všechna ta pole, louky a lesy, pomozte nám opravit zdevastované budovy a podle jasně stanovených pravidel dávejte duchovenstvu střízlivý plat." Stát by tím ušetřil a církve by získaly před národem trochu prestiže. Jenže z naší strany tu je zaslepující vidina mamonu. A z druhé strany politici jednají jako věrný servis zednářským elitám, které dobře vědí, že zásadní součástí plánu na důstojný pohřeb církví je jejich odluka od státu; a také vědí, jak snadno si lze církve koupit, aby za pěkný peníz souhlasily i s tím, co je pro jejich poslání nevýhodné.
Kam se z dnešního křesťanství poděla prvokřesťanská čistota, oběť a upřímná zbožnost? Jedině tímto duchovním zápalem oslovili první křesťané pohany a jedině tímto zápalem je přece možno osvítit dnešní agnostiky, materialisty, okultisty, jogíny, buddhisty atd. Je tu ještě někdo, kdo ukáže bloudícímu češstvu autentický křesťanský duchovní život a prostou víru v Trojici a Bohočlověka, život prvotní jerusalemské obce, starokřesťanskou bohoslužbu, původní spiritualitu, jak ji zachovaly zápisy o pouštních Otcích? Nebo se opravdu propadneme do novotářského pseudokřesťanství, které má vymyšlené nové liturgie (lhostejno zda Karlem Farským nebo druhým vatikánským koncilem), a buď nemá žádná dogmata nebo naopak spousty nevábných dogmat o papežství, odpustcích, očistci, a dává na výběr mezi klamným duchovním životem ignáciovského snění nebo letničním alelujáctvím? To je ve skutečnosti situace, v níž stojíme. To je výzva k husovskému zápasu za křesťanskou autenticitu, ona polnice, která nás burcuje do boje. Nepotřebujeme mír se světem, ale válku proti zesvětštění duchovních, proti nemravnosti v kněžstvu, proti zneduchovění církví současným "aggior-dementnem" (jak tomu přezdívají někteří katolíci). Boj za návrat posvátna do českého křesťanství. Aby Češi přišli do chrámu i ve dne, nejen v noci (když se pořádá tzv. "noc kostelů").
Dnes jsem byl na procházce po jednom maličkém městečku a tu vidím, že je otevřený místní farní katolický kostel, který byl přede mnou doposavad vždy zavřený. Takže jsem uvítal možnost podívat se dovnitř. Hned na prahu vidím, že kostel je otevřený v tuto hodinu mimo bohoslužby kvůli probíhající opravě. Opravovaly se zřejmě omítky a některé části dřevěného vybavení. Všude v chrámu prach, na podlaze hromádky sutě a pilin. To je samozřejmě v pořádku - nic proti opravě. Kostelní lavice byly přikryty zelenými plachtami. Na jedné, která zůstala poodkrytá, vypovídala tlustá vrstva prachu, jak se v chrámu při opravách prášilo. O to více překvapilo, že jediné, co nebylo přikryto, byl hlavní barokní oltář. Uprostřed veliká olejomalba světce, kolem sochy andělů. Pod oltářní mensou bylo okénko, za nímž se matně rýsovala silueta ležící postavy - vypadalo to jako ostatky světce - ať už symbolické nebo skutečné. Skutečným šokem pak bylo, když při pohledu zblízka na samotnou oltářní desku bylo ke spatření, že se na ní válely nějaké hadry používané při stavebních pracích, uprostřed pilin, hoblin a všelijakého nedefinovatelného smetí tam byly odloženy nějaké nástroje (snad pilka, kleště apod.) na práci se dřevem. Vedle oltáře byl podstavec stejně vysoký jako oltářní deska, který napovídal, že jako druhý bod pro položení prkna sloužil právě oltář... Úcta k oltáři nejen na nule, ale spíše kdesi v záporných číslech. Zde kvetlo aggiornamento všemi barvami duhy.
Můžeme tedy shrnout, co nejbolestněji absentovalo v celé té zemdlené betlémské bohoslužbě, kromě toho, že tu scházela právě ta jiskra, která přeskakuje mezi biblickými řádky a která může zažehnout lidské srdce? Je až s podivem, že je možno hodinu hovořit o Husovi a téměř se ani nezmínit o hlavním tématu, kterým se Hus zabýval a kvůli kterému ho poslali do ohně, - totiž o jeho kritice církve. Možná se tomuto tématu vyhýbají sváteční betlémští kazatelé jako čert kříži, protože by bylo okamžitě celému národu jasné, že naprostá většina toho, co Hus na církvi pranýřoval, je na těle církve v nějaké podobě dodnes, a ne jenom v římsko-katolické církvi, protože tato rakovina úspěšně metastasovala i do církví protestantských. Tam na sebe vzala jiné projevy, ale nemoc je vlastně táž (a je jasné, že přes ekumenismus, modernismus a povrchnost pomalu proniká i do Pravoslaví). Všechny tyto neduhy mají společného jmenovatele: zesvětštění, Biblí tak ostře odsuzované přátelství se světem. Koho by mohl vytáhnout z hlubiny ten, kdo se v ní sám topí? Myslím, že to národ podvědomě cítí, a proto nevěří církvím a jejím kazatelům, kteří dokáží tak uhlazeně a tak dlouho mluvit, aniž by řekli něco podstatného.

Nu, a co jinak viděly stěny Betlémské kaple letošního 6. července?

Kouzelná byla kněžka Lada, která hovořila o odpuštění hříchů a o pokání líbezným hláskem a roztomilým úsměvem televizní hlasatelky zvoucí děti na večerníčka. Pak voskové figuriny uhlazených prelátů. Zdvořilé úsměvy, decentní chování. K tomu stepilé dívky zpívající "liturgické zpěvy" vsedě, nožku přes nožku... Atmosféra proslovů i celé události kdesi mezi schůzí nějaké strany, mauzoleem a papalášským kladením věnce ke hrobu neznámého vojína. Strnule úsměvavé masky obracející se k okolní společnosti s mrazivým pozváním: "Pojďte mezi nás."

Když církve kradou svaté, není pak divu, že jsou takové církve lidu ukradené.

A všechny tyto každoroční slavnostní události pořádá církev, která si Husa sice přivlastnila do svého názvu, ale jinak nemá s Husem vůbec nic společného (to není věc názoru, to je objektivní faktum, protože vznikla až začátkem 20. stol.). Její kněžky by Hus bičem slova zřejmě vypráskal z chrámu, věren tomu, co o vedení bohoslužeb ženami píše Bible. A její eucharistii, kterou na závěr památečného shromáždění v Betlémské kapli tato církev pořádá, by Hus zcela jistě vůbec nepřijal do úst, protože to nebyl žádný protestantský reformátor, za něhož jej protestanti lživě vydávají, ale tradiční křesťan (tradičnější než všichni tři papežové jeho doby dohromady) znající, co je to apoštolská posloupnost a kánony svatých Otců, a že bez zákonné posloupnosti není žádné kněžstvo. Všude dnes samá povrchnost, licoměrnost a klam - a tím se pompézně oslavuje památka našeho bojovníka za pravdu.

Cožpak nechápou, že k osvojení dědictví velikána nestačí dát si jeho jméno do názvu? Proč se alespoň na duševní úrovni (když už je ta duchovní mimo jejich obzor) nesnaží nějak napodobit Husův boj a nepranýřují nešvary a zlořády našeho světa u nás či za hranicemi, padni komu padni? Je zlou ironií, že právě církev, která si dala Husa do jména, je ze všech tou bezkonkurenčně nejkonformnější, nejflexibilnější a nejloajálnější všem režimům. A z událostí docela nedávných: kde byla pravda pro toto "husitské" duchovenstvo, když v rozporu s rezolucí rady bezpečnosti OSN začalo NATO bombardovat civilní pravoslavné obyvatelstvo v Bělehradě? Všichni tihle unylí "husiti" ani nekníkli. Kde byla Boží pravda pro všechny preláty dojímající se pod klenbami Betléma nad "velkým reformátorem", když rozesmátý Clinton (viděl jsem v TV, jak se při tom smál) nechal střílet na pravoslavné křesťany rakety s nápisy "Velikonoční pozdrav"? Kde je ta jejich ekumenická láska, když jsou zabíjeni pravoslavní bratři? Kdo slyšel jejich hlasité protesty, když Albánci v Kosovu (většinou za pasivního "dozoru" mezinárodních sil KFOR) znesvěcovali pravoslavné svatyně a likvidovali křesťanské památky světového významu (dokumenty o tom)? Dá to někdy dost práce zacpávat si oči před pravdou, když ji máte přímo před očima. Ale že měla celá ekumena tenkrát vskutku plné ruce práce, co?

Všude je dnes jen klam, loupež a pokrytectví. Kde je hledání historické pravdy, když katolický církevní historik smete se stolu všechna fakta o účasti římsko-katolického duchovenstva a mnišstva na genocidě Srbů ve fašistickém Chorvatsku za druhé světové války, a jednoho z hlavních vrahů pravoslavných křesťanů, biskupa Stepanice, papež blahořečí? Kde je hledání historické pravdy, když současný mluvčí římsko-katolické církve se vyjádří na kameru v tom smyslu: Hus byl zabit, ale i husité zabili spoustu lidí...? Jako by husitská vojska byla vedena Janem Husem a ne Žižkou a jako by tito husité neodpovídali svými vojenskými akcemi na řádění západních křižáků. Všichni stále překrucují, co se překroutit dá, pravda dostává i dnes na frak. Mám dojem, že dnes stejně jako tenkrát mají pravdu nejraději, když hoří na hranici s nějakým kacířem. Tohle budou členové té historické komise pro zkoumání odkazu Mistra Jana Husa? Tak to se máme nač těšit.

Svaté Cyrila a Metoděje oslavuje v den, který nemá s cyrilometodějstvím nic společného, na mýticky vymyšleném Velehradě církev, s jejímiž pilátníky tito svatí zápasili a která jejich žáky odsud brutálně vyhnala a pak cyrilometodějství a slovanskou bohoslužbu dlouho vyhlazovala, jak jen mohla. Jak jsem již pravil: Všude samý klam. Husův boj za pravdu oslavují samozvaní "husiti" celou tou iluzionistickou stínohrou na pravdu ve falešné Betlémské kapli, ryzost cyrilometodějství se slaví překroucením dějin na nepravém Velehradě v uměle vyfabrikovaném svátečním datu. To je ta "loupež století", krádež svatých, o níž píši. Což to není podvod, když si přivlastňuji ty, s nimiž mne nespojuje historické dědictví, a dokonce se vydávám za následníka těch, jejichž odkaz vůbec nenaplňuji? To je neustálé a opakované pohřbívání svatých.

Ano, i tak by někdo mohl hledět na události v betlémské kapli - jako na každoroční upalování Mistra Jana Husa. Místo koncilních prelátů přikládají na hranici preláti církve tzv. "husitské" své duchamorné projevy, aby na ní spálili pravdu o Janu Husovi na popel. Tak to jsou naše červencové národní svátky. Na Velehradě si papisti každoročně vyženou Cyrila a Metoděje, a den nato se v TV dává letošní grilování odkazu Husova. Vždyť čím jiným je takové výroční flexibilní ohýbání a přetvarovávání (vskutku: re-formace) tohoto našeho posvátného dědictví?

KdEž jsú Boží bojovníci?

--------------
P.S.
Možná je to všechno zákonitý proces. Podobně jako při prvním příchodu Kristově selhalo starozákonní duchovenstvo, tak před druhým příchodem selže duchovenstvo novozákonní. Pak je ovšem moje lamentování zhola zbytečné. Přesto by se však nemělo umlkat. Aby nemuselo volat kamení...










Zobrazit příspěvek č. 719 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2011
Nový film

Cesty Cyrila a Metoděje

Cestopisný film ze Soluně. Vladyka Kryštof o svatých Cyrilu a Metoději.

Starší film, v němž vladyka Kryštof provádí řeckou Soluní po stopách sv. Cyrila a Metoděje.

www.pravoslavi.cz/filmy








Zobrazit příspěvek č. 720 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2011
Z došlé pošty - klamavé ilustrace v Lidovkách

Snaží se katoličtí žurnalisté namočit pravoslavné duchovenstvo do hanby své církve?

Dobrý den,
prosím Vás, proč klamete fotkami, když ke článku o nunciovi (římskokatolický vyslanec Vatikanu) dáváte fotku pravoslavného biskupa???

Připomínám, že 15.2.2010 jste podobně uveřejnili fotku pravoslavného kněze k článku jezuitských mniších, kteří v Berlíně zneužívali více než sto dětí.

Na vedomie:
Pravoslavna Cirkev v ceskych krajinach a na Slovensku, vedenie a vyucujucim Pravoslavnej bohosloveckej fakulty Presovskej univerzity v Presove, vojenskym duchovnym Pravoslavnej cirkvi ako aj zastupcovi Pravoslavnej cirkvi Ciernej hory

S uctou

Mgr. Anton Pazicky

http://www.lidovky.cz/







Zobrazit příspěvek č. 721 jednotlivě

Administrátor --- 7. 8. 2011
Pýchou ochrnulé duše a náš církevní život

6. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení mrtvicí raněného

Ježíš vstoupil na loď a přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města.
9,2       A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy."
9,3       Ale někteří ze zákoníků si řekli: "Ten člověk se rouhá!"
9,4       Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: "Proč o tom smýšlíte tak zle?
9,5       Je snadnější říci `odpouštějí se ti hříchy´, nebo říci `vstaň a choď´?
9,6       Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - tu řekne ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!"
9,7       On vstal a odešel domů.
9,8       Když to viděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.
(Matoušovo evangelium)

Tento úryvek z evangelia láká sledovat při jeho výkladu jinotajnou rovinu a vidět v tom mrtvicí raněném stav lidské duše, která je ochrnulá a nepohyblivá kvůli svým hříchům. Podobně jako ten ochrnulý, nesený na lůžku, i ochrnulá duše sice žije, ale co je to za život? Napůl živá, napůl mrtvá.

Spasitel uzdravuje ochrnulého tím, že mu odpouští hříchy. Přímo je v tomto příběhu demonstrováno, že uzdravení je totožné s odpuštěním hříchů. Stejné je to s lidskou duší. Aby se uzdravila a získávala opět schopnosti, které jsou jí vlastní, musí z ní být nejprve sejmuto pouto hříchů. Jedině Pán Ježíš může uzdravit a osvobodit lidskou duši. Kvůli tomu přišel. To je to, co se zde říká.

Jenže my, kteří jsme v Církvi, se většinou vezeme na zvláštním kolotoči. Jsou nám odpouštěny hříchy skrze svaté Tajiny: křtem, přijímáním Těla a Krve Kristových, zpovědí. Jenže z nějakého důvodu znovu upadáme do hříchů. Je tu nějaká síla, která nás znovu a znovu vtahuje do pasti hříchu. Tou silou jsou vášně. A proto většina asketické tradice Církve, poučení svatých Otců, velká část toho, co bylo vyzkoušeno a ověřeno k duchovnímu uzdravení člověka a co nám Církev předává, je zaměřeno právě na téma: osvobození od vášní, boj proti vášním. Znič vášně a ubráníš se hříchu.

Takže stojí za to, věnovat tomuto tématu pozornost. Podle avvy Doroteje jsou základní vášně tři (už o tom zde dříve hovořili, ale neváhám to opět připomenout). Z těch tří vycházejí všechny ostatní. Jsou to tři síly, které nás stále vlečou a zaplétají do hříchů. Ve staroslověnštině všechny tři začínají na písmeno "S". Jak symbolické! Jsou jako tři syčící hadi: S S S, které omotávají lidské srdce: srebroljubije, slastoljubije a slavoljubije. Do češtiny bychom to mohli přeložit asi jako: touha po majetku, touha po slasti a touha po slávě.

Abychom s nimi mohli účinně bojovat, lépe řečeno - vytnout je z našeho srdce - musíme vědět, kde mají kořen. Ano, všechny tři mají jeden společný kořen, kterým jsou prorostlé do našeho srdce. Tím kořenem je pýcha. Ta všechny tyto tři vášně živí, napájí, posiluje. Podíváme-li se na všechny pozorněji, snadno to pochopíme. O čem je vlastně touha po penězích, po majetku či zištnost? V její podstatě stojí přesvědčení, že máme právo mít více věcí, více pohodlí, více zábavy, více všeho, než díky Boží prozřetelnosti dostáváme. Zištný člověk dochází k nezvratnému přesvědčení, že on si zaslouží mít více, než dostává a než má, a od toho přesvědčení, ba víry, není daleko k loupeži. Vášeň zištnosti totiž ospravedlňuje jakoukoliv loupež. A druhá vášeň - touha po slasti? To je velice podobné předchozímu; jen s tím rozdílem, že jsme přesvědčeni, že máme právo na více zážitků a požitků, že my přece za to stojíme, my nejsme leckdo. Jako by život, který nám Bůh dává a který není naplněn tělesnou slastí, neměl takovou hodnotu, jako život, který si zařídíme sami, i když při tom porušíme třeba všechna Boží přikázání a opovrhneme Bohem zjevenou posvátnou tradici Církve. Za takovým uvažováním se skrývá pocit bohorovnosti, čili opět pýcha. A co teprve říci o třetí vášni - touze po slávě? To už není jen pocit, že si zasloužíme lepší postavení ve společnosti, více úcty, více obdivu od lidí, než je nám dáváno. To je vzpoura proti Bohu, který nám přisoudil to či ono místo na světě a ve společnosti; je to vzpoura proti Boží prozřetelnosti, která vždy pracuje s ohledem na to, co potřebujeme ke spáse. Takový ctibažný člověk vlastně říká: "Kašlu na spásu!" (A myslí tím potažmo Boha.) "Já chci být Bohem! Chci pocty, chci, aby se mi lidé klaněli. Na ničem jiném mi nezáleží!"

Dobrali jsme se tím k logickému vývodu: podaří-li se nám vytrhnout ze svého srdce pýchu a získat pokorné srdce, pak všechny tyto vášně uschnou a odumřou. Jenže zkus to! Pokusí-li se člověk bojovat proti své pýše, zjistí, jak je všechno jeho myšlení prorostlé pýchou, že vlastně nemá žádnou myšlenku, která by nebyla nějak více či méně infikována pýchou. Dokonce i tehdy, když má pokorné myšlenky, zjistí, že je na ně pyšný. Vše je v člověku potřísněno, vše je napuštěno tímto jedem.

A tak se člověk postupně seznamuje se skutečným stavem svého nitra. Zjistí, jak hrozný je jeho stav!, že vlastně umírá. A tehdy pochopí, že bez lékaře je ztracen. A přesvědčí-li se o své nemoci a nutnosti okamžité léčby, dojde mu teprve v plné míře, jak moc potřebuje toho největšího lékaře - Krista. A tady teprve začíná skutečný duchovní život.

----------------

Duchovní život má spoustu úskalí, léček a klamných cílů, o něž se ten úslužný nepřítel vždy pečlivě postará. Jednou ze základních léček, kterou se pokouší náš duchovní život odvést ke klamnému cíli a potažmo k záhubě, je podstrčit člověku falsifikát. Místo duchovního života - hru na duchovní život. Místo pokory - její předstírání. Podaří-li se mu to, pak duchovní život skončí dříve, než začal. Člověk začíná hrát před ostatními divadlo. Naučí se pokorné mluvě (já hříšný, já červ), pokorně se tvářit (každý dokáže nasadit správně zkroušený nebo duchovní výraz), předstírá ctnosti atd. Farizej jako ze škatulky. Ukázkový exemplář - přímo na výstavu. Takový člověk může páchat mnoho dobrých skutků, a jde mu celkem snadno, protože mu při tom pomáhá ďábel, jemuž přece nejde primárně o vnější hříchy člověka, ale o to, aby ovládl jeho vnitřní stav. Duše farizeje (více mrtvá než živá) pak už nepotřebuje Boží blahodať, ale živí se chválou od lidí, oblibou uprostřed svých věrných, projevy či alespoň náznaky uznání či morální podpory. Takové lidi zdravil jurodivý Symeon na ulicích pozdravem: "Ahoj, hlupáku!" Na toto nebezpečí naráží známé poučení pouštních Otců: "Ctnost, o níž se mezi lidmi ví, už není ctností, ale spíše hříchem." Nejhorší však je, když věci dojdou tak daleko, že člověk hraje toto divadlo už nejen před okolními lidmi, ale začne ho hrát i sám před sebou a časem mu uvěří. Takový stav je už neléčitelný. (Jedině Boží zázrak, nebo těžká rána mohou pomoci.)

Když Makárij Veliký hovoří o vztahu pokory k ostatním ctnostem, objasňuje to podobenstvím o velkolepé hostině uchystané pro krále a jeho velmože. Protože všechny pokrmy byly připraveny bez soli (tj. bez pokory), hostitel sklidí místo díků krále jen jeho hněv. Stejně jsou bez pokory marné všechny lidské ctnosti. Není-li přítomna pokora, vstoupí do duše pýcha a s ní sedm běsů, tj. všechny vášně.

Farizej je v Písmu zosobněním pýchy, zbožnosti založené na vnějších a viditelných projevech. Pokora je v Písmu zosobněna v postavách celníků a nevěstek, jejichž zbožnost navenek nestojí za zlámanou grešli, protože je jejich život jedním hříchem za druhým, ale uvnitř jim vědomí jejich neobhajitelně pokleslé zbožnosti přineslo něco, co je vzácnější než všechny vnější dobré skutky: ponížení před Bohem čili pokoru, nedoufání v sebe ale jedině v Boha.

Školu pokory nám uděluje lotr na kříži vpravo od kříže Spasitelova (prý se jmenoval Dismas). Ten lump nemá nic, co bychom mohli považovat za zbožnost. Má jen hříchy. Za sebou život zločince. Ale přece něco: vyznává, že smrtí na kříži přijímá spravedlivou odplatu za své skutky. To dokáže jedině pokorné myšlení, a tato pokora, doprovázená vírou, jej spojuje s Bohem - i bez skutků zbožnosti. Je to zvláštní věc, tahle pokora. Těžko se získává, ale má velikou moc - spojit člověka s Bohem. Bez ní je toto sjednocení nemožné.

Nyní už se stávají pochopitelná ta podivná Kristova slova o nevěstkách a celnících, kteří "vás předcházejí do Království Božího". To neříká Kristus jen těm dávným židům a zloslavným izraelským farizeům, ale i nám (a nesmíme to chápat tak, že nejprve vejdou ti celníci a nevěstky, a potom my hned za nimi; kdepak - oni vejdou a pak se dveře zavřou).

Druhým rozšířeným způsobem falsifikace duchovního života je jiný druh církevní vnějškovosti: prázdné obřadnictví. Lidé pak mají pocit, že k duchovnímu životu stačí objednat si moleben (pobožnost), panychidu... Stačí si stoupnout v chrámu na všenoční (lze takto prostát celou dlouhou bohoslužbu a myšlenky nechat bloudit po světě, nebo se opájet výkonem pěveckého sboru a na Boha si skoro ani nevzpomenout). Ve skutečnosti jsou všechny tyto obřady jen prostředkem, přispívajícím a pomáhajícím duchovnímu životu člověka. Falsifikace duchovního života vykonáním pouhého obřadu nastává tehdy, když z bohoslužby učiníme pouhé pořádání nějaké církevní akce. Lidé mohou být spokojeni: Na službě jsem pobyl, vše jsem vykonal, jak se náleží... Je-li místo duchovního a církevního života věřícímu podstrčeno pouhé vykonávání obřadů (jak si to dogmatizovali v západní církvi: ex opere operato), je to ve skutečnosti duchovní hubení člověka; zabíjí to spoustu křesťanů.
Přes veškerou snahu liturgistů se zdá, že současná pravoslavná církev má v této oblasti jakýsi dluh při práci s tímto tak důležitým tématem, jakým je duchovní zapojení křesťana do chrámové bohoslužby. V tradičních národních církvích je více méně zakonzervován stav, k němuž se dospělo v posledních staletích: bohoslužbu slouží duchovenstvo, za laiky vykonává jejich úlohu pěvecký sbor; přítomným věřícím je souzeno trpně službu odstát. Tato pasivní účast na liturgii vede v současnosti ke zkracování bohoslužeb, protože ne každý je takovým hesychastou, aby to dokázal vydržet dlouho a soustředit se. Tam, kde se používají "líbivé" harmonizované nápěvy (např. ruský moderní chrámový zpěv), se to sice zprvu pěkně poslouchá, ale vydržet to více než dvě hodiny už bývá problém. Neudržitelnost takového stavu si však už částečně uvědomují v Rusku i v Řecku, když místy zapojují všechen lid do zpěvu (recitace) Vyznání víry a Otčenáše (v Řecku i do zpěvu Axion estin; v některých řeckých monastýrech trvají starci na tom, aby se každý mnich zapojil do bohoslužby, když na něj přijde služba v chrámu). Druhou cestu zkoušejí pravoslavné církve na západě, které se pod vedením akademických liturgistů (např. otec A. Schmemann) pokoušejí o jakýsi návrat do dob prvního tisíciletí. Jenže při současné mentalitě lidí vyznívá tato liturgická archeologie nezřídka dosti uměle a nefunkčně (např. zařazování některých trebů - svatby či křtu - do sváteční liturgie může být přínosem na malých farnostech, kde se všichni dobře znají; na větších farnostech to působí rušivě a indiskrétně). Zavádění staronových liturgických forem může navíc způsobit, že více se přítomní soustředí na vnější podobu toho, co se v chrámu děje, než na modlitbu a duchovní obsah. A při tom jednoduchou (ale už ne tak pohodlnou a dráždivě novátorskou) cestu k zapojení všech přítomných do bohoslužby máme přímo před nosem: společná modlitba a zpěv všech přítomných, jak si to pro Čechy a Moravany přál sv. vladyka Gorazd (podle východoslovenského a zakarpatského příkladu). Stačí na jeho odkaz navázat, aktualizovat a rozšiřovat jej.
A konečně jiným stále se rozšiřujícím způsobem falsifikace církevního života je, když nad modlitebním rozměrem nedělní návštěvy chrámu převládne tzv. "společenství" (tímto pojmem se většinou myslí setkání farníků, posezení po liturgii, popovídání, pohoštění apod.) "Společenství" je vhodné a potřebné, ale když se posezením za prostřeným stolem a všelijakým světským povídáním stráví více času než liturgií v chrámu, pak tušíme, že něco je špatně.

S pokušením vnějškovosti je nutno v církvi stále bojovat, jinak církevní život ztrácí svou duchovní sílu. Pak nám ďábel snadno vyrazí z rukou zbraně, které proti němu od Církve máme. Pastýři by se měli snažit prohlubovat duchovní účast věřících na posvátném bohoslužebném dění, a nikoliv jen o vnější lesk, líbivost a estetický zážitek z bohoslužby, čili o to, čemu někdy říkáme "kulturnost", přičemž obsah tohoto pojmu v oblasti církevní hudby nemá daleko ke "koncertu" a od modlitby může být velice vzdálen. Cíle bohoslužby jsou duchovní, nikoliv psychické ani kulturní.

------------------------------

S pýchou byl vždycky problém, ale dnešní lidé - to je extra problém. Spočívá v tom, že všichni jsme v pýše odmalička vychovávaní. Myšlení naší civilizace je založeno na člověkostřednosti - "Vše pro člověka!" zní slogan naší civilizace. Nezní to špatně, že? Jenže v praxi to znamená, že celá ta člověkostřednost je ve skutečnosti jen službou lidskému egoismu. V tom jsme vychováni a je velice těžké najít v sobě tolik morálních sil, abychom tyto principy našeho myšlení přemohli. Vždyť všichni máme do svého uvažování zabudováno sebeoceňování (tj. vysoké hodnocení svých schopností), kritické shlížení na ostatní a závist. To jsou tři bájeslovní slonové, kteří nesou celý náš vnitřní zploštělý svět, jemuž kvůli horizontální povrchnosti schází duchovní vertikála; ti tři sloni stojí na obrovské želvě lidského ega, která pluje jedovatým oceánem smrti, až dopluje do hořícího jezera...

Kvůli tomuto stavu současných lidí se dnes tak špatně daří církevní dílo. Všude přítomná pýcha a slepota nedovolují růstu lásky. Všichni jsme tím postiženi. Nejbolestněji se však slepota pochopitelně projevuje na nás, na duchovenstvu a mnišstvu. Vztahy mezi bratřími občas připomínají setkání dvou úplně stejně postižených malomocných; jeden chytne druhého svýma leprovatýma rukama pod krkem, lomcuje s ním a křičí na něj: "Podívej se na sebe, jak vypadáš! Vždyť jsi posetý vředy, jsi prostě hrozný, koukej se sebou něco dělat!" Je to skutečně zarmucující, když právě duchovní, kteří jsou pro věřící poslední nadějí a měli by jim být příkladem, mají-li je duchovně léčit a napravovat, jsou sami zachváceni pýchou, duchovní slepotou, sebestředností, ctibažností, urážlivostí atd.

V Písmu jsou Ježíšova slova, která by měli mít všichni duchovní a mniši povinnost číst každý den (a možná ne jednou): "Jak můžeš říci svému bratru: `Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,´ a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra" (Mat 7,4-5; Luk 6,42; čte se to v sobotu po všech svatých, ale kdyby se kalendářní tradice mohla trochu upravit, pak bych hlasoval proto, aby se z toho učinilo jedno z nedělních čtení).

Jedním ze znamení pýchy je podle ruského kazatele Dimitrije Smirnova, když se lidem kolem sebe snažím stále sdělovat své názory a stále o nich kde koho přesvědčovat. Podobným příznakem je mít na každého nějaký názor a hodnocení, ke každé osobě se vyjadřovat... Naše nitro tak často připomíná spíše natlakovaný papiňák, než místo klidu a míru, který bychom měli kolem sebe šířit. (Mluvíme a mluvíme a vůbec se při tom nestaráme, jestli to našeho posluchače zajímá, co si o kom myslíme. Jak často dáváme různé rady, o něž však nikdo nežádal? Odpovídáme na to, na co se nás nikdo neptal.)

Upřímně, kdo z nás nikdy nebyl v situaci, kdy chtěl vytahovat bratru z oka třísku? A kdy zplodil tento úmysl něco dobrého pro bližního nebo pro církev? Obávám se, že nikdy. Ovládá nás pýcha, a proto nemůžeme pomoci ani sobě ani druhému člověku ani církvi.

--------------------------

Pýchu je potřeba neustále v sobě vyhledával a vytrhávat, podobně jako zahradník hledá plevel a vytrhává jej, dokud je malý, protože až bude mít hluboké kořeny, už se ho nezbaví. Stejně tak lékaři hledají mikroskopem bacily a snaží se infekci likvidovat, dokud těch bacilů není příliš mnoho (parafrázuji přirovnání starce Paisije Svatohorce). Protože tomu, kdo nebojuje s pýchou, se nemůže dařit žádná oblast duchovního života. Vše, co dělá v asketickém duchovním životě člověk, který neodporuje své pýše, všechny jeho poklony, půsty, modlitby a jiná námaha, nepřibližují k Bohu, ale právě naopak. Dokonce i plnění Božích přikázání, činí-li to člověk zmítaný pýchou, nejenže nepřibližuje k Bohu, ale právě naopak - vzdaluje ho od Něho.

Igumen Nikon Vorobjov (+ 1963) psal: Nejdůležitější vlastností nového člověka je pokora, bez níž dokonce i splnění všech přikázání nejenže nepřibližuje člověka k Bohu, ale činí z něj nepřítele Božího, protože není-li přítomna pokora, pak je nutně přítomna pýcha. A pak všechny ctnosti shoří.

Ct. Isák Syrský: "Odměna (čili duchovní plod, účast na nebeském království) pochází nikoliv od ctností ani z asketické námahy, které konáme, ale z pokory, která se rodí z ctností a práce." Z toho lze vyvodit zdrcující závěr: "Pokud nás všechny naše ctnosti a námahy či askeze nepřivedou k pokoře, tak jsou nám úplně k ničemu." Bez dosažení pokory je všechno marné a zbytečné - i život se pak stává nenaplněný, ba v jistém smyslu zbytečný.

Jsou tedy vnější formy potřebné? Bohoslužby, asketické skutky, skutky milosrdenství a naplňování Božích přikázání? Samozřejmě. Účast na bohoslužbě je potřebná. Stejně tak i skutky milosrdenství, navštěvování nemocných atd. Všechno ale zaleží na klíči, v němž to činím. Hovořím o klíči ve smyslu hudebním. Jsou různé hudební klíče (např. houslový, basový atd.), jimiž začíná řádek s notami. Můžete mít stejný notový zápis, ale když vyměníte klíč, který stojí před nimi, výsledná melodie se tím může úplně změnit. Noty zůstaly tytéž, ale klíč změnil melodii, kterou vytvářejí. Lidské skutky, to jsou noty. Jenže jestli ty samé skutky budou vytvářet bohumilou melodii nebo ďábelskou kakofonii, záleží na tom, jaký klíč před tyto noty dáte, čili v jakém duchu tyto skutky konáte. Jedním klíčem je pokora a úplně jiným klíčem, který může stát na počátku a od něhož se odvíjejí všechny naše snahy, může být pýcha.

-------------------

Pravidelně přicházejí různé zprávy o slavnostních událostech v církvi, duchovenstvo rádo oslavuje všelijaká výročí s velkou okázalostí. Vzpomněl jsem si nad jedním církevním, reprezentativně vypraveným časopisem přeplněným skutečnou horou barevných fotografií z podobných pompézních událostí, jak v dobách vladyky Gorazda věřící oceňovali na pravoslavné církvi právě skromnost duchovenstva, střízlivý ráz pravoslavného církevního dění (hesychastickou terminologií bychom řekli: niptický charakter církevního života). To byla pro lid nejvýraznější odlišnost pravoslavných kněží od římsko-katolických prelátů.

Je vlastně zajímavou skutečností, že poučení svatých Otců o pokoře převážně nejsou zacílena na nevěřící, ale právě na věřící, ba co dím, v naprosté většině nikoliv na laiky, nýbrž přímo do řad duchovenstva a mnišstva. Pompa je nebezpečná, protože se může snadno stát projevem pýchy, a podle svatých Otců se z neléčené pýchy člověk může snadno zbláznit. A tak mne napadlo, že bychom si my, duchovní, měli dávat velký pozor, abychom se z veškeré té pompy nakonec úplně nepomátli. Aby se hlavním motivem nestala služba lidské chvále. Nebyl by to první případ v dějinách, kdy se služba Bohu začne naprosto nenápadně překlápět do služby člověku, práci pro lidskou chválu, která pak dokáže skrytě ale tvrdě vytlačovat službu Bohu. Služba člověku, resp. snaha zalíbit se lidem (csl: čelověkougodije) je dle praktických zkušeností největším nepřítelem služby Bohu.

Kromě okázalosti a pompy má služba člověku ještě jednu podobu - a ta je snad ještě horší než pompa. Je to (dnes rostoucí) tendence řídit se v pastýřské práci tím, co má u věřících úspěch a přináší jejich chválu a uznání. Přeložil jsem do tohoto kontextu pár řádků z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:
Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (čelověkougodije). Je potřeba si na to dávat veliký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby ji chválili. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?

Všichni duchovní lidé varují tím nejsilnějším způsobem před největším pokušení duchovenstva - sloužení lidem, tj. snaze zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem právě opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.

Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále sledovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se ním nenormálního děje. On však nevidí nic.

Mějte na paměti, že Krista nechali ukřižovat farizeové, právě tito "duchovní lidé", kteří se tolik snažili o lidskou chválu. Na kříž ho spolu s nimi poslali zákoníci, přísně a pečlivě dodržující každou literku - ne však kvůli Bohu a kvůli svému svědomí, nýbrž kvůli pochvale od lidí. Pamatujete na farizeje, jak se chovali? Na křižovatkách ulic se chodili postavit a tam zvonili na zvonečky - a žebráci přibíhají a belhají se k nim a farizej jim slavnostně a velkolepě rozdává almužny. Všichni to pozorují a vzdychají úctou: "To je ctnostný člověk!" Jak lehko tomu lze podlehnout a stát se nikoliv služebníky Božími, ale sluhy ďábla.

Chraň nás Bůh, abychom dovedli Pravoslaví k těmto vnějším formám. Ony jsou užitečné jen do té míry, do jaké slouží duchovnímu, vnitřnímu, skrytému lidskému konání. To je ta činnost, která se vykonává v komůrce srdce (Mat 6,6).
Jak často se duchovní pastýř více než tradicí Církve a kánony či svým svědomím, které mu zpočátku ještě říká, co by pro věřící bylo duchovně nejužitečnější, raději nechá vést myšlenkou: "Co chtějí věřící?" Dělá pak to, co jim vyhovuje, a naopak nečiní to, o čem tuší, že věřícím nebude vyhovovat. Zbývá otázka: "Kdo vlastně vede koho? Pastýř ovečky, nebo ovečky pastýře?" A další otázkou je: "Kam ho vedou, kam se společně sunou?"

Jak svůdná je to past na pastýře: řídit se tím, co má u lidí úspěch, co kolem něj shromáždí stádečko oddaných... Jenže to ještě nevidí, jak hrozné to vezme konce. Takový pastýř si neuvědomuje, že už nevede lidi k Bohu, ale k sobě. A to nemůže pro ty, kdo se toho účastní, dopadnout dobře. Stává se, že ti, kteří se z toho prostředí včas nezachrání útěkem, budou poznamenaní na celý život (pokud to vůbec duchovně přežijí).

-------------------------

Nuže, zpět k boji s pýchou. Hovořili jsme výše o Božích přikázáních. Ač to může někomu znít absurdně - nejsou tu pro to, abychom je všechny bezezbytku a dokonale splnili. To totiž ani není možné. A pokud se někomu zdá, že to dokázal, je oklamán ďáblem. Příklady svatých nás vedou k tomu, abychom se vždy považovali za ty, kteří porušili všechna přikázání (a jestli některá přikázání nepřestoupili skutkem, tak v myšlenkách; a konec konců některá přikázání člověk skutkem neznectí jen proto, že k tomu vlastně neměl vhodnou příležitost).

Hlavní smysl přikázání tkví v tom, abychom se při neustávající snaze je splnit stále usvědčovali z toho, že to nedokážeme. A protože tato přikázání jsou vlastně základními obrysy toho, co bychom mohli nazvat normálním stavem člověka, musíme si přiznat, že náš vnitřní stav je hluboce nenormální - čili nemocný. Nebudu-li léčen, zahynu na věky. A zase pár řádků od Alexije Osipova:
Proto Otcové tvrdí o nebezpečí navenek zbožného života: Kdo se nenutí k plnění přikázání, nekaje se, že všechny porušil, ten při pouhém vnějším asketickém způsobu života, při vnější církevnosti (navštěvování bohoslužeb), pěstuje v sobě namyšlenou sebedůvěru (samoměnije), klam, nadutost.

Co je to vlastně ta vnějškovost? Spoléhání, že nás zachrání pouhé chození do chrámu, náležité zachovávání půstů, drmolení modlitebního pravidla (ratatata) - hlavně toho přečíst co nejvíce. To vše vede k nadmutosti, vysokému mínění o sobě, ctižádosti a nakonec k pýše. Takový člověk se vidí stále dokonalejším a svatějším. Při tom samozřejmě bude jiným o sobě stále říkat: "Já, hříšný. Jsem červ a ne člověk." (Ale zkuste vy o mně říci, že jsem červ, a ještě uvidíte, co takový červ dokáže :-)

Vnější církevní život, bez následování evangelia, bez pozornosti vůči svému nitru, bez pokání, bez donucení se k plnění přikázání - to vše rodí domýšlivost a pýchu a za ní zákonitě následuje odpadnutí od Krista. Ne vnější. Jaké tedy? Skryté. Vzpomeňte si: Kdo ukřižoval Krista? Celník? Lotr? Cizoložnice a nevěstky? Nikoliv. Ti navenek nejzbožnější! Velekněží (tj. biskupové), zákoníci (tj. teologové), farizeové (tj. igumeni a archimandriti) - církevní elita. To není jen tenkrát, ale tak je tomu pro všechny doby. Proč poslali na kříž Mesiáše zrovna ti, kteří ho jako první měli rozpoznat, přijmout a vyznávat ho? Kvůli pýše. Mínění o své spravedlnosti. Pamatujte na slova farizeje: "Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tento celník." To je to, co nás odděluje od Krista. Pýcha - to je smrt. A vše pramení z vnějškovosti.
Kolik z nás se každodenně modlí tuto modlitbu "svatého otce našeho" farizeje jerusalemského: "Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tento." Místo Ježíšovy modlitby ji promíláme v mysli téměř celodenně s takovou péčí a energií, že kdybychom se takto modlili pravou Ježíšovu modlitbu, už jsme svatí. Jak se modlíme tuto farizejskou "modlitbu"? Přezíravým postojem k druhým, namyšleností, sebedůvěrou, všemi myšlenkami, v nichž usvědčujeme druhého z nepravostí nebo z omylů, prostě vším uvažováním, jímž se stavíme nad druhého člověka, poměřujeme jeho skutky a soudíme je. A "soud můj spravedlivý jest", protože JÁ jsem přece lepší než tento x (x=celník, hříšník, kolega, soused, kněz, přítel, nepřítel...)

Takhle tedy vypadá klinický obraz farizejství, pýchy, sebeklamu - stav naší nemoci, pro níž nutně potřebujeme Krista jako jediného lékaře, který nás ještě dokáže uzdravit, abychom touto rakovinou duše nezahynuli na věky.

Církev všechny zve na hlubinu duchovního života. Vzepřeme se lstím, které nám nepřítel klade na cestu: vnějškovosti, předstírání, domýšlivosti, a bojujme s pýchou, která v nás hlodá. Těmito způsoby můžeme účinně zasáhnout proti vášním, které nás jinak znovu a znovu strhávají do hříchu. Pamatujme na zkázonosný řetězec, který nás stále hrozí omotat, spoutat a odvléci z cesty k Bohu: Vnějškovost rodí domýšlivost. Domýšlivost zrodí pýchu. Pýcha porodí odpadnutí od Boha.










Zobrazit příspěvek č. 722 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2011
Kupte si: poustevníkův sen

Chorvatsko inzeruje na prodej "poustevníkův sen" - dva pusté ostrovy s chrámem a pramenem sladké vody

Inzerát: prodá se dvojice malých ostrovů v Adriatském moři: Oruda a Palacol. Takové sdělení se objevilo 4. srpna v rubrice nemovitostí na "NEWSru.com".

Na území Orudy, která má výměru 36 ha, je umístěn malý dům, chrám a také olivovníkové háje s prameny sladké vody. Na ostrově Palacol, jehož výměra je pouhé 4 ha, se nachází byzantská pevnost, kterou je možno restaurovat. Předběžná cena ostrovů - 5,8 mil. Euro.

(No, nekupte to!)

Dříve se o ostrovy zajímal movitý kupec - britský byznysman, miliardář, pilot formule-1 zvaný "Berni". Ale když se dozvěděl, že si tam nebude moci postavit vilu, ztratil o koupi zájem.

P.S.
Takže, milí poustevníci, dostavte se na aukci a můžete přihazovat. Poustevnictví dnes, holt, není zrovna levná záležitost.








Zobrazit příspěvek č. 723 jednotlivě

Administrátor --- 15. 8. 2011
Zpráva z církevního ústředí

Zesnul o. schiarchimandrita Silvestr (Vajlo)

V neděli 14. srpna t.r. v ranních hodinách zesnul v Praze ve věku 47 let schiarchimandrita Silvestr (Vajlo), duchovní správce Pravoslavné církevní obce v Příbrami. Poslední dny života strávil v modlitbách ve své kelii. Tělo zesnulého se nalézá v kryptě chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze. Čtení z Písma svatého a modlitby za zesnulého zde konají duchovní Pražské pravoslavné eparchie. Pohřeb bude v úterý 16. srpna v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice od 9°° hodin, kdy započne archijerejská Božská liturgie sloužená metropolitou Kryštofem, archimandritou Sergijem, archimandritou Kosmou a dalšími duchovními. Poté budou následovat pohřební obřady a uložení těla zesnulého do hrobu v pravoslavném oddělení Olšanských hřbitovů. Věčná paměť!
                                                                ústředí





Zobrazit příspěvek č. 724 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2011
Pozvánka do Hrubé Vrbky

Památka sv. Gorazda

POZVÁNKA

Důstojní otcové, bratři a sestry, přátelé, dovoluji si Vám připomenout dříve zaslanou pozvánku na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se uskuteční ve dnech 2. - 3. září 2011.
Letos v září si připomeneme také 90. výročí od monašského postřihu a biskupského svěcení našeho světitele.

Program bohoslužeb:

V pátek 2. září:
20 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií

V sobotu 3. září:
8 hod.: jitřní bohoslužba s Akathistem ke sv. Gorazdovi
10 hod.: Božská Liturgie

Občerstvení v pátek i v sobotu zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 27-mi postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili. Duchovní otce prosím, aby si s sebou přivezli liturgické stichary, roucha červené barvy budou připravena.


Na setkání se těší
biskup Jáchym





Zobrazit příspěvek č. 725 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2011
Nový soubor v sekci pravoslavných filmů

Sv. vladyka mučedník Gorazd - archivní záběry vystříhané z televizního filmu

K 90. výročí biskupského svěcení sv. Gorazda II., jímž byla obnovena autentická pravoslavná cyrilometodějská církev v Čechách a na Moravě jsme připravili krátký sestřih dobových filmových záznamů.

Na pravoslavi.cz/filmy






Zobrazit příspěvek č. 726 jednotlivě

Administrátor --- 30. 8. 2011
Atkualita - z ústředí

Pomník otci Nikolaji Ryžkovovi

Pomník otci protojereji Nikolaji Ryžkovovi, který působil jako pravoslavný duchovní v Praze a v Karlových Varech na počátku 20. století, byl slavnostně odhalen a posvěcen u chrámu svatých Petra a Pavla v Karlových Varech ve čtvrtek 25. srpna 2011. Z bronzu jej vytvořil sochař pan Sergij Byčkov. Vévodí mu vysoký osmikonečný pravoslavný kříž, neboť právě kříž Kristův provázel životní pouť otce Nikolaje při jeho nelehké, ale obětavé službě pravoslavným Čechům v Praze a převážně ruským lázeňským hostům v Karlových Varech. Pro svoji věrnost pravoslavné víře a jejímu duchovnímu dědictví byl dokonce za první světové války zatčen a odsouzen k trestu smrti. Jen díky milosti Boží nebyl rozsudek vykonán a otec Nikolaj se mohl po ukončení války vrátit s podlomeným zdravím do své vlasti, kde krátce na to zemřel.
Panichydu za otce Nikolaje Ryžkova a následné svěcení Památníku vykonal vikář Moskevského patriarchy arcibiskup Marek spolu s otcem protojerejem Nikolajem Liščeňukem, přestavitelem Duchovního zastupitelství Moskevského patriarchátu v Karlových Varech. Ještě před zádušní bohoslužbou a svěcením vystoupil metropolita Kryštof se svědectvím o požehnaném duchovním působení otce Nikolaje mezi pravoslavnými Čechy. Zmínil se také o vzpomínkách jeho dcery sestry Ariadny na hromadné přijímání pravoslavné víry českých starokatolíků v pravoslavném chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Dále také promluvil arcibiskup Marek a zástupce hejtmana Karlovarského kraje pan Mgr. Jaroslav Borka. Události se zúčastnil také osobně primátor Karlových Varů pan Petr Kulhánek, generální konzul Ruské federace v Karlových Varech pan Sergej V. Ščerbakov, vladyka Juraj, arcibiskup michalovsko-košický a mnoho dalších duchovních osob a představitelů společenského a kulturního života z České republiky, Slovenska a Ruské federace. Na konec se všichni přítomní odebrali k reliefu, který otec Nikjolaj Ryžkov zhotovil k poctě cara Petra Velikého pobývajícího v Karlových Varech v letech 1711-1712 a umístil jej na stěnu pod oltářní část chrámu.
                                                                              ústředí



Zobrazit příspěvek č. 727 jednotlivě

Administrátor --- 7. 9. 2011
Pravoslavné informační fórum

Byl spuštěn nový pravoslavný server pro sdílení informací

Pravoslavné informační fórum slouží k výměně praktických informací v rámci České pravoslavné církve. Zde můžete nabízet či hledat nabídky služeb, prací, věcí. Informovat o akcích či žádat o pomoc. (Toto fórum neslouží k teologickým diskusím.)

Fórum sídlí na adrese: info.pravoslavi.cz

Pro prohlížení fóra nemusíte být nikterak evidováni, ale pro vkládání příspěvků je nutné se zaregistrovat (viz vpravo nahoře). Je to zcela snadné. Po vyplnění formuláře a zadání vaší e-mailové adresy vám přijde aktivační mail a v něm je webový odkaz, na který pouze kliknete a můžete pak po přihlášení přispívat. Jednodušší už to být nemůže :-) Vaše e-mailová adresa nebude nikde uveřejněna a nebude nikomu poskytnuta.









Zobrazit příspěvek č. 728 jednotlivě

Administrátor --- 16. 9. 2011
Zpráva z ústředí - panychida


Modlitby za oběti letecké katastrofy u Jaroslavle a teroristického útoku v New Yorku

Zádušní bohoslužbu - panychidu za oběti letecké katastrofy u Jaroslavle a teroristického útoku v New Yorku sloužil metropolita Kryštof s duchovenstvem v neděli 11. září 2011 na náměstí před chrámem Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze 3 Na Olšanech. Vladyka Kryštof ve své promluvě zdůraznil, že věřící lidé mohou dnes již pouze modlitbou duchovně přispět obětem zmíněných tragedií. Připomněl také, že padající New Yorkských mrakodrapy srovnaly se zemí pravoslavný chrám. V jeho troskách záchranáři nalezli ikonu svatého Mikuláše, jemuž byl chrám zasvěcen. Pravoslavní věřící ji dodnes uctívají jako zázračnou relikvii. Bohoslužeb se zúčastnilo několik set věřících pravoslavných i jinoslavných, mezi nimiž byl i patriarcha Církve československé husitské ThDr. Tomáš Butta a český vynikající hokejista pravoslavného vyznání Jaromír Jágr.

Věčná paměť tragicky zesnulým.

ústředí













Zobrazit příspěvek č. 729 jednotlivě

Administrátor --- 17. 9. 2011
Ze zpráva

V ulicích Paříže je nyní zakázáno se modlit.

Městské úřady přijaly zákon, určený k ochraně sekularismu na veřejných místech. Proti porušujícím má policie nyní právo použít i sílu.

http://www.facebook.com/jinezpravy.cz



Zobrazit příspěvek č. 730 jednotlivě

Administrátor --- 26. 9. 2011
Šamani, duchové a pět dogmat pohanské víry

Kam kráčíš, člověče? Víš, co hledáš? Co učiníš se svým životem?

K tomu psaní mne dovedlo nedávné čtení jednoho článku, v němž sympatický člověk, populární umělec, hovoří o prostém životě, o tom jak drží půsty a jak žije v souladu s přírodou. Pak jsem se přes všechny ty internetové propojence a propletence dostal až k videozáznamům jeho přednášky a záznamu rozhovoru s jeho přítelem a nakonec i k dalším souvisejícím videím. Z toho, co oba dobří lidé prezentovali, se nakonec vyklubalo něco, co mne přivedlo usednout a pustit se do sestavování těchto řádků. Tolik úvodem a na vysvětlenou.
Na veřejnosti publikované učení jednoho známého českého herce, který spolu se svým přítelem režisérem dokumentárních filmů jezdí do Peru a do Amazónie za tamními indiány (a šamany). Nechci je jmenovat, protože bych nerad, aby to se to, co bych k tomu rád řekl, přeneslo na osobní úroveň. Onen herec na mne působí dojmem dobrého a příjemného člověka, navíc je to bezesporu duchovní osobnost. Snaží se propagovat jednoduchý a přirozený způsob života, vysvětluje, že se lze léčit půsty, - to vše jsou příjemné aspekty jeho veřejného působení, které je nutno ocenit stejně, jako jeho duchovně-kritický pohled na civilizaci. Těžko bychom se však shodli, co se týče duchovní podstaty či půdy, z níž jeho učení a postoje vyrůstají. Tou je totiž pohanská duchovnost v její nejtvrdší podobě, šamanismus, komunikace s duchy atd.

Vždy, když se setkám s podobnými nositeli pohanské čili tzv. přirozené duchovnosti, uvědomím si hlouběji, než obvykle, od čeho nás Kristus přišel osvobodit. Kvůli čemu Spasitel vlastně přišel. Jak nemocná je celá přirozenost člověka, který už není vlastními duchovními silami schopen vymanit se z duchovní pavučiny tohoto světa, neboť bez Krista jakýkoliv pokus o duchovní život končí v pasti padlých duchů nebo ve zničení lidské osoby formou nirvány.

* * *

Kdo jsou to padlí duchové? Ano, dnešnímu necírkevnímu člověku je potřeba objasnit, o koho se vlastně jedná, když hovoříme o těchto duchovních inteligencích, protože starobylé označení "démoni" či "běsové" už zní ne zcela srozumitelně (nehledě na to, že české pohádky jsou plné roztomilých - v podstatě dobráckých - čertíků, nemotorných či popletených a opelichaných ďáblíků, kteří v nějakém polorozpadlém mlýně neškodně mastí karty, či sice zlých a mazaných satanášů, kteří jsou už relativně nebezpeční, ale na českého hloupého Honzu prostě nemají, natož pak na vysloužilého vojáka a jeho Káču. Takže načrtněme si raději realističtější obrázek těchto duchovních bytostí. Nejprve poznámku k jejich označení "padlí", ano říkáme o nich, že jsou to padlí andělé. To znamená, že byli svrženi ze sféry neomezenosti, nekonečna a svobody, a byli uvězněni v tomto světě čili vesmíru. A tím světem nyní nemyslím jen jeho materiální dimenzi, ale i jeho duchovní rozměry. Ať už je vesmír jak chce rozlehlý a pro nás nepředstavitelně veliký, je vždy omezen a je to pro tyto čistě duchovní bytosti vězení. Všechny duchovní rozměry a světy, které jsou jimi obývány, totiž nejsou ve skutečnosti nekonečné, ale jsou - stejně jako vesmír, k němž patří - ohraničené (byť je jejich velikost v porovnání s lidskými měřítky nesmírná, pro duchovní bytosti, které už jednou poznaly nekonečnost, jsou vězením).

Jejich uvěznění tedy netkví v rozlehlosti či těsnosti tohoto vězení, což by bylo ostatně z hlediska duchovního trochu ošidné kritérium, ale především v jejich oddělení od nekonečna. Podobně jako v naší společnosti známe trest odnětí svobody, tj. oddělení od svobody, tak jsou i tito duchové odděleni od nebe (samozřejmě máme na mysli duchovní nebesa), což především znamená jakýsi druh oddělení od Stvořitele. Samozřejmě, vše, co jest, je vždy nějakým způsobem spojeno se svým Stvořitelem, ale rozhodující je míra tohoto spojení, neboť ta určuje míru plnosti bytí a života každé bytosti. Této plnosti lze dosahovat jen ve sjednocování se Stvořitelem v lásce, což je určením člověka. Se Stvořitelem je spojen i kámen, ale člověk není povolán jen k takovému pasivnímu přijímání daru existence, který Bůh všemu dává, ale k činné odpovědi na tento dar, tj. aby na lásku odpověděl láskou.
Démoni přijímají Boží dar pasivně jako kámen, protože ve své pýše tento dar odmítají, ač jsou na něm závislí. Tento vnitřní existenční konflikt je podstatou jejich zloby. A čím vyšší je démonická inteligence, tím uvědomělejší je vzpoura a odmítnutí odpovědět Bohu láskou, a tím potažmo větší je zloba takové bytosti a stupeň jejího ponoření do "smrti zaživa".
Tedy čím intenzivněji se spojujeme se Stvořitelem a čím větší část naší bytosti je účastna té činné odpovědi na Boží dar života, tím více se blížíme plnosti existence a potažmo nesmrtelnosti. A nezaměňujme dlouhověkost s nesmrtelností. Padlí duchové jsou sice dlouhověcí, ale nejsou již nesmrtelní. Jejich věk sice překračuje lidské představy a jakoukoliv běžnou lidskou zkušenost, ale tyto bytosti mají svůj počátek a budou mít i svůj konec, a ony to vědí.

Ve smyslu bezpočátečnosti je věčný jen Jediný Bůh. Všechny ostatní bytosti, byť i ty nesmrtelné (tj. např. andělé), mají svůj počátek a tudíž nejsou věčné. Na druhém konci může omezit dobu trvání jakékoliv osoby (duchovní i lidské) smrt, která může být buď tzv. první, či tělesná neboli částečná (tj. v případě člověka zemře jen část jeho složené bytosti - čili tělo; v případě démonů je první částečnou smrtí jejich svržení s nebe) nebo věčná, tj. zemře celá bytost (ta může v plnosti následovat až po posledním soudu). Věčná smrt se stala údělem padlých andělů, kteří jsou čistě duchovními bytostmi, a proto oddělení od Zdroje života zasáhlo celou jejich bytost; již nyní jsou zasnoubeni této věčné smrti a kvůli své pýše, jež se stala součástí jejich bytosti, proti tomu nemohou a nechtějí nic činit.

Kdežto u člověka, který je bytostí složenou, zasáhlo oddělení jen jednu složku - tělo. Člověk je kvůli hříchu prvostvořeného Adama podroben smrti tělesné, a to, oč nyní běží, je jeho záchrana před smrtí věčnou, která nad člověkem získá moc, když smrt vstoupivší do těla, ovládne i duši, a podaří se definitivně oddělit od Boha i ji. A tomu se snaží všemožně napomáhat padlí andělé. Tyto duchovní bytosti, které se kdysi dávno svobodně rozhodnuly oddělit se od Božského Dárce svého života, čímž si samy z pýchy zvolili smrt, jsou nyní nositelé duchovní smrti. Jejich zloba sílí tím, že vědí, jak se jim krátí čas. ("Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá." Zjevení Janovo 12,12)

V duchovních sférách, patřících k tomuto našemu padlému světu, tedy panuje pýcha, zloba, spolu s nesmírnou inteligencí těchto bytostí, jejich mnohatisíciletými zkušenostmi a zároveň jistými možnostmi, které vyplývají z toho, že v duchovních rozměrech padlého světa jsou doma (lze-li toto vězení nazývat domovem). Tyto bytosti jsou ochotny komunikovat s člověkem, vést ho, učit ho, dávat mu nějaké částečné duchovní poznání či jakési duchovní dary. To vše působí na člověka okouzlujícím dojmem. Zvláště na člověka moderního, který prožívá radost, že je z materialistického světa vyveden na duchovní úrovně, a je uchvácen již darem poznání pouhého samotného faktu, že mimo materialistický svět jsou tu duchovní dimenze. Dětinskost lidí odkojených naší povrchní civilizací je tak naivní a to uchvácení je tak veliké, že je ani nenapadne ptát se, co je to za duchovní úrovně, kam se dostal, a jestli ty duchovní bytosti jsou dobré či zlé a kam ho vlastně vedou. Důležité přece je, že je to duchovní! A tak se stane, že v tomto nadšení se člověk povolně nechá zcela odzbrojit, poslušně jde, kam ho jeho učitelští duchové vedou, a neptá se na nic.

* * *

Od obvyklého způsobu práce padlých duchů s člověkem je odvozeno pět hlavních "dogmat" pohanského náboženství, která jsou předávána těmito duchovními bytostmi těm, kteří se jimi nechávají učit. Těchto pět základních článků pohanské víry nyní ve stručnosti probereme.

1.

Hlavní dogma, s nímž se setkáváme všude, kde působí inspirace padlých duchů, zní asi takto: "Nerozlišuj dobro a zlo. Buď klidný, vše je vlastně dobré. A jestli se ti něco zdá být zlé, tak to prostě znamená, že to nechápeš. Čím více se staneš zralým a duchovním, tím více budeš chápat, že zlo neexistuje. Takže raději rozlišuj zralost a nezralost. Není hřích, je jen nevědomost atd."

Člověku, který s nadšením přijímá takové učení a otevře se mu, jsou tím hned na samotném počátku této duchovní cesty odebrány prostředky a schopnosti k identifikaci těchto bytostí. Je docela zajímavé, že přesně toto první pohanské dogma, které vyznávají všichni nadšení neo-pohané, někdy v devadesátých letech pronesl v jakémsi novinovém interview tehdejší údajně hlavní český satanista. I on pravil, že satan prý vlastně není zlý, a že se nesmíme na věci takto dívat, že je to vlastně jen síla přírody apod.

Všiml jsem zvláštní věci. Český nadšenec pro amazonský šamanismus nepoužije slůvko "zlo" dokonce ani pro takové duchovní zločiny, když někteří šamanové "pro zábavu" (jak doslova pravil onen režisér) škodí či zabíjejí svou magií lidi (samozřejmě, ani on takové jednání neschvaloval a uvedl, že jiní - tj. ti údajně dobří - šamani se zlými šamany vedou boj). Není-li však zlo pojmenováno a usvědčeno, pak to znamená buď hlubokou nevědomost či stav oklamání nebo skutečnost, že jakési semínko zla se už ujalo a klíčí v lidské mysli. Tady už nelze přehlédnou, jak se padlí duchové mění myšlení člověka; diagnostikujeme jakési ochromení mysli duchovním jedem. Stejně bychom mohli ohodnotit i způsob, jak tito lidé vysvětlují některé tragické události, při nichž zahynou spousty lidí (např. tsunami, jak to bylo zmíněno v konkrétním rozhovoru se zmíněným režisérem). I takovou tragédii odmítl tento (jinak velice příjemný a duchovní pán) pojmenovat jako něco zlého. Prohlásil cosi v tom smyslu, že si ti lidé prostě tento úděl sami vybrali. Byla to prý jejich volba. Před tím, než se narodili, tak si zvolili těžký osud (silný duch si prý hledá náročnou cestu).
Z hlediska křesťanství budeme zřejmě vnímat tuto lhostejnost k utrpení konkrétního člověka (která je ostatně jedním z typických jevů v pohanských národech, např. v Indii) jako fatální nedostatek konkrétně se projevující lásky a milosrdenství, soucitu se slabými. Do základů křesťanství je vetknuto volání člověka, aby následoval Boží lásku k lidem, jak ji ukazuje Ježíš Kristus např. v podobenství o milosrdném Samaritánu (pohanská náboženství jsou tam výstižně zobrazena v postavách kněze a levity, kteří si nevšímali zraněného a trpícího člověka; Lukáš 10,25-37). Je hezké poslouchat pohanské báje o kosmické lásce a o abstraktních zážitcích mystické lásky ke všemu stvoření, ale nemá-li to svůj výraz v konkrétním životě a pro případy lidí, kteří kolem nás trpí a potřebují naši lásku, není tu ve skutečnosti žádná láska. Láska ke všemu, ale bez milování bližního a pomoci konkrétnímu trpícímu, je klam. Křesťanství neochvějně trvá na tezi: "Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí" (1. Jan 4,20). Tato křesťanská pravda je založena na křesťanské zkušenosti s Boží láskou, jak píše apoštol Jan: "Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat" (1. Jan 4,11). U všech našich svatých Otců vidíme tuto zkušenost s Boží láskou a její projevy milováním trpících lidí.
Křesťan, který z Bible od miláčka Páně Jana ví, že "Bůh je láska," se nemůže nechat oklamat řečmi o harmonii s vesmírem či o tom, že čaroděj má hlubší chápání jsoucna. Křesťan ví, že kde není láska a pokora, tam není ani žádné hlubší poznání ani pravda ani skutečná věčnost. Bez velké lásky k bližnímu je veškerá spiritualita jen démonický klam.

2.

A tím se dostáváme k dalšímu "dogmatu" pohanství, a tím je reinkarnace. V té či oné podobě. Víme, že víru v reinkarnaci nelze ani konkretizovat jako nějaké učení, protože se v různých pohanských duchovních směrech vyskytuje v širokém spektru podob, z nichž některé si vzájemně odporují, aniž by se mohl vysledovat nějaký přibližně shodný názor na to, co je vlastně to, co se má jakoby převtělovat. Jaká část člověka by měla putovat z těla do těla? O tom jsme zde však už přemýšleli jinde.

Podstatné je, že idea reinkarnace v praxi působí proti duchu lásky k člověku. V teoretických rovinách to není tak zřejmé, ale v praxi je to "do očí bijící". Již jsem zmínil běžné obrázky trpících v hinduistické Indii, k nimž se chová pohanské okolí s pozoruhodnou nevšímavostí (může se tam s tím setkat každý turista); vždyť proč jim vlastně pomáhat?, utrpení je prostě jejich "karma". Žádná lidská tragédie není vlastně nic, kvůli čemu by bylo potřeba se vzrušovat. Ten člověk se přece "narodí znovu". Soucit je tu možný jen na abstraktní rovině, např. obecně nad lidskou nevědomostí, ale co je to vlastně za soucit? Stejný obecný "soucit" mohu mít i s topící se mouchou. I takový soucit se zvířaty, provázený současně nezájmem o lidské trápení, je v hinduistickém světě nezřídka k vidění.

I u našich svatých se jistě setkáváme se něčím, co by se dalo nazvat soustrastí se zvířaty, ba i rostlinami či dokonce tzv. neživou přírodou. Jenže vždy se tento vztah k přírodě radikálně odlišoval od vztahu k lidem, protože člověk je Boží obraz. Kristus jde v evangeliu tak daleko, že do pomoci trpícím vkládá hloubku uskutečňování vztahu k Bohu - prohlašuje, že lásku a milosrdenství prokazované trpícím přijímá, jako by bylo prokazováno Jemu samotnému, ba jde ještě dál - přikládá této lásce takovou moc, že právě tato láska k trpícím má rozhodovat o věčném osudu člověka na posledním soudu (Matouš 25,31-46).

Dnes bych si však chtěl povšimnout jistého vedlejšího ale symptomatického jevu. Víme dobře, jakou úlohu sehrála Darwinova evoluční teorie (ve své původní podobě už zcela opuštěná, posléze do nekonečna modifikovaná v různé verze evoluční teorie, pro něž se přes usilovné hledání nikdy nenalezly toužebně očekávané důkazy, a která je mnohými střízlivě uvažujícími vědci již považována za neprokazatelnou a zřejmě mylnou). Byla to teorie evidentně silně podporovaná z duchovních sfér, která se rozšířila jako blesk a byla obdařena přímo magickou přitažlivostí pro padlý stav lidské civilizace. Tato nikdy neprokázaná hypotéza se stala vůdčí ideologií duchovní cesty západní civilizace v 20. století. Jejím cílem bylo předhodit lidskému rozumu vysvětlení, jak mohl život vzniknout bez Boha (vznik světa a života byl totiž do té doby hlavní oporou, jinak už navrtané a kolísající, křesťanské víry v západní společnosti, srdcem se již odklánějící od víry v Ježíše Krista). Darwinismus byl přesně tím, co potřebovala západní civilizace k dokonání svého odpadnutí od křesťanství.

Podobnou ideologickou úlohu dnes plní víra v reinkarnaci při převádění moderních materialistických lidí do pohanství. Vysvětluje lidský život a osudy tak, aby bylo možno se obejít bez obtížné myšlenky na Boží soud, bez ideje odpuštění hříchů a uzdravení padlého lidství, a zároveň snižuje vědomí odpovědnosti za dar jedinečného lidského života. To vede naše omezené a snadno oklamatelné lidské myšlení, které nemá osobní zkušenost s věčností, k závěru, že klokotat ve vězení těchto duchovních světů je vlastně v pořádku, a tudíž že spása, tak, jak o ní hovoří křesťanství, je nesmysl. Oběť Spasitele na kříži a jeho Vzkříšení se pak nutně jeví buď jako církevní mýtus, nebo cosi tak absurdního, že se nad tím ani nepřemýšlí, a nebo (a to je právě dnes časté) jako personifikované vyjádření přírodních sil a cyklů roku čili jako jedna z mnohých pohanských bájí. Tím se pohanství snaží (bez ohledu na historické podklady křesťanské víry) vstřebat do sebe samotné jádro křesťanství.
Na určení člověka a na možnost jeho spásy má mexický čaroděj krajně skeptický pohled; o lidech praví: "Nemáme žádný účel..."
Jenže právě nedostatek tisícileté osobní duchovní zkušenosti spolu se zavržením zjevení základních duchovních pravd v Bibli (která může onen zmíněný nedostatek kompenzovat), způsobují, že člověk si přestává uvědomovat základní princip své bytosti. Tento princip je dán cílem lidské existence, definovaným při stvoření člověka. Tímto cílem je nesmrtelnost a spojení s Božskou věčností (to je to, čemu říkáme v naší řeči věčná blaženost). A na tom se zakládá princip štěstí lidské bytosti, kterým je pokoj. Člověk dokud bude člověkem, bude stále hledat pokoj, a ničím menším, než je věčný pokoj, se lidská duše nespokojí. Teprve dosahováním pokoje začíná skutečná tvůrčí činnost člověka. Tento pokoj není ani leností, ani spánkem, ani mdlobou, natož smrtí. Je to vrcholný tvůrčí stav lidského ducha. Všechna muka lidského ducha jsou přímo či nepřímo spojena s tím, že nedochází pokoje. A stav pekla je pochopení, že jsem pokoje zbaven navždy a že jsem promarnil unikátní příležitost pokoje dosáhnout. Proto je z křesťanského úhlu pohledu vize reinkarnace vlastně stejně hrozná jako představa pekla, neboť (a o tom celá idea reinkarnace v své podstatě je) člověk nedochází pokoje. Stav nepokoje je základní kvalitou padlých duchovních sfér. Trýznivou absenci pokoje maskují lstivé bytosti samolibostí. A tento stav toto rozšiřují padlí duchové na všechny, kteří s nimi spojují svou duši, a tak peklo polyká další a další potravu z lidského světa.
Duchovní vězení a stav oddělení od Stvořitele a od věčnosti, resp. věčného pokoje a tím i od nekonečnosti a nesmrtelnosti, se projevuje způsobem myšlení padlých duchů, kteří ztratili schopnost chápat věci týkající se stvoření světa. To se ukazuje na tom, že buď vůdčí padlý duch prohlašuje sám sebe za stvořitele světa či za hlavní sílu přírody apod., nebo na tom, že prostě tito duchové nechtějí na základní ideje stvoření pomyslet a hovořit o nich. Ptejte se šamanů na otázku: "Proč byl stvořen svět?" nebo "Jaké důvody měl ten, kdo ho stvořil, ke stvoření?" "Jaký cíl a úmysl měl ten, kdo stvořil svět a člověka? Podle jakého předobrazu stvořil člověka?" To jsou přece základní otázky po smyslu světa a lidské existence. Vždy lidé kladli tyto otázky. Co od šamanů uslyšíme za odpověď? Co jim o tom duchovné sdělili? Ti poctivější budou mlčet. V nejhorších případech se dozvíme, že svět je vězení pro padlého člověka, který prostě "nějak zapomněl" na to, že je vlastně bůh, a že všichni ti přírodní duchové chtějí člověku vlastně pomoci osvobodit se z tohoto vězení (ďáblovu lež o Bohu, který lidem nechce dopřát, co by mohli a měli mít, což jim rád a ochotně chce dát "přítel had", ostatně známe z prvních stránek Bible). V jiných případech vám odpovědí budou jen bajky pro děti nebo uhýbání. V těch řečených bajkách často najdeme zdeformovanou a hodně zploštělou (a zbavenou svého hlavního smyslu) biblickou zprávu o stvoření světa a člověka, která byla v dávných dobách rozšířena po celém lidstvu a tudíž tvoří alespoň některé její rysy společné vědomostní dědictví lidstva.
3.

Třetí článek pohanské víry pojednává o vztahu člověka s přírodou. Obsahem tohoto dogmatu bývá lež o člověku i o přírodě. Člověk je většinou představován tak, jako by nebyl o nic více než nejlepší součást přírodního (tj. zvířecího, rostlinného a nerostného) světa, ba někdy ani to ne. V jiných případech je ukazován jako bojovník, který má obstát v nelítostném duchovním světě a získat tím moc, stát se někým mocným, kdo je napojen na "prasílu" a harmonizuje s vesmírem. Nebo má používat "čarodějné techniky ke krocení síly, která provází vše živé ve vesmíru" a jako bojovník lovit poznání. (Citace je z autentického výroku mexického šamana.)
Často je padlými duchy líčen vesmír a duchovní svět jako místo nelítostné, bez soucitu a dobra, kde obstojí jen silní - takové je vidění světa z jejich perspektivy a z jejich stavu mysli (je to naprosto opačná perspektiva, než pohled na svět očima Božího zjevení; vzpomeňme, jak se v biblické zprávě o stvoření světa při každém stvořitelském aktu opět a opět opakuje: "A bylo to dobré."

Když čaroděj nebo šaman vzhlédne vzhůru a snaží se dohlédnout co nejvýše, až k nejvyššímu Bohu, nikdy tam nahoře není schopen uvidět to, co tam vidí tak samozřejmě křesťan. Pohan tam v nejvyšších duchovních výšinách vidí všechno možné, jenom ne milujícího Boha. Démoni totiž nad pohanem vytvoří strop, skrze nějž na nebe neprohlédne. Ten strop je i jejich vlastním stropem, je to strop jejich duchovního světa, padlého světa. Oni Boha už vidět nemohou, protože se kdysi rozhodli ho nevidět. Pohan Boha vidět nemůže, dokud je pod vlivem padlých duchů, protože mu ho nedovolí vidět. A tak tam vidí buď jen nějakou neosobní sílu či energii, nebo tam vidí nejvyšší démonickou bytost, která je zcela odcizena čemukoliv, co by se dalo nazvat láskou. Člověk je jejímu srdci zcela lhostejný, pohrdá jím (začne se o člověka zajímat jen, když se začne pozvedat k Bohu; jinak je pro ni lidstvo hračkou, které škodí z pouhé zlomyslnosti; lidi se snaží strhnout do své záhuby hlavně proto, že ví, jak je Bůh miluje). Proto mexický šaman používá takováto slova, když učí své žáky o této "nejvyšší síle" a vyzývá je, aby ji oslovili (myšlenka nestačí, musí se to říci nahlas) a stanuli pak tváří v tvář "nekonečnu": "Není to pro slabochy, nebude to odpovídat na vaše snažné prosby -- /..../ se to na vás z vysoka. Jste tomu šumafuk." (Bylo tam slovo, které jsem nechtěl zde citovat, tak jsem je vytečkoval; nejspíš si je přibližně sami domyslíte.)"
Proč jsou to tak duchovně škodlivé názory? Především proto, že je to lež a každá lež je v duchovním životě smrtící, zvláště je-li to lež o tom, kým je člověk. Člověk není Bohem stvořen ani jako pouhá součást přírody, ani jako bojovník krotící sílu a lovící poznání, ani jako autokratický vládce vesmíru. Od čeho se pak má odvíjet duchovní život člověka, který neví, kým je?

Proč není člověk samovládcem? Protože sám je závislým na Bohu. Proč není bojovníkem, který potřebuje ulovit to, oč mu na duchovní rovině jde? Protože člověk potřebuje získat Boha, a Boha nelze ulovit. Proč není součást přírody? Protože byl stvořen jako její správce, pastýř a zachránce, a k tomu musí být nad ní a nikoliv v ní.

I v této oblasti nalézáme u pohanů známky změn myšlení, které vlivem působení cizích duchů přestává rozlišovat. V čarodějnických knihách se např. píše: "V duši (bojovníka) jsou si všechny věci rovny -- lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu." Zarážející je zvláště ztráta schopnosti vidět osoby, místo nich je tu už jen neosobní "síla". A dále za tou údajnou totožností "lidí, zvířat, předmětů a přírodních jevů" je možno vidět výše zmíněné pouhé pasivní přijímání života a existence bez aktivní odpovědi Bohu láskou, jak je to typické pro neživou přírodu a pro démony. Toto vidění věcí se evidentně přenáší i na člověka, který je pod vlivem padlých duchů.

Pohanská lež identifikaci člověka s přírodou je pro něj destrukční stejně jako zcela opačný názor, s nímž přišlo západní deformované křesťanství vnímající člověka jako samovládce, neomezeného pána nad veškerou přírodou, kterou může beztrestně (a s Boží požehnáním) znásilňovat, vysávat a drancovat.
Tento názor vedl k teologickému ospravedlnění průmyslové revoluce, v jejímž základu bylo mj. brutální zacházení se zvířaty (např. celé městské osvětlení v Londýně původně svítilo na velrybí tuk a pro všechny stroje to bylo zpočátku jediné mazivo; bez masakrování těchto zvířat by tenkrát nebyl průmysl), k likvidaci přírodních zdrojů (např. vykácení evropských lesů, od těch dob nemáme v Evropě skoro žádné opravdu velké stromy), devastaci přírodního prostředí. Tento duch západního křesťanství nás přivedl k dnešnímu základnímu vědeckému paradigmatu: vědě je dovoleno vše, není žádná oblast, která by byla pro vědecké bádání z principu nedotknutelná, neomezované poznávání je samo cílem, nic nesmí být tabu, a možnost zneužití dosažených poznatků vědu obecně nezajímá (současné chabé omezování pokusů o klonování člověka nemá ani smysl brát vážně). Jestli je člověk neomezeným pánem nad přírodou, pak věda je pro lidstvo nový bůh. Konec konců, mluvit proti vědě je už dnes svého druhu rouháním.
Vývoj (či spíše duchovní úpadek) Západu se mnohým lidem samozřejmě příčí a reagují na to překlopením do opačného extrému, a tím je smetení člověka z jakéhokoliv trůnu a jeho plné zasazení do přírodního světa; jenže tím to nekončí. Ve všech těchto názorových směrech vidíme, že tu nejde jen o přírodní život, ale o spoutání myšlení člověka, které je opředeno pavučinou víry v přírodní božstva (viz dnes už běžnou ekologickou proklamaci o Matce Zemi, bohyni Gája). Lidé se v rámci "návratu k přírodě" mají znovu naučit komunikovat s přírodou, čili s přírodními duchy, naslouchat jim, vstoupit do jejich světa a začlenit se do něj.
Herec, jehož zmínil na počátku, vyprávěl, jak naslouchá kamenům, které s ním hovoří a do každého ucha mu prý říkají jiné věci. Překvapilo mne, jak v jisté euforii nad tím, že lze slyšet slova vycházející z kamene a co vše je možno se od nerostu dozvědět a jak je vše kolem nás plné inteligence, se nikterak zvlášť nepozastavuje nad tím, kdo k němu vlastně z toho šutru mluví. Jsme všichni vzdělanými lidmi, a tak přece víme, že kamen je nerost, který sám nemá takové schopnosti. Jenže když jde o řešení duchovní situace, pak nám všechno naše vzdělání není k ničemu. Proč současní lidé nejsou schopni analyticky zkoumat základní duchovní jevy?

Je to podobné, jako když vzdělaní lidé dnes už vůbec nepřemýšlejí nad tím, proč třeba samotný člověk je schopen přemýšlet. Už od školních let je totiž materialistickým vzděláním ovlivněno jejich uvažování tak, aby brali jako hotovou věc, že je to kvůli neuronům v mozku a že myšlenky jsou elektro-chemickým produktem tohoto tělesného orgánu, který vlastně produkuje myšlenky tak nějak podobně, jako játra vylučují žluč. A tak je mezi námi již relativně málo lidí, kteří si uvědomují, že myšlení je především schopností lidského ducha a práce tohoto ducha se následně odráží na tělesných projevech mozku.

Ten, kdo tohle chápe, pak samosebou chápe, že pokud kámen hovoří, tak to není žádná přírodní schopnost křemene, ani žuly, ba ani mramoru, ale je to projev nějakého ducha. Čili projev padlého anděla tedy démona, který tam "bydlí". Křesťané to dobře znají ze své historické tradice. V životech prvních křesťanů se často objevují zmínky o tom, že když křesťané byli vojáky předvedeni před kamenné modly a byli nuceni obětovat pohanské oběti těmto bohům, tak to odmítli a místo toho se tam modlili k Ježíši Kristu, a z kamenů se začaly ozývat hlasy, někdy úpění, jindy rachot, či různá slova. Kamenné modly pukaly, drobily se na kusy a démoni z nich prchali před jménem Kristovým. (Pohanští kněží pak měli na křesťany vztek, protože je brali jako konkurenční "nepřátelské šamany", jejichž cizí duchové porazili zdejší "domácí" duchy.) To byl jeden přece ze základních prvků ranně křesťanského hlásání: "Neuctívejte kámen, neklaňte se modlám, neslužte pohanským bohům, neboť bohové pohanů jsou démoni." Křesťanství od samotného svého počátku učilo, že člověku se náleží klanět se jedinému Bohu - Stvořiteli všech a Spasiteli. Celá dvě tisíciletí tyto skutečnosti všichni křesťané znali, ale dnes přišla doba, kdy důvěřiví lidé opět přikládají ucho ke kameni se svým naivně zvědavým: "Haló, je tam někdo?"
Šamanské pohanství se tváří, jako by určení člověka bylo v naslouchání a potažmo poslušnosti duchům přírody. A to je z hlediska křesťanství obludná lež. Člověk má podle Bible panovat na přírodou. Ale ne ve smyslu, jak si to vyložilo západní křesťanství, které obsah pojmu "pán" naplnilo tím, co líčil Kristus, když hovořil o "zlém správci", tj. svévolném, bezohledném, kořistnickém, jemuž jde jen o sebe a nestará se o blaho těch, nad nimiž má moc. Ve smyslu biblickém výrok o "panování člověka nad přírodou" znamená spravovat v lásce, je to pojem pro odpovědného pastýře (je to úloha v jistém smyslu kněžská). A především nutno uvést, že ve smyslu svatootcovského výkladu těchto biblických textů svěřuje Bůh tuto moc člověku, který dokáže nejprve panovat sám nad sebou, čili je schopen opanovat se, zkrotit své vášně, zdržet se hříchu. Dodnes vidíme kolem svatých lidí, že se kolem nich mění příroda a divoká zvířata se jim sama přicházejí klanět a sloužit jim, a neubližují nikomu.

Podle Božího zjevení hledí celá příroda na člověka a očekává od něj svou záchranu (Římanům 8,19-21), protože člověk je Bohem stvořen jako bytost složená z nehmotné duše a materiálního těla, jako někdo, kdo může přivádět k Bohu celé stvoření, jestliže nejprve přivede ke sjednocení s Bohem sám sebe. Jenže k čemu je pro přírodu užitečný člověk, který je sám pouhou součástí přírody? Jak může někoho vytáhnout z vody ten, kdo se sám topí? V konečném důsledku tedy člověk, který rezignuje na své Bohem mu určené postavení nad přírodou, z něhož ji má láskyplně spravovat, stává se neužitečným sobě i přírodě a přes všechny ty úžasné pocity a vize jednoty s kosmem a přes své zážitky propojení všeho se vším stal se zklamáním všech nadějí, s nimiž k němu příroda vzhlíží.

4.

Dalším bodem praxe šamanských duchovních nauk, nad kterým by měl duchovně soudný člověk zbystřit, je naprosto otevřeně přiznávané používání drog. Není tak podstatné, jestli jsou to drogy takové či onaké, zda jsou návykové či nenávykové atd. Podstatné je, že démoni k tomu, aby vstoupili do bližšího kontaktu s člověkem, potřebují k tomu od člověka nějaký "zvací akt". Tím může být spáchání těžkého hříchu či prostě velmi zlého skutku, podstoupení magického obřadu, nebo to lze provést chemickou cestou (a nové technologie právě vymýšlejí ještě elegantnější způsoby).

V případě toho, co provádějí šamani v Amazonii (a v Mexiku a jinde), nelze používání drog k dosažení změněného stavu vědomí zamaskovat ani takovými slovy jako např. "používání rostlin učitelek". Tzv. "učitelská rostlina" je stále jen drogou. Každá droga jiným způsobem mění vědomí a má svého démona a tomu démonu otevírá vstup do lidského nitra. Každý démon provádí s člověkem trochu jiné věci, ale všichni jsou zlí. Některé drogy destruují rychle člověka i po fyzické stránce, jiné drogy jsou zacíleny jen na otevření duchovního kanálu do lidského vědomí. Jenže taková droga je jak telefonní linka, která vede na předem určené místo. Tak i ten duchovní kanál má jeden konec hluboko zapíchnutý ve vědomí člověka, který drogu přijme, a druhý kanál je přesně u toho démona, který je touto drogou spojen. A ten získá drogou přístup do lidské mysli a může se v ní zachytit. Spojení je navázáno. U některých drog se to projevuje i na fyzické úrovni návykovostí, u jiných je to jen čistě duchovní záležitost. O to hůře je rozpoznatelná. Důkazem trvání "navázaného spojení" je vyjádření čarodějů, že svým úsilím "zkrotili (sílu rostliny), a to až do takové míry, že si člověk uchová mnohé schopnosti vyvolané požitím rostliny i za normálního stavu". Od té chvíle démon mění myšlení člověka, otevírá ho "novému poznání" a opřádá ho sítěmi svého duchovního světa (v naší duchovní terminologii tomu říkáme církevně-slovansky "prelesť" čili stav duchovního klamu).
Není příliš poctivé, když šamani říkají např.: "Droga ti dá odpověď na každou otázku", protože všichni vědí, že ve skutečnosti komunikuje s tazatelem duch, s nímž je droga spojena. Takový způsob vyjadřování šamanů zřejmě patří k duchovnímu stavu klamu.
Po "duchovním zasvěcení" drogou, jak píší čarodějové, "svět už pak nikdy není tím, čím býval předtím. Stává se místem, kde je možné naprosto vše -- jenom ne zbavit se následků svých činů". Povšimněme si, prosím, že křesťanství působí na člověka zcela opačně: nechává vám svět takovým, jakým byl, protože pro řešení vztahu ke Stvořiteli nemá žádný význam měnit člověku vnímání světa, naopak předčasné otevření takového duchovního zření působí kontraproduktivně, protože odvádí pozornost od toho, co je nejdůležitější; na druhé straně křesťanství přináší člověku to, co nemůže dát pohanství, protože to nemohou dát démoni, ale jedině Bůh - odpuštění hříchů, tj. zbavení zkázonosných následků zlých skutků.

Je zajímavé, že ač si na jedné straně indiánští čarodějové na základě svých mystických vizí dobře uvědomují, že s lidským vnímáním může být nepředstavitelně manipulováno, tak se na druhé straně (podle mého názoru) dost málo obávají, že je i s jejich vlastním vnímáním manipulováno více, než si vůbec dokáží představit. Kdyby si to uvědomovali, pak by - myslím - rozhodně nepoužívali drogy při své duchovní cestě hledání pravdy. Jenže to by si nesměli myslet, že jsou to oni, kdo mají nad drogou moc (což si mimochodem v jisté fázi drogové zkušenosti myslí všichni narkomani).
Pozoruhodné u šamanů je běžné užívání tabáku, které je všeobecně známé. Prostě šamani bývají kuřáci. Další duchovní zajímavostí bývá obřadní okuřování tabákovým dýmem, který šaman vyfukuje z úst na drogu, kterou připravuje pro toho, jemuž chystá "zasvěcení". To snad ani nepotřebuje komentáře, stejně jako skutečnost, že někteří šamani (Mexiko) přidávají do vařící drogy krev toho, pro koho droga připravována.
A co říci na průvodní jevy, jimiž působí "rostlina učitelka" na svého žáka: zvracení, průjem, křeče apod.? Lidská bytost, disponující ještě zbytky své prazákladní moudrosti, dává skrze elementární tělesné instinkty najevo, že drogu nechce, že to není pro člověka dobré, ale už je to marné. Jakoby ten duch, který se skrze drogu s člověkem spojuje, kladl jakýsi důraz na ponížení a zlomení člověka, zničení jeho důstojnosti, aby "zapomněl, že je člověk" (jak popisuje působení drogy jeden slavný čaroděj).

"Zasvěcovaný" musí před svým "zasvěcením" souhlasit s tím, že mu bude špatně, bude zvracet, možná se bude někde válet ve svých výkalech. Nebo že ze sebe v opojení strhá šaty, bude pobíhat někde nahý, bude při tom výt, štěkat, kokrhat a kdo ví co ještě. Co se asi musí stát s myslí člověka, aby usoudil, že tudy vede cesta vzhůru, že toto je cesta k Bohu, který učinil člověka tak krásného důstojného? Další otázkou je, jestli si zasvěcovaný vůbec přeje nějaké setkání se Stvořitelem. Nevyměnil v hloubi svého srdce možnost spojení se Stvořitelem, po kterém touží každá lidská duše, za nabídnutý příslib magicky získaného poznání? Není mu zasvěcení do skrytých rozměrů stvoření dražší, než přiblížení se k Bohu? Není za otevřením se šamanismu pouhopouhé prahnutí po moci, na kterou ďábel loví lidi? Vždyť faustovská touha po poznání získaném za každou cestu (ať už je to cesta magie či cesta tzv. vědeckého bádání) je vlastně jen formou touhy po moci. V představách neočištěných lidí totiž poznání dává člověku moc, vládu, povyšuje nad ostatní "nevědomé". (Ostatně i v čarodějnických knihách amerických šamanů se píše: "Vědění je moc.")

To jsou přece tři základní dušehubné vášně: žádostivost majetku, žádostivost slasti a žádostivost moci, z nichž nejhorší je právě ta poslední, která člověka nikdy neunaví a dokáže se nejlépe maskovat a může vypadat dokonce i jako ctnost či altruismus. A všechny jsou napájeny z jediného zdroje - pýchy. Magie nečiní nic jiného, než že pracuje s těmito vášněmi jako se silami, které mají obrovskou sílu jak v pozemském světě tak ve světech duchovních. Křesťanská duchovní praxe se zakládá na nemilosrdném ničení těchto tří vášní v srdci člověka.
Mimochodem, často se setkáváme s námitkou, že je moderního člověka nedůstojno klanět se např. ikonám a vůbec něčemu se v křesťanském chrámu klanět. Ale zvracet v šamanově doupěti, pít jeho lektvary, nad nimiž zpívá s cigaretou v puse jakousi nesrozumitelnou písničku, pak se válet v křečích, ležet polomrtvý spoustu hodin, to přijde mnoha současníkům zajímavé.
5.

A jsme u dalšího pohanského dogmatu, které zní imperativně: "Nikdo mi nesmí nic přikazovat! Nepřípustná je jakákoliv hrozba, protože to je manipulace a nátlak na člověka!" Je to dogma diktované lidskou pýchou, která bývá vzpourou proti službě Otci a vede pravidelně do nejhlubšího otroctví nepříteli. To sice nemusí Zápaďané (vychovaní bez kontaktu s autentickým křesťanstvím) chápat, ale přesto - jak neuvěřitelně naivní od nich je, když i vysoce vzdělaní lidé říkají: "Nikdo mi nesmí nic přikazovat," i když by sami mohli sami odpovědět otázkou: "Ani Bůh?"

Jak daleko od křesťanského ducha je takové pyšné a vůči Bohu se vzpínající uvažování! Jako by Bůh stvořil člověka jen proto, aby ho pak omezoval. Vždyť Bůh člověka učinil jako svobodného a jeho svobodu stále úzkostlivě ctí. Jedině svobodným dodržováním přikázání se může člověk zalíbit Bohu. Když jde o spásu, tak se i Boží láska zastaví před svobodou člověka, který mu vždycky může na jeho pozvání říci: "Jenže já nechci." Bůh násilím ani manipulací do nebeského království nikoho na řetězu nepotáhne. To je přece z Bible tak jasné, že už to jasnější být ani nemůže.

Co je vlastně špatného na desateru přikázání: např. nezabiješ, nepokradeš...? Co je špatného na hrozbě instruktora v autoškole, který vás učí: "Pojedeš-li rychle do zatáčky, zabiješ se?" Ach, ti zlotřilí manipulanti v autoškolách, místo aby dali svým svěřencům svobodu jezdit si, jak rychle chtějí, tak jim stále něco přikazují a něčím jim hrozí! Pryč s nimi! Už žádné autoškoly! Ať žije svoboda!
Pokud Ježíš Kristus "vyhrožuje" posledním soudem, pokud říká: "Běda vám, kteří...!", pokud Bible praví o hrozné možnosti věčné záhuby a hořícím jezeru, pak to přece není manipulace, ale varování matky, která říká dítěti: "Věř mi a nesahej na horkou plotnu!" Cožpak člověk opravdu musí okusit peklo, aby uvěřil, že existuje? Konec konců nikoho donutit nikdo nemůže. Ani Bůh nezavřel Adama a Evu v ráji jako v kleci, ani Spasitel nikoho k ničemu nenutí. Ani žáka v autoškole nemá instruktor ve svých spárech napořád - jakmile dostane řidičák a sedne si do svého bouráku, může na to šlápnout a vysmát se z plna hrdla všem instruktorům, kteří se ho pokoušeli zmanipulovat, aby nejezdil rychle do zatáčky (doufejme, že si na tento finální triumf své pýchy nevezme nikoho do auta k sobě a zabije se jen on sám).
K té pyšné sebedůvěře, která naše současníky vede do náruče pohanských kultů, patří i takřka neomezená důvěra v to, co bychom mohli nazvat přirozená duchovnost člověka. Pouze křesťanství ví, že tato přirozená duchovnost (stejně jako duchovnost přírodní) je duchovností poškozenou lidským pádem. Jsou to už pouhé zbytky původní duchovnosti prvostvořeného člověka, zbytky zdeformované a poničené vášněmi a hříchem. Tato duchovnost již nemůže člověka osvobodit, ale v případě, že jí bude nekriticky důvěřovat, povede jej do ještě hlubšího duchovního poškození. Pohané to asi nebudou chápat, ale materialismus není ještě to nejhorší, co může člověka potkat, a není tím dnem, kde pád člověka může skončit.

Tak to bylo pět základních článků pohanské víry, které skládají onen pentagram, jenž člověka přivádí do otrocké služby vůdčímu padlému duchu.

* * *

Teď už bych chtěl svoje rozmýšlení pomalu směřovat k závěru. Možná bylo kvůli stručnosti nebo nedostatku pravého duchovního poznání dost povrchní. Leč nechtěl bych se rozloučit ještě bez jednoho srovnání křesťanské a šamanské spirituality. Pro křesťanskou duchovnost je typickým jevem, že není nikterak závislá na mystických zážitcích. Její primární tok se děje tím nejobyčejnějším každodenním způsobem: pěstováním víry a vztahu k Bohu, rozvíjením láskyplné oddanosti vůči Ježíši Kristu, vedením kajícího života podle Božích přikázání, prohlubováním modlitby, upřímnou účastí na bohoslužbách a svatých Tajinách, dodržováním pravidel praxe církevního života, trochou studia… Hlavním rysem křesťanského života je snaha uskutečnit evangelium ve svém životě. Duchovně zdravý křesťan nechává plně na Bohu, jestli - kdy - v jaké míře a jak mu Bůh dá, aby svou vlastní zkušeností zřel duchovní věci. Nic si na Bohu nevynucuje. Ví, že Boha nelze k ničemu nutit a že Bůh chce dávat hojné duchovní dary, ale dává je s ohledem na duchovní stav člověka, na stupeň jeho očištění, tedy tak, aby mu neublížily.

Jogín či buddhista, který používá ke vstupu do duchovní světa různá speciální psychosomatická cvičení, stejně jako šaman, který k tomu použije drogy, berou duchovní život do svých rukou. Nečekají na Boha, jestli jim otevře, ale prostě vezmou za kliku a vstoupí (použití drog by se dalo spíše označit za vyražení těchto pomyslných dveří hrubou silou). Svými vlastními prostředky si otevřou duchovní zření podle své vůle. Je ovšem otázkou - kam vstupují a kdo se jich ujímá, když Boha odmítli. Odpověď už po tom všem, co se zde probralo, nechám na čtenáři.

Tato šamanská cesta pochopitelně vyhovuje modernímu člověku, který chce mít všechno a hned, a co si umane, to okamžitě provede. Stává se to i církevní oblasti - jsou známy případy křesťanů, kteří se svévolně přísně postili a usilovně modlili s cílem dosáhnout rychlého duchovního zážitku. A dosáhli jej. Jenže za cenu oklamání.
Přiznáváme však, že je tu s druhé strany ještě jedna propast, do níž se může křesťanské nenásilí v duchovním životě zřítit, a tou je zdegenerování umdlévající duchovnosti do formality a duchovní mdloby. Vyvarovat se tohoto uklouznutí však lze docela dobře poctivým křesťanským úsilím, při němž proces očištění srdce nestagnuje, a tudíž křesťan vnímá Boží odpověď na svou námahu, takže jeho křesťanství je stále živou cestou.
Dalším rozdílem je používání vůle. Zatímco křesťan vede svou vůli tak, aby se podřídil Boží vůli, pohan pracuje se svou vůlí dle svých záměrů. Používání vůle je základem magie. Křesťan se modlí k Bohu: "Buď vůle tvá." Modlitba mága by se dala vyjádřit obratem: "Staň se vůle má!" Podobně je to i s jinými duchovními silami. Křesťan nechává všechno na Bohu, zříká se své síly a obětuje ji Bohu. Pohanství naopak věnuje rozvoji osobních sil klíčovou pozornost.

* * *

P.S.

Jeden z aspektů, jímž se projevuje působení pohanské spirituality v lidské mysli, je rostoucí averze (někdy až nenávist) vůči křesťanství. Démoni dobře vědí, co je jejich úhlavním nepřítelem. Proto v téměř každém vystoupení lidí, jejichž myšlení je ovlivněno padlými duchy, najdete nějaký osten proti křesťanství. Někdy je to jen drobná poznámka či úšklebek, jindy to může být otevřený výpad.

V jednom však musím dát obdivovatelům šamanismu zapravdu. A tím je odpor vůči formálnímu křesťanství. Vůči tomu křesťanství, které je šířeno západními misionáři. Křesťanství zdeformované, odduchovnělé, zakládající se na víře: my tě pokřtíme a tím jsi spasen. Šíření této lži, která je prohlašována za křesťanství, je nutno odsuzovat. Toto "křesťanství" zplodilo v posledním půltisíciletí naši duchovně degenerovanou civilizaci a nemůže nikomu nikde nijak pomoci.

Autentický křesťanský duch přivádí člověka ke spolupráci s Bohem. Dílo lidské spásy se neděje bez účasti člověka, ale nakolik se člověk snaží v duchovním životě a dává své srdce, natolik Bůh dává svou blahodať. Antonij Surožský pravil, že Tajiny se konají nad člověkem, ale ne bez člověka. Křest není magie, ani nějaký kouzelný úkon, který působí sám svou vlastní silou ("ex opere operato", jak to učí římsko-katolická církev). Nic takového! Je to zasetí seménka nového lidství Kristova do křtěného člověka. Lidství, které Adam Bohu odcizil, Ježíš Kristus s Bohem opět spojil a uzdravil je. Toto "kristifikované" lidství "nového Adama" je zaséváno při křtu do člověka a aby seménko vzrostlo, potřebuje kolem sebe půdu, zespoda vláhu a shůry světlo a teplo. Tou půdou, kde klíčí tato seménka, je Církev, tou vláhou je lidské úsilí v duchovním životě, tím světlem a teplem je Boží blahodať. Všechny tři složky musejí být přítomny, a pak se ze seménka může stát veliký strom, který má korunu v nebi a ptáci nebeští (tj. andělé Boží) v ní sedávají. To je cesta spolupráce mezi člověkem a Bohem a postupné sjednocování člověka s Bohem, kdy staré Adamovo lidství v křesťanu odumírá, aby nakonec převládlo nové lidství Kristovo, lidství zbožštěné - nesmrtelné. Co může být krásnější pro člověka, než tato cesta, kterou mu Bůh uchystal? Jaký úděl může být vznešenější?

Když na to pomyslíme, uvědomíme si, jakou lítost lze cítit nad filmovými záběry, na nichž je zachycen mladý Čech sedící před šamanovou chatrčí někde v Amazonii, malátně se kývající pod vlivem "posvátné rostliny" a zvracející do kýble. Co ho tam přivedlo? Jaké jsou cesty osudu člověka ze srdce křesťanské Evropy, které ho dovedly k pokuřujícímu šamanovi, jenž mu v kotli uklohní lektvar z "rostliny učitelky"? Co se asi naučí v daleké Amazonii? Na první otázku: "Co ho tam přivedlo?" však existuje mrazivá odpověď. Nelze všechno svádět jen na honbu moderních lidí za rychlými duchovními zážitky a na jejich netrpělivost. Z "křesťanské" Evropy ho tam, ke kýblu před chatrč, třeba přivedla upřímná touha po spiritualitě, po duchovním životě, po vymanění se z duchamorného sevření materialismu. Tedy po tom, co možná hledal v místních církvích, ale nenalezl.











Zobrazit příspěvek č. 731 jednotlivě

Administrátor --- 28. 9. 2011
K jednomu vzácnému výročí

Před devadesáti lety v Bělehradě

Tuto neděli bylo zvláštní výročí naší místní církve. Právě před devadesáti lety byl vysvěcen svatý vladyka Gorazd II. (v Bělehradě 1921). A výročí je podtrženo i tím, že právě jako před devadesáti lety připadl i letos tento den právě na neděli.

Naše duchovní bída je v tom, že jsme už dnes v takovém duchovním stavu, že zřejmě nejsme schopni docenit ani význam tohoto výročí a potažmo ani dějinný rozměr toho, co se vlastně před devadesáti lety stalo. Usuzuji tak z prosté skutečnosti, že toto jubileum prošlo v naší církvi téměř v tichosti. Jenže když si nevážíme svých vlastních kořenů, pak ani naše vyhlídky do budoucna nemohou být příliš optimistické. Nezapomíná naše církev na svůj počátek?

Takže, připomeňme si (především my pravoslavní), co že se to vlastně stalo před těmi devíti desítkami let. Byl vysvěcen první místní pravoslavný biskup, syn této země. Po celém tisíciletí marného toužení má tento národ opět svého pravoslavného biskupa z místních lidí. Když na Velké Moravě umíral sv. Metoděj (roku 885), určil za svého nástupce místního člověka, syna této země; vybral z okruhu svých pěti nejbližších žáků sv. Gorazda I. Posléze však byli všichni žáci sv. Cyrila a Metoděje vyhnáni krutým způsobem z Velké Moravy a tato země přišla o své duchovní dědictví. Na druhého Gorazda musela čekat něco přes tisíc dlouhých let.

Není samozřejmě náhodou, že Moravan Matěj Pavlík, obdržel při mnišském postřižení v Srbsku jméno Gorazd. Byla v tom jednak symbolika, ale také zobrazení prosté duchovní skutečnosti, kterou Srbové vysvětlili. Když byli cyrilometodějští pětipočetníci pod namířenými kopími, "nazí a za mrazu" vyhnáni z Velké Moravy, odebrali se na Balkán, který je přijal s otevřenou náručí a stal se tak příjemcem dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Balkánští Slované přijali tuto hřivnu, tisíckrát ji rozhojnili a na úsvitu dvacátého století ji vracejí Čechům a Moravanům zpět. Přijali Gorazda I. a nyní nám vrací Gorazda II. A nejde tu jen o samotný akt udělení biskupského svěcení jednomu Moravanovi. Za tímto přenosem apoštolské posloupnosti je nutno vidět i velkou péči, podporu a pomoc, kterou Srbové věnovali dílu pravoslavné misie u nás a budování místní pravoslavné církve (a sv. Dositej, srbský biskup, který zde tuto misii vedl, za to později krutě zaplatil; viz o tom něco zde).

To, co se skrývá v pojmu "vysvěcení vladyky Gorazda", je tedy ve skutečnosti daleko širší událost: obnovení cyrilometodějské církve v naší zemi. A lidé to tak chápali. Když čteme zápisky a svědectví z té doby, často tam nacházíme nadšení právě z cyrilometodějství, které bylo skrze vladyku Gorazda našemu lidu vráceno. Čteme tam, že lidé měli pocit, jako by nad Českou a Moravskou zemí po tisíci letech opět vyšlo slunce. Vnímali pravoslavné bohoslužby jako něco světlého, slunného; měli pocit, že to, co se děje v českých pravoslavných chrámech, hřeje na duši, zahřívá srdce. Skutečně - právě tak to místní lidé vnímali - jako opětovný příchod sv. Cyrila a Metoděje, kteří skrze Českou pravoslavnou církev opět navštívili lid této země.

To, co cítili pravoslavní Moravané ve svých srdcích, jim dávalo sílu, aby i v ekonomicky tak těžkých dobách budovala tato církev na Moravě jeden chrám za druhým. Od r. 1928 do r. 1942 zde bylo postaveno 14 nových chrámů! Všechny tyto chrámy jsou vystavěny na základech veliké lidské oběti prostých věřících. Kdo měl doma nějaký stavební materiál, dal ho na stavbu chrámu. Dokonce se vyskytly i podobné případy, o jakých čteme ve Skutcích svatých apoštolů, když věřící prodávali své majetky a stržené peníze kladli k nohám apoštolů.

Ve vesnici Chudobín si věřící postavili pravoslavný chrám, o který je pak různými pletichami připravila jiná církev, a tak se vesničané pustili do stavby druhého chrámu. Vladyka Gorazd světil každý rok jeden nový chrám. A nejsou to žádné maličké kapličky; jsou to většinou chrámy střední velikosti a některé patří i k větším chrámům. A navíc je většina stavěna podle byzantsko-ruského chrámového slohu, což je dosti komplikovaná architektura, a provedena je složitá vnitřní výzdoba. (Některé z nich, které projektoval archimandrita Andrej Kolomacký.)

Samozřejmě, za touto skutečnosti stojí mj. i láska a veliká důvěra věřících vůči vladykovi Gorazdovi, který byl opravdovým pastýřem, čitelným a poctivým, vůdčí spravedlivou osobností, která si nelibuje v přijímání poct, ale sama sebe přináší jako oběť za svůj lid. Učitel, který učí a usvědčuje svým milosrdenstvím (jak to čteme ve večerní bohoslužbě z žalmu 140. - 141.), důvěryhodný garant veškerého církevního života. Ó, jak bychom potřebovali i dnes takové pastýře! Jenže takoví lidé už dnes nebývají církvi dáváni, protože nikdo z nás nejsme takový.
Každý národ má ve svých dějinách okamžiky, kdy jsou otevřeny velké možnosti a kdy dostává od Boha mimořádný dar. Taková "hvězdná hodina" přijde tak jednou či dvakrát za tisíc let. Z hlediska duchovních možností a cest je u nás první takovou "hvězdnou hodinou" bezesporu příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. A s významem této velké události lze plně srovnat i obnovení cyrilometodějské církve v r. 1921 vysvěcením vladyky Gorazda. V tomto Božím požehnání, jehož se chirotonií pravoslavného Morava našemu národu dostalo, se spojují dva mocné duchovní impulzy našich dějin: cyrilometodějství a husitství. Tak to pravoslavní Češi i mnozí Srbové chápali. Ano, i Srbsko přijalo za své ony dva "titány", jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského tehdejší srbské noviny, kteří "se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus ... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody". Když delegace pravoslavných Čechů vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej.

Klíč k obnově cyrilometodějství a k naplnění duchovního zápasu Jana Husa a Jeronýma Pražského a jejich následovníků, kteří žádali Konstantinopol o přijetí Čechů do pravoslavné církve (viz zde), spatřovali pravoslavní Češi právě v tom, co se událo v Bělehradě, když pravoslavní biskupové skládali ruce na hlavu vladyky Gorazda. Zajímavé je, že to duchovními zraky zřeli nejen Češi, ale i srbský lid, který byl zřejmě tajemně shůry osvícen a chápal dějinný rozměr této události, která byla napájena z takových zdrojů, jakými je dílo soluňských bratří i dávných husitů. Bohužel nám už to nějak po těch devadesáti letech nedochází.
Velikost tohoto dne, kdy byl vysvěcen vladyka Gorazd, je dosvědčena i různými znameními včetně zázračné události - proroctvím. Veliká osobnost 20. století sv. Nikolaj Velimirovič (který později trpěl v koncentračním táboře v Dachau), prorokoval vladykovi Gorazdovi po jeho chirotonii mučednickou smrt. Předpověděl hned tenkrát nově vysvěcenému biskupu Gorazdovi: kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.

A zde jsou řádky, v nichž jsou ve vzpomínkách pamětníků vylíčeny další podrobnosti této události, kterou dělí od této neděle přesně devadesát let:

"Před osmou hodinou ranní v neděli 25. září 1921 vstupovala do katedrálního chrámu srbské pravoslavné církve v Bělehradě delegace s velkým bílým praporem, v jehož středu zářil kalich červené barvy a špice byla zakončena pravoslavným křížem; dvaadvacet zástupců Čechů a Moravanů toužících po Pravoslaví spolu se zástupcem pravoslavných věřících z Podkarpatska a dvě ženy v moravském národním kroji, provázeli svého zvoleného kandidáta biskupské hodnosti, nyní již mnicha -- archimandritu Gorazda -- k rukopoložení na pravoslavného archijereje.

Delegaci z Moravy se dostalo v Srbsku neobvykle vřelého přijetí. Nikdo přesně neví proč - bylo to zcela překvapivé, ale můžeme to tušit; tisíciletou velikost události všichni vnímali a veselili se duchovní radostí. Na přivítání vzpomínají účastníci delegace jako na nečekaně dojemné. Po přijetí nového jména -- Gorazd -- si všichni se slzami v očích začali uvědomovat, že Gorazdovo jméno se po tisíci letech opět vrací na Moravu. Jugoslávský tisk píše: "...Památka tohoto Gorazda (prvého - z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto..."

Bělehraďané vítali vzácnou návštěvu v obrovském počtu - přišlo veškeré duchovenstvo, monastýrská škola, učitelé, obecné školy, bělehradská československá kolonie, zástupce města a mnoho lidu, který provolával slávu Československu; vítal je zpěv církevních i slovanských písní, nechyběly kytice a chléb se solí... Na pozdravy odpověděl sám Gorazd, který prohlásil, že římská orientace neodpovídá charakteru českého národa a že nyní za pomoci srbské pravoslavné církve stává se to, nač se pomýšlelo, ale co se za Rakouska nedalo uskutečnit... Bělehradské rodiny přijaly československé poutníky do svých příbytků jako milé hosty. Nazítří se konal obřad "jmenování biskupem", katedrální chrám byl plný. "Bělehrad se nenadchne a nevzruší snadno," psaly o dva dny později bělehradské noviny. "Jakkoliv není nábožensky fanatický, přece s neobvyklým nadšením přivítal nového biskupa a zástupce československých obcí, neboť si instinktivně uvědomil veškerou velikou vážnost události."

Při liturgii po slavnostním svěcení se stala zvláštní věc - když patriarcha vyvedl právě vysvěceného biskupa před hlavní oltářní dveře k lidu, bělehradští věřící zdravili novosvěcence neobyčejně srdečně a hlasitě. "Žádného srbského biskupa až do dnešního dne takto nepozdravili," napsaly jugoslávské noviny. Tyto srdečné ovace a pozdravy se opakovaly i na konci bohoslužby, když patriarcha Dimitrij s případnými slovy dával biskupu Gorazdovi poučení a odevzdal mu biskupské žezlo. Pak vladyka Gorazd s berlou v ruce a mitrou na hlavě zaujal místo na ambonu a česky děkoval srbské církvi a národu... Výslovně zdůraznil, že Pravoslaví v Československu není výsledkem nějaké propagandy, ale obnovením starého ducha, který Habsburkové dokázali tak dlouho potlačovat. Dává slovo, že zůstane on a jeho bratří věrnými a oddanými nejen srbské církvi, ale i srbskému národu.

Biskup Nikolaj Velimirovič ve své předpovědi vladykovi Gorazdovi při jeho svěcení vyřkl i tato slova, prorocká slova o Gorazdově životní cestě, jež měla od 25. září 1921 trvat do dne jeho mučednické smrti dne 4. září 1942 na kobyliské vojenské střelnici v Praze pouhých jednadvacet let: "Nespěchati za pozemským královstvím a panstvím, ale vždy se přikloniti ku království nebeskému, podle příkladu sv. Lazara Kosovského. Tato naše stará víra našich předků nechlubí se rychlými úspěchy, ale klidně očekává konečného úspěchu. Neočekává potlesk od současníků na zemi, ale od anděla v nebi. Nepočítá se čas na léta, ale na staletí. Snese všechen posměch v nezvratné naději, že ona se bude radovat naposled. Takováto zkušenost o pravoslaví může dát vladykovi Gorazdovi odvahu k náporům, které ho čekají, i aureolu slávy, jež musí být spojena se jménem prvého biskupa československé republiky."

Z knihy Pastýř a Martyr. (Tou "aureolou slávy" nemohl svatý biskup Nikolaj předvidět nic jiného, než budoucí připočtení ke sboru svatých.)
Slavnostní svěcení skončilo. Vladyka Gorazd se spolu s delegací pravoslavných Moravanů vrátil domů. Co ho zde čeká? Jak bude vypadat radostné obnovování našimi předky dlouho vytoužené cyrilometodějské církve v Čechách a na Moravě? Jak už to tak chodí, ta opravdu veliká duchovní díla se dějí pod vnější podobou, která vypadá různě, ale nikdy slavně ani radostně. Stačí vzpomenout příklad Spasitele, který největší dílo lidských dějin - spásu člověka - konal v nejhlubším ponížení, popliván, bitím znetvořen tak, že ztratil i lidskou podobu, až byl přibit na kříž a připočten k zločincům.

Vladyku Gorazda zde čekalo 21 let práce. Bůh mu vyměřil stejnou lhůtu jako kdysi sv. Cyrilu a Metoději (zajímavá podobnost). To byl shůry daný čas k obnovení a budování církve vírou, obřadem i praxí totožné s tím, co zde bylo zbudováno před tisíci roky. Těch 21 let bylo pro svatého vladyku nekrvavým mučednictvím.

O této éře uveďme několik slov o sv. Gorazdovi, která napsali naši předchůdci (jeho současníci): "Biskupské svěcení v Bělehradě neznamenalo pro vladyku Gorazda dosažení cíle, ale začátek těžké a namáhavé práce... Mnozí z nás dobře vědí, jakými prostředky byl veden boj proti našemu vladykovi; kdo to neví, nechť ani netouží to poznat... Náš vladyka hájil Pravoslaví proti všem, ani na vteřinu se nezpronevěřil... třebas kolem něho zůstala jen část někdejší pravoslavné Moravy, přece ji uvedl na cestu našich pravoslavných otců... Náš vladyka projevil pevnou vůli, odhodlanost a pocit odpovědnosti s neobyčejným zapřením a sebeobětováním pro církev..."

Svatý vladyka ve svých dopisech napsal: "Denně často prosím Boha, aby mne sílil, abych úplně neklesl na mysli před tím, než vykonám, co považuji za nutno vykonati, než přijde můj nástupce; chtěl bych mu odevzdati dílo hotovější než jest nyní."

Ve chvílích zvláště těžkých, kdy jiný by se i vzdal další práce, píše vladyka odevzdaně: "... tento dojem ohrožuje i mou chuť k práci, ač jsem si vědom, že je třeba pracovat a ostatní ponechat na Boží vůli a Prozřetelnosti, a je vlastně povinností setrvat i až do úplného vyčerpání a klesnutí na cestě." (Pár poznámek ozřejmující dobovou situaci.)

A nyní nechme o této době promluvit svatého vladyku v dopise, který adresoval českým pravoslavným věřícím spolu s poděkováním za gratulace k patnáctiletému výročí jeho biskupské chirotonie:
"Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.

Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi.

Při všech radostných i bolestných událostech bylo mi posilou vědomí, že jsem se do svatyně Boží a ani do nynějšího úřadu (biskupského) nevetřel. Netoužil jsem nikdy po významném místě ani po vynikající úloze. Domáhal-li jsem se kdy v životě čehokoliv, činil jsem to ne pro svou osobu, nýbrž kvůli věci. Vědomí odpovědnosti, tak těžké, běží-li o odpovědnost nejen za sebe, ale i za jiné, mne po celý život táhlo do ústraní, neboť jsem přesvědčen, že se stěží budu moci odpovídat sám za sebe. Těžká choroba oční, končící obyčejně úplnou slepotou, byla sice nevítanou událostí, ale když se oslepnutí zdálo být nevyhnutelné, smířil jsem se s ním vnitřně úplně, neboť se mi jevilo jako prostředek k osvobození se od odpovědnosti za jiné a k vnitřnímu soustředění.

Mám důvod věřit, že Bůh nesouhlasil s mým stálým tíhnutím za samotou a ústraním, když se chorobný proces v očích zastavil do té míry, že s určitými přestávkami mohu pracovat. On je mi svědkem, že jsem svou účast na hnutí, jež u nás povstalo v životě církevním po (prvé) světové válce, nechtěl v žádném případě vázat s jakýmkoliv i sebe bezvýznamnějším úřadem církevním. Přijal-li jsem na jaře a v srpnu r. 1921 zvolení (za biskupa), byv k tomu donucen, považoval jsem to jen za dočasné východisko z tehdejší situace, doufaje pevně, že má funkce bude trvati jen krátkou dobu. Ke svěcení do Jugoslavie jsem v prvních dnech září 1921 kategoricky odmítl jeti, takže posel otec protodiakon Niketič, který mne měl doprovodit, musel odjet beze mne. Jenom na všeobecné naléhání všech jsem se odhodlal vydat se na cestu do Jugoslavie, když týž posel přijel znova do Olomouce. Co jsem podnikl ve Sremských Karlovcích, aby nedošlo k mému vysvěcení, o tom zatím považuji za svou povinnost mlčeti. Jestliže přes to ruce světitelů spočinuly na mé nehodné a ubohé hlavě, stalo se to jen proto, že jsem se pokořil a sklonil se před něčím, z čeho nebylo jiného východiska.

Avšak po celých těch patnáct let jsem se považoval... pouze za předchůdce toho, kdo po mně má přijíti. Nejsem nic než misionář, který připravuje cestu a který po ničem jiném netouží, než aby tomu, kdo přijde, mohl odevzdati českou pravoslavnou eparchii... Obnova Pravoslaví v československém národě jest dílo Boží.

Patnáct let je však krátká doba a nezaslouží si, aby byla oslavována. Proto jsem žádného jubilea neslavil." (Z knihy Pastýř a Martyr)
V době, kdy byly psány výše uváděné řádky, zbývalo do jeho mučednické oběti a dosvědčení Krista prolitím vlastní krve ještě přibližně pět let...

Nakonec bylo dílo obnovy cyrilometodějské církve a život prvního nástupce sv. Metoděje po tisíci letech zpečetěny vladykovou mučednickou krví za tuto církev. Mučednictví přijal od fašistických německých okupantů 4. září 1942. Tento den se stal jeho narozeninami pro věčný život. Obnovená církev má od toho dne svého prvního svatého mučedníka. Taková církev už nemůže zaniknout, protože má na nebesích svého přímluvce z vlastních řad. To je duchovní zákonitost. Zdejší pravoslavní křesťané viděli na vlastní oči -- v průběhu války a posléze poválečných let, éry totality a v době nového režimu -- jak se tato pomoc shůry uskutečňuje. Několikrát byla tato církev na hranici záhuby. Vždy se "něco" stalo a chrámy byly opět otevřeny a nebyly už uzavřeny, ač to vypadalo z lidské perspektivy už téměř beznadějně.

Události "hvězdné hodiny" národa nejsou výjimečné jenom tím, že při nich dává Bůh národu mimořádný dar. Významné jsou také tím, že ukazují, jakou cestou Bůh národ vede, která cesta je Bohem požehnaná. Z toho logicky vyplývá, že mimo tuto cestu už po jejím zjevení Bůh požehnání nedává. Bůh není rozdvojen a nepracuje sám proti sobě. Ukazuje cestu, po které je potřeba kráčet, cestu, kterou sám otevřel, ustanovil a požehnal. Je to Boží dílo, nikoliv lidské, a člověk je zván k účasti na něm. Kdo nechce tuto cestu následovat, Bůh ho nenutí, jenže takový člověk nikam nedojde. Rozhodl se stavět bez Boha, budovat mimo základy, které Bůh požehnal, a podle toho to dopadne.
"Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé; nechrání-li město Hospodin, marně bdí stráž. Nadarmo vstáváte časně z rána..." Tak to čteme ve Velkém půstu při každé liturgii předem posvěcených Darů (18. kathisma; Ž 126./127.)
Právě dějiny našeho národa jsou názornou ukázkou výše řečeného. Po vyhnání dědictví sv. Cyrila a Metoděje a zahlazení cyrilometodějství se západní církev zde pokoušela budovat na jiných základech, než je cyrilometodějství. Ač se snažila, jak se snažila, nic zde na těchto cizích základech nedokázala postavit, i když měla na své straně všechny výhody státní církve, pomoci o vladařů, materiální zabezpečení, armádu církevních činovníků atd. Po pár staletích se proti římsko-katolické církvi a jejím cizím základům vzbouřil celý národ. Husitské hnutí původně neusilovalo o nic jiného, než aby byl národ vrácen na původní cyrilometodějské základy. Nakonec už byla drtivá většina národa nekatolická. Pak přišla Bílá Hora a železným strojem rakouské monarchie byla našemu národu lámána páteř, když byl jezuitskými rekatolizátory předěláván zase na katolický. A opět neuvěřitelný nezdar služebníků Říma. Přes všechnu tu brutální sílu je výsledek více než tristní. Výsledkem toho všeho je totiž údajně nejateističtější národ Evropy. Jakoby tím národ říkal, že když se nemůže budovat na původních duchovních základech, tak bude raději ateistický (trochu to připomíná Byzantince, kteří těsně před pádem Konstantinopole říkali, že to raději uvidí na ulicích svého města turecké turbany než kardinálské klobouky).

Není tak důležité, jak úspěšný či velkolepý je viditelný materiální rozměr té události, kterou Bůh požehnal jako "hvězdnou hodinu" národa. U těchto událostí je podstatné již to, že se staly. Ať už z jejich duchovní síly bude čerpat celý národ a po celé věky, nebo jen jednolivci, nebo jejich plody budou sklízet jiní a jinde, nebo bude tato událost pracovat skrytě a neviditelně ovlivňovat životy generací. Misie sv. Cyrila a Metoděje byla z hlediska dějinného kalendáře jen mžik, krátký záblesk. A přesto je to událost, která změnila kus světa a stále je to studnice vody živé i pro dnešní lidi od Aše až k Vladivostoku. Podobně i obnovení cyrilometodějské církve a svěcení vladyky Gorazda se setkalo (stejně jako působení sv. Cyrila a Metoděje) s obrovskou bouří nevole, útoků a nenávisti. Velice trpké jsou náznaky toho, že ani dnešní místní pravoslavná není už schopna docenit a reflektovat rozměr této události. Ale tato událost se jednou stala, působila a bude působit svou vlastní duchovní silou. O to není potřeba se obávat.

A jsou tu další podobnosti s cyrilometodějstvím. Podobně jako tenkrát kdysi, i ve dvacátém století přicházejí někteří, kteří zde chtějí budovat pravoslavnou církev na jiných základech, než Bůh požehnal, a kráčet jinou pravoslavnou cestou než Bůh otevřel. Jak dopadly tyto pokusy? Dnes už jen církevní historikové a pár informovanějších laiků znají jméno vladyky Sawatije, s jehož jménem je spojena jakási "konkurenční" pravoslavná mise v jurisdikci konstantinopolského patriarchátu. Jak žalostně to dopadlo! Současní historikové jen velice pracně skládají střípky informací o tomto člověku a jeho církevním působení, protože celá jeho práce spolu s ním zmizela v propadlišti dějin.
Dnes si občas někdo pohrává s myšlenkou navázání na tuto ztroskotanou novodobou konstantinopolskou misii. Vladykovi Gorazdovi jsou při té příležitosti vytýkány jeho misijní ústupky, které dočasně zavedl pro nové pravoslavné křesťany přicházející ze západní církve. Každý, kdo by chtěl zpochybňovat Gorazdovo dílo, by si však měl uvědomit prostou a nepopiratelnou skutečnosti, že kdyby zde nebylo vladyky Gorazda a působili by zde v té době jen ruští emigranti a vl. Sawatij, většina našich dnešních farností, které jsou rozesety po Čechách a Moravě, by vůbec neexistovala. Jsou to všechny farnosti, které jsou přímo nebo nepřímo spojeny s působením vladyky Gorazda. I z těch farností, které zde vznikaly po druhé světové válce, by mnoho asi nevzniklo, kdyby zde neexistovala rozvinutá církevní struktura z doby předválečné. Organizace života na farnostech by se potýkala s těžkými problémy, protože by věřícím chyběly bohoslužebné knihy, katechismus. Doteď používá naše církev knihy sestavené a vydané vladykou Gorazdem, kdyby je nevydal, tak by církev ani padesát let po válce neměla skoro nic.

I v současné době přicházejí někteří, kteří chtějí pošetile budovat na jiných základech (všelijací "pravoslavní" rozkolníci, odpadlíci či jiné jurisdikce). Kdo má ještě oči k vidění, sám si všimne, jak nízko si tito nezodpovědní avanturisté stojí morálně i mravně (což je patrné ze způsobů jejich chování) v porovnání s osobou a dílem vladyky mučedníka Gorazda. Je naprosto jisté, že neuspějí. Nechápou duchovní zákonitosti, síly a vlivy, které jsou za tímto (resp. nad tímto) materiálním světem.
Toto výročí (a snad i tyto řádky) by nás mělo přimět k hlubšímu promyšlení skutečnosti, na jak velikém a historicky do minulosti i do budoucnosti dalekosáhlém díle bereme účast. Snad přijde doba, když se nám více otevřou zraky, prohlédneme mlhu světskosti, a tyto skutečnosti, které máme přímo před očima, si lépe uvědomíme. Dejž, Bože!

Zde je webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.

K uctění památky vladyky mučedníka Gorazda II. - pár archivních záběrů, které se dochovaly.

















Zobrazit příspěvek č. 732 jednotlivě

Administrátor --- 29. 9. 2011
Z došlé pošty - reakce na článek

Odkaz sv. Gorazda

Moc mne potěšilo, že se mi v průběhu těchto dnů sešla řádka kladných reakcí na článek „Před devadesáti lety v Bělehradě“. Těší mne to zvláště kvůli tomu, že je z toho zřejmý hluboký vztah mnoha našich lidí k cyrilometodějskému dílu a odkazu svatého vladyky Gorazda. Takže to možná není s námi ještě tak špatné, jak jsem se v úvodu článku obával :-)

Kromě toho mi bylo bratrem Ondřejem připomenuto, že (cituji):

»...není úplně pravdou, že by v naší církvi prošlo toto významné jubileum v tichosti, jak píšete. V úterý v noci jsme se spolu z 50 ti poutníky z Českých, Moravských, Slovenských farností, ale i poutníků z Ukrajiny, Ruska, Bulharska a také s o. Serdjanem (srbským duchovním sloužícím na Olšanech) vrátili z poutní cesty přesně po místech a přesně v době 90. výročí cesty sv. Gorazda v Srbsku. Začali jsme 23. září ve Srmskim Karlovci, kde jsme byli přivítáni místním vladykou Vasilijem, tu samou noc jsme přespali a ráno sloužili svatou liturgii v monastýru Krušedol, kde byl vladyka Gorazd postřižen na mnicha, pokračovali jsme do monastýru Hopovo, kde byl vladyka jmenován Igumenem, a dále Bělehradu, kde bylo vyvrcholení naší poutní cesty - nedělní liturgie v den výročí svěcení sv. Gorazda na biskupa - liturgii sloužil J.B Kryštof spolu s Jeho Svatostí patriarchou Irenejem. Na všech navštívených místech, a především v katedrálním chrámu v Bělehradu jsme vzpomínali dobu před 90 ti lety, zaznívaly slova o neuvěřitelném významu sv. Gorazda pro naší církev, na všech navštívených místech jsme také darovali ikony sv. Gorazda a všude zaznívali slova díků naší církve Srbské pravoslavné církvi, bez níž by naše autokefalita zcela jistě neexistovala. Ze strany Srbské církve jsme byli více než přátelsky přijati, svou pouť jsme končili v relativně novém církevním středisku sv. Nikolaje Velimiroviče poblíž Soko Gradu, kde jsme také sloužili sv. Liturgii.. Myslím, že tato pouť, složená s poutníků mnoha národností je důstojným připomenutím tak významného výročí, avšak zcela máte pravdu, že ve vnější komunikaci máme velké rezervy, prostě stále neumíme moc komunikovat , a bohužel kolikrát ani mezi sebou... I proto může vzniknout dojem, že toto výročí zapadlo.. o to více mě to mrzí, protože jsem pln duchovník zážitků z poutní cesty, a rozhodně mohu říci, a myslím, že mluvím i za zcela naplněný autobus 50 poutníky, že toto výročí v našich srdcích rozhodně nezapadlo. Vynasnažím se, aby jsme tuto poutní cestu a samotného Sv. Gorazda ještě více připoměli, máme předběžně přislíbenou reportáž v Českém rozhlase i televizi - dělali jsme na místě rozhovory na diktafon (např. i s patriarchou Irenejem), jistě bude napsán obsáhlý článek apod.. vím že to je stále málo, a že skutečně zde u nás to může vypadat, že jsme si výročí ani nepřipomínali, myslím, že alespoň v katedrálním chrámě, kde začalo mučednictví sv. Gorazda by bylo důstojné toto výročí významněji připomenout. ...

v Kristu
Ondřej Chrást«
Děkuji bratru Ondřeji za jeho řádky, které jsou zároveň krátkou reportáží z cesty do Srbska, o jejímž konání jsem při psaní svého článku věděl a uvažoval, jestli mám zmínku o tomto (jistě chvályhodném) počinu do něj zakomponovat. Nakonec jsem ji kvůli zestručnění celého toho pojednání nezařadil a v rámci procesu korektur a zkracování již sepsané stati byl vypuštěn i celý odstavec, v němž jsem rozvíjel svou představu, co všechno konkrétně by se v naší církvi mohlo při tak pěkném výročí konat. Kromě bohoslužebných setkání a různých díkůvzdání jsem tam bájil o pořádání konference o novodobých dějinách naší místní církve a o možnostech rozvíjení a nového uchopení odkazu Gorazdova. A co např. možnost několikadenního pracovního setkání duchovenstva ve Vilémově? Témat na probírání, vyjasňování, sbírání různých pohledů a nápadů v souvislosti se sv. Gorazdem a úkoly místní církve je tolik, že to ani nejde ve stručnosti vypsat. Dnes stojíme před oddělením od státní kasy a to je další důvod k úvahám nad dalšími cestami naší církve. Myslím, že nutně potřebujeme o těchto věcech hovořit, probírat je a zkoumat, abychom mohli tvůrčím způsobem navázat na své kořeny (tolik témat je dnes přímo žhavých, ať už se týkají pastorační a misijní práce církve, či otázky zachování českého charakteru místního pravoslaví). Samozřejmostí by měla u takových akcí být možnost přístupu pro veřejnost a nějaký publikační výstup - knihou či audio-záznamem. Tak to jsou ty počiny, které mi v letošním v září u nás chyběly.

Putování do Srbska je jistě krásným a zbožným skutkem, ale jeho význam je tak trochu omezen na těch pár desítek účastníků, ač (rád uznávám) její duchovní přesah je určitě širší. Jenže stále se nemohu zbavit myšlenky, že to podstatné pro naši církev se děje zde a je do toho potřeba zapojit co nejširší okruh duchovních i věřících; a oslovit tím i co možná nejvíce těch, kteří stojí mimo Českou pravoslavnou církev.

Každopádně blahopřeji všem poutníkům k jejich návštěvě posvátných míst Srbské církve. Těším se na článek o této pouti.













Zobrazit příspěvek č. 733 jednotlivě

Administrátor --- 10. 10. 2011
Z tisku

Zadlužené Řecko prodává ostrovy

Řecko nabízí k prodeji ostrovy, včetně slavného ostrova Rhodos, aby se dostalo z dluhů. Atraktivita ostrovů Řecka je spojena s tím, že mají v hranicích zvláštních ekonomických zón velké pobřežní zásoby ropy a plynu. Podle amerických zdrojů by celkové tržby za prodej měly Řecku přinést přinejmenším 100 miliard eur - třetinu dluhu.
(Britské listy)

Ostrov Nafsika v Iónském moři o rozloze kolem 500 hektarů je možné koupit za 15 milionů eur (387 milionů korun). Menší ostrůvky jsou k mání třeba za necelé dva miliony eur, tedy levněji než domy v luxusních londýnských čtvrtích Mayfair nebo Chelsea.

Rozhodnutí Řecka prodávat ostrovy je poměrně překvapivé. Počátkem března mu totiž totéž radili někteří němečtí křesťanští (CDU) a liberální demokraté (FDP) s tím, že bankrotující stát musí použít všechno, co má, k tomu, aby uspokojil své věřitele. Řecko se nicméně tehdy tvrdě ohradilo, že si své dluhy vyřeší samo a že postoj Němců připomíná jejich invazi do Řecka během druhé světové války. Záměr prodávat ostrovy zadlužená země rezolutně odmítla.

Také nyní se z Řecka ozývají hlasy, že by se rodinné stříbro v podobě ostrovů prodávat nemělo. "Jsem z toho smutný. Prodej ostrovů nebo míst, které patří Řekům, by měla být ta poslední volba," uvedl ředitel realitní firmy Greek Island Properties Makis Perdikaris.

Zatímco se Řecko snaží nalákat zahraniční investory na koupi ostrovů, jeho vlastní kapitál ze země utíká. Bohatí Řekové z obavy před křehkostí tamního finančního sektoru masivně investují v zahraničí. V kurzu je Londýn, Hamburk, Paříž nebo Ženeva.

Česká televize





Zobrazit příspěvek č. 734 jednotlivě

Administrátor --- 13. 10. 2011
Po svátku Povýšení svatého Kříže

NEDĚLE PO POVÝŠENÍ

Právě se loučíme s obdobím, které je věnováno Kříži Kristově. Nikoliv jen tomu dřevu, na němž byl Spasitel ukřižován, ani pouhému symbolu či znamení Kristovy oživující smrti, ale především dílu spásy, které na kříži Pán Ježíš pro lidi vykonal. Vždyť sám pojem "Kříž" má pro nás především obsah "vykoupení člověka". A tak se tuto neděli loučíme s touto dobou a hodí se tedy shrnout, co pro nás kříž znamená. A při tom se neobejdeme bez jednoho klíčového slova, které však zní uším současníků tak nepříjemně, že by je nejraději vymazali ze slovníku. Tím slovem je hřích. Podobně jako nemocný člověk nemůže dosáhnout uzdravení, nepřizná-li si nejprve tu nepříjemnou skutečnost, že je nemocen, a teprve pak se může začít léčit, tak i smrtelný člověk nemůže přijmout od Boha léčení vedoucí k nesmrtelné blaženosti, neseznámí-li se nejprve se svým skutečným duchovním stavem, který je především stavem hříchu. Poté můžeme vnitřně přijmout, že nás Kristus na kříži vykoupil z otroctví hříchu, a přisvojit si tento dar.

* * *

Východiskem našeho přemýšlení budou biblické teze svatého apoštola Pavla. Především úryvek připadající na tento den. Ap. Pavel jakožto bývalý žid velice silně prožíval a intenzivně promýšlel vztah Božího zákona, který je základem starozákonního náboženství, a křesťanství, jehož duchovní život se odvíjí od daru blahodati, kterou dává Bůh v Kristu lidem.

Úvahy apoštola Pavla jsou i dnes navýsost aktuální. Vždyť mentalita zákonictví není cizí ani nám a je spojena s průběžným poklesem tenze duchovního života. Co je příčinou tohoto ochabnutí? Mj. je to asi jisté zpohodlnění - ztučnění srdce (biblicky řečeno). Pro padlé lidské myšlení je totiž snazší přijmout nějaký seznam příkazů a zákazů, ten si plnit a mít z toho (jako rychlou odměnu - už tady a teď) dobrý pocit, že mám své duchovní věci v pořádku a spásu jistou (mimochodem, z toho sklonu padlé lidské přirozenosti plyne duchovní přitažlivost islámu i židovství). Druhý zdroj, z něhož se k nám toto zákonicky racionalistické uvažování tlačí, je západní křesťanství, o němž někteří pravoslavní teologové tvrdí, že se svým způsobem myšlení už dávno v podstatě vrátilo do duchovní sféry Starého zákona (z toho zřejmě plyne i ta snadnost, s níž se v posledních desetiletích představitelé římsko-katolické církve sbližují se synagogou).

Jeden z důvodů, proč dnešní slábnoucí křesťané svým způsobem uvažování tak snadno konvergují k "židovstvování", je možná snaha setřást se sebe břemeno zodpovědnosti za svůj život. Co jen člověk neudělá, aby si nějak ulehčil tuto nepříjemnou tíhu! Někdo zredukuje křesťanství na pár mravních a morálních pravidel (spatřuje smysl křesťanství v prostém polepšení lidí: aby se lidé stávali lepšími), další s radostí přenechá odpovědnost za svou spásu na papežském úřadu, a pravoslavní se zase honí za všemožnými "starci", jichž vyšla v posledním desetiletí celá armáda do světa a spěchají neomylně učit lidi, co přesně mají dělat, aby měli spásu jistou, - jestli se modlit k Vladimirské Bohorodici nebo k ikoně Bohorodice Kazanské, jaký akathist kolikrát "vyčityvať", jestli mají prodat byt a kam se mají přestěhovat, koho si vzít či s kým se oženit, jaké zvolit zaměstnání, s kým se stýkat, do jakého chrámu chodit a jakému se vyhnout, jaký je jediný spasitelný bohoslužebný jazyk... Ano, lžistarectví začíná být jedním z problémů současného pravoslaví (zvláště severního). Všimněte si, že falešní starci mají na všechno rychlou odpověď. Ihned vám přesně řeknou, co přesně máte v životě učinit. Jaký to rozdíl při porovnání s opatrností a zdrženlivostí skutečných starců! Optinský starec (myslím, že to byl Amvrosij) jednou tři dny přemýšlel nad tím, co má poradit věřícímu, který za ním přišel s prosbou o radu v jistých životních okolnostech. A nakonec mu řekl, že tři dny prosil Matku Boží, aby mu řekla, co mu má poradit, ale žádná odpověď nepřišla. Věřící odešel sice vyzpovídaný, s poučením a útěchou, ale bez rady na svou konkrétní obtížnou životní situaci.

Ano, ten současný duchovní úpadek se nevyhýbá ani pravoslavným. I u nás vidíme, jak rádi se sebe mnozí věřící setřesou odpovědnost za svůj život. Jak často vidíme, že lidé s radostí zahodí svůj rozum a nechají kdejakého "starce", aby vládl jejich životem (nevadí, že tomu "starci" bylo nedávno teprve třicet let, důležité je, že radí ohromující sebejistotou, z čehož je jasné, že skrze jeho ústa hovoří Bůh; koho z takových lidí zajímá, že ani apoštol Pavel se neodvažoval tvrdit, že vše, co říká, je od Boha!) Jeden dosti známý starec (nebudu jmenovat), za nímž jezdí lidé tisíce kilometrů, radí např.: neplivejte na zem, jinak běs pozná vaše myšlenky. To jsou hluboké duchovní rady, že? Když se vezl v autě po ulici města, prohlásil těm, kteří s ním jeli: "Sedm lidí z těch, kteří jsou nyní na této ulici, bude spaseno." Nevěříte?, tak dokažte, že to není pravda. Takové výroky tohoto starce jsou s úctou zapisovány a rozšiřovány. Ani sv. Serafím Sarovský neříkal tak přesné počty, kolik z toho zástupu lidí, stojících před jeho kelií, bude spaseno. Ani slavní optinští starci by se neodvážili takovéto matematiky. Ale dnešním lidem to nepřijde nikterak divné. Prostě je to starec, takže to ví. Stačí, když uhádne vaše jméno a řekne něco z vašeho života, co by přece nemohl vědět, kdyby nebyl prozorlivý. A to současníkům úplně stačí - je to svatý starec! (Jen tak mimochodem, to bychom museli považovat za svatou kdejakou cikánku, neboť mnohé z nich ovládají toto umění opravdu působivě; jestli to takhle půjde dál, budou si někteří věřící jednou věšet doma u ikon fotografii nějaké Farkašové s cigaretou či dýmkou v puse a s deseti amulety na hrudi, a pod tím bude napsáno: blažená matka naše... Stačí, že už občas někde vidíme u ikon fotku Rasputina.) A při tom s falešnými zázraky, proroctvími a falešnou prozorlivostí, které jsou od běsů a nikoliv od Boha, má svatootcovská tradice bohaté zkušenosti a tolikrát varuje před naivní důvěrou v tyto nejednoznačné jevy.
* * *

A nyní již k listu apoštola Pavla. Naše perikopa z apoštolského čtení začíná slovy:

Člověk se nemůže stát spravedlivým před Bohem tím, že plní skutky Zákona, ale jen vírou v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!

Naše úvahy začneme asi trochu podivným výrokem: Celý Zákon, všechna přikázání tu opravdu nejsou proto, abychom je dokonale naplnili, protože to není možné. Běda tomu, kdo se domnívá, že perfektně plní všechna přikázání. Je z toho jasné, že vůbec nezná jejich podstatu. Nejspíš nemá ani tušení, co znamená základní přikázání milovat Boha z celé duše své, mysli své a síly své. Vůbec nechápe, jak daleko je od této lásky. Jaká strašlivá tma je v mysli lidí, kteří jsou spokojeni se sebou a domnívají se, že vše, co po nás Bůh žádá, skvěle naplňují.

A jak by mohl takový člověk chápat, co znamená milovat bližního svého jako sebe samého? Koho bolí bolest cizího člověka tak, jako by to byla jeho vlastní bolest? Kdo by na sebe chtěl vzít smrtelnou chorobu člověka, jehož ani dobře nezná? Jak málo lásky máme nám ukazuje příklad Ježíše Krista, který umíral v bolestech na kříži i za ty, kteří ho na ten kříž přibili, stejně jako za ty, kteří to schvalovali či lhostejně na něj hleděli, jak nese po ulicích Jerusalema svůj kříž na Golgotu.
Uvažování člověka, který se blíží chápání této lásky, vidíme např. na avvovi Agathonovi, který si z celého srdce přál, aby si mohl vzít tělo od některého malomocného a dát mu své zdravé tělo.
Vždyť i svatí Otcové o sobě prohlašovali, že žádné Boží přikázání nesplnili. A tak sami sebe opravdu viděli. Avva Sisoj, když umíral, prosil Boha, aby mu ještě dal čas na pokání, a při tom mu tvář zářila jako slunce, jako zářila Mojžíšovi, když sestupoval s hory, kde se setkal s Bohem. Když Otcové o sobě hovořili jako o člověku "žádným dobrým skutkem neoděném", pak to nebylo proto, že by neměli žádný dobrý skutek, ale protože si uvědomovali nicotnost všeho, co dobrého se snažili udělat, a viděli, jak každý skutek, který člověk udělá, i kdyby byl dobrý, je vnitřně poskvrněn pýchou a dalšími duchovními nečistotami, jichž je lidské srdce plno. Proto nevěřili žádné myšlence, která jim říkala, že dělají něco dobrého, že se svými skutky líbí Bohu, že si už osvojili zbožnost apod. Věděli velice dobře, že i zbožnost i modlitba mohou být hříšné - to když jsou vedeny v nesprávném duchu, když se nepodaří je naplnit pokorou, když jsou výsledkem lidské samolibosti, spokojenosti se sebou apod.

Boží přikázání jsou tu především proto, aby nás usvědčila. Abychom si uvědomili neschopnost člověka je dodržet, a tak, abychom si uvědomili svou nemoc a to strašné ochrnutí naší duše, které nám brání uskutečnit v plnosti Boží přikázání. A všechno, co není naplněním Božích přikázání, je hříchem.

Vyžeňme z hlavy západní učení o tom, že hříchem člověk uráží Boha, jehož spravedlnost si žádá zadostiučinění (viz Tomáš Akvinský a Anselm z Canterbury). Toto myšlení se místy tlačí i do pravoslaví. Takové pojetí spravedlnosti může úplně zničit duchovní život člověka. Hříchem přece nemůžeme "urazit" Boží spravedlnost, ale porušujeme jím řád stvoření, a tím se stavíme mimo něj, tj. mimo život, který z Boha plyne a napájí všechno tvorstvo.

Bůh je dokonalý a je láska, a tuto jeho lásku nemůže změnit žádný náš hřích. Bůh nemiluje hříšníka o nic méně než ctnostného člověka. Což nedává Hospodin svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a neposílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé? (Mat 5,45) Bůh svou lásku nemění, ale člověk má tu hroznou moc obrátit se k ní zády, skrýt se do houští jako tenkrát v ráji. Slunce dál svítí, člověk si však může oslepit oči a tvrdit pak, že všude je tma.

Nejde tu přece o to, že bychom svým hříchem mohli způsobit nějaké nepohodlí Bohu. Hříchem především škodíme sami sobě. Není to nepodobné škodě, kterou můžeme způsobit svému tělu. Je to, jako když člověk sní cosi nezdravého či zkaženého, a je mu pak z toho špatně. Jako když spolkne něco otráveného nebo dokonce jed, a pak kvůli tomu umírá. To je to, co dělá duši člověka hřích. Jsme plni tohoto duchovního jedu, který pomalu ničí, rozleptává a zabíjí naši duši.

Až když si uvědomíme tuto svou nemoc, pochopíme, k čemu potřebujeme Krista. A proč Spasitel trpěl na kříži. A tehdy si uvědomíme, jak nesmírně Bůh miluje člověka, a jak málo člověk miluje Boha. V tento moment člověk zároveň pochopí, že jeho hlavním a největším hříchem je málo lásky k Bohu. Zoufalý nedostatek té lásky, která je podstatou všech přikázání. Slabostí tohoto ohně lásky hříšník znovu křižuje Krista.

* * *

Pozdvihnout myšlení a vnitřní život duše ze sféry na zákona a udržet je na úrovni blahodati, bývá velice nepohodlný proces, před nímž křesťané vedeni padlou lidskou přirozeností všemožně uhýbají. Sféra blahodati může být totiž poněkud nepříjemná tím, že nic zde člověk nemá jisté. Není tu žádný soubor pravidel, která by bylo možno snadno nebo obtížně plnit a na oplátku by měl věřící zaručenu Boží přízeň. Není tu nic, z čeho by člověk mohl nabýt plné jistoty, že se jeho život líbí Bohu. Vše, co až do konce života bude mít, je pouze naděje a víra; nanejvýš jen předokušení té blaženosti, která sem přichází z Božího království.
Když avva Agathon umíral, zůstal tři dny bez hnutí, měl otevřené oči a neustále hleděl jedním směrem. Bratři se ho dotýkali a říkali: Avvo, kde jsi? On odvětil: Stojím před soudem Božím. Bratři mu pravili: Otče, což i ty se bojíš? On odpověděl: Ač jsem se snažil všemi silami naplňovat Boží přikázání, přece jsem člověk a nevím, zda byly moje skutky libé Bohu ... není možné se o tom přesvědčit, dokud nestanu před Bohem, protože jiný soud Boží a jiný lidský." (Z pateriku)

Vždyť ani konání zázraků není žádným důkazem svatosti. Evangelium prorokuje antikrista, který bude konat velké zázraky. "Povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak aby v blud uvedli, (kdyby možné bylo,) také i vyvolené." (Mat 24,24) Svatí Otcové hovoří o divotvorcích, kteří tam na poušti vykonali tolik velkých zázraků, a pak skončili svůj život sebevraždou. Mějme vždy na paměti, že jistá část (a zřejmě ne malá) zázraků, které se dějí (ano, i v naší církvi), je falešná - tj. je to démonický klam. Dnešní (skuteční) starci se stavějí s opatrností např. k myrotočivým ikonám a dalším jevům, za nimiž se dnešní povrchní lidé honí.
A tak mnozí uhýbají před blahodatí, kam se dá. Římští katolíci k papežství a zákonickým dogmatům, k očistci a plnomocným odpustkům. Protestanti dokonce vyhlásili, že si člověk vůbec nemá dělat starosti, protože tím, že je pokřtěn je vlastně už spasen; Kristem je dopředu ospravedlněn ze všech svých hříchů, protože (jak říkají) "věřícímu se už hřích nepočítá jako hřích". Pohani dokonce ani neuznávají samotný pojem hřích. Jedině Pravoslaví učí nést za hřích plnou odpovědnost: obvinit se, usvědčit se a přijmout své odsouzení. Jenže dnes už i pravoslavní hledají nějakou jistotu pro světsky uvažující mysl, a nacházejí ji u všemožných "starců" a zázraků. Jiní sledují různá znamení, v nichž vidí důkazy Boží přízně, aniž by si uvědomovali, jak v nich už pracuje namyšlenost a jak snadno mohou vést takové jevy člověka do zajetí.

Proč i pravoslavní odpadají k těmto vnějškovým jevům? Protože ztrácejí víru. Slyšel jsem od jerondy Chrysostoma takové vyprávění: nějaký vlak nepředvídaně zastavil kvůli poruše; pasažéři se dozvěděli, že poblíž je chrám s myrotočivou ikonou, a tak tam všichni běželi; jedině nějaký kněz nebo mnich, který tam ve vlaku cestoval, zůstal sedět na místě; přišel k němu průvodčí, který musel ve vlaku zůstat ze služebních důvodů, a říká mu: "Otče, proč se nejdete poklonit zázračné ikoně? Cožpak vy nevěříte?" a on mu na to opáčil: "Já věřím, vy nevěříte."

Duchovně zdravý věřící ví, že vše potřebné ke spáse dostává od Krista v Evangeliu a ve svatých Tajinách, a vše, co nad to jest, může být klamem nepřítele. Proto je potřeba být opatrný a nade vše si cenit každou obyčejnou Božskou liturgii, jak nás to učí příklad svatých. K liturgii, při níž se opět a opět koná svatá eucharistie, je potřeba se utíkat a její duch na sebe nechat co nejdéle působit, a ne od ní rychle prchat zpět ke světskému duchu.
Kolik světského ducha, vzrušení, neklidu a vášní se víří kolem různých zázraků a moderních divotvorců a všelijakých vymítačů. Svatí Otcové dokonce už kdysi kritizovali např. houfné putování do Jerusalema a na další svatá místa, protože se při tom dějí věci neslučitelné s duchem modlitby.

Honba za vzrušujícími jevy došla tak daleko, že si někteří věřící zapisují, co říkají běsové při vymítání. Prý má vymítající starec takovou duchovní sílu, že donutí běsa, aby mu prozradil svá tajemství. Kam se poděla soudnost? Máme čerpat poučení z toho, co nám sdělují démoni? Došli jsme tak daleko, že běsové jsou našimi učiteli? Jaká pýcha asi musí ovládat myšlení toho, kdo si myslí, že přelstil ďábla. Ve skutečnosti je zřejmé, že démoni chytře hrají s naivním vymítačem svou lstivou hru. Některé jejich (pečlivě zapsané a následně rozšiřované) výroky jsou evidentně v rozporu s evangeliem - tak komu budeme věřit: Kristu nebo antikristu?
* * *

Důsledkem uhýbání padlé lidské přirozenosti před Boží blahodatí je, že mysl člověka zůstává trčet ve světské sféře, zůstává zotročena zákony padlého světa, resp. zůstává neosvobozena. Lidé se dále chovají jako otroci a slouží Bohu jako otroci - tj. buď ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně. Oba způsoby služby Bohu jsou svatootcovským dědictvím odmítnuty jako nízké, nedokonalé a nehodné toho vznešeného určení, které měl na mysli Bůh, když stvořil člověka. Bůh si nepřeje mít ve své službě otroky, přeje si mít člověka svobodného. Kristus nazval své učedníky přáteli (Jan 15,15). Jediný vztah k Bohu, který je hoden uzdraveného lidství, je vztah syna k otci. Syna, který není otrokem a nemusí se bát trestu. Syna, který není sluhou a nemusí toužit po odměně od otce, protože vše, co je otce, je i syna. Vztah syna k otci je vztahem lásky. Vše, co syn pro otce poslušně učiní, koná z lásky, nikoliv ze strachu ani pro odměnu.

Podle Alexije Osipova propadlo západní křesťanství účetnímu vztahu k Bohu: má dáti - dal. Já dávám toto a On mi za to dá tamto. Motivem duchovního života, veškeré jeho námahy s askezí a plněním přikázání bývá: vyhnout se mukám, získat odměnu. Někteří protestanti už plně dokončili návrat západního křesťanství do sféry Starého zákona, když otevřeně hlásají, že Boží požehnaní se projevuje zdravím, penězmi a pozemským úspěchem (nejsi zdravý?, nemáš dost peněz?, tak jsi asi málo věřící). My však máme uvažovat jako křesťané, přátelé Kristovi, synové Boží. Máme získávat to nejdrahocennější, co nejvíce milujeme, tj. Boha samotného, a nezdržovat se cetkami, jimiž jen rozmělňujeme své srdce. Jako ten obchodník z evangelia, který naleznuv nejkrásnější perlu, prodal vše, co měl, aby ji mohl koupit. (Mat 13,45-46)
Na toto téma známe hezkou pohádku, která je vlastně jakýmsi podobenstvím o výše řečeném. Jistě znáte to vyprávění o chytré manželce krále, která se mu nějak připletla do jeho pravomocí a tak ji nařídil, že musí odejít z paláce, leč - může si s sebou odnést to, co jí tam je nejmilejší. Ona se nezdržovala s žádným zlatem ani šperky, ale zabalila si do koberce samotného spícího krále a odnesla si ho s sebou. Tím si udržela nejen krále, ale k tomu i celý palác se vším, co v něm bylo, a celé království.
Někdy mám pocit, že všechny problémy, které máme v církvi, plynou z toho, že se chováme jako lidé zákona a nikoliv jako lidé blahodati. Jinými slovy, že nemyslíme a nejednáme jako lidé svobodní, osvobození Kristem z tohoto světa.

Už jsem to zde někde psal. Měl-li bych vyjádřit nějaký společný jmenovatel všech setkání se skutečnými starci (Paisios Svatohorec, Cleopa z Rumunska, Kyrill z Trojicko-sergijevské lávry, Emilianos ze Simonos Petra, Chrysostomos z ag. Nikodimu...), pak by v tomto pokusu vyslovit nějaký charakteristický rys všech těchto duchovních osobností bylo - setkání se skutečně svobodným člověkem. S tím, kdo byl osvobozen od veškeré přetvářky, komplexů či viny, kterou by bylo potřeba skrývat... S tím, kdo může být klidný. Proto jsou to lidé, z nichž vyzařuje nadzemský pokoj, hluboký mír. Celým svým životem, každým slovem a gestem tito lidé učí tomuto klidu, zvěstují jej a hlásají tím Krista, který pravil: "Pokoj zůstavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj" (Jan 14,27). My, kteří stále před tímto osvobozením své duše uhýbáme, jsme v neustávajícím neklidu, nemůžeme spočinout a proto nejsme šťastni.

* * *

Nyní už můžeme dokončit výklad našeho úryvku z listu sv. Pavla:

Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Tedy - podle zákona jsem mrtev, ale současně ožívám v Bohu. Do mne, usvědčeného a odsouzeného a právě popravovaného hříchem, náhle vstupuje život. Jak je to možné? Díky Kristu. Když se neospravedlňujeme z páchání zla, nevymlouváme se, nesvádíme vinu na toho či onoho a přijmeme rozsudek smrti, na kterou nás odsuzuje Boží zákon, pak nás oživí Ježíš Kristus. Kdo nepřijme od Zákona smrt, není Kristem uzdraven ze své smrtelné choroby.
Tuto duchovní logiku si musí křesťan osvojit, jinak bude stále uvažovat "postaru" a bude v něm stále přežívat starý Adam, který nedá novému Adamu v nás místo. Zákon je tu proto, aby nás odsoudil a Kristus se pak stal naší jedinou nadějí. Staré myšlení neustále doufá v něco, co ve skutečnosti nemá žádnou sílu zachránit člověka. Tím "něčím" může být zákon nebo papež nebo "starec" či zázračná ikona nebo cokoliv jiného. Jenže cokoliv postavíme na místo Kristovo, tj. místo Krista, činíme antikristem.
Na toto myšlení navazuje i čtená perikopa evangelia: "Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej." Tedy umírá ten, kdo doufá ve své síly a v sebe sama. Umře zcela přirozeně. Je to prostý důsledek stavu, do něhož se lidstvo pádem Adamovým dostalo. "A kdo ztratí svůj život pro Krista," tj. učiní z Ježíše jedinou svou naději a své schopnosti považuje za nic, "ten život získává". Tahle možnost však už narozdíl od smrti není přirozená - tu nám vydobyl Spasitel.

Zákon Boží, všechna přikázání se nám tedy mění na kříž, když při veškerém svém úsilí a námaze a upřímné snaze zjišťujeme, že Zákon nenaplníme. V tu chvíli chápeme, že jsme Zákonem odsouzeni na smrt tak, jako zločinec je za zvláště ohavné zločiny odsouzen ke smrti na kříži. Jak praví Písmo: "Mzdou hříchu je smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 6,23) Čili smrtí odplácí hřích člověku. Pak už není žádná naděje na své vlastní síly, vše je ukřižováno a mrtvo. Jediné, co člověku zbude, je naděje ve Spasitele. A ten nezklame. Naše síly vždycky zklamou. Náš rozum je nedostatečný, zkušenosti slabé, schopnosti mizivé. Bůh nezklame, když je poslední lidskou nadějí. Boží síla se děje tam, kde se nejprve naplno projeví lidská slabost, nemoc a nicotnost.
Pán Ježíš pravil apoštolu Pavlovi: "Má moc se plně projeví uprostřed slabosti." (Tj. skrze lidskou slabost a bezmoc se projevuje a děje Boží moc.) Sv. Pavel na to: "Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2. Kor 12,9-10)
A tak na kříži naší neschopnosti, slabosti a smrti duše, který nám připravil hřích, začíná naše vzkříšení, kdy - jak píše apoštol - člověk zjistí: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."

To přece stojí za to! To je ta pravá cesta. Vítězná cesta pokory, slavná cesta pokání. Kdyby Kristus nepřišel, byla by pokora prohrou a pokání by bylo ostudou a lítost nad svými skutky hanbou. Jenže Kristus přišel a z toho, co je v lidských očích světa nízké a opovržení hodné, učinil vítězství a slávu. To je filosofie kříže, to je naše poznání, které přesahuje tento svět, to je moudrost, proti níž je všechna světská moudrost bláznovstvím.

















Zobrazit příspěvek č. 735 jednotlivě

Administrátor --- 19. 10. 2011
Vysvěcení nového pravoslavného chrámu v Mostě

Rumunský dřevěný chrám sv. Valentina

Návštěva patriarchy Daniela

Nejvyšší představitel Rumunské pravoslavné církve patriarcha Daniel navštívil Prahu a Most ve dnech 8. až 10. října 2011. Cílem jeho návštěvy bylo svěcení nově postaveného chrámu Nanebevstoupení Páně a svatého Valentina s památníkem rumunským vojákům.

Svěcení vykonal spolu patriarchou Danielem metropolita Kryštof a další duchovní z Rumunska i České republiky. Po té byla sloužena první sv. archijerejská liturgie.

Po skončení bohoslužeb následovala oficiální část, která započala ve 12°° hod. před chrámem u nového památníku tisíců rumunských vojáků, kde byla po jeho posvěcení sloužena panychida za všechny, kteří padli na konci druhé světové války při osvobozování Československa. Celého programu se účastnila také delegace Rumunského státu v čele s velvyslankyní Rumunska v ČR Její Excelencí paní Andou Danielou Grigore-Gitman.

Chrám byl zbudován za spolupráce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Magistrátu města Most, Rumunské pravoslavné církve a Rumunského státu. Návštěva rumunského patriarchy byla státní událostí, neboť v Rumunsku se k pravoslavné církvi hlásí velká většina obyvatel.

* * *

Napsali o svěcení

Uvítání patriarchy Daniele

Modlitby před začátkem vlastního obřadu svěcení. Vpravo metropolita Kryštof, uprostřed patriarcha Daniel, vlevo arcibiskup Casián (Rumunsko). (Kliknutím pro velký obrázek)

Ikonostas chrámu

Svěcení vody

Vršek ikonostasu

Dolní část ikonostasu

Účastníci slavnosti

Vyřezávaná brána před chrámem

Český Rozhlas - Sever

Pomník desítkám tisíců rumunských vojáků padlých na území Československa během druhé světové války byl v neděli vysvěcen v Mostě spolu s pravoslavným chrámem sv. Valentina. Dřevěný chrám stojí jen kousek od známého mosteckého přesunutého kostela, nebo chcete-li kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Dopoledne v půl deváté začalo svěcení chrámu. Provedl ho český metropolita Kryštof spolu se špičkami pravoslavné církve z Čech a Rumunska. Přišlo se podívat i několik desítek Mostečanů.

"V bojích v poslední části druhé světové války (prosinec 1944 - květen 1945) na českém a slovenském území položilo život, bylo zraněno nebo prohlášeno za nezvěstné 66.500 rumunských vojáků," říká tajemník pro vnější vztahy Pravoslavné církve Ondřej Chrást.

Velkou zásluhu na vzniku nového chrámu má Mostecký magistrát. Sám totiž pozemky ke stavbě chrámu Pravoslavné církvi nabídl.

„Tento chrám a památník před ním má být důstojným připomenutím rumunských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování ČSR,“ dodává Ondřej Chrást.

Celý rozhlasový příspěvek autora Jana Beneše si můžete pustit zde.


MOSTECKO

Nově vysvěcený pravoslavný kostel Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna v Mostě je pátým svého druhu v Čechách. Připomenul to po slavnostním aktu při závěrečném setkání s novináři na hradě Hněvín metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštof.

"Jeden je v Karlových Varech, druhý v Mariánských Lázních, další ve Františkových Lázních, čtvrtý nechal v Praze na Olšanech postavit první československý ministerský předseda Karel Kramář a pátý teď stojí v Mostě," informoval Kryštof.

Primátor města Mostu pan Ing. Vlastimil Vozka chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna, který je zároveň památníkem věnovaným padlým, nezvěstným a zraněným rumunským vojákům při osvobozování Československa na konci druhé světové války, nazval bájným Fénixem, který jakoby povstal z trosek a popela dvou pravoslavných mosteckých chrámů, které byly zbourány, aby ustoupily, společně s královským městem Most, těžbě hnědého uhlí.

Na otázku, proč je chrám postaven v tradičním transylvánském stylu a ne v nějakém moderním slohu, odpověděl patriarcha Rumunské pravoslavné církve Daniel.

"Tento styl je velice rozšířený v Rumunsku, mistři tesaři, kteří jej stavěli, jsou zruční a nejsou příliš drazí," vysvětlil jeden z důvodů. Dalším pak byla skutečnost, že pravoslavní se spíše drží tradice, než nějakého moderního stylu.

ÚSTECKO

Déle než půlstoletí nevznikl v severních Čechách pravoslavný svatostánek. Ale v neděli vysvětili dřevěný pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna v Mostě, na místě původního města. S výstavbou výrazně pomohlo Rumunsko, protože před chrámem vznikl i památník padlým Rumunům.

Kostel nejprve ráno vysvětili zástupci rumunské a české pravoslavné církve (na snímku metropolita Kryštof). Poté v kostele sloužili první svatou archijerejskou liturgii.

"Chrám je ústřední místo života pravoslavných věřících. Vznik nového je obrovský svátek. Ten v Mostě navíc stojí v místech, kde kdysi stávalo původní město Most, které zmizelo v dole. Je to vlastně první návrat života do starého Mostu," líčí Ondřej Chrást, tajemník Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Svěcení kostela, který pod mosteckým hradem Hněvín vybudovali mistři tesaři z rumunského kraje Maramureš, trvalo několik hodin a mělo přesný liturgický obsah a řád.

Představitel české pravoslavné církve vladyka Kryštof a rumunský patriarcha Daniel spolu s dalšími duchovními nejprve připravili prostor chrámu ke svěcení a podepisovala se světící listina. Jedna zůstane uložena ve svatém prestole, druhá poputuje do archivu Rumunské pravoslavné církve.

Za zvuku světících modliteb a písní začal obřad před vchodem do chrámu. V pravoslavné liturgii totiž chrám začíná existovat až po vysvěcení. Postupně se chrám obcházel proti směru hodinových ručiček a na každé světové straně se opakoval rituál, při němž církevní hiearchové speciální světící tyčí vytvářeli na stěnu symbolické tři křížky.

"Je to symbol Boží Trojice, který se objevuje i ve výzdobě kostela a památníku před ním," upozornil Josef Hauzar, kancléř pravoslavné církve. Uvnitř chrámu pokračoval obřad svatou archijerejskou litrurgi v oltáři u sv. prestolu.

Dřevěná stavba ve stylu transylvánské lidové gotiky, postavená tradičními postupy, vznikala v Mostě od loňska. Základní části vznikly v Rumunsku, na místě se ale dopracovávaly.

Kromě kostela vyroste ještě malý pravoslavný monastýr se zázemím pro poutníky a letní modlitebna.

Impulsem k výstavbě bylo i to, že v České republice chybí místo pro modlitbu za padlé pravoslavné Rumuny, kteří se podíleli na osvobození Československa na konci druhé světové války. Jejich památník v podobě dřevěného kříže stojí před chrámem.

Ondřej Černý, MF DNES


* * *

Pro věřící v České republice je každá stavba pravoslavného chrámu anebo kaple malým svátkem. Pokud se něco takového děje, jedná se o událost pro místní nevelkou pravoslavnou církev vskutku památnou a taková událost si nepochybně zasluhuje být zaznamenána. To, jak pod rukama rumunských mistrů doslova před očima obyvatel Mostu vyrůstal jedinečný celodřevěný pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna se podařilo velmi pěkně zaznamenat reportéru MF Dnes Ondřeji Černému. S laskavým svolením redakce MF Dnes i s laskavým svolením autora přinášíme jak reportáž ze stavby, tak rozhovor s mistrem.


U Mostu vyrůstá dřevěná symfonie - pravoslavný chrám, jaké jsou mimo Rumunsko jen čtyři

Řidiče projíždějící kolem Mostu překvapuje vysoká dřevěná věž vyrůstající jakoby z lesíku u silnice. Ona věž je vysoká téměř třicet metrů a patří vznikajícímu pravoslavnému chrámu Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna. Staví ho tu šest tesařů z rumunského městečka Brsana. Doslova sem přesunuli svou dílnu a budují tu tradičními postupy chrám, jakých je mimo Rumunsko jen několik. Stojí v Caracasu, Paříži, Chicagu a brzy i v Mostě. Sama stavba už ale přilákala stovky návštěvníků. Dřevěný chrám v transylvánském lidovém stylu totiž doslova září do daleka a vidět na vlastní oči, jak vznikají bez použití hřebíků a skob, jen z dubového, jedlového a smrkového dřeva jeho stěny a střecha, je fascinující zážitek.       

"Jsme pyšní na to, že tu můžeme chrám stavět. Máme radost, že to lidi tolik zajímá," říká Ilie Ioan Benta, tesařský mistr, jehož firma chrám staví. Je to její osmadvacátý. Řemeslníci přivezli trámy, šindele a další dřevěné díly ve třech kamionech z Rumunska. V horském kraji Maramureš, odkud jsou, bylo uměním je vůbec naložit. Na místní silničky se totiž prakticky nevejdou a s průjezdem zatáček byl velký problém. "Mnoho lidí si myslí, že se tu chrám skládá už z hotových dílů. Tak to ale není. Prakticky vše se dodělává až tady. Dřevo se tu opracovává, tvaruje se, aby trámy zapadly do sebe. Tady vznikají i detaily výzdoby sloupů," upozornil zaměstnanec pravoslavné církve. Chrám se staví za každého počasí. Řemeslníci jsou na něm prakticky od chvil, kdy je na práci vidět až do setmění. A když se pokládala na loď chrámu věž, což se kvůli silnému větru příliš nedařilo, nechali si na práci posvítit světlomety aut přítomných novinářů. Poctivě se tu ale světí neděle. To je den volna. I když v úterý dopoledne silně pršelo, byli na věži dva tesaři a přitloukali šindele. Další jim pomáhal ze země vytahovat do výše prkna a potřebné nástroje. Ze střechy se občas ozval zvuk motorové pily. To když bylo nutné nějakou lať z konstrukce upravit. A pravidelně se ozýval zvuk kladiv zatloukajících hřebíky do šindelů. Byl to vůbec první kov, který se v konstrukci chrámu objevil. "Základní konstrukce je celá začepovaná bez kovových spojů. Trámy jsou do sebe navázány tak, že se nemají šanci hnout. Pomáhá i jejich váha," ukazoval na dřevěnou mozaiku na spojích trámů tesař Ioan Tibel.

Když přišel s nabídkou prohlídky práce pětadvacet metrů nad zemí, zvládnul jsem pouze první žebřík vedoucí do krovů originální stavby. Výš jsem si po trámech netroufal. Vidět z blízka dřevěné oblouky, uchycené krovy, nebo šindele z jejich "rubové" strany ale rozhodně stálo za to. Když jsme si, už zase venku prohlíželi vyřezávaný asi dvoumetrový sloup (jeden řemeslník na něm pracuje zhruba čtyři dny), všimli jsme si na několika místech konstrukce, že mezi trámy jsou i několikacentimetrové mezery. "To je záměr. Potřebujeme dát šanci materiálu, vždyť bude pracovat," naznačil tesařský mistr Benta. "Pracujeme s vyschlým i mokrým dřevem. Navzájem se dobře stahuje a tím stavbu zpevňuje," dodal s tím, že víc tajemství a pracovních postupů z něj nedostaneme. "Hlavní ingrediencí naší práce je úcta k tradici a láska k tomu, co děláme," vysvětlil. Podle něj se při práci na chrámech vždy stane nějaký zázrak. Třeba v Mostě to bylo při pokládání věže. Celý den ostře foukalo a práce se nedařila. Když už to vypadalo, že se bude muset usazení věže odložit, vítr ustal a vše se podařilo. Při jedné z předchozích staveb zas pořád pršelo. Ale jen za tmy, když se nestavělo. "To je krása a radost, kterou stavby chrámů přinášejí," svěřil se Benta.

Chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna bude na okraji Mostu stát během dvou týdnů. Pak se pojede do Rumunska pro okna, dveře a ikonostas. A také se bude rozhodovat o interiéru. Buď bude i uvnitř dřevěný s dřevěnou výzdobou nebo se stěny nahodí, vybílí a malby budou přímo na nich. Ještě do konce roku proběhne takzvané malé svěcení a začnou tu probíhat nedělní bohoslužby. Slavnostní otevření se chystá na jaro. A během následujících dvou let tu vyroste ještě letní kaple a malý monastýr se zázemím pro poutníky. Impulsem k výstavbě bylo například to, že v Česku chybí pietní místo pro padlé Rumuny, kteří se podíleli na osvobození Československa na konci II. světové války.

Až tu dřevěný chrám bude stát, možná kdekoho zarazí zvláštní nepoměr mezi jeho malou lodí a velmi vysokou věží. I to souvisí s tradicí transylvánského stavitelství, k němuž takové věže patří. "Čím vyšší je věž, tím je chrám krásnější," prozradil další tajemství tesařský mistr Benta.

* * *

ROZHOVOR SE STAVITELEM, MISTREM BENTOU

"Umění stavět chrámy se nedá prozradit, to se pouze dědí"

Tesařský mistr Ilie Ioan Benta a jeho dílna z rumunského městečka Brsana v kraji Maramureš mají za sebou stavbu sedmadvaceti dřevěných chrámů ve stylu transylvánské lidové gotiky. Většinu doma v Rumunsku. Jejich originální architektonický kousek ale slouží pravoslavným věřícím i v Chicagu a brzy bude i v Mostě.

"Ze dřeva umíme postavit prakticky cokoliv. Děláme pensiony, restaurace, domy. Ale chrám je vždycky něčím zvláštní a jedinečný. Je radost ho stavět a rozhodně to nejde bez lásky k tomuto řemeslu," líčí mistr Benta.

Jak jste se vlastně vy a vaši lidé k této práci dostali?

Je to tradiční záležitost, která k našemu kraji patří. Je to věc generací, které si předávají zkušenosti. Máme to zkrátka v sobě. Já sám jsem určitě třetí generace v naší rodině, která chrámy staví. A dřív to bylo nejspíš podobné, ale nikdy jsem se na to neptal.
A jak jste se to naučil? Máte nějakou školu nebo to je opravdu předávání řemesla z otce na syna?

Od mala jsem pracoval s tatínkem. Chodil jsem i do kurzů a školy. Ty ale pro tuto práci nejsou zas tak důležité. Opravdu nejvíc jsem se naučil od táty.


Chrám v Mostě

Jaký je tedy rozdíl mezi běžnými tesaři a vámi?

Je to trochu jiné. Běžný tesař ale určitě neví, jak naše chrámy stavět. Tradice tu hraje opravdu velkou roli. U nás v Rumunsku je to ale jednoduché - pokud někdo chce udělat dřevěný chrám, jde za námi do Maramureše, protože tam najde lidi, kteří to umí.
A můžete prozradit nějaký speciální fígl nebo dovednost, kterou vy zvládáte a jiní tesaři ne? Máte nějaké speciální tajemství?
To vám opravdu neřeknu. Jsou věci, které nemůžete povědět, jsou to pracovní postupy a znalosti, které se dají jen zdědit a naučit se je můžete jen při vlastní práci.

Dobře, zkusme to jinak. Jak vlastně práce na výrobě chrámu začíná?

Je potřeba správně vybrat dřevo. Ideální je dub, ale jelikož stavba jen z něj by byla velmi drahá, používá se i smrk a jedle. A i kdyby někdo chtěl stavět jen z dubu, vhodných je jen velice málo. Když se dřevo správně vysuší, opracuje, namoří, vydrží stavba stovky let. Jen asi po šedesáti letech je potřeba vyměnit šindele. Myslím, že z nás, co v Mostě chrám stavíme, se ale té výměny už nikdo nedožije.

Takový výběr stromů si neumím moc představit. Zkuste ho prosím nějak přiblížit...

Třeba na šindele musí být hodně rovné dřevo bez kazů, sledují se letokruhy a další znaky. Člověk, který je vyrábí, je mistr svého oboru, sám chodí a vybírá si vzrostlé stromy, z nichž pak šindele ručně štípe.

Potřebujete na stavbu chrámu plány nebo to dokážete jen podle jednoduchého náčrtku?

Máme svého architekta, s ním na přípravě spolupracujeme. Rozumí tomu, jak chrámy stavíme. Důležitý je ale hlavně kvůli úřadům, protože stavby musí mít úřední povolení. Dokázali bychom ale jistě postavit chrám i bez návrhu. Vždyť ten se často mění podle toho, kolik je na stavbu peněz.

Myslíte, že vaše tesařské umění přetrvá ještě další generace? Máte své nástupce?

Stavět chrámy je u nás velmi respektované řemeslo. Lidé mají radost, že nové dřevěné chrámy stále vznikají. I proto jsou mladí, kteří se chtějí učit. Já jsem vzal do učení šest mladíků, jsou u mě od patnácti a věřím, že budou pokračovat. Mají k této práci úctu a dělají ji se stejnou láskou jako my starší.

Ondřej Černý
MF DNES Severní Čechy


* * *

Slovo architektky Taťány Tzoumasové k nově svěcenému pravoslavnému chrámu Nanebevstoupení Páně a sv. mučedníka Valentýna v Mostě

Rumunské pravoslavné dřevěné kostely z Maramureše - severní Transylvánie - jsou národní poklady a živé svědectví schopností a estetického cítění, vyjádření souladu a harmonie materiálu a duchovní potřeby rumunského lidu už od prvních století po příchodu křesťanství na území dnešního Rumunska. Nejstarší, které jsou dochované dodnes, byly vystavěny v XVI. století.

Přestože mají oproti prvním křesťanským kamenným bazilikám výrazně drobnější lidské měřítko, vytváří stejné intimní místo pro motlitbu - skromné jako vesnické stavení - a plně respektují proporce posvátné geometrie a jsou zdobené posvátnými symboly křesťanství, jak to známe z gotických a renesančních chrámů v Evropě.

Pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. mučedníka Valentýna v Mostě je syntézou vývoje typologie půdorysu dřevěného pravoslavného chrámu od XVI. století do století XVIII.

Liturgický prostor kostela je utvořen seřazením tradičních místností za sebou podél osy. Osa začíná u předsíně a končí v absidě oltáře.

Pridvor - zápraží chrámu s vyřezávanými sloupy nesoucími stříšku, která chrání vyřezávané vstupní dveře do chrámu, býval vybaven jednoduchými bočními lavicemi.

Pronaos - chrámová předsíň - vnitřní vstupní část - byl v pravoslavném chrámu tradičně užíván jako místo pro křtitelnici sloužící ke křtu novorozeňat. Časem se stal místem určeným ženám.

Od centrálního modlitebního prostoru chrámu - naosu - je vždy architektonicky oddělen vyřezávanými sloupy nebo příčkou s vyřezávanými vnitřními dveřmi. Tradice velí vždy tuto architektonickou formu oddělení bohatě řezbářsky vyzdobit, v našem případě překrásně vyřezávanými dubovými sloupy současně nesoucími věž.

Naos - centrální část určená dříve mužům symbolizuje zemi a celý vesmír. Má v čele ikonostas, podél bočních stěn lavice, které podle míry zdobení a poskytovaného pohodlí dříve oddělovaly věřící podle sociálního postavení. Boční absidy jsou odrazem vlivu zděných chrámových staveb na dřevěnou architekturu kostelů. Půdorys potom tvoří kříž.

Oltář - je oddělen od naosu velmi pečlivě a bohatě řezbářsky zdobeným ikonostasem a je umístěn v absidě. V oltáři se nachází obětní stůl - prestol, schránky se svatými ostatky, liturgické nádoby a jejich výšivkou zdobené pokrývky a kněžská a jáhenská roucha.

Věž mívala ve vývojové typologii různá umístění na podélné chrámové ose. V našem případě je věž vystavěna nad pronaosem a je nesena mohutnými trámy a dubovými sloupy s řezbářsky barokní torzurou zdobeným dříkem.

Dřevěné valené klenby nad chrámovou síní a absidou jsou užší než půdorysná šířka lodi a stejně jako boční absidy se objevily ve stavbách dřevěných kostelů později - až v XVIII. století.

Freska na dřevěné klenbě v absidě, na které je Bohorodice "platitera", je provedena tradičním způsobem na omítku. Vyřezávaný ikonostas z lipového dřeva je nádhernou ukázkou toho, že tradice rumunských řezbářů tvořících dřevěné krajky ještě nevymřela.

Dřevěné pravoslavné kostely se umisťují buď na vrcholku pahorku, na úpatí kopce či hory nebo na louce a bývají obehnány vysokým dřevěným plotem prolomeným monumentálně provedenými vyřezávanými dubovými bránami. Místo bývá ještě v dostatečné vzdálenosti osázeno stromy. Kolem kostela musí být vždy volný prostor, který je využíván při těch obřadech, kdy kostel duchovní a věřící obchází. Prostor kolem kostela bývá osázen květinami.

Dřevěná vyřezávaná brána a Troita (čti trojica) - to jsou základní prvky doplňující prostor kolem kostelů v Maramureši. V našem případě slouží překrásně vyřezávaná Troita se stříškami jako památník k umístění pamětní desky v rumunském a českém jazyce. Takovéto kamenné nebo dřevěné Trojice bývaly tradičně umísťovány na křižovatkách cest nebo hranicích pozemků - podobně jako u nás zděná a kamenná boží muka, kamenné křížky a sochy svatých. Kromě křesťanských symbolů najdeme na Trojici některé vyřezávané motivy jako například "sloup vedoucí do nebe", které pocházejí ještě z dob Dáků.

* * *

Video záznam mosteckého televizního vysílání - TV Most Expres

Zpravodajství v Mosteckých listech zde
Fotogalerie obrázků ze svěcení tady

















Zobrazit příspěvek č. 736 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2011
Dnes byl svátek svatého vyznavače Alexije

Ctihodný Alexij Karpatský v Praze

V pátek 21. října 2011 si připomněli věřící chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze Na Olšanech svátek ctihodného Alexije Karpatského, který byl před několika lety svatořečen v Monastýru svatého Nikolaje v Ize. Ctihodný Alexij se v roce 1925 zúčastnil svěcení chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze Na Olšanech. V monastýru v Ize přijal do mnišského společenství našeho blahé paměti metropolitu Doroteje. Za svou věrnost pravoslaví byl světskými úřady šikanován a vězněn. Díky jeho obětavé a neúnavné pastýřské práci zvláště v době meziválečné ožila a upevnila se pravoslavná církev v tehdejší Podkarpatské Rusi.
Archijerejskou sv. liturgii sloužil vladyka metropolita Kryštof spolu s otci archimandritou Sergijem, místním duchovním správcem, archimandritou Kosmou, igumenem Monastýru sv. Prokopa v Sázavského v Mostě, archimandritou Serafímem, duchovním v Michalovcích a diákonem Vasilem Čerepkem, ředitelem Nedělní školy sv. Ludmily v Praze. Na přímluvy ctihodného Alexije upevni, Hospodine, naši svatou Kristovu pravoslavnou církev.
ústředí

Více o životě tohoto našeho světce si můžete přečíst zde.








Zobrazit příspěvek č. 737 jednotlivě

Administrátor --- 24. 10. 2011
Učebnice víry a modlitby

17. NEDĚLE PO 50nici; o víře ženy kananejské

Za onoho času ...
5,21       Ježíš ... odešel až do okolí Týru a Sidónu.
15,22       A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."
15,23       Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"
15,24       On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."
15,25       Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"
15,26       On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."
15,27       Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."
15,28       Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
(Evangelium podle Matouše)

Evangelium o víře ženy kananejské se často vykládá jako učebnice modlitby. Ta pohanská žena, která se rozhodla požádat Pána Ježíše o pomoc pro svou dceru, svým chováním ukazuje tři pilíře modlitby. První je víra - žena Kananejka uvěřila v Syna Božího. Asi všichni chápeme, že víra je základní předpoklad k modlitbě. Bez víry nemá modlitba to hlavní - důvod. Proč se modlit, když nevěřím, že Osoba, k níž se obracím, může splnit moji prosbu? Druhým pilířem je vytrvalost. Žena neodbytně křičela a bylo jasné, že nedá pokoj, dokud se jí nebude někdo věnovat. Jistě se nám vybavují i jiné výroky z Evangelia, které kladou důraz na tuto vlastnost modlitby. "Tlučte, a bude vám otevřeno." (Mat 7,7-11) Nebo podobenství o vdově, která se na soudci tak úporně domáhala, aby jí pomohl ke spravedlnosti, že se ten soudce - ač nebyl ani poctivý ani zbožný - začal bát, aby ho nakonec neumořila, a tak jí pomohl (Luk 18,1-7). Třetím pilířem modlitby je pokora. "Pyšnému se Bůh protiví, ale pokornému dává blahodať" (Jak 4,6). Jedině prosba, vznášená z hloubi pokorného srdce, má křídla. Slyšíme ozvěnu večerního žalmu: "Z hlubin volám k tobě, Hospodine..."

Křesťan bez modlitby není žádný křesťan. A proto je modlitba jedním z hlavních charakteristických rysů Církve. Je to její základní životní úkon. Říká se, že modlitba je dýchání křesťana, čili dech Církve. Čím více církevní společenství dýchá, tím více života v něm je. A naopak - každá místní církev, jejíž dech je slabý, chřadne a život z ní vyprchává. Modlitba totiž spojuje lidi s Bohem a tento most, po němž se přechází od hynoucího k nesmrtelnému, od pomíjejícího k věčnému je vlastně podstatou Církve.
Občas někteří věřící naříkají nad tím, jak je naše místní církev slabá, a srovnávají ji např. s mohutnou Ruskou církví, která kypí životem - činným v tomto světě a hlavně životem duchovním. Jak často mohou kněží u nás (už od dob první republiky) slyšet od věřících, kteří znají církevní život v pravoslavných zemích, jejich stesky, že u nás "to není ono"... Takovým lidem bychom měli vytrvale odpovídat: "Ale za to můžete i vy. Vy chodíte málo na bohoslužby, málo se modlíte, málo pracujete pro církev. Podívejte se dobře, co činí tam, na východě, aktivní věřící pro život svého církevního společenství. Jak se obětují. Kolik práce vyvíjejí. Kolik hodin tráví v chrámu i doma na modlitbách. Jak světí svátky. Pak se nedivme, že tam má církev tolik aktivit a že oplývá takovou duchovní silou." Tisíciletá tradice velkých světových církví se projevuje především na tamních věřících a na aktivitě jejich církevního a duchovního života, na jejich způsobu myšlení, na vztahu ke své církvi, na tom, jak jsou vychovaní a jak sami vychovávají své děti a vedou své rodiny. Jenže celé toto věkovité dědictví národní pravoslavné tradice, jež je tak samozřejmým životním prostorem pro člověka, který se tam narodil, není tak jednoduché udržet po příjezdu např. do naší země...
Právě ve vztahu k modlitbě platí slova známého západního pravoslavného biskupa Antonije Surožského: "Církev to je zázrak setkání člověka s Bohem." A zároveň díky modlitbě tato teze není jen teorie, ale modlitba mění tuto skutečnost na osobní zkušenost, která se nadále promítá do celého našeho života a tato zkušenost mění člověka.

Antonij Surožský o tomto procesu dále hovoří: "Člověk nevěřící se liší od věřícího, jako se socha liší od živého člověka. Socha může být krásná, ale stále je to stále jen mrtvý materiál. Nevíra člověka odlidšťuje." Poslední věta by se někomu mohla zdát být až příliš silným výrokem, ale ve skutečnosti v tomto tvrzení vladyka Antonij odráží zkušenost svatých Otců s člověkem. Jen člověka věřícího je možno prohlásit za člověka v plné šíři a hloubce toho slova. Neboť jen věřící člověk je tím, koho Bůh tvořil, když učinil Adama. Lidství, jak je Bohem stvořeno, je nemyslitelné bez víry, jako lidské tělo nemůže být bez hlavy. Plní-li se naše společnost dnes lidmi nevěřícími, je to jako bychom žili v nějakém obskurním spolku bezhlavých rytířů nebo jako bychom bloudili jakousi začarovanou krajinou plnou někým zakletých zkamenělých lidí.



Vladyka Antonij Surožský

 
Vraťme však ještě slovo vladykovi Antoniovi: "Věřící člověk má zářit alespoň malým světlem jako svíčka, aby nevěřící při setkání s ním byl zaražen: čekal jsem sochu, a místo toho jsem setkal s opravdovým člověkem."

To je ta jediná pravá misie - záře lidství, které rozkvétá vírou. Žádné misie mečem a křížem, jak to známe z historie a následně vidíme, jak tmářství rodilo jen další tmu. Chce-li jakékoliv církevní společenství pečovat o misii, musí především dovést své vlastní lidi k prohloubení víry, stát se místem kde se člověk setkává s Bohem, lidé tu získávají vlastní osobní zkušenost s modlitbou a vycházejí do světa jako zažehnuté svíce ukazující světským lidem pravé lidství, které svítí a hřeje.

Pamatujme, že okolní svět poznává křesťanství na životech křesťanů, dle nás si učiní obrázek o tom, co je to zač - to Pravoslaví. Argumenty málokoho přesvědčíš. Ke každému argumentu lze postavit protiargument, a i když protiargumenty dojdou, vždy může přetrvávat prostá úporná nevíra, jež vyvěrá z toho, že člověk prostě necítí důvod věřit. Jenže když se nevěřící člověk potká s člověkem, který je svící, když čekaje, že uvidí sochu, shledá se s opravdovým lidstvím, nepotřebuje už pro víru argumenty; jeho srdce se probudí a prostě zatouží mít něco tak krásného, s čím se shledal u křesťana, zatouží stát se skutečným člověkem. Touto misií pokřesťanštili prvotní křesťané své země.
Otázkou, kterou si musí každá církevní obec řešit sama, je, jak lze dosáhnout této lidské proměny, když se věřící farnosti sejdou jednou za týden v chrámu a za hodinu a dvacet minut se už zase rozcházejí, aby chrám a své bratry zase týden neviděli. Bohoslužba - setkání s Kristem - trvající nanejvýš hodinu a půl, a to jen jednou za týden. Proti 90 minutám v neděli v chrámu stojí šest a půl dne agresivního duchovního působení světa. To je hodně nerovné skóre. Jak v takto nastavené konstelaci farního života uvést věřící do toho duchovního procesu proměny, o němž jsme hovořili? Dnes zůstaneme jen u řečnické otázky. Návrhy řešení necháme někdy na příště.
Jak pomoci světskému člověku při jeho hledání a věřícímu k tomu, aby se stal opravdovým člověkem víry? Veliký pravoslavný myslitel a spisovatel F. M. Dostojevskij píše, že "cíl lidského života člověk může pochopit pouze tehdy, pohlíží-li na člověka jako na nesmrtelnou bytost". Kdo si tuto radu vyzkouší, zjistí (možná s překvapením), že tento posun úhlu pohledu dočista změní člověku jeho chápání jak lidství tak i života. Nejvýraznější asi bude proměna toho, co jsem doposavad považoval za nesmírně důležité a smysluplné, na cosi, co nestojí ani za zlámanou grešli a co mi tudíž může být úplně lhostejné. Druhým důsledkem použití "Dostojevského optiky" je sejmutí velkého břemene z člověka, který měl až do té chvíle na hřbetu naloženo tolik starostí, že ho tato tíže ohnula k zemi, téměř do podoby zvířete. Třetím důsledkem je osvobození ducha člověka od pout.

Tím se člověk stává připravenou půdou k zasetí semínka víry, z něhož může vyrůst mohutný strom spojující zemi s nebem, což je mimochodem Bohem svěřený úkol člověka.

Víra pak dává smysl všemu, co život člověku přináší. Vše proměňuje na užitečné a vše mění tak, že je to člověku v konečném důsledku k užitku (jak praví apoštol ze své zkušenosti; Řím 8,28). A týká se to nejen pěkných věcí, ale i např. nemoci, ztráty, stárnutí i setkání se smrtí.

Zatímco pro nevěřícího člověka všechny síly vesmíru pracují proti němu - hlavně čas, tak věřící člověk se svým křesťanským způsobem života vrací do harmonie se silami, které působí za tímto materiálním světem. A čas už není tím nepřítelem, který ho přibližuje ke smrti a zániku, ale přítelem, co ho nese k věčnosti a nekonečnému životu. Zvláštní význam má pro život věřícího člověka úzkostlivé dodržování Božích přikázání, která tu nejsou proto, aby člověka omezovala, ale aby ho chránila. Jsou to duchovní pilíře, na nichž stojí svět, jehož skryté síly ničí toho člověka, který nectí přikázání. Vidíme na mnoha případech, jak osud takových lidí se už v tomto pozemském životě ubírá od špatného k horšímu.
Abychom si to přiblížili nějakým podobenstvím z našeho světa: Takový hříšník je tak trochu jako kolečko ve velikém mechanismu, které se vzpříčilo a už nezapadá do systému tak, jak by mělo; nezastavitelný pohyb ostatních součástek obrovského složitého stroje začne takové vychýlené kolečko deformovat a drtit.
Boží přikázání upravují život člověka tak, aby nebyl v rozporu s principy, podle nichž pracuje celé stvoření. A respekt k Božímu dílu je základním předpokladem života víry. Jak bychom mohli ctít Tvůrce, když se vysmíváme jeho práci? Proto je v pateriku psáno, že nedodržuje-li člověk přikázání, nic z toho, co pro Boha činí, není Bohu milé.

Je zde tudíž spojitost mezi vírou a přikázáními - jako by to byly spojené nádoby. Bez přikázání se víra zatemňuje, zamlžuje a rozplývá. A bez víry není k zachovávání Božích přikázání inspirace ani síla.

Na pravoslavnou křesťanskou víru a její pravidla máme hledět jako na obecnou, společnou zkušenost Církve. Tato kolektivní zkušenost, která jde skrze mnohé generace (už dva tisíce let) a ve všech národech beze změny je nejlepším dokladem pravosti a objektivnosti křesťanského duchovního života. Sdílet tuto obecnou věkovitou zkušenost Církve znamená vyjít ze stínu fantazií, představ a klamů na světlo pravdy.

A bude uzdraven člověk v tu hodinu.




















Zobrazit příspěvek č. 738 jednotlivě

Administrátor --- 26. 10. 2011
Z církevního ústředí

Poselství
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku k roku svatého Rostislava


Důstojní otcové, bratři a sestry, vážení obyvatelé České republiky a Slovenské republiky,

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku chová v hluboké úctě památku svatého velkomoravského knížete Rostislava, který pozval v roce 862 na území našich dnešních států svaté věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Vyhlašujeme proto nadcházející rok 2012, v němž před 1150 lety připutovalo Rostislavovo poselstvo do Konstantinopole a předalo byzantskému imperátoru Michalu lll. žádost o vyslání takových učitelů rokem svatého Rostislava. Pro tento Bohem požehnaný čin jsme knížete Rostislava svatořečili a vložili jeho památku do pravoslavného kalendária jednak na 5. červenec a zvláště na 28. říjen, kdy si připomínáme důležitý krok k obnovení politické samostatnosti našich národů.

Rok svatého Rostislava vyhlašujeme na období od jeho svátku 28.října 2011 do 28. října 2012. Obracíme se na naše duchovní a věřící, na všechny lidi dobré vůle v České republice a Slovenské republice, aby v tomto roce byli nápomocni v uspořádávání duchovních i kulturních událostí (bohoslužby, konference, výstavy a podobně), které by připomněly význam osobnosti svatého Rostislava.

Svatý kníže Rostislav zůstal v paměti pravoslavné církve jako moudrý vládce, který pochopil, že pravdy Boží je možné přijmout jen ve srozumitelné formě. Modlit se k Bohu má pak právo každý národ, každý člověk ve svém rodném jazyce. Do Konstantinopole se obrátil poté, když mu ze Západu nedokázali vyslat křesťanského misionáře, znalého jazyka našich slovanských předků. V hlavním městě východořímské říše - v Konstantinopoli byli na takovou misii připraveni patriarchou sv. Fótiem svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří znali staroslověnský jazyk, vytvořili pro něj písmo a přeložili do něj evangelium, bohoslužebné texty i základy římského práva. Jejich příchod na Velkou Moravu, prvého slovanského státu znamenalo naplnění Kristovy závěti, kterou dal svatým apoštolům a jejich pokračovatelům "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28, 19-20)

Velkým přáním sv. Rostislava bylo, aby sv. Cyril a Metoděj vybudovali pro naše předky na Velké Moravě samostatnou národní církev. Přesto že se toto Rostislavovo přání nesplnilo, stala se Cyrilometodějská misie duchovním i státotvorným základem pro všechny křesťany a vůbec všechny občany v České republice i Slovenské. Sv. Rostislav se stal vzorem opravdového a věrného křesťana i příkladem moudrého státníka, potvrdila to i jeho mučednická smrt za Krista a svůj slovanský národ. Sv. Rostislav jako zvěstovatel Kristova evangelia je dodnes duchovně přítomen odkazu misie sv. Cyrila a Metoděje, jejíž je naše pravoslavná církev věrnou pokračovatelkou.

Nechť všemohoucí Bůh žehná každé dobré iniciativě konané, aby byla více známá osobnost sv. Rostislava, jeho služba Kristovu evangeliu i lidu našich slovanských národů.

Kristus uprostřed nás!

Den památky sv. Rostislava 28. října 2011



+ Kryštof
arcibiskup pražský, metropolita Českých zemí a Slovenska

+ Ján
arcibiskup prešovský a Slovenska

+ Simeon,
arcibiskup olomoucko-brněnský

+ Tichon,
biskup komárenský,
pomocný biskup
pro prešovskou eparchii

+ Juraj,
arcibiskup michalovsko-košický

+ Jáchym,
biskup hodonínský,
pomocný biskup
pro olomoucko-brněnskou eparchii














Zobrazit příspěvek č. 739 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2011
Z církevního ústředí

Fotografie ze Dne vyhlášení Roku sv. Rostislava v Tachově

Příchod do pravoslavného chrámu sv. Marie Magdaleny v Tachově
Kancléř Úřadu metropolitní rady o. mitr. prot. Mgr. Josef Hauzar čte Poselství k vyhlášení Roku sv. knížete Rostislava
Závěrečné požehnání metropolity Kryštofa a jeho promluva k právě vyhlášenému Roku sv. knížete Rostislava. Vlevo vedle něho místní duchovní správce o. mitr. prot. Milan Horvát. Vpravo kancléř o. mitr. prot. Mgr. Josef Hauzar, proti němu o. archimandrita Sergij, o. mitr. prot. Jan Polanský z Plzně a o. mitr. prot. Mgr. Eugen Bakoš z Milířů



Tachov

Dne 28. října, v den vzniku samostatného československého státu, navštívil západočeské příhraniční město Tachov Jeho Blaženost Kryštof, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska. V místních chrámu sv. Marie Magdaleny a sv. Rostislava, který naše církev již 23 let používá, sloužil vladyka metropolita slavnostní archijerejskou liturgii, aby společně s 12ti duchovními a protodiakonem, oslavili v tomto barokním chrámu, jak státní svátek tak i sv. Rostislava, knížete velkomoravského.

Po vstupních modlitbách a poté, co hypodiákoni pomohli vladykovi obléci se do svátečních rouch, začala svatá liturgie v jazyce českém a církevněslovanském. Kromě místních věřících z Tachovska, připutovali i věřící z Plzně v čele s plzeňským arciděkanem prot. Janem Polanským a také věřící z Prahy a Mariánských Lázní. O malém vchodu vladyka metropolita vyznamenal nejprve o. prot. Milana za přínos pro rozvoj pravoslaví na Tachovsku a u příležitosti jeho 60tých narozenin právem nošení mitry. Načež vyznamenal též o. mitr. prot. Josefa Hauzara, kancléře pravoslavné církve v českých zemích, za dlouholetou činnost a obětavou práci pro rozkvět pravoslavné církve v západních Čechách, a za to, že před 23 lety právě v tomto kostele sloužil první pravoslavnou bohoslužbu, právem nošení druhého kříže s ozdobami.

Nechť Hospodin všechny ochraňuje po „Mnohá Léta !“

ústředí








Zobrazit příspěvek č. 740 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2011
Zprávy - obětování dětí v Africe

V Ugandě jsou zaznamenány případy rituálních dětských obětí

S odkazem na BBC píší o případech přinášení dětí jakožto obětí noviny Věsti 13. října. Vesnice kolem hlavního města Ugandy Kampala jsou zachváceny panikou - na mnoha místech jsou vyvěšeny plakáty vyzývající rodiče, aby ani na vteřinu nespouštěli své děti z očí. Školám a školkám je zakázáno vodit svěřence na procházky, rodiče vodí do těchto zařízení své děti osobně a už před závěrem výuky je očekávají u východu z budovy. V poslední době jsou v hlavním městě a jeho okolí stále častěji nacházena dětská tělíčka bez hlavy. Místní obyvatelé jsou si jisti, že je to dílo rukou šamanů, kteří dítě mučí a zabijí, aby je přinesli jako oběť dávným božstvům.

Má se zde totiž za to, že rituální zabití dítěte přinese úspěch a bohatství. A to je za současné ekonomické krize zvláště aktuální a žádoucí. Dle vyjádření policie se mnozí, kteří ztratí práci, snaží opatřit si bohatství starobylými způsoby. V posledních letech množství dětských obětí v zemi prudce roste. Podle oficiální statistiky bylo v roce 2006 jako oběť bohu úspěchu přineseno jedno dítě. V roce 2008 to bylo 25 případů, a v r. 2009 už 29 dětí. Jenže místní obyvatelé těmto oficiálním vládním údajům nevěří. Podle slov obyčejných obyvatel Ugandy byly za posledních pět let zabity stovky dětí a přibližně tisíc případů rituálních vražd není doposavad vyšetřeno.

Jak píší britští novináři, na tom, že vláda země kryje zločince, není nic divného. Za prvé, úroveň korupce rozšířené ve vládních strukturách dosáhla závratné výše, a za druhé, úředníci sami mohou objednávat provedení rituální vraždy za účelem dosažení vlastního úspěchu. Obětování dětí v Ugandě je výnosným obchodem. Šamani přijímají objednávky na vraždu dítěte a velice dobře na tom vydělávají.

Dopisovatelé BBC se seznámili s chlapcem jménem Alan, jemuž se podařilo přežít, když jen tak tak vyvázl z rukou šamana, který jej chtěl podřezat. Dítě leželo několik měsíců v kómatu a zůstaly mu hluboké jizvy na rukách a na hlavě.

Alanovi se podařilo rozpoznat člověka, který ho chtěl obětovat. Je to místní "lidový léčitel" Avali, jehož zná celá vesnice. Policie však rodičům vážně zraněného dítěte neuvěřila a jeho svědectví prohlásila za nepodložené. Britští novináři se tedy rozhodli tvrzení dítěte ověřit. Vydávali se za cizí byznysmeny, kteří si chtějí u Avala objednat rituální vraždu. Muž radostně souhlasil s tím, že vykoná pro své klienty tuto službu a za zabití dítěte si řekl pouze 300 dolarů. Dále jim dal na výběr, jakým způsobem se má vražda stát - navrhoval jim např. pohřbít dítě zaživa do země, nebo je rozsekat na kusy a jeho ostatky pohřbít na různých místech. Žurnalisté si rozhovor se šamanem skrytě nahrávali a záznam předali policii. Ta slíbila, že se tím bude zabývat.

(O démonické povaze šamanismu jsme zde nedávno psali).








Zobrazit příspěvek č. 741 jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2011
Z došlé pošty

K příspěvku: V Ugandě jsou zaznamenány případy rituálních dětských obětí

(Ad č.740)

Viděl jsem asi před rokem na BBC dokumentární film z Ugandy. Tohle tam není žádný ojedinělý případ. Je to tam horor. V televizním pořadu byly výpovědi současným šamanů i bývalých šamanů, kteří konvertovali ke křesťanství a nyní se pokoušejí tyto hrozné věci zastavit. Bohužel, ostatky - tělíčka mrtvých dětí - jsou tam v základech téměř každé větší budovy. Po shlédnutí dokumentu jsem se rozplakal.

Lidé u nás i vůbec neuvědomují, čím je pro nás křesťanství a jakého nesmírného daru se nám všem v křesťanství dostalo. Je to však na dlouhý článek, jenž by asi byl především o tom, jak jsou Evropané hrozně hloupí, když "klepou na dveře nepřátelské" a hledají "přátele mezi zhoubci" (myslí se tím, když hledají pomoc v pohanských náboženstvích; pozn. red.).

R.J.









Zobrazit příspěvek č. 742 jednotlivě

Administrátor --- 16. 11. 2011
Podzimní neděle o uctívání ikon

Neděle svatých otců sedmého všeobecného sněmu

Dogma třistašedesátisedmi svatých otců sedmého všeobecného sněmu, nicejského, o uctívání ikon

Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlasu s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých Otců a s podáním všeobecné Církve (jelikož víme, že toto je od Ducha Svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího Kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, kdo se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých Otců našich, čili podání všeobecné Církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.
Z kanonických pravidel

Na VII. všeobecném sněmu bylo roku 787 teologicky přemoženo ikonoborectví, které cloumalo církví na Východě. Otcové zde zkoumali otázku úcty k ikonám a řešili ji stejným způsobem, jako se řešily všechny ostatní otázky víry a praxe Církve. Vyskytne-li se totiž v životě Církve problém s nějakým jevem, neposuzujeme, zda je tento jev pro Církev zrovna výhodný či nevýhodný, prospěšný z hlediska světa či momentálních církevních potřeb a záměrů (byť by byly sebeušlechtilejší a sebezbožnější), jak si zvykla řešit své problémy církev západní (a vidíme, jak daleko to zavedlo její víru i praxi od původního křesťanství).

K objasnění podstaty problému a rozřešení otázky, zda daný jev patří do Církve či nepatří, se v průběhu celého dvoutisíciletí trvání křesťanství používá jednoduchý postup, kterým se jako břitvou jemně a naprosto přesně odděluje od Církve to, co jí není vlastní. Stačí natočit si problém při jeho zkoumání tak, abychom na něj pohlédli z perspektivy, z níž je vidět, zda je či není daný jev součástí duchovního dědictví odevzdané Církvi svatými apoštoly. Takto řešil první všeobecný sněm otázku ariánství, tak se později posuzovalo nestoriánství. Otázku, jakou víru měli svatí apoštolé v Ježíše Krista, si kladli Otcové, když hledali teologickou odpověď na učení monofyzitismu.
Ó, kéž by se stejným principem řídili účastníci koncilů západní církve v druhém tisíciletí po Kristu, když řešili např. otázky filioque, očistce, odpustků, primátu a dokonce neomylnosti západního papeže, neposkvrněného početí ve sv. Anně a mnoha dalších nepravoslavných dogmat... Pak by jistě nezaváděli žádná nová dogmata než ta, co už byla zformulována v prvním tisíciletí Otci sedmi všeobecných sněmů na Východě.
Ve stejném světle jako na předchozích sněmech pak zkoumali v osmém století svatí Otcové sedmého všeobecného sněmu učení ikonoborců. Když při svých úvahách použili "apoštolskou břitvu", shodli se na tom, že ač ikonoborectví zdánlivě vypadá zbožně a biblicky (jako ostatně snad všechny hereze), je ve skutečnosti v rozporu s vírou apoštolů a praxí Církve od počátku. Nejde jen o to, že už prvotní křesťané používali obrazy, jak ostatně dodnes svědčí i nálezy ve starokřesťanských katakombách. První ikony napsal evangelista Lukáš, což je starobylá a žádným svatým Otcem nikdy nezpochybněná církevní tradice. Nemluvě o tom, že ještě před tím vznikla rukou nevytvořená ikona Páně na šátku, kterou zázračně vytvořil sám Spasitel pro nemocného krále Abgara, když si přitiskl plátno na tvář (ani toto podání v principu nikdo nikdy nezpochybnil a různé církevní záznamy z různých dob zachycují další osudy této svátosti).

Sám Pán při svém vzkříšení vytvořil ikonu - tj. obraz své postavy zachycený na pohřebním plátnu, do něhož byl při pohřbení zavinut (později byla tato svátost ukradena křižáky a dnes je uchovávaná na Západě jako tzv. Turínské plátno). Je možné, že tradice o Abgarově ikoně souvisí s obrazem Spasitelovým zázračně otisknutém do pohřebního plátna; viz o ikoně Mandilion ve stručném pojednání o pravoslavných ikonách. Buď jak buď, ikona nevytvořená lidskou rukou, ale zázračným otiskem Kristovy tváře (případně i s celým tělem), prokazatelně existovala (resp. dodnes existuje).


Historie rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně. Vlevo: přinesení zázračného obrazu nemocnému králi Abgarovi uvěřivšímu v Pána Ježíše. Uprostřed: apoštol ze Sedmdesáti Thadeáš křtí Abgara, který se při křtu uzdravil od malomocenství. Vpravo: umístění obrazu do věže u brány v Edese.

 

Je tu však ještě závažnější argument proti ikonoborectví, které se staví nejen proti prvokřesťanské církevní praxi, ale vlastně i proti svědectví svatých apoštolů a potažmo proti Božímu dílu lidské spásy. Apoštolé hlásají, že Slovo (tj. Boží Syn, druhá Osoba Božské Trojice) se stalo tělem, které přebývalo mezi námi, a vtěleného Boha se ruce apoštolů dotýkaly (za všechny případy připomeňme nyní apoštola Tomáše, jehož vzkříšený Spasitel vybídl, aby se dotkl jeho ran od hřebů, kterými byl přibit na kříž). Novozákonní éra tedy začíná tím, že Bůh sám sebe hmotně zobrazil, když se vtělil, a proto i my můžeme barvami či mozaikou jakoby kopírovat obraz, který sám Bůh načrtl svým vtělením. Co Bůh ukázal, my můžeme malovat, a takovou malbou uctíváme Vtělení Božího Syna, vyznáváme tím Boží dílo, které pro naši spásu vykonal. Zakazovat malování vtěleného Boha (čili odmítat ikony) nese tedy v sobě rysy vzpoury proti Božímu dílu, odmítnutí skutečnosti, že se Bůh zjevil, ukázal se lidským očím, stal se přístupný našim tělesným smyslům.

Sv. Jan píše: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života." (1. Jan 1,1) Apoštolské hlásání Toho, jehož "se naše ruce dotýkaly", tudíž v Církvi pokračuje ikonopisectvím a uctíváním svatých ikon.

Důležitou skutečností je, že povolení zobrazovat Boha se vztahuje jen na to, co Bůh sám nejprve zobrazil. Božího Syna tedy zobrazujeme po jeho vtělení jako Ježíše Krista (případně někdy ho zobrazujeme i před vtělením, jak se zjevil proroku Danielovi v podobě starce - jako "Starý Dnů" či "Věkovitý"; Dan 7,9), Ducha Svatého zobrazujeme podle konkrétních biblických popisů: jakožto holubici (viz křest Páně v Jordánu; Mat 3,16; Mar 1,10; Luk 3,22; Jan 1,32) či v podobě ohně nad hlavami apoštolů (při Padesátnici; Skut 2,3) nebo v podobě ostnů (viz slova: "Těžko jest vzpínat se proti ostnům" či "bodcům," jež slyšel apoštol Pavel při cestě do Damašku /tato slova jsou ve starých překladech, ale z ekumenického i B21 byla vyškrtnuta/).

Starozákonní zákaz zobrazovat Boha se i nadále vztahuje na Božskou Osobu Otce, který je nezobrazitelný. Pokud se někde vyskytují obrazy, na nichž je Bůh Otec namalován jako lidská postava (většinou stařec), pak je toto zobrazení jakousi herezí; každopádně je taková ikona nekanonická.

* * *

Otcové sedmého všeobecného sněmu se však nespokojili s odmítnutím ikoborectví a vyhlášením, že uctívání ikon je autentickou součástí víry a praxe jedné, svaté, obecné a apoštolské církve. Jejich hlavní teologická práce tkví v ozřejmění, jaká úcta ikonám náleží. Totiž že ikony neuctíváme tou úctou, jaká patří jedině Bohu. A dále, že úcta k ikoně se nesmí vztahovat k materii ikony, ale přechází na zobrazenou osobu. Čili poklonou a líbáním neuctíváme barvu a dřevo, čili materii ikony, ale ve skutečnosti klaněním a políbením přinášíme úctu tomu, kdo je na ikoně zobrazen - Pánu Ježíši, přesv. Bohorodici, andělům, světcům... Nejvýstižněji to charakterizuje výrok, že ikona je oknem do nebe; čili podobně jako oknem hledíme skrz do krajiny, tak i skrze ikony naše zření prostupuje do nebeského světa.

Vztahovat úctu, kterou ikonám vzdáváme, k jejich materii, by bylo bez pochyb modlářstvím. Podrobněji si o tom můžete přečíst v knize od sv. Jana Damašského: O pravé víře (v kapitole: O ikonách).

Tuto svatootcovskou teologii žijeme a vyjadřujeme v běžném životě např. tím, že ikonu nikdy nelíbáme na rám či na namalované pozadí, ale vždy políbíme zobrazenou svatou osobu (většinou na nohy či na ruce; z důvodů uctivosti nikdy na tvář; pokud je zobrazena jen hlava, pak ji políbíme na šíji či na vlasy).

Ikony v pravoslavné církvi nejsou jen "malovaným evangeliem" čili učebnicí pro negramotné, nýbrž jsou něčím daleko více. Jsou jedním ze způsobů uctívání Boha a jeho svatých, a tudíž ikony otevírají další způsob uskutečňování spojení s Bohem. A ještě něco více - ikony jsou vlastně pokračováním tajemného Božího díla vtělení. Vtělení Boží není jednorázový - na konkrétní historický moment omezený - akt, který se stal v době na počátku našeho letopočtu. Vtělení stále trvá a pokračuje v existenci Církve. Tím, že je na světě mystické Tělo Kristovo (čili Církev Kristova; např. Kol 1,24), tím je tu stále i Boží Vtělení. Každá eucharistie má účast na Vtělení. A jednou z úrovní, na nichž se v Církvi neustále trvá, pokračuje a děje se Vtělení, je také ikonografie a potažmo uctívání ikon.

* * *

Aplikace teologie Otců sedmého všeobecného sněmu se však neomezuje jen na oblast ikon. Princip, který od sebe odděluje modlářství a pravoslavné uctívání ikon, lze použít i v ostatních oblastech církevního kultu (odpusťte to slovo). Především na vykonávání obřadů. I ritus vykonávaný kněžstvem v pravoslavných chrámech je cosi jako ikona - čili procházíme skrze něj ke Kristu; bohoslužba je setkání s Kristem, který sám slouží každou Božskou liturgii skrze úkony kněží. Lze říci, že liturgii vykonává Pán Ježíš a všichni duchovní (biskupové, kněží, diákoni, přisluhující a přítomní) mu při tom přisluhují.

Tento způsob smýšlení o bohoslužbě nás chrání před dvěma krajnosti. Tou první je nedbalost ve vztahu k bohoslužbě, či dokonce zavrhování bohoslužebného řádu (typické pro protestanty a pro všechny, kteří mají za to, že Bůh je všude, stačí v něj věřit a není potřeba za ním chodit na bohoslužbu). Tou druhou krajností je pokušení magie - víra, že když se určité úkony vykonají přesně tak, jak je předepsáno, tak se díky jakési vnitřní síle těchto úkonů něco duchovního stane (Řím si na posvěcení této magie vytvořil dogma "ex opere operato"). Mágové věří, že duchové, bohové a démoni podléhají jakýmsi magickým silám, čili že s příslušnými znalostmi magických obřadů, zaklínadel apod. lze tyto duchy přinutit, aby vykonali, co jim mág přikáže. Podobně si i někteří křesťané myslí, že když kněz slouží, tak Bůh musí (např. proto, že je vázán svým slibem apod.) vykonat to, co je obsahem předepsaného a správně vykonaného mešního obřadu.

My pravoslavní z úcty k věkovité církevní tradici pečlivě udržujeme své obřady, ale chápeme, že to, co je podstatné, není v těch úkonech, ale v tom, co je za nimi. Obřad je jako tenká vrstvička malby na ikoně, skrze niž procházíme do nesmírného duchovního světa. V pravoslavné liturgii rozpoznáváme Krista sloužícího a konajícího naši spásu. Sám Kristus však ke svému dílu služby může použít obřad takový či jiný, resp. vůbec jej nepotřebuje. Pokud člověk začne přenášet svou víru z Krista na obřad, a pozornost věřícího se přesouvá z díla vnitřního očištění na mechanické provedení toho, co je předepsáno, a posvěcení blahodatí Ducha Svatého začne člověk vidět v pouhém pečlivém vykonávání těch správných obřadů, dostává se do oblasti magie (tj. tam, čemu v případě uctívání posvátných předmětů říkáme modlářství).

Obřad je důležité svědomitě a přesně udržovat, protože se vyvinul v Církvi působením Ducha Svatého, tak aby nejlépe (nakolik to lidská slova a gesta dovolují) vyjadřoval duchovní obsah bohoslužby, kterým je služba Ježíše Krista, a napomáhal zbožnosti. Podobně jako ikonografický kánon závazně stanovuje, jak má ikona vypadat, aby vše napomáhalo jejímu poslání - být oknem do nebe, tak i pravoslavné obřady mají svůj kánon (tj. závazný postup a řád), aby co nejlépe umožňovaly totéž - setkání s Kristem. Ikona, která není zhotovena v souladu s kánonem, se nemá v Církvi používat, protože skrze ni proudí do Církve cizí duch a zření je pokažené; stejně tak nově vymyšlené obřady, které neodpovídají tradici, nebo obřady všelijak moderně upravené, nemají v autenticky pravoslavné církevní praxi místo.


Ikona rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně (má svátek 16./29. srpna; je to v jistém smyslu svátek ikonopisců)

 

Takže Otcové sedmého všeobecného sněmu vyjádřili a teologicky zdůvodnili velice důležitou odedávnou součást samotné tresti křesťanské spirituality. Všechny vnější prvky církevního života, byť jsou důležité, posvátné a nezrušitelné, jsou tu proto, abychom skrze ně přistupovali k tomu, co je vnitřní, skryté, duchovní. Nic vnějšího není naším cílem - dokonce i něco tak posvátného a drahocenného jako jsou svátosti, neřku-li dokonce svaté Tajiny. I ty jsou "pouhým" prostředkem. Ikony, Tajiny, Božská liturgie, Evangelium, kánony, chrámy - to vše nás posvěcuje, jenže tím posvěcením se v křesťanství myslí - převádí od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Pokud naše pozornost, vědomí, srdce a touha ulpí na čemkoliv vnějším, co nás přitáhne k sobě, takže pak už nepostupujeme dál a výše, a tudíž upadáme do modlářství, magie či formalismu. Ať už je to, co k sobě přitáhne naše srdce a pozornost, sebevíce posvátné, starobylé, svatootcovské - to všechno nás nemělo poutat k ničemu hmotnému, ale být jen prostředkem, skrze nějž procházíme a přistupujeme ke Kristu. On je tím pravým veleknězem sedícím na pravici Boží, jakého potřebujeme, neboť "přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu" (Žid 7,25-26).

Ať tedy nejsme jako ti, jimž píše apoštol: "Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: dostali jste poznání od Boha. Proč se tedy zase navracíte k těm bezmocným a ubohým živlům a chcete jim znovu sloužit? Hledíte si dnů, měsíců, období a roků" (Gal 4,9-10). Dokážeme dnes ještě chápat kudy vede střední cesta mezi tou pohansko-židovskou magií, před níž varuje sv. Pavel, a lhostejností či ničím nespoutanou svobodomyslností vzhledem k posvátné tradici, což je dnes všude tak rozšířený úpadkový jev?

Tradice Církve je důležité zachovávat. Opovrhovat jimi či je bořit nepřináší Církvi nikdy nic dobrého, ale jen zmatky a rozdělení. Zvláště v dnešní duchovně mělké době je více než kdy jindy vhodné pevně se držet dědictví církevní praxe, neboť nás spojuje s předchozími generacemi, s nimiž vstupujeme do jednoho společného díla. Dodržování tradice je jediným autentickým viditelným projevem jednoty církevního života a v konečném důsledku i jednoty víry. Jedině kolem neporušené plnosti tradice se můžeme svorně semknout, neboť je viditelným stěžněm lodi Církve. Jenže tradice zde není sama pro sebe jako nějaká konečná a nejposvátnější hodnota, k níž vzhlížejí naše oči, ale abychom skrze ni vstoupili jejího duchovního obsahu, a tím je život v Kristu.

Vnější prvky církevního života jsou jako ukazatel na cestě. Bez něj nepůjdeš správným směrem a nedojdeš k cíli, ale stejně tak k cíli nedorazíš, pokud u toho ukazatele zůstaneš. Nic nás nesmí zadržet na cestě ke sjednocení s Bohem. Vše, co nám církevní praxe nabízí k posvěcení, je jako ikona. Je to nutné a potřebné, neboť tyto prostředky vytvářejí spojení s cílem, ale nejsou cílem samotným. Na to nikdy nesmíme zapomínat a při každém políbení ikony se nám tento princip křesťanské spirituality vždy znovu vybavuje.













Zobrazit příspěvek č. 743 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2011
Nový díl českého překladu mineje

Svátková minea pro listopad

V projektu české svátkové mineje byl přidán listopad. Další část projektu vydávání českého znění rozšířené svátkové mineje. Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Připojena je druhá brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.

Svátková minea - LISTOPAD - III. díl.

Obsah:
1. listopad – Svatých divotvorců a nezištníků Kosmy a Damiána
8. listopad – Sbor svatého vrchního vojevůdce Michaela a ostatních beztělesných mocností
13. listopad – Sv. otce Jana Zlatoústého, archiepiskopa konstantinopolského
14. listopad – Sv. apoštola Filipa
21. listopad – Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice
24. listopad – Svaté velkomučednice Kateřiny
30. listopad – Sv. apoštola Ondřeje Prvozvaného

Připraveny jsou dvě brožury: textová část a notář (notace některých hymnů)

Další díl svátkové mineje je k dispozici ke stažení na pravoslavi.cz/download







Zobrazit příspěvek č. 744 jednotlivě

Administrátor --- 22. 11. 2011
Ze světa - duchovní slavnost na Rusi

Uctívaný pás přesvaté Bohorodice poprvé v historii přinesen do Ruska


Věřící před chrámem Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

Slovo patriarchy Kyrilla: "Tisíce poutníků navštěvují vatopedský monastýr na Svaté Hoře Athos jen proto, aby se pomodlili před touto svátostí, políbili část šatu přesvaté Bohorodice. Lidé se modlí před pásem Matky Boží za uzdravení od nemocí. Mnohé nevyléčitelné nemoci, včetně onkologických chorob, ustupují po vroucích modlitbách nad touto svátostí. Ve vatopedském monastýru pořizují malé kopie tohoto opasku a jak známo, některé ženy trpící neplodností se těmito opasky přepasují. Pokud je oblékání tohoto opasku provázeno vroucí modlitbou a pevnou vírou, pak v mnoha případech (které jsou zaregistrovány) jejich modlitba vystoupila před trůn Královny Nebeské a tyto ženy posléze porodily děti.

Pro naši zemi je to velice důležité téma. Pevně doufám, že muži i ženy se v době putování této svátosti po naší zemi budou usilovně modlit a uctívat ji a prosit Královnu Nebeskou o pomoc v jejich životech a spolu s tím i za rození dětí. Nechť pobývání pásu přesv. Bohorodice pomůže mnohým, aby pochopili moc Boží blahodati a blízkost nebeského světa k nám."


Schránka s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

Ve městech, do nichž bude pás přesv. Bohorodice přinesen, se budou konat různé akce v rámci činnosti Fondu Ondřeje Prvozvaného a Centra národní slávy "Svatost mateřství", které jsou zaměřeny na ochranu tradičních rodinných hodnot, překonání demografické krize a úbytku populace v naší zemi. Mimo to bude v některých městech svátost přinesena do budov Centra pro ochranu mateřství a dětí, která prokazují reálnou materiální, psychologickou a právní pomoc těhotným ženám a působí proti konání potratů.



Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Příchod pásu Matky Boží do Moskvy

19. listopadu přivezli do chrámu Krista Spasitele vzácnou pravoslavnou svátost ze Svaté Hory Athos - pás Matky Boží (tj. součást oděvu; tento pás podle tradice Panna Marie sama zhotovila a nosila jej v době těhotenství; pozn. překl.) Měsíc před tím vozili tuto svátost po řadě ruských měst, včetně St. Peterburgu, avšak právě v Moskvě se očekává mimořádný počet ctitelů svátosti - až dva miliony lidí.

Před tím putovala svátost dlouhou cestou přes celou Rus: od Dálného východu (Vladivostok) až na západ (Kaliningrad) a pak od severu (Norilsk) k jihu (Volgograd, Stavropol, Rostov na Donu). Takže pohyb bohorodičné svátosti vykonal obrovský kříž nad Ruskem, aby Matka Boží požehnala jeho obyvatelům.

Videoreportáž o příchodu svátosti do Rostova na Donu



Nebo zde.



Návštěvou Moskvy se tedy završuje putování této převzácné svátosti, která je jinak uložena na Svaté Hoře Athos v monastýru Vatoped. Večer v sobotu v chrámu Krista Spasitele uvítal schránku se svátostí patriarcha Kyrill. Podle tradice, jež vznikla v monastýru Vatoped, obdrží každý poutník zvláště zhotovený a posvěcený pásek, k němuž dostane památeční lístek s poučením, jak se má křesťan chovat k této svátosti a jak se modlit za uzdravení či dar narození dítěte. Těchto opasků zhotovili 4 miliony; ke dni příchodu svátosti do Moskvy se přišlo poklonit již dva miliony věřících. Další dva miliony jsou očekávány v hlavním městě.


Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Podle tradice pás přesv. Bohorodice pomohl už mnohokrát ke zdraví nemocným a zastavoval i celé epidemie; dokonce křísil z mrtvých a neplodné ženy poté, co se pomodlily u svátosti, porodily děti.

V Moskvě prosí organizátoři poutníky, aby schránku nelíbali, ale jen prošli kolem a dotkli se jí rukou, aby se fronta pohybovala rychleji. Upozorňují, že nikoliv samotný tělesný dotyk svátosti, ale především modlitba přináší útěchu a uzdravení. Ve frontě (pokud člověk nepodléhá pokušení) je času na modlitbu opravdu mnoho.

Část pásu přesvaté Bohorodice z athonského monastýru Vatoped putuje po Rusku od 20. října. Dříve na všechny prosby z jiných zemí (mj. i z USA a Rumunska) monastýr odpovídal odmítnutím. Další částečky z pásu Matky Boží jsou opatrovány na Kypru, v Gruzii a v Itálii. Athonská svátost je ženám přístupná pouze za hranicemi území Svaté Hory Athos, která je mnišskou republikou a vstup na její území je zakázán všem bytostem ženského pohlaví.

Fronta lidí toužících uctít svátost v St. Peterburgu



Nebo zde.

Fond sv. Ondřeje Prvozvaného, který organizuje putování pásu přesv. Bohorodice po Rusku, už mnohokrát inicioval přivezení dalších pravoslavných svátostí. Např. v r. 2007 po Rusku, Ukrajině a Bělorusku vozili hlavu apoštola Lukáše, autora jednoho ze čtyřech evangelií v Bibli; v r. 2006 - pravou ruku Jana Křtitele; v r. 2004 ostatky velkokněžny Elizabety a mnišky Varvary, jejichž ostatky jsou opatrovány v Jerusalemě. Kromě toho v r. 2000 Moskvu navštívila hlava mučedníka Pantelejmona, jehož uctívají pravoslavní hlavně při modlitbě za uzdravení nemocných. V letech 2007 a 2010 to byla pravá ruka svt. Spiridona Trimifuntského a v r. 2005 část kříže, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus.

V r. 2007 se přišlo poklonit pravé ruce svt. Spiridona přibližně 250 tisíc lidí; v roce 2010 pak už kolem 500 tisíc věřících jen v Moskvě a poté byla ještě vezena do St. Peterburgu. V r. 2006 pobývala pravá ruka Jana Křtitele 42 dní po různých městech a přišlo ji uctít více než dva miliony lidí.



Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Čtyřicet tisíc lidí uvítalo pás přesvaté Bohorodice v Moskvě

20. listopadu
Zástup lidí před moskevským velechrámem Krista Spasitele čekal 24 hodin. Relikvie zde zůstane do 27. listopadu. Věřící z dalších měst přijíždějí speciálními autobusy.

Oficiální zpravodajství (v angličtině)
 



V chrámu i kolem jeho stěn se shromáždilo množství lidí z různých končin Rusku i ze zahraničí. Uvnitř jsou delegace z Gruzie, Rumunska, Bulharska. A navíc - 20. 11. má patriarcha Kyrill 65. narozeniny a přijeli ho pozdravit: gruzínský patriarcha Ilja II., metropolita varšavský a celého Polska Sáva, metropolita českých zemí a Slovenska Christofor a představitelé dalších pravoslavných církví. (Podle očividců se patriarchu Kyrillovi v chrámu udělalo nevolno a musel zrušit svůj proslov.)

Věřící stojí kolem chrámu i na nábřeží. Podle odhadu policie zde už o desáté hodině dopolední bylo 40 tisíc lidí a pořádek zabezpečovalo 14 tisíc policistů. Svátost přivezli o páté hodině večerní a do chrámu začali vpouštět v osm hodin.

Ve frontě stáli obyvatelé různých měst, někteří přijeli v noci nebo dokonce již v předvečer a stáli zde už 24 hodin. Na jednoho muže připadá 15 - 20 žen. Podle tradice totiž pomáhají modlitby u této svátosti léčit především neplodnost. Ale nejen to. Mnozí poutníci stojí ve frontě i s dětmi.


Lidé čekající před chrámem Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


-- "Moje dcera je v devátém měsíci. Přijela jsem, abych se za ni pomodlila. Lékaři se nemohou rozhodnout, zda bude rodit císařským řezem nebo přirozeně," svěřuje se jedna z čekajících žen. Ostatní nechtějí hovořit o tom, jaké trápení je přivedlo sem stát tak dlouhý čas na mokrém sněhu a v plískanici.

-- "Doufám zázrak, budu se modlit za zdraví a štěstí," vypráví jiná.
-- "Od politiků se zázraku nedočkáme," v zástupu se ihned rozhoří diskuse o blížících se volbách.

Babičky v bílých šátcích vyprávějí, že se přijely ze Saratova pomodlit za zdraví všech příbuzných a jsou tu, protože jinak se k této svátosti nedostanou - na Svatou Horu ženy nesmějí.

V chrámě dostanou všichni dlouhou stužku (pás), která je posvěcena přiložením na pás přesvaté Bohorodice. K tomu je přiložen lístek s poučením, že Matka Boží uzdravuje mnohé dokonce i z rakoviny a dalších nevyléčitelných nemocí, když se stužkou s vírou opásáš, kaješ se ze svých hříchů a upřímně se modlíš.

Na modlitbu je frontě tolik času, kolik má současný člověk málokdy. Je zde slyšet ženský zpěv: "Bohorodice Panno, raduj se..." Mnohé ženy však už opouštějí síly.

Podle oficiálních prohlášení bylo přistaveno 350 mobilních toalet, 160 autobusů, kde je možno se zahřát a je tam k dispozici lékařský personál. Přijela i polní kuchyně. Připraveno je i 14 sanitek. Ale praxe ukazuje, že příležitostí na zahřátí, občerstvení a hygienu ani přesto není dostatek.

Ženy vděčně chválí majitele blízké restaurace, který zadarmo vpouští matky s dětmi, aby se ohřály. Prestižní podnik od poutníků žádnou tržbu očekávat nemůže, přesto muslimský majitel ochotně pomohl.

Dopravní policie upozorňuje, že do 27. listopadu bude mnoho ulic v okolí chrámu uzavřeno.

Dle serverů:
Izvěstija,
Pravoslavie.ru
YouTube a dalších


Video o návštěvě svátosti v Moskvě (rusky)


Pokud přehrávání nefunguje, tak použijte přímý link nebo klasické zobrazení.

P.S.
Patriarcha Kyrill prohlásil velikou víru, která se projevila neuvěřitelným počtem věřících, kteří přicházejí uctít tuto svátost, za zázrak.

Na oslavě svých narozenin řekl patriarcha hostům tato slova: "Což tyto nekonečné zástupy, které ohromily současnou ruskou veřejnost, zástupy a fronty věřícího lidu vedoucí ke svátosti přesvaté Bohorodice, nejsou výrazem veliké víry národa? Bůh odpoví na takovou víru zázrakem. Dá nám zázrak záchrany víry a života, zázrak, jenž nám pomůže překonat všechny bouře a povznést se ke hvězdám, přemoci všechny překážky, které se nám staví do cesty," pravil představitel Ruské pravoslavné církve. "... Základem naší spásy je víra ... a na víru Bůh odpovídá zázrakem," dodal. Poté se obrátil k episkopátu a zdůraznil, že na biskupech leží odpovědnost za zachování víry v národě. "Především na vás záleží, jak silná bude víra našeho lidu, jak mocná bude jeho modlitba, jak pevná bude jeho naděje, že blahodatí Boží všichni dosáhneme spásy," uzavřel patriarcha a na samotný závěr své řeči poděkoval všem věřícím i duchovenstvu, kteří přijeli do Moskvy, aby se pomodlili a poklonili pásu přesv. Bohorodice.


Schránka s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 



* * * * * * * * * * * *


Slovo archimandrity Efréma, igumena monastýru Vatoped (řecky a rusky)

Nebo zde.


Příloha - další dokumentární filmy o této bohorodičné svátosti (zatím bez překladu)

O pásu přesvaté Bohorodice (rusky)


Nebo zde.


O pásu přesvaté Bohorodice - jiný dokumentární film (rusky)


Nebo zde.






Zobrazit příspěvek č. 745 jednotlivě

Administrátor --- 25. 11. 2011
Ohlédnutí za podzimními zádušními bohoslužbami

Modlitby za zesnulé, přímluvy za spásu

Zádušní sobota, při níž prosíme Boha za spásu těch, co nás předešli na věčnost, staví nám před oči otázku naší vlastní spásy, čili klade před nás kruciální otázku: kdo bude spasen? Neboli - co je potřeba ke spáse. Nebudeme nyní rozebírat problematiku srovnávacího bohosloví a podtrhovat skutečnost, že je nutno být křesťanem, a příliš hloubat v problematice rozdílů ve vírách křesťanských konfesí. Hovořme nyní přímo k pravoslavným křesťanům. Co nám nutno činit, aby se nám otevřela brána spásy?



V Písmu svatém najdeme řadu relevantních výroků. Vybereme z nich ty klíčové. Tedy především je potřeba víra. "Kdo uvěří ve mně a dá se pokřtít, spasen bude," praví Pán (Mar 16,16). Zdá se to být jednoduché, že? Stačí, abys uvěřil, dal se pokřtít, a hotovo. Jsi spasen. Netřeba se o nic více starat. Tak si vykládají spásu některé protestantské denominace. Jenže pravoslavný křesťan se musí tázat: Jaký je tu obsah pojmu "víra", aby tato víra měla spasitelnou sílu? Vždyť na jiném místě praví Písmo: "Víra bez skutků je mrtvá, jako tělo bez ducha" (Jak 2,26). Takže už se nám pomalu otevírá pohled do hlubiny pojmu "víra". Aby víra byla vůbec živá, musí se projevovat skutky. Podobně jako tělo, které se neprojevuje žádným vnějším pohybem, je nejspíše mrtvé, tak i víra, která nerozkvétá skutky, zůstává bezplodnou.

Avšak pojďme dále a položme si otázku: Kdo ukřižoval Krista? Odpověď zní: Věřící lidé. Ba, ještě ke všemu: Hluboce věřící. Ti, kteří slynuli pověstí vrcholu zbožnosti. A rozhodně by se o nich nedalo říci, že se jejich víra neprojevovala skutky. Právě naopak: skutků měli, až běda! Starozákonní kněží, zákoníci, farizeové - ti všichni přímo kypěli zbožnými skutky. Kolik jen zbožných děl a projevů milosrdenství nadělali - hlavně tehdy, když se koukalo mnoho dalších lidí. Na nárožích stávali (aby na ně bylo pěkně vidět ze všech stran), na zvoneček při tom zvonili, aby si jich všichni všimli, že zrovna dělají zbožné skutky, almužny rozdávali a všichni je chválili. Všechna přikázání do puntíku dodržovali. Dokonce jim nestačilo ani pouhé desatero, - nadělali si všeho všudy 603 dalších přikázání pro všechny životní situace (to je vlastně Talmud, jímž židé "cedí komára a pouštějí velblouda", jak ohodnotil tuto zbožnost náš Spasitel; Mat 23,24). A přesto pro ně má Pán Ježíš jen tvrdé odsudky: "Běda vám, vy obílené hroby... Běda vám, slepí vůdcové slepých, pokrytci... Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Vaším otcem je ďábel..." Nejtěžšími urážkami (jak to museli ze svého pohledu vnímat) je častoval. Takže, jak vidíme, ani skutky ještě nestačí, aby víra byla opravdová a ne pouze formální.

Formální víra nespasí člověka. Sice si přejeme a modlíme se, aby bylo spaseno co nejvíce lidí - ať už byla za života jejich víra jakákoliv - přesto nám to však nedává žádné právo prohlásit, že by pouhá formální víra mohla někoho zachránit pro život věčný.

Než, pojďme dál. Další výrok Písma - co je potřeba ke spáse: "Zachovávej přikázání." (Mat 19,17-18) To zní logicky a dobře, že? Spása je pro ty, kteří zachovávají přikázání. Jenže už výše zmíněný případ nešťastných farizeů nám dává na srozuměnou, že formální zachovávání přikázání asi ke spáse také stačit nebude. Přikázání je samozřejmě nutno a potřebno dodržovat, aby se člověk mohl líbit Bohu, jenže se to musí činit ve správném duchu (ostatně jako vše, co se týká duchovního života). Přikázání mají přivést člověka k pokoře - v tom je jejich spravedlnost. Zákon totiž "nic nepřivedl k dokonalosti" (Žid 7,19); není cílem Zákona a jeho přikázání učinit člověka dokonalým, ale usvědčit ho, aby se mohl kát. Mají ho přivést k tomu, aby sám si uvědomil, že "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" (Řím 3,23). Pokud ho přivede plnění přikázání ke spokojenosti se sebou samým a potažmo k pýše, pak takové naplňování přikázání už není spravedlností ale hříchem. Ba dokonce ještě větším hříchem, než jejich zjevné porušování. "Nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království," pravil Pán "zbožným" farizeům (Mat 21,31). Čili - oni vejdou, ale vy ne. Podobenství o celníku a farizeovi snad ani není potřeba připomínat, stejně jako známá slova Kristova: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mat 2,17)

Co tedy scházelo víře zákoníků i tzv. "spravedlnosti" farizeů? Pokora a pokání. A tím se dostáváme k tomu, co je potřeba ke spáse. Co je natolik potřebné, že když to nemáš, pak nad tebou zní Ježíšovo: "Běda tobě, farizeji, zákoníku..."

Nejzřetelněji tuto tresť pravé zbožnosti vidíme na lotru ukřižovaném Pánu po pravici. Říkáme mu "rozumný lotr", ale je to otrocký převod nepostihující obsah církevně-slovanského slova "blagorazumnyj"; to slovo znamená: ten, kdo má dobré chápání či správné poznání, prostě v pravou chvíli dokázal pochopit, co bylo potřeba. (Být rozumný nestačí. Farizeové byli velice rozumní, ale nechápali nic.) Co řekl tento bídný člověk, který byl zrovna popravován tím nejohavnějším, nejbolestivějším a nejpotupnějším způsobem? Jak uvažoval? "Dostali jsme to, co jsme si zasloužili." Zatímco druhý lotr na kříži kousek opodál soptil vzteky, tak tento rozumný lotr měl dobrou myšlenku, která je osou kajícího smýšlení. Pochopil, že není tím, kým měl být. Nestal se tím, kým ho Bůh chtěl mít. Tento způsob myšlení je základním předpokladem proměny člověka. Aby se toto poznání a lítost nepřeklopily do zoufalství či vzteku, ale staly se pravým pokáním, je potřeba další složka - a tou je naděje, čili víra. "Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš v království své!" znějí slova, jimiž onen zločinec vyjadřuje, že neztrácí naději.



Ten lotr zřejmě nedodržel ani jedno přikázání. Všechna přestoupil. Nectil Boha ani bližní. Lhal, kradl a nejspíš i zabíjel. Lze předpokládat, že i ostatní Boží přikázání zneuctil. A přesto se stal prvním z lidí, kdo vstoupil do ráje. Pán Ježíš odpověděl na jeho pokání: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." Tj. ještě dříve než starozákonní spravedlivci, pro které Pán na Velkou Sobotu sestoupil do podsvětí a vyvedl je s sebou ven při svém nedělním Vzkříšení. Když Spasitel uváděl do ráje praotce Abrahama, Isáka a Jákoba, krále Davida nebo Jana Křtitele, tak rozumný lotr už tam byl. Zatímco Spasitel kázal evangelium mrtvým, kteří byli utopeni při potopě světa (1. Petr 3,19-20), lotr už požíval věčné blaženosti.

Základem víry a spravedlnosti, které mohou člověka dovést ke spáse, je tedy správné chápání, kým ve skutečnosti je - že je hříšník, že je nemocný a že bez lékaře - Krista - je ztracen. Poznej, kým skutečně jsi, uvědom si svůj hřích, přijmi za něj plnou odpovědnost a kaj se z celé své duše. Tím se otevíráš Boží lásce. Bohu, který tě soudí ne podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství, pokud jsi připraven je přijmout. To je křesťanská cesta spásy.

Touto cestou veďme své uvažování a svůj život.









Zobrazit příspěvek č. 746 jednotlivě

Administrátor --- 26. 11. 2011
Aktuální zprávy z Moskvy

Ve frontě, která vede ke svátosti pásu přesv. Bohorodice v Moskvě, už čeká sto tisíc věřících

Představitelé pravoslavné církve přiznali, že tak masový příliv věřících, přejících si uctít pás přesv. Bohorodice, neočekávali. Duchovenstvo nazývá příval lidí zázrakem. Dokonce i kritikové však uznávají, že se jedná o nejmasovější náboženskou akci za posledních sto let.

Souhrnný video sestřih o přivezení relikvie do Moskvy (rusky)



Nebo zde.

Aby se stotisícová fronta, dlouhá nyní pět kilometrů, pohybovala rychleji, byla schránka se svátostí postavena na "můstek", pod nímž věřící procházejí (dle pravoslavných obyčejů se někdy svátosti - divotvorné ikony či svaté ostatky, uctívají tím, že pod nimi věřící procházejí nebo si pod ně klekají). Zatímco dříve ke svátosti přistoupilo přibližně 40 lidí za minutu, nyní je jich 80.

Přístup k relikvii je po celých 24 hodin denně. Ukončení vystavení pásu přesv. Bohorodice v Moskvě bylo posunuto na pozdní nedělní večerní hodiny. Další prodloužení pobytu této svátosti v Rusku však prý nepřipadá v úvahu; termín jejího návratu na Svatou Horu Athos je pevně stanoven.


Věřící procházejí pod schránkou s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


Od 19. listopadu přišlo v Moskvě do chrámu Krista Spasitele více než 400.000 lidí. Průměrná doba čekání ve frontě je 24 hodin. Nejdříve stálo ve frontě 25 tisíc lidí a fronta se táhla ulicemi Moskvy 5 kilometrů. Během dalších dnů se zástup čekajících lidí rozrostl asi třikrát až čtyřikrát. Podle údajů správy města bylo ve čtvrtek ve frontě až 100.000 věřících.

"Očekávali jsme nával věřících, ale ne v těchto rozměrech," přiznal prezident Fondu sv. apoštola Ondřeje Prvozvaného (který zorganizoval přivezení svátosti do Ruska) Michal Jakušev. Městskou správu to překvapilo. Bylo nutné korigovat všechna opatření: zvýšit počet stánků s občerstvením, zajistit další autobusy, v nichž se mohou poutníci zahřát. Poblíž chrámu bylo v provozu 103 mobilních výdejen jídla a pití, včetně 16 polních kuchyní.

"Už mnohokrát do Moskvy přivezli pravoslavné svátosti, ale poprvé za sto let se shromáždil takový zástup. Určitě můžeme nazvat zázrakem, když se takový počet věřících sejde kolem chrámu Krista Spasitele. Myslím, že svým stáním na mrazu lidé chtějí přinést Bohu oběť," uvažuje vedoucí tiskové kanceláře patriarchy moskevského a celé Rusi Vladimir Vigiljanskij.

Ač má ruský národ za sebou 70 let krutě ateistického režimu, po událostech posledního týdne si už sotva kdo troufne nazvat Rusko nenáboženskou zemí.

Primátor Moskvy Sergej Sobjanin vyzval obyvatele, kteří touží poklonit se pásu přesv. Bohorodice, aby dobře uvážili své síly a možnosti, protože stát v chladném počasí desítky hodin je vážnou zátěží pro organismus a zdraví.
Četl jsem zápisky lidí, kteří stáli den i noc ve frontě. Situace na místě samém prý působí daleko tíživěji, než jak se zdá z televizních reportáží. Těžko si takový fyzický i psychický nápor představit. Organizace často vázla. Stejně tak podávání informací. Deprimujícím způsobem na čekající působilo, když se po dvanácti hodinách stání v chladném počasí, nepřiblížili k chrámu ani na poloviční vzdálenost. Teplota v noci klesala k minus deseti stupňům. Sice byla zdarma rozdávána kaše a čaj (někteří jej levně prodávali), ale jediné, co opravdu účinně pomáhalo, byly autobusy, v nichž se promrzlí, unavení a nejen tělesně ale i duševně vyčerpaní lidé mohli trochu zahřát. O pomoc se na lékaře obrátilo 788 lidí čekajících ve frontě ke chrámu, z toho 85 lidí bylo hospitalizováno (údaj ze čtvrtka). Místy hrozila kvůli nedostatkům v organizaci davová tlačenice. Psychicky unavené lidi dráždí, když vidí, že VIP, činovníci státní správy a jejich přátelé vstupují do chrámu mimo frontu bez čekání. Ke cti strážníků dohlížejících na pořádek ve frontě slouží skutečnost, že se je novináři (inkognito) pokoušeli podplatit, aby se dostali do chrámu bez čekání, a neuspěli.
Aby tlačenice trochu polevila, vydalo chrámové duchovenstvo prohlášení, v němž se připomíná těm, kteří se nedostanou k pásu přesvaté Bohorodice, že už dva roky je v chrámu Krista Spasitele část řízy přesvaté Bohorodice a všichni, kteří kdykoliv navštíví chrám, ji mohou bez překážek uctít.

A zde už jsou zprávy, jak vypadá situace po několika dnech (rusky)


Nebo zde.

Pátek

Primátor Moskvy vyjádřil své obavy nad situací ve městě. Horečnaté nadšení tisíců lidí, toužících se poklonit relikvii, začíná přerůstat všechny představy. Ve frontě se čeká už 24 - 26 hodin a zástup se rychle rozrůstá. (Podle posledních zpráv agentury KP se čekací doba vyšplhala na 36 hodin.) Policie začíná zkoumat varianty postupu pro případ, že věřící nebudou chtít dovolit, aby byla 27. listopadu svátost vynesena z chrámu a odvezena z Moskvy. Uvedla, že pořádkové síly nemají žádný adekvátní způsob k rozptýlení davu desítek či stovek tisíc lidí, kteří obsadili význačnou část centra Moskvy.

Kancelář Moskevského patriarchátu uznává, že neuvážili všechny "možné negativní následky", které by mohlo zorganizování masového uctívání athonské svátosti přinést. Zatím se pokoušeli odklonit alespoň část věřících do jiných chrámů, kde jsou též částečky z řízy nebo pásu přesv. Bohorodice. Doposavad však byly tyto pokusy neúspěšné. Situace ve městě začíná být žhavá. Uzavření ulic vedoucích ke chrámu vede ke kolapsu dopravy. Zácpy v centru jsou už celodenní. Situace s parkováním je v okruhu 5 km od chrámu policí označena jako katastrofální. V bezvýchodných situacích řidiči parkují auta všude, i na mostech, na chodnících i ve dvou řadách vedle sebe.

Zdroj: ruská média
Zprávy z předchozích dní viz v příspěvku č. 744







Zobrazit příspěvek č. 747 jednotlivě

Administrátor --- 1. 12. 2011
Ze světa - ukončení putování athonské bohorodičné svátosti po Rusi

Pás přesvaté Bohorodice opustil v pondělí Rusko


Starec Efrém z Vatopedu přináší relikvii do Moskvy
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

I v takovém počasí stáli lidé frontu, aby mohli uctít svátost
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

V noci. Počasí bylo někdy bez sněhu, jenže to zase mrzlo.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 




A takto to vypadalo v chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázky zobrazíte ve větším rozlišení)








Poslední den už zase bylo možno schránku políbit.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

Rozloučení s relikvií
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 


27. listopadu 2011 po božské liturgii přijal patriarcha Kyrill archimandritu Efréma a další mnichy z vatopedského monastýru, kteří přivezli do Ruska velikou svátost, uctívaný pás přesv. Bohorodice. "Líbajíce tento pás, modlíme se vroucně, aby nám Bůh daroval síly duševní i tělesné. Modlíme se též, aby tento pás, jenž byl poprvé vynesen z monastýru, aby navštívil Rusko v rozhodující chvíli jeho historie, přivedl ochranu přečisté Královny nebeské nad celou svatou Rus," pravil představitel Ruské církve.

"To, co se stalo v souvislosti s návštěvou této relikvie v naší zemi, ukazuje sílu Boží blahodati našemu národu, který do značné míry ještě zůstává v nevěře a stojí, ač je formálně pokřtěn, daleko od Církve. Ale když miliony lidí přišly za touto svátostí, vystály čtyřiadvacetihodinovou frontu na mraze a v dešti, pak se tím zjevuje síla svaté Rusi, kterou mnozí považovali za mrtvou a nenávratně ztracenou," zdůraznil vladyka.

"Těžké zkoušky 20. století nás připravily o mnohé z toho, co bylo sílou a slávou našeho národa. Ochabnul duch, degradovaly mnohé stánky našeho společenského života, už se jen matně projevuje talent ruského člověka a mnohým se zdálo, že z této oprátky, kterou nás hrozné tragédie 20. století upletly, se už nedostaneme. Avšak přinesení pásu přesv. Bohorodice náhle umožnilo uvidět to, co je možná v národním životě tím největším a nejdůležitějším. Mocnou, žhavou a upřímnou víru lidí. A dokud je živa tato víra, brány pekelné nás nepřemohou," vyjádřil své přesvědčení patriarcha Kyrill.

"Znovuzrozená duše, naplněná Božskou mocí je připravena k jakémukoliv zápasu. Bylo pro nás životně důležité, abychom spatřili to, nač jsme hleděli. Děkujeme Bohu za všechny ty lidi, jejichž víra a trpělivost byla korunována zázrakem dotyku svátosti. Věříme, že na upřímné a srdečné modlitby, vycházející z víry těch, kteří relikvii uctili, daruje Královna Nebeská to, oč je prošena. Prosíme, aby se dotykem přesvaté Bohorodice v zemi ruské ještě posílila pravoslavná víra, aby se stala hlavním motivem našich nejdůležitějších činů v osobním, rodinném a společenském životě. Uprosme přesvatou Bohorodici, aby sklonila svou milost k celé naší historické otčině a darovala nám všem, co je potřebné ke spáse a pro život věčný," uzavřel patriarcha moskevský a celé Rusi.

Mnozí lidé čekali ve frontě před pásem přesv. Bohorodice, aby pocítili jednotu.

V pondělí v 6,50 ráno 28. listopadu byla na letišti sloužena pobožnost před pásem přesv. Bohorodice (poslední na ruské zemi). Patnácti minutovou bohoslužbu vykonal patriarcha Kyrill. Představený vatopedského monastýru na Svaté Hoře Athon, kde je relikvie opatrována, poté prohlásil: "Stali jsme se svědky veliké víry ruského pravoslavného lidu."

Kromě Moskvy pobývala svátost v St. Peterburgu, Jekaterinburgu, Norilsku, Vladivostoku, Krasnojarsku, Tjumeni, Nižněm Novgorodu, Divějevu, Saransku, Samaře, Volgogradu, Rostově na Donu, Stavropoli a Kaliningradu. Čtyřicátý den svého putování po Rusi opouští drahocenný pás přesv. Bohorodice Rusko a vrací na Svatou Horu Athos.

V Moskvě relikvii uctilo více než 800 tisíc lidí a v celém Rusku to byly tři miliony věřících. Fronta lidí stojících před pásem přesv. Bohorodice se od začátku podobala obrovskému pásu. V neděli, poslední to den, kdy svátost pobývala v Moskvě, fronta začala opět narůstat. Co přimělo tisíce studentů, důchodců a množství další lidí nejrůznějšího stáří a povolání přijet sem z celého Ruska?

Na seznamu různých přání, které lidé přijížděli přednést přesv. Bohorodici u její svátosti, je na prvním místě zdraví blízkých. Uzdravení je pro poutníky stojící ve frontě "tématem dne". Přibližně každý třetí se modlí obecně za plnost zdraví a za duchovní očištění pro sebe a své nejbližší. Přibližně každý druhý bude u relikvie prosit za uzdravení konkrétní nemoci.

Unavení poutníci si ve frontě vyprávějí pověsti o zázracích. Támhle jedna babička zde hovoří o své známé, která byla uzdravena v okamžiku, kdy na uctívaný pás jenom pohlédla. Mladík v rybářském obleku vypráví, že jeho přítel, který svátost bohorodičného pásu uviděl, už pak nepotřeboval operaci. "Nejsou potřeba historky, já jsem živým příkladem skutečného uzdravení," tvrdí jeden duchovní z archandělské oblasti. "Přijel jsem, abych se zbavil bolestí v břichu. Před třemi dny jsem uctil svátost, a od té chvíle nic - žádná bolest."

Lidé se v průběhu čekání vzájemně seznamují. -- "Někteří jsou dnes v životě osamoceni, a tak jedou právě sem, aby prožili jednotu," tře si červené dlaně Naděžda z Brjansku. -- "A proč jste sem přijela vy?" -- "Poprosit Bohorodici za nás všechny. A aby přinesla všem mír..."

Mír v celém světě - to je druhá položka na "seznamu" toho, oč lidé chtějí požádat přesv. Bohorodici u jejího uctívaného pásu.

-- "Už jsem tu byl v úterý. Odstál jsem šest hodin, nevydržel jsem a odešel. Včera jsem odešel za dvě hodiny. Dnes jsem přišel znovu. Můj kmotr prosil, abych se pomodlil za jeho zdraví; už nevstane z lože. Vydržím až do konce!"

Když se tážu lidí, oč chtějí prosit, až na ně přijde řada, setkávám se i s těmi, kdo nevědí, proč tu vůbec jsou. Studentka Jevgenije praví, že slyšela, že mladí lidé mají uctít tuto svátost, ale sama neví proč. Nacházím i další, kteří na moji otázku krčí rameny. V mém průzkumu bylo, těch kteří podlehli společenské "horečce" a přijeli jen z pouhého zájmu, asi dvě procenta. Kolik z nich vydrží stát tolik hodin na mrazu jen kvůli prosté zvědavosti?

-- "Všichni mají něco, kvůli čemu sem přijeli, co je přimělo se sem vypravit, i kdyby to mělo být pouhopouhé přání dotknout se něčeho světlého," míní duchovní otec z tisíc kilometrů vzdáleného monastýru, který sem za touto relikvií přijel.

Ke svátosti vedou dvě fronty. Kromě té hlavní je tu ještě další - "dětská". Zde stojí ženy těhotné nebo s dětmi, invalidé a vážně nemocní. Za půl hodiny je každý, kdo čeká v "dětské frontě", v chrámu (jak vyzkoušeli novináři, kteří se do ní dostali, když se prokázali novinářským průkazem).

V samotném chrámu to pak jde velice rychle. U schránky s relikvií stojí chrámové služebnictvo a doslova tlačí věřící dopředu. Na dotknutí se svátosti je méně než vteřina - mnozí se však přesto pokoušejí políbit alespoň sloupy, na nichž schránka spočívá.

-- "Když jsem slyšela, že je možno se dostat k uctívanému pásu za hodinu, všeho jsem nechala a jela sem prosit za svou snachu. Už měla tři operace a lékaři nemohou pomoci..." vypráví žena, jak se z rozhlasu dozvěděla, že se jeden den na chvíli fronta výrazně zkrátila.
Návštěva relikvie v Moskvě v číslech:
V chrámu Krista Spasitele byla vatopedská svátost 10 dní.
Za tuto dobu jí sem přišlo uctít více než 800.000 lidí.
Ve frontách trávili lidé průměrně 23 hodin.
Poutníci z dalších měst sem přijeli 890ti autobusy .
Přistaveno sem po celé délce fronty bylo 580 toalet, 202 vyhřáté autobusy, 22 mobilní elektrogenerátory.
Dále: 132 stánky s pirohy, 17 polních kuchyní, 24 výdejní místa, kde zadarmo rozlévali horký čaj.
Zdarmo bylo poutníkům vydáno 101.000 porcí čaje a 88.000 porcí kaše.
Službu drželo 1120 strážníků a vojáků vnitřního vojska.
Službu zde držely 23 sanitky s lékařským osazenstvem, 4 dodatečné lékařské skupiny v autobusech a 3 skupiny psychologické pomoci sloužily u chrámu.
O lékařskou pomoc požádalo 1507 lidí a 105 z nich bylo hospitalizováno. Omrzlých ani zemřelých není.
Průměrná rychlost pohybu fronty byla 77 lidí za minutu.
(Údaje k 28. listopadu, 2 hod. ráno)

V celém Rusku přišlo uctít relikvii tři miliony lidí.

Dle agentury KP
Slova patriarchy Kyrilla:

"Žádnými lidskými argumenty, zvláště pokud vycházejí z potemnělého rozumu a z naší mravně pokažené přirozenosti, nelze objasnit to, co lidi tak silně přitahuje ke svátosti. Lze to objasnit jen poukazem na hlas lidského srdce. Srdce cítí, že tam, kde je svatost, je i Bůh."

"Kolik lidí obdrželo uzdravení! Neustále mi přicházejí zprávy o zázracích a podivuhodných úkazech, které se staly v době, kdy byl pás přesv. Bohorodice v naší zemi," uvedl patriarcha a hned připojil příklad: "Sloužil jsem v monastýru Početí přesv. Bohorodice a mátuška igumenie mi sdělila, že ráno přišla nějaká žena s žádostí, aby byla pokřtěna. Když jsem se otázal, proč tak naléhá, prostá odpověď zněla: »Postavila jsem do fronty k pásu přesv. Bohorodice a byla jsem těžce nemocná; dala jsem slib, že jestli pocítím uzdravení, dám se pokřtít. Nemoc zmizela.« Podobných případů je nesmírné množství! "

Když relikvii vyprovázel, poznamenal patriarcha, že svátost nás opouští "fyzicky", ale její příchod zůstane v srdci Rusů navěky. Není to náhoda, že tato svátost přišla do Ruska právě v této době - je to doba neklidu, doba, kdy ďábel zvláště pokouší lidi, kdy se stírají hranice mezi dobrem a zlem, kdy je snadné uvést lidi do masového zatemnění mysli. Právě v tento čas navštívila Nebeská Královna skrze svůj uctívaný pás zemi ruskou.

* * *

Moskvou putovaly zvěsti, že relikvie bude ve vrtulníku létat nad Moskvou. Ale to se neuskutečnilo.

Závěr pobytu a uctívání relikvie proběhl pokojně. Na katastrofické scénáře nedošlo. V neděli večer začalo věřících ubývat, horečka sama od sebe opadla. V jednu hodinu v noci začali za ubývajícími věřícími uzavírat zátarasy. Protože už večer začal proud věřících slábnout, rozhodli se duchovní v chrámu vrátit se k původní praxi a na poslední noc sundali schránku z "můstku"; přistupujícím věřícím bylo opět dovoleno svátost políbit.
Situace se v průběhu týdne v Moskvě vyvinula tak, že po počátečním obvyklém uctívání relikvie políbením bylo věřícím už umožňováno jen se svátosti dotknout na okamžik prsty, a protože bylo i poté potřeba co nejvíce urychlit průchod věřících chrámem, byla svátost vyzdvižena a uctívala se procházením pod ní.
O druhé hodině noční začali uzavírat přístup ke chrámu a po chvíli začali ruští duchovní spolu s Řeky sloužit slavnostní pobožnost, které se zúčastnilo několik stovek lidí. Na závěr pobožnosti vynesli schránku před chrám a v průvodu duchovenstva ji nesli do autobusu.

Relikvie měla být v chrámu přístupná podle původních plánů jen do nedělní večera, pak však bylo uzavření chrámu posunuto do nočních hodin a nakonec bylo uctívání svátosti v chrámu Krista Spasitele definitivně ukončeno až ve 4 hodiny ráno, kdy byl uctívaný pás přesv. Bohorodice přenesen do připraveného autobusu a na rozloučenou mu věřící, kteří zůstali v chrámu na pobožnost, mávali.

Na závěr pobytu svátosti v Rusku sloužil poslední pobožnost před pásem přesv. Bohorodice patriarcha Kyrill v pondělí ráno na letišti.

* * *

Ruské blogy se plní svědectvími lidí čekajících ve frontě. Popisují zajímavé události - těžko říci, co z toho je zázrak a co je prostě důsledek tak výjimečných okolností. Zajímavé je vyprávění o tom, jak lidem v zástupu zvonily telefony - jednomu za druhým - a ozývali se lidé, s nimiž už dávno nebylo žádného kontaktu. Blogger např. píše, o jednom muži, co stál poblíž, jemuž volal do fronty jeho nadřízený z práce a sdělil mu, že bylo rozhodnuto o jeho přeřazení na lepší práci. Řada lidí vypráví, jak s podivem konstatovali, že nejsou stáním ve frontě unaveni a cítí stále zvláštní radost a dojetí.

Každý to prožíval zřejmě podle naladění svého srdce. Někteří bloggeři zase mluví jen kriticky - o nedostatcích v organizaci, o počasí, o předbíhajících VIP osobách, které přijížděly ke chrámu v autech s "kmotrovskými" čísly na značkách. Pokušení byla veliká a podmínky tvrdé. Kdo chtěl Bohu děkovat, měl za co děkovat. Kdo chtěl kritizovat, měl námětů pro reptání a terčů, na něž se dala zacílit nespokojenost, také dost.
Někteří kritikové se neomezili jen na hudrování, že se prý svátost měla vystavit někde na okraji Moskvy, aby čekající věřící nepřekáželi v centru a nezpůsobovali dopravní zácpy. Padla obvinění z církevní podpory magie, pověr a středověkého tmářství. Nejkurióznějším z útočných novinových článků bylo obvinění zacílené na svatohorský monastýr Vatoped, který prý sleduje nějaké nekalé cíle, a dosti složitou úvahou se autor dobral k naprosto vážně míněnému "zjištění", že vatopedský monastýr vlastně prý způsobil ekonomický krach Řecka a může za evropskou krizi. Nakonec jsem se tam dočetl, že vatopedský útok na Euro prý může rozbít eurozónu. Inu.

Jiní zase hledají spojitost návštěvy relikvie v Rusku s blížícími se volbami. Jejich argumenty tak trochu vypadají, jako by si mysleli, že si přinesení svátosti z Vatopedu na Rus objednal Putin. Nicméně nedoložili žádné případy spojení jakékoliv politické agitace s uctíváním relikvie. Jméno současného premiéra nikdo neuvedl jako inciátora události ani ho nikterak jinak nepřipomenul.
Celá akce tedy měla i své kritiky. Ti, kteří se drželi racionálních argumentů, většinou poukazovali na to, že někteří přátelé a kmotři mocných vstupovali ke svátosti bez čekání - bočním vchodem do chrámu, který je určen pro VIP. Není to tedy žádný "tajný vchod" do chrámu nějakou utajenou podzemní chodbou, jak si představují někteří zahraniční novináři, ale vchod, který se u hlavního katedrálního chrámu Moskvy běžně používá např. pro prezidenta, členy vlády apod. Tentokrát však tímto vchodem zřejmě proudilo daleko více lidu, než bývá obvyklé. Na čekající lidi to nutně muselo působit deprimujícím dojmem, nicméně bude asi dosti těžké najít na světě zemi, kde bude prezident, vláda a celá "věrchuška" i jejich přátelé stát v podobné frontě s prostým lidem. Na druhé straně nutno připomenout, že stejně tak bez čekání měli vstup invalidé, nemocní, těhotné ženy a matky s maličkými dětmi.
Co se týče té věrchušky u relikvie. Prostá řečnická otázka: komu asi nadělila přesv. Bohorodice hojnější dary? VIPkám, kteří si sem odskočili od nějakého routu, nebo těm, kteří přinesli oběť namáhavého čekání? Ať si každý odpoví sám.
Kritikové vcelku shodně na jedné straně naříkají nad náročností "martyria" celodenního a celonočního čekání ve frontě, a na straně druhé nelibě poukazují na skutečnost, že po vystání této fronty na ně čekal jen rychlý průvod kolem relikvie (či pod ní), kde se nesměli zastavit, ani se nemohli v chrámu zúčastnit nějaké bohoslužby, a už byli tlačeni z chrámu zase ven. Jistě toto roztrpčení lze pochopit, stejně jako lze ale pochopit, že jakýmkoliv zdržováním věřících u relikvie, by se "průtok" chrámem zpomalil, což by ve výsledku znamenalo, že čekání ve frontě se protáhne z 24 hodin na 48 a množství čekajících lidí se vyhoupne ze 100 tisíců na 200 tisíc. Počet kolabujících lidí stoupne pětinásobně a situace v Moskvě překročí i to, co už bylo označeno za dopravní kolaps.

I přesto jsou tu však mnohá svědectví o silných vnitřních zážitcích, které měli lidé, když se dostali ke svátosti. Zdá se, že délka času stráveného u relikvie není podstatná. Člověk, který má srdce otevřené, může duchovní odpověď na uctění svátosti obdržet ihned; jiný se jí nedočká, ani kdyby tam čekal třeba půl dne. Uvědomme si, že uctívání relikvie není magie, jejíž "úspěšnost" závisí na řádném vykonání nějakého rituálu. Před drahocenným pásem přesv. Bohorodice lidé čekají, kvůli svému vztahu k Bohu a k Panně Marii, a ta hledí na stav srdce člověka, na jeho vnitřní očištění pokáním. A Bůh na její přímluvy uzdravuje dle své prozřetelnosti a s ohledem na to, co každému konkrétnímu člověku duchovně prospívá na jeho cestě ke spáse.
Česká media reagovala na to, že se v Rusku daly z náboženských důvodů do pohybu tři milióny lidí, tradičně - tj. téměř vůbec. To vcelku odpovídá pokračujícímu ateizačnímu programu, v němž byli bývalí komunističtí novináři vyškoleni a mnozí v něm pokračují i poté, co se z nich stali "kapitalističtí novináři". Pokud se v této době u nás o Rusku psalo, tak se donekonečna pitvalo, že někde prý na Putina někdo zapískal, zatímco jiní tvrdili, že pískal na někoho jiného. Inu, Češi... A jinak se v našich médiích únavně řeší skoro pořád jen domácí politika (což v praxi znamená: korupce, a pak ještě korupce, a nakonec - kdo by to řekl? - korupce). Opravdu dusná materialistická atmosféra naší země. Když jsme jako skot, který hledí jen k zemi (na materiální) a skoro nikdy nevzhlédne vzhůru (k duchovnímu), lze se pak divit, že naše společnost připomíná chlév? Současný inverzní smrad nad českou kotlinou není jen občasným meteorologickým úkazem. Poklička dusivého smradu konzumismu, který by potřeboval provětrat nějakým duchovním vichrem, je bohužel v našich hlavách i duších celoročně.

Česká televize přinesla nakonec jednu krátkou reportáž, která konec konců nebyla špatná (samozřejmě nebyla to ani ve stručnosti žádná hlubší sonda do celé události, to by asi cenzura či dramaturgie, nebo jak se tomu teď říká, u nich nespolkla, ale lze s povděkem kvitovat, že promluvili alespoň o tom povrchu). Nakonec položili obvyklou trochu hloupou ufonsky-novinářskou otázku (zda to všechno znamená, že se Rusové začali houfně vracet ke svým pravoslavným tradicím), na níž tam odpověděly dvě osoby, které Čecha uklidnily, že se není třeba bát, že by tato událost znamenala nějaké skutečné náboženského obrození. Leč i tak lze televizi poděkovat za jinak vcelku milé dvě minuty. Čestnou výjimkou v českém zpravodajském spektru byl server Christnet.cz, kde se objevily dva nebo tři články, které psal někdo, kdo už alespoň z části nahlédl obrovský rozsah a duchovní sílu toho, co se poslední týdny v Rusku dělo. Díky.
Obecně vzato, byla ve většině různých světských novinových komentářů tendence zploštit celou masovou událost jen na honbu lidí za senzací, resp. za zázrakem. Většinou takto soudili zřejmě lidé, kteří sami tu čtyřiadvacetihodinovou frontu nevystáli, a tudíž si nebyli schopni uvědomit, jak náročná cesta vede k této "senzaci". Fronta je sítem, které proseje lidi - ať už dopředu nebo při vlastním čekání. A obstojí především ti, kteří mají nějakou náboženskou víru a touhu, která míří výše, než jen k senzačnímu zážitku. Myslím, že bez víry a lásky se těch 24 hodin na mrazu, v dešti, ve větru prostě zvládnout nedalo. Když přemýšlím, jestli já sám bych byl schopen to vydržet, nejsem si jist.

Jeden televizní fejetonista přešel tyto úvahy prostým konstatováním: "Jestli lidé stojí v této frontě, tak to znamená, že od toho setkání něco očekávají. A jestli něco očekávají, tak je pro ně toto setkání životně nutné. Tečka."

* * *

A nakonec várka několika video reportáží:

Proslov archimandrity Efréma, igumena svatohorského monastýru Vatoped,
když byl uctívaný pás přesv. Bohorodice po putování Ruskem přivezen do Moskvy. (Řecko-rusky)




Mnoho zázraků se stalo před našimi zraky a uzdraveno bylo mnoho nemocí. Paní Natálie, která už neviděla na jedno oko, uvedla, že může poté, co uctila drahocenný pás, dokonce i číst. Metropolita Vladimir vyprávěl o divu, který se ukázal na fotografii. Vyfotografovali monastýr (v němž byl uctívaný pás) a na nebi se objevil světelný pás mezi oblaky podobný pásu přesv. Bohorodice. Jedna mátuška si stěžovala na bolesti v břichu a v zádech. Dali jí stužku posvěcenou na svátosti bohorodičného pásu. Poté - jak řekla - veškeré bolesti přestaly. Modlím se, aby Bohorodice poskytla všem toto duchovní navštívení, a posíleni tímto, abychom lépe dodržovali přikázání jejího Syna.
(FLV soubor uložený na našem serveru)


Fronta lidí čekajících, aby se mohli poklonit svátosti. (Reportáž)



(FLV soubor uložený na našem serveru)

Fejeton na okraj události (rusky)



Jestli lidé stojí ve frontě, tak to znamená, že od tohoto setkání něco očekávají. A jestli něco očekávají, tak je pro ně toto setkání životně nutné. Tečka. ... V současné Rusi je mnoho Rusí: bohatá, chudá, městská a venkovská, centrální i periferní, toužící po Evropě i snící o silném vůdci asijského typu... Tyto Rusi se vzájemně nesetkávají ani se vzájemně nevidí. Možná někteří moderní bohatí Rusové poprvé uviděli druhé Rusko, pravoslavné, připravené neúnavně stát ve frontě vedoucí ke chrámu, čekající nikoliv na poslední film či výstavu umění nebo předvádění čehosi nejnovějšího, ale na "jakousi relikvii". A nebyl to obraz žádné "temné Rusi", žádná exaltovanost, žádný průvod babek zamotaných do šátků, - lidé jako ostatní, jenom věřící. Takže ti, kteří akorát nadávají na ucpané ulice, se mohli setkat s něčím neznámým, s druhou částí Ruska.
(FLV soubor uložený na našem serveru)


Zpravodajská úvaha o frontě a o lidech, kteří se touží poklonit svátosti (rusky)



(FLV soubor uložený na našem serveru)

Poslední den uctívání svátosti v chrámu Krista Spasitele.
Lidí ubylo, schránku lze opět políbit. (Rusky)




(FLV soubor uložený na našem serveru)

Relikvie opouští Rusko a vrací se na Athon (rusky)



Ranní pobožnost na letišti na rozloučenou se svátostí pásu přesvaté Bohorodice (slouží patriarcha Kyrill). Ruské televizní zpravodajství.
(FLV soubor uložený na našem serveru)


Předchozí příspěvky věnované tomuto tématu: 746 a 744














Zobrazit příspěvek č. 748 jednotlivě

Administrátor --- 7. 12. 2011
Ohlédnutí za nedávnou křesťanskou akcí

Ekumenický pořad České televize k 28. říjnu

Už měsíc mám v počítači jakési poznámky k výše uvedenému televizním pořadu a kladl jsem si otázku, má-li nějaký smysl "jít s tím ven". Vydání tohoto weblogového příspěvku ukazuje, jak jsem si nakonec odvětil. Za tu dobu, co píši na web, jsem sám sebe jaksi vmanévroval do role občasného (krajně kritického) komentátora televizních přenosů ze všelijakých ekumenických akcí. Není to úloha, která by mne kdovíjak bavila nebo naplňovala nějakým uspokojením, ale bylo by možná poněkud nečestné, kdybych ji zanedbal zrovna teď, kdy je (snad poprvé) co chválit. Mám na mysli ekumenický televizní pořad ke dni 28. října, který (jakožto státní svátek vzniku ČSR) měl báječné téma "svoboda".

Tak tedy, teď tu slíbenou chválu. Oceňuji zásadní scénáristickou a režijní proměnu, kterou křesťanský televizní pořad podstoupil. Jsem vděčen všem, kdo za to můžou, že pořad takového formátu, v jehož hlavičce jsou pojmy: křesťanský, ekumenický, aktuální, misijní atd., nebyl opět pojat jako režijně pasivní přenos z nějaké trapné společné bohoslužby. Místo toho se objevil komponovaný pořad s předtočenými vstupy, rozhovory se zástupci jednotlivých církví, diskusí apod. Této proměně formy upřímně tleskám, neboť je pro prezentaci křesťanství a církví bezpochyby efektivnější, než ty předchozí přenosy z podivně zamřelých shromáždění.

Jako hlavní přínos vidím otevření možnosti samostatných vyjádření jednotlivých církví. Každá církev ať dostává prostor oslovit, zvěstovat, inspirovat, poučit... Jestli má mít pojem "ekumenický" vůbec nějaký smysluplný obsah, tak by měl tkvít právě v tomto. Ať církve - jedna vedle druhé, společně v jednom pořadu, ale zároveň i každá sama za sebe - mohou po dvaceti letech tzv. "svobody" konečně promluvit.

Domnívám se, že konečně byl učiněn významný krok směrem k vytváření křesťanských pořadů (věnovaným k různým svátkům a dalším slavnostním příležitostem), které by mohly být pro veřejnost zajímavé a diváci se z nich mohou něco inspirativního dozvědět. Příjemně mne překvapilo, že pořad měl civilní atmosféru a jeho tvůrci se vyvarovali pokušení pseudoduchovní kompozice, pro kterou bývá typickým zjevem angažovaný herec, stojící prkenně s otevřenými deskami před mikrofonem a procítěně pronášejí jakési dojemné texty, zatímco v pozadí hraje někdo na flétnu (připomínalo mi to vždycky komunistické "nedělní chvilky poezie"). Řekl bych, že vybalancovat dramaturgické pojetí tak, aby se vyvarovalo atmosféře pompézní stafáže státního pohřbu na jedné straně a zároveň levně lidové uliční atmosféře na straně druhé, musí být docela kumšt. Mám za to, že tentokrát to byl krok správným směrem. Předpokládám, že budou tvůrci pořadu nad dalším vývojem přemýšlet, a držím jim palce, aby pokračovali ve zvoleném směru.

Formu tedy chválím. Rozpaky však přetrvávají nad obsahem - tj. nad tím, jak církve využily tuto příležitost. Než, byl bych tentokrát shovívavý, protože se jedná o první pořad tohoto typu a nikdo z vystupujících s ním neměl zkušenosti. Rád bych totiž věřil, že když se účinkující viděli v televizi a pochopili celkové vyznění pořadu, uvědomili si, jak by se dalo hlásat křesťanství lépe.

* * *

Samozřejmě základní mantinely krutě ohraničující prostor těch, kteří se vydají zabruslit si na tomto ledu, jsou dány samotným pojmem "ekumenismus, ekumenický -á, -é". Ekumenismus se v myslích mnohých povýšil na hodnotu nad všechny jiné hodnoty. Byť by to nikdo z ekumenistů takto jistě neřekl, v praxi se mnozí z nich podle toho chovají.

Ano, tohle je problém, s nímž si asi duše sevřená obručí ekumenismu těžko poradí. To bylo zvláště vidět, když bylo zvoleno zrovna takové téma jako "svoboda". Celkové vyznění ekumenického zhodnocení pojmu "svoboda" z hlediska křesťanství naprosto zkrachovalo. Nemálo mi to připomínalo atmosféru v dobách minulých, když se o svobodě psalo v Rudém právu.

Pojďme se na chviličku věnovat těmto charakteristickým rysům chování ekumenistů. Třeba nám to pomůže pohnout se v úvahách někam dál.

Jak jsem již zmínil, jedním z nejvýraznějších důkazů duchovní prázdnosti ekumenismu je skutečnost, že z něj byla učiněna jakási nepochybná hodnota sama pro sebe - vytoužený cíl. Občas čteme, že se tam či onde konala "ekumenická bohoslužba" - přičemž to první, co je o ní sdělováno, je, že byla ekumenická. Ekumenismus vytlačuje z našeho křesťanství jeho původní duchovní obsah a nahrazuje jej prázdnou bublinou na chvíli předstíraného mezicírkevního přátelství. Všimněte si, že když se někde ekumenicky káže křesťanství, tak už není prvořadé, jak se káže a o čem že se káže, ale že se ekumenicky káže. (Možná se mýlím, ale tak mi to připadá - myslím, že výjimky tu jen potvrzují pravidlo.)

Mám za to, že příčinou tristní úrovně ekumenických kázání není vždy nevýrazná úroveň kazatelů (jistě takoví nejsou zdaleka všichni), ale jakési duchovní působení, které na ekumenických akcích vane a zavírá kazatelům ústa. Takže když začnou hovořit, začnou se třást strachy, aby snad - nedej, Bože! - neřekli něco, co by nelíbilo ostatním farářům, a pak na vlastní duchovní obsah toho, co říkají, už vlastně nehledí. Výsledkem jsou řeči "neslané nemastné", které nikoho neosloví, protože jsou v podstatě o ničem.

Vím, že se v manuálech ekumenismu píše, že se žádný zúčastněný nemá zříkat ničeho z bohatství své tradice, naopak to má předkládat k obohacení ostatním. Jen to zkus! A se zlou se potážeš. Mám s tím své ne moc příjemné zkušenosti, a vzpomínám si, jak zlobně zaútočili ekumenisté na jednoho našeho staršího duchovního při jakémsi teologickém setkání pořádaném kdysi na hoře sv. Klimenta. A to si tam tento pravoslavný kněz (mimochodem dosti ekumenického ladění) dovolil jen velice korektně přednést něco o pravoslavném pohledu na cyrilometodějství. Kdo s touhle odvrácenou tváří ekumenismu někdy přišel do styku, dává si tam pozor na jazyk.
Možná je to právě ta atmosféra strachu, který vyvěrá z předstírání toho, jak se mají církve vespolek rády, co činí ekumenické projevy tak podobné pokryteckým projevům na soudružských schůzích v dobách ne tak dávno minulých. Stejně jako tenkrát ani dnes není kvalita toho, co se říká, tím hlavním. Za totality bylo nejdůležitější poklonit se v přednášeném projevu modle komunismu. A dnes na tom nejsme o moc lépe ani svobodněji - hlavní kvalitou ekumenických akcí je jejich ekumenismus, a ten je tím, co se tam uctívá především.

V praxi lze současný ekumenismus asi těžko nějak spojit s duchem svobody, možná proto bylo probírání tématu svobody na ekumenickém fóru tak zoufale neplodné.

* * *

Z toho všeho však můžeme vyvodit něco o směru, kterým by se mohlo vyvíjet scénáristické pojetí křesťanských "ekumenických" pořadů v televizi. Aby se mohly jednotlivé církve v rámci jednoho společného pořadu svobodně vyjádřit, bylo by nejspíš užitečné, kdyby hlavní osa pořadu opustila sledování jakési konkrétní ekumenické akce v nějakém studeném chrámu, jehož chlad dýchne i skrze obrazovku, a pojetí se posunulo spíše ke střihovému pořadu. Nechat vždy několik mluvčích z každé církve, aby se ve svém prostředí samostatně vyjádřili na předurčená témata, nebo s nimi domluvit, že budou na dané téma v neděli kázat, kázání natočit a nějakou část záznamu použít apod. Tak by církve mohly promluvit svobodně, aniž by byli jejich představitelé stísněni duchem ekumenických setkání, které mohou mít ke svobodnému projevu hodně daleko.

Jednotlivé příspěvky by mohly být propojeny živou společnou diskusí, vedenou nikoliv v klimaticky i akusticky nepříznivém kamenném prostředí, ale v útulném teple studia jednoduše zařízeném židlemi v kruhu, kde by se přednatočené příspěvky mohly stručně komentovat či doplnit. Jde jen o to, aby studiová diskuse nepřevážila nad tím, co je natočeno uvnitř jednotlivých církví. Pak by to asi přestávalo být zajímavé pro nejširší veřejnost.

Kdyby byl pořad pojat střihově a nikoliv jako přenos z konkrétní akce, vyznělo by to snad příznivěji mj. i kvůli tomu, že bychom na televizní obrazovce neviděli ty trapné rekvizity, k nimž se organizátoři rádi uchylují v neskutečně naivní snaze být "in" a "cool". Jenže používané rekvizity jsou "in" v prostředí základních škol prvního stupně, a nikoliv na shromáždění dospělých lidí. Asi za tímto jevem stojí dnešní křečovité zacílení skoro všeho, co se v západních církvích pořádá, na mládež (hlavně od 10 do 15 let). Pokud vím, i příslušníci západních církví si občas stěžují na zdětinšťování církevního života či na upření většiny pozornosti církevního vedení na mládež.

Jestli si někdo myslí, že dětem se to bude líbit a dospělí z toho budou mít zážitek roztomilosti, radosti či nevinnosti křesťanského života v církvi, tak moje zprávy od lidí vypovídají spíše o tom, že to působí neseriosně, povrchně a hloupě. Někdy to připomíná spíše záběry z psychiatrického oddělení, než záznam z vážně míněného náboženského shromáždění.

Kdyby rejstřík používaných rekvizit nespadal do kompetence církví ale televizních pracovníků, byla by tu jistá naděje, že pořad bude působit seriosně. Dramaturgie v televizi jistě bere v úvahu cílovou skupinu, pro kterou se pořad chystá, a jsou tam schopni dobře odlišit dětský pořad od pořadů pro dospělé. Církve toho evidentně schopny nejsou.

Jak se to konkrétně vztahuje na akci k 28. říjnu? Mám na mysli např. ty infantilní pestrobarevné balónky uvázané na nějaké, poněkud bizardní zobrazení kříže. Asi se tím chtělo říci, že modlitba vzlétne k Bohu jako balónek k nebi. Dojemné až k pláči. Opravdu si organizátoři myslí, že tohle osloví a přitáhne dospělého člověka? Je možné, aby někdo, komu je přes dvacet, začal při pohledu na balónky v kostele přemýšlet, že by se v takovém shromáždění mohly řešit problémy, které tíží jeho duši? Jak se asi pod pestrobarevnými balónky nazírá problém smyslu života a bolesti a neodvratnosti smrti? Možná však opravdu spějeme do doby, kdy se po zavedení "dětských mší" dočkáme "balónkových bohoslužeb" a kdo ví, čeho ještě.

* * *

Leč zpátky k úvahám o možné kompozici křesťanských pořadů. Upřímně by mě zajímalo, jestli by za výše zmíněných předpokladů režijního a scénáristického pojetí mohl vzniknout kvalitní křesťanský pořad, který by konečně dokázal oslovit veřejnost. I kdyby totiž televizní pracovníci vyšli církvím ve všem vstříc a připravili jim ideální půdu pro jejich vystoupení před národem, zůstává otázkou, zda by této možnosti církve dokázaly využít.

Začíná být totiž zřejmé, že současným zdejším církvím scházejí osobnosti, které bychom mohli charakterizovat jako "duchovní myslitelé". Vzdělanců s pěti tituly před jménem a stejnou řádkou zkratek za jménem máme až běda. Jsou zde historikové, filosofové, máme "kazatele alchymisty", kteří jsou zajímaví tím, že když promluví, vše obrátí naruby, a pak zase vrátí zpátky ale jinak. Moderní kazatel má už tolik vědomostí, že každé téma může nejprve rozložit na prvočinitele, a pak je opět poskládat zpět, takže nakonec nic není jisté. Klasický evangelík začíná každé druhé kázání plamennými oznámením přibližně v tom smyslu, že slova, jež se právě přečetla z evangelia, by skutečný Ježíš nikdy neřekl. Jenže lze tím vším učeným kazatelským eskamotérstvím přenést na někoho ducha evangelia?

* * *

A tím se už dostávám k úvaze nad tím, jak reálně probíhalo televizní křesťanské svědectví na tak skvělé téma, jakým je pro křesťanského kazatele: svoboda.

V některých vystoupeních bylo téma probíráno sice seriosně, ale trochu formalisticky - na rovině: svoboda a odpovědnost. Miloš Rejchrt uvedl, že se nám vytrácí dřívější chápání odpovědnosti - tj. vědomí, že se budeme ze všeho zodpovídat nějaké vyšší moci, tj. na Božím soudu. Bohužel tato myšlenka už nebyla dále rozvíjena. Pojem "svoboda" zde byl většinou uchopován jen v politickém a společenském či osobním smyslu. A to je hodně smutné zúžení takového klíčového pojmu křesťanského slovníku! Hlubší rozměr svobody (ve smyslu vnitřního osvobození od hříchu) letmo a ojediněle zmínil jen jeden z krajně protestantských (!) kazatelů.

* * *

Co mi tedy chybělo v projevech zástupců církví nejvíce? Základní křesťanská zvěst. Zvolené téma "svoboda" bylo lze využít k pokusu o stručné ale hluboké vysvětlení celého křesťanství. Jen málokteré téma by k tomu bylo vhodnější. Vždyť křesťanství je především o osvobození člověka. Co jiného je vlastně obsahem klíčového křesťanského pojmu "spása"? Kristus nás přišel zachránit od věčné záhuby, vysvobodit z otroctví, osvobodit od hříchu, neboť "kdo páchá hřích, otrokem hříchu jest".

Svoboda politická může být dobrá nebo nemusí (podle toho, k čemu se využije). Duševní (vnitřní) svoboda člověka je bezesporu důležitější než svoboda tělesná, neboť dává člověku nezávislost na vnějších okolnostech. Ale bez svobody člověka od hříchu jsou všechny předchozí úrovně svobody vlastně k ničemu. Kdo se nechá Kristem osvobodit hříchu a od pekelných pout, získává nádavkem i svobodu duševní, a tím pádem i nezávislost na svobodě tělesné a politické.

Zatímco svobodu politickou mohou pro sebe vydobýt lidé vlastními silami, a svobodu vnitřní může člověk částečně získat též vlastním přičiněním, tak svobodu od hříchu si nikdo sám dát nemůže. Vždyť každý, kdo se narodil do tohoto světa, je spoutancem vášní a tudíž i hříchu, neboť "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy". Tuto svobodu zjednal lidem Kristus na kříži a toto osvobození podává všem lidem. A o způsobu, jak si toto osvobození přisvojit, jak vstoupit do svobody Božích dětí, pojednává celá svatootcovská asketika a spiritualita. Tam je přesné "know how", jak spolupracovat s Kristem na svém osvobození. Vždyť svobodu Bůh nedává člověku bez člověka, čili je nutná svobodná spolupráce hříšníka na tom, aby byl Boží blahodatí očištěn od hříchu a vyproštěn z pout smrti.

Ani svaté Tajiny - křest, přijímání atd. - nepůsobí mechanicky, ale jen na základě aktivní lidské spolupráce. Zatímco z pozemské matky jsme se narodili jako zotročení synové starého Adama, tak při křtu je do nás zaséváno seménko lidství nového Adama, lidství Kristova, lidství uzdraveného ke svobodě. A o toto seménko je potřeba se starat, aby nebylo zmařeno, zašlapáno, udušeno, ale aby z něho vyrostl strom spojující nebe se zemí a obyvatelé nebeští sídlili v jeho koruně. (Takovou hezky evangelijní poetikou by to šlo uzavřít.)
Nebo bylo lze téma svobody rozvíjet k pokárání nešvarného vývoje současné civilizace. Např. z následujícího úhlu pohledu.
Pro dnešní svět znamená svoboda především svobodu k hříchu. Vidíme, k čemu je dvacet let u nás používána politická svoboda. K výsměchu člověku, k ponížení člověka téměř na úroveň zvířete. K rozmnožení lidských potřeb, jimiž je více a více zotročován lidský duch. Neboť ten, kdo mnoho věcí potřebuje, je málo svobodný, narozdíl od toho, kdo málo potřebuje. Jenže celý současný tzv. "svobodný politický a ekonomický systém" stojí právě na nekončícím zotročování lidí. A tak to poslední, co může současná politika i ekonomika potřebovat, jsou vnitřně svobodní lidé.
A kdyby se do těch ničemníků, co činí úklady lidské svobodě, chtěl nějaký kazatel pořádně husovsky obout, mohl by pokračovat třeba tímto směrem:
Takže z nás před dvěma desetiletími sice sňali dřevěné jho politické totality, které svíralo lidské tělo, aby nás ujařmili ocelovým jhem, do něhož se snaží zakovat lidskou duši. K tomu potřebují, aby lidská duše byla neklidná, z čeho plyne její manipulovatelnost. Duši zneklidňují především vášně, a ty se snaží rozdmychávat v člověku ti, kteří ho touží ovládat - z duchovních sfér démoni, ze světské sféry architekti nového světového řádu. Klidná duše, osvobozená od vášní, je pro démony i světské mocnáře nedostupná. Nejefektivnějším nástrojem k rozdmychání vášní je komercionalizace všeho. Vše je oceněno, vše je na prodej, vše lze koupit, vše má svou peněžní cenu. Společenský režim, který nedrží splašeného koně komerce na uzdě, uvrhuje své lidi do otroctví duševního a tím pádem i duchovního.
A pokud by chtěl kazatel, aby mu už dali pokoj a příště ho nikam nezvali, mohl by to k radosti některých posluchačů mravokárensky uzavřít např. slovy:
Dalším zkázonosným aspektem současného světského pojetí svobody je lhostejnost k tomu, když je svoboda používána k poškozování, destrukci a záhubě lidských duší. Kdejaká zvrhlost a nemravnost se může v rámci této svobody volně propagovat a lákavě nabízet k vyzkoušení. Osvobozováním lidského ducha působí křesťanství přímo proti těmto politickým a společenským systémům. Proto je pravé křesťanství tak nebezpečné.

* * *

Tak to byl jen takový střídmý kaleidoskop úvah, který se může křesťanskému kazateli vytanout na mysli, když má pohovořit o svobodě. Samozřejmě se nejedná o žádný vyčerpávající přehled křesťanských pohledů na svobodu ani o jediné správné uchopení tohoto tématu. Svobodu lze nahlížet i z jiných biblických a svatootcovských hledisek. Čekal bych, že něco z takových témat tam někdo pozvedne a bude to ve své řeči opracovávat. Bohužel nic z těchto ani jiných autenticky křesťanských pohledů nebylo za celou dlouhou dobu trvání pořadu rozebíráno.

A teď se nám vrací otázka, zda lze někdy příště očekávat skutečně křesťanské kázání, či zdali už toho naše církve nejsou schopny. Nechám ji bez odpovědi a počkám si další ekumenický pořad České televize.


P.S.

Na samotný závěrečný okraj sem přeložím něco z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova. Uvedu jeho zážitek (z 80. let), který není tak nepodobný tomu, co jsem cítil nad českým ekumenickým rozjímáním o pojmu svoboda.

"Spása dnes"
bylo to téma celosvětové všekřesťanské konference (ještě za sovětské éry) a týká se nejdůležitější otázky našeho života. Shromáždili se tam ti, kteří věří v Krista jako v Boha a ve Spasitele, věří v Evangelium jako v knihu obsahující nadpřirozenou pravdu; věří, že smysl lidského života rozhodně nemůže být omezen rámcem několika desetiletí, v nichž se odehraje jednotlivý lidský život; věří ve věčný život. Z Ruské pravoslavné církve tenkrát jeli na konferenci do dalekého zahraničí dva představitelé: dnešní patriarcha Kyrill a dnes už zesnulý metropolita Antonij. Čekali jsme tenkrát netrpělivě, s jakými se vrátí výsledky. To, co nám pak vyprávěli, na nás zapůsobilo velice depresivním dojmem. Řekli nám, že na této konferenci hovořili o všem možném - o spáse od rasismu, od vykořisťování, od nemoci, od chudoby a hladu, od nespravedlnosti, od války... Leč jediné, o čem se nic neřeklo, byla ta spása, která je synonymem křesťanství, tedy spása člověka od toho, co nás především hubí, od hříchu. O tom ani slovo. A ještě k tomu - když se naši představitelé spolu s dalšími pravoslavnými delegáty z jiných zemí otázali, kdy už budeme hovořit o křesťanské spáse, tak na ně ostatní delegáti (z nepravoslavných církví) udiveně pohleděli jako na nějaké "živé fosílie" přežívající tu ještě z nějakého dávného pradávna: "Kde se tu vzali? Co je to za divné lidi? Copak skutečně nechápou, že veškerý smysl života, je právě v tomto pozemském životě a v ničem jiném?" Na této celosvětové konferenci se setkaly dva naprosto neslučitelné proudy života, dvojí neslučitelné chápání smyslu života - cíle člověka, podstaty života.












Zobrazit příspěvek č. 749 jednotlivě

Administrátor --- 7. 12. 2011
Z došlé pošty: 60. výročí vydání tomosu o autokefalitě a výstava »Carský dvůr«

Tisková zpráva Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku:

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku si Vás u příležitosti 60. výročí vydání tomosu o autokefalitě (samostatnosti) Moskevským patriarchátem naší místní pravoslavné církvi dovoluje pozvat na slavnostní bohoslužbu, která se uskuteční ve čtvrtek 8. prosince 2011 v 9:00 hodin v chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.



Božská archijerejská liturgie bude sloužena pod vedením Jeho Blaženosti Kryštofa, arcibiskupa pražského a metropolity českých zemí a Slovenska, společně s Jeho Vysokopřeosvíceností vladykou Hilarionem, metropolitou volokolamským, a dalšími archijereji a duchovenstvem. Metropolita Hilarion volokolamský patří k prvohierarchům Ruské pravoslavné církve. Je předsedou odboru vnějších vztahů Moskevského patriarchátu a jeho úkolem je zastupovat moskevského patriarchu a celou církev navenek.

Chrám svatého Mikuláše byl v letech 1874-1945 místem modliteb pravoslavných věřících v Praze. Svatou liturgii Petra Iljiče Čajkovského, která zde poprvé zazněla před 125 lety pod taktovkou autora, zazpívá Synodální sbor Moskevského patriarchátu.

Sváteční liturgie se koná také v den významné návštěvy prezidenta Ruské federace pana Dmitrie Anatoljeviče Medvěděva v České republice, metropolita Kryštof se společně s metropolitou Hilarionem na pozvání prezidenta ČR Václava Klause po bohoslužbě účastní slavnostního oběda na Pražském hradě a také, spolu s oběma prezidenty, otevření výstavy „Carský dvůr pod žezlem Romanovců. Poklady moskevského Kremlu.“, kde také zazpívá Synodální sbor Moskevského patriarchátu.

Slavnostní bohoslužba se koná ve spolupráci s Církví československou husitskou a účastní se jí také její vrcholní představitelé a další zástupci ekumeny a veřejného života.


Kliknutím na obrázky si je zobrazíte ve větší velikosti.













Zobrazit příspěvek č. 750 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2011
Pozvánka

VALNÉ SHROMÁŽDĚNÍ BPM V PRAZE - 16. - 18.12.2011



POZVÁNKA

Drazí otcové duchovní, bratři a sestry v Kristu!

Členové Bratrstva pravoslavné mládeže a jeho příznivci se každoročně setkávají na valném shromáždění. Je to pro nás příležitost, kdy se můžeme podělit se svou prací, kterou se snažíme v rámci života v Církvi vykonávat.
Proto srdečně zveme všechny členy Bratrstva a všechny mladé lidi na valné shromáždění, na kterém se mohou dozvědět o naší práci a aktivitách.

Valné shromáždění Bratrstva pravoslavné mládeže v České republice – SYNDESMOS se uskuteční ve dnech 16.–18. prosince 2011 v Praze. Hlavní bod setkání – volba nového vedení se bude konat v prostorách hotelu Icon V Jámě 6.
Program setkání:

PÁTEK

od 17:00        příjezd účastníků – ubytování, večeře, seznamování

SOBOTA

9:30        Archijerejská sv. liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově 9a
10:30        Zahájení valného shromáždění BPM v hotelu Icon
- přivítání hostů, volba zapisovatele
- promluvy hostů a přednesení zpráv o činnosti BPM (powerpointová prezentace)
13:00        Otázka změny stanov, volby
13:45        Oběd
14:15        Diskuse, ukončení a modlitba
14:30        Procházka pravoslavnou Prahou
17:00        Večerní bohoslužba v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje
18:00–19:00 Večeře
19:30–20:00 Modlitby před svatým přijímáním
20:15 Společenské hry / pravoslavný film / volná zábava

NEDĚLE

8:00–12:00        Účast na nedělní svaté liturgii v některém z pražských chrámů podle vlastní volby
12:00–13:00 Oběd
13:00–14:00 Vyklizení společných ubytovacích prostor, ukončení setkání

Zájemci o setkání ať se prosím nahlásí mailem o. Metodějovi – vit.kout/zavinac/seznam.cz (773 660 205) nebo Martinu Létalovi – letalm/zavinac/seznam.cz (608 377 545) nejpozději do 14. 12. Poplatek za ubytování (včetně jídla) na jeden den činí 60 Kč, na oba dny 120 Kč.

Kristus uprostřed nás!
Ivo Vrobel
prezident Bratrstva pravoslavné mládeže






Pozvánka v PDF







Zobrazit příspěvek č. 751 jednotlivě

Administrátor --- 13. 12. 2011
Nové fonty

Starořecké (byzantské) písmo pro české psaní

Jako malý vánoční dárek jsem přichystal dva počeštěné řecké církevní fonty. Jsou to truetypové unicode fonty do Windows. Po nainstalování s nimi můžete normálně psát např. ve Wordu. Jsou tam znaky pro češtinu i slovenštinu.

Je to vhodné na krátké ozdobné texty (např. pro PF apod.) K použití pro všechny lidi dobré vůle bez omezení :-)

Ke stažení na stránce pravoslavného downloadu









Zobrazit příspěvek č. 752 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2011
Z došlé pošty

Oprava pravoslavného kříže na místě cikánského tábora v Letech

Kříž umístěný na pietním území KP Lety byl zrenovován. Oprava kříže trvala necelý měsíc a na pietní území byl znovu umístěn 26.11.2011. Na žádost protojereje Davida Dudáše, tajemníka odb. Metr. rady Pravoslavné církve v Čes. zemích pro pastoraci Romů v ČR, byl kříž doplněn ještě o stříšku, která má dřevo ochránit před povětrnostními vlivy.

Pietní místo Lety






Zobrazit příspěvek č. 753 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2011
Zpráva z církevního ústředí

Tisková zpráva Pravoslavné církve v českých zemích ke sčítání lidu, domů a bytů 2011

Dne 15. 12. 2011 zveřejnil Český statistický úřad předběžné výsledky sčítání lidu. Jedna z otázek, na kterou se stát občanů ptal, byla také nepovinná otázka náboženského vyznání.

Pravoslavná církev v českých zemích zde zaznamenala počet 20 628 věřících občanů (oproti 22 968 v minulém sčítání v roce 2001) a Ruská pravoslavná církev 5 844 věřících občanů (minule jako součást Pravoslavné církve v českých zemích). Nejvyšší představitel Pravoslavné církve v českých zemích metropolita Kryštof a vrchní představitel duchovního zastupitelství Ruské pravoslavné církve Nikolaj Liščeňuk (celý název registrace u Ministerstva kultury: „Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice“) svorně prohlašují, že v České republice existuje pouze jediná pravoslavná církev, a to autokefální Pravoslavná církev v českých zemích. Duchovní zastupitelství Ruské pravoslavné církve, tzv. podvorje, je kvůli nedokonalosti českého právního systému zaregistrováno u Ministerstva kultury jako samostatná církev, avšak kanonicky, tedy církevně, jsme všichni součástí jedné autokefální Pravoslavné církve v českých zemích, která je jednou ze 14 autokefálních církví světa. Proto pravoslavná církev považuje za relevantní údaj součet výše zmíněných čísel, tj. 26 472 věřících občanů, což je mírný nárůst oproti minulému sčítání lidu. Pravoslavná církev je církví multinárodnostní. Kromě Čechů, Slováků a Rusínů se k ní hlásí i mnohé další národnosti, Rusové, Ukrajinci, Bulhaři, Rumuni, Řekové, Srbové, ale i Němci, Američané, Finové a mnozí další. Pravoslavná církev je však také církví národní a lidovou, československou, s kořeny v dobách svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, jejichž dílo stálo v samotných kulturních a náboženských základech nejen našich, ale i ostatních slovanských národů.

Ostatní křesťanské církve celkově při sčítání lidu v roce 2011 zřejmě ztratily téměř 2/3 těch, kteří se k nim oficiálně hlásí, oproti roku 2001. Média se hned po zveřejnění těchto výsledků začala předhánět v komentování o tzv. „úpadku tradičních církví u nás“. V celkových komentářích se ale často opomíná fakt, že téměř 5 milionů lidí při sčítání 2011 kolonku náboženské vyznání vůbec nevyplnilo! Je to oproti roku 2001 nárůst o 4 milióny občanů, kteří nechtějí svou víru přiznávat před státem – tito lidé neuvedli, že jsou nevěřící – ale naopak, tito lidé chtějí zůstat vnitřně svobodní v tak zásadní otázce jejich života, jakou víra bezpochyby je. Touze po vnitřní svobodě v Kristu učí všechny křesťanské církve, včetně pravoslavné, a jsme rádi, že i občané v České republice tuto vnitřní svobodu hojně využili, velice si však vážíme také těch, kteří svou víru i před státem, přes deklarovanou dobrovolnost otázky, přiznali. Je třeba také poznamenat, že dobrovolnost této otázky byla ze strany státu i sčítacích komisařů významně zdůrazňována, proto celkové výsledky sčítání lidu v této otázce absolutně nevypovídají o reálném obrazu obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska.

Křesťanské církve patří k základním pilířům naší evropské společnosti, přestože v její východní části byly desetiletí perzekvovány, či dokonce programově likvidovány. Rozhodnutí, že otázky ohledně náboženského vyznání jsou dobrovolné, a není tedy třeba je vyplňovat, jak bylo zdůrazňováno sčítacími komisaři, dokazuje skutečnost stálé přítomnosti ducha doby minulé, který je v naší společnosti stále živý. Etické a kulturní hodnoty, které křesťanské církve reprezentují a společnosti přinášejí, jsou nezávislé na politické moci a jsou věčné.








Zobrazit příspěvek č. 754 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2011
Zemřel symbol pádu totality

Václava Havla je mi upřímně líto

Začít vlastně musím omluvou. Především tím, že se zde budu dotýkat politiky, což je únavné a nečisté téma, jemuž se jinak snažím spíše vyhýbat. Jenže v případě hodnocení osoby, o níž bude řeč, jedná se o politiku spíše okrajově a druhotně; v prvé řadě je to úvaha nad mravností a morálkou ve veřejném životě, a to se našeho zájmu týká hluboce. Prosím, aby moje psaní nebylo vnímáno jako soud anebo politická opozice; je to skutečně jen moralizující přemýšlení nad jménem, které je bezesporu tím nejznámějším v našem společenském životě posledních dvaceti let. A jestli jsem při psaní k něčemu v opozici, tak je to způsob, jakým pracují s památkou pana Václava Havla naše média.

Bohužel v takovýchto článcích není moc prostoru na to, aby se rozvedlo, že předmětem zájmu je skutečný člověk, živá lidská duše, která má své sny, nedostatky, lásku, víru i hříchy (jako každá lidská duše). Ten, kdo přijal své vyzdvižení na podstavec moci, však při tom nutně musí počítat s tím, že přímo či nepřímo ovlivňuje zástupy, otiskuje svou pečeť (i se svými hříchy) na duše ostatních lidí, a nevyhne se přísnému (a možná i nespravedlivému) soudu, v němž názory jednotlivce jsou jen střípkem v mozaice. Kdo přijme moc, zříká se tím mnohého, co je dopřáno ostatním smrtelníkům, a dokonce i toho, nač mají právo obyčejní nebožtíci: "O mrtvých jen dobré." Mocné je potřeba v rámci národní psychohygieny propírat, soudit - i když je to někdy kruté. Jinak se nepohneme z místa. Jen totalitní systémy zakazují tento lidový svobodný soud nad mrtvými mocnáři, protože dobře tuší, že jen tak je možno systém zakonzervovat a udržovat "na věky".
Všechna kapitalistická média (sjednocená v jedné nerozborné frontě se vším pracujícím lidem v boji za mír, demokracii, svobodu a věčnou prosperitu) poklekla dnes před památkou velkého bojovníka a vůdce našich národů... Tak nějak by se dalo začít. Ve středověku by k němu dnešní redaktoři, kleče na kameni v žíněném šatu, volali devotně "ora pro nobis" (ostatně i dnes některé tituly freneticky volaly za Havlem: přimlouvej se za nás!) Komunisté oslavují. Houfy lidí stavějí svíčky. Lidé potřebují kladné hrdiny. To je dobře. Nic proti tomu. A nejlepší je vždy mrtvý kladný hrdina. Tak už to chodí. Touha po hrdinovi však získává tragický rys, když je hrdina vyroben médii, propagandou, politikou, manipulací apod. A tak se lidé (zmanipulovaní mediálně vytvořenou smuteční atmosférou celonárodní pietní úcty) klaní jen obrazu bez reálného obsahu.
Začínám mít obavy, aby to nakonec nepřerostlo v hysterii. Už pomalu začínají slovní útoky na všechny, kteří proti Havlovi snad něco mají; už se zdvihá nevole lidu proti zvoníkovi, který někde odmítl v neděli večer zvonit k uctění Havlovy památky, a případ zkoumají novináři; začíná zbožňování idolu jako po vítězství v hokeji; teď ještě rychle přejmenovat letiště, náměstí, ulice a nastavět sochy... Cenzoři v internetových diskusích mažou příspěvky, které nejsou v duchu státní piety. Vypadá to, že média opět za pomoci vybičovaných emocí vytvářejí umělý svět (skoro jako v Koreji). I Havlovi přátelé se začínají tázat, jestli by se mu tohle líbilo...
Do nekonečna opakované fráze typu: "Zemřel muž, kterému náš národ vděčí za návrat suverenity a svobody v naší vlasti," jsou neuvěřitelné. Už jenom tím, co každý přece chápe, že o pádu komunismu v celé východní Evropě se nerozhodlo ani u Husáka na Hradě, ani u Havla na Hrádečku, ale úplně někde jinde (a rozhodně to nebylo v české kotlině). Ostatně řetězec rychlého sledu událostí zhroucení komunistických režimů vůbec nezačal v Československu (ale v Polsku - odbory Solidarita). A co se týče disidentského hnutí, to bylo v Polsku a Maďarsku dál a silnější, než v Československu. Mnoho náznaků svědčí, že šlo o zvnějšku řízený proces, který by neobešel bez souhlasu Gorbačova (W. Komárek píše o stavu před listopadem 1989: "věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit.") O chystaném pádu komunismu věděli podle Havla StBáci už měsíce před tím, na předání moci se připravovali v Moskvě, kde slíbili pomoc ke klidnému průběhu.
A potom - kdyby Havel měl takovou obrovskou moc nad Evropou, jakou mu přisuzují jeho přátelé a zbožňovatelé, pak by měl i obrovskou odpovědnost a právem by mu bylo možno přiřknout i celou odpovědnost za všechny budovatelské evropské neúspěchy. A to si asi sotva kdo troufne.
Václav Havel určitě nebyl člověk zlý. Člověk by tedy chtěl nahlížet jeho památku i se všemi jejími nedostatky spíše jako nějaký dalajlamovský buddha velkého soucitu, než jako kritik. Jenže to nějak nedovolují česká servilní média, která mu u příležitosti jeho smrti modlářsky odlila zlatou sochu dokonalého světce demokracie a precizně retušují všechny lidské šrámy asi tak, jako ne zas tak dávno fotografové pečlivě retušovali portréty sovětských vůdců. Právě absencí jakékoliv zdravě kritické reflexe Havlova života se mu česká mainstreamová média nechtěně pomstila za všechnu tu (ne)morální faleš jeho prezidentování. Kouzlo nechtěného (absurdita jak z nějakého Havlova dramatu). To si snad ani nezasloužil. Zrovna on, který jako disident bojoval proti tomuto falšování reality i obrazu mocných, nyní posmrtně sklízí nekriticky servilní falšování svého vlastního portrétu. Ani jednu jedinou lidskou vrásku mu mediální vládcové nemilosrdně nepovolí.

Televizní hlasatelé oblečení do černého, truchlivé hlasy zpravodajů... Vsadím se, že v televizi řešili otázku, zda by celé studio zpravodajství neměli potáhnout černým flórem. Dokonce i Večerníček dětem zrušili (to nedělali ani komunisti při úmrtí státníka; jen místo rozjuchaného Krtečka zařadili Pohádky z mechu a kapradí). Podobně se ponořily do chmur i tváře českých deníků. Když se světská pieta stane náhražkou za náboženské rozloučení s modlitbou, působí to vskutku děsivě a beznadějně. A když vyzývání k zachovávání odkazu (Věrni zůstaneme!) má nahradit víru ve věčný život, dýchne na člověka mrazivé vanutí prázdnoty.
A k tomu ke všemu zrovna dostane infarkt korejský diktátor, a vedle bezchybného Havla nám korejský režim postavil před oči obrázek bezchybného Kim Čong-ila, pro něhož hystericky naříkají zástupy a televizní hlasatelce se třese hlas, když tu zprávu oznamuje. To je tak brutální souběh událostí, že by to žádný dramatik ani režisér nevymyslel. Zemřeli dva dokonalí bezchybní vůdcové vyfabrikovaní zručnými médii. Chudák Havel. Tohle mu snad nepřál ani největší jeho nepřítel.

Bezkonkurenčně nejstrašlivější mediální ukrutností bylo kontrastní srovnávání Havla s Kimem - tedy výčet rozdílů a navíc prováděný skutečně v duchu těch nejhorších komunistických tradic (např. ve stylu: zatímco se Kim Čong-il v soukromí svého paláce opíjel drahým koňakem, Havel seděl skromně v prosté světnici na Hrádečku a pilně pracoval na svých textech). Potřebuje Havel, aby byla jeho památka vyzdvižena srovnáváním s nejhorším komunistickým diktátorem? Je na tom pověst exprezidenta tak špatně, že musí být ke své glorifikaci postaven před to nejhorší morální pozadí, jaké je v dnešním světě k sehnání? Tohle mu snad novinářští tupohlavové dělat nemuseli. To je smutná morální tečka za Havlovým životem.
Pro jedny tedy symbol úspěšného člověka, který si splnil všechny své sny z mládí (tak se to psalo v některých nekrolozích). Jenže vše lze vidět ze dvou stran. A z té druhé strany můžeme vidět nešťastného člověka, jemuž jeho osud a hlavně morální závěr života nelze závidět.

+ + +

Prvním dějstvím jeho života, které zmíním, byl Havel disident. Odvážný člověk, který pro ideály, jimž věřil, byl ochoten něco vytrpět ale i obětovat svůj čas, pohodlí i kus zdraví. Chci věřit, že to tak bylo. Doba těžká, ale po mravní stránce zřejmě byla jeho zenitem.

Druhé dějství začíná slunným okamžikem Havlova života - jeho nástupu do vrcholné politiky, resp. prezidentského úřadu. Je to doba, kdy zažil lásku a zbožňování od skoro celého národa. Lidé si do něho promítli všechny pohádkové představy o moudrém a hodném králi. Jenže je to zároveň doba, která je jeho mravním soumrakem, protože všechny ty důvěřivé lidi, kteří k němu upnuli své naděje a otevírali mu svá srdce, kamkoliv přišel, oklamal. Jestliže platí masarykovské, že státy jsou udržovány idejemi, přítomnými v době jejich vzniku, pak obnovení svobodného státu je spojeno ne s pravdou a láskou (jak to Havel hlásal), ale se lží a klamem (a možná i s tou nenávistí). Současný morální profil státu (a potažmo národa) se zdá být výmluvným dokladem o těchto kamenech, které byly vloženy do jeho novodobých základů. A k tomu, že národ byl obelhán a okraden o své naděje, přispěl svým podílem i V. Havel.

Dědictvím jeho éry bude nadlouho národ, který už nevěří ničemu a kde si většina hledí svého (jak podobné stavu národa v době normalizace!) Na tom nic nemění ani těch deset tisíc lidí na jeho pohřbu. Jsou to nejspíš z části lidé, kteří ho vždy měli rádi a nikdy ho rádi mít nepřestali, z části pak lidé, kteří už zapomněli na reálie jeho prezidentování a rozvzpomenuli se na něho teď náhle a už jen mlhavě a jsou prostě dojati smrtí slavného člověka a strženi emocionálním nábojem společenské události a mezinárodního ohlasu cizích státníků; z velké části (podle svědectví skoro polovina) jsou to mladí lidé, kteří nezažili ani pád totality ani si nepamatují jeho prezidentování a Václav Havel pro ně není skutečný prezident a živý člověk, ale nerealistická legenda, vytvořená médii a učebnicemi, která jim byla předložena k uctění. To vše samozřejmě nic nemění na tom, že k tomuto truchlícímu zástupu je potřeba cítit respekt.

Z Václava Havla si jistá významná část společnosti udělala symbol konce totality a začátku nových poměrů. Kdo zažil totalitu, dobře si uvědomuje, že to není málo a že to nelze zlehčovat.
Odpusťte mi můj soukromý dojem, že v našem případě lidé vlastně dílem nevědomky a nepřiznaně pohřbívají své zklamané naděje nebo vyjadřují vděčnost za pád totality (v dobrém i ve zlém je potřeba najít si někoho, "kdo za to může"), demonstrují odpor k současné bezobsažné a sociálně kruté politice (od níž byl již důchodce Havel oddělen). Nemálo z nich se nejspíše prostě klaní symbolu (do něhož si každý sám vkládá svůj vlastní obsah). Tak to bývá u všech slavných jmen (od umělců a sportovců až k totalitním vládcům, Stalina nevyjímaje). S realistickou reflexí morálky, života a významu zesnulé osoby nemusejí mít tyto masové události nic společného. Viděno v tomto světle - liší se dnes truchlící Češi tak zásadně od těch lidí bědujících nad Kimovým skonem? (Pět milionů Korejců uctilo podle zpráv jeho památku, tj. každý pátý.)
Politické východisko Havlovy vazby na USA

Motivy Havlovy politické strategie - od samého počátku až do samé smrti - byly zřejmě předurčené jeho osobní zkušeností s komunismem, což je sice pochopitelné, ale kvůli tomu klam a manipulace ještě nepřestanou být lží a falší. Jeho naděje byly spojeny s Amerikou, které důvěřoval zcela a slepě. A stejně slepý byl jeho vztah k Rusku. Kdo zažil komunismus, dokáže to pochopit. Sovětská totalita (mj. stále pomlouvající vše západní a hlavně vše americké) dotlačila člověka, jenž se dostal do vzpoury vůči této totalitě, do této pozice. Člověk potřebuje nějaké východisko a naději, a na politické úrovni má přirozenou tendenci hledat je v úhlavním nepříteli svého utlačovatele. A tak jsme tenkrát všichni hleděli směrem na Západ "s růžovými brýlemi". A čím více člověk zakusil od komunistů na vlastní kůži, tím více miloval naději všech antikomunistů: bájné a mýtické svobodné USA. Jenže po pádu informačních bariér a zprůstupnění hranic někteří bývalí disidenti dokázali z toho snu vystřízlivět, kdežto jiní úporně snili dál.
Všichni jsme tu měli plné zuby komunistického totalitního "bezbožeckého náboženství", které na místo Boha postavilo modlu pokroku ke komunismu a jehož hlavním dogmatem byl třídní boj a tomu všemu se sloužilo přetvářkou. Jenže "náboženství mamonu" přicházející z USA bylo sice příjemnější na omak, ale jinak stejně bezbožné: místo Boha se uctívá modla člověka a peněz, místo evangelia jsou jako hlavní dogma lidská práva a slouží se tomu všemu "trhem bez přívlastků". A jak se nakonec ukazuje, je šíření této modlářské víry agresivnější a militantnější, než v případě jakékoliv jiné víry. Křesťan nemá potíže s rozeznáním falešnosti "kapitalistického náboženství", protože ví, že nelze sloužit Bohu i mamonu, ale člověk bez Krista může snadno morálně ztroskotat na útesu materiálního dostatku a zdánlivé svobody tohoto falešného náboženství. Zvláště, když se nechá na tento útes pasivně nahnat proudem jednoduchého odmítání "komunistického náboženství".
Za tímto morálním selháním, kdy si člověk zaclání oči před pravdou jen proto, že si zamiloval iluze, možná stál v Havlově případě i politický pragmatismus (tj. pochybná úvaha: nechceme-li patřit pod Rusko, musíme patřit pod USA, třetí cesty není), ale kvůli tomu nepřestává být zavrhování pravdy nemorální. Výrok sv. Jana Husa: "Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy..." je břitvou oddělují morální od amorálního. Bez této břitvy zůstane člověk vždy pouhým otrokem svých předsudků a tím, kdo měří dvojím metrem.

Dvojí metr, resp. dvojí tvář - to byla rekvizita pro V. Havla zřejmě nejtypičtější. Také mu to bývá nejčastěji vytýkáno. Dvojí metr ohledně lidských práv, demokracie a hlavně mezinárodního práva - a to vždy podle zahraničních zájmů, které nepokrytě hájil (BL). V tom se bohužel v principu nelišil od komunistických ideologů, kteří prohlašovali bojovníky někde v Africe jednou za statečné partyzány vedoucí národně osvobozenecký boj, a podruhé za pár dní ti samí bojovníci, aniž by dělali něco jiného než před týdnem, byli v Rudém právu označeni za bandity a zločince (podle toho, jak se tito kmenoví válečníci zrovna stavěli k Sovětskému svazu). Havel si v podstatě ponechal účelovou nemravnou optiku Rudého práva, jen ji používal naopak. Americké války, intervence a dodávky zbraní byly pro Havla vždy spravedlivé.

Bývalý prezident sice kritizoval politiky, že v programech svých stran především myslí na ekonomické a až pak na kulturu (podle marxistické šablony: základna a nadstavba), jak se to naučili na komunistických školách, jenže i jeho myšlení bylo - jak se mi zdá - zdeformováno týmiž učiteli, novináři a ideology, jen se to projevovalo jinak (např. účelovým výkladem událostí ve světě a působení velmocí).
"Rozhodl se přidat k té sortě, které coby disident tak vehementně oponoval. Když se Havlovi připisuje zásluha za pomoc při integraci České republiky mezi západní země, měla by mu rovněž být dávána částečná vina za negativní důsledky, jež tato integrace s sebou přinesla. Mám tím na mysli zásadní civilizační problémy, jako je diktát mezinárodních bankéřů, globalizace korupce a "humanitární" bombardování zemí s režimy, které nehrají podle stejných pravidel jako Západ." (Zdroj)
Havel jako domácí politik

A Havlovo působení na domácí politické scéně? Ukázalo se, že obecné nadšení z pádu komunismu, osobní Havlovo charisma, krásně anarchistická "nepolitická politika" prováděná na nejvyšší úrovni, ba ani zkušenosti dramatika nestačí. Doba bezprostředně po odstranění Berlínské zdi dovolovala na chvíli "vznášet se v oblacích" ve svobodomyslném stylu: nevaž se - odvaž se. Jenže jak dlouho vystačíme s pouhou proklamací slušnosti a poctivosti, vysmíváním se standardním protokolům, ježděním po Hradě na koloběžkách, oblékáním svetru místo obleku, a s opojným ujížděním na optimistické vlně státního převratu a na pozitivní energii? Bez pevného mravního zázemí se páchá jeden kompromis za druhým, nelze nacházet správná řešení problémů, a tak to nakonec končí tvrdým dopadem na zemi, kde si mezitím pragmaticky přízemní červi nerušeně rozdělovali koryta, vykolíkovali sféry vlivu a domluvili svá pravidla hry, která nemají se slušností ani poctivostí (a konec konců ani pozitivní energií) nic společného.
Nepříjemným vedlejším důsledkem Havlovy demonstrace "nepolitické politiky" je možná i přispění ke "zklackovatění" politiky a politiků, kteří jakoby ztráceli zábrany - profesionální i lidské. Není vyloučeno, že právě Havlovo porevoluční pojetí prezidentského úřadu jako happeningu, žije v politice dodnes zdegenerováno např. do podoby neslušných gest, které na sebe ukazují poslanci a ministři ve sněmovně (a klidně i před TV kamerami). Dá se v tak neseriosním prostředí seriosně kolektivně pracovat?
Jeho přáteli a lidmi, kteří viděli jeho chování zblízka, jsou zaznamenány další případy mravních chyb v rovině osobní - nesplněné sliby (např. porušení politické dohody uzavřené s Dubčekem, viz např. BL), touha po moci a politická likvidace konkurentů (v politice i mezi disidenty; BL), zbabělost, neschopnost zastat se svým svědectvím člověka (Kavan), o němž věděl, že je veřejně hanebně pomlouván atd. Příznakem mravní velikosti, pokory a sebereflexe není ani jeho soudní žaloba proti autorům karikatur, na nichž byl nelichotivě zobrazen.

»Obecný a bezobsažně ušlechtilý slogan (pravda a láska atd.) měl zakrýt lehce nestydaté a zároveň dosti naivní pokusy o manipulaci politického života v prvních měsících po převratu. Pak přišel Klaus, měl v mnoha věcech proti Havlovi pravdu a navíc byl šikovnější manipulátor.« (B. Doležal) Chápeme, že spory mezi oběma lze vidět z více úhlů, ale pozorovatelé si všímají, že Havel svůj spor s Václavem Klausem neustále znovu rozehrává; ješitnost a touha po moci a slávě jsou zřejmě vlastní oběma.

»Václav Havel podnikl dva výrazné pokusy soustředit ve svých rukou nadměrnou moc. Po prvé hned po převratu, když se pokusil vytvořit politický systém, ve kterém by dominovala univerzální pastrana (Občanské fórum), zatímco ostatní strany měly být marginalizovány a postaveny na roveň extremistům. Během uskutečňování tohoto experimentu se vedení OF odtrhlo od své základny a zůstalo bezmocně viset na pupeční šňůře, která je spojovala s Hradem. Základny OF se zmocnil Václav Klaus a přetvořil ji v ODS.

Druhý pokus proběhl v roce 1997 a byl zjevně koncipován jako odveta za předchozí porážku. Havel využil toho, že koalice i největší vládní strana byly rozvráceny a vládní většina v parlamentě byla ve psí. Spojil se s disidenty v ODS a oběma menšími koaličními stranami. Vláda padla a v jeho režii pak vznikla vláda poloúřednická, ovšem jen s omezeným polem působnosti. Konec prezidentovu vlivu na exekutivu učinily volby v následujícím roce a vznik opoziční smlouvy, jakéhosi odborového sdružení dvou silných stran proti pokusům o eliminaci jejich vlivu na politické scéně.

Dá se říci, že v obou případech zvítězila demokracie, nebo jen to, že prezident, který nevynikal politickou obratností, neuspěl? Havlovi se ovšem podařilo udržet si vliv v Ústavním soudu, a také Senát zůstal jeho poslušným dítkem.« (Bohumil Doležal)

Opoziční smlouva byla po právu kritizovaná jako morální dno naší politiky - poslední schůdek nad návratem k totalitě. Lítým kritikem z pozice morálky byl samozřejmě i V. Havel. V principu s ním bylo lze souhlasit. Jenže »na opoziční smlouvě mají lví podíl i Havel a jeho tehdejší stoupenci, kteří Zemana a Klause svou indolencí a humpoláckými intrikami do "opoziční smlouvy" natlačili.« (Bohumil Doležal)
Další mravně pochybnou črtou na Havlově portrétu je restituce rodinného majetku.
Jednalo se totiž prý o majetky zabavené jeho (údajně kolaborantské) rodině ještě před r. 1948; a aby toho nebylo málo, pak svou část paláce Lucerna prý prodal za nadhodnocenou cenu 200 milionů Kč společnosti, která už byla v té době silně zadlužena a hrozil jí krach (veřejně se to vědělo), a bývalý Havlův majetek je následně při likvidaci společnosti v dražbě prodán za reálnou cenu, která je o padesát milionů nižší a o tuto částku stát jakožto věřitel přišel... Na prezidenta pak může někdo hledět jako na někoho, komu prospělo tunelování českých bank a vydělal na tom pěknou sumu padesáti milionů. To je dost ošklivá kaňka na rouchu světového moralisty, který hlásá právní stát, respektování "ducha zákona" a káže globální odpovědnost. (Podrobnosti) Média se o to podivuhodně málo zajímala.
Havel sám se neobtěžoval nic moc vysvětlovat, takže se tím postavil do podivného světla, v němž je vidět jako ten, kdo podněcoval a posléze prováděl společenský převrat, z něhož mu následně kápnul vskutku značný majetkový prospěch - a to je scéna dost vzdálená od piedestalu vysoce mravní nezištnosti; přibližuje se spíše bažině dnešní zkorumpované politiky. Jenže bez vysoké mravnosti zůstává i to sebedovednější filosofování příliš mělkým - a to byl smutný rozměr osobnosti Havla jako morálního filosofa.

Havel a zahraničí

Havel z moci svého prezidentského postavení udělal vše proto, abychom stanuli na pozici nepřátel Ruska (tj. už ne Sovětského svazu, ale Ruska). Někteří politici alespoň předstírají, že by si přáli široké mezinárodní přátelství; Havel si na nic takového nikdy nehrál. Jeho zahraniční politika byla upřena na jediný cíl - abychom byli co nejsilnějšími řetězy provázáni se západními strukturami. A tuto politiku uskutečňoval za pomoci klamání národa, jemuž dlouho tajil své cíle. Dokonce lidu této země sliboval, že do žádného mocenského uskupení nepůjdeme. Nakonec však ignoroval přání většiny občanů po vojenské neutralitě, a stal se hlavním strůjcem a motorem ideje dovést nás pod "ochranný deštník NATO" (jak to stále opakoval v době, kdy se už tyto úmysly nedaly dále tajit) a rozhodně odmítal možnost, že by se o tom mělo konat referendum (možná byl zlomen svými západními sponzory; pravděpodobnější však je, že to celé prostě byla jeho taktika podobně, jako v případě jeho slibů, že zde nebude zaváděn typický západní kapitalismus - prostě národu lhal, aby ho dostal, kam chtěl). Tím nás zavlekl do přímé či nepřímé účasti na řadě válek, které (v některých případech v rozporu s mezinárodním právem) vedla Amerika na různých místech světa. Dokonce jsme hned po našem přijetím do NATO museli nechat létat přes náš vzdušný prostor stíhačky s bombami na Bělehrad.

Vraždění Srbů americkými raketami Havel výslovně a horlivě podporoval, jakož i celou nezákonnou válku NATO proti Srbsku. A v tomto osudovém bodu své státnické kariéry i mravního života nemá bohužel žádnou omluvu, a to ani omluvu z nevědomosti či omluvu poukazem na nevěrohodnost těch zpráv o konfliktu v bývalé Jugoslávii, které se naprosto liší od "americké verze". Dozvědět se pravdu (anebo přinejmenším zapochybovat o americké verzi a zaujmout zdrženlivější postoj) totiž mohl od svého přítele a spoludisidenta Jiřího Dientsbiera, bývalého ministra zahraničí (v letech 1998-2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko). Měl tudíž u sebe dokonale informovaný zdroj, jemuž mohl plně lidsky důvěřovat. Proto nemá pro svůj antisrbský fanatismus žádnou přijatelnou omluvu. V tomto případě nesahal Havel Klausovi morálně i mravně ani po kolena - to je potřeba vyřknout zcela jasně.

Nelze ani zapomenout, že se Havel svým vlivem a svou mírou odpovědnosti podílel na samotném vzniku války v Jugoslávii; a to tím, že jako hlava státu od začátku jednoznačně podporoval jednu stranu vznikajícího konfliktu (a to bývalé fašistické separatisty, kteří se právě bez obalu přihlásili ke své "slavné minulosti" genocidního vyhlazování Srbů) a ignoroval veškeré volání po spravedlnosti, které znělo ze strany druhé. Myslím, že právě schvalování vraždění Srbů, kteří byli dávnými přáteli Čechů, by mu tento národ neměl nikdy zapomenout.

Výrok o "humanitárním bombardování" sice Havel prý takto přesně jako sousloví nepoužil, ale z oněch vět, které tenkrát pronesl pro noviny, toto strašlivé nelidské vyjádření přímo vyplývá (viz).
»Svou autoritou údajného humanisty tak zaštítil agresi, která dle některých právníků představuje válečný zločin. Tak např. Robert Thompson upozorňuje na norimberské zásady, jež jmenují:
(a) Zločiny proti míru:
(i) Plánování, příprava, iniciace nebo vedení útočné války (war of aggression) …;
(b) Válečné zločiny:
Porušení práva nebo válečných zvyklostí, které zahrnují, ale nejsou omezeny na, vraždy, špatné zacházení nebo odvlečení do otroctví nebo k jakémukoli jinému účelu civilního obyvatelstva okupovaného území; vraždy nebo špatné zacházení válečných zajatců…« BL

Organizace Amnesty International označila noční útok (rakety NATO) na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů, za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření. (Viz o tom na wiki nebo u nás.)

Havlův postoj k Rusku i Srbsku je tak slepý, že pro něj asi těžko budeme hledat jiné odůvodnění než nenávist, kterou v sobě nedokázal nepřemoci. Ani pravda ani láska nezvítězila v Havlově srdci nad jeho nenávistí k východu. Svůj vztah ke komunistům a totalitě prostě jen slepě přenesl na Rusy a na všechny, co s nimi mají něco společného (tento jeho odkaz dodnes nesou Lidové noviny). Nelze to omlouvat, ale možno to pochopit. Přestálé utrpení v komunistickém vězení může zatemnit mysl člověka, není-li přemoženo odpuštěním a láskou, a k tomu v sobě Havel sílu nenašel. Já vím, není jediný, ale ani toto není žádné ospravedlnění. A tak se i jako politik ihned, automaticky a bez přemýšlení přidával na stranu každého nepřítele Rusů. Sjednocení na základě společně sdílené nenávisti. Zvláště tragikomickým případem byl v poslední době gruzínský samovládce, který zaútočil na svůj vlastní lid, a pak si v přímém televizním přenosu žvýká svou vlastní kravatu a samozřejmě byl hýčkaným hostem Havlovy každoročně aranžované divadelní scenérie Fóra 2000. Myšlení ve stylu "nepřítel Ruska je můj přítel" je trochu nedůstojné filosofa a hlavně je tak hluboce amorální, že až trapné.
Jak může taková osobnost, která ospravedlňuje přestupování mezinárodního práva a ignorování rezoluce OSN, přispět k budování právního státu a občanské společnosti kdekoliv ve světě? Katastrofou Havlova myšlení je skutečnost, že si tento rozpor snad ani neuvědomoval. Na jedné straně kritizuje (pozdě) české politiky, když nechtěli respektovat nález ústavního soudu, na straně druhé nechápe, že je takovému účelovému vztahu k právu sám na mezinárodní scéně naučil.

"A teď dumej o právu, Havlíčku Havle," zpívá J. Hutka (ovšem v jiném kontextu).

Popravdě řečeno, nejedná se tu jen o osobní problém V. Havla; spíše tato situace vypovídá o nějakém dosti vážném problému naší civilizace. Co si vlastně o nás(!) myslet, když prohlašujeme za "morální autoritu" člověka, který schvaluje porušování práva a zákonů a svým vlivem tyto zločiny zaštiťuje? Proč lidé, glorifikující památku Havlovu, tak ochotně zapomněli na to, že má (nepřímo) na svých rukách krev obětí NATO? A Havel není jediným takovým případem v současném světě - ještě hroznější je úkaz v současném Rusku, kde nikoliv bezvýznamný počet lidí dnes ospravedlňuje Stalina (protestovala proti tomu ostře i Ruská pravoslavná církev). V Německu natolik vzrostl počet těch, kteří se klaněli Hitlerovi, že musely být tyto tendence zakázány zákonem. A to vše se děje nikoliv v režii totalitních režimů, ale jako svobodné lidové hnutí! Lze v tom spatřovat velice příznivý signál pro všechny, kteří zneužívají svou moc k přímé či nepřímé účasti na prolévání krve; mohou si být jisti, že jim bude (dříve či později) odpuštěno a dojdou poct.

Havel mlčící

Právě on zaštítil (ať už výslovně či mlčením nebo nekonáním) iniciativy bezbřehé privatizace, a potažmo rozkradení a vytunelování státního hospodářství. Když národu v r. 1990 1. ledna oznamoval, že naše země nevzkvétá, nedodal: "A bude to teď ještě horší." Zatímco národ v roce 1989-90 nevěděl, že hospodářskou podstatou ekonomické transformace je přechod tvrdému kapitalismu (lidé totiž doufali, že půjdou zachovat některé blahodárné prvky socialismu, např. státní vlastnictví největších podniků, infrastruktury a energetiky), tak Havel všechny vědomě v tomto snu podporoval (sliboval např., že u nás nebude nezaměstnanost). Jak se sám přiznal v r. 2009, úmyslně tenkrát po revoluci nepoužíval slovo kapitalismus ("prostě jsem se mu vyhýbal," pravil nedávno o této době - viz televizní záznam debatního pořadu; moderátora Havlovo otevřené vyjádření tak šokovalo, že se ho na to pro jistotu zeptal znovu a Havel mu to zopakoval). To je dost podivné chování osoby, která je prohlašována za "morální autoritu".

Dokonce i západní politici se divili, že opakujeme chyby vývoje západu, a hovořili o tom s V. Havlem, - jak sám v poslední době uvedl. A uznal při tom, že se dopustil chyby, když nepoužíval své autority, vlivu a moci k tomu, aby aktivněji působil na stav, způsob a cíle tehdejší naší politiky. Z toho lze vytušit přiznání, že neplnil svou prezidentskou funkci, jak měl a mohl. Jenže "pozdě bycha honiti", jak se lidově říká. Budiž však Havlovi ke cti, že alespoň s takovým odstupem našel jistý stupeň odvahy si tuto nenapravitelnou chybu (a morální selhání) uvědomit a veřejně přiznat. To také není tak málo.

Tam, kde měl poctivě promluvit, mlčel. A tam, kde měl mlčet, mluvil velice nešťastně. Právě Havel stále na potkání opakoval: "Dříve jste mohli dělat jen to, co bylo povoleno. Nyní můžete dělat vše, co není zakázáno. Je svoboda!" A protože zákony k přechodu na tržní hospodářství a privatizaci majetku nebyly hotové, brali Havlova slova všichni zloději jako výzvu k takové rozkrádačce státního majetku, o jaké se jim v komunistické totalitě ani nesnilo. A tak se tu na základě Havlova morálního apelu páchalo vše, co nebylo výslovně zakázáno. Takhle se u nás budovaly ty úspěchy kapitalismu a podnikatelé s rychlými astronomickými zisky vyskakovali jako václavky po dešti (za vybudování českého kapitalismu Havel i Klaus následně sklízeli chválu po celém západním světě).
Ta chvála měla ostatně i své čistě materialistické pozadí. Pod záštitou V. Havla byl u nás zaveden "zlodějský kapitalismus" (pojem od Solženicyna) jelcinovského typu, jehož uměly (u nás i v Rusku) hbitě využít západní firmy, jimž Havel posloužil hned dvakrát - jednou u nás a po druhé tím, že moralisticky vyklidil naše hospodářské pozice v Rusku, které mrštně zaujaly společnosti se sídlem na západ od našich hranic. Vzpomeňte, jak si Západ pochvaloval opilce Jelcina, který přivedl ruskou ekonomiku na hranici kómatu; a jaká nenávist vyšlehla ze západu na východ v době nástupu Putina, který "nedemokraticky a totalitářsky" zarazil laciný výprodej přírodních zdrojů do rukou nejbohatších Američanů.

»Po pádu Sovětského svazu jistý Michal Chodorkovskij založil organizaci Open Russian Foundation, v jejichž řídící radě zasedli nikdo menší než Henry Kissinger a Jacob Rothschild. Cílem organizace bylo vytvořit z chaosu a bezvládí, které v Rusku po pádu režimu zavládlo, nový řád, který by umožnil přesunout nerostné zdroje a bohatství Ruska do rukou zahraničních korporací. Naštěstí se Putinovi podařilo zvrátit tento proces. Chodorkovskij bručí v sibiřském vězení a Rothschildovci v Londýně a v USA skřípají zuby. Samozřejmě tohle Putinovi odpustit nemohou.« (Zdroj)

Tady hledejme část inspirace k zahraniční Havlově politice vůči současnému ruskému režimu. (Mimochodem, i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku letos uznal, že Chodorkovskij není politickým vězněm.)

To jsou ty "přízemně materialistické" souvislosti, které je potřeba vidět za oblibou či neoblibou politiků vládnoucích na teritoriích, na něž si Západ zrovna brousí zuby. A Havel byl v Bílém domě hodně oblíbený. (Kongres USA mu tleskal vestoje. Jistě, působilo tu i dojetí z historické chvíle pádu komunismu a Havlovo osobité charisma. A navíc jakožto dramatik uměl pracovat s emocemi posluchačů. Ale stejně - kongresmani nejsou děti, jsou to těžce pragmatičtí týpkové s hodně ostrými lokty, a jestli někomu nadšeně tleskají vestoje, pak je poněkud obtížné se domnívat, že by to bylo jen kvůli tomu, že tak hluboké či dojemné myšlenky, které tam český prezident přednesl, ještě nikdy neslyšeli.)
Ale zpět do kotlinky našeho pidistátečku. Z pozice nejvyššího ústavního činitele měl Havel možnosti, které nevyužíval, aby umravňoval politický život, jenž se pod jeho patronátem zcela morálně rozložil na vládnutí zlodějů a tunelářů. Tak byla následně demoralizovaná celá země, čímž byla spáchána ještě daleko větší škoda, než jsou hospodářské ztráty.
Jsou povolanější kritikové "havlovského způsobu demokracie" (který se jeví poněkud nešťastným). A to mezi jeho přáteli a disidenty a vrstevníky. V této souvislosti prokládám tento článek citacemi z komentářů Bohumila Doležala (který jinde hezky vzpomíná na literární spolupráci s Havlem v šedesátých letech).

Přikládám i odkaz na text písně "Demokracie", kterou na toto téma napsal Karel Kryl (a ten je přece opravdovou legendou boje proti totalitě, ale nedočkal se takových poct, neboť mu scházela Havlova jistá mravní flexibilita, pročež ho Havel považoval pro dílo budování státu za nepoužitelného). U textu je rovnou i video (nemusíte text vůbec číst, můžete si ho rovnou poslechnout a podívat na se Kryla).

Kladu si otázku, zda Kryl touto jedinou písničkou neřekl k domácí situaci svým způsobem více, než Havel všemi svými proslovy za dvacet let. Havel prý už v disentu nesnášel vedle sebe lidi s větším talentem, než měl on, protože by mohli ohrozit jeho ústřední pozici. Zřejmě proto se osobně postaral, aby se Karel Kryl nedostal do žádné státní funkce (tak podle výpovědi přátel Karla Kryla o jeho jednání s Havlem po revoluci, když za ním Kryl přišel, aby nabídnul své služby do budování demokracie).
Havel nikdy konkrétně a adresně neukázal na příčiny a viníky. A jsou chvíle, kdy hlava státu musí takhle promluvit - usvědčovat a kárat vhod i nevhod - když je tím posledním, kdo může politiky umravnit z pozice autority. I kdyby pak musel odstoupit. Jinak není ani morální ani autoritou, ale je jako hadr na holi. Leč místo toho náš prezident filosofoval o národní "blbé náladě", které však byl spolupříčinou.

Směrem k zahraničí nemluvil o strašlivých důsledcích globalizace, v rámci níž kapitalistické nadnárodní korporace bezostyšně plundrují planetu a likvidují obyvatelstvo, nemluvil o imperiální a koloniální politice amerických firem, bank, fondů a rodových klanů, ani o agresivitě šíření amerického pojetí demokracie a "amerického způsobu života"; nepromluvil o hrůzných počtech obětí amerických dodávek zbraní (oběma znesvářeným stranám) a amerických bomb (podívejte se třeba na stránce o Jugoslávii na fotografie výsledku úmyslné střelby ze stíhačky NATO na civilisty). Jen papouškoval fráze americké diplomacie o zlých ošklivých diktátorech, které je potřeba zničit, aby svět mohl být konečně šťastný. Nikdy se nezmínil o majetkovém prospěchu, který z každé války měla Amerika (ať už Kosovu nebo v Iráku atd.), jen bájil o svobodě.
Ani po odchodu z úřadu se tento veliký obhájce lidských práv a bojovník za pravdu a lásku nikdy nezmínil o vyfabrikovaných důkazech, jejichž pravost byla zcela vyvrácena, ale které před tím ospravedlnily útok na Irák (101.000 mrtvých).
Jak zrádný je pojem svoboda!, když se neřekne svoboda pro koho a svoboda k čemu; např. svoboda pro kosovské drogové obchodníky uchvátit cizí zemi, chytat Srby, zabíjet je a prodávat jejich orgány; či svoboda pro nepředstavitelně bohaté zotročovat ty, kdo nemají nic; či svoboda pro mocné porušovat jakékoliv zákony a jednat jen ve jménu zájmů zisku; nebo svoboda pro tuneláře, kteří v české privatizaci koupí továrnu "za babku", když podplatili privatizačního úředníka, zakoupený prosperující podnik cíleně zbankrotují, rozprodají jej a pošlou na úřad práce stovky propuštěných lidí. A co svoboda médií ohlupovat, mravně rozkládat, dezinformovat? Tuto zrádnost svobody náš filosof neviděl (či nechtěl vidět). Občas sice disidentsky utrousil něco opatrně kritického, ale k tomu nemusel být prezidentem. Od nejvyššího ústavního činitele se přece jen čeká něco víc.

Je nepochopitelné zdravému rozumu, jak Havel do posledních chvil neohroženě, srdnatě a se vtyčeným prstem uraženého mravokárenství kritizoval politické poměry např. v Rusku, jimž se nenamáhal porozumět, a hleděl na ně jen kukátkem washingtonských zájmů, ale při tom nenašel odvahu analyzovat, kritizovat a napravovat domácí morální rozklad, který se kolem něj děl více než deset let - tento domácí puch, který mu zaváněl přímo pod nosem, odháněl filosofujícími traktáty. Kdy mu spadlo srdce do kalhot? Když přijal všechnu tu slávu, kterou mu Západ složil k nohám v letech 1989-92?

Možná dostal po roce 1989 prostě strach, aby si jednou nemusel smutně zazpívat písničku svého přítele J. Hutky:
Vždyť je to nerozum, zkusit se s mocným přít,
mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit,
a při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal,
stačilo pochopit, stranou bys nezůstal.
... Havlíčku, Havle...
Havel jako bojovník za lidská práva a za mír ve světě

Havel byl známý tím, že s nabroušeným kopím chrabře vytáhl proti mocným tohoto světa a za obranu demokracie a utlačovaných, ale vždy jen tehdy, když měl za zády Bílý dům (resp. když mohl být jist, že je to v zájmu jeho amerických protektorů). Velkou statečnost projevil svým postojem k mocné Číně, která je na druhém konci Zeměkoule. "Václav Havel z ideologických důvodů do Číny prostě nejezdil, přehlížel ji. Partnerem mu nebylo čínské komunistické vedení, ale dalajláma. Výsledkem byla jakási nerovnost: Česko na této politice tratilo, Havlova reputace rostla a Pekingu jeho gesto nepůsobilo žádné problémy. Taky těm, kterých se Havel chtěl zastat, příliš nepomohlo, síly ČR na to zjevně nestačily. Politika úplného přehlížení Číny nebyla příliš produktivní." (Bohumil Doležal) Stejně neohroženě bránil mír na blízkém Východě tím, že vždy bezvýhradně stál na straně všemi okolními národy utlačovaného Izraele. Mír zaváděný bombardováním hájil dvakrát i v Iráku a za mír bojoval Havel i v Čečensku.
Některé detaily o čečenských bojovnících za svobodu jsou však zřejmě pod Havlovu rozlišovací schopnost. Nebere v potaz hrůzné teroristické útoky čečenských separatistů (masakry ve škole v Beslanu a v moskevském divadle Dubrovka). Čečenský boj podporuje bez ohledu na zdokumentované případy způsobů boje čečenských válečníků (dostatečně známé jsou filmové záběry Čečenců, které si sami pořídili, jak zastřelí ruského civilistu na ulici jen proto, že je to Rus, jak nelidsky mučí zajaté ruské vojáky, nutí je k přestupu na islám či zaživa uříznou ruskému vojákovi hlavu). To však nebrání Havlovi postavit se jim morálně po boku.
Nobelovka za mír mu však nakonec vyklouzla (snad to nezní moc škodolibě) - inu, mír je někdy potvora.

Havel jako budovatel občanské společnosti se svobodou slova a právního státu

A když se národ vzepřel proti vybudování americké základny se součástí amerického raketového systému v Brdech, měl pro uvědomělý občanský názor Havel pramálo pochopení, ač jinak doposavad vybízel k občanské angažovanosti, aby se lidé domáhali svých práv.

Tu se opět vracíme k Havlově dvojímu metru a dvoutvářnosti. Svobodu projevu velebil jen do té míry, dokud nešlápla na kuří oko právě jemu (viz např. soudní kauzu karikatury), investigativní dohled novinářů nad politiky a právo veřejnosti na informace o státních činitelích uznával jen, pokud nějaký drzý novinář nechtěl dohlížet i na prezidenta nebo se nedožadoval informací o něm.
Na novinářský dotaz ohledně majetkových čachrů kolem Havlových restitucí, odpověděl Havlův věrný Špaček, že prezidenta tato otázka "neinspiruje k odpovědi"; hezké, že?, v tomhle duchu podle jeho vzoru argumentovali snad všichni naši politici, na něž se něco provalilo; zdroj).
Z médií si vybíral jen ta, která mu nekladla nepříjemné otázky (např. Českou televizi). Taková si zval k sobě na návštěvu (přece nebude On chodit někam do studia), usadil je do křesílek někde v salónku, kde padla na reportéry posvátná bázeň před majestátem nejvyššího státního představitele, takže je ani nenapadlo zeptat se na něco nevhodného, co by mohlo rozrušit Jeho Výsost, a jen mu uctivě přisluhovali při jeho filosofujících glosách. (To není špičkování proti Havlovi, který se konec konců jen choval dle své nátury dramatika a divadelníka, ale proti těm reportérům, kteří servilně zaujali takovéto role; současní mediální pracovníci mimochodem provádějí to samé uctívání Havla, i když je idol po smrti a nelze tedy říci, že by je k tomu nějak tlačil.)

Podobně dvojí metr měl i pro ideu právního státu. V kauze vzpoury v České televizi se Havel choval zcela v linii své dvojaké morálky. Vyhlášením podpory vzbouřencům, kteří ač nebyli v souladu "s literou zákona", počínali si v souladu "s duchem zákona", jak to Havel interpretoval, vlastně před národem řekl, že zákony se dodržovat nemusí. Legální Hodačova televize byla dle Havla sice dle "litery zákona" ale "v rozporu s jeho duchem" (pomohl si přirovnáním s rokem 1948, kdy se komunisté dostali k moci legálně, ale proti duchu ústavy).
I já jsem samozřejmě stál srdcem na straně vzbouřenců a "bobovizi" jsem zavrhoval, avšak stejně tak odmítám Havlovu argumentaci, která sice není nemravná, ale je hluboce nemorální a z postu hlavy státu demoralizuje národ. Smutně typické pro Havla je, že argumentovat ve prospěch "vzbouřenců" bylo možno i jinak, ale Havel bez skrupulí zvolil tento způsob, který se neohlíží na právo. Kdo pak mohl brát z jeho úst vážně volání po právním státu?
Pravdu a lásku nedokázal Havel přinést nejen do mezinárodních vztahů, kde si z něj velcí hráči udělali maskota, jehož přítomnost na konferencích jim dodávala jakýsi morální punc věrohodnosti, ale bohužel ani na domácí politickou scénu. Zvláště známá je jeho nenávist (a podle očividců je to silné slovo na místě) k V. Klausovi (Klaus byl pro Havla cosi jako Rusko). Havel prostě nebyl tou vysoce mravní osobností, která dokáže svými osobními kvalitami inspirovat, zvát k napodobení a přenášet je na lidi kolem sebe.

Na druhé straně i při vší kritice nutno uznat, že prostou lidskou slušností stál o patro výše, než proudily kalné vody české politiky.

A co říci o jeho údajně úspěšné roli při převádění národa od totality ke svobodě? Není to zas až tak slavný režijní počin. Jednak s národem nečestně manipuloval, jak bylo řečeno výše, a vysloveným neúspěchem jeho éry bylo rozbití Československa, čili rozpad státu, jehož byl prezidentem. Dlouhá řada komentárů tenkrát měla za to, že Havel jako prezident proti rozbití státu (čili toho dědictví, které dostal do správy a na něž přísahal) nedělal ani zdaleka tolik, co mohl a měl. Slováci Havla příliš nemilovali (dokonce po něm v Bratislavě házeli vajíčka), a tak byl možná docela rád, že se jich zbavil, - těžko co říci o všech jeho motivech, kvůli nimž při rozkládání státu zaujal pozici mrtvého brouka. Možná se bál, že by vypuklo násilí ze strany slovenských nacionalistů, kteří prý byli připraveni podnikat nějaké diverzní akce na Moravě, kdyby Praha bránila odtržení Slovenska.

Havel jako slavný filosof

To, že sklízel úspěch po celém světě, nebude zřejmě díky filosofické kvalitě jeho projevů, ale spíše proto, že jako figurka výborně zapadal to plánů architektů nového světového řádu, kteří ho s radostí ověnčili celosvětovou slávou k tomu, aby svou roli mohl vykonávat co nejefektivněji.

Celá malost Havla jako veřejné osobnosti i jako filosofa vynikne při srovnání s osobností skutečně velkého formátu, jakou byl např. A. Solženicyn, který se nedal koupit ani komunisty ani kapitalisty. A nezaštítil svou autoritou válečné zločiny. (A jeho knihy a projevy se dají číst.) Pokud někdo tvrdí, že Havel uskutečnil Solženicynovu výzvu: "Nežít ve lži," a myslí tím období po r. 1989, pak je to dost krutý vtip. Škoda, že se Havel nepokusil dostat do českého povědomí jiný Solženicynův výrok: "Je na čase, aby Západ bránil ani ne tak lidská práva, jako lidské povinnosti." Chcete-li vidět skutečnou svobodu veliké mysli, stačí si otevřít např. jeho harvardský projev, který se bude přetiskovat a číst i v době, až bude jméno Havel jen položkou na seznamu mrtvých prezidentů. (Ambon o tomto velikánovi.) Mimochodem, po bombardování Bělehradu přirovnal Solženicyn NATO k Hitlerovi.

O Solženicynovi jsem kdysi napsal: "Usvědčil ze lži sovětský režim, za což sklidil na Západě ovace. Pak usvědčil ze lži i Západ a ovace umlkly." V těch dvou větách je skryt i rozdíl mezi ním a Havlem, pro něhož platí jen ta první z nich. Proto zemřel s kufrem plným medailí a řádů.

Havel je sice opěvován jako ten, kdo "nás převedl do svobody". Jenže jak by mohl bázlivý služebník mocných klanů chápat, co to znamená svoboda? A když to sám nechápal, jak by mohl tento experiment dopadnout jinak, než jak u nás dopadl? Solženicyn píše: "Jestliže se ... budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení: Nač je stádům darů svobody? ... Jejich dědictvím z rodu na rod je jen jařmo a bič."

Havel - důchodce

Myslím, že mu náš národ po přelomu tisíciletí po právu přičítal k tíži jeho spoluzodpovědnost za morální rozklad české politiky, za šíření nekritického amerikanofilství a slaboduché rusofobie (odmítal Rusko počítat do Evropy), jakož i za ospravedlňování nespravedlivých amerických válek, do nichž jsme byli (i díky Havlovi) zataženi. Když odešel z prezidentského úřadu, měla zřejmě většina národa za to, že tam byl až moc dlouho. O tom mimochodem velice výmluvně vypovídá i podpora veřejného mínění jeho úhlavnímu antipodu V. Klausovi, který rok po svém zvolení prezidentem dosáhl skoro takové důvěry, jakou měl Havel při svém nástupu do funkce v dobách prvotní euforie. O faktickém stavu jeho obliby v národě mlčky svědčí i osudy (resp. pády) politických stran, které Havel kdy veřejně před volbami podpořil svou přízní, a tím nad nimi vyřkl ortel záhuby; jeho politické "polibky smrti" jsou už příslovečné (naposled takto poslal do politického podzemí stranu zelených).

Po odchodu z úřadu Havel (sice správně, ale příliš pozdě) kritizuje režim, který pomáhal budovat a v jehož čele 13 let stál. Připomíná, že moc zde uchvátili bývalí komunisté a kvůli tomu se dílo budování demokracie nedaří. Jenže sám se velice zasloužil za to, že u nás neproběhla žádná politická očista společnosti (ve stylu alespoň nějaké slabší ozvěny poválečné německé denacifikace).
»...Havel a jeho lidé připustili, aby značná část archivů (spolupracovníků StB) byla zničena. Přímo pod nosem docela bezmocného místopředsedy federální vlády Čarnogurského likvidoval setrvavší náměstek ministra vnitra a bývalý velitel StB generál Lorenc nepohodlnou dokumentaci. Zbytek se pokusil ministr vnitra Sacher využít proti svým politickým oponentům, pak jej použili Havlovi lidé proti konkurenci (případ Bartončík). Bylo jasné, že se s věcí musí něco dělat. Základem toho, co zbylo, byl tzv. registr svazků, pouhý seznam spolupracovníků komunistické politické policie. Jediné, na čem se shodlo skoro celé politické spektrum, bylo, že se tyto seznamy nesmí za žádnou cenu zveřejnit. Když takto vyřadili racionální řešení, začali vymýšlet iracionální. A jak už to bývá, většina seznamů se vzápětí dostala na veřejnost neoficiálně (Cibulkovy seznamy).« (B. Doležal)
Zveřejnění seznamů spolupracovníků StB Havel neúnavně kritizoval a jejich hodnověrnost vytrvale zpochybňoval (neslušné slovo, jímž ho za to v médiích označil jeho bývalý přítel, disident Cibulka, je dostatečně známo; naštěstí měl Havel tolik soudnosti, že Cibulku nezažaloval). Jiný klíč k politické očistě však Havel dodat neuměl a asi ani nechtěl. I to vypovídá o jeho slepotě k významu morálního stavu společnosti a mravnosti v ní.

+ + +

Třetí dějství na pódiu života stárnoucího dramatika, bylo pro něj zřejmě spíše bolestné. Nejen kvůli zdravotnímu stavu. Přinejmenším si musel alespoň částečně uvědomit, v jakém morálním marasmu je vláda této země, jaké morální škody byly napáchány na jejím obyvatelstvu. Jsem dále přesvědčen, že tak inteligentní člověk musel (po získání jistého odstupu od role prezidenta) alespoň mlhavě nazřít, že hrál roli, kterou si sám nenapsal. Na světě určitě žije pěkná řádka lidí, kteří jsou vzdělanější, moudřejší, silnější, odvážnější a pracovitější, než byl Václav Havel. Přesto nikdy nedostanou žádnou odměnu, ani se jim nedostane poct, řádů, medailí, čestných doktorátů, ani je nezvou na univerzity slavných jmen, ani je nezná půlka světa. Když svět složí někomu k nohám tolik chvály, uznání, slávy a jmění, pak to nebývá za jeho lidské kvality, ale za to, že služebník koná, co je od něj očekáváno a že dobře sehrál nějakou roli, která je důležitá pro někoho, kdo má tu moc tohle všechno svému oblíbenci dát za odměnu... Kdybys zachránil před smrtí miliardu lidí z třetího světa, určitě nebudeš tolik chválen a oceňován jako náš hrdina. Čím to, Havlíčku Havle?

+ + +

Havel je dnes mytologizován jako téměř bájeslovná bytost, která se čistá a neposkvrněná vynořila z močálu komunismu, aby převedla naši společnost z totality ke svobodě. Jenže se už neříká, že se mu ten převod nepovedl. (Hodnotit jako úspěch vše, co neskončí válkou a bratrovražedným krveprolitím, může být realistickým pohledem někde ve kmenových středoasijských republikách, ale v našich středoevropských podmínkách to asi není správné měřítko.) Neúspěch převodu do svobody je znát v tom, že dnes ani po dvaceti letech nežijeme v civilizované a slušné společnosti (jakou je např. Rakousko), ale v morálně rozvrácené kleptokracii, z níž je české obyvatelstvo frustrováno a morální zlepšení je v nedohlednu. Doufat, že náprava věcí nastane výměnou generací, není opodstatněné, protože nové generace vyrůstají v morálně pokřivené společenské konstelaci. Hospodářství je zruinované a zadlužené, politika plná korupce. Byl-li zde V. Havel 13 let v nejvyšší ústavní funkci, není možno mu nepřiřknout za tento stav vysokou míru spoluzodpovědnosti. A není to jen kvůli Havlově nepraktičnosti či politické nešikovnosti, ale především kvůli jeho mravní a morální nepevnosti. Tento obrovský neúspěch transformace společnosti samozřejmě není jen dílem V. Havla, ale je i jeho dílem.

Osobně si myslím, že Havel ne dosti hluboce chápal obsah těch slov, které si vepsal do znaku: pravda a láska. Používal je spíše jako líbivý slogan, proti němuž lze těžko co namítat (co můžeš mít proto lásce a pravdě, že?) Jenže pravda to souvisí s prorockou službou a vyžaduje naprostou morální pevnost. Tomu Havel nedostál. A láska to je hodnota související s obětí a s poznáním lidské duše (a Boha), a zakládá se na nekompromisní mravnosti; ani tomu obsahu se Havel ve svém veřejném životě nepřiblížil.

A máme na stole opět tu otázku, která nás zajímá a často ji zde řešíme. Oč opřít své uvažovaní, aby mohlo být zakotveno v pravdě a lásce. Solženicyn těsně před smrtí řekl: "Pro mě je víra základem a pilířem osobního života člověka." Havlův osud je smutným dokladem dávné zkušenosti, že bez víry v Boha je člověk i se svými úvahami (ať už jsou jakkoliv sofistikované) jen popelem vířícím ve větru svých vášní a předsudků či plevou hnanou vichry světské marnosti kamsi... Má-li mít nějaké lidské snažení opravdovou hodnotu, musí být zacíleno do věčnosti, poměřovat se s věčnými hodnotami.

S každým dalším mravním pokleskem se mění a deformuje duše člověka. U Havla to byl proces probíhající celá devadesátá léta, leč osudovým zvratem bylo nejspíš bombardování Bělehradu. Mám dojem, že v té době přišel o své typické charisma a začal být lidem protivný. Právě před koncem milénia přišel o větší část těch zbytků přízně národa, jimiž byl před desetiletím zahrnut. Nakonec už byl Havel jako "tenhle Gorbačov, jehož znal celý Dlabačov", - více znám a uctíván za hranicemi, kde ho moc neznali a byl tam spíše symbolem čehosi, než doma, kde jsme ho znali. Takže v r. 2003 - "když jednou odešel, nikdo se kvůli tomu nevěšel..." jak se zpívá.

A co se týče jeho politického vidění světa? Jeho stále opakovaná dutě neškodná fráze o "globální odpovědnosti" nemá šanci dojít naplnění za současného mocenského systému, dokud nadnárodní korporace nebudou mít z odpovědného chování zisk, a to je takový protimluv, že to zřejmě znamená: nikdy. Leč třeba se vývoj bude ubírat jiným cestami. Na spadnutí je tu nová velká válka. Jestliže USA v osmdesátých letech "uzbrojili" Sovětský svaz, pak dnes Čína a spol. mohou snadno "uzbrojit" Evropu. A osud USA je velikou otázkou. Havel sám napsal: "Doby, kdy Evropa učila a vychovávala svět, definitivně skončily." Možná Havel zemřel právě včas, aby neviděl, jak se Evropa prostřednictvím vleklé všestranné krize ekonomiky i hodnot a mravního a morálního úpadku stává tím, čím byla kdysi, - západním poloostrovem Asie.

Asi se tento politik už nedokázal vymanit z politických kulis, které si na svém podiu vystavěl a zvyknul si na ně. Amerika - přítel a dobro. Rusko - nepřítel a zlo. Jednoduché vidění světa a uzavřená mysl jsou vždycky pokušením. To je kámen, který táhne mezinárodní vztahy ke dnu. Leč neumím si představit, že by při pohledu na vývoj světa nezačal nakonec alespoň tušit, že ta Amerika nebude tak jednoznačně kladným supermanem, který má jen ty neušlechtilejší cíle a je povolán zachránit svět pro svobodu a blaho (snad alespoň nová éra Wikileaks mu trošičku pootevřela oči). Ať už tušil či netušil, je to v obojím případě důvod k lítosti nad tímto člověkem, v němž bylo něco ušlechtilého, a který mohl vykonat něco opravdu dobrého a významného pro svět (byť by v takovém případě určitě nebyl ani z tisíciny tak slavný a známý), kdyby... Kdyby co? Co dává člověku světlo do mysli a vyvádí ji z temnoty nevědomosti, předsudků, podezíravosti, obojakosti, alibismu, licoměrnosti, naivity...? Sám člověk nemá sílu ani prostředky, aby sňal zatemňující závoj ze své mysli. Kdo to pro něj může udělat? Křesťan zná odpověď.

P.S.
Někteří kritikové vidí náznaky sebereflexe a sebeironie v jeho filmu Odcházení. Nevím, jestli to tak je. Rád bych věřil, že - v duchu přísloví "lépe pozdě, než nikdy" - si Havel nakonec uvědomil, co pomáhal provést s touto zemí. A rád bych věřil názoru autora kritiky, že se tímto filmem Havel národu hluboce omlouvá. Pokud to tak je, potom mu jako Čech sám za sebe odpouštím. Ale za ty tisíce zabitých, jejichž vyvražďování tak horlivě (ne)morálně zaštítil, mu odpustit nemohu. Za ně ať ho soudí Bůh.













Zobrazit příspěvek č. 755 jednotlivě

Administrátor --- 28. 12. 2011
Nechutná epizoda v betlémském chrámu

Vážný incident v chrámu Narození Páně v Betlémě

nastal 28. prosince mezi arménskými a pravoslavnými duchovními při každoročním generálním úklidu chrámového prostoru.

Podle zprávy Jerusalemského patriarchátu mniši bratrstva Svatého Hrobu šli do Betléma a začali s františkány a armény provádět generální úklid.

V basilice Narození Páně se provádí generální úklid jednou do roka krátce před pravoslavnými vánočními svátky a podílejí se na něm všechna křesťanská vyznání, která chrám užívají. Spoluužívání chrámu včetně jeho údržby a úklidu se řídí přesnými dvoustrannými dohodami, které jsou mezinárodně uznané a musejí být do detailu dodržované, aby byl zajištěn klid.

Když pravoslavní postavili žebřík a začali s úklidem, arméni neopustili chrám, jak je domluveno ve smlouvě. Pravoslavní okamžitě požádali o přítomnost policejní ochrany, ale arméni i tak zaútočili na pravoslavné duchovní provádějící úklid. Mnichovi Matoušovi zlomili dva prsty, diakon Athanasios byl zraněn na rameni a dále byli zraněni další tři kněží.

Pořádková policie vytvořila kordon mezi pravoslavnými a armény, a tak bylo zabráněno horším útokům. Nakonec byli arméni vyvedeni z chrámu a pravoslavní mohli pokračovat v úklidu. Jerusalemský patriarchát protestoval proti chování arménů a obvinil je z podněcování nepokojů a vytváření problémů.

(Romfea.gr adal.)








Zobrazit příspěvek č. 756 jednotlivě

Administrátor --- 29. 12. 2011
Ohlédnutí za pohřbem

O duchu doby

Minulý týden jsme se mohli opět nadýchnout doušku totalitní atmosféry, která se paradoxně vrátila do naší kotliny u příležitosti smrti prvního prezidenta po pádu totality. Může to být dosti cenná zkušenost. Svědčí mj. o tom, jak snadno se současné společnosti může (vlastně kdykoliv) zmocnit duch totality a jak bezbranná většina společnosti vůči tomu je. Stačí nějaký vhodný impulz, který media využijí, zesílí a rozprostřou na lid.

V některých případech média zneužijí nějakého impulzu, který by sám o sobě mohl být neškodný, a sama se stávají iniciátory manipulace. To je ještě ta lepší varianta, protože alespoň víme "kdo za to může". V horším případě jsou sama média obětí silné (dojemné, dějinotvorné či euforické) události nebo podlehnou "charismatickému" vlivu silné osobnosti, a pak vykonávají jen roli aktivního zesilovače. Novináři sami pilně pracují (a domnívají se, že zcela svobodně a odpovědně) ve prospěch manipulace s lidmi. A lidé, kteří tomuto masovému vlivu podlehnou, si myslí, že všechno je tak, jak má být, že tento (duševní i duchovní) stav společnost je adekvátní aktuální společenské situaci.

Když zde hovoříme o duchu totality či duchu události, duchu ovládajícímu společnost apod., nemyslíme tím něco abstraktního, ale naopak cosi velice skutečného a výrazně se konkrétně projevujícího. Konec konců i Václav Havel rád hovořil o duchu a měl tím na mysli zcela konkrétní objektivní skutečnost.
Abychom mohli pokračovat, musíme si připomenout některé prvky křesťanského učení o člověku.

Křesťan poučený evangeliem ví od Ježíše Krista, že zdrojem duševního a myšlenkového života není hlava ale srdce. Ze srdce vycházejí všechny vášnivé (tj. vzrušené) myšlenky, touhy, vášně (Mar 7,18-23). V srdci se člověk rozhoduje; rozum poté už jen racionálně zdůvodní, podpoří a provede to, co se rozhodlo v srdci. Ze srdce dostává rozum zadání pro svou činnost, kterou poslušně provádí. Tento rys vnitřního ustrojení člověka nám Kristus v evangeliu nepřipomíná zbytečně. Ten, kdo chce dosáhnout nějakého stupně kontroly nad svým vnitřním životem, musí tyto principy dobře znát a postupně se naučit je pozorovat. (Už samotnou schopností sledovat to, co se děje v jeho nitru, dosahuje člověk překvapivé míry kontroly. Temné duchovní síly ovlivňující zvenku stav srdce, totiž nemohou naplno pracovat, když nemohou zůstat skryty.)

Tedy - kdo dosáhl kontroly nad srdcem člověka, získal tím značný stupeň moci nad celým člověkem - ať už je tím, kdo má tuto moc, daný člověk sám, nebo je to nějaká duchovní bytost (mám na mysli démona) nebo je to nějaká pozemská politická vláda atd. Tyto vědomosti a nějaký pokus o jejich praktickou reflexi patří k principům křesťanské duchovní praxe. Jenže netýkají se jen jednotlivé lidské osoby, ale mají svůj průmět i do studia chování celé společnosti. Jinými slovy - komu se podaří uchvátit nějaký stupeň kontroly nad srdcem lidí, z nichž se skládá společenská masa, dosahuje tím odpovídajícího stupně kontroly nad společností. Záludné na tom je, že tato moc nad lidmi je skrytá, lidé si ji neuvědomují a vůbec jim nepřijde na mysl, že jsou manipulování, protože mají dojem, že ke svým rozhodnutím dospěli svým vlastním uvažováním.

A nyní alespoň zběžně něco o světských důsledcích řečeného.

Tyto zákonitosti vyplývající z vnitřního ustrojení člověka jsou jistě známy i psychologii, a z ní pak pocházejí metody, jimiž běžně pracují média při manipulaci s diváky (posluchači, čtenáři). Jak se zdá, poměrně málo se využívá přímá lež, většinou se spíš dovedně pracuje s pravdivými či jednostrannými informacemi. To je ta vrchní vrstva mediální manipulace, která je dostatečně známá. Vypadá to tak, že pod ní je ještě hlubší vrstva, a ta pracuje nikoliv s rozumem a argumenty, ale se srdcem manipulovaných lidí. Např. skrze emoce (hněv, dojetí, sentimentální soucit, lítost, rozhořčení, nadšení); někdy však může působit samotné "hraní na city" průhledně až trapně. Efektivnější je jiný způsob, jak naklonit srdce lidí tam, kam je třeba. Pokusit se je přimět, aby si vytvořili osobní vztah (např. k oběti konfliktu, s níž diváky reportér seznámí; pochopitelně oběť musí patřit k té straně, kterou chce reportér ospravedlnit a glorifikovat).
To v praxi znamená seznámit diváky s konkrétní lidskou osobou a jejím pohnutým osudem. Kdybych byl redaktorem, který by chtěl zmanipulovat diváka, učinil bych asi toto. Vybral bych ke své reportáži určitého člověka (nejlépe ženu či dítě), náležející k té straně, k níž chci strhnout sympatie. Nechal bych ho učinit krátkou výpověď či bych mu položil jednu nebo dvě otázky. Nejlepší je, aby se jeho výpověď netýkala politiky, protože s tím už lze polemizovat. Stačí jen, aby promluvil o svém tragickém osudu, a při tom bych ukázal, co mu způsobily bomby či rakety létající z druhé strany. Žádné velké podrobnosti, jen předvést divákům jeho osobní neštěstí. Zdá se, že to úplně postačuje k tomu, aby k této osobě posluchači pocítili přirozený soucit a naopak zaujali postoj averze k tomu, kdo jí to způbil, tj. paušálně ke všem příslušníkům opačné strany (co na tom, že i na druhé straně jsou lidé nespravedlivě postižení raketami létajícími naopak ze strany, k níž patří mediálně předváděná oběť konfliktu?) Někdy se v rámci "objektivity" zařadí do reportáže i předvedení nějaké osoby z té druhé strany - to bývá většinou arogantní politik, voják, fanatik apod., nebo to může být civilista, ale toho už reportér nechá, aby řekl něco, s čím se dá nesouhlasit.

Když je tu zrovna zájem na převratu nějakého státu, u něhož si přejeme změnit vládu či společenské zřízení, pak média neustále informují o osudech aktérů opozice - bez ohledu na to, že tato opozice má nepatrný počet příznivců a že pronásledování opozičních lídrů má charakter tak krutých trestů jako např. desetidenní vězení za organizování nepovolené demonstrace apod. Nemluvě o tom, že média zásadně přehlížejí hospodářskou kriminální činnost těchto "nespravedlivě stíhaných". Tak mi to připadá.

Tento vyzkoušený postup vidíme ve zpravodajství zcela běžně. Kdyby byla televizní redakce objektivní, pak by vždy v průběhu používání těchto psychologicky ověřených postupů měl někde v rohu obrazovky blikat červený nápis: "Pozor, právě je s vámi manipulováno."
Jakmile je srdce nakloněno vybudovaným vztahem, přestává rozum fungovat nezávisle, ale už jen zdůvodňuje to, co si srdce přeje zdůvodnit; pracuje s dodanými informacemi tak, aby to bylo ve prospěch strany, k níž mám příznivý vztah. Dokonce je člověk schopen někdy zavrhnout i velice silné argumenty a důkazy, protože působí jen na rozum, kdežto srdce je silnější. Ten, kdo si přeje s lidmi manipulovat, se už pak nemusí o nic starat. Lidé sami přemýšlejí v rámci vloženého nastavení - vyhledávají si sami informace ve prospěch jednoho a bagatelizují či potlačují informace, jež jsou ve prospěch druhého. Myšlení pak funguje skoro jako počítač, do něhož je vložen software, který hardware (tj. rozum) už jen poslušně vykonává (to je, samozřejmě, jen přirovnání).

Prostou úvahou nahlédneme, že nejúčinnější vlády nad společností se dosahuje, když jsou zmanipulována i média. Tj. když samotní novináři nevědí, že jsou zmanipulováni a tuto manipulaci jen agilně (a v dobré víře) rozšiřují na společnost. Impulz, z něhož se stane software, podle něhož pracují novináři, může vzejít buď z nějaké působivé události nebo silné osobnosti (či z kombinace obojího).
Dvacáté století zná celou řadu ilustrací. Vzpomeňme třeba na Hitlera, který dokázal oslovit a uchvátit celý národ tím zvráceným impulzem, kterým jej masíroval. Zajímavá je proměna naší společnosti v době kolem začátku druhé světové války - zvláště změna myšlení tehdejších novinářů, kteří dokázali přenést svůj stav na společnost a vyvolat skutečnou společenskou agresi vůči těm, kteří si uchovali odstup a svobodu. O tomto mediálním honu na nepřizpůsobivé by mohl své vyprávět např. Karel Čapek, jehož tato společenská proměna dostala do hrobu. Podobně silnou událostí, která ovlivnila myšlení lidí, byl konec druhé světové války, euforie, osvobození atd. A můžeme jít dál - nerealistická antikomunistická hysterie v USA (tzv. mccarthismus; 14 miliónů lidí bylo prověřeno FBI; statisíce lidí muselo složit přísahu, že nejsou komunisty; do podezření a tím pádem i šikanování se dostal např. Charlie Chaplin, Albert Einstein a dal.; spousty lidí byly v USA postiženy celospolečenským opovržením, ztrátou zaměstnání, části platu atd.). Pozoruhodné je i nekritické opojení a důvěra, kterou většina společnosti na druhé straně železné opony vložila v komunistické ideje.
Minulý týden jsme právě u nás zažili něco, co nejspíš není tak vzdáleno od právě popisovaného. Z části je to působení události smrti prezidenta, z části je to výsledek práce médií a z další části je za tím i působení vlády, která pohřbu zesnulého bývalého státníka udělila nejvyšší stupeň pompy. K tomu je možno ještě připočíst ohlasy novinářů a státníků ze zahraničí, které dodaly českému člověku pocit světového uznání (s nerealistickým pěstováním národní sebedůvěry pracoval i Hitler; ten šel však ještě o hodně dál, až k sugesci národní vyvolenosti).

Značný vliv zde jistě sehrává skutečnost, že u tak necírkevního národa, jako jsme my, jsou tyto lidové státnické ceremoniály a jejich emocionální vrstva nepokrytou náhražkou církevního života. Účastníci velkolepých a masových pietních akcí prožívají jakýsi odlesk toho, co cítí náboženští lidé při duchovních slavnostech. Přiznávám se, že na mne působí právě tento "odlesk" jako nějaká žalostně neúplná náhražka. Narážel jsem na to na začátku předchozího článku:
"Když se světská pieta stane náhražkou za náboženské rozloučení s modlitbou, působí to vskutku děsivě a beznadějně. A když vyzývání k zachovávání odkazu (Věrni zůstaneme!) má nahradit víru ve věčný život, dýchne na člověka mrazivé vanutí prázdnoty."
Komentátoři často velebili "semknutí národa" či jeho sjednocení kolem Havlovy památky. Uznávám, že zážitek takové jednoty je silná zkušenost. Jenže takové sjednocení lidí samo o sobě ještě nemusí znamenat, že je to něco dobrého. Pomineme-li velkolepé sjednocení Němců před druhou světovou válkou a obrátíme-li se k Bibli, pak lze připomenout, co se píše o stavu lidí, který vyústil ve stavbu Babylonské věže: "Celá země byla jednotná v řeči i v činech" (Gen 11,1). Tou jednotou se nemyslí jen tehdejší společný jazyk, ale společné úmysly, dohoda, jednání. (Mohli bychom říci i - politická jednota. Ne nadarmo si dala Evropská unie do svého architektonického znaku právě Babylonskou věž. Viz příspěvek č. 529, kde je kromě obrázku dávné i současné věže také zamyšlení nad dvěma různými druhy sjednocení lidí.) Křesťan by měl chápat, že každá jiná jednota, která není založena na sjednocení v Kristu, je službou zlu.

Tím se pomalu dostáváme k tomu, před čím by nás měl zážitek minulého týdne a dusivý závan totality varovat. A to je očekávané sjednocení celého lidstva, sjednocení, které už kvasí a zdá se být téměř na dohled. Mám na mysli to, co očekávají křesťané a o čem hovoří naši dávní i nedávní proroci: příchod Antikrista. Zcela jistě bude pracovat i s prostředky, o nichž byla výše řeč. Bude jistě mistrně využívat vnitřního lidského ustrojení, a tudíž se bude snažit proniknout k srdci každého člověka. Bude používat média, která budou nevědomky zmanipulovaná tak, aby s nadšením šířila jeho duchovní vliv. A budou to činit v dobré víře, že je to v zájmu největšího blaha lidstva. Jeho mocný impuls bude zasahovat lidská srdce na všech úrovních - od emocionálního až po ten slovy nevyjádřitelný způsob. Bude používat své kouzlo (a to slovo používám v nejširším smyslu toho slova) k tomu, aby se dostal do lidských srdcí a lidé zmanipulovaní, očarovaní a oklamaní pocítili opojný prožitek jednoty. Lidé, povzneseni tímto falešným sjednocením, se pak snadno obrátí s nevýslovnou nenávistí vůči všem, kteří toto "krásné" dílo kazí svou nedůvěřivostí, vnitřní svobodou a jiným smýšlením.

Jak snadno se to vše může stát, o tom nás učí např. vzestup Hitlera k moci i události minulého týdne. A dnes by to Hitler měl daleko snazší. V době takové rozšířenosti a moci médií je možné provádět s lidmi věci, které byly před pouhým stoletím zcela nepředstavitelné. Právě události minulého týdne ukázaly, že s velkou částí společnosti nebude při jejím sjednocování žádný problém. Lidé už jsou připraveni myslet stejně a s radostí nechat svá srdce ovládnout impulzem dojemné události; bez odporu se nechají strhnout chováním druhých, které je mediálně představeno jako následování hodný příklad. A zvláště ochotně následují příkladu slavných (tj. v dnešní době hlavně herců apod.)

Jak je to možné, že jsou dnes lidé tak neuvěřitelně snadno ovladatelní? Asi je to kvůli tomu, že na jedné straně nemají žádnou kotvu, které by se mohli přidržet v tom dravém duchovním proudu, který zmítá společností (a dovolím si tvrdit, že jedinou takovou dostatečně stabilní oporou je evangelium a zakotvenost ve správně vedeném duchovním životě). Na druhé straně - způsob života, který lidé vedou, učinil jejich srdce zcela nechráněnými proti manipulaci zvnějšku, a navíc jsou už vychováni tak, aby nevěnovali této ústřední části své bytosti prakticky žádnou pozornost. Nemají tudíž ani síly ani schopnosti ani důvod nějak aktivně kontrolovat toto centrum svého vědomí. Nechají se snadno dojmout, snadno přesvědčit, snadno ovlivnit, snadno oklamat; rádi sní, jsou roztoužení, materialističtí, loví kolem sebe každý impulz, který jim dá nějaký prožitek. Těžko si představit lepší lidský materiál pro případného velkého masového manipulátora, než lidi, kteří jsou tak snadno ovladatelní svou závislostí na materiálním dostatku, zábavě, emocích...

A jestliže se dnes zdá, že místo pro takového manipulátora je už sice připravené, ale naštěstí prázdné, tak si uvědomme, že takováto místa nebývají uprázdněna dlouho.

+ + +

Názorná mediální ilustrace k výše popisovanému

Ocituji pár řádků současného novináře z Lidových novin, který opěvuje velkolepost pohřebního průvodu vinoucího se křivolakými pražskými uličkami k Hradu. Nekritizuji skutečnost, že se nějakému novináři průvod líbil ani že na něho zapůsobil povznášejícím dojmem. Spíše se pozastavuji nad pozměněnou myslí tohoto novináře, který je určitě inteligentním a vzdělaným člověkem. Ta proměna mysli, stržené duchem události, je tak výrazná, že se snad blíží stavu změněného vědomí vyvolaného opojením z halucinogenů. Používám výňatek z jeho článku jako ilustraci síly toho pseudoduchovního působení, o němž je řeč výše.

Za nejtypičtější rys myšlení toho novináře bych asi považoval ztrátu soudnosti. Jinak si neumím představit, že by vzdělaný inteligentní člověk napsal dobrovolně tak hloupě zidealizovaný popis jakékoliv masové akce. Čtenář nezasažený kouzlem události a uvažující svobodně si totiž nutně bude myslet, že si novinář dělá z pohřbu srandu a vypráví o něm s přemrštěnou (a vzhledem k tomu, že je to pohřeb, tak i trochu nevkusnou) ironií. Jenže po chvilce čtení pochopíme, že novinář to myslí smrtelně vážně. Nuže, již úryvek z jeho článku:
»[Havlova pohřbu se účastnili] lidé, o kterých jsem si skoro jistý, že nejenže nekradou, netunelují, nekorumpují a neprovádějí neplechu většího typu, ale ani neodhazují pet-lahve, natož pneumatiky podél cest, neničí zeleň a neplaší ptactvo a třídí odpad a přispívají drobným obnosem na charitu různého typu a jsou pro cyklistiku a poznávací a šetrnou turistiku a jsou tolerantní a bez předsudků různého druhu a zajímá je svět, k němuž jsou otevření a nebojí se ho, protože to, že jsou Češi (taky tam byli Slováci a jistě další, taky jsem si všiml velmi sympatické rodiny romské) neznamená nic jiného, než mají tuhle zemi rádi, ovšem neagresivním, otevřeným a vlídným způsobem, bez mindráků a paranoických představ, že tu zemi někdo ohrožuje, když tak jen zdejší obyvatelstvo a jeho jiní reprezentanti. A dále tvrdím, že se toho průvodu účastnily typově nejhezčí ženy a mladé ženy, které byly v těchto dnech v daném prostoru k zastižení ...« (Zde je ten výplod v celé své nádheře; a v podobném duchu - byť ne v takové intenzitě opojení - se nesla většina novinových komentářů.)
Výše citovanými jiskrně svazáckými řádky by mohl být v Rudém právu popisován moderní prvomájový průvod - za předpokladu, že by komunismus ještě nepadnul. Myslím však, že by to odpovědný redaktor Rudého práva nepustil do tisku, protože by se takovému článku smáli ve všech hospodách a chápali by jej jako otevřený výsměch socialistickému Svátku práce.
Vzpomínám si, jak jsme se kdysi posmívali politicko-společenským textům v komunistickém Rudém právu a všelijakým posměšným způsobem je upravovali, či je zábavně převyprávěli. Prováděli jsme to jako součást nutné psycho-hygieny a pro udržení duševního zdraví v období normalizace. S právě ocitovaným výlevem omámeného srdce politicky uvědomělého budovatele světlých zítřků kapitalismu v naší vzkvétající Evropě bychom mohli naložit podobně. Ta atmosféra pro tento druh psycho-hygieny tu zavanula z doby před dvěma desetiletím úplně samovolně.

Jak bychom dnes převyprávěli svazácký článek z Lidových novin? Člověk si nad ním představí průvod lidí - všichni s čestnými charakterně řezanými tvářemi (muži vypadali jako klon majora Zemana a doprovázeni byli "ženami za pultem"), většina z nich vedle sebe vede jízdní kolo, cestou po Malé Straně sbírají pet-lahve, pokud se někde povalují po ulicích města; průvod dává bedlivý pozor, aby šel jen po chodníku a nešlápnul nikde na trávník, či nevyplašil ptáčka sedícího na soše Karlova mostu; možná cestou stihnou protřídit nějaký odpad; průvod samozřejmě též rozdává štědré almužny žebrákům, kteří se sem sbíhají z celé Prahy... Zástup je plný krásných žen a lepých děv, na jejichž uvědomělých tvářích se zračí, že se věnují čtení celých knihoven kvalitní literatury (jak svazácký autor naznačuje později). Není pochyb, že Havlovy sebrané spisy znají všichni tito vzdělanci zpaměti.

Tento průvod elfů či lidí z vysněné budoucnosti nám kráčel Prahou s takovou pozitivní energií, až je možno mimoděk lehce se podivit, že nebožtík nevstal z mrtvých, když k němu takový průvod nekradoucích, neplechu netropících a pneumatiky podél cest neodhazujících a zeleň neničících svatých cyklistů dorazil. A nad hrobem státníka milovaného veškerým pracujícím lidem tito ekologičtí poutníci rozvinuli recyklovatelný transparent: "Evropané všech zemí, spojte se!"
+ + +

A na konec ještě pár slov k závěru týdne - k církevnímu pohřebnímu obřadu

Když se zástupy sejdou na církevní slavnost, je účel setkání přesně definován. Stejně, jako je naprosto zřejmé, v čím jménu se lidé shromáždili. Vše je přehledné, všichni vědí, jaký bude průběh a co se přesně zrovna děje, a prostor k manipulaci s davem je minimalizován. Pozornost lidí je obrácena nikoliv k člověku ani k ničemu pozemskému, ale výše - mimo tento svět. Pokud je shromáždění opravdu vedeno jako čistě duchovní a jsou používány tradiční postupy, pak je prostor ke klamání lidí velice omezený. Tím se mocně odlišují církevní obřady od ceremonií světských. A v tomto duchu jsem trošku doufal, že církevní pohřeb exprezidenta tak trochu zkoriguje a napraví tu opojnou pietní hysterii světského klanění památce zesnulého.

S jistou nadějí na ukončení několikadenní duchovně pokleslé nestřízlivosti tedy bylo lze očekávat církevní pohřeb v katedrále. Nebudu zde hodnotit přednesené jednotlivé projevy a kázání; k tomu se necítím povolán. Neodpustím však podivení, že v hlavní homilii nezaznělo prakticky nic o Kristu, o vykoupení člověka či o vzkříšení, což bývá středobodem křesťanských pohřebních kázání. Pohřeb prý sledovaly tři miliony lidí, mohly se dozvědět něco o jádru křesťanské víry.

Pár slovy bych se chtěl zmínit o celkovém vyznění církevního obřadu, resp. zádušní bohoslužby. Asi bychom se všichni teoreticky shodli, že křesťanství sluší pokora, skromnost - a pokud se v obřadech či chrámovém vybavení objevuje slavnostnost, honosnost či zlato, nesmí být předmětem této okázalé úcty nikdy člověk, ale jedině Bůh. Jsou-li v chrámu a navíc v rámci bohoslužby prokazovány pocty zacílené jen na člověka - lhostejno zda je to biskup, státník či boháč, živý nebo mrtvý - je v tom něco dekadentního až antikristovského, neboť pocta vzdávaná člověku se tím vlastně ubírá z úcty vzdávané Bohu. Ve smrti jsme si všichni rovni - boháč i chuďas, mocnář i bezdomovec - všichni jsme prohnilými hříšníky. Reflexe této skutečnosti je jednou ze základních myšlenek křesťanských pohřebních textů, a tudíž by to mělo při obřadu opakovaně zaznít. Křesťanská zádušní bohoslužba by rozhodně neměla být žádnou "poslední poctou" vzdávanou kvalitám, úspěchům či hodnostem zesnulého - ta patří ke světskému rozloučení, ale v chrámu nemá co dělat.

Nebylo zrovna příjemné sledovat, jak omamný duch, který zachvátil v minulém týdnu společnost, pronikl i do uvažování organizátorů a vykonavatelů křesťanské zádušní bohoslužby. A tak jsme se stali svědky, jak rakovinotvorný duch státní pompy vyrazil i zde svými zhoubnými metastasemi. Zádušní bohoslužba dostala ty nejvelkolepější kulisy, jaké si lze u nás představit. Do chrámu se k provedení skromné křesťanské zádušní modlitby za zesnulého hříšníka nastěhovala celá filharmonie, která pod vysokými klenbami burácela svým orchestrem. Z reakcí v médiích i na internetu je patrné, že pod dojmem toho národního pohnutí jen málokoho napadlo zamyslet se nad tím, jestli vůbec pohřeb (ex)prezidenta patří do katedrály a zdali je něco takového normální, adekvátní a nutné...

Jak poznamenali někteří komentátoři, ani Masaryk neměl pohřeb v katedrále (natož s filharmonií) - a to byl doposavad Masarykův pohřeb tím nejpompéznějším, co moderní české dějiny zažily. Posledním panovníkem, kterému se této pocty v roce 1875 dostalo, byl rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Když ani tak ctěné a národem téměř zbožňované osobě, jakou byl první prezident ČSR, tehdejší organizátoři neuspořádali takovou pompu jako Havlovi, je to zřejmě svědectví, že tenkrát byla společnost přece jen odolnější masové hysterii, než dnes. (Nebo je to tím, že nebyla televize?)

Zamýšlí se někdo křesťansky nad tím, že světské a duchovní se mají k sobě jako nepřímá úměra? Co je veliké ve světské sféře, bývá malé v duchovním světě. A naopak, co je velké duchovně, hledá si zde v materiálním světě skrýš, nenápadnost, skromnost a pokoru.

Cenným poznáním, které jsme v pátek mohli získat, byl úkaz prosté skutečnosti: když světský duch pronikne do myšlení církevních představitelů, pak to může duchovně vyprázdnit církevní obřady a deformovat samotné jádro církevního života. Kde pak mají lidé hledat tu nesvětskost, kterou Kristus udělil svým apoštolům? Kde se ještě naplňují Kristova slova, jimiž Spasitel navždy oddělil církev od světské politiky: "Mé Království není z tohoto světa"? (Jan 18,36)













Zobrazit příspěvek č. 757 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2012
Omluva za výpadky služeb

Přemístění webů na nový server

V sobotu se všechny weby, které se nalézají v doménách: "or.cz", "pravoslavi.cz" a "orthodoxia.cz" stěhovaly na nový server (tj. nový stroj). Až do této chvíle se však nepodařilo obnovit plnou funkci webových stránek a skriptů. Zatím totiž stále ještě přetrvávají problémy, které vznikly přechodem na jiný stroj a hlavně do jiného softwarového prostředí. Jak jste si asi sami všimli, doposavad nebyla obnovena plná funkce všech zařízení, které na webech v těchto třech doménách pracovaly (týká se hlavně databázových aplikací).

Dnes, v neděli 1. ledna, by už měly fungovat obyčejné webové stránky a z církevních databázových skriptů byl již zprovozněn Ambon (jak je zřejmé z toho, že tuto zprávu čtete).

Bohužel se zatím nepodařilo zprovoznit ostatní databáze. Tj. zatím neběží církevní kalendář ani náš biblický web. Všude, kde byly na našich webových stránkách automaticky se aktualizující údaje církevního kalendáře, není v tuto chvíli nic. Stejně tak zatím nefungují tzv. "živé odkazy" na biblická čtení.

Tímto výpadkem jsou pochopitelně postiženy i všechny ostatní cizí církevní weby, které mají ve svém kódu implementovány skripty českého pravoslavného kalendária.

Takže vás, kteří máte na svých webech umístěny naše skripty pro zobrazování aktuálních dat českého církevního kalendáře, prosím o trpělivost. Na zprovoznění kalendářní (i biblické) internetové databáze se pracuje.

Odměnou by nám všem pak měla být rychlejší odezva kalendářního serveru a všech ostatních webů ve výše uvedených doménách (nový hardware, na který naše weby a databáze přemigrovaly, je mnohem a mnohem výkonnější než původní stroj).

S omluvou za potíže
a přáním požehnané sváteční doby
V Kristu

prot. Jan, Jihlava












Zobrazit příspěvek č. 758 jednotlivě

Administrátor --- 4. 1. 2012
Z církevního ústředí

Naše Nedělní škola svaté kněžny Ludmily

Vám přeje všechno nejlepší v novém roce a krásné Vánoce.

Zároveň všechny dospělé i děti zveme na vánoční besídku (jolku)
do Zrcadlového sálu Ruského střediska vědy a kultury
v sobotu 7. ledna od 14°° hodin.
Středisko se nachází v ulici Na Zátorce 16 v Praze 6 - Bubenči.


Na programu setkání je úvodní pozdrav Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, divadlo, vystoupení dětí, promítnutí vánočního filmu. Na závěr všechny děti dostanou vánoční dárečky!

Kdo může pomoci s organizací setkání, prosím zavolejte na číslo: 00420 608 029 335







Zobrazit příspěvek č. 759 jednotlivě

Administrátor --- 4. 1. 2012
Doporučujeme ke shlédnutí

Pozvánka na výstavu bulharských ikon v Praze


Bulharská ikona Zvěstování (z výstavy)

Na Pražském hradě je ještě do 31. 1. 2012 otevřena výstava "Klenoty bulharských ikon". Návštěvníka překvapí krásou a duchovní hloubkou vystavených ikon, zhotovených z velké části v byzantském stylu. Je zde ovšem zastoupen i pozdější styl ovlivněný barokem, ale i ten zaujme upřímností lidové zbožnosti, která se v něm odráží.

Výstavu najdete v Rožmberském paláci (jdeme-li od chrámu sv. Víta k Zámeckých schodům, je to po pravé straně pod odbočkou do Zlaté uličky. Ve dvoře pak doleva.)

Více informací najdete zde.









Zobrazit příspěvek č. 760 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2012
Před Narozením Kristovým

Neděle svatých Praotců, neděle svatých Otců

Pro neděli před svátkem Narození je typické čtení rodopisu Ježíše Krista, tj. jmen tělesných předků Spasitele (začíná tím Matoušovo evangelium, Mat 1,1-25). Myslím, že jedním z důvodů, proč je tento kalendářní obyčej v Církvi ustanoven, je každoroční připomenutí věřícím, že Spasitel nespadnul do lidských dějin ani odkudsi z vesmíru ani nějakou náhodou. Ten dlouhý seznam jmen otců a praotců je jak komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) vedoucí od prvostvořeného Adama přes tisíciletí lidských dějin až do Betléma oné požehnané doby, od níž počítáme náš současný občanský letopočet. Jsou to jména těch, skrze něž Bůh připravoval spásu člověka. Ať už si to ti lidé uvědomovali či neuvědomovali, ať už byl způsob jejich života hoden tohoto vznešeného poslání či hoden nebyl, ať už jsou tito lidé důstojnými předky vtěleného Božího Syna či nejsou, bez ohledu na jejich lidské kvality a na to, jak se jim život povedl či nepovedl, Bůh je použil, pracoval s nimi v rozsáhlém plánu přípravy záchrany lidstva.

Když na ten seznam jmen, jímž začíná Matoušovo evangelium, hledíme z tohoto úhlu pohledu, vidíme v něm svědectví, že na příchodu Božího Syna Někdo pracoval. Je to Někdo, kdo má dobré úmysly s člověkem, kdo má plán, jak napravit, co první lidé pokazili, a kdo je - abych tak řekl - rozkročen nad lidskými dějinami a může svůj plán uskutečňovat v průběhu tisíciletí, jak míjejí lidská pokolení.

Vidíme, jak se Jeho dílo zcela vymyká lidským možnostem. A to především svými časovými rozměry. Člověk sám není schopen plánovat ani svůj vlastní krátký život, protože neví (a nemůže plně ovlivnit), co se s ním v průběhu života stane, jak se jeho život vyvine, kam ho jeho cesta zavede. Ba ani jeden jediný svůj rok člověk nemůže bezpečně naplánovat, neboť si nemůže být jist, co se s ním stane už za měsíc, zda bude ještě žít, zda ho nepotká nemoc, nehoda atd. A můžeme jít ještě dál - konec konců nemůžeme si se stoprocentní jistotou naplánovat ani týden, a vlastně ani hodinu svého života, neboť kdykoliv se s námi může stát něco, s čím jsme nepočítali, a to včetně nenadálé smrti nebo ochoření či jiných nepředvídaných okolností. Jak by tedy lidé mohli mít plán a uskutečňovat jej přes generace v průběhu celých věků?

Plánování vývoje lidstva a uskutečňovaní tohoto plánu napříč staletími - to je myšlenka, která fascinuje např. svobodné zednáře, jejichž bratrstvo se chce podobat Bohu, ba, antikristovsky konkurovat Jeho dílu. A tento pyšný záměr překonat omezení, které Bůh položil lidskému zlu a které tkví v omezení délky života člověka, přitahuje lidi ovládané pýchou k účasti na zednářském budování jejich stavby. Nicméně vidíme, jak žalostným napodobením Božího díla je upachtěná snaha zednářů, a navíc víme, že Bůh se jim směje a boří všechny stavby, které jsou založeny na lidské domýšlivosti a touze po velikosti (Babylonská věž); trosky pak andělé odklízejí do propasti spolu se vším, co se prostě nehodí jako materiál k budování věže spásy člověka (viz prvokřesťanské zjevení Hermovi).
Je tedy zřejmé, že seznam praotců a otců končící Narozením Ježíše Krista, je vlastně dokladem Boží práce, je to otisk Boží ruky v našich dějinách. Víme, že Bůh ihned po zradě Adama a Evy a po jejich odchodu z ráje začal připravovat nápravu. Jenže aby nezmařil lidskou vůli a neporušil lidskou svobodu, musel sám sestoupit mezi nás jako jeden z nás, a tady jako člověk napravit, co Adam jako člověk pokazil. A pro uskutečnění přípravy k tomuto dílu byla potřeba větší část dosavadních dějin lidstva. Bylo nutno dovést lidská pokolení až do takového stavu, kdy se mezi nimi nalezlo dost jedinců, kteří byli schopni uvěřit, přijmout dílo spásy, vstoupit do Církve a dosvědčit svou víru před světem.

A k tomu vedla opravdu dlouhá cesta. Bůh vybral jeden národ, navštěvoval jej, vyvedl z otroctví, dal mu Zákon, svěřil mu zaslíbenou zemi, chránil před nepřáteli, posílal mu proroky, ale také jej trestal za vzpurnost a vydával do zubů nepřátel, aby jej upevnil ve víře. Víru tohoto vyvoleného národa šířil i mezi pohany. Národ však stále kolísal, odpadal k mnohobožskému pohanství, a pak zase k formalismu... Přesto však rostla v lidstvu touha po jediném Bohu a zhnusení nad marností a daremností pohanských náboženství a jejich jalového modloslužebnictví. Tak nadešel čas, kdy na světě byl už malý ale dostatečný počet těch, kteří naplní Církev Kristovu a budou svědčit o Spasiteli a jeho Království pokoje - i prolitím své krve.

O tom, že Bůh zbytečně neprodléval a poslal Spasitele hned, jakmile to umožňoval stav přípravy lidstva, vydávají výmluvné svědectví dějiny prvotní Církve. Prakticky okamžitě poté, co Kristus uskutečnil dílo spásy a na apoštolech vybudoval Církev, postavily se všechny okolní síly tehdejší společnosti proti křesťanům. Začalo to nejukrutnější pronásledování vedené ze všech stran s jediným úmyslem - vyhladit křesťanství. Na Církev čekala tři staletí totální likvidace. Sami židé, vyvolený Boží lid(!) byl prvním lítým pronásledovatelem křesťanů a teprve po nich pohané. A uprostřed tohoto spalujícího ohně vidíme stát malé stádečko věřících. Kdyby Kristus přišel o sto let dříve, nebylo by bývalo bylo připraveno ještě ani to malé stádečko, které by mohlo vytvářet Církev. Teď už chápeme, co bylo obsahem té práce, kterou Bůh činil, aby připravil lidstvo na příchod Spasitele. Tato práce je v evangeliu stručně a symbolicky představena jako rodopis Ježíše Krista, seznam praotců a otců, leč ve skutečnosti je za tím mnohem a mnohem více.

Většina lidských dějin proběhla před příchodem Ježíše Krista a byla tedy zasvěcena Božímu plánu přípravy pro Narození Spasitele a pro jeho dílo spásy člověka. Dějiny po Kristu jsou už jen takovým "dovětkem" za historií lidstva. My sice sebevědomě vnímáme tzv. "dobu moderní" či "postmoderní", jako by to bylo centrum lidských dějin, ale to je zase jen ta lidská pýcha. Naše doba je v porovnání s lidskými dějinami jen nepodstatným mžikem. A svým způsobem života je naše století čímsi, co je naprosto nesourodé s celou lidskou minulostí; ano, posledních sto let je jakoby vykloubeno z dějin, je vlastně anomálií.
A nejde jen o způsob života, který je ovlivněn stroji a moderními technologiemi, jde také o množství zla, které poslední století přineslo na planetu a které je nesouměřitelné s čímkoliv v minulosti. Ještě nikdy netrpělo tolik lidí na světě hladem a nemocemi, ještě nikdy neumíralo tolik lidí ve válkách, jako v posledních sto letech. Kdyby nějaký člověk z doby před tisíciletími měl možnost uzřít průběh posledního století, byl by zděšen tímto peklem na zemi... Jenže moderní člověk to nevidí, je okouzlen svými hračkami.
Abychom se však vrátili k probíranému tématu. Bůh před příchodem Kristovým pracoval nad lidskými dějinami a nepřestal pracovat ani po Kristu. "Můj Otec stále pracuje, i já pracuji," pravil Pán Ježíš židům. Boží dílo lidské spásy se i nadále koná - a to v Církvi. Zde je nemocnice, kde se pracuje na uzdravení umírajících; zde je Boží laboratoř, kde se léčí a očištěním proměňují lidské duše. Zde sestupuje Božská blahodať, aby působila na člověka a posvěcovala jej. Zde při svatých liturgiích přichází sám Pán, aby sloužil člověku. Vždyť On praví každému: »Od nikoho nic nežádej, já budu pracovat. Vždyť jsem přišel, abych ti sloužil, nikoliv abych byl obsluhován« (viz Jan Zlatoústý, příspěvek č. 209).

Tentýž Bůh, který pracoval v době starozákonní, pracuje dodnes. Svědectvím jsou zástupy svatých a spasených, jimiž se plní nebe v posledních dvou tisíciletích. Kdybychom dnes chtěli napsat svědectví o Božím dílu nad dějinami - a to v průběhu éry po Narození Kristově, pak bychom místo seznamu otců a praotců vypsali seznam křesťanských svatých (každý pravoslavný kalendář je takovým dokladem). Ano, pro dobu novozákonní jsou knihy s životy svatých tím, čím byly pro dobu starozákonní rodopisy od Adama, zápisy o předpotopních i popotopních pokoleních, vyprávění o životech svatých patriarchů, králů a proroků, záznamy osudů izraelského národa - zapsaná i nezapsaná svědectví o Hospodinově díle s lidmi.

A svou blahodatí Bůh pracuje jak nad celými novozákonními pokoleními, tak i nad každým křesťanem zvlášť. Každý z nás by měl být schopen vydat své svědectví, jak Bůh vstoupil do jeho života a jak proměňuje jeho život a hlavně jeho nitro.

















Zobrazit příspěvek č. 761 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2012
Anglická koleda o sv. Václavu, knížeti českém

Jedna z nejznámějších anglojazyčných vánočních koled se jmenuje:
"Dobrý král Václav"



Dobrý král Václav

1. Náš předobrý Václav král,
z okýnka se díval,
všude sníh už napadal,
celou zemi skrýval.
Měsíc bílé světlo lil,
třpytily se jívy,
z lesa muž se vynořil,
sbíral suché dříví.

2. „Hola, páže, přistup blíž,
pohleď na rozcestí.
Odkud je ten neznámý,
který sbírá klestí?“
„V horách žije, pane můj,
v malé chýšce prosté,
tam, kde potok pramení,
zjara kvítí roste.“

3. „Přines víno, zvěřinu,
ať je všeho dosti,
v jeho chýši ubohé
budeme dnes hosti.“
Venku začal vítr vát,
spaly hradní stráže,
tiše opustili hrad
král a jeho páže.

4. „Pane můj, noc ztemněla,
vítr sílí stále,
bojím se a umdlévám,
nemohu jít dále.“
„Vzmuž se, hochu, musíš dál,
jak ti tvůj král káže,
kráčej dál v mých šlépějích,
nic se neboj, páže.“

5. Sněhem kráčí páže dál,
náhle vůni cítí,
všude tam, kde stanul král,
vonné roste kvítí.
Tak, mí milí křesťané,
dobrý příklad mějme,
jděme v Božích šlépějích,
lidem pomáhejme.


Video a text - Pravoslavný křesťan (facebook)





Zobrazit příspěvek č. 762 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2012
Na okraj velkých křesťanských svátků

NAROZENÍ KRISTOVO

Bůh se stává, čím nebyl, aniž by přestal být, čím byl. Přijímá lidskou přirozenost a ponechává si i přirozenost Božskou. Boží Syn nepřichází o své Božství, leč činí se člověkem. Podle dávného svatootcovského výroku, který má v naší tradici postavení nevyhlášeného dogmatu: "Bůh se stává člověkem, aby se člověk mohl stát bohem." Narozením Božího Syna se změnilo vše ve vztahu člověka s Bohem.

Osoba Pána Ježíše Krista zcela odlišuje křesťanství od všech jiných náboženství. Ten rozdíl není nic povrchního nebo kosmetického, ale jde do té největší hloubky, k samému jádru. Ve všech nekřesťanských náboženstvích by totiž mohly být osoby jejich zakladatelů nahrazeny. Buddhisté by jistě souhlasili s tím, že Buddha, neboli historická osoba jménem Siddhártha Gautama, by mohl být někdo jiný a na podstatu buddhismu by to nemělo žádný vliv. Kdyby nežil Siddhártha, pak by na buddhistické učení mohl přijít někdo jiný a stal by se zakladatelem buddhismu. Podobně by mohli připustit vyznavači islámu, že Alláh, kdyby chtěl, mohl si vyvolit jiného člověka, než byl Mohamed, a pak by byla zakladatelem islamismu jiná osoba a na učení a povaze tohoto náboženství by to nemuselo nic změnit. A to samé platí i pro židovství. Kdyby si Bůh vyvolil jiné lidské osoby, než byl Abraham a Mojžíš, pak to, co skrze ně Hospodin učinil a zvěstoval, vykonali jiní lidé a na starozákonním náboženství by to nic neměnilo. I o ostatních náboženstvích platí stejný princip. Nejsou nutně spojeny s konkrétní osobou zakladatele, která je nahraditelná.

Jenže křesťanství stojí a padá s osobou Ježíše Krista, která je nezastupitelná. Poslání Ježíše z Nazaretu nemohl vykonat žádný prorok ani apoštol. A to nás přivádí k jádru křesťanství. Proč nemohl dílo Ježíšovo vykonat např. Jan Křtitel nebo Šimon, syn Jonášův (ap. Petr) nebo Šavel (člověk, jehož známe jako apoštola Pavla)? Odpověď zní: Protože dílem zakladatele křesťanství nebylo jen učit, porokovat a uzdravovat, ale něco mnohem a mnohem více. Spasitel spojil člověka s Bohem, v jeho boholidské Osobě došlo ke sjednocení Božství a lidství. A svou obětí na kříži a Vzkříšením pak učinil plody tohoto sjednocení přístupné všem, kteří v to uvěří a víru dosvědčí svým životem.

Kdyby se dal ukřižovat praotec Abraham, bohavidoucí prorok Mojžíš, svatý král David nebo některý z proroků či sv. Jan Křtitel nebo apoštol Pavel, pak by to lidem samo o sobě nepřineslo žádný užitek pro spásu. Případů, kdy se nějaký člověk obětoval pro vznešené ideály, není sice příliš mnoho, ale není jich ani málo. Nikdo tím však nedokázal spasit lidstvo ani tím nemohl usmířit člověka s Bohem. Šlechetná smrt žádného člověka nemohla mít ten význam a důsledky jako oběť bohočlověka.

Narození Toho, kdo zůstal Bohem, ale od Panny Marie přijal lidské tělo, je božský počátek díla spásy člověka, které začalo vtělením a kulminovat mělo smrtí a vzkříšením z mrtvých. K tomu se Pán Ježíš narodil, aby zemřel. Od toho okamžiku, kdy Boží Syn přijal od Panny Marie naši nemocnou a hříchem poškozenou lidskou přirozenost, už je jisté, že vtělený Boží Syn jednou jako člověk zemře.

Římsko-katolický teolog v tuto chvíli nebude souhlasit. Podle učení jeho církve Kristus přijal od Marie lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém byla před hříchem Adama a Evy. A proto byl prý Spasitel jako člověk nesmrtelný, tj. nemusel zemřít, kdyby nechtěl. Z toho vyplývá i římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně. Aby totiž mohl Pán přijmout od Marie lidskou přirozenost nezasaženou ještě hříchem, pak i ona musela být nějakým "mimořádným Božím zásahem" navrácena do stavu lidí před hříchem. Taková je logika římsko-katolického učení.

Je to názorná ukázka, jak jedna - zdánlivě nepodstatná - odchylka od víry, odchylka, která může dokonce vypadat jako větší zbožnost, za sebou vleče řadu důsledků v poruchách věrouky a duchovního života. Nakonec to v tomto případě končí teologickými úvahami o Panně Marii jako o "spoluvykupitelce" a lidovou vírou, která klade Matku Boží téměř na úroveň Spasitele.

Vraťme se však k Pravoslaví. Pro pravoslavné křesťany je naopak klíčově důležité, že Panna Marie měla lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém ji máme my. Byť byla svatá Panna uchráněna spáchání osobního hříchu (různými životními okolnostmi, které Boží prozřetelnost vytvářela, např. od dětství byla držena stranou od lidské společnosti a přebývala při chrámu, anděl jí nosil pokrm atd.), přesto bylo lidství - stejně jako to naše - nemocné, čili raněné pádem Adama a Evy. A právě toto nemocné lidství od ní přijal Pán, aby je mohl uzdravit. Podle logiky myšlení dávných Otců: co na sebe Bůh při vtělení nepřijal, to nemohl uzdravit a spasit. Tím pádem by to všechno, co nebylo Božím Synem při vtělení přijato do jeho Osoby, až doposavad zůstalo staré a hynoucí. Proto bylo nutné, aby na sebe oblékl lidství v tom padlém stavu, v jakém je dostáváme od rodičů, když se rodíme do tohoto světa.
* * *

Narozením Spasitele přišel na svět meč, který od té chvíle neustále prochází lidstvem a rozděluje je. To připomíná druhý den svátků Narození Páně, kdy při liturgii čteme evangelium o úkladech, které činil Herodes Dítěti, o útěku do Egypta a vyvraždění nemluvňátek, které se staly prvními mučedníky za Krista.

Sám Pán o tom později řekne: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni..." (Mat 10,34-35) Kristus zde zbudoval Církev, proti níž se ihned zuřivě postavila všechna ostatní náboženství, která kolem byla, podobně jako Herodes vytáhl do boje proti Kristu, sotva se Pán narodil. Stejně absurdní, jako je obraz krále Heroda posílajícího vojsko proti pár dní starému Dítěti, je pak obraz všech těch etablovaných náboženství, která náhle našla společnou řeč, když se jednalo o hubení křesťanů, kteří nikomu nic zlého nečinili, neměli žádné vojsko, pečovali o nemocné morem (jimž se všichni ostatní báli pomáhat), vedli tichý, vysoce mravný a společensky příkladný způsob života. Na těchto svou obrazech vidíme tu duchovní válku, která přišla do světa s Narozením Spasitele a nepřestane až do konce světa. Turkové na Balkáně, bolševici v Rusku, nejsou ničím jiným než novodobými Herody.

Meč rozdělující lidi na ty, kteří přijmou, co jim Spasitel nabízí, a na ty, kteří se zatvrdí a proti Církvi se staví s nenávistí, tu stále je a i dnes prochází lidskou společností. Moderní Herodiáni vedou svůj boj z ideologické základny, která sama sebe paradoxně nazývá "osvícenstvím" (ač se ve skutečnosti jedná o ďábelskou temnotu). Satanistická podstata dřívějšího i současného osvícenství je patrná už na ateistické či okultistické orientaci jeho stoupenců. A hlavně pak na jejich nenávisti nejen vůči Církvi a křesťanství, ale především vůči čistotě a svatosti. Ne nadarmo pravil jeden ze zakladatelů osvícenství: "Kdyby se např. geometrie stavěla proti lidským vášním a hříchům stejně jako křesťanství, pak bychom stejně jako křesťanství nenáviděli i ji."
Vidíte tu podobnost s Herodem? Morálně rozložený a mravně zvrácený král, který v paranoidních obavách o svou moc vyvražďoval svou vlastní rodinu, ale měl velice rád své psy (v Římě o něm říkali, že na jeho dvoře je lepší být psem než královým synem), dává povraždit čisté maličké děti v celém Betlémě a okolí. Táž nenávist vůči křesťanství je dnes vedena z pozic lidské nemravnosti a hříchů, které jsou zaštiťovány darwinismem a dalšími materialistickými vědami.
Mladá Církev stojí uprostřed ohně nenávisti šlehající z židovského a pohanského okolí - to je pravdivý obraz duchovní situace, která zde nastala Narozením Kristovým. Tento obraz byl někdy poněkud zakryt v dobách, kdy se křesťanství stalo postupně státním náboženstvím. Jenže to bylo jen přechodné zastření duchovní skutečnosti, která stále trvá, a tak bylo jen otázkou času, kdy se ten meč, který tu nikdy nepřestal být, opět projeví reálnými společenskými událostmi. V Byzanci to nastalo po roce 1453. V ruském impériu po roce 1917. Mohamedáni a komunisti odkryli tu duchovní válku, která ve skutečnosti nikdy nepřestala.

Tím nás i tak dojemné a tiché svátky, jako je Narození Kristovo, událostmi popisovanými v evangeliu vedou nejen k maličkému Spasiteli v jesličkách, ale i k uvědomění si širšího rozměru duchovní reality. Ať nás proto nezmatou duchovní jevy, jež se dějí a budou dít v naší společnosti. Pamatujeme vždy na sotva narozeného Ježíše Nazaretského, který už jako kojenec musí utíkat do exilu, neboť hned po jeho narození mu jde světská moc "po krku". Pamatujme, že křesťanům praví Pán: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,18-20) "To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)








Zobrazit příspěvek č. 763 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2012
Řekové Němcům: zaplaťte reparace

Prohlášení řeckého metropolity Nikolaose z Mesogaie

Situace v Řecku eskaluje, protestní akce nabírají na intenzitě, zatímco vláda se chystá hlasovat o nových škrtech již 23. října. Vlna stávek zastavila veřejnou dopravu, nepracují taxikáři, advokáti, učitelé, bankovní úředníci a celníci, takže od zítřka můžou přes hranice jen pěší turisté.

Ekologickou časovanou bombou jsou vršící se odpadky v Aténách, kde jsou protestujícími zablokovány přístupy ke skládkám. Zavřena jsou archeologická muzea a dokonce i Akropole ... do ulic vyjdou také novináři státních médií. Dva největší odborové svazy svolaly generální stávku na 19. října.

Vláda uvalila na řecký lid drakonické sociální škrty, propouštění a snižovaní platů státních zaměstnanců, důchodů a rapidní nárůst daní, aby vyšla vstříc požadavkům mezinárodní finanční pomoci. Budovy ministerstva vnitra a financí byly obsazeny demonstrujícími a samotní úředníci ministerstva financí chystají desetidenní výstražnou stávku. Řekové v těchto dnech přišli s novou protestní akcí, tentokráte před německou ambasádou v Aténách, píše na svých stránkách Gazeta wyborcza. Protestující hlásají, že kdyby Němci zaplatili reparace za druhou světovou válku, pokrylo by to všechny náklady současné krize.

* * *

V podmínkách všeobecné paniky a zmaru přišel se svým prohlášením metropolita Nikolaos z Mesogaie. Jeho provolání "Zpráva řeckému lidu" koluje celou jihovýchodní Evropou a stala se hymnem bídou zmítaných lidí, zdaleka nejen v Řecku. Krátký úryvek z tohoto textu:

„Někteří z nás zradili. Někteří rozhodovali o našich věcech s trestuhodnou neschopností. Někteří nás očernili v očích světa a hodili nás od chřtánu šelmy tohoto světa, buďto z hlouposti, nebo až z podezřelé vypočítavosti. Podívejte, kam jsme došli! V popel jsme obrátili své jmění a v nic svoji důstojnost. A navzdory tomu všemu nehledáme viníka.

Přišla hodina, aby ti, co rozhodují, viděli, co se děje u lidí doma, na ulici, v každodenním životě. Co se děje v našich duších. To jim nesdělí poradci. Lze se to dozvědět jedině od lidí. Nejde to jinak.

Chci říci těm, kteří nemohou zaplatit takzvaný „zvláštní příspěvek za nemovitost“, aby nepropadali zoufalství. Aby věděli, že my všichni pospolu stojíme na jejich straně a zvoláme najednou: „Nelze brát tomu, komu není dáno.“ Ať vědí, že nemáme. Nemůžeme. Došli jsme až na kraj.

Svatý Kosma Etolský prorokoval už před 250 lety, říkaje: „Uvalí na vás těžké a zničující daně, dokonce i na okna vaše, i slepičince zdaní, ale nebude to stačit.“ A doopravdy, nestačí. Neohýbejte hřbet před ekonomickým bankrotem. Vždyť už v něm jsme. Odmítněte bankrot důstojnosti, historie, antické hrdosti. Za to můžeme a musíme bojovat do poslední kapky krve. Dokonce i teď, v poslední chvilce.

Mesogaia a Lavreotiki je blahoslavený kraj, který donedávna vzkvétal bohatstvím a prosperitou. Ale v poslední době je stále více těch, kteří se v zoufalství obracejí k církvi a prosí o zastání a pomoc. Mnozí jsou sraženi na kolena. Nemohou nakrmit své děti. Ztratili naději. Žijí v děsivé současnosti a ve strachu z budoucnosti. Mají majetek, ale nemají peníze. Jak mají zaplatit? Vezmou jim střechu nad hlavou? Vypnou proud? Je možné zahalit do tmy Karateu a Lavrio, místo, kde se nachází největší elektrárna v naší zemi?

Ať se stane cokoli, bratří moji, chci, abyste věděli, že naše církev udělá vše, aby byla s vámi. Jestli jedinému z vás vypnou proud, my zhasneme ve všech chrámech. Svatby budeme oddávat se svícemi v rukou a s očima plnýma slz. V žádném případě nedopustíme, aby v okamžiku, kdy se domácnosti pohrouží do temnoty, naše chrámy zůstaly s rozžatými lustry.

Všichni společně jsme povinni tlačit na naše představitele více, než na ně tlačí jejích věřitelé. Protože naše potřeba přežít je důležitější, než jejich potřeba vlády nad námi. Protože naše důstojnost je nad veškerý zisk.“

Zdroj











Zobrazit příspěvek č. 764 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2012
Ze světa - Řecká krize

Řecká ortodoxní církev k situaci v Řecku

11. 1. 2012

Řecká ortodoxní církev, ke které se hlásí většina řeckého obyvatelstva, reagovala na dramatickou krizi v Řecku velmi pozdě. Současná situace vede k diskusi o vztahu církve ke státu, mezitím však církev soustřeďuje veškerou svou energii na charitativní pomoc. Po ukončení synody Řecké ortodoxní církve bylo 7. října 2011 uveřejněno prohlášení ke krizi. Církev v něm poukazuje na nesnesitelné a těžké důsledky krize, které postihují většinu řeckých obyvatel a konstatuje, že obraz řeckého národa utrpěl mezi ostatními zeměmi Evropské unie značnou újmu. V tiskovém prohlášení se hovoří o hluboké morální a duchovní krizi západní společnosti, která vedly k finanční krizi a následně ke ztrátě některých lidských práv. Církev vidí jedinou cestu k uzdravení společnosti v duchovním obrácení celé západní společnosti. V prohlášení se praví: „Jsme svědky bankrotu důstojnosti člověka a hodnot.“ Od státu požaduje, aby upustil od zdanění nejnižších mezd, dále aby se zaměřil především na snižování nezaměstnanosti a aby daňové příjmy používal spravedlivě. Vyzývá rovněž k důslednému odhalování korupce, daňových úniků a k lepší kontrole pohybu kapitálu.

Představitelé Řecké ortodoxní církve zaslali rovněž v říjnu loňského roku předsedovi Evropské komise José Manueli Barrosovi dopis, ve kterém vyjadřují své znepokojení nad současnou situací v zemi a únavou obyvatel země, které je již vyčerpáno nejenom finančně, ale i duševně. Dopis připomíná rovněž počátky vzniku evropské vize a přání vytvoření jednotné Evropy, která bude humánní, solidární a křesťanská. Dnes se však ke krizi finanční a ekonomické připojuje ještě krize věrohodnosti a důvěry v evropské instituce, které v očích evropské veřejnosti nehájí zájmy obyvatel Evropy a vedou je do beznaděje. Právě tento stav označuje řecká ortodoxní církev jako bankrot lidské důstojnosti a hodnot.

Řecká ortodoxní církev se v současné době ocitá rovněž ve finančních potížích. Je totiž finančně spojena se státem. V minulosti došlo ke značnému vyvlastnění církevního majetku, zejména půdy, a za toto vyvlastnění obdržela církev jen velmi malé finanční vyrovnání s tím, že platy duchovních, biskupů a dalších pracovníků církve bude hradit stát. Zato pomáhá Řecká ortodoxní církev zaplnit mezery ve fungování sociálního státu. Sociální charakter státu, který v Řecku proti ostatním evropským zemím fungoval málo, doplňuje síť různých charitativních organizací, domů pro osamělé a přestárlé občany, studentské domovy, pečovatelské služby, školy a školky. Protislužba státu za vyvlastnění ve formě převzetí plateb za církevní zaměstnance a duchovní ohrožuje nyní v době soustavných škrtů existenci těchto služeb. Vinou zadlužení se vyvíjí soustavný tlak na propouštění zaměstnanců a hledají se jakékoliv záminky ke krácení příspěvků vyplývajících z uzavřených smluv mezi státem a Řeckou ortodoxní církví. Navíc církev musí danit veškeré dary od věřících, a to až do výše 30%.

Přesto vznikají po celé zemi vývařovny, tzv. „Centra lásky“. V současnosti jich je 157 a vydávají denně 30 000 jídel. Diecéze v Aténách hlásila koncem roku 2010, že nestačí uspokojovat poptávku a musela navýšit počet denních dávek z 5000 na 10 000. Centra jsou navštěvována zejména staršími lidmi mezi padesáti a sedmdesáti lety, stále více lze však pozorovat, že si lidé odnášejí jídlo v kastrůlcích domů, aby se podělili s mladšími členy rodiny, kteří se za svou finanční situaci stydí.

Tak nějak vypadala situace v 30. letech v době Velké deprese. Nejsme od ní vůbec daleko a možná bude ještě déle trvající, a to díky souběhu mnoha dalších faktorů, které ve třicátých letech ještě na daném stupni společenského vývoje neexistovaly. V České republice není situace ještě tak dramatická, nelze ji však podceňovat. Vinou zkorumpované a neschopné politické elity se blížíme k Řecku poměrně rychlým tempem. Vláda se však nějaké kritiky ze strany českých církví obávat nemusí. Naopak: ještě nikdy nešly v médiích rozhovory s pražským arcibiskupem tolik na dračku, jako je tomu dnes. Náhlá popularita církve římsko-katolické v mainstreamových médiích však neznamená příklon ke katolicismu a duchovní proměnu českého národa. Je tu reálné nebezpečí, že bude mít efekt zcela opačný.

(Zdroj informací: Herder Korrespondenz 65 12/2011, Konstantinos Vliagkoftis, spolupracovník Metropolity Řecké ortodoxní církve v Německu.)

Zdroj: outsidermedia.cz












Zobrazit příspěvek č. 765 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2012
Jihlavský pravoslavný kalendář 2012

Každoroční edice liturgického kalendáře v mutaci: nástěnný a diář

Kalendář pro rok 2012 je už k dispozici v PDF na adrese:

pravoslav.or.cz/kalendarium/

Papírová verze se připravuje. Rozesílána bude příští týden.







Zobrazit příspěvek č. 766 jednotlivě

Administrátor --- 16. 1. 2012
Z církevního ústředí

Za propuštění z vězení otce Efrema ze Svaté hory Athos

Igumena ze svatohorského monastýru Vatoped otce Efrema zatkla řecká policie krátce po jeho návratu ze svaté Rusi. Vláda athoské monacké republiky totiž požehnala otci Efremovi, aby na žádost patriarchy moskevského Kirilla přivezl na svatou Rus pás přesvaté Bohorodice a umožnil tak, aby se mu poklonily tisíce pravoslavných věřících. Tato vzácná svatohorská relikvie je uložena právě v monastýru Vatoped. Otce Efrema policie nejen zatkla, ale též uvěznila ve vyšetřovací vazbě z důvodů dlouhotrvajícího majetkového sporu mezi monastýrem Vatoped a řeckým státem.

Zatknutí otce igumena Efrema způsobilo velké rozhořčení v celém pravoslavném světě. Všichni patriarchové a představitelé místních autokefálních církví, a mnoho dalších hierarchů a duchovních včetně našeho metropolity Kryštofa, se obrátili na kompetentní řecké úřady s prosbou, aby byl otec Efrem okamžitě propuštěn a vyšetřování se konalo podle platných právních norem na svobodě. Uvržení svatohorského igumena do vězení chápe celý pravoslavný svět jako zneuctění duchovního významu Svaté hory, jako nezávislého mnišského státu.

ústředí







Zobrazit příspěvek č. 767 jednotlivě

Administrátor --- 23. 1. 2012
O demonstracích v Rusku

Z novoročního interview Jeho Svatosti patriarchy Kyrilla

- Dnes se události v politickém a veřejném životě dosti vyostřily, část našich spoluobčanů pokládá způsob, jakým byly prováděny poslední parlamentní volby, za nespravedlivé. Přes celou zemi se přehnala vlna protestů, ty nejpočetnější byly tady v Moskvě, kde se lidé shromáždili na Blatném náměstí a na třídě Sacharova. Vcelku to byli lidé zcela odlišných politických názorů, nicméně je spojovalo totéž téma - "Za řádné volby". Na konci roku, v době nejbouřlivějších shromáždění, jste v kázání vyzval k zachování harmonie a občanského míru. Teď jsou před námi snad ještě odpovědnější a důležitější prezidentské volby. Co byste řekl dnes těm, co jsou u moci, a těm, kteří protestují, jak najít vzájemné porozumění, jak možno protestovat, aniž by to bylo zhoubné a otřásat to základy našeho společného domova?

- Vaše poslední věta je velmi důležitá. Každý člověk ve svobodné společnosti by měl mít právo vyjádřit svůj názor, včetně nesouhlasu s činností mocenských orgánů. Pokud jsou lidé zbaveni tohoto práva, pak je to vnímáno jako omezování svobody a to je velmi bolestivé. Připomeňme si sovětskou dobu, kde takové právo neexistovalo. Bylo sice deklarováno na papíře, ve skutečnosti však neexistovalo.

V Novočerkassku vyšli tenkrát lidé do ulic, aby dali najevo, že se jim daří špatně, že jim zadržují platy a tak podobně. A co z toho bylo? Došlo ke krveprolití. Lidé neměli žádné takové právo, ale teď takové právo mají a samozřejmě je také používají. Pokud lidé cítí, že se děje nespravedlnost, podvod či manipulace, dávají najevo svůj názor a na tom není nic, co by otřásalo základy naší společnosti.

Pro církev je to velmi citlivá otázka, protože mezi našimi věřícími jsou jak ti, kteří protestovali na náměstí, tak i ti, proti nimž se tyto protesty konaly. Proto slovo církve nesmí být zpolitizované, nemůže být nevyvážené v základním smyslu tohoto slova. Nikoliv ve smyslu jakési falešné diplomatické rovnováhy, ale v tom smyslu, že slovo církve se musí přinášet pravdu, kterou přijmou všichni - jedni i druzí. Spravedlnost a pravda tkví v tom, že lež musí být vytlačována z našeho života, jak politického, hospodářského tak i společenského.

Dovolte mi však poukázat na jednu věc, která nemůže být lhostejnou nikomu z těch, kdo protestovali na náměstí. Jedná se o osobní život. Cožpak mezi demonstranty nebyl nikdo, kdo by nepodváděl svou ženu či svého muže, nevedl dvojí život, nepočínal si nepoctivě ve svém podnikání? Jestliže pácháme nespravedlnost ve svém vlastním životě - ve své rodině, v našem povolání, proč tedy se tak důrazně domáháme toho, aby byla zachovávána spravedlnost kdesi na "makro-úrovni"? Což na "mikro-úrovni" už spravedlnost není potřeba? Právě proto církev vyzývá k tomu, aby se na všech úrovních děla spravedlnost - na individuální, rodinné, na úrovni pracovního kolektivu, politických stran, na úrovni ekonomických korporací, ve vládě, na úrovni těch, kteří vedou naši zemi. Spravedlnost je nutnost. A když jsem mluvil o Boží spravedlnosti, měl na mysli život podle svědomí, protože konec konců pojem spravedlnosti - znamená prostě plnění Božích přikázání.

Takže první věc, kterou bych rád dnes všem řekl, je toto: Musíme se naučit žít dle Boží spravedlnosti, což znamená, že bychom neměli lhát jeden druhému.

Druhý bod je ten, o kterém jsem již mluvil: Pokud se něco děje, musí společnost mít právo vyjádřit svou nespokojenost. Jenže musí přitom být i určitá moudrost. Kdyby demonstrace před revolucí roku 1917 probíhaly jen formou pokojného protestu, a nenásledovala je krvavá revoluce a bratrovražedná válka, mělo by dnešní Rusko více než 300 milionů obyvatel a v ekonomickém rozvoji by bylo tam, kde jsou dnes například Spojené státy, anebo by dokonce tuto zemi předstihlo.

Nám se však nepodařilo zachovat rovnováhu a uchránit si moudrost. Zničili jsme naši zemi. A proč se to stalo? Právě proto, že protesty lidí, které byly celkem vzato spravedlivé, byly velmi velmi chytře zneužity těmi politickými sílami, které tehdy usilovaly o moc. Přitom radikální výměna vlády znamená vždy střídání elit. Vzpomeňme si na velkolepé výzvy našich demokratů na konci sovětské éry: Je třeba zničit nomenklaturu (tj. odstranit tzv. "staré struktury")! Je třeba zbavit se všech, kteří jezdí v černých Volhách.

- Nu, samozřejmě, vyměnit kulisy ...

- Ano, "výměna kulis" - tímto heslem byly mobilizovány tisíce lidí. A co se pak stalo? Moci se chopili ti, kteří seděli v černých Volhách si přesedli si do černých Mercedesů ...

- A nasadili si na ně modré blikací majáčky.

- ... Ano, nasadili si modré blikačky a rozdělili si zdroje této země. Nechci omlouvat to, co se stalo - prostě hovořím o tom, jak snadné je svést člověka. To samé, co se stalo v souvislosti s revolucí roku 1917. "Ukradni nakradené!" A co potom? Šli se vloupat do bytů, ničit statky, spálit naši zemi ... Kam se podělo to nakradené? Nová elita sice něco získala, avšak co lidé - začali pak žít skutečně lépe?

Cílem všeho by mělo být, aby skrze správně vyjádřené protesty došlo ke korekci politického kurzu. To je to nejdůležitější. Zůstane-li vláda necitlivá vůči vyjadřovaným protestům, je to velmi špatné znamení - znamení neschopnosti vlády sebekorekce. Vláda musí být schopna změn kursu a přijímat signály zvnějšku.

Nechci nikoho poučovat, jen říkám, jak sám pracuji. Vždy se snažím slyšet tyto signály - ať už přicházejí přes internet anebo prostřednictvím korespondence. A jak jste si možná povšimli, i v naší církevní správě dochází ke "korektuře kurzu", i když snad ne vždy dostatečné. Jsem si velmi dobře vědom toho, že jsme velmi daleko od dokonalosti, nicméně zpětná vazba v církvi existuje. Už proto, že kněží pravidelně zpovídají věřící.

patriarchia.ru

Překlad A.L.

* * *

V Ruské pravoslavné církvi existuje pluralita v názorech a postojích k současným demonstracím. Veřejně jsou vyjadřována různá stanoviska. Zatímco patriarcha Kyrill ve výše uvedených řádcích zaujímá vyvážený postoj k událostem, řada jiných ruských duchovních autorit se kloní spíše k vyloženě negativnímu stanovisku. Většinou se obávají destabilizace ruské společnosti a vyzývají Rusy, aby se spokojili s tím, co dnes mají. Poukazují hlavně na svobodu církve i společenského života a na zlepšující se materiální podmínky života v Rusku. Nebudou-li Rusové spokojeni s tím, co mají, může se snadno stát, že to bude mnohem horší.

Příznivý postoj k protestům jsem zaznamenal z řad nekanonických "pravoslavných" uskupení. To se však dalo čekat vzhledem k tomu, že řada z nich je financována ze Západu přes všelijaké nadace pro lidská práva, demokracii, kulturu apod. Je pozoruhodné, že to bývají ta samá ústa a ty samé weby, které nedávno kritizovaly návštěvu pásu přesv. Bohorodice v Rusku. (A je obecně známo, jak se ony "temné síly" skrze své lidi v Řecku teď pomstily starci Efrémovi z Vatopedu za to, že posvátný pás do Ruska přivezl.)

Z kanonické pravoslavné církve však většinou zaznívá nedůvěra k protestním akcím. Těm západním křesťanům, které překvapuje, že se Církev nepřipojuje k demonstracím za větší demokratizaci, připomínám, že postoj patriarchy i níže uvedených duchovních je zcela biblickým (a prvokřesťanským) přístupem ke společenskému zřízení (jistě všichni znají příslušná místa z evangelia a apoštolských listů; výjimku z tohoto principu povoluje posvátná tradice jen v případě, že je křesťanský národ násilím zbavován své křesťanské víry a církevního života). Uvedu zde nyní několik příkladů vyjádření známých církevních osob k současným událostem v Rusku.

Slyšel jsem dlouhé prohlášení starce Ilji (Nozdrina), který vyzývá pravoslavné věřící, aby se těchto mítingů a protestů nezúčastňovali. Jeho postoj k tomu všemu je velice ostře odmítavý. Má za to, že mítingy jsou vyprovokovány nepřáteli ruského národa, kteří chtějí v Rusku vyvolat zmatky a nepořádek, což bude vyhovovat těm, kteří tak nenávidí Rusko. Vyvolávání chaosu dává do souvislosti s vyvoláváním temných sil z propasti, jak to zažilo Rusko v r. 1917. Poukazuje i na negativní příklad tzv. oranžové revoluce na Ukrajině. I těmito pokusy o vyvolání nepokoje se radikální síly vlevo i vpravo usilují uchvátit vládu, z čehož budou mít prospěch zahraniční moci. Hovoří o tom, že na demonstracích jsou vidny projevy nenávisti k jejich vlasti. Připomíná, že pokojný život je možný pouze na duchovních principech, na základě pravoslavné víry a mravního obrození; pravoslavná víra už proměnila mnohé lidi jejich země. V Rusku dle jeho názoru nejsou takové poměry, aby bylo nutno se proti nim bouřit; lidé žijí klidně, nemusejí bát, kdy je přijde odvést NKVD. (Viz např. proslov starce šířený na YouTube.)

Známý teolog prof. Alexij Osipov (z Moskevské duchovní akademie) zdůrazňuje, že lidé mají právo zákonnými způsoby projevit svůj názor. Obává se však toho, že toto lidové hnutí bude zneužito a výsledkem bude sociální destabilizace a bouře, z nichž bude mít prospěch někdo jiný, než ruský národ. Pokazuje ruskou revoluci, kdy byly formálně spravedlivé a opodstatněné sociální protesty zneužity k převratu, který se obrátil proti lidem. Všímá si, že organizátoři protestů (všelijaké neziskové organizace) jsou různými způsoby napojeny na západní subjekty.

Následující projevy duchovních komentovaly jiný současný masový projev v Rusku - chuligánskou fašizující demonstraci s pogromem na moskevské Kavkazany (v prosinci 2010 na Maněžnoj ploščadi), kdy se míting zvrhl ve výtržnosti provázené mezietnickým násilím.

Jeden z oblíbených pravoslavných kazatelů prot. Dimitrij Smirnov reaguje na násilnosti na mítincích a přirovnává to, co se děje na demonstracích, k lavině, která bude mít tendenci strhávat další a další a narůstat. Je zajímavé, že se při demonstraci sjednotili (i jinak nesmiřitelní) fotbaloví fanatici proti "společnému nepříteli". Je potřeba pracovat s mládeží tak, aby se zastavil tento proces. Problémy v Rusku se musí řešit. Nepodaří-li se vyřešit je pokojnou cestou a tyto tendence budou narůstat, bude to mít nenapravitelné následky. Nedej, Bože, abychom uviděli ruskou vzpouru - nesmyslnou a nelítostnou. (Celé na You Tube)

Patriarcha Kyrill v jiném prohlášení hovoří o provokacích při demonstracích. "Tyto provokace hrají na velice citlivou národnostní notu s cílem vyvolat v Rusku nenávist mezi jednotlivými národnostmi. V dobách studené války říkali nepřátelé Sovětského svazu, že jeho Achilovou patou je jeho mnohonárodnost a právě to je páka, kterou je možno rozložit tento stát. A tak se také stalo. A stejnou páku používají některé síly i dnes. Nelze dovolit, aby se vrátil chaos začátku devadesátých let. Nelze dovolit politickou destabilizaci života společnosti. Mnozí už dnes asi nepamatují ta hrozná léta, jimiž trpěli lidé středního a staršího věku. Co všechno bychom tenkrát dali za to, aby už nastoupila stabilizace, skončil rozklad země, rozpad společenských vztahů! Jak jsme byli šťastni, když se objevily příznaky společenské stability na konci devadesátých let! Dnes jako by mnozí byli tím vším přesyceni a jsou připraveni znova bořit tuto zemi. Politická stabilita Ruska je podmínkou ke zlepšení našeho života. Žádného ekonomického prospěchu nedosáhneme, pokud si rozvrátíme svou vlastní zemi..." (Výňatek z projevu; celé na You Tube)

Krátce řečeno, církev varuje Rusy před krátkou pamětí.






Zobrazit příspěvek č. 768 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2012
O duchovní astronomii, kalendáři a vánočním troparu

Podle tradičního pravoslavného kalendáře byly 7. ledna svátky Narození Kristova

Ohlédnutí za uplynulou sváteční dobou

V ten den slaví tyto svátky většina pravoslavných křesťanů ve světě, která liturgicky žije dle starého juliánského kalendáře. A podle tohoto starého kalendáře připadá den svátku Narození, což je 25. prosinec, na den, kdy máme na občanském kalendáři datum 7. leden. Sváteční doba, kterou právě procházíme, je každoročně příležitostí zamyslet se nejen nad samotnými svátky, ale i nad významem církevního kalendáře, resp. nad důvody, proč dnes udržovat něco tak archaického, jako je více než dva tisíce let starý juliánský kalendář.

Často se obecně tvrdí, že papežský gregoriánský kalendář je přesnější než starší juliánský. Zapomíná se však většinou rozvést, čehože se má ta vyšší přesnost vlastně týkat; co a vůči čemu vlastně poměřujeme. Matematický model gregoriánského kalendáře je přesnější vůči tzv. tropickému roku (je to perioda průchodu Slunce mezi body jarní a podzimní rovnodennosti), kdežto matematika juliánského kalendáře je přesnější vůči tzv. siderickému čili hvězdnému roku (je to doba jednoho oběhu Slunce v nebeské sféře mezi nepohyblivými hvězdami).

Tato vazba na rozdílné "druhy roku" má i svůj duchovní průmět. Gregoriánský kalendář je orientován na tropický rok, a je tím spojen spíše s pohanským uctíváním cyklů plodnosti přírody (návaznost na jarní a podzimní rovnodennost, setba a sklizeň, záplavy na Nilu apod.) Zatímco se tedy gregoriánský kalendář svou matematikou a duchem více obrací k zemi, juliánský kalendář naopak více odkazuje ke konstelaci hvězd a k nadzemskému dění. (Více o tom píšeme zde).
Proto juliánský kalendář odpovídá biblické zprávě o stvoření světa: "I učinil Bůh dvě světla veliká... a hvězdy, a postavil je Bůh na klenbě nebeské... a oddělil světlo od tmy..." (Genesis 1,14-19) Neorientuje se tedy jen na jedno z těchto "dvou velikých světel" (jak to činí kalendář gregoriánský), ale komplexněji na celou nebeskou mechaniku, jak nastíněna v citovaném biblickém verši. A právě tato duchovní "biblická astronomie" má pro náš bohoslužebný život hluboký symbolický význam.

A není to věc jenom Starého zákona! Vždyť i Nový zákon se ve svém samotném počátku taktéž dotýká astronomické otázky. Samotné Kristovo Narození je přece oznamováno astronomickým jevem - čili hvězdou, která přivedla perské mágy a mudrce do Betléma, kde se poklonili Božímu Dítěti. Tuto evangelijní zprávu vzpomíná na začátku každé liturgie kněz, když vždy při proskomidii (kdy připravuje chléb a víno k oběti), vzpomínaje Kristovo Narození, praví: "I přišedši hvězda, stanula nad místem, kdež bylo Dítě" (Mat 2,9). Dokonce i jedna liturgická pomůcka, příslušenství k bohoslužebným nádobám, se nazývá "hvězdice" a symbolicky představuje právě Betlémskou hvězdu. To napovídá, jaký význam přikládá církevní tradice tomuto "astronomickému detailu" evangelia.

Konec konců "duchovní astronomie" vstoupila i do křesťanského symbolického myšlení a do liturgie, o čemž nádherně vypovídá hlavní posvátný hymnus oslavy Narození Kristova - totiž sváteční tropar. Tento krátký oslavný zpěv se nese - od začátku až do konce - zcela v duchu astronomické symboliky. Proto bychom si jej měli ocitovat (znění tohoto překladu je oproti textu z Gorazdova sborníku trochu zpřesněno dle církevní slovanštiny):

Narozením tvým, Kriste Bože náš,
vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili,
hvězdou naučeni byli,
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě.


Vánoční pravoslavná hymnografie se jenom hemží hvězdami a nebeskými světly; stále se tam hovoří o slunci a případně i o východu (ve smyslu vycházení nebeského tělesa nad horizont). Tím "Východem z výsosti" se myslí úsvit největšího nebeského světla, které přichází z místa za naším obzorem a zazářilo z duchovních výšin, tj. z výsosti.
Pro lepší srozumitelnost by mělo být do předposledního verše troparu asi doplněna nějaká objasňující slova, takže by pak mohl verš znít např.: "a znáti tebe, Východ duchovního Slunce z výsosti", pak bylo zcela jasné, o jaký "východ" se jedná. Jenže po stránce stylistické se takové doplnění moc nehodí, protože by se tam pak dvakrát hned za sebou opakovalo slovo "slunce", a tak bude zřejmě lepší nechat znění v dosavadní - trochu jinotajné - poloze a spoléhat se, že si i dnešní věřící domyslí, co se tím "východem z výsosti" míní (jako to bylo věřícím zřejmé kdysi).

Někteří přinášejí hypotézu, že se tím "východem" myslí ve Starém zákoně zmiňovaný "výhonek" čili "proutek", který nečekaně vyraší z pařezu - tam, kde už se zdálo, že nic vyrůst nemůže (Is 11,1). Tento výklad se však nezapadá do celkově výhradně astronomického kontextu troparu; právě užívané pojmosloví a kontext napovídají, že spíše se bude skutečně jednat o "východ" ve smyslu vzejití světla, úsvit.
Hymny k Narození Kristovu přirovnávají jeho Narození k vysvitnutí světla. Stejně tak se hovoří na mnohých místech naší bohoslužby o narození Krista z přesvaté Bohorodice - tento porod je symbolicky opěvován jako úsvit či vzejití nebo zazáření Slunce. A o tom, jak často je Kristus v církevním myšlením označován jako "Slunce spravedlnosti", snad ani není potřeba hovořit.

Dále tropar hovoří o úloze hvězdy, která přivedla perské mágy (a v jejich osobách i další pohany) ke Kristu. Není zřejmě náhodné, že hvězdy byly Bohem určeny jako proroci a nejrychlejší poslové zvěstující příchod Spasitele. K pohanům se tedy tato zpráva nedonesla žádnými lidskými prostředky, ale skrze nebeské konstelace, a tak se bleskurychle dostala k těm, kteří uměli tyto konstelace číst.

* * *

Kalendářní otázky samozřejmě nemají dogmatický význam, avšak církevní život se neodehrává jen na rovině věroučných pravd, ale je formován a budován i dalšími duchovními proudy. Skutečnost, že se přes všechny světské tlaky v pravoslavné církvi uchoval juliánský kalendář, o něčem vypovídá. Zřejmě tyto astronomické souvislosti - čili spojení biblické "duchovní astronomie" se starým kalendářem, který nejlépe ze všech reflektuje postavení hvězd, oslovují (třeba nevědomky) věřícího člověka, dotýkají se nějakých míst duše, které jsou pro duchovní život důležité.

Proto se drží juliánský kalendář zvláště tam, kde jsou hluboce zakořeněné tradice nebo se tam vede zvláště urputný zápas proti zesvětštění. Mám na mysli především Svatou Horu Athos a Jerusalemský patriarchát, a pak samozřejmě Ruskou pravoslavnou církev. Nakolik mám zprávy, tak v Řecké pravoslavné církvi (myslím tím kanonickou tzv. "státní" církev) jsou stále živěji probírány úvahy o návratu ke starému kalendáři (čili život společnosti a liturgický život církve podle "ruského modelu"). Není vyloučeno, že současný anticírkevní trend státu a médií (a případ uvězněného starce Efréma) by mohl tento proces návratu k tradicím ještě urychlit.

* * *

Kromě toho všeho má starý kalendář i významný spirituálně-sociální aspekt. A to právě dnes, kdy se stupňuje a zintenzivňuje manipulace prováděná se společností skrze média, internet atd.! Podobný význam, jaký má pro duchovní i duševní stav člověka nedívat se na televizi, má i život dle starého kalendáře, který v některých ohledech "odpojuje" člověka od antikřesťanské spolčenosti.

Volba kalendáře je tedy zároveň jakýmsi projevem, k jaké společnosti se hlásím, s kým duchovně žiji. Zdali jsou to pravoslavní křesťané v našich duchovních centrech: na Rusi, v Jerusalemě, na Svaté Hoře Athos, nebo zda je to tato odkřesťanštěná (a dnes už pomalu znovu polototalitní) materialistická společnost.

A nakonec ještě zmiňme probíhající dění, které všichni cítíme. V posledních několika málo letech vzrůstá tlak světské duchovní atmosféry. Roste nemravnost ve společnosti, agresivita a hněv lidí, povrchnost ve všech ohledech, a zesvětštění se tlačí do Církve. V tuto chvíli začínají mít povážlivý význam všechny (dříve snad nepodstatné) prasklinky a škvíry v duchovní hradbě, která odděluje Církev od světské sféry. Tlak na hradby zvnějšku stoupá a každou skulinou se dovnitř tlačí vnější duch. Náš starý církevní kalendář je jednou z opor, které nám pomáhají vzdorovat světskému tlaku.

* * *

A tím nás kalendářní otázka dovádí k jiné astronomii a jinému hvězdopravectví. Církevní kalendář pozvedá náš zrak k duchovnímu nebi a liturgickému životu, který je rytmem svátků a památek svatých, připomíná posvátné události a stále znovu a znovu obrací naši pozornost k milníkům dějin spásy a k těm velikánům, na nichž se už Kristovo blahodatné dílo uskutečnilo a dokonalo.

Kalendář, jenž v sobě zrcadlí dráhy nebeských těles a hvězdné konstelace, nás vede i v duchovním liturgickém životě. Propojuje hmotný vesmír s duchovním vesmírem. Uvádí nás od nebeské klenby pod nebe duchovní. Vytváří svého druhu most mezi fyzickým a spirituálním životem. Převádí nás tam, kde se už neřídíme podle hmotných hvězd a slunce. V této sféře našeho duchovního života je sluncem, které září na klenbě církevní, Spasitel (podobně jako na nás s klenby chrámové shlíží Kristus Pantokrátor), a našimi hvězdami, svítícími na duchovním nebi, jsou Boží svatí. Každý večer nám na večerní bohoslužbě vzejde nové souhvězdí duchovních hvězd, v jehož znamení se odehrává celý den až do příštího soumraku.

Rád vzpomínám, jak nám zesnulý otec Miroslav s oblibou říkával, že svatí, jejichž památku dnes slavíme, jsou delegáty vítězné nebeské církve, kteří byli za námi vysláni a mají toho dne na starosti pozemskou bojující církev.
Po tom výše zmíněném "kalendářním mostu" přecházíme od fyzického, přírodního k duchovnímu, ale i naopak - požehnání a světlo ze sféry duchovního života jde tímto mostem skrze nás do hmotného světa. Zní to někomu snad příliš nadneseně a nerealisticky, leč myslím, že celá řada pravoslavných věřících to ve svém osobním životě takto cítí. Ostatně, člověk je zcela unikátní bytostí stvořenou tak, aby přebývala současně ve dvou světech: materiálním i duchovním, a spojovala je svou aktivní činností. Toto spojování může samozřejmě probíhat na mnoha různých rovinách a polích. A není snad žádný důvod odmítat myšlenku, že církevní kalendář právě tomuto spojení na jedné z těch úrovních pomáhá.
Církev bude navždy pamatovat na svaté i na dny, kdy se uzavřel jejich pozemský tělesný život. Ten den má totiž jejich památka zvláštní sílu. Na jejich odchod z toho světa hledíme jako na narození pro život věčný. Výroční den jejich odchodu oslavujeme tudíž jakožto jejich duchovní narozeniny, a z druhé strany přicházejí toho dne tito svatí za námi, a tak se děje vzájemné setkání. Modlit se k jakémukoliv světci je samozřejmě možné v kterýkoliv den, leč se dnem jeho svátku to nelze srovnat - to v církvi každý ví.
V bohoslužbách jsou tento den jména dnes oslavovaných svatých vzývána, zpívají se jim tropary a kondaky, čtou se stichiry, jsou vzpomínáni v závěrečné modlitbě každé bohoslužby, čtou se jejich životy. Tím jsou tito nebeští vyslanci vítáni po celou noc i následující den při každé církevní službě, jsou osloveni a obracíme se k nim s prosbou o zprostředkování našich žádostí u Božího trůnu. Podobně jako Hospodin kdysi učinil Joba zprostředkovatelem pro jeho druhy a jen přes jeho přímluvu se nad nimi smiloval (Jób 42,7-9), tak i podnes má církev Bohem ustanovené zastánce - svaté muže a ženy.

Starec Paisij Svatohorec vypráví, jak se jednou na Athosu stěhoval do nového příbytku. Když chtěl pak sloužit svou každodenní bohoslužbu, měl své věci ještě v krabicích a nemohl najít brýle ani kalendář, a tak se velice rmoutil, že neví, který světec má toho dne památku a koho má oslavovat. V tu chvíli se mu zjevil jeden svatý a řekl mu, že je mučedník a jak se jmenuje a že dnes je jeho den. Starec Paisij mu zpaměti zazpíval tropar, kondak a stichiry. Druhý den při vybalování věcí našel kalendář i brýle, a tak se hned podíval, který svatý měl včera památku. Jméno mučedníka uvedené v kalendáři souhlasilo se jménem včerejšího návštěvníka.
Kvůli těmto našim hvězdným konstelacím světců, nebeským řádům a Bohem ustanovenému duchovnímu nebi je tak důležité zůstávat u původního starokřesťanského počítání dnů a let, udržovat beze změn tento starobylý kalendářní systém, který je jedním z vláken, jež nás spojují s nebeskou církví.

Tím, že se my lidé domluvíme a prohlásíme např. jaro za léto, se na astronomických skutečnostech nic nezmění. A nejde jen o astronomii, ale stejně objektivní je i neviditelná kalendářní realita. Kdybychom zrušili Bohem na počátku ustanovený (a skoro celým lidstvem vždy udržovaný) sedmidenní týden a zavedli např. desetidenní (jako za revoluce ve Francii), nic to nezmění na tom, že skutečný sedmidenní týdenní kruh bude dál pokračovat. Jak zde cyklus sedmi stvořitelských dnů běží od počátku světa, tak bude neviditelně běžet dál, i kdyby jej už skoro nikdo nectil, ale všichni počítali dny po desítkách. Když prohlásíme středu za neděli, tak kvůli tomu skutečná neděle nepřestane být nedělí, i když lidé v ten den budou mít na svých novotářských kalendářích středu.

Stejně jako lidé nemají moc hýbat planetami a souhvězdími ve vesmíru, tak nemají moc hýbat Stvořitelem danými dny v týdnu, a podobně nemají moc hýbat duchovním Kristovým Sluncem určujícím velké svátky a souhvězdími světců na klenbě našeho duchovního nebe. Kalendář církve vznikal celé věky jako zrcadlo odrážející skutečnosti duchovního nebe. Můžeme jej přijmout a zapojit svůj duchovní život do tohoto velikého systému, a pak budeme mít celý ten nesmírný duchovní řád ku pomoci. Můžeme jej samozřejmě i odmítat, ale to je asi tak vše, co proti němu můžeme dělat. Na hvězdy - fyzické i duchovní - nedosáhneme a jejich věkovité dráhy se nemění dle malicherných potřeb maličkého lidského mravenečka, který tu dnes je a zítra už tu není.












Zobrazit příspěvek č. 769 jednotlivě

Administrátor --- 17. 2. 2012
Nová liturgická brožura a dva nové velkopostní zpěvy

I. díl triodu postního a něco nového pro liturgii předem posvěcených Darů

Hotovo je nové vydání prvního dílu triodu postního (oproti dřívějšímu vydání je provedeno mnoho změn a doplňků v obsahu i úpravě).

Díl I.: Od neděle celného a farizeje až k první neděli Velkého půstu. K dispozici v PDF:
www.pravoslavi.cz/download

Pro liturgii předem posvěcených Darů byly na český text adaptovány dvě starobylé melodie k hymnům: „Nechť vznáší se modlitba moje jako kadidlo...“ a „Nyní mocnosti nebeské“.

Noty jsou na www.pravoslavi.cz/download a instruktážní nahrávky na pravoslavi.cz/zpevnik.

P.S.
Brožura s postupem a notacemi pro liturgii předem posvěcených Darů se připravuje a měla by být před začátkem velkého půstu k dispozici.

Stejně tak by měl být letos včas uvolněn 2. díl triodu postního.










Zobrazit příspěvek č. 770 jednotlivě

Administrátor --- 22. 2. 2012
Pozvánka na přednášku

Prezentace knihy "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Vážení,

po delší pauze vás sdružení DAMASKINOS zve na další akci

v úterý 28.2. v 18:30 v Rumunském kulturním institutu (Praha 2, Anglická 26).

Tématem večera bude IKONA a zazní dvě kratší přednášky:

1) Marina Luptáková - Teologie v barvách - o smyslu a významu ikony.
2) Michal Řoutil - Znovuobjevení ikony ve XX století.
V rámci večera proběhne také prezentace knihy "Ikona v ruském myšlení 20. století" – viz http://www.pavelmervart.cz/pages/ikona.php

Těšíme se na setkání s vámi

Za sdružení DAMASKINOS

PhDr. Marios Christou, Ph.D

www.philokallia.com

tel.: 776 561 698

Nad Panenskou 592/10
Praha 6, Střešovice
169 00













Zobrazit příspěvek č. 771 jednotlivě

Administrátor --- 27. 2. 2012
Liturgická brožura Gregorian

Postup a zpěvník pro velkopostní liturgii

Zpěvník liturgie předem posvěcených Darů, který jsme nazvali „Gregorian“. Obsahuje plné znění liturgie a notace.

Na pravoslavi.cz/download/









Zobrazit příspěvek č. 772 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2012
Protest proti církevním restitucím

Otevřený dopis papeži Benediktu XVI. ve věci restitucí církevního majetku

Svatý otče,

tímto otevřeným dopisem se na Vás obracíme jako na nejvyšší autoritu římskokatolické církve, vedeni svým svědomím a též citem pro minulost a její souvztažnost k budoucnosti. Jako občané České republiky chceme vyjádřit údiv nad společným záměrem římskokatolické církve a naší současné vlády převést značné nemovité majetky patřící českému státu do soukromého vlastnictví římskokatolické církve. Kromě těchto nemovitostí, jejichž cena je odhadnuta na 75 miliard korun českých, má ČR po třicet let splácet finanční úhradu, která s inflací může dosáhnout dalších 96 miliard korun českých. Legislativní proces k přijetí zákona, který tento převod zaručí, už probíhá, navzdory nesouhlasu osmdesáti procent občanů naší republiky.

Vztah obyvatel Čech a Moravy vůči římskokatolické církvi prošel v průběhu staletí mnoha zvraty, které dramaticky ovlivnily naše dějiny. I dnešní občané České republiky stále nesou ve své historické paměti poselství Mistra Jana Husa, upřímného a statečného reformátora. Kazatele, který za svou oprávněnou kritiku pokleslých mravů a praktik římskokatolické církve neváhal zaplatit životem. Jím inspirovaní následovníci – kališníci – dokázali obhájit Mistrův odkaz i proti čtyřem křížovým výpravám a domohli se práva přijímat pod obojím způsobem. Teprve o dvě stě let později, po porážce stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře, nastoupila v našich zemích trestná vlna rekatolizace, elita protestantské šlechty a měšťanstva byla vyvražděna nebo donucena k exilu a jejich majetky byly převedeny pod novou římskokatolickou vrchnost. Vyhoštěnci v exilu a ani jejich potomci se nikdy nedočkali náhrady za své zabrané majetky. Až reformy habsburského císaře Josefa II. zrušily cenzuru knih a umožnily obyvatelům svobodnou volbu náboženství. Současně majetky, které držela římskokatolická církev, získaly veřejnoprávní charakter, takže církev s nimi už nemohla volně nakládat. Po založení demokratické Československé republiky se i správcovství římskokatolické církve umenšilo o rozsáhlé nemovitosti zabrané ve prospěch rolníků první pozemkovou reformou (v roce 1919) a posléze její revizí (v roce 1947).

Zakladatel Československé republiky Tomáš G. Masaryk byl humanistický myslitel, který se ve svém filozofickém díle i svými skutky přičiňoval o svobodu názorů a vyznání. Jako první evropský státník ústavně zrovnoprávnil i judaismus. Mravní odkaz Tomáše G. Masaryka a jím zdokumentovaný smysl českých dějin se staly tradicí, oporou a pojítkem i v dobách zlých. V letech nacistické okupace za Druhé světové války a později v období komunistické diktatury a během sovětské okupace byly Masarykovy demokratické ideály šířeny ilegálně a ovlivnily i další generace. Proto dnes působí tristně, když se česká vláda těmito odkazy slovně zaštiťuje, ale prakticky je popírá svými skutky. Chystaný zákon o převodu státních majetků do soukromého vlastnictví římskokatolických (a dalších církevních) subjektů nemá etické, historické a ani právní podklady a koliduje s Ústavou České republiky, neboť protežuje zájmy menšiny proti právům většinové společnosti.

Po pádu komunistického režimu měla římskokatolická církev veliké sympatie a počet věřících v naší zemi vzrostl. Brzy se však ukázalo, že tento morální kredit není podložen snahou církevních představitelů o obrodu duchovních hodnot a že jim jde především o získání majetků a tím i mocenského vlivu. Mnohaletý soudní spor o určení vlastníka korunovační katedrály Sv. Víta, který nakonec stát vyhrál, vnímala většina obyvatel jako snahu římskokatolických hodnostářů o přepisování a vyvlastňování českých dějin. Obdobně veřejnost vnímá i dnešní úsilí římskokatolické církve o „restituci“ majetků údajně ukradených v době komunistického režimu. Návrh zákona, který je dnes předložen ke schvalování Parlamentu ČR, však prolamuje rozhodné datum (25. únor 1948) a zahrnuje do převodu i rozsáhlé nemovitosti, které římskokatolické církvi odňal už Josef II. a následně pozemkové reformy z let 1919 a 1947. Pobouření obyvatel Čech a Moravy lze sledovat i statisticky, věřících rapidně ubývá a v současnosti je jich v celkové populaci méně než 10 %.

Duchovní obroda národa v tom smyslu, jak ji římskokatolická církev před více než dvaceti lety proklamovala, se tedy nesplnila. Naopak roste pohrdání vůči římskokatolické církvi a vůči jejím vrcholným hodnostářům měrou, která v moderních dějinách národa nemá obdoby.

Mohli bychom tuto situaci pokládat jen za „lokální“ záležitost, ale pohled do okolních zemí ukazuje, že je obecnější. Se smutkem si uvědomujeme, že skutečné křesťanské principy ve smyslu evangelií, ke kterým se Evropa dosud hlásí, se dnes stávají jen etiketou na prázdné láhvi, z které již živá voda zmizela. K čemu bude církvi bohatství, když ztrácí skutečnou autoritu? Čím chce inspirovat? Jak chce věřící pozvedávat na duchu, když i v kostelech káže o majetcích, které potřebuje, zatímco občané chudnou a státy jsou zadluženy?
Pod rouškou ekumeny navíc římskokatolická církev v Čechách korumpuje i malé církve a náboženské společnosti, když jim slibuje z budoucího zisku drobky. Většina obyvatel Čech a Moravy je však dnes bezkonfesní. A bude jich stále přibývat, neboť skutečná víra nepotřebuje prostředníka, je to dar, s kterým se nedá kupčit, protože sídlí v srdci a nikoliv v chrámech.

Češi a Moravané už kdysi prošli násilnou rekatolizací a nezlomilo je to. Smysl dějin národa nelze přepsat ani popřít, pokaždé se znovu vynoří, ozřejmí a utuží. Hrdost národa se nedá ukrást, tak jako pole a lesy. Zákon o převodu majetků, o jehož přijetí tak usilujete, nezajistí, že Češi přilezou po kolenou do kostela, ani nezpůsobí to, že naše děti usednou do církevních škol. Ten výhledový předpoklad je mylný, neboť podle naší demokratické ústavy veškerá moc vychází z lidu, takže už zítra mohou předkladatelé zmíněného zákona stanout před soudem. Trestní oznámení na ně už podalo několik desítek občanů České republiky.

Omluvte tón tohoto dopisu. Jde o vyjádření zásadního odporu k politice Vatikánu a kdyby se zde mohl podepsat každý český občan, který s ní nesouhlasí, četl byste několik milionů jmen.

S pozdravem

Lenka Procházková (spisovatelka, novinářka)
Václav Dvořák (režisér - dokumentarista)
Mojmír Grygar (historik, bohemista)


14.3.2012 http://www.blisty.cz/art/62659.html







Zobrazit příspěvek č. 773 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2012
Hledáte, kde je nejbližší pravoslavný chrám?

Mapa ČR s vyznačenými pravoslavnými chrámy a kaplemi apod.

Slava Isusu Christu, otče,

... Keďže sám som istý čas pri rozhodovaní o mieste práce hľadal v blízkosti miest pravoslavný chrám, rozhodol som sa, že spravím takú menšiu pomôcku pre pravoslavných, ktorí sú v ČR noví, aby sa zorientovali. Vytvoril som na google mapách mapku pravoslavných chrámov.

Na stretnutí BPM som zistil, že takých ako ja bolo viacero, ktorý istý čas hľadali chrám vo svojom okolí, a pred sviatkom Paschy to bude teraz možno i aktuálne.

S pozdravom

Ľubomír Fedorko
Třebíč

P.S.
Zde je odkaz:

Mapa České republiky,
na níž jsou vyznačeny všechny pravoslavné chrámy, kaple, domy i monastýry na našem území.


Nebo zde.)




Zobrazit příspěvek č. 774 jednotlivě

Administrátor --- 10. 4. 2012
Pozvánka na výstavu

Výstava pravoslavných ikon

Dovolujeme si pozvat Vás na výstavu ikon současných ikonopisců,
žijících v Čechách a na Moravě:

PRAVOSLAVNÉ
IKONY


Ikony budou vystavovat mnišky Kateřina a Feličitás
z monastýru „Zesnutí přesvaté Bohorodice“ ve Vilémově,
Jana Baudišová, Cornel Teofil Pop, Jana Dorka Drdová,
Ludmila Juzová, Iveta Kadlecová, Sylva Novotná
a Lenka Vlková.


Výstava se uskuteční
v Ruském středisku vědy a kultury v Praze

Na Zátorce 1048/16, Praha 6-Bubeneč
(Od M Hradčanská do ul. Pod kaštany, poté odbočit druhou ul. vpravo).


Vernisáž bude dne 17. dubna v 17. 00 hod.

Výstava potrvá do 6. květ na 2012
Otevírací hodiny: Po-So 8-17 hod.


Pozvánka s dalšími podrobnostmi
v PDF









Zobrazit příspěvek č. 775 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2012
Dnes zavěšen je na dřevě

Ohlédnutí za Velkým pátkem



Dnes zavěšen jest na dřevě Ten, který na vodách zemi zavěsil.
Korunou z trní je korunován Ten, který je králem andělů.
Do falešného purpuru je oblékán Ten, který odívá nebe oblaky.
Údery přijímá Ten, který v Jordánu osvobodil Adama.
Hřeby je přibíjen ženich Církve. Kopím je probodnut Syn Panny.
Klaníme se utrpení tvému, Kriste. Zjev nám i slavné své vzkříšení.







Zobrazit příspěvek č. 776 jednotlivě

Administrátor --- 20. 4. 2012
Pascha Kristova




Vstal z mrtvých Kristus!





Pascha v monastýru Vatoped (Svatá Hora Athos)
















Vpravdě vstal z mrtvých!























Zobrazit příspěvek č. 777 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí

Pozvánka na přednášku o ikonách

Vstal z mrtvých Kristus!

Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.

Jana Baudišová

Pozvánka v PDF







Zobrazit příspěvek č. 778 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2012
Rusko na Tomášovu neděli 2012

Patriarcha Kyrill vyzval věřící ve všech ruských městech k modlitebnímu shromáždění na záštitu víry

Na pobožnosti u chrámu Krista Spasitele se shromáždilo přibližně 65.000 lidí



Moskva 22. dubna 2012, Tomášova neděle
V Moskvě se u chrámu Krista Spasitele konalo „modlitební stání na obranu víry, svátostí, církve a jejího dobrého jména“. Pobožnosti se zúčastnilo asi 65 tisíc věřících z Moskvy a různých oblastí Ruska.

Pobožnost, vedená patriarchou moskevským a celé Rusi Kyrillem, se konala před přinesenými poskvrněnými svátostmi - ikonami z Velikého Ustjuga, které byly poničeny rukou vandalů, a před křížem přivezeným z Nevinnomysska, dále před částečkou z řízy Páně a řízy Bohorodice.

* * *

V poslední době nastal celý řetězec aktů vandalismu a poskvrnění chrámů, počínaje 21. února rouháním v katedrálním chrámu Krista Spasitele (akce feministické punkové skupiny) v bezprostřední blízkosti oltáře, poblíž částeček řízy Páně a řízy přesv. Bohorodice a ostatků svatých.

6. března v chrámu sv. Prokopije ve Velkém Ustjugu muž sekyrou udeřil do 30 ikon, velice cenných duchovně, historicky i umělecky. 18. března byl chrám ct. Sergije Radoněžského poskvrněn rouhavými nápisy a výsměchem ctihodnému a oživujícímu Kříži (na akci se připravoval, koupil si na to novou sekeru). 20. března do chrámu Záštity přesv. Bohorodice v Nevinnomyssku vtrhl muž s loveckým nožem, ničil ikony, zabodával nůž do kříže, zbil kněze, vylomil svaté dveře (vykopnul dveře do oltáře) a poskvrnil oltář. A staly se i další případy útoku na chrámy a svátosti.

Současně vypukla v informačních prostředcích pomlouvačná kampaň útočící na představitele církve. To vše je součást jediné akce proti pravoslaví a proti Ruské pravoslavné církvi.

Při nedělní pobožnosti jsou přinášeny prosby za osvícení lidí zatemněných nevírou a zatvrzelostí a za posílení lidí v pravoslavné víře, za ukončení nenávisti, nepřátelství a křivd. Konaly se modlitby, aby zavládla láska v srdcích, byly odpuštěny hříchy, které vedou k hanění církve a znesvěcování chrámů.

Tato pobožnost byla jednou z největších podobných církevních akcí v novodobých dějinách Ruska, ale nikoliv první. Např. před deseti lety (v dubnu 2002) se ve třiceti ruských městech konalo modlitební stání proti duchovní expanzi Vatikánu (bezprostředním impulzem bylo ustanovení katolických diecézí na území Ruska). V prosinci téhož roku se před ministerstvem vzdělání v Moskvě konalo modlitební stání k podpoře zavedení "Základů pravoslavné kultury" do programu středních škol. Atd.

* * *

Na ochranu byly kolem chrámového prostranství postaveny kovové zábrany a vstup na shromáždění byl možný jen skrze bezpečnostní rámy odhalující přítomnost kovu. Pro věřící, kteří se nedostanou do blízkosti sloužících, byly instalovány veliké obrazovky a zvuková aparatura. Očekáváno bylo 40 tisíc věřících.

Patriarcha zdůraznil, že rouhavým vystoupením feministické punkové skupiny v chrámu Krista Spasitele byly poskvrněny i největší svátosti, které se v chrámu nachází: část řízy Páně (chitón) a část řízy přesv. Bohorodice. Právě proto byly na Velké pondělí vyneseny tyto svátosti ke všeobecnému uctívání a neustálý přístup k nim byl umožněn až do dnes. Tuto neděli byly tyto svátosti vyneseny k uctívání při pobožnosti modlitebního stání.

Neděle po Pasše byla k celoruské pobožnosti vybrána proto, že je to neděle vzpomínky na nevěřícího Tomáše. Církev se chce při pobožnosti modlit za všechny, kteří pro sebe doposavad nenašli Krista.

* * *

Před začátkem pobožnosti byla z chrámu Krista Spasitele vynesena schránka se svátostmi (částečka řízy Páně s hřebem z Kříže) a též byly přineseny nedávno znesvěcené ikony a vandalem poničený kříž. Také zde byla Kazanská ikona Matky Boží, která byla prostřelena kulkami začátkem 20. let dvacátého století. V bohoslužebném průvodu byly tyto svátosti neseny kolem chrámu.

Pobožnosti se účastnilo mnoho lidí nejen z Moskvy ale i z dalších eparchií. Na konci se k věřícím obrátil patriarcha s těmito slovy:

"Zdravím vás se spásonosnou Paschou Boží. Vykonali jsme tuto slavnostní bohoslužbu, modlitební stání před Bohem, hledíce na ikony, které na sobě nesou znamení pohanění. Stojíme i před největšími svátostmi celého křesťanského světa - částí nesešívaného chitónu Spasitelova a hřebem, jímž byl přibit ke Kříži."

"Dávám pokyn, aby nikdy a za žádných okolností nebyly tyto ikony restaurovány. Ať znamení násilí, které jim bylo způsobeno, nám neustále připomínají neviditelnou válku, kterou má každý křesťan vést - v prvé řadě sám se sebou, se svými hříchy, - a upevňovat tak pokoj a pravdu Boží v obklopujícím nás světě. Vstal z mrtvých Kristus!" řekl po pobožnosti Jeho Svatost patriarcha Kyrill.

Na ukončení pobožnosti vyzval vladyka věřící, aby "jedněmi ústy a jedním srdcem" pronesli Vyznání víry (tj. text Niceocařihradského symbolu víry ze 4. století, který se recituje při každé liturgii; pozn. překl.).

Podobné pobožnosti se konaly ve stejnou dobu ve všech katedrálních chrámech Ruské pravoslavné církve na území Ruské federace.

* * *

Metropolita Ilarion uvedl v týdnu před modlitebním shromážděním: "V poslední době na nás zaútočila masivní informační kampaň, kterou spustilo smutně známé vystoupení několika osob v chrámu Krista Spasitele (ženská punková skupina; pozn. překl.) Pak začala být vytahována jakási další témata." Podle jeho mínění má posloupnost těchto událostí charakter objednané kampaně.

K tomu metropolita poznamenal, že minulé dny zřetelně ukázaly, jak lidé milují církev a důvěřují jí. Vždyť jen v samotné Moskvě se paschálních bohoslužeb zúčastnilo více než milion lidí.

Jak má církev odpovědět na kampaň, která byla proti ní rozpoutána? "Nebudeme se přece uchylovat k nějakému protiútoku. Nemá smysl snažit se vyjadřovat ke každé jednotlivé pomluvě této kampaně a ospravedlňovat se. My půjdeme do chrámu. V různých městech lidé přijdou do svých katedrálních chrámů a všichni společně se budeme k Pánu modlit za posílení víry a posílení církve..." odvětil vladyka Ilarion.

"Modlitební stání před Bohem nás má stmelit, abychom pocítili své společné přesvědčení a aby věřící ve víře nekolísali," doplnil ještě metropolita.

* * *

Dokumentární film k modlitebnímu stání v zaštitu víry (rusky)



Několik úryvků z rozhovorů ve filmu

Dokonce i ti, kteří neoplývají přílišnými sympatiemi k církvi, uznávají, že všechny vzpomenuté události, při nichž byly poskvrňovány chrámy, jsou součástí jediné kampaně vedené proti církvi. Zároveň vyslovují obavy, že je to pouze začátek.

Kněz Dmitrij Smirnov říká, že nesmíme dovolit opakovat sedmnáctý rok. V těchto akcích jde o to, aby byla podryta autorita církve před národem. Pachatelé těchto rouhavých skutků jsou ve skutečnosti revolucionáři. Každá revoluční ideologie je religiózní (tj. má vztah k náboženství; pozn. překl.).

Jiní však říkají, že prodloužení vazby pachatelkám punkové výtržnosti je výrazem bezradnosti. Nikdo neví, jak se vlastně zachovat.

Další říkají, že ty bláznivé feministky škodí církvi více za mřížemi než na svobodě.

Modlitební stání tuto neděli však zřetelně ukázalo, že v Rusku je veliká společenská síla, která se doposavad příliš neprojevovala. A že je nutno s ní počítat.

* * *

Pár slov na okraj

Pro akty znesvěcení, útoku na víru, výsměchu tomu, co je pro skutečně věřícího člověka tím nejcennějším, se dnes vžilo nic moc neříkající právní označení "urážka náboženských citů". U nás si lidé jen s obtížemi dokážou představit, jaký obsah ten právnický pojem vlastně má. Tím se vytváří jakási komunikační bariéra, kterou jsme odděleni od toho, co se v Rusku děje a co tam církev prožívá. Proto dokážu pochopit, že "akt urážky náboženských citů věřících" nechává Čecha vlažným, jelikož velká část české populace snad ani žádné náboženské cítění nemá, takže si jen obtížně dokáže představit, jak by mohlo být toto cítění uraženo.

Nedokážu však pochopit, že některým lidem u nás nedochází prostá souvislost: urážením náboženských citů se dávají do pohybu jisté věci, a nezůstane pak jen u náboženství. Vždyť ten, kdo nemá úctu k náboženské víře lidí a bezohledně útočí na to, co je jim svaté, tím dává najevo nejen svůj vztah vůči náboženství, ale především svou neúctu k věřícím lidem a potažmo prostě k ostatním lidem obecně. A nejde jen o samotného útočníka. Jeho činy spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti, která se postupně dostane do stavu, kdy si lidé neváží jeden druhého, chovají se k sobě nepěkně, útočí na sebe. Končí to všeobecnou kriminalitou a "zdivočením" společnosti či dokonce občanskou válkou. A to je pěkně vyhlazená cesta pro nástup totalitních režimů, po nichž začnou lidé sami volat, neboť v takovém divokém prostředí už nemohou žít a zároveň chápou, že jinak než totalitou se situace již zvládnout nedá. Pod heslem svobody a liberálního (resp. relativizujícího) přístupu ke všem hodnotám se tu skrytě připravuje příchod "vlády pevné ruky", pod níž se po ztracené svobodě lidem snad ani nebude stýskat, neboť takového pojetí svobody budou už navždy přesyceni.

Celá tato smutná situace nevznikla najednou, z čista jasna. Ve skutečnosti se jedná o gradující proces. Za posledních deset let byla v Rusku zavražděna či brutálně napadena řada kněží. Je pouhou náhodnou shodou okolností, že souběžně v západním světě sílí militantní ateismus? Jeden z jeho zdrojů je ve Velké Británii, a tento oheň skutečné nenávisti vůči náboženství (nejen křesťanství ale veškerému náboženství) se šíří jako požár po celé západní civilizaci. Doprovázen je stále agresivnějším prosazováním Darwinovy teorie, materialistickými vědci dnes podporovanou vírou v mimozemské civilizace, vnucováním homosexuality jako normy, prováděním euthanasie apod. Neměli bychom současné události v Rusku nahlížet v těchto souvislostech? Může to být neorganizovaný a nikým neřízený samovolný proces nebo je to plánovitě prováděná kampaň?

* * *

Celá situace je o to horší, že věci náboženství jdou hlouběji do nitra člověka než např. národnost či filosofické přesvědčení nebo kulturní přináležitost člověka. Urážka náboženství zasahuje samé jádro lidství - tj. jeho pramen v duši, kořen člověka. Vždyť náboženství řeší otázku původu člověka - nejen původu člověka jakožto biologického druhu, ale původu, smyslu a určení každého lidského jedince: odkud přichází a kam jde.

Znesvěcení chrámu nějakým hulákáním, punkovou "hudbou", pohoršlivým tancem, nemravným chováním, parodováním náboženských projevů a rouhavými slovy je dnes některými lidmi bagatelizováno, prohlašováno za cosi bezvýznamného, za hloupost, nad níž je potřeba mávnout rukou. Zvláště když nedošlo k žádné materiální škodě (jako v případě punkových feministek). (Pro ilustraci sem vkládám - nerad - link alespoň na jednu fotografii z toho, co prováděly punkerky v patriarší katedrále, hlavním chrámu Ruské pravoslavné církve, co nejblíže nejsvětějšího místa chrámu. Není to pěkný pohled, ale pro ty, co na to mají žaludek, je to zde.)

Jenže kdyby věřící zůstali vlažní k těmto skandálním událostem, byli by pak ještě pravoslavnými křesťany? Zasloužili by si, aby se jich zastal Bůh? Kdyby se církev nepostavila proti světu, který "ve zlu leží" (1 Jan 5,19), na obranu toho, co je jí svaté, posvěcoval by ji nadále Bůh? Nepřišla by tím o své srdce? Církev nevede války, neorganizuje pozdvihování zbraní; bojuje proti zlu modlitbou a pozdvihuje svůj hlas, aby usvědčovala zlo, jak nás učí Písmo:
„Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by lahodili jejich sluchu“ (2Tim 4,2-3; pravosl. znění).
* * *

Pravoslavná církev je největší hodnotou ruského národa. Hlavní funkcí církve je, aby ukazovala lidem, co je dobro a co je zlo. A události posledního století (a konec konců i nejposlednější události) zřetelně ukazují, že bez církve lidé nejsou schopni sami rozlišit dobro od zla nebo jen nedokonale, a je možno je snadno zmást klamnými hodnotami či zlem maskovaným jako dobro. Jak dobře je to vidět právě na současných událostech kolem církve. Dnes máme před očima další pokus smazat rozdíl mezi dobrem a zlem, krásou a hnusem, ctností a hříchem. Děje se to buď relativizací hodnot, která se stává pro mnohé lidi přitažlivá tím, že ospravedlňuje lidské vášně a schvaluje hřích. Jindy se to děje formou jakéhosi "moderního umění", jehož cílem už není krása či povznesení člověka, ale pouhé - šokovat. A celý tento ponor do morálního, mravního i estetického bahna je zaštítěn heslem svobody.

Dalším vážným rozměrem toho rouhavého skutku je nemožnost jednou provedený strašný čin odčinit. Co se stane, nelze vrátit zpět. Žije to dál v paměti společnosti a jedná-li se o prolomení určitých hranic, pak vzniká velice nebezpečná situace pro celospolečenskou morálku.

Na církev hledí mnoho lidí, kteří ještě hledají, ještě se nerozhodli, nepřiklonili se zatím na žádnou stranu. Jaká bude reakce těchto lidí, když uvidí, že církev už není schopna (či ochotna) bránit své posvěcení, že věřící (ať už hierarchie nebo laikové) už nehájí své vlastní hodnoty? Povstat na záštitu své víry, ohradit se proti rouhání je přece základem našeho svědectví, a svědectví je základ misie. Jaké misijní dílo by mohla konat taková sama k sobě lhostejná církev, takoví vlažní věřící? Kristus v apokalypse neodsuzuje ani horké lidi ani studené, ale vlažné! "Že jsi vlažný, nesnesu tě..." praví Bůh (Zjev 3,16).

* * *

Jak pomoci těm konkrétním ženám, které nyní sedí ve vazbě a čekají na soud? Jako u každého jiného zločinu hraje nemalou roli, zda má provinilec nějaké pokání, zda cítí lítost nad svým skutkem. To má v této kauze zásadní význam kvůli vlivu jejich činu na společnost. Jenže punkerky žádnou lítost nad svým skutkem necítí.
Dobrým dojmem z morálního hlediska nepůsobí ani kalkul, který cítíme za konstrukcí jejich projektu. Vypadá to, že si řekly: "Kdyby nás někdo chtěl obvinit z útoku či zesměšňování prezidenta, řekneme, že to byla modlitba v chrámu a že se ve státě, kde je náboženská svoboda, můžeme modlit, za co chceme. A když nás obviní církev, pak řekneme, že to určitě není kvůli nějakému znesvěcení chrámu, ale kvůli tomu, že haníme Putina, a tím obviníme církev ze spojení s politikou. A my bude tvrdit, že to nebylo nic duchovního, ale umění."
Pravoslavný křesťan nemůže nad jejich myšlením necítit žal a ještě větší hoře pak cítíme nad jejich dalším životem, neboť není to nic pěkného žít celý život s takovým skutkem na svědomí. Z praktických zkušeností za celou dobu své existence církev ví, jak smutný osud nezřídka postihne ty, kteří dají podobnými skutky ďáblu taková práva nad sebou.

* * *

Kázání patriarchy Kyrilla při nedělní pobožnosti na obranu víry



Pár poznámek z ruského filmového dokumentu (viz první výše umístěný)

Citace z projevů různých osob

Ten den (výtržnost punkerek) vejde do ruské historie jako datum, kdy byl od svržení sovětské vlády poprvé vědomě znesvěcen chrám. A hned se od této události odvíjí řetězec dalších útoků na církev, resp. chrámové svátosti (ikony, kříž apod.) Lidé říkají církvi: "Odpusťte těm ženám, které se dopustily toho nerozumného skutku." A církev je samozřejmě připravena odpustit. Vždyť je to přikázání Spasitele. Jenže ty ženy nestojí o odpuštění. Ony požadují beztrestnost. Ty ženy a ti, kteří za nimi stojí, se snaží vyždímat z církve a ze společnosti svolení konat podobné činy i v budoucnosti. Chtějí jakýsi svérázný "odpustek", ale naše církev odpustky přece nevydává. V zemi, která prožila revoluci, je potřeba postavit účinnou ohradu, která by ji chránila před podobnými provokacemi a podobnými strašnými činy. Co to má být za ohradu? Toto řešení musí především najít společnost a stát. To nemůže hledat církev. Církev už své slovo řekla; dále musí promluvit společnost a stát, a ohodnotit to, co se stalo. Nás, církev mají tyto události přivést k většímu pokání a ke změně života. My v církvi máme nyní přemýšlet, jak každý z nás přispěl k těmto událostem, neboť: Pro hříchy naše to Bůh dopustil.

Co se to dnes děje? Jakoby někdo mávnul zlým kouzelným proutkem a náhle jsou podtínány kříže, seká se do ikon a dějí se další věci. A inteligence ihned povstane na obranu těchto rouhačů. Překročili jsme jakousi hranici. Z jedné strany je smutné a hořké, když na to musíme hledět, z druhé strany má naše generace to veliké štěstí uvědoměle vystoupit na obranu svátostí, víry, cti, hierarchie hodnot, kde krása není rovna ohavnosti, hřích není roven ctnosti, norma není rovna zvrácenosti. Máme před sebou volbu: s kým jsi?, se silami zla nebo silami dobra? Zlo se vždy maskuje jako dobro. Až v posledních dobách z toho zhoubného smíšení poklesků a ctností, všeho se vším, všech hodnot, kdy už nebudou žádné absolutní morální normy, se narodí kníže temnot. Dnes ještě vidíme svědectví, že Rusko je na správné cestě... Ti, co omlouvají skutek těch ubohých děvčat, nás dnes přesvědčují, že nic není svaté, vše je relativní ... že není žádná (absolutní) pravda. Pro ně možná není, protože urazit mohu jen to, co jest. Urazit mohu důstojnost, čest, čistotu, svatost. Tam, kde nic takového není, není možno to ani urazit. Takový svět oni chtějí. Všechny revoluce začínají výsměchem svatosti a pošlapáním velikých hodnot: cti, čistoty, lásky k vlasti. Před Velkou francouzskou revolucí, která krví z gilotin zalila Francii a poznamenala duši tohoto národa až do dnešních dnů, se půl století filosofové vysmívali právě takovým hodnotám jako: čest, čistota, láska; nemravnost byla v módě. Je štěstím, když můžeme vědomě vystoupit za hodnoty, které jsou nesporné.

Někdo nás chce uvrhnout zpět tam, kde jsme byli v nedávné historii. Do doby, kdy byla církev pronásledovaná, chrámy byly bořeny, svátosti znesvěcovány.

Člověk, který si pod oděvem přinesl do chrámu sekeru, začal sekat do ikon. Než přijela policie stihl poškodit třicet cenných ikon. Hloubka ran od sekery byla až tři centimetry. Dokonce i kovová ikona byla proseknuta naskrz. Je možné, že ten muž jen následoval příklad znesvěcení, který se před tím odehrál v chrámu Krista Spasitele. Jsou to projevy nemoci, kterou trpí naše společnost. Nebudeme-li si jich všímat, mohou se následky dotknout každého člověka.

Po přivezení pásu přesv. Bohorodice do Ruska začaly útoky na Ruskou pravoslavnou církev. Události kolem pásu Panny Marie ukázaly duchovní sílu ruského národa. Příčina současných útoků je nabíledni - Ruská pravoslavná církev je sjednocují silou národa. Ty nepříliš inteligentní dívky (členky punkové skupiny; pozn. překl.), které asi nechtěly nic jiného, než být slavné, někdo prostě zneužil, někdo velice inteligentní, někdo, komu velice překážíme. Kdo? Stačí se jen podívat, kdo útočí a kdo brání, a vše je jasné.

Bojujeme s hříchem a nikoliv s lidmi. Cílem modlitebního stání (tj. církevní akce na Tomášovu neděli; pozn. překl.) před Bohem není nic politického, ale sklonit Boží milost k Rusku a ke všem ostatním zemím.

Všichni se od dětství učíme, že nesmíme urážet lidi, jejich víru či národnost. Že je to hřích urážet jejich víru. Že se nesmíme vysmívat tomu, v co věří stovky milionů lidí! Jak tedy máme bránit to, co cítíme jako součást své duše? Tj. svou víru, svou církev. Pokud dopustíme, aby se křesťanské hodnoty naší společnosti rozdrolily a byly odplaveny, pak bude dlouho trvat, než je opět shromáždíme. Je velikou odpovědností církve, aby se těmto útokům důstojně postavila. Ve společnosti musí být načrtnuta jasná linie, za níž už nelze jít. Před touto hranicí si žijte, jak chcete. Ale co jde za ni, to nesmí být trpěno. Církev musí shromáždit svá dítka, aby společnost viděla, že je nás mnoho a že nedovolíme zbořit to, co celých tisíc let na Rusi budovaly generace našich otců, dědů a pradědů. Nepovolíme zpochybňovat cestu, kterou Rusko kráčí. Nesmíme (těmto destrukčním silám; pozn. překl.) odevzdat do rukou Ruskou pravoslavnou církev, nesmíme jim dát Rusko.

* * *

Závěrem

Důvody, kvůli nimž se v Rusku shromáždili věřící, jsou smutné a vzbuzují obavy. Ale každá mince má dvě strany. A na té druhé straně v tomto případě vidím desetitisíce a statisíce lidí, kteří mají rozhodnost, odvahu a morální sílu postavit se na obranu nesporných hodnot - své víry, svých tradic. A to mne naplňuje radostí. Je vidět, že jsou ještě místa ve světě, kde je síla, kde v lidech najdeš skutečně živého ducha. Na tom nic nezmění západní sdělovací prostředky, které patří do světa duchovně odumřelé západní civilizace a které se snaží vše relativizovat, zmanipulovat, odvádět pozornost k nepodstatným věcem.

Ani česká média nezklamala. Školu demagogie, lži a manipulace nejbrilantněji předvedla hlavní zpravodajská relace České televize: Události (viz reportáž pořadu Události ze dne 22. 4. 2012 zde). Reportáž o akci věřících na obranu víry a církve využila ČT v podstatě k tomu, aby se připojila k útočníkům.

Samotné útoky na církev redakce Událostí samozřejmě relativizovala; hovořila o nich zlehčujícím tónem jako o "údajných" útocích či použila obrat, že věřící se modlí za církev "podle nich" vystavenou útokům. Zároveň redakce Událostí sestříhala video-dokument z masové pobožnosti tak, aby byly odstraněny všechny záběry, na nichž lidé drží fotografie ze znesvěcených chrámů, zničených ikon či zdevastovaných chrámových interiérů. Samozřejmě, že ani slovem neinformuje své diváky byť o jediném z řady případů znesvěcených a poškozených chrámů, ač byly tyto případy v Rusku zveřejněny a v ruských dokumentech kolem nedělní akce byly opět připomenuty.

I kdyby hierarchové a věřící tisíckrát opakovali, že se nejedná o nějaký protiútok na nevěřící, Česká televize stejně pojmenuje svou zlomyslnou pseudoreportáž: "Protiútok Ruské pravoslavné církve". Inu, s některými lidmi se nedomluvíš.

Místo nezaujatého novinářského informování o nedělní události se Česká televize připojila ke kritikům církve a patriarchy Kyrilla, kteří zoufale hledají, co by kde našli proti nim. Jak snadno se z informační agentury u nás může stát ideologický aparát, že? A tak ČT připomene více méně legrační příhodu s patriaršími hodinkami či nejasný případ majetkového sporu o pozemek, který vede jeden monastýr s dětskou nemocnicí. Asi nás už příliš neudiví, že ČT líčí celou kauzu v duchu nejlepších leninských tradic tak, aby církev vypadala jako bestie, která brutálně vyhazuje nemocné děti na chodník. A všechny tyto mlhavé kauzy, kde nejsou divákovi předložena prakticky žádná fakta, jsou vydávány za nespornou pravdu, narozdíl od útoků na církev, o nichž televizní manipulátoři hovoří, jako by to nejspíš byla pouhá fikce či stihomam patriarchy a věřících. Jak podobné těm lžím, že církev není v Sovětském svazu nikterak pronásledována, které komunistická propaganda vytrubovala do světa v době stalinských represí...

Nikde v reportáži ČT neuslyšíte počet shromážděných věřících. Na začátku se hovoří o tisících, na konci opatrně o desítkách tisíc, ale konkrétní číslo se český posluchač nemá dozvědět. Stejně tak nebyl použit žádný záběr, na němž by bylo vidět celé to množství lidí (přestože jsou volně na internetu zveřejněny záběry z "ptačí perspektivy", na nichž jsou ukázány skutečné rozměry celé akce). V České televizi si dobře uvědomují, že kdyby referovali o skutečném rozměru nedělní církevní akce, vyzněla by celá jejich manipulace s divákem naprázdno. Troufám si pevně tvrdit, že tato reportáž televize, kterou si platíme, byla provedena v duchu nejhorších bolševických manipulací.

Nakonec reportér řekne pozoruhodná slova: "Patriarchovu výzvu uposlechly desetitisíce lidí. Pro církev je to v jejím konfliktu s liberály povzbudivý výsledek." Zajímavé je, že se český reportér chová přesně v souladu se slovy, která při kázání pronesl patriarcha Kyrill: "Chce se po nás, abychom rouhání, svatokrádež a výsměch svatým věcem, brali jako legitimní projev lidské svobody." Podobně i Česká televize učí náš národ, že projevy svatokrádeže, urážky víry, výtržnictví a zločinu máme brát prostě jako legitimní projevy liberalismu. Fyzické útoky na církev, urážení věřících a ničení chrámů není podle České televize dílem výtržníků či zločinců, ale dílem liberálů. Církev totiž netrpí útoky darebáků, kteří nemají úctu k ničemu, ale má jen konflikt s liberály. Mají-li takoví lidé, jako jsou reportéři České televize, v rukách informování našeho národa, můžeme se po nějakém čase této televizní relativizační kampaně dočkat v České republice třeba i masových výtržností, jakožto projevu liberálních postojů části společnosti, či dokonce občanské války, jako legitimního projevu svobodné vůle občanů.

Jediný případ znesvěcení chrámu, jehož se reportáž ČT dotkla, byla kauza punkových feministek. Na západě se z příslušnic punkové skupiny staly hrdinky nebo nevinné oběti nedemokratického režimu. Jsou publikovány jejich fotografie za mřížemi v soudní síni - z televizních zpravodajství jsou pečlivě vystříhány záběry, na nich se "oběti režimu" za mřížemi vesele a sebejistě smějí. Místo těchto odstraněných záběrů se tklivým hlasem oznamuje, že jsou to matky od dětí a že jim hrozí sedm let žaláře. O nich se však už dost hovořilo výše.

Kdo se chcete podívat, jak opravdu vypadala nedělní pobožnost u chrámu Krista Spasitele a co jí předcházelo, a porovnat si to s tím, jak manipuluje s Čechy za naše peníze naše veřejnoprávní televize, můžete se podívat:




Ze zdrojů:
pravoslavie.ru
patriarhia.ru
Ruská média













Zobrazit příspěvek č. 779 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2012
Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí

Pozvánka na přednášku o ikonách

Vstal z mrtvých Kristus!


Vážení,
dovoluji si pozvat Vás na přednášku o dějinách pravoslavné ikonografie "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí". Přednáška se koná ve středu 2. května v 17.00 hod. v Ruském středisku vědy a kultury jako doprovodný program k výstavě ikon. Podrobnosti jsou uvedeny v přiložené pozvánce.

Přednáška "Byzantská a ruská ikona v průběhu staletí" popisuje vrcholná období byzantské a ruské ikonografie. Ukazuje krásu starobylé ikony a její duchovní hloubku, která je obrazovým vyjádřením pravoslavné spirituality. Přednáška se dotýká byzantského předikonoboreckého umění a dále umění období makedonské epochy a paleologovského rozkvětu. V tématu ruské ikony si všímáme zvláště děl Theofana Řeka, Andreje Rubleva a mistra Dionisia. Pozornost je však věnována i počátkům křesťanského umění a není opomenuta ani současná řecká a ruská ikona jako návrat k nejlepším vzorům středověkého ikonopisectví. Přednáška má bohatý obrazový doprovod.

Jana Baudišová




Pozvánka v PDF












Zobrazit příspěvek č. 780 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2012
Z tisku

V Řecku byla ukradena jedna z nejuctívanějších svátostí pravoslavného světa - ostatky velkomučednice Anastasie (nazývané: Uvolňující pouta).

Svaté ostatky byly ukradeny v noci z 22. na 23. dubna v monastýru z 9. století, který byl zbudován ke cti světice na poloostrově Chalkidiki. Zloději museli vylomit patero dveří, aby mohli odnést ostatky z monastýrského chrámu. Jedná se o uctívanou hlavu a nohu svaté Anastasie, uložené ve vzácných schránkách.

Metropolita miletský Apostol vydal prohlášení, v němž vyzývá lidi, kteří spáchali tento zločin, aby libovolným způsobem ostatky vrátili.

Sv. velkomučednice Anastasie žila koncem III. a začátkem IV. stol. Svou službou materiálně i duchovně pomáhala vězňům. Trpěla pod římským císařem Diokleciánem (284-305).

Credo











Zobrazit příspěvek č. 781 jednotlivě

Administrátor --- 4. 5. 2012
Z došlé pošty

Pozvánka do Mikulčic

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského
si Vás dovolujeme pozvat na


bohoslužebné setkání
na památku příchodu svatých věrozvěstů
Cyrila a Metoděje na Moravu


Areál Památníku Velké Moravy, Valy u Mikulčic
Sobota 26. května 2012

9,45 Slavnostní procesí od Památníku
10,00 Archijerejská svatá Liturgie



Pozvánka v PDF








Zobrazit příspěvek č. 782 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2012
Zprávy ze světa - vztah Británie ke křesťanské symbolice je už horší než v zemích bývalé komunistické totality

Zákaz nošení křížků v Británii. Nezačíná v této zemi nová protináboženská totalita?

Křesťance z londýnského ruského chrámu zakázali nosit nátělní kříž v práci, byla nucena dát výpověď

Jedna z křesťanek farnosti katedrálního Uspenského chrámu v Londýně byla nucena podat výpověď ze zaměstnání poté, co jí zakázali na těle nosit křížek.

"Hovořil jsem v chrámu s ženou, kterou v zaměstnání nutili sundat křížek. Dala přednost výpovědi. Křížek, který nosila na těle, nebyl vidět! Žena prosila, aby jí křížek povolili a slíbila, že ho přilepí na tělo náplastí, aby náhodou nevyklouznul z pod šatů. Odpověď zněla: Ne, nyní je to zakázáno!" píše na svých stránkách kněz chrámu prot. Michail Dudko.

Podle jeho slov se postupu vlády proti zjevnému nošení křížů "místy chápe jako totální zákaz". Pro člověka s horší znalostí jazyka a britských reálií je praktické nemožné domoci se svých práv a svobod.

Podle zpráv má britská vláda v úmyslu u Evropského soudu pro lidská práva obhájit zákonnost zákazu nošení náprsních křížků na veřejnosti v celé zemi. Štrasburský soud prozkoumá žaloby na diskriminaci kvůli náboženské příslušnosti, které podali čtyři křesťané z Velké Británie, kteří prohráli soudní procesy u soudů britských.

Už dříve vyjádřila Ruská církev údiv nad shovívavostí britské vlády k jiné symbolice, např. k gay-symbolům, zatímco náprsní křížky jsou zakazovány. "V evropské společnosti zesilují tendence k potlačení lidských instinktů," prohlásil před novináři představitel synodálního informačního oddělení Vladimir Legoida a vyjádřil se, že nechápe, proč se ve Velké Británii veřejná demonstrace přináležitosti ke gay-kultuře považuje za normu, kdežto nošení náprsního křížku nikoliv. Dalším příkladem dvojích standardů britské vlády je podle V. Legondy vztah k sikhům, jimiž je oficiálně povoleno nosit turban (a to i v případě, že se jedná o londýnského policistu), který je jedním z náboženských symbolů sikhismu.

Mezi čtyřmi kauzami, které budou ve Štrasburku zkoumány, je žaloba Nadi Eveidy, kterou před několika lety dočasně uvolnili z práce v letecké společnosti "British Airways", když odmítla sundat maličký náprsní křížek, který nosila navrchu uniformy.

Druhým případem výpovědi za nošení křížku v pracovní době se stal nemocniční sestře Shirly Chaplin, která v nemocnici pracovala 30 let.

Další žalobu podala Lilian Leidel, spolupracovnice matričního úřadu londýnské čtvrti Ailington, která kvůli náboženskému přesvědčení odmítla registrovat občanský sňatek homosexuálů a byla za to podrobena disciplinárnímu řízení.

Obyvatel Bristolu Harry Makfarlein byl pracovníkem firmy, zabývající se diskrétním poradenstvím párům ohledně sexuálních problémů. Práce s homosexuálním párem u něj vyvolala problémy v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Byl propuštěn.

interfax.by









Zobrazit příspěvek č. 783 jednotlivě

Administrátor --- 9. 5. 2012
Ze světa - řecká vláda snižuje počty duchovních

Decimování pravoslavné církve v Řecku

V rámci škrtů v rozpočtu vláda Řecka snižuje platy duchovenstva Řecké pravoslavné církve a počet nových kněžských svěcení. Podle nového vládní výnosu má státní pravoslavná církev právo ustanovit jednoho nového duchovního pouze tehdy, když místo něj odejde do důchodu deset starých duchovních.

Před šedesáti lety odevzdala Řecká pravoslavná církev velkou část svého majetku (nemovitosti - pozemky) státu výměnou za příslib vyplácení duchovenského platu ze státního rozpočtu všem duchovním athénského arcibiskupství. V současnosti vláda krátí prostředky vyplácené církvi kvůli přijímaným ekonomickým opatřením.

Agentura Reuters dále sděluje, že "Athény budou financovat pouze jednoho nového kněze místo deseti zemřelých či odebravších se do důchodu, což způsobí nedostatek duchovních zvláště ve vzdálených farnostech - a to právě v době krize, kdy věřící nejvíce potřebují pomoc".

Výše platu duchovního má být snížena o 10 procent. Podle agentury Reuters byl v současnosti průměrný plat řeckého farního kněze 1 tisíc Euro měsíčně, přičemž státní plat pobírá něco přes 10.000 duchovních. Vláda tvrdí, že kvůli ekonomické krizi není schopna tento rozpočet dále pokrývat. Na celkovém snížení prostředků vyplácených ze státní pokladny duchovenstvu se bude dále podílet i postupné dramatické snížení počtu duchovních.

"Krize se dotkla nejen práce našich dobročinných organizací, ale je hrozbou samotné jejich existenci," prohlásil metropolita Sparty Eustatios.

(Ze sdělovacích prostředků: catholicculture.org reuters.com)










Zobrazit příspěvek č. 784 jednotlivě

Administrátor --- 12. 5. 2012
Ikony

Vyšla kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století"

Nedávno se dostala na pulty knihkupectví kniha "Ikona v ruském myšlení 20. století". Obsahuje významné statě ruské ikonologie, jež do této publikace sestavili J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil. Nejprve zde najdeme tři velmi krásné statě J. N. Trubeckého. Jako první je uvedena proslulá "Teologie v barvách", která vznikla krátce po znovuobjevení ruské ikony. Autor spatřuje východisko z nesváru a "zezvířečtění" světa topícího se v krvi světového válečného konfliktu (psal se rok 1915) život v Bohu, jehož svědectvím je stará ruská chrámová architektura a ikona. Vyzývá k zápasu se zlem, bez něhož se nemůže zrodit vítězství radosti nad utrpením.

Následuje další autorova stať "Dva světy ve staroruském ikonopisectví". Na ikonách se podle autora odráží souboj dvou principů a dvou chápání světa, který vyplňuje dějiny lidstva. Na jedné straně stojí vezdejší svět s jeho zápasy a na straně druhé budoucí harmonické společenství všeho stvoření v horním světě.

V knize se dále seznamujeme s Trubeckého statí "Rusko na svých ikonách". Trubeckoj zde vysoce oceňuje zbožný cit a duchovní hloubku, jež jsou vyjádřeny na ruských ikonách z dob svatého Sergije Radoněžského. Byl to čas velkého duchovního vítězství Ruska. Tehdy take vytvořil Andrej Rublev svou ikonu svaté Trojice. "Vesmír jako místo smíření veškerého stvoření, lidstvo, shromážděné kolem Krista a přesvaté Bohorodice s nadějí na obnovení narušeného řádu a souladu - to je společná skrytá myšlenka ruského poustevnictví a ruského ikonopisectví."

Za touto statí následuje "Ikona a úcta k ní" od S. N. Bulgakova. Jde o jeden z prvních novodobých pokusů zhodnotit dogmatický zápas o ikonu v ikonoboreckém období a zvláště formulaci 7. všeobecného sněmu o uctívání ikon. Autor přistoupil k této otázce nepříliš šťastně, neboť nedokázal rozpoznat v dílech svatého Jana Damašského a Theodora Studity ani v ustanoveních 7. všeobecného sněmu skutečnou podstatu jejich protiikonoboreckých vyjádření a tvrdí, že církev tehdy a ani nikdy potom nedokázala účinně vyvrátit ikonoborecké argumenty. Tuto situaci tedy hodlá ve své studii "napravit" a črtá ve své stati kontury svého vlastního teologického směru - "sofiologie", který prohlašuje za pravoslavný. Na jeho základě se pokouší obhajovat ikonu. Je třeba říci, že proti Bulgakovově sofiologii vystupovali mimo jiné vynikající teologové V. N. Losskij a L. A. Uspenskij, který také kritizuje Bulgakovovu myšlenku, že předchůdcem ikony je v podstatě pohanská modla. Uspenskij uvádí Bulgakovovo tvrzení na pravou míru, když uvádí, že za skutečného předchůdce ikony nelze považovat pohanskou modlu, ale starozákonní zákaz obrazu. Ve své vynikající knize "Teologie ikony pravoslavné církve" píše: "Když Písmo hovoří o stvoření, zakazuje ho zobrazovat. Když pak hovoří o Bohu, trvá na tom, že je neviditelný. Ani lid, a dokonce ani samotný Mojžíš, neviděl žádný Boží obraz, slyšel jen Jeho hlas. Když neviděl Boží obraz, přirozeně Boha ani nemohl zobrazovat; mohl pouze písemně zachytit Boží slova, což také Mojžíš udělal. Ano, jak zobrazit neviditelné, beztělesné, co nemá ani formu, ani velikost, ani barvu? Již však v samotné důslednosti starozákonních textů a ve zdůrazňování toho, že Izrael slyší slova, ale nevidí ani obraz, ani podobu, ctihodný Jan Damašský spatřuje skryté naznačení budoucí možnosti vidět i zobrazovat Boha, který přišel v těle. ´Co tedy (Písmo) tajemně ukazuje na těchto místech?´ ptá se. ´Je jasné, že nyní nemůžeš zobrazovat neviditelného Boha, ale až uvidíš Beztělesného, který se pro tebe stal člověkem, tehdy budeš zhotovovat obrazy Jeho lidské podoby. Když se Neviditelný, který se oblékl v tělo, stává viditelným, tehdy zobrazuj podobu Toho, který se ukázal.´" Uspenskij dále píše: "Ve svém učení o zobrazitelnosti Božství (stejně jako v učení o ikoně vůbec) Bulgakov, jak sám říká, nevychází ´z apofatické teze o neviditelnosti a nezobrazitelnosti Boha, ale ze sofiologického učení o Jeho zobrazitelnosti a podobnosti tohoto světa Jeho podobě. Bůh načrtl svou podobu ve stvoření a tato Boží podoba je tudíž zobrazitelná´ (kurzíva Bulgakovova). Apofatickou tezi o nezobrazitelnosti Božství Bulgakov považuje za lživou premisu, kterou v období ikonoborectví pouze ´z neopatrnosti a omylem´ přijali pravoslavní uctívatelé ikon od svých protivníků. Zobrazitelnost Božství protojerej S. Bulgakov zdůvodňuje následujícím způsobem: člověk je stvořen podle obrazu Božího a tato ´myšlenka, že člověk nese obraz Boží, obsahuje v sobě jako svůj základ (kurzíva Uspenského) i opačnou myšlenku, totiž že lidskost je vlastní podobě Boha.´ Tato ´podoba Boží v Bohu je nebeské lidství, Sofie, předvěčné, Božské lidství´. Božství je předvěčně boholidské a obraz Boží je načrtnut v člověku právě proto, že samotnému Bohu je vlastní podoba lidská. Pro vzájemnou podobnost Boha se stvořením (jež si navzájem odpovídají) je tato lidská podoba Stvořitele člověku známá." Když Uspenskij takto seznámil čtenáře s Bulgalkovovým pohledem, uvádí své výhrady: "Zde je především potřeba říci, že podobnost člověka Bohu, když ji chápeme jako stvořenost člověka podle obrazu Božího, není totéž, co vzájemná podobnost mezi Božstvím a lidstvím. To, že člověk je stvořen podle obrazu Božího, neznamená opak - že Božství je vlastní podoba lidská. Obraz Boží spočívá v tom, že je vlastní lidské osobě, a ne ve vzájemné podmíněnosti přirozenosti Božství a přirozenosti člověka v ´Sofii´. Rozpor s apofatickou tezí o nezobrazitelnosti Božství nutí Bulgakova opakovaně se dosti uštěpačně vyjadřovat vůči otcům, kteří bránili ikonu vůči ikonoborcům, a zvláště vůči těm, kteří se zúčastnili 7. všeobecného sněmu. Pro obránce ikon byla apofatická teze o nezobrazitelnosti Božství výchozím stanoviskem, a když z ní vycházeli, šli podle Bulgakovova mínění při zdůvodnění ikony lživou cestou a nesprávně pochopili její obsah…"

Uspenskij dále vysvětluje: "Uctívatelé ikon říkali: ´Podle lidské přirozenosti, přesněji, podle tělesné přirozenosti má Kristus viditelnou zobrazitelnou podobu a podle Božské ji nemá a je nezobrazitelný´. Toto jejich stanovisko je však podle Bulgakovova názoru výsledkem nesprávného chápání chalcedonského dogmatu. Pro Bulgakova je ikona Kristova možná ´právě pro Jeho viditelný lidský vzhled, který je nicméně totožný s Jeho podobou neviditelnou, Božskou´.

Plyne z toho, že obraz Kristův není podle Bulgakova obrazem Božím proto, že je obrazem Božské Hypostáze ´spojující dvě navzájem si vzdálené přirozenosti´ - Božství a lidství (chalcedonské dogma; irmos 9. písně kánonu, hlas 4.), ale proto, že je zjevením nestvořeného, Božského lidství v lidství stvořeném: ´Bůh je v tomto svém lidství pro člověka zobrazitelný´ (kurzíva Bulgakovova). Skrze stvořenou ´tělesnou přirozenost´ přijatou od Matky se uskutečňuje, ´konkretizuje´ předvěčné boholidství a důraz není u protojereje S. Bulgakova položen na zobrazitelnost Osoby, ale tohoto předvěčného, Božského lidství. Pravoslavní apologeti však nespatřovali obraz Boha v nějakém bezpočátečním, předvěčném ´boholidství´, ale v podobě Kristovy Osoby, nositelky Božské i lidské přirozenosti. Ctihodný Theodor Studita říká: ´Kristus je tedy popsatelný Hypostází (Osobou) (i když není popsatelný podle Božství) a ne přirozenostmi, z nichž sestává. Opravdu, jak by bylo možné zobrazit přirozenost, která je v osobě neviditelná?´. A podle slov ctihodného Jana Damašského právě ´osoba má to, co je obecné, spolu s charakteristickými zvláštnostmi, a také samostatné bytí; přirozenost nemá samostatné bytí, ale je poznávána prostřednictvím osob´... Tento náhled na osobu, jenž se zde u Bulgakova vytratil, je klíčový jak pro chalcedonské dogma, tak i pro teologii ikony. A právě svatootcovský teologický náhled na osobu dovolil překonat základní dilema ikonoboreckého sporu a pevně odůvodnit uctívání ikon."

K Bulgakovově učení o Sofii (Velemoudrosti Boží) Uspenskij uvádí: "Přestože Bulgakov odmítá obvinění z nahlížení Sofie jako čtvrté (Boží) Osoby, bere ji právě tak, když používá tuto svou konstrukci k vysvětlení obrazu. Je to v podstatě pokažení křesťanského učení o svaté Trojici. V učení o Božské přirozenosti jako osobním principu, ´Sofii´, také vystupuje základní Bulgakovův dogmatický blud - smíšení přirozenosti a osoby… K přijetí Bulgakovovy teze o zobrazitelnosti Božství je třeba přijmout jeho učení o Sofii, a to jako celek, se vší jeho vážností. Toto učení však, jak jsme viděli, není ve shodě s věroukou církve. Sofiologie otce Sergije Bulgakova podle vyjádření metropolity Sergije ´buď nahrazuje učení církve, nebo mu musí ustoupit, ale spojit se s ním nemůže´. Proto také byla podrobena odsouzení posvátného synodu ruské církve, který ji zhodnotil jako vytvořenou nejen filozofickým myšlením, ale i obrazotvorností autora."

Bulgakovova stať však obsahuje i pozitivní momenty. Autor se například zamýšlí nad otázkou posvěcení ikony a zkoumá, jakým způsobem je ikona spojena se svým předobrazem. Zmiňuje její dogmatický základ a zabývá se i zázračností ikon.
Budeme-li pokračovat ve výčtu statí, obsažených v knize "Ikona v ruském myšlení 20. století", musíme zmínit slavnou studii "Obrácená perspektiva" od P. A. Florenského a neméně známou "Sémiotiku ikony" od B. A. Uspenského. Ve stati "Obrácená perspektiva" srovnává autor systém perspektivy, který byl užíván ve středověku (zvláště v pravoslavné ikonografii), kde je používáno při zobrazování více "hledisek" a linie se směrem dozadu rozbíhají (tzv. obrácená perspektiva), a moderní perspektivní systém, kde je snaha používat na obrazu jedno "hledisko" a linie se směrem dozadu sbíhají (nazývaný také "přirozená perspektiva"). Autor dokazuje, že systém obrácené perspektivy není vzhledem k přirozené perspektivě méněcenný, ale odráží středověké chápání světa s jeho pevným hodnotovým řádem a nazíráním věcí jako symbolů. Přirozenou perspektivu představuje jako iluzionistickou a relativistickou metodu zobrazování, odrážející filosofii nové doby, jíž je vlastní subjektivismus.

"Sémiotika ikony" B. A. Uspenského se zabývá specifickým "jazykem", kterým ikona vyjadřuje duchovní skutečnost. Jedná se o určitou konvenci, která umožňovala věřícímu pochopit obsah konkrétní ikony. Zabývá se také významem ikonopisného kánonu. Výtvarný jazyk ikony autor srovnává s jazykem literárním a ukazuje určité paralely. Dále se věnuje otázce prostoru na ikoně a dotýká se tak i problému tzv. obrácené perspektivy. Pozornost věnuje také způsobům, jakým byl na ikoně vyjadřován děj nebo pohyb (dynamice v zobrazování).

Tuto řadu statí uzavírá studie velmi významného ruského autora S. S. Averinceva "K objasnění smyslu nápisu nad konchou centrální apsidy chrámu svaté Sofie v Kyjevě". Její složitý název měl podle autorových slov zabránit zásahům ze strany cenzury. V centrální apsidě kyjevského chrámu je ikona Bohorodice Oranty, nazývaná také "Nerozborná hradba" (Něrušimaja stěna). Nápis nad apsidou obsahuje 6. verš 46. žalmu: "Nepohne se (město), Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra". Autor rozebírá vztah mezi pojmy sofie (moudrost), Boží Matka, město a hradba. Nejprve věnuje pozornost chápání pojmu sofie v antické kultuře, mytologii a filosofii. Řecká bohyně moudrosti Athéna byla od pradávna spojována s ideou panenství i mateřství a vystupovala také jako ochránkyně měst. Ve starozákonní biblické tradici je podle autora "Moudrost" zrcadlem Boží slávy, ve vztahu ke světu se však projevuje jako "stavitel, budující dům". Dům patří k hlavním symbolům biblické Velemoudrosti. Dům je podobenství obydleného a uspořádaného světa, odděleného hradbami od nekonečného prostoru chaosu. Na starozákonní chápání Sofie navazuje její chápání novozákonní. Svatý Maxim Vyznavač například spojuje Moudrost se zbožštěním člověka. Ač je Averincevova sofiologie přijatelnější než Bulgakovova, protože se pevněji opírá o biblické a svatootcovské texty, i zde je třeba upozornit, že Sofii pravoslaví nechápe jako Osobu. Sám autor na závěr píše: "...pro vztah, ve kterém nebeské sestupuje k pozemskému a pozemské stoupá k nebeskému měli ruští stoupenci řecko-křesťanského myšlení k dispozici jedno slovo - Sofie-Velemoudrost".

Celá kniha je uvedena studií M. Luptákové "Od masky k osobnosti" a uzavírá ji pojednání M. Řoutila "Objevování ruské ikony v 19. a 20. století". Studie M. Luptákové je rozdělena do tří částí, z nichž první podává stručný ale obsažný přehled vývoje teologie ikony zasazený do celkového rámce teologického zápasu církve, a to zvláště v období všeobecných sněmů. Druhá část se zabývá obsahem a formou ikony a třetí nás seznamuje s vývojem chápání osoby (hypostáze) v předkřesťanském a křesťanském světě a jeho důsledky pro ikonopisectví.

Pojednání M. Řoutila přináší cenné informace o historii novodobého objevování ikony. Zmiňuje nejvýznamnější sběratele a mecenáše, mapuje předrevoluční i porevoluční restaurátorskou a ikonologickou činnost v Rusku a pozornost věnuje i činnosti ruské emigrace, která se částečně odehrávala i na našem území. Závěr patří zmínce o rozvoji sběratelství, ikonologie a ikonopisectví v Rusku po pádu komunismu.

Knihu si lze objednat na int. adrese www.pavelmervart.cz.

Jana Baudišová










Zobrazit příspěvek č. 785 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2012
Ze světa - islám na postupu

Více než 70 tisíc italských občanů přijalo islám

Představitel islámského svazu a italských islámských organizací oznámil, že do tohoto dne přijalo islám více než sedmdesát tisíc Italů. V současnosti se završuje práce na výzkumném projektu o italských mohamedánech.

I podle islámské organizace "Ikoi" se už více než 70 tisíc Italů obrátilo na islám a pozoruhodným momentem je, že tento počet nově obrácených roste každým dnem. Na základě těchto oznámení žije v Itálii 150 tisíc muslimů z počtu místního obyvatelstva a jeden milion imigrantů.

Podle průzkumu prováděného agenturou "File Maris" se ukazuje, že v Británii přešlo místního obyvatelstva na islám už 50 tisíc lidí, v Německu 4500 lidí. Výsledky práce tohoto sociologického institutu ukazují, že na islám se obrací příslušníci nejrůznějších vrstev společnosti - živnostníci, průmyslníci, státní úředníci, profesoři, vysokoškolští učitelé i policisté.

7. května, korespondent "IribNews"











Zobrazit příspěvek č. 786 jednotlivě

Administrátor --- 19. 5. 2012
5. NEDĚLE PASCHÁLNÍ

Neděle o Samaritánce a o pravém uctívání Boha

Dnešní evangelijní čtení oplývá mnoha tématy zásadními pro křesťanský duchovní život. Dnes vybereme jedno z nich, které se skrývá ve slovech Pána Ježíše:

"... přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v Duchu a v pravdě." (Jan 4,23 a dál)
Tato slova by bylo lze vykládat na různých rovinách, ale my se obrátíme k té - řekl bych - základní čili fundamentální. Klanění se Otci, o němž je řeč, je základním principem náboženství, resp. zbožnosti. Samotný pojem pro náboženství zní v latině religio a slyšíme v něm ozvěnu slova spojení (lépe řečeno: znovuspojení, obnovení spojení; lat. religo, -are znovunavazuji; tj. znovunavázání vztahu; je zajímavé, že v řečtině ani v hebr. není pro náboženství odpovídající slovo, prostě se tam hovoří o zbožnosti). Spojení s kým? Vztah s kým? Samozřejmě s Bohem. To je, oč ve zbožnosti resp. v náboženství jde (alespoň tedy v těch monoteistických). A toto spojení se děje prostřednictvím uctívání Boha. Kdyby uctívání nenavazovalo s Bohem žádné spojení, k čemu by nám bylo? Leč pradávná zkušenost lidstva, která sahá až k nejstarším dějinám, kdy lidé opustili ráj, vydává jasné svědectví, že uctívání předpokládá vzájemný vztah a dále tento vztah buduje, a vztahem úcty k Bohu se navazuje spojení s Ním, ovšem za jistých předpokladů, které se týkají niterného stavu člověka. Příkladem budiž známý příběh o Kainu a Ábelovi, kteří oba přinesli Bohu oběť, jenže Bůh shlédl jen na Ábela, kdežto Kainovu oběť odmítl, neboť ji nepřinášel s čistým srdcem a z lásky, ale jakožto magický úkon.
Magie je jeden z nejponurejších výrazů lidského egoismu, neboť se tím už neomezuje jen na tento svět, ale vlamuje se světů duchovních, aby zneužil tamní síly a pokusil se znásilnit tamní bytosti za účelem naplnění svých nečistých záměrů. Je to projev pyšné a arogantní touhy po bohorovnosti, a tato touha je ve svém principu neukojitelnou žádostivostí po moci, jež je inspirací od satana, který sám kráčel touto cestou. Proto je magie výrazem zla a Kainův neúspěšný pokus ovládnout Boha magií v něm zažehl temný plamen zloby a závisti vůči svému bratru. A ze závisti se rodí vražda.
Pán Ježíš jakoby svými slovy navazoval na to nejlepší z pradávné náboženské historie a vede nás ještě dál, ještě výše. Hovoří o klanění se v Duchu, neboli o duchovním uctívání. Z jedné strany zde předzvěstuje dosud netušené a nepředstavitelné přiblížení Boha k člověku, tedy sestoupení Svatého Ducha, vznik Církve. V tom je vidět, jak nesmírně Bůh miluje člověka, když mu dal Ducha Svatého, říká sv. Siluan Athonský. Z druhé strany však Pán Ježíš zvěstuje, že se přiblížila doba, kdy pravé náboženství už nebude mít své jádro v žádném vnějším úkonu či obřadu, ale jeho osou bude vnitřní duchovní uctívání Boha. To je bohoslužba nebeského Království, které na zemi začalo sestupovat s příchodem Ježíše Krista.

Provádění vnějších náboženských úkonů samozřejmě vždycky souviselo s vnitřním duchovním stavem člověka. Viz příklad Kaina a Ábela. Stejný náboženský skutek, stejný úkon přinášení oběti může mít zcela rozdílný význam. Jedna věc je připravit dar, ale úplně jinou věcí je, kam tento dar posílám. A o té druhé věci se rozhoduje nikoliv na kamenném oltáři, ale v nitru člověka.

A jestli na stavu nitra člověka tolik záleželo již v době starozákonní, tak v novozákonní éře na tom záleží ještě stokrát více, protože tam - do lidského nitra - se přesunuje celé těžiště uctívání Boha, v lidském srdci se buduje jediný pravý oltář Bohu, zde se přinášejí ty skutečné duchovní oběti. Nyní Pán Ježíš zahajuje epochu, která je z hlediska dějin náboženství něčím zcela novým a z pohledu všech ostatních náboženství čímsi nepochopitelným. Žádné jiné náboženství totiž ani vzdáleně nezná ten dar, který Bůh dává člověku, když mu dává Svatého Ducha, aby se usídlil v lidské duši, očistil ji a učil nás odsud, jak se modlit, a konal zde spolu s námi pravou bohoslužbu a vzývání Otce nebeského.
Dnes se ekumenická ideologie snaží tento rozdíl mezi křesťanstvím a nekřesťanstvím zakamuflovat vyhlášením (vratce biblicky zakotveným), že spása není jen záležitostí křesťanství, ale spasen prý může být každý člověk, který žije v souladu se svým svědomím. Dospělý (neřku-li starý) člověk s čistým svědomím! Pokud se Ekumenické radě církví podařilo nějaký takový lidský exemplář někde odchytit, pak ho asi drží v nějakém tajném muzeu za neprůstřelným sklem. Moc rád bych viděl takového člověka, který by mohl pravdivě o sobě prohlásit, že má zcela čisté svědomí a za celý svůj život nikdy neučinil, neřekl ani nepomyslel na nic, co by bylo dle jeho svědomí špatné. Vždyť Písmo praví, že "člověk, který tvrdí, že hříchu nemá, sám se obelhává a pravdy v něm není" (1. Jan 1,8) a jinde: "Všichni zhřešili a jsou vzdáleni Boží slávy" (Řím 3,23).

Zároveň bychom se také měli zamyslet nad tím, v jakém stavu je samotné naše svědomí. Vždyť svědomí lze snadno pokřivit a zdeformovat či umlčet, takže pak takové svědomí nemusí trápit ani nájemného vraha. Kolik válečných zločinců ukolébalo své svědomí iluzí, že "jen plní rozkazy" nebo "prostě dělají svou práci"! Kolik estébáků tvrdilo o svých zločinech, že je to "práce jako každá jiná"! Kolik homosexuálů, sodomistů, všelijakých bisexuálů a jiných zvrhlíků bude tvrdit, že je jejich svědomí nikterak neobviňuje! Bez daru Ducha Svatého, který se dává od dob Padesátnice v Církvi Kristově, není napravení a očištění lidského svědomí myslitelné. A jedině takové uzdravené svědomí může být očištěným zrcadlem, v němž se odráží pravda a jímž se můžeme nechat spolehlivě vést. A tím prvním, co uvidíme v takto očištěném zrcadle svého svědomí je, že máme hříchů nepočítaně. Dokonce i lidová prostořekost poznamenává, že dobré svědomí většinou znamená špatnou paměť. Křesťanská moudrost praví, že klidné svědomí bez pokání je většinou spící svědomí (a slepota duchovní).
* * *

Dnes se tedy budeme zabývat vnitřním stavem člověka, který je pro duchovní způsobilost křesťana sloužit Bohu v Duchu a v pravdě zcela klíčový. Tuto složitou problematiku tentokrát nahlédneme prismatem jakéhosi - v jistém slova smyslu - hlavního zákona obecné spirituality. Ten zákon zní: "podobné poznává se podobným" nebo jinak: "podobné se sjednocuje s podobným". Tento princip vyvěrá z učení svatých Otců, mnohokrát v jejich dílech či výrocích probleskuje, ač jej, takto explicitně formulovaný, v žádném seznamu pravidel nenajdete.

V souvislosti s tím jen stručně zopakujeme, že Bůh na počátku stvořil člověka dle svého obrazu a podoby. Obraz Boží v člověku zůstal, ale Boží podobu člověk ztratil, když padl do hříchu. Veškerý duchovní vzestup člověka se točí kolem jediné osy - obnovit v sobě Boží podobu. Na to navazuje biblická výzva, kterou se Bůh obrací k lidem: "Buďte svatí, jako já jsem." (Levit 11,44) Nebo: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mat 5,48) A ještě další výzva k podobnosti Bohu z úst Ježíše Krista: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (Luk 6,36)

Sami rozhodujeme, komu se připodobníme a s kým spojíme svou existenci. Zdali se sjednotíme s Bohem či s démony. Ct. Antonios Veliký praví: "Když hřešíme, tak se přirozeně sjednocujeme s duchy zla, s démony mučiteli. Když se naopak kajeme a přikázání Boží se snažíme dodržovat, pak se - opět přirozeně - sjednocujeme s Duchem Božím."

Takové sjednocení probíhá za našeho pozemského života a už zde má veliký vliv na člověka. Vždyť navázáním spojení umožňujeme tomu, s kým se spojujeme, aby na nás více a více působil. Podobně jako Bůh pomáhá člověku, který se s ním sjednocuje čistotou a plněním přikázání, zastane se takového člověka a dává mu sílu a inspiraci, tak i démoni "přispějí" člověku, který se s nimi sjednocuje nečistými myšlenkami, hříchy a porušováním přikázání. Takového člověka běsové více a více poskvrňují a získávají nad ním větší a větší moc, získávají nad ním právo, jak říká starec Paisij Svatohorec.

Při sjednocování podobného s podobným se dále může uplatnit i cosi podobného tomu, co známe z fyziky jako jev rezonance, kdy díky shodě s rezonančním kmitočtem náhle dochází k ohromného zesílení intenzity např. původního zvuku, jedná-li se o akustiku. V Rakousku pochodoval kdysi oddíl vojáků přes most, rytmus pochodu se sladil s rezonančním kmitočtem mostu a ten se náhle tak rozvibroval, že se zřítil a lidé zahynuli. Když ti samí vojáci pochodují se stejnou intenzitou, ale mají "rozhozený krok", most bez problémů údery všech těch vojenských bot vydrží a nic se nestane. Podobně rezonanční deska kytary či houslí neuvěřitelně zesiluje zvuk strun, který je sám o sobě sotva slyšitelný.

V oblasti lidských vášní to není nepodobné; jestli se lidské srdce "vyladí na frekvenci" démonických sfér a člověk začíná holdovat nějaké vášni, pak běsové odpovědí. Výsledkem je, že se dříve nepříliš významná vášeň náhle rozroste do obludných rozměrů, překvapivě získá netušenou moc a zcela zotročí lidskou duši. Když se naše vášně sjednocují s duchy mučiteli, mohou se zdesetinásobit, a touto svou silou osudně působit na samotného člověka. Proto je potřeba být opatrný a varovat se nedbalosti.

Některé vášně je však nutno si zvláště hlídat, protože jsou to jakoby struny vyladěně na rezonanci s konkrétní duší. U každého člověka je to jiné. Leč skoro každý má nějakou vášeň - strunu ve své duši, na níž stačí jen slabě brnknout a ihned její zvuk rezonuje, neuvěřitelně se zesiluje a otřásá celou duší. Známe to všichni ze světa kolem nás. Někomu stačí jen pár "panáků" něčeho ostřejšího, a už se z něj stává alkoholik, kdežto jiný se může čas od času klidně napít, a návyk se u něj hned tak nevytvoří. Jsou lidé, kteří si jen jednou či dvakrát zkusili zahrát na tzv. "proherních automatech", a už se v nich vytvořila závislost, která je finančně zcela zruinuje; druhé lidi tyto "čertovské mašinky" vůbec nepřitahují a nic jim to neříká. A tak bychom mohli postupovat dál a dál, od jedné vášni ke druhé.

Sem na svět se všichni rodíme s kompletním souborem všech vášní. Jsou to zděděné duchovní nemoci, tzv. rodový hřích (pozor, nejedná se zde o to, čemu na Západě říkají "dědičný hřích"). Leč na jednu z nich (či na některé z nich) je duše vyladěna tak, že i při slabém rozvibrování této vášně začne s ní rezonovat a zesilovat ji. Jedině Ježíš Kristus se narodil do tohoto světa bez těchto zděděných nemocí: nejspíš bez nemocí tělesných, určitě bez dědičných nemocí duševních a duchovních.

Nyní si nejspíš řekneme: "Ach, kdybych se tak narodil bez zděděných vášní, pak by mne ďábel přes ně nemohl pokoušet a snadno bych se stal svatým!" Jenže je tomu opravdu tak? Víme, že v tomto porušeném světě Bůh dokonce i zlo, které zde působí, obrací tak, aby mohlo sloužit k dobru: "Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8,28). A tak je to i s pokušením a vášněmi, které mohou dobře posloužit těm, kdo jsou na cestě ke spáse.


Symbolický obraz - běsové střílejí na mnicha šípy pokušení (freska v rumunském monastýru).

 
Alexij Osipov cituje ze svatootcovské literatury nečekaný výrok: "Kdyby nebylo běsů, nebylo by svatých." Jak je něco takového možno říci? Bude se nám nejspíš zdát, že by se tam mělo psát: "Kdyby nebylo Boha, kdyby nebylo andělů, kdyby nebylo Církve..." pak bychom to chápali, ale "kdyby nebylo démonů"? Na začátku pateriku se dokonce píše: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vejít do Království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen" (sv. Antonij Veliký). Jak to pochopit?

Naše vášně a nemoci - to je (ven koncem) veliká milost Boží, díky níž mohu ukázat sebe, co chci, oč usiluji. Mohu se tím ukázat jako osobnost. Konfrontace s vášněmi a pokušeními nás nutí zaujmout nějaký postoj, projevit se. Jak říká sv. Basil, mohu projevit jedinou skutečnou moudrost - "zvolit dobro a zavrhnout zlo".

Proč Bůh dopustil, aby ďábel skrze hada pokoušel Adama a Evu? Odpověď je prostá. Bez tohoto pokušení by nemohli ukázat, co pro sebe chtějí. Kdyby obstáli v tomto pokušení, vyjevili by tím sami před sebou, před Bohem a před veškerým stvořením, že Boha milují nade vše a pevně mu důvěřují. A tím by duchovně vyrostli. Každopádně bylo jasné, že po hadově pokušení už první lidé nebudou stejnými, jakými byli před tím. Bylo předem jasné, pokušení je buď k Bohu přiblíží, nebo je od Boha oddělí. Kdyby obstáli ve zkoušce, dosáhli by stavu, v němž už nelze padnout. To byl smysl Bohem dopuštěného hadova pokušení. Podobně jako ty dvě třetiny andělů, které se nedaly strhnout Luciferem, jsou nyní už ve stavu, z něhož nelze odpadnout do zla.

Velice podobný proces probíhá v každém z nás a probíhá opakovaně po celý náš život. A z žádné zkoušky nevyjdeme stejnými, jakými jsme byli před ní. Buď duchovně stoupáme nebo padáme. Propadáním v těchto zkouškách se uvědoměle přibližujeme peklu. Sami pilně spolupracujeme na svém transportu do podsvětí. A nebo naopak - spolupracujeme na své spáse, když při zkouškách volíme správně a opakovaně se rozhodujeme pro svatost a potvrzujeme svou lásku k Bohu. "Kdo mne miluje, přikázání má zachová," pravil Spasitel (Jan 14,15).

Cíl křesťanského života je tedy velice podobný úkolu prvních lidí v ráji. Oni měli a mohli dosáhnout stavu neotřesitelnosti, nepadnutelnosti. My se máme alespoň přiblížit - nakolik je to v našich podmínkách možné - tomuto neotřesitelnému stavu, v němž naši lásku a důvěru ke Stvořiteli a Spasiteli už nic nemůže zpochybnit. A tohoto očištění a přetavení srdce se dosahuje právě ve výhni zkoušek a pokušení.
Podle Paisije Svatohorce právě ve zkouškách tkví smysl tohoto pozemského života, který není ničím více, než kratičkým mezičasem mezi začátkem našeho života a plným vstupem do věčného života. Zde buď všechno ztratíme nebo vše získáme. Jiný smysl tento život nemá a nemá tedy valný smysl křečovité lpění na této pozemské existenci a zoufalá snaha dýchat zde tak dlouho, jak jen pokročilé lékařské aparatury člověku umožňují. Jak pravil starec Paisij: "V tomto životě jsme jako v základní škole. Zde jen absolvujeme výuku, složíme zkoušky a jdeme dál na vyšší školu."
Není svatosti bez zápasu. Evangelium jasně praví, že Království nebeské úsilím se získává a ti, kdož úsilí vynakládají, získávají je (Mat 11,12; české překlady: "...násilí trpí..." jsou nepochopením smyslu tohoto výroku; ruský překlad je dobrý: "silou se béře". Terminologie použitá v tomto výroku evangelia je tak trochu válečná; je to podobenství, hovoří se tam o použití síly, o boji a uchvácení čili dobytí království, jak to činili pozemští dobyvatelé.) Jde totiž o to - donutit se k zápasu a v této bitvě se posiluji a zdokonaluji. "Jen mrtvá ryba plave po proudu," jak se říká. A k této námaze a zápasu nad mohou vhodně donutit právě pokušení, které k nám skrze naše vášně od běsů přicházejí.

* * *

A tím se pomalu dostáváme k závěru, v němž už jen doplníme, že tímto duchovním dílem a zápasem je (kromě překonávání pokušení a skládání zkoušek) to největší dílo, které tu člověk má konat, a tím je pokání. Neustálé pokání, které je neodlučnou součástí služby Bohu v Duchu a v pravdě. Jedině pokání nás totiž může uvést do pravdy. A pravdou je, že člověk neustále chybuje - hřeší. Pojem hřích v řečtině v sobě zahrnuje: omyl, špatnou volbu; v klasické řecké tragédii se tímto pojmem označovala osudová chyba, od níž nevyhnutelně vede cesta ke konečné katastrofě; výstřel nesprávným směrem apod.

My jsme však duchovně slepí a nevidíme svůj hřích. "Celý svět je v klamu (prelesti)," pravil sv. Symeon Nový Theolog. Myslel tím, že nevidíme, jak neustále hřešíme. Každou myšlenkou a v každé minutě.

Otevrou-li se člověku duchovní oči, aby spatřil své hříchy, svou duchovní nemoc, pak s úspěchem složil úvodní zkoušku, o níž bychom mohli říci, že je to "přijímací test" na školu duchovního života. Petr Damaskin o tom pravil: Prvním příznakem uzdravovaní duše je vidění svých hříchů, jichž je jako písku mořského." A pak teprve může začít "duchovní dílo pokání, které nemá konce, dokud zde člověk žije" (ct. Izák Syrský).
Svt. Ignatij Brjančaninov napsal, že "křesťan je ten, kdo vidí své hříchy". Jistě zajímavá myšlenka. Dnes často slýcháváme, kolik je kde křesťanů. Sčítají se vyznavači křesťanského náboženství (byla na to kolonka ve sčítacích formulářích). Jenže jsou všichni, kteří se hlásí ke křesťanství, skutečnými křesťany? Dnes se hodně mluví o tom, že nestačí být formálním vyznavačem tohoto náboženství, ale nutno být tzv. "aktivním věřícím", tj. chodit na bohoslužby a zúčastňovat se života Církve, čili - jak říkají na Východě - být "vocerkovlenyj". To je jistě chvályhodná idea. Stačí to však k tomu, aby byl člověk opravdu křesťanem? Kolik z těch, kteří si v kostele vystáli důlek, je pravými křesťany podle kritéria Ignatije Brjančaninova (a jeho kritérium je ze všech zmíněných jediným svatootcovským)? Každý si může sám za sebe odpovědět.
Tedy život v pokání je životem v Duchu a v pravdě. Pravda o Bohu je, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Pravda o člověku je, že je hříšný, odpadl od Boží slávy, a hyne ve svých hříších; je těžce duchovně nemocný a potřebuje toho největšího lékaře - Božího Syna, aby mohl být uzdraven pro věčnou blaženost.

* * *

P.S.

Zásadní zprávou dnešního evangelního úryvku je, že novozákonní náboženství, čili služba Bohu v Duchu a v pravdě, náboženství dokonalosti, není spojeno s ničím vnějším. S žádným místem (ani Jerusalemem, ani Římem ani jakýmkoliv jiným místem či městem na zemi, neboť jsme "občany nebes"), s žádným jedním národem ani s žádným magickým obřadem, který by stačilo oddrmolit, a spojení s Bohem je hotovo.

Oltář, na kterém přinášíme Bohu žertvu, si nosíme v srdci. A sloužit u tohoto oltáře máme Bohu ne jenom v neděli, ani toliko ráno a večer, ale neustále. Vůně pokání, kajícího myšlení má z našeho srdce stoupat k nebesům všude, kudy jen chodíme. Tak mají křesťané stále "chodit s Bohem".

"Máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista." (Filip 3,20)

(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)














Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 706 do č. 786)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz