Archiv Ambonu
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
(okno s nejnovějšími příspěvky)
Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).
Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Příspěvky na Ambonu:
Zobrazit příspěvek č. 560 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 9. 2009
Stětí Jana Křtitele
Den památky stětí hlavy sv. Jana, Předchůdce a Křtitele Páně, největšího z proroků, je zvláštním dnem církevního roku.
Nejostudnější skvrnou lidské historie se stal tento den, v němž pod mečem kata padla svatá hlava Janova, největšího z těch, kdo se narodil z ženy (jak o něm pravil Pán náš, Ježíš Kristus). Jeho hlava byla přinesena na démonickou hostinu krále Heroda a byla odevzdána veselící se mladici, která ji odnesla své matce, učednici ďáblově - Herodiadě. Sám ďábel se potěšil, když viděl, jak tato jeho bídná žákyně se zlobným úsměvem probodla jehlicí jazyk useknuté hlavy sv. Jana... (svt. Luka Vojno-jasenecký)
V Evangeliu se o tom píše:
17 ... Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu.
Tento den, v němž se krutě vypořádali s prorokem, byl dnem velikého hříchu a velikého smutku.
18 Jan totiž říkal Herodovi: "Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!"
19 Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla.
20 Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.
21 Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje.
22 Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se králi Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: "Požádej mě oč chceš, a já ti to dám."
23 Zavázal se jí přísahou: "O cokoli požádáš, dám tobě, až do polovice mého království."
24 Ona vyšla a zeptala se matky: "Oč mám požádat?" Ta odpověděla: "O hlavu Jana Křtitele."
25 Spěchala ihned dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: "Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele."
26 Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout.
27 I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři
28 a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce.
29 Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a uložili je do hrobu.
(Marek 6. kap.)
Herodiada nenáviděla Jana, protože usvědčoval její nezákonný poměr s Herodem. Hledala jakýkoliv způsob jak zahubit Jana Křtitele, a "běsnila", jak se o tom hovoří v církevních hymnech. Herodes Antipas (ustanovený Římany po smrti Heroda Velikého jako vládce nad Galileou) totiž zapudil svou zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a nezákonně spolužil s Herodiadou, ženou svého bratra Filipa (Luk 3,19-20).
Ve dni památky této události (11. září) se koná všenoční bdění, věřící tráví den v modlitbě a zvláště se snaží vyhnat ze svého srdce rozčilení a zlobu vůči bližnímu.
Král uspořádal hostinu u příležitosti svých narozenin (už samotný ten fakt nesvědčí o zbožnosti - narozeniny slavili jen pohané). Dcera Herodiady (Salome) předvedla při hostině tak nestydatý tanec, že se Herodovi zatmělo vědomí a byl připraven složit jí k nohám vše, oč by si řekla, - až do polovice jeho království! Jakékoliv přání bylo by jí splněno, téměř jakékoliv.
Věřící v tento den vylučují ze svých životů všechny hlasité zábavy; proto se v den památky Stětí Jana Křtitele nekonají svatby.
Co se týče osobních oslav, většinou pravoslavní křesťané dávají přednost vzpomínání svých jmenin, jimž se v církevní terminologii říká "den anděla", než narozeninám; v některých dobách bylo zvykem dávat dítěti jméno toho svatého, který měl dle církevního kalendáře památku právě v den, kdy se dítě narodilo; narozeniny tak byly tiše zahrnuty v oslavě "dne anděla".
Stoly se tenkrát v Herodově paláci prohýbaly pod vybranými pochoutkami, masnými jídly, poháry přetékaly vínem; zatemňoval se rozum hodovníků, když v tom prořízla hluk hostiny dívčí slova: "Dej mi na míse hlavu Jana Křtitele." Všichni strnuli a jejich oči se upřely na Heroda; rozhostilo se hrobové ticho.
Jako by to měl být hlavní chod podávaný na této démonické hostině - satanistické obětování největšího Božího proroka. Triumf oplzlosti, krutosti, zlomyslnosti a vzpoury proti Božím zákonům. Ten obludný satanský rozměr je dán hlavně tím, že všichni zúčastnění věřili v Boha a nepochybovali, že Jan je skutečným Božím prorokem. Proto jejich hanebný skutek byl skutečnou vzpourou proti samotnému Bohu. Evangelista zaznamenal, že Herodes ctil Jana jako muže svatého. Tedy ví, že dává připravit o život toho, koho k němu poslal Bůh. Přezírat či znectít Božího posla je vyjádřením nejvyššího pohrdání Bohem samotným; a co teprve říci o zabití! Dále to můžeme sledovat na jednání Herodiady, jež nejenže se mstí dokonce i useknuté hlavě (která, jak praví dávná tradice, ještě na míse naposledy promluvila a k hrůze všech znovu usvědčila nezákonný svazek Heroda s Herodiadou), ale u vědomí toho, že se jedná o svatého Božího muže, jehož popravu svými intrikami zařídila, obává se jeho vzkříšení. Chápe, že u Božího muže je možné cokoliv a Bůh může kvůli svému spravedlivému způsobit zázrak, a proto - aby Bohu zabránila(!) vzkřísit Jana Křtitele - odmítá komukoliv vydat jeho hlavu (co kdyby někdo spojil hlavu s tělem a Bůh pak Jana mohl vzkřísit)! Učedníci Janovi tedy mohli pohřbít jen bezhlavé tělo proroka, které se jim podařilo ukrást. Hlavu u sebe drží Herodiada a posléze ji nechá tajně "pohřbít" ve hnojišti (tím ji ve své pekelné zlobě ještě jednou znectí).
V Církvi je tento den dnem přísného půstu, nejí se maso, ani mléko ani ryby. Cílem tohoto jednodenního půstu je připomenout si, k jakým strašným koncům vede vášeň nezdrženlivosti.
"Nebuďme účastníky Herodova obžerství," napomíná Typikon (tj. bohoslužebná pravidla). "Jak bychom mohli uctít památku Stětí sv. Jana? Tím, že se najíme masa či jiných lahůdek? Jenže Křtitel žil v bezvodé suchopárné poušti - nepožíval ani chléb, neměl ani jiné obvyklé pokrmy. A co víno? Předchůdce Páně neokusil ani víno ani jiné světské nápoje. Stolem i ložem jeho byla země. Pojídal jenom kobylky (podle některých to byly lusky tzv. "svatojánského chleba", podle jiných to byl druh jedlých sarančat) a med divokých včel. Místo pozdvihování kalicha nabíral do hrstí vodu, která prýštila ze skály. Proto máme strávit tento den v půstu a v modlitbě."
Všichni napjatě čekají. Herodes se snaží svým umdleným rozumem přemýšlet. Jediné, co si v hlavě dokáže nějak srovnat, je primitivní sobecká myšlenka na "svou čest". Před očima mu plují vlnící se obrazy zvědavých tváří jeho hostů. Vyčkávají, jak se zachová. Hlavně si zachránit úctu přítomných. V sázce je královo slovo. Musí přece dodržet slib, ať už byl jakýkoliv a ať to znamená cokoliv. Ten vzrušující tanec si přece zaslouží odměnu. Je to smutné, že ta krasavice chce zrovna tohle, ale co se dá dělat?
Nezdrženlivost, plné břicho a víno v hlavě zatemňuje rozum na úroveň zvířecího. Všichni chápeme zdravým rozumem, že Herodes mohl snadno uniknout z léčky, kterou mu nastražila Herodiada skrze Salome. Za smilný tanec jí nerozumně nabídl cokoliv "až do polovice království". Když mu Salome předložila tu obludnou žádost o hlavu Křtitelovu, nechtěl ji odmítnout kvůli tomu slibu, aby se nezahanbil před přítomnými hodovníky. A tak, ač zarmoucen, nechal splnit její příšernou žádost. Vůbec ho nenapadlo, že lepší by bylo být snad zahanben před několika opilými hosty, než být zostuzen vraždou muže Božího na věky. Dal přednost pochybné úctě pár spolustolovníků, a ztratil jakékoliv zbytky cti před Bohem i před dějinami. Nechtěl se poskvrnit nedodržením slibu, ale stal se tím skvrnou na dějinách lidstva. Ušetřil si hanbu na hostině, jenže se stal pohanou celého lidského pokolení.
A kromě toho: kdyby mu jeho břichopasnost a smilná touha nezatemnila uvažování, jistě by ho napadlo, že může ještě se ctí odmítnout přednesený požadavek Salome prostými slovy: "Slíbil jsem ti cokoliv až do polovice království. Život tohoto proroka, je to přece svatý muž, mi je však dražší než polovina všeho mého majetku, proto nejsem svým slibem vázán zavraždit Božího proroka." To však Heroda zřejmě nenapadlo.Památka tohoto dne je velice silným impulzem pro věřící všech dob k nápravě života a ke zbožnosti a čistotě. Bohužel ne vždy bývá pochopena. Skutečný význam památky Stětí sv. Jana totiž bývá v lidové zbožnosti často nahrazen pověrami (to veliké množství těchto pověr kolem dne Janova stětí je sice nepřímým svědectvím o zvláštní duchovní síle této památky, avšak pověrečná "přikázání" jsou už jen velice matným a deformovaným odleskem této síly; zvláště Ukrajina, dříve Malorusko, je plná takové magie). Např. existuje pověra, že se v tento den nesmějí jíst pokrmy, které mají kulatý tvar, používat nástroje k sekání a řezání atd. atd., jinak - běda ti! Takové zákazy nemají žádné opodstatnění v církevní tradici a nemá jim být přikládána žádná váha.
Hlavu prorokovu zachrání žena správce domu krále Heroda, myronosice Jana (o ní zmínka v Luk 8,3), která věděla, kam Herodiada ctihodnou hlavu prorokovu zakopala; poté co hlavu vzala a uložila do nádoby, tajně ji pohřbila na Olivové hoře (byl tam pozemek patřící k Herodově majetku), kde ji o mnoho a mnoho let později najde zbožný křesťan při kopání základů pro stavbu chrámu, ale to už je zase jiný příběh.
Když k uchu krále dorazily zvěsti o Ježíšově kázání a zázracích, pospíchal Herodes s Herodiadou prověřit, zda je hlava Janova tam, kde ji zakopali. Protože ji tam nenalezli, domnívali se, že ten divotvorce Ježíš je vzkříšený prorok Jan, jehož nechali stít. O tomto jejich omylu svědčí i Evangelium (Mat 14,2). Po několika málo letech k němu poslal Pilát Ježíše Krista v okovech. Když se Herodes nedočkal od Pána Ježíše žádného zázraku ani žádné odpovědi na své otázky, vysmál se mu... A tím dovršil míru své bezbožnosti.(Luk 23,6-11) Nám však je zřejmé, proč Ježíš nepromluvil s Herodem, - o čem se bavit s tím, kdo u příležitosti svých narozenin a na žádost smilné tanečnice nechá popravit největšího z proroků?
Nad Herodem a jeho "manželkou" se ode dne ďábelské narozeninové hostiny vznášely chmury. Boží soud se nad všemi třemi aktéry příšerného hodokvasu naplnil už za jejich pozemského života. Když Salome přecházela v zimě řeku Sikoris, prolomil se pod ní led. Ledová kra ji sevřela kolem krku tak, že visela tělem ve vodě a s hlavou nad ledem. Podobně jako kdysi svými nožkami tančila po palácové podlaze, nyní v ledové vodě jakoby tančila, poskakovala, konajíc nohama bezmocné pohyby pod ledem. Tak tam visela do té doby, dokud se jí ostrý led nezařízl do hrdla a posléze neodřízl tělo od hlavy. Tak bídně byla ledovým břitem sťata a zahynula ta, která pronesla onu osudovou větu: "Chci, aby mi hned přinesli na míse hlavu Janovu..." Její tělo nikdy nenašli, ale hlavu Salome přinesli Herodovi a Herodiadě na podnose tak, jako jim kdysi přinesli hlavu Jana Křtitele. Arabský král Aretha v pomstě za zneuctění své dcery (kterou Herodes nezákonně zapudil) poslal na Heroda vojsko. Když Herodes utrpěl porážku, uvalil tím na sebe hněv římského císaře Gaia Kaliguly (37-41) a byl spolu s Herodiadou poslán k věznění do Gálie a pak do Španělska. Tam byli pohlceni, když se rozevřela země.
Podle jiné verze: Herodes a Herodiada ve vyhnanství hynou bídně hladem - po paláci s prohýbajícími se stoly bezbožné hostiny, jejímž hlavním chodem je hlava Božího proroka "servírovaná" na podnose, následuje bezdomoví, nuzota a hlad.--------------------------------
P.S.
(Otevřel se) jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
(Zjevení Janovo 9,2-3)
Myslím, že není potřeba zahrnovat mezi pověry jakousi staletími ověřenou církevní zkušenost, že den památky Stětí sv. Jana bývá někdy spojen s neštěstími a různými tresty, které jsou shůry uvaleny na nekající se hříšné lidi. Jako by v tento den, kdy se tenkrát stalo takové hrozné neštěstí zavraždění největšího muže Božího a zároveň tragédie tak hnusné vzpoury vůči Bohu, po všechny následující věky byla k zaslechnutí ozvěna této démonické vzpoury a zároveň ozvuk Božího trestu této vzpoury.
V tento den si připomínáme padlé ve všech válkách (a není jistě potřeba rozvádět, že válka bývá věřícími už dob Starého zákona vnímána jako Boží trest na nekající se hříšníky).
Je jistě pozoruhodné, že právě v den Stětí sv. Jana (11. září 2001) došlo k teroristickému útoku na "dvojčata" v New Yorku a zemřelo několik tisíc lidí (a není dosud uspokojivě vysvětleno, co vše - a kdo - za touto obludnou vraždou vlastně stojí). Cítíme, že v duchovním rozměru to byla rána shůry uštědřená nejbohatšímu a nejpyšnějšímu lidskému hnízdu celých dějin. Je pravděpodobné, že naše hříšná, Božími zákony pohrdající a bohatá civilizace (a potažmo celý svět) nebude po osudovém 11. září už nikdy taková, jako bývala. Kromě jiného i kvůli tomu, že tím začala jakási třetí světová válka, kterou USA vyhlásily proti terorismu s prohlášením, že ji povedou po celém světě, v rámci níž byl ze strany Ameriky "preventivně" přepaden Irák a které padlo na různých místech světa za oběť už nesmírné množství nevinných lidí (právě od newyorského neštěstí se odvíjí rychlé omezování lidských svobod v celém západním světě); a je zjevné, že tato válka proti imaginárnímu nepříteli už jen tak neskončí.
Právě v tento den byl loni dokončen ke spuštění LHC (obří podzemní urychlovač částic, CERN; na Ambonu něco o tom zde) - pýcha materialistické fyziky s jasným zadáním: objasnit vznik vesmíru; ano, nic menšího (to v jazyce materialistické vědy znamená - vyfabrikovat nějaké další "důkazy", že svět vznikl bez Boha). Tento "pekelný stroj" asi také nepřinese lidstvu nic dobrého (možná vynález nových částicových zbraní a otevření dalších pekelných bran).
Zobrazit příspěvek č. 561 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 9. 2009
Z tisku - obavy z infekce cloumají italskou církví
Budou či nebudou smět Italové v září líbat nádobku s krví sv. Januária?
Kvůli šíření viru prasečí chřipky A/H1N1 zakázala neapolská církevní i světská moc katolíkům líbat křišťálový flakón s krví patrona města sv. Januária (na Ambonu o něm).
Den svého nejoblíbenějšího světce Neapolitané slaví dne 19. září, kdy věřící netrpělivě očekávají zázrak - zaschlá krev, která byla dle tradice sebrána odvážnou Neapolitánkou po smrti mučedníkově v r. 325 a je opatrována v křišťálové nádobce, náhle vzkypí a stane se tekutou. Kromě 19. září se zázrak opakuje ještě dvakrát v roce: 16. prosince a první květnovou neděli. Poprvé prý zázrak nastal v r. 1389, více než tisíc let po smrti mučedníka. Skeptikové vidí příčinu tohoto jevu v chemické reakci jakýchsi materií umístěných do nádoby spolu s krví.
Bez ohledu na mnohaletou tradici, v tomto roku zakázali věřícím políbit nádobku s krví světce, která se stane tekutou. Je to "kvůli opatrnosti nikoliv na poplach či k vyvolání paniky", uvedl neapolský kardinál.
Místo políbení bude věřícím dovoleno dotknout se nádobky s krví čelem. Rozhodnutí už vyvolalo spory v italské společnosti. Představitel socialistické strany prohlásil, že rozhodnutí "by mohlo vést k psychóze (v souvislosti s virem A/H1N1), kterou už nebude možno zastavit". Minulý týden byl zaregistrován první případ úmrtí na prasečí chřipku v Itálii.
Noviny Stampa, Izvestija
P.S.
Podle některých zpráv bylo rozhodnutí změněno a Neapolitanům bude dovoleno flakón s krví mučedníka přece jen políbit. Věřící mají doufat v zázračnou ochranu před virem. Kardinál Crescenzio Sepe podle agentury AP řekl, že věří v "sílu modliteb a ve světcovu ochranu".
Zobrazit příspěvek č. 562 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 9. 2009
Z tisku - zabíjení bývalých muslimů kvůli konverzi ke křesťanství
Každý rok je ve světě zabito pět tisíc lidí za opuštění islámských tradic, píše se v dokumentu OSN.
Pět tisíc lidí je každoročně zabito z důvodu "zabíjení kvůli cti", což se koná jakožto msta za porušení islámských zákonů. Mezi těmito oběťmi jsou i křesťané, kteří konvertovali z islámu, uvádí OSN.
"Mimo jiné se tato praxe děje i takových zemích jako jsou: USA, Francie, Švédsko, Holandsko, Velká Británie a Turecko," bylo předneseno na Radě Evropy.
V poslední době to byly případy: např. v Londýně byla zabita 20letá běženka z Iráku svým manželem a strýcem; na předměstí Paříže zaživa upálili 17letou dívku; 20letou dívku umlátil k smrti její bratr v Turecku za to, že šla na potrat.
Bez ohledu na prohlášení z r. 1990 v Káhiře, kde představitelé 54 muslimských zemí vyhlásili Deklaraci lidských práv v islámu, podle níž se dovoluje použití surových norem šarija jen ve výjimečných případech, ve většině islámských zemích se stejně jako dříve koná mučení, násilné uzavírání sňatků a "zabití kvůli cti".
Poslední dva měsíce se v tisku objevují zprávy o 17leté křesťance z USA, R. Bary ze státu Ohaio, která v červenci utekla od muslimských rodičů, kteří se ji chystali zabít za "odpadnutí od Boha". Nyní se ukrývá v rodině pastora na Floridě.
Interfax Religia, The Wall Street Journal
Zobrazit příspěvek č. 563 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 9. 2009
Z tisku - z výzkumu veřejného mínění
Církve nejsou pro naši společnost důvěryhodné
Nejméně důvěryhodnými ze zkoumaných institucí jsou podle dotázaných odbory, jimž věří 36 procent lidí, a církve, kterým podle CVVM důvěřuje 28 procent. Vyplývá to ze zářijového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM).
ČTK
Zobrazit příspěvek č. 564 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 9. 2009
Používejte při bohoslužbách jedině svíčky z pravého včelího vosku
Z tisku: Dlouhodobé používání parafínových svíček může vést k rakovině, varují vědci
Večeře při svíčkách mohou být sice romantické, nicméně vědci varují, že při nich může jít o zdraví. Experti z univerzity v Jižní Karolíně v USA v laboratoři analyzovali zplodiny uvolňované z hořících svící. Zjistili, že svíce z parafínového vosku vypouštějí kouř způsobující rakovinu plic a astma.
Vedoucí výzkumného týmu Amid Hamidi řekl, že mezi nejohroženějšími lidmi jsou osoby, které často zapalují svíčky v málo větraných prostorech. Jmenoval číšníky, kteří každý večer zapalují svíčky na stolech v restauraci, nebo pracovníky relaxačních center, kde se provádějí koupele při svíčkách.
„Příležitostné používání parafínových svíček vám pravděpodobně neublíží,“ řekl Hamidi. „Ovšem zapalování svíček každý den po několik let, nebo jejich časté zapalování v nevětraných místnostech, například koupelnách, může způsobit problémy,“ dodal.
Ke zjištění složení emisí vědci v laboratoři zapalovali různé druhy svící a měřili množství škodlivin obsažených v kouři. Svíčky na parafínové bázi produkovaly „maximální hodnoty“ mnoha chemikálií zejména proto, že plamen svíčky nedosáhne teploty dostatečné ke spálení molekul rizikových látek, jakými jsou toluen nebo benzen.
Vědci proto doporučili používání svíček vyrobených ze včelího vosku nebo sóji, které nevypouští tolik chemikálií.
(Novinky.cz)
-----------------------------
Teplota plamene svíčky nepostačuje na dokonalé spálení parafínu ani k úplnému spálení vznikajících rizikových látek jako je toluen nebo benzen. Dlouhodobé každodenní svícení parafínovými svícemi je (zejména v uzavřeném prostoru a při nedostatečném větrání) rizikovým faktorem z hlediska onemocnění rakovinou nebo astmatem. Používání ... včelího vosku je zdravotně mnohem příznivější.
(Citace z Wikipedie)
-----------------------------
I v naší pravoslavné církvi bohužel existuje nešvar používání parafínových svíček.
Na řadě farností se můžeme setkat s parafínovými obětními svíčkami, které se tam prodávají věřícím a následně jsou zapalovány a stavěny před ikonami. Důvodem bývá většinou neuvědomělost a neznalost. Na mnoha duchovních správách zřejmě nevědí, že je možné a snadné opatřit si levně obětní svíčky z pravého včelího vosku. Další důvod je nejspíš finanční. Ano, svíčka z parafínu bude vždy levnější než z pravého vosku. Zatímco výrobní cena parafínové "svíce" je pár desetihaléřů, tak výrobní cenu obětní svíčky z včelího vosku odhaduji asi 2 - 3 Kč (někdy možná ještě trochu více, je-li svíčka silnější nebo mimořádně dlouhá). I tak je však taková cena za svíci z pravého vosku, myslím, dostatečně nízká, aby byla dostupná pro každého.
Pojďme trochu pohovořit o problematice materiálu, z něhož se svíčky pro naše bohoslužby zhotovují. V prvé řadě je to problém duchovní a až poté i zdravotní.
Z duchovního hlediska hledíme na parafín jako na látku uměle získanou (tj. nepřírodní, nepřirozenou) a to navíc z takového podezřelého materiálu, jakým je ropa, tato černá, hustá a olejnatá látka, která v přírodě kam se dostane, tam ničí vše živé - na souši i na moři.
Mimochodem, slovo "ropa" je z polštiny a znamená "hnis" (je to zkrátka hnus). Ropa je - z biblického pohledu - pravděpodobně pozůstatek z celosvětové potopy, resp. z potopou zničené biosféry planety, která už byla natolik infikována zlem, že Bůh pokládal za nutné významnou část této biosféry zničit, pohřbít ji v hlubinách země a nahradit ji novou přírodou, na pozměněných principech založenou a odolnější vůči zlu; něco se o tom píše v češtině i u nás.
Lze se na to dívat i tak, že se těžením ropy a jejím následným spalováním vynáší z hlubin a uvolňuje i duchovní energie hříchu a zla, které se kdysi staly příčinou potopy. Vnášet tento neblahý a zkázonosný proces dokonce i do chrámů a včlenit jej přímo do bohoslužby a do modlitby není jistě šťastný nápad. A zvláště když víme, že parafínové svíce jsou vlastně pouhou napodobeninou, náhražkou (padělkem) za skutečné svíce z jediného pravého vosku, kterým je pouze vosk včelí.
Není jistě náhodné, že atmosféra Země je v posledním století znečišťována a otravována právě spalováním tzv. "fosilních paliv". Jedovaté látky, skleníkové plyny, kouř v ovzduší - to vše má společného jmenovatele: fosilní paliva. A není to jen ekologický problém. Za zmínku stojí i civilizační hledisko - vědecko-technická revoluce, která za posledních dvě stě let přivedla lidstvo a planetu do stavu, v jakém je dnes, a úplně změnila uvažování lidí, by nebyla možná bez fosilních paliv.
Včelí vosk produkují včely ke stavbě svých plástů. Vosk vylučují tito živočichové na svém těle v podobě jemných šupinek, které hnětou a staví z nich v úlu své dílo k vychovávání plodu a ukládání medu. Ve včelím těle vzniká vosk metabolickou přeměnou látek obsažených v pylu, který včely sbírají na květech a nosí jej do úlu k výživě včelstva (pylu se někdy říká "včelí chléb"). Původ materiálu, z něhož jsou vyrobeny pravé svíce, můžeme tedy spatřovat nejen u včely a v úlu, nýbrž hledat jej až v květech bylin a stromů. Již těchto pár údajů z tajů přírodozpytu zřetelně vypovídá o vznešené ušlechtilosti včelího vosku, který si na znamení tak krásného původu stále uchovává nádhernou nezaměnitelnou vůni.
O nesmyslnosti používání parafínových svící svědčí i modlitba ke svěcení svíček, ve které se kněz modlí k Bohu, aby posvětil toto "dílo včel" (tak to předepisuje text modlitby). Jak nesmyslné je číst tuto modlitbu nad parafínovými "svícemi"! (Nebo by kněz měl v případě svěcení parafínových svíček pozměnit modlitbu a říkat: "Bože, požehnej tento ropný produkt, je to dílo našeho průmyslu a plod dávného hříchu..."?) Je otázkou, zda není přílišnou opovážlivostí žádat Boha, aby posvětil materiál, který Bůh sám kdysi smyl z tváře země a pohřbil v hlubinách, a nyní jej vzpurný a svéhlavý člověk zase vycucává na povrch, ničí tím planetu a ještě to nosí Bohu k oltáři. Bylo by možná na místě tázat se, zda se Hospodin neodvrací s odporem od takovýchto "svící".
Nu a v nespolední řadě připomínáme odmítavé stanovisko k parafínu starce Paisije Svatohorce, který považoval parafín za tak nekvalitní věc, že se prostě nehodí přinášet ho Bohu, protože jako oběť Nejvyššímu máme vždy přinášet jen to nejlepší (slova starce Paisije si může přečíst: PDF). To je přece princip oběti - vyjádřit úctu k Bohu, kterou dáváme najevo tím, že Mu obětujeme to nejkvalitnější a nikoliv ten nejlevnější póvl, který tu máme.
A pak jsou tu výše upomenutá hlediska zdravotní (na něž, mimochodem, upozorňuje i starec Paisij). Parafín je v podstatě jedovatý - jeho spalováním se uvolňují do vzduchu vážně jedovaté látky. (Není to tak nepodobné spalovacímu motoru; spalování parafínu v chrámu by bylo lze připodobnit situaci, kdy se do chrámu umístí naftový motůrek a jeho zplodiny se nechají volně unikat z výfuku do vnitřního prostoru chrámu.)
Vzpomínám si na jednu návštěvu v Rumunsku. Šli jsme na bohoslužbu, kolem chrámu už všude bylo množství lidí. Bylo tam zřetelně (a vskutku nepříjemně) cítit výfukové plyny, ale nikde jsem neviděl žádný automobil ani jiný naftový či benzínový motor. Vzduch kolem chrámu byl však zřetelně zamořen motorovými zplodinami (bylo bezvětří). Protože jsme měli ještě nějaký čas, obcházel jsem chrám a hledal toho barbara, který uprostřed tolika lidí nechává běžet motor auta. Ale nikde nic takového. Až jsem si všiml, že na nádvoří před chrámem jsou veliká platba na zapalování svící (kvůli kouři ze svíček na některých místech ve světě nezapalují svíce uvnitř chrámu ale před ním; chrání tím fresky). Hořely tam už stovky svíček a z toho "ohniště" vystupoval černý sazovitý dým. Přiblížil jsem se, a hned bylo jasné, že "vůně" dieslového motoru vychází právě odsud. Nemusím jistě rozvádět, že svíčky byly parafínové (dodám však, že rumunský parafín byl podstatně nižší kvality než u nás; kdybychom něco takového spalovali uvnitř chrámu, asi by se všichni věřící během bohoslužby otrávili; tak či onak, byl to však parafín - i když má u nás lepší kvalitu a produkuje méně jedů, přesto je produkuje).
V zájmu duchovním i zdravotním by si měli věřící sami ohlídat, zda se u nich v chrámu používají obětní svíčky ze skutečného vosku (čili z pravého včelího vosku). Opatřit dnes takového voskové svíčky za přijatelnou cenu, není žádný problém (vyrábí je u nás např. Monastýr sv. Gorazda v Hrubé Vrbce). V případě, že se v chrámu prodávají "svíčky" z parafínu, pak je vhodné důrazně žádat - a případně ve správních orgánech farnosti prosazovat, aby byly Bohu přinášeny svíce z pravého vosku a vzduch při bohoslužbách nebyl zamořován jedy z parafínu. Do té doby, než se to prosadí, bude zřejmě lepší nekupovat si svíce v takovém chrámu, ale nosit si vlastní pravé svíčky (dýchání jedů se tím sice při bohoslužbě nevyhneme, leč uvidí-li Hospodin uvědomělou snahu přinést mu obětní dar v náležité kvalitě, může ochránit takového křesťana před účinkem jedů zázračně).
-------------------
 |
 |
Jak poznat svíci z pravého vosku? Především podle nezaměnitelné vůně. Včelí vosk vždy krásně voní. Parafín smrdí. (Dnes se však někde ten děsný ropný zápach parafínu přebíjejí různými parfémy, ale i tak je vždy cítit, že se nejedná o včelí vosk.)
Druhým (daleko méně spolehlivým) ukazatelem je barva. Je-li svíce úplně bílá, pak to v drtivé většině případů znamená, že se jedná o parafín. (Jen ve výjimečných případech se můžeme setkat s bílým včelím voskem; ale to je taková vzácnost, že ji prakticky nemusíme brát do úvahy a lze se řídit dle rovnice: "bílá barva = parafín"). Přirozená barva včelího vosku se pohybuje mezi žlutou či okrovou, přes světle hnědou až k tmavěji hnědé (tmavší svíce dnes jsou méně obvyklé). Pozor - dnes je možno parafín barvit. Samozřejmě o parafínu obarveném narůžovo či nazeleno nikdo nebude přepokládat, že by se mohlo jednat o včelí vosk. Ale někteří výrobci barví parafín nažluto či nahnědo - a to často právě za účelem, aby se parafínová "svíce" podobala včelímu vosku! Proto nelze na barvu spoléhat na sto procent.
Třetí poměrně spolehlivou zkouškou je ohyb při pokojové teplotě. Parafín praská (aby změknul a dal se tvarovat, musí být dlouho nahříván v rukách). Tenkou svíci z včelího vosku ohřátou na pokojovou teplotu je možno ohnout o hranu stolu pomalým tahem až do pravého úhlu, aniž by praskla. (Takhle zkoušejí vosk včelaři, je-li zcela čistý; pokud je v něm byť jen malá příměs parafínu, pak vosková destička, která bývá necelého půl centimetru silná, při ohýbání o hranu stolu praskne. Podmínkou regulérnosti zkoušky je však ohřátí vosku alespoň na 20 stupňů.) Pozor, zkoušíme-li svíce silnější než půl centimetru, ty musíme ohýbat opatrněji a s mírným nahřátím v rukách. I tak však při troše zkušenosti zřetelně rozlišíme snadno tvárný včelí vosk od parafínu, který musíme nahřívat dlouho a ohýbat pak velice opatrně. Toto je nespolehlivější "podomácku" proveditelná zkouška, která po troše zkušeností prozradí, zda se jedná o svíci z včelího vosku (nebo zda není do včelího vosku při výrobě svíček přidáván parafín - i to se někdy dělá).
Zobrazit příspěvek č. 565 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 9. 2009
Z tisku - zabíjení bývalých muslimů kvůli konverzi ke křesťanství
Každý rok je ve světě zabito pět tisíc lidí za opuštění islámských tradic, píše se v dokumentu OSN.
Pět tisíc lidí je každoročně zabito z důvodu "zabíjení kvůli cti", což se koná jakožto msta za porušení islámských zákonů. Mezi těmito oběťmi jsou i křesťané, kteří konvertovali z islámu, uvádí OSN.
"Mimo jiné se tato praxe děje i takových zemích jako jsou: USA, Francie, Švédsko, Holandsko, Velká Británie a Turecko," bylo předneseno na Radě Evropy.
V poslední době to byly případy: např. v Londýně byla zabita 20letá běženka z Iráku svým manželem a strýcem; na předměstí Paříže zaživa upálili 17letou dívku; 20letou dívku umlátil k smrti její bratr v Turecku za to, že šla na potrat.
Bez ohledu na prohlášení z r. 1990 v Káhiře, kde představitelé 54 muslimských zemí vyhlásili Deklaraci lidských práv v islámu, podle níž se dovoluje použití surových norem šarija jen ve výjimečných případech, ve většině islámských zemích se stejně jako dříve koná mučení, násilné uzavírání sňatků a "zabití kvůli cti".
Poslední dva měsíce se v tisku objevují zprávy o 17leté křesťance z USA, R. Bary ze státu Ohaio, která v červenci utekla od muslimských rodičů, kteří se ji chystali zabít za "odpadnutí od Boha". Nyní se ukrývá v rodině pastora na Floridě.
Interfax Religia, The Wall Street Journal
Zobrazit příspěvek č. 566 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 9. 2009
Z tisku: někdo předčasné smrti prostě neunikne
Rakušan umřel, udušen oltářem v chrámu, kde děkoval Bohu za vysvobození z porouchaného výtahu
Obyvatel Vídně tragicky zemřel při modlitbě v katolickém chrámu, kam se vypravil poté, kdy ho vyprostili z porouchaného výtahu. Jak prohlásila policie, Gunter Link byl velice náboženským člověkem, a když uvíznul ve výtahu, modlil se k Bohu za vyproštění.
Záchranářům se podařilo vysvobodit ho z výtahu a hned nato se muž vypravil do chrámu, aby poděkoval Bohu.
Podle vyšetřovací verze se při modlitbě chytil za podstavec starobylého kamenného oltáře, který ho zavalil. V důsledku toho se G. Link pod váhou oltáře udusil, a tak zemřel.
Tělo muže objevili až druhý den po jeho zmizení farníci, kteří přišli na mši.
Britské noviny "Ananova"; Interfax Religia
Zobrazit příspěvek č. 567 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 10. 2009
O hesychasmu v USA
Arizonská poušť, významné centrum pravoslavného mnišství
V mnohých z nás Amerika vyvolává asociaci duchovně pusté země, ponořené do hlubiny bezbožnosti a mravní pustoty. Většina zřejmě netuší, že v té samé Americe se nachází jedno z nejvýznamnějších současných center obnovy pravoslavného mnišství, jímž je řecký monastýr sv. Antonia, ukrytý hluboko v poušti státu Arizona, a od něj se odvíjející síť mužských i ženských hesychastických monastýrů se svatohorským typikonem, nacházejících se pod duchovním dohledem starce Efréma z Filotheu (Filotheu je jeden z monastýrů na Svaté Hoře Athos).
Pravoslavní v Americe říkají: „Nyní již nemusíme cestovat daleko na Athos, neboť Svatá Hora přišla k nám!“ A mají pravdu.
Starec Efrém Filotejský postupně založil v USA a Kanadě síť sedmnácti pravoslavných mužských i ženských monastýrů s athonským typikonem. Říká se, že až počet těchto monastýrů vroste na dvacet, bude mít starec splněn svůj úkol (tzv. poslušenství - diakonima) od Boha a jeho pozemská pouť zde skončí.
Historie založení prvního monastýru (monastýru svatého Antonia) je unikátní.
Před dávnými lety na Athos dorazil mladý člověk, budoucí archimandrita Efrém. Na přístavišti na něj již čekal spolubratr slavného starce Josefa Hesychasty (+1959), monach Arsenij, a oslovil udiveného mladíka jeho jménem s vysvětlením, že starec Josef se dozvěděl o jeho příjezdu od svatého Jana Křtitele, který se starci zjevil a řekl mu: „Posílám k tobě jednu ovečku. Přijmi ji do své ohrady.“ Tak Ioannis (původní civilní jméno starce Efréma) vstoupil do bratrstva starce Josefa Hesychasty, novodobého obnovitele hesychasmu na Svaté Hoře. Postupem času se otec Efrém stal archimandritou. Hospodinem mu bylo zjeveno, že je přizván k šíření Pravoslaví na americkém kontinentu. Ke konci roku 1994 se vydává spolu se šesti monachy ze Svaté Hory na dalekou pouť.
V Americe začal otec Efrém hledat místo pro monastýr. Když jednou jeli autem po dálnici v Arizonské poušti směrem k městu Phoenix, poprosil náhle na jednom místě starec zastavit auto. Zde, uprostřed rozlehlých neúrodných dálav arizonské polopouště, porostlé kaktusy a trním, starec jakoby čemusi naslouchal. „Slyšíte,“ zeptal se po chvíli, „zpěv monachů?“ Nikdo nic neslyšel. „Zde bude monastýr.“ Ostatní spolupoutníci zapochybovali: Toto je státní pozemek, jak zde budovat monastýr? Později se však na podrobnější mapě zjistilo, že právě tudy prochází hranice s pozemkem, který je na prodej. Časem se našly peníze na zakoupení půdy i na stavbu.
Bylo potřeba najít vodu. Pracovníci firmy najaté na tento úkol se po dlouhém a marném hledání chtěli vzdát dalšího hledání vody, neboť jejich drahé moderní přístroje ukazovaly, že zde voda není. Starec přišel, ukázal na jedno místo, a hle, voda se našla.
Nyní stojí uprostřed vyprahlé pouště velkolepá lávra s desítkami mladých monachů, převážně rodilých Američanů z řeckých rodin, skutečná duchovní oáza. Srdce všech starcem založených monastýrů. Duchovní centrum pravoslavné Ameriky.
Síla modlitby starce Efréma je známa daleko za hranicemi monastýru, proto je tu vždy množství poutníků, jež jsou laskavě přijímáni. Jsou to lidé různých národností: Řekové, Srbové, Američani, Rusové, Ukrajinci... K samotnému starci není snadné se dostat, neboť na něj čekají na konci bohoslužby zástupy lidí. Starec Efrém vychází po bohoslužbě z chrámu a rovnou odpovídá některým lidem na jejich problémy, - aniž by se jich na cokoliv tázal. Kristus, jenž zná hlubiny našich srdcí, mu odhaluje již předem odpověď na problém každého věřícího.
Pouhá existence takovéhoto pravoslavného monastýru v protestantské Americe je Božím požehnáním tamnímu obyvatelstvu.
Monastýr žije podle ustanoveného řádu, typikonu. Vše je zde přizpůsobeno hlavnímu dílu – Ježíšově modlitbě. Vše se koná v tichosti, dokonce i případné rozhovory se vedou potichu. Celý areál je jedna velká zahrada protkaná malými cestičkami se spoustou zákoutí a skrytých míst, kam si může monach sednout a nerušeně se zabývat modlitbou. Poutníci hovoří často o jednom zvláštním zážitku:
„Probudím se takhle vprostřed noci a slyším podivné bzučení. Jakoby hukot včelího roje. Přijdu k okénku (budova pro hosty má okna směřující do části monastýrské zahrady poutníkům nepřístupné) a v jasném měsíčním světle zřetelně vidím temné obrysy postav monachů – celé bratrstvo je na zahradě a polohlasně pronáší slova - Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, - každý zvlášť, sám pro sebe, vlastním tempem, sedě na malé stoličce. Při odříkávání modlitby desítkami mnichů splývá zvuk modlitby v jedno zvláštní bzučení!“Je to praxe, jež byla předána svatým starcem Josefem Hesychastou na Athosu jeho duchovním dítkám a jež se rozšířila díky své efektivnosti po celé Svaté Hoře Athos a následně daleko za její hranice. Hlavní chrám (tzv. katholikon) je zasvěcen svatému Antoniovi Velikému a svatému Nektáriovi Eginskému; nachází se tam také divotvorná ikona Bohorodice Arizonské. Bohoslužebný kruh dne začíná jitřní službou, pak pokračuje svatou liturgií (která je zde sloužena každý den). Večer se koná večerní bohoslužba a akathist. U vchodu do chrámu je umístěno oznámení, jež taktně prosí nepravoslavné návštěvníky nevstupovat do chrámové lodi, ale zůstat v předsíni chrámové.
V monastýru se každodenně slouží speciální modlitby za nepravoslavné lidi, věřící mají ve zvyku psát jména svých blízkých na lístečky, jež pak mniši čtou v průběhu speciálního akathistu, při němž se všichni modlí za své nepravoslavné známé, blízké i vzdálené, aby je Hospodin osvítil svatou Tajinou křtu.
Monastýr se stále rozrůstá, budují se nové stavby, přicházejí další noví mladí adepti, toužící přijmout mnišství...
Veliké apoštolské dílo v Americe se děje tiše, bez pompézních oslav a zvláštní pozornosti vyšší církevní hierarchie; vladykové samozřejmě tomuto dílu žehnají (monastýr je pod omoforem cařihradského patriarchy Bartoloměje). Kvůli skrytosti tohoto díla zůstává nám, zde v evropské části Církve, mimoděk tak trochu utajeno.
Mnohá a blahá léta starci Efrémovi Filotejskému, apoštolu Ameriky!
Jeho modlitbu kéž bychom měli!
S využitím internetu a vyprávění poutníků a duchovních dítek starce Efréma připravil(Původně psáno pro oficiální časopis Hlas Pravoslaví, který však tento článek nepřijal k uveřejnění.)
m. K.
-----------
P.S.
V monastýru se udržují poměrně přísné svatohorské typikonální zvyklosti vůči návštěvníkům s cílem, aby přítomnost hostů co nejméně narušovala kontemplativní život mnichů. Díky těmto opatřením je možné, aby monastýr byl otevřen návštěvníkům, kteří zde mohou – za předpokladu striktního dodržování stanovených pokynů – načerpat duchovní užitek z pobytu na tak duchovním místě a radit se zde s těmi, kdo dosáhli duchovního poznání.
Pro zajímavost uvádím některé z formálních pokynů pro návštěvníky. (Možná jsou tyto pokyny užitečné i pro návštěvy jiných pravoslavných monastýrů či všeobecně pro účast na pravoslavných bohoslužbách; je to vypsáno z internetové stránky monastýru sv. Antonia.)
Předně je důležité zachovávat náležité oblečení pro vstup do monastýru a pobyt zde. Muži musejí mít dlouhé kalhoty a košile či trička s dlouhými rukávy. Ženy zde musejí nosit sukně, halenky či blůzy s dlouhými rukávy a na hlavě šátek (není jim tu dovoleno chodit v kalhotách, v přiléhavě střiženém oblečení, v sukni s rozparky, v klobouku, hluboce rozhalených blůzách nebo s průhledným či maličkým šátkem na hlavě). Pokud návštěvník chodí v sandálech, musí mít vždy ponožky. Pravoslavní duchovní, kteří zde přebývají na návštěvě, musejí být samozřejmě neustále oděni v tradičním duchovenském šatu.
Návštěvníci musejí zachovávat monastýrské ticho, chovat se nehlučně. Hlasitý hovor či smích se považují za nevhodné. Děti musejí být neustále pod dohledem rodičů. Všude na území monastýru je striktně zakázáno kouřit.
V monastýru je povoleno fotografovat (či natáčet na video), s výjimkou fotografování při bohoslužbách. Při úmyslu vyfotografovat si mnicha či jiného návštěvníka monastýru je vhodné vyžádat si nejprve od dotyčného souhlas. Fotografování (či natáčení) při bohoslužbách vyžaduje souhlas představeného.
Když si návštěvník bere od starce Efréma či starce Paisije požehnání, nečiní při tom na sobě znamení kříže ani před nimi nekoná zemní poklonu, prostě se jen ukloní a políbí mu ruku.
Muži stojí v chrámu na pravé straně a ženy vlevo. Nepravoslavní zůstávají v předsíni (nartexu). Také katechumeni odcházejí při bohoslužbě z chrámu v určený čas. V průběhu čtení tzv. „šestižalmí“ (na jitřní bohoslužbě) se mají všichni vystříhat jakéhokoliv pohybu, který není nutný, - včetně uctívání ikon i pokřižování se.
Pokyny pro návštěvu trapezy (jídelny). Pouze pravoslavní křesťané (a katechumeni) mohou usednout v trapeze, když se koná oficiální stolování. Všichni ostatní hosté budou obslouženi po ukončení jídla, až mniši odejdou z trapezy. Hosté jsou prošeni, aby přijímali pokrm potichu, protože v průběhu stolování je čteno z duchovní literatury, aby se nasytila i duše. Monastýrským zvykem je čekat, až představený nebo jeromonach cinkne na zvonek a tím je dáváno požehnání začít pít nápoj při jídle. (Hosté se mohou i po ukončení stolování případně vrátit do trapezy, aby dojedli, co nestihli při oficiálním stolování.)
(Dodatek redakce Ambonu)
(Z You Tube)
Nebo fotografie z monastýru na You Tube zde.
Zobrazit příspěvek č. 568 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 10. 2009
Další pravoslavný film
„Kde není nebe ani země.“ O Svaté Hoře Athos.
Střihový film o Athosu prokládaný výroky svatohorských starců (duchovní poselství současných starců).
Další duchovní film s českými titulky. Viz stránku s pravoslavnými filmy.
Zobrazit příspěvek č. 569 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 10. 2009
Vyšetřování izraelského útoku na Gazu od 27. prosince 2008 do 18. ledna 2009
Závěry zprávy komise OSN o tom, co se dělo v Gaze před necelým rokem
Ze závěrečné části Zprávy Mise OSN zjišťující fakta o konfliktu v Gaze.
 |
Goldstonova zpráva o válce v Gaze je podle amerického Kongresu "zaujatá" a popírá izraelské právo na sebeobranu.
Výběr ze zprávy:
Mise (tj. vyšetřovatelská komise OSN) je názoru, že vojenská operace Izraele v Gaze mezi 27. prosincem 2008 a 18. lednem 2009 a její dopad nelze chápat a posoudit izolovaně od předchozího a po něm následujícího vývoje. Operace zapadá do pokračování politiky zaměřené na soustavné provádění politických cílů Izraele vůči Gaze a vůči okupovanému palestinskému území jako celku. Mnohé z těchto politických kroků jsou založeny nebo vyúsťují v porušování mezinárodních lidských práv a humanitárního práva. Vojenské cíle, jak jsou udávány vládou Izraele, nevysvětlují fakta, která Mise zjistila, ani se neshodují s obrazci, které Mise v průběhu šetření identifikovala.(Následuje přehled ustanovení ženevské konvence i dalších konvencí a mezinárodních zákonů, které byly a jsou Izraelem ve vztahu k obyvatelstvu Gazy porušovány.)
Kontinuita je nejbezprostředněji zřetelná s politikou blokády, která operacím předcházela a která se podle názoru Mise rovná kolektivnímu trestu, jejž vláda Izraele záměrně uvalila na pásmo Gazy. Když operace začaly, pásmo Gazy se po téměř tři roky nacházelo pod krutým režimem zákazů a omezení pro pohyb lidí, zboží a služeb. To zahrnovalo základní životní potřeby, jako pohonné hmoty, elektřinu, školní pomůcky a opravárenské a stavební materiály. Tato opatření Izrael uložil údajně proto, aby oslabil Hamas po jeho volebním vítězství v názoru, že je trvající hrozbou pro bezpečnost Izraele, kterou představoval. Jejich účinek byl kombinován se zadržováním finanční a jiné pomoci, kterou poskytovali někteří dárcové, a to na stejném základě. Doplňujíce útrapy již tak obtížné situace v pásmu Gazy, účinky dlouhodobé blokády neušetřily žádný aspekt života obyvatel Gazy. Ekonomika Gazy byla před vojenskou operací vyčerpaná, sektor zdravotnictví sužován, obyvatelstvo bylo nutně pro přežití a pro vedení denního života závislé na humanitární pomoci. Muži, ženy a děti psychologicky strádali v důsledku dlouhodobé chudoby, nedostatku bezpečí a násilí, jsouce uvězněni v těžce přelidněnému území. Důstojnost lidu Gazy byla krutě nahlodána. Taková byla situace v pásmu Gazy, když izraelské ozbrojené síly zahájily v prosinci 2008 svou ofenzivu.
... Postupná izolace a oddělení pásma Gazy od Západního břehu, politika, která začala mnohem dříve a která byla upevňována zvláště uvalením tuhých zákazů, omezení pohybu a případně blokádou ... vyvlastňování půdy, demolice domů, demoliční příkazy a povolení stavět domy v osadách, větší a více formalizovaný přístup a omezení pohybu pro Palestince, nové a přísnější postupy pro obyvatele pásma Gazy změnit jejich usídlení za usídlení na Západním břehu. Systematické úsilí brzdit a kontrolovat palestinské samosprávné demokratické procesy, včetně zadržování zvolených politických představitelů a členů Vlády, a trestání obyvatelstva Gazy za jeho vnímanou podporu Hamasu kulminovalo v průběhu ofenzivy v Gaze útoky na vládní budovy, nejzřetelněji na budovu Palestinské legislativní rady.
Jak Palestinci, tak Izraelci, s nimiž se Mise setkala, zdůrazňovali, že vojenské operace, které Izrael provedl v Gaze od 27. prosince 2008 do 18. ledna 2009, byly kvalitativně odlišné od kterékoliv předchozí vojenské akce Izraele na okupovaném palestinském území. Přes kruté podmínky, které v pásmu Gazy po dlouhou dobu vládly, oběti a dlouhodobí pozorovatelé konstatovali, že operace byly svou krutostí bezprecedentní a že jejich následky budou mít dlouhodobé trvání.
Devastující účinky operací pro obyvatelstvo však byly (i pět měsíců od ukončení izraelských vojenských operací) jednoznačně zřetelné. Navíc k viditelné destrukci domů, továren, studní, škol, nemocnic, policejních stanic a dalších veřejných budov byl zřetelný pohled na rodiny, včetně starých osob a dětí, stále ještě žijící v sutinách jejich bývalých obydlí – vzhledem k trvající blokádě nebyla možná žádná rekonstrukce – jako svědectví vleklého dopadu operací na životní podmínky obyvatelstva Gazy.
Vojenské operace v Gaze byly podle izraelské vlády pečlivě a extenzivně plánovány. Zatím se izraelská vláda snažila portrétovat své operace jako v podstatě odpověď na raketové útoky a výkon svého práva na sebeobranu, Mise soudí, že plán byl zaměřen, přinejmenším částečně, na odlišný cíl: na lid Gazy jako celek.
V tomto ohledu byly operace prosazováním celkové politiky zaměřené na potrestání obyvatelstva Gazy za jeho nezlomnost a jeho zjevnou podporu Hamasu a možná se záměrem vynutit změnu této podpory.
... (lidí), kteří byli zabiti – jen ve třech týdnech (je) více než 1400. ... Skutky izraelských ozbrojených sil a slova vojenských a politických předáků před operacemi a v jejich průběhu naznačují, že jako celek byly (ztráty životů civilistů) předvídány jako záměrná politika neúměrné síly zaměřené nikoliv proti nepříteli, ale proti „podpůrné infrastruktuře“. Zdá se, že to v praxi znamená civilní obyvatelstvo.
Zdá se, že načasování prvního izraelského útoku na 11,30 dopoledne v pracovní den, kdy se děti vracejí ze škol a ulice Gazy byly přeplněny lidmi jdoucími za svými denními povinnostmi, bylo kalkulováno, aby v řadách civilního obyvatelstva vytvořilo největší rozvrat a širokou paniku. Zacházení s mnoha zadrženými nebo dokonce zabitými civilisty, když se snažili vzdát se, je jedním projevem způsobu, jímž byla zřejmě konstruována účinná pravidla zapojení, standardní operační postupy a instrukce oddílům na místě, aby bylo vytvořeno prostředí, v němž byl ohled vůči civilním životům a základní lidské důstojnosti nahrazen nevážností vůči základnímu mezinárodnímu humanitárnímu právu a normám lidských práv.
Opakované selhání rozlišit bojovníky a civilisty je podle Mise důsledkem svévolné instrukce vydané vojákům, jak to někteří z nich popsali, a nikoliv důsledkem náhodných omylů. ... (Operace) byly rovněž v široké míře zaměřeny na ničení nebo zneschopnění civilního vlastnictví a prostředků holé existence civilního obyvatelstva. ... Destrukce zařízení zásobujících potravinami, systémů čističek vody, konkrétních továren a residenčních domů bylo výsledkem záměrné a systematické politiky izraelských ozbrojených sil. Nebylo provedeno proto, že tyto objekty představovaly vojenskou hrozbu nebo příležitost, ale ještě více civilnímu obyvatelstvu ztížit proces denního života a důstojné žití.
Společně se systematickým ničením ekonomické kapacity pásma Gazy se zdá být rovněž útok na důstojnost lidí. Bylo to vidět nejen v používání lidských štítů a protiprávního zadržování často v nepřijatelných podmínkách, ale rovněž ve vandalském ničení domů, když byly obsazeny, a ve způsobu, jakým bylo zacházeno s lidmi, když vojáci do domů vtrhli. Graffiti na zdech, oplzlosti a často rasistická hesla, to vše představovalo ponižování a dehumanizaci palestinského obyvatelstva.
Operace byly pečlivě plánovány ve všech jejich fázích. ... Podle izraelské vlády neexistovaly téměř žádné realizované chyby. ... To, co se stalo v pouhých třech týdnech na konci roku 2008 a počátku roku 2009, bylo záměrně nepřiměřeným útokem určeným trestat, ponížit a terorizovat civilní obyvatelstvo, radikálně snížit jeho místní ekonomickou kapacitu jak pracovat, tak pro sebe produkovat, a vnutit mu více než kdy jindy rostoucí pocit závislosti a zranitelnosti.
Mise se znepokojením zaznamenala veřejná prohlášení izraelských činitelů, včetně vysokých vojenských činitelů, v tom smyslu, že použití nepřiměřené síly, útoky na civilní obyvatelstvo a destrukce civilních majetků jsou legitimním prostředkem k dosažení izraelských vojenských a politických cílů. Mise soudí, že taková prohlášení nejen podkopávají celý režim mezinárodního práva, jsou rovněž nekonsistentní s duchem Charty Spojených národů a tudíž si zaslouží kategorické odsouzení.
Izraelské vpády a vojenské akce v pásmu Gazy se po ukončení prosincových a lednových vojenských operací nezastavily.
Mise shledává, že v řadě případů Izrael selhal přijmout přiměřená předběžná opatření vyžadovaná zvykovým právem v článku 57 (2) (a) (ii) Dodatečného protokolu 1, s cílem vyhnout se nebo minimalizovat nahodilou ztrátu lidských životů, zranění civilistů a poškození civilních objektů. Střelba municí obsahující bílý fosfor nad základnou UNRWA ve městě Gaza je jedním z takových případů, v nichž nebyla předběžná opatření přijata při volbě zbraní a metod útoku ... Záměrný úder na nemocnici al-Quds s použitím vysoce explozivních dělostřeleckých granátů a bílého fosforu v nemocnici a kolem ní porušil rovněž články 18 a 19 Čtvrté ženevské konvence. Pokud jde o útok na nemocnici al-Wafa, Mise zjistila porušení týchž ustanovení, jakož i porušení zákazu útoků podle zvykového práva, u nichž lze očekávat způsobení rozsáhlých škod na civilistech a civilních objektech.
Mise shledává, že různé druhy varování, která Izrael v Gaze vyhlásil, nelze za daných okolností považovat za dostatečně účinná, aby odpovídala zvykovému právu, jak je zakotveno v Dodatečném protokolu I, článku 57 (2) (c). Zatím co některé varující letáky byly svou povahou specifické, Mise nesoudí, že obecné poselství říkající lidem, aby odešli, kdekoliv byli, do městských center, za zvláštních okolností vojenské kampaně, dosahuje prahu účinnosti. Střelba raketami do budov a na jejich vrcholy jako „varování“ je v zásadě nebezpečná praxe a forma útoku a nikoliv varování.
Mise shledala početné případy úmyslných útoků na civilisty a civilní objekty (jednotlivce, celé rodiny, domy, mešity) jako porušení zásady rozlišení podle základního mezinárodního humanitárního práva, rezultující v úmrtí a vážná zranění. Mise v těchto případech zjistila, že nebylo respektováno ochranné postavení civilistů a útoky byly záměrné, v jasném porušení zvykového práva zakotveného v článku 51 (2) a 75 Dodatečného protokolu I, článku 27 Čtvrté ženevské konvence a článcích 6 a 7 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech. V některých případech Mise došla k dodatečnému závěru, že útok byl veden se záměrem rozšířit mezi civilním obyvatelstvem teror. Nadto v několika prošetřených případech izraelské ozbrojené síly nejen že nepoužily svého nejlepšího úsilí dovolit humanitárním organizacím přístup k raněným a k lékařské péči, jak to vyžaduje zvykové mezinárodní právo podle článku ID (2) Dodatečného protokolu I, ale takový přístup arbitrárně odepřely.
Mise došla k závěru, že podmínky vyplývající ze záměrných akcí izraelských ozbrojených sil a deklarované politiky Vlády ve vztahu k pásmu Gazy před, v průběhu a po vojenských operacích souhrnně naznačují záměr uvalit na lid pásma Gazy kolektivní trest. Mise tudíž shledává porušení ustanovení článku 33 Čtvrté ženevské konvence.
Ze shromážděných faktů Mise shledala, že izraelské ozbrojené síly spáchaly v Gaze následující závažná porušení Čtvrté ženevské konvence: úmyslné zabíjení, mučení nebo nehumánní zacházení, záměrně působící velké utrpení nebo závažné zranění těla nebo poškození zdraví, a extenzivní ničení majetku, neospravedlnitelné vojenskou nutností a provedené protiprávně a zlovolně. Tyto akty jako těžká porušení dala vzniknout individuální trestní odpovědnosti. Mise konstatuje, že používání lidských štítů rovněž představuje válečný zločin podle Římské směrnice Mezinárodního trestního dvora.
Mise dále soudí, že série aktů, které Palestince v pásmu Gazy připravují o živobytí, zaměstnání, bydlení a vodu, které jim odpírají svobodu pohybu a právo opustit a vstoupit do jejich vlastní země, které omezují jejich práva přístupu k soudnímu dvoru a účinnou nápravu, mohly vést kompetentní soud k tomu, aby zjistil, že byl spáchán zločin perzekuce a zločin proti lidskosti.
Výběr z článku na Britských listech. Celý článek si můžete přečíst zde.
Pozoruhodné je rovnání obrázku waršavského gheta zničeného Němci z r. 1945 a obrázků z Gazy zničené Izraelci z r. 2009 - zde.
---------------------
P.S.
Byl to kdysi Solženicyn, kdo řekl po vpádu sovětských tanků do Československa v r. 1968: "Je ostudné být Sovětem." Je-li zpráva OSN o útoku židovského státu v Gaze byť jen z desetiny pravdivá, pak by měl povstat nějaký Žid a říci otevřeně: "Dnes je ostudou být Izraelcem."
Rusové měli svého Solženicyna. Najde se v židovském národě někdo podobný? Nalezne se tam někdo, kdo by takovým pokáním otevřel dveře k morální očistě židovského lidu od této hrozné poskvrny?
Zobrazit příspěvek č. 570 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 10. 2009
Na okraj památky velikého moravského světce a otce našeho
Svátek sv. Rostislava
Letos jsme 28. října oslavovali 15. výročí svatořečení knížete Rostislava Moravského. K této kanonizaci se tenkrát s radostí připojila i řada dalších místních pravoslavných církví: po církvi Ruské a Konstantinopolské to byly církve: Bulharská, Srbská a Polská s účastí biskupů na kanonisaci (viz o tom zde a zde).
 |
Kníže má v rukách kříž jako mučedník a je opásán mečem jako vladař (kliknutím si zobrazíte větší) |
Cituji ThDr. Pavla Alše: "Svatý Rostislav jistě hmotně podporoval i stavebnictví – vznikaly chrámy a kaple, vyzdobené freskami a ikonami – to byl základ malířského umění. Při chrámech – je to doloženo archeologickými nálezy – se přistavovaly prostory školní, v monastýrech vznikala skriptoria, v nichž se nejen přepisovala starší díla, ale rodila se zde i nová literární tvorba. Na Rostislavovu žádost sestavili svatí Cyril s Metodějem zákony světské i církevní… to byla duchovní klenotnice i duchovní výzbroj národa, který nestrpěl ponižování a porobu. To byly hodnoty, které od nás rádi přejímaly i sousední národy." (Celý článek, kde se mj. objasňují pravoslavné principy svatořečení.)A jakou památku na sebe zanechal v národním povědomí a lidovém podání, které se doneslo až do Čech? Před tisícem let je zachytil mnich Kristián, který Rostislava (ač ho k tomu nic nenutí) chválí a nazývá jej "knížetem či králem nábožným, který celé křesťanství a náboženství do země uvedl a spravoval".
"Blahověrný kníže Rostislav pracoval spolu se svatým Cyrilem, trpěl spolu se svatým Metodějem a nakonec zemřel pro svůj lid a pravé učení Kristovo. Ti, kteří později ovládli velkomoravské území, usilovali, aby Rostislavův svatý život a apoštolské dílo Rostislavem pozvaných soluňských bratří bylo zde navždy zapomenuto," píše Roman Juriga.
--------------------
Kdo má trochu vhled do křesťanství, může být právem přesvědčen, že Rostislavovi se nemohlo jednat o to, aby si ze soluňských bratří učinil nástroj své mocenské politiky a pragmaticky při tom sledoval jen uskutečnění svých ambicí. Celkový obraz složený ze skutků, myšlení a plodů této mise na Moravě nás opravňuje nejen odmítnout, že by moravský panovník byl veden výlučně přízemními či dokonce egoistickými pohnutkami, ale můžeme jít ještě dál a s plnou jistotou zamítnout i takový názor, že Rostislav za pomoci byzantských věrozvěstů sledoval pouho-pouhé dosažení státnických cílů - zajištění státní nezávislosti své državy na svých (i našich) západních sousedech (to by z něj činilo sice moudrého vladaře, ušlechtile sledujícího národní zájmy, ale stále by to zakovávalo jeho myšlení do řetězu pouhých vladařských cílů, politiky a pozemských zájmů). Pokud bychom přezírali duchovní cíle a omezili se jen na pozemskou sféru, asi bychom uvažovali stejně jako nekřesťanský historik, který kvůli své nevíře nemůže chápat motivy vycházející ze sféry duchovní (mimochodem, to je běžné u současných historiků, když hodnotí jednání a myšlení dějinných osobností: za vším vidí jen pragmatismus, moc, peníze, slávu atd. A pokud v některých případech nelze náboženské motivy ignorovat, označují to za fanatismus. Proto dnešní lidé, kteří myslí úplně jinak než naši předkové a hlavně nemají jejich víru, tak špatně rozumějí dějinám). Z toho, co čteme v historických pramenech a z prosté dedukce (o níž bude ještě řeč níže), můžeme usoudit, že sv. Rostislav měl k tomuto misijnímu dílu skutečnou lásku a že bylo vyjádřením jeho zbožnosti, ba, že byl s ním vnitřně spojen a účastnil se ho vlastní modlitbou, nejen vnější záštitou a pomocí. Jistě se rád účastnil cyrilometodějských bohoslužeb, jistě se i on sám nechával od svatých bratří poučovat o víře.
Vladyka Gorazd ve své knize „Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu“ vysvětluje všechny politické a státnické motivy, které mohly vést Rostislava k napsání žádosti byzantskému císaři Michalu III. o vyslání misionářů. Avšak neopomene připomenout duchovní důvody: „Uvažoval stále (Rostislav), jak by bylo možno odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.“
Těm, kteří chtějí hledět na Rostislavovo dílo jako na něco pohříchu pouze politického, připomeneme, že stejným způsobem se pokusili ve své době nepřátelé Krista zredukovat - či lépe řečeno shodit - dílo Spasitelovo. Prakticky všichni pronásledovatelé raného křesťanství se snažili interpretovat Evangelium jako politikum. Někteří současní protestantští teologové vykládají dějiny rané církve a případné spory mezi apoštoly jako boj o moc nad křesťanskou církví (např. Jakubovi stoupenci versus ap. Pavel). Podobná snaha o dezinterpretaci je v naší "osvícené" době vyvíjena z některých okruhů vůči všeobecným sněmům, které jsou představovány jako koncert, při němž hrají biskupové pod taktovkou císařů hymnu caesaropapismu (sv. vladyka Gorazd musel v dobách první republiky neustále vyvracet kýmsi stále šířenou pomluvu, že hlavou Ruské církve je car, a v Cařihradě že vládne v pravoslavné církvi sultán, a ti Čechové, kteří se stanou pravoslavnými, budou je muset poslouchat).-------------------
Tím, co Rostislav učinil pro osvícení svého národa světlem z Východu, na sebe uvalil skutečnou nenávist západních mocných: jednak papeže, který požehnal válečnému tažení proti Rostislavovi, ale především Němců - církve i krále. Již následující rok po příchodu byzantských věrozvěstů vyslal německý král Ludvík proti Rostislavovi vojenskou výpravu.
Tuto výpravu požehnal ve svém listě i papež Mikuláš I., který píše: „Když oznamuješ, že věrný král (myslí se – Ludvík) pomýšlí odjet do Tulmu, aby tam upevnil mír s bulharským králem a přinutil Rostislava chtě-nechtě pokořit se, prosíme všemohoucího Boha, aby anděl, který byl s patriarchou Jakubem, byl i s ním (s Ludvíkem) a se všemi jeho lidmi, aby dobře připravil jeho cestu, aby se v pokoji a radosti vrátil do své země“ (z listu papeže Mikuláše I. z r. 864).A co je hlavní příčinou této spalující nenávisti, nikdo z nich netají - je to prostá skutečnost, že Rostislav otevřel dveře cyrilometodějské misi a dal jí prostor zde působit. A nedosti na tom! Později fenomenální úspěch díla dvou svatých Byzantinců rozběsnil Zápaďany do nepříčetnosti. Tam, kde se oni dříve snažili marně, nyní misie z Východu slaví takový úspěch! Tam, kde dříve pod péčí německého duchovenstva nedařilo se nikterak zúrodnit moravskou pustinu, nyní takový rozkvět křesťanství mezi Moravany!
Jednou z příčin žalostných výsledků západních misií na Moravě bylo, - pro západní církev typické - spojování křesťanství s politickými zájmy, tedy v praxi: na šíření křesťanství bylo navázováno mocenské porobení pokřesťanštěných národů. Spojení církve se světskou mocí a s politikou se nakonec stalo jedním ze stěžejních prvků západního papismu. Moravu se Němci chystali (se souhlasným kynutím papeže) slupnout jako malinu. Záminkou mělo být šíření křesťanství z Bavor. A to jim Rostilavem pozvaní Cyril s Metodějem překazili. Ne, že by to byl důvod jejich misie (určitě sem nepřišli zasahovat do mocnářské politické hry), ale byl to jakýsi její vedlejší produkt. Dobrý pro nás, špatný pro německé zájmy.
Výstižně pravil vladyka metropolita Dorotej při kanonizaci v r. 1994: "...Nebýt svatého knížete Rostislava a jeho duchovního díla, dávno již by nás spolkli Němci;" jaký osud by nás býval byl čekal je možno vidět na osudu polabských Slovanů, kteří byli uprostřed německého živlu úplně poněmčeni. Knížeti Rostislavovi vděčíme tedy za samotnou naši národní existenci!Nejde tu však jen o moc, čili nezávislost Moravy na Západu, či o politický vliv, který v centru Evropy může získat Byzanc. Tak jednoduché to není. Především se tu projevila duchovní i morální převaha Východu nad Západem. A projevila se tak oslnivě, že to Zápaďany prostě urazilo; chápali to jako morální políček západní hrdosti, byla zřejmě raněna římsko-franská ješitnost a sebestřednost. Ti dva vzdělaní a při tom hluboce duchovní misionáři ukázali celému Západu jeho barbarství, zaostalost a hlavně zoufalou nedostatečnost proniknutí křesťanského ducha do západní mysli. Solunští bratři sem přinesli skutečné světlo, které osvítilo Moravany a západní duchovenstvo usvědčovalo z herezí, polopohanství, zaostalosti a kořistnictví. A kdo za to může? Ten Rostislav!
Jak si Západ představoval budoucnost Moravanů, je zjevné z toho, jak psávali němečtí biskupové v r. 900: „Ať již Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni.“ (Viz o tom zde.)
O tom, kam již v Rostislavově době spěla západní církev, resp. papežství, vypovídá právě osobnost papeže Mikuláše I.: „...to byl první papež římský, který se dal po způsobu světských panovníků korunovat. Jeho programem hned od začátku bylo, zdefinitivnit církevní pravomoc římského biskupského stolce nad celou západní Evropou, jak se od století V. a VI. z původního svého území rozšířila, pokusit se o její rozšíření na východní Evropu a prosadit vůbec velmocenské postavení papežů i v ohledu politickém. Dobře vystihl osobnost jeho kronikář Regino Pruemský (+ 915) slovy, že rozkazoval králům a tyranům jako vládce světa.“ (Citace z díla vl. Gorazda: Sv. Cyril a Metoděj a jejich poměr k Římu a Cařihradu.)
-------------------
Konec Rostislavova panovaní a života je neslavný z hlediska světského, avšak (podobně jako Kristův kříž) slavný v očích křesťanů. Rostislav byl (podobně jako Kristus) zrazen - a to ze strany svých nejbližších, své rodiny. Ďábel si nakonec našel způsob, jak se Rostislavovi pomstít, - nalezl si člověka mezi jeho rodnými. Tím Jidášem se stal Rostislavův synovec Svatopluk, který zcela primitivně prahnul po moci. Nejprve se pokusil Rostislava otrávit, ale svatý kníže zázrakem přežil bez úhony (podle Kristianovy legendy). Tak se mocichtivý Svatopluk zbavil svého strýce jinak.
"Kníže Rostislav byl proradným Svatoplukem vylákán do nastražené léčky. Spoutaného knížete vydal Svatopluk Němcům. Rostislav byl odvlečen do bavorského Řezna, kam na podzim r. 870 přijel i král Ludvík, aby osobně moravského knížete soudil. Sv. Rostislava odsoudili k trestu smrti. Z "královy milosti" nebyl však ihned zabit, nýbrž nejprve mu byly vypáleny oči a ponechán v mukách ve vězení. Bohabojný kníže, svatý Rostislav, zemřel za svůj lid a pravdu Kristovu jako mučedník neznámo kde, snad ještě roku 870, zajisté po velkém strádání." (Z knihy Svatý kníže Rostislav)
Podobně hanebně se zachoval lstivý Svatopluk i ke sv. Metoději, jehož "se nezastal, když ho při návratu z Říma zajali a mučili Němci a když ho rovněž v přítomnosti krále Ludvíka němečtí biskupové bili, soudili a uvrhli do žaláře". (Citace z téhož zdroje)Rostislav byl tedy zrazen, mučen, nakonec mu byly vypáleny oči a byl zavřen do vězení, kde ho nechali shnít zaživa. To byla západokřesťanská odplata za jeho dopis byzantskému císaři a za přijetí sv. Cyrila a Metoděje onoho požehnaného jara roku 863 na Moravě. Tak obludnou nenávist u německých biskupů Rostislavův počin vzbudil, že mu to nedokázali nikdy zapomenout.
------------------
Knížete Rostislava kanonizovala naše místní pravoslavná církev v r. 1994.Rád bych nyní vypsal některé důvody, které vidím jako zvláštní argumenty pro světecké uctívání knížete Rostislava. Obávám se, že i po patnácti letech od svatořečení je potřeba o tom ještě hovořit. (Leč to není jen případ sv. Rostislava; Češi mají ke své nesmírné škodě vlažný přístup i k ostatním svým svatým, na to si stýskal už před tisícem let mnich Kristián.)
Kníže (někteří říkají, že bychom ho mohli považovat i za krále) Rostislav jakožto panovník nad moravským národem použil světskou moc, která mu byla shůry dána, k tomu, aby uvedl svůj lid do Pravoslaví. Činil to cestou nenásilnou - tj. vytvořil všechny podmínky pro to, aby Moravané mohli poznat Pána Ježíše, seznámit se s evangeliem spásy, uvěřit a stát se pravými křesťany. Našim slavným misionářům zjednal příchod, přijal je a podpořil. Tím otevřel svému lidu cestu do nebe. To je tak veliká věc, že ani dohlédnout nemůžeme. Plodem cyrilometodějství, kterého by bez Rostislava nebylo, je celá řada našich moravských a českých svatých. Plodem jeho díla je i svatý vladyka mučedník Gorazd a novodobá místní pravoslavná církev (čili od r. 1921 na území tehdejšího Československa plně obnovená cyrilometodějská církev).
Kníže Rostislav Moravský je tím zařazen do společnosti sv. Konstantina a Heleny, sv. Olgy a Vladimíra, sv. Borise Bulharského, sv. Václava a Ludmily a mnoha dalších panovníků. Ne všichni ze svatých vladařů, které církev ve světě ctí jako svaté, prosluli bezproblémovým životem, a přece je uctíváme jako svaté a církev má zkušenost s jejich pomocí shůry. Jak je to možné? Zdá se, že dovolí-li Bůh někomu, aby učinil něco tak velikého, svatého a dalekosáhlého, jako je pokřtění národa (nebo se na tom významnou mírou podílel), je to zvláštní Jeho oblíbenec. Ne každému, kdo chtěl pro Boha učinit něco mimořádného, to Bůh dovolil. Ač měl k tomu ten dotyčný všechnu moc, prostředky i dobrý úmysl, dílo se nedařilo, hroutilo a nakonec zapadlo; z toho lze tušit, že Bůh je nepřijal. Dopřeje-li Bůh komu zasadit se zvláštním způsobem za pokřtění celého národa a potažmo za otevření spásy celému zástupu lidí táhnoucímu se napříč dějinami, pak je to taková přízeň a požehnání, že pro ně budou odpuštěny mnohé hříchy a takový je Bohem přijat jako svatý. Církev je dokonce reflektuje jako "apoštolům rovné".
"V životě nově proslaveného moravského světce vidíme především moudré Boží dílo, které patří celému slovanskému světu," píše nezapomenutelný ruský patriarcha Alexij II. k Rostislavově svatořečení. "Vzory upevňovatelů víry Kristovy a těch, kteří jsou příkladem života moudrého a zbožného, celým svým životem i po mučednické smrti uchovávají vliv na náboženské vědomí věřících. Věřící proto zachovávají tradici a paměť jejich svatosti a připočítávají je do řádu svatých. Svatá Kristova Veliká Církev s veškerou úctou a z různých pohledů na ně nahlíží, shledává, že stále působí jejich svatost..." píše ke svatořečení Konstantinopolský patriarchát (obojí zde).A navíc - o životě Rostislavově nemáme žádné údaje, které by vyvolávaly o něm jakékoliv pochybnosti, naopak! Citovali jsme slova dávného mnicha Kristiana, v nichž můžeme cítit obdiv k Rostislavovi a úctu k jeho dílu i životu. Nedochovalo se nám sice moc detailů o jeho životě, ale víme o vroucím vztahu ke křesťanství a misionářům, a nakonec i o jeho konci - slavném tím, že mu bylo dovoleno trpět za cyrilometodějskou misii a tím se pro ni obětovat, a to znamená dát jí ještě více, než je materiální zabezpečení a vladařská přízeň... Ne každému se podaří završit svůj život kristovským utrpením.
Tedy, shrnuto dosavad vyslovené, jeho zařazení mezi slavné císaře, krále a panovníky, kteří se zasloužili o zavedení či rozšíření křesťanství ve své zemi, je už samo dostatečným důvodem ke vzdávání světecké úcty. A jeho vyznavačsky, ba mučednicky, slavný konec je dalším důvodem.
A tím už přecházíme k dalšímu svědectví o svatosti Rostislavova životního díla a potažmo jeho osoby. Tím, kdo vydává toto svědectví, je ďábel, resp. pozemské projevy jeho činosti.
Není to nic neobvyklého, že ďábel (ač sám rozhodně nemá nic takového v úmyslu) vydává nedobrovolně svědectví o Bohu. O jiné známé postavě, tentokrát z 20. století, otci Serafímu Rose je známo, že uvěřil v Boha ve chvíli, kdy se pevně přesvědčil, že existuje ďábel. Z toho, co se stalo v dějinách, zvláště dvacátého století, a z dalších stop, vyčetl otec Serafím, že existence ďábla je nepochybná. A tím mu bylo jasné, že v takovém případě musí existovat i Bůh.A v případě Rostislavově? Jeho zásluhy o cyrilometodějskou misii, kterou zde tento moravský kníže zasadil a jejíž odnože se západním nepřátelům už nikdy nepodařilo zcela vyrvat a vyhladit z povrchu zemského (naopak rozšířily se a napájely duchovní mízou nesčíslné zástupy pravoslavných Slovanů na Rusi a na Balkáně) a jejíž důsledky pokračují celou následující historii východní Evropy, - to mu ďábel nemohl zapomenout. Jeho hněv a zuřivost byly hrozné. To on inspiroval papeže a Němce proti Rostislavovi a vléval jim do srdcí neumdlévající zášť proti němu. Z toho všeho můžeme nazřít, jak citelně, bolestně a hluboko byl satan Rostislavovou iniciativou zasažen. Takže, mj. i z tak nevídaně vzteklé reakce ďábla, kterou pozorujeme na lidech držených v jeho spárech, je nám umožněno odhadovat skutečný duchovní rozměr a svatost toho všeho, co Rostislav představuje.
Usuzovat na svatost člověka podle toho, jak na něj reaguje Boží odpůrce, není to pohledem nikterak neobvyklým. Známe z Písma svatého, že ten, kdo skutečně slouží Bohu, bude pronásledován (2. Tim 3,12). Víme přece, že křesťan, jehož duchovní život je na vzestupu, setká se problémy - většinou od lidí v okolí, které ďábel poštve proti zbožnému. V životech mnoha dávných i novodobých svatých shledáváme, že jejich život poznamenán nepřátelstvím a zlobou od okolních lidí (za všechny bych jmenoval novodobé světce: sv. Gorazda Českého a Moravskoslezského, jehož dvacetileté biskupování bylo nepřetržitým bojem, sv. Nektária Aiginského, kterého pomlouvali a šikanovali neuvěřitelným způsobem, sv. Ioanna Sanfranciského, kterého jeho vlastní věřící vláčeli po soudech, a nejspíš bychom mohli jmenovat snad všechny známé svaté). Takže tyto nepříjemné okolnosti mohou vydávat výmluvné svědectví o skutečném duchovním stavu, resp. můžeme z nich dedukovat něco o zbožnosti či dokonce svatosti dotyčného.Sv. Rostislavovi se tedy ďábel skutečně hrozivě pomstil za jeho účast na dílu sv. Cyrila a Metoděje. A tím nechtěně zjevil jeho svatost; vyjevil, že je to Boží přítel a že je Kristem přijat a oslaven na nebesích. Spolu se životností jeho díla, na němž je po tisíci letech zřetelně patrno, jakým oplývá požehnáním, jsou to "do očí bijící" doklady svatosti Rostislavovy.
Jsem přesvědčen, že svatořečení Rostislavovo bylo ve svém kořeni zjevením shůry, že je to nesmírný dar, kterým je místním pravoslavným křesťanům vložena do rukou veliká duchovní síla a pomoc: vzývání sv. Rostislava a modlitby k němu, na něž odpovídá svými přímluvami.
P.S.------------------
Ve výše citovaných slovech Kristiánovy legendy slyšíme vzpomínku na Rostislava, svědčící o obdivu a vroucí úctě, kterých ještě mnoho let po své smrti v sousedních Čechách požíval. Kristian zachytil památku na Rostislava: „»slavného, zbožného a dobrotivého vůdce všeho našeho křesťanství a náboženství«. Velkomoravský kníže z Boží milosti pravdu Kristovu poznal, pro ni se sv. Cyrilem spolupracoval, spolu se sv. Metodějem trpěl a se všemi svatými mučedníky, vyznavači v Kristu umíral. Mnich Kristián nás hned po svých slovech o Rostislavovi varuje, abychom nepodléhali pýše a zpupnosti Svatoplukově, abychom Svatopluka a jeho družinu nenásledovali v pohrdání (dílem byzantských věrozvěstů) a nezapomínali na »jako med plynoucího kázání biskupa Metoděje« a dbali jeho přesvatých napomínání“ (citováno z knihy Svatý kníže Rostislav). Svatopluk totiž částečně Kristu a částečně ďáblu sloužil (jak píše Kristian). Varujme se způsobů Svatoplukových, aby i na nás nedopadla kletba sv. Metoděje, o níž se zmiňuje Kristiánova legenda.
Kniha Svatý kníže Rostislav, obsahující život a službu sv. Rostislavu (vyšla v Pravoslavném vydavatelství v r. 1994).
Kristianova legenda k nahlédnutí zde.
Znojemská ikona sv. Rostislava převzata z webu Pravoslavné církevní obce ve Znojmě.
Vladyka Gorazd: „Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu“ - kniha je v elektronické podobě.
Zobrazit příspěvek č. 571 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 10. 2009
K populárnímu západnímu démonickému svátku
O pravoslavném postoji ke svátku Halloween:
Co je to vlastně Halloween
(Nyní mírně upravený starší článek)
Mimochodem, podle sociologického průzkumu se letos chystají 4 procenta Rusů oslavovat Halloween.
Zobrazit příspěvek č. 572 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 11. 2009
Z došlé pošty: ruské písně v Praze a v Karlových Varech
Pozvánka na festival současné kultury Ruska v České republice
Dobrý den!
Naše společnost je pořadatelem "Festivalu současné kultury Ruska v České Republice". V rámci festivalu bude mít vystoupení mužský sbor z klášteru VALAAM. Koncerty se budou konat v Praze i Karlových Varech. Program vystoupení byl speciálně vytvořen pro tento festival. 23. listopadu v Praze, v kostele svatého Šimona a Judy, mužský sbor představí unikátní program duchovních písní podle nejlepších tradicí pravoslavné duchovní hudby, jež je založena na zpěvu Soloveckého a Valaamského klášterů.
Více informací najdete na našich webových stránkách www.rusfest.cz
S velkým potěšením Vám nabízíme výhodné podmínky pro nákup vstupenek pro skupiny od 10 osob. Budeme rádi, když farníci z vaší církve budou mít možnost navštívit náš festival s 15% slevou!
Pokud naše nabídka Vás zaujala, nechte laskavě Váš kontakt, náš zástupce se s Vámi spojí co nejdřív.
President
Dmitry Povazhnyy
Zobrazit příspěvek č. 573 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 11. 2009
Vetom - lék na přírodním principu
Léčba a prevence virových i bakteriálních onemocnění
V současné době obav z různých druhů chřipek, infekcí, pandemií, a diskusí o prospěšnosti či neprospěšnosti očkování, nebude možná bez zajímavosti seznámit se s ruským přípravkem na přírodní bázi VETOM. Jedná se o tzv. "probiotikum" (což je opak antibiotik).
Dozvěděl jsem se o tom z přednášky prof. Ždanova. Vetom není žádná novinka - původně to však bylo vojenské tajemství ruské armády. Tabletky na principu Vetomu byly v základní výbavě vojáků - jako ochrana před radiací, před bakteriologickými zbraněmi a před infekcemi z vody či potravin. Pak se za Jelcyna ruská armáda rozložila a Vetom byl odtajněn.
Byl vyvinut nějakým sibiřským výzkumným ústavem na principu bakterií žijících v půdě. Vznikl jako produkt zkoumání imunity. Vědci si ověřili, že lidé žijící na venkově v ekologicky čistém prostředí mají daleko vyšší imunitu, než lidé z měst a ekologicky poškozených regionů. Když zjišťovali jaká konkrétní látka může za tuto zvýšenou imunitu, nacházeli u vesničanů podstatně vyšší hladinu interferonu než u městských lidí. A když hledali, co způsobuje u vesničanů tuto vyšší hladinu interferonu, vybádali, že jsou to bakterie Bacillus subtilis, které žijí v neznečištěné půdě a dostávají se běžně s potravinami a přes neumyté ruce do těla člověka. Takže sibiřští vědci odebrali baktérie, začali kultivovat bakteriální kmeny a vznikl Vetom.
Na něco podobného nezávisle na Rusech přišli Číňani. I oni znali účinky interferonu, i oni jej zprvu měli pro vojenské použití a teprve později uvolnili objev pro veřejnost. Ale oni jej vyráběli synteticky, což je drahé. Nyní už i Číňani používají bakterie Bacillus subtilis.
V léčivu jsou spory této bakterie, které se po užití přípravku rozmnoží v žaludku a ve střevech a začnou konat svou práci. Je to podrobně popsáno v informační brožuře k léku. Výsledkem je nejen očista střev a náprava střevní mikroflóry, ale hlavně mohutné posílení imunitního systému organismu. Působí proti virovým, bakteriálním i houbovým (resp. kvasinkovým či plísňovým) onemocněním. Bacillus subtilis produkuje látky, které zabraňují virům dostávat se do buněk, a ničí všechny mikroorganismy, které nejsou tělu vlastní, - tj. patogenní, resp. obnovuje rovnováhu ve skladbě mikrooranismů v těle. Tím pádem léčí nemoci, které jsou spojeny s imunodeficitem, s poškozenou mikroflórou či mikrobiální nerovnováhou nebo přemnožením patogenních mikrobů - a je jich docela dlouhá řada. Vetom lze požívat preventivně i léčebně. V neposlední řadě obnovuje mikroflóru zničenou užíváním antibiotik.
Český překlad informační brožury o Vetomu (jsou tam i linky na výrobce a prodejce - vše je však v Rusku a na Ukrajině, takže je potřeba hledat cesty, jak si to nechat poslat). Pro účely prevence chřipky a bakteriálních infekcí je ideální Vetom ve formě prášku rozpustného v nápojích (prodává se půlkilových krabičkách). Bez významu není ani příznivá cena.
Zobrazit příspěvek č. 574 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 11. 2009
Zemědělci na protest vylili půl milionu litrů mléka
Hlína nasáklá mlékem spolu s hladovějícími volají k Bohu
 |
Je vidět v jak nezřízeně bohaté společnosti žijeme. V chudé zemi by nikoho ani nenapadlo likvidovat potraviny a už vůbec ne ve velkém. A ještě absurdnější je, když potraviny ničí ti, kteří je vyrobili.
Potraviny by měly být každému člověku posvátné. Křesťané modlí: "Chléb náš vezdejší dejž nám dnes." Chápeme tedy pokrm jako Boží dar. Vědomě ničit potraviny je velikým hříchem. Boháč v evangeliu byl potrestán peklem za to, že všechno snědl sám a nenechal Lazara, aby se nasytil alespoň zbytky padajícími ze stolu. Jak se asi Bůh dívá na ty, kteří raději zničí potraviny, než aby jimi někoho nasytili?
Potravina přece není jen "výrobek" zemědělce a např. pekaře. V prvé řadě je to Boží dobrodiní, které dává semenům vzklíčit a půdě dává plodivou sílu. Pro nás se však stává toto Hospodinovo láskyplné dílo tak samozřejmým, že si ve své zabedněnosti již ani neuvědomujeme, jak křehký je celý systém pěstování plodin a sklizně úrody; a že jej sice můžeme svou pílí trochu ovlivnit, ale nemáme jej ve svých rukách; stačí málo, a země už nedá svou sílu, stane se neplodnou a zemědělci se mohou třeba "stavět na hlavu" a přesto nic nesklidí. Člověk by si tak řekl, že v době hrozících klimatických změn si to budou dnešní lidé lépe uvědomovat než dříve. Omyl. Lidská hloupost a slepota nemá hranic. Člověk v blahobytu si neuvědomí nic; jen když se ocitne v presu muk, začne se (někdy) otevírat nějakému vyššímu chápání.
Je docela zajímavé, že "protestní rouhání" našich zemědělců prošlo prakticky bez reakcí církví. K čemu ty naše církve vlastně jsou? Jsou ještě "solí země"?Jak se chce taková společnost vyhnout Božímu trestu? Tady už je jedinou spravedlností, aby přišel na takové lidi hlad. To je pro ně asi jediná cesta k pokání. Až se stanou naše pole neúrodnými a chléb bude nad zlato, pak budou Češi vzpomínat, jak se vylévaly na česká pole cisterny plné mléka, a nebudou najednou chápat, jak něco takového bylo možné. A snad se budou kát, že něco takového dopustili.
Každopádně si někdo z těch, kdo stáli kolem cisteren, z nichž proudilo mléko do půdy, měl spočítat, kolik za tu dobu, než se plná cisterna vyprázdnila, zemřelo ve světě dětí hladem. Jak dlouho to asi trvá, než vyteče cisterna plná mléka? Čtvrt hodiny? Každých pět vteřin umírá na světě jedno dítě hladem. Tahle děsuplná matematika říká, že zatímco bylo ve středu Evropy vypouštěno mléko do pole, dodýchalo někde jinde 180 dětí kvůli hladu...
-------------------------
Nechci zde pranýřovat jen zemědělce (byť s touto jejich formou protestu proti nízkým výkupním cenám nemohu souhlasit). Vadný je celý systém, ve kterém se děje ničení potravin (či plýtvání s nimi) zvláště, když zároveň o kousek dál lidé hladoví. Vadný je systém, který náležitě neoceňuje práci zemědělců (to jim však nedovoluje mařit Boží dary). Tento systém vypovídá o mravním a duchovním stavu člověka. Takový svět a takové lidstvo nemá budoucnost.
Připomeneme, že podle zdravotníků je u nás vražednou epidemií dnešní doby: obezita. Nám však nestačí, že jsme se sami vykrmili, zatímco za naším plotem nesčíslné množství lidí zmírá hlady. My jim nedáme dokonce ani to, co už nejsme schopni spotřebovat. My to raději vylejeme do kanálu či do hlíny. Ta půda, po kterých před televizními kamerami a fotoaparáty tekly hektolitry zmařeného mléka, je od této chvíle prokletá... Sami si takhle proklejeme naši vlastní zemi.U nás zabíjí epidemie obezity. Ve většině světa zabíjí hlad. O vykrmených lidech se přísně hovoří v Bibli. Smyslem vykrmování dobytka je budoucí porážka. Společnost lidí vykrmených a necitlivých je společností, která je vedená na porážku.
5 miliónů dětí trpí v EU obezitou. Češi jsou hned za Němci nejtělnatější v EU, nadváhou či chorobnou otylostí trpí 73,2 % dospělých mužů v ČR; v Německu 75,4 %. Češkám patří rovněž druhé místo (57,6 %) a umístily se rovněž za Němkami (58,9 %). ... milión Evropanů umře ročně na obezitu. Zdroj.Pohlédneme-li na naši planetu a její obyvatele, tak je tu jedna hranice, která více než jakákoliv jiná dělící čára, rozděluje lidstvo - je to linie oddělující syté od hladovějících. Ještě nikdy v dějinách nebylo na našem světě tolik hladových lidí. Ještě nikdy nebyli ti bohatí takhle bohatí. Za tímto obrázkem se skrývá duchovní napětí mezi hladovějícími, jejichž úpění stoupá k Bohu, a sytými, kteří se nechtějí o své přebytky (a ještě nikdy jich nebylo tolik) dělit. Je to pře, kterou vedou hladoví s bohatými. A tuto při bude soudit Bůh. Je to pře, v níž my bohatí nemůžeme obstát.
36 Proto praví Hospodin toto: "Ujmu se tvé pře, vykonám za tebe pomstu, jeho moře vysuším, zasáhnu suchem jeho prameny.---------------------------
37 Babylón bude hromadou kamení, domovem šakalů, bude k úděsu a posměchu, bez obyvatele.
38 Společně budou řvát jak mladí lvi, skučet jako lví mláďata.
39 Až se rozpálí, uspořádám jim hostinu, opojím je tak, že se rozjaří, ale pak usnou spánkem věčným a neprocitnou, je výrok Hospodinův.
40 Povedu je na porážku jako jehňata, jako berany s kozly."
(Jeremjáš 51. kap.)
Je docela zajímavé, že zemědělci to mléko raději nerozdali, než aby je vylili. Mohli s těmi cisternami třeba objíždět podle zveřejněných harmonogramů náměstí velkých měst a rozdávat mléko lidem do přinesených lahví, když už ho naše přebohatá společnost není schopna nějak dopravit k hladovějícím do ciziny. (Kdo ví, možná by rozdávání mléka bylo postižitelné nějakými zákony... Inu, paragraf je klikatej.)
---------------------------
Pár úryvků ze zpráv, které nechceme slyšet. Takovými zprávami by se měly vytapetovat byty těch, kteří vylévali nebo nechali vylévat mléko na naši zemi.Každé tři vteřiny na naší planetě umírá dítě v důsledku extrémní chudoby - z hladu, kvůli nedostatku kvalitní vody nebo na nemoci, kterým lze předcházet. Každý den takřka 30 tisíc dětí. Za dva týdny zemře více dětí, než kolik obětí si vyžádala ničivá vlna tsunami na konci roku 2004, za rok 2005 tak ze světa zbytečně odešlo více dětí než má celá Česká republika obyvatel.
V poslední době se objevily ojedinělé příležitosti, jak zmobilizovat naše zdroje a schopnosti a zvrátit tuto ostudnou situaci. Rok poté, co se Česká republika stala členem jednoho z nejbohatších klubů světa, Evropské unie, se začala uskutečňovat řada významných mezinárodních setkání. V možnostech vrcholných schůzek skupiny G-8, zasedání OSN či ministerských konferencí WTO je nastartovat konec chudoby.--------
Jsme první generací, která se může extrémní a hloupé chudobě podívat do tváře. Máme peníze, máme léky, máme na to vědu... ale máme dost vůle na to, abychom z chudoby opravdu učinili historii.
http://www.ceskoprotichudobe.cz/o-kampani/
V současnosti hladoví 850 milionů. Hlad a chudoba si denně vyžádají 25 tisíc životů, každých pět vteřin zemře hlady jedno dítě. Nedostatkem jídla trpí jeden člověk ze sedmi. Hlad a podvýživa jsou tak větším zdravotním rizikem než AIDS, malárie a tuberkulóza dohromady.
Lidé trpící podvýživou jsou nuceni žít po celé týdny a někdy i měsíce s denním přídělem potravy, jejíž hodnota je nižší než doporučovaných 2 100 kalorií. Minimálně tolik potřebuje člověk k zdravému vývoji. Nedostatek energie si tělo kompenzuje zpomalováním fyzických i duševních činností. Hladový člověk se nedokáže soustředit, hladové tělo nechce být iniciativní, hladové dítě ztrácí chuť hrát si a učit se.
Hlad zeslabuje také imunitní systém. Podvyživené děti jsou velmi zranitelné a příliš slabé na to, aby jejich organismus dokázal čelit nemocem. Mohou zemřít i na následky běžných infekcí, jako jsou spalničky nebo průjem. Vlivem podvýživy umírá každoročně podle odhadů Světového potravinového programu na deset milionů dětí ve věku do pěti let.
Organizace OSN pro zemědělství a výživu (FAO) odhaduje, že počet roků, které jsou v rozvojových zemích zmařeny z důvodu předčasných úmrtí nebo poškození organizmu v důsledku hladovění, se pohybuje kolem 220 milionů. Přidáme- li další rizika spojená s nedostatečnou výživou, dostaneme se podle FAO až na 340 milionů zmařených let. To se rovná katastrofě, při níž zemře nebo je postižena celá populace země větší než jsou Spojené státy americké.------
http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1282
Ve světě už hladoví více než miliarda lidí
Potravinová a následně ekonomická krize dopadla tvrdě na nejchudší obyvatele planety, stále víc jich hladoví. Uvedla to ve středu OSN s tím, že v letošním roce počet hladovějících ve světě přesáhl hranici jedné miliardy.
Podle společné zprávy Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) a Světového programu pro výživu (WFP) se počet podvyživených za letošek zvýšil o sto miliónů na celkových 1,02 miliardy. Je to nejvíce za posledních 40 letech.
„Narůstající počet hladovějících nelze tolerovat. Disponujeme ekonomickými i technickými prostředky, abychom hlad eliminovali, co chybí je silnější politická vůle jednou provždy se ho zbavit,“ citovala agentura Reuters generálního ředitele FAO Jacquese Dioufa.------
Příčinou nárůstu podvyživených není špatná úroda, nýbrž růst cen potravin, který jde zvlášť v rozvojovém světě ruku v ruce se ztrátou práce a nižším příjmem.
WFP loni na potravinový program pro chudé vyčlenil rekordních pět miliard dolarů, skupina zemí G8 zase v červenci ke stejnému účelu slíbila 20 miliard dolarů v příštích třech letech. Přesto počet podvyživených ve světě v poslední dekádě vytrvale stoupá.
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/181567-ve-svete-uz-hladovi-vice-nez-miliarda-lidi.html
K předčasné smrti hladem a žízní je odsouzeno přes tři miliardy lidí
Tragédie spočívá v myšlence, že se palivem stanou potraviny
Fidel Castro Ruz 4.4.2007--------
Toto číslo není nadsazené, je spíše střídmé. Po jednání prezidenta Bushe s americkými výrobci automobilů jsem o tom hodně přemýšlel. Neblahá myšlenka přeměnit potraviny v palivo se v pondělí 26. března 2007 definitivně stala ekonomickou linií zahraniční politiky Spojených států.
Podle Světového potravinového programu při OSN se dalších 100 miliónů lidí propadlo hluboko do čené díry hladu, a tito nešťastníci potřebují urgentní a efektivní pomoc. Světová banka uvádí, že se průměrná cena základních potravin od roku 2005 zvýšila o 80%.
Lester Brown, ředitel Institutu Earth Policy, tvrdí, že půda, která je dnes využívána pro velkovýrobu biopaliv, by poskytla obživu téměř 250 milionům lidí. Jen během uplynulých let se ve Spojených státech 60 milionů tun potravin přeměnilo na palivo.Připočteme-li do výčtu, že v bohatých západních zemích pravidelně končí tisíce a tisíce tun poživatelných potravin na skládkách, zatímco se neustále zvyšuje počet akutně hladovějících lidí, musíme se za sebe stydět.
http://www.blisty.cz/art/40407.html
-------------------------
Pár citací z Písma svatého. O ztučnělé lidské společnosti. Pro zamyšlení.
... ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy.
16 Bohy cizími ho popouzeli k žárlivosti, ohavnými modlami ho uráželi.
17 Obětovali běsům, a ne Bohu, božstvům, jež ani neznali, těm novým, nedávno povstalým, před nimiž se vaši otcové nechvěli hrůzou.
18 Opomněl jsi Skálu, která tě zplodila, zapomněls na Boha, který tě v bolestech zrodil.
19 Hospodin to viděl. Odvrhl je, uražen skutky svých synů a dcer.
20 Řekl: "Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký vezmou konec. Je to proradné pokolení, synové bez věrnosti.
21 Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi; já je popudím lžilidem, pobloudilým pronárodem jim urážky splatím.
22 Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to, co se z ní těží, sežehne základy hor.
23 Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy.
24 Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu.
25 Venku jim připraví sirobu meč, v komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého.
(Deuteronomium 32. kap.)
Žalmy 17:10 Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně.
14 A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte.
15 Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´
(Mat 13. kap.)
Zobrazit příspěvek č. 575 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 11. 2009
Z tisku - tažení proti křesťanství v Evropě na postupu
Evropský soud postavil křesťanské symboly v italských školách mimo zákon
Evropský soudní dvůr pro lidská práva rozkázal odstranit zobrazení ukřižovaného Krista z italských škol. Podle názoru soudu je přítomnost katolických symbolů porušením práv rodičů na výchovu dětí podle vlastního přesvědčení.
Jako žalobce vystoupila v tomto procesu Soile Lautsi (Italka s finskými kořeny), která si přeje dát svým dětem (pouze) světské vzdělání. Protože ve všeobecné vzdělávací škole, kam chodily její děti, byl kříž prakticky ve všech místnostech, podala žalobu k Evropskému soudu. Prý kříž ve školách vytváří diskriminaci
Štrasburský její žalobu přijal a přikázal vyplatit žalobci 5000 Euro jako kompenzaci. Prý jsou státní školy povinny zachovávat náboženskou neutralitu.
Oficiální italská místa reagovala na verdikt soudu vesměs negativně: "Kříž je jedním z našich národních symbolů a žádné dítě nenutí přítomnost kříže v učebnách přijmout katolicismus," prohlásila ministryně vzdělání Mariastella Gelmini. I další členové italské vlády vystoupili ostře proti závěrům soudu. Jeden z ministrů nazval rozsudek "hanebným" a další s lítostí konstatoval, že "Evropa zapomněla na své křesťanské kořeny". Italská vláda už prohlásila, že proti soudnímu rozhodnutí podá odvolání. Pokud však apelace nebude přijata, vstoupí rozsudek v platnost za tři měsíce.
Zákon o tom, že na školách mají být umístěny kříže, byl v Itálii přijat ve dvacátých letech minulého století. Katolická víra zde ztratila status státního náboženství v r. 1985.
Očekává se, že výsledek tohoto sporu se promítne do způsobu pohlížení na křesťanské symboly v celé Evropě.
Foto: záběr z italské školní třídy (AP)
www.lenta.ru BBC News
------------------------------------
P.S.
Vlastně se neděje nic, co by nebylo možno očekávat. Západní společnost si nechala vzít evangelium a místo něho jí byla jako náhražka podstrčena tzv. "lidská práva". Místo důstojnosti Božích synů, kterou dává lidem evangelium, mají lidé nějakou laciné šidítko. Už ze samé podstaty věci plyne, že Evangelium a koncept "lidských práv" jsou kdesi ve své podstatě vzájemně nepřátelské, neslučitelné. Buď jedno nebo druhé.
Tvrzení, že "lidská práva" vyrůstají z křesťanství je absurdní. Kristus nikde o lidských právech nehovořil. V celé Bibli nic takového nenajdete. Křesťanství používá pojem spása člověka, nikoliv práva člověka. Lidská důstojnost je založena na Boží lásce k člověku, nikoliv na nějakém lidském právu na něco. Ano, Bible zná i lidskou spravedlnost, vyžaduje po lidech, aby soudili spravedlivě, ale pramenem jakékoliv lidské spravedlnosti je Boží spravedlnost a láska. Tudíž nutným předpokladem pro vykonávání lidské spravedlnosti je zbožnost, úcta k Božímu zjevení. Lidská spravedlnost se může blížit skutečné spravedlnosti jen, když je orientována na Boha.
Ve skutečnosti celý koncept "lidských práv", jak ho nyní Evropský soudní dvůr uplatňuje, vyrůstá nikoliv z křesťanství, ale z pokaženého učení západních církví. Čili ze zesvětštělého "křesťanství", které ztratilo svůj theocentrický charakter a stalo se postupně "antropocentrickým" (papismus je toho názornou demonstrací - člověk místo Krista, náměstek Boží).
A nyní dochází jen k tomu, k čemu nutně muselo jednou dojít. Koncept "lidských práv", který ta duchovní síla, jež za ním stojí, dokázala vtělit do života západní společnosti, získal už moc "panovat nad národy"; a teď prostě jen začíná "ukazovat zuby". Projevuje se jeho neslučitelnost s křesťanstvím a skrytá nenávist vůči křesťanství, která je kdesi hluboko v tomto atropocentrickém konceptu obsažena. A obrací se teď i proti tomu pokaženému "křesťanství", které jej zplodilo. Obrací se totiž proti jakémukoliv symbolu křesťanství a hlavně proti symbolu spásy - kříži Kristovu. Tj. proti symbolu theocentrického vidění světa a smyslu života. A to vše ve jménu člověka!
----------------------------------------
Když jsme v éře komunismu někde zahlédli fotografie ze Západu, na nichž byl vidět kříž, obrazy Krista či Panny Marie na oficiálních budovách státních institucí nebo ve státních prostorách, na veřejných místech apod., připadalo nám to jako symbol svobody západního světa, svobody, které se nám nedostávalo. Kdyby nám někdo řekl, že to nebude dlouho trvat a na tomto "svobodném Západě" bude touto "svobodnou politickou mocí" zakazováno umísťování kříže na některých místech či v prostorách státních institucí, asi bychom mu to nevěřili. Západ byl pro nás symbolem svobody křesťanství; Východ byl synonymem pro státní pronásledování křesťanství. Uplynula pouhá dvě desetiletí, a vše je naopak. Západ aktivně vytlačuje křesťanské symboly a potažmo křesťanskou víru či její projevy z veřejného života do soukromí (to už není daleko od zatlačování křesťanství do podzemí).
Začalo to asi před deseti lety v "zemi svobody" - v USA. S rozpaky a rozčarováním jsme četli zprávy, jak jsou ve jménu jakési perverzní formy náboženské svobody odstraňovány kříže ze soudních budov a že kříže už nesmějí stát na státních pozemcích atd. Prý aby tím nebyli uráženi nekřesťané.
Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že takto pojatá svoboda je v praxi svobodou jen pro ďáblovo "náboženství", které nesnáší znamení kříže. Pak se v rámci svobody vyznání víry otevřely dveře vyznávání satanismu (např. vojákům v americké armádě musí být umožněno vykonávat satanistický kult, když o to požádají). Nedávno se začala po různých zemích šířit absurdní propagace ateismu na autobusech...
Křesťanství jsou téměř zavřeny dveře do médií. Kromě krátkého (a cenzurovaného) nedělního magazínu se o křesťanství v naší veřejno-právní televizi hovoří o křesťanství jen v souvislosti s nějakými skandály. Kdejaká národnostní, zájmová či sexuální menšina má na svou prezentaci ve státní televizi více prostoru než křesťanství.
Je zajímavé, že žádná západní církev nemá už odvahu otevřeně pojmenovat toho ducha, který nabývá na Západě na síle a který se mj. projevuje i eliminací křesťanství. Místo, které bude uvolněno po odchodu křesťanství, nezůstane prázdné. Zatím všude, odkud bylo vytlačeno křesťanství, nastoupilo něco ďábelského (francouzská revoluce, Sovětský svaz, Albánie atd.)
----------------------------
Dnes člen italské vlády se zármutkem prohlašuje, že "Evropa zapomněla na své křesťanské kořeny". Je to pouze čtvrt roku, co ruský patriarcha Kyrill prohlásil, že Evropa odmítá křesťanské dědictví. Křesťané na Západě byli tímto výrokem div ne uraženi. Teď začíná Západ vidět to, co je z Východu vidět už dávno.
Zde je o tom archivní zpráva:
Z tisku
Patriarcha Kirill: Evropa odmítá křesťanské dědictví
Patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill vyzval Evropu, aby neopakovala chybu budování společnosti bez Boha. Během bohoslužby v Počajevské Lávře na Ukrajině řekl, že Evropa se dnes vzdává svého křesťanského dědictví a církevní život vytlačuje do sféry soukromého ve snaze vybudovat šťastnou společnost, jejímž základem by byly peníze a technologie.
Jak patriarcha uvedl na Ukrajině - zapomínání křesťanské morálky štěstí nepřinese - a právě globální krize je toho příkladem.
K tomu, aby lidé spojovali svou práci s vírou, vyzval patriarcha především obyvatele Ukrajiny, Ruska, Běloruska a Moldávie – státy, které historicky patří ke Svaté Rusi.
Hlas Ruska, 05.08.2009
Zobrazit příspěvek č. 576 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 11. 2009
Z tisku: vědecké zkoumání Boží existence?
Pravděpodobnost, že Bůh existuje, je 62 procent, tvrdí němečtí vědci
Pravděpodobnost Boží existence je rovna 62 procentům, prohlásili vědci po provedení série matematických výpočtů, založených na aplikaci formule, kterou navrhl před více než dvěma staletími kněz a matematik Tomas Baies.
Výpočty byly prováděny několika směry. Např. vznik a složení vesmíru, evoluce, dobro a zlo, náboženská svědectví... Na mnohé těžké otázky se vědci snažili najít matematickou odpověď. Od samotného počátku výzkumu vědci preferovali hypotézu, že Bůh existuje.
Poté byly zadány následující otázky: jak veliká je pravděpodobnost, že Bůh stvořil svět? Jaká je pravděpodobnost, že evoluce na Zemi se děla za jeho účasti? Nakolik je pravděpodobné, že dobro není myslitelné bez Boha?
Každá potvrzující odpověď vypovídala ve prospěch Boha, ale vysvětlení, které s ním nebylo spojeno, vypovídalo ve prospěch jeho nepřítomnosti. Výsledek byl definován jako 62 procentní pravděpodobnost, že Bůh existuje.
Připomeňme, že dvě třetiny vědců věří v Boha. Ti, kdo pracují v oblasti společenských věd, jsou religioznější, než přívrženci věd přírodních.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 577 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 11. 2009
Z tisku: americký prezident vstřícně k homosexualitě
Zastánci tradičních hodnot jsou pobouřeni projevem Baracka Obamy, který slíbil, že všichni Američané budou přijímat homosexualitu jako normu
Večer 11. října v době večeře, kterou pořádali aktivisté homosexuálního hnutí, pronesl Barack Obama řeč, která vyvolala pobouření zastánců tradičních hodnot:
"Doufám, že jednou budete vzpomínat na dobu, kdy zanecháme diskriminace, ať už v na úřadech nebo v armádě," pravil Obama před třemi tisíci posluchačů. "Dočkáte se času, kdy celý náš národ bude uznávat vzájemné vztahy mezi dvěma muži či dvěmi ženami jako stejně reálné a vzácné, jako mezi mužem a ženou."
Kromě toho prezident hovořil o homosexuálních "rodinách" - o dvou mužích či ženách spolu s dítětem. Uvedl, že on i jeho žena Michaela se chystají zvát homosexuální "rodiny" do Bílého domu, aby se tam mohli účastnit takových svátků jako Velikonoce, "protože chceme všem ukázat, jaké cíle sledujeme", řekl Obama.
Prezident organizace "Američané za pravdu o homosexualitě" nazval slova prezidenta za "strašná". Dodal, že Obama překročil hranice svých kompetencí.
"Ve skutečnosti zrazuje miliony a miliony řádných občanů a ničí tradiční hodnoty s takovou přezíravostí, že to ani nelze popsat," pravil. "Je to neuvěřitelné! Je to prostě řeč plná nenávisti ... on nenávidí naše žido-křesťanské tradice."
16. 10. 2009
http://www.invictory.org/
Zobrazit příspěvek č. 578 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 11. 2009
Zemřel srbský patriarcha Pavle
Jeho svatost patriarcha Pavle odešel k Hospodinu
 |
Pavle skonal v bělehradské nemocnici. Hospitalizován byl už v roce 2007, měl problémy se srdcem a plícemi. Zemřel ve spánku na srdeční zástavu.
O jeho vážném zdravotním stavu jsme na Ambonu již informovali. V r. 2008 podal patriarcha Pavle žádost o uvolnění k odchodu do důchodu. Psali jsme zde o tom v článku: Patriarcha Pavle odchází.„Smrt patriarchy Pavleho je obrovskou ztrátou pro Srbsko,“ prohlásil srbský prezident Boris Tadič. „Existují lidé, kteří spojují celé národy, a Pavle byl jedním z nich,“ dodal.
Oficiální kondolenci zaslal i premiér Republiky srbské v Bosně a Hercegovině Milorad Dodik, který v zesnulém viděl osobnost, která stála Srbům po boku v nejtěžších dobách.
Po Pavleho smrti se do chrámů po celém Srbsku nahrnuly stovky truchlících, kteří modlitbou chtěli uctít jeho památku.
Chrámové zvony na památku zesnutí Pavleho dnes zněly po celé zemi a také v srbských enklávách v Kosovu. Než se Pavle stal 44. patriarchou srbské pravoslavné církve, byl biskupem právě v Kosovu, které Srbové považují za kolébku své víry i státnosti. Pavle často do Kosova jezdil i jako patriarcha, aby vyjádřil podporu místním Srbům. Vždy však hlásal nenásilí. "Bůh nám pomáhej pochopit, že jsme lidské bytosti a že musíme žít jako lidské bytosti, pak mír přijde do naší země a učiní konec zabíjení," varoval Pavle marně už v roce 1991, kdy vypukla válka mezi Srby a Chorvaty.
Srbská pravoslavná církev se také značně angažovala, aby zabránila vyhlášení nezávislosti Kosova, k níž kosovští Albánci podporovaní vlivnými kruhy západního společenství sáhli v roce 2008. Krátce po vyhlášení jednostranné nezávislosti Kosova na Srbsku Pavle vyzval Srby, aby hájili Kosovo jako nedílnou součástí života každého srbského křesťana.
Byl znám svou skromností a pokorou. Byl také respektovaným teologem a lingvistou, domluvil se i česky. Předsedal komisi pro překlad Písma svatého.Zášť a zloba lidí "spěchajících prolévat krev" dostihla tohoto patriarchu i za hranicemi, dokonce i u nás. Srbská pravoslavná církev a potažmo patriarcha Pavle byl v naší republice svého času neuvěřitelně hrubými slovy napaden týdeníkem „Respekt“, proti čemuž se na obranu církve i jejího patriarchy postavili čeští pravoslavní kněží a biskupové v otevřeném dopisu pravoslavného duchovenstva redakci týdeníku Respekt. (Jak to dopadlo si můžete přečíst v poznámce přiložené k citaci tohoto dopisu.)
Patriarcha Pavle v hlubokém stáří
V souvislosti s lotrovským vyhlášením nezávislosti Kosova jsme zde publikovali dopis srbského patriarchy Pavla adresovaný naší církvi v České republice (k němuž jsme připojili krátký životopis patriarchy).
O mírových výzvách patriarchy Pavleho jsme psali na naší stránce věnované hrozným událostem války v Jugoslávii.
Slovo patriarchy Pavleho v knize Ukřižované Kosovo.
Nejvyšší orgán Srbské pravoslavné církve, svatý synod, by mohl už v pondělí oznámit, kdy se uskuteční volba Pavleho nástupce. K volbě se ale může přistoupit nejdříve po 40 dnech od patriarchova úmrtí. Podle agentury AP je favoritem volby známý biskup Amfilohije.
Podle průzkumů veřejného mínění je pravoslaví v dnešním Srbsku považováno za instituci, která má zdaleka největší důvěru a podporu veřejnosti. (I to něco vypovídá mj. též o zesnulém patriarchovi. Nemá smysl zbytečně rozmnožovat slova srovnáváním se situací v naší drahé vlasti, že?)
-----------------------
 |
Po studiích na bohoslovecké fakultě v Bělehradě působil jako učitel náboženství. V roce 1944 vážně onemocněl během humanitárních akcí na záchranu dětí, které musely prchnout z Bosny, aby se vyhnuly teroru chorvatských Ustašovců. Ačkoli mu lékaři dávali jen tři měsíce života, zázračně se zotavil.
Pro Srby je symbolem pokory a skromnosti. Známý byl asketickým způsobem života. Téměř stále se postil.Pověstný byl svými procházkami po ulicích Bělehradu, kde navzdory vysokému věku často diskutoval s věřícími. Na rozdíl od jiných církevních hodnostářů cestoval po srbském hlavním městě prostředky hromadné dopravy. Byl nejstarším církevní představitelem mezi všemi hlavami pravoslavných církví světa.
Vladyka Pavle byl velkou osobností vyznačující se mohutnou silou ducha, sídlící překvapivě v malém křehkém těle. Bylo mu shůry určeno nést kříž představitele národní církve v době nesmírně těžké pro její lid. Bůh pro tak komplikované a tragické údobí vybral (při volbě losem) ze srbských hierarchů nikoliv světsky založeného zkušeného diplomata ani zdatného manažera ani na itelektuální sféru omezenou univerzitní kapacitu, ale asketu drobné postavy hovořícího tichým hlasem, modlitebníka, který se vyčerpává půsty, chodí pěšky a odhání od sebe církevní pompu... Když s odstupem hledíme zpět na tu právě míjící hrůznou etapu dějin srbského národa, neumíme si představit na místě jeho patriarchy nikoho vhodnějšího. Myslím, že Srbové dnes nejen truchlí, ale zároveň děkují Bohu, že jim na uplynulá dvě desetiletí seslal jako patriarchu právě Pavleho. Všichni jistě chápou, že při tom, co se v bývalé Jugoslávii dělo, by nebyl nic platný žádný církevní diplomat, žádný schopný organizátor; bylo tu potřeba modlitebníka a askety, duchovního člověka, osobního příkladu křesťanského života, pokory a lásky k člověku. Jsem přesvědčen, že celá pravoslavná církev ve světě dnes cítí vděk Hospodinu i zesnulému patriarchovi za to, že tu tento patriarcha prostě byl a trpělivě nesl svůj kříž po křížové cestě, na niž byl poslán.Patriarcha zemřel 10,45 hod. v neděli - ve chvíli, kdy se ve všech chrámech po celém Srbsku i ve světě slouží svatá liturgie. Den před tím mu metropolita Amfilochij podal svaté přijímání.
(Sestaveno z různých agenturních zpráv a zdrojů: Čt 24, Český rozhlas, Credo.ru, wikipedia adal.)
 |
Zobrazit příspěvek č. 579 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 11. 2009
Video z momentu, kdy přišla zpráva o zesnutí srbského patriarchy
Metropolita Amfilochij podává zprávu o smrti patriarchy Pavla
V moment skonu srbského patriarchy jeho spolubratři v kněžské službě světili a ukládali základní kámen do základů nového chrámu. Metropolita Amfilochij se obrátil ke shromážděnému lidu se smutnou zprávou:
... Právě jsme se dozvěděli, že zemřel Jeho svatost náš patriarcha Pavle ... ať mu Pán daruje pokoj v Království nebeském. (Zesnul) právě nyní, když jsme pokládali základní kámen tohoto svatého chrámu ... kéž ho Pán přijme do svých svatých příbytků.
Ráno mu podával svaté přijímání otec Metoděj a jeho svaté, Krista milující srdce dotlouklo...
Nechť mu daruje Hospodin Království nebeské. Ve blahém zesnutí věčný pokoj uděl, Hospodine, zesnulému služebníku svému archiepiskopu, patriarchovi srbskému Pavlu a učiniž památku jeho věčnou...
Lidé zpívají: Věčná paměť, věčná paměť, věčná paměť.
http://www.pravmir.ru/slovo-k-serbii-o-smerti-patriarxa/
Zobrazit příspěvek č. 580 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 11. 2009
Z došlé pošty: Pozvánka na noční pouť na Horu sv. Klimenta
Kristus uprostřed nás!
Důstojní otcové, bratři a setry.
Dne 7.12.2009 Vás zveme na noční pouť na Horu sv. Klimenta u Osvětiman.
V tamní kapli posloužíme devátou hodinku, velkou večerní s litií a akathistem ke sv. Klimentu, jemuž je toto místo zasvěceno od doby sv.apoštolům rovných bratří Cyrila a Metoděje.
Sraz účastníků bude na parkovišti U pěti zřídel pod horou v 18hodin
Začátek bohoslužby na místě samém v 19hodin.
Bližší informace můžete získat na tel:776730812
nebo na e-mailu: serafim.t(zavináč)seznam.cz
S sebou teplé oblečení a hlavně boty vhodné do lesa. Kaple je uzavřena a zastřešena, jen cestou je možnost deště, či jiných neduhů. Pěší cesta je asi 1,5 km.
Na společné modlitby se těší farnost sv. Metoděje z Hodonína.
S láskou v Kristu
jer. Serafím, duchovní správce PCO v Hodoníně
Zobrazit příspěvek č. 581 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 11. 2009
Vražda z náboženských důvodů
Zabili ruského pravoslavného kněze
19. listopadu ve 22,40 byl v moskevském chrámu sv. Tomáše zavražděn známý pravoslavný misionář otec Daniel Sysojev. Bylo mu pouhých 35 let. Vykonal už však velice mnoho. Již dlouho mu vyhrožovali. Byl to však nebojácný člověk. Zůstaly po něm dvě dcery - 8 a 14 let.
Kněze zastřelil pistolí muž v masce, zároveň postřelil sbormistra, který je nyní mimo ohrožení života. Policie vyšetřuje zločin s ohledem na různé možnosti motivu, základní je však verze s počítající náboženskými motivy. Pravděpodobně je důvodem vraždy misionářská aktivita kněze v prostředí nepravoslavných obyvatel Ruska. V poslední době knězi neustále vyhrožovala fyzickou likvidací nějaká extrémistická organizace. Dostával výhružné telefonáty a chodily mu hrůzostrašné e-maily. V posledním telefonátu knězi někdo sděloval, že už je odsouzen k trestu smrti.
Kněz Daniel byl znám jako zkušený teolog, který vedl neustálou diskusi s extrémistickými směry islámu. Napsal knihy "Manželství s muslimem" a "Pravoslavná odpověď islámu".
Profesor diákon Andrej Kurájev prohlásil, že je přesvědčen o náboženské motivaci střelby, a prohlásil, že považuje otce Daniela za dalšího ruského novomučedníka, protože zemřel výlučně za své ohnivé pravoslavné kázání evangelia. Zavražděný kněz byl národností Tatar a jeho misie byla v mnohém orientována na muslimskou inteligenci. Kulka mohla být pro někoho, komu došly argumenty pro diskusi, posledním argumentem v polemice s pravoslavným knězem. Diákon Andrej Kurájev dodává, že otec Daniel a jeho plamenné hlásání Pravoslaví a posléze mučednická smrt se stanou symbolem misionářské obrody Ruské církve.
Poslední dva až tři roky mu pravidelně chodily e-maily hrozící, že pokud neukončí svou polemiku s islámem, bude s ním zacházeno jako s "nevěřícím". Je pravděpodobné, že ho dlouhodobě sledovali. Kněz rád zůstával v chrámě dlouho do večera a psal tam své teologické práce a statě. Zločinec si vybral vhodný moment, kdy byl kněz v chrámu prakticky sám.
Prosím spojme se v modlitbách za tohoto chrabrého bojovníka Kristova a za jeho dílo.
Z došlé pošty
Vesti.ru
Zobrazit příspěvek č. 582 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 11. 2009
In memoriam
Za patriarchou Pavlem Srbským
Motto: „Nemůžeme zemi změnit v ráj,ale můžeme zabránit, aby se změnila v peklo.“
(Jeho svatost patriarcha Pavle;
* 11. září 1914, + 15. listopadu 2009)
Zemřel člověk, který byl už za svého života považován mnoha lidmi za "živého svatého"; říkalo se o něm, že má duši jako "chmýří pampelišky" a že již za svého života žil spíše na nebi než na zemi. Tento drobný človíček se stal duchovním velikánem naší doby - nejen dávné generace, ale i my jsme měli tu čest žít vedle svatého člověka.
-------------------------------
Na začátku nového století, v novoročních novinách roku 2001, odpověděl patriarcha Pavel na dvě otázky novinářů:
Jaká je úloha pravoslaví v nadcházejícím století?
Patriarcha uvedl mj.: »Pravoslavná církev v průběhu 2000 let hlásala evangelijní učení, aby je lidé poznali a žili v souladu s Kristovými přikázáními, a tak dosahovali spásy. Pozemský život máme jen jeden, a když dospěje ke konci, marná je pozdní lítost, že byl prožit lehkomyslně a nedůstojně. Proto Církev vyzývá představitele všech pokolení i každého člověka zvlášť, aby se odpovědně zamyslel nad cílem svého života, nad smyslem existence celého lidstva i každého z nás. Spolu s tím Církev ukazuje cestu, kterou mají kráčet všichni křesťané dle evangelijních přikázání.« Podle názoru patriarchy bude tuto misi Církev konat i v třetím tisíciletí, až do konce světa.
»Všichni svatí příkladem svého života z hlubin věků svědčí, že můžeme dosáhnout Nebeského království bez ohledu na všechny těžkosti. O tom svědčí i novomučedníci (ruští), kteří nás nabádají slovy Kristovými: "Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Bojte se však toho, kdo může duši i tělo zahubit v pekle."«
Na co mají spoléhat v třetím tisíciletí křesťanské éry Srbové jako národ, který je od pradávna křesťanský?
V odpovědi na druhou otázku patriarcha uznal, že »z reality, která nás obklopuje, je zřejmé, že na zemi žít se stává stále těžší, protože roste násilí a nemoci dosahují rozměru epidemií.« Patriarcha však vyjádřil naději, že doba pláče, ničení a nenávisti nakonec ustoupí a nastoupí doba radosti, budování a lásky. »A nyní, když jsme plni optimismu a nadějí, že na naší zemi dokážeme žít svobodně a s lidskou důstojností, poznáváme, že nemůžeme zemi změnit v ráj, ale zabránit, aby se změnila v peklo, to je v našich silách.«
Vzpomínka blízkého spolupracovníka zesnulého srbského patriarchy
Sloužil každý den liturgii. A při každé liturgii kázal slovo Boží - hovořil velice krátce, vykládal úryvky z evangelia, které se právě četly. Patriarcha velice málo spal a měl rád službu časně ráno - většinou sloužil od 6 hodin nebo od půl sedmé. Později začínal liturgii jen na velké svátky, kdy bohoslužbu přenášela média. Téměř vždy sloužil liturgii kněžským způsobem (tzv. "jerejským činem", čili skromně bez biskupské pompy; pozn. překl.). Rád sloužil sám, bez diákona. Sám konal i proskomidii.
Často světil kněze a pokaždé se velice pečlivě seznamoval s kandidátem, který hodlal přijmout tak odpovědnou službu v Církvi. Svěcení vždy předcházely dlouhé rozhovory, častá setkání, společné bohoslužby a zpověď. Nikdy nesvětil, když byly nějaké překážky pro přijetí kněžství - smrtelný hřích nebo kanonické překážky. Takovým říkal: "Svatým se můžete stát, protože my všichni jsme povoláni ke svatosti, ale knězem nikdy."
Před vysvěcením uděloval poučení o pastýřských povinnostech; služba Církvi a Bohu má přednost před rodinou. Bílé duchovenstvo nesmí stavět na první místo mátušku a děti.
Patriarcha sám byl nesmírně skromným člověkem. Velice málo jedl a pil; ve všem se snažil spokojit se s málem. Když byl na cestách a nocoval v hotelech, kde byly pohodlné či komfortní postele, spal vsedě v křesle. A obsluha se divila, když našla postel v pokoji patriarchy netknutou. Často se nás pokojské ptaly nad neodestlanou postelí: "Kde spal?"
Jeho svatost patriarcha měl dvoje oblečení, které si sám pral, žehlil a ukládal v cestovním kufru. Nikomu nedovoloval, aby mu pomáhal s přípravami na cesty. Sám se vypravil a šel či jel sloužit.
Co se týče jeho cestování, tak používal patriarší dopravní prostředek jedině v době oficiálních návštěv. Když chtěl sloužit někde poblíž Bělehradu, prostě sedl na autobus nebo na tramvaj. Lidé, kteří tam seděli vedle patriarchy, si s ním povídali, tázali se ho, a on vždy velice pozorně odpovídal, někdy i humorně.
Co dělal, když zrovna nesloužil v chrámu?
Měl čas rozdělen stále stejně: 4 hodiny na spánek, 4 hodiny na duševní práci, 4 hodiny na tělesnou práci a 4 hodiny na modlitbu... Patriarcha se zabýval velice různorodou prací. Stávalo se, že v budově patriarchátu pracoval na opravách, čistil třeba zámky, spravoval elektroinstalaci.
Byl velice spořivým člověkem. Večer např. často vycházel na terasu budovy patriarchátu nebo stál vedle ní, aby četl při světle pouličních lamp, a nemusela svítit elektrická světla i v budově. Nezřídka na patriarchátu chodil zhasínat osvětlení, když je někdo zapomněl vypnout.
Patriarcha mnoho psal. Hlavně se zabýval liturgikou a výklady evangelia. Studoval zvláštnosti tzv. "pohyblivých svátků" a bohoslužebné tradice v různých církvích. Opravdu hluboce znal díla svatých otců, církevní kánony a (bohoslužebnou) ústavu.
Byl zpovědníkem. Často zpovídal prosté lidi. Byly dny, kdy mohl v domovním chrámu patriarchátu přijít na zpověď k patriarchovi, kdokoliv si přál. Přijímal všechny.
(Z rozhovoru s biskupem Antoniem Panteličem)
-------------------------------
Vzpomínka ruské žurnalistky na osobní setkání s patriarchouPři oslavách hlavního bělehradského svátku - Nanebevstoupení Páně roku 2000 ... Lidé na nádvoří před chrámem Nanebevstoupení vzrušeně očekávali, až se objeví jejich milovaný pastýř. Když přišel, lidé se uctivě rozestupovali, aby mu vytvořili cestu a skláněli se pro požehnání. Bylo to zvláštní - žádná tlačenice, žádná ochranka ani policie udržující nápor davu a vytlačující lid od patriarchy. Jen prostota, upřímnost, láska dítek k otci a otce k dětem, žádný spěch, každému dával požehnání cestou k východu...
-------------------------------
Zdá se mi, že vladyka Pavle byl Bohem předem vybrán. A to nejen v souvislosti s tím, že ho za patriarchu určil los. Pohleďte na jeho život od nejútlejšího věku. Budoucí patriarcha byl od dětství velice chatrného zdraví. Jeho okolí bylo přesvědčeno, že nemůže přežít. Jednou už u něho dokonce postavili svíčku, protože se domnívali, že umřel. Jelikož se kvůli chatrnému tělesnému stavu nehodil k zemědělským pracím, dali ho na studia; tak se dostal na Duchovní akademii. Podruhé málem umřel v době druhé světové války, kdy při duchovní pomoci dětem běženců dostal tuberkulózu a lékaři mu dávali pouhé tři měsíce života. Vždy zázračně přežil. (Poznámka sestavitele této koláže vzpomínek na zesnulého patriarchu)
-------------------------------
Několik výroků patriarchy
»Připravujeme si sami peklo nebo ráj. Např. neurózy - to jsou pekelná muka - a kvůli čemu? Z nedostatku lásky. Dokonalá láska vyžene všechny temné strachy.«
»Blaženost začíná už zde. Tady na zemi, za života vezdejšího, se můžeme připravovat na blaženost, ale pak tam už nemůžeme. Smrt je ta hranice, za níž není pokání. Po smrti však jsou různé stupně blaženosti. Růst člověka v blaženosti nemůže stagnovat, stejně tak růst ve zlu nezná meze. Jak rychle člověk postupuje zvoleným směrem, závisí na horlivosti. A také na rozumu záleží - na chápání smyslu života. Jakmile tuto otázku člověk vyřeší, vše jde snadněji. Einstein řekl, že vyřešení této otázky znamená stát se věřícím a že člověk, který nenajde smysl života, bude nejen nešťastný ale neschopný života. "Do té míry, v jaké se mi podařilo proniknout do přírodních zákonů, spatřil jsem v nich projevy vyššího rozumu, v porovnání s nímž je vše, co je schopen pojmout lidský rozum, jen matným odleskem," pravil slavný vědec.« Patriarcha k tomu dodal, že na rozdíl od Einsteina (který byl panteistou) věří, že vyšší rozum je projevem Boží Osoby, protože rozum nemůže existovat mimo osobu, stejně jako bez osoby nemůže existovat láska či nenávist.
Sestupování blahodatného ohně u hrobu Páně označil patriarcha Pavle za zázrak. »Dle víry a modlitby sestupuje oheň. Pokud apoštol Pavel neviděl Spasitele, pak je celé křesťanství fikcí. Jestli Kristus nevstal z mrtvých, nemá křesťanství smysl, protože v tom je veškerá podstata naší víry. Není-li Kristus Bůh a není-li jiného světa, pak jsme nejnešťastnější ze všech lidí. I kdyby věda nalezla dokonce důkazy, že Bůh není, proč bychom tomu měli věřit? Jak je možno dokázat, že vesmír vznikl sám od sebe a nebo že je duše smrtelná? To už není věda ale víra materialistů.«
O zpovědi
»Sobě i jiným říkám: Kdokoliv mne může ponižovat, leč ponížit mne může pouze jeden člověk na světě - já sám. Když to pochopíš, nalezneš vnitřní rovnováhu, pokoj.«
-------------------------------
 |
Paní Jana Todorovič vyprávěla následující příhodu. Jednou byla na audienci u patriarchy a když probírali nějakou záležitost, náhodou pohlédla na patriarchovy nohy a s hrůzou si všimla jeho obuvi - byly to staré škrpály, už rozervané a zase sešité. Žena si pomyslela: "Jaká to ostuda nás, Srbů, že náš patriarcha musí chodit takto rozedraný a nikdo mu nemůže darovat nové boty!" V tu chvíli patriarcha radostně říká: "Vidíte, jaké mám pěkné střevíce? Ty jsem našel vedle popelnice, když jsem šel na patriarchát. Někdo je vyhodil, a při tom jsou z pravé kůže! Trochu jsem je vyspravil - a ještě dlouho mohou sloužit!"
S těmi botami je spojena ještě jedna historka. Jakási žena přišla na patriarchát s žádostí pohovořit s patriarchou kvůli nějaké neodkladné věci. Chovala se neobvykle, a tak ji k patriarchovi nechtěli hned pustit. Nakonec však byla neústupnost té ženy přece jen korunována úspěchem a audience se konala. Když spatřila patriarchu, žena vzrušeně vyprávěla, že se jí této noci zjevila přesvatá Bohorodice, která jí přikázala, aby donesla patriarchovi peníze na nové boty. S těmito slovy vytáhla obálku s penězi. Patriarcha Pavle si obálku nevzal, ale mile se ženy tázal: "A kolik bylo hodin, když jste ulehla ke spánku?" Žena překvapeně odpověděla: "No ... asi někdy kolem jedenácté." Patriarcha nato: "Víte, já jsem šel na kutě později, asi ve čtyři ráno. A mně se ve snu také ukázala Bohorodice a žádala mne, abych vám vzkázal, že máte ty peníze vzít a dát těm, kdo je skutečně potřebují." A nabízený obnos nepřijal.
Jednou patriarcha přicházel k budově patriarchátu a pozoroval, že poblíž vchodu stojí mnoho automobilů zahraničních značek. Zajímal se, koho jsou ta auta. Řekli mu, že patří biskupům. Patriarcha k tomu s úsměvem poznamenal: "Když si opatřili taková auta s vědomím o Spasitelově příkazu chudoby, jaké by potom asi měli automobily, kdybychom neměli takové přikázání?"
Jindy patriarcha zase letěl na nějakou návštěvu v letadle. Při letu nad oceánem se letoun dostal do turbulencí a začal se otřásat. Mladý biskup sedící vedle patriarchy se ho otázal, co si myslí o tom, kdyby se teď letadlo zřítilo. Patriarcha Pavle nevzrušeně odvětil: "Co se mě osobně týče, budu to brát jako akt spravedlnosti. Za svůj život jsem už totiž snědl tolik ryb, že nebude nic divného na tom, když nyní ony snědí mě."
-------------------------------
Jeho příbuzná vzpomíná na občasné návštěvy patriarchy u nich doma. Když někoho chtěl pro něco napomenout, činil to vždy s úsměvem a většinou prostřednictvím nějakých historek či vyprávění ze životů svatých. I obyčejné chování patriarchy během dne působilo na lidi kolem jako nějaké ponaučení.
Když se doslechl, že se někomu přihodilo něco zlého, zabýval se tím v myšlenkách celý den. Neštěstí druhých lidí ho vždy velice ranila.
Jednou přišel se svými příbuznými za jejich matkou do nemocnice ještě před návštěvními hodinami. Personál nevěděl, kdo je mezi těmito návštěvníky, a odmítl je vpustit dřív, než bude čas návštěv. Patriarcha nedovolil, aby jim sdělili, že tam s nimi je i srbský pravoslavný patriarcha, a trpělivě čekal dvě hodiny, než je vpustili na návštěvu za nemocnou. Řekl tenkrát: "Jak bychom měli vyplnit větší, když nejsme schopni splnit menší?"
-------------------------------
Svému národu stále opakoval: »Buďme lidmi... Kéž pomůže Bůh nám i našim nepřátelům... Až jednou staneme před svými předky, kéž se před nimi nemusíme stydět a oni ať se nemusí stydět za nás.« Všechna jeho slova v sobě nesla evangelijní duch pokoje a smíření. Svými skutky ukazoval to, co chtěl národ naučit.
Na pozadí tohoto svatého života vidíme seznam toho, co se Pavlemu podařilo jako patriarchovi vykonat pro život a organizaci církve. Vydání mnoha liturgických, modlitebních a duchovních knih. Obnovení a založení řady eparchií v době jeho patriarchátu. Obnovení duchovního semináře v Cetinje (1992), otevření Duchovní akademie sv. Vasilije Ostorožského (1994) a duchovního semináře v Kraguevce (1997), seminář sv. Sávy v Bělehradě. Založení informační služby Srbské pravoslavné církve. Návrat výuky základů víry do škol (2002). V rámci Bělehradské univerzity byla vytvořena bohoslovecká fakulta (kterou kdysi zavřeli komunisti). V r. 1992 byl uzdraven srbský tzv. "americký rozkol" (trochu podobná situace jako Ruská zahraniční církev). Byl dosažen pokrok v překonání tzv. "makedonského rozkolu" a obnoveno - i proti silnému odporu makedonské vlády - Pravoslavné ochridské arcibiskupství.
Patriarcha po sobě zanechal závěť. Při jejím otevření dýchl na přítomné tentýž duch pokory a skromnosti, jaký vydechoval z patriarchy za jeho života. Své jmění odkázal Srbské pravoslavné církvi a svým nejbližším příbuzným. Jeho majetkem byly náramkové hodinky a budík.
Co se týče materiálních věcí, patriarcha totiž prakticky nic neměl. Nic si nekupoval. A protože o jeho asketičnosti všichni věděli, nikdo mu nedával žádné drahé dárky.
Ve své kelii měl ikony a knihy. Nevytvářel si však žádnou knihovnu. Když dostal od někoho nějakou knížku, ihned ji donesl do knihovny patriarchátu. Takže vše, co dostal, okamžitě věnoval církvi.
Posvátný synod sdělil pravoslavným věřícím předsmrtné přání zesnulého patriarchy, aby na jeho pohřeb nekupovali věnce a květiny, ale věnovali peníze na dostavbu katedrálního chrámu sv. Sávy (jeho kupole jsou vidět z mnohých regionů Srbska a definitivní dokončení je plánováno na r. 2013).
Patriarcha Pavle byl dle svého přání pochován na kraji města na hřbitově ženského monastýru Rakovica, kde bude odpočívat vedle patriarchy Dimitrije (jednoho ze světitelů našeho vl. Gorazda; pozn. překl.), který stanul v čele církve po znovunabyté samostatnosti, když bylo v r. 1920 ustanoveno království Srbů, Chorvatů a Slovinců. (Od těch dob se na trůnu sv. Sávy vyměnilo pět patriarchů, Pavle byl šestým.)
Na závěr můžeme uvést něco z rozhovoru, který byl již dříve pořízen s diákonem Nebojsou Topoličem:
»Milostí Boží máme takového duchovního pastýře, jakým je Jeho svatost patriarcha Pavle. Vede asketický život a je pro nás živým příkladem evangelijního pastýře. Žije v Kristu v plném významu tohoto slova. Jako pravoslavný mnich se postí, tj. nejí maso, a v pondělí, středu a pátek drží velice přísný půst. Každé ráno slouží liturgii v maličké kapličce v budově patriarchátu; není tam žádný sbor, zpívají farníci. Sám se obléká do bohoslužebných rouch, sám se svléká po službě, sám zpovídá věřící, sám jim podává svaté přijímání. Podrjasník a rjasu nosí stejné od těch dob, co byl postřižen na mnicha (a to je více než padesát let). Nepořizuje si nové. Sám je pere, žehlí i vyspravuje. Sám si připravuje jídlo. Jednou mi vyprávěl, jak si z ženských holínek ušil dobré boty; má veškeré ševcovské nářadí a může tak vyspravit jakoukoliv obuv. Často slouží v různých chrámech, a vidí-li, že má kněz roztrženou řízu nebo felon, říká mu: "Přines to ke mně, a já to opravím..." Žít vedle takového člověka je veliké dobro pro výchovu duše a pro duchovní růst.«
(Připraveno z materiálů na pravoslavie.ru)
Pohřeb patriarchy Pavla
Bělehrad, 20. listopadu 2009
S patriarchou Pavlem se přišlo rozloučit více než 600.000 lidí... Celá událost prošla pokojně, bez jediného incidentu.
Viz též web s pravoslavnými filmy.
Předcházející články o zesnutí patriarchy Pavla na Ambonu:
Jeho svatost patriarcha Pavle odešel k Hospodinu
Metropolita Amfilochij podává zprávu o smrti patriarchy Pavla
Zobrazit příspěvek č. 583 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 11. 2009
Nad přenosem pohřbu srbského patriarchy
Zamyšlení jednoho mého spolubratra v kněžské službě
19.11. 2009
Něco jako reportáž (jak jsem sledoval pohřeb svatého...)
Je půl osmé ráno. Zapínám počítač a několika kliky otevírám satelitní program srbské televize RTS. Na monitoru se ukáže obraz interiéru saborného chrámu v Bělehradě, přeplněného lidmi. "Blagosloslovi vladyko..." a vzápětí "Blagosloveno carstvo...." zní z reproduktorů. Začíná zaupokojná liturgie za zesnulého Patriarchu Pavla. Sleduji přímý přenos až do chvíle, kdy musím naložit synka a manželku do auta a absolvovat každodenní ranní rituál - školka, pracoviště mátušky, koupit chleba atd... Po cestě zpět postupně přepínám mezi všemi radiostanicemi, které se mému obstarožnímu palubnímu rádiu podaří zachytit. Proud stupidit je stejně homogenní, jako kdykoliv jindy. Zprávám vévodí prasečí chřipka, většina nepotřebných stanic vysílá plytkou hudbu. "Zkusím ještě Proglas", říkám si s jistou nadějí a "cvak" na knoflík. Tématem aktuálního programu je migréna před a po menopauze a další souvislosti. "Asi nemám štěstí" konstatuji mezitím co přijíždím domů. Spěchám k počítači. Tak a je to. Liturgie skončila. Průvod s pohřebním lůžkem Patriarchy se vine ulicemi Bělehradu a směřuje na návrší s chrámem sv. Sávy - na Vračar. Tady kdysi Turci spálili ostatky svatého Sávy, aby se kolem nich Srbové neshromažďovali. Poptávka po datech převyšuje možnosti systému, obraz i zvuk jsou často přerušovány. Když se obraz opět objeví, je celé širé prostranství před ohromným chrámem zaplněno lidmi. Neumím odhadnout jejich počet, ale je to jedno bezbřehé mraveniště lidiček. Tisíce, nesčetné tisíce... "To se tedy Turkům povedlo", napadá mne. Jsou tu všichni, pohlaváři církví, archijerejové srbské církve, kněží, politici v čele s presidentem Srbska, mniši a monašky, ženy, muži i děti....Srbský národ. Pomalu plyne panychida. Kamera občas bloudí v davu. Často je vidět skloněné hlavy. Zapínám paralelně televizi, abych se pokusil alespoň tam zachytit nějakou odezvu této události. "Zemřel chodící světec, jehož přece znala celá Evropa, zemřel svatý člověk, kterého jsme klidně mohli potkat v bělehradském městském autobuse či jdoucího s vlastnoručně vyrobenou biskupskou holí po tamní ulici", argumentuji sám pro sebe a postupně přepínám všechny kanály na satelitu. Americké seriály, doživotí pro vraha, který ugriloval člověka a znásilnil jeho přítelkyni, Obama na cestách po Asii, volba evropského presidenta...... a na závěr, jak jinak, tisková konference o prasečí chřipce. Ani se mi nechce vzpomínat na celé to spektrum zbytečnosti, ubohosti a spirituálního odpadu. "Quo vadis?", zní mi hlavou při myšlence na naši křesťanskou Evropu. Opět se objevuje obraz. Tvář přes celou obrazovku je mi známá. Je to monaška. Je bledá. Oči zavřené, pohroužená do sebe, zpod přivřených víček kanou slzy na tváře. Je krásná v tomto tichém modlitebním spojení s Bohem. Jmenuje se Jelena. Jsem rád, že jsme tam v modlitbě spolu. Ona reálně a já pomocí technologie. Poznávám spoustu dalších tváří. Také náš metropolita Kryštof stojí vedle rumunského patriarchy Daniela a cařihradského Bartoloměje. Kamery znovu a znovu zabírají moře národa, který se přišel rozloučit se svým otcem. S těžko potlačovanou hořkostí přemítám, kdo je asi u nás tím, kdo by po své smrti přitáhl k sobě statisíce: "Baroš?, Rosický?, nebo nějaký hokejista?, Havel?, Bílá...?" Panychida končí, průvod s rakví se vydává na poslední část cesty směrem k monastýru Rakovica, kde bude podle své vlastní vůle Patriarcha Pavel pohřben. Vařím si srbskou kávu a pomalu dopisuji tyto řádky. Mnoho, velmi mnoho otázek ve mně vyvolává všechno to, co jsem mohl, byť i na dálku, v posledních dnech v souvislosti s odchodem svatého Patriarchy Pavla sledovat. Národ, který přijal plnost křesťanství po nás a také díky misionářům, kteří byli od nás vyhnáni. A my? Jako bychom s misionáři, ale co to píšu - jako bychom s našimi otci a duchovními rodiči vyhnali i samotné křesťanství. Probudíme se z našeho poblouznění? Přestaneme s naší nechutnou modloslužbou po vzoru velkých západních spojenců? Musel bych ještě dlouho psát, abych to všechno vypsal.
Vaše svatosti, Patriarcho Pavle,
mnohokrát v posledních dnech znělo na mnoha místech, kde se mnozí z nás za Vás modlili , "večnaja pamjat...". A tak prosím dovolte, abych přidal na závěr: " Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!"
kněz Kliment
(Převzato z webové stránky Pravoslavné církevní obce ve Střílkách.)
---------------------------
P.S.
Malá velice osobní poznámka editora Ambonu.
I my jsme se pokoušeli sledovat přenos z pohřbu po internetu a většinu času hleděli jen na zastavené obrázky, protože se přenos "zasekával" kvůli přetíženosti serveru. Zatímco byla reportáž zatuhlá, měl jsem čas přemýšlet. Myslel jsem na Srbsko, na zesnulého patriarchu, na těch dvacet let... To moje vzpomínání mělo však i jeden velice osobní tón, protože právě v den pohřbu vladyky Pavla jsem byl přesně dvacet let knězem... A téměř celou tu dobu kněžské služby mě na dálku provázel příklad živoucího nositele evangelijního ducha, vladyky Pavla. Již krátce poté, co se stal patriarchou, se o něm a jeho způsobu života vědělo po celém pravoslavném světě. Takže jsem měl inspiraci.
Jak jsem tam seděl před monitorem se zamrzlým obrazem z patriaršího pohřbu a myslel na prošlých dvacet let, napadlo mě, že kdybych před dvěma desetiletími dopředu věděl, co vše mě čeká, asi bych nikdy nesebral odvahu vydat se cestu kněžství. Nu, nevěděl jsem to. Nemohu se samozřejmě ani vzdáleně srovnávat s velikánem, ale stejně se vnutí myšlenka: ještěže patriarcha Pavle nevěděl v tom prosinci roku 1990, co ho čeká a co vše dolehne na jeho lid v době jeho patriarší služby. Jistě by neutekl, i kdyby to věděl, ale někdy je milosrdnější nevědět.
To jsou však jen zmatené myšlenky bloudící jen tak nazdařbůh ve chvílích, kdy kleknou naše moderní technologie pod neplánovaně obrovským počtem těch, kteří chtějí alespoň na dálku pokleknout před památkou muže Božího naší doby.
 |
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
P.P.S.
Přiznám se, že mne v den pohřbu slavného pravoslavného patriarchy nějak ani nenapadlo zkusit zapnout televizi nebo si pustit rozhlas. Asi je to moje chyba, předpojatost. Ani v nejmenším jsem už nečekal, že by západní média přenášela tuto evropskou událost, která je sice tolik významná pro milióny Evropanů, ale děje se jaksi ve špatném koutě Evropy. Už nějakou dobu je jasné, že nežijeme v jedné Evropě. Občas to však vysvitne zvláště zřejmým a zarmucujícím způsobem. Ať už je to u příležitosti našeho bombardování Bělehradu, porcování Jugoslávie nebo u příležitosti pohřbu patriarchy Pavla.
Právě na podobných událostech je tak očividné, že jsou zde Evropy dvě - západní a východní - a nemají spolu nic moc společného a vlastně ani o sebe nejeví žádný zvláštní kulturně-spirituální zájem. Západní Evropa se ohradila velkou čínskou zdí své hospodářské prosperity, samodostačitelnosti, ale i svého duchovního barbarství a mravního úpadku.
Všichni asi cítíme, že asketický pravoslavný patriarcha, ztělesňující ducha evangelia, reprezentující křesťanskou víru, dobrotu, prostotu a požehnanou chudobu a navíc hlásající, že Kosovo je součástí Srbska, je pro západoevropského ducha nejen neuchopitelný ale též společensky i politicky nepřijatelný.
Ó, pyšný euro-americký ostrove blahobytu. Pro zbytek světa máš jen pohrdání a bomby...
Zobrazit příspěvek č. 584 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 11. 2009
O uzdravení krvácející ženy a o lidské vůli
24. NEDĚLE PO 50nici; vzkříšení dcery Jairovy
Za onoho času...
8,41 A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
8,42 Nebo měl dceru jedinou, asi ve dvanácti letech, a ta umírala. A když šel, tiskli jej zástupové.
8,43 Tedy žena, kteráž nemoc svou trpěla od let dvanácti, a byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti,
8,44 Přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
8,45 I řekl Ježíš: Kdo jest, ješto se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a pravíš: Kdo se mne dotekl?
8,46 I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že moc ode mne vyšla.
8,47 A viduci ta žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla jemu přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.
8,48 A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.
(Evangelium podle Lukáše)
Tentokrát bych si dovolil upřít svůj pohled na tu krvotokou ženu, o jejímž uzdravení se v našem evangelijním úryvku praví.
Čteme, že z Pána Ježíše vyšla uzdravující síla (resp. moc). Co to znamená? Vypadá to, jako by se to uzdravení dělo bez Ježíšovy vůle. Jako by se sám Pán divil, že přišla žena a vzala si od něho uzdravení, aniž by On nad tím měl nějakou moc či alespoň aniž by k tomu bylo potřeba jeho souhlasu. Chápeme, že tahle to asi nebude a že Pán ten svůj údiv, pátrání (resp. jakési "vyšetřování") a celou tu situaci tak trochu "zinscenoval". Ježíš Kristus, Boží Syn, který vidí do srdce člověka a vidí i to, co lidé činí v skrytu, jistě přivolil k nevyslovené prosbě nemocné ženy a vědomě odpověděl na její mlčenlivou zoufalou modlitbu - daroval jí uzdravení. Proč se však tedy tváří, jako by se to stalo bez jeho souhlasu. Důvody můžeme tušit dva. Jednak chtěl, aby se ta žena sama přiznala (a její veřejné vyznání jí přineslo duchovní užitek, a tak bylo její uzdravení nejen tělesné nýbrž i duchovní) a aby její víra posloužila jako příklad pro ostatní. Druhým důvodem Ježíšova předstírání, že se uzdravení stalo takřka bez jeho vůle a součinnosti, je zjevení Boží lásky k člověku. Pán Ježíš ukazuje, že kdyby bylo možno v Bohu oddělit vůli od lásky, pak by láska měla navrch.
Obraz nemocné a žádným lidským lékařem neuzdravitelné ženy je v jinotajné rovině výkladu evangelia jistě obrazem nemocné lidské duše, z níž stále uniká život, která neustále krvácí (krev je symbolem života); a žádný člověk jí nemůže pomoci. Jedině Pán Ježíš.
Zaměříme se dnes toliko na jeden ze základních aspektů duchovní nemoci lidstva. Tou je podivuhodná bezvládnost lidské duše, v níž je více či méně umrtvena zdravá vůle. Ne, že by lidé neměli žádnou vůli! Člověk je ochoten vyvinout značnou vůli, když jde o dosažení uspokojení lidské touhy, vášně. Lidé jsou schopni tvrdě pracovat, aby vydělali peníze. Jsou schopni velké zdrženlivosti a sebezapření, aby postoupili na společenském žebříčku, získali více vlivu či moci nebo slávy.
Od špatně zaměřené hypertrofované zkažené lidské vůle pochází dnes spousta chorob. Podnikatelé v honbě za úspěchem propadají tzv. workoholismu - chorobné posedlosti prací - dnes už je to regulérně uznáváno za diagnostikovatelou nemoc. Spousta dalších chorob má své kořeny ve stresu: žaludeční vředy, infarkty, některé rakoviny. Kvůli zrůdné touze podobat se slavným modelkám se lavinovitě rozšířila mentální anorexie, kdy nesmyslné hladovění přivádí mladé dívky na pokraj smrti. Všichni takoví rozhodně netrpí nedostatkem vůle, leč jejich vůle je zvrácená, dezorientovaná - zacílená špatným směrem.
Takto zaměřená vůle je dílem vnitřně rozkládajícím člověka. Skutečné lidství je totiž budováno, když člověk dokáže použít svou vůli nikoli pro to, aby dosáhl něčeho vnějšího, nýbrž k tomu, aby vládl nad svými touhami a žádostmi. Dnešní lidé však užívají svou vůli k tomu, aby co nejusilovněji a často sebedestrukčním způsobem otročili svým přáním, žádostem a vášním.
Tady se dotýkáme tématu východy dětí a mladých lidí. Právě výchova, má-li být přípravou na smysluplné využití lidského života, musí do mladé mysli zabudovat správné používání vůle. Skutečně vychovaný je jen takový člověk, který dokáže bojovat se svými přáními. Jsme-li podobni prašné cestě, na které každý, kdo po ní projde, zanechá své stopy, o jakém vychování pak možno hovořit?
Výchova je vzbuzování sil v člověku vést svá přání. Já velím a vedu, a nikoliv aby moje touhy vedly mne! Jak často však naše přání vítězí nad naším rozumem! Jakoby v nás žily dvě duše a zápasily spolu navzájem... Je člověk, který vstupuje do dospělého života s takovou vnitřní dvojností a rozděleností, správně vychovaným?
Tedy shrnuto - základním cílem výchovy je učinit člověka vládcem nad svými přáními. Dokud člověk nepanuje nad svými touhami a žádostmi, je tak trochu jako zvíře. Např. pes běží tam, odkud mu zavane nějaká vůně. Začenichá, zavětří a peláší za vůní, kterou mu vítr donesl. Podobně i člověk, který není vládcem nad svými touhami. Jaké přání či touha mu zavoní pod nosem, tam uhání. Celé lidství se rozpadá. Je do dílo démonické. Cesta neohraničeného uspokojování svých přání a žádostí je cestou smrti. I lékaři to chápou.
Odpustím si dnes širší kritiku současného ducha naší společnosti, který se snaží přiblížit lidi ke zvířatům, nakolik je to jenom možno. Omezím se jen na poukázání, že mj. jsou v nich za pomoci médií a reklam vzbuzovány všechny možné touhy (často i ty, na které by člověk jinak ani nepomyslel) a zároveň je človíček všemožně povzbuzován a vybízen, aby je uspokojil a stal se na nich závislým. K tomu jsou v médiích prezentovány různé cesty, způsoby a postupy. To je plánovaná a cílevědomá destrukce lidství prováděná v nejširších společenských rozměrech!
Proti této široké cestě vedoucí do pekel (jak o tom hovoří Kristus v evangeliu /Mat 7,13-14/) křesťanství nabízí úzkou cestu - alespoň pro ty nemnohé. Znamená to vzbudit v sobě ten druh vůle, který je vlivem dlouhodobé duchovní nemoci lidstva v lidské duši umrtven. Je to vůle panovat nad sebou. To není jen způsob života, je to cesta života. Není to jen jednorázové rozhodnutí, momentální akt; je to cesta. Těžká a složitá cesta.
Od toho se odvíjí známá duchovní rada: Co má člověk učinit, když váhá a neví, co je správné. Nejprve se má radit o svém problému s Božími přikázáními, s Písmem svatým a s posvátnou tradicí Církve. Jenže co když tam není odpověď na jeho problém a nemá možnost se poradit se starcem? Pro takové případy otcové radí: Učiň to, do čeho se ti nechce. Udělej větší sebezapření. Vyber si tu možnost, která je ti nejméně příjemná. A nemůžeš chybit.Není potřeba velkého rozumu, aby byl člověk věřícím. Větší mysl už je však potřeba na to, aby se člověk stal křesťanem. Největším a nejsložitějším uměním mysli je pak být vládcem nad svými tužbami. Není však krásnějšího úkolu. Jak povznášející je pohled na člověka, který vítězí nad svým přáními. A naopak - není žalostnějšího pohledu, než vidět člověka, který je otrokem svých žádostí, je vláčen svými touhami. Všechny ideály, světonázor, filosofie, ušlechtilost lidství - to vše jde u takového žalostného člověka nakonec někam stranou, když se rozhodne, že bude dělat vše to, co si přeje a čeho se mu zachce.
Všimněte se, že největší umělecká díla, nejskvostnější projevy lidství, to vše se zjevuje tam, kde se lidé ocitají pod nějakým tlakem, kdy jsou krutě omezeni ve svých potřebách. Právě tam, kde se konzumnímu člověku zdá, že končí důstojný život a život vůbec, tam náhle život kvete nejkrásnějšími květy.
Proto se lidé, kteří se rozhodují výlučně se věnovat duchovnímu životu, vzdalují od pozemské hojnosti a dostatku. Odcházejí do monastýrů, kde žijí v různých dobrovolných omezeních - především ve zřeknutí se vlastní vůle, čili v poslušnosti starci. Osekávají své životní potřeby a pohrdají všemi svými tělesnými a světskými touhami. V jisté míře to platí nejen pro mnichy, ale pro veškeré křesťany. Proto je pevnou součástí křesťanství (jak to do dnešní doby doneslo už jen Pravoslaví) askeze, dobrovolné omezení svých potřeb. To je totiž cesta k duchovní zkušenosti a pěstování vznešenosti lidství. Vykročit ze sféry tělesných tužeb a světských přání, vkročit do neviditelného duchovní světa - to je dílo hodné člověka. Lidem, kteří se tomuto dílu věnují a jdou po Bohem zjevené cestě k cíli lidského života, se říká „duchovní lidé“.
Podle pravoslavné asketiky pouze duchovní člověk plně uskutečňuje své lidství. Různí dávní asketové o tom hovoří dosti tvrdě a mohou ohromit dnešního člověka velice přísným soudem o ostatních dvou stupních, na nichž může člověk žít a myslet. Kromě duchovní úrovně může totiž člověk svůj život zakotvit na úrovni duševní či dokonce přenést těžiště svého života na pouhou úroveň tělesnou. Duševní člověk je člověk žijící v převážné míře jen rozumem, vzdělaností, intelektem - realizuje svůj život v různých psychických oblastech. Stav mysli „duševního člověka“ otcové považovali za stav blázna. Vždyť i blázen myslí a žije, jenže je - jak se říká - "mimo", stejně tak i chytrý, vzdělaný člověk, který mnoho přemýšlí, leč nemá víru a nežije duchovním životem, při veškeré své duševní aktivitě neuskutečňuje cíl lidského myšlení, zůstává z hlediska duchovního "mimo". A „tělesného člověka“, který se vyznačuje tím, že více-méně cele zaměřen na plnění tělesných potřeb a tužeb, vášní a slastí, přirovnávají otcové ke stavu zvířecímu.
Na závěr vzpomeneme na tu bitvu, která se v duchovních světech stala někdy před dávným dávnem, kdy archanděl Michael v čele nebeského vojska svrhnul vzbouřeného Lucifera, satana s třetinou andělů s nebe. Jakási ozvěna této pradávné bitvy se děje v každém člověku, když bojuje se svými touhami a přáními. Anděl ochránce pomáhá každému, kdo se k něčemu takovému odhodlá. Dává člověku inspiraci - žít zde na zemi životem beztělesných. Nenechat bouřit ztemnělou hladinu své mysli vlnobitím tělesných tužeb a duševních vášní, ale nechat ji uklidnit, aby jako zrcadlo do našeho vědomí odrážela Boží světlo. Ježíš Kristus, který za svého pozemského života uklidňoval mořskou hladinu rozbouřenou démony, spolupracuje s naším úsilím a odhání svou Božskou mocí běsy čeřící hladinu lidské mysli a rozviřují v nás vášně. Božímu Synu otevíráme dveře k tomu, aby z něho mohla vyjít uzdravující a běsy odhánějící moc, správným používáním své vůle.
(Teze o výchově čerpány z přednášky prof. A. Osipova)
Zobrazit příspěvek č. 585 jednotlivě
Administrátor
--- 30. 11. 2009
Český katechismus v digitálním vydání
Gorazdův
český pravoslavný katechismus
na internetu
Zobrazit příspěvek č. 586 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 12. 2009
Modlitba srbského patriarchy Pavla
K velikému duchovnímu dědictví zesnulého patriarchy Pavla patří i modlitba, kterou sestavil a byla vkládána při svatých liturgiích mezi prosby vroucí ektenie:
»Za milost Boží k nám, nehodným služebníkům Jeho, aby nás chránila před nenávistí a zlými skutky, aby uvedla do nás lásku obětavou, po níž všichni poznají, že jsme učedníci Kristovi, lid Boží jako svatí předchůdcové naši, abychom vždy věděli jak rozpoznat pravdu a spravedlivost Království nebeského, k Hospodinu modleme se.
Za všechny, kdo spáchali nespravedlnost bližním svým, utlačovali sirotky či prolili krev nevinnou, za nenávist odpláceli nenávistí. Aby jim Bůh daroval pokání, osvícení mysli a srdce, aby duše jejich zářila světlem lásky k nepřátelům, k Hospodinu modleme se.
Hospodine, tolik je nepřátel bojujících proti nám a pravících: „Není jim pomoci ani od Boha ani od lidí.“ Hospodine, vztáhni k nám ruku svou, abychom stali se lidem tvým vírou i skutky. Je-li nám souzeno trpět, ať se to děje cestou spravedlnosti tvé a pravdy tvé; nedopusť, aby to bylo kvůli nespravedlivosti naší či kvůli nenávisti k někomu. Rceme všichni horlivě: „Hospodi, pomiluj!“
Ještě modlíme se k Bohu, Spasiteli všech lidí, i za nepřátele naše, aby je lidumilný Pán odvrátil od násilí činěného nad pravoslavným lidem naším; aby nebořili chrámy naše svaté a neničili hroby naše, nezabíjeli děti a lid nevyháněli, leč aby i oni se obrátili na cestu pokání, spravedlnosti a spásy. Rceme všichni horlivě: „Hospodi, pomiluj!“«
Tato modlitba ukazuje, jaký vztah měl patriarcha Pavle k tragickým událostem v Jugoslávii a jaký vztah k nim pěstoval u svých duchovních oveček. Je v ní obsaženo poučení všem, kdo trpí příkoří a útlak od nepřátel.
O nedávno zesnulém patriarchovi Pavle viz dříve.
Zobrazit příspěvek č. 587 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 12. 2009
Z došlé pošty - v Jerusalemě kanonizován nový světec
Mučedník Filumenos
 |
(kliknutím na větší obrázek) |
Kanonizace nového světce Jeruzalémské pravoslavné církve,
ctihodného nového mučedníka Filumena
 |
(kliknutím si zobrazíte větší; zde je detail nádoby) |
Svatý a ctihodný nový mučedník Filumen
(památka dle církevního kalendáře 16. listopadu/ dle světského to je 29. listopadu)
Svatý ctihodný nový mučedník, archimandrita Filumen, se narodil 28. října 1913 ve městě Nikósii (Nikósie taktéž Lefkósie) na Kypru. V roce 1927 spolu se svým bratrem Alexandrem vstoupili do monastýru Stavro Vuni (monastýr na ostrově Kypru založený roku 327 svatou císařovnou Helenou). V roce 1934 přijel spolu se svým bratrem Alexandrem do Svaté země, kde vstoupil do svatohrobského bratrstva a začal studovat na gymnáziu Jeruzalémské pravoslavné církve. Tady přijali roku 1934 spolu mnišský postřih se jmény Filumen a Elpidios. V tom samém roce byl Filumen rukopoložen na jerodiákona. Jeho bratr už jeromonach Elpidios, byl později povolán ke službě do Alexandrijské pravoslavné církve. Otec Filumen po ukončení semináře roku 1939 měl různá poslušenství v Jeruzalémském patriarchátu; několik let vedl svůj mnišský život také v Lávře svatého Sávy. 1. listopadu 1944 byl rukopoložen na jeromonacha. Nesl poslušenství představeného různých chrámů a monastýrů ve Svaté Zemi. 8. května 1979 byl pověřen sloužit jako igumenem monastýru u Jákobovy studně v Samaří (Samařsko, Samaří - severní část západního břehu Jordánu), kde byl zabit v oltáři chrámu 29. října 1979.Předtím než přijal archimandrita Filumen svoji mučednickou smrt, objevila se v tomto monastýru skupina židovských fanatiků, kteří po něm chtěli a velmi hlasitě i vyžadovali, aby byly sundány kříže a ikony z místa Jákobovy studně, protože prý tyto symboly křesťanství jim překáží v modlitbě na tomto pro ně posvátném místě.
Otec Filumen to odmítl a připomněl jim, že Jákobova studna byla a zůstává pravoslavnou svatyní po dobu několika stovek let. Na to mu bylo odpovězeno, aby se připravil na nejhorší, jestliže odtud neodejde. Pak vykřikovali rouhání Bohu a hrozby křesťanům, a s tím fanatici odešli.
29. října 1979 v den památky svatého apoštola Matouše, když byla velká průtrž mračen a silně pršelo, vtrhli vrazi do monastýru. Sekyrou udeřili otci Filumenovi dvakrát do obličeje, a způsobili mu tak ránu v podobě kříže, z vrchu dolů a od jednoho ucha do druhého, a vypíchli mu obě oči. Na pravé ruce mu po článcích usekávali prsty, kterými pravoslavný křesťan zobrazuje na sobě znamení svatého kříže. Toto se vrahům zdálo ještě málo, takže znesvětili svatý chrám, rozbili svatý Kříž, rozházeli a znesvětili bohoslužebné nádoby a spáchali další rouhavé skutky.
30. října 1983 Jeho Blaženost Diodor, patriarcha jeruzalémský († 2000), v doprovodu řeckých biskupů, archimandritů, kněží a mnichů vykonal vyzdvihnutí a odkrytí ostatků otce Filumena.
Když vyzdvihli ostatky z hrobu na hřbitově bratrstva Hrobu Páně na hoře Sión, vyšlo najevo, že ostatky jsou zcela nerozložené. Ostatky otce Filumena byly omyty a obléknuty do nového kněžského roucha, a poté byly přeneseny do chrámu řeckého pravoslavného semináře na Siónu. Tam byly několik měsíců a poté byly novu uloženy do nového hrobu na siónském hřbitově.
8. ledna 1985 byly ostatky svatého Filumena znovu vyzdvihnuty z hrobu, a potom položeny ve schráně v chrámu Svaté Trojice na Siónu.
 |
Svatý a ctihodný nový mučedníku Filumene, pros Boha za nás!
Přemožiteli démonů,
který rozháníš temné mocnosti,
svou pokorou jsi zdědil zemi,
a nyní panuješ na nebesích,
přimlouvej se proto za nás u milosrdného Boha,
aby spasil duše naše.
Tropar podle:
http://www.allsaintsofamerica.org/martyrs/nmphilou.html
odkazy:
ruské - http://www.rusdm.ru/?item=360
anglické - http://full-of-grace-and-truth.blogspot.com/2009/09/st-philoumenos-new-hieromartyr-of.html
http://www.allsaintsofamerica.org/martyrs/nmphilou.html
řecké - http://www.freemonks.gr/index.php?page=news_info&lang=1&id=123
http://vatopaidi.wordpress.com/2009/11/29/st-philoumenos/
---------------
Na Ambonu jsme psali o Samaritánce a o Jákobově studni v Samaří v příspěvku č. 158.
Zobrazit příspěvek č. 588 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 12. 2009
Z došlé pošty
Pozvánka na bohoslužbu v Mochově
Dobrý den.
Prosím Vás oznámit na portálu pozvání na archijerejskou bohoslužbu 19. 12. v 9.30 hod.
Pravoslavná církevní obec Česká Lípa, filiálka Mochov, kostel sv.ap. Bartoloměje.
Zveme všechny lidi dobré vůle.
S pozdravem mitr. protojerej Mykola Ončulenko
Zobrazit příspěvek č. 589 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 12. 2009
Svátek z dvanáctera
Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu
Z Jakubova protoevangelia (2. století):
»... 6. Dítě sílilo den ze dne. Když bylo Marii šest měsíců, postavila ji matka na zem, aby zkusila, zda může stát. Tu (Marie) ušla sedm sáhů a vrátila se ke své matce. Matka ji vzala na ruce a řekla: „Jako je živ Hospodin, můj Bůh, ty nebudeš chodit po této zemi, dokud tě nepřivedu do chrámu Páně. Pak přichystali zvláštní místo, kde měla dcerka spát, a zakázali tam nosit cokoli nečisté. A Anna pozvala neposkvrněné judské dívky, aby se o dítě staraly. Když byl dívce rok, Jáchym vystrojil velkou hostinu, pozval kněze, znalce zákona, straší i všechen izraelský lid. Přinesl dítě před kněze a ti mu požehnali slovy: „Kéž požehná Bůh našich otců toto dítě, aby se jeho jméno oslavilo ve všech pokoleních.“ A národ odpověděl: „Nechť se tak stane.“ Pak Jáchym odnesl dcerku před velekněze, kteří ji požehnali slovy: „Všemocný Bože, sestup k tomuto dítěti a dej mu největší a nepomíjející požehnání.“ Pak Anna odnesla děťátko na čisté místo, kde spávalo, a nakojila je. A Anna zpívala tuto píseň před Hospodinem: „Zazpívám píseň Pánu, jenž ke mně sestoupil a zbavil mě od úkladů mých nepřátel. On mi daroval plod své spravedlnosti, jediný a tak velmi významný před Jeho očima. Kdo oznámí Rubenovým synům, že Anna kojí? Slyšte to, dvanáctero pokolení Izraele, Anna kojí!“ A když hostina skončila, hosté se rozešli, radovali se a chválili Boha Izraele.
7. Měsíce ubíhaly a dítěti byly dva roky. Tu Jáchym řekl: „Odneseme ji do Hospodinova chrámu, abychom splnili slib, aby se na nás Hospodin nerozhněval, neodvrhl nás a tak se pro něho náš dar nestal nedůstojným.“ Anna odpověděla: „Počkáme do třetího roku dítěte, aby nezačalo hledat otce nebo matku.“ Jáchym jí odpověděl: „Počkáme.“ A když byly dítěti tři roky, řekl Jáchym: „Pozvěte neposkvrněné Judské dcery, které vezmou svícny, jimiž budou svítit, aby si dítě zamilovalo ve svém srdci Hospodinův chrám a nevrátilo se zpět. A učinili tak na cestě, která vedla ke chrámu. Kněz dítě přijal, políbil je, požehnal a řekl: „Pán požehná tvé jméno ve všech pokoleních, neboť skrze tebe dá Hospodin v posledních dnech vykoupení synům Izraele.“ A posadil Marii na třetí stupínek oltáře. Tu na ni sestoupila milost Páně, radostí skákala a celý izraelský národ si ji zamiloval.
8. Její rodiče odešli, divili se a chválili Pána, že se s nimi dítě nevracelo. Maria přebývala v chrámě jako holubice a pokrm přijímala z rukou anděla. Když jí bylo dvanáct roků, kněží se začali radit a říkali: „Marii je již dvanáct let a je v Božím chrámě. Co s ní máme činit, aby nějak neposkvrnila svatyni?“ A řekli veleknězi: „Ty stojíš před Hospodinovým oltářem, vejdi tedy (do velesvatyně) a modli se za ni a co ti Pán zjeví, to vykonáme.“ A velekněz si oblékl liturgické roucho, vstoupil do velesvatyně a modlil se za ni. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl a řekl mu: „Zachariáši, běž a sezvi vdovce z národa. Ti ať přinesou své hole a koho Pán označí, toho se stane ženou (a zachová panenství). Poslali tedy po Judeji posly, polnice Páně zněla a všichni se začali scházet. ...«
 |
Kompozice ikony Uvedení. Ústřední částí je průvod přicházející ke Chrámu. V jeho bráně se k setkání s Pannou sklání velekněz Zachariáš (za ním je někdy vidět otář chrámu a chrámová opona). Zobrazení vrat chrámových navazuje na církevní hymny, v nichž se např. praví: "Udivený Zachariáš k ní zvolal: Bráno Páně, tobě otevírám bránu chrámu." (1. stichira na stichovně) Nazvání Bohorodice "Bránou Páně" je založeno na vidění proroka Ezechiele, v němž spatřil tajemný chrám, do něhož uzavřenou bránou vchází i vychází Hospodin (Ezech 44,1-4); toto proroctví se čte jako paremije na svátek a je předobrazem neustálého panenství Bohorodice. Za Pannou Marií kráčejí její rodiče, kteří ji předávají veleknězi jako dar zaslíbený Bohu. Za nimi (nebo za veleknězem) jsou panny držící v rukách svíce. V pozadí často bývá vyobrazení anděla nosícího Panně Marii při jejím přebývání při Chrámu chléb s nebe. |
Obsahem tohoto dávného svátku je historická událost, jež se udála, když byly Panně Marii tři roky a její rodičové, Jáchym (Joakim) a Anna se rozhodli splnit svůj slib. Před narozením své dcery tito staří a po celý život bezdětní spravedliví manželé totiž složili slib Hospodinu, zasvětit své dítě, pokud se jim narodí, Bohu. A dnes přišel čas vyplnit daný slib.
Posvátná církevní tradice nám popisuje celou sváteční událost v souladu se zvyky tehdejší doby. Odevzdání mladičké dívky na vychování do Jerusalemského chrámu byla slavnostní událost. Kromě rodičů provázely dítě dívky se svícemi (možná pochodněmi), dítě přijímal v chrámu velekněz Zachariáš (někteří říkají, že to byl otec Jana Křtitele). Byla to veliká slavnost.
Pak však končí obvyklý průběh události, a stanou se dvě věci, které tenkrát stejně jako dnes na sobě nesou pečeť zázraku. Pannu Marii postaví na první schod chrámového schodiště, které má patnáct vysokých stupňů. Tříletá dívenka zdolává ostatní schody bez lidského přispění, což je u tak maličkého dítěte vzhledem k jeho tělesným parametrům mimo přirozené možnosti. Církevní tradice nám to objasňuje ve shodě s tím, jak to chápali ti, kteří u toho tenkrát byli: dívce pomáhali andělé. Je to předobraz jejího spojení s nebem. Schody nám připomínají Jákobův žebřík, po němž nebe sestupuje na zemi a pozemské vystupuje do nebe. Žebř Jákobův byl Církví vždy chápán jako starozákonní předobraz přesvaté Bohorodice, skrze niž nebe sestupuje a pozemské vystupuje k Bohu. Podivuhodným vystoupáním po chrámových stupních Panna Marie jako první ukazuje, že ona a za ní všichni lidé mohou zázračně vystoupit do nebe, že skrze ni bude otevřena cesta vzhůru.
Tím však zázračné jevy nekončí. Druhým nepochybným zázrakem je vstup Panny Marie do velesvatyně Chrámu. Abychom lépe pochopili, proč je něco takového nesporným divem, musíme si připomenout strukturu Jerusalemského chrámu, který byl středobodem, osou, kolem níž se soustředil a otáčel veškerý náboženský život Izraele, jejich víra a kult. Kromě vnějšího prostrantství, kam měli vstup všichni (i pohané) a které vlastně nebylo počítáno jako duchovní součást chrámu, se chrám skládal:
1.) z vnitřního nádvoří; zde se shromažďoval k bohoslužbám izraelský lid, zde se přinášely zvířecí oběti (pokud by sem vstoupil pohan a přišlo se na to, byl okamžitě usmrcen bez ohledu na to, o koho se jedná a jaké problémy židům jeho zabití způsobí; na sloupcích oddělujících vnější nádvoří od vnitřního byly patřičné výstražné nápisy ve všech hlavních jazycích);
2.) ze svatyně, která byla oddělena od nádvoří první oponou; zde byl zlatý sedmisvíčník; sem vcházeli pouze kněží a přinášeli zde Hospodinu oběť kadidla a předkladných chlebů;
3.) z velesvatyně - to byla nejsvětější část chrámu; od svatyně byla oddělena druhou oponou; zde byla v prvním (tzv. Šalomounově) chrámu archa úmluvy - zlatem pobytá truhlice ozdobená postavami andělů, v níž byly uloženy nejsvětější památky na posvátnou historii Izraele: desky zákona, miska s manou, zázračně rozkvetlé žezlo Áronovo. Prorok Jeremiáš v souvislosti se zničením prvního chrámu archu schoval do nějaké jeskyně (zakryl vchod), a nikdo už ji nenašel. V druhém chrámu, který stál v době Panny Marie a který byl postaven po rozboření prvního chrámu, byla velesvatyně prázdná. Podstatné pro nás nyní je, že do velesvatyně vstupoval pouze velekněz a to pouze jednou v roce, kdy sem přinášel krev z oběti, kterou kropil archu (později zde byl umístěný už jen kámen dochovaný z prvního chrámu, na který stavěl velekněz v den očištění kadidelnici) ke smíření hříchů izraelského lidu (Exod 30,10, Žid 9,7). Zde byl vidět zázračný oblak Boží slávy a přítomnosti Hospodina (šechina), zde bylo slyšet Boží hlas. Tady bylo možno vstoupit do nejbližšího spojení s Bohem.
Jak to, že na toto nejposvátnější místo Jerusalemského chrámu, kam ani velekněz nevstupoval častěji, než jednou do roka, vstupuje dívka Marie? To je otázka, která nedává pokoj některým teologům a těm, kteří znají přísnost židovských chrámových obyčejů, horlivost v jejich dodržování a nekompromisní tresty, jimiž bylo stíháno každé znesvěcení či překročení pravidel židovského starozákonního ritu. Dokonce i někteří známí pravoslavní teologové pochybují, že se něco takového mohlo skutečně stát, a pokoušejí se tradici o Mariině vstupu do velesvatyně vysvětlovat spíše jen symbolicky, omezit se na čistě duchovní výklad (např. vykládat tradici o vstupu do velesvatyně jen jako symbol prohloubení Mariiny víry, či jejího sblížení se s Bohem).
Mezi takové patří i známý anglický pravoslavný biskup Antonij Surožský (Bloom), který - i přes některé své nepochybné kvality - zřejmě byl už poněkud infikován západním skeptickým duchem. Je to přecejen veliká smělost, když se biskup začíná stavět proti posvátné tradici Církve, proti znění bohoslužebných hymnů, když by měl být z titulu své funkce jejich ochráncem - i kdyby v ně už nikdo kolem nevěřil - až do konce...Vysvětlení, jak se něco takového mohlo stát, je prosté a tkví v přítomnosti velekněze (kterou snad nikdo nezpochybňuje). Velekněz byl při své službě obdařen od Boha prorockým darem (zmiňuje se o tom i Evangelium; viz např. o takovém proroctví byť nepochopeném: Jan 11,49-52), a právě na prorocký pokyn velekněze se mohlo stát vstoupení Marie do velesvatyně. Takovému výroku velekněze by si nikdo z Izraelitů netroufl odporovat, ani jej zpochybňovat. Bylo to pokládáno z přímý výrok Boží. Proto nestojí proti tradici o vstoupení Panny Marie až do velesvatyně žádné zásadní překážky (kromě obvyklé současné skepse, která pochybuje prakticky o všem duchovním).
Tradičně věřící pravoslavný křesťan se při setkání s touto skepsí, která neprve zachvátila Západ a nyní široce vstupuje do Pravoslaví (především západního), nemůže nepodivit, jak rychle se vzdaluje víra některých dnešních duchovních od toho, co bylo za pravoslavnou víru považováno ještě tak před sto lety. Co je to za ducha, který vede křesťany, že krůček za krůčkem přestávají věřit svým vlastním tradicím a odsekávají se od svých duchovních kořenů? Každý ať si sám odpoví.Daleko zajímavější, než "jak" mohla Marie vstoupit do velesvatyně, je však otázka "proč". Odpověď na ni je ukryta ve výběru starozákonních čtení i ve volbě úryvku z listů apoštola Pavla, která jsou tradiční součástí liturgické oslavy dnešního svátku. Týkají se popisu velesvatyně a pozlacené archy úmluvy. Vyjadřuje se tím starokřesťanská víra, která vidí v Panně Marii naplnění toho, co symbolisovala archa úmluvy a velesvatyně. A skutečně, Panna Marie se stala tou oduševnělou archou, pozlacenou Duchem Svatým. Stala se hmotnou schránou, do níž vstoupil Bůh. Stala se archou i velesvatyní. "Dnes je do chrámu Hospodinova přiváděna Bohorodice - chrám, v němž se usídlil Bůh" (2. stichira na litiji, hl. 4.)
V této souvislosti nebude nezajímavé připomenout nedávno mučednicky zesnulého ruského kněze Daniela, který byl zabit pro svou polemiku s islámem (viz příspěvek č. 581). Když jsem si pročítal nekrology, našel jsem zajímavou poznámku jeho přítele. Kněz Daniel byl jedním z těch, kteří cele věřili v biblickou zprávu o stvoření světa v sedmi dnech (stejně jako určitě věřila Panna Marie vychovaná při chrámu), což už ani mezi pravoslavnými duchovními není taková samozřejmost. Pisatel tuto poznámku zasazuje do kontextu, jímž naznačuje, že i tento rys víry otce Daniele byl (mezi jinými) jedním z kamínků mozaiky, z níž lze vyčíst příčinu, proč musel zemřít. Misionář, věřící biblickou vírou, vedoucí polemiku s islámem, je pro mohamedány daleko nebezpečnější než moderní křesťané, protože proti němu mohamedáni nemohou použít jednu z hlavních zbraní, kterou mají proti současnému křesťanstvu: že křesťané nevěří svým vlastním prorokům a pochybují o své vlastní tradiční víře. V posledních letech prudce roste počet konverzí z křesťanství na islám (hlavně na Západě). Konvertity už dávnou nejsou jen ženy, které se provdaly za muslima. Dnes konvertují k islámu nábožensky aktivní či intelektuálně založení věřící - bývalí křesťané, kteří opouštějí západní křesťanství z důvodu jeho nepevnosti, drolivosti, gumovosti. Na islámu oceňují jeho neměnnost, pevnost (to je pro moderní lidi zvláště přitažlivé, kvůli zmatenosti a vše relativizujícího současného světa, jemuž tak bolestně chybějí konstanty). Správně cítí, že náboženství musí být skálou a ne plasticky tvárnou hmotou. Obviňují křesťanství z flexibility a přizpůsobivosti, že se mění podle doby a není tudíž stálé, nelze se o něj opřít. A co se mění, není pravdivé; to je zřejmé každému, kdo trochu přemýšlí. A jestli je opouštěna jedna část tradice (viz např. liturgická reforma 2. vatikánského koncilu), může být kdykoliv zavržena i další. Je to nekončící řetěz relativizace veškerého obsahu křesťanského náboženství (na protestantech je to dobře vidět: nejprve zavrhli tradici a prohlásili: „jenom Písmo svaté a nic než Písmo“; a dnes už zavrhují i další a další součásti Bible, až se nakonec dokořán otevřeli sodomismu, který zachvacuje dokonce jejich kněžstvo a biskupy: nedávno nově zvolený anglikánský biskup je žena a veřejná lesba; tak takovéhle "křesťanství" nejenže není pro islám žádným nebezpečím ani konkurencí, ale spíše naopak - přivádí mohamedánům do jejich ohrady další ovečky, které jsou pobouřeny mravním úpadkem své "církve"). A není-li v náboženské Tradici spatřováno vyjádření pravdy, pak takto nahlížená tradice může být prohlašována za doklad absence pravdy v daném náboženství. Kněz Daniel se svou biblickou vírou bral muslimům vítr z plachet. Ukazoval, že ne všichni křesťané pochybují o Bibli, a tím se pravoslavné křesťanství, se všemi jeho tradicemi, stávalo zajímavým i pro mnohé muslimy.
 |
O historii slavení svátku. Svátek "Uvedení" je dnes v pravoslavné církvi jedním z dvanáctera největších svátků, byl však do jejich počtu doplněn jako poslední z nich. Začátky zvláštního liturgického vzpomínání události, kdy Panna Marie byla rodiči přivedena do Chrámu, aby byla zasvěcena Bohu, spadají nejspíš do éry císaře Justiniána I., který v r. 543 postavil na rozvalinách Jerusalemského chrámu veliký nový chrám zasvěcený Přesvaté Bohorodici. V 8. století už je tento svátek zahrnut do některých měsíceslovů (minejí), ale konal se zřejmě bez zvláštní slavnostnosti. Konstantinopolský patriarcha German I. (8. stol.) po sobě zanechal dvě kázání na tento svátek, což je možným svědectvím o jeho slavení v Konstantinopoli té doby. V 9. století se tento svátek rychle šíří po celém Východě. Status svátku se postupně proměňuje a do počtu dvanáctera byl definitivně zahrnut po 14. století; leč už v 11. století byl dle Studijského typiku oslavován téměř s takovou slávou jako ostatní velké svátky dvanáctera. Dodnes je však typikonem předepsaná služba svátku Uvedení nejméně slavnostní z celého dvanáctera. (Na Západě byl tento svátek na návrh jednoho křižáka zaveden "podle vzoru Řeků" v druhé pol. 14. stol.; papež Řehoř XI. jej povolil pouze jako svátek "votivní" čili "na přání"; na některých místech byl v Římské církvi slaven jako pohyblivý /v neděli po 11. listop./; dnes je to římsko-katolické církvi malý svátek, trvající pouhý jeden den). V pravoslavné církvi se oslavuje 21. listopadu (tj. 4. prosince dle nového kalend.) - je to pětidenní svátek s jedním dnem předsvátečním. |
V době Panny Marie byla velesvatyně Jerusalemského chrámu prázdná. Archa, která v původním chrámu ve velesvatyni stála, byla ztracena. Jako by se tím naznačovalo, že předobraz ustupuje - vyklízí místo - aby místo něj přišlo to, čemu předobraz chystal cestu. Přišlo to, čeho byl předobraz jen stínem, náznakem. Do prázdné velesvatyně Božího Chrámu vstupuje maličká Panna Marie. K údivu lidí i andělů. Jak zpíváme při bohoslužbě: "Andělé vcházení Přesvaté spatřivše, podivili se, jak to, že Panna do velesvatyně vstupuje."
-----------------------
Příprava na její dílo spolupráce s Bohem je spojena s obětí - dokonce dvojnásobnou. Na jedné straně vidíme oběť jejích rodičů, kteří se ve třech letech zříkají své milované a vytoužené dcery, jediného dítěte, po němž celý život tolik toužili. V posvátných hymnech se o tom pěje: "Do chrámu tě přinesli, neposkvrněná čistá (Panno) ... jako oběť čistou." (6. tropar 8. písně 2. kánonu) Tato oběť se chápe jako příprava a předobraz té oběti, kterou přinese sám Pán. Není náhodné, že v systému rozmístění obrazů na stěnách chrámu bývají často spojeny kompozice "Uvedení do chrámu" a "Obětování Páně" (Setkání Pána se Simeonem) a někdy i se scénami strastného (pašiového) týdne.
S druhé strany je to oběť, kterou musí přinést dítě, když je ve třech letech na vždy odděleno od svých rodičů a odchází do neznámého prostředí.
Jedná se o roztržení mezilidských pout - a to dokonce těch nejvroucnějších. Ten, kdo jde celou svou bytostí cestou služby Bohu, odděluje se tím ze společnosti lidské. Jako by už nyní platilo, co za někdy za čtyři desetiletí pronese Pán Ježíš: "Kdo miluje matkou svou a otce svého více nežli mne, není mne hoden." Podle stejného principu jednali dávní poustevníci, kteří opouštěli své blízké a mizeli na vždy v pustině; podobně uvažují i dnes mniši.
Na otázku po smyslu Mariina pobytu při Jerusalemském chrámu odpovídá církevní tradice: Po tělesném narození muselo následovat ještě zrození duchovní. (Vždyť nejen původ ale i prostředí, v němž člověk vyrůstá, určuje, co z dítěte jednou bude.) A toto duchovní narození nastalo v průběhu jejího pobytu a vychovávání při Jerusalemském chrámu. Výsledkem této výchovy bylo, že se Panna Marie po sedmi letech přebývání při chrámu zřekla manželského života a rozhodla se cele a navždy patřit pouze Hospodinu. Spatřujeme v tom naprostou oddanost Bohu a jeho vůli, poznáváme zde její lásku k Bohu.
Rozhodnutí zůstat na vždy pannou bylo něco nevídaného v tehdejším Izraeli. Dokonce to odporovalo posvátné tradici a vlastně i Písmu svatému. Proto vzbudilo rozruch mezi kněžími. Teprve Boží znamení - potvrzující bohulibost Mariina rozhodnutí - přimělo chrámové kněžstvo, aby respektovalo Mariin slib, který Bohu dala. O tom však snad více až na svátek Zvěstování přesv. Bohorodice.Marie se otevřela Hospodinu a jeho blahodati, takže mohla v den Zvěstování říci archandělu Gabrielu: "Jsem služebnice Páně, staň se mi dle tvého slova." Archanděl jí řekl strašná slova: "Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný je plod lůna tvého," mějme na paměti, že to bylo řečeno dívence, která je ještě (z dnešního pohledu) dítětem a nezná muže, takže se nutně táže, jak se to může stát. A když jí archanděl odvětí: Duch Svatý sestoupí na tě a moc Nejvyššího zastíní tě." Panna celou svou bytostí dokázala uvěřit a důvěřovat Hospodinu - to vše je v těch slovech: "Jsem služebnice Páně, staň se mi dle tvého slova." (Viz Lukáš 1,26-38)
Příprava na úkol, k němuž byla svého od početí ve sv. Anně vyhlédnuta, se mohla uskutečnit pouze v chráněném a posvátném prostředí při Chrámu. Maria vyrůstala stranou od světa, světského ducha a shonu. Věnovala se modlitbě, studiu Písma, rukodělné práci (spravovala kněžská roucha a nakonec se podílela na zhotovení nové chrámové opony), žila v půstu, své jídlo rozdávala chudým. To je ta stránka jejího života při Chrámu, kterou mohli vidět lidé, kteří se tam s ní setkávali. Existuje však ještě druhá, tajemná stránka jejího pobývání při jerusalemské svatyni, o níž víme něco málo (zřejmě tato tradice pochází z vyprávění samotné přesvaté Bohorodice). Přicházeli za ní andělé a vyučovali ji. Přinášeli jí nebeský chléb, kterým se ve skutečnosti živila (proto mohla pokrm, který dostávala od správy chrámu, rozdávat). Hovoří se o tom i v posvátných hymnech: "Nebeským chlebem vskutku živena v chrámě Hospodinově, Panno, porodila jsi světu Chléb života, (Boží) Slovo." (3. stichira na "Chvalte", hl. 1.) Navštěvoval ji archanděl Gabriel. Tím vším se udržovala v čistotě a rostla v duchovním poznání a ve svatosti.
Při tom všem ještě připomeneme posvátnost místa, na němž žila. Jerusalemský chrám byl vskutku zvláštním místem. Máme historické zprávy o zázracích, které se tam pravidelně odehrávaly (např. v souvislosti s obřady různých svátků). Byl to příbytek Boží slávy a Boží přítomnosti, kterou někdy bylo možno i vnímat smysly. Byly tam ve vzduchu někdy slyšet hlasy andělů. Jak už bylo připomenuto, každý velekněkněz dostával v době své služby prorocký dar a slyšel Boží pokyny. Josef Flavius zaznamenal, jak při svátku nekvašených chlebů jednou o deváté hodině noční osvítilo oltář i chrám tak veliké světlo, že se zdálo, že je jasný den, a trvalo to půl hodiny. Až v době po Kristu se některé zázraky, dříve obvyklé při různých svátcích, přestávaly dít. Docela pak posvátná Boží přítomnost (šechina) a přebývání andělů opustily jerusalemský chrám v době apoštolské, krátce před zničením města a chrámu. Tenkrát se jednou sama od sebe v šestou hodinu noční otevřela východní chrámová vrata z mědi, nesmírně mohutná, která večer dvacet mužů s námahou zavíralo a která byla zajištěna okovanými sochory a měla velmi hluboké zástrčky, zapuštěné do prahu z jediného kamene. Následně o svátku Letnic vešli v noci kněží do vnitřního chrámu, aby konali bohoslužbu, jak bylo obyčejem; pravili, že byli nejprve zadrženi otřesem a rachotem a potom hromadným voláním: „Odejděmež odtud!“ Před všemi přítomnými se vzduchem nesly hlasy neviditelných bytostí, které zvěstovaly, že opouštějí Chrám. To bylo čtyři léta před válkou, která učinila konec Jerusalému i židovskému velechrámu. (Zaznamenal historik Josef Flavius.)--------------------
Příprava Panny Marie na její úkol navazuje na její zázračné početí. Není bezhříšně počata (tj. zvláštním Božím zásahem očištěna od poskvrny tzv. dědičným hříchem), jak si myslí v Římě; její početí i narození se nevymyká z rámce lidské přirozenosti. Boží zázrak tu totiž spočívá v tom, že se narodí z neplodných a přestárlých rodičů (jak o tom vypovídá dávná církevní tradice), a nikoliv v nadpřirozeném zásahu do lidské přirozenosti Marie (což Písmo svaté ani původní církevní tradice dokonce ani nenaznačuje). Zázračné přispění shůry k narození dítěte z neplodných rodičů má jasnou příčinu - aby bylo jednou pro vždy každému jasné, že se tu děje dílo Boží; podobně přišel na svět patriarcha Izák či Jan Křtitel a někteří další svatí. Takoví lidé jsou vždy předem vyhlédnuti a vyvoleni k tomu, aby vykonali nějaký mimořádný Boží úkol. Zůstávají však při tom stále lidmi se vším všudy - i s lidskou přirozeností raněnou hříchem dávných prarodičů Adama a Evy.
Právě tento pravoslavný důraz na její lidství a lidskost jsou hlavní příčinou, proč tak vehementně odmítáme nové římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (jedná se o početí Marie ve sv. Anně), které zásadním způsobem oslabuje sílu jejího rozhodnutí pro Boha, jehož je člověk schopen a které mohou ostatní lidé následovat či napodobit. Na Panně Marii vidíme velikost lidství, jak je Bůh stvořil podle svého obrazu, a jak vznešené je povolání člověka. Ona je člověkem jako my! A tento obraz velikosti člověka římsko-katolické dogma maří (či alespoň snižuje a zamlžuje).To, co děje a bude dít kolem přesvaté Panny, je nám výzvou, abychom chápali, jak vznešenou bytostí je člověk. On je svatyní vesmíru. On je velesvatyní, v němž jako v živém chrámu přebývá Bůh. Každý z nás má vědět o lidské důstojnosti - chránit ji v sobě, neničit tuto vznešenost, kterou nám Bůh dal. Máme tuto naši nesmírnou hodnost vidět v sobě i v druhých lidech. Nedegradovat ji špatnými slovy, zlými skutky, nezbožností. K lidství se máme chovat jako ke svátosti a střežit je před pádem do hříchu.
---------------------
Ze starobylé památky, která se nazývá »Evangelium o narození Panny Marie« (původně připisované evangelistu Matoušovi; nalézáme je ve spisech sv. Jeronýma):
»... A poté, co uběhla tři léta, a když dítě bylo odstaveno, přivedli pannu s oběťmi do chrámu Páně.
A u chrámu podle patnácti „žalmů stupňů“ bylo patnáct schodů, po nichž bylo nutno vystoupat.
Poněvadž chrám byl vybudován na hoře, nebylo možno jinak přistoupit k oltáři oběti zápalné, jenž byl vedle chrámu, leda po schodech.
A rodiče požehnané Panny a dítěte Marie, ji postavili na jeden z oněch stupňů.
Ale zatímco svlékali svoje šaty, v nichž putovali, aby se podle zvyku převlékli do šatů pěkných a čistých,
tu dívka Páně vystoupala (nahoru po schodech) takovým způsobem bez pomoci kohokoliv, kdo by ji snad zvedal, takže každý, kdo by toho byl svědkem, domníval by se, že je již dospělého věku.
A tak Pán již v dětství Panny způsobil tento neobyčejný skutek a dokázal tímto zázrakem, jak velkou bude později.
Rodiče pak, když přinesli svoji oběť podle zvyků a zákona a když složili svůj slib, zůstavili Pannu s ostatními pannami v chrámových komnatách, a poté se vrátili domů.
A dívka Páně, jak dospívala, rostla také v dokonalostech, a podle výroku žalmisty její otec a její matka na ni nepamatovali tak, jako Pán o ni pečoval.
Neboť denně hovořila s anděly a každého dne ji navštěvovali poslové Boží, kteří ji chránili před veškerým zlem a vedli ji, aby překypovala věcmi dobrými.
A když tedy konečně dosáhla čtrnáctého roku, nemohli ji zlí lidé obvinit z ničeho, co by bylo hodno výtek, a naproti tomu lidé dobří, kteří ji znali, obdivovali se jejímu životu i mluvě.
V té době vydal velekněz veřejný rozkaz, aby všechny panny, které byly umístěny ve chrámě a dosáhly tohoto věku, vrátily se domů, poněvadž jsou již dospělé, a podle zvyku své země aby se snažily provdat.
Veškeré jiné panny se podrobily poslušně tomuto rozkazu, Panna Marie však jediná odpověděla, že nemůže uposlechnout.
Při tom udávala k tomu důvody, že ona sama, stejně jako její rodiče, odevzdala se službě Páně, a kromě toho, že slíbila Bohu panenství a že se rozhodla nikdy tohoto slibu neporušit, aby snad měla ležet s nějakým mužem.
Tímto byl velekněz uveden do rozpaků.
Věda, že nesmí na jedné straně (způsobit) porušení (daného) slibu a neuposlechnouti Písma, které praví: "Sliby čiňte a plňte".
Na druhé straně však nesměl zavésti zvyk, který by byl lidu neznámý, a tak rozkázal,
že při blížící se slavnosti mají se sejíti všechny vynikající osobnosti z Jeruzaléma a ze sousedních měst, aby se s nimi poradil, jak by měl nejlépe jednat v tomto obtížném případu.
Když se pak sešli, sjednotili se jednohlasně, že budou hledat (vůli) Pána a že ho požádají v této věci o radu.
A když všichni setrvali na modlitbách, tu se velekněz podle obvyklého způsobu odebral otázati se Boha.
A ihned bylo slyšet hlas z archy úmluvy a ze sídla milosrdenství, kterýž slyšeli všichni, že totiž musí býti hledáno v proroctví Izaiášově, komu má být Panna dána, s kým má být zasnoubena.
Neboť Izaiáš pravil, že vypučí prut z pařezu Jesse a rozkvete výhonek z jeho kořenů. (Iz 11,1; Jesse byl otec Davidův)
A že potom Duch Páně spočine na něm. Duch moudrosti a rozumu, duch rady a moci, duch vědění a zbožnosti a že duch bázně Boží ho naplní.
Podle proroctví tedy ustanovil velekněz, že všichni muži z domu a rodu Davidova, kteří byli ve věku vhodném k ženění a neženatí, mají přinést svoje hole k oltáři.
A z číkoliv hole, až bude přinesena, vypučí poupě a až na ni usedne Duch Páně v podobě holubice, to bude muž, jemuž má býti Panna odevzdána a zasnoubena. ...«
Zobrazit příspěvek č. 590 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 12. 2009
Průzkum veřejného mínění v Rusku
Koncepce Božského stvoření světa se drží 44% Rusů (dle zjištění sociologů)
Koncepci hlásající, že svět je stvořen Bohem (kreacionismus), věří 44% Rusů, zatímco Darwinově teorii jen 35%. Výsledky zveřejnilo 27. listopadu Celoruské centrum pro výzkum veřejného mínění.
Darwinovu teorii sdílejí hlavně obyvatelé měst, nevěřící a vysoce vzdělaní respondenti. Kreacionismus - vesničané, věřící a Rusové s nižším vzděláním.
Je zajímavé, že některé ideje Darwina pronikají i mimo vyznavače darwinismu (např. neustálý vývoj, přirozený výběr a trvání země miliardy let) a naopak - některé ideje kreacionismu zastávají i ti, kteří se neoznačili za kreacionisty - např. že člověka stvořil Bůh (48%) nebo že "svět byl na začátku dokonalý a plynutím času se stává více a více chaotickým" (49%) či že jednou z globálních katastrof byla i Biblí zmíněná celosvětová potopa (62%).
Jen 77% zastánců Darwinovy teorie věří, že člověk i opice mají společného předka. Pouze 86% kreacionistů věří, že Bůh stvořil člověka.
Sedmica.ru
Zobrazit příspěvek č. 591 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 12. 2009
Z českých médií
Rozhovor o zázracích v Českém rozhlasu
15.12.2009 16:05
Káva o čtvrté
Věnovali jsme se tajům a záhadám. Turínské plátno, plačící ikony nebo krvavá stigmata. Úkazy, které ani nejmodernější technologie nedokázaly objasnit. "Je něco" mezi nebem a zemí? Nejen o tom jsme hovořili se Svatavou Marií Kabošovou a Jeronýmem Klimešem.
Ze stránek Českého rozhlasu si můžete pustit (nebo stáhnout) rozhovor. Zde je soubor: MP3.
P.S.
Asi tam nezazněla úplně nejšťastnější prezentace Pravoslaví a zřejmě není příliš smysluplné hovořit pro naši nejširší veřejnost o tak intimní duchovní záležitosti, jakou jsou myrotočivé ikony. Ale i tak je zajímavé si ten pořad poslechnout - alespoň jako poučení, jak nemluvit o Pravoslaví v českých masmédiích...
Zobrazit příspěvek č. 592 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 12. 2009
Z tisku
Již více než 150.000 Američanů se podepsalo pod tzv. "Manhattanskou deklaraci" o nepřijatelnosti potratů, o tradičním chápání manželství a svobodě věrovyznání.
Přes 150 tisíc Američanů připojilo svůj podpis na "Manhattanskou deklaraci", která byla zveřejněna představiteli křesťanských konfesí.
Deklarace je zasvěcena třem tématům, které autoři považují za důležité pro společnost. Je to nepřijatelnost potratu, tradiční chápání manželství a svoboda věrovyznání.
Dokument nese plný název: "Manhattanská deklarace - hlas křesťanského svědomí". Vydán byl společně protestanty různých denominací, pravoslavnými a katolíky. Jim Deily, vedoucí společenské organizace "Focus on the Family" - vlivného spojení náboženských konzervativců, nazval deklaraci "historickou událostí pro americké církve" a "receptem na kulturní proměnu".
Publikace dokumentu, který mohou ti, jež si to přejí, podepsat i přes internet, vyvolala kritiku ze strany liberálů považujících teze deklarace za nepřijatelné, ale některých konzervativních křesťanů. Např. populární baptistický kazatel z Kalifornie John Makartur má zato, že autoři dokumentu lehkomyslně zavírají oči před rozdíly v učení, jež existují např. mezi protestanty a katolíky.
Credo.ru
(Srbský monastýr sv. Jana Bohoslova)
Zobrazit příspěvek č. 593 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 12. 2009
Z tisku - bude nové římské dogma?
7 milionů katolíků žádá papeže, aby uznal Pannu Marii za "spoluvykupitelku" s Ježíšem Kristem. Odpůrci navrhovaného dogmatu se obávají, že bude překážkou ekumenickému dialogu
Nejméně 7.000.000 katolíku ze 170 zemí, včetně stovek biskupů a kardinálů, podepsalo petici s výzvou římskému papeži, aby prohlásil Marii "duchovní matkou lidstva a spoluvykupitelkou s Ježíšem Vykupitelem, prostřednicí, přes kterou přicházejí všechny modlitby k Ježíši, a zastánkyní lidské rasy u Ježíše Krista".
Papež začátkem t.r. nazval ve svém proslovu na náměstí sv. Petra Pannu Marii tou, která "mlčky následovala svého Syna Ježíše Krista na Golgotu, a přijala účast na jeho velikém utrpení a Oběti, a takovým způsobem je spolupracovnicí v mystériu spásy a stala se matkou všech věřících". Většina z přítomných tomu nevěnovala zvláštní pozornost. Pro některé se však papežova slova stala znamením toho, že katolická církev učinila další krok k přijetí dogmatu o účasti Marie na spáse lidstva.
Přívrženci tohoto vyznání praví, že se stane vyvrcholením tradičního katolického učení o matce Ježíšově a přinese světu nevýslovný duchovní i materiální prospěch.
Na druhé straně kritici navrhovaného dogmatu přepokládají, že zveličuje skutečnou důležitost Marie a zničí pokusy o sjednocení s jinými křesťanskými denominacemi.
Přívrženci dogmatu o "spoluvykupitelství" Panny Marie začala posílat petice do Vatikánu už ve 20. letech minulého století, avšak až v 90. letech získalo toto hnutí miliony stoupenců a cíl se začíná zdát dosažitelný.
Papež Jan Pavel II. veřejně použil termín "spoluvykupitelka" - nejméně šestkrát za dobu svého pontifikátu. Existuje názor, že jen rady expertů, kteří se obávali komplikací v ekumenickém dialogu kvůli přijetí nového dogmatu, odradily minulého papeže od oficiálního vyhlášení tohoto učení už před rokem 2000.
Kardinál Ratzinger, budoucí papež Benedikt XVI., byl hlavním odpůrcem tohoto dogmatu, neboť se domníval že formulace "spoluvykupitelka" se příliš daleko vzdaluje od jazyka Bible a církevních Otců, a proto se může stát příčinou nesprávného chápání a hrozí, že zamlží status Ježíše Krista jako zdroje veškeré spásy.
northjersey.com
credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 594 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 12. 2009
Něco vánočního z Řecka
Řecká zpěvačka Nana Mouskouri: Amazing Grace
(Zajímavé souznění známé západní melodie se záběry z pravoslavného byzantského chrámu.)
(Z YouTube:
http://www.youtube.com/watch?v=lhc7MEYY-Ho )
Zobrazit příspěvek č. 595 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 1. 2010
Nový kalendář
Jihlavské kalendárium pro rok 2010
Na adrese http://pravoslav.or.cz/kalendarium/ je už v PDF pravoslavný kalendář na rok 2010. K dispozici jsou tradičně obě mutace: diář a nástěnný kalendář.
Papírová verze je už vytištěná a právě ji rozesíláme těm, kteří ji měli objednanou.
Zobrazit příspěvek č. 596 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 1. 2010
Z došlé pošty
K článku o pravoslavných Vánocích
Dovolte mi, abych se zde krátce ohradil proti článku, který pod názvem "Pravoslavné Vánoce 2009 - mediální dezinformace" uveřejnil neznámý autor v sekci aktuality stránek www.pravoslavnacirkev.cz.
Musím s politováním říci, že článek mne velmi zabolel. Domníval jsem se, že doba, kdy jsou pravoslavní křesťané následující juliánský ("starý") kalendář veřejně posmíváni a napadáni pro svou (zcela legitimní) náboženskou praxi, navíc svými bratry a sestrami v jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi, je již za námi. Bohužel, zjevně tomu tak není.
Článek je plný drobných faktografických posunů a sarkastických poznámek, především ovšem není kupodivu zaměřen svou polemikou vůči dezinformujícím novinářům, ale zcela absurdně proti vlastním lidem, kteří pouze následují starý kalendář. Zločin, za který si zasloužíme být postaveni do takové role, do jaké nás článek postavil?
K jednotlivým bodům:
1) "Vánoce" nejsou 24.prosince, nýbrž 25.prosince, ale budiž, rozumíme si...
2) Byť je v závěru článku podáno jakési vysvětlení, považuji za matoucí používat spojení "Česká pravoslavná církev". Taková instituce neexistuje. Podobné spojení lze použít v neformálním hovoru příp. v psaném projevu s malým "č", takto je to ale poněkud zavádějící, zvláště pro nepravoslavné. Název naší církve je "Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku". Už tím se dává najevo, že je to "místní" církev. A tak to také má být, protože je to církev všech pravoslavných v této zemi bez ohledu na jejich národnost. V článku se však hovoří opět zavádějícím způsobem o "národních" církvích. Přátelé, nacionalismus je jedna z nejhorších nemocí současného Pravoslaví. Chápu, že se někteří pravoslavní Češi začínají cítit ve své "vlastní" církvi jako hosté, šovinismem to ale řešit nelze. Ostatně, kdo nám, 10 miliónům Čechů brání být pravoslavnými? Jen my sami. Kdy si už konečně uvědomíme, že v Kristu není ani Žid ani Řek? Naše místní církev je také církví Arabů, Romů, Němců, Řeků, Arménů - cožpak to je něco negativního?
3) V článku je řečeno, že nový kalendář používá většina pravoslavných církví, starý používají "jen ruská, srbská, gruzínská apod.". Tímto je nepravoslavnému čtenáři podsouváno, že většina pravoslavného světa je na novém kalendáři, starý, to je "jen" (!) Rusko, Srbsko "apod.". Jenomže realita je poněkud odlišná. Exklusivně nový kalendář používá jen 5 místních církví ze 14. Navíc počtem věřících je ruská církev větší než všechny ostatní místní církve dohromady. Zjevně nikoli dobrou vůlí je vedena i poznámka o tom, že juliánský kalendář je předkřesťanský. To je jistě pravda. Pravdou ale také je, že je to jediný kalendář v celých dějinách, který byl Církví nejen akceptován, ale byl jí také po dobu více než tisíce let jednomyslně praktikován (na východě i na západě).
4) Pomíjím, že církve "novostylní" neužívají gregoriánský, nýbrž neojuliánský kalendář. To je - když už jsme u těch astronomických poznatků - rozdíl.
5) Co ale pominout nelze je věta, že některé místní církve nepřijaly nový kalendář z politických důvodů. Odpusťte, ale takové tvrzení, to je prostě a jednoduše lež jako věž. Předně musíme říci, že všechny novostylní pravoslavné církve přijaly kalendářní reformu až poté, co byla přijata všemi státy (včetně Řecka a Sovětského Ruska). Jestliže někdo tvrdí, že nějaké církve nepřijaly reformu snad kvůli vlivu příslušného státu, pak buď fatálně nezná historii dané věci nebo vědomě lže. Tedy fakta: jako první přijala reformu Církev Řecka, a to bezprostředně po pádu řecké monarchie a pod přímým vlivem Venizelovy vlády. Naopak, je velkým hrdinstvím ruské církve a osobně patriarchy Tichona, že ve stejné době i přes jistý nátlak bolševické moci vyslyšeli hlas vlastního duchovenstva a lidu a ruská církev zůstala na jejich přání při starém kalendáři. Jen tato moudrost svatého patriarchy ušetřila ruskou církev rozkolu a excesů, které se kvůli kalendáři děly a dějí v Řecku. Jestliže zkrátka v celé věci byly "politické tlaky", pak to byly jednoznačně tlaky ve prospěch nového nikoli starého kalendáře (přizpůsobte se, ujednoťte se, buďte rozumní, moderní atd.). Otázkou jsem se podrobně zabýval a není mi znám jediný případ, kdy státní moc činila nátlak na nějakou pravoslavnou církev ve smyslu zachování starého kalendáře...
6) Co je ale vpravdě politováníhodným vrcholem článku, to jsou následující pasáže. Sice ne brutální, avšak veřejný lynč "starokalendářníků" začíná zmínkou o tom, že starý kalendář následují církve mimo Evropskou "únii". Pravěk? Nejenom, že jsem "čistokrevný" Čech z Krkonoš, ale dokonce jsem i občanem EU - a přesto zpátečnicky následuji starý kalendář. Nesmí se to? Jsou snad v Praze před námi? Jsou více občany EU než my? A dále - slavíme "ruské" vánoce. Ke své národnosti se již nebudu vracet, nezáleží mi na ni totiž tolik... Pouze řeknu, že v naší farnosti jsme svátky Narození Ježíše Krista oslavili 7.ledna a v chrámu připadalo na 1 Rusa 7 "nerusů". Nevzpomínám si, co na našich pravoslavných svátcích bylo specificky ruského. Nic mne nenapadá.
A nakonec zbabělý a opravdu zbytečný faul: slavíme Narození postaru "aby to bylo složitější".... Bratři a sestry, kdo to psal? Musíte své bratry a sestry takto před celým národem šikanovat? Dělat z nich lidi, kteří vše jen komplikují, jsou jakousi menšinou bez budoucnosti a iracionálně odporují vědeckým poznatkům? Co jsme Vám udělali? Čím Vám tak strašně znepříjemňujeme život? Kdy jste od nás proti Vám četli takové výpady?
Otázka kalendářní reformy je jednou z nejbolestnějších kapitol moderní církevní historie. Dnes jde již o problém tak zbytnělý, že v něm v podstatě není možný jakýkoli pokrok. Lze tuto nejednotu nějak trpět, lze se s ní učit žít, nelze ji ale odstranit. O to zbytečnější mi připadá, když se pravoslavní takto veřejně kvůli kalendářní otázce osočují. Prosím Vás, nechte nás i všechny ostatní, kteří nějak nejdou s dobou, na pokoji. Bohu stojíme a padáme, ne Vám. Nesuďte a nebudete souzeni.
Odpusťte polemický tón, ale cítil jsem potřebu upozornit na "mediální dezinformaci". Nezlobím se, ostatně ani nevím na koho. Jen je mi líto, že pravoslavní tak zbytečně útočí na pravoslavné.
V Kristu
farář v Rumburku
Zobrazit příspěvek č. 597 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 1. 2010
Z došlé pošty
V pražské katedrále sloužil starostylník z Jeruzaléma
...jaká smůla, že jak zvěstují citované "Aktuality", přesně měsíc před neastronomickými a neevropskými vánocemi sloužil v katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze 2 arcibiskup Theodosius, který přinesl světlo z Jeruzaléma, tedy z města, které je mimo Evropskou Unii, a kde oslavují vánoce údajně mylným způsobem...
Vskutku - složité to politické důvody!
oAL
-------------------
Příspěvek je doplnění příspěvku č. 596, který byl reakcí na článek na Aktuality na webu www.pravoslavnacírkev.cz. Tento původní kontroverzní článek sem kopíruji:
»I N F O R M A C E
Pravoslavné Vánoce 2009 - mediální dezinformace
Pravoslavné Vánoce jsou vždy 24. prosince u všech pravoslavných samostatných národních církví, tedy i v České pravoslavné církvi.
V čem je tedy problém? Většina pravoslavných církví užívá v souladu s astronomickými poznatky současný kalendář, tj. gregoriánský kalendář, např. řecká, bulharská,rumunská,česká a další. Jen ruská,srbská,gruzínská a pod. užívají o 13 dnů zpožděný kalendář juliánský z 1.stol.před n.l./před křesťanstvím/. Tyto církve k tomu měly své důvody,většinou politické a dnes už ztratily na své aktuálnosti. Jejich Vánoce jsou vždy rovněž 24. prosince,což připadne na náš 6. a 7. leden 2010. Tolik reakce na mediální dezinformace, že " pravoslavní nemají Vánoce,že je slaví v lednu".Možná bychom mohli dodat, že jde o pravoslavné mimo Evropskou únii. Na přání věřících se v Čechách a na Moravě v některých církevních obcích a rodinách /aby to bylo složitější/ slaví také tyto "ruské" Vánoce dne 6. a 7. ledna, což je dáno vícenárodnostním složením věřících v rámci České pravoslavné církve,dále pravidlem o respektování přání věřících v některých otázkách a službou menšinám. V praxi pak někteří pravoslavní v Čechách a na Moravě slaví dvoje Vánoce-jedny duchovně,jedny s přáteli. "Raději dvakrát než vůbec",řekl metropolita Dorotej. Termín pravoslavných Velikonoc je však stanoven podle jiných,zcela zvláštních pravidel !!Letos je oslavují všichni křesťané společně 4.dubna. Radujeme se.
Dezinformace v médiích vznikají proto, že všeobecné znalosti o pravoslaví jsou u nás na nízké úrovni a mnozí ani nezaznamenali téněř stoletou činnost samostatné České pravoslavné církve,obnovené biskupem mučedníkem sv. Gorazdem v r. 1921-24, a která se zasloužila v době heydrichiády úkrytem parašutistů o obnovení Československa.Tato církev se po roce 1993 nerozdělila a její úřední název zní Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku.«
Zobrazit příspěvek č. 598 jednotlivě
Administrátor
--- 14. 1. 2010
Z došlé pošty
Jaký kalendář používají jednotlivé místní pravoslavné církve
Konstantinopolská: standartně nový styl (od 1924), starý styl na Svaté hoře Athos, na Patmu, v diaspoře výjimečně původně řecké i ruské struktury, ve Finsku gregoriánský kalendář. Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev (tzv. nové řecké země).
Alexandrijská: nový styl (od 1925), v jižní Africe starostylní ruské a srbské obce.
Antiochijská: standartně nový styl (od 1941), ale toleruje na přání starý styl.
Jerusalémská: starý styl.
Ruská: starý styl, výjimečně nový styl v misijních podmínkách na Západě.
Gruzínská: starý styl.
Srbská: starý styl, je menšinové hnutí pro nový styl.
Rumunská: nový styl (od 1924), několik málo výjimek pro starý styl. Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Bulharská: nový styl (od 1968). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Kyperská: nový styl (od 1924). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Řecká: nový styl (od 1924). Reforma způsobila schisma - je starostylní opozice mimo "oficiální" Církev.
Albánská: nový styl.
Polská: převážně starý styl, v západních oblastech i nový styl.
Česká a slovenská: v Čechách starý i nový styl, v jedné farnosti gregoriánský kalendář; na Moravě převážně nový styl, podle mých informací několik farností starý styl, a myslím, že přibližně stejně početní stoupenci gregoriánského kalendáře; prešovská eparchie převážně starý styl, spíše výjimečně nový styl; michalovská všechny tři možnosti.
Pouze čtyři místní církve naprosto netolerují užívání starého stylu - bulharská, řecká, kyperská a albánská. Ve třech z těchto církví způsobila reforma schisma. Albánská církev, která od II.světové války do začátku 90.let prakticky neexistovala, je jedinou místní církví, která byla schopna bez násilí, rozkolů a potíží obecně akceptovat kalendářní reformu. Všechny ostatní pravoslavné církve buď zůstaly u starého stylu, nebo jej tolerují nebo se vůči nim zformovala starostylní oposice.
Starý styl = "stará" čili alexandrijská paschálie (od Západu odlišný způsob výpočtu data Paschy-Velikonoc a pohyblivých svátků), "starý" čili juliánský kalendář pro výpočet nepohyblivých svátků.
Nový styl = "stará" paschálie, ale "nový" tzv. neojuliánský kalendář pro nepohyblivé svátky (např. Narození-Vánoce), který není totožný s gregoriánským, ale do roku 2800 se s ním bude shodovat (pak se začne gregoriánský oproti němu o 1 den opožďovat).
Gregoriánský kalendář = kalendářní reforma vzniklá v Římě v roce 1582. Odlišný způsob výpočtu Paschy, nepohyblivé svátky posunuty mechanicky o 10 dní dopředu a upravena (zpřesněna) délka tropického roku. Gregoriánská paschálie se v pravoslavném světě užívá pouze ve Finsku a částečně u nás, je ale kritizována, neboť nesplňuje velmi starý požadavek a tradici Církve neslavit Pachu dříve než judaisté (Nová smlouva přišla po Staré a ne naopak).
Tolik fakta.
jer. Antonij Drda
Rumburk
Zobrazit příspěvek č. 599 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 1. 2010
O kalendáři klidně a bez mlžení
Poznámka k právě otevřené kalendářní otázce
Někteří horliví zastánci nových kalendářů, stylů a gregoriánských paschálií používají pro nezasvěcenou veřejnost (a píši o tom takhle nerad) takový mlžící fígl - udávají počet místních církvích, v nichž se někde vyskytuje používání nového kalendáře, leč přecházejí bez hlesu skutečné počty pravoslavných křesťanů žijících liturgicky podle nového či starého kalendáře. V opačném případě by totiž bylo ihned zřejmé, že drtivá většina pravoslavných křesťanů ve světě se v liturgickém životě řídí juliánským kalendářem (je to především 140-190 milionů příslušníků Ruské pravoslavné církve). Pravoslavných novostylníků je proti nim výrazná menšina - leč je roztroušena po mnohých místních církvích a církvičkách.
Proti výše zmíněné manipulaci s fakty, která je přinejmenším nefér (v horším případě matoucí, neřku-li dokonce demagogická), bych tu rád postavil apologii starého kalendáře založenou na faktech. Budu se snažit o stručnost. Jen pár poznámek o tom hlavním.
Volba kalendářního stylu, podle něhož budu slavit svátky a památky svatých, je tedy volbou, zda budu v liturgickém a modlitebním životě v jednotě a souznění s většinou pravoslavných křesťanů světa, nebo zda dám přednost jednotě s menšinou, případně jednotě s nepravoslavnými křesťany. Nebo jinak postaveno: je to volba, zda budu liturgicky v jednotě s Matkou církví - Jerusalémem a Moskvou - třetím Římem, případně se Svatou Horou Athos, která je bezesporu modlitebním duchovním centrem Pravoslaví, či zda dám přednost jednotě s někým (nebo něčím) jiným. Nebo ještě jinak: zda budu v jednotě s dvoutisíciletou tradicí či se budu řídit nedávno zavedenou novotou.
Ano, juliánský kalendář pochází z doby předkřesťanské, ale byl (narozdíl od nového kalendáře) vstřebán do používání celé jednoty pravoslavné církve v průběhu celé její existence - i dnes je tento liturgický kalendář platformou jednoty. Je to nejen pojítko s naší posvátnou historií, ale je to jediný svobodným dlouhodobým celocírkevním konsensem (který má platnost a autoritu schválení na uznaném všeobecném sněmu) přijatý kalendářně-liturgický styl. Proto je juliánský kalendář součástí pravoslavného typikonu a potažmo posvátné církevní tradice. (Viz o typikonu ještě níže.)
Nezapomínejme, že nový kalendář byl (a historicky to lze dokázat) zaveden způsobem svévolným, k liturgické tradici přezíravým a lze možná říci, že i lstivým způsobem; což může znamenat: nekanonickým a rozkolným způsobem (odkazuji na průběh a okolnosti toho neblahého Konstantinopolského kongresu, který zavedl před 90 lety nový styl). A ovoce zavedení této "kalendářní reformy" je skutečně truchlivé - byla rozbita věkovitá liturgická jednota pravoslavných církví a následně povstalo veliké množství rozkolů (z nichž některé - ty nejstarší v Řecku - mají své morální oprávnění, neboť kvůli zachování věrnosti pravoslavné tradici byli přívrženci starého kalendáře krutě pronásledováni a jinou možnost, než opustit kanonickou církev, v té době vlastně neměli). Všude, kde byl direktivně zaveden nový styl, vznikl rozkol.
Nu, a skoro poslední poznámka k tématu. Teologicky a liturgicko-typikonálně je obhajitelný jedině juliánský kalendář a juliánská paschálie. Gregoriánská (čili římsko-katolická) paschálie odporuje základním kánonům a tradici pravoslavné církve (proto není používána v žádné místní pravoslavné církvi - kromě dvou výjimek:
1.) Finská církev, která však není autokefální, ale pouze autonomní, a z faktického i kanonického hlediska považována za církev v počátečním rozvoji či misijní strukturu, což jí snad může dávat jakési (byť sporné) právo na nějaké dočasné (a snad i závažnější) odchylky od kánonů a tradice (takového práva začátečníků požívala naše církev v Republice Československé v době sv. vl. Gorazda /období mezi válkami/, kdy měla jako součást Srbského patriarchátu podobný misijní statut);
2.) některé farnosti v naší místní Pravoslavné církvi v Českých zemích a na Slovensku; u nás se dnes jedná o jakési "zastydlé začátečnictví", které je v příkrém rozporu s naším statusem autokefální církve, neboť autokefalita znamená schopnost samostatně dbát na dodržování všech kánonů a tradice (pokud vím, autokefalita byla naší církvi udělena Moskevským patriarchátem s výslovnou podmínkou, že bude zrušeno liturgické užívání gregoriánské paschálie a bude zvážena možnost zavedení juliánského kalendáře i pro pevné svátky; na tyto skutečnosti vytrvale na církevních shromážděních poukazoval zesnulý otec Miroslav z Třebíče jako na nesplněný slib naší církve). V poslední době však na Slovensku prý podnikají kroky k přestupu na pravoslavnou paschálii, jak to ostatně ukládají poslední dva místní církevní sněmy (nejvyšší orgán naší církve).
Bezvýznamným není ani fakt, že každý rok na Paschu očekává celá pravoslavná církev ve světě každoroční sestoupení nebeského ohně v chrámě Božího Hrobu ve starokalendářní Jerusalemské církvi, což je velký zázrak, který dává Bůh pouze pravoslavné církvi; více o tom v článku: Slavnost svatého Ohně v Jerusalemě. Podobná nebeská událost se děje každoročně na hoře Tábor na svátek Proměnění Páně v den oslavy dle starého stylu (6./19. srpna).Gregoriánská paschálie je tedy ve světle církevní tradice neobhajitelná. Proto ty místní církve, které zaváděly nový kalendář (Konstantinopolská, Alexandrijská, Antiochijská, Řecká, Kyperská, Rumunská, Bulharská), neodvážily se v žádném případě zavést gregoriánskou paschálii, ale omezily se na zavedení nového kalendáře pro slavení tzv. nepohyblivých svátků a památek svatých. Takovému liturgickému kalendáři se někdy říká: kombinovaný nebo smíšený (tj. starý kalendář se mixuje s novým).
Vzniká tu však teologický a typikonálně-liturgický závažný problém tohoto "smíšeného církevního kalendáře": pohyblivý kalendář (paschálie) je tedy i nadále starostylní, čili vypočítává se na základě juliánského kalendáře, který se však pro pevný kalendář (nepohyblivé svátky a památky svatých) nepoužívá a místo něj se užívá o nový kalendář o 13 dnů posunutý. Paschálie se tudíž pak zakládá na nepoužívaném kalendáři. Výsledkem je, že paschálie (stará) nekoresponduje s pevným kalendářem (novým) tak, jak to typikon a liturgická pravidla předpokládají. Vzniká tím v liturgickém životě výrazná disharmonie a jevy z hlediska teologie žalostné.
Jako příklad uvedu jen několik skutečně závažných problémů: v některých letech (a dosti často) se jeden ze čtyřech velkých půstů, apoštolský půst (nebo také petro-pavlovský), zkracuje na několik dnů (třeba jen na tři); lze takový třídenní půst ještě označovat za jeden ze čtyřech dlouhých půstů, které jsou v průběhu roku tradicí předepsány? (Vždyť věřící mají ve zvyku v průběhu dlouhých půstů chodit ke zpovědi, činit pokání atd.; za tři dny to nelze stihnout - takový půst je spíše výsměchem pravoslavné liturgické tradici). Další pokleskem "smíšeného kalendáře" je, že při jeho používání nemůže nikdy nastat tzv. "Kyriopascha", což je vzácný a výjimečný svátek, kdy se Pascha spojuje se svátkem Zvěstování přesv. Bohorodice, je to jediná možnost spojení dvou svátků z dvanáctera; stává se to zřídka, a je to považováno za opravdu výjimečně slavnostní událost, kdy sestupuje jedinečné Boží požehnání; typikon na tuto událost pamatuje a stanovuje pro ni zvláštní a unikátní bohoslužebné postupy; tento jedinečný dvojnásobný svátek, který je posvátnou církevní tradicí a věkovitou zkušeností přijímán jako mimořádné požehnání, jehož se nám dostává jednou za mnoho let, je smíšeným kalendářem zcela zničen.
Poslední Kyriopascha byla v r. 1991, kdy se zhroutil Sovětský svaz, což se dává do duchovní souvislosti s požehnáním tohoto vzácného svátku. Podle řecké tradice to byla právě Kyriopascha, co vtisklo požehnání povstání Řeků proti osmanským Turkům, což vedlo 25. března 1821 vyhlášení k řecké nezávislosti (právě v den svátku Zvěstování; dodnes řecký státní svátek). (Podle toho, co se mi podařilo zjistit, byly tenkrát Kyriopaschy dvě: jedna v r. 1817 a druhá v r. 1828. Neznám přesně řecké dějiny, ale zjistil jsem, že v r. 1828 byla svedena rozhodující bitva, jejímž výsledkem bylo oficiální uznání Řecké samostatnosti v Portu v r. 1829. V roce 1828 začala rusko-turecká válka, která mj. definitivně stvrdila vznik Řeckého království.) Další Kyriopascha v r. 1912 přinesla první balkánskou válku (začala 26. září 1912), kdy se Bulharsko, Řecko, Černá Hora a Srbsko zbavily zbytků osmanského jha a po mnohasetleté okupaci a teroru vytlačily Turky. Někdo by mohl namítnout, že začátek nějakého povstání nebo dokonce války nejeví se jako něco požehnaného; pak doporučuji seznámit se s tím, jakou hroznou porobu, utrpení ba teror, zotročení přinášelo Balkánu turecké jařmo (v češtině viz: Řecká církev v letech turecké vlády), které bylo těmito povstáními a válkou svrženo, byť za cenu mnohých obětí; ujařmené národy však tyto oběti přinášely odhodlaně v duchu hesla řeckého povstání: "Svobodu nebo smrt". A dále: Rusové často tvrdí, že Kyriopascha je spojena s vítězstvím Ruska nad německými fašisty ve druhé světové válce; to je zajímavá lidová tradice - protože v průběhu válečných let se mi nepodařilo žádnou Kyriopaschu najít; je to tedy zřejmě jen báje, ale i ta je názornou výpovědí o zkušenosti pravoslavných křesťanů se zázračným působením Kyriopaschy, takže následně dochází k tomu, že pravoslavní zpětně spojují Kyriopaschu s velikými příznivými událostmi svých dějin, ač to ne vždy odpovídá realitě. Příští Kyriopascha má být až v r. 2075...Další liturgické disharmonie vznikají v korespondenci evangelijního čtení (paschální pohyblivého kruh stanovující čtení úryvků z evangelia a apoštola při bohoslužbách) s pevnými svátky v době podzimu a zimy (při tvorbě každoročního kalendáře podle starého stylu se aplikují tzv. "Markovy hlavy", což jsou typikonální pravidla, která slaďují pohyblivé a pevné kalendárium; dají se však použít jen u starého kalendáře) - zvláště tato disharmonie nového kalendáře vyniká před svátky Narození Páně a po nich.
Ke smíšenému stylu se kriticky vyjádřil i bývalý metropolita Dorotej v článku Otázka reformy církevního kalendáře a paschálie, kde uvádí mj. i jeden další důvod pro zachování starého kalendáře z oblasti pastýřské: »Metropolita Antonij (Vadkovskij) praví: "Juliánský kalendář je při použití v církevní praxi ve všech případech nadějnou kotvou, jež brání pravoslavným dítkům oddělit se od nás v církevní praxi, (a tak znemožňuje pravoslavným) jejich úplné pohlcení světem jinoslavných, kteří touží nás asimilovat.« Někdy se zavedení nového kalendáře přirovnává k fenoménu Trojského koně.
Ohledně některých kanonických souvislostí papežského zavedení gregoriánského kalendáře v r. 1582 viz dokument Sigillion.
----------------------
P.S.
Ještě jednu technickou poznámku týkající se té údajné astronomické přesnosti gregoriánského kalendáře. To je totiž další zavádějící nepřesné vyjádření (v žádném případě však právě toto nevyčítám autorovi onoho článku na webu pravoslavnacirkev.cz, který zde "cupujeme", protože tento poněkud pochybný argument je rozšířen všeobecně). Když někdo tvrdí, že nějaký kalendářní styl je přesnější a lépe odpovídá astronomickému kalendáři, pak by měl také říci jakému astronomickému kalendáři - jsou totiž nejméně čtyři různé astronomické kalendáře (hlavní jsou: siderický čili hvězdný, tropický, lunární). Každý náš kalendářní styl má vůči astronomickým jevům jistou nepřesnost. Jde tu především o to, s jakým astronomickým kalendářem chceme náš kalendářní styl porovnávat.
Rok podle juliánského kalendáře (zde má průměrně 365,25 dní) se nalézá mezi siderickým a tropickým rokem, ale orientován je spíše na siderický (tj. hvězdný) rok. Gregoriánský kalendář (rok tady má 365,2425 dní) je orientován výrazně na tropický rok. A proto porovnávat vzájemně jejich přesnost je nemožné. Přesnost juliánského kalendáře není tedy možné zkoumat měřítky tropického roku. (Více na http://orthodoxia.cz/kalendar/juliansky-kalendar.htm.)
Ke kalendářní problematice viz též článek: Juliánský, gregoriánský nebo "věčný" kalendář? a další články na rozcestníku Pravoslavný kalendář. Zajímavá stať v angličtině: Vědecké zkoumání církevního pravoslavného kalendáře.
P.P.S.
A když už jsme probrali hlediska kanonická, historická, typikonální a dokonce astronomická, dotknu jen zlehka a opatrně morální stránky věci - tedy ohledně naší konkrétní místní situace. Kalendářní otázka je vysoce výbušným materiálem ve světovém Pravoslaví. Dokonce i tak tvrdí politikové, jako stojí v čele Konstantinopolského patriarchátu, uznali nedávno za vhodné poněkud snížit "tlak na pilu" a ustoupit ze své původní církevní politiky kalendářního ledoborce, který láme vše kolem a sune se vpřed bez ohledu na spoušť, kterou po sobě zanechává. Čili i Konstantinopol dnes (a je to za poslední skoro století nevídaná věc) již nevyžaduje od těch, kdo jsou v její jurisdikci, aby přešli nový (resp. smíšený) kalendář. A co více - mám zprávy z Řecka, že některé církevní subjekty oficiální státní církve zvažují dnes přechod z nového na starý kalendář. To o něčem svědčí. Dnes je už zjevné, že projekt celocírkevního zavedení nového kalendáře definitivně zkrachoval - vše, co po něm zbylo, je jen roztrpčení a nelad v církvi; a je tedy zbytečné, aby se kalendářními spory dále zachmuřovala církevní atmosféra. Na druhé straně je jasné, že invaze nového kalendáře do církve měla jistý úspěch, a výsledkem je - dnes už nevratná - kalendářní pluralita ve světovém Pravoslaví. Ani novostylníci ani starostylníci nemohou být spokojeni s vývojem na této stránce života církve. Věkovitá liturgická jednota, které požívaly předchozí pravoslavné generace, je už - zřejmě na velmi dlouho - uzavřena v minulosti.
Proto je nesmyslné zbytečně provokovat a demagogicky hlásat zavádějící a realitu zkreslující údaje, jak to (podle mého názoru) zbytečně činí autor článku na aktualitách webu pravoslavnacirkev.cz. Rád bych v této souvislosti připomenul slova vladyky Simeona, který hovořil před lety na Eparchiálním shromáždění o křehké jednotě místních pravoslavných křesťanů, kteří vycházejí z různých tradic či jsou přívrženci různých tradic. Podtrhl při tom, že tato jednota se zakládá na vzájemné toleranci.
Různá neopatrná prohlášení, která starostylníky málem vylučují z území Evropské unie, či naopak z druhé strany prohlašování nového kalendáře za herezi, jež bez diskusí vylučuje novostylníky z Církve Kristovy, to obojí škodí vzájemné toleranci a stává se překážkou jednoty pravoslavných křesťanů.
Zobrazit příspěvek č. 600 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 1. 2010
Z došlé pošty
Ad kalendářní situace na Slovensku
Drazí přátelé,
kněz Antoním Drda ve svém příspěvku na Ambon ze dne 14.1.2010 podává informace ohledně slavení Paschy a kalendářní otázky vůbec v pravoslavném světě a u nás. Ohledně naší michalovsko-košické eparchie se však mýlí. Naše eparchiální společenství oslavuje od minulého roku ve všech církevních obcích Paschu společně se zbytkem pravoslavného světa s tím, že se ve většině farností používá styl smíšený a v 6 farnostech kalendář juliánský. Drazí, jelikož tvoříme jednu místní církev a není nás mnoho, doporučoval bych přispěvovatelům, aby sledovali dění i na Slovensku a registrovali změny, ke kterým došlo téměř již před rokem (ne michalovská, ale michalovsko-košická eparchie, změny ve slavení Paschy).
S požehnáním váš Čech na Slovensku
Zobrazit příspěvek č. 601 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 1. 2010
Z došlé pošty: dva články ad ekumena
Strom se pozná po ovoci
Je tu zase leden. Pozvánky na různé ekumenické akce takřka na každém rohu. Proklamace dosahování jednoty a mnoho tezí, které znějí libě, ušlechtile a neodolatelně. Co proti myšlence spojování či slévání církví někteří škarohlídi mohou mít?
Necháme tentokrát stranou hledisko kanonické (citace posvátných kánonů většinou už v této době bohužel nejsou tím, co by na současníky působilo silným dojmem), nechme i protentokrát stranou i problematiku věrouky, resp. otázky dogmatického charakteru, opomineme nyní úkazy v oblasti morálky či mravů. Jen upřeme pohled na to, jak se projevuje nepravoslavná duchovnost. Evangelium praví, že strom se pozná po ovoci. Kromě jiných obvyklých výkladů tohoto Kristova výroku se to dozajista vztahuje i na duchovní či bohoslužebné projevy víry v jednotlivých církvích.
Pro nás pravoslavné platí ono starobylé: věříme, jak se modlíme, resp. modlíme se, jak věříme. Chceš-li poznat pravoslaví, jdi především do chrámu, poslechni si bohoslužby, snaž se něco dozvědět o těch, které my pravoslavní považujeme za své svaté. Krása, důstojnost a hloubka pravoslavných bohoslužeb, duchovní vanutí při nich, převládající obsah kázání pastýřů a hlavně spiritualita našich svatých - to vše samo hovoří za pravoslavnou církev. To vše dohromady vydává svědectví o naší víře, o naší duchovnosti i o duchu, jehož Pravoslaví nese lidem a jehož zvěstuje.
A ta samá výzva platí i pro pravoslavného, který se chce dozvědět něco o jiných vírách, církvích či denominacích. Pokud ty, pravoslavný křesťane, přemýšlíš, zda je možno mít nějakou křesťanskou jednotu s těmi či oněmi nepravoslavnými křesťany, pak se prostě seznam s tím, jak vypadá jejich bohoslužba, jak vypadá to, co oni sami prohlašují za projevy svatosti či za projevy Ducha Svatého, co děje v těchto nepravoslavných církvích a vyznáních na úrovni jejich duchovního života.
S tím se každý sám může bez problémů seznámit a učinit si obrázek toho, jak velká či malá vzdálenost je mezi světem Pravoslaví a světem nepravoslavných církví. Není nutně potřeba studovat kánony a dogmatickou teologii. Jen nahlédnout trošku pod pokličku toho, co se duchovního vaří v hrncích jednotlivých církví.
---------------------
Vzhledem k tomu, že se zde dosti často věnujeme srovnávání Pravoslaví a římského katolicismu, nebudeme se nyní vydávat tímto směrem. Jen poukážeme na český překlad malé studie profesora Moskevské duchovní akademie A. Osipova: Pravoslavný pohled na nepravoslavnou duchovnost, kde se hovoří západní duchovnosti a konkrétních případech západních svatých (dle přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova).
Dnes se budeme více zabývat protestantskou duchovností, která však není pouhým svědectvím o tom, co se děje v té které protestantské denominaci, ale je spolusvědectvím o duchovním stavu celého západního křesťanství. Jednak kvůli tomu, že protestanti jsou dítka římskokatolické církve a jejich duchovnost je ve vztahu k římskokatolické spiritualitě. A dále i kvůli tomu, že některé zcela specifické prvky římsko-katolické duchovnosti (např. stigmata) do sebe vstřebává i svět protestantismu, a naopak - nejmodernější duchovní protestantské vynálezy (např. vše, co patří k tzv. letničnímu hnutí: „mluvení jazyky“ a „porážení duchem svatým“ a ostatní jevy) už široce proniklo do římskokatolické církve, v jejímž kanonickém rámci jsou již pevně zabudovány specificky katolické letniční (tzv. charismatické) skupiny a sbory. Hovoříme-li tudíž o protestantské spiritualitě, týká se to vždy více či méně duchovního stavu celého západního křesťanství.
Dostal jsem poštou upozornění na dva články uveřejněné na brněnském Pravoslavném fóru, které dle mého názoru výmluvně vypovídají o výše řečeném: Zprávy z Ekumeny
Je tam nahlédnutí do věrouky některých protestantských církví, myslím však, že silným dojmem zapůsobí zvláště videosnímky, které jsou tam zpřístupněny. Prosím, shlédněte videozáznamy z protestantských bohoslužeb (a pamatujte při tom na to, že se jedná o jejich bohoslužby) - např. Apoštolské církve (hned první video na právě uvedené stránce) a další.
Nebo se podívejte na reportáže z bohoslužeb letničních křesťanů - pořídil jsem celou videostránku obsahující záběry, které si oni sami natočili a prezentují je veřejně jako propagaci své duchovnosti. Inspiroval jsem se totiž brněnskými „Zprávami z ekumeny“ a stáhnul jsem z internetu nějaká videa z letničních (resp. „charismatických“) modliteb či bohoslužeb. Uspořádal jsem z toho dvě videostránky - doporučuji ke shlédnutí zde.
Zdržujeme se obsáhlých analýz a kritiky. Sami si však odpovězte na otázku, jestli má něco společného duchovnost pravoslavné církve s duchovností některých našich tzv. ekumenických partnerů a potažmo s moderní duchovností Západu obecně.
Druhý článek z Pravoslavného fóra, na který jsem byl upozorněn, už je spíše jen takovou douškou za prvním: Noc otevřených kostelů?
P.S.
Jinou věcí, o níž by se hodilo v souvislosti s týdny společných modliteb utrousit slovo, je zarmucující skutečnost, že se někteří pravoslavní duchovní veřejně modlí spolu se zástupci církví a sekt, které současně podnikají agresivní misie mezi pravoslavnými křesťany v Rusku. Mají k tomu obrovskou morální, politickou a finanční podporu ze Západu. Ruští pravoslavní nepochybují, že cílem těchto misií je duchovně rozbít Rusko. (Clinton i Albrightová se opakovaně snažili donutit politické i církevní představitele, dokonce osobně intervenovali patriarchu Alexije, aby umožnili co nejširší působení sekt: baptistických, adventistických misionářů a podobných duchovních pirátů.) Je to takové zvláštní vidět, jak zatímco někteří z nás si s nimi potřásají rukama, Ruská pravoslavná církev všemi silami bojuje za záchranu duší svých věřících a Ruska vůbec. Což nám schází byť jen ždibec vzájemné pravoslavné solidarity? Zatímco naši pravoslavní duchovní hovoří dokonce o uznávání křtu baptistů a adventistů, v největší pravoslavné církvi na Rusi o něčem takovém nemůže být ani řeči.
Slyšel jsem nedávno hovořit na toto téma duchovní Moskevského patriarchátu na pravoslavném rádiu Radoněž: Rus pokřtěný adventisty či baptisty nebo jinou západní sektou, který se posléze rozhodne stát se pravoslavným, je přijímán do Církve samozřejmě jedině skrze řádný pravoslavný křest. Vždyť v Symbolu víry vyznáváme: »(Věřím) i v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.« Jedno je spojené s druhým - Církev s křtem, křest s Církví. Tedy jediný křest je spojen s jedinou Církví. Shrnuto: ten křest, o němž se hovoří v Symbolu víry, je možný jen v "jediné, svaté, obecné a apoštolské Církvi".
Zobrazit příspěvek č. 602 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 1. 2010
Z došlé pošty
...i ve Vídni jsou čas od času pořádány "Dny otevřených kostelů",
kterých se zúčastňují i pravoslavné chrámy a jejich věřící. Zpravidla se tak děje pozvánkou na večerní bohoslužbu, či na tu či onu přednášku týkající se pravoslavné duchovnosti a tradice. Velké pravoslavné obce ve Vídni se nestraní veřejného dění. Naopak, snaží se využívat takovýchto a podobných příležitostí k prezentaci významu Pravoslaví jakožto fundamentu křesťanské kultury vůči nepravoslavné veřejnosti. Eventuální pokusy o společné bohoslužby, navíc s netradičními komunitami mi za poslední dobu nejsou známy. A pokud se tak snad i dělo kdysi, pak už to dávno vyšlo z módy. To samozřejmě nemění nic na snaze o normální občanské dobré sousedské vztahy vůči ostatním obyvatelům města.
oAL
Zobrazit příspěvek č. 603 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 1. 2010
Z došlé pošty
Ad paschálie na Slovensku
Omlouvám se tímto vladykovi Jiřímu, věřícím michalovsko-košické eparchie i čtenářům ambonu za nepřesné údaje ohledně kalendářní otázky v této eparchii. Změny jsem zaregistroval a jsem za ně velmi vděčný a považuji je za velmi positivní krok v životě naší místní církve, pouze jsem si je při psaní příspěvku nějak neuvědomil, přeci jenom eparchie po desítky let žila v jiné situaci, obzvláště v období 1950-68 resp. 90.
V Kristu
jer. Antonij Drda
Rumburk
Zobrazit příspěvek č. 604 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 1. 2010
Z tisku: zvolen srbský patriarcha
Novým patriarchou srbským je vladyka Irenej
Volba nového představitele Srbské pravoslavné církve se konala 22. ledna na archijerejském sněmu Srbského patriarchátu v Bělehradě. Ze třech kandidátů byl losem zvolen jako nový patriarcha biskup nišský Irenej.
Kromě něho byli archijerejským sněmem zvoleni ještě dva kandidáti: Amfilochij, metropolita černohorský a primorský, a Irenej, biskup bačský. Všichni tři kandidáti byli voleni tajným hlasován z počtu 45 biskupů Srbské církve. Posléze byl ze zvolených kandidátů vylosován Irenej Nišský. Čest vytáhnout los se jménem nového budoucího patriarchy připadal archimandritovi Gavriilu, představenému monastýru Lepavina.
Nově zvolený církevní představitel se stane 45. patriarchou Srbské církve. Vladykovi Irenejovi (Gavrilovičovi) je 80 let a je jedním z nejstarších biskupů Srbského patriarchátu.
Minulý patriarcha Pavle zemřel 16. listopadu minulého roku ve věku 95 let. (Na Ambonu viz příspěvky např. 578, 582 a 583.)
Volba patriarchy losem je v Srbsku zavedena (byl tak zvolen i minulý patriarcha). Konečné slovo v hledání patriarchy je tím přenecháváno Božímu soudu.
Zvolení nového nejvyššího církevního představitele oznámily zvony bělehradských chrámů ve 14,30 hod. místního času.
Kdy se uskuteční intronizace nového patriarchy zatím není známo.
(Ze zahraničního pravoslavného tisku)
Zobrazit příspěvek č. 605 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 1. 2010
Koláž úvah nad svátkem Zjevení Páně
Theofanie - Bogojavlenije
(Možná zde berou svůj původ ty naše vltavské novoroční koupele otužilců.) |
V těchto souvislostech se stává zřejmým, proč Pán Ježíš zakázal apoštolům, aby sami sebe nazývali otci - tj. původci - příštího křesťanského pokolení (význam tkví v tom, že žádný člověk nemá být prohlašován za otce křesťanského náboženství a pokolení) (viz Matouš 23,8-10). Židé měli totiž ve zvyku nazývat první Bohem povolanou osobu, od níž se odvíjelo jejich náboženství a národ, otcem. I v evangeliích nalezneme často zmínky, že židé říkali: "Máme otce Abrahama," "jsme synové Abrahamovi". Spasitel si však přál, aby si křesťané uvědomovali, že narozdíl od Israele oni už nejsou pozemským rodem (ani národem), ale rodem duchovním, který nepochází od žádného člověka, ale jeho jediným Otcem je Bůh. Naším otcem není Petr ani Pavel ani Jakub či Jan. Židé jsou abrahamovským náboženstvím, ale křesťané nejsou náboženstvím petrovským či pavlovským ale kristovským - tj. božským.
(Nejedná se tu tedy o rozpor výše vzpomenutých slov Kristových s dávnou křesťanskou praxí titulovat duchovenstvo a mnišstvo: otče /srovn. např. 1.Kor 4,15/. Kněz je otcem jen v tom smyslu, že slouží znovuzrození lidí, leč není původcem tohoto znovuzrození; křtem, Tajinami i svým duchovním zápasem za svěřené ovečky je rodí v Kristu, obrozuje je ve jménu Kristově nikoliv ve jménu svém - původ každého křesťana tedy není od kněze ale přímo od Boha /viz Jan 1,12-13/. Duchovní, a tím méně mnich, by pak neměl tento titul užívat ve vztahu k vlastní osobě či podepisovat s ním /takový jev je vyloženě dekadentní/; je dobrým zvykem užívat jej jen při oslovení.)Éra starozákonního náboženství spojená s pozemskou rodovostí či národem nebo etnikem se příchodem křesťanství uzavírá: v Kristu už ani Žid ani Řek ani Rus ani Číňan ani Němec (parafrázuji slavná slova ap. Pavla), ale něco úplně nového - lid Kristův, zástup pokřtěných to je duchovní rod, který do sebe vstřebá každé pozemské pokolení, každou národnost.
K tomu Kristus přišel, aby znovuzrodil člověka, aby založil tento nový, svatý a duchovní rod. Vše, co Boží Syn činil při svém dílu spásy člověka, bylo ke znovuzrození člověka: jeho vtělení i křest, jeho putování po Palestině, kázání a léčení nemocných, jeho utrpení, kříž, smrt i vzkříšení.Zvláštní místo v díle znovuzrození lidstva má však událost křtu Ježíše Krista v Jordánu. Tento křest se stal základem našeho křtu, který je pro křesťana jeho osobním znovuzrozením. Křest, který Ježíš nepotřeboval, protože neměl hříchu, který by měl ze sebe smývat, se stal kvůli tomu, abychom my mohli dostat křest, který nutně potřebujeme k životu, k nekonečnému životu. Křest Páně je tedy vskutku výraznou součástí díla znovuzrození člověka. A podobně jako se na stvoření - zrození Adama na počátku podílela celá svatá Trojice, tak i při křtu Páně, prameni našich obrozujících křtů, zjevuje se Trojice. Už tím je tato událost tak významná (ani při narození Páně ani při ukřižování, dokonce ani při vzkříšení se Trojice nezjevila - při křtu v Jordánu však ano).
Otec v hlasu, Syn ve vodách, Duch v podobě holubice - to je zjevení Trojice při křtu Pána Ježíše v Jordánu. A to není jediné zjevení Trojice v tento den. Dnes Ježíš z Nazareta vystoupil z utajení, ukázal se jako očekávaný Mesiáš, začíná svou mesiášskou misi. Je sice Kristem od narození, ale ode dneška veřejně se nechává všemi, kdo mají oči k vidění, poznávat jako věky vytoužený a dávno zaslíbený Mesiáš, který měl přijít. V tomto zjevení svého Kristovství je další, jemně zahalené, zjevení Trojice.
Samotné slovo "Kristus" (hebr. Mesiáš) v sobě totiž obsahuje odkaz na Trojici. Vždyť to slovo znamená "pomazaný" (myslí se: svatým olejem). A kdo koho měl pomazat olejem? Otec pomazává Syna. A co se myslí tím svatým olejem, jímž Otec Syna pomazává? Tím olejem je blahodať Svatého Ducha. Tedy jakmile se řekne Kristus - Pomazaný, předpokládá se tím existence ne jednoho, ale tří: je tu pomazaný, dále ten, kdo pomazává, a nakonec ten, jímž je pomazáváno (resp. jehož olejem - darem, blahodatí - je pomazáváno). Zjevení Krista světu, čili Ježíše jako Mesiáše, je tedy už jen z titulu toho jména zjevením Trojice.
Posvěcení vody Kristem v Jordánu - to je začátek nové potopy, kterou bude lidstvo, a potažmo stvoření, omýváno od zla. Ďábel pláče, protože vidí vodu, v níž bude utopena jeho velká moc nad všemi lidmi. Je to předpověděné uvržení ohně na zemi, potopa ohněm - začíná Kristův "křest Duchem Svatým a ohněm", o němž hovoří Jan Křtitel (mysleme na to, že slovo "křest" znamená "ponoření" či "potopení", proto jsou slova o druhé potopě výstižnější, než by se snad na první pohled zdálo). A tato potopa duchovním ohněm je předzvěstí předpovězeného konce světa, kdy podle nějakého proroctví "bude hořet vzduch".
Zatímco ještě do dvacátého století mohli věřící jen krčit rameny nad proroctvím o vzplanutí vzduchu a přijímat je s důvěrou, avšak bez představy jak by se něco takového mohlo stát, dnes už víme, jak se něco takového může reálně přihodit (mimochodem, někdy před necelým půlstoletím /1961?/ prý málem omylem zapálili atmosféru planety Sověti, kteří při závodech ve zbrojení vyvinuli tak mocnou atomovou bombu /přes 100 megatun TNT/, jejíž exploze byla něčeho takového schopna; naštěstí byla prý tak obrovská, že byl problém s leteckou dopravou na místo výbuchu a další problémy by byly s jejím odpálením, tak ji předělali na bombu poloviční síly /i tak to byla nejstrašnější exploze v dějinách - tlaková vlna výbuchu byla měřitelná ještě při třetím oběhu kolem Země/; až později vědci vypočítali, že pokusný výbuch původně konstruované nestvůry by mohl zažehnout vzdušný obal země; ještě však nebyl čas konce, a tak Bůh tomu zabránil); jinou možností je prý přílet velkého tělesa z vesmíru atd... Necháme se překvapit.Křest Páně neskončil vystoupením z vody - ale začal ve vodě a skončil až v hrobě. Začátek konání díla spásy je na Jordánu, a konec následuje po slovech: "Dokonáno jest," na kříži. Proto se při křtu každého věřícího trojitým ponořením pod vodu a vynořením z vody zobrazuje třídenní pohřbení Spasitele a jeho následné vzkříšení. Každý věřící je tím uveden a spojen s celým Kristovým dílem spásy - od jeho křtu, přes ukřižování až po vzkříšení. Konec konců je tu ještě jedna podobnost s Kristovým dílem, která se zrcadlí na životě každého křesťana: křesťanský život začíná křtem a přes celoživotní posvěcování svatými Tajinami a duchovním zápasem se naplňuje a uzavírá jeho křesťanská cesta až v hrobě, kdy se do hlíny zasévá tělo pomíjivé, aby z něho jako ze semínka vyrostlo to, co je zářící, slavné a nepomíjivé. Od křtu ke hrobu - to je ta část naší cesty, kterou máme plně ve svých rukách. Co s ní učiníme?
Svátky - to je zjevené Tajemství. Hlavním obsahem tajemství každého svátku je, že je nám Bůh tak blízko, dokonce ještě blíže, než předpokládáme. V Kristu jsme učiněni Božími příbuznými. Jsme s Kristem "srostlí", jak se říká při křtu (a v evangeliu: já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti).
Zjevení Páně jsou radostné a trochu extatické svátky - tedy alespoň v pravoslavných zemích a starých pravoslavných tradicích. Na Západě je slavnostnost a radostnost o poznání tlumenější. Naše západní netečnost k svátkům je znamením naší duchovní slabosti, připoutanosti ke světu materiálnímu. Je to jev typický pro moderní dobu a pro země s odumírající vírou, pro společenství s malátnou duchovností. Pravoslavná společenství jsou však v tomto světě zatím stále ještě jako ostrůvky něčeho neumdlévajícího - jako oázy uprostřed pouště. A nejvýrazněji je to patrné právě při náboženských svátcích. Vidíme to v pravoslavných zemích, kde ještě jsou nějaké plody dávné pravoslavné tradice. Na svátky se lidé v celých zástupech přímo "hrnou" do chrámů, které si před tím nádherně (a často i komplikovaně a pracně) vyzdobí, stojí dlouhé fronty, aby mohli políbit ikonu svátku nebo svaté ostatky, vydrží dlouhé sváteční bohoslužby, při svatém přijímání se vinou přes celý chrámu dlouhé řady věřících čekajících, až se dostanou ke kalichu, domů si pak šťastně odnášejí antidor, svatý olej, svěcenou vodu, posvěcená kvítka... V Rusku jsou lidé nadšeni, když jsou knězem řádně pokropeni svěcenou vodou (tj. jsou skoro promočeni). V Řecku a Bulharsku tam lidé rovnou skáčou do vody celí, aby hledali kříž, který tam kněz vhodil (v Bulharsku dokonce tančí v ledové posvěcené vodě). K posvěcení nosí chleby, z nichž se stavějí v chrámu (nebo před chrámem) hotové pyramidy. V Africe se při pravoslavných bohoslužbách lidé uzdravují z nejtěžších nemocí, s nimiž nic nesvedl ani hlavní krajový šaman ani jeho kolega v nemocnici; křty se tam konají po stovkách a tisícovkách v jezerech. Při pohledu na rozjařený modlící se zástup, chápete, že bohoslužba může být i dnes pro celé zástupy a národy srdeční záležitostí. Je tak osvěžující vidět ty zářící tváře věřících při svátečních bohoslužbách. To je ještě místy žijící dědictví dávné křesťanské slávy nebo její zrození na zcela nových místech.
Nedávno přivezli do Ruska z Athosu svaté ostatky - např. ruku sv. Marie Magdaleny (která si udržuje tělesnou teplotu). Ostatky putovaly z města do města. Lidé stáli frontu - na dešti, na mrazu, v noci - šest, někdy i deset či dvanáct hodin, aby mohli políbit tyto vzácné svátosti (to je možné snad jenom v Rusku). To je také duchovní svátek. (Mimochodem tyto athonské ostatky přivezli i na hrob F. M. Dostojevského.)
Řeka a řeč - zní to podobně. Obojí bylo Kristem osvobozeno: voda je posvěcována, i dar slova člověku je očištěním a posvěcením navrácen do původní svobody. I řeč - podobně jako říční proud - může plynout, i mluva je tokem slov. Tato podobnost nám zavdává důvod k zamyšlení nad jedním projevem posvěcení člověka.
Etymologicky samotný slovanský pojem "člověk" (čelověk) prý pochází od termínu "slovo".
V antickém světě otrok neměl právo svobodné řeči na veřejnosti, to bylo privilegium svobodných občanů. Tyto antické reálie se odrazily i v křesťanském myšlení jako privilegium křesťana, jemuž je udělen dar svobodně hovořit před Bohem, a tím tento specifický dar vstoupil do církevní řeči; v češtině se k jeho vyjádření nejlépe hodí termín "smělost" (staroslověnsky: derznovenije). Dar "smělé mluvy k Bohu" je dáván do souvislosti se svatostí, se stavem posvěcení. Před Bohem mají právo "směle hovořit" jen svatí.
V liturgických oslavách svatých se o tom hovoří snad v každé druhé stichiře: "Jelikož máš smělost před Bohem, přimlouvej se za nás..."; v liturgii před modlitbou Otčenáš prosí kněz za sebe i za věřící hlasitým zvoláním: "A učiň nás hodny, Vládce, abychom směle a bez odsouzení mohli vzývati tebe a říkati: Otče náš..." (Ve stávajícím českém překladu liturgie to není zcela správně, protože smělost je tam nahrazena pěkným leč trochu vzdáleným pojmem "důvěra"). Jedná se tu o svatou smělost nazývat Boha Otcem.Ten, kdo se askezí zbavuje vášní a hříchů, získává tuto smělost. Kdo je svoboden od hříchu, má privilegium - smělost - svobodně mluvit k Bohu. Kdo je otrokem hříchu, tuto smělost nemá a nemůže mít - není tam to očištěné a jasné společenství člověka s Bohem. Jen ti, kteří ze sebe svrhli jho hříchu, vášní a pout padlé přirozenosti, zbavili se okovů otroka, osvojili si to, co Kristus přinesl člověku: dar přijetí za syna. Teprve člověk stavší se synem Božím, může se v plné hloubce i šířce tohoto vyjádření obracet k Bohu jako ke svému Otci. Bůh chce své děti mít za syny nikoliv za otroky. Ďábel - ten bere do otroctví, provádí neustálý nábor nových zájemců o otroctví; činí z lidí otroky, jeho lid je lid otroků. Bůh nikoliv - ten činí z lidí své syny, chce je mít svobodnými. Jak říká sv. Siluan Athonský: otrok nezůstane v domě na vždy, jedině syn zůstává na věky.
Kdo jste se setkali ve svém životě s blahodatným starcem, určitě si vzpomínáte, co na vás učinilo největší dojem, když jste viděli starce při modlitbě. Lidé, kteří pokročili v díle očištění srdce a osvobození od vášní a hříchů, totiž svým časem dostávají dar smělosti - to je jeden z velikých darů, které Bůh za asketické dílo člověku dává. Takoví lidé při modlitbě besedují s Bohem tváří v tvář, žádají, prosí tak, jako se dítě obrací na svou matku s nějakou prosbou. Vidět člověka s darem smělosti při modlitbě je samo o sobě nesmírně inspirující pro duchovní život.
Janův křest pokání. Není to svatá Tajina. V principu to byl starozákonní rituál. Zatímco voda omývala člověka, kajícník šeptal své hříchy křtiteli a ten při tom držel ruku na jeho hlavě.
Odpouštěl tento obřad hříchy? Ano, jistě. Stejně jako starozákonní oběti. Jaký by jinak byl jejich smysl? Bůh vždy odpouštěl hříchy, když se lidé káli, odpouštěl a odpouští všem - Izraelitům i pohanům (viz např. Ninivetské), pravoslavným i katolíkům i protestantům, křesťanům i nekřesťanům. Jenže dokonce ani Janův křest neléčil člověka; kajícník byl očištěn od hříchů (resp. od skvrny, kterou hřích způsobuje), ale jeho přirozenost byla stejně rozložená a slabá jako dříve. Nebyla zde žádná pomoc člověku, aby mohl bojovat s hříchem, nebylo zde vysvobození od moci hříchu. Kdežto svaté Tajiny léčí nitro člověka - to jsou plody Kristova díla spásy, které jsou uloženy v Církvi. Starozákonní obřady neléčí nemoc, jen tlumí její projevy, a připravují na příchod Krista (vlastně jsou všechny starozákonní bohoslužby v jistém slova smyslu trochu podobny tomu, čemu v Církvi říkáme katechumenát).
Co se však stalo, když do vody ke Křtiteli sestoupil vtělený Boží Syn, který křest nepotřeboval, leč přišel k Jordánu, aby posvětil vody? Duchovní světlo Božství prosvítilo tu vodu, která se dotýkala Jeho těla. Ne voda omývala jeho tělo, a On svým dotykem očišťoval vodu. Na místě, kde se to stalo, zůstala voda posvěcená po všechny následující časy. Dodnes bereme vodu z Jordánu a ona se nekazí. (Jordán má zvláštní blahodať - ve kteroukoliv roční dobu zde můžete nabrat vodu, a je-li čerpána s vírou, je posvěcená a nekazí se.)
Tomuto svátku říkáme také "Osvícení" - světlo Božství osvěcuje všechny a všechno. Světlo, které vzešlo světu při Narození Kristově, nyní dosáhlo zenitu, aby už nikdy nezapadlo (tak podobně to vysvětluje sv. Jan Zlatoústý).
Z praktického hlediska však název svátku "Osvícení" souvisí s dalším názvem "svátek světel". Obě pojmenování pocházejí od dávné praxe křtít v předvečer svátku katechumeny. (Mimochodem, modlitba velkého svěcení vody je velice podobná - téměř identická - modlitbě svěcení vody při křtu.) Křtu se někdy říká osvícení, protože to vystihuje podstatu křtu. A "svátek světel" zase v sobě zrcadlí pohled na novokřtěnce se zažehnutými křestními svícemi. Ostatně, na památku toho mají při svěcení vody věřící i dnes držet zapálené svíčky.
Praxe svěcení vody
Dříve se na Rusi chodilo "na Jordán". Kněz nesl na hlavě kříž. Kráčelo se průvodem z chrámu k řece či k jezeru. Bylo neuvěřitelné nadšení a vytržení lidu. Zvonily všechny zvony - až tři hodiny. Konalo se dle dochovaných záznamů nikoliv po liturgii ale před liturgií (po jitřní). Posvěcenou vodu nikdo nepil, jen si nabrali, pili ji až po liturgii.
Tyto svátky jsou proslulé mrazem. Říká se "Bogojavlenské mrazy" - to je proslulý pojem. Až minus padesát. Jsou místa v Rusku, kde se v některých letech vůbec nepodaří prosekat led.
Voda - velká hagiasma - se světí dvakrát: poprvé v předvečer, a pak v den svátku. Je to v obou případech stejná svátost. V předvečer se světí v chrámu, ráno v den svátku se chodí světit do přírody. O půlnoci svátku jsou podle zkušeností všechny vody na Zemi posvěcené - i z kohoutku doma teče svatá voda.V Rusku se voda světí ponořováním kříže, který drží kněz obou v rukách, do vody. Zpívá při tom tropar: "Při křtu tvém v Jordáně..." V Řecku se kříž do vody vhazuje či ponořuje uvázaný na provázku (pokud se světí voda v přírodě). Vždy je to spojeno s různými lidovými tradicemi a národními či církevními zvyky. Např. v oblasti byzantského pravoslaví se po posvěcení vody vhazuje do řeky či do moře (co nejdále) ještě dřevěný kříž, za nímž se vrhají mladí muži a soutěží, kdo z nich dokáže kříž ve vodě najít. V Bulharsku se ve vodě provádí zvláštní tanec (Kalofer). (Viz to vše videostránce se záznamy z oslav Theofanie.)
Svěcená voda je velikou svátostí - lidé dostávají skrze tuto vodu veliké posvěcení. V evangeliu a bohoslužbách se používá zvláštní obrat "voda tekoucí do života věčného". Je to duchovní proud unášející člověka ven z tohoto světa. To znamená očišťující hříchy, léčící rány na srdci a nemoci duše, posvěcující, osvěcující vnitřní tmu - tím vším přenáší člověka k jinému životu - do duchovní existence. Je to duchovní řeka sestupují na tuto zemi, spojující se s pozemskými vodami a opět vystupující vzhůru. Archimadrit Platon (z MDA)
Světí se přirozenost (fysis) vody (u nás v českých překladech zajímavě leč z teologického hlediska asi nepřesně překládáno jako "živel vody"; u nás užitý pojem nevystihuje proměnu, která nastává v samotném nitru vodní materie). Tato voda poté dává všemu, čeho se dotkne, svatost, posvěcuje. Když ji člověk pije - posvěcuje duchovními energiemi, které na ni sestoupily při svěcení. Proto vydrží celý rok, aniž by se zkazila, aniž by se do ní přidávaly nějaké konzervanty, sůl apod. (Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý ve 4. století; mohu potvrdit, že to platí dodnes: měl jsem v oltáři demižony s deset let starou svěcenou vodou, která stále chutná jako čerstvá.) Jeden pravoslavný lékař nedávno prováděl zvláštní vědecké výzkumy a zjistil, že je schopen laboratorní technikou rozeznat svěcenou vodu od nesvěcené - na vzorcích svěcené vody pozoroval nějaké změny v molekulární struktuře a při krystalizaci.
Kněz chodí kropit domy věřících svěcenou vodou, ale se stejným účinkem si může touto vodou vykropit každý věřící svůj příbytek sám.
Podle ruské tradice se každý věřící má posvěcovat tím, že ráno nalačno pije trošku svěcené vody (a případně okusí kousíček prosfory; není to racionální teologie, patří to spíše do sféry intuitivní zbožnosti). Stačí si opatřit dvanáct lahví a naplnit si je při svátku na celý rok. Doma má každý věřící rodina zásobu do příštího svátku Zjevení Páně.
Na Ambonu o svátku Zjevení Páně v minulých letech viz příspěvky č. 295 a č. 495.
Zobrazit příspěvek č. 606 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 1. 2010
Z tisku - pochybnosti o holocaustu v Polsku
Polský katolický biskup prohlásil holocaust za "židovský výmysl"
Krakovský biskup Tadeusz Pieronek nazval holocaust "židovským výmyslem". Hlásí to agentura RAR s odvoláním na interview duchovního na site Pontifex.Roma. Podle názoru biskupa Izrael často používá připomínání holocaustu jako druh propagandy. Katolický biskup uznává, že většina lidí, kteří zahynuli v koncentračních táborech, byli židé. Avšak zdůraznil, že pod nacisty trpěli i mnozí další - např. Poláci, Italové a cigáni. "Takže si nepřisvojujte tuto tragédii ve jménu propagandy," uzavírá biskup.
Podle mínění duchovního, židé šikovně používají své finanční zdroje, k čemuž patří neustálé připomínání holocaustu v tisku. Děje se to se silnou podporou USA. V souvislosti s tím se u nich projevuje zvláštní arogance, což je - jak se domnívá - nepřípustné. Spolu s tím biskup připomněl Palestince, jejichž práva, dle jeho vyjádření, jsou porušována ze strany Izraelců.
Tadeusz není prvním duchovním, který pochybuje o rozměrech likvidace židů za druhé světové války. V r. 2009 se katolický biskup Richard Williamson musel omlouvat, že veřejně odmítal holocaust. Za své výroky byl exkomunikován římským papežem Janem Pavlem II., ale před rokem jeho exkomunikaci zrušil Benedikt XVI. V řadě států je zpochybňování holocaustu či propaganda idejí nacismu hodnocena jako zločin.
Podle přibližných odhadů zemřelo rukou nacistů šest milionů židů.
(Lenta.ru)
Zobrazit příspěvek č. 607 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 1. 2010
Z došlé pošty
Vzpomínka na stavitele chrámů archimandritu Andreje (Kolomackého)
Pravoslavná církevní obec v Rumburku
pod záštitou starosty města a poslance Senátu ČR ing. J.Sykáčka
Vás srdečně zve na
vzpomínkové oslavy
30.výročí zesnutí
archim. Andreje Kolomackého
sobota 13.února 2010
- 9:30 archijerejská svatá liturgie v chrámu sv. Jana Křtitele na Strážném vrchu, kterou povede Jeho Blaženost + Kryštof, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska, za účasti archijerejů naší místní církve a Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu a Ruské zahraniční církve
- 12:00 svěcení pozemku pro nový hřbitov na Strážném vrchu
- 12:30 panychida na hrobě archim. Andreje Kolomackého
kontakt: jer. Antonij Drda, Strážný vrch 88, Rumburk 408 01, tel. 603963371, e-mail: straznyvrch(zavináč)interdata.cz
! v sobotu v 6.00 hod. odjíždí autobus od hotelu Diplomat v Praze 6, ohledně reservace volných míst, prosím, kontaktujte s. Naděždu Kosteleckou na ÚMR nebo archim. Sergije (Ivannikova) !
!! páteční program annoncovaný v HP a OCM nebude v Rumburku, ale v Praze !!
Z technických důvodů je pořádání konference přeloženo do Ruského střediska vědy a kultury Na Zátorce 16 v Praze 6.
Program mezinárodní konference "Ruská emigrace v meziválečném Československu"
k 30. výročí zesnutí o. archimandrity Andreje /Kolomackého/
konané ve dnech 12.února 2010 v Ruském středisku vědy a kultury Na Zátorce 16 v Praze 6
pátek 12. 2.
- 14°° hod. - zahájení, přivítání hostí (o. Antonij Drda)
- 14.05 - 14.40 promítnutí filmu "Stavitel chrámů" režisérky sestry Marie Kabošové. Film ukazuje život a obdivuhodné dílo o. Andreje /Kolomackého/
- 14.40 - 15°°- přednáška o. prot. prof. ThDr. Jána Šafina, PhD. z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově
- 15°° - 15.30 - přestávka, občerstvení (káva, čaj, voda, sušenky)
- 15.30 - 15.50 - přednáška vladyky Feodora, biskupa mukačevského a užhorodského - památky na o. Andreje
- 15.50 - 16.10 - přednáška o. prof. Dr. Alexandra Bedě, děkana Pravoslavného teologického institutu v Užhorodě
- 16.10 - 16.30 - přednáška Jeho Blaženosti metropolity Kryštofa
- 16.30 - 16.50 - přednáška o. jer. mgr. Antonije Drdy, historika a badatele - O životě o. Andreje
- 16.50 - 17.20 - přestávka, občerstvení (káva, čaj, voda, sušenky)
- 17.20 - 17.40 - přednáška ses. Anastázie Kopřivové za Výbor "Oni byli první"
- 17.40 - 18°° - přednáška bratra Ing. Vladimíra Gavriněva za 1. pražskou farnost
- 18°° - 19°° - slavnostní raut na počest účastníků konference
Zobrazit příspěvek č. 608 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 1. 2010
Zamyšlení nad zprávou z tisku
Otrávili se lidé v Irkutsku infikovanou svěcenou vodou?
Zprávu o infikovaných lidech, kteří skončili v nemocnici údajně po požití právě posvěcené vody, u nás vděčně tlumočila nepravoslavná média :-) Pokusil jsem se zjistit něco v ruských médiích, ale novináři často pracují s dohady a nikoliv s fakty. Tak jsem pro čtenáře Ambonu vyextrahoval z ruského tisku, co se dalo.
Nejprve bych rád předeslal: zkušenosti s působením svěcené vody jsou v Rusku (i v jiných pravoslavných zemích) tak rozsáhlé, že mluvčí Moskevského patriarchátu nad mediálními zprávami o infekci, která má pocházet z požití svěcené vody, v Irkutsku jen mávnul rukou a (patrně bez dalšího šetření) prohlásil, že jsou to pomluvy a že tomu nevěří. Za tímto přezíravým postojem k mediální informaci stojí nejen praktické zkušenosti se svěcenou vodou, ale i stejně reálné zkušenosti se záškodnickým působením některých západních církví nebo komunistů - nejčastěji se jedná a vypouštění různých senzačních dezinformací. Jenže je docela dobře možné, že tak jednoduché to tentokrát nebude.
Těžko zde nyní přesně určit, co se to tam vlastně stalo. Agenturní zprávy se v řadě detailů rozcházejí, pokusil jsem se tedy udělat jakýsi průřez všemi variantami.
Můžeme-li věřit šetření městských orgánů na místě samém, laboratorním zkouškám a zprávě z nemocnice, jak je tlumočí média, tak k poměrně rozsáhlé střevní infekci v Irkutsku skutečně došlo. A podle vyjádření lékařů pili všichni infikovaní (nakonec jejich počet překročil tři stovky) na svátek Zjevení Páně vodu ze zdrojů při Michailovsko-archandělském chrámu v Irkutsku. Dobrá zpráva je, že se jednalo o lehčí až středně závažnou akutní infekci střevního traktu a většina infikovaných buď nebyla vůbec hospitalizována nebo už byla propuštěna z nemocnice. Žádný těžký případ infekce nebyl registrován. Už 25. ledna byla zdravotně epidemiologická situace ve městě prohlášena za stabilizovanou.
Laboratorní zkoumání vody ze zdrojů při chrámu skutečně potvrdilo vysokou zdravotní závadnost vody. Jenže ty vodní zdroje jsou celkem tři a zprávy si protiřečí v detailech, jaké z nich jsou závadné (některé hovoří o závadnosti všech, jiné jen o jednom).
A nyní přesněji k těm "vodním zdrojům" při chrámu. Jedná se o dvě studny na pozemku chrámu a dále o otvor prorubaný v ledu na "bažinno-jezerním komplexu", který se nachází poblíž chrámu (otvor v ledu bývá vysekán na řekách či jezerech v Rusku za účelem tzv. "kreščenskoj kupeli" - tj. pro tradiční koupání věřících na svátek Bohozjevení). K díře v ledu si však podle svědectví chodili nabírat vodu ti lidé, kterým se nechtělo čekat dlouhou frontu na vodu nabíranou ze studní při chrámu, kde byl konán obřad svěcení vody.
Zde došlo patrně k jedné chybě, protože voda v bažinách prý nebyla nijak kontrolována, zda je vhodná ke koupeli (natož k pití). Místní zdroje hovoří o tom, že zdroj vody může procházet přes bývalý blízký hřbitov (dokonce prý poblíž dříve pohřbívali uhynulý skot). Další zdroje připomínají, že bažinato-jezerní soustava se nalézá mezi silniční magistrálou a železničními tratěmi. Sám chrám stojí na bažině. Podle jiných údajů se sem sváží sníh, který se uklízí z městských komunikací. Někteří svědkové uvádějí, že lidé, kteří si v bažině otvorem prosekaným v ledu nabírali vodu, si stěžovali, že páchne benzínem a bahnem, což je však neodradilo. Jak se doslova píše v novinách: "Mnozí lidé totiž věří, že voda nabraná v den tohoto svátku z jakéhokoliv zdroje, je svatá a má léčivé účinky." (Voda v bažině nebyla knězem vysvěcena.)
Tady je potřeba se pozastavit. Dle zkušenosti pravoslavné církve má voda načerpaná i nevysvěcených zdrojů v den svátku Zjevení Páně skutečně vlastnosti jako svěcená voda. O tom se přesvědčili a přesvědčují mnozí. Je tu však jedno "ale". Jenom voda, která se světí církevním obřadem velkého svěcení vody, jak je určeno pro tento svátek, je onou "velikou agiasmou" čili velkou svátostí; jen takovou je možno považovat za svatou Tajinu. Proto si lidé chodí pro svěcenou vodu do chrámu a čekají někdy dlouhé fronty, aby si ji mohli načerpat. Proč by to jinak dělali, kdyby stačilo doma otevřít kohoutek a nabrat prostě vodu z vodovodu? Ano, i voda z vodovodu má v ten den některé vlastnosti svaté vody; je to voda, která má nějaký podíl na velkém svěcení vody prováděném po celém světě při bohoslužbách. Leč v plném slova smyslu je za svěcenou vodu, tj. za onu velkou svátost, možno považovat jen vodu řádně vysvěcenou. Snad žádná církevní autorita nikdy netvrdila a nezaručuje, že voda nabraná z vodovodu či z jiných nevysvěcených zdrojů má všechny vlastnosti svěcené vody, resp. že je zcela a plně identická s vodou z velkého svěcení (kdyby to tak bylo, pak by bylo velkým hříchem používat v ten den vodu z kohoutku k běžné domácí potřebě). Mimochodem - v pravoslavné církvi se běžně rozlišuje různý stupeň svatosti posvěcené vody - např. jak každý kněz ví, voda svěcená na svátek Zjevení je něco jiného než voda posvěcená jiného dne v roce; má to své konkrétní projevy v církevní praxi: mj. zatímco voda ze svátku se pije většinou jen nalačno, tak voda z tzv. malého svěcení se pije kdykoliv.
Na místo dorazili specialisté z laboratoře a odebírali vzorky. Podle jednoho provedeného zkoumání neodpovídá normám ani voda z bažiny ani voda z obou studní. Je tam vysoké množství chloridů, nitrátů /tj. sloučenin dusíkové skupiny/ a určitého typu bakterií (dvojnásobně překračuje povolenou normu). Prý to přesně vypovídá o znečištění fekáliemi. Vyšetřovatelé nato potvrdili, že voda z bažin nesplňuje ani ty nejzákladnější hygienické požadavky.
Jeden z duchovních při chrámu uvedl, že se domnívá, že lidé se infikovali vodou z bažiny a že voda ve studních byla znečištěna až některý den po svátku a že onemocnění lidí pijících nevysvěcenou vodu z bažiny bylo zneužito nepřáteli církve ke znevážení svěcené vody. (Tomu by napovídalo, že podle jiného laboratorního šetření pouze v jednom vzorku z dvanácti na místě odebraných byl nalezen antigen rotaviru, který byl nalezen i u infikovaných nemocných.)
Tento argument nemůže podceňovat nikdo, kdo zná situaci v Rusku (kde se znovuzrození církve ne každému líbí a prakticky každý rok je někde zabit pravoslavný kněz /o poslední případu jsme zde psali v příspěvku 581/; zavedení vyučování etiky do škol - volitelně mezi pravoslavnou a světskou - tam prošlo bouřlivými celospolečenskými diskusemi apod.). Za pozornost jistě stojí, že neonemocněl nikdo z duchovenstva, když víme, že prvními, kteří se po vysvěcení napijí vody, jsou právě duchovní.
Další vyšetřovatelské verze. Podle jiných názorů se jednalo o vodu znečištěnou již dříve. Podle ještě zase dalších je infikování vody způsobeno blízkým hřbitovem. A aby těch možností nebylo málo, tak laický představitel chrámu připustil, že jeden ze zdrojů vody mohl být znečištěn, protože po vybudování blízké hráze byla jedna ze studní často zatopena; v říjnu 2009 nechala duchovní správa chrámu ze své vlastní iniciativy provést analýzu, výsledky však byly v pořádku, tak se duchovní spolehli, že snad tomu tak je doposavad. A konečně podle dalšího názoru je voda ve studních skrze spodní vodu propojena s vodou z bažiny. Tolik mozaika vyjádření vyšetřovatelů a svědků.
Tajemník Irkutské eparchie uvedl, že posvěcená voda ze studní stéká do bažinno-jezerního komplexu (není jasné, jestli nějakým potrubím či stružkou nebo zda se myslí podzemní propojení spodními vodami; pozn. editora), a proto bylo rozhodnuto zřídit tam koupel - ale jen pro namočení těla. Nabírat vodu z koupele duchovenstvo chrámu výslovně nedoporučovalo s tím, že je tam špatná (tj. nepitná) voda. Dobrá voda byla dle pokynů duchovenstva jen ve studních. (Otázkou zůstává, zda neměli duchovní za dané hygienické situace zvážit nesvětit vodu ani ve studních, ale raději posvětit vodu z kohoutku - do chrámu i přilehlých budou je totiž zaveden vodovod s ověřenou pitnou vodou.)
Také vyšlo najevo, že státní orgány nevydaly povolení na zřízení místa pro koupel. V příštích letech budou městské orgány spolu s hygieniky ve spolupráci s pravoslavnou církví vybírat místo pro zřízení koupelí na svátek Zjevení Páně. Nyní jsou všechny zmíněné vodní zdroje ohrazené a hlídané policií, protože někteří věřící chtějí léčit infekci tou samou vodou, jakou se možná nakazili.
Tak to je průřez informacemi, které se mi podařilo o celé záležitosti shromáždit.
---------------------------------------
Rád bych však využil této příležitosti k úvaze nad otázkou, jaké vody by se vlastně měly světit.
Tedy na okraj k této události. Neznám jistě všechna fakta, leč předpokládejme pro tuto chvíli, že voda ve studních nebyla zlovolně znečištěna až nějaký den po svátku, resp. že celý tento incident nebyl zinscenován nepřáteli církve. Je-li tomu tak, pak se mi zdá, že nebylo v daném případě dostatečně doceněno jedno pravidlo, které pro svěcení vody máme: voda ke svěcení by samozřejmě měla být čistá a zdravotně nezávadná. Bohaté blahodárné zkušenosti se svěcenou vodou, s různými zázraky, které se kolem ní dějí, a jisté zbožné vytržení doprovázející svěcení vody někdy vedou ke zlehčování tohoto elementárního pravidla. Vždyť má-li se voda po svěcení pít, pak je potřeba světit pitnou vodu (výjimkou přirozeně je slaná mořská voda). Lehkovážné spoléhání na zázrak není nikdy správné. Tolik zázraků se děje v církvi kolem svatých Tajin i kolem svěcené vody, že ignorovat základní pravidla hygieny, úcty k Bohu i k lidem a dobrého vkusu může být nevhodnou výzvou Božímu milosrdenství.
I ke konaní eucharistie přece používáme kvalitní víno a pečeme zvláštní chléb. Nikoho by ani nenapadlo použít pro liturgii plesnivou prosforu či zkyslé víno, když můžeme přinést tyto dary v náležité kvalitě! Bůh nás chrání před infekcí, která může být způsobena běžnými situacemi v chrámu - např. když se někdo nemocný napije svěcené před námi, infekce se nepřenese, voda běžnými prostředky nabraná při svěcení se nekazí. Světit však lehkomyslně nečistou vodu s tím, že se duchovní i věřící holedbají: "Však on nám to Bůh očistí," to asi není ta správná zbožnost, protože schází úcta. (Zvláště v lidové zbožnosti někdy dochází ke skutečně krajním jevům.) Skoro by se chtělo říci, že by se už mohlo jednat o opovážlivé spoléhání na Boží milost. Kde je pak úcta ke svátosti a k Tajinám? (Jinou věcí by bylo, kdyby čistá voda nebyla dostupná; pak je možno s pokáním doufat, že Bůh napraví to, co není v našich silách zajistit.)
Lehkomyslně použitá nečistá voda totiž vůbec nemusí přijmout posvěcení. Vždyť přece nesvětíme kdejakou stoku či pochybnou zahnívající tůni. Mohli bychom se sice chytře odvolávat na to, že je to z 99 procent čistá voda a že při svěcení světíme jen tuto vodu a ne ty nečistoty, které jsou ve vodě rozpuštěny či přimíseny. Leč není právě takové myšlení tou (v Bibli odsouzenou) světskou moudrostí, kterou Bůh považuje za bláznovství? Přijme Bůh takovou sofistiku? Starec Paisij vysvětloval, že nečistota nemůže být posvěcena, protože nepřijímá posvěcení. Co kdyby někoho napadlo (říká starec) světit např. moč? Stala by se svátostí? V žádném případě. Svěcení by bylo marné a bez účinku (uzavírá Paisij Athonský). Ke svěcení je tedy potřebná čistá a pitná voda, a pak můžeme mít plnou víru, ba jistotu, že na takovou vodu Bůh sešle svou blahodať.
(Paisij to vysvětluje v souvislosti s pečetí antikrista - po přijetí pečeti se člověk už nemůže posvětit žádnou svatou Tajinou ani znamením kříže apod. Taková osoba už totiž není schopna přijmout posvěcení.)
Podobné je to se svatostí vody, která nebyla svěcena obřadem, ale je posvěcena "nepřímo", - to je případ všech vod v den svátku Zjevení Páně. Za takto posvěcené vody můžeme zase pokládat jen vody čisté a ne nějaký kanál či bahno nebo benzínem smrdící louži. Důvody jsou stejné jako výše.
Jedinou výjimku tvoří ze zřejmých důvodů řeka Jordán, která - ač je kalná - je posvěcena dokonce neustále, po celý rok. Je to svatá řeka - duchovní unikát.
Zobrazit příspěvek č. 609 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 1. 2010
První přípravná neděle před Velkým půstem
Neděle o celném a farizeovi
Evangelium podle Lukáše
18,10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý celník.
18,11 Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník.
18,12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
18,13 Celník pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsa svá, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.
18,14 Pravím vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Neboť každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.
Farizej - domníval se, že má za své skutky právo na Boží milost. Celník věděl - a byl si tím zcela jist - že za takový život, jaký vede, nemá právo na vůbec nic. Zpráva, kterou nám toto podobenství podává, je hrozná a krásná zároveň. Na jedné straně je nám tu vykreslován prapodivný obraz, jak zbožného přivádí jeho "zbožnost" do pekla a zavržení, kdežto hříšníka jeho hříchy přivedou k získání Boží milosti. Na straně druhé je tu zvěstování, že to není rovina skutků, kde se rozhoduje o věčném údělu člověka, neboť skutečné řešení lidské spásy se děje někde jinde - na úrovni daleko jemnější a niternější, kde mezi sebou bojuje pýcha a pokání. Tam se rozhodne, zdali se člověk otevře Božímu milosrdenství nebo zůstane-li Boží nabídce navěky uzavřen.
Vnější podoba člověka a jeho života vůbec nemusí vypovídat o vnitřním stavu člověka; nic vnějšího totiž nerozhoduje o spáse člověka. Jedno z poselství tohoto evangelia by mohlo docela dobře znít: Zdání klame.
Církev nás tématem dnešního evangelia (a jeho rozvíjením v posvátných hymnech) začíná připravovat na Velký půst. Abychom vzácnou dobu svaté čtyřicátnice prožili k co možná největšímu užitku pro svou duši, předcházejí začátek půstu čtyři přípravné neděle - a neděle celného a farizeje je první z nich.
Obyčejně se při výkladu Kristova podobenství o těch dvou návštěvnících chrámu držíme základního pohledu, jímž je srovnávání farizeovy povýšenosti, pýchy a slepoty s celníkovým pokáním, pokorou a realistickou sebereflexí. Tentokrát - aniž bychom zavrhovali tuto základní osu výkladu - upřeme pohled především na celníkovu modlitbu, která se stala vlastně vzorem křesťanské modlitby a jednou ze základních modliteb církve.
Celníkova modlitba byla Bohem vyslyšena a vstoupila do církevní praxe - je součástí všech bohoslužeb. Každý pravoslavný věřící, když se klaní chrámu (při vstupu) nebo před ikonami, činí na sobě třikrát znamení kříže a říká si při tom pro sebe celníkovu modlitbu: "Bože, buď milostiv mně hříšnému," nebo (častěji) její modifikaci: "Bože, očistiž mně hříšného." Kněz při každé liturgii opakuje v tichosti tuto modlitbu na určených místech mnohokrát. V blížící se době velkopostní budeme celníkovu modlitbu říkat při postních bohoslužbách nahlas a společně.
Někdy se (zvláště v ekumenickém prostředí) říká Otčenáši: "modlitba, kterou nás naučil Pán". Přiznám se, že nemám tuto tezi dvakrát v oblibě. Ne že by to nebyla pravda, ale právě pravoslavný křesťan by si měl uvědomovat, že všechny modlitby, které nám církevní tradice podává, nás naučil Pán. Vždyť všechny byly inspirovány Duchem Svatým. Nicméně ještě k tomu rčení o modlitbě, které nás naučil Pán. Moje osobní domněnka (takové teologumenon): spíše než Otčenáši by se tak mělo říkat celníkově modlitbě. Kajícím obsahem je to jednoznačně základní modlitba (a podle samotných Kristových slov stačila k omilostnění i tak velikého hříšníka). A nejen to, vzhledem ke své krátkosti je modlitba celníkova spíše než Otčenáš blízko hesychastickému modlitebnímu jádru duchovního života církve - toho hesychasmu, který vede lidskou pýchu k tomu umlknutí a který je druhou, nevyřčenou větou celníkovy pokory. Leč o tom později.
V obou osobách, které Ježíš obsadil do té krátké scénky, která se v chrámu odehraje, spatřujeme dva základní typy stavu lidského ducha. Ve farizeovi lze vidět zobrazení světskosti i s její nadutou užvaněnou povrchností a hlavně pýchou; je to zcela neduchovní stav člověka. V celníkovi lze spatřit obraz dokonalé modlitby: Ježíš o něm říká, že měl sklopené oči a jen se modlil krátkou modlitbu za své hříchy. Sklopené oči - to je obraz odvrácení se od světa (dodnes se mnozí mniši snaží nedívat se kolem sebe, aby nic světského nepřitahovalo jejich myšlenky či dokonce nevzbudilo vášně). Krátká soustředěná modlitba, o níž Evangelium doslova praví: "jen se modlil" - tj. nic jiného nečinil - to je obraz soustředěné modlitby, pohroužené a pevné (čili nerozptýlené). A obsah modlitby - prosba za očištění od hříchů - to je obraz třetího pilíře, na němž stojí modlitební zápas a duchovní život vůbec: pokání.
Podle sv. Ignatije Brjančaninova se farizej v chrámu nesoustředil na bohoslužbu a jeho mysl byla unášena hříšnými myšlenkami, a ty nejen připravily jeho modlitbu (bez tak slabou) o veškerou hodnotu, ale ještě ke všemu ji obrátily v odsuzování toho, kdo se tam opravdu modlil. Farizeova modlitba byla Bohem zavržena a z chrámu odcházel, nesa na sobě pečeť Božího hněvu. Svůj bídný duchovní stav však nevnímal, protože jeho srdce, jež bylo mrtvé pro pokání, naplněno bylo samodostačitelnosti a sebeklamem.
Pokání připraví srdce pro modlitbu, ale soustředění modlitby je potřebné, aby lítost nad hříchy nezdegenerovala v sentiment. Soustředěná modlitba je potřeba - nikoliv mnoho slov. Hloubka modlitby není představitelná bez soustředění. Jak často se přihodí, že se naše ústa modlí, čtou žalmy a říkají slova svatých otců, ale náš duch je mimo, myslíme na něco jiného?
Proč by Bůh měl naslouchat tomu, co se modlíš, když ty sám to neposloucháš? Svatí Otcové praví, že ti, kteří se modlí rychle, říkají svá slova do vzduchu a ne Bohu (dle sv. Ignatije).
Zápas za pravou modlitbu tedy netkví v úsilí za množství slov, které každý den Bohu řekneme. Je to zápas za soustředění.
I v pravoslavné církvi po světě se však stává, že někdy lidé více dají na kvantitu. Snaží se vykonat co nejvíce bohoslužeb, přečíst co nejvíce žalmů. V neděli: jitřní, hodinky, liturgie, treby - pobožnosti, molebny, pak nějaká ta panychidka atd. Nu a aby se všechna ta zbožnost vůbec stihla, tak se vše čte velice rychle, neřku-li drmolí. Někdy to může vypadat, že určujícím kritériem je: "hlavně, aby se odsloužilo". Je tohle pravá modlitba? Co takhle přečíst toho méně, ale pomalu a svést při tom vnitřní zápas za trochu soustředění. Taková soustředěná modlitba je hned poznat - projeví se okamžitě na vnitřním stavu lidí.
Jedna věřící vyprávěla o své příhodě s nedávno svatořečeným starcem Georgijem (Karslidis). Byla na bohoslužbě, kterou sloužil tento jasnovidný starec, a ponořila se při tom do modlitby. Po bohoslužbě si ji starec zavolal a řekl jí: "Dítě, pokaždé se modli tak, jak ses dnes modlila." Soustředěnou kající modlitbu vidí nejen starec, ale i andělé. Je to totiž něco, co je vidět a slyšet v duchovním světě, a proto ji slyší i Bůh a jeho svatí. Někteří ji vidí v podobě ohnivého sloupu, který vystupuje do nebe. Kdežto nesoustředěná modlitba je slabou modlitbou - je jako slabý hlásek, který je sotva slyšet a snadno zanikne.
Bohoslužba a modlitby, které se čtou pomalu, však trvají dlouho. Někteří si pak na délku bohoslužby stěžují. Jiným nevadí délka, ale to, že za dobu jedné pomalé bohoslužby, by se daly stihnout tři různé bohoslužby rychlé. Pomalá bohoslužba se prostě může zdát nudná.
Odpovídá na to sv. Ignatij: Proč se nudíme při bohoslužbách? Protože jsme neokusili působení modlitby. Proč spěcháme k prostřenému stolu? Protože na základě vlastní zkušenosti známe význam materiálního pokrmu. Proč nepospícháme do Božího chrámu, proč přicházíme na bohoslužby pozdě? Protože nemáme vlastní zkušenost s významem modlitby, která je pokrmem pro duši a dává duši duchovní sílu. A proč nemáme zkušenost s významem modlitby? Protože se modlíme spěšně, povrchně a bez pozornosti. Působení dlouhé leč nepozorné modlitby na duši je podobno hojnému dešti dopadajícímu na plechovou střechu, s niž veškerá voda steče, ať už jí naprší jakékoliv množství; na takovou střechu nemá padající voda žádný vliv. Pozornou modlitbu však můžeme přirovnat k blahodárnému dešti zalévajícímu oseté pole a dávajícímu vzrůst rostlinám a připravujícímu bohatou žatvu. Je nutno vyvrátit vážný omyl, který hrozí připravit toho, kdo se snaží o modlitbu, o všechny plody jeho úsilí - svatí Otcové, učitelé modlitby, velí pronášet slova jak krátkých tak i všech modliteb beze spěchu a se zachováváním pečlivého soustředění na slova modlitby. Pouze při nespěšném čtení modlitby je taková pozornost možná; při spěchu nikoliv. Modlitba zbavená soustředění je zbavena své podstaty, zbavena života. Je jako tělo bez duše. Nevoní pokorou, nevystupuje k Bohu. Je raněna a umrtvena rozptýleností, plazí se jako had v prachu pomíjivosti a zápachu, s nimiž se při modlitbě dostává do styku ten, kdo se modlí nedbale a chladně. Pozornost mysli při modlitbě se odráží v srdci blaženým pláčem nad hříchy, který je oním Bohem uloženým pokáním. Když je srdce naplněno pokáním, pak zase ze své strany přivádí mysl k dvojnásobné pozornosti. A následně za pozorností a (duchovním) dojetím vstupují do srdce všechny dary Ducha Svatého a činí z ní Boží chrám.
Bohužel už ani v pravoslavné církvi není samozřejmá znalost této pravdy a duchovní zkušenosti, že bohoslužba a modlitba musejí být pomalé, aby se v modlící se mysli ustanovil ten jemný a vratký stav bdělého soustředění. Z jedné strany může totiž být pomalá modlitba pro někoho nudná, z opačné strany může být velice vyčerpávající, a lidé se nechtějí příliš namáhat. A v neposlední řadě musí pomalé a dlouhé bohoslužbě odpovídat i používaná chrámová kultura - tj. např. nápěvy a způsob zpěvu. A tak už dnes i v pravoslavné církvi platí, že už jen zřídka se setkáš s bohoslužbou, jejíž účastníci se nebojí, že se to protáhne...
Zápas za soustředěnou modlitbu je však perný a může být, že i docela vyčerpávající. A snad nikdy nepřichází do mysli tolik myšlenek jako při modlitbě. Nejprve démon dává modlícímu se člověku do hlavy myšlenky zlé, pohoršlivé a vášnivé. Když neuspěje, dává mu do hlavy myšlenky svaté. I svatá myšlenka, kterou člověk převaluje v hlavě, je pro ďábla mnohonásobně přijatelnější než soustředěná modlitba.
Sv. Jan Sinajský (Žebříkovec) pravil: Nepovoluj si při modlitbě mnohosloví, aby se tvá mysl neodkláněla (od modlitby) ke zkoumání slov. Jediné slovo celníka mu získalo Boží milost; jediný správný výrok zachránil lotra (ukřižovaného po pravici). Množství slov používaných při modlitbě často přivádí mysl do roztržitosti a snění, kdežto užívání mála slov většinou pomáhá soustředit mysl.
"Kdo se naučil modlit se několika slovy, má text modlitby připraven, ať je kdekoliv, a kdykoliv," píše sv. Ignatij Brjančaninov. "Takovou modlitbu se můžeš modlit i při práci, při níž by se na dlouhé modlitby nebylo možno soustředit a ztrácela by souvislost a význam (textu). Na krátkou chvíli ji můžeš přerušit, a pak se k ní bez problémů zase vrátit. Dokonce je užitečné konat krátkou (vnitřní) modlitbu i při bohoslužbách, protože pomáhá pozorně vnímat bohoslužebné texty a chrání mysl před roztěkaností. Krátká modlitba udržuje mysl zahleděnu do sebe, a tím naplňuje duši pokáním. Bez soustředění na krátkou modlitbu mysl při bohoslužbách přestává vnímat, co je čteno a zpíváno, a zatoulá se k prázdnému přemýšlení a ke snění.
I svatí lidé musejí vést zápas s myšlenkami při modlitbě. Existuje takové vyprávění:
Do jednoho monastýru přišel anděl a držel v ruce zlaté evangelium. Nechal svolat všechny mnichy a řekl jim, toto evangelium z nebeského zlata vám zde nechám, když někdo z vás dokáže odříkat Otčenáš bez jediné myšlenky na něco jiného. Mniši se zaradovali, neboť velice zatoužili mít v monastýru takový skvost. Zároveň anděl učinil, aby všichni viděli, jak se předstoupivší mnich modlí, že - dokud se modlil soustředěně, tak zářil světlem, ale jakmile ho napadla vedlejší myšlenka, tak padlý modlitebník zhasnul. Jeden mnich za druhým předstupovali a říkali modlitbu. Někdo zhasnul hned po prvních slovech, jiný po první či druhé větě. Když nikdo z nich nevydržel zářit soustředěnou modlitbou až do konce Otčenáše, anděl se chystal k odchodu. Vtom však jednoho mnicha napadlo, že kousek od monastýru žije v poustevně jeden jejich mnich, mnoho let se tam už modlí, na nic světského nemyslí, jen se soustředí očištění srdce. Anděl souhlasil, že počká, až mnicha přivedou. Když ho vedli, říkali mu: "Otče, nikam se nedívejte, na nic nemyslete, na nic se neptejte, tady se postavte a jenom odříkejte Otčenáš tak, jak jste zvyklý." Mnich měl ve zvyku nepozdvihovat oči a nedívat se kolem, tak se nechal přivést na určené místo, anděla neviděl, zavřel oči a začal se modlit. A zářil a svítil, a už se blížil ke konci... Jenže - tento otec měl ve zvyku vždy na konci modlitby vzhlédnout k nebi. A tak, když říkal: "A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ...", otevřel oči, vzhlédl, uviděl anděla, spatřil zlaté evangelium a než stihl říci: "... od zlého," tak zhasnul. Anděl pravil: "Tak nic," a zmizel. Mniši přišli k poustevníkovi a nechápavě se ho tázali: "Jak je to možné, otče, že i ty...? Na co jsi pomyslel, když jsi zahlédl to evangelium?" Poustevník odvětil: "Za kolik by se asi tak dalo prodat."
Tato anekdota má ukázat, že nikdo není nikdy zcela ušetřen zápasu s myšlenkou. Nejde tu samozřejmě o to, k čemu poustevník potřeboval peníze (třeba chtěl, aby se mohlo rozdávat chudým). Smysl vyprávění spočívá v něčem jiném: svatá či nesvatá myšlenka - modlitbě vadí obě.
(Připraveno s použitím myšlenek sv. Ignatije Brjančaninova)
Zobrazit příspěvek č. 610 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 2. 2010
Podobenství o marnotratném synu v hesychastické tradici Církve
Neděle o marnotratném (čili nevěrném, smilném) synu
Druhá přípravná neděle před Velkým půstem je vždy zasvěcena Kristovu podobenství o marnotratném synu: Lukáš 15,11-32.
Tato neděle obdržela svůj název dle známého a přece stále nového Kristova podobenství. Podle zesnulého vladyky Antonia Surožského tkví v tomto podobenství samotné srdce křesťanské duchovnosti a je středobodem našeho života v Kristu.
Církev nám tímto podobenstvím ukazuje příklad nekonečného a nevyčerpatelného Božího milosrdenství ke všem hříšníkům, kteří se obrací k Bohu s upřímnou lítostí. V takovém případě jim blahodať běží v ústrety, políbí je, ozdobí a pomáhá jim dosáhnout spásy.
V neděli celníka a farizeje Církev učí, jaký je pravý počátek pokání. Dnes církev odhaluje, jak velikou má pokání sílu: za podmínky opravdové pokory a lítosti ze strany člověka - hříšníka, může Boží milosrdenství odpustit i ty nejtěžší hříchy. Pro žádný hříšník nemusí v tyto dny blížící se doby pokání zoufat kvůli nedůvěře v blahodatnou pomoc a smilování nebeského Otce.
Kristus tím oslovuje nás všechny, kteří jsme zhřešili a zradili Otcův dům, a tak se ztratili ve světě duchovního hladu, skončili jsme ve stáji s vepři, abychom se vydali na cestu zpět s jistotou, že budeme opět přijati. Jak se praví v žalmech: "Navraťte se, synové lidští."
--------------------
Hesychastická tradice Církve však v tomto podobenství spatřuje ještě hlubší jinotaj. Vidí zde na jedné straně podobenství o tragédii lidské mysli a na straně druhé o začátku vnitřní modlitby srdce. První a těžký zápas, který musí ten, kdo začíná s Ježíšovou modlitbou, podstoupit, je - sebrat svou mysl. Zříci se myšlenky na všechny obklopující ho předměty, okolnosti, události - a to nejen na ty špatné ale i na dobré. Mysl vzdálená od Boha do světa totiž po krátké prudké rozkoši zmírá hladem a začíná se rozkládat. Je podobna rybě vytažené z vody. Hovoří o tom sv. Izák Syrský: "Co se stane s rybou, kterou připravíme o její vodní živel, stane se i s lidskou myslí zbavenou pamatování na Boha a odevzdávající se pamatování na svět."
Mysl poté, co první lidé zhřešili, je podobna psu, který se snaží stále jen se za něčím hnát, a je pro takovýto běh skvěle vycvičený. Mysl připomíná onoho evangelijního marnotratného syna, jemuž se zachtělo odejít z otcova domu, vzal si svoje jmění (tj. přání, vůli) a rozházel a promrhal je, "byv nevázaně, prostopášně, živ". Tak o tom hovoří otcové (především sv. Řehoř Palama), kteří jsou zkušení v vnitřním díle.
A jak je možno soustředit svou mysl? Přesně tak, jak se to stalo s marnotratným synem: "Šel do sebe a řekl: »Tolik námezdních dělníků má u otce mého hojnost chleba, a já tu hladem mru! Vstanu a půjdu k otci svému!« Vstal a šel k otci svému..." I marnotratná mysl potřebuje "jít do sebe" - přijít k sobě. Opustit svou rozptýlenost. Pocítit štěstí a hojnost otcova domu a vrátit se do něj, a tam bude slavnost veliká. A uslyší hlas: "Syn můj byl mrtev a ožil, byl ztracen a nalezen jest." Tak ožije zhynulá mysl. Jen tehdy, navrátí-li se mysl do srdce, přijde radost; taková, jako u toho, kdo navrací se z daleké ciziny do domu svého, jak o tom píše Nikifor Monach.
Soustředění mysli nastává, když se zahřeje srdce. Co to značí? To je význam slov, která si říkal marnotratný syn: "Tolik námezdních dělníků má u otce mého hojnost chleba, a já tu hladem mru! Vstanu a půjdu k otci svému!" Čili vzpomněl si na blaženost otcova domu a současně nahlédl svou bídu a rozhodl se k návratu. Vyžaduje se značné úsilí, aby byla přinucena vůle a vzbuzeno přání k návratu. Kvůli tomu konáme Ježíšovu modlitbu. Snažíme se uvidět vlastní hříšnost a chudobu. Připomínáme si duchovní pády, jichž jsme se dopustili toho dne. Zpytujeme různé události a hříchy (ale jen letmo, tj. napovrch) a hledíme na sebe, jako když jsme předstoupili před soudnou stolici a probíhá nad námi soud. Hospodin je na trůnu, a my na lavici obžalovaných. Pocítíme-li to, zaúpíme: "Smiluj se nade mnou!" Měli bychom zaplakat, vždyť v pláči se děje správná modlitba. Sv. Izák píše: "Před modlitbou nechť padneš na kolena, lomíš nad sebou rukama a považuješ se za odsouzeného." Tak přijdou myšlenky sebeobvinění a sebeponížení. Skutečně kající mysl sestoupí do srdce, a my začneme plakat - tak počne neustávající modlitba.
Pocit nehodnosti je absolutně nutný pro konání Ježíšovy modlitby. Největší úspěch bývá výsledkem největšího poznání své hříšnosti. Bez takového poznání není opravdové modlitby. Otcové učí, že výstup na nebe je úzce spojen se sestoupením do sebe. Do té míry, v jaké soustředíme pozornost v hlubinách duše, objevíme její tajemství. Ruku v ruce s pokáním přichází nebeské království do srdce a to se promění v ráj a v nebe. Jenom skrze pokání dosáhneme zření Království. (Z knihy "Jedna noc v poustevně Svaté Hory" od archep. Jerothea /Vlachose/)
Podrobnější rozbor tohoto evangelijního podobenství zde byl publikován v minulých letech.
Zobrazit příspěvek č. 611 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 2. 2010
Svátek se svíčkami
Obětování Páně - Setkání Pána se Simeonem Bohopříjemcem
Evangelium podle Lukáše
2,22 A když se naplnili dnové očišťování Marie podlé zákona Mojžíšova, přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho postavili Pánu,
2,23 (Jakož psáno jest v zákoně Páně, že každý pacholík, otvíraje život, svatý Pánu slouti bude),
2,24 A aby dali obět, jakož povědíno jest v zákoně Páně, dvě hrdličky aneb dvé holoubátek.
2,25 A aj, byl člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno Simeon. A člověk ten byl spravedlivý a nábožný, očekávající potěšení Izraelského, a Duch svatý byl v něm.
2,26 A bylo jemu zjeveno od Ducha svatého, že neuzří smrti, až by prvé uzřel Krista Páně.
2,27 Ten přišel, ponuknut byv od Ducha, do chrámu. A když uvodili rodičové Ježíše děťátko, aby učinili podlé obyčeje zákona při něm,
2,28 Tedy on vzal jej na lokty své, i chválil Boha a řekl:
2,29 Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podlé slova svého, v pokoji.
2,30 Nebo viděly oči mé spasení tvé,
2,31 Kteréž jsi připravil před oblíčejem všech lidí,
2,32 Světlo k zjevení národům, a slávu lidu tvého Izraelského.
2,33 Otec pak a matka jeho divili se těm věcem, kteréž praveny byly o něm.
2,34 I požehnal jim Simeon, a řekl Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémuž bude odpíráno,
2,35 (A tvou vlastní duši pronikne meč), aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.
2,36 Byla také Anna prorokyně, dcera Fanuelova z pokolení Asser. Ta se byla zstarala ve dnech mnohých, a živa byla s mužem sedm let od panenství svého.
2,37 A ta vdova byla, v letech okolo osmdesáti a čtyřech, kteráž nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužeci [Bohu] dnem i nocí.
2,38 A ta v touž hodinu přišedši, chválila Pána, a mluvila o něm všechněm, kteříž čekali vykoupení v Jeruzalémě.
2,39 Vykonavše pak všecko podlé zákona Páně, vrátili se do Galilee, do města svého Nazaréta.
2,40 Děťátko pak rostlo, a posilovalo se v duchu, plné moudrosti, a milost Boží byla v něm.
Svátek je vzpomínkou na událost popsanou v Bibli evangelistou Lukášem. Přesv. Bohorodice s Josefem Pěstounem přinášejí malého Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby splnili příkazy Mojžíšova zákona. Kniha Leviticus (12. kapitola) stanovuje, kdo, kdy a jak má obětovat a konkrétně pro chudé je pro tento případ stanovena právě oběť dvou hrdliček či holoubátek. Jedno zvířátko bylo k obětování za novorozence, druhé pak k očištění rodičky. Odehrávají se tu vlastně tři události. Podle Zákona je každý prvorozenec zasvěcen (čili patří) Bohu a musí být tedy vykoupen. Panna Marie má obětí v chrámu ukončit své čtyřicetidenní očišťování po porodu (čtyřicetidenní poporodní očišťování, kdy rodička nemůže vstupovat do chrámu, se děje v pravoslavné církvi dodnes). V chrámě se setkávají se Simeonem a prorokyní Annou, kteří v Ježíšovi svým duchovním zřením poznávají zaslíbeného a očekávaného Mesiáše. Tyto tři události: vykoupení Ježíše, Mariino očišťování a setkání Simeona s Mesiášem, jsou podkladem tří různých druhů názvů, pod kterými byl svátek v církvi slaven (o nich více níže).
Podle posvátné Tradice byl starec Simeon jedním z dvaasedmdesáti učenců, kteří tři století před Narozením Kristovým překládali knihy Písma Svatého z hebrejského jazyka do řečtiny, což byl obecný jazyk tehdejší ekumeny - čili římského světa.
Jednalo se o tzv. "Septuagintu" (čili překlad sedmdesáti; označuje se dnes běžně zkratkou LXX), který vznikal v Alexandrii přibližně ve 3. století před Kristem. Král Ptolemaios II. Filadelfos dal někdy ve 3. století př. n. l. za úkol 72 židovským mudrcům přeložit Tóru pro potřeby alexandrijské knihovny. Překlad byl určen Židům, žijícím mimo Palestinu, kteří měli problémy rozumět tehdy již v běžném styku nepoužívanému hebrejskému jazyku. Tento překlad převzala do svého používání prvokřesťanská církev. Naprostá většina starozákonních citací uváděných v knihách Nového zákona je právě z překladu LXX; proto tento překlad - autorizovaný svatými apoštoly - dodnes užívá pravoslavná církev a je východiskem pro pravoslavné překlady Starého zákona do jiných jazyků (zvláště to platí pro texty žalmů).
Evangelista Lukáš píše, že starci Simeonovi bylo "Duchem svatým předpovězeno, že neuzří smrti dokud nespatří Hospodinova Mesiáše". Na tuto Lukášovu informaci hledíme z perspektivy svědectví církevních Otců: Když mudrc Simeon překládal text knihy proroka Izaiáše, jež mu byl přidělen, dostal se až k verši: "Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel" (Iz 7, 14), napadlo ho, že je to asi nějaká chyba v textu, protože panna přece nemůže rodit, a proto váhal a chtěl slovo "panna" nahradit slovem "žena". A tehdy ho Duch Svatý napomenul, aby věřil, co je v Písmu psáno, a nic neměnil; zároveň mu oznámil to, co uvádí evangelista Lukáš, čili že "neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše - Krista Páně".
Lukášovo evangelium pokračuje dalším popisem událostí, jež propojují život Simeonův s přinesením dítěte Ježíše jeho rodiči (viz Luk 2, 27), aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon. Tehdy Simeon veden Duchem Svatým přišel do chrámu, aby se zde setkal s Marií a dítětem Ježíšem. Když přicházeli, byl Simeon už v chrámu, přistoupil k nim, vzal s chvěním čtyřicetidenní dítě na lokte a celým svým srdcem pocítil, že toto jemné tělíčko není jen obyčejné nemluvňátko, ale je to samotný Ten, kdo je smyslem jeho života a kdo je Spasitelem světa - sám Bůh. A chválil tehdy Boha, pronášeje chvalozpěv:
Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo ku zjevení pohanům, a slávu lidu tvého Izraelského. (Luk 29-30)
Proživ 360 let, dočkal se Simeon naplnění toho, co mu bylo kdysi zvěstováno. Tak se naplnilo proroctví o narození z Panny dané skrze proroka Izaiáše i to, co určil Duch Svatý Simeonovi nad překladem Bible v Alexandrii. Tuto pozoruhodnou událost si připomíná podnes celá Církev.
Simeonův chvalozpěv: "Nyní propouštíš, Pane..." je vlastně uzavřením nejen Simeonova života ale celé starozákonní epochy lidských dějin. Dodnes je v pravoslavné církvi zpíván (či v Řecku: recitován) v závěru každé večerní bohoslužby (jejíž symbolický rámec má svým způsobem starozákonní charakter).
Pro Simeona, který byl již přesycen pozemskými léty, znamenalo dnešní setkání konec únavného čekání a propuštění z tohoto světa do světa jiného. I pro nás vstup do novozákonní epochy znamená, že nejsme již vězni podnebeské sféry, ale máme otevřený východ odsud do Božího Království. Mohli bychom tedy přidat k řadě různých pojmenování dnešního svátku přidat: Propuštění zajatého člověka.
--------------------------------
Teologickým obsahem svátku je setkání éry Starého a Nového zákona čili jejich návaznost. Opětovně se zde - podobně jako při svátcích Narození Páně - zdůrazňuje, že příchod Ježíše Krista a celá novozákonní epocha dějin země byly připravovány. Několik tisíc let Bůh pracoval na vtělení Syna Božího - Spasitele lidí. Ještě jednou se mají věřící tímto svátkem upomenout, že Bůh nenechal lidi propadlé hříchu a smrti napospas záhubě, ale ihned - již při odchodu Adama a Evy z ráje - začal připravovat nápravu: místo starého, duchovně padlého Adama se jednou narodí nový Adam, který napraví, co první Adam pokazil. A místo první Evy, jež posloužila hadu a skrze niž vstoupila duchovní nákaza hříchu do lidské přirozenosti, narodí se nová Eva, skrze niž vstoupí do světa Spása a jež o sobě může prohlásit: "Jsem služebnice Páně."
Nad těmito úvahami nás nemůže nenapadnout myšlenka, jak velká je láska Boží k člověku a jak se mocné Boží milosrdenství klene nad celými lidskými dějinami. Starozákonní pokolení míjela, jedno za druhým, a Bůh stále pracoval - chystal příchod Spasitele. V každém pokolení si Hospodin našel někoho, kdo byl schopen s Ním spolupracovat na uskutečnění velkého plánu. V každé generaci se spolupůsobením Božím s lidským vykonal krůček k předem určenému cíli. Knihovna Starého zákona je svědectvím tohoto Božího díla s lidmi. A podobně je to i dnes - Bůh nepřestal pracovat, stále se děje Boží dílo - a tím dílem je život Církve a převádění lidí z tohoto končícího světa do nového světa Božího Království. Nyní - době Nového zákona, v éře blahodati - děje se to, co Hospodin tisíce let do narození Krista připravoval.
Je to dílo proměny člověka, které bývá spojeno (jako každé rození do nového světa) s bolestí, ale lidé se stávají schopnými nového duchovního života. Jestliže přesv. Bohorodici bylo prorocky zvěstováno: "A tvou duši pronikne meč," jak by ozvěna těchto slov neměla platit pro každého člověka Kristova - jako proroctví křesťanského života? Tak se zjevuje hloubka myšlení člověka - při nesení kříže.
Jak říkají otcové: "Tím, že se člověk narodí pro život Božího Království, stává se zároveň neschopným života v tomto světě." V bolestech se trhají vlákna spojující srdce člověka s tímto světem, aby se mohl stát svobodným pro nekonečnou duchovní blaženost.
Je velikou útěchou a posilou pro každého, kdo se v bolestech rodí pro nový duchovní život, může-li zasadit svůj život a nesený kříž do kontextu celých dějin spásy lidstva, pamatuje-li na Boží milosrdenství, které se rozpíná nad všemi zástupy všech generací lidských dějin, dokáže-li postřehnout Boží dílo a práci nad celými dějinami člověka.
------------------------
Setkání epochy Starého a Nového zákona je setkáním Starého zákona, který byl dán jedině židovskému národu, a vyššího zákona Boží lásky, který je Spasitelem přinášen všem lidem na zemi. Dává tím možnost vstoupit do Božího království komukoliv, kdo žije dle jeho přikázání.
------------------------
Ze Simeonova proroctví lze vyčíst i narážku na radikální povahu evangelia - čili Kristus je lidem k povstání nebo k pádu, jako znamení, jemuž bude odpíráno. Není možno zůstat stát mimo. Nikdo není nezúčastněný. V duchovních světech probíhá válka - a ta se promítá do světské úrovně. A uprostřed války nikdo nemůže říci: "Mně se to netýká." V podstatě lze uvést: "Buď jsi s Kristem nebo jsi (chtě - nechtě) proti němu." Proč by něco tak hrozného mělo platit? Duchovní síly, démonické mocnosti, které působí v tomto světě, nenechají nikoho stát mimo; čili toho, kdo odmítne Kristovo pozvání, démoni zahrnou do své režie, používají jej (i bez jeho souhlasu a vědomí) pro své záměry.
To samozřejmě nemůže být nikdy důvodem pro nepřátelství křesťanů vůči nekřesťanům. Náš boj přece není proti lidem, ale proti mocnostem zla podnebeským, jak píše ap. Pavel. Tedy my bojujeme nikoliv proti nešťastným oklamaným lidem, ale proti zlu, které působí v našem vlastním srdci.
------------------------
Svěcení svící či průvody se svícemi, což jsou obyčeje spojené s dnešním svátkem, mají dnes význam navazující na slova Simeonova pravícího, že Kristus Pán je "světlem k osvícení pohanů". Jedná se tedy o duchovní osvěcování tohoto světa, který "ve zlu leží", a potažmo osvěcování každého lidského srdce. Zapalování svěcených svících je taktéž zbožnou praxí při přírodních pohromách (od toho západní název: hromniční svíce - čili ochrana lidského příbytku před úderem blesku). V pravoslaví je však obvyklé zažhnout posvěcenou svíci při obvyklé modlitbě - každý den.
O významu a důvodu svěcení svíček v pravoslavné církvi si můžeme učinit nejlepší obrázek dle obsahu obřadu, který se za tímto účelem konává. Ve třetí modlitbě obřadu svěcení svíček se praví: "Pane Ježíši Kriste, Světlo pravé, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět, vylij požehnání své na svíce tyto a posvěť je světlem blahodati své. Dejž, Milostivý, aby jako tato světla zažehnutá viditelným světlem zaplašují tmu noci, tak byla naše srdce osvícena neviditelným ohněm, čili září Svatého Ducha, a vzdálena byla veškeré slepoty (duchovní)..."
------------------------
Obřady čtyřicátého dne dodnes žijí v pravoslavné církvi. Většinou souvisejí s křtem. Je to několik různých malých obřadů vzájemně propojených. Jednak očišťování rodičky modlitbou a požehnáním v předsíni chrámové; pak může žena opět vstoupit do chrámu a přistupovat k přijímání svatých Tajin. Současně s tím se často koná křest dítěte (40. den po narození je u zdravého dítěte nejvhodnějším termínem ke křtu). A také se toho dne (je-li už dítě pokřtěno) provádí tzv. "uvádění do chrámu" (vocerkovlenije), kdy kněz obřadně nese malé dítě poprvé do chrámu (křest se totiž má konat mimo chrámovou loď - v předsíni chrámu nebo v baptisteriu apod., ale - popravdě řečeno - moc se to nedodržuje, škoda). Postupně s dítětem kráčí duchovní za slov modlitby doprostřed chrámu, kde se zastaví a činí s ním znamení kříže, a pak až k ikonostasu. Je-li novokřtěnec mužského pohlaví, vstupuje s ním za ikonostas - do oltáře a jde kolem prestolu, je-li pohlaví ženského, pak zůstává s dítětem před ikonostasem. Všechny tyto obřady vyjadřují, jak jsou bohoslužba, modlitba, církevní život propojeny s osobní životní cestou každého věřícího, resp. jak je život věřícího vštípen do modlitebního života Církve od samého narození.
Od prvních dnů života provází dítě narozené pravoslavným rodičům Církev modlitbou a různými požehnáními: hned první den po porodu kněz koná modlitbu nad matkou a nad právě narozeným dítětem. Osmý den před branou chrámovou uděluje kněz novorozenci jméno a žehná mu, nakonec je bere na lokte a zpívá i pozdrav sv. Simeonovi, který takto vzal do náruče Osvoboditele duší našich. A konečně obřady čtyřicátého dne: přijímání a očišťování rodičky, udělování společného požehnání matce i dítěti, a po křtu dítěte - jeho uvádění do chrámu; na závěr se opět zpívá chvalozpěv Simeonův: "Nyní propouštíš..." a kmotři přebírají od kněze děťátko a odnášejí si je.
-------------------------
Pár slov o vývoji liturgické oslavy svátku Obětování Páně.
Nejstarší svědectví o slavení biblické události tohoto svátku na křesťanském Východu je zřejmě v "Putování ke svatým místům", což jsou vyprávění západní (nejspíš z Galie) poutnice Egerie (Eterie), datovaná ke konci 4. století (v době sv. Cyrila Jerusalemského). Obětování Páně zde však ještě nemá samostatný liturgický rámec svátku ani vlastní název, ale je to prostě "40. den po Zjevení Páně", a popsána je tam krátce ale emocionálně slavnost konaná toho dne v Jerusalemě. V arménském lekcionáři je svědectví o liturgické praxi začátku 5. století - zde je svátek popsán jako "40. den po Narození Pána našeho Ježíše Krista". V těchto staletích tedy již existovalo Obětování Páně - jako místní svátek (Egerie hovoří, že se "zde" koná "s velkou slavností", což naznačuje, že ze Západu tento svátek neznala). Charakter svátku se nesl spíše ve smyslu ukončení svátečního období svátků oslavy příchodu do světa Syna Božího, nikoliv jako samostatného svátku.
Definitivní ustanovení svátku Obětování v byzantském kalendáři nebylo dříve než v první polovině 6. století, kdy byl jakožto státní svátek rozšířen po celém impériu.
Je to svátek Páně - měl na Východě celou řadu názvů: Setkání Páně (se Simeonem), svátek Očišťování (tyto dva dominují v jeruzalémské tradici); Obětování Páně; Představení (postavení) dítěte Ježíše Hospodinu v chrámě jerusalemském; Přinesení Páně do chrámu (poslední je západosyrskou tradicí). Vyskytovaly se i názvy jako: svátek Simeona a Anny, svátek Simeonův, nebo prostě: Simeon. (Na Západě byl slaven s výraznými Mariánskými rysy: jmenoval se "Očišťování blahoslavené Panny Marie" nebo "Setkání Panny Marie"; některé rysy bohorodičného svátku má však i v pravoslavné tradici - viz např. znění svátečního troparu, který oslovuje Bohorodici, Pannu, nebo zvyk v Rusku sloužit na tento svátek bohoslužbu v modrém rouchu - modrá je tam liturgicky barvou bohorodičných svátků.)
Svátek se v kalendáři objevil zřejmě v polovině šestého století. Podle tradice (která je však hodna veškeré vážnosti) řádil v té době v Konstantinopoli mor a bylo zemětřesení. Pohroma udeřila zároveň na Cařihrad i na Antiochii, Misi a další oblasti impéria v zimě 541/542. Jednomu zbožnému muži bylo zjeveno, že po zavedení svátku Obětování Páně bude těmto pohromám konec. Císař Justinián tedy ihned přikázal slavení tohoto svátku, a skutečně po 2. únoru 542 po slavnostních bohoslužbách k uctění události Obětování Páně zázračným způsobem morová rána zmizela a zemětřesení přestala. Pak císař rozkázal rozšířit svátek po celém impériu. Jiní zase spojují zavedení svátku s císařskými reformami po 5. všeobecném sněmu r. 553 (a další tvrdí, že císař jen posunul slavení svátku ze 14. února na 2. února - africké dochalcedonské monofyzitské církve totiž slaví svátek Narození a Zjevení v jeden den, 6. ledna, a od něho počítají 40. den k Obětování Páně, což je 14. únor, kdežto východní církve spolu s římskou slaví Narození zvlášť a to 25. prosince - a od toho počítají 40 dnů k Obětování, což je 2. únor).
Od dávných dob je tento svátek spojen se svícemi. Tento zvyk vnikl nejspíš na Západě. (Ve francouzské a polské hymnografii se dokonce odrazil i na názvu svátku: Svíce, svátek Matky Boží Hromniční, svátek ohnivé Matky Boží, což je jistě spojeno s rituálem svící v tento svátek). Nejstarší svědectví o procesí se svícemi nalezneme v poutnických vyprávěních Egerie (Eterie) (putovala asi v letech 381-384), avšak v té době ještě ve Svaté Zemi zřejmě nemělo toto procesí bohoslužebný charakter a k bohoslužebným obyčejům bylo připojeno až později. V životopisu avvy Theodosia (+529) se vypráví, že zbožná Římanka Vicélie nechala stavět chrám mezi Jerusalémem a Betlémem a trvala na tom, aby svátek Obětování Páně byl s voskovými svícemi (což přepokládá průvod nebo nějaký jiný rituál) (bylo to za patriarchy Juvenalia, 420-458). Později vstupuje téma světel do předpisů bohoslužebné praxe jak na západě tak i na východě. Po 6. stol. se na Východě spojuje praxe procesí se svícemi s pověstí o vzniku svátku v době morové epidemie a zemětřesní v Byzanci a o pobožnostech za Boží smilování, kdy lidé obcházeli město v procesí, aby bylo ochráněno od sil zla. Tak vznikl dodnes udržovaný obyčej obcházet se svícemi v den svátku např. monastýry.
Procesí se svícemi v den svátku jako pobožnost za ochranu proti pohromám a přírodním katastrofám se odráží i v západní tradici - svěcení svící hromničních (tzv. hromniček), které se pak zapalují v průběhu roku při bouřce mají chránit obydlí před úderem blesku.
V Římě se začalo chodit v procesí se svícemi nejspíš už koncem 5. století čili v době ustanovení tohoto svátku papežem Gelasiem. Smysl procesí je však jiný než na Východě (není tu pověst o moru ani zemětřesení a jiných katastrofách); mělo konkrétní apologetický význam - stejně jako svátek - bylo totiž namířeno proti únorovým pohanským kultům. Mimořádné slavnostnosti dosáhlo konání těchto procesí za papeže Sergia (687–701). Kající procesí se svícemi bylo poprvé plně popsáno v 8. století. (Názor, že se ranní mše konala za jitřního šera, a proto se při průvodu na mši zapalovaly svíce z ryze praktických důvodů, mi nepřipadá moc přesvědčivý.)
Procesí se svícemi na svátek Obětování má tedy zřejmě západní původ. Právě obyčej nosit svíce začal dávat tomuto původně christologickému svátku mariánské zabarvení. Západní mariánský charakter v některých ohledech pronikl i na Východ, kde v Palestině se (podobně jako v Římě) konaly se průvody se svícemi zvláště v chrámech zasvěcených Panně Marii. Koncem středověku byl na Západě tento svátek hodnocen jako svátek druhé kategorie; v současnosti je označen prostě jako svátek; dokonce se Západ pozvolna vrací k původnímu christologickému charakteru tohoto svátku (např. opuštěním dřívějšího názvu Očišťování Panny Marie).
Zobrazit příspěvek č. 612 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 2. 2010
V holandském kostele káže ateista
Holandští protestanti oficiálně vyhlásili, že atheismus není zásadně odlišný od učení liberálního protestantismu.
Protestantská církev v Holandsku dovolila ateistickému knězi pokračovat ve službě
Holandská protestantská církev povolila svému klerikovi Klaasu Hendrixe, který dříve o sobě prohlásil, že je ateista, aby pokračoval ve svém působení v církevních službách jako kazatel.
Na regionálním shromáždění duchovenstva ve městě Zirix na jihovýchodě země bylo rozhodnuto, že "názory klerika se nikterak zásadně neliší od názorů liberálních teologů protestantské církve".
Tímto způsobem byl zrušen církevní rozsudek nad pastorem - ateistou. Jen 25 procent představitelů duchovenstva holandské protestantské církve vyjádřilo svůj nesouhlas s rozhodnutím ponechat tohoto klerika v jeho dosavadním církevním úřadu.
V r. 2007 se zmíněný pastor, který v té době sloužil v církvi již 17 let, prohlásil na "věřícího ateistu" a vydal knihu "Věřím v Boha, který neexistuje". V této knize vysvětluje, že nevěří v Boha jako v osobu a nevěří slovům, která praví Bůh ve Zjevení. "Pro mne Bůh není bytostí, ale všechno to dobré, co se může dít mezi lidmi," napsal.
Pastor - ateista již 20 roků slouží jako duchovní v holandském městě Middelburg v Holandské protestantské církvi, která vznikla sloučením dvou reformovaných a jedné lutherské církve.
"Holandský rozhlas". Pravoslavie.ru
Zobrazit příspěvek č. 613 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 2. 2010
Nejsme už řádným členem ERC
Pravoslavná církev zrušila svůj řádný členský status v Ekumenické radě církví
Dle rozhodnutí Metropolitní rady naše Pravoslavná církev v Českých zemích oficiálně ukončila své řádné členství v Ekumenické radě církví. Po zrušení plného členství zůstává pouze tzv. přidruženým členem.
Podle ústavy pravoslavné církve je metropolitní rada je výkonným orgánem sněmu pro územní správu církve a její usnesení jsou závazná pro celou církev na jejím území. Metropolitní rada pro správu Pravoslavné církve v českých zemích má sídlo v Praze a jejím předsedou je arcibiskup pražský. Metropolitní radu v Praze tvoří: arcibiskup pražský jako její předseda, biskupové, kteří vykonávají službu v církvi v České republice, tři členové za každou eparchii, volení církevním sněmem, děkan Pravoslavné bohoslovecké fakulty a zástupce Bratrstva pravoslavné mládeže.
Zprávu s citací příslušného usnesení posledního zasedání Metropolitní rady otiskl nás oficiální časopis Hlas Pravoslaví ve svém únorovém čísle t.r.
Zobrazit příspěvek č. 614 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 2. 2010
Slavnost Pravoslaví
Neděle vítězství orthodoxní víry. Svátek dogmat ve východní církvi
Za onoho času...
... se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: "Následuj mě!"
1,44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
1,45 Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta."
1,46 Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!"
1,47 Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti."
1,48 Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem."
1,49 "Mistře", řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele."
1,50 Ježíš mu odpověděl: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší."
1,51 A dodal: "Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka."
(Z Evangelia podle Jana)
Nuže, Velký půst postoupil už o jeden týden a my v neděli opět po roce slyšíme evangelní čtení o Natanaelovi - "Izraelitovi, v němž není lsti". Natanael jako by zde byl podobenstvím pravoslavné věrouky, v níž - řízením Božím - není nic zlého, nepravdivého ani klamného. Povolávání prvních apoštolů, jak to popisuje evangelista Jan, je historickým bodem, z něhož se souká celý obsah učení Církve. Vždyť základním rysem celého pravoslavného církevního učení, všech dogmat a pravidel, je jejich apoštolský původ. Jen odtud čerpá naše víra své oprávnění - svým původem od apoštolů, kteří byli vyučeni samotným Božím Synem. Odtud považujeme obsah naší víry za původu Božského nikoliv lidského. Proto pro víru někteří z nás prolili svou krev, proto ji střežíme před změnami a zároveň vyvyšujeme jako svěřený Božský klenot.
 |
Neděle Pravoslaví je svátek, který je ustanoven na památku vítězství pravoslavné víry nad herezí ikonoborectví a potažmo nad všemi jinými herezemi. Ikonoborectví bylo definitivně přemoženo v době byzantské císařovny Theodory a konstantinopolského patriarchy Metoděje Vyznavače. Theodora po smrti svého manžela, císaře Theofila (829-42), který byl ikonoborcem, nechala propustit všechny uvězněné kvůli ikonám a všem ctitelům ikon zajistila bezpečí; několik zbožných asketů povolala konat modlitby za spásu svého muže. Nový patriarcha Metoděj shromáždil duchovenstvo a věřící do velkého chrámu ke všenočnímu bdění za pokoj duše císaře Theofila; konali to celý první týden Velkého půstu. V pátek ráno se císařovně zdál podivuhodný sen oznamující Boží smilování nad zesnulým císařem. Zároveň zmizelo jeho jméno z listiny se seznamem heretiků, který sepsal Metoděj a uložil pod oltář. Císařovna pak svolala na první neděli Velkého půstu, 11. března 843, slavnostní shromáždění, a ve velkém průvodu se svícemi, ikonami a kříži byly svaté ikony opět vneseny do chrámu Boží moudrosti v Konstantinopoli. Patriarcha nařídil, že se od této doby bude tato slavnost konat každoročně, aby se křesťané napříště vyvarovali pádu do hereze. |
Pravá víra rozdmychává v srdcích lidí lásku k Bohu, a pro tuto lásku - nikoliv kvůli strachu (např. z pekla), nikoliv pro sliby (např. nebeské odměny) - se lidé namáhají, postí, modlí a vedou svůj duchovní zápas za dosažení dokonalosti.S ideologiemi má Západ bohaté (a špatné) zkušenosti. Vlajková loď ideologie vždy pluje na řece lidské krve. A čím lidumilněji či vznešeněji se ideologie tváří, tím krvavější se většinou nakonec stává. Jednou z vlastností typických pro ideologie je, že žádná z nich není pravda, spravedlnost ani láska (není divu - ideologie jsou vynálezem lidským, a proto se v nich odráží všechna ta bída lidského nitra zasaženého hříchem). Lidé to už někdy cítí, a proto vcelku rozumně relativizují všechny ideologie.
A pokud pravidla víry vnímají jako jednu z ideologií, pak celkem logicky relativizují i každou víru a náboženství - a nesnášejí, když některé z nich o sobě hlásá, že je pravé - to jediné pravé.
Kde však západní církev učinila tu chybu, že se její věrouka začala překlápět do ideologie? Částečně je na vině typická západní vnějškovost. Jenže proč pronikla do církve v takové míře, až ovládla její způsob myšlení? Důvod není tak těžké najít - na Západě došlo k opuštění východního (a posléze byzantského) schématu vztahu mezi církevní a světskou mocí, podle něhož je církev podřízena moci státní (neboť duchovenstvo i věřící jsou občany impéria a podřízeni císaři), což je ve své podstatě prvokřesťanský princip uspořádání horizontály církevního života v tomto světě. Ano, Řím zavrhl to, co se dnes v západním křesťanstvu s odporem nazývá "byzantský caesaropapismus", a to mu zasadilo duchovní smrtelnou ránu. Žízeň po světské moci proměnila dogmata svaté víry na papistickou ideologii, a tím vymezila rámec pro vývoj Západu v druhém tisíciletí - vše, co se zde dělo, bylo s dotvořením papismu (viz "Dictatus papae" v době papeže Řehoře VII. /+ 1085/) vlastně nevyhnutelným následkem vykročení církve tímto směrem.
Zideologizováním a racionalizací víry nabral dřívější západní sklon k vnějškovosti docela nový rozměr a dynamiku. Jedním z výsledů je "zbožštění" vědeckého a technického pokroku (toho pokroku, o němž poznamenal spisovatel Chesterton, že je "matkou problémů" :-) Ruku v ruce s tím kráčí další důsledek - bouřlivý hospodářský vývoj, orientace života společnosti i jednotlivce na výkon a prosperitu. V osobním životě začala být užitečnost člověka měřena tím, kolik toho za svůj život vyprodukoval. To se do té míry stalo součástí západního způsobu myšlení, že i člověk sám posuzuje svůj život (a třeba i proběhlý den) tím, "kolik toho stihl udělat". To je naprosto antiduchovní materialistický pohled na člověka a na smysl života. Tento progres přinesl ve 20. století zvláštní degenerované plody v jakémsi zvratu do zdánlivého opaku: měříme hodnotu lidského života (a třeba i jediného dne) tím, kolik toho člověk stihl spotřebovat - konzumem je měřen lidský život a v konzumu (hmotného i nehmotného: např. jídla a zábavy či rozkoší) je hledána smysluplnost života. Nešťastný Západe! (A nešťastný Východe, který místy tak ochotně přijímáš zkaženého západního ducha!)
Kvůli propadu do vnějškovosti je dnes zideologizovaná církev na Západě vnímána jako nevěrohodná. O samotnou podstatu smyslu existence církve už Západ převážně nejeví zájem. Od církve se žádá již jen to, aby byla nějak společensky užitečná - sociální aktivity, charita, ekologie atd. Tragikomické na tom je, že se tím po církvi žádá obdoba právě té vnějškovosti, která ji kdysi přivedla k úpadku. Podstatou života církve je víra a modlitba. Teprve z těchto kořenů může (ve větší či menší míře - dle okolností) vyrůstat nějaká sociální prospěšnost či charita apod. Západní církve si viditelně nechávají sekulární společností vnutit sociálně-charitativní sebereflexi - začínají si zvykat, že víra a modlitba západní společnost nezajímají, a tak se začínají (dokonce nejen navenek ale i uvnitř) prezentovat spíše jako sociálně charitativní spolek. To není cesta ven z toho duchovního marasmu, v němž se západ i s jeho církvemi utápí. To je spíše definitivní zpečetění osudu západního křesťanství. Stará arogantní pyšná vnějškovost jen plodí novou vnějškovost, tentokrát s vlídnější tváří.------------------------
Leč nechme Západ a zpět k našemu tématu: neděle Pravoslaví ve východní církvi. Pravoslavná církev nikdy nerozhodovala, kdo se stane králem či císařem, a tak neměla zapotřebí přetvářet svatootcovskou víru pro ideologické potřeby vlády nad světem. Proto pro nás zůstává naše pravoslavná víra "jediná svatá a pravá", aniž by to mělo v sobě nějaký agresivní či arogantní podtón, aniž by v pozadí řinčely útočné zbraně a pochodovali rytíři dobývat pod znamením kříže nová území.
Čím je pro pravoslavné křesťany - jak současnosti tak minulosti - jediná svatá a pravá víra? Na víru (a mám na mysli nyní konkrétně věrouku či přímo řečeno: dogmata) hledíme vždy a zásadně jedině ve spojitosti s duchovním životem. Věrouka a duchovnost jsou dvě strany jedné mince - a tou je bohopoznání. Dogmata vyjadřující původní apoštolskou víru jsou natolik těsně spojena s duchovním životem Církve, že můžeme klidně prohlásit: změnil-li by se duchovní život pravoslavných křesťanů, naruší se dříve či později i věrouka. A naopak: změní-li se dogmata či pozmění-li se věrouka církve, bude to mít nevyhnutelně za následek proměnu duchovního života církve. Opustí-li se apoštolská autenticita na jedné straně, nelze žádným způsobem zabránit témuž na straně druhé. A v důsledku je tím zničeno pravdivé bohopoznání, které je zásadním smyslem existence Církve. Vždyť pravdivé poznání Boha je vlastně synonymem pro spásu člověka (Pán Ježíš pravil: "Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha." Jan 17,3). Falešné bohopoznání není už žádným bohopoznáním. Proto je fatálním způsobem ohrožena spása tam, kde jsou poškozena dogmata či deformován duchovní život církve.
Dogma nepožaduje po člověku vzdát se myšlení. Naopak, pravé dogma je výzvou k myšlení. Vždyť celá lidská bytost - i rozum - si má osvojit víru Kristovu. Rozum sice nemůže pochopit vše, ale to neznamená, že víra znamená odložit jej. Naopak - teprve víra dává lidskému rozumu a uvažování dimenze důstojné člověka. Myslet o tomto světě může na nějaké úrovni i zvíře. Ale myslet o Bohu může jen člověk. Pravá víra rozum očišťuje, povznáší a nikoliv ničí. (Jen falešné dogma, nauky vymyšlené lidmi, klamné víry ničí člověka, který se jim otevře, - omezují jeho myšlení, vedou ho k zaslepenému fantatismu, zatemňují mu srdce.)---------------------
Dogma - to je k nezměnitelnosti zapečetěné dědictví svatých apoštolů - odkaz jejich víry, kterou přijali od vtěleného Boha. Proto můžeme říci, že pravé dogma je Božím zjevením. Totéž lze vlastně říci o křesťanství - resp. o křesťanské víře založené na pravých (čili původních) dogmatech. Starec Chrysostomos v řeckém monastýru sv. Nikodima jednou říkal, že je vlastně chybou hovořit o křesťanství jako o náboženství. My bychom měli považovat křesťanství nikoliv za jedno z náboženství, nýbrž za Boží zjevení. A to hned z několika důvodů (dovolím si přidat k jerondovým slovům): jednak kvůli původu křesťanství, které pochází z Božího zjevení lidem skrze příchod Pána Ježíše Krista; dále kvůli tomu, že skrze křesťanství, resp. Církev - mystické Tělo Kristovo, se Bůh stále zjevuje světu, a nakonec proto, že křesťanskou vírou a duchovním životem se zjevuje Bůh osobně každému, kdo se béře touto úzkou cestou.
Světitel Ignatij Brjančaninov píše: »Pravoslaví - to je pravé bohopoznání a pravá bohoúcta. Pravoslaví je uctívání Boha duchem (neklamný duchovní život) a pravdou (pravdivá dogmata církve). Pravoslaví je oslavením Boha pravdivým jeho poznáním a uctíváním. Pravoslaví je, když Bůh oslaví člověka, pravého svého služebníka, tím, že mu dá blahodať Nejsvětějšího Ducha. Duch je slávou křesťanů (Jan 7,39). Kde není Ducha, tam není Pravoslaví. Není Pravoslaví v učeních a mudrováních lidských, v nichž panuje falešné poznání - plod pádu. Pravoslaví - to je učení Svatého Ducha, které bylo dáno lidem ke spáse. Kde není Pravoslaví, tam není spasení. ... «
---------------------
Tato neděle je slavností. Někde se v tento den konají slavnostní průvody kolem chrámu - věřící berou chrámové ikony, vynášejí je z chrámu a kráčejí s nimi pod širým nebem, aby je nakonec zase vnesli do chrámu - jako tenkrát v r. 843 v Konstantinopoli. V pravoslavné typikonu je tato neděle označena jako významný svátek (sice to není svátek z dvanáctera největších, ale je hned na stupínku pod nimi). Je to duchovní slavnost a radost nad tím, že Bůh pečuje o Církev, chrání ji a udržuje. Je to jeho dílo, nikoliv lidské, že až do dnešních dob nám zůstala zachována původní víra, neporušená dogmata dávných svatých sněmů a potažmo autentická křesťanská spiritualita. Jak slíbil Pán Petrovi o Církvi: "Brány pekelné ji nepřemohou" (Mat 16,18). Pevnost tohoto slibu, stojícího na skále víry, cítíme v dnešní den a radujeme se, neboť - jak se zpívalo v čistém (1. velkopostním) týdnu každý večer starozákonní zvolání (ve Velkém povečeří po čtení kánonu sv. Ondřeje Krétského): "S námi Bůh, pochopte národové... Neboť s námi jest Bůh!" To je přece důvod k radosti a k duchovní oslavě.
Radujme se tedy - vždyť v „jedné svaté apoštolské Církvi“, mystickém Tělu Kristově, děje se stále to, o čem hovořil Pán Ježíš v závěru dnešního evangelia: „...uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Podle slibu daného Petrovi budou až do konce světa mít kam přicházet ti lidé, kteří touží poznat Boha. Zbavit se dráždivých mýtů, sladkých fantazií, zbožných představ, racionálních filosofií, a pravdivě poznat Boha, jaký opravdu jest. Boha, jak se lidem zjevuje skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém.
P.S.
Dnešní svátek má dva názvy. Kromě "slavnosti Pravoslaví" se mu též říká "neděle anathemy". Vedle pravých dogmat a autentického křesťanského Bohem zjeveného učení jsou na světě i učení klamná a vymyšlená lidmi. Nad nimi Církev vyhlašuje anathemu - tj. odmítnutí. Dává tím na vědomí, že tato učení nejsou autorizovaná Církví a že je Církev nepovažuje za pravá, resp. za součást Božího zjevení apoštolům a skrze apoštoly národům. Pro podrobnější vysvětlení se ještě jednou obrátíme ke svt. Ignatiovi. Zde jsou výňatky z jeho díla:
Dnes Církev hlasitě vypočítá různá cizí učení, která vynalezl ďábel a která jsou vyjádřením (jeho) nepřátelství vůči Bohu. Tyto nauky útočí na naši spásu a zbavují nás jí... Církev je usvědčuje, aby nás ochránila, a ty, kteří jimi byli oklamáni, zve povstat ze záhuby. Tato učení předává anathemě i s těmi, kteří se jich úporně přidržují. Anathema znamená odloučení, zavržení. Když Církev uvaluje na nějaké učení anathemu, znamená to, že tato nauka v sobě obsahuje rouhání proti Svatému Duchu. Kvůli spáse musí být takové učení zavrženo a odděleno, jako jed musí být oddělen od pokrmu. Význam anathemy tkví v duchovním církevním léčení nemoci lidského ducha, která způsobuje věčnou smrt.Jak se vyvarovat "tělesného uvažování"? Odpověď je prostá: Tím, že máme "duchovní uvažování". A jak získat "duchovní uvažování"? Pokáním. Kající myšlení je jediným pravým základem "duchovního smýšlení". Pro inspiraci k získání "duchovního uvažování" je důležité číst modlitby svatých otců - číst je pozorně a promýšlet, co se tam říká a jak se to říká. Svatí Otcové, poustevníci žijící na pouštích, kteří dosáhli vysokých úrovní duchovního života a bohozření, otiskli do těchto modliteb duchovní stav své mysli - svůj způsob myšlení - své zření Boha. Je v nich tedy obsaženo právě to "duchovní smýšlení", o němž je řeč. Všimněte si, že hlavním a mohutně převládajícím tónem těchto modliteb je kajícnost, vnímání vlastní nehodnosti a sebeodsuzování. To je klíč k duchovnímu zření. Bez nich nemá modlitba sílu ani křídla (a Ježíšova modlitba není vůbec myslitelná bez tohoto základu). Potřebujeme si osvojit tento způsob myšlení a sebereflexe, aby se stal i naším způsobem myšlení. Proto čteme tyto modlitby - a zvláště klenot mezi nimi: kánon sv. Ondřeje Krétského. Není divu, že církevní tradice ustanovila čtení tohoto kánonu - po částech - pro první čtyři dny prvního týdne Velkého půstu. Nelze si představit lepší liturgický úvod do tohoto období, kdy se má člověk duchově obrodit, přemoci starého člověka v sobě, zlomit způsob myšlení, který patří starému Adamu a hříchu, tj. "tělesné uvažování". Právě tento kánon je potřeba si pročítat a snažit se v něm obsažený způsob myšlení a pohledu na sebe, na svět i na smysl života přijmout za vlastní.
Smrt způsobují taková lidská učení, v nichž jsou obsaženy názory pocházející z falešného poznání, z tzv. "tělesného uvažování", které je společným dědictvím padlých duchů a lidí, nebo jsou tyto názory přimíchány do Bohem zjeveného učení o Bohu. Jsou-li lidské názory včleněny do učení křesťanské víry, nazývá se to herezí. Apoštol zahrnuje do počtu skutků tělesných i hereze (Gal 5,20; v západních překladech je však seznam vyčíslených hříchů všelijak pozměněn; místo herezí jsou tam "sekty"). Patří ke skutkům tělesným kvůli svému původu - tělesnému uvažování, které je smrtící a je nepřátelstvím vůči Bohu a zákonu Božímu se nepodřizuje, ani nemůže (Řím 8,6-7.
V českých Biblích tu větu (Řím 8,6), dobře známou všem asketům všech dob: "Tělesné myšlení je smrt, ale duchovní myšlení je život a pokoj," vůbec nenajdete. Bohužel jen jedna z verzí kralického překladu uvádí v listu Římanům správně "tělesné myšlení" (ostatní kralické verze a ekumenický překlad podávají tuto část učení ap. Pavla naprosto zcestně: buď místo "tělesné uvažování" je "opatrnost" nebo - ekum. překl. - "sobectví" apod.). Bible 21 se také přiblížila: hovoří o "tělesném smýšlení", jenže (stejně jako zmíněná nejlepší verze kralické bible) místo "duchovní myšlení" uvádí "myšlení Ducha" (Svatého), což je omyl. Ani s 8. veršem: "Proto ti, kteří žijí dle těla, se nemohou líbit Bohu," si čeští překladatelé nevěděli rady; ekum. překl. mluví (opět naprosto zcestně) o "těch, kteří žijí jen z vlastních sil", kraličtí zase o "těch, kteří jsou v těle", což je také omyl, stejně jako podobné vyjádření Bible 21 o "těch, kteří žijí v těle". To jsou momenty, kdy je zřetelně a bolestně patrné, jak nepravoslavný křesťan, protože není srostlý s apoštolskou a svatootcovskou tradicí Církve, nemůže porozumět Písmu jako celku a neodkrývá se mu plný význam biblického učení.Svt. Ignatij dále píše: Hereze odcizují lidského ducha Bohu a sjednocují ho s duchem ďábla kvůli jeho hlavnímu hříchu - rouhání Bohu. Hereze uvrhují člověka do otroctví vášní, protože zůstal opuštěn Bohem, jakožto ponechaný vlastní své padlé přirozenosti (viz dále Řím 1,21-28). (Je zajímavé, že původcové dávných velkých herezí měli všichni mravní problémy: Apollinarios měl smilný vztah, Eutychos by nesmírně zotročen vášní lásky k penězům, Arius byl nemravný až do neuvěřitelného stupně - když jeho píseň, Taliu, začali číst na prvním nikájském sněmu, otcové si zacpávali uši a odmítali poslouchat ty hanebnosti, které by člověku zbožnému nikdy ani nepřišly na mysl; Talia byla spálena; zůstalo nám jen historické svědectví, že toto "dílo" dýchalo nepřirozenou mravní zvrhlostí. Talii jsou podobna některá díla novějších původců herezí: strašná rouhání jsou v nich spojena s vyjádřením hrozné a nelidské zvrhlosti. Tomu, kdo je čte, stává se očividným spojení ducha těchto heretických vůdců s duchem ďáblovým.
Hereze jako produkt tělesného uvažování jsou vynalezeny padlými duchy. Běsové upadli do tělesného uvažování daleko hlouběji než lidé, kteří stále ještě mají možnost přecházet od tělesného myšlení k duchovnímu. Padlí duchové tuto možnost nemají. Lidé nejsou podrobeni tak silnému vlivu tělesného uvažování, protože v nich přirozené dobro nebylo pádem zničeno, jak je tomu u duchů. V lidech je dobro smíšeno se zlem a není tudíž vyhlazeno. V padlém duchu vládne a působí jedině zlo. Tělesné uvažování dosáhlo ve světě padlých duchů těch největších možných rozměrů, plně se rozvinulo - hlavním jejich hříchem je nepříčetná nenávist vůči Bohu, vyjadřující se strašným a neustálým výsměchem. Pokoru před Bohem, která je přirozená všemu stvoření, převrátili v nepřestávající opozici, odporování a nesmiřitelné nepřátelství. Proto je jejich rána věčné smrti nevyléčitelná. Podstatou jejich hříchu je pýcha. ... Padlí duchové se snaží zavléci člověka do všech možných vášní a hříchů - zvláště do pýchy, z níž roste nepřátelství vůči Bohu a rouhání. A rouhání je podstatou každé hereze, která je strašnou zbraní v rukách duchů. Křesťanství lze nenápadně zaměnit za rouhavé učení, jež je následně možno ozdobit krásnými jmény jako něco očištěného, pravého, obnoveného... Tolik výpisky z díla svt. Ignatije Brjančaninova.
O neděli anathemy se čtením zamítnutí heretických učení, jak se koná v současnosti v Rusku, jsme zde psali v příspěvku č. 86 a č. 350
P.S.
Svatootcovské modlitby, které jsou součástí denní modlitby církve, najdete v PDF (na stránce pravoslavného downloadu naleznete sazbu upravenou pro tisk brožury a další věci)
Zobrazit příspěvek č. 615 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 2. 2010
Minulý papež praktikoval sebemrskání
Římský papež Jan Pavel II. se bičoval páskem od kalhot
Papež Jan Pavel II. praktikoval sebebičování a používal k němu kalhotový řemen. Zvěsti o sebetrýznění ex-pontifika se šířily už dříve; nyní však byly potvrzeny knihou monsignora Slavomira Odera.
"Mnozí, kteří byli papeži blízko, nejedenkrát slyšeli, jak se Karol Wojtyla bičuje. V jeho šatníku byl mezi církevními oděvy zavěšen speciální řemen od kalhot, který si s sebou bral pokaždé, když odcestoval do své tradiční letní rezidence v Castel Gandolfo," píše Odera.
Slavomir Odera nyní dle zadání Vatikánu zkoumá život Jana Pavla II., aby mohl předložit fakta pro jeho svatořečení v římsko-katolické církvi.
The Telegraph. Gazeta.ru
Zobrazit příspěvek č. 616 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 3. 2010
Účast katolických duchovních na politické agitaci při ukrajinských volbách
Zahraniční novináři se obrátili na Vatikán s dotazem na účast jeho podřízených v agitaci za Timošenkovou
Zahraniční novináři z katolických zemí zaslali papeži římskému dotaz ohledně účasti představitelů římsko-katolické církve v tzv. "modlitbě za Ukrajinu", k níž je sezvala před druhým kolem prezidentských voleb do centra Kyjeva premiérka Julie Timošenko.
Na tiskové konferenci v Kyjevě to oznámil náměstek tajemníka Sovbez Ukrajiny Dimitrij Vydrin.
"Žurnalisté z katolických zemí se už obrátili na Vatikán s dotazem, zda měli podřízení papeže požehnání účastnit se politického procesu," uvedl Vydrin. Podle jeho slov západní novináři byli rozpačití z nabídky akreditovat se na bohoslužbu "Modlitba za Ukrajinu". Tázali se: "Jak je možné se akreditovat na bohoslužbu? Nebo tomu špatně rozumíme?"
Podle Vydrinova názoru si náboženská vyznání, která vyslala své představitele na politickou akci Timošenkové, citelně pošramotila reputaci.
Novyj region 2. Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 617 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 3. 2010
Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj
Ekumenický patriarcha se narodil 29. února a přišel kvůli tomu o své 70. narozeniny
Patriarcha Bartoloměj I. z formálního hlediska nemůže oslavit své 70. jubileum. Narodil v přestupném roce 1940 a to právě 29. února, a takové datum v kalendáři na rok 2010 schází. Bude-li patriarcha žít ještě dalších 10 let, bude moci slavit své osmdesátiny ve správný den. Rok 2020 bude totiž přestupný.
Bez ohledu na tento technický problém zaslali mnozí náboženští představitelé patriarchovi své pozdravy k životnímu jubileu (mezi nimi i papež římský Benedikt, který ve svém telegramu vyjádřil naději, že "Duch Boží bude i nadále osvěcovat a vést nás na naší cestě k plné jednotě, kterou uložil Kristus svým učedníkům").
Patriarcha Bartoloměj je absolventem bohoslovecké školy na ostrově Chalki. Po službě v turecké armádě pokračoval v dalším vzdělávání v oblasti církevního práva ve Švýcarsku a na univerzitě v Mnichově. Stal se doktorem Papežského východního institutu v Římě. Biskupem je od r. 1973. 22. října 1991 byl zvolen za 232. patriarchu Konstantinopolské církve. Titulován je: Bartoloměj I. - Jeho nejsvětější svatost, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a patriarcha celého světa.
Za léta svého patriarchátu se Bartoloměj I. projevil jako aktivní ochránce životního prostředí, za což dostal přízvisko "zelený patriarcha". V době jeho patriarchátu se však také vyostřily vztahy Konstantinopolské církve s Ruskou, mj. i kvůli jurisdikčním sporům ohledně Estonska a Velké Británie, a též kvůli tomu, že přijal pod svůj omofor řadu ukrajinských biskupů - tzv. autokefalistů - v diaspoře.
Současný představitel Konstantinopole je znám jako aktivní účastník ekumenického hnutí. Ve svém posledním okružním poselství k neděli Pravoslaví se opět vyjádřil pro účast pravoslavné církve v ekumenickém hnutí.
Patriarcha stojí také za vyhnáním mnichů ze skitu proroka Eliáše na Athosu, které bylo navíc provedeno dosti brutálním způsobem (tento akt kritizoval např. i na Západě známý biskup v konstantinopolské jurisdikci Kallistos Ware). Nyní se podobným způsobem (zatím bezúspěšně) pokouší vystrnadit protiekumenické mnichy ze svatohorského monastýru Esfygmenu, kteří byli už několikrát v obklíčení policií; na esfygmenský monastýr je prý dlouhodobě uvalena všestranná blokáda zásobování: elektřinou, potravinami, léky... Avšak postoje tamních mnichů si postupně získávají sympatie v pravoslavném světě, a tak se daří dostávat potřebné zásoby na Athos do monastýru ilegálně. (Pozn. překl.)
(Dle Blagovest info a Credo ru)
--------------------------------
Výše zmíněná encyklika ekumenického patriarchy k neděli Pravoslaví si našla bohaté odezvy v ekumenickém tisku. Např. jsem zachytil tuto:
Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. vydal u příležitosti Neděle ortodoxie encykliku, v níž prohlásil, že křesťané nesmí zůstat lhostejní k otázkám ekumenické jednoty. Informují o tom internetové stránky Světové rady církví (World Council of Churches, WCC).
„Pro Boha není možné trápit se kvůli jednotě Jeho učedníků, pro nás je nemožné zůstat lhostejnými vůči jednotě všech křesťanů,“ píše patriarcha Bartoloměj I. v encyklice.
Dále se v ní postavil proti „fanatickým“ výzvám „určitých kruhů, které sami sebe exkluzivně označují za horlivce a ochránce ortodoxie“, a kteří odmítají teologický dialog s jinými pravoslavnými církvemi a ekumenické kontakty s ostatními křesťany.
„Blahosklonně označují jakýkoliv pokus o znovusjednocení rozdělených křesťanů a o obnovení jejich jednoty jako údajnou „panherezi ekumenismu“, aniž by podali sebemenší důkaz toho, že by pravoslavná církev kontaktem s jinými církvemi opustila nebo popřela doktríny ekumenických koncilů nebo církevních otců,“ stojí v listě.
---------------------------
K tomu si v rámci diskusního prostoru v církvi dovolím pár poznámek. Mám dojem (třeba se však mýlím), že pod těmi "fanatickými výzvami určitých okruhů" se myslí řecká iniciativa, o níž jsme zde již informovali v příspěvku č. 534.
Na řeckém webu už podepsalo 20.000 pravoslavných křesťanů (v tom je už sedm biskupů a dlouhá řada archimandritů, igumenů, špičkových teologů, starců a dalších duchovních) prohlášení nesouhlasu s tím, jak je prováděna ekumenická politika. V Řecku i v Rusku jsou tištěny celé knihy rozebírající ekumenismus a poukazující na sporné momenty, které se v rámci ekumenických kontaktů a dialogu někdy dějí. Nejsou to žádné vágní proklamace, ale citáty posvátných kánonů a svatých Otců exaktně doložené výhrady ilustrované konkrétními událostmi a skutky, které se v rámci ekumenického hnutí staly.
Jestli tomu správně rozumím, tak mnoha věřícím se zdá, že ze strany ekumenického patriarchátu se dostává převeliké podpory dialogu s jinými křesťany, ale pramálo podpory dialogu o ekumenismu uvnitř pravoslavné církve. Proto roste v pravoslavné církvi nespokojenost a napětí.
Při mé poslední návštěvě v Řecku mi mniši se zármutkem a velikým znepokojením ukazovali tištěné materiály (publikované v běžných řeckých médiích), kde je např. zpráva o setkání patriarchy Bartoloměje s šéfem národní (turecké) pobočky Coca-cola, který je muslim a jemuž daroval patriarcha jako "malý ale důležitý dárek" knihu Koránu, a citována jsou tam slova patriarchy o tom, že Korán je "svatá kniha".
A tak se někteří s bolestí táží: Což křesťané nejsou náboženství jediné svaté knihy - tj. Bible? Což islám neprohlašuje Ježíše z Nazareta za pouhého proroka? Což to není, řekněme: zvláštní, když z rukou pravoslavného biskupa někdo přijímá jako svatou knihu něco jiného než Evangelium? A navíc - pro Řeky, kteří žili půl tisíciletí pod tureckým jařmem, jsou taková slova jejich duchovního vůdce skutečně traumatickým zážitkem (u nás je článek, jak se Turkové vypořádávali s řeckými křesťany).
Citace z internetu: The link below is to the second half of the speech the Patriarch gave to the Coca Cola folks and to his personal friend and supporter, Mouchtar Kent – the president of the Coca Cola company. At the 3:50 point, the Patriarch gives his muslim friend a “small but important” gift: “the holy Koran”.
A aby toho nebylo na ty Řeky v Řecku málo, tak se patriarcha před tím, jak se zdá, ještě identifikoval s Turky a přihlásil se k oslavě jejich národního svátku, což je pro Turky den vyhnání Řeků z Malé Asie. (To je událost, která je dodnes v Řecku vzpomínána se smutkem jako národní katastrofa: v r. 1923 bylo Turky z Malé Asie vyhnáno 1,5 milionu etnických Řeků; 250 – 300 tisíc lidí vyvražděno.)
http://www.youtube.com/watch?v=-9f_4jPvGEA nebo ke stáhnutí zde.
Citace z internetu: This is the earlier part of the speech, in which the Patriarch identifies himself as a Turk, celebrates the national holiday which the Turks were celebrating that day – the removal of the Greeks from Asia Minor:
Při návštěvě New Yorku měl patriarcha Bartoloměj ještě pozoruhodné vystoupení pro židy přímo v jejich synagoze, které raději nechám bez komentáře. Kdo chce, ať se na část podívá: http://www.youtube.com/watch?v=6_TQksRRAJY (28. 10. 2009)
http://www.youtube.com/watch?v=6_TQksRRAJY (29. 10. 2009)
http://bekkos.wordpress.com/2009/12/07/ohio-lecture/
---------------------
Zpět však k našemu komentovanému ekumenickému článku. Patriarcha Bartoloměj dále praví:
„Pravda se nebojí dialogu, protože dialog pravdu neohrožuje. Jestliže se dnes všichni snaží odstranit rozdíly prostřednictvím dialogu, ortodoxní církev nemůže prosazovat intoleranci a extremismus.“
-----------------------
V Řecku mi mniši sdělili, že podle článků v pravoslavném tisku žádal patriarcha Bartoloměj Řeckou církev, aby biskupové a duchovní, kteří podepsali nesouhlas s ekumenismem, byli potrestáni. Řecká církev to odmítla s odůvodněním, že není přece možné bránit diskusi v církvi.
Vnucuje se otázka, proč Konstantinopol silově prosazuje dialog s jinoslavnými na úkor dialogu uvnitř církve. Bránit myslícím lidem vyjadřovat vlastní názory přece jenom zvyšuje napětí v církvi. Prohlašovat ty, kteří nesouhlasí a uvádějí argumenty ze spisů svatých Otců a posvátných kánonů, jednoduše za "fundamentalisty" se může přece stát opravdu cestou k radikalizaci vnitrocírkevní situace.
Nic proti rozhovoru s jinoslavnými. Kritika ekumenismu se však netýká samotného dialogu, ale jevů, které se na tento dialog nabalují. Účast papeže na liturgiích v Konstantinopoli - a recipročně účast patriarchy v mši v Římě (to není žádný dialog, ale divadlo), spolu s podivnými demonstracemi jakési částečné jednoty (společné žehnání obou nejvyšších představitelů, spoluúčast na první části bohoslužby - tzv. liturgie katechumenů čili bohoslužby slova, dokonce společná recitace Symbolu víry apod.) To může docela dobře působit na diváky těchto představení jako cesta ke smazávání věroučných rozdílů namísto jejich řešení. A to se vymyká samotné podstatě teologického dialogu, který má přece problémy odhalit, objasnit a hledat řešení, nikoliv je zastírat.
Tedy shrnuto: pravoslavní "fundamentalisté" neprotestují proti dialogu, jak se možná mylně domnívá ekumenický patriarchát. Nespokojenost se týká dvou jiných věcí:
1.) dialog se zužuje na několik vybraných osob, postup a mezivýsledky nejsou dostatečně celocírkevně prezentovány (buď nejsou uveřejněny v plnosti nebo jsou rovnou utajeny), a tak je z účasti na dialogu vyloučena většina duchovenstva a prakticky všichni věřící, jimž jest jen trpně čekati, jak to dopadne; církevní lid se nemůže k věci vyslovit, diskutovat atd. Teologický dialog se tím děje odděleně od církve. Kde zůstaly teze o církevním lidu, královském kněžstvu atd.? Kde jsou vyjádření starců, duchovních vůdců, lidí s pokročilou duchovní zkušeností? Nejsou oficiálně publikována. To je naše libri prohibiti - zakázaná literatura dnešní svobodné doby. Proč nevede Konstantinopol - pokud možno veřejnou - diskusi s pádnými argumenty mnichů - kolektivními stanovisky zástupců monastýrů ze Svaté Hory Athos? Dusná atmosféra v církvi kolem ekumenismu hovoří sama za sebe, že něco není v pořádku kolem způsobu vedení dialogu. Může to pak působit dojmem kabinetní politiky či dokonce zákulisních piklů; šušká se něco o svobodných zednářích. Samozřejmě s tím lidé mohou vyjádřit nesouhlas, což se ostatně právě děje...
2.) Dialog se opouští a je nahrazován gesty a projevy, které neodpovídají realitě. Cařihradem nemilovaní "fundamentalisté" tedy nejsou proti dialogu, ale naopak pro dialog.
Sumasumárum: nevím, jak kdo, ale já slyším z táboru "fundamentalistů" opravdu naléhavé volání po dialogu (a nikoliv proti dialogu). A hned dvojnásobné. Jednak, aby se zůstalo při dialogu s jinoslavnými. A pak (a to hlavně) po dialogu vnitrocírkevním. Jenže - co se týče toho druhého - k tomu musejí být dva.
------------------------
Na encykliku patriarchy Bartoloměje reagoval generální sekretář WCC Rev. Dr. Olav Fykse Tveit. Ocenil ji jako „závazek k dialogu a jednotě církví, daný i přes silný tlak fundamentalistických kruhů ortodoxních věřících.“
To už opravdu nechávám bez komentáře. Ze zdvořilosti k cizí osobě mimo církev.
Zobrazit příspěvek č. 618 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 3. 2010
Z tisku
Petici za bezpodmínečné přijetí závěrů II. vatikánského koncilu podepsalo 54 tisíc lidí z 80 zemí
Katolická organizace "My jsme církev", která se zasazuje o církevní reformy, provádí velkou akci na památku II. vatikánského koncilu, jehož výročí letos je.
Poté, co papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci čtyřech biskupů "bratrstva sv. Pia X.", se ocitla římsko-katolická církev ve vážné krizi. Nejde jen o výroky jednoho z biskupů (Richarda Wiliamsona), který stane 16. dubna před soudem v německém Regensburgu za popírání holocaustu. Organizace "My jsme církev" má i jiné důvody k pochybám o správnosti přijatého papežského rozhodnutí. Zvláště podivné je dle nich, že bratrstvo Pia X. dosud odmítá závažná rozhodnutí II. vat. konc., týkající se dialogu, svobody nábož. vyznání, ekumenismu, apoštolské mise laiků nebo kladného vztahu k židům.
Proto organizace uchystala petici "za plné uznání přijetí závěrů II. vatikánského koncilu", kterou iniciovali němečtí teologové v lednu 2009. Přestože petici podepsalo 54104 lidí ze všech kontinentů, vatikánská kongregace za čistotu víry nepřijala ani petici ani podpisy.
GlaubeAktuell
Zobrazit příspěvek č. 619 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 3. 2010
Zpráva
Dle zprávy z úřadu metropolitní rady bude nedělní svatá liturgie přenášena Českým rozhlasem stanicí Praha - ČRo2.
Zobrazit příspěvek č. 620 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 3. 2010
O energiích Ducha Svatého a hojnosti života a sv. Nektariovi
2. neděle Velkého půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY
Téma druhé neděle velkopostní je v párové dvojici s tématem neděle předchozí. Zatímco minulou neděli jsme hovořili o věrouce a neporušených pravoslavných dogmatech a ihned je dali do spojitosti s duchovním životem, tak dnešní nedělní téma k tomu poskytuje názornou ilustraci.
2. neděle Velkého půstu je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy (jeho život), resp. duchovnímu zápasu z obhájení hesychastické tradice, k němuž jej Bůh povolal (česky u nás k jeho teologickému zápasu).
Popis roznětky celé historické události ocituji od evangelického teologa: »R. 1338 přišel na svatou horu Athos v Řecku italský římskokatolický scholastik Bernard Massari z Kalábrie, známější spíše pod svým řádovým jménem Barlaam. Začal napadat zdejší mnichy praktikující hesychastickou spiritualitu, že se svým kontemplativním životem dopouštějí modlářství, neboť "táborské světlo" způsobující osvícení duše a energie Ducha svatého považoval v souladu s tomistickou theologií za stvořené.«
 |
Možná poslední pozemská liturgie sv. Nektaria Pentapolského (+ 1920). Hlavním pilířem našeho duchovního života je svatá liturgie a eucharistie. To je zdroj našeho posvěcení, jak říkal starec Paisij Svatohorec. Liturgie není ničím nahraditelná, říká starec Chrysostomos z řeckého monastýru ct. Nikodima. Při liturgii Bůh posvěcuje nestvořenými energiemi blahodati shromážděné věřící. Každému vkládá do srdce dle jeho možností. Bohužel v dnešní době už řada našich křesťanů nedokáže dostatečně využívat tohoto zdroje posvěcení a čerpat z něj. Vidím to všude kolem sebe. Jak málo už je lidí, kteří přijdou na každou nedělní bohoslužbu! A bohoslužby v průběhu týdne? Kolik věřících v době bohoslužby chodí po městě; nepřijdou se pomodlit - i když by mohli... V chrámu se zrovna děje to nejvzácnější a nejpodivuhodnější, co se může na zemi dít; Kristus přichází k těm, kteří přijdou za ním. Jenže lidé už nepřicházejí. Mají na práci cosi jiného. Jejich zájem je uchvácen něčím jiným, světským. Jaký pak může být jejich duchovní život? Co mohou od Boha očekávat? A tak i k nám - jak se zdá - nakonec začíná pronikat Varlaamův duch... |
V důsledku toho přestali západní křesťané po několika málo stoletích od rozkolu rozumět duchovnímu životu, jak byl na Východě (a před rozkolem i na Západě) praktikován již celé tisíciletí, vlastně od apoštolských dob. Když zástupce Západu přišel na Athos, ukázalo, že už není schopen nalézt pochopení pro stěžejní mnišskou duchovní praxi, kterou se zabývali mniši od nejstarších dob, - pro hesychasmus. Na duchovní život hleděl prismatem současného západního křesťanského ducha - který se papismem překlopil do ducha vnějškovosti, praktičnosti a světské expanze. V mnišstvu už spíše než askety spatřoval papežovu armádu, která je rozdělená do oddílů (řádů) zabývajících se různými funkcemi v pozemské misi církve: sociální službou, učitelstvím, vojenstvím, misií atd. Tenkrát ještě sice nebyly utvořeny zdaleka všechny římsko-katolické mnišské řády, jaké známe dnes, ale onen západní duch, který jim dával povstat a který postupem času vytvořil západní mnišskou spiritualitu, jak ji známe, byl už tenkrát zcela zformován a vanul západním typem zbožnosti.
A navíc to vzájemné propojení spirituality a dogmatiky působilo i zpětně. Změněná spiritualita a zavržení hesychasmu přineslo západu další a další dogmatické odchylky od Pravoslaví. Mám na mysli hlavně západní učení o povaze blahodati (milosti), která je energií Ducha Svatého (a dále např. změna kultu Panny Marie, učení o transubstanciaci). Západ od té doby dodnes ve svém dogmatickém učení hlásá, že tyto energie jsou stvořené. Pravoslavná církev - tj. všechny východní církve - sněmovně vyhlásila, že blahodatné energie jsou nestvořené, a západní učení o stvořených energiích prohlásila (autoritou blížící se všeobecnému sněmu) za herezi.
Římsko-katolická dogmatická teologie naproti tomu učí: "Milost posvěcující je od Boha odlišný, stvořený dar" (viz římsko-katolická dogmatika např. zde)Východní učení o blahodati se zakládá na mystické zkušenosti církve, kterou vyložil a systematizoval právě sv. Řehoř Palama. Částečně lze toto pravoslavné učení osvětlit i jednoduchou úvahou, která vychází ze svatootcovské definice (viz např. kappadočtí otcové): "Boží podstata je nám, stvořeným bytostem, nedostupná, nepochopitelná; nestvořené je od stvořeného ve své podstatě nepřekonatelně odděleno." Jak se tedy může uskutečnit to, co je cílem vtělení Božího Syna, co je prvopočátečným cílem člověka a co je smyslem duchovního života - tj. sjednocení člověka s Bohem? Jestli je člověku, který je stvořením, Boží podstata nedostupná, jak by se mohl člověk s Bohem spojit? Jak je možno realisovat, co je obsahem dávného svatootcovského výroku (např. Athanasia Alexandrijského adal.): „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem?“ Odpověď na tuto hádanku je právě v palamismu. Děje se to Božími energiemi, které posvěcují to, co je stvořené, a spojují člověka s Bohem. A jak mohou tyto energie překlenout propast mezi stvořeným a nestvořeným, když nic stvořeného se nemůže přiblížit k Bohu? Právě proto, že jsou tyto energie nestvořené. Jimi sám Bůh ze své strany překlenuje tuto propast, kterou nemůže ze své strany překlenout nic stvořeného. Boží podstata i nadále zůstává člověku nedostupná, ale Bůh se zjevuje a přichází za člověkem skrze své energie - čili svým posvěcujícím působením, blahodatí. Právě tyto svaté energie činí dílo zbožštění člověka (theosis). Pokud by tyto energie byly stvořené, pak by zcela náležely do sféry stvořeného světa, byly by uvězněny ve stvoření jako cokoliv jiného stvořeného a nemohly by nikoho spojovat s nestvořeným a nedostupným Bohem.
Z toho vidíme, že učení o nestvořených energiích je neodlučnou součástí učení o spáse. Lépe řečeno: nestvořené energie jsou součástí díla spásy člověka. Bez nich není theosis - ani spása - možná. Nevíra či dokonce odmítání nestvořených energií je hroznou chybou ve víře křesťana.
-----------------------
Tato neděle nám svým tématem má připomenout duchovní úkol, který stojí před každým pravoslavným křesťanem (i světským, tj. nejen před mnichy). Je to výzva k duchovnímu zápasu proti vášním a hříchu, k duchovnímu dílu, na jehož horizontu je sjednocení s Bohem - zbožštění člověka, theosis. Jestliže bez skutků je naše víra mrtvá (jak praví ap. Jakub v Písmu), tak bez duchovního zápasu a modlitebního díla je víra jen sotva dýchajícím ochrnulým nebožákem.
Podobně jako pravá víra a nepoškozené učení o Bohu a člověku, jak je Bůh zjevil, má své nepřátele z duchovních sfér, kteří se zuřivou nenávistí vůči pravdě snaží se je zničit, tak i duchovní život setkává se se stejnou zlobou zavržených duchovních bytostí. Používají všechen svůj vliv, jímž mohou proniknout do našeho světa, aby člověku znemožnily spasitelnou duchovní kontemplaci.
Jejich vliv je omezený, ale nikoliv bezvýznamný. Pokud jim člověk svým hříchem sám neudělí možnost rozšířit jejich působení, pak je přímé působení démonů na křesťana v podstatě omezeno na zasévání nápadů, myšlenkových semének, do duchovní půdy lidské mysli. Sám člověk pak rozhoduje, jestli toto zlé seménko udusí, vytrhne či prostě nechá uschnout. Anebo zdali mu dá vzrůst. Nedisciplinovaná mysl křesťana bývá často přivábena tímto semínkem a sama mu dá vše potřebné, aby vzklíčilo a rostlo. Je to právě člověk, kdo dává démonické setbě svou vlastní životní energii k tomu, aby rostla a zničila ho. Ukáznit svou mysl je tedy naprostým prioritním úkolem při pokládání základů jakéhokoliv hlubšího duchovního života. Dokud má člověk mysl otevřenou všem nápadů, co se mu "líhnou v hlavě", pak je jeho mysl skutečný "průchoďák", kam může cokoli vstoupit. Duchovní život je za tohoto stavu mysli jen iluzí.
Démoni za určitých okolností mohou rozšířit své působení. Setkávají se s tím zvláště mniši. Běsové se jim zjevují v podobně různých strašidel či andělů. Vytvářejí všelijaké vize. Raději nechtít vědět, co všechno mohou natropit. Platí na ně však stále to samé - znamení kříže, a hlavně čistý život, očištěné srdce. Čisté lidské nitro na ně působí jako oheň, k němuž se nemohou přiblížit.Jak bylo vypozorováno, svých možností využívají démoni podle určitého schématu. Nejprve se snaží člověka odvést od víry. Když se jim nepodaří, pokoušejí se víru zkazit nebo odvést člověka do rozkolu či do hereze apod. A když se ani to nedaří, tak se snaží uvrhnout člověka do stavu, kdy poskvrňuje svou mysl či i tělo, protože vědí, že takový člověk je odcizen Boží blahodati, nedaří-li se ani toto, pak mají vždy naději, že se jim podaří rozdmychat v něm pýchu. A když se jim podaří svést člověka k poskvrnění, ani tehdy nemají běsové ještě vyhráno; hříšník se totiž může začít kát a veškerá námaha démonů přijde vniveč, což oni dobře vědí, a proto se hned za hříchem pokoušejí zafixovat svůj úspěch tím, že znemožní hříšníkovi pokání - a to se dělají buď tím, že mu vnuknou myšlenky sebeospravedlnění, anebo (a to je ještě spolehlivější metoda) přivedou ho k zoufalství. Kdo si zoufá nad svou spásou, uzavře se velikosti Božího milosrdenství, zavrhuje možnost smilování a odpuštění, rouhá se Duchu Svatému, což je korunou pýchy.
Duchovní život tedy znamená utkat se s pokušením a s běsy. Má-li člověk v tomto střetu obstát, nesmí udělat příliš mnoho chyb. Pevné zasazení života toho, kdo se vydává touto cestou, do života církve je naprostou samozřejmostí. Bez svatých Tajin, Božské liturgie, duchovního vedení církve je odhodlání k duchovnímu zápasu naprosto pošetilé, naivní, troufalé a zkázonosné. Duchovních tragédií, které by to mohly ilustrovat, je všude kolem dosti.
Kromě účasti na svatých Tajinách Eucharistie potřebuje duchovní bojovník mít častou a dobrou zpověď (v duchovním životě si nic nesmí nechávat jen pro sebe). A dále - jak zdůrazňují zkušení - musí mít čistý život. To v prvé řadě znamená upravit všechny součásti svého osobního života dle Božích přikázání (jak praví paterik: pokud člověk v něčem porušuje Boží přikázání, pak nic z toho, co dělá, se nemůže líbit Bohu). Dalším krokem je přiblížit se ideálu, který před nás staví postní a asketická tradice církve. Zatímco v předchozím kroku má zásadní význam stoprocentní úspěch, tak při tomto kroku je snaha důležitější než úspěch - církevní tradice v této oblasti není přikázáním, ale výzvou. Tím začíná neklamný duchovní život.
Očištění duše se děje skrze modlitbu a půst - čili vnitřním duchovním dílem doprovázeným askezí. Jeden rumunský starec říká: Nic neočistí lidskou duši tak dobře, jako modlitba. Jako pereš kousky svého oděvu tak dlouho, až jsou čisté, tak i modlitba vyčistí tvou duši.
---------------------------
Co je cílem duchovního života? Inu, sám život je tím cílem. Život v hojnosti - tj. bez hranic, život nekonečný, život věčný. Uvádění tohoto života do sebe je tou hlavní strunou, na níž zní tón naší spirituality.
Je to krásně řečeno samým Pánem Ježíšem v evangelijním úryvku, který církevní tradice vybrala právě ke sv. Řehoři Palamovi. „...já jsem přišel, aby (ovce) život měly, a hojně měly. Já jsem ten pastýř dobrý.“ (Jan 10,10)
Záběry z aiginského (čti: eginského) chrámu sv. Nektaria Pentapolského. Jsou tam fotografie svatého aiginského biskupa. Jako zvukový doprovod je zpěv jeho slavného hymnu Agni Parthene, který je dnes pro svou krásu už natolik všeobecně známý, že se neodvažuji ho sem dávat v jeho originální řecké verzi; v doprovodu videa tedy slyšíte tuto melodii se zpěvem v arabštině :-) Ve filmu uvidíte mramorový sarkofág, o něž je řeč. Chrám sv. Nektária na Aigině je jedním z největších v Řecku. |
Jiný příklad tohoto života, přetékajícího z lidské osoby, jež jím byla naplněna, i na jiné lidi a nejen uzdravujícího ale i jinak pomáhajícího, který můžeme u ostatků sv. Nektaria Aiginského vidět (nebo spíše slyšet) až do našich dnů. Tělo sv. biskupa Nektaria bylo pohřbeno. Když po několika letech vykopali jeho ostatky z hrobu, aby vzali kosti a uložili je jinam (jak je to v Řecku běžně zvykem), zjistili, že tělo není rozložené. A nejen to - vypadá, jako by bylo pohřbeno téhož dne. Obrátili se do Athén na arcibiskupa, který nařídil, aby tělo nechali několik dní na vzduchu, a pak je opět pohřbili. Učinili tak. A když je po nějaké době opět vykopali, bylo stále zcela neporušené rozpadem. Pak to bylo prohlášeno za zázrak a ostatky byly přeneseny do chrámu do mramorového sarkofágu, kde jsou dodnes. K tomuto novému hrobu přijíždějí dodnes zástupy věřících, aby uctily svaté ostatky a hlavně vyslechli jeho radu. Stává se totiž, že ten, kdo přichází s modlitbou k ostatkům sv. Nektaria a prosí o radu ohledně nějakého vážného problému, může zaslechnout zevnitř sarkofágu odpověď. A tak je zvykem, že poutníci tisknou své ucho na mramorovou stěnu hrobu, a někteří skutečně slyší zázračné zvuky a odpověď. Nedávno se stalo, že mezi zbožnými poutníky přišel k hrobu i nevěřící řecký lékař. Chystal se dokázat, že celá tato tradice je jen výmyslem a nesmyslem. Přinesl si na to svoje lékařské naslouchátko (fonendoskop či stetoskop; asi aby lépe slyšel, jestli se z hrobu něco ozve), nasadil si hadičky do uší a začal tam přikládat konec fonendoskopu ke kamenné stěně hrobu, jako když v ordinaci vyšetřuje pacienta. Náhle byl ohromen. Z hrobu slyšel tlukot živého lidského srdce. Jako lékař dobře věděl, jak přesně zní bijící srdce člověka, a náhle slyšel tento nezaměnitelný zvuk z nitra hrobu... Otřesen, poklonil se ostatkům a šel vyhledat místního kněze. Na tom místě uvěřil v Boha.
Tady můžete zahlédnout tu řeku hojnosti života, která nevysychá dokonce ani v mrtvém těle, ale přelévá se na ostatní lidi dokonce i z hrobu.
Sv. Nektarios - fotografie: http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Photos.html
Kdy a jak navštívit Aiginu (s fotografiemi - včetně světcova hrobu): http://www.saint-nectarios-of-aegina.org/Visiting_Aegina.html
Vyprávění o svatém Nektariovi (v angl.): http://full-of-grace-and-truth.blogspot.com/2009/11/st-nektarios-wonderworker-bishop-of.html
Zobrazit příspěvek č. 621 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 3. 2010
Z došlé pošty (no comment)
Haló, haló, proč je pravoslavných málo?
Pokud hledající po mnoha letech studia náboženské literatury a duchovních bádání dospěje k závěru, že jedině pravoslavná církev je přímým následníkem Apoštolské církve a že má přímou posloupnost až k Ježíši, může zatoužit stát se pravoslavným. Ale jak to udělat? Hledající dobře ví, že v jeho okolí jsou jen katolické kostely, případně nějaká ta protestantská skupina, sekta, církev.
I jme se hledat na internetu. Najde pár nepřehledných webů, které jsou plné neuspořádaných informací. Kde si může stáhnout juliánský kalendář, Posvátný symbol, podívá se na ikonu pro dnešní den. Zjistí, že nedělní liturgii bude přenášet rozhlas - nedočte se ale v kolik hodin. Tato informace možná členům církve přijde zbytečná, ale nečlen ji znát nemůže. S úžasem shlédne stránky Pravoslavné akademie, kde horlivě klikne na odkaz "Jazykové kurzy" s nadějí, že se bude moci přihlásit do kurzu církevní slovanštiny, ruštiny či srbštiny - chyba lávky, jedná se o kurzy angličtiny a němčiny. Po delším pátrání zjistí, že Pravoslavná akademie snad ani není akademie, ale jakási fotovoltaická laboratoř. Co je ale ze všeho nejhorší, ať hledá jak hledá, ten nejdůležitější odkaz: "Jak se stát pravoslavným křesťanem" na žádném z pravoslavných webů nenachází.
Naše národy prožívají unikátní období větší či menší náboženské svobody. Svoboda je úplná v tom, že nikdo české národy nenutí býti katolíky ani ateisty. Lidé se mohou svobodně rozhodnout. V minulosti již jednou Češi a Moravané prožili delší období, kdy si vydobili náboženskou svobodu. V této době se odkláněli od většinového katolického vyznání směrem zpět, ke své původní křesťanské víře = pravoslaví. Tento odklon skončil založením protestantismu a zažehnutím reformační jiskry v Evropě.
Určitě i nyní budou mít Češi a Moravané tendenci vracet se ke křesťanství, které považují za opravdovější. Bohužel jim v tom nikdo nepomůže. Protože je pravoslavných málo, neznají nikoho ve svém okolí, kdo by byl pravoslavný a na koho by se mohli obrátit. Pomoc nenajdou ani na internetu, který dnes umožňuje lidem najít informace jak dělat to co je baví. Pravoslavné weby jsou příliš zahleděné samy na sebe. Na život církve a lidí, kteří již v církvi jsou. Nezainteresovaný jedinec se v těchto webech jen stěží orientuje a neví co má udělat, pokud se chce setkat s nějakými pravoslanými křesťany, aby poznal jejich zvyky a život, než se definitivně rozhodne stát se členem pravoslavné církve. A je-li již rozhodnutý, nenajde nikde kontakt, na který může napsat či zavolat. Nezbývá mu tak, než po vzoru muslimů prohlásiti se pravoslavným křesťanem a nábožensky žít jako kůl v plotě.
Richard Ruibar
Zobrazit příspěvek č. 622 jednotlivě
Administrátor
--- 10. 3. 2010
Dalekáť cesta má...
Jak se stát pravoslavným křesťanem
Lehce úsměvně a s pokusem o sebekritický nadhled psaná odpověď na vcelku trefný příspěvek "Haló, haló, proč je pravoslavných málo" (viz č. 621).
Pravoslavná církev (a v tom se neliší od ostatních církví) je po organizační stránce strukturovaná jako hierarchicky stupňovaná síť mnoha farností, několika eparchiálních biskupství a jednoho metropolitního biskupství, které je v rámci naší místní autokefální pravoslavné církve hlavním ústředím.
Pro realizaci duchovního a církevního života věřících je primárně určena úroveň farností čili církevních obcí. Postup pro toho, kdo se chce napojit na církevní a duchovní život místní pravoslavné církve, je tedy nasnadě: vyhledat svému bydlišti nejbližší pravoslavnou církevní obec, resp. její farní chrám (či telefon na duchovní správu). Zde se může (třeba i anonymně) účastnit bohoslužeb, poslouchat kázání a promluvy duchovního správce a případně navázat kontakt s věřícími. To je vhodné spíše pro ty, kteří jsou plaché povahy (to jsou ti, kteří se v chrámu - pokud do něj vůbec vstoupí - drží stále někde v dosahu dveří, nebo stojí za sloupem či v nejvzdálenějším a nejtemnějším koutě). Pro ty, kteří se nebojí a jdou neohroženě přímo k jádru věci, je vhodné kontaktovat místního duchovního správce, domluvit si schůzku a věc - takhle přímo, tváří v tvář - řešit s ním, případně si rovnou domluvit katechezi (resp. stát se katechumenem při této církevní obci).
Pokud z nějakých důvodů zájemce neuspěje u nejbližší církevní obce - a může se to stát z různých důvodů (např. bohoslužby se zde konají jen občas, duchovní dojíždí, nemá čas, je už stár, sláb a nemocen, nebo se bohoslužby slouží v nesrozumitelném jazyce, či kněz je cizojazyčný a češtinu nemá rád, nebo je divný apod.), pak musí zájemce projevit určitou vytrvalost a být schopen přinést cíli, který si vytkl, nějaké oběti. Ať neváhá a obrací se na další farnosti a kněze, kteří jsou někde v dosahu. Nebo může zkusit nějaké nejbližší velké město. V zájmu realizace svého blahorodého úmyslu musí prostě mít nějakou tu trpělivost, fantazii či uplatnit tvůrčí přístup.
Ostatně, přístup "nedám se odradit", musí leckterý zájemce uplatnit nejen při hledání adres a při navazování prvních kontaktů. Mějte na paměti, co říkají asketové: zápas je hořký ale spása sladká.Pravdou je, že místní pravoslavná církev zde nepatří k těm nejpočetnějším. Z toho vyplývá problematická okolnost, že pravoslavnou farnost nenajdeme v každém městečku, ba ani v každém okresním městě. Krásné pravoslavné chrámy zívají prázdnotou na některých vesničkách na Hané - ale to jsou spíše památníky zašlé slávy z dob Masarykových. Dnes bychom potřebovali spíše chrámy ve městech, leč stavba pravoslavného chrámu v rámci městské aglomerace to je oříšek, který zatím nerozlouskli ani v Praze ani v Brně (v obou metropolích by byly nutně potřeba další pravoslavné chrámy, protože do těch stávajících se už věřící často ani nevejdou), takže tím spíše to budou těžko řešit skupinky pravoslavných někde na okresech. Miliony nemáme (ani věřících ani korun), takže podle toho to v terénu vypadá. Leč krása a pravda Pravoslaví, účast na svatých Tajinách a duchovním životě světové pravoslavné církve přece stojí za překonání nějakého toho nepohodlí.
A nyní to nejdůležitější. Adresy farností a chrámu, i kontakty na duchovní sice na internetu jsou, ale jsou důmyslně ukryty pod tradičním leč nic neříkajícím označením: schematismus pravoslavné církve (to aby to neměl hledající tak jednoduché; je to možná vymyšleno jako takový filtr, který případné zájemce o pravoslaví proseje, takže ti vlažnější, co pod tímto názvem kýžené adresy nenajdou a ani nikam nenapíšou a dále se už nepídí, odpadnou hned na začátku a vůbec kontakt nenavážou... :-) (Jinak ovšem nechápu, proč se tento seznam kontaktů nenazývá např. "pravoslavný adresář" nebo prostě "seznam pravoslavných církevních obcí" či "přehled pravoslavných chrámů" apod.)
Občas mírně (někdy i dosti) zastaralý schematismus je ukryt na oficiální webové stránce pravoslavné církve: www.pravoslavnacirkev.cz/schematismus.htm Zde doporučuji začít vytrvalou cestu hledání...
Samozřejmě, člověk 21. století by si mohl představovat, že bude na internetu mít k dispozici nějakou interaktivní pravoslavnou mapu České republiky, z níž na něj budou blikat všechna místa, kde se konají bohoslužby, při najetí kursorem nad kýžené město vykoukne bublina s obrázkem místního chrámu a s přehledem datumů a hodin, kdy se zde konají bohoslužby a s linkem na mapku města, aby věřící dokázal snadno najít chrám na místě samém.Rozcestník se všemi adresami pravoslavných webů (na farních webových stránkách jsou většinou také kontakty na duchovní a adresy chrámů) je na adrese: www.pravoslavi.cz (Uznávám však, že i na přehlednosti tohoto rozcestníku by se dalo ještě trochu zapracovat. Ještě více to jistě platí o website orthodoxia.cz, který je už velice zastaralé konstrukce a potřeboval by překopat od základů - jenže je nás málo...)
První vlaštovka však už tu je. Jakási lokalizace našich adres na mapách měst se v tichosti a bez konzultace s farnostmi objevila na webu "mapy.cz". Jestli však bohoslužeb chtivý zájemce o Pravoslaví očekává, že bude navigován ke chrámu, šeredně se plete. Bůh ví proč, na mapě je šipka "zapíchnuta" na adrese duchovní správy. I mne to zpočátku zmátlo a domníval jsem se, že v případě města, na něž jsem se koukal (Tábor), je náš chrám na mapě umístěn špatně a nebo že jej přestěhovali do vedlejší ulice. Nevím, zdali je to šťastný nápad poslat zájemce o bohoslužby na faru, resp. do kanceláře, místo do chrámu (to asi mnohé duchovně žíznící zájemce vypeče zvláště v případech, kdy kněz do místa dojíždí jen k vykonání bohoslužeb a lze ho zastihnout prakticky jen v chrámu). Popiska standardně připojená na mapě k mnohým farám: "Pořádání bohoslužeb a duchovních setkání," je asi dosti nečekaná, ale i tak je její informační hodnota prakticky nulová. (Nemluvě o zastaralosti poskytovaných údajů, viz např. Znojmo - uváděná adresa už snad pět let neplatí. Najdou se tam i docela legrační údaje, např. v případě Olomouce šipka na mapě ukazuje - kdo ví proč - na zadní vchod do církevní budovy a na biskupství, kde, myslím, není na poměrně nenápadných dveřích cedulka ani zvonek.) Mám takový dojem, že k provedení případných úprav údajů na mapě bude asi potřeba heslo a to samozřejmě není farářům k dispozici, a vzhledem k tomu, že není známo, kdo údaje na server "mapy.cz" vložil, není ani na koho se obrátit. (Takže shrnuto: situace je momentálně taková, že knězi někdo kdosi posílá zájemce o bohoslužbu v jeho městě kamsi jinam než do chrámu a farář to nemůže změnit... Takže tato první vlaštovka má zatím jaksi polámaná křidélka.) Inu, dalekáť cesta má, márnéť volání...Stejně tak by na naší vysněné interaktivní mapě mohl být formulář, do něhož zvědavec napíše místo svého bydliště a případně i vzdálenost, kterou je schopen na bohoslužby urazit (a třeba v menu vybrat i kalendář, jehož je stoupencem, neřku-li dokonce jazyk, v němž si bohoslužbu přeje), a server mu pohotově vrátí informaci o všech chrámech, které jsou v zadaném dosahu a splňují požadovaná kritéria, spolu s informací o dnech a hodinách, kdy se tam či onde slouží (něco takového mají v Americe, nejspíš by se to dalo od nich nějak "obšlehnout").
A když už jsme se tak rozjeli a popustili uzdu nezřízené fantazii, tak zmiňme i možnost, že by to vše mohlo být třeba propojeno se serverem "jizdnirady.cz", a pak by to mohlo rovnou nabízet příslušná vlaková či autobusová spojení z místa bydliště do místa bohoslužby vybraná pro čas začátku a konce bohoslužby. (Mimochodem, implementovat do naší hypotetické interaktivní mapy i vlaková a autobusová spojení, aby se nemuselo tolik jezdit auty, by byl možná větší reálný příspěvek k ekologii než ona zmiňovaná "vilémovská fotovoltaická laboratoř" :-) Tak to jsou všechno opravdu jen představy, nic podobného u nás nikdo rozhodně nečekejte. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Zobrazit příspěvek č. 623 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 3. 2010
Z došlé pošty - pohled ze západního zahraničí
Další reakce na příspěvek "Haló, haló, proč je pravoslavných málo" (viz č. 621)
Vážený pane Ruibare,
já jsem se o pravoslaví začal zajímat jakožto uprchlík "před Rusáky" v r.1981 v Los Angeles, pak v New Yorku a nakonec v kalvinistickém a atheistickém (popř. "new age") Holandsku. V té době nebyl internet a všechny informace o Církvi, dějinách, věrouce, liturgii atd. byly dostupné pouze v angličtině, popř. mnou zapomenuté ruštině. Prostřednictvím korespondence s pravoslavným přítelem v ruském pravoslavném klášteře v USA jsem získal adresu malé modlitebny v Amsterdamu, později i v Den Haagu a v Arnhemu. Kněz naštěstí hovořil dobře mj. i anglicky. Manželka se mnou tento můj zájem nesdílela.
Přesto jsem s pomocí Boží překonal všechny překážky a byl v lednu 1987 na Zjevení Páně pokřtěn. Dodnes žiju v kalvinistickém a atheistickém/"new age" Holandsku, překážky se změnily: naučil jsem se holandsky (v kterémžto jazyce je ovšem méně materiálů než v češtině), mám k disposici internet a spoustu materiálů od pravoslavných přátel z Čech, ale rodina se rozpadla a děti vyrostly de facto mimo Církev, situace ve světě se ještě zhoršila. Nepřestávám doufat v pomoc Boží, díky které jsem třeba teprve minulý týden získal kompletní jitřní a večerní modlitby v češtině (23 let po křtu!).
Tím chci říct, že si nemyslím, že by to katechumeni měli dnes v Čechách nějak obzvlášť těžké, aspoň ne těžší než jsem to měl já a moje okolí. Ve srovnání s mou situací mi připadá, že současný potenciální konvertita v Česku dostává pravoslaví pod nos na zlatém tácku. Věřím, že když někdo upřímně hledá pravdu, Bůh mu jistě pomůže! Překážky na cestě jsou možná proto, aby se vyzkoušela naše horlivost - a Bůh nám jistě nenaloží víc, než bychom mohli unést, protože by nám v přístupu do Církve vlastně zamezil!
S pozdravem a přání všeho dobrého
Antonín z Utrechtu
Zobrazit příspěvek č. 624 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 3. 2010
Z došlé pošty - a ještě další pohled
Není to jen o kvantitě, bohužel... (krátká odpověď na příspěvky č. 621 a 622)
Je to již pár let, co jsem - inspirován příklady z USA, Ukrajiny či Nizozemí - přišel s návrhem na rozšířený "schematismus" pravoslavné církve v ČR. S přehledem, v němž by případný zájemce nalezl např.: jakým kalendářem se obec řídí, jaký užívá bohoslužebný jazyk, kontakty na všechny duchovní osoby (včetně e-mailu a mobilního telefonu), datum chrámového svátku, stručnou historii a fotografii chrámu, svátosti přechovávané v chrámu apod. V analogové podobě jsem viděl cosi takového v Kijevě již před téměř 10 lety (mimochodem včetně onoho dopravního spojení - číslo autobusu, jméno zastávky, 300 m tam a tam), v digitální např. na stránkách www.orthodoxekerk.org/kerken.htm. Oslovil jsem všechny duchovní, zaštítil se požehnáním metropolity a rozeslal k vyplnění stručný dotazník. Více nebylo třeba (veškeré zpracování zdarma), otázka, myslím, tak 5-10 minut. A výsledek? Z pražské eparchie mi přišlo asi 8 odpovědí, z nichž zhruba polovina byla neúplná, z moravské eparchie mi odpověděli 3 duchovní... Kolik jich máme v obou eparchiích? 60? Nebo již 80? Úspěšnost "projektu" si už každý dopočítá. Třešničkou na můj dort byla reakce jednoho nejmenovaného duchovního, který nejenom dotazník vyplnil rádoby vtipnými ironickými nesmysly, ale k tomu mi oznámil, že ještě zváží, nepodat-li na mne žalobu pro pokus o nezákonné shromažďování osobních dat! Dá se k tomu vůbec něco dodat? Myslím, že ne. Možná něco takového v naší církvi v budoucnu vznikne, ale asi chápete, že z mé iniciativy již nikoli. Dobrou mysl na velkopostní cestě.
V Kristu
prot. Antonij Drda
Rumburk
Zobrazit příspěvek č. 625 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 3. 2010
O nesení kříže, získávání života a ještě o Lazarovi
3. neděle Velkého půstu – UCTÍVÁNÍ SVATÉHO KŘÍŽE
Za onoho času...
Svět a duše - to jsou dvě věci, které nemohou pozemští lidé poznat v plném rozměru, protože soud lidský je lživý. Mysl člověka je jakoby soustředěna v očích - lidé oceňují jen to, co vidí, a co nevidí, necení. Vidí svět a cení jej více, než by se náleželo. Nevidí duši a neoceňují zdaleka, jak by měli. Proto jsou jejich soudy o světě a o duši nesprávné a falešné. "Lživí jsou synové lidští ve svém oceňování" (Ž 61,10 pravosl. text). Svět a duše - o těchto dvou věcech nedokážou soudit živí, ale umějí je správně posoudit jen zesnulí.
8,34 ... svolav (Pán Ježíš) zástup s učedlníky svými, řekl jim: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj mne.
8,35 Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.
8,36 Nebo co prospěje člověku, by všecken svět získal, a své duši škodu učinil?
8,37 Aneb jakou dá člověk odměnu za duši svou?
8,38 Nebo kdož by se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.
(Evangelium podle Marka)
Jako ilustraci k výše řečenému připomeňme známou skutečnosti, že ani v běžných životních záležitostech lidé většinou neumí docenit to, co je opravdu důležité. Všichni víme, jak málo si ceníme zdraví, - dokud o ně nepřijdeme. To samé platí o rodině, o střeše nad hlavou, o chlebu apod. Honíme se za penězmi, zábavou či mocí a neuvědomujeme si, jak pofidérní jsou to "hodnoty". Skutečné hodnoty však přezíráme. Jak nespolehlivé jsou lidské soudy a schopnost těch, kteří žijí na zemi, ocenit pravé hodnoty! A když takto selhává člověk v běžných životních záležitostech a není s to správně roztřídit věci tohoto světa čili věci, které vidí, jak potom má správně ohodnotit to, co nevidí?
Králové země, správcové měst, knížata a boháči! Užívali jste si pozemské slávy, krásy a bohatství! A co jste nakonec získali? Co jste si vzali do hrobu? Umřeli jste, a svět pro vás umřel. Tím, že jste zahubili svou duši kvůli světu, přišli jste o vše: nebe, ráj, věčný život, Boha. Kdo získá svět, nejen že nic nezíská, ale ve skutečnosti hodně ztratí.
 |
Odpověď na otázku, co je to duše, nám nemůže dát filosofie, která tratí mnoho marných slov na rozličné málo užitečné odpovědi. Pohlédneme-li na duši v zrcadle svatého Písma, poznáme, že duše je ušlechtilé drahocenné bytí, které nelze ničím nahradit.
Duše dává lidem život v tomto světě a jestli ji zahubíme, ztrácíme život i ve světě i v ráji, ztrácíme vše. "Zahubíme-li ji, čím budeme žít?" Život je možný jen skrze duši; mrtvá duše = žádný život.
Tím, že se připoutáváme k věcem tohoto světa, bažíme po nich, hubíme svou duši. Světské žádosti a starosti omotávají lidské duše jemnou ale nakonec velice pevnou pavučinou. Lidská duše se do ní zaplete, začne se dusit a postupně hyne. Vždyť duše není schopna nasytit se pomíjivými věcmi. (To je, jakoby se člověk chtěl najíst umělou hmotou - může třeba rozžvýkat polystyren a nacpat si tím břicho, ale stejně umře hlady.) Lidská duše potřebuje k životu duchovní potravu - blahodať Ducha Svatého. A ta se získává modlitbou, očišťováním srdce od vášní a svatými Tajinami.
Na tomto světě nesmíme ulpívat. Jinak se duše nemůže nadýchnout blahodatného ovzduší Ducha Svatého. Starec Paisij říkal: "Zde na tomto světě jsme, abychom složili zkoušky a šli hned zase dál." Docházíme-li na školu, také tam nehodláme sedět v škamnách na věky. Složíme zkoušky, projdeme maturitou, nebo dostaneme diplom, a školu opouštíme - jdeme v životě dál.
Podobně hovoří prof. Alexij Osipov - zde na světě jsme proto, abychom provedli svou volbu. Celým souhrnem svého života říkáme Bohu, co pro sebe vlastně chceme. Chceš neustálý neklid vášní, srdce zotročené žádostmi a stále neuspokojené na věčnost, máš to mít (tomu se říká peklo). Chceš nebe? Bůh je připraven ti ho dát.
Volit nebe tady v pozemském životě znamená učit se zříkat vlastní vůle. Tím se hasí pekelný oheň neklidu, žádosti a nespokojenosti v lidském srdci. Stačí uskutečnit to, co pravíme každý den v Otčenáši: "Buď vůle tvá," a do srdce člověka vstupuje už zde v pozemském životě nebe. Jak však uskutečnit odevzdání se do Boží vůle? Tím, že se učíme nést svůj kříž.
Sv. Theofan Zatvornik trval na tom, že získávání spásy není možné bez tělesné(!) účasti na Kristově Kříži. Myslel tím, že tady v pozemském životě musí člověk přijmout utrpení, které mu tento pozemský život přináší - ne nějak teoreticky či symbolicky, ale skutečně. A přijmout je jako svoji vlastní účast na Kristových mukách, jako svou osobní cestu ke vzkříšení a k věčné blaženosti.
Starec Joann Krestjankin pravil: Každý člověk musí na své životní cestě vzít na sebe právě ten svůj kříž. Křížů je nesčetně, ale jen ten můj léčí moje rány, jenom ten můj mi bude ke spáse, a jen ten svůj ponesu s pomocí Boží, protože mi byl dán samotným Pánem. Chybuje ten, kdo si vybírá kříž dle svého vlastního zalíbení, vybírá právě tou svou vůlí, která má být jako první přibita na kříž sebezapření. Askeze konaná dle své vůle je vyráběním vlastního kříže (a opovrhováním křížem dávaným od Pána) a nesení takového "kříže" vždy končí velkým pádem.
Jak říkají starci jako univerzální radu do života a cestu ke klidu duše a k Bohu: "Nejlepší je přijímat, co Bůh dává." My jsme však věčně nespokojení - něčeho chceme více a jiného méně. Ten kříž, který nám Bůh dal, nás tlačí. Jednomu se zdá, že utrpení, co mu bylo naděleno, je nad jeho síly. Někdo jiný by zase chtěl činit více pro Boha, konat více v duchovním životě a vést těžší duchovní zápas...
Jeden mladík se ptal jakéhosi starého muže, jestli se má oženit či zůstat sám. "Tak či onak, budeš litovat," zněla odpověď. To je odpověď nám všem, kteří nechceme přijímat, co nám Bůh dává. Kvůli tomu nebudeme nikdy spokojeni. Ten, kdo se naučí přijímat právě to, co mu Bůh dává, bude vždy spokojen.
Není cestou ke spokojenosti snažit se dosáhnout toho, co chci, ale chtít to, co dostávám. Jak prosté. Stačí změnit svou vůli - čili ukřižovat ji - a přijmout Boží rozhodnutí o sobě. Tak vstoupí do duše pokoj. Smíření (mimochodem rusky "smirenije" znamená pokora, pokoření se) je bránou ke spokojenosti nezávislé na vnějších okolnostech, na zdraví, na svých schopnostech.
--------------------------------
Slova Pána Ježíše o nesení kříže bychom možná mohli převyprávět asi tímto způsobem:
Kdo chce jít za mnou do nebe, zapři zde na světě svou vůli, vezmi svůj kříž jako můj dar, pro lásku ke mně ukřižuj svou vůli, aby se děla vůle má.
Ten, kdo nechce svůj kříž, protože hodlá používat život, který mu dává jeho duše, k získávání světa a tělesných rozkoší, ten o duši přichází. Kdo však život, který mu dává jeho duše pro život v tomto těle, neužívá pro získávání světa, zříká se světa tím, přijímá kříž z lásky k evangeliu, zachraňuje tím svou duši.
K čemu je člověku dobré, i kdyby celý svět získal, ale ztratil při tom svou duši? Vždyť nic z toho světa nemá takovou cenu, aby za to člověk mohl koupit zpět ztracenou duši.
--------------------------------
 |
 |
 |
 |
 |
Jedna z možných příčin tohoto žalostného duševního stavu tkví zřejmě v tom, že nám stále nedochází, jaká je alternativa spásy. Čili co člověka očekává, zvolí-li si svým životem něco jiného než Boží Království. My si za svého pozemského života ne dosti dobře uvědomujeme, co může člověka po smrti čekat, a tak nejsme schopni docenit, od čeho nás Kristus svým křížem, sestoupením do podsvětí a vzkříšením vysvobodil.
Ne, nechci zde nyní strašit nějakými obrázky z pekla. V církvi sice existují hodnověrná svědectví lidí, kterým bylo dáno nahlédnout do těchto strašlivých duchovních prostorů. Dnes bych však raději věnoval pozornost jinému - mlčenlivému - svědectví.
Možná se našemu srdci něco poodhalí ze záhrobní reality, připomeneme-li si, jakou nám církevní tradice zachovala památku na Lazara, bratra Marie a Marty, který v Bethanii zemřel, byl uložen do hrobu, a po čtyřech dnech (kdy se jeho tělo už začínalo rozkládat) jej Pán Ježíš vzkřísil z mrtvých - necelý týden před svou vlastní smrtí na kříži (vzpomínáme to na Lazarovu sobotu, před Květnou nedělí).
Pokud vím, Lazar nikdy přesně nepopsal, co se s ním dálo v těch čtyřech dnech, kdy pobýval v záhrobí. Po celou dobu, kterou ještě žil po svém vzkříšení, o tom nechtěl mluvit. Prožil zřejmě něco tak hrozného, že se s tím až do konce života jen těžko vyrovnával.
Protože ho židé chtěli zabít (byl totiž živoucím důkazem Ježíšovy Božské moci křísit mrtvé), odešel Lazar nedlouho po svém vzkříšení na Kypr, kde se později setkal s apoštoly Pavlem a Barnabášem a byl vysvěcen jako první kyperský biskup. Podle některých zpráv zakončil svůj život po dlouhé době mučednickou smrtí. Podle sv. Epifania, biskupa Constantia Kypru (367-403), žil spravedlivý Lazar ještě dalších 30 let po svém vzkříšení.
Ze vzpomínek pamětníků, kteří otiskli do církevní tradice památku na Lazara, když byl biskupem na Kypru, víme, že Lazar byl po celý zbytek svého života stále smutný a zachmuřený. Po smrti viděl takové věci, že se pak již nikdy nedokázal smát. Jen jednou ho spatřili, jak se usmál. To bylo, když viděl na tržišti, jak tam nějaký zloděj ukradl hliněný džbán. Tenkrát biskup Lazar pobaveně a s ironií řekl: "Hle, kus hlíny krade jiný kus hlíny."
A ještě jedna věc se o něm traduje. Když byl Lazar čtyři dny mrtev, zakusil po své smrti takovou hořkost, že cítil i po vzkříšení tu hořkost stále ve svých ústech, a proto až do konce života nemohl jíst jiné jídlo než sladké.
-------------------------------------
Třikrát do roka se v pravoslavné církvi koná zvláštní obřad: vynášení svatého Kříže (děje se : na svátek Povýšení svatého Kříže, na třetí neděli velkopostní, které se říká křížová, a na první den půstu k Zesnutí přesv. Bohorodice).
Obřad ve stručnost probíhá tak, že na svatý prestol v oltáři je položen slavnostně ozdobený kříž (květinami či bazalkou). Používá se vždy to nejvzácnější zpodobení kříže, které je v chrámu k dispozici (v na řadě míst mají kříže, v nichž je maličký kousek ze dřeva pravého Kříže Kristova). Na konci jitřní bohoslužby (při slavosloví; nebo prostě před začátkem liturgie) kněz kříž slavnostně vynáší z oltáře a kráčí s ním chrámem, nese kříž nad hlavou, a nakonec jej klade na stolek (či analoj) uprostřed chrámu. Pak je kříž okuřován za zpěvu troparu ke svatému kříži: "Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému..."
Poté podle ruské praxe kněz před tetrapodem, na němž je uložen svatý kříž, zazpívá: "Kříži tvému klaníme se, ó Pane, svaté vzkříšení tvé slavíme!" a koná zemní poklonu před křížem. A všichni věřící s ním.
Zpěváci opakují po knězi zpěv: "Kříži tvému klaníme se, ó Pane, svaté vzkříšení tvé slavíme!"
Pak podruhé kněz zpívá "Kříži tvému…" a klaní se všichni věřící s ním, zatímco zpěváci opakují zpěv po knězi.
A nakonec potřetí kněz zpívá "Kříži tvému…" a klaní se všichni věřící s ním, zatímco zpěváci opakují zpěv po knězi. A při každém zpěvu se koná zemní poklona. Všichni se klanějí najednou - kněz a spolu s ním všichni věřící.(Jednodušší řecká praxe: poprvé zpívá "Kříži tvému…" kněz, podruhé a potřetí zpěváci. Poklony se konají jen pásové - při každém zpěvu tři.)
Pak nejprve kněz přistupuje uctít a políbit svatý kříž a odchází do oltáře. Následně přicházejí věřící uctít a políbit svatý kříž, který zůstává uprostřed chrámu celý následující velkopostní týden (až do pátku).
Na Rusi bývá zvykem napéci na tuto neděli zvláštní postní pečivo ve tvaru křížků.
Na podzimní svátek Povýšení svatého Kříže se v rámci vynášení svatého kříže provádí ještě jeden slavnostní obřad - pozdvihování Kříže do všech světových stran za zpěvu mnohonásobného "Kyrie, eleison" (většinou se zpívá 500 krát). (O tom více na podzim.) Nějaké podrobnosti o tomto obřadu jsou ke stažení v PDF na stránce pravoslavi.cz/download
Zobrazit příspěvek č. 626 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 3. 2010
Z došlé pošty - zpráva z pražského ústředí
Na základě rozhodní rektora PBF PU v Prešově děkan PBF PU pozastavil činnost Detašovaného pracoviště PBF PU v Olomouci počínaje letním semestrem akademického roku 2009/2010. Vyšlo totiž najevo, že toto detašované pracoviště nemá řádnou akreditaci ani na Slovensku ani v České republice. Podle vysokoškolského zákona Slovenské republiky nesplňuje požadované podmínky pro svoji činnost. Studenti ze všech ročníků byli převedení na externí studium PBF PU v Prešově a vedení fakulty pro ně vytvořilo individuální studijní program. Mezi tím se vedení detašovaného pracoviště v čele s jeho ředitelem prot. prof. ThDr. Pavlem Alešem seznámilo s podmínkami pro získání akreditace a to na základě novely vysokoškolského zákona, který vstoupil v platnost již téměř před deseti lety.
Metropolita Kryštof v této věci jednal osobně s rektorem Prešovské univerzity prof. RNDr. René Matlovič, PhD., který ocenil přínos Detašovaného pracoviště v rámci aktivit univerzity a vyjádřil naději, že PBF PU spolu s vedením Detašovaného pracoviště dokáže v dohledné době naplnit zákonné normy pro jeho další existenci. Metropolita Kryštof při tomto jednání zdůraznil mimořádný význam Detašovaného pracoviště pro Pravoslavnou církev v českých zemích, neboť za dobu své dvacetileté existence připravilo do služby mnoho vzdělaných a obětavých duchovních pastýřů a laických teologů. Pozastavení činnosti případné zrušení Detašovaného pracoviště by zasadilo misii Pravoslavné církve v českých zemích hlubokou ránu. Z toho důvodu je třeba učinit vše proto, aby Detašované pracoviště mohlo pokračovat ve své činnosti.
metropolita Kryštof
Zobrazit příspěvek č. 627 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 3. 2010
Z tisku - praktická novinka pro dohled nad věřícími
Polsko - seznam účastníků mše pořizuje stroj snímající otisky prstů
Katolický kněz v polském městě Gryfow Slaski zavedl ve svém chrámu automat, snímající otisky prstů svých farníků a tak počítá, kolik lidí a kdo přišel na mši. Pomocí tohoto stroje vede kněz Grzegorz Sowa kontrolu docházky školáků na mši.
Děti přiloží prst na skener umístěný u vchodu do chrámu místo toho, aby museli dostávat podpis kněze do své docházkové knížky po každé mši. To šetří čas kněze i školáků, kteří pokud navštíví mši dvěstěkrát v průběhu tří probíhajících let, budou osvobozeny od zkoušky, kterou musejí složit před konfirmací.
Žáci uvedli, že se jim novinka líbí. Stejně tak si ji pochvaluje i kněz. "Je to komfortní. Nemusíme čekat frontu na podpis kněze potvrzující účast na mši," uvádějí školáci.
(Blagovest info s odkazem na agenturu Reuter, dle Gazeta Wyborcza)
Zobrazit příspěvek č. 628 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 3. 2010
Z tisku
Hlavní římsko-katolický vymítač ďábla prohlásil, že ve Vatikánu žije satan
Pozoruhodné vyjádření oficiálního vatikánského exorcisty: "Ve Vatikánu aktivně působí ďábel."
Kněz Gabriele Amorth (85), který je hlavním vymítačem ďábla ve Vatikánu už 25 let a řešil 70.000 případů posedlosti ďáblem, tvrdí, že důsledkem ďáblova vlivu ve Vatikánu jsou tamější mocenské boje, "kardinálové, kteří nevěří v Ježíše, a biskupové, kteří propadli ďáblu".
"Když hovoříme o Satanově kouři ve svatyních, je to všechno pravda - včetně nejnovějších případů násilí a pedofilie." (Dým satanův, který pronikl do všech komnat, je frází použitou svého času papežem Pavlem VI.)
V roce 2001 Amorth protestoval proti zavedení nové verze vymítačského rituálu. Stěžoval si, že nový rituál, který nahradil staletí staré modlitby, je "tupý meč" a že nikdo předem vymítače ďábla nekonzultoval.
Podle jeho slov "je ďábel beztělesný duch projevující se nestydatosti člověka, v němž se usídlil".
Celý článek http://www.blisty.cz/2010/3/11/art51564.html
Další zdroje: Interfax religia s odkazem na Times.
Zobrazit příspěvek č. 629 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 3. 2010
Jak bojovat s ďáblem. Jak působí půst
4. neděle Velk. půstu – CT. JANA SINAJSKÉHO – KLIMAKA (Žebříkovce)
Za onoho času ...
9,17 Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit.
9,18 Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to."
9,19 Odpověděl jim: "Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!"
9,20 I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.
9,21 Ježíš se zeptal jeho otce: "Od kdy to má?" Odpověděl: "Od dětství."
9,22 A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám."
9,23 Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří."
9,24 Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"
9,25 Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: "Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!"
9,26 Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.
9,27 Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.
9,28 Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?"
9,29 Řekl jim: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem."
9,30 Když odtamtud vyšli, procházeli Galileou; Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo,
9,31 neboť učil své učedníky a říkal jim: "Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.
Evangelium podle Marka
K vyložení hlavního verše dnešního evangelia otevřeme dílo sv. biskupa Ignatije (Brjančaninova), které je dnes klasikou pravoslavné spirituality.
"Tento rod," pravil Pán svým učedníkům ohledně duchů zloby, "nevychází jinak než modlitbou a půstem" (Mar 9,27).
To byla přesnější citace (z kralického překladu) onoho verše, než jak je uveden výše v celém úryvku nedělního evangelia, který je citován z ekumenického překladu (za zmínku stojí, že verš o modlitbě a půstu jsme museli do ekumenického překladu, který používáme na našem biblickém serveru, znovu zapsat, protože v obvyklých vydáních ekumenického překladu je tento verš vyškrtnut z biblického kánonu čili vlastně vymazán z Bible (v některých vydáních ekumenického překladu je uveden alespoň v poznámkách pod čarou, ve většině vydání však po něm není ani stopy; pozn. red.).
To je nový rys půstu! Bůh přijímá půst, když mu předchází veliká ctnost: milosrdenství. Za půst je připravena odměna na nebi, když je zbaven pokrytectví a ctibažnosti. Půst působí, když je spojen s druhou velikou ctností - modlitbou. A jak působí? Nejen krotí vášně v lidském těle, ale vede válku s duchy zloby a přemáhá je.
Jak je to možné, že půst, který sám o sobě je tělesnou askezí, může působit či spolupůsobit s modlitbou v boji proti duchům? A nebo naopak - jak to, že beztělesní duchové mohou být podrobeni vlivu půstu?
Příčina působení lidského půstu na duchy zloby spočívá v jeho silném působení na našeho vlastního ducha. Tělo zkrocené půstem dopřává lidskému duchu svobodu, sílu, střízlivost, čistotu a jemnost. Jen v takovém stavu se náš duch může postavit proti svým neviditelným nepřátelům. "Já, když oni /tj. démoni/ ztrápili mne, chodil jsem v rouchu žíněném a pokořoval jsem postem duši svou. A moje modlitba se vrátila do nitra mého" (Ž 34/35,13 - pravoslavné znění). Půst dodává mysli střízlivost (bdělost) a modlitba je zbraní mysli, kterou jsou odháněni neviditelní nepřátelé. Půst pokořuje duši, osvobozuje ji od zatvrzelosti (ukrutnosti) a nabubřelosti, které pocházejí z přesycenosti; modlitba postníka se pak stává zvláště mocnou, není pronášena povrchně ale přímo ze samotné duše, z hlubin srdce, a vede člověka vzhůru, povznáší ho k Bohu.
Temní duchové zloby spáchali dva těžké zločiny. První byl příčinou jejich vyvržení ze společenství svatých andělů. Druhý se stal příčinou jejich nezvratného zavržení. Na nebi se vzbouřili proti Bohu; jejich vůdce, zaslepený domýšlivostí se chtěl stát Bohu rovným. Za tento zločinný pokus byli svrženi s nebe do podnebeské sféry, zde začali závidět blaženosti prvostvořeného člověka, a tak spáchali další zločin: oklamali lidi a zavlekli je do svého pádu. Tento druhý zločin padlých andělů definitivně určil jejich osud - tím se totiž uzavřeli ve zlu, zpečetili svůj stav. Kvůli tomu je zcela opustila Boží blahodať a byli ponecháni sobě samým, své zlobě, svému hříchu, který počali a rodili v sobě, a jemuž dovolili, aby pronikl do jejich přirozenosti.
Zavrženému andělu už nikdy nepřijde na mysl žádná dobrá myšlenka, nikdy nepocítí dobro. Je celý a naprosto pohroužen do zla, přeje si zlo, vynalézá zlo. Žhne nenasytnou žízní po zlu, touží nasytit se zlem, ale nemůže. Vše jím spáchané a páchané zlo se mu zdá nedostatečné v porovnání s tím zlem, které si představuje a po němž prahne jeho nesnesitelná žízeň po zlu.
Byv stvořen jako světlonosný anděl, je nyní ďábel svržen za své zločiny níže, než je na zemi dobytče. "Protože ses dopustil této vraždy člověka," pravil Bůh satanovi, když ho zastihl na místě zločinu v ráji, poblíž lidí poté, co je strhl do pádu, "proklet budiž mezi vším dobytkem i divokými zvířaty. Po všechny dny svého života polezeš po břiše a žrát budeš prach" (Gen 3,14). Beztělesný duch je odsouzen k tomu, aby myslel a cítil jedině to, co je pozemské a vášnivé. V těchto věcech je jeho život, v tom je jeho poklad.
Tento duch je zbaven způsobilosti zabývat se duchovním; plně je zajat tělesným. Duch, který byl určen pro duchovní život, je vyvržen ze sboru duchů do tělesného stavu a v této kategorii se dostává níže, než je skot a všechna zvěř polní. Dobytčata a zvěř žijí a konají dle zákonů své přirozenosti, kdežto padlý duch, který se musí plazit (dosl. kroutit) v přirozenosti dobytka a zvěře, plazí se v přirozenosti, která mu není vlastní a je ponižující. Nechce ani nemůže správně fungovat v takové přirozenosti, a proto tuto přirozenost neustále jen zneužívá.
Takováto hříšná "materiálnost" padlého anděla jej podrobuje působení půstu, osvobozujícího našeho ducha z nadvlády těla. Když se padlý anděl přiblíží k postícímu se člověku, nevidí již materiální převahu (tj. vládu těla na duchem), kterou potřebuje a která je pro něj žádoucí. A tak už nemůže nechat v člověku "vzkypět krev" (tj. rozdmýchat vášnivé tělesné hnutí), která je blahodárně ochlazena půstem. Nemůže už podněcovat tělo, které již nemá sklon ke skotačení, protože mu půst nasadil uzdu, a mysl ani srdce už je neposlouchají, jelikož kvůli půstu pocítily zvláštní duchovní svěžest (čilost).
Spatří-li pyšný padlý duch odpor, odchází, protože nesnáší odpor ani námitky. Miluje jen okamžitý souhlas, okamžité pokoření. Ačkoliv "leze po břiše a žere prach", čili živí se jen pozemským, myšlenka na podobnost Bohu ho neopustila. A proto vyhledává uctívání a ty, kteří se mu budou klanět. Měl tu smělost ukázat Synu Božímu "všechna království země" a sliboval dát Mu veškerou moc nad nimi a jejich slávu, a za to si žádal jen, aby se mu poklonil (Luk 4,5-7). Ani dnes nepřestává ukazovat učedníkům Božího Syna klamy světa, vykresluje je ve snění vábivými črtami a barvami jen proto, aby je jakýmkoliv podvodem svedl k tomu, aby se mu poklonili.
"Budete-li se protivit ďáblu, uteče od vás," praví svatý apoštol Jakub (Jak 4,7). A jiný apoštol řekl: "Chopte se štítu víry, s nímž překonáte všechny hořící střely od zlého a uhasíte je" (Efez 6,16). Obraťme mocí víry zření mysli k věčnosti, k nevýslovné blaženosti, která spravedlivé očekává ve věčnosti; a stejně tak vizme i nevypravitelná muka, očekávající nekajícné a úporné následovatele hada. Uzřít to však můžeme jen tehdy, když je tělo uvedeno do řádu a je v něm udržováno půstem, když čistou modlitbou, která je možná jen s půstem, přilneme k Bohu, učiníme se "jedním duchem s Pánem" (1 Kor 6,17). "Had se plazí neustále po zemi podle shůry vyneseného rozsudku," pravil sv. Jan Zlatoústý, "chceš-li být v bezpečí před jeho jedovatým uštknutím, přebývej myslí a srdcem neustále nad zemí." Pak se mu můžeš vzepřít a on pyšný nesnese odpor a uteče od tebe.
----------------------
Existují lidé posedlí nečistým duchem? Kde jsou ti, které by trápil a mučil tak jako mladíka, vzpomínaného v dnešním evangeliu? Zdá se, že už takoví nejsou a nebo se vyskytují velice zřídka. Tak uvažuje ten, kdo na vše hledí povrchně a pozemský život přináší jako oběť rozptýlení a hříšným rozkoším. Svatí otcové uvažují jinak. "Jakmile ďábel a běsově dosáhli vyhnání člověka z ráje kvůli neposlušnosti, získali tím svobodu, aby mohli v noci i ve dne otřásat myšlením každého člověka (Simeon Nový Theolog).
Podobně těm mukám a trýzni, jimž bylo zlým duchem podle znění evangelia podrobeno tělo mladíka, může tím samým trpět i duše, zvláště když se dobrovolně podvolila vlivu tohoto zlého ducha a uznala za pravdu tu vražednou lež, kterou nám neustále předkládá, aby nás zahubil, a maskuje ji jako pravdu, aby nás snadněji oklamal a dosáhl ve svém zločinném počínání většího úspěchu.
"Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral. Odporujte mu pevnou vírou" (1. Petr 5,8-9). Jakými zbraněmi na nás působí padlý anděl? Hlavně a především hříšnou myšlenkou a hříšnou touhou (sněním). Od těch, kteří se mu vzepřou, uteče, ale těmi, kteří ho nerozpoznali a debatují s ním a důvěřují mu, těmi cloumá, mučí je a hubí. Jelikož sám leze po břiše a není schopen duchovního myšlení, tak před naší představivostí vykresluje tento pomíjivý svět s jeho klamy a slastmi, a zároveň začíná s duší vést rozhovor, jak tyto neskutečné představy realizovat.
Nabízí nám pozemskou slávu, nabízí nám bohatství, nabízí nám hojnost, nabízí slasti tělesných nečistot, k nimž - podle vyjádření sv. Basila Velikého - nejenže má sympatie, ale jichž - ač stvořen jako beztělesný duch - se stal původcem. Toto vše navrhuje člověku v představách, roztouženém snění, a spolu s tím ukazuje i nezákonné způsoby k uskutečnění těchto nezákonných tužeb. Uvrhuje nás do zármutku, sklíčenosti, malomyslnosti a zoufalství - prostě řečeno: stará se neúnavně o naši záhubu. Používá prostředky pěkné i nepěkné na pohled - hřích maskovaný jako dobro i hřích zjevný - a k tomu ještě vábí a láká příslibem slasti.
"A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra," praví apoštol Jan (1. Jan 5,4). Víra je zbraň vítězství nad světem, a zároveň zbraní vítězící nad padlými anděly. Ten, kdo hledí okem víry na Božím slovem zvěstovanou věčnost, stává se chladným k dočasným a rychle pomíjejícím kvalitám světa. Ten, kdo je pravým učedníkem Pána našeho Ježíše Krista, nechce pošlapat žádné jeho nejsvětější přikázání kvůli hříšné slasti, jež vypadá vábně před tím, než ji okusíš, ale ukazuje se jako odporná a zhoubná poté, co ji okusíš. Jakou moc může mít nad učedníkem Kristovým čarovný obrázek pozemských krás a rozkoší, i obrázek pozemských neštěstí, který vykreslují zlí duchové, aby lidi, kteří tyto obrázky pozorují, přivedli do sklíčenosti a zoufalství? Vždyť mocí Svatého Ducha je vtištěn do jeho duše velkolepý obraz věčnosti, před níž jsou veškeré pozemské obrazy a výjevy vybledlé a nicotné!
Sv. apoštol Jan zvěstující, že vítězstvím přemáhajícím tento svět je naše víra, takto pozdravuje pravá dítka Kristova vítězící nad světem a přemáhající padlého anděla a jeho duchy: "Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým" (1. Jan 2,13). Jako "mládenci" jsou zde nazýváni křesťané, kteří jsou obnoveni Božskou blahodatí. Projeví-li služebník Kristův potřebnou statečnost a vytrvalost v boji s duchy zla, pak na něj sestupuje Boží blahodať a daruje mu vítězství. Tehdy se "obnovuje jeho mládí jako orlovi" (Žalm 102/103,5). Je to ono nestárnoucí mládí, kterým byl člověk ozdoben Stvořitelem při stvoření a které vyměnil za nevyléčitelné stárnutí, když dobrovolně padl (do hříchu). "Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, (jsou jen) tělesné žádosti a touha očí i pýcha života, (a to) není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho tužby; kdo však činí vůli Boží, přetrvá na věky" (1. Jan 2,15-17).
----------------------
Milovaní bratři! Proč bychom neměli dokázat přemoci svět a pána tohoto světa? Zvítězili nad nimi lidé, kteří jsou nám podobni, - oblečeni tělem a nemocemi lidskými. Zvítězili nejenom skvělí udatní hrdinové, ale i neduživí starci a slabé ženy, dokonce i malé děti. Zvítězili, a tím nám neponechali žádnou možnost omluvy, jestliže nezvítězíme a podrobíme se nepříteli. Utkali se tím samým světem a s jeho klamy a nástrahami. Kolem nich se hemžili ti samí neviditelní hadi, kteří používali všechny síly, aby zavlekli jejich duše do hlíny a připoutali je k zemi. Srdce a mysli však drželi ti, kteří zvítězili, nahoře! Svá těla ohradili půstem, a tak zkrotili a opustili tělesnou přitažlivost k pozemským slastem. Prostřednictvím půstu umožnili duchu, aby mohl přebývat v neustálé střízlivosti, bdělosti a svěžesti. Umožnili mu, aby mohl neusínaje kontrolovat a odhalovat nejrůznější úklady ďáblovy. Půstem učinili svá těla lehká a tím učinili lehkým i samotného ducha, dali tím duchu možnost přilnout k Pánu čistou a neustálou modlitbou, dosáhnout Boží pomoci, oživit svou víru ze slyšení, a víru ze slyšení učinit zvěstováním a duchovní mocí - a touto mocí získat naprosté vítězství nad světem a duchy zloby. Taková víra, jak nás učí sv. Jan Teolog, který ji nazývá smělostí před Bohem a čerpá učení o ní ze své svaté zkušenosti, se získává vyslyšenou modlitbou (1. Jan 5,13-15). Skrze takovou víru spravedlivý jakoby vidí neviditelného Boha, jak pravil apoštol Pavel (Žid 11,27). Vidíme-li Boha, je přirozené, že se svět ztrácí z našeho pohledu. Pomíjivý svět se stává jakoby neexistujícím a světavládce se nemá oč opřít, když chce proti nám bojovat.
"Odporujte mu pevnou vírou, přijavše štít víry," víry aktivní, víry živé, víry blahodatné, které je schopen jen bojovník Kristův, jenž se připravil k boji s duchy zloby tím, že odpustil bližním jejich prohřešky, čili almužnou, milosrdenstvím a pokorou, a pustil se do tohoto boje obrněn zbrojí postu a modlitby. Amen.
Svt. Ignatij Brjančaninov
Zobrazit příspěvek č. 630 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 3. 2010
Z došlé pošty
Mnišské postřižení - nová monaška Julianije
Pod timto odkazem najdete zpravu a fotky
http://www.pcokosice.orthodox.sk/?p=2061
S pranim Boziho pozehnani
arcibiskup Jiri
Zobrazit příspěvek č. 631 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 3. 2010
K sobotě Akathistu
Kondak přesvaté Bohorodici
Právě uplynulá sobota byla zasvěcena čtení hymnu akathistu přesvaté Bohorodici. Součástí chvalozpěvu je i jeden z nejznámějších pravoslavných zpěvů - kondak "Vojevůdkyně v boji vítězná".
Přikládám video s asociací, která je s tímto kondakem běžná v řeckém světě, - s tématem Byzance, resp. Konstantinopole, či ještě přesněji: se starobylým pravoslavným chrámem Boží moudrosti, památníkem staroslavné Byzance.
Text zpívaného kondaku - česká verze:
Vojevůdkyně v boji vítězná,
jež nás osvobozuješ od zlých,
tebou chráněni díky ti vzdávají
služebníci tvoji, Bohorodice.
Ty pak vládnoucí mocí nepřemožitelnou,
ze všech běd nás vytrhni,
ať k tobě zní naše zvolání:
„Raduj se, Nevěsto povždy panenská!“
Zobrazit příspěvek č. 632 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 3. 2010
Pokání a duchovní zápas
5. neděle Velkého půstu – CT. MARIE EGYPTSKÉ
V průběhu přípravných týdnů a dosavadního půstu nás Církev skrze vybraná nedělní témata povzbuzovala k pokání a upevňovala nás v důvěře v Boží milosrdenství, ubezpečovala nás, že neexistuje tak velký hřích, který by nemohl být Bohem odpuštěn, kaje-li se hříšník. Ani téma této neděle, kterým je život a příklad sv. Marie Egyptské, nikterak zásadně nevybočuje z tohoto rámce. Je zde ukázána žena - velká hříšnice, která žila ve své době v Egyptě; je ukázán její život, v němž vidíme její obrácení; na jejích dalších osudech je ukázáno její horlivé a vytrvalé pokání, které Bohu za své hříchy přinesla; a na svědectví starce Zosimy o zázracích, které konala, je ukázáno Boží smilování nad touto hříšnicí, její přijetí u Boha a dokonce její uvedení mezi svaté Boží už za jejích pozemských dnů.
Avšak jeden nový tón, který v uplynulých nedělích ještě nezazněl tak zřetelně, tu je. A tím je poukázání na duchovní zápas, který je vždy (v nějaké míře) nedílnou součástí obrácení a pokání. Částečně už to slyšíme znít v tématu minulé neděle, kterým je život a dílo sv. Jana Sinajského, autora klasického manuálu pravoslavné spirituality: "Žebř nebeský". Osou této knihy je pomyslný žebř, jehož jednotlivé příčky symbolizují postup očištění člověka od hříchu - čili je to průvodce při zápasu za očištění srdce, postním zápasem za osvobození ducha, při boji proti démonům. Naplno však tuto polnici duchovního boje slyšíme zvučet až v tématu neděle sv. Marie Egyptské. (Přečtěte si o jejím životě.)
Pokání to není jen lítost nad hříchem, to je nejen obrácení, rozhodnutí se změnit, slib se polepšit. Lítost a obrácení jsou začátkem pokání. Tu počáteční změnu myšlení, obrácení, je totiž potřeba stvrdit dalším životem, resp. tím, co následuje po změně uvažování, když jsme se vydali na cestu dosahování svatosti. A tím, co člověka nyní čeká, je boj. Kajícím obrácením totiž vstupujeme do duchovní války. To je důvod proč to, co následuje po křtu (nebo u pokřtěného po tom, co se odvrátí od hříchu), často připomíná všechno možné, jen ne klidný (na Západě by řekli: rozjímavý) život. Člověk by přirozeně čekal, že ho naplní světlo a Božský pokoj. Místo toho, se nezřídka stává, že naše nitro naplní dusná temnota, srdce se zachmuří a mysl je zmatena. A teď se ukaž, jestli to myslíš vážně! Vyhlásil jsi při křtu válku ďáblu, plivnul jsi na něj (a to ti pyšný duch nikdy nezapomene!), odvrátil ses od hříchu, tak teď tedy bojuj s temnotou ve svém srdci.
Chybou některých, kteří se nechají zmást, je hledat příčiny tohoto stavu vně sebe, ve svém okolí nebo ve stavu církve či společnosti. Příčiny a tudíž i řešení spočívají v nitru člověka. Tam je potřeba obrátit svou zkoumavou pozornost, zde leží naše bitevní pole.
O pokání platí, že boj, který následuje a kterým má kajícník dokázat, že to myslí vážně, je tím těžší a tvrdší, čím více člověk dříve podléhal moci hříchu. Starec Paisij by jistě v této souvislosti připomněl, že souhlasem s hříchem dal člověk ďáblu právo nad sebou, a čím více hříchů a čím těžší jsou ty hříchy, tím více práv člověk nad sebou ďáblu dal. A pokáním člověk tato práva ďáblu najednou upírá. I přichází za tebou rozčílený ďábel, ukazuje úpis podepsaný tvou krví, a domáhá se svých práv (dotěrně a neodbytně). A čím těžší hříšník ďáblu pokáním uniká, tím větší je hněv démonů a tím urputněji vznášejí své nároky a sveřepě využívají všech temných nitek, jimiž dříve hříšník nechal svou duši omotat.
Jak příšerný to může být v případě bývalých těžkých hříšníků boj, ukazuje právě vyprávění sv. Marie o tom, co zažila, když po svém obrácení odešla kát se ze svých hříchů do pouště, kde prožila 47 let. Stačí pár vět samotné ctihodné Epypťanky:
K tomu je potřeba dodat, že na základě zkušeností jiných asketů a obecné mnišské zkušenosti, se můžeme domnívat, že sv. Marie o svém zápasu s vášněmi, které se nenechaly tak snadno vytrhnout ze srdce, a s běsy, neřekla ani zdaleka vše. Možná něco zamlčel Zosima. Leč spíše Marie, jakožto žena, ostýchala se o tom více vyprávět. Konec konců v jejím vyprávění zaznívá často obava hovořit o pokušeních a útocích, které jí stíhaly na poušti, a zároveň stud tyto věci sdělovat. I jiní poustevníci (a dnes např. mniši z pousteven na Athosu) se o takových záležitostech nechtějí příliš šířit. Mj. i z obavy, že ten, kdo sám nemá tuto zkušenost, nebude věřit (a tomu, kdo tu zkušenost již má, to nemá smysl vyprávět); dále kvůli obavě z pohoršení, protože jsou to věci, o nichž se nesnadno hovoří a stud je skutečně na místě, běsové totiž provádějí skutečně (či spíše: neskutečně) nechutné a hanebné kousky. Takže jen stručně uvedeme, že démoni mají v takových případech moc zjevovat se v tělesné podobě, vyvolávat dojem tělesné přítomnosti druhé osoby, způsobovat nejen zrakové a sluchové vjemy, ale i hmatové, a to vše používají, aby asketu svedli k nemravnosti, ke hříchu a k tak hanebným věcem, že je problém o tom vůbec psát. Na mnichy ďábel a jeho běsové útočí se zvláštní zuřivostí, protože mniši na nebi obsazují místa, která tam byla uprázdněna pádem zlých duchů, čili zabírají jejich původní místa.»... 17 let jsem prožila v této poušti za ustavičných bojů s chorobnými vášněmi jako v zápase s divými šelmami. Když jsem se chystala k jídlu, snila jsem o mase a rybách, jaké jsem jedla v Egyptě. Měla jsem chuť pít své milované víno. Když jsem byla ve světě, pila jsem mnoho vína, ale zde jsem často neměla ani obyčejnou vodu. Hynula jsem žízní a krutě mne trápil hlad. Někdy přicházelo ještě něco horšího - zmocňovala se mne nesmírně mučivá touha zpívat oplzlé písně, na něž jsem byla zvyklá. Jako bych je přímo slyšela. Tu jsem prolévala slzy, bila se do prsou a vzpomínala na sliby, které jsem dala, když jsem odcházela na poušť. V duchu jsem stanula před ikonou své vůdkyně, nejčistší Bohorodice, a s pláčem ji prosila, aby odehnala ode mne myšlenky, které trýznily a mátly mou duši. Tak dlouho jsem plakala, silně se bila do prsou, až se naplnila míra pokání, a já uviděla světlo rozlévající se všude kolem mne, a bouři vystřídala veliká tišina. Jak mám, otče, vypovědět smilné myšlenky, které mne ovládaly? Odpusť, otče! Žár vášně se ve mně rozhořel, celou mne spaloval a ponoukal k slasti. Jakmile na mne přišlo takové pokušení, padla jsem na zem, zalévala se slzami a jakoby viděla, že přede mnou stojí samotná má Vůdkyně (Panna Marie), soudí moje přestoupení složeného slibu a hrozí mi těžkými mukami. A nevstávala jsem třeba den a noc, pokud nebylo dokonáno pokání a neozářilo mne blažené světlo, odhánějící temné myšlenky a zmatení. Pak jsem zvedla oči ke své záruce a vroucně jsem ji prosila o pomoc v mém utrpení na poušti, a skutečně, ona mi pomohla a zvedla k pokání. Tak jsem strávila na poušti prvních 17 let v ustavičném utrpení. Temnota následovala temnotu, běda a pokušení byly všude kolem. A pak, až do této chvíle je Bohorodice ve všem mou pomocnicí a učitelkou.« (Dále viz život sv. Marie Egyptské)
Vzpomínáte si na vyprávění poutníků na Athosu?, co jeden z nich, starší a vážný člověk, prožil při nocování v poustevně? Jak tam za ním přišla v noci jeho zemřelá manželka?; probudil se a cítil její teplo, tělesnou blízkost, přímo její tělo; vábí ho, on ji líbá a ona zmizí... Jiného poutníka (kněze) tam v noci chytli běsové za nohy, drželi mu ruce, aby se nemohl pokřižovat, a táhli ho po podlaze ke dveřím, za nimiž byla propast, skalní sráz (poustevny v athonské Karulii jsou na skalních útesech a přilepené na vysokých skalních stěnách). (Můžete si o tom přečíst, je to v češtině.) Jestli tam takovéhle kousky vyvádějí poutníkům, co asi potom démoni provádějí mnichům?Marie vedla dobře svůj boj, prokázala své pokání, stala se tím zlatem vyzkoušeným ve výhni, a očištěna přetavením v žáru byla - byvši ještě v těle - vyzdvižena výše, než většina věřících i většina mnichů. Připodobnila se beztělesným andělům, když se modlila, vznášela se ve vzduchu, po řece Jordán kráčela jako po souši, znala a citovala Bibli, aniž by ji kdy četla, mnicha Zosimu, jehož viděla poprvé v životě, oslovila jménem, znala budoucnost, věděla, co se přihodí za rok, - hlavně však - spojila svou duši s Bohem.
------------------------
Nuže, abychom se vrátili k původní ose našich úvah, - život sv. Marie nám Církev dnes staví před zraky, aby nás tím morálně připravila na duchovní zápas, na skutečnost, že pokání je kaleno a utvrzováno ve výhni boje. Má nás to povzbudit a připravit, aby naše mysl nepropadla zmatku a nechápavosti, až bude nitro člověka otřásáno útokem neviditelných nepřátel, kterým jsme svými hříchy my sami uchystali kopí a zbraně, jimiž teď dotírají na naši duši.
Co je naprosto zásadní pomocí člověku pokání činícímu? Co je kajícníkovi berlou, o niž se opírá? Co je štítem, který odráží kopí, jimiž na něj útočí ďábel? Jak napovídá dnešní evangelijní čtení - pokora, ponížení se: "Ale kdožkoli chtěl by mezi vámi býti veliký, budiž váš služebník." Ďábel je pyšným duchem, pýcha je jeho páteří. Nic jiného mu nevyráží zbraně z rukou tak mocně, jako pokora. Bez pokory nejde v duchovním životě nic. Dokonce i čistota je bez pokory bezcenná. Teprve skrze pokoru začíná člověk rozumět, oč v církvi jde. Teprve skrze pokoru začíná chápat její tajemný život. Teprve pak se mu otevře v náhlém rozbřesku, oč se tu vlastně jedná.
Vždyť i Syn Boží, pokorně se nazývající synem člověka, "nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil, a aby dal duši svou na vykoupení za mnohé," jak dnes čteme. Nepokoušej se tedy vykročit na cestu pokání ze svých hříchů bez pokory vůči ostatním lidem, jinak hraješ sám sobě divadlo - pro anděly tragédii, pro běsy komedii.
------------------------
Leč ještě jednou zpět k předchozímu tématu. Ještě jedna krátká poznámka o duchovním zápasu. Žel, dnes stále více a více aktuální.
Ne každý musí projít tím nejstrašlivějším ohněm, ale nějakou zkušenost se žárem duchovní bitvy učiní každý, kdo to myslí s duchovním životem vážně. Ti, kteří se navracejí na úzkou cestu Evangelia z opravdu velké dálky, pozdvihují se z těžkých hříchů, však mohou být nuceni čelit vskutku přetěžké situaci. Zřejmě nejhorší to mají ti, kteří upadli do takových duchovních problémů, že si způsobili nějakou formu posedlosti - čili mají už běsa v sobě. Zatímco v obvyklém případě démoni útočí na člověka jakoby "zvenku", tak posedlý člověk je v kvalitativně jiné situaci. Většinou to bývá důsledek nějakého opravdu vážného hříchu. Pokud on sám má dobrou vůli (a té ho démon ani "zevnitř" nemůže nikdy zcela zbavit), pak je možno takovým lidem pomoci. Je potřeba nevyvrhovat je z církevního společenství, konat nad nimi modlitby, chovat se k nimi trpělivě a stále je udržovat v kontaktu s duchovním životem církve. Především však oni sami se musejí modlit - bojovat za modlitbu. Úspěch se nemusí dostavit hned. Snažit se vyhnat běsa rychle a naráz nemusí být vždy nejlepším řešením. Někdy to může trvat léta - mnozí starci dávali přednost tomuto delšímu postupu. (Zde je jedna z našich videostránek, která ukazuje jedno ze "sezení" opatrného postupného vymítání běsů z posedlých v Řecku /mám na mysli první video - na této stránce hned nahoře/.)
Na ilustraci sem vložím úryvek z připravované knihy od starce Efréma: Perly asketické moudrosti:Zde vidíte, že pýcha se stala páteří ďábla a jeho démonů. Nezkrotná pýcha je jejich hlavní vlastností. Je to jejich způsob existence. Proto pro ně není smilování. Vždyť pýcha nemůže nikdy žádné smilování přijmout! A proto ten, kdo se chce postavit ďáblu, musí mít zbraň opačnou vůči pýše - pokoru. To je protijed neutralizující vše, co vypouští ďábel. Je to nerozpoltitelný štít, skrze který nepronikne do srdce člověka ďáblovo kopí pýchy. Člověk, který v postupném duchovním očišťování vyhnal ze svého srdce jakoukoliv pyšnou myšlenku, stává se pro ďábla jakoby neviditelným. Démoni nemají, jak se v myšlení takového člověka zachytit, nemají, za co by uchopili jeho srdce. To je prvním cílem veškeré askeze a duchovního zápasu.
... Poslechni si ještě jeden podobný příběh. V době, kdy jsem přebýval v Novém skitu (na Athosu) a žil ještě můj starec Josef (Hesychasta), přišel k nám jednou jeden posedlý mladý člověk.
Starec dle svého milosrdenství přijímal tyto nešťastníky, kteří s námi žili tak dlouho, jak si přáli, a pak když sami chtěli, odcházeli. Posedlí lidé nemohou dlouho zůstávat na jednom místě. Zbaveni vnitřní Boží útěchy, hledají ji, a tak střídají místa a lidi.
V tomto mladém člověku přebýval démon prostitutky. Když se démon toho člověka zmocnil, rázem se jeho hlas změnil na hlas „veřejné pouliční ženy“ a říkal věci, o kterých podle apoštola „stydno jest i mluviti“ (Ef 5,12).
Jeho profesí bylo bednářství a sudařství. Jméno zamlčíme. V našem bratrstvu žil dost dlouho; v době práce přicházel a podle svých možností nám pomáhal svýma rukama. Třetího dne mi řekl: „Otče, nenaučil bys mě dělat pečetidla na prosfory? Výroba sudů je těžká práce a ještě k tomu – ten, co je uvnitř mě, neustále mne zostuzuje (poskvrňuje hanebnostmi).“
„Naučím tě to, bratře, nechť je požehnáno! Hle, dělej to a to. Nářadí je zde, polotovary tamhle a vzory před tebou. Za tímto stolem budeš pracovat. Jenom ještě toto – v našem bratrstvu otcové spolu zbytečně nemluví, ale stále konají modlitbu."
To jsem říkal kvůli tomu, že jsem se chtěl vyhnout, nakolik to bylo možné, prázdnosloví a rozptylování v čase své modlitby. V tom okamžiku se v mé mysli zrodila myšlenka: „Je to vůbec možné, aby posedlí lidé konali modlitbu?“ Mezitím jsme se dali do práce a modlitby. Jenže neuběhlo ani několik minut (co jsme se společně modlili a pracovali), a démon v něm povstal. Mladíkův hlas se změnil a začal křičet, sprostě mluvit, vyhrožovat a rouhat se.
„Zmlkni, mizero!“ křičelo to z jeho nitra (démon nadával tomu mladíkovi kvůli tomu, že se modlil). „Sklapni, prašivče! Přestaň s tím brumláním! Co stále opakuješ ta samá slova? Pryč s takovými slovy!, zbav se jich!, já se z tebe zblázním! Mně je dobře uvnitř tebe, proč mě dráždíš?“
Tak přibližně to říkal. Běs ho trýznil, a pak odešel.
„Vidíš, co se mnou dělá?“ říkal mi ten nešťastník. „To se mi děje stále.“
„Trpělivost, bratře,“ říkám mu, „trpělivost! Nepřikládej tomu význam, vždyť to není tvoje. Netrap se tím, ale starej se o modlitbu.“
Skončili jsme práci a vydali se ke starci. Cestou mi řekl: „Otče, možná, že se mám pomodlit i za toho, kdo je ve mně, aby se nad ním Bůh smiloval?“
Proč jen to řekl, nešťastník?! V tu chvíli se ho běs zmocnil, zdvihl ho a mrštil s ním o zem. Vše okolo se zachvělo. Běs mu změnil hlas a začal: „Sklapni, mizero-o-o! Řekl jsem ti, sklapni! O čem to mluvíš?! Jaké ještě smilování? Není potřeba žádné milosrdenství, nepotřebuji milost! Nikdy! Co jsem provedl, abych měl prosit o milost? To Bůh je nespravedlivý! Za jediný malinký hřích, za pýchu, mě zbavil slávy. My nejsme vinni, to On je vinen. Ať se kaje On, a ne my! Pryč se smilováním!“
Démon ho velmi trýznil a nakonec zcela vyčerpaného opustil. Zhrozil jsem se nad jeho slovy. V několika minutách, až na základě této vlastní zkušenosti, jsem pochopil, co bych nemohl pochopit ani po přečtení tisícovky knih o běsech. Pokračovali jsme v cestě za starcem. Starec toho posedlého vždy přijímal a hovořil s ním s velikou láskou. A posedlý byl vedle něho vždy klidný. Starec se hodně modlil za lidi posedlé běsy, protože věděl, jaká utrpení musejí od démonů snášet, a nám říkal: „Jestliže my, kteří máme démony ne uvnitř, nýbrž vně, jsme mučeni myšlenkami a vášněmi, jaké pak utrpení prožívají tito nešťastníci, v nichž démoni přebývají dnem i nocí!“ Starec smutně pokyvoval hlavou a dodával: „Zcela jistě svá muka prožívají zde. Avšak běda těm, kteří se nekají, aby je Bůh milostivě potrestal tak či onak zde, v tomto životě!“
Starec připomínal slova jednoho svatého, pravícího toto: „Spatříš-li člověka, který zjevně hřeší, a nečiní pokání a do samotné smrti se s ním nestane nic, co by ho soužilo, věz, že v čase soudu bude usvědčen takový člověk bez milosti.“
Po těchto slovech starce jsme všichni cítili větší soucit s pokoušeným bratrem.
Na bohoslužby nechodil do chrámu společně s otci, ale obcházel s čotkami venku skály a neustále se nahlas modlil: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou. Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Jeho modlitba se ozývala ozvěnou mezi skalami.
Na základě své vlastní zkušenosti poznal, jak modlitba pálí démona. Když chodil ve skalách a nepřetržitě pronášel modlitbu, jeho hlas se v okamžení změnil a démon spustil: „Zmlkni, řekl jsem, zmlkni! Utrápil jsi mě! Proč chodíš tady, mezi skalami, mimo chrám, a brumláš? Jdi raději dovnitř společně s ostatními a přestaň s tímhle svým brumláním. Kvůli čemu dnem i nocí říkáš a opakuješ stále to samé, a nenecháš mě ani na chvíli v klidu? Rozčiluješ mě a trápíš! Pálíš mě, cožpak to nechápeš?“
Jakmile pokušení přestalo, tak se znovu začal modlit s čotkami: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Velmi dobře pochopil, co si běs myslel, že mu nedochází. Pro duši bylo bolestí i nadějí, když jsi viděl, jak vše snáší, zápasí a trpí. Žil s námi dlouho, a když se mu udělalo znatelně lépe, odešel. Více jsme ho neviděli. Bůh ví, jak to všechno skončilo.
Vidíte sílu modlitby a nekajícnost démonů? Modlitba je pálí, ale oni křičí: „Není smilování!“ a neustále odsuzují Boha. Ach, ta pýcha jitřenky (tj. padlého anděla)! Čím se vlastně liší od démona egoista, člověk až do samého konce se nekající, který nechce vyznat Krista jako Boha i člověka, vyprosit si Jeho milost a milosrdenství?
Pochopili jste už hluboký smysl modlitby? Jak odhaluje lidi – kdo je blízko ke Kristu a kdo je od Něho daleko?
Nedopusťme, aby nad námi vládly naše myšlenky. Dovolujeme myšlenkám, aby nás braly do zajetí, přestože máme zářivou zbroj modlitby, tu zbroj, která je nazývána plamenem a ohněm. Modlitba je bič, jenž vypráská jakoukoliv démonickou myšlenku.
(Z chystané knihy Efrém Svatohorec: Perly asketické moudrosti)
P.S.
Příklad sv. Marie nechť nás probudí z lehkomyslnosti nad našimi hříchy. Jak často lidé zlehčují své hříchy, např. hříchy svého mládí, jakoby nezanechávaly na duši žádné stopy. Někdy na ně hledí dokonce jako na jakousi nevinnou, třebas trochu "ztřeštěnou" zábavu, či jako na rozptýlení, které patří k tomuto věku a nemůže nikterak uškodit duši člověka. (Jak často slýcháváme příšernou průpovídku: "Je mladý, ať si užije, dokud může.") Marie poznala pravou povahu a démonickou sílu svého způsobu života, až když jí neviditelná síla zabránila přiblížit se bez pokání ke Kristovu Kříži. A dokonale prozřela a v plném rozsahu na ni dolehla tíha jejích hříchů na poušti, když se rozhodla zbavit se tohoto dušehubného způsobu života, ale ďábel jí řekl: "Jedině kůži za kůži" (viz kniha Job 2,4). Tehdy poznala Marie už tady na zemi cosi jako pekelná muka, když pod běsovskými útoky padala na zemi a ležela celé dny polomrtvá. A to vše kvůli hříchům, jejichž počátek byl položen v mládí (Marie odešla od rodičů, když jí bylo 12 let, do Alexandrie, kde propadla hříšnému životu). Klamně se lidé domnívají, že stáří a nikoliv mládí je vhodnou dobou k boji s vášněmi. Jenže bývá to právě mládí, kdy se rozhoduje, na jakou stranu se bude ubírat cesta celého dalšího života - zda ke zlu a hříchu, nebo k dobru a čistotě. Je to vítězství právě mladých lidí nad pokušením, které má největší hodnotu, sílu a dosah.
Zobrazit příspěvek č. 633 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 3. 2010
Z došlé pošty - prohlášení vikárního biskupa k novinovému článku o našem knězi
Důstojní otcové, bratři a sestry!
Vzhledem k tomu, že dnes byl v deníku Právo a na internetových stránkách www.novinky.cz jako hlavní zpráva dne zveřejněn článek: "Kněz zneužíval svou dceru, přesto zůstává v církvi", jsem nucen se vyjádřit tímto prohlášením. Zpráva se rychle šíří po Církvi a já sám dostávám různé reakce.
Jsem hluboce přesvědčen o tom, že otec Patrik T. není vinen ve věci, za kterou byl s podmínkou odsouzen. Vycházím z osobního rozhovoru s ním, zpovídal jsem ho, otec Patrik navíc před celým chrámem i eparchiálním biskupem přísahal o své nevině v dané věci na Písmo svaté a navíc za ním stojí celá církevní obec, ve které mnoho let působí. Narážka autora článku na to, že otec Patrik byl v Monastýru v Hrubé Vrbce jakoby z neposlušnosti jen pár dní a pak se vrátil do své farnosti, není pravdivá. Otec Patrik byl v monastýru přesně tolik dní, jak jsme se domluvili a jak to bylo možné. Ve dnech, když měl on sám soudní jednání a jiné starosti spojené se soudem a se svou rodinou nebo když jsem já sám musel na čas odcestovat, se ve svém městě s mým požehnáním zdržoval, ale neúčastnil se dle nařízení nijak farního života. Je nutné si uvědomit i tu skutečnost, že Hrubá Vrbka je od jeho města vzdálena 160 km a časté cestování pro něj bylo poněkud složité a nákladné.
Samozřejmě, že zveřejnění této interní věci je velmi nepříjemné. Ti, kteří k tomu případně nějakým způsobem přispěli, by si nyní měli uvědomit, jak tímto trpí celá naše Církev, přirozeně hlavně otec Patrik, který nyní bude muset na veřejnosti čelit velmi nepříjemnému tlaku, a v neposlední řadě i jeho děti, které budou jistě také svým okolím konfrontovány.
Prosím Vás tímto o Vaše modlitby za otce Patrika a jeho rodinu, o Vaši lásku, podporu a pomoc.
biskup Jáchym
Zobrazit příspěvek č. 634 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 3. 2010
Z tisku: pákistánská policie křesťanského muže upálila a jeho manželku znásilnila
Pákistán - křesťana, který odmítl přestoupit na islám, upálili zaživa
Arshed Masih, 38-letý křesťan z Pákistánu, byl zaživa upálen před zraky svých třech dětí kvůli odmítnutí přestoupit na islám. Jeho ženu Martu znásilnili policisté. Oznámila to 24. března agentura "Blagovest-info" s odvoláním na "Spero News" a "Apis".
Zločin se stal 19. března v domě šejcha Mohammada Sultana, bohatého muslima, u něhož manželé pracovali. Tento dům stojí přímo naproti policejní stanice, jenže policisté v tomto případě spolupracovali s vrahy.
Již v lednu tohoto roku šejch spolu s vůdci místních fundamentalistických skupin nutili rodinu přijmout islám a hrozili jim "strašnými následky" v případě odmítnutí.
Masih zemřel 22. března večer v katolické nemocnici Svaté rodiny. Měl popáleniny na 80 procentech kůže. Vláda pákistánské provincie Pandžáb přikázala zahájit vyšetřování činu vraždy. Na vládu se obrátil i arcibiskup a žádal vyřešit tuto situaci a zajistit křesťanům bezpečnost.
----------
Provládní média a vláda o incidentu mlčí. Podle posledních slov oběti zapálili Masiha sami policisté na pokyn jeho muslimského zaměstnavatele. V průběhu upalování křesťana policisté znásilňovali jeho manželku. Tři jejich děti, ve věku mezi 7 a 13 lety, byly přinuceny hledět na brutální zacházení s jejich rodiči. Manželka upáleného, Marta, leží v nemocnici v šoku a nemůže mluvit.
Další podrobnosti v angl. Spero News a zde
Zobrazit příspěvek č. 635 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 3. 2010
Další výročí západní agrese proti Pravoslaví. Koláž zpráv, článků a úvah
Máme za sebou smutné 11. výročí útoku NATO na Jugoslávii
Už jedenáct let nese na sobě každý Velký půst pečeť tragédie našich slovanských pravoslavných bratří Srbů. Přes 2000 tisíce pravoslavných lidí, kteří vstupovali tenkrát v r. 1999 do Velkého půstu, se již nedožilo Paschy, protože zahynuli pod americkými střelami. Věčná jim paměť!
 |
------------------------
Zpráva z tisku:
V Srbsku se konala vzpomínka na oběti agrese NATO
Srbská pravoslavná církev koná panychidy a posvěcuje památníky obětí. Srbský patriarcha Irenej se modlil za nevinné zabité při agresi NATO v březnu a dubnu 1999 proti Srbsku, i za srbské vojáky. Po zádušní bohoslužbě v chrámu sv. Marka patriarcha uvedl, že "trpěl národ, jemuž je svoboda cennější než krajíc chleba" a že "přesný počet obětí stále není znám". "Doufáme ve spravedlnost Boží a v to, že mocní tohoto světa neuniknou Božímu soudu, na němž ponesou odpovědnost za spáchané zločiny". Patriarcha také dodal, že se modlil, aby se utrpení nevinných lidí na tomto světě už nikdy více neopakovalo.
Biskup bačský Irenej posvětil na vojenském letišti v Somboru památník vojáků, kteří zahynuli na válečném poli v průběhu celých dějin srbského národa. Účastníkům aktu připomněl, že kříž, který zdobí tento památník, je nejen znamením utrpení, ale též znakem vítězství.
(Dle oficiálního website Srbské pravoslavné církve)
 |
------------------------
Jaká zrůdná beztrestnost na úsvitu třetího tisíciletí křesťanské éry. Jaký krutý cynismus psát ve dny Velikého půstu na bomby a rakety (jimiž byli zabíjeni Srbové): „Šťastné velikonoce!“ O jaké demokracii mohou mluvit ti, kteří první ji pošlapávají a první hanobí samotným pojem "svoboda" (z ruského novinového článku).
 |
Již jsou dostatečně známé případy, kdy piloti dostávali od svých velitelů příkazy likvidovat evidentně civilní cíle, hubit civilní uprchlíky na cestách atd. Nebudeme to zde všechno opět opakovat (snažili jsme se tenkrát alespoň některé momenty a aspekty celé jugoslávské pohromy monitorovat; zvláště upozorňuji na článek objasňující, jak bylo zmanipulováno západní veřejné mínění i politická mašinérie proti Srbsku, aby byl útok NATO na Bělehrad v očích veřejnosti ospravedlnitelným).
(Zde je český přepis nahrávky odposlechnutého záznamu komunikace pilota stíhačky se základnou před tím, než pilot vystřelil raketu na srbské civilisty; kdysi byl na internetu k dispozici i originální audiozáznam. Jeden případ z mnoha.)
 |
NATO říká: Nemáme nic proti srbskému lidu.
(Tato obyvatelka Bělehradu se vypravila do obchodu koupit mrkev. Domů se už nikdy nevrátila. Zahynula při náletu NATO za denního světla poblíž obchodu na severu Bělehradu. Zasažena byla i nemocnice. Použity byly kazetové bomby. Zabily tam celkem 15 lidí. Zničily 30 domů v okolí.)
Španělský pilot stíhacího letadla přiznal, že útoky byly vedeny na civilní cíle. Letadla byla na Balkánu používána ve službách strategie "spálené země". Španělští vojáci protestovali proti velení NATO kvůli tomu, že vybírá nevojenské cíle. Američané jim za to nadávali.
Úryvek z výpovědi španělského vojáka, který se zúčastnil útoku na Srbsko, o způsobu vedení války ze strany amerického velení NATO: »Ničí zemi, bombardují ji novými zbraněmi, používají toxické nervové plyny, povrchové miny shazují pomocí padáků, užívají bomby s obsahem uranu, černý napalm, sterilizační chemické látky, postřiky otravující plodiny a zbraně, o nichž ještě stále nic nevíme. Severní Amerika se dopouští jednoho z největších barbarství, jež může být pácháno proti lidskosti.« (Více v angl.)
---------------------------
USA za tento útok proti pravoslavným Srbům zaplatily strašnou cenu. Pojem 11. září už hovoří sám za sebe. Proč dávat katastrofu dvou věží WTC do souvislosti s přepadením Jugoslávie? Podivuhodný (ač je to strašlivá matematika) je přibližně shodný celkový počet obětí jak v Jugoslávii tak v USA (bezmála tři tisíce). Ještě výmluvněji však hovoří samo datum teroristického útoku na newoyrská "dvojčata" - 11. září - to bylo totiž mj. datum narozenin srbského pravoslavného patriarchy Pavla (nedávno zesnulého; viz č. 582). Vždyť právě patriarcha (a nikoliv prezident či jiný momentální politik) je duchovním představitelem všeho pravoslavného srbského lidu, na který USA brutálně zaútočily. A tak - jak se zdá - právě jeho osobní data použila Boží prozřetelnost jako vizitku na ránu trestajícího biče Božího, který na Ameriku dopadl. Právě pod touto "nálepkou", čili s datem narozenin srbského patriarchy Pavla, je tato hrozná tragédie amerického státu i společnosti zapsána do dějin i do celoplanetárního povědomí. Vždyť nikdo neřekne této katastrofě jinak než jen prostě: "11. září".
Patriarcha Pavle sám byl tak mírumilovný člověk, že jistě žádné odplaty agresorům nepřál. Možná právě proto, že to ani v nejmenším nebyla jeho vůle, mohl jeho nacionálie Bůh použít na pěst hněvu dopadající shůry na město pýchy a zpupnosti. Bůh si vybral osobu tohoto drobného slabého neduživého človíčka jako symbol pro svou odplatu, kterou se zastal svého lidu. (Podobnou nepozemskou logiku známe i z biblických příběhů - Bůh si vybírá ke svému dílu právě ty slabé a nemohoucí, aby bylo zjevné, že se nejedná o lidské dílo ani o dílo lidských schopností a síly, ale o Boží věc.) "Mně náleží pomsta, já odplatím," praví Bůh.
Hospodin v Bibli praví: »Má je pomsta, já zjednám odplatu! Noha jim uklouzne v čas náležitý, den jejich pohromy blíží se, jejich úděl už je pro ně připraven!" Ano, Hospodin bude svůj lid hájit a nad svými služebníky se slituje, až uvidí, že už je opustily síly... Prohlédněte - já, jen já jsem jediný a není Boha kromě mne. Já dávám smrt a život daruji, já mohu zranit i uzdravit - z mé ruky vás nikdo nevyrve! Svou ruku pozvedám k nebi a přísahám: Jakože žiji navěky, jakmile čepel svého meče zostřím, má ruka právo uchopí! Vykonám pomstu nad svými nepřáteli, těm, kdo mě nenávidí, odplatím. Své šípy opiji jejich krví, můj meč se jejich masem nasytí, krví padlých i zajatých, hlavami nepřátel a jejich vůdci." Jásejte, národy, tak jako jeho lid! On jistě pomstí krev služebníků svých, vykoná pomstu nad svými protivníky, od krve očistí svou zem i lid.« (Deut 32,35-36 39-43; dle bible 21)
Tragédie 11. září měla pro USA i pro svět nedozírné důsledky (hovoří se o ekonomických, finančních, politických i psychologických následcích; viz na Wikipedii). Z hlediska USA lze říci, že pro Ameriku to byla rána, z níž se bude vzpamatovávat dlouhá desetiletí (a možná se už z ní nevzpamatuje nikdy). Ani svět po 11. září už není takový, jako býval před tím.
Kdosi provedl takové vizuální srovnání obou událostí, dvou tragédií, které jsme kdysi uveřejnili: Deja vu.
Nikdo z křesťanů jistě nepřeje americkému lidu nic zlého. Proč další utrpení? Odpovědnost stejně jako možnost změny leží na "mocných tohoto světa". Následky jejich zlých rozhodnutí dopadají na lid - cizí i vlastní.
--------------------------
Srbská pravoslavná církev chystá kanonizaci tříleté dívky Milici Rakič, která zahynula při agresi NATO proti Jugoslávii
Srbské noviny tenkrát psaly, že bomby NATO zabily anděla. Tříletá Milica se stala první obětí vojenské operace, nazvané Američany cynicky "milosrdný anděl", v Batajnici, malém městečku u Bělehradu. Po šesti letech se v monastýru Tvrdoš ve východní Hercegovině, vedle ikon jiných srbských mučedníků, objevila freska zobrazující malinkou Milicu. Na fresce je napsáno: "Sv. novomučednice (zabitá) NATO, dítě Milica". Biskup zacholmsko-hercegovinský a přímořský Grigorij s biskupem Athanasijem (Evtičem) z monastýru Tvrdoš vystoupili s iniciativou svatořečení malinké dívky, aby byla připočtena ke sboru svatých jako novomučednice. Milica je nevinnou obětí, symbolem utrpení, které museli Srbové vytrpět posledního jara uplynulého tisíciletí. Milica byla zrovna doma; stalo se to večer; koupala se ve vaně, když přiletěl úlomek z nedaleko vybuchlé bomby, proletěl maličkým okénkem právě nad místem, kde byla vana, a zabodl se děvčátku do hlavy. Byly jí tři roky, tři měsíce, osm dní. Ráda malovala. Když ji pohřbívali, položili jí na rakev pastelky.
"Oni nedokáží tak zabíjet, jako my dokážeme milovat."
V srbských domech měli ve zvyku, že když zazněla siréna, všichni se ihned rychle políbili. Možná naposledy. Chtěli opustit svět ve vzájemné lásce. Jedině díky lásce přemáhali strach, nenávist a ponížení.
Proč by měla být kanonizací Milica připočtena k mláďátkům betlémským, která byla zavražděna Herodem? Bomby a rakety NATO měly za úkol především zničit duši srbského národa - čili svaté Pravoslaví. Modlitba k mučednici Milici dokazuje, že se herodové přepočítali. Stejně jako vždycky.
Dostojevskij uvažoval, jestli je možno dosahovat byť i toho nejvznešenějšího cíle, nejblahodárnějšího pro lidstvo, za cenu, že tím bude trpěl jediný z maličkých a bezbranných, třeba dítě. Karamazovská úvaha již sto let nedává spát těm, kteří touží po spravedlnosti. V té úvaze je vetknuta i prostá a průzračná pravda Pravoslaví. My nemáme ambice přivádět lidstvo k těm údajně "nejvznešenějším" a "nejblahodárnějším" cílům. Ve svých pozemských životech vedeme každý svůj vlastní osud s cílem přenést jej ze země na nebe. Na tuto cestu nás uvedl Kristus; je obtížná a strmá, a kráčet po ní lze jen s Jeho pomocí a ve vzájemné pomoci bližních. Někteří jsou překvapeni - leč ve skutečnosti je to zcela přirozené - na této cestě obtížného výstupu k nebi nás stále doprovázejí ti maličcí a bezbranní, a třeba i děti, kteří jsou mučeni a zabíjeni satelitně naváděnými raketami a přesně mířenými střelami...
(Dle stati Sergeje Stefanova)
Zobrazit příspěvek č. 636 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 3. 2010
Z tisku - Rusko
Strastný týden v Moskvě začal teroristickým útokem
Patriarcha moskevský a celého Ruska Kyrill ve svém prohlášení uvedl, že se modlí za duše zabitých, za útěchu pozůstalých a za brzké uzdravení zraněných. "Prosím Hospodina, aby pomohl záchranářům a lékařům v jejich práci, aby pomohl všem, kteří se snaží zmírnit následky katastrofy. Vydal jsem pokyn, aby duchovenstvo navštívilo všechny zraněné v nemocnicích. ... Na nebezpečí (terorismu) je potřeba odvětit nikoliv strachem či panikou nebo hněvem. Nechť se naší odpovědí stane jednota národa a jeho pevná vůle zastavit teroristy i ty, kdo je podporují, financují nebo ospravedlňují. Postihne je Boží trest. Věřím, že nebude prodlévat ani lidská spravedlnost.
------------
Po teroristických útocích byl zastaven provoz metra a lidé museli jezdit taxíky, jejichž řidiči využili situace a desetinásobně zvýšili jízdné ve svých vozech. Patriarcha Kyrill vystoupil s prohlášením k moskevským taxíkářům s výzvou, aby vrátili peníze. "Dnešní událost musí stmelit naši společnost a zvýšit vzájemnou solidaritu. Dnes můžeme vidět mnoho solidárních projevů, leč současně i řadu příkladů cynismu. Peníze takto získané vám nepřinesou užitek. Vraťte je - použijte je na dobré skutky. Přání vydělat na neštěstí druhého se obrátí v další neštěstí," napomenul patriarcha moskevské řidiče taxislužby.
-------------
Muslimové žádají, aby teroristické útoky v Moskvě nebyly spojovány s islámem
V koordinačním centru muslimů Severního Kavkazu prohlašují teroristy za bandity, jejichž skutky nemají žádný vztah k ideologii islámu.
--------------
Hlavní rabín prohlásil: Dnes má židovský národ svátek Pesah, ale místo štěstí máme smutek.
"Dnes večer začne probíhat jeden z hlavních židovských svátků. Budeme se modlit, aby B-h poslal útěchu rodinným příslušníkům zesnulých a aby zachránil životy těch, kdo jsou zraněni a leží v nemocnicích," pravil Berl Lazar, hlavní ruský rabín. Terorismus prohlásil za nového faraona, který chce učinit z celého lidstva otroky své člověku nenávistné ideologie. "Co můžeme učinit, abychom zhatili plány teroristů? Doufám, že stát se proti této bandě oboří celou svou mocí. ... Věřím, že budou přijata ta nejrozhodnější opatření, aby byla vyhlazena tato zločinná ideologie - a to jak opatření výchovná tak i represivní. To je naše povinnost před oběťmi teroru," uvedl ještě hlavní rabín.
(Z ruského tisku)
Zobrazit příspěvek č. 637 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 4. 2010
Video z Jerusalema - Pascha 2010
V chrámu Božího hrobu sestoupil blahodatný oheň
Video z ruských novin
Více o tomto každoročním paschální zázraku
U nás můžete shlédnout dvě videoreportáže z Jerusalema na Velkou sobotu, kdy sestupuje svatý oheň: Jerusalem - Pascha 2007 (1) a Jerusalem - Pascha 2007 (2) (ruské znění s českými titulky)
Zobrazit příspěvek č. 638 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 4. 2010
Z díla svatých Otců - paschální poselství "srbského Zlatoústého"
Světlé Kristovo vzkříšení. Pascha. Evangelium o Vítězi nad smrtí
Zkřehlí lidé se shromažďují kolem ohně. Hladoví usedají kolem prostřeného stolu. Ztrápení vleklou noční temnotou se radují z rozbřesku. Kdo jsou vyčerpáni těžkým bojem, cítí nadšení z náhlého vítězství. Kriste Vzkříšený, ty ses všem stal vším!
Nejbohatší Králi, jediným svým darem jsi naplnil všechny prázdné ruce, které se vztahovaly k nebi. Raduje se nebe, raduje se též země. Nebe se raduje radostí matky sytící své hladové děti. Země se raduje radostí dítek přijímajících pokrm z matčiných rukou.
Vítězství Kristovo je jediným vítězstvím, z něhož se mohou radovat všechny lidské bytosti - od nejvznešenější až do poslední. Jakékoliv jiné pozemské vítězství rozdělovalo a rozděluje lidi. Když jeden pozemský král dosáhne vítězství nad jiným králem, pak první z těch dvou se raduje, kdežto ten druhý se trápí. Zvítězí-li člověk nad svým sousedem, pak pod jednou střechou zní písně, leč pod jinou střechou pláč. Není na zemi vítězné radosti, jež by se nekonala bez zlopřejnosti: obvykle se pozemský vítěz veselí nejen ze svého smíchu, ale stejně tak i ze slzí přemoženého protivníka. Sám si ani nevšimne, že jeho radost je z poloviny zlobou. ... Jedině Kristovo vítězství je plností radosti. Jen ono je vítězstvím, v němž není škodolibosti ani zloby.
Můžeme říci, že je to tajemné vítězství. Ano, ale není jen skryté a utajené. Je totiž současně zjeveno celému lidskému plemeni - živým i mrtvým.
Možno říci, že je to velkomyslné vítězství. Jistě, ale ještě něco více. Což matka není více než jen velkomyslná, když ne jen jedenkrát či dvakrát ochrání svá dítka před hadem, avšak - aby je navždy zachránila - statečně jde k samotnému hadímu doupěti a spálí je ohněm?
Lze říci, že je to uzdravující vítězství. Ano, léčivé a zachraňující na věky věkův. Toto vítězství, dosažené bez zloby, zachraňuje lidi od všeho zlého a činí je nesmrtelnými - nesmrtelnými a bezhříšnými. Vždyť nesmrtelnost bez bezhříšnosti znamenala by pouze poskytovat čas k působení zla, dávat prodlení škodolibosti a špatnostem. Jen nesmrtelnost spojená s bezhříšností rodí nezkalenou radost a činí lidi bratry zářících Božích andělů.
Jak se neradovat z vítězství Ježíše Krista? Hle, On zvítězil ne kvůli sobě, ale kvůli nám. Jeho vítězství Ho neučinilo větším ani plnějším života ani bohatším; učinilo však takovými nás. Jeho vítězství není sebeláskou ale láskou, není kořistí ale darem. Pozemští přemožitelé své vítězství uchvacují, dobývají. Kristus je však jediný, kdo vítězství dává. Ani jeden pozemský vítěz, král či vojevůdce si nepřeje, aby mu jeho vítězství někdo vzal či se o ně s někým dělil nebo si je kdosi jiný připsal. Pouze vzkříšený Kristus vztahuje obě ruce, aby nám každému nabídl své vítězství; a nehněvá se, ale raduje se, když nás jeho vítězství činí vítězi, což znamená většími, plnějšími života a bohatšími, než jsme byli doposavad.
Pozemská vítězství vypadají zdáli krásně, leč zblízka jsou spíše ohavná a nevábná. Jenže o vítězství Kristově nelze říci, kdy je krásnější: zdali na ně hledět z povzdálí nebo z bezprostřední blízkosti. Hledě na toto vítězství z dálky, jsme nadšeni nad jeho jedinečností ve skvostnosti, kráse, čistotě a spasitelnosti. Jestli je nazíráme podrobně, jsme jím uchváceni, neboť vidíme kolik hrozných nepřátel bylo pokořeno a jaké množství zotročených bylo osvobozeno.
Dnešní den je více nežli jiné dny v roce zasvěcen svátku a slavení tohoto vítězství Kristova, a proto by mělo být rozebíráno podrobně pro lepší poznání i pro více radosti.
Nuže, přibližme se ke vzkříšenému a vítěznému Pánu našemu a tažme se sami sebe: jednak - koho přemohl svým vzkříšením?, a dále - koho osvobodil svým vítězstvím?
Zmrtvýchvstáním Pán přemohl dva nejhorší nepřátele lidského života a lidské důstojnosti: smrt a hřích. Tito dva nepřátele lidského rodu se zrodili, když se první člověk odcizil od Boha, překročil přikázání poslušnosti svému Stvořiteli. V ráji člověk neznal smrti ani hříchu, ani strachu ani studu. Když totiž lnul k Bohu živému, nemohl člověk znát smrt; a jsa živ v dokonalé poslušnosti Bohu, nemohl znát hřích. A kde není známost smrti, není znám ani strach; a kde neznají hřích, neznají ani stud za hřích. Jakmile člověk zhřešil, porušiv spasitelnou poslušnost Bohu, vstoupily do něj strach a stud. A proto pocítil, že je nekonečně vzdálen od Boha, a objevila se v něm předtucha kosy smrti. Když Bůh zavolal na Adama se slovy: "Adame, kde jsi?" on odvětil: "Hlas tvůj jsem uslyšel v ráji, a ulekl jsem se, protože jsem nahý, a skryl se" (Gen 3,9-10). Doposavad Adama hlas Boží posiloval, těšil a oživoval; kdežto teď, po spáchání hříchu, jej ten samý hlas ochromuje, děsí a umrtvuje. Do té chvíle viděl Adam sám sebe jako oděného v andělský šat nesmrtelnosti, nyní však spatřil, že jej hřích obnažil; vidí se oloupeným, poníženým mezi skot a zmenšeným jako trpaslík. Tak hrozný je nejmenší hřích neposlušnosti Bohu.
Ustrašený před Bohem skryl se Adam mezi stromy rajskými (Gen 3,8). Podobně jako domácí kočka, pokud zdivočí, uteče do lesa a začne se před svým hospodářem a živitelem skrývat. Pryč od Ochránce svého, u němé tváře, nad níž byl dříve všemohoucím pánem, začal Adam hledat ochranu. Za prvním hříchem s rychlostí blesku následuje druhý, třetí, stý, tisící..., až se člověk nakonec pozvířečtil a stal zemským tělem i duchem. Cesta hříchu, na niž se Adam vypravil, vedla ho k zemi a do země. To je smysl Božích slov: "V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš v zemi, z níž jsi byl vzat, neboť prach jsi a v prach se obrátíš" (Gen 3,19). Tato slova nevyjadřují jen Boží soud, ale již započavší a rychle se rozvíjející proces lidského pozemštění a rozkladu.
Adamovo potomstvo, generace za generací, se stále více pozemšťovalo a rozkládalo, hřešilo se studem a umíralo se strachem a hrůzou. Lidé se skrývali před Bohem mezi stromy, mezi kameny, mezi zlatem a prachem. Čím více se schovávali, tím více se vzdalovali od pravého Boha a na pravého Boha zapomínali. Příroda, která kdysi ležela člověku u nohou, se postupně povýšila nad jeho hlavu, takže před ním nakonec zakryla Boží tvář a stala se pro něho bohem, stanula na místě Božím. A člověk začal přírodu zbožšťovat, čili podřizovat se jí, podle ní se chovat, modlit se k ní a přinášet jí oběti. Jenže zbožštěná příroda nemohla zachránit ani sebe ani člověka před smrtí a tlením. Lidstvo nastoupilo strašnou cestu, byla to cesta hříchu; a tato bídná cesta ho neomylně vedla pouze do jediného města soužení a trápení, a to bylo město mrtvých. Lidští králové kralovali nad lidmi, zatímco hřích a smrt kralovaly nad lidmi i nad králi. Jak šel čas, více a více těžklo břemeno hříchu, jež bylo jako narůstající lavina valící se s hory. Lidské plemeno bylo již ve stavu naprosto zoufalém, když se zjevil nebeský Bohatýr, aby je zachránil.
Tímto bohatýrem byl Ježíš Kristus. Věčně bezhříšný a věčně nesmrtelný. Navštívil rozpadající se hřbitov lidského rodu, a všude rozséval květy nesmrtelnosti. Před vůní vycházející z jeho úst prchal zápach hříchu, a jeho slova oživovala mrtvé. Pro svou lidumilnost však na sebe vzal celou horu lidského hříchu, když se kvůli lásce k člověku oblékl do smrtelného lidského těla. Leč hřích lidí byl tak těžký a strašný, že pod jeho váhou i samotný Boží Syn padl do hrobu. Stokrát blahoslavený je ten hrob, z něhož vytryskla pro lidské plemeno řeka nesmrtelného života!
Skrze tento hrob sestoupil Bohatýr do podsvětí, kde roztříštil trůn satanův a zničil hnízdo všech zlých a lstivých pletich proti lidskému rodu. Z tohoto hrobu Bohatýr vystoupil do nejvyššího nebe, a tím pro lidi zbudoval novou cestu - do města živých. Svojí mocí rozvrátil podsvětí, svojí mocí oslavil své tělo a vstal z hrobu - svou vlastní mocí, neoddělitelnou od moci Otce a Ducha Svatého. Pokorně jako beránek kráčel Pán bez zloby vstříc utrpení a smrti. Pevně jako Bůh přestál mučení a přemohl smrt. Jeho vzkříšení je skutečnou událostí a současně i proroctvím a obrazem našeho vzkříšení - "neboť zazní trouba a zemřelí vstanou z mrtvých jako neporušení" (1. Kor 15,52).
Někdo se otáže: "Proč se říká, že vzkříšený Pán přemohl smrt, když všichni lidé stále umírají?" Každý, kdo přijde do života skrze mateřské lůno, odchází z tohoto života skrze smrt a hrob. Takové je pravidlo. Leč pro nás, kteří umíráme v Kristu, není smrt už temnou propastí, ale narozením do nového života a návratem do naší pravé domoviny. Hrob už pro nás není věčnou tmou, ale pouhou branou, v níž nás očekávají světlí Boží andělé. Pro všechny, kteří jsou naplněni láskou ke krásnému a lidumilnému Pánu, se hrob stal jen poslední přehradou, kterou přestoupivše, ocitnou se v Boží přítomnosti a blízkosti; a tato přehrada je tenká jako pavučina. Proto slavný apoštol Pavel zvolal: "Pro mne je život Kristus, a smrt je ziskem" (Filip 1,21). Na tom vidíme, že Pán přemohl smrt, - vždyť smrt vedle Něho nic neznamená.
Hrob už více není hlubokou propastí, neboť Pán ji sám sebou naplnil. Hrob už více není temnotou, protože Pán ho jej naplnil světlem. Hrob už více není strašlivý a děsný, jelikož není znamením konce života ale začátku. Hrob už více není naším věčným domovem, ale pouhou bránou do naší domoviny. Smrt před vzkříšením Kristovým se liší od smrti po Jeho vzkříšení podobně, jako se odlišuje hrozný požár od plamene svíce. Tak zásadní význam má vítězství Kristovo. Smrt byla pohlcena Jeho vítězstvím (1. Kor 15,54).
Někdo se může ještě tázat: "Proč se říká, že vzkříšený Pán zvítězil nad hříchem, když všichni lidé stále hřeší?" Opravdu Pán zvítězil nad hříchem. Přemohl jej svým bezhříšným početím a narozením; zvítězil nad ním svým čistým a bezhříšným životem na zemi; zvítězil nad ním jako Spravedlivec svým utrpením na kříži. Stal se lékem, spolehlivým a bezchybným lékem proti hříchu. Ten, kdo je nakažen hříchem, se může uzdravit jedině Kristem. Ten, kdo si nepřeje hřešit, může uskutečnit toto své přání pouze s pomocí Kristovou.
Když lidé nalezli lék proti neštovicím, pravili: "Zvítězili jsme nad touto nemocí!" Přesně to samé opakovali, když našli lék proti záškrtu a dalším nemocím: "Překonali jsme tyto nemoci! Přemohli jsme je!" Získat lék proti nějaké nemoci tedy znamená vítězství nad touto nemocí. Kristus je s nikým nesrovnatelný největší Lékař v historii lidstva, protože nám dal lék proti nemoci, která je horší než všechny jiné choroby, čili proti hříchu, z něhož pocházejí všechny ostatní nemoci a všechno další lidské utrpení - duševní i tělesné. Tímto lékem je On sám, vzkříšený a živý Pán. Je jedinečným prostředkem proti hříchu - jediným, ve který lze doufat.
To, že lidé až doposud hřeší a umírají ve svých hříších, neznamená, že by Kristus nezvítězil nad hříchem. Značí to pouze, že takoví lidé nepoužívají onen jediný Lék proti své smrtelné nemoci. Značí to, že o Kristu jako Léku ještě dosti nevědí, a pokud o Něm vědí, pak Ho z nějakých příčin nepřijímají. Dějiny však svědčí tisícerými tisíci hlasů: kdo vylije tento Lék na svou duši a kdo jej přijme do svého těla, vyléčí se a stane se zdravým.
Pán náš Ježíš Kristus znaje nemoc naší přirozenosti, dal pokyn věrným přijímat Ho jako pokrm a nápoj pod viditelnými způsobami chleba a vína. Lidumil takto učinil z nezměrné lásky k lidem, jen aby jim ulehčil přístup k životodárnému Léku proti hříchu a rozkladu, který hřích působí. "Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, ve mně přebývá a já v něm. Jako mne poslal živý Otec, a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo jí mne, žít bude skrze mne" (Jan 6,56-57).
Ti, kteří hřeší, živí se hříchem a kvůli hříchu z nich postupně mizí život. Kdo však jedí živého Pána, vpravdě se sytí životem, a život se v nich stále rozrůstá, kdežto smrt se zmenšuje. A čím více se rozrůstá život, tím odpornější se takovému člověku stává hřích. Nechutná a žalostná slast hříchu je v nich vystřídána životodárnou a radostnou rozkoší Krista Vítězného.
Blažení, kteří pocítili a okoušejí toto tajemství ve svém životě. Možno je nazvat syny světla a dětmi blahodati. Když opouštějí tento pozemský život, jakoby vyšli z léčebnice - leč už nikoliv jako nemocní.
A nyní se otažme: "Koho vzkříšený Pán osvobodil svým vítězství nad hříchem a smrtí?" Lidi pouze jedné národnosti? Či jedné rasy? Jedné třídy? Jednoho společenského postavení? Nic takového. Podobná vítězství jsou vlastní škodolibým a zlobným vítězstvím pozemských králů. Pán není nazýván ani židomilným ani řekomilcem ani milujícím jen žebráky ani aristokracii. Je nazýván Lidumilem. A proto své vítězství určil člověku bez přihlížení ke všemu, čím se lidé od sebe dělí. Dosáhl vítězství pro dobro a užitek všech stvořených lidí a všem stvořeným lidem ho daroval. Těm, kdo přijmou a osvojí si toto vítězství, slíbil věčný život a spoludědictví nebeského Království. Nikomu toto své vítězství nevnucuje, ačkoliv je tak drahocenné; ponechává totiž lidem svobodu: přijmout je či nepřijmout. Jako v ráji člověk učinil svobodnou volbu a přijal z rukou satana záhubu, smrt a hřích, tak i nyní si musí svobodně vybrat, přijme-li pro sebe život a spásu z rukou Boha Vítěze či nikoliv.
Kristovo vítězství je balzámem, životodárným balzámem potřebným pro všechny lidi, protože všichni se stali malomocnými hříchem a smrtí.
Balzám učiní tyto churavějící zdravými, a zdravé ještě zdravějšími. Tento balzám oživí mrtvé, a v živých rozhojní život. Tento balzám činí člověka moudrým, zušlechťuje a zbožšťuje člověka, stonásobně a tisícinásobně rozmnožuje jeho síly a povyšuje jeho důstojnost vysoko nad veškerou stvořenou přírodu, až k výšinám a velikoleposti Božích andělů a archandělů.
Jak podivuhodný a životodárný je to balzám! Která ruka tě nepřijme? Jaké srdce tebou neskropí své rány? Čí ústa tě dokážou opěvovat, jak by se náleželo? Co je to za pero, které by dokázalo popsat tvou divotvornou moc? Kdo dokáže spočíst tebou dosud vyléčené nemocné a vzkříšené nebožtíky? Kde je ten, kdo by měl dosti slzí, aby dostatečně poděkoval tobě?
Tedy přijďte, vy všichni, bratři, bojící se smrti. Přistupte ke Kristu vzkříšenému, ke Kristu, který křísí z mrtvých, a On vás vysvobodí ze smrti a děsu smrtelného.
Přijďte, i vy všichni, žijící se studem kvůli svým zjevným či tajným hříchům, přistupte blíže k Prameni Života, který omývá a očišťuje, který může i nejčernější nádobu učinit bělejší než sníh.
Přijďte, vy všichni, hledající zdraví, síly, krásu a radost. Hle, vzkříšený Kristus je bohatým Zřídlem toho všeho. Čeká vás všechny se soucitem a touhou, nepřeje si, aby se kdokoliv minul a odešel s prázdnou.
Pokloňte se mu tělem i duší. Sjednoťte se s ním celou myslí svou a všemi svými myšlenkami. Obejměte ho celým svým srdcem. Klaňte se mu nikoliv jako svému otrokáři, ale jako svému Osvoboditeli. Sjednoťte se ne se záhubcem, ale se Zachráncem. Objímejte nikoliv cizího, ale toho nejbližšího Příbuzného a nejmilovanějšího Přítele.
Vzkříšený Kristus - toť zázrak zázraků. Avšak právě jako zázrak nad zázraky je zároveň vaší pravou přirozeností, pravou přirozeností člověka, prvostvořenou, rajskou přirozeností Adamovou. Pravá lidská přirozenost nesmí být v otroctví okolní němé přírody, vždyť je povolána vládnout nad ní mocně a všemohoucně. Stavem pravé lidské přirozenosti není potupa, nízkost, nemoc a smrtelnost ani hříšnost, ale jejím stavem je sláva a zdraví, nesmrtelnost a bezhříšnost.
Vzkříšený Kristus odhrnul závěs, abychom mohli spatřit pravého Boha i pravého člověka, a zjevil nám v sobě krásu a velikost jednoho i druhého. Nikdo nemůže poznat pravého Boha, než skrze vzkříšeného Pána Ježíše Krista, a nikdo nemůže poznat pravého člověka než skrze Jeho jediného.
Vstal z mrtvých Kristus, bratři!
Svým vzkříšením Kristus přemohl hřích a smrt, zničil temné království satanovo, vysvobodil zotročený lidský rod a rozlomil pečeť největších tajemství Boha a člověka. Jemu náleží čest i sláva, s Otcem i Svatým Duchem, Trojici jednobytné a nerozdílné, nyní i vždycky, a po všechny časy, až na věky věkův. Amen.
Světitel Nikolaj (Velimirovič)
Zobrazit příspěvek č. 639 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 4. 2010
Zesnul chilandarský igumen na Athosu, archimandrita Moisej
21. března zemřel ve věku 87 let igumen monastýru Chilandar na Svaté Hoře Athos
Athos. Blaženě skonavší otec Moisej (tj. Mojžíš) se narodil 10. února 1923 v Srbsku. Na jeho duchovní výchovu měla velký vliv osobnost světitele Nikolaje (Velimiroviče) (od něho je předchozí příspěvek na Ambonu). Do monastýru v Žiči přišel už před druhou světovou válkou. Mnichem se stal v r. 1947. Do bratrstva monastýru Chilandar byl přijat v r. 1964. Igumenem zde byl zvolen 24. listopadu 1992.
V průběhu devadesátých let vychoval celé pokolení mnichů. Vedl je svou mírností a osobním příkladem kinoviálního mnicha. Byl známý svou dobrou povahou, láskou ke všem, a požíval úcty nejen v monastýrském bratrstvu, ale u veškerého athonského mnišstva. Za 63 let svého mnišského života se stal známým jako tichý a skromný mnich ponořený v modlitbu, a jako výjimečný znalec bohoslužeb a typikonu. Svatohorští starci často poukazovali na igumena Moiseje jako na příklad pokory a horlivosti k bohoslužbám.
Svatohorské bratrstvo se s ním seznámilo v době, kdy vykonával své poslušenství jako antiprosopos v Kareji, kde se účastnil každé bohoslužby. I v čase svého stáří, nosiv na hrudi igumenský kříž a na ramenou odpovědnost za duchovní dítka, bez ohledu na chatrné zdraví vždy přicházel na bohoslužbu jako první.
Za 18 let, co vedl monastýr Chilandar, zažil obrození a nebývalé rozmnožení bratrstva. Zvláště ho milovali dělníci, kteří tam pracovali na opravách Chilandaru po požáru v r. 2004, který se stal jednou z nejtěžších zkoušek v době jeho igumenství. (U nás fotografie z požáru Chilandaru zde.)
Hospodin dovolil otci Mojžíšovi spatřit vzkříšení obnoveného Chilandaru, jako kdysi Bohavidoucímu biblickému proroku Mojžíši umožnil pohlédnout zdáli na zaslíbenou zemi, a poté v pokoji odevzdat svoji duši. Podobně i igumen Mojžíš odevzdal svou duši do rukou Páně v 5. neděli Velikého půstu.
Pohřeb byl vykonán v pondělí 22. března v monastýru Chilandar. Věčná paměť!
Sedmitza ru
Zobrazit příspěvek č. 640 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 4. 2010
Z tisku
176 tisíc věřících navštívilo paschální bohoslužby v Moskvě
Svátečních paschálních bohoslužeb a církevních průvodů, které se konaly v noci na 4. dubna v 269 moskevských chrámech a monastýrech, se zúčastnilo přibližně 176 tisíc lidí.
Nejvíce lidí tradičně přišlo uvítat Paschu do velechrámu Krista Spasitele a do chrámu Zjevení Páně - asi 12 tisíc věřících. Celkový počet moskevských účastníků bohoslužeb je asi o 60 tisíc vyšší než vloni.
Údaje pocházejí z policejních zdrojů hlavního města. Na pořádek dohlíželo 3,2 tisíce policistů. Zvláštní dohled byl nad stanicemi metra. Podle oznámení policejního velitelství proběhla paschální noc v Moskvě bez incidentů.
Credo.ru
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 560 do č. 640)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.