1424


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).

Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 640 do č. 720

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 640 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2010
Z tisku

176 tisíc věřících navštívilo paschální bohoslužby v Moskvě

Svátečních paschálních bohoslužeb a církevních průvodů, které se konaly v noci na 4. dubna v 269 moskevských chrámech a monastýrech, se zúčastnilo přibližně 176 tisíc lidí.

Nejvíce lidí tradičně přišlo uvítat Paschu do velechrámu Krista Spasitele a do chrámu Zjevení Páně - asi 12 tisíc věřících. Celkový počet moskevských účastníků bohoslužeb je asi o 60 tisíc vyšší než vloni.

Údaje pocházejí z policejních zdrojů hlavního města. Na pořádek dohlíželo 3,2 tisíce policistů. Zvláštní dohled byl nad stanicemi metra. Podle oznámení policejního velitelství proběhla paschální noc v Moskvě bez incidentů.

Credo.ru







Zobrazit příspěvek č. 641 jednotlivě

Administrátor --- 13. 4. 2010
Z tisku

V průběhu posledního tisíciletí začali lidé jíst více než dvojnásobné množství potravy

Dva bratři, Brian a Craig Wansink, vědci z USA prozkoumali 50 uměleckých zobrazení Poslední večeře, přičemž všechny tyto obrazy probádali z hlediska velikosti porcí jídla, které jsou prostřeny na stole. Nakonec došli k závěru, že v průběhu staletí množství jídla spotřebovávaného člověkem neustále narůstalo. Výsledek bádání byl publikován v "International Journal of Obessity".

Vědci srovnávali rozměry talířů, objemy pokrmů, které na nich ležely, i velikostí porcí chleba. Aby srovnání bylo co nejpřesnější, všechny rozměry byly porovnávány s velikostí hlav apoštolů.

Prostudováno bylo 50 pláten s namalovaným výjevem Poslední večeře, která byla zhotovena od 11. do 20. století. Výsledek všech výpočtů byl následující: rozměr talířů se za poslední tisíciletí zvětšil o 66 procent. Porce jídla se zvýšila o 69 procent, a porce chleba o 23 procent. Podle názoru vědců to potvrzuje teorii, podle níž zvyšování objemu spotřebovávaného pokrmu v západní společnosti není tendence z poslední doby, ale dlouhodobým procesem, spojeným s narůstající dostupností potravin v průběhu staletí.

Brian Wansink přednáší aplikovanou ekonomiku a management na Cornell University v Ithace, New York. Craig Wansink spolupracuje s Department of Religious Studies ve Virginii Wesleyan College v Norfolk, Virginia.

Bratři si za objekt svého bádání zvolili Poslední večeři, protože se jedná o nejrozšířenější zobrazení prostřeného stolu ve vizuálním umění.

DPA Blagovest info







Zobrazit příspěvek č. 642 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2010
Ze světa- Rus žaluje církev kvůli špatné kvalitě panychidy

V Jekaterinburgu vede jeden člověk spor proti církvi kvůli údajně "nekvalitnímu zádušnímu obřadu"

Pro svého zemřelého tchána se rozhodl tento muž nechat vykonat všechny obřady za pokoj a spásu duše, jak se v pravoslavné církvi náleží. A tak, ač zeť zesnulého sám křížek nenosí, objednal vykonání zádušních modliteb za nebožtíka a dal za jejich provedení chrámu peněžitý dar. Protože však tento člověk na bohoslužby doposavad nechodil, nepříjemně ho v dohodnutý den panychidy překvapilo, že obřad nebyl vykonán jen za jeho tchána ale současně s tím i za několik dalších osob. Myslel si, že zádušní obřady se konají za každou osobu odděleně. Muž se nyní hněvá, neboť má zato, že nebyl o této skutečnosti předem informován, a domnívá se, že církev za jeho peníze neposkytla kvalitní služby. Cítí se ošizen, jelikož rozloučení neproběhlo dle jeho představ.

Spor se přesunul až k soudu, protože muž podal na církev žalobu a žádá, aby kněz při poskytování církevních služeb respektoval práva spotřebitelů, tj. seznámil je s podmínkami vykonání práce a dohlížel na její kvalitu. Církev se s ničím podobným dosud nesetkala. Stížnost na "kvalitu služby" považují na farnosti za hřích.

Dotyčný kněz uvedl, že není možno předvídat, kolik lidí požádá o vykonání panychidy právě v daný den. Duchovní účinek panychidy netkví v tom, aby se za každého konala zvláštní bohoslužba, nýbrž v modlitbě za odpuštění hříchů.

Představitel městského výboru pro ochranu práv spotřebitelů se na půdu metafyziky nepouští. Na jeho stole není Bible ale sbírky zákonů. Mezi paragrafy však nenachází nic, co by zakládalo možnost úspěšně si stěžovat na zádušní bohoslužbu. Vidí to tak, že by žalobu k soudu musel podat zesnulý s tím, že není s bohoslužbou spokojen (vzhledem k tomu, že "příjemcem služby" je tu nebožtík). Problém podle tohoto právníka však v takovém případě nastává v tom, že by soud stejně nemohl takovou stížnost od zesnulého přijmout, jelikož podle platných ruských zákonů v okamžiku smrti člověka jeho práva a zájmy zanikají. (Takže od minuty smrti nemá občan už právo podávat stížnosti. Mrtví jsou v tomto ohledu ruským právním řádem zřejmě poněkud diskriminováni; pozn. překl.)

Svoje vyjádření vydal i jekaterinburgský soud. Soudcové vidí situaci zase v trochu jiném světle. Aby mohli stížnosti alespoň částečně vyhovět, musí žalobce dokázat, že církev nabízí konání bohoslužeb výhradně za úplatu. Pokud by soudcové nakonec církevní obřady uznali za "poskytování služeb", a uznali, že církev za převzaté peníze garantuje odpuštění hříchů, pak musí žalobce před soudem dokázat, že nebožtíkovi jeho hříchy nebyly odpuštěny.


(Dle reportáže ruské televize)







Zobrazit příspěvek č. 643 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2010
Z tisku - průzkum veřejného mínění v Americe

Čtvrtina přívrženců Republikánské strany v USA považuje Obamu za antikrista

Washington. Že by prezident USA Barack Obama mohl být antikristem, uvádí čtvrtina voličů Republikánů v rámci debat o reformě zdravotnictví. Je zřejmé, že republikáni se doposud nesmířili s vítězstvím demokratů v prezidentských volbách.

38 % z celkového počtu voličů republikánů má na prezidenta trochu mírnější názor - dělá prý mnohé z toho, co Hitler. Nadpoloviční většina má zato, že prezident vyznává islám. 67 % si myslí, že B. Obama je socialista.

(Credo ru)







Zobrazit příspěvek č. 644 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2010
Z pravoslavného světa - další zázrak v monastýru na severu Řecka

Ukradené ostatky svatého Nikodima Svatohorce se zázračným způsobem navrátily do monastýru, kde byly původně opatrovány

Řecko. Gumenissa. Svaté ostatky ct. Nikodima Svatohorce, které byly ukradeny v březnu tohoto roku, se zázračným způsobem navrátily zpět do monastýru.

Ve čtvrtek 15. dubna bratrstvo monastýru zasvěceného sv. Nikodimu Svatohorci (poblíž Gumenissy) s velikou radostí a pohnutím uvítalo navrácenou schránku s ostatky svého nebeského ochránce, která byla ukradena 15. března 2010.

Navrácení svátosti do monastýru se stalo zázračným způsobem. Svatý Nikodim se čtyřikrát zjevil člověku, který uloupil jeho ostatky, a řekl mu: "Dítě moje, navrať mne do mého domu, z něhož jsi mne vzal. Už dost ses mě natrápil." Po těchto zjeveních byl onen člověk tak otřesen, že se obrátil na prvního kněze, jehož potkal, se slzami se mu zpovídal, vyznal se z hříchu svatokrádeže a odevzdal mu svaté ostatky. Kněz v pohnutí ihned dopravil svátost do monastýru a vyprávěl zde o zázračných zjeveních ctihodného Nikodima člověku, který provedl tak zlý nápad.

Kněz, jehož zloděj vyhledal, se zmínil, že ten nešťastník byl v takovém duševním stavu, že kvůli slzám a vzlykům nemohl ani promluvit. Člověk, který spáchal tento zločin, se prý chystá navštívit představeného monastýru, aby se mu omluvil.

K uctění zázračného navrácení svatých ostatků konala se dne 17. dubna slavnostní všenoční služba a schránka s ostatky byla vystavena věřícím ke klanění.

Sedmica ru
VatopaidiFriend

(Pravdivost a věrnost tiskové zprávy byla potvrzena telefonickým rozhovorem s jedním z mnichů bratrstva monastýru ct. Nikodima u Gumenissy, jehož se celá zpráva týká. Z tohoto zdroje také pocházejí některé podrobnosti o celé události.)



























Zobrazit příspěvek č. 645 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2010
Pouť ke sv. Cyrilu a Metoději do Mikulčic

Pozvánka



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy v sobotu 22. května 2010.

Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 09:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Obvykle bývají v areálu Památníku stánky s občerstvením. Pokud budete mít zájem o návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, nahlaste se alespoň týden před akcí představenému monastýru vladykovi Jáchymovi (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz), jedná se hlavně o ty poutníky, kteří přijedou ve větších skupinách, abychom mohli připravit pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce (mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)







Zobrazit příspěvek č. 646 jednotlivě

Administrátor --- 4. 5. 2010
V Bělehradě byla svatořečena známá osobnost Srbské pravoslavné církve

Kanonizován sv. Justýn Popovič

Dne 29. dubna tohoto roku, Svatý Archijerejský Sněm Srbské Pravoslavné církve jednohlasně přijal návrh eparchiálního archijereje Valjevské eparchie vladyky Milutina, a vložil do diptychu svatých Pravoslavné Církve jméno archimandrity Justýna Popoviče (1894-1979), duchovníka ženského monastýru v Čelije u Valjeva, od nyní již ctihodného Justýna Čelijského. Liturgická památka tohoto nového a i u nás na Kristově vinici pracujícího bude dle církevního kalendáře 1. června (dle světského to je 14. červen).

Proslavení v zástupu svatých bude završeno na sborové svaté archijerejské Liturgii tuto neděli 2. května v chrámu svatého Sávy na Vračaru v devět hodin.

Ctihodný otče Justýne pros Boha za nás!


Ctihodný Justýn Nový Čelijský



(Památka v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodici, tedy 25. března dle církevního kalendáře/ dle světského 7. dubna; zesnutí. Nově též 1./14. června)

Ctihodný a bohonosný otec Justýn Nový Čelijský, pravoslavný duchovní a teolog velikosti a rozmachu svatých církevních Otců, se narodil v srbském městě Vranje 25. března podle juliánského kalendáře, roku 1894, tedy v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Podle tohoto svátku, který se v církevní slovanštině nazývá Blagoveščenie, dostal ve svatém křtu jméno Blagoje. Jeho rodiče se jmenovali Spiridon a Anastasia Popović. V jejich rodině bylo sedm pokolení kněží. Mladý Blagoje tak prošel školou domácí křesťanské výchovy a pravoslavné zbožnosti. S rodiči často chodil na bohoslužby do Pčinského monastýru, kde se nacházejí ostatky velkého světce sv. Prochora Pčinského. Blagoje se jednou stal očitým svědkem zázračného uzdravení, když tento světec pomohl jeho matce od těžké nemoci.

Dalším pramenem vnitřního duchovního vzdělávání a zbožnosti mladého Blagoje Popoviće bylo až do konce jeho pozemského života Kristovo evangelium, neustálá četba knih i asketický způsob života.

Základní školu zakončil Blagoje ve svém rodném městě Vranje. Po ní se přihlásil na devítiletý Bohoslovecký seminář svatého Sávy v Bělehradě (1905 – 1914). Učiteli mu tam byli významní profesoři: Nikolaj Velimirović, Atanasije Popović, Veselin Čajkanović, Borislav Lorenc, Stevan Mokranjac. Velký vliv měl na jeho duchovní vývoj a vzdělání především svatý vladyka Nikolaj Velimirović. Ten si všiml jeho lásky k bohosloví a nezpochybnitelného literárního nadání, které dokázal ocenit.

Po završení studia bohosloví v červnu roku 1914 si Blagoje přál přijmout mnišský postřih, ale jeho rodiče s tím nesouhlasili a napsali dopis bělehradskému metropolitovi Dimitriji (Pavlovićovi) a také biskupovi nišskému, ve kterém je prosili, aby jejich syna nepostřihovali.

Ihned po začátku 1. světové války byl Blagoje Popović povolán do armády. Jako bohoslovec byl přidělen k nemocniční četě při vojenské nemocnici Ćele kula v Niši. Ke konci roku 1914 prodělal skvrnitý tyfus, potom byl na krátké návštěvě u rodičů. 8. ledna roku 1915 opět odešel jako zdravotník do Niše, kde působil až do ústupu srbské armády přes Kosovo do Albánie. Válečné hrůzy, bída a utrpení srbských vojáků (vzpomínky na jejich mučení) a rovněž touha po postřihu posílily jeho dávné rozhodnutí, aby přijal mnišský slib.

V předvečer svátku svatého Basila Velikého roku 1916 v pravoslavném chrámu ve městě Skadar (dnešní Albánie, dříve knížectví Černá Hora) postřihl archimandrita Venijamin (Taušanović), budoucí vladyka braničevský, mladého bohoslovce Blagoje Popoviće společně s Milanem Djordjevićem, pozdějším biskupem dalmátským Irinejem. Mladý mnich přijal jméno svatého Justýna, mučedníka a filosofa (2. stol. po Kristu), velkého apologety v historii křesťanské patristiky a významného filosofa křesťanství.

Na návrh metropolity Dimitrije, pozdějšího srbského patriarchy (1920 – 1930), poslala srbská vláda v lednu roku 1916 skupinu mladých talentovaných bohoslovců, mezi nimi i mnicha Justýna, na Petrohradskou duchovní akademii. Justýn Popović zůstal v Rusku až do června 1916, poté kvůli nadcházející bolševické revoluci a bouřlivých událostech, které měly následovat, odjel do Anglie. Tam se jej ujal tehdy ještě jeromonach Nikolaj (Velimirović) a dal jej zapsat na jednu z fakult Oxfordské univerzity. Do roku 1919 prošel otec Justýn řádné studium teologie, ale diplom nezískal, neboť jeho doktorská práce „Filosofie a náboženství F. M. Dostojevského“ nebyla přijata. V závěrečné kapitole své disertace mladý doktorand vystavil ostré kritice západoevropský humanismus a antropocentrismus (názor, podle něhož je člověk středem a konečným cílem světa). Především ten, který je obsažen v římském katolicismu a protestantismu. Pro anglické profesory bylo těžké takovouto kritiku přijmout, proto od něj vyžadovali, aby svůj postoj ve své disertaci zmírnil a změnil. Na žádost profesorů Justýn Popović nepřistoupil, a tak se počátkem léta 1919 vrátil do Srbska bez oxfordského diplomu.

V témže roce jej svatý archijerejský synod Srbské pravoslavné církve poslal na athénskou teologickou fakultu, kde zůstal do května 1921. Tam znovu udělal všechny zkoušky, a získal tak doktorát z pravoslavné teologie na téma „Svatý Makários Egyptský“. Mezitím byl v květnu 1920 rukopoložen na jerodiákona.

Po návratu domů byl jmenován suplentem Teologické fakulty Svatého Sávy, tehdy přemístěné z Bělehradu do Sremských Karlovců. Tam od října roku 1921 vyučoval nejprve Svaté písmo Nového zákona, poté i dogmatiku a patrologii. Zcela se oddal misionářské a učitelské práci, šířil metodologii svatých církevních Otců, osvětu a kulturu podle vzoru sv. Sávy. Vnesl mnoho nového a podnětného do výchovně vzdělávacího života fakulty, a vytvořil tak alternativu ke zkostnatělé scholasticko-protestantské racionalistické metodice.

Roku 1922, v den svátku Stětí svatého Jana Křtitele, rukopoložil patriarcha Dimitrije v Sremských Karlovcích jerodiákona Justýna na jeromonacha.

V roce 1926 získal otec Justýn doktorát na Athénské teologické fakultě za svou disertaci “Učení svatého Makárija Egyptského o tajemství lidské osobnosti a tajemství jejího poznání“. V březnu roku 1927 úspěšně složil profesuru na Karlovacké teologické fakultě na téma „Gnoseologie svatého Izáka Syrského“.

V prosinci roku 1930 byl z rozhodnutí svatého synodu vyslán do Československa, kde pomáhal v misionářské práci při návratu uniatů na Zakarpatské Rusi a na Slovensku a římských katolíků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří se masově vraceli k víře svých otců, svatému pravoslaví. Před otcem Justýnem už misijně působil v Československu světitel a nový mučedník vladyka Dositej, na misionářské práci se taktéž podílel biskup bitolský Josif (Cvijović) a mnozí další. Kromě organizování církevního života v Mukačevské eparchii se otec Justýn zúčastňoval i církevního života ve vytvářející se pravoslavné církvi v eparchii sv. vladyky Gorazda II. Byl přítomen i při slavnostním vysvěcení chrámu svatého Václava v Brně. Pro svoji misionářskou práci byl otec Justýn navržen dokonce na biskupa Mukačevské eparchie, to ale z pokory a skromnosti odmítl.

Po svém návratu byl jmenován profesorem na duchovním semináři v Bitolu, kde v průběhu let 1932 – 1935 napsal a opublikoval dva díly své znamenité DOGMATIKY. Ta později přispěla k tomu, že byl vybrán na katedru dogmatiky Teologické fakulty Bělehradské univerzity.

V smutném předválečném čase, především v době boje proti přijetí konkordátu, byl odhodlaným obráncem svaté Pravoslavné církve a strážcem duchovní svobody svého pravoslavného národa.

(Hierarchové Srbské církve, podporovaní národem, od roku 1935 rozhodně odmítali snahu vlády podepsat s Vatikánem konkordát a protestovali proti ní. V letech 1935 – 1937 se vláda snažila o ratifikaci smlouvy s Vatikánem, která byla podepsána 25. srpna roku 1935 a stavěla fakticky Srbskou pravoslavnou církev do administrativní závislosti na Římu. V červnu 1937 hlasoval parlament většinou hlasů pro konkordát. Díky nesouhlasu srbského národa a vyznavačskému boji Jeho svatosti patriarchy Varnavy a s ním i Srbské církve byla vláda přinucena k tomu, aby další snahy o podporu konkordátu byly odmítnuty. Konkordát – dohoda mezi vládou státu a papežem jako hlavou římskokatolické církve o úpravě postavení církve na území státu a vzájemných vztazích).
Před samotnou 2. světovou válkou měl ctihodný otec Justýn vidění ukřižovaného Krista, což bylo dozajista předzvěstí blížícího se utrpení, které měl podstoupit jak jeho národ, tak církev. K tomu došlo během německá okupace v letech 1941 – 1945, kdy zároveň nastala i strašná genocida pravoslavných Srbů ze strany Chorvatů v tzv. Nezávislém státě Chorvatsko a ze strany Albánců v Kosovu a Metochii v průběhu 2. světové války.

Vojenskou okupaci prožil otec Justýn převážně v monastýrech a částečně také v Bělehradě. Co nejvíce se přitom snažil pomáhat strádající Srbské církvi. Zúčastnil se sestavování známého Memoranda Srbské církve o strádání srbského národa v Nezávislém státě Chorvatsko, nechvalně známém svojí genocidou Srbů. Přestože byla během války znemožněna činnost univerzity, konal i nadále přednášky, kterých si velmi cenil světitel Nikolaj (Velimirović).

Po skončení 2. světové války a po nastolení komunistického režimu byl otec Justýn (spolu s dalšími 200 srbskými profesory) propuštěn z Bělehradské univerzity a poté i vězněn. V roce 1946 byl v domácím vězení v monastýru Sukovo pod Pirotem. Odtud byl znovu přeložen do Bělehradského vězení spolu se svým duchovním synem jeromonachem Vasilijem (budoucí biskup banjalucký a žičský). V listopadu roku 1946 byli oba propuštěni z vězení na žádost patriarchy Gavrila, který se vrátil z koncentračního tábora Dachau.

Po návratu z vězení se otec Justýn, bez možnosti učit na univerzitě, bez jakékoliv finanční podpory a občanských práv, usídlil v ústraní maličkého ženského monastýru svatých archandělů nazývaného Ćelije, kousek od Valjeva. I přesto, že byl i nadále pronásledován ze strany komunistického režimu, nepřerušil svoji spisovatelskou činnost. Zcela oprávněně je nazýván Novým Justýnem Filosofem. V tomto monastýru se zjevil jako nový učitel církve a prosvětitel. Přijíždělo za ním mnoho lidí. Skrze jeho modlitbu Bůh uzdravil mnoho nemocných, jak od nemocí tělesných, tak i duševních. Horlivě plnil církevní, monastýrská a mnišská pravidla. Když to bylo možné, sloužil každý den svatou liturgii. Při modlitbě měl dar slz, o kterých se můžeme dočíst ve starých patericích. Během svého přebývání v Ćelije napsal velké množství teologických knih a statí i modliteb a akathistů k různým svatým a mnoho překladů bohoslužebných textů do srbštiny. Velkolepý je i jeho soupis Životů svatých. Z jeho díla, které čítá kolem 40 dílů knih, bylo vydáno třicet v srbštině, čtyři v řečtině, sedm ve francouzštině a jedna v angličtině. Z mnoha jeho duchovních dětí se stali kněží, někteří přijali mnišský postřih, mnozí se stali biskupy.

Otec Justýn zesnul v pokoji roku 1979 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve svých 85 letech. Zemřel po svaté liturgii a svatém Přijímání. Sedm dní před smrtí měl srdeční příhodu, do konce svých dní si však zachoval bystrý úsudek a neustále se modlil. Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí. Přijeli svatohorští mniši i pravoslavní věřící z různých národů – Řekové, Rusové, Francouzi a mnoho dalších. Mnozí z nich ctili otce Justýna už za jeho života jako svatého.

Ctihodný otče Justýne, pros za nás Boha!




Tropar hl. 8.
Sladkost pravoslaví, nektar velemoudrosti,
vyléval jsi jako bohatství do srdcí věrných, otče ctihodný;
svým životem a učením jsi ukázal,
že jsi živou knihou Ducha,
Justýne v Bohu moudrý,
pros Slovo – Krista Boha,
aby oslovil ty, kteří tě uctívají.


Kondak hl. 8.
Svůj boholidský život jsi učinil ctnostným,
Mírou všeho byl pro tebe Syn Boží,
Skrze něho jsi dosáhl výšin bohosloví,
Nyní se z něho na věčnosti těšíš.
Daruj skrze své svaté modlitby blahodať těm,
kteří tě s vírou vzývají:
Raduj se, bohonosný otče!



Zázraky ctihodného otce Justýna Nového Čelijského

V roce 1952, přišla za sv. Justýnem jedna žena z vesnice Dračica u města Gradac, aby se pomodlil za jejího syna. Ten se zbláznil a ležel v nemocnici v Bělehradě. „Nikdo se k němu nemůže přiblížit,“ říkala zoufalá matka. „Lékaři říkali, že na jeho nemoc není žádný lék. Já ale doufám, že v monastýru pro svého syna lék najdu.“ Tak se i stalo. Otec Justýn četl modlitby k Přesvaté Bohorodici a po čtyřicet dní sloužil za nemocného bohoslužby. Za několik měsíců přišla matka se zprávou, že její syn se zcela uzdravil a že je z nemocnice zpátky doma.

Doktor Charalambos Statakis, který léčil otce Justýna, vyprávěl: „Přinesl jsem si domů vatu s krví z pravé ruky otce Justýna a položil ji v pokoji s ikonami.“ To se událo na Zvěstování roku 1979, před zesnutím sv. Justýna. Doktor Charalambos propíchl otci žílu na pravé ruce, aby mu mohl podávat nitrožilně léky. Protože ale dlouho nemohl žílu najít, vytryskla nejprve krev, kterou doktor setřel vatou a schoval do kapsy. „Jednou ráno, když jsem se probudil a vstal, ucítil jsem v pokoji nádhernou vůni. Zavolal jsem svoji ženu, ale nic jsem jí o té vůni neříkal. Ucítila ji ale také a zeptala se mě, co to je. Až tehdy jsem uvěřil, že ona vůně vychází z vaty. Část vaty jsem dal příteli pro nemocné dítě, které se díky ní uzdravilo.“


Z došlé pošty.

Viz též předlohu:
Život ctihodného Justýna
(K vytištění v PDF)
Velká ikona k tisku (2,7 M)



P.S.
Po pravoslavném světě je sv. Justýn Popovič znám svým ostře odmítavým postojem k ekumenismu.
Proslulý je jeho výrok: „Ekumenismus je panherezí!“










Zobrazit příspěvek č. 647 jednotlivě

Administrátor --- 4. 5. 2010
Z došlé pošty

Zpráva ze Slovenska - liturgie sv. Marka

V katedrálním chrámu Záštity přesvaté Bohorodičky (náhradní prostory) v Košicích sloužil v neděli 2.5.2010 vladyka Jiří, arcibiskup michalovsko-košický, v asistenci duchovenstva katedrály starobylou liturgii sv. apoštola Marka Evangelisty. Bližší informace a fotogalerii z bohoslužby můžete najít na odkazu http://www.pcokosice.orthodox.sk/?p=2286










Zobrazit příspěvek č. 648 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2010
Z tisku

Krišnovec, který v r. 2000 zvěrsky zavraždil pravoslavného kněze, se stal zřejmě obětí medvěda

Tura. Ruslan Ljubeckij, který v r. 2000 neuvěřitelně brutálně zabil představeného Trojického chrámu v Evenkii, se mohl stát obětí medvěda v tajze.

Pachatel zločinu byl příslušníkem tzv. "Haré Kršna hnutí" (plným názvem: Společnosti pro poznávání Krišny; jedná se o hinduistickou sektu působící především v Americe a západní Evropě; hlásí se k bhaktijóze, jsou přísní vegetariáni a uctívají hinduistické bohy - především Krišnu; jejich "biblí" je tzv. Bhagavadgíta). Skupinky tzv. "oddaných", jak se stoupenci tohoto náboženského hnutí nazývají, je možno je často zahlédnout na ulicích západních měst (i u nás), jak chodí v oranžovém či žlutém rouchu a většinou s bubínky, zvonky a tamburínami, zpívají svou "mantru", tančí a prodávají literaturu propagující jejich náboženství.
Toto náboženské hnutí je známo také svou vegetariánskou kuchyní, různými dobrotami, na které lákají nové stoupence (jak sami přiznávají). Méně už se ví, že veškeré jejich pokrmy jsou připravovány podle přísných rituálních předpisů, v nichž jsou kuchaři vyškoleni, a jsou ihned po přípravě, a vlastně už během ní, zasvěcovány Krišnovi (mj. jsou předloženy před modly a jsou nad nimi vzývána jména pohanských "bohů"). Hnutí provozuje síť vegetariánských restaurací, které jsou oblíbeny pro příznivé ceny a pro zdravou kuchyni používající produkty jejich ekologického zemědělství. Křesťan by si měl uvědomovat, že všechna jídla, která se tam prodávají, jsou před jejich přinesením na stůl obětována předepsaným rituálem pohanskému božstvu.
21. března 2000 R. Ljubeckij zabil přímo v chrámu jeromonacha Grigorije (Jakovleva) a usekl mu hlavu. Hlavu kněze pak odnesl do oltáře a položil ji na prestol. Byl ještě téhož dne zadržen. Zločinec prohlásil, že to vykonal na příkaz "boha Krišny".

Soud prohlásil pachatele za choromyslného a byl odeslán na psychiatrické léčení do vězeňské nemocnice. Avšak po nějakém čase byl propuštěn. Na podzim r. 2009 našli lovci v krasnojarské tajze boty a zkrvavené šaty. Místní obyvatelé tvrdí, že jsou to věci R. Ljubeckého. V tuto dobu se po lese toulali medvědi.

Na otce Georgije vzpomínají jeho farníci. Každý rok v den jeho smrti, 21. března, se farníci scházejí u hrobu bývalého představeného jejich chrámu.

Sedmitza ru


P.S.
Zpráva o hrůzném činu uctívače Kršny v Rusku v r. 2000 může sloužit jako smutný doklad toho, o čem hovoří prvokřesťanští církevní otcové: tzv. "bohové" pohanských náboženství jsou ve skutečnosti démoni.











Zobrazit příspěvek č. 649 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2010
Je Evropská Unie nový Sovětský Svaz?

Vladimir Bukovsky: Paralely mezi EU a Sovětským svazem



Zdroj: stránka o knize "Jak vystoupit z EU", kterou napsal Petr Mach předseda strany Svobodných. (Je tam ještě jedno video - z Evropského parlamentu.)

Petr Mach, ekonom a bývalý poradce prezidenta Václava Klause ve své nejnovější knize podává zákulisní svědectví procesu schvalování Lisabonské smlouvy. Kniha je bohatou dokumentací jednání s Evropskou unií od vstupu ČR do EU do současnosti. Autor uvádí řadu překvapivých, místy až skandálních výroků nejvyšších českých i evropských představitelů. Kritiku autora z neschopnosti hájit české národní zájmy sklízí jak Mirek Topolánek, tak Vladimír Špidla, Miroslav Kalousek či Jiří Paroubek. Petr Mach nepřímo polemizuje i s tezí Václava Klause, že „Evropská unie nemá alternativu“ a popisuje možnou budoucnost České republiky uprostřed Evropy jako nezávislého státu s nízkými daněmi a volným obchodem bez zbytečných regulací.

Řekl o knize:
Benjamin Kuras, spisovatel: „Ko­nečně publikace, která s ekonomickou profesionalitou, ověřenými fakty a číslicemi věcně a čtivě shrnuje argumenty, které se já snažím s britskou zkušeností Čechům sdělit už patnáct let: Evropská unie je kolosální byrokratický podvod na občanech evropských států, stojící na setrvačnosti neustále rostoucích a nekontrolovatelných veřejných výdajů, upevňování absolutní moci neodvolatelných vladařů a šikanování občanů neustále rostoucím množstvím regulací. Přijetím Lisabonské smlouvy se stala nereformovatelná a nastoupila cestu k zániku západní demokracie.“







Zobrazit příspěvek č. 650 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2010
Z došlé pošty

Pouť ke sv. Cyrilu a Metoději do Mikulčic

Pozvánka



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy v sobotu 22. května 2010.

Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 09:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Obvykle bývají v areálu Památníku stánky s občerstvením. Pokud budete mít zájem o návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, nahlaste se alespoň týden před akcí představenému monastýru vladykovi Jáchymovi (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz), jedná se hlavně o ty poutníky, kteří přijedou ve větších skupinách, abychom mohli připravit pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce (mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)









Zobrazit příspěvek č. 651 jednotlivě

Administrátor --- 23. 5. 2010
Překlad modliteb ke Svatému Duchu

Pro večerní bohoslužby a liturgie svatodušních svátků

Aktualizováno 23. května

U uplynulých letech jsme při liturgické překladatelské práci poněkud zanedbávali Květný Triod (období po Pasše až do neděle všech svatých). Trochu jsme to letos napravili a připravili brožuru se svátečními změnami do večerních bohoslužeb a liturgií celé popaschální doby (od světlého týdne, přes svatodušní svátky až po neděli všech svatých). Brožura bude k dispozici brzy (probíhají ještě korektury), leč ze zřejmých důvodů přijde vhodná doba k jejímu použití až za rok.

Připravil jsem však jakousi provizorní verzi obsahující část výše zmíněné brožury - a to pro svátky svatodušní: čili sobotní večerní (před dnem Svaté Trojice), sváteční nedělní liturgii, večerní s modlitbami na kolenou a bohoslužbu pro svatodušní pondělí (Den Svatého Ducha).

Jedná se tu hlavně o modlitby z večerní bohoslužby, které se čtou na kolenou (slouží se v neděli Trojice buď hned po liturgii, nebo večer). Ty modlitby mají totiž zvláštní význam. Někteří jim přisuzují sílu svaté Tajiny kvůli osobitému vzývání blahodati Svatého Ducha. Jsou také zvláštní tím, že se při nich přináší speciální modlitby za duše, které jsou v pekle (resp. v podsvětí).

To jsou všechno důvody, proč by tyto bohoslužby měly být přeloženy do češtiny celé (nikoliv jen ve velice zkrácené verzi, jak je to v Gorazdově sborníku). A to je příčina vzniku této brožurky a jejího předčasného uvolnění její provizorní verze pro veřejnost.

Už je zde nová verze (0.03) (ve které jsou opraveny zjištěné nedostatky oněch prvních předběžných narychlo uvolněných verzí 0.01 a 0,02).

Kdo to ještě stihnete, můžete si ji stáhnout v PDF zde: svatodusni.pdf (klad listů je pro vytištění brožury) nebo svatodusni-w.pdf (klad listů vzestupně pro prohlížení na monitoru).









Zobrazit příspěvek č. 652 jednotlivě

Administrátor --- 25. 5. 2010
Nad došlou poštou - cyrilometodějské Mikulčice

Ozvěny letošní oslavy sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích (viz pozvánka na Ambonu)


Řecká ikona zobrazující příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu a jejich uvítání sv. knížetem Rostislavem



Dostal jsem dopis upozorňující na reportáž České televize se stručnou úvahou nad ní. Toto zamyšlení jsem si dovolil poněkud rozvinout.

Níže je link na reportáž České televize, která zahrnula naši česko-moravskou církevní oslavu pravoslavného svátku sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích (která byla předevčírem) pod akci bulharských imigrantů, kteří si tam oslavovali státní svátek Bulharské republiky. Takže akce naší církve je tu představena asi tak jako že, pravoslavní duchovní zahájili bulharskou akci (škoda, že nám, pravoslavným duchovním, nikdo neřekl, že někomu něco zahajujeme :-)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/410231100000522-udalosti-v-regionech-ostrava/

(Stopáž nastavit na 20:16)
Bulharská ikona sv. Cyrila a Metoděje

Veliký chrám sv. Cyrila a Metoděje v řecké Soluni

Řecký chrám sv. Cyrila a Metoděje

Z reportáže si divák nejspíše odnese dojem, že zde sloužilo bulharské duchovensto. Už nás, pravoslavné Čechy, zdejší česká média prohlašovala z Rusy, za Ukrajince, možná i za Srby, ale - pokud vím - tak zatím ještě nikdy jsme nebyli prezentovani jako Bulhaři. Takže máme další klenot do sbírky :-)

Nemáme samozřejmě nic proti Bulharům. Naopak, jsme rádi, že tu s námi jsou, a vnímáme je jako své bratry ve víře i jako bratry Slovany. Akorát, že se kněz, který se v Čechách narodil a je "Čechem jako poleno" a přijede do srdce Moravy na naši národní duchovní oslavu, přece jen necítí tak úplně ve své kůži, když je pak v televizi ukázán v roli komparsu pro oslavu státního svátku našich jižních bratří.

Je samozřejmě otázkou, jak vidí naši cyrilometodějskou pouť ta osoba (zřejmě bulharské národnosti), která poskytovala informace televizním pracovníkům. Nicméně stále je potřeba poukazovat na základní pravidlo novinářské práce: chcete-li poskytovat o někom informace, je potřeba s ním promluvit a vyžádat si informaci "z první ruky".

V církvi jsme už letos v předjaří (na základě nepříliš pozitivní zkušenosti z minulých let) uvažovali o tom, že by se naše církevní oslava v Mikulčicích možná neměla konat ve stejném termínu, kdy tam mají své oslavy Bulhaři. Rušení průběhu liturgie ze strany "bulharské párty" bylo sice letos citelně menší než vloni, ale přesto (jak se mi zdá) ty dvě akce na sebe trochu narážejí. Naše církevní pouť se slavnostní liturgií je záležitostí čistě duchovní, a nějak se nehodí, když si ji naši bulharští bratři zasadí do svého rámce zcela světské společenské oslavy (s politickými tóny). Na mikulčické vykopávky totiž za účelem oslavy bulharského státního svátku přijede skupina lidí, jejichž zájem o víru a o liturgii je pramalý, mají tam své folklórní tance, stánky s pohoštěním, u nichž celé dopoledne vysedávají, a svatá liturgie, která se koná o 100 metrů opodál, je vůbec nezajímá; burácí tam všelijaká hudba reprodukovaná silným výkonem, řečníci, politici... Někdy to působí takovým dojmem, že tam u pečených klobás Bulhaři (ne)trpělivě vyčkávají, až si popové odbudou to svoje, aby konečně mohla začít ta pravá veselice.

Zarmucují pak na tom je, že pomocí výkonných zesilovačů a díky bulharskému národnostnímu cítění se stává bulharská světská akce dominantní a vytváří se tím pro nás trochu zvláštní situace, kterou televize vlastně zachytila docela trefně, - my, čeští pravoslavní se stáváme hosty na své vlastní cyrilometodějské pouti. Hosty Bulharů. Je nám sice v rámci bulharského setkání milostivě vymezen zde na Moravě prostor pro naše "náboženské vyžití" (za čež bratřím z pravoslavného orientu srdečně děkujeme), leč to, oč tam v ten den hlavně běží, jsou bulharské národní dny.

K Mikulčicím se v této souvislosti váže ještě jedna příhoda, nad níž přetrvávají jisté rozpaky.

Sousoší sv. Cyrila a Metoděje v Soluni

Sochy sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích

Vloni Bulhaři udělali sochu sv. Cyrila a Metoděje a dojednali si její umístění do Mikulčic. To by samozřejmě bylo krásným počinem, kdyby tu nebyla skutečnost, že ty světecké postavy na sousoší jsou ztvárněny ve zcela římsko-katolickém duchu (skutečně smutný na tom je i fakt, že toto dílo prý zhotovil pravoslavný umělec).

A celá ta situace vyústila do skutečně zvláštní pointy: zástupci české pravoslavné církve byli vlastně vmanévrováni do situace, kdy toto duchem katolicko-uniatské dílo měli vysvětit. (Proč píši "vmanévrováni"? Protože s naší pravoslavnou církví předem výtvarnou podobu díla nikdo nekonzultoval, ale byli jsme postaveni před hotovou věc: tady to je a vy to jenom posvětíte.)

Jak správně podotkl jeden ze starší generace našich duchovních: "Bulhaři tam instalovali cyrilometodějský památník pro katolíky a uniaty, a my jim u toho budeme asistovat." Pro pravoslavné tento památník asi význam mít nebude, protože pravoslavnému ikonografickému ztvárnění sv. Cyrila a Metoděje je na hony vzdálen.

Škoda, že se pravoslavný autor mikulčického díla neinspiroval alespoň např. řeckým sousoším sv. Cyrila a Metoděje, které je k vidění v Soluni (a jeho fotografii není těžké vygooglit na internetu).

A nemám na mysli jen hledisko duchovní. Je to škoda i obecně kulturní. Kdyby zde bylo instalováno umělecké dílo, patřící svým stylem do východní sféry, z níž k nám svatí bratři přišli a kterou u nás šířili, pak by totiž mohlo v Mikulčicích být něco, čeho je dnes v českých zemí jako šafránu (pokud vůbec - v takovémto provedení). Tedy místo toho, aby přibyla jen pouho-pouhá další skulptura v západním stylu, které jsou v naší vlasti doslova na každém rohu, mělo zde spíše být k vidění to, s čím se v našich městech jen tak nesetkáte. (A to si netroufám ani snít o tom, že by zde mohlo vzniknout něco jako v Soluni :-)

(Na druhé straně, nejspíš můžeme být ještě vděčni, že tam nebylo nainstalováno něco v duchu moderního katolického provedení cyrilometodějského pomníku, jako je např. před nějakým slovenským kostelem, viz obrázek.)

Několik zdařilých a velkých fotografií toho mikulčického sousoší můžete vidět na mapy.cz. Můžete se podívat i na zprávu o loňské pouti s mnoha fotografiemi, včetně svěcení sochy.
V podobném duchu bulharského "pravoslavného uvědomění" se nese poznámka té slovenské Bulharky v reportáži ČT o papeži, který vyhlásil sv. Cyrila a Metoda za spolupatrony Evropy.

--------------------

To vše by však nemělo zastřít skutečnost, že naše poutní oslava byla vydařená. Sloužili čtyři biskupové a početné duchovenstvo. Zpíval brněnský sbor. Přítomno bylo mnoho kněží, kteří dorazili z Čech i z Moravy. A přijelo i celkem dost věřících. Příjemné bylo i posezení po liturgii v monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce.

V jednu chvíli liturgii sice rušila bulharská hudba doléhající z jejich amplionů, což mne přivedlo na myšlenku, že bychom si také mohli pořídit nějaké ozvučení - jednak, aby se ulevilo zpěvákům (zpívat na volném prostranství je velice vyčerpávající), ale hlavně, aby bylo slyšet sváteční kázání (které jsem "chytal" jen tak tak). To je další důvod k oddělení naší duchovní slavnosti od akce Bulharů - zesilovačem a reproduktory ozvučená liturgie by pak nikoho široko daleko nerušila.

Zajímavé bylo počasí, které se vskutku vydařilo. Celé dopoledne v průběhu liturgie kroužila kolem Mikulčic skutečně hrozivě temná mračna a bylo vidět, že někde za kopci leje jako z konve. Jednou se na nás hnala z jihu, za hodinu zase ze severu, ale nespadla ani kapka. Rozpršelo se až po liturgii (mě zastihl déšť po cestě k autu, protože jsem se u vykopávek zdržel - byl jsem se podívat vzadu u lesa na mou oblíbenou dvouapsidovou rotundu; ostatní, kteří odešli z mikulčické akropole hned po liturgii nemuseli ani rozevírat deštník).


(Jako volnou přílohu jsem připojil obrázky soluňského chrámu sv. Cyrila a Metoděje - dokumentaci, že jsou svatí bratři ctěni i ve své vlasti, ve svém rodném městě. Všimněte si velice nápadité skulptury u chrámu. Jednak je zcela ikonografická a dále je to nádherné ztvárnění opravdu hluboce duchovní ideje: rozevřená kniha tvoří symbolickou bránu na cestě ke chrámu, tj. skrze Bibli se vchází do služby Bohu - základní cyrilometodějská myšlenka. A kromě toho všeho - je to krásné. Inu, Řekové, Řekové... Jsou nedostižní.) (Kdo byste se chtěl na toulkách po Soluni do chrámu podívat, zde je mapa.)










Zobrazit příspěvek č. 653 jednotlivě

Administrátor --- 26. 5. 2010
Nový rozcestník

Překlady přednášek prof. A. Osipova

Rád bych upozornil na nově otevřený rozcestník českých překladů přednášek a besed A. Osipova, profesora Moskevské duchovní akademie. Myslím, že jeho statě zde není potřeba představovat. Takže se omezím jen na srdečné pozvání k návštěvě a k přečtení tří nově přeložených kratších přednášek, které už tam jsou k dispozici.

http://orthodoxia.cz/osipov/

Dá-li Bůh, budeme stále doplňovat o nové překlady.












Zobrazit příspěvek č. 654 jednotlivě

Administrátor --- 31. 5. 2010
Církevní humor

Noc kostelů

Církve se rozhodly dokázat, že jim nechybí smysl pro humor.

Vedle té nekonečné sociální angažovanosti (a dnes i ekologického angažmá) přišly církve s ekumenickou akcí, pojmenovanou jako "Noc kostelů" (to, že se jedná o ekumenickou akci, je ve zveřejněných oficiálních stanovách Noci kostelů). Pokud by to bylo pojato bez církevní politiky (tj. bez všudypřítomné lepkavé ekumenické ideologie), pak to asi není v jádru špatný nápad. Tedy pokud přijmeme základní princip posledních záškubů agónie západního křesťanství: musíme zkusit udělat vše, co je možné.

Nechodí lidé ve dne?, ať choděj v noci. Nechtějí vstupovat do chrámu vchodem?, uděláme to tak, aby se tam dalo lézt skrz střechu. Nebaví je bohoslužba?, uděláme jim tam koncert (nebo výstavu). Nechtějí varhany?, nevadí, mohou tam být kytary a bigbeat. Vadí jim křesťanství?, tak tam pozveme dalajlamu. Nechtějí církevní obřady?, tak tam zorganizujeme japonský čajový obřad.

(To se skutečně stalo - v "husitském" pražském kostele na Staroměstském náměstí konal svého času nějaký pozvaný Japonec "oběť čaje".)
Zkouší se vše možné i nemožné. Církve zoufale tápou kolem sebe v západní sekulární tmě a hledají něco, čím by mohly být užitečné této společnosti, která má vše, skoro vše - jenže to, co nemá, jí západní křesťanství už není schopno dát. Církve se programově staly tím, čím je okolní svět, a tím se staly vlastně zbytečnými. Naplnily se světským duchem a vyprchala z nich spiritualita. Takže kážou o mravnosti, ale nejsou uvnitř o moc mravnější než okolní společnost. Kážou pokoj, ale nečiní jim problém podporovat války. Kážou Boží Království, ale už dávnou jsou jen z tohoto světa. Je tu příliš mnoho přetvářky a vlastně i lži. Proto jsou nevěrohodné. Co má lidi tedy přivábit do chrámů? Noční program? Co takhle zkusit dát na chrám neonový nápis: "Nonstop service?" Aby lidé věděli, že benzínové pumpy a církve jedou na tři směny. (Možná se i toho dočkáme.)

Asi se nějak ze samotných církví vytrácí povědomí, že chrám je tu na bohoslužby. Jakmile je chrám chápán jako "architektonická památka" nebo "sakrální umění", pak je to mrtvý prostor. Už jsme si na to zvykli, že do některých chrámů přichází mnohonásobně více lidí koukat po stěnách a po stropech než těch, co se tu modlí. Stalo se to více méně bez vůle církve. Pozoruhodné však je, že nyní už církve samy - svou vlastní iniciativou - představují své chrámy jako památky nebo jako prostor pro jiné akce, než je svatá služba. Už nezvou na bohoslužby, ale zvou "do chrámu". Kdysi (a není to ještě tak dávno) to bylo jedno a to samé. Jít do chrámu znamenalo jít na službu. Dnes to samy církve - přesně v duchu naší doby - rozdělily. Ztratila se tím výlučnost tohoto místa - čili jeho posvátnost (svatost či posvěcení bylo v Bibli chápáno jako oddělení, vydělení něčeho /nebo někoho/ ze světské sféry pro duchovní službu). Je-li tudíž chrám samotnou církví nabízen i pro jiné aktivity, pak se ztrácí jeho posvátnost. Neřku-li dokonce, že je to jakýsi druh nenápadného znesvěcení posvátné půdy, na kterou by člověk měl vstupovat bosý (tj. neobutý - myslí se to obrazně).

Bývaly dokonce doby, kdy chrám byl - kvůli tomu, co se v něm dělo (tj. kvůli eucharistii) - místem pro nevěřící nepřístupným. Bylo to svaté místo, kam se vstupovalo jen pro konání bohoslužby a vcházeli jen věřící. Nejde tu o to přesně zachovávat všechny historické zvyklosti, ale spíše najít v nich toho starého autentického náboženského ducha a snažit se udržovat i dnes alespoň jeho zbytky. Někdy mám pocit, že na Západě nejen rezignovali na udržování náboženského ducha, ale naopak ho ještě vymetají z církve koštětem jako smetí. Za čím pak mají lidé do církví chodit?

------------------------

Noc kostelů vychází zřejmě z logiky, že když dnešní tuze zaměstnaní lidé nemají čas chodit do chrámu ve dne, ať tedy chodí do chrámu alespoň v noci. Inu, proč ne? Lidé dnes touží po zážitcích, kostel za denního světla je už okoukaný, takže noční kostelní interiér je jistě zajímavou atrakcí.

Určitým problémem mohou být v čase půlnočním ty chrámy, kde straší (znám nejméně dva); pokud sem tedy zabrousí nějaký osamocený návštěvník, tak si může odnést nějakou tu nevšední vzpomínku z návštěvy sakrální architektury. Třeba někde brouzdá půlnoční tišinou do nehybné tmy ponořeného chrámu, pod gotickou klenbou mezi mrtvolně chladným sloupovím nějaký ten duch středověkého pedofilního kněze či hříšného kostelníka, který kradl z církevní kasičky milodary či dokonce za pomoci paklíče zdefraudoval něco ze jmění utrženého při prodeji odpustků.

Nejspíše spěje vývoj k tomu, že za nějakých deset let bude Ekumenickou radou církví vyhlášena akce noční návštěvy jiné církevní půdy: Noc hřbitovů. Byl by to vcelku logický proces. Jestli dvacáté století bylo soumrakem kostelů, tak jednadvacáté století hned na svém prahu přišlo s proklamací noci kostelů. A když si připomeneme, že v řadě jazyků jsou slova chrám a církev synonyma, a vyměníme si v předcházející větě slovíčko "kostel" za pojem "církev", tak je ta proklamace ještě názornější. Církev a její kostely prošly na Západě přes svůj soumrak až do hluboké noci. Takže možně budoucí Noc hřbitovů je jen logickým dalším článkem v řetězu toho, co mohou církve sekularizované společnosti nabídnout za atrakce. (Filosof Nietzsche by mohl být v záhrobí potěšen.)

Na ilustraci výše řečeného uvedu pár víceméně náhodně vybraných ukázek z toho, co jednotlivé kostely nočním návštěvníkům nabízejí, cituji:

"Stezka odvahy - Program pro děti, vchod u spodní brány na starém hřbitově..." "Prohlídka kotelny - Podlahové vytápění, neznámá místa kostela - oratoř, kotelna..." "Prohlídka kostela s průvodcem spojená s ochutnávkou mešního vína..." "Co se nosí - přehlídka bohoslužebného oblečení s komentářem ..." "Noční komentovaná prohlídka kostela..." "Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ Čtení vybraných kapitol z Malého prince..." "Top 10 svatých v kostele - aneb najdi správného světce..." "Výškoměření - Zjisti výšku kostela v jednotlivých lodích a v presbytáři..." "Za tajemstvím podzemí kostela - Prohlídka podzemí kostela, tj. prostor krypty kostela..." "Prodejní výstava na faře - Na faře bude připravena prodejní výstava mešních vín..." "Klášterní kavárna v kryptě. - možnost občerstvení..." "koncert afro-amerických spirituálů..." "Poznej svého faráře! Moderovaná beseda s administrátorem farnosti..." "Církev pomáhá - představení Diakonie ČCE, audiovizuální pásmo..." "Pozorování hvězd astronomickým dalekohledem - S odborným komentářem..."

Díky Bohu se tam v programech vedle těch nekonečných prohlídek kostelů, výhledů z noční věže, divadelních scének a varhanních improvizací stále vyskytují ještě nějaké ty bohoslužby. Ale moc jich není. Zcela symbolicky je v programu jednoho kostela ukončena celá akce tímto bodem: "Fanfáry z věže - trubači zatroubí z věže na dobrou noc..." Ano, sladce spi, církvi...

Působí to všechno dojmem, že duchovní inspirace už opravdu došla a slunce osvěcující církvím rozum již (nedej, Bože) definitivně zapadlo.
Pokud by něco tak skvělého, jako Noc kostelů, sneslo ještě nějaké vylepšení, pak bych navrhoval, aby celá ta akce církevní noci a tmy byla mediálně prezentovaná písničkou: "Není nutno, není nutno, aby bylo příliš veselo, jenom nesmí býti smutno, natož aby se brečelo..." :-)


------------------

P.S.
Z oficiální webové prezentace:

Noc kostelů 2010 je:
- pozváním všech lidí dobré vůle ke společnému setkání a k objevování krásy křesťanských výtvarných a architektonických pokladů,
- projevem kreativity a důvěry v život u lidí, kteří chrámy stavěli a zdobili, ale i u těch, kteří je dnes obývají a chtějí se podělit o svou víru, o svůj život, a svoje osobní obdarování a dovednosti,
- nabídkou zakotvené křesťanské spirituality, modlitby a služby potřebným,
- znamením živé spolupráce křesťanských církví (ekumenismus), která zaceluje rány vzniklé v minulých staletích.









Zobrazit příspěvek č. 655 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2010
Z došlé pošty

Koncert duchovní hudby

P O Z V Á N K A

na komentovaný koncert
pod záštitou Jeho Blaženosti Kryštofa, arcibiskupa pražského, metropolity Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

SVATÍ MEZI HUDEBNÍKY A HUDEBNÍCI MEZI SVATÝMI

Sdružení DAMASKINOS a Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
si Vás dovoluji pozvat
do chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice (Na Slupi 4a, Praha 2)

ve středu dne 9. 6. 2010 od 19:30 hod.

Zpívá soubor MUSICA POETICA se členy sdružení DAMASKINOS

V pořadu zazní zpěvy z byzantské, arménské a římské liturgie, u nichž se zachovaly původní nápěvy a jejichž autoři jsou ctěni jako světci.
Provedení každé skladby bude uvedeno výkladem, ve kterém prof. dr. Evžen Kindler seznámí posluchače se skladbou samotnou a jejím autorem.











Zobrazit příspěvek č. 656 jednotlivě

Administrátor --- 3. 6. 2010
Výklad Bible

O vydání hříšníka satanu na záhubu těla a jestli je možné pokání u těch, kteří odpadli


Chcel by som sa opýtať na výklad 2 statí zo Svätého Písma.

1) Ja som už, hoci telom vzdialený, no duchom prítomný, rozhodol ako prítomný, že toho, čo to urobil treba v mene nášho Pána Ježiša, keď sa zhromaždíme, vy a môj duch, s mocou nášho Pána Ježiša, vydať satanovi na záhubu tela, aby sa duch zachránil v Pánov deň.
(1.Kor 5,3-5)

Čo znamená „vydať satanovi na záhubu tela, aby sa duch zachránil v Pánov deň“? Latiníci v stredoveku týmto citátom ospravedlňovali inkvizičné procesy. Aký je pravoslávny výklad? Ako tento citát vykladajú Otcovia?


2) Veď nie je možné, aby tí, čo už raz boli osvietení a okúsili nebeský dar, tí, čo sa stali účastníkmi Ducha Svätého, zakúsili dobré Božie slovo a sily budúceho veku, a potom odpadli, aby sa znova obnovili pokáním, pretože v sebe znova križujú Božieho Syna a vystavujú ho na posmech. Aj zem, ktorá pije dážď, čo na ňu často padá, a rodí užitočnú bylinu tým, pre koho ju obrábajú, dostáva požehnanie od Boha. Ak však rodí tŕnie a bodľač, je zavrhnutá a blízka kliatbe; jej koniec je spálenie.
(Hebr 6, 4-8)

Táto stať mi akosi nejde dohromady s Isusovým podobenstvom o stratenej ovci (Mt 8, 12-14). Viem, že Božie slovo si nemôže protirečiť. Preto by som chcel vedieť, ako Otcovia vykladali biblickú stať Hebr 6, 4-8.

----------------------------

Obdržel jsem na adresu Ambonu žádost o výklad dvou míst v Písmu svatém. Protože by to mohlo zajímat i další čtenáře, vkládám sem svou odpověď.

Citace úryvku v češtině:
3 Ačkoli jsem od vás tělem daleko, v duchu jsem s vámi a ohledně toho, kdo to spáchal, jsem již rozhodl, jako bych byl přítomen:
4  Až se shromáždíte ve jménu našeho Pána Ježíše, já budu duchem s vámi, mocí našeho Pána Ježíše
5 dotyčného vydejte satanovi k záhubě těla, aby jeho duch byl spasen v den Pána našeho Ježíše Krista.
(1.Kor 5,1-5)
Předesílám, že řeč je zde o potrestání nejhorších mravních zločinů (resp. zvrácenosti).

"Až se shromáždíte" - tím se naznačuje církevní soud, který má být vykonán korintskými křesťany. Rozsudek bude vynesen "ve jménu Ježíše Krista" a apoštol zaručuje, že usnesení bude vykonáno "mocí našeho Pána Ježíše". Apoštol má na mysli zaslíbení Ježíše Krista: "Cožkoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi," "jestli dva z vás se shodnou na zemi v prosbě za nějakou věc, pak ať prosí začkoliv, stane se jim od Otce mého. Neboť kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem uprostřed nich" (Mat 18,18-20).

Apoštol Pavel u vědomí svého sjednocení s Kristem (Gal 2,20) směle píše, že s Kristem bude neviditelně uprostřed nich přítomen i on. V širším slova smyslu je dokonce možno napsat: "Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch" (1.Kor 6,17).

"Mocí Páně" - lidské konání se v takovém případě sjednocuje s mocí Boží, a proto je působící.

Apoštol na základě své apoštolské moci už o potrestání rozhodl. Po Korinťanech žádá, aby toto rozhodnutí naplnili.

"Odevzdat satanu" (objevuje se i v 1.Tim 1,20 - zde byli takto potrestáni lžiučitelé, aby se naučili nerouhat se Bohu). Jedná se tu skutečně o vydání zločince satanu k tomu, aby jej ďábel mučil, neboť krutost a zloba jsou mu vlastní. Satanu se v Písmu často připisuje moc způsobovat lidem fyzické zlo (viz Job, nebo Luk 13,16; 2.Kor 12,7). Satan hoří takovou zlobou vůči lidem, že - je-li mu to umožněno -, vždy je napadá a mučí je. (Dokonce při tom ani nehledí na to, jestli je to pro jeho vládu nad světem prospěšné či škodlivé.) Tělesné utrpení (např. nemoc), kterou hříšník musel od ďábla snášet, jej však mohly přivést k lítosti a pokání.

"K záhubě těla" - (český překlad je nepřesný, nejde zde o okamžité zabití, ale myslí se zde cosi jako postupné chátrání a zničení těla) pod těmito slovy je nutno skutečně vidět tělesné oslabení, které vede ke smrti. (Podobný soud vidíme u ap. Petra ve Skut 5,1-10, s tím rozdílem, že tam je smrt okamžitá, kdežto zde přichází po dlouhé nemoci.)

"Aby jeho duch byl spasen" - apoštol nepraví, že jeho duch bude určitě spasen (tj. vejde do společenství s Bohem a bude blažený). Ale každopádně ten prostředek, který apoštol vybral, má vést k duchovní záchraně. Zničení hnízda, které si hřích vybudoval, je už jediným možným prostředkem k dosažení tohoto cíle.

"V den Páně" - tj. při posledním soudu. Při své nemoci a tváří v tvář blížící se smrti může ten krvesmilník, o němž je řeč, přinést pokání, aby mohl být spasen na posledním soudu. Život na zemi je jediným místem a jediným časem, kdy je možno pokání přinášet. Po odchodu z tohoto světa je už na pokání pozdě (viz podobenství o Lazarovi a boháčovi).

Myšlenka, že pro nepolepšitelného hříšníka je duchovně lepší raději zemřít, než zde na zemi rozmnožovat hříchy, aby zůstala alespoň nějaká naděje na spasení, je ostatně v křesťanství dosti běžná a je konec konců zcela logická.

(Použita výkladová Bible od A. Lopuchina, Peterburg 1911-13)


Co se týče církevní praxe "vydávání nepolepšitelného hříšníka satana" a dalšího jejího vývinu a aplikování v životě Církve v dalších staletích, to by asi chtělo hlubší studium. Jen velice obecně lze snad uvést, že přesně v té podobě, jak ji použil apoštol Pavel, se v Církvi v pozdější době už nepoužívala.

Nicméně s ideou samotnou (byť s praxí více či méně modifikovanou) se setkáváme dodnes. S něčím, jako je "vydávání satanu", se můžeme setkat v postupu Církve vůči heresiarchům, když selhaly všechny pokusy je poučit. A dále se s podobným jevem můžeme setkat v životech některých svatých, kteří např. posílali běsa na zatvrzelého hříšníka nebo na toho, kdo svým chováním způsoboval sobě i dalším lidem velkou škodu, aby ho vytrestal.

Pod výrokem "poslat běsa" je však spíše potřeba rozumět dovolení běsu, aby už zde a hned potrápil někoho, kdo ďáblu slouží. Nezapomínejme totiž, že svými hříchy člověk dává ďáblu právo nad sebou a sám se tím zbavuje Boží ochrany. Tedy to, co vydává člověka satanu, je v prvé řadě jeho hřích.

Rozhodně se však "pod vydáním satanu ke zničení těla" nemyslí poprava či nějaké vydání světské moci k potrestání (tj. k mučení nebo k zabití toho člověka). Nic podobného apoštol Pavel ani nenaznačuje. Takový výklad by byl zcela v rozporu s původní církevní praxí. Apoštol Pavel pod "vydáváním satanu ke zničení těla" jednoznačně myslel čistě duchovní akt.

Zatímco v autentickém křesťanství je cokoliv podobného zacíleno v prvé řadě na duchovní záchranu hříšníka a nikdy zde není smyslem jakéhokoliv trestu pomsta, tak prakticky ve všech nekřesťanských náboženstvích (která všechna znají něco jako prokletí apod.) nebývá naopak při podobných praktikách nikdy úmyslem duchovně prospět hříšníku, ale buď se mu jen pomstít (a případně zastrašit tím ostatní) nebo (v lepším případě) odstranit jej ze světa, aby nekonal zlo ostatním.

Nedávno proběhlo veřejnými sdělovacími prostředky, jak nějací židovští mágové slavnostně prokleli izraelského premiéra zvláštní strašnou kletbou, která má posílat anděla smrti. Kletbu na něj uvalili za to, že trošku ustoupil z agresivní sionistické izraelské politiky okupace cizích území; ten premiér skutečně krátce na to zemřel. (Dokonce prý rabíni konali něco podobného nejednou.)

O obřadu židovské kletby se říká: "Obřad, jenž má způsobit smrt v průběhu jednoho roku, vyzývá anděly zkázy, aby u dané osoby nedošlo k odpuš­tění hříchů, aby zemřela a trpěla všemi biblickými prokletími." (Něco o tom v češtině např. zde, zde a zde.) To je pozoruhodný a propastný rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím, u něhož je nepředstavitelné, že by se někdo modlil za NEodpuštění hříchů.

V této souvislosti je hodno povšimnutí, že se nám nedochovala žádná zpráva o tom, že by první křesťané proklínali císaře a vládce, kteří křesťany nejkrutějším způsobem hubili a křesťanství vyhlazovali. Naopak - za své pronásledovatele a mučitelé se křesťané modlili. Stejně tak se modlil diákon Štěpán za židy, kteří jej kamenovali. Tak to křesťany naučil Pán Ježíš, jenž na kříži prosil za odpuštění pro ty, kteří jej ukřižovali "neboť nevědí, co činí".
Opakuji, neodlučnou součástí křesťanského ducha je vždy až do poslední chvíle, která člověku na zemi ještě zbyla, sledovat jediný hlavní cíl: záchranu hříšníka pro život věčný. Proto není Církví odmítán nikdo, kdo chce Bohu přinést své pokání. Dokonce i velicí zločinci, kteří zabíjeli, stali se někdy velkými kajícníky a vposledku velikými světci, jimž Bůh zjevně udělil zcela mimořádné duchovní dary. Duchovní velikost se měří podle jediné míry - a to dle síly pokání.

-------------------------------------

Ad 2. dotaz

Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého
5  a zakusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku,
6  a pak odpadli, ti už se nemohou opět obnovit pokáním, protože v sobě znovu křižují Božího Syna a posmívají se mu.
7  Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, dostává od Boha požehnání.
8  Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí, které končí spálením.

(Žid 6,4-8. Ani ekumenický překlad ani Bible 21 neposkytují dostatečně přesný překlad, proto jsem text upravil podle pravoslavného biblického textu.)
Na ty, jimž se dostalo všech nebeských darů, zasvěcení a účasti na Království, a přece po nějaké době odpadli, tj. zapřeli Krista, postavili se do opozice nebo nepřátelství vůči Církvi, není možno pohlížet jako na ztracenou ovci (z onoho Kristova podobenství), protože už nejsou schopni odpovědět na volání Krista, na Boží výzvu k pokání a k návratu (bývá to případ např. rozkolníků). Oni se nechtějí nechat najít Dobrým Pastýřem a nechtějí být odneseni zpět do ovčince. Srdce takových se zatemní, zatvrdí.

Jako u onoho starozákonního faraóna či jako u velekněžích, kteří nechali ukřižovat Krista: věděli, že Ježíš z Nazareta nejen uzdravuje, ale dokonce křísí z mrtvých, a přesto se rozhodli ho zabít; poté, co Ježíš vzkřísil Lazara, oni řekli: zabijeme jeho i Lazara.
Je to stav protivení se poznané pravdě - tedy rouhání proti Duchu Svatému - hřích, který (podle slov Kristových) nemůže být člověku odpuštěn ani teď ani v budoucnu (viz Mat 12,31-32), jelikož člověk už není schopen odpuštění přijmout (je to duchovní stav podobný stavu démonů).

Jelikož však nikdo nevíme o druhém člověku, jestli už je ve stavu rouhání Duchu Svatému (to ví jen Bůh), proto Církev volá všechny hříšníky i odpadlíky k pokání. Oni sami zjeví svůj vnitřní duchovní stav tím, že buď na toto volání jsou schopni odpovědět a odpoví na ně, nebo je slyšet nechtějí, někdy se mu i vysmívají, či je rozčiluje nebo v nich vzbuzuje záchvaty svárlivosti a hádavosti, v nichž okamžitě uvádějí desítky či tisíce důvodů, proč nemohou toto volání Církve vyslyšet.

V takových lidech pýcha ovládla jejich srdce. A protože se jí neprotivili (a neodporovali ďáblovu pokušení a nechali se pohltit protivníkem obcházejícím kolem církve jako "lev řvoucí"), došlo už v nich ke změně vnitřního uspořádání a pýcha se stala samotnou podstatou všeho myšlení a uvažování takových lidí, kteří si to již nejsou schopni uvědomit. Tito sice často říkají, jak se to formálně naučili: "já hříšný a nehodný", ale ve skutečnosti je jejich srdce jako kámen a nadouvají se sebejistotou a samolibostí; projevem této rakoviny duše je mj. dokonalé pokrytectví a potažmo rozpolcení vnějšího vystupování a vnitřního myšlení. Takový stav je podle otců už prakticky neuzdravitelný. Bůh to dopustil, protože svou vzpourou proti církvi v sobě zopakovali první hřích satanův, který pro svou vzpouru vůči Bohu sletěl s nebe jako blesk. Došlo ke změně jeho nitra a už nemůže zpět. Ďábel zná pravdu o Bohu, ale navždy setrvá ve svém odboji, proto ani on ani ti, kteří jdou podobnou cestou, nejsou "ztracenou ovcí", kterou se Kristus vydal hledat a přinést zpět. Nikoho Bůh nenese do nebeského ovčince proti jeho vůli.
I tak je však až do konce jejich života potřeba volat je k pokání a k návratu.

Ztracenou ovcí jsou spíše lidé, kteří neodpadli od Církve kvůli nepřátelství či protivenství vůči ní, ale spíše kvůli tomu, že byli svedeni vášněmi, působením světa, zabloudili, prostě se duchovně ztratili, aniž by výslovně Krista zapřeli či se vzbouřili proti Církvi. Jiným slovy: nejsou ve stavu rouhání Duchu Svatému, ač jsou ve stavu hříchu, a nedej, Bože, aby v něm skončili svůj život.

Rozdíl mezi prvními a druhými nemusí být často zcela zřetelný. Jak jsem již pravil - do lidského srdce vidí jen Bůh a do konce života je každý volán Církví k pokání.


P.S.
Ježíšovo podobenství o ztracené ovci (je dobré si ho znovu přečíst: Luk 15,1-7) bylo proneseno o celnících a hříšnících, čili o lidech v mravním či morálním pádu. Alegoricky je vykládáno jako podobenství o celém lidstvu: těmi 99 ovcemi, které se neztratily, jsou míněni andělé, a tou ztracenou ovcí je lidstvo, které zabloudilo v hříchu. Tím majitelem stáda, který nechá těch 99 ovcí a vypraví se za tou zbloudilou, je Boží Syn, jenž se vydal spasit člověka. Ten pastýř, který si naložil ztracenou ovci na ramena a nese ji zpět ke stádu, je Ježíš Kristus, jenž vzal na sebe naše lidství, když se narodil z Panny Marie, aby je odnesl tam, odkud naše lidství padlo.











Zobrazit příspěvek č. 657 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2010
Z došlé pošty

Pozvánka na pouť ke sv. Ivanu Českému

Jeho Blaženost metropolita Kryštof

srdečně všechny zve na pouť



ke sv. Ivanovi Českému
do Svatého Jana pod Skalou

v sobotu 26. 6. 2010
sv. liturgie k poctě svatého poustevníka
začíná v 11°° hod.


Pro poutníky z Prahy a okolí odjezd vlaku směrem Beroun
v 7:09 hod. z Praha - hl. nádraží a v 7.17 z Praha - Smíchov ve stanici Srbsko je 07:54 hod.
Po příjezdu vlaku z Prahy povede otec Patrik Ludvík poutníky pěšky do Svatého Jana pod Skalou s modlitebními zastávkami








Zobrazit příspěvek č. 658 jednotlivě

Administrátor --- 7. 6. 2010
Z tisku

Psychologie "je věda o biochemických reakcích v mozku"

Alespoň podle Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), poradního orgánu Vlády České republiky. Přeřadila totiž psychologii z oblasti společenskovědních a humanitních věd do oblasti věd o živé přírodě. Vyplývá to z Výzvy k podávání návrhů na členy poradních orgánů Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Psychologie tak stanula po boku biologie, zoologie nebo ekologie krajiny. Člověk stanul po boku hemoglobinu, kůrovce a lipové aleje. Člověk a jeho duševní život není více, než řetězec fyziologických a biochemických reakcí. Když mu budeme trochu víc fandit, najdeme ve fungování jeho mozku možná i prvky kvantového hradla.

To je názorná ukázka současného směru myšlení společnosti. V člověku vidět pouhého živočicha, na lidské myšlení pohlížet jen jako elektro-chemické procesy v mozku, a duševní život člověka pak můžeme směle zařadit někam mezi fotosyntézu, metabolismus tuků a koloběh uhlíku v přírodě. Takto představovat člověka má dvě stránky: příjemnou a hrozivou. Tou příjemnou stránkou věci je, že vše je člověku dovoleno - neexistuje hřích, není potřeba bojovat s vášněmi. Tou méně příjemnou stránkou je, že končí veškeré naděje na vyšší poslání člověka, na vyšší smysl lidského života, než je ukojování životních potřeb a vášní. Ty se pak dokonce mění na smysl života. A ještě ke všemu - v rámci darwinistické evoluce je to vlastně v pořádku. Tím, že člověk (stejně jako jakýkoliv jiný živočich či rostlina) uspokojuje své tělesné žádosti, vlastně plní jediné vyšší poslání, které mu materialismus je ochoten přiřknout: zajišťuje přežití rodu a evoluční vývoj.

A tou nejhorší stránkou celé věci je, že budeme-li na člověka pohlížet jen jako na živočicha, pak vlastně není důvodu od něj očekávat něco více (když v rámci zvířecí morálky nebude důvodu odříci si smilstvo, kdo zajistí, že lidé nebudou krást a že se lidé budou ostýchat vraždy?). A kam to vede? Prohlásíme-li člověka za "v podstatě zvíře", pak není důvodu s člověkem jako se zvířetem nezacházet. Veškerá lidská důstojnost se v takovémto myšlenkovém systému stává jen iluzí, tenkým civilizačním nátěrem, který se může kdykoliv sloupnout. Postupně budou schváleny všechny možné hříchy: začalo to včera smilstvem, cizoložstvím a krádeží (moderní ekonomika je v podstatě institucializovaná loupež, která se stala součástí systému, kdy se lidé /ba celé společnosti/ navzájem okrádají, odírají a podvádějí - něco více jsem o tom psal zde), bude to pokračovat přes ospravedlnění dalších zvrácenosti: potratů, homosexuality, euthanasie a nakonec jistě i pedofilie - to je dnešek; a už se z mlhy vynořují chmurné obrysy toho, co čeká lidstvo zítra - mezi jiným je to (brutálně řečeno) chov člověka na maso (myslím tím orgány pro transplantace a jiné "léky", které ze lidských těl vyrábějí - a již není tajemstvím, že mnoho lidí je kvůli orgánům zabíjeno: političtí vězni v Číně, Srbové v Kosovu...). To je přece pouho-pouhý logický závěr celého toho procesu změny pohledu na člověka.
Je zajímavé, že ostatní společenské a humanitní vědy si svůj status udržely. Údivné: psychologie, která se zabývá podstatou a principy duševního života člověka, nepatří do oblasti věd o člověku, zatímco ostatní obory, které se zabývají výslednými produkty tohoto duševního dění (uměním, písemnictvím, právem, ekonomií), do věd o člověku (humanitních věd) patří. Patrně zde někde po cestě dochází k přeměně kvantity v kvalitu. (Pro mladší ročníky: zákon přechodu kvantity v kvalitu byl stavebním kamenem marxisticko-leninské ideologie).

Mimochodem, jakási podoba teto marx-leninské ideologie je osou evoluční teorie (ať už ji nazveme Darwinisem nebo jakkoliv jinak). Princip je zhruba takový: dá-li se bakterii k dispozici dostatečně dlouhá doba a je-li k dispozici dostatečně velké množství bakterií, tak se to nakonec povede! - z jedné z nich vnikne člověk. Čili kvantita času spolu s kvantitou jedinců dá jako výsledek vznik nové kvality. Co všechno člověk nevymyslí...
Podle Sigmunda Freuda, zakladatele psychoanalýzy, se nevědomí člověka projevuje ve snech, přeřeknutích a chybných výkonech. Je-li zařazení psychologie do věd o živé přírodě pouze chybným výkonem, potom se dovídáme hodně o mentalitě členů a členky RVVI: vidí lidi jako pudově řízené organismy, jejichž jedinou misí na tomto světě je vzájemně se požírat a přežít.

Podle mě je to hodně málo.

Konec citací z článku. Malým písmem moje komentáře.

(Celý článek na Britských listech)

P.S.

Současný vědecký materialismus (nebo materialistická věda) na svém propagandistickém tažení v podstatě dokončily to, o čem komunisti jen snili. Podařilo se jim ve vědomí už převládající části západní společnosti upevnit nový pohled na člověka, pohled, který je (alespoň v takovém rozšíření) v historii lidstva naprostým unikátem: člověk je zcela ztotožněn s tělem. Úplně pak odpadají diskuse o podstatě lidství, resp. složení člověka: jestli se skládá z těla a duše, nebo jenom z duše a tělo je pouhým dočasným vězením duše, jaké místo zde má pojem "lidský duch", jestli se duše převtěluje nebo nepřevtěluje atd. To vše je pro Západ pasé. Člověk = tělo. A hotovo. A duše (ve smyslu lidské psýchy) je produktem těla. Podobně jako játra vylučují žluč a je to jejich přirozená funkce, tak podle materialistické vědy mozek vylučuje myšlenky - čili tělesný orgán, jehož má člověk skoro plnou hlavu, fyziologicky produkuje mysl. A různé stavy mysli, které vznikají z poměrů různých hormonů v mozku, neurotransmiterů apod., to je ona tzv. "duše" - řekne materialista.

Věřící člověk si nutně musí položit otázku, co se to vlastně stalo se společností a potažmo s člověkem, že něco tak nízkého a zjevně nesmyslného se může tak široce rozšířit a tak pevně se zabudovat do myšlení společnosti? Jaké strašné ovoce toto odlidštění člověka ještě přinese?

Takovéto učení o člověku samozřejmě bezprostředně vede k podmíněnosti morálky i mravnosti. Mravní zákon již není nad člověkem, ale je ve službách člověka. To znamená, že pokud si většina lidí odhlasuje např., že v deseti letech všechny děti podstoupí inteligenční test a ty, které budou mít méně než 110 bodů, budou utraceny a rozebrány na orgány k prodloužení života inteligentním starým lidem (či bohatým, protože bohatství není těžké prohlásit za projev druhu inteligence), pak je to v tomto materialistickém systému možno uznat za plně "mravné". Touto cestou si může společnost schválit a přijmout jakýkoliv morální kodex a jakoukoliv "mravnost".

Rozšíření a upevnění materialistického světonázoru přivede svět do pekla (resp. přivede peklo na zemi).













Zobrazit příspěvek č. 659 jednotlivě

Administrátor --- 14. 6. 2010
Papež na Kypru - zpráva z tisku s komentáři a úvahami

Zamyšlení nad návštěvou papeže na Kypru a nad možnými souvislostmi

Z tisku:
4. června navštívil na tři dny papež Benedikt XVI. Kypr. Stalo se tak na pozvání hlavy Kyperské pravoslavné církve arcibiskupa Nové Justiniády a celého Kypru Chrysostoma II. a prezidenta Dimitria Christofiase. Současně část pravoslavné obce ostrova, včetně i několika církevních hierarchů, protestuje proti papežské návštěvě Kypru.

Arcibiskup Chrysostom přiznal, že celá řada známých pravoslavných hierarchů vystupuje proti papežské návštěvě. Zdůrazňuje však většina ze 17 členů synodu Kyperské církve návštěvu podporuje.

Uvádí se, že Chrysostom sdílí linii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje a je přesvědčeným přívržencem prohlubování ekumenického dialogu a obnovování církevní jednoty (pravoslavných s Římem; pozn. překl.). Má však na Kypru vysoce postavené oponenty. Za hlavu "antiekumenického" křídla Kyperské pravoslavné církve, který vystupuje proti jakémukoliv dialogu s katolickou církví a proti příjezdu papeže římského, je považován metropolita limassolský Athanasios. V r. 2006 byl málem zvolen za hlavu Kyperské pravoslavné církve, ale nakonec tento post připadl Chrysostomovi.

Metropolita Athanasios nedávno poslal papeži Benediktovi dopis, v němž mu navrhoval, aby zrušil svou cestu na Kypr, protože pravoslavní to mohou považovat za "provokaci". 23. května kyperské noviny citovaly slova tohoto hierarchy: "Bylo by lépe, kdyby (papež) nepřijel. Mám zato, že jeho návštěva nemůže přinést nic dobrého. Doposavad jsem si nevšiml, že by se stalo někdy něco dobrého, když se Vatikán vloží do našich vnitřních věcí." Kyperské noviny také uvádějí, že značná část pravoslavných Kypřanů je připravena vyhlásit papežské návštěvě bojkot. Arcibiskup Chrysostom poradil těm, kteří jsou naladěni proti návštěvě, aby "klidně zůstali doma". Generální vikář Jerusalemského (latinského) patriarchátu pro katolíky latinského obřadu na Kypru, o. Umberto Barato, ve svém prohlášení pro italskou agenturu "SERA" zdůraznil, že "protestům není potřeba přikládat význam, jelikož pravoslavná církev jako celek schvaluje papežskou návštěvu".

Je potřeba uvést, že napětí mezi těmi, kdo jsou naladěni ve prospěch ekumenismu, a těmi, kdo jej rozhodně odmítají, je typické nejen pro Pravoslavnou církev na Kypru, ale i pro celý pravoslavný svět. Např. v dubnu 2009 spatřil světlo světa dokument "Vyznání víry proti ekumenismu".

(Informovali jsme o něm na Ambonu v příspěvku č. 534. Na počátku dokument podepsalo 2200 pravoslavných křesťanů, a nyní už je pod ním 20550 podpisů. K tomu je potřeba uvést, že - jak je zvykem - za celé monastýry je na dokumentu jen jeden podpis - igumena či archimandrity. A to není tento dokument příliš rozšířen po ruském pravoslavném světě; pozn. překl.)
V tomto dokumentu je ekumenismus označován za "křesťanský synkretismus" a za "největší herezi všech dob" (podle slov sv. Justina Popoviče, nedávno kanonizovaného Srbskou pravoslavnou církví, viz příspěvek č. 646; pozn. překl.) a "největší zlo naší doby". Na to odpověděl patriarcha Bartoloměj, který připomenul, že rozhodnutí pokračovat v ekumenickému dialogu bylo schváleno všemi představiteli a posvátnými synody místních pravoslavných církví. "Ten, kdo má zato, že na straně Pravoslaví je pravda, nebojí se žádného dialogu, protože dialog nemůže pravdě ublížit," napsal patriarcha.

(Na to namítá jeho opozice, že schváleno bylo pouze vedení dialogu, nikdo však neschválil společné bohoslužby patriarchy s papežem ve Fanaru nebo v Římě, různé podivné synkretické společné úkony jako např. společné demonstrativní žehnání při bohoslužbách, titulování papeže a celkový způsob chování se k němu jako by to byl pravoslavný římský biskup apod. Podle mého názoru opozice odmítá ekumenický dialog kvůli způsobu, jakým je veden, a kvůli tomu, čím je doprovázen; většina antiekumenistů by nic nenamítala proti dialogu, kdyby se jednalo opravdu jen o dialog. Pozn. překl. Viz o tom i v příspěvku č. 617)
Návštěva papeže začne v pátek 4. června. Tento den se pontifik účastní ekumenické ceremonie. V sobotu bude papež na zdvořilostní návštěvě u arcibiskupa Chrysosoma II a poobědvá s ním. V neděli bude sloužit mši a po ní bude následovat slavnostní oběd papeže s členy speciální episkopské rady pro Blízký Východ a s arcibiskupem Chrysostomem.

Dle materiálů agentury Zenit a Credo ru


Viděl jsem na internetovém přenosu kousek z té návštěvy. Na ekumenismu je rmutná ta duchovní prázdnota, která tak silně vane při všech těchto akcích. Připomíná mi to více záběry z návštěvy politické delegace či ze zasedání nějakých politických klubů, se vším tím politickým pokrytectvím a populismem, potřásáním rukama, prodejností, obchody (i následnou věrolomností). Mám z toho vždy pocit, jako bych byl svědkem hříchu - duchovního vyprázdnění křesťanství, které je tak typické pro západní církve, a nyní skrze trojského koně ekumenismu proniká i do pravoslavného města. Hradby Pravoslaví, které se Západu nepodařilo v průběhu minulých staletí ztéci silou, křižáckými vojsky a politickými úskoky, se nyní podařilo podkopat tunelem ekumenismu. V posledních letech dospívám k názoru, že vnější nádvoří pevnosti je v podstatě dobyto. Tento duchovní mor se už příliš rozšířil a zřejmě nakazil myšlení nadkritického procenta lidí, jejichž duchovní imunita však byla předem oslabena světským duchem, jak o tom často hovoří starec Paisij. Nyní se už bojuje na vnitřních hradbách čili vede se duchovní zápas jen o to, kolik procent pravoslavných se podaří před touto duchovní nákazou zachránit... (Před papežem stojí již jen poslední dosud nedobytá pevnost pravoslaví: Moskva.)

Co se týče naší pravoslavné církve, pak velice závažným rozměrem ekumenismu je rozbití církevní jednomyslnosti. Té jednomyslnosti, které se dovoláváme při každé liturgii (viz liturgické zvolání: "Milujme druh druha, abychom jednomyslně vyznávali..."). Podnikají se dnes totiž v církvi tyto volnomyšlenkářské akce proti vůli, víře a cítění větší či menší (ale vždy nezanedbatelné) části církevního společenství. Ekumenisté silou prosazují svou politiku a nehledí na protesty svých oveček. To jistě bude mít dalekosáhlé důsledky, protože se tím dočista opouštějí prvokřesťanské ideály. Církev se přece snažila žít nikoliv ve stavu násilí jedné skupiny nad druhou (a je v podstatě lhostejné, jestli toto násilí páchá menšina nad většinou nebo většina nad menšinou), ale v jednomyslnosti; snažila se dosahovat konsensu, všeobecného souhlasu, který v Církvi bývá darem Ducha Svatého. Není nic duchovního na tom, když se různými zákulisními piklemi zajistí na nějakém církevní grémiu prohlasování (ať dobrého či špatného) rozhodnutí pofidérní většinou jednoho hlasu. Bohužel do církevního života už masivně pronikl politický duch nepřímých a zakroucených cestiček (i politické manýry a podivný způsob jednání).

Ježíš Kristus, náš Bůh, o sobě pravil, že nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Své učedníky vede k tomu, aby nepanovali nad lidmi, ale aby ti největší mezi nimi byli "služebníky všech". Jak dalece se dnes vzdalujeme tomuto ideálu! (Přečtěte si slova Kristova, která byla vždy považována za jeden ze základních principů služby církevní hierarchie: Marek 10,42-45.)
Stala se dnes na Kypru jakási obdoba toho, co v nedávno v Řecku. Před pár lety řecké církevní představenstvo nebralo ohled na názor věřících a na masové demonstrace v Athénách, jimiž lid církevní protestoval proti návštěvě papeže v Řecku, a následně na tuto zemi dopadá sedm trestajících ran (jak to vidí starec Chrysostomos z monastýru ct. Nikodima Svatohorce). Podle názoru athonských starců (prý) byly strašné (a uměle založené) požáry v Řecku, smrt oblíbeného arcibiskupa athénského Christodula i skandály rozpoutané novináři proti církvi těmi jednotlivými Božími ranami. (A nejspíš i současná řecká krize a následné zostuzení Řecka po celé Evropě sem asi také bude patřit.)

I dnes protestovali kyperští věřící (i s některými biskupy) proti návštěvě papeže v zemi, která je prakticky výhradně pravoslavná (papežovi věřící se tam dají spočítat na ruském kuličkovém počitadlu). Vrchní pastýř Kypru na protesty i prosby odvětil jednoduchou (a jak se mi zdá: dosti přezíravou) radou: ten, komu se návštěva papeže nelíbí, ať zůstane toho dne doma. Opravdu má taková církevní politika rozdělující pravoslavný národ Boží Kristovo požehnání? Samotné slovo církev přece vyjadřuje, že se lidé scházejí, shromažďují, sjednocují. Jak se řecky nazývá ten, kdo rozděluje?


P.S.
Myslím, že nejsem sám, kdo očekával, že po pedofilních skandálech se římská politika zaměří trochu více introspektivně, a před "dobýváním světa" upřednostní řešení vnitřních problémů. Jinými slovy - normální člověk by se poté, co se na veřejnost provalí tak strašný rozsah nemravnosti v jeho domácnosti, asi trošku zastyděl... Papežství však nikterak neubralo na triumfální politice celosvětového tažení. Nerozumím uvažování těch lidí. Vzhledem k faktu, jak široké řady duchovenstva a mnišstva a jak vysoce postavení preláti jsou zasaženi skutečně otřesnými odhaleními do nebe volajících nemravností, by zřejmě byla na místě jistá zvýšená míra zdrženlivosti ve vnější církevní politice. Dávalo by to světu na srozuměnou, že se církev kaje.

A co lze pochopit ještě méně - to je pozvání papeže ze strany vrcholných představitel pravoslavných Kypřanů. Právě v této době, kdy je papežství zmítáno celosvětovou ostudou, demonstrovat ekumenickou jednotu? Nebo pravoslavní kalkulují s tím, že smrtelně raněná hlava apokalyptické šelmy znovu ožije v plné síle, a pak odmění ty, kteří jí v "těžké době" zachovali věrnost? Jinými slovy: je to snad spekulace na to, že právě v této době je politická odměna za pozvání papeže nejvyšší? Touto cestou se má zachránit Kypr před Turky, kteří se nyní aktivizují ve vzniku panmohamedánské blízkovýchodní unie a vznášejí územní nároky proti Řecku? To může dopadnout tak, jako když se chtěli Řekové ekonomicky zachránit bez hledání Boží pomoci - místo Boha se řečtí politici spolehli na EU a na přijetí Eura. A teď nejenže že jsou ožebračeni, zadluženi a mají nad sebou ekonomický protektorát Němců, ale ještě mají z ostudy kabát.

----------------------------

Na přiložené ilustraci k biblické apokalypse je tradiční obrázek šelmy papežství se zraněnou hlavou.)

V knize Zjevení sv. Jana se píše:
1  Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha.
2  Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc.
3  Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou;
4  klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také před šelmou a volali: "Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?"
5  A bylo jí dáno, aby mluvila pyšně a rouhavě a měla moc po čtyřicet dva měsíce.
6  A tak otevřela ústa a rouhala se Bohu, jeho jménu i jeho příbytku, všem, kdo přebývají v nebi.
7  A bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou;
8  budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka.
9  Kdo má uši, slyš!
10  Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí. Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít. Teď musí Boží lid osvědčit trpělivost a víru.
(Zjevení Janovo 13. kap.)













Zobrazit příspěvek č. 660 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2010
Z tisku - o návštěvě papeže na Kypru (s komentáři na nevděčné ekumenické téma)

Debata o kyperské návštěvě víří v ruských médiích (světských i církevních)

Zdá se mi, jako by Rusové cítili, že poté, co před papežem padl Kypr, na řadě je Rus. Z ruských debat a komentářů vane zřetelná nervozita. A také je tu ten zvláštní souběh s jinou událostí - návštěvou patriarchy Bartoloměje v Moskvě. Souběh jistě nikoliv náhodný. Lze pochybovat o tom, zda patriarchové probírali možnosti, kam papež pojede příště? Resp. kam teď papeže pozvat?

Zprávy z bartolomějské návštěvy ve třetím Římě vypovídají o skutečně vzácném porozumění. Tak jasné nebe nad moskevsko-konstantinopolskými vztahy nikdo nepamatuje. Patriarcha Kyrill si pochvaluje vývoj vztahů s katolickou církví. Patriarcha Bartoloměj zase nadšeně promlouvá o vzkvétání vztahů Ruské pravoslavné církve se státem (což je jinak poněkud kontroverzní téma ;-) atd. Oba jedněmi ústy a jedním srdcem volají po co nejrychlejším svolání velikého všepravoslavného sněmu, který se připravuje už skoro sto let a doposud stále nebyl dosti připraven. To je dosti květnaté pozadí pro návštěvu papeže na pravoslavném ostrově.

Leč nyní k té ostrovní misi unaveného pontifika (při mši na jiném ostrově, v tomtéž moři ale hezký kousek vedle, vyčerpáním usnul, když se přijel omluvit obětem sexuálního násilí vatikánského duchovenstva, 19.4. t.r.). Nejlepší bude přeložit pár článků z ruského církevního tisku (místy si neodpustím komentáře). Začneme zprávami západních agentur, jak je převzala ruská média:

Při své návštěvě na Kypru vyzval římský papež k "plné a viditelné" jednotě všech křesťanů

Ekumenické oslavy na počest příjezdu Benedikta XVI. se 4. června konaly v pravoslavném chrámu Agia Kiriaki Chrysopilitissa, kde se modlí také katolíci a anglikáni.

Ačkoliv jednota mezi různými křesťanskými konfesemi ještě není úplná, církev, kterou založil apoštol (Pavel, Barnabáš a Marek na Kypru) "nás už sjednocuje a zavazuje překonat naše rozdělení a bojovat za to, aby byla obnovena plná a viditelná jednota, kterou Pán přeje svým učedníkům", uvedl papež, který v těchto souvislostech zdůraznil, že "církevní jednota v apoštolské víře není jen darem, ale i výzvou k misii".

Na závěr papež připomenul, že cesta k plné jednotě není jistě bez komplikací, ačkoliv pravoslavná i katolická církev na Kypru již postoupily na cestě dialogu a ustanovení bratrské spolupráce.
glaubeaktuell

No, dobře. Podobné sladké řeči vždy znějí krásně. Ale když je vede zrovna papež, pak je na místě otázka: A kdo mu brání, aby z titulu svého vskutku výjimečného postavení ve své církvi zrušil všechna učení, dogmata a praxe, jimiž se jeho církev rozešla s učením a praxí apoštola Pavla, Marka a Barnabáše? Ať místo těchto uhlazených a ohebných proklamací něco pro tu jednotu udělá a prostě anuluje všechna dogmata, jejichž oficiální přijetí je datováno po roce 1054. A jestli bude někdo v Říme argumentovat tím, že oficiálně bylo po roce 1054 přijímáno jen to, v co římská církev údajně věřila od počátku, pak na to můžeme vstřícně uvést, že o tom můžeme diskutovat, ale nejprve se musejí zrušit oficiální vyhlášení těchto dogmat a alespoň formálně vše uvést do stavu, v jakém byla věrouka před rozkolem. A jestli papežovi věřící věřili v tyto věci i před oficiálním vyhlášením dogmatu (jak tvrdí Řím), tak jim zrušení tohoto oficiálního vyhlášení nebrání, aby v ně věřili i nadále i bez tohoto dogmatu. Každopádně až zrušení oficiálních vyhlášení nových dogmat, které pravoslavní považují za heretická, je možno považovat za připravení půdy k nějakému teologickému jednání o přípravě na sjednocení církví. Pokud jsou v platnosti taková dogmata jako např. filioque, papežský mocenský primát nad celou církví či dokonce jakákoliv forma papežské neomylnosti, očistec, odpustky, neposkvrněné početí Panny Marie ve sv. Anně atd., pak jsou pontifikovy řeči o blížícím se sjednocení jen urážkou pravoslavné úcty ke křesťanské víře a tradici nebo slizkou politikou. Papež nás tím před světem totiž staví do pochybného světla, jako bychom se už už chystali uznat např. papežskou neomylnost (dogma o libovolné formě neomylnosti jakéhokoliv člověka považuje pravoslaví za antikristovské rouhání se Bohu, který jediný je neomylný). A to skutečně musí pravoslavného křesťana hluboce urazit. A proč nás papež jezdí urážet přímo na pravoslavný Kypr, to tedy opravdu nechápu.

A k těm komplikacím, o nichž papež promluvil. Řekl bych, že takto papežsky pojatý ekumenismus je tou hlavní komplikací jakékoliv možnosti opravdového sjednocení ve víře. Celý tento ekumenismus je veden podle hesla: "aby se vlk nažral a koza zůstala celá" - čili ať se nemusí v žádné církvi nic měnit, nikdo ať se nemusí ničeho zříkat, jde jen o to dokázat vymyslet jaká společná prohlášení naformulovat, aby si je každá strana mohla vyložit podle svého a společně je podepsat. Takovým dojmem ne mě ten slavný teologický dialog působí. (Pozn. překl.)
------------------

Určitý údiv vzbuzuje toto stálé vzývaní modly "sjednocení církví" (modlou to nazývám proto, že se jedná o cíl pohříchu politický). A to se děje i v době, kdy "osoba č. 2" Moskevského patriarchátu, biskup Hilarion, uvedl, že sjednocení římsko-katolické a pravoslavné církve je nedosažitelné a na místě je spíše hovořit o (pouhé) spolupráci:

Moskva. Eucharistická jednota mezi katolíky a pravoslavnými je spíše nereálná – domnívá se biskup Hilarion Alfiejev, představitel ruského pravoslaví při evropských strukturách. „Nemá smysl řešit problém plné sakramentální jednoty mezi katolíky a pravoslavnými. K rozdělení došlo před tisíci lety a léčení tak hluboké rány je prakticky v podstatě nemožné,“ uvedl pravoslavný biskup. To ovšem podle něj není na překážku spolupráce v obraně tradičních křesťanských hodnot. „I když se formálně nesjednotíme v jedné církvi, můžeme se naučit pracovat jako partneři, jako křesťané, kteří se neshodnou v teologických otázkách, ale plně se shodují v morálních a sociálních otázkách,“ řekl pravoslavný biskup Hilarion Alfiejev. (Zprávu z Rádia Vatican jsme reprodukovali i na Ambonu v příspěvku 387)

A jak dnes vidí protestanti vyhlídky na dosažení papežovy vysněné plné jednoty? Odpovědí je tato zpráva z tisku:

Vedoucí představitelé křesťanů prohlásili, že jednota je zatím nedosažitelná
Vedoucí představitelé ekumenického hnutí a zástupci evangelikálů a římskokatolické církve se v sobotu 5. června 2010 shodli na faktu, že jednotě církví zatím stojí v cestě příliš mnoho překážek a jako taková je zatím nedosažitelná. Stalo se tak na tiskové konferenci, uspořádané v rámci konference Edinburgh 2010, která právě probíhá v hlavním městě Skotska jako připomínka stého výročí začátku moderního ekumenického hnutí, informují internetové noviny Christian Today. „Teprve v nedávné minulosti jsme pochopili, jak hluboké jsou etické rozdíly mezi námi. Rozdělení [církví] je velký problém,“ citují Christian Today biskupa Farella. „Kráčíme společně cestou, která se komplikuje, místo toho, aby byla stále jednoduší.“ Přesto je podle jeho slov nutné, aby křesťané dále usilovali o pokračování ekumenického vývoje, ačkoliv nemají jasnou vizi o jeho budoucnosti a také dodal, že římskokatolická církev je odhodlána dále spolupracovat s křesťany jiných tradicí a že zůstává „zcela oddána hledání cesty vpřed“. (Celý článek zde)
-------------------------

Pojďme však dalším mediálním zprávám:

Papež se modlil v katedrále Kyperské pravoslavné církve v Nikosii za rozřešení etnického konfliktu na ostrově

Benedikt XVI. navštívil 5. června katedrální chrám v Nikosii a tam se pomodlil za vyřešení etnického konfliktu na Kypru, který je rozdělen mezi Kyperské Řeky a Turky.

"Modlím se, aby všichni obyvatelé ostrova s Boží pomocí nalezli moudrost a sílu ke společné práci nad spravedlivým vyřešením bolestivých otázek, které by vedlo k míru, ke kompromisu, budování společnosti a ctilo by práva všech," prohlásil papež při svém vystoupení v chrámu v přítomnosti představitele synodu Kyperské pravoslavné církve arcibiskupa Chrysostoma II.

Pro ty, kteří ještě chápou podobná prohlášení jako vyjádření upřímné touhy po míru a snahy pomoci, by se mělo uvést: takto se dělá papežská politika. (Veřejná modlitba, u níž je podstatné nejen, co se "modlitebně prohlašuje", ale také kde se to prohlašuje a po boku koho se to prohlašuje. To není ve skutečnosti žádná modlitba, ale vyhlášení, jaké je přání mocného papeže, čili normální politická deklarace postoje k danému problému ze strany vatikánského státu, o němž je známo, že jeho síla není ve zbraních, ale v konexích, vlivu, penězích a v neuvěřitelně rozvětvené diplomatické resp. agenturní síti a dalších vlivných pákách.) Kdo má oči k vidění, může v tom spatřit vzkaz Vatikánu Turkům. Tohle byla papežská odměna Kypru za pozvání a za další služby vatikánským zájmům.

Proč směle píši, že veřejná mediální modlitba, jejíž obsah se vystavuje všem ve známost, není ve skutečnosti žádnou modlitbou? Inu, stačí si přečíst v evangeliu slova Kristova, jak má vypadat modlitba: "A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích ...  Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí." (Mat 6,5-6)
Papež se zastavil v Nikosii ve starém františkánském klášteře, který je v nárazníkové zóně, kontrolované mírotvorci z OSN. Nikosie je poslední rozdělené hlavní město v Evropě, které je doposud přeseknuto ve dví frontovou linií přerušené války.

Papež dále vyzval k pokračování teologického dialogu katolíků a pravoslavných, a poděkoval představiteli Kyperské pravoslavné církve za podporu tohoto dialogu. Dle jeho slov je cílem tohoto dialogu obnovení plného společenství mezi křesťanskými církvemi Západu a Východu.
RIA Novosti

Jinými slovy: papež na závěr připomněl, že za jeho diplomatické služby je potřeba platit. Cena je dohodnutá a pravoslavní mají určené pravidelné splátky. Je to vlastně takový leasing. Finální splátkou je podřízení se papeži, až na to dozraje čas.
-------------------

Další článek z tisku:

Římský papež na Kypru před novináři nadšeně hovořil o rozvíjení ekumenického dialogu s pravoslavnými

Papež Benedikt XVI. připomněl novinářům, že jeho návštěva na Kypru má pastýřský a nikoliv politický charakter. Proto se odmítl vyjadřovat k současnému rozdělení Kypru. Podotkl však, že náboženství má lidi lépe připravit, aby mohli najít možnosti pro dosažení míru.

No přece jim neřekne, že tam přijel podpořit Řeky výměnou za jejich vstřícnost k vatikánskému programu pohlcení všech církví... (Pozn. překl.)
O rozvíjení ekumenického dialogu s pravoslavným světem pravil papež s nadšením, že se nejedná "jen o sjednocení na základech obrany politické morálky", ale že je to prý "něco skutečně hluboce zakořeněného ve víře". Podle jeho slov se katolíci a pravoslavní sbližují na základě společného vztahu k Písmu a ke křesťanské tradici, a také k "věrovyznání sestavenému dávnými sněmy".
catholicculture

Je zvláštní, že to říká zrovna papež, jehož církev používá poškozený symbol víry. Jinými slovy: sám tento papež přidává při každé své mši nějaký cizorodý dodatek do textu vyznání víry, který byl sestaven "dávnými sněmy" a byl dalšími "dávnými sněmy" potvrzen jako závazný pro křesťanskou církev. Jak se můžeme sbližovat na základě "věrovyznání sestaveného dávnými sněmy", dokud papežova církev definitivně nevyškrtne ze svého vyznání víry to, co tam "dávné sněmy" nezapsaly, a dokud nebude respektovat, že jiné "dávné sněmy" pod hroznou vyloučení z církve přísně komukoliv zakázaly něco do vyznání víry vkládat dalšího nebo z něho něco vyškrtávat? To je jedna z názorných ukázek skutečnosti, že různá ekumenická prohlášení jsou spíše politického charakteru, ale co se týče jejich reálné opodstatněnosti, pak podobné "nadšené projevy" - jak se mi zdá - nemají pevnou půdu pod nohama. (Pozn. překl.)
------------------

A nyní jeden ruský komentář:

Bývalý vedoucí referent oddělení vnějších záležitostí Moskevského patriarchátu igumen Innokentij (Pavlov): "Návštěva papeže na Kypru je zajímavou událostí, která bude mít pokračování."

Nebyla to první návštěva papeže v pravoslavné zemi ... Jak víme, negativní reakce byla ne od celé společnosti, ale jen od části... Větší část pravoslavného společenství papežskou návštěvu ignorovala.

Na Kypru ze strany odpůrců pontifikovy návštěvy dokonce zněly hrozby rozkolem ve společnosti, a z druhé strany arcibiskup Chrysostomos dokonce hrozil uvalit sankce na ty, kteří budou pokračovat v protestech proti papežské návštěvě.

Realita je taková, že Kypr je maličká země a církev je tam malá. V podstatě je tato místní církev velká jako jedna eparchie v porovnání s Řeckou nebo Ruskou pravoslavnou církví. Měli tam teď podobnou situaci, jako když kdysi celý episkopát povstal proti arcibiskupu Makáriovi, jenže Makárij zůstal, a celý synodní sbor se ocitl "mimo hru". Počkejme, jak se události vyvinou.

V každém případě současný arcibiskup kyperský Chrysostomos II. sám iniciuje kontakty s papežem. A nejen to! Dokonce se chystá vystupovat jako prostředník mezi apoštolským trůnem (tj. Římem) a Moskvou. Ať je to tedy jakkoliv, je návštěva papeže na Kypru zajímavou událostí a bude mít pokračování.
(Výběr podstatné části rozhovoru na Credo ru)

------------------------

A překlad úryvku z pastýřského slova biskupa Moskevského patriarchátu Pitirima:

Není to svědectví, je to násilí nad vůlí biskupů i pravoslavného lidu!

Prohlášení biskupa Syktyvkarského a Vorkutinského Pitirima ohledně návštěvy papeže římského na Kypru

V pátek 4. června začala třídenní návštěva papeže na Kypru. Řada archijerejů a kněží Kyperské pravoslavné církve vystoupila proti této návštěvě. Pět členů synodu Kyperské církve prohlásilo, že mají v úmyslu bojkotovat setkání pravoslavných hierarchů s Benediktem XVI. Např. biskup limassolský prohlásil, že příjezd pontifika vyprovokuje nespokojenost obyvatel ostrova, kteří považují katolíky za heretiky.

Arcibiskup Chrysostomos II. navrhl "vyloučit ze synodu archijereje, kteří vystupovali proti návštěvě papeže". Na vysvětlení dodal: "Když nedodržují rozhodnutí synodu, pak je jejich přítomnost tam absolutně nesmyslná, a dokonce je urážkou našeho biskupského sboru." Představitel Kyperské církve nazval akce protestů proti ekumenickému dialogu "satanským egoismem".

Biskup Pitirim (RPC Moskevský patriarchát): dle mého názoru všechna ta červnová prohlášení ekumenistů hovoří spíše o hrozícím satanském ekumenismu, tj. ekumenismu, který v současnosti začíná fakticky vylučovat pokračování sborového dialogu. To není svědectví (které ekumenismus proklamuje; pozn. překl.), to je násilí nad vůlí archijerejů i pravoslavného lidu, když jsou ti, kteří se (ekumenistům) protiví, nazýváni "církevní marginálií". Sjednocovat svatost s heretickou a pohanskou ohavností - to je uskutečňování "tajemství nepravosti" (viz apokalyptické proroctví např. 2Tes 2,7). To je platforma, na které stane antikrist. Cožpak pravoslavní svatí s Kristem jako hlavou učili takové "bratrské snášenlivosti", které padne za oběť pravá víra?
Publikováno na site: syktyvkar.eparchia.ru











Zobrazit příspěvek č. 661 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2010
Z tisku

Episkopální církev USA, která vysvětila ženu-lesbu na biskupa, byla eliminována z ekumeny

Episkopální církev (EC) USA už nadále nesmí představovat anglikánské světové společenství v ekumenickém dialogu. Od teďka má zakázáno účastnit se mezikonfesních akcí, které jsou pořádány Světovým anglikánským společenstvím.

Toto opatření následovalo za nedávnou ordinací na biskupa ženy, veřejně známé lesby, Mary Glasspul v Los Angeles. V r. 2003 se poprvé v anglikánské historii USA objevil homosexuální biskup Gin Robinson, kvůli němuž se anglikánské společenství ocitlo na hranici rozkolu. Primasové anglikánských provincií ve světě vyzvali EC USA, aby uvalila moratorium na ordinace biskupů "netradiční sexuální orientace", a EC s moratoriem souhlasila. Jenže v minulém roce EC moratorium zrušila a Mary Glasspul se stala biskupem.

Rozhodnutí potrestat EC USA oznámil generální tajemník Anglikánského společenství Kennet Kiron dopisem adresovým vedení církve. Biskupka předsedkyně EC USA Katrin Jefferts Shori dopis zkritizovala a obvinila jeho autory z pokusu zavést "centralizovanou vládu" v Anglikánském společenství a z "kolonizačního přístupu". Dále tvrdí, že EC zavádí své reformy, protože jsou diktovány "Božím zjevením". "Konáme s přesvědčením, že naše rozhodnutí jsou diktována Svatým Duchem," prohlásila biskupka.

Blagovest info s odvoláním na CWN

-----------

Zpráva z března 2010

Většina biskupů a diecézí Episkopální církve USA schválila zvolení ženy-kněžky Mary Glasspul za biskupku Los Angeles. Je to už druhý biskup EC USA, který se otevřeně hlásí k homosexualitě. Prvním z nich se stal J.Robinson, vysvěcený v roce 2003. Jeho vysvěcení vyvolalo pobouření křesťanů, kteří se přidržují tradičních pohledů na otázky morálky, následkem čehož se EC USA i celosvětový svaz Anglikánských církví ocitli na hranici rozkolu.

55-ti letá Mary Glasspul, dcera episkopálního kněze, žije už 22 let se svou partnerkou.

Po svém zvolení se M. Glasspul vyjádřila: „Jsem přeplněna radostí, cítím lehkost a znovu můžu dýchat...“








Zobrazit příspěvek č. 662 jednotlivě

Administrátor --- 29. 6. 2010
Služba svatým mučedníkům Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému

Brožura s návrhem služby k liturgickému uctívání kostnických mučedníků

Na stránce pravoslavný download je ke stažení vysázená brožura se službou mučedníkům.

Ve dvou mutacích - varianta s kladem stránek pro vytištění brožury: jan-hus-sluzba-broz.pdf

Varianta s prostým vzestupným kladem stránek: (např. pro prohlížení na monitoru) jan-hus-sluzba-w.pdf

(Kliknutím na ikonu získáte obrázek ve větším rozlišení)











Zobrazit příspěvek č. 663 jednotlivě

Administrátor --- 3. 7. 2010
Z tisku - na téma nedávného chrlení prachu a popela z islandské sopky

Pravoslavní vědci v Rusku vidí v erupci vulkánu na Islandu znamení Božího hněvu

Islandská erupce je projevem Božího hněvu, myslí si v "Asociaci pravoslavných vědců". "Cožpak Evropa, stále dál a dále se vzdalující křesťanskému dědictví, opravdu nevidí hrozné Boží znamení ve vulkanické erupci, která vyvrhla oblak popela, jež ochromil život těch nejpokročilejších společností? praví se v prohlášení Asociace z 20. dubna t.r.

Autoři dokumentu dále poznamenávají, že v poslední době se Island stal "střediskem evropského novopohanství, a to okultně-arijského, o které se zajímali nacisté". Právě na Islandu má svoje ústředí Asociace evropských původních náboženství, která nedávno připravila projekt sjednocení Světové pohanské organizace s Mezinárodní pohanskou aliancí.

Autoři prohlášení připomínají, že na dubnovém zasedaní tohoto pohanského grémia je plánováno rokovat o právech různých menšin (včetně sexuálních), a že "většina evropských poslanců navrhuje, aby všechny státy Rady Evropy byly povinny zavést do škol výuku discipliny o zvláštnostech sexuálního chování homosexuálů.

"Což Evropa - kdysi křesťanská - už zapomenula na Bibli a potažmo na osud Sodomy a Gomory?" kladou otázku autoři dokumentu a vyzývají poslance v Rusku, Ukrajině a ostatních pravoslavných zemích, aby se takovým pokusům postavili na odpor.

Inter fax religia

------------------

Erupce sopky na Islandu je výsledkem konfliktu lidí s přírodou, míní mluvčí Běloruské pravoslavné církve archimandrit Alexij

Z hlediska církevního jsou přírodní katastrofy výzvou člověku, aby si lépe vedl ve světě přírody i ve světě lidí: mravněji a duchovněji. Vážné přírodní pohromy jsou svědectvím, že existuje konflikt mezi světem lidí a světem přírody.

V biblických dobách byla zničena města Sodoma a Gomora nebo později Pompeje. Byl to očividně Boží trest. Bůh posílal své proroky, kteří varovali lidi, že nesmějí konat hříchy. I dnes na to mají lidé pamatovat a nepropadat panice.

Dodal ještě, že "bouře v lidské duši je nebezpečnější než sopečné erupce".

Interfax Západ










Zobrazit příspěvek č. 664 jednotlivě

Administrátor --- 6. 7. 2010
Z tisku

Princ z Walesu Charles vyzval následovat principy islámu k ochraně životní prostředí

Dědic britského královského trůnu, Charles, se snaží přesvědčit svět, aby ochraňoval životní prostředí. Ve svém hodinovém projevu v Oxfordském centru islámských studií tvrdil, že ničení světa člověkem je v rozporu se všemi náboženstvím, ale zvláště s učením islámu.

Centrum islámských studií, jehož je princ Charles patronem, oslavuje své 25. výročí. Princ také uvedl, že současné rozdělení mezi člověkem a přírodou bylo vyvoláno nejen industrializací, ale také naším vztahem k prostředí, který je v rozporu s "posvátnou tradicí".

Charles je křesťanem a po svém uvedení na trůn se stane hlavou anglikánské církve. V projevu podrobně vyprávěl o svém studiu Koránu, který podle jeho názoru učí následovatele islámu, že není "žádné rozdělení mezi člověkem a přírodou". Podle princových slov Korán hlásá, že "musíme stále žít uvnitř hranic okolního prostředí". K tomu dodal: "Nepříjemnou pravdou je, že sdílíme planetu s jinými stvořeními, a nemůžeme existovat samostatně bez složité vyvážené sítě života kolem nás ... Islám vždy učil, že ignorovat tento fakt - to značí neplnit smlouvu danou při stvoření světa."

Sedmica ru Daily Mail







Zobrazit příspěvek č. 665 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2010
Z tisku

Asi pět stovek lidí marně čekalo na zjevení Panny Marie

Přibližně 500 lidí dne 1. května marně očekávalo zjevení Boží Matky v rakouském městečku Bad-sankt-Leonard v Korutansku. Zjevení předpověděl 65-letý italský věštec Salvatore Kapuna.

Ital a jeho následníci se večer s růžemi shromáždili u sochy Boží Matky a Kauna před dřevěným křížem, který tam před tím vztyčil, zpíval posvátné písně a jakýsi obřad. Poté upadl do tranzu. Dle jeho slov se mu Panna Marie skutečně ukázala, leč ostatní věřící neviděli nic. Jen někteří z nich prý v tento moment cítili "božský" závan vůně růží.

Kapuna o sobě tvrdí, že se mu Panna Marie poprvé zjevila v šesti letech a uzdravila jej z těžké nemoci. Na otázku proč se má zjevení Matky Boží stát právě v rakouském městečku, odpověděl: "Boží Matka se zjeví v Rakousku, jelikož chce svou zvěst o míru donést všem, zvláště mocným tohoto světa."

Místní katolická církev se od toho, co se stalo, distancuje a považuje to za divadlo. Na odsloužení mše však přijel kněz z Burgenlandu. Po "rozhovoru" s Pannou Maria odevzdal Kapuna všem shromážděným její vzkaz: "Jděte do chrámu na bohoslužbu. Panna Marie vás ochrání."

Ria Novosti







Zobrazit příspěvek č. 666 jednotlivě

Administrátor --- 9. 7. 2010
Změna adresy našeho českého pravoslavného website

Pozor! Adresa www.pravoslav.gts.cz se ruší.



Místo adresy www.pravoslav.gts.cz používejte www.orthodoxia.cz

Od pondělí bude stará adresa našeho website "www.pravoslav.gts.cz" definitivně zrušena. Všechny webové stránky tohoto website jsou však k dispozici v nezměněné podobě i nadále. Přistupovat je k nim však možno jen pod novou adresou "www.orthodoxia.cz".

Doposavad bylo možno k těmto našim stránkám přistupovat skrze obě adresy - přes starou i přes novou. V pondělí bude ta stará definitivně vymazána z nameserverů a přestane fungovat.

Struktura tohoto website zůstává zcela nedotčena. Máte-li někde uvedenu starou variantu adresy na jakoukoliv stránku tohoto website, stačí k aktualizaci funkčnosti adresy, když vyměníte část adresy "pravoslav.gts" za "orthodoxia" a vše bude fungovat jako dříve.

Stejně tak se ruší všechny e-mailové adresy, které obsahovaly řetězec "/zavinac/pravoslav.gts.cz". Většinou budou fungovat, když místo tohoto řetězce do adresy dosadíte: "/zavinac/pravoslavi.cz"

Změna je vynucena technickými opatřeními prováděnými ve firmě Gts.

Prosíme všechny administrátory webů, na nichž je umístěna adresa na náš website (za což srdečně děkujeme), aby v případě, pokud je to stará varianta adresy, aktualizovali její znění. Díky!










Zobrazit příspěvek č. 667 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2010
Otázka na původ duše

Odkud pochází každá jednotlivá lidská duše

Otázka: kde je duše před narozením? Sestupuje s nebe na zemi? Kde byla před narozením, než se objevila v lidském těle?
Odpověď: Otázka o původu lidských duší není v Bibli definitivně vyjasněna. Jak praví sv. Kyrill Alexandrijský: je to "tajemství, které je známo pouze Bohu". Církev nám nepředkládá přísně definované učení o tomto tématu. Proto je možno o původu duší hovořit na základě teologických názorů a toho, jak se k těmto soukromým míněním staví církev.

Jedním z ústředních míst v dogmatickém systému Origenově bylo učení a před-existenci lidských duší. Tento názor převzal Origenes z Platonovy filosofie. Podrobný rozbor obsahu tohoto učení není předmětem tohoto článku. Uvedeme však, že toto učení: a) protiřečí učení Písma svatého o následcích hříchu prarodičů lidstva; b) není schopno objasnit skutečnost Božího vtělení; c) je spojeno s církevním odsouzením Origenova učení o všeobecném obnovení (apokatastasis). Uprostřed VI. století bylo učení Origena odmítnuto církví.

Existuje také názor, že každá duše je stvořena Bohem z ničeho (svt. muč. Irenej Lyonský, sv. Efrém Syrský, blaž. Theodorit, svt. Jan Zlatoústý adal.) Jedni svatí hovoří o stvoření duše spolu s tělem, jiní o stvoření duše čtyřicátý den po početí. Slabá stránka tohoto názorů tkví v tom, že neobjasňuje přecházení Adamovy poškozenosti hříchem na celé lidské pokolení. A dále: jaký způsobem děti v takovém případě dědí charakter (kvality) svých rodičů?

Je tu ještě další mínění - a to o rození lidských duší z duší rodičů (Tertulian, svt. Řehoř Teolog, svt. Řehoř Nysský, ct. Makárij Veliký adal.) I tento teologický názor není schopen odvětit na všechny otázky. Např. jestli pochází duše dítěte od duše otce, nebo pochází z duše matky, či z duší obou rodičů? Dále neobjasňuje případy ohromujících rozdílů mezi dětmi a rodiči. Po V. všeobecném sněmu začal převládat názor o stvoření lidských duší, později se více rozšířilo učení o rození duší.

Zákony duchovního světa nám nejsou známy. Můžeme jen předpokládat, že duši člověk dostává od rodičů, leč svou osobou neopakovatelným a jedinečným člověkem se stává následkem zvláštního Božího aktu.

jeromonach Amvrosij (Ermakov)

Čerpáno a přeloženo z rubriky "odpovědi kněze"


P.S.
V židovském lexiku jsou různé pojmy pro duši - rozlišuje se vyšší (ruach) a nižší (nefeš) duše, a pak ještě lidský duch (nešama) (v některých textech jsou ruach a nešama zaměněny). Toto rozlišení přešlo i do starého křesťanství. Zapomíná-li se na to, vznikají problémy s komunikací. Možná by bylo lze vysvětlit rozpor mezi dávným svatými otci v otázce původu lidské duše prostě tím, že nižší duši, která je dle Bible spojena s krví, získává člověk od rodičů, kdežto vyšší duše je pro každého člověka stvořena Bohem.


------------------

Nebudeme se vyhýbat ani dalšímu názoru, který je neslučitelný s křesťanstvím, leč zvláště dnes dosti rozšířený, ba přímo módní v západním světě. Je to idea reinkarnace (čili převtělování lidských duší, slovo pochází z latiny a znamená doslova: opakovaně si tvořit maso). Oblíbenost této ideje na západě pramení mj. z její svým způsobem racionální podstaty - tj. srozumitelně, pochopitelně a rozumu přijatelně vysvětluje "duchovní mechanismus", jímž lze s lákavou jednoduchostí odpovědět na otázky, které jsou jinak zahaleny tajemstvím Boží prozřetelnosti: proč se někdo narodí chudý a jiný zase nemocný či se dokonce už narodí s duševním nebo tělesným postižením, proč má někdo celý život železné zdraví, kdežto druhý stále churaví, proč má někdo štěstí a jiný smůlu, proč někoho potká nezaviněné neštěstí, proč se někdo narodí v bohaté zemi a prožije materiálně zabezpečený život a v míru, kdežto jiný se narodí v zemi, kde je hlad a války a prožije svůj život v utrpení či hladem zemře... Podle ideje reinkarnace za to vše mohou zásluhy či naopak hříchy člověka v jeho minulých životech. Hrůzostrašným důsledkem toho učení je vlastně ospravedlnění jakéhokoliv zla, které se ve světě děje: ti, kteří trpí, si to prostě zasloužili, protože jistě ve svých minulých životech spáchali něco hnusného, takže to, co je teď postihlo, je zcela spravedlivé. A ještě horší je občas se vyskytující názor, že ten, kdo se trpícímu snaží pomoci, si tím nebezpečně zahrává s cizí karmou a tím vlastně brání spravedlnosti a očištění trpícího člověka od jeho dávných hříchů.

To je svůdně jednoduchá a lidskému uvažování pochopitelná odpověď. Ještě přitažlivější na ní je však to, že uspává lidské svědomí či uvádí do lhostejnosti vůči lidskému utrpení: jsi nemocný?, narodil ses na špatném místě? potkalo tě neštěstí? - je to prostě tvoje karma (čili osud, který si vytváříme svými skutky v minulosti, resp. v dřívějších životech). Nic se s tím nedá dělat, utrpením si odpykáš následky svých skutků, takže utrpení je vlastně v pořádku... Tím jsme zbaveni znepokojeného svědomí nad trpícími, hladovými, nemocnými...

Jistě všichni cítíme, jak je tento duch, který vane kolem reinkarnační teorie, cizí evangeliu a vzdálen křesťanství. Leč zamysleme se nad učením o převtělování samotným. Křesťan by si měl se znepokojením všimnout, z jakého zdroje pochází toto učení. Vzniklo v prostředí pohanských náboženství a je i nadále jejich součástí - zvláště hinduismu. Pokud o pohanských náboženstvích platí, co říkají svatí Otcové: "pohanští bohové jsou démoni," pak o hinduismu to platí dvojnásob. A čím démoničtější jsou formy pohanství, tím barevnější a propracovanější představy o převtělování lidských duší jsou s ním spojeny. U subtilnějších pohanských náboženství, slábne i učení o reinkarnaci či se skoro vytrácí (některé formy buddhismu). V monoteistických náboženstvích není reinkarnace přítomna (nebo je toto učení vytlačeno do různých okultně-mystických sekt na okraje těchto náboženství - u židů kabala u islámu súfismus apod.)

Stejně výmluvná by pro křesťana měla být skutečnost, že o reinkarnaci nehovoří Boží zjevení: ani Bible Starého či Nového zákona ani svatí otcové ani starci a ti, jimiž Bůh odkryl veliká tajemství záhrobí. Ti všichni naopak svědčí o jedinečnosti lidského života a o tom, že po ukončení pozemské etapy naší existenci přijde soud a věčný úděl každé lidské osoby buď na místě radosti nebo v místech trápení. Kdyby něco takového jako reinkarnace existovalo, byl by to jev natolik významný a zásadní pro věčný osud člověka, že je nepředstavitelné, aby o tom Boží zjevení - celá ta spousta biblických knih pocházejících od různých autorů z různých dob a ze dvou různých ér Starého a Nového zákona - úplně mlčelo. Zcela jistě by v případě reálnosti převtělování o tom byla nejen spousta zmínek, ale prostě by toho byla Bible plná. Vždyť se tím úplně mění pohled na člověka a na smysl lidského života! Určitě by to nezamlčel Ježíš Kristus, nepochybně by to byla součást alespoň poloviny jeho podobenství. Jenže ono tam o tom nic není... A navíc mnohé biblické pasáže a hlavně mnohé výroky Kristovy jsou v přímém rozporu s jakoukoliv představou o reinkarnaci (za všechny připomeňme Ježíšovo podobenství o strašném soudu). A stejně tak přesvědčivé je mlčení svatých otců a starců. Vždyť jsou mezi nimi lidé, jimž Bůh dal ta nejdůvěrnější zjevení, ukázal jim nebe, dal jim vhled do smyslu a celém rozpětí lidské existence. Své poznání čerpají tito lidé nikoliv zprostředkovaně čtením toho, co napsali jiní, nýbrž přímo - ze svého osobního zjevení, ze svého vlastního společenství s Bohem. A ti všichni z vlastní zkušenosti potvrzují pravdivost učení církve a nic o reinkarnaci neříkají - a nejen to: ti, kterých se speciálně na toto téma někdo otázal, reinkarnaci rozhodně odmítají! (Např. starec Paisij Svatohorec, jemuž se zjevovali svatí, dokonce i přesvatá Bohorodice, viděl i démony atd., indické učení o převtělování výslovně označil za ďábelské učení, jímž se démoni snaží oklamat lidi, aby neznali pravdu.)

Další pozoruhodnou stránkou učení o reinkarnaci je skutečnost, že se nejedná o nějaké homogenní ustálené učení - naopak vyskytuje v tak rozsáhlém spektru různých variant, které se od sebe dramaticky odlišují, že je dosti těžké toto učení prezentovat a rozebírat je. Není totiž vůbec jasné, co se vlastně přesně má převtělovat a znovu rodit. Co přechází z jednoho člověka do druhého? Jednotlivé autority hinduismu a buddhismu o tom vedou dosti zásadní spory. Nemá smysl zde rozebírat tyto disputace, protože bychom museli současně podrobně vysvětlovat obsah pojmů indické filosofie. Platí to, co bylo již výše nastíněno: čím subtilnější dané náboženství je, tím jemnější je to, co se dle jeho názoru převtěluje, - resp. tím méně toho přechází z jednoho těla do druhého. Reinkarnaci někteří prohlašují za převtělení celé duše nebo duchovního těla či tzv. "astrálního těla" (dokonce i se stopami některých zranění či nemocí nebo dokonce i silných zážitků utržených v minulém životě), další v ní spatřují jen přechod jakéhosi životního principu, v pojetí jiných to dokonce není ani nic živého, ale jen jakási energie a u některých dokonce ani to ne - ale jen "čistá karma" - to není ani energie natož cokoliv živého ani jakýkoliv nositel života (žít se dá - a dokonce má - i bez karmy), ale pouhý dobrý či zlý následek lidského konání (který je někdy přirovnáván k něčemu na způsob potenciální energie ve fyzice: vychýlené kyvadlo se chce přehoupnutím do opačného směru vrátit do nulového polohy). Podle ještě jiného názoru nejde o nic, co by bezprostředně bylo připojeno k člověku, ale jen o zápis někde v "boží paměti". Z této směsice názorů je dosti těžké vyextrahovat nějaké určitější učení, natož nějakou definici, s níž by bylo lze polemizovat.

A to nechávám zcela stranou učení, že se lidská duše může za trest převtělit i do zvířete, či do hmyzu, nebo do rostliny či do kamene (vyskytuje se v hinduismu nebo i v kabale).
Tak či onak všichni zastánci reinkarnačního učení jsou smířeni s nepopiratelným faktem, že si člověk své minulé životy nepamatuje, a pokoušejí se s touto (pro jejich učení nepříjemnou) skutečností nějak vyrovnat (necháme však stranou všelijaké ty regrese v hypnóze apod., neboť daleko pravděpodobnějším vysvětlením těchto vizí je působení démonů než nějaké vzpomínky z uplynulých životů). Často se tím vyrovnávají dosti komickým způsobem (např. by se prý člověk, pamatující si všechny předchozí životy, musel z toho množství zážitků zbláznit, nebo by to prý nepojal lidský mozek, či by prý vznikl ve společnosti zmatek, kdyby se poznávali lidé, kteří se setkali v minulých životech atd.) Jenže je tu otázka po samotném smyslu jejich učení - proč by se vlastně mělo něco převtělovat? Když si člověk nepamatuje své minulé životy, jaké poučení z nich může čerpat?

Z teologického hlediska tkví problém také v upřesnění vztahu konkrétní zde žijící lidské osoby k nějaké jiné dříve žijící osobě, jež se do ní převtělila. (Máme na mysli samozřejmě případ, kdy onen dříve žijící jedinec se měl podle tohoto učení převtělit do toho právě žijícího.) Co vlastně mají tyto dvě osoby společného? Tělo, které je dle křesťanství součástí lidské osoby, to rozhodně není. Tak tedy duši, jejíž součástí je myšlení, svědomí, cítění, vzpomínky, vědomí svého "já"? To jistě také ne. Vždyť nemáme ani vzpomínky na minulé životy ani vědomí o nich ani je necítíme, nic o nich nevíme. Cítí snad někdo špatné svědomí za to, co měl údajně spáchat ve svém minulém životě? (Skutečnost, že lidská duše je nositelem vzpomínek, je jasně patrná z toho, že po smrti těla si lidská duše i bez těla a bez mozku pamatuje celý svůj život. A ti, co prožili oddělení duše od těla a putování záhrobním světem, nevyprávějí o tom, že by se náhle rozpomněli na své minulé životy, jak by se to mělo stát, kdyby byl pravdivý názor, že v rozpomenutí se na minulé životy nám brání naše současné tělo.) Co tedy jako pojítko mezi těmito dvěma osobami zbývá? Měly by mít společného lidského ducha (pohani by možná raději řekli: životní princip)? Podle naší víry je lidský duch od Boha, je to boží jiskra v člověku, takže z hlediska křesťanství nepřipadá v úvahu, že bychom jej měli od nějaké jiné osoby než přímo od Boha. Bůh je dárce života a dává jej nejen na počátku při stvoření světa a člověka, ale neustále. Dává jej každému, kdo přichází na svět. Je to individuální spojení každého člověka s Bohem. A je podle pohanské víry smysluplné mít ducha po někom jiném? Vždyť duch, jako životní princip, nemůže být nositelem ničeho jiného než života. Nemůže tedy přenášet osud, minulé skutky. Je jednoduchý, nesložený. Není v něm žádné místo, kde by mohla být zapsána nějaká osobní informace o člověku a o jeho minulých životech a o tom, čeho se dopustil a co mu má být v dalším životě vráceno resp. odplaceno.

Krátce - při rozboru toho, z čeho se skládá lidská osoba, je jasné, že se nemůže převtělovat. Člověk jako celek je tedy nepřevtělitelný. A pokud se zajímáme o otázku, zda se může převtělovat alespoň nějaká část lidské osoby, pak je to v případě duše vyloučeno, jak bylo ukázáno, a v případě lidského ducha by to zase postrádalo smysl i možnost realizace - a to nejen z hlediska křesťanství, ale vlastně i z hlediska pohanství.

Neodlučnou součástí reinkarnačního učení je nedostatek úcty k lidskému tělu (proto se v těchto zemích těla zesnulých většinou neukládají do země, ale spalují jako odpadky či se dávají za pokrm supům). Tělo není vnímáno jako neodlučná součást člověka - ale jako schránka, ve které dočasně bydlíme - tj. jakési pouzdro, ve kterém člověk přechodně sídlí. A většinou je tato "schránka na duši" vnímána jako vězení či dokonce jako zlo a prokletí. To je zásadní rozpor s biblickým a křesťanským pohledem na člověka, podle něhož je celý člověk - skládající se z těla i duše - Božím stvořením. A cílem křesťanství je spása celého člověka - i s tělem. (Na což není možno ani pomyslet ve filosofickém systému, v němž má člověk v průběhu své existence veliké množství těl, ve kterých postupně sídlil.) Učení o reinkarnaci se tedy vždy staví proti celé jedné součásti lidství - lidskému tělu.

Jenže u toho to nekončí. Mateřské prostředí reinkarnační teorie, pohanství, se staví nakonec i proti samotné lidské osobě, kterou považují tato náboženství (zvláště buddhismus) za produkt lidské nevědomosti, zdroj utrpení, projev egoismu, a proto je cílem jejich náboženské praxe jakékoliv vnímání našeho "JÁ" odstranit, zničit. Úvaha jak lze zničit lidské utrpení (a to je hlavním cílem buddhismu), je zde vcelku prostá: ten, kdo trpí, je osoba, je to vědomí o sobě; odstraníme-li toho, kdo trpí, nebude mít, kdo trpět, a tím je zničeno utrpení. Leč logika je to vskutku ďábelská. To je satanistický cíl pohanských náboženství - zničení člověka, zničení Bohem stvořené lidské osoby, které je odepřena možnost spásy a sjednocení s Bohem. (Podle buddhismu je božství neosobní, a proto je člověku možno sjednotit se s ním, jen zbaví-li se své lidské osoby, jenže to vlastně znamená, že pro sjednocení s božstvím je nutno nejprve zničit své lidství, resp. zničit člověka; ne nadarmo buddhismus hlásá jako cíl svého snažení nirvánu - vyvanutí, rozplynutí se v Bohu, čili ukončení jakékoliv - tělesné i duchovní - existence osoby člověka. To je podle buddhismu jediná cesta zbavení se utrpení. Je to jako léčení bolesti hlavy gilotinou.)

Pokud by opravdu existovala reinkarnace, pak by měla být vnímána ne jako požehnání (a právě v tomto duchu ji nadšeně přijímají západní lidé), ale spíše jako strašlivá kletba na lidském rodu - znovu a znovu se rodit, stále podstupovat dokola utrpení nemocí, bolestí, stárnutí a umírání... Dokonce i indický mudrc 20. století Mahátma Gándhí prohlásil o reinkarnaci, že je to něco příliš těžkého, než aby to člověk mohl unést (a z různých jeho výroků je patrné, že o realitě převtělování pochyboval). Reinkarnace některými svými aspekty připomíná křesťanskou vizi pekla.

Přitažlivost ideje reinkarnace pro západní lidi tkví v tom, že nad otázkami různých životních osudů, nad nimiž křesťan krčí rameny a odkazuje na tajemství Boží prozřetelnosti, dává učení o převtělování zdánlivě logickou odpověď a zbavuje člověka nutnosti uctít tajemství mlčením, sklonit se před nepochopitelným a důvěřovat Bohu. Reinkarnační teorie je myšlenkový systém, který v oblasti záhad lidského života dává odpověď na každou otázku. A takové jednoduché a vše snadno řešící filosofie mají dnes lidé rádi. Věřím však, že mnohým právě tato vlastnost řečeného učení přijde jako podezřelá a hlavně povrchní - a budou hledat hlouběji vedeni zdravým smyslem, říkajícím, že svět a život nejdou vysvětlit tak jednoduše a jejich tajemství nejsou tak snadno dostupné našemu omezenému rozumu a poznání. Možná, že pak přijmou i křesťanský postoj: člověku na tomto světě nepřísluší vševědoucnost, ale je pozván k víře. K důvěře a víře v Boha a v jeho svrchovanou spravedlnost, kterou nelze ovlivnit a které se nic nemůže vymknout. Je to spravedlnost spojená s milosrdenstvím. Stejně jako je Boží všemohoucnost spojena s respektem k lidské vůli, svobodě a volbě.











Zobrazit příspěvek č. 668 jednotlivě

Administrátor --- 15. 7. 2010
O vývoji v Kosovu a o kauze biskupa Artemije

Srbská církev je zděšena chystaným předáním ochrany srbských svatyň v Kosovu albánské policii

Srbská pravoslavná církev protestuje proti předání funkce ochrany srbských monastýru v Kosovu a Metechii kosovské policii. "Srbská pravoslavná církev nemůže dopustit, aby její svatyně ochraňovala kosovská policie," prohlásil biskup liplanský Theodosij, když komentoval zprávy, že brzy budou redukovány síly KFOR v Kosovu a Metochii a ochrana pravoslavných svatyň bude předána velení policie v Kosovu (říká se, že tato police je převážně složena s bývalých příslušníků tzv. "Kosovské osvobozenecké armády", nechvalně známé pod zkratkou UCK; jinak viděno: kosovská police je jen metamorfózou UCK).

Nyní se pod ochranou KFOR nacházejí monastýry v Pečském patriarchátu, Vysoké Dečany, Gračanica, Devič, Zočište, Svatých archandělů v Prizrenu, Gorioč a Budisavci. Vedení KFOR oznámilo, že předání kompetencí musí proběhnout do konce srpna t.r.

Podle slov biskupa Theodosia, se to stane zřejmě bez ohledu na názor Srbské pravoslavné církve i na to, že politická situace v kraji stále není stabilní a pravoslavných chrámům hrozí nebezpečí. Připomenul také, že v době březnového pogromu roku 2004 proti pravoslavných chrámům, kdy bylo vypáleno 35 chrámů (mezi nimi dva monastýry), kosovská policie neučinila vůbec nic pro to, aby odvrátila násilí, omezila zvůli pachatelů a ochránila Srby. Biskup srovnal oznámení vedení mírotvorců KFOR a jejich tvrzení, že kosovská polici je dnes už schopna zabezpečit nutnou bezpečnost, s Pilátovým umýváním rukou.

Biskup Theodosij vyzval mezinárodní představitele, misi OSN a EU i srbskou vládu, aby učinila vše, co je možné, k zastavení realizace podobných plánů a nebo urychleně nalezli alternativní řešení pro zajištění bezpečnosti Srbů a pravoslavných svatyň v Kosovu a Metochii. Podle jeho slov není ochrana pravoslavných srbských svatyň jen profesionální ale i morální povinností mezinárodního společenství.

Sedmica ru

--------------------

Poznámka redakce Ambonu (úvaha a koláž ze zpráv)

Zajímavé je zasadit tuto událost do kontextu čerstvých církevních událostí

Někoho by mohlo napadnout, zdali bude někde brán hlas Srbské církve vážně, když sama církev (rozhodnutím posvátného synodu z 13. února t.r.) zbavila eparchiálního vedení a odvolala z Kosova bývalého kosovského biskupa Artemije, který byl sice formálně obviněn ze zpronevěry nějakých dotací, ale od začátku tomu zřejmě dosti lidí příliš nevěřilo. Nepopiratelným faktem je, že právě odvolaný biskup byl hlavním bojovníkem za pravoslaví v Kosovu.

Nad potvrzením této zpronevěry ještě visí otazník - zatím je vše jen ve stavu podání trestního oznámení na pomocníka biskupa protosyngela Simeona (Dejana Bilovského), který bude souzen srbskou justicí (zatím byl 11. června odsouzen církevním soudem, zbaven hodnosti, vyvržen z mnišství a na tři roky odloučen od církve). Nad případnou reálnou odpovědností biskupa Artemije za údajnou zpronevěru protosyngela Simeona se prý vznáší mnoho otazníků. Faktem zůstává, že prakticky všichni mniši se tam postavili za vladyku Artemije a bojkotovali synodem ustanoveného nástupce, jenž se poslušnosti musel domáhat dokonce vyhlášením jakéhosi interdiktu nad jedním monastýrem; i kosovští věřící prý prosili bělehradský synod, aby jim Artemije, který působil v Kosovu 33 let, ponechali, čemuž bělehradský synod nevyhověl.

Na archijerejském sněmu 21 episkopů hlasovalo za odstranění Artemije z katedry se zákazem přebývání v Kosovu. Proti bylo 9 episkopů, 4 se zdrželi a dva hlasovací lístky byly neplatné. (Nejedná se tedy o žádné jednomyslné rozhodnutí nebo o rozhodnutí drtivé většiny; např. podle české a slovenské církevní ústavy, kde je stanoveno rozhodování dvoutřetinovou většinou, by návrh na svržení Artemije nebyl přijat.) Sněm při řešení "kauzy Artemij" vytvořil jeden závažný precedent - biskup může být odstraněn z katedry bez církevního soudu prostým hlasováním ostatních archijerejů (což je samozřejmě hrozbou pro všechny biskupy, kteří zastávají nějaký nepohodlný názor, s nímž jsou v biskupském sboru v menšině, nebo jsou tradicionalistického zaměření mezi převážně liberálně orientovanými kolegy). Srbské sdělovací prostředky poznamenávají, že tento model může být brzy aplikován na celou řadu dalších biskupů - zvláště na tak zjevné konzervativce jako je banátský Nikanor, zvornicko-tuzlanský Vasilij a dal. Došlo tedy právě k významnému zvýšení vliv synodu, který tak dostává do rukou nástroj k tlaku na biskupy, jimž je od nynějška jejich autonomie podstatně omezena. (Ze zpráv NG Religia)

To je situace v Srbské církvi před plánovaným pozváním papeže na 1700. výročí milánského ediktu. Oslava se má konat v r. 2013 ve městě Niš, kde se narodil císař Konstantin Veliký. Pozváni budou představitelé všech světových pravoslavných církví, kteří se tam budou moci setkat s papežem (dojde-li k jeho pozvání). Je jasné, že "kauzou Artemij" byla silně podlomena pozice, odvaha i možnosti všech biskupů, kteří s návštěvou papeže na srbské půdě nesouhlasí. Nebude teď problém je odstranit a nahradit liberálněji smýšlejícími hierarchy.
Administrativní vítězství však v církvi není nikdy absolutní. Rázné zakročení sněmu proti oblíbenému biskupu Artemiovi, a pak i kroky a prohlášení dočasného administrátora, který byl dosazen na uvolněnou rašsko-prizrenskou katedru, vyvolaly nespokojenost mezi mnichy i mezi aktivními věřícími. Protesty se staly pro synod vážným problémem. Patriarchát Srbské pravoslavné církve odmítl přijmout 15.000 podpisů shromážděných pod petici na podporu biskupa Artemije. Polemika s "artemiovci" proniká v posledních měsících do synodních dokumentů a dokonce i do závěrečného slova sněmu. (NG Religia)

Dokonce z Ruska zaslal synodu do Bělehradu petici Svaz pravoslavných bratrstev, kde se psalo, že členové "Svazu" "cítí nesmírnou lítost nad svržením z katedry biskupa Artemije, nejkonzervativnějšího a skutečného bojovníka za čistotu pravoslaví". "Biskup Artemij je známý nositel pravdy o utrpení srbského národa a jeho svatyň v Kosovu a Metochii. Vladyka Artemij byl rychle a bezdůvodně odstraněn rozhodnutím posvátného synodu SPC. ... Byl pro srbský lid vyhnaný z Kosova jeho poslední nadějí na návrat do rodné země. Je patrné, že státní instituce podporují odstranění biskupa z katedry. Naléhavě prosíme, aby byla na příštím sněmu zkoumána otázka biskupa Artemije a zrušeno rozhodnutí synodu o jeho odstranění z katedry..." (Z dopisu Svazu pravoslavných bratrstev)

Zpravodajství agentury NG Religia poznamenává, že "zatímco dříve byl patriarcha Pavle současně jak oficiální hlavou církve tak i duchovní autoritou pro Srby, nyní je duchovním i politickým vůdcem značné části duchovenstva i věřících pronásledovaný biskup a nikoliv současný patriarcha".

"V historii Srbské pravoslavné církve 20. století byli dva takoví hierarchové: sv. Nikolaj (Velimirovič) a ctihodný Justin (Popovič). Kanonizace sv. Justina proběhla na tomto archijerejském sněmu - den před odstraněním jeho učedníka, biskupa Artemije. (Zajímavé je, že Artemij je rodákem z vesnice Lelič, odkud pochází jak sv. Nikolaj tak i sv. Justin.)" (NG Religia)

Podle informací ruského serveru Sedmica ru (dle zpráv srbského tisku) začátkem června opustili mniši monastýr Crna Reka na protest proti odstranění biskupa Artemije. Představený monastýru i devět jeho dalších obyvatelů se rozhodli opustit monastýr i Kosovo bez ohledu na přesvědčování hierarchů Srbské pravoslavné církve. Mniši tím demonstrují svoje odmítnutí podřizovat se rozhodnutím synodu i archijerejského sněmu SPC o odstranění biskupa Artemije. Mniši nejprve požádali biskupa Amfilochije o vydání kanonického propuštění a souhlasu, aby se mohli usadit v jiné srbské eparchii. Metropolita Amfilochij to odmítl s odůvodněním, že mniši nemají vážné příčiny pro opuštění monastýru. V průběhu tříhodinového rozhovoru je přesvědčoval, aby upustili od svého rozhodnutí, a pohrozil jim církevním soudem. Bratrstvo však následně o své vůli opustilo monastýr.

Stejná situace je v monastýru Svatých archandělů poblíž Prizrenu, jehož představený a několik dalších obyvatel také odmítají přijmout rozhodnutí synodu a hrozí opuštěním monastýru. V březnu na ně byl dokonce uvalen trest zákazu služby Božské liturgie (čili vlastně cosi na způsob "interdiktu" - jako nad Prahou za doby Jana Husa) za odmítání podřídit se rozhodnutí synodu v kauze biskupa Artemije. Vedení eparchie upozornilo všechny mnichy nesouhlasící se synodálním rozhodnutím, že "církev nemůže tolerovat pseudozelotské skupinkování, které podrývá církevní jednotu a protiřečí mnohavěkému sněmovnímu zřízení církve." (Sedmica ru)

Další mniši z různých kosovských monastýru si podle těchto informací požádali u dočasného administrátora Rašsko-prizrenské eparchie o vydání propustných listin na odchod z eparchie, aby mohli následovat svého duchovní otce (tj. Artemije), jinak prý v případě odmítnutí mohou odejít o své vůli.

Při loučení s duchovenstvem a mnichy (8. června v monastýru Gračanica) biskup prohlásil, že do konce svého života bude v modlitbách zůstávat v Kosovu a s těmi, kdo zde zůstávají, aby ochraňovali "naše Kosovo a naše svatyně". "Myslel jsem, že náš lid se jednou shromáždí v Gračanici, aby mne vyprovodili do penze tady, na monastýrském hřbitově. Bylo by to pro mne lehčí, než takto, ale nechť se děje vůle Boží. Odjíždím tam, kam musím, vy zůstávejte tam, kde musíte. Opatrujte naše svatyně a naše Kosovo. Když začalo utrpení roku 1999 (tj. bombardování silami NATO), vydrželi jsme, zůstali jsme a přežili. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu nucen odtud odejít a opustit svaté Kosovo."

Zpráva z tisku: "Horlivý obránce vladyky Artemije byl zbaven duchovenské hodnosti, vyvržen z mnišství a na dva roky odloučen od církve." Jednalo jednoho z nejaktivnějších obránců vladyky Artemije. Žil v monastýru Crna Reka v Kosovu. Obviněn byl z neposlušnosti církevní vládě, šíření pomluv a nekřesťanského jednání. Za vinu mu kladli zorganizování demonstrace před budovou Srbského patriarchátu v Bělehradě proti rozhodnutí synodu odstranit z katedry vl. Artemije. Dále organizace kampaně na obranu odstraněného biskupa a šíření klevet. (Pozoruhodné je udělování skutečně exemplárně tvrdých trestů; pozn. překl.) (Ze Sedmica ru)

------------------

Artemij tedy musel opustit Kosovo, je pensionován a umístěn do monastýru Šišatovac na Fruška Gore ve Sremské eparchii. Byl udatným bojovníkem za pravoslavné Srby v Kosovu (a prakticky jediným tohoto formátu a postavení), neúnavným kritikem Západu, který kosovskou katastrofu zrežíroval, ekumenismu, jehož ideologii i praxi považoval tento biskup za neslučitelnou s pravoslavným učením a tradicí (jeho eparchie o tom vydala knihu), a konečně i Bělehradu, který se dle jeho názoru o Kosovo málo zajímal (slavný byl jeho mediální výrok: "Kosovo je na kříži a Bělehrad přežvykuje žvýkačku"). Někteří mají zato, že za obviněním ze zpronevěry je ve skutečnosti nepohodlnost tohoto nezkrotného kosovského bojovníka. Není to prostě žádný diplomat a jeho způsoby z něho učinily osobu problematickou pro vedení Srbské církve i pro vládu Srbska. Na jeho syrové a nekompromisní vystupování totiž mohli uhlazení státní i církevní diplomati lehce poukazovat a odůvodnit jimi, proč Artemij nemůže zůstat na svém místě. Jenže je otázkou, jestli ve skutečnosti někomu spíše než způsoby nevadily jeho konzervativní církevní názory, jeho boj za srbské Kosovo a za pravoslaví v Kosovu i obecně. Někdo by si třeba mohl položit otázku, zda Artemij svým bojem nezahanboval ty, od nichž se čekalo, že učiní pro Kosovo i pro pravoslaví více, čili zdali se Artemij nestal špatným svědomím některým svým kolegům v církvi i státním činitelům, které v podstatě obviňoval, že Kosovo i pravoslaví prodávají za mísu čočovice... Otázkou zůstává, proč Artemij neměl problémy, dokud byl patriarchou Pavle, a jak to, že se stal nepohodlným a nepřijatelným, když Pavle odešel. I když nějaké náznaky budoucího vývoje tu už byly před pár lety.

Není tajemstvím, že v době, kdy ještě žil už těžce nemocný patriarcha Pavle a synod jej chtěl uvolnit z patriarší funkce a zvolit nového patriarchu, znemožnil tento postup právě Artemij, který nakonec odešel ze zasedání a vyšel do bělehradských ulic, kde začal svolávat kolemjdoucí k demonstraci se slovy: "Chtějí nám svrhnout patriarchu Pavleho" (Artemij považoval podpis Pavleho pod žádostí o uvolnění za zmanipulovaný). Po takové události se dalo tušit, že Artemij bude na své Rašsko-prizrenské katedře už jen tak dlouho, dokud bude ještě žít Pavle. A je také jasné, že se toho obával i sám Artemij už léta před odchodem Pavleho.

Na jedné straně bylo by lze pochopit, kdyby větší část synodu považovala po zvolení nového patriarchy za prioritní zbavit se nepohodlného agilního biskupa (pokoušíme-li se na celou kauzu hledět očima liberálního křídla synodu), na straně druhé možná mohla tato část synodu svou nelibost potlačit s ohledem na to, že není dobrou strategií dávat takový signál nepřátelům Srbů a pravoslaví. Jak si asi mohou vyložit skutečnost, že tohoto bojovníka nezlikvidovali ti, proti nimž za Kosovo bojoval, ale odvolali ho jeho vlastní lidé? Může jim to připadat tak, že mu jeho zápase podrazili nohy ti, od nichž by se dalo čekat, že ho budou alespoň tiše podporovat. Není to pro Albánce i pro Západ zřetelným ústupkem bělehradské církve jejich zájmům či alespoň důkazem nejednosti Srbské církve v otázce hájení Kosova, resp. oficiálním distancováním se od Artemiovy "tvrdě neústupné linie"? Co nyní ještě těmto temným silám svazuje ruce?

V tomto světle již asi nevypadá prohlášení západního vedení KFOR o předání ochrany pravoslavných do rukou Albáncům, zas tak překvapivě. Vždyť přišlo prakticky v návaznosti na odstranění Artemije z Kosova. Spíše je překvapivý vyděšený nesouhlas srbských biskupů (pokud je však zděšený tón toho prohlášení upřímný a není to jen formalita). Nedivil bych se, kdyby jim někdo na nějaké západní konferenci o budoucnosti Kosova v kuloárech mezi čtyřma očima řekl: "A co jste čekali, když jste sami odvolali Artemije?" Rád bych se mýlil, leč zatím mi to připadá tak, že po bombardování roku 1999, po březnovém pogromu roku 2004 a po vyhlášení samostatnosti Kosova je nucený odchod vladyky Artemije a jeho ne příliš věrohodné obvinění další katastrofou pro budoucnost pravoslaví v Kosovu.










Zobrazit příspěvek č. 669 jednotlivě

Administrátor --- 19. 7. 2010
Řeckokatolická ikonografie

Biskup ukrajinské řeckokatolické církve světil ikonu s fotbalovým míčem a hřištěm

Zástupci Ukrajinské řecko-katolické církve a tzv. "Kijevského patriarchátu" (nazývá sám sebe "Ukrajinskou pravoslavnou církví") společně žehnali ikonu zobrazující Bohorodici s dítětem Ježíšem a fotbalovým míčem nad hřištěm, vedle něhož jsou symboly Ukrajiny a Polska, jež by měly být spolupořadateli fotbalového mistrovství Evropy v roce 2012.

V prohlášení k tomu vydaném se praví: "(Chceme) vnést ukrajinský křesťanský duch a národní kolorit do fotbalového šampionátu Euro 2012." Požehnat ikonu přijel řecko-katolický biskup Nikolaj Symkajlo a kněz tzv. Kijevského patriarchátu. Dle slov biskupa je ikona znamením a ukazuje pohled člověka na konání fotbalového turnaje skrze prisma křesťanské víry. "Žádnou herezi v této ikoně nevidím a proto jsem ji přišel požehnat... Jistě, je pro nás něco nového, ale celkově je úmysl tohoto počinu dobrý..." uvedl řecko-katolický biskup.

Autor ikony byl po jejím posvěcení přesvědčen, že šampionát se teď už bude na Ukrajině určitě konat. UEFA totiž v době svěcení ještě definitivně nerozhodla o tom, která země bude pořadatelem tohoto mistrovství.

(Oficiální website Ukrajinské řeckokatolické církve a Křesťanský portál invictory.org)

Aktuální stav: Ukrajina zatím pořadatelství turnaje dostala, ale má problémy dodržet plán příprav. Momentálně jí hrozí odebrání turnaje (případní náhradníci jsou Německo a Maďarsko). Ukrajina má problémy především se zpožděním stavby stadionů a letiště. Musel být poupraven program výstavby. Definitivní rozhodnutí o tom, zda si Ukrajina udrží pořadatelství, by mělo padnout v září.










Zobrazit příspěvek č. 670 jednotlivě

Administrátor --- 20. 7. 2010
Z tisku - ekologie až za hrob aneb: odpočívejte v pokoji... a ekologicky

Katolická arcidiecéze v Sydney otevírá první v Austrálii "ekologický hřbitov"

Katolíci v Sydney konají dosti svérázné kroky při ochraně okolního prostředí. Vedení arcidiecéze se chystá slavnostně otevřít "ekologický hřbitov".

Nebožtíci budou na tomto pohřebišti pochováváni výhradně ve speciálních pohřebních košilích a rakvích, které mikroorganismy rychle a zcela rozloží. Další vymožeností bude, že hroby na tomto hřbitově bude možno vyhledat pomocí GPS, což umožní rodinným příslušníkům sledovat hroby svých blízkých na notebooku.

Michael McMahon, který je odpovědný za pohřebiště v sydnejské arcidiecézi, má zato, že nová technologie umožní tělům zesnulých "obracet se v prach" (resp. navracet se do země), aniž by tím znečišťovali půdu.

Daily Telegraph

--------------------


Na Západě se nyní pokoušejí o ekologické inovace pohřbu. Navrhuje se rozpouštění těl v žíravině (louhu).

Belgičané chtějí pohřbívat v louhu
Sdružení pohřebnictví v Belgii navrhuje nový způsob pohřbívání, a to rozpuštění těl zemřelých v louhu. Je to podle něj ekologičtější... S nápadem, který mnohým asociuje spíše scény z hororového filmu, přišlo sdružení vlámských pohřebníků. Požádalo o povolení pohřbívat v louhu draselném, který tělo promění v tekutinu a minerální popel. Argumentují, že procedura vyžaduje méně energie než pohřeb žehem v krematoriu a nevzniká při ní tolik CO2. „Zesnulý je umístěn v kontejneru se směsí a pod tlakem po asi dvou hodinách zbyde minerální popel a tekutina“... (Celý článek)

A další nápady jak zničit lidské tělo:

Jak ekologicky opustit tento svět: kremace za nízké teploty a kompostace
Evropští vědci vyvinuli dvě nové metody pohřbu. Jejich cílem je zajistit, aby rozkládající se lidské ostatky co nejméně zatěžovaly životní prostředí. Jejich podstatou je kremace za nízké teploty nebo kompostace.

...Na světě existuje jistá, poměrně početná skupina lidí, kteří si dělají starosti, jak s nimi bude naloženo po smrti. Respektive jak jejich tělesné pozůstatky budou zatěžovat okolní prostředí ... Při klasické kremaci se totiž spaluje velké množství paliva a do ovzduší uniká oxid uhličitý, který někteří považují za hlavní skleníkový plyn.

Posmrtná kompostáž
... způsob, jak ekologicky odstranit těla zemřelých. Výsledný produkt sice na první pohled tak trochu připomíná zahradnický kompost, ale zdá se, že jde o velmi účinnou metodu rozkladu. Tělo se při ní nejprve zmrazí ponořením do tekutého dusíku a poté, až prokřehne, ho vibrace roztříští na malé kousky. Pak je přeneseno do vakuové sušičky, ve které je zbaveno vody a dalších jedovatých látek včetně formaldehydů, rtuti a jiných kovů. Vzniklé zbytky jsou nakonec spolu s rakví z kukuřičného škrobu pochovány do země. Vědci zaručují, že neuběhne ani celý rok a ostatky už nelze odlišit od okolní půdy. (Celý článek)















Zobrazit příspěvek č. 671 jednotlivě

Administrátor --- 21. 7. 2010
Z tisku

Ukrajina - tři muži zmlátili pravoslavného kněze a žádali po něm, aby si sundal kříž

Duchovní Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jeromonach Michail (Savin) byl surově zbit na autobusové zastávce v městečku Záporoží 6. června.

Podle informací očividců stál kněz na zastávce a čekal na dopravní prostředek. Spatřili jej tři muži a začali po něm vyžadovat, aby si sundal svůj náprsní kříž. Kněz nereagoval na urážky a stejně tak i lidé stojící ve frontě, kteří se ani nepokusili neznámé muže zastavit. Když násilníci viděli lhostejnost okolo stojících, rozhodli se přejít k fyzickému útoku. Neznámí muží několikrát udeřili pěstmi kněze do těla a pokusili se ho odvést za roh - údajně kvůli "důležitému rozhovoru". Otec Michail se zachránil tím, že zrovna přijel autobus, do něhož se mu podařilo nastoupit. Policii jeromonach Michail nekontaktoval.

Noviny "Zaporožskoje vremja"
Credo. ru








Zobrazit příspěvek č. 672 jednotlivě

Administrátor --- 22. 7. 2010
Překlad kázání "srbského Zlatoústého" - světitele Nikolaje (Velimiroviče)

4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově

Čtení z Evangelia Matouš 8,5-13
Není-li naplněn hlubokou pokorou a mírností i ponížeností a poslušností před Bohem, jak může být člověk spasen? Jak by mohl být spasen bezbožník a hříšník, když i spravedlivý je spasen jen sotva? Voda se neshromažďuje na vysokých strmých skalách ale místech nízkých, rovných a prohloubených. Tak i blahodať Boží nespočine na lidech pyšných, kteří se povyšují a protiví Bohu, leč na lidech pokorných a mírných, kteří prohloubili svou duši pokorou a mírností a ponížeností před velikostí Boží a sklánění se před Boží vůlí.

Když vzrostlou révu, o niž se vinař dlouho staral a pečoval o ni, zachvátí nemoc a ona uschne, vytne ji a hází na oheň. Na její místo pak sází divokou révu, kterou naroubuje a pěstí. Když synové zapomenou na veškerou otcovskou lásku a povstanou proti otci, co udělá? Vyžene syny z domu a místo nich ustanoví nájemné dělníky.

Tak to chodí v přírodě, a tak to chodí i u lidí. Nevěřící říkají, že se to děje podle přírodních zákonů či dle lidského práva. Věřící však o tom hovoří jinak. Kdo rozhrne oponu přírodních a lidských zákonů a pohlédne do tajemství ohnivých očí věčné svobody, řekne: "Děje se to dle Boží vůle a pro naše poučení." Je to psáno Božím prstem a jen ti chápou smysl všeho, kteří dokáží číst Boží písmo, které je zapsáno ohněm a Duchem v předmětech a událostech přírodních i v záležitostech a událostech lidského života. Ti však, v jejichž očích se příroda a lidský život třpytí jako hromada písmenek, kovových liter (jaké sazeči knih používali při své práci), které jsou nakupeny bez ladu a skladu, bez ducha a smyslu, takoví lidé mluví o náhodách a tvrdí: "Vše, co se stalo s námi a kolem nás, děje se náhodně." Tím však vlastně hlásají, že ta gigantická kupa písmenek se sama od sebe hýbe, písmenka se samy přesunují a z celé této směsice se samy skládají jednou takové a druhdy zase jiné události. Kdyby Bůh nebyl milostivý a soucitný, pak by se vysmál takovému bláznovství, které vykazují tito pozemští vykladači světa a života.

Leč je tu někdo, kdo se nad touto nerozumností zlomyslně směje. Zlý duch, nepřítel lidského rodu, který vůči lidem necítí ani smilování ani soucit.
Když husa pochoduje po pestrém koberci rozvinutém na trávě, mohla by si myslet, že všechny ty vzory a barvy na koberci jsou tam umístěny náhodně a že třeba i sám koberec tam vyrostl sám od sebe ze země jako tráva. Podle přemýšlení husy roste vše ze země samo od sebe. Žena, která koberec utkala a zdobila jej vzory, však ví, že se tu nevzal odkudsi sám od sebe čistou náhodou, protože ví, proč jsou vzory a barvy umístěny na koberci právě tímto způsobem. Jenom ona dokáže číst a vyložit vzory na koberci, který byl utkán její rukou. Ona a také ten, komu to sdělí.

Podobně nevěřící šlapou po podivuhodném koberci tohoto světa a mluví o náhodách. Jenom Bůh, který utkal tento svět, ví, co znamená každá nitka v tkanině světa. A ví to i ten, koho Bůh uznal za hodna a sdělil mu to. Prorok Isaiáš píše: Neboť tak praví Nejvyšší a Povýšený, věčně Žijící, jehož jméno je Svatý: Já žiji na výši nebeské a ve svatyni, a také se těmi, kdo mají ducha zkroušeného a pokorného, abych oživoval ducha pokorných a oživil srdce zkroušených (Is 57,15). To značí, že Bůh žije na zemi pouze s těmi, kdo jsou zkroušeného srdce a pokorného ducha. A s kým Bůh žije, tomu odhaluje tajemství světa a života a duchovní hlubiny svého písma, které je obsaženo ve věcech a událostech.

Zkroušení srdcem a pokorní duchem byli Abraham, Isák, Jákob, Josef, Mojžíš a David, a proto s nimi Hospodin prodléval a sliboval zůstávat s jejich potomky, dokud budou zkroušeného srdce a pokorného ducha. Jenže lidé, kteří mají časté společenství s Bohem, mohou zpychnout a jsou svrženi do hlubší propasti, než ti, kteří nemají jakékoliv ponětí o pravém Bohu ani žádné společenství s Ním. Nejnázornějším příkladem toho je národ izraelský - tj. potomkové velikých praotců, velikých Božích služebníků, jež jsme výše připomenuli. Kvůli svému společenství s pravým Bohem zpychli, a pak začal tento národ pohrdat všemi ostatními národy, jako by to byl plevel na Božím poli. Tím se však sám zahubil, protože pýcha jej zaslepila. A z té příčiny si ze všeho, co mu Bůh zjevil skrze své služebníky a proroky, zapamatoval jen jedno jediné - že je národem vyvoleným. Duch a smysl starozákonního Božího zjevení se mu zcela ztratil a Písmo svaté zůstalo před očima tohoto národa jako seskupení nesrozumitelných slov.

V době, kdy přišel do světa Pán Ježíš Kristus s novým zjevením, židovský národ pro svou slepotu a nechápání Boží vůle už nejen klesl na úroveň pohanských národů, ale zatemněním duchovního zření a tvrdostí srdce dokonce ve mnohém stál pod nimi.

Dnešní evangelijní čtení nám ukazuje, jak o tom soudí Spasitel. Popisuje se zde příhoda, která odhaluje zdraví nemocných a nemoc zdravých, víru pohanů a nevíru těch, kdo se chvástavě označovali za vyvolené a pravověrné. Tento evangelijní úryvek slouží na všechny časy k poučení všech generací. Toto ponaučení je ostré jako cherubínský meč, jasné jako slunce a svěží jako horský kvítek. Kéž nás vyděsí svou ostrostí, prosvítí svou jasností a ohromí v naší duchovní nedbalosti a lhostejnosti. Zvláště pak ať nám připomene, že se my křesťané nemůžeme chlubit, že chodíme do chrámu, modlíme se k Bohu a vyznáváme Krista, aby se před Božím soudem nakonec neukázalo, že ti, kteří stojí mimo církev, mají více upřímné víry a více dobrých skutků.

Když vešel Ježíš do Kafarnaum, přišel k němu setník a prosil ho: Pane, můj sluha leží doma mrtvicí raněný a krutě se trápí. (Mat 8,5-6; český překlad Bible21 vsouvá do textu: "římský" setník; ekumenický překlad Bible zase - kdo ví proč - místo "mrtvicí raněný" překládá "ochrnulý".)

Kapitán čili setník (centurion) stál v čele vojenské posádky v Kafernaum, hlavním městě oblasti u jezera Galilejského. Zdali podléhal bezprostředně římskému velení nebo Herodovi Antipovi, není důležité, ačkoliv nejspíš to byl římský důstojník; podstatné je, že to byl pohan a nikoliv žid. Je to první římský důstojník, kterého evangelium vzpomíná jako věřícího v Krista. Druhým byl setník, který velel stráži u Kristova kříže; když uviděl strašné přírodní úkazy, jež se staly při smrti Pána, zvolal: "Určitě to byl Boží Syn!" (Mat 27,54) Poté se hovoří ještě o Kornéliovi, setníkovi z města Caesareje, jehož pokřtil ap. Petr. Všichni tito, ač byli pohany, prozřeli a spatřili pravdu a život v Kristu, a uvěřili v něho, narozdíl od celých zástupů nadmíru učených, leč slepých židovských vzdělanců.

Sluha můj doma leží, mrtvicí raněný a krutě se trápí. Nebyl to zřejmě služebník, ale přesněji řečeno - podle řeckého slova v evangeliu - to byl otrok nebo posluha. Nejspíše byl tento posluhující vojákem, jelikož prosebník je důstojník. Nemoc to byla hrozná: mrtvice. Služebník už umíral (sděluje to evangelista Lukáš). Setník si ho vážil. A proto když slyšel, že do Kafarnaum vstoupil Ježíš, snažil se dostat se k němu osobně a požádat jej o pomoc pro sluhu, který mu byl drahý.

Čteme-li vyprávění toho příběhu u Matouše a Lukáše, ihned si všimneme, že je mezi nimi významný rozdíl. Matouš totiž píše, že setník sám osobně přišel ke Kristu a prosil ho, kdežto Lukáš sděluje, že nejprve poslal židovské představené a svoji prosbu vznáší skrze ně; poté, co byl Ježíš již nedaleko jeho domu, poslal své přátele, aby přes ně vzkázal: Neobtěžuj se, Pane, neboť nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo, a uzdraven bude služebník můj (Luk 7,6-7). Ve skutečnosti v těchto dvou podáních příběhu není rozpor. Veškerý rozdíl mezi nimi tkví v tom, že Matouš vypustil a nevzpomíná dva představené, které setník předběžně poslal k Pánu. Lukáš zase nezaznamenal a nevzpomíná, že nakonec i samotný setník při veškeré své zkroušenosti a pokoře před velikostí Kristovou vyšel mu vstříc.

Evangelisté se tak navzájem doplňují, což u člověka duchovního vyvolává radost a nadšení. Jak praví sv. Jan Zlatoústý: Kdyby všechny události byly popsány všemi evangelisty úplně stejně, říkalo by se, že evangelisté od sebe opisovali. K čemu by pak byla čtyři evangelia? Na každém pozemském soudu jsou potřeba dva svědkové, aby díky jejich svědectví byl věrohodně prokázán skutek, který se stal. Kdežto Bůh nám dává v osobách čtyřech evangelistů dvakrát dva svědky, aby ti, kteří se chtějí spasit, mohli co možná nejsnadněji a nejrychleji uvěřit, a naopak zahynulí neměli výmluvu.

A dále nám Bůh dává čtvero evangelií - ačkoliv by mohl celou moudrost naší spásy vyložit skrze jedno jediné - abychom se z toho poučili, že podobně jako se evangelisté vzájemně doplňují, tak dle jejich příkladu se máme i my vzájemně doplňovat. Tak je určeno, aby se lidé v tomto životě dle různých svých duchovních darů, které od Boha dostali, pomáhali druh druhu, podobně jako spolupracují údy jednoho těla, dle míry možností každého z nás, a tím se buduje, roste, Tělo (Kristovo, tj. Církev; Ef 4,16).
A tak, majíce před sebou dva popisy příběhu, můžeme si jasně představit obrázek celé té události. Uslyšev o slávě a moci Pána našeho Ježíše Krista, a při tom cítiv svou lidskou hříšnost a nehodnost, poprosil setník nejprve židovské staršiny, aby přišli za Ježíšem o pozvali ho. Nebyl si totiž ani zdaleka jist, že se Pán rozhodne přijít. Možná si myslel: "Hle, já jsem modlář a hříšník. On je jasnozřivý a ihned uvidí mou hříšnost, jakmile uslyší mé jméno, a kdo ví, zdali se mu bude chtít vejít v můj dům. Raději za ním pošlu židy, a kdyby odmítl, ať odmítne jim, a kdyby souhlasil, že přijde... Uvidíme." A když se mu doneslo, že Pán souhlasí s návštěvou jeho domu, byl zcela zachvácen vzrušením a zmatkem. Posílá teď své přátele se vzkazem, aby Kristus nevcházel do příbytku hříšného a nehodného člověka, ale "rci toliko slovo a uzdraven bude služebník". Jenže sotva se jeho přáteli přiblížili k Pánu a sdělili mu, co jim setník uložil, přichází už i setník samotný. Pln vzrušení, nemohl už doma vydržet. Vždyť hle, kdo přichází pod jeho krov! "Kdepak, kdepak... Jeho přátelé ještě nevědí, co je to za člověka, a nedokážou mu to říci, jak je to zapotřebí." A co se týče židovských starších, kapitán už mohl vědět, že Krista příliš nemilují a nevěří v něho. Proto si musí pospíšit, aby se s ním setkal osobně. Tím spíše, když už ví, že jej Pán neodmítne a neponíží jej (vždyť je důstojníkem!) před všemi lidmi.

Pravda, židé skutečně podali Kristu o setníkovi skvělé dobrozdání: "je hoden, abys mu to učinil, protože miluje náš národ a postavil nám synagogu" (Luk 7,4-5). To vše, co uvedli v jeho prospěch, se však netýká podstaty věci. Hodnotí dobrotu setníka svým osobním ziskem, který z něj měli. "Miluje náš národ." Ostatní římští důstojníci a úředníci židovským lidem pohrdali. Tento je však měl rád a postavil synagogu. Chtěli tím říci: "Vynaložil své peníze a tím ušetřil peníze nám. Vybudoval modlitebnu, kterou jsme potřebovali, a kterou bychom si jinak museli stavět a zaplatit sami." Mluví zde, jako by hovořili s Kaifášem a ne s Kristem. Pán Ježíš jim na to neřekl nic, a mlčky "šel s nimi". Pak k němu přistoupili přátelé setníkovi a nakonec sám setník.

Nyní se setkali tváří v tvář a setník jistě opakoval to, co Pánu už bylo sděleno. "Ježíš mu pravil: Já přijdu a uzdravím ho" (Mat 8,7). Vidíme tady, jak mluví ten, kdo má vládu a moc! Nemumlá: "Uvidíme." Dokonce se ho ani neptá, jako se tázal jiných: "Věříš, že to mohu učinit?" protože již vidí srdce setníkovo a zná jeho víru. Ježíš s ním promlouvá s takovou jistotou, určitostí a rozhodností, s jakými se neosmělí mluvit žádný lékař. Takto rozhodně a jistě se vyjadřuje s určitým cílem - totiž, aby v přítomnosti židů dal setníkovi možnost říci to, co za okamžik řekne.

Když Bůh totiž cokoliv činí, koná to tak, aby užitek z toho nebyl jen jeden ale mnohonásobný. Kristus si přál využít tuto událost mnohostranně: jak uzdravit nemocného, tak i zjevit velikou víru setníka a zároveň dát tvrdou lekci židům za jejich nevíru a ještě pronést důležité proroctví o Království nebeském - o těch, kdo jsou přesvědčeni, že v ně vstoupí, jenže nevstoupí, a o těch, které ani nenapadne, že by mohli vejít, avšak vejdou.

Setník pak v odpověď pravil: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, řekni však jen slovo, a uzdraven bude můj sluha (Mat 8,8). Jak propastný je rozdíl mezi touto planoucí vírou srdce na straně jedné a chladným, zákonickým věřením farizeů na straně druhé! Rozdílnost tato není menší než mezi hořícím ohněm a ohněm nakresleným na papíře. Když jeden z farizeů pozval Krista do svého domu k jídlu, myslel si ve své pýše, že to není Kristus, kdo prokazuje čest jemu a jeho domu, když vstoupí pod jeho střechu, ale že on farizej prokazuje čest Pánu tím, že ho pozval. A nadýmaje se pýchou, farizej dokonce nedodržel ani obvyklé projevy pohostinnosti: nepodal svému hostu vodu na omytí nohou, nepřivítal ho políbením ani mu nepomazal hlavu vonným olejem (viz Luk 7,44-46).

Jak zkroušený a pokorný je však před Pánem tento "pohan", jemuž nebylo dáno znát ani Mojžíše ani proroky, jemuž jeho přirozený rozum sloužil jako jediné světlo pro odlišení pravdy od lži, dobra od zla! On přece ví, že pro jakéhokoliv jiného člověka v Kafarnaum je možnost vstoupit do jeho domu poctou, jenže v Kristu nevidí obyčejného člověka, leč samotného Boha. Kvůli tomu praví: "Nejsem hoden, aby vešel po mou střechu." Jak silná je to víra v Krista a v jeho moc! "Řekni jen slovo," a nemoc zmizí, sluha vstane z lože! Dokonce ani apoštol Petr dlouho a dlouho nemohl získat tak silnou víru. Setník cítí v přítomnosti Kristově přítomnost nebe, nebeského ohně a světla. Proč by takový oheň musel vcházet pod jeho střechu, když postačuje jen jedna jiskra? Proč by se mělo nést do jeho domu slunce, když stačí jediný paprsek? Kdyby setník znal svaté Písmo, jak je dnes známe my, pravil by Kristu: "Ty, který jsi stvořil svým slovem svět a člověka, můžeš pouhým slovem uzdravit nemocného! Stačí pouhé jedno docela maličké tvé slovíčko, vždyť je silnější než oheň a zářivější než sluneční paprsek, »řekni jen slovo«." Ó, silná víra tohoto pohana musí dnes zahanbit mnohé z nás, kteří stokrát lépe známe svaté Písmo, jenže víry máme stokrát méně!

Setník se však neomezil jen na tato slova, ale pokračuje, aby vysvětlil svou víru v Ježíšovu moc: "Vždyť i já jsem člověk postavený pod mocí, avšak jsou mi podřízeni vojáci a řeknu jednomu: jdi, tak jde, a dalšímu: přijď, tak přijde, a sluhovi svému: učiň to, tak to učiní" (Mat 8,9). Kdo je to "setník"? Ten, jemuž je podřízeno sto lidí a on sám má jiných sto lidí nad sebou. Ti, kteří jsou mu podřízeni, jsou povinni ho poslouchat. A když on, člověk, který sám je podřízen vyšší vládě a který osobně má nějakou moc, může přikazovat svým vojákům a sluhům, tím spíše to může Kristus, který není nikomu podřízen a sám je svrchovanou mocí nad veškerou přírodou a lidmi. A když se tolik lidí podrobuje slabému slovu setníka, jak by se všechny věci neměly podřídit slovu Božímu, které je mocné jako život, ostré jako meč a strašné jako bič (Deut 32,46-47, Jan 12,50; Efez 6,17; Přísl 2,6–7; Job 5,21).

Kdo jsou Kristovi vojáci a jeho služebníci? Což není život se všemi bytostmi vojskem Kristovým? Nejsou snad andělé, svatí a všichni bohabojní lidé vojáky Kristovými? A všechny přírodní síly, smrt i nemoci - což to nejsou sluhové Kristovi? Pán přikáže životu: "Vejdi toto či jiné stvoření!" a život tam vstoupí. "Navrať se," a život z nich odejde. On dává život, On dovoluje smrt či nemoc, On křísí z mrtvých, On uzdravuje. Před jeho slovem se sklánějí andělské mocnosti jako plamen před silou větru. "Neboť on pravil, a stalo se, on povelel, a bylo stvořeno" (Ž 32,9). Nikdo nemůže překonat jeho moc, neboť nikdo se nemůže protivit jeho slovu. "Nikdy člověk nemluvil tak, jako tento člověk" (Jan 7,46). Protože hovořil nikoliv jako podřízený, ale jako Vládce, jako "ten, kdo má moc" (Mat 7,29). A jako takového ho žádal setník: "Řekni jen slovo, a uzdraven bude můj služebník." Zbavit mrtvicí raněného sluhu jeho nemoci - to je skutek, jenž nemůže učinit nikdo ze smrtelníků žijících na zemi, ale pro Krista to není nic obtížného. Pro takovou věc není potřeba se namáhat a osobně se dostavit do setníkova domu, není nutno vidět nemocného, netřeba ho brát za ruku a pozdvihnout. Stačí jen říci pouhé slovo, a bude hotovo. Tak přemýšlel setník o Kristu, a taková byla jeho víra v Krista.

Když to Ježíš uslyšel, podivil se a pravil těm, kteří za ním kráčeli: Vpravdě říkám vám, v Izraeli jsem nenalezl takové víry (Mat 8,10). Proč se Kristus divil, když přece předem věděl, co mu setník řekne? Což sám svými neobvyklými slovy nevyzýval setníka, aby to řekl? Čemu se nyní podivuje? Vyslovuje údiv, aby poučil ty, kteří jdou za ním. Diví se, aby jim ukázal, čemu se patří v tomto světě divit. Podivil se veliké víře člověka, aby své následovníky naučil žasnout nad velikou vírou.

Ano, nic z tohoto světa není hodno takového podivu, jako velká lidská víra. Kristus se nedivil kráse Galilejského jezera. Vždyť jak by se mohla tato krása srovnávat s krásou nebeskou, která mu byla známa? Nikdy se nepodivoval ani lidské moudrosti ani bohatství ani moci, protože to vše je nicotné v porovnání s bohatstvím, moudrostí a mocí Božího království, jež znal. Nikdy ho neudivila nesmírná početnost lidského shromáždění na svátek v Jerusalemě, protože nepatrný a chudý byl zástup pozemský ve srovnání se zářivým sborem andělů, jehož zřel od stvoření světa. Zatímco jiní žasli nad krásou Šalomounova chrámu, Kristus mluvil o jeho zničení až do základů. Pouze veliká víra člověka je hodna údivu. Ona je tou největší a nejkrásnější věcí na zemi. Vždyť vírou se otrok stává svobodným, nájemný dělník se stává synem Božím a smrtelník nesmrtelným. Ač spravedlivý Job pln vředů a hnisu seděl v popelu, zbaven všeho bohatství i všech dětí, jeho víra v Boha zůstávala neotřesenou. Vředovitý a hnisající zvolal: "Vím, že můj Vykupitel je živ, v den poslední obnoví z prachu rozpadlou kůži mou, a já v těle uzřím Boha. Uvidím ho sám: moje oči - a nikoliv oči někoho jiného - uvidí ho" (pravosl. znění; západní překlad: Job 19,25-27).

Před kým Pán vyjádřil svůj udiv? Před těmi, kdo "šli za ním". To byli svatí apoštolé. Podivil se, aby jim dal ponaučení. Jistě, i další židé, kteří spolu s ním kráčeli do domu setníkova, slyšeli slova, jimiž Pán vyjádřil svůj údiv: Vpravdě pravím vám, ani v Izraeli jsem nenalezl takové víry. To znamená, že ji nenašel v národě židovském, jemuž by patřilo mít víru pevnější, než jakémukoliv jinému národu na zemi, neboť právě jemu od počátku skrze nespočetné zázraky a znamení a skrze ohnivé řeči svých proroků Hospodin Bůh zjevil svou moc a velikost, svoji péči a lásku. Jenže v Izraeli víra téměř dočista vymizela a vyvolení synové povstali proti Otci a odloučili se od něho myšlením i srdcem do té míry, že jejich mysl oslepla a srdce zkamenělo. Dokonce i jeho apoštolé zpočátku - včetně Petra, a to raději nemluvíme o Jidášovi, - neměli takovou víru v Krista jako tento římský důstojník. Takovou víru neměly ani sestry Lazarovy, v jejichž domě Kristus často pobýval. Neměli ji ani jeho příbuzní a přátelé v Nazaretě, mezi nimiž vyrostl.

Nyní Pán, který svým duchem vidí až na konec časů, pronáší proroctví, smutné pro židy a radostné pro pohanské národy:

Pravím vám, že mnozí přijdou z východu i západu a stolovati budou s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Království nebeském, kdežto synové království vyvrženi budou do tmy venku; tam bude pláč a skřípění zubů (Mat 8,11). Toto proroctví se dnes do značné míry vyplnilo, a dosud pokračuje jeho naplňování. Na východ i na západ od židovského národa žily pohanské národy (Pán nepravil "mnozí pohané", ale pouze "mnozí z východu i ze západu", je však jasné, že měl na mysli pohany. Proč neřekl "pohané"? Aby nepobouřil židy, tedy říká opatrně "z východu a západu"; Theofilakt.) Mnohé z nich plně přešly na víru Kristovu, např. Arméni, Řekové a Římané a všechny evropské národy. Jiné národy se staly křesťanskými jen z části: např. Arabové a Egypťané, Indové a Peršané, Číňané a Japonci atd. Kdežto židé, jimž bylo království nabídnuto jako prvním, až dosud pokračují v úporné nevíře v Krista. A kvůli tomu byli ve větší míře než ostatní národy rozptýleni po celém světě, vyhnáni ze svých míst, upadli v pohrdání a nenávist národů, v nichž se jako hosté usídlili. Tímto způsobem se jejich život na světě stal "tmou venku a skřípěním zubů". (Hovoří-li se o "vnější tmě" čili o "tmě venku", míní se tím, že koho Pán vyžene ven, jakoby za dveře, je zbaven světla, proto je tma nazvána "vnější či venkovní"; Jeroným.)

V podstatě to znamená oddělení a naprosté vzdálení od Boha, přebývání v daleké zemi, ještě vzdálenější, než byla tak, kde trpěl hladem marnotratný syn, žijící v bídě a závidějící dokonce i prasatům jejich krmi. V jiném světě se objeví za nepomíjející hodovní tabulí jejich vlastních praotců (Abrahama, Izáka a Jákoba) více lidí ze všech zemí světa, všech ras a národů, než samotných židů. A v tomto světě bude pro nevěrné syny království: tma, pláč a skřípot zuby. Uschlý vinný keř Pán a Hospodář vtrhne z kořenů a tu révu hodí do ohně; na jeho místo pak zasazuje révu divokou a pěstí ji. Vzbouřené syny Otec nebeský odděluje od sebe na věky, a místo nich ustanovuje dělníky, které si najal. Tak se vyvolení stávají nevyvoleným, kdežto nevyvolení stávají vyvolenými; první posledními a poslední prvními.

Pravil Ježíš setníkovi: Jdi a jak jsi uvěřil, staniž se tobě. A uzdravil se sluha jeho v tu hodinu (Mat 8,13). Poté, co vyřkl proroctví, vykonal zázrak. Jako by tím zázrakem chtěl nejen odměnit setníka za jeho víru, ale i potvrdit své veliké proroctví. Řekl, a sluha se uzdravil. Jako na počátku při stvoření: Bůh řekl a stalo se tak. Stejně tak i nyní, při novém tvoření, Pán řekl pouhé slovo - a stalo se tak. Mrtvicí raněný člověk, jehož by nemohlo zachránit ani celé Římské impérium, po jediném Božském slovu Spasitelově vstává zcela zdráv. I nemoc je sluhou Božím, a když Pán praví: "Odejdi," tak odejde, a když řekne: "Přijď," tak přijde. Bez léků a lékařských nástrojů je nemocný uzdraven, jelikož sluha poznává příkaz svého Pána, poznal jej a odešel. Nevyléčí léky ani nástroje, ale Bůh. Bůh uzdravuje - buď bezprostředně svým slovem, nebo skrze léky a nástroje - a to v míře větší či menší víry nemocného. Není v celém ohromném světě léku, který - ať už se jedná o nemoc jakoukoliv - mohl by zahnat nemoc a navrátit zdraví bez pomoci Boží, bez Boží přítomnosti, bez Božího slova.

Nechť oslaven je Živý Bůh za nesčetná uzdravení věřících jeho všemohoucím slovem - v minulosti i v přítomnosti. Uctívejme jeho svaté a nejmocnější slovo, jímž tvoří nové, léčí nemocné, pozdvihuje padlé, oslavuje ty, kdož jsou v opovržení, upevňuje věřící a obrací nevěřící, a to vše - pro Ježíše Krista, Syna svého jednorozeného, Pána a Spasitele našeho, i mocí Ducha Svatého. Klanějme se spolu s vojsky andělů a svatých Otci i Synu i Svatému Duchu - Trojici jednobytné a nerozdílné, nyní i vždycky, na všechny časy a věky věkův. Amen.

Svt. Nikolaj (Velimirovič)











Zobrazit příspěvek č. 673 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2010
Znamení naší doby: vytlačování křesťanství, odstraňování křížů a události v Assisi

USA - Soud prohlásil „Národní den modlitby“ za neústavní (zpráva z tisku)

Federální soud státu Wisconsin považuje tzv. "Národní den modlitby" za neústavní, protože vybízí lidi k náboženskému činu.

Národní den modlitby byl oficiálně zaveden jako každoroční událost v r. 1952, kdy kongres USA přijal akt, který byl prezidentem Truemanem vyhlášen jako zákon. V r. 1988 provedl prezident Raegan úpravy zákona a vyhlásil první květnový čtvrtek každého roku za Národní den modlitby. V tento den má prezident USA právo obrátit se k národu s žádostí o modlitbu za zemi.

V r. 2008 skupina ateistů a agnostiků z Maedisonu zahájila soudní proces proti federální vládě s tvrzením, že Národní den modlitby narušuje princip oddělení církve od státu. Obamova vláda to odmítla s tím, že ustanovení tohoto dne prostě jen uznává roli náboženství v USA.

Soudkyně Barbara Krebb, které připadla tato kauza, nakonec prohlásila, že ačkoliv stát už nemá právo vydávat další zákony ve prospěch Národního dne modlitby, ona zatím nebude vydávat zákaz konání Národního dne modlitby, a že věc ještě není uzavřena. Dále uvedla, že nemůže být ústavní, když stát vyzývá k náboženským skutkům, což je podle jejího názoru právě případ Národního dne modlitby, protože jedná o principiálně náboženskou věc, která neslouží světské funkci. Za ústavní mohou být považovány vládní akce jenom tehdy, když se týkají čistě světských záležitostí.

Ministerstvo spravedlnosti, které hájilo právo státu na konání Národního dne modlitby, se zatím zdrželo jakýchkoliv komentářů.

Bogoslov ru

Povšimněte si, prosím, jistého vývoje, který právě probíhá. Někde na jeho počátku stál požadavek oddělení církve od státu - tj. náboženské organizace od výkonné i zákonodárné moci nad společností. Postupně tento trend přerůstá na požadavek seškrcení vlivu náboženství na společnost. Máme zde dnes model rozšířený už nejen na všechny konkrétní náboženské organizace a jejich společenský vliv, ale i na náboženské projevy - církví i jednotlivců. Tedy nemáme už jen oddělení církve od státu, ale oddělení náboženství (resp. náboženského života a jeho projevů) od státu - a to nejen ve smyslu státní moci, ale i od oficiální společnosti. Přičemž pod tím "oddělením" je nutno chápat aktivní proces státního vytlačování náboženství z veřejného života kamsi do kouta naprostého soukromí. Je to militantně ateistická eliminace náboženského života z veřejného života společnosti, tlak vystrkující nejen církve ale vlastně celé náboženství samotné na periférii společnosti, potažmo do podzemí. Tou soukromou sférou se čím dále tím více rozumí něco, co nemá být vidět, zač se má člověk jaksi stydět, něco intimního - a to nejen ve smyslu důvěrného, týkajícího se lidského nitra, ale i ve smyslu skrývaného za zavřenými dveřmi. Lidem "postiženým náboženskou vírou" je sice ještě dovoleno se scházet ve svých klubech pro stejně postižené, ale neočekává se od nich, že své náboženské projevy budou odhalovat na veřejnosti a uvádět tím do rozpaků své nevěřící spoluobčany...

Rychle se blíží doba, kdy bude možno veřejně a hrdostí prohlásit: "Jsem homosexuál" (a klidně to na sebe "práskne" třeba celebrita či státník před televizní kamerou). Zároveň v té samé době to už bude chtít dosti odvahy a odhodlání říci o sobě: "Jsem křesťan."
Dnes je oddělováno od státu náboženství. Není zase tak nemyslitelné, že brzy by mohla být na stole idea oddělení lidství od státu. Jestliže jakékoliv náboženské projevy lidské duše jsou oddělovány od správy společnosti jen kvůli tomu, že ne všichni občané tyto bytostné lidské projevy uznávají, pak proč by ostatní lidské projevy duše měly zůstat stranou? Pro případ každého lidského projevu se najde někdo, kdo tento projev nesdílí, a přesto je státem nucen uznávat jej (alespoň formálně) jako hodnotu, kterou nutno ctít. Např. touha lidské duše po svobodě, po lásce, po milosrdenství (a vlastně každý ušlechtilý projev lidství) je možno relativizovat a žádat společnost (resp. stát), aby nebyl nikomu vnucován a po nikom nebyly takové projevy požadovány. A co se stane s takovou společností, která na státní úrovni distancuje od lidství? Jaké právo bude ještě platit? Jedině právo silnějšího. To bude jediným zákonem. Společnost se tak promění zcela dle darwinisty navrhovaného obrazu: vše, čím je člověk obdařen (inteligence, city, smysly, schopnosti atd.), bude dáno do služeb zápasu mezi lidmi, ve kterém budou vítězit silnější nad slabšími - ti nejsilnější a nejschopnější budou mít všechna práva (čili moc), ti, co v tomto boji přírodního výběru zcela propadnou, nebudou mít žádná práva. To je darwinisticko-ateistická vize budoucnosti lidstva.

Další zpráva z tisku do tohoto kontextu:

Třináctiletého školáka ve státě New York nevpustili do školy s růžencem

Bill Donachio z Americké katolické ligy a Barri V. Linn z organizace "Američané za oddělení církve a státu" brání třináctiletého školáka ze státu New York, jehož nevpustili do školy, protože si do školy nesl růženec (římsko-katolické čotky). Škola má zato, že růženec je náboženským symbolem.

Nakonec bylo školákovi dovoleno nosit růženec jen pod oblečením. Školák se však ohradil a prohlásil, že má právo veřejně vyznávat svou víru.

Americké centrum práva a spravedlnosti podalo na školu žalobu s tím, že škola porušila právo na svobodu slova a svobodu věrovyznání.

Regions na Credo ru

Poznámka:
Dnes otřásá západní "křesťanskou" Evropou křížové tažení proti křížům (např. umístěným ve školách či jiných veřejných, neřku-li dokonce státních, prostorách). Do problémů se však dostala např. letuška, která měla ve službě na krku jako přívěsek maličký křížek (bránila svůj křížek nakonec i soudní cestou - neuspěla). Všechny viditelné náboženské symboly jsou vytlačovány ze společnosti tak, aby nikde na veřejných místech nebyly k vidění - ať už zavěšené na stěnách nebo u člověka na krku.

V USA začaly být někdy před deseti lety na základě žalob ateistů odstraňovány kříže z budov všech státních institucí (dokonce i symbol Mojžíšova Desatera musel pryč ze soudní budovy). Státní pozemky, na nichž jsou vztyčeny kříže, začaly vlády amerických států prodávat soukromníkům, aby kříže nemusely být káceny.

Koho to vlastně napadlo sundávat ze stěn kříže? Je to neuvěřitelné, ale tato současná antikrucifixová idea nepochází z nějakých náboženských válek před mnoha staletími. Přišla s tím římsko-katolická církev v posledních desetiletích (před pouhým čtvrtstoletím). Šílený nápad odstraňovat kříže totiž vyšel z hlavy papeže Jana Pavla II. a to u příležitosti ekumenického shromáždění v Assisi v r. 1986, které tam tento papež uspořádal. Přímo ve svém katolickém klášteře sami katolíci odstraňovali krucifixy ze stěn, aby pohled na ukřižovaného Krista neurážel představitele ostatních náboženství, kteří se v Assisi na papežovo pozvání sešli. Asi nejznámější a nejvíce diskutovanou epizodou z průběhu těchto modliteb je odstranění krucifixu a jeho nahrazení soškou Buddhy před svatostánkem na oltáři v kostele sv. Františka.
Nedávno zemřelý kardinál Oddi na tuto událost vzpomíná těmito slovy: „Toho dne, když jsem procházel ulicemi Assisi, jsem byl svědkem skutečných znesvěcení řady posvátných míst. Spatřil jsem, jak buddhisté tančí okolo oltáře, na který umístili sochu Buddhy, okuřovali ji a uctívali. Nějaký benediktin hlasitě protestoval, policie jej však odvedla. Viděl jsem na tvářích katolických účastníků tohoto obřadu zřejmé rozpaky a zmatek“ (z rozhovoru v 30 Giorni, 1990, č. 11).

Pár záběrů jsem našel např. v katolickém antiekumenickém dokumentu na You Tube (od 50. vteřiny do 2. minuty). A dá se toho porůznu najít spousta.
To se opakovalo i při dalším všenáboženském shromáždění v Assisi (r. 2001-2):

»Tak například muslimové se sešli v podzemní kapli bratra Eliáše, jinak též místnosti A (celkem bylo místností A až I) a to proto, že je tato kaple orientována ve směru Mekky. Stejně jako z ostatních místností, i odsud se odstranily všechny kříže, aby nedošlo k urážce „náboženských citů“ přítomných imámů a muftí.«

Tyto a další podrobnosti jsou v našem článku, kde jsme shromáždili svědectví a diskusní příspěvky katolíků o těchto ekumenických akcích: zde.
Zpráva ze starých "Aktualit":
Po uplynutí deseti let od 1. mezináboženského setkání v Assisi, při kterém byly z areálu odstraňovány kříže (aby nepohoršovaly příslušníky nekřesťanských náboženství) a tibetští buddhisté za přítomnosti představitelů křesťanských církví položili na oltář chrámu sochu Buddhy a konali před ní svůj pohanský obřad, následovala přírodní katastrofa, která měla tragické následky a poničila celý historický areál. Při tom se stalo, že oltář, na němž byla položena buddhistická modla, byl vlivem otřesů půdy rozpůlen... (Také nastal sesuv půdy a celé místo bylo zaneseno bahnem.)
Videozáběry zřícení basiliky na You tube nebo zde s fotografiemi. Dokumentární film o této události.
Je to tedy Vatikán, kdo militantním ateistům vnukl celý tento nápad a kdo jim zároveň vyslal signál, že doba k odstraňování křížů už dozrává.











Zobrazit příspěvek č. 674 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2010
O rozkolech, lenosti, reptání a nesení kříže. A o Boží moci

8. NEDĚLE PO 50nici; nasycení pěti tisíců

1,10 Bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista vás prosím, abyste všichni spolu souhlasili a namísto vzájemných roztržek byli spojeni jednou myslí a jedním záměrem.
1,11 Z domu Chloé jsem se o vás, bratři moji, dozvěděl, že mezi sebou máte sváry.
1,12 Mám na mysli to, že jeden z vás říká: "Já jsem Pavlův," jiný: "Já jsem Apollův," další: "Já jsem Petrův" a další "Já zase Kristův."
1,13 Copak je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Byli jste snad pokřtěni v Pavlově jménu?
1,14 Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nekřtil, kromě Krispa a Gaia,
1,15 aby ještě někdo neřekl, že jste byli pokřtěni v mém jménu.
1,16 Pokřtil jsem vlastně i Štěpánovu rodinu, ale nevím, že bych křtil ještě někoho dalšího.
1,17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.
1,18 Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.
(1. Korintským)
Roztržky v církvi. To je bolestivé téma. Do jisté míry se vyskytovaly v církvi vždy. Už v dobách apoštolských někteří o sobě říkali: "Já jsem Petrův a já zase Pavlův..." Skutečná exploze trhající církev na kusy však přišla až ve 20. století. To je tak prudký nárůst rozkolů, jaký dějiny ještě nepoznaly. Platí to pro všechna věrovyznání. V jedné západní zemi, kde bylo začátkem 90. let státně zaregistrováno 2000 různých křesťanských církví (což už samo je číslo strašné), jich je začátkem 21. století zaregistrováno 10.000. Bylo by krásné, kdybychom mohli říci, že Pravoslaví se tato duchovní rakovina netýká. Bohužel není tomu tak. 20. století je dobou naprosto nevídaného počtu rozkolů za tak historicky krátkou dobu. A podobně jak bylo řečeno výše, závěr tohoto století je ve znamení strmého dalšího nárůstu toho procesu, který se dal přibližně před sto lety do pohybu. Vzpomínám si, jak jsme v 90. letech slýchávali, že v Řecku je šest pravoslavných církví (myslelo se to samozřejmě tak, že je tam jedna kanonická církev a vedle ní pět rozkolných nekanonických - vzájemně nevraživých - společenství). Dle poslední zprávy, kterou jsem někde zachytil, je v Řecku už 16 rozkolných subjektů prohlašujících se za pravoslavné církve. V ruském pravoslaví nastal pozoruhodný jev začátkem 21. století. Když se Ruská zahraniční církev sjednotila s Moskevským patriarchátem, část této církve sjednocení odmítla, leč neudržela jednotu a roztříštila se na spoustu vzájemně nevraživých rozkolných skupinek. Toto nekonečné štěpení těch, co se odštěpili, na menší a menší úlomky a drť, je charakteristickým rysem schismatu.

Ilustrační foto. Rozkolník. Tento "biskup" vypadá dosti šťastně, že? Sice ani neumí správně obléci biskupské roucho, ale hlavně, že je někde v nějaké své církvičce biskupem (a dokonce je ještě maltézským rytířem).
 
Bohužel, velice často jsou skrytou (a dobře maskovanou) příčinou oddělení od církve: osobní ambice zakladatele rozkolu. To je bezesporu případ největší rozkolné společnosti na Ukrajině - tzv. "Kyjevského patriarchátu", jehož vrchní představitel, samozvaný "patriarcha" Filaret (Denisenko), byl před dvaceti lety jedním z kandidátů na post moskevského patriarchy. Když pak nebyl zvolen patriarchou moskevským, tak náhle zapěl nacionální píseň o samostatné Ukrajině, prohlásil se alespoň patriarchou kyjevským (ten titul si vymyslel speciálně pro sebe) a odtrhl se od Moskvy. Podobný je případ zemřelé hlavy tzv. "opoziční řecké církve" čili "metropolity" Kypriana z Fili. Nejprve byl knězem v kanonické Řecké církvi, z níž odešel k jedné řecké rozkolné skupině, která ho vysvětila na biskupa; poté ji opustil, vytvořil si vlastní synod, aby se postavil do jeho čela. Prý kvůli výhradám k učení těch předešlých rozkolníků. Jenže o jejich učení byl informován již v době, kdy nim přestupoval z Řecké státní církve a jistě se s ním ještě podrobněji seznámil před tím, než se jimi nechal vysvětit na biskupa, jehož základní úlohou je přece toto učení hájit. Dokonce mu ani nevadilo, že ti, kteří ho na biskupa vysvětili (nechávám nyní stranou otázku opravdovosti čili platnosti jejich apoštolské posloupnosti), ho při jeho rozkolném odchodu jeho biskupské hodnosti zase zbavili. Přesto má svůj vlastní synod (tedy měl). A takových je v Řecku celá kopa. Inu, touha po vysokém postavení a vládychtivost už oslepila mnohé. Takoví se spokojí s jakýmkoliv zdáním duchovenské hodnosti, bez ohledu na to, že dle kánonů a posvátné tradice není vůbec skutečná.
Poslední desetiletí jsou plna rozkolů. A nejsou to zdaleka jen ty výše zmíněné. Nebudu zde nyní rozebírat, jaká je vina na straně rozkolných jurisdikcí a jaká je vina na straně kanonické církve. Necháme nyní stranou ekumenismus, nový kalendář i nějaké modernistické prvky. To jsou téma, jichž se občas dotýkáme zvlášť. Skutečností je, že vinu za vznikání rozkolu(ů) ve 20. století nesou obě strany: jak kanonická církev tak i rozkolníci. Jak pravil jeden starec o této věci: "Ďábel si na obou stranách našel, čeho se chytit." Tedy na obou stranách má své "držadlo", a tak může s tou či onou stranou zacloumat tak, aby vznikl rozkol.

Mohli bychom to jednoduše uzavřít tím, že za duchovní příčinu tohoto jevu označíme vzrůstající aktivitu ďábla. Víme z proroctví a vidění starců, že v průběhu první poloviny 20. století začali démoni vstupovat do světa v nebývalém množství a s nebývalou silou. A výsledky vidíme všude kolem sebe. A hlavně na lidech. Lidstvo se změnilo k nepoznání. Lidské myšlení je zkažené a z člověka vyprchává duchovní síla.
Dokonce i křesťanství se na Západě změnilo k nepoznání. Stačí se podívat na to, co všechno jsou dnes celé masy lidí schopny za křesťanství považovat, např. tzv. charismatické neboli letniční hnutí, které se nejen rozlezlo po většině protestantských církví, ale proniklo už i do římsko-katolické církve. Zde jsou různá autentická videa z tohoto prostředí (zvláště pozoruhodná jsou vystoupení slavného letničního "kazatele" Benny Hinna).
Tím se dostáváme k druhé příčině těchto smutných jevů, která tkví ve vnitřním stavu moderního člověka. Je pochopitelné, že duchovní chátrání, jemuž podléhá lidstvo v uplynulém století, se nevyhýbá ani pravoslavným křesťanům. Vždyť i oni jsou lidé a součástí lidstva. Nepřicházejí sem z nějaké jiné planety, ale pocházejí z dnešní civilizace a nesou na sobě stopy té nebývalé duchovní zchátralosti, kterou se lidé naší současnosti vyznačují.

Čím se tedy lidé, resp. dnešní pravoslavní křesťané, liší od generací žijících v předcházejících staletích? Bylo by možno zmínit více témat. Vyberu však nyní jen jednu vlastnost: duchovní lenost. To je zcela specifický typ lenosti.
Dnešní lidé nejsou nikterak zvláště líní tělesně. Dokážou se namáhat, dřít, pracovat do úmoru - zvláště, když jim za to kyne dobrá odměna. A když mají sedavé zaměstnání, chodí ve volném čase běhat po parcích, nebo se dřou na plantážích svých zahrádek apod. Ne, tělesná lenost by nemohla být typickým znamením pro dnešního člověka. A co duševní (psychická) lenost? Nebývalé množství našich současníků se věnuje duševní práci, myšlení je živí. Nemálo z nich se celý život vzdělává. Intelektuální činnost je dnes opravdu rozšířená - lidé sedí v kancelářích, studiích či laboratořích a pracují hlavou. Takže ani psychická lenost nebude charakteristickým znamením pro současnost.
A jsme u té duchovní lenosti. Co to vlastně znamená? Odpověď bude jasná, odvětíme-li si na opačnou otázku: "A co je to duchovní pracovitost?" Hezky a jednoduše by se dalo odvětit: "Modlitba." Leč skutečné jádro či základna duchovní práce leží trošku někde jinde. Pokud se něco dozvíte z knih starců, tak je to poselství, že tou základní duchovní dřinou, kterou musí podstoupit každý, kdo se chce na duchovní cestě pohnout z místa, je - přemáhání se neboli sebezapření. Potírání svého egoismu, svých představ o životě, o bližních, o církvi, o Bohu. Vyhlazovat tyto představy, které jsou nutně klamné (už kvůli tomu, že se skrze ně vyjadřuje lidský egoismus a nikoliv realita), a přijímat to, co Bůh dává.

Duchovní lenost tkví tedy v neochotě či neschopnosti k zapření svého ega, k sebepotírání. V tom je duchovní povadlost dnešních lidí, ztráta vnitřní tenze. Produktem této duchovní lenosti je zjemnělost, zhýčkanost. A vcelku upřímné, leč strašné přesvědčení, že vše by bylo v pořádku, kdyby to odpovídalo jejich představám o správném stavu věcí. Není dušehubnější způsob myšlení. A protože to, co se kolem nás je, nikdy neodpovídá našim představám, vzniká v člověku nespokojenost, reptání a to se stupňuje k nesnesitelnosti. Nepochopí-li člověk včas, že příčina není vně ale uvnitř jeho samotného, pak ho nesnesitelnost toho stavu dožene k pokusu vyřešit svůj strašný vnitřní stav provedením nějakých významných vnějších změn: rozvodem manželství, odchodem z církve, zbytečnou změnou zaměstnání, neustálým stěhováním či cestováním atd. atd., nebo dokonce sebevraždou.

Znával jsem ten půltucet lidí, kteří pak u nás před deseti lety zaváděli kyprianovský rozkol. Pokud bych se měl pokusit charakterizovat nějaký duchovní rys, který měli všichni společný, pak to byl: repot, nespokojenost a sebejistota. Ale hlavně to neustávající a duchamorné reptání. Někteří další lidé, kteří byli s nimi ve styku, vyprávěli, jak úmorným a vysilujícím dojmem na ně působilo, když se ocitli na nějakém jejich setkání. Ta zvláštní "napruženost" a naplňování mysli jedem souzení a odsuzování. Čmuchání po všech pokleslých jevech, jichž jen bylo možno někde se dopátrat. Žíznivé pídění se po skandálech nebo čemkoliv pochybném. A stálé rozebírání těchto jevů. Jako by se duše takových lidí živila už jen takovou zkaženou potravou. A mysl již pak nečiní skoro nic jiného, než jen do nekonečna přežvykuje shnilá sousta všelijakých zpráv o tom, co ten který biskup kde řekl nebo měl říci a neřekl, udělal nebo neudělal (a tím nemyslím nějaké zásadní skutky, ale kolikrát se jednalo o spíše nevýznamné drobnosti nebo opomenutí) apod. Když se někdo (zvláště bez příslušné erudice, zkušeností a duchovního poznání) příliš zabývá tím, co je kde nekanonické, propadá snadno sebedůvěře a pýše, a nakonec je potrestán tím, že sám se stane daleko více nekanonickým než všichni, které tak vášnivě odsuzoval.
Tím nemyslím, že by se v církvi nesmělo něco kritizovat (ani zde netvrdím, že by nebylo co kritizovat). Jenže mezi kritikou a reptáním je velice jasná hranice. Kritický postoj může člověka zatížit a může přinést člověku i jakýsi smutek nad stavem věcí. Konec konců je to někdy opravdu tíha. To je takový protestantský omyl domnívat se, že křesťan se musí stále veselit (o nebibličnosti protestantského názoru svědčí, že i Ježíš byl někdy smutný, ba, zaplakal; apoštolům řekl: svět se bude smát, vy budete plakat; apoštol Pavel napsal jeden dopis v slzách adal.). Křesťanská radost je jiného druhu. U svatých Otců sice najdeme krásná slova o neustálé radosti, ale stejně tak tam naleznete výzvu: Plačte. Duchovní radost se projevuje např. právě tím, že má člověk sílu nést kříž, unést i zármutek, protože nad tím vším pozemským trápením je nezemská radost, která je ovšem projevem přítomnosti blahodati. Ztratí-li křesťan blahodať (např. hříchem odsuzování), ztratí tím i radost, a pak se kříž (a např. zármutek) stává neunesitelným.

Kritizovat, polemizovat bylo vždy v církvi dovoleno - vždyť i mnozí svatí Otcové jsou toho příkladem. Jenže reptání to je něco zcela jiného - je to otevřený kanál do pekla, naladění srdce na pekelnou frekvenci (jak to říkal starec Paisij, který mysl přirovnával k rozhlasovému přijímači, který lze naladit na různé stanice; podobně lze mysl naladit buď na přijímání z nebe nebo na poslech "vysílače peklo"; a podle toho se tvá mysl naplňuje buď nebem nebo peklem). Vzpomínám si, jak jeden z prvních rozkolníků u nás se krátce před odchodem z naší církve svěřil mému příteli, že je pro něj velice těžké přijít do chrámu na liturgii (myslel tím - těžké duševně). Tentýž člověk mi vyprávěl zajímavé svědectví o duchovním stavu člověka před rozkolem. Když byl u nich doma na návštěvě a modlil se tam s těmi, kteří pak asi za dva měsíce odešli do rozkolu, bylo téměř nad jejich síly vyslovovat věty modlitby (doslova mj. řekl: "zatínali při tom zuby").

Nechá-li člověk v sobě zakořenit reptání, pak tím ze sebe shazuje svůj kříž a přestává kráčet za Kristem. Vydává se na jinou cestu. Takový člověk se dostává do duchovního stavu, kdy nechal ďábla, aby se zachytil svým hákem v jeho srdci, a pak ho ďábel táhne ven z církve; takoví nešťastníci už v církvi prostě nevydrží. Většinou věci už došly tak daleko, že nejsou schopni činit pokání a duchovně se uzdravit. A odchod do rozkolu tento smutný stav pak zafixuje na věky.

Tyto smutné stavy nastávají, když člověk nedbá rad starců a otců, ale důvěřuje svým myšlenkám (což je dle starců základní chyba v duchovním životě). Kdo důvěřuje svým myšlenkám a jde, kam ho vedou, otevírá se našeptávání ďábla a je smýkán, kam ho nečistý duch vleče. Pro démony není problém vstupovat do lidského myšlení poté, co jim člověk svou sebedůvěrou sám otevře cestu. Proto je tak důležité nechat si v duchovním životě poradit. Jenže ti, kteří se už nechali oklamat svými myšlenkami a kývli na toto ďáblovo dílo, se již radí jen sami mezi sebou, v kruhu stejně postižených. Každý, kdo má alespoň malou neklamnou duchovní zkušenost, by snadno rozpoznal jejich stav klamu. Jenže oni už většinou nikomu neuvěří, nikoho si neváží, jdou jako kůň s klapkami na očích vedený na uzdě pryč... Pohled na tyto lidi byl pro mne nejsmutnější zkušeností z celého mého duchovenského působení.
Vraťme se však k původní linii našeho zamyšlení. Bez přemáhání sebe není možná vnitřní čistota. Staroslověnština používá zvláštní terminus technicus "celomudrije", což nemá v češtině protějšek a tak to překládáme zjednodušeně jako čistota, což je však ještě dosti daleko od hloubky významu pojmu "celomudrije". Opisně převedeno by význam toho slova mohl být přibližně: myšlení nezkalené, mysl neroztříštěná, průzračně křišťálově pevná, celistvá, kompaktní, myšlení jako křišťál.

A takovou mysl nezískáš bez vnitřní disciplíny, bez sebezapření v myšlenkách. Prováděno důsledně je to vlastně vnitřní umírání. Jenže co vlastně při tom umírá? Lidský egoismus. To je podstata askeze. Proto říkáme, že askeze vede k očištění mysli. V takové, smrtí ega očištěné, mysli probleskuje Boží světlo Vzkříšení.
Včera byl svátek umučení posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny. Všichni tito mučedníci měli ve zvyku psát si deníky (i to je projev disciplinovanosti). Ty deníky byly nalezeny a publikovány. Kdysi jsem něco z nich četl. Vzpomínám si, že to bylo tenkrát pro mne dosti překvapivé čtení. A to právě tím, že deníkové zápisy vypovídaly o prostotě myšlení těchto lidí. A o čistotě jejich myšlenek. Uvědomme si, kdo byl ve své době car Nikolaj II. Jestliže se dnes říká (ať už oprávněně či jen jako úhybný manévr k odvedení pozornosti veřejnosti), že nejmocnějším mužem světa je americký prezident, pak v té době před sto lety platilo, že nejmocnější osobou na světě byl ruský car. Buď jak buď, dnešní čtenář bude při listování stránkami těch deníků cara a jeho manželky a dětí jistě alespoň mimoděk očekávat, že tam najde nějaké známky rozmařilosti, zhýčkanosti, lehkomyslnosti, svévole či jiné změkčilosti. Vždyť se jednalo o lidi na společenské špičce společnosti - v moci i v bohatství! Jenže to, co tam čteme, je svým duchem tak vzdáleno všemu, co bychom mohli považovat za úpadek lidské morálky! Nad stránkami popsanými malými dětmi, stejně jako nad zápisy cara, na nás dýchne asketický duch čistoty, klidu, prostoty, jednoduchosti. (Doporučuji k nahlédnutí.)

A tak nám včerejší památka mučednické carské rodiny (4./17. července) dobře ilustruje téma vnitřní čistoty a pevnosti, k němuž jsme se výše dobrali.
Sebezapření a čistota řeší vztah člověka s Bohem, řeší všechny problémy v církvi, řeší celý lidský život. Bez čisté nereptající mysli nemá člověk nic. Z toho vyplývá, že řešení všech našich problémů je uvnitř nás. Sebezapření řeší všechny problémy člověka. Starec Emilianos z athonského monastýru Simonos Petra nám kdysi tam na těch balustrádách vysoko nad mořem řekl: "Říkáme, že máme problémy s tím či druhým člověkem, s takovou či jinou záležitostí, s okolnostmi našich životů. Ve skutečnosti my sami jsme svým jediným problémem."

-----------------------------------------

P.S.

Zbývá jako poslední bod zamyšlení k této neděli zmínit, jak vlastně souvisí dnešní apoštolské čtení s úryvkem evangelia, který je tomuto čtení posvátnou tradicí církevního kalendária přiřazen.
Za onoho času, když Pán Ježíš...
14,14 ... vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.
14,15 Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: "Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu."
14,16 "Nemusejí odcházet," odpověděl jim Ježíš. "Vy jim dejte najíst."
14,17 "Nic tu nemáme," namítli, "jen pět chlebů a dvě ryby."
14,18 "Přineste mi je," řekl jim.
14,19 Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával ty chleby učedníkům a učedníci zástupům.
14,20 A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů.
14,21 Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.
14,22 Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
(Matoušovo evangelium)

Vodítkem nám budiž poslední verš z dnešní citace listu apoštola Pavla: Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.

Ti, kteří ze sebe shodili svůj kříž, reptáním zkalili a roztříštili svou mysl, vzdálili se čistotě, - o nich píše sv. Pavel, že poselství kříže je pro ně bláznovství a že spějí k záhubě (kéž by se dokázali ještě navrátit!).

Opačným směrem kráčejí ti, kteří v kříži vidí Boží moc. Kříž, který je sebezapřením a očištěním, otevírá duchovní zření, a člověk spatří všude Boží moc. Všude vidí působení Boží prozřetelnosti. A toto zření posiluje srdce člověka. A než člověk sám vlastním duchovním zřením uvidí všude kolem sebe Boží moc, tak zde má svědectví evangelií o Kristu a o mnohých projevech jeho Božské moci. Dnešní evangelijní perikopa je jedním z takových nejskvoucnějších svědectví. Rozmnožení pěti chlebů, nasycení pěti tisíců lidí z Ježíšových rukou. To je přece zázrak nad zázraky! To je takový záblesk Boží moci, který se zrcadlí zápisech evangelistů, že se jeho záře odráží přes stránky evangelia až k nám, abychom mohli i my přes propast dvou tisíciletí zahlédnout Boží moc a posílit tím své srdce. To nám dá sílu nést kříž, sílu k sebezapření a očišťování mysli.

Z perspektivy Boží moci, nebo-li z nadhledu nebeské výše nad světem, jsou vidět všechny naše pozemské problémy a situace, které se nám zdají být tak vážné a jimiž ďábel klame naše srdce, jako maličké, drobné a většinou i nikterak významné. Jen ponoření do pozemské marnosti propůjčuje těmto nepatrným úkazům zdání důležitosti, a pak lecjaká bezvýznamnost má náhle sílu zkazit lidské srdce. A stačí k tomuto pádu tak málo: "Zapomenout na Boží moc."












Zobrazit příspěvek č. 675 jednotlivě

Administrátor --- 2. 8. 2010
Z tisku

Většina Američanů má zato, že Bůh má zájem na jejich blahobytu

Většina Američanů je přesvědčena, že jim Bůh přímo pomáhá dosáhnout štěstí, blahobytu a úspěchu.

82 procent Američanů si myslí, že jim Bůh pomáhá při vážných rozhodnutích. 71 procent míní, že vše, co se s nimi děje, je součástí Božího úmyslu s nimi. 32 procent obyvatel USA nic neplánuje protože se domnívá, že vše je předurčeno Stvořitelem.

K těmto výsledkům došli experti z Torontské univerzity. Výsledky vědci publikovali v časopise "Sociology of Religion". Zároveň se domnívají, že náboženství stále hlouběji proniká do všech sfér života společnosti.

Interfax religia









Zobrazit příspěvek č. 676 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2010
O suchu a požárech v Rusku. Jaká je příčina a řešení živelných katastrof?

V Rusku řádí živel ohně. Doufejme, že plameny nepřinesou další renesanci pohanství

V Rusku jsou již týdny vysoké teploty - přes 30 stupňů a dále stoupají. Již před týdnem psaly noviny: " V Moskvě včera vystoupala rtuť teploměru až na 39 stupňů, což město nezažilo přes 150 let. Netypické teploty daleko přes 30 stupňů zasáhly také Sibiř." Nejteplejší a nejsušší léto za posledních 130 let proměnilo Rusko v pomyslný stoh slámy. Letos je Rusko nejteplejší zemí Evropy. V okolí Moskvy už nebyla pět týdnů teplota nižší než třicet stupňů. Vznikají požáry apokalyptických rozměrů. Ohni dává sílu ostrý vítr. Celé vesnice už lehly popelem (na ruských vesnicích jsou domy většinou celodřevěné). Voroněž je prakticky obklíčena ohněm. Hlášeny jsou desítky mrtvých. Tisíce lidí byly evakuovány. Hoří půl miliónu kilometrů čtverečních. K nejpostiženějším patří ruští zemědělci, kteří přišli o podstatnou část letošní úrody. S plameny bojuje na 180 tisíc hasičů a záchranářů vyzbrojených pozemní i leteckou technikou.

Pár titulků z ruských novin: "Obyvatelé vesnice u Moskvy: oheň za 12 minut strávil vše, co jsme nashromáždili za celý život" ... "Oheň už 10 km od hlavního města" ... "Požár v Rjazanské oblasti: ohnivý vichr ničil domy za 11 vteřin" ... "Dobrovolníci hasí požáry" ...

V chrámech se při bohoslužbách konají modlitby za déšť. Patriarcha moskevský Kyrill konal pobožnost za seslání deště a vyzval církev ke konání sbírek pro bližní postižené ohněm. Řecký biskup Nikolaos Mesogijský a Lavreotikijský, vedoucí delegaci řeckých poutníků na svátek sv. Serafíma Sarovského, předal moskevskému patriarchovi ze svých osobních prostředků 200 tisíc rublů s žádostí, aby byly tyto prostředky dány na pomoc obětím lesních požárů (Řecko samo má krutou zkušenost s rozsáhlými požáry: v srpnu 2009 a zvláště ničivé byly v r. 2007). Řecký biskup doufá, že jeho symbolická pomoc je jen začátkem skutečně účinné finanční pomoci všem postiženým.

V pondělí byl den sv. Eliáše - to je nebeský patron, k němuž se modlitby za déšť zvláště obracejí. Na výzvu patriarchy Kyrilla kněží ve všech chrámech shromáždili své věřící, aby se pomodlili za záchranu od výhně a za seslání deště.

Jak připomenul patriarcha, odpověď na otázku: proč přišlo takové neštěstí?, zač je to trest?, je prostá: za lidské hříchy. To je příčina všech pozemských neštěstí. Za celou dobu existence církve, byla každá podobná pohroma chápána a vykládána tímto způsobem.

Takovýto výklad běd a neštěstí udržuje pravoslavná církev dodnes. V západní církvi už dnes mají jiné chápání katastrof. Vzpomínám si, když byly před lety v naší vlasti katastrofální povodně, katoličtí biskupové v tisku ujišťovali národ, že se rozhodně nejedná o nějaký Boží trest.
Z toho plyne, že jediným lékem, který jde ke kořeni a léčí samotnou příčinu pohromy, je pokání. Osobní pokání každého člověka, který zpytuje své vlastní svědomí a lituje svých vlastních hříchů.

Kousek od Kyjeva začala začátkem léta myrotočit ikona sv. Sergeje Radoněžského, jednoho z hlavních patronů Ruska. Byla to předzvěst pohromy? Či pláč nad duchovním stavem Ruska?

Pochopí to dnešní lidé? Celá zeměkoule je ve stavu, který je jedním velkým trestem a napomenutím Božím. Jen v letošním roce, který je sotva za polovinou, už došlo ke dvěma strašlivým a v historii katastrofálně bezprecedentním únikům ropy do oceánu (skutečný objem uniklé ropy stále není znám a odhad je každých 14 dní zvyšován - jednou stonásobně, pak desetinásobně atd.). V Jižní Americe lidé právě umírají na nebývalé mrazy. V Číně záplavy. V Rusku požáry, jaké nikdo nepamatuje a s jakými není srovnatelný žádný záznam v letopisech a kronikách.

Vyslyší Bůh prosby za déšť? Bude se přimlouvat prorok Eliáš? Najdou dnes lidé - jako celek - ještě cestu k pokání? Odpověď budeme znát brzy. (A nebo se naplňuje proroctví jednoho ruského starce o "desátém roku"?)

----------------------

Jen se bojím, aby se lidé místo na nesnadnou cestu pokání nedali na vábivou cestu "služby bohům cizím". Pokání je těžké, magie je snadná. Pro našince to může znít nepochopitelně (starý pohanský "bůh" Radegast je pro většinu lidí pouho-pouhou značkou piva), leč lidé na východě mají jakési povědomí o starobylém pohanském čarování, zaklínání a magii. Ukrajina je toho plná. V Ruské federaci existují národy s relativně nedávnou pohanskou minulostí. Někde (především Sibiř) dokonce masově obnovují čarování a pohanské rituály jako svůj národní folklór a hledají v tom cestu k vlastní národní a kulturní svébytnosti (kterou stavějí proti "carské pravoslavné rusifikaci").

Konec konců ateismus a agnosticismus jsou jen přestupní stanicí od křesťanství k pohanství či jiné formě magie.

Pro ateistického resp. nábožensky netečného Čecha (ba i Moravana :-) mohou obavy z návratu k pohanství vypadat přehnaně. Leč magie "funguje" a nábožensky jen trochu citlivý člověk to snadno zjistí a nerozumně vztáhne ruku k této Bohem zapovězené možnosti jak dosáhnout svého. Zatímco osou křesťanského myšlení jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá," tak podstatu magického uvažování lze shrnout do slov: "Buď vůle má." A k tomu klesnout je tak snadné. V pohanství po tobě nikdo nechce ani pokání ani pokoru. Magie je nesena "mentalitou kreditní karty": přej si a vezmi si to (zaplatíš později a neptej se kolik). Jan Werich už za první republiky hovořil o obchodním domu značky: »Ber si a dej si« (divím se, že to nějaký obchodní řetězec ještě nepoužil jako svůj slogan čili logo). K tomu doba lidi vychovává, viz jasné poselství reklam: ty si to zasloužíš, ty za to stojíš, pro vás jen to nejlepší, nevaž se - odvaž se... Nemáš na to peníze?, my ti půjčíme - je to tak snadné (později sice kvůli malé půjčce přijdeš možná o střechu nad hlavou, ale kdo by se o to teď staral, když ti nějaká záložna sype penízky do kapsy).

Avšak zpět k tomu jak to pohanské kouzlení opravdu pěkně funguje. A to i co se dnes tak potřebného deště týče. Tváří v tvář výhni, suchu a ohni, proti němuž jsou všechny naše materiální možnosti a síly slabé, dolehne na člověka volba: buď se spolehneme na Boha, nebo si také můžeme pomoci sami čárami a magií, a vzkázat tím Pánu Bohu: "My tě nepotřebujeme." Nevěříte, že to může být tak snadné? Zde je zajímavý úryvek z jednoho článku:
Nyní už zesnulý umělec a badatel lidové hudby Dmitrij Pokrovskij byl vedoucím slavného folklórního souboru. Jednou vyprávěl takovou věc. Kdysi, bylo to v létě někdy začátkem 80. let, jeho soubor hostoval po různých městech Ruska. Měli tenkrát v repertoáru mj. velice starobylou píseň, která byla vlastně čarováním za příchod deště a za plodnost. Nalezl to zapsané v nějaké vesničce v Belgorodské oblasti, a tak to nastudoval. Dávná pohanská záležitost.

Tento kus na tehdejším turné zpívali při každém vystoupení. "A věř tomu či nevěř," vyprávěl Pokrovskij, "ale v každém městě, kde jsme měli tenkrát koncert, začalo příští den pršet a lilo vždy několik dnů. A to ještě není vše. V souboru jsme měli tři manželské páry. V době, kdy jsme cestovali s tímto repertoárem, všechny tři páry počaly děti." (Ze vzpomínek Lva Rubinšteina)
Česká televize dávala před pár lety pořad o Sibiři (již jsem se toho dotkl výše), kde v rámci obnovy svébytné a původní národní kultury obrátili pozornost k šamanům a jejich čarování a zaklínání. I tam je něco o pohanském vlivu na počasí. Je to dosti výmluvné samo o sobě. Uvedu sem prostě pár poznámek ze zvukové stopy filmového dokumentu a tomu, kdo si umí dát dvě a dvě dohromady, bude hnedle všecko jasné. Ve filmu jsou nejzajímavější vyprávění pracovníků muzeí. Nejsou to tedy žádné zkazky místních bardů či alkoholiků, ale svědectví vědeckých pracovníků.
Vypráví ředitelka jednoho místního muzea: "... Učitel založil muzeum a ze všech starých domů děti sesbíraly vše starobylé: nádobí a bytové zařízení, ale také dřevěné modly a přinášely je do muzea. Po pádu komunistické moci začalo národní obrození a to včetně starodávných pohanských tradic, kultů. A pak jsme pochopili, jak špatné bylo, že nás všechny ty staré zvyky odnaučili. Všechny ty staré šamanské modly jsou živé. Mnozí z těch, kteří chodili na ty výlety sbírat staré předměty, utrpěli nějaké neštěstí, mnozí umřeli, ani svatby se nedožili, mají nějaké běsy. A do toho muzea po soumraku nikdo nevkročí a cítíme se stísněně, když jenom jdeme kolem. Zdá se nám, že tam pořád jakoby někdo chodí a rámusí, a sobí zvonky tam jakoby zvoní. Staří i mladí se tam bojí chodit, když je tma."

"Jeden náš vědec pravil: Když kultura dosáhne nejvyššího bodu svého vývoje, nazývá se civilizací. A civilizace to je smrt kultury. Protože od toho momentu začíná úpadek kultury a stává se muzejní. Zde se v 90. letech objevil muzeální boom."

V muzeu ukazují dva mlýnské kameny, které spolu srostly. K tomu ředitelka muzea vypráví: "Když je chtěli odvést do muzea, vzali kameny, položili na sáně, ale nemohli se odtamtud dostat - stále jezdili v kruhu a vraceli se na stejné místo. Pak si uvědomili, že je potřeba vyprosit si požehnání od ducha toho místa - k tomu je potřeba naučit se nějaké zaklínání a obdarovat oheň kouskem loje. Když ten obřad vykonali, pak mohli odjet."

Jiný badatel říká: "Před 15 lety tu pracoval mladý vědec, který se zabýval zkoumáním šamanismu. Po celé zemi sháněl šamanské oděvy. Dva se mu podařilo sehnat, přivezl je sem do muzea a tady je studoval, jeden z nich patřil silnému šamanovi. Za dva roky těžce onemocněl, objevila se Bechtěrova nemoc, a nakonec to s ním dopadlo velice špatně - zabil ho na lovu jeho vlastní otec. Jiný vědec si pak ten šamanský kostým zkoušel obléknout a následně zešílel a zastřelil se. Poté byl kostým odeslán do jiného muzea na výstavu. Vedoucí toho muzea se přihodilo také něco velice nepěkného. Pak s tímto kostýmem pracoval hlavní výtvarník našeho muzea a také se dostal do neštěstí. Někdo ho praštil po hlavě. Zemřel nepřirozenou smrtí. Proto mají k tomu kostýmu naši pracovníci nedobrý vztah, všichni se ho bojí. Mají za to, že lepší je na něj vůbec nesahat."

Pracovnice z jiného muzea prohlašuje, že ve svém muzeu nemá žádnou pravou věc, protože se skutečně bojí mít tam něco z hrobky. Vše tam jsou kopie, vyrobené umělci podle obrázků. A s těmi pak mohou v klidu pracovat.

Po sběratelské činnosti začalo obnovování národních tradic. Existoval jakýsi veliký svátek, při němž se šaman klaněl slunci a lidé tančili a klaněli se horním božstvům. Vědci našli dávné zápisy tohoto národního svátku, rekonstruovali jeho průběh, způsoby provádění a tanců. A pak se to rozhodli v rámci národního obrození zavést znovu do praxe. K tomu se vztahuje následující vyprávění:

"Řeknu vám příhodu, kterou jsem viděla na vlastní oči. V r. 1991 se ve vesnici Botuli rozhodli provést také obřad. Asi v 10 hod. ráno přišel mladý zpěvák, který uměl naučená slova blahoslovení zpaměti a začal je zpívat. Žehnal přírodě a dobrořečil horním božstvům a pak měl rozlévat kumys. Nebyl to však pravý kumys. Používá se dnes vyrobený z kondenzovaného mléka. Pak sklenku od kumysu postavil na stůl jako sklenici od piva - dnem vzhůru. Nikdo si toho nevšiml. Bylo 10 hod. ráno. Počasí bylo velice krásné, na nebi ani mráčku. A najednou v poledne udeřil hrom. Všichni se divili, kde se vzal. A potom ze západu přiletěla černá mračna a strhl se uragán. Doposavad jsem něco takového viděla jen ve filmu, jak zuří na moři. Trval celou noc. Ohýbalo to stromy, v parku nikdo nezůstal. Všichni se vyděsili. Elektřina byla vypnuta. Všichni seděli po tmě a bylo jim hrozně, protože ta bouře řádila dva dny. Třetího dne, když doba svátku skončila, vše přešlo a příroda se tvářila jakoby nic. A to se opakovalo tři roky po sobě. Místní úředníci se tedy rozhodli posunout datum svátku: Když jsou 24. pokaždé takové uragány, bude to až 28. Jenže celá historie se opakovala..."

A jiná svědectví z filmu: Lidé si vyprávějí, že v řece Leně se utopilo několik mladých lidí, protože se na jejím břehu konaly nějaké hlučné oslavy a řece (zvané "babička Lena") se to nelíbilo. Další Sibiřan vykládá, jak nějací komunisté střelili větev z posvátného modřínu a jednomu z nich umřela mladá dcera a druhý soudruh umřel sám.

Je tam také pravoslavný chrám a kněz misionář. V závěru filmu jsou jeho slova: "Bohužel v době sovětského panování ateistická propaganda z lidí úplně vykořenila ponětí o křesťanství. Lidé neznají evangelium, modlitby, skoro nic. Staré pohanství někteří přijímají lehčeji, snáze ho chápou. Lidská přirozenost snadno upadá do hříchu - včetně hříchu uctívání pohanských model (dosl.: falešných svátostí). Není moc příjemné být toho svědkem. Lidé berou pohanské obřady často jen jako kulturní záležitost a nechápou duchovní podstatu takového počínání."
Podobná svědectví je potřeba uvádět, aby si lidé uvědomili, že pohanství v celé jeho síle není jen věcí minulosti a zápisů v dávných letopisech, ale může vycenit své zuby i na dnešní lidi, když mu začnou sloužit. Právě na takovýchto současných příhodách je nejlépe vidět, od čeho nás Kristus přišel osvobodit, od čeho byly celé národy osvobozeny christianizací.

Jak krutí jsou pohanští "bohové" a duchové řek, stromů a "posvátných míst", kteří jsou ve skutečnosti démoni toužící zotročit a vysávat člověka a dokážou s člověkem pěkně zatočit! Jak milostivý je k člověku Kristus Bůh, jenž si přeje člověka důstojného a svobodného! To je dávná zvěst svatých apoštolů, s níž chodili po světě, a to je zvěst, kterou je potřeba zdvihnout a připomenout i dnešním národům, které svou christianizaci prohlašují namnoze téměř za zlo a sílí v nich velebení starodávných kultů pěstujících "sepětí člověka s přírodou" (na současném značném rozšíření tohoto myšlení je založen úspěch takových kultovních filmů jako je např. Pán prstenů /ač jej Tolkien původně napsal jako zašifrovanou křesťanskou zvěst/ nebo třeba Avatar). Za současný ekologický pochmurný stav mnoha zemí nemůže příchod křesťanství, ale lidské hříchy, jež kazí člověka. Pokud by lidé chtěli provést nápravu ekosféry této planety pohanskou cestou a restaurováním starých démonických kultů, pak to jistě bude ta poslední kapka do poháru zkázy a přivolaní démoni, jimž lidé dají svou naivní vírou a pohanským zaklínáním a oběťmi sílu, zacloumají se světem tak jako s těmi Sibiřany, jenže ve velkém... Vždyť všechno příšerné řádění přírodních živlů je vlastně svého druhu příchodem pekla na zemi.









Zobrazit příspěvek č. 677 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2010
Z došlé pošty

Přišla mi zajímavá reakce na článek o požárech:

... na podporu clanku *O suchu a požárech v Rusku. Jaká je příčina a
řešení živelných katastrof? (č.
676 prikladam aktualny set z 9.7. z Profimedie:

http://www.profimedia.sk/zobraz_prehled_z_mailu.php?id=123858









Zobrazit příspěvek č. 678 jednotlivě

Administrátor --- 5. 8. 2010
Svátek cyrilometodějských pětipočetníků: Klimenta, Angelára, GORAZDA, Nauma a Sávy

Pouť na Horu sv. Klimenta u Osvětiman (tuto sobotu)

Přeosvícený vladyko, důstojní otcové, sestry a bratři, Moravané, Češi, Slováci a všichni další Národové,
ještě jednou připomínám letošní oslavu svátku sv. Sedmipočetníků na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman v sobotu 7. srpna. Sv. liturgie začíná v 10,00 hodin, slouží vladyka Jáchym a duchovenstvo, které připutuje a bude vybaveno liturgickým rouchem (bílá, zlatá, prostě světlá barva), zatím mám avízo, že bude několik kněží. Pokud bude pršet, tak zmokneme. (Biskup a nejdůstojnější otcové se v takém případě uchýlí ke službě v přilehlé kapličce; my ostatní budeme mokří). Doprovodné atrakce ani stánky s klobásami nejsou zajištěny. Občerstvení bude takové, jaké si přineseme. Chcete-li, informujte o pouti své přátele.
V Kristu

Kliment







Z webu www.pravoslavi-strilky.cz



Další místopisné podrobnosti viz loňský příspěvek č. 526 (pozor, hodina je jiná).









Zobrazit příspěvek č. 679 jednotlivě

Administrátor --- 5. 8. 2010
Nový film

Rozhovor se sinajským mnichem a jeho přítelem beduínem

Něco pro potěchu duše

Najdete na www.pravoslavi.cz/filmy






Zobrazit příspěvek č. 680 jednotlivě

Administrátor --- 6. 8. 2010
Z došlé pošty

Fotografie požárů v Rusku. Kouřem zamořená Moskva







(Kliknutím na fotografii si ji zobrazíte ve větším rozměru)







Zobrazit příspěvek č. 681 jednotlivě

Administrátor --- 10. 8. 2010
Požáry v Rusku

Něco z došlé pošty a další články na téma hořící Rusko


Nejprve článek z novin:

Nezaregistroval jsem, že by české humanitární organizace vyzvaly k solidaritě s poškozenými v Rusku

Rusko i Ukrajinu sužují požáry. ... Premiér Vladimír Putin přerušil export obilí. Tato poslední informace vyvolala v Česku nebývalou odezvu. Odborníci na zemědělství vysvětlují, že nám nehrozí zdražení pekárenských výrobků ... Je náš žaludek to jediné, nač myslíme?

Nezaregistroval jsem, že by naši ekologičtí nadšenci vyzvali vládu k pomoci Rusku při likvidaci požárů, i když požáry devastují krajinu a likvidují živočišné druhy v míře nebývalé. Hoří např. mordovská přírodní rezeravace.

Také jsem nezaregistroval, že by české humanitární organizace vyzvaly k solidaritě s poškozenými.

Také jsem si nevšiml, že by byl v Česku zřízen fond obnovy spáleného ruského venkova, zveřejněno číslo účtu, na který by zajisté naši občané zaslali dle možností svoje peníze. I křesťané mlčí… Pravoslavní bratři je nechávají v klidu.

Jestliže jsme dokázali, a jsem na to hrdý, pomoci při likvidaci následků zemětřesení na Haiti, nebo v roce 2008 v zpustošeném New Orleansu, určitě bychom se mohli sami sebe více vážit, jestliže by jinak rusofóbní česká administrativa nalezla smysl pro realitu.

Výběr z článku na Britských listech. Celý článek zde.



Z došlé pošty:

Dobrý den,
nejsem pravoslavný, ale jsem pravidelným čtenářem Ambonu. Vaše příspěvky jsou velmi zajímavé, zejména protože se na svět dokážou podívat ze zcela jiné perspektivy než jsem zvyklý. Samozřejmě se závěry o katastrofách jako trestu božím bych si dovolil pochybovat, ale v souvislosti s tragickými požáry v Rusku mě zarazila jiná věc, a to informování českých médií.

Jednak o požárech jsem se dozvěděl v krátké zprávě někde na páté straně Lidových novin, a to v době, kdy už měly požáry na svědomí první desítky obětí, o škodách na majetku nemluvě. Když vezmu v úvahu, že jsem každou zimu informován o kolapsech na kalifornských dálnicích, v důsledku čerstvě napadaného sněhu, nemohu se ubránit dojmu, že Rusové jsou zřejmě nějaký měněcenný národ, o kterém se informuje jen, když něco udělá špatně. Samozřejmě pomíjím obvyklý komentář: za rozšíření a nezvládnutí požárů může ruská vláda, místní úřady a ruská neschopnost vůbec atd. atd.

A na druhé straně jsem si říkal, co by se v médiích strhlo, kdyby se gigantická ekologická tragédie úniku ropy nestala v Mexickém zálivu, ale třeba někde u Vladivostoku. Jak by se v televizi střídali ti odborníci na mezinárodní vztahy, Saša Vondra by navrhnul vyloučit Rusko z OSN a všichni by věděli, že TOHLE SE MŮŽE STÁT JENOM V RUSKU....

Tak to jen tak na okraj. Prostě mě to vyvážené zpravodajství tak nějak trklo do očí.

Hezký víkend a pokračujte v Ambonu. Je to zajímavé čtení i pro nepravoslavné.

Libor Kožušník


To není mlha ale jedovatý kouř. Oranžové nebe nad Ruskem

Z příčiny veder zahynulo v Rusku už 5.000 lidí. Přímých obětí požárů je 53. Bez střechy nad hlavou je 3000 lidí.

-----

Mimořádné vedro a jedovatý smog v Moskvě způsobil, že tam nyní umírá denně 700 osob - což je dvojnásobek normálního stavu, konstatoval Andrej Selcovskij, šéf zdravotnického oddělení komunálního úřadu v Moskvě. Teplota v Moskvě dosahuje 38 stupňů Celsia. Jedovatý smog způsobily nezvládnutelné požáry v okolí Moskvy. Lidé nosí na obličejích masky.

Moskvané se shromažďují v klimatizovaných nákupních střediscích a kavárnách, ale slabí a staří lidé mají velké problémy s dusivým vedrem a smogem. (Celý článek)




Dusivá apokalypsa. Ruští věřící chápou katastrofální požáry jako Boží trest

Duchovenstvo i světští křesťané Moskevské eparchie Ruské pravoslavné církve uznávají, že příčinou přírodní pohromy v Rusku jsou hříchy, a vyzvali patriarchu Kyrilla, aby vyhlásil půst.

S žádostí o vyhlášení třídenního půstu se obracejí na patriarchu duchovní i laikové v souvislosti s živelnou katastrofou.

"Vaše svatosti, jak jste správně poznamenal, příčinou všech neštěstí (a to současné nevyjímaje) jsou naše hříchy, naše odstoupení od Boha a nedostatek touhy z celého srdce činit pokání a změnit svůj život. Radostně jsme splnili Vaše požehnání (ke konání sbírek), vždyť skutky milosrdenství, modlitby a pokání jsou nutné pro každého křesťana," píše se v prohlášení šířeném po internetu.

"Bohoslužby a osobní pokání jsou naprosto nutné, ale nedostatečné k uzdravení současné situace ... Myslíme si, že je nutné, aby celý národ přinesl pokání, vždyť provinilý není jeden člověk, ale celý odpadlý národ ... Neobviňujme nikoho konkrétního, vždyť i my jsme hříšní lidé ... V Písmu svatém jsou příklady z doby Starého zákona, kdy lidé přinášeli Bohu kající půst ... a k tomu si vyprošujeme Vaše požehnání a také vás prosíme, abyste se s touto iniciativou obrátil k celé Ruské pravoslavné církvi."

Podpisy pod petici se sbírají na farnostech i na internetu.

Interfax Religia



Kopání protipožárních příkopů kolem vesnic


Ruská pravoslavná církev vybrala už šest a půl miliónu rublů na pomoc těm, kteří byli postiženi požáry.









Zobrazit příspěvek č. 682 jednotlivě

Administrátor --- 15. 8. 2010
Kázání o spravedlnosti

11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

Evangelium podle Matouše (18. kap.)

18,23 Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
18,24 A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.
18,25 Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.
18,26 Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´
18,27 Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
18,28 Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´
18,29 Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´
18,30 On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
18,31 Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
18,32 Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.
18,33 Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´
18,34 Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
18,35 Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru."

Království nebeské je podobno králi - to znamená, že tajemství odpuštění je skryto v Boží blahodati, v tajemství nebeského Království.

Král žádá od svých služebníků vyúčtování a mezi nimi je jeden, který mu byl dlužen 10.000 talantů. Je to tak obrovská částka, že ji nemůže vyrovnat. Představte si, že by k vám přišli a oznámili vám, že musíte okamžitě zaplatit deset milionů dolarů (a to stále není tolik, kolik bylo tenkrát 10.000 talantů). Kristus chce ukázat, že náš dluh před Bohem naprosto převyšuje naše schopnosti vyrovnat jej. Král se rozhodl prodat služebníka i jeho rodinu do otroctví, dokud nezaplatí vše. On však padl na tvář a prosil o posečkání a ponechání jej na svobodě; slibuje, že vše zaplatí. Když král viděl, že služebník se odhodlal vykonat něco nemožného, smiloval se nad ním a odpustil mu dluh. Odpuštění bylo uděleno kvůli tomu, jak se ke svému dluhu postavil -- tj. za to, že uznal oprávněnost vymáhat dluh, a za rozhodnost služebníka učinit spravedlnosti zadost -- nikoliv kvůli neschopnosti vyrovnat dluh.

Vidíme, že provinilec byl osvobozen, kdežto nevinný člověk (král) splatil dluh. Vždyť vymazal deset tisíc talantů z toho, co mu patřilo. Tento příklad nám poodhaluje tajemství Kristova odpuštění. Odpouštění tkví v nezaslouženém utrpení za viníka. Jenže člověk dle své současné přirozenosti má sklon spíše nechat někoho zakovat do řetězů než ho propustit, dožadovat se svého než odpustit.

Pán Ježíš pokračuje v podobenství. Služebník pln radosti vychází ven a nachází člověka, jenž mu byl dlužen nevelkou částku - sto denárů. Někdo spočítal, že je to pět set tisíckrát méně než dluh, který mu byl právě prominut. Přesto však požadoval jeho úhradu. Chytil ho za krk, rdousil ho a žádal po něm ihned vyrovnat dluh. Chudý dlužník mu padl k nohám a začal prosit toho, kdo před chvílí stejně tak prosil, se slibem všechno uhradit. Obracel se k němu těmi samými slovy, jimiž získal odpuštění první služebník. Ten však nechtěl posečkat. Nechal ho uvrhnout do žaláře, dokud nesplatí svůj dluh.

Bylo to tak pobuřující jednání, že přátelé toho chudáka, otřeseni tou nespravedlností, zpravili o všem krále. A ten tomu původně omilostněnému zlému služebníku následně měřil stejnou mírou, jakou on měřil svému dlužníku, - nechal ho mučit vězením, dokud nebude jeho dluh zaplacen. A na závěr slyšíme: "Tak i Otec můj nebeský bude postupovat s vámi, jestli neodpustíte každý z celého svého srdce bratru svému jeho prohřešení."

Snažme se z této hádanky pochopit tajemství odpuštění. Ve světě existuje spravedlnost. Král vyžaduje vyúčtování našich dluhů. Jeho spravedlnost je však vyšší než (světská) spravedlnost, a proto se dlužníkovi dostává prominutí. Pokud se však ten, jemuž bylo odpuštěno, nic nenaučí a nepochopí, že (skutečná) spravedlnost může být jen tehdy, když stojí nad spravedlností, a dožaduje se toho, co mu dle spravedlnosti patří, páchá tím křiklavou nespravedlnost. A pak mu král připomene, že ve světě existuje spravedlnost.

Právě proto, že svět usiluje uskutečnit spravedlnost bez Boha, bez vyšší spravedlnosti, je na světě tolik nespravedlnosti a krutosti, kdy se lidé všude vzájemně obviňují, odsuzují a trestají.

Žalář - to v biblickém jazyce znamená peklo (podsvětí). Za mříže tohoto pekla, v němž žijeme uprostřed hříchu, nás dostává neodpouštění. Musíme se vystříhat toho, co se nazývá juridismus, tj. toho, na čem většinou stojí obvyklá spravedlnost. Usilujme o to, co je vyšší než světská spravedlnost. Falešné odpuštění však není odpuštěním.

Musíme se snažit mít vyšší spravedlnost, abychom si proroctví (o spravedlnosti Božího Království) nespletli s utopiemi (o spravedlivém společenském řádu či státním zřízení na zemi). Abychom si uprostřed reality současného zla, jež už překonává nejzazší meze, zachovali úsilí o nejvyšší a absolutní dobro. Aby apokalypsa a strašný soud nebyly krutou karikaturou lidského života, jemuž je předurčena historie se šťastným koncem, kde je všem všechno odpuštěno bez jakékoliv zásluhy člověka.

Odpuštění není jako dostat měšec s penězi, s nímž radostně odcházíme, protože dluhy jsou prominuty. Přijmout odpuštění znamená, že chci existovat dokonale lidským způsobem - být člověkem, který odlišuje dobro od zla, vidí zlo ve světě a nenávidí je. Odpuštění je totiž nejvyšší formou boje proti zlu a nikoliv smír se zlem. Jen když nedávám prostor ďáblu, mohu se přibližovat k Bohu. Vždyť přece, jak bych mohl odpustit a vzít tím na sebe následky hříchu druhého člověka, když jsem smrtelně raněn svým vlastním hříchem (a neléčím se)? Čím bych mohl zaplatit za druhého člověka, když jsem sám žebrákem a patřím do vězení?

Kde však mám vzít srdce, jež by bylo schopno promíjet, čili upřímně milovat a dosahovat vyššího dobra? Vždyť Bůh tak vysoko hodnotí odpuštění, že nejen sám odpouští, ale všem ukládá povinnost odpouštět. Jelikož ví, že nejsme schopni dát Mu to, co po nás žádá, bere na sebe vše, co se námi děje. Nepřítomnost našeho odpuštění vyplnil svým odpuštěním a dává nám je. A nepřijímáme-li tento dar, nepřijímáme nejen své bližní ale ani Boha, a není pro nás žádného odpuštění.

Podobenství obsahuje tajemství, které může být rozhodující pro každého jednotlivého člověka i pro celé lidstvo. Odpuštění, jehož se nám od Boha dostává, nám odhaluje strašnou cenu hříchu. Nikdo nemůže úplně pochopit, jak se uděluje odpuštění, které překonává všechnu spravedlnost, když neuzří Syna Božího, který se stal člověkem. Odpuštění, které se nám nabízí, bylo draze zaplaceno - krví Kristovou. Řeč se tu vede nejen o moudrosti, ale i "bláznovství" Kristově. Skrze odpuštění k nám přichází nejhlubší pochopení obludnosti hříchu. Tak přichází i pokání otvírající nebeské Království a soucit s každým hříchem raněným člověkem.

"Blažen je ten, jemuž je odpuštěno provinění a jeho hříchy jsou přikryty. Blažený je muž, jemuž Hospodin nepočítá hřích jeho." (Řím 4,7-8; Ž 32,1-2) Naše radost z tohoto blahodatného daru nám nedovoluje držet si jej pouze pro sebe. Víme-li, za jakou cenu jsme obdrželi své prominutí, pak se přece vyvarujeme takové smělosti, ba, drzosti, abychom neodpustili tomu, komu máme odpustit my.

Žijeme uprostřed pekla na zemi. Nejsme andělé. Jsme slabí lidé. Bojujeme s hříchem, leč dopustili jsme mnoha hříchů a křivd. Neodpustíme-li si vzájemně, zlo zůstane ve světě a bude se hromadit. Pak bude vstupovat i do církve a naše společenství by tím přestalo být Církví Kristovou. Křesťanský lid není lidem se světskou mocí, je to lid víry v Ježíše Krista, který přišel získat a zachránit hynoucí. Je to lid, jemuž bylo odpuštěno. A protože došel odpuštění, je povolán, aby nesl evangelium Božího odpuštění všem lidem. Můžeme o tom mocně vyprávět a svědčit před všemi lidmi.

Ve světě existuje spravedlnost, bez níž nemůže být to, co je nad spravedlností. Avšak nejvyšší nespravedlnost spočívá v zavržení toho, co stojí nad spravedlností. V současné poslední etapě lidské historie naplníme své křesťanské předurčení v té míře, v jaké budeme věrni tomuto tajemství. Pouze spolu s Kristem, v opozici vůči "spravedlnosti" každého hříchu, který panuje ve světě, můžeme se opravdově modlit. Spolu s Kristem řekneme těm, kteří nás křižují: "Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

Přepis audiozáznamu kázání prot. Alexandra Šargunova









Zobrazit příspěvek č. 683 jednotlivě

Administrátor --- 24. 8. 2010
Svátek sv. Gorazda v Hrubé Vrbce

POZVÁNKA

Na sváteční bohoslužebné setkání
u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda
do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce,
které se letos uskuteční ve dnech
3. - 4. září 2010.

Program bohoslužeb:

V pátek 3. září:
19 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií, jitřní, 1. hodinka

V sobotu 4. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, 3. a 6. hodinky, Pravidlo ke svatému Přijímání
10 hod.: Božská Liturgie

Občerstvení po bohoslužbě v pátek i v sobotu zajištěno, pokud budete organizovat větší množství poutníků, prosím zavčas nám to sdělte. Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 17-ti postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili.

Na setkání se těší biskup Jáchym







Zobrazit příspěvek č. 684 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2010
Příspěvek do české pravoslavné hymnografie

Služba sv. mučednici Ludmile

Na stránku pravoslavného downloadu byla přidána služba sv. Ludmile (dvě brožury: akathist a služba pro večerní a liturgii).

Je tam i krátké pojednání o životě sv. Ludmily a dobových okolnostech. Připojena je i typikonální poznámka o způsobu a skladbě služby.

Zároveň se tam navrhuje, aby byl ke svátku sv. Ludmily 16. (resp. 29.) září (den umučení) přidán ještě další svátek 21. října (resp. 3. 11.) jakožto den přenesení svatých ostatků. Oslavovat den "nalezení svatých ostatků", jako druhý svátek světce, je v Pravoslaví obvyklou praxí.






Zobrazit příspěvek č. 685 jednotlivě

Administrátor --- 31. 8. 2010
Svátek v Třebíči



70. výročí vysvěcení chrámu
sv. Václava a Ludmily v Třebíči



Vážený otče, drazí věřící,

s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, si Vás a Vaši obec dovolujeme pozvat do Třebíče na oslavu 70. výročí vysvěcení chrámu sv. Václava a Ludmily, která se bude konat v sobotu 18. září 2010.

Archijerejská liturgie začne v 10.00 hodin, zpívat bude sbor katedrálního chrámu sv. Václava v Brně.

Na setkání s Vámi a na společné modlitby se těší

Pravoslavná církevní obec v Třebíči
a jerej Georgij Biljak s rodinou


DŮLEŽITÉ: Z organizačních důvodů prosíme všechny duchovní správce, aby včas předem ohlásili počet zúčastněných věřících.
tel: 605258664, 568421561, e-mail:bilyak.yuriy/zavinac/centrum.cz.

Duchovní otce zároveň prosíme, aby si s sebou přivezli slavnostní bohoslužebná roucha barvy bílé nebo zlaté.






Zobrazit příspěvek č. 686 jednotlivě

Administrátor --- 1. 9. 2010
Upoutávka na nově počeštěný film

Starci Pskovsko-pečerského monastýru

Během léta jsme dokončili práce na titulkování vskutku jedinečného ruského dokumentárního filmu o Pskovsko-pečerském monastýru. V roce 1986 tam archimandrita Tichon - tenkrát jako mladý člen mnišského bratrstva - natočil na video tehdejší starce (za všechny zde vzpomenu známého otce Joanna Krestjankina) a svou kamerou zachytil interní život monastýru. Vznikl jedinečný dokument - unikátní nejen tím, že mniši nedovolovali nikomu cizímu, aby život v monastýru takto zblízka natáčel, a tudíž podobná filmová svědectví vznikají jen velice ojediněle. Unikátní je totiž především kvůli osobnostem zde zachycených starců.

Autor filmu čekal se zveřejněním natočeného materiálu čtvrt století, než zemřou všichni starci, kteří jsou v dokumentu zachyceni (tyto záběry promítal v průběhu té doby jen neveřejně - a to ve svém monastýru jednou do roka - vždy před začátkem Velkého půstu; vzpomínku na veliké starce měli mniši jako duchovní inspiraci a povzbuzení k velkopostní askezi). Když zemřel poslední z těchto starců (otec Joann Krestjankin), připravil autor z pořízených záběrů dokumentární film a doprovodil ho vlastním komentářem, aby z něj všichni mohli čerpat poučení i duchovní útěchu.

Zatím nabízíme krátkou upoutávku (ta je bez titulků, protože prakticky vše, co zde autor filmu praví, je obsaženo i ve filmu samotném). Někdy příští týden by měl být film k dispozici na "pravoslavi.cz/filmy".














Zobrazit příspěvek č. 687 jednotlivě

Administrátor --- 2. 9. 2010
Z došlé pošty

Pozvánka na

VÍKENDOVÉ SETKÁNÍ PRAVOSLAVNÉ MLÁDEŽE VE VILÉMOVĚ


S požehnáním Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa a jménem Bratrstva pravoslavné mládeže zveme všechny mladé pravoslavné věřící ve věku 15-35 let na víkendové setkání pravoslavné mládeže v moravském monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle od pátku 10.9 do neděle 12.9.

Setkání má za cíl umožnit nám, mladým křesťanům, blíže se poznat s vrstevníky též víry, vyznávající Krista. Ve společenství stejně starých bratří a sester se nám jistě podaří okusit plnost Božího požehnání a strávit příjemný víkend v krásném monastýru a jeho okolí.

Chtěl bych poprosit všechny otce duchovní v Čechách i na Moravě, aby s pozvánkou o vilémovském setkání mládeže seznámili své mladé farníky a umožnili jim tak poznat nové přátelé v Kristu z dalších částí republiky.

TERMÍN: 10. - 12. 9. 2010

MÍSTO: monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle

PROGRAM: - společné modlitby, sv. liturgie - besedy - promítání fotek a povídání o cestě na Solovecké ostrovy - Rusko (Ivo Vrobel) a o cestě do Gruzie a Arménie (Jan Křipač) - společenské hry, výlety do okolí, seznamování

POZNÁMKY K AKCI: - prosím poutníky, kteří se hodlají setkání zúčastnit, aby napsali email na adresu ivo.vrobel/zavinac/gmail.com - začátek setkání je v pátek od 18 hodin (možno přijet i později) - konec je v neděli po sv. liturgii - na jídlo a ubytování v monastýru přispěje česká pravoslavná církev - pokud budete mít vlastní zajímavé téma na besedu či se budete chtít podělit o zážitky a fotky z prázdninových cest (zejména po pravoslavných zemích), napište prosím předem na ivo.vrobel/zavinac/gmail.com - přítomen bude otec duchovní Libor Josef Kratochvíla - pořádá BPM

DOPRAVA: vlastní - vlak do Olomouce (www.idos.cz), potom autobusem z autobusového nádraží do Vilémova. Odjezdy autobusu z Olomouce (Vilémov): 15:00 (16:11); 18:45 (19:49). - po domluvě je možnost odvozu omezeného počtu lidí z Olomouce autem

KONTAKT: Prezident BPM: Ivo Vrobel
ivo.vrobel/zavinac/gmail.com
+420 608 737 130








Zobrazit příspěvek č. 688 jednotlivě

Administrátor --- 9. 9. 2010
Dvě novinky na pravoslavném downloadu

Svátková minea. Projekt postupného vydání českého znění rozšířené svátkové mineje.

Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Ke každému měsíci jsou dvě brožury: hlavní, což je textová část, a pomocná brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.


Svátková minea - ZÁŘÍ. POZOR - zatím pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).
Obsah:
1. září – Začátek indiktu, tj. nového roku
6. září – Památka zázraku archanděla Michaela
8. září – NAROZENÍ PŘESVATÉ BOHORODICE
9. září – Svatých Jáchyma i Anny
13. září – Památka obnovení chrámu Vzkříšení
14. září – POVÝŠENÍ UCTÍVANÉHO KŘÍŽE
26. září – Zesnutí sv. apoštola Jana

----

Další bohoslužebná brožura:

Obřad svatého Kříže (koná se na svátek Povýšení svatého Kříže a na 3. neděli velkopostní - uctívání svatého Kříže; součástí jsou stichiry, kondaky a tropary pro tyto dva dny; připojena je notace posvátných hymnů. Popis postupu obřadu uctívání svatého Kříže: vynášení Kříže, pozdvihování Kříže a klanění se Kříži. (Oproti dříve zde vystavenému textu o pozdvihování Kříže je toto vydání přepracováno a významně rozšířeno.)

www.pravoslavi.cz/download













Zobrazit příspěvek č. 689 jednotlivě

Administrátor --- 13. 9. 2010
Nově počeštěný film

Starci Pskovsko-pečerského monastýru

Nedávno upozornili krátkou video-upoutávkou (v příspěvku č. 686) na film o starcích Pskovsko-pečerského monastýru. Titulky jsou hotovy. Dnes jsme provedli ještě pár korektur a film "Monastýr" je v doprovodu českými titulky k dispozici jak k prohlížení na webu tak i ke stažení.

Hledejte na webu s odkazy na pravoslavné filmy: www.pravoslavi.cz/filmy








Zobrazit příspěvek č. 690 jednotlivě

Administrátor --- 8. 10. 2010
Služba sv. Václavu

Návrh večerní bohoslužby a liturgie ke sv. Václavu

Na níže uvedené adrese je dispozici PDF soubor s brožurou obsahující službu (i s notacemi).

http://www.pravoslavi.webzdarma.cz/

(Na naši stránku "pravoslavi.cz/download" nemáme nyní možnost uploadovat kvůli technické poruše, proto jsme zřídili nouzovou stránku, odkud je možno si nové soubory stáhnout.)





Zobrazit příspěvek č. 691 jednotlivě

Administrátor --- 12. 10. 2010
Novinka na pravoslavném downloadu

Svátková minea pro říjen.
Projekt postupného vydání českého znění rozšířené svátkové mineje.

Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Ke každému měsíci jsou dvě brožury: hlavní, což je textová část, a pomocná brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.


Svátková minea - ŘÍJEN.
POZOR - zatím pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).

Obsah:
1. října – Záštita přesvaté Bohorodice
11. října – Památka svatých Otců VII. všeobecného sněmu (koná se nejbližší neděli)
26. října – Sv. velikomučedníka Dimitrije Soluňského


PDF soubory s brožurami jsou k dispozici na níže uvedené adrese:

www.pravoslavi.webzdarma.cz

(Na naši stránku "pravoslavi.cz/download" nemáme nyní možnost uploadovat kvůli technické poruše, proto jsme zřídili výše uvedenou nouzovou stránku, odkud je možno si nové soubory stáhnout.)






Zobrazit příspěvek č. 692 jednotlivě

Administrátor --- 2. 11. 2010
Dochází nám vůbec, v jaké době to žijeme?

Věděli jste to?

Jste-li v Číně jeden člověk z milionu, pak existuje 1.300 lidí takových jako vy.

Čína se brzy stane nejpočetnější anglicky hovořící zemí na světě.

25 procent indické populace s nejvyšším IQ je více, než veškeré obyvatelstvo USA.
To znamená: v Indii je více chytrých dětí, než je v Americe všech dětí!

Věděli jste to?

Deset v roce 2010 nejžádanějších profesí - v roce 2004 vůbec neexistovalo.

Dnes připravujeme žáky k práci, která zatím ještě neexistuje, k používání technologií, které ještě nebyly vynalezeny, a aby řešili problémy, o nichž ještě nevíme, v čem budou spočívat.

Ministerstvo práce USA spočítalo, že dnešní žáci vystřídají 10 - 14 zaměstnání, než dosáhnou věku 38 let.
Jeden ze čtyř pracovníků bude ve svém momentálním zaměstnání méně než rok. Jeden ze dvou méně než pět let.

Věděli jste to?

Každý osmý sňatek v USA v minulém roce (2008) byl výsledkem seznámení se přes internet. Na My Space je zaregistrováno více než 200 milionů uživatelů. Kdyby My Space byl státem, pak by to byl počtem obyvatelstva pátý největší stát (mezi Indonésií a Brazílií). Na prvním místě v rozšíření rychlého stálého internetového připojení mezi obyvatelstvem jsou Bermudy. Na 19. místě jsou USA. Na 22. místě Japonsko.

Věděli jste to?

Žijeme v době exponencionálního růstu. Každý měsíc zpracuje Google 31 miliard žádostí o vyhledání něčeho na internetu. V roce 2006 byl tento počet 2,7 miliardy. Komu byly pokládány tyto otázky před "zrozením Googlu" (éra před Googlem se označuje jako »B. G.« - before Google).

První komerční SMS byla odeslána v prosinci 1992. Dnes (v r. 2009) počet SMS odeslaných a přijatých v průběhu 24 hodin převyšuje počet všech obyvatel planety.

Kolik let trvalo, než bylo získáno padesátimilionové obecenstvo? Rozhlas k tomu potřeboval 38 let. Televize potřebovala 13 let. Internet 4 roky, iPod 3 roky, Facebook 2 roky.

Počet strojů připojených k internetu v roce 1984 činil - 1000 zařízení. V roce 1992 to bylo jeden milion. V roce 2008 to byla miliarda.

Dnes je slovní zásoba angličtiny přibližně 540.000 slov. Je to přibližně pětkrát tolik, než v dobách Shakespeara.

Bylo vypočítáno, že množství informací obsažených ve vydání novin New York Times za jeden týden je větší, než kolik jeden člověk v 18. století získal za celý svůj život. Bylo vypočítáno, že více než 4 exabyty (tj. 4 krát deset na devatenáctou; to je čtyřka a za ní devatenáct nul) unikátních informací bude vygenerováno v tomto roce (2009). To je více, než za posledních pět tisíc let.

Množství nových technických informací se každé dva roky zdvojnásobuje. Pro studenty, kteří začínají čtyřleté studium v některé technické specializaci, to znamená, že polovina z toho, co se naučí v prvním ročníku, bude koncem třetího ročníku jejich studia zastaralá.

Japonský operátor NTT úspěšně vyzkoušel optický kabel, přenášející 14 trilionů bitů za sekundu v jednom vláknu kabelu. To je 2.660 CD nebo 210 milionů telefonních hovorů každou sekundu. A tento trend se ztrojnásobuje každých šest měsíců a podle očekávání tomu tak bude i po celých následujících 20 let.

V roce 2013 by měl být sestrojen superpočítač, který svými výpočetními možnostmi překoná lidský mozek. Předpovídá se, že v roce 2049 bude běžný počítač v ceně 1000 dolarů překonávat svými možnostmi veškeré lidstvo.

Věděli jste to?

Pokud jste čtením tohoto textu strávili pět minut, tak se za tuto chvíli narodilo v USA 67 dětí. 274 se jich narodilo v Číně a 395 v Indii. Mezitím bylo nelegálně z internetu staženo 694.000 hudebních nahrávek.

A co to všechno vlastně znamená?



(Překlad z videoprezentace Did You know? 3.0 na You Tube; v tomto duchu je jich tam více - stačí, když zadáte vyhledat: "Did you know?")



Jaké je jméno země
- nejbohatší na světě
- s největší armádou
- která je centrem světového obchodu a financí
- s nejlepším vzdělávacím systémem
- s měnou nejrozšířenější po světě
- a s nejvyšší životní úrovní?

V roce 1900 - Velká Británie.

A v roce 2006?

Kolik bylo vysokoškolsky vzdělaných lidí?

V USA 1,3 milionu
V Indii 3,1 milionu
V Číně 3,3 milionu

Kolik vysokoškoláků v Indii hovoří anglicky? Všichni.

Kde bude během deseti let podle předpovědí nejvíce anglicky mluvících lidí? V Číně. Kdo tohle mohl předvídat ještě před pouhými 40 lety?






Zobrazit příspěvek č. 693 jednotlivě

Administrátor --- 3. 11. 2010
Nový starý film

Svatá Rus

Starší dokumentární film z Ruska (černobílý).

O obnovování církevního života v Rusku na začátku devadesátých let XX. století.

Dokument obsahuje nejen svědectví o stavu Ruské církve a ruské společnosti na začátku devadesátých let, ale především zajímavé myšlenky umožňující hlouběji proniknout do ruského uvažování, do sebereflexe ruského Pravoslaví a potažmo Pravoslaví obecně.

na www.pravoslavi.cz/filmy


Zobrazit příspěvek č. 694 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2011
Kalendář 2011

Nový kalendář 2011 v PDF (obě mutace: nástěnný kalendář a diář) je už k dispozici zde:

http://pravoslav.or.cz/kalendarium/

(Zadní stránka s přílohou se právě připravuje - bude na webu později)

Kalendář budeme zítra tisknout a rozesílat na adresy objednavatelů.




Zobrazit příspěvek č. 695 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2011
Za Jiřím Dienstbierem

Uctění památky Jiřího Dienstbiera

V den pohřbu 14. ledna 2011 uctil metropolita Kryštof položením věnce a modlitbou "Otče náš" ve Valdštejnském paláci v Praze památku senátora Jiřího Dienstbiera, bývalého ministra zahraničních věcí a komisaře OSN pro FR Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. Zesnulý vždy hájil lidská práva, demokracii a lidskost. Jako uvážlivý a nestranný politik se ukázal zvláště při řešení problematiky Kosova.

Senátor PhDr. Jiří Dienstbier, Dr. h.c., se narodil 20. 4. 1937. Po vystudování Karlovy univerzity pracoval v Českém rozhlase. Proti sovětské okupaci v roce 1968 otevřeně vystupoval jak na svém pracovišti, tak příspěvky do novin. Byl záhy propuštěněn a pracoval jako topič a vrátný. V roce 1977 podepsal mezi prvními Chartu 77 a v roce 1979 se stal jejím mluvčím. Následně byl na tři roky uvězněn.

Vydával samizdatové tiskoviny.

Po sametové revoluci hned 10. 12. 1989 byl jmenován místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí (do r. 1992). Jeho další činnost na mezinárodním poli byla velmi široká. Byl zakladatelem a předsedou Rady pro mezinárodní vztahy (1994-2011), člen Commission on Global Governance (1992-2000). Od r. 1998 do 2001 zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro FR Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko.

Byl jmenován Doctorem honoris causa Burgundské university v Dijonu a byl hostujícím profesorem řady universit, zvláště v USA, Anglii a Izraeli. U nás byl vyznamenán Medailí TGM 1. stupně a v zahraničí ještě dalšími osmi oceněními.

Více na: http://jiri.dienstbier.cz

Zpráva z pražského církevního ústředí


--------------------------

Dienstbier v ČT: Bombardování Jugoslávie bylo naprosto nesmyslné

Za naprosto nesmyslné označil zahájení náletů NATO na Jugoslávii před deseti lety senátor a bývalý zvláštní zpravodaj OSN Jiří Dienstbier. Letecký útok také odhalil problém dosud nevyřešené role Severoatlantické aliance po skončení studené války, řekl Dienstbier ve speciálu České televize věnovaném desátému výročí zahájení bombardování bývalé Jugoslávie. ... Dienstbier připomněl, že letecké útoky kritizoval jako nesmyslnou akci založenou na nesprávných a dokonce zfalšovaných důvodech hned po jejich zahájení.

"Za deset let na území velkém jako Středočeský kraj se dvěma miliony obyvatel a přes obrovskou mezinárodní přítomnost se tu nepodařila podle Dienstbiera zajistit ani bezpečnost, ani rozvoj, ani to, kvůli čemu se tam údajně šlo, tedy zabezpečit soužití etnik. Teď se to završilo tím, že se uznala nezávislost Kosova. Není to ani stát - je to protektorát," konstatoval Dienstbier.
(Britské listy)

Dienstbier připomněl, že letecké útoky kritizoval jako nesmyslnou akci založenou na nesprávných a dokonce zfalšovaných důvodech hned po jejich zahájení. Šéfka americké delegace při Komisi pro lidská práva v Ženevě mu na to tehdy namítla, že nebyla jiná alternativa. "Madam, chcete mi snad říci, že když neví světová velmoc, co dělat, tak začne házet bomby?" odpověděl jí podle svých slov Dienstbier ... "Kde si osobujeme právo někde zabíjet, aniž jsme schopni splnit to, kvůli čemu jsme tam údajně šli?" řekl na závěr. (Celý článek včetně videa s velice zajímavou diskusí, které se účastnil J. Dienstbier, na ČT24: 10 let od zahájení leteckých útoků na Jugoslávii)

Viz také článek na blogu J. Dienstbiera: Kosovem to bohužel nekončí

--------------------------

Zapalme s modlitbou svíčku za poctivého člověka, který ve svém společenském i úředním postavení bránil pravdu i tváří v tvář mocným tohoto světa, postavil se proti tak rozsáhlé cynické manipulaci s informacemi i proti démonizaci Srbů a měl odvahu hájit naše pravoslavné bratry jak v celospolečenských mediích tak ve sféře diplomacie. Takových lidí je málo. Bude zde bolestně chybět. Kéž mu Bůh dá hojnou odměnu za jeho dobré skutky.




Zobrazit příspěvek č. 696 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2011
Protest řeckých duchovních, teologů, mnichů i laiků proti ekumenismu

Již 24.000 podpisů stojí pod iniciativou s názvem "Vyznání víry proti ekumenismu"

Stav k 11. 11. 2010

Jedná se o podpisy pravoslavných křesťanů kanonické pravoslavné církve z celého světa - převážně se však jedná o iniciativu, na níž přijímají účast řečtí pravoslavní. Ve skutečnosti se však postavil za tento protest ještě větší počet osob, než které jsou zahrnuty do uveřejněného součtu, neboť (jak je v řeckém světě zvykem) za celá monastýrská bratrstva je uveden pouze podpis igumena.

Je to zřetelně vidět např. na dopisu, který jako svůj souhlas s iniciativou zaslal monastýr ct. Nikodima Svatohorce (Řecko, Pentalofos), pod nímž je uvedeno jako podpis: "archimandrita Chrysostomos a se mnou v Kristu bratři" (na internetu je kopie tohoto listu - z nám tak drahého mnišského bratrstva - zde).
O této iniciativě:

Hierarchové a duchovenstvo oficiální Řecké církve vyvěsili na internetu "Vyznání víry proti ekumenismu", které mohou podepsat všichni, kdo si přejí.

Shromáždění pravoslavných kleriků a mnichů v Řecku přijala v dubnu 2009 "Vyznání víry proti ekumenismu", které je v současnosti k nahlédnutí na webu shromáždění, aby jej mohli podepsat všichni pravoslavní křesťané, kteří si to přejí.

Další podrobnosti a český překlad textu v příspěvku č. 534.






Zobrazit příspěvek č. 697 jednotlivě

Administrátor --- 24. 2. 2011
Novinky: kalendárium, film a stichiry z triodu

Několik novinek:

na vstupní stránce internetového pravoslavného kalendáře www.kalendar.or.cz byl umístěn odkaz: "Pro pravoslavné webmastery". Zde najdete technický návod, jak na svůj web umístit průběžně aktualizované údaje pravoslavného kalendáře.

Na webu pravoslavi.cz/filmy najdete odkaz na nový film s českými titulky: Srbové - národ, který mizí.

Pro letošní velkopostní (i přípravné) období se připravuje překlad stichir z triodu. Jedná to proměnné části bohoslužeb večerních, nedělních liturgií a liturgií předem posvěcených Darů.
Dnes odpoledne bude na stránce pravoslavi.cz/download k dispozici první várka - zpracované období od přípravných týdnů až po první neděli velkopostní (včetně). (Zatím bez not; na zpěvníčku se též pracuje.) Zahrnuty jsou i významné soboty (např. zádušní masopustní a dal.)




Zobrazit příspěvek č. 698 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2011
Zajímavé video

Ruský video-dokument, který má zachycovat, jak andělé berou duši

Komentář k filmu
Podplukovník Kotenok: Dnes se v Rusku mezi věřícími šíří dokument nafilmovaný obyčejným mobilem. Je to záznam 2 andělů, kteří přišli odvést spravedlivou duši do nebeských příbytků. Je to záznam natočený obyčejným mobilem v Sergejovom Posadě dvěma známými. Přijeli do lávry (kláštera) a zůstali tam. Náhle uviděli světlo. Mysleli si, že je to požár, začali vše filmovat. Začaly se objevovat divné věci, že na Zem sestoupili 2 andělé. Současně je zajímavé vidět ty 2 černé tečky - ďábly, jak odlétají. Mnozí skeptici se na to dívali a říkali, že to jsou ptáci, ale očividně nebyli. Protože takovou rychlostí a tak velké bytosti - rozměrů větších než okno, pokud srovnáváme. Ptáci nemohou stoupat takovou rychlostí. Potom tito známí přátelé, kteří natočili malý krátký film, zašli za otcem - knězem. Svěřili se mu s tím, co nafilmovali. Kněz poradil, navštívit místo, odkud vzešlo světlo, jít k tomu domu. Nelenošili, šli. Ukázalo se, že tam zemřela žena, která žila opravdu spravedlivě. Byla pravoslavná, modlila se a zemřela. Tímto způsobem Bůh umožnil spatřit takový jev. To je úžasné.











Zobrazit příspěvek č. 699 jednotlivě

Administrátor --- 2. 3. 2011
Annonce

Pravoslavná literatura v Praze

Knihy Pavla Milka viz na stránce NAKLADATELSTVÍ PAVEL MERVART, kde vysly v minulych letech jeho knihy „Origenes ucitel“ a „Uvod do byzantské filosofie“ a v poslední dobe napr. práce vladyky Ilariona Alfejeva o Izaku Syrskem, kterou prijel autor osobne predstavit do Prahy, Melitonuv spis Peri Pascha, nebo Runcimaova práce o konstantinopolskem patriarchatu pod Turky.

Letos se P. Milko chystá zde publikovat preklad Athahnasiova De Incarnatione s rozsahlou uvodni studii. Také se zacala vydavat nova revue – Parresia, která rozsiruje svůj zaber na cele vychodni krestanstvo.

Prejeme hodne dalsich uspechu!






Zobrazit příspěvek č. 700 jednotlivě

Administrátor --- 17. 3. 2011
Zemětřesení v Japonsku

Zpráva z církevního ústředí o situaci Japonské pravoslavné církve

V Praze, dne 16. března 2011

Jeho Blaženost Kryštof, metropolita českých zemí a Slovenska se jménem církve obrací na Jeho Eminenci Daniela, Metropolitu celého Japonska a arcibiskupa tokijského s hlubokou účastí s pravoslavnými věřícími a celým japonským národem při událostech následujících po ničivém zemětřesení, které postihlo sever Japonska.

Naše církev požádala mezinárodní organizaci sdružující pravoslavné charitativní organizace (http://www.iocc.org/), která začala koordinovat pomoc Japonsku, o návrh, jak by mohla naše církev pomoci našim spoluvěrcům v severním Japonsku. Čekáme na odpověď.

Dnes jsme na internetových stránkách našli výzvu k modlitbám, která přišla přímo z Japonska, jiná komunikace zatím nebyla možná.

Překlad zprávy z Japonska, která prozatím prosí o naše modlitby za japonské věřící a celý japonský národ:


Dopis od pravoslavných křesťanů z Japonska



Od tajemníka pro vnější církevní vztahy Otce Demetriose Tahala:

Kristus … uprostřed nás!

…hrozivé zemětřesení zasáhlo celou východní Japonskou diecézi a zdevastovalo celé město Sendai, kde se nachází centrum této diecéze a zasáhlo téměř všechny pravoslavné komunity, které jsou na pobřeží Pacificku.

Na pokyn jeho Eminence Daniela, metropolitní rada se snaží již od počátečních chvílí získat jakékoliv informace, ale prozatím to nebylo možné, jelikož telefonní a internetové linky stále nefungují. Většina linek je zničena, a ty jediné zbývající jsou používány výhradně státními orgány a armádou pro naléhavé účely.

Nicméně však máme zprávu, že duchovní z města Sendai, včetně biskupa Seraphima jsou v pořádku. Dle zprávy samotného biskupa Seraphima, většina církevních budov a chrámů na pacifickém pobřeží je vážně poškozena. Nachází se zde 24 chrámů, které jsou spravovány 5 duchovními. Jeden z těchto pěti duchovních se pohřešuje. Nemáme žádné další informace o našich věřících z těchto církevních obcí.

Naštěstí, Katedrála svatého vzkříšení v Tokiu a další budovy metropolitní rady jsou díky Boží milosti naprosto v pořádku.

Jeho Eminence Daniel se vroucně modlí ke Kristu, našemu Spasiteli, aby se smiloval za Japonské pravoslavné věřící a za Japonský národ. Také atomová elektrárna v oblasti Tohoku, kde jsou naše farnosti, je právě ve velmi kritické situaci.

Prosíme vzpomínejte Japonské pravoslavné křesťany ve svých modlitbách.
Další informace pošleme, jakmile to bude možné.

V Lásce v Kristu

Otec Demetrios Tanaka
Tajemník pro vnější církevní vztahy
Metropolitní rada Svaté Autonomní Pravoslavné církve v Japonsku



Informace o Pravoslavné církvi v Japonsku v angličtině např. zde:
http://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_Orthodox_Church






Zobrazit příspěvek č. 701 jednotlivě

Administrátor --- 19. 3. 2011
Rozhovor s japonským biskupem

Pravoslaví v Japonsku - jako první přijali Pravoslaví samurajové

Rozhovor s biskupem sendajským Serafimem o dějinách a zvláštnostech japonského Pravoslaví (z ruského tisku)


Biskup sendajský Serafim. Japonská pravoslavná církev je autonomní v jurisdikci Moskevského patriarchátu.

 
Vladyko, v Rusku je mnoho lidí, kteří bohužel velice málo vědí o Japonské pravoslavné církvi. Řekněte nám, prosím, jak zde Pravoslaví začínalo.

Do Japonska přišlo křesťanství v 16. století. Byly to katolické misie, které se dosti rozšířily po zemi. Jenže pak se Japonsko na 300 let uzavřelo vůči cizincům a prakticky žádný vnější vliv k nám nepronikl. Až v 60. letech 19. století opět začaly diplomatické návštěvy a nastalo tzv. "otevření země". Obnovilo se pronikání západní kultury a v zemi se opět objevili křesťanští kazatelé - z Ameriky, Holandska a Ruska... Právě v této době přijel do Japonska mladý kněz, budoucí svatý biskup japonský, Nikolaj. S jeho příchodem začínají dějiny japonského Pravoslaví.

V té době Japonci neviděli žádný rozdíl mezi křesťanskými konfesemi: co je protestantismus, co je katolictví a co pravoslaví - pro ně to bylo všechno stejné. Sféry vlivu jednotlivých konfesí se dělily pouze podle jednoho faktoru - zeměpisného. Každá konfese si přisvojila tu oblast, kde její kazatelé začali se svým působením. Proto se Pravoslaví rozšířilo v severních zemích, ale většina protestantských kazatelů se zabydlela ve Východním Japonsku. Je to dáno těmito historickými okolnostmi.

Kazatelé různých církví samozřejmě kázali odlišně. Leč hlavním problémem pro všechny bylo - jak objasnit prostým Japoncům, kdo je to Bůh. To je až do dnešní doby velice složitý úkol, protože samotný pojem „Jediný Bůh“ se v tradiční japonské kultuře nikdy nevyskytoval. Proto bylo nejdůležitějším úkolem křesťanské misie v Japonsku přeložit Bibli do japonštiny. A když do Japonska přijel sv. Nikolaj, úkol překladů stál i před ním.


Pravoslavnou misii zahájil v Japonsku již svatořečený legendární ruský misionář biskup Nikolaj.

 
Obrátil pozornost k čínské variantě. Do Číny přišlo Pravoslaví totiž o něco dříve. A protože japonština má některé společné rysy s čínštinou, ukázal se tento překlad dobrým východiskem.

Jenže ani přítomnost překladu neřeší všechny problémy. Jak v ústním hlásání křesťanství vyprávět Japoncům o Jediném Bohu a o Trojici? Myslím, že ani v Rusku to není tak jednoduché objasnit necírkevním lidem, a to je Rus země s tisíciletou křesťanskou historií a pod vlivem Pravoslaví se zde zformovala veškerá její kultura a tvořily dějiny. A jak složité je to teprve v Japonsku...

A jak sami Japonci přijímají Pravoslaví? Jako víru - čili jako to, co jim formuje život? Nebo jako součást kultury, která k nim přichází ze západu? Bohužel, s druhou variantou se setkáváme mnohem častěji. A ještě ke všemu - Pravoslaví sem přišlo z Ruska a pro mnohé je právě s Ruskem spojováno. A současné rusko-japonské vztahy jsou problematické. Proto je zde Pravoslaví méně populární než např. katolicismus.

Proč je Pravoslaví v Japonsku spíše přijímáno jako kulturní fenomén a nikoliv jako víra?

Důvodů je několik? 1.) Rozšíření křesťanství zde začalo v 19. století, za éry Mejdzi (fonetický přepis; pozn. překl.), kdy se do Japonska valila západní kultura. Křesťanství bylo přirozeně vnímáno jako součást této kultury: zvláštní literatura, zvláštní způsob malby... Tento způsob chápání křesťanství podporovali i protestantští kazatelé, kteří kladli důraz právě na morálně-etickou stránku křesťanství.
2.) V japonském jazyku není vůbec takový pojem: "víra". Jak vlastně překládáme do japonštiny termín "Pravoslaví"? "Sej-kjo", což znamená "správné učení". To je všeobecně pochopitelné, protože i tradiční japonská náboženství - šintoismus a buddhismus - jsou především právě učením, které předepisuje, jak žít, jak se zachovat v té či oné situaci. V těchto náboženských tradicích není takový pojem jako "spása duše" ani termín pro věčný život, či osobní společenství s Bohem, nebo Boží Osoba atd. Kdežto křesťané věří ve vzkříšení Kristovo a chápou tuto událost jako možnost svého osobního spasení. Rozdíl je, jak vidíte, obrovský.

Nicméně, v Japonsku je dosti lidí, kteří přijímají Krista celý srdcem, a Pravoslaví je pro ně - právě vírou, čili tím, co mění jejich život. Za éry Mejdzi se našli takoví, kteří naslouchali kázání sv. Nikolaje a následovali ho.

Byli to lidé hluboce vnitřně hledající?

Spíše bychom mohli říci - v hluboké vnitřní krizi. Jakkoliv to může znít divně - byli to samurajové. Co se vlastně dělo na severu Japonska, v Chakodatu, když sem přicestoval sv. Niklaj? Bylo to místo, kde žili lidé starého Japonska, toho Japonska, jež prohrálo v revoluci Mejdzi, která svrhnula seguna Tokugava a formálně předala moc v zemi císaři. Lidé Tokugava se ocitli na okraji společnosti - podobně, jako dvořané v Rusku po r. 1917. Byli to vzdělaní lidé se samurajským způsobem myšlení, tj. připraveni obětovat se, žít pro nějakou ideu. Jenže teď ztratili své společenské postavení, svůj statut. A co je nejdůležitější - to, pro co žili, principy a ideály, jimž sloužili, patřily starému Japonsku, které už přestalo existovat. A nyní nevěděli, co si počít, jak dál žít. V takovém stavu se tito lidé stahovali na sever, kde se mohli zachránit před tlakem nové epochy.


Jako první přijali Pravoslaví samurajové.

 
Velice toužili něco změnit ve své zemi. Jenže neměli žádné učení, ideu, které by se mohli v této těžké době držet. A za této situace se odehrálo jejich setkání se sv. Nikolajem. Byla to Boží prozřetelnost nebo náhoda - nazvěte to, jak je libo. Avšak právě tito lidé se stali prvními, kdo skutečně vyslyšel jeho kázání o Kristu. A jeho slova padala na úrodnou půdu. Jeden z jeho učedníků Pavel Savabe, jenž se stal knězem, pravil: "Abyste změnili cokoliv ve své zemi, nutno především změnit sebe. A co může změnit srdce člověka více, než Pravoslaví?"

Takže i mezi samuraji jsou vojíni Kristovi?

Ano, mezi prvním japonskými pravoslavnými bylo mnoho samurajů. Všichni se vzájemně znali, byli to přátelé. A kodex věrnosti a přátelství je pro samuraje nadevše. O nové víře se tak dozvídali rychle a to od přátel, a protože si vzájemně důvěřovali, pojali důvěru i k ní. A kromě toho sehrál - jak se mi zdá - svou roli ještě jeden faktor: Pravoslaví je víra sborová, což znamená společnou modlitbu v chrámu, společné dílo celé církve, v níž se modlí lidé po celém světě a cítí se jako jedna rodina. To je blízké samurajskému duchu. To vše napomáhalo šíření Pravoslaví.

Posléze se samurajové začali postupně vracet do svých regionů. Mnozí byli rodem ze Sendaje, a proto přišlo Pravoslaví do toho města dosti brzy. A začalo se rychle šířit mezi příbuznými, přáteli a známými těchto neofytů. I když ještě zůstával nevyřešen hlavní problém - jak objasnit prostým Japoncům, co je to Bůh v Trojici a Kristus jako bohočlověk, který svým utrpením přemohl smrt.

Je na Pravoslaví něco, co je Japoncům blízké a snadno pochopitelné jejich myšlení?

Samozřejmě, ano. Mnohé základní křesťanské principy: miluj bližního svého; udeří-li tě do jedné líce, nastav druhou... To je Japoncům dávno známo a pochopitelno. Zatímco v západní světě stojí ve středu světa člověk a jeho "já", až na druhém místě jsou pak jeho vztahy s druhými lidmi, tak naopak v myšlení Japonců stojí na prvním místě právě druzí lidé. Čili jakési prvky pravoslavného myšlení jsou v nich už zakořeněny. Nebo můžeme připomenout jinou věc: vzpomínání zesnulých. V Japonsku ctí památku předků, takže pravoslavná tradice zádušních bohoslužeb, panychid, stolování prostírané k uctění památky zesnulých - to vše zde bylo přijato velice rychle.


Malý japonský pravoslavný chrám

 
Má to však i svou odvrácenou stranu. Pro křesťany je hlavním cílem bohoslužby přijímání, sjednocení s Bohem. Kdežto v Japonsku stojí na stejné úrovni - panychida, jakožto dar cti předkům. To je však problém všech křesťanských konfesí. Křesťanství je v Japonsku mnohdy přijímáno nikoliv jako celek, ale jen částečně - v té míře, v jaké je pro nás pochopitelné a jak je nám vhod, nakolik odpovídá našemu dřívějšímu přesvědčení. Zdá se mi však, že to není problém ani tak samotných věřících, jako spíše duchovenstva. Je nás příliš málo, a tak prostě nestačíme objasňovat každému, kdo si to přeje, co je to křesťanství a v čem tkví jeho podstata.

Vždyť jsou v Japonsku duchovní školy, katechetické kursy. A jsou tu katedry teologie na univerzitách. Cožpak to nestačí?

Jedna věc je pochopit křesťanství jako učení, jako akademický předmět, osvojit si jeho teorii a principy a případně se rozhodnout: to mi vyhovuje, to přijímám. Úplně něco jiného je však přijmout je na úrovni cítění, jako víru, kterou je proniknut celý můj život, která žije v srdci a proměňuje ho. To je kvalitativně jiný krok.

Dříve jsem sloužil v chrámu v Tokiu a často měl před očima tento obrázek: lidé navštěvují nedělní školu rok, dva, tři, čtyři - už chápou učení a přijímají ho. A přesto se nedají pokřtít. A to je pro Japonce velice charakteristické. Mezi našimi badateli, kteří se zabývají biblistikou, prakticky nejsou křesťané. Přijímají Bibli, ale jako literaturu.

Jakým způsobem je dle vašeho názoru možno vysvětlit současným Japoncům, co je to hřích, spása duše, věčný život? To jsou všechno pojmy, které jsou pro Pravoslaví principiálními, jenže nejsou vlastní japonskému myšlení.

Složitá otázka. Překážkou zde je, že (jak už jsem pravil) křesťanství je až do současnosti chápáno jako náboženství západního světa, něco cizího, importovaného. Změnit tento vztah se až do dnešních dnů nepodařilo - počet křesťanů všech konfesí v Japonsku nepřevyšuje jedno procento obyvatelstva.

A dále - v současném světě si lidé úplně odvykají učit se. Vědomosti jsou ukládány do počítačů - potřebuješ-li informaci, stiskni správnou klávesu. Vyhledáváme hotové odpovědi na všechny otázky, a mnozí lidé je nachází - a to tím spíše, že je v hojnosti nabízejí rozličné okultní sekty. A když se spokojíš s těmito odpověďmi, nemusíš už se zdokonalovat a snažit se stát se lepším. V posledních dvanácti - třinácti letech se stává tato tendence v Japonsku dosti zřetelnou. Lidé nechtějí přemýšlet, nechtějí růst.

Většina obyvatelstva v Japonsku se považuje za buddhisty. Co však obnáší ten jejich buddhismus? Jednou do roka přijít do chrámu, několik minut se modlit, docházet na hrob příbuzných. Toť vše. Málo kdo studuje buddhismus jako náboženství a upravuje svůj život podle jeho učení. A mezi křesťany (a to včetně pravoslavných) je to stejné. Změnit své srdce - to je úkol, na který začasté nezbývají síly. Lidé se raději prostě zřeknou víry, dokonce i když rozumem chápou její správnost a nutnost. Vždyť víra - to je především práce duše... Aby v sobě člověk vypěstoval víru, musí přemýšlet, musí se snažit dosáhnout zkušenosti společenství s Bohem. A to je reálné, Bůh je dostupný každému.


Japonská Bohorodice

 
Je nám dopřán nepředstavitelný komfort - možnost cítit Boha v každodenním životě. Hospodin je kolem nás! My však ztrácíme schopnost vnímat jeho přítomnost. Pouze jen tak žijeme a nevěnujeme Bohu pozornost. Do rozhovoru o hříchu a věčném životě se nám prostě nechce. Leč přemýšlet a hovořit o tom je potřeba. A především se tím musíme zabývat my pastýři. Nutno být pozornější k našim věřícím i náhodným příchozím, zvláště k těm, kteří se dostali do chrámu poprvé. Neopouští mne myšlenka: Možná to všechno tkví v tom, že my pastýři nedostatečně pracujeme.

V určitém smyslu připomíná současná japonská situace ranně křesťanskou dobu. Bylo těžké být křesťanem v Římském impériu, bylo obtížné kázat v Řecku... I my konáme hlásání evangelia mezi pohany, jimž je naše víra cizí a nutnost spásy duše jim není zřejmá. Samozřejmě, neházejí nás do klecí k tygrům, nemučí nás - v tomto smyslu to máme výrazně jednodušší. Je však mnohem složitější najít způsob, jak svědčit o Kristu ve všedním životě, kdy tě nikdo nepronásleduje, nezakazuje ti modlit se. Pak totiž zbývá jediný způsob svědectví - upřímná láska k bližním, a to nikoliv jako romantické pohnutí citů, ale v každodennosti. Asi bude souhlasit, že to není nic snadného.

Jsou mezi vašimi ovečkami, mezi farníky vašeho chrámu, lidé, kteří přijali Pravoslaví do hloubky?

Jsou tu různé příklady. Mnozí přicházejí, protože je zajímá církevní život, bohoslužby, pozorně naslouchají kázáním, chodí do chrámu v průběhu půl roku, celého roku, a nakonec se rozhodnou a přijmou křest. Jenže poté najednou přestávají do chrámu chodit. A přitom byl jejich zájem naprosto upřímný a oni skutečně chtěli stát se opravdovými křesťany. Jenže přijetí křtu bylo v danou dobu jejich jediným cílem. Místo toho, aby se křest stal začátkem církevního života, stal se pro ně koncem cesty. Je to takový "běh na krátkou trať". Mezi těmi, kdo se pokoušejí chápat křesťanství jako učení, jako akademickou disciplinu, je takových lidí zvláště mnoho.

Existují však i jiné příklady - a není jich málo - kdy se lidé opravdu mění. Zatím zde naše církev není ještě tak dlouho. Posuďte sami: v Rusku má Pravoslaví tisíciletou historii, ale do Japonska přišlo před 140 lety. Z hlediska dějin je to krátká doba. Pravoslaví zde prostě ještě nestihlo zapustit kořeny do naší kultury a do našeho myšlení. V Japonsku jsou veřejnými svátky šintoistické a buddhistické oslavy (macuri) a jsou zde součástí nejen náboženského ale společenského života. A to, co je záležitostí celé společnosti, je pro Japonce prvořadé. Posuďte sami, jak komplikované je za takovýchto okolností pro křesťana vydělovat se ze společenské masy. Stát se "bílou vránou" to zde znamená podepsat si rozsudek. Dítě se ve škole nemůže nezúčastnit macuri, protože by se stalo objektem výsměchu a ústrků ze strany vrstevníků.

Zatímco v Rusku, Evropě i Americe je poslední den týdne v myšlení lidí spojen se Vzkříšením Kristovým, tak v Japonsku je to pouze "den slunce" (z anglického jména pro neděli: sunday; pozn. překl.). Takže Japonec vůbec nechápe, proč by se měl v tento den zdržovat všední práce a zasvětit jej duchovnímu dílu.

Myslím, že před Pravoslavím - a před křesťanstvím obecně - stojí nyní velice důležitý úkol: stát se neoddělitelnou součástí japonské společnosti, naplnit její život novým smyslem, který zatím ještě nezná. A to je nesmírná odpovědnost pro každého křesťana.

Zdroj: časopis "Foma" (2008)
(Nepatrně místy zkráceno)













Zobrazit příspěvek č. 702 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2011
Z tisku - japonští pravoslavní po přírodní pohromě

Nikdo z japonských pravoslavných duchovních nezahynul

Japonský chrám v Chakodate (po otřesech stále stojí)

Ikonostas japonského chrámu v Chakodate (při otřesech puknul)

Japonský chrám - Jamada - před zemětřesením (byl zcela zničen)

Pravoslavný chrám v Sakari (před zemětřesením)

Zde stál pravoslavný chrám v Sakari (foto po zemětřesení)

Severovýchod Japonska

Tsunami z vesmíru (snímek NASA)

Duchovní Japonské pravoslavné církve prot. Nikolaj Dmitriev, který slouží v městě Chakodate, sdělil, že bylo navázáno spojení se všemi pravoslavnými duchovními, kteří jsou v zemi. Nikdo z nich v souvislosti s přírodními pohromami nezahynul.

"Momentálně máme spojení se všemi pravoslavnými duchovními Japonska," prohlásil otec Nikolaj, jehož slova uvádí časopis "Foma". Podle slov kněze jsou všichni, sláva Bohu, živi a zdrávi.

Z jitra 17. 3. se ozval i kněz Vasilij Taguči, který byl dříve považován za nezvěstného. Jeho dům byl v jedné z pobřežních zón u oceánu, které byly silně postiženy.

Podle svědectví otce Nikolaje nejsou v Tokiu a Chakodate vážné škody. Nejhorší situace je v pravoslavných obcích Jamada a Sakiri - tamní chrámy jsou zcela zbořené.

"Ve městě Sendaj, kde je druhá japonská biskupská katedra, je velice složitá situace. Celá přímořská zóna je zničena, avšak zdejší chrám zázrakem neutrpěl, biskup Serafim a jeho ovečky jsou v pořádku," uvedl kněz.

V katedrální chrámu v Tokiu bylo poničeno jen několik vitráží a v chrámu v Chakodate prasknul ikonostas.

"Budeme velice potřebovat Bible, modlitební knihy a křížky - tj. to, co měli věřící v každém domě a oč přišli při zemětřesení. Knihy mohou být v ruštině, protože většina pravoslavných Japonců umí rusky do té míry, jak je potřeba pro modlitbu," dodává otec Nikolaj.

Dle agentury Interfax

-----------------------

Pravoslavná církev v Japonsku: pomáháme každému člověku

Podle předchozí zprávy (telefonát protojereje Nikolaje Dmitrijeva z Japonské pravoslavné církve) byl navázán kontakt už i s farníky a většina pravoslavných věřících je v pořádku. Nejsložitější situace je v obcích měst Jamada a Sakari, na něž dolehl plný úder vlny Tsunami - tam jsou chrámy zcela smeteny. Věřící velice prosí o modlitby.

Pomoc je potřeba hlavně duchovní. Vroucně prosíme o modlitby za ty, kteří jsou živi, i za ty, které si Bůh vzal. Co se týče materiální pomoci, o tu nemáme nouzi. Pravoslavná církev bude zjišťovat osobní situaci lidí a distribuovat adresnou pomoc.

Naše chrámy jsou nyní zcela zaplněny věřícími. Přicházejí se pomodlit i ti, kteří nikdy před tím nebyli v chrámu. Sloužíme kající liturgie předem posvěcených Darů - lidé se účastní ve velikém množství. V takové situaci přicházejí do chrámu pro útěchu věřící i nevěřící. Často se lidé táží: "Proč to Bůh dopustil...?" Co jim na to říci? Snažíme se je utěšovat a vysvětlujeme, že správně bychom se měli tázat sami sebe, ne za co (se to stalo), ale spíše kvůli čemu se toto s námi děje. S Bohem si nejsme rovni, jeho vůle nám nikdy není zcela známa. Mnozí, kteří upřímně hledají a chtějí získat nějakou odpověď, odcházejí s vnitřní útěchou.

Menší otřesy tady pokračují stále, v intervalech přibližně půlhodinových. Prosíme o modlitby. Ať už Bůh sešle jakékoliv zkoušky, vše je možno překonat, jestli On je s námi.

--------------

Vladyka Serafim Sendajský:
"Znepokojivé zprávy přicházejí z regionů Fukusimy, kde vybuchly atomové reaktory. Nevíme, co bude následovat. Kéž pomohou vaše modlitby."

Kněz Nikolaj Kacuban:
Radioaktivita je v Japonsku nebezpečná. Každý, kdo může, opouští Japonsko bez ohledu na zdražení jízdenek. Na víza stojí fronty čítající 10.000 lidí. Na ceny jízdenek chce stát uvalit kontrolu. Kritická bude situace, jestli vítr nesoucí radioaktivní mrak změní směr na hlavní město.

Japoncům je nutno vzdát čest za jejich trpělivost. Ti, které postihla katastrofa, žijí ve školách, společenských prostorách či na stadionech; leží všichni na podlaze. Dobrovolníci a všichni, kdo mají možnost nějak pomoci, sem jezdí připravovat jídlo apod.

"I nadále čteme žaltář. Naší hlavní modlitbou je: »Hospodine, vysvoboď zemi naši lid její od zemětřesení, povodně, ohně, meče a nepřátel viditelných i neviditelných.« Nyní patří k našim neviditelným nepřátelům i radioaktivní záření, které hrozí lidem. Domluvili jsme se, že se vždy v deset hodin večer našeho času modlíme společně, všichni ve svých domech staneme před ikonami. Prosím i čtenáře internetu, aby se připojili. Snad dá Bůh a budu vás moci potěšit dobrými zprávami. Cítíme vaši modlitební podporu."
Časový rozdíl je v Japonsku GMT + 9 hodin. U nás je čas GMT + 1 hodina. Oproti našemu času je tedy rozdíl 8 hodin. Tj. desátá hodina večerní v Japonsku je u nás 14. hodina. (Letní čas v Japonsku nemají.) (Pozn. překl.)
Pravoslavie i mir

-----------------

Nejsilnější zemětřesení v historii Japonska

Celkový počet obětí přírodní pohromy je přes 8400 zmařených životů.

V Japonsku se nedostává topivo pro krematoria. Vláda povolila pohřbívání do země.

Mnohá krematoria jsou mimo provoz kvůli nedostatku topiva. To vyvolává sanitární problémy. Vláda vydala pokyn přistupovat k pohřbívání zahynulých s "maximální flexibilitou", dle potřeb konkrétní situace, a tak se místy praktikuje i jinak nedovolený pohřeb do země. Zvláště je nyní používán pohřeb do země v prefektuře Mijagi, která nejvíce utrpěla zemětřesením. Rozhodnutí oznámil generální tajemník kabinetu ministrů, který přislíbil, že v případě nutnosti budou pozměněny zákony.

Pohřeb do země není v Japonsku přijímán, protože je zde rozšířen buddhistický obřad pohřbu kremací. Do země se v Japonsku pohřbívalo dříve jen velice zřídka - hlavně při pohřbu kněží národního šintoistického náboženství.

Rozhodnutí povolit pohřeb do země musí být dle zákona vydáno místními orgány státní správy. V mnoha městech a vesnicích je pohřeb do země úplně zakázán.

Itar tass

---------------------

Výběr z dalšího tisku:

Kněží Ruské pravoslavné církve, kteří jsou v Japonsku přítomni (pro Rusy přebývající v Japonsku), oznámili, že se nechystají opustit Japonsko. "Budeme pokračovat ve své službě v Tokiu. Staň se vůle Boží," řekl jeden z otců.

V tokijském pravoslavném chrámu zvýšili počet bohoslužeb. Ve všech chrámech se konají pobožnosti za záchranu trpících.

V Rusku přinášejí lidé květy k japonskému velvyslanectví. Patriarcha Kyrill odeslal premiéru Japonska soustrastný telegram. Z Ruska přijela do Japonska skoro stovka záchranářů.

Japonský buddhistický mnich věří, že zemětřesení v Japonsku je znamením lidstvu, aby změnilo své smýšlení.











Zobrazit příspěvek č. 703 jednotlivě

Administrátor --- 22. 3. 2011
Z tisku: Japonsko po zemětřesení

Slova z japonského Chakodate (ostrov Hokkaido)

Vypráví otec Nikolaj, duchovní Japonské pravoslavné církve.



Otec Nikolaj s mátuškou v nejstarším japonském chrámu v Chakodate. Chrám Vzkříšení Kristova byl postaven sv. apoštolům rovným Nikolajem Japonským. Letos oslavují 150. výročí jeho příchodu do země vycházejícího slunce.

Otec Nikolaj si stěžuje na příliš "uhlazené" televizní zpravodajství o situaci v zemi. Vše vypadá tak dobře, že mimoděk vznikají pochybnosti a napětí. Vláda se prostě snaží, aby nevznikla panika.

Stále mi telefonují lidé a ptají se na situaci. Než se vše dostane zpět do svých kolejí, je potřeba trpělivosti, pomoci a modlitby. V tokijském pravoslavném chrámu zvýšili počet bohoslužeb. Ve všech chrámech se konají pobožnosti za záchranu trpících.

V den katastrofy zde bylo zemětřesení šestého stupně. Na takto houpající se zemi se lze jen stěží udržet vestoje. Žiji s rodinou na pozemku při chrámu a viděl jsem, jak se na věži rozhoupaly zvony. Zvláště znepokojivé bylo, že pohyby země nebyly vertikální, jak to obvyklé bývá, ale horizontální. Sláva Bohu, náš chrám, který byl postaven před více než sto lety, vydržel. Jen ikonostas se rozštípnul; to však opravíme vlastními silami.

Při tsunami k nám nápor vlny nedošel, jen se o 40 cm zdvihla hladina vody a byla zaplavena krajina asi 1 km od pobřeží. Při tom utonul jeden starší Japonec, který odpočíval na břehu.

Biskup Serafím, s nímž jsem telefonicky hovořil, žádal o pomoc pro Sendajskou farnost. Shromáždili jsme potraviny, jenže pošta nefunguje. Jen s obtížemi jsme sehnali soukromou firmu, která slíbila doručit náš náklad. Mají tam problém, že jsou zavřeny obchody, nedostává se pitné vody a stravy. A něco k nim dopravit je velice těžké.

Jakmile vláda sestaví přesný plán organizace zajištění dostupnosti těchto oblastí, pomoc tam bude proudit ve velkém. Nyní tam lidé mají nouzi v nejobyčejnějších věcech denní potřeby.

Ve všech japonských chrámech probíhají sbírky na pomoc postiženým. Důležité jsou zejména finanční prostředky na obnovu chrámů, církevní infrastruktury a pro pomoc věřícím.

V prefekturách Ibaragi, Mijagi, v městech Jamado, Išino-Magi, Morioko je mnoho mrtvých. Většina ještě není identifikována. Mezi identifikovanými zatím nejsou žádní pravoslavní, ale i tak - zármutek nad lidmi je nesmírný.



Ti, s kým se nepodařilo navázat spojení, jsou na seznamu nezvěstných. Pobřežní města, která byla zasažena tsunami, leží v závalech. Je to směs dřeva, betonu, kovu a odpadu, a pod tím jsou pohřbeni lidé, které se záchranáři snaží vysvobodit. Pracují ve 24 hodinovém režimu. Už uběhl týden, takže živé se nejspíš již najít nepodaří. Avšak i zahynulí mají právo být důstojně pohřbeni.

Otřesy naštěstí ustávají. Velkou starost nám způsobují atomové reaktory v elektrárně Fukusima. Jde o to, jak zastavit únik radioaktivity. Chlazení stále se zahřívajících reaktorů provádějí poléváním chladnou vodou. Jenže k elektrárně není možno se přiblížit kvůli vysokému riziku ozáření. Nyní používají speciální hasící vozy, jejichž vodní děla stříkají vodu na 50 - 70 metrů. Informace o zřízení betonového sarkofágu nad reaktory nemohu potvrdit. Hovoří o tom pouze zahraniční média. Japonské oficiální zdroje o tom nic neříkají.

Smutné na tom je i to, že "Fukusima" znamená v překladu "Šťastný ostrov". Je to hrozivá ironie: na jedné straně krásné jméno, na straně druhé strašná realita. Elektrárna byla postavena před 40 lety. Podle pravidel neměla lhůta životnosti překročit 30 let. Měla tedy už dávno být uzavřena. Z nějakých důvodů přijala vláda rozhodnutí prodloužit její fungování. Celkem je v Japonsku skoro 50 atomových elektráren, které dodávají čtvrtinu elektrické energie. V 70. letech zde nastal tzv. "oel-šok" - energetická krize. Tehdy padlo rozhodnutí rozvíjet atomovou energetiku i přes nebezpečí hrozící společnosti, která se ještě úplně nevzpamatovala z následků atomového bombardování Hiroshimy a Nagasaki. Nakonec společnost ustoupila nátlaku vlády. Nyní se asi vzedme druhá vlna alergie vůči jaderné energetice.

Japonsko prosí o modlitby

Všichni japonští pravoslavní duchovní jsou zdrávi a plní své pastýřské povinnosti. Horlivě konáme bohoslužby. V poslední době návštěvnost chrámů značně stoupla. Věřící se vroucně modlí a modlitbu potřebujeme my všichni. Prosíme o modlitby za Japonsko, aby Bůh zhojil naše rány.

Velkou podporou se pro nás stala soustrastná slova patriarchy Kyrilla, zaslaná první den tragédie našemu metropolitu Danielovi. Tato útěšná slova byla ihned přeložena do japonštiny a rozšířila se po všech farnostech. Vyvolala kladnou odezvu jak u farníků, tak i u ostatních Japonců.

Ti, kteří byli zasaženi pohromou, ale přežili, radují se a děkují Bohu. Za ty, kteří zesnuli v Pánu, se budeme modlit, aby byli přijati do nebeských příbytků. Víme sice, že nikdo zde nežije věčně, ale smrt je přesto hrozná. Je to naše obvyklá přirozenost, nesmířit se se smrtí, protože člověk byl Bohem stvořen pro věčnost, a smrt do nás zasel hřích.



Proč nás potkala taková pohroma? Japonci i cizozemci kladou nyní takové otázky. Proč se stalo toto nebo tamto? Člověk a Bůh si nejsou rovni. Bůh nás stvořil a daroval nám život, daroval nám svět. Za to musíme být Bohu vděčni...

Ať se stane cokoliv, nesmíme se stavět do pozice soudce, který vyslýchá Boha: "Proč jsi to dopustil?" Možná, že tuto otázku musíme nechat bez odpovědi. Bůh je náš nebeský Otec a my se musíme k němu obracet vždy s láskou a důvěrou. Před nebezpečími se máme dle svých možností chránit, ale nestačí-li naše síly k obraně, pak ten, kdo je postižen neštěstím, musí je snášet s trpělivostí, a ten, na něhož neštěstí nedolehlo, musí pomoci tomu, kdo je v nouzi.

Živly jsou nezkrotitelné. Ale atomovou elektrárnu vyrobili lidé. A měli bychom se přičinit, aby činnost lidí byla příště méně nebezpečná. Musíme bádat, jak získávat energii jiným způsobem. Bude to drahé a namáhavé, ale nebudeme pak příště ohrožovat lidské životy. Možná ani nepotřebujeme tolik elektřiny, kolik jsme jí doposavad vyráběli.

Modlete se za nás. Jediné, co věřícím pomáhá, - to je vroucí modlitba. Bůh je skutečně milosrdný. Fukusima znamená "Šťastný ostrov" - ale kde je teď to štěstí? Byla to náhražka místo štěstí. Existuje zlato a existuje pozlátko. Člověk z neznalosti vybere spíše blyštící se pozlátko a myslí si, že je to něco drahocenného, kdežto člověk znalec ví, že je to smetí. Podobně i naše víra je tím, co nám dává pevnou půdu pod nohama, dokonce i když se země otřásá. Pokud upřímně věříme a žijeme podle víry, pak se nás žádné těžkosti netknou, a nastanou-li přece - překonáme je důstojně.

Žijme dle Boží vůle. Z celého srdce prosím o modlitby za naše nešťastné Japonsko. Nechť na vaše vroucí modlitby Hospodin ulehčí utrpení, daruje pokoj zesnulým a znovu vrátí radost a rozkvět do těchto krajin.

(Pravoslavie i mir)

P.S.

V Japonsku vládne nepříznivé počasí. Zemi od minulého týdne postihla navíc ještě zima a sněží. Lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou, přebývají ve špatně vybavených prostorách, kde vypadává elektřina. Chladu čelí jenom dekami. Zoufalství lidí na nejvíce postižených místech roste. Objevuje se rabování.

Oficiální počet mrtvých je přes osm a půl tisíce. Podle odhadu úřadů však celkový počet mrtvých přesáhne hrozných 18 tisíc.












Zobrazit příspěvek č. 704 jednotlivě

Administrátor --- 28. 3. 2011
Zamyšlení nad možnými (nebo třeba: nemožnými) aspekty probíhající akce

Sčítání lidu - aktivní zapojení se do budování nového světového uspořádání?

Krátký předslov: v této úvaze se mi rozhodně nejedná o polemiku v otázce, zda se při sčítání lidu přihlásit k víře. Spíše se pokouším "nakousnout" jiný problém: zda se sčítání vůbec účastnit. Snad v rámci zatím ústavně proklamované svobody svědomí a glasnosti (čili svobody projevu) je možno něco takového předhodit do internetového pléna k diskusi.

V době, kdy není mučednictví, tkví křesťanské svědectví v upřímné lásce k bližnímu (jak to pěkně formuloval japonský biskup Serafim). Myslím, že v tomhle nelidském společenském systému, který právě vzchází nad Evropou, je nejlepším projevem takové lásky trochu riskovat a pozdvihnout hlas s upozorněním na to, co možná přichází a s čím si raději nic nezačínat. Není však vyloučeno, že se mýlím a že to všechno jsou jen plané obavy, a nás čekají jen samé zářné zítřky svobodné, mírové a šťastné budoucnosti lidstva.
Dlouhodobě mne znepokojuje (a občas sem na podobná témata píši) ta zvláštní stádnost, lhostejnost a defétismus převládající masy křesťanů ve vztahu ke světu, ke státu a celé té duchovní obludě, pro níž používáme jednoduché označení "svět" či "světský duch", o němž víme, že je ve vzpouře proti Bohu a že je to duch antikristovský. Vždyť ne nadarmo píše apoštol, že přátelství se světem je nepřátelstvím vůči Bohu (Jakub 4,4).

Křesťané by přece měli mít v Kristu sílu vzorovat tomuto zhoubnému duchu světa, postavit se mu a vítězit nad ním! A to vítězství se projevuje tím, že člověk zůstane v co nejvíce ohledech oddělen od světa, nedotčen lepkavou pavučinou, kterou se pavouk tohoto světa snaží chytit křesťany, kteří jako motýli vzlétají ze země k nebi. Tedy - jedním ze základních rysů křesťana je osvobození se, získání svobody; především od hříchu a od vášní, což však potažmo znamená i od světa.

Tento křesťanský duch by se, myslím, měl projevit i vůči tak vyloženě světské ("svět" máme zde na mysli v duchovním rozměru tohoto slova) akci, jakou je sčítání lidu. Co máme společného s tímto sčítáním my, kteří nepatříme tomuto světu, ale jsme občany nebeského království? Dáváme sice "císaři", co je císařovo, jenže komu patří naše osobní data? Císaři (resp. vládě)? Domnívám se, že nikoliv. A ještě k tomu - domnívat se jistě lze, že do nich nikomu nic není. Tyto osobní údaje jsou do značné míry naší zcela intimní záležitostí a je zcela rozumné a oprávněné bránit si tuto sféru "zuby nehty".
Církev měla v minulosti pro ochranu soukromí velké pochopení a podílela se na zajištění důvěrných informací před prozrazením. Proto byl vždy tak ctěn institut zpovědního tajemství, který byl zaštítěn hrozbou nejpřísnějších trestů pro toho, kdo by se odvážil toto posvátné zřízení znectít a prozradil, co se při zpovědi dozvěděl. Osoba kněze - faráře - bývala často vnímána (zvláště na vesnicích) i v rozměru tajemníka, důvěrníka, notáře (někdy mu lidé svěřovali závěti, či důvěrná akta, komunikovali jeho prostřednictvím s vyššími úřady). Tato dávná úcta k posvátnosti soukromí vstoupila i do občanského práva např. v podobě tzv. "lékařského tajemství" nebo tzv. "domovní svobody", jejichž narušení se stále zatím ještě trestá. U soudu má obviněný právo nevypovídat a chránit si důvěrné informace, které by mu mohly při projednávání jeho případu uškodit. A tak bychom mohli ještě pokračovat.
Na naše sčítání lidu lze docela dobře pohlédnout i v kontextu současné všeobecné snahy znesvětit posvátnou půdu lidské intimity. Ať už je to vystavování nahoty či všechny ty "reality show", a nebo jsou to novináři slídící v soukromí celebrit, či špehování každého občana všudypřítomnými kamerami, odposloucháváním komunikace, až ke snahám o prolomení lékařského tajemství, sbíráním otisků prstů pro nové průkazy totožnosti... Kam to vede, si může každý odhadnout sám.

-------------------------

Položme si nyní teologicky dosti významnou otázku, zda dobrovolná účast na ateistickém sčítání lidu duchovně nepoškozuje lidskou osobu, kterou si Bůh přeje mít svobodnou pro své Království.

Pár slov tedy k ideovému rozměru této akce. Sčítání je akt majitele vůči svému majetku. Majitel stáda si počítá své kusy dobytka, otrokář své otroky, král své poddané. I Hospodin Bůh dává Izraelitům po odchodu z Egypta na srozuměnou, že už nejsou otroky faraona, že již tento lid nepatří žádnému pozemskému majiteli, ale stává se "majetkem" svého Boha, tudíž nepodléhá nikomu tady na zemi. Tato změna "majitele" se projevuje právě aktem sčítání lidu - Hospodin nařídil Izraelitům, aby se po vyjití z Egypta spočítali. Sečtený lid je na morální úrovni vnímán jako majetek toho, na jehož příkaz bylo sčítání provedeno. Proto Bůh slibuje, že zachovají-li mu Izraelité věrnost, sám si bude svůj lid chránit a nedopustí, aby nad nimi vládl jakýkoliv cizí pozemský vladař.

Zdá se, že toto chápání sčítání lidu se lidem již ztrácí z jejich myšlenkového horizontu, což však neznamená, že tento význam sčítání už nemá, a následně, že by tímto způsobem již duchovně nepůsobilo na lidské duše. Když se člověk upíše někomu, má úpis svou sílu a působení, ať už člověk chápe, co činí, či nikoliv. Tento skrytý rozměr sčítání lidu tu objektivně je, ať už to chceme vidět nebo ne. Ty seznamy přece jsou pořizovány za účelem provozování vlády nad lidmi, proto o nich chce stát znát podrobnosti. Není to v důsledku nic jiného než soupis těch, kteří mají být ovládáni.

To však ještě není to nejhorší. Je tu otázka, proč vláda (zvláště v době údajné finanční krize, kdy občanům hodlá krutě zdvihat daně) provádí tak nesmírně nákladnou akci, aby získala údaje, které z části už ví a z části si je může získat jinak - a podstatně levněji. Sčítání lidu je bezkonkurenčně nejdražším způsobem, jak si tyto informace opatřit. V materiální sféře lze toto počínání smysluplně vysvětlovat jen dosti nepřesvědčivě. Jediné vysvětlení, které by bylo adekvátní obludné finanční nákladnosti této akce, lze najít na úrovni duchovní a úrovni morální. Z morálního hlediska jde tomu, kdo stojí za touto akcí, o to, aby občané projevili jednak spoluúčast a z druhé strany učinili úkon pokoření se před světskou vládou. Aby majetnictví lidských osob nemělo jen sílu materiální (ve smyslu: patří mi tvé tělo, ale s duší si dělej, co chceš), ale i sílu duchovní (tj. patříš mi celý, s tělem i duší), pak se nemůže jednat o pouhé jednostranné násilí nad člověkem, ale je od zotročovaného potřebná nějaká forma jeho souhlasu, spolupráce. Tělo si můžeš vzít násilím, ale duši ti člověk musí dát dobrovolně. Zdá se mi, že na morální úrovni účast na sčítání vyjadřuje tvůj souhlas se světským a hlavně duchovním systémem, který nad tebou panuje a který chce postupně asimilovat nejen tělo, ale i tvou duši, abys mu nakonec patřil celý. Myslím, že důsledky toho požírání lidských duší bestiálním mašinérií civilizace jsou už na řadě bližních patrné - stačí si všimnou otrockého způsobu jejich myšlení.

To je jediný aspekt prováděného sčítání, který nelze nahradit žádným jiným druhem sběru dat o lidech a o společnosti. Zmíněné morální hledisko se posléze samo překlápí do duchovního. Při poskytnutí své spoluúčasti a potažmo souhlasu, vydáváme jaksi část své duše - čili upisujeme se nejen tělesně, ale i duchovně někomu... Komu? Kdo může mít zájem na lidských duších? Komu nestačí údaje o lidech (jakkoliv mohou být podrobné), když jsou opatřeny bez osobní spoluúčasti všech občanů? A nejde tu jen o holou spoluúčast, ta by mohla být pro získání nějakých údajů poskytnuta i anonymně! Člověk svým podpisem na plně identifikovatelném sčítacím archu stvrzuje, že garantuje plnou angažovanost své osoby na tomto aktu (připomínám zde teologický význam pojmu osoba, nejedná se jen o pouhého jedince; osoba je Boží dar člověku, je to součást Božího obrazu v člověku). Je po nás požadováno, abychom podpisem garantovali správnost vyplněných dat, tedy ručíme - dáváme někomu za sebe záruku. Komu?
Možná je ta nedbalost, s jakou lidé dávají svůj podpis na sčítací arch, způsobena z části tím, že dnes stále podepisují tolik lejster, žádostí, hlášení, stvrzenek (i k účtu v bance přistupují přes podpisový vzor), takže už ztrácejí schopnost vnímat plný morální význam svého podpisu. (Vidíme to i na příkladech, kdy lidé s lehkostí podepisují značně nevýhodné úvěrové smlouvy, aniž by si je pořádně přečetli, a končí to exekucí majetku.) Asi se na tom podílí i ta zdánlivá svoboda současné doby. Lidé nejsou ostražití, otupěla jejich pozornost. Vzpomínám si, že v dobách totalitního režimu byli lidé podstatně opatrnější na to, kam a komu udělují svůj autogram.
Kdo může potřebovat tuto celospolečenskou autogramiádu? Komu nestačí stávající databáze osobních údajů o lidech, ale kdo potřebuje mít databázi souhlasících a rozkazu podřídivších se osob? (Zní to skoro už jako z Bible: Socha vydala rozkaz všem obyvatelům země poklonit se... /Zjev 13,15/) Je to naše vláda? To je samozřejmě směšná řečnická otázka. Je nabíledni, že takové databáze potřebuje někdo jiný. Někdo, kdo chce vládnout nejen nad těly, ale i nad dušemi, kdo chce, aby mu lidé patřili - a to nejen příslušníci nějakého národa, ale vposledku celého světa. A je vysoce pravděpodobné, že právě pro toto individuum se tyto databáze pořizují (ať už to naše vláda ví či nikoliv) a právě tomuto individuu budou - jak lze tušit - tyto databáze předány, i když se vláda dnes zaklíná všemožnými sliby a zárukami, že získané osobní údaje nebudou nikomu poskytnuty a že budou po zpracování vymazány a kdesicosi.

-------------------------

Tím se dostáváme k dalšímu neblahému možnému rozměru celé této podezřelé akce. Vláda i statistický úřad nás horem dolem ujišťují, že na základě odevzdaných formulářů nedojde k sestavení databází, obsahujících společně se základními osobními identifikačními údaji i všechno to ostatní, co občané na sebe ve formulářích prozradí. Jenže - ruku na srdce - dá se takovým slibům důvěřovat? Nebo jinak: proč bychom jim měli důvěřovat? A jaká je nám dána možnost kontroly nad zpracováním našich osobních dat?
Vždyť už jen tak - od pohledu - když vidíte naše politiky v televizi, chtěli byste taková "kvítka" mít za sousedy? Dokonce i někteří novináři, kteří se s vrcholnými politiky dlouhodobě stýkají, po letech uznávají, že je téměř nemožné najít mezi nimi solidního člověka, který by skutečně měl na srdci blaho lidu. Takový totiž neprojde ostnatým houštím těch stranických aparátů, aby se dostal do pozice adepta na poslance nebo člena vlády; nemá šanci obstát v té poslanecké džungli a rvačce o koryta. Slušný člověk na to nemá žaludek, schopnosti ani výdrž. A jestli je mezi našimi politiky nějaká čestná výjimka, tak jen potvrzuje obecné pravidlo, a navíc tam mezi nimi asi dlouho nevydrží. (Vím, že je to širší téma, ale není hlavním tématem naší úvahy.)

Kdo bude tak naivní, aby dnes ještě věřil té většině našich politiků, která je zkorumpovaná od hlavy až po paty, prolhaná (viz všechny ty prokazatelné lži o radaru v Brdech, o válce v Jugoslávii adal.)? Kdo jen trochu soudný má solidní důvod důvěřovat, že nejsou vydány nějaké utajené instrukce pro provádění statistického zpracování formulářů a získaných dat...? A jakmile by přes všechna dušování odpovědných činitelů vznikla jakoukoliv cestou kompletní databáze, pak už nikdo přece nemůže předem vyloučit, že nějaká další "demokraticky zvolená vláda" odhlasuje, že na základě "nové direktivy z Bruselu" budou databáze "bezpečně přemístěny" či "soustředěny v jednom evropském nejlépe zabezpečeném počítači", a tím ochráněny před zneužitím, protože národní státy přece nemají dosti peněz na zajištění takové bezpečnosti, jakou si databáze ze sčítání lidu bezesporu zaslouží. Po dvou desetiletích vlád, které rozkradly či nechaly rozkrást v tomto státě vše, co bylo možné, budete věřit, že všechny příští vlády zachovají něco tak cenného, jako je databáze podrobných osobních občanů, v bezpečí někde v paneláku statistického úřadu v Praze 8 Na invalidovně?

Směšnost takové ideje (o neprůstřelném zabezpečení databáze na věky věkův) je konec konců zřejmá i na čistě světské úrovni. Kdo má jakousi představu o hodnotě takové databáze v dnešní informační době, ví, že neexistuje na zemi takový trezor, takový firewall, a tak zabezpečené a ostrahou hlídané místo, kde by bylo v bezpečí něco tak cenného, jako je takováto databáze celého národa se všemi osobními důvěrnými informacemi. Pokud taková databáze vznikne, bude podle mého názoru ukradena a zneužita mnohokrát. A pokud nevznikne hned, může "kouzlením" z daty vzniknout později.

To vše ale není tak důležité, jako je znepokojivé duchovní klima, které vůbec připouští sbírání takových dat a možnost vzniku takových databází. Není to snad už působení ducha někoho, kdo takovou databázi potřebuje a kdo si ji snad i objednal? Pak by jeho působení už zjevně nebylo jen ve sféře duchovní a na úrovni vnukávání myšlenek, ale i ve sféře výkonné politické moci.
Ať si každý věří čemu (a komu) chce. Já osobně proklamacím o tom, že údaje ze sčítacích formulářů nebudou znežity, nevěřím. Mít formuláře vyplněné většinou národa - to je až příliš lákavé sousto, takové pokušení, že by politikové a všichni, kteří mají sčítání pod palcem, museli být nadmíru charakterní a mravní lidé, aby pokušení nepodlehli.
Mimochodem, i kdyby bylo náhodou pravda, že jméno a základní identifikační údaje nebudou z formulářů načteny, pak podle adresy, která načtena bude (a tím se statistici netají), a dalších osobních údajů, je možno kdykoliv osobní údaje z patřičnou osobou opět spojit. Databáze obsahující jména a hlavní identifikační data už je hotova, o čemž svědčí předvyplněné formuláře. Konec konců, proč není sčítání plně anonymní, jak to např. bude za dva měsíce na Slovensku? Nebo nejsou sbírány údaje jen u reprezentativního vzorku společnosti, jako např. v Německu? (Nelze vyloučit, že se na Češích testuje něco, co proběhne v budoucnosti všude. Češi se svou specifikou zlomenou národní povahou k tomu nejspíš byli vybráni po zralé úvaze. Anebo byli zvoleni, protože jsou nejateističtějším národem široko daleko?)
Podle Murphyho zákonů: co lze zneužít, bude jistě zneužito. Pokud je tu nějaká - sebemenší - možnost, aby sčítání lidu vedlo k sestavení jmenné a adresné databáze obsahující nejen soupis jmen, ale i majetku a dalších osobních údajů, pak tato databáze nejspíš vznikne. Takže podle této logiky věci můžeme předpokládat, že cílem sčítání je zaevidovat všechny lidské osoby v ČR, a to nikoliv jen podle jmen a dalších základních osobních údajů, ale i s mnoha dalšími podrobnostmi o nich. Takže ať se každý svobodně rozhodne, zdali chce v takové databázi figurovat.

--------------------------------

Nu, zbývá nám zmínit ještě jeden úhel pohledu, z něhož možno na sčítání upřít zkoumavé zraky.

I kdyby nebylo nic z výše uvažovaného pravda, kdyby se žádná z právě zmíněných předtuch nenaplnila, pak tu zůstává to nejjednodušší morální hledisko, které by mělo křesťana poněkud znepokojovat. A tím je narůstání otupělosti vůči státnímu dozoru a upevňující se zvyk podřizovat se světu. Pravidelná účast na takových - mírně řečeno - podezřelých a z hlediska křesťanského svědomí nejednoznačných akcích, prostě otupuje vnímavost člověka, jeho cit pro svobodu a nepolapenost světskými sítěmi.

Každých deset let se lidé aktivně zúčastní sčítání. Což zde není nebezpečí, že tím potvrzují svou ochotu patřit tělem i duší tomuto světu "cizoložnému a hříšnému" a potažmo jeho vládci a pánu, čili "knížeti tohoto světa", jak o něm hovořil Pán Ježíš? Každých deset let vlastně probíhá veliký celonárodní test připravenosti společnosti k poslední velké totalitě. Za tato tři desetiletí se provádějí tři soupisy těch, kteří se podřídili rozkazu a lze tedy o nich předpokládat, že se podřídí i na dalším stupni zavádění nového světového řádu, celosvětově centralizované totality. Není na místě alespoň jakási obava, zda tyto tři pořizované databáze nebudou klíčové pro pořízení seznamu "poddaných" nového svrchovaného císaře, pána a boha? (Těmi třemi se rozumí sčítání z r. 2001, pak 2011 a nakonec 2021.) Není možná jedním z důležitých ukazatelů, zda je společnost už dost vykrmena k porážce, právě účast křesťanů?

Je tu jistá analogie. Mojžíš nechal na pokyn Boží sečíst ty, kteří byli vyváděni z otroctví do svobody, od egyptských hrnců plných masa na poušť, kde svůj lid Bůh živil manou. A dnes někdo nechává sečíst ty, kteří jsou vedeni ze svobody - do zajetí, od duchovního života - do egyptského otroctví, od Božího pokrmu nebeským chlebem - k plným hrncům masa a plnému břichu. (Paradoxní je, že se sčítání lidu koná zrovna v době Velkého půstu, kdy by křesťané měli být co nejvíce vzdáleni všemu světskému :-)

Často slýchávám, že sčítání lidu se provádělo vždy - od nepaměti. A proto na tom nemůže být nic špatného. Nevím, zdali je adekvátní schvalovat dnešní sčítání lidu poukázáním na jakékoliv soupisy obyvatelstva prováděné v minulém století či dokonce minulých tisíciletích. Nikdy totiž nebyly k dispozici stroje, umožňující dostatečně efektivní správu shromážděných dat. Dříve mohla být sebraná data díky tomu použita opravdu jen a jen k získání statistických údajů. V dnešní době výkonných počítačů (tj. u nás od sčítání v r. 2001) dostává práce se sebranými údaji úplně novou podobu. Dnes stroje umožňují elitě využít shromážděných informací k posílení výkonu moci nad každou jednotlivou osobou. A především - nikdy v dějinách nebyla antikristovská světovláda tak blízko reálnému uskutečnění, jako s nástupem éry počítačů a mikročipů. Vždyť infrastruktura pro reálný výkon světové vlády se už buduje před našima očima. Proto ještě nikdy v dějinách neměla účast na sběru osobních dat takový morální význam! Ještě nikdy nemohlo mít tak masový dopad aktivní oficiální poskytování informací o sobě a jejich odesílání k nějakému dalšímu zpracování, které je zcela mimo naši kontrolu. Neměli bychom skutečně říci, že svou účastí se každý člověk aktivně podílí na budování Nového Světového Řádu? Neměli bychom k tomu zároveň dodat, že něco takového jistě není možné bez nějaké duchovní škody na lidské duši? Pokud to tak je, pak tím křesťan něco duchovně ztrácí, přichází o nějakou část blahodati či o kousek své duše (neteologicky řečeno).

Zajímavá je reakce křesťanů, kteří by přece měli mít jakýsi zdravý instinkt v těchto duchovně ožehavých otázkách. Avšak většině křesťanů nejenže nevadí sběr osobních dat o jejich osobách, ale ještě k tomu necítí vůbec žádný problém tomuto sběru aktivně napomáhat. Nějak nám ochabuje křesťanský duch, umdlévá pod tíhou světa, protože už jsou křesťané do toho světa příliš zamotáni. Když křesťan nezachovává věrnost v malých záležitostech (jako jsou elementární prvky křesťanského života - modlitba, půst, plnění přikázání, dodržování nedělí a svátků, účast na Tajinách, následování duchovního vedení a věrnost pravoslavnému duchu), ztrácí se nenápadně blahodatná pomoc potřebná k udržování oddělení od světa. A najednou mu začne připadat příliš těžké zachovat věrnost ve středně významných křesťanských věcech, kdy už musí k zachování plnosti křesťanského ducha překonávat nějaké překážky, nelekat se nepříjemností a pohrdat hrozbami. Nu, a nakonec už bude tak zesláblý, že se nedokáže vzepřít, až se po něm bude žádat zřeknutí se Krista, zapření víry.
Dnešní stav křesťanů je o to podivnější, že jsme církví, která si stále připomíná doby prvních mučedníků, kteří nešli na žádný kompromis se světem v duchovní oblasti. Sv. Fotinie plivla do tváře římskému císaři, když po ní chtěl, aby obětovala modlám; mučedníci dokázali klidně vynadat vysokým státním úředníkům a obvinit je z bláznovství; dávní křesťané se vysmívali státnímu římskému náboženství i tváří v tvář svým katům; svatí otcové nadšeně bořili pohanská obětiště a rozbíjeli modly... Kde to všechno je? Všeobecný duch současné skleslosti, lhostejnosti a tzv. "politické korektnosti" v důležitých náboženských, církevních a duchovních otázkách nemůže mít jiný zdroj, než je plíživě sílící přátelství se světem.
Síla postavit se světu někam vyprchala. Odhodlání postavit politikům, státu, když po nás žádají něco, co se příčí svědomí, jaksi umdlévá - zvláště na západě. Možná je to proto, že dnes už se našemu svědomí nepříčí prakticky nic, dokonce ani hluboký mravní úpadek - mnozí lidé v sobě všemi těmi kompromisy se světem umlčeli hlas svědomí, což je jeden z důkazů vyvanutí blahodati. Vždyť tam, kde je hojnost blahodati, tam je hlasité svědomí a vysoká mravnost. Jak bude mravní stav lidstva dále upadat, společnost se bude morálně rozkládat, svědomí už nikoho obviňovat nebude a společnost se změní na stádo, jemuž stačí ke spokojenosti "chléb a hry".

Žalostné na tom je, že se tento proces úpadku týká i křesťanů, kteří by měli být už ze samotné podstaty svého náboženství, od tohoto světského úpadku odděleni. Pád křesťanů bere světu jeho poslední naději. Vždyť ztratí-li sůl svou chuť, čím bude osolena? V knize výroků starce Antonije se píše, že až se budou lidem rozdávat antikristovy pečeti, což bude konečné stvrzení jejich odpadnutí od Boha a přijetí Antikrista za svého pána, vládce a otce, budou lidé stát na jeho pečeť frontu. Nebudou je nahánět, ale sami si pro ni přijdou a ještě na ni budou čekat ve frontě.
Připomíná mi to jeden smutný obraz z doby, kdy ze západní Evropy vozili židy do koncentračních táborů. Ti první tam jeli dobrovolně - byli nalákáni na různé lživé přísliby; jeli tam komfortními vlaky, ve svátečním oblečení, úplně svobodně. Na jedné zastávce prý vystoupili, aby se občerstvili, a jeden z nich se zdržel, takže mu ten vlak málem ujel - musel utíkat, aby ho chytil - jen tak tak to ještě stihl do něj naskočit. Do koncentráku dorazil včas.
Podobné je to dnes s námi. Ještě jim sami ty sčítací archy vyplníme, pak to neseme odeslat. Stojí nás to energii, čas, síly - jen abychom to stihli a v pořádku to správně vyplněné včas odevzdali. Přitom antikristovský rozměr těchto databází může být každému jen trochu poučenému křesťanu zcela zřejmý. Mám takový dojem, že i tomu nepoučenému by mohlo zdravé duchovní tušení nějak napovědět, že tady asi nebude duchovně všechno úplně v pořádku. Kam zmizel ten duch protestu, který umožnil křesťanům přežít pět set let na Balkáně pod Turky? Je rozleptán pohodlím a komfortem. Ta svědomitá účast na sčítání, s níž křesťané pospíchají, aby byli řádně zaneseni do podivných seznamů, je o to nepochopitelnější, že jim za odřeknutí účasti prakticky nic moc nehrozí. Hlavu jim za to nikdo neutrhne, do vězení je nepošlou a ta pokuta není zas tak vysoká, aby to průměrného občana finančně nadosmrti zruinovalo. Nicméně ani za tak malé riziko už dnešnímu křesťanu zachování svobody svědomí a neposkvrněnosti světskými piklemi nestojí. A tak tu stojíme před zajímavou otázkou: "Co je dnešní křesťan ještě ochoten zaplatit za zachování své oddělenosti od světa, jak to po něm apoštol v Bible žádá?"

P.S.
Těmito řádkami nehodlám nikoho k ničemu nabádat, jen přimět k zamyšlení a vyjádřit svůj soukromý pohled na věc. Toť vše. Netroufal bych si tvrdit, že účast na sčítání lidu je přímo hřích (v teologickém smyslu toho slova). Ale jsem z celého srdce přesvědčen, že tomu, kdo z duchovních příčin odmítne svou účast, dá za to Bůh velkou blahodať.

Pokud jste někteří náhodou dočetli až sem a trochu jste se nad možnými (a nebo třeba: nemožnými) aspekty našeho sčítání lidu zamyslili, splnilo moje psaní svůj účel. Ať už se člověk rozhodne postavit se ke sčítání tak či onak, měl by to učinit nikoliv bezmyšlenkovitě (jen proto, že to někdo nařídil), ale jako rozumná osoba a v souladu se svým svědomím.










Zobrazit příspěvek č. 705 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2011
Možná se potvrzují neblahá tušení

Kompletní databáze ze sčítání lidu vznikne v protiatomovém krytu

Zde (http://zpravy.idnes.cz/video-centralni-mozek-scitani-lidu-se-skryva-v-protiatomovem-krytu-11t-/domaci.asp?c=A110328_121709_domaci_jj) je zajímavá informace, z níž vyplývá, že na základě sčítání lidu skutečně vznikne kompletní databáze všech shromážděných údajů, kde budou u každé osoby i všechny její identifikační údaje. Takže oni to lákavé sousto opravdu vyrobí. Nebude sice v paneláku Na invalidovně, ale bude.

Prý zrovna vzniká v nějakém tajném protiatomovém krytu, který v nejpřísnějším utajení naplnili počítači, a tam se nyní kupí veškeré získané osobní údaje. Není mi moc jasné, co je na tom tak tajného, když tam nechali filmovat novináře... (A kromě toho, v Čechách se stejně nikdy nic neutají.)

Videoreportáží vykreslený obrázek těch hrozně ukrývaných počítačů s databází, které jsou "přísně střeženy" kdesi v tajném betonovém krytu "někde v Česku" (pochybuji, že je to někde mimo Prahu), je vskutku zábavný - je to skoro jako z hollywoodského filmu o tajných laboratořích ukrytých někde v hloubi pod zemským povrchem. Hlavně, že je ten protiatomový kryt (jichž není v Česku tak mnoho) natolik tajný, že jim přímo tam vede veřejná internetová linka, po níž jim tam lidé posílají elektronicky vyplněné formuláře... Myslím, že už teď pracují armády hackerů, a brzy po zpracování dat ze sčítání bude kompletní databáze někde na internetu volně ke stažení :-)

Případně se jí třeba dočkáme na serveru Wikileaks :-)))


----------------

A když už končíme tak úsměvně, připojím ještě jeden vtip z Britských listů:














Zobrazit příspěvek č. 706 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2011
Modlitby za Japonsko

Změna času

Jen malé upozornění pro ty, kteří se modlí spolu s pravoslavnými Japonci jejich večerní modlitby za Boží pomoc při živelné pohromě, která Japonsko postihla (a vlastně stále ještě postihuje).

Vzhledem k místnímu přechodu na letní čas, je nyní doba těchto modliteb dle našeho aktuálního času: od 15 hod.








Zobrazit příspěvek č. 707 jednotlivě

Administrátor --- 30. 3. 2011
Nový film

Dokumentární film o Japonské pravoslavné církvi

Nový film: Pravoslaví v Japonsku. Dokumentární film o příchodu Pravoslaví do Japonska i o současném životě Japonské pravoslavné církve je na www.pravoslavi.cz/filmy (s českými titulky). Je to moc pěkný film.








Zobrazit příspěvek č. 708 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2011
Japonsko v uplynulém týdnu

Zpráva z japonského chrámu v Chakodate


Po zemětřesení hoří chrám Zvěstování v Jamadě (12. března, ráno 4 hod. 50 min.).
Fotografie před a po zemětřesení viz příspěvek č. 702 (pozor, vlivem nepřesnosti v prvních zprávách o škodách způsobených pohromou došlo u obrázků v tomto příspěvku zřejmě k přehození místních jmen "Jamada" a "Sakari". Údajný obrázek chrámu v Sakari je tedy ve skutečnosti obrázkem z Jamady.

 
Otec Nikolaj:
Přijeli k nám reportéři z televizního studia "Rossija 1" a měřili úroveň radiace u nás v chrámu. Řekli, že je nižší než v Moskvě.

Již zde nejsou problémy se zásobováním potravinami. Nějakou dobu ještě přetrvával nedostatek mouky, což nám dělalo problémy mj. i tím, že nebylo z čeho péci prosfory na liturgie.

V prefekturách poblíž Fukusimy zjistili, že některé potraviny (hlavně ovoce) obsahují radiaci. Farmáři na těchto místech likvidují úrodu. Nic z takových potraviny by na trh nedali; berou to velice vážně.

Trpíme však nedostatkem nezávadné vody. Balená voda není v obchodech prakticky k dostání. A vodu z vodovodů nedoporučují k pití, neboť je nebezpečí, že je radioaktivní. Není kolem toho úplně jasno. Většinu nezávadné vody distribuují na místa dočasných příbytků evakuovaných, a proto je jí nedostatek v krajích, které zemětřesením tolik neutrpěly.

Množství lidu stále žije v školách, sportovních halách a dalších evakuačních shromaždištích. Lidí je tam příliš mnoho na malé ploše, a tak se snaží rozmísťovat je na další katastrofou nepostižená místa. Jenže nalézt pro tyto lidi, jimž pohroma vzala všechno, nové příbytky nebude snadné. Vláda má v plánu stavět pro tyto lidi malé domky a vyplatit každému finanční kompenzaci.

Cesty do postižených míst se vcelku daří pročistit. Už se tam mohou dostat automobily - kolem silnic jsou však po obou stranách hromady odpadu. Do některých míst se však záchranáři ještě nedostali. Není vyloučeno, že jsou tam ještě lidé, kteří se snaží nějak přežít. Vždyť ještě osmý den po katastrofě byli nacházeni lidí, kteří se nemohli sami dostat z trosek. Nedávno nalezli babičku s vnučkou, které strávily celý ten čas v kuchyni, kde byly ze všech stran zablokovány zbořenými budovami. Někde možná ještě i teď žijí lidé, očekávající pomoc.

Tsunami zaplavila nemocnici až do 3. poschodí. Všichni, kteří byli v přízemí a prvních třech patrech - lékaři i pacienti - zahynuli. Ale ve čtvrtém poschodí se lidé zachránili. Byl mezi nimi lékař, jehož žena měla právě rodit. Sláva Bohu, vše dopadlo dobře, narodilo se jim dítě.

Lidé se snaží zachovávat klid a dle svých sil si pomáhat navzájem. Soukromníci vozí jídlo do postižených krajů, pytle s potravinami. Do pomoci se zapojilo mnoho studentů a školáků. Pracovitě rozdělují rýži přímo na místech, a pomáhají lidem. Jsou teď prázdniny a děti se staly aktivními dobrovolníky.

Co se týče potřeby pomoci, stále je aktuální prosba o finanční podporu. Lidé se potřebují oblékat a nakoupit to nejnutnější. Víte, v Japonsku jaksi není přijatelné dávat jako pomoc obnošené šatstvo. Lidé se snaží poskytovat nové věci nebo peníze.

Mnoho lidí z naší farnosti odjelo pryč (kvůli obavám z radioaktivity); je to citelný úbytek. Avšak hlavní proud lidí přejících si opustit Japonsko už slábne. Někteří se dokonce již vrátili.

Země nenápadně vstává z popela. Myslím, že současný stav je možno srovnat s obdobím 2. světové války: továrny jsou opuštěné, průmysl utrpěl značné škody. Nepropadáme však zoufalství a pracovitě a s úporností se pozdvihneme. Vzájemně se podepíráme; Japonci jsou velice semknutí.

Modlíme se hromadně za všechny zahynulé při zemětřesení nebo při tsunami. Nepronášíme při těchto modlitbách jména, protože neznáme zdaleka všechny ani celkový počet.

Pokračujeme v každovečerním čtení žaltáře. Naši ruští farníci chtějí poprosit Ruskou zahraniční církev, aby sem byla přivezena divotvorná ikona Bohorodice Kursko-korenné, jež se nachází v Americe. Modleme se. Věřím, že Bůh naši zemi neopustí.

(27. března)








Zobrazit příspěvek č. 709 jednotlivě

Administrátor --- 5. 4. 2011
Dívka raději zemřela, než aby se zřekla víry

Příběh 23-leté Aliny Milanové, která zemřela v izraelské nemocnici na těžkou nemoc


Helena (Alina), studentka pátého ročníku právnické fakulty

 
23-letá Alina Milanova zemřela v izraelské nemocnici na těžkou nemoc (nejspíš alveolární echinokokóza -alveokokkosa jater - alveococcosis; pozn. překl.) I přes své utrpení, které trvalo již mnoho měsíců, dívka odmítla podepsat prohlášení o přijetí izraelského občanství, které by jí dalo právo na bezplatnou operaci, za niž by v opačném případě musela zaplatit 300 tisíc dolarů, které neměla. Občanství nechtěla přijmout, protože v souvislosti s tím bylo nutno se oficiálně zříci pravoslavné víry.

Dle slov duchovní otce Aliny, kněze při chrámu ct. Serafima Sarovského v Kuncevě Alexandra Naruševa, i dle vyjádření samotné dívky byla již v listopadu minulého roku na klinice postavena před volbu, zda přijmout ve zrychleném režimu občanství Izraele, a získat tím právo na bezplatnou léčbu, která by jí mohla zachránit život. Jenže kvůli tomu by musela v dokumentech o sobě prohlásit, že je buď židovka nebo ateistka. Druhou možností, kterou si mohla zvolit, bylo zachovat věrnost Pravoslaví a očekávat nevyhnutelnou smrt. Alina Milanova si vybrala to druhé.

------------------------

Stručný přehled událostí. Průběh nemoci podle popisu její matky (místy zkráceno; pozn. red.) Alina náhle onemocněla, příznaky byly zprvu typické pro hepatitidu, která však byla nakonec vyloučena a byly provedeny operace, následovalo měsíční domácí léčení. Následně byla provedena třetí operace, při níž byla určena definitivní diagnóza. Vzhledem k rozsahu postižení lékaři prohlásili, že více pro ni učinit nemohou. Navrhli transplantaci jater. V průběhu konsultací se stav Aliny prudce zhoršoval, dostala se na jednotku intenzivní péče, začala srdeční arytmie a to vše spolu se selháváním činnosti jater. Hrozila smrt. Přes různé konsultace a zahraniční kontakty se naskytla možnost hospitalizace v jedné z nejmodernějších klinik v Tel Avivu, která jako jedna z prvních odpověděla na dotaz ohledně možnosti léčby, takže už 11. listopadu byla Alina na přijímacím oddělení této nemocnice. Byly provedeny tři operace, jenže vznikla sepse a otrava krve. Infekce bacily odolávajícími antibiotikům. Matce se podařilo od sponzorů opatřit peníze na první měsíc léčby. Zůstal však ještě dluh 64 tisíc dolarů. Pak bylo potřeba sehnat peníze na transplantaci 300 tisíc dolarů. Tuto částka se však již přes veškerou snahu a pomoc přátel nepodařilo zajistit.

Jediným řešením byla možnost ve zrychleném řízení přijmout izraelské státní občanství, které by umožnilo bezplatnou léčbu. Vše bylo vyjednáno a připraveno, stačilo již jen vyplnit formuláře a odevzdat. Podle izraelského "zákona o repatriarci" mohla Alina počítat se získáním občanství, protože její zesnulý otec byl Žid a jeho matka je nyní izraelskou občankou. Konsulát v průběhu měsíce dokončil prověření dokumentů potvrzujících právo Aliny na získání izraelského státního občanství, a v prosinci vydal doporučení ministerstvu vnitřních věcí. Zde následně urgovala celou záležitost v lednu 2011 i babička Aliny. Avšak ani přes poukazování na zdravotní stav žadatelky ministerstvo nereagovalo.

Příčinu sděluje duchovní otec Aliny: "Ve formuláři je kolonka - věrovyznání. Podle zákona se může stát občanem Izraele pouze žid nebo ateista. Aby se Alině dostalo rychlé lékařské pomoci a naděje na přežití nemoci, musí být v této kolonce napsáno jen jediné: »ateistka« nebo »židovka«. Alina mi telefonovala a tázala se tento problém. Co si počít? Lékaři říkají, že času je velice málo. Dva až tři týdny. A u nás (tj. v Rusku; pozn. překl.) tento typ léčby neprovádějí. Volba je prostá: buď zachytračit (pokrytecky napsat, co je žádáno), zříci se víry a tím získat naději na uzdravení, a nebo se plně spolehnout na Boha. Ten člověk chtěl slyšet odpověď na otázku, která je nejspíš tou nejdůležitější v jeho životě. Nevěděl jsem, co říci... Přesněji řečeno, věděl, jenže... Když mi pak matka dívky sdělila, že se už rozhodly, bál jsem se, že uslyším to nejhorší. Helena (křestní jméno Aliny) prohlásila: »Nesundám kříž, nezřeknu se (víry), za to mi to nestojí.« Řekl jsem jim, že jsou statečné."

Na otázku kněze, co budou dále dělat, odpověděla její matka, že nevědí. Kněz řekl: "Jenže už máte málo času." "Před námi je věčnost," odvětila.

Když bylo Alině lépe, napsala na internetové fórum chrámu ct. Serafima: "... žádné hrdinství a žádnou volbu momentálně podstupovat nemusím. Svoji volbu jsem učinila již dávno - jsem pravoslavná křesťanka. Činím na sobě znamení kříže. Ano, neodložím křížek, otevřeně pravím, že jsem pravoslavná. Ano, mám papír z ministerstva vnitřních věcí Izraele, kde nejsou varianty; je tam předepsána věta: »Přijímám občanství, zákony a náboženství této země,« a pár teček na podpis. Řekněte sami: Je to nějaká volba? Důležité není, co je na papíře, ale co je v duši. A tam je důvěra v Boha, silnější než papíry, silnější než zákony, státy a nejhroznější diagnózy nebo čas! I v nejtěžších chvílích cítím, že mne Bůh drží za ruku. Žádný lékař ani žádný stát nemůže zbavit operaci jejího rizika - jakýkoliv den tady může být poslední. Jediná volba je ta, kterou jsem učinila už dávno, a ta není spojena s občanstvím, - zvolila jsem si Víru v Boha; nebudu se ohlížet na nic jiného, budu děkovat za vše, co je mi souzeno. A to je volba stojící před každým člověkem."

Několik měsíců prožila Alina na jednotce intenzivní péče izraelské chirurgické kliniky připojena k přístroji umělého dýchání. Jak poznamenali izraelští lékaři, až do posledního dne byla "upoutána na lůžko, ale při plném vědomí a jasné paměti", což ještě zvětšuje význam rozhodnutí učiněného v bolestech způsobovaných pokračující smrtelnou chorobou.

V noci na 14. března Helena (Alina Milanova) zemřela na masivní vnitřní krvácení. Někteří pravoslavní na internetu mají zato, že se způsobem své smrti a svým svědectvím o víře až k smrti stala mučednicí.

Pravda.ru (21. března 2011)

(Při překladu zkráceno, avšak s péčí o zachování hlavních faktů základní linie průběhu.)


P.S.
Na webu právnické fakulty, kterou Alina studovala, vyvěsili přátelé toto oznámení:
Se zármutkem oznamujeme, že po dlouhé nemoci 14. března 2011 zemřela studentka 5. ročníku právnické fakulty MGU Alina Milan. Alina byla úspěšnou studentkou, aktivní účastnicí různých fakultních akcí, členkou dobrovolné studentské organizace, věrnou přítelkyní, krásným člověkem. Věčná paměť.









Zobrazit příspěvek č. 710 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2011
Znamení doby (z došlé pošty)

Socha anděla s mobilním telefonem na nizozemské katedrále

Na kostele svatého Jana v nizozemském městě mají sochu představující anděla držícího mobilní telefon a volajícího bohu.

Autor vytvořil 25 soch andělů. Všechny jsou takové, jaké byste na středověké katedrále očekávali. Až ta poslední se vymyká – mobilem a tím, že zobrazený anděl má džíny.

Další podrobnosti a článek s videem zde


















Zobrazit příspěvek č. 711 jednotlivě

Administrátor --- 13. 4. 2011
Z došlé pošty - nová adresa

PROTIDROGOVÁ PORADNA A FÓRUM



Týká se témat všech druhů závislostí a jejich souvislostí. Můžete se ptát, informovat, poradit se, ať jste pravoslavní, jiného vyznání, nebo bez vyznání. Odpoví vám pravoslavní kněží, kteří jsou zároveň odborníky na danou problematiku a vidí ji z duchovní perspektivy.










Zobrazit příspěvek č. 712 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2011
Z došlé pošty a z tisku

Rouhavé zobrazení Krista - zničeno statečnými katolíky

Nedávno jsem dostal od jednoho spolubratra v kněžské službě dopis upozorňující na toto ohavné rouhání, které se ostýchám vylíčit, ale je popsáno v článku, na který uvádím odkaz.

Přeposílám Vám zprávu mých pravoslavných přátel z Francie. Jedná se o skandální "umělecké dílo" s názvem "Ukřižování v moči" vystavené v jedné prominentní galerii ve městě Avignonu. Podle slov katolických činitelů tohoto města, nikdo z veřejnosti nebyl tímto blasfemickým "dílem" pohoršen. Vyvstává otázka, jak by to bylo, kdyby se podobný pohoršující objekt týkal jednoho z ostatních dvou velkých monotheistických náboženství. Moji přátelé vyzývají všechny protestovat proti této pohoršující výstavě a přeposlat tuto zprávu alespoň na dvě další adresy.

Více o protestní iniciativě: www.defendonslecrucifix.org


Nyní však byl na toto téma uveřejněn článek na i Dnes se zprávou, že dva katolíci "uměleckou fotografii" vystavenou v galerii zničili kladivem. Bravo!

Katolíky zde čas od času kritizuji za to či ono, ale nyní jim tleskám.

Myslím, že tady by mohl být ten správný prostor pro ekumenickou spolupráci - křesťané by bez ohledu na denominaci mohli společně ničit díla urážející naši víru. To by byla skutečná ekumena a návrat ke společným prvokřesťanskými a potažmo patristickým kořenům křesťanství. Vždyť svatí prvokřesťanští mučedníci a po nich svatí Otcové byli horlivými ničiteli pohanských obětišť a likvidovali modly. Mimochodem, v pravoslavné hymnografii, kterou zpíváme při našich bohoslužbách, často oslavujeme některé světce za to, že rozvraceli pohanská obětiště, pálili idoly a roztříštili modly.

Nuž, vraťme se tedy společně: pravoslavní s katolíky i s protestanty, k těmto kořenům. Jak praví Písmo: "Je čas bořit i čas budovat... Je čas boje i čas pokoje..." (Kazatel 3,3 a 8) Na začátku křesťanství první křesťané bořili a bojovali, pak v Byzantské říši křesťané budovali a užívali si pokoje. Nyní se nejspíš vrací zpět doba, kdy bude potřeba za uhájení víry bojovat i bořit...

Jestli není křesťanství ve věcech obrany své víry trochu militantní, tak je mrtvé. Na tom nic nezmění rozplizlé unionistické blábolení prelátů všech církví na různých ekumenických bohoslužbách, které sice nikoho neurazí, ale křesťanství na Západě jen hlouběji ponořují do močálu duchovní břečky, neslané nemastné, nikomu k ničemu nepotřebné, které se jednou svět s úlevou zbaví jako něčeho, po čem se nebude nikomu stýskat...







Zobrazit příspěvek č. 713 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2011
Dnes nastala nám svatá Pascha (pozdrav v mnoha jazycích - z došlé pošty)

Vstal z mrtvých Kristus! Vpravdě vstal z mrtvých!










Atgyfododd Crist! Atgyfododd yn wir !

Christ is Risen! He is Risen indeed !

Amharic (Ethiopia):

Kristos Tenestwal! Bergit Tenestwal!

Old Church Slavonic:

Christos Voskrese! Voistinu Voskrese!

Tigrinian (Eritrea):

Christos Ten-si-OU mutan ! Ba-Ha-ke Ten-si-OU!

Georgian:

Kriste aghsdga! Cheshmaritad aghsdga!

Greek:

Christos Anesti! Alithos Anesti!

Latin:

Christus Resurrectus Est! Vere Resurrectus Est!

Romanian:

Hristus a Inviat! Adeverat a Inviat!

Syriac:

Meshiha qam! Bashrira qam!

Turkish:

Hristos Dirildi! Hakikaten Dirildi!

-----------

P.S.

Vpravdě vstal z mrtvých! (Tak zní česká odpověď na paschální pozdrav v tradičním znění; tradiční liturgická čeština je však dnešním mladým lidem již údajně zcela nesrozumitelná, a proto moderní liturgisté v Čechách prý pomalu závádějí - a jistě brzy prosadí do nově v Praze vydávaných liturgických knih - novodobější znění a dnešní mládeži jistě bezva srozumitelný cool pozdrav: „Fakt vstal!“ :-)))






Pascha v severním Walesu

Easter 2011 NORTH WALES









Zobrazit příspěvek č. 714 jednotlivě

Administrátor --- 5. 5. 2011
Dokončuje se nový liturgický překlad

Triod květný

V pátek večer by měl být na www.pravoslavi.cz/download k dispozici ke stažení překlad výběru z květného triodu. Jsou tam proměnné hymny k bohoslužbám (liturgiím a večerním) pro dobu od světlého týdne do neděle všech svatých (po svatodušním týdnu).

Překlad je už hotový a vysázený. Nyní se dokončuje notář.

-----------------

Z výběru z triodu postního byl zatím uveřejněn první díl. Pro informaci těm, kteří o to mají zájem: druhý dil (od 2. velkopostního týdne k Lazarově sobotě) je vlastně už také hotov, jenže teď už jaksi nemá cenu pospíchat s uveřejněním, takže to nechám uležet, koncem roku to ještě přehlédnu, a pak to dám k dispozici na download před začátkem příštího Velkého půstu. Jestli Bůh dá a dožijeme-li se...)




Zobrazit příspěvek č. 715 jednotlivě

Administrátor --- 9. 5. 2011
Z došlé pošty - cyrilometodějské oslavy

Pozvání do Mikulčic



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko–brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční

na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy

v sobotu 21. května 2011.

Archijerejská liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 9:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu.

Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Pokud budete mít po bohoslužbě zájem o návštěvu Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí vladykovi Jáchymovi, v monastýru bude připraveno pohoštění, potřebujeme proto vědět, jaký bude počet poutníků (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz ).


Na setkání se těší jerej Serafím,
duchovní správce hodonínské církevní obce
(mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz )





Zobrazit příspěvek č. 716 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2011
Velikonoce 2011 - Romfea TV

Bejrút - Libanon - obchodní dům
Vstal z mrtvých Kristus




Zobrazit příspěvek č. 717 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2011
Překlad výběru z triodu květného

Dokončen překlad a sazba výběru z květného triodu - ve dvou dílech.

1. díl zabírá období od světlého týdne do opuštění Paschy.

A nyní je k dispozici i 2. díl: od Nanebevstoupení, přes Svatodušní svátky až ke Všem svatým.

K oběma dílům jsou též zpěvníky (notáře s notama).

K tomu je připravena ještě příručka pro duchovenstvo ke službě svatodušní večerní se skláněním kolen (jsou tam dlouhé modlitby, které jsou v této brožurce vysázeny velkým písmem).

Vše v PDF na http://pravoslavi.cz/download/

--------------------

Na webové stránce Pravoslavný download najdete v kapitole „Triod květný“ tuto sekci:

Doba padesátnice - II. díl.
Z triodu květného.

Český překlad
Obsah: Od svátku Nanebevstoupení Páně přes Svatodušní svátky až ke Všem svatým (tj. k 1. a 2. neděli po Padesátnici).
Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a prokimeny pro bohoslužby večerní a liturgie. Ke všem nedělím a svátkům v tomto období (včetně zádušní soboty). Obsahuje i postup a modlitby pro svatodušní večerní.

Poznámka: modlitby pro svatodušní večerní se skláněním kolen jsou jednak ve výše uvedené brožuře „Doba padesátnice II.“ (textová část), a pak jsou též vysázeny do zvláštní brožury pro potřebu duchovních při službě (tenká brožura a velké písmo). Zde:

Seslání Svatého Ducha. Večerní před Svatým Duchem
Bohoslužba se skláněním kolen a modlitbami ke Svatému Duchu. Příručka pro kněze.

Výběr z triodu květného a z kněžského služebníku (postup pro večerní službu)
Český překlad
Velké písmo textu modliteb, které se čtou na kolenou.








Zobrazit příspěvek č. 718 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2011
O ekumenicky prázdné bohoslužbě 6. července i o všeličem jiném

Ukradení svatí

Když se Ježíš díval na zástupy, bylo mu jich líto,
protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře.
Tehdy řekl svým učedníkům:
"Žeň je veliká, ale dělníků málo.
Proste Pána žně,
ať vyšle dělníky na svou žeň."
(Mat 9,36-38)


Představuji si návštěvníka z dalekých cizích zemí, z jiné kultury, jak přijede na návštěvu do Čech a dozví se, že 6. července je tu veliký svátek, a při památce jedné z největších duchovních osobností celých našich dějin se shromáždí nejvyšší představitelé všech místních duchovních společností a celé toto jejich shromáždění bude přenášet televize, takže bude možné je sledovat v každé domácnosti. Co by asi očekával tento návštěvník? Předpokládám, že by si řekl: "Pane jo. Taková událost. Sejdou se tu všichni duchovní vůdcové Čechů, bude zasedat jejich rada moudrých. Pronesou své slovo národu, aby věděl kudy kam, co dělat, jak si počínat a aby měl po celý rok nad čím přemýšlet. To bude něco!" Pak napjatě usedne před obrazovku, shlédne ten samý televizní přenos, co jsem shlédl já, a nebude chápat, co vlastně chtěli duchovní vůdcové národu tak zásadního sdělit, a potažmo - co je to u všech všudy za duchovní vůdce. Vlastně možná začne chápat - např. proč jsou Čechové nejateističtějším národem. Uvidí totiž na vlastní oči, o čem hovoří Pán Ježíš Kristus litující zástupy, které bloudí "jako ovce bez pastýře". Ubohý lide český!
O žádných jiných dnech a událostech v roce není tak zřetelně k vidění, proč jsme nejateističtějším národem Evropy, jako při dvou státních svátcích: Cyrila a Metoděje, a pak Mistra Jana Husa. Při ostatních svátcích se totiž duchovní prázdnota zdejších církví nějak skryje za duchovní obsah takových svátků, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice apod. Jenže v tyto dva červencové dny se nemilosrdně ukazuje, že církve při pokusu prezentovat před národem své křesťanství vlastně "vaří z vody" a nemají, co by srozumitelného a zároveň inspirativního řekly. A tak lze dobře nahlédnout, jaké jsou příčiny zdejšího ateismu. Jistě tedy není vinou bloudícího národa, kam jej jeho pastýři dovedli. Bývá to vždy přímý důsledek stavu církve (to samé platí mimochodem o revoluci v Rusku, kde v předních řadách čekistů stáli bývalí seminaristé). Resp. především červivý plod zchátralého stavu převládajícího počtu církevních představených, duchovenstva, mnišstva atd. v celém posledním půltisíciletí. Jestli tady, v duchovenstvu, není dostatek osobností, které jsou duchonosné, pravdivé a charismatické, kde už je pak hledat? Lze se tudíž divit, že se život i svědectví církví propadají do formalismu, který nakonec nikdo nepotřebuje?

Při letošní sváteční bohoslužbě v Betlémské kapli vylosovaný kazatel (předpokládám, že dobrovolně by to tento dobrý člověk nevzal) na začátku svého proslovu vyslovil obavu, že nedokáže už říci nic nového, což posléze svou promluvou potvrdil. Když už si tedy vytáhl kratší sirku, mluvil, jak uměl, o "zkušenosti s Ježíšem", kterou je potřeba šířit, ale "nějak se nám to nedaří". (Deset bodů za upřímnost.) Protože jinak už do televizních kamer neřekl českému a moravskému národu nic podstatného, zastavím se při tom, jak "se nám to nedaří". Upřímnost za upřímnost. Tedy upřímně řečeno - není divu. Ten duch, který vane při těchto slavnostních bohoslužbách, je tak prázdný a vyčpělý, takže si těžko představit, že by mohl někoho oslovit. Bývají to slova bez zápalu, bez obsahu, tisíckrát přežvýkaná sousta, z nichž už bylo dávno vymačkáno vše, co v nich snad někdy dávno bylo. Škoda. Kdy už jindy a jak efektivněji oslovit národ, než u příležitosti státního svátku a sváteční bohoslužby přenášené masmédii? Podaří-li promarnit takovou příležitost k misii, jako jinou šanci by si církve ještě měly přát?

A protože lze předpokládat, že homiletický výkon dnešního svátečního kazatele je vzdálen od kázání mistra Jana nejspíše přibližně stejně (tj. nekonečně), jako ohnivé biče šlehající z úst ostatních kazatelů tzv. "husitské církve", neúnavně pranýřujících všechno to současné zlo, neřádstvo a morální i mravní úpadek, lze z toho vyvodit, že podobně budou i za 10 (20, 30...) let konstatovat jeho nástupci to samé: "Nějak se nám to nedaří." (Budou-li ovšem stejně upřímní, jako ten dnešní.)
Ještě jedna pozoruhodnost mne v kázání zaujala. Známé rozdělení na církev bojující a církev vítěznou, bylo obohaceno ještě o "církev spící". Nemohu se zbavit myšlenky, že lepší prezentaci této "církve spící", než toto ekumenické shromáždění, bychom asi těžko hledali.
Co mi v té dech beroucí ohnivosti husitské řeči, která sálala žárem Ducha Svatého, až jsem měl před monitorem ožehlé obočí a vlasy se mi z těch plamenů kroutily do kudrlin, chybělo nejvíce?

Nikde ani slovo o tom, že Hus byl především bojovníkem; vedl boj za pravdu. Válčil proti lži v církvi i lži ve společnosti. A v této svaté válce položil svůj život a tím přemohl své nepřátele (jak se to zpívá v hymnech k uctívání mučedníků). Což to není stále aktuální poselství? Všude kolem nás houstne tma lži. Naše civilizace se propadá do morální i mravní krize, jenže preláty to nevzrušuje. Sociální nerovnost se v průběhu posledních dvaceti let po celém světě změnila na sociální nesouměřitelnost, nikdy ještě nebylo tolik hladových a nikdy nebyli bohatí tak nepředstavitelně zazobaní a nikdy neodírali své bližní tak bezostyšně, a církev má zašitá ústa. Vláda země je v rukách zkorumpovaných lhářů, pletichářů, podvodníků, darmožroutů, budižkničemů, vyčůraných rádců a všelijakých kujónů, mamonářů, šmelinářů a zlodějů, kteří si už dvacet let rozebírají tuto zemi a prachsprostě obírají její dělný lid, nestydí se uvalovat nové a nové daně a dávky a odvody a splátky a reformy - a církvím je to šumafuk. Státní byro jim zacpalo ústa příslibem jakéhosi pohádkového bohatství, z něhož nakonec stejně dostanou jen ohlodané kosti.

Církve stále dumají, jak být lidu téhle země užitečné. A co takhle zastat se ho proti vrchnosti? Ukazovat na prolhanost politiků tak jako Hus poukázal na nemravnost svatokupectví a jako Jan Milíč z Kroměříže dokázal císaři Karlu IV. (a to byl král, ba dokonce markrabě) do tváře vmést: "Ty jsi ten velký Antikrist!" (Pak si to však odseděl; ale brzy ho pustili.)
Milíč dále psal, jak poznat antikrista: „Kdo je Antikrist?“ -- „Antikristové jsou mnozí, a kdo zrazuje a zapírá Krista, je Antikrist.“ „A čím jej zapírají?“ „Když mlčí a neodvažují se ho a jeho pravdu před lidmi vyznávat, kdož pravdu a spravedlnost Boží v zajetí drží.“ ... "(Antikrist) je nyní již ve světě. Zda nevidíš jeho vojsko, totiž roty a jiné tyrany a utiskovatele chudých? Ti jsou tak utiskováni, že bývají nuceni výživu hledat s mnohými hříchy lichvy, zlých obchodů, lží, křivých přísah atd." Takových Milíčů bychom dnes potřebovali alespoň deset, že? Asi by se jim však i dnes vedlo stejně zle, jako Janu z Kroměříže (tedy hlavně od dnešních ekumenicky vyčpělých církví; podobně jako na Jana Milíče žalovalo hlavně nemravné pražské kněžstvo).

Jestli např. podle utiskování chudých, následné lichvy, zlých obchodů, lží a lživých přísah se poznává antikrist, resp. působení jeho vojska, tak tu máme antikristů a jeho vojska plnou vládu, sněmovnu a stranické sekretariáty. S antikristem a jeho vojskem je v důsledku vládní politiky zapletena nejspíš dobrá třetina podnikatelů, finančníci, spekulanti a mnozí obchodníci (tzv. byznysmeni) a top-manažeři. O tom se Janu Milíčovi ani nesnilo, kolik bude mít království české jednou antikristů. To je, panečku, prostoru pro šťavnatá kázání a církevní usvědčování vší téhle holoty! A kazatelé by pak neměli nouzi o posluchače - stejně jako Jan Milíč musel kázat pětkrát denně, aby se dostalo na všechny, kteří toužili mu naslouchat. Nevím, nevím, jestli bude o některém z těch, co kdy mluvili v novodobé Betlémské kapli, psát někdo to, co kdysi napsal o Janu Milíči jeho současník: "naplněn dary nebeské milosti, jehož kázání z počátku jako slunce vycházející vzrostlo až do jasného dne a osvítilo ty, kteří byli v temnotách a stínu smrti...")
Co tedy stát se hlasem těch, co jsou utiskováni daněmi a reformami, prožíráním státního majetku nenažranými politiky a s nimi spřáhnutými "podnikateli", antisociální politikou, úpadkem zdravotnictví? To by se náš skeptický národ podivil, kdyby z kazatelny Betlémské kaple zaznělo kázání, které by probíralo jméno za jménem, jednoho antikrista (chtěl jsem říci: poslance) za druhým, členy vlády, které není nic svaté, a předsedy parlamentních stran, které mají dávno smlouvu s ďáblem, a posvítilo si na jejich bezbožné skutky, ukázalo jejich dílo ve světle evangelia! Představte si biskupy církví, jak práskají bičem slova Božího nad těmi našimi zatracenými politiky! To by byla vskutku autentické navázání na husovskou tradici. Pak by i mnozí ateisti zapřemýšleli, co je to vlastně zač, tohleto evangelium. Jenže to dřív bude v létě dva měsíce sněžit, než by něco takového zaznělo po Bílé Hoře v Čechách, neřku-li v Betlémské kapli. Vždyť neutralizace církví je jedním ze základních kamenů budované babylonské věže Nového světového řádu; a jak tato neutralizace v praxi vypadá, nám církve předvádějí kupř. každoročně 6. července. (Kdyby to, co se děje v Betlémské kapli, opravdu bylo evangelijní solí země, pak by televizní přenosy z Betléma byly nejspíš rychle zrušeny. Samozřejmě, bez jakékoliv cenzury. Prostě se musí šetřit, takový výjezd přenosového vozu něco stojí. To by však nevadilo; spousty lidí by taková kázání samy distribuovaly po internetu, na discích atd.)
Pro jistotu a pro méně chápavé dodávám, že kritizovat ty lumpy, co nám dneska vládnou, v žádném případě neznamená vstupovat do politiky. Církev nesmí vstupovat do parlamentu ani zakládat své politické strany. Chcete-li někoho vytáhnout z bažiny, musíte zůstat na pevné půdě.

Pravoslavní by si mohli vzít příklad z nedávno zesnulého athénského arcibiskupa Christodula, který jakožto nejvyšší představitel Řecké pravoslavné církve vytáhl do boje proti řecké vládě i proti Bruselu i proti konstantinopolskému patriarchátu. Řekové ho milovali. Chrámy, z nichž před nástupem vladyky Christodula ubývali věřící, se opět zaplnily - a hlavně mladými lidmi. Vrátil církevnímu životu jiskru, svolal je do boje proti světským pletichám a satanským piklím vládních papalášů. Lidé si uvědomili, že v tom nejsou sami, že mají opět duchovního vůdce. Církev se znovu stala hlavní hybnou silou národa. Když tento arcibiskup zemřel, plakalo celé Řecko. Získal si respekt i těch, s nimiž vedl svůj boj. U nás byl podobně charismatickou osobností sv. vladyka Gorazd. Kdyby měla církev více takových planoucích pochodní víry, byla by vůdčí silou ve společnosti a měla by i dnes masy aktivních věřících. (A nemuseli bychom v televizi poslouchat kňourání kněží: "Nejde nám to...")

O osobnosti a pohřbu archiepiskopa Christodula jsme zde psali v příspěvku č. 305 o jeho osobnosti v č. 313 a Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula v č. 317.
Avšak zpět mezi falešně "středověké" fresky Betlémské kaple. Když se dnešní kazatel obracel k všem před ním sedícím církevním zástupcům a představitelům, pronesl sice zajímavý dvousmyslný výrok o tom, že naše studna (a tím myslel zdejší křesťanské církve) by potřebovala vyčistit (aby dávala kvalitnější vodu, která se dá pít), leč bohužel jej ani nenapadlo, aby se jich přímo a husovsky otázal: "Co vlastně děláte?" Jaký zápas, milí preláti, vedete? Za co jako biskupové pokládáte své životy? Nu ano, to jsou palčivé otázky. Zač vlastně dnes církve bojují, kromě vlastního přežití? Mají ještě schopnost inspirovat okolní společnost duchem evangelia? Jak komunikují se společností a co jí nabízejí? Jsou schopny ukazovat tu jedinou cestu ven ze současné krize - cestu k řešení krize mravní, morální, krize hodnot, krizi vize budoucnosti a krize smysluplnosti existence civilizace? Umějí vůbec ještě něco jiného, než do omrzení poukazovat na křesťanské kořeny evropské civilizace, které už dnes téměř nikoho nezajímají a nedostaly se přes všechnu upocenou snahu ani do evropské ústavy? Dokážou tito lidé navrhnout alternativu proti dnešní brutální komercionalizaci, která lidem láme páteř a úplně deformuje myšlení mladých lidí? Mají církve vůbec nějaké nápady, návrhy jak a kudy ven z marasmu, do něhož naše civilizace zabředla? Znají vůbec samy takovou cestu, aby ji mohly ukazovat? Kráčí samy po této cestě, aby jejich hlas byl přesvědčivý? Co vlastně církve předvádějí naší společnosti svým vlastním životem? Je to podívaná, v níž by mohl někdo vidět světlo tomuto světu? ("Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí vaše skutky dobré a oslaví Otce nebeského;" Mat 5,16.)

Spíše to vypadá tak, že jsou to v církvích jen jednotlivci, kteří ještě dělají něco, co je inspirativní pro širší společenský okruh (díky Bohu za ně; zvláště když to v řadě případů konají proti nevoli, jež se vůči nim obrací v církvi samotné). Chci si vážit a ocenit všechno dobré, co s takovou námahou činí všichni ti bezejmenní kněží a laikové, kteří ještě dělají svědomitě své dílo v upřímné víře v Pána a v opozici vůči světu, jenž "ve zlu leží" (1 Jan 5,19). Jenže jak to tak z globálního pohledu vypadá, tak církve jako celek zřejmě nenabízejí nic (nebo katastrofálně málo), co by mohlo společnost zaujmout (jinak by nebyla dle průzkumu veřejného mínění prestiž církevního povolání na úrovni uklizečky). Tváří v tvář těmto skutečnostem se však církve dnes ekumenicky jen vzájemně chválí, plácají se po zádech v naivní představě, že budou-li svorně držet při sobě, ustojí všechno a hlavně přežijí tím svůj smrtelný pád do charitou maskované bezvýznamnosti.

Zmínili jsme se o možné společenské úloze církve, o její aktivitě na úrovni duševní, morální. Leč to podstatné, čím mají církve žít a co mají skýtat svému okolí, tkví v oblasti mravní a duchovní. A tam je ta naše bída ještě větší. A je to ještě horší tím, že to není kvůli nezájmu společnosti, ale čistě a jenom kvůli neschopnosti církví hlásat křesťanství v celé jeho hloubce.

Lidé ve společnosti potřebují duchovnost a zoufale ji hledají. Vidíme to na prudkém vzestupu pohanských kultů a východních náboženství na Západě na zájmu o všechnu možnou magii a okultní vědy. Když jim přestalo dávat duchovnost západní křesťanství, budou tuto ztracenou perlu hledat třeba ve hnojišti. A jakou duchovnost jim nabídlo toto ekumenické shromáždění v Betlémské kapli? Obávám se, že žádnou.

Trapné začlenění všech těch církevních představitelů do trapné Farského liturgie jen podtrhlo duchovní prázdnotu shromáždění. Už se zřejmě ani nepředpokládá, že by někdo z přítomných byl schopen říci něco inspirativního či podstatného. Jak jinak vysvětlit, že přítomní (kromě jednoho vylosovaného nešťastníka) nedostávají prostor pro oslovení veřejnosti? Jakou část národa asi zaujala ta podivně secesní liturgie, která není ani starobylá ani současná? Opravdu jsou organizátoři tohoto svátku tak odtrženi od reality, že si myslí, že úspěšně osloví český národ, když mu přečtou úryvek z apoštola, úryvek z evangelia, zazpívají pár písniček a zarecitují modlitbičku? To by pak už byl vskutku psycho-patologický formalismus. Církve v ekumeně stále opakují, že se "nesmíme uzavírat před světem do gheta". Jenže to, co bylo letos k vidění v Betlémské kapli, je to skutečné gheto, ekumenisti zabarikádování do svého bizardního světa za pevnými hradbami jejich scestné ideologie. Gheto pro vnější svět nepřátelského a neupřímného prostředí, kde se sladkými hlasy opakují stále ty samé sentence, jimž se už nedá věřit. Komu by se chtělo do takového vězení ducha?

Co takhle místo té divné liturgie dát prostor všem představitelům všech církví, aby národ oslovili svým kázáním, poselstvím a pastýřskou radou? Nemohu samozřejmě zaručit míru úspěšnosti, ale jsem si naprosto jist, že by to byla stokrát efektivnější evangelizace než to, co tam předváděli dnes. Jenže - stáli by ti preláti vůbec o to? Nejsou vlastně spokojeni s tím, že si tam odsedí farského liturgii (jednou do roka se dá vydržet všechno), nechají si nafilmovat účast a případně pronesou nějakou nijakou zdravici? Tyhle události, kde si preláti příjemně posedí a jsou sami se sebou spokojení, mi připomínají pastýře, kteří dřepí v teple u ohně, v klidu hrají v karty, zatímco za jejich zády vlci tiše hodují na ovečkách.

Odtud se odvíjí stálá aktuálnost Husovy kritiky západního křesťanstva, kritiky, která dnes není v církvích o nic více v oblibě, než v době Husově u prelátů v Kostnici. Je to kritika ztráty duchovnosti kvůli převládajícímu formalismu, ztráty čistoty kvůli zesvětštělosti, ztráty víry kvůli vnitřnímu materialismu církevníků. I dnes lze - stejně jako v době Husově - pranýřovat smilnící duchovenstvo, jen s tím rozdílem, že místo prostitutek zaujala pedofilie (či možno toto smilstvo chápat duchovně, apokalypticky, jakožto nevěra nevěsty zasnoubené nebeskému ženichovi, páchaná církevníky zaplétajícími se s tímto světem, s jeho mocí a bohatstvím, místo, aby sloužili jen Pánu a jen jemu byli oddáni). I dnes tu máme vypasené středověké řeholnictvo - jak podobné dnešní církvi, která zde celé desetiletí opakovala jako mamonářskou mantru: "pole, louky, les," občas tento růženec chamtivosti proložila desátkem: "katedrála".
Tři slova opakovali tzv. "křesťanští politici" s vytrvalostí tibetského modlitebního mlýnku; ne, nebyla to jména osob přesvaté Trojice, bylo to: "naše", "ukradeno" a "vrátit". Dodnes nechápu, proč se církve hned po revoluci rychle nedohodly a neřekly státu: "Nechte si všechna ta pole, louky a lesy, pomozte nám opravit zdevastované budovy a podle jasně stanovených pravidel dávejte duchovenstvu střízlivý plat." Stát by tím ušetřil a církve by získaly před národem trochu prestiže. Jenže z naší strany tu je zaslepující vidina mamonu. A z druhé strany politici jednají jako věrný servis zednářským elitám, které dobře vědí, že zásadní součástí plánu na důstojný pohřeb církví je jejich odluka od státu; a také vědí, jak snadno si lze církve koupit, aby za pěkný peníz souhlasily i s tím, co je pro jejich poslání nevýhodné.
Kam se z dnešního křesťanství poděla prvokřesťanská čistota, oběť a upřímná zbožnost? Jedině tímto duchovním zápalem oslovili první křesťané pohany a jedině tímto zápalem je přece možno osvítit dnešní agnostiky, materialisty, okultisty, jogíny, buddhisty atd. Je tu ještě někdo, kdo ukáže bloudícímu češstvu autentický křesťanský duchovní život a prostou víru v Trojici a Bohočlověka, život prvotní jerusalemské obce, starokřesťanskou bohoslužbu, původní spiritualitu, jak ji zachovaly zápisy o pouštních Otcích? Nebo se opravdu propadneme do novotářského pseudokřesťanství, které má vymyšlené nové liturgie (lhostejno zda Karlem Farským nebo druhým vatikánským koncilem), a buď nemá žádná dogmata nebo naopak spousty nevábných dogmat o papežství, odpustcích, očistci, a dává na výběr mezi klamným duchovním životem ignáciovského snění nebo letničním alelujáctvím? To je ve skutečnosti situace, v níž stojíme. To je výzva k husovskému zápasu za křesťanskou autenticitu, ona polnice, která nás burcuje do boje. Nepotřebujeme mír se světem, ale válku proti zesvětštění duchovních, proti nemravnosti v kněžstvu, proti zneduchovění církví současným "aggior-dementnem" (jak tomu přezdívají někteří katolíci). Boj za návrat posvátna do českého křesťanství. Aby Češi přišli do chrámu i ve dne, nejen v noci (když se pořádá tzv. "noc kostelů").
Dnes jsem byl na procházce po jednom maličkém městečku a tu vidím, že je otevřený místní farní katolický kostel, který byl přede mnou doposavad vždy zavřený. Takže jsem uvítal možnost podívat se dovnitř. Hned na prahu vidím, že kostel je otevřený v tuto hodinu mimo bohoslužby kvůli probíhající opravě. Opravovaly se zřejmě omítky a některé části dřevěného vybavení. Všude v chrámu prach, na podlaze hromádky sutě a pilin. To je samozřejmě v pořádku - nic proti opravě. Kostelní lavice byly přikryty zelenými plachtami. Na jedné, která zůstala poodkrytá, vypovídala tlustá vrstva prachu, jak se v chrámu při opravách prášilo. O to více překvapilo, že jediné, co nebylo přikryto, byl hlavní barokní oltář. Uprostřed veliká olejomalba světce, kolem sochy andělů. Pod oltářní mensou bylo okénko, za nímž se matně rýsovala silueta ležící postavy - vypadalo to jako ostatky světce - ať už symbolické nebo skutečné. Skutečným šokem pak bylo, když při pohledu zblízka na samotnou oltářní desku bylo ke spatření, že se na ní válely nějaké hadry používané při stavebních pracích, uprostřed pilin, hoblin a všelijakého nedefinovatelného smetí tam byly odloženy nějaké nástroje (snad pilka, kleště apod.) na práci se dřevem. Vedle oltáře byl podstavec stejně vysoký jako oltářní deska, který napovídal, že jako druhý bod pro položení prkna sloužil právě oltář... Úcta k oltáři nejen na nule, ale spíše kdesi v záporných číslech. Zde kvetlo aggiornamento všemi barvami duhy.
Můžeme tedy shrnout, co nejbolestněji absentovalo v celé té zemdlené betlémské bohoslužbě, kromě toho, že tu scházela právě ta jiskra, která přeskakuje mezi biblickými řádky a která může zažehnout lidské srdce? Je až s podivem, že je možno hodinu hovořit o Husovi a téměř se ani nezmínit o hlavním tématu, kterým se Hus zabýval a kvůli kterému ho poslali do ohně, - totiž o jeho kritice církve. Možná se tomuto tématu vyhýbají sváteční betlémští kazatelé jako čert kříži, protože by bylo okamžitě celému národu jasné, že naprostá většina toho, co Hus na církvi pranýřoval, je na těle církve v nějaké podobě dodnes, a ne jenom v římsko-katolické církvi, protože tato rakovina úspěšně metastasovala i do církví protestantských. Tam na sebe vzala jiné projevy, ale nemoc je vlastně táž (a je jasné, že přes ekumenismus, modernismus a povrchnost pomalu proniká i do Pravoslaví). Všechny tyto neduhy mají společného jmenovatele: zesvětštění, Biblí tak ostře odsuzované přátelství se světem. Koho by mohl vytáhnout z hlubiny ten, kdo se v ní sám topí? Myslím, že to národ podvědomě cítí, a proto nevěří církvím a jejím kazatelům, kteří dokáží tak uhlazeně a tak dlouho mluvit, aniž by řekli něco podstatného.

Nu, a co jinak viděly stěny Betlémské kaple letošního 6. července?

Kouzelná byla kněžka Lada, která hovořila o odpuštění hříchů a o pokání líbezným hláskem a roztomilým úsměvem televizní hlasatelky zvoucí děti na večerníčka. Pak voskové figuriny uhlazených prelátů. Zdvořilé úsměvy, decentní chování. K tomu stepilé dívky zpívající "liturgické zpěvy" vsedě, nožku přes nožku... Atmosféra proslovů i celé události kdesi mezi schůzí nějaké strany, mauzoleem a papalášským kladením věnce ke hrobu neznámého vojína. Strnule úsměvavé masky obracející se k okolní společnosti s mrazivým pozváním: "Pojďte mezi nás."

Když církve kradou svaté, není pak divu, že jsou takové církve lidu ukradené.

A všechny tyto každoroční slavnostní události pořádá církev, která si Husa sice přivlastnila do svého názvu, ale jinak nemá s Husem vůbec nic společného (to není věc názoru, to je objektivní faktum, protože vznikla až začátkem 20. stol.). Její kněžky by Hus bičem slova zřejmě vypráskal z chrámu, věren tomu, co o vedení bohoslužeb ženami píše Bible. A její eucharistii, kterou na závěr památečného shromáždění v Betlémské kapli tato církev pořádá, by Hus zcela jistě vůbec nepřijal do úst, protože to nebyl žádný protestantský reformátor, za něhož jej protestanti lživě vydávají, ale tradiční křesťan (tradičnější než všichni tři papežové jeho doby dohromady) znající, co je to apoštolská posloupnost a kánony svatých Otců, a že bez zákonné posloupnosti není žádné kněžstvo. Všude dnes samá povrchnost, licoměrnost a klam - a tím se pompézně oslavuje památka našeho bojovníka za pravdu.

Cožpak nechápou, že k osvojení dědictví velikána nestačí dát si jeho jméno do názvu? Proč se alespoň na duševní úrovni (když už je ta duchovní mimo jejich obzor) nesnaží nějak napodobit Husův boj a nepranýřují nešvary a zlořády našeho světa u nás či za hranicemi, padni komu padni? Je zlou ironií, že právě církev, která si dala Husa do jména, je ze všech tou bezkonkurenčně nejkonformnější, nejflexibilnější a nejloajálnější všem režimům. A z událostí docela nedávných: kde byla pravda pro toto "husitské" duchovenstvo, když v rozporu s rezolucí rady bezpečnosti OSN začalo NATO bombardovat civilní pravoslavné obyvatelstvo v Bělehradě? Všichni tihle unylí "husiti" ani nekníkli. Kde byla Boží pravda pro všechny preláty dojímající se pod klenbami Betléma nad "velkým reformátorem", když rozesmátý Clinton (viděl jsem v TV, jak se při tom smál) nechal střílet na pravoslavné křesťany rakety s nápisy "Velikonoční pozdrav"? Kde je ta jejich ekumenická láska, když jsou zabíjeni pravoslavní bratři? Kdo slyšel jejich hlasité protesty, když Albánci v Kosovu (většinou za pasivního "dozoru" mezinárodních sil KFOR) znesvěcovali pravoslavné svatyně a likvidovali křesťanské památky světového významu (dokumenty o tom)? Dá to někdy dost práce zacpávat si oči před pravdou, když ji máte přímo před očima. Ale že měla celá ekumena tenkrát vskutku plné ruce práce, co?

Všude je dnes jen klam, loupež a pokrytectví. Kde je hledání historické pravdy, když katolický církevní historik smete se stolu všechna fakta o účasti římsko-katolického duchovenstva a mnišstva na genocidě Srbů ve fašistickém Chorvatsku za druhé světové války, a jednoho z hlavních vrahů pravoslavných křesťanů, biskupa Stepanice, papež blahořečí? Kde je hledání historické pravdy, když současný mluvčí římsko-katolické církve se vyjádří na kameru v tom smyslu: Hus byl zabit, ale i husité zabili spoustu lidí...? Jako by husitská vojska byla vedena Janem Husem a ne Žižkou a jako by tito husité neodpovídali svými vojenskými akcemi na řádění západních křižáků. Všichni stále překrucují, co se překroutit dá, pravda dostává i dnes na frak. Mám dojem, že dnes stejně jako tenkrát mají pravdu nejraději, když hoří na hranici s nějakým kacířem. Tohle budou členové té historické komise pro zkoumání odkazu Mistra Jana Husa? Tak to se máme nač těšit.

Svaté Cyrila a Metoděje oslavuje v den, který nemá s cyrilometodějstvím nic společného, na mýticky vymyšleném Velehradě církev, s jejímiž pilátníky tito svatí zápasili a která jejich žáky odsud brutálně vyhnala a pak cyrilometodějství a slovanskou bohoslužbu dlouho vyhlazovala, jak jen mohla. Jak jsem již pravil: Všude samý klam. Husův boj za pravdu oslavují samozvaní "husiti" celou tou iluzionistickou stínohrou na pravdu ve falešné Betlémské kapli, ryzost cyrilometodějství se slaví překroucením dějin na nepravém Velehradě v uměle vyfabrikovaném svátečním datu. To je ta "loupež století", krádež svatých, o níž píši. Což to není podvod, když si přivlastňuji ty, s nimiž mne nespojuje historické dědictví, a dokonce se vydávám za následníka těch, jejichž odkaz vůbec nenaplňuji? To je neustálé a opakované pohřbívání svatých.

Ano, i tak by někdo mohl hledět na události v betlémské kapli - jako na každoroční upalování Mistra Jana Husa. Místo koncilních prelátů přikládají na hranici preláti církve tzv. "husitské" své duchamorné projevy, aby na ní spálili pravdu o Janu Husovi na popel. Tak to jsou naše červencové národní svátky. Na Velehradě si papisti každoročně vyženou Cyrila a Metoděje, a den nato se v TV dává letošní grilování odkazu Husova. Vždyť čím jiným je takové výroční flexibilní ohýbání a přetvarovávání (vskutku: re-formace) tohoto našeho posvátného dědictví?

KdEž jsú Boží bojovníci?

--------------
P.S.
Možná je to všechno zákonitý proces. Podobně jako při prvním příchodu Kristově selhalo starozákonní duchovenstvo, tak před druhým příchodem selže duchovenstvo novozákonní. Pak je ovšem moje lamentování zhola zbytečné. Přesto by se však nemělo umlkat. Aby nemuselo volat kamení...









Zobrazit příspěvek č. 719 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2011
Nový film

Cesty Cyrila a Metoděje

Cestopisný film ze Soluně. Vladyka Kryštof o svatých Cyrilu a Metoději.

Starší film, v němž vladyka Kryštof provádí řeckou Soluní po stopách sv. Cyrila a Metoděje.

www.pravoslavi.cz/filmy







Zobrazit příspěvek č. 720 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2011
Z došlé pošty - klamavé ilustrace v Lidovkách

Snaží se katoličtí žurnalisté namočit pravoslavné duchovenstvo do hanby své církve?

Dobrý den,
prosím Vás, proč klamete fotkami, když ke článku o nunciovi (římskokatolický vyslanec Vatikanu) dáváte fotku pravoslavného biskupa???

Připomínám, že 15.2.2010 jste podobně uveřejnili fotku pravoslavného kněze k článku jezuitských mniších, kteří v Berlíně zneužívali více než sto dětí.

Na vedomie:
Pravoslavna Cirkev v ceskych krajinach a na Slovensku, vedenie a vyucujucim Pravoslavnej bohosloveckej fakulty Presovskej univerzity v Presove, vojenskym duchovnym Pravoslavnej cirkvi ako aj zastupcovi Pravoslavnej cirkvi Ciernej hory

S uctou

Mgr. Anton Pazicky

http://www.lidovky.cz/








Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 640 do č. 720)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz