Homosexuální biskup hlásající, že není "ohavností před Hospodinem", zahájil 18. ledna inaugurační týden úvodní modlitbou. Tento kněz je znám jednak svou sexuální orientací a pak také tím, že byl prvním biskupem na světě, kdo o ní otevřeně začal hovořit. Příslušníci tzv. "sexuálních menšin", které stále výše "zdvihají hlavu", vyvíjejí rostoucí tlak na popularizaci homosexuality. Kněz Robinson byl pozván i na samotný obřad inaugurace Baracka Obamy. Cena vstupenek na tuto historickou událost dosáhla den před ní 20.000 dolarů.
Moskva 27. ledna 2009
Zobrazit příspěvek č. 488 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 1. 2009
Fotografie z moskevského sněmu
Pěkná prezentace fotografií ze zasedání sněmu v Moskvě je na adrese:
www.patriarhia.ru
(Klikněte si na první fotografii a pak nahoře na levou šipku, která spustí postupné přehrávání všech fotografií.)
Zobrazit příspěvek č. 489 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 1. 2009
Nejdůležitější životopisná data nového patriarchy
Vladyka Kyrill (Cyril), metropolita smolenský a kalingradský
Narozen 20. listopadu 1946; chirotonie: 14. března 1976, den anděla: 24. května
Výběr z biografie:
(Příjmením Gundjajev.) Narodil v Leningadu v kněžské rodině. Zbožní rodiče svým příkladem a oddaností církvi vzbudili ve svém synu přání sloužit církvi jako kněz. V r. 1964 zakončil střední školu a v r. 1965 začal 1. ročník Leningradského duchovního semináře, který zakončil v r. 1967, kdy nastoupil do Leningradské duchovní akademie.
V r. 1968 byl účastníkem 3. všekřesťanského mírového kongresu v Praze. Téhož roku byl i na 4. shromáždění Světové rady církví v Upsale.
3. dubna 1969 postřižen metropolitou leningradským Nikodimem na mnicha. Poté 7. dubna vysvěcen na jerodiakona. 1. června rukopoložen na kněze. Téhož roku absolvoval Akademii.
30. srpna 1970 se stává osobním tajemníkem metropolity Nikodima. 12. září získává hodnost archimandrity a je jmenován představeným Moskevského patriarchátu při Světové radě církví v Ženevě.
26. prosince 1974 rektorem Leningradské duchovní akademie a semináře.
7. června 1975 předsedou eparchiální rady Leningradské metropolie. Zároveň zvolen členem centrálního a výkonného výboru SRC.
14. března 1976 v Alexandro-něvské lávře vysvěcen na biskupa, vikáře Leningradské eparchie. Chirotonii vedl metropolita leningradský Nikodim (účastnil se i kyjevský Filaret).
18. listopadu 1976 zástupcem patriaršího Exarchy pro západní Evropu a téhož roku se účastní první předsněmovní všepravoslavné poradě v Ženevě.
2. září 1977 uveden do hodnosti arcibiskupa.
16. listopadu 1979 jmenován členem komise posvátného synodu pro otázky jednoty křesťanů.
14. listopadu 1989 předsedou oddělení vnějších církevních vztahů a stálým členem posvátného synodu.
25. února 1991 získává hodnost metropolity.
(Za Moskevský patriarchát se účastnil ekumenických akcí ve světě.)
Zobrazit příspěvek č. 490 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 1. 2009
Naplní nový patriarcha očekávání Západu?
Patriarcha Kyrill bude muset navázat na veliké dílo předchozího patriarchy
V českých sdělovacích prostředcích se v souvislosti se zvolením vl. Kyrilla píše o "změně kursu", o "začínající modernizaci církve", o "nacházejících reformách" apod. Sám Kyrill však už před svým zvolením důrazně odmítl, že by chystal nějaké reformy. Ti, kteří očekávají nějaké dramatické změny, neznají poměry v Ruské pravoslavné církvi ani obecné reálie vnitřního života Pravoslaví. Loď Ruské církve je obrovská, její setrvačnost přesahuje hranice funkčního období jednoho patriarchy, ba možná i celého lidského života. Nějaká prudká změna kursu prostě není možná; náhlé "zacloumání s kormidlem" by také mohlo tuto loď rozlomit - myslím, že nikdo si to neuvědomuje lépe, než ten, kdo sedí na patriarším trůnu. Takže výroky, které porodilo nadšení západních komentátorů z nástupu "Kyrilla reformátora a modernisty", jsou spíše případem, kdy je přání otcem myšlenky.
Jak vysvětluje evangelium - duchovní pastýř nesklízí, co zasel, neužívá výsledků své práce, ale jako on vstupuje do díla svých předchůdců, tak podobně až jeho následovníci přijmou plody jeho práce. "Jiní pracovali, vy jste do jejich práce vstoupili."
Vl. Kyrill bude v realitě především stavět na započatém díle patriarchy Alexije, stejně tak nemůže v dohledné době nic moc udělat s kursem, kterým církevní koráb už pluje. Alexij II. byl v Rusku nesmírně oblíbená osobnost (byl celou řadu let opakovaně zvolen osobností roku), žádný jeho nástupce si nemůže dovolit ignorovat jeho odkaz.
Pokusme se tedy o jakýsi přehled základních rysů díla jeho velkého předchůdce, abychom lépe pochopili, do jakého díla nový patriarcha vstupuje, neboť to bude mít naprosto určující význam pro kontury jeho vlastní práce.
----------------------
Patriarchu Alexiovi II. bylo dáno vést Ruskou církev ve velice komplikované historické situaci. V době, kdy církev a národ setřásly jho totalitního režimu a vstoupily do svobody - do svobody vnější, politické a společenské. Této svobody hbitě zneužily síly nepřátelské ruskému pravoslaví a jeho jednotě, a potažmo i ruskému národu. Ruský národ, zesláblý a dezorientovaný, se stal zaskočenou a snadno ulovitelnou obětí celé smečky dravců - vskutku rozmanitého spektra sektářských, politicko-ekonomických, náboženských, mafiánských aj. subjektů, které se vrhly Rusko, začaly rozhlodávat jeho tělo i duši - zvenku i zevnitř. Za této situace, s níž tam nikdo nemohl mít zkušenost, vést tak obrovskou církev - to byl úkol, jehož problematiku si tady na Západě zřejmě málokdo dokáže alespoň v hrubých rysech představit.
Co to konkrétně obnášelo?
 |
2.) Bylo důležité zajistit znovu vybudování církve, která bude mít takový morální profil, aby rostla její (komunistickou ideologií zdevastovaná) prestiž a obnovila se úcta i láska Rusů ke své tradiční národní církvi. Nešlo však jen o utváření nového vztahu společnosti a církve, ale i najít nový model vztahu státu a církve (v posledním jsou stále patrny nějaké ty šrámy na kráse, ale vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku závislou na personáliích, je hlavním faktorem jejího řešení čas, a nutná je trpělivost; myslím, že to chápe i značná část ruských věřících). Mějme však na paměti, že ruský model pozice církve ve státě bude vždy jiný než na Západě, kde je ideálem církev odstavená na někde okraji společnosti a zabývající se charitou, hospici a pomocí hendikepovaným a bezdomovcům. (Možná odtud plyne západní kritika hraničící s nevraživostí a těžko skrývanou závistí vůči Ruské církvi, která má pevné místo ve středu života národa a udržuje i kontakt s politickým vedením země.)
3.) Krajně delikátním úkolem se ukázalo být zachování jednoty ruského pravoslaví a jeho tradičního postavení v Rusku. Po pádu "železné opony", který vypadal zprvu tak nadějně, se ukázalo, že Západ nejenže není ochoten pomoci ruskému pravoslaví při přechodu společnosti od totality ke svobodě, ale zhusta právě naopak. Západní aktivita v pokusech roztrhat stát, národ i věřící stádce na kusy byla vskutku pozoruhodná (viz pozn. pod odstavcem). A ještě delikátnější postup vyžadovalo zvládnutí některých odstředivých sil, které vyšly přímo ze samotného ruského pravoslaví (rozkoly, schismatické skupiny atd.).
Solženicyn vypráví kolik času, energie a práce věnovala americká rozhlasová stanice Svoboda, vysílající do Ruska, na vyvolání lidového hnutí za odtržení Sibiře od Moskvy; není-li někomu jasné proč, tak napovím poukázáním na nesmírné sibiřské nerostné bohatství. Dodnes si USA nenechaly zajít chuť na Sibiř. Český komentátor J. Petránek nedávno pravil v Českém rozhlasu: „V každém měsíci minulého roku jeden nebo dva ruské sdělovací prostředky citovaly s hořkostí výrok M. Albrightové, že Rusko má příliš mnoho surovin na to, než aby měly po právu patřit jenom jemu.“ To samozřejmě není možné chápat jinak než jako vyhlašování koloniální doktríny dobývání Ruska. Je potřeba si uvědomit, že to neřekl nějaký člověk z ulice, ale bývalá americká ministryně zahraničí, o níž je jasné, že je doposavad zapojena do zákulisní politiky. Minulý rok prý strávila tím, že v Kosovu nakupovala po Američany vše, co tam mělo nějakou hodnotu (lze si snadno domyslet, že Albánci tam zřejmě nemají podniky s high technologií na výrobu mikroprocesorů, ale jedná se o značné nerostné bohatství, které tam takřka netknuté čeká na vytěžení) (je to informace ze zveřejněného odposlechnutého telefonního hovoru dvou vysokých západních politiků.) Roztrhávání Ruské federace včetně dělení církevního patří k prioritním zájmům Západu (starořímské: "rozděl a panuj" je dosud nepřekonanou politickou doktrínou).4.) Nejednoduché a mnohými vášněmi a představami zmítáno je v Rusku hodnocení minulosti, doby po bolševické revoluci. Po velice složitých vnitřních pnutích církev nakonec v r. 2000 dospěla ke kanonizaci posledního ruského cara svatého Nikolaje a jeho rodiny a ostatních desetitisíců ruských novomučedníků. V nové sociální koncepci vyřešila svůj vztah ke světské moci (problematika tzv. sergiánství). Pečeť zázraku na sobě nese i znovusjednocení obou větví ruského pravoslaví (Moskvy a zahraniční církve). Nedořešené zůstaly zatím otázky ekumenismu a v neposlední řadě projevů globalizace v Rusku (nové ruské pasy, osobní čísla občanů INN apod.) To je stále zdrojem napětí v církvi.
K tomu ještě pár poznámek:
Při hodnocení patriarchova díla nikdo nemůže upřít Alexiovi II., že v prvních třech bodech se podařilo to, co se v některých chvílích zdálo nemožné. Ruská církev vstala z popela. Obnovil se církevní život v takovém rozmachu a na takové úrovni, že je to nemožné vysvětlit bez poukázání na Boží zázrak, který se za Alexiovy éry v Rusku děl. (Není vše jistě jen osobní zásluha patriarchy, biskupů, kněží a věřících, a jejich kvalit; co se na Rusi událo je skutečně Bohem učiněný div; leč na straně duchovenstva bývá v některých situacích hlavní kvalitou a zásluhou: nepřekážet Božímu dílu, nekazit, co Bůh právě koná, - a to není kvalita a zásluha zas až tak samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát; někdy ono "nepřekážet Bohu" může být velikou ctností, ba svatostí).
Ad 1. Obnoveno bylo církevní školství - semináře a akademie, a to na takové úrovni, která je řadí mezi světovou špičku. Byly opraveny, zrekonstruovány či znovu postaveny chrámy a monastýry. Na stavbách pracují někde firmy ale často prostí věřící. Prudce stále roste početnost mnišstva. (Vznik některých monastýrů mohl patriarcha povolit jen za podmínky, že po něm nebudou chtít kněze.) V církvi nastala exploze vydavatelské činnosti. Dnes je na internetu k dispozici tolik ruské duchovní literatury, že to snad nemá nikde obdoby. Vysílají pravoslavné rozhlasové i televizní stanice. Vznikají pořady vysoké hodnoty. Obnovily se nejlepší ikonopisecké tradice (navázáno bylo na rublevovskou školu) na tak vysoké úrovni, že na planetě je možno srovnávat novodobou ruskou ikonografii jedině s ikonopisci řecké církevní sféry.
Ad 2. Po posledních dvou desetiletích má Ruská církev ve svém národě prakticky neotřesitelné postavení a takovou lásku a úctu (nejen od svých duchovních oveček, ale respekt i od masy nevěřících), že se o tom může západním církvím ve většině států jenom zdát (u nás, kde jsou vrchní preláti nejpočetnější zdejší církve skutečnými "miláčky národa", bychom o tom mohli něco vědět). Vztahy církve a státu jsou ve stálém vývoji a zásadní vliv na ně má probíhající obměna na duchovenských a hierarchických postech, a z druhé strany vývoj politický. Jak se zdá, tak Rusové sami ve své většině v tomto bodě nevidí žádný zvláště bolestný problém ruského pravoslaví; kritika ohledně tohoto tématu je převážně trvale importována do Ruska ze zahraničí. Jiní kritikové pak zmiňují i znaky komercionalizace církevního života (věřím, že i to je pouhé pokušení doby /průnik západní komercionalizace společnosti/, s nímž se církev v tichosti vypořádá především silou vlastního duchovního života). Samozřejmě, stále je hodně co zlepšovat a věřme, že se bude.
Ad 3. I zde se podařilo, co se zdálo nemožným. Západním církvím se podařilo přetáhnout jen malé množství bývalých pravoslavných věřících a Rusů vůbec. Bezesporu patriarchovou zásluhou je, že se římský papež doposavad nedostal na svatou Rus (za to si Alexij získal mnoho lásky především u zástupů prostých věřících, kteří stejně jako řečtí pravoslavní na své zemi papeže nechtějí; v Řecku však zvítězila církevní politika nad přáním lidu, takže i přes masové demonstrace papež do Athén přicestoval; jak to bude v Rusku, ukáže čas). Rozkolné skupiny, pseudopravoslavné jurisdikce, všelijaké disidentské církve, jejichž základní ideou je prozápadní orientace a protikremelské naladění, to vše jsou jen skupinky bez zvláštního významu v ruském národě.
Ad 4. Snad právě tady je možno konstatovat, že patriarcha Alexij II. byl odvolán od nedokončené práce. Svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a sjednocení s Ruskou zahraniční církví bylo sice velikým vítězstvím Pravoslaví, ale členství v SRC a nevytříbený poměr ke globalismu jsou znepokojující. V Rusku na tato témata probíhá aktivní vnitrocírkevní diskuse. Ve zmíněných nedořešených otázkách také tkví výtky některých kritiků patriarchy. Nu což, snad se podaří jeho následníkovi učinit další kroky a nadále pokračovat správným směrem.
Zobrazit příspěvek č. 491 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 1. 2009
Pozvánka na biskupské svěcení
Chirotonie archimandrity Joakima z Hrubé Vrbky
------------
Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie,
archimandrita Jáchym, zvolený biskup - vikář
si Vás dovolují pozvat na
slavnostní archijerejskou svatou liturgii
s obřadem vysvěcení nově zvoleného biskupa,
která se uskuteční dne 14. února 2009
v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci
9.00 hod. - příchod duchovních a hostů
9.15 hod. - příchod metropolity
9.30 hod. - archijerejská svatá liturgie
Zpívá pěvecký sbor brněnského chrámu sv. Václava
pod vedením Mgr. Jaroslava Černockého
Zobrazit příspěvek č. 492 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 2. 2009
Vladyka Kyrill na patriarším trůnu
Intronizace 16. patriarchy moskevského a celé Rusi
Zpravodajství TV Vesti o intronizaci nového ruského patriarchy Kyrilla
Patriarchu dva nejstarší biskupové třikrát usazují na historický patriarší trůn. (Právě tento trůn stál i v původním zbořeném chrámu Krista Spasitele, ale podařilo se jej zachránit před zničením.) Při tom se zpívá "Axios!" (Znamená: "Je hoden!" - zpívá se při každém duchovenském svěcení, při intronizacích apod.) Od této chvíle je Kyrill šestnáctým patriarchou moskevským a celého Ruska. Nakonec mu vkládají do rukou 700 let staré patriarší žezlo, které patřilo patriarchu Petrovi, prvnímu kanonizovanému patriarchovi (obvykle je tato vzácná berla uložena v kremelském muzeu, pro dnešní příležitost byla však přinesena do chrámu Krista Spasitele).(Přehrává se videsoubor ze zahraničí)
----------------------
Video záznam intronizačního projevu patriarchy Kyrilla
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: web Moskevského patriarchátu a TV Spas)
Několik úryvků z projevu:
„Hlavní pozornost bude patriarchát věnovat církevnímu kázání, hlásání duchovně-mravních ideálů, aplikovaných vzhledem k reáliím naší doby. Sjednotit pravoslavnou víru a evangelijní morálku s každodenním myšlením, očekáváním a nadějemi lidí - to znamená pomáhat jim reagovat na složité světonázorové a etické otázky současnosti.
»V hlavním: jednota, v podružném: svoboda, ve všem pak: láska,« slova sv. Vikentije se musejí stát vůdčím principem církevního života.
Patriarcha je ochráncem vnitřní jednoty církve a spolu s bratry biskupy je strážcem čistoty víry. Chápu jako zvláštní Boží znamení, že se patriarší intronizace koná dnes, v den památky sv. Marka Efezského, odvážného obránce a bojovníka za pravoslavnou víru (sv. Marek se hrdinně vzepřel církevní unii s Římem, která byla Řekům vnucena papežem ve Florencii; více o tom u nás zde; pozn. Ambonu).“
Zobrazit příspěvek č. 493 jednotlivě
Administrátor --- 3. 2. 2009
Střídání strážíJaký asi bude nový ruský patriarcha?
Kolem volby nového patriarchy koluje tolik domněnek, fám, očekávání v dobrém či zlém, že by asi bylo na místě pokusit se trochu se tím probrat a střízlivě to zhodnotit.
Tedy první - nejčastější postesknutí nad zvolením nového patriarchy: "Kyrill nebude to, co býval Alexij." Střízlivě nahlíženo - lze připustit, že to možná opravdu nebude. Jenže Alexij II. - to byla opravdu mimořádná osobnost. Bylo vskutku Boží řízení, že se člověk takového formátu a takové přirozené autority a dobroty dostal v pravý čas na takové místo.
Takové úkazy, jako byl patriarcha Alexij, jsou výjimečné a vyskytnou se tak jednou či dvakrát za století. Vladyka Alexij odešel a zbyli tu "obyčejní biskupové". To není žádná tragédie. To je normální situace. Je však nevděčné být nástupcem velikána.
------------------
Hned na druhém místě následuje obava, že patriarcha bude provádět reformy. Jeden z liberálních ruských teologů, diákon Andrej Kurajev, k tomu píše, jak se vyjádřil nově zvolený patriarcha Kyrill ohledně možnosti reforem v Moskevském patriarchátu: "Žádné reformy, prováděné shora, nebudou. Bože, chraň, aby byť jediný patriarcha vstoupil do dějin s nálepkou: reformátor. Jsou však změny, které vyrůstají z hloubi života národa. Cožpak za života mého předchůdce stál církevní život na místě? Kdo by však mohl nazvat patriarchu Alexije reformátorem?"
Dokonce i liberálněji smýšlející ruští duchovní, kteří jsou přívrženci některých změn v církevním životě (např. aby se evangelium při liturgii četlo rusky a ne církevně-slovansky), se ohrazují proti tomu, co napsal Reuter - že "v osobě 62-letého Kyrilla podpořilo vyšší duchovenstvo Ruské pravoslavné církve reformátora, který vystupuje za užší vztahy s Vatikánem". V co tedy doufají ti, kteří podpořili Kyrilla? Jaké změny očekávají? Sami to říkají (vybírám ze souhrnu, který sestavil jeden z "liberálů"): prohloubení a zintenzivnění obnovy církevního života. V praxi tím myslí především zesílení misijního působení mezi formálními příslušníky pravoslavné církve. Očekávají reformu misie - např. prosazení výuky pravoslaví na školách (tj. zavedení předmětu Základy pravoslavné kultury, což chtěl i Alexij, leč nepodařilo se mu to dovést do konce). Za patriarchy Alexije byla přijata řada dokumentů týkajících se misie, leč nebyly většinou v celé šíři uvedeny do praxe (to je koncepce misie a péče o mládež, misijní metodika hlásání evangelia, vytváření eucharistických společenství, metodika organizování farního života, větší otevření církevních obcí společnosti, uvádění ruštiny do širšího použití při obřadech - patriarcha Alexij k tomu řekl: "Církevně-slovanský jazyk není každému srozumitelný, proto mnozí liturgisté naší církve už dlouho kladou na stůl otázku překladu všech bohoslužebných textů do ruštiny"; sv. Theofan Zatvornik to už v 19. stol. prohlašoval za "věc krajně potřebnou"). Dále je požadován posun v řešení otázky ruské zpovědní praxe (zvláště vztahu zpovědi a svatého přijímání) a hlavně definitivní schválení praxe častého svatého přijímání (což znamená např. zrušit neoficiální ruskou praxi třídenního půstu před přijímáním pro laiky).Naše noviny o vl. Kyrillovi píší: »Je pokládán za hlavního představitele reformátorského křídla ruské pravoslavné církve. On sám to ale popírá. "Jestliže reforma ničí hodnoty, je to kacířství. Jsem proti jakýmkoliv reformám. Úlohou církve je udržovat tradiční víru napříč generacemi," řekl na konci loňského roku.« (I dnes)
Liberálové připouštějí, že některé misijní metody (zvláště ty, které se týkají bohoslužebného života) se mohou ukázat jako chybné, ale mají zato, že by se měly alespoň vyzkoušet. Našel jsem mezi požadavky přívrženců "reformy" i poukázání na jakési odtržení školské teologie od církevního života. Stejně jako kritiku některých forem ruské lidové zbožnosti (lidové tvořivosti v oblasti svérázných akathistů a podivných ikon), které jsou teologicky nemožné a nekanonické - použito je o nich dokonce slovo "antipravoslavné". Výtky padají i směrem k některým podobám příliš autoritativního duchovního vedení na farnostech (což nezřídka kritizovali i starci). Mnohé z výše zmíněných "reformních" kroků už nemálo duchovních na své vlastní riziko potichu ve svých farnostech stejně provedlo... Už v jednom z dřívějších oficiálních dokumentů RPC se klade zvláštní důraz na nutnost misionářské obrody: "Misie, stejně jako duchovní a mravní výchova osobnosti, musí nyní stanout v centru našich aktivit ... aby lidé znali principy pravoslavné víry, účastnili se svatých Tajin a bohoslužeb, a v osobním i společenském životě se řídili mravními normami Evangelia Kristova."
Na závěr píše jeden (reforem žádostivý) ruský kněz: "Chraň nás Bůh před reformami shora. Historie ukazuje, že reformy prováděné shora, vnucené, vedou v Ruské církvi ke hlubokým a dlouhým rozkolům. Leč chraň nás, Bože, bránit změnám, které přicházejí "zdola" a rodí se v praktické činnosti živých církevních obcí a pastýřů, kteří nejsou lhostejní ... Síla církve je v jednotě hierarchie a všeho Božího lidu." (Takže to byl přibližný přehled toho, co je konkrétně míněno, když se v Ruské církvi hovoří o "reformách".)
Éra obnovy chrámů a znovu vybudování základního rámce církevního života se pomalu završila. Snad se nový patriarcha zaměří na další pozdvihování duchovních hodnot evangelia a svatootcovské tradice a povzbuzování vnitřního duchovního života Pravoslaví. Platí totiž, že pouze církev se silným vnitřním životem, ozdobená kvetoucími ctnostmi a postavená na pilířích umění modlitby, může být k užitku svému národu a celému světu.
Zdá se mi, že se k tomu vl. Kyrill chystá. Nový patriarcha totiž zakončil svůj intronizační projev těmito slovy:
»Vzpomínám na posvátný odkaz 1. a 15. patriarchy: „Dobré je budovat a krášlit chrámy, psal patriarcha Jov, budeme-li však současně poskvrňovat sebe hříšnými vášněmi, pak se Bůh ani neslituje nad námi ani nenavštíví naše chrámy. Mnohé světce dalo Rusko světu; Rusko budující chrámy v městech, vesnicích i srdcích; Rusko, které září celému světu pravdou a láskou, Svatá Rus.“ Dej, Bože, aby se tato inspirativní slova patriarchy Alexije II. stala prorockými.«
------------------
Další obava. Nový patriarcha ještě jako metropolita hodně cestoval, věnoval se politice a všelijakým kontaktům... (Nemusíme příliš rozvádět co se těmi "všelijakými kontakty" myslí; hlavně se tu jedná o ty - na Rusi ne všemi milované - katolíky.) Nesmí se však zapomínat, že vl. Kyrill byl předsedou oddělení pro vnější vztahy (takový ministr zahraničí) Moskevského patriarchátu. Měl tedy cestování, církevní politiku a "všelijaké kontakty" v náplni svého úřadu. Jako patriarcha bude mít úplně jinou roli. Být patriarchou - to znamená být především pastýřem, nikoliv politikem. A není to jednoduché udržet takový kolos, jakým je Ruská církve, v jednotě a ještě ho vést k dalšímu rozvoji. To jsou okolnosti, které budou na patriarchu působit velikým tlakem, aby přesunul těžiště svého zájmu od politiky k pastýřským otázkám.
Připouštím, že jsou tu i další faktory - hlavně to, že je vskutku blízkým duchovním dítkem metropolity Nikodima (to je ten, co umřel u papeže ve Vatikánu, když ho zřejmě omylem otrávili místo papeže Jana Pavla I.; toho pak otrávili až na druhý pokus; alespoň tak se o tom obvykle soudí, ale dokázat to samozřejmě nikdo nemůže). Metropolita Nikodim byl vskutku pozoruhodnou osobností - z toho mnohého, co se o něm traktuje, vyberu jen jeho neuvěřitelně široký ekumenický záběr (dokonce prý světil na kněze příslušníky jinoslavných církví - i mezi Čechy je údajně takový). V tomto duchu se odvíjí i kariéra metropolity Kyrilla - účast prakticky na všech významnějších ekumenických akcích, které jen ve světě za poslední půlstoletí byly... Jenže, dovolí mu církevní lid, aby pokračoval tímto směrem i jako hlava církve?
Co v Rusku znamená církevní lid - tato "Boží armáda" (viz pověstné ruské "babičky", o nichž Alexij II. prohlásil, že jsou nesmrtelné) a mnišstvo, to si snad nikdo na Západě neumí představit.------------------
Ruská církev to není žádná pouze virtuálně existující instituce. Nelze ji rovnat např. s konstantinopolským patriarchátem, jehož většina biskupství je jen titulárních - jsou to historické a dnes již v reálu dávno neexistující eparchie; a většina duší ze stádečka věřících tohoto patriarchátu je roztroušena po celém světě (ani Řecko nepodléhá celé přímé správě Konstantinopole). Nic takového nemůže nikdo říci o Ruské církvi. Tam jsou masy věřících, a ty mají svůj hlas a svou sílu modlitby. A tento hlas a síla jsou na stráži starobylých tradic a staví se proti všem cizím vlivům (o nichž je na Rusi známo, kolik škody tam už v minulosti napáchaly). A ruská mentalita dokáže být ohnivá, mysticky iracionální, Rus nelituje při tom sám sebe a je připraven k sebeoběti (ne nadarmo říkají ti, kteří Rusi nemilují, že jsou to fanatici). Co všechno dovolí tento hlas mas novému patriarchovi? A co všechno mu dovolí Bůh, k němuž se za věrnost patriarchy modlí takový bezpočetný zástup? To jsou věci, o nichž nemá suchý Západ ani páru.
S tím souvisí další postesknutí, které můžeme slyšet: nový patriarcha pustí papeže do Ruska a bude prosazovat ekumenismus. Můžeme k tomu jen zopakovat: jednou věcí je pěstovat nějaké ekumenické styky jako "pouhý" metropolita v rámci ruského patriaršího systému, a úplně jinou věcí je být hlavou církve, patriarchou, který má v prvé řadě odpovědnost za jednotu církve. V Rusku snad každý ví, že taková problematická témata, jako je ekumenismus či otázky kolem návštěvy papeže, jsou výbušným materiálem a snadno mohou způsobit rozkol. Dokonce by mohly zmařit dílo sjednocení Moskevského patriarchátu s Ruskou zahraniční církví (která i tak šla, co se ekumenismu týče, při sjednocení na jistý kompromis). Neumím si představit, že by patriarcha Kyrill riskoval kvůli ekumenismu rozkol v Rusku. Obávám se, že jeho patriarchát dá západním ekumenistům spolknout hořkou pilulku.
Z některých telefonátů se dozvídám, že "katolíci si mnou ruce" nad zvolením Kyrilla. (České mluvené zprávy nemám čas sledovat, tak nevím, jestli si někdo mne ruce :-) Mohu se samozřejmě mýlit, ale typoval bych, že si mnou ruce předčasně, a že patriarcha Kyrill nebude tím, kdo byl metropolita Kyrill. Počkejme, uvidíme.
Zatím to však vypadá, že v otázce návštěvy papeže, resp. sekání s papežem, přejal principy, na nichž trval minulý patriarcha: o setkání lze uvažovat, až budou vyřešeny problémy, které dnes tvoří překážku nastolení dobrých vztahů mezi oběma církvemi (míní se tu hlavně římskokatolický proselytismus v Rusku, který způsobuje, že ekumenické nabídky z Říma jsou z Ruska vidět jako pokrytectví).
České noviny o vl. Kyrillovi napsaly: »Hodně cestoval a setkal se například i s papežem Benediktem XVI. Vatikán si s ním spojuje naděje na pokrok v dialogu mezi oběma církvemi. Kirill ale v minulosti několikrát kritizoval působení katolické církve v Rusku. "Nedovolíme, aby pod záminkou dialogu pokračovaly dobře naplánované a dobře financované misionářské aktivity," řekl například v roce 2004. "V západní Evropě jsou prázdné chrámy a je tam duchovní a náboženská krize. Ať katolická církev obrátí svou pozornost na vlastní ovečky na svém území..." (2002)« (I dnes)------------------
Různé jedovaté pomluvy (a v některých bodech jde skutečně o závažné obvinění a nejstrašnější hříchy) o nově zvoleném patriarchovi Kyrillovi už u nás začala tlumočit ekumenická média - pěkně za tepla - prakticky několik minut po jeho zvolení (přidaly se samozřejmě katolické Lidové noviny). Nechám to bez komentáře. Bylo by pod úroveň o tom vůbec diskutovat (stejně jako kdybychom tu chtěli probírat některé stránky mládí současného papeže).
Závěrem
Éra patriarchy Alexije II. nečekaně skončila. Buďme za ni Bohu vděčni. Dlouhou dobu stál v čele většiny pravoslavných křesťanů, co jich na světě je, člověk Boží, osobnost velikého formátu, důstojná postava, která jako by byla odleskem něčeho z dávné slavné minulosti. Možná i ten náhlý odchod je jedním z projevů důstojnosti a velebnosti, kterou zpodoboval.
Vzpomínám si, jak mi bylo (tak obyčejně lidsky) líto římskokatolických věřících za éry papeže - klauna, který na jakémsi monstrpódiu chaplinovsky točil hůlkou, nebo dělal různé grimasy pro fotografy, oblékal si před kamerami indiánskou čelenku s dlouhými péry... A potom v době vleklé nevyléčitelné nemoci byl smutným a drásavým obrazem lidského chátrání vystaveným na církevním štítu; to asi nebylo pro západní křesťany moc povzbuzující - konec konců, řada z nich to otevřeně přiznávala. (Katolíci, kteří si ještě zachovali smysl pro důstojnost a vážnost náboženství, s hořkostí hovořili o některých rozverných výstupech svého "taťky z Říma" /jak ho nazvala česká mládež na oficiálním transparentu/, a slyšel jsem z katolického prostředí utrousit cosi o "papežských šaškárnách").Připomněl jsem tyto obrazy, protože vytvářejí světské kulisy, kolem nichž se ubírala pastýřská životní cesta patriarchy Alexije. Postavíme-li si památku tohoto pravoslavného hierarchy právě před pozadí reality západního křesťanství, pak si teprve s ohromením uvědomíme, jakým darem shůry je pro naši církev pastýř, který slovem, skutkem, příkladem a vnějším dojmem vyzařuje povzbuzení a stále pozdvihuje "korouhev křesťanů pravoslavných" (jak se říká v obřadu litije).
Zobrazit příspěvek č. 494 jednotlivě
Administrátor --- 4. 2. 2009
Podobenství a proroctví, jinotajné poselstvíEvangelium o milosrdném Samaritánu
Za onoho času...
25 ...jeden zákoník vstal, pokoušeje (Pána Ježíše), a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26 A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27 A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a z celé duše své, a z celé síly své, i veškerou myslí svou, a bližního svého jako sebe samého.
28 I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29 On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30 I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, zpola živého nechavše.
31 I přihodilo se, že kněz jeden šel tou cestou, a uzřev jej, pominul.
32 Též i levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33 Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34 A přistoupiv, obvázal rány jeho, naliv na ně oleje a vína, a vloživ jej na hovádko své, vedl do hospody, a péči o něj měl.
35 Druhého pak dne, odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36 Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?
37 A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)
Bylo to jedno z nejmilovanějších čtení staré církve. Snad skoro každý starokřesťanský spisovatel se nějak zmiňuje o milosrdném Samaritánu. Tento pojem dokonce vstoupil do modliteb církve, která nikdy nepochybovala, že tímto "milosrdným Samaritánem" míní Pán Ježíš sám sebe.
Je tu několik důvodů k oblíbenosti tohoto podobenství. Nejdříve zmíníme jeho jinotajný výklad. Chápat slova podobenství nejen v jejich prvoplánovém výkladu, ale i v hlubším (tajemném, skrytém) smyslu, nebylo v církvi nic neobvyklého. A starodávný alegorický výklad našeho podobenství, jak se odkrýval vidění prvokřesťanské církve, je skutečně pozoruhodný, jak jistě hned uvidíme.
Nejdříve však ještě něco k úvodu do tohoto podobenství, resp. k evangelijnímu vyprávění o tom, co předcházelo. Přišel jeden zákoník, aby Ježíše Krista pokoušel. Vcelku obvyklá situace. Učenci zahledění sami do sebe a opájející se svou učeností a představou, kolik toho už vědí, se přece většinou stavějí k Bohu vyzývavě (stejně tenkrát jako dnes). Zákoník byl vzdělanec, dnes bychom řekli specialista na Písmo svaté. On dobře věděl, jak to či ono zaonačit, aby se zdálo, že si Písmo odporuje, kde jsou tam všelijaké kličky, a co a jak se kde musí sofisticky seskládat, aby se z toho zamotala hlava tomu, kdo není v tomto "umění" zběhlý. A tak si řekl, že toho Ježíše Nazaretského dostane. A jde hned přímo k jádru věci: jak zdědit život věčný? Do ničeho jiného se v biblickém zákoníku s jeho stovkami všelijakých pravidel, jak se Bohu líbit, a předpisů zbožnosti nemůžeš tak snadno zamotat, jako právě při řešení této klíčové otázky. Pánu Ježíši, který viděl do lidských srdcí, bylo bezpochyby zcela jasné, že tento člověk netouží po poučení ani po vyřešení své palčivé životní otázky, nýbrž že se mu jedná jen o jedno - vyvolat jalový spor a hašteřit se tam třeba až do večera. A tak na tuto hru nepřistupuje a opáčí protiotázkou: "V Zákoně co je psáno?" A když se právě zákoníka ptá, co je psáno v zákoně, nemůže si zákoník dosti dobře dovolit nějakou neprofesionální odpověď. Je hned na počátku přimáčknut ke zdi, a tak ze sebe vysouká jedinou správnou odpověď. A tím si sám odpověděl, načež Pán Ježíš uzavírá tuto scénku slovy: "To čiň a živ budeš." Čímž mu skrytě (ale laskavě) sděluje, že doposavad tak nečinil a nezmění-li se, pak věčně žít nebude. To však zákoník pochopí až později. Nyní se cítí být ponížen, doběhnut (stalo se to na veřejnosti) a mozek mu rychle pracuje s hledáním řešení, jak z toho vycouvat se ctí. No, nic moc nápaditého se mu takhle narychlo vymyslet nepodařilo. Tak alespoň vyhrkne poněkud trapnou otázku: "É... a kdo je to vlastně ten bližní, he?" V první chvíli by se zdálo, že tuto nedůstojnou frašku Ježíš už rázně ukončí, ale Spasitel překvapí (jako skoro vždycky). Tentokrát se kupodivu rozhodne, že tuto hru s ním začne hrát, a na otázku, která snad ani nebyla myšlena doopravdy, začne rozsáhle odpovídat. A nebo se rozhovořil, protože nepřehlédl, že se v zákoníkovi náhle začal probouzet upřímný zájem? Tak či onak, právě tento zákoníkův trapas se stal podnětem pro vznik jednoho z nejkrásnějších a nejhlubších podobenství, jaké v Bibli máme.
Takže nyní už ten starokřesťanský výklad slov Páně.
Člověk jdoucí z Jerusalema do Jericha. To je Adam, který opustil ráj. Obrátil se k Bohu zády a kráčí do světa - ke hříchu, k vášním. Inu, ať žije svoboda!
Na cestě ho přepadnou lotři. Logický důsledek této nebezpečné cesty. Démoni se nedočkavě vrhnou na člověka, který opustil Bohem chráněný ráj a pyšně se sebe setřese Boží záštitu.
Oloupili jej, zmlátili a odešli, zanechavše ho tam polomrtvého. Démoni člověka obrali o všechny dary, jimiž byl člověk při svém stvoření od Boha obdařen, obrali ho o všechnu vznešenost, moc a krásu. Vydrancovali srdce člověka. Při tom poničili jeho duši, v níž ledva zůstal nějaký život. To je stav, v němž je dnes člověk, - duchovně více mrtvý než živý, oloupený s krvácející duší. Taková je ďáblova "péče" o člověka.
Kněz jeden šel tou cestou, viděl ho, ale šel si dál svou cestou. Také levita dorazil k tomu místu, koukl na něj, a pak spěchal za svými záležitostmi. To je obraz nekřesťanských náboženství, které ve skutečnosti nemohou člověku pomoci. Mohou přijít k člověku a pohledět na něho - to znamená utěšovat člověka, dát mu morální oporu a třeba i soucit, možná i duchovní diagnózu - ale nemohou ho uzdravit, ba nemohou ho ani léčit, ani sebeméně zlepšit jeho duchovní stav. Jdou kolem, ale člověk v tom zůstává sám. Terapii nejsou schopna nekřesťanská náboženství poskytnout.
Samaritán jeden kráčel tou cestou... Samaritán je nejen jméno příslušníka sousedního národa, či lépe řečeno: etnické židovské skupiny a zároveň příslušníka schismatického náboženství, ale především je to synonymum pro někoho opovrhovaného. Žid se nesměl Samaritána ani dotknout, aby se kulticky neznečistil. Jiným slovy: tou cestou kolem zmírajícího člověka se nyní ubírá někdo, do něhož bys zprvu žádné naděje nevkládal. Právě od toho Samaritána nečekali posluchači Ježíšova podobenství vůbec nic.
... přišel až k němu, a uviděv jej, byl pohnut milosrdenstvím a přistoupil... Samaritánem Ježíš míní sám sebe. Sám se tedy prezentuje jako někdo, kdo je lidstvu odporný (viz Isaiášův znectěný muž bolesti /Isai 53,1-12/) a od koho lidstvo nic nečeká a nežádá. Jenže právě tento malý, přezíraný a "nečistý" Samaritán je tím jediným, kdo nejen projeví soucitný pohled, ale i prokáže skutečné milosrdenství, a nejen to! On chce, a co je nejdůležitější: jako jediný i může, něco pro člověka učinit - pomoci mu, ujmout se ho. On přistupuje ke zbědovanému člověku, shýbá se k němu, dotýká se ho, objímá ho, on bere polomrtvou lidskou duši do svých léčivých rukou.
Obvázal jeho rány, naliv na ně olej a víno... Čili léčí zraněnou a krvácející lidskou duši. Zastavuje krvácení a zaceluje rány. A jak? Hojivý obvaz, olej a víno - to byl od pradávna obraz svatých Tajin: křtu, svatých olejů a Krve Kristovy - svatého přijímání, a potažmo všech svatých Tajin - protože všechny Tajiny (křesťanská mysteria) mají jediný smysl a účel - léčit člověka pro věčný život.
Naložil člověka na zvířátko své... Obraz vtělení Božího Syna - přijetí padlé lidské - živočišné - přirozenosti. Tím, že se Bůh Syn stal člověkem, naložil si člověka na sebe, na svá záda, aby ho nesl k záchraně. Jako pastýř nese na své šíji ztracenou ovečku zpět do ovčince (jak je to v jiném proslulém podobenství o Kristu, viz Luk 15,2-7). Stal se jakoby oslátkem, které nese zraněnce do nemocnice. (Koresponduje to skrytě s obrazem ve chlévě narozeného Ježíška, položeného do jeslí určených pro krmení zvířat.)
Dovezl ho do hostince a měl o něj péči. Zpodobení Církve. Místo, kde je o člověka postaráno. Je to duchovní nemocnice - raději než nemocnice používáme staročeské: léčebnice. Tedy místo, kde je člověk léčen a kde získává zpět ztracené zdraví. Prostor, kde může být uzdravena lidská duše, aby byla schopna věčné blaženosti. A kdo nás zde léčí? Sám milosrdný Samaritán. Samotný Boží Syn, Ježíš Kristus osobně - on je zde lékařem, a nejen jakýmsi vrchním primářem této nemocnice, nejen tím, kdo vede léčení, ale On sám je každému lékařem i lékem.
Druhého dne pak musel odejít... Podobenství odchodu Pána Ježíše z této země při Nanebevstoupení.
Dal hostinskému dva peníze a řekl mu: Měj o něj péči... Hostinský - to je církevní hierarchie, duchovenstvo, které dostalo od Pána pověření, prostředky a léky na pokračování léčby lidstva (služebnictvo církevní má mít o člověka péči - použit je stejný slovní obrat, jako v případě péče samotného Samaritána; tím se naznačuje, že péče Církve o člověka je ve skutečností péčí Krista samotného).
Dva peníze - v řečtině "denáry". Denár to je mzda za jeden den práce. Čili Církev dostala prostředky (a pověření) k léčbě na dva dny. Podle symbolického biblického počítání se chápe jeden den u Boha jako tisíc let u lidí. Někteří vykladači Evangelia zde odedávna viděli proroctví, že Církev bude existovat dva tisíce let po odchodu Pána Ježíše; pak se Kristus vrátí. Nu, nebude to trvat dlouho, a přesvědčíme se, je-li to správný výklad.
...A cokoliv více vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě. Hovoří se zde o odměně církevním služebníkům. Nejsou to jen bezduší pracovníci, najatí dělníci či dokonce otroci, mechaničtí plnitelé rozkazu, vojáci, kteří nemají myslet, ale jen splnit zadaný úkol (jak bolestně často se v církvi setkáváme s tímto pojetím "armády" duchovenstva - zvláště na Západě). Nikoliv, biskup, kněz, diákon, každý duchovní, má vlastní iniciativu a má nasadit do církevní služby vše - a za vše, co do toho dal ze svého, bude jednou odměněn. Kdy? Při druhém Samaritánově příchodu. Ano, jasně se zde zvěstuje, že Kristův odchod není definitivní; On se vrátí. Podobenství o Samaritánu vysvětluje, že čas vymezený jeho odchodem a opětovným příchodem je dobou léčby lidstva v církvi. Tedy tato léčebnice zde nebude věčně - církev v této podobě zde nebude k dispozici na nekonečné věky. O návratu Samaritána je zde činěna zmínka ve smyslu vyúčtování s hostinským, a tím je naznačeno ukončení pověření hostinského a zároveň ukončení celé té záležitosti s léčením člověka, která začala tam někde v příkopu, kde se Samaritán ujal umírajícího pocestného.
----------------
Nyní se podíváme na dnešní podobenství ještě z jiné strany, abychom pochopili, proč je toto čtení tak důležitou součástí křesťanství. V našem podobenství se totiž skrývají dva momenty, které mají klíčové postavení v křesťanském myšlení.
1.) Lineární chápání času, resp. dějin. Dějiny křesťanství (a potažmo světa) jsou zde chápány jako něco, co má svůj začátek a svůj konec. Spějí od stvoření k druhému příchodu Páně. Zejména druhý příchod Samaritána zřetelně vypovídá o blížícím se konci světa - čili o druhém příchodu Kristově. A má-li mít svět konec, je zřejmé, že není věčný. A není-li věčný, musel mít i svůj počátek. O tom není sporu.
Tím se křesťanství zcela zásadně liší od pohanství, kterému není dáno vidět, co bylo před stvořením a není mu dáno vidět, co bude po konci světa. Pohled pohanských náboženství je takto zásadně omezen, a proto se zaměřil na sledování cyklicky se opakujících dějů: kruh dne, či ročních období, let a případně i dalších periodicky se opakujících delších cyklů - ať již reálných či mýtických (v hinduismu např. jugy). Tedy chápání času a dějin v pohanství je cyklické, a protože z jejich pozice pohledu není vidět nic, co bylo před stvořením, a co bude po konci, tak jsou pohani přesvědčeni, že svět je věčný (to přejal i Marx, který tvrdil, že hmota je věčná), jen se cyklicky opakují různá dlouhá období, vesmír pulzuje, a stále se obnovuje v nekonečném kruhu vzniků a zániků. Odtud potom zkreslený pohled na existenci člověka a na lidskou duši, kterou např. indičtí pohané vidí stále klokotat v kruhu věčných odchodů a návratů (tzv. reinkarnace).
Někomu by se mohlo zdát, že je to jen jakási filosofická jemnůstka, drobná odlišnost v myšlení, která nemá zásadní vliv na praktickou víru a život. Pravý opak je pravdou! Právě lineární pojetí ubíhajícího času, a necyklický pohled na dějiny světa, mají zásadní vliv na křesťanský světonázor a na křesťanské myšlení v jeho každodenních projevech. I pohanovi se jeho cyklické pojetí dějin promítá do praktické víry tím, že se cítí být navždy nějak spojen s tímto světem.
Jak jsme již zmínili, cyklické pojetí času a dějin je nepochybnou inspirací pro např. hinduistickou ideu reinkarnace, koloběh převtělování, - což je v jádru vlastně neschopnost transcendence, resp. připustit představu či ideu věčné existence zcela odlišné od pozemské. Takže pohan si nedokáže připustit lidskou existenci zcela oproštěnou od tohoto světa. Buď vidí člověka jako stále se opakovaně vracejícího na zemi, anebo se drží téměř materiálního muslimského pojetí ráje, či např. staroegyptských představ záhrobního života, - tam všude vidíme záhrobí jako pouhý otisk matrice pozemského života (k tomu nemají daleko ani katolické představy ráje). S tím paradoxně souvisí také idea buddhistické nirvány - materialistickou podobu života ve věčnosti buddhista sice zavrhuje, jenže život lidské osoby na zcela jiné úrovni, než je cokoliv připomínající zemi, není pro buddhistu připustitelný, a proto může být jediným ideovým východiskem z této situace: "blažené" ukončení nejen tělesné ale i duchovní existence lidské osoby, nirvána, vyvanutí; konečným cílem buddhistovy náboženské snahy je rozplynutí jeho osobní existence v neosobním božství čili konec lidské osoby - konec problémů (to je vskutku osobité řešení duchovní situace člověka; je to jako byste chtěli léčit bolest hlavy gilotinou). Mimo sféru křesťanského zjevení a křesťanské duchovní zkušenosti není žádné ponětí o Bohem daném smyslu věčné existence každé lidské osoby.Nu, a konečně má neschopnost pohanů oprostit svou duchovní nauku od světa zásadní a určující vliv na představu o Bohu či bozích, resp. na ponětí o Božství. Bohové v pohanství - to jsou jacísi nadlidé (nejlépe je to samozřejmě vidět na starořeckých bájích o Olympu: tam se bohové hádají, intrikují proti sobě, řeší všelijaké manželské problémy atd.). V jiných pohanských systémech to nemusí být tak naturalistické, ale nějaké lidské vlastnosti jsou Bohu či bohům přisuzovány prakticky všude, a nejsou-li to přímo lidské vlastnosti, pak je to nějaká jiná návaznost na náš svět: buď se klaněli bohu v podobě člověka, nebo zvířete, nebo v podobě toho, kdo může trestat či se smilovat, jehož si lze naklonit oběťmi. (Zase bychom mohli poukázat, jak tato pohanská přízemnost pronikla i do křesťanství - stačí připomenout katolické obrázky zpodobující Boha jako dědečka na obláčku, ideu odpustků apod.) A co se týče vztahu těchto bohů k člověku - je to vztah jako k hračce - činí s ním, co je jim libo.
A pokud pohan pocítí neuspokojivost takovýchto antropomorfních představ o Bohu či bozích, pak nevyhnutelně upadá v opačný extrém - a tím je neosobní božství či filosofické kategorie, ideje, reprezentující božskou sféru. Nebo si Boha představovali jako všudypřítomnou sílu či spravedlnost. A vztah takového božství k člověku? Naprostá oddělenost, indiference, lhostejnost. V nejlepším případě se setkáme s pojetím Boha jako "univerzální mysli"- dále už mimo křesťanství lidské uvažování není schopno jít. Pohanské náboženství zůstává stále uvázané jako na řetězu u tohoto stvořeného světa. Skutečná transcendence je mu cizí.
Docela zajímavé srovnání: pohanství se snaží učinit člověka nezávislým na tělu, ale zároveň ho připoutává k tomuto světu (v tom tkví skutečná tragédie pohana). Naproti tomu křesťanství zachovává (ba upevňuje) celistvost lidské - psychosomatické - bytosti, tělo je očišťováno, ale není přezíráno ani odhazováno či zavrhováno; údělem těla je po vzkříšení a proměně věčnost stejně, jako je věčnost perspektivou duše; spojení duše a těla míří do věčnosti. Je to právě tento padlý svět, od čeho křesťanství člověka odděluje, resp. osvobozuje.
Aby to nebylo tak teoretické, co jsem tu zrovna psal o té lhostejnosti boha vůči člověku v pohanství, uvedu dva literární příklady, jako miniaturní ilustraci.Naproti tomu autentické křesťanství přichází s něčím, co tu ještě nebylo: "Bůh je láska" a "Bůh je Trojice". Trojiční dogma je vyjádřením prvotního křesťanského dogmatu: Bůh je láska. Tři Osoby dokonale sjednocené v Jedno. Čím jsou sjednoceny? Jenom láska má tu moc sjednocovat naprosto. Podle věrouky jsou sjednoceny jediným Božstvím. Jestliže jedno Božství sjednocuje tři Boží Osoby, pak toto Božství je láska. Tedy Bůh, čili ten, kdo je pramenem veškeré existence, není nic jiného než láska. - To je v rámci pohanského náboženství nepochopitelné, nepředstavitelné. Pohan by se mohl otázat: "Pardon, Bůh je přece bytost, ne? Ale co je to láska? To je přece stav. Nebo cit." "Bůh = láska, absurdní představa!" Bůh jako dokonalá Mysl - to je ještě pochopitelné. Jednalo by se o jakéhosi beztělesného nadčlověka. To lze pochopit. Jenže říci, že Bůh je láska - to je rozumu naprosto nestravitelné. S druhé strany: pohleďme jak mocně trvá křesťanství právě na tomto prvotním dogmatu. Veškerou svou silou na něm lpí. A v souladu s tím ještě křesťanství tvrdí, že Bůh je jeden, co se podstaty týče, ale ve třech Osobách. Jeden a zároveň tři. Teprve na tom je vidět Boží láska. Kdo viděl Boha, viděl lásku. Kdo poznal lásku v její podstatě, ten poznal Boha. Něco takového předkřesťanský svět neznal. A něco takového nenapsal žádný učenec, žádný koncil mudrců, ale apoštolé - rybáři. A tito neučení rybáři říkají takové věci, které dávají lidem všech následujících staletí poznat smysl života. (V odstavci použity výroky prof. A. Osipova)
Henry David Thoreau zaznamenal tuto pohanskou zkušenost s divočinou: "Jasně bylo cítit přítomnost síly, která neměla žádný důvod projevovat jakoukoliv lítost nad člověkem. Bylo to místo neorané půdy a pohanských rituálů. Bylo předurčeno být obydleno muži, kteří jsou blízcí příbuzní se skalami a divou zvěří..."
Pohan jak dělo, Don Juan z Mexika, kaktusový mág, indiánský čaroděj, popisuje svou zkušenost s bohem, o němž mluvil jako o "primární síle": "...stát tváří v tvář nekonečnu, to není pro slabochy. Nebude to (tj. tato síla) odpovídat na vaše snažné prosby - vychčí se to na vás zvysoka. Jste tomu šumafuk." Při tom však vyzýval ty, kteří se chtějí stát čaroději, aby s touto sílou nahlas hovořili. V podobném duchu se nese zkušenost sibiřských šamanů. (Může být poučné něco o tom zvědět. Křesťané už namnoze zapomněli, co je to pohanství. Od čeho nás Kristus přišel vysvobodit.)
Toto zjevení Boha, jak je podávají apoštolé, nám ukazuje Stvořitele, který je zcela nezávislý na jakýchkoliv kategoriích tohoto světa, a co více, který činí takto nezávislými a svobodnými i ty, kteří se s Ním sjednocují. To je spojení absolutní Boží transcendence s absolutní láskou Stvořitele ke Stvoření - a je to právě tato láska, co překonává propast mezi stvořeným a Nestvořeným, mezi světem a Bohem. Náboženské učení, vně křesťanství - zcela neznámé a nepochopitelné.
Až sem tedy vedou nitky souvislostí odvíjející se od různého pojetí času - otevřeného lineárního nebo do sebe uzavřeného zacykleného.
Křesťan pak je svým světonázorem veden k tomu, aby vnímal perspektivu své existence nezávislou na tomto světě, oddělenou od něj. Tento svět jednou - v určitém prvním okamžiku dějin - vzniknul a jednou také zahyne. Někdy nebyl a jednou zase nebude. Netrvá věčně. Avšak my jsme přece povoláni k věčnosti. Máme sice svůj počátek (nejsme a nikdy nebudeme věční jako Bůh, ve smyslu: bezpočáteční), ale Bůh chce, abychom už neměli konec (a ve smyslu bezkonečnosti byli věční). Což samosebou znamená, že náš osud nemůže být spojen s tímto rychle pomíjejícím světem. Takový přístup ke světu se promítá do křesťanského myšlení i praxe. To je smysl křesťanské askeze, o níž hovoří ap. Pavel jako o cvičení; ano, cvičíme v oddělenosti od materiálního světa, abychom se naučili svobodě pro věčnost. Oproti tomu např. hinduistická askeze má za svůj cíl dosáhnout nějakých nadpřirozených schopností a sil. Nic takového pro křesťana! Po celý svůj život se křesťan učí hledět na svět jako na dočasný příbytek, který dříve či později opustíme a vydáme se na cestu a už jej nikdy neuvidíme a nebude se nám po něm stýskat, protože budeme na velikolepějších místech.
Tady se střetáváme s jedním z problematických bodů dnešního ducha ekologie. Samozřejmě ochrana Božího stvoření - to zní krásně a nelze těmto třem slovům ničeho vytknout. Jenže duch, který v ekologických kruzích vane, je v principu pohanský - vidí svět jako věčný a jako cíl lidského myšlení, a jako takový je tento svět zbožšťován (ať už výslovně - bohyně Země, Gaya apod. - nebo skrytě, kdy se to sice neřekne naplno, ale v podstatě se podle toho uvažuje a jedná). Není náhodné, že se při ekologických akcích mohou tak krásně domluvit křesťané a pohani. Duch ekologie v tichosti a nenápadně odsunuje Ježíše Krista skrze změnu způsobu myšlení křesťanů - ekologů. A při tom je to úplně zbytečné, protože samo křesťanství, ve svém duchovním principu i každodenní náboženské praxi, je tím nejekologičtějším, co si lze vůbec představit. Křesťanské myšlení zacílené mimo tento svět je nejlepší zbraní proti exploataci přírodních zdrojů, křesťanská askeze, sebeomezení, je tím nejlepším lékem na zhoubné bujení průmyslu, které je rakovinou světa, a na stále se roztáčející kolotoč spotřeby, který dříve či později přivede lidskou civilizaci k infarktu a kolapsu. Stačí jen věřit, myslet a žít jako křesťan, a nepokažené křesťanství nabídnout lidstvu jako lék na všechny nemoci. Ber nebo nech. Žij nebo zemři.
-----------
2. Ještě jeden zásadní křesťanský moment je v podobenství o milosrdném Samaritánu obsažen. To je zásadní křesťanská idea, že poslání Církve, smysl její existence, spočívá v léčení člověka. Lidstvo je smrtelně raněno a leží krvácející v příkopu u cesty, a nikdo jiný mu nemůže pomoci než Ježíš Kristus. A on to chce učinit a nechá-li se člověk naložit a odvést do Církve, pak ho tam Sám Pán, osobně, léčí svatými Tajinami. Často to zde opakujeme: podstata křesťanství je terapeutická - tj. tkví v uzdravení člověka od smrti.
V tomto podobenství se odrážejí všechny principy křesťanství, jako se ve vybroušeném křišťálu odráží v jeho ploškách celé nebe.
------------
Závěr celého příběhu už je možno nechat bez dlouhých komentářů. Pán Ježíš, který se nejprve představí jako milosrdný Samaritán, na konec vyzve zákoníka a potažmo všechny, aby ho napodobili. Aby uskutečnili lásku, soucit a milosrdenství, protože uskutečňovat lásku znamená spojovat se s Bohem, a tím vstupovat do věčného života. Aby se snažili o lidskou dokonalost, jejíž vzor ukazuje slovem i skutky Ježíš Kristus.
Zobrazit příspěvek č. 495 jednotlivě
Administrátor --- 5. 2. 2009
Malé ohlednutí za svátkem Křtu Páně v RuskuVíce než deset tisíc lidí se v Soči koupalo v rozbouřeném moři v noci na svátek Zjevení Páně
Na pobřeží v Soči se koná na svátek Křtu Páně (19. ledna) v noci koupání. Od půlnoci do osmé hodiny ranní se rekreanti i místní obyvatelé scházejí na všech místních plážích. Ze sanatorií vycházeli pacienti v županech a gumových sandálech, zažehli ohně a veselili se. Po celém pobřeží se v noci koupalo v moři přes 10.000 lidí. Před příchodem na noční pláže lidi neodradila ani rozbouřená mořská hladina.
Mořskou vodu nejprve posvětil místní kněz. Po svěcení se moře na několik minut ztišilo a lidé v něm plavali.
Teplota vody i vzduchu byla shodná - 5 stupňů. Žádné problémy nebyly hlášeny.
(Interfax)
---------------
Více než 27 tisíc lidí se v noci z 18. na 19. ledna koupalo ve svěcené vodě v Moskvě
Téměř 150.000 věřících Moskvanů se účastnilo svátečních bohoslužeb v neděli 18. ledna a v noci na pondělek. Noční bohoslužby navštívilo přes 36 tisíc Moskvanů.
Věřící a milovníci zimních koupelí se potápěli do svěcené vody na 15 speciálně připravených místech, kde byl organizován dohled policie a přítomna byla záchranná služba. Tam, kde lidé sestupovali do otvorů vyřezaných v ledu, drželi pohotovost záchranáři v potápěčských oblecích. Žádné problematické události nebyly zaznamenány.
(RIA Novosti)
---------------
Krátká televizní reportáž z noční koupele ve svátek Zjevení
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: RIA Novosti)
Stovky věřících se vykoupaly ve svěcené vodě v jezeru Bezdonnom v Serebrjanom Boru na severozápadě Moskvy. Lidí, kteří po tom toužili, bylo tolik, že jejich nápor kordon policistů sotva zvládal.
Biskup, který zde světil vodu, říká: "Před devíti lety jsme zde poprvé konali svěcení vody. Od té doby sem přichází stále více a více lidí, aby do posvěcených vod ponořili."
Moskvané přicházejí k otvoru v ledu s celými rodinami, aby "se namočili a nebyli celý rok nemocní", jak praví jeden z nich. Nejčastěji lidé zdůvodňovali své přání ponořit se vody svou příslušností k pravoslavné víře a věrností tradicím.
-------------------------------
Něco o svěcené vodě
Vzpomínám si na úsměvné vyprávění prof. Osipova, který na nějaké veřejné přednášce reagoval na dotaz, jak to, že se svěcená voda nekazí. V Rusku o tom ví snad i většina ateistů, a tak to občas bývá předmětem různých lidových pokusů. Někdy tam dokonce i lidé, kteří do chrámu nechodí (nebo tak nanejvýše jednou za rok), nabírají na tento svátek svěcenou vodu a skladují si ji doma ve sklenici a zvědavě sledují, jestli se opravdu nebude kazit...
Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý (4.-5. století). Voda posvěcená na tento svátek vydrží bez jakýchkoliv konzervantů (a soli) čerstvá po celý rok (a velice často i celá desetiletí).
V době, kdy na Rusi vládla ideologie vědeckého materialismu, způsobovala svěcená voda komunistické "osvětě" nemalé problémy. Stávalo se, že na různých lidových propagandistických akcích, které měly přesvědčit obyvatelstvo, že Bůh není, dokázal i ten nejprostší posluchač přivést vyškoleného politruka do úzkých otázkou: "Jak to tedy, že se nekazí svěcená voda?" Pro vládnoucí ideology to byla tak nepříjemná situace, že zadali nejlepšímu vědeckému výzkumnému ústavu úkol zjistit, jak je s tou svěcenou vodou: jestli se opravdu kazí méně než obyčejná voda nebo se případně vůbec nekazí, a pokud se vskutku nekazí, tak co s ní ti popové u všech všudy dělají, aby se nekazila.
Ústav plný bílých plášťů zkoumal svěcenou vodu řadu let. Nakonec byla publikována teorie, která měla prostému lidu poskytnout "přirozené vysvětlení" toho zázraku. Prý je nekažení vody způsobeno tím, že popové namáčejí při svěcení do vody stříbrné kříže. Částice stříbra z křížů přechází do vody, která se tudíž nekazí. Nádhera. Až na to, že popové světí vodu i pozlacenými, či mosaznými nebo dřevěnými kříži. A jedním křížem světí takový pop vodu třeba v celém jezeru. A co teprve říci, když se světí tekoucí voda v řece?
V Ruské církvi se výsledkům vědeckého výzkumu od srdce zasmáli. Kouzlem nechtěného však bylo, že ateističtí soudruzi učenci svými závěry - jen tak, mimochodem, aniž by to měli v úmyslu - vědecky potvrdili, že se svěcená voda opravdu nekazí. Takže od té doby má církev v Rusku na tento zázrak orazítkované osvědčení, vydané oficiální vědeckou komunistickou institucí - největšími nepřáteli Boha, církve a křesťanství.
-----------------
K samotnému svátku Zjevení jsme zde už něco psali v příspěvku č. 295. O zázraku, který se občas děje na Jordánu, si můžete přečíst v časopise Dobrý pastýř - duben 2006, který je v PDF (je tam to na str. 33).
Zobrazit příspěvek č. 496 jednotlivě
Administrátor --- 8. 2. 2009
Zemřel známý berlínský schiarchimandrita a náš přítelV sobotu měl v Berlíně pohřeb schiarchimandrita Theodor
Osobní vzpomínka na výjimečného člověka a kněze.
V bývalém západním Berlíně si otec Theodor (Petrowski) před čtvrt stoletím pronajal sklep v činžovním domě, kde bydlel, a tyto prostory proměnil v krásnou pravoslavnou kapličku zasvěcenou sv. Symeonu Stylitovi (byla to kaple tak řka „peščerní“). Zde (skoro pod zemí) měl svou duchovní základnu pro dílo pravoslavné misie v Berlíně. Scházela se zde menší podivuhodně různorodá farnost složená z příslušníků nejrůznějších národů (i Češi). Byli jsme tam několikrát na návštěvě. Život a atmosféra této farnosti na mne silně zapůsobily. Nejvíce však osobnost otce Theodora. Ta duchovní hlubina, spolu se zvláštní sdílnou tichostí a komunikativním mlčením a nevyjádřitelné spojení pevnosti s měkkou vlídností, - s tím se setkáváš u opravdových starců.
Bývalá podzemní kaple sv. Symeona Stylity v Berlíně
Seznámil jsem se s ním někdy začátkem devadesátých let kdesi na předměstí Prahy; byl zde na návštěvě u svých pražských přátel. Večer jsme dlouho všichni seděli a otec Theodor nám (přes tlumočníka) vyprávěl o Pravoslaví. Doposavad si dobře pamatuji, jak mocným dojmem na mne jeho slova zapůsobila. Nebylo to jen získání nových vědomostí, byl to hlavně duchovní dotyk, který nelze zapomenout. Vlastně pro mne tenkrát toto setkání znamenalo jakýsi obrat v osobním duchovním životě, a potažmo i ve způsobu theologického myšlení i v některých praktických záležitostech mojí kněžské služby (např. právě od rozhovoru s ním jsem začal křtít - děti i dospělé - plným ponořením). Mnohé praktické věci jsem v průběhu času na své farnosti zavedl podle vzoru berlínské farnosti sv. Symeona.
Otec Theodor se po nějakém čase rozhodl přestěhovat se do České republiky a vstoupit do naší církevní jurisdikce; začal se už učit česky. Jenže právě tehdy zasáhla do jeho záměrů (a našich nadějí) těžká choroba, která ho skrze různé praktické souvislosti upoutala k Berlínu, takže z příchodu do naší země sešlo.
I tak nám ještě pomáhal radami i duchovně. Při naší poslední návštěvě v Berlíně jsme ho svými otázkami, trvajícími dlouho do noci, málem umořili :-) Svými radami a názory ovlivnil přímo či zprostředkovaně řadu našich lidí a ti tyto ideje pak předávali u nás zase dál. Citelně to pomohlo při hledání orientace v trochu zmatené době devadesátých let. Odlesky praxe farnosti sv. Symeona a střípky učení otce Theodora jsou na různých místech u nás, jak to vidím, živou součástí duchovního života nejednoho našeho pravoslavného křesťana a teologie nejednoho našeho kněze (z nichž většina o otci Theodorovi asi ani neslyšela.)
Kromě kněžské služby a práce v nemocnici (na traumatologickém oddělení) se zabýval překladem liturgických a duchovních textů do němčiny. Na poli bohoslužebně-pastýřském věnoval hodně pozornosti hledání liturgického výrazu (chrámová praxe, bohoslužebné nápěvy apod.) vhodného pro místní okolnosti a pro pravoslavnou misii v Německu - vždy však bez kompromisů co se plnosti pravoslavné tradice týče. Pro berlínskou veřejnost konal přednášky o Pravoslaví.
Bohoslužby sloužil s takovým nasazením, jaké jsem si do té doby nedokázal ani představit. Jeho chování v chrámu - ať při službě nebo mimo službu - bylo inspirující: ukazovalo jak srostlé může být srdce člověka s oltářem Božím.
Naučil nás mnoho ze své praktické bohoslužebné a modlitební praxe, v níž svou duchovní zkušeností spojoval prvky řeckého i ruského pravoslaví a modlitebního umění starců všech tradic. Především pak byl nositelem ducha živého autentického křesťanství, ducha svatých Otců. Nechal nás okusit něco z jeho skrytého díla. Svou modlitbou vybojoval zápas za mnohé duše. Jeho duchovní dítka, vedená péčí svého pastýře, ho ctila jako duchovního starce. Nedávno jsem slyšel, že uzdravoval modlitbou nemocné. Byl znám daleko za hranicemi své farnosti i jurisdikce.
Schiarchimandrita Theodor.
+ 17. ledna 2009 - ve věku 66 let.
Letos jsme mu poslali pozdrav ke svátkům Narození Páně. Kdo mohl tušit, že pár dnů po přečtení naší pohlednice zemře? Je to zvláštní - orthodoxní způsob křtu bylo to první, co k nám otec Theodor přivezl. Křest dítěte pak byl zřejmě poslední bohoslužbou, kterou ve svém životě (necelých 24 hodin před smrtí) vykonal. A zemřel těsně před svátkem Zjevení Páně - čili Křtu Ježíše Krista v řece Jordán.
Kdo si vzpomenete, postavte za otce Theodora svíci. Byl to tichý přítel naší České pravoslavné církve. Jeho památka zde bude žít - zjevně i skrytě - dále.
Věčná paměť!
Zobrazit příspěvek č. 497 jednotlivě
Administrátor --- 9. 2. 2009
Z došlé pošty: zpráva z Rumburku29. výročí zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého)
Letošní plánovanou vzpomínku na stavitele chrámů a ikonostasů otce Andreje Kolomackého znemožnily jiné, radostné události v našem církevním životě. Jeho Blaženost + Kryštof, archiepiskop pražský a metropolita českých zemí, se 8.února účastnil svěcení chrámu prvního z ruských novomučedníků otce Jana Kočurova v americkém Chicagu a na 14.února byl stanoven termín archijerejské chirotonie archimandrity Joakima (Hrdého) v Olomouci.
Bez toho, že bychom o cokoli usilovali, Hospodin sám zařídil způsob letošní vzpomínky na otce Andreje. V neděli 8.února vykonal pouť na Strážný vrch nad Rumburkem představený monastýru Záštity přesvaté Bohorodice v Rakošinu archimandrita Mitrofan s poutníky. Připomeňme, že tento monastýr vyrostl kolem prvního chrámu zbudovaného archimandritou Andrejem v roce 1927 a na místě, kde je pochována jeho mátuška Jelisaveta a dcerka Klavdie.
V závěru svaté liturgie sloužené česky, církevněslovansky a rumunsky předal otec Antonij Drda jménem rumburských pravoslavných monastýru částečku svatých ostatků ctihodného Ivana, poustevníka českého, prvního svatého našich zemí, jako symbol duchovní jednoty všech pravoslavných křesťanů na území bývalého Československa. Pozoruhodné bylo, že se liturgie účastnili i při malém počtu (13 duší) zástupci vlastně všech skupin, které kdysi tvořily naši místní církev - od volyňských Čechů a českých konvertitů-gorazdovců přes Slováky a Rusíny až po ruské emigranty a Rumuny. Sláva Bohu za krásné duchovní setkání a hlubokou modlitebně prožitou svatou liturgii!
U hrobu archimandrity Andreje
Zobrazit příspěvek č. 498 jednotlivě
Administrátor --- 10. 2. 2009
Z tisku - tři pohledy na: tady a teďAustralské peklo
Největší požár v historii Austrálie. Už 200 mrtvých - uhořelých. Řada lidí uhořela v autech, když se snažili před požárem ujet, ale plameny byly rychlejší. Vyděšení lidé s hrůzou hovoří o tom, že s nebe pršel oheň. Má se zato, že některá ohniska požárů byla založena úmyslně.
Šokovaný muž vypráví, jak uhořel jeho spoluhráč při partii golfu.
Podle lidí, kteří řádění ohně přežili, sahaly plameny do výše čtvrtého poschodí a požár se šířil rychlostí rozjetého vlaku. "Oheň prošel městem jako vystřelená kulka," řekl novinářům jeden z obyvatelů Kinglake. Kvůli silnému větru a vysokým letním teplotám, dosahujícím až k 47 °C, se rychle šíří do okolních měst.
Za katastrofu, při které shořelo již přes 700 domů, tisíce lidí přišly o svá obydlí a tisíce domácností jsou bez dodávek elektrického proudu, údajně mohou žháři, kteří ohně úmyslně zakládali.
------------------------------------------
Vláda rozdává bankám, já rozdávám lidem
Přímo na Times Square v centru New Yorku si zřídil stánek tajemný dobrodinec, který si říká "Bill zachránce" (Bailout Bill), a každému, kdo vylíčí své finanční problémy, věnuje padesát dolarů, někdy i víc. Podle agentury AFP stojí lidé ve frontě před stánkem v mrazu i pět hodin.
------------------------------------------
Neviditelný blahobyt a přežraná společnost
Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten – v pořadí devětadvacátý – typ pečiva. Přitom za svého mládí – stejně jako u nás – znali pouze druhy dva. A byli šťastni.
To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé jsou nespokojení, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ty s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...
Mluvím o materielním skoku během jediné generace, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší. ...
.... Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti, přesycené spotřebou a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak, jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob, na dluh. A to že nelze dělat donekonečna. Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst.
Nová kancelářská vrstva. Jde o mladou a střední generaci, pracující v kancelářích Prahy, ale i větších krajských měst, mající vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty 10 let patřil. Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění za méně než 2 roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... :)) Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace...i přes to, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den. V rámci sociální hygieny provozuje 3-4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintball nebo alespoň firemní bowling. Desetitisíce lidí. Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu. .......
Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co „nutně“ potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví v prazákladu lidské povahy – na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu. Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné. ...
(Výběr z článku z jednoho blogu)
Zobrazit příspěvek č. 499 jednotlivě
Administrátor --- 12. 2. 2009
O posedlosti a jak se to může stát, o exorcismech23. neděle - o vyhnání legie zlých duchů
Za onoho času Pán Ježíš a apoštolé...
26 ... plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27 A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu nebýval, ale v hrobech.
28 Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29 Neboť přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech ostříhán, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30 I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legion. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31 Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32 Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dopustil do nich vjíti. I dopustil jim.
33 I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34 A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to ve městě i po vsích.
35 I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, jak sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36 A vypravovali jim také ti, kteříž byli viděli, kterak jest zdráv učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37 I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38 Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním byl. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39 Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odšel, po všem městě vypravuje, jak veliké věci učinil jemu Ježíš.
(Lukáš 8. kap.)
Tento úryvek z evangelia ukazuje, co ďábel udělá s člověkem, má-li možnost. Ďábel si přeje týrat a ničit člověka, dovolí-li mu to člověk. A mučit ho jak na tomto světě, tak i po jeho smrti. Dá-li kdo ďáblu právo nad sebou, běda mu.
Pán Ježíš dovolil běsům vstoupit do těch prasat nikoliv kvůli tomu, že ho o to žádali (s ďáblem se nejedná ani nesmlouvá), ale proto, že tím chtěl lidem ukázat povahu běsů a co je jejich cílem. S těmi prasaty učinili démoni to, co si přejí učinit s člověkem, a co opravdu hrozí, že s ním učiní, jestliže ve stavu posedlosti zemře. Dokud člověk žije v těle, nemohou s ním běsové nikdy nakládat zcela tak, jak by jim bylo libo - vždy je tu ještě nějaké omezení jejich moci. V případě zvířat jim však nebrání nic, proto mohli běsové to stádo v mžiku zahubit. A jak to souvisí s člověkem? Poté, co se lidská duše oddělí od těla, mohou se démoni už plně zmocnit duše takového člověka, v němž se dokázali ještě za jeho tělesného života usídlit.Poněkud drasticky a žalostně názorně je vidět, co ďábel z člověka chce mít, na chování lidí při exorcismu. Dávám sem odkaz na stránku s videosoubory zachycujícími exorcismus. Ne pro zábavu, ani pro senzaci, ale pro výstrahu, aby člověk viděl, co je to za duchovní moc, která do člověka vstupuje skrze hřích!
Paisij Athonský říká, že nejen o Bohu, andělích a svatých je potřeba mluvit, ale i někdy i o ďáblu, pekelných mukách a běsech, abychom věděli, proti komu vedeme boj.
Na webu s pravoslavnými filmy tedy můžete navštívit stránku s dokumentárními filmy o pravoslavných exorcismech (prosím, kdo máte slabší psychiku, raději neklikejte).Člověk, do něhož vstoupí běs a začne nad ním získávat kontrolu, si začasté přítomnosti nečisté síly v sobě zprvu vůbec nevšimne - a to i po dosti dlouhou dobu. Lstivý démon o sobě raději nedává znát, tají se, ale postupně a nenápadně převezme kontrolu nad myšlením a chováním takového člověka, který si myslí, že jsou to jeho myšlenky a jeho svobodná rozhodnutí, která činí, jenže ve skutečnosti je to vše od běsa ovládajícího jeho mysl. Pokud se člověk nemodlí, nechodí na bohoslužby, nepřijímá svaté Tajiny - pak démonu v jeho postupném upevňování své pozice uvnitř člověka prakticky nic nebrání; a nic ho nenutí, aby se prozradil.
Až při setkání s energií svatosti (např. při bohoslužbě nebo u ostatků svatých) je démon v člověku bolestně zasažen a nedobrovolně se prozradí. Zvláště to bývá patrné právě při exorcismu. A tehdy se ukáže, do jaké míry už má moc nad svým "hostitelem", který nad sebou ztratí v takových případech, kdy je démon zasažen, veškerou (i tu zdánlivou) kontrolu a přestane ovládat své tělo (začne se kroutit, křičet cizím hlasem hrozné věci, chová se jako zvíře a nemůže vůbec ovlivnit, co se s ním děje). Zároveň se tím projeví, jak krutá je moc démona nad člověkem a co všechno je s ním schopen učinit. A co je nejhoršího - to, co činí ďábel s tělem posedlého člověka teď a tady, bude nelítostně dělat s jeho duší po smrti na věky, nebude-li své moci nad člověkem zbaven ještě tady, dokud je duše v těle.
Vzpomínám si na naši návštěvu u ostatků sv. Serafíma Sarovského v Divějevu (bude tomu už skoro deset let). Duchovní síla tohoto místa je zcela mimořádná. Z lidí tam vycházeli běsové v takovém množství, že jsem si nic podobného do té doby neuměl ani představit. Byl to hrůzný pohled. Za těch pár hodin, co jsme tam stáli na bohoslužbě, jsme viděli skutečně desítky případů. Zvláště mi v paměti utkvěl jeden z nich. Do chrámu vstoupila mladá žena (mohla mít tak 30 let). Upravená, pěkně a decentně oblečená, příjemného zevnějšku. Něčím upoutala mou pozornost, takže jsem si jí hned zpočátku všiml a sledoval ji, jak způsobně vešla do chrámu a blížila se ke svatým ostatkům. Asi na půli cesty mezi vchodem do chrámu a tělem ct. Serafíma se náhle zarazila a obličej se jí zkřivil bolestí a v jejím pohledu bylo znát nesmírné překvapení a zděšení. Zkroutila se, mávala rukama a z úst jí začal vycházet zlostný hluboký hlas. Běs se ozval. To by ještě nebylo - na tomto místě - nic tak mimořádného; podobných výjevů jsme kolem sebe viděli v danou chvíli celou řadu. Co však bylo na této ženě zvláště hrůzné, byl její vyděšený pohled, který svědčil o strašném překvapení. Vůbec nechápala, co se to s ní děje. Do tohoto momentu zřejmě neměla ani podezření, že by mohla být posedlá běsem. Ve chvilkách, kdy démon na krátký čas oslabil své násilí nad ní, bylo na ní vidět, že je jí celá ta situace strašně trapná a že se hrozně stydí za to, co se s ní děje; snažila se rychle se dát do pořádku a upravit se, rozhlížela se kolem s výrazem nesmírného studu. A v tom se jí démon zase zmocnil a zase ztratila nad sebou kontrolu, lomcoval jejím tělem, kroutil jí do hrozivě nepřirozených figur apod. Pak už se jí ujala "služba", která byla v chrámu trvale pro tyto případy v pohotovosti; tito věřící žehnali zmítající se ženu znamením kříže a pak ji - nikoliv bez použití značného úsilí, resp. jistého násilí - dostali k tělu sv. Serafíma a přiložili na tyto svaté ostatky.Co k tomu říci? Pán Ježíš pravil: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle" (Mat 10,28). Tedy - nebojte se lidí, bojte se ďábla. Co to znamená? Bojte se hříchu.
Ta žena tam v Divějevu v jediném okamžiku poznala o sobě strašnou pravdu. Děsivé překvapení. Jenže jak hrozné bude překvapení těch, kteří se podobnou příšernou pravdu o sobě dozvědí až tam - po smrti, když už stav jejich duše nebude možno změnit?
-------------------------------
Ke dnešnímu evangelijnímu čtení se vztahuje jedno vyprávění starce Paisije Athonského, který na otázku kolik běsů bylo v gadarenském posedlém, odvětil: "Mnoho běsů, jak píše Evangelium. Nečistý duch totiž ústy posedlého řekl, že jeho jméno je legion (v římské armádě čítala legie od třech do šesti tisíc vojáků). Podobně jako v člověku posedlém nečistým duchem může přebývat mnoho démonů, tak naopak srdce věřícího může do sebe pojmout všechny svaté. Do srdce věřícího se vejde i sám Kristus, a co teprve říci o svatých! Je to veliké tajemství.
Jednou, když jsem žil v kalivě Svatého Kříže, přišel ke mně návštěvník a zaklepal na dveře. Vyhlédnul jsem z okna, a před mýma očima byla hrozná podívaná. Spatřil jsem člověka, za nímž šel celý šik démonů. Obklopoval ho celý černý roj běsů. Poprvé jsem tenkrát viděl člověka, který upadl pod vládu takového množství nečistých duchů. Ten nešťastník byl psychotronikem. Mezi slova církevních modliteb vsouval vzývání běsů, křesťanské knihy míchal s okultní literaturou, a poté nad ním běsové získali moc. Strašná věc. Když jsem na něj hleděl, velice jsem se zarmoutil."
Přidávám sem nyní překlad slov starce Paisije Athonského: o čaroději z TibetuOtec Paisij pravil: Temné síly jsou bezmocné. To sami lidé, vzdalující se od Boha, je činí mocnými, jelikož lidé, kteří opouštějí Boha, dávají ďáblu práva nad sebou.
»Jednou ke mně do kalivy přišel jeden mladý člověk - čaroděj z Tibetu. Vyprávěl mi hodně ze svého života. Když byl ještě tříletým dítětem, sotva odkojeným, svěřil ho jeho otec skupině třiceti tibetských čarodějů, aby ho zasvětili do tajemství svého čarodějnického umění. Tento mladý člověk se dobral až k jedenáctému stupni čarodějnictví - nejvyšší stupeň je dvanáctý. Když mu bylo 16 let, opustil Tibet a přicestoval do Švédska, aby uviděl svého otce. Ve Švédsku se náhodně seznámil s pravoslavným knězem a přál si s ním pohovořit. Mladý čaroděj neměl ani páru, co je to pravoslavný kněz. V sále, kde spolu hovořili, mladík - chtěje ukázat svou moc - začal předvádět různé čarodějnické kousky. Povolal jednoho z vůdčích běsů jménem Mina a řekl mu: "Chci vodu." Jakmile pronesl ta slova, jedna ze sklenic se sama od sebe vznesla do vzduchu, odletěla pod vodovodní kohoutek, pustila se voda, sklenice se naplnila a pak skrze zavřené skleněné dveře odlétla zpět do sálu, kde seděli. Mladík vzal tu sklenici a vypil vodu. Poté, aniž by opustil sál, ukázal knězi, který před ním seděl, celou zemi, vesmír, nebe, hvězdy... Používal čarování čtvrtého stupně a hodlal se dobrat až k jedenáctému.
Potom se otázal kněze, jak hodnotí to vše, co viděl. "Kdyby se posmíval satanu," řekl mi mladík, "tak bych ho mohl zabít." Jenže kněz nic neřekl. Mladík se ho tedy otázal: "A proč ty mi neukážeš nějaký zázrak?" "Můj Bůh je Bůh pokory," odvětil kněz. Pak vzal křížek, vložil jej mladému čaroději do ruky a řekl mu: "Učiň ještě nějaký zázrak." Mladík volal Minu, vůdce běsů, avšak Mina se třásl jako osikový list a nemohl se odhodlat přiblížit se k němu. Tehdy mladík pozval samotného satana, ten však, viděv v jeho rukách kříž, choval se stejně jako Mina - bál se přistoupit. Satan mu přikazoval jen jediné: co nejrychleji opustit Švédsko a opět se vrátit do Tibetu. V tu chvíli se mladík začal satanu vysmívat: "Teď jsem pochopil, že tvá veliká moc je ve skutečnosti velikou bezmocí." Poté byl tím dobrým knězem mladík vyučen pravdám víry. Kněz mu vyprávěl o Svaté Zemi, o Svaté Hoře Athos a dalších svatých místech. Po odjezdu ze Švédska vykonal mladík putování do Jerusalema, kde viděl sestupovat blahodatný oheň. Z Jerusalema odcestoval do Ameriky, aby dal dobrou lekci svým známým satanistům a napravil jim hlavy. Bůh učinil z toho mladíka nejlepšího kazatele! A z Ameriky přicestoval na Svatou Horu Athonskou.
V dětství se zachovali k tomuto nešťastníkovi nespravedlivě (tj. bez jeho vůle ho nechali vyučit čarodějnictví), a proto mu dobrý Bůh sám pomohl a zasáhl do jeho života bez jakéhokoliv úsilí z jeho strany. Modlete se však za něho, protože čarodějové se všemi pluky démonů proti němu vedou válku. Někdy obrací své útoky i na mne - to když přijíždí za mnou s prosbou o pomoc. A jak silný boj teprve vedou proti němu samotnému! Když nad ním kněží čtou exorcismy, praskají mu žíly na rukách a teče krev. Nešťastného mladíka běsové krutě mučí, protože tenkrát, když se s nimi ještě přátelil, nečinili mu nic špatného, ale stále mu pomáhali a splnili mu všechna jeho přání. I on sám však musí být velice pozorný, protože - jak se píše v Evangeliu - nečistý duch, když vyjde z člověka, "jde a vezme s sebou sedm dalších duchů ještě krutějších, než je on, a vstoupivše, žijí v něm; a budou konce člověka horší než začátky" (Mat 12,45). (To se stane, nebude-li mladík až do konce svého života pozorným.)
Jednou jsem s tímto mladým čarodějem z Tibetu hovořil na dvoře své kalivy. Náhle po mně skočil, chytil mne za ruce a skroutil mi je za záda. "A teď ať přijde Chadžefendi (tj. sv. Arsenij Kappadokijský, jehož Paisij uctíval) a vysvobodí tě!" řekl, aby mne provokoval. "Ty ďáble!" rozčílil jsem se, "jedeš pryč!" Vrazil jsem do toho rouhače a on spadl na zem. A co jsem měl dělat? Poslouchat jak se vysmívá svatému? Pak vyskočil a chtěl do mne kopnout, ale nemohl to učinit - jeho noha se zastavila těsně před mými ústy. Ochránil mne Bůh. Nechal jsem ho na dvoře a šel do kelie. Po nějaké době vyhlédnu ven a koukám - on celý omotaný trním a bodláky a nějakými šlahouny vylézá z rokle, která byla vedle mé kalivy zarostlá buření. "Satan mě potrestal," řekl mi, "protože jsem tě nedokázal přemoci. To on mne zatáhl do těch houštin."«
--------------------------
Na jednom místě na Athosu mniši spálili jakési čarodějnické knihy, z nichž četl zaříkávání a kouzla nějaký čaroděj, který byl na návštěvě Athosu a pochopil tam, jak hrozným dílem zabývá a jaký bude jeho věčný úděl, jestli tento svůj život skončí jako čaroděj. Nechal tam spálit své knihy a stal se křesťanem. Při pálení knih se strhla hrozná bouře. Dodnes se lidé obávají chodit těmi místy a často se tamtudy valí laviny kamení. (Popisuje to archimandrita Cherubin: Současní starci Hory Athos)-------------------------
Jindy Paisij vyprávěl takovýto příběh o úkladech ďábla.
»Jeden mladík se seznámil s čarodějem a sám se začal zabývat čarováním. Pak do něho vstoupil běs a mladík onemocněl. Nakonec ho museli dát do nemocnice, lékaři však nemohli najít příčinu nemoci. Jeho rodiče utratili za léčení všechny úspory (tenkrát nebylo zdravotní pojištění). Stav jejich syna se dále zhoršoval. Nakonec se mu ďábel zjevil v podobě světce, který byl ochráncem jejich vesnice, a řekl mu, že ho uzdraví, když mu jeho rodiče postaví chrám. Mladík řekl o tom vidění svému otci. Nešťastný otec pravil: "Vždyť je to můj syn! Udělám všechno, jen aby se uzdravil." A složil slib postavit chrám. Ďábel vyšel z mladíka a on byl náhle zcela zdráv. Ďábel učinil "zázrak". Poté otec pravil: "Dal jsem slib a teď je potřeba jej splnit." Protože však už neměli žádné peníze, za které by chrám mohli postavit, museli prodat svá pole, otec zkrachoval a všichni zůstali bez střechy nad hlavou. Nakonec se rozhněvali na Pravoslaví a přestoupili k jehovistům. Taková jsou díla ďáblova. V těch místech dříve jehovisti nebyli, a ďábel takto vymyslel způsob, jak zasít jehovistický plevel i zde.«
--------------------------
Důležité je nedávat ďáblu právo nad sebou, jak to často zdůrazňoval starec Paisij Svatohorec. Toto právo dáváme běsům nejen hříchem, ale i ledabylostí v duchovním životě a nedbalostí o spásu.
Nesmírně důležité je plnit Boží přikázání a ustanovení církevní praxe. Klíčový význam (zřejmě daleko větší než si lidé obecně myslí) má v neděli chodit do chrámu na bohoslužby. Zdá se, že jenom lidi nemocné a ty, kteří pečují o nemocné, Bůh ospravedlňuje z neúčasti na nedělní bohoslužbě.
Starec Lavrentij Černigovský mnohokrát opakoval, že duše jdou do pekla podobně jako ti, kteří ve svátek jdou jinam než do chrámu, a jiné duše jdou do nebe jako ti lidé, kteří jdou do chrámu i ve všední den. Dokonce i spásu spojoval z chrámem důrazněji než bývá u starců obvyklé: Šťastný je ten, kdo je zapsán v knize života; v knize života je zapsán ten, koho to táhne do chrámu.
Báťuška často plakal žalem nad lidmi, kteří hynou. "Jak našlapané je peklo lidmi - jsou tam jako sledi natlačení v sudu." Sestry v monastýru ho utěšovaly, ale on jim odpovídal přes slzy: "Vy to nevidíte, kdybyste to viděly, také by vám bylo do pláče."
Říkal, že kvůli nedodržování svátků a nedělí přišla na Rusko revoluce a pak válka, kdy bylo všechno zničeno a zbořeno. Hitlerovci to byl bič Boží na Rusko, které v neděli pracovalo. "Ale nebude to na dlouho: dva a půl roku. Pak nebudou lidé v neděli pracovat, a chrámy budou i monastýry," pravil báťuška na začátku války.
Zvláště na mnichy mají démoni strašlivý vztek, protože právě mniši obsadí v nebi místa uprázdněná po padlých andělech. Říká se, že až bude naplněn počet padlých andělů novými anděly - mnichy - svět skončí. K tomu ještě otec Lavrentij dodával, že nepřítel závidí posledním panicům, protože oni doplní počet odpadlých andělů. (Báťuška to říkal lidem při zpovědi, když vyznávali své vášně a pokušení).
----------------------
Slyšel jsem, že jednu ženu posedl démon ve dny chrámového svátku jejich vesnice. Nešla do chrámu na bohoslužby, ale někam za svými záležitostmi. Říkala si, že je všední den a že má jiné povinnosti. Takovou hroznou nedbalostí ve vztahu ke spasitelným bohoslužbám a svátkům dala ďáblu právo nad sebou. Cestou, přímo na ulici, do ní vstoupil běs, stala se krutě posedlou... (Jak běžné je dnes, že dokonce i aktivní věřící přijdou do chrámu sotva v neděli! Pak se diví, že mají s duchovním životem problémy.)
Jak běsové znemožňují křesťanu spásu? Nemohou-li mu zpochybnit víru ani ho svést ke smrtelnému hříchu, pak vkládají své naděje do nepokojných myšlenek, které mu vkládají do hlavy. Starec pravil: "Jak se spasit? Jdi a zpívej: »Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj.« Je potřeba, aby byl v duši pokoj. Spása není těžká ale moudrá (není v síle ale v moudrosti). V této době je potřeba být moudrým, a spasíš se."
V posledních dobách prý nebudou skoro žádní běsové v pekle, protože všichni budou na zemi. (Jak je to možné? Lidi je sem pozvou svým způsobem života a svým smýšlením. Sami lidé dnes otevírají bránu do pekla.)
Zobrazit příspěvek č. 500 jednotlivě
Administrátor --- 16. 2. 2009
Chirotonie na episkopaV sobotu 14. února byl v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci vysvěcen nový pravoslavný biskup
Archimandrita Joakim, představený monastýru sv. Gorazda, byl rukopoložen na biskupa hodonínského, vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie.
Otec Joakim (občanským jménem Roman Hrdý) se narodil na Moravě. V druhé polovině devadesátých let odcestoval do Ruska a sedm let sloužil v Trojicko-sergijevské lávře u Moskvy, kde se postupně stal mnichem, pak zde byl vysvěcen na jerodiákona (mnich diákon) a posléze na jeromonacha (mnich kněz). Po návratu na rodnou Moravu se stal představeným mužského monastýru sv. biskupa mučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce. Zde získal postupně hodnost igumena a později archimandrity.
Ze svěcení vladyky Joakima (metropolita Kryštof nasazuje svěcenému biskupovi mitru)
Archimandrita Joakim byl na biskupa navržen eparchiální radou, jeho kanonická způsobilost k biskupskému svěcení byla schválena posvátným synodem biskupů Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Poté ho vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, navrhl eparchiálnímu shromáždění jako kandidáta na post vikárního biskupa v olomoucko-brněnské eparchii. Eparchiální shromáždění je sněm, na němž je každá církevní obec (farnost) zastoupena svým duchovním správcem (a případnými ostatními duchovními) a dvěma laickými věřícími (zvolenými za danou církevní obec na jejím farním shromáždění). Na tomto posvátném shromáždění byl archimandrita Joakim zvolen za vikárního biskupa eparchie - a to jednomyslně (bezmála stovkou delegátů).
Tím byly splněny všechny kanonické a ústavní podmínky pro vysvěcení na biskupa, které se konalo při archijerejské božské liturgii právě dnes. Svěcení vedl arcibiskup Kryštof, metropolita českých zemí a Slovenska a z našich biskupů se rukopoložení kandidáta episkopské služby dále zúčastnili vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, a ze Slovenska vladyka Juraj, biskup michalovský. Dále na této biskupské chirotonii přijali účast dva zahraniční pravoslavní archijerejové: vladyka Michail z Vídně za Konstantinopolský patriarchát a vladyka Feofan z Berlína za Moskevský patriarchát.
Slavnostní liturgie se dále zúčastnili hosté z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově a samozřejmě veškeré moravské pravoslavné duchovenstvo a věřící z mnoha církevních obcí. Přijeli i někteří kněží z Čech. Zpíval sbor z brněnské katedrály. Bohoslužba byla sloužena i zpívána česky a církevně-slovansky; staroslavnou Byzanc připomněl svými modlitbami v jazyce řeckém vladyka metropolita Michail.
Na svěcení přijeli i přátelé svěcence z Trojicko-sergijevské lávry a nově vysvěcenému biskupovi (a svému bývalému monastýrskému spolubratru) přivezli darem krásná nová biskupská bohoslužebná roucha.
Po ukončení liturgie hovořil metropolita Kryštof, který vzpomínal, jak byl on sám v této katedrále kdysi vysvěcen na biskupa a dokonce jeden z tehdejších jeho světících biskupů byl účasten i dnes: metropolita Michail Vídeňský. Pak pohovořil k nově vysvěcenému vladykovi Joakimovi Hodonínskému o jeho nastávající službě v církvi, připomněl mu, že je nyní biskupem na místech posvěcených příchodem sv. Cyrila a Metoděje, byzantských misionářů, v jejichž díle pokračuje dnes Česká pravoslavná církev. Současně předal biskupu Joakimovi archijerejské pastýřské žezlo. Na závěr oslovil nového biskupa arcibiskup Simeon, a poté už uděloval čerstvě vysvěcený episkop své první archijerejské požehnání. Lidé, přicházející s dárky popřát vladykovi Joakimovi k jeho uvedení do biskupské hodnosti, vytvořili dlouhou frontu a na některé vzadu (tam jsem byl i já :-) se nakonec ani nedostalo, protože se dění přesunulo do spodních prostor olomoucké katedrály, kde bylo pro všechny nachystáno bohaté pohoštění.
Díky Bohu za krásný den, za tuto duchovní slavnost, kde jsme cítili, že nebe se otevírá a nebešťané radují se spolu s pozemšťany.
Vladykovi Joakimovi mnohá léta a Boží pomoc!
Zobrazit příspěvek č. 501 jednotlivě
Administrátor --- 16. 2. 2009
Z biskupského svěcení v OlomouciŘeč archimandrity Jáchyma (Hrdého)
u příležitosti jeho jmenování na biskupa
pronesená v předvečer biskupského svěcení
Vaše Blaženstvo, arcibiskupe pražský, metropolito českých zemí a Slovenska, vladyko Kryštofe, Vaše Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupe olomoucko-brněnský, vladyko Simeone, nejdůstojnější archijerejové, členové Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Vaše Vysokopřeosvícenosti, metropolito Michaile, Vaše Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupe Theofane, ctihodní duchovní otcové, milovaní bratři a sestry.
Stojím nyní před Vámi s pocitem rozpačitosti ze sebe sama, s vědomím, že přijímám služebnost, která od člověka vyžaduje vysoké duchovní i duševní kvality, ty však v sobě nenalézám. Jsem si vědom i toho, že služebnost biskupská si žádá osobní sebezapření a poslušnou odevzdanost do vůle Boží.
S úctou a vděčností společně vzhlížíme ke světcům, kteří tyto kvality v sobě měli, na Moravě letos obzvláště ke dvěma svatým otcům, připomínáme si jubilejní výročí zesnutí svatého Cyrila, apoštola Slovanů a organizátora církve velkomoravské a narození svatého mučedníka biskupa Gorazda, obnovitele cyrilometodějské pravoslavné víry v naší vlasti. Pouze církev pravoslavná ctila vždy a bez přerušení svaté Cyrila a Metoděje, stále se k nim hlásila jako k velkým učitelům a apoštolům Slovanů, konala ve výroční dny jejich smrti bohoslužby i v dobách, kdy mnozí usilovali o zahlazení jakýchkoliv vzpomínek na ně, vydávala jejich životopisy, zachovala nám jejich církevní dílo. Země moravská se svou historií a s četnými poutními místy je pro nás sama o sobě svědectvím našich národních duchovních kořenů.
Z velké Boží milosti jsem i já mohl poznat a přijmout víru našich předků, víru apoštolskou, obecnou, pravoslavnou, stalo se tak právě v tento den přesně před 16-ti lety zde v olomoucké katedrále. Když jsem o několik let později jako jeromonach opouštěl Trojicko–Sergijevskou lávru, ve které jsem přijal mnišství a strávil sedm let, uvědomoval jsem si, jakou další milost jsem od Hospodina dostal. Tak dlouhou dobu jsem mohl sdílet společné obydlí se starci a ctihodnými monachy, mohl jsem pozorovat, jak se chovají v různých situacích, jak jednají s lidmi, jaký mají světonázor, jak se zbožně modlí a vykonávají bohoslužby. Avšak zároveň jsem měl pocit, a mám ho dodnes, že jsem se od nich ničemu nenaučil, a že jsem se, jako člověk, vnitřně nezlepšil. Na Shromáždění naší eparchie jsem se s těmito pocity podřídil vůli většiny a nyní s nimi stojím i před Vámi. Útěchou je mi víra v to, že naši Církev, naši eparchii, každou moravskou farnost a každého z nás vede ke spáse Sám Pán Ježíš Kristus. Útěchou je mi to, že budu veden zkušeným pastýřem, vladykou Simeonem, jemuž mám být pomocníkem při jeho práci. A v neposlední řadě je mi útěchou i vědomí, že na Moravě je mnoho otců, bratří a sester odevzdaných práci na nivě Boží. Znám je jako lidi, kteří mají ve svých životech na prvním místě lásku k Bohu a k Matce Církvi, a jsou pro tyto hodnoty ochotni odevzdat všechny své schopnosti a síly. Naším společným úkolem je vést sami sebe i naše bližní ke spáse, ke Kristu, poznávat svatou pravoslavnou Tradici a upevňovat ji a chránit jak ve svých myslích a srdcích, tak i na našich farnostech.
Nejdůstojnější vladykové, ctihodní otcové, drazí v Kristu bratři a sestry, prosím Vás všechny o Vaše modlitby, abych společně s Vámi bez reptání a pokorně nesl Kříž, který na mě bude naložen na naší společné cestě do Božího Království. K tomu nechť mi napomáhá Bůh.
/archimandrita Jáchym Hrdý/
V katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci
v předvečer archijerejské chirotonie dne 13. února 2009
Zobrazit příspěvek č. 502 jednotlivě
Administrátor --- 17. 2. 2009
K biskupskému svěceníČlánky k chirotonii vladyky Joakima
Fotogalerie ze svěcení na stránkách Michalovské eparchie, kde najdete i stručnou zprávu ze svěcení.
Další dva obrázky z klíčových okamžiků chirotonie jsou na Pravoslavném fóru.
Televizní reportáž na regionálním vysílání ČT 24.
Zpráva tiskového tajemníka Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie o vysvěcení pomocného biskupa pro Moravu.
Zobrazit příspěvek č. 503 jednotlivě
Administrátor --- 19. 2. 2009
Malé jubileumAmbon má na kontě přes 500 příspěvků
Rád bych jako administrátor využil této příležitosti a ze srdce poděkoval všem, kteří Ambon podporují - ať už tím, že jej navštěvují (a případně i čtou :-) nebo tím, že zaslali papírovou či elektronickou poštou povzbuzení, díky nebo připomínky. Samozřejmě dobrořečím i těm, kteří zaslali příspěvek, odkaz, námět či jiným způsobem se podíleli na vytváření obsahu blogu. Všem patří moje srdečné poděkování a prosba další o modlitební i morální podporu. Dopisů jsme dostali za ty skoro tři roky trvání našeho weblogu hromadu (většinou jde o e-maily, takže je to taková "elektronická hromada").
Zároveň využívám této příležitosti k omluvě těm, kteří mi napsali povzbuzení, leč nezvládl jsem jim všem odpovědět. Snažím se vždy odpovědět na dopis s dotazem, připomínkou či polemikou. A tak už nezbývají síly psát odpovědi na dopisy, obsahující "jen" díky a povzbuzení (a takových krásných mailů přišla překvapující kupa). Věřte, že vše, co mi doputuje na monitor, čtu, přemýšlím nad tím a jsem za to vděčný. Takže vám všem díky a držte nám palce, aby byly ještě nějakou tu dobu síly pokračovat.
Občas přicházejí i nabídky finanční podpory. Nu, byl bych rád, kdybych tak mohl odvětit, že máme peněz jako slupek a že žádnou pomoc nepotřebujeme. Leč není tomu tak. I my (podobně jako kde kdo) máme finanční problémy. Pokud někdo chce podpořit naši činnost nějakým darem, bránit se rozhodně nebudeme. Kdo to tedy uzná za vhodné a možné, může poslat libovolnou částku (třeba i opakovaně ;-) na účet naší Pravoslavné církevní obce: 155 235 162/0300 (variabilní symbol dejte: 88 a budeme vědět, že je to dar na internetovou publikační činnost). Napíšete-li kromě toho na adresu Ambonu Vaše křestní jméno, budeme se za Vás modlit (uveďte při té příležitosti, prosím, jestli jste nebo nejste pravoslavného vyznání; odvíjí se od toho způsob modlitby; a kromě toho - za toho, kdo není pravoslavný a přesto podporuje provoz zrovna takového weblogu, jakým je Ambon, se budeme modlit se zvláštním nasazením :-)
P.S.
Zapomněl jsem upozornit, že je volně k dispozici nový kalendář. Vysázený nástěnný (či diářový) kalednář na rok 2009 v PDF najdete na obvyklé adrese.
Zobrazit příspěvek č. 504 jednotlivě
Administrátor --- 19. 2. 2009
Příběh s dobrým koncem24. neděle. O vzkříšení dcery Jairovy.
Za onoho času...
41 ... přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy Židovské. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
42 Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala.
... přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50 Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: odpověděl jemu: Nebojž se, věř toliko, a zdrávať bude.
51 A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti žádnému než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té dívky.
52 Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spí.
53 I posmívali se jemu, vědouce, že umřela.
54 On pak vyhnav ven všecky, a vzav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55 I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56 I divili se náramně rodičové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.
(Lukáš 8. kap.)
Jsme všichni v našich končinách zvyklí, že příběhy mají mít dobrý konec. Zvláště u pohádek je to patrné.
Zlo bývá přemoženo, draku je useknuta hlava, kletba zlomena, dobro nakonec triumfuje. Chtělo by se trochu šprýmovně připomenout "klasiku": »Hloupý Honza přelstí všechny chytráky.« Ač to někdy může být v rozporu se životem, kde »chudák do ještě větší nouze přijde a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou«. Prostě, ať už je reálný život jakkoliv tvrdý, v pohádkách a příbězích jsou dobré konce nepsanou povinností.
Ani si už neuvědomujeme, že evropské kulturní klima, v němž považujeme dobrý konec za samozřejmý, bylo utvářeno křesťanským duchem. Vždyť právě proto Kristus přišel, aby lidský život mohl mít dobrý konec.
Bez Krista lze o dobrém konci hovořit jen stěží, protože koncem lidského života (bez naděje na nebeské království) je smrt - a to lze jen obtížně prohlašovat za dobrý konec. Je to zřetelně sledovatelné i na příbězích, bájích a pohádkách z pohanské oblasti - tam je špatný konec úplně běžnou záležitostí, a nikomu to tam nepřipadá jako něco nepatřičného, protože "život už přece je takový". Nadmíru výstižně to vystihuje "Cimrmanova" pohádka: "Kašpárkův hrobeček". Zkuste však číst našim dětem hrůzostrašné nekřesťanské pohádky, kde nakonec všichni pomřou a jen mrazivý vítr skučí mezi hroby...
Krásně je to vidět na antické kultuře - mám na mysli drama. Pokud byla divadelní hra opravdovým zrcadlem života a snažila se postihnout něco hlubšího z reality lidského osudu, pak to byla vždy tragédie. Ostatně, antická tragédie - to je přece pojem. Oproti tomu veselá komedie - co má komedie společného s lidským osudem (pokud ji nechápeme jako zlou ironii)? Nic. To bylo duchovní klima Řecka půl tisíce let před Kristem. A v dnešním odkřesťanštěném světě to není o moc jiné, snad jen s tím rozdílem, že zatímco dříve si lidé uvědomovali falešnost komedie a pravdivost tragédie, dnešní lidé se komediální falše drží zuby nehty, a dnes uváděné tragédie ztratily svou antickou hloubku a schopnost analýzy rozvratu lidského nitra, a změnily se na katastrofické vize, krváky či hororové fantasmagorie přímo inspirované z démonických světů.
Rozdíly stojí opravdu za povšimnutí. Dávná tragédie umísťovala smrt člověka většinou mimo scénu, referovali o ní na scéně jen poslové; dnešní tragédie-fraška se naopak na moment smrti zaměřuje /kvůli tomu na to přece diváci jdou, ne?/: z nebožáka létají kusy masa, vystřikuje krev, odpadávají údy, nebo ho rovnou nějaký zdatný Japonec rozkrájí jako salám. Antická tragédie se většinou odehrávala na jednom místě, aby přílišnými změnami prostředí nebylo rušeno soustředění na psychologický ponor do příčin konfliktu; tragickým hrdinům naší doby je většinou svět malý, a proto se nezřídka děj přesunuje i do vesmíru; v poslední době v současných smutnohrách dokonce není už ani čas spolehnutí, protože autoři neváhají používat všelijaké časové smyčky, případně děj vyprávějí pozpátku. Shrnuto: antické drama mělo střízlivou formu, aby vynikl hluboký obsah; smyslem tragických výplodů moderní kinematografie je forma, obsah více či méně citelně schází, takže nemá co vynikat. (Tragédií je tady ponejvíce samotný fakt, že něco takového bylo vůbec nafilmováno.)Hrdinové dávných tragedií jsou vystaveni nějaké strašlivé krizi, která vede k utrpení a sebepoznání. Výsledkem je zjištění, že za všemi událostmi jsou jiné zákonitosti převyšující všechna lidská pravidla. Moderní tragédie je také většinou o nějaké krizi vedoucí k utrpení, tím ale podobnost s antickým dramatem končí. Pokud to totiž někdo přežije, tak jen proto, že on je prostě skvělý. Sebepoznání buď nejde do hloubky nebo ho vůbec nečekej, a nějaký přesah za naši realitu je buď nějakou duchařskou nechutností nebo technokratickou karikaturou filosofie či náboženství (viz např. Matrix).
Abychom však jen nekritizovali - alespoň na morální úrovni jsou některé nejlepší kusy současné tragédie ještě inspirativní (stále se najdou dramatičtí ušlechtilí hrdinové, jimiž dali jejich autoři statečnost, obětavost, smysl pro poctivost a pravdu, milosrdenství a odpuštění či velkorysost).
Podle Aristotela je cílem tragédie vyvolat strach a soucit diváků, a tím dosáhnout jejich katarze (očištění). (Divadelní hra plnila na jisté úrovni funkci náboženského obřadu - pro herce i diváky.) Pro antickou tragédii by se hodil slogan "poznej sám sebe" (jak jsi špatný, slabý; jediné, co člověka pozdvihuje je věrnost nejvyšší autoritě: vnitřnímu zákonu - i za cenu smrti). Řecké tragédie měly pět částí: expozice - úvod a první napětí, kolize - stupňování napětí, krize - vrchol konfliktu, peripetie - obrat ve zdánlivě šťastný konec, katastrofa - drtivé rozuzlení.
Skutečností však je, že antická tragédie působila na diváky své doby tak depresivním dojmem, že po jejím předvedení někdy následovala ještě kratší hra na nějaké humorné téma, aby byl zmírněn předchozí tíživý zážitek.A nyní - proč to všechno vlastně vyprávím. Jak to souvisí s naším původním tématem a s křesťanstvím? Svět antické tragédie ukazuje svět bez Krista. Antická tragédie je hluboce pravdivá, nejen filosoficky ale vskutku i duchovně. Dávní autoři tragédií měli schopnost postihnout něco z hlubší vrstvy světa, historie a lidského osudu. Je to tak hluboká reflexe duchovního stavu člověka, že stojí skutečně na hranici náboženského proroctví (resp. zjevení).
Vážnost, která byla připisována divadelnímu představení tragédie, je znát i z některých pravidel, jimiž se uvedení hry řídilo: jednak herci mohli být jen muži (hráli i ženské role) - to je zvláštní podobnost s kněžstvím, že? A ještě jako ukázku zvláštní vážnosti, kterou dávní lidé přikládali představení tragédie: každá hra se mohla hrát jen jednou (výjimečně bylo povoleno sehrát opakování).Tragédie opravdu postihovala hlubší zákonitosti a různé principy chování lidského nitra. Zabývala se totiž klíčovou otázkou lidské duše: vina a trest. Dodnes používají psychiatři k pojmenování některých duševních jevů (např. jednoho druhu komplexu) a k postižení některých procesů v duši jména antických hrdinů či pojmů antické psychologie (jež navazovala na antickou tragédii a ta zase na pohanské mýty). I dnes vědí psychologové, že příčinou duševní destabilizace bývá neřešená lidská vina; následují neuróza, deprese atd.
Jednou jsem se tázal jednoho pravoslavného psychologa, jak tato psychologická "klasika" podle jeho zkušeností funguje u pravoslavných křesťanů. On mi odvětil, že plně je možno vztahovat tyto psychologické zákonitosti jen na lidi mimo pravoslavnou církev. Podle jeho zkušeností v případě pravoslavných křesťanů do té míry, v jaké se věnují duchovnímu životu, přestávají platit poznatky psychologické vědy - včetně těch dávných hlubinně psychologických jevů, reflektovaných v antických tragédiích. (To platí i pro takové záležitosti jako kupř. tzv. eneagram.) Celá psychologie se totiž vztahuje ke "starému člověku" (resp. starému padlému Adamovi), který v nás po křtu umírá. Místo něho se v nás Božím působením rodí nový člověk, nebeský člověk, jehož myšlení a duše se řídí zákony blahodati.
Křesťanská víra, pokání, askeze, modlitba, svaté Tajiny - to vše mění člověka, a to do hloubky. Křesťanský duchovní život zasahuje nejhlubší hlubiny lidské duše, psychiky, včetně podvědomí. Dobře to v praxi poznává každý kajícník a každý duchovní otec, který vede lidské duše svatootcovskou cestou pokání. Když řeknete nevěřícímu psychiatrovi principy křesťanského pokání, jak je vykreslují svatí Otcové, tak vám řekne, že ten, kdo to bude provádět, musí se nevyhnutelně zbláznit. Zvláště vstávají nepravoslavným psychologům vlasy na hlavě hrůzou z pravoslavné kající praxe pěstování sebeodsuzování. A když mu ještě navrch řeknete, co prožíváte při pokání, jaké máte uvažování a co cítíte ve svém nitru, tak už vám rovnou určí diagnózu a možná hned začne předepisovat psychofarmaka, aby vás z toho dostal. (To si nevymýšlím; za těmito řádky je nejedna praktická zkušenost. Světský psycholog nemá zkušenosti s blahodatí a zákonitosti, jimiž se řídí život lidské duše, v níž pracuje blahodať, jsou zcela mimo obzor nevěřícího psychologa.) Křesťanství není filosofie ani hra. Je to opravdu jiný způsob život a zásadní změna proniká hluboko pod povrch lidského jednání a denního myšlení. Veliká je propast mezi myšlenkovým světem křesťanského života a světskou (pohanskou či agnostickou nebo materialistickou) sférou.
------------------------------
Dnešní psychologie vznikla (poměrně nedávno) z nauky jak vést duši, pocházející od dávných filosofů. A právě tam, kde se kořeny psychologie dotýkají filosofie, je z hlediska našeho náboženského zájmu pozoruhodné místo.
Mezi filosofií a náboženstvím (ve smyslu duchovního života) vede jemná hranice, které se přibližovali staří filosofové svým zájmem o duši zaměřeným prakticky a morálně (z psychagogie, vedení duše do světla pravdy, se zrodila dnešní psychologie). Sokrates definuje takto pojatou péči o duši jako "bdělou existenci" založenou na ustavičném zkoumání sama sebe i jiných. Přesně postihuje Sokrates onu zmíněnou hranici svým výrokem: "Život, který není postaven na kritickém sebezpytování, není hoden lidského žití" (Apol. 38a5) (konec konců, tento filosof bývá u nás považován za "křesťana před křesťanstvím"). Sokrates používal metodu kritického sebezpytování formou kritických otázek, což vede k radikální otevřenosti vůči pravdě. Proto je pravá filosofie prahem ke křesťanství, které je zjevením Pravdy. A proto je pravý filosof pro lidi lhostejné k pravdě stejně nesnesitelný jako pravý křesťan. Sokrates dováděl své současníky důsledností svých otázek k zoufalství či zuřivosti; stejně tak křesťané rozzuřili pohany svým tichým mravným životem a mlčenlivým lpěním na věrnosti Kristu. Nemusím jistě rozvádět, jak věrně se podobá Sokratův konec křesťanskému mučednictví. Za prakticky prováděnou filosofovu péči o duši ručí totiž pravý filosof (sokratovského typu) svým životem stejně, jako ručí svým životem křesťan za pravost své víry.
Mimochodem, možná by se právě dnešní křesťanstvo mělo u Sokrata co učit. Přinejmenším by si mohlo osvojit jeho metodu neúprosného a důsledného tázání - umění klást otázky a jít k podstatě. To je tak zajímavé téma, že se k němu tady určitě ještě někdy vrátím. Teď však ještě na chvilku zpět k naší původní úvaze.
---------------------------
Věnujme nyní pár řádků odrazu lidské (resp. antické) tragédie v evangeliu. Nemůže nezačít sledováním tragického vývoje událostí pozemského života samotného Ježíše Krista, který na sebe přijal lidskou přirozenost, lidský úděl a celou lidskou tragédii. Je to podivuhodné, leč i v pašiovém příběhu nalézáme základních pět stavebních prvků antické tragédie. Expozice k pašiím: poslední večeře. Kolize: Jidášův odchod z večeře. Krize: zrada, vydání do rukou pohanů, výslech, mučení, bičování. Peripetie: zpráva o propuštění jednoho vězně na paschální svátky. Katastrofa: propustili Barabáše, Krista ukřižovali. Smrt, uložení do hrobu. Tady lidská pozemská cesta obvykle končí. Jenže Pán k pochmurnému řetězu lidské tragédie připojil další článek: Vzkříšení. Přemožení smrti. A tímto novým koncem se nejen mění cíl, k němuž vede lidský osud, ale předchozí články osudového tragického řetězce ztrácejí svou nevyhnutelnost. Je možné ubírat se od samého počátku úplně jinou cestou, anebo již načatou tragickou cestu kdykoliv přerušit, vystoupit z ní: zvolit si Krista.
Je docela zajímavé v probíraných souvislostech povšimnout si ještě evangelijní postavy Jidáše - která jako když vystoupí z nějaké antické tragédie. A o tom je užitečné ztratit pár slov.
Mezi křesťanem a nekřesťanem je rozdíl, který je v evangeliu reprezentován rozdílem mezi Petrem a Jidášem. I Petr měl našlápnuto na cestu tragédie: zradil Krista (stejně jako Jidáš). Jenže zatímco Jidáš kráčel po cestě lidské přirozenosti bez Krista, tj. cestou antické tragédie, a prošel si ji krok za krokem celou, až do hořkého konce: přes krizi, peripetii, ke katastrofě, tak naopak Petr se po krizi (zapření Krista) vymanil z "vleku osudu" - z tohoto anticky osudového řetězce dalších nevyhnutelných kroků ho vyprostila láska k Ježíši Kristu a víra v Něho; lépe řečeno sám Kristus, který nás skrze naši lásku a víru vytrhává z osudové tragédie diktované pokaženou lidskou přirozeností. Jidáš neměl lásku a ztratil víru, a tak po krizi (zrada Krista) sice následovala peripetie, když poznal a vyznal, že zradil krev nevinnou a vrátil třicet stříbrných, ale protože neměl pokání, propadl zoufalství a po zdánlivém obratu k lepšímu následuje nevyhnutelná katastrofa - sebevražda. Petr po krizi "plakal hořce", ale neztratil lásku k Pánu Ježíši a kál se hluboce. Kristus proto mohl přetrhnout řetěz jednotlivých článků tragédie. Po krizi následovalo pokání a znovupřijetí; nekonala se žádná peripetie ani drtivý pád do katastrofy. A to přichází Ježíš Kristus nabídnout všem lidem.
Někdy začátkem devadesátých let byl v našich kinech uveden jeden z moderních velkofilmů o Ježíši Kristu. Doteď nemohu zapomenout, že v tom filmu nebylo Vzkříšení Páně; prostě to končilo Kristovou smrtí. Asi tím autoři vyjádřili západního ducha, jemuž je Vzkříšení neuchopitelné a svou pozornost upíná spíše ke kříži. Jako by se Západ nějak nemohl vymanit z dědictví antiky a potažmo antické tragédie a všech těch souvislostí, které byly načrtnuty výše. A nebo do antického dědictví znovu upadl za své postpravoslavné éry. (Mimochodem, není asi náhodné, že se na Západ, odpadlý od křesťanského pravoslaví, vrátila v dobách tzv. "renesance" antická inspirace v celé své slávě - včetně těch pohanských bájí a příběhů vymalovaných na stěnách a stropech rozkošných zámků západní "křesťanské" šlechty...)----------------
Tak to tedy shrňme na závěr.
Svět bez Krista, lidský život bez Krista - to je antická tragédie se všemi jejími články. Závěrečná katastrofa je nevyhnutelná - každopádně totiž končí beznadějnou smrtí. A smrt bez spásy je tím nejhroznějším koncem, jaký může být člověku uchystán. Spasitel zve člověka k sobě, aby z jeho tragédie učinil příběh se šťastným koncem. A co je to ten "šťastný konec"? No přece dědictví království nebeského, spása - čili záchrana člověka pro věčnou blaženost. Umíte si někdo představit nějaký lepší konec?
Zobrazit příspěvek č. 505 jednotlivě
Administrátor --- 24. 2. 2009
Rusové postavili virtuální chrám ochránci RusiNejvětší osobností své historie si Rusové zvolili sv. Alexandra Něvského
Sv. Alexandr (narozen 30. května 1220) se zapsal to paměti národa jako panovník, který ubránil Rusko před katolíky a potažmo před pozápadněním. Tedy díky jemu je Rusko tím, čím je. I proto byl ve všech dobách Rusy milován jako veliký svatý a zároveň je jeho památka jeden z pilířů duchovní identity ruského národa (něco jako u nás sv. Václav).
Už jsme zde o sv. Alexandrovi něco psali (u příležitosti svátku sv. Václava - v článku č. 441.)Po upevnění západních hranic podařilo se sv. Alexandru zajistit Rus před mongolskými hordami na Východě a před Tatary. Do tmy pohanství nesl světlo Evangelia a pravoslavné kultury. Prorocky předpověděl velikou budoucí christianizaci pohanského Východu, v níž viděl historickou úlohu Ruska.
Sv. Alexandr by nebyl, tím kým je, kdyby motivem jeho života a činů byla jen politika nebo diplomacie. Alexandr bránil před Západem nejen vlast a svůj lid, ale především své pravoslavné náboženství. A světlo pravoslavného křesťanství nesl k pohanům dále na Východ. Jeho motivace tedy má svůj kořen v oblasti duchovní. A že se nejedná o pouhou "zbožnou spekulaci", dosvědčuje závěr jeho života, kdy si přeje před smrtí přijmout schimu - tedy umírá jako mnich (se jménem Alexij). Myslím, že právě proto je tak drahý srdci Rusů.
Nezetlelé ostatky sv. Alexandra byly odkryty podle zjevení před Kulikovskou bitvou v r. 1380, a tehdy začal být sv. Alexandr oslavován jako svatý.
Úspěšných panovníků mají Rusové ve svých dějinách dlouhou řadu. Oni však milují hrdiny ducha více než politiky a vojevůdce. Jako by si Rusové (dokonce i dnes) uvědomovali, že síla Ruska je v Pravoslaví, svatá Rus stojí či padá s drží-li svou duchovní sílu či ochabuje-li. Žádný politik ani vojevůdce ani ekonom nezachrání Rusko - to snad nikdy nebylo jasnější než dnes. Rusko drží Kristus a Rusy zachraňuje přesvatá Bohorodice (viz za druhé světové války).Proto je sv. Alexandrovi zasvěceno tolik chrámů v Rusku i jinde na východě. Mimochodem, sv. Alexandru Něvskému je zasvěcen i jeden z katedrálních chrámů naší autokefální pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku: hlavní slovenská katedrála (tj. arcibiskupský chrám v Prešově). Také Sofie má patriarší chrám zasvěcený sv. Alexandru - je to vyjádření díků za osvobození.
---------
Za zamyšlení stojí, proč je sv. Alexandr tak populární v Rusku i dnes. Zdá se, že pro něho museli hlasovat i necírkevní lidé. Co tedy tolik Rusů přimělo, že si vzpomněli na sv. Alexandra, ochránce Rusi? Povšimněme si, že hlasování probíhala koncem roku 2008, kdy USA plánovaly vybudovat svůj raketový systém u nás a v Polsku (vcelku srozumitelně útočně namířený na Rusko; v době konfliktu v Osetii podepisovala americká ministryně /ta, co má ten přívětivý kukuč/ s polským prezidentem smlouvu o umístění raket, přičemž podotkla, že si na to připili gruzínským vínem; nu a Poláci, ti se nikdy ani nenamáhali tajit, že chtějí mít ty rakety právě proti Rusku a že nějaký Írán je jim vcelku ukradený). To je konstelace, za které se i obyčejní ruští občané museli zamyslet, co či kdo je může ochránit před hrozícím americkým útokem. Možná i pod vlivem této americké hrozby se Rusové znovu utekli o pomoc ke sv. Alexandru - a postavili mu další chrám - tentokrát jakýsi chrám virtuální ale přesto chrám národní úcty: v masovém hlasování ho zvolili za největší osobnost ruských dějin, a tedy nejoblíbenější historickou postavu Ruska - jinými slovy: tím z ruského národa, kdo je i dnes srdci Rusů nedražší.
Češi si zvolili svou největší historickou osobností Karla IV. Bezesporu je to velikán naší historie. Zvolili jsme dějinnou postavu mocnáře, státníka, diplomata, který pro naši zemi, její úroveň, kulturu i mezinárodní postavení mnoho učinil. Jak už je však pro nás pragmatické Čechy typické, nese se i tato volba ve znamení jisté vnějškovosti, čili vybrali jsme osobnost činnou především politicky, panovnicky a kulturně. Češi si nezvolí světce, náboženského člověka, který je hrdinou ducha. Češi doufají v tento svět. Rus doufá v Boha.
Švejkovská česká povaha, která je v podstatě oproštěná od nějakých ideálů - ať už historických, či společenských, nebo filosofických, se projevila na hlasování o největším Čechovi zejména skrze postavu Járy Cimrmana. Viz citace z Wikipedie:
»V Česku se bezprecedentně objevilo velké množství hlasů pro nikdy neexistujícího českého génia Járu Cimrmana; dokonce je možné, že Cimrman mezi nominovanými vedl. Po konzultaci s BBC však Česká televize účast fiktivní postavy zakázala (a data o počtu hlasů nezveřejnila). Tím vyvolala mezi částí veřejnosti odpor; objevila se dokonce internetová petice požadující povolení Cimrmanovy účasti v soutěži. Za zmínku rozhodně stojí, že v britské anketě se do první stovky dostal král Artuš, jenž je současnou vědou považován za ryze fiktivní postavu.«
Co se týče náboženských a světeckých postav našich dějin - tedy velikánů ducha v českém národě - tak Janu Husovi Češi přisuzují sedmé místo. Skutečně stydím se na svůj národ, který svůj vztah ke sv. Václavu "ohodnotil" 17. místem (téměř stejným počtem hlasů jako dal Václavu Klausovi). Srdci Čecha je daleko dražší dokonce i Václav Havel či Karel Gott... To asi o Češích jako diagnóza stačí.
Zdroj Wikipedia
Zobrazit příspěvek č. 506 jednotlivě
Administrátor --- 24. 2. 2009
Nový pravoslavný filmCesty víry: Ostrov svatých
Kypr očima metropolity Kryštofa
Vysoká kvalita
Střední
Pro pomalý internet
Zobrazit příspěvek č. 507 jednotlivě
Administrátor --- 25. 2. 2009
Vítání nového věkuAteistická propaganda ve staré dobré Anglii
Řidič v jednom anglickém městě odmítnul sednout za volant autobusu na jehož karosérii bylo napsáno, že Bůh nejspíše neexistuje, dost už se starostmi, užívejte si života. Ron Hitter vyznává křesťanství a podle svých slov prožil "šok a hrůzu", když zjistil, že má řídit autobus s takovým nápisem. (Je krásné, že se ještě i na Západě najdou někteří, jimž není úcta k Bohu lhostejná; pozn. překl.). Reklamu s atheistickými výzvami si objednaly soukromé osoby. Ideologem kampaně je novinářka Erian Sherin, která vypráví, jak jí najednou přišla do hlavy myšlenka, že by se měl propagovat atheismus, když viděla křesťanskou reklamu popisující pekelná muka přichystaná pro nevěřící. Nyní je bojem za atheimus "okrášleno" 200 autobusů v Londýně a 600 jiných dopravních prostředků v dalších krajích Anglie, Skotska a Welsu. (Lenta.ru)
Ten autobus vypadá, jako by právě vyjel z garáží pekla.
Článek na Britských listech píše: »Začalo to ve Velké Británii. Ateisté si tam najali na autobusech velké reklamní plochy a se zjevnou opatrností na nich začali hlásat : „ Žádný bůh pravděpodobně neexistuje. Přestaňte si dělat starosti a užívejte si života. (There's probably no god. Now stop worrying and enjoy your life.)“ Se stejným reklamním textem se teď ozývají ateisté v Barceloně a obdobné akce jsou naplánovány v Itálii i v Kanadě.«
A dále se v článku zmiňuje zajímavá je souvislost:
Obama ve svém inauguračnímu projevu jako americký prezident řekl: „Jsme národem křesťanů a muslimů, židů a příslušníků hindského náboženství – i nevěřících.“ (We are a nation of Christians and Muslims, Jews and Hindus - and non-believers.)“ Je to prý poprvé, kdy se prezident USA obrací k Američanům jako k nevěřícím. (Jaký to rozdíl vůči Ronaldu Reaeganu, který při své první návštěvě v Sovětském svazu sebevědomě v projevu prohlásil, že je prezidentem národa, který věří v Boha! Něco podobného pak vmetl Rusům do tváře i Bush (starší). Úsloví "Bůh ochraňuj Ameriku", jímž se zaklínali američtí prezidenti vcelku pravidelně, zřejmě také zmizí v propadlišti dějin.
Těžko by před 20 lety koho napadlo, že Amerika a potažmo Západ půjdou tak podobnou cestou jako kdysi Sovětský svaz. Tedy k atheismu či (z hlediska praktických důsledků) k jeho bratru: agnosticismu. Ekonomové dokonce říkají, že i v ekonomické sféře procházejí USA tím, co mají Rusové dávno za sebou. Zatímco se však Rusové (alespoň z části) vracejí k Bohu, Američané vedou Západ opačným směrem.
Málokdo si uvědomuje, že cesta národa od Boha bývá pravidelně spojena s krvavou lázní. Co se totiž rozpoutá, když společnost začne demonstrovat, že odvrhla Boha? Už jednou to předvedla Francouzská revoluce. Pak bolševičtí Sověti se svými čekisty. Nyní se k tomu chystá Británie a Amerika? Že se v tak kulturně vyspělých státech nemůže žádné společenské krveprolití opakovat? Ale kdeže... Naopak, vše je k němu připraveno (stačí si uvědomit rostoucí počet zrůdných zločinů: vraždící školáci apod.) - čeká se jen, až padnou poslední zábrany.
Uvědomuje si vůbec někdo, že nárůst kriminality v posledních dvou desetiletí překonává všechny dřívější představy a vymyká se už lidskosti? Čteme o tom v novinách a je toho už tolik, že nás to namnoze nechává chladnými: další rozřezaná mrtvola, další odstřelovač zabíjející lidi na ulicích, při procházce v parku najde důchodce někde v křoví lidskou hlavu, další střelba na škole, další vraždění v dětských jeslích, další teroristický útok, další znásilnění spolužačky či dokonce učitelky, další krutá šikana, další lidojedství, další vražda stařenky, jeden spolužák druhému uřízne hlavu, sebevraždy po internetu v přímém přenosu, další homosexuální manifestace se zvrácenými maskami a maketami - lidé se dívají, a nic. Někde jsem kdysi četl, že když se v 19. století stala někde v nějaké gubernii carského Ruska vražda, tak tom psaly noviny v celém impériu, odsuzovaly takový hnusný a nevídaný čin... Dnes se "obyčejná vražda" do novin ani nedostane. Jak tenký je nátěr civilizovanosti na "obyčejných lidech" naší společnosti ukáže každá těžká společenská situace - např. přírodní katastrofa: jen vzpomeňme, co se dělo před pár lety v zatopeném New Orleans nebo při tzv. "velkém zatmění" v New Yorku někdy před 30 lety. V takových dobách a na takových místech bývá náboženská víra lidí to jediné, co brání naprostému morálnímu rozkladu člověka.----------------
Sledujeme nyní zvláštní společenský - či rovnou řekněme: civilizační, - proces, kdy společnost jako celek ztrácí poslední zábrany, jakýsi pud sebezáchovy. Je to rozklad civilizace na úrovni samotné její podstaty, soudržnosti a schopnosti prostého přetrvání - ba dokonce ochoty jejích členů k přetrvání společnosti.
Nejdříve se začalo dít míšení obyvatelstva, ras a národností. Západní společnost teď vypadá jako ta socha, o níž se hovoří v Bibli u proroka Daniele - její nohy (tj. to, na čem to vše drží) byly dílem ze železa a dílem z hlíny: "jako hlína nepřilne k železu, tak i lidé tohoto království nepřilnou k sobě vzájemně". A to bude konec takového království. A přesně to se stalo nejprve s Amerikou a nyní i s Evropou. Obyvatelstvo je tak promíšené, že není jednotné. Každá národnost má svou kuchyni, své kluby, svá gheta a celé městské čtvrti. Imigranti přicházejí na Západ za prací, ale západní kulturou, tradicemi i společenskými normami často pohrdají či jim zůstávají cizí a lhostejné. Na osudu těchto zemí jim v podstatě nezáleží. Dokonce i po několika generacích stále vyznávají, že jejich pravý domov je jinde. Ba, ani evropské národy se vzájemně zrovna nemilují a celá slavná EU je plná všelijakého vnitřního tření.
Taková společnost nemá jednotnou morálku a nemůže obstát ani před útoky vojenskými, ani před výzvami doby. A navíc, drolivá nesoudržnost západních společností začíná rozleptávat samotnou morální podstatu civilizace - jejíž příslušníci se stávají vnitřně nepevnými, závislými na komfortu, lhostejnými k symptomům blížící se katastrofy, sobeckými, ba zbaběle krutými a propadlými vášním, zábavě a zvrácenostem. To, co drží tuto západní civilizaci pohromadě, je účast na sladkém koláči, z něhož všichni, kteří zde žijí, jedí. Jakmile tento koláč euro-amerického bohatství zmizí, nebude žádný důvod ani k soudržnosti ani ke spořádanosti ani míru.
Zapomnělo se na základní pravidlo státnosti - tj. že stát se musí udržovat nějakou ideou, která bude stát lidem za to, aby za ni pokládali své životy, ocitne-li tento stát či tato idea v ohrožení. Touto ideou často bylo společné náboženství. Jinde to byla těžce vydobytá svoboda či nezávislost. Jinde to byly starobylé národní tradice, slavné dějiny, druhdy kult předků. Ničemu z toho se moderní západní člověk nechce klanět, před ničím takovým už necítí úctu a pokoru. Kdo dnes půjde (zadarmo) bojovat za něco takového, jako je Evropská unie, např. na nějakou ztracenou vartu někde v Afgánistánu? Američany probudil ze snu o občansky uvědomělém boji za "americký národ" někde v cizině - Vietnam. Po Vietnamu už žádný Američan nepůjde zadarmo bojovat za Ameriku kamsi na jiný kontinent. Celé vojenství západního světa stojí na žoldu; tedy nikoliv na ideálech ba dokonce už ani na iluzích, ale na realistickém pragmatickém žoldáctví. To mluví o morálnosti západních vojenských misí samo za sebe. Co je však nejdůležitější: vypovídá to morálním stavu Západu samotného.
Dnes žijeme v dobách, kdy Západ ztrácí poslední zbytky vnitřní ideové soudržnosti. Touto páteří euro-americké civilizace bylo vždy v dějinách křesťanství. Že Evropa už není křesťanskou ale postkřesťanskou, je zřejmé dávno a mluví se o tom otevřeně. (O USA se stále ještě tvrdí, že tam je věřících křesťanů většina, ale americké křesťanství je obecně v tak zesvětštělém stavu, že je to spíše pouhá nedělní formalita než způsob života a myšlení.) Ty autobusy však jako by symbolicky zpečeťovaly završení procesu uzavírání křesťanské kapitoly evropských dějin.
--------------------------
Jak by vlastně měli reagovat křesťané? Nemám na mysli jen ty nápisy na autobusech, ale spíše celou situaci současné západní společnosti. Co se autobusů týče, zareagovali někteří křesťané tím nejhloupějším způsobem: nechali na jiné autobusy vylepit plakát: „Bůh přece jenom jest.“ Jiní zase polemizovali s druhou větou bezbožecké kampaně a vytasili se s tvrzením, že přece křesťanství nebrání křesťanům, aby si (přiměřeně) užívali života. Nevím, nevím. Mám zato, že by křesťané měli reflektovat stav společnosti, rozpoznat znamení doby. Jaký má smysl zachraňovat společnost, která o to nestojí? Je to jako pokoušet se vytáhnout člověka, který propadá do bažiny, je tam už po krk, ale nadšeně volá, jak je to bahno krásné a příjemné a že nic nemůže být lepšího než se takhle nádherně propadat. Přišla doba, kdy by se křesťané měli pokusit zachránit sami sebe (jestli k tomu vůbec mají ještě morální a duchovní síly). Jeden křesťan, který se dokáže oddělit od prohnilé společnosti a udržet zdravý, mravní a duchovní křesťanský život, tím (paradoxně) udělá pro okolní společnost více než všichni křesťanští reklamní agenti s plamennými rozhlasovými a televizními kazateli dohromady.
Mimochodem - zajímavý detail o bezbožecké kampani na těch autobusech. Na stránkách o ateizačních akcích se objevují zmínky o Darwinovi (či dokonce přímo jeho fotografie). Znovu se potvrzuje, že darwinismus je ideologickou municí bojovného ateismu (dnes úplně stejně jako za bolševiků v Sovětském svazu). Dokážou v této duchovní válce obstát takoví křesťané, kteří zavrhli biblickou zprávu o původu světa a života, a přijali Darwinovu teorii o původu druhů?-----------------
Dejme na závěr ještě slovo autorovi článku:
»Londýnští ateisté ukázali ve své akci na to, že člověk nemusí mít strach ani před bohem, ani před ďáblem, ani před peklem, a Obama ukázal, že politikové alespoň po volbách se už nemusejí bát většiny věřících křesťanů. No, to je docela už úspěch, nebo ne?« píše se v citovaném článku na Britských listech. Americký prezident se už nemusí bát nikoho na zeměkouli a nyní se už nemusí bát ani Boha. To chtěl autor říci? Čím se liší všemocný bezbožný politik od takového Lenina? Co ještě tedy dokáže takového politika zastavit? Slova psaná na těch autobusech i teze autora článku v Britských listech mi trochu připomínají bolševickou agitku oslavující osvobození pracujících od kapitalistických vykořisťovatelů či vítající "světlé zítřky", z nichž tuhla v žilách krev.
Leč zpět k první polovině citované věty: "člověk nemusí mít strach ani před bohem, ani před ďáblem, ani před peklem". Táže-li se autor, jestli je to úspěch, pak se ve své krátkozrakosti zapomněl tázat: "úspěch pro koho?" Pro ďábla?, zcela bez pochyby.
Teprve až zhýčkaní Zápaďané zažijí, co je to peklo, a zažijí to ve své zemi, ve svých městech, a ve svých domech, teprve pak by měli psát o tom, jestli člověk má či nemá mít před peklem strach...
Na závěr tedy můžeme s kapkou ironie popřát Zápaďanům při jejich vítání pekelné svobody radostný pohled do nového roku prohlubující se krize ekonomické, společenské, klimatické i duchovní.
(Pé-ef-ka kolující po internetu)
Zobrazit příspěvek č. 508 jednotlivě
Administrátor --- 2. 3. 2009
Doba přípravyK Velkému půstu
V pondělí 2. března je tzv. čisté pondělí, jímž začíná "čistý týden", kterým začíná v Církvi Velký půst. Pravoslavná církevní tradice důkladně připravuje své věrné na toto vzácné a důležité období, které nesmí být promrháno. Svatá čtyřicátnice je krátká, a mohla by nám uplynout jako voda mezi prsty. Proto Církev už čtyři týdny předem připravuje věřící na vstup do velikopostního období. Není to však jen příprava na změnu stravy (poslední přípravný týden - tzv. masopustní - se už nejí maso, ale zato se jedí mléčné výroby a vejce, a to i ve středu a v pátek); teprve po právě uplynulé syropustní neděli začíná půst. Hlavně nás Církev připravuje na svatý půst duchovním vedením, pastýřským uváděním do "radostného pláče" pokání. Kromě speciálních posvátných hymnů, které v době přípravy zpíváme při bohoslužbách se - a to především - jedná o výběr čtyř témat z Evangelia, čtyř evangelijních úryvků, které nám otevírají srdce k chápání Evangelia Kristova, resp. k uskutečnění prvních slov, jimiž Ježíš Kristus zahájil své veřejné působení: "Čiňte pokání a věřte evangeliu!" (Mar 1,15) A kromě samotných vybraných výroků Pána Ježíše mohou napomoci srdce a mysli věřících otevírat církevní pastýři, kazatelé, protože prakticky jakákoliv promluva, která bude navázána na témata čtyř přípravných nedělí, jistě nějak připravuje duši k prospěšnému prožití Velkého půstu.
Sled přípravných nedělí je takovýto: neděle o celníku a farizeovi, neděle o marnotratném synu, neděle o strašném soudu (to je už masopustní neděle) a nakonec neděle syropustní o odpuštění (zároveň je tématem i Adamovo vyhnání z ráje). Témata prvních třech nedělí jsou založena na Kristových podobenstvích. Úvodu do pokání jsou zasvěcena především první dvě - patří dozajista k těm nejvýraznějším a nejsilnějším podobenstvím, jež Pán Ježíš vyprávěl. Nyní už pojďme zastavit se postupně u všech tří. (Nejprve však první dvě.)
Celník a fariseus
Znění tohoto evangelijního úryvku.
Už jsme zde o tomto podobenství psali. Dnes tedy jenom připomeneme, že páteří tohoto podobenství je samo základní téma duchovního života: pýcha a pokora. Pýcha ničí a znehodnocuje vše, co člověk činí: ať už ve světském zaměstnání nebo v duchovním životě. Vše, čeho se dotkne pýcha, stává se duchovně poskvrněným a neužitečným, ba odporným Bohu.
Otcové na poušti, kteří si právě toto dobře uvědomovali, kvůli hrůze z pýchy načrtli zlaté pravidlo duchovního života: „svatí považovali dokonce i své ctnosti za hřích“. Všichni svatí kráčeli cestou pokory, a cestou nedůvěry v sebe sama. Proč taková nedůvěra k člověku? Lidské nitro je znetvořeno hříchem. Není ve stavu, v jakém Bůh člověka na počátku učinil. Sv. Basil Veliký pravil: "lidská přirozenost se (hříchem Adama) roztříštila na tisíc střepů."
Odtud ta svatootcovská nedůvěra k člověku, k jeho nitru, které je zasaženo pýchou. Otevřené duchovní zření dalo těmto otcům realistický a pravdivý náhled na člověka jako na bytost zcela zničenou pýchou a zpustošenou hříchem. Proto jedinému, čemu v člověku věřili, bylo pokání. Pokání je jediný pravdivý stav člověka, protože jedině opravdové pokání může člověka zbavit pýchy. Tohle pochopit má naprosto klíčový význam pro duchovní život člověka.
Jakýkoliv jiný duchovní život (např. buddhismu, šamanismu apod.) je jen klam a mam. Vše, co v takovém duchovním životě člověk poznává, je iluze - divadlo, které mu předvádějí démoni (a ti mu ukazují především to, co dovede člověka do duchovní zkázy). To není prázdné tvrzení, to lze dokázat. Není výjimkou, že se takový pohanský mystik dá pokřtít. A po křtu náhle ztratí všechny své dřívější mystické schopnosti, síly a zření. Proč asi? Podobným případem je, když se s pohanským mystikem setká skutečný svatý starec. Démoni utekou před starcem, a mystik je namydlený. Snad až tragikomický je obrázek ze soupeření Šimona mága s apoštolem Petrem. Šimon zrovna levitoval (resp. běsové ho nosili vzduchem), aby nalákal lidi na svá kouzla. Přišel tam ap. Petr, pohrozil běsům, ti utekli, pustili Šimona, který spadl na zem a šeredně se potloukl. Apod. Je toho popsáno spousta, nebudu tím čtenáře unavovat.------------
Marnotratný syn
Znění tohoto evangelijního úryvku.
Loňský rozbor tohoto evangelijního podobenství je tady. Podobenství se dotýká velikého tématu - jednoho z největších v lidských dějinách: tématu lidské svobody. Svoboda - to zní lidem skoro až posvátně. Svoboda, která není zakotvena v řádu stvoření, je však prokletím a zkázou.
Téma svobody stojí na samotném prahu lidských dějin, kdy Adam použil Bohem darovanou svobodu k tomu, aby se otočil ke svému Stvořiteli zády. Kvůli nesprávně použité svobodě je lidské nitro zmírající. Prof. A. Osipov používá pěkné podobenství o lidské svobodě, resp. o krátkozrakém použití svobody k "osvobození se" od Boha. Přirovnává Adama (resp. člověka obecně) k člověku, který je potápěčem; víte, jak dříve potápěči pracovali: měli kovovou přílbu s okénky, do té shůry vedla hadice přivádějící vzduch, a zatímco potápěč pracoval na mořském dně, tak na palubě lodi námořníci čerpali pumpou do hadice vzduch, aby měl potapěč co dýchat. A nyní si představme hloupého potápěče, který na mořském dně začne hudrovat, jak ho ta hadice omezuje, a že nemůže jít, kam by chtěl, a vytáhne nůž a odřízne tu hadici od sebe, aby se osvobodil. Ve jménu svobody! A teď si už může jít, kam chce. Tak něco podobného - avšak na duchovní úrovni - učinil člověk, když se osvobodil od Boha a od jeho přikázání: "Nejez z toho stromu!" Ať žije svoboda! A kromě toho: "Vítej, smrti!" Protože Bůh - to je věčný život. Svoboda od Boha znamená smrt.
Svobodu dal člověku Bůh, když tvořil - a vše bylo dobré. Tedy i svobodu má člověk užívat, aby dobro činil. Páše-li zlo, je to zneužití svobody, a právě to je hříchem.
Správné použití svobody předpokládá nejprve očistit své srdce. Nejprve očištění, pak osvícení a poznání svobody. Jen v tomto pořadí, nikdy naopak. Proto pravoslavná asketika nejenže varuje před používáním svobody, ale naopak omezuje všelijak svobodu člověka, aby ho očistila. Od toho se odvíjí veškerý křesťanský duchovní život (a zřejmě právě proto je dnes nepopulární).
Všimněte si, že vše je v Církvi proniknuto asketikou. Nejen církevní rok prošpikovaný stále nějakými půsty, objevuje se to i v církevním umění: ikonografii a chrámovém zpěvu. Osou obojího je asketické omezení umělce. Západní umění je naopak založeno na umělcově sebevyjádření (nedávno se dokonce papež ve Vatikánu omlouval umělcům za to, že je katolická církev kdysi omezovala); umění to zde znamená vyjádřit, jak já to cítím, jak já to vidím. Jenže celé toto "sebevyjádření" je jen ornamentálně zpracovaným lidským egoismem.Uvažujeme nad pravoslavným pojetím svobody. Není to jen nějaká filosofická či teologická spekulace. Samotný reálný život vydává svědectví, jestli lidstvo umí používat svobodu. Celá historie lidstva ukazuje, že někde v lidstvu tkví jakási fatální chyba. Ať činí, co činí - stejně se nakonec všechno zvrtne ke zlému. Jak je to možné? Všichni chtějí štěstí: bezpečnost, spravedlnost, harmonii. Řekne někdo, že nechce štěstí? Leda blázen. Všichni ho chtějí! Co se však děje ve skutečnosti v celé lidské historii? Pravý opak.
Východ jde úplně jinou cestou. Omezuje umělce snad ve všem: předepsány jsou podoby zobrazovaných lidí, barva rouch, provedení do úplného detailu. Říká se tomu pravidlo - kánon. Malíř ikon je podroben tvrdé kázni, která postupně očišťuje jeho umělecký výraz. Až teprve na konci tohoto procesu ti nejlepší z nejlepších dokáží při splnění ikonografického kánonu vdechnout skrze ty nepatrné detaily, které jsou mu kánonem ponechány v jeho tvůrčích dispozicích, ikoně nadpřirozený život. Tak vznikají díla očištěná od egoismu, kdy ruka umělce je přetavena ohněm pokory na ruku inspirace Ducha Svatého. Tak přišla na svět ta největší ikonografická díla: např. Rublevova Trojice. Malíř, který není zkrocen kánonem, ale je zvyklý malovat si, jak se mu zachce, nikdy takových výšin nedosáhne.
Něco podobného platí pro církevní zpěv, který má stejně jako ikona zrcadlit věčnost. Dokonalý církevní zpěv je na světě jen jednoho druhu - a to je zpěv byzantský. (O tom je zbytečné vést spor.) V něm se spojila věkovitá kultura a filosofie antiky s křesťanskou duchovností. A ty věkovité kořeny jsou v něm znát, proto mu nemůže žádná jiná církevní kultura konkurovat. Nehledě na to, odmyslíme-li předkřesťanské kořeny, pak i samotné dva tisíce let dlouhé působení křesťanství, působení, které postupně vytvářelo a formovalo tuto hudební kulturu, až dospěla do dnešní podoby, nemá v celém světě obdoby. V Rusku byl před tisíciletím započat nadějný přenos byzantské kultury do slovanské polohy (tyto formy se nám dochovaly v dodnes používaném "znamenném razpěvu"), ale bohužel byl záhy přerušen vpádem západní kultury (zvláště italské) do Ruska, která byla z hlediska pravoslavné duchovnosti naprostou pohromou a zkázou (dnes se tomuto způsobu "pravoslavného" zpěvu říká na Rusi "partesný"). Z bohoslužeb se staly koncerty. Paradoxem je, že dnes je Západ přesvědčen, že právě taková díla jako je liturgie Čajkovského, či všenoční Bortňanského apod. jsou nějakým vrcholem Pravoslaví, pravý opak je pravdou. Nic proti těmto uměleckým dílům, jen že nepatří do chrámu ale do koncertního sálu, protože to není modlitba ale zábava.
Kolik je lidí, kteří dokáží žít tak, aby jejich život mohl plodit štěstí pro ně i pro jejich okolí? Sotva je někde pohromadě pár lidí, už je mezi nimi závist, nepřejícnost, loupež, svár, neústupnost, touha ovládat druhé, lačnost po majetku jiného člověka, neposlušnost, chtivost, konflikt a v posledku nezřídka i vražda. Ale každý při tom chce štěstí. Pohled na lidské dějiny vypadá jako pohled do blázince. Všichni se považují za chytré, vzdělané, inteligentní, rozumné. Jenže proč tedy chce člověk pro sebe urvat kousek štěstí (a "urvat" znamená většinou připravit o něco druhého člověka)? Proč se životy lidí i národů podobají bitce kolem jednoho společného koláče? Jestliže základním pravidlem, jak to chodí mezi lidmi, jest: "co chceš ty, chtějí i jiní", pak o vše, co je žádoucí, se vede boj; proč se tedy ve jménu štěstí lidé nezřeknou toho, po čem prahnou? Protože štěstí zaměnili za majetek, rozkoš a moc. A o ty je nutno svést boj, a kde se bojuje, tam není mír ani štěstí. A tak stále dokola. Zoufalým lpěním na majetku, rozkoši a moci se ničí jakýkoliv zárodek míru a harmonie. Nekonečný kruh. Lidstvo bychom mohli postihnout symbolem hada, který si žere vlastní ocas. A tohle že jsou rozumní lidé, když nedokážou rozlišit štěstí od majetku, rozkoše a moci, a rozetnout ten zacyklený kruh? Vidíme, že něco zkaženého je hluboko v člověku, co mu otravuje myšlení i srdce duchovním jedem, takže se tzv. "rozumný člověk" v praxi chová jako idiot.
Nalistujme v Bibli první stránky lidských dějin - hned po odchodu z ráje do "svobody". A co tam nalezneme? K čemu lidé použili svou svobodu? K vraždě. A kvůli čemu Kain vraždil? Kvůli závisti. Jenže proč záviděl? Že Bůh shlédl na Ábela? Což zároveň neřekl Kainovi, že i jeho přijme, bude-li činit dobro? Jenže závist už před tím sžírala jeho srdce. A co mu záviděl? Zemi? Všude kolem je jí plno. Záviděl Ábelovi jeho dobrotu.
Ve večerních modlitbách jsou velice hluboká slova, která postihují tu propast závisti, která v nás je. Těmi slovy činíme pokání z toho, že: "Spatřil jsem dobrotu jiného, a raněn v srdci jsem tím byl" (večerní modlitba k Duchu Svatému). Basil Veliký: "Žádná vášeň není zhoubnější než závist." Je to jediná vášeň, která nám nic nedává, ale jen všechno bere. Kdybychom sami nebyli takovými, mohli bychom hledět na člověka, jak nechává své srdce požírat závistí, a řekli bychom si: to je blázen, nikdo rozumný by se tak nechoval.
Celé lidské dějiny: to jsou války, vykořisťování, zotročování, nátlak a útlak, manipulace s lidmi atd. Všichni chtějí štěstí - ale jakou cestou ho chtějí dosáhnout? Krutou, sobeckou a kořistnickou. Je stydno hovořit o člověku. Máme tedy plnou svobodu: závidět si, olupovat se, zabíjet se... Máme plnou svobodu učinit si ze svých životů peklo. Je tohle to, co chceme?
Nikdo z nás není schopen změnit svůj stav svými vlastními silami. Změnil to Kristus. Na kříži a vzkříšením. Máme plnou svobodu zříci se pokažené lidské chtivosti, svobodu přijmout Krista, přijmout bezvášnivost, přijmout nebeské království.
(Příště o třetí přípravné neděli: O strašném soudu)
Zobrazit příspěvek č. 509 jednotlivě
Administrátor --- 4. 3. 2009
Třetí přípravná neděle k Velkému půstuČtení o strašném soudu
Za onoho času pravil Pán:
31 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;
32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů,
33 ovce postaví po pravici a kozly po levici.
34 Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,
36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´
37 Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´
40 Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´
41 Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
44 Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
45 On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
(Matouš 25. kap.)
Ještě než začneme s nějakými úvahami, předešleme, že toto čtení je jednou z největších záhad, jaké v Písmu jsou. Vlastně není ani jasné, jestli je to podobenství nebo proroctví. Máme Ježíšem vykreslený obraz chápat doslovně či symbolicky - jako morální příklad? Někteří exegeté si z úcty k tomuto tajemství vůbec netroufali tuto řeč Kristovu vykládat. Většina běžně známých výkladů se raději nepokouší vysvětlovat každý detail tohoto čtení, spíše si vybírá jen některé jeho rysy. Níže se pokusím odpoutat od nejobvyklejšího výkladu a přinést méně známou možnost exegeze Kristových slov.
Podobenství je vlastně velkolepou freskou, obrazem nepřehledných zástupů, bezpočtu osob lidských shromážděných k dramatické osudové události (vděčný námět fresky na chrámových stěnách). Především je pak obrazem ukazujícím, že na konci lidských dějin stojí Kristus a soud. To je základní poselství tohoto evangelia. Dále: soud bude znamenat třídění. Věčné rozdělení lidstva. Je to hrozné poselství, ale je od Evangelia neoddělitelné. To je osa celého evangelijního úryvku a zároveň také to jediné, na čem se všechny výklady nepochybně shodnou.
Nuže, tedy. Ve vykreslení posledního soudu jsou zajímavé nejasnosti, které se odvíjejí od dvou momentů:
1.) od otázky, co je míněno "všemi národy" (jsou to jen křesťané či i pohané?, žijící lidé nebo i vzkříšení mrtví?, jsou v tom i židé?, jsou tam nejhorší zatvrzelí hříšníci i svatí?, a jsou tam i apoštolé a učedníci? - to by pak neladilo se slovy Ježíšovými, jimiž slibuje apoštolům, že nebudou souzeni, ale budou soudit dvanáctero pokolení izraelské; Mat 19,28; takže vidíme hned zpočátku, že odpověď je potřeba hledat). O tom níže.
2.) od rozlišení "Syna člověka", který přijde ve své slávě a s anděly, od "Krále", který bude vykonávat vlastní soud. A tady začneme.
Není pochyb, že Králem je Ježíš Kristus. Kdo je pak však "Synem člověka"? Je to jen synonymum pro Krále? Evangelijní jazyk podobné řeč zpestřující střídání synonym v rámci jedné jednoho podobenství (či proroctví) nepoužívá. Existuje názor, že "Synem člověka" je míněn svatý lid, lid svatých Nejvyššího, o němž hovoří prorok Daniel (7,27), prostě Kristovi svatí. Ježíš přichází vykonat soud nikoliv sám, ale se svými svatými. To je obraz veskrze biblický (mnoho míst v Písmu takto vykresluje soud; apoštolům Pán říká, že budou soudit Izrael (Mat 19,27-28), jinde: "přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými", 1. Soluň 3,13; viz též Didaché: Přijde Pán a všichni svatí s ním). Svatí vytvářejí s Kristem jedno tělo a on je jeho hlavou. Je-li Církev mystické Tělo Kristovo (např. 1.Kor 12,27; Kol 1,24), můžeme přijmout, že "Synem člověka" je i zde míněna Církev.
Čili to jsou ti, o nichž Pán praví, že "na soud nepřijdou", protože přešli ze smrti do života (Jan 5,24) (pokud to nechápeme doslovně, že by u soudu vůbec nebyli přítomni, ale vykládáme to: nebudou souzeni, soud se jich netýká). Podobně, ale s opačným znaménkem, existují dle biblické a církevní tradice lidé, kteří na soud nepřijdou a nebudou souzeni, protože už jsou dopředu odsouzeni.
„A protož nevstanou bezbožní ani na soud...“ (Žalm 1,5) Tj. nebudou vzkříšeni pro soud..., jak to chápe např. sv. Kyrill Alexandrijský, blaž. Theodorit, Eusebij Caesarejský.To, že se pod Synem člověka mají na mysli svatí Církve, vysvětluje, na koho Král při soudu ukazuje, když říká: "...cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (verš 40., resp. 45.) Z formulace věty je zřejmé, že při těch slovech Hovořící na někoho ukazuje. Král při tom nemůže ukazovat ani napravo ani nalevo, to by nedávalo smysl, ale jedině na "Syna člověka", tj. na svaté, čili např. apoštoly. Nikdo jiný už tam není.
Pro takový výklad napovídá i 11. kapitola 2. listu Korintským, kde apoštol Pavel na sebe vztahuje všechny ty úděly, o nichž hovoří Kristus v našem podobenství. Včetně toho "být cizincem" (xenos), který je odkázán na pohostinství a přístřeší, které mu poskytují ti, kdo přijímají jeho slovo.
Národy jsou tedy jako celek souzeny podle svého vztahu k misionářům, ke Kristem poslaným. Čas mezi Kristovým odchodem a jeho druhým příchodem, je časem Církve. Evangelium musí být hlásáno po celé zemi, než Kristus podruhé přijde (myslí se tím pravoslavné kázání Evangelia; jak vysvětlují světitelé Nikolaj Japonský či Joann Maximovič). Každý národ tedy bude mít svou dějinnou příležitost ukázat, jaký vztah zaujme vůči vyslancům Církve: přijme je, či bude lhostejný? Tak často slýcháváme v chrámu prokimen: Po celé zemi zní hlas jejich, až na kraj světa slova jejich (Ž 19.)
Kdo přijímá Kristovy učedníky, přijímá Pána Ježíše samotného (Mat 10,40). "Kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu" (Mat 10,42). "Kdo vás poslouchá, mne poslouchá, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá" (Luk 10,16). Každý apoštol, který k vám přijde, nechť je přijat jako samotný Pán (Didaché). Když se Kristus zjevil Pavlovi na cestě do Damašku, táže se ho: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Saul však nepronásledoval Ježíše, o němž přece věděl, že byl ukřižován, zemřel a pohřben byl, ale pronásledoval Církev (viz Skut 26,14). Konec konců, už ve Starém zákoně měl posel autoritu toho, kdo ho poslal. Špatné zacházení s prorokem je celou Biblí ukazováno jako špatné chování vůči Bohu samotnému. Dnešní čtení tedy v podstatě odpovídá na dotaz: Jakou cenu má Ježíšův posel, a potažmo jakou cenu má v Božích očích Kristova Církev a její svatí?A nikoliv nepodstatný význam pro luštění naší hádanky má odpověď na otázku, jaký význam má vlastně slovo "bratr", resp. bratři, které Král použil ("...cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili"). U Matouše je slovo "bratr" (adelfos) používáno nikoliv pro každého bližního, ale pro učedníky Páně, pro věřící v Krista, pro členy křesťanské obce.
Podobný význam má i druhé slůvko - adjektivum "nepatrný", užívané též v souvislosti s apoštoly (viz k tomu i jejich hádku, kdo z nich je největší, a Kristovu odpověď). Je to časté téma v Novém zákoně, které Kristus řeší jednoznačně: kdo z vás chce být velkým, ať je služebníkem všech. Kdo se povyšuje bude ponížen. Kdo je pokorný jako dítě, bude největší v Božím království. V tomto smyslu viz i již citované: "kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník". Tedy adjektivum "nepatrný" je titulem Kristových učedníků. A čím významnější učedník, tím nepatrnější. "Nepatrný" tedy není v našem čtení někdo kdokoliv, nýbrž je to apoštol, vyslanec Páně. Nepatrný je v očích světa, nepatrným má být i ve svých vlastních očích.
Tudíž můžeme vyvodit, že "nepatrnými bratry" míní Král apoštoly, a potažmo svůj svatý lid, a ukazuje při tom na "Syna člověka" - čili na svou Církev. Tito nepatrní jsou povýšeni nad všechny národy země.
Dalším důvodem k zamyšlení je verš 32.: „budou před něho shromážděny všechny národy“. Jedná se tedy o soud nad národy. Pojem, který je v Novém zákoně použit: "národy" (ethné), bývá používán takřka výlučně pro pohany a to většinou pro odlišení Izraele, lidu Božího, od pohanů (viz známý chvalozpěv starce Simeona Bohopříjemce: "Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji... světlo k osvícení pohanů"; zpívá se při každé večerní bohoslužbě; překlad, který je uveden v Gorazdově sborníku: "světlo k osvícení národů" je skutečně nesprávný, protože nezapadá do kontextu Bible). Tedy těmi "národy" jsou v podobenství míněny pohanské národy.
Mimochodem, uvědomují si ti, kdo dnes přijímají od Izraelského státu vyznamenání "Spravedlivý mezi národy", že ve skutečnosti tu žid míní: spravedlivý mezi pohany? Křesťan, který přijímá takové ocenění (např. Solovjov), tím vlastně nevědomky přijímá označení za pohana... (Nálepka "goim", je v židovském prostředí pro křesťany běžně používána.)A aby mohly být všechny pohanské národy takto souzeny, musí být před posledním soudem nejprve hlásáno Evangelium všem národům, jak už o tom byla řeč výše. Otázka soudu nad židovským lidem je zřejmě tajemstvím, které je v tomto vyprávění ponecháváno stranou. Zde se řeší otázka pohanských národů (ve smyslu: nežidovských).
Zdali tu běží o soud skutečně nad národy v hromadném a doslovném výkladu slova Kristova a nikoliv v přeneseném slova smyslu - nad všemi jednotlivci, se ukazuje už na výše připomenuté skutečnosti, že ne všichni jednotlivci budou souzeni: nebudou souzeni apoštolé a svatí a nebudou souzeni bezbožníci. Co se týče těch prvních, pak Apokalypsa praví, že vítězným mučedníkům druhá smrt neublíží (Zjev 2,11), mučedníci (volají pod Božím trůnem) mají účast na prvním vzkříšení a tisíciletém kralování s Kristem (kdežto ostatní mrtví nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší); „to je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let“ (Zjev 20,4-6).
A další zajímavá otázka: budou souzeni ti, které Kristus vyvedl z podsvětí při svém vzkříšení? A co Abraham a ti, kteří jsou "v náruči Abrahamově"? Na ikonách posledního soudu jsou zobrazováni stranou - v ráji, spolu s lotrem ukřižovaným po pravici; tudíž nejsou mezi souzenými. Leč zpátky k těm národům.„Druhá smrt“ to je hořící jezero, věčné zavržení „kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera“ (Zjev 20,15). „Zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt“ (Zjev 21,8).
Jedná se tedy o soud, který začíná jako soud nadindividuální, čili kolektivní. Asi namítnete, že pak by se vlastně jednalo o biblické přijetí principu kolektivní viny. To je pro dnešního člověka s jeho představou o spravedlnosti obtížně akceptovatelné. Samozřejmě, musíme odmítnout princip kolektivní viny, když jde o právo a soud tady na zemi. Nikdo by zde na světě neměl být nikým odsuzován a potažmo exekutivně trestán za pouhou příslušnost k nějaké skupině (zvláště, když se jedná o příslušnost, kterou si nezvolil: např. barva kůže, národnost apod.) Na úrovni morální se však principu jakési kolektivní viny asi těžko lze vyhnout.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Když byl někdo v období fašismu Němcem, tak na něj do jisté míry vždy dopadala jakási morální spoluzodpovědnost za to, jak se tento národ ve své většině choval. Chtěl-li se kdo této odpovědnosti zříci, musel se nějakým výrazným způsobem od svého národa distancovat - např. emigrovat, měl-li možnost, či se zapojit do ilegálního odboje atd. Jsme-li součástí nějakého kolektivu, většinou sdílíme jeho osud.Jak vést nějakou přesnou čáru mezi jedincem a jeho společenstvím? A dále: na úrovni biblické se soud nad městy a národy vyskytuje; za všechny takové případy citujeme slova Pána Ježíše: "Běda tobě, Korozaim. Běda tobě, Bethsaiso... A ty Kafarnaum, kteréž jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla sstrčeno budeš" (Mat 11,21-23).
A nebo pohleďme na kolektivní vinu z této strany. Bomby ve válce snad dopadají jen na největší hříšníky? A Turkové či Tataři zabíjeli jen nespravedlivé? A bolševici povraždili jen špatné křesťany? Nikoliv. I spravedliví nesli osud, který městu či zemi připravily hříchy nekajících se spoluobčanů, spolubratří. Čím se tedy liší osud spravedlivého od osudu hříšníka? Je-li zabit zbožný, počítá se mu to jako mučednictví, které smyje mnohé hříchy. Násilná smrt nespravedlivého či pokrytce mu nic nepřinese žádnou odměnu pro jeho věčný úděl; takové zabití je jen spravedlivým trestem pro bezbožného. Už v Písmu se píše, že se musíme snažit, abychom trpěli nespravedlivě (např. 1. Petr 2,19-20). Starec Paisij vyprávěl, že za první světové války viděli někteří, jak andělé chodí po bitevním poli a berou duše padlých; za druhé světové války už nic takového nebylo, protože vojáci byli nevěřící.
Cosi jako kolektivní vina se tedy ve sféře morální na světě běžně a přirozeně vyskytuje. Spravedlnost v hříšném světě těžko očekávat. Avšak - jak všichni cítíme - Boží soud, tam na věčnosti, musí být spravedlivý. Jakkoliv je soud prováděn nad národy, tak ospravedlnění či odsouzení musí být osobní. Jde tu o to, že každý člověk se svým osobním životem aktivně připojí buď k těm, kteří posloužili Pánu, nebo špatnou aktivitou či pasivitou k druhým, kteří neposloužili Pánu. I z národa, který nepřijal Evangelium, mohou vycházet jednotlivci, kteří svým postojem rozhodli o sobě, že na věčnosti nebudou sdílet osud svého národa. Vždy můžeme ze sebe svléci kolektivní vinu svého lidu a zprostit se kolektivního odsouzení.
Konec konců samotná příslušnost k Církvi, je-li nelicoměrná, stává se vlastně takovým protipólem kolektivní viny - je to kolektivní spravedlnost, či kolektivní svatost nebo posvěcení; příslušnost ke Kristovým svatým, či to, že jsme jim sloužili, nás zachraňuje, sdílíme s nimi jejich dobrý věčný úděl. Na druhé straně slyšíme v Písmu výzvy: `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´ (2. Kor 6,17-18). Proč se asi máme oddělit od nečistých, s nimiž jsme v jedné skupině? Abychom nesdíleli jejich osud. A co se týče těch odsouzených národů - vina nespočívá vždy jen v konání zla, ale až příliš často také v opomíjení dobra, ve lhostejnosti - a ta se kolektivně sdílí dosti snadno, pohodlně a s jakousi lehkostí samospádu (stačí se rozhlédnout kolem). Nu, kápli jsme na složité téma. Pojďme se vrátit k dalším úvahám nad proroctvím posledního soudu.
---------------------------
Zvláště na Západě bývá tato Kristova řeč vytrhávána z kontextu Evangelia a používána jako teologická základna pro sociální a charitativní činnost církve. To má ale dvě základní vady - jednak bývá toto proroctví využíváno k nadřazení sociální práce církve nad modlitbou, ba i nad vírou (což je jednoznačně falešný výklad, protože evangelium jako celek staví hierarchii ctností úplně jinak), a vedle toho uveďme, že toto čtení v principu není o sociální činnosti církve (obecné výzvy k pomoci chudým, trpícím a opuštěným v Novém zákoně jsou, ale toto čtení k nim ve své podstatě nepatří). Jak jsme dokazovali výše, jedná se totiž o soud nad národy a to podle jejich vztahu k "bratřím". Je to tedy vztah národů k Církvi. Samy národy se budou soudit - čili bude je soudit jejich vlastní vztah k církvi. Kdo otevře srdce apoštolům (a potažmo jejich dílu a zvěsti), otevírá ho tím samotnému Pánu, slouží tím samotnému Kristu, zapojuje se do křesťanské služby Bohu. Tahle provázanost je zřejmě jedním z hlavních poselství našeho dnešního čtení.
Proto mají skutky jmenované v Kristově podobenství takový osudový dopad - vyjadřují vztah k Církvi, resp. k církevnímu bratrstvu, a takto projevené skutky vztahuje Ježíš Kristus sám na sebe. Vždyť Církev je jeho "mystické tělo". Ukazuje se zde, že to, co ničí poslední naděje člověka na spásu, je lhostejnost k Pánu Ježíši, resp. k jeho Církvi, či odvrácení se od ní.
Tak tedy koho máme vidět v těch, co stanuli po pravici Krále, čili v těch ospravedlněných na posledním soudu? Jsou to ti, kteří otevřeli svá srdce apoštolům a následně Církvi. Jsou to ti, kteří se bohužel za svého života nestali svatými, jejich duchovní život byl zřejmě kolísavý a příliš problematický, ale nebyli vůči Bohu a Církvi lhostejní. A to je na samotném konci všeho zachránilo - ač už to vůbec nečekali; proto takové překvapení.
Nuže, to je výklad, který tu nabízím k úvaze, aniž bych si troufal ho jakkoliv prosazovat jako jediný správný, protože - jak už jsem psal na počátku - toto Kristovo vyprávění je velikým tajemstvím. Stejně jako tajemstvím, do něhož je nám zde umožněno vždy jenom částečně nahlédnout, Boží soud a konec lidských dějin.---------------------------
Vzpomínám si na jeden příběh z Athosu, který se zde pokusím převyprávět. Jeden poustevník se trápil pochybnostmi a řešil otázku: Proč my se tu vlastně podrobujeme veškeré askezi, vzdali jsme se manželství a tolika jiných věcí, vysušujeme tělo a mnohé hodiny trávíme modlitbami, když podle učení Církve spaseni mohou být i obyčejní světští křesťané, kteří žijí v manželství, těší se ze svých rodin, požívají radostí života, modlí se pár chvil denně a do chrámu na bohoslužby přijdou sotva párkrát v týdnu? Ta otázka a pochyby ho dlouho trápily. Až jednou se mu zjevil Kristus a odpověděl mu: „Vy, kteří jste se kvůli mně vzdali všeho tady na zemi, budeme mými nejbližšími přáteli v příštím životě.“ „Znamená to, že věřící žijící ve světě a v manželství nebudou spaseni?“ polekal se poustevník. Pán Ježíš mu odvětil: „Nad každým, kdo mě ve svém životě prosil o smilování, se smiluji.“ Poustevník nechápal: „Takže jakou cenu má, abychom žili jako mniši a v askezi?“ Ježíš Kristus uzavřel hovor slovy: „Ti, kteří jsou dobrými mnichy, budou mými nejbližšími přáteli. Nad ostatními se jenom smiluji.“
Třeba se mýlím, leč domnívám se, že právě tento příběh (převzatý z vyprávění o Siluanu Athonském) by mohl postihovat právě ten rozdíl mezi těmi, kteří jako apoštolé a mučedníci (a mnichům se jejich askeze započítává jako nekrvavé mučednictví) nebudou souzeni, ale přijdou na soud jako "Syn člověka, a na druhé straně těmi, jež budou souzeni a získají Boží smilování.
--------------------------
P.S.
Teprve v druhém plánu je možno vykládat toto podobenství ve smyslu obecného vztahu ke všem potřebným a trpícím. Skutečně, v každém trpícím (a vlastně v každém bližním) máme vidět samotného Pána. Pokud při tomto výkladu nevytrháváme podobenství o strašném soudu z kontextu hierarchie evangelijních ctností, pak není důvod takový výklad zamítat.
Nikdy však nesmíme zapomínat, co často podotýkají starci: Všechny dobročinné skutky, altruismus a milosrdenství nemohou z hlediska získávání věčné spásy nahradit křesťanskou víru. Módní názor tak široce dnes hlásaný, že dosáhl autority jakéhosi podivného nadnáboženského dogmatu, učí: "budoucnost lidské duše po smrti (ať už na Božím soudu či při její reinkarnaci) se odvíjí výlučně od toho, jestli byl člověk ve vztahu k druhým lidem dobrý či zlý; byl-li věřící či nikoliv, anebo jaké byl víry, nemá v tomto světle žádný význam; náboženství jsou všechna v jádru stejná a jsou zde pouze od toho, aby lidi inspirovala lidi k dobrému životu." Toto nové pseudo-náboženské dogma je ve skutečnosti zřejmě jednou z nejzhoubnějších herezí současnosti. Někdy se vyjadřuje i formulí: "Bůh je jenom jeden" (ve smyslu: není důležité k jaké víře patříš, jakého jsi náboženství, na jaké bohoslužby chodíš... S touto hroznou herezí bojoval už sv. vladyka Gorazd ve svém katechismu před třemi čtvrtěmi století, když už se tento dušehubný názor začínal šířit).
Křesťané, kteří propadli této herezi 20. století, zapomněli na samotnou podstatu křesťanství. Čili - proč vlastně přišel Kristus. Proč byl jeho příchod naprosto nutný pro spásu člověka. A v jakém stavu je duše člověka, jenž není přivtělen do mystického Těla Kristova, kterým je Církev. (O umrtveném vnitřním stavu člověka, syna starého Adama, který už nemůže sám sebe uzdravit pro život věčný, jsme zde už mnohokrát psali, a jsou o tom zmínky i v tomto článku.)
---------------------------------
Kéž by nám Bůh dal moudrost a zření, abychom dokázali ocenit vzácnost toho daru, že jsme křesťané, a neotřesitelně vždy chápat, že křesťanská cesta je jediná spásonosná; leč zároveň v sobě neustále udržovat pevné vnitřní přesvědčení: "Služebníci neužiteční jsme, nic dobrého jsme neučinili, přesto, Pane, smiluj se nad námi, hříšnými." Zdá se, že bránu do nebeského království otevírá právě tento jemný balanc. Umění provazochodce tkví v zachovávání rovnováhy při chůzi na tenkém laně. Umění udržet se na úzké křesťanské stezce je vlastně velmi podobné.
Zobrazit příspěvek č. 510 jednotlivě
Administrátor --- 9. 3. 2009
Z došlé pošty - přednáška o řecké církviPOZVÁNKA
Orthodoxia,
vzdělávací centrum při katedrální chrámu
sv. Cyrila a Metoděje v Praze 2, Resslova 9a
v rámci tématu
PRAVOSLAVÍ V EVROPSKÉ UNII
zveme na přednášku o
ŘECKÉ PRAVOSLAVNÉ CÍRKVI
s tímto programem:
1) úvodní slovo metropolitního protopresbytera ThDr. Jaroslava Šuvarského, PhD.
2) přednáška Jeho Blaženosti vladyky metropolity Kryštofa o dějinách a současnosti Řecké pravoslavné církve
3) Diskuse
Přednáška se koná v Památníku smíření při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje ve čtvrtek dne 12. března 2009 v 18 hodin.
Zobrazit příspěvek č. 511 jednotlivě
Administrátor --- 12. 3. 2009
Vechnaya Pamyat (Eternal Memory)Věčná paměť
Zádušní modlitba za umučené ruské novomučedníky, za cara Nikolaje, carevnu a jejich děti, za pravoslavné biskupy, duchovenstvo (připojeny jsou ikony a fotografie).
(Modlitba byla nahrána v době, kdy ještě nebyli svatořečeni; ikony samozřejmě už reflektují jejich kanonizaci; fotografie zničených chrámů a obětí komunistického teroru.)
http://www.youtube.com/watch?v=GMJ3qCSSyAY
Zobrazit příspěvek č. 512 jednotlivě
Administrátor --- 20. 3. 2009
Nový překlad pravoslavné bohoslužbyNa stránku pravoslavného downloadu byla umístěna nová bohoslužebná brožurka:
Velkopostní večerní se stichirami z triodu postního. Přehled změn v postupu večerní při bohoslužbě v neděli večer v průběhu Velkého půstu. Připojeny jsou stichiry potřebné k sestavení velkopostní večerní.
Zobrazit příspěvek č. 513 jednotlivě
Administrátor --- 26. 4. 2009
Pascha 2009Vzkříšení tvoje, Kriste Spasiteli, andělé opěvují na nebesích;
dejž, abychom i my na zemi čistým srdcem tebe oslavovali.
Byzantská ikona Vzkříšení Kristova
(jedna z mých nejmilejších ikon; kliknutím si ji zobrazíte ve větší velikosti)
Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech život daroval!
Jerusalem - Velká sobota 2009
(Chrám Božího Hrobu. Sestoupení svatého ohně)
Pascha v Arktidě, kam na bohoslužbu dovezli blahodatný oheň z Jerusalema (článek v ruských novinách)
Zobrazit příspěvek č. 514 jednotlivě
Administrátor --- 4. 5. 2009
Neděle třetí paschálníNeděle žen myronosic
Tato popaschální neděle je každý rok zasvěcena příkladu žen myro nesoucích (myro je drahý vonný olej, silně aromatický, připravený ze vzácných esencí). Čteme z Evangelia úryvek od Marka. Církev nám staví před oči obraz těchto žen, které se ubírají šerem před svítáním ke hrobu, kde spočinul jejich milovaný Učitel a Boží Syn. Spolu s nimi jsou ještě připomínáni dva muži - tajní učedníci Páně: Nikodém a Josef z Arimatie, protože i oni projevili statečnost a s láskou se postarali o důstojné pohřbení Pána Ježíše.
Nikodém navštívil už kdysi Ježíše v noci, aby s ním probíral otázky spásy člověka (viz Jan 3,1-21). Josef slýchával kázání Ježíšova a jeho srdce zahořelo. Nikodém i Josef se ve svých srdcích stali vyznavači učení Ježíše z Nazareta. Ještě něco však měli společného - na jedné straně byli součástí židovské honorace (oba byli v Jerusalemě osobami, které bychom dnes asi označovali jako VIP) a to je spoutávalo (mimochodem, zřejmě od nich má Církev zprávu o tom, jak probíhal soud nad Ježíšem a co se dělo v židovském synedrionu). Proto se neodhodlali učinit druhý krok - přihlásit se ke Spasiteli veřejně. Váhali, odkládali dlouho tento akt. Zůstávali tajnými učedníky, kteří se neodvažovali vystoupit ze svého bezpečného postavení skrytých stoupenců Ježíše Nazaretského. Pak se však stalo něco, co je přimělo překonat tu bariéru obav.
Již dříve povstává v židovské radě Nikodém s nepříjemným dotazem na židovské preláty zmítané záští vůči Ježíši Nazaretskému: "Copak náš zákon dovoluje odsoudit člověka, než ho vyslechne a zjistí, čeho dopustil?" Jeho kousavá otázka byla odbyta pichlavou odpovědí (Jan 7,45-52). Ničeho nedosáhl. Nějakou dobu poté byl Ježíš zatčen a souzen. A pak se stalo to, co přimělo oba vážené muže, aby odhodili jakoukoliv opatrnost, strach a potažmo své ctěné postavení, a otevřeně se veřejně přihlásili k Ježíši Kristu.
Tou kritickou událostí bylo Ukřižování. Tváří v tvář zostuzení, ponížení a posměchu, jimž se jejich milovaný a obdivovaný Učitel vydal, už nemohli dále setrvat v konspiraci. Náhle pochopili, že ten, jehož si zamilovali a z něhož hovořila Boží moc, se (i za ně) dobrovolně vydal takovému konci a zároveň tím zpečetil své učení lásky a své milovaní člověka. Od tohoto okamžiku by bylo další skrývání vztahu k Učiteli a Mesiáši zradou. Najednou si uvědomili, že nyní musí rázně rozetnout ten propletenec své lásky a víry v Ukřižovaného prouzlované s bázní a loajálností vůči židovské hierarchii. (A v nespolední řadě: jak být dále loajální vůči těm, kteří provedli takovou ohavnost, a zachovat si nadále ještě nějakou sebeúctu?) A tak náhle tito doposavad skrytí učedníci vystupují ze stínu, a to právě ve chvíli, kdy na všechny apoštoly dopadla nejtěžší váha drtící všechny naděje; nyní Josef a Nikodém pohřbívají tělo Kristovo. Bolest nad trpícím Kristem, láska ke Spasiteli - to je ta energie, která posílila jejich duše. Naplňují se tak slova Páně: Až bude Syn člověka vyvýšen (na kříži), všechny si přitáhne k sobě.
Josef z Arimatie byl významným členem rady, velikého synedrionu. Ano, zrovna té rady, která vynesla rozsudek smrti nad Pánem. Byl známou osobou pro své kvality. Očekával Království Boží - chtěl být jeho účastníkem. A jeho si vybral Bůh pro zvláštní službu, kterou nemohl vykonat žádný z apoštolů. Rázně odkládá své utajení a odvážně vchází k Pilátovi žádat o tělo Ježíšovo. Odhodlal se k tomu, i když věděl, že to vyvolá zuřivost předních kněží. Oheň, kterým zažehl Kristus jeho srdce, si již nenechává jen pro sebe. Teď je ta chvíle, kdy napraví veškeré předchozí váhání, kdy zmizí strach vystoupit z řady a stanout proti oficiální židovské linii a jejím vykonavatelům. Učinil ten - tak dlouho odkládaný - krok.
----------------------------
Tady se skvěje jeden příkladů, který nám chce Církev dnes postavit před zraky. Jde o tu rozhodující volbu, kterou učinil Josef Arimatijský (a podobně i Nikodém). Ano, člověk může být zcela sláb, a není s to sebrat síly a odhodlání, aby dokázal otevřeně vyznávat Krista, jak tomu často bylo např. v dobách nedávného pronásledování. Leč nejde jen o doby zjevného pronásledování. I dnes se lidé stále více stydí zjevně vyznávat svou víru, obávajíce se posměchu, neporozumění.
Řadu z nás leká ta stále se rozšiřující propast, která se rozevírá mezi myšlenkovým světem naší víry a klimatem obklopujícího nás světa. Jak málo křesťanů má odvahu se v zaměstnání v kantýně pokřižovat před jídlem! Kolik křesťanů má v práci na svém stole či stěně ikonu? Kolik je schopno hovořit bez okolků při každé vhodné příležitosti o své víře (samozřejmě bez vnucování komukoliv)? Jak žalostně se ztenčuje počet těch, kteří navzdory té agresivní smršti "vědeckých" článků o přirozeném původu světa nebo o evoluci člověka jsou ještě schopni veřejně se přihlásit k biblickému světonázoru! Dokonce i sestupování blahodatného Božího ohně v Jerusalemě dnes některé pravoslavné spíše obtěžuje... Dnešní doba činí z křesťanů jakési "tajné učedníky" snad ještě ve větší míře než bohoborecké pronásledování církve v uplynulých letech komunistického "ráje".Josef z Arimatie a Nikodém mají dnes rostoucí zástup "následovníků". Stáváme se církví tajných učedníků. Stav "tajného učedníka" však nemůže trvat do nekonečna. Dříve či později se musí víra projevit navenek anebo úplně zmizí. Chce-li kdo napodobit Josefa a Nikodéma, pak je především potřeba, aby v jedné chvíli už konečně řekl sám sobě (podobně jako oni): "A dost!" Přijde totiž okamžik, kdy je potřeba buď hodit za hlavu všechen strach, nebo zahodit svou víru. Buď tajný křesťan dokáže v takovou dobu - obrazně řečeno - praštit pěstí do stolu, a jít do rizika a třeba následovat Krista do potupy, výsměchu a možná i pronásledování a utrpení, a nebo jako křesťan skončil. A i to málo blahodati, kterou mu Bůh za jeho kolísavou víru dal, odejde.
Dnes ve světě dochází k neslýchanému výsměchu tradičnímu křesťanství, kdy je Církev Boží křižována a pravda Boží posmívána. Církev - Tělo Kristovo - je křižována, čili Kristus je opět křižován. Nyní bychom měli říci s žalmistou: Nastala doba, kdy jsou zvráceny zákony Boží; to je ten čas, kdy sám Bůh dá se do díla, protože už nikdo jiný nic nesvede, bezbožníci rozvrátili zákon Jeho a triumfují... Zvolej spolu s Davidem: Zamiloval jsem si Jeho zákony více nežli zlato, protože spatřiv takový výsměch pravdě Boží a všem zákonům Jeho, důstojnosti Boží i lidské, pochopil jsem, že zákon Boží je pro mne dražší než vše na světě. Budu jej hájit i za cenu života či smrti.
----------------------------
V pátek Josef, ctěný člen židovské hierarchie, daroval Spasiteli svůj hrob. Daroval jej tomu, kdo o sobě pravil: "Lišky mají svá doupata, ptáci svá hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil." On neměl nic, stal se pro nás tak chudým, že neměl ani hrob. Je tudíž ukládán do hrobu Josefova.
Tím Josef rozlítil židy nejspíše stejně, jako když přišel k Pilátovi vyžádat si tělo ukřižovaného "buřiče". Chápal nepochybně naprosto jasně, že pro něj už není cesty zpět. V synedrionu by už s ním nikdo nepromluvil, ani by ho mezi sebe nepustili; spíše se tam možná radili, jak tuto "černou ovci" zlikvidovat.A nedosti na tomto skandálu s Josefem, který si vyžádal tělo odmítnutého a zavražděného Mesiáše, a pak mu ještě daroval svůj hrob; přichází Nikodém a nakupuje plátno a vzácná aromata, která jsou potřebná k židovskému obřadu pohřbu, a to v takovém množství, jako by pohřbíval krále (Jan 19,38-40). (Evangelium udává, že Nikodém přinesl stolibrový náklad myra a aloe - to by mělo být přibližně 50 kg! Takový neuvěřitelně drahý nákup učiněný známou osobou se v Jerusalemě nejspíše neutajil. Netrvalo jistě ani den, a už půlka Jerusalema věděla, že "ten farizej Nikodém z velerady nakoupil spoustu myra", a kolik to přesně stálo, a "odnášel si to někam směrem ke Golgotě". Jen těžko lze předpokládat, že by měl takovou zásobu myra doma.)
A nyní už začínáme pomalu obracet své zraky ku obrazu žen myro nesoucích.
Slova: "veškerý oděv jeho byl napojen myrem a aloe," se tedy naplnila doslovně. Tak velikým množstvím myra pomazal Nikodém tělo Kristovo, že takřka plavalo v myru. Smrt Kristova byla obětí Bohu - a vlastně doslova se jeho tělo stalo vůní libou, příjemnou Bohu. To bylo těsně před sobotou. Ženy myronosice však bez ohledu na to - hned po sobotě - opět přicházejí s myrem. Proč? Cožpak nestačilo myro od Nikodéma? Co to znamená? Jak vykládají otcové, znamená to, že oběť druhých lidí a láska prokázaná ostatními Bohu, nám nemohou bránit v tom, abychom i my sami uctívali Boha.
Myronosice stály v pátek u kříže, protože jejich duše byly už dříve pomazány neskonalou láskou Krista Boha. Naplněny byly vůní víry a lásky. Proto vzaly do rukou vonné myro k pomazání těla Kristova. Celé věky už Církev chválí tuto statečnost a věrnost, kterou osvědčily slabé ženy! Ve chvíli zvláštních zkoušek se slabí často stávají silnými a naopak. Bůh je zpytatelem srdce lidského, a zná lidi hlouběji, než my o nich soudíme svým povrchním lidským soudem, proto pravil Pán, že někteří první budou posledními a poslední prvními.
Ty ženy jdou za šírání a nevědí, jak se k nim zachovají stráže hlídající hrob; avšak zapomínají na osobní bezpečí, aby vyplnily poslední povinnost vůči zemřelému a přinesly mu tak poslední dar své lásky. Jaký má smysl jejich počínání? Je to nebezpečná cesta - bezbranné ženy v liduprázdné krajině... (Umíme si představit, co je to asi za muže, tihle vojáci ze stráže.) Může jich jednání něco změnit tváří v tvář smrti Mistrově? Vždyť je už stejně po všem - Ježíš je mrtev.
Jenže ony tam musely jít. Srdce plné lásky jim nedovolovalo nejít. Ta cesta s myrem ke hrobu před rozbřeskem - to byla jejich liturgie. Vzpomeňme na ženu, která svým myrem pomazávala nohy Ježíšovy před jeho strastnými dny. I ona to činila jako svou liturgii. Myronosice slouží svou liturgii v neděli před tím, než vzejde slunce. Jejich putování ke hrobu je předobrazem našich liturgií. Stejně jako ony tak i dnes věřící a učedníci Kristovi přinášejí na liturgii svému Mistru a Pánu myro své lásky a vůni své víry. Přinášejí je v nejdražší alabastrové nádobě - ve svém očištěném srdci. A stejně jako ženy myronosice se chtěly dotknout těla milovaného Božího Syna, tak i věřící všech dob přicházejí na své liturgie, protože se chtějí dotknout Těla Božího - dotknout se Ho modlitbou a klaněním, kterým mu objímají nohy, dotknout se Ho ve svatém Přijímání Jeho přečistého Těla a drahocenné Krve.
Stejně jako ženy, jež se ubíraly předjitřním šerem, nedbaly na nebezpečí a na rozum našeptávající: "Kdo nám odvalí kámen?" tak i Církev Kristových učedníků jde stále dál, ač rozum někdy selhává a nedokáže už odůvodnit smysl této cesty nebo jejího pokračování či směru. Stojíme někdy před takovými problémy, které ve světle rozumu prostě nemají řešení. Přesto jdeme dál. Udržet se na cestě není dílem rozumu, ale je to věc lásky. To nás naučily ženy myro nesoucí.
Ty ženy se v podstatě chovaly jurodivě. Avšak bláznovství pro lásku k Bohu je pravou moudrostí. Právě za svou lásku byly vyznamenány tím darem být prvními lidmi, kteří se dozví o vzkříšení Kristově, a poctou hovořit s andělem. Slyšíme apoštola: "Kdybych lásky neměl, nic nejsem."
Myronosice šly ještě za tmy. Ještě před narozením nového světa a nového člověka. Téměř fyzicky vidíme, jak řídne tma, a jak temnota smrti ustupuje světlu nového dne, když jdou ženy ke hrobu. "Dříve než slunce vzešlo" - v jinotajném výkladu evangelia se dí, že více než o hmotném slunci se zde hovoří o slunci Pravdy, o úsvitu nového zjeveného dne, který se stává naším vzkříšením. Tato zvláštní denní doba je pěkným podobenstvím dějinné éry Církve. Ano, i Církev koná svou pouť dějinami za šera - kdy noc už pominula a den se přiblížil (Řím 13,12 kral). Je to stav mezi nocí bez Boha a dnem Božího království; celá ta křesťanská tisíciletí jsou z pohledu věčnosti jen chvílí těsně před vzejitím záře nebeského Jerusalema. V rozpětí dvou tisíciletí Církev koná svou liturgii ve světě, který dlí v šeru mezi nocí a dnem. Ano, to je výstižné podobenství. Šerá doba před svítáním je dobou našeho světa - křesťanské éry v lidských dějinách.
Myronosice odhodlaně kráčejí šednoucí tmou. Byla to jedinečná příležitost dát Bohu vše, co mají. To je to, co žádá Pán od všech lidí. Právě to Bohu stačí k tomu, aby dal vysvitnout světlu nového života pro každého z nás. V tom nacházíme klíč k tajemství znovuzrození člověka. Lidský život nemá žádný jiný smysl - kromě této lásky. Není tu jiný smysl všeho než ten, abychom se dříve či později naučili dotknout se Pána tak, jako žena do množství hříchů upadlá, která vycítila Božství Spasitelovo (hymnus strastného týdne), a dotkla se Ho, než nadešlo jeho utrpení. Nebo jako krvácející žena, která se dotkla střapců jeho roucha a získala uzdravení. Jako se apoštol Tomáš dotkl ran vzkříšeného Pána. Jako se Josef a Nikodém dotýkali bezdechého těla svého Spasitele. Jako se rozumný lotr svými slovy: "Pamatuj na mne, Pane," duchovně dotkl tajemství Ukřižování Kristova. Jako se všichni svatí dotkli ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Tak i my se dotýkejme Pána slovy, jimiž končíme každý den a o nichž doufáme, že je proneseme v poslední hodince svého života: "V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého."
Doufáme, že kříž na našem hrobě, kříž, jímž je korunován celý náš život, se spojí s Křížem Páně. Máme naději, že hrob, do něhož budeme položeni, stane se stejně jako hrob Kristův: "Jako životonosec, krásnější než ráj a krásnější než každá komnata královská" (z liturgie). Dýcháme nadějí, že nový život, který se skvěje ve vzkříšení Kristově, se otevřel i nám jako naše vlastní vzkříšení. Pochopme celou svou duší, že jediným pravým smyslem života je ta láska, která je pouze u Hospodina a která je nám dávána darem.
Nuže, napodobme ty ženy i oba zmíněné muže! Napodobme jejich lásku, rozhodnost a statečnost, jimiž je ověnčena jejich památka. A budeme za tuto jurodivost Bohem vyznamenáni jakožto ti, kteří pochopili, v čem tkví pravá moudrost a kudy vede nebeská cesta otevírající se každému člověku.
Zobrazit příspěvek č. 515 jednotlivě
Administrátor --- 9. 5. 2009
Z tisku - stále se vracející pochybnosti o procházkách po MěsíciJaponci nenašli na Měsíci ani stopu po Američanech
Výstroj, kterou astronauti zanechali na Měsíci, se nedaří najít
Tam, kde se mělo nacházet Apollo 17, nic není
Chybí stopy za koly. Vozítko jezdí, ale stopy nezanechává?
Něco není v pořádku s americkými lety na Lunu. Je zjevné, že je zahaluje nějaké dosud nerozluštěné tajemství. Stále není celé lidstvo přesvědčeno o zázraku pilotovaných lunárních expedicí. A stále jsou mnozí, kteří mají zásadní pochybnosti, že Američané na Měsíc vůbec doletěli a vstoupili na jeho povrch. A také někteří neustále nacházejí nová a nová potvrzení, že noha Američana ve skutečnosti na lunární půdu vůbec nevkročila.
Nejnovější důvod k dalším pochybnostem zavdali právě Japonci. Jejich automatická sonda fotografovala z nízké výšky místa, kde mělo přistát Apollo 15 (1971) a pak Apollo 17 (1972). Měla tam po nich zůstat hromada vybavení. Mimo jiné i samohybná vozítka, na nichž astronauti jezdili po povrchu naší oběžnice. Jenže tam nic není. Dokonce ani náznak ničeho podobného.
Na snímcích z místa, kde startovalo Apollo 15, je vidět skvrna prachu; podle tvrzení NASA je to přesvědčivý důkaz: tento prach zvířily motory výsadkového modulu, v němž astronauti odletěli. Měsíc je plný prachu. Do prachu se otiskovaly podrážky bot skafandrů. Těmito otisky se fotografie Američanů z návštěvy Měsíce jen hemží. Jsou i kolem Apolla 17, což navozuje myšlenku, že prach byl i tam. Jenže stopy po oblaku prachu, který by se měl zvířit při startu Apolla 17, na japonských snímcích nejsou.
Japonský snímek. Astronauti označili místo, kde zanechali vozítko. Najít ho však se nedaří.
Otázka: proč v jednom případě start zdvihl oblak prachu, kdežto v případě druhém zůstal prach nepohnutě ležet na povrchu? Odpověď zatím není.
Kde je kolej?
Výzkumníku lunárních a marských anomálií Josefu Skipperovi a velkému počtu jeho kolegů také nedává spát prach. Jenže z jiného důvodu. Jedná se o to "samohybné vozítko". Poukazují na desítky snímků NASA, na nichž je vyfotografováno, jak stojí na Luně daleko od výsadkového modulu. Čili na různých místech, na které bylo potřeba dojet. Otisky kol na povrchu však na snímcích nejsou. Jakoby vozítko přelétávalo, aniž by se při tom dotklo povrchu.
Koleje nejsou ani před kolem ani za ním, ačkoliv stopy podrážek jsou všude kolem.
Možno namítnout: povrch byl pevný, tvrdý, kola se do něj neotiskovala. Jenže na snímcích zblízka je vidno: prach je všude kolem, je pošlapán botami. Otisky podrážek jsou vidět dokonce i pod vozítkem. Stopy od kol však nejsou.
Otázka: jak vysvětlit takový zázrak? Specialisté NASA mlčí. Jako by měli plná ústa prachu.
Nekompromisní skeptikové jsou přesvědčeni, že Američané ve skutečnosti nikdy na povrch Měsíce nevstoupili. Všechny snímky jsou mystifikací. Umírnění mají zato, že na povrchu byli, leč nikoliv vždy, kdy tam letěli (a kdy světu oznamovali, že se po Měsíci procházeli). Část snímků by pak musela být pořízena na Zemi. Rozhodli se pro podvod, aby svými zdánlivými úspěchy omráčili svého soupeře - Sovětský Svaz. Chtěli jej tímto donutit, aby se zřekl svého programu letu na Měsíc. A tak se nakonec vskutku stalo.
Nelze pochopitelně vyloučit, že anomálie, na které bylo poukázáno, lze přece jen nějak jinak rozumně vysvětlit. Možná, že se prach na Měsíci chová divně např. v souvislosti s elektrostatickými náboji. Jenže vědci NASA to z nějakých důvodů vysvětlovat nechtějí, a v tom je problém. Když někde něco "nehraje", vždy to pak vzbuzuje jistá podezření...
(Z ruských novin)
Zobrazit příspěvek č. 516 jednotlivě
Administrátor --- 11. 5. 2009
Z došlé pošty - výstavaVernisáž výstavy Rumunské církevní umění
Úterý, 12 Květen 2009 18:30
Kurátor: Mihaela Palade
Budou vystaveny práce následujících umělců: Ana Ilie, Elena Murariu, Maria Elisabeta Bonef, Sorin Efros, Otilia Georgeta Efros, Mirela Leahu, Alexandru Nicolau, Claudiu Opaină.
Na vernisáži bude promítán dokumentární film Ancy Filoteanu, který se věnuje rumunskému ikonografickému umění a umělcům-ikonářům.Výstava bude přístupná do 14. června.
Výstava o současném církevním umění zahrnuje práce s náboženskou tematikou vytvořené různými technikami a na různých materiálech: ikony vytvořené temprou na dřevě, práce náboženské grafiky, ikony na skle, ikony na dřevě, mramoru a mozaiky, ikony na pergamenu.
„Ikony nejsou krásné proto, že vyjadřují krásu tohoto světa, ale protože ji proměňují, odkazují ke kráse božského světa, aniž by stíraly krásu světa stvořeného - nepopírá přírodu, stvoření jako takové, ale ani se mu neklaní. Ikona si formulovala vlastní způsob jazykového vyjádření vymezující se od umění s náboženskou tematikou, ale s realistickým ztvárněním.” (Mihaela Palade)
„Ještě více než profánní umění si umění ikonáře žádá nejen mistrovství a talent, ale i inspiraci – dar Ducha svatého. Očištěna od čehokoliv, co by mohlo být osobní, a omezena na podstatu, je ikona určena duchovnímu oku jako zobrazení neviditelného světa, světa nebeského. Ikonářovo umění reflektuje ne životní problémy, ale křesťanskou odpověď na následující: ne utrpení mučedníka pro víru, ale trpělivost, kterou člověk na cestě svatosti akceptuje a naplňuje s oddaností a radostí vůči vůli Boží.” (Anca Filoteanu)
http://www.icr.ro/praga/
www.rumunskoprovas.cz
Rumunský Kulturní Institut
Anglická 26, Praha 2, 120 00
Tel: 00420 - 222 523 096
- 222 522 865
Zobrazit příspěvek č. 517 jednotlivě
Administrátor --- 12. 5. 2009
Z došlé pošty - pozvánkaPřednáška metropolity ThDr. Kryštofa v Rokycanech
V rámci zahájení letních tématických večerů
v Pravoslavném chrámu Sv. Trojice v Rokycanech
vystoupí
v neděli 28.6.2009 od 18.00 hod.
arcibiskup pražský, metropolita Českých zemí a Slovenska doc. ThDr. vladyka Kryštof, PhD.
Program je následující:
18.00 - 18.30 přednáška vladyky Kryštofa na téma „Život jako dar, jak nalézat jeho smysl?“
18.00 - 19.15 otázky, diskuse k přednesenému tématu
Na přednášku a setkání s nejvyšším představitem Pravoslavné církve u nás srdečně zveme širokou veřejnost!
jer. D. Dudáš, duchovní správce Pravosl. círk. obce v Rokycanech
Zobrazit příspěvek č. 518 jednotlivě
Administrátor --- 13. 5. 2009
Problematika nemoci člověka - část 1.4. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o mrtvicí raněném
Za onoho času...
5,1 ... byl svátek Židovský, i šel Ježíš do Jeruzaléma.
5,2 Byla pak v Jeruzalémě koupel ovčí, kteráž slove židovsky Bethesda, patero přístřeší maje.
5,3 Kdež leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, vyschlých, očekávajících hnutí vody.
5,4 Nebo anděl jistým časem sestupoval do rybníka, a vzdul vodu. Protož kdož nejprvé sestoupil po tom vzedmutí vody, uzdraven býval, od kterékoliv nemoci trápen byl.
5,5 I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třidceti let nemocen byl.
5,6 Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno [nemocen], dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
5,7 Odpověděl mu ten nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se vzduje voda, uvrhl mne do rybníka, ale když já jdu, jiný přede mnou sestupuje.
5,8 Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a jdi.
5,9 A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil. Byla pak sobota v ten den.
5,10 Tedy řekli Židé tomu uzdravenému: Sobota jest, nesluší tobě lože nositi.
5,11 Odpověděl jim: Ten, kterýž mne uzdravil, onť mi řekl: Vezmi lože své a jdi.
5,12 I otázali se ho: Kdo jest ten člověk, kterýž tobě řekl: Vezmi lože své a jdi?
5,13 Ten pak uzdravený nevěděl, kdo to byl. Nebo Ježíš byl poodešel od zástupu shromážděného na tom místě.
5,14 Potom pak nalezl jej Ježíš v chrámě, a řekl jemu: Hle, zdravým jsi učiněn; nikoli víc nehřeš, aby se ti něco horšího nepřihodilo.
5,15 Odešel ten člověk, a pověděl Židům, že Ježíš byl ten, kterýž ho zdravým učinil.
Dnešní čtení Evangelia otevírá dvě témata. První vyvěrá z doslovného a morálního výkladu Písma; druhé se odvíjí od výkladu alegorického.
Začneme prvním: otázka nemoci člověka. Dnes máme na stole čtení o člověku, který byl dlouho a dlouho těžce nemocen (38 let). Ve svých úvahách se budeme dotýkat nemoci člověka. Vážných lidských chorob.
To je vážné a těžké téma. Nejdříve je nutno předeslat, že otázky nemoci jsou tajemstvím. Stejně jako je tajemstvím, které se plně rozkrývá jen Bohu, každá jednotlivá lidská osoba, tak zůstává většinou tajemstvím i nemoc člověka. Jen v některých případech je víceméně jasné, proč nemoc přišla a jaké je její řešení. V řadě případů můžeme jen tušit či zůstáváme zcela bez odpovědi.
Zároveň je však nutno připomenout, že od nejstarších dob Církev (a to i starozákonní církev) spojovala nemoc člověka s hříchem. Jednak kvůli tomu, že hřích prvních lidí pokazil vnitřní ustrojení člověka, z jehož prvotní krásy a dokonalosti zůstaly jen trosky, a následně do člověka vstoupila nemoc a smrt. Příchod nemocí do světa je tedy docela průhledně spojen výhradně s prvotním hříchem a potažmo hříšností lidí. Stejně tak od nejstarších dob chápali lidé, že nemoc může být (a bývá) spojena s konkrétními hříchy lidských osob - buď nemocného člověka samotného, nebo (a to bývá hlavně v případě nemoci dětí) s hříchy rodičů. Podrobně a naprostou určitostí se tyto souvislosti někdy odkrývají duchovnímu zření starců a svatých.
Můžeme tedy obecně uvést, že nejlepším bojem proti nemocem je snaha o svatý život. Starci (myslím, že starec Paisij o tom někde hovoří) praví, že dnes je tolik nemocí, protože lidé nesvětí neděli a málo přistupují ke zpovědi.
Kdysi uvažovali lidé duchovněji a osvíceněji než dnes. Pokud někoho sklátila náhlá život ohrožující nemoc, pak se stejným spěchem, jako dnes voláme rychlou lékařskou pomoc, naši předkové volali kněze. Měli na paměti, že nemoc může být důsledkem hříchu, a svou lásku k nemocnému projevovali starostí o to, aby se ještě před smrtí stihl vyzpovídat a přijmout svaté Tajiny. Chápali tenkrát, že věčný život je tím nejdůležitějším, co je potřeba zachránit. Dnes chvátáme hlavně pro lékaře a nemocní často umírají bez duchovního zaopatření ke své cestě na věčnost. Jakýsi běs prý někde v Rusku při vymítání křičel: "To my jsme vynalezli rychlou lékařskou pomoc."
Ve vyprávění o životě jasnozřivého báťušky Lavrentije Černigovského nacházíme důraz kladený na uzdravení především duchovních nemocí, z nichž berou počátek tělesné choroby: »Chtěli lékaři amputovat nohu jedné dívce - prý byla zasažena kost, amputace je nutná, aby zachránili dívce život. Báťuška pravil: "Ano, lékaři mají ostré nože, ale nemají blahodať. Ona se uzdraví. Do nemocnice ji nedávej, ať žije týden tady v monastýru." Každý večer i ráno ji nosili do chrámu. Báťuška k ní po bohoslužbě přicházel a svou blahodatnou rukou jí žehnal křížem a hladil. Za dva týdny se uzdravila a sama přišla do chrámu. Starec tenkrát poznamenal: "Chtěl jsem, aby se nejen tělesně ale i duchovně uzdravila."«Nemoci dětí. To by mohla být samostatná kapitola. Jednak souvisejí s hříchy rodičů (proto je v Pravoslaví zvykem: onemocní-li dítě, jdou rodiče ke zpovědi a ke svatému přijímání), někdy i s dědičným hříchem - tj. s hříchem, který zdědily po svých rodinných předcích, prarodičích nebo praprarodičích. Hodně dětí má dnes zdravotní problémy, protože se už i v Církvi zapomíná, že zvláště děti musejí být každou neděli u svatého přijímání; u dětí - od nejranějšího věku - je to naprostá nutnost (zvláště dnes!). Starci naší doby nezřídka vyprávějí, že vidí dokonce i na malých dětech takové duchovní poskvrnění, s nímž by vzhledem ke svému věku ještě neměli mít vůbec žádnou zkušenost. Duch moderní doby vynakládá zvláštní úsilí na to, aby se zachytil v duších dětí od útlého věku. Není málo docela malých dětí, které už jsou evidentně posedlé běsem. Duchovní stav dětí je dobře vidět na jejich chování v chrámu. Není pak divu, že některé děti jdou doslova od nemoci k nemoci.
Jistě, nutno brát v úvahu, že zdraví dětí je dnes podlamováno ze všech stran. Již v těhotenství chybami rodičů. Po narození pak hned očkováním (z něhož se některé děti už nevzpamatují po celý život - viz alergie). Následně vlivem znečištěného životního prostředí a chemikálií obsažených snad ve všem, s čím přijdou do styku. Nezdravými potravinami. Stresem ve školách atd. Většinu z toho, co jsme vzpomenuli, nemáme možnost výrazněji ovlivnit. Základem ochrany dětí před nemocemi však zůstává: zbožnost rodičů, snaha ochránit je (jak jen je to možné) před duchovním vlivem současného světa, odpovídající náboženská výuka a především pečlivě dbát o udržování stálého kontaktu dětí s bohoslužbami a svatými Tajinami. Je-li dítě skrze zbožnost rodičů včleněno do duchovního života Církve, může je Bůh nadpřirozeně ochránit před různými zdraví škodlivými vlivy, které sami nemáme ve své moci ovlivnit.
---------------------------------
Kromě duchovního léčení, které je prvořadé, protože přesahuje hranice tohoto světa i hranice pozemského života člověka, se pochopitelně můžeme léčit i u lékařů. Je však nutné, aby medicínská léčba byla spojena s duchovní církevní terapií, tj. zpovědí, eucharistikým přijímáním, svatou Tajinou svěcení oleje. Zároveň je potřebné sloužit pobožnosti ke světci, jehož jméno nemocný nosí a hlavně ke světci, který je znám tím, že léčí nemocné (např. sv. Pantelejmonovi). Pobožnosti ke svatým sloužíme, aby nám mohli více pomáhat. Pomoc shůry je totiž vždy spoluprací s dílem člověka. Větší modlitba otevírá světci dveře k větší pomoci. A svatí léčí duši - uzdravují rány, nádory a vředy na lidských duších - a tím v důsledku léčí i tělo. (Více o tom v článku Náboženský rozměr chirurgické operace.)
Při jakékoliv necírkevní léčbě však nutno dávat bedlivý pozor, aby toto léčení nebylo dalším hříchem, např. kvůli nečistým duchovním souvislostem či magii, která někdy bývá spojována např. s bylinkařením. Magie, okultismus, psychotronika a podobné prostředky mohou poskytnout nemocnému úlevu, dočasnou. Jenže uzdravení bývá jen zdánlivé a konce jsou pak horší než počátky. S takovými se nakonec setkává kněz. Přicházejí celí zbědovaní, s duševními poruchami a v hrozném tělesném stavu. Říkají všichni to samé: »Měl jsem ty a ty problémy. Šel jsem za léčitelem, který kyvadélkem určil charakter nemoci (někdo používá virguli). Kladl na mne ruce, cítil jsem uzdravující energii. Říkal, že mne spojuje s vesmírnou silou a čistí nemocná místa, odvádí z nich negativní energii a naplňuje je kladnou energii z kosmu. (Někdo přitom zase používal horoskop, jiný vyvolával nějakého ducha, třetí něco kutil s jakýmisi magickými předměty nebo s kartami atd. Dokonce v jistých případech používají tito šamani i pravoslavné ikony nebo církevní modlitby.) Pak mi dal nějaké léky, které před tím nabíjel svou silou. Ulevilo se mi. Opravdu mě uzdravil. Jenže po nějaké (kratší či delší) době mi začalo být zle. A už nic nepomáhalo. Zdají se mi hrozné sny, nemohu spát, děsím se všeho, mám bolesti po celém těle. Slyším hlasy (nebo: cítím něčí přítomnost). Nemohu se soustředit. Mám poruchy vidění (nebo poruchy v ženském cyklu). Přepadají mne záchvaty strašné zloby nebo mám deprese. Uvažuji o sebevraždě. Poslali mne k psychiatrovi, beru spoustu léků a nic nepomáhá. Lékaři nevědí, co se mnou je. Nevím, co si počít. Atd.« A v tomhle stavu se najednou rozvzpomenou, že jsou křesťani, a jdou za knězem, aby s tím něco udělal. Náprava stavu, kdy nečisté duchovní síly už získaly mnoho práv nad nemocným člověkem, však bývá zdlouhavá.
Starec Lavrentij Černigovskij řekl jedné nemocné: "Jdi k lékařům a léč se bylinami. Lékař, je-li věřící, je jako apoštol. K zaříkávačům (psychotronikům, léčitelům) nechoď, je to ďábelské dílo. Kvůli nim lidé přicházejí o blahodať. K modlitbám přidávají ještě svoje slovo. Jestli do soudku medu dáš lžičku petroleje, nebude to k jídlu."---------------------------------
A ještě další radu dával otec Lavrentij, která také souvisí s duchovním zdravím: "Nepřátel se s nevěřícími. Když budeš chodit vedle sudu s petrolejem, načichneš. Podobně - budeš-li se přátelit s nevěřícím, zhřešíš. Hospodin praví: S vyvoleným i ty vyvolen budeš."
Dbejme na zdraví duše, vždyť její stav se otiskuje do stavu těla. A hlavně proto, že ve stavu, do něhož ji zde uvedeme, bude naše duše odcházet do věčnosti. Tělesná nemoc je tudíž někdy posledním vážným varováním, které má posloužit člověku jako výzva, aby před odchodem z tohoto tělesného života napravil chorobný stav své duše. Vždyť o tom přece je peklo - je to zvěčnělý pekelný stav duše člověka; stav, do něhož ji člověk svým způsobem života a myšlení sám uvedl zde, v tomto životě na zemi.
Na některých lidech jsou deformace duše a následně jejich psychiky a potažmo chování zřetelně viditelné už při letmém setkání. Když vidíme hypertrofie některých součástí duše u dnešních lidí, nedivíme se tomu obrovskému nárůstu rakovin. Vyprávěl mi nedávno jeden bratr, který už řadu let pracuje v nemocnici na lůžkovém oddělení, jak v posledních několika letech strmě stoupá výskyt rakoviny. V porovnání se stavem v době před deseti lety je nyní na jejich oddělení počet pacientů s touto diagnózou více než dvojnásobný.
Mnoho dnešních nemocí (včetně epidemie moru AIDS) je evidentně přímočaře spojeno s nemravným počínáním, čili s nepochybným hříchem. I nemoc člověka z dnešní evangelijní perikopy byla spojena s hříchem. To je patrné ze slov Ježíše Krista: "Hle, učiněn jsi zdravým, jdi a více nehřeš, aby se ti něco horšího nepřihodilo." Možná byl tento člověk příliš čilým a aktivním ve špatnostech, možná jeho nohy pospíchaly konat zlo, a proto ochrnul. Nevíme. Bůh ví.
Dnešní lidstvo čím dále tím hlouběji propadá zvířecímu způsobu života - živočišné pudy, vášně a hříchy jsou stále vehementněji veřejně (a vědecky) ospravedlňovány jako "přirozené" a potažmo nutné. Prý na nich není naprosto nic špatného. Zápas s nimi je odmítán, vysmíván a spojován s temným středověkem a nevědomostí či s pokryteckou morálkou. Vášním se moderní civilizace už nejen neprotiví, ale naopak je mediálně rozdmychává. Na lidi je (skrze média i skrze školní výchovu) vyvíjen úžasný tlak, který z nich má učinit pouhé inteligentní živočichy. Zotročení člověka pudy a vášněmi je prohlašováno za přirozený důsledek evoluce člověka ze zvířecích předků. Jedno z proklamovaných hesel moderní doby by mohlo znít: "Vrátit člověka zpět do přírody" (myslí se tím: mezi zvířata). Takový pád zvířecího způsobu života a smýšlení s sebou nese i následky na zdraví. Člověk, který se stává na mravní úrovni zvířetem, začíná trpět zvířecími chorobami. Poté, co se skrze zvrácené a vskutku zvířecí chování přenesnesl virus HIV ze zvířat na člověka a vzniklo AIDS, nám dnes hrozí, že nás zdecimuje nemoc šílených krav, nebo ptačí chřipka či současný prasečí mor.Nemoci mohou mít různé příčiny; známe celé spektrum důvodů. Od prostého následku konkrétního hříchu či kvůli porušování Božích přikázání, přes nesprávný, neduchovní či vášnivý způsob života a myšlení, až k tajemným Božím úradkům, jimiž je člověk přiváděn ke spáse, když už není naděje, že vlastními silami, vůlí a rozumem na cestě spásy dostatečně pokročí; a nakonec až k některým mimořádným úkazům, které patří do sféry svatých (někteří ze starců totiž na sebe berou nemoci svých duchovních dítek, a tak jim pomáhají nést jejich kříž). Obecně se však radí každému nemocnému, aby přemýšlel nad svou nemocí a hledal její význam a sdělení, které mu jeho ochoření má předat. Nemoc může být duchovním učitelem člověka.
Ještě k tomu případu, kdy sám Bůh svým tajemným úradkem přivádí nemoc na člověka, aby mu pomohl pokročit na cestě ke spáse. Jak se zmiňují ti, kteří mají do těchto záležitostí vhled, někdy Bůh sesílá nemoc či dokonce smrt i v případě, kdy chce ochránit člověka před zlem, jemuž by jinak neunikl. V některých případech Bůh bere dokonce i děti z tohoto života, když ve své prozřetelnosti vidí, že kvůli okolnostem by se nedokázaly vyhnout hříchu, a tak je odsud odvolává, dokud jsou čisté a mohou mít účast na nebeském životě. Paisij Svatohorec se zmiňuje o tom, že Bůh bedlivě sleduje život člověka, který kolísá mezi hříchem a pokáním, a čeká na nejvhodnější okamžik; tehdy náhle odvolává některé lidi ze světa, právě ve chvíli, která je nejlepší pro jeho duchovní záchranu.-------------------------
Starec Lavrentij Černigovský prorokuje o posledních dobách: před příchodem krutovlády antikristovy Bůh shlédne na ty věrné, kteří jsou příliš slabí, než aby vydrželi toto pronásledování, jaké ještě nikdy na světě nebylo a nic tak hrozného už ani nebude; takovým věřícím dobrotivý Bůh pošle lehké nemoci, na které budou umírat, a tím je zachrání před odpadnutím od Krista; pouze ty nejsilnější si zde Hospodin ponechá a ti ho budou vítat při jeho druhém příchodu na oblacích.
A jsou ještě tajemnější nemoci a úmrtí - např. dětí. Starec Lavrentij, který byl jasnozřivý, jednou zvolal o dcerce jedné věřící ženy: "Koho jsi to ke mně přinesla? Ano, je to anděl. Jeho místo je na nebi!" A dal jí velikou prosforu. ... Za tři roky dívka zemřela.
I na některých dalších dětech viděl (otec Lavrentij), že jsou to andělé, a viděl přesně jejich místo na nebi. Všechny tyto děti během krátké doby zemřely.
Nemoci někdy přicházejí na ty, kteří nechtějí sloužit Bohu. Mají své záměry s životem, který jim byl darován, a modlitba či bohoslužba jim připadá jako plýtvání časem nebo silami či dokonce jako pošetilost. Dodržování přikázání se jim zdá být v rozporu s lidskou svobodou. Mají své vlastní plány, co všechno chtějí stihnout, a svůj vlastní rozum, co mají a smějí konat. Pak je nenadálá nemoc připraví o ten čas, který nechtěli dávat Bohu, a někdy o část toho rozumu (či duševních sil a schopností), který nechtěl chápat moudrost Božích zákonů.
O případech, kdy nemoc přichází jako důsledek nesprávné lidské vůle, neochoty sloužit Bohu, nepřímo hovoří věta z modlitby, kterou Církev čte při léčení nemocných: "Vládce všemohoucí a svatý Králi náš, ... navštiv milostí svou služebníka svého a odpusť mu všeliké provinění úmyslné i neúmyslné. Hospodine, sešli s nebe svoji uzdravující moc, dotkni se těla... Buď lékařem služebníka svého, pozdvihni ho z lože a navrať ho zdravého církvi své svaté, aby plnil vůli tvou." Zřetelně je vidět, v čem Církev vidí smysl uzdravení člověka: aby byl navrácen službě Bohu v Církvi a začal plnit vůli Boží. Vyléčení člověka jde tedy ruku v ruce se změnou způsobu života a myšlení. Jestliže nemoc byla způsobena odklonem od služby Bohu a odpadnutím od Boží vůle, pak opětné získání zdraví je neodlučně spojeno s nápravou této chyby.
Když jsou lidé už natolik pohlceni svým životním během, a nemají prakticky možnost vymanit se sami z víru světského shonu, pak může přijít choroba, která má přimět člověka, aby poodstoupil od této duši drancující kvapnosti a přerovnal si příčky na svém žebříčku hodnot. Člověk onemocní, ulehne a najednou má dost času na přemýšlení.
Někdy však nepomůže ani zpověď, ani změna života a způsobu smýšlení. Těžká nemoc trvá dál.
Pamatujme na to, že Bůh utváří všechny okolnosti v našem životě tak, abychom měli nejlepší podmínky ku poznání sebe sama, svého skutečného vnitřního stavu. Aby člověk v hloubi své duše poznal jak zoufale nutně potřebuje spásu Kristovu. Aby se mu duchovní uzdravení jeho duše pro věčnou blaženost stalo tou nejnaléhavější touhou v jeho životě.
Nemoc je potřeba přijímat s trpělivostí. V takovém případě je trpělivé snášení nemoci liturgií, kterou sloužíme Bohu. Právě trpělivé snášení nemoci v takových případech spojuje člověka s Ježíšem Kristem. V tom tkví duchovní užitek, který může každý nemocný ze své nemoci vyzískat.
------------------
Obraťme nyní svou pozornost k obrázku, jak jej vykresluje dnešní evangelijní úryvek.
„Vezmi své lože a choď.“
Ikona této evangelijní události
(kliknutím si ji zobrazíte ve větším rozlišení)
Bethesda (v překladu: dům milosti, resp. milosrdenství) - nádrž, původně reservoár vody pro chrám, s pověstí o léčivosti svých vod. Byly to vlastně dva bazény, kolem nichž byla jakási kolonáda, skýtající rozlehlá přístřeší pro mnoho nemocných, kteří tam pobývali. Čtyři kolonády byly kolem obou bazénů a pátá byla na hrázi mezi nádržemi (to je těch "patero přístřeší", o nichž píše ap. Jan v Evangeliu.) Vodami z této nádrže se očišťují ovce před tím, než jsou obětovány v chrámu. (O historii těchto míst, fotografie vykopávek - viz anglická stránka)
V Jerusalemě se děje zázrak, o němž tam všichni vědí. Každý rok je zázračně uzdraven jeden nemocný. Náhle totiž neviditelně sestoupí anděl na vodu v nádrži. Projeví se to tak, že se voda v ovčí koupeli vzedme - a kdo jako první seběhne do této vody naplněné andělskou silou, je uzdraven z jakékoliv nemoci.
Ten mrtvicí raněný člověk je pozoruhodným úkazem. Jak sám správně říká, prakticky nemá nikdy šanci dostat do zázračné vody včas. Vzhledem k jeho ochrnutí po mrtvici je situace zcela jasná: vždycky ho předběhne někdo, kdo má zdravé nohy - nemocí lidských a různých postižení je mnoho druhů a nemusejí pokaždé omezovat schopnost pohybu. Proč tam tedy ten "náš nemocný" vlastně je? Nač čeká? Možná si říká: "Mám být tady nebo někde jinde... Je to přece jedno. Nikde mne nic lepšího nečeká. Tady mám alespoň nějakou nepatrnou naději." A nebo ten člověk cítí, že tady je na místě posvátném. A vnímá svoje setrvávání na tomto místě, kde sestupuje anděl a které je blízko Božího chrámu, jako svou bohoslužbu. Nic jiného Bohu dát nemůže. Jen to, že se drží na posvátném místě. Svoji nemoc, utrpení, ochrnutí, přináší Bohu jako svou oběť.
Otcové, vykládající dnešní evangelium, si všímají pokory a trpělivosti onoho chromého nemocného u jerusalemské ovčí koupele. Právě pokora a trpělivost mu otevřely cestu k Ježíšovu uzdravení. Přečtěme si pozorně ty řádky z Evangelia. Pán Ježíš přistupuje k tomu ochrnulému, o němž svým pronikavým duchovním zřením ihned přesně ví, proč tam je, jak dlouho tam je a jakou nemocí trpí. A přesto mu klade (až provokující) otázku: "Chceš být zdráv?" Nemocný mu pokorně vysvětluje, jaký je stav věcí. Celá situace se však mohla vyvíjet úplně jinak. Kdyby ten churavý neměl trpělivost a pokoru, mohl by se cítit dotčen a rozhořčen tou otázkou, jež mu mohla připadat tak absurdně!, a mohl třeba zlostně odseknout: "To je mi otázka, jestli chci být zdráv! A proč tu asi jsem, he? To je snad jasné, že se chci uzdravit! Nezdržuj, čekám, jestli se nepohne voda v nádrži...! Zacláníš mi výhled!" To se však nestalo.Díky své pokoře a trpělivosti, kterými ho jeho nemoc naplnila, však získal uzdravení i bez andělské vody. Nemoc ho vyučila v trpělivosti, a ta mu zprostředkovala odpuštění jeho hříchu, kvůli němuž onemocněl. Poslední verš našeho biblického úryvku je sice trochu znepokojivý: Uzdravený šel k židům a řekl jim, že to byl Ježíš, kdo ho uzdravil. Doufejme však, že to nemyslel zle. Snad opět - ihned po svém uzdravení - nespěchaly jeho nohy konat zlo a udat Ježíše, že to byl on, kdo ho navedl k narušení zákona o sobotním klidu. Snad mu jeho nemoc, která ho přivedla k takové trpělivosti a pokoře, přinesla i poznání, jak se nadále vyvarovat zlého konání.
-----------------------------------
Co tedy říci člověku trpícímu a nemocnému? Jistě by bylo bezohledné a hrubé vmést mu do obličeje: "Můžeš si za to sám! Neměl jsi hřešit." To by bylo nejen necitlivé (a přinejmenším v některých případech i nepravdivé), ale hlavně to psychologicky uzavírá cestu k nápravě. Nemocný se po takových slovech buď jenom zatvrdí nebo propadne skleslosti. Důležité je napomáhat dosáhnout pravého opaku, aby se nemocný otevřel chápání, poznání a jistému "přijetí" své nemoci a byl povzbuzen svou nemoc zpracovávat - tj. léčit její příčinu.
Přečtěme si pár slov z církevní modlitby nad nemocným. Hovoří se v nich o Božím milosrdenství nad hříšníkem. O tom, že Bůh "neusmrcuje, že posiluje klesající a pozdvihuje svržené". A jinde, že "nechce smrti hříšníků, ale aby se obrátili a živi byli". Zvláště se pozastavíme nad slovy modlitby: "Lékaři duší a těl... zhoj nemoci a uzdrav utrpení duše i těla služebníka svého a odpusť mu jako dobrotivý veškerá provinění úmyslná i neúmyslná..." Na této modlitbě vidíme, že Bůh je Církví poznáván jako lékař a že léčí nejen nemoci tělesné ale i (především) nemoci duše - čili duchovní nemoci. Dále můžeme ze znění této modlitby vydedukovat, že léčení tělesných nemocí je neodlučně spojeno s léčením duchovním - čili že nemoc těla jde ruku v ruce s nemocí duše, jak jsme o tom již hovořili výše. A dále slyšíme v této modlitbě víru Církve: uzdravení nemoci je přímo spojené s odpuštěním všech (známých i neznámých) provinění. Čili očištění od hříchu je předpokladem k uzdravení. Proto je předpokladem vyléčení zpověď a následné přijímání Těla a Krve Kristových, které jsou nám Bohem dávány "na odpuštění hříchů a k životu věčnému".
Jsou však i případy, kdy jsou příčinou nemoci zapomenuté hříchy nebo hříchy, které neznáme (např. kvůli tomu, že o některých svých skutcích nevíme, že se jedná o hřích). Jsou přece hříchy "úmyslné i neúmyslné, vědomé i nevědomé". Zvláště o mnoha duševních hříších, vášních a špatnostech, které parazitují v mysli člověka, skryty v propletenci duševního života, si lidé nepokročilí v duchovním životě vůbec neuvědomují, že jsou to hříchy a že jimi poskvrňují svou mysl. K léčení následků těchto nevědomých hříchů, které člověk nemůže vyznávat při zpovědi prostě proto, že je nezná, resp. si je neuvědomuje, slouží svatá Tajina svěcení oleje - pomazání nemocných. Tato Tajina se např. v Řecku koná každý měsíc za hojné účasti věřících, kteří tam mají bohaté zkušenosti s jejím léčivým působením.Pečovatelé o churavějící se mají dle možností přičinit, aby duchovní užitek, který může ze své nemoci získat, nemocný nezablokoval tím, že pokládá svou nemoc za křivdu, nespravedlnost, neřku-li dokonce za Boží krutost. Podaří-li se mu nad svou nemocí tvořivě přemýšlet a hledat poselství této nemoci, které je mu adresováno, zkoumat, co mu chce nemoc sdělit, pak už je v půli cesty k řešení svého problému. Je potřeba vytěžit z nemoci hlubší sebepoznání, spatřit v nemoci jako v zrcadle chyby svého života. A je-li nemoc výsledkem okolností, které přímo nesouvisejí s hříchem člověka, dosahuje ten, kdo ji trpělivě snáší, touto cestou svatosti a započítává se mu trpělivé snášení bolestí choroby jako nekrvavé mučednictví.
Starci a zřeci hovoří o případech, kdy Bůh utrpením nemoci očišťuje člověka, který by jinak nedosáhl spásy, anebo bolestí nemoci očišťuje hříchy. A konečně, někdy dává Hospodin krutou nemoc dokonce i lidem ctnostným na konci jejich zbožného života, aby jejich ctnosti byly korunovány ještě mučednictvím; takovým Pán chystá zvláštní odměnu v nebeském království.
Stav vážné nemoci je jednou z nejtěžších situací, která člověka na tomto světě může potkat. Dokáže-li člověk i v tak těžké situaci plně důvěřovat Boží prozřetelnosti, pak se mu i takové hrozné neštěstí, jakým je těžká choroba, změní na dar a na požehnání. Nezapomínejme na dnešní evangelijní čtení o nemocném, jemuž jeho choroba přinesla setkání s Kristem. Starec Paisij, který byl jedním z největších duchonosných starců, zřel Boží světlo, viděl do srdce každého člověka, v kelii ho navštěvovala přesvatá Bohorodice, mohl hledět na anděly a viděl i démony, trpěl na sklonku svého pozemského života rakovinou, na niž nakonec také umřel. Před samotným odchodem z tohoto světa pravil, že mu celá ta desetiletí asketického života strávená na Svaté Hoře Athos nedala tolik, jako několik posledních let jeho nemoci.
P.S.
Ještě nám zbývá otevřít druhé téma našeho evangelijního úryvku, jak jsem se o tom zmínil na začátku. Ale to by dnes už bylo příliš dlouhé, a tak to učiním až v dalším příspěvku.
Zobrazit příspěvek č. 519 jednotlivě
Administrátor --- 14. 5. 2009
Vzývání sv. PantelejmonaModlitba ke svatému léčiteli
Ještě k předchozímu příspěvku, v němž se zmiňuje modlitba ke svatým, kteří jsou v Církvi známi jako duchovní léčitelé
Modlitba ke sv. Pantelejmonu.
Zobrazit příspěvek č. 520 jednotlivě
Administrátor --- 16. 5. 2009
Z došlé pošty - odkaz na článekPapež Benedikt není za daných okolností ve Svaté zemi vítán
Papež není v Jeruzalémě vítán
Zobrazit příspěvek č. 521 jednotlivě
Administrátor --- 18. 5. 2009
Z došlé pošty: pozvánka na cyrilometodějskou pouťLetošní jubilejní pouť do Mikulčic
Program:
V sobotu 23. května
10:00 hod - svatá Liturgie v Mikulčicích (letos se jí účastní vedle našich biskupů a duchovních hosté z celého světa, bude zpívat košický sbor).
Poté jsou všichni zváni na oběd do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce.
15:15 hod - večerní v Monastýru v Hrubé Vrbce, po ní společenská událost u rodného domu novomučedníka
Těšíme se na setkání, biskup Jáchym
Zobrazit příspěvek č. 522 jednotlivě
Administrátor --- 22. 5. 2009
Problematika nemoci člověka - část 2.4. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o mrtvicí raněném - pokračování
Pokračování předchozí kapitoly
Ještě nám zbývá otevřít druhé téma, které souvisí s jinotajným (alegorickým) výkladem evangelia o uzdravení mrtvicí raněného muže u ovčí koupele Bethesdy.
Stav toho nemocného je obvykle vykládán jako obraz obecného stavu duše člověka (tedy stavu lidství, tj. nejde zde jen o toho nemocného u koupele, ale o stav duše, s jakým se všichni lidé rodí na tento svět). Již jsme zde o něčem podobném několikrát psali. Zvěst o tom, jaká je pravda o stavu lidské duše, patří k základním pilířům křesťanského zjevení. Je to bod, v němž se křesťanství zásadně rozchází se všemi nekřesťanskými náboženstvími. A zároveň možno si povšimnout, že se zde Pravoslaví rozchází i nepravoslavnými vyznáními, protože jak do římského katolicismu tak do všech větví a větviček protestantismu už pronikly podstatné prvky nekřesťanských náboženství, jak jsme již o tom zde psali (proto nemají ani protestanti ani katolíci žádný zvláštní problém účastnit se sbližování světových religií a vytváření jednoho společného "náboženství budoucnosti"). Dlužno však podotknout, že tento rozklad křesťanského zjevení již místy vstupuje i do Pravoslaví... (O tom více níže.)
Tedy k tomu stavu lidské duše po pádu prvních lidí do hříchu. Výstižným podobenstvím tohoto stavu je smutný stav člověka po celkové mrtvici. Takový člověk na první pohled nevypadá zle. Má všechny údy. Může mít dobrou barvu. Dýchá, žije. Avšak jakmile se měl hýbat, v tu chvíli se teprve děsivě odhaluje, jak na tom ve skutečnosti je. Nemůže se pohnout. Nemůže chodit. Někdy ani nemůže hovořit. Tedy sice nikoliv na první ale až na druhý pohled uvidíme celou hrůzu této nemoci. S lidskou duší to není nepodobné. Na první pohled se mohlo zdát, že to není zas až tak špatné. Teprve při podrobnějším nahlížení na svou duši a porovnání sebe se vzorem lidskosti, který ukázal Ježíš Kristus, spatříme celou tu hloubku pádu člověka, vidíme propastný rozdíl, hledíme, jak nesmírně jsme vzdálili kvůli hříchu.
Nahlédneme-li do vlastního nitra (či rozhlédneme-li se po světě), s bolestí si uvědomujeme tu neschopnost lidské duše setrvat v dobru. Všichni chtějí dobro, všichni touží po míru a po štěstí, ale tak či onak konají pravý opak. Každý chce spokojenost pro všechny, ale při tom jsme všichni v celém průřezu svého srdce i mysli zasaženi egoismem, který spokojenost a pokoj znemožňuje. Základní vlastnosti a schopnosti lidské duše, které ji spojovaly s Bohem, s pramenem míru a štěstí, jsou ochromeny. Síly, jimiž se lidská duše pohybovala na cestě dobra, jsou ochrnulé, a lidská duše je téměř bezmocně vláčena silami zla po cestách vášní a hříchu.
------------------------------
Dnes už jenom Pravoslaví udržuje základní povědomí o této pravdě a pěstuje ho ve své spiritualitě. Pravoslavná duchovnost je založena na pokoře, skutečné pokoře, skrze niž člověk nejen rozumem uznává, ale sám svou vnitřní zkušeností vidí, že v něm není nic, co by nebylo nakaženo hříchem, že neučinil nic opravdu cele dobrého, že nemá nejmenší důvod ke spokojenosti se sebou samým. Jaký to rozdíl např. od katolických "svatých", tedy od římskokatolických mystiků (na nichž je postavená novodobá duchovnost této západní církve), z jejichž výroků čiší tolik pýchy a spokojenosti s sebou, resp. tolik démonických klamů (např. František z Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Avily). Zatímco pravoslavný, který je napojen na duchovnost svatých pouštních Otců prvního tisíciletí, to zřetelně vidí, katolík, který je omámen duchovností Západu druhého tisíciletí, tu nadutost západních "svatých" a jejich oklamání už není schopen spatřit.---------------------------------
Jsou dvě věci, které dnes v naší době a v naší společnosti musí pochopit ten, komu se má otevřít chápání Pravoslaví. Jednou z těchto dvou věcí je pravoslavné učení o člověku. Druhou věcí, která s tím jde ruku v ruce, pak je pochopit, čím se Pravoslaví liší od ostatních věrovyznání a náboženství. Žijeme v době informací a na místě, které je křižovatkou kultur, vlivů, názorů, učení, idejí. Člověk žijící tady a dnes je zahlcen tolika různými názory na náboženství a duchovní život, že má-li vstoupit do pravoslavného duchovního života, musí nejprve začít dobře chápat, v čem je tu rozdíl; jinak nemůže pokročit ani jeden krok správným směrem po pravoslavné duchovní cestě.Musím zde tudíž o těchto věcech něco napsat, aby zde byly informace, jak odlišit Pravoslaví od jiných věr, a jak rozeznat klamnou duchovnost od skutečného duchovního života přinášejícího pravdivé Bohopoznání. Vyberu sem něco z přednášky prof. A. Osipova o římskokatolické duchovnosti, jak se jeví z pravoslavného pohledu a jak dopadne při srovnání s autentickou křesťanskou spiritualitou, kterou představují např. pouštní Otcové (3. až 6. století). Podívejme se na moderní západní spiritualitu - resp. na její projevy u těch osob, které jsou jejími všeobecně uznávanými a oficiálně schválenými a tím verifikovanými vzory.
Bylo by pochopitelně zhola zbytečné vykládat o pokažené západní spiritualitě někomu, kdo žije třeba na Sibiři nebo v Tibetu a kdo v životě nepřišel do styku se západokřesťanským vlivem. Na takových místech je nutno vysvětlovat odlišnost křesťanství od šamanismu, uctívání démonů, představ o znovuzrozování atd. V Evropě se však ani ateista nemůže vyhnout duchovnímu působení pokaženého křesťanství - je to zakleto v západní kultuře, společenské morálce (např. rasismus je typickým zplozencem západního křesťanství), ve státních ideologiích (demokracie i fašismus; dokonce marxismus-leninismus není v jádru ničím ruským, ale je profesionálními filosofy vykládán jako součást tzv. "německé filosofie"), v životní filosofii západních lidí (expansionismus je následkem starozákonních prvků proniklých do myšlení římské církve; konsumismus je důsledkem vlivu západní sentimentální duchovnosti, která se honí za prožitky a zážitky) a v celém západním myšlení, jehož vlivu se žádný příslušník západoevropské civilizace nemůže vyhnout.
František z Assisi prohlásil, že si přeje stejně trpět jako trpěl Kristus. A že si přeje pocítit veškerou tu lásku, kterou cítil Kristus. Kromě toho uvedl, že se cítí být už zcela proměněn v Krista. Před smrtí vyjádřil svou spokojenost nad tím, že vyplnil vše, co měl vyplnit. Ani náznak vnímání vlastní hříšnosti! To je úplný opak toho smýšlení, které vidíme u vzorů autentické křesťanské spirituality, pouštních otců, kteří přes všechny zázraky, které vykonali, až do své poslední chvíle hovořili o sobě jako o hříšném člověku, který ještě potřebuje pokání. František se modlí, aby mu Pán dal prožívat veškerou lásku, kterou měl Kristus, a zjevně vůbec nechápe základní křesťanskou pravdu, že právě hřích nám brání milovat Boha.
Jiný zajímavý rys Františkovy spirituality: nemůžeme nepřipomenout, že byl prvním, u koho se objevila tzv. "stigmata". Žádný svatý prvního tisíciletí netrpěl ničím podobným. Katolický autor knihy o Františkovi tvrdí, že byl větším svatým než sv. Antonín Veliký. Nad tím asi každý pravoslavný jen zakroutí hlavou. Pokud by však tento spisovatel hlásal, že František je otcem římskokatolické spirituality, pak bychom jistě nemohli nesouhlasit. Stigmata vznikají silným roznícením duševní obrazotvornosti, a nesprávnou orientaci zbožnosti na akcentaci Kristova lidství. Mezi výše uvedenými znepokojivými rysy Františkova duchovního života jsou dva jevy typické pro chybnou římskokatolickou spiritualitu.
Nejprve k té druhé: připomeňme si západní zobrazování Krista na kříži - muže zkrouceného bolestí s výrazem strašlivého utrpení. Snad u každého kláštera a mnoha kostelíků a v interiéru snad většiny západních chrámů se vyskytuje tzv. "křížová cesta". Jednotlivá zastavení se týkají zvláště pohnutých pašijových výjevů. Dle výkladu západních autorů je smyslem zpodobení křížové cesty vzbudit v křesťanech spolutrpění s mučeným Kristem. Místo úsilí na vykořenění hříchu se přenáší na Západě akcent jinam. A na toto spoluprožívání Kristova mučení se tam hledí jako na askezi, na duchovní zápas, který produchovňuje člověka, činí ho vyšším, povzneseným, duchovnějším, osvěcuje ho a činí svatým!
Už samo soustředění většiny zbožné pozornosti na Velký pátek, který na Západě až do druhého Vatikánského koncilu zastiňoval Paschu, Vzkříšení, je typickým projevem této duchovnosti po oddělení od pravoslavného Východu. Cožpak Kristus nepřemohl smrt, nepřekonal všechno svoje utrpení svým Vzkříšením?, což neodešel i se svým lidstvím na nebesa právě kvůli tomu, aby soustrast s jeho zmučeným lidstvím nezastiňovala jeho Vzkříšení? Veškeré smrtelné a hříchem raněné lidství, které Kristus přijal při svém narození, tedy lidství Kristovo před Paschou bylo Vzkříšením proměněno, a tedy toto "staré lidství" nemá být adorováno - než jedině ve světle Vzkříšení - a to nikoliv kvůli spolutrpění ale kvůli vděčnosti.
Jenže celá křesťanská duchovnost je na Západě nahrazena tím, čemu svatí Otcové říkají "duševnost" - což znamená sentimentalitu a prožitky. Varují před duševností, protože ta neřeší základní problém člověka, jímž je uzdravení od hříchu. Navíc tato duševnost, je-li mylně považována za duchovnost, spojuje člověka s démony.
A co se týče prvně zmíněné obrazotvornosti spojované na Západě s mystikou? Mnohokrát jsme již zde připomínali, že je cokoliv takového přísně zakazováno všemi mistry autentické křesťanské duchovnosti, protože zapojí-li se bazírování na obrazotvorných fantaziích do duchovního života, nelze se už pak vyvarovat klamu (oklamání démony). Tuto prvokřesťanskou moudrost udržují i dnes všichni pravoslavní duchovní učitelé. Právě na představách a obrazotvornosti je založena veškerá mystika dalšího pilíře moderní západní spirituality, Ignáce z Loyoly. A právě jeho mystika je dodnes neodlučnou součástí základů duchovnosti římsko-katolické církve. Duchovní exercicie, sestavené Ignácem, se i dnes hojně používají jako duchovní cvičení pro západní duchovní i laiky. Všimněme si, jak často se v nich používá pokyn: "Představuj si..." Člověk si má představit - jako by to viděl před svýma očima -, jak se předvěčná Trojice rozhoduje spasit člověka. Celé dějiny a všechny události naší spásy si má věřící v rámci těchto cvičení představovat ve své fantasii jako obrazy. Do nejmenších detailů. Má si dokonce vysnít, jaký byl výraz obličeje Panny Marie při zvěstování. Má se v duchu dotýkat i čichat... A co je nejhorší - je dále veden, aby se v těchto fantazijních obrazech emocionálně angažoval, prožíval je. Hrůza! To je zaručená vstupenka do světa démonických klamů.
Nu a další opora nové západní duchovnosti? Tereza z Avily, kterou papež Pavel VI. vyhlásil za učitelku církve! O Kristu hovořila jako o "svém pánu a manželovi" (a toho manžela myslela doslova). Při svých duchovních zážitcích prožívala tělesné slasti a zřejmě i sexuální vzrušení. (Propadla jevu, který je dobře znám v oblasti nečisté démonické duchovnosti. Posedlá roztoužená žena prožívá sexuální spojení s démonem zvaným "inkubus"; je to mnohokrát doloženo z různých pramenů a dob, takže není potřeba o možnosti něčeho takového pochybovat.) Taková nemravnost je vydávána za svatost a předkládána jako vzor. Náboženství je v tomto pojetí představováno jako nekonečný milostný flirt. Erotická spiritualita. Není divu, že Západ zpracovaný katolickou "duchovností" projevuje dnes takové nadšení pro tzv. "východní tantrické nauky".
To je současná římskokatolická spiritualita: zbožňované vášně (místo umrtvování nečistých vášní jsou tyto zjemňovány a prohlašovány za něco svatého), fantasie a běsovské klamy, uctívání ještě neproměněného lidství Kristova, pýcha a přehlížení svých hříchů. V důsledku toho pocit bohorovnosti.
Moderní západní spiritualita se zakládá na třech typech pokažené mystiky: 1.) spolutrpění (názorně ilustruje František); 2.) "manželství s bohem" (Terezie z Ávily, tzv. "učitelka církve"); 3.) představivost (fantasie, snění) (Ignác z Loyoly).
Pravoslavní svatí (starší i nedávné doby) demaskují stav osob, reprezentujících západní duchovnost, jako stav démonického klamu. V tomto stavu nesprávného duchovního zápasu všechny síly, které římský katolík vkládá do askeze, jen posilují oklamání. Na vzorech moderní západní spirituality jsou patrné známky stavu rozpálených vášní, zjitřené obrazotvornosti, démonických vidění, ctibažnosti, snění a v posledku i nemravnosti a fanatismu.
A jiná varianta západní duchovnosti - protestantská duchovnost? Zatímco římští katolíci pokazili základní pilíře křesťanské duchovnosti, tak u protestantů tyto pilíře už dočista chybějí. Oni nic nevědí o očišťování od vášní, neuznávají neustávající modlitbu. A vidění vlastních hříchů? Když se to nenaučili od katolíků, od nichž se oddělili, kde o tom měli dozvědět? V důsledku toho není možná ani skutečná pokora ani pravá křesťanská láska. Jejich duchovnost se scvrkla na obecně křesťanskou, či spíše všeobecně lidskou, mravnost.
Základní ideje Evangelia jsou tam už zcela zapomenuty: Blahoslavení čistého srdce. Jak mohou protestanti pochopit, co je to čistota srdce, když neví nic o boji s vášněmi a o bezvášnivosti?
A tzv. "charismatické proudy" v evangelických církvích? Už delší dobu se po celém pravoslavném světě otevřeně odmítá tento novodobý jev, jako stav evidentní posedlosti duchem, který je všechno možné, jen ne svatý.
Koho by zajímala celá přednáška A. Osipova na toto téma, tak český překlad podstatné části audio záznamu přednášky je zde. (Doporučuji k nahlédnutí.)Katolická mystika je ve své podstatě tím pokušením, které Paisij Svatohorec nazývá "cucáním bonbónku": "když máš stále otevřenou pusu, ďábel přichází a dává ti do pusy bonbónek a ty ho pak cucáš; cítíš jeho chuť, a později je už pro tebe těžké jej vyplivnout." Čili démoni vsouvají člověku, který má hlavu otevřenou fantaziím, do mysli myšlenky a představy a člověk je v mysli rozvíjí a čerpá z toho jakousi slast. Mysl se tím poskvrňuje a zatemňuje.
A důležité varování. Na formě "obrazotvorné zbožnosti" se věřící může stát tak závislým jako na droze. Zbožné představy se pro něho stávají takovou rozkoší, že se cele oddává jejich iluzornímu světu, a není už posléze schopen se jich vlastní vůlí vzdát. Je neuvěřitelné, jak se člověk může stát závislým na fantasijních představách; a na zbožných představách se může stát závislým desetinásobně a to kvůli zcela mimořádné jemné rozkoši, kterou ďábel dává člověku propadlému zbožnému snění a "rozjímání". Je to hrozná past nastražená na každého, kdo se pustí do duchovního života.
Klamná duchovnost, která nejde k cíli křesťanství, ale bloudí, je zároveň zdrojem fanatismu, který byl tak typickým jevem pro římskokatolickou církev v průběhu druhého tisíciletí po Kristu. O tom však někdy jindy.
Máme-li zde v Evropě udržet a dále předávat autentické křesťanské učení o člověku, jak se ho dotýká jinotajný výklad našeho evangelijního čtení, nutno jasně chápat a předávat vědomost o zásadním rozchodu západního křesťanství s prvokřesťanskou spiritualitou. Jinak budeme my i ti, které vedeme, hledět na křesťanský duchovní život zašpiněnými brýlemi západních omylů a klamů, a nepochopíme podstatu ani význam Kristovy terapie člověka.
A nyní se už vraťme k našem původnímu tématu. Je ještě o čem hovořit.
Evangelium o Bethesdě totiž na své jinotajné rovině zjevuje i další skutečnosti týkající se nitra člověka. Ten náš nemocný přebýval u vody, kde sestupovala andělská uzdravující síla. Byl kousíček od této božské síly a přesto nebyl s to na ni dosáhnout. Jen pár kroků vzdálenosti, leč jeho tělesné ochromení učinilo z těchto několika kroků vzdálenost mezi nebem a zemí. Tak blízko, a přece tak daleko. I to je výstižné podobenství o vnitřním stavu člověka. V souladu se svatootcovským trichotomickým náhledem na niterné ustrojení lidské vidíme uprostřed člověka Božího ducha, Božskou jiskru, jak o tom hovoří sv. Řehoř. Jenže hřích obrátil lidskou duši "vzhůru nohama". Odvrátil ji od napojení na ducha a přivrátil ji k tělu, a tím se rozvířily nečisté vášně (původně to byly dobré síly v duši). Vůči duchu se lidská duše uzavírá a otevírá se tělu a naplňuje se jeho energií. Tím bylo přerušeno oživující proudění energie od Boha, která má skrze lidského ducha napájet lidskou duši, a přes ni lidské tělo. Přerušením (nebo seškrcením) tohoto duchovního toku, se stalo lidské tělo smrtelným, strádajícím nemocemi a lidská duše zmírající a duchovně vysychající. Přímo ve svém středu, uprostřed svého nitra má člověk oživující Božskou sílu, jenže je mu nedostupná. Tak blízko, a přece tak daleko. Kvůli pokaženému vnitřnímu lidskému uspořádání, kvůli mrtvici duše, se k ní člověk nemůže dostat. Síly duše jsou totiž ochromeny, orgány duše ochrnuty.
K tomu člověku u Bethesdy přišel Ježíš Kristus, a pak už chorý nepotřeboval andělskou vodu. To je vskutku výstižný obrázek podstaty křesťanství: k nemocnému lidstvu, které kvůli ochrnutí duše není schopno si samo pomoci, přichází Spasitel a dává mu to uzdravení, na které člověk sám vlastními silami už není schopen dosáhnout.
----------------------------
Když mám úkol někomu vyložit křesťanství, vždy začínám od křesťanského pohledu na člověka. Teprve objasní-li se člověku stav, v jakém je jeho lidství, stává se jasným, k čemu vlastně potřebujeme Kristovo díla spásy, resp. Ježíše Krista samotného. Skrze pravoslavnou antropologii lze najít klíč k pochopení christologie. Zároveň pak začíná být zřejmé, čím se - tam, v hlubině - liší křesťanství od pohanství, a není pak ani nutno podrobně bod za bodem rozebírat neslučitelnost křesťanství se všemi nekřesťanskými náboženstvími, co jich po světě je.
Kdyby byl člověk vnitřně zdráv, pak by mu vskutku stačilo ke spáse plnit Boží přikázání a vést dobrý život, a tím se stát dokonalým. Takovému člověku by mělo ke spáse dostačovat pečlivé plnění náboženských předpisů a obřadů starozákonního náboženství. Jenže nestačilo. Pohledu do starozákonní předkřesťanské éry se zřetelně odkrývá, jak lidé zůstávali i po celých tisíciletích působnosti Starého zákona zoufale nezměněni, jak tvrdost jejich srdcí přetrvávala, ba spíše se zhoršovala: vyvolený národ zabíjel proroky, které k němu Hospodin posílal, a nakonec židé zcela propadli hrubě materialistickému výkladu Božího zaslíbení a zavraždili svého vlastního Mesiáše i přesto, že se všemi svými zázraky a mocnými skutky prokázal jako Boží Syn, jenže jim nezapadal do jejich představ o židovské světovládě. Duchovní záchrana je záležitostí lidského nitra, a na ně mělo starozákonní náboženství jen nepatrný vliv - narozdíl od křesťanství (jako důkaz řečeného stačí poukázání na ty nepřeberné zástupy svatých, které křesťanství dalo světu). Člověku tedy ke spáse nestačí žádný duchovní učitel, žádný prorok. Potřebuje Spasitele. Toho, kdo provede tak hluboký zásah do člověka, uzdravení v samotném kořeni lidství, že to už není jen náprava, ale spíše znovustvoření člověka. Proto je křest nazýván znovuzrozením.
Někomu se možná zdá, že o tom zde píši dosti často a že snad až zbytečně zdůrazňuji tu špatnost, která je v člověku. Nebylo by lepší hledět na člověka spíše z té lepší stránky? To by bylo jako říci těžce nemocnému člověku: "Nu, všechno zlé je jistě i pro něco dobré, dívej se na to pozitivně." Co je lepší: klamat ho falešnými nadějemi (neboj, nic to není, zítra ti už bude lépe), a nebo mu tvrdě leč pravdivě říci: "Máš smrtelnou chorobu, ale neboj se, jsou na to léky, můžeš se uzdravit, když podstoupíš léčbu"?-----------------------------
Zvěst o nemoci člověka patří k tomu klíčovému, co křesťanství přináší: pravdu o člověku. Křesťanství je pravda o Bohu a pravda o člověku.
Já vím, poslouchá se to těžko. Proto mají takový úspěch východní pohanská náboženství se svým kázáním a božské podstatě člověka. Když vidím, jak lidé stále obtížněji nesou křesťanské zjevení Pravdy a jak je pro ně stále těžší vyrovnat se s pravdou o člověku, napadá mne, jak by asi vypadalo křesťanství budoucnosti, kdyby měl tento způsob světa trvat ještě nějakých tisíc let. Možná by se utvořily jakési dvě vrstvy křesťanství. Jedna verze by byla veřejná - to by bylo prakticky pohanství (resp. jakési pohanství jednoho boha), v němž by byl Ježíš jen jakousi ozdobou a mravní autoritou, zázračným mužem a velkým učitelem (třeba podobně jako už dnes pro muslimy). Druhá verze křesťanství, která by udržovala původní křesťanské zjevení, by se zřejmě musela stát jakýmsi tajným učením, o němž se na veřejnosti nemluví a které se nehlásá lidem bez dlouhodobé důkladné přípravy. Zřejmě by byla tato katakombní "tajná verze" pronásledovaná, či alespoň potlačovaná, a její vyznavači by museli své náboženské přesvědčení skrývat. Asi by toto křesťanství začalo být osočováno jako nějaká depresivní nauka, jako něco, co bere lidem radost ze života, možná by se něj svalovala všechna možná neštěstí, společenské krize, války a kdesicosi.
Když už jsem se zmínil o tom, v čem vidím klíč k pochopení křesťanství (tj. v antropologii a potažmo v odlišnosti Pravoslaví ode všech jiných věr, vyznání a náboženství), rád bych to nyní ještě maličko rozvinul a dodal, že v naší synkretismem zasažené době je pro zdárný vstup do oblasti křesťanského myšlení důležité uvědomit si, kde vede hranice mezi křesťanstvím a magií. Zatímco křesťan se modlí k Bohu: "Buď vůle tvá," (a jak se modlíme, tak i myslíme a učíme a věříme) , tak naproti tomu magicky uvažující člověk si modlí: "Buď vůle má." Základní rozdělení těchto dvou sfér si každý věřící musí ujasnit při svém vstupu do oblasti duchovního života. Detailní uskutečnění a hledání, kudy přesně ta dělící čára vede a co konkrétně je na jaké straně této hranice, se odehrává v průběhu celého křesťanova života. Jistě každý, kdo přišel někdy do kontaktu s pravoslavným učením o duchovním životě, ví, že jeho základem je odsekávání vlastní vůle. Hledání, nalézání a uskutečňování Boží vůle je středobodem křesťanské duchovní praxe. "Ne má vůle, ale tvá se staň," naučil pro všechny časy Ježíš Kristus myslet své učedníky.
Pravoslavný křesťan nerozlišuje bílou a černou magii, ale "hází to vše do jednoho pytle" jako duchovní nečistotu, protože všechna magie - byť prováděná i s dobrými úmysly - je vnitřně infikována egoismem a zakládá se na nepřijímání vůle Boží.
To se vztahuje i na téma léčení nemocí. Křesťanu není zakázáno užívat hmotné léky (jak bylinky tak i chemická léčiva nebo chirurgické zákroky), ale především má hledat Boží vůli o sobě a podřizovat se jí. To vyjadřuje především tím, že sice přijímá léky, ale vkládá svou naději především do duchovní léčby. Jak jsme už psali minule: léčí se svatými Tajinami, odstraňováním hříchu a vášní, což jsou prameny nemocí. V oblasti léčení nemocí se princip odseknutí vlastní vůle a podřízení Boží vůli projevuje mj. tím, že křesťan má striktně zakázáno přijímat jakoukoliv duchovní léčbu z nekřesťanské, resp. necírkevní oblasti či od necírkevních osob (tím je určen vztah pravoslaví k alternativní medicíně). To tedy v praxi znamená, že přijímá duchovní léky jen od pravoslavných duchovních, kteří mu podávají svaté Tajiny, nebo z pramene léčivého působení pravoslavných starců, kteří jsou skutečně ověřenými starci - v duchovním významu toho slova (tj. jsou to osoby v církvi dlouhodobě známé svým zbožným životem a častou účastí na svatých Tajinách, ví se o nich, že ovoce jejich duchovního díla je dlouhodobě blahodárné a pomáhá lidem ke spáse, a jsou uznáváni duchovenstvem). K takovým starcům je možno jít se poradit, vyzpovídat se, přijmout požehnání a jejich modlitbu za zdraví. Z praxe víme, že starci neléčí nějakou kosmickou energií jako psychotronikové ani se jejich léčení nepodobá tomu, co konají všelijací mágové. Starec se pomodlí a požehná. To bývá vše. A je-li to Boží vůle, tak člověk odchází zdravý nebo se uzdraví v brzké době. Samostatnou kapitolou je uzdravující Boží působení na svatých místech, resp. u svatých ostatků či k divotvorných ikon. U ostatků sv. Rafafela, Nikolaose a Iríny, na místě jejich umučení (ostrov Mitiliny) je u zdi hromada berlí, které tam zanechali uzdravení lidé (čtení o životě těchto svatých, kteří jsou dnes v Řecku jedni z nejuctívanějších; nyní tam bylo přidáno i video o nalezení jejich ostatků, o celé té historii a chrámu na místě, kde byly nalezeny jejich svaté ostatky; jsou tam vidět i berle, které tam odkládají vyléčení lidé.).
Jasnou řečí nás musí varovat, žádá-li si léčitel či duchovní učitel za svou péči peníze. Kde se duchovno kupuje, tam se pravidelně děje dílo ďáblovo. Pravý blahodatný starec nikdy nepřijímá peníze. Bible nás učí: "Nelze zároveň sloužit Bohu i mamonu" (Mat 6,24). A dále je znám biblický pokyn pravým Božím poslům: "Darmo jste dostali, darmo dávejte"(Mat 10,8). Pravoslavná církevní tradice zná svaté léčitele, a pojem "léčitel" v tomto případě vždy ještě spojuje s jiným slovem: nezištník. Všichni tito svatí lékaři duší i těl, uzdravovali jedině zadarmo. Nikdy se neodvážili vzít peněžní odměnu, protože by to bylo prodávání Božího daru; tomuto hříchu (jednomu z nejstrašnějších) se říká "simonie" (od kouzelníka Šimona, mága, který si chtěl koupit duchovní dar od apoštolů).Bohužel, na některých místech pronikají i do pravoslaví (mám na mysli jeho laickou rovinu) pověry, čáry a magické uvažování. Dlouhodobě (už celá staletí) je tím známa především maloruská oblast Ruské pravoslavné církve - čili dnešní Ukrajina. Již z církevních knih vydávaných za cara nacházíme v poznámkách pro kněze výzvy, aby nepodporovali tu či onu maloruskou pověru. Dnes obecně však jsou pověry spíše upevňovány, protože se z nich stal folklór, který je v současnosti všude ceněn jako součást identity každého národa (pod stejným folklórním a národnostním pláštíkem je obnovováno průhledně démonické šamanství místy na Sibiři, kde místní "obrozenci" před deseti lety vytáhli z místních muzeí všelijaké magické předměty a v den nějakého pohanského svátku obnovili starou "kmenovou tradici" uctívání "ducha povětří"; druhého dne přišel uragán). S různými ukrajinskými pověrami se jako kněz setkávám poměrně často; pokouším se to věřícím vymluvit, ale zatím většinou marně. Nedávno zde byli lidé z Ukrajiny kvůli křtu - chtěli pokřtít docela maličké dítě. Říkám jim, že není-li děťátko nemocné, je zvykem křtít až po uplynutí 40 dní po porodu (zároveň se koná očišťovací obřad nad maminkou, aby mohla zase chodit do chrámu). Oni odporují a že chtějí dítě pokřtít hned, protože s ním odjíždějí na Ukrajinu, a bojí se, že jim ho tam někdo "uhrane" (je to docela zajímavé uvažování: v ateistickém Česku se cítí být v bezpečí, ale v duchovní džungli na Ukrajině hrozí taková nebezpečí, že si tam nikdo netroufne nechat dítě nepokřtěné). Snažím se vysvětlit, že se jako křesťané nesmějí nechat řídit pověrami a magií. Stačí vykonáme-li modlitbu po narození dítěte a modlitbu udělení jména. Oni trvají na tom, že dítě musím ihned pokřtít. Říkám jim, že ne a basta fidli. Dítě chrání Bůh, a žádné pověry a podléhání magii podporovat nebudu. Tak si nechali dítě pokřtít u jiného kněze. Jindy mne zase někdo z Ukrajiny hodlal vyučovat magii prováděné nějakým čarováním s otčenášem. Hrůza. A podobných pověrečných či magických praktik tam mezi lidmi žije spousta. Případem na celou kapitolu by mohly být celé houfy různých lidových čarodějnic (tam se jim říká "bábky"), které tam věřící lid v hojnosti navštěvuje. Doma má "bábka" svíčky, ikony a všelijaký církevní inventář, ale provozuje magii. Říká pravoslavné modlitby, ale k nim přidává všelijaké mumlání různých magických formulí, aby "to lépe fungovalo". Vysledoval jsem, že prakticky všichni Ukrajinci, kteří přicházejí s nějakým vážným duchovním problémem, byli v dětství odvedeni rodiči k "bábce", aby je "vyléčila". Po návštěvě "bábky" se nemoc skutečně jakoby ztratila. Po čase se však vždy ozve znovu, a v daleko větší síle. Často se projevuje duševními poruchami, mučivými nočními můrami a děsy; přicházejí různá a hrůzná zjevení, a někdy to končí alkoholismem či drogami nebo ještě hůře. Měl jsem zde před časem jednoho ukrajinského muže, který s sebou při své návštěvě stále škubal, všelijak se kroutil. V noci se probouzel zpocený hrůzou. Když už nemohl dál, začal chodit po lékařích, skončil na psychiatrii, bere hromadu léků, a není to nic platné. Tak přišel za knězem. Jen ho spatřil zdálky dvaceti metrů, ovládla ho náhle taková nenávist a zloba, že se zapotácel a jen s obtížemi mohl jít dál. To, co činí na Ukrajině "bábky", u nás provozuji psychotronikové, okultisté, věštci a léčitelé. (Něco o tom je v článku O škole psychoenergetiky Dr. A. D. K.)
Zobrazit příspěvek č. 523 jednotlivě
Administrátor --- 26. 5. 2009
Z došlé pošty - významná událost, navštívení vzácných svatých ostatkůAlexandr Něvský v Praze
Poprvé v historii novodobého Českého státu připutují ostatky svatého knížete Alexandra Něvského do Prahy a dalších míst České republiky. Přiveze je zvláštní komise vedená biskupem Alexandrem z Moskvy. Ostatky jsou uloženy v nádherné, umělecky a velmi draze vyzdobené schránce spolu s ikonou světce. Speciální letadlo s ostatky přistane ve středu 27. 5. dopoledne v Brně, kde budou vystaveny k uctění veřejnosti v místní pravoslavné katedrále svatého Václava na Špilberku do odpoledních hodin. Poté budou přivezeny do Prahy do chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice na Albertově, kde se budou téhož dne od 18°° hodin konat slavnostní bohoslužby.
Ve čtvrtek 28. 5., kdy pravoslavní křesťané slaví Nanebevstoupení Páně, budou ostatky vystaveny v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. 9a v Praze 2 od 9°° do 14°° hodin. Téhož dne bude v tomto chrámu také vystavena divotvorná ikona přesvaté Bohorodice "Obměkčení kamenných srdcí". Na tento den zároveň připadá III. výročí intronizace metropolity českých zemí a Slovenska vladyky Kryštofa.
Ostatky sv. Alexandra Něvského dále poputují do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice Na Olšanech, kde budou k uctění od 14.30 hod. do uzavření chrámu. Další den 29. 5. budou ostatky převezeny do chrámu sv. Jiří Vítězného, který se nalézá na teritoriu Ruského velvyslanectví v Praze. A následující den budou k uctění v chrámu svatých Petra a Pavla v Karlových Varech od 9°° hodin do uzavření chrámu.
Svatý Alexandr Něvský se narodil 30. května 1219 v Pereslave-Zalesskom, jako syn velkého vladimírského knížete Jaroslava Vsevolodoviče. V roce 1236 se stal knížetem v Novgorode. Po vítězství nad Švédy na řece Něvě 15. července 1240 byl nazván Něvský. Svatý Alexandr Něvský je největším osobností Ruského národa, zároveň je také příkladem křesťanské zbožnosti, oddanosti Bohu a obětavé služby člověku. Velmi se podobá svatému českému knížeti Václavu.
Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích
----------------
Na weblogu Ambon jsme o osobnosti sv. Alexandra nedávno psali v příspěvku č. 505.
Zobrazit příspěvek č. 524 jednotlivě
Administrátor --- 30. 5. 2009
Jedinečná událost, navštívení vzácných svatých ostatkůAlexandr Něvský v naší vlasti
Drahocenná schránka s ostatky sv. Alexandra Něvského navštívila řadu míst v českých zemích a na Slovensku
(Kliknutím si obrázky zobrazíte ve větší velikosti)
Zobrazit příspěvek č. 525 jednotlivě
Administrátor --- 2. 6. 2009
Po smrti se každému zjeví pravda: pravda o Bohu a pravda o člověkuK neděli o Samaritánce
Po neděli o mrtvicí raněném následuje neděle o Samaritánce. Zamyšlení nad tím, co se sběhlo tenkrát v Samaří u studnice Jákobovy, bylo na Ambonu už loni. Pro dnešek bych se rád pozastavil nad slovy Pána Ježíše, že praví uctívači Boha budou se mu klanět v Duchu a v Pravdě. Spasitel zde průhledně vzpomíná Božskou Trojici. Duchem je míněn Duch Svatý, Pravdou míní Kristus sám sebe (vzpomínáte, jak jindy sám o sobě pravil: "Já jsem pravda..." Jan 14,6). Praví ctitelé Boží tedy uctívají Boha v Trojici: klaní se Otci skrze Ducha Svatého a Božího Syna. Jak se praví u dávných Otců: Sláva Otci, skrze Syna, v Duchu Svatém.
Rád bych však dnes stočil cestičky svých úvah trochu jiným směrem. Upnu své myšlenky na slovo "pravda" (ať mi to všichni prominou), které je spojeno s pravou zbožností. Leč vykládal bych je nyní nikoliv v hypostatickém významu ale v obvyklejším jeho rozměru. Budu se snažit navázat na minulé výklady a rozklady, kde jsme již hovořili o významu pravdy pro duchovní život. A připomenouti si dovolím z nich zvláště ty punkty, kdy jsem minule hovořil o tom, že naprosto klíčový význam pro zbožnost a pro pravý duchovní život má, aby člověk poznal pravdu o sobě samém.
Připomenu (pro jistotu) ještě jednou, že základním významem křesťanského zjevení je dát člověku poznat pravdu o Bohu a pravdu o člověku. Ať mi někdo řekne, co by mohlo být pro spásu člověka důležitější! Anebo naopak - ať mi někdo zkusí vysvětlit, jak by bylo možno dosáhnout spásy a sjednocení s Bohem bez toho, aniž by člověk byl uveden do pravdy o Bohu a pravdy o člověku. Ani láska není důležitější, protože bez poznání pravdy je láska falešná či plochá (jak naznačuje prof. Osipov v přednášce o nepravoslavné duchovnosti, kterou jsem přiložil k minulému příspěvku.)Dnes však půjdeme po této cestě ještě dál. Hlavně budeme rozvíjet význam poznání pravdy o člověku. Povíme si něco o tom, jak je poznání této pravdy důležité z hlediska posmrtného života člověka - resp. z hlediska soudu, kterým duše prochází po svém oddělení od těla.
A ještě citát slova Páně napovídající, že pravda je klíčem ke spáse: "A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí" (Jan 8,32).
Chceme-li otevřít téma posmrtného putování duše, je nutno nejdříve opět otevřít jiné téma pravoslavné duchovnosti, a tím jsou vášně. Právě vášně jsou tím, čím je posmrtný úděl duše determinován především. Proto si něco o nich alespoň připomeneme. Tedy pro tentokrát jen krátce: vášně jsou síly v duši. Podobně jako tělo má svaly a pomocí nich se pohybuje, vykonává práci a různě se projevuje, tak i v duši jsou určité mohutnosti a síly. Mj. sem patří vášně, což jsou pokažené síly, které byly v původním stvoření dobré a měly sloužit zbožným účelům. Pak se to však nějak zvrtlo a tyto síly se zvrátily a nyní ničí duši člověka. Základní tři vášně jsou podle avvy Dorotoje tři, a z nich ostatní vášně různými kombinacemi pocházejí: je to touha po slasti, touha po penězích a majetku, a touha po slávě. Další hrozné vášně jsou např. hněv, závist, pýcha. Jak jsem již uvedl, původně to byly dobré síly: např. hněv před svým zvrácením byl sílou horlivosti pro Boha, jiné vášně byly původně nadšením pro nebeskou radost a touhou po růstu rozkoše duše ze společenství s Bohem apod.
Žebř do nebe - stoupání postupným překonáváním všech vášní.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
V současném našem duchovním stavu pádu a hříchu nám však tyto síly (zvrácené směrem dolů) ničí a plení duši, ubíjejí a svrhávají ji do prachu, do tělesnosti, do rozkladu, do smrti. Z původního dávného stavu, kdy byly tyto síly obráceny vzhůru a táhly duši nahoru, však zůstala zachována jedna jejich vlastnost, která dnes dává vášním jejich strašlivou destrukční sílu ničit a trýznit duši do nekonečna. Touto vlastností je neukojitelnost vášní. Kdysi, před hříchem, se člověk nikdy nemohl nabažit společenství s Bohem a nebeského života, a nekonečný Bůh a neohraničený nebeský život mohli stále a stále duši uspokojovat, ona se jimi mohla stále sytit, aniž by se jich někdy mohla přesytit. Úplně jiné to však je, když se duše otevřela tělesnosti a pozemskosti a rozvířily se v ní vášně. Omezené lidské tělo a tento konečný smyslový svět nikdy nemohou uspokojit duši a nasytit její touhu. Proto se právě ta původní neukojitelnost vášní stává člověku největší trýzní. Boháč nikdy nebude mít dost majetku. Čím více peněz má, tím více je neklidný a buď touží po dalším jmění nebo se trápí přemýšlením, jak nepřijít o to, co už si nasyslil. Rozkošník nikdy nebude definitivně uspokojen. Hněv se nikdy nevybouří, ale vždy znovu vzplane - nějaká příčina se pokaždé najde. A že by někdo jen tak sám od sebe bez práce nad sebou zanechal závisti? A tak bychom mohli pokračovat dále a dále.
Dokud jsou vášně zakořeněné v duši člověka, pak nikdy nebude mít klid. Ani zde ani po smrti. Nyní už můžete sami uhodnout, do jakého stavu se dostane vášnivá lidská duše poté, co opustí tělo. Smrtí vášně nezmizí. Právě naopak. Co asi začnou tyto vášně činit s duší člověka? Jakou hroznou silou je náhle lidská duše zmítána? Situaci vášnivé duše po smrti těla kriticky zhoršují dva faktory. Oba mají původ ve ztrátě těla. Oddělení duše od těla se totiž projeví hned dvěma katastrofálními důsledky.
a) Prakticky všechny vášně se zcela nebo částečně realizují skrze tělo, či ve smyslovém světě. Samozřejmě, nejnázorněji to vidíme u vášní tělesných: rozkošnictví, opilství, břichopasnosti, či v touze člověka po majetku. Pro ně je tělo naprosto nutné. I ostatní vášně se však více či méně uskutečňují skrze smyslový svět. Okamžikem smrti však duše, navyklá na seberealizaci ve vášních, o tělo a přístup do smyslového světa přišla. Duchovnímu životu nepřivykla, ten jí zůstal nejen cizí a nepoznaný ale potažmo i nedostupný. Dveře k němu jsou zavřeny. A ze smyslového světa pozemského byla duše smrtí vyrvána. Tam už také nemůže. Jenže odchodem z těla se duše ve svém nitru, návycích, vnitřním zformování a uspořádání nezmění. Jak žila duše za svého života v těle, tak chce žít i nadále. Nic jiného nezná, nic jiného neumí. To jediné, čím ve svém tělesném životě vášnivý člověk naplňoval a živil svou duši, bylo ukojování vášní. V tom tkvěl život duše vášnivého člověka. A nyní je toto vše pro tuto duši mrtvé. Se smrtí těla pro ni umírá celý její svět. Nesmrtelná duše zažívá smrt. Ano, říkali jsme, že vášně jsou v principu neukojitelné. Jenže nyní duše přišla i to zdánlivé, klamné a chvilkové ukojování vášní. Nemá nic. Touha a žádostivost zůstala, ale uspokojení je - i v té nejmenší míře - už odepřeno. Trýzní se palčivou touhou, kterou už nikdy nebude moci naplnit - ani zdánlivě, ani na chvilku.
b) A dále - a to je ještě horší - zde v tomto těle člověka před plným působením vášní na jeho duši chrání jakási tělesná slabost. Dokud je duše v těle, nikdy ji nemohou vášně opanovat zcela - takže ani neustále ani v plné síle. Slabost a křehkost těla tomu brání. Např. jakkoliv je touha člověka po nějaké vášni silná, tento člověk musí také někdy spát, a to je chvíle, kdy od mučivé vášně duše odpočine. Jakkoliv je silná jeho vášeň pro dobré jídlo, i když by chtěl stále pokračovat v jejím uspokojování (předpokládejme, že má tu možnost a hodovní stoly se stále prohýbají), tak bude po nějakém čase už tak přejedený, že se již nemůže na ty lahůdky ani podívat. A vášeň se utlumuje (alespoň dokud mu nevytráví). Stejně tak se to má s opilstvím, se sexem i s jinými tělesnými vášněmi. Dokonce i v případě duševních vášní jako je hněv, prahnutí po moci a slávě - čas od času na ně (dokonce i člověk zcela ovládnutý těmito touhami) zapomene, něčím se odreaguje a nemyslí na ně. Jenže tento "ochranný tlumící polštář" tělesné slabosti, nesoustředěnosti, rozptýlenosti, smrtí zmizí. Po smrti je duše dokonale bdělá, neusíná, - a vášeň, která se za života těla v duši zakořenila a rozvinula, a duše na ni uvykla a přijala ji jakoby za svou součást, může se zmocnit duše naplno. Tam pak už není kam zalézt, kam se schovat, kam uhnout. Vášeň se v duši rozvine v maximální síle a bez úlevy.
Dalším tlumícím jevem, který působí za našeho života na duševní stav, je zapomnětlivost. Jednotlivé vášně, hněv, závist a další - prožíváme vždy po nějaký čas, a pak zapomínáme a prožité přechází do podvědomí. Jak říkají otcové: Zapomnětlivost je velkým nepřítelem našeho spasení. Proto církev upozorňuje a vyzývá k pokání; s koncem života se totiž rozpadá naše tělo, které příjemně skrývalo v podvědomí všechen ten hnůj, který se tam pomalu vrstvil v průběhu životaběhu, a všechno(!) co je přikryto a uchovává se v člověku kdesi v temných hlubinách, se vyjevuje před očima duše. Vášně začínají působit v té míře, v jaké jsme je pěstovali a zalévali. Jaké to bude strašlivé překvapení až uzřím pravdu o sobě! Začnou muka.
My tady zemi snadno zapomínáme. Zezelenal jsem závistí, ale pak jsem zapomněl. Jenže vášeň zůstala. Tělesné vášně ve tvém nitru skrytě přetrvávají. Tělo pak už nemáš, ale vášně v duši zůstaly. A to je problém.
Psychologové a psychiatři vědí, co je to podvědomí a co vše se tam může skrývat. A jakou sílu mají tyto dávno zapomenuté prožitky nenápadně (nebo i výrazně) ovlivňovat naše vědomí. A hlavně ty hrůzy, které se tam skrývají. Nevyřešené problémy, zážitky, s nimiž se člověk nevyrovnal, ale jen je odsunul, a především hříchy, z nichž se člověk neočistil pokáním (a proto ho svědomí hlasitě či tiše usvědčuje - ať už si je uvědomuje či nikoliv). To vše žije v člověku dál, leč skrytě. Psychologové vědí, že nic jen tak samo od sebe z lidské duše nezmizí, ale kdesi se to v člověku schovává. Tyto zapomenuté problémy někdy dokáží z hlubokého sklepení podvědomí tak mocně ovlivňovat psychický stav člověka, že musí dokonce vyhledat lékařskou pomoc. A když mají tyto stíny neviditelné ze stavu denního vědomí takovou moc nad stavem duše ještě za života, co asi dokáží učinit s duší po smrti?Tuto pravdu o vášních zvěstuje lidem asketické učení pravoslavné církve. Proto církev neustále lidi před vášněmi tolik varuje. Proto neúnavně vyzývá k jejich vykořeňování a odstraňování z duše. Proto se snaží lidi přimět k asketickému životu, který člověka osvobozuje od vášní. Proto postní pravidla církve. Pracujte na očišťování své duše, na změně svého nitra. Kontrolujte obsah své mysli. Nedopouštějte, aby se vaše mysl naplňovala čímkoliv, co vás prostě jen tak napadne, nedávejte špatným myšlenkám svou duševní energii, nedovolujte, aby se ze špatného myšlení nestal zvyk, nenechte v duši rozvinout vášně.
A hlavně, kvůli tomu všemu církev neúnavně vybízí lidi k pokání, aby se očišťovali od hříchů. Pokání totiž působí opačnou silou. Omývá poskvrnu hříchu. Brání vášním, aby se zakořeňovaly v duši, nedovolí, aby vášně srostly s lidským srdcem. Oslabuje jejich působení.
V duši křesťana v průběhu jeho života tedy působí dvě duševní síly: jednou jsou vášně a druhou je pokání. Tyto síly proti sobě zápolí. Smrt a to, co následuje bezprostředně po ní, ukážou, do jakého stavu dospěl vzájemný zápas těchto sil. Duchovní stav člověka v okamžiku smrti má nedozírné důsledky pro další život duše po smrti.
Jakým způsobem se zhodnotí, kam až dospěl zápas člověka proti vášni, či naopak do jaké míry se vášním podařilo opanovat duši? Zkusím se zde nad tím trochu zamyslet. Třeba se to bude někomu hodit.Abychom mohli toto téma dále rozvíjet, musíme odkázat na pravoslavné učení o tzv. "celnicích" (staroslovansky: mytarstva, čili jakési přechody, jimiž musí duše po smrti procházet). Není to tak docela nepodobné tomu, co se děje na hranicích mezi státy, kde mají svou strážnou budku celníci, kteří prošacují poutníka, hledajíce, zdali snad u sebe nemá něco, co je předmětem jejich zájmu. Podobně i duši na její cestě zastavují démoni, temní celníci, na jednotlivých přechodech a zkoumají, jestli v duši není něco, co je předmětem jejich zájmu. Zdá se, že jsou běsové rozděleni do jednotlivých rezortů, a to podle jednotlivých vášní. Každá vášeň má své běsy, které se snaží právě tu svou vášeň v člověku rozdmychávat, hledají, zdali najdou v lidské duši předpoklady k rozvinutí vášně a jestli tam najdou napnuté strunky svých vášní, a pokud ano, tedy na ně pidlají jak na bendžo své démonické akordy.
Učení o posmrtných "celnicích" se zakládá především na zjevení sv. Theodory. Leč existence a struktura celnic byla odkryta i jiným svatým. Je to tradiční učení pravoslavné církve. Dnes se někteří snaží toto zjevení zpochybňovat a poukazovat na to, že nebylo Církví nikdy dogmatizováno; to však nic neznamená - dogmatizovat toto učení nebylo potřeba, protože až do současnosti proti němu nikdo nevystupoval; ve skutečnosti je učení o "celnicích" pevnou součástí pravoslavné tradice (jak hlásá např. i prof. Osipov). Starci i ve 20. století, kterým byly zjeveny posmrtné věci člověka a kteří viděli, kde se člověk nachází po smrti, považují "celnice" za nepochybnou záležitost. Např. starec Lavrentij Černigovský sdělil jedné své věřící, kde je duše jejího otce: "... otec ještě neprošel celnicemi. Stává se, že někdo jimi projde za tři dny, za 20 dní, za 40 dní, jiný za rok či dva nebo za čtyřicet let. Záleží na tom, jaké má hříchy, a kde ho na jaké celnici zadrží. Proto je nanejvýš potřebné udělovat za něho almužny a přinášet prosfory na proskomidii. Čtyřicet let prochází celnicemi ten, za koho se někdo modlí, ale kdo má za sebou velké hříchy."A jak zkoumají tito neblazí "celníci" duši na její posmrtné cestě? Tak tedy, co jsou to vlastně ty "celnice", na nichž je duše zastavena a "proclívána"?
Démoni na celnicích nečiní vlastně nic jiného, než činí za života člověka, kdy se svými pokušeními snaží rozjitřit v něm vášeň, rozdmychat její temný plamen. Za tělesného života člověka mu do hlavy vsouvali myšlenky, resp. podněty, a čekali, jestli duše odpoví a začne-li rozvíjet myšlenku, přidá-li pak ještě emoci a vykreslí-li v obrazotvorné části mysli příslušné obrazy, představy a fantasie. Tak se líhne z tohoto dračího vejce činná vášeň. Následně i po smrti na celnici je to vlastně podobné - duši jsou tam představovány klamné obrazy té či oné vášně. Démoni vykreslí dokonalou projekci obrazů vášní (a s potěšením určitě použijí právě ty obrazy, které si mysl zvykla za života sama vytvářet a jimi vnitřně vášeň uspokojovat). A čekají, jestli duše - k jejich radosti - na tyto klamy odpoví, či zdali - k jejich zlosti - zůstane lhostejná a nemůže být na celnici zadržena.
Takže na každé celnici běsové před duši postaví iluzi té vášně, která k té či oné celnici náleží. Např. na celnici jídla, pití a hrubých smyslových požitků se duše labužníka setká s nejvěrnějšími obrazy nejoblíbenějších pokrmů, s jejich vůní a chutí. Po obrazech hostin a nejlepších pochoutek přijdou jiné smyslové obrazy. Nemusím zde jistě rozvádět, co asi na příslušné celnici uvidí smilník a rozkošník. Na celnici vášně zištnosti, lakomství a touhy po penězích duše může uvidět např. hromady zlata, peněz a všeho jiného možného jmění, samozřejmě především to, které ji za života zvláště přitahovalo a po němž žíznila. Na celnici ctibažnosti a touhy po slávě se mohou ukázat démoni v podobě lidí, kteří se před duší klaní, obdivují ji, chválí za krásu, moudrost, umění, tleskají či pochlebují, či mohou ji velebit za jiné domnělé schopnosti.
Na všech celnicích - je jich přibližně 20 - jde jen o jedno: pokud duše na simulaci předmětu vášně odpoví, získávají démoni právo duši zadržet, a případně ji skrze tuto vášeň vláčet, kam je jim libo. Nejde při tom vlastně tak docela o násilí; oni skrze nevykořeněné vášně, které si člověk v duši sám zasadil, vypěstoval a hýčkal, uvedou duši do takového stavu, který odpovídá peklu. Rozdmychaná vášeň, která nemůže být ukojena, přičemž člověk je touto vášní spoután a nemůže se od ní osvobodit, protože je přirostlá k jeho duši, to je přece peklo. A démoni jen "topí pod kotli", v nichž se duše smaží, - tj. rozdmychávají temný oheň vášně v každé duši, a tím i její nekončící muka.
Jak je snadno patrno, tak tento mučivý plamen nemá nic společného o tzv. "očistcovým plamenem", o němž mylně učí římskokatolická církev hlásající, že církev existuje ve třech stavech: na zemi, v očistci a v nebi (katol. katech. 954). O očistci doslova tvrdí katolický katechismus, že si zde někteří "odpykávají své viny" (1475). Katolický katechismus učí: "Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni ... jsou po své smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, nutné ke vstupu do nebeské radosti" (1030).Takže na každé celnici duše prožívá ty stavy vášní, jimiž je nakažena a které nevykořenila. Jestli byl člověk nedbalý a nepoznal pravdu o sobě za svého pozemského života, pozná tuto pravdu (a může to být děsivé překvapení) právě na celnicích jednotlivých vášní. K poznání každé vášně tam dochází tváří v tvář této vášni. Na jedné straně se zjeví Boží pravda. Dochází k hrůze z odpovědnosti, jestli duše ustojí tuto vášeň a neupadne-li do ní a obrátí-li se k Bohu. Před tváří zjevivší se pravdy a před tváří činné vášně. Všichni víme, co je to aktivní vášeň, když vítězí. Jestliže člověk vášni propadl za života, tak propadá i zde. Pokud však bojoval a kál se, pak má i na celnici dosti sil, odtrhnout se od vábivých klamů a opustit tuto vášeň. Duše, která propadla, začne touto vášní trpět, je mučena touto vášní. Proto církev s takovou naléhavostí a důrazem a láskou každého volá: Dávej zde na sebe pozor, kaj se dokud není pozdě, omývej duši pokáním.
Jenže plamen vášní nikoho neočišťuje. Ten, kdo hoří v tomto plameni, se tím přece nestává lepším. Jsou to muka a nadějí hříšníka není vypršení jakési lhůty očišťovací, kterou až si odtrpí a hříchy si "odpyká", bude propuštěn a dostane se do nebe. Nadějí v tomto utrpení jsou modlitby Církve, které přináší Církev na zádušních bohoslužbách, konají se při liturgii např. na proskomidii a při velkém vchodu; jsou to modlitby křesťanů, které vznášejí za zesnulé, když za ně v chrámu stavějí svíce, nebo když se modlí při svých každodenním domácích modlitbách.
Toto nemá s očistcem, ani odbývání si nějakého trestu za hříchy, ani přinášení zadostiučinění za hříchy, jak učí římskokatolická církev ve své báji o očistci. (Opakovaně to zdůrazňuji, protože někteří povrchně usuzují, že "celnice" jsou pravoslavnou obdobou očistce, a že tedy pravoslavná církev má jakoby podobný náhled na záhrobní úděl duše jako římsko-katolické učení.
Římská teologie se se zvláštní zálibou velice podrobně - a lze říci: v právnickém duchu - zabývá tresty za hřích. Rozděluje tresty na věčné a časné; věčné zbavují člověka společenství s Bohem a činí ho neschopným dosáhnout věčného života - to je věčný trest. Všední hříchy jsou očišťovány mj. i v očistci a "očišťování (myslí se v očistci) zbavuje (člověka) tak zvaného "časného trestu" za hřích" (katolický katechismus: 1472). Dále katolický katechismus radí, že "křesťan se má snažit přijímat časné tresty za hřích jako milost" (1473). Nauka o očistci je pak dále prorostlá s jiným učení a to o odpustcích a o tzv. pokladu církve (nadbytečné zásluhy Krista a svatých, který může církev otevřít křesťanu /ať už na zemi nebo v očistci/, aby mu byly odpuštěny nějaké časné hříchy. Viz něco o tom v katol. katech. 1478, 1779 a 1498.) To je úplně jiné pojetí a jiný duch než v Pravoslaví.
Pravoslavné učení má zcela odlišné pojetí trestu, než římská církev. Trestem dle nás není kárný výkon Boží spravedlnosti, ani přinášení zadostiučinění Bohu, ale vstupem do pravdy o sobě; vzpomeňme na sv. Antonína Velikého: Bůh se na nikoho nehněvá, nemiluje svaté více než hříšníky. Muka - to je uvedení do pravdy takové duše, která se za svého života spojila se lží a klamem. (Toto trápení není žádnou milostí.) Svým životem zde každý sám rozhoduje, co mu přinese chvíle smrti, až bude zvednuta opona a bude zjevena plná pravda: o Bohu i o člověku. Dle způsobu života tady na zemi bude pro jednu duši zjevení pravdy o ní i o Bohu radostí, pro jinou však hrůzou.
Je-li duše zastavena na nějaké celnici, a po nějakou dobu nepokračuje dále, ani se nepropadá dolů (jak se o tom hovoří v některých zjeveních), pak to není kvůli tomu, že by se na té celnici očišťovala, ale je to proto, že se za tuto duši někdo modlí. Před pádem ji zachraňují modlitby přinášené za duši na zemi. (Podle některých zjevení se zdá, že je možno vymodlit dokonce i duši z pekla - opět však platí - není to kvůli tomu, že si duše už něco odpykala, nebo vypršela nějaká lhůta; je to jen díky modlitbám zde na zemi.) V modlitbách se sjednocujeme s touto trpící duší, a tím ji můžeme duchovně obdarovat. Svými dobrými skutky doplnit to, čeho se jí nedostává, svou askezí a svatostí jí dát orientaci, je-li zmatena, a vyvést ji z kalné mlhy vášní k poznání Krista. Skrze naše modlitby s k duším v záhrobí přibližuje Pán. (Nemusím jistě unavovat rozváděním, čím se působení těchto zádušních modliteb odlišuje od učení o odpustcích. Nevěříme v žádné pokladnice nadbytečných či nespotřebovaných zásluh.)
Na závěr tohoto oddílu:
Je-li duše zadržena na celnici, ale nepropadne-li, znamená to, že je v ní alespoň jiskra pravdy a pokání, a že se za ni někdo modlí. Nadějí všech pravoslavných křesťanů jsou modlitby Církve, které za všechny zesnulé bratry a sestry každodenně přináší. Jenže jak může být zadržená duše osvobozena? Nejedná se tu přece jen o nějaké dodatečné očištění? Jak jsme již pravili, plamen vášně nemá žádnou schopnost očišťovat duši. Takže osvobozena může být jenom tím, že je démonům vzata možnost duši pokoušet a rozněcovat v ní ten temný plamen. A tuhle moc nemá dokonce ani anděl, ale má ji Církev, mystické Tělo Krista, který přemohl ďábla. Přímluvy svatých a modlitby živých na zemi přinášejí duši na pomoc tuto sílu Církve, k níž se duše za života přivtělila. Církev je společenství, z něhož nikdo svou smrtí neodchází. Posvěcení, jehož dosahují věřící zde na zemi, se může přenášet i přes hranici smrti na duše zesnulých.
--------------------------------------
Nuže, závěrem:
"Na zemi jsme proto, abychom složili zkoušky, a pak jdeme dál" (pravil starec Paisij). Závěrečná zkouška, na které se vyjeví, jak jsme zvládli školu života, je na celnicích. Tváří v tvář každé vášni duše opravdu skládá jakousi zkoušku. Padá ta duše, která není schopna odtrhnout se od působení vášně. Je to konfrontace duše s pravdou. Tam se dozvíš, kým opravdu jsi, jaká je tvá duše. Tam se zjeví, zda je člověk plně pokořen svou vášní, nebo je-li schopen se od ní odtrhnout. Není-li schopen, pak hrozí, že se tato muka vášně stanou trvalým stavem lidské duše.
Na každé celnici může tedy proběhnout s lidskou duší trojí věc. Buď duše zůstane k vášni, která ji tam pokouší, zcela lhostejná a prochází dál. Celnice nemá sílu ji zadržet. To je nejlepší výsledek. Nejhorší výsledek je, když duše na pokušení vášně odpoví celou svou silou, naplní se touto vášní. Pak se propadá a jde tam, kde je domov této vášně. Nu a pak je něco mezi tím. Duše na vášeň odpoví. Ale zároveň bojuje. Vášeň v ní nezapustila pevné kořeny, protože se duše za života kála a s vášní bojovala. Na celnici je duše zadržena, nemůže dál, ale zároveň se nepropadla, protože není plně sjednocena s vášní. Za takovéto uvízlé duše se církev modlí. To jsou duše, ve kterých zůstává stále něco dobrého, je tam stále naděje, že nakonec ten zápas ustojí.
Modlitbou můžeme pomoci duši, pokud v ní hoří alespoň malinký plamínek pravdy. Do vášně mohla duše padnout kvůli slabosti. Pak je možno pomoci.
Soud nad lidskou duší je jistě daleko složitější záležitost, do níž zasahuje mnoho faktorů a dalších vlivů, než jen vášně a hříchy. Projevují se zde modlitby Církve, jak jsme se již zmínili. Působí milosrdenství Boží, pokud je k němu duše otevřená. Veliký význam pro duši má každé přijímání svatých Tajin, jimiž se duše za života v těle léčila a napravovala svůj vnitřní stav.
Anděl ochránce pomáhá duši v tomto zápasu. Posiluje ji tím, že jí osvěcuje vírou v té síle, kterou si duše za života osvojila. V tomto hrozném stavu rozkolísanosti a otřesů z probouzených vášní ji anděl upevňuje a uklidňuje tím, že proti svodům vášnivých klamů staví podávání inspirace svatého klidu a míru - v té míře, nakolik se duše dokázala tomuto svatému světu Božího pokoje otevírat ještě za svého života v těle. Každý okamžik zde na zemi, kdy duše prožila nadpozemský mír a blahodatný klid, který člověk může pocítit např. při bohoslužbě, při modlitbě, při přijímání svatých Tajin, zde - ve stavu zkoušky ohněm vášní - duši pomáhá překonat toto kritické pokušení. Anděl ochránce má totiž možnost všechno to nebeské, co duše prožila za svého života, nyní v duši opět vzbudit, připomenout, a tím duši pomoci najít ve zmatku pokušení správnou orientaci vzhůru.
Na tomto místě se dotýkáme jednoho z mnoha významů bohoslužeb pro duši člověka. Při bohoslužbách se může věřící setkat tady na zemi s nebeskou energií, nadýchnout duchovního vanutí, získat zkušenost s nebeským stavem. K tomu je důležité, aby bohoslužba měla určitou základní úroveň svého provedení a nebyla příliš krátká (nejlépe to splňují bohoslužby, jak je slouží Řekové). Pravoslavné bohoslužby se nesou v duchu pokoje, plynou v nevzrušenosti, jisté monotónnosti, ale energicky a nikoliv mdle. To vše uklidňuje nitro člověka rozbouřené světským a tělesným vlnobitím. Bohoslužby jsou jako pokojný přístav pro lodičku duše zmítanou na neklidném moři. Právě ten klid (světskému člověku bude připadat jako jistá jednotvárnost) bohoslužeb učí duši spočinout v nebeském "činném klidu a bdělém odpočinku" a dává mu zkušenost nebeského díla - kdy je duchovní prací bdělost, soustředění a patření vzhůru. Proto je - právě s ohledem na posmrtný život, a právě v dnešní době roztěkanosti a všudypřítomného neklidu - nutné co nejčastěji se bohoslužeb zúčastňovat, aby se duše učila tomuto stavu a mohla se na něj rozvzpomenout, až kolem ní budou vířit démonické klamy svádějící duši do zmatku vášní.Dále anděl přináší duši na pomoc energii dobrých skutků, které člověk za života vykonal. Ano, tady se projeví obrovská síla lidských skutků, o nichž se píše v Bibli - skutky jdou po smrti s námi (Zjevení Janovo 14,13).
Nesmírný význam lidských skutků nám zde na zemi zůstává vždy alespoň částečně skryt. Čím je dána tato jejich hodnota a na čem se zakládá přesah, který mají lidské skutky z toho hmatatelného světa do duchovní dimenze? (A zvláště to platí o dobrých lidských dílech.) Je to zřejmě dáno mravní hodnotou lidského skutku. Pokud člověk je schopen konat nezištně, bez očekávání odměny, ani kvůli strachu z trestu, pak má takový skutek absolutní hodnotu. My tady na zemi můžeme konat mravně hodnotné akty, protože jsme svobodni. Nevidíme zde ani nebe ani peklo; ani Boha ani temné síly. Proto jsme svobodni. Jestli chceme, konáme dobro, chceme-li činíme zlo; a obojí děláme, aniž by nás strašil reálný pohled do pekla, kam vede cesta ze zlých skutků, či lákal ráj, kam člověka povznášejí dobré skutky. Tam, po smrti, už je vše zjeveno. Tam už není nikdo nevěřící. Peklo i ráj tam každý vidí tak, jako na zemi vidíme krajinu, stromy, řeky, nebe, hvězdy. Tam už není svoboda rozhodování v tom smyslu jako tady na zemi. Děs pekla a krása ráje tam už nedovolují tu plnou mravní svobodu rozhodovat se o svých skutcích bez jakéhokoliv ovlivnění. Peklo je strašné a z démonů jde taková hrůza, že ten, komu se zde na zemi z nějakého důvodu mohou zjevit v plné své podobě, se z toho většinou pomátne na rozumu. Pro toho, kdo to vidí, neexistuje už žádné svobodné rozhodování, jestli k nim chce či nikoliv.
I zde na zemi samozřejmě můžeme věřit v nebe a věřit, že je i peklo. Ale je to "jen" víra. Dokud jsme v těle, tak jsme od těchto duchovních skutečností jakoby za záclonou. A to nám dává svobodu rozhodovat se bez nátlaku. A to potažmo dává našim skutkům (a zvláště těm dobrým, nezištným a zbožným) nepředstavitelnou váhu a dosah. Sloužit neviditelnému Bohu, aniž by k tomu člověka donutil děs z pohledu na ďábla, aniž by člověk viděl blaha, která Bůh připravil těm, kteří ho milují, to je síla, která prolamuje nebesa. Před tím se sklánějí i nebeské mocnosti. "Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili," pravil Pán Tomášovi.
(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)
Zobrazit příspěvek č. 526 jednotlivě
Administrátor --- 2. 6. 2009
Z došlé pošty - putování ke starobylé moravské svatyniPouť na Horu sv. Klimenta
Sláva Pánu našemu Ježíši Kristu!
Jako každý rok chystá se naše PCO Hodonín oslavit svátek Seslání svatého Ducha, poutí na Horu sv. Klimenta u Osvětiman.
Jak jistě víte, je to jedna ze svatyní z doby Velké Moravy. Místo se nachází uprostřed lesa v nádherné přírodě. Je zde kaple, která je celoročně otevřená a naše církevní obec na tomto svatém místě slouží bohoslužby několikrát za rok, včetně svátku svatého Klimenta, který je v prosinci, kdy zde sloužíme v noci večerní a akathist ke sv. Klimentu.
Cílem tohoto pozvání je navázat na zkušenost z minulého roku, kdy jsme se sešli ke společné svatodušní večerní bohoslužbě i s poutníky monastýru sv. Gorazda a s farností o. Klimenta z nedalekých Střílek. Smyslem setkání je jak společná modlitba, tak posezení u ohně, opékání špekáčků a vzájemné seznámení věřících mnoha farností, kteří jinak nemají většinou možnost se sejít a popovídat si.
Sraz zájemců navrhuji ve 14:00 hod na náměstí v Koryčanech, kde je veliké parkoviště.
Potom společný výjezd pod Horu sv. Klimenta a pěší pouť na samotné místo tohoto bývalého hradiska. Výstup není náročný, pro děti je to doslova ráj. V místě parkování vyvěrá z hory pitná voda, můžeme posloužit malé svěcení vody, lahve tedy s sebou. Je to setkání bez zbytečných organizačních formalit. Každý ať si vezme dle vlastního uvážení jídlo na opékání, nápoje atd... Pokud má někdo nějaké další podněty, budu za ně vděčný.
Navrhuji tedy:
Datum a čas konání pouti- Neděle 7.6.2009
Sraz ve 14:00 hod na náměstí v Koryčanech (velmi dobrý přístup ze všech směrů)
14:30 hod - parkování pod Horou sv.Klimenta
15:00 hod - Svatodušní večerní bohoslužba
Potom volný program, opékání špekáčků (vzít každý sám dle libosti, areál je velký, množství laviček možnost posezení, rozhovorů atd...)
S láskou v Kristu jerej Serafím
duchovní správce PCO Hodonín
Zobrazit příspěvek č. 527 jednotlivě
Administrátor --- 4. 6. 2009
Z tisku: ikona ve stroměV Poltavské oblasti se objevil obraz Bohorodice v zářezu do dřeva.
Ve vesnici Staryčevka Maševského okresu v Poltavské oblasti se objevil na zářezu do dřeva hrušně obraz přesvaté Bohorodice.
11. května si obyvatelé vesnice všimli, že na čerstvém řezu do kmene staré hrušně je vidět zřetelný obraz ženy s dítětem v náručí.
S požehnáním poltavského arcibiskupa Filipa vyrazila 21. května do vesnice zkoumat fakta eparchiální komise. Po prohlédnutí potvrdila, že obraz nebyl učiněn lidskou rukou, a zjistila shodnost obrazu v dřevě s ikonografickým zobrazením Bohorodice. Po prohlídce zde duchovní, který byl členem komise, vykonal pobožnost.
O podrobnostech objevení obrazu vyprávěl majitel sadu. O strastném týdnu před Paschou se s otcem rozhodli obnovit sad, aby zde mohli zasadit nové stromy. Tenkrát si žádného obrazu na řezu po odříznuté větvi nevšiml. Obraz se tak ukázal až po čase. Teprve 11. května si všimli postavy, která se na řezu objevila. Od toho dne se stalo zobrazení ještě zřetelnější.
Eparchie vydala prohlášení, že obraz dále zkoumá a sleduje.
Credo.ru dle tiskového oddělení Poltavské eparchie Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu
Zobrazit příspěvek č. 528 jednotlivě
Administrátor --- 11. 6. 2009
Hinduisté pronásledují křesťanstvíV Indii prudce roste počet útoků na křesťany
Dle 400 stránkového dokumentu "Amnesty International" bylo za poslední dva měsíce v Indii zabito nejméně 25 křesťanů a mnoha dalším byly spáleny domy. Také docházelo k rabování a ke znásilňování žen ze strany extrémistů.
Začátkem května naráz ve třech indických chrámech došlo k útokům na křesťany. Ve městě Mumbay 30 rozlícených hinduistů vtrhlo do křesťanského bohoslužebného shromáždění a nutili přítomné, aby zpívali hinduistické modlitebné zpěvy. Ti, kteří to odmítli, byli biti. V důsledku toho bylo těžce raněno 10 lidí včetně pastora a pětiletého dítěte. Ve městě Bilaspur vpadlo 15 extrémistů do křesťanského modlitebního shromáždění, pálili bible a další křesťanskou literaturu. Ve státu Andchra Pradeš byl zapálen chrám.
"Amnesty International" ve svém dokumentu odsuzuje zvláště indickou vládu za pronásledování křesťanů ve státech Orissa a Karnataka. V textu se připomíná zavraždění 60 křesťanských obyvatel Orissy v srpnu minulého roku. V září 2008 ve státu Karnataka hinduisté spáchali útoky na 30 křesťanských chrámů.
Představitelé křesťanských církví mnohokrát žádali vládu státu učinit, co je možné, aby bylo co nejrychleji ukončeno pronásledování. Policie se však pokaždé drží stranou a nepřeje si zastavit extrémisty.
Credo.ru, Christian Today, Intexfax religia
Zobrazit příspěvek č. 529 jednotlivě
Administrátor --- 12. 6. 2009
Svatá PadesátniceLetnice. Svatodušní svátky
Při svatodušní bohoslužbě
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Ó Theofile!
2,1 Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.
2,2 Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.
2,3 A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden;
2,4 všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
2,5 V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě,
2,6 a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí.
2,7 Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje?
2,8 Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči:
2,9 Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie,
2,10 Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané,
2,11 židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!"
(Skutkové svatých Apoštolů)
Tento třídenní svátek má řadu názvů: Letnice, Padesátice, Svatodušní svátky, Sestoupení Svatého Ducha, svátky Svaté Trojice. Dále se mu říká „zelené svátky“ (zelená je barvou Svatého Ducha a interiéry chrámů jsou vyzdobeny hojností zeleně: někde jsou v chrámu zelené stromky bříz či ratolesti dubu, jinde - zvláště v Rusku - je na podlaze rozprostřena čerstvě posečená tráva nebo jsou rozloženy haluze dubové; nosí se i květiny; při večerní bohoslužbě drží všichni sloužící duchovní v rukách květy apod.); liturgickou barvou svatodušních svátků je zeleň.
V chrámu je vystavena ozdobená ikona Sestoupení Svatého Ducha, resp. ikona Nejsvětější Trojice (jak vidíme na přiloženém obrázku).
Je to svátek radostný a patří nejen do Dvanáctera velkých svátků, ale i do trojice těch největších: Pascha, Padesátnice, Narození Kristovo. Pascha je radostná, energická a jásavá. Narození Kristovo je tichým a tajemným svátkem. Letnice mají v sobě jakousi zvláštní lehkost, povznesenost... Není divu, vždyť jsou to vlastně svátky daru duchovního života.
Vloni jsme uvažovali nad biblickými kořeny Letnic. Naše letošní úvahy o svatodušních svátcích začneme odvíjet od církevní hymnografie, resp. od kondaku svátku, který je v tomto případě středobodem celé svatodušní hymnografie. Protože se kondak u nás - narozdíl od zbytku světa - při českých pravoslavných nezpívá, uvedu sem jeho překlad.
Mimochodem, je vskutku zarmucujícím jevem zkráceného českého pravoslaví, že při liturgiích nepoužívá kondaky, které většinou nesou hlubší sdělení než tropary. Pro ty, kteří se neorientují v typikonu: každý den, každý svátek, každá památka svatého je církví oslavována mj. párovou dvojicí krátkých hymnů - troparem a kondakem. Tropar bývá namnoze kratší než kondak. Tropar mívá obecnější obsah, postihuje jakýsi základní rámec svátku a tvoří vlastně úvod ke kondaku, který už jde více do hloubky a vystihuje vnitřní obsah svátku. V Čechách je většinou zvykem zpívat jen tropar bez kondaku, což je nejen v rozporu s celosvětovou pravoslavnou tradicí, ale především toto roztržení základního hymnografického páru ochuzuje věřící a odděluje je od přístupu k vnitřnímu tajemnému obsahu svátku.Tedy ten svatodušní kondak:
Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky, rozdělil národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými, povolal všechny ke sjednocení.
Oslavujeme tedy jedním hlasem Nejsvětějšího Ducha.
Padesátnice je zde stavěna jako protipól k Babylonu - čili Církev, jako společné dílo Boha člověka, proti babylonské věži lidské pýchy. Boží dílo s člověkem kontra lidská svéhlavost, neposlušnost a vzpurnost. Při vykreslování tohoto kontrapunktu je kladen zvláštní důraz na fenomén jazyka. Obraz načrtnutý kondakem je vystavěn právě na základě události, která se při Padesátnici stala, - seslání jazyků. Právě ony jazyky jsou církevní hymnografií tedy považovány za součást samotné podstaty události svatodušního svátku, nikoliv za nějaký vedlejší projev sestoupení Ducha. A protože Bůh nebere zpátky dar, který Církvi dal, hovoří zde tento jazyk od Padesátnice až po dnešní časy. A to bude naše hlavní téma. Začít však musíme v době ještě dávnější, než je éra apoštolská, resp. Padesátnice.
V náznaku se ve znění kondaku připomíná jazyk ráje, s jehož pomocí se člověk domlouval s Bohem; nebeský jazyk, společný pro celé lidstvo, byl zmařen lidskou pýchou. Všem lidem byl změněn jazyk, nikdo si už neponechal původní způsob řeči. A není to jen lingvistická záležitost. Jazyk úzce souvisí s lidským nitrem. Mluvení je vlastností lidské duše (proto zvířata nemohou mluvit; vyjma papoušků ovšem). Často o člověku v modlitbách hovoří jako o „duši mluvící“. Pýcha a hluboký duchovní úpadek však lidem odebraly něco více než jen společnou mluvu. Zbavily je především vnitřní řeči s Bohem i vnitřního porozumění a schopnosti dorozumění s Hospodinem. Je to zkázonosné dílo pokračujícího prorůstání hříchu do nitra člověka. Stav hříchu již změnil celého člověka, není místo v lidech, které by nebylo infikováno. Člověk se rozkládá zevnitř. Duše lidská přišla v dobách Babylonu o další část svých schopností, o část daru duchovní výmluvnosti.
Hřích a vášně pozvířečťují člověka a způsobují němotu jeho duše, která ztrácí část toho, co ji činí lidskou. Tím, že si lidé v Babyloně přestali rozumět, přicházejí o dar vzájemného porozumění a stávají se svým způsobem jakoby němými. Kdo se nedokáže vyjádřit a sdílet se, ten je vlastně jako němý, bez ohledu na to, zdali vydává nějaké zvuky či je potichu. A z opačné strany: komu nerozumíme, ten je pro nás jako němý. To přirozeně chápeme všichni. Jen na okraj: slovo "němec" v češtině vzniklo původně od slova "němý" - ve smyslu hovořící nesrozumitelně. Vzpomínám si, jak mi někdo starší vyprávěl, jak se kdysi v první polovině 20. století přestěhovali do kraje, kde nerozuměli jejich moravskému nářečí, a tak o nich místní říkali, že jsou to "němci".---------------------------
A dále - vzpomeneme si, jak anděl potrestal Zachariáše, který neuvěřil jeho zvěstování o narození Jana Křtitele? Němotou. „Že jsi neuvěřil, budeš němým, dokud se to vše nestane.“ Jakoby bylo naznačeno, že dar řeči a víry spolu souvisejí. Je to obojí typicky lidská vlastnost lidské duše, obojí patří k podobě Boží, podle níž jsme byli stvořeni. Kdo nevěří Bohu, resp. v Boha, stává se vlastně němým (chápáno nyní v duchovním smyslu - čili nic, co nevěřící říká, nemá "hlavu ani patu", jsou to před Boží tváří jen zvuky, blábolení, není to řeč v původním smyslu toho slova; už jsme to zde rozváděli).
Odebrání společného jazyka není mstou Boží. Podobně jako při vyhnání z ráje je to nutný důsledek stavu, do něhož se lidstvo dostalo. Nejdříve přestali lidé být schopni přebývat v ráji Boží blízkosti, který se jim stal nesnesitelným, pak se přišli o způsobilost podržet si jazyk ráje a obrátili tento dar jako zbraň proti Bohu a potažmo proti sobě. Bůh jim bere společnou řeč, aby je zachránil před sebezničením. Lidstvo se rozptýlí a nezničí samo sebe.
Při sestoupení Ducha Svatého v den padesátý po Vzkříšení začíná na zemi opačné duchovní dílo, než byl Babylon. Nejprve na apoštolech a posléze na všech, kteří přijímají účast na Církvi. Vnitřně rozložený člověk je léčen duchovním ohněm. Jako se hnisající rána vypaluje rozžhaveným železem ku zničení infekce, tak podobně infekci hříchu v lidské duši ničí žár Ducha.
Jak očišťujícím působením Ducha Svatého ztrácí hřích vládu nad lidským uvažováním a niternými pohyby lidské duše, vrací se spolu s tím člověku i dar nebeského jazyka. Tento duchovní jazyk se na naši Zemi vrací při Padesátnici. Apoštolé byli předem duchovně očištěni k jeho přijetí, připraveni byli už Ježíšem Kristem; viz jeho vlastní slova: "Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil" (Jan 15,3). Je ten samý jazyk ráje, který spojuje lidi, vytváří porozumění a společenství církevní, a zároveň řeč, jíž se domlouváme s Bohem. Duch Svatý vrátil tento jazyk lidem, dává se všem, kteří odpoví na Kristovo volání k návratu domů, k Otci. Tento jazyk stále v Církvi žije, stejně jako v ní začíná už zde na zemi v předjímce přebývat sladký ráj. Do jeho lexika patří Božská liturgie, každá modlitba, kterou pronášíme s duchovním zápalem; každý bohoslužebný úkon, do něhož vkládáme oheň lásky k Bohu, je tímto jazykem. Veškerá zbožnost, která je předcházena očišťujícím asketickým zápasem, se stává svatým hovorem s Bohem i mezi bratřími vzájemně. Proto může liturgie, modlitba a veškerá naše zbožnost sjednocovat, vytvářet společenství s různohlasných lidí. Duchovní bohoslužba, žijící uvnitř naší liturgie, je naším společným jazykem.
Ještě k tomu společnému jazyku. Není to myšleno jen symbolicky. Opravdu to tak "funguje" nejen na duchovní rovině, ale i na té nejpraktičtější. Nebeský jazyk - dar Ducha - překonává rozdělení lidských pozemských jazyků. Mám s tím osobní zkušenost. Při naslouchání starci Emiliánovi na Athosu (byli jsme tu pohostinu asi před 15 lety) jsme náhle rozuměli jeho řeči i bez tlumočení překladatele, který byl stejně jako my tak uchvácen tím, co starec děl, že zapomněl překládat (poznamenávám, že jsme v té době neuměli řecky téměř ani slovo). Archimandrita Emiliános vypravoval o Ježíši Kristu, o Církvi, o Pravoslaví, o duchovním životě, a o velikých dílech Božích. A nestalo se to jen jednou. A další lidé hovoří o vlastní podobné zkušenosti.Podstatou lidské jednoty je dorozumění člověka s Bohem. Nic jiného nemůže sjednotit lidi, než jedině když najdou společnou řeč s Bohem; pak teprve najdou společný jazyk mezi sebou vzájemně. To je zvláště aktuální v dnešním politickém kontextu sjednocování Evropy a dále pak i celého světa pod jednu společnou lidskou vládu. Přičemž se architekti této nové jednoty lidstva ani příliš netají inspirací Babylonskou věží! A na čemže se buduje tato panevropská jednota? Ani největší idealista asi nehodlá tvrdit, že by to bylo na základech zbožnosti (dokonce ani pouho-pouhou zmínku o křesťanských kořenech Evropy se nějak nedařilo protlačit do preambule navrhované evropské ústavy). Tato jednota se buduje na penězích. Samozřejmě to takhle okatě nikdo neřekne; hovoří se o společném trhu, o prosperitě, konkurenceschopnosti, o hospodářství, jednotné měně, volném pohybu zboží i osob apod. Ale ve své podstatě je do základů nové babylonské věže vložen prachsprostý mamon. A že nelze sloužit zároveň Bohu a mamonu, nemusíme z Evangelia ani připomínat, že? (Tudíž i ten, kdo by nikdy nic nezaslechl o všelijakých temných piklech, které se za integračními plány skrývají, může si na základě prosté znalosti Evangelia učinit obrázek, jak je Bohu toto zednicko-věžařské dílo asi milé...)
Nedostavěná babylonská věž Představy malířů o nedokončené věži v Babyloně Centrum Evropské Unie Evropský parlament Plakát: Evropa - mnoho jazyků, jeden hlas
Dokonce i vnější tvářnost bruselského ústředí má připomínat nedostavěnou Babylonskou věž (jako by chtěli říci: my to dostavíme, a naše věž bude mít vrchol v nebi; tentokrát se to povede, už jsme dost mocní a žádný Bůh nás již nezastaví).
Tyto řádky nejsou jen nemístným politickým odskokem od tématiky našeho svátku. Nikoliv, přímo se dotýkají samotného jeho obsahu. Buď Babylon lidský nebo Církev svatá. Svět nebo nebe. "Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím" (Jakub 4,4). Avšak dosti už o tom.
Nuže, dále. Lidé, kteří se věnují modlitbě srdce, se spolu domlouvají beze slov. Proč se duchovní lidé navzájem vždy ihned poznají a vědí o sobě, kde který žije, aniž by se kdy viděli? Jejich duše hovoří stejným duchovním jazykem a ten je slyšet přes velké vzdálenosti.
Ze života např. Lavrentije Černigovského jsou známy případy, kdy po cestujících věřících nechával ve vzdálených místech pozdravovat někoho, s kým se nikdy neviděl, nesetkal ani si nedopisoval. Leč oba o sobě dobře věděli.
---------------------------
Darem Ducha Svatého oplývá ode dne Padesátnice Církev Boží. A tento nevyčerpatelný dar uděluje věřícím. Počátkem toho neustálého duchovního obdarování je svatá Tajina myropomazání, která se koná ihned po křtu. Při ní se tělo nově pokřtěného bratra označuje na významných místech svatým myrem (olejem svěceným patriarchy na Velký čtvrtek), a uděluje se tak pečeť daru Ducha Svatého. Kéž se každému podaří zachovat tuto pečeť bez pohany a zneuctění. »Nezarmucujte (přesněji: neurážejte) svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení« (Efez 4,30). Křesťan darem Ducha Svatého získává předpoklad rozumění tomu "nebeskému jazyku", jímž se mluví v Církvi v modlitbách a jímž se hovoří s Bohem, a otevírá se mu přístup do neklamného duchovního života, jímž »se Duchem Svatým upevňujeme ve „vnitřním člověku“« (Efez 3,16; pravosl. překl.).
Pro svět je náš duchovní život nepochopitelný. Jak praví apoštol: »Přirozený (dosl. duševní) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen duchovně. Člověk duchovní je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen« (1. Kor 2,14-15).
Dar Ducha přijímáme, abychom už nežili tělesně, nýbrž duchovně. »Kdo žijí podle těla, smýšlí tělesně, kdo žijí duchovně, uvažují o duchovním. Myslet tělesně je smrt, ale přemýšlení o duchovním je život a pokoj. Tělesné uvažování je nepřátelstvím vůči Bohu... Jestliže žijete podle těla, tak umřete, ale umrtvujete-li Duchem díla tělesná, pak budete živi. Vždyť ti, kteří jsou vedeni Duchem Božím, jsou synové Boží« (Řím 8,5-14; pravosl. překlad.).
Udělením daru Ducha Svatého tedy Církev otevírá každému bránu do věčného života, k neustálému přijímání Ducha Svatého, k očišťování, ku zření, k vedení, ke způsobu života, který není veden vášněmi a hříchem. Podstatu křesťanského duchovního života lze postihnout třema slovy: získávání Ducha Svatého. Tak to vysvětluje sv. Serafím Sarovský ve své besedě. (K přečtení v PDF v časopise Dobrý pastýř, čísla: 10 / 2005 a 11 / 2006.)
--------------------------
Dar duchovního jazyka získala ještě před apoštoly Panna Marie; obdržela jej při své osobní padesátnici, kdy na ni sestoupil Duch Svatý a ona počala Pána Ježíše. (To je, myslím, jeden z důvodů, proč byla v určité periodě křesťanských dějin na ikonách Padesátnice Maria někdy zobrazována s apoštoly, jak i na ni sestupuje oheň Ducha, ač při samotné události sestoupení Ducha na apoštoly v den padesátý zřejmě přítomna nebyla; viz o ikonografii svátku ještě poznámku níže.) Tímto nebeským jazykem ráje podle předávné tradice zpívala ukolébavky maličkému Ježíškovi.
Tento nebeský jazyk zvláštním způsobem pokračuje v církevní hudbě - mám na mysli zvláště starobylou křesťanskou hudbu byzantskou. Když se zaposloucháme do melodiky byzantského bohoslužebného zpěvu, zaslechneme tam pradávné melodie, staré jako svět. Jsou tam sledy tónů a střípky něčeho pradávného, co sahá až k dávnému ráji; nahmatáme tam nitky vedoucí až k nebeskému jazyku prvních lidí. Dílem Ducha Svatého byla tato památka na ráj, jejíž zlomky se udržely v nejvnitřnějším nitru lidí, v Církvi nejen udržena, ale i ucelena, a hlavně obnovena i dále rozvíjena. Protože se jedná o neartikulovatelnou zkušenost, nevypravitelné sdělení, bylo to pod působením Ducha ukládáno do neslovesné církevní tradice, do posvátné tradice bohoslužebné hudby. Jak totiž vyslovit nevyslovitelné, jak lze vyprávět o nebi? Už ap. Pavel píše o svém slyšení řeči nebeské: »Vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - a uslyšel nevypravitelná slova, jež člověku nelze vyslovit« (2. Kor 12,3-4; pravosl. překl.). Jazyku, kterým se hovoří na nebesích, zde na zemi nejlépe odpovídá hudba, resp. zpěv. A jsem přesvědčen, že nejlépe prastará hudba tradičního byzantského zpěvu. Proto mniši na Svaté Hoře Athos, kteří mají duchovní zkušenost, nedají na tento způsob zpěvu dopustit.
Mnich Mojžíš Svatohorec na Athosu píše:To je důvod, proč při bohoslužbách s byzantským zpěvem je možno strávit šest, sedm hodin na sváteční bohoslužbě, aniž by člověk potřeboval rozumět jedinému slovu textu. Sám způsob této hudby vytváří v lidské mysli modlitební ponor do hlubin v nitru a otevírá cestu k osobní modlitební zkušenosti.
»Svatohorské církevní zpěvy v sobě skrývají jedinečný dar. Někdy je to tak, jako bys je začínal zpívat společně s Bohem, a jindy zase, jako bys ses Jím chtěl nechat vést. Možná zde také záleží na rozpoložení žalmisty a naslouchajícího, ne tolik na notách ve voskově bledém zpěvníku.« (Agripnie na Agion Oros; "agripnie" znamená celonoční bohoslužbu, bdění)
»Agripnie má svůj rytmus a plyne pokojně. Typikář má svoji mysl hluboce pohrouženou do průběhu bohoslužby. ... Říká se stále, že lepší je dívat se, než poslouchat. To se však určitě netýká svatohorské agripnie. ... O. Miron říká, že Bohorodice miluje naslouchat mnichům, kteří zpívají tradiční starobylé hymny a tropary, nikoliv však těm novodobým muzikálním zpěvům.« (Mnich Mojžíš: Agripnie na Agion Oros)Ukolébavky Panny Marie jsou v řeckých bohoslužbách udržovány jako pradávné písně beze slov (tzv. „te-ri-rem“, zpěv andělů). Tato duchovní hudba, dočista oproštěná od textového sdělení, je sama jazykem, kterým se v Církvi hovoří a mluví k Bohu. Lidé, kteří mají dar Ducha, této řeči rozumějí a nepotřebují žádný výklad.
Zpěvu te-ri-rem se také někdy říká zpěv proroků. A to právě kvůli souvislosti s jazykem, jímž Duch Svatý dává promlouvat: »Sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení« (Skutky 19,6).
»Stál jsem v chrámové lodi jako věčný katechumen a sledoval dlouhé bdění, velký vchod, pohybující se polyeleo, klanějící se otce s obnaženými hlavami, byl slyšet hlas, ozýval se zpěv jako z hlubiny propasti, pomalu se pozdvihující, to byla velká Agripnie na Agion Óros. Chudý, bez hodnosti, jako poslední služebník jsem se klaněl při proneseném požehnání „na přímluvy svatých Otců našich“ a utíkal jsem jako dítě, které vzalo sladkost z mísy, abych se schoval. Avšak zůstalo tam ještě mnoho sladkostí ...« (Mnich Mojžíš: Agripnie na Agion Oros)Povšimněme si, co apoštolé říkali tímto nebeským jazykem. V Písmu je to velice přesně specifikováno: o velikých dílech Božích. Přesně toto nonverbálně sděluje tradiční byzantská bohoslužebná hudba. Nepotřebuješ rozumět slovnímu znění, jenom samotné poslouchání tohoto zpěvu spolu s účastí na bohoslužbě dává povstat tomu duchu nebeského jazyka, který i dnes v chrámech vypravuje o velikých dílech Božích. A je tomu rozumět vpravdě překrásně. A nelze se nikdy dosyta nabažit naslouchání tohoto sdělení. (Osobní zkušenost z řeckých monastýrů.)
------------------
Poznámka k vývoji ikony Padesátnice.-------------------------------
Ve 3. - 5. století křesťanských dějin byla na ikonách Padesátnice Maria zobrazována s apoštoly. Ve 3. století totiž vzniká společná ikonografická kompozice svátku Nanebevstoupení - Padesátnice (známá např. z ampulí z Moncy), která se udržuje až do 6. století. V této kompozici zaujímá centrální místo mezi apoštoly Panna Marie. Byzantská ikonografie však tento typ ikony nepřijala a vyvíjí vlastní typ ikony Padesátnice. Nová ikonografická kompozice Sestoupení Svatého Ducha vzniká v Byzanci v 7. století z ikon tzv. "učitelství Kristova", a centrální místo Kristovo uprostřed svatých apoštolů je nahrazeno prázdným trůnem (trinitární symbol; Trojice všudypřítomná a nezobrazitelná). Celá kompozice je dole doplněna dvěma skupinami osob, které symbolizují pohany a národy. Tyto skupiny se později transformovaly v královského starce "Kosmos" (Chronos). Tento proces je završen v ranně poikonoborecké epoše za patriarchy sv. Fótia (u nás doba cyrilometodějská). Západ se tohoto byzantského vývoje již neúčastnil, a proto se tam nastálo udrželo zobrazování Letnic s Pannou Marií uprostřed apoštolů. V předloňském článku o Padesátnici je jedna z nejslavnějších ikon Padesátnice, a to bez přesv. Bohorodice (krétská škola, monastýr Stavronikita na Athosu, Theofan z Kréty).
Součástí svatodušní večerní bohoslužby je zvláštní obřad. Uprostřed ní všichni pokleknou - kněz před ikonostasem (resp. v otevřené královské bráně) čelem k věřícím, věřící čelem ke knězi; je-li věřících dostatečně málo, mohou vytvořit symbolický kruh, do jehož středu se může postavit velká svíce, k níž jsou všichni obráceni. Plamen a světlo svíce symbolizuje oheň Ducha Svatého i plamínky nad hlavami apoštolů, její postavení uprostřed věřících a jejich obrácení do středu je výstižným obrázkem přebývání Ducha Svatého uprostřed shromážděných věřících. Klečení je tu výrazem uctívání Ducha, třetí Osoby Božské Trojice. Při tom se koná modlitba k této Boží Osobě.
Modlitba na kolenou; svatodušní večerní bohoslužba (poprvé od strastného týdne před Paschou se sklánějí kolena až na Letnice)
Přítomného člověka při tomto obřadu nemůže nenapadnout, jak názorně se tímto starobylým obyčejem zjevuje naše víra, že Duch Svatý je Někdo, nikoliv pouhé něco. Je to Osoba, ne jenom nějaká síla. Je to Někdo, s kým hovoříme, k Němuž se modlíme, Jehož vzýváme. Někdo, kdo naslouchá, kdo je milosrdný, kdo se smilovává, kdo koná dílo záchrany člověka, kdo »lká nad námi vzdechy nevypravitelnými«.
Mnoho dnešních lidí není tak zabedněných, aby byli dočista ateisty. Běžně se setkáváme s "náboženským vyznáním": "Já věřím v něco nad námi; v něco, co nás přesahuje; že je něco mezi nebem a zemí; něco po smrti, něco..." Všimněme si právě toho slůvka něco. Nikoliv někdo, nýbrž něco. Nějaká věc, záležitost, síla, děj, zákon, osud. Tito lidé sice ještě věří ve věci duchovní, ale už nikoliv v Ducha. To je jako vidět ruku, ale ne už tělo a hlavu. Co se to dnes děje s lidmi, že nejsou schopni či ochotni učinit další krok ve svém poznávání? Domnívám se, že se jedná o svého druhu pohodlí či jakousi ztrátu vnitřní tenze, odhodlání, touhy po poznání, po dosažení cíle, po pravdě. Věřit, že existuje něco duchovního a tajemného, je příjemné, vzrušující, ale k ničemu nezavazující, žádné nároky na člověka nekladoucí. V okamžiku, kdy přijmeme víru nikoliv už jen v něco, ale v Někoho, začínáme vstupovat do vztahu. A to může být nepohodlné, protože vztah klade na člověka jisté požadavky, žádá si od nás nejen přijímat ale i dávat. A přesně o to se v křesťanství jedná. Není to konzumace zážitků (jak si to nesprávně vysvětlují často právě ti křesťané, kteří sami sebe nazývají "letničními"), je to nejen vstup, ale řekl bych přímo vtažení, člověka do vztahu s Bohem.
Vztahy - to je - jak se zdá - pro dnešního člověka opravdu problém. Slábnoucí a ochabující mysl lidí se uzavírá do sebe, stahuje se jako hlemýžď do ulity. Netýká se to zdaleka jen vztahu člověka k Bohu. Vidíme, jak je pro moderní mladé lidi stále obtížnější navazovat vztahy mezi sebou. Celá armáda mládeže dnes dává přednost vysedávání u internetu, než by vyšla do světa. Ta neuvěřitelná obliba telefonování, e-mailování, chatování, SMS, ICQ (a dalších (ne)komunikačních výmyslů) vypovídá o tom, že lidé mají jakýsi vnitřní problém setkat se a být spolu. A když se už sejdou, pospíchají a nedají vzájemnému setkání ten čas, který je potřeba, aby se začalo vzájemné sdílení. A jak často je poukazování na zaneprázdněnost a spěch jen výmluvou, abychom nemuseli zůstat s přítelem déle a třeba spolu jen mlčeli... Tato mentalita se už promítá dokonce i do obtíží uzavírat manželství a zakládat rodiny. Stoupající počet současných mladých lidí už vůbec nehodlá vstoupit do manželství a dobrovolně prožívají své životy jako tzv. "singles".Duch Svatý dává člověku vztah k Bohu. Činí z nás syny Boží, když nás učí volat k Bohu: „Otče!“ (Jak to píše z vlastní zkušenosti a ze zjevení, které mu Bůh dal, apoštol Pavel.) Skrze Osobu Ducha se vztah mezi člověkem a Bohem uskutečňuje. Tím, že se všichni stáváme syny Božími, stáváme se sobě navzájem rodnými, a tak nalézáme hluboce důvěrný vztah k sobě vzájemně.
S druhé strany si komplex z neschopnosti reálného hlubokého positivního vztahu někteří lidé s nedospělou psychikou odreagovávají zvýšenou agresivitou. K okolí, s nímž se mi nedaří navázat vztah, se chovám nepřátelsky či s pohrdáním nebo už se zformovanou záští a touhou ublížit, resp. ničit.
»Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží« (Řím 8,14). »Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!« (Řím 8,15) »Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou.« (Galat 4,6-8)
Duch Svatý nás učí modlitbě. Znamená to, snad, že bez Ducha Svatého by nikdo nedokázal přečíst nějakou modlitbu z papíru? Nebo že by vlastními slovy nedokázal zformulovat prosbu k Bohu (je potřeba zvláštní působení Ducha Svatého, aby se člověk lačný po majetku modlil např.: Bože, dej mi peníze; nebo: Učiň, abych vyhrál v loterii?) Nikoliv. Je-li psáno, že Duch Svatý učí křesťana modlit se, hovoří se zde o modlitbě, která je rozhovorem a která předpokládá vztah lásky; vnímám při tom, že já hovořím a druhý naslouchá, a především - toto modlitební společenství lásky spojuje a sjednocuje člověka s Bohem. To je dar modlitby od Ducha Svatého.
»Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním« (Řím 8,26).
Kristus nás chtěl mít nejen služebníky ale i přáteli. Činí je z nás Duch Svatý. Ježíš pravil, že kde jsou dva neb tři v jeho jménu, tam je On uprostřed nich. Jak je to možné? Děje se to skrze Ducha Svatého, který z nás činí důvěrníky, zasvěcené do Božích tajemství.
Jak se projevuje, že v nás začíná Duch Svatý působit a konat své dílo? Především tím, že člověk zatouží po čistotě, že se mu začne protivit vlnobití vášní, touží zbavit se hříchu, touží po tichu v duši. Touží uskutečnit lidský ideál - dokonalou čistotu, bezhříšnost, nepohnutelný pokoj, bdělé zření, věčnost.
»Touhy lidské přirozenosti (tj. těla) směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad...« »Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.» «Jsme-li tedy Duchem živi, Duchem i choďme.« (Galatským 5. kap.)
Zobrazit příspěvek č. 530 jednotlivě
Administrátor --- 15. 6. 2009
Z tisku - finský kněz dal přednost politice před službouFinský pravoslavný kněz se zákazem kněžské služby úspěšně kandidoval do Evropského parlamentu
Padesátiletý pravoslavný kněz Finské církve byl zvolen do Evropského parlamentu za Soc. dem. stranu. Stal se tak jedním ze dvou poslanců nejsilnější opoziční strany za Finsko. Knězi Mitro Repo bylo zakázáno kněžské působení po dobu jeho volební kampaně, a v případě jeho zvolení i po dobu jeho poslaneckého mandátu. Bylo mu zakázáno nosit na veřejnosti kněžské oblečení (řízu), kněžský kříž a jiné kněžské atributy, a to v souvislosti s překročením církevních norem, které nedovolují účast pravoslavného duchovenstva v politice.
"Kněz je povolán být služebníkem všech, což znamená, že nemůže zastupovat pouhou jednu společenskou skupinu," tak věc posoudila Finská pravoslavná církev.
Bez ohledu na církevní zákaz kněz pokračoval ve volebním boji a po celou dobu kampaně vystupoval na televizních obrazovkách v kněžském odění. Analytikové usuzují, že při své kampani mj. vsadil na svůj zvláštní smysl pro humor.
"Budu bojovat za humánnější Evropu," pravil poslanec - kněz, jemuž je nyní zakázáno sloužit bohoslužby.
Patriarchia.ru
Zobrazit příspěvek č. 531 jednotlivě
Administrátor --- 17. 6. 2009
Z tisku: Muslimové v Malajsii získali výhradní právo na užívání jména AlláhNejvyšší soud v Malajsii zakázal katolíkům slovo Alláh používat
28. května bylo římsko-katolické misii zakázáno používání slova Alláh a tím byl potvrzen dřívější vládní zákaz, který svědčí o jistém náboženském napětí v této zemi.
Všechny neislámské náboženské skupiny mají nyní zakázáno používat toto slovo při překladech své literatury s odůvodněním, že jinak by hrozil zmatek v náboženské reflexi muslimských věřících.
Představitelé křesťanských skupin vystoupili s kritikou. Katolíci oponují tím, že vznik slova Alláh se datuje dlouho před zformováním islámského náboženství.
Credo.ru, AP
Zobrazit příspěvek č. 532 jednotlivě
Administrátor --- 17. 6. 2009
Z tisku - další myrotočivá ikonaSv. Jiří v Izraeli
V Izraeli myrotočí ikona sv. Jiří
Zobrazit příspěvek č. 533 jednotlivě
Administrátor --- 25. 6. 2009
První neděle po PadesátniciSvátek všech svatých
Umístění svátku všech svatých hned první neděli po Padesátnici hovoří samo o sobě jasnou řečí: svatost je darem a dílem Ducha Svatého. Smyslem sestoupení Ducha Svatého, resp. daru Ducha Svatého, je posvěcení člověka. Posvěcení je jediným způsobem, jak může být člověk spojen s Bohem, který je svatý. Se Svatým se přece může sjednotit jen to, co je svaté. Proto je prvním dílem Ducha Svatého, které s námi činí, očištění. Sv. Řehoř Theolog píše: „Každá duchovní nečistota v člověku je zřejmou překážkou pro bohosloví, brání mít účast na neviditelném a nehmotném Bohu. Zřít Ho v mysli.“ Odmítnout posvěcení tudíž znamená odmítnout Boha. Odmítat dar Ducha Svatého značí zavrhovat Krista, který Ho posílá. A bez Krista se s člověkem po smrti může stát cokoliv...
Duch Svatý je tedy dárcem svatosti. On činí lidi svatými. Pohleďme do dějin a snadno spatříme práci, kterou třetí Osoba Boží Trojice začala konat na lidech ihned po svém sestoupení v padesátý den po Pasše.
To, co vidíme na začátku křesťanských dějin, je skutečná „exploze svatosti“ (odpusťte mi to vyjádření). Nemám na mysli jen ty tisíce lidí, kteří stali křesťany hned v prvních dnech po sestoupení Svatého Ducha, ani ten dar jazyků, který měl zajímavé pokračování: když se apoštolé rozešli do celého světa (daleko na Západ, do Afriky i daleko na Východ, až do Indie), na každém místě, kam se dostali, hovořili místním jazykem a všichni jim rozuměli. Myslím teď spíše na ten nesčíslný zástup mučedníků, kteří dosvědčili víru v Krista svou krví. Kde k tomu vzali tu obrovskou odvahu a morální sílu? Jak to, že se nezalekli hrozné smrti? (Mějme na paměti, že se nejedná o nějaký hlouček zfanatizovaných věřících, který by se našel v každém náboženství; nikoliv, éra mučedníků je něco, co se svými rozměry - počtem, rozsáhlostí území a dobou trvání - zcela vymyká všemu, co země a dějiny doposavad poznaly.) Jejich chování svědčí o tom, že chovali ve svém nitru něco, co jim stálo za to, aby kvůli tomu prolili svou krev; nosili ve svých srdcích něco, co považovali za lepší, než je cokoliv z tohoto světa. (Viz báseň: sv. Marcela, nebo umučení sv. Polykarpa)
Dalším charakteristickým rysem nového křesťanského náboženství byla vysoká mravnost věřících. Nejen nějaká sekta zasvěcenců, ale celé církevní společenství v celkovém svém průřezu se vyznačovalo takovým stupněm čistoty života, že to bylo v tehdejším prostředí všeobecného mravního rozkladu jako nebeské zjevení. Právě nepokryteckou mravností zapůsobili křesťané mocně na své okolí - to byl hlavní prostředek jejich misie. Pohané se tázali: Co je důvodem tak vznešeného života, kde mají křesťané pramen, z něhož k němu čerpají sílu?
Pak přišla éra nekrvavého mučednictví - rozmachu mnišství. Pouště byly plné mnichů. Kde braly takové zástupy lidí inspiraci a morální sílu k tomu, aby odešly ze světa, vzdaly se peněz, rozkoší, útěchy manželského života a rodiny, kariéry atd. a žily dobrovolně v krajní chudobě, askezi a poslušnosti někde v pustině? Je zcela zřejmé, že ti lidé museli chápat a vnímat, že získávají něco daleko cennějšího, než je cokoliv z tohoto světa. (Viz život sv. Onufria nebo sv. Marie Egyptské)
Pak se zopakovala éra mučedníků, když Turci přemohli Byzanc a vtrhli na Balkán... A nakonec (aby nikdo nepochyboval, že Ten, kdo dával víru, inspiraci a morální sílu křesťanům celá dvě tisíciletí, v ničem neoslabil své působení ani v moderní době) vidíme poslední velké pronásledování Církve v Rusku ve 20. století - a byla to éra nového mučednictví, která svými rozměry ještě převyšuje mučednictví prvních třech křesťanských staletí. (Ani dnes není církev bez mučednického svědectví nejbližších; např. viz voják Jevgenij.)
Dnes není v Rusku výjimkou, že má křesťanská rodina ve svém příbuzenstvu svatého mučedníka, jehož ikonu má mezi ostatními na domácím oltáři a modlí se k němu. Tato bezprostřední zkušenost s pronásledováním a s mučednictvím v okruhu těch nejbližších a rodných, dává ruským pravoslavným křesťanům velkou morální sílu a hloubku víry. Podobné je to v Řecké církvi (která dobře pamatuje na nedávné turecké pronásledování a stále má před očima osud pravoslavných svatyň na okupované části Kypru) a vlastně na celém Balkáně. Domnívám se, že právě tento „dotyk martyria“ citelně schází duchovnímu životu západních křesťanů. Ano, vím, že i západní církve mají dnes někde na druhém konci světa své mučedníky, ale to je velmi velmi daleko a jsou to neznámí lidé - není tu ten těsný kontakt s mučednictvím, schází zde bezprostřední dotyk (lidská psychika je bohužel už taková, že když přijde zpráva, že zemřel za víru v čínské věznici nějaký Čhu Šen Chuian, jehož jméno ani nedokážeme vyslovit, je to pro nás něco jiného, než když vím, že mi bolševici zabili mého dědečka, na něhož vzpomíná celé příbuzenstvo a ve skříni máme klobouk, který nosil, a v šuplíku je dopis, který napsal babičce ve vězení, a za sklem máme na zdi zarámovánu jeho fotografii). Tohle současný Západ téměř nezná. Po středověké éře mocenského vzestupu papežství a dobývání světa nastoupila dnešní doba poměrně komfortního dožívání západních církví uprostřed bohaté civilizace okcidentu. Proto je západní křesťanství takové snivé, teoretické, „nedělní“, vyžívá se v různých umělých jevech (jako je např. ekumenismus, ekologie, různá křesťanská „hnutí“ a zájmová společenství).Pouhý tento letmý pohled do křesťanských dějin vyjadřuje zcela srozumitelně dílo Ducha Svatého, který sestoupil v den padesátý, a tak vznikla z učedníků Církev. Nic podobného nespatříte v žádném jiném náboženství. Je to skutečná záplava světců, kterou Církev zavlažila svět.
V Jerusalemě jsme byli navštívit kněze, který uprostřed nenávistné místní židovské populace udržuje pravoslavný chrám, který už byl zbořen a on ho obnovil a znovu pomalu buduje. Policie židovského státu mu odepřela ochranu. Ukazoval nám díru ve stropě chrámu nad žertveníkem - od granátu, který mu na chrám hodili. Nikdy neví, jestli se dožije příštího dne. Neví, která liturgie je jeho poslední. Žila tam s ním při chrámu i jeho maminka, kterou fundamentalističtí židé nedávno zabili. Kněz ji uctívá jako svatou mučednici. Nemohl ji nikde pohřbít, protože by její hrob určitě znesvětili. Rakev se svou svatou maminkou má v boční kapli při chrámu, který chrání vlastním tělem před zničením. Její ostatky se nerozkládají.
Duch Svatý je sice neviditelný, ale jeho dílo je nepřehlédnutelné. Právě toto dílo svatosti nám dává nahlédnout, kdo je Duch Svatý. Nepotřebujeme Ho vidět, stačí mít oči k vidění a pohledět na jeho působení, a ihned se pro nás stává stejně skutečný jako kdokoliv, na koho si můžeme sáhnout, vidět ho či slyšet jej.
---------------------
Svatí vydávají svědectví o Duchu Svatém. Jednou rovinou tohoto svědectví je zbožný a vysoce mravný život. Jinou rovinou je krvavé mučednictví, další pak mučednictví nekrvavé. Svědectví vydávají svatí jak svým životem tak i tím, co říkají. Jak pravil jeden svatohorský starec: všichni svatí hovořili o tom samém, hovořili o Svatém Duchu.
Někdy máme sklon redukovat svatost na „pouhé“ konání zázraků. To je vlastnost dnešních lidí - jistá povrchnost, která se nevyhýbá ani pravoslavným věřícím. Zvláště dnes vyvolává stupňující se hon za zázraky jisté znepokojení. Nic proti zázrakům, nic proti tomu, když lidé ctí zázrak. Jen to, že přílišné soustředění na tyto vnější projevy snadno odvrací pozornost od toho, co je podstatné, - od stavu lidského nitra. A to je to přesně to, co začíná být v poslední době místy patrné.
Negativně se zde projevuje vliv moderních komunikačních prostředků. Jakmile se stane zázrak, je ihned vytrubován do celého světa. Má to svou kladnou stránku - může to povzbudit víru, upevnit křesťanský život (vedle masivní ateistické propagandy materialistické vědy to působí jako jistá protiváha) u mnoha lidí, kteří se o tom těmito kanály dozvědí. Na druhé straně se tím však ztrácí jakási intimnost zázraku, který by přímo ze svého principu měl být ctěn mlčením, zahalen tichem a zachováván jako tajemství (stejně tak bylo v prvních staletí zachováváno tajemství Eucharistie a dalších mysterií, a podobně i tajemství úcty k přesvaté Bohorodici). Stává-li se ze zázraku senzace, o které píší noviny, pak se musíme začít zamýšlet, je-li to Boží vůlí. Vždyť kdyby si přál Bůh senzaci a kdyby chtěl zázraky, které by nikomu neunikly, mohl by je konat přes celé nebe.Věřící se dnes ženou za zázraky a úplně se při tom zapomíná na rady svatých Otců, jak se chovat v případě zázraku. Nepopírat jej, ani se tím nenechat unést. Prostě jedním slovem ze svatootcovského slovníku: duchovní střízlivost (niptin; všimněte si, že střízlivost duše je tím prvním, zač se Církev skrze kněze modlí bezprostředně po proměně svatých Darů při liturgii). V radách pouštních Otců nalezneme výrok naznačující, že důležitější než vidět anděly je vidět své hříchy. A právě tuto bdělost a pozornost vůči stavu svého srdce by nic nemělo rozptylovat. Dokonce ani zázraky. Nezapomínejme, zázraky bývají často také falešné; nejednou jsou to klamy pocházející od duchovně dezorientovaných lidí, a často jsou lživé zázraky přímým dílem démonů, a právě takových „zázraků“ má podle proroctví nyní rychle přibývat. Zvláště v době antikristově bude mnoho „zázraků“.
Dále je nutno mít na paměti, že takovéto žízni po zázracích zcela nepochybně široce využije (či možná už využívá) ďábel k tomu, aby oklamal lidi. Vždyť ne nadarmo někteří svatí kárali věřící za to, že uvěřili v nějaký zázrak a bez rozmýšlení jej přijali jako dílo Boží; za takový bezhlavě otevřený přístup někteří udělovali epitimii a oddělovali na určitou dobu od účasti na svatém Přijímání.
Ti, kteří došli dokonce až tak daleko, že stavějí svou víru na zázracích, dostávají do přímého protikladu vůči působení Svatého Ducha, který je dárcem víry, jež nepotřebuje důkazů.
Zapomínáme na to, že dílo Svatého Ducha se projevuje především v nitru člověka, a projevuje se hlavně vírou, morální pevností, vysokou mravností. Jak suše a nezajímavě zní taková věta dnešnímu uchu, že? A jak šťavnatě a přitažlivě nám zní každá zvěst o zázračném nadpřirozeném úkazu... To je veliký rozdíl oproti způsobu myšlení svatých Otců, jimž připadaly právě zázraky jako nezajímavé a nedůležité úkazy, k nimž se stavěli prakticky s lhostejností (a někdy i se zármutkem).
Nedopusťme, aby se těžiště našeho duchovního života a naší víry přeneslo na cokoliv vnějšího.
------------------------------------------
Poslední část úvah k letošnímu svátku všech svatých bych využil k tomu, abych ještě jednou podtrhl, že svatí se stali svatými blahodatí Ducha Svatého. Jinými slovy: získali Ducha Svatého - čili ten je svatým, kdo získal Ducha. To je nejvnitřnější podstata a osa křesťanství.
Nyní bych rád ocitoval něco z klasiky duchovní literatury. Připojím pár výpisků z besedy se sv. Serafímem Sarovským, kterou sepsal Motovilov, přímý účastník této besedy. (To by měla být povinná četba na všech našich církevních školách.)
Vybral jsem z ní nejprve důležité sdělení sv. Serafíma pro praktický křesťanský život: pro víru je důležitá prostota. Bez ní se ztrácí víra, ztrácí se chápání duchovních věcí a smělost (před Bohem).
Dále se v besedě hovoří o tom, že dnes už křesťané namnoze nechápou, v čem tkví podstata křesťanství. Sv. Serafím vysvětluje: »Důvodem tohoto neporozumění je ztráta prvotní křesťanské prostoty. S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné. Mluvím o chápání toho, jak se Bůh zjevuje.«
Povšimněme si, že o úplně stejných věcech hovořil k našim současníkům starec Paisij Svatohorec na Athosu. Často to zde připomínáme. Je potřebná snaha o prostý život. Komplikovaný život dnešních lidí je hrobem víry a rakví duchovního života. Stejně tak přemíra vědění a poznání materiálního a intelektuálního charakteru bere lidské mysli některé její duchovní schopnosti. Mysl je jednostranně orientována na světskou vzdělanost a její duchovní orgány zakrňují. Chlubíme se všemi našimi vědeckými poznatky, ale „ve skutečnosti se utápíme v temnotách nevědomosti“. Jsme přesvědčeni, že jsme v poznání předstihli všechny předchozí generace, jenže realita je taková, že „věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné“.
Leč vraťme se k besedě sv. Serafíma, z níž zde na závěr ocituji delší pasáž:Malá vsuvka: používá-li taková slova sv. Serafím o lidech v 19. století, co by asi řekl o současných křesťanech? Jestli už tenkrát křesťanům scházelo Boží světlo, v jaké tmě asi žijeme my?
»Podobně je možné se vyjádřit též o získání Ducha Svatého. Pro některé lidi je cílem života získávání peněz, přijímání poct, pocit vlastní výjimečnosti. Získávání Ducha Svatého je také ziskem, ale ziskem věčným. Pán Ježíš přirovnává náš život k obchodování, a to, co v životě vytvoříme, ke koupi. Cožpak neřekl: „Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato vyzkoušené v ohni, abys zbohatl...“ (Zj 3,18) A také: „Vykupujte čas, protože dny jsou zlé.“ (Ef 5,16) Jedinou hodnotou této země jsou dobré skutku konané z lásky ke Kristu. Díky nim získáváme blahodať Ducha Svatého. Dobré skutky jsou účinné jen tehdy, jestliže je konáme v tomto duchu. Sám Pán Ježíš řekl: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozhazuje." (Luk 11,23) Pošetilým pannám z podobenství, které si s sebou nevzaly olej do lamp, bylo řečeno, aby šly k prodavačům a koupily si jej. ...
Zásadní věc je mít Ducha Svatého jako nevyčerpatelný poklad, a ne konat dobro pro dobro. Proto olej, kterého měly nedostatek, symbolizuje blahodať Ducha Svatého, ovoce veškerých ctností, bez kterého nemůže být řeči o spáse. Cožpak nečteme v církevních hodinkách, že každá duše znovuzrozená skrze Ducha Svatého nabývá čistoty a osvěcuje ji tajemství Boha jediného a trojjediného?
Všemohoucí Duch Svatý je nám dán pod podmínkou, že ho dokážeme získávat. Tehdy v našich duších začíná jeho činnost, a on tak připravuje duše i těla na Otcovo přebývání v nich v souladu se slovy proroka: „Budu přebývat s nimi... a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“
Za každý dobrý skutek konaný z lásky ke Kristu dostáváme blahodať Svatého Ducha, ale nejvíce ze všeho nám dává modlitba, protože ji máme stále v rukou jako zbraň k získávání Ducha. Možná že chceš jít do chrámu, ale žádný se v blízkosti nenachází. Anebo toužíš pomoci chudému, ale chybějí ti potřebné prostředky anebo ho jednoduše nepotkáš. Toužíš zachovat čistotu, ale slabost přirozenosti tě svádí k tomu, abys podlehl pokušení. Modlitba je však přístupná všem a každý se jí může věnovat, bohatý i chudý, učený i prostý, silný nebo slabý, zdravý i nemocný, hříšník stejně jako spravedlivý člověk. Její účinnost je nesmírná a více než jiné věci nám přináší blahodať Ducha Svatého. Musíme se tedy modlit tak dlouho, až nám bude udělen Duch Svatý a nepřestávat, dokud tento Božský Utěšitel nebude s námi a v nás.“
„Otče,“ přerušil jsem jej, „stále mi vykládáš o blahodati Ducha Svatého jako o cíli křesťanského života. Ale jak si mohu já sám představit, co je ta blahodať? Dobré skutky jsou viditelné, ale jak je možné vidět Ducha Svatého? Podle čeho poznám, že ve mně je nebo není?“ Starec mi odpověděl: „V našich časech už víra lidí tak ochladla a zabírá tak málo místa v jejich životě, že se lidé úplně vzdálili od Krista. Proto je jim zcela cizí obsah Písma Svatého, jako např. tato věta: „Adam slyšel kroky Boha, který se za denního vánku procházel po zahradě“ (Gen 3,8), anebo verš ze Skutků svatých apoštolů, že Svatý Duch zabránil Pavlovi hlásat slovo Boží v Asii a nasměroval ho do Makedonie (srov. Sk 16,6-10). Na mnoha jiných místech se v Písmu Svatém připomíná toto Boží zjevení Někteří říkají, že tyto texty jsou nepochopitelné, anebo je popírají, jako by vidět Boha tělesnýma očima bylo nemožné. Důvodem tohoto neporozumění je ztráta prvotní křesťanské prostoty. S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné. Mluvím o chápání toho, jak se Bůh zjevuje. Bylo řečeno o Abrahámovi a Jakubovi, že viděli Boha, že k nim mluvil a Jakub dokonce s Bohem bojoval. Mojžíš viděl spolu se vším lidem Boha zahaleného rouškou oblaku, který byl vlastně blahodatí Svatého Ducha, provázející Izrael přes poušť. To nebyl sen ani extáze anebo chorobná představivost. Ne, to byla ta nejpravdivější skutečnost.
Stali jsme se lhostejnými vůči dílu naší spásy, a proto nevnímáme tak, jak je to potřebné, smysl Božích slov. Neusilujeme o Boží blahodať a naše pýcha ji nepropouští do naší duše. Proto nám chybí Boží světlo, které uděluje Bůh těm, kdo ho očekávají horlivě a s touhou po pravdě.«
»Když náš Pán Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání ráčil dokonat dílo našeho vykoupení, seslal na apoštoly dech života, který Adam ztratil, a vrátil jim blahodať Ducha. V den Letnic (sv. Padesátnice) je obdaroval mocí Svatého Ducha, která je pronikla v podobě vichru a ohnivých jazyků. Tak byli věřící naplněni mocí jeho blahodati. Stejné ohnivé vdechnutí dostávají věřící při křtu. To se stává jakoby charismatickou pečetí na údech jejich těla, činíc je vnímavými ke vlivu Boží blahodati. Proto při pomazání myrem říká kněz slova: „Pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato blahodať je tak velká, tak nevyhnutelná, tak oživující, že nemůže být nikomu odebrána. Dokonce i odpadlík si ji zachovává až do smrti. To ti pomůže porozumět tomu, že kdybychom po křtu nehřešili, byli bychom svatí, osvobození od každé poskvrny těla a duše, jako spravedliví v nebi. Naneštěstí s přibývajícími léty nerosteme v blahodati a moudrosti, ale naopak, z důvodu své zvrácenosti se vzdalujeme od blahodati Ducha Svatého a stáváme se velkými hříšníky.Dále se v besedě popisuje, jak sv. Serafím ukázal svému příteli projev této blahodati, takže i on jej mohl spatřit. Jeho tvář začala svítit jako slunce... (Dále viz v besedě.)
Boží milosrdenství je veliké! Boží moudrost stále usiluje o naši spásu. Když je člověk pohnut Boží moudrostí a jde za jejím hlasem a rozhodne se z lásky k ní trpět, když koná dobré skutky a dochází k pravdivé zkušenosti, tehdy v něm působí Duch Svatý a umístí do jeho duše Boží království. Blahodať Ducha Svatého, která byla dána nám všem věřícím v Krista v tajině svatého křtu, je zpečetěná tajinou myropomazání. Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo i přes naše pády a temnotu v naší duši. Ona v nás volá k Otci: „Abba, Otče!“ Ona oblékla duši do nezničitelného oděvu, který nám utkal Duch Svatý.«
Použit text besedy sv. Serafíma s Motovilovem, který do češtiny přeložila Alexandra Bílková a byl otištěn v brněnském pravoslavném časopise Dobrý pastýř. (K přečtení v PDF čísla: 10 / 2005 a 11 / 2006.)
Zobrazit příspěvek č. 534 jednotlivě
Administrátor --- 29. 6. 2009
Ze světa - v kanonické pravoslavné církvi nabývá na síle odpor vůči novotámŘecké Vyznání víry proti ekumenismu
V Řecké pravoslavné církvi (jedná se o oficiální státní církev) se vzedmul veřejný protest proti účasti na ekumenismu. Protože se jedná o poměrně výrazný jev v církvi, s níž jsme v plné kanonické jednotě, ocituji něco z publikovaného článku o tomto textu, abychom si mohli učinit obrázek, co se to v Řecku vlastně děje. Váhu tomuto projevu dodávají jména osobností, která jsou tímto vyznáním víry. Nejedná se totiž o žádnou "partyzánštinu" ani o protest několika pochybných osob či o fanatiky zavrhující kanonickou církevní jednotu, nýbrž o seriosní text, pod nímž už je podepsáno šest metropolitů, dlouhá řada archimandritů, uznávaných starců, duchovních a známých teologů - jsou tam jména, která skutečně v Řecké církvi něco znamenají (vedle biskupů a vážených archimandritů zvláště poukazuji na svatohorské igumeny a starce či na proslulé teology z bohosloveckých škol). Mezi podepsanými archimandrity jsem našel i starce Chrysostoma z monastýru ct. Nikodima Svatohorce u Gumenissy.
---------------------
Níže tedy následuje překlad z ruského tisku:
Hierarchové a duchovenstvo oficiální Řecké církve vyvěsili na internetu "Vyznání víry proti ekumenismu", které mohou podepsat všichni, kdo si přejí.
Shromáždění pravoslavných kleriků a mnichů v Řecku přijala v dubnu 2009 "Vyznání víry proti ekumenismu", které je v současnosti k nahlédnutí na webu shromáždění, aby jej mohli podepsat všichni pravoslavní křesťané, kteří si to přejí.
Ve "Vyznání víry proti ekumenismu" se mj. praví:
»Ti z nás, kteří milostí Boží vyrostli v prostředí dogmat zbožnosti a ve všem následují Jednu svatou obecnou a apoštolskou Církev, věří, že jediná cesta ke spasení pro lidstvo spočívá ve víře ve Svatou Trojici, v učení Pána Ježíše Krista, v jednotě s jeho Tělem - svatou Církví. My, křesťané, kteří věříme ve Svatou Trojici, nemáme stejného Boha, jako jiná náboženství; náš Bůh není ani tím samým, jako mají tzv. monoteistická náboženství, jako např. judaismus či islám, která nevěří ve Svatou Trojici.Credo. ru
Kráčíme po cestě spásy, když následujeme svaté Otce a nepřekračujeme hranice, které položili. Držíme se beze změn toho, co ustanovili sněmy a svatí Otcové. Přijímáme vše, co přijali, zavrhujeme vše, co zavrhli. A nad to - vyhýbáme se společenství s těmi, kteří zavádějí novoty do pravoslavné věrouky. My k ní nic nepřidáváme, nic z ní neubíráme a nikterak ji neměníme.
Prohlašujeme, že papežství je lůnem herezí a klamů. Současné papežství se od církevního učení vzdálilo ještě více, než bylo ve středověku, a po 2. vatikánském koncilu se obrátilo k protestantismu.
V současné době byly překročeny všechny hranice ustanovené Otci. Už více není dělící čára mezi herezí a Církví, pravdou a klamem. Dokonce i hereze jsou dnes nazývány "církvemi", a mnohé z nich - jako např. papežství - jsou nazývány "církvemi - sestrami". Působení milosti (blahodati) Ducha Svatého je nyní přiznáváno i heretickým uskupením a jejich křty, jako i další svátosti (tajiny) jsou považovány platné (skutečné). Anathemy Sněmů jsou (prý) nadále neplatné, a tudíž mají být vymazány z liturgických knih.
Panhereze ekumenismu byla přijata mnohými pravoslavnými patriarchy, arcibiskupy, biskupy, kleriky a laiky. Proto prohlašujeme, že každý, kdo se účastní ekumenického hnutí, ať už zaujímá jakékoliv postavení v církevní organizaci, postupuje proti tradici svatých Otců, a tudíž proti nim samotným.
Jejich pozice tedy musí být zavržena a odsouzena všemi věrnými hierarchy a věřícími lidmi.«
Plné znění textu "Vyznání víry proti ekumenismu" si lze přečíst v angličtině zde a řecký originál je tady. Podpisy pod vyznáním - aktualní stav (řecky). Zde si také můžete stáhnout aktualizovaný seznam popisů (soubor pro Excel).----------------------
Mezi podepsanými pod "Vyznáním víry proti ekumenismu" je už šest kanonických pravoslavných biskupů (většina z oficiální Řecké pravoslavné církve, jeden z Kosova a Metochie):
Metropolita Kythery a Antikythery, Seraphim
Metropolita Etolský a Akarnaniský, Kosmas
Metropolita Pirea, Seraphim
Metropolita Gortynský a Megalopólský, Ieremias, profesor Theologické Athénské University
Metropolita Rašský a Prizrenský, Kosova a Metochie, Artemij
Metropolita Antinóis, Panteleimon
Dále archimandrité a představení monastýrů Svaté Hory Athos: Kutlumisiu, Xiropotamu, Karakallu, Konstamonitu. Podepsán je i představený monastýru Velké Meteory.
Protopresbyteři Georgios Metallinos a Theodoros Zísis, profesoři Athénské teologické univerzity.
Následují desítky archimandritů a představených monastýrů, a stovky jeromonachů, starců, kněží a mnichů, monašek... Celkem se včetně laiků podepsalo už přes 2200 pravoslavných křesťanů.
Zobrazit příspěvek č. 535 jednotlivě
Administrátor --- 1. 7. 2009
Z tisku - kdo vlastně usedá v pilotní kabiněTaké se Vám zdá, že letadla teď padají jako zralé hrušky?
Piloti strojníci…
Opilý pilot, který se právě chystal vzlétnout s 300 lidmi na palubě
Zobrazit příspěvek č. 536 jednotlivě
Administrátor --- 7. 7. 2009
Na okraj občanského svátku Mistra Jana HusaPravoslavní svatí Jeroným a Jan, mučedníci kostničtí
Pravoslavná církev v Československé republice byla v plnosti obnovena tím, že povstal po tisíci letech na české půdě první nástupce sv. Gorazda, učedníka sv. Metoděje (po jehož smrti byl záhy vyhnán zlořečeným knížetem Svatoplukem). Tím nástupcem byl Gorazd II. (Pavlík; + 1942). Při svém obnovení místní pravoslavná církev reflektovala sebe jako církev cyrilometodějská a husitská. Hus byl považován za "neoficiálního" pravoslavného svatého. Po celou meziválečnou dobu (podle vzpomínek starých věřících, pamětníků na prvorepublikové poměry) byla nějaká forma úcty k Janu Husovi neoddělitelná od života zdejší pravoslavné církve, ba, lze říci, byla vedle cyrilometodějství jedním z charakteristických rysů tehdejší tváře českého pravoslaví. Tento prvek české pravoslavné zbožnosti však postupně slábne po 2. světové válce, což souvisí s celkovým potlačováním zbožnosti (např. bylo zakázáno zapalování slavnostních hranic v den památky upálení Husova) a jistě spolupůsobila i komunistická propaganda, která v očích lidu diskreditovala Husa i husitství tím, že z nich učinila "první naše revolucionáře" (kdo jste absolvovali komunistické školství, jistě vám zůstal v paměti slogan "husitské revoluční hnutí"). S následky komunistické "ideologické masáže" se potýkáme dodnes (a nejen co se pohledu na husitství týče).
Dnes je však už jasné, že vztah České pravoslavné církve k Husovi v době první republiky rozhodně nebyl jen dobovou záležitostí (ovlivněnou společenským klimatem tehdejší společnosti). Vidíme totiž, že myšlenka Husovy svatosti stále žije a znovu a znovu v každé generaci pravoslavných Čechů si nachází své stoupence. Právě tento jev, kdy památka muže Božího nezapadá, ale sama si povolává v každém pokolení nové své vyznavače, je v Pravoslaví považován za neklamný příznak svatosti. Podobně se v Rusku nedařilo potlačit svatou památku cara mučedníka Nikolaje II. Tak i u nás si kostničtí mučedníci Jeroným a Jan volají stále další pravoslavné ctitele - přes všechny nepříznivé okolnosti, přes zamlžování otázky Husovy z nejrůznějších stran, přes nepochopení některých pravoslavných, kteří vidí v Janu Husovi protestanta a památku Jeronýma Pražského prostě ignorují.
Ikona svatých mučedníků kostnických Jeronýma a Jana (stránky autora ikony)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Právě skutečnost, že si Husa přivlastnily reformační církve (či novodobá ultraliberální Československá církev), vytváří pro pravoslavného křesťana mimoděk jistou překážku ve vztahu k Husovi a působí pochopitelně značně odrazujícím dojmem. Proto se tito pravoslavní často neuvědoměle stavějí na pozice kostnického koncilu.
Obnovení Pravoslaví v Čechách, celé dílo sv. mučedníka Gorazda a jeho myslitelský odkaz si bez úcty k Janu Husovi vůbec nelze představit. Osobně se domnívám, že obnovení českého pravoslaví je vlastně zázrak, který kromě sv. Cyrilu a Metodějovi můžeme přičítat i svatým mučedníkům kostnickým. Zvláště sv. vladyku Gorazda nepochybně posilovala právě památka Mistra Jana v těch nejtěžších dobách, kdy se zdálo, že udržet pravdu Pravoslaví v našich podmínkách je prostě nadlidský úkol... To byly ty chvíle, kdy vladyka Gorazd stál se svou věrností Pravoslaví - podobně jako mučedník Jan - téměř proti všem.
Ze strany skeptických pravoslavných bývá Husovi vytýkána neuchopitelnost jeho díla a mučednického svědectví na rovině dogmatické (v nejužším významu toho slova - tj. nevidí u něho plnost pravoslavných věroučných formulací, resp. vyvracení papežských herezí z pozice explicitní pravoslavné dogmatiky). Jenže takové dogmatické uvědomění rozhodně nenalezneme ani u mnoha prvokřesťanských mučedníků! O Husovi se píše: "On neumřel za nějaké dogma, ani za princip svobody - jak se obyčejně praví - ale za křesťanskou pravdu." My pravoslavní přece víme, že "křesťanská pravda" je vlastně tajemným souhrnem všech dogmat, je to vyznávání Krista, který o sobě pravil: "Já jsem pravda."
Husova cesta k poznání této pravdy (a k rozpoznání, kde tato pravda není) vedla skrze mravní vědomí. To zcela odpovídá pravoslavnému chápání, které ví, že nemůže být pravda hlásána nemravníky. Stání v pravdě jde vždy ruku v ruce s vysokou mravností (a naopak - hereze bývají pravidelně spojeny s mravním úpadkem či s vyloženou nemravností: o tom se přesvědčila Církev na prvním všeobecném sněmu na příkladu Áriově, podobně i na příkladu dalších heretiků, a v neposlední řadě i na příkladu papežství). Proto je možno o Husovi napsat: "On nebyl s to dokázati dogmaticky neplatnost papežských nároků, ale jej přesvědčila jejich mravní nemožnost." "Zastával práva křesťanské mravnosti, a nikoli nějaká dogmata."
A co se týče vztahu Husa k východní církvi: "znal nebo cítil, že její velicí biskupové vyznávali pravou víru; pociťoval lehkou možnost spojiti se s ní (tj. neměl vůči tomu zábrany; pozn. red.), poznávaje, že jeho vlastní víra jen málo kde "ve slovích", ale ne "v úmyslu" se různí od vyznání východní církve." Právě "příkladem řecké církve Hus dokazoval, že papežská moc nemá božského původu".
Zamítal bludy Viklefovy, přebíral však od něho argumenty proti papežství. V některých ohledech (např. učení o očistci) se nedokázal oprostit od toho, v čem byl vychován v římské církvi a co mu bylo klamně předkládáno jako víra starokřesťanská. Tyto nedostatky však nepochybně napravuje jeho boj proti Římu jakožto "lůnu herezí" a především jeho krvavý křest, kterým přijímá plně pravoslavnou a dokonalou víru jako první mučedníci, kteří mnozí nebyli vzděláni ve víře, ale obětovali své životy z lásky ke Kristu.
Kdybychom chtěli odmítat Husovo napojení na Pravoslaví z důvodu infikovanosti jeho víry nějakými římskými dogmaty, pak bychom snad měli žádat dodatečné anathemovaní řady ruských pravoslavných biskupů, kteří žili v 19. a začátkem 20. století, kdy měla Ruská církev veliký problém s pronikáním západních dogmatických vlivů do svého učení (viz např. synodální schválení učení o stvořených energiích). Někteří z biskupů, jejichž víra mohla být infikována nepravoslavnými vlivy, se po bolševické revoluci stali mučedníky. Bude jim snad někdo soudný upírat svatost?Považovat Husa za reformátora, či zakladatele reformace, je liché. Reformační církve si Husa přivlastňují zcela neprávem. Mistr Jan je totiž od nich oddělen v samotném eklesiologickém principu - čili v přímo v základním pohledu na Církev. Jan Hus "sám nebyl reformátorem v tom smyslu, jak byli zakladatelé protestantských a jiných sekt. On nezamýšlel založit novou církev, ale věře v posloupné trvání jediné pravé církve obecné, naléhal pouze na očištění katolické církve od zlořádů a lživých učení, hlavně od papežství, které odsuzoval ne následkem dogmatických vývodů, nýbrž jakožto založení nemravné. Husův osobní směr činil jeho pohledy v základech příbuznými s učením pravoslavné církve." (Str. 48) Husovo "naléhání na očištění římsko-katolické církve od zlořádů a lživých učení", je vlastně totéž, jako bychom řekli, že naléhal, aby se západní církev vrátila k Pravoslaví.
Husovo učení v krátkosti:Jeroným Pražský se sjednotil s pravoslavnou církví, o tom nelze pochybovat. Lze si představit, že by se s tímto jeho krokem Hus neztotožňoval? Jak by se pak tito dva nejbližší přátelé a spolubojovníci za křesťanskou pravdu mohli spolu modlit či spolu přijímat Eucharistii? O žádné roztržce mezi nimi nemáme ani náznaku. Naopak - o Jeronýmově kroku Hus věděl a velice tvrdě jej hájil před útoky vídeňského profesora Sybartha. Je zcela logické domnívat se, že Hus se chystal ke stejnému praktickému kroku, jako učinil Jeroným, ale okolnosti jeho uvěznění a umučení již mu to nedovolily.
- věřil v proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy
- přičítal velmi velkou působnost orodování svatých
- ačkoliv napsal traktát proti klanění se (adoration) obrazům, uznával v něm, že můžeme kolena ohýbati, s prosbami se obraceti, podávati dary a rozsvěcovati svíčky před obrazy Ježíše Krista a kteréhokoliv svatého, jen když to nečiníme obrazu samému, nýbrž tomu, koho představuje" (to zcela ve shodě s pravoslavným uctíváním ikon dle formulace VII. všeobecného sněmu; pozn. red.)
- byl přesvědčen o potřebě zpovědi (odmítl jen zpověď v hodinu popravy)
- uznával sedmero svátostí
- ani ohledně právoplatnosti ústní tradice neměl pochybnosti, protože se jí dovolával.
(Dokonce i protestant Lenfant, + 1728, ve své Historii koncilu kostnického, nevidí jiný důvod jeho odsouzení pro kacířství v Kostnici než odmítání římského papismu; a sám při tom Husa dává do souvislosti s tou "velikou částí křesťanstva", od níž se odtrhl západ, tj. západní církev.) (Zdroj: A. F. Hilferding; viz níže)
O Husově víře a smýšlení vydává názorné svědectví další vývin událostí a počínání jeho následovníků - Husitů, kteří zahájili kroky ke sjednocení své církve s Pravoslavím a vyslali za tím účelem poselstvo do Konstantinopole (viz Husité a pravoslaví). Pravoslavnost husitské víry pak byla uznána na synodě v Konstantinopoli (viz článku Husité a pravoslaví List Konstantinopolské církve Čechům).-----------------------------------
Základní rys příbuzenství Jana Husa s pravoslavnou církví je v jeho mravním důrazu na trvání v křesťanské pravdě - to je přece mravní základ Pravoslaví! Jaký jiný důvod má pravoslavné oddělení od Říma či od protestantů, než trvání v pravdě? Co odlišuje křesťanství od ostatních náboženství? Křesťanství je Bohem zjevená pravda. K čemu vede pravoslavná církev svá dítka? K vyznávání pravdy, k přání pravdě k hájení pravdy. Do čeho nás Církev uvádí? Do poznání pravdy. Pravdy o Bohu a pravdy o člověku (to je jádro celého křesťanského učení). S čím nás Pravoslaví sjednocuje? S pravdou - s vtělenou Pravdou, kterou je Pán Ježíš Kristus.
(Použity citáty z knihy A. F. Hilferdinga: Hus a jeho poměr k pravoslaví; 1923)
Některé starší zdejší články s touto tématikou: z r. 2007 a z r. 2008
Zobrazit příspěvek č. 537 jednotlivě
Administrátor --- 15. 7. 2009
Znát se svatými žijícími na zemi, abychom se znali se svatými v nebiNeděle svatých Otců hory Athos
Druhá neděle po svátku Všech svatých je věnována svatým té země, v níž žijeme, a také ctihodným Svatohorcům.
Svatí žijící na Athosu (I. M. Esfygmen)
Téma této neděle tedy obrací naše zraky na sbor všech svatých mnichů Svaté Hory Athonské. A vzpomínáme-li na svaté Athonity, kteří již zemřeli, nemůžeme nevidět svaté athonské starce, kteří ještě žijí na této zemi. A tak se námětem na dnešní rozmýšlení přirozeně stává "starcovství". Nuž, načrtněme zde tedy několik poznámek na tuto bytostně pravoslavnou tématiku.
Nejprve k pojmu "starec".
Uvádíme zde úmyslně nikoliv jeho českou slovní podobu "stařec", ale tu, již zná velká část pravoslavného světa z pravoslavného esperanta, jímž pro oblast celého severního Pravoslaví je moravská staroslověnština. Chceme tím pro českého čtenáře odlišit "starého muže" od "duchovní osobnosti". Stařec je každý, kdo zestárne. Starec je však titul. Jeho užívání není v pravoslavné světě zcela jednotné, ale vždy se tím myslí duchovní vůdce, ten, kdo vede lidské duše po cestě spásy. V nejužším slova smyslu je míněna taková duchovní osobnost, která je Bohem disponována a obdařena duchovními dary k tomu, aby pomáhala lidem mimo rámec přirozených lidských možností.Tito starci mají většinou dar duchovně nazřít stav duše člověka a pomoci mu překonávat překážky, které mu brání postupovat na jeho cestě. Mají schopnost neviditelně sáhnout člověku do srdce a uskutečnit tam tu duchovní operaci. Od těch mnichům, které přijme starec za své duchovní syny, se žádá naprostá poslušnost a dokonalá oddanost; jejich duše pak bere starec do své duše a na sebe přijímá odpovědnost za jejich spásu (ta odpovědnost jde pak až za hrob). Tento vztah učedníka s duchovně zkušeným starcem umožní nesmírně rychlý pohyb na cestě ke sjednocení s Bohem.
Důležitá součást starcovství je zkušenost. Starec disponuje hlubokou vlastní zkušeností i zkušenostmi druhých; v jeho duchovním vedení je vlastně přítomna celá duchovní zkušenost církve. To je vskutku nutno připomenout - zvláště v dnešní době, kdy vidíme, jak do duchovního vedení (především to platí pro nepravoslavný svět) vstupují zcela nezkušení lidé, nebo lidé duchovně dezorientovaní či nemocní, kteří tím jen duplikují svou duchovní nemoc v těch důvěřivých lidech, kteří se jim odevzdají do rukou (a lze se s tím občas setkat i v pravoslavné církvi). Starec je vždy tím, kdo vyléčil nejprve sám sebe (nemůže nikdy dobře duchovně vést jiné ten, kdo např. má mravní problémy nebo kouří, opíjí se alkoholem atd. - to jsme zmínili jen ty nejkřiklavější jevy - takovému "duchovnímu vedení" je potřeba se vyhnout; rozumějte mi správně: netvrdím, že ten, kdo např. kouří, by měl být špatným člověkem nebo že by nemohl být zbožný; nic takového neříkám; je však očividné, že nemůže nikoho vyvést z vězení vášní ten, kdo je jimi sám spoután; a zároveň je jasné, že pomáhat lidem vymotat se z pavučiny vášní je jednou ze základních funkcí duchovního vedení; to však neznamená, že by člověk, který se ještě nezbavil vášní, ale bojuje s nimi, nesměl být např. knězem). A dále - skutečný starec není žádný pokusník, ale ve svém duchovním vedení vždy přesně ví, co dělá. Zná zákonitosti duchovního života.Dokonce i pro světské křesťany má spojení se starcem nesmírný význam. Působení starce není v žádném případě omezeno jen na monastýr a na jeho okruh mnišských poslušníků. V životopisech snad všech velikých starců čteme, že buď za nimi jezdilo veliké množství jejich duchovních dítek ze světa, nebo vedli rozsáhlou korespondenci, kterou pomáhali v duchovním životě lidem na druhém konci světa. A nejednalo se jen o "pouhé" rady, ale zároveň a hlavně o přímou duchovní pomoc.
Dříve to lidé chápali lépe než dnes, a skutečně hromadně jezdili do monastýru za zkušenými mnichy či přímo za "svým starcem" pro radu, na zpověď, na pravidelnou konsultaci v rámci duchovního vedení, či prostě pro inspiraci a posílení svého duchovního zápasu, který může přebýváním ve světě umdlévat. I dnes je v pravoslavných zemích běžným zvykem, že lidé jezdí do "svého monastýru" za "svým starcem" např. na víkendy. Řada zbožných křesťanů jezdí do monastýru strávit svou dovolenou - v monastýru se po dobu svého pobytu účastní všech bohoslužeb, bydlí zde, jedí, a na oplátku pomáhají svou prací.
V Rusku i na Ukrajině je obvyklým jevem vidět v monastýru mnoho návštěvníků, kteří zde přebývají na delší dobu, modlí se, pracují, očišťují své myšlení a svou duši od světského ducha. Různá hospodářství zřízená při monastýrech jsou útočištěm bezdomovců, kteří zde nacházejí bydlení a stravu, jakož i práci a hlavně duchovní i morální orientaci (jak bolestně nám tato funkce pravoslavných monastýrů schází na Západě!) Zcela zvláštní skupinou jsou tzv. "palomníci" - zbožní poutníci, jejichž životem je putovat od monastýru k monastýru, od jednoho svatého místa k druhému; všude na nějaký čas pobudou, účastní se bohoslužeb, pracují; a po čase jdou zase dále (v některých monastýrech mají speciálně pro palomníky zřízené vyhrazené ubytovací prostory, kde poutníci žijí; komfort tu nikdo nečeká, ale o ten tu ani nejde - stačí: teplo, jídlo, postel, voda). I v Řecku jsem viděl, že se na víkend v monastýru objeví lidé, kteří ihned zapadnou do života monastýru, chopí se práce, pomáhají mnichům apod., z čehož bylo lze vytušit, že sem jezdí pravidelně a vědí i bez ptaní co a jak.Tento vnější okruh lidí kolem monastýru souvisí se starcovstvím. I když se někteří tito palomníci či poutníci se starcem přímo nesetkají, to, oč zde běží, je duch monastýru, který lidi unavené ze světa přitahuje, posiluje srdce a léčí duši. A tento duch monastýru je do značné míry výsledkem působení starce. Spoluvytvářejí ho mniši, kteří jsou starcem přímo vedeni. Do duchovní atmosféry monastýru otiskuje každý starec svou nezaměnitelnou pečeť.
-------------------------------
Dnes už lidé přijíždějí méně než v dobách včerejších. Ptát se, zdali je to proto, že je jejich duchovní život slabší, nebo zdali slábne proto, že méně jezdí, by bylo jako ptát se, jestli byla dříve slepice nebo vejce.
V souladu s dávnými proroctvími starců ubývá. Lidé už je nejsou schopni najít, vyhledat, netouží po nich, vlastně je nepotřebují. A podle toho to s lidmi také vypadá.
Starců je přesně tolik, kolik si lidé zaslouží a kolik potřebují. Vždy v dějinách zůstala veliká část svatých skrytá - Bůh je nezjevil a jejich svatost zůstala utajena očím světa. Skutečný svatý sám sebe nikdy nezjevuje. Jedním z úkazů, podle něhož poznáváme pravého starce, je, že na něho ukáže Bůh - sám starec pro svou známost nejenže nehne ani prstem (natož aby utrousil slovo), ale právě naopak.
Dnes lidé už po starcích netouží tak, jako dříve, a tak je Bůh ponechává v skrytu, což je přesně to, co si každý svatý přeje. Zjevený starec je Božím darem lidstvu.
Mnišství je krví církve. Bez mnichů je církev neduživá. A bez starců není mnišstva. Monach bez starce nemůže vést v principu mnišský život. Mniši žijící ve světě, uprostřed světských lidí - to bývá specifický případ některých, kteří mají zvláštní poslání v církevních světských institucích (např. na biskupství, církevních školách apod.), ale i v takovém případě mají někde v dosahu v blízkém monastýru svého starce a mívají poblíž chrám, kde se mohou každodenně zúčastňovat bohoslužeb. Působení mnicha ve světských institucích lze jen obtížně ospravedlnit, stejně jako jeho trvalé bydlení mezi světskými lidmi. Proč se takový člověk vlastně stával mnichem? Nezřídka jde o lidi oklamané, ctižádostivé a hnané touhou vést a poučovat (což je v příkrém rozporu s mnišským slibem pokory a poslušnosti) a zbožný pravoslavný křesťan se takovým nemocným duším vyhýbá.
Starec Paisij často říkal takovým "mnichům": »Proč jste vlastně odcházeli ze světa? Jaký dáváte příklad světským lidem?« Zesvětštění pronikající do mnišstva je jeden z nejstrašlivějších jevů právě vrcholícího věku apostase.
K tomto tématu viz článek: O důležitosti i nebezpečí poslušnosti, kde se připomíná, že ne každému máme a můžeme přinášet dokonalou poslušnost v duchovním životě.-------------------------
Jev odpadání světských křesťanů od napojení na starce začal již na sklonku devatenáctého století. Zdá se, že prvopočátkem tohoto katastrofálního procesu v Rusku byl stav samotné církve. Na jedné straně měla Ruská církev té doby mnoho svatých, zástupy vynikajících mnichů a moře upřímně věřících křesťanů. Na straně druhé však v tomto církevním organismu již do značné míry hlodal rozklad. Pod nepředstavitelně vysokým počtem monastýrů a mnichů se skrývala skutečnost, že čím dále tím méně z nich byli skuteční mniši; pod zbožným povrchem se skrývalo již dosti formalismu a dalších úpadkových jevů. Není tajemstvím, že se tento rozklad odvíjel od duchovního stavu vrcholků církevní hierarchie. V oficiální školské teologii už působil tak silný vliv Západu, že místy se pod některými názory prolamuje již tak tenký led a objevuje propad do herezí (to není jen pronikání takových názorů jako transsubstanciace; četl jsem někde, že krátce před revolucí přijal ruský synod v podstatě západní učení o stvořených energiích). V tomto světle již asi nepřekvapí poměr nejvyššího duchovenstva ke sv. Serafímu Sarovskému, o jehož svatosti by dnes nikoho ani nenapadlo pochybovat, ale veškeré Pravoslaví (a dokonce i nepravoslavní věřící) v něm vidí vzor svatosti. Když byla publikována proslulá beseda sv. Serafíma s Motovilovem, která dnes slouží jako učebnice duchovnosti, tak proti jejímu obsahu ruský synod protestoval. A když měl být sv. Serafím svatořečen, tak právě nejvyšší duchovenstvo bylo rozhodně proti tomuto záměru. Nakonec prosadil svatořečení car a to za použití síly a proti celému synodu. To byl stav Ruské církve na přelomu 19. a 20. století, a v něm vidí mnozí dnešní teologové (např. prof. Osipov) přímou příčinu ruské revoluce a následného bolševického teroru, který současný ruský patriarcha Kyrill prohlásil za Boží trest.----------------------
Církev v tomto stavu ztrácela úctu společnosti, a zvláště vzdělaní lidé reagovali neadekvátně. Církev jim svým špatným stavem otevřela dveře k pochybám o křesťanství a k pýše. Rozklad a formalismus církve mohou sice částečně vysvětlit odtržení inteligence od křesťanství, ale nemohou je omluvit, protože démonem hýbajícím se vzdělanci byla pýcha a svévole. Úpadkové jevy církevního života jen pomáhaly odvázat tohoto apokalyptického démona ze řetězu. Kdo měl dobrou vůli, mohl i v této době najít v Ruské církvi mnoho skutečných světců a nepřeberné množství dobrých příkladů a duchovně inspirujících jevů.
A tak se stávalo, že když nějaký vzdělaný člověk jezdil i v této době do monastýru za starcem, stával se pro své přátele a spolupracovníky terčem posměchu. V vrchních vrstvách společnosti stačila dokonce i upřímná láska k modlitbě a k bohoslužbám k projevům nechápavosti či ironie. Formálně sice všichni přišli v neděli do chrámu na liturgii, ale aby někdo z vyšší společnosti chodil v sobotu večer na všenoční bdění...? Mezi bohatými a vzdělanými lidmi byl hluboce věřící křesťan, pocházející z vyšších vrstev, považován za podivína (viz za všechny mládí sv. Ignatije Brjančaninova v 19. stol.). To byly kořínky, z nichž rašil plevel anarchie a všeobecně se šířící spory jakési podivné, neurčité ale naléhavé touhy po změně všeho, a že staré je zatuchlé a musí být zničeno jakýmikoliv prostředky (jak o této náladě společnosti vyprávějí dobová svědectví); to bylo podhoubí, z něhož vyrůstaly prašivky volnomyšlenkářství, bujely lysohlávky nekritického obdivu k západu, aby tento vývoj nakonec vydal i smrtelně jedovatou houbu revoluce, která otrávila miliony lidí a zamořila Rusko svými jedovatými výpary ateismu na sedmdesát let.
Pro duchovní život není nic důležitějšího než najít si dobrého starce (viz Kallistos Ware).
Dnes se tak často říká, že už nejsou starci. Ano, je pravda, že starců už není tolik jako v minulosti, a že jich stále ubývá. Leč stále je jich ještě dosti. To ďábel rozšiřuje lživou fámu, že už dnes nejsou bohavidoucí starci, že už není ke komu jít na radu a komu přinášet svou poslušnost.
Starci jsou a jsou to i dnes skuteční blahodatní starci, kteří nejsou o nic méně duchovně obdarovaní než starci v minulosti. Mezi námi se však šíří podivná zaslepenost - lidé starce už nechtějí vidět, nechtějí se radit, nechtějí nikoho poslouchat. A tak sami zavírají oči, aby je neviděli, a při tom tvrdí, že dnes už skuteční starci nejsou. I dnes jsou na Athosu i jinde velikáni ducha, ale my je už nechceme nebo nejsme schopni nalézat a vidět.
Tomu, co jsem právě napsal, bych sám nejspíše nevěřil, kdybych neměl osobní zkušenost. Před několika lety se nám otevřela možnost jezdit do jednoho řeckého pravoslavného monastýru, který je vedený skutečně známým a uznávaným starcem. Ten nám dal požehnání, že můžeme k nim do monastýru přijíždět. Pokaždé si najde nějaký čas, kdy se hostům věnuje. Od té doby se zpráva o této - pro nás zcela jedinečné - možnosti rozšířila v okruhu pravoslavných Čechů, o nichž bylo lze předpokládat, že chápou, jak zásadně důležité je pro pravoslavný duchovní život být v kontaktu se starcem, a že jsou připraveni shůry seslanou nabídku využít. Nečekal jsem, že zareagují všichni, neočekával jsem však ani, že takovou možnost, o které se nám dříve ani nesnilo, využije jen asi tak jeden z deseti. Připadá mi to jako v tom příběhu z Evangelia o pozvaných na hostinu: nikdo najednou nemá čas - jeden říká, že koupil pole, druhý volské spřežení, třetí má ženu... Za ta léta to pozvání využilo jen pár lidí. Dnes si myslím, že by většině z nás nic nepomohlo, ani kdyby nějaký starec přišel do naší země. Je to smutné poznání, ale na druhé straně není nic cennější než zjevení pravdy. Potvrzuje se tím jen to, co jsem psal výše: duchovní úpadek se neodvíjí od toho, že by ubývalo starců, ale od toho, že lidé už nechtějí starce, nestojí o duchovní vedení...A jestli nejsme schopni vytvářet si vztah, lásku a poslušnost vůči svatým, kteří žijí a které můžeme vidět přirozeným zřením, jak bychom mohli mít skutečně hluboký vztah vůči svatým, kteří již zemřeli, a které fyzickýma očima už nevidíme? Nejsme-li schopni upevnit duchovní kontakt s žijícími světci, s nimiž můžeme hovořit a jichž se můžeme dotknout, jak potom asi může vypadat náš vztah a pouto s Bohem, jehož se dotknout nemůže a jehož hlas tělesnýma ušima neslyšíme?
A dále, máme-li tak slabé pouto se svatými, nemohou nám tolik pomáhat, jako pomáhali lidem v předchozích generacích, kteří měli se svatými stejně mocné a reálné vztahy jako s živými. Odtud se odvíjí příběh naší duchovní bídy. Nemiluješ-li člověka, jehož vidíš, jak bys mohl milovat Boha, kterého nevidíš?
--------------------
Nuže, načrtli jsme trojí službu, kterou blahodatní starci slouží v Církvi. Jednak díky darům, které od Boha dostali, pomáhají svou modlitbou a nadpřirozenou zkušeností; dále díky svému duchovnímu poznání a zkušenosti pomáhají svou radou. A v neposlední řadě pomáhají svým příkladem, prostě tím, že jsou a že na nich můžeme vidět svatý život, vtělenou svatost. Setkání se svatým člověkem je vždy zážitek - je to pokaždé dotyk z jiného světa, kde platí jiné zákony, kde jsou jiné hodnoty a jinak se posuzují věci, než jak jsme zvyklí zde. Leč zapomeňte na to, že setkání se svatým člověkem je vždy zážitek snadno pochopitelný a ihned příjemný (když se po letech vypráví o tom, co svatí všechno činili, to se pěkně poslouchá; jenže pro ty, kteří jsou u toho, to bývá často šokující chování, a nezřídka i nesnadno "stravitelné").
A tak bych chtěl ještě na samotný závěr jen letmo zmínit i druhou tvář svatosti, která je (a byla ve všech dobách) pro současníky svatých poněkud obtížně akceptovatelná. A jestliže dnes lidé ztrácejí smysl už i pro starcovství, k němuž se stávají lhostejnými, pak fenomén jiných forem a podob svatosti jim mnohdy může připadat dokonce poněkud odpudivý.
Zvláště s jurodivými bývá za jejich života těžké pořízení. Mám na paměti příklad sv. Symeona, blázna pro Krista, který míval ve zvyku zdravit počestné křesťany slovy: "Jak se máš, hlupáku?", podrážel nohy tomu, kdo pospíchal, a na Velký pátek chodil městem s omotaným věncem buřtů kolem krku. Pak zase posílal démony na ty, kdo žili v hříchu. Jindy způsobil, že dívky, které se posmívaly mnichům, začaly šilhat. Zároveň však léčil nemocné lidi, a při tom jim oznamoval, kvůli jakému hříchu se jim přihodila jejich nemoc, aby si příště dávali pozor. Jednou nějakému židovskému skláři pokřižoval sklenice, které vyráběl, a každá pokřižovaná sklenice praskla; a praskaly mu pak všechny, dokud se nestal křesťanem. Vysmíval se lidem, ale mnoho jich odvedl od hříchu a přivedl ke spáse. Lidem se zkazila nálada, sotva ho jen uviděli na cestě. Při tom však byl požehnáním celému městu.Na Athosu žil donedávna jurodivý srbský otec Stefan. Někteří Svatohorci ho neměli v oblibě. U jurodivých často nevíš: je to svatost nebo oklamání ďáblem? (Něco se o něm dočtete v knížce Zázraky naší doby, Athos a konec světa, na str. 21 - v PDF zde; klad listů pro vytištění brožurky je zde; obojí na stránce pravoslavného downloadu.) Žil na místech nejtvrdšího zápasu - na skalách Karulie (něco o ní se dočtete ve vzpomínané knížce od str. 19). Jeho kelie před časem za záhadných okolností shořela, otec Stefan přežil a dožil poslední své dny v srbském monastýru na Athosu. Při pohledu na starce Stefana byste si mohli pomyslet, že je to nějaký vagabund; není tam vidět nic z toho, co jsme zvyklí mít za atributy důstojnosti; třeba si někdo řekne: "Co je za šupáka?" Jenže - jak se zdá - to právě jsou ti maličcí, kteří se zalíbili Bohu; to jsou ti, kteří sebe učinili dětmi bez viny a bez poct, k nimiž se Pán sklání a hovoří s nimi...
Starec Stefan Svatohorec na Karulii (poznáte, který z těch dvou mnichů je jurodivý?)
Jistě dobře ví, o čem zde píši, každý, kdo zná nějaké detaily ze života jednoho z největších světců 20. století - sv. Joanna Šanghajského a Sanfranciského, velikého divotvorce a muže Božího. Kolik nemocných lidí uzdravil za svého života i po odchodu z tohoto světa! Ze všech podivných historek mi nyní vytanula jedna příhoda z jeho působení v Západní Evropě. Jestli si to správně pamatuji, tak to bylo v Paříži, kde přišel sv. Joann jednoho krásného dne na místo, na němž je nyní uprostřed města mnohoproudá magistrála, a rovnou se postavil někam doprostřed té obrovské široké autostrády, a tam mezi jízdními pruhy, kterými jezdilo jedno auto za druhým, mezi těmi kličkujícími a troubícími vozy začal sloužit panychidu, protože se právě dozvěděl, že přesně na tomto místě kdysi dávno zemřelo mnoho lidí. Byl z toho veřejný skandál, psaly o tom dokonce noviny (a to, že biskupa Joanna, a potažmo pravoslavné, v nich nikdo nechválil, snad nemusím rozvádět).
Četl jsem jednou paměti nějaké hraběnky z ruské emigrace, jak vzpomínala na působení sv. biskupa Joanna tenkrát v církvi a povzdychla si při tom, že to byla těžká doba. Na závěr svých vzpomínek parafrázovala známou pravoslavnou modlitbu ze zádušní bohoslužby („se svatými upokoj“ - což je prosba, aby Bůh daroval duši zesnulého věčný pokoj spolu se svatými v Království Božím). Ta důstojná paní ukončila své vzpomínání na jurodivého biskupa Joanna obtížně přeložitelnou slovní hříčkou: „Se svatými žít - nedej, Bože. Se svatými upokoj - to je ono!“
P.S.
Nu, a úplně na konec - starší video s natočenou návštěvou u jurodivého starce Stefana na Athosu, kde zpívá svým "dětským hlasem". Můžete tam vidět jeho kelii před tím, než lehla popelem (viděl jsem záběry jejího současného stavu, není tam už nic, než pár ohořelých zbytků, okouřené trosky a plamenem zčernalé místo; nyní se jeden mnich snaží o postavení nové kelie na tomto památném místě).
(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: You Tube
Zobrazit příspěvek č. 538 jednotlivě
Administrátor --- 16. 7. 2009
Z tisku - odešel svatohorský starecZemřel známý athonský starec Josef Vatopedský
Ráno 1. července 2009 zesnul věhlasný athonský starec (v jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu), autor mnoha duchovních knih, otec Josef, jehož na Athosu nazývají "Spileot" - "Jeskynník". Je to jedna z nejznámějších postav Svaté Hory v posledních desetiletích.
Starec Josef se narodil 1. července 1921. Stal se učedníkem slavného starce Josefa Hesychasty, s nímž je spojováno obnovení duchovního života na Athosu po polovině 20. století. První následovníci se shromáždili kolem otce Josefa na Pathosu - ve městě na jihozápadní části Kypru. V r. 1980 kvůli konfliktu s místním biskupem otec Josef se třemi učedníky opustili Kypr a usadili se na Svaté Hoře. Tam otec Josef i se svými poslušníky, jejichž počet časem vzrostl, žili v různých monastýrech. Kromě jiného požívali pohostinstvím Nového skitu Kutlumusiu.
Později se starec i s učedníky usadili v monastýru Vatoped, který byl v osmdesátých letech ve stavu značného úpadku. Otec Josef ustanovil igumenem monastýru svého blízkého učedníka Efréma, a sám se usadil v kelii vedle monastýru a stal se duchovním učitelem a zpovědníkem vatopedského bratrstva.
Starec je autorem nejméně 14 knih, kromě jiného životopisu starce Josefa Hesychasty (vyšlo v Rusku, Sergiev Posad, 2000).
Starec Josef byl jednou z nejvýraznějších historických osobností Svaté Hory konce 20. a začátku 21. století.
Zádušní obřady se konaly večer 1. července ve vatopedském monastýru.
Credo.ru
Sedmica.ru
Zobrazit příspěvek č. 539 jednotlivě
Administrátor --- 17. 7. 2009
Z došlé pošty - pozvání na KlimentekPravoslavná bohoslužba na Hoře sv. Klimenta (cyrilometodějském poutním místu)
Zobrazit příspěvek č. 540 jednotlivě
Administrátor --- 20. 7. 2009
Z došlé poštyPřátelství bez hranic
Kulturní a společenské setkání národů pod názvem „Přátelství bez hranic“ uspořádal dne 17. července 2009 v Bešenové majitel Thermal parku Nodarij Giorgazes. Setkání se zúčastnili kulturní a politické osobnosti ze Slovenska, Ruska, Ukrajiny, Gruzie i České republiky. Promluvil na něm též vladyka metropolita Kryštof a ve svém projevu hovořil o víře a lásce jako nezbytných hodnotách pro lidský život aby, byl opravdu šťastný a požehnaný.
Bratr Nodarij, rodilý Gruzínec, který již řadu let žije na Slovensku, se velmi zasloužil o zvelebení Thermal parku v Bešenové. Po jeho značném rozšíření a modernizaci hodlá zde vybudovat dokonce „delfinárium“, které by mělo sloužit hlavně nemocným dětem. Kulturní a společenská setkání, která se v Bešenové konají pravidelně, prohlubují přátelské vztahy mezi národy Střední a Východní Evropy.
Konferenční středisko při Thermal parku slouží také již tradičně jako místo pro zasedání Posvátného synodu a dalších představitelů Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
metropolita Kryštof
Zobrazit příspěvek č. 541 jednotlivě
Administrátor --- 23. 7. 2009
Radikální povel evangelia v apokalyptickém kontextu3. neděle - nemějte starost o pozemské věci
Za onoho času pravil Pán Ježíš:
22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
28 A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou -
29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich.
30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
31 Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
32 Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(Matouš 6. kap.)
Náš Spasitel nás naléhavě nabádá, abychom odvrátili své zraky od věcí vezdejšího světa a tohoto těla k duchovnímu, ke službě Bohu. Naléhavost jeho výzvy je umocněna tím, že jde k samotným kořenům, tedy k tomu, co se dotýká principů naší pozemské světské existence, k tomu nejdůležitějšímu, co potřebuje k zachování naše přebývání na tomto světě. Tedy k jídlu a oděvu. Obojí člověk naprosto nutně potřebuje. A právě obě tyto nevyhnutelnosti si Pán Ježíš vybral, aby nás bez jakýchkoliv změkčení žádal: nedbejte o to, neusilujte, nestarejte se. Tím projevíte důvěru k Bohu.
Křesťanství je radikální. Od slova „radix“, což znamená kořen (to znají ze svých učebnic zahradníci a zahrádkáři). Čili jde ke kořenům, do hloubky, k základu, fundamentu. Dále jeho radikálnost spočívá v tom, že se nepohybuje, je stále na místě, je dobře zakořeněno ve svém základu. Křesťanství vytržené z kořenů se stává plevou, kterou honí vítr, kam se mu zamane. Pro dnešní společnost, jejíž myšlení je prohnětené lepkavou ideologií humanismu, je „radikálnost“ téměř neslušným slovem. Nejradikálněji znějící místa evangelia jsou v tichosti obcházena po špičkách; tváříme se, jakoby tam některé skutečně tvrdě radikální výroky ani nebyly (co např. jiné takové provolání: „běda vám nasyceným (tj. bohatým), běda vám, kteří se teď smějete“...? Luk 6,25).Dnešní čtení je jedním z míst v Bibli, kde na nás poněkud neodbytně doléhá absolutní požadavek Evangelia. Toto je jeden z těch výroků Spasitelův, kde jde Bůh se svou výzvou člověku pod kůži, až na dřeň; nespokojuje se s čímkoliv vnějším, s odváděním přebytků, s tím, že mu věnujeme jakousi část svého času; ba, dokonce ani s tím, že se zřekneme zlých skutků; dotýká se toho, co je opravdu nevyhnutelné pro zachování života. Není to nepodobné situaci, kdy žádal Hospodin po Abrahamovi: „Obětuj mi svého syna.“ Syn, tělo z mého těla, krev mé krve, duše z mé duše, nejmilovanější a zároveň dědic, pokračovatel rodu, prodloužení mé vlastní smrtelné existence. Čili to nejcennější, to, co pro mne znamená vše.
Všimněte si, jak si mainstreamové křesťanství establišmentu s dnešním evangelijním úryvkem prakticky neví rady; jak neradi na toto evangelium kazatelé káží, a když už, tak většinou svá promluvy začínají slovy, že tato Ježíšova slova nesmíme chápat doslovně (což v praxi znamená totéž, jako říci, že je nemáme brát vážně). Ve skutečnosti však je evangelium jako celek tou nejradikálnější výzvou člověku: zřekni se světa pro Království Boží. To už našim zjemnělým uším zní do té míry neuvěřitelně tvrdě, takže ochotně věříme výmyslu, že to platí jen pro mnichy (a to pouze pro velkoschimníky, a jen na Athosu). Na duši člověka vlastní touze následovat právě to radikální, čím Evangelium je, pak stavějí svoje působení sekty. Místo toho jsou moderní křesťané z Říma nabádáni, aby se zapojili do politiky (mají na to dokonce svou lidově-klerikální středo-pravo-levou konzervativně-demokraticko-liberální gumovou stranu) atd.
Asketové říkají, že každého, kdo chce sjednotit s Bohem a kráčí rychlou mnišskou cestou krajní askeze, Bůh v jednu chvíli přivede na hranici života a smrti. Jít dále na setkání s Bohem znamená zároveň rozhodnout se pro smrt těla. Tuto volbu musí asketa učinit. Zůstane-li i poté naživu, je to jen a jen Božím zázrakem, kterým byla překonána křehkost lidské přirozenosti. „Každý si musí obětovat svého Izáka,“ říkají asketové. Po každém, kdo usiluje o zbožnost, Bůh bude chtít oběť, velkou oběť. Vždy je to nějaká forma oběti sebe sama. Jistá forma přezíravosti ke své pozemské existenci je nutná. K tomu míří požadavek Ježíšův: „Nestarejte se, co bude jísti a co budete píti.“ Pokračuje to bojem s vášněmi. Člověk stále přináší na oltář, co je mu nejmilejší. Vždy je to živý kus jeho těla. Asketičtí otcové říkají, že člověk má dát Bohu svou krev; vyjadřují tím, že nejvzácnější obětí je to, co přinášíme Bohu s bolestí.
------------------------------------------
A nyní se podíváme na tento princip křesťanského smýšlení o světě, o věcech tělesných a o vášních z apokalyptického hlediska.
Nekřesťanský přístup ke světu, tělesným potřebám a žádostem a potažmo k vášním přivádí lidstvo k závěru jeho pozemské existence. Neboť hříchy lidí rozhodují o příchodu konce světa, jak přibližně praví sv. Ignatij Brjančaninov. A hříchy se rodí z vášní. Takže exploze vášní je tou erupcí pekelného vulkánu, která smete lidstvo v té podobě, jak jej známe. Toto všeobecné vzedmutí vášní vytváří kulisy, v nichž už žije naše a nastupující generace své životy. Právě ten výbuch probíhá, děje se to všude kolem nás. Trhá to na kusy vše, co doposavad bylo nepohnutelnými pilíři lidské civilizace (hlavně v oblasti mravnosti, skromnosti, poctivosti, norem života, zákonnosti, vztahu ke zlu atd. - a samozřejmě, v první řadě, v oblasti vztahu lidstva k víře, resp. naší civilizace ke křesťanství, potažmo k Bohu.) A stav lidského nitra se promítá do životního prostředí, mezilidských vztahů i stavu přírody. Tuto propojenost lidské duše se stavem světa, resp. stavem přírody, ustanovil sám Stvořitel při aktu stvoření člověka. Příroda zrcadlí duchovní podobu lidských duší dnes stejně jako kdysi.
Apokalyptický anděl
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Přeložím sem teď kratičký úryvek z jednoho sborníku, v němž jsou shromážděny pravoslavné výklady biblické knihy Zjevení sv. Jana, čili Apokalypsy. Nalistoval jsem kapitolu, kde se rozebírá proroctví o trestech, které jsou seslány shůry na lidstvo (kap. 9, v. 1-19):
1 Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;Tak tímto střípkem z rozsáhlého Zjevení sv. Jana se budeme trochu zabývat. K ocitovanému úryvku Apokalypsy je ve zmíněném sborníku poznamenáno:
2 otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
3 Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
4 Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
5 Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
6 V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
7 Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé,
8 hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.
9 Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje.
10 A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.
11 Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.
(Zjevení Janovo 9. kap.)
»Lidé nejsou stvořeni jako ctižádostivci, pomstychtiví, rozkošníci, náfukové, ziskuchtiví, pomlouvači, křivopřísežníci, opovrhující Božími i lidskými ustanoveními, leč stávají se takovými, když zapomínajíce na duchovní oblast své bytosti, jsou náruživě zaujati tímto světem, světskými potěšeními a libostmi, které laskají smysly člověka vábivými vjemy. Co se stane, začnou-li se starat jen o uspokojení své živočišné přirozenosti?; odvracejí-li se od pravdy a ctnosti, jež jsou vždy v příkrém rozporu se světskými myšlenkami, zálibami, sklony a pudy?; zapomínají-li na své povinnosti vůči Bohu a poté i na povinnosti vůči bližnímu, podřizujíce je své zištnosti, chamtivosti, prospěchářství? Takový způsob života pochopitelně vyvolává hněv shůry. Hospodin Bůh však lituje a šetří viníky, očekávaje od nich pokání. Proto zprvu jen dopouští různá neštěstí a katastrofy, které pocházejí z nepřátelských a násilných přírodních změn. Posléze, uvidí-li Bůh nevšímavost k velikosti jeho milosrdenství a zatvrzelost i ukrutnost, pak odtáhne od nich svou ochrannou ruku zcela a ponechá je (jak praví apoštol) "na pospas nečistým vášním jejich srdcí" - i „dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší“ (Řím 1,21-32).«
Zde je pár výňatků z těchto biblických veršů:Dejme však ještě slovo našemu sborníku: »To je ten stav, kdy vášně začínají vládnout nad lidmi násilně a nezkrotně; neustále se znovu rozdmychávají, rozpalují, hoří stále více, aby zničily všechny vznešené city a vyšší nutkání v člověku. To jsou přesně ta zhoubná sarančata (kobylky, o nichž se vypráví v apokalypse), které vyvrhlo peklo na lidskou společnost. "Vyjde dým ze země, jako dým z veliké pece, zatmí slunce a zatemní se vzduch tímto kouřem." Je to přesně tak; pohleďte na houfy lidí ovládaných vášněmi: zahaluje je jakoby nějaký čmoud, který jejich myšlení zaclání před světlem Božím, víry v Boha a pravdy. Neustále vdechují atmosféru emocí, které si zamilovali, uvažují dle svých vlastních principů, konají dle sil, které s nimi hýbají a táhnou je, podobny koním připraveným do boje („podoba těch kobylek podobna byla koním připraveným k boji“; Zjev 9,7, pravosl. překl.)«
Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství ... vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli ... Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti ... Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost ... Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.
(Vyplatí se přečíst si ten úryvek z Pavlova listu Římanům celý.)
Podle některých výkladů je dým podobenstvím falešného náboženství, lživé víry, která poskytuje ospravedlnění lidským vášním a brání lidem uvidět pravdu o Bohu.To jsou věty napsané pravoslavným teologem F. Jakovlevem před více než sto lety (ze sborníku sestaveného insp. Simbirského duchovního semináře M. Barsovem v r. 1894; budeme z něj citovat i níže). Zní to jako neuvěřitelně přesné, výstižné a hluboké postihnutí dnešního stavu současného lidstva, jeho zatemnělosti a bloudění.
---------------------------
Výše uvedený úryvek se dotýká i ekologické tématiky. Píše se v něm o prvním stupni trestu, jenž Bůh dopouští na lidstvo, které se vymklo svému účelu a vydalo se cestou zla: „... nejprve (Bůh) jen dopouští různá neštěstí a katastrofy, které pocházejí z nepřátelských a násilných přírodních změn.“ V tom je zachycen autenticky křesťanský způsob myšlení o člověku a o světě. Osvětluje se tu i problematika např. klimatických změn.
Čili - pokud se zdvihají hladiny oceánů, zahřívá se planeta, přicházejí uragány, povodně a další přírodní katastrofy, které trápí lidstvo, pak by v tom křesťan neměl povrchně spatřovat pouhý důsledek průmyslu a jiné neekologické lidské činnosti. Vždyť pak by takový křesťan nebyl o nic prozíravější než světský člověk a neuvažoval by o světě o nic více křesťansky než pohan. Křesťanské smýšlení se však liší od jiného způsobu uvažování, protože křesťanství přináší lidskému myšlení hlubší poznání principů a zákonitostí, jimiž se řídí náš svět a všehomír vůbec. Tudíž by měl křesťan chápat znepokojivý stav světa jako zrcadlo duchovně zhroucených duší stále větší části lidstva. A od toho se odvíjí i cesta k řešení.
Všechno to ekologické bláznění a zelené myšlení, může být docela dobře jen nástrojem ďábla, který se snaží, aby lidé nenašli správnou cestu. Svými klamy se vždy pokoušel zmást člověka, a nyní uzavírá uvažování lidstva do kruhu, z něhož není cesta ven, nepoučí-li se člověk v křesťanském zjevení, jak má myslet a osvobodit zakletou mysl.
Připomeňme si v této souvislosti znovu slova evangelia, která jsou dnes naším tématem:
Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.Ve vzduchu se vznáší několik otázek, které před nás Kristova slova kladou: Přísluší křesťanu zamotat své srdce do znepokojení o příští světa a mysl opřádat starostmi o materiální věci zítřka? Neměli bychom ekologii nechat pohanům? Můžeme opravdu sloužit duchovnímu i materiálnímu, Bohu i mamonu? Starat se o spásu i o stav světa?
Neměli bychom řešit duchovní problémy místo zabředávání do materiálních nesnází? Není ekologie jako současná medicína, která neřeší příčiny nemocí, ale zabývá se až jejich projevy?
Nenaznačují slova Pána Ježíše: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno,“ že věnovat se duchovnímu životu a soustředit se na hledání Božího království není uhýbání před problémy světa, nýbrž jejich řešením? Jediným pravým řešením bolestí a nemocí tohoto churavého světa...
Kniha apokalypsy hovoří srozumitelným jazykem - až uvidíme celosvětovou zkázu přírody máme si uvědomit dvě věci: 1.) příčina této pohromy je v hříchu a nekajícnosti lidí (nikoliv ve špatných technologiích, spalování fosilních paliv a malém využívání obnovitelných zdrojů); 2.) reagovat na to máme pokáním, hledáním Božího království (dokud je ještě k nalezení) a přípravou na finální zápas dobra a zla; upevněním se ve víře a vztahu s Bohem proti příchodu antikrista (zřejmě tedy nikoliv zkoumáním své „ekostopy“, recyklací domovního odpadu a výměnou žárovek za úsporné zářivky).
----------------------------------------
A nyní ještě zpět ke knize Zjevení a k démonickým potvorám, které jsou tam popisovány. Nabídneme výklad tohoto proroctví slovo za slovem. O kobylkách jsme si již řekli, že je to jinotajné zpodobení hříšných vášní. A nyní k popisované podobě těch kobylek.
Sarančata, kobylky - odporný hmyz jakoby s lidskou tváří. Tak se vášně tváří jako něco lidského, přirozeného, ve skutečnosti je to však jen démonický vynález, který je pravému originálnímu lidství zcela cizí. Sama vášeň je cosi odtažitého, co není osobou, zosobňuje ji v tomto světě až člověk, který vášni propadl, - to on dává tomu „hmyzu“ zdánlivě lidskou tvář. (Ta zvláštní podobnost vášní, které se usídlily v lidské duši, s hmyzem, je zajímavě ilustrovaná ve vyprávění o operaci provedené sv. Panteleimonem: Náboženský rozměr chirurgické operace.)
Na hlavách mají věnce jakoby zlaté. Tyto věnce - čili královské koruny - to je další falsifikát. Znamená lživou korunovaci - lidé vášně už nemají v nenávisti, ani s nimi nezápasí, nýbrž ospravedlňují si je a podřizují se jim. Dobrovolně se jimi nechávají zotročit a učinili z nich své sveřepé krále. Tato krutovláda falešných králů, přicházejících z pekla do světa vládnout lidem, je charakteristickým rysem posledních časů.
»Také může falešné zlato korun na hlavách kobylek vyjadřovat klamnou hodnotu vášní, hodnotu, která zdálky dráždí člověka a vzbuzuje v něm žádostivost. Zdánlivě zlatý lesk ošidí lidskou duši a člověk získá dojem, že vášní něco vzácného získává, že je šťastlivcem a že bude ještě šťastnějším a blaženějším, když si toho „zlata“ nahrabe co nejvíce. Jenže po čase zjistí, že byl oklamán a že je šťastným méně a méně a cítí se stále hůř. Zrodí se v něm zloba a touha ničit. Každá vášnivá touha, jak o ní sníme a představujeme si ji, ozdobí předmět vášně lesklými korunami. Jejich lesk však zmatní hořkou zkušeností a rozčarováním.
A měly vlasy jako vlasy ženské. Vlasy jsou krása a ozdoba ženy. Žena s krásnými vlasy je přitažlivá (to platilo kdysi a platí to jistě i dnes). Každá vášeň se maskuje příjemným zevnějškem, jímž chce oklamat zrak a vzbudit nečisté touhy. (Zde se naznačuje stav, kdy dochází k těsnému sbližování srdce člověka s vášní, která skrze „něžné laskající dotyky“, jimiž skýtá klamné blaho člověku, proniká dovnitř, do srdce.)
... zuby jejich byly jako lví. Nešťastník, kdo je uloven vášní, kolik zla a utrpení je mu snésti. Kolik špatností provede bližním. Jeho srdce je rozerváno - jednou nedůvěřivostí, pak žárlivostí nebo závistí, nebo pomstychtivostí a zlobou ke všemu, co překáží nebo se příčí vášnivému puzení. Ať už sžíravá touha samotná nebo hněv, nenávist, výbuchy zuřivosti zaženou pokoj daleko od jeho duše. Neúnavná krutost ničí pokoj jiných lidí. (A tuto krutost člověka „naučí“ vášeň sama, resp. duch, který skrze ni působí. Když se v tomto stádiu sbližování lidského srdce s vášní pokusíme vášně se zbavit, tehdy nám samotným ukáže své zuby. Námluvy srdce s vášní už skončily, toto již není stav něžných dotyků a „líbánek“; nyní je vášeň svými lvími zuby pevně zakouslá do lidského srdce a odtrhnout ji lze jen s velkou bolestí - a s kusem masa v čelistech.)
Měly také pancíře jako pancíře železné. Srdce, které je dušeno vášní, soustředí všechno cítění pouze na samotnou vášeň a cele se k ní připoutá. Je chladné ke všem druhému, nic zvenku do něho nepronikne, jako by bylo pod pancířem, který ho „chrání“ před každým dobrým a svatým dotykem. Stává se krutým a dokonce nelidským, neschopným soucitu. (Jistě se nám všem vybaví, jak vypadá vojenské brnění - pancíř je především na hrudi - čili na srdci.)
... a zvuk křídel jejich jako zvuk vozů, když množství koní cválá do boje. Dychtivost vášní je příšerná. Hrozné je toužebné úsilí lidí bažících po uspokojení vášně, která jimi vládne. Pospíchají rozházet své prostředky, mrhají silami, jen aby co nejrychleji dosáhli svého cíle. Chovají se prudce, vznětlivě, hlučně či násilnicky. Jsou jak vojsko valící se plenit a drancovat.
A měly ocasy podobné štírům, a žihadla v ocasech jejich byla... Nic necharakterizuje působení protipřirozených vášní tak výstižně, jako tento jinotaj. Konec (čili chvost) hříšných prožitků, připoutaností a bloudění je tak smrtelný jako žihadlo škorpióna. Kdo je oklamán vášní, už nerozlišuje dobro a zlo, pije číši hříchu až do dna a hyne. Ap. Jakub vykresluje postup vášně několika silnými slovy. Je-li člověk zaujat a oklamán svými vášnivými tužbami, pak - jak praví - „žádost počne a porodí hřích, spáchaný hřích pak porodí smrt“ (Jakub 1,14-15).«
Ty příšerné kobylky „měly nad sebou krále, anděla propasti, jemuž jméno Židovsky Abaddon, a řecky Apollon“ (Zjev 9,11) - obojí znamená: hubitel. Výstižněji toho, kdo vládne vášněmi, už pojmenovat nelze.
Takže, shrnuto:
Na průběhu líčení té zrůdné kobylky vidíme jinotajně vykreslený postup působení vášně: nejprve zdálky viditelné mihotání přitažlivého lesku koruny na hlavě „hmyzu“, aby tyto pablesky zprvu zaujaly pozornost a následně uchvátily srdce člověka; pak přijímaná vášeň dostává lidskou tvář tím, že nabude určité podoby, jak může být pokoušeným člověkem konkrétně uskutečněna; následně vlasy ženy (symbol ženské krásy) naznačuje, že ze vzdálené přitažlivosti se skrze přijetí a vstup do mysli stává blízké laskající potěšení, s nímž se „mazlí“ lidská duše. Potom však vášeň ukáže zuby kruté šelmy, která jde neúprosně za úlovkem, a obalí srdce, jehož se zmocnila, pancířem. Život takového člověka se stává podobným plenícímu tažení vojska, které jde bezohledně jen za dobýváním dalšího zisku. Tady už se vášeň definitivně změnila na hřích, na vtělený hřích, jímž se nešťastný člověk v jistém smyslu stává. A na konci všeho je chvost zakončený žihadlem. Hříchem, k němuž vášeň vede, je na těle „hmyzu“ symbolizován chvostem. Na konci hříchu, na špici chvostu, je žihadlo - umrtvení lidské duše - ne zabití, protože duši nelze zabít, ale palčivé umrtvení, které je pro nesmrtelnou lidskou duši největším utrpením. Chce žít a nemůže; přála by si třeba i umřít, ani to však nemůže.
A opět udělíme slovo citovanému sborníku: »Nešťastné jsou ty společnosti, národy či státy, v nichž zkáza mravů dojde až k tomu, že místo pravidel čestnosti a ctnosti, místo zákonů Božích se lidé budou řídit zákony svých vášní, výmysly lživého mudrování a bloudění rozumu. Nešťastný je lid, u něhož poklesky vášní proniknou do všech vrstev, v němž uhasne světlo víry, pravdu nebudou považovat za hodnotu...«
---------------------------------
Tak, tady jsem chtěl pro dnešek skončit. Nedá mi to však, a připíšu ještě něco jako přídavek k řečenému.
Když přemýšlím nad apokalyptickým proroctvím, napadá mne myšlenka, kterou tu jen nabízím k úvaze. Na začátku deváté kapitoly Zjevení sv. Jana, v níž se pak píše o těch kobylkách, je zmiňován pátý anděl, který zatroubil, a nato byl dán hvězdě, která předtím spadla s nebe, klíč od propasti. Ta hvězda už spadla s nebe, když zatroubil třetí anděl, a její jméno bylo „Pelyněk“. Je všeobecně známo, že bylině Pelyněk se také říká Černobýl, což nápadně připomíná název místa, kde v polovině osmdesátých let vybuchla atomová elektrárna (je možné, že jméno Černobyl dali této oblasti Volyňští Češi, kteří tam od 19. století sídlili). O této zvláštní shodě se obecně ví, a je to předmětem různých spekulací a dohadů, k nimž bych si tu dovolil přidat jeden další.
25.-26. dubna 1986 - havárie 4. bloku černobylského reaktoru. 25. odpoledne a večer došlo k řetězci závažných chyb ze strany obsluhy a k odpojení havarijních systémů v rámci provádění nějakého experimentu. Před půlnocí se reaktor dostal do nestabilního stavu, štěpná reakce lavinovitě vzrůstá a explozi v tuto chvíli už nebylo možno zabránit. Krátce po půlnoci dva mohutné výbuchy odsunuly 400 tun těžkou horní betonovou desku reaktoru. Následující výbuch rozmetal aktivní zónu včetně paliva a hořícího grafitu do okolí. Smrtonosný mrak obsahující 50 tun radioaktivních látek (10 hirošimských pum) se vznesl do výše a postupně více méně zamořil tři čtvrtiny Evropy. Zamoření blízkého Kyjeva a smrti dalších statisíců lidí zabránila blažená jurodivá Alypie (považovaná již mnoha pravoslavnými za svatou), která svou modlitbou obrátila vítr, a ten odnesl radioaktivní mrak na západ, kde se cestou postupně rozptyloval.
Četa lidí obětovala své životy, aby zabránila tomu nejhoršímu, co bylo ve scénáři katastrofy: místo pěti procent radiace, která byla v reaktoru, se totiž mohlo uvolnit devadesát procent. To kdyby se horké trosky protavily skrze betonovou desku a spadly do zásobníků vody pod reaktorem. Pak by mohla být zamořena třetina světa. Atomová hvězda pojmenovaná podle hořké byliny Pelyněk mohla způsobit, že by zhořkla třetina světa.
Tato hvězda otevřela jícen propasti, z níž se pak vyvalil pekelný dým, který všechno zatemnil, a z dýmu se na zemi vyrojily ony kobylky. Nesouvisí opravdu výbuch atomové elektrárny s dalším vzestupem zla a pokušení na světě? Není umělé uvolňování atomová energie mimořádným hříchem před Bohem? (Vždyť se při atomové reakci zasahuje už do samotného ustrojení materie, přímo do podstaty Bohem stvořené hmoty, která se tím ničí a mění na energii.) Je to náhoda, že nedlouho po známé havárii v Černobylu došlo ve světě k tolika změnám, společenským i politickým i technologickým, a jejich nepopiratelnou součástí je dosud naprosto nebývalý mravní úpadek naší civilizace?
A dále: nejsou tím Pelyňkem potažmo míněny všechny atomové výbuchy - bomb či elektráren? Slovo „Černobyl“ se stalo v povědomí lidstva přece pojmem - synonymem pro všechny atomové katastrofy (a to i když se nejednalo o zdaleka první historickou havárii jaderné elektrárny). A kromě toho - ač nejsem žádný přívrženec numerologie či jiného kouzlení s čísly - zarážející náhodou je následující číselná hříčka: obrátíme-li pořadí čísel v datumu havárie elektrárny 25. 4. (19)86, pak dostaneme jiné datum 6. 8. (19)45 (2) - toho dne byla svržena první atomová bomba na Hiroshimu. Takovou nápadnou shodu lze obtížně ignorovat. Opravdu zvláštní „spřízněnost“ těchto dvou případů. Není Černobyl Hirošimou číslo 2? Jakoby se tím naznačovalo těm, kdo mají ještě oči k vidění a uši k slyšení: bomba nebo elektrárna - je to stejná ohavnost před Hospodinem. Neotvírají se „atomovým zlem“ opravdu brány nebývalému zlu, aby vstoupilo do světa? (To připodobnění atomové reakce k hvězdě je vskutku výstižné, vždyť ve vesmíru probíhá termonukleární reakce právě na hvězdách!) Nedošlo v naší „atomové době“ ke skutečnému zatmění duchovního slunce a k příchodu takového duchovního dýmu do světa, že většina lidí už přestává být schopna se v této temnotě orientovat?
A ještě dále: není štěpení atomu dílem inspirovaným ďáblem, který tak nenávidí Boha, že si přeje zničit veškeré jeho stvoření - živé i neživé? Když mu není dovoleno vztáhnout pařáty na stvoření přímo, natož zaútočit na podstatu všeho stvořeného, činí to prostřednictvím člověka, jehož naučil jak zasáhnout do podstaty živého i neživého stvoření - podstatu neživé hmoty rozkládá štěpením atomu, podstatu biologického života mění genetickým inženýrstvím. Není důležité kolik tun hmoty člověk zničí; podstatné je tu duchovní rozměr toho svatokrádežného díla - tj. že vztáhl ruce k něčemu nedotknutelnému, pozdvihl se proti Stvořiteli a tím se člověk připodobnil ďáblu, jemuž tím dal dosud nevídaná práva nad světem a nad člověkem (máme-li použít způsobu vyjadřování starce Paisije Svatohorce). Je to člověk, kdo vpouští ďábla do světa a kdo způsobuje, že svět se čím dále tím více podobá peklu. A zdá se, že duchovním klíčem otevírajícím propast jsou právě uměle spouštěné hvězdné jaderné reakce, které nepatří na Zemi a které zde Bůh nechce.
Winston Churchill kdysi prohlásil, že atomová bomba je druhým vtělením Krista. První tři atomové pumy nazvali výzkumníci v Los Alamos „Svatá trojice“. Atomová bomba svržená na Hirošimu se jmenovala Little boy - malý chlapec, chcete-li jezulátko... (Z článku na Britských listech)Jsou to samozřejmě jen volné úvahy nad knihou Zjevení, která je knihou tajemnou a mnohoznačnou. Námět na přemýšlení. Každá doba si vykládala tato proroctví po svém. To by nás však nemělo vést k relativizaci Apokalypsy. Jak se blíží konec, jeho kontury se postupně vynořují z mlhy budoucnosti a ledacos dříve nesrozumitelně tajemného nabývá konkrétní podoby.
Zobrazit příspěvek č. 542 jednotlivě
Administrátor --- 25. 7. 2009
Z tiskuDuši za úvěr. Lotyšská krize už místy připomíná peklo
7.7.2009
Riga - "Chodí sem hodně opilých lidí. Přicházejí se slunečními brýlemi, pod kterými je vidět monokl." Takhle popsala své klienty pracovnice nové lotyšské lichvářské společnosti Kontora.
Za pouhé dva měsíce své činnosti proti sobě stihla tahle tajemná firma poštvat celou ekumenickou frontu tamní katolické, luteránské i ortodoxní církve. Ve smlouvě za půjčku až 500 latů (tedy asi 700 euro) totiž Kontora jako jistinu nežádá nic jiného než "nesmrtelnou duši."
Žádné dokumenty, žádní vymahači. Jen křestní jméno a podpis.
Kontora nabízí půjčky od 50 latů na úrok, který po třech dnech od podpisu smlouvy začne růst o procento denně. Za rok to tedy může být 362 procent. Firma operuje z tajného místa. Klienti jí jen napíší e-mail se žádostí o částku a společnost si s nimi smluví schůzku.
O tom, že nejde jen o podivný vtip, se už na vlastní kůži přesvědčila i agentura Reuters. Její reportéry uvítal čtyřiatřicetiletý muž, který za Kontorou stojí - Viktor Mirošjenko.
"Co uděláme, když nebudou splácet? Přijdou o duši, to je všechno," řekl muž v černém saku, se slunečními brýlemi na nose a v bílém tričku s nápisem www.kontora.lv.
Reportéry přijal ve sklepní kanceláři s jedním stolem, jedním počítačem a třemi židlemi. Odmítl, že by chtěl zaměstnat vymahače či použít k vymáhání splátek fyzické násilí. A jako doklad toho, že nežertuje, vytáhl na stůl připravený svazek bankovek.
Mirošjenko řekl agentuře Reuters, že jeho společnost prostě lidem věří, že drobné zapůjčené částky, které zatím nepřesáhly 250 latů na osobu, budou splácet do jednoho až devadesáti dnů. Za dva měsíce činnosti podle něj zatím půjčku u Kontory získalo na dvě stovky lidí.
Úřady si s takovým podnikatelským záměrem neví příliš rady. List Baltic Times tlumočil stanovisko Sanity Gertmane z lotyšského Centra na ochranu práv spotřebitele, které zatím nedostalo od klientů Kontory žádnou stížnost a nemá tudíž podnět k šetření.
Lotyšské církve už jsou ale na nohou. Obviňují dokonce firmu z nejasných motivů, mezi nimiž nemusí chybět ani satanismus či okultismus.
"Nevíme, jaké má věřitel motivy žádat takovýto druh jistiny," citují Baltic Times ze společného prohlášení katolické, luteránské a ortodoxní církve. "Možná jde o absolutně cynické finančníky, kteří zneužívají strach lidí ze ztráty své duše jako nejvýhodnější cestu k zajištění zisku. Možná jsou za tím náboženské motivy - satanismus, okultismus nebo něco takového -, které mají zničit lidské duše a využít jejich zoufalé situace."
Podle církví je taková smlouva proti božímu slovu a i lidé bez vyznání by se měli zamyslet nad jejími důsledky.
Reuters připomíná, že Lotyšsko bylo ze všech ekonomik EU zasaženo nejtvrději. Banky velmi zpřísnily poskytování úvěrů, což vedlo k nárůstu popularity malých společností nabízejících snadné půjčky.
Aktualne.cz
Zobrazit příspěvek č. 543 jednotlivě
Administrátor --- 29. 7. 2009
Z tiskuCírkev v Anglii nabízí obřad "dva v jednom" - křest a svatbu
Svým stoupencům nabídla tato církev obřad spojující svatbu s křtem. Reuters vysvětluje, že tato novinka je určena lidem, kteří žijí spolu a mají již děti, leč ještě nejsou spojeni církevním sňatkem.
Nedávný sociologický průzkum ukázal, že každý pátý britský pár vstupující do manželství má již děti. Výsledky průzkumu ponoukly církev, aby vypracovala obřad "rodinného sňatku".
Novinka si však našla dost kritiků, kteří mají zato, že tím církev de facto schvaluje mimomanželské vztahy.
"Je to nesmírná chyba," tvrdí kněz Beverly Tompson. Podle jeho názoru novinka "ničí" svátost sňatku i křtu. Je to pokus vyjít vstříc lidem, jenže církev musí sloužit lidem nikoliv na lidských principech ale na principech, které ustanovil Bůh, říká tento kněz, který odešel ze služby na protest proti zavedení ženského kněžství.
Církev však prohlašuje, že trvá na své pozici a odsuzuje mimomanželský sex. "Rodinný sňatek" vyjde věřící průměrně na 300 liber, a to je o mnoho levněji než průměrně stojí obvyklá svatba a křtiny. Takže rodiny, které se rozhodnou spojit sňatek s křtinami, mají nyní možnost provést to ekonomičtěji (jde o výdaje na oslavu těchto významných událostí).
Blagovest info
Zobrazit příspěvek č. 544 jednotlivě
Administrátor --- 29. 7. 2009
Ukrajina ve varuPastýřská návštěva moskevského patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Zástupy stoupenců i odpůrců moskevského patriarchy hrozí konfliktem
Ráno 27. července. Patriarcha Kyrill přichází sloužit pobožnost k památníku knížete Vladimíra Nedaleko je protestující mládež, kterou k památníku nepustili. U památníku jiná mládež skanduje: Mnohá léta patriarchovi! Pozornost upoutal báťuška s dosti dlouhými vlasy Skupina protestujících rozvinula plakáty. Často se na nich objevuje stejný slogan: "Zmiz odsud, moskevský pope!" A takto to pokračovalo. Ativista nacionalistické skupiny se rozhodl vyřídit si to s někým, kdo byl oblečen do "ruských maskáčů". Milice vytěsňuje aktivisty. Typický pohled, typické plakáty (Padej odsud, moskevský pope, kolonizátore!) Mezi nacionalisty převládala mládež (s plakátkem: Zmiz odsud... atd.) Plakáty přívrženců patriarchy: "Tisíciletá jednota." "Vítejte, vaše svatosti." (Skupiny Kyrillových odpůrců i přívrženců se setkaly. Obešlo se bez obětí.) "Sláva národu! Smrt nepřátelům!" (Skandovaná hesla. Čeští skinheadi by se tam mohli cítit docela dobře.) Pravoslavné monašky: "Jsme pravoslavní a Kyrill je náš patriarcha!" (Spousta dalších fotografií na blogu ukrajinské "filaretovské" novinářky.)
Ukrajinský "vzdoro-patriarcha" Filaret Denisenko prohlásil, že návštěva na Ukrajině možná otevře moskevskému patriarchovi oči. Podle prohlášení různých nacionalistických a rozkolnických kruhů (nejde jen o Denisenkův ukrajinský pseudopatriarchát, ale např. i o sekty odpadlé od Ruské zahraniční církve, krajně nepřátelské vůči Ruské pravoslavné církvi) návštěva patriarchy Kyrilla není pastýřská, ale politická, a že Kyrill přichází na Ukrajinu upevňovat politická pouta s Kremlem; moskevský patriarcha je jimi vykreslován jako apoštol premiéra Putina. Tím byl zřejmě předurčen tón, v němž se bude návštěva Kyrilla na Ukrajině odehrávat. Nacionalistické protesty proti návštěvě používají vyhrocený slovník a neotevírají vlastně žádnou možnost k dialogu. Na transparentech se často opakuje požadavek: "Svobodu!"
Při dívání na ty fotografie a slogany: "Svobodu!" nás nemůže nenapadnout pár otázek:Patriarchu Kyrilla bude při návštěvě střežit 2000 policistů. Návštěva zatím ukázala jedno: o nějakých krocích k usmíření a uklidnění církevní situace na Ukrajině nemůže být zřejmě zatím ani řeči. Dialog mezi Moskevským patriarchátem na jedné straně a oranžovou vládou či autokefalisty na straně druhé je vyloučen. Patriarcha Kyrill na Ukrajině uvedl, že nemá v úmyslu se setkat s "patriarchou" Filaretem. A Filaret Denisenko prohlásil, že se distancuje ode všech protestních akcí a odchází do chrámu sv. Vladimíra modlit se za mír na Ukrajině.
Není snad Ukrajina svobodná? Nemá snad Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu plnou autonomii? Cožpak jsou věřící či ukrajinský národ nějak zotročováni nebo utlačováni z Moskvy? A proč s takovou agresivitou chtějí určovat vnitřní církevní věci ti, kteří se k této církvi evidentně nehlásí? Požadavek, že Ukrajina potřebuje jedinou nacionální pravoslavnou církev vznášejí lidé, kteří, jak se zdá, jednak nechápou kanonickou problematiku a hlavně nechtějí vidět faktickou samosprávnou samostatnost, kterou Ukrajinská církev Moskevského patriarchátu už dávno má (a je zakotvena v platné ústavě ruské pravoslavné církve). Vědí vůbec tito aktivisté, v čem tkví ta stále napadaná "podřízenost" Ukrajinské pravoslavné církev MP moskevskému patriarchovi, nebo jsou jen poštváni těmi, jimž jde právě o politickou moc? Podřízenost moskevskému patriarchovi má totiž pro ukrajinské pravoslavné už jen jediný praktický dopad - brání zmocnit se vlády nad církví nacionalistům a silám, kteří chtějí církev osamostatnit, aby ji mohli izolovat, oslabovat a rozkládat. Už ten politický slovník nacionalistů a samo zcela světské a politické pojetí kanonických církevních otázek, zvláště autokefality, vydává výmluvné svědectví o tom, k čemu má být "svoboda" použita a kdo přesně takovouto "svobodu" potřebuje.
Zobrazit příspěvek č. 545 jednotlivě
Administrátor --- 31. 7. 2009
Z došlé pošty - situace na UkrajiněDvě připomínky k návštěvě patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Přišla mi reakce na článek o Ukrajině, kterou jsem se rozhodl vložit na Ambon. Je to pohled z trochu jiného úhlu, než mám já, ale jistě opodstatněný, a proto si v rámci snahy o objektivitu zaslouží uveřejnění.
Nyní už citace z dopisu:
Chtěl bych Vám poděkovat za článek "Ukrajina ve varu" a zároveň vznést 2 připomínky.--------------- Konec citace.
1. Situace pravoslaví na Ukrajině je opravdu hrozná, přestože já mám ve věci jasno a vím, že jedinou kanonickou pravoslavnou církví na Ukrajině je UPC, tak vnímám hořkost věřících z toho, že kolébka východoslovanské křesťanské víry, Kyjev, není patriarchátem. Je to smutné, nelogické a nespravedlivé. V podstatě dnes už nepatrná moravská církev (moderně se jmenuje Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku) má autokefalitu stejně jako církev polská, a historická církev s miliony věřících je ponížena podřízenosti k církvi mnohem mladší. Připomínkuji to, protože ve vašem článku (a i v jiných týkajících se Ukrajiny) tyto skutečnosti nejsou zmiňovány a ukrajinská církev je chápaná popisována jako nějaký "nedomrlý chvost", jako něco nevyspělého, něco co nutně potřebuje protektora.
2. Byl jsem několikrát důrazně napomenut představiteli UPC ať nepoužívám název Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu. Nic takového totiž neexistuje. Oficiální název je Ukrajinská pravoslavná církev. Tento název by měl být používán bez ohledu na sekty Filaretů a podobných, kteří v podstatě ani pravoslavní nejsou. Je jenom jedna Ukrajinská pravoslavná církev, a pokud k tomuto názvu přidáváte nějaké dodatky, tak ji znevažujete a zároveň posluhujete jejím nepřátelům.
Nechápejte prosím mé připomínky jako nepřátelství, ale jako snahu o zkvalitnění obsahu Ambon.or.cz
Výše uvedená připomínka č. 1 jistě reflektuje cítění mnoha Ukrajinců, a to mi nepřísluší nikterak komentovat, protože nejsem Ukrajinec. Proto se k tomu cítění stavím s úctou a zároveň zdrženlivostí.
Když už "máme na stole" otázky autokefality, nemohu propustit tak zajímavé a aktuální téma úplně bez jakéhokoliv dotyku. Omezím se jen pár spíše obecných podnětů k zamyšlení.
Jedním námětem na úvahy by mohlo být: nakolik má být národnostně-církevní cítění důvodem pro autokefalitu? Připomeňme si, že Církev se v polovině své historické existence (tj. na přelomu prvního a druhého tisíciletí) skládala jen z pěti(!) autokefálních církví (a to bylo prakticky celé středozemí křesťanské, a přesto si vystačilo s pouhými pěti patriarcháty).
A v neposlední řadě - po zkušenostech 20. století a z celého světa víme, jak snadno může být národnostní cítění obratně skrytě manipulováno a krutě zneužíváno (v posledku se pak tato manipulace pravidelně obrací proti tomu národu, s jehož cítěním je manipulováno).
Nu, a jako poslední bod (ke zmínce autora e-mailu o naší místní církvi) bych připodotkl, že nejsem stoprocentně přesvědčen, že zrovna nám udělení autokefality nějak pomohlo v církevním vývoji (můj soukromý názor je, že spíše naopak). 20. století se vyznačuje jakýmsi "šílením po autokefalitě" - a nyní nemám na mysli zrovna Ukrajinu, spíše ty skupinky v západní Evropě, které prahnou po autokefalitě, Ameriku, střední Evropu apod. Na to, zdali vytoužená autokofelata přispěla (nebo: by přispěla) těmto novodobým církevním společenstvím k upevnění v Pravoslaví, se už tolik nehledí (zdá se mi).
Klíčem k řešení problému udělení autokefality je, myslím, otázka: k čemu ta autokefalita má sloužit? K prestiži? K uspokojení cítění národa? (Píši to s úctou k tomuto cítění.) K církevní nezávislosti? (Jako by samotná církevní nezávislost byla nějakou absolutní hodnotou a ne pouhým prostředkem.) Nebo rovnou k tomu, "abychom si konečně mohli dělat to pravoslaví, jak chceme, a nikdo nám do toho zvenku nemluvil"? (Ten poslední případ možná sedí zrovna na nás Čechy a Moravany. Tak totiž vyznívají některé proklamace, které zaznívaly v naší cíkrvi v době první republiky či době poválečné. Co nejrychlejší dosažení plné samostatnosti žádal po naší církvi i prezident Masaryk; proč asi? Vladyka Gorazd měl plné ruce práce uhájit vazbu na Srbskou církev proti těmto - jednoznačně škodlivým - tlakům. V poslední době jsem podobné exaltované, emocionální, snad až ctižádostivé, leč reálně nepodložené, žíznivé volání po získání autokefality zažil na velkém západoevropském církevním shromáždění při jedné konferenci ve Francii.)
Odpusťte mi, jestli se mýlím, domnívám se však, že všechny právě uvedené důvody jsou jako podklad pro autokefalitu liché. Jediným kritériem by měla být především všestranná dospělost a vyspělost místní církve, adepta na autokefalitu (to Ukrajinská církev jistě splňuje, o tom není sporu), a dále skutečnost, že "patronát zvenku" už nepomáhá vývoji, ale začal již naopak brzdit rozvoj místní církve (a to je to, o čem z části je diskuse o ukrajinské autokefalitě).
---------------
P.S.
Nejsem Ukrajinec, ani nemám zvláštní vazby na tento region, leč z toho, co slýchávám, tuším, že tam existují i jiná národnostně-církevní cítění než touha po patriarchátu. Nevím, jak početná je to skupina, ale je tam prý i mnoho věřících, kteří vnímají a silně prožívají společné kořeny ukrajinského a ruského národa, ba hledí na obě národnosti je jako na dvě větve jednoho národa. Někteří by jistě mluvili dokonce o jednom národu ve dvou státech (i oni by asi hovořili o kolébce Ruské církve v Kyjevě, a hovořili by o řece Ros tekoucí na dnešní Ukrajině v kyjevské oblasti, která /možná/ dala Rusům a Rusku jméno). A ti vidí v jednotné církevní jurisdikci pojítko, které udržuje tuto jednotu. Zdá se, že tito věřící vidí v zachování jedné místní církve, společné pro Ukrajinu i Rusko, důležitý předpoklad pěstování duchovní jednoty východních Slovanů (oni by asi řekli: jednoho ruského národa) napříč státními hranicemi. (To jsou zřejmě ti, kteří vítali patriarchu Kyrilla s těmi přívětivými transparenty.)
Zobrazit příspěvek č. 546 jednotlivě
Administrátor --- 1. 8. 2009
Z došlé pošty - křest v rodině příbuzných sv. GorazdaHrubá Vrbka
Vladyka metropolita Kryštof navštívil v sobotu dne 18. 7. 2009 Hrubou Vrbku, rodiště svatého novomučedníka Gorazda a pokřtil v jeho rodném domě Brenta Boyda Nicholase McCuaiga a jeho syna Mikuláše. Maminka malého Mikuláše Simona Marta Pavlíková se v tento den sjednotila s pravoslavnou církví. Simona je prapravnučkou bratra svatého novomučedníka vladyky Gorazda Martina, který byl nejstarším ze tří synů Pavlíkových, a proto jako prvorozený podle obyčeje zůstal hospodařit na statku v Hrubé Vrbce.
Rodina McCuaiga žije v kanadském Vancouveru, kde již navázala kontakt s jednou z farností Pravoslavné církve v Americe (OCA). Přejeme oběma Mikulášům i Simoně, aby je všemohoucí Bůh provázel svým požehnáním a žili v daleké Kanadě v lásce a svornosti.
metropolita Kryštof
Neteř Anna Pavlíková provdaná Souralová sv. vladyky novomučedníka Gorazda byla provdaná v Hartvíkovicích u Třebíče. Pracovala celý život jako učitelka v okolních obcích i v Třebíči. Svému strýčkovi byla přes prazdniny velkou pomocnicí, měla čas, protože jejich manželství bylo bezdětné. I její záměr byl vybudovat v Třebíči pravoslavný chrám, protože k pravoslaví konvertovala hned v začátcích. Je pochovaná na hřbitově v Hartvíkovicích na hrobě má pravoslavný kříž.
Zobrazit příspěvek č. 547 jednotlivě
Administrátor --- 5. 8. 2009
Z tiskuKandidáty na post biskupa v Los Angeles se stal gay a lesbička
Kněz gay a kněžka lesbička kandidují na post biskupa a jejich kandidatura byla přijata Episkopální církví.
Odstupující los angeleský biskup prohlásil, že "vítá tuto různorodost mezi uchazeči, jenže takový výsledek zřejmě vyvolá další konflikt v anglikánském společenství".
Který z kandidátů postoupí po služebním žebříčku, se ukáže v prosinci.
Credo.ru
Zobrazit příspěvek č. 548 jednotlivě
Administrátor --- 7. 8. 2009
Z tisku: bývalý zpovědník medžugorských vizionářů zbaven kněžstvíKatolický kněz hlásající, že se v bosenském Medžugorje zjevovala Panna Marie, byl zbaven své duchovenské hodnosti
Katolický kněz Tomislav Vlašič, který hlásal, že bosenské město Medžugorje je místem mnohých zjevení Boží Matky, byl zbaven duchovenské hodnosti (tj. kněžství) a zároveň i mnišství. Jak sděluje "Daily Telegraph", takové rozhodnutí přijal papež Benedikt XVI.
Vlašič byl zpovědníkem šesti lidí tvrdících, že v průběhu 28 let se jim v Medžugorje mnohokrát zjevila Panna Maria. Údajná zjevení měla začít v r. 1981. Dále založil asociaci "Kraljice mira potpuno Tvoji – po Mariji k Isusu" (Královno míru, všechno tobě - k Ježíši skrze Marii).
Během této doby navštívilo bosenské městečko asi 30 milionů poutníků. Přesto Vatikán neuznal zjevení Matky Boží za pravá. (Biskup Mostaru je prý od počátku označoval za podvrh; pozn. překl.)
Vlašič si podal žádost o zbavení statusu klerika i vyloučení z řádu františkánů již v minulém roce, kdy Svatá stolice vyhlásila začátek vyšetřování - tohoto bosenského kněze totiž obvinili, že má románek s jeptiškou. Ve Vatikánu mají také zato, že Vlašič "zveličoval", když vyprávěl historky o zjeveních Matky Boží. Dále knězi kladli za vinu "pochybná učení, hromadnou manipulaci s vědomím, mysticismus a neposlušnost církvi". Klerik de facto vytvořil v Medžugorje své vlastní společenství, nepodřizoval se ani místnímu biskupovi ani vedení františkánů.
Místní biskup tvrdí, že 66-letý Vlašič přestoupil přikázání "nesesmilníš". Americká katolická informační agentura CNS informovala, že mnich Vlašič má dítě.
Vlašič odmítl spolupracovat s vyšetřovateli a byl převezen do kláštera v Itálii, který nesměl opouštět a kde mu zakázali s kýmkoliv hovořit - dokonce i s advokátem - bez povolení představeného. Protože Vlašič už není klerikem ani františkánem, bude vyšetřování vedené proti němu ukončeno. Svou mocí z něho papež sňal všechny mnišské a kněžské sliby, včetně slibu čistoty.
Původní sankce z podzimu loňského roku nebyly tak přísné (nebyl zbaven kněžství, měl jen dočasný zákaz bohoslužeb a zákaz veřejného vystupování a zpovědnictví). Bývalý mnich byl prý představenými varován, že bude-li odporovat, hrozí mu kanonický proces, který povede k ještě přísnějším trestům, vezme-li v úvahu podezření z hereze, z rozkolu, nemluvě o jeho porušování přikázání "nesesmilníš", které mnich ještě ke všemu motivoval mystickým podtextem.
Představený řádu františkánu Chose Rodriges Karbalo však zdůraznil, že Vlašičovi je zakázáno objevovat se na veřejnosti, kázat a vykonávat jakékoliv duchovní vedení. Nesmí vydávat jakákoliv prohlášení týkající se náboženských témat, včetně "fenoménu Medžugorje". Pokud by porušil tento zákaz, riskuje vyloučení z církve.
Blagovest info, CWN, Daily telegraph
P.S.
Bublina splaskla.
Zobrazit příspěvek č. 549 jednotlivě
Administrátor --- 12. 8. 2009
Katolíci si posvítili religióznost věřících Ruské pravoslavné církveŘímskokatolická organizace si objednala podrobný sociologický průzkum ruské společnosti a zvláště pravoslavných
Bez ohledu na nedávnou ateistickou minulost sovětského státu se již dvacet let hlásí stále více a více obyvatel Ruska k církvi. Láska Rusů k pravoslavné církvi se dokonce vymkla i církevnímu učení, protože zajímavé procento lidí dokonce ani nevěří v Boha (nebo v Něj nevěří v souladu s učením církve) či věří v jakousi vyšší sílu, a při tom se tito lidé prohlašují za pravoslavné. Mnoho těch, kteří se hlásí k pravoslaví, nezná základy věrouky.
Vyplynulo to z nedávno provedeného sociologického výzkumu "Náboženství a religiozita v Rusku", provedeného Levada-centrem v únoru letošního roku, jehož výsledky byly představeny veřejnosti 25. června na sociologické konferenci v Berlíně.
Dotázáno bylo celkem 1600 osob, které představovaly přesný miniaturní model obyvatelstva v Rusku. Průzkum si objednala římsko-katolická organizace "Renovabis".
72,6% dotázaných se prohlašovalo za pravoslavné; za ateisty se prohlásilo pouhých 7,3%. K jakékoliv jiné větvi křesťanství (včetně katolicismu) se hlásí pouhých 1,2%; k islámu, buddhismu a hinduismu - 6,3% účastníků průzkumu.
Avšak jen 42% pravoslavných bezvýhradně věří v Boha; ostatní buď pochybují nebo uznávají nějakou vyšší moc. 12% pravoslavných má nepokřtěné děti. Jen 3% chodí do chrámu každou neděli nebo častěji. 55% jednou či několikrát do roka, především na významné svátky. 12% nechodí nikdy. Průměrná délka modlitby je 8 minut (modlitba, jak ji předpokládá církev, nemůže být kratší než 20 minut).
Zajímavý je i fakt, že nehledě na to, že lidé znají a schvalují náboženské normy (jako např. půst, modlitba, zpověď), přesto mnozí vůbec nehodlají je plnit, i když se považují za pravoslavné (uvedla Natalia Zorkaja z Levada-centra). 73% pravoslavných se nikdy nepostí a 77% dotázaných jí maso dokonce i na Velký pátek, i když vědí o tom, že to není dovoleno.
Další zajímavé momenty. Místní archijerej požívá pravidelně veliké autority dokonce u těch dotázaných, kteří se na něho obrátili, ale nedostalo se jim nejen pomoci ale ani obyčejné odpovědi.
Provedený výzkum ukazuje, kam by měl upřít své síly nový patriarcha. Takový názor vyjádřil vedoucí katedry historie církve MGU igumen Filip (Simonov), který pomáhal připravovat otázky pro sociologický průzkum a analyzovat jeho výsledky. Podle jeho názoru je potřeba zásadní důraz položit na kvalitní vzdělávání duchovních osob. Nesmí se však zapomínat na osvícení věřících. "Lidé si přinášejí do Církve své pověry a snaží se učinit je součástí církevního života," rozhořčuje se kněz.
Ze skutečnosti, že si provedení výzkumu objednala římsko-katolická církev, však igumen Filip žádnou zvláštní radost nemá. "Tak či onak, výsledky průzkumu jsou v prvé řadě užitečné zvláště pro Ruskou pravoslavnou církev, která musí vyvodit závěry z jeho výsledků," uzavírá igumen.
Představitel organizace "Renovabis" Kristof Dam ví o obvinění kvůli výjimečné aktivitě katolíků na kanonickém území Ruské pravoslavné církve, avšak odmítá všechna podezření z využívání výsledků výzkumu s cílem obracení obyvatelstva Ruska na katolicismus. "Je to pro nás zajímavé jakožto sledování procesu obnovování religióznosti ve Východní Evropě, a nic více," tvrdí Dam.
Seznámit se kompletními výsledky provedeného průzkumu je možno v červencovém čísle časopisu Osteuropa německé společnosti pro výzkum Východní Evropy.
(IG - Religii, 1. června 2009)
Zobrazit příspěvek č. 550 jednotlivě
Administrátor --- 13. 8. 2009
Slovo patriarchy k problematice autokefality Ukrajinské pravoslavné církveK přechozím článkům týkajícím se návštěvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Rozebírali jsme zde minule otázku autokefality Ukrajinské pravoslavné církve. Jistě je zajímavé poslechnout si, co o tom říká sám patriarcha. Přeložil jsem sem výňatky z jeho promluv pronesených při jeho pastýřské návštěvě Ukrajiny.Z promluvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině (za přítomnosti prezidenta Juščenka)
Sv. Vladimír svým velikým dílem - Křtem Rusi - připravil založení místní církve, která již existuje tisíc let. Tato církev, pane prezidente, existuje. Je to místní církev na Ukrajině. Kdyby zde nebyla, nebyla by ani Ukrajina. Na těle této církve se však ukázaly rány a ty je nutno léčit - modlitbou a promýšlením toho, co se stalo se všemi námi a co se děje. ... Stádcem církve jsou všichni pokřtění pravoslavní lidé - bez ohledu na jejich politickou orientaci.
Patriarcha moskevský a celé Rusi žije v Ruské federaci, ve městě Moskva. Leč je to patriarcha moskevský a celé Rusi. Při vytvoření Moskevského patriarchátu v tomosu, který byl podepsán konstantinopolským patriarchou a byl následně přijat všemi východními patriarchy, se praví: patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí. Až do zrušení patriarchátu za Petra Velikého se tak podepisovali moskevští patriarchové.
V tom není žádný imperialismus, žádné panovaní jedněch nad druhými. Je v tom jasná pravoslavná eklesiologie: patriarcha je otcem všem. Bez ohledu na to, jaké barvy je pas, který ten či onen člověk nosí v kapse. Bez ohledu na to, v jakém státu žijeme. Patriarcha je otcem všech, kteří patří k pravoslavné církvi a jsou součástí společné jurisdikce, v jejímž čele patriarcha stojí.
Z promluvy a následné diskuse v Kyjevsko-pečerské lávře
Není možno žádat a dosahovat jednoty a při tom trvat na vítězství svého vlastního osobního názoru. Tak to nechodí. To by měli pochopit všichni pravoslavní (hovořím i o těch, kdo jsou nyní v rozkolu). "Všechno nebo nic," to není církevní rozhovor. Říkají nám: "Buď autokefalita nebo nic." Čili: buď dostaneme autokefalitu nebo budeme v rozkolu. To není diskuse. Osobní názor, který sdílejí skupiny, jež se oddělily od kanonického Pravoslaví, nemůže být předkládán jako kategorická podmínka pro sjednocení všech pravoslavných. Metodou vedoucí k řešení je přece dosažení konsensu. To je jasné každému, kdo má jakoukoliv zkušenost s vedením rozhovorů a řešením konfliktů. ...
Zahlédl jsem některá ze slov na transparentech, jimiž mne vítaly opoziční politické skupiny (fotografie na Ambonu zde). Je překvapující, co všechno tam říkají o patriarchovi jen kvůli tomu, že má na věci jiný názor. A zároveň se obracejí k patriarchovi s žádostí: "Vyslyšte, prosíme, všechny naše požadavky, jestli je však nevyslyšíte, budeme dál o vás říkat, že jste takový a makový" (tj. "moskevský pop - kolonizátor"; pozn. překl.). Takhle se to přece nedělá. Celá tahle metoda, která je dnes předkládána pro vyléčení rozkolu, je v samotných základech nesmyslná.
Moje poselství ke všem pravoslavným tkví v následujícím: církev musí chápat, že je rodným domem pro všechny, levé i pravé, východní i západní, demokraty, komunisty, nacionalisty - pro všechny. Při své misii musí vycházet z toho, že je prostorem pro všechny, a na základě toho musí budovat svůj vztah ke světu. Dnes je idea autokefality radikálně zpolitizovaná a spojená s politickou volbou určitých skupin. Jak by do této reality mohly být zahrnuty životy všech pravoslavných, když mnoho z nich s touto politikou nesouhlasí?
To značí - je nutno sjednotit se kolem společné ideje. Jenže autokefalita touto všeobecnou idejí není. Ne kvůli tomu, že jsou za tím pletichy jakýchsi imperialistů v Moskvě (tuto hloupost často opakují sdělovací prostředky), nýbrž proto, že taková je naše historie. Kyjev je jižní metropolí ruského pravoslaví. Někdy nám jako příklad uvádějí jiné země: Česká republika s Slovensko mají autokefální církev; v Albánii je autokefální církev. Avšak ani České země ani Slovensko pro nikoho nebyly Jerusalémem ani Konstantinopolí. Ani Tirana nebyla pro nikoho duchovním centrem celé církve.
Kdežto Kyjev - to je náš Jerusalem i Konstantinopol, je to srdce našeho života! A kdybychom měli zavřít oči před tisíciletou historií a říci: "Nic strašného se neděje, Ukrajina je už dvanáct let samostatná, odřízneme ji," pak to bude nejen zapřením historie, ale hlavně zřeknutím se církevní Tradice.
Všechny radikální výzvy k autokefalitě jsou založeny výlučně na politických argumentech. Jeden z překvapujících naivních argumentů: "V suverénním státu musí být nezávislá církev." A proč? Ukažte mi jediný kánon (pravidlo církevního práva a posvátné tradice; pozn. překl.) ... Nikde není psáno, že v suverénním státu musí být suverénní církev.
A co se týče praxe. Místní církev - to je eparchie. Kde je biskup, tam je církev. A nad tím existují různé formy jednoty (eparchií). Zvláště ctihodnou formou sjednocení eparchií je patriarchát. Kdysi existovala pentarchie - pět patriarchátů. Nikdy nebyly patriarcháty ohraničeny státními hranicemi. Tak bylo dříve a tak je tomu i dnes. Jak známo, Moskevský patriarchát byl vytvořen po odpadnutí Říma a zaujal jeho místo v pentarchii. V tomosu, který byl vydán patriarchovi moskevskému, se prohlašovalo: "patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí" - tj. těch, které ležely na sever od Byzance. To nejsou pletichy Moskvy, to je eklesiologická sebereflexe pravoslavné církve. A dnes? Konstantinopolský patriarchát - to není jen Turecko ale mnohé státy světa. Alexandrijský patriarchát - to je celá Afrika. Antiochijský patriarchát - celý Střední východ. Jerusalemský patriarchát - Palestina, Izrael, Jordánsko.
Národní patriarcháty, spojené se státy, vznikly až 19. století (Rumunsko, Bulharsko, Srbsko). Skutečnost, že se začaly objevovat národní patriarcháty, vedla ke svolání sněmu do Konstantinopole, který odsoudil entofiletismus. Odsouzeno bylo nikoliv, že se objevily tyto církve, nýbrž to, čím bylo jejich objevení provázeno - pokus těsně spojit církev se státem a národem, postavit proti sobě národní a univerzální rozměr (církve). Přesně to bylo odsouzeno pravoslavnou církví. V naší současné situaci, kdy se patriarcha moskevský, celé Rusi a všech severních zemí stará nejen o Ruskou Federaci, se odráží naše tradice. Tato tradice se může někomu líbit, jinému nikoliv; podobně jako se někomu líbí a jinému nelíbí sám fakt existence křesťanství. Je to však naše tradice, a každé porušení tradice je pro Církev velice bolestné. A každé porušení tradice vyvolává rozdělení.
Mám zato, že církev, která dnes na Ukrajině existuje, odpovídá reálným potřebám národa a země. Ukrajinská pravoslavná církev je samostatnou, jejím představitelem je metropolita Vladimir a posvátný synod, který bez jakéhokoliv vměšování z Moskvy řeší všechny otázky života církve. A naše jednota spočívá v tom, že chápeme sami sebe jako jednu velikou místní pravoslavnou církev, k níž náleží 80 procent pravoslavných věřících světa. ... Mnozí chápou význam jednotné Ruské církve pro všechny země a pro celý svět.
A ještě bych rád dodal: to nejhorší na nesprávném chápání současné situace církve na Ukrajině je používání politických frází a poltických přístupů. ... "Proč se musíme podřizovat patriarchovi v Moskvě?" volají ti, kteří sem zvou konstantinopolského patriarchu. ... Do tohoto chóru se přidávají nejen hlasy pravoslavných ale i řecko-katolíků, které ani na okamžik nenapadne pochybovat o nutnosti podřizovat se Římu. Nezdá se vám, že je tu jasný politický podtext?
Z promluvy ve Svatohorské uspenské lávře
Historie ukazuje, že za dva tisíce let existence křesťanství ještě ani jeden lidský sen, ani jedna politická či národní idea nebyla (zdárně) dosažena a uskutečněna prostřednictvím rozdělení Těla Kristova (tj. Církve). Kde vládne rozdělení, prolévá se krev, ztrácí se energie, přichází se o jednotu a partikulární se klade na místo celku, tam je ztracena schopnost dosahovat cíle, jichž má národ dosáhnout...
Před vámi, kteří jste silou své víry zachovali jednotu Církve zde na ukrajinské zemi, činím hlubokou poklonu a jako patriarcha vám jménem celé Ruské pravoslavné církve děkuji za statečné stání ve víře, za vaši věrnost Pánu a Spasiteli.
(Z oficiálního webu Moskevského patriarchátu)
Zobrazit příspěvek č. 551 jednotlivě
Administrátor --- 17. 8. 2009
Další krok k obnovení židovského chrámuV Izraeli poprvé po dvou tisícovkách let vybudován chrámový obětní oltář
V osadě Micpe Ierichon (poblíž Jerusalema) byl vzdělán oltář a poprvé v prošlých dvou tisících letech byla pronesena slova speciálního požehnání.
Oltář byl postaven z kamenů z Judské pouště, odebraných na místě, kam nevkročila lidská noha. V souladu s pokyny byly tyto kameny připraveny bez použití železa a slepeny zvláštním pojivem vytvořeným z písku nabraného v kráteru Ramon a asfaltu z Judské pouště. Tato "malta" odolává vysokým teplotám a neakumuluje teplo, což umožňuje udržovat tam neustálý oheň, jak to požaduje Tóra.
Oltář je vysoký 4 metry, délka i šířka je 6 metrů. Vytvořen byl spolupracovníky Chrámového institutu po vedením rabína Jehudy Glika. Vystavění oltáře se vztahuje k devátému dni měsíce Av (30. července), kdy byl podle židovské tradice zbořen první a druhý chrám.
Chrámový institut se zabývá obnovou vybavení a posvátných nádob, které se budou používat po vybudování třetího chrámu. Za 20 let existence Institutu se jeho spolupracovníkům podařilo připravit přibližně 70 součástí chrámové výbavy. Mimo jiné se podařilo opatřit zlatou harfu krále Davida, zlatý sedmisvíčník (daroval ho římský papež, nacházel se ve Vatikánském muzeu; pozn. překl.), zlatý kadidlový oltář, měděné umývadlo, zlatý stůl a roucho velekněze.
(Oltář je naplánováno převést na chrámovou horu.)
News ru . co. il (v ruštině)
Video (s ruským komentářem)
Zobrazit příspěvek č. 552 jednotlivě
Administrátor --- 23. 8. 2009
Svátky duchovního světla a osvíceníProměnění Páně. Ježíš Kristus na hoře Tábor
Za onoho času...
17,1 ... pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou soukromí,
17,2 A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, roucho pak jeho učiněno bílé jako světlo.
17,3 A aj, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
17,4 A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, uděláme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
17,5 Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A aj, hlas z toho oblaku řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
17,6 To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
17,7 A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka: Vstaňte a nebojte se.
17,8 Pozdvihše pak očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
17,9 Když pak sestupovali s té hory, přikázal jim Ježíš, řka: Žádnému nepravte tohoto vidění, dokudž by Syn člověka nevstal z mrtvých.
(Evangelium podle Matouše)
Jak je všeobecně známo z výkladu svatých Otců, světlo vyzařující z postavy Spasitele je světlem Božství. Je to nestvořená energie Boží blahodati (milosti, chcete-li). Ježíš Kristus tu viditelně zjevuje, že není jen člověk, ale i Bůh. Vyjevuje svou Božskou slávu, své Božství. Už jsme o tom psali loni.
Nyní bych rád ubíral dnešní zamyšlení trošku jiným směrem. V posvátných hymnech tohoto svátku se praví, že Kristus svým proměněním na hoře Tábor ukázal krásu (resp. záři) a slávu původní lidské podoby. Touto božskou září blahodati byli obdařeni první lidé po svém stvoření.
Ano, první lidé svítili. A bylo to pro ně zcela přirozené. Stejně jako pro nás je přirozené, že svítí ve dne Slunce a v noci Luna, a máme pro to dokonce vědecké vysvětlení, tak bylo pro Adama a Evu samozřejmé, že vydávali záři.
Zatímco Kristus na Hoře zářil jako Slunce, které má světlo samo ze sebe, tak první lidé zářili jako Luna, která odráží světlo sluneční, ale sama své vlastní světlo nemá. (Nejde tu o kvantitu toho světla, ale jeho původ, resp. o princip této záře).Když pak lidé přestoupili Boží přikázání, zahnali od sebe blahodať, projevilo se to ihned - tím, že zhasli. Jaký to byl pro ně šok, naznačují slova Bible, podle nichž náhle spatřili, že jsou nazí a skryli se. Styděli se za tu nevábnou proměnu své podoby - náhle byli tmaví, nesvítící...
Zatímco před hříchem byli "oděni světlem jako řízou" (variace na výrok žalmu 103./104.), po hříchu už nic takového nebylo, a proto se začali stydět. Tak to vykládá sv. Simeon Nový Theolog pravící: "Vysvlečen byl Adam z nepomíjejícího toho oděvu a slávy..."
Sv. Nil Athonský (Myrotočivý) přemýšlí: "Jak by mohl Adam hovořit se Stvořitelem, stvořivším blesky a zářivším s ničím nesrovnatelným světlem, kdyby sám (Adam) nebyl oblečen do světla?"
Vzpomeňme také na Mojžíše, jemuž zářila tvář po rozhovoru s Bohem takovým světlem, že na něj jeho lidé nemohli pohledět. V neposlední řadě jistě můžeme za všechny křesťanské svaté uvést i případ sv. Serafíma Sarovského, který oslnivě zářil jako slunce. Mnoho dalších křesťanských svatých obnovilo na své duchovní cestě tento dar; známo je to u poustevníků a asketů na poušti, v posledních letech to byl např. starec Lavrentij Černigovský, v jehož tváři někteří spatřili oheň, když se modlil.
Rozhovor sv. Serafíma Sarovského s Motovilovem
Podle sv. Nila tedy nejen duše, ale i těla prvních lidí byla obdařena blahodatným darem a vyzařovala oslnivé duchovní světlo blahodati.
Ve stichirách (litijních a na stichovně) večerní bohoslužby svátku Proměnění se zpívá:----------------------
Na (horu Tábor) jsi vyvedl pouze tři vybrané učedníky: Petra, Jakuba a Jana, částečně skryl přijaté tělo a proměnil se před nimi, zjevil nádheru původní krásy...
Ten, který kdysi mluvil s Mojžíšem na Sinajské hoře v obrazech a řekl: "Já jsem, který jsem", přijal lidskou bytnost, a když se dnes proměnil před učedníky na táborské hoře, ukázal prvotní krásu (lidské) podoby.
Dnes Kristus na táborské hoře proměnil zatemnělou (zčernalou) Adamovu přirozenost.
Ve 3. písni kánonu sváteční jitřní bohoslužby se praví: "Celého Adama jsi oblékl, Kriste, proměnil a osvítil jsi zčernalou starou přirozenost."
Z toho vyplývá, že tato zčernalá (tmavá) přirozenost byla dříve světlá, svítící.
Část toho prvotního světla však lidem i po hříchu zbyla. Jakýsi odlesk. Zůstal v lidské mysli. Je to zářivá podstata lidské mysli. Narazí na ni ten, kdo se ponoří sám do sebe, obrátí se do svého nitra, k podstatě svého vědomí. (Nebudeme zde nyní rozebírat, jaká jsou v nitru člověka různá světla a že nesmíme přirozené světlo mysli zaměňovat s nadpřirozeným nestvořeným světlem.)
To je jeden z rozdílů, který stojí mezi člověkem a zvířetem. Zajímavé je, že tuto zkušenost s vnitřním světlem mysli v sobě odráží i lidová řeč. Jak často se říká, když někoho něco napadne nebo mu něco "dojde", že se mu "rozsvítilo".Čistý a ctnostný život posiluje toto světlo v člověku. Hřích a vášně je zhasínají. Úměrně síle toho vnitřního světla je člověk chápavý duchovním věcem. Vnímá např. sílu víry, význam pokání, má smysl pro pravdu, pro duchovní poznání a pro věčný život. To vše je člověku s vnitřním světlem přirozeně pochopitelné, ba, zcela zjevné, nepochybné. Naproti tomu - marně se to snaží vysvětlit vnitřně zatemnělému člověku, jehož mysl se nedostatkem vnitřního světla blíží zvířecí. Všechny tyto duchovní předměty pro něho budou znít jako pouhé fráze, nesmysly, "výmysly, jimiž se církev snaží oklamat své ovečky, aby je mohla ovládat"...
Existuje však jedna okolnost, která jakoby přebíjí tu rovnici: ctnost = světlo; hřích = tma. Jedna věc totiž způsobí, že se ctnostný věřící člověk zatemní, a naopak jedna jiná věc dokáže i velkému hříšníkovi "rozsvítit". Tou hrůznou věcí, která je schopna zmařit plody všech ctností a asketických snah, je pýcha. A naopak - pokora dokáže napravit to, co s lidskou myslí napáchal hřích. (Známe to z Evangelia - podobenství o celníku a farizeovi - hříšný a mravně povadlý lump se dostává k Bohu blíže, než ctnostný a v duchovní praxi pečlivý farizej. Pokora osvítila celníka, kdežto pýcha zatemnila mysl farizeje.)
----------------------
Bůh stvořil člověka jako světlonosnou osobu.
Osoba - to je tak uspořádané vědomí, jemuž je dáno vědět o sobě, uvědomovat si sebe - čili být nikoliv něčím ale někým. Lidská osoba je obrazem Boží Osoby, a proto je každá lidská osoba jedinečný dar Boží. V židovském, antickém a starokřesťanském chápání znamená osoba: mít tvář. V daru osoby je obsaženo žít ve vztahu; osoba je schopna zaujímat svobodný uvědomělý vztah k někomu. Ve starozákonním chápání je osoba název pro tu část člověka, kterou se obracíme k tomu, s kým hovoříme, - čili tvář.Hřích však znetvoří krásu osobního sebeuvědomění na temný egoismus. Egoismus je ďábelskou karikaturou osoby. Do tmy egoismu je potřeba vnášet světlo - pokáním a pokorou - a tím se očišťuje lidská osoba, její vědomí se opět naplňuje světlem a potažmo duchovním poznáním.
Svátky duchovního světla, jimiž je Proměnění Páně, jsou tudíž zároveň oslavou lidské osoby (tj. toho, že jsme stvořeni jakožto osoby, nikoliv jako nějaké neosobní bytí uvězněné v člověku, jak to hlásá buddhismus či hinduismus, které neuznávají lidskou osobu v našem smyslu toho slova; víru v osobu považují za mylnou, snovou či iluzorní; proklamovaným cílem duchovní praxe těchto náboženství je zničit vědomí osoby). Bůh si přeje mít nás blaženými osobami, ďábel z nás však činí sebetrýznící se egoisty.
Uvěznění lidské duše ve tmě - to je totiž trýzeň. Jedině uvedení do světla ji může učinit blaženou.
Překážkou tohoto procesu je mj. to, čemu se ve svatootcovské teologii říká "tělesné myšlení" (nebo světské uvažování - tak např. Paisij Svatohorec). To souvisí s působením vášní v člověku, které infikují srdce a kloní mysl k tělesnému uvažování, což je v niptické teologii vlastně synonymum pro veškerou lidskou špatnost. Tělesné myšlení je zdrojem všeho zla, které člověk páchá. Je to příčina sobectví, uskutečňování vášní (touhy po slasti, po bohatství a majetku a po slávě). A především - tělesný způsob uvažování činí lidi neschopnými pravdivé víry. Přibližuje je zvířatům. Tvorům bez tváře.
Tělesnému myšlení propadl Adam ihned po pádu (říká sv. Nil Myrotočivý). Tento pokažený neduchovní způsob myšlení nejenže je spojen s lidskou smrtí, ale navíc je spojen s nevírou. Dále tento způsob myšlení rodí lstivost a v posledku nerozum a bláznovství, z něhož se pak zatemněný člověk už není schopen vymanit. V pateriku je tělesné myšlení dáváno do souvislosti s démonickým klamem.
"Ti, kteří žijí podle těla, tělesně uvažují; a ti, kteří podle ducha, uvažují duchovně. Tělesné myšlení je smrt. Duchovní myšlení však je život a pokoj. Tělesné myšlení je totiž nepřátelstvím vůči Bohu, Božímu zákonu se nepodřizuje a nemůže podřizovat" (Řím 8,5-7; pravosl. znění), cituje ap. Pavla sv. Jan Zlatoústý.
(Připadá vám, že jste takové věci v Bibli ještě nečetli? Inu, není divu. Pro zajímavost, podívejte se, jak toto známé místo z listu apoštola Pavla, na které se odvolává tolik svatých Otců, předkládá ekumenický překlad; myslím, že by tento úryvek v ekumenickém překladu svatí Otcové vůbec nepoznali. Příčina je zřejmá - překladatelé neměli ani páru o svatootcovských výkladech Písma, o tom, jak Bibli četla celá Církev v prvních staletích, resp. prvním tisíciletí. To je problém našich českých biblických překladů, které odtrhávají české čtenáře Bible od svatootcovské starokřesťanské duchovnosti.)To není nepřátelství vůči tělu (zdůrazňuje sv. Jan Zlatoústý). Pokud zaujímá tělo místo (resp. význam), které je mu vyhrazeno, neděje se nic nevhodného. Když mu však povolíme cokoliv, překročí všechny hranice a povstane proti duši; pak začne vše hubit a ničit - ale nikoliv ze své podstaty, leč jako následek neuměřenosti a porušování řádu, které z toho pochází. Apoštol nehovoří o podstatě těla, ale o tělesném myšlení, to je potřeba zničit a myšlení napravit. Tělo samozřejmě nemá své vlastní myšlenky. Apoštol poukazuje na něco hlubšího - na zacílení myšlenek, jemuž dává jméno podle té horší (nižší) části člověka (tj. podle těla; pozn. překl.). Tělem se v důsledku myslí tělesný a světský způsob života, plný rozkoší a nespoutanosti, který činí celého člověka tělesným.
Když pak apoštol hovoří o "duchovním myšlení", přihlédněme k tomu, co sám píše v téže kapitole ve 27. verši: "Ten, kdo zkoumá (své) srdce, ví, jaké jsou myšlenky Ducha." Apoštol poukazuje na mnohá dobra, pocházející z duchovního uvažování pro tento i příští život. Tato dobra jsou opakem k tomu, co pochází z tělesného myšlení: oproti smrti - život; oproti nepřátelství vůči Bohu - pokoj. Apoštol svými slovy naznačuje, že nepřátelství k Bohu je horší než smrt. A proč se tělesné myšlení nemůže podrobit Božímu zákonu? Protože toto myšlení je zemské, hrubé, žádostivé toho, co náleží tělesnému životu a špatným skutkům. Jaká může být naděje na spásu, když se zlý člověk nedokáže stát dobrým? Zde se netvrdí, že by se zlý člověk nemohl stát dobrým (známe řadu takových příkladů), nýbrž to, že není možno zůstat pokleslým a zároveň se podrobovat Bohu. Zlý skutek se nemůže stát dobrým. Ten, kdo se změní, může se samozřejmě stát dobrým a začít Bohu sloužit.
To, co jsi nemohl činit, když jsi byl pod Zákonem (říká nám v podstatě apoštol), to můžeš dělat nyní - můžeš chodit přímo a spravedlivě, získáš-li pomoc od Ducha. Nestačí jen nechodit podle těla, ale je potřeba chodit podle Ducha, protože pro spásu je nutno nejen nečinit zlo, ale konat dobro. A to se stane, jestli duši poručíme Duchu a tělo přimějeme, aby znalo, kde je jeho místo. Tímto způsobem činíme tělo duchovním, podobně jako duši děláme tělesnou, když se odevzdáváme nedbalosti. Okřídlíme-li se Duchem, pak se i samo tělo stane duchovním. Neslužme břichu a zábavám, abychom se nevzdalovali od Ducha a nečinili dokonce i samu duši tělem (to samozřejmě neznamená, že bychom změnili její podstatu, ale hubíme její vznešenost). (Z myšlenek sv. Jana Zlatoústého; výklad listu ap. Pavla Římanům)
Encyklopedické definice praví, že "tělesné myšlení" je způsob uvažování, který vznikl ze stavu, do něhož se lidé dostali hříšným pádem. Je to porobenost vášněmi. Jeho důsledkem je zapomínání na Boha a na věčnost. Tato pozemská "moudrost" (je to opak duchovní moudrosti) je nepřátelstvím Bohu. Tělesné uvažování je smrtí duše - je to příznak toho, že duše umírá. Duchovní myšlení je však příznakem vzkříšení. Ti, kteří se oddávají tělesnému životu, mají tělesný způsob myšlení - nepamatují na věčný život a nezajímají se o něj. Pro mrtvé je přirozené, že nevnímají svou mrtvost; stejně tak je "tělesnému myšlení" vlastní, že nevnímá svou mrtvolnost. Proto necítí žádnou potřebu nechat se oživit. Kvůli falešnému chápání života zavrhlo a zavrhuje pravý Život - tj. Boha. Ty, kteří jsou zapečetěni "tělesným myšlením" a úporně se ho drží, jsou nevyléčitelně nemocní a Bůh je ponechává sobě samým, aby podlehli smrti, kterou si dobrovolně zvolili a dobrovolně se jí drží.Jaký význam má duchovní uvažování, naznačují i slova ct. Marka Askety: "Kdo opustí duchovní způsob přemýšlení, zakusí utrpení." To znamená, že naše duševní trápení (včetně sklíčenosti) vznikají z toho, že se nestaráme o získání duchovního chápání (tj. pojímání věcí) - nehledíme na události svého života duchovně. Ve všech událostech je potřeba hledat duchovní smysl toho, co se děje, - a pak chlad ztrácí sílu a sklíčenost odstupuje. Duchovnější člověk dokáže postřehnout příčinu, proč ho postihla sklíčenost. Kdo ještě nemá duchovní zkušenost, musí prostě vzpomenout na svaté Otce, kteří říkají, že za boj proti sklíčenosti a zoufalství dává Bůh největší koruny (tj. za vítězství dává největší odměnu). Kdo se i ve stavu momentálního morálního rozkladu donutí splnit to, co se líbí Bohu, ač se mu v tomto stavu nic takového činit nechce, o takovém platí slova Evangelia (Mat 11,12): "Ti, kteří vynakládají úsilí (tj. přinutí se), uchvacují Království nebeské." (Z knihy Besedy s kavkazským poustevníkem) Neduchovní uvažování však přivádí lidskou mysl buď do tuposti nebo do zoufalství.
Evangelium nás učí, že pádem lidé získali falešný rozum (dosl.: rozum, který si nezasluhuje takového názvu). Rozum naší padlé přirozenosti, i kdyby měl jakoukoliv hodnotu z hlediska přírody, i kdyby byl jakkoliv zdokonalen, vycvičen a vytříben učeností světa, zachovává si vlastnosti padlého rozumu a zůstává lži-rozumem. Nepři se ani nediskutuj s pochybnostmi, které rodí falešný rozum, mečem víry stínej hlavy těchto hadů, jakmile je vystrčí ze svého doupěte.
Mimochodem, obligátní poznámka: nepřipadají vám, že tyto výroky z pravoslavné Encyklopedie přesně postihují právě ten způsob myšlení, kterému dnes většina naší civilizace zcela podlehla? Míním tím hlavně omámení lidských rozumů tzv. "vědeckým myšlením", proti němuž už jen málokdo má morální síly se postavit.Kristovo učení stojí nad přirozeným, protože je Božské. Nerozumné pokusy objasnit nadpřirozené pomocí racionálního lidského mudrování se motají v kruhu a tento kruh obecného, obvyklého a přirozeného nemohou opustiti. (Právě vybrané citace z Encyklopedie jsou většinou z díla sv. Ignatije Brjančaninova, který své práce zakládal na spisech svatých Otců.)
V bohoslužbě ke cti sv. Sergije Radoněžského se výstižně pěje: "Uslyšev hlas evangelia, tělesné myšlení jsi opustil, otče, bohatství a slávu jsi za prach měl, vášně jsi přemohl, jako bys beztělesným byl, a hodným učiněn jsi oslavovat Boha spolu s anděly. Přijal jsi dar rozumu..." (Ikos kánonu; jitřní bohoslužba) "Když na tě sestoupilo Boží povolání, všechno tělesné myšlení jsi Duchu podrobil, posty a utrpením ses upevnil, a jako zlato tavením zkoušené jsi vypadal" (stichiry na Chvalte; jitřní).
Celý křesťanský život je vlastně neustálým léčením té strašné duševní nemoci člověka, která se nazývá "tělesné myšlení". Křesťanství bychom mohli v krátkosti charakterizovat jako uvádění člověka do světla. První křesťané měli zvláštní smysl pro symboliku světla. Sami sebe nazývali "syny světla a syny dne" (zachovalo se dodnes v liturgii sv. Basila: učiň nás syny světla a syny dne). Pán Ježíš vyzývá své učedníky, aby se stali syny světla (Jan 12,36). V listech apoštola Pavla se často objevují podobné výzvy: "Odložme skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla" (Řím 13,12); "žijte proto jako děti světla" (Efez 5,9). A tento vřelý vztah k symbolice světla pokračoval i nadále. Přesvatou Bohorodici nazývá jitřní bohoslužba Matkou Světla. Po svatém přijímání zpíváme svatodušní hymnus: "Viděli jsme světlo pravé, přijali jsme Ducha nebeského..."
Proč dávní křesťané tak silně prožívali symboliku světla? Zřejmě si uvědomovali lépe než my podstatu křesťanství, kterou je skutečné duchovní osvícení člověka. Ve starokřesťanských bohoslužbách byly různé obřady osvěcování, např. katechumenů (dodnes se nám jeden takový zachoval v liturgii předem posvěcených Darů: kněz vychází s rozžehnutou svící z oltáře, žehná věřící svící se zvoláním: "Světlo Kristovo osvěcuje všechny"; kdysi chodil kněz se svící do chrámové předsíně, kde se shromažďovali katechumeni, a tam se konalo osvěcování těch, kdo se hotoví ke křtu, který je v liturgické mluvě taktéž nazýván "svatým osvícením").
Podobná symbolika se stala pevnou součástí pravoslavného křtu - oblékání novokřtěnce do bílého roucha za zpěvu troparu: "Řízu dej mi světlou, ty, jenž se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš"; v křestním obřadu je voda křtu při jejím posvěcování nazývána "vodou osvícení ... prosvícením duše ... šatem neporušitelnosti (nehynoucnosti)", při myropomazání po křtu se zpívá: "Hospodin jest světlo mé..." a dále viz řadu dalších zmínek o světlu v modlitbách. Duchovní síla všech těchto symbolických úkonů a každého slova modlitby, z nichž se sestává pravoslavný obřad, se otiskují do duše pravoslavného křesťana, spoluutvářejí pak jeho život, a on je v sobě a na sobě ponese až za hranici smrti.
Dodnes je mnichům při postřižení na závěr oblékání do mnišských říz předáván kříž, komboskiny a speciální dlouhá mnišská svíce (kterou starec před odevzdáním novému mnichovi rozžehne). Stejně tak po křtu dostává novokřtěnec rozžatou svíci.
Veškerá symbolika a všechny pozemské jevy a obrazy světla nás odkazují k předobrazu toho všeho - k nestvořenému Světlu Božímu. Při večerní bohoslužbě, když se křesťané scházejí při zapadajícím slunci zpívat posvátné hymny, zaujímá centrální místo bohoslužby zvláštní modlitba: "Světlo tiché, svaté slávy, nesmrtelného Otce nebeského, svatého, blaženého..." Krásný přírodní jev, poslední sluneční paprsky rudě šlehající na obzoru jsou hymnicky uchopeny jako ikona Božího světla. Podobné je to při slunce východu v jitřní bohoslužbě, kde kněz volá vstříc první slunečním paprskům modlitbu k Bohu: "Sláva tobě, který jsi nám zjevil světlo!" (A tím začíná jedna z nejslavnostnějších částí jitřní služby - slavosloví.) Jitro je zde použito jako obraz duchovního rozbřesku.V křesťanství je člověku Ježíšem Kristem otevřena cesta k získávání ztraceného světla. Kdybychom se měli křesťanský duchovní život pokusit shrnout do jednoho hesla, možná by mohlo znít: "Více světla." Se slovy "vzhůru ke světlu," prý zemřel sv. Řehoř Palama.
A na samotný závěr hymnus - tropar svátku Proměnění:
Tys proměnil se na hoře, Kriste Bože,
a ukázal jsi učedníkům slávu svou nakolik ji snésti mohli.
Na přímluvy Bohorodice ať zasvitne též nám hříšným světlo tvoje věčné.
Dárce světla, sláva tobě!
P. S.
Půst, kterým právě procházíme, působí (je-li správně prováděn) proti vášním, resp. proti poutům, jimiž vášně zotročují lidskou mysl. Tím pomáhá půst osvobodit mysl od tělesného myšlení. Následkem toho začíná člověk chápat význam pokání a čistoty. V důsledku pokání se v něm posiluje vnitřní světlo a člověku se otevře mysl duchovnímu poznání. To je cesta ke smyslu a cíli křesťanského života, tj. ke spojení a sjednocení s Bohem. Cesta do "království Božího, kde spravedliví budou zářit jako slunce" (Mat 13,43).
Zobrazit příspěvek č. 553 jednotlivě
Administrátor --- 25. 8. 2009
Ze zahraničního tisku - návštěva ruské ženy u Řeků na KorfuEucharistie znamená díků činění. (Nedělní liturgie na ostrově Korfu)
"Orthodox? Rusko? Rozkolník, že?" Stařičký kněz pevně svírá kalich se svatým přijímáním a provrtává mne pohledem. K přijímání nás přišlo pět: maminka s dvěma dětmi a dva Rusové. Deset babiček a stejně tolik stařečků rozjařeně sledují náš dialog. Po chrámu se nese šepot: "Rusové, ó Rusové."
Maličká vesnička na hoře na ostrově Korfu v Jónském moři. Chrám sv. Theodora. Nedělní liturgie. Lidé se trousí beze spěchu, jak je pro pravoslavné obvyklé, bez fanatismu.
Všichni sedí. Ženy vlevo, muži vpravo. Je to samozřejmě pohodlné, ale nejsem zvyklá pokřižovat se vsedě. Trochu se mi klíží oči. Nejsem uvyklá ani tomu, že "Věřím" a "Otče náš" čte žalmista a nikoliv všechen lid. Lidé jen sotva slyšitelně šeptají slova modliteb, ale nic nezpívají, stejně jako u nás. Ó Řekové, naši učitelé. A oni si pamatují, že nás učili.
Klučina, sotva tak dvouletý či tříletý, vážně přechází před oltářem. Jeho děd zpívá v chóru. Čas od času bere dítko na ruce, nepřestávaje zpívat. Sestřička asi pětiletá líbá bratříčkovi ruku, tančí a políbí pokaždé všechny ikony. Všichni jsou v chrámu jako doma - jak děti, tak i mládež, i staříci.
"U vás se nesedí? Cožpak je u vás v chrámu tolik lidu, že musejí všichni stát namačkáni na sobě?" nechápavě se tážou Řekové směsí řečtiny a angličtiny. Všemu je rozumět, protože běžná řecká slova - to jsou naše církevní termíny.
"Do chrámu chodím každou neděli," odpovídá každý starý Řek či Řekyně, který se začíná blížit zemi. "Jsem pravoslavný," odpoví každý Řek. Všichni jsou pokřtěni a církevně oddáni. Všichni znají evangelium ze školy. Všichni dokážou číst starořecky. Všichni znají bohoslužbu. Všichni bědují, že mladí jsou bezbožníci. Náboženství je u nich státní a církev má právo hlasu při přijímání zákonů.
"My jsme totiž Řekové, pochopte, nejdeme tak přímou cestou jako Evropané," takto objasňují, proč krize, která nyní probíhá v Evropě, není i v Řecku.
"Jaký máte kalendář?" Doufají, že u nás je kalendář církevní i světský starý - juliánský. Mou odpovědí jsou rozčarováni.
"Ale církevní kalendář je dle starého stylu, že? U nás už začal půst, kdežto u vás až za dva týdny, - je to tak? My jsme změnili kalendář, všechno máme podle nového stylu..." Vrtí hlavami a doufají v Rusko.
Bohoslužba je řecky, ale vše je srozumitelné, když víš, jak je to církevně-slovansky. Ze všech žen já jediná mám na hlavě šátek. Stařenky jsou pečlivě načesány a způsobně oblečeny. Šátky jsou zde však zavrhovány.
Nejvíce mne v chrámu "uhodilo do očí", že hlavními jsou zde muži. Celý chór je mužský - je složen z horlivých farníků. Zpívají nikoliv našimi nápěvy, ale údernými basy. Možná ne tak přesně secvičeně, ale zato energicky. Muži v chrámu jsou důstojní, vážní, každý plní nějakou službu. Za stolkem, kde se kupují svíčky, není žádná stařenka, nejsou tu žádné ceníky. Přijdeš, vezmeš si svíčky, a dáváš minci - zaplatíš tolik, kolik ti svědomí říká.
Vesnička je stará 500 let. Olivovníky 800 let. Jako o něčem obyčejném vykládají, že Benátčané platili za každý zasazený strom zlaťák. Proto je na Korfu tolik olivových hájů a stromy jsou tak hustě nasázeny. Proto je z nich tolik výborného oleje. Vždyť za každý stromeček platili.
"Patriarcha Kyrill? Karašo!" kněz po bohoslužbě se nemůže nabažit radostí. Při jménu patriarchy prostě září. Vypočítává, kde sám byl, a kde byli jeho přátelé. Je přesvědčen, že Kyjev je stále v Rusku. Je tomu nějakých 1020 let, co podobný řecký kněz přišel do Kyjeva a vyprávěl knížeti Vladimirovi o strašnému soudu. To bylo ještě před tím, než se sázely olivovníky na Korfu.
Naděžda Kevorkova
Gazeta
Ilustrace - redakce Ambonu (z archivu)
Zobrazit příspěvek č. 554 jednotlivě
Administrátor --- 26. 8. 2009
Z došlé pošty - svátek sv. Gorazda v Hrubé VrbcePOZVÁNKA
Důstojní otcové, bratři a sestry,
dovoluji si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 4. - 5. září 2009.
Program bohoslužeb:
V pátek 4. září:
19 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií, jitřní, 1. hodinka
V sobotu 5. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, 3. a 6. hodinky, Pravidlo ke svatému Přijímání
10 hod.: Božská Liturgie
Zobrazit příspěvek č. 555 jednotlivě
Administrátor --- 31. 8. 2009
Z tisku - historie stále živá: Turecko chce křesťanského chrámu udělat mešituTurecká státní správa má v úmyslu učinit z bývalého pravoslavného chrámu mešitu
Na mešitu má být změněn pravoslavný chrám sv. Dimitria pocházející z první poloviny 19. století a stojící na předměstí města Silivri nedaleko od Istanbulu. Vedle chrámu už začali stavět vysoký minaret.
Architekt a profesor Adamenie umění v Istanbulu Oktaj Ekinchi vystoupil s ostrou kritikou rozhodnutí státní správy a označil je za "nekompetentní z hlediska vědeckého a neetické".
Chrám postavili v r. 1831 pravoslavní Řekové, jejichž potomci byli po první světové válce vyhnání z předměstí Silivri a jejich domy si zabrali muslimové, kteří přijeli z Řecka. Než dokončili stavbu nové mešity, používali nějakou dobu pro své bohoslužby tento chrám, k němuž přistavěli dřevěný minaret.
Na tento historický fakt se nyní odvolává turecká státní správa a provádí práce pod označením "konzervace mešity", aniž by připomněla, že před tím se jednalo o pravoslavný chrám. To vyvolalo protesty nejen architektů a kunsthistoriků, ale i pravoslavné veřejnosti.
Podle údajů Konstantinopolského patriarchátu v Silivri byly začátkem 20. století dva pravoslavné chrámy, jenže většina materiálů o nich byla zničena po vyhnání Řeků.
Ria Novosti
Milliyet
Zobrazit příspěvek č. 556 jednotlivě
Administrátor --- 1. 9. 2009
K svátku Zesnutí přesv. BohorodiceZázrak tzv. "hadů přesv. Bohorodice" na ostrově Kefalonia
Na tomto ostrově se každý rok na svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice objevují v chrámu hadi. Vylezou z hor, aby navštívili chrám na sváteční bohoslužbu. Po ukončení svátku se hadi odplazí do hor. V průběhu své návštěvy v chrámu jsou hadi mírní, přítulní - mimo chrám jsou to však nebezpeční jedovatí plazi.
"Malé zmije se připlazí do chrámu v předvečer chrámu, směřují k ikoně - a usadí se na jejím stříbrném obložení. Vyčkají celou noc, celé všenoční bdění, které opravdu trvá až do rána. Ráno je sloužena svatá liturgie a teprve potom hadi opět zmizí neznámo kam, aby se objevili opět za rok." (Celý článek zde)
Další článek je na webu orthodoxia.cz.
Z You Tube. Anglické titulky
Pro toho, koho zaujala zvuková stopa tohoto klipu: jedná se o uctívání přesvaté Bohorodice při jitřní bohoslužbě. Na začátku kněz zvolá: "Bohorodici a Matku Světla v písních zvelebíme!" Odpovídá se: "Tebe nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější, pravou Bohorodici velebíme," to několikrát sbor opakuje.
Obsáhlejší reportáž o tomto jevu naleznete ve filmu Zjevné zázraky, který si můžete pustit u nás zde (reportáž z ostrova Kefalonia začíná ve 3:25 min. filmu). Zde jsou k dispozici české titulky.
Zobrazit příspěvek č. 557 jednotlivě
Administrátor --- 8. 9. 2009
Druhý velký srpnový svátekZesnutí přesvaté Bohorodice
Tradiční církevní podání o okolnostech, které kdysi provázely událost zesnutí Matky Boží, zní dnešnímu světskému uchu tak fantasticky, že této tradici, kterou všechny předchozí generace bez pochyb přijímaly jako ověřenou pravdu, je dnes už jen málokdo schopen uvěřit. Protože jsme o tomto svátku zde ještě nepsali, budeme se po nejstručnějším popisu tajuplné události věnovat spíše jeho duchovní podstatě.
Ikona svátku Zesnutí přesv. Bohorodice.
Na ikoně je duše Matky Boží zobrazena v podobě maličkého dítěte, smrt je totiž jako narození do nového života; proto bývá zvykem zpodobovat duši zesnulého jako novorozeně.
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)
Tajemná událost, kterou svátek připomíná, má jako základní prvek skutečnost, že pro duši umírající své Matky si přišel sám Pán Ježíš Kristus. Viděli to svatí apoštolé, kteří byli zázračně shromážděni do Jerusalema, aby mohli být okamžiku zesnutí Panny Marie přítomni. A dále - po třech dnech od pochování přečistého těla Matky Boží, apoštolé otevřeli hrob, a zjistili, že tělo tam už není. Podle zjevení přesv. Bohorodice pochopili, že byla vzata z této země i se svým tělem.
Duchovní osa svátku je nadmíru dobře čitelná z troparu a kondaku:
Rodíc, panenství jsi zachovala,
při zesnutí svět jsi neopustila.
Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života,
přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.
V přímluvách neusínající Bohorodici
a nezměnitelnou naději jakožto Zastánkyni
hrob ani umrtvení neudržely.
Neboť Matku Života do nebe převedl
Ten, kterýž se usídlil v lůně vždy panenském.
Říká se tu v podstatě: čistota překonává smrt a převádí ze smrti do života. Hřích, kterým vstoupila smrt do člověka, je totiž nečistotou. A tudíž nečistota jde "ruku v ruce" se záhubou a rozkladem. Bohorodice však díky své čistotě zůstala nepolapena smrtí a tlením. Hrob ani "mrtvost" nad ní neměly vládu a nemohly ji uvěznit ve své podsvětní "državě". Ujal se jí Ten, který se z ní narodil, - vtělený Bůh, a dal jí poté možnost působit v obou světech: nebeském i pozemském.
Co nás zaujme v první řadě - opět se zde ukazuje stará známá pravda, kterou křesťanství vyjevuje: hřích a vášně spojují člověka se smrtí.
A nyní - co se to děje s námi křesťany? Proč - ač jsme očištěni křtem a svatými Tajinami - znovu a znovu upadáme do vášní, nečistoty a hříchů? Z jedné strany nás účast na Kristově díle spásy zasnubuje životu a odtrhává od smrti, na straně druhé se znovu a znovu věnčíme s hříchem a bratříme se záhubou. Odpověď je skrytá v tom, o čem jsme zde minule již hovořili. Asketika to nazývá tělesné myšlení. To je cesta k nečistotě a tudíž i do smrti. Naopak duchovní způsob smýšlení vede člověka k čistotě a potažmo do života.
--------------------
Kdysi jsem si kladl otázku: proč liturgická církevní tradice předepisuje číst na svátky přesv. Bohorodice (skoro pokaždé) jedno a to samé evangelijní čtení (Luk 10,38–42): krátké vyprávění o návštěvě Pána Ježíše v Bethanii a tu příhodu s Marií a Martou. Vždyť to nijak nesouvisí s Pannou Marií! (Pozor, ta Marie, o níž se hovoří v tom příběhu z Bethanie, nebyla přesv. Bohorodicí; byla to sestra Marty a Lazara, jehož Kristus krátce před svým ukřižováním vzkřísil z mrtvých.) O Matce Boží se v tom úryvku vůbec nehovoří. Proč se raději nečte např. něco z prvních kapitol Lukášova evangelia (vyprávění o početí Spasitele, o návštěvě Marie u Alžběty), nebo jiné čtení, kde je řeč přímo o Ježíšově Matce? Tak jsem se kdysi tázal sám sebe. Až mi to jednou konečně došlo: příběh o Martě a Marii má na své symbolické rovině výklad, který ukazuje cestu k čistotě, cestu, kterou člověku otevírá svatootcovská pravoslavná asketika. A to už souvisí s přesv. Bohorodicí vskutku náramně.
V tom evangelijním příběhu se vypráví o tom, jak Ježíš přijde na návštěvu. S ním apoštolé, a možná se tam za nimi ještě nahrne i dost dalších lidí. Marta, paní domu, má spoustu práce, aby náležitě přijala vzácné a drahé hosty. Může se strhat, běhá sem a tam, chystá pohoštění, zařizuje, aby měli hosté pohodlí, - a v tom si všimne, že její sestra Marie, si sedla u nohou Ježíšových a jen poslouchá, co Pán Ježíš povídá. To Martu dohřálo. Jeden si tu může nohy uběhat, lítá jako blázen, snaží se, aby vše bylo, jak má být, a ona si tu sedí. A hned si to jde s ní vyřídit. Marie mlčí. Odpovídá za ni Ježíš. Na Martinu podrážděnou řeč, která se už ne tak docela pokorně obrací k Němu samotnému, mírně odpovídá ta klidná slova, nad nimiž člověku dodnes přeběhne mráz po zádech: "Marto, Marto, hodně se staráš, ale jen jednoho je ve skutečnosti zapotřebí." A ono jediné potřebné si vybrala Marie.
Marie a Marta zde vytvářejí podobenství - obraz ukazující dva způsoby uvažování. Marta je obrazem tělesného myšlení a Marie zde symbolizuje duchovní myšlení.
Musíme podotknout, že je to symbolický výklad té situace, jak se tenkrát odehrála v Bethanii. Na úrovni reality jsou Marta i Marie ctěny církví jako svaté ženy. Jenom na symbolické rovině výkladu této jedné konkrétní situace se stává chování postavy Marty předvedením tělesného myšlení, které připoutává srdce člověka k zemi a k pozemskému, a tím je znečišťuje a rozviřuje vášně; a naopak postava Marie ukazuje obraz duchovního myšlení, které se nenechává spoutat ničím relativním, světským, pozemským a tělesným, ale skrze duchovní způsob nahlížení na smysl života a na svět vidí věci úplně jinak než ten, kdo má myšlení tělesné.Tím se říká, že všechny pozemské starosti a záležitosti nemají absolutní hodnotu, jsou relativní. Upínají se k tomu, oč budeme jednoho dne všichni připraveni.
Proto je v pravoslavné spiritualitě kladen takových důraz na zbavení se tělesného myšlení a touto cestou na získávání čistoty. Tělesné myšlení rozbíjí duši na tříšť; čistota ji však činí celistvou (výmluvný je už samotný základní pojem pro duchovní čistotu; církevně-slovanská terminologie zásadně odlišuje tělesnou vnější čistotu od vnitřní duchovní čistoty, které se zde říká "celomudrije", což znamená cosi jako zdravé, soustředěné, celostné uvažování; je to opak nemocného myšlení, které je roztěkané, zmatené, roztříštěné, povrchní.)
Tělesné uvažování, které je spoutáno pozemskými starostmi, péčemi, touhami, okolnostmi - a především vášněmi, znemožňuje lidskému myšlení stát se svobodným. "Tělesné myšlení" je vlastně synonymum pro zotročené myšlení. Jednotlivé vášně, starosti, touhy a péče se posléze mění na zvyky, a každý takový je pavučinovým vláknem omotávajícím lidskou mysl. Zdá se nám, že takové vlákno je přece tak tenké a můžeme je snadno přetrhnout, když budeme někdy chtít. Jenže z těch lepkavých vlákének se postupně spřádá velice pevná pavučina, z níž už není tak snadné se vymotat. Je tudíž potřeba hlídat každé takové jednotlivé vlákno a trhat je dokud je jen jediné, neotálet s tím, nebýt nedbalý.
Klíčem k nehynoucímu životu je čistota, a klíčem k čistotě je duchovní myšlení. Je příznačné, jaký důraz kladou starci na to, aby se lidé snažili zbavit tělesného myšlení. Jak často starec Paisios Svatohorec opakoval lidem, kteří za ním přišli s prosbou o radu v jejich životních svízelích: "Dívejte se na všechno duchovně." Jak často se stává, že stačí změnit způsob myšlení, úhel pohledu, přivést svou mysl na duchovní výšinu a hledět na život z nadhledu, z perspektivy věčnosti, a vše je náhle vidět úplně jinak, zdánlivě neřešitelné problémy mizí jak pára nad hrncem, rozplývají se úzkosti a stres. Zjišťujeme v tu chvíli, že dříve se naše myšlení motalo v kruhu a znovu a znovu míjelo bez povšimnutí cestu ven. To však není to nejdůležitější, co člověku duchovní myšlení přináší. Ještě větší význam má osvobození člověka pro službu Bohu. Zemí a světem zotročená mysl nemůže Bohu sloužit. To je dovoleno jen svobodné mysli, která je schopna postřehnout smysl života.
Tělesná mysl má jen zlomek schopností a mohutností, jimiž je obdařena mysl duchovní. Pro spásu člověka je primárně důležité, aby převedl své myšlení do duchovní oblasti. Pozdvihl se k vidění předmětů duchovních. Má to však jednu nepříjemnou stránku. Člověk, který otevřel svou mysl, začíná vidět to, co jiní nevidí, a chápat, co je pro jiné nepochopitelné. Pokusí-li se duchovní člověk vysvětlit něco z toho lidem, jejichž myšlení je zabetonováno v tělesném uvažování, tak se na něj dívají (v tom lepším případě) jako na blázna. Pro duchovního člověka je neviditelný duchovní svět stejně reálný jako hmotný svět, a v porovnání s hmotou jsou duchovní věci důležitější a hodnotnější. To připadá tělesně myslícím lidem jako šílenství. Dnes se navíc musí počítat s tím, že šamanství materialistické vědy pomalu přivádí společnost, která ve své většině ve vědu věří a vzývá vědu jako nejmocnější magii všech dob, ke stoupající agresivitě vůči těm, kteří myslí jinak.
Cesta duchovního myšlení a čistoty však byla vždy úzkou stezkou, kterou se kráčí nikoliv bez námahy a ne bez protivenství. Taková je v tomto padlém světě cesta ven ze smrti, k životu.
---------------------------
Dávná asketická zkušenost Církve vnímá Matku Boží jako dárkyni čistoty a zasvěcovatelku do umění vnitřní modlitby. Tomu, kdo sebere síly a vyprostí svou mysl z tělesného myšlení, je přesvatá Bohorodice mocnou pomocnicí na cestě očištění. To je zkušenost, kterou jedním hlasem potvrzují všichni svatí pravoslavní asketové.
Přesně tato reálná duchovní zkušenost s působením přesvaté Bohorodice se zrcadlí v závěrečných slovech troparu: "...přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše," a v úvodních slovech kondaku o Bohorodici, která v přímluvách neusíná a je nezměnitelnou nadějí jako Zastánkyně.
Majíce takové mocné zastání, neodkládejme již rozhodnutí, odrazme lodě svých životů od světských břehů, napněme plachtoví modlitby a vyrazme každý se svou lodičkou na široširý oceán duchovního myšlení hledat Boha. Vstříc setkání s Bohem.
Zobrazit příspěvek č. 558 jednotlivě
Administrátor --- 10. 9. 2009
Z tisku: kam směřuje naše civilizace?Evropská totalita do tří let
Autor: Benjamin Kuras
Evropské demokracii a občanské svobodě zbývají tři roky života. V roce 2012 totiž vznikne jednotná evropská databáze s podrobnými informacemi o všech pěti stech milionech evropských občanů a všech imigrantech. Projekt se připravuje pod názvem „databáze pro svobodu a bezpečnost“. A je součástí „nové architektury nabízející prostory interaktivní, reaktivní a imaginativní, umožňující vdechnout novou dynamiku strategii evropské integrace“.
Ona ta „architektura“ totiž stojí na poznání, že „jsme v nedávných letech učinili podstatný pokrok ve vytváření oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“ a že „prioritou teď musí být snaha umístit občana do srdce tohoto projektu, aby se demonstrovala přidaná hodnota Evropské unie v oblastech, které mají takový dopad na každodenní životy lidí“.
V této „konstrukci a všech budoucích vývojích“ musí být zásadním sloganem „solidarita mezi lidmi, solidarita mezi členskými státy, aby se nacházela společná řešení společných nebezpečí“.
Ne, tohle nenapsal George Orwell, nýbrž místopředseda Evropské komise a komisař pro spravedlnost Jacques Barrot. (Ve francouzštině to zní ještě poetičtěji.) Dodal k tomu, že tato databáze (zakuklená do komplexního systému, jehož účelem má být kontrola „migračních toků“) zjednoduší dnešní situaci.
Pokračování čtěte:
zde
Zobrazit příspěvek č. 559 jednotlivě
Administrátor --- 14. 9. 2009
Z tisku: unavený himalájský poutník v české kotliněDalajlama na konferenci o lidských právech v Praze
Dalajlama se objevil 10. září v Praze, aby se zúčastnil dvoudenní konference o lidských právech. Vyzval Západ, aby se aktivněji účastnil rozvíjení demokracie v Číně a jiných částech Asie.
Tibetský duchovní vůdce podtrhl, že západní země musejí vykazovat aktivnější podporu procesu demokratizace v Asii, jelikož demokracie - spolu se svobodou slova a náboženství - je univerzální hodnotou. Poznamenal též, že nežádá nezávislost Tibetu na Číně, ale bojuje za skutečnou autonomii a zachovávání lidských práv v Tibetu.
Dalajlama hovořil na konferenci organizované fondem "Fórum 2000" bývalého prezidenta Václava Havla.
ČTK
----------------------------
P.S.
Čtu trochu s rozpaky slova toho tibetského apoštola nenásilí, když vyzývá Západ k aktivnějšímu prosazování demokracie. Brzy se může stát, že mu USA předvedou demokratizaci v Indii tak, jak ji prováděly v Iráku. Napětí kolem jaderného arzenálu Indie je známé, karty se dají zamíchat jakkoliv, a dalajlamovi v indické Dharamsale budou lítat nad hlavou americké demokratizační rakety; možná mu nějaký ten aktivní posel demokracie spadne za krk (až mu sestřelí jeho mírovou stíhačku z její desetikilometrové výšky). Jenže co čekat že se bude říkat na konferencích Fóra 2000, které založil náš bývalý prezident, proslulý svým cynickým výrokem o šíření demokracie v Jugoslávii tzv. "humanitárním bombardováním"? (Co myslíte, zná His Holiness tento výrok svého přítele Václava?)
Takže vnucuje se myšlenka, že Jeho svatost 14. (a možná poslední) dalajlama je buď pěkným naivkou, nebo těžkým pragmatikem, který se ve prospěch své mise spojí i s ďáblem. (Raději bych věřil té první variantě, která by dovolila zachovat si alespoň nějaké iluze o sympatickém šafránově oděném "muži z hor".)
Zobrazit příspěvek č. 560 jednotlivě
Administrátor --- 17. 9. 2009
Stětí Jana KřtiteleDen památky stětí hlavy sv. Jana, Předchůdce a Křtitele Páně, největšího z proroků, je zvláštním dnem církevního roku.
Nejostudnější skvrnou lidské historie se stal tento den, v němž pod mečem kata padla svatá hlava Janova, největšího z těch, kdo se narodil z ženy (jak o něm pravil Pán náš, Ježíš Kristus). Jeho hlava byla přinesena na démonickou hostinu krále Heroda a byla odevzdána veselící se mladici, která ji odnesla své matce, učednici ďáblově - Herodiadě. Sám ďábel se potěšil, když viděl, jak tato jeho bídná žákyně se zlobným úsměvem probodla jehlicí jazyk useknuté hlavy sv. Jana... (svt. Luka Vojno-jasenecký)
V Evangeliu se o tom píše:
17 ... Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu.Tento den, v němž se krutě vypořádali s prorokem, byl dnem velikého hříchu a velikého smutku.
18 Jan totiž říkal Herodovi: "Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!"
19 Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla.
20 Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.
21 Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje.
22 Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se králi Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: "Požádej mě oč chceš, a já ti to dám."
23 Zavázal se jí přísahou: "O cokoli požádáš, dám tobě, až do polovice mého království."
24 Ona vyšla a zeptala se matky: "Oč mám požádat?" Ta odpověděla: "O hlavu Jana Křtitele."
25 Spěchala ihned dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: "Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele."
26 Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout.
27 I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři
28 a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce.
29 Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a uložili je do hrobu.
(Marek 6. kap.)
Herodiada nenáviděla Jana, protože usvědčoval její nezákonný poměr s Herodem. Hledala jakýkoliv způsob jak zahubit Jana Křtitele, a "běsnila", jak se o tom hovoří v církevních hymnech. Herodes Antipas (ustanovený Římany po smrti Heroda Velikého jako vládce nad Galileou) totiž zapudil svou zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a nezákonně spolužil s Herodiadou, ženou svého bratra Filipa (Luk 3,19-20).
Ve dni památky této události (11. září) se koná všenoční bdění, věřící tráví den v modlitbě a zvláště se snaží vyhnat ze svého srdce rozčilení a zlobu vůči bližnímu.
Král uspořádal hostinu u příležitosti svých narozenin (už samotný ten fakt nesvědčí o zbožnosti - narozeniny slavili jen pohané). Dcera Herodiady (Salome) předvedla při hostině tak nestydatý tanec, že se Herodovi zatmělo vědomí a byl připraven složit jí k nohám vše, oč by si řekla, - až do polovice jeho království! Jakékoliv přání bylo by jí splněno, téměř jakékoliv.
Věřící v tento den vylučují ze svých životů všechny hlasité zábavy; proto se v den památky Stětí Jana Křtitele nekonají svatby.
Co se týče osobních oslav, většinou pravoslavní křesťané dávají přednost vzpomínání svých jmenin, jimž se v církevní terminologii říká "den anděla", než narozeninám; v některých dobách bylo zvykem dávat dítěti jméno toho svatého, který měl dle církevního kalendáře památku právě v den, kdy se dítě narodilo; narozeniny tak byly tiše zahrnuty v oslavě "dne anděla".Stoly se tenkrát v Herodově paláci prohýbaly pod vybranými pochoutkami, masnými jídly, poháry přetékaly vínem; zatemňoval se rozum hodovníků, když v tom prořízla hluk hostiny dívčí slova: "Dej mi na míse hlavu Jana Křtitele." Všichni strnuli a jejich oči se upřely na Heroda; rozhostilo se hrobové ticho.
Jako by to měl být hlavní chod podávaný na této démonické hostině - satanistické obětování největšího Božího proroka. Triumf oplzlosti, krutosti, zlomyslnosti a vzpoury proti Božím zákonům. Ten obludný satanský rozměr je dán hlavně tím, že všichni zúčastnění věřili v Boha a nepochybovali, že Jan je skutečným Božím prorokem. Proto jejich hanebný skutek byl skutečnou vzpourou proti samotnému Bohu. Evangelista zaznamenal, že Herodes ctil Jana jako muže svatého. Tedy ví, že dává připravit o život toho, koho k němu poslal Bůh. Přezírat či znectít Božího posla je vyjádřením nejvyššího pohrdání Bohem samotným; a co teprve říci o zabití! Dále to můžeme sledovat na jednání Herodiady, jež nejenže se mstí dokonce i useknuté hlavě (která, jak praví dávná tradice, ještě na míse naposledy promluvila a k hrůze všech znovu usvědčila nezákonný svazek Heroda s Herodiadou), ale u vědomí toho, že se jedná o svatého Božího muže, jehož popravu svými intrikami zařídila, obává se jeho vzkříšení. Chápe, že u Božího muže je možné cokoliv a Bůh může kvůli svému spravedlivému způsobit zázrak, a proto - aby Bohu zabránila(!) vzkřísit Jana Křtitele - odmítá komukoliv vydat jeho hlavu (co kdyby někdo spojil hlavu s tělem a Bůh pak Jana mohl vzkřísit)! Učedníci Janovi tedy mohli pohřbít jen bezhlavé tělo proroka, které se jim podařilo ukrást. Hlavu u sebe drží Herodiada a posléze ji nechá tajně "pohřbít" ve hnojišti (tím ji ve své pekelné zlobě ještě jednou znectí).
V Církvi je tento den dnem přísného půstu, nejí se maso, ani mléko ani ryby. Cílem tohoto jednodenního půstu je připomenout si, k jakým strašným koncům vede vášeň nezdrženlivosti.
"Nebuďme účastníky Herodova obžerství," napomíná Typikon (tj. bohoslužebná pravidla). "Jak bychom mohli uctít památku Stětí sv. Jana? Tím, že se najíme masa či jiných lahůdek? Jenže Křtitel žil v bezvodé suchopárné poušti - nepožíval ani chléb, neměl ani jiné obvyklé pokrmy. A co víno? Předchůdce Páně neokusil ani víno ani jiné světské nápoje. Stolem i ložem jeho byla země. Pojídal jenom kobylky (podle některých to byly lusky tzv. "svatojánského chleba", podle jiných to byl druh jedlých sarančat) a med divokých včel. Místo pozdvihování kalicha nabíral do hrstí vodu, která prýštila ze skály. Proto máme strávit tento den v půstu a v modlitbě."
Všichni napjatě čekají. Herodes se snaží svým umdleným rozumem přemýšlet. Jediné, co si v hlavě dokáže nějak srovnat, je primitivní sobecká myšlenka na "svou čest". Před očima mu plují vlnící se obrazy zvědavých tváří jeho hostů. Vyčkávají, jak se zachová. Hlavně si zachránit úctu přítomných. V sázce je královo slovo. Musí přece dodržet slib, ať už byl jakýkoliv a ať to znamená cokoliv. Ten vzrušující tanec si přece zaslouží odměnu. Je to smutné, že ta krasavice chce zrovna tohle, ale co se dá dělat?
Nezdrženlivost, plné břicho a víno v hlavě zatemňuje rozum na úroveň zvířecího. Všichni chápeme zdravým rozumem, že Herodes mohl snadno uniknout z léčky, kterou mu nastražila Herodiada skrze Salome. Za smilný tanec jí nerozumně nabídl cokoliv "až do polovice království". Když mu Salome předložila tu obludnou žádost o hlavu Křtitelovu, nechtěl ji odmítnout kvůli tomu slibu, aby se nezahanbil před přítomnými hodovníky. A tak, ač zarmoucen, nechal splnit její příšernou žádost. Vůbec ho nenapadlo, že lepší by bylo být snad zahanben před několika opilými hosty, než být zostuzen vraždou muže Božího na věky. Dal přednost pochybné úctě pár spolustolovníků, a ztratil jakékoliv zbytky cti před Bohem i před dějinami. Nechtěl se poskvrnit nedodržením slibu, ale stal se tím skvrnou na dějinách lidstva. Ušetřil si hanbu na hostině, jenže se stal pohanou celého lidského pokolení.
A kromě toho: kdyby mu jeho břichopasnost a smilná touha nezatemnila uvažování, jistě by ho napadlo, že může ještě se ctí odmítnout přednesený požadavek Salome prostými slovy: "Slíbil jsem ti cokoliv až do polovice království. Život tohoto proroka, je to přece svatý muž, mi je však dražší než polovina všeho mého majetku, proto nejsem svým slibem vázán zavraždit Božího proroka." To však Heroda zřejmě nenapadlo.Památka tohoto dne je velice silným impulzem pro věřící všech dob k nápravě života a ke zbožnosti a čistotě. Bohužel ne vždy bývá pochopena. Skutečný význam památky Stětí sv. Jana totiž bývá v lidové zbožnosti často nahrazen pověrami (to veliké množství těchto pověr kolem dne Janova stětí je sice nepřímým svědectvím o zvláštní duchovní síle této památky, avšak pověrečná "přikázání" jsou už jen velice matným a deformovaným odleskem této síly; zvláště Ukrajina, dříve Malorusko, je plná takové magie). Např. existuje pověra, že se v tento den nesmějí jíst pokrmy, které mají kulatý tvar, používat nástroje k sekání a řezání atd. atd., jinak - běda ti! Takové zákazy nemají žádné opodstatnění v církevní tradici a nemá jim být přikládána žádná váha.
Hlavu prorokovu zachrání žena správce domu krále Heroda, myronosice Jana (o ní zmínka v Luk 8,3), která věděla, kam Herodiada ctihodnou hlavu prorokovu zakopala; poté co hlavu vzala a uložila do nádoby, tajně ji pohřbila na Olivové hoře (byl tam pozemek patřící k Herodově majetku), kde ji o mnoho a mnoho let později najde zbožný křesťan při kopání základů pro stavbu chrámu, ale to už je zase jiný příběh.
Když k uchu krále dorazily zvěsti o Ježíšově kázání a zázracích, pospíchal Herodes s Herodiadou prověřit, zda je hlava Janova tam, kde ji zakopali. Protože ji tam nenalezli, domnívali se, že ten divotvorce Ježíš je vzkříšený prorok Jan, jehož nechali stít. O tomto jejich omylu svědčí i Evangelium (Mat 14,2). Po několika málo letech k němu poslal Pilát Ježíše Krista v okovech. Když se Herodes nedočkal od Pána Ježíše žádného zázraku ani žádné odpovědi na své otázky, vysmál se mu... A tím dovršil míru své bezbožnosti.(Luk 23,6-11) Nám však je zřejmé, proč Ježíš nepromluvil s Herodem, - o čem se bavit s tím, kdo u příležitosti svých narozenin a na žádost smilné tanečnice nechá popravit největšího z proroků?
Nad Herodem a jeho "manželkou" se ode dne ďábelské narozeninové hostiny vznášely chmury. Boží soud se nad všemi třemi aktéry příšerného hodokvasu naplnil už za jejich pozemského života. Když Salome přecházela v zimě řeku Sikoris, prolomil se pod ní led. Ledová kra ji sevřela kolem krku tak, že visela tělem ve vodě a s hlavou nad ledem. Podobně jako kdysi svými nožkami tančila po palácové podlaze, nyní v ledové vodě jakoby tančila, poskakovala, konajíc nohama bezmocné pohyby pod ledem. Tak tam visela do té doby, dokud se jí ostrý led nezařízl do hrdla a posléze neodřízl tělo od hlavy. Tak bídně byla ledovým břitem sťata a zahynula ta, která pronesla onu osudovou větu: "Chci, aby mi hned přinesli na míse hlavu Janovu..." Její tělo nikdy nenašli, ale hlavu Salome přinesli Herodovi a Herodiadě na podnose tak, jako jim kdysi přinesli hlavu Jana Křtitele. Arabský král Aretha v pomstě za zneuctění své dcery (kterou Herodes nezákonně zapudil) poslal na Heroda vojsko. Když Herodes utrpěl porážku, uvalil tím na sebe hněv římského císaře Gaia Kaliguly (37-41) a byl spolu s Herodiadou poslán k věznění do Gálie a pak do Španělska. Tam byli pohlceni, když se rozevřela země.
Podle jiné verze: Herodes a Herodiada ve vyhnanství hynou bídně hladem - po paláci s prohýbajícími se stoly bezbožné hostiny, jejímž hlavním chodem je hlava Božího proroka "servírovaná" na podnose, následuje bezdomoví, nuzota a hlad.--------------------------------
P.S.
(Otevřel se) jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
(Zjevení Janovo 9,2-3)
Myslím, že není potřeba zahrnovat mezi pověry jakousi staletími ověřenou církevní zkušenost, že den památky Stětí sv. Jana bývá někdy spojen s neštěstími a různými tresty, které jsou shůry uvaleny na nekající se hříšné lidi. Jako by v tento den, kdy se tenkrát stalo takové hrozné neštěstí zavraždění největšího muže Božího a zároveň tragédie tak hnusné vzpoury vůči Bohu, po všechny následující věky byla k zaslechnutí ozvěna této démonické vzpoury a zároveň ozvuk Božího trestu této vzpoury.
V tento den si připomínáme padlé ve všech válkách (a není jistě potřeba rozvádět, že válka bývá věřícími už dob Starého zákona vnímána jako Boží trest na nekající se hříšníky).
Je jistě pozoruhodné, že právě v den Stětí sv. Jana (11. září 2001) došlo k teroristickému útoku na "dvojčata" v New Yorku a zemřelo několik tisíc lidí (a není dosud uspokojivě vysvětleno, co vše - a kdo - za touto obludnou vraždou vlastně stojí). Cítíme, že v duchovním rozměru to byla rána shůry uštědřená nejbohatšímu a nejpyšnějšímu lidskému hnízdu celých dějin. Je pravděpodobné, že naše hříšná, Božími zákony pohrdající a bohatá civilizace (a potažmo celý svět) nebude po osudovém 11. září už nikdy taková, jako bývala. Kromě jiného i kvůli tomu, že tím začala jakási třetí světová válka, kterou USA vyhlásily proti terorismu s prohlášením, že ji povedou po celém světě, v rámci níž byl ze strany Ameriky "preventivně" přepaden Irák a které padlo na různých místech světa za oběť už nesmírné množství nevinných lidí (právě od newyorského neštěstí se odvíjí rychlé omezování lidských svobod v celém západním světě); a je zjevné, že tato válka proti imaginárnímu nepříteli už jen tak neskončí.
Právě v tento den byl loni dokončen ke spuštění LHC (obří podzemní urychlovač částic, CERN; na Ambonu něco o tom zde) - pýcha materialistické fyziky s jasným zadáním: objasnit vznik vesmíru; ano, nic menšího (to v jazyce materialistické vědy znamená - vyfabrikovat nějaké další "důkazy", že svět vznikl bez Boha). Tento "pekelný stroj" asi také nepřinese lidstvu nic dobrého (možná vynález nových částicových zbraní a otevření dalších pekelných bran).
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný knězCelkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 480 do č. 560)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Tematický přehled příspěvků Ambonu Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.
Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz
