1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).

Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 665 do č. 745

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 665 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2010
Z tisku

Asi pět stovek lidí marně čekalo na zjevení Panny Marie

Přibližně 500 lidí dne 1. května marně očekávalo zjevení Boží Matky v rakouském městečku Bad-sankt-Leonard v Korutansku. Zjevení předpověděl 65-letý italský věštec Salvatore Kapuna.

Ital a jeho následníci se večer s růžemi shromáždili u sochy Boží Matky a Kauna před dřevěným křížem, který tam před tím vztyčil, zpíval posvátné písně a jakýsi obřad. Poté upadl do tranzu. Dle jeho slov se mu Panna Marie skutečně ukázala, leč ostatní věřící neviděli nic. Jen někteří z nich prý v tento moment cítili "božský" závan vůně růží.

Kapuna o sobě tvrdí, že se mu Panna Marie poprvé zjevila v šesti letech a uzdravila jej z těžké nemoci. Na otázku proč se má zjevení Matky Boží stát právě v rakouském městečku, odpověděl: "Boží Matka se zjeví v Rakousku, jelikož chce svou zvěst o míru donést všem, zvláště mocným tohoto světa."

Místní katolická církev se od toho, co se stalo, distancuje a považuje to za divadlo. Na odsloužení mše však přijel kněz z Burgenlandu. Po "rozhovoru" s Pannou Maria odevzdal Kapuna všem shromážděným její vzkaz: "Jděte do chrámu na bohoslužbu. Panna Marie vás ochrání."

Ria Novosti







Zobrazit příspěvek č. 666 jednotlivě

Administrátor --- 9. 7. 2010
Změna adresy našeho českého pravoslavného website

Pozor! Adresa www.pravoslav.gts.cz se ruší.



Místo adresy www.pravoslav.gts.cz používejte www.orthodoxia.cz

Od pondělí bude stará adresa našeho website "www.pravoslav.gts.cz" definitivně zrušena. Všechny webové stránky tohoto website jsou však k dispozici v nezměněné podobě i nadále. Přistupovat je k nim však možno jen pod novou adresou "www.orthodoxia.cz".

Doposavad bylo možno k těmto našim stránkám přistupovat skrze obě adresy - přes starou i přes novou. V pondělí bude ta stará definitivně vymazána z nameserverů a přestane fungovat.

Struktura tohoto website zůstává zcela nedotčena. Máte-li někde uvedenu starou variantu adresy na jakoukoliv stránku tohoto website, stačí k aktualizaci funkčnosti adresy, když vyměníte část adresy "pravoslav.gts" za "orthodoxia" a vše bude fungovat jako dříve.

Stejně tak se ruší všechny e-mailové adresy, které obsahovaly řetězec "/zavinac/pravoslav.gts.cz". Většinou budou fungovat, když místo tohoto řetězce do adresy dosadíte: "/zavinac/pravoslavi.cz"

Změna je vynucena technickými opatřeními prováděnými ve firmě Gts.

Prosíme všechny administrátory webů, na nichž je umístěna adresa na náš website (za což srdečně děkujeme), aby v případě, pokud je to stará varianta adresy, aktualizovali její znění. Díky!










Zobrazit příspěvek č. 667 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2010
Otázka na původ duše

Odkud pochází každá jednotlivá lidská duše

Otázka: kde je duše před narozením? Sestupuje s nebe na zemi? Kde byla před narozením, než se objevila v lidském těle?
Odpověď: Otázka o původu lidských duší není v Bibli definitivně vyjasněna. Jak praví sv. Kyrill Alexandrijský: je to "tajemství, které je známo pouze Bohu". Církev nám nepředkládá přísně definované učení o tomto tématu. Proto je možno o původu duší hovořit na základě teologických názorů a toho, jak se k těmto soukromým míněním staví církev.

Jedním z ústředních míst v dogmatickém systému Origenově bylo učení a před-existenci lidských duší. Tento názor převzal Origenes z Platonovy filosofie. Podrobný rozbor obsahu tohoto učení není předmětem tohoto článku. Uvedeme však, že toto učení: a) protiřečí učení Písma svatého o následcích hříchu prarodičů lidstva; b) není schopno objasnit skutečnost Božího vtělení; c) je spojeno s církevním odsouzením Origenova učení o všeobecném obnovení (apokatastasis). Uprostřed VI. století bylo učení Origena odmítnuto církví.

Existuje také názor, že každá duše je stvořena Bohem z ničeho (svt. muč. Irenej Lyonský, sv. Efrém Syrský, blaž. Theodorit, svt. Jan Zlatoústý adal.) Jedni svatí hovoří o stvoření duše spolu s tělem, jiní o stvoření duše čtyřicátý den po početí. Slabá stránka tohoto názorů tkví v tom, že neobjasňuje přecházení Adamovy poškozenosti hříchem na celé lidské pokolení. A dále: jaký způsobem děti v takovém případě dědí charakter (kvality) svých rodičů?

Je tu ještě další mínění - a to o rození lidských duší z duší rodičů (Tertulian, svt. Řehoř Teolog, svt. Řehoř Nysský, ct. Makárij Veliký adal.) I tento teologický názor není schopen odvětit na všechny otázky. Např. jestli pochází duše dítěte od duše otce, nebo pochází z duše matky, či z duší obou rodičů? Dále neobjasňuje případy ohromujících rozdílů mezi dětmi a rodiči. Po V. všeobecném sněmu začal převládat názor o stvoření lidských duší, později se více rozšířilo učení o rození duší.

Zákony duchovního světa nám nejsou známy. Můžeme jen předpokládat, že duši člověk dostává od rodičů, leč svou osobou neopakovatelným a jedinečným člověkem se stává následkem zvláštního Božího aktu.

jeromonach Amvrosij (Ermakov)

Čerpáno a přeloženo z rubriky "odpovědi kněze"


P.S.
V židovském lexiku jsou různé pojmy pro duši - rozlišuje se vyšší (ruach) a nižší (nefeš) duše, a pak ještě lidský duch (nešama) (v některých textech jsou ruach a nešama zaměněny). Toto rozlišení přešlo i do starého křesťanství. Zapomíná-li se na to, vznikají problémy s komunikací. Možná by bylo lze vysvětlit rozpor mezi dávným svatými otci v otázce původu lidské duše prostě tím, že nižší duši, která je dle Bible spojena s krví, získává člověk od rodičů, kdežto vyšší duše je pro každého člověka stvořena Bohem.


------------------

Nebudeme se vyhýbat ani dalšímu názoru, který je neslučitelný s křesťanstvím, leč zvláště dnes dosti rozšířený, ba přímo módní v západním světě. Je to idea reinkarnace (čili převtělování lidských duší, slovo pochází z latiny a znamená doslova: opakovaně si tvořit maso). Oblíbenost této ideje na západě pramení mj. z její svým způsobem racionální podstaty - tj. srozumitelně, pochopitelně a rozumu přijatelně vysvětluje "duchovní mechanismus", jímž lze s lákavou jednoduchostí odpovědět na otázky, které jsou jinak zahaleny tajemstvím Boží prozřetelnosti: proč se někdo narodí chudý a jiný zase nemocný či se dokonce už narodí s duševním nebo tělesným postižením, proč má někdo celý život železné zdraví, kdežto druhý stále churaví, proč má někdo štěstí a jiný smůlu, proč někoho potká nezaviněné neštěstí, proč se někdo narodí v bohaté zemi a prožije materiálně zabezpečený život a v míru, kdežto jiný se narodí v zemi, kde je hlad a války a prožije svůj život v utrpení či hladem zemře... Podle ideje reinkarnace za to vše mohou zásluhy či naopak hříchy člověka v jeho minulých životech. Hrůzostrašným důsledkem toho učení je vlastně ospravedlnění jakéhokoliv zla, které se ve světě děje: ti, kteří trpí, si to prostě zasloužili, protože jistě ve svých minulých životech spáchali něco hnusného, takže to, co je teď postihlo, je zcela spravedlivé. A ještě horší je občas se vyskytující názor, že ten, kdo se trpícímu snaží pomoci, si tím nebezpečně zahrává s cizí karmou a tím vlastně brání spravedlnosti a očištění trpícího člověka od jeho dávných hříchů.

To je svůdně jednoduchá a lidskému uvažování pochopitelná odpověď. Ještě přitažlivější na ní je však to, že uspává lidské svědomí či uvádí do lhostejnosti vůči lidskému utrpení: jsi nemocný?, narodil ses na špatném místě? potkalo tě neštěstí? - je to prostě tvoje karma (čili osud, který si vytváříme svými skutky v minulosti, resp. v dřívějších životech). Nic se s tím nedá dělat, utrpením si odpykáš následky svých skutků, takže utrpení je vlastně v pořádku... Tím jsme zbaveni znepokojeného svědomí nad trpícími, hladovými, nemocnými...

Jistě všichni cítíme, jak je tento duch, který vane kolem reinkarnační teorie, cizí evangeliu a vzdálen křesťanství. Leč zamysleme se nad učením o převtělování samotným. Křesťan by si měl se znepokojením všimnout, z jakého zdroje pochází toto učení. Vzniklo v prostředí pohanských náboženství a je i nadále jejich součástí - zvláště hinduismu. Pokud o pohanských náboženstvích platí, co říkají svatí Otcové: "pohanští bohové jsou démoni," pak o hinduismu to platí dvojnásob. A čím démoničtější jsou formy pohanství, tím barevnější a propracovanější představy o převtělování lidských duší jsou s ním spojeny. U subtilnějších pohanských náboženství, slábne i učení o reinkarnaci či se skoro vytrácí (některé formy buddhismu). V monoteistických náboženstvích není reinkarnace přítomna (nebo je toto učení vytlačeno do různých okultně-mystických sekt na okraje těchto náboženství - u židů kabala u islámu súfismus apod.)

Stejně výmluvná by pro křesťana měla být skutečnost, že o reinkarnaci nehovoří Boží zjevení: ani Bible Starého či Nového zákona ani svatí otcové ani starci a ti, jimiž Bůh odkryl veliká tajemství záhrobí. Ti všichni naopak svědčí o jedinečnosti lidského života a o tom, že po ukončení pozemské etapy naší existenci přijde soud a věčný úděl každé lidské osoby buď na místě radosti nebo v místech trápení. Kdyby něco takového jako reinkarnace existovalo, byl by to jev natolik významný a zásadní pro věčný osud člověka, že je nepředstavitelné, aby o tom Boží zjevení - celá ta spousta biblických knih pocházejících od různých autorů z různých dob a ze dvou různých ér Starého a Nového zákona - úplně mlčelo. Zcela jistě by v případě reálnosti převtělování o tom byla nejen spousta zmínek, ale prostě by toho byla Bible plná. Vždyť se tím úplně mění pohled na člověka a na smysl lidského života! Určitě by to nezamlčel Ježíš Kristus, nepochybně by to byla součást alespoň poloviny jeho podobenství. Jenže ono tam o tom nic není... A navíc mnohé biblické pasáže a hlavně mnohé výroky Kristovy jsou v přímém rozporu s jakoukoliv představou o reinkarnaci (za všechny připomeňme Ježíšovo podobenství o strašném soudu). A stejně tak přesvědčivé je mlčení svatých otců a starců. Vždyť jsou mezi nimi lidé, jimž Bůh dal ta nejdůvěrnější zjevení, ukázal jim nebe, dal jim vhled do smyslu a celém rozpětí lidské existence. Své poznání čerpají tito lidé nikoliv zprostředkovaně čtením toho, co napsali jiní, nýbrž přímo - ze svého osobního zjevení, ze svého vlastního společenství s Bohem. A ti všichni z vlastní zkušenosti potvrzují pravdivost učení církve a nic o reinkarnaci neříkají - a nejen to: ti, kterých se speciálně na toto téma někdo otázal, reinkarnaci rozhodně odmítají! (Např. starec Paisij Svatohorec, jemuž se zjevovali svatí, dokonce i přesvatá Bohorodice, viděl i démony atd., indické učení o převtělování výslovně označil za ďábelské učení, jímž se démoni snaží oklamat lidi, aby neznali pravdu.)

Další pozoruhodnou stránkou učení o reinkarnaci je skutečnost, že se nejedná o nějaké homogenní ustálené učení - naopak vyskytuje v tak rozsáhlém spektru různých variant, které se od sebe dramaticky odlišují, že je dosti těžké toto učení prezentovat a rozebírat je. Není totiž vůbec jasné, co se vlastně přesně má převtělovat a znovu rodit. Co přechází z jednoho člověka do druhého? Jednotlivé autority hinduismu a buddhismu o tom vedou dosti zásadní spory. Nemá smysl zde rozebírat tyto disputace, protože bychom museli současně podrobně vysvětlovat obsah pojmů indické filosofie. Platí to, co bylo již výše nastíněno: čím subtilnější dané náboženství je, tím jemnější je to, co se dle jeho názoru převtěluje, - resp. tím méně toho přechází z jednoho těla do druhého. Reinkarnaci někteří prohlašují za převtělení celé duše nebo duchovního těla či tzv. "astrálního těla" (dokonce i se stopami některých zranění či nemocí nebo dokonce i silných zážitků utržených v minulém životě), další v ní spatřují jen přechod jakéhosi životního principu, v pojetí jiných to dokonce není ani nic živého, ale jen jakási energie a u některých dokonce ani to ne - ale jen "čistá karma" - to není ani energie natož cokoliv živého ani jakýkoliv nositel života (žít se dá - a dokonce má - i bez karmy), ale pouhý dobrý či zlý následek lidského konání (který je někdy přirovnáván k něčemu na způsob potenciální energie ve fyzice: vychýlené kyvadlo se chce přehoupnutím do opačného směru vrátit do nulového polohy). Podle ještě jiného názoru nejde o nic, co by bezprostředně bylo připojeno k člověku, ale jen o zápis někde v "boží paměti". Z této směsice názorů je dosti těžké vyextrahovat nějaké určitější učení, natož nějakou definici, s níž by bylo lze polemizovat.

A to nechávám zcela stranou učení, že se lidská duše může za trest převtělit i do zvířete, či do hmyzu, nebo do rostliny či do kamene (vyskytuje se v hinduismu nebo i v kabale).
Tak či onak všichni zastánci reinkarnačního učení jsou smířeni s nepopiratelným faktem, že si člověk své minulé životy nepamatuje, a pokoušejí se s touto (pro jejich učení nepříjemnou) skutečností nějak vyrovnat (necháme však stranou všelijaké ty regrese v hypnóze apod., neboť daleko pravděpodobnějším vysvětlením těchto vizí je působení démonů než nějaké vzpomínky z uplynulých životů). Často se tím vyrovnávají dosti komickým způsobem (např. by se prý člověk, pamatující si všechny předchozí životy, musel z toho množství zážitků zbláznit, nebo by to prý nepojal lidský mozek, či by prý vznikl ve společnosti zmatek, kdyby se poznávali lidé, kteří se setkali v minulých životech atd.) Jenže je tu otázka po samotném smyslu jejich učení - proč by se vlastně mělo něco převtělovat? Když si člověk nepamatuje své minulé životy, jaké poučení z nich může čerpat?

Z teologického hlediska tkví problém také v upřesnění vztahu konkrétní zde žijící lidské osoby k nějaké jiné dříve žijící osobě, jež se do ní převtělila. (Máme na mysli samozřejmě případ, kdy onen dříve žijící jedinec se měl podle tohoto učení převtělit do toho právě žijícího.) Co vlastně mají tyto dvě osoby společného? Tělo, které je dle křesťanství součástí lidské osoby, to rozhodně není. Tak tedy duši, jejíž součástí je myšlení, svědomí, cítění, vzpomínky, vědomí svého "já"? To jistě také ne. Vždyť nemáme ani vzpomínky na minulé životy ani vědomí o nich ani je necítíme, nic o nich nevíme. Cítí snad někdo špatné svědomí za to, co měl údajně spáchat ve svém minulém životě? (Skutečnost, že lidská duše je nositelem vzpomínek, je jasně patrná z toho, že po smrti těla si lidská duše i bez těla a bez mozku pamatuje celý svůj život. A ti, co prožili oddělení duše od těla a putování záhrobním světem, nevyprávějí o tom, že by se náhle rozpomněli na své minulé životy, jak by se to mělo stát, kdyby byl pravdivý názor, že v rozpomenutí se na minulé životy nám brání naše současné tělo.) Co tedy jako pojítko mezi těmito dvěma osobami zbývá? Měly by mít společného lidského ducha (pohani by možná raději řekli: životní princip)? Podle naší víry je lidský duch od Boha, je to boží jiskra v člověku, takže z hlediska křesťanství nepřipadá v úvahu, že bychom jej měli od nějaké jiné osoby než přímo od Boha. Bůh je dárce života a dává jej nejen na počátku při stvoření světa a člověka, ale neustále. Dává jej každému, kdo přichází na svět. Je to individuální spojení každého člověka s Bohem. A je podle pohanské víry smysluplné mít ducha po někom jiném? Vždyť duch, jako životní princip, nemůže být nositelem ničeho jiného než života. Nemůže tedy přenášet osud, minulé skutky. Je jednoduchý, nesložený. Není v něm žádné místo, kde by mohla být zapsána nějaká osobní informace o člověku a o jeho minulých životech a o tom, čeho se dopustil a co mu má být v dalším životě vráceno resp. odplaceno.

Krátce - při rozboru toho, z čeho se skládá lidská osoba, je jasné, že se nemůže převtělovat. Člověk jako celek je tedy nepřevtělitelný. A pokud se zajímáme o otázku, zda se může převtělovat alespoň nějaká část lidské osoby, pak je to v případě duše vyloučeno, jak bylo ukázáno, a v případě lidského ducha by to zase postrádalo smysl i možnost realizace - a to nejen z hlediska křesťanství, ale vlastně i z hlediska pohanství.

Neodlučnou součástí reinkarnačního učení je nedostatek úcty k lidskému tělu (proto se v těchto zemích těla zesnulých většinou neukládají do země, ale spalují jako odpadky či se dávají za pokrm supům). Tělo není vnímáno jako neodlučná součást člověka - ale jako schránka, ve které dočasně bydlíme - tj. jakési pouzdro, ve kterém člověk přechodně sídlí. A většinou je tato "schránka na duši" vnímána jako vězení či dokonce jako zlo a prokletí. To je zásadní rozpor s biblickým a křesťanským pohledem na člověka, podle něhož je celý člověk - skládající se z těla i duše - Božím stvořením. A cílem křesťanství je spása celého člověka - i s tělem. (Na což není možno ani pomyslet ve filosofickém systému, v němž má člověk v průběhu své existence veliké množství těl, ve kterých postupně sídlil.) Učení o reinkarnaci se tedy vždy staví proti celé jedné součásti lidství - lidskému tělu.

Jenže u toho to nekončí. Mateřské prostředí reinkarnační teorie, pohanství, se staví nakonec i proti samotné lidské osobě, kterou považují tato náboženství (zvláště buddhismus) za produkt lidské nevědomosti, zdroj utrpení, projev egoismu, a proto je cílem jejich náboženské praxe jakékoliv vnímání našeho "JÁ" odstranit, zničit. Úvaha jak lze zničit lidské utrpení (a to je hlavním cílem buddhismu), je zde vcelku prostá: ten, kdo trpí, je osoba, je to vědomí o sobě; odstraníme-li toho, kdo trpí, nebude mít, kdo trpět, a tím je zničeno utrpení. Leč logika je to vskutku ďábelská. To je satanistický cíl pohanských náboženství - zničení člověka, zničení Bohem stvořené lidské osoby, které je odepřena možnost spásy a sjednocení s Bohem. (Podle buddhismu je božství neosobní, a proto je člověku možno sjednotit se s ním, jen zbaví-li se své lidské osoby, jenže to vlastně znamená, že pro sjednocení s božstvím je nutno nejprve zničit své lidství, resp. zničit člověka; ne nadarmo buddhismus hlásá jako cíl svého snažení nirvánu - vyvanutí, rozplynutí se v Bohu, čili ukončení jakékoliv - tělesné i duchovní - existence osoby člověka. To je podle buddhismu jediná cesta zbavení se utrpení. Je to jako léčení bolesti hlavy gilotinou.)

Pokud by opravdu existovala reinkarnace, pak by měla být vnímána ne jako požehnání (a právě v tomto duchu ji nadšeně přijímají západní lidé), ale spíše jako strašlivá kletba na lidském rodu - znovu a znovu se rodit, stále podstupovat dokola utrpení nemocí, bolestí, stárnutí a umírání... Dokonce i indický mudrc 20. století Mahátma Gándhí prohlásil o reinkarnaci, že je to něco příliš těžkého, než aby to člověk mohl unést (a z různých jeho výroků je patrné, že o realitě převtělování pochyboval). Reinkarnace některými svými aspekty připomíná křesťanskou vizi pekla.

Přitažlivost ideje reinkarnace pro západní lidi tkví v tom, že nad otázkami různých životních osudů, nad nimiž křesťan krčí rameny a odkazuje na tajemství Boží prozřetelnosti, dává učení o převtělování zdánlivě logickou odpověď a zbavuje člověka nutnosti uctít tajemství mlčením, sklonit se před nepochopitelným a důvěřovat Bohu. Reinkarnační teorie je myšlenkový systém, který v oblasti záhad lidského života dává odpověď na každou otázku. A takové jednoduché a vše snadno řešící filosofie mají dnes lidé rádi. Věřím však, že mnohým právě tato vlastnost řečeného učení přijde jako podezřelá a hlavně povrchní - a budou hledat hlouběji vedeni zdravým smyslem, říkajícím, že svět a život nejdou vysvětlit tak jednoduše a jejich tajemství nejsou tak snadno dostupné našemu omezenému rozumu a poznání. Možná, že pak přijmou i křesťanský postoj: člověku na tomto světě nepřísluší vševědoucnost, ale je pozván k víře. K důvěře a víře v Boha a v jeho svrchovanou spravedlnost, kterou nelze ovlivnit a které se nic nemůže vymknout. Je to spravedlnost spojená s milosrdenstvím. Stejně jako je Boží všemohoucnost spojena s respektem k lidské vůli, svobodě a volbě.











Zobrazit příspěvek č. 668 jednotlivě

Administrátor --- 15. 7. 2010
O vývoji v Kosovu a o kauze biskupa Artemije

Srbská církev je zděšena chystaným předáním ochrany srbských svatyň v Kosovu albánské policii

Srbská pravoslavná církev protestuje proti předání funkce ochrany srbských monastýru v Kosovu a Metechii kosovské policii. "Srbská pravoslavná církev nemůže dopustit, aby její svatyně ochraňovala kosovská policie," prohlásil biskup liplanský Theodosij, když komentoval zprávy, že brzy budou redukovány síly KFOR v Kosovu a Metochii a ochrana pravoslavných svatyň bude předána velení policie v Kosovu (říká se, že tato police je převážně složena s bývalých příslušníků tzv. "Kosovské osvobozenecké armády", nechvalně známé pod zkratkou UCK; jinak viděno: kosovská police je jen metamorfózou UCK).

Nyní se pod ochranou KFOR nacházejí monastýry v Pečském patriarchátu, Vysoké Dečany, Gračanica, Devič, Zočište, Svatých archandělů v Prizrenu, Gorioč a Budisavci. Vedení KFOR oznámilo, že předání kompetencí musí proběhnout do konce srpna t.r.

Podle slov biskupa Theodosia, se to stane zřejmě bez ohledu na názor Srbské pravoslavné církve i na to, že politická situace v kraji stále není stabilní a pravoslavných chrámům hrozí nebezpečí. Připomenul také, že v době březnového pogromu roku 2004 proti pravoslavných chrámům, kdy bylo vypáleno 35 chrámů (mezi nimi dva monastýry), kosovská policie neučinila vůbec nic pro to, aby odvrátila násilí, omezila zvůli pachatelů a ochránila Srby. Biskup srovnal oznámení vedení mírotvorců KFOR a jejich tvrzení, že kosovská polici je dnes už schopna zabezpečit nutnou bezpečnost, s Pilátovým umýváním rukou.

Biskup Theodosij vyzval mezinárodní představitele, misi OSN a EU i srbskou vládu, aby učinila vše, co je možné, k zastavení realizace podobných plánů a nebo urychleně nalezli alternativní řešení pro zajištění bezpečnosti Srbů a pravoslavných svatyň v Kosovu a Metochii. Podle jeho slov není ochrana pravoslavných srbských svatyň jen profesionální ale i morální povinností mezinárodního společenství.

Sedmica ru

--------------------

Poznámka redakce Ambonu (úvaha a koláž ze zpráv)

Zajímavé je zasadit tuto událost do kontextu čerstvých církevních událostí

Někoho by mohlo napadnout, zdali bude někde brán hlas Srbské církve vážně, když sama církev (rozhodnutím posvátného synodu z 13. února t.r.) zbavila eparchiálního vedení a odvolala z Kosova bývalého kosovského biskupa Artemije, který byl sice formálně obviněn ze zpronevěry nějakých dotací, ale od začátku tomu zřejmě dosti lidí příliš nevěřilo. Nepopiratelným faktem je, že právě odvolaný biskup byl hlavním bojovníkem za pravoslaví v Kosovu.

Nad potvrzením této zpronevěry ještě visí otazník - zatím je vše jen ve stavu podání trestního oznámení na pomocníka biskupa protosyngela Simeona (Dejana Bilovského), který bude souzen srbskou justicí (zatím byl 11. června odsouzen církevním soudem, zbaven hodnosti, vyvržen z mnišství a na tři roky odloučen od církve). Nad případnou reálnou odpovědností biskupa Artemije za údajnou zpronevěru protosyngela Simeona se prý vznáší mnoho otazníků. Faktem zůstává, že prakticky všichni mniši se tam postavili za vladyku Artemije a bojkotovali synodem ustanoveného nástupce, jenž se poslušnosti musel domáhat dokonce vyhlášením jakéhosi interdiktu nad jedním monastýrem; i kosovští věřící prý prosili bělehradský synod, aby jim Artemije, který působil v Kosovu 33 let, ponechali, čemuž bělehradský synod nevyhověl.

Na archijerejském sněmu 21 episkopů hlasovalo za odstranění Artemije z katedry se zákazem přebývání v Kosovu. Proti bylo 9 episkopů, 4 se zdrželi a dva hlasovací lístky byly neplatné. (Nejedná se tedy o žádné jednomyslné rozhodnutí nebo o rozhodnutí drtivé většiny; např. podle české a slovenské církevní ústavy, kde je stanoveno rozhodování dvoutřetinovou většinou, by návrh na svržení Artemije nebyl přijat.) Sněm při řešení "kauzy Artemij" vytvořil jeden závažný precedent - biskup může být odstraněn z katedry bez církevního soudu prostým hlasováním ostatních archijerejů (což je samozřejmě hrozbou pro všechny biskupy, kteří zastávají nějaký nepohodlný názor, s nímž jsou v biskupském sboru v menšině, nebo jsou tradicionalistického zaměření mezi převážně liberálně orientovanými kolegy). Srbské sdělovací prostředky poznamenávají, že tento model může být brzy aplikován na celou řadu dalších biskupů - zvláště na tak zjevné konzervativce jako je banátský Nikanor, zvornicko-tuzlanský Vasilij a dal. Došlo tedy právě k významnému zvýšení vliv synodu, který tak dostává do rukou nástroj k tlaku na biskupy, jimž je od nynějška jejich autonomie podstatně omezena. (Ze zpráv NG Religia)

To je situace v Srbské církvi před plánovaným pozváním papeže na 1700. výročí milánského ediktu. Oslava se má konat v r. 2013 ve městě Niš, kde se narodil císař Konstantin Veliký. Pozváni budou představitelé všech světových pravoslavných církví, kteří se tam budou moci setkat s papežem (dojde-li k jeho pozvání). Je jasné, že "kauzou Artemij" byla silně podlomena pozice, odvaha i možnosti všech biskupů, kteří s návštěvou papeže na srbské půdě nesouhlasí. Nebude teď problém je odstranit a nahradit liberálněji smýšlejícími hierarchy.
Administrativní vítězství však v církvi není nikdy absolutní. Rázné zakročení sněmu proti oblíbenému biskupu Artemiovi, a pak i kroky a prohlášení dočasného administrátora, který byl dosazen na uvolněnou rašsko-prizrenskou katedru, vyvolaly nespokojenost mezi mnichy i mezi aktivními věřícími. Protesty se staly pro synod vážným problémem. Patriarchát Srbské pravoslavné církve odmítl přijmout 15.000 podpisů shromážděných pod petici na podporu biskupa Artemije. Polemika s "artemiovci" proniká v posledních měsících do synodních dokumentů a dokonce i do závěrečného slova sněmu. (NG Religia)

Dokonce z Ruska zaslal synodu do Bělehradu petici Svaz pravoslavných bratrstev, kde se psalo, že členové "Svazu" "cítí nesmírnou lítost nad svržením z katedry biskupa Artemije, nejkonzervativnějšího a skutečného bojovníka za čistotu pravoslaví". "Biskup Artemij je známý nositel pravdy o utrpení srbského národa a jeho svatyň v Kosovu a Metochii. Vladyka Artemij byl rychle a bezdůvodně odstraněn rozhodnutím posvátného synodu SPC. ... Byl pro srbský lid vyhnaný z Kosova jeho poslední nadějí na návrat do rodné země. Je patrné, že státní instituce podporují odstranění biskupa z katedry. Naléhavě prosíme, aby byla na příštím sněmu zkoumána otázka biskupa Artemije a zrušeno rozhodnutí synodu o jeho odstranění z katedry..." (Z dopisu Svazu pravoslavných bratrstev)

Zpravodajství agentury NG Religia poznamenává, že "zatímco dříve byl patriarcha Pavle současně jak oficiální hlavou církve tak i duchovní autoritou pro Srby, nyní je duchovním i politickým vůdcem značné části duchovenstva i věřících pronásledovaný biskup a nikoliv současný patriarcha".

"V historii Srbské pravoslavné církve 20. století byli dva takoví hierarchové: sv. Nikolaj (Velimirovič) a ctihodný Justin (Popovič). Kanonizace sv. Justina proběhla na tomto archijerejském sněmu - den před odstraněním jeho učedníka, biskupa Artemije. (Zajímavé je, že Artemij je rodákem z vesnice Lelič, odkud pochází jak sv. Nikolaj tak i sv. Justin.)" (NG Religia)

Podle informací ruského serveru Sedmica ru (dle zpráv srbského tisku) začátkem června opustili mniši monastýr Crna Reka na protest proti odstranění biskupa Artemije. Představený monastýru i devět jeho dalších obyvatelů se rozhodli opustit monastýr i Kosovo bez ohledu na přesvědčování hierarchů Srbské pravoslavné církve. Mniši tím demonstrují svoje odmítnutí podřizovat se rozhodnutím synodu i archijerejského sněmu SPC o odstranění biskupa Artemije. Mniši nejprve požádali biskupa Amfilochije o vydání kanonického propuštění a souhlasu, aby se mohli usadit v jiné srbské eparchii. Metropolita Amfilochij to odmítl s odůvodněním, že mniši nemají vážné příčiny pro opuštění monastýru. V průběhu tříhodinového rozhovoru je přesvědčoval, aby upustili od svého rozhodnutí, a pohrozil jim církevním soudem. Bratrstvo však následně o své vůli opustilo monastýr.

Stejná situace je v monastýru Svatých archandělů poblíž Prizrenu, jehož představený a několik dalších obyvatel také odmítají přijmout rozhodnutí synodu a hrozí opuštěním monastýru. V březnu na ně byl dokonce uvalen trest zákazu služby Božské liturgie (čili vlastně cosi na způsob "interdiktu" - jako nad Prahou za doby Jana Husa) za odmítání podřídit se rozhodnutí synodu v kauze biskupa Artemije. Vedení eparchie upozornilo všechny mnichy nesouhlasící se synodálním rozhodnutím, že "církev nemůže tolerovat pseudozelotské skupinkování, které podrývá církevní jednotu a protiřečí mnohavěkému sněmovnímu zřízení církve." (Sedmica ru)

Další mniši z různých kosovských monastýru si podle těchto informací požádali u dočasného administrátora Rašsko-prizrenské eparchie o vydání propustných listin na odchod z eparchie, aby mohli následovat svého duchovní otce (tj. Artemije), jinak prý v případě odmítnutí mohou odejít o své vůli.

Při loučení s duchovenstvem a mnichy (8. června v monastýru Gračanica) biskup prohlásil, že do konce svého života bude v modlitbách zůstávat v Kosovu a s těmi, kdo zde zůstávají, aby ochraňovali "naše Kosovo a naše svatyně". "Myslel jsem, že náš lid se jednou shromáždí v Gračanici, aby mne vyprovodili do penze tady, na monastýrském hřbitově. Bylo by to pro mne lehčí, než takto, ale nechť se děje vůle Boží. Odjíždím tam, kam musím, vy zůstávejte tam, kde musíte. Opatrujte naše svatyně a naše Kosovo. Když začalo utrpení roku 1999 (tj. bombardování silami NATO), vydrželi jsme, zůstali jsme a přežili. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu nucen odtud odejít a opustit svaté Kosovo."

Zpráva z tisku: "Horlivý obránce vladyky Artemije byl zbaven duchovenské hodnosti, vyvržen z mnišství a na dva roky odloučen od církve." Jednalo jednoho z nejaktivnějších obránců vladyky Artemije. Žil v monastýru Crna Reka v Kosovu. Obviněn byl z neposlušnosti církevní vládě, šíření pomluv a nekřesťanského jednání. Za vinu mu kladli zorganizování demonstrace před budovou Srbského patriarchátu v Bělehradě proti rozhodnutí synodu odstranit z katedry vl. Artemije. Dále organizace kampaně na obranu odstraněného biskupa a šíření klevet. (Pozoruhodné je udělování skutečně exemplárně tvrdých trestů; pozn. překl.) (Ze Sedmica ru)

------------------

Artemij tedy musel opustit Kosovo, je pensionován a umístěn do monastýru Šišatovac na Fruška Gore ve Sremské eparchii. Byl udatným bojovníkem za pravoslavné Srby v Kosovu (a prakticky jediným tohoto formátu a postavení), neúnavným kritikem Západu, který kosovskou katastrofu zrežíroval, ekumenismu, jehož ideologii i praxi považoval tento biskup za neslučitelnou s pravoslavným učením a tradicí (jeho eparchie o tom vydala knihu), a konečně i Bělehradu, který se dle jeho názoru o Kosovo málo zajímal (slavný byl jeho mediální výrok: "Kosovo je na kříži a Bělehrad přežvykuje žvýkačku"). Někteří mají zato, že za obviněním ze zpronevěry je ve skutečnosti nepohodlnost tohoto nezkrotného kosovského bojovníka. Není to prostě žádný diplomat a jeho způsoby z něho učinily osobu problematickou pro vedení Srbské církve i pro vládu Srbska. Na jeho syrové a nekompromisní vystupování totiž mohli uhlazení státní i církevní diplomati lehce poukazovat a odůvodnit jimi, proč Artemij nemůže zůstat na svém místě. Jenže je otázkou, jestli ve skutečnosti někomu spíše než způsoby nevadily jeho konzervativní církevní názory, jeho boj za srbské Kosovo a za pravoslaví v Kosovu i obecně. Někdo by si třeba mohl položit otázku, zda Artemij svým bojem nezahanboval ty, od nichž se čekalo, že učiní pro Kosovo i pro pravoslaví více, čili zdali se Artemij nestal špatným svědomím některým svým kolegům v církvi i státním činitelům, které v podstatě obviňoval, že Kosovo i pravoslaví prodávají za mísu čočovice... Otázkou zůstává, proč Artemij neměl problémy, dokud byl patriarchou Pavle, a jak to, že se stal nepohodlným a nepřijatelným, když Pavle odešel. I když nějaké náznaky budoucího vývoje tu už byly před pár lety.

Není tajemstvím, že v době, kdy ještě žil už těžce nemocný patriarcha Pavle a synod jej chtěl uvolnit z patriarší funkce a zvolit nového patriarchu, znemožnil tento postup právě Artemij, který nakonec odešel ze zasedání a vyšel do bělehradských ulic, kde začal svolávat kolemjdoucí k demonstraci se slovy: "Chtějí nám svrhnout patriarchu Pavleho" (Artemij považoval podpis Pavleho pod žádostí o uvolnění za zmanipulovaný). Po takové události se dalo tušit, že Artemij bude na své Rašsko-prizrenské katedře už jen tak dlouho, dokud bude ještě žít Pavle. A je také jasné, že se toho obával i sám Artemij už léta před odchodem Pavleho.

Na jedné straně bylo by lze pochopit, kdyby větší část synodu považovala po zvolení nového patriarchy za prioritní zbavit se nepohodlného agilního biskupa (pokoušíme-li se na celou kauzu hledět očima liberálního křídla synodu), na straně druhé možná mohla tato část synodu svou nelibost potlačit s ohledem na to, že není dobrou strategií dávat takový signál nepřátelům Srbů a pravoslaví. Jak si asi mohou vyložit skutečnost, že tohoto bojovníka nezlikvidovali ti, proti nimž za Kosovo bojoval, ale odvolali ho jeho vlastní lidé? Může jim to připadat tak, že mu jeho zápase podrazili nohy ti, od nichž by se dalo čekat, že ho budou alespoň tiše podporovat. Není to pro Albánce i pro Západ zřetelným ústupkem bělehradské církve jejich zájmům či alespoň důkazem nejednosti Srbské církve v otázce hájení Kosova, resp. oficiálním distancováním se od Artemiovy "tvrdě neústupné linie"? Co nyní ještě těmto temným silám svazuje ruce?

V tomto světle již asi nevypadá prohlášení západního vedení KFOR o předání ochrany pravoslavných do rukou Albáncům, zas tak překvapivě. Vždyť přišlo prakticky v návaznosti na odstranění Artemije z Kosova. Spíše je překvapivý vyděšený nesouhlas srbských biskupů (pokud je však zděšený tón toho prohlášení upřímný a není to jen formalita). Nedivil bych se, kdyby jim někdo na nějaké západní konferenci o budoucnosti Kosova v kuloárech mezi čtyřma očima řekl: "A co jste čekali, když jste sami odvolali Artemije?" Rád bych se mýlil, leč zatím mi to připadá tak, že po bombardování roku 1999, po březnovém pogromu roku 2004 a po vyhlášení samostatnosti Kosova je nucený odchod vladyky Artemije a jeho ne příliš věrohodné obvinění další katastrofou pro budoucnost pravoslaví v Kosovu.










Zobrazit příspěvek č. 669 jednotlivě

Administrátor --- 19. 7. 2010
Řeckokatolická ikonografie

Biskup ukrajinské řeckokatolické církve světil ikonu s fotbalovým míčem a hřištěm

Zástupci Ukrajinské řecko-katolické církve a tzv. "Kijevského patriarchátu" (nazývá sám sebe "Ukrajinskou pravoslavnou církví") společně žehnali ikonu zobrazující Bohorodici s dítětem Ježíšem a fotbalovým míčem nad hřištěm, vedle něhož jsou symboly Ukrajiny a Polska, jež by měly být spolupořadateli fotbalového mistrovství Evropy v roce 2012.

V prohlášení k tomu vydaném se praví: "(Chceme) vnést ukrajinský křesťanský duch a národní kolorit do fotbalového šampionátu Euro 2012." Požehnat ikonu přijel řecko-katolický biskup Nikolaj Symkajlo a kněz tzv. Kijevského patriarchátu. Dle slov biskupa je ikona znamením a ukazuje pohled člověka na konání fotbalového turnaje skrze prisma křesťanské víry. "Žádnou herezi v této ikoně nevidím a proto jsem ji přišel požehnat... Jistě, je pro nás něco nového, ale celkově je úmysl tohoto počinu dobrý..." uvedl řecko-katolický biskup.

Autor ikony byl po jejím posvěcení přesvědčen, že šampionát se teď už bude na Ukrajině určitě konat. UEFA totiž v době svěcení ještě definitivně nerozhodla o tom, která země bude pořadatelem tohoto mistrovství.

(Oficiální website Ukrajinské řeckokatolické církve a Křesťanský portál invictory.org)

Aktuální stav: Ukrajina zatím pořadatelství turnaje dostala, ale má problémy dodržet plán příprav. Momentálně jí hrozí odebrání turnaje (případní náhradníci jsou Německo a Maďarsko). Ukrajina má problémy především se zpožděním stavby stadionů a letiště. Musel být poupraven program výstavby. Definitivní rozhodnutí o tom, zda si Ukrajina udrží pořadatelství, by mělo padnout v září.










Zobrazit příspěvek č. 670 jednotlivě

Administrátor --- 20. 7. 2010
Z tisku - ekologie až za hrob aneb: odpočívejte v pokoji... a ekologicky

Katolická arcidiecéze v Sydney otevírá první v Austrálii "ekologický hřbitov"

Katolíci v Sydney konají dosti svérázné kroky při ochraně okolního prostředí. Vedení arcidiecéze se chystá slavnostně otevřít "ekologický hřbitov".

Nebožtíci budou na tomto pohřebišti pochováváni výhradně ve speciálních pohřebních košilích a rakvích, které mikroorganismy rychle a zcela rozloží. Další vymožeností bude, že hroby na tomto hřbitově bude možno vyhledat pomocí GPS, což umožní rodinným příslušníkům sledovat hroby svých blízkých na notebooku.

Michael McMahon, který je odpovědný za pohřebiště v sydnejské arcidiecézi, má zato, že nová technologie umožní tělům zesnulých "obracet se v prach" (resp. navracet se do země), aniž by tím znečišťovali půdu.

Daily Telegraph

--------------------


Na Západě se nyní pokoušejí o ekologické inovace pohřbu. Navrhuje se rozpouštění těl v žíravině (louhu).

Belgičané chtějí pohřbívat v louhu
Sdružení pohřebnictví v Belgii navrhuje nový způsob pohřbívání, a to rozpuštění těl zemřelých v louhu. Je to podle něj ekologičtější... S nápadem, který mnohým asociuje spíše scény z hororového filmu, přišlo sdružení vlámských pohřebníků. Požádalo o povolení pohřbívat v louhu draselném, který tělo promění v tekutinu a minerální popel. Argumentují, že procedura vyžaduje méně energie než pohřeb žehem v krematoriu a nevzniká při ní tolik CO2. „Zesnulý je umístěn v kontejneru se směsí a pod tlakem po asi dvou hodinách zbyde minerální popel a tekutina“... (Celý článek)

A další nápady jak zničit lidské tělo:

Jak ekologicky opustit tento svět: kremace za nízké teploty a kompostace
Evropští vědci vyvinuli dvě nové metody pohřbu. Jejich cílem je zajistit, aby rozkládající se lidské ostatky co nejméně zatěžovaly životní prostředí. Jejich podstatou je kremace za nízké teploty nebo kompostace.

...Na světě existuje jistá, poměrně početná skupina lidí, kteří si dělají starosti, jak s nimi bude naloženo po smrti. Respektive jak jejich tělesné pozůstatky budou zatěžovat okolní prostředí ... Při klasické kremaci se totiž spaluje velké množství paliva a do ovzduší uniká oxid uhličitý, který někteří považují za hlavní skleníkový plyn.

Posmrtná kompostáž
... způsob, jak ekologicky odstranit těla zemřelých. Výsledný produkt sice na první pohled tak trochu připomíná zahradnický kompost, ale zdá se, že jde o velmi účinnou metodu rozkladu. Tělo se při ní nejprve zmrazí ponořením do tekutého dusíku a poté, až prokřehne, ho vibrace roztříští na malé kousky. Pak je přeneseno do vakuové sušičky, ve které je zbaveno vody a dalších jedovatých látek včetně formaldehydů, rtuti a jiných kovů. Vzniklé zbytky jsou nakonec spolu s rakví z kukuřičného škrobu pochovány do země. Vědci zaručují, že neuběhne ani celý rok a ostatky už nelze odlišit od okolní půdy. (Celý článek)















Zobrazit příspěvek č. 671 jednotlivě

Administrátor --- 21. 7. 2010
Z tisku

Ukrajina - tři muži zmlátili pravoslavného kněze a žádali po něm, aby si sundal kříž

Duchovní Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jeromonach Michail (Savin) byl surově zbit na autobusové zastávce v městečku Záporoží 6. června.

Podle informací očividců stál kněz na zastávce a čekal na dopravní prostředek. Spatřili jej tři muži a začali po něm vyžadovat, aby si sundal svůj náprsní kříž. Kněz nereagoval na urážky a stejně tak i lidé stojící ve frontě, kteří se ani nepokusili neznámé muže zastavit. Když násilníci viděli lhostejnost okolo stojících, rozhodli se přejít k fyzickému útoku. Neznámí muží několikrát udeřili pěstmi kněze do těla a pokusili se ho odvést za roh - údajně kvůli "důležitému rozhovoru". Otec Michail se zachránil tím, že zrovna přijel autobus, do něhož se mu podařilo nastoupit. Policii jeromonach Michail nekontaktoval.

Noviny "Zaporožskoje vremja"
Credo. ru








Zobrazit příspěvek č. 672 jednotlivě

Administrátor --- 22. 7. 2010
Překlad kázání "srbského Zlatoústého" - světitele Nikolaje (Velimiroviče)

4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově

Čtení z Evangelia Matouš 8,5-13
Není-li naplněn hlubokou pokorou a mírností i ponížeností a poslušností před Bohem, jak může být člověk spasen? Jak by mohl být spasen bezbožník a hříšník, když i spravedlivý je spasen jen sotva? Voda se neshromažďuje na vysokých strmých skalách ale místech nízkých, rovných a prohloubených. Tak i blahodať Boží nespočine na lidech pyšných, kteří se povyšují a protiví Bohu, leč na lidech pokorných a mírných, kteří prohloubili svou duši pokorou a mírností a ponížeností před velikostí Boží a sklánění se před Boží vůlí.

Když vzrostlou révu, o niž se vinař dlouho staral a pečoval o ni, zachvátí nemoc a ona uschne, vytne ji a hází na oheň. Na její místo pak sází divokou révu, kterou naroubuje a pěstí. Když synové zapomenou na veškerou otcovskou lásku a povstanou proti otci, co udělá? Vyžene syny z domu a místo nich ustanoví nájemné dělníky.

Tak to chodí v přírodě, a tak to chodí i u lidí. Nevěřící říkají, že se to děje podle přírodních zákonů či dle lidského práva. Věřící však o tom hovoří jinak. Kdo rozhrne oponu přírodních a lidských zákonů a pohlédne do tajemství ohnivých očí věčné svobody, řekne: "Děje se to dle Boží vůle a pro naše poučení." Je to psáno Božím prstem a jen ti chápou smysl všeho, kteří dokáží číst Boží písmo, které je zapsáno ohněm a Duchem v předmětech a událostech přírodních i v záležitostech a událostech lidského života. Ti však, v jejichž očích se příroda a lidský život třpytí jako hromada písmenek, kovových liter (jaké sazeči knih používali při své práci), které jsou nakupeny bez ladu a skladu, bez ducha a smyslu, takoví lidé mluví o náhodách a tvrdí: "Vše, co se stalo s námi a kolem nás, děje se náhodně." Tím však vlastně hlásají, že ta gigantická kupa písmenek se sama od sebe hýbe, písmenka se samy přesunují a z celé této směsice se samy skládají jednou takové a druhdy zase jiné události. Kdyby Bůh nebyl milostivý a soucitný, pak by se vysmál takovému bláznovství, které vykazují tito pozemští vykladači světa a života.

Leč je tu někdo, kdo se nad touto nerozumností zlomyslně směje. Zlý duch, nepřítel lidského rodu, který vůči lidem necítí ani smilování ani soucit.
Když husa pochoduje po pestrém koberci rozvinutém na trávě, mohla by si myslet, že všechny ty vzory a barvy na koberci jsou tam umístěny náhodně a že třeba i sám koberec tam vyrostl sám od sebe ze země jako tráva. Podle přemýšlení husy roste vše ze země samo od sebe. Žena, která koberec utkala a zdobila jej vzory, však ví, že se tu nevzal odkudsi sám od sebe čistou náhodou, protože ví, proč jsou vzory a barvy umístěny na koberci právě tímto způsobem. Jenom ona dokáže číst a vyložit vzory na koberci, který byl utkán její rukou. Ona a také ten, komu to sdělí.

Podobně nevěřící šlapou po podivuhodném koberci tohoto světa a mluví o náhodách. Jenom Bůh, který utkal tento svět, ví, co znamená každá nitka v tkanině světa. A ví to i ten, koho Bůh uznal za hodna a sdělil mu to. Prorok Isaiáš píše: Neboť tak praví Nejvyšší a Povýšený, věčně Žijící, jehož jméno je Svatý: Já žiji na výši nebeské a ve svatyni, a také se těmi, kdo mají ducha zkroušeného a pokorného, abych oživoval ducha pokorných a oživil srdce zkroušených (Is 57,15). To značí, že Bůh žije na zemi pouze s těmi, kdo jsou zkroušeného srdce a pokorného ducha. A s kým Bůh žije, tomu odhaluje tajemství světa a života a duchovní hlubiny svého písma, které je obsaženo ve věcech a událostech.

Zkroušení srdcem a pokorní duchem byli Abraham, Isák, Jákob, Josef, Mojžíš a David, a proto s nimi Hospodin prodléval a sliboval zůstávat s jejich potomky, dokud budou zkroušeného srdce a pokorného ducha. Jenže lidé, kteří mají časté společenství s Bohem, mohou zpychnout a jsou svrženi do hlubší propasti, než ti, kteří nemají jakékoliv ponětí o pravém Bohu ani žádné společenství s Ním. Nejnázornějším příkladem toho je národ izraelský - tj. potomkové velikých praotců, velikých Božích služebníků, jež jsme výše připomenuli. Kvůli svému společenství s pravým Bohem zpychli, a pak začal tento národ pohrdat všemi ostatními národy, jako by to byl plevel na Božím poli. Tím se však sám zahubil, protože pýcha jej zaslepila. A z té příčiny si ze všeho, co mu Bůh zjevil skrze své služebníky a proroky, zapamatoval jen jedno jediné - že je národem vyvoleným. Duch a smysl starozákonního Božího zjevení se mu zcela ztratil a Písmo svaté zůstalo před očima tohoto národa jako seskupení nesrozumitelných slov.

V době, kdy přišel do světa Pán Ježíš Kristus s novým zjevením, židovský národ pro svou slepotu a nechápání Boží vůle už nejen klesl na úroveň pohanských národů, ale zatemněním duchovního zření a tvrdostí srdce dokonce ve mnohém stál pod nimi.

Dnešní evangelijní čtení nám ukazuje, jak o tom soudí Spasitel. Popisuje se zde příhoda, která odhaluje zdraví nemocných a nemoc zdravých, víru pohanů a nevíru těch, kdo se chvástavě označovali za vyvolené a pravověrné. Tento evangelijní úryvek slouží na všechny časy k poučení všech generací. Toto ponaučení je ostré jako cherubínský meč, jasné jako slunce a svěží jako horský kvítek. Kéž nás vyděsí svou ostrostí, prosvítí svou jasností a ohromí v naší duchovní nedbalosti a lhostejnosti. Zvláště pak ať nám připomene, že se my křesťané nemůžeme chlubit, že chodíme do chrámu, modlíme se k Bohu a vyznáváme Krista, aby se před Božím soudem nakonec neukázalo, že ti, kteří stojí mimo církev, mají více upřímné víry a více dobrých skutků.

Když vešel Ježíš do Kafarnaum, přišel k němu setník a prosil ho: Pane, můj sluha leží doma mrtvicí raněný a krutě se trápí. (Mat 8,5-6; český překlad Bible21 vsouvá do textu: "římský" setník; ekumenický překlad Bible zase - kdo ví proč - místo "mrtvicí raněný" překládá "ochrnulý".)

Kapitán čili setník (centurion) stál v čele vojenské posádky v Kafernaum, hlavním městě oblasti u jezera Galilejského. Zdali podléhal bezprostředně římskému velení nebo Herodovi Antipovi, není důležité, ačkoliv nejspíš to byl římský důstojník; podstatné je, že to byl pohan a nikoliv žid. Je to první římský důstojník, kterého evangelium vzpomíná jako věřícího v Krista. Druhým byl setník, který velel stráži u Kristova kříže; když uviděl strašné přírodní úkazy, jež se staly při smrti Pána, zvolal: "Určitě to byl Boží Syn!" (Mat 27,54) Poté se hovoří ještě o Kornéliovi, setníkovi z města Caesareje, jehož pokřtil ap. Petr. Všichni tito, ač byli pohany, prozřeli a spatřili pravdu a život v Kristu, a uvěřili v něho, narozdíl od celých zástupů nadmíru učených, leč slepých židovských vzdělanců.

Sluha můj doma leží, mrtvicí raněný a krutě se trápí. Nebyl to zřejmě služebník, ale přesněji řečeno - podle řeckého slova v evangeliu - to byl otrok nebo posluha. Nejspíše byl tento posluhující vojákem, jelikož prosebník je důstojník. Nemoc to byla hrozná: mrtvice. Služebník už umíral (sděluje to evangelista Lukáš). Setník si ho vážil. A proto když slyšel, že do Kafarnaum vstoupil Ježíš, snažil se dostat se k němu osobně a požádat jej o pomoc pro sluhu, který mu byl drahý.

Čteme-li vyprávění toho příběhu u Matouše a Lukáše, ihned si všimneme, že je mezi nimi významný rozdíl. Matouš totiž píše, že setník sám osobně přišel ke Kristu a prosil ho, kdežto Lukáš sděluje, že nejprve poslal židovské představené a svoji prosbu vznáší skrze ně; poté, co byl Ježíš již nedaleko jeho domu, poslal své přátele, aby přes ně vzkázal: Neobtěžuj se, Pane, neboť nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo, a uzdraven bude služebník můj (Luk 7,6-7). Ve skutečnosti v těchto dvou podáních příběhu není rozpor. Veškerý rozdíl mezi nimi tkví v tom, že Matouš vypustil a nevzpomíná dva představené, které setník předběžně poslal k Pánu. Lukáš zase nezaznamenal a nevzpomíná, že nakonec i samotný setník při veškeré své zkroušenosti a pokoře před velikostí Kristovou vyšel mu vstříc.

Evangelisté se tak navzájem doplňují, což u člověka duchovního vyvolává radost a nadšení. Jak praví sv. Jan Zlatoústý: Kdyby všechny události byly popsány všemi evangelisty úplně stejně, říkalo by se, že evangelisté od sebe opisovali. K čemu by pak byla čtyři evangelia? Na každém pozemském soudu jsou potřeba dva svědkové, aby díky jejich svědectví byl věrohodně prokázán skutek, který se stal. Kdežto Bůh nám dává v osobách čtyřech evangelistů dvakrát dva svědky, aby ti, kteří se chtějí spasit, mohli co možná nejsnadněji a nejrychleji uvěřit, a naopak zahynulí neměli výmluvu.

A dále nám Bůh dává čtvero evangelií - ačkoliv by mohl celou moudrost naší spásy vyložit skrze jedno jediné - abychom se z toho poučili, že podobně jako se evangelisté vzájemně doplňují, tak dle jejich příkladu se máme i my vzájemně doplňovat. Tak je určeno, aby se lidé v tomto životě dle různých svých duchovních darů, které od Boha dostali, pomáhali druh druhu, podobně jako spolupracují údy jednoho těla, dle míry možností každého z nás, a tím se buduje, roste, Tělo (Kristovo, tj. Církev; Ef 4,16).
A tak, majíce před sebou dva popisy příběhu, můžeme si jasně představit obrázek celé té události. Uslyšev o slávě a moci Pána našeho Ježíše Krista, a při tom cítiv svou lidskou hříšnost a nehodnost, poprosil setník nejprve židovské staršiny, aby přišli za Ježíšem o pozvali ho. Nebyl si totiž ani zdaleka jist, že se Pán rozhodne přijít. Možná si myslel: "Hle, já jsem modlář a hříšník. On je jasnozřivý a ihned uvidí mou hříšnost, jakmile uslyší mé jméno, a kdo ví, zdali se mu bude chtít vejít v můj dům. Raději za ním pošlu židy, a kdyby odmítl, ať odmítne jim, a kdyby souhlasil, že přijde... Uvidíme." A když se mu doneslo, že Pán souhlasí s návštěvou jeho domu, byl zcela zachvácen vzrušením a zmatkem. Posílá teď své přátele se vzkazem, aby Kristus nevcházel do příbytku hříšného a nehodného člověka, ale "rci toliko slovo a uzdraven bude služebník". Jenže sotva se jeho přáteli přiblížili k Pánu a sdělili mu, co jim setník uložil, přichází už i setník samotný. Pln vzrušení, nemohl už doma vydržet. Vždyť hle, kdo přichází pod jeho krov! "Kdepak, kdepak... Jeho přátelé ještě nevědí, co je to za člověka, a nedokážou mu to říci, jak je to zapotřebí." A co se týče židovských starších, kapitán už mohl vědět, že Krista příliš nemilují a nevěří v něho. Proto si musí pospíšit, aby se s ním setkal osobně. Tím spíše, když už ví, že jej Pán neodmítne a neponíží jej (vždyť je důstojníkem!) před všemi lidmi.

Pravda, židé skutečně podali Kristu o setníkovi skvělé dobrozdání: "je hoden, abys mu to učinil, protože miluje náš národ a postavil nám synagogu" (Luk 7,4-5). To vše, co uvedli v jeho prospěch, se však netýká podstaty věci. Hodnotí dobrotu setníka svým osobním ziskem, který z něj měli. "Miluje náš národ." Ostatní římští důstojníci a úředníci židovským lidem pohrdali. Tento je však měl rád a postavil synagogu. Chtěli tím říci: "Vynaložil své peníze a tím ušetřil peníze nám. Vybudoval modlitebnu, kterou jsme potřebovali, a kterou bychom si jinak museli stavět a zaplatit sami." Mluví zde, jako by hovořili s Kaifášem a ne s Kristem. Pán Ježíš jim na to neřekl nic, a mlčky "šel s nimi". Pak k němu přistoupili přátelé setníkovi a nakonec sám setník.

Nyní se setkali tváří v tvář a setník jistě opakoval to, co Pánu už bylo sděleno. "Ježíš mu pravil: Já přijdu a uzdravím ho" (Mat 8,7). Vidíme tady, jak mluví ten, kdo má vládu a moc! Nemumlá: "Uvidíme." Dokonce se ho ani neptá, jako se tázal jiných: "Věříš, že to mohu učinit?" protože již vidí srdce setníkovo a zná jeho víru. Ježíš s ním promlouvá s takovou jistotou, určitostí a rozhodností, s jakými se neosmělí mluvit žádný lékař. Takto rozhodně a jistě se vyjadřuje s určitým cílem - totiž, aby v přítomnosti židů dal setníkovi možnost říci to, co za okamžik řekne.

Když Bůh totiž cokoliv činí, koná to tak, aby užitek z toho nebyl jen jeden ale mnohonásobný. Kristus si přál využít tuto událost mnohostranně: jak uzdravit nemocného, tak i zjevit velikou víru setníka a zároveň dát tvrdou lekci židům za jejich nevíru a ještě pronést důležité proroctví o Království nebeském - o těch, kdo jsou přesvědčeni, že v ně vstoupí, jenže nevstoupí, a o těch, které ani nenapadne, že by mohli vejít, avšak vejdou.

Setník pak v odpověď pravil: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, řekni však jen slovo, a uzdraven bude můj sluha (Mat 8,8). Jak propastný je rozdíl mezi touto planoucí vírou srdce na straně jedné a chladným, zákonickým věřením farizeů na straně druhé! Rozdílnost tato není menší než mezi hořícím ohněm a ohněm nakresleným na papíře. Když jeden z farizeů pozval Krista do svého domu k jídlu, myslel si ve své pýše, že to není Kristus, kdo prokazuje čest jemu a jeho domu, když vstoupí pod jeho střechu, ale že on farizej prokazuje čest Pánu tím, že ho pozval. A nadýmaje se pýchou, farizej dokonce nedodržel ani obvyklé projevy pohostinnosti: nepodal svému hostu vodu na omytí nohou, nepřivítal ho políbením ani mu nepomazal hlavu vonným olejem (viz Luk 7,44-46).

Jak zkroušený a pokorný je však před Pánem tento "pohan", jemuž nebylo dáno znát ani Mojžíše ani proroky, jemuž jeho přirozený rozum sloužil jako jediné světlo pro odlišení pravdy od lži, dobra od zla! On přece ví, že pro jakéhokoliv jiného člověka v Kafarnaum je možnost vstoupit do jeho domu poctou, jenže v Kristu nevidí obyčejného člověka, leč samotného Boha. Kvůli tomu praví: "Nejsem hoden, aby vešel po mou střechu." Jak silná je to víra v Krista a v jeho moc! "Řekni jen slovo," a nemoc zmizí, sluha vstane z lože! Dokonce ani apoštol Petr dlouho a dlouho nemohl získat tak silnou víru. Setník cítí v přítomnosti Kristově přítomnost nebe, nebeského ohně a světla. Proč by takový oheň musel vcházet pod jeho střechu, když postačuje jen jedna jiskra? Proč by se mělo nést do jeho domu slunce, když stačí jediný paprsek? Kdyby setník znal svaté Písmo, jak je dnes známe my, pravil by Kristu: "Ty, který jsi stvořil svým slovem svět a člověka, můžeš pouhým slovem uzdravit nemocného! Stačí pouhé jedno docela maličké tvé slovíčko, vždyť je silnější než oheň a zářivější než sluneční paprsek, »řekni jen slovo«." Ó, silná víra tohoto pohana musí dnes zahanbit mnohé z nás, kteří stokrát lépe známe svaté Písmo, jenže víry máme stokrát méně!

Setník se však neomezil jen na tato slova, ale pokračuje, aby vysvětlil svou víru v Ježíšovu moc: "Vždyť i já jsem člověk postavený pod mocí, avšak jsou mi podřízeni vojáci a řeknu jednomu: jdi, tak jde, a dalšímu: přijď, tak přijde, a sluhovi svému: učiň to, tak to učiní" (Mat 8,9). Kdo je to "setník"? Ten, jemuž je podřízeno sto lidí a on sám má jiných sto lidí nad sebou. Ti, kteří jsou mu podřízeni, jsou povinni ho poslouchat. A když on, člověk, který sám je podřízen vyšší vládě a který osobně má nějakou moc, může přikazovat svým vojákům a sluhům, tím spíše to může Kristus, který není nikomu podřízen a sám je svrchovanou mocí nad veškerou přírodou a lidmi. A když se tolik lidí podrobuje slabému slovu setníka, jak by se všechny věci neměly podřídit slovu Božímu, které je mocné jako život, ostré jako meč a strašné jako bič (Deut 32,46-47, Jan 12,50; Efez 6,17; Přísl 2,6–7; Job 5,21).

Kdo jsou Kristovi vojáci a jeho služebníci? Což není život se všemi bytostmi vojskem Kristovým? Nejsou snad andělé, svatí a všichni bohabojní lidé vojáky Kristovými? A všechny přírodní síly, smrt i nemoci - což to nejsou sluhové Kristovi? Pán přikáže životu: "Vejdi toto či jiné stvoření!" a život tam vstoupí. "Navrať se," a život z nich odejde. On dává život, On dovoluje smrt či nemoc, On křísí z mrtvých, On uzdravuje. Před jeho slovem se sklánějí andělské mocnosti jako plamen před silou větru. "Neboť on pravil, a stalo se, on povelel, a bylo stvořeno" (Ž 32,9). Nikdo nemůže překonat jeho moc, neboť nikdo se nemůže protivit jeho slovu. "Nikdy člověk nemluvil tak, jako tento člověk" (Jan 7,46). Protože hovořil nikoliv jako podřízený, ale jako Vládce, jako "ten, kdo má moc" (Mat 7,29). A jako takového ho žádal setník: "Řekni jen slovo, a uzdraven bude můj služebník." Zbavit mrtvicí raněného sluhu jeho nemoci - to je skutek, jenž nemůže učinit nikdo ze smrtelníků žijících na zemi, ale pro Krista to není nic obtížného. Pro takovou věc není potřeba se namáhat a osobně se dostavit do setníkova domu, není nutno vidět nemocného, netřeba ho brát za ruku a pozdvihnout. Stačí jen říci pouhé slovo, a bude hotovo. Tak přemýšlel setník o Kristu, a taková byla jeho víra v Krista.

Když to Ježíš uslyšel, podivil se a pravil těm, kteří za ním kráčeli: Vpravdě říkám vám, v Izraeli jsem nenalezl takové víry (Mat 8,10). Proč se Kristus divil, když přece předem věděl, co mu setník řekne? Což sám svými neobvyklými slovy nevyzýval setníka, aby to řekl? Čemu se nyní podivuje? Vyslovuje údiv, aby poučil ty, kteří jdou za ním. Diví se, aby jim ukázal, čemu se patří v tomto světě divit. Podivil se veliké víře člověka, aby své následovníky naučil žasnout nad velikou vírou.

Ano, nic z tohoto světa není hodno takového podivu, jako velká lidská víra. Kristus se nedivil kráse Galilejského jezera. Vždyť jak by se mohla tato krása srovnávat s krásou nebeskou, která mu byla známa? Nikdy se nepodivoval ani lidské moudrosti ani bohatství ani moci, protože to vše je nicotné v porovnání s bohatstvím, moudrostí a mocí Božího království, jež znal. Nikdy ho neudivila nesmírná početnost lidského shromáždění na svátek v Jerusalemě, protože nepatrný a chudý byl zástup pozemský ve srovnání se zářivým sborem andělů, jehož zřel od stvoření světa. Zatímco jiní žasli nad krásou Šalomounova chrámu, Kristus mluvil o jeho zničení až do základů. Pouze veliká víra člověka je hodna údivu. Ona je tou největší a nejkrásnější věcí na zemi. Vždyť vírou se otrok stává svobodným, nájemný dělník se stává synem Božím a smrtelník nesmrtelným. Ač spravedlivý Job pln vředů a hnisu seděl v popelu, zbaven všeho bohatství i všech dětí, jeho víra v Boha zůstávala neotřesenou. Vředovitý a hnisající zvolal: "Vím, že můj Vykupitel je živ, v den poslední obnoví z prachu rozpadlou kůži mou, a já v těle uzřím Boha. Uvidím ho sám: moje oči - a nikoliv oči někoho jiného - uvidí ho" (pravosl. znění; západní překlad: Job 19,25-27).

Před kým Pán vyjádřil svůj udiv? Před těmi, kdo "šli za ním". To byli svatí apoštolé. Podivil se, aby jim dal ponaučení. Jistě, i další židé, kteří spolu s ním kráčeli do domu setníkova, slyšeli slova, jimiž Pán vyjádřil svůj údiv: Vpravdě pravím vám, ani v Izraeli jsem nenalezl takové víry. To znamená, že ji nenašel v národě židovském, jemuž by patřilo mít víru pevnější, než jakémukoliv jinému národu na zemi, neboť právě jemu od počátku skrze nespočetné zázraky a znamení a skrze ohnivé řeči svých proroků Hospodin Bůh zjevil svou moc a velikost, svoji péči a lásku. Jenže v Izraeli víra téměř dočista vymizela a vyvolení synové povstali proti Otci a odloučili se od něho myšlením i srdcem do té míry, že jejich mysl oslepla a srdce zkamenělo. Dokonce i jeho apoštolé zpočátku - včetně Petra, a to raději nemluvíme o Jidášovi, - neměli takovou víru v Krista jako tento římský důstojník. Takovou víru neměly ani sestry Lazarovy, v jejichž domě Kristus často pobýval. Neměli ji ani jeho příbuzní a přátelé v Nazaretě, mezi nimiž vyrostl.

Nyní Pán, který svým duchem vidí až na konec časů, pronáší proroctví, smutné pro židy a radostné pro pohanské národy:

Pravím vám, že mnozí přijdou z východu i západu a stolovati budou s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Království nebeském, kdežto synové království vyvrženi budou do tmy venku; tam bude pláč a skřípění zubů (Mat 8,11). Toto proroctví se dnes do značné míry vyplnilo, a dosud pokračuje jeho naplňování. Na východ i na západ od židovského národa žily pohanské národy (Pán nepravil "mnozí pohané", ale pouze "mnozí z východu i ze západu", je však jasné, že měl na mysli pohany. Proč neřekl "pohané"? Aby nepobouřil židy, tedy říká opatrně "z východu a západu"; Theofilakt.) Mnohé z nich plně přešly na víru Kristovu, např. Arméni, Řekové a Římané a všechny evropské národy. Jiné národy se staly křesťanskými jen z části: např. Arabové a Egypťané, Indové a Peršané, Číňané a Japonci atd. Kdežto židé, jimž bylo království nabídnuto jako prvním, až dosud pokračují v úporné nevíře v Krista. A kvůli tomu byli ve větší míře než ostatní národy rozptýleni po celém světě, vyhnáni ze svých míst, upadli v pohrdání a nenávist národů, v nichž se jako hosté usídlili. Tímto způsobem se jejich život na světě stal "tmou venku a skřípěním zubů". (Hovoří-li se o "vnější tmě" čili o "tmě venku", míní se tím, že koho Pán vyžene ven, jakoby za dveře, je zbaven světla, proto je tma nazvána "vnější či venkovní"; Jeroným.)

V podstatě to znamená oddělení a naprosté vzdálení od Boha, přebývání v daleké zemi, ještě vzdálenější, než byla tak, kde trpěl hladem marnotratný syn, žijící v bídě a závidějící dokonce i prasatům jejich krmi. V jiném světě se objeví za nepomíjející hodovní tabulí jejich vlastních praotců (Abrahama, Izáka a Jákoba) více lidí ze všech zemí světa, všech ras a národů, než samotných židů. A v tomto světě bude pro nevěrné syny království: tma, pláč a skřípot zuby. Uschlý vinný keř Pán a Hospodář vtrhne z kořenů a tu révu hodí do ohně; na jeho místo pak zasazuje révu divokou a pěstí ji. Vzbouřené syny Otec nebeský odděluje od sebe na věky, a místo nich ustanovuje dělníky, které si najal. Tak se vyvolení stávají nevyvoleným, kdežto nevyvolení stávají vyvolenými; první posledními a poslední prvními.

Pravil Ježíš setníkovi: Jdi a jak jsi uvěřil, staniž se tobě. A uzdravil se sluha jeho v tu hodinu (Mat 8,13). Poté, co vyřkl proroctví, vykonal zázrak. Jako by tím zázrakem chtěl nejen odměnit setníka za jeho víru, ale i potvrdit své veliké proroctví. Řekl, a sluha se uzdravil. Jako na počátku při stvoření: Bůh řekl a stalo se tak. Stejně tak i nyní, při novém tvoření, Pán řekl pouhé slovo - a stalo se tak. Mrtvicí raněný člověk, jehož by nemohlo zachránit ani celé Římské impérium, po jediném Božském slovu Spasitelově vstává zcela zdráv. I nemoc je sluhou Božím, a když Pán praví: "Odejdi," tak odejde, a když řekne: "Přijď," tak přijde. Bez léků a lékařských nástrojů je nemocný uzdraven, jelikož sluha poznává příkaz svého Pána, poznal jej a odešel. Nevyléčí léky ani nástroje, ale Bůh. Bůh uzdravuje - buď bezprostředně svým slovem, nebo skrze léky a nástroje - a to v míře větší či menší víry nemocného. Není v celém ohromném světě léku, který - ať už se jedná o nemoc jakoukoliv - mohl by zahnat nemoc a navrátit zdraví bez pomoci Boží, bez Boží přítomnosti, bez Božího slova.

Nechť oslaven je Živý Bůh za nesčetná uzdravení věřících jeho všemohoucím slovem - v minulosti i v přítomnosti. Uctívejme jeho svaté a nejmocnější slovo, jímž tvoří nové, léčí nemocné, pozdvihuje padlé, oslavuje ty, kdož jsou v opovržení, upevňuje věřící a obrací nevěřící, a to vše - pro Ježíše Krista, Syna svého jednorozeného, Pána a Spasitele našeho, i mocí Ducha Svatého. Klanějme se spolu s vojsky andělů a svatých Otci i Synu i Svatému Duchu - Trojici jednobytné a nerozdílné, nyní i vždycky, na všechny časy a věky věkův. Amen.

Svt. Nikolaj (Velimirovič)











Zobrazit příspěvek č. 673 jednotlivě

Administrátor --- 26. 7. 2010
Znamení naší doby: vytlačování křesťanství, odstraňování křížů a události v Assisi

USA - Soud prohlásil „Národní den modlitby“ za neústavní (zpráva z tisku)

Federální soud státu Wisconsin považuje tzv. "Národní den modlitby" za neústavní, protože vybízí lidi k náboženskému činu.

Národní den modlitby byl oficiálně zaveden jako každoroční událost v r. 1952, kdy kongres USA přijal akt, který byl prezidentem Truemanem vyhlášen jako zákon. V r. 1988 provedl prezident Raegan úpravy zákona a vyhlásil první květnový čtvrtek každého roku za Národní den modlitby. V tento den má prezident USA právo obrátit se k národu s žádostí o modlitbu za zemi.

V r. 2008 skupina ateistů a agnostiků z Maedisonu zahájila soudní proces proti federální vládě s tvrzením, že Národní den modlitby narušuje princip oddělení církve od státu. Obamova vláda to odmítla s tím, že ustanovení tohoto dne prostě jen uznává roli náboženství v USA.

Soudkyně Barbara Krebb, které připadla tato kauza, nakonec prohlásila, že ačkoliv stát už nemá právo vydávat další zákony ve prospěch Národního dne modlitby, ona zatím nebude vydávat zákaz konání Národního dne modlitby, a že věc ještě není uzavřena. Dále uvedla, že nemůže být ústavní, když stát vyzývá k náboženským skutkům, což je podle jejího názoru právě případ Národního dne modlitby, protože jedná o principiálně náboženskou věc, která neslouží světské funkci. Za ústavní mohou být považovány vládní akce jenom tehdy, když se týkají čistě světských záležitostí.

Ministerstvo spravedlnosti, které hájilo právo státu na konání Národního dne modlitby, se zatím zdrželo jakýchkoliv komentářů.

Bogoslov ru

Povšimněte si, prosím, jistého vývoje, který právě probíhá. Někde na jeho počátku stál požadavek oddělení církve od státu - tj. náboženské organizace od výkonné i zákonodárné moci nad společností. Postupně tento trend přerůstá na požadavek seškrcení vlivu náboženství na společnost. Máme zde dnes model rozšířený už nejen na všechny konkrétní náboženské organizace a jejich společenský vliv, ale i na náboženské projevy - církví i jednotlivců. Tedy nemáme už jen oddělení církve od státu, ale oddělení náboženství (resp. náboženského života a jeho projevů) od státu - a to nejen ve smyslu státní moci, ale i od oficiální společnosti. Přičemž pod tím "oddělením" je nutno chápat aktivní proces státního vytlačování náboženství z veřejného života kamsi do kouta naprostého soukromí. Je to militantně ateistická eliminace náboženského života z veřejného života společnosti, tlak vystrkující nejen církve ale vlastně celé náboženství samotné na periférii společnosti, potažmo do podzemí. Tou soukromou sférou se čím dále tím více rozumí něco, co nemá být vidět, zač se má člověk jaksi stydět, něco intimního - a to nejen ve smyslu důvěrného, týkajícího se lidského nitra, ale i ve smyslu skrývaného za zavřenými dveřmi. Lidem "postiženým náboženskou vírou" je sice ještě dovoleno se scházet ve svých klubech pro stejně postižené, ale neočekává se od nich, že své náboženské projevy budou odhalovat na veřejnosti a uvádět tím do rozpaků své nevěřící spoluobčany...

Rychle se blíží doba, kdy bude možno veřejně a hrdostí prohlásit: "Jsem homosexuál" (a klidně to na sebe "práskne" třeba celebrita či státník před televizní kamerou). Zároveň v té samé době to už bude chtít dosti odvahy a odhodlání říci o sobě: "Jsem křesťan."
Dnes je oddělováno od státu náboženství. Není zase tak nemyslitelné, že brzy by mohla být na stole idea oddělení lidství od státu. Jestliže jakékoliv náboženské projevy lidské duše jsou oddělovány od správy společnosti jen kvůli tomu, že ne všichni občané tyto bytostné lidské projevy uznávají, pak proč by ostatní lidské projevy duše měly zůstat stranou? Pro případ každého lidského projevu se najde někdo, kdo tento projev nesdílí, a přesto je státem nucen uznávat jej (alespoň formálně) jako hodnotu, kterou nutno ctít. Např. touha lidské duše po svobodě, po lásce, po milosrdenství (a vlastně každý ušlechtilý projev lidství) je možno relativizovat a žádat společnost (resp. stát), aby nebyl nikomu vnucován a po nikom nebyly takové projevy požadovány. A co se stane s takovou společností, která na státní úrovni distancuje od lidství? Jaké právo bude ještě platit? Jedině právo silnějšího. To bude jediným zákonem. Společnost se tak promění zcela dle darwinisty navrhovaného obrazu: vše, čím je člověk obdařen (inteligence, city, smysly, schopnosti atd.), bude dáno do služeb zápasu mezi lidmi, ve kterém budou vítězit silnější nad slabšími - ti nejsilnější a nejschopnější budou mít všechna práva (čili moc), ti, co v tomto boji přírodního výběru zcela propadnou, nebudou mít žádná práva. To je darwinisticko-ateistická vize budoucnosti lidstva.

Další zpráva z tisku do tohoto kontextu:

Třináctiletého školáka ve státě New York nevpustili do školy s růžencem

Bill Donachio z Americké katolické ligy a Barri V. Linn z organizace "Američané za oddělení církve a státu" brání třináctiletého školáka ze státu New York, jehož nevpustili do školy, protože si do školy nesl růženec (římsko-katolické čotky). Škola má zato, že růženec je náboženským symbolem.

Nakonec bylo školákovi dovoleno nosit růženec jen pod oblečením. Školák se však ohradil a prohlásil, že má právo veřejně vyznávat svou víru.

Americké centrum práva a spravedlnosti podalo na školu žalobu s tím, že škola porušila právo na svobodu slova a svobodu věrovyznání.

Regions na Credo ru

Poznámka:
Dnes otřásá západní "křesťanskou" Evropou křížové tažení proti křížům (např. umístěným ve školách či jiných veřejných, neřku-li dokonce státních, prostorách). Do problémů se však dostala např. letuška, která měla ve službě na krku jako přívěsek maličký křížek (bránila svůj křížek nakonec i soudní cestou - neuspěla). Všechny viditelné náboženské symboly jsou vytlačovány ze společnosti tak, aby nikde na veřejných místech nebyly k vidění - ať už zavěšené na stěnách nebo u člověka na krku.

V USA začaly být někdy před deseti lety na základě žalob ateistů odstraňovány kříže z budov všech státních institucí (dokonce i symbol Mojžíšova Desatera musel pryč ze soudní budovy). Státní pozemky, na nichž jsou vztyčeny kříže, začaly vlády amerických států prodávat soukromníkům, aby kříže nemusely být káceny.

Koho to vlastně napadlo sundávat ze stěn kříže? Je to neuvěřitelné, ale tato současná antikrucifixová idea nepochází z nějakých náboženských válek před mnoha staletími. Přišla s tím římsko-katolická církev v posledních desetiletích (před pouhým čtvrtstoletím). Šílený nápad odstraňovat kříže totiž vyšel z hlavy papeže Jana Pavla II. a to u příležitosti ekumenického shromáždění v Assisi v r. 1986, které tam tento papež uspořádal. Přímo ve svém katolickém klášteře sami katolíci odstraňovali krucifixy ze stěn, aby pohled na ukřižovaného Krista neurážel představitele ostatních náboženství, kteří se v Assisi na papežovo pozvání sešli. Asi nejznámější a nejvíce diskutovanou epizodou z průběhu těchto modliteb je odstranění krucifixu a jeho nahrazení soškou Buddhy před svatostánkem na oltáři v kostele sv. Františka.
Nedávno zemřelý kardinál Oddi na tuto událost vzpomíná těmito slovy: „Toho dne, když jsem procházel ulicemi Assisi, jsem byl svědkem skutečných znesvěcení řady posvátných míst. Spatřil jsem, jak buddhisté tančí okolo oltáře, na který umístili sochu Buddhy, okuřovali ji a uctívali. Nějaký benediktin hlasitě protestoval, policie jej však odvedla. Viděl jsem na tvářích katolických účastníků tohoto obřadu zřejmé rozpaky a zmatek“ (z rozhovoru v 30 Giorni, 1990, č. 11).

Pár záběrů jsem našel např. v katolickém antiekumenickém dokumentu na You Tube (od 50. vteřiny do 2. minuty). A dá se toho porůznu najít spousta.
To se opakovalo i při dalším všenáboženském shromáždění v Assisi (r. 2001-2):

»Tak například muslimové se sešli v podzemní kapli bratra Eliáše, jinak též místnosti A (celkem bylo místností A až I) a to proto, že je tato kaple orientována ve směru Mekky. Stejně jako z ostatních místností, i odsud se odstranily všechny kříže, aby nedošlo k urážce „náboženských citů“ přítomných imámů a muftí.«

Tyto a další podrobnosti jsou v našem článku, kde jsme shromáždili svědectví a diskusní příspěvky katolíků o těchto ekumenických akcích: zde.
Zpráva ze starých "Aktualit":
Po uplynutí deseti let od 1. mezináboženského setkání v Assisi, při kterém byly z areálu odstraňovány kříže (aby nepohoršovaly příslušníky nekřesťanských náboženství) a tibetští buddhisté za přítomnosti představitelů křesťanských církví položili na oltář chrámu sochu Buddhy a konali před ní svůj pohanský obřad, následovala přírodní katastrofa, která měla tragické následky a poničila celý historický areál. Při tom se stalo, že oltář, na němž byla položena buddhistická modla, byl vlivem otřesů půdy rozpůlen... (Také nastal sesuv půdy a celé místo bylo zaneseno bahnem.)
Videozáběry zřícení basiliky na You tube nebo zde s fotografiemi. Dokumentární film o této události.
Je to tedy Vatikán, kdo militantním ateistům vnukl celý tento nápad a kdo jim zároveň vyslal signál, že doba k odstraňování křížů už dozrává.











Zobrazit příspěvek č. 674 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2010
O rozkolech, lenosti, reptání a nesení kříže. A o Boží moci

8. NEDĚLE PO 50nici; nasycení pěti tisíců

1,10 Bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista vás prosím, abyste všichni spolu souhlasili a namísto vzájemných roztržek byli spojeni jednou myslí a jedním záměrem.
1,11 Z domu Chloé jsem se o vás, bratři moji, dozvěděl, že mezi sebou máte sváry.
1,12 Mám na mysli to, že jeden z vás říká: "Já jsem Pavlův," jiný: "Já jsem Apollův," další: "Já jsem Petrův" a další "Já zase Kristův."
1,13 Copak je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Byli jste snad pokřtěni v Pavlově jménu?
1,14 Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nekřtil, kromě Krispa a Gaia,
1,15 aby ještě někdo neřekl, že jste byli pokřtěni v mém jménu.
1,16 Pokřtil jsem vlastně i Štěpánovu rodinu, ale nevím, že bych křtil ještě někoho dalšího.
1,17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.
1,18 Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.
(1. Korintským)
Roztržky v církvi. To je bolestivé téma. Do jisté míry se vyskytovaly v církvi vždy. Už v dobách apoštolských někteří o sobě říkali: "Já jsem Petrův a já zase Pavlův..." Skutečná exploze trhající církev na kusy však přišla až ve 20. století. To je tak prudký nárůst rozkolů, jaký dějiny ještě nepoznaly. Platí to pro všechna věrovyznání. V jedné západní zemi, kde bylo začátkem 90. let státně zaregistrováno 2000 různých křesťanských církví (což už samo je číslo strašné), jich je začátkem 21. století zaregistrováno 10.000. Bylo by krásné, kdybychom mohli říci, že Pravoslaví se tato duchovní rakovina netýká. Bohužel není tomu tak. 20. století je dobou naprosto nevídaného počtu rozkolů za tak historicky krátkou dobu. A podobně jak bylo řečeno výše, závěr tohoto století je ve znamení strmého dalšího nárůstu toho procesu, který se dal přibližně před sto lety do pohybu. Vzpomínám si, jak jsme v 90. letech slýchávali, že v Řecku je šest pravoslavných církví (myslelo se to samozřejmě tak, že je tam jedna kanonická církev a vedle ní pět rozkolných nekanonických - vzájemně nevraživých - společenství). Dle poslední zprávy, kterou jsem někde zachytil, je v Řecku už 16 rozkolných subjektů prohlašujících se za pravoslavné církve. V ruském pravoslaví nastal pozoruhodný jev začátkem 21. století. Když se Ruská zahraniční církev sjednotila s Moskevským patriarchátem, část této církve sjednocení odmítla, leč neudržela jednotu a roztříštila se na spoustu vzájemně nevraživých rozkolných skupinek. Toto nekonečné štěpení těch, co se odštěpili, na menší a menší úlomky a drť, je charakteristickým rysem schismatu.

Ilustrační foto. Rozkolník. Tento "biskup" vypadá dosti šťastně, že? Sice ani neumí správně obléci biskupské roucho, ale hlavně, že je někde v nějaké své církvičce biskupem (a dokonce je ještě maltézským rytířem).
 
Bohužel, velice často jsou skrytou (a dobře maskovanou) příčinou oddělení od církve: osobní ambice zakladatele rozkolu. To je bezesporu případ největší rozkolné společnosti na Ukrajině - tzv. "Kyjevského patriarchátu", jehož vrchní představitel, samozvaný "patriarcha" Filaret (Denisenko), byl před dvaceti lety jedním z kandidátů na post moskevského patriarchy. Když pak nebyl zvolen patriarchou moskevským, tak náhle zapěl nacionální píseň o samostatné Ukrajině, prohlásil se alespoň patriarchou kyjevským (ten titul si vymyslel speciálně pro sebe) a odtrhl se od Moskvy. Podobný je případ zemřelé hlavy tzv. "opoziční řecké církve" čili "metropolity" Kypriana z Fili. Nejprve byl knězem v kanonické Řecké církvi, z níž odešel k jedné řecké rozkolné skupině, která ho vysvětila na biskupa; poté ji opustil, vytvořil si vlastní synod, aby se postavil do jeho čela. Prý kvůli výhradám k učení těch předešlých rozkolníků. Jenže o jejich učení byl informován již v době, kdy nim přestupoval z Řecké státní církve a jistě se s ním ještě podrobněji seznámil před tím, než se jimi nechal vysvětit na biskupa, jehož základní úlohou je přece toto učení hájit. Dokonce mu ani nevadilo, že ti, kteří ho na biskupa vysvětili (nechávám nyní stranou otázku opravdovosti čili platnosti jejich apoštolské posloupnosti), ho při jeho rozkolném odchodu jeho biskupské hodnosti zase zbavili. Přesto má svůj vlastní synod (tedy měl). A takových je v Řecku celá kopa. Inu, touha po vysokém postavení a vládychtivost už oslepila mnohé. Takoví se spokojí s jakýmkoliv zdáním duchovenské hodnosti, bez ohledu na to, že dle kánonů a posvátné tradice není vůbec skutečná.
Poslední desetiletí jsou plna rozkolů. A nejsou to zdaleka jen ty výše zmíněné. Nebudu zde nyní rozebírat, jaká je vina na straně rozkolných jurisdikcí a jaká je vina na straně kanonické církve. Necháme nyní stranou ekumenismus, nový kalendář i nějaké modernistické prvky. To jsou téma, jichž se občas dotýkáme zvlášť. Skutečností je, že vinu za vznikání rozkolu(ů) ve 20. století nesou obě strany: jak kanonická církev tak i rozkolníci. Jak pravil jeden starec o této věci: "Ďábel si na obou stranách našel, čeho se chytit." Tedy na obou stranách má své "držadlo", a tak může s tou či onou stranou zacloumat tak, aby vznikl rozkol.

Mohli bychom to jednoduše uzavřít tím, že za duchovní příčinu tohoto jevu označíme vzrůstající aktivitu ďábla. Víme z proroctví a vidění starců, že v průběhu první poloviny 20. století začali démoni vstupovat do světa v nebývalém množství a s nebývalou silou. A výsledky vidíme všude kolem sebe. A hlavně na lidech. Lidstvo se změnilo k nepoznání. Lidské myšlení je zkažené a z člověka vyprchává duchovní síla.
Dokonce i křesťanství se na Západě změnilo k nepoznání. Stačí se podívat na to, co všechno jsou dnes celé masy lidí schopny za křesťanství považovat, např. tzv. charismatické neboli letniční hnutí, které se nejen rozlezlo po většině protestantských církví, ale proniklo už i do římsko-katolické církve. Zde jsou různá autentická videa z tohoto prostředí (zvláště pozoruhodná jsou vystoupení slavného letničního "kazatele" Benny Hinna).
Tím se dostáváme k druhé příčině těchto smutných jevů, která tkví ve vnitřním stavu moderního člověka. Je pochopitelné, že duchovní chátrání, jemuž podléhá lidstvo v uplynulém století, se nevyhýbá ani pravoslavným křesťanům. Vždyť i oni jsou lidé a součástí lidstva. Nepřicházejí sem z nějaké jiné planety, ale pocházejí z dnešní civilizace a nesou na sobě stopy té nebývalé duchovní zchátralosti, kterou se lidé naší současnosti vyznačují.

Čím se tedy lidé, resp. dnešní pravoslavní křesťané, liší od generací žijících v předcházejících staletích? Bylo by možno zmínit více témat. Vyberu však nyní jen jednu vlastnost: duchovní lenost. To je zcela specifický typ lenosti.
Dnešní lidé nejsou nikterak zvláště líní tělesně. Dokážou se namáhat, dřít, pracovat do úmoru - zvláště, když jim za to kyne dobrá odměna. A když mají sedavé zaměstnání, chodí ve volném čase běhat po parcích, nebo se dřou na plantážích svých zahrádek apod. Ne, tělesná lenost by nemohla být typickým znamením pro dnešního člověka. A co duševní (psychická) lenost? Nebývalé množství našich současníků se věnuje duševní práci, myšlení je živí. Nemálo z nich se celý život vzdělává. Intelektuální činnost je dnes opravdu rozšířená - lidé sedí v kancelářích, studiích či laboratořích a pracují hlavou. Takže ani psychická lenost nebude charakteristickým znamením pro současnost.
A jsme u té duchovní lenosti. Co to vlastně znamená? Odpověď bude jasná, odvětíme-li si na opačnou otázku: "A co je to duchovní pracovitost?" Hezky a jednoduše by se dalo odvětit: "Modlitba." Leč skutečné jádro či základna duchovní práce leží trošku někde jinde. Pokud se něco dozvíte z knih starců, tak je to poselství, že tou základní duchovní dřinou, kterou musí podstoupit každý, kdo se chce na duchovní cestě pohnout z místa, je - přemáhání se neboli sebezapření. Potírání svého egoismu, svých představ o životě, o bližních, o církvi, o Bohu. Vyhlazovat tyto představy, které jsou nutně klamné (už kvůli tomu, že se skrze ně vyjadřuje lidský egoismus a nikoliv realita), a přijímat to, co Bůh dává.

Duchovní lenost tkví tedy v neochotě či neschopnosti k zapření svého ega, k sebepotírání. V tom je duchovní povadlost dnešních lidí, ztráta vnitřní tenze. Produktem této duchovní lenosti je zjemnělost, zhýčkanost. A vcelku upřímné, leč strašné přesvědčení, že vše by bylo v pořádku, kdyby to odpovídalo jejich představám o správném stavu věcí. Není dušehubnější způsob myšlení. A protože to, co se kolem nás je, nikdy neodpovídá našim představám, vzniká v člověku nespokojenost, reptání a to se stupňuje k nesnesitelnosti. Nepochopí-li člověk včas, že příčina není vně ale uvnitř jeho samotného, pak ho nesnesitelnost toho stavu dožene k pokusu vyřešit svůj strašný vnitřní stav provedením nějakých významných vnějších změn: rozvodem manželství, odchodem z církve, zbytečnou změnou zaměstnání, neustálým stěhováním či cestováním atd. atd., nebo dokonce sebevraždou.

Znával jsem ten půltucet lidí, kteří pak u nás před deseti lety zaváděli kyprianovský rozkol. Pokud bych se měl pokusit charakterizovat nějaký duchovní rys, který měli všichni společný, pak to byl: repot, nespokojenost a sebejistota. Ale hlavně to neustávající a duchamorné reptání. Někteří další lidé, kteří byli s nimi ve styku, vyprávěli, jak úmorným a vysilujícím dojmem na ně působilo, když se ocitli na nějakém jejich setkání. Ta zvláštní "napruženost" a naplňování mysli jedem souzení a odsuzování. Čmuchání po všech pokleslých jevech, jichž jen bylo možno někde se dopátrat. Žíznivé pídění se po skandálech nebo čemkoliv pochybném. A stálé rozebírání těchto jevů. Jako by se duše takových lidí živila už jen takovou zkaženou potravou. A mysl již pak nečiní skoro nic jiného, než jen do nekonečna přežvykuje shnilá sousta všelijakých zpráv o tom, co ten který biskup kde řekl nebo měl říci a neřekl, udělal nebo neudělal (a tím nemyslím nějaké zásadní skutky, ale kolikrát se jednalo o spíše nevýznamné drobnosti nebo opomenutí) apod. Když se někdo (zvláště bez příslušné erudice, zkušeností a duchovního poznání) příliš zabývá tím, co je kde nekanonické, propadá snadno sebedůvěře a pýše, a nakonec je potrestán tím, že sám se stane daleko více nekanonickým než všichni, které tak vášnivě odsuzoval.
Tím nemyslím, že by se v církvi nesmělo něco kritizovat (ani zde netvrdím, že by nebylo co kritizovat). Jenže mezi kritikou a reptáním je velice jasná hranice. Kritický postoj může člověka zatížit a může přinést člověku i jakýsi smutek nad stavem věcí. Konec konců je to někdy opravdu tíha. To je takový protestantský omyl domnívat se, že křesťan se musí stále veselit (o nebibličnosti protestantského názoru svědčí, že i Ježíš byl někdy smutný, ba, zaplakal; apoštolům řekl: svět se bude smát, vy budete plakat; apoštol Pavel napsal jeden dopis v slzách adal.). Křesťanská radost je jiného druhu. U svatých Otců sice najdeme krásná slova o neustálé radosti, ale stejně tak tam naleznete výzvu: Plačte. Duchovní radost se projevuje např. právě tím, že má člověk sílu nést kříž, unést i zármutek, protože nad tím vším pozemským trápením je nezemská radost, která je ovšem projevem přítomnosti blahodati. Ztratí-li křesťan blahodať (např. hříchem odsuzování), ztratí tím i radost, a pak se kříž (a např. zármutek) stává neunesitelným.

Kritizovat, polemizovat bylo vždy v církvi dovoleno - vždyť i mnozí svatí Otcové jsou toho příkladem. Jenže reptání to je něco zcela jiného - je to otevřený kanál do pekla, naladění srdce na pekelnou frekvenci (jak to říkal starec Paisij, který mysl přirovnával k rozhlasovému přijímači, který lze naladit na různé stanice; podobně lze mysl naladit buď na přijímání z nebe nebo na poslech "vysílače peklo"; a podle toho se tvá mysl naplňuje buď nebem nebo peklem). Vzpomínám si, jak jeden z prvních rozkolníků u nás se krátce před odchodem z naší církve svěřil mému příteli, že je pro něj velice těžké přijít do chrámu na liturgii (myslel tím - těžké duševně). Tentýž člověk mi vyprávěl zajímavé svědectví o duchovním stavu člověka před rozkolem. Když byl u nich doma na návštěvě a modlil se tam s těmi, kteří pak asi za dva měsíce odešli do rozkolu, bylo téměř nad jejich síly vyslovovat věty modlitby (doslova mj. řekl: "zatínali při tom zuby").

Nechá-li člověk v sobě zakořenit reptání, pak tím ze sebe shazuje svůj kříž a přestává kráčet za Kristem. Vydává se na jinou cestu. Takový člověk se dostává do duchovního stavu, kdy nechal ďábla, aby se zachytil svým hákem v jeho srdci, a pak ho ďábel táhne ven z církve; takoví nešťastníci už v církvi prostě nevydrží. Většinou věci už došly tak daleko, že nejsou schopni činit pokání a duchovně se uzdravit. A odchod do rozkolu tento smutný stav pak zafixuje na věky.

Tyto smutné stavy nastávají, když člověk nedbá rad starců a otců, ale důvěřuje svým myšlenkám (což je dle starců základní chyba v duchovním životě). Kdo důvěřuje svým myšlenkám a jde, kam ho vedou, otevírá se našeptávání ďábla a je smýkán, kam ho nečistý duch vleče. Pro démony není problém vstupovat do lidského myšlení poté, co jim člověk svou sebedůvěrou sám otevře cestu. Proto je tak důležité nechat si v duchovním životě poradit. Jenže ti, kteří se už nechali oklamat svými myšlenkami a kývli na toto ďáblovo dílo, se již radí jen sami mezi sebou, v kruhu stejně postižených. Každý, kdo má alespoň malou neklamnou duchovní zkušenost, by snadno rozpoznal jejich stav klamu. Jenže oni už většinou nikomu neuvěří, nikoho si neváží, jdou jako kůň s klapkami na očích vedený na uzdě pryč... Pohled na tyto lidi byl pro mne nejsmutnější zkušeností z celého mého duchovenského působení.
Vraťme se však k původní linii našeho zamyšlení. Bez přemáhání sebe není možná vnitřní čistota. Staroslověnština používá zvláštní terminus technicus "celomudrije", což nemá v češtině protějšek a tak to překládáme zjednodušeně jako čistota, což je však ještě dosti daleko od hloubky významu pojmu "celomudrije". Opisně převedeno by význam toho slova mohl být přibližně: myšlení nezkalené, mysl neroztříštěná, průzračně křišťálově pevná, celistvá, kompaktní, myšlení jako křišťál.

A takovou mysl nezískáš bez vnitřní disciplíny, bez sebezapření v myšlenkách. Prováděno důsledně je to vlastně vnitřní umírání. Jenže co vlastně při tom umírá? Lidský egoismus. To je podstata askeze. Proto říkáme, že askeze vede k očištění mysli. V takové, smrtí ega očištěné, mysli probleskuje Boží světlo Vzkříšení.
Včera byl svátek umučení posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny. Všichni tito mučedníci měli ve zvyku psát si deníky (i to je projev disciplinovanosti). Ty deníky byly nalezeny a publikovány. Kdysi jsem něco z nich četl. Vzpomínám si, že to bylo tenkrát pro mne dosti překvapivé čtení. A to právě tím, že deníkové zápisy vypovídaly o prostotě myšlení těchto lidí. A o čistotě jejich myšlenek. Uvědomme si, kdo byl ve své době car Nikolaj II. Jestliže se dnes říká (ať už oprávněně či jen jako úhybný manévr k odvedení pozornosti veřejnosti), že nejmocnějším mužem světa je americký prezident, pak v té době před sto lety platilo, že nejmocnější osobou na světě byl ruský car. Buď jak buď, dnešní čtenář bude při listování stránkami těch deníků cara a jeho manželky a dětí jistě alespoň mimoděk očekávat, že tam najde nějaké známky rozmařilosti, zhýčkanosti, lehkomyslnosti, svévole či jiné změkčilosti. Vždyť se jednalo o lidi na společenské špičce společnosti - v moci i v bohatství! Jenže to, co tam čteme, je svým duchem tak vzdáleno všemu, co bychom mohli považovat za úpadek lidské morálky! Nad stránkami popsanými malými dětmi, stejně jako nad zápisy cara, na nás dýchne asketický duch čistoty, klidu, prostoty, jednoduchosti. (Doporučuji k nahlédnutí.)

A tak nám včerejší památka mučednické carské rodiny (4./17. července) dobře ilustruje téma vnitřní čistoty a pevnosti, k němuž jsme se výše dobrali.
Sebezapření a čistota řeší vztah člověka s Bohem, řeší všechny problémy v církvi, řeší celý lidský život. Bez čisté nereptající mysli nemá člověk nic. Z toho vyplývá, že řešení všech našich problémů je uvnitř nás. Sebezapření řeší všechny problémy člověka. Starec Emilianos z athonského monastýru Simonos Petra nám kdysi tam na těch balustrádách vysoko nad mořem řekl: "Říkáme, že máme problémy s tím či druhým člověkem, s takovou či jinou záležitostí, s okolnostmi našich životů. Ve skutečnosti my sami jsme svým jediným problémem."

-----------------------------------------

P.S.

Zbývá jako poslední bod zamyšlení k této neděli zmínit, jak vlastně souvisí dnešní apoštolské čtení s úryvkem evangelia, který je tomuto čtení posvátnou tradicí církevního kalendária přiřazen.
Za onoho času, když Pán Ježíš...
14,14 ... vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.
14,15 Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: "Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu."
14,16 "Nemusejí odcházet," odpověděl jim Ježíš. "Vy jim dejte najíst."
14,17 "Nic tu nemáme," namítli, "jen pět chlebů a dvě ryby."
14,18 "Přineste mi je," řekl jim.
14,19 Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával ty chleby učedníkům a učedníci zástupům.
14,20 A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů.
14,21 Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.
14,22 Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
(Matoušovo evangelium)

Vodítkem nám budiž poslední verš z dnešní citace listu apoštola Pavla: Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.

Ti, kteří ze sebe shodili svůj kříž, reptáním zkalili a roztříštili svou mysl, vzdálili se čistotě, - o nich píše sv. Pavel, že poselství kříže je pro ně bláznovství a že spějí k záhubě (kéž by se dokázali ještě navrátit!).

Opačným směrem kráčejí ti, kteří v kříži vidí Boží moc. Kříž, který je sebezapřením a očištěním, otevírá duchovní zření, a člověk spatří všude Boží moc. Všude vidí působení Boží prozřetelnosti. A toto zření posiluje srdce člověka. A než člověk sám vlastním duchovním zřením uvidí všude kolem sebe Boží moc, tak zde má svědectví evangelií o Kristu a o mnohých projevech jeho Božské moci. Dnešní evangelijní perikopa je jedním z takových nejskvoucnějších svědectví. Rozmnožení pěti chlebů, nasycení pěti tisíců lidí z Ježíšových rukou. To je přece zázrak nad zázraky! To je takový záblesk Boží moci, který se zrcadlí zápisech evangelistů, že se jeho záře odráží přes stránky evangelia až k nám, abychom mohli i my přes propast dvou tisíciletí zahlédnout Boží moc a posílit tím své srdce. To nám dá sílu nést kříž, sílu k sebezapření a očišťování mysli.

Z perspektivy Boží moci, nebo-li z nadhledu nebeské výše nad světem, jsou vidět všechny naše pozemské problémy a situace, které se nám zdají být tak vážné a jimiž ďábel klame naše srdce, jako maličké, drobné a většinou i nikterak významné. Jen ponoření do pozemské marnosti propůjčuje těmto nepatrným úkazům zdání důležitosti, a pak lecjaká bezvýznamnost má náhle sílu zkazit lidské srdce. A stačí k tomuto pádu tak málo: "Zapomenout na Boží moc."












Zobrazit příspěvek č. 675 jednotlivě

Administrátor --- 2. 8. 2010
Z tisku

Většina Američanů má zato, že Bůh má zájem na jejich blahobytu

Většina Američanů je přesvědčena, že jim Bůh přímo pomáhá dosáhnout štěstí, blahobytu a úspěchu.

82 procent Američanů si myslí, že jim Bůh pomáhá při vážných rozhodnutích. 71 procent míní, že vše, co se s nimi děje, je součástí Božího úmyslu s nimi. 32 procent obyvatel USA nic neplánuje protože se domnívá, že vše je předurčeno Stvořitelem.

K těmto výsledkům došli experti z Torontské univerzity. Výsledky vědci publikovali v časopise "Sociology of Religion". Zároveň se domnívají, že náboženství stále hlouběji proniká do všech sfér života společnosti.

Interfax religia









Zobrazit příspěvek č. 676 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2010
O suchu a požárech v Rusku. Jaká je příčina a řešení živelných katastrof?

V Rusku řádí živel ohně. Doufejme, že plameny nepřinesou další renesanci pohanství

V Rusku jsou již týdny vysoké teploty - přes 30 stupňů a dále stoupají. Již před týdnem psaly noviny: " V Moskvě včera vystoupala rtuť teploměru až na 39 stupňů, což město nezažilo přes 150 let. Netypické teploty daleko přes 30 stupňů zasáhly také Sibiř." Nejteplejší a nejsušší léto za posledních 130 let proměnilo Rusko v pomyslný stoh slámy. Letos je Rusko nejteplejší zemí Evropy. V okolí Moskvy už nebyla pět týdnů teplota nižší než třicet stupňů. Vznikají požáry apokalyptických rozměrů. Ohni dává sílu ostrý vítr. Celé vesnice už lehly popelem (na ruských vesnicích jsou domy většinou celodřevěné). Voroněž je prakticky obklíčena ohněm. Hlášeny jsou desítky mrtvých. Tisíce lidí byly evakuovány. Hoří půl miliónu kilometrů čtverečních. K nejpostiženějším patří ruští zemědělci, kteří přišli o podstatnou část letošní úrody. S plameny bojuje na 180 tisíc hasičů a záchranářů vyzbrojených pozemní i leteckou technikou.

Pár titulků z ruských novin: "Obyvatelé vesnice u Moskvy: oheň za 12 minut strávil vše, co jsme nashromáždili za celý život" ... "Oheň už 10 km od hlavního města" ... "Požár v Rjazanské oblasti: ohnivý vichr ničil domy za 11 vteřin" ... "Dobrovolníci hasí požáry" ...

V chrámech se při bohoslužbách konají modlitby za déšť. Patriarcha moskevský Kyrill konal pobožnost za seslání deště a vyzval církev ke konání sbírek pro bližní postižené ohněm. Řecký biskup Nikolaos Mesogijský a Lavreotikijský, vedoucí delegaci řeckých poutníků na svátek sv. Serafíma Sarovského, předal moskevskému patriarchovi ze svých osobních prostředků 200 tisíc rublů s žádostí, aby byly tyto prostředky dány na pomoc obětím lesních požárů (Řecko samo má krutou zkušenost s rozsáhlými požáry: v srpnu 2009 a zvláště ničivé byly v r. 2007). Řecký biskup doufá, že jeho symbolická pomoc je jen začátkem skutečně účinné finanční pomoci všem postiženým.

V pondělí byl den sv. Eliáše - to je nebeský patron, k němuž se modlitby za déšť zvláště obracejí. Na výzvu patriarchy Kyrilla kněží ve všech chrámech shromáždili své věřící, aby se pomodlili za záchranu od výhně a za seslání deště.

Jak připomenul patriarcha, odpověď na otázku: proč přišlo takové neštěstí?, zač je to trest?, je prostá: za lidské hříchy. To je příčina všech pozemských neštěstí. Za celou dobu existence církve, byla každá podobná pohroma chápána a vykládána tímto způsobem.

Takovýto výklad běd a neštěstí udržuje pravoslavná církev dodnes. V západní církvi už dnes mají jiné chápání katastrof. Vzpomínám si, když byly před lety v naší vlasti katastrofální povodně, katoličtí biskupové v tisku ujišťovali národ, že se rozhodně nejedná o nějaký Boží trest.
Z toho plyne, že jediným lékem, který jde ke kořeni a léčí samotnou příčinu pohromy, je pokání. Osobní pokání každého člověka, který zpytuje své vlastní svědomí a lituje svých vlastních hříchů.

Kousek od Kyjeva začala začátkem léta myrotočit ikona sv. Sergeje Radoněžského, jednoho z hlavních patronů Ruska. Byla to předzvěst pohromy? Či pláč nad duchovním stavem Ruska?

Pochopí to dnešní lidé? Celá zeměkoule je ve stavu, který je jedním velkým trestem a napomenutím Božím. Jen v letošním roce, který je sotva za polovinou, už došlo ke dvěma strašlivým a v historii katastrofálně bezprecedentním únikům ropy do oceánu (skutečný objem uniklé ropy stále není znám a odhad je každých 14 dní zvyšován - jednou stonásobně, pak desetinásobně atd.). V Jižní Americe lidé právě umírají na nebývalé mrazy. V Číně záplavy. V Rusku požáry, jaké nikdo nepamatuje a s jakými není srovnatelný žádný záznam v letopisech a kronikách.

Vyslyší Bůh prosby za déšť? Bude se přimlouvat prorok Eliáš? Najdou dnes lidé - jako celek - ještě cestu k pokání? Odpověď budeme znát brzy. (A nebo se naplňuje proroctví jednoho ruského starce o "desátém roku"?)

----------------------

Jen se bojím, aby se lidé místo na nesnadnou cestu pokání nedali na vábivou cestu "služby bohům cizím". Pokání je těžké, magie je snadná. Pro našince to může znít nepochopitelně (starý pohanský "bůh" Radegast je pro většinu lidí pouho-pouhou značkou piva), leč lidé na východě mají jakési povědomí o starobylém pohanském čarování, zaklínání a magii. Ukrajina je toho plná. V Ruské federaci existují národy s relativně nedávnou pohanskou minulostí. Někde (především Sibiř) dokonce masově obnovují čarování a pohanské rituály jako svůj národní folklór a hledají v tom cestu k vlastní národní a kulturní svébytnosti (kterou stavějí proti "carské pravoslavné rusifikaci").

Konec konců ateismus a agnosticismus jsou jen přestupní stanicí od křesťanství k pohanství či jiné formě magie.

Pro ateistického resp. nábožensky netečného Čecha (ba i Moravana :-) mohou obavy z návratu k pohanství vypadat přehnaně. Leč magie "funguje" a nábožensky jen trochu citlivý člověk to snadno zjistí a nerozumně vztáhne ruku k této Bohem zapovězené možnosti jak dosáhnout svého. Zatímco osou křesťanského myšlení jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá," tak podstatu magického uvažování lze shrnout do slov: "Buď vůle má." A k tomu klesnout je tak snadné. V pohanství po tobě nikdo nechce ani pokání ani pokoru. Magie je nesena "mentalitou kreditní karty": přej si a vezmi si to (zaplatíš později a neptej se kolik). Jan Werich už za první republiky hovořil o obchodním domu značky: »Ber si a dej si« (divím se, že to nějaký obchodní řetězec ještě nepoužil jako svůj slogan čili logo). K tomu doba lidi vychovává, viz jasné poselství reklam: ty si to zasloužíš, ty za to stojíš, pro vás jen to nejlepší, nevaž se - odvaž se... Nemáš na to peníze?, my ti půjčíme - je to tak snadné (později sice kvůli malé půjčce přijdeš možná o střechu nad hlavou, ale kdo by se o to teď staral, když ti nějaká záložna sype penízky do kapsy).

Avšak zpět k tomu jak to pohanské kouzlení opravdu pěkně funguje. A to i co se dnes tak potřebného deště týče. Tváří v tvář výhni, suchu a ohni, proti němuž jsou všechny naše materiální možnosti a síly slabé, dolehne na člověka volba: buď se spolehneme na Boha, nebo si také můžeme pomoci sami čárami a magií, a vzkázat tím Pánu Bohu: "My tě nepotřebujeme." Nevěříte, že to může být tak snadné? Zde je zajímavý úryvek z jednoho článku:
Nyní už zesnulý umělec a badatel lidové hudby Dmitrij Pokrovskij byl vedoucím slavného folklórního souboru. Jednou vyprávěl takovou věc. Kdysi, bylo to v létě někdy začátkem 80. let, jeho soubor hostoval po různých městech Ruska. Měli tenkrát v repertoáru mj. velice starobylou píseň, která byla vlastně čarováním za příchod deště a za plodnost. Nalezl to zapsané v nějaké vesničce v Belgorodské oblasti, a tak to nastudoval. Dávná pohanská záležitost.

Tento kus na tehdejším turné zpívali při každém vystoupení. "A věř tomu či nevěř," vyprávěl Pokrovskij, "ale v každém městě, kde jsme měli tenkrát koncert, začalo příští den pršet a lilo vždy několik dnů. A to ještě není vše. V souboru jsme měli tři manželské páry. V době, kdy jsme cestovali s tímto repertoárem, všechny tři páry počaly děti." (Ze vzpomínek Lva Rubinšteina)
Česká televize dávala před pár lety pořad o Sibiři (již jsem se toho dotkl výše), kde v rámci obnovy svébytné a původní národní kultury obrátili pozornost k šamanům a jejich čarování a zaklínání. I tam je něco o pohanském vlivu na počasí. Je to dosti výmluvné samo o sobě. Uvedu sem prostě pár poznámek ze zvukové stopy filmového dokumentu a tomu, kdo si umí dát dvě a dvě dohromady, bude hnedle všecko jasné. Ve filmu jsou nejzajímavější vyprávění pracovníků muzeí. Nejsou to tedy žádné zkazky místních bardů či alkoholiků, ale svědectví vědeckých pracovníků.
Vypráví ředitelka jednoho místního muzea: "... Učitel založil muzeum a ze všech starých domů děti sesbíraly vše starobylé: nádobí a bytové zařízení, ale také dřevěné modly a přinášely je do muzea. Po pádu komunistické moci začalo národní obrození a to včetně starodávných pohanských tradic, kultů. A pak jsme pochopili, jak špatné bylo, že nás všechny ty staré zvyky odnaučili. Všechny ty staré šamanské modly jsou živé. Mnozí z těch, kteří chodili na ty výlety sbírat staré předměty, utrpěli nějaké neštěstí, mnozí umřeli, ani svatby se nedožili, mají nějaké běsy. A do toho muzea po soumraku nikdo nevkročí a cítíme se stísněně, když jenom jdeme kolem. Zdá se nám, že tam pořád jakoby někdo chodí a rámusí, a sobí zvonky tam jakoby zvoní. Staří i mladí se tam bojí chodit, když je tma."

"Jeden náš vědec pravil: Když kultura dosáhne nejvyššího bodu svého vývoje, nazývá se civilizací. A civilizace to je smrt kultury. Protože od toho momentu začíná úpadek kultury a stává se muzejní. Zde se v 90. letech objevil muzeální boom."

V muzeu ukazují dva mlýnské kameny, které spolu srostly. K tomu ředitelka muzea vypráví: "Když je chtěli odvést do muzea, vzali kameny, položili na sáně, ale nemohli se odtamtud dostat - stále jezdili v kruhu a vraceli se na stejné místo. Pak si uvědomili, že je potřeba vyprosit si požehnání od ducha toho místa - k tomu je potřeba naučit se nějaké zaklínání a obdarovat oheň kouskem loje. Když ten obřad vykonali, pak mohli odjet."

Jiný badatel říká: "Před 15 lety tu pracoval mladý vědec, který se zabýval zkoumáním šamanismu. Po celé zemi sháněl šamanské oděvy. Dva se mu podařilo sehnat, přivezl je sem do muzea a tady je studoval, jeden z nich patřil silnému šamanovi. Za dva roky těžce onemocněl, objevila se Bechtěrova nemoc, a nakonec to s ním dopadlo velice špatně - zabil ho na lovu jeho vlastní otec. Jiný vědec si pak ten šamanský kostým zkoušel obléknout a následně zešílel a zastřelil se. Poté byl kostým odeslán do jiného muzea na výstavu. Vedoucí toho muzea se přihodilo také něco velice nepěkného. Pak s tímto kostýmem pracoval hlavní výtvarník našeho muzea a také se dostal do neštěstí. Někdo ho praštil po hlavě. Zemřel nepřirozenou smrtí. Proto mají k tomu kostýmu naši pracovníci nedobrý vztah, všichni se ho bojí. Mají za to, že lepší je na něj vůbec nesahat."

Pracovnice z jiného muzea prohlašuje, že ve svém muzeu nemá žádnou pravou věc, protože se skutečně bojí mít tam něco z hrobky. Vše tam jsou kopie, vyrobené umělci podle obrázků. A s těmi pak mohou v klidu pracovat.

Po sběratelské činnosti začalo obnovování národních tradic. Existoval jakýsi veliký svátek, při němž se šaman klaněl slunci a lidé tančili a klaněli se horním božstvům. Vědci našli dávné zápisy tohoto národního svátku, rekonstruovali jeho průběh, způsoby provádění a tanců. A pak se to rozhodli v rámci národního obrození zavést znovu do praxe. K tomu se vztahuje následující vyprávění:

"Řeknu vám příhodu, kterou jsem viděla na vlastní oči. V r. 1991 se ve vesnici Botuli rozhodli provést také obřad. Asi v 10 hod. ráno přišel mladý zpěvák, který uměl naučená slova blahoslovení zpaměti a začal je zpívat. Žehnal přírodě a dobrořečil horním božstvům a pak měl rozlévat kumys. Nebyl to však pravý kumys. Používá se dnes vyrobený z kondenzovaného mléka. Pak sklenku od kumysu postavil na stůl jako sklenici od piva - dnem vzhůru. Nikdo si toho nevšiml. Bylo 10 hod. ráno. Počasí bylo velice krásné, na nebi ani mráčku. A najednou v poledne udeřil hrom. Všichni se divili, kde se vzal. A potom ze západu přiletěla černá mračna a strhl se uragán. Doposavad jsem něco takového viděla jen ve filmu, jak zuří na moři. Trval celou noc. Ohýbalo to stromy, v parku nikdo nezůstal. Všichni se vyděsili. Elektřina byla vypnuta. Všichni seděli po tmě a bylo jim hrozně, protože ta bouře řádila dva dny. Třetího dne, když doba svátku skončila, vše přešlo a příroda se tvářila jakoby nic. A to se opakovalo tři roky po sobě. Místní úředníci se tedy rozhodli posunout datum svátku: Když jsou 24. pokaždé takové uragány, bude to až 28. Jenže celá historie se opakovala..."

A jiná svědectví z filmu: Lidé si vyprávějí, že v řece Leně se utopilo několik mladých lidí, protože se na jejím břehu konaly nějaké hlučné oslavy a řece (zvané "babička Lena") se to nelíbilo. Další Sibiřan vykládá, jak nějací komunisté střelili větev z posvátného modřínu a jednomu z nich umřela mladá dcera a druhý soudruh umřel sám.

Je tam také pravoslavný chrám a kněz misionář. V závěru filmu jsou jeho slova: "Bohužel v době sovětského panování ateistická propaganda z lidí úplně vykořenila ponětí o křesťanství. Lidé neznají evangelium, modlitby, skoro nic. Staré pohanství někteří přijímají lehčeji, snáze ho chápou. Lidská přirozenost snadno upadá do hříchu - včetně hříchu uctívání pohanských model (dosl.: falešných svátostí). Není moc příjemné být toho svědkem. Lidé berou pohanské obřady často jen jako kulturní záležitost a nechápou duchovní podstatu takového počínání."
Podobná svědectví je potřeba uvádět, aby si lidé uvědomili, že pohanství v celé jeho síle není jen věcí minulosti a zápisů v dávných letopisech, ale může vycenit své zuby i na dnešní lidi, když mu začnou sloužit. Právě na takovýchto současných příhodách je nejlépe vidět, od čeho nás Kristus přišel osvobodit, od čeho byly celé národy osvobozeny christianizací.

Jak krutí jsou pohanští "bohové" a duchové řek, stromů a "posvátných míst", kteří jsou ve skutečnosti démoni toužící zotročit a vysávat člověka a dokážou s člověkem pěkně zatočit! Jak milostivý je k člověku Kristus Bůh, jenž si přeje člověka důstojného a svobodného! To je dávná zvěst svatých apoštolů, s níž chodili po světě, a to je zvěst, kterou je potřeba zdvihnout a připomenout i dnešním národům, které svou christianizaci prohlašují namnoze téměř za zlo a sílí v nich velebení starodávných kultů pěstujících "sepětí člověka s přírodou" (na současném značném rozšíření tohoto myšlení je založen úspěch takových kultovních filmů jako je např. Pán prstenů /ač jej Tolkien původně napsal jako zašifrovanou křesťanskou zvěst/ nebo třeba Avatar). Za současný ekologický pochmurný stav mnoha zemí nemůže příchod křesťanství, ale lidské hříchy, jež kazí člověka. Pokud by lidé chtěli provést nápravu ekosféry této planety pohanskou cestou a restaurováním starých démonických kultů, pak to jistě bude ta poslední kapka do poháru zkázy a přivolaní démoni, jimž lidé dají svou naivní vírou a pohanským zaklínáním a oběťmi sílu, zacloumají se světem tak jako s těmi Sibiřany, jenže ve velkém... Vždyť všechno příšerné řádění přírodních živlů je vlastně svého druhu příchodem pekla na zemi.









Zobrazit příspěvek č. 677 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2010
Z došlé pošty

Přišla mi zajímavá reakce na článek o požárech:

... na podporu clanku *O suchu a požárech v Rusku. Jaká je příčina a
řešení živelných katastrof? (č.
676 prikladam aktualny set z 9.7. z Profimedie:

http://www.profimedia.sk/zobraz_prehled_z_mailu.php?id=123858









Zobrazit příspěvek č. 678 jednotlivě

Administrátor --- 5. 8. 2010
Svátek cyrilometodějských pětipočetníků: Klimenta, Angelára, GORAZDA, Nauma a Sávy

Pouť na Horu sv. Klimenta u Osvětiman (tuto sobotu)

Přeosvícený vladyko, důstojní otcové, sestry a bratři, Moravané, Češi, Slováci a všichni další Národové,
ještě jednou připomínám letošní oslavu svátku sv. Sedmipočetníků na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman v sobotu 7. srpna. Sv. liturgie začíná v 10,00 hodin, slouží vladyka Jáchym a duchovenstvo, které připutuje a bude vybaveno liturgickým rouchem (bílá, zlatá, prostě světlá barva), zatím mám avízo, že bude několik kněží. Pokud bude pršet, tak zmokneme. (Biskup a nejdůstojnější otcové se v takém případě uchýlí ke službě v přilehlé kapličce; my ostatní budeme mokří). Doprovodné atrakce ani stánky s klobásami nejsou zajištěny. Občerstvení bude takové, jaké si přineseme. Chcete-li, informujte o pouti své přátele.
V Kristu

Kliment







Z webu www.pravoslavi-strilky.cz



Další místopisné podrobnosti viz loňský příspěvek č. 526 (pozor, hodina je jiná).









Zobrazit příspěvek č. 679 jednotlivě

Administrátor --- 5. 8. 2010
Nový film

Rozhovor se sinajským mnichem a jeho přítelem beduínem

Něco pro potěchu duše

Najdete na www.pravoslavi.cz/filmy






Zobrazit příspěvek č. 680 jednotlivě

Administrátor --- 6. 8. 2010
Z došlé pošty

Fotografie požárů v Rusku. Kouřem zamořená Moskva







(Kliknutím na fotografii si ji zobrazíte ve větším rozměru)







Zobrazit příspěvek č. 681 jednotlivě

Administrátor --- 10. 8. 2010
Požáry v Rusku

Něco z došlé pošty a další články na téma hořící Rusko


Nejprve článek z novin:

Nezaregistroval jsem, že by české humanitární organizace vyzvaly k solidaritě s poškozenými v Rusku

Rusko i Ukrajinu sužují požáry. ... Premiér Vladimír Putin přerušil export obilí. Tato poslední informace vyvolala v Česku nebývalou odezvu. Odborníci na zemědělství vysvětlují, že nám nehrozí zdražení pekárenských výrobků ... Je náš žaludek to jediné, nač myslíme?

Nezaregistroval jsem, že by naši ekologičtí nadšenci vyzvali vládu k pomoci Rusku při likvidaci požárů, i když požáry devastují krajinu a likvidují živočišné druhy v míře nebývalé. Hoří např. mordovská přírodní rezeravace.

Také jsem nezaregistroval, že by české humanitární organizace vyzvaly k solidaritě s poškozenými.

Také jsem si nevšiml, že by byl v Česku zřízen fond obnovy spáleného ruského venkova, zveřejněno číslo účtu, na který by zajisté naši občané zaslali dle možností svoje peníze. I křesťané mlčí… Pravoslavní bratři je nechávají v klidu.

Jestliže jsme dokázali, a jsem na to hrdý, pomoci při likvidaci následků zemětřesení na Haiti, nebo v roce 2008 v zpustošeném New Orleansu, určitě bychom se mohli sami sebe více vážit, jestliže by jinak rusofóbní česká administrativa nalezla smysl pro realitu.

Výběr z článku na Britských listech. Celý článek zde.



Z došlé pošty:

Dobrý den,
nejsem pravoslavný, ale jsem pravidelným čtenářem Ambonu. Vaše příspěvky jsou velmi zajímavé, zejména protože se na svět dokážou podívat ze zcela jiné perspektivy než jsem zvyklý. Samozřejmě se závěry o katastrofách jako trestu božím bych si dovolil pochybovat, ale v souvislosti s tragickými požáry v Rusku mě zarazila jiná věc, a to informování českých médií.

Jednak o požárech jsem se dozvěděl v krátké zprávě někde na páté straně Lidových novin, a to v době, kdy už měly požáry na svědomí první desítky obětí, o škodách na majetku nemluvě. Když vezmu v úvahu, že jsem každou zimu informován o kolapsech na kalifornských dálnicích, v důsledku čerstvě napadaného sněhu, nemohu se ubránit dojmu, že Rusové jsou zřejmě nějaký měněcenný národ, o kterém se informuje jen, když něco udělá špatně. Samozřejmě pomíjím obvyklý komentář: za rozšíření a nezvládnutí požárů může ruská vláda, místní úřady a ruská neschopnost vůbec atd. atd.

A na druhé straně jsem si říkal, co by se v médiích strhlo, kdyby se gigantická ekologická tragédie úniku ropy nestala v Mexickém zálivu, ale třeba někde u Vladivostoku. Jak by se v televizi střídali ti odborníci na mezinárodní vztahy, Saša Vondra by navrhnul vyloučit Rusko z OSN a všichni by věděli, že TOHLE SE MŮŽE STÁT JENOM V RUSKU....

Tak to jen tak na okraj. Prostě mě to vyvážené zpravodajství tak nějak trklo do očí.

Hezký víkend a pokračujte v Ambonu. Je to zajímavé čtení i pro nepravoslavné.

Libor Kožušník


To není mlha ale jedovatý kouř. Oranžové nebe nad Ruskem

Z příčiny veder zahynulo v Rusku už 5.000 lidí. Přímých obětí požárů je 53. Bez střechy nad hlavou je 3000 lidí.

-----

Mimořádné vedro a jedovatý smog v Moskvě způsobil, že tam nyní umírá denně 700 osob - což je dvojnásobek normálního stavu, konstatoval Andrej Selcovskij, šéf zdravotnického oddělení komunálního úřadu v Moskvě. Teplota v Moskvě dosahuje 38 stupňů Celsia. Jedovatý smog způsobily nezvládnutelné požáry v okolí Moskvy. Lidé nosí na obličejích masky.

Moskvané se shromažďují v klimatizovaných nákupních střediscích a kavárnách, ale slabí a staří lidé mají velké problémy s dusivým vedrem a smogem. (Celý článek)




Dusivá apokalypsa. Ruští věřící chápou katastrofální požáry jako Boží trest

Duchovenstvo i světští křesťané Moskevské eparchie Ruské pravoslavné církve uznávají, že příčinou přírodní pohromy v Rusku jsou hříchy, a vyzvali patriarchu Kyrilla, aby vyhlásil půst.

S žádostí o vyhlášení třídenního půstu se obracejí na patriarchu duchovní i laikové v souvislosti s živelnou katastrofou.

"Vaše svatosti, jak jste správně poznamenal, příčinou všech neštěstí (a to současné nevyjímaje) jsou naše hříchy, naše odstoupení od Boha a nedostatek touhy z celého srdce činit pokání a změnit svůj život. Radostně jsme splnili Vaše požehnání (ke konání sbírek), vždyť skutky milosrdenství, modlitby a pokání jsou nutné pro každého křesťana," píše se v prohlášení šířeném po internetu.

"Bohoslužby a osobní pokání jsou naprosto nutné, ale nedostatečné k uzdravení současné situace ... Myslíme si, že je nutné, aby celý národ přinesl pokání, vždyť provinilý není jeden člověk, ale celý odpadlý národ ... Neobviňujme nikoho konkrétního, vždyť i my jsme hříšní lidé ... V Písmu svatém jsou příklady z doby Starého zákona, kdy lidé přinášeli Bohu kající půst ... a k tomu si vyprošujeme Vaše požehnání a také vás prosíme, abyste se s touto iniciativou obrátil k celé Ruské pravoslavné církvi."

Podpisy pod petici se sbírají na farnostech i na internetu.

Interfax Religia



Kopání protipožárních příkopů kolem vesnic


Ruská pravoslavná církev vybrala už šest a půl miliónu rublů na pomoc těm, kteří byli postiženi požáry.









Zobrazit příspěvek č. 682 jednotlivě

Administrátor --- 15. 8. 2010
Kázání o spravedlnosti

11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

Evangelium podle Matouše (18. kap.)

18,23 Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
18,24 A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.
18,25 Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.
18,26 Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´
18,27 Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
18,28 Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´
18,29 Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´
18,30 On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
18,31 Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
18,32 Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.
18,33 Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´
18,34 Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
18,35 Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru."

Království nebeské je podobno králi - to znamená, že tajemství odpuštění je skryto v Boží blahodati, v tajemství nebeského Království.

Král žádá od svých služebníků vyúčtování a mezi nimi je jeden, který mu byl dlužen 10.000 talantů. Je to tak obrovská částka, že ji nemůže vyrovnat. Představte si, že by k vám přišli a oznámili vám, že musíte okamžitě zaplatit deset milionů dolarů (a to stále není tolik, kolik bylo tenkrát 10.000 talantů). Kristus chce ukázat, že náš dluh před Bohem naprosto převyšuje naše schopnosti vyrovnat jej. Král se rozhodl prodat služebníka i jeho rodinu do otroctví, dokud nezaplatí vše. On však padl na tvář a prosil o posečkání a ponechání jej na svobodě; slibuje, že vše zaplatí. Když král viděl, že služebník se odhodlal vykonat něco nemožného, smiloval se nad ním a odpustil mu dluh. Odpuštění bylo uděleno kvůli tomu, jak se ke svému dluhu postavil -- tj. za to, že uznal oprávněnost vymáhat dluh, a za rozhodnost služebníka učinit spravedlnosti zadost -- nikoliv kvůli neschopnosti vyrovnat dluh.

Vidíme, že provinilec byl osvobozen, kdežto nevinný člověk (král) splatil dluh. Vždyť vymazal deset tisíc talantů z toho, co mu patřilo. Tento příklad nám poodhaluje tajemství Kristova odpuštění. Odpouštění tkví v nezaslouženém utrpení za viníka. Jenže člověk dle své současné přirozenosti má sklon spíše nechat někoho zakovat do řetězů než ho propustit, dožadovat se svého než odpustit.

Pán Ježíš pokračuje v podobenství. Služebník pln radosti vychází ven a nachází člověka, jenž mu byl dlužen nevelkou částku - sto denárů. Někdo spočítal, že je to pět set tisíckrát méně než dluh, který mu byl právě prominut. Přesto však požadoval jeho úhradu. Chytil ho za krk, rdousil ho a žádal po něm ihned vyrovnat dluh. Chudý dlužník mu padl k nohám a začal prosit toho, kdo před chvílí stejně tak prosil, se slibem všechno uhradit. Obracel se k němu těmi samými slovy, jimiž získal odpuštění první služebník. Ten však nechtěl posečkat. Nechal ho uvrhnout do žaláře, dokud nesplatí svůj dluh.

Bylo to tak pobuřující jednání, že přátelé toho chudáka, otřeseni tou nespravedlností, zpravili o všem krále. A ten tomu původně omilostněnému zlému služebníku následně měřil stejnou mírou, jakou on měřil svému dlužníku, - nechal ho mučit vězením, dokud nebude jeho dluh zaplacen. A na závěr slyšíme: "Tak i Otec můj nebeský bude postupovat s vámi, jestli neodpustíte každý z celého svého srdce bratru svému jeho prohřešení."

Snažme se z této hádanky pochopit tajemství odpuštění. Ve světě existuje spravedlnost. Král vyžaduje vyúčtování našich dluhů. Jeho spravedlnost je však vyšší než (světská) spravedlnost, a proto se dlužníkovi dostává prominutí. Pokud se však ten, jemuž bylo odpuštěno, nic nenaučí a nepochopí, že (skutečná) spravedlnost může být jen tehdy, když stojí nad spravedlností, a dožaduje se toho, co mu dle spravedlnosti patří, páchá tím křiklavou nespravedlnost. A pak mu král připomene, že ve světě existuje spravedlnost.

Právě proto, že svět usiluje uskutečnit spravedlnost bez Boha, bez vyšší spravedlnosti, je na světě tolik nespravedlnosti a krutosti, kdy se lidé všude vzájemně obviňují, odsuzují a trestají.

Žalář - to v biblickém jazyce znamená peklo (podsvětí). Za mříže tohoto pekla, v němž žijeme uprostřed hříchu, nás dostává neodpouštění. Musíme se vystříhat toho, co se nazývá juridismus, tj. toho, na čem většinou stojí obvyklá spravedlnost. Usilujme o to, co je vyšší než světská spravedlnost. Falešné odpuštění však není odpuštěním.

Musíme se snažit mít vyšší spravedlnost, abychom si proroctví (o spravedlnosti Božího Království) nespletli s utopiemi (o spravedlivém společenském řádu či státním zřízení na zemi). Abychom si uprostřed reality současného zla, jež už překonává nejzazší meze, zachovali úsilí o nejvyšší a absolutní dobro. Aby apokalypsa a strašný soud nebyly krutou karikaturou lidského života, jemuž je předurčena historie se šťastným koncem, kde je všem všechno odpuštěno bez jakékoliv zásluhy člověka.

Odpuštění není jako dostat měšec s penězi, s nímž radostně odcházíme, protože dluhy jsou prominuty. Přijmout odpuštění znamená, že chci existovat dokonale lidským způsobem - být člověkem, který odlišuje dobro od zla, vidí zlo ve světě a nenávidí je. Odpuštění je totiž nejvyšší formou boje proti zlu a nikoliv smír se zlem. Jen když nedávám prostor ďáblu, mohu se přibližovat k Bohu. Vždyť přece, jak bych mohl odpustit a vzít tím na sebe následky hříchu druhého člověka, když jsem smrtelně raněn svým vlastním hříchem (a neléčím se)? Čím bych mohl zaplatit za druhého člověka, když jsem sám žebrákem a patřím do vězení?

Kde však mám vzít srdce, jež by bylo schopno promíjet, čili upřímně milovat a dosahovat vyššího dobra? Vždyť Bůh tak vysoko hodnotí odpuštění, že nejen sám odpouští, ale všem ukládá povinnost odpouštět. Jelikož ví, že nejsme schopni dát Mu to, co po nás žádá, bere na sebe vše, co se námi děje. Nepřítomnost našeho odpuštění vyplnil svým odpuštěním a dává nám je. A nepřijímáme-li tento dar, nepřijímáme nejen své bližní ale ani Boha, a není pro nás žádného odpuštění.

Podobenství obsahuje tajemství, které může být rozhodující pro každého jednotlivého člověka i pro celé lidstvo. Odpuštění, jehož se nám od Boha dostává, nám odhaluje strašnou cenu hříchu. Nikdo nemůže úplně pochopit, jak se uděluje odpuštění, které překonává všechnu spravedlnost, když neuzří Syna Božího, který se stal člověkem. Odpuštění, které se nám nabízí, bylo draze zaplaceno - krví Kristovou. Řeč se tu vede nejen o moudrosti, ale i "bláznovství" Kristově. Skrze odpuštění k nám přichází nejhlubší pochopení obludnosti hříchu. Tak přichází i pokání otvírající nebeské Království a soucit s každým hříchem raněným člověkem.

"Blažen je ten, jemuž je odpuštěno provinění a jeho hříchy jsou přikryty. Blažený je muž, jemuž Hospodin nepočítá hřích jeho." (Řím 4,7-8; Ž 32,1-2) Naše radost z tohoto blahodatného daru nám nedovoluje držet si jej pouze pro sebe. Víme-li, za jakou cenu jsme obdrželi své prominutí, pak se přece vyvarujeme takové smělosti, ba, drzosti, abychom neodpustili tomu, komu máme odpustit my.

Žijeme uprostřed pekla na zemi. Nejsme andělé. Jsme slabí lidé. Bojujeme s hříchem, leč dopustili jsme mnoha hříchů a křivd. Neodpustíme-li si vzájemně, zlo zůstane ve světě a bude se hromadit. Pak bude vstupovat i do církve a naše společenství by tím přestalo být Církví Kristovou. Křesťanský lid není lidem se světskou mocí, je to lid víry v Ježíše Krista, který přišel získat a zachránit hynoucí. Je to lid, jemuž bylo odpuštěno. A protože došel odpuštění, je povolán, aby nesl evangelium Božího odpuštění všem lidem. Můžeme o tom mocně vyprávět a svědčit před všemi lidmi.

Ve světě existuje spravedlnost, bez níž nemůže být to, co je nad spravedlností. Avšak nejvyšší nespravedlnost spočívá v zavržení toho, co stojí nad spravedlností. V současné poslední etapě lidské historie naplníme své křesťanské předurčení v té míře, v jaké budeme věrni tomuto tajemství. Pouze spolu s Kristem, v opozici vůči "spravedlnosti" každého hříchu, který panuje ve světě, můžeme se opravdově modlit. Spolu s Kristem řekneme těm, kteří nás křižují: "Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

Přepis audiozáznamu kázání prot. Alexandra Šargunova









Zobrazit příspěvek č. 683 jednotlivě

Administrátor --- 24. 8. 2010
Svátek sv. Gorazda v Hrubé Vrbce

POZVÁNKA

Na sváteční bohoslužebné setkání
u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda
do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce,
které se letos uskuteční ve dnech
3. - 4. září 2010.

Program bohoslužeb:

V pátek 3. září:
19 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií, jitřní, 1. hodinka

V sobotu 4. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, 3. a 6. hodinky, Pravidlo ke svatému Přijímání
10 hod.: Božská Liturgie

Občerstvení po bohoslužbě v pátek i v sobotu zajištěno, pokud budete organizovat větší množství poutníků, prosím zavčas nám to sdělte. Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 17-ti postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili.

Na setkání se těší biskup Jáchym







Zobrazit příspěvek č. 684 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2010
Příspěvek do české pravoslavné hymnografie

Služba sv. mučednici Ludmile

Na stránku pravoslavného downloadu byla přidána služba sv. Ludmile (dvě brožury: akathist a služba pro večerní a liturgii).

Je tam i krátké pojednání o životě sv. Ludmily a dobových okolnostech. Připojena je i typikonální poznámka o způsobu a skladbě služby.

Zároveň se tam navrhuje, aby byl ke svátku sv. Ludmily 16. (resp. 29.) září (den umučení) přidán ještě další svátek 21. října (resp. 3. 11.) jakožto den přenesení svatých ostatků. Oslavovat den "nalezení svatých ostatků", jako druhý svátek světce, je v Pravoslaví obvyklou praxí.






Zobrazit příspěvek č. 685 jednotlivě

Administrátor --- 31. 8. 2010
Svátek v Třebíči



70. výročí vysvěcení chrámu
sv. Václava a Ludmily v Třebíči



Vážený otče, drazí věřící,

s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, si Vás a Vaši obec dovolujeme pozvat do Třebíče na oslavu 70. výročí vysvěcení chrámu sv. Václava a Ludmily, která se bude konat v sobotu 18. září 2010.

Archijerejská liturgie začne v 10.00 hodin, zpívat bude sbor katedrálního chrámu sv. Václava v Brně.

Na setkání s Vámi a na společné modlitby se těší

Pravoslavná církevní obec v Třebíči
a jerej Georgij Biljak s rodinou


DŮLEŽITÉ: Z organizačních důvodů prosíme všechny duchovní správce, aby včas předem ohlásili počet zúčastněných věřících.
tel: 605258664, 568421561, e-mail:bilyak.yuriy/zavinac/centrum.cz.

Duchovní otce zároveň prosíme, aby si s sebou přivezli slavnostní bohoslužebná roucha barvy bílé nebo zlaté.






Zobrazit příspěvek č. 686 jednotlivě

Administrátor --- 1. 9. 2010
Upoutávka na nově počeštěný film

Starci Pskovsko-pečerského monastýru

Během léta jsme dokončili práce na titulkování vskutku jedinečného ruského dokumentárního filmu o Pskovsko-pečerském monastýru. V roce 1986 tam archimandrita Tichon - tenkrát jako mladý člen mnišského bratrstva - natočil na video tehdejší starce (za všechny zde vzpomenu známého otce Joanna Krestjankina) a svou kamerou zachytil interní život monastýru. Vznikl jedinečný dokument - unikátní nejen tím, že mniši nedovolovali nikomu cizímu, aby život v monastýru takto zblízka natáčel, a tudíž podobná filmová svědectví vznikají jen velice ojediněle. Unikátní je totiž především kvůli osobnostem zde zachycených starců.

Autor filmu čekal se zveřejněním natočeného materiálu čtvrt století, než zemřou všichni starci, kteří jsou v dokumentu zachyceni (tyto záběry promítal v průběhu té doby jen neveřejně - a to ve svém monastýru jednou do roka - vždy před začátkem Velkého půstu; vzpomínku na veliké starce měli mniši jako duchovní inspiraci a povzbuzení k velkopostní askezi). Když zemřel poslední z těchto starců (otec Joann Krestjankin), připravil autor z pořízených záběrů dokumentární film a doprovodil ho vlastním komentářem, aby z něj všichni mohli čerpat poučení i duchovní útěchu.

Zatím nabízíme krátkou upoutávku (ta je bez titulků, protože prakticky vše, co zde autor filmu praví, je obsaženo i ve filmu samotném). Někdy příští týden by měl být film k dispozici na "pravoslavi.cz/filmy".














Zobrazit příspěvek č. 687 jednotlivě

Administrátor --- 2. 9. 2010
Z došlé pošty

Pozvánka na

VÍKENDOVÉ SETKÁNÍ PRAVOSLAVNÉ MLÁDEŽE VE VILÉMOVĚ


S požehnáním Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa a jménem Bratrstva pravoslavné mládeže zveme všechny mladé pravoslavné věřící ve věku 15-35 let na víkendové setkání pravoslavné mládeže v moravském monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle od pátku 10.9 do neděle 12.9.

Setkání má za cíl umožnit nám, mladým křesťanům, blíže se poznat s vrstevníky též víry, vyznávající Krista. Ve společenství stejně starých bratří a sester se nám jistě podaří okusit plnost Božího požehnání a strávit příjemný víkend v krásném monastýru a jeho okolí.

Chtěl bych poprosit všechny otce duchovní v Čechách i na Moravě, aby s pozvánkou o vilémovském setkání mládeže seznámili své mladé farníky a umožnili jim tak poznat nové přátelé v Kristu z dalších částí republiky.

TERMÍN: 10. - 12. 9. 2010

MÍSTO: monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle

PROGRAM: - společné modlitby, sv. liturgie - besedy - promítání fotek a povídání o cestě na Solovecké ostrovy - Rusko (Ivo Vrobel) a o cestě do Gruzie a Arménie (Jan Křipač) - společenské hry, výlety do okolí, seznamování

POZNÁMKY K AKCI: - prosím poutníky, kteří se hodlají setkání zúčastnit, aby napsali email na adresu ivo.vrobel/zavinac/gmail.com - začátek setkání je v pátek od 18 hodin (možno přijet i později) - konec je v neděli po sv. liturgii - na jídlo a ubytování v monastýru přispěje česká pravoslavná církev - pokud budete mít vlastní zajímavé téma na besedu či se budete chtít podělit o zážitky a fotky z prázdninových cest (zejména po pravoslavných zemích), napište prosím předem na ivo.vrobel/zavinac/gmail.com - přítomen bude otec duchovní Libor Josef Kratochvíla - pořádá BPM

DOPRAVA: vlastní - vlak do Olomouce (www.idos.cz), potom autobusem z autobusového nádraží do Vilémova. Odjezdy autobusu z Olomouce (Vilémov): 15:00 (16:11); 18:45 (19:49). - po domluvě je možnost odvozu omezeného počtu lidí z Olomouce autem

KONTAKT: Prezident BPM: Ivo Vrobel
ivo.vrobel/zavinac/gmail.com
+420 608 737 130








Zobrazit příspěvek č. 688 jednotlivě

Administrátor --- 9. 9. 2010
Dvě novinky na pravoslavném downloadu

Svátková minea. Projekt postupného vydání českého znění rozšířené svátkové mineje.

Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Ke každému měsíci jsou dvě brožury: hlavní, což je textová část, a pomocná brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.


Svátková minea - ZÁŘÍ. POZOR - zatím pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).
Obsah:
1. září – Začátek indiktu, tj. nového roku
6. září – Památka zázraku archanděla Michaela
8. září – NAROZENÍ PŘESVATÉ BOHORODICE
9. září – Svatých Jáchyma i Anny
13. září – Památka obnovení chrámu Vzkříšení
14. září – POVÝŠENÍ UCTÍVANÉHO KŘÍŽE
26. září – Zesnutí sv. apoštola Jana

----

Další bohoslužebná brožura:

Obřad svatého Kříže (koná se na svátek Povýšení svatého Kříže a na 3. neděli velkopostní - uctívání svatého Kříže; součástí jsou stichiry, kondaky a tropary pro tyto dva dny; připojena je notace posvátných hymnů. Popis postupu obřadu uctívání svatého Kříže: vynášení Kříže, pozdvihování Kříže a klanění se Kříži. (Oproti dříve zde vystavenému textu o pozdvihování Kříže je toto vydání přepracováno a významně rozšířeno.)

www.pravoslavi.cz/download













Zobrazit příspěvek č. 689 jednotlivě

Administrátor --- 13. 9. 2010
Nově počeštěný film

Starci Pskovsko-pečerského monastýru

Nedávno upozornili krátkou video-upoutávkou (v příspěvku č. 686) na film o starcích Pskovsko-pečerského monastýru. Titulky jsou hotovy. Dnes jsme provedli ještě pár korektur a film "Monastýr" je v doprovodu českými titulky k dispozici jak k prohlížení na webu tak i ke stažení.

Hledejte na webu s odkazy na pravoslavné filmy: www.pravoslavi.cz/filmy








Zobrazit příspěvek č. 690 jednotlivě

Administrátor --- 8. 10. 2010
Služba sv. Václavu

Návrh večerní bohoslužby a liturgie ke sv. Václavu

Na níže uvedené adrese je dispozici PDF soubor s brožurou obsahující službu (i s notacemi).

http://www.pravoslavi.webzdarma.cz/

(Na naši stránku "pravoslavi.cz/download" nemáme nyní možnost uploadovat kvůli technické poruše, proto jsme zřídili nouzovou stránku, odkud je možno si nové soubory stáhnout.)





Zobrazit příspěvek č. 691 jednotlivě

Administrátor --- 12. 10. 2010
Novinka na pravoslavném downloadu

Svátková minea pro říjen.
Projekt postupného vydání českého znění rozšířené svátkové mineje.

Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Ke každému měsíci jsou dvě brožury: hlavní, což je textová část, a pomocná brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.


Svátková minea - ŘÍJEN.
POZOR - zatím pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).

Obsah:
1. října – Záštita přesvaté Bohorodice
11. října – Památka svatých Otců VII. všeobecného sněmu (koná se nejbližší neděli)
26. října – Sv. velikomučedníka Dimitrije Soluňského


PDF soubory s brožurami jsou k dispozici na níže uvedené adrese:

www.pravoslavi.webzdarma.cz

(Na naši stránku "pravoslavi.cz/download" nemáme nyní možnost uploadovat kvůli technické poruše, proto jsme zřídili výše uvedenou nouzovou stránku, odkud je možno si nové soubory stáhnout.)






Zobrazit příspěvek č. 692 jednotlivě

Administrátor --- 2. 11. 2010
Dochází nám vůbec, v jaké době to žijeme?

Věděli jste to?

Jste-li v Číně jeden člověk z milionu, pak existuje 1.300 lidí takových jako vy.

Čína se brzy stane nejpočetnější anglicky hovořící zemí na světě.

25 procent indické populace s nejvyšším IQ je více, než veškeré obyvatelstvo USA.
To znamená: v Indii je více chytrých dětí, než je v Americe všech dětí!

Věděli jste to?

Deset v roce 2010 nejžádanějších profesí - v roce 2004 vůbec neexistovalo.

Dnes připravujeme žáky k práci, která zatím ještě neexistuje, k používání technologií, které ještě nebyly vynalezeny, a aby řešili problémy, o nichž ještě nevíme, v čem budou spočívat.

Ministerstvo práce USA spočítalo, že dnešní žáci vystřídají 10 - 14 zaměstnání, než dosáhnou věku 38 let.
Jeden ze čtyř pracovníků bude ve svém momentálním zaměstnání méně než rok. Jeden ze dvou méně než pět let.

Věděli jste to?

Každý osmý sňatek v USA v minulém roce (2008) byl výsledkem seznámení se přes internet. Na My Space je zaregistrováno více než 200 milionů uživatelů. Kdyby My Space byl státem, pak by to byl počtem obyvatelstva pátý největší stát (mezi Indonésií a Brazílií). Na prvním místě v rozšíření rychlého stálého internetového připojení mezi obyvatelstvem jsou Bermudy. Na 19. místě jsou USA. Na 22. místě Japonsko.

Věděli jste to?

Žijeme v době exponencionálního růstu. Každý měsíc zpracuje Google 31 miliard žádostí o vyhledání něčeho na internetu. V roce 2006 byl tento počet 2,7 miliardy. Komu byly pokládány tyto otázky před "zrozením Googlu" (éra před Googlem se označuje jako »B. G.« - before Google).

První komerční SMS byla odeslána v prosinci 1992. Dnes (v r. 2009) počet SMS odeslaných a přijatých v průběhu 24 hodin převyšuje počet všech obyvatel planety.

Kolik let trvalo, než bylo získáno padesátimilionové obecenstvo? Rozhlas k tomu potřeboval 38 let. Televize potřebovala 13 let. Internet 4 roky, iPod 3 roky, Facebook 2 roky.

Počet strojů připojených k internetu v roce 1984 činil - 1000 zařízení. V roce 1992 to bylo jeden milion. V roce 2008 to byla miliarda.

Dnes je slovní zásoba angličtiny přibližně 540.000 slov. Je to přibližně pětkrát tolik, než v dobách Shakespeara.

Bylo vypočítáno, že množství informací obsažených ve vydání novin New York Times za jeden týden je větší, než kolik jeden člověk v 18. století získal za celý svůj život. Bylo vypočítáno, že více než 4 exabyty (tj. 4 krát deset na devatenáctou; to je čtyřka a za ní devatenáct nul) unikátních informací bude vygenerováno v tomto roce (2009). To je více, než za posledních pět tisíc let.

Množství nových technických informací se každé dva roky zdvojnásobuje. Pro studenty, kteří začínají čtyřleté studium v některé technické specializaci, to znamená, že polovina z toho, co se naučí v prvním ročníku, bude koncem třetího ročníku jejich studia zastaralá.

Japonský operátor NTT úspěšně vyzkoušel optický kabel, přenášející 14 trilionů bitů za sekundu v jednom vláknu kabelu. To je 2.660 CD nebo 210 milionů telefonních hovorů každou sekundu. A tento trend se ztrojnásobuje každých šest měsíců a podle očekávání tomu tak bude i po celých následujících 20 let.

V roce 2013 by měl být sestrojen superpočítač, který svými výpočetními možnostmi překoná lidský mozek. Předpovídá se, že v roce 2049 bude běžný počítač v ceně 1000 dolarů překonávat svými možnostmi veškeré lidstvo.

Věděli jste to?

Pokud jste čtením tohoto textu strávili pět minut, tak se za tuto chvíli narodilo v USA 67 dětí. 274 se jich narodilo v Číně a 395 v Indii. Mezitím bylo nelegálně z internetu staženo 694.000 hudebních nahrávek.

A co to všechno vlastně znamená?



(Překlad z videoprezentace Did You know? 3.0 na You Tube; v tomto duchu je jich tam více - stačí, když zadáte vyhledat: "Did you know?")



Jaké je jméno země
- nejbohatší na světě
- s největší armádou
- která je centrem světového obchodu a financí
- s nejlepším vzdělávacím systémem
- s měnou nejrozšířenější po světě
- a s nejvyšší životní úrovní?

V roce 1900 - Velká Británie.

A v roce 2006?

Kolik bylo vysokoškolsky vzdělaných lidí?

V USA 1,3 milionu
V Indii 3,1 milionu
V Číně 3,3 milionu

Kolik vysokoškoláků v Indii hovoří anglicky? Všichni.

Kde bude během deseti let podle předpovědí nejvíce anglicky mluvících lidí? V Číně. Kdo tohle mohl předvídat ještě před pouhými 40 lety?






Zobrazit příspěvek č. 693 jednotlivě

Administrátor --- 3. 11. 2010
Nový starý film

Svatá Rus

Starší dokumentární film z Ruska (černobílý).

O obnovování církevního života v Rusku na začátku devadesátých let XX. století.

Dokument obsahuje nejen svědectví o stavu Ruské církve a ruské společnosti na začátku devadesátých let, ale především zajímavé myšlenky umožňující hlouběji proniknout do ruského uvažování, do sebereflexe ruského Pravoslaví a potažmo Pravoslaví obecně.

na www.pravoslavi.cz/filmy


Zobrazit příspěvek č. 694 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2011
Kalendář 2011

Nový kalendář 2011 v PDF (obě mutace: nástěnný kalendář a diář) je už k dispozici zde:

http://pravoslav.or.cz/kalendarium/

(Zadní stránka s přílohou se právě připravuje - bude na webu později)

Kalendář budeme zítra tisknout a rozesílat na adresy objednavatelů.




Zobrazit příspěvek č. 695 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2011
Za Jiřím Dienstbierem

Uctění památky Jiřího Dienstbiera

V den pohřbu 14. ledna 2011 uctil metropolita Kryštof položením věnce a modlitbou "Otče náš" ve Valdštejnském paláci v Praze památku senátora Jiřího Dienstbiera, bývalého ministra zahraničních věcí a komisaře OSN pro FR Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. Zesnulý vždy hájil lidská práva, demokracii a lidskost. Jako uvážlivý a nestranný politik se ukázal zvláště při řešení problematiky Kosova.

Senátor PhDr. Jiří Dienstbier, Dr. h.c., se narodil 20. 4. 1937. Po vystudování Karlovy univerzity pracoval v Českém rozhlase. Proti sovětské okupaci v roce 1968 otevřeně vystupoval jak na svém pracovišti, tak příspěvky do novin. Byl záhy propuštěněn a pracoval jako topič a vrátný. V roce 1977 podepsal mezi prvními Chartu 77 a v roce 1979 se stal jejím mluvčím. Následně byl na tři roky uvězněn.

Vydával samizdatové tiskoviny.

Po sametové revoluci hned 10. 12. 1989 byl jmenován místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí (do r. 1992). Jeho další činnost na mezinárodním poli byla velmi široká. Byl zakladatelem a předsedou Rady pro mezinárodní vztahy (1994-2011), člen Commission on Global Governance (1992-2000). Od r. 1998 do 2001 zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro FR Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko.

Byl jmenován Doctorem honoris causa Burgundské university v Dijonu a byl hostujícím profesorem řady universit, zvláště v USA, Anglii a Izraeli. U nás byl vyznamenán Medailí TGM 1. stupně a v zahraničí ještě dalšími osmi oceněními.

Více na: http://jiri.dienstbier.cz

Zpráva z pražského církevního ústředí


--------------------------

Dienstbier v ČT: Bombardování Jugoslávie bylo naprosto nesmyslné

Za naprosto nesmyslné označil zahájení náletů NATO na Jugoslávii před deseti lety senátor a bývalý zvláštní zpravodaj OSN Jiří Dienstbier. Letecký útok také odhalil problém dosud nevyřešené role Severoatlantické aliance po skončení studené války, řekl Dienstbier ve speciálu České televize věnovaném desátému výročí zahájení bombardování bývalé Jugoslávie. ... Dienstbier připomněl, že letecké útoky kritizoval jako nesmyslnou akci založenou na nesprávných a dokonce zfalšovaných důvodech hned po jejich zahájení.

"Za deset let na území velkém jako Středočeský kraj se dvěma miliony obyvatel a přes obrovskou mezinárodní přítomnost se tu nepodařila podle Dienstbiera zajistit ani bezpečnost, ani rozvoj, ani to, kvůli čemu se tam údajně šlo, tedy zabezpečit soužití etnik. Teď se to završilo tím, že se uznala nezávislost Kosova. Není to ani stát - je to protektorát," konstatoval Dienstbier.
(Britské listy)

Dienstbier připomněl, že letecké útoky kritizoval jako nesmyslnou akci založenou na nesprávných a dokonce zfalšovaných důvodech hned po jejich zahájení. Šéfka americké delegace při Komisi pro lidská práva v Ženevě mu na to tehdy namítla, že nebyla jiná alternativa. "Madam, chcete mi snad říci, že když neví světová velmoc, co dělat, tak začne házet bomby?" odpověděl jí podle svých slov Dienstbier ... "Kde si osobujeme právo někde zabíjet, aniž jsme schopni splnit to, kvůli čemu jsme tam údajně šli?" řekl na závěr. (Celý článek včetně videa s velice zajímavou diskusí, které se účastnil J. Dienstbier, na ČT24: 10 let od zahájení leteckých útoků na Jugoslávii)

Viz také článek na blogu J. Dienstbiera: Kosovem to bohužel nekončí

--------------------------

Zapalme s modlitbou svíčku za poctivého člověka, který ve svém společenském i úředním postavení bránil pravdu i tváří v tvář mocným tohoto světa, postavil se proti tak rozsáhlé cynické manipulaci s informacemi i proti démonizaci Srbů a měl odvahu hájit naše pravoslavné bratry jak v celospolečenských mediích tak ve sféře diplomacie. Takových lidí je málo. Bude zde bolestně chybět. Kéž mu Bůh dá hojnou odměnu za jeho dobré skutky.




Zobrazit příspěvek č. 696 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2011
Protest řeckých duchovních, teologů, mnichů i laiků proti ekumenismu

Již 24.000 podpisů stojí pod iniciativou s názvem "Vyznání víry proti ekumenismu"

Stav k 11. 11. 2010

Jedná se o podpisy pravoslavných křesťanů kanonické pravoslavné církve z celého světa - převážně se však jedná o iniciativu, na níž přijímají účast řečtí pravoslavní. Ve skutečnosti se však postavil za tento protest ještě větší počet osob, než které jsou zahrnuty do uveřejněného součtu, neboť (jak je v řeckém světě zvykem) za celá monastýrská bratrstva je uveden pouze podpis igumena.

Je to zřetelně vidět např. na dopisu, který jako svůj souhlas s iniciativou zaslal monastýr ct. Nikodima Svatohorce (Řecko, Pentalofos), pod nímž je uvedeno jako podpis: "archimandrita Chrysostomos a se mnou v Kristu bratři" (na internetu je kopie tohoto listu - z nám tak drahého mnišského bratrstva - zde).
O této iniciativě:

Hierarchové a duchovenstvo oficiální Řecké církve vyvěsili na internetu "Vyznání víry proti ekumenismu", které mohou podepsat všichni, kdo si přejí.

Shromáždění pravoslavných kleriků a mnichů v Řecku přijala v dubnu 2009 "Vyznání víry proti ekumenismu", které je v současnosti k nahlédnutí na webu shromáždění, aby jej mohli podepsat všichni pravoslavní křesťané, kteří si to přejí.

Další podrobnosti a český překlad textu v příspěvku č. 534.






Zobrazit příspěvek č. 697 jednotlivě

Administrátor --- 24. 2. 2011
Novinky: kalendárium, film a stichiry z triodu

Několik novinek:

na vstupní stránce internetového pravoslavného kalendáře www.kalendar.or.cz byl umístěn odkaz: "Pro pravoslavné webmastery". Zde najdete technický návod, jak na svůj web umístit průběžně aktualizované údaje pravoslavného kalendáře.

Na webu pravoslavi.cz/filmy najdete odkaz na nový film s českými titulky: Srbové - národ, který mizí.

Pro letošní velkopostní (i přípravné) období se připravuje překlad stichir z triodu. Jedná to proměnné části bohoslužeb večerních, nedělních liturgií a liturgií předem posvěcených Darů.
Dnes odpoledne bude na stránce pravoslavi.cz/download k dispozici první várka - zpracované období od přípravných týdnů až po první neděli velkopostní (včetně). (Zatím bez not; na zpěvníčku se též pracuje.) Zahrnuty jsou i významné soboty (např. zádušní masopustní a dal.)




Zobrazit příspěvek č. 698 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2011
Zajímavé video

Ruský video-dokument, který má zachycovat, jak andělé berou duši

Komentář k filmu
Podplukovník Kotenok: Dnes se v Rusku mezi věřícími šíří dokument nafilmovaný obyčejným mobilem. Je to záznam 2 andělů, kteří přišli odvést spravedlivou duši do nebeských příbytků. Je to záznam natočený obyčejným mobilem v Sergejovom Posadě dvěma známými. Přijeli do lávry (kláštera) a zůstali tam. Náhle uviděli světlo. Mysleli si, že je to požár, začali vše filmovat. Začaly se objevovat divné věci, že na Zem sestoupili 2 andělé. Současně je zajímavé vidět ty 2 černé tečky - ďábly, jak odlétají. Mnozí skeptici se na to dívali a říkali, že to jsou ptáci, ale očividně nebyli. Protože takovou rychlostí a tak velké bytosti - rozměrů větších než okno, pokud srovnáváme. Ptáci nemohou stoupat takovou rychlostí. Potom tito známí přátelé, kteří natočili malý krátký film, zašli za otcem - knězem. Svěřili se mu s tím, co nafilmovali. Kněz poradil, navštívit místo, odkud vzešlo světlo, jít k tomu domu. Nelenošili, šli. Ukázalo se, že tam zemřela žena, která žila opravdu spravedlivě. Byla pravoslavná, modlila se a zemřela. Tímto způsobem Bůh umožnil spatřit takový jev. To je úžasné.











Zobrazit příspěvek č. 699 jednotlivě

Administrátor --- 2. 3. 2011
Annonce

Pravoslavná literatura v Praze

Knihy Pavla Milka viz na stránce NAKLADATELSTVÍ PAVEL MERVART, kde vysly v minulych letech jeho knihy „Origenes ucitel“ a „Uvod do byzantské filosofie“ a v poslední dobe napr. práce vladyky Ilariona Alfejeva o Izaku Syrskem, kterou prijel autor osobne predstavit do Prahy, Melitonuv spis Peri Pascha, nebo Runcimaova práce o konstantinopolskem patriarchatu pod Turky.

Letos se P. Milko chystá zde publikovat preklad Athahnasiova De Incarnatione s rozsahlou uvodni studii. Také se zacala vydavat nova revue – Parresia, která rozsiruje svůj zaber na cele vychodni krestanstvo.

Prejeme hodne dalsich uspechu!






Zobrazit příspěvek č. 700 jednotlivě

Administrátor --- 17. 3. 2011
Zemětřesení v Japonsku

Zpráva z církevního ústředí o situaci Japonské pravoslavné církve

V Praze, dne 16. března 2011

Jeho Blaženost Kryštof, metropolita českých zemí a Slovenska se jménem církve obrací na Jeho Eminenci Daniela, Metropolitu celého Japonska a arcibiskupa tokijského s hlubokou účastí s pravoslavnými věřícími a celým japonským národem při událostech následujících po ničivém zemětřesení, které postihlo sever Japonska.

Naše církev požádala mezinárodní organizaci sdružující pravoslavné charitativní organizace (http://www.iocc.org/), která začala koordinovat pomoc Japonsku, o návrh, jak by mohla naše církev pomoci našim spoluvěrcům v severním Japonsku. Čekáme na odpověď.

Dnes jsme na internetových stránkách našli výzvu k modlitbám, která přišla přímo z Japonska, jiná komunikace zatím nebyla možná.

Překlad zprávy z Japonska, která prozatím prosí o naše modlitby za japonské věřící a celý japonský národ:


Dopis od pravoslavných křesťanů z Japonska



Od tajemníka pro vnější církevní vztahy Otce Demetriose Tahala:

Kristus … uprostřed nás!

…hrozivé zemětřesení zasáhlo celou východní Japonskou diecézi a zdevastovalo celé město Sendai, kde se nachází centrum této diecéze a zasáhlo téměř všechny pravoslavné komunity, které jsou na pobřeží Pacificku.

Na pokyn jeho Eminence Daniela, metropolitní rada se snaží již od počátečních chvílí získat jakékoliv informace, ale prozatím to nebylo možné, jelikož telefonní a internetové linky stále nefungují. Většina linek je zničena, a ty jediné zbývající jsou používány výhradně státními orgány a armádou pro naléhavé účely.

Nicméně však máme zprávu, že duchovní z města Sendai, včetně biskupa Seraphima jsou v pořádku. Dle zprávy samotného biskupa Seraphima, většina církevních budov a chrámů na pacifickém pobřeží je vážně poškozena. Nachází se zde 24 chrámů, které jsou spravovány 5 duchovními. Jeden z těchto pěti duchovních se pohřešuje. Nemáme žádné další informace o našich věřících z těchto církevních obcí.

Naštěstí, Katedrála svatého vzkříšení v Tokiu a další budovy metropolitní rady jsou díky Boží milosti naprosto v pořádku.

Jeho Eminence Daniel se vroucně modlí ke Kristu, našemu Spasiteli, aby se smiloval za Japonské pravoslavné věřící a za Japonský národ. Také atomová elektrárna v oblasti Tohoku, kde jsou naše farnosti, je právě ve velmi kritické situaci.

Prosíme vzpomínejte Japonské pravoslavné křesťany ve svých modlitbách.
Další informace pošleme, jakmile to bude možné.

V Lásce v Kristu

Otec Demetrios Tanaka
Tajemník pro vnější církevní vztahy
Metropolitní rada Svaté Autonomní Pravoslavné církve v Japonsku



Informace o Pravoslavné církvi v Japonsku v angličtině např. zde:
http://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_Orthodox_Church






Zobrazit příspěvek č. 701 jednotlivě

Administrátor --- 19. 3. 2011
Rozhovor s japonským biskupem

Pravoslaví v Japonsku - jako první přijali Pravoslaví samurajové

Rozhovor s biskupem sendajským Serafimem o dějinách a zvláštnostech japonského Pravoslaví (z ruského tisku)


Biskup sendajský Serafim. Japonská pravoslavná církev je autonomní v jurisdikci Moskevského patriarchátu.

 
Vladyko, v Rusku je mnoho lidí, kteří bohužel velice málo vědí o Japonské pravoslavné církvi. Řekněte nám, prosím, jak zde Pravoslaví začínalo.

Do Japonska přišlo křesťanství v 16. století. Byly to katolické misie, které se dosti rozšířily po zemi. Jenže pak se Japonsko na 300 let uzavřelo vůči cizincům a prakticky žádný vnější vliv k nám nepronikl. Až v 60. letech 19. století opět začaly diplomatické návštěvy a nastalo tzv. "otevření země". Obnovilo se pronikání západní kultury a v zemi se opět objevili křesťanští kazatelé - z Ameriky, Holandska a Ruska... Právě v této době přijel do Japonska mladý kněz, budoucí svatý biskup japonský, Nikolaj. S jeho příchodem začínají dějiny japonského Pravoslaví.

V té době Japonci neviděli žádný rozdíl mezi křesťanskými konfesemi: co je protestantismus, co je katolictví a co pravoslaví - pro ně to bylo všechno stejné. Sféry vlivu jednotlivých konfesí se dělily pouze podle jednoho faktoru - zeměpisného. Každá konfese si přisvojila tu oblast, kde její kazatelé začali se svým působením. Proto se Pravoslaví rozšířilo v severních zemích, ale většina protestantských kazatelů se zabydlela ve Východním Japonsku. Je to dáno těmito historickými okolnostmi.

Kazatelé různých církví samozřejmě kázali odlišně. Leč hlavním problémem pro všechny bylo - jak objasnit prostým Japoncům, kdo je to Bůh. To je až do dnešní doby velice složitý úkol, protože samotný pojem „Jediný Bůh“ se v tradiční japonské kultuře nikdy nevyskytoval. Proto bylo nejdůležitějším úkolem křesťanské misie v Japonsku přeložit Bibli do japonštiny. A když do Japonska přijel sv. Nikolaj, úkol překladů stál i před ním.


Pravoslavnou misii zahájil v Japonsku již svatořečený legendární ruský misionář biskup Nikolaj.

 
Obrátil pozornost k čínské variantě. Do Číny přišlo Pravoslaví totiž o něco dříve. A protože japonština má některé společné rysy s čínštinou, ukázal se tento překlad dobrým východiskem.

Jenže ani přítomnost překladu neřeší všechny problémy. Jak v ústním hlásání křesťanství vyprávět Japoncům o Jediném Bohu a o Trojici? Myslím, že ani v Rusku to není tak jednoduché objasnit necírkevním lidem, a to je Rus země s tisíciletou křesťanskou historií a pod vlivem Pravoslaví se zde zformovala veškerá její kultura a tvořily dějiny. A jak složité je to teprve v Japonsku...

A jak sami Japonci přijímají Pravoslaví? Jako víru - čili jako to, co jim formuje život? Nebo jako součást kultury, která k nim přichází ze západu? Bohužel, s druhou variantou se setkáváme mnohem častěji. A ještě ke všemu - Pravoslaví sem přišlo z Ruska a pro mnohé je právě s Ruskem spojováno. A současné rusko-japonské vztahy jsou problematické. Proto je zde Pravoslaví méně populární než např. katolicismus.

Proč je Pravoslaví v Japonsku spíše přijímáno jako kulturní fenomén a nikoliv jako víra?

Důvodů je několik? 1.) Rozšíření křesťanství zde začalo v 19. století, za éry Mejdzi (fonetický přepis; pozn. překl.), kdy se do Japonska valila západní kultura. Křesťanství bylo přirozeně vnímáno jako součást této kultury: zvláštní literatura, zvláštní způsob malby... Tento způsob chápání křesťanství podporovali i protestantští kazatelé, kteří kladli důraz právě na morálně-etickou stránku křesťanství.
2.) V japonském jazyku není vůbec takový pojem: "víra". Jak vlastně překládáme do japonštiny termín "Pravoslaví"? "Sej-kjo", což znamená "správné učení". To je všeobecně pochopitelné, protože i tradiční japonská náboženství - šintoismus a buddhismus - jsou především právě učením, které předepisuje, jak žít, jak se zachovat v té či oné situaci. V těchto náboženských tradicích není takový pojem jako "spása duše" ani termín pro věčný život, či osobní společenství s Bohem, nebo Boží Osoba atd. Kdežto křesťané věří ve vzkříšení Kristovo a chápou tuto událost jako možnost svého osobního spasení. Rozdíl je, jak vidíte, obrovský.

Nicméně, v Japonsku je dosti lidí, kteří přijímají Krista celý srdcem, a Pravoslaví je pro ně - právě vírou, čili tím, co mění jejich život. Za éry Mejdzi se našli takoví, kteří naslouchali kázání sv. Nikolaje a následovali ho.

Byli to lidé hluboce vnitřně hledající?

Spíše bychom mohli říci - v hluboké vnitřní krizi. Jakkoliv to může znít divně - byli to samurajové. Co se vlastně dělo na severu Japonska, v Chakodatu, když sem přicestoval sv. Niklaj? Bylo to místo, kde žili lidé starého Japonska, toho Japonska, jež prohrálo v revoluci Mejdzi, která svrhnula seguna Tokugava a formálně předala moc v zemi císaři. Lidé Tokugava se ocitli na okraji společnosti - podobně, jako dvořané v Rusku po r. 1917. Byli to vzdělaní lidé se samurajským způsobem myšlení, tj. připraveni obětovat se, žít pro nějakou ideu. Jenže teď ztratili své společenské postavení, svůj statut. A co je nejdůležitější - to, pro co žili, principy a ideály, jimž sloužili, patřily starému Japonsku, které už přestalo existovat. A nyní nevěděli, co si počít, jak dál žít. V takovém stavu se tito lidé stahovali na sever, kde se mohli zachránit před tlakem nové epochy.


Jako první přijali Pravoslaví samurajové.

 
Velice toužili něco změnit ve své zemi. Jenže neměli žádné učení, ideu, které by se mohli v této těžké době držet. A za této situace se odehrálo jejich setkání se sv. Nikolajem. Byla to Boží prozřetelnost nebo náhoda - nazvěte to, jak je libo. Avšak právě tito lidé se stali prvními, kdo skutečně vyslyšel jeho kázání o Kristu. A jeho slova padala na úrodnou půdu. Jeden z jeho učedníků Pavel Savabe, jenž se stal knězem, pravil: "Abyste změnili cokoliv ve své zemi, nutno především změnit sebe. A co může změnit srdce člověka více, než Pravoslaví?"

Takže i mezi samuraji jsou vojíni Kristovi?

Ano, mezi prvním japonskými pravoslavnými bylo mnoho samurajů. Všichni se vzájemně znali, byli to přátelé. A kodex věrnosti a přátelství je pro samuraje nadevše. O nové víře se tak dozvídali rychle a to od přátel, a protože si vzájemně důvěřovali, pojali důvěru i k ní. A kromě toho sehrál - jak se mi zdá - svou roli ještě jeden faktor: Pravoslaví je víra sborová, což znamená společnou modlitbu v chrámu, společné dílo celé církve, v níž se modlí lidé po celém světě a cítí se jako jedna rodina. To je blízké samurajskému duchu. To vše napomáhalo šíření Pravoslaví.

Posléze se samurajové začali postupně vracet do svých regionů. Mnozí byli rodem ze Sendaje, a proto přišlo Pravoslaví do toho města dosti brzy. A začalo se rychle šířit mezi příbuznými, přáteli a známými těchto neofytů. I když ještě zůstával nevyřešen hlavní problém - jak objasnit prostým Japoncům, co je to Bůh v Trojici a Kristus jako bohočlověk, který svým utrpením přemohl smrt.

Je na Pravoslaví něco, co je Japoncům blízké a snadno pochopitelné jejich myšlení?

Samozřejmě, ano. Mnohé základní křesťanské principy: miluj bližního svého; udeří-li tě do jedné líce, nastav druhou... To je Japoncům dávno známo a pochopitelno. Zatímco v západní světě stojí ve středu světa člověk a jeho "já", až na druhém místě jsou pak jeho vztahy s druhými lidmi, tak naopak v myšlení Japonců stojí na prvním místě právě druzí lidé. Čili jakési prvky pravoslavného myšlení jsou v nich už zakořeněny. Nebo můžeme připomenout jinou věc: vzpomínání zesnulých. V Japonsku ctí památku předků, takže pravoslavná tradice zádušních bohoslužeb, panychid, stolování prostírané k uctění památky zesnulých - to vše zde bylo přijato velice rychle.


Malý japonský pravoslavný chrám

 
Má to však i svou odvrácenou stranu. Pro křesťany je hlavním cílem bohoslužby přijímání, sjednocení s Bohem. Kdežto v Japonsku stojí na stejné úrovni - panychida, jakožto dar cti předkům. To je však problém všech křesťanských konfesí. Křesťanství je v Japonsku mnohdy přijímáno nikoliv jako celek, ale jen částečně - v té míře, v jaké je pro nás pochopitelné a jak je nám vhod, nakolik odpovídá našemu dřívějšímu přesvědčení. Zdá se mi však, že to není problém ani tak samotných věřících, jako spíše duchovenstva. Je nás příliš málo, a tak prostě nestačíme objasňovat každému, kdo si to přeje, co je to křesťanství a v čem tkví jeho podstata.

Vždyť jsou v Japonsku duchovní školy, katechetické kursy. A jsou tu katedry teologie na univerzitách. Cožpak to nestačí?

Jedna věc je pochopit křesťanství jako učení, jako akademický předmět, osvojit si jeho teorii a principy a případně se rozhodnout: to mi vyhovuje, to přijímám. Úplně něco jiného je však přijmout je na úrovni cítění, jako víru, kterou je proniknut celý můj život, která žije v srdci a proměňuje ho. To je kvalitativně jiný krok.

Dříve jsem sloužil v chrámu v Tokiu a často měl před očima tento obrázek: lidé navštěvují nedělní školu rok, dva, tři, čtyři - už chápou učení a přijímají ho. A přesto se nedají pokřtít. A to je pro Japonce velice charakteristické. Mezi našimi badateli, kteří se zabývají biblistikou, prakticky nejsou křesťané. Přijímají Bibli, ale jako literaturu.

Jakým způsobem je dle vašeho názoru možno vysvětlit současným Japoncům, co je to hřích, spása duše, věčný život? To jsou všechno pojmy, které jsou pro Pravoslaví principiálními, jenže nejsou vlastní japonskému myšlení.

Složitá otázka. Překážkou zde je, že (jak už jsem pravil) křesťanství je až do současnosti chápáno jako náboženství západního světa, něco cizího, importovaného. Změnit tento vztah se až do dnešních dnů nepodařilo - počet křesťanů všech konfesí v Japonsku nepřevyšuje jedno procento obyvatelstva.

A dále - v současném světě si lidé úplně odvykají učit se. Vědomosti jsou ukládány do počítačů - potřebuješ-li informaci, stiskni správnou klávesu. Vyhledáváme hotové odpovědi na všechny otázky, a mnozí lidé je nachází - a to tím spíše, že je v hojnosti nabízejí rozličné okultní sekty. A když se spokojíš s těmito odpověďmi, nemusíš už se zdokonalovat a snažit se stát se lepším. V posledních dvanácti - třinácti letech se stává tato tendence v Japonsku dosti zřetelnou. Lidé nechtějí přemýšlet, nechtějí růst.

Většina obyvatelstva v Japonsku se považuje za buddhisty. Co však obnáší ten jejich buddhismus? Jednou do roka přijít do chrámu, několik minut se modlit, docházet na hrob příbuzných. Toť vše. Málo kdo studuje buddhismus jako náboženství a upravuje svůj život podle jeho učení. A mezi křesťany (a to včetně pravoslavných) je to stejné. Změnit své srdce - to je úkol, na který začasté nezbývají síly. Lidé se raději prostě zřeknou víry, dokonce i když rozumem chápou její správnost a nutnost. Vždyť víra - to je především práce duše... Aby v sobě člověk vypěstoval víru, musí přemýšlet, musí se snažit dosáhnout zkušenosti společenství s Bohem. A to je reálné, Bůh je dostupný každému.


Japonská Bohorodice

 
Je nám dopřán nepředstavitelný komfort - možnost cítit Boha v každodenním životě. Hospodin je kolem nás! My však ztrácíme schopnost vnímat jeho přítomnost. Pouze jen tak žijeme a nevěnujeme Bohu pozornost. Do rozhovoru o hříchu a věčném životě se nám prostě nechce. Leč přemýšlet a hovořit o tom je potřeba. A především se tím musíme zabývat my pastýři. Nutno být pozornější k našim věřícím i náhodným příchozím, zvláště k těm, kteří se dostali do chrámu poprvé. Neopouští mne myšlenka: Možná to všechno tkví v tom, že my pastýři nedostatečně pracujeme.

V určitém smyslu připomíná současná japonská situace ranně křesťanskou dobu. Bylo těžké být křesťanem v Římském impériu, bylo obtížné kázat v Řecku... I my konáme hlásání evangelia mezi pohany, jimž je naše víra cizí a nutnost spásy duše jim není zřejmá. Samozřejmě, neházejí nás do klecí k tygrům, nemučí nás - v tomto smyslu to máme výrazně jednodušší. Je však mnohem složitější najít způsob, jak svědčit o Kristu ve všedním životě, kdy tě nikdo nepronásleduje, nezakazuje ti modlit se. Pak totiž zbývá jediný způsob svědectví - upřímná láska k bližním, a to nikoliv jako romantické pohnutí citů, ale v každodennosti. Asi bude souhlasit, že to není nic snadného.

Jsou mezi vašimi ovečkami, mezi farníky vašeho chrámu, lidé, kteří přijali Pravoslaví do hloubky?

Jsou tu různé příklady. Mnozí přicházejí, protože je zajímá církevní život, bohoslužby, pozorně naslouchají kázáním, chodí do chrámu v průběhu půl roku, celého roku, a nakonec se rozhodnou a přijmou křest. Jenže poté najednou přestávají do chrámu chodit. A přitom byl jejich zájem naprosto upřímný a oni skutečně chtěli stát se opravdovými křesťany. Jenže přijetí křtu bylo v danou dobu jejich jediným cílem. Místo toho, aby se křest stal začátkem církevního života, stal se pro ně koncem cesty. Je to takový "běh na krátkou trať". Mezi těmi, kdo se pokoušejí chápat křesťanství jako učení, jako akademickou disciplinu, je takových lidí zvláště mnoho.

Existují však i jiné příklady - a není jich málo - kdy se lidé opravdu mění. Zatím zde naše církev není ještě tak dlouho. Posuďte sami: v Rusku má Pravoslaví tisíciletou historii, ale do Japonska přišlo před 140 lety. Z hlediska dějin je to krátká doba. Pravoslaví zde prostě ještě nestihlo zapustit kořeny do naší kultury a do našeho myšlení. V Japonsku jsou veřejnými svátky šintoistické a buddhistické oslavy (macuri) a jsou zde součástí nejen náboženského ale společenského života. A to, co je záležitostí celé společnosti, je pro Japonce prvořadé. Posuďte sami, jak komplikované je za takovýchto okolností pro křesťana vydělovat se ze společenské masy. Stát se "bílou vránou" to zde znamená podepsat si rozsudek. Dítě se ve škole nemůže nezúčastnit macuri, protože by se stalo objektem výsměchu a ústrků ze strany vrstevníků.

Zatímco v Rusku, Evropě i Americe je poslední den týdne v myšlení lidí spojen se Vzkříšením Kristovým, tak v Japonsku je to pouze "den slunce" (z anglického jména pro neděli: sunday; pozn. překl.). Takže Japonec vůbec nechápe, proč by se měl v tento den zdržovat všední práce a zasvětit jej duchovnímu dílu.

Myslím, že před Pravoslavím - a před křesťanstvím obecně - stojí nyní velice důležitý úkol: stát se neoddělitelnou součástí japonské společnosti, naplnit její život novým smyslem, který zatím ještě nezná. A to je nesmírná odpovědnost pro každého křesťana.

Zdroj: časopis "Foma" (2008)
(Nepatrně místy zkráceno)













Zobrazit příspěvek č. 702 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2011
Z tisku - japonští pravoslavní po přírodní pohromě

Nikdo z japonských pravoslavných duchovních nezahynul

Japonský chrám v Chakodate (po otřesech stále stojí)

Ikonostas japonského chrámu v Chakodate (při otřesech puknul)

Japonský chrám - Jamada - před zemětřesením (byl zcela zničen)

Pravoslavný chrám v Sakari (před zemětřesením)

Zde stál pravoslavný chrám v Sakari (foto po zemětřesení)

Severovýchod Japonska

Tsunami z vesmíru (snímek NASA)

Duchovní Japonské pravoslavné církve prot. Nikolaj Dmitriev, který slouží v městě Chakodate, sdělil, že bylo navázáno spojení se všemi pravoslavnými duchovními, kteří jsou v zemi. Nikdo z nich v souvislosti s přírodními pohromami nezahynul.

"Momentálně máme spojení se všemi pravoslavnými duchovními Japonska," prohlásil otec Nikolaj, jehož slova uvádí časopis "Foma". Podle slov kněze jsou všichni, sláva Bohu, živi a zdrávi.

Z jitra 17. 3. se ozval i kněz Vasilij Taguči, který byl dříve považován za nezvěstného. Jeho dům byl v jedné z pobřežních zón u oceánu, které byly silně postiženy.

Podle svědectví otce Nikolaje nejsou v Tokiu a Chakodate vážné škody. Nejhorší situace je v pravoslavných obcích Jamada a Sakiri - tamní chrámy jsou zcela zbořené.

"Ve městě Sendaj, kde je druhá japonská biskupská katedra, je velice složitá situace. Celá přímořská zóna je zničena, avšak zdejší chrám zázrakem neutrpěl, biskup Serafim a jeho ovečky jsou v pořádku," uvedl kněz.

V katedrální chrámu v Tokiu bylo poničeno jen několik vitráží a v chrámu v Chakodate prasknul ikonostas.

"Budeme velice potřebovat Bible, modlitební knihy a křížky - tj. to, co měli věřící v každém domě a oč přišli při zemětřesení. Knihy mohou být v ruštině, protože většina pravoslavných Japonců umí rusky do té míry, jak je potřeba pro modlitbu," dodává otec Nikolaj.

Dle agentury Interfax

-----------------------

Pravoslavná církev v Japonsku: pomáháme každému člověku

Podle předchozí zprávy (telefonát protojereje Nikolaje Dmitrijeva z Japonské pravoslavné církve) byl navázán kontakt už i s farníky a většina pravoslavných věřících je v pořádku. Nejsložitější situace je v obcích měst Jamada a Sakari, na něž dolehl plný úder vlny Tsunami - tam jsou chrámy zcela smeteny. Věřící velice prosí o modlitby.

Pomoc je potřeba hlavně duchovní. Vroucně prosíme o modlitby za ty, kteří jsou živi, i za ty, které si Bůh vzal. Co se týče materiální pomoci, o tu nemáme nouzi. Pravoslavná církev bude zjišťovat osobní situaci lidí a distribuovat adresnou pomoc.

Naše chrámy jsou nyní zcela zaplněny věřícími. Přicházejí se pomodlit i ti, kteří nikdy před tím nebyli v chrámu. Sloužíme kající liturgie předem posvěcených Darů - lidé se účastní ve velikém množství. V takové situaci přicházejí do chrámu pro útěchu věřící i nevěřící. Často se lidé táží: "Proč to Bůh dopustil...?" Co jim na to říci? Snažíme se je utěšovat a vysvětlujeme, že správně bychom se měli tázat sami sebe, ne za co (se to stalo), ale spíše kvůli čemu se toto s námi děje. S Bohem si nejsme rovni, jeho vůle nám nikdy není zcela známa. Mnozí, kteří upřímně hledají a chtějí získat nějakou odpověď, odcházejí s vnitřní útěchou.

Menší otřesy tady pokračují stále, v intervalech přibližně půlhodinových. Prosíme o modlitby. Ať už Bůh sešle jakékoliv zkoušky, vše je možno překonat, jestli On je s námi.

--------------

Vladyka Serafim Sendajský:
"Znepokojivé zprávy přicházejí z regionů Fukusimy, kde vybuchly atomové reaktory. Nevíme, co bude následovat. Kéž pomohou vaše modlitby."

Kněz Nikolaj Kacuban:
Radioaktivita je v Japonsku nebezpečná. Každý, kdo může, opouští Japonsko bez ohledu na zdražení jízdenek. Na víza stojí fronty čítající 10.000 lidí. Na ceny jízdenek chce stát uvalit kontrolu. Kritická bude situace, jestli vítr nesoucí radioaktivní mrak změní směr na hlavní město.

Japoncům je nutno vzdát čest za jejich trpělivost. Ti, které postihla katastrofa, žijí ve školách, společenských prostorách či na stadionech; leží všichni na podlaze. Dobrovolníci a všichni, kdo mají možnost nějak pomoci, sem jezdí připravovat jídlo apod.

"I nadále čteme žaltář. Naší hlavní modlitbou je: »Hospodine, vysvoboď zemi naši lid její od zemětřesení, povodně, ohně, meče a nepřátel viditelných i neviditelných.« Nyní patří k našim neviditelným nepřátelům i radioaktivní záření, které hrozí lidem. Domluvili jsme se, že se vždy v deset hodin večer našeho času modlíme společně, všichni ve svých domech staneme před ikonami. Prosím i čtenáře internetu, aby se připojili. Snad dá Bůh a budu vás moci potěšit dobrými zprávami. Cítíme vaši modlitební podporu."
Časový rozdíl je v Japonsku GMT + 9 hodin. U nás je čas GMT + 1 hodina. Oproti našemu času je tedy rozdíl 8 hodin. Tj. desátá hodina večerní v Japonsku je u nás 14. hodina. (Letní čas v Japonsku nemají.) (Pozn. překl.)
Pravoslavie i mir

-----------------

Nejsilnější zemětřesení v historii Japonska

Celkový počet obětí přírodní pohromy je přes 8400 zmařených životů.

V Japonsku se nedostává topivo pro krematoria. Vláda povolila pohřbívání do země.

Mnohá krematoria jsou mimo provoz kvůli nedostatku topiva. To vyvolává sanitární problémy. Vláda vydala pokyn přistupovat k pohřbívání zahynulých s "maximální flexibilitou", dle potřeb konkrétní situace, a tak se místy praktikuje i jinak nedovolený pohřeb do země. Zvláště je nyní používán pohřeb do země v prefektuře Mijagi, která nejvíce utrpěla zemětřesením. Rozhodnutí oznámil generální tajemník kabinetu ministrů, který přislíbil, že v případě nutnosti budou pozměněny zákony.

Pohřeb do země není v Japonsku přijímán, protože je zde rozšířen buddhistický obřad pohřbu kremací. Do země se v Japonsku pohřbívalo dříve jen velice zřídka - hlavně při pohřbu kněží národního šintoistického náboženství.

Rozhodnutí povolit pohřeb do země musí být dle zákona vydáno místními orgány státní správy. V mnoha městech a vesnicích je pohřeb do země úplně zakázán.

Itar tass

---------------------

Výběr z dalšího tisku:

Kněží Ruské pravoslavné církve, kteří jsou v Japonsku přítomni (pro Rusy přebývající v Japonsku), oznámili, že se nechystají opustit Japonsko. "Budeme pokračovat ve své službě v Tokiu. Staň se vůle Boží," řekl jeden z otců.

V tokijském pravoslavném chrámu zvýšili počet bohoslužeb. Ve všech chrámech se konají pobožnosti za záchranu trpících.

V Rusku přinášejí lidé květy k japonskému velvyslanectví. Patriarcha Kyrill odeslal premiéru Japonska soustrastný telegram. Z Ruska přijela do Japonska skoro stovka záchranářů.

Japonský buddhistický mnich věří, že zemětřesení v Japonsku je znamením lidstvu, aby změnilo své smýšlení.











Zobrazit příspěvek č. 703 jednotlivě

Administrátor --- 22. 3. 2011
Z tisku: Japonsko po zemětřesení

Slova z japonského Chakodate (ostrov Hokkaido)

Vypráví otec Nikolaj, duchovní Japonské pravoslavné církve.



Otec Nikolaj s mátuškou v nejstarším japonském chrámu v Chakodate. Chrám Vzkříšení Kristova byl postaven sv. apoštolům rovným Nikolajem Japonským. Letos oslavují 150. výročí jeho příchodu do země vycházejícího slunce.

Otec Nikolaj si stěžuje na příliš "uhlazené" televizní zpravodajství o situaci v zemi. Vše vypadá tak dobře, že mimoděk vznikají pochybnosti a napětí. Vláda se prostě snaží, aby nevznikla panika.

Stále mi telefonují lidé a ptají se na situaci. Než se vše dostane zpět do svých kolejí, je potřeba trpělivosti, pomoci a modlitby. V tokijském pravoslavném chrámu zvýšili počet bohoslužeb. Ve všech chrámech se konají pobožnosti za záchranu trpících.

V den katastrofy zde bylo zemětřesení šestého stupně. Na takto houpající se zemi se lze jen stěží udržet vestoje. Žiji s rodinou na pozemku při chrámu a viděl jsem, jak se na věži rozhoupaly zvony. Zvláště znepokojivé bylo, že pohyby země nebyly vertikální, jak to obvyklé bývá, ale horizontální. Sláva Bohu, náš chrám, který byl postaven před více než sto lety, vydržel. Jen ikonostas se rozštípnul; to však opravíme vlastními silami.

Při tsunami k nám nápor vlny nedošel, jen se o 40 cm zdvihla hladina vody a byla zaplavena krajina asi 1 km od pobřeží. Při tom utonul jeden starší Japonec, který odpočíval na břehu.

Biskup Serafím, s nímž jsem telefonicky hovořil, žádal o pomoc pro Sendajskou farnost. Shromáždili jsme potraviny, jenže pošta nefunguje. Jen s obtížemi jsme sehnali soukromou firmu, která slíbila doručit náš náklad. Mají tam problém, že jsou zavřeny obchody, nedostává se pitné vody a stravy. A něco k nim dopravit je velice těžké.

Jakmile vláda sestaví přesný plán organizace zajištění dostupnosti těchto oblastí, pomoc tam bude proudit ve velkém. Nyní tam lidé mají nouzi v nejobyčejnějších věcech denní potřeby.

Ve všech japonských chrámech probíhají sbírky na pomoc postiženým. Důležité jsou zejména finanční prostředky na obnovu chrámů, církevní infrastruktury a pro pomoc věřícím.

V prefekturách Ibaragi, Mijagi, v městech Jamado, Išino-Magi, Morioko je mnoho mrtvých. Většina ještě není identifikována. Mezi identifikovanými zatím nejsou žádní pravoslavní, ale i tak - zármutek nad lidmi je nesmírný.



Ti, s kým se nepodařilo navázat spojení, jsou na seznamu nezvěstných. Pobřežní města, která byla zasažena tsunami, leží v závalech. Je to směs dřeva, betonu, kovu a odpadu, a pod tím jsou pohřbeni lidé, které se záchranáři snaží vysvobodit. Pracují ve 24 hodinovém režimu. Už uběhl týden, takže živé se nejspíš již najít nepodaří. Avšak i zahynulí mají právo být důstojně pohřbeni.

Otřesy naštěstí ustávají. Velkou starost nám způsobují atomové reaktory v elektrárně Fukusima. Jde o to, jak zastavit únik radioaktivity. Chlazení stále se zahřívajících reaktorů provádějí poléváním chladnou vodou. Jenže k elektrárně není možno se přiblížit kvůli vysokému riziku ozáření. Nyní používají speciální hasící vozy, jejichž vodní děla stříkají vodu na 50 - 70 metrů. Informace o zřízení betonového sarkofágu nad reaktory nemohu potvrdit. Hovoří o tom pouze zahraniční média. Japonské oficiální zdroje o tom nic neříkají.

Smutné na tom je i to, že "Fukusima" znamená v překladu "Šťastný ostrov". Je to hrozivá ironie: na jedné straně krásné jméno, na straně druhé strašná realita. Elektrárna byla postavena před 40 lety. Podle pravidel neměla lhůta životnosti překročit 30 let. Měla tedy už dávno být uzavřena. Z nějakých důvodů přijala vláda rozhodnutí prodloužit její fungování. Celkem je v Japonsku skoro 50 atomových elektráren, které dodávají čtvrtinu elektrické energie. V 70. letech zde nastal tzv. "oel-šok" - energetická krize. Tehdy padlo rozhodnutí rozvíjet atomovou energetiku i přes nebezpečí hrozící společnosti, která se ještě úplně nevzpamatovala z následků atomového bombardování Hiroshimy a Nagasaki. Nakonec společnost ustoupila nátlaku vlády. Nyní se asi vzedme druhá vlna alergie vůči jaderné energetice.

Japonsko prosí o modlitby

Všichni japonští pravoslavní duchovní jsou zdrávi a plní své pastýřské povinnosti. Horlivě konáme bohoslužby. V poslední době návštěvnost chrámů značně stoupla. Věřící se vroucně modlí a modlitbu potřebujeme my všichni. Prosíme o modlitby za Japonsko, aby Bůh zhojil naše rány.

Velkou podporou se pro nás stala soustrastná slova patriarchy Kyrilla, zaslaná první den tragédie našemu metropolitu Danielovi. Tato útěšná slova byla ihned přeložena do japonštiny a rozšířila se po všech farnostech. Vyvolala kladnou odezvu jak u farníků, tak i u ostatních Japonců.

Ti, kteří byli zasaženi pohromou, ale přežili, radují se a děkují Bohu. Za ty, kteří zesnuli v Pánu, se budeme modlit, aby byli přijati do nebeských příbytků. Víme sice, že nikdo zde nežije věčně, ale smrt je přesto hrozná. Je to naše obvyklá přirozenost, nesmířit se se smrtí, protože člověk byl Bohem stvořen pro věčnost, a smrt do nás zasel hřích.



Proč nás potkala taková pohroma? Japonci i cizozemci kladou nyní takové otázky. Proč se stalo toto nebo tamto? Člověk a Bůh si nejsou rovni. Bůh nás stvořil a daroval nám život, daroval nám svět. Za to musíme být Bohu vděčni...

Ať se stane cokoliv, nesmíme se stavět do pozice soudce, který vyslýchá Boha: "Proč jsi to dopustil?" Možná, že tuto otázku musíme nechat bez odpovědi. Bůh je náš nebeský Otec a my se musíme k němu obracet vždy s láskou a důvěrou. Před nebezpečími se máme dle svých možností chránit, ale nestačí-li naše síly k obraně, pak ten, kdo je postižen neštěstím, musí je snášet s trpělivostí, a ten, na něhož neštěstí nedolehlo, musí pomoci tomu, kdo je v nouzi.

Živly jsou nezkrotitelné. Ale atomovou elektrárnu vyrobili lidé. A měli bychom se přičinit, aby činnost lidí byla příště méně nebezpečná. Musíme bádat, jak získávat energii jiným způsobem. Bude to drahé a namáhavé, ale nebudeme pak příště ohrožovat lidské životy. Možná ani nepotřebujeme tolik elektřiny, kolik jsme jí doposavad vyráběli.

Modlete se za nás. Jediné, co věřícím pomáhá, - to je vroucí modlitba. Bůh je skutečně milosrdný. Fukusima znamená "Šťastný ostrov" - ale kde je teď to štěstí? Byla to náhražka místo štěstí. Existuje zlato a existuje pozlátko. Člověk z neznalosti vybere spíše blyštící se pozlátko a myslí si, že je to něco drahocenného, kdežto člověk znalec ví, že je to smetí. Podobně i naše víra je tím, co nám dává pevnou půdu pod nohama, dokonce i když se země otřásá. Pokud upřímně věříme a žijeme podle víry, pak se nás žádné těžkosti netknou, a nastanou-li přece - překonáme je důstojně.

Žijme dle Boží vůle. Z celého srdce prosím o modlitby za naše nešťastné Japonsko. Nechť na vaše vroucí modlitby Hospodin ulehčí utrpení, daruje pokoj zesnulým a znovu vrátí radost a rozkvět do těchto krajin.

(Pravoslavie i mir)

P.S.

V Japonsku vládne nepříznivé počasí. Zemi od minulého týdne postihla navíc ještě zima a sněží. Lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou, přebývají ve špatně vybavených prostorách, kde vypadává elektřina. Chladu čelí jenom dekami. Zoufalství lidí na nejvíce postižených místech roste. Objevuje se rabování.

Oficiální počet mrtvých je přes osm a půl tisíce. Podle odhadu úřadů však celkový počet mrtvých přesáhne hrozných 18 tisíc.












Zobrazit příspěvek č. 704 jednotlivě

Administrátor --- 28. 3. 2011
Zamyšlení nad možnými (nebo třeba: nemožnými) aspekty probíhající akce

Sčítání lidu - aktivní zapojení se do budování nového světového uspořádání?

Krátký předslov: v této úvaze se mi rozhodně nejedná o polemiku v otázce, zda se při sčítání lidu přihlásit k víře. Spíše se pokouším "nakousnout" jiný problém: zda se sčítání vůbec účastnit. Snad v rámci zatím ústavně proklamované svobody svědomí a glasnosti (čili svobody projevu) je možno něco takového předhodit do internetového pléna k diskusi.

V době, kdy není mučednictví, tkví křesťanské svědectví v upřímné lásce k bližnímu (jak to pěkně formuloval japonský biskup Serafim). Myslím, že v tomhle nelidském společenském systému, který právě vzchází nad Evropou, je nejlepším projevem takové lásky trochu riskovat a pozdvihnout hlas s upozorněním na to, co možná přichází a s čím si raději nic nezačínat. Není však vyloučeno, že se mýlím a že to všechno jsou jen plané obavy, a nás čekají jen samé zářné zítřky svobodné, mírové a šťastné budoucnosti lidstva.
Dlouhodobě mne znepokojuje (a občas sem na podobná témata píši) ta zvláštní stádnost, lhostejnost a defétismus převládající masy křesťanů ve vztahu ke světu, ke státu a celé té duchovní obludě, pro níž používáme jednoduché označení "svět" či "světský duch", o němž víme, že je ve vzpouře proti Bohu a že je to duch antikristovský. Vždyť ne nadarmo píše apoštol, že přátelství se světem je nepřátelstvím vůči Bohu (Jakub 4,4).

Křesťané by přece měli mít v Kristu sílu vzorovat tomuto zhoubnému duchu světa, postavit se mu a vítězit nad ním! A to vítězství se projevuje tím, že člověk zůstane v co nejvíce ohledech oddělen od světa, nedotčen lepkavou pavučinou, kterou se pavouk tohoto světa snaží chytit křesťany, kteří jako motýli vzlétají ze země k nebi. Tedy - jedním ze základních rysů křesťana je osvobození se, získání svobody; především od hříchu a od vášní, což však potažmo znamená i od světa.

Tento křesťanský duch by se, myslím, měl projevit i vůči tak vyloženě světské ("svět" máme zde na mysli v duchovním rozměru tohoto slova) akci, jakou je sčítání lidu. Co máme společného s tímto sčítáním my, kteří nepatříme tomuto světu, ale jsme občany nebeského království? Dáváme sice "císaři", co je císařovo, jenže komu patří naše osobní data? Císaři (resp. vládě)? Domnívám se, že nikoliv. A ještě k tomu - domnívat se jistě lze, že do nich nikomu nic není. Tyto osobní údaje jsou do značné míry naší zcela intimní záležitostí a je zcela rozumné a oprávněné bránit si tuto sféru "zuby nehty".
Církev měla v minulosti pro ochranu soukromí velké pochopení a podílela se na zajištění důvěrných informací před prozrazením. Proto byl vždy tak ctěn institut zpovědního tajemství, který byl zaštítěn hrozbou nejpřísnějších trestů pro toho, kdo by se odvážil toto posvátné zřízení znectít a prozradil, co se při zpovědi dozvěděl. Osoba kněze - faráře - bývala často vnímána (zvláště na vesnicích) i v rozměru tajemníka, důvěrníka, notáře (někdy mu lidé svěřovali závěti, či důvěrná akta, komunikovali jeho prostřednictvím s vyššími úřady). Tato dávná úcta k posvátnosti soukromí vstoupila i do občanského práva např. v podobě tzv. "lékařského tajemství" nebo tzv. "domovní svobody", jejichž narušení se stále zatím ještě trestá. U soudu má obviněný právo nevypovídat a chránit si důvěrné informace, které by mu mohly při projednávání jeho případu uškodit. A tak bychom mohli ještě pokračovat.
Na naše sčítání lidu lze docela dobře pohlédnout i v kontextu současné všeobecné snahy znesvětit posvátnou půdu lidské intimity. Ať už je to vystavování nahoty či všechny ty "reality show", a nebo jsou to novináři slídící v soukromí celebrit, či špehování každého občana všudypřítomnými kamerami, odposloucháváním komunikace, až ke snahám o prolomení lékařského tajemství, sbíráním otisků prstů pro nové průkazy totožnosti... Kam to vede, si může každý odhadnout sám.

-------------------------

Položme si nyní teologicky dosti významnou otázku, zda dobrovolná účast na ateistickém sčítání lidu duchovně nepoškozuje lidskou osobu, kterou si Bůh přeje mít svobodnou pro své Království.

Pár slov tedy k ideovému rozměru této akce. Sčítání je akt majitele vůči svému majetku. Majitel stáda si počítá své kusy dobytka, otrokář své otroky, král své poddané. I Hospodin Bůh dává Izraelitům po odchodu z Egypta na srozuměnou, že už nejsou otroky faraona, že již tento lid nepatří žádnému pozemskému majiteli, ale stává se "majetkem" svého Boha, tudíž nepodléhá nikomu tady na zemi. Tato změna "majitele" se projevuje právě aktem sčítání lidu - Hospodin nařídil Izraelitům, aby se po vyjití z Egypta spočítali. Sečtený lid je na morální úrovni vnímán jako majetek toho, na jehož příkaz bylo sčítání provedeno. Proto Bůh slibuje, že zachovají-li mu Izraelité věrnost, sám si bude svůj lid chránit a nedopustí, aby nad nimi vládl jakýkoliv cizí pozemský vladař.

Zdá se, že toto chápání sčítání lidu se lidem již ztrácí z jejich myšlenkového horizontu, což však neznamená, že tento význam sčítání už nemá, a následně, že by tímto způsobem již duchovně nepůsobilo na lidské duše. Když se člověk upíše někomu, má úpis svou sílu a působení, ať už člověk chápe, co činí, či nikoliv. Tento skrytý rozměr sčítání lidu tu objektivně je, ať už to chceme vidět nebo ne. Ty seznamy přece jsou pořizovány za účelem provozování vlády nad lidmi, proto o nich chce stát znát podrobnosti. Není to v důsledku nic jiného než soupis těch, kteří mají být ovládáni.

To však ještě není to nejhorší. Je tu otázka, proč vláda (zvláště v době údajné finanční krize, kdy občanům hodlá krutě zdvihat daně) provádí tak nesmírně nákladnou akci, aby získala údaje, které z části už ví a z části si je může získat jinak - a podstatně levněji. Sčítání lidu je bezkonkurenčně nejdražším způsobem, jak si tyto informace opatřit. V materiální sféře lze toto počínání smysluplně vysvětlovat jen dosti nepřesvědčivě. Jediné vysvětlení, které by bylo adekvátní obludné finanční nákladnosti této akce, lze najít na úrovni duchovní a úrovni morální. Z morálního hlediska jde tomu, kdo stojí za touto akcí, o to, aby občané projevili jednak spoluúčast a z druhé strany učinili úkon pokoření se před světskou vládou. Aby majetnictví lidských osob nemělo jen sílu materiální (ve smyslu: patří mi tvé tělo, ale s duší si dělej, co chceš), ale i sílu duchovní (tj. patříš mi celý, s tělem i duší), pak se nemůže jednat o pouhé jednostranné násilí nad člověkem, ale je od zotročovaného potřebná nějaká forma jeho souhlasu, spolupráce. Tělo si můžeš vzít násilím, ale duši ti člověk musí dát dobrovolně. Zdá se mi, že na morální úrovni účast na sčítání vyjadřuje tvůj souhlas se světským a hlavně duchovním systémem, který nad tebou panuje a který chce postupně asimilovat nejen tělo, ale i tvou duši, abys mu nakonec patřil celý. Myslím, že důsledky toho požírání lidských duší bestiálním mašinérií civilizace jsou už na řadě bližních patrné - stačí si všimnou otrockého způsobu jejich myšlení.

To je jediný aspekt prováděného sčítání, který nelze nahradit žádným jiným druhem sběru dat o lidech a o společnosti. Zmíněné morální hledisko se posléze samo překlápí do duchovního. Při poskytnutí své spoluúčasti a potažmo souhlasu, vydáváme jaksi část své duše - čili upisujeme se nejen tělesně, ale i duchovně někomu... Komu? Kdo může mít zájem na lidských duších? Komu nestačí údaje o lidech (jakkoliv mohou být podrobné), když jsou opatřeny bez osobní spoluúčasti všech občanů? A nejde tu jen o holou spoluúčast, ta by mohla být pro získání nějakých údajů poskytnuta i anonymně! Člověk svým podpisem na plně identifikovatelném sčítacím archu stvrzuje, že garantuje plnou angažovanost své osoby na tomto aktu (připomínám zde teologický význam pojmu osoba, nejedná se jen o pouhého jedince; osoba je Boží dar člověku, je to součást Božího obrazu v člověku). Je po nás požadováno, abychom podpisem garantovali správnost vyplněných dat, tedy ručíme - dáváme někomu za sebe záruku. Komu?
Možná je ta nedbalost, s jakou lidé dávají svůj podpis na sčítací arch, způsobena z části tím, že dnes stále podepisují tolik lejster, žádostí, hlášení, stvrzenek (i k účtu v bance přistupují přes podpisový vzor), takže už ztrácejí schopnost vnímat plný morální význam svého podpisu. (Vidíme to i na příkladech, kdy lidé s lehkostí podepisují značně nevýhodné úvěrové smlouvy, aniž by si je pořádně přečetli, a končí to exekucí majetku.) Asi se na tom podílí i ta zdánlivá svoboda současné doby. Lidé nejsou ostražití, otupěla jejich pozornost. Vzpomínám si, že v dobách totalitního režimu byli lidé podstatně opatrnější na to, kam a komu udělují svůj autogram.
Kdo může potřebovat tuto celospolečenskou autogramiádu? Komu nestačí stávající databáze osobních údajů o lidech, ale kdo potřebuje mít databázi souhlasících a rozkazu podřídivších se osob? (Zní to skoro už jako z Bible: Socha vydala rozkaz všem obyvatelům země poklonit se... /Zjev 13,15/) Je to naše vláda? To je samozřejmě směšná řečnická otázka. Je nabíledni, že takové databáze potřebuje někdo jiný. Někdo, kdo chce vládnout nejen nad těly, ale i nad dušemi, kdo chce, aby mu lidé patřili - a to nejen příslušníci nějakého národa, ale vposledku celého světa. A je vysoce pravděpodobné, že právě pro toto individuum se tyto databáze pořizují (ať už to naše vláda ví či nikoliv) a právě tomuto individuu budou - jak lze tušit - tyto databáze předány, i když se vláda dnes zaklíná všemožnými sliby a zárukami, že získané osobní údaje nebudou nikomu poskytnuty a že budou po zpracování vymazány a kdesicosi.

-------------------------

Tím se dostáváme k dalšímu neblahému možnému rozměru celé této podezřelé akce. Vláda i statistický úřad nás horem dolem ujišťují, že na základě odevzdaných formulářů nedojde k sestavení databází, obsahujících společně se základními osobními identifikačními údaji i všechno to ostatní, co občané na sebe ve formulářích prozradí. Jenže - ruku na srdce - dá se takovým slibům důvěřovat? Nebo jinak: proč bychom jim měli důvěřovat? A jaká je nám dána možnost kontroly nad zpracováním našich osobních dat?
Vždyť už jen tak - od pohledu - když vidíte naše politiky v televizi, chtěli byste taková "kvítka" mít za sousedy? Dokonce i někteří novináři, kteří se s vrcholnými politiky dlouhodobě stýkají, po letech uznávají, že je téměř nemožné najít mezi nimi solidního člověka, který by skutečně měl na srdci blaho lidu. Takový totiž neprojde ostnatým houštím těch stranických aparátů, aby se dostal do pozice adepta na poslance nebo člena vlády; nemá šanci obstát v té poslanecké džungli a rvačce o koryta. Slušný člověk na to nemá žaludek, schopnosti ani výdrž. A jestli je mezi našimi politiky nějaká čestná výjimka, tak jen potvrzuje obecné pravidlo, a navíc tam mezi nimi asi dlouho nevydrží. (Vím, že je to širší téma, ale není hlavním tématem naší úvahy.)

Kdo bude tak naivní, aby dnes ještě věřil té většině našich politiků, která je zkorumpovaná od hlavy až po paty, prolhaná (viz všechny ty prokazatelné lži o radaru v Brdech, o válce v Jugoslávii adal.)? Kdo jen trochu soudný má solidní důvod důvěřovat, že nejsou vydány nějaké utajené instrukce pro provádění statistického zpracování formulářů a získaných dat...? A jakmile by přes všechna dušování odpovědných činitelů vznikla jakoukoliv cestou kompletní databáze, pak už nikdo přece nemůže předem vyloučit, že nějaká další "demokraticky zvolená vláda" odhlasuje, že na základě "nové direktivy z Bruselu" budou databáze "bezpečně přemístěny" či "soustředěny v jednom evropském nejlépe zabezpečeném počítači", a tím ochráněny před zneužitím, protože národní státy přece nemají dosti peněz na zajištění takové bezpečnosti, jakou si databáze ze sčítání lidu bezesporu zaslouží. Po dvou desetiletích vlád, které rozkradly či nechaly rozkrást v tomto státě vše, co bylo možné, budete věřit, že všechny příští vlády zachovají něco tak cenného, jako je databáze podrobných osobních občanů, v bezpečí někde v paneláku statistického úřadu v Praze 8 Na invalidovně?

Směšnost takové ideje (o neprůstřelném zabezpečení databáze na věky věkův) je konec konců zřejmá i na čistě světské úrovni. Kdo má jakousi představu o hodnotě takové databáze v dnešní informační době, ví, že neexistuje na zemi takový trezor, takový firewall, a tak zabezpečené a ostrahou hlídané místo, kde by bylo v bezpečí něco tak cenného, jako je takováto databáze celého národa se všemi osobními důvěrnými informacemi. Pokud taková databáze vznikne, bude podle mého názoru ukradena a zneužita mnohokrát. A pokud nevznikne hned, může "kouzlením" z daty vzniknout později.

To vše ale není tak důležité, jako je znepokojivé duchovní klima, které vůbec připouští sbírání takových dat a možnost vzniku takových databází. Není to snad už působení ducha někoho, kdo takovou databázi potřebuje a kdo si ji snad i objednal? Pak by jeho působení už zjevně nebylo jen ve sféře duchovní a na úrovni vnukávání myšlenek, ale i ve sféře výkonné politické moci.
Ať si každý věří čemu (a komu) chce. Já osobně proklamacím o tom, že údaje ze sčítacích formulářů nebudou znežity, nevěřím. Mít formuláře vyplněné většinou národa - to je až příliš lákavé sousto, takové pokušení, že by politikové a všichni, kteří mají sčítání pod palcem, museli být nadmíru charakterní a mravní lidé, aby pokušení nepodlehli.
Mimochodem, i kdyby bylo náhodou pravda, že jméno a základní identifikační údaje nebudou z formulářů načteny, pak podle adresy, která načtena bude (a tím se statistici netají), a dalších osobních údajů, je možno kdykoliv osobní údaje z patřičnou osobou opět spojit. Databáze obsahující jména a hlavní identifikační data už je hotova, o čemž svědčí předvyplněné formuláře. Konec konců, proč není sčítání plně anonymní, jak to např. bude za dva měsíce na Slovensku? Nebo nejsou sbírány údaje jen u reprezentativního vzorku společnosti, jako např. v Německu? (Nelze vyloučit, že se na Češích testuje něco, co proběhne v budoucnosti všude. Češi se svou specifikou zlomenou národní povahou k tomu nejspíš byli vybráni po zralé úvaze. Anebo byli zvoleni, protože jsou nejateističtějším národem široko daleko?)
Podle Murphyho zákonů: co lze zneužít, bude jistě zneužito. Pokud je tu nějaká - sebemenší - možnost, aby sčítání lidu vedlo k sestavení jmenné a adresné databáze obsahující nejen soupis jmen, ale i majetku a dalších osobních údajů, pak tato databáze nejspíš vznikne. Takže podle této logiky věci můžeme předpokládat, že cílem sčítání je zaevidovat všechny lidské osoby v ČR, a to nikoliv jen podle jmen a dalších základních osobních údajů, ale i s mnoha dalšími podrobnostmi o nich. Takže ať se každý svobodně rozhodne, zdali chce v takové databázi figurovat.

--------------------------------

Nu, zbývá nám zmínit ještě jeden úhel pohledu, z něhož možno na sčítání upřít zkoumavé zraky.

I kdyby nebylo nic z výše uvažovaného pravda, kdyby se žádná z právě zmíněných předtuch nenaplnila, pak tu zůstává to nejjednodušší morální hledisko, které by mělo křesťana poněkud znepokojovat. A tím je narůstání otupělosti vůči státnímu dozoru a upevňující se zvyk podřizovat se světu. Pravidelná účast na takových - mírně řečeno - podezřelých a z hlediska křesťanského svědomí nejednoznačných akcích, prostě otupuje vnímavost člověka, jeho cit pro svobodu a nepolapenost světskými sítěmi.

Každých deset let se lidé aktivně zúčastní sčítání. Což zde není nebezpečí, že tím potvrzují svou ochotu patřit tělem i duší tomuto světu "cizoložnému a hříšnému" a potažmo jeho vládci a pánu, čili "knížeti tohoto světa", jak o něm hovořil Pán Ježíš? Každých deset let vlastně probíhá veliký celonárodní test připravenosti společnosti k poslední velké totalitě. Za tato tři desetiletí se provádějí tři soupisy těch, kteří se podřídili rozkazu a lze tedy o nich předpokládat, že se podřídí i na dalším stupni zavádění nového světového řádu, celosvětově centralizované totality. Není na místě alespoň jakási obava, zda tyto tři pořizované databáze nebudou klíčové pro pořízení seznamu "poddaných" nového svrchovaného císaře, pána a boha? (Těmi třemi se rozumí sčítání z r. 2001, pak 2011 a nakonec 2021.) Není možná jedním z důležitých ukazatelů, zda je společnost už dost vykrmena k porážce, právě účast křesťanů?

Je tu jistá analogie. Mojžíš nechal na pokyn Boží sečíst ty, kteří byli vyváděni z otroctví do svobody, od egyptských hrnců plných masa na poušť, kde svůj lid Bůh živil manou. A dnes někdo nechává sečíst ty, kteří jsou vedeni ze svobody - do zajetí, od duchovního života - do egyptského otroctví, od Božího pokrmu nebeským chlebem - k plným hrncům masa a plnému břichu. (Paradoxní je, že se sčítání lidu koná zrovna v době Velkého půstu, kdy by křesťané měli být co nejvíce vzdáleni všemu světskému :-)

Často slýchávám, že sčítání lidu se provádělo vždy - od nepaměti. A proto na tom nemůže být nic špatného. Nevím, zdali je adekvátní schvalovat dnešní sčítání lidu poukázáním na jakékoliv soupisy obyvatelstva prováděné v minulém století či dokonce minulých tisíciletích. Nikdy totiž nebyly k dispozici stroje, umožňující dostatečně efektivní správu shromážděných dat. Dříve mohla být sebraná data díky tomu použita opravdu jen a jen k získání statistických údajů. V dnešní době výkonných počítačů (tj. u nás od sčítání v r. 2001) dostává práce se sebranými údaji úplně novou podobu. Dnes stroje umožňují elitě využít shromážděných informací k posílení výkonu moci nad každou jednotlivou osobou. A především - nikdy v dějinách nebyla antikristovská světovláda tak blízko reálnému uskutečnění, jako s nástupem éry počítačů a mikročipů. Vždyť infrastruktura pro reálný výkon světové vlády se už buduje před našima očima. Proto ještě nikdy v dějinách neměla účast na sběru osobních dat takový morální význam! Ještě nikdy nemohlo mít tak masový dopad aktivní oficiální poskytování informací o sobě a jejich odesílání k nějakému dalšímu zpracování, které je zcela mimo naši kontrolu. Neměli bychom skutečně říci, že svou účastí se každý člověk aktivně podílí na budování Nového Světového Řádu? Neměli bychom k tomu zároveň dodat, že něco takového jistě není možné bez nějaké duchovní škody na lidské duši? Pokud to tak je, pak tím křesťan něco duchovně ztrácí, přichází o nějakou část blahodati či o kousek své duše (neteologicky řečeno).

Zajímavá je reakce křesťanů, kteří by přece měli mít jakýsi zdravý instinkt v těchto duchovně ožehavých otázkách. Avšak většině křesťanů nejenže nevadí sběr osobních dat o jejich osobách, ale ještě k tomu necítí vůbec žádný problém tomuto sběru aktivně napomáhat. Nějak nám ochabuje křesťanský duch, umdlévá pod tíhou světa, protože už jsou křesťané do toho světa příliš zamotáni. Když křesťan nezachovává věrnost v malých záležitostech (jako jsou elementární prvky křesťanského života - modlitba, půst, plnění přikázání, dodržování nedělí a svátků, účast na Tajinách, následování duchovního vedení a věrnost pravoslavnému duchu), ztrácí se nenápadně blahodatná pomoc potřebná k udržování oddělení od světa. A najednou mu začne připadat příliš těžké zachovat věrnost ve středně významných křesťanských věcech, kdy už musí k zachování plnosti křesťanského ducha překonávat nějaké překážky, nelekat se nepříjemností a pohrdat hrozbami. Nu, a nakonec už bude tak zesláblý, že se nedokáže vzepřít, až se po něm bude žádat zřeknutí se Krista, zapření víry.
Dnešní stav křesťanů je o to podivnější, že jsme církví, která si stále připomíná doby prvních mučedníků, kteří nešli na žádný kompromis se světem v duchovní oblasti. Sv. Fotinie plivla do tváře římskému císaři, když po ní chtěl, aby obětovala modlám; mučedníci dokázali klidně vynadat vysokým státním úředníkům a obvinit je z bláznovství; dávní křesťané se vysmívali státnímu římskému náboženství i tváří v tvář svým katům; svatí otcové nadšeně bořili pohanská obětiště a rozbíjeli modly... Kde to všechno je? Všeobecný duch současné skleslosti, lhostejnosti a tzv. "politické korektnosti" v důležitých náboženských, církevních a duchovních otázkách nemůže mít jiný zdroj, než je plíživě sílící přátelství se světem.
Síla postavit se světu někam vyprchala. Odhodlání postavit politikům, státu, když po nás žádají něco, co se příčí svědomí, jaksi umdlévá - zvláště na západě. Možná je to proto, že dnes už se našemu svědomí nepříčí prakticky nic, dokonce ani hluboký mravní úpadek - mnozí lidé v sobě všemi těmi kompromisy se světem umlčeli hlas svědomí, což je jeden z důkazů vyvanutí blahodati. Vždyť tam, kde je hojnost blahodati, tam je hlasité svědomí a vysoká mravnost. Jak bude mravní stav lidstva dále upadat, společnost se bude morálně rozkládat, svědomí už nikoho obviňovat nebude a společnost se změní na stádo, jemuž stačí ke spokojenosti "chléb a hry".

Žalostné na tom je, že se tento proces úpadku týká i křesťanů, kteří by měli být už ze samotné podstaty svého náboženství, od tohoto světského úpadku odděleni. Pád křesťanů bere světu jeho poslední naději. Vždyť ztratí-li sůl svou chuť, čím bude osolena? V knize výroků starce Antonije se píše, že až se budou lidem rozdávat antikristovy pečeti, což bude konečné stvrzení jejich odpadnutí od Boha a přijetí Antikrista za svého pána, vládce a otce, budou lidé stát na jeho pečeť frontu. Nebudou je nahánět, ale sami si pro ni přijdou a ještě na ni budou čekat ve frontě.
Připomíná mi to jeden smutný obraz z doby, kdy ze západní Evropy vozili židy do koncentračních táborů. Ti první tam jeli dobrovolně - byli nalákáni na různé lživé přísliby; jeli tam komfortními vlaky, ve svátečním oblečení, úplně svobodně. Na jedné zastávce prý vystoupili, aby se občerstvili, a jeden z nich se zdržel, takže mu ten vlak málem ujel - musel utíkat, aby ho chytil - jen tak tak to ještě stihl do něj naskočit. Do koncentráku dorazil včas.
Podobné je to dnes s námi. Ještě jim sami ty sčítací archy vyplníme, pak to neseme odeslat. Stojí nás to energii, čas, síly - jen abychom to stihli a v pořádku to správně vyplněné včas odevzdali. Přitom antikristovský rozměr těchto databází může být každému jen trochu poučenému křesťanu zcela zřejmý. Mám takový dojem, že i tomu nepoučenému by mohlo zdravé duchovní tušení nějak napovědět, že tady asi nebude duchovně všechno úplně v pořádku. Kam zmizel ten duch protestu, který umožnil křesťanům přežít pět set let na Balkáně pod Turky? Je rozleptán pohodlím a komfortem. Ta svědomitá účast na sčítání, s níž křesťané pospíchají, aby byli řádně zaneseni do podivných seznamů, je o to nepochopitelnější, že jim za odřeknutí účasti prakticky nic moc nehrozí. Hlavu jim za to nikdo neutrhne, do vězení je nepošlou a ta pokuta není zas tak vysoká, aby to průměrného občana finančně nadosmrti zruinovalo. Nicméně ani za tak malé riziko už dnešnímu křesťanu zachování svobody svědomí a neposkvrněnosti světskými piklemi nestojí. A tak tu stojíme před zajímavou otázkou: "Co je dnešní křesťan ještě ochoten zaplatit za zachování své oddělenosti od světa, jak to po něm apoštol v Bible žádá?"

P.S.
Těmito řádkami nehodlám nikoho k ničemu nabádat, jen přimět k zamyšlení a vyjádřit svůj soukromý pohled na věc. Toť vše. Netroufal bych si tvrdit, že účast na sčítání lidu je přímo hřích (v teologickém smyslu toho slova). Ale jsem z celého srdce přesvědčen, že tomu, kdo z duchovních příčin odmítne svou účast, dá za to Bůh velkou blahodať.

Pokud jste někteří náhodou dočetli až sem a trochu jste se nad možnými (a nebo třeba: nemožnými) aspekty našeho sčítání lidu zamyslili, splnilo moje psaní svůj účel. Ať už se člověk rozhodne postavit se ke sčítání tak či onak, měl by to učinit nikoliv bezmyšlenkovitě (jen proto, že to někdo nařídil), ale jako rozumná osoba a v souladu se svým svědomím.










Zobrazit příspěvek č. 705 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2011
Možná se potvrzují neblahá tušení

Kompletní databáze ze sčítání lidu vznikne v protiatomovém krytu

Zde (http://zpravy.idnes.cz/video-centralni-mozek-scitani-lidu-se-skryva-v-protiatomovem-krytu-11t-/domaci.asp?c=A110328_121709_domaci_jj) je zajímavá informace, z níž vyplývá, že na základě sčítání lidu skutečně vznikne kompletní databáze všech shromážděných údajů, kde budou u každé osoby i všechny její identifikační údaje. Takže oni to lákavé sousto opravdu vyrobí. Nebude sice v paneláku Na invalidovně, ale bude.

Prý zrovna vzniká v nějakém tajném protiatomovém krytu, který v nejpřísnějším utajení naplnili počítači, a tam se nyní kupí veškeré získané osobní údaje. Není mi moc jasné, co je na tom tak tajného, když tam nechali filmovat novináře... (A kromě toho, v Čechách se stejně nikdy nic neutají.)

Videoreportáží vykreslený obrázek těch hrozně ukrývaných počítačů s databází, které jsou "přísně střeženy" kdesi v tajném betonovém krytu "někde v Česku" (pochybuji, že je to někde mimo Prahu), je vskutku zábavný - je to skoro jako z hollywoodského filmu o tajných laboratořích ukrytých někde v hloubi pod zemským povrchem. Hlavně, že je ten protiatomový kryt (jichž není v Česku tak mnoho) natolik tajný, že jim přímo tam vede veřejná internetová linka, po níž jim tam lidé posílají elektronicky vyplněné formuláře... Myslím, že už teď pracují armády hackerů, a brzy po zpracování dat ze sčítání bude kompletní databáze někde na internetu volně ke stažení :-)

Případně se jí třeba dočkáme na serveru Wikileaks :-)))


----------------

A když už končíme tak úsměvně, připojím ještě jeden vtip z Britských listů:














Zobrazit příspěvek č. 706 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2011
Modlitby za Japonsko

Změna času

Jen malé upozornění pro ty, kteří se modlí spolu s pravoslavnými Japonci jejich večerní modlitby za Boží pomoc při živelné pohromě, která Japonsko postihla (a vlastně stále ještě postihuje).

Vzhledem k místnímu přechodu na letní čas, je nyní doba těchto modliteb dle našeho aktuálního času: od 15 hod.








Zobrazit příspěvek č. 707 jednotlivě

Administrátor --- 30. 3. 2011
Nový film

Dokumentární film o Japonské pravoslavné církvi

Nový film: Pravoslaví v Japonsku. Dokumentární film o příchodu Pravoslaví do Japonska i o současném životě Japonské pravoslavné církve je na www.pravoslavi.cz/filmy (s českými titulky). Je to moc pěkný film.








Zobrazit příspěvek č. 708 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2011
Japonsko v uplynulém týdnu

Zpráva z japonského chrámu v Chakodate


Po zemětřesení hoří chrám Zvěstování v Jamadě (12. března, ráno 4 hod. 50 min.).
Fotografie před a po zemětřesení viz příspěvek č. 702 (pozor, vlivem nepřesnosti v prvních zprávách o škodách způsobených pohromou došlo u obrázků v tomto příspěvku zřejmě k přehození místních jmen "Jamada" a "Sakari". Údajný obrázek chrámu v Sakari je tedy ve skutečnosti obrázkem z Jamady.

 
Otec Nikolaj:
Přijeli k nám reportéři z televizního studia "Rossija 1" a měřili úroveň radiace u nás v chrámu. Řekli, že je nižší než v Moskvě.

Již zde nejsou problémy se zásobováním potravinami. Nějakou dobu ještě přetrvával nedostatek mouky, což nám dělalo problémy mj. i tím, že nebylo z čeho péci prosfory na liturgie.

V prefekturách poblíž Fukusimy zjistili, že některé potraviny (hlavně ovoce) obsahují radiaci. Farmáři na těchto místech likvidují úrodu. Nic z takových potraviny by na trh nedali; berou to velice vážně.

Trpíme však nedostatkem nezávadné vody. Balená voda není v obchodech prakticky k dostání. A vodu z vodovodů nedoporučují k pití, neboť je nebezpečí, že je radioaktivní. Není kolem toho úplně jasno. Většinu nezávadné vody distribuují na místa dočasných příbytků evakuovaných, a proto je jí nedostatek v krajích, které zemětřesením tolik neutrpěly.

Množství lidu stále žije v školách, sportovních halách a dalších evakuačních shromaždištích. Lidí je tam příliš mnoho na malé ploše, a tak se snaží rozmísťovat je na další katastrofou nepostižená místa. Jenže nalézt pro tyto lidi, jimž pohroma vzala všechno, nové příbytky nebude snadné. Vláda má v plánu stavět pro tyto lidi malé domky a vyplatit každému finanční kompenzaci.

Cesty do postižených míst se vcelku daří pročistit. Už se tam mohou dostat automobily - kolem silnic jsou však po obou stranách hromady odpadu. Do některých míst se však záchranáři ještě nedostali. Není vyloučeno, že jsou tam ještě lidé, kteří se snaží nějak přežít. Vždyť ještě osmý den po katastrofě byli nacházeni lidí, kteří se nemohli sami dostat z trosek. Nedávno nalezli babičku s vnučkou, které strávily celý ten čas v kuchyni, kde byly ze všech stran zablokovány zbořenými budovami. Někde možná ještě i teď žijí lidé, očekávající pomoc.

Tsunami zaplavila nemocnici až do 3. poschodí. Všichni, kteří byli v přízemí a prvních třech patrech - lékaři i pacienti - zahynuli. Ale ve čtvrtém poschodí se lidé zachránili. Byl mezi nimi lékař, jehož žena měla právě rodit. Sláva Bohu, vše dopadlo dobře, narodilo se jim dítě.

Lidé se snaží zachovávat klid a dle svých sil si pomáhat navzájem. Soukromníci vozí jídlo do postižených krajů, pytle s potravinami. Do pomoci se zapojilo mnoho studentů a školáků. Pracovitě rozdělují rýži přímo na místech, a pomáhají lidem. Jsou teď prázdniny a děti se staly aktivními dobrovolníky.

Co se týče potřeby pomoci, stále je aktuální prosba o finanční podporu. Lidé se potřebují oblékat a nakoupit to nejnutnější. Víte, v Japonsku jaksi není přijatelné dávat jako pomoc obnošené šatstvo. Lidé se snaží poskytovat nové věci nebo peníze.

Mnoho lidí z naší farnosti odjelo pryč (kvůli obavám z radioaktivity); je to citelný úbytek. Avšak hlavní proud lidí přejících si opustit Japonsko už slábne. Někteří se dokonce již vrátili.

Země nenápadně vstává z popela. Myslím, že současný stav je možno srovnat s obdobím 2. světové války: továrny jsou opuštěné, průmysl utrpěl značné škody. Nepropadáme však zoufalství a pracovitě a s úporností se pozdvihneme. Vzájemně se podepíráme; Japonci jsou velice semknutí.

Modlíme se hromadně za všechny zahynulé při zemětřesení nebo při tsunami. Nepronášíme při těchto modlitbách jména, protože neznáme zdaleka všechny ani celkový počet.

Pokračujeme v každovečerním čtení žaltáře. Naši ruští farníci chtějí poprosit Ruskou zahraniční církev, aby sem byla přivezena divotvorná ikona Bohorodice Kursko-korenné, jež se nachází v Americe. Modleme se. Věřím, že Bůh naši zemi neopustí.

(27. března)








Zobrazit příspěvek č. 709 jednotlivě

Administrátor --- 5. 4. 2011
Dívka raději zemřela, než aby se zřekla víry

Příběh 23-leté Aliny Milanové, která zemřela v izraelské nemocnici na těžkou nemoc


Helena (Alina), studentka pátého ročníku právnické fakulty

 
23-letá Alina Milanova zemřela v izraelské nemocnici na těžkou nemoc (nejspíš alveolární echinokokóza -alveokokkosa jater - alveococcosis; pozn. překl.) I přes své utrpení, které trvalo již mnoho měsíců, dívka odmítla podepsat prohlášení o přijetí izraelského občanství, které by jí dalo právo na bezplatnou operaci, za niž by v opačném případě musela zaplatit 300 tisíc dolarů, které neměla. Občanství nechtěla přijmout, protože v souvislosti s tím bylo nutno se oficiálně zříci pravoslavné víry.

Dle slov duchovní otce Aliny, kněze při chrámu ct. Serafima Sarovského v Kuncevě Alexandra Naruševa, i dle vyjádření samotné dívky byla již v listopadu minulého roku na klinice postavena před volbu, zda přijmout ve zrychleném režimu občanství Izraele, a získat tím právo na bezplatnou léčbu, která by jí mohla zachránit život. Jenže kvůli tomu by musela v dokumentech o sobě prohlásit, že je buď židovka nebo ateistka. Druhou možností, kterou si mohla zvolit, bylo zachovat věrnost Pravoslaví a očekávat nevyhnutelnou smrt. Alina Milanova si vybrala to druhé.

------------------------

Stručný přehled událostí. Průběh nemoci podle popisu její matky (místy zkráceno; pozn. red.) Alina náhle onemocněla, příznaky byly zprvu typické pro hepatitidu, která však byla nakonec vyloučena a byly provedeny operace, následovalo měsíční domácí léčení. Následně byla provedena třetí operace, při níž byla určena definitivní diagnóza. Vzhledem k rozsahu postižení lékaři prohlásili, že více pro ni učinit nemohou. Navrhli transplantaci jater. V průběhu konsultací se stav Aliny prudce zhoršoval, dostala se na jednotku intenzivní péče, začala srdeční arytmie a to vše spolu se selháváním činnosti jater. Hrozila smrt. Přes různé konsultace a zahraniční kontakty se naskytla možnost hospitalizace v jedné z nejmodernějších klinik v Tel Avivu, která jako jedna z prvních odpověděla na dotaz ohledně možnosti léčby, takže už 11. listopadu byla Alina na přijímacím oddělení této nemocnice. Byly provedeny tři operace, jenže vznikla sepse a otrava krve. Infekce bacily odolávajícími antibiotikům. Matce se podařilo od sponzorů opatřit peníze na první měsíc léčby. Zůstal však ještě dluh 64 tisíc dolarů. Pak bylo potřeba sehnat peníze na transplantaci 300 tisíc dolarů. Tuto částka se však již přes veškerou snahu a pomoc přátel nepodařilo zajistit.

Jediným řešením byla možnost ve zrychleném řízení přijmout izraelské státní občanství, které by umožnilo bezplatnou léčbu. Vše bylo vyjednáno a připraveno, stačilo již jen vyplnit formuláře a odevzdat. Podle izraelského "zákona o repatriarci" mohla Alina počítat se získáním občanství, protože její zesnulý otec byl Žid a jeho matka je nyní izraelskou občankou. Konsulát v průběhu měsíce dokončil prověření dokumentů potvrzujících právo Aliny na získání izraelského státního občanství, a v prosinci vydal doporučení ministerstvu vnitřních věcí. Zde následně urgovala celou záležitost v lednu 2011 i babička Aliny. Avšak ani přes poukazování na zdravotní stav žadatelky ministerstvo nereagovalo.

Příčinu sděluje duchovní otec Aliny: "Ve formuláři je kolonka - věrovyznání. Podle zákona se může stát občanem Izraele pouze žid nebo ateista. Aby se Alině dostalo rychlé lékařské pomoci a naděje na přežití nemoci, musí být v této kolonce napsáno jen jediné: »ateistka« nebo »židovka«. Alina mi telefonovala a tázala se tento problém. Co si počít? Lékaři říkají, že času je velice málo. Dva až tři týdny. A u nás (tj. v Rusku; pozn. překl.) tento typ léčby neprovádějí. Volba je prostá: buď zachytračit (pokrytecky napsat, co je žádáno), zříci se víry a tím získat naději na uzdravení, a nebo se plně spolehnout na Boha. Ten člověk chtěl slyšet odpověď na otázku, která je nejspíš tou nejdůležitější v jeho životě. Nevěděl jsem, co říci... Přesněji řečeno, věděl, jenže... Když mi pak matka dívky sdělila, že se už rozhodly, bál jsem se, že uslyším to nejhorší. Helena (křestní jméno Aliny) prohlásila: »Nesundám kříž, nezřeknu se (víry), za to mi to nestojí.« Řekl jsem jim, že jsou statečné."

Na otázku kněze, co budou dále dělat, odpověděla její matka, že nevědí. Kněz řekl: "Jenže už máte málo času." "Před námi je věčnost," odvětila.

Když bylo Alině lépe, napsala na internetové fórum chrámu ct. Serafima: "... žádné hrdinství a žádnou volbu momentálně podstupovat nemusím. Svoji volbu jsem učinila již dávno - jsem pravoslavná křesťanka. Činím na sobě znamení kříže. Ano, neodložím křížek, otevřeně pravím, že jsem pravoslavná. Ano, mám papír z ministerstva vnitřních věcí Izraele, kde nejsou varianty; je tam předepsána věta: »Přijímám občanství, zákony a náboženství této země,« a pár teček na podpis. Řekněte sami: Je to nějaká volba? Důležité není, co je na papíře, ale co je v duši. A tam je důvěra v Boha, silnější než papíry, silnější než zákony, státy a nejhroznější diagnózy nebo čas! I v nejtěžších chvílích cítím, že mne Bůh drží za ruku. Žádný lékař ani žádný stát nemůže zbavit operaci jejího rizika - jakýkoliv den tady může být poslední. Jediná volba je ta, kterou jsem učinila už dávno, a ta není spojena s občanstvím, - zvolila jsem si Víru v Boha; nebudu se ohlížet na nic jiného, budu děkovat za vše, co je mi souzeno. A to je volba stojící před každým člověkem."

Několik měsíců prožila Alina na jednotce intenzivní péče izraelské chirurgické kliniky připojena k přístroji umělého dýchání. Jak poznamenali izraelští lékaři, až do posledního dne byla "upoutána na lůžko, ale při plném vědomí a jasné paměti", což ještě zvětšuje význam rozhodnutí učiněného v bolestech způsobovaných pokračující smrtelnou chorobou.

V noci na 14. března Helena (Alina Milanova) zemřela na masivní vnitřní krvácení. Někteří pravoslavní na internetu mají zato, že se způsobem své smrti a svým svědectvím o víře až k smrti stala mučednicí.

Pravda.ru (21. března 2011)

(Při překladu zkráceno, avšak s péčí o zachování hlavních faktů základní linie průběhu.)


P.S.
Na webu právnické fakulty, kterou Alina studovala, vyvěsili přátelé toto oznámení:
Se zármutkem oznamujeme, že po dlouhé nemoci 14. března 2011 zemřela studentka 5. ročníku právnické fakulty MGU Alina Milan. Alina byla úspěšnou studentkou, aktivní účastnicí různých fakultních akcí, členkou dobrovolné studentské organizace, věrnou přítelkyní, krásným člověkem. Věčná paměť.









Zobrazit příspěvek č. 710 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2011
Znamení doby (z došlé pošty)

Socha anděla s mobilním telefonem na nizozemské katedrále

Na kostele svatého Jana v nizozemském městě mají sochu představující anděla držícího mobilní telefon a volajícího bohu.

Autor vytvořil 25 soch andělů. Všechny jsou takové, jaké byste na středověké katedrále očekávali. Až ta poslední se vymyká – mobilem a tím, že zobrazený anděl má džíny.

Další podrobnosti a článek s videem zde


















Zobrazit příspěvek č. 711 jednotlivě

Administrátor --- 13. 4. 2011
Z došlé pošty - nová adresa

PROTIDROGOVÁ PORADNA A FÓRUM



Týká se témat všech druhů závislostí a jejich souvislostí. Můžete se ptát, informovat, poradit se, ať jste pravoslavní, jiného vyznání, nebo bez vyznání. Odpoví vám pravoslavní kněží, kteří jsou zároveň odborníky na danou problematiku a vidí ji z duchovní perspektivy.










Zobrazit příspěvek č. 712 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2011
Z došlé pošty a z tisku

Rouhavé zobrazení Krista - zničeno statečnými katolíky

Nedávno jsem dostal od jednoho spolubratra v kněžské službě dopis upozorňující na toto ohavné rouhání, které se ostýchám vylíčit, ale je popsáno v článku, na který uvádím odkaz.

Přeposílám Vám zprávu mých pravoslavných přátel z Francie. Jedná se o skandální "umělecké dílo" s názvem "Ukřižování v moči" vystavené v jedné prominentní galerii ve městě Avignonu. Podle slov katolických činitelů tohoto města, nikdo z veřejnosti nebyl tímto blasfemickým "dílem" pohoršen. Vyvstává otázka, jak by to bylo, kdyby se podobný pohoršující objekt týkal jednoho z ostatních dvou velkých monotheistických náboženství. Moji přátelé vyzývají všechny protestovat proti této pohoršující výstavě a přeposlat tuto zprávu alespoň na dvě další adresy.

Více o protestní iniciativě: www.defendonslecrucifix.org


Nyní však byl na toto téma uveřejněn článek na i Dnes se zprávou, že dva katolíci "uměleckou fotografii" vystavenou v galerii zničili kladivem. Bravo!

Katolíky zde čas od času kritizuji za to či ono, ale nyní jim tleskám.

Myslím, že tady by mohl být ten správný prostor pro ekumenickou spolupráci - křesťané by bez ohledu na denominaci mohli společně ničit díla urážející naši víru. To by byla skutečná ekumena a návrat ke společným prvokřesťanskými a potažmo patristickým kořenům křesťanství. Vždyť svatí prvokřesťanští mučedníci a po nich svatí Otcové byli horlivými ničiteli pohanských obětišť a likvidovali modly. Mimochodem, v pravoslavné hymnografii, kterou zpíváme při našich bohoslužbách, často oslavujeme některé světce za to, že rozvraceli pohanská obětiště, pálili idoly a roztříštili modly.

Nuž, vraťme se tedy společně: pravoslavní s katolíky i s protestanty, k těmto kořenům. Jak praví Písmo: "Je čas bořit i čas budovat... Je čas boje i čas pokoje..." (Kazatel 3,3 a 8) Na začátku křesťanství první křesťané bořili a bojovali, pak v Byzantské říši křesťané budovali a užívali si pokoje. Nyní se nejspíš vrací zpět doba, kdy bude potřeba za uhájení víry bojovat i bořit...

Jestli není křesťanství ve věcech obrany své víry trochu militantní, tak je mrtvé. Na tom nic nezmění rozplizlé unionistické blábolení prelátů všech církví na různých ekumenických bohoslužbách, které sice nikoho neurazí, ale křesťanství na Západě jen hlouběji ponořují do močálu duchovní břečky, neslané nemastné, nikomu k ničemu nepotřebné, které se jednou svět s úlevou zbaví jako něčeho, po čem se nebude nikomu stýskat...







Zobrazit příspěvek č. 713 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2011
Dnes nastala nám svatá Pascha (pozdrav v mnoha jazycích - z došlé pošty)

Vstal z mrtvých Kristus! Vpravdě vstal z mrtvých!










Atgyfododd Crist! Atgyfododd yn wir !

Christ is Risen! He is Risen indeed !

Amharic (Ethiopia):

Kristos Tenestwal! Bergit Tenestwal!

Old Church Slavonic:

Christos Voskrese! Voistinu Voskrese!

Tigrinian (Eritrea):

Christos Ten-si-OU mutan ! Ba-Ha-ke Ten-si-OU!

Georgian:

Kriste aghsdga! Cheshmaritad aghsdga!

Greek:

Christos Anesti! Alithos Anesti!

Latin:

Christus Resurrectus Est! Vere Resurrectus Est!

Romanian:

Hristus a Inviat! Adeverat a Inviat!

Syriac:

Meshiha qam! Bashrira qam!

Turkish:

Hristos Dirildi! Hakikaten Dirildi!

-----------

P.S.

Vpravdě vstal z mrtvých! (Tak zní česká odpověď na paschální pozdrav v tradičním znění; tradiční liturgická čeština je však dnešním mladým lidem již údajně zcela nesrozumitelná, a proto moderní liturgisté v Čechách prý pomalu závádějí - a jistě brzy prosadí do nově v Praze vydávaných liturgických knih - novodobější znění a dnešní mládeži jistě bezva srozumitelný cool pozdrav: „Fakt vstal!“ :-)))






Pascha v severním Walesu

Easter 2011 NORTH WALES









Zobrazit příspěvek č. 714 jednotlivě

Administrátor --- 5. 5. 2011
Dokončuje se nový liturgický překlad

Triod květný

V pátek večer by měl být na www.pravoslavi.cz/download k dispozici ke stažení překlad výběru z květného triodu. Jsou tam proměnné hymny k bohoslužbám (liturgiím a večerním) pro dobu od světlého týdne do neděle všech svatých (po svatodušním týdnu).

Překlad je už hotový a vysázený. Nyní se dokončuje notář.

-----------------

Z výběru z triodu postního byl zatím uveřejněn první díl. Pro informaci těm, kteří o to mají zájem: druhý dil (od 2. velkopostního týdne k Lazarově sobotě) je vlastně už také hotov, jenže teď už jaksi nemá cenu pospíchat s uveřejněním, takže to nechám uležet, koncem roku to ještě přehlédnu, a pak to dám k dispozici na download před začátkem příštího Velkého půstu. Jestli Bůh dá a dožijeme-li se...)




Zobrazit příspěvek č. 715 jednotlivě

Administrátor --- 9. 5. 2011
Z došlé pošty - cyrilometodějské oslavy

Pozvání do Mikulčic



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko–brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční

na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy

v sobotu 21. května 2011.

Archijerejská liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 9:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu.

Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Pokud budete mít po bohoslužbě zájem o návštěvu Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí vladykovi Jáchymovi, v monastýru bude připraveno pohoštění, potřebujeme proto vědět, jaký bude počet poutníků (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz ).


Na setkání se těší jerej Serafím,
duchovní správce hodonínské církevní obce
(mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz )





Zobrazit příspěvek č. 716 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2011
Velikonoce 2011 - Romfea TV

Bejrút - Libanon - obchodní dům
Vstal z mrtvých Kristus




Zobrazit příspěvek č. 717 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2011
Překlad výběru z triodu květného

Dokončen překlad a sazba výběru z květného triodu - ve dvou dílech.

1. díl zabírá období od světlého týdne do opuštění Paschy.

A nyní je k dispozici i 2. díl: od Nanebevstoupení, přes Svatodušní svátky až ke Všem svatým.

K oběma dílům jsou též zpěvníky (notáře s notama).

K tomu je připravena ještě příručka pro duchovenstvo ke službě svatodušní večerní se skláněním kolen (jsou tam dlouhé modlitby, které jsou v této brožurce vysázeny velkým písmem).

Vše v PDF na http://pravoslavi.cz/download/

--------------------

Na webové stránce Pravoslavný download najdete v kapitole „Triod květný“ tuto sekci:

Doba padesátnice - II. díl.
Z triodu květného.

Český překlad
Obsah: Od svátku Nanebevstoupení Páně přes Svatodušní svátky až ke Všem svatým (tj. k 1. a 2. neděli po Padesátnici).
Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a prokimeny pro bohoslužby večerní a liturgie. Ke všem nedělím a svátkům v tomto období (včetně zádušní soboty). Obsahuje i postup a modlitby pro svatodušní večerní.

Poznámka: modlitby pro svatodušní večerní se skláněním kolen jsou jednak ve výše uvedené brožuře „Doba padesátnice II.“ (textová část), a pak jsou též vysázeny do zvláštní brožury pro potřebu duchovních při službě (tenká brožura a velké písmo). Zde:

Seslání Svatého Ducha. Večerní před Svatým Duchem
Bohoslužba se skláněním kolen a modlitbami ke Svatému Duchu. Příručka pro kněze.

Výběr z triodu květného a z kněžského služebníku (postup pro večerní službu)
Český překlad
Velké písmo textu modliteb, které se čtou na kolenou.








Zobrazit příspěvek č. 718 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2011
O ekumenicky prázdné bohoslužbě 6. července i o všeličem jiném

Ukradení svatí

Když se Ježíš díval na zástupy, bylo mu jich líto,
protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře.
Tehdy řekl svým učedníkům:
"Žeň je veliká, ale dělníků málo.
Proste Pána žně,
ať vyšle dělníky na svou žeň."
(Mat 9,36-38)


Představuji si návštěvníka z dalekých cizích zemí, z jiné kultury, jak přijede na návštěvu do Čech a dozví se, že 6. července je tu veliký svátek, a při památce jedné z největších duchovních osobností celých našich dějin se shromáždí nejvyšší představitelé všech místních duchovních společností a celé toto jejich shromáždění bude přenášet televize, takže bude možné je sledovat v každé domácnosti. Co by asi očekával tento návštěvník? Předpokládám, že by si řekl: "Pane jo. Taková událost. Sejdou se tu všichni duchovní vůdcové Čechů, bude zasedat jejich rada moudrých. Pronesou své slovo národu, aby věděl kudy kam, co dělat, jak si počínat a aby měl po celý rok nad čím přemýšlet. To bude něco!" Pak napjatě usedne před obrazovku, shlédne ten samý televizní přenos, co jsem shlédl já, a nebude chápat, co vlastně chtěli duchovní vůdcové národu tak zásadního sdělit, a potažmo - co je to u všech všudy za duchovní vůdce. Vlastně možná začne chápat - např. proč jsou Čechové nejateističtějším národem. Uvidí totiž na vlastní oči, o čem hovoří Pán Ježíš Kristus litující zástupy, které bloudí "jako ovce bez pastýře". Ubohý lide český!
O žádných jiných dnech a událostech v roce není tak zřetelně k vidění, proč jsme nejateističtějším národem Evropy, jako při dvou státních svátcích: Cyrila a Metoděje, a pak Mistra Jana Husa. Při ostatních svátcích se totiž duchovní prázdnota zdejších církví nějak skryje za duchovní obsah takových svátků, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice apod. Jenže v tyto dva červencové dny se nemilosrdně ukazuje, že církve při pokusu prezentovat před národem své křesťanství vlastně "vaří z vody" a nemají, co by srozumitelného a zároveň inspirativního řekly. A tak lze dobře nahlédnout, jaké jsou příčiny zdejšího ateismu. Jistě tedy není vinou bloudícího národa, kam jej jeho pastýři dovedli. Bývá to vždy přímý důsledek stavu církve (to samé platí mimochodem o revoluci v Rusku, kde v předních řadách čekistů stáli bývalí seminaristé). Resp. především červivý plod zchátralého stavu převládajícího počtu církevních představených, duchovenstva, mnišstva atd. v celém posledním půltisíciletí. Jestli tady, v duchovenstvu, není dostatek osobností, které jsou duchonosné, pravdivé a charismatické, kde už je pak hledat? Lze se tudíž divit, že se život i svědectví církví propadají do formalismu, který nakonec nikdo nepotřebuje?

Při letošní sváteční bohoslužbě v Betlémské kapli vylosovaný kazatel (předpokládám, že dobrovolně by to tento dobrý člověk nevzal) na začátku svého proslovu vyslovil obavu, že nedokáže už říci nic nového, což posléze svou promluvou potvrdil. Když už si tedy vytáhl kratší sirku, mluvil, jak uměl, o "zkušenosti s Ježíšem", kterou je potřeba šířit, ale "nějak se nám to nedaří". (Deset bodů za upřímnost.) Protože jinak už do televizních kamer neřekl českému a moravskému národu nic podstatného, zastavím se při tom, jak "se nám to nedaří". Upřímnost za upřímnost. Tedy upřímně řečeno - není divu. Ten duch, který vane při těchto slavnostních bohoslužbách, je tak prázdný a vyčpělý, takže si těžko představit, že by mohl někoho oslovit. Bývají to slova bez zápalu, bez obsahu, tisíckrát přežvýkaná sousta, z nichž už bylo dávno vymačkáno vše, co v nich snad někdy dávno bylo. Škoda. Kdy už jindy a jak efektivněji oslovit národ, než u příležitosti státního svátku a sváteční bohoslužby přenášené masmédii? Podaří-li promarnit takovou příležitost k misii, jako jinou šanci by si církve ještě měly přát?

A protože lze předpokládat, že homiletický výkon dnešního svátečního kazatele je vzdálen od kázání mistra Jana nejspíše přibližně stejně (tj. nekonečně), jako ohnivé biče šlehající z úst ostatních kazatelů tzv. "husitské církve", neúnavně pranýřujících všechno to současné zlo, neřádstvo a morální i mravní úpadek, lze z toho vyvodit, že podobně budou i za 10 (20, 30...) let konstatovat jeho nástupci to samé: "Nějak se nám to nedaří." (Budou-li ovšem stejně upřímní, jako ten dnešní.)
Ještě jedna pozoruhodnost mne v kázání zaujala. Známé rozdělení na církev bojující a církev vítěznou, bylo obohaceno ještě o "církev spící". Nemohu se zbavit myšlenky, že lepší prezentaci této "církve spící", než toto ekumenické shromáždění, bychom asi těžko hledali.
Co mi v té dech beroucí ohnivosti husitské řeči, která sálala žárem Ducha Svatého, až jsem měl před monitorem ožehlé obočí a vlasy se mi z těch plamenů kroutily do kudrlin, chybělo nejvíce?

Nikde ani slovo o tom, že Hus byl především bojovníkem; vedl boj za pravdu. Válčil proti lži v církvi i lži ve společnosti. A v této svaté válce položil svůj život a tím přemohl své nepřátele (jak se to zpívá v hymnech k uctívání mučedníků). Což to není stále aktuální poselství? Všude kolem nás houstne tma lži. Naše civilizace se propadá do morální i mravní krize, jenže preláty to nevzrušuje. Sociální nerovnost se v průběhu posledních dvaceti let po celém světě změnila na sociální nesouměřitelnost, nikdy ještě nebylo tolik hladových a nikdy nebyli bohatí tak nepředstavitelně zazobaní a nikdy neodírali své bližní tak bezostyšně, a církev má zašitá ústa. Vláda země je v rukách zkorumpovaných lhářů, pletichářů, podvodníků, darmožroutů, budižkničemů, vyčůraných rádců a všelijakých kujónů, mamonářů, šmelinářů a zlodějů, kteří si už dvacet let rozebírají tuto zemi a prachsprostě obírají její dělný lid, nestydí se uvalovat nové a nové daně a dávky a odvody a splátky a reformy - a církvím je to šumafuk. Státní byro jim zacpalo ústa příslibem jakéhosi pohádkového bohatství, z něhož nakonec stejně dostanou jen ohlodané kosti.

Církve stále dumají, jak být lidu téhle země užitečné. A co takhle zastat se ho proti vrchnosti? Ukazovat na prolhanost politiků tak jako Hus poukázal na nemravnost svatokupectví a jako Jan Milíč z Kroměříže dokázal císaři Karlu IV. (a to byl král, ba dokonce markrabě) do tváře vmést: "Ty jsi ten velký Antikrist!" (Pak si to však odseděl; ale brzy ho pustili.)
Milíč dále psal, jak poznat antikrista: „Kdo je Antikrist?“ -- „Antikristové jsou mnozí, a kdo zrazuje a zapírá Krista, je Antikrist.“ „A čím jej zapírají?“ „Když mlčí a neodvažují se ho a jeho pravdu před lidmi vyznávat, kdož pravdu a spravedlnost Boží v zajetí drží.“ ... "(Antikrist) je nyní již ve světě. Zda nevidíš jeho vojsko, totiž roty a jiné tyrany a utiskovatele chudých? Ti jsou tak utiskováni, že bývají nuceni výživu hledat s mnohými hříchy lichvy, zlých obchodů, lží, křivých přísah atd." Takových Milíčů bychom dnes potřebovali alespoň deset, že? Asi by se jim však i dnes vedlo stejně zle, jako Janu z Kroměříže (tedy hlavně od dnešních ekumenicky vyčpělých církví; podobně jako na Jana Milíče žalovalo hlavně nemravné pražské kněžstvo).

Jestli např. podle utiskování chudých, následné lichvy, zlých obchodů, lží a lživých přísah se poznává antikrist, resp. působení jeho vojska, tak tu máme antikristů a jeho vojska plnou vládu, sněmovnu a stranické sekretariáty. S antikristem a jeho vojskem je v důsledku vládní politiky zapletena nejspíš dobrá třetina podnikatelů, finančníci, spekulanti a mnozí obchodníci (tzv. byznysmeni) a top-manažeři. O tom se Janu Milíčovi ani nesnilo, kolik bude mít království české jednou antikristů. To je, panečku, prostoru pro šťavnatá kázání a církevní usvědčování vší téhle holoty! A kazatelé by pak neměli nouzi o posluchače - stejně jako Jan Milíč musel kázat pětkrát denně, aby se dostalo na všechny, kteří toužili mu naslouchat. Nevím, nevím, jestli bude o některém z těch, co kdy mluvili v novodobé Betlémské kapli, psát někdo to, co kdysi napsal o Janu Milíči jeho současník: "naplněn dary nebeské milosti, jehož kázání z počátku jako slunce vycházející vzrostlo až do jasného dne a osvítilo ty, kteří byli v temnotách a stínu smrti...")
Co tedy stát se hlasem těch, co jsou utiskováni daněmi a reformami, prožíráním státního majetku nenažranými politiky a s nimi spřáhnutými "podnikateli", antisociální politikou, úpadkem zdravotnictví? To by se náš skeptický národ podivil, kdyby z kazatelny Betlémské kaple zaznělo kázání, které by probíralo jméno za jménem, jednoho antikrista (chtěl jsem říci: poslance) za druhým, členy vlády, které není nic svaté, a předsedy parlamentních stran, které mají dávno smlouvu s ďáblem, a posvítilo si na jejich bezbožné skutky, ukázalo jejich dílo ve světle evangelia! Představte si biskupy církví, jak práskají bičem slova Božího nad těmi našimi zatracenými politiky! To by byla vskutku autentické navázání na husovskou tradici. Pak by i mnozí ateisti zapřemýšleli, co je to vlastně zač, tohleto evangelium. Jenže to dřív bude v létě dva měsíce sněžit, než by něco takového zaznělo po Bílé Hoře v Čechách, neřku-li v Betlémské kapli. Vždyť neutralizace církví je jedním ze základních kamenů budované babylonské věže Nového světového řádu; a jak tato neutralizace v praxi vypadá, nám církve předvádějí kupř. každoročně 6. července. (Kdyby to, co se děje v Betlémské kapli, opravdu bylo evangelijní solí země, pak by televizní přenosy z Betléma byly nejspíš rychle zrušeny. Samozřejmě, bez jakékoliv cenzury. Prostě se musí šetřit, takový výjezd přenosového vozu něco stojí. To by však nevadilo; spousty lidí by taková kázání samy distribuovaly po internetu, na discích atd.)
Pro jistotu a pro méně chápavé dodávám, že kritizovat ty lumpy, co nám dneska vládnou, v žádném případě neznamená vstupovat do politiky. Církev nesmí vstupovat do parlamentu ani zakládat své politické strany. Chcete-li někoho vytáhnout z bažiny, musíte zůstat na pevné půdě.

Pravoslavní by si mohli vzít příklad z nedávno zesnulého athénského arcibiskupa Christodula, který jakožto nejvyšší představitel Řecké pravoslavné církve vytáhl do boje proti řecké vládě i proti Bruselu i proti konstantinopolskému patriarchátu. Řekové ho milovali. Chrámy, z nichž před nástupem vladyky Christodula ubývali věřící, se opět zaplnily - a hlavně mladými lidmi. Vrátil církevnímu životu jiskru, svolal je do boje proti světským pletichám a satanským piklím vládních papalášů. Lidé si uvědomili, že v tom nejsou sami, že mají opět duchovního vůdce. Církev se znovu stala hlavní hybnou silou národa. Když tento arcibiskup zemřel, plakalo celé Řecko. Získal si respekt i těch, s nimiž vedl svůj boj. U nás byl podobně charismatickou osobností sv. vladyka Gorazd. Kdyby měla církev více takových planoucích pochodní víry, byla by vůdčí silou ve společnosti a měla by i dnes masy aktivních věřících. (A nemuseli bychom v televizi poslouchat kňourání kněží: "Nejde nám to...")

O osobnosti a pohřbu archiepiskopa Christodula jsme zde psali v příspěvku č. 305 o jeho osobnosti v č. 313 a Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula v č. 317.
Avšak zpět mezi falešně "středověké" fresky Betlémské kaple. Když se dnešní kazatel obracel k všem před ním sedícím církevním zástupcům a představitelům, pronesl sice zajímavý dvousmyslný výrok o tom, že naše studna (a tím myslel zdejší křesťanské církve) by potřebovala vyčistit (aby dávala kvalitnější vodu, která se dá pít), leč bohužel jej ani nenapadlo, aby se jich přímo a husovsky otázal: "Co vlastně děláte?" Jaký zápas, milí preláti, vedete? Za co jako biskupové pokládáte své životy? Nu ano, to jsou palčivé otázky. Zač vlastně dnes církve bojují, kromě vlastního přežití? Mají ještě schopnost inspirovat okolní společnost duchem evangelia? Jak komunikují se společností a co jí nabízejí? Jsou schopny ukazovat tu jedinou cestu ven ze současné krize - cestu k řešení krize mravní, morální, krize hodnot, krizi vize budoucnosti a krize smysluplnosti existence civilizace? Umějí vůbec ještě něco jiného, než do omrzení poukazovat na křesťanské kořeny evropské civilizace, které už dnes téměř nikoho nezajímají a nedostaly se přes všechnu upocenou snahu ani do evropské ústavy? Dokážou tito lidé navrhnout alternativu proti dnešní brutální komercionalizaci, která lidem láme páteř a úplně deformuje myšlení mladých lidí? Mají církve vůbec nějaké nápady, návrhy jak a kudy ven z marasmu, do něhož naše civilizace zabředla? Znají vůbec samy takovou cestu, aby ji mohly ukazovat? Kráčí samy po této cestě, aby jejich hlas byl přesvědčivý? Co vlastně církve předvádějí naší společnosti svým vlastním životem? Je to podívaná, v níž by mohl někdo vidět světlo tomuto světu? ("Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí vaše skutky dobré a oslaví Otce nebeského;" Mat 5,16.)

Spíše to vypadá tak, že jsou to v církvích jen jednotlivci, kteří ještě dělají něco, co je inspirativní pro širší společenský okruh (díky Bohu za ně; zvláště když to v řadě případů konají proti nevoli, jež se vůči nim obrací v církvi samotné). Chci si vážit a ocenit všechno dobré, co s takovou námahou činí všichni ti bezejmenní kněží a laikové, kteří ještě dělají svědomitě své dílo v upřímné víře v Pána a v opozici vůči světu, jenž "ve zlu leží" (1 Jan 5,19). Jenže jak to tak z globálního pohledu vypadá, tak církve jako celek zřejmě nenabízejí nic (nebo katastrofálně málo), co by mohlo společnost zaujmout (jinak by nebyla dle průzkumu veřejného mínění prestiž církevního povolání na úrovni uklizečky). Tváří v tvář těmto skutečnostem se však církve dnes ekumenicky jen vzájemně chválí, plácají se po zádech v naivní představě, že budou-li svorně držet při sobě, ustojí všechno a hlavně přežijí tím svůj smrtelný pád do charitou maskované bezvýznamnosti.

Zmínili jsme se o možné společenské úloze církve, o její aktivitě na úrovni duševní, morální. Leč to podstatné, čím mají církve žít a co mají skýtat svému okolí, tkví v oblasti mravní a duchovní. A tam je ta naše bída ještě větší. A je to ještě horší tím, že to není kvůli nezájmu společnosti, ale čistě a jenom kvůli neschopnosti církví hlásat křesťanství v celé jeho hloubce.

Lidé ve společnosti potřebují duchovnost a zoufale ji hledají. Vidíme to na prudkém vzestupu pohanských kultů a východních náboženství na Západě na zájmu o všechnu možnou magii a okultní vědy. Když jim přestalo dávat duchovnost západní křesťanství, budou tuto ztracenou perlu hledat třeba ve hnojišti. A jakou duchovnost jim nabídlo toto ekumenické shromáždění v Betlémské kapli? Obávám se, že žádnou.

Trapné začlenění všech těch církevních představitelů do trapné Farského liturgie jen podtrhlo duchovní prázdnotu shromáždění. Už se zřejmě ani nepředpokládá, že by někdo z přítomných byl schopen říci něco inspirativního či podstatného. Jak jinak vysvětlit, že přítomní (kromě jednoho vylosovaného nešťastníka) nedostávají prostor pro oslovení veřejnosti? Jakou část národa asi zaujala ta podivně secesní liturgie, která není ani starobylá ani současná? Opravdu jsou organizátoři tohoto svátku tak odtrženi od reality, že si myslí, že úspěšně osloví český národ, když mu přečtou úryvek z apoštola, úryvek z evangelia, zazpívají pár písniček a zarecitují modlitbičku? To by pak už byl vskutku psycho-patologický formalismus. Církve v ekumeně stále opakují, že se "nesmíme uzavírat před světem do gheta". Jenže to, co bylo letos k vidění v Betlémské kapli, je to skutečné gheto, ekumenisti zabarikádování do svého bizardního světa za pevnými hradbami jejich scestné ideologie. Gheto pro vnější svět nepřátelského a neupřímného prostředí, kde se sladkými hlasy opakují stále ty samé sentence, jimž se už nedá věřit. Komu by se chtělo do takového vězení ducha?

Co takhle místo té divné liturgie dát prostor všem představitelům všech církví, aby národ oslovili svým kázáním, poselstvím a pastýřskou radou? Nemohu samozřejmě zaručit míru úspěšnosti, ale jsem si naprosto jist, že by to byla stokrát efektivnější evangelizace než to, co tam předváděli dnes. Jenže - stáli by ti preláti vůbec o to? Nejsou vlastně spokojeni s tím, že si tam odsedí farského liturgii (jednou do roka se dá vydržet všechno), nechají si nafilmovat účast a případně pronesou nějakou nijakou zdravici? Tyhle události, kde si preláti příjemně posedí a jsou sami se sebou spokojení, mi připomínají pastýře, kteří dřepí v teple u ohně, v klidu hrají v karty, zatímco za jejich zády vlci tiše hodují na ovečkách.

Odtud se odvíjí stálá aktuálnost Husovy kritiky západního křesťanstva, kritiky, která dnes není v církvích o nic více v oblibě, než v době Husově u prelátů v Kostnici. Je to kritika ztráty duchovnosti kvůli převládajícímu formalismu, ztráty čistoty kvůli zesvětštělosti, ztráty víry kvůli vnitřnímu materialismu církevníků. I dnes lze - stejně jako v době Husově - pranýřovat smilnící duchovenstvo, jen s tím rozdílem, že místo prostitutek zaujala pedofilie (či možno toto smilstvo chápat duchovně, apokalypticky, jakožto nevěra nevěsty zasnoubené nebeskému ženichovi, páchaná církevníky zaplétajícími se s tímto světem, s jeho mocí a bohatstvím, místo, aby sloužili jen Pánu a jen jemu byli oddáni). I dnes tu máme vypasené středověké řeholnictvo - jak podobné dnešní církvi, která zde celé desetiletí opakovala jako mamonářskou mantru: "pole, louky, les," občas tento růženec chamtivosti proložila desátkem: "katedrála".
Tři slova opakovali tzv. "křesťanští politici" s vytrvalostí tibetského modlitebního mlýnku; ne, nebyla to jména osob přesvaté Trojice, bylo to: "naše", "ukradeno" a "vrátit". Dodnes nechápu, proč se církve hned po revoluci rychle nedohodly a neřekly státu: "Nechte si všechna ta pole, louky a lesy, pomozte nám opravit zdevastované budovy a podle jasně stanovených pravidel dávejte duchovenstvu střízlivý plat." Stát by tím ušetřil a církve by získaly před národem trochu prestiže. Jenže z naší strany tu je zaslepující vidina mamonu. A z druhé strany politici jednají jako věrný servis zednářským elitám, které dobře vědí, že zásadní součástí plánu na důstojný pohřeb církví je jejich odluka od státu; a také vědí, jak snadno si lze církve koupit, aby za pěkný peníz souhlasily i s tím, co je pro jejich poslání nevýhodné.
Kam se z dnešního křesťanství poděla prvokřesťanská čistota, oběť a upřímná zbožnost? Jedině tímto duchovním zápalem oslovili první křesťané pohany a jedině tímto zápalem je přece možno osvítit dnešní agnostiky, materialisty, okultisty, jogíny, buddhisty atd. Je tu ještě někdo, kdo ukáže bloudícímu češstvu autentický křesťanský duchovní život a prostou víru v Trojici a Bohočlověka, život prvotní jerusalemské obce, starokřesťanskou bohoslužbu, původní spiritualitu, jak ji zachovaly zápisy o pouštních Otcích? Nebo se opravdu propadneme do novotářského pseudokřesťanství, které má vymyšlené nové liturgie (lhostejno zda Karlem Farským nebo druhým vatikánským koncilem), a buď nemá žádná dogmata nebo naopak spousty nevábných dogmat o papežství, odpustcích, očistci, a dává na výběr mezi klamným duchovním životem ignáciovského snění nebo letničním alelujáctvím? To je ve skutečnosti situace, v níž stojíme. To je výzva k husovskému zápasu za křesťanskou autenticitu, ona polnice, která nás burcuje do boje. Nepotřebujeme mír se světem, ale válku proti zesvětštění duchovních, proti nemravnosti v kněžstvu, proti zneduchovění církví současným "aggior-dementnem" (jak tomu přezdívají někteří katolíci). Boj za návrat posvátna do českého křesťanství. Aby Češi přišli do chrámu i ve dne, nejen v noci (když se pořádá tzv. "noc kostelů").
Dnes jsem byl na procházce po jednom maličkém městečku a tu vidím, že je otevřený místní farní katolický kostel, který byl přede mnou doposavad vždy zavřený. Takže jsem uvítal možnost podívat se dovnitř. Hned na prahu vidím, že kostel je otevřený v tuto hodinu mimo bohoslužby kvůli probíhající opravě. Opravovaly se zřejmě omítky a některé části dřevěného vybavení. Všude v chrámu prach, na podlaze hromádky sutě a pilin. To je samozřejmě v pořádku - nic proti opravě. Kostelní lavice byly přikryty zelenými plachtami. Na jedné, která zůstala poodkrytá, vypovídala tlustá vrstva prachu, jak se v chrámu při opravách prášilo. O to více překvapilo, že jediné, co nebylo přikryto, byl hlavní barokní oltář. Uprostřed veliká olejomalba světce, kolem sochy andělů. Pod oltářní mensou bylo okénko, za nímž se matně rýsovala silueta ležící postavy - vypadalo to jako ostatky světce - ať už symbolické nebo skutečné. Skutečným šokem pak bylo, když při pohledu zblízka na samotnou oltářní desku bylo ke spatření, že se na ní válely nějaké hadry používané při stavebních pracích, uprostřed pilin, hoblin a všelijakého nedefinovatelného smetí tam byly odloženy nějaké nástroje (snad pilka, kleště apod.) na práci se dřevem. Vedle oltáře byl podstavec stejně vysoký jako oltářní deska, který napovídal, že jako druhý bod pro položení prkna sloužil právě oltář... Úcta k oltáři nejen na nule, ale spíše kdesi v záporných číslech. Zde kvetlo aggiornamento všemi barvami duhy.
Můžeme tedy shrnout, co nejbolestněji absentovalo v celé té zemdlené betlémské bohoslužbě, kromě toho, že tu scházela právě ta jiskra, která přeskakuje mezi biblickými řádky a která může zažehnout lidské srdce? Je až s podivem, že je možno hodinu hovořit o Husovi a téměř se ani nezmínit o hlavním tématu, kterým se Hus zabýval a kvůli kterému ho poslali do ohně, - totiž o jeho kritice církve. Možná se tomuto tématu vyhýbají sváteční betlémští kazatelé jako čert kříži, protože by bylo okamžitě celému národu jasné, že naprostá většina toho, co Hus na církvi pranýřoval, je na těle církve v nějaké podobě dodnes, a ne jenom v římsko-katolické církvi, protože tato rakovina úspěšně metastasovala i do církví protestantských. Tam na sebe vzala jiné projevy, ale nemoc je vlastně táž (a je jasné, že přes ekumenismus, modernismus a povrchnost pomalu proniká i do Pravoslaví). Všechny tyto neduhy mají společného jmenovatele: zesvětštění, Biblí tak ostře odsuzované přátelství se světem. Koho by mohl vytáhnout z hlubiny ten, kdo se v ní sám topí? Myslím, že to národ podvědomě cítí, a proto nevěří církvím a jejím kazatelům, kteří dokáží tak uhlazeně a tak dlouho mluvit, aniž by řekli něco podstatného.

Nu, a co jinak viděly stěny Betlémské kaple letošního 6. července?

Kouzelná byla kněžka Lada, která hovořila o odpuštění hříchů a o pokání líbezným hláskem a roztomilým úsměvem televizní hlasatelky zvoucí děti na večerníčka. Pak voskové figuriny uhlazených prelátů. Zdvořilé úsměvy, decentní chování. K tomu stepilé dívky zpívající "liturgické zpěvy" vsedě, nožku přes nožku... Atmosféra proslovů i celé události kdesi mezi schůzí nějaké strany, mauzoleem a papalášským kladením věnce ke hrobu neznámého vojína. Strnule úsměvavé masky obracející se k okolní společnosti s mrazivým pozváním: "Pojďte mezi nás."

Když církve kradou svaté, není pak divu, že jsou takové církve lidu ukradené.

A všechny tyto každoroční slavnostní události pořádá církev, která si Husa sice přivlastnila do svého názvu, ale jinak nemá s Husem vůbec nic společného (to není věc názoru, to je objektivní faktum, protože vznikla až začátkem 20. stol.). Její kněžky by Hus bičem slova zřejmě vypráskal z chrámu, věren tomu, co o vedení bohoslužeb ženami píše Bible. A její eucharistii, kterou na závěr památečného shromáždění v Betlémské kapli tato církev pořádá, by Hus zcela jistě vůbec nepřijal do úst, protože to nebyl žádný protestantský reformátor, za něhož jej protestanti lživě vydávají, ale tradiční křesťan (tradičnější než všichni tři papežové jeho doby dohromady) znající, co je to apoštolská posloupnost a kánony svatých Otců, a že bez zákonné posloupnosti není žádné kněžstvo. Všude dnes samá povrchnost, licoměrnost a klam - a tím se pompézně oslavuje památka našeho bojovníka za pravdu.

Cožpak nechápou, že k osvojení dědictví velikána nestačí dát si jeho jméno do názvu? Proč se alespoň na duševní úrovni (když už je ta duchovní mimo jejich obzor) nesnaží nějak napodobit Husův boj a nepranýřují nešvary a zlořády našeho světa u nás či za hranicemi, padni komu padni? Je zlou ironií, že právě církev, která si dala Husa do jména, je ze všech tou bezkonkurenčně nejkonformnější, nejflexibilnější a nejloajálnější všem režimům. A z událostí docela nedávných: kde byla pravda pro toto "husitské" duchovenstvo, když v rozporu s rezolucí rady bezpečnosti OSN začalo NATO bombardovat civilní pravoslavné obyvatelstvo v Bělehradě? Všichni tihle unylí "husiti" ani nekníkli. Kde byla Boží pravda pro všechny preláty dojímající se pod klenbami Betléma nad "velkým reformátorem", když rozesmátý Clinton (viděl jsem v TV, jak se při tom smál) nechal střílet na pravoslavné křesťany rakety s nápisy "Velikonoční pozdrav"? Kde je ta jejich ekumenická láska, když jsou zabíjeni pravoslavní bratři? Kdo slyšel jejich hlasité protesty, když Albánci v Kosovu (většinou za pasivního "dozoru" mezinárodních sil KFOR) znesvěcovali pravoslavné svatyně a likvidovali křesťanské památky světového významu (dokumenty o tom)? Dá to někdy dost práce zacpávat si oči před pravdou, když ji máte přímo před očima. Ale že měla celá ekumena tenkrát vskutku plné ruce práce, co?

Všude je dnes jen klam, loupež a pokrytectví. Kde je hledání historické pravdy, když katolický církevní historik smete se stolu všechna fakta o účasti římsko-katolického duchovenstva a mnišstva na genocidě Srbů ve fašistickém Chorvatsku za druhé světové války, a jednoho z hlavních vrahů pravoslavných křesťanů, biskupa Stepanice, papež blahořečí? Kde je hledání historické pravdy, když současný mluvčí římsko-katolické církve se vyjádří na kameru v tom smyslu: Hus byl zabit, ale i husité zabili spoustu lidí...? Jako by husitská vojska byla vedena Janem Husem a ne Žižkou a jako by tito husité neodpovídali svými vojenskými akcemi na řádění západních křižáků. Všichni stále překrucují, co se překroutit dá, pravda dostává i dnes na frak. Mám dojem, že dnes stejně jako tenkrát mají pravdu nejraději, když hoří na hranici s nějakým kacířem. Tohle budou členové té historické komise pro zkoumání odkazu Mistra Jana Husa? Tak to se máme nač těšit.

Svaté Cyrila a Metoděje oslavuje v den, který nemá s cyrilometodějstvím nic společného, na mýticky vymyšleném Velehradě církev, s jejímiž pilátníky tito svatí zápasili a která jejich žáky odsud brutálně vyhnala a pak cyrilometodějství a slovanskou bohoslužbu dlouho vyhlazovala, jak jen mohla. Jak jsem již pravil: Všude samý klam. Husův boj za pravdu oslavují samozvaní "husiti" celou tou iluzionistickou stínohrou na pravdu ve falešné Betlémské kapli, ryzost cyrilometodějství se slaví překroucením dějin na nepravém Velehradě v uměle vyfabrikovaném svátečním datu. To je ta "loupež století", krádež svatých, o níž píši. Což to není podvod, když si přivlastňuji ty, s nimiž mne nespojuje historické dědictví, a dokonce se vydávám za následníka těch, jejichž odkaz vůbec nenaplňuji? To je neustálé a opakované pohřbívání svatých.

Ano, i tak by někdo mohl hledět na události v betlémské kapli - jako na každoroční upalování Mistra Jana Husa. Místo koncilních prelátů přikládají na hranici preláti církve tzv. "husitské" své duchamorné projevy, aby na ní spálili pravdu o Janu Husovi na popel. Tak to jsou naše červencové národní svátky. Na Velehradě si papisti každoročně vyženou Cyrila a Metoděje, a den nato se v TV dává letošní grilování odkazu Husova. Vždyť čím jiným je takové výroční flexibilní ohýbání a přetvarovávání (vskutku: re-formace) tohoto našeho posvátného dědictví?

KdEž jsú Boží bojovníci?

--------------
P.S.
Možná je to všechno zákonitý proces. Podobně jako při prvním příchodu Kristově selhalo starozákonní duchovenstvo, tak před druhým příchodem selže duchovenstvo novozákonní. Pak je ovšem moje lamentování zhola zbytečné. Přesto by se však nemělo umlkat. Aby nemuselo volat kamení...









Zobrazit příspěvek č. 719 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2011
Nový film

Cesty Cyrila a Metoděje

Cestopisný film ze Soluně. Vladyka Kryštof o svatých Cyrilu a Metoději.

Starší film, v němž vladyka Kryštof provádí řeckou Soluní po stopách sv. Cyrila a Metoděje.

www.pravoslavi.cz/filmy







Zobrazit příspěvek č. 720 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2011
Z došlé pošty - klamavé ilustrace v Lidovkách

Snaží se katoličtí žurnalisté namočit pravoslavné duchovenstvo do hanby své církve?

Dobrý den,
prosím Vás, proč klamete fotkami, když ke článku o nunciovi (římskokatolický vyslanec Vatikanu) dáváte fotku pravoslavného biskupa???

Připomínám, že 15.2.2010 jste podobně uveřejnili fotku pravoslavného kněze k článku jezuitských mniších, kteří v Berlíně zneužívali více než sto dětí.

Na vedomie:
Pravoslavna Cirkev v ceskych krajinach a na Slovensku, vedenie a vyucujucim Pravoslavnej bohosloveckej fakulty Presovskej univerzity v Presove, vojenskym duchovnym Pravoslavnej cirkvi ako aj zastupcovi Pravoslavnej cirkvi Ciernej hory

S uctou

Mgr. Anton Pazicky

http://www.lidovky.cz/






Zobrazit příspěvek č. 721 jednotlivě

Administrátor --- 7. 8. 2011
Pýchou ochrnulé duše a náš církevní život

6. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení mrtvicí raněného

Ježíš vstoupil na loď a přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města.
9,2       A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy."
9,3       Ale někteří ze zákoníků si řekli: "Ten člověk se rouhá!"
9,4       Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: "Proč o tom smýšlíte tak zle?
9,5       Je snadnější říci `odpouštějí se ti hříchy´, nebo říci `vstaň a choď´?
9,6       Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - tu řekne ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!"
9,7       On vstal a odešel domů.
9,8       Když to viděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.
(Matoušovo evangelium)

Tento úryvek z evangelia láká sledovat při jeho výkladu jinotajnou rovinu a vidět v tom mrtvicí raněném stav lidské duše, která je ochrnulá a nepohyblivá kvůli svým hříchům. Podobně jako ten ochrnulý, nesený na lůžku, i ochrnulá duše sice žije, ale co je to za život? Napůl živá, napůl mrtvá.

Spasitel uzdravuje ochrnulého tím, že mu odpouští hříchy. Přímo je v tomto příběhu demonstrováno, že uzdravení je totožné s odpuštěním hříchů. Stejné je to s lidskou duší. Aby se uzdravila a získávala opět schopnosti, které jsou jí vlastní, musí z ní být nejprve sejmuto pouto hříchů. Jedině Pán Ježíš může uzdravit a osvobodit lidskou duši. Kvůli tomu přišel. To je to, co se zde říká.

Jenže my, kteří jsme v Církvi, se většinou vezeme na zvláštním kolotoči. Jsou nám odpouštěny hříchy skrze svaté Tajiny: křtem, přijímáním Těla a Krve Kristových, zpovědí. Jenže z nějakého důvodu znovu upadáme do hříchů. Je tu nějaká síla, která nás znovu a znovu vtahuje do pasti hříchu. Tou silou jsou vášně. A proto většina asketické tradice Církve, poučení svatých Otců, velká část toho, co bylo vyzkoušeno a ověřeno k duchovnímu uzdravení člověka a co nám Církev předává, je zaměřeno právě na téma: osvobození od vášní, boj proti vášním. Znič vášně a ubráníš se hříchu.

Takže stojí za to, věnovat tomuto tématu pozornost. Podle avvy Doroteje jsou základní vášně tři (už o tom zde dříve hovořili, ale neváhám to opět připomenout). Z těch tří vycházejí všechny ostatní. Jsou to tři síly, které nás stále vlečou a zaplétají do hříchů. Ve staroslověnštině všechny tři začínají na písmeno "S". Jak symbolické! Jsou jako tři syčící hadi: S S S, které omotávají lidské srdce: srebroljubije, slastoljubije a slavoljubije. Do češtiny bychom to mohli přeložit asi jako: touha po majetku, touha po slasti a touha po slávě.

Abychom s nimi mohli účinně bojovat, lépe řečeno - vytnout je z našeho srdce - musíme vědět, kde mají kořen. Ano, všechny tři mají jeden společný kořen, kterým jsou prorostlé do našeho srdce. Tím kořenem je pýcha. Ta všechny tyto tři vášně živí, napájí, posiluje. Podíváme-li se na všechny pozorněji, snadno to pochopíme. O čem je vlastně touha po penězích, po majetku či zištnost? V její podstatě stojí přesvědčení, že máme právo mít více věcí, více pohodlí, více zábavy, více všeho, než díky Boží prozřetelnosti dostáváme. Zištný člověk dochází k nezvratnému přesvědčení, že on si zaslouží mít více, než dostává a než má, a od toho přesvědčení, ba víry, není daleko k loupeži. Vášeň zištnosti totiž ospravedlňuje jakoukoliv loupež. A druhá vášeň - touha po slasti? To je velice podobné předchozímu; jen s tím rozdílem, že jsme přesvědčeni, že máme právo na více zážitků a požitků, že my přece za to stojíme, my nejsme leckdo. Jako by život, který nám Bůh dává a který není naplněn tělesnou slastí, neměl takovou hodnotu, jako život, který si zařídíme sami, i když při tom porušíme třeba všechna Boží přikázání a opovrhneme Bohem zjevenou posvátnou tradici Církve. Za takovým uvažováním se skrývá pocit bohorovnosti, čili opět pýcha. A co teprve říci o třetí vášni - touze po slávě? To už není jen pocit, že si zasloužíme lepší postavení ve společnosti, více úcty, více obdivu od lidí, než je nám dáváno. To je vzpoura proti Bohu, který nám přisoudil to či ono místo na světě a ve společnosti; je to vzpoura proti Boží prozřetelnosti, která vždy pracuje s ohledem na to, co potřebujeme ke spáse. Takový ctibažný člověk vlastně říká: "Kašlu na spásu!" (A myslí tím potažmo Boha.) "Já chci být Bohem! Chci pocty, chci, aby se mi lidé klaněli. Na ničem jiném mi nezáleží!"

Dobrali jsme se tím k logickému vývodu: podaří-li se nám vytrhnout ze svého srdce pýchu a získat pokorné srdce, pak všechny tyto vášně uschnou a odumřou. Jenže zkus to! Pokusí-li se člověk bojovat proti své pýše, zjistí, jak je všechno jeho myšlení prorostlé pýchou, že vlastně nemá žádnou myšlenku, která by nebyla nějak více či méně infikována pýchou. Dokonce i tehdy, když má pokorné myšlenky, zjistí, že je na ně pyšný. Vše je v člověku potřísněno, vše je napuštěno tímto jedem.

A tak se člověk postupně seznamuje se skutečným stavem svého nitra. Zjistí, jak hrozný je jeho stav!, že vlastně umírá. A tehdy pochopí, že bez lékaře je ztracen. A přesvědčí-li se o své nemoci a nutnosti okamžité léčby, dojde mu teprve v plné míře, jak moc potřebuje toho největšího lékaře - Krista. A tady teprve začíná skutečný duchovní život.

----------------

Duchovní život má spoustu úskalí, léček a klamných cílů, o něž se ten úslužný nepřítel vždy pečlivě postará. Jednou ze základních léček, kterou se pokouší náš duchovní život odvést ke klamnému cíli a potažmo k záhubě, je podstrčit člověku falsifikát. Místo duchovního života - hru na duchovní život. Místo pokory - její předstírání. Podaří-li se mu to, pak duchovní život skončí dříve, než začal. Člověk začíná hrát před ostatními divadlo. Naučí se pokorné mluvě (já hříšný, já červ), pokorně se tvářit (každý dokáže nasadit správně zkroušený nebo duchovní výraz), předstírá ctnosti atd. Farizej jako ze škatulky. Ukázkový exemplář - přímo na výstavu. Takový člověk může páchat mnoho dobrých skutků, a jde mu celkem snadno, protože mu při tom pomáhá ďábel, jemuž přece nejde primárně o vnější hříchy člověka, ale o to, aby ovládl jeho vnitřní stav. Duše farizeje (více mrtvá než živá) pak už nepotřebuje Boží blahodať, ale živí se chválou od lidí, oblibou uprostřed svých věrných, projevy či alespoň náznaky uznání či morální podpory. Takové lidi zdravil jurodivý Symeon na ulicích pozdravem: "Ahoj, hlupáku!" Na toto nebezpečí naráží známé poučení pouštních Otců: "Ctnost, o níž se mezi lidmi ví, už není ctností, ale spíše hříchem." Nejhorší však je, když věci dojdou tak daleko, že člověk hraje toto divadlo už nejen před okolními lidmi, ale začne ho hrát i sám před sebou a časem mu uvěří. Takový stav je už neléčitelný. (Jedině Boží zázrak, nebo těžká rána mohou pomoci.)

Když Makárij Veliký hovoří o vztahu pokory k ostatním ctnostem, objasňuje to podobenstvím o velkolepé hostině uchystané pro krále a jeho velmože. Protože všechny pokrmy byly připraveny bez soli (tj. bez pokory), hostitel sklidí místo díků krále jen jeho hněv. Stejně jsou bez pokory marné všechny lidské ctnosti. Není-li přítomna pokora, vstoupí do duše pýcha a s ní sedm běsů, tj. všechny vášně.

Farizej je v Písmu zosobněním pýchy, zbožnosti založené na vnějších a viditelných projevech. Pokora je v Písmu zosobněna v postavách celníků a nevěstek, jejichž zbožnost navenek nestojí za zlámanou grešli, protože je jejich život jedním hříchem za druhým, ale uvnitř jim vědomí jejich neobhajitelně pokleslé zbožnosti přineslo něco, co je vzácnější než všechny vnější dobré skutky: ponížení před Bohem čili pokoru, nedoufání v sebe ale jedině v Boha.

Školu pokory nám uděluje lotr na kříži vpravo od kříže Spasitelova (prý se jmenoval Dismas). Ten lump nemá nic, co bychom mohli považovat za zbožnost. Má jen hříchy. Za sebou život zločince. Ale přece něco: vyznává, že smrtí na kříži přijímá spravedlivou odplatu za své skutky. To dokáže jedině pokorné myšlení, a tato pokora, doprovázená vírou, jej spojuje s Bohem - i bez skutků zbožnosti. Je to zvláštní věc, tahle pokora. Těžko se získává, ale má velikou moc - spojit člověka s Bohem. Bez ní je toto sjednocení nemožné.

Nyní už se stávají pochopitelná ta podivná Kristova slova o nevěstkách a celnících, kteří "vás předcházejí do Království Božího". To neříká Kristus jen těm dávným židům a zloslavným izraelským farizeům, ale i nám (a nesmíme to chápat tak, že nejprve vejdou ti celníci a nevěstky, a potom my hned za nimi; kdepak - oni vejdou a pak se dveře zavřou).

Druhým rozšířeným způsobem falsifikace duchovního života je jiný druh církevní vnějškovosti: prázdné obřadnictví. Lidé pak mají pocit, že k duchovnímu životu stačí objednat si moleben (pobožnost), panychidu... Stačí si stoupnout v chrámu na všenoční (lze takto prostát celou dlouhou bohoslužbu a myšlenky nechat bloudit po světě, nebo se opájet výkonem pěveckého sboru a na Boha si skoro ani nevzpomenout). Ve skutečnosti jsou všechny tyto obřady jen prostředkem, přispívajícím a pomáhajícím duchovnímu životu člověka. Falsifikace duchovního života vykonáním pouhého obřadu nastává tehdy, když z bohoslužby učiníme pouhé pořádání nějaké církevní akce. Lidé mohou být spokojeni: Na službě jsem pobyl, vše jsem vykonal, jak se náleží... Je-li místo duchovního a církevního života věřícímu podstrčeno pouhé vykonávání obřadů (jak si to dogmatizovali v západní církvi: ex opere operato), je to ve skutečnosti duchovní hubení člověka; zabíjí to spoustu křesťanů.
Přes veškerou snahu liturgistů se zdá, že současná pravoslavná církev má v této oblasti jakýsi dluh při práci s tímto tak důležitým tématem, jakým je duchovní zapojení křesťana do chrámové bohoslužby. V tradičních národních církvích je více méně zakonzervován stav, k němuž se dospělo v posledních staletích: bohoslužbu slouží duchovenstvo, za laiky vykonává jejich úlohu pěvecký sbor; přítomným věřícím je souzeno trpně službu odstát. Tato pasivní účast na liturgii vede v současnosti ke zkracování bohoslužeb, protože ne každý je takovým hesychastou, aby to dokázal vydržet dlouho a soustředit se. Tam, kde se používají "líbivé" harmonizované nápěvy (např. ruský moderní chrámový zpěv), se to sice zprvu pěkně poslouchá, ale vydržet to více než dvě hodiny už bývá problém. Neudržitelnost takového stavu si však už částečně uvědomují v Rusku i v Řecku, když místy zapojují všechen lid do zpěvu (recitace) Vyznání víry a Otčenáše (v Řecku i do zpěvu Axion estin; v některých řeckých monastýrech trvají starci na tom, aby se každý mnich zapojil do bohoslužby, když na něj přijde služba v chrámu). Druhou cestu zkoušejí pravoslavné církve na západě, které se pod vedením akademických liturgistů (např. otec A. Schmemann) pokoušejí o jakýsi návrat do dob prvního tisíciletí. Jenže při současné mentalitě lidí vyznívá tato liturgická archeologie nezřídka dosti uměle a nefunkčně (např. zařazování některých trebů - svatby či křtu - do sváteční liturgie může být přínosem na malých farnostech, kde se všichni dobře znají; na větších farnostech to působí rušivě a indiskrétně). Zavádění staronových liturgických forem může navíc způsobit, že více se přítomní soustředí na vnější podobu toho, co se v chrámu děje, než na modlitbu a duchovní obsah. A při tom jednoduchou (ale už ne tak pohodlnou a dráždivě novátorskou) cestu k zapojení všech přítomných do bohoslužby máme přímo před nosem: společná modlitba a zpěv všech přítomných, jak si to pro Čechy a Moravany přál sv. vladyka Gorazd (podle východoslovenského a zakarpatského příkladu). Stačí na jeho odkaz navázat, aktualizovat a rozšiřovat jej.
A konečně jiným stále se rozšiřujícím způsobem falsifikace církevního života je, když nad modlitebním rozměrem nedělní návštěvy chrámu převládne tzv. "společenství" (tímto pojmem se většinou myslí setkání farníků, posezení po liturgii, popovídání, pohoštění apod.) "Společenství" je vhodné a potřebné, ale když se posezením za prostřeným stolem a všelijakým světským povídáním stráví více času než liturgií v chrámu, pak tušíme, že něco je špatně.

S pokušením vnějškovosti je nutno v církvi stále bojovat, jinak církevní život ztrácí svou duchovní sílu. Pak nám ďábel snadno vyrazí z rukou zbraně, které proti němu od Církve máme. Pastýři by se měli snažit prohlubovat duchovní účast věřících na posvátném bohoslužebném dění, a nikoliv jen o vnější lesk, líbivost a estetický zážitek z bohoslužby, čili o to, čemu někdy říkáme "kulturnost", přičemž obsah tohoto pojmu v oblasti církevní hudby nemá daleko ke "koncertu" a od modlitby může být velice vzdálen. Cíle bohoslužby jsou duchovní, nikoliv psychické ani kulturní.

------------------------------

S pýchou byl vždycky problém, ale dnešní lidé - to je extra problém. Spočívá v tom, že všichni jsme v pýše odmalička vychovávaní. Myšlení naší civilizace je založeno na člověkostřednosti - "Vše pro člověka!" zní slogan naší civilizace. Nezní to špatně, že? Jenže v praxi to znamená, že celá ta člověkostřednost je ve skutečnosti jen službou lidskému egoismu. V tom jsme vychováni a je velice těžké najít v sobě tolik morálních sil, abychom tyto principy našeho myšlení přemohli. Vždyť všichni máme do svého uvažování zabudováno sebeoceňování (tj. vysoké hodnocení svých schopností), kritické shlížení na ostatní a závist. To jsou tři bájeslovní slonové, kteří nesou celý náš vnitřní zploštělý svět, jemuž kvůli horizontální povrchnosti schází duchovní vertikála; ti tři sloni stojí na obrovské želvě lidského ega, která pluje jedovatým oceánem smrti, až dopluje do hořícího jezera...

Kvůli tomuto stavu současných lidí se dnes tak špatně daří církevní dílo. Všude přítomná pýcha a slepota nedovolují růstu lásky. Všichni jsme tím postiženi. Nejbolestněji se však slepota pochopitelně projevuje na nás, na duchovenstvu a mnišstvu. Vztahy mezi bratřími občas připomínají setkání dvou úplně stejně postižených malomocných; jeden chytne druhého svýma leprovatýma rukama pod krkem, lomcuje s ním a křičí na něj: "Podívej se na sebe, jak vypadáš! Vždyť jsi posetý vředy, jsi prostě hrozný, koukej se sebou něco dělat!" Je to skutečně zarmucující, když právě duchovní, kteří jsou pro věřící poslední nadějí a měli by jim být příkladem, mají-li je duchovně léčit a napravovat, jsou sami zachváceni pýchou, duchovní slepotou, sebestředností, ctibažností, urážlivostí atd.

V Písmu jsou Ježíšova slova, která by měli mít všichni duchovní a mniši povinnost číst každý den (a možná ne jednou): "Jak můžeš říci svému bratru: `Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,´ a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra" (Mat 7,4-5; Luk 6,42; čte se to v sobotu po všech svatých, ale kdyby se kalendářní tradice mohla trochu upravit, pak bych hlasoval proto, aby se z toho učinilo jedno z nedělních čtení).

Jedním ze znamení pýchy je podle ruského kazatele Dimitrije Smirnova, když se lidem kolem sebe snažím stále sdělovat své názory a stále o nich kde koho přesvědčovat. Podobným příznakem je mít na každého nějaký názor a hodnocení, ke každé osobě se vyjadřovat... Naše nitro tak často připomíná spíše natlakovaný papiňák, než místo klidu a míru, který bychom měli kolem sebe šířit. (Mluvíme a mluvíme a vůbec se při tom nestaráme, jestli to našeho posluchače zajímá, co si o kom myslíme. Jak často dáváme různé rady, o něž však nikdo nežádal? Odpovídáme na to, na co se nás nikdo neptal.)

Upřímně, kdo z nás nikdy nebyl v situaci, kdy chtěl vytahovat bratru z oka třísku? A kdy zplodil tento úmysl něco dobrého pro bližního nebo pro církev? Obávám se, že nikdy. Ovládá nás pýcha, a proto nemůžeme pomoci ani sobě ani druhému člověku ani církvi.

--------------------------

Pýchu je potřeba neustále v sobě vyhledával a vytrhávat, podobně jako zahradník hledá plevel a vytrhává jej, dokud je malý, protože až bude mít hluboké kořeny, už se ho nezbaví. Stejně tak lékaři hledají mikroskopem bacily a snaží se infekci likvidovat, dokud těch bacilů není příliš mnoho (parafrázuji přirovnání starce Paisije Svatohorce). Protože tomu, kdo nebojuje s pýchou, se nemůže dařit žádná oblast duchovního života. Vše, co dělá v asketickém duchovním životě člověk, který neodporuje své pýše, všechny jeho poklony, půsty, modlitby a jiná námaha, nepřibližují k Bohu, ale právě naopak. Dokonce i plnění Božích přikázání, činí-li to člověk zmítaný pýchou, nejenže nepřibližuje k Bohu, ale právě naopak - vzdaluje ho od Něho.

Igumen Nikon Vorobjov (+ 1963) psal: Nejdůležitější vlastností nového člověka je pokora, bez níž dokonce i splnění všech přikázání nejenže nepřibližuje člověka k Bohu, ale činí z něj nepřítele Božího, protože není-li přítomna pokora, pak je nutně přítomna pýcha. A pak všechny ctnosti shoří.

Ct. Isák Syrský: "Odměna (čili duchovní plod, účast na nebeském království) pochází nikoliv od ctností ani z asketické námahy, které konáme, ale z pokory, která se rodí z ctností a práce." Z toho lze vyvodit zdrcující závěr: "Pokud nás všechny naše ctnosti a námahy či askeze nepřivedou k pokoře, tak jsou nám úplně k ničemu." Bez dosažení pokory je všechno marné a zbytečné - i život se pak stává nenaplněný, ba v jistém smyslu zbytečný.

Jsou tedy vnější formy potřebné? Bohoslužby, asketické skutky, skutky milosrdenství a naplňování Božích přikázání? Samozřejmě. Účast na bohoslužbě je potřebná. Stejně tak i skutky milosrdenství, navštěvování nemocných atd. Všechno ale zaleží na klíči, v němž to činím. Hovořím o klíči ve smyslu hudebním. Jsou různé hudební klíče (např. houslový, basový atd.), jimiž začíná řádek s notami. Můžete mít stejný notový zápis, ale když vyměníte klíč, který stojí před nimi, výsledná melodie se tím může úplně změnit. Noty zůstaly tytéž, ale klíč změnil melodii, kterou vytvářejí. Lidské skutky, to jsou noty. Jenže jestli ty samé skutky budou vytvářet bohumilou melodii nebo ďábelskou kakofonii, záleží na tom, jaký klíč před tyto noty dáte, čili v jakém duchu tyto skutky konáte. Jedním klíčem je pokora a úplně jiným klíčem, který může stát na počátku a od něhož se odvíjejí všechny naše snahy, může být pýcha.

-------------------

Pravidelně přicházejí různé zprávy o slavnostních událostech v církvi, duchovenstvo rádo oslavuje všelijaká výročí s velkou okázalostí. Vzpomněl jsem si nad jedním církevním, reprezentativně vypraveným časopisem přeplněným skutečnou horou barevných fotografií z podobných pompézních událostí, jak v dobách vladyky Gorazda věřící oceňovali na pravoslavné církvi právě skromnost duchovenstva, střízlivý ráz pravoslavného církevního dění (hesychastickou terminologií bychom řekli: niptický charakter církevního života). To byla pro lid nejvýraznější odlišnost pravoslavných kněží od římsko-katolických prelátů.

Je vlastně zajímavou skutečností, že poučení svatých Otců o pokoře převážně nejsou zacílena na nevěřící, ale právě na věřící, ba co dím, v naprosté většině nikoliv na laiky, nýbrž přímo do řad duchovenstva a mnišstva. Pompa je nebezpečná, protože se může snadno stát projevem pýchy, a podle svatých Otců se z neléčené pýchy člověk může snadno zbláznit. A tak mne napadlo, že bychom si my, duchovní, měli dávat velký pozor, abychom se z veškeré té pompy nakonec úplně nepomátli. Aby se hlavním motivem nestala služba lidské chvále. Nebyl by to první případ v dějinách, kdy se služba Bohu začne naprosto nenápadně překlápět do služby člověku, práci pro lidskou chválu, která pak dokáže skrytě ale tvrdě vytlačovat službu Bohu. Služba člověku, resp. snaha zalíbit se lidem (csl: čelověkougodije) je dle praktických zkušeností největším nepřítelem služby Bohu.

Kromě okázalosti a pompy má služba člověku ještě jednu podobu - a ta je snad ještě horší než pompa. Je to (dnes rostoucí) tendence řídit se v pastýřské práci tím, co má u věřících úspěch a přináší jejich chválu a uznání. Přeložil jsem do tohoto kontextu pár řádků z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:
Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (čelověkougodije). Je potřeba si na to dávat veliký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby ji chválili. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?

Všichni duchovní lidé varují tím nejsilnějším způsobem před největším pokušení duchovenstva - sloužení lidem, tj. snaze zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem právě opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.

Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále sledovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se ním nenormálního děje. On však nevidí nic.

Mějte na paměti, že Krista nechali ukřižovat farizeové, právě tito "duchovní lidé", kteří se tolik snažili o lidskou chválu. Na kříž ho spolu s nimi poslali zákoníci, přísně a pečlivě dodržující každou literku - ne však kvůli Bohu a kvůli svému svědomí, nýbrž kvůli pochvale od lidí. Pamatujete na farizeje, jak se chovali? Na křižovatkách ulic se chodili postavit a tam zvonili na zvonečky - a žebráci přibíhají a belhají se k nim a farizej jim slavnostně a velkolepě rozdává almužny. Všichni to pozorují a vzdychají úctou: "To je ctnostný člověk!" Jak lehko tomu lze podlehnout a stát se nikoliv služebníky Božími, ale sluhy ďábla.

Chraň nás Bůh, abychom dovedli Pravoslaví k těmto vnějším formám. Ony jsou užitečné jen do té míry, do jaké slouží duchovnímu, vnitřnímu, skrytému lidskému konání. To je ta činnost, která se vykonává v komůrce srdce (Mat 6,6).
Jak často se duchovní pastýř více než tradicí Církve a kánony či svým svědomím, které mu zpočátku ještě říká, co by pro věřící bylo duchovně nejužitečnější, raději nechá vést myšlenkou: "Co chtějí věřící?" Dělá pak to, co jim vyhovuje, a naopak nečiní to, o čem tuší, že věřícím nebude vyhovovat. Zbývá otázka: "Kdo vlastně vede koho? Pastýř ovečky, nebo ovečky pastýře?" A další otázkou je: "Kam ho vedou, kam se společně sunou?"

Jak svůdná je to past na pastýře: řídit se tím, co má u lidí úspěch, co kolem něj shromáždí stádečko oddaných... Jenže to ještě nevidí, jak hrozné to vezme konce. Takový pastýř si neuvědomuje, že už nevede lidi k Bohu, ale k sobě. A to nemůže pro ty, kdo se toho účastní, dopadnout dobře. Stává se, že ti, kteří se z toho prostředí včas nezachrání útěkem, budou poznamenaní na celý život (pokud to vůbec duchovně přežijí).

-------------------------

Nuže, zpět k boji s pýchou. Hovořili jsme výše o Božích přikázáních. Ač to může někomu znít absurdně - nejsou tu pro to, abychom je všechny bezezbytku a dokonale splnili. To totiž ani není možné. A pokud se někomu zdá, že to dokázal, je oklamán ďáblem. Příklady svatých nás vedou k tomu, abychom se vždy považovali za ty, kteří porušili všechna přikázání (a jestli některá přikázání nepřestoupili skutkem, tak v myšlenkách; a konec konců některá přikázání člověk skutkem neznectí jen proto, že k tomu vlastně neměl vhodnou příležitost).

Hlavní smysl přikázání tkví v tom, abychom se při neustávající snaze je splnit stále usvědčovali z toho, že to nedokážeme. A protože tato přikázání jsou vlastně základními obrysy toho, co bychom mohli nazvat normálním stavem člověka, musíme si přiznat, že náš vnitřní stav je hluboce nenormální - čili nemocný. Nebudu-li léčen, zahynu na věky. A zase pár řádků od Alexije Osipova:
Proto Otcové tvrdí o nebezpečí navenek zbožného života: Kdo se nenutí k plnění přikázání, nekaje se, že všechny porušil, ten při pouhém vnějším asketickém způsobu života, při vnější církevnosti (navštěvování bohoslužeb), pěstuje v sobě namyšlenou sebedůvěru (samoměnije), klam, nadutost.

Co je to vlastně ta vnějškovost? Spoléhání, že nás zachrání pouhé chození do chrámu, náležité zachovávání půstů, drmolení modlitebního pravidla (ratatata) - hlavně toho přečíst co nejvíce. To vše vede k nadmutosti, vysokému mínění o sobě, ctižádosti a nakonec k pýše. Takový člověk se vidí stále dokonalejším a svatějším. Při tom samozřejmě bude jiným o sobě stále říkat: "Já, hříšný. Jsem červ a ne člověk." (Ale zkuste vy o mně říci, že jsem červ, a ještě uvidíte, co takový červ dokáže :-)

Vnější církevní život, bez následování evangelia, bez pozornosti vůči svému nitru, bez pokání, bez donucení se k plnění přikázání - to vše rodí domýšlivost a pýchu a za ní zákonitě následuje odpadnutí od Krista. Ne vnější. Jaké tedy? Skryté. Vzpomeňte si: Kdo ukřižoval Krista? Celník? Lotr? Cizoložnice a nevěstky? Nikoliv. Ti navenek nejzbožnější! Velekněží (tj. biskupové), zákoníci (tj. teologové), farizeové (tj. igumeni a archimandriti) - církevní elita. To není jen tenkrát, ale tak je tomu pro všechny doby. Proč poslali na kříž Mesiáše zrovna ti, kteří ho jako první měli rozpoznat, přijmout a vyznávat ho? Kvůli pýše. Mínění o své spravedlnosti. Pamatujte na slova farizeje: "Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tento celník." To je to, co nás odděluje od Krista. Pýcha - to je smrt. A vše pramení z vnějškovosti.
Kolik z nás se každodenně modlí tuto modlitbu "svatého otce našeho" farizeje jerusalemského: "Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tento." Místo Ježíšovy modlitby ji promíláme v mysli téměř celodenně s takovou péčí a energií, že kdybychom se takto modlili pravou Ježíšovu modlitbu, už jsme svatí. Jak se modlíme tuto farizejskou "modlitbu"? Přezíravým postojem k druhým, namyšleností, sebedůvěrou, všemi myšlenkami, v nichž usvědčujeme druhého z nepravostí nebo z omylů, prostě vším uvažováním, jímž se stavíme nad druhého člověka, poměřujeme jeho skutky a soudíme je. A "soud můj spravedlivý jest", protože JÁ jsem přece lepší než tento x (x=celník, hříšník, kolega, soused, kněz, přítel, nepřítel...)

Takhle tedy vypadá klinický obraz farizejství, pýchy, sebeklamu - stav naší nemoci, pro níž nutně potřebujeme Krista jako jediného lékaře, který nás ještě dokáže uzdravit, abychom touto rakovinou duše nezahynuli na věky.

Církev všechny zve na hlubinu duchovního života. Vzepřeme se lstím, které nám nepřítel klade na cestu: vnějškovosti, předstírání, domýšlivosti, a bojujme s pýchou, která v nás hlodá. Těmito způsoby můžeme účinně zasáhnout proti vášním, které nás jinak znovu a znovu strhávají do hříchu. Pamatujme na zkázonosný řetězec, který nás stále hrozí omotat, spoutat a odvléci z cesty k Bohu: Vnějškovost rodí domýšlivost. Domýšlivost zrodí pýchu. Pýcha porodí odpadnutí od Boha.









Zobrazit příspěvek č. 722 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2011
Kupte si: poustevníkův sen

Chorvatsko inzeruje na prodej "poustevníkův sen" - dva pusté ostrovy s chrámem a pramenem sladké vody

Inzerát: prodá se dvojice malých ostrovů v Adriatském moři: Oruda a Palacol. Takové sdělení se objevilo 4. srpna v rubrice nemovitostí na "NEWSru.com".

Na území Orudy, která má výměru 36 ha, je umístěn malý dům, chrám a také olivovníkové háje s prameny sladké vody. Na ostrově Palacol, jehož výměra je pouhé 4 ha, se nachází byzantská pevnost, kterou je možno restaurovat. Předběžná cena ostrovů - 5,8 mil. Euro.

(No, nekupte to!)

Dříve se o ostrovy zajímal movitý kupec - britský byznysman, miliardář, pilot formule-1 zvaný "Berni". Ale když se dozvěděl, že si tam nebude moci postavit vilu, ztratil o koupi zájem.

P.S.
Takže, milí poustevníci, dostavte se na aukci a můžete přihazovat. Poustevnictví dnes, holt, není zrovna levná záležitost.







Zobrazit příspěvek č. 723 jednotlivě

Administrátor --- 15. 8. 2011
Zpráva z církevního ústředí

Zesnul o. schiarchimandrita Silvestr (Vajlo)

V neděli 14. srpna t.r. v ranních hodinách zesnul v Praze ve věku 47 let schiarchimandrita Silvestr (Vajlo), duchovní správce Pravoslavné církevní obce v Příbrami. Poslední dny života strávil v modlitbách ve své kelii. Tělo zesnulého se nalézá v kryptě chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze. Čtení z Písma svatého a modlitby za zesnulého zde konají duchovní Pražské pravoslavné eparchie. Pohřeb bude v úterý 16. srpna v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice od 9°° hodin, kdy započne archijerejská Božská liturgie sloužená metropolitou Kryštofem, archimandritou Sergijem, archimandritou Kosmou a dalšími duchovními. Poté budou následovat pohřební obřady a uložení těla zesnulého do hrobu v pravoslavném oddělení Olšanských hřbitovů. Věčná paměť!
                                                                ústředí




Zobrazit příspěvek č. 724 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2011
Pozvánka do Hrubé Vrbky

Památka sv. Gorazda

POZVÁNKA

Důstojní otcové, bratři a sestry, přátelé, dovoluji si Vám připomenout dříve zaslanou pozvánku na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se uskuteční ve dnech 2. - 3. září 2011.
Letos v září si připomeneme také 90. výročí od monašského postřihu a biskupského svěcení našeho světitele.

Program bohoslužeb:

V pátek 2. září:
20 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií

V sobotu 3. září:
8 hod.: jitřní bohoslužba s Akathistem ke sv. Gorazdovi
10 hod.: Božská Liturgie

Občerstvení v pátek i v sobotu zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 27-mi postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili. Duchovní otce prosím, aby si s sebou přivezli liturgické stichary, roucha červené barvy budou připravena.


Na setkání se těší
biskup Jáchym



Zobrazit příspěvek č. 725 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2011
Nový soubor v sekci pravoslavných filmů

Sv. vladyka mučedník Gorazd - archivní záběry vystříhané z televizního filmu

K 90. výročí biskupského svěcení sv. Gorazda II., jímž byla obnovena autentická pravoslavná cyrilometodějská církev v Čechách a na Moravě jsme připravili krátký sestřih dobových filmových záznamů.

Na pravoslavi.cz/filmy





Zobrazit příspěvek č. 726 jednotlivě

Administrátor --- 30. 8. 2011
Atkualita - z ústředí

Pomník otci Nikolaji Ryžkovovi

Pomník otci protojereji Nikolaji Ryžkovovi, který působil jako pravoslavný duchovní v Praze a v Karlových Varech na počátku 20. století, byl slavnostně odhalen a posvěcen u chrámu svatých Petra a Pavla v Karlových Varech ve čtvrtek 25. srpna 2011. Z bronzu jej vytvořil sochař pan Sergij Byčkov. Vévodí mu vysoký osmikonečný pravoslavný kříž, neboť právě kříž Kristův provázel životní pouť otce Nikolaje při jeho nelehké, ale obětavé službě pravoslavným Čechům v Praze a převážně ruským lázeňským hostům v Karlových Varech. Pro svoji věrnost pravoslavné víře a jejímu duchovnímu dědictví byl dokonce za první světové války zatčen a odsouzen k trestu smrti. Jen díky milosti Boží nebyl rozsudek vykonán a otec Nikolaj se mohl po ukončení války vrátit s podlomeným zdravím do své vlasti, kde krátce na to zemřel.
Panichydu za otce Nikolaje Ryžkova a následné svěcení Památníku vykonal vikář Moskevského patriarchy arcibiskup Marek spolu s otcem protojerejem Nikolajem Liščeňukem, přestavitelem Duchovního zastupitelství Moskevského patriarchátu v Karlových Varech. Ještě před zádušní bohoslužbou a svěcením vystoupil metropolita Kryštof se svědectvím o požehnaném duchovním působení otce Nikolaje mezi pravoslavnými Čechy. Zmínil se také o vzpomínkách jeho dcery sestry Ariadny na hromadné přijímání pravoslavné víry českých starokatolíků v pravoslavném chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Dále také promluvil arcibiskup Marek a zástupce hejtmana Karlovarského kraje pan Mgr. Jaroslav Borka. Události se zúčastnil také osobně primátor Karlových Varů pan Petr Kulhánek, generální konzul Ruské federace v Karlových Varech pan Sergej V. Ščerbakov, vladyka Juraj, arcibiskup michalovsko-košický a mnoho dalších duchovních osob a představitelů společenského a kulturního života z České republiky, Slovenska a Ruské federace. Na konec se všichni přítomní odebrali k reliefu, který otec Nikjolaj Ryžkov zhotovil k poctě cara Petra Velikého pobývajícího v Karlových Varech v letech 1711-1712 a umístil jej na stěnu pod oltářní část chrámu.
                                                                              ústředí


Zobrazit příspěvek č. 727 jednotlivě

Administrátor --- 7. 9. 2011
Pravoslavné informační fórum

Byl spuštěn nový pravoslavný server pro sdílení informací

Pravoslavné informační fórum slouží k výměně praktických informací v rámci České pravoslavné církve. Zde můžete nabízet či hledat nabídky služeb, prací, věcí. Informovat o akcích či žádat o pomoc. (Toto fórum neslouží k teologickým diskusím.)

Fórum sídlí na adrese: info.pravoslavi.cz

Pro prohlížení fóra nemusíte být nikterak evidováni, ale pro vkládání příspěvků je nutné se zaregistrovat (viz vpravo nahoře). Je to zcela snadné. Po vyplnění formuláře a zadání vaší e-mailové adresy vám přijde aktivační mail a v něm je webový odkaz, na který pouze kliknete a můžete pak po přihlášení přispívat. Jednodušší už to být nemůže :-) Vaše e-mailová adresa nebude nikde uveřejněna a nebude nikomu poskytnuta.








Zobrazit příspěvek č. 728 jednotlivě

Administrátor --- 16. 9. 2011
Zpráva z ústředí - panychida


Modlitby za oběti letecké katastrofy u Jaroslavle a teroristického útoku v New Yorku

Zádušní bohoslužbu - panychidu za oběti letecké katastrofy u Jaroslavle a teroristického útoku v New Yorku sloužil metropolita Kryštof s duchovenstvem v neděli 11. září 2011 na náměstí před chrámem Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze 3 Na Olšanech. Vladyka Kryštof ve své promluvě zdůraznil, že věřící lidé mohou dnes již pouze modlitbou duchovně přispět obětem zmíněných tragedií. Připomněl také, že padající New Yorkských mrakodrapy srovnaly se zemí pravoslavný chrám. V jeho troskách záchranáři nalezli ikonu svatého Mikuláše, jemuž byl chrám zasvěcen. Pravoslavní věřící ji dodnes uctívají jako zázračnou relikvii. Bohoslužeb se zúčastnilo několik set věřících pravoslavných i jinoslavných, mezi nimiž byl i patriarcha Církve československé husitské ThDr. Tomáš Butta a český vynikající hokejista pravoslavného vyznání Jaromír Jágr.

Věčná paměť tragicky zesnulým.

ústředí












Zobrazit příspěvek č. 729 jednotlivě

Administrátor --- 17. 9. 2011
Ze zpráva

V ulicích Paříže je nyní zakázáno se modlit.

Městské úřady přijaly zákon, určený k ochraně sekularismu na veřejných místech. Proti porušujícím má policie nyní právo použít i sílu.

http://www.facebook.com/jinezpravy.cz


Zobrazit příspěvek č. 730 jednotlivě

Administrátor --- 26. 9. 2011
Šamani, duchové a pět dogmat pohanské víry

Kam kráčíš, člověče? Víš, co hledáš? Co učiníš se svým životem?

K tomu psaní mne dovedlo nedávné čtení jednoho článku, v němž sympatický člověk, populární umělec, hovoří o prostém životě, o tom jak drží půsty a jak žije v souladu s přírodou. Pak jsem se přes všechny ty internetové propojence a propletence dostal až k videozáznamům jeho přednášky a záznamu rozhovoru s jeho přítelem a nakonec i k dalším souvisejícím videím. Z toho, co oba dobří lidé prezentovali, se nakonec vyklubalo něco, co mne přivedlo usednout a pustit se do sestavování těchto řádků. Tolik úvodem a na vysvětlenou.
Na veřejnosti publikované učení jednoho známého českého herce, který spolu se svým přítelem režisérem dokumentárních filmů jezdí do Peru a do Amazónie za tamními indiány (a šamany). Nechci je jmenovat, protože bych nerad, aby to se to, co bych k tomu rád řekl, přeneslo na osobní úroveň. Onen herec na mne působí dojmem dobrého a příjemného člověka, navíc je to bezesporu duchovní osobnost. Snaží se propagovat jednoduchý a přirozený způsob života, vysvětluje, že se lze léčit půsty, - to vše jsou příjemné aspekty jeho veřejného působení, které je nutno ocenit stejně, jako jeho duchovně-kritický pohled na civilizaci. Těžko bychom se však shodli, co se týče duchovní podstaty či půdy, z níž jeho učení a postoje vyrůstají. Tou je totiž pohanská duchovnost v její nejtvrdší podobě, šamanismus, komunikace s duchy atd.

Vždy, když se setkám s podobnými nositeli pohanské čili tzv. přirozené duchovnosti, uvědomím si hlouběji, než obvykle, od čeho nás Kristus přišel osvobodit. Kvůli čemu Spasitel vlastně přišel. Jak nemocná je celá přirozenost člověka, který už není vlastními duchovními silami schopen vymanit se z duchovní pavučiny tohoto světa, neboť bez Krista jakýkoliv pokus o duchovní život končí v pasti padlých duchů nebo ve zničení lidské osoby formou nirvány.

* * *

Kdo jsou to padlí duchové? Ano, dnešnímu necírkevnímu člověku je potřeba objasnit, o koho se vlastně jedná, když hovoříme o těchto duchovních inteligencích, protože starobylé označení "démoni" či "běsové" už zní ne zcela srozumitelně (nehledě na to, že české pohádky jsou plné roztomilých - v podstatě dobráckých - čertíků, nemotorných či popletených a opelichaných ďáblíků, kteří v nějakém polorozpadlém mlýně neškodně mastí karty, či sice zlých a mazaných satanášů, kteří jsou už relativně nebezpeční, ale na českého hloupého Honzu prostě nemají, natož pak na vysloužilého vojáka a jeho Káču. Takže načrtněme si raději realističtější obrázek těchto duchovních bytostí. Nejprve poznámku k jejich označení "padlí", ano říkáme o nich, že jsou to padlí andělé. To znamená, že byli svrženi ze sféry neomezenosti, nekonečna a svobody, a byli uvězněni v tomto světě čili vesmíru. A tím světem nyní nemyslím jen jeho materiální dimenzi, ale i jeho duchovní rozměry. Ať už je vesmír jak chce rozlehlý a pro nás nepředstavitelně veliký, je vždy omezen a je to pro tyto čistě duchovní bytosti vězení. Všechny duchovní rozměry a světy, které jsou jimi obývány, totiž nejsou ve skutečnosti nekonečné, ale jsou - stejně jako vesmír, k němž patří - ohraničené (byť je jejich velikost v porovnání s lidskými měřítky nesmírná, pro duchovní bytosti, které už jednou poznaly nekonečnost, jsou vězením).

Jejich uvěznění tedy netkví v rozlehlosti či těsnosti tohoto vězení, což by bylo ostatně z hlediska duchovního trochu ošidné kritérium, ale především v jejich oddělení od nekonečna. Podobně jako v naší společnosti známe trest odnětí svobody, tj. oddělení od svobody, tak jsou i tito duchové odděleni od nebe (samozřejmě máme na mysli duchovní nebesa), což především znamená jakýsi druh oddělení od Stvořitele. Samozřejmě, vše, co jest, je vždy nějakým způsobem spojeno se svým Stvořitelem, ale rozhodující je míra tohoto spojení, neboť ta určuje míru plnosti bytí a života každé bytosti. Této plnosti lze dosahovat jen ve sjednocování se Stvořitelem v lásce, což je určením člověka. Se Stvořitelem je spojen i kámen, ale člověk není povolán jen k takovému pasivnímu přijímání daru existence, který Bůh všemu dává, ale k činné odpovědi na tento dar, tj. aby na lásku odpověděl láskou.
Démoni přijímají Boží dar pasivně jako kámen, protože ve své pýše tento dar odmítají, ač jsou na něm závislí. Tento vnitřní existenční konflikt je podstatou jejich zloby. A čím vyšší je démonická inteligence, tím uvědomělejší je vzpoura a odmítnutí odpovědět Bohu láskou, a tím potažmo větší je zloba takové bytosti a stupeň jejího ponoření do "smrti zaživa".
Tedy čím intenzivněji se spojujeme se Stvořitelem a čím větší část naší bytosti je účastna té činné odpovědi na Boží dar života, tím více se blížíme plnosti existence a potažmo nesmrtelnosti. A nezaměňujme dlouhověkost s nesmrtelností. Padlí duchové jsou sice dlouhověcí, ale nejsou již nesmrtelní. Jejich věk sice překračuje lidské představy a jakoukoliv běžnou lidskou zkušenost, ale tyto bytosti mají svůj počátek a budou mít i svůj konec, a ony to vědí.

Ve smyslu bezpočátečnosti je věčný jen Jediný Bůh. Všechny ostatní bytosti, byť i ty nesmrtelné (tj. např. andělé), mají svůj počátek a tudíž nejsou věčné. Na druhém konci může omezit dobu trvání jakékoliv osoby (duchovní i lidské) smrt, která může být buď tzv. první, či tělesná neboli částečná (tj. v případě člověka zemře jen část jeho složené bytosti - čili tělo; v případě démonů je první částečnou smrtí jejich svržení s nebe) nebo věčná, tj. zemře celá bytost (ta může v plnosti následovat až po posledním soudu). Věčná smrt se stala údělem padlých andělů, kteří jsou čistě duchovními bytostmi, a proto oddělení od Zdroje života zasáhlo celou jejich bytost; již nyní jsou zasnoubeni této věčné smrti a kvůli své pýše, jež se stala součástí jejich bytosti, proti tomu nemohou a nechtějí nic činit.

Kdežto u člověka, který je bytostí složenou, zasáhlo oddělení jen jednu složku - tělo. Člověk je kvůli hříchu prvostvořeného Adama podroben smrti tělesné, a to, oč nyní běží, je jeho záchrana před smrtí věčnou, která nad člověkem získá moc, když smrt vstoupivší do těla, ovládne i duši, a podaří se definitivně oddělit od Boha i ji. A tomu se snaží všemožně napomáhat padlí andělé. Tyto duchovní bytosti, které se kdysi dávno svobodně rozhodnuly oddělit se od Božského Dárce svého života, čímž si samy z pýchy zvolili smrt, jsou nyní nositelé duchovní smrti. Jejich zloba sílí tím, že vědí, jak se jim krátí čas. ("Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá." Zjevení Janovo 12,12)

V duchovních sférách, patřících k tomuto našemu padlému světu, tedy panuje pýcha, zloba, spolu s nesmírnou inteligencí těchto bytostí, jejich mnohatisíciletými zkušenostmi a zároveň jistými možnostmi, které vyplývají z toho, že v duchovních rozměrech padlého světa jsou doma (lze-li toto vězení nazývat domovem). Tyto bytosti jsou ochotny komunikovat s člověkem, vést ho, učit ho, dávat mu nějaké částečné duchovní poznání či jakési duchovní dary. To vše působí na člověka okouzlujícím dojmem. Zvláště na člověka moderního, který prožívá radost, že je z materialistického světa vyveden na duchovní úrovně, a je uchvácen již darem poznání pouhého samotného faktu, že mimo materialistický svět jsou tu duchovní dimenze. Dětinskost lidí odkojených naší povrchní civilizací je tak naivní a to uchvácení je tak veliké, že je ani nenapadne ptát se, co je to za duchovní úrovně, kam se dostal, a jestli ty duchovní bytosti jsou dobré či zlé a kam ho vlastně vedou. Důležité přece je, že je to duchovní! A tak se stane, že v tomto nadšení se člověk povolně nechá zcela odzbrojit, poslušně jde, kam ho jeho učitelští duchové vedou, a neptá se na nic.

* * *

Od obvyklého způsobu práce padlých duchů s člověkem je odvozeno pět hlavních "dogmat" pohanského náboženství, která jsou předávána těmito duchovními bytostmi těm, kteří se jimi nechávají učit. Těchto pět základních článků pohanské víry nyní ve stručnosti probereme.

1.

Hlavní dogma, s nímž se setkáváme všude, kde působí inspirace padlých duchů, zní asi takto: "Nerozlišuj dobro a zlo. Buď klidný, vše je vlastně dobré. A jestli se ti něco zdá být zlé, tak to prostě znamená, že to nechápeš. Čím více se staneš zralým a duchovním, tím více budeš chápat, že zlo neexistuje. Takže raději rozlišuj zralost a nezralost. Není hřích, je jen nevědomost atd."

Člověku, který s nadšením přijímá takové učení a otevře se mu, jsou tím hned na samotném počátku této duchovní cesty odebrány prostředky a schopnosti k identifikaci těchto bytostí. Je docela zajímavé, že přesně toto první pohanské dogma, které vyznávají všichni nadšení neo-pohané, někdy v devadesátých letech pronesl v jakémsi novinovém interview tehdejší údajně hlavní český satanista. I on pravil, že satan prý vlastně není zlý, a že se nesmíme na věci takto dívat, že je to vlastně jen síla přírody apod.

Všiml jsem zvláštní věci. Český nadšenec pro amazonský šamanismus nepoužije slůvko "zlo" dokonce ani pro takové duchovní zločiny, když někteří šamanové "pro zábavu" (jak doslova pravil onen režisér) škodí či zabíjejí svou magií lidi (samozřejmě, ani on takové jednání neschvaloval a uvedl, že jiní - tj. ti údajně dobří - šamani se zlými šamany vedou boj). Není-li však zlo pojmenováno a usvědčeno, pak to znamená buď hlubokou nevědomost či stav oklamání nebo skutečnost, že jakési semínko zla se už ujalo a klíčí v lidské mysli. Tady už nelze přehlédnou, jak se padlí duchové mění myšlení člověka; diagnostikujeme jakési ochromení mysli duchovním jedem. Stejně bychom mohli ohodnotit i způsob, jak tito lidé vysvětlují některé tragické události, při nichž zahynou spousty lidí (např. tsunami, jak to bylo zmíněno v konkrétním rozhovoru se zmíněným režisérem). I takovou tragédii odmítl tento (jinak velice příjemný a duchovní pán) pojmenovat jako něco zlého. Prohlásil cosi v tom smyslu, že si ti lidé prostě tento úděl sami vybrali. Byla to prý jejich volba. Před tím, než se narodili, tak si zvolili těžký osud (silný duch si prý hledá náročnou cestu).
Z hlediska křesťanství budeme zřejmě vnímat tuto lhostejnost k utrpení konkrétního člověka (která je ostatně jedním z typických jevů v pohanských národech, např. v Indii) jako fatální nedostatek konkrétně se projevující lásky a milosrdenství, soucitu se slabými. Do základů křesťanství je vetknuto volání člověka, aby následoval Boží lásku k lidem, jak ji ukazuje Ježíš Kristus např. v podobenství o milosrdném Samaritánu (pohanská náboženství jsou tam výstižně zobrazena v postavách kněze a levity, kteří si nevšímali zraněného a trpícího člověka; Lukáš 10,25-37). Je hezké poslouchat pohanské báje o kosmické lásce a o abstraktních zážitcích mystické lásky ke všemu stvoření, ale nemá-li to svůj výraz v konkrétním životě a pro případy lidí, kteří kolem nás trpí a potřebují naši lásku, není tu ve skutečnosti žádná láska. Láska ke všemu, ale bez milování bližního a pomoci konkrétnímu trpícímu, je klam. Křesťanství neochvějně trvá na tezi: "Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí" (1. Jan 4,20). Tato křesťanská pravda je založena na křesťanské zkušenosti s Boží láskou, jak píše apoštol Jan: "Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat" (1. Jan 4,11). U všech našich svatých Otců vidíme tuto zkušenost s Boží láskou a její projevy milováním trpících lidí.
Křesťan, který z Bible od miláčka Páně Jana ví, že "Bůh je láska," se nemůže nechat oklamat řečmi o harmonii s vesmírem či o tom, že čaroděj má hlubší chápání jsoucna. Křesťan ví, že kde není láska a pokora, tam není ani žádné hlubší poznání ani pravda ani skutečná věčnost. Bez velké lásky k bližnímu je veškerá spiritualita jen démonický klam.

2.

A tím se dostáváme k dalšímu "dogmatu" pohanství, a tím je reinkarnace. V té či oné podobě. Víme, že víru v reinkarnaci nelze ani konkretizovat jako nějaké učení, protože se v různých pohanských duchovních směrech vyskytuje v širokém spektru podob, z nichž některé si vzájemně odporují, aniž by se mohl vysledovat nějaký přibližně shodný názor na to, co je vlastně to, co se má jakoby převtělovat. Jaká část člověka by měla putovat z těla do těla? O tom jsme zde však už přemýšleli jinde.

Podstatné je, že idea reinkarnace v praxi působí proti duchu lásky k člověku. V teoretických rovinách to není tak zřejmé, ale v praxi je to "do očí bijící". Již jsem zmínil běžné obrázky trpících v hinduistické Indii, k nimž se chová pohanské okolí s pozoruhodnou nevšímavostí (může se tam s tím setkat každý turista); vždyť proč jim vlastně pomáhat?, utrpení je prostě jejich "karma". Žádná lidská tragédie není vlastně nic, kvůli čemu by bylo potřeba se vzrušovat. Ten člověk se přece "narodí znovu". Soucit je tu možný jen na abstraktní rovině, např. obecně nad lidskou nevědomostí, ale co je to vlastně za soucit? Stejný obecný "soucit" mohu mít i s topící se mouchou. I takový soucit se zvířaty, provázený současně nezájmem o lidské trápení, je v hinduistickém světě nezřídka k vidění.

I u našich svatých se jistě setkáváme se něčím, co by se dalo nazvat soustrastí se zvířaty, ba i rostlinami či dokonce tzv. neživou přírodou. Jenže vždy se tento vztah k přírodě radikálně odlišoval od vztahu k lidem, protože člověk je Boží obraz. Kristus jde v evangeliu tak daleko, že do pomoci trpícím vkládá hloubku uskutečňování vztahu k Bohu - prohlašuje, že lásku a milosrdenství prokazované trpícím přijímá, jako by bylo prokazováno Jemu samotnému, ba jde ještě dál - přikládá této lásce takovou moc, že právě tato láska k trpícím má rozhodovat o věčném osudu člověka na posledním soudu (Matouš 25,31-46).

Dnes bych si však chtěl povšimnout jistého vedlejšího ale symptomatického jevu. Víme dobře, jakou úlohu sehrála Darwinova evoluční teorie (ve své původní podobě už zcela opuštěná, posléze do nekonečna modifikovaná v různé verze evoluční teorie, pro něž se přes usilovné hledání nikdy nenalezly toužebně očekávané důkazy, a která je mnohými střízlivě uvažujícími vědci již považována za neprokazatelnou a zřejmě mylnou). Byla to teorie evidentně silně podporovaná z duchovních sfér, která se rozšířila jako blesk a byla obdařena přímo magickou přitažlivostí pro padlý stav lidské civilizace. Tato nikdy neprokázaná hypotéza se stala vůdčí ideologií duchovní cesty západní civilizace v 20. století. Jejím cílem bylo předhodit lidskému rozumu vysvětlení, jak mohl život vzniknout bez Boha (vznik světa a života byl totiž do té doby hlavní oporou, jinak už navrtané a kolísající, křesťanské víry v západní společnosti, srdcem se již odklánějící od víry v Ježíše Krista). Darwinismus byl přesně tím, co potřebovala západní civilizace k dokonání svého odpadnutí od křesťanství.

Podobnou ideologickou úlohu dnes plní víra v reinkarnaci při převádění moderních materialistických lidí do pohanství. Vysvětluje lidský život a osudy tak, aby bylo možno se obejít bez obtížné myšlenky na Boží soud, bez ideje odpuštění hříchů a uzdravení padlého lidství, a zároveň snižuje vědomí odpovědnosti za dar jedinečného lidského života. To vede naše omezené a snadno oklamatelné lidské myšlení, které nemá osobní zkušenost s věčností, k závěru, že klokotat ve vězení těchto duchovních světů je vlastně v pořádku, a tudíž že spása, tak, jak o ní hovoří křesťanství, je nesmysl. Oběť Spasitele na kříži a jeho Vzkříšení se pak nutně jeví buď jako církevní mýtus, nebo cosi tak absurdního, že se nad tím ani nepřemýšlí, a nebo (a to je právě dnes časté) jako personifikované vyjádření přírodních sil a cyklů roku čili jako jedna z mnohých pohanských bájí. Tím se pohanství snaží (bez ohledu na historické podklady křesťanské víry) vstřebat do sebe samotné jádro křesťanství.
Na určení člověka a na možnost jeho spásy má mexický čaroděj krajně skeptický pohled; o lidech praví: "Nemáme žádný účel..."
Jenže právě nedostatek tisícileté osobní duchovní zkušenosti spolu se zavržením zjevení základních duchovních pravd v Bibli (která může onen zmíněný nedostatek kompenzovat), způsobují, že člověk si přestává uvědomovat základní princip své bytosti. Tento princip je dán cílem lidské existence, definovaným při stvoření člověka. Tímto cílem je nesmrtelnost a spojení s Božskou věčností (to je to, čemu říkáme v naší řeči věčná blaženost). A na tom se zakládá princip štěstí lidské bytosti, kterým je pokoj. Člověk dokud bude člověkem, bude stále hledat pokoj, a ničím menším, než je věčný pokoj, se lidská duše nespokojí. Teprve dosahováním pokoje začíná skutečná tvůrčí činnost člověka. Tento pokoj není ani leností, ani spánkem, ani mdlobou, natož smrtí. Je to vrcholný tvůrčí stav lidského ducha. Všechna muka lidského ducha jsou přímo či nepřímo spojena s tím, že nedochází pokoje. A stav pekla je pochopení, že jsem pokoje zbaven navždy a že jsem promarnil unikátní příležitost pokoje dosáhnout. Proto je z křesťanského úhlu pohledu vize reinkarnace vlastně stejně hrozná jako představa pekla, neboť (a o tom celá idea reinkarnace v své podstatě je) člověk nedochází pokoje. Stav nepokoje je základní kvalitou padlých duchovních sfér. Trýznivou absenci pokoje maskují lstivé bytosti samolibostí. A tento stav toto rozšiřují padlí duchové na všechny, kteří s nimi spojují svou duši, a tak peklo polyká další a další potravu z lidského světa.
Duchovní vězení a stav oddělení od Stvořitele a od věčnosti, resp. věčného pokoje a tím i od nekonečnosti a nesmrtelnosti, se projevuje způsobem myšlení padlých duchů, kteří ztratili schopnost chápat věci týkající se stvoření světa. To se ukazuje na tom, že buď vůdčí padlý duch prohlašuje sám sebe za stvořitele světa či za hlavní sílu přírody apod., nebo na tom, že prostě tito duchové nechtějí na základní ideje stvoření pomyslet a hovořit o nich. Ptejte se šamanů na otázku: "Proč byl stvořen svět?" nebo "Jaké důvody měl ten, kdo ho stvořil, ke stvoření?" "Jaký cíl a úmysl měl ten, kdo stvořil svět a člověka? Podle jakého předobrazu stvořil člověka?" To jsou přece základní otázky po smyslu světa a lidské existence. Vždy lidé kladli tyto otázky. Co od šamanů uslyšíme za odpověď? Co jim o tom duchovné sdělili? Ti poctivější budou mlčet. V nejhorších případech se dozvíme, že svět je vězení pro padlého člověka, který prostě "nějak zapomněl" na to, že je vlastně bůh, a že všichni ti přírodní duchové chtějí člověku vlastně pomoci osvobodit se z tohoto vězení (ďáblovu lež o Bohu, který lidem nechce dopřát, co by mohli a měli mít, což jim rád a ochotně chce dát "přítel had", ostatně známe z prvních stránek Bible). V jiných případech vám odpovědí budou jen bajky pro děti nebo uhýbání. V těch řečených bajkách často najdeme zdeformovanou a hodně zploštělou (a zbavenou svého hlavního smyslu) biblickou zprávu o stvoření světa a člověka, která byla v dávných dobách rozšířena po celém lidstvu a tudíž tvoří alespoň některé její rysy společné vědomostní dědictví lidstva.
3.

Třetí článek pohanské víry pojednává o vztahu člověka s přírodou. Obsahem tohoto dogmatu bývá lež o člověku i o přírodě. Člověk je většinou představován tak, jako by nebyl o nic více než nejlepší součást přírodního (tj. zvířecího, rostlinného a nerostného) světa, ba někdy ani to ne. V jiných případech je ukazován jako bojovník, který má obstát v nelítostném duchovním světě a získat tím moc, stát se někým mocným, kdo je napojen na "prasílu" a harmonizuje s vesmírem. Nebo má používat "čarodějné techniky ke krocení síly, která provází vše živé ve vesmíru" a jako bojovník lovit poznání. (Citace je z autentického výroku mexického šamana.)
Často je padlými duchy líčen vesmír a duchovní svět jako místo nelítostné, bez soucitu a dobra, kde obstojí jen silní - takové je vidění světa z jejich perspektivy a z jejich stavu mysli (je to naprosto opačná perspektiva, než pohled na svět očima Božího zjevení; vzpomeňme, jak se v biblické zprávě o stvoření světa při každém stvořitelském aktu opět a opět opakuje: "A bylo to dobré."

Když čaroděj nebo šaman vzhlédne vzhůru a snaží se dohlédnout co nejvýše, až k nejvyššímu Bohu, nikdy tam nahoře není schopen uvidět to, co tam vidí tak samozřejmě křesťan. Pohan tam v nejvyšších duchovních výšinách vidí všechno možné, jenom ne milujícího Boha. Démoni totiž nad pohanem vytvoří strop, skrze nějž na nebe neprohlédne. Ten strop je i jejich vlastním stropem, je to strop jejich duchovního světa, padlého světa. Oni Boha už vidět nemohou, protože se kdysi rozhodli ho nevidět. Pohan Boha vidět nemůže, dokud je pod vlivem padlých duchů, protože mu ho nedovolí vidět. A tak tam vidí buď jen nějakou neosobní sílu či energii, nebo tam vidí nejvyšší démonickou bytost, která je zcela odcizena čemukoliv, co by se dalo nazvat láskou. Člověk je jejímu srdci zcela lhostejný, pohrdá jím (začne se o člověka zajímat jen, když se začne pozvedat k Bohu; jinak je pro ni lidstvo hračkou, které škodí z pouhé zlomyslnosti; lidi se snaží strhnout do své záhuby hlavně proto, že ví, jak je Bůh miluje). Proto mexický šaman používá takováto slova, když učí své žáky o této "nejvyšší síle" a vyzývá je, aby ji oslovili (myšlenka nestačí, musí se to říci nahlas) a stanuli pak tváří v tvář "nekonečnu": "Není to pro slabochy, nebude to odpovídat na vaše snažné prosby -- /..../ se to na vás z vysoka. Jste tomu šumafuk." (Bylo tam slovo, které jsem nechtěl zde citovat, tak jsem je vytečkoval; nejspíš si je přibližně sami domyslíte.)"
Proč jsou to tak duchovně škodlivé názory? Především proto, že je to lež a každá lež je v duchovním životě smrtící, zvláště je-li to lež o tom, kým je člověk. Člověk není Bohem stvořen ani jako pouhá součást přírody, ani jako bojovník krotící sílu a lovící poznání, ani jako autokratický vládce vesmíru. Od čeho se pak má odvíjet duchovní život člověka, který neví, kým je?

Proč není člověk samovládcem? Protože sám je závislým na Bohu. Proč není bojovníkem, který potřebuje ulovit to, oč mu na duchovní rovině jde? Protože člověk potřebuje získat Boha, a Boha nelze ulovit. Proč není součást přírody? Protože byl stvořen jako její správce, pastýř a zachránce, a k tomu musí být nad ní a nikoliv v ní.

I v této oblasti nalézáme u pohanů známky změn myšlení, které vlivem působení cizích duchů přestává rozlišovat. V čarodějnických knihách se např. píše: "V duši (bojovníka) jsou si všechny věci rovny -- lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu." Zarážející je zvláště ztráta schopnosti vidět osoby, místo nich je tu už jen neosobní "síla". A dále za tou údajnou totožností "lidí, zvířat, předmětů a přírodních jevů" je možno vidět výše zmíněné pouhé pasivní přijímání života a existence bez aktivní odpovědi Bohu láskou, jak je to typické pro neživou přírodu a pro démony. Toto vidění věcí se evidentně přenáší i na člověka, který je pod vlivem padlých duchů.

Pohanská lež identifikaci člověka s přírodou je pro něj destrukční stejně jako zcela opačný názor, s nímž přišlo západní deformované křesťanství vnímající člověka jako samovládce, neomezeného pána nad veškerou přírodou, kterou může beztrestně (a s Boží požehnáním) znásilňovat, vysávat a drancovat.
Tento názor vedl k teologickému ospravedlnění průmyslové revoluce, v jejímž základu bylo mj. brutální zacházení se zvířaty (např. celé městské osvětlení v Londýně původně svítilo na velrybí tuk a pro všechny stroje to bylo zpočátku jediné mazivo; bez masakrování těchto zvířat by tenkrát nebyl průmysl), k likvidaci přírodních zdrojů (např. vykácení evropských lesů, od těch dob nemáme v Evropě skoro žádné opravdu velké stromy), devastaci přírodního prostředí. Tento duch západního křesťanství nás přivedl k dnešnímu základnímu vědeckému paradigmatu: vědě je dovoleno vše, není žádná oblast, která by byla pro vědecké bádání z principu nedotknutelná, neomezované poznávání je samo cílem, nic nesmí být tabu, a možnost zneužití dosažených poznatků vědu obecně nezajímá (současné chabé omezování pokusů o klonování člověka nemá ani smysl brát vážně). Jestli je člověk neomezeným pánem nad přírodou, pak věda je pro lidstvo nový bůh. Konec konců, mluvit proti vědě je už dnes svého druhu rouháním.
Vývoj (či spíše duchovní úpadek) Západu se mnohým lidem samozřejmě příčí a reagují na to překlopením do opačného extrému, a tím je smetení člověka z jakéhokoliv trůnu a jeho plné zasazení do přírodního světa; jenže tím to nekončí. Ve všech těchto názorových směrech vidíme, že tu nejde jen o přírodní život, ale o spoutání myšlení člověka, které je opředeno pavučinou víry v přírodní božstva (viz dnes už běžnou ekologickou proklamaci o Matce Zemi, bohyni Gája). Lidé se v rámci "návratu k přírodě" mají znovu naučit komunikovat s přírodou, čili s přírodními duchy, naslouchat jim, vstoupit do jejich světa a začlenit se do něj.
Herec, jehož zmínil na počátku, vyprávěl, jak naslouchá kamenům, které s ním hovoří a do každého ucha mu prý říkají jiné věci. Překvapilo mne, jak v jisté euforii nad tím, že lze slyšet slova vycházející z kamene a co vše je možno se od nerostu dozvědět a jak je vše kolem nás plné inteligence, se nikterak zvlášť nepozastavuje nad tím, kdo k němu vlastně z toho šutru mluví. Jsme všichni vzdělanými lidmi, a tak přece víme, že kamen je nerost, který sám nemá takové schopnosti. Jenže když jde o řešení duchovní situace, pak nám všechno naše vzdělání není k ničemu. Proč současní lidé nejsou schopni analyticky zkoumat základní duchovní jevy?

Je to podobné, jako když vzdělaní lidé dnes už vůbec nepřemýšlejí nad tím, proč třeba samotný člověk je schopen přemýšlet. Už od školních let je totiž materialistickým vzděláním ovlivněno jejich uvažování tak, aby brali jako hotovou věc, že je to kvůli neuronům v mozku a že myšlenky jsou elektro-chemickým produktem tohoto tělesného orgánu, který vlastně produkuje myšlenky tak nějak podobně, jako játra vylučují žluč. A tak je mezi námi již relativně málo lidí, kteří si uvědomují, že myšlení je především schopností lidského ducha a práce tohoto ducha se následně odráží na tělesných projevech mozku.

Ten, kdo tohle chápe, pak samosebou chápe, že pokud kámen hovoří, tak to není žádná přírodní schopnost křemene, ani žuly, ba ani mramoru, ale je to projev nějakého ducha. Čili projev padlého anděla tedy démona, který tam "bydlí". Křesťané to dobře znají ze své historické tradice. V životech prvních křesťanů se často objevují zmínky o tom, že když křesťané byli vojáky předvedeni před kamenné modly a byli nuceni obětovat pohanské oběti těmto bohům, tak to odmítli a místo toho se tam modlili k Ježíši Kristu, a z kamenů se začaly ozývat hlasy, někdy úpění, jindy rachot, či různá slova. Kamenné modly pukaly, drobily se na kusy a démoni z nich prchali před jménem Kristovým. (Pohanští kněží pak měli na křesťany vztek, protože je brali jako konkurenční "nepřátelské šamany", jejichž cizí duchové porazili zdejší "domácí" duchy.) To byl jeden přece ze základních prvků ranně křesťanského hlásání: "Neuctívejte kámen, neklaňte se modlám, neslužte pohanským bohům, neboť bohové pohanů jsou démoni." Křesťanství od samotného svého počátku učilo, že člověku se náleží klanět se jedinému Bohu - Stvořiteli všech a Spasiteli. Celá dvě tisíciletí tyto skutečnosti všichni křesťané znali, ale dnes přišla doba, kdy důvěřiví lidé opět přikládají ucho ke kameni se svým naivně zvědavým: "Haló, je tam někdo?"
Šamanské pohanství se tváří, jako by určení člověka bylo v naslouchání a potažmo poslušnosti duchům přírody. A to je z hlediska křesťanství obludná lež. Člověk má podle Bible panovat na přírodou. Ale ne ve smyslu, jak si to vyložilo západní křesťanství, které obsah pojmu "pán" naplnilo tím, co líčil Kristus, když hovořil o "zlém správci", tj. svévolném, bezohledném, kořistnickém, jemuž jde jen o sebe a nestará se o blaho těch, nad nimiž má moc. Ve smyslu biblickém výrok o "panování člověka nad přírodou" znamená spravovat v lásce, je to pojem pro odpovědného pastýře (je to úloha v jistém smyslu kněžská). A především nutno uvést, že ve smyslu svatootcovského výkladu těchto biblických textů svěřuje Bůh tuto moc člověku, který dokáže nejprve panovat sám nad sebou, čili je schopen opanovat se, zkrotit své vášně, zdržet se hříchu. Dodnes vidíme kolem svatých lidí, že se kolem nich mění příroda a divoká zvířata se jim sama přicházejí klanět a sloužit jim, a neubližují nikomu.

Podle Božího zjevení hledí celá příroda na člověka a očekává od něj svou záchranu (Římanům 8,19-21), protože člověk je Bohem stvořen jako bytost složená z nehmotné duše a materiálního těla, jako někdo, kdo může přivádět k Bohu celé stvoření, jestliže nejprve přivede ke sjednocení s Bohem sám sebe. Jenže k čemu je pro přírodu užitečný člověk, který je sám pouhou součástí přírody? Jak může někoho vytáhnout z vody ten, kdo se sám topí? V konečném důsledku tedy člověk, který rezignuje na své Bohem mu určené postavení nad přírodou, z něhož ji má láskyplně spravovat, stává se neužitečným sobě i přírodě a přes všechny ty úžasné pocity a vize jednoty s kosmem a přes své zážitky propojení všeho se vším stal se zklamáním všech nadějí, s nimiž k němu příroda vzhlíží.

4.

Dalším bodem praxe šamanských duchovních nauk, nad kterým by měl duchovně soudný člověk zbystřit, je naprosto otevřeně přiznávané používání drog. Není tak podstatné, jestli jsou to drogy takové či onaké, zda jsou návykové či nenávykové atd. Podstatné je, že démoni k tomu, aby vstoupili do bližšího kontaktu s člověkem, potřebují k tomu od člověka nějaký "zvací akt". Tím může být spáchání těžkého hříchu či prostě velmi zlého skutku, podstoupení magického obřadu, nebo to lze provést chemickou cestou (a nové technologie právě vymýšlejí ještě elegantnější způsoby).

V případě toho, co provádějí šamani v Amazonii (a v Mexiku a jinde), nelze používání drog k dosažení změněného stavu vědomí zamaskovat ani takovými slovy jako např. "používání rostlin učitelek". Tzv. "učitelská rostlina" je stále jen drogou. Každá droga jiným způsobem mění vědomí a má svého démona a tomu démonu otevírá vstup do lidského nitra. Každý démon provádí s člověkem trochu jiné věci, ale všichni jsou zlí. Některé drogy destruují rychle člověka i po fyzické stránce, jiné drogy jsou zacíleny jen na otevření duchovního kanálu do lidského vědomí. Jenže taková droga je jak telefonní linka, která vede na předem určené místo. Tak i ten duchovní kanál má jeden konec hluboko zapíchnutý ve vědomí člověka, který drogu přijme, a druhý kanál je přesně u toho démona, který je touto drogou spojen. A ten získá drogou přístup do lidské mysli a může se v ní zachytit. Spojení je navázáno. U některých drog se to projevuje i na fyzické úrovni návykovostí, u jiných je to jen čistě duchovní záležitost. O to hůře je rozpoznatelná. Důkazem trvání "navázaného spojení" je vyjádření čarodějů, že svým úsilím "zkrotili (sílu rostliny), a to až do takové míry, že si člověk uchová mnohé schopnosti vyvolané požitím rostliny i za normálního stavu". Od té chvíle démon mění myšlení člověka, otevírá ho "novému poznání" a opřádá ho sítěmi svého duchovního světa (v naší duchovní terminologii tomu říkáme církevně-slovansky "prelesť" čili stav duchovního klamu).
Není příliš poctivé, když šamani říkají např.: "Droga ti dá odpověď na každou otázku", protože všichni vědí, že ve skutečnosti komunikuje s tazatelem duch, s nímž je droga spojena. Takový způsob vyjadřování šamanů zřejmě patří k duchovnímu stavu klamu.
Po "duchovním zasvěcení" drogou, jak píší čarodějové, "svět už pak nikdy není tím, čím býval předtím. Stává se místem, kde je možné naprosto vše -- jenom ne zbavit se následků svých činů". Povšimněme si, prosím, že křesťanství působí na člověka zcela opačně: nechává vám svět takovým, jakým byl, protože pro řešení vztahu ke Stvořiteli nemá žádný význam měnit člověku vnímání světa, naopak předčasné otevření takového duchovního zření působí kontraproduktivně, protože odvádí pozornost od toho, co je nejdůležitější; na druhé straně křesťanství přináší člověku to, co nemůže dát pohanství, protože to nemohou dát démoni, ale jedině Bůh - odpuštění hříchů, tj. zbavení zkázonosných následků zlých skutků.

Je zajímavé, že ač si na jedné straně indiánští čarodějové na základě svých mystických vizí dobře uvědomují, že s lidským vnímáním může být nepředstavitelně manipulováno, tak se na druhé straně (podle mého názoru) dost málo obávají, že je i s jejich vlastním vnímáním manipulováno více, než si vůbec dokáží představit. Kdyby si to uvědomovali, pak by - myslím - rozhodně nepoužívali drogy při své duchovní cestě hledání pravdy. Jenže to by si nesměli myslet, že jsou to oni, kdo mají nad drogou moc (což si mimochodem v jisté fázi drogové zkušenosti myslí všichni narkomani).
Pozoruhodné u šamanů je běžné užívání tabáku, které je všeobecně známé. Prostě šamani bývají kuřáci. Další duchovní zajímavostí bývá obřadní okuřování tabákovým dýmem, který šaman vyfukuje z úst na drogu, kterou připravuje pro toho, jemuž chystá "zasvěcení". To snad ani nepotřebuje komentáře, stejně jako skutečnost, že někteří šamani (Mexiko) přidávají do vařící drogy krev toho, pro koho droga připravována.
A co říci na průvodní jevy, jimiž působí "rostlina učitelka" na svého žáka: zvracení, průjem, křeče apod.? Lidská bytost, disponující ještě zbytky své prazákladní moudrosti, dává skrze elementární tělesné instinkty najevo, že drogu nechce, že to není pro člověka dobré, ale už je to marné. Jakoby ten duch, který se skrze drogu s člověkem spojuje, kladl jakýsi důraz na ponížení a zlomení člověka, zničení jeho důstojnosti, aby "zapomněl, že je člověk" (jak popisuje působení drogy jeden slavný čaroděj).

"Zasvěcovaný" musí před svým "zasvěcením" souhlasit s tím, že mu bude špatně, bude zvracet, možná se bude někde válet ve svých výkalech. Nebo že ze sebe v opojení strhá šaty, bude pobíhat někde nahý, bude při tom výt, štěkat, kokrhat a kdo ví co ještě. Co se asi musí stát s myslí člověka, aby usoudil, že tudy vede cesta vzhůru, že toto je cesta k Bohu, který učinil člověka tak krásného důstojného? Další otázkou je, jestli si zasvěcovaný vůbec přeje nějaké setkání se Stvořitelem. Nevyměnil v hloubi svého srdce možnost spojení se Stvořitelem, po kterém touží každá lidská duše, za nabídnutý příslib magicky získaného poznání? Není mu zasvěcení do skrytých rozměrů stvoření dražší, než přiblížení se k Bohu? Není za otevřením se šamanismu pouhopouhé prahnutí po moci, na kterou ďábel loví lidi? Vždyť faustovská touha po poznání získaném za každou cestu (ať už je to cesta magie či cesta tzv. vědeckého bádání) je vlastně jen formou touhy po moci. V představách neočištěných lidí totiž poznání dává člověku moc, vládu, povyšuje nad ostatní "nevědomé". (Ostatně i v čarodějnických knihách amerických šamanů se píše: "Vědění je moc.")

To jsou přece tři základní dušehubné vášně: žádostivost majetku, žádostivost slasti a žádostivost moci, z nichž nejhorší je právě ta poslední, která člověka nikdy neunaví a dokáže se nejlépe maskovat a může vypadat dokonce i jako ctnost či altruismus. A všechny jsou napájeny z jediného zdroje - pýchy. Magie nečiní nic jiného, než že pracuje s těmito vášněmi jako se silami, které mají obrovskou sílu jak v pozemském světě tak ve světech duchovních. Křesťanská duchovní praxe se zakládá na nemilosrdném ničení těchto tří vášní v srdci člověka.
Mimochodem, často se setkáváme s námitkou, že je moderního člověka nedůstojno klanět se např. ikonám a vůbec něčemu se v křesťanském chrámu klanět. Ale zvracet v šamanově doupěti, pít jeho lektvary, nad nimiž zpívá s cigaretou v puse jakousi nesrozumitelnou písničku, pak se válet v křečích, ležet polomrtvý spoustu hodin, to přijde mnoha současníkům zajímavé.
5.

A jsme u dalšího pohanského dogmatu, které zní imperativně: "Nikdo mi nesmí nic přikazovat! Nepřípustná je jakákoliv hrozba, protože to je manipulace a nátlak na člověka!" Je to dogma diktované lidskou pýchou, která bývá vzpourou proti službě Otci a vede pravidelně do nejhlubšího otroctví nepříteli. To sice nemusí Zápaďané (vychovaní bez kontaktu s autentickým křesťanstvím) chápat, ale přesto - jak neuvěřitelně naivní od nich je, když i vysoce vzdělaní lidé říkají: "Nikdo mi nesmí nic přikazovat," i když by sami mohli sami odpovědět otázkou: "Ani Bůh?"

Jak daleko od křesťanského ducha je takové pyšné a vůči Bohu se vzpínající uvažování! Jako by Bůh stvořil člověka jen proto, aby ho pak omezoval. Vždyť Bůh člověka učinil jako svobodného a jeho svobodu stále úzkostlivě ctí. Jedině svobodným dodržováním přikázání se může člověk zalíbit Bohu. Když jde o spásu, tak se i Boží láska zastaví před svobodou člověka, který mu vždycky může na jeho pozvání říci: "Jenže já nechci." Bůh násilím ani manipulací do nebeského království nikoho na řetězu nepotáhne. To je přece z Bible tak jasné, že už to jasnější být ani nemůže.

Co je vlastně špatného na desateru přikázání: např. nezabiješ, nepokradeš...? Co je špatného na hrozbě instruktora v autoškole, který vás učí: "Pojedeš-li rychle do zatáčky, zabiješ se?" Ach, ti zlotřilí manipulanti v autoškolách, místo aby dali svým svěřencům svobodu jezdit si, jak rychle chtějí, tak jim stále něco přikazují a něčím jim hrozí! Pryč s nimi! Už žádné autoškoly! Ať žije svoboda!
Pokud Ježíš Kristus "vyhrožuje" posledním soudem, pokud říká: "Běda vám, kteří...!", pokud Bible praví o hrozné možnosti věčné záhuby a hořícím jezeru, pak to přece není manipulace, ale varování matky, která říká dítěti: "Věř mi a nesahej na horkou plotnu!" Cožpak člověk opravdu musí okusit peklo, aby uvěřil, že existuje? Konec konců nikoho donutit nikdo nemůže. Ani Bůh nezavřel Adama a Evu v ráji jako v kleci, ani Spasitel nikoho k ničemu nenutí. Ani žáka v autoškole nemá instruktor ve svých spárech napořád - jakmile dostane řidičák a sedne si do svého bouráku, může na to šlápnout a vysmát se z plna hrdla všem instruktorům, kteří se ho pokoušeli zmanipulovat, aby nejezdil rychle do zatáčky (doufejme, že si na tento finální triumf své pýchy nevezme nikoho do auta k sobě a zabije se jen on sám).
K té pyšné sebedůvěře, která naše současníky vede do náruče pohanských kultů, patří i takřka neomezená důvěra v to, co bychom mohli nazvat přirozená duchovnost člověka. Pouze křesťanství ví, že tato přirozená duchovnost (stejně jako duchovnost přírodní) je duchovností poškozenou lidským pádem. Jsou to už pouhé zbytky původní duchovnosti prvostvořeného člověka, zbytky zdeformované a poničené vášněmi a hříchem. Tato duchovnost již nemůže člověka osvobodit, ale v případě, že jí bude nekriticky důvěřovat, povede jej do ještě hlubšího duchovního poškození. Pohané to asi nebudou chápat, ale materialismus není ještě to nejhorší, co může člověka potkat, a není tím dnem, kde pád člověka může skončit.

Tak to bylo pět základních článků pohanské víry, které skládají onen pentagram, jenž člověka přivádí do otrocké služby vůdčímu padlému duchu.

* * *

Teď už bych chtěl svoje rozmýšlení pomalu směřovat k závěru. Možná bylo kvůli stručnosti nebo nedostatku pravého duchovního poznání dost povrchní. Leč nechtěl bych se rozloučit ještě bez jednoho srovnání křesťanské a šamanské spirituality. Pro křesťanskou duchovnost je typickým jevem, že není nikterak závislá na mystických zážitcích. Její primární tok se děje tím nejobyčejnějším každodenním způsobem: pěstováním víry a vztahu k Bohu, rozvíjením láskyplné oddanosti vůči Ježíši Kristu, vedením kajícího života podle Božích přikázání, prohlubováním modlitby, upřímnou účastí na bohoslužbách a svatých Tajinách, dodržováním pravidel praxe církevního života, trochou studia… Hlavním rysem křesťanského života je snaha uskutečnit evangelium ve svém životě. Duchovně zdravý křesťan nechává plně na Bohu, jestli - kdy - v jaké míře a jak mu Bůh dá, aby svou vlastní zkušeností zřel duchovní věci. Nic si na Bohu nevynucuje. Ví, že Boha nelze k ničemu nutit a že Bůh chce dávat hojné duchovní dary, ale dává je s ohledem na duchovní stav člověka, na stupeň jeho očištění, tedy tak, aby mu neublížily.

Jogín či buddhista, který používá ke vstupu do duchovní světa různá speciální psychosomatická cvičení, stejně jako šaman, který k tomu použije drogy, berou duchovní život do svých rukou. Nečekají na Boha, jestli jim otevře, ale prostě vezmou za kliku a vstoupí (použití drog by se dalo spíše označit za vyražení těchto pomyslných dveří hrubou silou). Svými vlastními prostředky si otevřou duchovní zření podle své vůle. Je ovšem otázkou - kam vstupují a kdo se jich ujímá, když Boha odmítli. Odpověď už po tom všem, co se zde probralo, nechám na čtenáři.

Tato šamanská cesta pochopitelně vyhovuje modernímu člověku, který chce mít všechno a hned, a co si umane, to okamžitě provede. Stává se to i církevní oblasti - jsou známy případy křesťanů, kteří se svévolně přísně postili a usilovně modlili s cílem dosáhnout rychlého duchovního zážitku. A dosáhli jej. Jenže za cenu oklamání.
Přiznáváme však, že je tu s druhé strany ještě jedna propast, do níž se může křesťanské nenásilí v duchovním životě zřítit, a tou je zdegenerování umdlévající duchovnosti do formality a duchovní mdloby. Vyvarovat se tohoto uklouznutí však lze docela dobře poctivým křesťanským úsilím, při němž proces očištění srdce nestagnuje, a tudíž křesťan vnímá Boží odpověď na svou námahu, takže jeho křesťanství je stále živou cestou.
Dalším rozdílem je používání vůle. Zatímco křesťan vede svou vůli tak, aby se podřídil Boží vůli, pohan pracuje se svou vůlí dle svých záměrů. Používání vůle je základem magie. Křesťan se modlí k Bohu: "Buď vůle tvá." Modlitba mága by se dala vyjádřit obratem: "Staň se vůle má!" Podobně je to i s jinými duchovními silami. Křesťan nechává všechno na Bohu, zříká se své síly a obětuje ji Bohu. Pohanství naopak věnuje rozvoji osobních sil klíčovou pozornost.

* * *

P.S.

Jeden z aspektů, jímž se projevuje působení pohanské spirituality v lidské mysli, je rostoucí averze (někdy až nenávist) vůči křesťanství. Démoni dobře vědí, co je jejich úhlavním nepřítelem. Proto v téměř každém vystoupení lidí, jejichž myšlení je ovlivněno padlými duchy, najdete nějaký osten proti křesťanství. Někdy je to jen drobná poznámka či úšklebek, jindy to může být otevřený výpad.

V jednom však musím dát obdivovatelům šamanismu zapravdu. A tím je odpor vůči formálnímu křesťanství. Vůči tomu křesťanství, které je šířeno západními misionáři. Křesťanství zdeformované, odduchovnělé, zakládající se na víře: my tě pokřtíme a tím jsi spasen. Šíření této lži, která je prohlašována za křesťanství, je nutno odsuzovat. Toto "křesťanství" zplodilo v posledním půltisíciletí naši duchovně degenerovanou civilizaci a nemůže nikomu nikde nijak pomoci.

Autentický křesťanský duch přivádí člověka ke spolupráci s Bohem. Dílo lidské spásy se neděje bez účasti člověka, ale nakolik se člověk snaží v duchovním životě a dává své srdce, natolik Bůh dává svou blahodať. Antonij Surožský pravil, že Tajiny se konají nad člověkem, ale ne bez člověka. Křest není magie, ani nějaký kouzelný úkon, který působí sám svou vlastní silou ("ex opere operato", jak to učí římsko-katolická církev). Nic takového! Je to zasetí seménka nového lidství Kristova do křtěného člověka. Lidství, které Adam Bohu odcizil, Ježíš Kristus s Bohem opět spojil a uzdravil je. Toto "kristifikované" lidství "nového Adama" je zaséváno při křtu do člověka a aby seménko vzrostlo, potřebuje kolem sebe půdu, zespoda vláhu a shůry světlo a teplo. Tou půdou, kde klíčí tato seménka, je Církev, tou vláhou je lidské úsilí v duchovním životě, tím světlem a teplem je Boží blahodať. Všechny tři složky musejí být přítomny, a pak se ze seménka může stát veliký strom, který má korunu v nebi a ptáci nebeští (tj. andělé Boží) v ní sedávají. To je cesta spolupráce mezi člověkem a Bohem a postupné sjednocování člověka s Bohem, kdy staré Adamovo lidství v křesťanu odumírá, aby nakonec převládlo nové lidství Kristovo, lidství zbožštěné - nesmrtelné. Co může být krásnější pro člověka, než tato cesta, kterou mu Bůh uchystal? Jaký úděl může být vznešenější?

Když na to pomyslíme, uvědomíme si, jakou lítost lze cítit nad filmovými záběry, na nichž je zachycen mladý Čech sedící před šamanovou chatrčí někde v Amazonii, malátně se kývající pod vlivem "posvátné rostliny" a zvracející do kýble. Co ho tam přivedlo? Jaké jsou cesty osudu člověka ze srdce křesťanské Evropy, které ho dovedly k pokuřujícímu šamanovi, jenž mu v kotli uklohní lektvar z "rostliny učitelky"? Co se asi naučí v daleké Amazonii? Na první otázku: "Co ho tam přivedlo?" však existuje mrazivá odpověď. Nelze všechno svádět jen na honbu moderních lidí za rychlými duchovními zážitky a na jejich netrpělivost. Z "křesťanské" Evropy ho tam, ke kýblu před chatrč, třeba přivedla upřímná touha po spiritualitě, po duchovním životě, po vymanění se z duchamorného sevření materialismu. Tedy po tom, co možná hledal v místních církvích, ale nenalezl.










Zobrazit příspěvek č. 731 jednotlivě

Administrátor --- 28. 9. 2011
K jednomu vzácnému výročí

Před devadesáti lety v Bělehradě

Tuto neděli bylo zvláštní výročí naší místní církve. Právě před devadesáti lety byl vysvěcen svatý vladyka Gorazd II. (v Bělehradě 1921). A výročí je podtrženo i tím, že právě jako před devadesáti lety připadl i letos tento den právě na neděli.

Naše duchovní bída je v tom, že jsme už dnes v takovém duchovním stavu, že zřejmě nejsme schopni docenit ani význam tohoto výročí a potažmo ani dějinný rozměr toho, co se vlastně před devadesáti lety stalo. Usuzuji tak z prosté skutečnosti, že toto jubileum prošlo v naší církvi téměř v tichosti. Jenže když si nevážíme svých vlastních kořenů, pak ani naše vyhlídky do budoucna nemohou být příliš optimistické. Nezapomíná naše církev na svůj počátek?

Takže, připomeňme si (především my pravoslavní), co že se to vlastně stalo před těmi devíti desítkami let. Byl vysvěcen první místní pravoslavný biskup, syn této země. Po celém tisíciletí marného toužení má tento národ opět svého pravoslavného biskupa z místních lidí. Když na Velké Moravě umíral sv. Metoděj (roku 885), určil za svého nástupce místního člověka, syna této země; vybral z okruhu svých pěti nejbližších žáků sv. Gorazda I. Posléze však byli všichni žáci sv. Cyrila a Metoděje vyhnáni krutým způsobem z Velké Moravy a tato země přišla o své duchovní dědictví. Na druhého Gorazda musela čekat něco přes tisíc dlouhých let.

Není samozřejmě náhodou, že Moravan Matěj Pavlík, obdržel při mnišském postřižení v Srbsku jméno Gorazd. Byla v tom jednak symbolika, ale také zobrazení prosté duchovní skutečnosti, kterou Srbové vysvětlili. Když byli cyrilometodějští pětipočetníci pod namířenými kopími, "nazí a za mrazu" vyhnáni z Velké Moravy, odebrali se na Balkán, který je přijal s otevřenou náručí a stal se tak příjemcem dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Balkánští Slované přijali tuto hřivnu, tisíckrát ji rozhojnili a na úsvitu dvacátého století ji vracejí Čechům a Moravanům zpět. Přijali Gorazda I. a nyní nám vrací Gorazda II. A nejde tu jen o samotný akt udělení biskupského svěcení jednomu Moravanovi. Za tímto přenosem apoštolské posloupnosti je nutno vidět i velkou péči, podporu a pomoc, kterou Srbové věnovali dílu pravoslavné misie u nás a budování místní pravoslavné církve (a sv. Dositej, srbský biskup, který zde tuto misii vedl, za to později krutě zaplatil; viz o tom něco zde).

To, co se skrývá v pojmu "vysvěcení vladyky Gorazda", je tedy ve skutečnosti daleko širší událost: obnovení cyrilometodějské církve v naší zemi. A lidé to tak chápali. Když čteme zápisky a svědectví z té doby, často tam nacházíme nadšení právě z cyrilometodějství, které bylo skrze vladyku Gorazda našemu lidu vráceno. Čteme tam, že lidé měli pocit, jako by nad Českou a Moravskou zemí po tisíci letech opět vyšlo slunce. Vnímali pravoslavné bohoslužby jako něco světlého, slunného; měli pocit, že to, co se děje v českých pravoslavných chrámech, hřeje na duši, zahřívá srdce. Skutečně - právě tak to místní lidé vnímali - jako opětovný příchod sv. Cyrila a Metoděje, kteří skrze Českou pravoslavnou církev opět navštívili lid této země.

To, co cítili pravoslavní Moravané ve svých srdcích, jim dávalo sílu, aby i v ekonomicky tak těžkých dobách budovala tato církev na Moravě jeden chrám za druhým. Od r. 1928 do r. 1942 zde bylo postaveno 14 nových chrámů! Všechny tyto chrámy jsou vystavěny na základech veliké lidské oběti prostých věřících. Kdo měl doma nějaký stavební materiál, dal ho na stavbu chrámu. Dokonce se vyskytly i podobné případy, o jakých čteme ve Skutcích svatých apoštolů, když věřící prodávali své majetky a stržené peníze kladli k nohám apoštolů.

Ve vesnici Chudobín si věřící postavili pravoslavný chrám, o který je pak různými pletichami připravila jiná církev, a tak se vesničané pustili do stavby druhého chrámu. Vladyka Gorazd světil každý rok jeden nový chrám. A nejsou to žádné maličké kapličky; jsou to většinou chrámy střední velikosti a některé patří i k větším chrámům. A navíc je většina stavěna podle byzantsko-ruského chrámového slohu, což je dosti komplikovaná architektura, a provedena je složitá vnitřní výzdoba. (Některé z nich, které projektoval archimandrita Andrej Kolomacký.)

Samozřejmě, za touto skutečnosti stojí mj. i láska a veliká důvěra věřících vůči vladykovi Gorazdovi, který byl opravdovým pastýřem, čitelným a poctivým, vůdčí spravedlivou osobností, která si nelibuje v přijímání poct, ale sama sebe přináší jako oběť za svůj lid. Učitel, který učí a usvědčuje svým milosrdenstvím (jak to čteme ve večerní bohoslužbě z žalmu 140. - 141.), důvěryhodný garant veškerého církevního života. Ó, jak bychom potřebovali i dnes takové pastýře! Jenže takoví lidé už dnes nebývají církvi dáváni, protože nikdo z nás nejsme takový.
Každý národ má ve svých dějinách okamžiky, kdy jsou otevřeny velké možnosti a kdy dostává od Boha mimořádný dar. Taková "hvězdná hodina" přijde tak jednou či dvakrát za tisíc let. Z hlediska duchovních možností a cest je u nás první takovou "hvězdnou hodinou" bezesporu příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. A s významem této velké události lze plně srovnat i obnovení cyrilometodějské církve v r. 1921 vysvěcením vladyky Gorazda. V tomto Božím požehnání, jehož se chirotonií pravoslavného Morava našemu národu dostalo, se spojují dva mocné duchovní impulzy našich dějin: cyrilometodějství a husitství. Tak to pravoslavní Češi i mnozí Srbové chápali. Ano, i Srbsko přijalo za své ony dva "titány", jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského tehdejší srbské noviny, kteří "se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus ... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody". Když delegace pravoslavných Čechů vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej.

Klíč k obnově cyrilometodějství a k naplnění duchovního zápasu Jana Husa a Jeronýma Pražského a jejich následovníků, kteří žádali Konstantinopol o přijetí Čechů do pravoslavné církve (viz zde), spatřovali pravoslavní Češi právě v tom, co se událo v Bělehradě, když pravoslavní biskupové skládali ruce na hlavu vladyky Gorazda. Zajímavé je, že to duchovními zraky zřeli nejen Češi, ale i srbský lid, který byl zřejmě tajemně shůry osvícen a chápal dějinný rozměr této události, která byla napájena z takových zdrojů, jakými je dílo soluňských bratří i dávných husitů. Bohužel nám už to nějak po těch devadesáti letech nedochází.
Velikost tohoto dne, kdy byl vysvěcen vladyka Gorazd, je dosvědčena i různými znameními včetně zázračné události - proroctvím. Veliká osobnost 20. století sv. Nikolaj Velimirovič (který později trpěl v koncentračním táboře v Dachau), prorokoval vladykovi Gorazdovi po jeho chirotonii mučednickou smrt. Předpověděl hned tenkrát nově vysvěcenému biskupu Gorazdovi: kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.

A zde jsou řádky, v nichž jsou ve vzpomínkách pamětníků vylíčeny další podrobnosti této události, kterou dělí od této neděle přesně devadesát let:

"Před osmou hodinou ranní v neděli 25. září 1921 vstupovala do katedrálního chrámu srbské pravoslavné církve v Bělehradě delegace s velkým bílým praporem, v jehož středu zářil kalich červené barvy a špice byla zakončena pravoslavným křížem; dvaadvacet zástupců Čechů a Moravanů toužících po Pravoslaví spolu se zástupcem pravoslavných věřících z Podkarpatska a dvě ženy v moravském národním kroji, provázeli svého zvoleného kandidáta biskupské hodnosti, nyní již mnicha -- archimandritu Gorazda -- k rukopoložení na pravoslavného archijereje.

Delegaci z Moravy se dostalo v Srbsku neobvykle vřelého přijetí. Nikdo přesně neví proč - bylo to zcela překvapivé, ale můžeme to tušit; tisíciletou velikost události všichni vnímali a veselili se duchovní radostí. Na přivítání vzpomínají účastníci delegace jako na nečekaně dojemné. Po přijetí nového jména -- Gorazd -- si všichni se slzami v očích začali uvědomovat, že Gorazdovo jméno se po tisíci letech opět vrací na Moravu. Jugoslávský tisk píše: "...Památka tohoto Gorazda (prvého - z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto..."

Bělehraďané vítali vzácnou návštěvu v obrovském počtu - přišlo veškeré duchovenstvo, monastýrská škola, učitelé, obecné školy, bělehradská československá kolonie, zástupce města a mnoho lidu, který provolával slávu Československu; vítal je zpěv církevních i slovanských písní, nechyběly kytice a chléb se solí... Na pozdravy odpověděl sám Gorazd, který prohlásil, že římská orientace neodpovídá charakteru českého národa a že nyní za pomoci srbské pravoslavné církve stává se to, nač se pomýšlelo, ale co se za Rakouska nedalo uskutečnit... Bělehradské rodiny přijaly československé poutníky do svých příbytků jako milé hosty. Nazítří se konal obřad "jmenování biskupem", katedrální chrám byl plný. "Bělehrad se nenadchne a nevzruší snadno," psaly o dva dny později bělehradské noviny. "Jakkoliv není nábožensky fanatický, přece s neobvyklým nadšením přivítal nového biskupa a zástupce československých obcí, neboť si instinktivně uvědomil veškerou velikou vážnost události."

Při liturgii po slavnostním svěcení se stala zvláštní věc - když patriarcha vyvedl právě vysvěceného biskupa před hlavní oltářní dveře k lidu, bělehradští věřící zdravili novosvěcence neobyčejně srdečně a hlasitě. "Žádného srbského biskupa až do dnešního dne takto nepozdravili," napsaly jugoslávské noviny. Tyto srdečné ovace a pozdravy se opakovaly i na konci bohoslužby, když patriarcha Dimitrij s případnými slovy dával biskupu Gorazdovi poučení a odevzdal mu biskupské žezlo. Pak vladyka Gorazd s berlou v ruce a mitrou na hlavě zaujal místo na ambonu a česky děkoval srbské církvi a národu... Výslovně zdůraznil, že Pravoslaví v Československu není výsledkem nějaké propagandy, ale obnovením starého ducha, který Habsburkové dokázali tak dlouho potlačovat. Dává slovo, že zůstane on a jeho bratří věrnými a oddanými nejen srbské církvi, ale i srbskému národu.

Biskup Nikolaj Velimirovič ve své předpovědi vladykovi Gorazdovi při jeho svěcení vyřkl i tato slova, prorocká slova o Gorazdově životní cestě, jež měla od 25. září 1921 trvat do dne jeho mučednické smrti dne 4. září 1942 na kobyliské vojenské střelnici v Praze pouhých jednadvacet let: "Nespěchati za pozemským královstvím a panstvím, ale vždy se přikloniti ku království nebeskému, podle příkladu sv. Lazara Kosovského. Tato naše stará víra našich předků nechlubí se rychlými úspěchy, ale klidně očekává konečného úspěchu. Neočekává potlesk od současníků na zemi, ale od anděla v nebi. Nepočítá se čas na léta, ale na staletí. Snese všechen posměch v nezvratné naději, že ona se bude radovat naposled. Takováto zkušenost o pravoslaví může dát vladykovi Gorazdovi odvahu k náporům, které ho čekají, i aureolu slávy, jež musí být spojena se jménem prvého biskupa československé republiky."

Z knihy Pastýř a Martyr. (Tou "aureolou slávy" nemohl svatý biskup Nikolaj předvidět nic jiného, než budoucí připočtení ke sboru svatých.)
Slavnostní svěcení skončilo. Vladyka Gorazd se spolu s delegací pravoslavných Moravanů vrátil domů. Co ho zde čeká? Jak bude vypadat radostné obnovování našimi předky dlouho vytoužené cyrilometodějské církve v Čechách a na Moravě? Jak už to tak chodí, ta opravdu veliká duchovní díla se dějí pod vnější podobou, která vypadá různě, ale nikdy slavně ani radostně. Stačí vzpomenout příklad Spasitele, který největší dílo lidských dějin - spásu člověka - konal v nejhlubším ponížení, popliván, bitím znetvořen tak, že ztratil i lidskou podobu, až byl přibit na kříž a připočten k zločincům.

Vladyku Gorazda zde čekalo 21 let práce. Bůh mu vyměřil stejnou lhůtu jako kdysi sv. Cyrilu a Metoději (zajímavá podobnost). To byl shůry daný čas k obnovení a budování církve vírou, obřadem i praxí totožné s tím, co zde bylo zbudováno před tisíci roky. Těch 21 let bylo pro svatého vladyku nekrvavým mučednictvím.

O této éře uveďme několik slov o sv. Gorazdovi, která napsali naši předchůdci (jeho současníci): "Biskupské svěcení v Bělehradě neznamenalo pro vladyku Gorazda dosažení cíle, ale začátek těžké a namáhavé práce... Mnozí z nás dobře vědí, jakými prostředky byl veden boj proti našemu vladykovi; kdo to neví, nechť ani netouží to poznat... Náš vladyka hájil Pravoslaví proti všem, ani na vteřinu se nezpronevěřil... třebas kolem něho zůstala jen část někdejší pravoslavné Moravy, přece ji uvedl na cestu našich pravoslavných otců... Náš vladyka projevil pevnou vůli, odhodlanost a pocit odpovědnosti s neobyčejným zapřením a sebeobětováním pro církev..."

Svatý vladyka ve svých dopisech napsal: "Denně často prosím Boha, aby mne sílil, abych úplně neklesl na mysli před tím, než vykonám, co považuji za nutno vykonati, než přijde můj nástupce; chtěl bych mu odevzdati dílo hotovější než jest nyní."

Ve chvílích zvláště těžkých, kdy jiný by se i vzdal další práce, píše vladyka odevzdaně: "... tento dojem ohrožuje i mou chuť k práci, ač jsem si vědom, že je třeba pracovat a ostatní ponechat na Boží vůli a Prozřetelnosti, a je vlastně povinností setrvat i až do úplného vyčerpání a klesnutí na cestě." (Pár poznámek ozřejmující dobovou situaci.)

A nyní nechme o této době promluvit svatého vladyku v dopise, který adresoval českým pravoslavným věřícím spolu s poděkováním za gratulace k patnáctiletému výročí jeho biskupské chirotonie:
"Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.

Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi.

Při všech radostných i bolestných událostech bylo mi posilou vědomí, že jsem se do svatyně Boží a ani do nynějšího úřadu (biskupského) nevetřel. Netoužil jsem nikdy po významném místě ani po vynikající úloze. Domáhal-li jsem se kdy v životě čehokoliv, činil jsem to ne pro svou osobu, nýbrž kvůli věci. Vědomí odpovědnosti, tak těžké, běží-li o odpovědnost nejen za sebe, ale i za jiné, mne po celý život táhlo do ústraní, neboť jsem přesvědčen, že se stěží budu moci odpovídat sám za sebe. Těžká choroba oční, končící obyčejně úplnou slepotou, byla sice nevítanou událostí, ale když se oslepnutí zdálo být nevyhnutelné, smířil jsem se s ním vnitřně úplně, neboť se mi jevilo jako prostředek k osvobození se od odpovědnosti za jiné a k vnitřnímu soustředění.

Mám důvod věřit, že Bůh nesouhlasil s mým stálým tíhnutím za samotou a ústraním, když se chorobný proces v očích zastavil do té míry, že s určitými přestávkami mohu pracovat. On je mi svědkem, že jsem svou účast na hnutí, jež u nás povstalo v životě církevním po (prvé) světové válce, nechtěl v žádném případě vázat s jakýmkoliv i sebe bezvýznamnějším úřadem církevním. Přijal-li jsem na jaře a v srpnu r. 1921 zvolení (za biskupa), byv k tomu donucen, považoval jsem to jen za dočasné východisko z tehdejší situace, doufaje pevně, že má funkce bude trvati jen krátkou dobu. Ke svěcení do Jugoslavie jsem v prvních dnech září 1921 kategoricky odmítl jeti, takže posel otec protodiakon Niketič, který mne měl doprovodit, musel odjet beze mne. Jenom na všeobecné naléhání všech jsem se odhodlal vydat se na cestu do Jugoslavie, když týž posel přijel znova do Olomouce. Co jsem podnikl ve Sremských Karlovcích, aby nedošlo k mému vysvěcení, o tom zatím považuji za svou povinnost mlčeti. Jestliže přes to ruce světitelů spočinuly na mé nehodné a ubohé hlavě, stalo se to jen proto, že jsem se pokořil a sklonil se před něčím, z čeho nebylo jiného východiska.

Avšak po celých těch patnáct let jsem se považoval... pouze za předchůdce toho, kdo po mně má přijíti. Nejsem nic než misionář, který připravuje cestu a který po ničem jiném netouží, než aby tomu, kdo přijde, mohl odevzdati českou pravoslavnou eparchii... Obnova Pravoslaví v československém národě jest dílo Boží.

Patnáct let je však krátká doba a nezaslouží si, aby byla oslavována. Proto jsem žádného jubilea neslavil." (Z knihy Pastýř a Martyr)
V době, kdy byly psány výše uváděné řádky, zbývalo do jeho mučednické oběti a dosvědčení Krista prolitím vlastní krve ještě přibližně pět let...

Nakonec bylo dílo obnovy cyrilometodějské církve a život prvního nástupce sv. Metoděje po tisíci letech zpečetěny vladykovou mučednickou krví za tuto církev. Mučednictví přijal od fašistických německých okupantů 4. září 1942. Tento den se stal jeho narozeninami pro věčný život. Obnovená církev má od toho dne svého prvního svatého mučedníka. Taková církev už nemůže zaniknout, protože má na nebesích svého přímluvce z vlastních řad. To je duchovní zákonitost. Zdejší pravoslavní křesťané viděli na vlastní oči -- v průběhu války a posléze poválečných let, éry totality a v době nového režimu -- jak se tato pomoc shůry uskutečňuje. Několikrát byla tato církev na hranici záhuby. Vždy se "něco" stalo a chrámy byly opět otevřeny a nebyly už uzavřeny, ač to vypadalo z lidské perspektivy už téměř beznadějně.

Události "hvězdné hodiny" národa nejsou výjimečné jenom tím, že při nich dává Bůh národu mimořádný dar. Významné jsou také tím, že ukazují, jakou cestou Bůh národ vede, která cesta je Bohem požehnaná. Z toho logicky vyplývá, že mimo tuto cestu už po jejím zjevení Bůh požehnání nedává. Bůh není rozdvojen a nepracuje sám proti sobě. Ukazuje cestu, po které je potřeba kráčet, cestu, kterou sám otevřel, ustanovil a požehnal. Je to Boží dílo, nikoliv lidské, a člověk je zván k účasti na něm. Kdo nechce tuto cestu následovat, Bůh ho nenutí, jenže takový člověk nikam nedojde. Rozhodl se stavět bez Boha, budovat mimo základy, které Bůh požehnal, a podle toho to dopadne.
"Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé; nechrání-li město Hospodin, marně bdí stráž. Nadarmo vstáváte časně z rána..." Tak to čteme ve Velkém půstu při každé liturgii předem posvěcených Darů (18. kathisma; Ž 126./127.)
Právě dějiny našeho národa jsou názornou ukázkou výše řečeného. Po vyhnání dědictví sv. Cyrila a Metoděje a zahlazení cyrilometodějství se západní církev zde pokoušela budovat na jiných základech, než je cyrilometodějství. Ač se snažila, jak se snažila, nic zde na těchto cizích základech nedokázala postavit, i když měla na své straně všechny výhody státní církve, pomoci o vladařů, materiální zabezpečení, armádu církevních činovníků atd. Po pár staletích se proti římsko-katolické církvi a jejím cizím základům vzbouřil celý národ. Husitské hnutí původně neusilovalo o nic jiného, než aby byl národ vrácen na původní cyrilometodějské základy. Nakonec už byla drtivá většina národa nekatolická. Pak přišla Bílá Hora a železným strojem rakouské monarchie byla našemu národu lámána páteř, když byl jezuitskými rekatolizátory předěláván zase na katolický. A opět neuvěřitelný nezdar služebníků Říma. Přes všechnu tu brutální sílu je výsledek více než tristní. Výsledkem toho všeho je totiž údajně nejateističtější národ Evropy. Jakoby tím národ říkal, že když se nemůže budovat na původních duchovních základech, tak bude raději ateistický (trochu to připomíná Byzantince, kteří těsně před pádem Konstantinopole říkali, že to raději uvidí na ulicích svého města turecké turbany než kardinálské klobouky).

Není tak důležité, jak úspěšný či velkolepý je viditelný materiální rozměr té události, kterou Bůh požehnal jako "hvězdnou hodinu" národa. U těchto událostí je podstatné již to, že se staly. Ať už z jejich duchovní síly bude čerpat celý národ a po celé věky, nebo jen jednolivci, nebo jejich plody budou sklízet jiní a jinde, nebo bude tato událost pracovat skrytě a neviditelně ovlivňovat životy generací. Misie sv. Cyrila a Metoděje byla z hlediska dějinného kalendáře jen mžik, krátký záblesk. A přesto je to událost, která změnila kus světa a stále je to studnice vody živé i pro dnešní lidi od Aše až k Vladivostoku. Podobně i obnovení cyrilometodějské církve a svěcení vladyky Gorazda se setkalo (stejně jako působení sv. Cyrila a Metoděje) s obrovskou bouří nevole, útoků a nenávisti. Velice trpké jsou náznaky toho, že ani dnešní místní pravoslavná není už schopna docenit a reflektovat rozměr této události. Ale tato událost se jednou stala, působila a bude působit svou vlastní duchovní silou. O to není potřeba se obávat.

A jsou tu další podobnosti s cyrilometodějstvím. Podobně jako tenkrát kdysi, i ve dvacátém století přicházejí někteří, kteří zde chtějí budovat pravoslavnou církev na jiných základech, než Bůh požehnal, a kráčet jinou pravoslavnou cestou než Bůh otevřel. Jak dopadly tyto pokusy? Dnes už jen církevní historikové a pár informovanějších laiků znají jméno vladyky Sawatije, s jehož jménem je spojena jakási "konkurenční" pravoslavná mise v jurisdikci konstantinopolského patriarchátu. Jak žalostně to dopadlo! Současní historikové jen velice pracně skládají střípky informací o tomto člověku a jeho církevním působení, protože celá jeho práce spolu s ním zmizela v propadlišti dějin.
Dnes si občas někdo pohrává s myšlenkou navázání na tuto ztroskotanou novodobou konstantinopolskou misii. Vladykovi Gorazdovi jsou při té příležitosti vytýkány jeho misijní ústupky, které dočasně zavedl pro nové pravoslavné křesťany přicházející ze západní církve. Každý, kdo by chtěl zpochybňovat Gorazdovo dílo, by si však měl uvědomit prostou a nepopiratelnou skutečnosti, že kdyby zde nebylo vladyky Gorazda a působili by zde v té době jen ruští emigranti a vl. Sawatij, většina našich dnešních farností, které jsou rozesety po Čechách a Moravě, by vůbec neexistovala. Jsou to všechny farnosti, které jsou přímo nebo nepřímo spojeny s působením vladyky Gorazda. I z těch farností, které zde vznikaly po druhé světové válce, by mnoho asi nevzniklo, kdyby zde neexistovala rozvinutá církevní struktura z doby předválečné. Organizace života na farnostech by se potýkala s těžkými problémy, protože by věřícím chyběly bohoslužebné knihy, katechismus. Doteď používá naše církev knihy sestavené a vydané vladykou Gorazdem, kdyby je nevydal, tak by církev ani padesát let po válce neměla skoro nic.

I v současné době přicházejí někteří, kteří chtějí pošetile budovat na jiných základech (všelijací "pravoslavní" rozkolníci, odpadlíci či jiné jurisdikce). Kdo má ještě oči k vidění, sám si všimne, jak nízko si tito nezodpovědní avanturisté stojí morálně i mravně (což je patrné ze způsobů jejich chování) v porovnání s osobou a dílem vladyky mučedníka Gorazda. Je naprosto jisté, že neuspějí. Nechápou duchovní zákonitosti, síly a vlivy, které jsou za tímto (resp. nad tímto) materiálním světem.
Toto výročí (a snad i tyto řádky) by nás mělo přimět k hlubšímu promyšlení skutečnosti, na jak velikém a historicky do minulosti i do budoucnosti dalekosáhlém díle bereme účast. Snad přijde doba, když se nám více otevřou zraky, prohlédneme mlhu světskosti, a tyto skutečnosti, které máme přímo před očima, si lépe uvědomíme. Dejž, Bože!

Zde je webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.

K uctění památky vladyky mučedníka Gorazda II. - pár archivních záběrů, které se dochovaly.
















Zobrazit příspěvek č. 732 jednotlivě

Administrátor --- 29. 9. 2011
Z došlé pošty - reakce na článek

Odkaz sv. Gorazda

Moc mne potěšilo, že se mi v průběhu těchto dnů sešla řádka kladných reakcí na článek „Před devadesáti lety v Bělehradě“. Těší mne to zvláště kvůli tomu, že je z toho zřejmý hluboký vztah mnoha našich lidí k cyrilometodějskému dílu a odkazu svatého vladyky Gorazda. Takže to možná není s námi ještě tak špatné, jak jsem se v úvodu článku obával :-)

Kromě toho mi bylo bratrem Ondřejem připomenuto, že (cituji):

»...není úplně pravdou, že by v naší církvi prošlo toto významné jubileum v tichosti, jak píšete. V úterý v noci jsme se spolu z 50 ti poutníky z Českých, Moravských, Slovenských farností, ale i poutníků z Ukrajiny, Ruska, Bulharska a také s o. Serdjanem (srbským duchovním sloužícím na Olšanech) vrátili z poutní cesty přesně po místech a přesně v době 90. výročí cesty sv. Gorazda v Srbsku. Začali jsme 23. září ve Srmskim Karlovci, kde jsme byli přivítáni místním vladykou Vasilijem, tu samou noc jsme přespali a ráno sloužili svatou liturgii v monastýru Krušedol, kde byl vladyka Gorazd postřižen na mnicha, pokračovali jsme do monastýru Hopovo, kde byl vladyka jmenován Igumenem, a dále Bělehradu, kde bylo vyvrcholení naší poutní cesty - nedělní liturgie v den výročí svěcení sv. Gorazda na biskupa - liturgii sloužil J.B Kryštof spolu s Jeho Svatostí patriarchou Irenejem. Na všech navštívených místech, a především v katedrálním chrámu v Bělehradu jsme vzpomínali dobu před 90 ti lety, zaznívaly slova o neuvěřitelném významu sv. Gorazda pro naší církev, na všech navštívených místech jsme také darovali ikony sv. Gorazda a všude zaznívali slova díků naší církve Srbské pravoslavné církvi, bez níž by naše autokefalita zcela jistě neexistovala. Ze strany Srbské církve jsme byli více než přátelsky přijati, svou pouť jsme končili v relativně novém církevním středisku sv. Nikolaje Velimiroviče poblíž Soko Gradu, kde jsme také sloužili sv. Liturgii.. Myslím, že tato pouť, složená s poutníků mnoha národností je důstojným připomenutím tak významného výročí, avšak zcela máte pravdu, že ve vnější komunikaci máme velké rezervy, prostě stále neumíme moc komunikovat , a bohužel kolikrát ani mezi sebou... I proto může vzniknout dojem, že toto výročí zapadlo.. o to více mě to mrzí, protože jsem pln duchovník zážitků z poutní cesty, a rozhodně mohu říci, a myslím, že mluvím i za zcela naplněný autobus 50 poutníky, že toto výročí v našich srdcích rozhodně nezapadlo. Vynasnažím se, aby jsme tuto poutní cestu a samotného Sv. Gorazda ještě více připoměli, máme předběžně přislíbenou reportáž v Českém rozhlase i televizi - dělali jsme na místě rozhovory na diktafon (např. i s patriarchou Irenejem), jistě bude napsán obsáhlý článek apod.. vím že to je stále málo, a že skutečně zde u nás to může vypadat, že jsme si výročí ani nepřipomínali, myslím, že alespoň v katedrálním chrámě, kde začalo mučednictví sv. Gorazda by bylo důstojné toto výročí významněji připomenout. ...

v Kristu
Ondřej Chrást«
Děkuji bratru Ondřeji za jeho řádky, které jsou zároveň krátkou reportáží z cesty do Srbska, o jejímž konání jsem při psaní svého článku věděl a uvažoval, jestli mám zmínku o tomto (jistě chvályhodném) počinu do něj zakomponovat. Nakonec jsem ji kvůli zestručnění celého toho pojednání nezařadil a v rámci procesu korektur a zkracování již sepsané stati byl vypuštěn i celý odstavec, v němž jsem rozvíjel svou představu, co všechno konkrétně by se v naší církvi mohlo při tak pěkném výročí konat. Kromě bohoslužebných setkání a různých díkůvzdání jsem tam bájil o pořádání konference o novodobých dějinách naší místní církve a o možnostech rozvíjení a nového uchopení odkazu Gorazdova. A co např. možnost několikadenního pracovního setkání duchovenstva ve Vilémově? Témat na probírání, vyjasňování, sbírání různých pohledů a nápadů v souvislosti se sv. Gorazdem a úkoly místní církve je tolik, že to ani nejde ve stručnosti vypsat. Dnes stojíme před oddělením od státní kasy a to je další důvod k úvahám nad dalšími cestami naší církve. Myslím, že nutně potřebujeme o těchto věcech hovořit, probírat je a zkoumat, abychom mohli tvůrčím způsobem navázat na své kořeny (tolik témat je dnes přímo žhavých, ať už se týkají pastorační a misijní práce církve, či otázky zachování českého charakteru místního pravoslaví). Samozřejmostí by měla u takových akcí být možnost přístupu pro veřejnost a nějaký publikační výstup - knihou či audio-záznamem. Tak to jsou ty počiny, které mi v letošním v září u nás chyběly.

Putování do Srbska je jistě krásným a zbožným skutkem, ale jeho význam je tak trochu omezen na těch pár desítek účastníků, ač (rád uznávám) její duchovní přesah je určitě širší. Jenže stále se nemohu zbavit myšlenky, že to podstatné pro naši církev se děje zde a je do toho potřeba zapojit co nejširší okruh duchovních i věřících; a oslovit tím i co možná nejvíce těch, kteří stojí mimo Českou pravoslavnou církev.

Každopádně blahopřeji všem poutníkům k jejich návštěvě posvátných míst Srbské církve. Těším se na článek o této pouti.












Zobrazit příspěvek č. 733 jednotlivě

Administrátor --- 10. 10. 2011
Z tisku

Zadlužené Řecko prodává ostrovy

Řecko nabízí k prodeji ostrovy, včetně slavného ostrova Rhodos, aby se dostalo z dluhů. Atraktivita ostrovů Řecka je spojena s tím, že mají v hranicích zvláštních ekonomických zón velké pobřežní zásoby ropy a plynu. Podle amerických zdrojů by celkové tržby za prodej měly Řecku přinést přinejmenším 100 miliard eur - třetinu dluhu.
(Britské listy)

Ostrov Nafsika v Iónském moři o rozloze kolem 500 hektarů je možné koupit za 15 milionů eur (387 milionů korun). Menší ostrůvky jsou k mání třeba za necelé dva miliony eur, tedy levněji než domy v luxusních londýnských čtvrtích Mayfair nebo Chelsea.

Rozhodnutí Řecka prodávat ostrovy je poměrně překvapivé. Počátkem března mu totiž totéž radili někteří němečtí křesťanští (CDU) a liberální demokraté (FDP) s tím, že bankrotující stát musí použít všechno, co má, k tomu, aby uspokojil své věřitele. Řecko se nicméně tehdy tvrdě ohradilo, že si své dluhy vyřeší samo a že postoj Němců připomíná jejich invazi do Řecka během druhé světové války. Záměr prodávat ostrovy zadlužená země rezolutně odmítla.

Také nyní se z Řecka ozývají hlasy, že by se rodinné stříbro v podobě ostrovů prodávat nemělo. "Jsem z toho smutný. Prodej ostrovů nebo míst, které patří Řekům, by měla být ta poslední volba," uvedl ředitel realitní firmy Greek Island Properties Makis Perdikaris.

Zatímco se Řecko snaží nalákat zahraniční investory na koupi ostrovů, jeho vlastní kapitál ze země utíká. Bohatí Řekové z obavy před křehkostí tamního finančního sektoru masivně investují v zahraničí. V kurzu je Londýn, Hamburk, Paříž nebo Ženeva.

Česká televize




Zobrazit příspěvek č. 734 jednotlivě

Administrátor --- 13. 10. 2011
Po svátku Povýšení svatého Kříže

NEDĚLE PO POVÝŠENÍ

Právě se loučíme s obdobím, které je věnováno Kříži Kristově. Nikoliv jen tomu dřevu, na němž byl Spasitel ukřižován, ani pouhému symbolu či znamení Kristovy oživující smrti, ale především dílu spásy, které na kříži Pán Ježíš pro lidi vykonal. Vždyť sám pojem "Kříž" má pro nás především obsah "vykoupení člověka". A tak se tuto neděli loučíme s touto dobou a hodí se tedy shrnout, co pro nás kříž znamená. A při tom se neobejdeme bez jednoho klíčového slova, které však zní uším současníků tak nepříjemně, že by je nejraději vymazali ze slovníku. Tím slovem je hřích. Podobně jako nemocný člověk nemůže dosáhnout uzdravení, nepřizná-li si nejprve tu nepříjemnou skutečnost, že je nemocen, a teprve pak se může začít léčit, tak i smrtelný člověk nemůže přijmout od Boha léčení vedoucí k nesmrtelné blaženosti, neseznámí-li se nejprve se svým skutečným duchovním stavem, který je především stavem hříchu. Poté můžeme vnitřně přijmout, že nás Kristus na kříži vykoupil z otroctví hříchu, a přisvojit si tento dar.

* * *

Východiskem našeho přemýšlení budou biblické teze svatého apoštola Pavla. Především úryvek připadající na tento den. Ap. Pavel jakožto bývalý žid velice silně prožíval a intenzivně promýšlel vztah Božího zákona, který je základem starozákonního náboženství, a křesťanství, jehož duchovní život se odvíjí od daru blahodati, kterou dává Bůh v Kristu lidem.

Úvahy apoštola Pavla jsou i dnes navýsost aktuální. Vždyť mentalita zákonictví není cizí ani nám a je spojena s průběžným poklesem tenze duchovního života. Co je příčinou tohoto ochabnutí? Mj. je to asi jisté zpohodlnění - ztučnění srdce (biblicky řečeno). Pro padlé lidské myšlení je totiž snazší přijmout nějaký seznam příkazů a zákazů, ten si plnit a mít z toho (jako rychlou odměnu - už tady a teď) dobrý pocit, že mám své duchovní věci v pořádku a spásu jistou (mimochodem, z toho sklonu padlé lidské přirozenosti plyne duchovní přitažlivost islámu i židovství). Druhý zdroj, z něhož se k nám toto zákonicky racionalistické uvažování tlačí, je západní křesťanství, o němž někteří pravoslavní teologové tvrdí, že se svým způsobem myšlení už dávno v podstatě vrátilo do duchovní sféry Starého zákona (z toho zřejmě plyne i ta snadnost, s níž se v posledních desetiletích představitelé římsko-katolické církve sbližují se synagogou).

Jeden z důvodů, proč dnešní slábnoucí křesťané svým způsobem uvažování tak snadno konvergují k "židovstvování", je možná snaha setřást se sebe břemeno zodpovědnosti za svůj život. Co jen člověk neudělá, aby si nějak ulehčil tuto nepříjemnou tíhu! Někdo zredukuje křesťanství na pár mravních a morálních pravidel (spatřuje smysl křesťanství v prostém polepšení lidí: aby se lidé stávali lepšími), další s radostí přenechá odpovědnost za svou spásu na papežském úřadu, a pravoslavní se zase honí za všemožnými "starci", jichž vyšla v posledním desetiletí celá armáda do světa a spěchají neomylně učit lidi, co přesně mají dělat, aby měli spásu jistou, - jestli se modlit k Vladimirské Bohorodici nebo k ikoně Bohorodice Kazanské, jaký akathist kolikrát "vyčityvať", jestli mají prodat byt a kam se mají přestěhovat, koho si vzít či s kým se oženit, jaké zvolit zaměstnání, s kým se stýkat, do jakého chrámu chodit a jakému se vyhnout, jaký je jediný spasitelný bohoslužebný jazyk... Ano, lžistarectví začíná být jedním z problémů současného pravoslaví (zvláště severního). Všimněte si, že falešní starci mají na všechno rychlou odpověď. Ihned vám přesně řeknou, co přesně máte v životě učinit. Jaký to rozdíl při porovnání s opatrností a zdrženlivostí skutečných starců! Optinský starec (myslím, že to byl Amvrosij) jednou tři dny přemýšlel nad tím, co má poradit věřícímu, který za ním přišel s prosbou o radu v jistých životních okolnostech. A nakonec mu řekl, že tři dny prosil Matku Boží, aby mu řekla, co mu má poradit, ale žádná odpověď nepřišla. Věřící odešel sice vyzpovídaný, s poučením a útěchou, ale bez rady na svou konkrétní obtížnou životní situaci.

Ano, ten současný duchovní úpadek se nevyhýbá ani pravoslavným. I u nás vidíme, jak rádi se sebe mnozí věřící setřesou odpovědnost za svůj život. Jak často vidíme, že lidé s radostí zahodí svůj rozum a nechají kdejakého "starce", aby vládl jejich životem (nevadí, že tomu "starci" bylo nedávno teprve třicet let, důležité je, že radí ohromující sebejistotou, z čehož je jasné, že skrze jeho ústa hovoří Bůh; koho z takových lidí zajímá, že ani apoštol Pavel se neodvažoval tvrdit, že vše, co říká, je od Boha!) Jeden dosti známý starec (nebudu jmenovat), za nímž jezdí lidé tisíce kilometrů, radí např.: neplivejte na zem, jinak běs pozná vaše myšlenky. To jsou hluboké duchovní rady, že? Když se vezl v autě po ulici města, prohlásil těm, kteří s ním jeli: "Sedm lidí z těch, kteří jsou nyní na této ulici, bude spaseno." Nevěříte?, tak dokažte, že to není pravda. Takové výroky tohoto starce jsou s úctou zapisovány a rozšiřovány. Ani sv. Serafím Sarovský neříkal tak přesné počty, kolik z toho zástupu lidí, stojících před jeho kelií, bude spaseno. Ani slavní optinští starci by se neodvážili takovéto matematiky. Ale dnešním lidem to nepřijde nikterak divné. Prostě je to starec, takže to ví. Stačí, když uhádne vaše jméno a řekne něco z vašeho života, co by přece nemohl vědět, kdyby nebyl prozorlivý. A to současníkům úplně stačí - je to svatý starec! (Jen tak mimochodem, to bychom museli považovat za svatou kdejakou cikánku, neboť mnohé z nich ovládají toto umění opravdu působivě; jestli to takhle půjde dál, budou si někteří věřící jednou věšet doma u ikon fotografii nějaké Farkašové s cigaretou či dýmkou v puse a s deseti amulety na hrudi, a pod tím bude napsáno: blažená matka naše... Stačí, že už občas někde vidíme u ikon fotku Rasputina.) A při tom s falešnými zázraky, proroctvími a falešnou prozorlivostí, které jsou od běsů a nikoliv od Boha, má svatootcovská tradice bohaté zkušenosti a tolikrát varuje před naivní důvěrou v tyto nejednoznačné jevy.
* * *

A nyní již k listu apoštola Pavla. Naše perikopa z apoštolského čtení začíná slovy:

Člověk se nemůže stát spravedlivým před Bohem tím, že plní skutky Zákona, ale jen vírou v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!

Naše úvahy začneme asi trochu podivným výrokem: Celý Zákon, všechna přikázání tu opravdu nejsou proto, abychom je dokonale naplnili, protože to není možné. Běda tomu, kdo se domnívá, že perfektně plní všechna přikázání. Je z toho jasné, že vůbec nezná jejich podstatu. Nejspíš nemá ani tušení, co znamená základní přikázání milovat Boha z celé duše své, mysli své a síly své. Vůbec nechápe, jak daleko je od této lásky. Jaká strašlivá tma je v mysli lidí, kteří jsou spokojeni se sebou a domnívají se, že vše, co po nás Bůh žádá, skvěle naplňují.

A jak by mohl takový člověk chápat, co znamená milovat bližního svého jako sebe samého? Koho bolí bolest cizího člověka tak, jako by to byla jeho vlastní bolest? Kdo by na sebe chtěl vzít smrtelnou chorobu člověka, jehož ani dobře nezná? Jak málo lásky máme nám ukazuje příklad Ježíše Krista, který umíral v bolestech na kříži i za ty, kteří ho na ten kříž přibili, stejně jako za ty, kteří to schvalovali či lhostejně na něj hleděli, jak nese po ulicích Jerusalema svůj kříž na Golgotu.
Uvažování člověka, který se blíží chápání této lásky, vidíme např. na avvovi Agathonovi, který si z celého srdce přál, aby si mohl vzít tělo od některého malomocného a dát mu své zdravé tělo.
Vždyť i svatí Otcové o sobě prohlašovali, že žádné Boží přikázání nesplnili. A tak sami sebe opravdu viděli. Avva Sisoj, když umíral, prosil Boha, aby mu ještě dal čas na pokání, a při tom mu tvář zářila jako slunce, jako zářila Mojžíšovi, když sestupoval s hory, kde se setkal s Bohem. Když Otcové o sobě hovořili jako o člověku "žádným dobrým skutkem neoděném", pak to nebylo proto, že by neměli žádný dobrý skutek, ale protože si uvědomovali nicotnost všeho, co dobrého se snažili udělat, a viděli, jak každý skutek, který člověk udělá, i kdyby byl dobrý, je vnitřně poskvrněn pýchou a dalšími duchovními nečistotami, jichž je lidské srdce plno. Proto nevěřili žádné myšlence, která jim říkala, že dělají něco dobrého, že se svými skutky líbí Bohu, že si už osvojili zbožnost apod. Věděli velice dobře, že i zbožnost i modlitba mohou být hříšné - to když jsou vedeny v nesprávném duchu, když se nepodaří je naplnit pokorou, když jsou výsledkem lidské samolibosti, spokojenosti se sebou apod.

Boží přikázání jsou tu především proto, aby nás usvědčila. Abychom si uvědomili neschopnost člověka je dodržet, a tak, abychom si uvědomili svou nemoc a to strašné ochrnutí naší duše, které nám brání uskutečnit v plnosti Boží přikázání. A všechno, co není naplněním Božích přikázání, je hříchem.

Vyžeňme z hlavy západní učení o tom, že hříchem člověk uráží Boha, jehož spravedlnost si žádá zadostiučinění (viz Tomáš Akvinský a Anselm z Canterbury). Toto myšlení se místy tlačí i do pravoslaví. Takové pojetí spravedlnosti může úplně zničit duchovní život člověka. Hříchem přece nemůžeme "urazit" Boží spravedlnost, ale porušujeme jím řád stvoření, a tím se stavíme mimo něj, tj. mimo život, který z Boha plyne a napájí všechno tvorstvo.

Bůh je dokonalý a je láska, a tuto jeho lásku nemůže změnit žádný náš hřích. Bůh nemiluje hříšníka o nic méně než ctnostného člověka. Což nedává Hospodin svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a neposílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé? (Mat 5,45) Bůh svou lásku nemění, ale člověk má tu hroznou moc obrátit se k ní zády, skrýt se do houští jako tenkrát v ráji. Slunce dál svítí, člověk si však může oslepit oči a tvrdit pak, že všude je tma.

Nejde tu přece o to, že bychom svým hříchem mohli způsobit nějaké nepohodlí Bohu. Hříchem především škodíme sami sobě. Není to nepodobné škodě, kterou můžeme způsobit svému tělu. Je to, jako když člověk sní cosi nezdravého či zkaženého, a je mu pak z toho špatně. Jako když spolkne něco otráveného nebo dokonce jed, a pak kvůli tomu umírá. To je to, co dělá duši člověka hřích. Jsme plni tohoto duchovního jedu, který pomalu ničí, rozleptává a zabíjí naši duši.

Až když si uvědomíme tuto svou nemoc, pochopíme, k čemu potřebujeme Krista. A proč Spasitel trpěl na kříži. A tehdy si uvědomíme, jak nesmírně Bůh miluje člověka, a jak málo člověk miluje Boha. V tento moment člověk zároveň pochopí, že jeho hlavním a největším hříchem je málo lásky k Bohu. Zoufalý nedostatek té lásky, která je podstatou všech přikázání. Slabostí tohoto ohně lásky hříšník znovu křižuje Krista.

* * *

Pozdvihnout myšlení a vnitřní život duše ze sféry na zákona a udržet je na úrovni blahodati, bývá velice nepohodlný proces, před nímž křesťané vedeni padlou lidskou přirozeností všemožně uhýbají. Sféra blahodati může být totiž poněkud nepříjemná tím, že nic zde člověk nemá jisté. Není tu žádný soubor pravidel, která by bylo možno snadno nebo obtížně plnit a na oplátku by měl věřící zaručenu Boží přízeň. Není tu nic, z čeho by člověk mohl nabýt plné jistoty, že se jeho život líbí Bohu. Vše, co až do konce života bude mít, je pouze naděje a víra; nanejvýš jen předokušení té blaženosti, která sem přichází z Božího království.
Když avva Agathon umíral, zůstal tři dny bez hnutí, měl otevřené oči a neustále hleděl jedním směrem. Bratři se ho dotýkali a říkali: Avvo, kde jsi? On odvětil: Stojím před soudem Božím. Bratři mu pravili: Otče, což i ty se bojíš? On odpověděl: Ač jsem se snažil všemi silami naplňovat Boží přikázání, přece jsem člověk a nevím, zda byly moje skutky libé Bohu ... není možné se o tom přesvědčit, dokud nestanu před Bohem, protože jiný soud Boží a jiný lidský." (Z pateriku)

Vždyť ani konání zázraků není žádným důkazem svatosti. Evangelium prorokuje antikrista, který bude konat velké zázraky. "Povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak aby v blud uvedli, (kdyby možné bylo,) také i vyvolené." (Mat 24,24) Svatí Otcové hovoří o divotvorcích, kteří tam na poušti vykonali tolik velkých zázraků, a pak skončili svůj život sebevraždou. Mějme vždy na paměti, že jistá část (a zřejmě ne malá) zázraků, které se dějí (ano, i v naší církvi), je falešná - tj. je to démonický klam. Dnešní (skuteční) starci se stavějí s opatrností např. k myrotočivým ikonám a dalším jevům, za nimiž se dnešní povrchní lidé honí.
A tak mnozí uhýbají před blahodatí, kam se dá. Římští katolíci k papežství a zákonickým dogmatům, k očistci a plnomocným odpustkům. Protestanti dokonce vyhlásili, že si člověk vůbec nemá dělat starosti, protože tím, že je pokřtěn je vlastně už spasen; Kristem je dopředu ospravedlněn ze všech svých hříchů, protože (jak říkají) "věřícímu se už hřích nepočítá jako hřích". Pohani dokonce ani neuznávají samotný pojem hřích. Jedině Pravoslaví učí nést za hřích plnou odpovědnost: obvinit se, usvědčit se a přijmout své odsouzení. Jenže dnes už i pravoslavní hledají nějakou jistotu pro světsky uvažující mysl, a nacházejí ji u všemožných "starců" a zázraků. Jiní sledují různá znamení, v nichž vidí důkazy Boží přízně, aniž by si uvědomovali, jak v nich už pracuje namyšlenost a jak snadno mohou vést takové jevy člověka do zajetí.

Proč i pravoslavní odpadají k těmto vnějškovým jevům? Protože ztrácejí víru. Slyšel jsem od jerondy Chrysostoma takové vyprávění: nějaký vlak nepředvídaně zastavil kvůli poruše; pasažéři se dozvěděli, že poblíž je chrám s myrotočivou ikonou, a tak tam všichni běželi; jedině nějaký kněz nebo mnich, který tam ve vlaku cestoval, zůstal sedět na místě; přišel k němu průvodčí, který musel ve vlaku zůstat ze služebních důvodů, a říká mu: "Otče, proč se nejdete poklonit zázračné ikoně? Cožpak vy nevěříte?" a on mu na to opáčil: "Já věřím, vy nevěříte."

Duchovně zdravý věřící ví, že vše potřebné ke spáse dostává od Krista v Evangeliu a ve svatých Tajinách, a vše, co nad to jest, může být klamem nepřítele. Proto je potřeba být opatrný a nade vše si cenit každou obyčejnou Božskou liturgii, jak nás to učí příklad svatých. K liturgii, při níž se opět a opět koná svatá eucharistie, je potřeba se utíkat a její duch na sebe nechat co nejdéle působit, a ne od ní rychle prchat zpět ke světskému duchu.
Kolik světského ducha, vzrušení, neklidu a vášní se víří kolem různých zázraků a moderních divotvorců a všelijakých vymítačů. Svatí Otcové dokonce už kdysi kritizovali např. houfné putování do Jerusalema a na další svatá místa, protože se při tom dějí věci neslučitelné s duchem modlitby.

Honba za vzrušujícími jevy došla tak daleko, že si někteří věřící zapisují, co říkají běsové při vymítání. Prý má vymítající starec takovou duchovní sílu, že donutí běsa, aby mu prozradil svá tajemství. Kam se poděla soudnost? Máme čerpat poučení z toho, co nám sdělují démoni? Došli jsme tak daleko, že běsové jsou našimi učiteli? Jaká pýcha asi musí ovládat myšlení toho, kdo si myslí, že přelstil ďábla. Ve skutečnosti je zřejmé, že démoni chytře hrají s naivním vymítačem svou lstivou hru. Některé jejich (pečlivě zapsané a následně rozšiřované) výroky jsou evidentně v rozporu s evangeliem - tak komu budeme věřit: Kristu nebo antikristu?
* * *

Důsledkem uhýbání padlé lidské přirozenosti před Boží blahodatí je, že mysl člověka zůstává trčet ve světské sféře, zůstává zotročena zákony padlého světa, resp. zůstává neosvobozena. Lidé se dále chovají jako otroci a slouží Bohu jako otroci - tj. buď ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně. Oba způsoby služby Bohu jsou svatootcovským dědictvím odmítnuty jako nízké, nedokonalé a nehodné toho vznešeného určení, které měl na mysli Bůh, když stvořil člověka. Bůh si nepřeje mít ve své službě otroky, přeje si mít člověka svobodného. Kristus nazval své učedníky přáteli (Jan 15,15). Jediný vztah k Bohu, který je hoden uzdraveného lidství, je vztah syna k otci. Syna, který není otrokem a nemusí se bát trestu. Syna, který není sluhou a nemusí toužit po odměně od otce, protože vše, co je otce, je i syna. Vztah syna k otci je vztahem lásky. Vše, co syn pro otce poslušně učiní, koná z lásky, nikoliv ze strachu ani pro odměnu.

Podle Alexije Osipova propadlo západní křesťanství účetnímu vztahu k Bohu: má dáti - dal. Já dávám toto a On mi za to dá tamto. Motivem duchovního života, veškeré jeho námahy s askezí a plněním přikázání bývá: vyhnout se mukám, získat odměnu. Někteří protestanti už plně dokončili návrat západního křesťanství do sféry Starého zákona, když otevřeně hlásají, že Boží požehnaní se projevuje zdravím, penězmi a pozemským úspěchem (nejsi zdravý?, nemáš dost peněz?, tak jsi asi málo věřící). My však máme uvažovat jako křesťané, přátelé Kristovi, synové Boží. Máme získávat to nejdrahocennější, co nejvíce milujeme, tj. Boha samotného, a nezdržovat se cetkami, jimiž jen rozmělňujeme své srdce. Jako ten obchodník z evangelia, který naleznuv nejkrásnější perlu, prodal vše, co měl, aby ji mohl koupit. (Mat 13,45-46)
Na toto téma známe hezkou pohádku, která je vlastně jakýmsi podobenstvím o výše řečeném. Jistě znáte to vyprávění o chytré manželce krále, která se mu nějak připletla do jeho pravomocí a tak ji nařídil, že musí odejít z paláce, leč - může si s sebou odnést to, co jí tam je nejmilejší. Ona se nezdržovala s žádným zlatem ani šperky, ale zabalila si do koberce samotného spícího krále a odnesla si ho s sebou. Tím si udržela nejen krále, ale k tomu i celý palác se vším, co v něm bylo, a celé království.
Někdy mám pocit, že všechny problémy, které máme v církvi, plynou z toho, že se chováme jako lidé zákona a nikoliv jako lidé blahodati. Jinými slovy, že nemyslíme a nejednáme jako lidé svobodní, osvobození Kristem z tohoto světa.

Už jsem to zde někde psal. Měl-li bych vyjádřit nějaký společný jmenovatel všech setkání se skutečnými starci (Paisios Svatohorec, Cleopa z Rumunska, Kyrill z Trojicko-sergijevské lávry, Emilianos ze Simonos Petra, Chrysostomos z ag. Nikodimu...), pak by v tomto pokusu vyslovit nějaký charakteristický rys všech těchto duchovních osobností bylo - setkání se skutečně svobodným člověkem. S tím, kdo byl osvobozen od veškeré přetvářky, komplexů či viny, kterou by bylo potřeba skrývat... S tím, kdo může být klidný. Proto jsou to lidé, z nichž vyzařuje nadzemský pokoj, hluboký mír. Celým svým životem, každým slovem a gestem tito lidé učí tomuto klidu, zvěstují jej a hlásají tím Krista, který pravil: "Pokoj zůstavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj" (Jan 14,27). My, kteří stále před tímto osvobozením své duše uhýbáme, jsme v neustávajícím neklidu, nemůžeme spočinout a proto nejsme šťastni.

* * *

Nyní už můžeme dokončit výklad našeho úryvku z listu sv. Pavla:

Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Tedy - podle zákona jsem mrtev, ale současně ožívám v Bohu. Do mne, usvědčeného a odsouzeného a právě popravovaného hříchem, náhle vstupuje život. Jak je to možné? Díky Kristu. Když se neospravedlňujeme z páchání zla, nevymlouváme se, nesvádíme vinu na toho či onoho a přijmeme rozsudek smrti, na kterou nás odsuzuje Boží zákon, pak nás oživí Ježíš Kristus. Kdo nepřijme od Zákona smrt, není Kristem uzdraven ze své smrtelné choroby.
Tuto duchovní logiku si musí křesťan osvojit, jinak bude stále uvažovat "postaru" a bude v něm stále přežívat starý Adam, který nedá novému Adamu v nás místo. Zákon je tu proto, aby nás odsoudil a Kristus se pak stal naší jedinou nadějí. Staré myšlení neustále doufá v něco, co ve skutečnosti nemá žádnou sílu zachránit člověka. Tím "něčím" může být zákon nebo papež nebo "starec" či zázračná ikona nebo cokoliv jiného. Jenže cokoliv postavíme na místo Kristovo, tj. místo Krista, činíme antikristem.
Na toto myšlení navazuje i čtená perikopa evangelia: "Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej." Tedy umírá ten, kdo doufá ve své síly a v sebe sama. Umře zcela přirozeně. Je to prostý důsledek stavu, do něhož se lidstvo pádem Adamovým dostalo. "A kdo ztratí svůj život pro Krista," tj. učiní z Ježíše jedinou svou naději a své schopnosti považuje za nic, "ten život získává". Tahle možnost však už narozdíl od smrti není přirozená - tu nám vydobyl Spasitel.

Zákon Boží, všechna přikázání se nám tedy mění na kříž, když při veškerém svém úsilí a námaze a upřímné snaze zjišťujeme, že Zákon nenaplníme. V tu chvíli chápeme, že jsme Zákonem odsouzeni na smrt tak, jako zločinec je za zvláště ohavné zločiny odsouzen ke smrti na kříži. Jak praví Písmo: "Mzdou hříchu je smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 6,23) Čili smrtí odplácí hřích člověku. Pak už není žádná naděje na své vlastní síly, vše je ukřižováno a mrtvo. Jediné, co člověku zbude, je naděje ve Spasitele. A ten nezklame. Naše síly vždycky zklamou. Náš rozum je nedostatečný, zkušenosti slabé, schopnosti mizivé. Bůh nezklame, když je poslední lidskou nadějí. Boží síla se děje tam, kde se nejprve naplno projeví lidská slabost, nemoc a nicotnost.
Pán Ježíš pravil apoštolu Pavlovi: "Má moc se plně projeví uprostřed slabosti." (Tj. skrze lidskou slabost a bezmoc se projevuje a děje Boží moc.) Sv. Pavel na to: "Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2. Kor 12,9-10)
A tak na kříži naší neschopnosti, slabosti a smrti duše, který nám připravil hřích, začíná naše vzkříšení, kdy - jak píše apoštol - člověk zjistí: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."

To přece stojí za to! To je ta pravá cesta. Vítězná cesta pokory, slavná cesta pokání. Kdyby Kristus nepřišel, byla by pokora prohrou a pokání by bylo ostudou a lítost nad svými skutky hanbou. Jenže Kristus přišel a z toho, co je v lidských očích světa nízké a opovržení hodné, učinil vítězství a slávu. To je filosofie kříže, to je naše poznání, které přesahuje tento svět, to je moudrost, proti níž je všechna světská moudrost bláznovstvím.
















Zobrazit příspěvek č. 735 jednotlivě

Administrátor --- 19. 10. 2011
Vysvěcení nového pravoslavného chrámu v Mostě

Rumunský dřevěný chrám sv. Valentina

Návštěva patriarchy Daniela

Nejvyšší představitel Rumunské pravoslavné církve patriarcha Daniel navštívil Prahu a Most ve dnech 8. až 10. října 2011. Cílem jeho návštěvy bylo svěcení nově postaveného chrámu Nanebevstoupení Páně a svatého Valentina s památníkem rumunským vojákům.

Svěcení vykonal spolu patriarchou Danielem metropolita Kryštof a další duchovní z Rumunska i České republiky. Po té byla sloužena první sv. archijerejská liturgie.

Po skončení bohoslužeb následovala oficiální část, která započala ve 12°° hod. před chrámem u nového památníku tisíců rumunských vojáků, kde byla po jeho posvěcení sloužena panychida za všechny, kteří padli na konci druhé světové války při osvobozování Československa. Celého programu se účastnila také delegace Rumunského státu v čele s velvyslankyní Rumunska v ČR Její Excelencí paní Andou Danielou Grigore-Gitman.

Chrám byl zbudován za spolupráce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Magistrátu města Most, Rumunské pravoslavné církve a Rumunského státu. Návštěva rumunského patriarchy byla státní událostí, neboť v Rumunsku se k pravoslavné církvi hlásí velká většina obyvatel.

* * *

Napsali o svěcení

Uvítání patriarchy Daniele

Modlitby před začátkem vlastního obřadu svěcení. Vpravo metropolita Kryštof, uprostřed patriarcha Daniel, vlevo arcibiskup Casián (Rumunsko). (Kliknutím pro velký obrázek)

Ikonostas chrámu

Svěcení vody

Vršek ikonostasu

Dolní část ikonostasu

Účastníci slavnosti

Vyřezávaná brána před chrámem

Český Rozhlas - Sever

Pomník desítkám tisíců rumunských vojáků padlých na území Československa během druhé světové války byl v neděli vysvěcen v Mostě spolu s pravoslavným chrámem sv. Valentina. Dřevěný chrám stojí jen kousek od známého mosteckého přesunutého kostela, nebo chcete-li kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Dopoledne v půl deváté začalo svěcení chrámu. Provedl ho český metropolita Kryštof spolu se špičkami pravoslavné církve z Čech a Rumunska. Přišlo se podívat i několik desítek Mostečanů.

"V bojích v poslední části druhé světové války (prosinec 1944 - květen 1945) na českém a slovenském území položilo život, bylo zraněno nebo prohlášeno za nezvěstné 66.500 rumunských vojáků," říká tajemník pro vnější vztahy Pravoslavné církve Ondřej Chrást.

Velkou zásluhu na vzniku nového chrámu má Mostecký magistrát. Sám totiž pozemky ke stavbě chrámu Pravoslavné církvi nabídl.

„Tento chrám a památník před ním má být důstojným připomenutím rumunských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování ČSR,“ dodává Ondřej Chrást.

Celý rozhlasový příspěvek autora Jana Beneše si můžete pustit zde.


MOSTECKO

Nově vysvěcený pravoslavný kostel Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna v Mostě je pátým svého druhu v Čechách. Připomenul to po slavnostním aktu při závěrečném setkání s novináři na hradě Hněvín metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštof.

"Jeden je v Karlových Varech, druhý v Mariánských Lázních, další ve Františkových Lázních, čtvrtý nechal v Praze na Olšanech postavit první československý ministerský předseda Karel Kramář a pátý teď stojí v Mostě," informoval Kryštof.

Primátor města Mostu pan Ing. Vlastimil Vozka chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna, který je zároveň památníkem věnovaným padlým, nezvěstným a zraněným rumunským vojákům při osvobozování Československa na konci druhé světové války, nazval bájným Fénixem, který jakoby povstal z trosek a popela dvou pravoslavných mosteckých chrámů, které byly zbourány, aby ustoupily, společně s královským městem Most, těžbě hnědého uhlí.

Na otázku, proč je chrám postaven v tradičním transylvánském stylu a ne v nějakém moderním slohu, odpověděl patriarcha Rumunské pravoslavné církve Daniel.

"Tento styl je velice rozšířený v Rumunsku, mistři tesaři, kteří jej stavěli, jsou zruční a nejsou příliš drazí," vysvětlil jeden z důvodů. Dalším pak byla skutečnost, že pravoslavní se spíše drží tradice, než nějakého moderního stylu.

ÚSTECKO

Déle než půlstoletí nevznikl v severních Čechách pravoslavný svatostánek. Ale v neděli vysvětili dřevěný pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna v Mostě, na místě původního města. S výstavbou výrazně pomohlo Rumunsko, protože před chrámem vznikl i památník padlým Rumunům.

Kostel nejprve ráno vysvětili zástupci rumunské a české pravoslavné církve (na snímku metropolita Kryštof). Poté v kostele sloužili první svatou archijerejskou liturgii.

"Chrám je ústřední místo života pravoslavných věřících. Vznik nového je obrovský svátek. Ten v Mostě navíc stojí v místech, kde kdysi stávalo původní město Most, které zmizelo v dole. Je to vlastně první návrat života do starého Mostu," líčí Ondřej Chrást, tajemník Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Svěcení kostela, který pod mosteckým hradem Hněvín vybudovali mistři tesaři z rumunského kraje Maramureš, trvalo několik hodin a mělo přesný liturgický obsah a řád.

Představitel české pravoslavné církve vladyka Kryštof a rumunský patriarcha Daniel spolu s dalšími duchovními nejprve připravili prostor chrámu ke svěcení a podepisovala se světící listina. Jedna zůstane uložena ve svatém prestole, druhá poputuje do archivu Rumunské pravoslavné církve.

Za zvuku světících modliteb a písní začal obřad před vchodem do chrámu. V pravoslavné liturgii totiž chrám začíná existovat až po vysvěcení. Postupně se chrám obcházel proti směru hodinových ručiček a na každé světové straně se opakoval rituál, při němž církevní hiearchové speciální světící tyčí vytvářeli na stěnu symbolické tři křížky.

"Je to symbol Boží Trojice, který se objevuje i ve výzdobě kostela a památníku před ním," upozornil Josef Hauzar, kancléř pravoslavné církve. Uvnitř chrámu pokračoval obřad svatou archijerejskou litrurgi v oltáři u sv. prestolu.

Dřevěná stavba ve stylu transylvánské lidové gotiky, postavená tradičními postupy, vznikala v Mostě od loňska. Základní části vznikly v Rumunsku, na místě se ale dopracovávaly.

Kromě kostela vyroste ještě malý pravoslavný monastýr se zázemím pro poutníky a letní modlitebna.

Impulsem k výstavbě bylo i to, že v České republice chybí místo pro modlitbu za padlé pravoslavné Rumuny, kteří se podíleli na osvobození Československa na konci druhé světové války. Jejich památník v podobě dřevěného kříže stojí před chrámem.

Ondřej Černý, MF DNES


* * *

Pro věřící v České republice je každá stavba pravoslavného chrámu anebo kaple malým svátkem. Pokud se něco takového děje, jedná se o událost pro místní nevelkou pravoslavnou církev vskutku památnou a taková událost si nepochybně zasluhuje být zaznamenána. To, jak pod rukama rumunských mistrů doslova před očima obyvatel Mostu vyrůstal jedinečný celodřevěný pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna se podařilo velmi pěkně zaznamenat reportéru MF Dnes Ondřeji Černému. S laskavým svolením redakce MF Dnes i s laskavým svolením autora přinášíme jak reportáž ze stavby, tak rozhovor s mistrem.


U Mostu vyrůstá dřevěná symfonie - pravoslavný chrám, jaké jsou mimo Rumunsko jen čtyři

Řidiče projíždějící kolem Mostu překvapuje vysoká dřevěná věž vyrůstající jakoby z lesíku u silnice. Ona věž je vysoká téměř třicet metrů a patří vznikajícímu pravoslavnému chrámu Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna. Staví ho tu šest tesařů z rumunského městečka Brsana. Doslova sem přesunuli svou dílnu a budují tu tradičními postupy chrám, jakých je mimo Rumunsko jen několik. Stojí v Caracasu, Paříži, Chicagu a brzy i v Mostě. Sama stavba už ale přilákala stovky návštěvníků. Dřevěný chrám v transylvánském lidovém stylu totiž doslova září do daleka a vidět na vlastní oči, jak vznikají bez použití hřebíků a skob, jen z dubového, jedlového a smrkového dřeva jeho stěny a střecha, je fascinující zážitek.       

"Jsme pyšní na to, že tu můžeme chrám stavět. Máme radost, že to lidi tolik zajímá," říká Ilie Ioan Benta, tesařský mistr, jehož firma chrám staví. Je to její osmadvacátý. Řemeslníci přivezli trámy, šindele a další dřevěné díly ve třech kamionech z Rumunska. V horském kraji Maramureš, odkud jsou, bylo uměním je vůbec naložit. Na místní silničky se totiž prakticky nevejdou a s průjezdem zatáček byl velký problém. "Mnoho lidí si myslí, že se tu chrám skládá už z hotových dílů. Tak to ale není. Prakticky vše se dodělává až tady. Dřevo se tu opracovává, tvaruje se, aby trámy zapadly do sebe. Tady vznikají i detaily výzdoby sloupů," upozornil zaměstnanec pravoslavné církve. Chrám se staví za každého počasí. Řemeslníci jsou na něm prakticky od chvil, kdy je na práci vidět až do setmění. A když se pokládala na loď chrámu věž, což se kvůli silnému větru příliš nedařilo, nechali si na práci posvítit světlomety aut přítomných novinářů. Poctivě se tu ale světí neděle. To je den volna. I když v úterý dopoledne silně pršelo, byli na věži dva tesaři a přitloukali šindele. Další jim pomáhal ze země vytahovat do výše prkna a potřebné nástroje. Ze střechy se občas ozval zvuk motorové pily. To když bylo nutné nějakou lať z konstrukce upravit. A pravidelně se ozýval zvuk kladiv zatloukajících hřebíky do šindelů. Byl to vůbec první kov, který se v konstrukci chrámu objevil. "Základní konstrukce je celá začepovaná bez kovových spojů. Trámy jsou do sebe navázány tak, že se nemají šanci hnout. Pomáhá i jejich váha," ukazoval na dřevěnou mozaiku na spojích trámů tesař Ioan Tibel.

Když přišel s nabídkou prohlídky práce pětadvacet metrů nad zemí, zvládnul jsem pouze první žebřík vedoucí do krovů originální stavby. Výš jsem si po trámech netroufal. Vidět z blízka dřevěné oblouky, uchycené krovy, nebo šindele z jejich "rubové" strany ale rozhodně stálo za to. Když jsme si, už zase venku prohlíželi vyřezávaný asi dvoumetrový sloup (jeden řemeslník na něm pracuje zhruba čtyři dny), všimli jsme si na několika místech konstrukce, že mezi trámy jsou i několikacentimetrové mezery. "To je záměr. Potřebujeme dát šanci materiálu, vždyť bude pracovat," naznačil tesařský mistr Benta. "Pracujeme s vyschlým i mokrým dřevem. Navzájem se dobře stahuje a tím stavbu zpevňuje," dodal s tím, že víc tajemství a pracovních postupů z něj nedostaneme. "Hlavní ingrediencí naší práce je úcta k tradici a láska k tomu, co děláme," vysvětlil. Podle něj se při práci na chrámech vždy stane nějaký zázrak. Třeba v Mostě to bylo při pokládání věže. Celý den ostře foukalo a práce se nedařila. Když už to vypadalo, že se bude muset usazení věže odložit, vítr ustal a vše se podařilo. Při jedné z předchozích staveb zas pořád pršelo. Ale jen za tmy, když se nestavělo. "To je krása a radost, kterou stavby chrámů přinášejí," svěřil se Benta.

Chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna bude na okraji Mostu stát během dvou týdnů. Pak se pojede do Rumunska pro okna, dveře a ikonostas. A také se bude rozhodovat o interiéru. Buď bude i uvnitř dřevěný s dřevěnou výzdobou nebo se stěny nahodí, vybílí a malby budou přímo na nich. Ještě do konce roku proběhne takzvané malé svěcení a začnou tu probíhat nedělní bohoslužby. Slavnostní otevření se chystá na jaro. A během následujících dvou let tu vyroste ještě letní kaple a malý monastýr se zázemím pro poutníky. Impulsem k výstavbě bylo například to, že v Česku chybí pietní místo pro padlé Rumuny, kteří se podíleli na osvobození Československa na konci II. světové války.

Až tu dřevěný chrám bude stát, možná kdekoho zarazí zvláštní nepoměr mezi jeho malou lodí a velmi vysokou věží. I to souvisí s tradicí transylvánského stavitelství, k němuž takové věže patří. "Čím vyšší je věž, tím je chrám krásnější," prozradil další tajemství tesařský mistr Benta.

* * *

ROZHOVOR SE STAVITELEM, MISTREM BENTOU

"Umění stavět chrámy se nedá prozradit, to se pouze dědí"

Tesařský mistr Ilie Ioan Benta a jeho dílna z rumunského městečka Brsana v kraji Maramureš mají za sebou stavbu sedmadvaceti dřevěných chrámů ve stylu transylvánské lidové gotiky. Většinu doma v Rumunsku. Jejich originální architektonický kousek ale slouží pravoslavným věřícím i v Chicagu a brzy bude i v Mostě.

"Ze dřeva umíme postavit prakticky cokoliv. Děláme pensiony, restaurace, domy. Ale chrám je vždycky něčím zvláštní a jedinečný. Je radost ho stavět a rozhodně to nejde bez lásky k tomuto řemeslu," líčí mistr Benta.

Jak jste se vlastně vy a vaši lidé k této práci dostali?

Je to tradiční záležitost, která k našemu kraji patří. Je to věc generací, které si předávají zkušenosti. Máme to zkrátka v sobě. Já sám jsem určitě třetí generace v naší rodině, která chrámy staví. A dřív to bylo nejspíš podobné, ale nikdy jsem se na to neptal.
A jak jste se to naučil? Máte nějakou školu nebo to je opravdu předávání řemesla z otce na syna?

Od mala jsem pracoval s tatínkem. Chodil jsem i do kurzů a školy. Ty ale pro tuto práci nejsou zas tak důležité. Opravdu nejvíc jsem se naučil od táty.


Chrám v Mostě

Jaký je tedy rozdíl mezi běžnými tesaři a vámi?

Je to trochu jiné. Běžný tesař ale určitě neví, jak naše chrámy stavět. Tradice tu hraje opravdu velkou roli. U nás v Rumunsku je to ale jednoduché - pokud někdo chce udělat dřevěný chrám, jde za námi do Maramureše, protože tam najde lidi, kteří to umí.
A můžete prozradit nějaký speciální fígl nebo dovednost, kterou vy zvládáte a jiní tesaři ne? Máte nějaké speciální tajemství?
To vám opravdu neřeknu. Jsou věci, které nemůžete povědět, jsou to pracovní postupy a znalosti, které se dají jen zdědit a naučit se je můžete jen při vlastní práci.

Dobře, zkusme to jinak. Jak vlastně práce na výrobě chrámu začíná?

Je potřeba správně vybrat dřevo. Ideální je dub, ale jelikož stavba jen z něj by byla velmi drahá, používá se i smrk a jedle. A i kdyby někdo chtěl stavět jen z dubu, vhodných je jen velice málo. Když se dřevo správně vysuší, opracuje, namoří, vydrží stavba stovky let. Jen asi po šedesáti letech je potřeba vyměnit šindele. Myslím, že z nás, co v Mostě chrám stavíme, se ale té výměny už nikdo nedožije.

Takový výběr stromů si neumím moc představit. Zkuste ho prosím nějak přiblížit...

Třeba na šindele musí být hodně rovné dřevo bez kazů, sledují se letokruhy a další znaky. Člověk, který je vyrábí, je mistr svého oboru, sám chodí a vybírá si vzrostlé stromy, z nichž pak šindele ručně štípe.

Potřebujete na stavbu chrámu plány nebo to dokážete jen podle jednoduchého náčrtku?

Máme svého architekta, s ním na přípravě spolupracujeme. Rozumí tomu, jak chrámy stavíme. Důležitý je ale hlavně kvůli úřadům, protože stavby musí mít úřední povolení. Dokázali bychom ale jistě postavit chrám i bez návrhu. Vždyť ten se často mění podle toho, kolik je na stavbu peněz.

Myslíte, že vaše tesařské umění přetrvá ještě další generace? Máte své nástupce?

Stavět chrámy je u nás velmi respektované řemeslo. Lidé mají radost, že nové dřevěné chrámy stále vznikají. I proto jsou mladí, kteří se chtějí učit. Já jsem vzal do učení šest mladíků, jsou u mě od patnácti a věřím, že budou pokračovat. Mají k této práci úctu a dělají ji se stejnou láskou jako my starší.

Ondřej Černý
MF DNES Severní Čechy


* * *

Slovo architektky Taťány Tzoumasové k nově svěcenému pravoslavnému chrámu Nanebevstoupení Páně a sv. mučedníka Valentýna v Mostě

Rumunské pravoslavné dřevěné kostely z Maramureše - severní Transylvánie - jsou národní poklady a živé svědectví schopností a estetického cítění, vyjádření souladu a harmonie materiálu a duchovní potřeby rumunského lidu už od prvních století po příchodu křesťanství na území dnešního Rumunska. Nejstarší, které jsou dochované dodnes, byly vystavěny v XVI. století.

Přestože mají oproti prvním křesťanským kamenným bazilikám výrazně drobnější lidské měřítko, vytváří stejné intimní místo pro motlitbu - skromné jako vesnické stavení - a plně respektují proporce posvátné geometrie a jsou zdobené posvátnými symboly křesťanství, jak to známe z gotických a renesančních chrámů v Evropě.

Pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. mučedníka Valentýna v Mostě je syntézou vývoje typologie půdorysu dřevěného pravoslavného chrámu od XVI. století do století XVIII.

Liturgický prostor kostela je utvořen seřazením tradičních místností za sebou podél osy. Osa začíná u předsíně a končí v absidě oltáře.

Pridvor - zápraží chrámu s vyřezávanými sloupy nesoucími stříšku, která chrání vyřezávané vstupní dveře do chrámu, býval vybaven jednoduchými bočními lavicemi.

Pronaos - chrámová předsíň - vnitřní vstupní část - byl v pravoslavném chrámu tradičně užíván jako místo pro křtitelnici sloužící ke křtu novorozeňat. Časem se stal místem určeným ženám.

Od centrálního modlitebního prostoru chrámu - naosu - je vždy architektonicky oddělen vyřezávanými sloupy nebo příčkou s vyřezávanými vnitřními dveřmi. Tradice velí vždy tuto architektonickou formu oddělení bohatě řezbářsky vyzdobit, v našem případě překrásně vyřezávanými dubovými sloupy současně nesoucími věž.

Naos - centrální část určená dříve mužům symbolizuje zemi a celý vesmír. Má v čele ikonostas, podél bočních stěn lavice, které podle míry zdobení a poskytovaného pohodlí dříve oddělovaly věřící podle sociálního postavení. Boční absidy jsou odrazem vlivu zděných chrámových staveb na dřevěnou architekturu kostelů. Půdorys potom tvoří kříž.

Oltář - je oddělen od naosu velmi pečlivě a bohatě řezbářsky zdobeným ikonostasem a je umístěn v absidě. V oltáři se nachází obětní stůl - prestol, schránky se svatými ostatky, liturgické nádoby a jejich výšivkou zdobené pokrývky a kněžská a jáhenská roucha.

Věž mívala ve vývojové typologii různá umístění na podélné chrámové ose. V našem případě je věž vystavěna nad pronaosem a je nesena mohutnými trámy a dubovými sloupy s řezbářsky barokní torzurou zdobeným dříkem.

Dřevěné valené klenby nad chrámovou síní a absidou jsou užší než půdorysná šířka lodi a stejně jako boční absidy se objevily ve stavbách dřevěných kostelů později - až v XVIII. století.

Freska na dřevěné klenbě v absidě, na které je Bohorodice "platitera", je provedena tradičním způsobem na omítku. Vyřezávaný ikonostas z lipového dřeva je nádhernou ukázkou toho, že tradice rumunských řezbářů tvořících dřevěné krajky ještě nevymřela.

Dřevěné pravoslavné kostely se umisťují buď na vrcholku pahorku, na úpatí kopce či hory nebo na louce a bývají obehnány vysokým dřevěným plotem prolomeným monumentálně provedenými vyřezávanými dubovými bránami. Místo bývá ještě v dostatečné vzdálenosti osázeno stromy. Kolem kostela musí být vždy volný prostor, který je využíván při těch obřadech, kdy kostel duchovní a věřící obchází. Prostor kolem kostela bývá osázen květinami.

Dřevěná vyřezávaná brána a Troita (čti trojica) - to jsou základní prvky doplňující prostor kolem kostelů v Maramureši. V našem případě slouží překrásně vyřezávaná Troita se stříškami jako památník k umístění pamětní desky v rumunském a českém jazyce. Takovéto kamenné nebo dřevěné Trojice bývaly tradičně umísťovány na křižovatkách cest nebo hranicích pozemků - podobně jako u nás zděná a kamenná boží muka, kamenné křížky a sochy svatých. Kromě křesťanských symbolů najdeme na Trojici některé vyřezávané motivy jako například "sloup vedoucí do nebe", které pocházejí ještě z dob Dáků.

* * *

Video záznam mosteckého televizního vysílání - TV Most Expres

Zpravodajství v Mosteckých listech zde
Fotogalerie obrázků ze svěcení tady















Zobrazit příspěvek č. 736 jednotlivě

Administrátor --- 21. 10. 2011
Dnes byl svátek svatého vyznavače Alexije

Ctihodný Alexij Karpatský v Praze

V pátek 21. října 2011 si připomněli věřící chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze Na Olšanech svátek ctihodného Alexije Karpatského, který byl před několika lety svatořečen v Monastýru svatého Nikolaje v Ize. Ctihodný Alexij se v roce 1925 zúčastnil svěcení chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze Na Olšanech. V monastýru v Ize přijal do mnišského společenství našeho blahé paměti metropolitu Doroteje. Za svou věrnost pravoslaví byl světskými úřady šikanován a vězněn. Díky jeho obětavé a neúnavné pastýřské práci zvláště v době meziválečné ožila a upevnila se pravoslavná církev v tehdejší Podkarpatské Rusi.
Archijerejskou sv. liturgii sloužil vladyka metropolita Kryštof spolu s otci archimandritou Sergijem, místním duchovním správcem, archimandritou Kosmou, igumenem Monastýru sv. Prokopa v Sázavského v Mostě, archimandritou Serafímem, duchovním v Michalovcích a diákonem Vasilem Čerepkem, ředitelem Nedělní školy sv. Ludmily v Praze. Na přímluvy ctihodného Alexije upevni, Hospodine, naši svatou Kristovu pravoslavnou církev.
ústředí

Více o životě tohoto našeho světce si můžete přečíst zde.







Zobrazit příspěvek č. 737 jednotlivě

Administrátor --- 24. 10. 2011
Učebnice víry a modlitby

17. NEDĚLE PO 50nici; o víře ženy kananejské

Za onoho času ...
5,21       Ježíš ... odešel až do okolí Týru a Sidónu.
15,22       A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."
15,23       Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"
15,24       On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."
15,25       Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"
15,26       On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."
15,27       Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."
15,28       Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
(Evangelium podle Matouše)

Evangelium o víře ženy kananejské se často vykládá jako učebnice modlitby. Ta pohanská žena, která se rozhodla požádat Pána Ježíše o pomoc pro svou dceru, svým chováním ukazuje tři pilíře modlitby. První je víra - žena Kananejka uvěřila v Syna Božího. Asi všichni chápeme, že víra je základní předpoklad k modlitbě. Bez víry nemá modlitba to hlavní - důvod. Proč se modlit, když nevěřím, že Osoba, k níž se obracím, může splnit moji prosbu? Druhým pilířem je vytrvalost. Žena neodbytně křičela a bylo jasné, že nedá pokoj, dokud se jí nebude někdo věnovat. Jistě se nám vybavují i jiné výroky z Evangelia, které kladou důraz na tuto vlastnost modlitby. "Tlučte, a bude vám otevřeno." (Mat 7,7-11) Nebo podobenství o vdově, která se na soudci tak úporně domáhala, aby jí pomohl ke spravedlnosti, že se ten soudce - ač nebyl ani poctivý ani zbožný - začal bát, aby ho nakonec neumořila, a tak jí pomohl (Luk 18,1-7). Třetím pilířem modlitby je pokora. "Pyšnému se Bůh protiví, ale pokornému dává blahodať" (Jak 4,6). Jedině prosba, vznášená z hloubi pokorného srdce, má křídla. Slyšíme ozvěnu večerního žalmu: "Z hlubin volám k tobě, Hospodine..."

Křesťan bez modlitby není žádný křesťan. A proto je modlitba jedním z hlavních charakteristických rysů Církve. Je to její základní životní úkon. Říká se, že modlitba je dýchání křesťana, čili dech Církve. Čím více církevní společenství dýchá, tím více života v něm je. A naopak - každá místní církev, jejíž dech je slabý, chřadne a život z ní vyprchává. Modlitba totiž spojuje lidi s Bohem a tento most, po němž se přechází od hynoucího k nesmrtelnému, od pomíjejícího k věčnému je vlastně podstatou Církve.
Občas někteří věřící naříkají nad tím, jak je naše místní církev slabá, a srovnávají ji např. s mohutnou Ruskou církví, která kypí životem - činným v tomto světě a hlavně životem duchovním. Jak často mohou kněží u nás (už od dob první republiky) slyšet od věřících, kteří znají církevní život v pravoslavných zemích, jejich stesky, že u nás "to není ono"... Takovým lidem bychom měli vytrvale odpovídat: "Ale za to můžete i vy. Vy chodíte málo na bohoslužby, málo se modlíte, málo pracujete pro církev. Podívejte se dobře, co činí tam, na východě, aktivní věřící pro život svého církevního společenství. Jak se obětují. Kolik práce vyvíjejí. Kolik hodin tráví v chrámu i doma na modlitbách. Jak světí svátky. Pak se nedivme, že tam má církev tolik aktivit a že oplývá takovou duchovní silou." Tisíciletá tradice velkých světových církví se projevuje především na tamních věřících a na aktivitě jejich církevního a duchovního života, na jejich způsobu myšlení, na vztahu ke své církvi, na tom, jak jsou vychovaní a jak sami vychovávají své děti a vedou své rodiny. Jenže celé toto věkovité dědictví národní pravoslavné tradice, jež je tak samozřejmým životním prostorem pro člověka, který se tam narodil, není tak jednoduché udržet po příjezdu např. do naší země...
Právě ve vztahu k modlitbě platí slova známého západního pravoslavného biskupa Antonije Surožského: "Církev to je zázrak setkání člověka s Bohem." A zároveň díky modlitbě tato teze není jen teorie, ale modlitba mění tuto skutečnost na osobní zkušenost, která se nadále promítá do celého našeho života a tato zkušenost mění člověka.

Antonij Surožský o tomto procesu dále hovoří: "Člověk nevěřící se liší od věřícího, jako se socha liší od živého člověka. Socha může být krásná, ale stále je to stále jen mrtvý materiál. Nevíra člověka odlidšťuje." Poslední věta by se někomu mohla zdát být až příliš silným výrokem, ale ve skutečnosti v tomto tvrzení vladyka Antonij odráží zkušenost svatých Otců s člověkem. Jen člověka věřícího je možno prohlásit za člověka v plné šíři a hloubce toho slova. Neboť jen věřící člověk je tím, koho Bůh tvořil, když učinil Adama. Lidství, jak je Bohem stvořeno, je nemyslitelné bez víry, jako lidské tělo nemůže být bez hlavy. Plní-li se naše společnost dnes lidmi nevěřícími, je to jako bychom žili v nějakém obskurním spolku bezhlavých rytířů nebo jako bychom bloudili jakousi začarovanou krajinou plnou někým zakletých zkamenělých lidí.



Vladyka Antonij Surožský

 
Vraťme však ještě slovo vladykovi Antoniovi: "Věřící člověk má zářit alespoň malým světlem jako svíčka, aby nevěřící při setkání s ním byl zaražen: čekal jsem sochu, a místo toho jsem setkal s opravdovým člověkem."

To je ta jediná pravá misie - záře lidství, které rozkvétá vírou. Žádné misie mečem a křížem, jak to známe z historie a následně vidíme, jak tmářství rodilo jen další tmu. Chce-li jakékoliv církevní společenství pečovat o misii, musí především dovést své vlastní lidi k prohloubení víry, stát se místem kde se člověk setkává s Bohem, lidé tu získávají vlastní osobní zkušenost s modlitbou a vycházejí do světa jako zažehnuté svíce ukazující světským lidem pravé lidství, které svítí a hřeje.

Pamatujme, že okolní svět poznává křesťanství na životech křesťanů, dle nás si učiní obrázek o tom, co je to zač - to Pravoslaví. Argumenty málokoho přesvědčíš. Ke každému argumentu lze postavit protiargument, a i když protiargumenty dojdou, vždy může přetrvávat prostá úporná nevíra, jež vyvěrá z toho, že člověk prostě necítí důvod věřit. Jenže když se nevěřící člověk potká s člověkem, který je svící, když čekaje, že uvidí sochu, shledá se s opravdovým lidstvím, nepotřebuje už pro víru argumenty; jeho srdce se probudí a prostě zatouží mít něco tak krásného, s čím se shledal u křesťana, zatouží stát se skutečným člověkem. Touto misií pokřesťanštili prvotní křesťané své země.
Otázkou, kterou si musí každá církevní obec řešit sama, je, jak lze dosáhnout této lidské proměny, když se věřící farnosti sejdou jednou za týden v chrámu a za hodinu a dvacet minut se už zase rozcházejí, aby chrám a své bratry zase týden neviděli. Bohoslužba - setkání s Kristem - trvající nanejvýš hodinu a půl, a to jen jednou za týden. Proti 90 minutám v neděli v chrámu stojí šest a půl dne agresivního duchovního působení světa. To je hodně nerovné skóre. Jak v takto nastavené konstelaci farního života uvést věřící do toho duchovního procesu proměny, o němž jsme hovořili? Dnes zůstaneme jen u řečnické otázky. Návrhy řešení necháme někdy na příště.
Jak pomoci světskému člověku při jeho hledání a věřícímu k tomu, aby se stal opravdovým člověkem víry? Veliký pravoslavný myslitel a spisovatel F. M. Dostojevskij píše, že "cíl lidského života člověk může pochopit pouze tehdy, pohlíží-li na člověka jako na nesmrtelnou bytost". Kdo si tuto radu vyzkouší, zjistí (možná s překvapením), že tento posun úhlu pohledu dočista změní člověku jeho chápání jak lidství tak i života. Nejvýraznější asi bude proměna toho, co jsem doposavad považoval za nesmírně důležité a smysluplné, na cosi, co nestojí ani za zlámanou grešli a co mi tudíž může být úplně lhostejné. Druhým důsledkem použití "Dostojevského optiky" je sejmutí velkého břemene z člověka, který měl až do té chvíle na hřbetu naloženo tolik starostí, že ho tato tíže ohnula k zemi, téměř do podoby zvířete. Třetím důsledkem je osvobození ducha člověka od pout.

Tím se člověk stává připravenou půdou k zasetí semínka víry, z něhož může vyrůst mohutný strom spojující zemi s nebem, což je mimochodem Bohem svěřený úkol člověka.

Víra pak dává smysl všemu, co život člověku přináší. Vše proměňuje na užitečné a vše mění tak, že je to člověku v konečném důsledku k užitku (jak praví apoštol ze své zkušenosti; Řím 8,28). A týká se to nejen pěkných věcí, ale i např. nemoci, ztráty, stárnutí i setkání se smrtí.

Zatímco pro nevěřícího člověka všechny síly vesmíru pracují proti němu - hlavně čas, tak věřící člověk se svým křesťanským způsobem života vrací do harmonie se silami, které působí za tímto materiálním světem. A čas už není tím nepřítelem, který ho přibližuje ke smrti a zániku, ale přítelem, co ho nese k věčnosti a nekonečnému životu. Zvláštní význam má pro život věřícího člověka úzkostlivé dodržování Božích přikázání, která tu nejsou proto, aby člověka omezovala, ale aby ho chránila. Jsou to duchovní pilíře, na nichž stojí svět, jehož skryté síly ničí toho člověka, který nectí přikázání. Vidíme na mnoha případech, jak osud takových lidí se už v tomto pozemském životě ubírá od špatného k horšímu.
Abychom si to přiblížili nějakým podobenstvím z našeho světa: Takový hříšník je tak trochu jako kolečko ve velikém mechanismu, které se vzpříčilo a už nezapadá do systému tak, jak by mělo; nezastavitelný pohyb ostatních součástek obrovského složitého stroje začne takové vychýlené kolečko deformovat a drtit.
Boží přikázání upravují život člověka tak, aby nebyl v rozporu s principy, podle nichž pracuje celé stvoření. A respekt k Božímu dílu je základním předpokladem života víry. Jak bychom mohli ctít Tvůrce, když se vysmíváme jeho práci? Proto je v pateriku psáno, že nedodržuje-li člověk přikázání, nic z toho, co pro Boha činí, není Bohu milé.

Je zde tudíž spojitost mezi vírou a přikázáními - jako by to byly spojené nádoby. Bez přikázání se víra zatemňuje, zamlžuje a rozplývá. A bez víry není k zachovávání Božích přikázání inspirace ani síla.

Na pravoslavnou křesťanskou víru a její pravidla máme hledět jako na obecnou, společnou zkušenost Církve. Tato kolektivní zkušenost, která jde skrze mnohé generace (už dva tisíce let) a ve všech národech beze změny je nejlepším dokladem pravosti a objektivnosti křesťanského duchovního života. Sdílet tuto obecnou věkovitou zkušenost Církve znamená vyjít ze stínu fantazií, představ a klamů na světlo pravdy.

A bude uzdraven člověk v tu hodinu.



















Zobrazit příspěvek č. 738 jednotlivě

Administrátor --- 26. 10. 2011
Z církevního ústředí

Poselství
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku k roku svatého Rostislava


Důstojní otcové, bratři a sestry, vážení obyvatelé České republiky a Slovenské republiky,

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku chová v hluboké úctě památku svatého velkomoravského knížete Rostislava, který pozval v roce 862 na území našich dnešních států svaté věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Vyhlašujeme proto nadcházející rok 2012, v němž před 1150 lety připutovalo Rostislavovo poselstvo do Konstantinopole a předalo byzantskému imperátoru Michalu lll. žádost o vyslání takových učitelů rokem svatého Rostislava. Pro tento Bohem požehnaný čin jsme knížete Rostislava svatořečili a vložili jeho památku do pravoslavného kalendária jednak na 5. červenec a zvláště na 28. říjen, kdy si připomínáme důležitý krok k obnovení politické samostatnosti našich národů.

Rok svatého Rostislava vyhlašujeme na období od jeho svátku 28.října 2011 do 28. října 2012. Obracíme se na naše duchovní a věřící, na všechny lidi dobré vůle v České republice a Slovenské republice, aby v tomto roce byli nápomocni v uspořádávání duchovních i kulturních událostí (bohoslužby, konference, výstavy a podobně), které by připomněly význam osobnosti svatého Rostislava.

Svatý kníže Rostislav zůstal v paměti pravoslavné církve jako moudrý vládce, který pochopil, že pravdy Boží je možné přijmout jen ve srozumitelné formě. Modlit se k Bohu má pak právo každý národ, každý člověk ve svém rodném jazyce. Do Konstantinopole se obrátil poté, když mu ze Západu nedokázali vyslat křesťanského misionáře, znalého jazyka našich slovanských předků. V hlavním městě východořímské říše - v Konstantinopoli byli na takovou misii připraveni patriarchou sv. Fótiem svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří znali staroslověnský jazyk, vytvořili pro něj písmo a přeložili do něj evangelium, bohoslužebné texty i základy římského práva. Jejich příchod na Velkou Moravu, prvého slovanského státu znamenalo naplnění Kristovy závěti, kterou dal svatým apoštolům a jejich pokračovatelům "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28, 19-20)

Velkým přáním sv. Rostislava bylo, aby sv. Cyril a Metoděj vybudovali pro naše předky na Velké Moravě samostatnou národní církev. Přesto že se toto Rostislavovo přání nesplnilo, stala se Cyrilometodějská misie duchovním i státotvorným základem pro všechny křesťany a vůbec všechny občany v České republice i Slovenské. Sv. Rostislav se stal vzorem opravdového a věrného křesťana i příkladem moudrého státníka, potvrdila to i jeho mučednická smrt za Krista a svůj slovanský národ. Sv. Rostislav jako zvěstovatel Kristova evangelia je dodnes duchovně přítomen odkazu misie sv. Cyrila a Metoděje, jejíž je naše pravoslavná církev věrnou pokračovatelkou.

Nechť všemohoucí Bůh žehná každé dobré iniciativě konané, aby byla více známá osobnost sv. Rostislava, jeho služba Kristovu evangeliu i lidu našich slovanských národů.

Kristus uprostřed nás!

Den památky sv. Rostislava 28. října 2011



+ Kryštof
arcibiskup pražský, metropolita Českých zemí a Slovenska

+ Ján
arcibiskup prešovský a Slovenska

+ Simeon,
arcibiskup olomoucko-brněnský

+ Tichon,
biskup komárenský,
pomocný biskup
pro prešovskou eparchii

+ Juraj,
arcibiskup michalovsko-košický

+ Jáchym,
biskup hodonínský,
pomocný biskup
pro olomoucko-brněnskou eparchii













Zobrazit příspěvek č. 739 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2011
Z církevního ústředí

Fotografie ze Dne vyhlášení Roku sv. Rostislava v Tachově

Příchod do pravoslavného chrámu sv. Marie Magdaleny v Tachově
Kancléř Úřadu metropolitní rady o. mitr. prot. Mgr. Josef Hauzar čte Poselství k vyhlášení Roku sv. knížete Rostislava
Závěrečné požehnání metropolity Kryštofa a jeho promluva k právě vyhlášenému Roku sv. knížete Rostislava. Vlevo vedle něho místní duchovní správce o. mitr. prot. Milan Horvát. Vpravo kancléř o. mitr. prot. Mgr. Josef Hauzar, proti němu o. archimandrita Sergij, o. mitr. prot. Jan Polanský z Plzně a o. mitr. prot. Mgr. Eugen Bakoš z Milířů



Tachov

Dne 28. října, v den vzniku samostatného československého státu, navštívil západočeské příhraniční město Tachov Jeho Blaženost Kryštof, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska. V místních chrámu sv. Marie Magdaleny a sv. Rostislava, který naše církev již 23 let používá, sloužil vladyka metropolita slavnostní archijerejskou liturgii, aby společně s 12ti duchovními a protodiakonem, oslavili v tomto barokním chrámu, jak státní svátek tak i sv. Rostislava, knížete velkomoravského.

Po vstupních modlitbách a poté, co hypodiákoni pomohli vladykovi obléci se do svátečních rouch, začala svatá liturgie v jazyce českém a církevněslovanském. Kromě místních věřících z Tachovska, připutovali i věřící z Plzně v čele s plzeňským arciděkanem prot. Janem Polanským a také věřící z Prahy a Mariánských Lázní. O malém vchodu vladyka metropolita vyznamenal nejprve o. prot. Milana za přínos pro rozvoj pravoslaví na Tachovsku a u příležitosti jeho 60tých narozenin právem nošení mitry. Načež vyznamenal též o. mitr. prot. Josefa Hauzara, kancléře pravoslavné církve v českých zemích, za dlouholetou činnost a obětavou práci pro rozkvět pravoslavné církve v západních Čechách, a za to, že před 23 lety právě v tomto kostele sloužil první pravoslavnou bohoslužbu, právem nošení druhého kříže s ozdobami.

Nechť Hospodin všechny ochraňuje po „Mnohá Léta !“

ústředí







Zobrazit příspěvek č. 740 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2011
Zprávy - obětování dětí v Africe

V Ugandě jsou zaznamenány případy rituálních dětských obětí

S odkazem na BBC píší o případech přinášení dětí jakožto obětí noviny Věsti 13. října. Vesnice kolem hlavního města Ugandy Kampala jsou zachváceny panikou - na mnoha místech jsou vyvěšeny plakáty vyzývající rodiče, aby ani na vteřinu nespouštěli své děti z očí. Školám a školkám je zakázáno vodit svěřence na procházky, rodiče vodí do těchto zařízení své děti osobně a už před závěrem výuky je očekávají u východu z budovy. V poslední době jsou v hlavním městě a jeho okolí stále častěji nacházena dětská tělíčka bez hlavy. Místní obyvatelé jsou si jisti, že je to dílo rukou šamanů, kteří dítě mučí a zabijí, aby je přinesli jako oběť dávným božstvům.

Má se zde totiž za to, že rituální zabití dítěte přinese úspěch a bohatství. A to je za současné ekonomické krize zvláště aktuální a žádoucí. Dle vyjádření policie se mnozí, kteří ztratí práci, snaží opatřit si bohatství starobylými způsoby. V posledních letech množství dětských obětí v zemi prudce roste. Podle oficiální statistiky bylo v roce 2006 jako oběť bohu úspěchu přineseno jedno dítě. V roce 2008 to bylo 25 případů, a v r. 2009 už 29 dětí. Jenže místní obyvatelé těmto oficiálním vládním údajům nevěří. Podle slov obyčejných obyvatel Ugandy byly za posledních pět let zabity stovky dětí a přibližně tisíc případů rituálních vražd není doposavad vyšetřeno.

Jak píší britští novináři, na tom, že vláda země kryje zločince, není nic divného. Za prvé, úroveň korupce rozšířené ve vládních strukturách dosáhla závratné výše, a za druhé, úředníci sami mohou objednávat provedení rituální vraždy za účelem dosažení vlastního úspěchu. Obětování dětí v Ugandě je výnosným obchodem. Šamani přijímají objednávky na vraždu dítěte a velice dobře na tom vydělávají.

Dopisovatelé BBC se seznámili s chlapcem jménem Alan, jemuž se podařilo přežít, když jen tak tak vyvázl z rukou šamana, který jej chtěl podřezat. Dítě leželo několik měsíců v kómatu a zůstaly mu hluboké jizvy na rukách a na hlavě.

Alanovi se podařilo rozpoznat člověka, který ho chtěl obětovat. Je to místní "lidový léčitel" Avali, jehož zná celá vesnice. Policie však rodičům vážně zraněného dítěte neuvěřila a jeho svědectví prohlásila za nepodložené. Britští novináři se tedy rozhodli tvrzení dítěte ověřit. Vydávali se za cizí byznysmeny, kteří si chtějí u Avala objednat rituální vraždu. Muž radostně souhlasil s tím, že vykoná pro své klienty tuto službu a za zabití dítěte si řekl pouze 300 dolarů. Dále jim dal na výběr, jakým způsobem se má vražda stát - navrhoval jim např. pohřbít dítě zaživa do země, nebo je rozsekat na kusy a jeho ostatky pohřbít na různých místech. Žurnalisté si rozhovor se šamanem skrytě nahrávali a záznam předali policii. Ta slíbila, že se tím bude zabývat.

(O démonické povaze šamanismu jsme zde nedávno psali).







Zobrazit příspěvek č. 741 jednotlivě

Administrátor --- 13. 11. 2011
Z došlé pošty

K příspěvku: V Ugandě jsou zaznamenány případy rituálních dětských obětí

(Ad č.740)

Viděl jsem asi před rokem na BBC dokumentární film z Ugandy. Tohle tam není žádný ojedinělý případ. Je to tam horor. V televizním pořadu byly výpovědi současným šamanů i bývalých šamanů, kteří konvertovali ke křesťanství a nyní se pokoušejí tyto hrozné věci zastavit. Bohužel, ostatky - tělíčka mrtvých dětí - jsou tam v základech téměř každé větší budovy. Po shlédnutí dokumentu jsem se rozplakal.

Lidé u nás i vůbec neuvědomují, čím je pro nás křesťanství a jakého nesmírného daru se nám všem v křesťanství dostalo. Je to však na dlouhý článek, jenž by asi byl především o tom, jak jsou Evropané hrozně hloupí, když "klepou na dveře nepřátelské" a hledají "přátele mezi zhoubci" (myslí se tím, když hledají pomoc v pohanských náboženstvích; pozn. red.).

R.J.








Zobrazit příspěvek č. 742 jednotlivě

Administrátor --- 16. 11. 2011
Podzimní neděle o uctívání ikon

Neděle svatých otců sedmého všeobecného sněmu

Dogma třistašedesátisedmi svatých otců sedmého všeobecného sněmu, nicejského, o uctívání ikon

Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlasu s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých Otců a s podáním všeobecné Církve (jelikož víme, že toto je od Ducha Svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího Kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, kdo se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých Otců našich, čili podání všeobecné Církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.
Z kanonických pravidel

Na VII. všeobecném sněmu bylo roku 787 teologicky přemoženo ikonoborectví, které cloumalo církví na Východě. Otcové zde zkoumali otázku úcty k ikonám a řešili ji stejným způsobem, jako se řešily všechny ostatní otázky víry a praxe Církve. Vyskytne-li se totiž v životě Církve problém s nějakým jevem, neposuzujeme, zda je tento jev pro Církev zrovna výhodný či nevýhodný, prospěšný z hlediska světa či momentálních církevních potřeb a záměrů (byť by byly sebeušlechtilejší a sebezbožnější), jak si zvykla řešit své problémy církev západní (a vidíme, jak daleko to zavedlo její víru i praxi od původního křesťanství).

K objasnění podstaty problému a rozřešení otázky, zda daný jev patří do Církve či nepatří, se v průběhu celého dvoutisíciletí trvání křesťanství používá jednoduchý postup, kterým se jako břitvou jemně a naprosto přesně odděluje od Církve to, co jí není vlastní. Stačí natočit si problém při jeho zkoumání tak, abychom na něj pohlédli z perspektivy, z níž je vidět, zda je či není daný jev součástí duchovního dědictví odevzdané Církvi svatými apoštoly. Takto řešil první všeobecný sněm otázku ariánství, tak se později posuzovalo nestoriánství. Otázku, jakou víru měli svatí apoštolé v Ježíše Krista, si kladli Otcové, když hledali teologickou odpověď na učení monofyzitismu.
Ó, kéž by se stejným principem řídili účastníci koncilů západní církve v druhém tisíciletí po Kristu, když řešili např. otázky filioque, očistce, odpustků, primátu a dokonce neomylnosti západního papeže, neposkvrněného početí ve sv. Anně a mnoha dalších nepravoslavných dogmat... Pak by jistě nezaváděli žádná nová dogmata než ta, co už byla zformulována v prvním tisíciletí Otci sedmi všeobecných sněmů na Východě.
Ve stejném světle jako na předchozích sněmech pak zkoumali v osmém století svatí Otcové sedmého všeobecného sněmu učení ikonoborců. Když při svých úvahách použili "apoštolskou břitvu", shodli se na tom, že ač ikonoborectví zdánlivě vypadá zbožně a biblicky (jako ostatně snad všechny hereze), je ve skutečnosti v rozporu s vírou apoštolů a praxí Církve od počátku. Nejde jen o to, že už prvotní křesťané používali obrazy, jak ostatně dodnes svědčí i nálezy ve starokřesťanských katakombách. První ikony napsal evangelista Lukáš, což je starobylá a žádným svatým Otcem nikdy nezpochybněná církevní tradice. Nemluvě o tom, že ještě před tím vznikla rukou nevytvořená ikona Páně na šátku, kterou zázračně vytvořil sám Spasitel pro nemocného krále Abgara, když si přitiskl plátno na tvář (ani toto podání v principu nikdo nikdy nezpochybnil a různé církevní záznamy z různých dob zachycují další osudy této svátosti).

Sám Pán při svém vzkříšení vytvořil ikonu - tj. obraz své postavy zachycený na pohřebním plátnu, do něhož byl při pohřbení zavinut (později byla tato svátost ukradena křižáky a dnes je uchovávaná na Západě jako tzv. Turínské plátno). Je možné, že tradice o Abgarově ikoně souvisí s obrazem Spasitelovým zázračně otisknutém do pohřebního plátna; viz o ikoně Mandilion ve stručném pojednání o pravoslavných ikonách. Buď jak buď, ikona nevytvořená lidskou rukou, ale zázračným otiskem Kristovy tváře (případně i s celým tělem), prokazatelně existovala (resp. dodnes existuje).


Historie rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně. Vlevo: přinesení zázračného obrazu nemocnému králi Abgarovi uvěřivšímu v Pána Ježíše. Uprostřed: apoštol ze Sedmdesáti Thadeáš křtí Abgara, který se při křtu uzdravil od malomocenství. Vpravo: umístění obrazu do věže u brány v Edese.

 

Je tu však ještě závažnější argument proti ikonoborectví, které se staví nejen proti prvokřesťanské církevní praxi, ale vlastně i proti svědectví svatých apoštolů a potažmo proti Božímu dílu lidské spásy. Apoštolé hlásají, že Slovo (tj. Boží Syn, druhá Osoba Božské Trojice) se stalo tělem, které přebývalo mezi námi, a vtěleného Boha se ruce apoštolů dotýkaly (za všechny případy připomeňme nyní apoštola Tomáše, jehož vzkříšený Spasitel vybídl, aby se dotkl jeho ran od hřebů, kterými byl přibit na kříž). Novozákonní éra tedy začíná tím, že Bůh sám sebe hmotně zobrazil, když se vtělil, a proto i my můžeme barvami či mozaikou jakoby kopírovat obraz, který sám Bůh načrtl svým vtělením. Co Bůh ukázal, my můžeme malovat, a takovou malbou uctíváme Vtělení Božího Syna, vyznáváme tím Boží dílo, které pro naši spásu vykonal. Zakazovat malování vtěleného Boha (čili odmítat ikony) nese tedy v sobě rysy vzpoury proti Božímu dílu, odmítnutí skutečnosti, že se Bůh zjevil, ukázal se lidským očím, stal se přístupný našim tělesným smyslům.

Sv. Jan píše: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života." (1. Jan 1,1) Apoštolské hlásání Toho, jehož "se naše ruce dotýkaly", tudíž v Církvi pokračuje ikonopisectvím a uctíváním svatých ikon.

Důležitou skutečností je, že povolení zobrazovat Boha se vztahuje jen na to, co Bůh sám nejprve zobrazil. Božího Syna tedy zobrazujeme po jeho vtělení jako Ježíše Krista (případně někdy ho zobrazujeme i před vtělením, jak se zjevil proroku Danielovi v podobě starce - jako "Starý Dnů" či "Věkovitý"; Dan 7,9), Ducha Svatého zobrazujeme podle konkrétních biblických popisů: jakožto holubici (viz křest Páně v Jordánu; Mat 3,16; Mar 1,10; Luk 3,22; Jan 1,32) či v podobě ohně nad hlavami apoštolů (při Padesátnici; Skut 2,3) nebo v podobě ostnů (viz slova: "Těžko jest vzpínat se proti ostnům" či "bodcům," jež slyšel apoštol Pavel při cestě do Damašku /tato slova jsou ve starých překladech, ale z ekumenického i B21 byla vyškrtnuta/).

Starozákonní zákaz zobrazovat Boha se i nadále vztahuje na Božskou Osobu Otce, který je nezobrazitelný. Pokud se někde vyskytují obrazy, na nichž je Bůh Otec namalován jako lidská postava (většinou stařec), pak je toto zobrazení jakousi herezí; každopádně je taková ikona nekanonická.

* * *

Otcové sedmého všeobecného sněmu se však nespokojili s odmítnutím ikoborectví a vyhlášením, že uctívání ikon je autentickou součástí víry a praxe jedné, svaté, obecné a apoštolské církve. Jejich hlavní teologická práce tkví v ozřejmění, jaká úcta ikonám náleží. Totiž že ikony neuctíváme tou úctou, jaká patří jedině Bohu. A dále, že úcta k ikoně se nesmí vztahovat k materii ikony, ale přechází na zobrazenou osobu. Čili poklonou a líbáním neuctíváme barvu a dřevo, čili materii ikony, ale ve skutečnosti klaněním a políbením přinášíme úctu tomu, kdo je na ikoně zobrazen - Pánu Ježíši, přesv. Bohorodici, andělům, světcům... Nejvýstižněji to charakterizuje výrok, že ikona je oknem do nebe; čili podobně jako oknem hledíme skrz do krajiny, tak i skrze ikony naše zření prostupuje do nebeského světa.

Vztahovat úctu, kterou ikonám vzdáváme, k jejich materii, by bylo bez pochyb modlářstvím. Podrobněji si o tom můžete přečíst v knize od sv. Jana Damašského: O pravé víře (v kapitole: O ikonách).

Tuto svatootcovskou teologii žijeme a vyjadřujeme v běžném životě např. tím, že ikonu nikdy nelíbáme na rám či na namalované pozadí, ale vždy políbíme zobrazenou svatou osobu (většinou na nohy či na ruce; z důvodů uctivosti nikdy na tvář; pokud je zobrazena jen hlava, pak ji políbíme na šíji či na vlasy).

Ikony v pravoslavné církvi nejsou jen "malovaným evangeliem" čili učebnicí pro negramotné, nýbrž jsou něčím daleko více. Jsou jedním ze způsobů uctívání Boha a jeho svatých, a tudíž ikony otevírají další způsob uskutečňování spojení s Bohem. A ještě něco více - ikony jsou vlastně pokračováním tajemného Božího díla vtělení. Vtělení Boží není jednorázový - na konkrétní historický moment omezený - akt, který se stal v době na počátku našeho letopočtu. Vtělení stále trvá a pokračuje v existenci Církve. Tím, že je na světě mystické Tělo Kristovo (čili Církev Kristova; např. Kol 1,24), tím je tu stále i Boží Vtělení. Každá eucharistie má účast na Vtělení. A jednou z úrovní, na nichž se v Církvi neustále trvá, pokračuje a děje se Vtělení, je také ikonografie a potažmo uctívání ikon.

* * *

Aplikace teologie Otců sedmého všeobecného sněmu se však neomezuje jen na oblast ikon. Princip, který od sebe odděluje modlářství a pravoslavné uctívání ikon, lze použít i v ostatních oblastech církevního kultu (odpusťte to slovo). Především na vykonávání obřadů. I ritus vykonávaný kněžstvem v pravoslavných chrámech je cosi jako ikona - čili procházíme skrze něj ke Kristu; bohoslužba je setkání s Kristem, který sám slouží každou Božskou liturgii skrze úkony kněží. Lze říci, že liturgii vykonává Pán Ježíš a všichni duchovní (biskupové, kněží, diákoni, přisluhující a přítomní) mu při tom přisluhují.

Tento způsob smýšlení o bohoslužbě nás chrání před dvěma krajnosti. Tou první je nedbalost ve vztahu k bohoslužbě, či dokonce zavrhování bohoslužebného řádu (typické pro protestanty a pro všechny, kteří mají za to, že Bůh je všude, stačí v něj věřit a není potřeba za ním chodit na bohoslužbu). Tou druhou krajností je pokušení magie - víra, že když se určité úkony vykonají přesně tak, jak je předepsáno, tak se díky jakési vnitřní síle těchto úkonů něco duchovního stane (Řím si na posvěcení této magie vytvořil dogma "ex opere operato"). Mágové věří, že duchové, bohové a démoni podléhají jakýmsi magickým silám, čili že s příslušnými znalostmi magických obřadů, zaklínadel apod. lze tyto duchy přinutit, aby vykonali, co jim mág přikáže. Podobně si i někteří křesťané myslí, že když kněz slouží, tak Bůh musí (např. proto, že je vázán svým slibem apod.) vykonat to, co je obsahem předepsaného a správně vykonaného mešního obřadu.

My pravoslavní z úcty k věkovité církevní tradici pečlivě udržujeme své obřady, ale chápeme, že to, co je podstatné, není v těch úkonech, ale v tom, co je za nimi. Obřad je jako tenká vrstvička malby na ikoně, skrze niž procházíme do nesmírného duchovního světa. V pravoslavné liturgii rozpoznáváme Krista sloužícího a konajícího naši spásu. Sám Kristus však ke svému dílu služby může použít obřad takový či jiný, resp. vůbec jej nepotřebuje. Pokud člověk začne přenášet svou víru z Krista na obřad, a pozornost věřícího se přesouvá z díla vnitřního očištění na mechanické provedení toho, co je předepsáno, a posvěcení blahodatí Ducha Svatého začne člověk vidět v pouhém pečlivém vykonávání těch správných obřadů, dostává se do oblasti magie (tj. tam, čemu v případě uctívání posvátných předmětů říkáme modlářství).

Obřad je důležité svědomitě a přesně udržovat, protože se vyvinul v Církvi působením Ducha Svatého, tak aby nejlépe (nakolik to lidská slova a gesta dovolují) vyjadřoval duchovní obsah bohoslužby, kterým je služba Ježíše Krista, a napomáhal zbožnosti. Podobně jako ikonografický kánon závazně stanovuje, jak má ikona vypadat, aby vše napomáhalo jejímu poslání - být oknem do nebe, tak i pravoslavné obřady mají svůj kánon (tj. závazný postup a řád), aby co nejlépe umožňovaly totéž - setkání s Kristem. Ikona, která není zhotovena v souladu s kánonem, se nemá v Církvi používat, protože skrze ni proudí do Církve cizí duch a zření je pokažené; stejně tak nově vymyšlené obřady, které neodpovídají tradici, nebo obřady všelijak moderně upravené, nemají v autenticky pravoslavné církevní praxi místo.


Ikona rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně (má svátek 16./29. srpna; je to v jistém smyslu svátek ikonopisců)

 

Takže Otcové sedmého všeobecného sněmu vyjádřili a teologicky zdůvodnili velice důležitou odedávnou součást samotné tresti křesťanské spirituality. Všechny vnější prvky církevního života, byť jsou důležité, posvátné a nezrušitelné, jsou tu proto, abychom skrze ně přistupovali k tomu, co je vnitřní, skryté, duchovní. Nic vnějšího není naším cílem - dokonce i něco tak posvátného a drahocenného jako jsou svátosti, neřku-li dokonce svaté Tajiny. I ty jsou "pouhým" prostředkem. Ikony, Tajiny, Božská liturgie, Evangelium, kánony, chrámy - to vše nás posvěcuje, jenže tím posvěcením se v křesťanství myslí - převádí od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Pokud naše pozornost, vědomí, srdce a touha ulpí na čemkoliv vnějším, co nás přitáhne k sobě, takže pak už nepostupujeme dál a výše, a tudíž upadáme do modlářství, magie či formalismu. Ať už je to, co k sobě přitáhne naše srdce a pozornost, sebevíce posvátné, starobylé, svatootcovské - to všechno nás nemělo poutat k ničemu hmotnému, ale být jen prostředkem, skrze nějž procházíme a přistupujeme ke Kristu. On je tím pravým veleknězem sedícím na pravici Boží, jakého potřebujeme, neboť "přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu" (Žid 7,25-26).

Ať tedy nejsme jako ti, jimž píše apoštol: "Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: dostali jste poznání od Boha. Proč se tedy zase navracíte k těm bezmocným a ubohým živlům a chcete jim znovu sloužit? Hledíte si dnů, měsíců, období a roků" (Gal 4,9-10). Dokážeme dnes ještě chápat kudy vede střední cesta mezi tou pohansko-židovskou magií, před níž varuje sv. Pavel, a lhostejností či ničím nespoutanou svobodomyslností vzhledem k posvátné tradici, což je dnes všude tak rozšířený úpadkový jev?

Tradice Církve je důležité zachovávat. Opovrhovat jimi či je bořit nepřináší Církvi nikdy nic dobrého, ale jen zmatky a rozdělení. Zvláště v dnešní duchovně mělké době je více než kdy jindy vhodné pevně se držet dědictví církevní praxe, neboť nás spojuje s předchozími generacemi, s nimiž vstupujeme do jednoho společného díla. Dodržování tradice je jediným autentickým viditelným projevem jednoty církevního života a v konečném důsledku i jednoty víry. Jedině kolem neporušené plnosti tradice se můžeme svorně semknout, neboť je viditelným stěžněm lodi Církve. Jenže tradice zde není sama pro sebe jako nějaká konečná a nejposvátnější hodnota, k níž vzhlížejí naše oči, ale abychom skrze ni vstoupili jejího duchovního obsahu, a tím je život v Kristu.

Vnější prvky církevního života jsou jako ukazatel na cestě. Bez něj nepůjdeš správným směrem a nedojdeš k cíli, ale stejně tak k cíli nedorazíš, pokud u toho ukazatele zůstaneš. Nic nás nesmí zadržet na cestě ke sjednocení s Bohem. Vše, co nám církevní praxe nabízí k posvěcení, je jako ikona. Je to nutné a potřebné, neboť tyto prostředky vytvářejí spojení s cílem, ale nejsou cílem samotným. Na to nikdy nesmíme zapomínat a při každém políbení ikony se nám tento princip křesťanské spirituality vždy znovu vybavuje.












Zobrazit příspěvek č. 743 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2011
Nový díl českého překladu mineje

Svátková minea pro listopad

V projektu české svátkové mineje byl přidán listopad. Další část projektu vydávání českého znění rozšířené svátkové mineje. Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Připojena je druhá brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.

Svátková minea - LISTOPAD - III. díl.

Obsah:
1. listopad – Svatých divotvorců a nezištníků Kosmy a Damiána
8. listopad – Sbor svatého vrchního vojevůdce Michaela a ostatních beztělesných mocností
13. listopad – Sv. otce Jana Zlatoústého, archiepiskopa konstantinopolského
14. listopad – Sv. apoštola Filipa
21. listopad – Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice
24. listopad – Svaté velkomučednice Kateřiny
30. listopad – Sv. apoštola Ondřeje Prvozvaného

Připraveny jsou dvě brožury: textová část a notář (notace některých hymnů)

Další díl svátkové mineje je k dispozici ke stažení na pravoslavi.cz/download






Zobrazit příspěvek č. 744 jednotlivě

Administrátor --- 22. 11. 2011
Ze světa - duchovní slavnost na Rusi

Uctívaný pás přesvaté Bohorodice poprvé v historii přinesen do Ruska


Věřící před chrámem Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
 

Slovo patriarchy Kyrilla: "Tisíce poutníků navštěvují vatopedský monastýr na Svaté Hoře Athos jen proto, aby se pomodlili před touto svátostí, políbili část šatu přesvaté Bohorodice. Lidé se modlí před pásem Matky Boží za uzdravení od nemocí. Mnohé nevyléčitelné nemoci, včetně onkologických chorob, ustupují po vroucích modlitbách nad touto svátostí. Ve vatopedském monastýru pořizují malé kopie tohoto opasku a jak známo, některé ženy trpící neplodností se těmito opasky přepasují. Pokud je oblékání tohoto opasku provázeno vroucí modlitbou a pevnou vírou, pak v mnoha případech (které jsou zaregistrovány) jejich modlitba vystoupila před trůn Královny Nebeské a tyto ženy posléze porodily děti.

Pro naši zemi je to velice důležité téma. Pevně doufám, že muži i ženy se v době putování této svátosti po naší zemi budou usilovně modlit a uctívat ji a prosit Královnu Nebeskou o pomoc v jejich životech a spolu s tím i za rození dětí. Nechť pobývání pásu přesv. Bohorodice pomůže mnohým, aby pochopili moc Boží blahodati a blízkost nebeského světa k nám."


Schránka s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
 

Ve městech, do nichž bude pás přesv. Bohorodice přinesen, se budou konat různé akce v rámci činnosti Fondu Ondřeje Prvozvaného a Centra národní slávy "Svatost mateřství", které jsou zaměřeny na ochranu tradičních rodinných hodnot, překonání demografické krize a úbytku populace v naší zemi. Mimo to bude v některých městech svátost přinesena do budov Centra pro ochranu mateřství a dětí, která prokazují reálnou materiální, psychologickou a právní pomoc těhotným ženám a působí proti konání potratů.



Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
 


Příchod pásu Matky Boží do Moskvy

19. listopadu přivezli do chrámu Krista Spasitele vzácnou pravoslavnou svátost ze Svaté Hory Athos - pás Matky Boží (tj. součást oděvu; tento pás podle tradice Panna Marie sama zhotovila a nosila jej v době těhotenství; pozn. překl.) Měsíc před tím vozili tuto svátost po řadě ruských měst, včetně St. Peterburgu, avšak právě v Moskvě se očekává mimořádný počet ctitelů svátosti - až dva miliony lidí.

Před tím putovala svátost dlouhou cestou přes celou Rus: od Dálného východu (Vladivostok) až na západ (Kaliningrad) a pak od severu (Norilsk) k jihu (Volgograd, Stavropol, Rostov na Donu). Takže pohyb bohorodičné svátosti vykonal obrovský kříž nad Ruskem, aby Matka Boží požehnala jeho obyvatelům.

Videoreportáž o příchodu svátosti do Rostova na Donu



Nebo zde.



Návštěvou Moskvy se tedy završuje putování této převzácné svátosti, která je jinak uložena na Svaté Hoře Athos v monastýru Vatoped. Večer v sobotu v chrámu Krista Spasitele uvítal schránku se svátostí patriarcha Kyrill. Podle tradice, jež vznikla v monastýru Vatoped, obdrží každý poutník zvláště zhotovený a posvěcený pásek, k němuž dostane památeční lístek s poučením, jak se má křesťan chovat k této svátosti a jak se modlit za uzdravení či dar narození dítěte. Těchto opasků zhotovili 4 miliony; ke dni příchodu svátosti do Moskvy se přišlo poklonit již dva miliony věřících. Další dva miliony jsou očekávány v hlavním městě.


Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
 


Podle tradice pás přesv. Bohorodice pomohl už mnohokrát ke zdraví nemocným a zastavoval i celé epidemie; dokonce křísil z mrtvých a neplodné ženy poté, co se pomodlily u svátosti, porodily děti.

V Moskvě prosí organizátoři poutníky, aby schránku nelíbali, ale jen prošli kolem a dotkli se jí rukou, aby se fronta pohybovala rychleji. Upozorňují, že nikoliv samotný tělesný dotyk svátosti, ale především modlitba přináší útěchu a uzdravení. Ve frontě (pokud člověk nepodléhá pokušení) je času na modlitbu opravdu mnoho.

Část pásu přesvaté Bohorodice z athonského monastýru Vatoped putuje po Rusku od 20. října. Dříve na všechny prosby z jiných zemí (mj. i z USA a Rumunska) monastýr odpovídal odmítnutím. Další částečky z pásu Matky Boží jsou opatrovány na Kypru, v Gruzii a v Itálii. Athonská svátost je ženám přístupná pouze za hranicemi území Svaté Hory Athos, která je mnišskou republikou a vstup na její území je zakázán všem bytostem ženského pohlaví.

Fronta lidí toužících uctít svátost v St. Peterburgu



Nebo zde.

Fond sv. Ondřeje Prvozvaného, který organizuje putování pásu přesv. Bohorodice po Rusku, už mnohokrát inicioval přivezení dalších pravoslavných svátostí. Např. v r. 2007 po Rusku, Ukrajině a Bělorusku vozili hlavu apoštola Lukáše, autora jednoho ze čtyřech evangelií v Bibli; v r. 2006 - pravou ruku Jana Křtitele; v r. 2004 ostatky velkokněžny Elizabety a mnišky Varvary, jejichž ostatky jsou opatrovány v Jerusalemě. Kromě toho v r. 2000 Moskvu navštívila hlava mučedníka Pantelejmona, jehož uctívají pravoslavní hlavně při modlitbě za uzdravení nemocných. V letech 2007 a 2010 to byla pravá ruka svt. Spiridona Trimifuntského a v r. 2005 část kříže, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus.

V r. 2007 se přišlo poklonit pravé ruce svt. Spiridona přibližně 250 tisíc lidí; v roce 2010 pak už kolem 500 tisíc věřících jen v Moskvě a poté byla ještě vezena do St. Peterburgu. V r. 2006 pobývala pravá ruka Jana Křtitele 42 dní po různých městech a přišlo ji uctít více než dva miliony lidí.



Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
 


Čtyřicet tisíc lidí uvítalo pás přesvaté Bohorodice v Moskvě

20. listopadu
Zástup lidí před moskevským velechrámem Krista Spasitele čekal 24 hodin. Relikvie zde zůstane do 27. listopadu. Věřící z dalších měst přijíždějí speciálními autobusy.

Oficiální zpravodajství (v angličtině)
 



V chrámu i kolem jeho stěn se shromáždilo množství lidí z různých končin Rusku i ze zahraničí. Uvnitř jsou delegace z Gruzie, Rumunska, Bulharska. A navíc - 20. 11. má patriarcha Kyrill 65. narozeniny a přijeli ho pozdravit: gruzínský patriarcha Ilja II., metropolita varšavský a celého Polska Sáva, metropolita českých zemí a Slovenska Christofor a představitelé dalších pravoslavných církví. (Podle očividců se patriarchu Kyrillovi v chrámu udělalo nevolno a musel zrušit svůj proslov.)

Věřící stojí kolem chrámu i na nábřeží. Podle odhadu policie zde už o desáté hodině dopolední bylo 40 tisíc lidí a pořádek zabezpečovalo 14 tisíc policistů. Svátost přivezli o páté hodině večerní a do chrámu začali vpouštět v osm hodin.

Ve frontě stáli obyvatelé různých měst, někteří přijeli v noci nebo dokonce již v předvečer a stáli zde už 24 hodin. Na jednoho muže připadá 15 - 20 žen. Podle tradice totiž pomáhají modlitby u této svátosti léčit především neplodnost. Ale nejen to. Mnozí poutníci stojí ve frontě i s dětmi.


Lidé čekající před chrámem Krista Spasitele
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
 


-- "Moje dcera je v devátém měsíci. Přijela jsem, abych se za ni pomodlila. Lékaři se nemohou rozhodnout, zda bude rodit císařským řezem nebo přirozeně," svěřuje se jedna z čekajících žen. Ostatní nechtějí hovořit o tom, jaké trápení je přivedlo sem stát tak dlouhý čas na mokrém sněhu a v plískanici.

-- "Doufám zázrak, budu se modlit za zdraví a štěstí," vypráví jiná.
-- "Od politiků se zázraku nedočkáme," v zástupu se ihned rozhoří diskuse o blížících se volbách.

Babičky v bílých šátcích vyprávějí, že se přijely ze Saratova pomodlit za zdraví všech příbuzných a jsou tu, protože jinak se k této svátosti nedostanou - na Svatou Horu ženy nesmějí.

V chrámě dostanou všichni dlouhou stužku (pás), která je posvěcena přiložením na pás přesvaté Bohorodice. K tomu je přiložen lístek s poučením, že Matka Boží uzdravuje mnohé dokonce i z rakoviny a dalších nevyléčitelných nemocí, když se stužkou s vírou opásáš, kaješ se ze svých hříchů a upřímně se modlíš.

Na modlitbu je frontě tolik času, kolik má současný člověk málokdy. Je zde slyšet ženský zpěv: "Bohorodice Panno, raduj se..." Mnohé ženy však už opouštějí síly.

Podle oficiálních prohlášení bylo přistaveno 350 mobilních toalet, 160 autobusů, kde je možno se zahřát a je tam k dispozici lékařský personál. Přijela i polní kuchyně. Připraveno je i 14 sanitek. Ale praxe ukazuje, že příležitostí na zahřátí, občerstvení a hygienu ani přesto není dostatek.

Ženy vděčně chválí majitele blízké restaurace, který zadarmo vpouští matky s dětmi, aby se ohřály. Prestižní podnik od poutníků žádnou tržbu očekávat nemůže, přesto muslimský majitel ochotně pomohl.

Dopravní policie upozorňuje, že do 27. listopadu bude mnoho ulic v okolí chrámu uzavřeno.

Dle serverů:
Izvěstija,
Pravoslavie.ru
YouTube a dalších


Video o návštěvě svátosti v Moskvě (rusky)


Pokud přehrávání nefunguje, tak použijte přímý link nebo klasické zobrazení.

P.S.
Patriarcha Kyrill prohlásil velikou víru, která se projevila neuvěřitelným počtem věřících, kteří přicházejí uctít tuto svátost, za zázrak.

Na oslavě svých narozenin řekl patriarcha hostům tato slova: "Což tyto nekonečné zástupy, které ohromily současnou ruskou veřejnost, zástupy a fronty věřícího lidu vedoucí ke svátosti přesvaté Bohorodice, nejsou výrazem veliké víry národa? Bůh odpoví na takovou víru zázrakem. Dá nám zázrak záchrany víry a života, zázrak, jenž nám pomůže překonat všechny bouře a povznést se ke hvězdám, přemoci všechny překážky, které se nám staví do cesty," pravil představitel Ruské pravoslavné církve. "... Základem naší spásy je víra ... a na víru Bůh odpovídá zázrakem," dodal. Poté se obrátil k episkopátu a zdůraznil, že na biskupech leží odpovědnost za zachování víry v národě. "Především na vás záleží, jak silná bude víra našeho lidu, jak mocná bude jeho modlitba, jak pevná bude jeho naděje, že blahodatí Boží všichni dosáhneme spásy," uzavřel patriarcha a na samotný závěr své řeči poděkoval všem věřícím i duchovenstvu, kteří přijeli do Moskvy, aby se pomodlili a poklonili pásu přesv. Bohorodice.


Schránka s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
 



* * * * * * * * * * * *


Slovo archimandrity Efréma, igumena monastýru Vatoped (řecky a rusky)

Nebo zde.


Příloha - další dokumentární filmy o této bohorodičné svátosti (zatím bez překladu)

O pásu přesvaté Bohorodice (rusky)


Nebo zde.


O pásu přesvaté Bohorodice - jiný dokumentární film (rusky)


Nebo zde.





Zobrazit příspěvek č. 745 jednotlivě

Administrátor --- 25. 11. 2011
Ohlédnutí za podzimními zádušními bohoslužbami

Modlitby za zesnulé, přímluvy za spásu

Zádušní sobota, při níž prosíme Boha za spásu těch, co nás předešli na věčnost, staví nám před oči otázku naší vlastní spásy, čili klade před nás kruciální otázku: kdo bude spasen? Neboli - co je potřeba ke spáse. Nebudeme nyní rozebírat problematiku srovnávacího bohosloví a podtrhovat skutečnost, že je nutno být křesťanem, a příliš hloubat v problematice rozdílů ve vírách křesťanských konfesí. Hovořme nyní přímo k pravoslavným křesťanům. Co nám nutno činit, aby se nám otevřela brána spásy?



V Písmu svatém najdeme řadu relevantních výroků. Vybereme z nich ty klíčové. Tedy především je potřeba víra. "Kdo uvěří ve mně a dá se pokřtít, spasen bude," praví Pán (Mar 16,16). Zdá se to být jednoduché, že? Stačí, abys uvěřil, dal se pokřtít, a hotovo. Jsi spasen. Netřeba se o nic více starat. Tak si vykládají spásu některé protestantské denominace. Jenže pravoslavný křesťan se musí tázat: Jaký je tu obsah pojmu "víra", aby tato víra měla spasitelnou sílu? Vždyť na jiném místě praví Písmo: "Víra bez skutků je mrtvá, jako tělo bez ducha" (Jak 2,26). Takže už se nám pomalu otevírá pohled do hlubiny pojmu "víra". Aby víra byla vůbec živá, musí se projevovat skutky. Podobně jako tělo, které se neprojevuje žádným vnějším pohybem, je nejspíše mrtvé, tak i víra, která nerozkvétá skutky, zůstává bezplodnou.

Avšak pojďme dále a položme si otázku: Kdo ukřižoval Krista? Odpověď zní: Věřící lidé. Ba, ještě ke všemu: Hluboce věřící. Ti, kteří slynuli pověstí vrcholu zbožnosti. A rozhodně by se o nich nedalo říci, že se jejich víra neprojevovala skutky. Právě naopak: skutků měli, až běda! Starozákonní kněží, zákoníci, farizeové - ti všichni přímo kypěli zbožnými skutky. Kolik jen zbožných děl a projevů milosrdenství nadělali - hlavně tehdy, když se koukalo mnoho dalších lidí. Na nárožích stávali (aby na ně bylo pěkně vidět ze všech stran), na zvoneček při tom zvonili, aby si jich všichni všimli, že zrovna dělají zbožné skutky, almužny rozdávali a všichni je chválili. Všechna přikázání do puntíku dodržovali. Dokonce jim nestačilo ani pouhé desatero, - nadělali si všeho všudy 603 dalších přikázání pro všechny životní situace (to je vlastně Talmud, jímž židé "cedí komára a pouštějí velblouda", jak ohodnotil tuto zbožnost náš Spasitel; Mat 23,24). A přesto pro ně má Pán Ježíš jen tvrdé odsudky: "Běda vám, vy obílené hroby... Běda vám, slepí vůdcové slepých, pokrytci... Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Vaším otcem je ďábel..." Nejtěžšími urážkami (jak to museli ze svého pohledu vnímat) je častoval. Takže, jak vidíme, ani skutky ještě nestačí, aby víra byla opravdová a ne pouze formální.

Formální víra nespasí člověka. Sice si přejeme a modlíme se, aby bylo spaseno co nejvíce lidí - ať už byla za života jejich víra jakákoliv - přesto nám to však nedává žádné právo prohlásit, že by pouhá formální víra mohla někoho zachránit pro život věčný.

Než, pojďme dál. Další výrok Písma - co je potřeba ke spáse: "Zachovávej přikázání." (Mat 19,17-18) To zní logicky a dobře, že? Spása je pro ty, kteří zachovávají přikázání. Jenže už výše zmíněný případ nešťastných farizeů nám dává na srozuměnou, že formální zachovávání přikázání asi ke spáse také stačit nebude. Přikázání je samozřejmě nutno a potřebno dodržovat, aby se člověk mohl líbit Bohu, jenže se to musí činit ve správném duchu (ostatně jako vše, co se týká duchovního života). Přikázání mají přivést člověka k pokoře - v tom je jejich spravedlnost. Zákon totiž "nic nepřivedl k dokonalosti" (Žid 7,19); není cílem Zákona a jeho přikázání učinit člověka dokonalým, ale usvědčit ho, aby se mohl kát. Mají ho přivést k tomu, aby sám si uvědomil, že "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" (Řím 3,23). Pokud ho přivede plnění přikázání ke spokojenosti se sebou samým a potažmo k pýše, pak takové naplňování přikázání už není spravedlností ale hříchem. Ba dokonce ještě větším hříchem, než jejich zjevné porušování. "Nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království," pravil Pán "zbožným" farizeům (Mat 21,31). Čili - oni vejdou, ale vy ne. Podobenství o celníku a farizeovi snad ani není potřeba připomínat, stejně jako známá slova Kristova: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mat 2,17)

Co tedy scházelo víře zákoníků i tzv. "spravedlnosti" farizeů? Pokora a pokání. A tím se dostáváme k tomu, co je potřeba ke spáse. Co je natolik potřebné, že když to nemáš, pak nad tebou zní Ježíšovo: "Běda tobě, farizeji, zákoníku..."

Nejzřetelněji tuto tresť pravé zbožnosti vidíme na lotru ukřižovaném Pánu po pravici. Říkáme mu "rozumný lotr", ale je to otrocký převod nepostihující obsah církevně-slovanského slova "blagorazumnyj"; to slovo znamená: ten, kdo má dobré chápání či správné poznání, prostě v pravou chvíli dokázal pochopit, co bylo potřeba. (Být rozumný nestačí. Farizeové byli velice rozumní, ale nechápali nic.) Co řekl tento bídný člověk, který byl zrovna popravován tím nejohavnějším, nejbolestivějším a nejpotupnějším způsobem? Jak uvažoval? "Dostali jsme to, co jsme si zasloužili." Zatímco druhý lotr na kříži kousek opodál soptil vzteky, tak tento rozumný lotr měl dobrou myšlenku, která je osou kajícího smýšlení. Pochopil, že není tím, kým měl být. Nestal se tím, kým ho Bůh chtěl mít. Tento způsob myšlení je základním předpokladem proměny člověka. Aby se toto poznání a lítost nepřeklopily do zoufalství či vzteku, ale staly se pravým pokáním, je potřeba další složka - a tou je naděje, čili víra. "Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš v království své!" znějí slova, jimiž onen zločinec vyjadřuje, že neztrácí naději.



Ten lotr zřejmě nedodržel ani jedno přikázání. Všechna přestoupil. Nectil Boha ani bližní. Lhal, kradl a nejspíš i zabíjel. Lze předpokládat, že i ostatní Boží přikázání zneuctil. A přesto se stal prvním z lidí, kdo vstoupil do ráje. Pán Ježíš odpověděl na jeho pokání: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." Tj. ještě dříve než starozákonní spravedlivci, pro které Pán na Velkou Sobotu sestoupil do podsvětí a vyvedl je s sebou ven při svém nedělním Vzkříšení. Když Spasitel uváděl do ráje praotce Abrahama, Isáka a Jákoba, krále Davida nebo Jana Křtitele, tak rozumný lotr už tam byl. Zatímco Spasitel kázal evangelium mrtvým, kteří byli utopeni při potopě světa (1. Petr 3,19-20), lotr už požíval věčné blaženosti.

Základem víry a spravedlnosti, které mohou člověka dovést ke spáse, je tedy správné chápání, kým ve skutečnosti je - že je hříšník, že je nemocný a že bez lékaře - Krista - je ztracen. Poznej, kým skutečně jsi, uvědom si svůj hřích, přijmi za něj plnou odpovědnost a kaj se z celé své duše. Tím se otevíráš Boží lásce. Bohu, který tě soudí ne podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství, pokud jsi připraven je přijmout. To je křesťanská cesta spásy.

Touto cestou veďme své uvažování a svůj život.










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 665 do č. 745)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz